Jan Minář Heydrich, Geli a Eva Odpovědný redaktor Martin Krátoška Grafická úprava Off road factory, s. r. o. Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Jan Minář, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8308-8
Úvod Je 24. prosince 2016, asi 16 hodin. Tma rychle padá. Naše malá skupinka právě dorazila na Zhůří, dnes už pouze planinu pod Huťskou horou blízko Rejštejna na Šumavě. Místo, kde ještě v roce 1938 žilo na 600 obyvatel, je nyní tiché a opuštěné. Na pozadí sněhobílé plochy strání se černě rýsují větve několika ovocných stromů, které zde zůstaly jako připomínka sadů původní vesnice, cestou zahlédneme i smutně působící zbytky zdiva obytných budov. Vydáváme se pozvolna do kopce, míjíme železnou knihu s fotografiemi a informacemi o historii tohoto místa a potom už zahýbáme prudce doprava. Po cestě kupodivu potkáváme několik opozdilých turistů, zdravíme se jen úsměvem a letmým kývnutím hlavy – známe se od vidění z hotelu Rankl, kde jsme se i my včera ráno ubytovali. Je na nich vidět, že v duchu si už vychutnávají teplíčko kachlových kamen a vynikající štědrovečerní večeři, která je v bývalém Polaufově hostinci čeká. Hotel Rankl, nacházející se v Horské Kvildě, nejvýše položené obci České republiky, je ostatně osvědčenou adresou nejen v zimě – toto místo je ideálním výchozím bodem také pro pěší turistiku a cykloturistiku, jak se koneckonců můžeme dočíst i v hotelovém prospektu. O nočních lesních túrách, tím více zimních, 5
tam ale žádná zmínka rozhodně není. Naše výprava je v tuto roční a denní dobu překvapivá, a tak jsou nám spolu s pozdravem zároveň adresovány i lehce udivené a překvapené pohledy, zřejmě vyvoláváme dojem bláznivých turistů vyhledávajících za každou cenu nějakou originalitu či adrenalinový zážitek, jak je v současné době v módě. Po vteřinové vzájemné výměně pohledů však bez jakýchkoli slovních komentářů pokračujeme každý svým směrem. My před sebou nicméně máme jasný cíl. Za tmy a v určeném čase se dostat k malému památníku v zalesněném svahu pod námi. Právě tam totiž o Vánocích roku 1937, přesněji na Štědrý den v 17.39, havarovalo dopravní letadlo – dvanáctimístný třímotorový letoun Wibault-Penhoët 283.T12 francouzské letecké společnosti Air France, letící na pravidelné lince Bukurešť – –Vídeň – Praha – Paříž. Cestu dolů za svitu ručních baterek jsme kupodivu zvládli poměrně rychle. Po cestičce průsekem pro vedení vysokého napětí se dostáváme ke sloupům číslo 33 a 34. Pak již šipka ukazuje napravo, přímo směrem k pomníčku. Konečně na něj dopadly světelné kužely z baterek, jsme na místě. Přesně tady letadlo v rychlosti 250 km/h narazilo do severního svahu hory. Všude kolem jsou dnes vzrostlé stromy, které byly po havárii před osmdesáti lety polámané v úseku asi sta metrů. Nezvykle hluboké ticho pod jejich větvemi spolu s tmou a celkově zvláštní atmosférou tohoto místa v člověku okamžitě vyvolává pocit tajemna. Možná i proto, že dodnes je tato tragédie obestřena množstvím dohadů a spekulací. Rutinní let, zkušená posádka, žádné hlášené technické problémy. Jen při mezipřistání ve Vídni mechanici odstranili malý defekt na podvozku. 6
Letadla havarují z nejrůznějších příčin. Co ale vedlo, možná lépe vyjádřeno přimělo osádku tohoto letadla k tomu, že z Vídně doletěli až nad Prahu, otočili se o sto osmdesát stupňů a vrátili se zpět na Šumavu pro smrt? Tuto havárii totiž nikdo, kdo byl na palubě letounu, nepřežil. V historii letectví najdeme mnoho příkladů záhadných a dodnes jednoznačně nevysvětlených leteckých katastrof. Rovněž se často ukazuje, že některé z havárií představovaly jen pomyslný „vrcholek ledovce“ složitějšího příběhu, mnohdy se jednalo o poslední krok k dosažení důležitějšího cíle, než jakým je pouhá likvidace letadla, pasažérů nebo dopravovaného nákladu. Jen pro zajímavost si můžeme některé z nich připomenout. A proč právě tyto? Protože mnoho věcí se opakuje, jen v jiné době a za jiných podmínek. Z neznámých příčin tak například havarovalo letadlo, v němž letěl prezident Mozambické lidové republiky Samora Machel. Stalo se to 19. října roku 1986. Prezident byl rozhodným odpůrcem apartheidu a rasismu, který zastávala tehdejší vláda Jihoafrické republiky, sousedící s Mosambikem. Fakta z provincie Natal v JAR ukázala, že letoun mohl být sveden ze správné trasy výkonným přenosným radiomajákem. Letadlo narazilo do svahu hory a roztříštilo se. Zmiňme případ čínského maršála Lin Piao. Předpokládalo se, že uprchl v letadle z Číny před Mao Ce-tungem, který ho obvinil z přípravy atentátu na svou osobu. Na místě nehody v Mongolsku se ale nenašlo nic, co by svědčilo o přítomnosti maršála na palubě letadla. Podle tehdejších názorů byl pokus o útěk letadlem a následná havárie zinscenovány k oklamání domácí i světové veřejnosti. Vše bylo vyřízeno jinak. 7
Další zajímavý příklad: 4. května 1919 očekávaly davy lidí na letišti Vajnory u Bratislavy přílet generála Štefánika. Italský třímotorový dvojplošník Caproni 450 však přerušil přistávací manévr a zmizel z dohledu. Zanedlouho se roztříštil o zem. Všichni zahynuli. Proč k tomu došlo? Verzí je několik – sebevražda, nešťastná náhoda nebo atentát. V každém případě zmizela jedna z rozhodujících figur vzniku samostatného Československa. M. R. Štefánik se mohl stát obětí souboje francouzských a italských zájmů ve střední Evropě. Štefánik prosazoval italskou stranu… Českou stopu nese také doposud nevysvětlená havárie anglického letadla typu Liberator, pilotovaného českým pilotem RAF E. M. Prchalou. Władysław Sikorski, v té době ministr obrany exilové polské vlády, v něm v červenci 1943 mířil na inspekční cestu s mezipřistáním v Gibraltaru. Dne 4. července letadlo po startu spadlo do moře. Přežil jen pilot Prchala, který naprosto nechápal, proč letadlo havarovalo. Je ale známo, že Polsko se nacházelo ve sféře mocenských zájmů Sovětského svazu, Velké Británie i Německa. Někomu generál svým jednáním pravděpodobně kazil rozehranou hru. Podle jedné verze za havárií mohl stát Canarisův Abwehr, především proto, že měl na Gibraltaru rozsáhlé zázemí a volné pole působnosti vzhledem k vybudovanému kontaktu na spojence. Stačilo udělat cokoliv, například poškodit lanko u klapek, aby se stroj stal neovladatelným. Letoun stál na dráze bez dozoru a před letem prý do něj vstoupil neznámý muž. Ale vraťme se na Zhůří. V inkriminované době se totiž objevily informace, že v letadle se nacházejí kompromitující materiály na samotného Hitlera, týkající se především jeho podílu na smrti nevlastní neteře Angeliky Marie 8
„Geli“ Raubalové. Ta se narodila v rakouském Linci jako druhé dítě a zároveň nejstarší dcera Hitlerovy nevlastní sestry Angely a Lea Raubala staršího. Byla o devatenáct let mladší než „strýček Alf “. Proč by ale tyto informace měly představovat pro vůdce nacistů nebezpečí? Abychom pochopili, jaký význam měly pro německou říši a vlastně i pro celou předválečnou Evropu, musíme se vrátit do Mnichova dne 19. září 1931. Tehdy totiž Geli zemřela.
9
I (1931–1932)
1 Himmler začínal být čím dál nervóznější. Do mysli se mu neustále vkrádaly obavy, že celá akce může zkrachovat. A to by mělo zcela fatální důsledky, zvláště pro něj osobně. Poslední telefonát od jeho podřízeného, Waltera Uhleho, byl velice překvapující. „Šla do divadla,“ hlásil, což znamenalo narušení celého plánu. Když si vyžádal upřesnění, jestli sama, nebo ji někdo doprovázel, odpověď byla stručná: „Setkala se s nějakou známou, podle toho jak se přivítaly.“ „Kdo to byl?“ chtěl dál vědět Himmler. Uhle pochopitelně nemohl vědět nic víc, a proto podrážděně naznačil, že není kouzelník nebo vědma. „No dobře,“ uklidnil ho Himmler, který si uvědomil, že jeho otázka nebyla zrovna chytrá. Jak by mohl obyčejný SS-mann znát přátele nacistických špiček. Proto chtěl vědět, jestli je všechno ostatní v pořádku. „Ano, jsme připraveni,“ zaznělo ve sluchátku telefonu. Himmler okamžitě zareagoval: „Pokračujeme v akci.“ Zaznělo to spíše jako rozkaz. Ještě dodal něco v tom smyslu, aby se také podívali na vedlejší východy divadla. Od tohoto krátkého telefonického rozhovoru uběhla již hodina. Himmler si po letmém pohledu na hodinky spočítal, že divadelní představení bude ještě nejméně 13
hodinu trvat. Mrzutě se podíval na desku svého psacího stolu: zelená lampa, stolní hodiny, rodinná fotografie… Na pravém rohu ležely desky s dokumenty, které průběžně vyřizoval přes den. Aby si nějak zkrátil čas čekání na další informace, sáhl po albu vázaném v černé kůži, které leželo úplně nahoře. Poté si vzal velkou lupu, kterou měl vždy pohotově po ruce ve vrchní zásuvce pracovního stolu, album otevřel a začal znovu zkoumat obličeje žen na vložených fotografiích. Album mu poslal známý, který měl v SS na starosti „čistotu rasy“, vznik nového árijského nadčlověka. Základem by mělo být černé bratrstvo SS, jehož zformování má na starost právě on. Všichni členové bratrstva, poté co sami prošli řádným výběrem, museli ke své žádosti o povolení k sňatku, pokud se k takovému kroku odhodlali, předložit i snímek své snoubenky. V tomto případě ale Himmler dostal sérii fotografií nahých žen, které se nejen chtěly vdávat, ale jako důkaz své oddanosti nacistickým myšlenkám měly na nejrůznějších částech těla vytetovanou svastiku. Himmlera však spíše než nahotinky zajímaly možné slovanské nebo mongoloidní rysy ve tvářích budoucích rodiček nové vládnoucí rasy. Dlouze si proto pod lupou prohlížel každý obličej. Když si byl opětovně jist, že je tato skupina v pořádku, album zavřel a odložil. Pak si ale uvědomil, že to není tak, jak by to mělo být. Na kousek papíru si poznamenal připomínku, která ho napadla. Příště nemají být ženy foceny nahé. Považoval to za nevhodné. A to tetování není zas až tak špatný nápad. Nějak jej třeba v budoucnu použijí… Uvidíme, pomyslel si. Nic konkrétního ho ale v daný okamžik nenapadalo. Proto popsaný lístek s poznámkou pečlivě zasunul za první fotografii v albu tak, aby jej při příštím otevření okamžitě viděl. 14
Potom sáhl po složce s nápisem „Služba Ic“. Již koncem srpna podepsal jmenování Reinharda Heydricha vedoucím této služby. Druhým uchazečem o toto místo byl nějaký Honinger. I když se tento na první pohled jevil profesně lepší, doporučení pro Heydricha byla nejméně stejně dobrá. O jeho kompetentnosti ho také přesvědčil osobní pohovor. A vzhled! Šéfem takové nové elitní instituce musel být už na první pohled stoprocentní árijec. Himmler zaklapl složku a položil ji zpátky na hromádku dokumentů. Vše pečlivě srovnal podle hrany stolu. Přitom si říkal, že se snad rozhodl správně. Pohodlně se opřel do křesla a přemýšlel, čím by si ještě mohl zkrátit pomalu se vlekoucí čas čekání. Než si stihl něco vymyslet, kromě toho, že si zapálí doutník, zadrnčel telefon. „Hotovo?!“ doslova zakřičel do sluchátka, jakmile je zvedl. „Nevím přesně, co se děje, ale rozsvítilo se tam světlo,“ zazněla odpověď. „Vy jste nesledovali objekt z divadla?“ znervózněl Himmler. Znovu se zeptal, ale telefon byl hluchý. Ani nevěděl, odkud mu podřízený volal. Nezbývalo nic jiného než čekat a věřit, že se všechno rychle vyjasní. Přitom si vybavil devítipokojový byt v luxusní mnichovské čtvrti Bogenhausen. Přepychový žlutý rohový dům s velkým balkonem, hned vedle Divadla prince regenta, druhé poschodí. Bylo tam dost místa pro služku, kuchařku i uklízečku. Zařízení tvořil masivní dubový nábytek obývacího pokoje, knihy za prosklenými dvířky polic, v rohu jedné místnosti busta Richarda Wagnera. Vůdce se tam přestěhoval před dvěma lety. Himmler ho tam při různých příležitostech několikrát navštívil. Teď ho ale spíše než zařízení zajímalo, co se tam děje. Především v rohovém pokoji, který mu byl také ukázán. Kvůli jeho 15
nájemnici vůdce trávil čas v obchodech, pomáhal vybírat kabelky nebo klobouky. Možná i něco jiného. To nebyl správný obraz možného vůdce národa. A to v době, kdy se jejich partaj stávala více a více známou v celé zemi. Ale při volbách byl každý hlas dobrý, i od německých žen. Možná především od nich, protože pomáhaly získávat i hlasy manželů… Znovu se ozval telefon. Himmler po něm doslova chňapl: „Tak co se děje?“ Uhle mu začal vysvětlovat situaci, přeskakoval z jedné věci na druhou. Závěr byl ale takový, že snad všechno dopadlo dobře. Himmler podřízeného přerušil: „Všechno si pořádně promyslete a zítra mi doložíte celou situaci.“ Zeptal se ještě, jestli je někdo náhodou nepozoroval. Odpověď byla záporná. Himmler nevěděl, jestli má jít domů, nebo zůstat do rána v kanceláři. Uvědomoval si, že zítra toho budou plné noviny a že budou napadáni ze všech stran . Rozhodl se pro první variantu. Domů chodil i tak většinou pozdě večer nebo i nad ránem. Takže běžný den. Nic mimořádného. Zhasl lampu a cestou začal plánovat své, nebo vlastně společné kroky pro následující dny – odstranění všech důkazů a případných nepohodlných svědků. Tu noc by nevěřil, že to bude trvat tak dlouho!
16