Naďa Horáková
Nebeská růže
Odpovědná redaktorka Anna Sances
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz
© Naďa Horáková, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první
ISBN 978-80-279-1775-4
Památce mých babiček Antonie a Rosiny a prababiček
Františky, Štěpánky, Kateřiny a Karoliny
A co jsou staletí a co je vlastně věčnost než ve vesmíru opuštěný kout ve studni času utopil se okov na dno té studny nelze dohlédnout.
Jan Skácel: Rosa coeli
Heslo řádu premonstrátů:
Ad omne bonum opus parati
Připraveni ke každému dobrému dílu
Českému království vládne král Přemysl Otakar. Časy jsou poněkud klidnější než ještě před koncem 12. věku, kdy přemyslovské větve Konrádovců, Vladislavovců, Soběslavovců a Děpolticů bojovaly mezi sebou o pražský
trůn. Zdá se, že vyhráli ti nejodvážnější, ale podle mnohých prý ti nejpodlejší, kteří se neštítili sáhnout ani na životy svých příbuzných. Věru, nezůstalo jich, Přemyslovců, teď v roce 1205 mnoho. Poslední žijící synové krále Vladislava II., král Přemysl Otakar a markrabě moravský Vladislav Jindřich, si rozdělili vládu na Čechami a Moravou. Z Děpolticů žije už jen Děpolt III., i když jeho pět malých synů může být příslibem problémů do budoucna. Soběslavovci, synové Soběslava I. a princezny Adléty Uherské, jsou mimo hru již dávno. Vymřeli po meči, stejně jako Konrádovci.
Přemysl Otakar ovšem není spokojen se svou současnou situací. Je král a chce manželku také z královské krve. První choť Adlétu Míšeňskou i s jejich prvorozeným synem Vratislavem před pár lety zapudil a oženil se s mladičkou princeznou Konstancií Uherskou, dcerou krále
Bély III. Porodila mu již tři děti, z nichž žijí jen dvě dcery.
Ovšem doba druhému sňatku nepřeje. Zapuzená Adléta Míšeňská léta bojuje za nárok prvorozence, který je dle práva následníkem českého královského titulu. A díky své vlivné rodině dosáhla toho, že se před pár měsíci vrátila na Pražský hrad jako královna, když předtím Přemysl zapudil pro změnu Konstancii. Ovšem Adléta si je vědoma toho, že Konstancie je těžký protivník nejen díky své kráse a původu, ale hlavně svému mládí. Může porodit dětí přehršel, kdežto pětačtyřicetileté Adlétě čas plodnosti končí. K synovi a třem dcerám již zřejmě žádné dítě nepřibude.
Celá Evropa se diví, že Přemysl pohrdl dospělým synem a vložil osud svého rodu do rukou, či spíše klína, mladinké Arpádovny. Jeden dospělý syn sice není jistota, ale je rozhodně lepší než snění o zástupu dalších možných synů.
Jenže král Přemysl má svou hlavu, kterou straší skoro dvě stovky let stará historie o jeho předku knížeti Břetislavovi, který se narodil z prosté selky Boženy, manželky Křesinovy, již jeho otec Oldřich potkal někde u Peruce, prý jak prala prádlo. Oldřich zapudil neplodnou kněžnu Jutu a vzal si selku. Jak se mu tehdy smála celá Evropa!
Knížecí levoboček z matky prosté krve by na českém trůně dnes již nebyl možný. A proto chtěl Přemysl zabezpečit svůj rod syny z královské krve otce i matky. Jejich nárok by byl nezpochybnitelný.
Dříve početný rod Přemyslovců, který nejvíce vzklíčil z mnohých synů a vnuků knížete Břetislava a kněžny Jitky, se během pár let ztenčil prý i kvůli vzájemným vraždám. Kromě královské linie Vladislavovců žije již jen větev Děpolticů, ale Děpoltovi synové jsou jen knížata po otci i matce Adéle Zbyslavě Slezské. Přemysl ví moc dobře, o co se hraje. Šlechta přece jen skloní dřív hlavu před kralevici než před knížátky. A česká země již potřebuje klid,
aby vzkvétala a sílila. Jinak ji německá říše spolkne jako malinu. Potřebuje silné vládce! Také vládce hrdé a lstivé, kteří dokáží využít soupeření ghibellinů soustředěných kolem rodu Štaufů a guelfů podporujících rod Welfů o římskoněmeckou korunu a mistrně budou lavírovat mezi nimi s co největším ziskem. A český král je vítaný spojenec. Vždyť ve střední Evropě existují v této době jen tři králové! Český, uherský a římskoněmecký.
Málokdo však tuší, že premonstrátský klášter Rosa coeli střeží už léta tajemství, které oba vládnoucí Přemyslovce znepokojuje. Mají snad špatné svědomí?
Panna Svatava z Deblína
1.
Dívka zachumlaná do liščího kožichu pozorovala zasněženou vrchovinu, jíž ji lehký vůz tažený dvěma koňmi vezl zasněženou cestou k jihu. Z tváře kryté kapucí jí zářily modré oči a působily odevzdaně.
Kočí i šest ozbrojených vojáků jelo klidně, bez jakékoliv nervozity, i když na ně doléhal třeskutý mráz. Kopce kolem řeky Jihlavy vypadaly malebně. Řeku ještě nespatřili, protože přijížděli od severu, ale toužebně ji vyhlíželi.
Až ji překročí, bude cíl jejich cesty na dosah. Čerstvě napadaný sníh pableskoval a oslňoval svou bělostí a cesta udusaná předchozími poutníky se před nimi vinula jako stříbřitá stužka našitá na šatech urozené nevěsty. Tenounké třásně rampouchů visících z větví stromů odrážely laskání odpoledního slunce křišťálovými šípy, které ostřelovaly oči a oslepovaly je. Nádherný lednový den s průzračným vzduchem a ještě slabým, ale přičinlivým sluncem na čisté obloze, která připomínala vody hlubokého jezera, vzbuzoval v dívce smutek. Jak bude její život vypadat následující léta? Netěšila se na ně.
Vzápětí se kopce rozestoupily a suita před sebou uviděla řeku Jihlavu pokrytou ledovým příkrovem a pevný dřevěný most, který ji překlenoval. Když ho přejeli na pravý břeh řeky, zjevil se před nimi na úpatí vysokého kopce rozlehlý dvorec obklopený palisádou. Nad fortnou se tyčila dřevěná strážní věž. Klášter Rosa coeli. Ze severu a východu jej chránil říční zákrut Jihlavy. Příhodné místo.
Za bytelnou palisádou poutal pozornost majestátní kamenný kostel zasvěcený Panně Marii, patronce premonstrátského řádu. Byl nový, slunce a déšť ještě nestačily rozrušit lesk kamení. Kamenný palác vedle kostela byl o poznání starší. Z ostatních nižších staveb čouhaly jen střechy pokryté došky.
Vesnice, jíž museli projet, aby se ke dvorci dostali, byla velká a několik domů bylo zřejmě postaveno teprve nedávno. Nejprve minuli dům jircháře stojící na okraji vesnice blízko mostu, pak kovárnu a konečně se ocitli na návsi, které dominovaly kostel a hostinec.
Slunce se najednou sklonilo k obzoru a veškeré stříbro a křišťál dne vyhasly a zbyl jen smutek stárnoucího dne. Poutníci přijeli k bráně rozhlehlého hospodářského dvorce, který obklopoval samotný klášter. Jeden z vojáků na ni zabušil železným klepadlem. Z dřevěné věže nad ní se vyklonil muž v ovčím kožichu.
„Jsem Svatobor, posel pana Ratibora z Deblína,“ řekl voják.
Brána zpevněná pruty železa a nýty se vzápětí otevřela, aby příchozí mohli vjet dovnitř. Ocitli se v hospodářském zázemí kláštera. Nacházely se zde stáje, sýpka, ohrady pro zvířata, stavební huť a obydlí podomků. Dvůr byl ohraničen další palisádou s dvěma menšími branami. Bránou vlevo se vstupovalo do mužské části kláštera, kde byla
Ihned se brána otevřela a v ní se objevila mladá konvrška v šedém řeholním rouchu, aby přivítala novou obyvatelku Nebeské růže a odvedla ji do klauzury. Vojáci seskočili z koní, jeden pomohl dívce slézt z vozu a další vykládali její zavazadla, dvě tašky, na zem vedle vozu. Konvrška nepřekročila práh brány a pokynula dívce, aby ji následovala. Odvedla ji do kláštera. Zavazadlům nevěnovala pozornost, přinese je později.
Vojáci na pokyn jednoho konvrše, který vyšel z brány od mužské části kláštera, odváděli koně do stájí.
„Podomci se o ně postarají,“ řekl konvrš. „Přespíte v hostinském domě.“ Ukázal na velkou dřevěnou budovu poblíž fortny. „Večeři máme prostou. Jídlo vám dáme, ale jestli se chcete napít, musíte do hostince.“
Velitel vojáků Svatobor přikývl: „Hostince jsme si všimli. Půjdeme tam.“
„Dobře. Až se budete vracet, stačí zaklepat na bránu.
Vrátný vám otevře.“
Svatobor znovu přikývl. On i jeho muži, kteří se vrátili ze stájí na dvůr, vešli do hostinského domu. Další konvrš je uvedl do jedné místnosti v přízemí. Jeden z podomků již zapaloval v kovovém koši oheň. Stavobor ze svých návštěv kláštera s Ratiborem z Deblína věděl, že šlechtu ubytovávají v prvním patře, kam vedou kamenné schody a kde jsou daleko teplejší pokoje. Konvrš se ztratil a po chvíli přinesl tác s chlebovými plackami, řepnou polévkou a karafou vody. Hladoví muži se najedli a chvíli si odpočinuli na palandách, než se odeberou do hospody.
15 prelatura, domek kněží a domek konvršů. Druhou bránou se vstupovalo do vlastního kláštera s jeptiškami. Vrátný byl zřejmě zpravený o tom, že se očekává příjezd novicky, a ukázal jezdcům, aby vůz s dívkou zastavil přímo u brány k vlastnímu klášteru.
Svatobor stál u okna a pozoroval dění na hospodářském dvoře. Život se tam ubíral ve stejných vodách jako na každém jiném dvoře nebo tvrzi. Až na to, že na zdejším dvoře nežily žádné ženy. Jen svobodní podomci na běžné práce, například u zvířat nebo při hlídání objektů, a konvrši, kteří jim pomáhali a dohlíželi na pořádek. Ženatí podomci s ženami a dětmi žili v jednoduchých roubených domech ve vesnici, stejně jako klášterní poddaní. A na loukách za klášterem mnohdy ještě v polozemnicích bydleli s rodinami pastevci. Konvrše od podomků rozlišoval pouze šat. Nosili hrubý šedý hábit a šedý plášť.
2.
Dívka zachumlaná do kožichu následovala mlčící konvršku přes vnitřní nádvoří k budově kláštera. Nejdřív ji upoutal kostel s věží pro zvony. Západně k němu přiléhal kamenný jednopatrový palác tvaru dlouhého obdélníku, původně sídlo Viléma z Pulína, než na tomto místě založil klášter a palác mu daroval. Na něj pak navazovaly dřevěné budovy, které vznikly v době založení kláštera.
Vešly do kamenného paláce a konvrška ji vedla přízemím až ke dveřím. Tam ji převzala kývnutím hlavy další mlčenlivá konvrška a zavedla ji k dalším dveřím. Zaklepala a odešla.
Dívka chvíli čekala, než se dveře otevřely. Pak se v nich objevila starší žena v premonstrátském bílém hábitu a černém závoji. Znala ji z vyprávění. Převorka Jaromila z Kounic, nejmladší sestra Viléma z Pulína, zakladatele kláštera. Převzala funkci po své starší sestře Miroslavě, která byla dlouhá léta první převorkou kláštera. Zemřela před několika lety.
„Pojď dál, panno Svatavo z Deblína,“ pokynula jí převorka.
Ocitly se ve velké místnosti. Byly zde jen stoly a kolem nich několik stoliček, na stěně visel velký dřevěný kříž.
Převorka Jaromila si však nesedla ani Svatavě nepokynula, aby se posadila. Stály proti sobě. Svatava měla hlavu skloněnou a čekala, co se bude dít. Byla v ní malá dušička.
„Slyšela jsem, co se ti, panno Svatavo, událo,“ řekla. „Ale souhlasíš s rozhodnutím svého otce?“
„Ano, paní Jaromilo,“ přikývla, aniž zvedla oči.
„Matko převorko,“ upozornila ji převorka jemně, jak ji má oslovovat.
„Matko převorko,“ zopakovala Svatava.
„Teď mi řekni všechno, co se stalo, jestli se to shoduje s tím, co se povídá,“ ukázala převorka ke stolu, aby se dívka posadila na stoličku. Ona sama si sedla proti ní.
„Měla jsem se provdat za Drslava z Kravař,“ začala vyprávět Svatava z Deblína. „Jenže otcové se nepohodli kvůli věnu. Otec řekl, že mě dá raději do kláštera, než by mě provdal do takového prolhaného rodu.“
„Proč prolhaného?“ nechápala převorka.
„Protože před půl rokem, když nás s Drslavem zasnoubili, byla určena výška věna. Jenže prý Štěpán z Medlova nabízí svou dceru s daleko vyšším věnem. A tak chtěl pan Vok z Kravař po mém otci také víc. Naši otcové se proto pohádali. A můj otec, aby dodržel slovo, které v rozčilení vyřkl, mě poslal sem.“
„A co ty? Chtěla jsi Drslava z Kravař?“ zeptala se převorka docela pobaveně. Oba moravské pány z těchto mocných rodů dobře znala. Ratibor z Deblína měl horkou hlavu a Vok z Kravař byl vychytralý počtář. Ratibor mohl dát dceři větší věno, ale byl hrdý a nesnášel podrazy. A domluvená částka věna stvrzená rukoudáním a slovem
17
je posvátná. Pokud Vok z Kravař nadnesl požadavek na zvýšení věna, musel počítat, že Ratibora rozčílí. To tedy znamená, že chtěl, aby bylo zasnoubení zrušeno. Zřejmě našel pro Drslava opravdu výhodnější partii.
„Ne, nelíbil se mi. Jsem radši tady,“ přiznala Svatava tiše.
Převorka Jaromila se Svatavě nedivila, že toho mladíka nechtěla. Nebyl zrovna výkvět galantnosti. Moravská markraběnka Heilwida se o něm vyjádřila, když přišel se svým otcem na znojemský dvůr poprvé složit hold Vladislavu Jindřichovi, že je křupan. Převorka nicméně své pobavení teď nedala najevo.
„Takže ty jsi šla do kláštera na přání otce a abys unikla nechtěnému sňatku?“ podívala se na ni přísně.
„Ano i ne, matko převorko,“ odpověděla dívka šalamounsky.
„To není moc dobrý začátek,“ pokývala převorka hlavou.
Svatava sklopila oči.
„Nevěsta Kristova má ke svému ženichovi přistupovat s úctou a radostí, ze své vlastní vůle. Ale budiž. Už jsme tě já i převor Eberhardt přijali. Budeš v noviciátu. Budeš tam sama, další novicku teď nemáme. Tam tě budou sestry učit. Jíst budeš s námi v refektáři. Sestry spí společně v dormitáři, tam budeš mít přístup, až složíš řeholní sliby. Noviciát trvá rok nebo dva. Pak se rozhodneš, jestli zůstaneš v klášteře, nebo se vrátíš domů. Když zůstaneš v klášteře, složíš věčné sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Dnes povečeříš u sebe v noviciátu. Zítra začneme hned ráno. Sestra Boleslava tě seznámí s naším každodenním životem a bude ti po celou dobu rádkyní. K ruce ti bude konvrška Hněvka. Postará se i o tvůj hábit. Ten si oblečeš ráno. Zatím dostaneš šedý hábit. Až projdeš obláčkou,
oficiálním přijetím do našeho řádu, teprve pak se staneš novickou a dostaneš řádový oděv. Tady ta místnost je parlatorium, hovorna. Můžeš zde hovořit se sestrami a návštěvami. Jinak v klášteře platí zákon ticha.“
Převorka Jaromila vstala a otevřela dveře. Vzápětí se v nich objevila ona konvrška, která ji k převorce zavedla. Svatava vstala také a přešla ke dveřím.
„To je sestra Hněvka,“ řekla převorka. Kývla na ni, aby se Svatavy ujala.
„Dnes se pořádně vyspi, sestro Svatavo, zítra začíná učení,“ rozloučila se s ní převorka.
Hněvka byla asi pětatřicetiletá žena menší, ale statné postavy. K tomu kulaté tváře a modré oči, to vše z ní dělalo důvěryhodnou osobu. Když se na Svatavu podívala, zdálo se, jako by jí ty oči pronikaly až do duše.
Mlčky šly po chodbě. Opustily kamenný palác a vešly do dřevěné chodby. Protože zde potkaly několik konvršek, které se na ni po očku zvědavě dívaly, pochopila, že se nacházejí ve spojovací chodbě mezi palácem a dřevěným domem konvršek. Pokračovaly dál až k bytelným dveřím. Za nimi se nacházela budova noviciátu. Konvrška Hněvka je otevřela a vešla dovnitř. Svatava ji následovala. Ocitly se v docela prostorné podlouhlé místnosti, kde byly dva stoly, kolem nich čtyři židle a na stěně několik prázdných polic. Malé okénko ve výši hlavy bylo zaskleno a dalo se otevřít, ale zvenčí je chránila zřejmě před nezvaným návštěvníkem mříž.
„Tady se vyučuje,“ promluvila konvrška Hněvka melodickým hlasem. Bylo znát, že ho má velice zvučný a že se krotí, aby mluvila tiše. „A vedle je noviciátní refektář a tady dormitář,“ ukázala k otevřeným dveřím do vedlejších místností, jedné vlevo a druhé vpravo. V refektáři stál jeden stůl a čtyři židle. V dormitáři byla čtyři lůžka
se slamníky, na jednom leželo několik houní, pod taktéž zamřížovaným oknem stála truhlice, vedle ní klekátko a na stěně vedle okna visel asi loket vysoký dřevěný kříž.
„Donesu ti zavazadla,“ řekla Hněvka. „Ubytuj se zde podle svých představ. Zatím tu budeš tu sama.“
„Proč jsem jediná novicka v klášteře?“ zeptala se Svatava konvršky Hněvky.
„Počet sester kanovnic je zde stanovený na dvanáct,“ odpověděla. „Konvršek je 25. Novicky přicházejí, jen když je volné místo.“
„Některá zemřela?“ pochopila Svatava.
Hněvka neodpověděla.
„Ještě si můžeš zvolit nové jméno,“ řekla Hněvka náhle. „Máš na to čas, přemýšlej o něm. Seznámíš se se životy světic, možná tě některá z nich osloví.“
Svatava přikývla, ale zeptala se: „Musím?“
Hněvka pokrčila rameny. „Některé sestry si nechávají své jméno. I naše převorka si ho nechala. A sestro, zbytečně nemluv. Pokud si chceš s někým promluvit, můžeš tady v noviciátu nebo můžeš zajít do parlatoria v době svého volného času, když si tam některou sestru pozveš. V klášteře zachováváme ticho kvůli rozjímání.“
Když Hněvka odešla, Svatava se posadila v dormitáři na lůžko a složila ruce do klína. Únava se jí vlila do údů jako povodeň, ale cítila, že by teď neusnula. Vstala a volné lůžko postlala houněmi.
Vzápětí přinesla Hněvka její batožiny a za pár chvil i tácek s kouskem chleba a sýra a džbán s vodou a sklenici bílého vína. Jídlo postavila na stůl v refektáři. Svatava však neměla na jídlo ani pomyšlení.
„Jíst se může jen v refektáři,“ řekla. „Nenos jídlo jinam, i když jsi tu sama. A jídlo sněz, další bude až zítra v poledne.“
Svatava ji tedy poslechla a všechno jídlo snědla. Uvědomila si, že by maminka řekla, že jí dávají porce jako pro vrabce.
Po chvíli se vrátila Hněvka naposledy a přinesla prostý šedý hábit, šedý plášť a bílý šátek. Premonstrátský hábit novicek dostane až po obláčce, jak jí řekla převorka.
„Dobrou noc, sestro Svatavo,“ rozloučila se Hněvka.
„Přijdu ráno za svítání. Z batožiny si vezmi jen věci, které tě zahřejí. Jinak vše musíš nechat v ní a já ji zase odnesu. Vrátíš ji domů, až za tebou přijde první návštěva. Nemůžeme mít žádné spojení s minulostí. Neschovávej si nic, žádné cetky. Podpřevorka Bohumila často prohlíží věci, jestli se neprotivíme řádovým nařízením. Můžeme mít ale růžence a křížky, a to i několik.“
Svatava si povzdechla a pomyslela si, že ji nečekají dobré časy. Odstrojila se, své světské šaty složila do batožiny a kožich pověsila na háček na stěně určený zřejmě pro plášť. Z batožiny si vytáhla teplé věci a složila je do truhlice. Navlékla si punčochy a zabalila se do vlněného šátku a ve spodní košili se položila na lůžko. Zavrtala se do houní. Pálily ji oči, což přičítala cestě a nervozitě z nezvyklé situace a nového domova. Ozval se zvon, který, jak pochopila, oznámil noční klid, protože po něm již tak tichý klášter ztichl docela.
Dlouho nemohla usnout, najednou vnímala neznámé noční zvuky ztichlého kláštera plného žen, ale z velké dálky k ní doléhaly i mužské hlasy. Nedokázala rozlišit, jestli pocházejí z hospodářského dvora kláštera, kde žili muži starající se o hospodářský chod kláštera a jeho obranu, nebo až odněkud z vesnice. Zvuky se v noci nesly k lidským uším na prahu spánku jaksi ochotněji.
3.
Šest vojáků Ratibora z Deblína i s kočím přicházelo ke kounické krčmě. Byla již tma a mrzlo, až praštělo. Hvězdy na nebi blikaly jako ledové světlušky. Dřevěné stavení s rozlehlým dvorem za ním mělo okna zabezpečená okenicemi kvůli zimě a snad i kvůli tomu, že se krčma nacházela v blízkosti kláštera, aby hlasitý smích hostů nerušil svatost božího místa. Nad dveřmi visel štít s rybou. „Hospoda U Ryby,“ řekl kočí.
„To bude štika,“ ozvalo se z úst některého vojáka.
„Nebo kapr,“ mínil Svatobor a současně otevřel dveře do krčmy. Uslyšeli rozjařený hovor asi dvacítky mužů u stolů. Někteří byli místní a mluvili moravsky, jiní podle úboru a mluvy pocházeli z Uher a Polska. Zřejmě kupci. U jednoho stolu seděli dva muži, kteří vypadali jako vojáci z družiny bohatého velmože. Pili pivo, tvářili se netečně, ale Svatobor si byl jistý, že vše bedlivě sledují. Přítomnost těchto mlčenlivých mužů ho překvapila. Co tady pohledávají? Přijeli za nějakým účelem přímo sem? Nebo jen projíždějí? Trhová ves Pravlov, sídlo pánů z Pulína, byla co by kamenem dohodil.
Svatobor ukázal ke stolu blízko kamenného krbu, v němž hořelo několik naštípaných špalků. Posadili se k němu. Přece jen za celý den promrzli a příjemné teplo linoucí se z praskajících a pryskyřicí vonících polen navozovalo dojem pohody a bezpečí.
„Šebane, ještě jednou!“ ozval se od vedlejšího stolu rozjařený hlas.
Z dveří do sklepa vyšel hostinský a přikývl: „Hned!“ Ještě před tím se ale zastavil u stolu nových hostů. „Dáte si pivo? Je místní, od jeptišek.“
„Copak jeptišky umějí vařit pivo?“ broukl kočí.
„Neumějí, ale mají na to lidi,“ zasmál se hostinský Šeban. „Všechno jim to tady patří. Je to bohatý klášter. Pan Vilém z Pulína byl vstřícný donátor. Mlýny, pivovar, dvory.“
„Tak sedm a něco k jídlu,“ objednal Svatobor.
Hostinský Šeban byl okamžitě zpět a přinesl sedm korbelů. Muži se dychtivě napili. Pivo bylo řídké a chutné.
„Co vás k nám přivádí?“ zeptal se hostinský zvědavě.
Svatobor si všiml, že ti dva neteční vojáci zbystřili jako psi cítící kořist.
„Šebane!“ ozval se znovu netrpělivý host od vedlejšího stolu.
„Hned,“ mávl rukou hostinský Šeban, „snad nehoří.“
„Přivezli jsme pannu do kláštera,“ odpověděl Svatobor.
„Svatavu z Deblína?“ mrkl na ně hostinský.
Sedmero mužů otevřelo údivem ústa, až se musel hostinský zasmát. „Tady se nic neutají.“
Cizí vojáci opět upadli do své netečnosti. Svatava je zřejmě nezajímala.
Hostinský Šeban obsloužil netrpělivé zákazníky a byl zpátky u jejich stolu: „To víte, čekali jsme, koho přijmou, když jim jedna pláchla.“
„Pláchla?“ zeptal se Svatobor udiveně. „Kdo?“
„Jeptiška. Schovanka. Přivezli ji před roky jako malou holčičku. Teď jí je něco přes dvacet.“
„Schovanka? Čí je to dcera?“ zeptal se jeden z vojáků.
„To nevím,“ pokrčil hostinský Šeban rameny. „Prý je moc vznešená, snad nemanželská, říká se. Měla se modlit za hříchy otce.“
„Tak to byla určitě zapřená dcera nějakého pána,“ usoudil Svatobor.
„Ale takových tu už bylo…“ uchechtl se hostinský, jak ho ta vlastní poznámka pobavila.
Svatobor se zaškaredil. Byl ve službách Ratibora z Deblína, vlastnil malý dvorec poblíž Deblína, přesto věděl, že jeho dcera by se do kláštera dostala zřejmě jen jako konvrška. Neměl tolik peněz, aby jí zaplatil věno pro život mezi kanovnicemi. A to kdoví, jestli by se do kláštera vůbec dostala. Klášterů bylo málo a zájemkyň moc.
„Snad se panně z Deblína bude v klášteře líbit,“ mrkl na ně hostinský a odešel obsloužit další hosty. Po chvíli se vrátil a přinesl tác s kančí pečínkou a plackami.“ Muži se na jídlo hned vrhli.
„To víte,“ rozumoval hostinský, „obyčejným lidem dají v klášteře placky a vodu, ale když přijede pán, tak to se tam stoly prohýbají. Prý když přijede na návštěvu olomoucký biskup Robert, snášejí mu i modré z nebe, jen aby se zavděčili. Určitě by se z toho prostřeného stolu najedla celá vesnice.“
„Všude je to stejné,“ odpověděl Svatobor neutrálně. Nechtěl se už pouštět s hostinským do hovoru. Byl prostořeký a kdoví, co by vyprávěl o nich. Ale že ví o panně z Deblína, se mu nelíbilo. Bude muset panu Ratiborovi říct, co se dověděl. Když mu totiž jeho pán Svatavu předával, aby ji odvezl do kláštera, bylo Svatoborovi jasné, že Ratibor svého unáhleného činu lituje. Svatava byla nejpěknější z jeho dcer. Ale co, chvíli se pomodlí. A jak ji znal, možná v klášteře ani nezůstane. Vždycky si prosadila svou. Jako s tím Drslavem. Nechtěla se za něho provdat, a neprovdá se. Měl ale pocit, že ta averze mezi snoubenci byla oboustranná. Drslav nebyl žádný chytrák a bystrá Svatava ho popouzela. Vypadá to, že spokojenost je teď u obou bývalých snoubenců.
Dva mlčenliví vojáci se zvedli od stolu a odcházeli. Na stole zůstalo pár mincí. Hostinský Šeban mince shrábl a uctivě vojáky vyprovodil z hospody.
„Kdo to byl?“ zeptal se Svatobor hostinského.
„Nevím,“ pokrčil hostinský rameny. Ale i kdyby věděl, zřejmě by to neprozradil. Ti muži nevypadali vstřícně. Svatobor si všiml, jak si ten starší a mohutnější oblékal rukavici, že mu chyběl malíček. Byli oba teple oblečení, ale ten druhý měl odhalený krk. Od ucha se mu táhla velká jizva. Svatobor nebyl žádný strašpytel, ale do křížku by se s nimi dostat nechtěl.
Muži Ratibora z Deblína se najedli, objednali si ještě jedno kolo piv a zvedli se k odchodu. Svatobor za všechny zaplatil, protože dostal od svého pána pár denárů na cestu.
Když vycházeli z hostince ven, z jeho dvora právě vyjeli dva jezdci. Ušlechtilí koně šli klidným krokem, jezdci nepospíchali, ač mráz stále sílil. Mířili k jihu. Snad opravdu do Pravlova.
„Kam tak proti noci jedou?“ zeptal se kočí. „To je o hubu.“
„Ti koně jsou silní a dobře živení,“ odpověděl mu Svatobor. „Pojednou klidně až do rána.“
Kočí pokýval hlavou, že má pravdu. Měsíc ukazoval dvě hodiny před půlnocí.
4.
Za svítání někdo jemně zaklepal na dveře noviciátu a pootevřel je.
„Sestro, vstávej,“ ozvalo se za nimi tiše.
Svatava se protáhla. V místnosti byla stále tma, ale za malým oknem již řídla. Netušila, kolik je hodin. Vstala a oblékla si šedý hábit. Nechala si i teplé pletené punčocháče. Drahá maminka! V klášteře je zima, budou se ti hodit. Měla pravdu. V zimě se na tvrzi celá rodina zdržovala buď v kuchyni, kde se vařilo, nebo v síni, kterou vytápěl
veliký krb. Tady cítila, jak stěny kláštera prostupuje lednový třeskutý mráz. Obula si své teplé boty. Pod dlouhou sukní nebudou vidět.
Pak vyšla na chodbu. Konvrška Hněvka tam na ni už čekala. Vedla ji do kapitulní síně v kamenném paláci, kde již byly všechny jeptišky kanovnice shromážděny k přijetí nové dívky. Bylo jich jedenáct, stály v půlkruhu v čele s převorkou Jaromilou. Některé byly staré, jiné vypadaly mladě. Žádná ovšem nebyla ve Svatavině věku.
Konvrška Hněvka postavila Svatavu před jeptišky tak, aby na ni všechny dobře viděly. Sama pak odešla ven ze síně, aby vzápětí přivedla všechny konvršky. Ty vytvořily půlkruh Svatavě za zády.
Převorka Jaromila se ujala slova: „Sestry, dnes vítáme v našem konventu pannu Svatavu z Deblína. V noviciátu bude mít rok na to, aby se rozhodla, jestli u nás zůstane.
Její víra je jistě silná, ale její přítomnost tady není jen z její vůle. Rozhodl tak její otec, pan Ratibor z Deblína. Po roce buď složí řeholní sliby, nebo od nás odejde. Ať už se stane z vůle boží tak či onak, po rituálu obláčky se stane naší drahou sestrou.“
Svatava se rozpačitě uklonila, protože netušila, co jinak má udělat, aby převorce poděkovala.
„Mne již znáš a tady vedle mě stojí podpřevorka Bohumila, která mi pomáhá a zastupuje mě.“
Podpřevorka Bohumila se mírně uklonila a usmála se na Svatavu. Bylo jí něco kolem čtyřicítky a i přes úsměv působila velmi přísně a tvrdě.
„A teď se ti představí naše sestry,“ pokračovala převorka. „Novicmistryně Boleslava ti bude průvodkyní v tvém prvním roce noviciátu.“
Z půlkruhu vystoupila asi čtyřicetiletá jeptiška. Svatava přikývla. Poté vystoupila o krok dopředu snad nejstarší
sestra: „Já jsem sestra Agáta, zahradnice.“ A ihned se zařadila zpět.
„Já jsem sestra Mila,“ vystoupila asi pětačtyřicetiletá jeptiška jako další. „Jsem komoří, mám na starosti šaty.“
„Já jsem provizorka,“ řekla asi padesátiletá žena. „Mám na starosti hospodaření kláštera a jmenuji se sestra Magdalena.“
„Já jsem sestra Markéta a jsem špitálnice,“ představila se další, čilá padesátnice.
Pak vystoupily mladší sestry. Svatava si je snažila zapamatovat. Sestra sakristianka se jmenuje Klára a stará se o kostel a všechny jeho oltáře a cennosti. Sestra lektorka Celestina předčítá v refektáři. Alžběta je kantorka a vyučuje zpěv a má na starosti chrámový sbor. Sestra Gertruda je almužnice a má na starosti péči o chudé, kteří se zastaví u kláštera.
Poté se jí představily všechny konvršky, ale kromě Hněvky a Bětky, která vypadala jako víla tančící na paloučku za měsíčních nocí, jí jména i tváře konvršek i jejich funkce už splývaly. Pochopila, že jsou k ruce sestrám kanovnicím a věnují se tělesné práci.
Představování zakončila společná modlitba a všechny se odebraly do kostela, kde proběhla slavnostní mše svatá. Byly zde přítomny jen jeptišky, takže dnes nestály nahoře na tribuně. Tam bylo jejich obvyklé místo, neboť běžně chodívali na mše i obyvatelé hospodářského dvora. Mši celebroval premonstrátský kněz Crha, byl docela pohledný, hubený, ale tvářil se studeně. Srovnala ho s jejich knězem na Deblíně, který sice nebyl žádný krasavec, ale byl milý a pod kutnou se mu mírně vzdouvalo bříško. Naznačovalo jeho zálibu v dobrém jídle. Zlí jazykové říkali, že má i jiné záliby, ale nikdy ho nikdo při něčem pro kněze zakázaném nepřistihl. Snad to byly jen pomluvy. Ovšem
nakrucování se služek, když kolem nich přecházel, něco znamenalo. Přinejmenším to, že se jim jejich kněz líbí. U dveří kostela stáli dva konvrši a sledovali mši, jak to bylo nařízeno v konventním řádu. Žádný muž nesměl pobývat s jeptiškami sám. Tento celebrující bílý kněz byl nepřístupný. Stál čelem k oltáři a jeptišky sledovaly jeho záda, a když se k nim někdy přece jen otočil tváří, byly jeho oči přísné a podezřívavé, jako by nevěřily, že by mohlo být toto jemu svěřené ženské plémě bohabojné. Svatava by si ráda znovu prohlédla konvršky, ale ty stály až za sestrami kanovnicemi a z těch se žádná ani nepohnula, natož aby by otočila hlavu za sebe. Tak se toho neodvážila ani Svatava. Stála vzpřímeně jako ostatní sestry a naslouchala jejich zpěvu. Tyhle písně neznala. Vnímala jeden nádherný hlas, který převyšoval všechny ostatní nejen jiskřivou čistotou, ale také vroucí pokorou. Ozýval se někde dál za ní, takže předpokládala, že ten zpěv vydává hrdlo některé konvršky.
Mše skončila, kněz Crha a konvrši odešli a převorka
Jaromila předstoupila před jeptišky.
„Sestry, pomodleme se za sestru Svatavu.“
Jeptišky sklonily hlavy a nastalo naprosté ticho. Vtom se ozval zvon, převorka ukončila modlitbu a zvedla hlavu. „Sestry, věnujte se svým povinnostem.“
Svatava se na její pokyn otočila čelem ke konvrškám.
Některé se na ni dívaly přívětivě, jiné zvědavě, další podezřívavě. Uvědomila si, že si bude muset vybojovat své klášterní místo. Snad to bude jednoduché. Je přece urozená a bude kanovnice.
„Začíná zaměstnání, sestry, jděte po své práci,“ řekla znovu převorka Jaromila, protože si konvršky stále prohlížely Svatavu a hodnotily ji. Předtím v kapitulní síni na to nebylo moc času.
Po připomenutí převorky se sestry začaly konečně rozcházet a sestra Boleslava přistoupila k Svatavě: „Provedu tě klášterem.“
„Ovšem nejdřív tě, sestro Svatavo, seznámím s životem našeho zakladatele, mého ctěného bratra Viléma z Pulína,“ řekla převorka Jaromila pyšně. Sestra Boleslava přikývla a zamířila ke kněžišti. Svatava a převorka ji následovaly.
Před kněžištěm ležel v dlažbě zasazený náhrobní kámen se znakem rodu pánů z Pulína. Dva esovitě prohnuté stonky leknínů se srdcovitými listy vyrůstající z jednoho puku.
Leknín neboli vodní růže představoval věrnost a pravdu.
Převorka Jaromila se zastavila u náhrobníku, sepjala ruce a modlila se. Obě ženy učinily totéž. Svatava se modlila, ale najednou jí začaly ruce brnět, jako by jí žílami proudilo daleko více krve, než byly schopny pojmout. Trochu se lekla, ale cítila se příjemně.
Převorka ukončila modlitbu a ujala se úkolu zasvětit Svatavu do rodu pánů z Pulína.
„Pod tímto náhrobním kamenem leží můj bratr Vilém z Pulína, zakladatel našeho kláštera. Naším nejstarším předkem je Pula, který byl vychovatelem knížete Vladislava. Za věrné služby získal statky zde na Moravě. To byl náš děd. Náš otec Hroznata moravské statky rozmnožil a zanechal po sobě velký majetek. I díky tomuto dědictví mohl můj bratr Vilém z Pulína založit náš klášter. Hlavou rodu je nyní můj synovec Svatoslav, syn Viléma zakladatele. Můj nejmladší bratr Vratislav je ve službách markraběte. Náš bratr Oldřich je pohřben v kryptě kostela. Náš konvent se denně modlí za zakladatele kláštera Viléma z Pulína a jednou za týden máme povinnost pomodlit se za našeho otce Hroznatu a bratra Oldřicha. To je nyní všechno, aby sis to lehce zapamatovala. Dějiny našeho rodu jsou dlouhé, sahají až do Bavorska.“
„Ano, matko převorko,“ uklonila se Svatava.
„A sestro Boleslavo, nyní ji proveď klášterem a seznam ji s patrony našeho řádu.“
Novicmistryně Boleslava jí pokynula, aby ji následovala. Procházely spolu klášterem a Svatava poznávala jeho prostory. V kamenné budově žily jeptišky kanovnice, v dřevěné budově přiléhající ze západu bydlely pak konvršky. Také ony měly svůj refektář, dormitář a noviciát. Poslouchaly pokyny jeptišek kanovnic, obsluhovaly je a pracovaly pro ně. Jak si povšimla, konvršky byly tiché a neslyšela je promluvit. Ale i novicmistryně Boleslava teď byla skoupá na slovo. Jen pojmenovala jednotlivé části kláštera, a to někdy tak tiše, že jí sotva rozuměla.
„Proč je jeptišek kanovnic jen jedenáct?“ zeptala se najednou sestry Boleslavy, když procházely dřevěnou křížovou chodbou do kostela. Ta však přiložila prst na rty, aby nemluvila. Pak naznačila rty slovo: „Parlatorium.“
Prošly celý klášter a konečně zamířily do noviciátu.
Tady sestra Boleslava odložila strnulou tvář i nemluvnost.
Svatava zjistila, že je velice výřečná a přátelská.
„Tady můžeme mluvit, protože noviciát slouží k výuce. A výuka bez slov není možná,“ usmála se sestra Boleslava.
„Ty máš na starosti novicky?“ zeptala se jí Svatava.
„Umíš číst?“ odpověděla Boleslava otázkou.
„Ne.“
„Tak to jsem ta pravá pro dívku, jako jsi ty. Naučím tě číst a psát. Jedním z našich zákonů je vzdělanost. Každá kanovnice musí umět číst a psát.“
„Naučím se to?“ strachovala se Svatava.
Boleslava přikývla: „Možná to bude trvat, ale samozřejmě. Zpočátku budeš chodit do klášterní školy s dívkami.“
„Kolik jich tu je?“ zeptala se Svatava.
„Deset. Osm dívek jsou šlechtičny a dvě měšťanky z Brna a z Jihlavy.“
Svatava přikývla. Kláštery si klášterními školami vychovávaly nástupkyně, ale také si tak přivydělávaly. Ne každá dívka, která prošla klášterní školou, se stala jeptiškou. Byl o ně zájem i jako o nevěsty. Chytrá žena znalá písma a počtů dokázala spravovat majetek v době, kdy byl muž povolán do služby k markraběti nebo ke králi. Jako vzdělávací instituce pro dívky byl právě premonstrátský řád velmi oblíbený. Malé Přemyslovny vychovával v Čechách klášter premonstrátek v Doksanech.
„Zítra ve škole začneš,“ dodala Boleslava. „Vstáváme za svítání. Jídlo je dvakrát denně v refektáři. Budeš jíst s námi v hlavním refektáři. První jídlo je v poledne oběd a poslední je večeře vpodvečer. Všechny naše činnosti oznamuje zvon. Za chvíli se naučíš počítat zvonění a poznáš, co se právě má dělat. Jakmile uslyšíš oznámení oběda nebo večeře, musíš přijít do refektáře. Pokud jídlo zmeškáš, nejíš. Nebo se jídla můžeš vzdát a tvoji porci dostane chudák u fortny.
Náš pracovní den má pevný řád. Za svítání vstaneme a modlíme se. Poté nastává rozjímání. Pak konventní mše svatá. Následuje dopolední modlitba uprostřed dne. Pak se rozejdeme po své práci. Před obědem polední modlitba uprostřed dne. Po obědě je chvilka volna a následuje odpolední pracovní část dne. Po práci se modlíme růženec a po něm jsou nešpory. Následuje večeře a po ní chvíle osobního volna. Pak je adorace a po ní modlitba před spaním. A konečně večerní klid a silencium. Uprostřed noci pak vigilie, noční modlitby v kostele. Ty jsou také povinné. V neděli se dělá tělesně jen to nejdůležitější, jinak se modlíme a rozjímáme.“
Svatava se na ni dívala a zmocňoval se jí strach. Doma na tvrzi byl život oproti dennímu řádu řeholnic tak bohatý.
„Tvoje dopolední práce bude učení se ve škole a odpoledne budeš pomáhat sestrám. Poznáš všechny naše práce, a až složíš řeholní sliby, vybereš si tu činnost, ke které budeš mít nejlepší předpoklady.“
Najednou se jemně rozezvučel zvon. „Modlitba uprostřed dne,“ řekla sestra Boleslava. „Sestry se scházejí v kostele a modlí se. My se můžeme pomodlit tady v noviciátu.“ Spočinula na klekátku, sepjala ruce a modlila se se zavřenýma očima. Pohybovaly se jí jen rty. Svatava ji napodobila, klekla na další klekátko a sepjala ruce. Nevěděla, jaká modlitba je pro klášterní poledne vhodná, tak se začala modlit zdrávas. Po chvíli se ozval zvon znovu. Sestra Boleslava vstala, urovnala si hábit a podívala se na Svatavu: „Je čas oběda.“
Přešly do refektáře, společné jídelny, kam se již scházely kanovnice. Tu na ně čekaly konvršky, aby ctihodné sestry obsloužily. Jeptišky se posadily za dlouhý stůl, kde již byly položené talíře a stály sklenice. Na talířích byl kus placky, jablko a kousek sýra. Pak konvršky přinesly v konvicích čaj a nalily ho kanovnicím do sklenic. Voněl po meduňce.
Vtom se jídelna rozezvučela jasným hlasem lektorky, sestry Celestiny. Jeptišky vstaly a společně pronesly modlitbu. Pak se posadily a obědvaly. Lektorka předčítala příběh z Bible o pokoře.
Svatava spočítala sestry kanovnice. Bylo jich jedenáct i s převorkou Jaromilou. Ona snad bude za rok dvanáctá, zřejmě místo zemřelé jeptišky. Ale teď jim ještě jedna chybí. Proč? Kdyby byla nemocná, jistě by se o ní v kapitulní síni při představování někdo zmínil. Že by čekaly na další novicku? Možná. Najednou nechtěla, aby s ní v noviciátu byla ještě další dívka. Užila si svých vlastních sester už dost. Samota jí najednou vyhovovala.