Jiří Dobrylovský
Království za Džbán
Meč a pergamen
odpovědná redaktorka anna sances
Grafická úprava GranEr GroUP, s. r. o.
obálka ondřej vašíček/Pt Moba
tisk Finidr, s. r. o., Český těšín
vydala Moravská bastei Moba, s. r. o., brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Jiří Dobrylovský, 2023
© Moravská bastei Moba, s. r. o., brno 2023
vydání první
Isbn 978-80-279-1003-8
meč a pergamen
osmadvacetiletá Julie stránská, hrdá majitelka ještě ne zcela oschlého doktorského diplomu z archeologie, se s velmi smíšenými pocity blížila ke dveřím šéfovy kanceláře. Její nejistota měla své opodstatnění; s vedoucím oddělení středověké archeologie v minulosti absolvovala několik ne zcela povzbudivých rozhovorů, v nichž se o sobě dověděla leccos, ale jenom máloco z toho znělo optimisticky.
ne snad proto, že by „starej“ byl misogyn, to rozhodně ne, zato ale neoblomný zastánce názoru, podle něhož ideálním údělem ženy, zejména pak ženy dobře vypadající, je stát se atraktivní chloubou svého muže, podobně jako například luxusní automobil nebo přepychová vila. Šéf ovšem nevlastnil ani jeden z uvedených tří atributů vyšší společenské třídy, a to jej nepochybně frustrovalo.
Julii dráždilo, s jakou samozřejmostí se před ní její nadřízený zmiňoval o archeologii jako o mužské vědní disciplíně. a to jen proto, že všichni slavní archeologové minulosti od Champolliona přes s chliemanna, b ottu, layarda, Marietta, Petrieho, Hrozného, Evanse až třeba po tomáše Durdíka byli muži? vždyť úplně to samé se dalo říci i o geologii, astronomii a dalších vědách, formovaných v době, kdy ženám byl vstup na univerzitní půdu
prakticky zapovězen. Jistě i na Marii sklodovskou, první ženu, která byla přijata ke studiu na sorbonně, fyzikové svého času pohlíželi s přezíravou shovívavostí, než všem vytřela zrak dvěma nobelovými cenami. Podle šéfa by pro ni bylo vhodným zaměstnáním dělat knihovnici, laborantku, zdravotní sestřičku nebo něco podobného, ale samostatnou vědkyni?
aby toho nebylo málo, i většina Juliiných kolegů, vesměs mužů pokročilejšího věku, považovala, jak aspoň z jejich občasných vyjádření usuzovala, pohledné ženy za ideální trofejní cenu pro vítěze rytířského klání. a ona si občas kladla otázku, jestli se tak už narodili, anebo jestli je to u nich jen středověkou archeologií vypěstovaná profesní deformace.
„bez urážky, slečno, ale to myslíte vážně?“ zněla stále v Juliině mysli šéfova slova. „vy, a promiňte, že budu mluvit bez obalu, ale z odborného hlediska naprostá nula, a chtěla byste oponovat profesoru Durdíkovi1, světové kapacitě?“
„to bych si vůbec nedovolila,“ hájila se mladá archeoložka. „naopak, profesor Durdík pro mě byl vždycky velikým vzorem. Jeho učebnice a další publikace z oblasti středověké archeologie pro mě byly za mého studia základním zdrojem informací a já si díky tomu profesorova vědeckého odkazu nesmírně vážím.“
„tak o co vám tedy jde?“
„Jenom jsem chtěla za archeologický ústav podat žádost o grant pro obnovení vykopávek na zřícenině hradu Džbán.“
„ ale tam přece kopal už tomáš Durdík.“
„ ano, ale nijak podrobně, jemu tehdy šlo o odhalení vývojových tendencí při stavbě českých hradů. Proto se tam zdržel jen krátce, stejně jako u dalších hradů královského hvozdu2. na Džbáně se kromě povrchového prů-
zkumu udělala pod jeho dohledem akorát jedna malá sonda, jinak tam pravidelně jezdil sledovat postupnou degradaci zříceniny.“
„ a vy tam chcete objevit co?“
„no, ve zbraslavské kronice se píše, že budoucí král Jan lucemburský postupoval do středu Čech podél ohře až k budyni. odtamtud pak zamířil přímo ke Kutné Hoře.“
„neříkejte,“ starej byl ironie sama. „Ještě že vás mám, aspoň se o zbraslavské kronice něco dozvím.“
z ahanbená stránská směsicí rozpaků a rozhořčení zrudla jako rak: „tak jsem to nemyslela,“ přinutila se k neupřímné omluvě. „ ale jsem přesvědčená, že hrad Džbán při Janově pochodu podél ohře neunikl pozornosti.“
„ a co z toho vyplývá?“ domáhal se vysvětlení vedoucí oddělení, mezitím horečně vzpomínající, co všechno je mu o Džbánu známo. ano, hrad typu francouzského kastelu, vystavěný pravděpodobně králem václavem I. „Počkejte!“ málem vykřikl, když si to srovnal v hlavě. „Proč by se měl Jan lucemburský zajímat o nějaký
Džbán, když ten byl už tou dobou opuštěný?“
„to právě není jisté,“ tvrdohlavě oponovala mladá žena. „tvrdí se, že hrad byl opuštěný někdy okolo roku
1300, ovšem ten údaj je hodně neurčitý, deset let žádná míra. Jako důvod se uvádí narušení geologického podloží. stavitelé vykopali moc hluboký hradní příkop, což ohrozilo stabilitu přiléhajících hradeb.“
„no a?“ šéf byl stále netrpělivější a nerudnější.
„Jenomže při zalesňování lokality někdy kolem roku
2000 byla v areálu Džbánu objevena vrstva popela a uhlíků a do ruda vypálené kameny. to sice mohlo mít různé
příčiny, ale právě proto by to mohlo naznačovat, že ty statické poruchy, i když nepochybně existovaly, nemusely být tak fatální. rozhodně se nemusely stát příčinou ná-
hlého opuštění hradu, spíš by v takovém případě docházelo k různým pokusům o zpevnění, opravu poškozených částí a podobně, přičemž hrad by byl opouštěn postupně. osobně mám hypotézu, že hrad byl zničen požárem, možná násilným v souvislosti s dobýváním hradu, a to by mohlo souviset právě s vpádem Jana lucemburského do Čech v roce 1310. Chtěla bych zjistit, kvůli čemu byl Džbán opuštěný, jestli to způsobily statické poruchy nebo rozsáhlý požár. a pokud by to byl opravdu požár, mohlo by nám to prozradit leccos, co ještě nevíme o nástupu Jana lucemburského na český trůn a celkově o přelomové době nahrazování přemyslovské dynastie dynastií lucemburskou.“
vedoucí si mladou archeoložku přeměřil skeptickým pohledem: „Uvědomujete si, paní kolegyně,“ přičemž to slovo kolegyně znělo vzhledem ke kontextu obzvlášť jízlivě, „že ještě nemáte dokončené ani doktorské studium? a to chcete být podepsaná pod žádostí o vědecký grant?“
„studium už dokončené mám,“ bránila se uraženě stránská, „jenom ještě neproběhla promoce, protože termínů doktorských promocí je sotva pár do roka.“
bylo vidět, jak starej v duchu počítá do deseti. Když se zklidnil, prohlásil: „tak budiž, nikdo mi nebude předhazovat, že bych nepodporoval nastupující vědeckou generaci. tu žádost o grant si tedy sepište a podejte. Já ji podepíšu. Konečně, i počet podaných grantových přihlášek se hodnotí jako projev vědecké aktivity, takže ústavu to prospěje. ale nepočítejte s tím, že bych se v tom jakkoliv angažoval.“
to bylo vloni v dubnu. Mezitím uběhlo více než osm
měsíců, během nichž Julie stránská fungovala převážně jako ústavní holka pro všechno, podržtaška zasloužilých vědců. většinou k jejich potěšení, protože opravdu stálo
za to na ni pohlédnout, ale o samostatnou vědeckou práci takřka nezavadila. na vedení vlastního výzkumného projektu neměla potřebnou kvalifikaci, byla „jen“ PhDr., tedy nositelka malého doktorátu. Což byl samozřejmě paradox, poněvadž jako studentka archeologie posledního ročníku magisterského studia v rámci své diplomové práce archeologický výzkum prováděla. Formálně sice ne samostatný, oficiálně na vše dohlížel Juliin školitel; kdo ale někdy psal diplomku, ten ví, že podpora ze strany vedoucího práce nebývá, zdvořile řečeno, kdovíjak vydatná. v podstatě všechno si tehdy musela ohlídat a obstarat sama a na základě toho se stala magistrem. samotnou diplomku obhájila za jedna. o něco později, to už v době navazujícího doktorského studia, absolvovala „rígo“ čili rigorózní řízení, přičemž kvalitní diplomka jí byla v rámci něj rovnou uznána jako rigorózní práce. tak získala titul doktora filosofie. Jenomže zavedená ústavní zvyklost vyžadovala doktorát velký, Ph.D., bez kterého mohla stránská fungovat jen jako asistentka. tato zvyklost, což na tom bylo nejhorší, se neopírala o žádné předpisy či směrnice, byl to prostě léty zavedený úzus. nicméně o to železnější.
Před měsícem však kýžený doktorský diplom konečně získala a teď začátkem ledna ji šéfova sekretářka předvolala ke starému na kobereček. Problém byl v tom, že k 31. lednu jí u ústavu končila pracovní smlouva na dobu určitou. odevzdaně proto kráčela chodbou vstříc svému osudu. Paměť je neuvěřitelná potvora. z rovna v tomto kritickém okamžiku jí připomněla kdysi zhlédnutý film, na jehož děj si už vůbec nevzpomínala, ale dobře si vybavovala jednu větu, která v něm vícekrát zazněla:
„Do týdne vám oznámím, jestli vám zvýším plat, nebo jestli vás vyhodím.“
Před dveřmi sekretářky, chránící vstup do šéfovy svatyně, se mladá archeoložka nervózně zastavila. rukou si upravila vlasy, zběžně zkontrolovala svůj zevnějšek a při té příležitosti z halenky smetla imaginární smítko. nadechla se, napřímila hlavu a nesměle zaklepala.
„ ano?“
vzala za kliku a zvolna otevírala dveře. tak pomalu, jako by se bála, že na ni zpoza nich skočí tygr, jestli ne něco horšího.
„Dobrý, ehm, den,“ pozdravila a na důkaz vybraných způsobů se ženě středního věku, o které se v celém ústavu nikdo nevyjádřil jinak než jako o zuzaně, uklonila.
„ á, to jste vy, paní doktorko,“ přivítala ji zuzana rozhodně vstřícnějším tónem, než se i ve svých nejoptimističtějších fantaziích odvažovala doufat. „Pojďte dál, pan vedoucí vás očekává,“ ukázala ke dveřím šéfovy pracovny. Poté vstala ze své kancelářské židle, sama na ně zaklepala a otevřela dveře do úzké škvíry. „Je tady,“ oznámila skulinou, na což se zevnitř ozvalo: „Pošlete ji dovnitř!“
Dovnitř, ne někam jinam, kam se obvykle posílá, jak se stránská vcelku oprávněně strachovala. ledaže by toto doporučení hodlal obstarat vedoucí osobně.
a tak tedy vkráčela dovnitř, připravená na všechno. tedy kromě širokého úsměvu a pravice přátelsky napřažené k potřesení.
„Gratuluji vám, paní kolegyně,“ vnímala Julie stránská jako ve snách. „vlastně hned dvakrát. Jednak k úspěšnému dokončení doktorantury, ale hlavně k udělení grantu na váš první samostatný výzkumný projekt. to se musí zapít,“ překonával se starej ve zdvořilostech. otevřel příruční bar, vytáhl z něj láhev a dvě skleničky a oběma nalil: „tak na zdraví,“ řekl povzbudivě.
„Děkuji, na zdraví,“ spíš vydechla, než vyslovila stránská, stěží odolávající pokušení se štípnout, zda se jí to všechno nezdá.
„tak povídejte, kolegyně,“ hlaholil vedoucí. „Jaké máte záměry, když vás hned napoprvé potkal takový úspěch?“
Mladá žena, která ještě před pěti minutami měla v očekávání vyhazovu spíš než cokoliv jiného záměr se registrovat na pracáku, jen stěží shledávala slova: „v první řadě se tam pojedu podívat, obhlédnout terén,“ čímž myslela na hrad Džbán. „I když to možná bude znít divně,“ přiznala s nečekanou otevřeností, „osobně jsem tam ještě nikdy nebyla. Mám sice celou lokalitu důkladně prostudovanou z map, plánků nálezových situací a fotografií, na základě toho jsem taky grantovou přihlášku podávala, ale vidět to na vlastní oči je přece jen něco jiného.“
„tomu naprosto rozumím,“ přikývl velký šéf. „Pravděpodobnost schválení podaného grantu je stěží deset procent. Kdyby měl člověk všechny lokality nejdřív objet, než přihlášku vyplní, tak by ani nedělal nic jiného. Už máte představu, kdy tam zajedete?“
„Myslela jsem hned tuhle sobotu,“ vyhrkla poněkud nerozvážně mladá žena, aniž vzala v úvahu, že na výlety do přírody není nejvhodnější doba.
„vážně? teď v lednu?“
„naštěstí je suchá zima, bez sněhu,“ zachraňovala honem situaci, „takže terénní poměry budou dobře patrné. a ve vrchovině Džbán bude určitě pod nulou. Půda aspoň nebude rozbahněná a různé náletové křoviny budou bez listí. Pro orientaci na místě to je ideální.“
„Hm, výborně, vidím, že neztrácíte čas. Jinak ale máte naprostou pravdu, chválím vaše nadšení. tak dobře, omrkněte lokalitu, ujasněte si na místě, co a jak, a během
měsíce mi pak předložíte seznam požadavků na materiální zabezpečení výzkumu. Domluveno?“
„samozřejmě, pane vedoucí.“
„výborně. Jinak veškerou dokumentaci k vašemu schválenému grantu máte u zuzany, ale jeden papír mám pro vás já osobně.“
stránská, nyní už skoro stoprocentně přesvědčená, že tím papírem nebude informace o neprodloužení pracovní smlouvy, vcelku klidně očekávala vývoj příštích událostí, nicméně i tak se dočkala překvapení.
„Před několika týdny jste měla tu dlouho očekávanou promoci,“ nadechl se vedoucí k proslovu, „váš diplom už jsem měl tu čest vidět, takže se sluší vám na základě toho změnit dosavadní pracovní smlouvu z doby určité na dobu neurčitou a zvýšit vám platovou třídu. nejen třídu, plat samozřejmě taky,“ načež ohromené mladé ženě podával její novou smlouvu včetně platového výměru.
Šokující vstřícnost starého, který přehnanými sympatiemi k mladým „bažantům“ rozhodně nepřekypoval, se Julii postupně ujasnila v příštích dnech pracovního týdne. Měla-li ústavní šuškanda pravdu, tak ze všech čtrnácti podaných žádostí o výzkumný grant byla schválena jen jedna jediná – totiž ta její, pod kterou byla podepsána ještě jako pouhá doktorka filosofie. skoro to vypadalo, že někdo chtěl proti všemu očekávání podpořit ne zavedené vědecké matadory, ale naopak začínajícího vědce. a protože jedna z klasických vědeckých zásad zní „publikuj, nebo zhyň!“, tak právě výzkumný projekt Džbán se pro příští tři roky stane vítaným zdrojem příležitostí pro publikace všeho druhu. I pro ty, kdo s grantem, ba i celou specializací kastelologie nemají nic společného. nezbude jim zkrátka nic jiného než pokusit se Julii vlichotit s různými obskurními
příspěvky ve stylu „typologie pylových zrn v destrukční zóně zříceniny hradu Džbán“ a podobně. z přehlíženého outsidera se díky tomu stane žádaná nevěsta. tedy pomyslná nevěsta, protože za archeologický ústav a jeho mužské exponáty se Julie rozhodně vdávat nehodlala.
ale to byla vzdálená budoucnost, přičemž Julie stránská byla ve vědeckém intrikánství ještě příliš nezkušená, než aby hned začala kout pikle. Proto budoucnost hodila za hlavu a soustředila se na to, co měla přímo před sebou. byl pátek odpoledne a na zítra šéfovi neuváženě slíbila, že zajede na hrad Džbán. tak co s tím?
z map dobře věděla, že archeologicky je širší okolí lokality doslova zemí zaslíbenou. vedle zříceniny Džbánu se v okruhu nějakých dvou kilometrů vyskytuje halštatské hradiště rovina, rozsáhlá zřícenina hradu Pravda, několik dávno opuštěných středověkých vesnic a kontroverzní kamenné řady u Kounova, se kterými si nikdo pořádně neví rady. Jen o pár kilometrů dál je řada dalších památek. na některé se možná stihne podívat, pokud sebou při prohlídce Džbánu trochu hodí.
odvrácenou stranu mince ale představoval fakt, že široké okolí je beznadějný zapadákov s největší vesnicí
Mutějovicemi, v níž žije kolem osmi set lidí. těžko předpokládat, že by na ni v nějaké restauraci čekali s dobrým
teplým obědem. spíš bude mít ta vesnická knajpa zavřeno, protože všichni si docela určitě vaří doma. otevírat se bude až navečer, až se místní štamgasti vypraví na pivo. no nic, prostě se zařídí spartánsky. nakoupí si na cestu pár obložených baget, flašku balené vody, nějakou tatranku a do velké termosky si pro zahřátí uvaří kafe.
ale – pojede sama?
aleš by určitě chtěl, aby ho vzala s sebou, jenže to nepřipadalo v úvahu. ne že by ho neviděla ráda a že by
se na každý s ním strávený okamžik netěšila. Jenže právě proto musela jet sama. vzít ho s sebou by znamenalo koledovat si o brzký rozchod.
archeologie je ohromně romantická – v knížkách nebo ve filmech typu Indiana Jones. ve skutečnosti je to ale otročina ve špíně, blátě, mezi hmyzem a pavouky, a pro lepší dojem nezřídka za mizerného počasí. a většinou také daleko od civilizace jako právě v případě Džbánu. Jediné pozitivum na tom všem je, že vykopávky probíhají na zdravém povětří.
Julie si dovedla představit, jak by „romantický výlet“ s alešem, třicetiletým stavebním inženýrem, expertem na statiku mostů, asi dopadl. Po pěti minutách počátečního nadšení „Páni, tady je to parádní!“ by se záhy dostavily otázky „Už půjdeme?“, „Jak dlouho se tu ještě budeme vrtat?“, případně „Prosím tě, co tam v té díře pořád hledáš?“. že ona sama bude po prolézání zříceniny, doslova prolézání, nikoliv opatrném slalomovém kráčení po čistých místech, vypadat ne jako modelka, nýbrž spíš jako traktorista po celodenní orbě rozbahněného pole, k tomu představovalo příslovečnou třešničku na dortu.
a po nastoupení do auta ke zpáteční cestě výčitka:
„takhle jsem si teda ten výlet na hrad nepředstavoval,“ po které by následovalo už jen nervózní mlčení až do Prahy.
vyřídila to tedy kompromisem, kdy alešovi zavolala, že musí v sobotu něco zařídit v terénu. „Je tam příšerně, psa by do toho počasí nevyhnal, vůbec se mi tam nechce,“ vysvětlovala pokrytecky. smyslem toho všeho bylo aleše odradit od snahy připojit se k výpravě, což se také zdařilo.
„Hned jak se vrátím, miláčku,“ slibovala pro jeho uchlácholení, „přijedu k tobě. Do šesti hodin jsem u tebe.
a uděláme si spolu pěknou neděli!“
Uff!
to bylo v pátek odpoledne. v noci na sobotu se ale na naše území rozšířila teplá fronta se vším, co k tomu patří.
„Podvodníci!“ běsnila archeoložka na adresu televizních rosniček, které na dnešek slibovaly polojasno, odpolední teploty ve středních polohách těsně pod bodem mrazu. Místo toho čelním sklem svého vozu pohlížela na olověně šedou oblohu od obzoru k obzoru, z níž na zem padalo slabé mrholení. z atím mrholení a zatím slabé.
to se ale zhoršovalo, jak se po karlovarské dálnici přibližovala k novému strašecí. Čím dál na západ, tím horší počasí. Jestli na tom bylo něco pozitivního, tak snad jen to, že za daných okolností alešovi opravdu nelhala. bylo bez přehánění příšerně a při představě toho marastu v areálu zříceniny šly na nešťastnou Julii mrákoty.
Dojela až ke křižovatce silnic a značených turistických cest pod Džbánem, kde v sousedství několika omšelých chalup zastavila. Po krátkém váhání sjela ze silnice na rozblácené prostranství v jejím okolí, aby nebránila provozu. znechuceně se podívala ven, ale když už vážila cestu z Prahy až sem, přece se nebude vracet bez toho, že by lokalitu navštívila. lokalitu, jež se nachází o čtyřicet metrů výš a na kterou bude muset vylézt rozmáčenou zalesněnou strání.
otevřela dveře auta, a jakmile jí vítr vehnal do tváře proud ledových dešťových kapek, zanadávala si.
„Ke všem čertům, co tady vlastně děláme?“ vybuchl rytíř blahota z lítožnice, asi třicetiletý obrovitý válečník a velitel stráží na Pražském hradě v jedné osobě. třískl poloprázdným korbelem piva o stůl ve vyhlášeném lounském šenku Pod věží a přitom pohlédl na svého zhruba stejně starého společníka. „no, ještě štěstí, že tu dobře vaří,“ poněkud zmírnil svůj projev nelibosti.
b enediktinský mnich Kryštof vyčítavě pozvedl obočí:
„Kdy už si ty čerty konečně odpustíš?“
„no jo, to je pořád starostí,“ zavrčel rytíř, ale přece jenom se zatvářil trochu zahanbeně. „Jak mám nadávat slušně, když je venku tak hnusně?“ pokývl povšechně hlavou k oknu hostince, což mělo znamenat postesknutí na sychravé deštivé počasí začínajícího listopadu léta Páně 1310.
„Hnusně je, jenže když budeš nadávat, počasí tím nezlepšíš.“
„Možná ne,“ odvětil blahota hádavým tónem, „ale aspoň se mi uleví.“
Kryštof rezignovaně pokrčil rameny. z nal se s rytířem blahotou již čtyři roky, během nichž si společně prošli nejrůznějšími nebezpečími, a za tu dobu pochopil, že člověk se zkrátka jen tak nezmění. Dokonce ani
tak chytrý, statečný a šlechetný člověk, jakým rytíř blahota bezpochyby byl. Proto raději změnil téma a obrátil pozornost k otázce, kterou jeho přítel před chvílí nadnesl: „Pátráme po pachatelích loupeže na Pražském hradě. a děláme to proto, že nás tím král s královnou pověřili,“ řekl mírně, znaje blahotovu občasnou vznětlivost.
„to jsme si na to pátrání uměli vybrat tu pravou chvíli!“ odsekl jeho společník. „ a pokud jde o annu,“ jmenoval Kryštofem zmíněnou královnu, „tak ta by spíš měla i se svým žalostným manželem přemýšlet, jak o to království nepřijít. anebo se aspoň znova rozhlédnout, kde tesař nechal díru,“ poukázal rytíř na fakt, že král Jindřich Korutanský je králem již jen podle jména, že už ho nebere vážně snad ani jeho kůň a že už jednou z Českého království s ostudou utíkal. teď měl slušnou šanci si to pro velký úspěch ještě jednou zopakovat. „navíc oba víme, kdo má tu loupež na svědomí,“ dodal.
Kryštof doširoka rozevřel oči: „neříkej! Pouč mě!“
„Petr z aspeltu, kdo jiný.“
„ty obviňuješ z loupeže bývalého nejvyššího kancléře a současného mohučského arcibiskupa?“
„ a co má být?“
„třeba to, že úřad nejvyššího kancléře složil po smrti václava III. a následně odešel z Čech. od té doby se u nás neukázal. Jak by tedy mohl odcizit něco na Pražském hradě?“
„žertuješ, Kryštofe? Kolikrát už se nám stalo, že jsme při pátrání museli rozlišovat mezi podněcovatelem ke zločinu a jeho vykonavatelem?“
„Dvakrát. ale jaký by měl mohučský arcibiskup důvod k něčemu tak nízkému?“ odmítal se mnich smířit s obviněním vysoce postaveného církevního preláta.
„Kryštofe!“ spráskl blahota ruce. „Děláš v tom klášteře něco, čím by sis aspoň trochu uchoval smysl pro praktický život? a kontakt se světem okolo?“
„Dělám,“ odvětil důstojně mnich. „ a ty to dobře víš, takže se nestav nevědomým. tím, že pro otu Durynského sháním podklady pro jeho kroniku, tak o tom světě leccos vím. Možná víc než ty.“
„ a přesto ti nedochází, jaké by měl aspelt důvody nechat v Praze ukrást různé ceremoniální předměty, související s královskou korunovací? Právě on, který díky dřívějšímu desetiletému kancléřování zná na Pražském hradě každý kámen?“
„Dejme tomu,“ uznal Kryštof neochotně. „ ale řekni mi upřímně, co tě vede k tomu, že tak loajálně podporuješ to korutanské budižkničemu?“
„třeba proto, že je to legitimní korunovaný český král?“ opáčil blahota ironicky. „ a proto, že jsem mu jako českému králi přísahal věrnost? Řekl bych, že je to pro loajalitu dostatečný důvod, nemyslíš?“
„Připouštím, ale nemůžeš přece popřít, že s Jindřichem Korutanským jde v zemi všechno od desíti k pěti.“
„Chceš snad říct, že je to první český panovník, o kterém něco takového platí?“
„Určitě ne,“ povzdechl si Kryštof, který měl díky svému podílu na sestavování Kroniky Královské síně, známější spíše jako zbraslavská kronika, o dosavadních českých dějinách lepší přehled, než by sám chtěl. třeba právě kvůli různým ničemům, vládnoucím v minulosti Českému království, což nebylo vědění nijak povznášející.
„Jsem rád, že to uznáváš. Jindřich Korutanský je budižkničemu, o tom není sporu. Kde ale bereš jistotu, že ten lucemburský kluk bude lepší?“
„no…“ nevěděl Kryštof kudy kam. zbraslavský klášter s honosným názvem Králova síň, k němuž sám náležel, jako uchazeče o českou korunu všemožně podporoval mladého Jana, syna římského krále Jindřicha vII. lucemburského. z a tím účelem se už vloni vydal do západní Evropy zbraslavský opat Konrád z Erfurtu, aby dohodl sňatek Elišky Přemyslovny s jediným následníkem lucemburského rodu. ale bude to opravdu Českému království ku prospěchu? to nevěděl nikdo a nebude to vědět, dokud se to nevyzkouší. Což, musel si Kryštof přiznat, je velice slabý argument pro dynastickou změnu na trůnu. Jenže blahota se svými vývody ještě zdaleka neskončil.
„o Korutanci už víme, co je zač a co od něj můžeme čekat. ale aspoň je to dospělý chlap. Jenže co můžeme čekat od toho lucemburského štěněte? a ještě další věc.
Elišce je osmnáct, už je to pořádná ženská, nějak si ale neumím představit, že si bere za manžela čtrnáctiletého kluka. Jak si myslíš, že jim to bude klapat v posteli?
a pokud ne, tak kde bereš jistotu, že Eliščin syn, jestli ho bude mít, bude opravdu legitimní následník trůnu?“
„blahoto!“ vykřikl Kryštof zhrozeně jako nad nějakým donebevolajícím rouháním.
„Prosím tě, čemu se tak divíš? Podle mne si tu možnost uvědomuje i Honzíkův tatík. Proč by jinak Elišce nejdřív nabízel svého mladšího bráchu Walrama, jak jsi mi před pár dny vykládal3? tomu je teď, jestli dobře počítám, devětadvacet. no nic, ptal ses, co mě vede k loajalitě vůči Jindřichovi Korutanskému. tak jsem ti to vysvětlil, to je všechno.“
Po těchto slovech nastalo mezi oběma přáteli pochmurné mlčení, které až po drahné době považoval
Kryštof za vhodné rozptýlit vstřícnou poznámkou: „Já ti
nic nevyčítám. vlastně bys měl spíš právo dělat výčitky ty mně, protože ten úkol jsme od anny dostali oba dva, a já ho neodmítl. I když mi nijak nešel pod nos,“ dodal důrazně.
„ aha, takže jestli ti rozumím, tobě nevadí, že v Praze došlo k loupeži státnicky důležitých předmětů ani že se chystá loupež samotného trůnu, ale zato ti vadí obvinění vůči Petrovi z aspeltu, že to všechno spískal on?“ ujišťoval se rytíř blahota.
„takhle, jak to říkáš, to pro mne nevyznívá kdovíjak příznivě, co?“ poškrabal se Kryštof rozpačitě na nose. Chvíli zamyšleně potřásal hlavou, než kajícně doznal: „vlastně na tom, co jsi o Janovi lucemburském řekl, může být hodně pravdy. My opravdu netušíme, jak to s ním nakonec dopadne a jestli v jeho osobě na český trůn dosedne někdo jako král Šalamoun, anebo naopak Herodes. rozhodně ale nechci, abychom se my dva rozkmotřili. takže zase dobrý a společně za jeden provaz, i když si třeba budeme myslet každý trochu něco jiného?
Co ty na to?“
„s tím se dá souhlasit,“ přikývl blahota, malinko se usmál a napřáhl ke svému druhovi pravici na usmířenou.
„takže bysme se měli pořádně zamyslet, co teď a co potom,“ navrhl Kryštof, poté co si obřadně potřásli rukama.
„Jeden nápad bych měl.“
„sem s ním!“
„v první řadě, praštit s pátráním!“
„to myslíš vážně?“ zaváhal Kryštof. „vykašlat se na loupež obřadních insignií, když jsme navíc ten úkol dostali přímo od krále?“
„no vidíš, že o Korutanci pořád uvažuješ jako o králi,“ podotkl vítězně blahota. vida však zachmuřený výraz
svého přítele, raději bez přerušení pokračoval: „Hele, snad se shodneme, že nějaké insignie jsou jedna věc, království samotné druhá. Kralovat se dá i bez těch insignií, na druhé straně nějaké tretky ti ke království nepomůžou ani ti ho nezachrání, pokud na tebe zaútočí silnější nepřítel.“
„Což se právě teď děje.“
„Děje, máš pravdu. Podle toho, co jsme se u oběda dověděli od těch dvou bavorských kupců, tak Jan lucemburský vytáhl osmnáctého října z norimberku s dost velkým vojskem. ty ale,“ zarazil se rytíř blahota, „to teda moc nepospíchají, když kupci se svými vozy už mezitím stačili dorazit do loun, zatímco po lucemburské armádě není ani vidu ani slechu.“
„Kupce nic nezdržuje, ti jedou za svým obchodem, a čím jsou rychlejší, tím víc vydělají,“ pokrčil Kryštof rameny, „ale víš, jak to chodí, když se svolává vojsko. Jan lucemburský si nejspíš zrovna moc nevěří, a já se mu nedivím. takže čeká na různé opozdilce, aby o jejich oddíly své vojsko posílil.“
„ asi to tak bude,“ souhlasil blahota. „ a k tomu ještě to roční období. Jan, nebo ti, co má kolem sebe, jsou podle všeho dost velcí blázni, aby uspořádali válečné tažení v zimě. ale budiž, můžou tím nerozhodného Jindřicha Korutanského překvapit. no, to je vedlejší. Podle těch kupců táhne Janova armáda přes Cheb. to je taky zvláštní. z norimberka do Prahy by to měli mnohem kratší přes Domažlice a Plzeň.“
„Hm, a tobě by se chtělo vláčet se v zimě s celou armádou přes šumavské průsmyky?“
„na tom něco je.“
„ ale nejenom to. Janův otec je římský král a Cheb je poslední císařská falc4 na cestě do Čech. tam si naposled
odpočinou, naberou zásoby, možná ještě i pár ozbrojenců, a potom budou pokračovat do Čech.“
„Dejme tomu,“ navázal blahota. „ ale myslíš, že si to v Praze uvědomují? Korutanec měl určitě v norimberku své špehy a jistě i nějaké přátele, od kterých se o lucemburské aktivitě dověděl. Pochybuji ale, že by znal trasu, po které Jan potáhne, taková věc se většinou do poslední chvíle tají. od těch kupců to víme jen proto, že je po cestě dohonil pátrací předvoj lucemburské armády. Jestli tedy Jindřich podnikne nějaké protiopatření, a to asi podnikne, ani on snad není takový pitomec, aby seděl s rukama v klíně, potom ale bude určitě očekávat tažení tradičně přes Plzeň. Útok od severu nejspíš nečeká. Pro nás to ovšem znamená, že pokud Jan na Prahu potáhne oklikou údolím ohře, tak bychom se měli z loun urychleně ztratit. nevím jak ty, ale jako služebník Jindřicha Korutanského ani trochu netoužím padnout do rukou jeho vyzyvateli.“
Kryštof beze slova přikývl na souhlas, což jeho přítele přimělo předešlou úvahu rozšířit: „otázka ale je, kam se ztratit. logické by bylo jet zpátky do Prahy, jenže to by bylo jako z bláta do louže, protože za pár dní lucemburkovo vojsko k Praze beztak dorazí. ale ještě předtím bychom museli Jindřichovi a anně vysvětlovat, proč jsme se na jejich úkol vykašlali. ani do toho se mi moc nechce.“
„se vším souhlasím, ale co tedy navrhuješ? Dostaneš už se konečně k tomu svému nápadu?“ vpadl do blahotových vývodů Kryštof kousavěji, než měl v úmyslu.
„vydrž, už se k tomu dostávám. My se odtud ztratíme k jihu.“
„Hm, a co tam? K čemu to bude, snad kromě toho, abychom někde zalezlí čekali, až se věci vyjasní?“
„to není špatný nápad,“ přikývl blahota, „a pro nás dva by byl určitě nejbezpečnější; počkat si, až bude jasné, na jakou stranu se přidat. Jenže jak už jsem ti říkal, skládal jsem slib věrnosti Jindřichovi, takže tohle je pro mne nepřijatelné. Pochopím ale, pokud se pro to rozhodneš ty.“
„Dobře víš, že tě v tom nenechám. ať už se dostaneme do jakékoliv kaše, budeme se s ní potýkat společně.“
„Díky, Kryštofe,“ pohlédl rytíř vděčně na svého přítele. „tím se konečně dostávám k tomu svému návrhu. Jak jsem říkal, s pátráním je sice konec, pokračování v něm nedává smysl, ale možná ještě můžeme něco udělat pro záchranu Jindřicha Korutanského.“
Po těchto blahotových slovech znovu mezi oběma přáteli zavládlo tíživé ticho. až po drahné době se osmělil Kryštof k šibeniční poznámce: „Doufám, že se to nedonese na zbraslav. Jestli jo, tak mě exkomunikují. no dobrá, co chceš podniknout?“
„tři věci,“ začal blahota vypočítávat na prstech. „v první řadě vyslat rychlého posla, nebo radši dva, kdyby se tomu jednomu něco stalo, se zprávou do Prahy, že lucemburská armáda je na cestě a kudy táhne.“
„ ale proč bychom nemohli jet my? to by nás přece před Jindřichem a annou ospravedlnilo, ne? Určitě je důležitější přijít s včasným varováním než pokračovat v pátrání po vcelku zbytečných ceremoniálních cetkách.“
„Jenže my máme jinou práci a ti dva poslové s tím souvisejí. to je druhá věc; my se totiž ujmeme obrany Džbánu.“
„Co?“
„slyšíš dobře. Chceme vypadnout z trasy, po které bude pochodovat Janova armáda, a vrchovina Džbán je k tomu jako dělaná. ale my se tam nepojedeme jenom
zašít, my tam pojedeme, abychom Jindřichovi pomohli invazi odrazit.“
„no, my dva to určitě vytrhneme,“ ušklíbl se Kryštof jízlivě.
„ a proč ne? Co tak vím od lidí z Jindřichova dvora v Praze, posádky hradů v královském loveckém hvozdu, snad jen kromě těch tří největších, Křivoklátu, nižboru a týřova, kdovíjakou disciplínu nemají. na těch ostatních jako Jenčov, angerbach a podobně, kam se král v životě nepodívá, se spíš chlastá a chodí pytlačit do lesa. aby toho nebylo málo, tak současný purkrabí na Džbánu jako kdyby z oka vypadl Korutanci. taky tak nerozhodný. takže já se jako velitel stráží na Pražském hradě, a samozřejmě taky na základě našeho pergamenu, ujmu velení posádky a vsaď se, že mi za to všichni včetně purkrabího budou vděční.“
„ a co já?“
„ty tomu dodáš správný duchovní rámec, aby už ta tvoje exkomunikace stála za to,“ poznamenal blahota cynicky.
„Díky, že na mne tak myslíš. ale říkal jsi tři věci, co je ta třetí? Mimochodem, proč si vlastně myslíš, že Janovo vojsko, táhnoucí podél ohře do středních Čech, jen tak pro nic za nic změní směr a potáhne na Džbán?“
„to jsem řekl?“ divil se blahota. „na nic takového si nevzpomínám.“
„tak teď už ti ani trochu nerozumím.“
„Je to jednoduché. Janova armáda směr určitě nezmění, ale když jim dáme dostatečně pádný důvod, oddělí se od vojska poměrně početný oddíl a zamíří ke Džbánu. tím se Janovo vojsko oslabí a navíc i zpomalí, protože ty organizační změny spojené s dělením vojska si nějakou dobu vyžádají. to zároveň poskytne čas našemu poslovi
ke královskému dvoru. tak co tomu říkáš?“ zvedl blahota vítězně hlavu v očekávání oslavných ovací. nedočkal se. „Jaký dostatečně pádný důvod by Jana mohl přimět k tomu, aby zpomalil svůj postup a navíc i rozdělil svoje vojsko?“ zeptal se Kryštof s nepřeslechnutelnou skepsí.
„třeba ten, že u Džbánu čeká pod úkrytem kopců v záloze silný oddíl se zvědy rozptýlenými po širém okolí, který má Janovi vpadnout do zad. Kvůli šnečímu tempu jeho armády už zpráva o jejím postupu stačila dospět až do Prahy, kde se začala urychleně připravovat obrana. ten oddíl je rozmístěný akorát tak na půl cesty mezi ohří a Mží5, díky čemuž pokrývá obě postupové trasy na Prahu, přes Domažlice i přes Cheb. Jelikož celý královský hvozd od zbirohu až po Džbán je hradů a tedy i oddílů královského vojska plný, bude to působit věrohodně.“
„to by mohlo vyjít,“ uznal Kryštof. „I když mne nijak netěší, že při tom nejspíš přijdeme o krk.“
„blázníš?“ zašklebil se blahota. „Myslíš, že bych se jako novopečený táta hnal do nějakého sebevražedného podniku? Co kdybys začal svému starému příteli trochu důvěřovat?“
„o to se snažím, ale moc mi to nejde. Jak vůbec chceš Jana a lidi ve vedení jeho vojska o něčem takovém přesvědčit?“
obrovitý rytíř se zazubil: „neříkal jsi před chvílí ty sám, že Jindřich je korutanské budižkničemu? a když si to o něm myslíš i ty, který pro něj plníš důležitý úkol, co si o něm asi tak můžou myslet obyčejní lidi?“
„no a?“
„no a co dělají vojáci, kterým velí neschopný vůdce, navíc podle jejich mínění předurčený k porážce v nadcházející bitvě?“
„Dezertují, to je jasné.“
„buď, anebo, protože za dezerci jim nikdo nic nedá a z něčeho živi být musejí, tak přeběhnou k silnějšímu soupeři. K tomu tak jako tak začne docházet, jakmile Jan překročí hranice, takže když mu pošleme naproti pár chytrých mládenců s důležitými zprávami, nebude to vypadat nijak podezřele. Musíme jim za to samozřejmě dobře zaplatit.“
„to jim ale nezabrání vzít od tebe peníze a nakonec zradit i tebe. a prozradit Janovi, za další peníze od něj, tvůj plán.“
„ledaže by měli důvod se té zrady bát.“
„Pročpak?“
„Co třeba proto, že si necháme pod křídlem někoho, na kom jim záleží?“
„to máš na mysli rukojmí?“ poškrabal se Kryštof nejistě na tváři a zaškaredil se, poněvadž blahotův záměr se mu ani trochu nelíbil.
„Přesně tak.“
„to je hodně odporný způsob.“
„ ale běžně používaný,“ namítl blahota.
„ a nerytířský!“ dodal významně Kryštof. „vážně máš v úmyslu ta rukojmí pobít, pokud by navzdory předpokladu někdo z těch tvých chytrých mládenců zradil?“
„Člověče, za co mě máš?!“ vybuchl blahota rozhořčeně.
„teď ses zrovna moc ušlechtile neprojevil!“
„Možná, ale nemyslíš, že je proto dobře, že mne na Džbánu neznají? Jde vlastně jen o to, aby uvěřili, že to myslím vážně, a o tom je trochou hromování a vyhrožování snadno přesvědčím.“
„Hm, dobrá. ale ještě jsi mi nevysvětlil, jak hodláš celou tu záležitost ve zdraví přežít, pokud se na Džbán vrhnou hordy nepřátel.“
„to je jednoduché,“ pronesl blahota sebejistým nebo možná až lehkomyslným tónem. tak lehkomyslným, že si ho Kryštof přeměřil nechápavým pohledem.
„nezbláznil ses?“ ujišťoval se. „Hele, teď vážně, jak to vidíš s našimi šancemi?“
„nás dvou, nebo nás všech, co na hradě budeme?“
„třeba oboje.“
„Jak si přeješ. Kdyby šlo jen o nás dva, viděl bych to velmi optimisticky. Já jsem rytíř a rytíři, pokud nepadnou přímo v bitvě, se nezabíjejí, ale zajímají a požaduje se za ně výkupné. a ty jsi duchovní osoba, ty se nezabíjejí už vůbec. navíc Jan lucemburský, anebo aspoň ti kolem něj, jistě vědí, že to byl opat tvého kláštera, kdo jel do západní Evropy shánět ženicha pro Elišku Přemyslovnu. takže pokud jde o Jana lucemburského, měl bys vlastně být pod jeho ochranou. to samozřejmě za předpokladu, že se nenecháš zabít při ostřelování hradu.“
„Dobrá. a co ti ostatní?“
„to už je sice s výjimkou purkrabího a jeho rodiny horší, ale ne beznadějné.“
„ty si vážně myslíš, že bychom se dokázali ubránit?“ otázal se Kryštof nevěřícně.
„ ani náhodou.“
„no tak?“
„o hrady se většinou nebojuje, a když, tak jen naoko. o hrady se vyjednává.“
„Cože?“
„Podívej, posádka Džbánu by mohla mít, dejme tomu, do padesáti mužů, spíš o něco míň. Proti nám jich ale, pokud všechno vyjde a lucemburk nám na to skočí, vytáhne nejmíň desetkrát tolik. brzo sice zjistí, že ta povídačka o silném Korutancově oddílu v záloze byl podfuk, když už ale budou mít před sebou slabě bráněný hrad,
myslíš, že se jim nezachce kořisti? a pokud se do toho opravdu dají, musejí nás udolat, to je bez debat. I když se budeme bránit ze všech sil, oni nakonec za cenu velkých ztrát ztečou hradby a postupně dobudou i všechna chráněná postavení uvnitř hradu.“
„ a tomu říkáš, že to není beznadějné?“
„Udolají nás a z nás bude několik desítek mrtvol. no jo, ale zkus si představit, kolik mrtvol budou mít oni. Myslíš, že jejich velitel by stál o takové vítězství, při kterém by padly třeba tři čtvrtiny jeho mužů? nemluvě o tom, že jednou z těch mrtvol se klidně může stát i on. ale i kdyby ne, jak by ho asi za takové vítězství pochválil jeho pán Jan? Právě proto se o hrady většinou nebojuje, jenom se na obou stranách provádějí bojové rituály, kdy se obránci i útočníci předvádějí, jak moc to myslí vážně.“
Přestože byl Kryštof ze zemanského rodu a do kláštera byl svým otcem poslán až v sedmnácti letech, takže do té doby prošel slušným bojovým výcvikem, o taktice válčících vojsk toho samozřejmě věděl pramálo. Proto nyní vrtěl nechápavě hlavou a pohledem se dožadoval důkladnějšího objasnění.
blahotovi se jej posléze zželelo: „Koukni, jde o to, že když obránci během prvních dvou tří dnů obléhání ukážou, že nedají kůži zadarmo a že svoje životy prodají draze, útočník si obvykle rozmyslí, jestli má proti odhodlané posádce krvácet. a radši odtáhne hledat štěstí někam jinam, což ale v našem případě samozřejmě nepřipadá v úvahu. Posádka Džbánu si bude dobře vědomá, že se nepřítel nikam neztratí, myslíš ale, že se obráncům bude chtít padnout do posledního muže?“
„samozřejmě že ne, komu by se chtělo?“
„Přesně tak,“ potvrdil blahota, „zvlášť pokud to budou naopak útočníci, kdo po oblehnutí hradu ukáží,
že do toho hodlají jít hlava nehlava bez ohledu na vlastní ztráty. Jestliže jich přitom bude dost na to, aby obléhání spolehlivě dovedli k vítězství, obránci, tedy jako my, si rychle rozmyslí pokračovat v předem ztraceném boji. a kromě toho, komu by se chtělo krvácet za to korutanské budižkničemu, že?“ poznamenal uštěpačně. „takovému uvažování budou Janovi lidé rozumět. takže začneme vyjednávat o vydání hradu útočníkům výměnou za příslib svobodného odchodu. to je kompromis výhodný pro obě strany. My zůstaneme naživu a útočníci získají hrad bez toho, že by za něj museli zaplatit stovkami svých vlastních obětí. opravdu jen zcela výjimečně se boj vede do posledního muže, a to zpravidla jenom tehdy, pokud mezi oběma stranami není možná domluva.“
„ a ty se domníváš, že v našem případě ta dohoda možná je,“ dovtípil se Kryštof.
„rozhodně, a to tím spíš, že nám nepůjde o boj, ale jen o oslabení Janových sil. aspoň na pár dní, pak to klidně a rádi zabalíme. Posádka hradu jsou Češi, služebníci českého krále. Jestliže se král změní, co na tom? Prostě odpřisáhnou věrnost novému králi. Myslíš, že Jan lucemburský bude mít zájem masakrovat posádky hradů, které mu možná budou zanedlouho říkat pane?“
„Jasné,“ přikývl Kryštof, poněvadž blahotovo vysvětlení bylo srozumitelné a vyčerpávající. „ a kdy vyrazíme?“
„Dneska už ne,“ mírnil ho blahota. „nejpozději do hodiny padne tma a nocovat v tomhle počasí někde v lese mne nikdo nedonutí. Přespíme tady v hostinci, díky tomu si dáme i pořádnou večeři a ráno vydatnou snídani,“ rozvíjel plány, při nichž se sbíhaly sliny, „od krčmáře si koupíme i něco na zub na cestu a vyrazíme. z a světla!“ zdůraznil.
„ a stihneme to za den?“
„b ez problémů,“ ujišťoval blahota s takovou sebejistotou, jako by tudy jezdil obden.
„takže ty to tam znáš?“ vrtalo Kryštofovi v hlavě.
„v životě jsem tam nebyl.“
„to si děláš srandu!“
„ne, ale jeden z mých podřízených na Pražském hradě je z r akovníka a od něj vím, že z loun do rakovníka se to dá bez problémů zvládnout za den. a r akovník je od loun o hodně dál než Džbán.“
„Možná, ale když mluvil o tom dni, měl na mysli den v listopadu, nebo v červnu?“
„Ehm,“ odkašlal si rozpačitě rytíř. „nemá cenu tady sedět,“ vyhnul se přímé odpovědi, „máme ještě tak tu jednu hodinu, než se setmí, abychom se někoho vyptali na cestu. vstávej, jdeme na radnici. Pak se sem vrátíme.“
na lounské radnici Kryštof s blahotou zastihli již jen městského písaře, který ale také hleděl být před setměním doma a na nezvané hosty proto nepohlížel dvakrát vlídně. Jeho neochotu zmírnilo teprve, když mu blahota zamával před očima listinou s přivěšenou pečetí nejvyššího kancléře Českého království.
„louny jsou královské město,“ přikývl písař úslužně, „podřízené přímo panovníkovi. Co byste ode mne potřebovali?“
„nic komplikovaného. Máme zítra cestu na hrad Džbán, a protože jsme tam ještě ani jeden z nás nebyli, potřebovali bychom vysvětlit cestu.“
„ ach tak,“ uklidnil se písař po zjištění, že se po něm nechce žádná práce a že přednesený požadavek pro něj nebude znamenat nic víc než krátký výklad. Ještě se optal, jakým způsobem jeho návštěvníci cestují, a když zvěděl, že koňmo, hned se pustil do vysvětlování: „Po opuště-
ní města východní bránou vyrazíte po rakovnické cestě k jihu. Musíte si dát pozor, abyste se nevydali po jiné cestě. ta k východu vede do roudnice a Mělníka a jihovýchodní do slaného a do Prahy.“
„ž ádný problém, po té pražské jsme do loun přijeli, to si nemůžeme splést,“ uklidňoval informátora rytíř.
„Pak je všechno v pořádku. vy se prostě vydáte po té, která z vašeho pohledu povede napravo od pražské. Po krátké době projedete přes ves Cítoliby, a to už uvidíte, jak se před vámi zvedají zalesněné vrchy Džbánu. to je ta vrchovina na jih od loun, podle které má jméno i hrad, na který míříte. nová rakovnická cesta je v terénu dobře patrná, protože vede –“
„nová?“ vmísil se do výkladu Kryštof.
„ ano,“ přikývl úředník. „Existuje i stará cesta údolím říčky Hasiny, kterou využívají hlavně kupci se svými povozy. ale tu vám nedoporučuji, protože touhle dobou bude hodně rozbahněná, a kromě toho vede proti proudu Hasiny, do které se vlévá řada potoků. na každém z těch soutoků byste mohli zabočit podle nesprávné vody a zabloudit.“
„ aha,“ ujišťoval se Kryštof, „a něco takového na té naší cestě nehrozí?“
„v žádném případě, protože pojedete pořád po vystouplém hřebenu nad dvěma údolími, ze kterého je dobrý rozhled na všechny strany a není z něj kam odbočit. Je to sice cesta o něco náročnější, ale tím, že pojedete na koních, tak na žádné problémy nenarazíte.
Po cestě minete tvrz a vesnici ročov. Je to první sídlo, na které od začátku vrchů narazíte, a až k hradu Džbán taky jediné. Jinak rakovnická cesta se od loun pořád zvedá až k nejvyššímu vrchu, kolem kterého vede. ten se jmenuje taky Džbán.“
blahota si pro sebe zavrčel cosi nepříliš lichotivého na adresu pramálo nápaditých domorodců, ale písař mu naštěstí nerozuměl. Poznalo se to podle toho, že bez jakékoliv dotčenosti pokračoval ve vysvětlování:
„od vrchu Džbán se rakovnická cesta začíná zase poměrně rychle svažovat dolů, ale tam už vy nepojedete. Přímo od toho nejvyššího bodu cesty zahnete k západu –“
„Jak asi máme v tomhle příšerném počasí, kdy slunce není vůbec vidět, poznat, kde je západ?“ zaprotestoval blahota.
„Pravda,“ uznal písař. „no, to nic. Prostě od rakovnické cesty zabočíte kolmo doprava po takové náhorní planině. Pokud nebude mlha, hrad už snadno uvidíte před sebou. a kdyby mlha byla, což v téhle roční době není možné vyloučit, tak prostě jeďte po té vyvýšené planině a během čtvrthodinky na hrad narazíte.“
Kryštof za získané informace poděkoval. naproti tomu blahota, řídící se zásadou, že od vynalezení peněz je neslušné za prokázané laskavosti děkovat, svou vděčnost projevil několika drobnými mincemi, položenými před písaře na jeho stůl. byl to tedy naopak on, kdo oběma přátelům děkoval. a pak už byl nejvyšší čas vrátit se do hostince usušit navlhlé oblečení a tělu dodat potřebné posilnění.
„brr, to je zima,“ otřásl se blahota, když příštího rána hned po časné snídani vyrazili na cestu.
„Pořád lepší než ten včerejší déšť,“ pochvaloval si naopak mnich Kryštof. „v noci se rozjasnilo, proto je teď taková zima, ale jestli nám počasí vydrží, kolem poledního by nás mohlo sluníčko možná i trochu zahřát,“ mínil optimisticky. „ a navíc díky tomu už z dálky uvidí-
me hradní věže,“ upozornil, „zatímco včera skoro nebylo vidět na krok. nevím jak ty, ale dost nerad bych zbytečně bloudil.“
„no, když to vidíš takhle,“ pokrčil rytíř rameny.
slunce skrz protrhanou oblačnost opravdu vykouklo, ale myšlenku, že by se tomu dalo říkat „zahřívání“, po první hodině cesty opustil i sám Kryštof; tím spíš, že od východu začal vát čerstvý studený vítr. z cesty se stávalo nefalšované utrpení. Jediné, co oba přátele udržovalo v trochu příznivém rozpoložení, byla očekávaná zastávka na ročovské tvrzi.
„na chvíli si u tamního rytíře odpočineme a trochu se ohřejeme,“ těšil se blahota. „Už zimou skoro ani neudržím otěže.“
„Dobré je,“ nechtěl s pozitivními výhledy do budoucna zůstat pozadu ani Kryštof, „že tou dobou budeme mít za sebou tak dvě třetiny cesty.“
„brr! Už aby to bylo!“
nebylo to tak hned, trvalo to ještě přes půl hodiny, ale konečně se před nimi v nepatrné terénní sníženině objevila malá tvrz s chudičkou vsí. vstup do tvrze byl uzavřený a víska vypadala jako po morové ráně.
„Jako po vymření,“ zhodnotil situaci Kryštof.
„Moje lítožnice vypadá o dost líp,“ přitakal blahota.
„však se taky lítožnice nachází v úrodné nížině vedle významné obchodní cesty. ale co tady?“ divil se mnich. „z čeho tu ti lidé můžou být živi?“
„že by taky z obchodní cesty? ale to je mi jedno, já nechci nic jiného než se ohřát,“ zamířil blahota rozhodně k tvrzi. nedojel však ani na vzdálenost sta kroků, když se zpoza kůlové palisády zvedl jakýsi muž se samostřílem a nerudným hlasem na oba příchozí zavolal: „táhněte odtud! zmizte!“
