4. kapitola

Poslední dva týdny před Vánoci bylo v balíkárně hotové pozdvižení. Kamila neměla ani čas prohodit s Ivou souvislou větu. Veškerá jejich konverzace se omezila na jednoslovné povely, ovšem s jedinou výjimkou. Na Sašu se prostě zeptat musela. Stačila jedna otázka k tomu, aby Iva na půl hodiny nezavřela ústa.

„Byl úžasnej. Šli jsme do tý čajovny, teda, on už tam čekal a dělal něco na noťasu, myslela jsem, že stráví celej večer prací, ale naštěstí věděl, jak se chovat. Jakmile jsem přišla, věnoval se jenom mně. Já si dala lapačo a on nějakej ibišek nebo co a takový malý hořký sušenky. Povídali jsme si. Je nesmírně zábavnej, vážně. A sečtělej.“

„To zřejmě mluvil hlavně on,“ ušklíbla se Kamila. Iva se nikdy netajila tím, že přečetla naposledy slabikář a od té doby nic.

„Náhodou, taky jsem toho řekla dost. Mluvila jsem o filmech a seriálech a nákupech.“

„To byl asi na větvi.“

„Nevím, ale on je prostě takovej typ, kterýho zajímá úplně všechno, takže se určitě nenudil.“

„No počkej, snad jste si jen nepovídali?“

„Ale jo. Totiž… ne. Usoudil, že je ještě brzo jít domů, tak jsme si zašli na pořádnou večeři, no a pak bylo samozřejmě na mně, abych se mu revanšovala, tak jsem ho pozvala domů na kafe.“

„A u kávy pochopitelně nezůstalo,“ culila se Kamila a doslova visela Ivě na rtech v očekávání dalších pikantních zpráv.

„To se mi ještě nestalo,“ ušklíbla se Iva a zkontrolovala si ve skle vitríny svůj bezchybný vzhled. „Zatím jsem dostala každýho, koho jsem chtěla.“

Kamila ovšem věděla, že je ta statistika trochu upravená, protože pokud Ivu někdo nechtěl, tvrdila, že ho taky nechce. Díky této metodě měla stoprocentní výsledky.

„A Sašu taky?“

„Jo, taky.“

„A budete se dál scházet?“

„Nevím. On by chtěl, ale upřímně, v posteli teda nebyl nic extra.“

„Možná to bylo jen nervozitou. Příště mu ukážeš, co se ti líbí, a uvidíš, jak se zlepší.“

„Možná,“ pokrčila Iva rameny. „A co ty?“

„Nic nového. Erik a já máme teď oba tolik práce, sotva se vidíme,“ vzdychla Kamila. „Pokud počasí dovolí, snad se dostaneme v únoru na týden na hory.“

„Jestli do tý doby přežijeme,“ konstatovala věcně Iva a vrhla se na další hromadu balíků.

Ta hořká poznámka nebyla úplně od věci. Jejich oddělení mělo zoufalý podstav a Kamila s Ivou si ani nemohly dovolit onemocnět.

Kamile znovu bleskla hlavou myšlenka, že by si nejspíš měla na jaře najít novou práci, ale neměla sílu o tom hlouběji přemýšlet.

* * *

Jiřina si zapálila cigaretu, našpulila pečlivě namalované rty vyplněné kolagenem a vyfoukla obláček kouře.

„Ehm… ehm…“ odkašlala si její kamarádka a pohladila si těhotenské bříško.

„Jasně, chápu. Jdu s tím na balkon,“ odpověděla a skutečně se vydala ven do mrazu. „Ten tvůj těhotenský test zabral, díky, ale Erik se pořád nějak nemůže rozhoupat,“ křičela přes pootevřené dveře. „Potřebovala bych ještě ultrazvuk.“

„Klidně, ale nahoře nad fotkou je datum a jméno matky,“ namítla Soňa.

„Všechno mám zařízený, kluci mi to upraví na počítači.“

„Aha, no dobře,“ souhlasila Soňa a pustila se do přehrabování fotek. „A těhotenskou průkazku ti taky udělají na počítači?“ zeptala se poté, co se Jiřina vrátila z balkonu.

„Na tu se Erik ptát určitě nebude,“ mávla rukou.

„A co potom?“

„Potom nafixluju potrat, Erik mě bude utěšovat, ale to už bude ta jeho kráva mimo hru.“

„Chtěla bych mít tvoje nervy, ale přeju ti hodně štěstí,“ řekla Soňa a dodala: „Jenomže teď, když jsi vlastně jakoby těhotná, těžko přesvědčíš Erika, aby používal kondom.“

„No vidíš, na to jsem nemyslela. Hned se objednám na gyndu a nechám si napsat prášky. Mám v úmyslu si celý svátky užívat v posteli a tohle by mi překazilo plán.“

„Proč si vlastně nenajdeš někoho, kdo není zadanej? Nehledě na to, že jsi pořád s Horáčkem.“

„Už dávno ne,“ odfrkla si Jiřina. „V dědkovi se nějak hnulo svědomí nebo co a žehlí si to u manželky. Nájem v bytě mám zaplacenej do konce roku, pak už musím být u Erika. Neříkám, že s ním zůstanu, ale nikoho jinýho bych takhle rychle nesehnala. Podívej, co mi dal,“ nadzvedla tričko a ukázala diamantové slzičky. „To víš, taková bezedná studna, jako byl Olda Horáček, to není.“

„To je mi líto.“

„Ale co, stejně už mu nestál.“

„Čas na změnu,“ zasmála se Soňa.

Jiřina nemeškala a zvedla telefon, chvilku mluvila, ale když ukončila hovor, tvářila se zklamaně.

„Tak mě vezmou až v pátek jednadvacátýho. Do tý doby se budu muset na něco vymluvit.“

„Nepochybuju, že si poradíš.“

Jiřina přikývla, sbalila fotografii a rozloučila se. Cestou se zastavila u kamaráda v reklamní tiskárně, nechala si upravit datum a jméno a pospíchala do svého bytu. Doma ji ještě čekala spousta práce. Měla přesně dva týdny na vystěhování a Erik, který ji chodil navštěvovat, to zatím nesměl poznat. Nesměl mít ani tušení, co se děje. Jako milenka bohatého a vlivného muže měla určitou prestiž, ale jako holka, kterou jeden opustil a druhý se ještě nevyjádřil, byla naprosto bezvýznamná.

Zatím se tedy pustila do vyklízení skříní a prádelníků, a co šlo, to se chystala prodat. Zrovna byla v nejlepším, když zarachotil klíč v zámku a přišel Erik.

„Jdeš nějak brzy,“ protáhla obličej.

„Promiň, vidím, že jsem tě vyrušil od vánočního úklidu,“ ukázal na pytle v chodbičce.

„No jo, protřídila jsem nějaký oblečení a tohle odnesu do azylovýho domu,“ zalhala Jiřina.

„Ty mě pokaždé dokážeš překvapit,“ pohladil ji po tváři a políbil ji. „Já taky přispívám na charitu. Můžu ti s tím pomoct?“

„Ne, dobrý, už jsem dohodnutá s kamarádkou. Dáš si něco k pití?“ změnila téma.

Erik přikývl, Jiřina se podívala, co jí zbývá v ledničce, a vyndala láhev vína.

„Tohle bys asi neměla.“

„Asi ne,“ připustila, vrátila víno do lednice a vzala si pomerančový džus. „Vlastně jsem právě o tom s tebou chtěla mluvit.“

„Já taky. Přece se občas stává… no… že ty testy vyjdou falešně pozitivní.“

„Ano, to se stává,“ potvrdila jeho slova a v duchu si gratulovala, že nepodcenila ten ultrazvuk. „Ale tohle nelže.“ Zaštrachala v kabelce a podala mu obálku.

Erik se podíval dovnitř a viditelně zbledl. „No, to je… přece… skvělé… asi.“

„Chápu, že si na tu myšlenku musíš nejdřív zvyknout, i mně to trvalo,“ usmála se a pohladila si bříško, jako to dělala Soňa. „Promiň, ale já nemám čas na to, aby sis zvykal moc dlouho. Čekám do konce tejdne, pak jdu za ní a všechno jí řeknu.“

Jiřina neměla nic takového v úmyslu, chtěla přenechat špinavou práci jemu, ale kdyby musela, udělala by to. * * *

Poslední otevírací den před svátky bylo v čekárně gynekologie narváno. Jiřina přelétla zrakem obsazené židle a rychle zjistila, že na ni žádné volné místo nezbylo. Opřela se o zeď, pustila si do uší podcast a čekala a čekala. Přetrpěla pauzu na svačinu i na oběd a teprve ve dvě odpoledne přišla na řadu.

Sestra, která měla být dobrých deset let v důchodu, našla její kartu a otevřela si přesně ty samé informace i v počítači.

„Poslední měsíčky?“ zeptala se, aniž zvedla oči od papírů, a zapsala si datum, které si Jiřina musela vymyslet. Žádný menstruační kalendář si nikdy nevedla.

„Moč a krev,“ pokračovala sestra. „Musíme udělat jaterní testy.“

„Ale já si jdu jen pro recept. Potřebuju nové balení Mercilonu.“

„Podle našich záznamů jste měla rok a půl dlouhou pauzu v užívání, takže musíme udělat všechny testy znovu.

Vyhrňte si rukáv, odeberu vám krev,“ řekla přísně.

Jiřina netrpělivě vzdychla, protočila oči a pomyslela si, proč zrovna ona narazila na tak důslednou sestru, přesto udělala, co musela. Sestra zkušeně nabrala krev, napsala něco na nálepku, kterou hned přilepila na ampuli, a vrazila jí do ruky šampusku. Krev poslala do laboratoře, ale moč zkontrolovala na místě.

„Hmm, nebyla jste tady opravdu dlouho a… udělám ještě jeden test,“ zamumlala sestra sama pro sebe.

„Mám jít ještě jednou?“ ukázala na šampusku.

„Ne, není třeba,“ odpověděla sestra a vzala ze skřínky další testovací proužek. Podívala se na papírovou tyčinku plnou barevných čtverečků a na tváři se jí rozhostil škodolibý úsměv. „Gratuluji, maminko. Vypadá to, že ty prášky nebudete nějakou dobu potřebovat. Krevní testy to samozřejmě ještě potvrdí. Tak si běžte odložit támhle do kabinky, pan doktor si vás zavolá.“

Jiřina odešla do kabinky. Sotva těch pár kroků zvládla. Pokoušely se o ni mdloby. Tohle skutečně nebylo v plánu a ona se musela hodně rychle rozhodnout, co dál. Na dítě nebyla připravená, plánovala ho tak za deset let, pokud vůbec. Nebyla zrovna mateřský typ, o mimino zase tak moc nestála. Chránila se, i když občas v opilosti mohla zapomenout a věděla, že kondomy nejsou stoprocentní.

Jenže potraty neuznávala, a dítě by navíc mohlo pomoct i tomu, připoutat si k sobě Erika.

Byl tu však i další problém. Erik nebyl její jediný.