Lepšího manžela abys pohledala

Alena Jakoubková

LEPŠÍHO MANŽELA ABYS POHLEDALA

Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková

Grafická úprava Tereza Bierská

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023

www.mobaknihy.cz

Vydání první

ISBN 978-80-279-0805-9

alena jakoubková

Lep‰ího manÏela abys pohledala

Buď s tím, kdo ti rozmaže rtěnku, ne řasenku…

(Marilyn Monroe)

Alenko, moc prosím o knížku s věnováním. Ten název mi opravdu něco říká…

(M. N. chce moji knihu Co oči nevidí, to manžela nebolí…)

Zdravím vás velice, vy dvě moje opice…

(pán s básnickým střevem přátelsky pozdravil R. J. a mě ♥)

Když kráčíš k oltáři, a tvé oči ani trochu nezáří…

Kde je tvá energie…?

Děvče, úsměv tě nezabije.

„Chci se rozvést.“

Ano, opravdu jsem to řekla.

Ta slova mě samotnou ohlušila, jako by na verandě vybuchla puma.

Artur zvedl oči od detektivky, kterou si četl, a klidně odpověděl:

„Doro, zlatíčko, je takový hezký večer, neotevřeme si lahev vína?“

Zavřela jsem oči.

Věděla jsem, že na světě by se nenašla jediná duše, která by pochopila, proč chci rozbít manželství s nejhodnějším mužem na světě. Jenže já měla pocit, že už dál prostě nemůžu.

7

Dneska budeme psát esej na téma: co chceme v životě dělat. Profesor Lučinský zdůraznil, že nemáme psát jen o tom, na jakou vysokou školu se chystáme, ale máme se rozepsat i o tom, jak si představujeme svůj osobní život. Což o to, moje představa byla jasná. Jenže nemůžu přece napsat, že jsem do pana profesora bláznivě zamilovaná a že všechny moje představy se točí jen a jen kolem něj.

Ach jo…

Profesor Oldřich Lučinský měl obrovské charizma a nebyla jsem jediná, kdo po něm vzdychal. A bohužel jsem nebyla ani krásná, takže mi nezbývalo nic jiného než být aspoň chytrá.

Ta moje esej musí být prostě TOP. Musím ho zaujmout…

Ale jak?

Ach jo.

Stála jsem před zrcadlem.

To, co jsem viděla, se mi nelíbilo.

Proč sakra nejsem hezká? Rozpustila jsem si své dlouhé blonďaté vlasy a namalovala si tenkou šedou linku na horní víčko. Bylo to o malinko lepší, ale nebylo to dost.

Ne dost na to, abych zastínila Zuzanu Kovářovou, nejhezčí holku z našeho gymplu a možná nejhezčí holku z našeho města, s jejíma pronikavýma očima a dlouhými tmavě rudými vlasy, s vyvinutými vnadami a nekonečně

8

dlouhýma nohama, která kam přišla, hned se stala středem pozornosti. A náležitě si to užívala.

Proč sakra musí navíc ještě chodit do stejné třídy jako já?

Vyrušil mě výkřik z prvního patra domu.

„Doro, tak kde jsi? Snídaně je na stole.“

No jo. Máma.

Křikla jsem zpátky:

„Už jdu, mami…“

Pokrčila jsem rameny, popotáhla si růžové tričko tak, aby mi z něj vykukovalo rameno, potřásla jsem svými dlouhými vlasy, svou jedinou parádou, jak jsem si myslela, sáhla po růžovém školním ruksaku a vydala se po schodech dolů do kuchyně.

Máma seděla u stolu nad šálkem kávy.

Zvedla hlavu a nespokojeně mi nařídila:

„Doro, stáhni si vlasy, takhle vypadáš jako divoženka. Jdeš do školy, ne do lesa.“

Poslušně jsem vytáhla gumičku a vlasy stáhla do ohonu. Věděla jsem, že to přijde, moje máma není příznivkyní ženské parádivosti, a protože je fakt hodně panovačná, raději se sporům s ní vyhýbám, tak jsem měla gumičku připravenou v kapse své krátké džínové sukně.

Naštěstí máma přehlédla oční linku, takže vlasy si rozpustím, jakmile vyjdu z domu, a budu zase vypadat aspoň trochu jako holka, která by se mohla někomu líbit.

No, někomu…

Oldřichovi.

Svému profesorovi…

Ach jo.

Vypila jsem šálek čaje s mlékem a snědla rohlík s máslem.

Vstala jsem.

9

„Tak ahoj, mami.“

Máma mi přísně nařídila:

„Po škole se nikde necourej, musíš se učit.“

Přikývla jsem.

Zrovna tohle mi máma připomínat opravdu nemusela, ale ona si prostě nedokáže pomoct. Kvůli panu profesorovi jsem měla na vysvědčení skoro samé jedničky, a to i teď, v pololetí maturitního ročníku, protože když už jsem ho nedokázala zaujmout vzhledem, tak jsem to aspoň chtěla zkusit dobrými známkami.

Tedy, ne, že by pan profesor dal někdy najevo, že si toho všímá.

Jenže taková je moje máma. Nikdy mě nepochválí, jen mi připomíná, že nejsem dost dobrá. Jenže máma mě nemotivuje, ať si říká, co chce. Zato pan profesor Oldřich…

Jakmile jsem zašla za roh okolo lékárny do Březanovy ulice (máma má protivný zvyk pozorovat mě z okna, tak jsem musela počkat, až jí sejdu z očí), stáhla jsem gumičku z vlasů a strčila ji do kapsy. Potřásla jsem hlavou a vlasy se mi rozlétly do všech stran.

Na rohu Husovy ulice mě už vyhlížela moje nejlepší kamarádka Miriam. Chodily jsme spolu už na základku, vždycky jsme seděly spolu v lavici, svěřovaly si všechna holčičí tajemství, zkrátka a dobře, držely jsme spolu. Považovaly jsme za samozřejmé, že obě půjdeme na gymnázium, a teď jsme si obě podaly přihlášku na pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, protože jsme se nechtěly rozloučit ani po maturitě. Nu a obě jsme si myslely, že nás bude bavit učit.

Na Miriam jsem vychrlila:

„Ahoj, o čem budeš psát tu esej?“

Miriam se malinko ušklíbla. Můj zájem o pana profesora, jako asi jediná z celého gymplu, nesdílela. Už od

10

druháku chodí s Honzou Krpálkem, který má autodílnu v Chlumu, a ačkoli její rodiče z toho vyšilují, o prázdninách plánují svatbu.

Vysvětlila mi:

„No, přece o tom, že se chci vdát a mít děti.“

Závistivě jsem poznamenala:

„To máš dobrý, že máš takové pevné plány. Já se nikdy nevdám. A ani nevím, jestli chci mít děti. S přihlédnutím k mojí mámě radši ne. Mohla bych být v tomhle směru po ní. Chci prostě učit, nejlíp na našem gymplu, abych byla Lučinskému aspoň trochu nablízku.“

Smutně jsem dodala:

„Jenže o tom psát přece nemůžu.“

Miriam namítla:

„Nějaké soukromí přece mít chceš, ne? Třeba se v Budějkách zamiluješ do nějakého spolužáka, tak piš o tom, koho bys tam chtěla potkat… Musíš tam něco napsat, tak proč ne, že bys ráda potkala lásku? Třeba se Lučinský chytí za nos…“

Povzdychla jsem si.

„No ale co doopravdy…?“

Miriam nadhodila:

„Vybrala sis češtinu a dějepis… Co kdybys napsala, že plánuješ psát knihy o historii? To by tě přece bavilo. A píšeš nejlepší slohy z celé školy, tak mu to nebude divné.“

Rozesmála jsem se.

„Tys na to kápla, Miriam. Jo, to napíšu.“

Pak jsem se zeptala:

„Myslíš, že ho tím aspoň trochu oslním?“

Miriam protočila panenky.

Napomenula mě:

„Doro, Lučinský je starý chlap, určitě je ženatý. Vrať se do reality.“

11

Před gymplem na nás čekaly dvě další kamarádky.

Jitka a Róza chodily na základku v Lomnici nad Lužnicí, odkud obě pocházejí a sem do Třeboně dojíždějí, jsou už od školky nejlepší kamarádky, jako my s Miriam, a tak nějak jsme se daly dohromady a vytvořily čtyřlístek, což bylo fajn. Vyrážely jsme společně na výlety, pomáhaly si vzájemně s učením a sdílely jsme své plány.

Pozdravily jsme se, a protože byl už nejvyšší čas, vydaly se do třídy.

Hned jak jsem tam vkročila, dobrá nálada mě přešla.

Zuzana Kovářová tam kralovala hloučku kluků, kteří úplně slintali, jak na ní viseli s vyvalenýma očima a otevřenými pusami. Zuzana měla na sobě lesklou zelenou halenku a vypadala jako hollywoodská hvězda. Určitě si ji vzala schválně, aby odvedla pozornost od svých výsledků. Co se týká učení, patřila mezi nejhorší studenty. Byla jsem si jistá, že ji ochraňují všichni svatí, protože jinak by až k maturitě nikdy neprolezla.

Zuzana zaznamenala náš příchod, zamávala nám, prokličkovala mezi kluky, nechávajíc je s jejich slinami a vilnými představami za sebou, a přišla k nám. Usmívala se na nás, odstrčila moji učebnici matiky, kterou jsem si položila na stůl, a posadila se vedle ní.

Spustila:

„Holky, dneska mě Housková určitě vyzkouší. Na pololetní vysvědčení mi nakonec tu pětku opravdu dala.

Musela jsem jí slíbit, že jestli chci, aby mě pustila k maturitě, musím učivo dohonit. Jenže matika mi prostě nejde,“ opsala decentně skutečnost, že jí nejde nic kromě tělocviku, „a já mám hlavu dutou. Co mám dělat?“

Jo, nejenže byla Zuzana krásná, ale byla taky milá a přátelská.

Což bylo k vzteku, ale nedalo se s tím nic dělat.

12

Poplácala jsem ji po ruce.

„Holka, na mě nekoukej, matika je moje slabá stránka.“

Zuzana se ušklíbla.

Informovala mě:

„Tebe se neptám.“

Podívala se na Jitku.

Jitka přikývla.

„No, zkusím ti napovídat, ale znáš Houskovou, ta má oči všude.“

To Zuzaně stačilo.

Opět se na nás ze široka usmála a odkvačila na své místo.

Dlužno dodat, že se jí podařilo u tabule vydřít čtyřku, což ji uspokojilo.

Já bych tedy z čtyřky

vyšilovala…

Než přišla na řadu hodina literatury, v umývárně jsem si nanesla řasenku a pusu si přetřela růžovým leskem. Stihla jsem si i vykartáčovat vlasy, aby se mi leskly jako tekuté stříbro.

Pak jsem se posadila do lavice vedle Miriam dokonale připravená.

Nu, nic dalšího už se sebou neudělám.

Esej, tedy její druhou část, jsem si během předchozích hodin důkladně promyslela, byla jsem připravená se rozepsat. Psaní, to mi opravdu jde, a hodně mě baví.

Profesor Lučinský vstoupil do třídy zároveň se zvoněním.

Byl vysoký, štíhlý, tmavovlasý.

A přímo démonicky krásný.

Zamilovala jsem se do něj hned, jakmile vstoupil poprvé do naší třídy vyjukaných prváků. Bylo mi deset, a od té doby o něm sním, představuju si, že se mu taky

13

líbím, a mám jediné přání – aby mě požádal o ruku a já mohla životem kráčet po jeho boku.

No tak jasně. Jsem úplně blbá.

Lučinský nám rozdal označené archy, aby měl jistotu, že esej jsme opravdu napsali ve škole. S tím jsem problém neměla, slova mi automaticky naskakovala, takže jediné, co jsem si musela hlídat, bylo, aby to po mně pan profesor přečetl.

Píšu hezké texty, ale vypadají, jakože psané kocouřím drápem.

Na konci hodiny si Lučinský sám sebral archy s našimi esejemi. Procházel mezi lavicemi a já dychtivě čekala, jestli ulovím aspoň letmý pohled jeho modrých očí, ale neměla jsem štěstí, Lučinský si ode mě vzal arch papíru, aniž na mně spočinul okem.

Profesor Oldřich Lučinský se sklonil nad jedinou lavicí, v té seděla Zuzana Kovářová v lesklé zelené halence. No tak jasně. Zajímalo by mě, co Zuzana napsala.

Ale vlastně to bylo jedno. Na vysokou se Zuzana nehlásí a o maturitu usiluje jen proto, že to po ní chtějí její rodiče a ona jim chce udělat radost. Kovářovi mají hezký penzion, Zuzana bude pracovat v rodinném podniku, ale předtím, než se pan Kovář pustil do úspěšného podnikání, pracoval jako elektrikář a paní Kovářová byla švadlena, takže na vzdělání své jediné dcery nekladli přehnané nároky.

Nicméně na maturitě trvají, aby se dcera malinko vyšvihla nad jejich poměry.

Když jsme po vyučování utvořili před budovou gymnázia hlouček, kde jsme si vzájemně se spolužáky skákali do řeči a probírali jsme dnešní den, Zuzana nás informovala:

„Já jsem dneska spokojená. Z matiky čtyřka, a tu esej jsem snad taky zmákla.“

14

Nedalo mi to, zeptala jsem se:

„Zuzano, o čem jsi psala?“

Spolužačka pohodila rudými vlasy a informovala mě:

„No, o tom, že budu pracovat v penzionu, a taky že bych chtěla, aby se u nás ubytovávali zajímavý mužský, protože jsem na starší pány. To jsem napsala schválně, aby si Lučinský myslel, že po něm taky jedu. Potřebuju, aby mě nechal u maturity projít.“

Jeden ze spolužáků, který je do Zuzany úplně zblblý, jí řekl:

„Ty jsi, Zuzko, tak krásná, že maturitu ani nepotřebuješ.“

Já v duchu protočila panenky.

Zuzana se malinko ušklíbla:

„Táta mi za maturitu slíbil deset tisíc na nové oblečení.“

Spolkla jsem, co se mi neodbytně dralo na jazyk.

Miriam ale vyklouzlo:

„No tak to chápu, že tu maturitu potřebuješ.“

Kampak na Zuzanu s ironií.

Obdařila Miriam úsměvem.

„Viď, že jo?“

Pak jsme se my, čtyři nerozlučné kamarádky, vydaly k zastávce autobusu, kam jsme vyprovodily Jitku a Rózu. Cestou jsme se trochu loudaly, probíraly jsme dnešní esej a obě holky pochválily Miriam, jak dobře mi poradila, o čem mám psát.

Róza nadhodila:

„Vlastně bys psát opravdu mohla, Doro, jde ti to.“

Připustila jsem:

„Taky mě to napadlo.“

Na to, že byl únor, bylo krásně. Na zasněžené město svítilo sluníčko, a mně se nechtělo jít hned domů, ačkoli

15

jsem to mámě slíbila. Ostatně, máma bude až do večera v práci, a co oči nevidí…

Proto jsem navrhla:

„Miriam, co kdybychom se prošly parkem?“

Kamarádka souhlasila, tak jsme se asi hodinu procházely a pak jsme si ještě zašly na kafe do Fajn Café, kde jsme se posadily ke stolku a svorně jsme popíjely naše oblíbené latté.

Miriam mi řekla:

„Honza chce mít svatbu v zámeckém parku, víš, takovou pohádkovou, ale já ještě ani nevím, jestli mi naši na svatbu vůbec půjdou. Vyhrožují mi, že mi svatbu nezaplatí.“

Povzdechla si:

„Proto ji chci mít jen na úřadě, aby to moc nestálo.“

Účastně jsem kamarádku poplácala po ruce.

„Je to ještě pár měsíců, Miriam. Třeba jejich odpor povolí.“

Miriam zakroutila hlavou.

„Kdepak, to není vůbec jisté. Máma je naštvaná, že se chci odstěhovat k Honzovi. Myslí si, že bych měla celou vejšku bydlet doma. Ale to je nesmysl. Kdybych šla studovat do Prahy, bydlela bych nejspíš na koleji. Nejradši bych se od nich odstěhovala hned, ale to mi Honza rozmlouvá. Myslí si, že bych se s rodiči neměla rozhádat. Přesto, že od té doby, co jsme to našim o Vánocích řekli, k nám nesmí.“

Kamarádky jsem se zeptala:

„Je ti jasné, že jakmile se vdáš, přejímáš péči o domácnost?“

Miriam se rozesmála.

„Tu jsem převzala už dávno. Honza je strašný bordelář, takže když tam přijdu, uklidím mu. Ale nevadí mi to, když začnu uklízet, přidá se ke mně. U něj je ta potíž, že má

16

sám pro sebe až moc velký dům, takže má dost místa na to, aby po něm pohazoval svoje krámy. A když jsem u něj o víkendu, vařím pro nás, takže toho se neděsím.“

Přikývla jsem.

Miriam dodala:

„Našim jsem slíbila, že vejšku dodělám, a taky ji dodělat chci. Tak snad je to trošku obměkčí. Honza si o tom s nimi chtěl taky promluvit, ujistit je, že mě bude ve studiu podporovat, ale u nás je persona non grata, i když ho předtím měli rodiče rádi.“

Řekla jsem:

„Moje máma by mě zabila, kdybych vejšku neudělala. Je na mě naštvaná už proto, že jsem si vybrala pedagogiku a ne medicínu. Chtěla, abych po ní převzala ordinaci.“

Miriam se zeptala:

„Proč vlastně ses medicíně tak bránila?“

Pokrčila jsem rameny.

Kamarádce jsem vysvětlila:

„Já se těším na to, až se od mámy odstěhuju. Je to s ní k nevydržení, od té doby, co od nás táta odešel. Je plná vzteku a ničí mi karmu. Jenže než odpromuju a začnu pracovat, jsem na ní finančně závislá. Chci si najít nějakou brigádu, ale nevím, jestli bych se sama uživila, a nájmy jsou tak drahý. Kdybych šla na medicínu, nejen že bychom spolu bydlely, ale i pracovaly, a to bych nedala.“

Pak jsem smutně dodala:

„Myslím, že moje máma se nikdy s tátovým odchodem nevyrovná.“

Miriam zajímalo:

„Táta by ti nepomohl?“

Pokrčila jsem rameny.

„Táta mi posílá dost peněz, ale ty mi máma hned sebere a hospodaří s nimi sama. Mám všechno, nic mi neupí-

17

rá, ale jak mi pořád tluče do hlavy, že když nejsem hezká, musím být aspoň chytrá, abych se uměla jednou postavit na vlastní nohy, bere mi to sebedůvěru…“

Dodala jsem:

„Bojím se, že bych si neporadila, a návrat domů k ní bych hanbou nepřežila.“

Miriam se rozesmála a ujistila mě:

„Doro, jsi stoprocentně schopná se postavit na vlastní nohy.“

Ušklíbla jsem se.

„Možná. Ale doopravdy to hodlám zjistit až s diplomem v kapse.“

Pak jsem řekla:

„Musím domů. Když má máma ordinaci odpoledne, je večeře na mně.“

Miriam přikývla.

„Taky jdu. Chci se ještě učit.“

Kamarádku jsem ujistila:

„To já taky.“

18

V kuchyni jsem si připravila rajčata, papriky a okurku na salát, vyndala jsem konzervu s tuňákem, eidam a plechovku hrášku na rizoto. Vaření mě docela baví, když jsem v kuchyni sama a máma mi do toho nemluví. Moje máma je totiž z těch, co si myslí, že mají patent na pravdu. Přitom sama vaření moc nedá. Od té doby, co od nás odešel táta, ani nepeče, na stůl obvykle postaví studenou mísu.

Mně to zase tak moc nevadí, když chci, ve školní jídelně si mohu dát v poledne teplé (nikoli úžasné, je třeba zdůraznit) jídlo, a když mám chuť na své oblíbené pečené kuře, upeču si ho.

Taky jsem se naučila vařit polévky.

Začala jsem oplachovat zeleninu, když mi zazvonil mobil.

Táta. „Ahoj tati…“

Táta spustil:

„Doro, chceme si s Karlou o víkendu vyjet na Šumavu. Jen tak tam pobýt, udělat si procházku, možná nějaký výšlap, má být hezky a byli bychom rádi, kdybys jela s námi. Vyzvedli bychom tě v pátek odpoledne asi ve dvě. To už budeš ze školy doma?“

Víkend s tátou… to by se mi líbilo.

Bylo mi jasné, že z Mnichova na Šumavu to mají táta s Karlou trochu dál než na obvyklý víkendový výlet, a potě-

19

šilo mě, že jim těch asi dvě stě padesát kilometrů kvůli mně stojí za to.

Namítla jsem ale:

„Jela bych moc ráda, ale musím se zeptat mámy…“

Táta mě přerušil:

„Doro, za měsíc ti bude devatenáct, jsi dospělá. Mámě to prostě jen řekni.“

Povzdechla jsem si.

Tátovi se to řekne, ale máma drží otěže pevně v rukách.

A já jsem slaboch.

Táta naléhal:

„Doro, my tě zveme. A musíš se mámě trochu vzepřít. Mám s ní promluvit?“

Vehementně jsem zavrtěla hlavou, i když to táta nemohl vidět.

„Ne, tati, určitě mámě nic neříkej, zlobila by se na mě, že jsem si u tebe na ni stěžovala, a to nechci. Víš, jaká je, chce o všem rozhodovat, a mně to zase tak moc nevadí.“

Táta si odfrknul:

„Ale mělo by, Doro.“

Připustila jsem:

„No tak jo, tati. Pojedu s vámi, děkuju za pozvání.“

Táta mě pochválil:

„To je moje holka.“

Rozloučili jsme se a já nechala pozdravovat Karlu, tátovu druhou ženu.

Před mámou bych se o tom nezmínila ani na mučidlech, ale Karlu mám moc ráda. Táta se s ní seznámil na služební cestě v Německu, kde v té době pracovala jako účetní v podniku, kam jel táta dohodnout nějaké podrobnosti o stavbě, kterou pro onu firmu navrhoval a měl i dohlížet na její stavbu. Táta je architekt. Zamilovali se do sebe, táta

20

se rozhodl opustit mámu a začít s Karlou v Mnichově nový život.

To bylo před sedmi roky. Mně v té době bylo dvanáct a nesla jsem to moc špatně. Byla jsem přesvědčená, že táta opouští nejen mámu, ale i mě, a situaci nijak nezlepšovalo ani to, že máma po tátově odchodu neměla jiné téma než to, jaký je táta bezcharakterní lump. Dokud žil táta s námi, máminu panovačnost, nad sebou i nade mnou, korigoval, ale po jeho odchodu se máma soustředila na mě a řídila každý můj okamžik.

Táta se snažil mi na dálku pomoct, ale máma mu to nedovolila. Po rozvodu na něj už nepromluvila ani slovo (tedy kromě slovních útoků, jimiž ho častovala pokaždé, když si pro mě přijel) a dělala všechno, co mohla, aby mi zabránila v kontaktu s ním.

To se jí naštěstí nedařilo, protože táta, i když se odstěhoval za Karlou do Německa, za mnou pravidelně jezdil a na víkendy mě bral do penzionu v hezké přírodě poblíž Třeboně. Takže jsme se vzájemně neodcizili, matčiným snahám navzdory.

Později s ním začala přijíždět i Karla a já si ji hned oblíbila.

Karla je naprostý opak mé matky. Je sice taky zaměřená na kariéru, z účetní se vypracovala na ekonomickou ředitelku firmy, kde začala před lety pracovat jako praktikantka, a protože se jí v Mnichově líbilo, pořídila si tam byt a už tam zůstala, v Čechách už totiž neměla žádné příbuzné. Ale je neskutečně hodná, pozitivní a brzy si mě získala.

Moje máma je velice krásná žena, ale dělá všechno pro to, aby si toho nikdo nevšiml. Ani by ji nenapadlo si koupit rtěnku nebo si rozpustit dlouhé blonďaté vlasy, které jsem po ní zdědila. Karla je taky moc hezká, ale dělá

21

všechno, aby si toho každý všiml. Působí velice atraktivně, určitě tomu napomáhá i to, že jí nikdy nemizí úsměv z tváře.

Moji mámu Karla neskutečně popuzovala. Když si pro mě táta přijel a ona vystoupila z auta, aby se s mámou zdvořile pozdravila, máma ji buď ignorovala, nebo ji záměrně urazila nadávkou, na kterou nejspíš pamatují paragrafy. Navzdory tomu, že je moje máma úctyhodná lékařka, a i tomu, že tady v Třeboni vyrůstala, a tak ji všichni znají, na veřejnosti klidně ztropí scénu, za kterou by Meryl Streep dostala Oscara.

Když se táta s Karlou před dvěma lety rozhodli, že se vezmou, musel táta vybojovat bitvu proti máminým argumentům, že já na tu jejich svatbu rozhodně nepojedu.

Jenže táta mě na své svatbě chtěl, nad mámou vyhrál a já na té svatbě byla družička. Karla mi v Maison Margiela na Maxmillianstrasse koupila hříšně krásné zelenkavé hedvábné šaty, ve kterých jsem vypadala jako lesní víla, protože máma mi na tu svatbu vybrala tmavě modré usedlé šaty, které mi ani trochu nesluší.

Možná to máma ani nemyslela špatně, možná mi to ani neudělala schválně, protože i ona se obléká do příšerných nudných kreací, ze kterých musí každému cukat v oku.

Jako by chtěla skrýt svůj půvab, aby si ho náhodou nikdo nevšiml.

No ale já chtěla vypadat krásně, takže jsme se o každé moje tričko nebo šaty s mámou pohádaly v obchodě do krve. Dlužno přiznat, že máma obvykle vyhrála…

Zatímco jsem krájela zeleninu na salát a strouhala sýr na rizoto, přemýšlela jsem o tátovi. Od té doby, co se odstěhoval za Karlou do Mnichova, jen kvete. Je úplně

22

jiný, než byl tady, když bydlel s námi. Ve druhém manželství je zjevně velice šťastný.

Škoda, že máma se taky nedokáže ze života radovat. Aspoň malinko.

Nebo si třeba někoho najít.

Ach jo…

Máma dorazila domů ve chvíli, kdy mísa se salátem už stála na stole, bylo prostřeno, nechyběl ani košíček s pečivem a rizoto bublalo na plotně. Rozmýšlela jsem se, jestli bude taktičtější říct mámě o víkendu s tátou hned, anebo až po večeři.

Jako zbabělý skunk jsem to nechala na později, když máma v obýváku seděla nad šálkem kávy a četla si nějaký lékařský časopis. Posadila jsem se do křesla proti ní.

Řekla jsem, a snažila se o co nejklidnější hlas:

„Mami, na víkend odjedu s tátou na Šumavu na běžky.“

Máma zvedla hlavu a odmítavě řekla:

„Na to zapomeň, Doro.“

Odvážila jsem se k otázce:

„Proč?“

Máma zvedla oči a informovala mě:

„O víkendu chci uklidit špajzku a potřebuju, abys mi pomohla.“

To byla do očí bijící nestydatá lež.

Máme paní na úklid, a ta špajzku uklidila včera.

Tak statečná, abych to mámě připomněla, ale zase nejsem.

Namítla jsem:

„Tátovi jsem to už slíbila.“

Máma odsekla:

„Tak mu zavolej a řekni, že nepojedeš.“

Věděla jsem, že kdybych to udělala, táta by pro mě stejně přijel a udělal by mámě scénu tady před domem,

23

nebo klidně i v její ordinaci, kterou má na zdejší poliklinice.

Máma to ovšem věděla taky, a tak, když jsem se k telefonátu neměla, řekla:

„No tak jo. Pro jednou. Ale až ti bude příště táta něco navrhovat, projednej to nejdřív se mnou. Dokud bydlíš tady u mě, budeš mě respektovat. Budeš respektovat to, co ti řeknu.“

Pak úplně zbytečně připomněla:

„Táta od nás odešel, na to nezapomínej.“

Věděla jsem, že v tom má máma pravdu. Ale to neznamená, že už není můj táta. Nahlas to vyslovit jsem se ovšem neodvážila. Taky by to bylo zbytečné, máma by to neuznala, jen by na mě vypustila další spršku argumentů, proč se s tátou nemám vídat.

Ach jo…

Zmohla jsem se jen na chabou připomínku: „Mami, já tě respektuju.“

Máma odsekla:

„Ne dost, Doro. Trvám na tom, že o tobě rozhoduju já.“

Tak jasně, na místě by bylo připomenutí, že jsem dospělá. Jenže já se bála vzít svůj život do vlastních rukou, a protože jsem v podstatě poddajná a nekonfliktní, nic jsem už nenamítla.

Vlastně jsem vyhrála.

Prosadila jsem si, že strávím víkend s tátou.

Hurrrááá…

Máma zdědila po babičce a dědovi krásný historický dům na Masarykově náměstí. Skoro celé přízemí pronajala malé galerii, kde se prodávají obrazy a sošky místních umělců, drobné dárkové předměty, staré, ale nijak cenné lampy nebo repliky secesních lamp, skříňky, zdobené etue, moderní i starožitné šperky a keramika.

24

Galerii vede pan Lukášek se svojí paní, která je sama umělkyně.

V prvním patře je rozlehlý byt, který zůstal zařízený tak, jak byl, jen v kuchyni a v koupelně táta ještě stačil všechno zmodernizovat. Další byt byl v podkroví, které si moji rodiče upravili na vlastní bydlení, když se před lety vzali a babi a děda ještě žili.

Po jejich smrti se naši přesunuli dolů do prvního patra, ale byt nahoře zůstal, jak byl. Když mi bylo patnáct, prosadila jsem si, že si ložnici udělám v jednom z pokojů nahoře a budu tam taky používat koupelnu, abych měla aspoň nějaké soukromí, a když jsem začala studovat na gymnáziu, začala jsem jako pracovnu používat vedlejší pokoj. Měla jsem to velmi pohodlné, postupně jsem si nahoru přenesla všechny svoje věci. Máma nahoru přišla zřídkakdy, tak jsem si tam žila celkem v klidu, což mi vyhovovalo. Mohla jsem si tam taky zvát kamarádky, zavřít se před máminým dohledem, a hlavně si číst svoje oblíbené historické knihy.

Jíst jsem ovšem musela s mámou dole, ale to mi nijak nevadilo. I když jsem samozřejmě přemýšlela, jestli bych se neměla, jen tak, na zkoušku, abych zjistila, jestli mi to jde, osamostatnit aspoň tady, v půdním bytě, kde bych měla máminu pomoc na dosah. Koneckonců kuchyně tu je, a pokud dokážu posoudit, je funkční.

Táta mi posílá dost peněz, možná bych to zvládla, ale to bych musela mámu přesvědčit, aby mi tátovy peníze nechala, abych si s nimi mohla samostatně hospodařit.

Dům ale patří mámě. Musela bych získat její souhlas, což u ní není jisté.

Mámě jsem se o tom nápadu ale dosud nezmínila.

Možná to udělám, až budu na vysoké. Možná…

25

Ach jo.

Ve čtvrtek měla máma zase odpolední ordinaci, tak jsem, namísto abych spěchala domů, pozvala Miriam na kávu. Chtěla jsem se jí svěřit, jak mě máma zase utřela.

Miriam mě vyslechla, pak řekla:

„Doro, musíš začít tím, že si necháš peníze, které ti táta posílá, pro sebe. Máma ti je přece nemůže vzít násilím. Můžeš z nich přece platit nějaké nákupy, kupovat si oblečení a knihy… Nebo si nech aspoň část těch peněz, protože na ně máš právo.“

Povzdechla jsem si.

„Tobě se to říká…“

Miriam mávla rukou.

„Doro, ví už tvůj táta, že peníze, které ti dává, hned odevzdáš mámě?“

Ušklíbla jsem se.

„No jo. Před asi půlrokem mi zavolal, ať přijedu za ním do Mnichova, do Prahy na letiště ať si vezmu taxi, že mi dá peníze, až přijedu. Musela jsem přiznat, že na účtu nemám ani korunu, protože jsem jeho peníze musela poslat mámě.“

Miriam zajímalo:

„Co táta na to?“

Přiznala jsem:

„No, byl to pěkný kravál, co mámě udělal, ale s mámou to ani nehnulo. Vysvětlila mu, že od nás odešel a nechal nás na holičkách. Že se o mě stará sama, tak alimenty patří jí. Zákony nezákony. Ječela na něj, že mě bude vychovávat podle svého.“

Pak jsem ještě dodala:

„Táta na ni řval, že proto mi zřídil účet, abych měla nějaké vlastní peníze a nemusela jsem si o ně říkat jí. Připomněl jí, že jsem dospělá a že ze zákona ty peníze

26

patří mně. Nu, máma nakonec vyhrála, tak jako vyhraje vždycky. Táta sice alimenty posílá na můj účet, ale hospodaří s nimi pořád máma. A máma nepřistoupila ani na to, abych si část těch peněz nechávala jako kapesné. To, a musím uznat, že velkorysé, mi přiděluje sama. Ale taky kontroluje, za co ty peníze utrácím.“

Miriam poznamenala:

„Jsem na tebe, Doro, zvědavá, jak se postavíš na vlastní nohy, až ti bude pětadvacet, když sebou necháš takhle manipulovat. Možná to nakonec neuděláš nikdy. Prostě si zvykneš, že o tobě rozhoduje máma, a nikdy se jí nevzepřeš.“

Řekla jsem:

„Víš, myslím, že až si začnu vydělávat vlastní peníze, dokážu to.“

Miriam se ušklíbla.

„Nebo taky ne, a celou výplatu budeš dál posílat mámě, aby o tvých penězích nadále rozhodovala. Proč by se to mělo nějak změnit jen tím, že budeš starší? Vždyť jsi už rok plnoletá. Klidně by sis mohla peníze od táty nechat a s mámou se nějak rozumně domluvit, jak a za co je budeš utrácet. A jak to uděláš, až začneš s někým chodit? Co když se budeš chtít od ní odstěhovat, abys mohla bydlet s nějakým mužským? Měla by sis krůček po krůčku prosazovat to, co chceš ty sama, a ne přijímat to, co chce tvoje máma, jako bys neměla vlastní rozum.“

Pokrčila jsem rameny.

Smutně jsem poznamenala:

„Oldřich nevypadá na to, že by mi chtěl navrhnout společné bydlení.“

Kamarádka mě ujistila:

„Ani ti to nikdy nenavrhne. Tak se s tím smiř, Doro, a přestaň bláznit.“

27

Řekla jsem:

„Ne, nesmířím. Miluju ho a jiného nechci.“

Uvážlivě jsem dodala:

„A ani nikdy chtít nebudu.“

Miriam nadhodila:

„A co Michal? Líbíš se mu.“

Náš spolužák Michal…

Ach jo…

Vyplázla jsem na Miriam jazyk a informovala jsem ji: „Michal je kluk. Oldřich je muž.“

Miriam odsekla:

„Ale Michal, na rozdíl od Oldřicha, o tebe stojí.“

Kamarádku jsem uzemnila:

„Ale já o něj ne, tak už toho nech.“

Navrhla jsem:

„Měly bychom se domluvit, co koupíme Róze k narozeninám.“

Miriam mi řekla:

„Už jsem o tom mluvila s Jitkou. Prý bude nejlepší

nějaké hezké tričko.“

Zeptala jsem se:

„Půjdeme jí ho vybrat spolu?“

Miriam přikývla.

„Určitě, třeba příští týden?“

Souhlasila jsem.

Miriam zajímalo:

„Pustí tě máma na tu oslavu?“

Pokrčila jsem rameny.

„No, snad jo. To víš, bude mít řeči, že tam chci zůstat přes noc.“

Kamarádka mě povzbudila:

„Nedej se, Doro. Připomínej si, že jsi dospělá.“

No to mi tak pomůže…

28

V pátek ve dvě hodiny, když pro mě měl přijet táta, máma neměla být doma, protože ordinace jí končila až ve tři, ale nějak si to zařídila. Zamrzelo mě, že jsem jí popravdě řekla, kdy se pro mě táta staví. Mohla jsem si ušetřit nepříjemnou scénu.

A to jsem ještě netušila, jak moc nepříjemnou.

Když jsem se vrátila ze školy, minula jsem vstupní dveře do bytu v prvním patře a chystala se jít nahoru zabalit si věci. Dveře se otevřely a objevila se v nich máma.

Zastavila mě.

„Doro, nechceš si to rozmyslet? Mohly bychom spolu jít do kina.“

Zakroutila jsem hlavou.

„Mami, neviděla jsem tátu už měsíc, a na společný víkend se moc těším.“

Ačkoli s mámou moc ráda čas netrávím, vstřícně jsem

dodala:

„Do kina můžeme jít třeba příští týden.“

Chystala jsem se jít nahoru, ale máma mě znovu zastavila.

„Doro, nepřeju si, abys s tátou a tou jeho novou jela.

Zůstaň doma.“

Povzdechla jsem si.

„Mami, já chci jet, a navíc tátovi jsem to už slíbila.“

Pak jsem vyběhla nahoru a nechala máminy námitky na podestě. Do tašky jsem si naskládala teplé svetry

29

a nějaké prádlo, z koupelny jsem si vzala už připravený kosmetický kufřík, do kterého jsem přihodila hřeben a nějaké gumičky. Po úvaze jsem do tašky vložila i knížku, abych si mohla před spaním číst, jak jsem zvyklá.

Rozhodla jsem se, že na tátu počkám před domem v podloubí.

Jenže Dora míní, máma mění.

Když jsem sešla dolů, máma pořád ještě stála pod schody na půdu. Otevřela jsem velkou šatní skříň. Rozhodla jsem se pro zářivě bílé sněhule a teplou, lesklou prošívanou bundu ve stejném odstínu s kapucí, lemovanou bohatou kožešinou.

Protože se ozval zvonek u dveří, obešla jsem mámu a šla dolů tátovi otevřít.

Táta mě objal, vzal si ode mě tašku a pokusil se prohodit zdvořilé slovo s mámou, která mě následovala po schodech do přízemí, aby jí náhodou něco neuteklo.

Táta pronesl:

„Anno, rád tě zase vidím. Vypadáš dobře.“

Máma mu vztekle křikla do tváře:

„Kdybys mě rád viděl, tak bys od nás neodcházel. Jsi mizerný lhář, mizerný manžel, a taky mizerný otec, Felixi. Nepřeju si, aby s tebou Dora někam jezdila. Opustil jsi ji, tak už se sem nevracej a zůstaň si u tý děvky, která ti je milejší než tvoje dcera.“

Zalapala jsem po dechu, i když jsem už podobné výpady slyšela.

Bohužel skoro při každém jejich setkání.

Pod podloubím procházelo kolem spousta lidí, a já se strašně styděla.

Táta mi navrhl:

„Doro, jdi k autu, počkej tam na mě, ano?“

30

Vyšla jsem ven. Máma otevřenými dveřmi uviděla u chodníku stát tátovo velké bílé BMW a za jeho volantem sedět Karlu. Rychle jsem se posadila na zadní sedadlo.

Karle, která se ke mně otočila, jsem řekla:

„Ahoj.“

Karla se na mě povzbudivě usmála.

„Ahoj Doro.“

Táta se nenamáhal mámě odpovídat, Prostě ji nechal stát ve dveřích, šel ke svému autu a moji tašku naložil do kufru. Už už se chystal nastoupit, ale tak jednoduše to neproběhlo.

Máma za ním vyběhla, ignorujíc, že má na sobě domácí šaty z tenké bavlny a trepky, a syčela na něj, že neměla nikdy dovolit, abych se s tou jeho courou vídala.

Táta, ve snaze co nejmíň zaujmout pozornost okolojdoucích, jen tiše mámě připomněl, že jsem plnoletá, a o tom, s kým se chci nebo nechci vídat, si můžu rozhodovat sama.

Pak se posadil na sedadlo spolujezdce.

Máma mu zabránila v tom, aby za sebou zabouchl dveře. Naklonila se přes něj ke Karle, a ačkoli se ji táta snažil vystrkat ven, v malém prostoru auta neměl žádnou šanci.

Máma na Karlu zasyčela:

„Jsi děvka.“

Pak se otočila na mě:

„Doro, vystup si. Nikam nepojedeš. Ne s tou děvkou.“

Tátovi už asi přetekl pohár trpělivosti.

Chytil mámu pevně za ramena a nařídil jí:

„Okamžitě toho nech, Anno, nebo zavolám policii.“

Máma chvilku zvažovala, jestli by to pro ni bylo dobré, nebo ne.

31

Pak mi znovu nařídila:

„Doro, vystup si.“

Sklopila jsem hlavu a nehnutě čekala, až to divadlo skončí.