Není vražda jako vražda by Nakladatelství MOBA

jako vražda

Té noci se začaly snášet k zemi sněhové vločky a v ranních hodinách už halila město bělostná přikrývka, která mu vdechla kouzlo poklidu a neposkvrněné čistoty. Ne každý měl ale štěstí spatřit po probuzení tento přírodní úkaz. Například muž, jemuž prolétla hlavou kulka a definitivně zmařila jeho novoroční předsevzetí užívat si i nadále života plnými doušky.

INoční klub Černý tulipán se nacházel v ulici s příhodným názvem Zahradní. Strávit tam konec starého roku a přivítat nový mohl jenom ten, kdo měl rezervaci, minimálně malé večerní a oblek.

Kapitánka Julie Benetová vstoupila dovnitř, aniž by si dělala těžkou hlavu z toho, že její hnědá kožená bunda s podšívkou z beránčí vlny, rifle a kotníkové šněrovací boty s teplou vložkou nejsou pro návštěvu takového podniku vhodným outfitem, a následovala uniformovaného policistu chodbou do nitra třípatrové budovy.

Tlumené světlo lampiček rozsázených po stěnách bylo za normálních okolností jistě působivé, ale pro zajištění stop absolutně na houby. Jista si tím, že technici a lidé z forenzního se už postarají, aby na svoji mravenčí práci pořádně viděli, minula šatnu s prázdnými věšáky, schodiště vedoucí do suterénu i několik dveří. Než překročila práh těch, které jediné byly otevřené dokořán, navlékla si gumové rukavice a na boty návleky.

Ocitla se v místnosti zařízené světlým nábytkem, oranžovou pohovkou a stojacím věšákem. Přejela pohledem stůl, počítač, mobilní telefon, drátěný kelímek s tužkami, kalendář, několik šanonů, fotografii zimní krajiny s horskými štíty pod blankytně modrou oblohou a tmavě šedý koberec. Pak už se soustředila na nehybnou postavu v kancelářské židli z hnědé kůže.

Muž měl na sobě tmavý oblek, bílou košili, vínového motýlka a uprostřed čela otvor po kulce. Jeho hlava spočívala v mírném záklonu na opěradle, ruce měl svěšené podél těla, kolena vzdálená od sebe asi dvacet centimetrů, chodidla v naleštěných černých polobotkách se téměř dotýkala patami. Bledá tvář s pootevřenými ústy a zavřenými víčky i poloha těla působily na první pohled uvolněně, ale Benetová by dala ruku do ohně za to, že oběť zažívala před smrtí pocity zcela opačné.

„Ahoj, kluci,“ pozdravila, čímž vyrušila dva kriminalistické techniky Matyse a Pateru. Zahalení od hlavy k patě do bílých tyvekových kombinéz, stejně vysocí a hubení, se dali od sebe rozeznat jen podle hlasu.

Třetí osoba fotografující tělo kývla hlavou a namířila aparát na krvavou mozaiku s částmi mozku a úlomky kostí rozprostírající se na zdi.

„Nazdar, Benetko, neseš nám koblihy?“ přivítal příchozí otázkou Matys a na pár vteřin přestal hladit štětcem klávesnici počítače umístěného na stole s poměrně úzkou pracovní deskou.

„A kafe?“ přidal se Patera a vložil do plastového sáčku drobné třpytivé kolečko, které sebral z koberce pomocí dlouhé pinzety.

Než stačila postavám v kombinézách odpovědět něco stejně absurdního, protože konzumovat cokoli na místě činu znamenalo kontaminovat ho nežádoucím materiálem, vpadl do kanceláře její kolega kapitán Lukáš Adámek.

„Dobré ráno,“ zahalekal a chvíli mlčky zíral na mrtvého i na předměty v místnosti, ve které nebyly na první pohled patrné žádné známky zápasu.

„Je to tady naklizený,“ řekl nahlas to, co si mysleli i ostatní.

„Volal někdo koronera?“ zeptala se Benetová, jakmile si prohlédla mrtvého zblízka.

„Už je na cestě,“ hlásil mladý strážmistr, čekající téměř v pozoru na další pokyny, a na dotaz, jestli zná totožnost oběti, vysypal z rukávu údaje. „Aleš Klouda, majitel klubu, bytem zde.“

„Kdo objevil tělo?“

„Uklízečka, čeká dole.“

„Tak si s ní promluvíme,“ rozhodla Benetová a kývla na svého kolegu. Potom opustili kancelář, kam se ještě hodlali vrátit, až soudní lékařka Zdeňka Havlíková, která kráčela proti nim v bílém overalu se stříbrným kufříkem v ruce, ukončí prvotní ohledání těla.

„To nám ten nový rok pěkně začíná,“ konstatovala pochmurně místo pozdravu.

„Dobré ráno,“ pozdravili a ustoupili trochu stranou, aby mohla korpulentní dáma projít.

„Tak zatím,“ dostalo se jim stručné odpovědi, v tu chvíli zcela postačující.

Znali se už pár let, spolupracovali na mnoha případech podezřelých úmrtí, proto věděli, že setkání na samém začátku vyšetřování stoprocentně nebude poslední.

Už bez rukavic a návleků sestoupili po schodech do suterénu, kde u barového pultu seděly na vysokých stoličkách dvě ženy. Jedna starší s šedivými vlasy ostříhanými nakrátko, ve fialovém svetru, černých legínách a bílých pantoflích na platformě, druhá podstatně mladší světlovláska v policejní uniformě.

Než kriminalisté pozdravili a legitimovali se, rozsvítil

Adámek všechna světla, aby si mohli lépe prohlédnout prostor, v němž se kromě barového pultu nacházelo dvanáct boxů, taneční parket a malé jeviště. Oproti kanceláři vše působilo poněkud omšele, možná úmyslně, aby zůstalo zachováno kouzlo starých časů.

„Potřebuji znát nejdříve vaše jméno,“ zahájila výslech

Benetová, jakmile se všichni přemístili do jednoho z boxů a obsadili sedadla vypolstrovaná červeným sametem.

„Bohuslava Šimečková. Občanku mám doma, mám pro ni dojít, bydlím jen kousek odtud?“ odpověděla žena.

„Ukážete nám ji příště. Teď nás především zajímá, jak jste mrtvého objevila, kolik bylo hodin, zda jste si nevšimla něčeho podezřelého uvnitř domu nebo cestou do práce.“

Svědkyně se nadechla a začala.

„Přišla jsem po půl sedmé. Je sice svátek, ale pan Klouda mi slíbil příplatek. Jsem v důchodu, koruna navíc se hodí. Cestou jsem nikoho nepotkala, kolem mne neprojelo žádné auto, v ulici byl klid. Odemkla jsem vchodové dveře, vešla dovnitř a zase je zamkla. Všude bylo ticho a tma. Rozsvítila jsem, odložila v kumbálu kabát, přezula se, vzala si vysavač a šla do kanceláře.

Tam začínám vždycky.“

„Dveře kanceláře byly zamčené?“

„Ano. Odemkla jsem, vešla dovnitř a on tam seděl bílý jako křída, na obličeji pramínek zaschlé krve a na čele díru. Na tu zaneřáděnou stěnu taky nebyl zrovna hezký pohled. Pro jistotu jsem zkusila nahmatat tep, ale kdepak, měl to, chudák, za sebou. Tak jsem zavolala policii.“

„Počínala jste si statečně. Neomdlela jste, nekřičela, nevyběhla na ulici, ale dotkla jste se těla, to by každý nedokázal,“ podotkl Adámek.

„Jestli vám to připadá podezřelé, tak jste vedle. Jezdila jsem deset let se záchrankou a viděla hodně ošklivých případů. Možná víc než vy.“

Pěkně tě utřela, chlapče, řekla si v duchu Benetová. Zřejmě totéž napadlo i seržantku, protože se pousmála, sklonila hlavu a začala cosi zkoumat na podlaze.

„Bylo v kanceláři něco jinak než obvykle? Samozřejmě kromě toho, že se tam nacházel váš mrtvý šéf?“ zeptal se Adámek s lehkým ruměncem ve tváři.

Šimečková se zamyslela. „Ani ne. Na stole hrnek od kafe, nedopitá sklenička a trocha smetí na koberci.“

„Kdy jste viděla pana Kloudu naposledy?“

„Včera dopoledne. Potkal mě na chodbě, když jsem odcházela, a požádal, abych dneska přišla.“

„Jaký byl pan Klouda člověk?“ zajímalo Benetovou.

„Dost akurátní, ale uznalý k tomu, kdo svoji práci dělal dobře. Když někdo nepřišel na směnu, zaskočil za něj.“

„Kolik má klub zaměstnanců?“

„Devět,“ odpověděla Šimečková po krátké pauze, během níž v duchu počítala a pomáhala si prsty. „Mě, dva v kuchyni, dva na place, dvě děvčata u baru, vyhazovače a kluka, co chodí v pátek a v sobotu pouštět hudbu. No a pak různí umělci, co u nás vystupují.“

„Včera taky?“

„Ano, jeden s travesti show.“

„Kde jste slavila Silvestra vy?“

„Doma, hlídala jsem vnučku.“

„Víte něco o soukromí pana Kloudy?“

„Skoro nic. Bavili jsme se jenom o práci. Bydlel sám nahoře v podkroví, chodím mu každé pondělí uklízet.

Mám klíče, můžeme se tam jít podívat.“

Paní Bohuslava byla zkrátka svědkyně k nezaplacení.

Nejen že ochotně odpovídala na otázky, ale prozradila jim i to, že v prvním patře se nachází salonek pro hosty, co si chtějí zahrát kulečník nebo karty.

„Zkrátka takové menší hazardní doupě, kde se hraje o dost vysoké částky. Jednou jsem našla pod stolem tisícikorunu, šéf řekl, ať si ji nechám, nikomu prý chybět nebude. Z toho vidíte, co se tam schází za lidi, když je pro ně taková bankovka jenom smetí,“ rozšířila paní Bohuslava o něco více svoji informaci.

O pět minut později opustili kabinu služebního výtahu, navlékli si opět rukavice a překročili práh střešního bytu. Ocitli se uprostřed luxusu, který reprezentovaly obrazy ve starožitných rámech, nábytek, vysoké koberce a doplňky v béžové a bílé barvě s ozdobnými zlatými prvky. Ložnici dominovala vysoká postel s přikrývkami a polštáři v saténovém povlečení, obývacímu pokoji masivní pohovka a křesla z bílé kůže.

„Myslím, že jsou to věci od Michaela Aminiho & Jane Seymour,“ vydechl Adámek.

„Plánuješ snad něco takového koupit?“ zeptala se Benetová a dotkla se prstem cylindru lampičky stojící na nočním stolku.

„Na to v životě mít nebudu. Jen si tak občas brouzdám na netu a sním.“

„Tak se probuď a omrkni koupelnu.“

„Vy jste jeho nadřízená, že mu velíte?“ vmísila se do jejich diskuse uklízečka.

„Jsem jen služebně starší a nebyl to povel,“ vysvětlila

Benetová.

„Aha. Zajímalo by mě, kolik na kriminálce pracuje žen?“

„V naší kanceláři jsem jediná.“

„Tak to se musíte dost ohánět. Obstát mezi mužskými určitě není snadné, někteří jsou pěkní prevíti.“

Benetová se pousmála. „V mém případě to není tak dramatické.“

„Ve skutečnosti je to naopak. My si ji hýčkáme,“ doplnil Adámek s pobaveným úsměvem.

„To jsem ráda. Budete mě ještě potřebovat nebo si už můžu jít po své práci?“

„Na úklid zapomeňte, ničím se nesmí hýbat,“ upozornila ji Benetová. „Jděte klidně domů.“

Bohuslavě Šimečkové se domů jít nechtělo, ale chápala, že existují policejní předpisy, přes které zkrátka „nejede vlak“. Její zklamání nepatrně zmírnil slib, že se určitě ještě setkají. Vizitku, kterou dostala pro případ, že by si ještě na něco vzpomněla, schovala do kapsy a vyklidila pole.

Jakmile za sebou zavřela dveře, pustili se Adámek s Benetovou do prohlídky bytu s nadějí, že o zavražděném získají další informace, protože zatím jich mají zatraceně málo.

O dvě patra níže dokončila doktorka Havlíková prvotní ohledání, vyplnila potřebný formulář a zavolala muže z prosektury čekající na chodbě. Potom ostřížím zrakem sledovala, jak ukládají tělo do prázdného plastového

vaku, připomínající po naplnění šedý kokon, a společně s nimi opustila místo činu, kde stále probíhalo zajišťování stop.

Než nasedla do svého černého Porsche, poslala Julii Benetové stručnou zprávu: Smrt cca mezi dvanáctou a druhou. Další informace po pitvě. Potom vycouvala z parkoviště, bravurně se vyhnula skupince zvědavců i policejní hlídce a zmizela všem z dohledu.

V okamžiku, kdy projížděla kolem pekárny, dostala chuť na čerstvý croissant a kafe, ale při pohledu na hodiny si ji nechala zajít. Ne že by její pacienti někam spěchali, ale neměla ráda, když se jí hromadili v boxech a ona pak musela pracovat pod tlakem.

To kafe si každopádně uvaří, protože ji čeká pitva jedenáctileté dívenky. Její útlé tělíčko včera vyplavila řeka a řezat skalpelem do mrtvého dítěte pro ni nikdy nepřestane být silně emotivní záležitostí. Možná je čas odejít do penze, povzdechla si, prudce otočila volantem doprava a přidala plyn. Dnes si rychlou jízdu může dovolit, protože ranních ptáčat, co po silvestrovské noci brázdí ulice, moc není. Pro sportovní auta měla slabost odmalička a zvysoka kašlala na uštěpačné poznámky či dobře míněné rady, že by vzhledem ke svému věku a postavě měla raději zvolit něco vhodnějšího.

Zpomalila až u nemocnice, projela kolem vrátnice do zadní části areálu, zastavila na vyhrazeném místě a s drobnými obtížemi vystoupila z vozu. Potom rázným krokem vešla do vestibulu a výtahem sjela do suterénu, kterým se linula vůně formaldehydu. Jakmile se ocitla ve svém království, kam nikdy nepronikly sluneční paprsky,

úvahu o tom, že by vládu nad ním přenechala někomu jinému, pustila z hlavy.

Poté, co Adámek dokončil prohlídku koupelny s mramorovými obklady v barvě moka, záchodovou mísou, bidetem, rohovou vanou s vířivkou, skříňkou se značkovou kosmetikou a zrcadlem ve zlatém rámu, přešel do ložnice, kde právě Benetová v předklonu zkoumala obsah nočního stolku.

Dívat se na její pevné pozadí a nemít přitom hříšné myšlenky by dokázal snad jenom slepec nebo ten, koho nevzrušují ženské křivky. A ty měla Julie fakt parádní.

Adámek si povzdechl a rychle vklouzl do prostorné šatny, kde našel slušný výběr oblečení, obuvi a doplňků.

Na co potřebuje chlap tolik bot? Ovšem tyhle jsou parádní, ocenil kanárkově žluté lyžáky se stříbrnými přezkami.

Jako milovník sjezdovek věděl, že stojí nejméně dvacet tisíc. Neodolal, vytáhl je na světlo, dlaní přejel po lesklém povrchu a prozkoumal vnitřek vylepšený speciální anatomickou vložkou. Když vracel lyžařské skvosty zpátky do regálu, všiml si na zadní stěně malých kovových dvířek s kolečkem připomínajícím ciferník. Nepochybně se jednalo o trezor, proto zavolal na Julii, aby jí objev ukázal.

„Dobrá práce, Lukáši,“ pochválila ho a na okamžik položila ruku na jeho rameno.

Věděl, že to byl jen kamarádský dotek, přesto měl pocit, jako by mu tělem projel slabý elektrický výboj.

„Smůla je, že si na otevření trezoru budeme muset ještě nějakou chvíli počkat,“ pravila Benetová a vytáhla mobil, aby natočila veškeré zařízení interiéru na video.

A štěstí, že neumíš číst myšlenky, konstatoval v duchu Adámek a přesunul se z apartmánu na chodbu, aby se nedostal do záběru i on.

Ačkoli prohlídka bytu prozradila detektivům o zavražděném o něco více než jeho kancelář, doufali, že další informace získají od zaměstnanců klubu. Jejich fotografie a osobní údaje si stáhli z Kloudova počítače, jakmile z něj technici sejmuli otisky prstů.

Než nasedli do služební octavie, zastavili se u plakátu, na němž výrazně nalíčená žena s dlouhými havraními vlasy oděná do přiléhavých bílých šatů lákala na travesti show BLACK & WHITE.

„Kdybych nevěděl, že je to chlap, tak bych si dal možná říct,“ prohlásil Adámek smrtelně vážně. Byl to samozřejmě vtip.

„Vypadá fakt dobře,“ uznala Benetová. „Jenom nechápu, jak dokáže na takových jehlách udržet rovnováhu.“

„Boty s vysokými podpatky jsou děsně sexy.“

„To určitě, ale já radši zůstanu u svých. Alespoň si nezlámu nohy,“ uzavřela diskusi a vklouzla na sedadlo spolujezdce.

Adámek složil dlouhé nohy pod volant, nastartoval a odpíchl se od chodníku dřív, než si stačila zapnout pás. Že v jejím případě je úplně jedno, co má na sobě, si nechal pro sebe. Za prvé je zadaná a za druhé používá zrcadlo, takže musí vědět i bez něj, jak vypadá. Její štíhlá vypracovaná postava, čokoládové oči, lehce bronzová pleť a světlá hříva ho upoutaly hned první den, co nastoupil na oddělení, a navzdory pravidlu „co je v domě není pro mne“ neztrácel naději, že se jejich pracovní vztah v budoucnu posune o něco dál, respektive blíž.

Dalším, koho hodlali vyslechnout, byl vyhazovač a řidič v jedné osobě Roman Zíma, který bydlel necelých šest set metrů od klubu v nově opraveném pavlačovém domě. Dveře jim otevřel dvoumetrový chlap s šedivými vlasy ostříhanými na ježka, v černém triku s krátkými rukávy, pod kterými se mu rýsovaly slušné bicepsy. Kolem pasu měl uvázanou zelenou zástěru a na nohou kostkované pantofle.

„Psst, vedle spí manželka se synem,“ zašeptal, jakmile se představili a pozval je dál. V pokoji, který sloužil jako obývák i kuchyň, voněla skořice, jablka, aviváž a leštěnka na nábytek, na sušáku viselo dětské prádélko.

Zprávu o smrti Aleše Kloudy přijal Zíma se zdviženým obočím. „Fakt je šéf po smrti? Když jsem ho včera viděl, byl v pohodě.“

Potom stručně popsal, co se odehrálo v klubu a v prostoru, který měl během silvestrovské noci na starosti.

„Do práce jsem dorazil v osm, první hosté se objevili před devátou. Stál jsem venku a dával pozor, aby se do klubu nedostal někdo bez rezervace. Měli jsme plně obsazeno. S Alešem jsem naposledy mluvil ve tři čtvrtě na dvanáct. Řekl, že zalehne hned po přípitku do postele, protože ráno odjíždí do Špindlu. Měl jsem zamknout, až všichni odejdou.“

„V kolik hodin to bylo?“ zajímalo Benetovou.

„Něco po čtvrtý. Prošel jsem budovu, zhasl světla a zapnul bezpečnostní zařízení.“

„Kdo odcházel před vámi jako poslední?“

„Emil Bílek, náš číšník. Svezl jsem ho domů.“

„Byl Aleš Klouda váš přítel?“

„Tak bych náš vztah nedefinoval. Tykali jsme si, ale o soukromí si nevykládali. Když ten barák před dvěma

roky koupil, zrovna jsem kvůli úrazu definitivně skončil s boxem. Zašel jsem za ním, zeptal se, jestli bych se mu nehodil, a on mě přijal.“

„Měl manželku, děti? Odkud pocházel, jaké měl třeba záliby?“

„Hrál kulečník, golf a jezdil na lyže. O rodině ani o ženských se mnou nemluvil.“

„Nechoval se v poslední době zvláštně? Nedostával podezřelé zásilky, dopisy? Nevyhrožoval mu někdo?“ pokračoval Adámek v kulometné palbě otázek, kterou Benetová nehodlala zastavit. Naopak jí přišel tento způsob výslechu efektivní, pokud si ovšem vyslýchaný stihne všechny otázky zapamatovat. Zíma, bohudík, problém s pamětí neměl.

„Choval se normálně. Pošta chodí přes den, a to jsem většinou doma. O podezřelých zásilkách nebo vyhrožování nic nevím.“

„Ještě nám prozraďte, kdo má klíče od budovy,“ požádala Benetová.

„Jedny uklízečka, druhý já a třetí, samozřejmě, šéf,“ odpověděl vysloužilý boxer a silnými prsty si prohrábl krátký sestřih.

„Rádi bychom si promluvili také s vaší manželkou.“

„Je to fakt nutný? Moc vám toho neřekne.“

„Přesto ji, prosím, vzbuďte,“ požádala Benetová a sledovala, jak obr kráčí ke dveřím vedlejšího pokoje.

Marika Zímová byla hezká rusovláska s velkýma zelenýma očima a bledou tváří, oblečená do růžového županu. Pozdravila, opatrně se posadila na kraj křesla a na otázku Benetové, zda ví, co se přihodilo, odpověděla roztřeseným hlasem.

„Manžel mi to už řekl.“

„Znala jste pana Kloudu osobně?“

„Nikdy jsme se nesetkali, ale Roman o něm hovořil jako o solidním člověku.“

„Vyprávěl vám manžel o silvestrovské noci?“

„Ne. Podrobnosti o tom, jak probíhají noci v klubu, mne příliš nezajímají.“

I kdyby se z vedlejšího pokoje neozval srdceryvný pláč, nic zajímavého by se od ní pravděpodobně nedozvěděli.

„Budu ho muset nakrmit,“ oznámila mladá žena. Její počáteční plachost zmizela, teď před nimi stála matka odhodlaná ukonejšit své dítě, ať se jim to líbí nebo ne.

Pochopili, že je čas jít „o dům dál“ a rozloučili se.

Marika přebalila a nakojila syna, podržela ho ještě chvíli v náručí, potom ho uložila do postýlky a vrátila se do vedlejší místnosti.

„Bylo rozumné neříct jim všechno?“

„Bylo,“ odpověděl Roman a přesunul z plechu na talířek dva kousky jablečného koláče.

„Pojď se najíst, je tak akorát.“

Potom láskyplně sledoval svoji ženu, jak si s blaženým výrazem vychutnává každé sousto. Měl ji moc rád a udělal by všechno na světě, aby byla šťastná. Slibovat, že jí nikdy nebude lhát, ale byla pěkná blbost.

Domek Karly a Mattea Donatiových stál v okrajové části města. Sníh, který v noci napadl a dodal krajině romantický ráz, se pomalu rozpouštěl v paprscích slunce a půda pod ním se měnila v hmotu nasáklou vodou.

Ulicí Pod Strání vedla komunikace plná děr, stav chodníků nebyl o nic lepší. Benetová to zjistila v okamžiku, kdy vystoupila z auta a její pravá bota se ponořila do kaluže.

„Sakra,“ zasyčela na protest proti nepříjemné ledové koupeli a zamračeně sledovala kolegu, jak hbitě přeskakuje malá jezírka.

Protože pozemek nebyl oplocen, po zámkové dlažbě přeběhla rovnou ke vchodovým dveřím. Adámek ukázněně počkal, až se vmáčkne vedle něj pod stříšku z červených tašek, teprve pak stiskl zvonek.

Teplo a vůně vanilky, které na ně dýchly poté, co dveře otevřela malá brunetka v mechově zeleném domácím úboru, mělo na pochmurnou náladu Benetové příznivý vliv.

„Dobrý den,“ pozdravila a ukázala průkaz. „Kapitáni Benetová a Adámek. Mohli bychom si promluvit uvnitř?“

Žena kývla a ustoupila stranou, aby mohli vstoupit do chodby a následně do jídelny, kde za stolem seděl podsaditý čtyřicátník v riflích a modrobílé kostkované košili.

Když mu žena vysvětlila, kdo k nim zavítal na návštěvu, vstal a místo pozdravu jen kývl hlavou.

„Přicházíme kvůli násilné smrti pana Aleše Kloudy. Vzhledem k tomu, že jste u něj oba pracovali, rádi bychom vám položili pár otázek.“

„To je hrozné,“ vydechla Karla a klesla na jednu ze židlí s vysokým opěradlem. Potom se obrátila na manžela a přeložila mu zprávu do italštiny.

Ten se pokřižoval a stiskl jí ruku. „Non una parola su Sofi,“ řekl tiše.

„Kdo je Sofi a co nemáme o ní vědět?“ zeptala se Benetová. Skutečnost, že rozumí italsky, překvapila manžele víc než novina o tragickém konci jejich chlebodárce.

„Sofie je naše dcera. Studuje hotelovou školu a občas v klubu vypomáhá. Pan Klouda ji vyplácel přímo na ruku.“

„Takže pracovala v klubu načerno,“ upřesnil Adámek.

„Proto jsme o tom nechtěli mluvit, je jí teprve patnáct.“

„Dobře. Jak dlouho jste v klubu zaměstnaní?“ rozhodla se Benetová zaujmout k věci, která ani nemusí s vraždou Kloudy souviset, shovívavý postoj.

„Dva roky, dříve jsme žili v Římě. Když onemocněla má matka, přestěhovali jsme se do Čech, abych se o ni mohla starat.“

„Jak jste vycházeli se šéfem?“ zajímal se Adámek.

„Dobře. Matteo je vynikající kuchař a pan Klouda si ho moc vážil.“

„Víte něco o jeho soukromém životě, o přátelích?“

„Pár známých měl mezi pravidelnými hosty, s kým se stýkal mimo podnik, nemám vůbec tušení.“

„Byl to studeny psi cumak a nechutny proutnik,“ vyhrkl nasupeně Matteo, což oba detektivy pobavilo. Tak vida, Ital umí docela slušně česky a svého šéfa zřejmě příliš v oblibě neměl.

„Nenaštval Klouda třeba nějakého chlápka, kterému svedl manželku? Nevyhodil někoho z práce?“ napadlo Adámka.

Karla i Matteo jen pokrčili rameny a vyměnili si mezi sebou pohledy.

„Mohli bychom mluvit také s vaší dcerou?“ vyslovila Benetová otázku, dle jejího názoru úplně nevinnou, přesto oba znervóznila.

„Sofie není doma, šla ke kamarádce a zůstane tam až do zítřka,“ vyhrkla Karla po krátkém zaváhání, zatímco její muž sklopil oči k zemi.

„Předpokládám, že znáte její jméno a adresu,“ poznamenal Adámek.

„Jistě. Jmenuje se Nicol Wagnerová a bydlí Na Planinách, to je na opačném konci města,“ odpověděla Karla.

„Zastavíme se tedy jindy,“ řekla Benetová a vstala. „Máte moc hezkou jídelnu.“

Nábytek z tmavého masivu, pastelově zelené čalounění, krémové závěsy i obraz zátiší se svícnem a mísou s ovocem se jí opravdu líbily. Škoda že nemůže nahlédnout i do dalších pokojů, aby zjistila, jestli mají stejně kouzelnou atmosféru jako ten, v němž právě stála.

„Máme rádi přírodní materiály a barvy,“ pravila paní domu a smetla z lněného ubrusu neviditelné smítko.

Potom vyprovodila detektivy ven a počkala, až nasednou do vozu. Tmavé auto, které stálo na druhé straně ulice a odjelo krátce po policejní octavii, sice zaregistrovala, ale vzápětí pustila z hlavy.

Pozvat na oběd doktorku Havlíkovou byl nápad Benetové. Patoložka usoudila, že projít se na čerstvém vzduchu a nasytit hladový žaludek je výborný nápad. Samozřejmě detektivy prokoukla a obvykle se uplácet nedala, ale pro Julii měla slabost.

Všichni tři dali na radu číšníka a objednali si pikantní masovou směs v bramboráku.

„Tak už se ptejte, nemám na vás celý den,“ pobídla je, když dojedli a odložili příbory.

„Postačí, když nám prozradíte alespoň něco,“ požádala Julie.

„Pitvu jsem ještě neprováděla, ale jak už jsem vám psala, podle hypostází, tedy přesunu krve do níže položených částí těla, ztuhlosti, teploty jater a teploty v místnosti smrt nastala s největší pravděpodobností mezi dvanáctou a druhou hodinou ranní. Na sebevraždu to nevypadá, jednak se nenašla zbraň ani nábojnice, a pak doprostřed čela se obvykle lidé nestřílí. Pachatel má velice dobrou mušku, trefil se hned napoprvé. Viditelná obranná nebo jiná poranění, kromě devastace zadní části lebky, jsem na těle toho muže při prvotním ohledání nezaznamenala. Zda před smrtí požil alkohol nebo jiné drogy a v jakém množství, nám prozradí výsledek z toxikologie, na který si pár dní počkáme. To je vše, děti, musím letět.“

Potom vstala, popadla kabát a opustila restauraci dřív, než jí stačili poděkovat.

„Je jako vítr,“ poznamenal Adámek. Ve skutečnosti mu hlavou bleskla slova uragán a neřízená střela, ale z úcty k jejímu věku a respektu, jaký v něm soudní lékařka vzbuzovala, zvolil mírnější variantu.

Dopili zázvorový čaj, v pošmourném počasí jim přišel vhod, a po krátkém dohadování si na seznamu zaměstnanců Černého tulipánu vybrali Emila Bílka.

Cesta na sídliště Hůrka jim trvala deset minut, do domu proklouzli za ženou, která táhla na vodítku tlustého perského kocoura. Dveře bytu v prvním patře se otevřely po dlouhém zvonění v okamžiku, kdy už to chtěli vzdát.

„Co je?“ zeptal se rozespale mladík vysvlečený do půl těla, povytáhl si kanárkově žluté boxerky a zadíval se na policejní průkazy.

Na dotaz, jestli je Emil Bílek, přikývl a pozval je do bytu, přesněji řečeno do pokojíku, který měl sotva dvacet metrů čtverečních. Rychle se nasoukal do riflí a bílého trička, rukou si uhladil světlé vlasy a čekal, až mu sdělí, proč přišli.

Zpráva o smrti Aleše Kloudy ho rozrušila tak, že zbledl a klesl na gauč mezi pomačkaný polštář a deku, které se ani nepokoušel před návštěvou schovat. Když se uklidnil, vypověděl, že se od osmi hodin večer do čtyř ráno pohyboval jenom na place a v kuchyni. Kloudu naposledy viděl na pódiu připíjet všem do nového roku.

„Dělám v Tulipánu teprve osm měsíců a jsem tam docela spokojený. Je pravda, že šéf nám stál pořád za zadkem, což mohlo někomu lézt na nervy, ale já s ním fakt žádný problém neměl,“ dušoval se Bílek.

„Vy možná ne, ale někdo jiný třeba ano?“ podotkla Benetová.

„Pochybuju, že by ho kvůli tomu praštil po hlavě někdo z lidí, co dělají v klubu.“

„Pan Klouda byl zastřelen,“ opravila ho Benetová.

„Vlastníte zbraň, pane Bílku?“

„Proboha ne!“

„A některý z vašich kolegů?“

„Určitě Roman Zíma, když se stará o bezpečnost, ale nechlubí se s ní.“

„Nezaslechl jste po půlnoci výstřel?“

„To těžko. V baru bouchaly špunty od šampaňského a venku začal ohňostroj.“

„Byl jste se podívat?“

„Ne, ale slyšel jsem ten rámus přes okno v kuchyni.“

„Líbily se šéfovi ženy nebo muži?“ zeptal se Adámek. „Stoprocentně ženy.“

„Víte o některé?“

„Chodil s Ivetou Hradeckou, to je naše barmanka.“

„Dobře, pane Bílku. Pokud si vzpomenete ještě na něco, co by mohlo mít pro vyšetřování význam, zavolejte nebo nás přijďte navštívit,“ usmála se Benetová, pohlédla mladíkovi do modrých očí lemovaných světlými řasami a podala mu vizitku, přičemž krátce položila dlaň na jeho rameno.

Potvora, pomyslel si Adámek. Moc dobře ví, jak tato její strategie zabírá, zvlášť pokud se jedná o chlapy. Sdělení, které jim mladý číšník následně poskytl, to potvrdilo.

„Už jste mluvili s Jirkou Vandasem?“ zavolal za nimi. Byli už na chodbě a chystali se sejít dolů po schodech.

„Ještě ne,“ odpověděl Adámek a významně se zaculil na Julii.

„Tak vám ušetřím cestu. Občas přespává u Venduly Pánkové, to je naše druhá barmanka.“

Benetová mu vřele poděkovala a zamávala. Adámek by se vsadil, že okouzlený číšník na ni hned tak nezapomene a možná se objeví brzy na oddělení s nějakou další informací.

Vendula Pánková právě vyšla z koupelny, když se ozval zvonek. Měla dvě možnosti. Buď ho bude ignorovat, nebo zjistí, kdo ruší její polední siestu s mužským, jemuž se chystala znovu nabídnout své tělo.

Postavila se nahá před velké zrcadlo, projela si prsty dlouhé černé vlasy, zatáhla břicho a narovnala se, aby její velká prsa ještě víc vynikla.

Snad nehoří, okřikla v duchu vytrvalého narušitele, po špičkách dohupkala ke dveřím, zatajila dech a podívala se do kukátka. Ve stejném okamžiku cizí mladá žena s blonďatou hřívou sundala prst z tlačítka a mladík stojící po jejím boku zdvihl jakýsi průkaz.

„Moment,“ zavolala majitelka třípokojového bytu, odběhla do ložnice a oblékla si červený saténový župánek.

Sdělit milenci důvod, proč se nevrací do postele, nestihla. Neměla sice brýle, ale kdo jiný než policisté nosí průkazky a obtěžují lidi ve svátek. Nedá se nic dělat, otevřít jim musí.

„Přejete si?“

Jakmile se představili a sdělili důvod návštěvy, rozladění vystřídal šok.

„Proboha, to snad ne!“ vyhrkla a trochu zavrávorala.

Adámek pohotově přiskočil, uchopil ji za paži a přiměl ji posadit se na botník. Záchvěv slabosti naštěstí brzy pominul. Zavedla je do kuchyně a ukázala na židle rozestavěné kolem stolu, na jehož skleněné desce stály dva hrnky a konvice.

„Mohu vám nabídnout kávu?“ zeptala se a položila dlaň na ušlechtilý kousek z tenkého bílého porcelánu. „Ještě je teplá.“

Neodmítli, protože kafe bylo přesně to, co potřebovali. Sledovali, jak pokládá na stůl cukřenku, nádobku s mlékem a další dva hrnky, do kterých nalila tmavou tekutinu. Potom se usadila vedle Adámka a usmála se na něj.

„Tak co potřebujete ode mne vědět, pane kapitáne?“

Benetová natáhla nohy před sebe, uvolnila se a nechala svému kolegovi volnou ruku. Ostatně, svědkyně si ho sama vybrala.

Na otázky odpovídala Vendula Pánková klidně, nezdálo se, že by ji některá zaskočila. Během deseti minut jim prozradila, že Kloudu sice moc ráda neměla, ale dalo se s ním vyjít. Práce v nočním klubu ji baví, plat má slušný a o tom, že by odešla jinam, zatím neuvažovala.

„Nezkoušel se s vámi sblížit trochu víc?“

„Jo, zkoušel, ale jakmile nastoupila Iveta, obrátil pozornost na ni.“

„Zajímá mne, kdy jste odcházela z klubu?“ přešel Adámek od milostného života mrtvého k alibi barmanky, která mu bez ostychu nabízela pohled do svého výstřihu.

„V půl čtvrté, společně s Jirkou Vandasem. Odjeli jsme mým autem.“

Když ji požádal, aby pana Vandase zavolala, vykulila překvapeně oči. „Jak víte, že je tady?“

Adámek se jen vševědoucně pousmál a sledoval, jak vstává a kráčí k ložnici. Osobně dával přednost mnohem mladším ročníkům, ale musel uznat, že Vendula Pánková je kus.

Jiří Vandas se objevil za pár minut, během kterých se od své milenky dozvěděl, že Klouda je po smrti a v kuchyni čeká policie.

Vypadal zaskočeně a každé slovo z něj lezlo jako z chlupaté deky.

„Já s Kloudou vycházel dobře. O jeho soukromí ani minulosti nic nevím, náš vztah byl čistě pracovní. Nevšiml jsem si, že by se v klubu během silvestrovský

noci stalo něco zvláštního. Šéf opustil bar hned po přípitku a už se nevrátil. Já se nehnul z baru ani na krok.“

Benetová pozorovala jeho zarostlou tvář s ostrými rysy, husté tmavé vlasy, širokou bradu s krátce zastřiženými vousy, černé oči, které ji provrtávaly jako nebozízek, a naslouchala nakřáplému hlasu. Některým ženským určitě připadá sexy, ale na ni jeho charisma drsného chlapáctví nijak zvlášť nezapůsobilo.

„Měl jste někdy problémy se zákonem?“ vypálila od boku.

„Jo. Seděl jsem šest měsíců za rozkrádačku, ale to už je dávno. Teď sekám dobrotu.“

„Fajn. Jestli nám už nemáte co říct, půjdeme. Díky za váš čas,“ ukončila rozhovor a vstala.

Adámek se zvedl ze židle současně s ní, Vandas pár vteřin po nich, aby je vyprovodil.

Pánková zůstala sedět u stolu, zaskočená trestní minulosti svého milence, s níž se jí zatím nepochlubil.

„Kam teď? Za Hradeckou nebo za Pivoňkou?“ zeptala se Benetová cestou k autu.

„Pivoňku si necháme nakonec, dochází do klubu jen dvakrát týdně,“ rozhodl Adámek a pustil naplno topení, protože v autě byla zima jako v márnici.

Druhou barmanku zastihli v jejím bytě ve Slovanské ulici. Otevřela jim dívka s tváří anděla oděná do blankytně modré teplákové soupravy ladící s barvou jejích zorniček. Záplava nakadeřených světlých vlasů její krásu ještě umocnila.

„Slečna Hradecká?“ zeptala se Benetová a vytáhla z kapsy služební průkaz.

„Policie? O co jde?“

„O Aleše Kloudu. Můžeme dovnitř?“

Dívka ustoupila stranou. „Prosím, ale mám dost naspěch, chystám se na důležitou schůzku.“

Podle odměřeného výrazu a skutečnosti, že je nechala stát v chodbičce, bylo zřejmé, že návštěvu pokládala za nepříjemné zdržení, dokud se nedozvěděla, že její šéf nežije.

„To snad ne! Byl to infarkt, nehoda nebo ho někdo přepadl? Kdy a kde se to stalo?“

Smršť otázek, rozšířené zorničky a dlaň přiložená na ústa mohly být přirozenou reakcí na zprávu nebo taky zastírací manévr.

„Byli jste si blízcí, slečno Hradecká?“ zeptal se Adámek vlídně, ignorujíc překvapený pohled Benetové. Obvykle používal větu „Spali jste spolu?“ nebo „Měli jste poměr?“.

„Ano,“ vzlykla plavovláska a vysmrkala se do kapesníku, který vytáhla z krabičky položené na nočním stolku.

„Byl váš vztah harmonický? Přece jen byl mezi vámi značný věkový rozdíl.“

„V tom problém nebyl.“

„V čem ano?“

„Nechce se mi o tom mluvit.“

„Váš zaměstnavatel a milenec byl zavražděn, takže vám radím, abyste nám řekla všechno,“ převzala rázně otěže Benetová, protože s přehnanou citlivostí se moc daleko nedostanou. Když viděla, že se mladičké barmance chvěje brada, svůj nekompromisní postoj přehodnotila.

„Počkej na mne dole,“ požádala Adámka, který sice poslechl, ale obdařil dívku soucitným pohledem, jako by jí snad chtěla Benetová ukousnout hlavu.

Když osaměly, Iveta Hradecká jí prozradila, proč vztah, který zpočátku pokládala za svoji životní výhru, nebyl tak idylický, jak by si přála.

Cestou za dalším účastníkem konce roku se Julie o soukromém rozhovoru s Hradeckou nezmínila ani slovem. Lukáš nenaléhal, stejně se to dřív nebo později dozví.

DJ Otakar Pivoňka byl jediný, koho návštěva detektivů nepřekvapila. O tragédii v klubu se dozvěděl od číšníka Emila Bílka. Oblečený do šedých slimek a lesklé tyrkysové košile, které obepínaly jeho tělo jako hadí kůže, pozval detektivy dál a nabídl jim posezení na světle modré pohovce s růžovými kvítky. Na dotazy odpovídal bez rozpaků a dlouhého přemýšlení.

„S Kloudou jsem se vídal jenom v pátek a v sobotu, smlouvu mám uzavřenou na rok, vypršet má v dubnu.“

„Pořádání diskotéky na Silvestra bylo její součástí?“

„Nebylo, ale tak trochu jsem počítal, že Klouda bude chtít, abych přišel. Moje hudební produkce určená spíš pro starší ročníky se líbí. Navíc jsem to byl já, kdo mu dal tip na tu travesti show. Bohdan Mráz je fakt třída. Jestli máte zájem, půjčím vám nahrávku z jednoho jeho vystoupení, stáhl jsem si ji z internetu,“ pravil nadšeně a ladným pohybem si shrnul pramen kaštanových vlasů z čela.

„Zájem určitě máme,“ pravila Benetová a počkala, až jí předá cédéčko, které zastrčila do kapsy.

„Jak jste práci v Černém tulipánu získal?“

„Mám své profilové stránky, Klouda mne oslovil sám.“

„Kdy jste s ním hovořil naposledy?“ zeptala se a špičkou boty nenápadně ťukla svého kolegu do lýtka, protože

s pootevřenou pusou civěl na plakát dvou nahých kluků nalepený na zdi.

„Ve středu odpoledne. Měli jsme s Bohdanem Mrázem zkoušku. Včera už nebyl čas. Věnoval se hostům, o půlnoci pronesl přípitek a zmizel.“

„Odcházel sám nebo s někým?“

„To opravdu nevím.“

„Nevšiml jste si během silvestrovské noci něčeho podezřelého?“

„Já hlavně sledoval, co se děje na parketě a na jevišti, ale podle mě bylo všechno v pohodě. Lidi se dobře bavili a Klouda vypadal spokojeně.“

„Stýkali jste se i mimo klub?“

„Ne. Byl to celkem solidní týpek, ale kamarádi jsme nebyli.“

„Je vám líto, že zemřel?“

„Božínku, samozřejmě, že jo,“ zvolal teatrálně Otakar

Pivoňka a přiložil si zkřížené dlaně na prsa.

Pokládat další otázky připadalo Benetové zbytečné. Stejně převážná většina vyslýchaných napoprvé neřekne úplně všechno.

Proto poděkovala a zamířila ke dveřím. Adámek učinil to samé, jen s tím rozdílem, že z perfektně uklizeného bytečku vystřelil jako šíp, neboť na svém pozadí cítil pohled majitele.

Jakmile na schodech utichly kroky detektivů, popadl Otakar Pivoňka mobil ležící na nočním stolku a navolil číslo, které si do kontaktů uložil teprve nedávno.

Protože zatím neznali adresu Bohdana Mráze, vrátili se Adámek s Benetovou na oddělení, aby si pustili nahrávku, kterou jim věnoval Pivoňka. Zjistili, že se

jedná o záznam z listopadu loňského roku, a to z kulturního domu ve Stříbře. Museli uznat, že to, co předvádí muž v ženských šatech, je travesti show na dost slušné úrovni. Nevšední umělecký zážitek si nenechal ujít ani vyšetřovatel Standa Veselka, který do příchodu kolegů zkoumal počítač a mobil oběti.

Už první tóny hitu Dlouhá noc napověděly, kdo se objeví na pódiu jako první. Blondýna s dlouhýma nohama v bílém overalu, s obrovskými stříbrnými kruhy v uších se známé české hvězdě až tak nepodobala, ale pohybovala se po jevišti stejně úžasně. Potom časový údaj v pravém dolním rohu obrazovky poskočil o deset minut dopředu a ze zákulisí vyšla imitace několikanásobné zlaté Slavice s vysokým drdolem, v černé róbě s dlouhými rukávy a s masivním náhrdelníkem kolem krku. Těsný korzet zvýrazňující vosí pas, bujné poprsí a oblé boky jí kupodivu nečinil žádné dýchací potíže, ústa na píseň Hallelujah otvírala s tak velkým nasazením, že se jí impozantní výtvor z havraních vlasů nebezpečně kýval ze strany na stranu. Výrazná mimika a charisma, které z ní vyzařovaly, dostatečně kompenzovaly skutečnost, že pouze stála na místě a o žádnou taneční kreaci se nepokoušela.

Vystoupení třetí star bylo nesmírně sexy. Jak by také ne, když na scénu vplula zlatovlasá Madonna s písní Erotica, oděná do černé průhledné blůzky, síťovaných punčoch a krátké sukýnky, která při každém smyslném předklonu odhalila pevný zadek. Límeček, rukavičky, podvazky a kalhotky bílé barvy měly patrně vnést do provokativního vystoupení prvky nevinnosti, ale tento záměr příliš nevyšel.

Poslední žena, která se ocitla v záři reflektoru, byla oděná do černých legín a vypasovaného bílého sáčka posetého flitry, které připomínalo uniformu. Husté černé vlasy, alabastrová tvář s výrazným make-upem a hluboký podmanivý hlas patřily nestárnoucí americké hvězdě Cher, což potvrdil hit Believe linoucí se z reproduktorů.

Záznam skončil v okamžiku, kdy kráska zmizela za paravánem a zhaslo světlo.

„Teda, pánové a dámo, toho umělce bych chtěl vidět naživo,“ přerušil ticho Stanislav Veselka.

„Tvé přání může být splněno, ale nutně potřebujeme jeho adresu,“ připomněla Julie, vytáhla CD z počítače a vložila ho do obálky, kterou hodlala zařadit mezi důkazy.

Veselka pochopil správně, že se má vrátit k práci, aby mohli Bohdana Mráze, alias Helenu Vondráčkovou, Lucii Bílou, Madonnu a Cher vyslechnout co nejdřív.

Bohužel ani po hodině pátrání v útrobách Kloudova počítače žádný údaj o místě trvalého bydliště Bohdana Mráze nenašel. Doufal, že tam bude smlouva, faktura nebo jiný doklad, ale neobjevil vůbec nic. Zkusil tedy centrální evidenci obyvatel, kde byla uvedena jediná adresa trvalého pobytu, a to Nová Ves, číslo popisné 12. „Prověř, jestli má živnosťák, já mrknu na internet. Jeho show je dost dobrá, určitě tam budou nějaké komentáře od lidí, co ji viděli,“ napadlo Adámka.

Julie se začetla do seznamu hostů, kteří měli v Černém tulipánu rezervovaná místa na Silvestra. Bylo jich celkem šedesát dva, což byl dost slušný počet svědků, s nimiž si budou muset promluvit. Naštěstí byla ke jménům připojena i telefonní čísla, takže kontaktovat je nebude problém.

Jemné brnění v kapse ji přimělo vytáhnout mobil. Humr stydne, kde vězíš? Sakra, úplně jí vypadlo z hlavy, že se měli s Markem sejít v šest u večeře. Máme případ, nečekej na mne, promiň, MT, odepsala a doufala, že omluva bude přijata. Ozvat ses mohla, následovala odpověď, ve které postrádala dvě důležitá písmenka MT, která užívali jako zkratku miluju tě. Takže je naštvaný, povzdechla si. Mrzelo ji to, ale nemohla s tím nic dělat. Upozornila ho přece, že při práci, kterou dělá, se tohle stává poměrně často.

„Máte něco?“ zeptala se netrpělivě, protože strávit na oddělení nebo v terénu celou noc rozhodně v úmyslu neměla.

„Na živnosťáku má taky uvedenou Novou Ves,“ oznámil Veselka a podal jí list papíru s údaji o Bohdanu Mrázovi a jeho umělecké činnosti v oblasti hudebních produkcí.

Lukáš Adámek vytáhl z tiskárny snímek muže s delšími světlými vlasy, jehož souměrná tvář s šedýma očima, plnými rty a výraznými lícními kostmi připadala Julii docela hezká.

„Tak jedem, ještě není tak pozdě,“ řekla a oblékla si bundu.

„To je fakt, jsme na nohou teprve dvanáct hodin,“ konstatoval suše Adámek a pomalu se zvedl ze židle.

„Když tě tak pozoruju, jsem docela rád, že jsem byl na Silvestra ve službě,“ konstatoval Standa Veselka při pohledu na tmavé kruhy pod očima mladšího kolegy.

Adámek pokrčil rameny, protože neměl v úmyslu vysvětlovat, že strávil skoro celou noc nad skripty. Ať si radši Julie i Standa myslí, že flámoval, než aby ho

považovali za hlupáka, jestli zítra u zkoušky z trestního práva pohoří. Doufal, že čtvrtlitrový hrnek kafe, který do sebe nalil, ho dokáže udržet ještě pár hodin vzhůru.

Julie jeho povadlý vzhled nekomentovala, jen mu podala bundu, otevřela dveře a rychle vyšla na chodbu. Kdyby totiž ve vyhřáté místnosti zůstala déle, asi by podlehla nutkání položit hlavu na stůl a alespoň na chvilku si zdřímnout.

„Držím palce!“ zavolal za nimi Standa.

Zřejmě je nedržel pořádně, protože Benetová s Adámkem dorazili do cíle kvůli sněžení a kluzké vozovce až za dvě hodiny, domek, v němž měl pobývat Bohdan Mráz, byl ponořený do tmy a na zazvonění nikdo neotvíral.

Jejich zklamání nepatrně zmírnil starší muž v zeleném vaťáku.

„Bohdana jsem naposledy viděl ve středu odpoledne, jak odjíždí se svým auťákem pryč. Nemluvili jsme spolu, jen si kývli na pozdrav. Znám ho od narození, bydlí sám, rodiče už nežijí. Po maturitě vystřídal pár zaměstnání, teď dělá něco do kultury. Víc by vám řekla moje žena, ale ta už je v posteli,“ sdělil jim ochotně, i když mu určitě byla pořádná zima, protože podupával nohama a rukama si držel na uších zvednutý límec. S kouřem, který mu vycházel během řeči z úst, vypadal jako obrovský papiňák.

Poznamenali si jeho jméno, předali vizitku a požádali ho, aby jim zavolal, až se Mráz objeví. Potom opustili vesnici uprostřed lesů, kde většina obyvatel chodila spát se slepicemi.

Není vražda jako vražda

JANA ABRAHÁMOVÁ

Není vražda

jako vražda