1. kapitola

Výletní restaurace na vrcholu Starého Habrovce byla narvaná k prasknutí, a to navzdory tomu, že nebyl červen nebo červenec, ale konec listopadu. Erik naštěstí myslel na všechno a včas zařídil rezervaci.

Kamila tušila, že tohle nebude jen běžná večeře, na ty chodili často a nikdy si s rezervací nelámali hlavu, prostě šli tam, kde bylo zrovna volno. Tohle však bylo jiné, Erik nevzal zavděk nějakým obyčejným místem v průměrné hospodě, ale postaral se, aby bylo všechno naprosto dokonalé.

Protože neměla ani svátek, ani narozeniny a do Vánoc ještě dobrých pár týdnů chybělo, mohlo to znamenat jen jednu jedinou věc. Nakonec po čtyřech letech už na to byl čas.

Kamila si došla na kosmetiku, manikúru a koupila si nové šaty a kozačky. Slušelo jí to. Při pohledu do zrcadla byla sama se sebou spokojená. Dokonce i Erik si všiml její proměny.

„Jsi nádherná,“ pochválil ji a odvedl do auta.

V restauraci měli nejlepší stůl, na jídle si dal kuchař záležet a Erik mluvil o svém nedávném povýšení. To, co chtěla slyšet, však nepřicházelo.

„To víš, chlapům se nelíbí, že jim teď šéfuju a ještě mi není ani třicet, ale Jiřina říkala, že se to časem poddá,“ vysvětloval a mával ve vzduchu vidličkou.

Kamila fascinovaně hleděla na jeho krásné oči, vykrojené rty a perfektně rovný nos a poslouchala jen na půl ucha. Teď přece musí přijít ta chvíle, vytáhne z kapsy sametovou krabičku a…

„Jiřina si taky vyslechla svoje, když se stala z účetní asistentkou vedoucího provozu, ale dneska si na ni nikdo netroufne.“

Sakra, už ten steak dojez, potí se mi ruce, budu mít nateklé prsty, co když mi ten prstýnek bude malý?

„V pondělí spolu jdeme nakupovat nábytek do mojí nové kanceláře.“

To bude trapný. Co když se na nás bude každý dívat?

Určitě se budou dívat. Zatleskají jako v americkém filmu, nebo se budou smát?

„Jiřina zaučí moji asistentku a všechno jí ukáže. Je vážně moc hodná. Budeš jíst ten steak?“

„Co? Ne, na mě je moc krvavý, vezmi si ho,“ probrala se ze zamyšlení a přistrčila mu svůj talíř.

Ten večer se Erik nevyjádřil. Nepřestal mluvit o svém povýšení a množství práce, která ho čekala. Říkal, že bude ve firmě nejspíš trávit mnoho hodin, ale zato budou moct v létě letět na Kanárské ostrovy a pořídit si lepší auto.

Před spaním se milovali tak krásně jako už dlouho ne.

Teprve ráno řekl to, na co čekala.

„Jsi ta neúžasnější holka, jakou jsem kdy poznal,“ zašeptal, sotva otevřela oči, a vtiskl jí pusu na tvář. „Chtěl bych si tě vzít.“

Dobře, prstýnek se nekonal, ale přece jen se nakonec vyslovil.

„A… a kdy?“ zeptala se nedočkavě.

„Třeba hned.“

„Je listopad, nepočkáme až na jaro nebo léto? Vždycky jsem chtěla mít svatbu v létě.“

„Jak chceš,“ usmál se, pohladil ukazováčkem špičku jejího nosu, která byla jako vždy úplně ledová, a zmizel v koupelně.

Tušila, že to přijde, přesto jí nějakou dobu trvalo, než se vzpamatovala. Když se s ní svět přestal točit, sáhla na noční stolek pro mobil, aby se o tu novinu podělila s Radkou, svou nejlepší kamarádkou od páté třídy. Našla v telefonu její jméno, ale než zmáčkla vytáčení, rozmyslela si to. Tohle si žádalo osobní setkání. Stejně spolu kdovíjak dlouho nikde nebyly. Od chvíle, co Radka začala chodit s Liborem, neměla na nic čas, Kamila si však byla jistá, že teď si ho udělá.

„Ještě si zajedu na chvíli do kanclu, kotě,“ oznámil Erik, když se vrátil z koupelny a sháněl se po čisté košili. „Pusť si nějaký film, dlouho se nezdržím.“

„To je v pořádku, chtěla jsem jet za Radkou.“

„Výborně, užijte si to, aspoň nemusím pospíchat, mám tam ještě jeden projekt. Uvážeš mi kravatu, zlato?“

Kamila se sice divila, proč si v sobotu bere do práce oblek a kravatu, když i ve všední den chodí v ležérním oblečení, ale nekomentovala to. Zřejmě potřeboval v nové funkci působit profesionálně.

Erik odjel, Kamila se rychle se osprchovala, oblékla, sedla do své postarší fabie a jela za Radkou. Jen tak bez ohlášení. Dělaly to často. Radka bydlela přechodně u rodičů, v létě přišla o práci, musela pustit byt a Libor, její přítel, jí zatím nenabídl, aby se k němu nastěhovala. Kamila si však byla jistá, že to nebude trvat dlouho. Ti dva prostě patřili k sobě.

Zaparkovala před domem kamarádčiných rodičů a hořela nedočkavostí, až Radce řekne tu novinu. Budou spolu všechno plánovat, vybírat šaty, restauraci, menu…

Radka přišla otevřít celá uslzená a další pláč se ozýval z domu.

„Pojď dál, ale mámy se prosím tě radši na nic neptej. Umřela jí babička.“

„Ježíš, to je hrozný, promiň, stavím se jindy.“

„Ne, v pohodě, jsem ráda, že seš tady, aspoň přijdu na jiný myšlenky. Máma je nacpaná Lexaurinem, tak se snad brzy uklidní. Já brečím jen z toho, že brečí ona,“ vysvětlovala Radka a vedla Kamilu dovnitř. „Jasně, že mi je prababičky líto, měla jsem ji ráda, ale bylo jí devadesát šest, proboha, takže to nebylo překvapení.“

„Krásný věk.“

„No že jo? Ještě za života mi darovala byt, protože máma se o ni jako jediná dvacet let starala, ale ještě je tu bratranec, kterej se hlásí o svůj podíl a najal si právníka. Babička ještě ani nevystydla a už se slétají supi,“ zavrčela Radka.

„V každé rodině je něco,“ vykoktala Kamila a rozhodla se o svatbě zatím pomlčet. Nehledě na to, jak moc byla vzrušená a chtěla se svěřit, muselo to počkat.

„Naštěstí tam mám trvalej pobyt, tak se hned nastěhuju. To je dobře, že jsi tu autem, pomůžeš mi odvízt pár krabic,“ využila Radka situace.

Kamila tak měla o denní program postaráno. Pomohla Radce sbalit a dopravit do bytu aspoň to nejnutnější. Stará paní naštěstí nepatřila k hromadičům věcí, takže kromě oblečení, které odvezly na charitu, neměly téměř žádné starosti s úklidem.

„Zatím budu u našich, ale po pohřbu se sem nastěhuju natrvalo,“ vysvětlovala Radka.

„Je to tu malé,“ zhodnotila Kamila pohledem byt.

„No jo, jedna plus jedna, ale mně stačí a mám tu i balkón. Je v osobním vlastnictví, to znamená malý poplatky. To utáhnu i z podpory, když mi naši pomůžou.“

„Budeš pár kroků od náměstí, tady najdeš novou práci raz dva.“

„Hm, možná,“ pokrčila Radka rameny. „Tak, pro dnešek hotovo.“

Kamila bojovala s pokušením zmínit se o svatbě, ale nakonec neřekla nic. Odvezla kamarádku domů a vrátila se do svého bytu. * * *

Kvůli stěhování se dost zdržela a bála se, že se Erik bude zlobit, ale ještě nebyl doma.

Chudáček, má toho hodně, pomyslela si a pustila se do vaření večeře. Rozhodla se pro přírodní kuřecí řízky a opékané brambory. Erik je měl rád a mohla si to nachystat dopředu a dodělat až s jeho příchodem domů. Z domova byl zvyklý na teplé večeře, a pokud to jen trochu šlo, snažila se mu Kamila vyhovět.

Načasování nemohlo být lepší. Sotva dokončila přípravy, vrátil se domů s úsměvem na rtech.

„Vypadá to, že jsi měl úspěšný den, miláčku,“ vrhla se k němu, políbila ho a uvolnila mu kravatu. „Odpočiň si, večeře bude za deset minut.“

„Už jsem jedl. Ehm… koupil jsem si u benzínky bagetu.“

„Bagetu. U benzínky. No… nevadí, tak to dám do ledničky a budeme to mít zítra k obědu,“ pokrčila rameny, přikryla talíře a misky a uložila je do ledničky. Tvářila se klidně, ale měla vztek, tohle jí v poslední době dělal často.

„Klidně se najez beze mě.“

„V pohodě, dám si jogurt. Stejně jsem chtěla zhubnout do svatebních šatů.“

„Jo, ta svatba. Už jsi to někomu řekla?“ zeptal se a vypadal nervózně.

„Ještě ne,“ přiznala Kamila.

„Tak to zatím nikomu neříkej, dokud neprobereme datum. Jdu si lehnout.“

„Ještě tu douklidím a přijdu za tebou,“ slíbila a pohladila ho po tváři.

Rychle snědla jogurt, pospíšila si s úklidem a šla do ložnice. Chtěla Erikovi vyprávět o Radce a její prababičce, říct mu, že na něj celý den myslela, a možná se s ním i milovat, ale už spal.

To, že měl při příchodu domů jinak uvázanou kravatu, košili zapnutou ob knoflík a táhl z něho neznámý parfém, se Kamila rozhodla ignorovat. Opovrhovala stíhačkami a nechtěla být jednou z nich. Všechno mělo jistě logické vysvětlení, ale nemusela se ho dozvědět okamžitě. Dokázala být trpělivá. *

Cestou z pošty, kde pracovala ve výdejně balíků, se zastavila v novinovém stánku a koupila si svatební časopis. Na výběr data sice v neděli nakonec nedošlo, ale to neznamenalo, že se nemohla připravovat, aspoň teoreticky. Sotva zaplatila, zazvonil jí mobil. Budoucí tchyně často nevolala, takže Kamila usoudila, že s ní Erik už nejspíš mluvil o svatbě. O té ale nepadlo ani slovo, tchyně se jen nudila, chtěla si popovídat a zeptat se, co bude Kamila vařit k večeři. Zřejmě aby se přesvědčila, že je o jejího synáčka dobře postaráno.

„Mám v plánu francouzské brambory,“ odpověděla Kamila popravdě a doufala, že to bude tchyně považovat za dostatečně vydatné jídlo a nebude si myslet, že Erika odbývá rybím salátem z kelímku.

„No vidíš, ty jsem dlouho nevařila,“ řekla jen tchyně a nutriční hodnotu nechala tentokrát bez komentáře.

Kamila si oddychla. Snažila se s jeho matkou vycházet, jak nejlépe mohla, a to bylo teď, před svatbou, důležitější než kdy jindy. Slušně se tedy rozloučila a pospíchala domů, aby stihla ještě trochu uklidit, než se vrátí Erik. Byla si celkem jistá, že to stihne, poslední dobou se nestalo, že by přišel z práce dřív než ona.

„Všechno dobře zorganizuju, udělám nějaké úkoly v předstihu a budu mít na Vánoce pár dní volna, lásko,“ vysvětloval a ona se o to víc snažila, aby neměl vůbec žádné starosti.

„Mám pro tebe francouzské brambory, miláčku,“ uvítala ho.

„Zastavil jsem se cestou z práce u maminky, zavolala mi, abych přišel na večeři. Taky vařila francouzský brambory. Už jsme je dlouho neměli a…“

„Nic se nestalo. Hlavně, že ses najedl,“ skočila mu do řeči Kamila, obrátila se k němu zády, aby neviděl její zuřivý výraz, a pustila se do nádobí.

Musela se něčím zaměstnat, jinak by ho snad uškrtila. A jeho matinku taky. Byla si naprosto jistá, že to udělala schválně.

Domyla nádobí, trochu se zklidnila, přendala vychladlé francouzské brambory do krabiček, aby je uložila do ledničky, ale nakonec zaskřípala zuby, a ačkoli nesnášela plýtvání, hodila je do koše. I s těmi krabičkami.

Snažila se být vzorná hospodyňka a v poslední době se to obracelo proti ní. Kdysi dávno vstala časně, aby mu připravila snídani, pak ještě jednou a náhle se z toho stala téměř povinnost. Erik automaticky očekával, že to bude dělat každý den. A podobné to bylo i s teplými večeřemi. Stačilo, aby se jednou zmínil, jak si na ně jeho ma minka potrpí, a Kamila hned chtěla dokázat, že je zvládne také. * * *

Dodržovat předsevzetí – nenechat se nikým a ničím vytočit – bylo těžké. Erik už v kanceláři téměř spal, Radka se od nastěhování do nového bytu neozvala a v práci to bylo snad ze všeho nejhorší.

Každým rokem se s ohledem na vzrůstající popularitu internetových obchodů zvyšoval objem balíků, které musela pošta přepravit. S blížícími se Vánocemi byli lidé čím dál netrpělivější a často i agresivní. Několikrát denně dostávala vynadáno za věci, které nemohla ovlivnit. Zpožděné balíky, poškozené nebo nedodané do ruky.

„Klid,“ utěšovala ji kolegyně Iva, „ty poslední tři neděle vydržíme a pak si oddychneme.“

„Oddychneme? V lednu ještě přijdou opožděné zásilky a potom vlna vrácených a vyměněných dárků. Nezastavíme se až do února,“ vzdychla Kamila.

„Co se to stalo s mojí kámoškou? Vždycky jsi ty byla ta optimistka.“

„Máš na mě špatný vliv.“

„Panebože, v tomhle balíku jsou snad činky,“ zaúpěla Iva, když se pokusila zvednout jedenu z krabic. „Pomoz mi s tím na váhu. Dvaatřicet kilo. Kolikrát jsem prosila, ať nám sem daj chlapa, ale to ne.“

„To víš, museli by mu platit víc peněz. Radši nás nechají tahat třicetikilové balíky, a že je to proti směrnicím, nikoho nezajímá,“ přidala se ke kamarádčině lamentaci Kamila.

„Že zrovna vy mluvíte o nedodržování směrnic, slečno Poláčková,“ vstoupila do dveří šéfová a hned začala s přednáškou. „Při nástupu jste podepsala smlouvu, ve které jste se zavázala, že budete poskytovat služby v souladu s poštovními podmínkami a podmínkami našich obchodních partnerů, a přitom jste v prodeji bankovních produktů nejhorší ze všech našich zaměstnanců. S prémiemi nepočítejte, a být vámi, hledala bych si po Novém roce jiné místo.“

Šéfová dokončila svou řeč a odešla. Kamila se ztěžka posadila na váhu a zhluboka vydechla.

„To byla teda sprcha.“

„Hele, ne že bych tě chtěla nějak konejšit, ale mluvila jsem s Frantou z personálního a její pohovor byl prej tak děsnej, že to nestačilo ani na práci uklízečky. Jenomže pak se vychrápala s ředitelem.“

„Jo, to je mi na nic. Štechlová má silikonová vylepšení. Sama o sobě snad někde prohlásila, že je ta reprezentativní blondýna. Tak se nediv, že ředitel zblbnul.“

„Snad bys nespala s tím slizounem? Neboj, o tohle místo nepřijdeš. Kdo by tu za ty peníze dělal?“

„Možná má pravdu. Asi bych se fakt měla poohlédnout po něčem jiném,“ zamyslela se Kamila.

„Přestaňte krafat, dámy, a radši mi najděte můj balík,“ přitisknul nějaký muž mobil na sklo výdejního okénka. „Podle téhle esemesky tu měl být ve středu.“

Iva oskenovala QR kód a podívala se do počítače.

„A sakra, to jsou ty činky,“ zašeptala směrem ke Kamile. Potom se obrátila zpět na zákazníka: „Tak tady to máte. Pojďte, otevřu vám, je to přece jen rozměrnější balík.“

Odemkla dveře a pustila mladíka do balíkárny.

Muž se sklonil a pokusil se krabici zvednout, bohužel marně. Nejenom že byla těžká, ale její šířka a výška byly tak nevhodně rozložené, že se nedala pořádně uchopit.

„No… ehm… pomůžete mi s tím některá do auta?“

„Promiňte, ale my nesmíme zvedat víc než patnáct kilo.

Tohle má třicet dva, takže i když to vydělím dvěma, pořád je to šestnáct kilo na osobu,“ vychutnávala si ho Iva. „Nehledě na to, že když si něco objednáte, tak máte být taky schopnej si to vyzvednout.“

„Měl to být balík to ruky,“ namítl mladík.

„A do tý ruky by vám ho dodal kdo? Schwarzenegger u naší pošty nepracuje,“ odsekla Iva, protočila oči a po krátkém zaváhání se chopila krabice z druhé strany.

„Zase nějakej kulturista – teoretik, kterej se rozhodl, že začne prvního ledna posilovat. Ale nakonec byl docela fajn,“ hlásila Iva po návratu do výdejny. „Pozval mě na kafe.“

„A přijalas to?“ zeptala se Kamila.

„Ne, kafe moc nepiju. Tak jdeme do čajovny.“

„Vypadá jako typický frajer, který má na každý víkend jinou holku.“

„Já taky víc než víkend nechci,“ ušklíbla se Iva. „A na to mi Saša úplně stačí.“

„Saša?“ vyprskla Kamila.

„No co, každej se nějak jmenuje. Pořád lepší než Bedřich, se kterým jsem si vyšla posledně.“

„Víš co? Práce mě štve, ale aspoň se tu s tebou nenudím.“

Ledovou sprchu od šéfové pustila Kamila z hlavy a domů odcházela s úsměvem na rtech. Důvod k radosti pokračoval i pozdě odpoledne. Erik byl tentokrát už doma. Na stole stála zbrusu nová váza a v ní kytice různobarevných růží. Kamilu to dojalo.

„Vždyť nic nemám, žádné narozeniny ani svátek.“

„Ber to jako malé poděkování za trpělivost, jakou se mnou máš. Ještě pár dní budu muset zůstat v kanclu o něco dýl, ale pak se to uklidní.“

„Já tohle všechno přece chápu.“

„Vím, že jo. A právě proto jsem chtěl tvou trpělivost nějak ocenit. Pustíme si film a pěkně si užijeme.“

„Aha. Ráda se s tebou podívám na nějaký film. Otevřu víno, připravím krekry a sýr, ale… no… dostala jsem to.“

„Panebože, já se snad poseru!“ zařval Erik naštvaně.

„Jednou přijdu domů dřív, těším se na tebe, a ty máš krámy.“

Kamila se zarazila. Jeho reakce se jí zdála přehnaná. Navíc úplně zbytečná, protože to nemohla nijak ovlivnit.

„Myslíš, že jsem si je snad naplánovala, abych nám zkazila večer?“

„Ne, ale určitě se ti to náramně hodí. Jdu si lehnout.“

„Taky jsem se na tebe těšila,“ volala za ním, ale marně.

Erik byl většinou kliďas. Takhle rozčileného ho viděla jen málokdy, ale nikdy ne kvůli něčemu tak malichernému.

Do ložnice raději nešla. Posadila se do křesla s rozečtenou knížkou. Nemohla se však začíst, Erikovo chování ji trápilo. Nakonec usoudila, že je to jen stresem, kterého měl v poslední době nejspíš víc, než si dovedla představit.