Prolog
Přede mnou určitě jede nějaká ženská, pomyslí si, sešlápne plynový pedál až k podlaze, mine nejbližší elektromobil a loupne pohledem po kysele se tvářícím řidiči. Vztyčený prostředník si nechá na později.
Člověk si musí bitvy vybírat.
Šéf divize Alf Stiernström se toho jarního rána probudil po špatné noci. Tohle se mu vlastně dělo už dlouho. No jistě, první e-mail, který si přečetl na mobilu – s hlavou zabořenou hluboko do polštáře a očima plnýma ospalků –, byl od jeho právníka, ranního ptáčete.
Časná rána jsou tím, co na postavení, o něž celý život usiloval a kterého nakonec skutečně dosáhl, nenávidí nejvíc. Lídr jedné z předních skandinávských korporací nicméně musí brzká rána přijmout, a nejen to. Musí je také vnímat jako výhodu: než se jejich konkurenti probudí, oni už budou krok před nimi. Neboť, jak tvrdí mistr válečného umění Sun Tzu, na bojišti je důležité mít před nepřítelem náskok.
Stiernström se při četbě e-mailu od právníka snažil touto filozofií řídit, jenže jeho snahy vyšly vniveč, jakmile zjistil, že jeho budoucí bývalá žena požaduje ještě více peněz. On dělá jeden ústupek za druhým, ale pořád to nestačí. Ta potvora chce všechno, co za celý život nashromáždil.
Krucinál, feminismus zašel setsakramentsky daleko!
Alf Stiernström teď velký kus před sebou vidí, jak zmíněný elektromobil na dálnici u Uppsaly začíná předjíždět jiný elektromobil. Otevře klapku, vypustí naftové výpary na zvlněná řepková pole a za klimatického pomatence se nalepí. Když se ten blázen ocitne metr před předkem jeho elegantního BMW,
s pobavením začne zaskočeného řidiče předjíždět. Elektronický výrobek zrychlí. Stiernström vidí, jak se tento řidič – pravděpodobně nějaký počítačový nerd z řad přistěhovalců, který pobírá nepřiměřeně vysoký plat – zařazuje před jen o něco málo pomalejší vozidlo v pravém pruhu.
Když Stiernström toto takzvané auto předjede, zvedne prostředník, ale trochu pozdě. Řidiče už mezitím stihl předjet, a ten tak jeho gesto nejspíš neuvidí. Přesto ho udělá.
Vybral si svůj boj.
Právě když sešlápne plyn co nejsilněji, ucítí, že jeho auto reaguje jaksi podivně.
Dalekohled zachytí auta právě v okamžiku předjíždění. V pohledu šikmo shora. Vidět je především to, jak auto v levém pruhu krátce po předjížděcím manévru ztrácí kontrolu a v zatáčce vjede do protisměru. Do pravého pruhu se už nevrátí – vzplane a jako ohnivá koule se vřítí do jasně žlutého řepkového pole.
Poslední, co lze zahlédnout, je zdvižený prostředníček za čelním sklem. Hoří jako pochodeň.
Ruce s dalekohledem klesají, stejně tak dálková spoušť.
Vesmír slyší hluboký výdech.
Už to začalo.
Je krásný jarní den v prastarém smíšeném lese. Bledé, nesmělé sluneční paprsky probleskují mezi vysokými kmeny stromů. Nehybná hladina tmavého lesního jezírka jako by skrývala nejtemnější tajemství. V převalujícím se vzduchu to bzučí, cvrliká a jsou v něm cítit nejrůznější vůně i pachy. Když se les po zimě opět probouzí k životu, je v něm patrná stopa smutku.
Ví totiž, že je odsouzen k zániku.
Na jednom břehu jezírka les řídne, nastupuje mýtina. Na jejím okraji roste hustá houština. Něco se tam hýbe, keře se takhle hýbou jen zřídka. Ale ačkoli je jasné, že se v porostu krčí člověk, rozdíl mezi ním a okolní přírodou není nijak nápadný. Nejen díky khaki barvě jeho omšelého oblečení. Muž zkrátka vypadá, jako by sem patřil. Tohle je jeho svět.
Přestane si seřezávat vlasy, čerstvě oholenou tvář si opláchne vodou z vědra, vstane a za opasek kalhot si zastrčí velký lovecký nůž. Vypadá tak na padesát, je šlachovitý, mrštný, ošlehaný větrem. Jakmile nastaví obličej blankytně modrému nebi a krátce se nadechne nosem, je jasné, že jeho skvěle vycvičený čich zachytí přesně to, co je třeba.
Je rád, že to není zase medvěd, ale přinejmenším dva srnci, kteří se v posledních čtyřiadvaceti hodinách přiblížili k pasti. Nálož je už naštěstí odstraněná.
Muž je totiž na odchodu. Učinil životní rozhodnutí. Následoval své přesvědčení až do konce a teď nastal čas.
Už to začalo.
Teď se musí rozpomenout na své jméno, cítí, že je to důležité. V přírodě jména neexistují, jen pachové stopy, zvuky,
změny chování. Ale nyní nastal čas, aby si znovu osvojil své jméno. Nikdo ho nebude postrádat.
Zvedne dalekohled a zaměří se na vodu. Nic tam není. Při sestupu k jezírku, jehož hladina připomíná dehet, už má opět jméno.
Lukas Frisell.
Vybavil si ho.
Se jménem přichází i civilizace, minulost, život, který měl být jiný. Složí prázdnou past na břehu, odváže ji od stromů, pokusí se očistit kmeny od zbytků výbušnin, past nechá spadnout do jutového pytle a rozhlédne se po černé hladině.
Musí se vrátit k troskám minulosti.
Které kdysi opustil s tím, že se k nim už nikdy nevrátí.
Frisell si hodí pytel na rameno a očima přelétne svět, do nějž směl tak dlouhou dobu patřit. Příroda ho časem pustila k sobě, učinila ho svou součástí.
Za to jí bude navždycky nesmírně vděčný.
Vykročí, aby utlumil smutek, ale moc se mu to nedaří. Nastal čas znovu navštívit trosky, učinit další neúprosný krok v životě.
Příroda je s ním, jako by se loučila. Jako by ho chtěla ujistit, že dobře ví, co dělá. Je ohromený bohatstvím Země, na okamžik ho napadne, že se ho příroda snaží zastavit, aby ten drastický krok, který má nutkání udělat, přece jenom vzdal.
Lukas Frisell tu nikdy nebyl sám. Za všechny ty roky bez lidí se nikdy necítil doopravdy sám.
K tomu, aby rozpoznal nejasné obrysy kopce před sebou a uviděl v nich víc než jen neustále se proměňující kus přírody, potřebuje cvičené oko člověka, jenž se vyzná v lese. Ale to není všechno. V místech, kde se kopec mění v rokli, má zeleň trochu nepřirozené tvary. Právě tam má namířeno.
Do svého domu.
Zatímco sestupuje po svahu, jeho opálenou kůží proniká další ostří nože smutku. Jeho příbytek, jeho úkryt. Tolik let
byl středobodem jeho života. Až do chvíle, kdy z pohledu na stále zjevnější rozklad kolem sebe vyvodil jediný možný závěr.
Prochází mezi svými rozlehlými záhony. Zelenina, nejen ta kořenová, bylinky – všechno se vzpíná a natahuje ke slunci. Letošní sklizeň nechá napospas zvířatům.
Když dojde téměř až ke svému dokonale zamaskovanému obydlí, ozve se v něm instinkt. Něco je jinak. Sáhne po těžkém loveckém noži, který má zavěšený na opasku. Vtom si toho všimne. Na rámu jeho dveří je vyrytého něco nového.
Kruh v kruhu.
Zvedne jasně modré oči k obloze a nasaje do nosu vzduch. Něco je tu cítit jinak, ale zmizí to tak rychle, že si není jistý, jestli to opravdu ucítil. Možná to byla vůně kaštanů, jenže v okolí žádné kaštany nerostou.
Lesem Lukase Frisella se prožene vítr a zvíří čerstvé třísky z rámu.
3
Podzim 2008
Ve slabém světle dopadajícím na stůl ve výslechové místnosti lze rozeznat dvě osoby. Sedí na stejné straně stolu, ta protější je prázdná. A v sousední místnosti za jednosměrným zrcadlem na stěně není živá duše.
Eva Nymanová je inspektorkou státní kriminální policie a pravou rukou svého šéfa. Pomalu přejede dlaní po svých neobvykle elegantních značkových šatech, a když se setká s průzračně modrýma očima svého nadřízeného, jasně na něm vidí, jak se snaží krotit svou netrpělivost.
Komisař Lukas Frisell nikdy nebyl obzvlášť trpělivý.
„Ozval se nám Peter?“ zeptá se šéf.
Nymanová zavrtí hlavou. Jakmile pokrčí rameny, její objemné hnědé vlasy se zavlní.
„Zachytil nějakou stopu. Zavolá.“
Frisell si odfrkne, přikývne, shrne si nepoddajné plavé vlasy na stranu a poklepe perem na stůl. Jako obvykle se jedná o stále stejný případ. Nyní, na podzim 2008, se všechno točí kolem únosu Liselott Lindmanové. Tisk dostal před týdnem fotku, na níž leží svázaná na udusané podlaze vedle aktuálního vydání novin. Bylo na ní jasně vidět, že už je vyhublá a napůl v bezvědomí. Pachatel oslavil měsíční výročí únosu tím, že médiím poslal čerstvý snímek své oběti. Nejhorší je, že policisté vědí, o koho jde. Jsou si prakticky jisti, že tím, kdo před měsícem zrealizoval únos, jenž vzbudil takový rozruch, je Liselottin exmanžel Dick. Nevědí ovšem, kde ho hledat.
Ale s největší pravděpodobností to ví Dickův nejlepší přítel Robban Svärd, nedávno zatčený za daňové delikty na Male-
divách. Ale zatím nikde nikdo. Bude to už jeho druhý den ve výslechové místnosti a tentokrát mu to trvá nepříjemně dlouho.
„Dneska ho dostanem,“ řekne Lukas Frisell, přestane ťukat a místo toho si začne kroutit snubním prstenem. Nymanová při pohledu na ten pohyb cítí, co všechno se v něm skrývá, a tak před sebe na stůl položí svůj nový mobil.
Nevypadá jako běžný model z roku 2008. Je to iPhone, na švédský trh se dostal zcela nedávno. Jakmile ho Frisell uvidí, ušklíbne se, stáhne ruce pod stůl a zadívá se raději na řezbu ve dřevě vedle mobilu. Čtyři vyrytá písmena přečte jako F R E E. Volný. Svobodný. Možná to tu s touhle vidinou vyryl nějaký zadržený, který se ještě zcela nevzdal naděje. Sakra, jak to, že se s něčím dost ostrým dostal do výslechové místnosti?
Možná právě v tom spočívala ta svoboda.
„Ty nové technologie nám všem vymyjou mozek,“ nadhodí.
„Ať se nám to líbí nebo ne, takhle vypadá budoucnost,“ odpoví Nymanová.
Ani jeden z nich se o tom nechce hádat. Přejí si jen jedno: zahájit výslech a využít nově objevených stop, aby mohli vypátrat Liselott Lindmanovou. Na chvíli jsou tu ale ponecháni o samotě.
„Víš přece, jak tenhle případ začal, ne?“ pokračuje Frisell. Nymanová přikývne. Na facebooku. Liselott žila pod skrytou identitou. Jenže pak se na téhle nově spuštěné sociální sítí objevila fotografie ze zahradní párty a Liselott na ní byla vidět v pozadí. O dva dny později byla unesena, přímo na ulici před svým novým, přísně utajovaným domovem.
Eva Nymanová je ráda, že se to tentokrát obejde bez větší diskuse, protože v poslední době se do této slepé uličky dostávali až příliš často. Ona si s tím hlavu neláme, je to stejně prosté jako fakt, že Frisell je tu šéf. Rozhoduje on. Ale najdou se i tací, kteří si myslí něco jiného. Například Peter. „Říkáš, že Peter má novou stopu?“ říká Frisell. Čte jí myšlenky, což se stává nepříjemně často. „A ozve se nám?“
Nymanová jen pokrčí rameny. Ví, že její šéf ještě neskončil. „Nemůžeme přece veškerou policejní práci svěřit nevyzkoušené technologii, která lidem zasahuje do soukromí. Triangulace telefonního signálu je navíc zatraceně nejistá metoda, z našich mobilů dělá jenom nespolehlivé udavače. Zapomínáme na klasickou vyšetřovací práci, stejně jako se vzdalujeme přírodě. Plácáme se v pomíjivých troskách rozkladu a čím dál víc se vzdalujeme tomu, z čeho jsme vzešli. Případy se řeší za pomoci pátrání a výslechů, ne přes počítače a takovéhle…“
Frisell pohrdavě ukáže na Nymanové zbrusu nový iPhone. „Jen počkej, až se to rozjede naplno!“ uzavře a vzápětí zmlkne, protože na chodbě před malou výslechovou místností zazní známé kroky.
Napětí podstatně stoupne. Strážní přivádějí Robbana Svärda. I dnes má vyslýchaný levý koutek úst zvednutý do sarkastického úsměvu. Je tu s ním jeho právník. Svärd klesne na židli. Vtom se ozve zvučné, ale jaksi disharmonické zvonění. Následuje několik vteřin zmatku. Lukas Frisell si uvědomí, že ještě nikdy neslyšel zvonit iPhone. Ale hlavně – tady by měl být samozřejmě vypnutý.
Eva Nymanová hovor přijme.
„Eva… Ale sakra, Petere, nemůžeš přece volat… Cože? Dobře, počkej!“
Frisell zareaguje okamžitě. Vlastnoručně vypoklonkuje ven strážného, podezřelého i s právníkem a zabouchne dveře. Nymanové se podaří na iPhonu zapnout funkci hlasitého odposlechu a telefon pak opět položí na stůl. Místností zazní kolegův hlas. Peter nemluví souvisle jako jindy a skáče od jedné informace k druhé.
„Vezmi to od začátku!“ přeruší ho Frisell ostře.
Ke své radosti uslyší, jak se Peter snaží zklidnit a několikrát se zhluboka nadechne.
„Konečně máme tu triangulaci,“ řekne.
Frisell se zamračí a otočí se na Nymanovou. Ta jen zavrtí hlavou. Pochopitelně tušila, že Peter a jeho tým za Frisellovými
zády triangulaci rozběhli, ale nevěděla to jistě. Peter mluví dál: „Dovedlo nás to na jedno místo u Järny. Dům v divočině. Vešli jsme dovnitř a nikdo tam nebyl, rozhodně ne nikdo s mobilem. Ale byl tam sklep. Když jsme do něj sešli, všimli jsme si, že podlaha je z udusané hlíny…“
Lukase Frisell vydá neartikulovaný zvuk, zbytek už si domyslel. Eva Nymanová také.
„Je tak drobná,“ říká Peter tiše. „Jako malé ptáče. Spoutané ptáčátko.“
Na okamžik zavládne naprosté ticho. Hrobové ticho. Ve výslechové místnosti na stockholmské policejní stanici i ve sklepě poblíž Järny. Peter pak promluví ráznějším, trochu rozzlobenějším hlasem: „Ještě je teplá, Friselle. Kdybychom s tou triangulací začali o něco dřív…“
Eva Nymanová se hned nakloní nad stůl a hovor klepnutím položí. Pozdě. Frisell poslední slova slyšel také.
„Kdybychom s triangulací začali o něco dřív,“ odříká Frisell neutrálním tónem, „Liselott Lindmanová by teď žila.“
Jako by jen šeptal. Zadívá se na slovo vyryté před sebou. Volný.
Nymanová k němu opatrně přistoupí, snaží se ho obejmout. Když Frisell před její rukou bez jakékoli nevraživosti uhne, mobil zazvoní znovu. Chvíli je na něm vidět fotografie, než ji Nymanová také odklikne.
Mrtvá Liselott Lindmanová skutečně vypadá jako ptáče.
Lukas Frisell se zavřenýma očima zašeptá: „Asi bych tu neměl být.“
První hon
Kdykoli odbočí z ulice Odengatan do Dalarnské, podívá se na okno Astrid Lindgrenové. Fakt, že právě tady spisovatelka psala své klasické dětské knížky, dodává celému místu jakousi uměleckou auru. Jesper Sahlgren si někdy dokonce myslí, že tvůrčím centrem celé čtvrti je jeho pracovní stůl s výhledem na Vasův park. A je tomu tak i tentokrát. Jarní kampaň jeho reklamní agentury už šíří v Švédsku vlny.
A právě tato kampaň přiměla Jespera Sahlgrena, aby v tuto květnovou neděli vstal ráno abnormálně brzy, nechal spát celou rodinu v domě v Täby, nasedl do tesly a vyrazil do Stockholmu, který se zdá být liduprázdný i teď, kdy hodiny ukazují 6.23. Díky tomu ale může zaparkovat auto na levé straně, v protisměru. S přichystaným iPadem Pro vjíždí do brány, vystoupá pár schodů k mohutným dveřím, na nichž je ostrým hipsterským písmem napsáno Prázdná kapsa a pak o něco menším Možná ne zrovna vaše agentura. Vzpomene si, jak tento název prezentoval představenstvu. Vzpomíná na okamžik, kdy se odmítnutí v jejich pohledech změnilo v pochopení.
Sahlgren vyťuká kód, upřeně se zadívá do čtečky duhovky a doufá, že lze věřit esemesce ze včerejšího večera o tom, že „holka pro všechno“ z jejich kanceláře, ať už se ta osoba jmenuje jakkoli, opravdu v sobotu přijela z Vallentuny nebo Märsty (nebo kde to bydlí) a převzala balíček obsahující zkušební tisky.
Když se pancéřové dveře konečně otevřou, Sahlgren už se neudrží. Spěchá známými kancelářemi, které, jak si stále pamatuje, tolik postrádal během pandemie, a na iPadu si současně zobrazí celou sérii skvělých fotografií všech pravicových
stranických lídrů pózujících u benzinových pump. Nemůže se dočkat, až celou tuhle kampaň uvidí v tištěné podobě.
Aniž by se podíval ven, postupně míjí okna s výhledem na Vasův park. I ten se zdá být liduprázdný, jako celý svět –kromě nepatrného pohybu, snad stínu, u jednoho ze stromů rostoucího přímo u ulice.
Jesper Sahlgren dorazí ke svému stolu. Když na něm spatří válcovitý balíček, slyší, jak se kancelářemi rozlehl jeho úlevný povzdech.
Ten okamžik si o chvíli prodlouží, dopřeje si to. Jeho oči spočinou na masivních náramkových hodinkách. Právě ukazují 6.28.
Více než rok čekal, až na něj přijde řada, aby mohl získat originál hodinek Omega Speedmaster Moonwatch Titanium, snad nejodolnějších nárazuvzdorných hodinek na světě. Jedná se o titanovou verzi těch, jež měl kdysi na zápěstí Neil Armstrong, když vstoupil na povrch Měsíce.
Malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo, pomyslí si Jesper Sahlgren a začne zásilku ve tvaru válce otevírat.
Jakmile dalekohled zachytí pohyb za oknem, stín se stáhne za strom. Do úkrytu.
Ruce s dalekohledem klesají.
Vesmír zaslechne hluboký výdech. Následně liduprázdné ráno rozčísne tlumený výbuch a zkreslený zvuk tříštícího se skla. Cosi proletí vzduchem jako astronaut a těžce dopadne na trávník ve Vasově parku.
Zatímco se stín tiše vzdaluje od stromu, to, co leží v trávě, vypadá velmi neobvykle. Zdeformovaná hromada černého masa, z níž se kouří.
Jediné, co na ní připomíná lidskou bytost, jsou náramkové hodinky, které stále tikají. Je právě 6.29.
V kořenech stromu leží několik čerstvých třísek.
Cestou k hromádce nově došlých dopisů se komisařka Eva Nymanová krátce podívá na starožitné zrcadlo, které je vrcholem jejího pokusu vylepšit stroze působící kancelář. Její pohled ale zas tak rychlý není.
Eva Nymanová o sobě příliš nemluví. Takhle to trvá už od patnácti, když se všechno podělalo. Ví, že pro většinu svých podřízených je svým způsobem záhadná. Dá se jen těžko odhadnout, jestli jí už bylo, nebo teprve bude padesát. Ani své jediné skutečné kamarádce byť jen slovem nenaznačila, proč najednou začala šedivět.
Ona sama to ale ví. Nechtěla přerušit kontakt. Nebyl to záměr vesmíru. Nebylo jim souzeno, aby se rozdělily. Příroda protestuje.
Ona to všechno ví. Přesto se teď před zrcadlem zarazí.
Zešedivěla jí teď přesně polovina vlasů?
Prohlédne si vrásky, které jí zbytečně dodávají pochmurný výraz, až dojde k vlasům na spáncích. Poodhrne je, naklání hlavu, aby lépe viděla.
Je to tak, místy jsou šedivé, jinde hnědé.
Usměje se a přejde ke svému starožitnému psacímu stolu. Uhladí si elegantní, barevně sladěné oblečení, posadí se a nasadí si brýle na čtení. Než sáhne po hromádce dopisů, povzdechne si. Udivuje ji, že jich přichází tolik. Nežijeme snad v digitálním věku?
Kdesi uprostřed objeví obálku, která jako by její myšlenky potvrzovala. Když uvidí staromódní, na stroji psanou adresu Komisařka Eva Nymanová, NOC, policejní ředitelství, Stockholm, řekne si nahlas: „Jako pozdrav ze starých časů.“
Rozřízne obálku nožem na papír a vytáhne neuspořádaně napsaný dopis. Hluboce si povzdechne a přelétne text očima.
Dopisů od různých kverulantů dostává policie víc než dost. Tomuhle zjevně k uspokojení potřeby nestačil e-mail. Nejspíš to souvisí s psaním rukou, s fyzickou stránkou věci.
Nymanová si přečte jen pár úryvků: Je čas, aby svatý hněv zaplavil hanebnou Zemi, kde kdysi žili lidé. … Nejmírnější z explozí už rozprášila muže z oceli po žlutém moři. … Musíme hledat viníky, na druhé straně trosek rozkladu. Překvapivě dobře napsané, ale zas ne natolik, aby dopis potkal lepší osud než pomalý let do koše.
Eva Nymanová má na práci důležitější věci.
I když upřímně řečeno, vlastně nemá. Ona a její tým se právě nacházejí ve stavu „mezi úkoly“. Jistě, stále mají nějaké nedořešené záležitosti, ale je jen otázkou času, kdy bude zbytek jejího týmu propůjčen k novým úkolům v jiných koutech – nebo dokonce mimo – Národního operačního centra, známějšího pod zkratkou NOC.
Úterku nadále dominuje hlavní zpráva z neděle. Výbuch, ohořelý muž, jehož ostatky vyletěly oknem do Vasova parku.
Eva Nymanová viděla fotografie. Řeší to stockholmská policie. Velký, záviděníhodný případ. Něco, o čem se dozvěděla nejen celá země, ale i zahraničí.
Proč by někdo vyhazoval do povětří reklamní agenturu? Navíc v neděli brzy ráno?
Nymanová zavrtí hlavou a prohlédne si soupis trestných činů za poslední měsíc. Zároveň se v ní něco pohne. Netuší, co to je, jen má pocit, že jí něco uniklo.
Pak narazí na aktuální policejní zprávu. Přestože byla sepsána před pouhými čtyřiadvaceti hodinami, rozdíl v popisu událostí je dosti podstatný. Z domněle unikající nádrže s benzinem se po dalším vyšetřování Národního forenzního centra stalo výbušné zařízení.
Eva Nymanová se chystá prolétnout zprávu dál. Vtom se ale zarazí. Je tu jeden detail.
Řepkové pole. Žlutá plocha.
Něco uvnitř ní se rozbuší na poplach, ale netuší, o co přesně jde.
Chvíli sedí. Řepkové pole. Žluté moře. Muž z oceli.
Kdo tady byl obětí? Šéf divize ocelářské společnosti SSAB. Řítil se vysokou rychlostí po dálnici z Uppsaly, pak jeho vůz explodoval a vjel do řepkového pole, kde vrak jeho auta pohltily plameny.
A co má být? Aktuální trestné činy často bývají předmětem fantazie frustrovaných kverulantů. Proč by to mělo něco znamenat?
Nymanová zůstane ještě chvíli sedět.
Pak se neochotně sehne a přitáhne si odpadkový koš. Přestože už na spisu i obálce zanechala své otisky prstů, s velkou opatrností je vytáhne a položí na stůl.
Strojopisné sdělení má intenzivní, hutný, stísněný styl, text na papíru A4 sahá až k okrajům, a když skončí, opakuje se v nekonečné smyčce, dokud není celá strana plná. Zadní strana je prázdná. Text sděluje:
… Mějte se na pozoru, vy dávní potomci homo sapiens. Je čas, aby svatý hněv zaplavil hanebnou Zemi, kde kdysi žili lidé. Sluneční paprsky skrze trosky rozkladu už brzy nedosáhnou na bezduché. Už to začalo. Hodiny už nemohou dál tikat samy od sebe, je nutné je silou posunout vpřed. Máme-li přežít, je třeba odstranit brzdné bloky.
Nejmírnější z explozí už rozprášila muže z oceli po žlutém moři. Když píšu tyto řádky, velký lhář se řítí do zeleného hrobu v parku. Pekelná síň se brzy naplní hrůzou. Toto je však pouze začátek. Obnova teprve začíná, musíme hledat viníky na druhé straně, za troskami rozkladu. Mějte se na pozoru, vy dávní potomci homo sapiens…
Komisařka Eva Nymanová si posune brýle do hnědo-šedých vlasů a s dopisem před sebou zůstane sedět.
Dopis je napsaný lépe, než si pamatuje, když ho jen prolétla. Je to jakési výhružné a apokalyptické omílání běžných argumentů ohledně klimatických změn. Žijeme na hraně, hodiny už nemohou jít samy od sebe, brzdy musí být odstraněny. Následuje je výčet nedávných atentátů, ne? To, co rozprsklo muže z oceli po řepkovém poli, byla bomba. Bomba také odeslala velkého lháře – člověka z reklamní agentury – do zeleného hrobu ve Vasově parku. A zdá se, že to bude platit i u pekelné síně.
V budoucnosti.
Je tu ještě něco, co vypovídá o času. To ji zaujme ještě víc.
Když píšu tyto řádky…
Eva Nymanová dopise odsune a zaměří se na obálku. Podívá se na vytištěný čárový kód a zvedne sluchátko.
Zavolá na státní poštu. Během čekání, až to někdo zvedne, myslí na dvě věci. Zaprvé, proč je dopis adresován přímo jí?
Jak by tohle mohlo mít osobní povahu?
A druhá věc: jedna konkrétní formulace. Která navíc určitým způsobem souvisí s onou první věcí.
Trosky rozkladu.
Šéf NOC, Národního operačního centra, sedí ve své nepříliš vznešené kanceláři. S pochmurným výrazem zvedne oči od zalaminovaného dopisu a zamává jím se slovy: „Tohle je opravdu šílený text!“
Naproti němu sedí komisařka Nymanová a nenápadně se snaží vyprostit z vlasů brýle na čtení. Odpoví mu otázkou: „Už jsme si tyhle dva výbuchy zkusili spojit?“
Šéf se ušklíbne a pomalu zavrtí hlavou.
„Ne,“ přizná nakonec. „Dva mediálně propírané zločiny si může spojit každý hlupák. Zvlášť když minimálně jeden z nich je tak okázalý.“
Nymanová opět musí na okamžik přerušit úpravu svého účesu.
„Kód,“ řekne a snaží se, aby nebylo vidět, že jí teď brýle ve vlasech doslova visí.
Šéf NOC se na ni upřeně zadívá. Nymanová ukáže a řekne: „V těch druhých deskách, Petere.“
Šéf desky uchopí a podívá se na obálku přes její plastovou fólii.
„Je tam čárový kód,“ řekne Nymanová. „Moderní verze poštovního razítka. Dneska máme úterý. Podle vytištěného kódu na obálce byl dopis odeslán v pátek.“
Šéf přikývne a hluboce si povzdechne:
„A ten člověk z reklamky ve Vasově parku vyletěl do povětří až v neděli ráno.“
Chvíli se jeden na druhého dívají, se vzájemným respektem i skepsí. Nymanová nakonec řekne: „Pisatel dopisu na sebe bere odpovědnost nejen za dva výbuchy se dvěma mrtvými,
z nichž jeden se, když to psal, ještě ani nestal, ale odkazuje i na nadcházející čin, na pekelnou síň, která se naplní hrůzou.“
Šéf zavrtí hlavou.
„Pořád mě to nijak nepřesvědčilo.“
„Ocelářský koncern SSAB lze považovat za největší klimatickou hrozbu ve Švédsku, záleží na tom, jak to počítáš. A reklamní agentura Prázdná kapsa právě vypracovala celostátní reklamní kampaň pro ropný průmysl, lídři politických stran se v ní kření u benzinových pump. Pisatel našeho dopisu je v nejhorším případě skutečně desperát kritizující civilizaci jako Unabomber v USA. Nebo dokonce někdo z extremistické klimatické skupiny.“
Nymanová se nemíní doprošovat. Bude se klidně hádat, argumentovat až do krve. Ale nemíní se doprošovat.
Cokoli, jen ne doprošovat se Petera!
Šéf se mračí, ťuká perem.
„Rád bych věděl, proč je ten dopis adresován přímo tobě, Evo. Je tu nějaká osobní souvislost?“
Eva Nymanová tuhle otázku čekala. Chce ji odložit, chce se nejdřív ujistit, že jí případ bude svěřen. Ale jak může odpovědět, aniž by lhala? Říct něco, co by se jí mohlo vymstít?
„Snažím se to zjistit,“, říká, „ale nedaří se mi to.“
Šéf přikývne, udělá grimasu. Tvář se mu vzápětí uvolní.
„Nevidím dost pádných argumentů pro to, abychom ten případ vzali těm, kterým patří,“ řekne. „V téhle fázi je nebudu spojovat.“
Nymanová má na jazyku argumentů celou řadu. Ale zatím vyčkává. Zdá se jí, že šéf ještě nedomluvil.
„Ale…,“ řekne podle jejího očekávání šéf, „možná by stálo za to sledovat případnou teroristickou stopu.“
Nymanová si jasně uvědomuje, že sedí bez hnutí a sotva dýchá.
A šéf pokračuje: „Tvoje skupina toho momentálně moc nemá, zabýváte se vším možným. Svolej je zase dohromady a vydejte se s maximálním nasazením po stopě těch možných
aktivistů. To znamená, že jako skupina dostanete i oficiální název, dozvíte se ho po dnešní ranní poradě vedení. Slova terorismus a aktivismus ale na veřejnosti nesmí vůbec padnout. Pokud to nebudeme mít stoprocentně prokázané, o klimatickém terorismu ani písmeno. Je ti to jasné?“
Nymanová přikývne. Šéf se jí na chvíli významně zahledí do kaštanových očí a teprve pak dodá: „Ale nevím, Evo, jestli teď zvládneš vedoucí pozici. Po tom všem, co se stalo…“
Nymanová zavře oči, zaplaví ji nečekaně silná radost a prohlásí co nejrázněji: „Jsem si stoprocentně jistá, že to zvládnu.“
Když oči znovu otevře, šéf se na ni stále dívá. Jako by se jí pokoušel vidět až do žaludku. Nakonec krátce přikývne.
„Tak fajn, Evo,“ řekne. „Tvoje skupina se může po téhle stopě vydat. Ale nenápadně, abyste nepřekáželi oficiálním vyšetřovatelům.“
Nymanová se snaží zachovat vážnou tvář, vstane a pokusí se působit co nejsebejistěji.
Šéf ji zarazí se slovy: „Ale koukej něco udělat s těmi brýlemi!“
Nymanová, která už stojí ve dveřích, maskuje smích zakašláním. I když je tu výraz, který si přímo říká o to, aby ho vyslovila.
Trosky rozkladu.
Přesto se ovládne, neřekne to. Bylo by hloupé se právě teď takhle střelit do nohy.
Musí najít způsob, jak to vyřešit.
Za zavřenými dveřmi, pomyslí si a dveře za sebou zavře.
Komisařka Nymanová sedí na řečnickém pultu v čele sálu, jemuž se bůhvíproč říká Čekárna. Čeká na svou skupinu, která je v tuto chvíli zcela miniaturní, jelikož ji tvoří nulový počet členů. Logickým vysvětlením by bylo, že se jedná o místnost, kde se čeká. Rozhodně na zaměstnance, ale možná i na odchod do důchodu, na smrt – nebo na kariéru, která se zasekla.
Z jazykového hlediska by však mohl čekat i samotný sál. Čekající místnost. Sál, který je navzdory svému mizernému zdravotnímu stavu nucen čekat věky.
Uprostřed tohoto toku oduševnělých myšlenek Evy Nymanové dorazí Annika Stoltová, jíž se za všech situací říká prostě Anka, a překvapeně se rozhlíží. Obvykle totiž nepřichází jako první. Nymanové se i tak zdá, že se mohutná blondýnka, která vypadá jako stvořená pro uniformu, z loňského šoku, jenž jí zcela změnil život, vzpamatovala až překvapivě dobře. Neví přesně, co Anka udělala, ale za poslední měsíc každopádně získala zpět svůj někdejší lesk.
Lesk? pomyslí si Nymanová a sama se tomu usměje. Jiný lesk možná získala i ona sama, protože když do místnosti vstoupí Šábir Sarwani, upře na šéfovou delší pohled než obvykle. Ale možná je to jenom tím, že tohle si věčně pozorné perpetuum mobile jejich skupiny všimlo, že s účesem Evy Nymanová není něco v pořádku. Šlo o místo těsně nad ofinou –odkud si nakonec musela brýle vystřihnout. Jako další přichází Anton Lindberg a nese s sebou bouřkový mrak, který ho provází skoro pořád. Dobře stavěný otec od rodiny se posadí a jako obvykle se snaží usměrnit své trochu příliš dlouhé a nepoddajné světle hnědé vlasy.
Zatímco Nymanová čeká na posledního člena skupiny, její myšlenky se opět stočí ke slovnímu spojení trosky rozkladu. Jistě je to nejspíš náhoda. Rozhodně to má k opravdovému důkazu na míle daleko. Samozřejmě existuje riziko, že se u ní rozvíjí posedlost. A existuje také další riziko, že tato posedlost bude zdržovat skutečné vyšetřování.
Když do Čekárny konečně vstoupí urostlá žena v poněkud pytlovitém oblečení, Nymanová není ještě rozhodnutá, co vlastně podnikne.
Sonja Rydová na ni krátce kývne a usedne mezi Anku a Sarwaniho. Naštěstí dnes vypadá poměrně dobře, pomyslí si Nymanová a opět ji fascinuje, jak je možné spojit usilovný trénink a… ano, to druhé. Neustále ji udivovala také skutečnost, jak se Sonje Rydové při vyšetřování těch nejhorších sexuálních deliktů, jaké si dokážete představit, podařilo uniknout své minulosti.
Nymanová chce vidět reakci skupiny, zajímá ji, jak budou nadšení, až se dozvědí tu novinu.
„Dlouho jsme tu nebyli,“ začne, seskočí z pultu a obejde ho. „Tehdy jsme naposledy řešili skutečný případ jako skupina. A teď je tu šance, že budeme spolupracovat znovu, a tentokrát na opravdu významném případu, který bude ještě dlouho doznívat v médiích.“
Všichni se na ni dívají. Žádné rozptylování, jenom soustředění. Uši nastražené. Očekávání. To je dobré.
„Jsme nadosah nového případu?“ zeptá se konečně Sonja Rydová.
„Budeme sledovat jednu spojitost mezi dvěma případy, z nichž by se mohly stát tři,“ pronese Nymanová tak, jak si to připravila. „A pokud budou případy tři, stane se z nich jeden velký.“
„Zní to jako krkolomně vymyšlená hádanka,“ namítne Rydová.
Nymanová vysvětlí situaci přesněji.
„Budeme se zabývat tím, zda zrovna nemáme ve Stockholmu aktivního atentátníka, možná dokonce celou teroristickou skupinu, jejichž motivací je ochrana životního prostředí.“
„Mluvíme o Vasově parku?“ ujistí se Anton Lindberg. „Nemá to náhodou na starosti stockholmská policie?“
„Ano, ten případ je jejich,“ potvrdí Nymanová, „ale ne ta teroristická stopa. Budeme s tím zacházet hodně opatrně. Bude nás zajímat, jestli Vasův park nemůže souviset s jedním mnohem méně medializovaným případem, který byl dlouho považován za dopravní nehodu. Týden předtím, než bomba vymrštila z okna na Dalarnské sedmatřicetiletého Jespera Sahlgrena, vyletělo na dálnici E4 u Uppsaly do povětří BMW, v němž seděl šedesátiletý Alf Stiernström, šéf divize ocelářské skupiny SSAB. Kromě toho budeme zjišťovat, jestli hrozba atentátem nemůže být oprávněná.
A ještě něco: máme oficiální jméno.“
„Jméno?“ vyhrkne Anka.
„Zkrátka a dobře se jmenujeme Nova.“
„Cože?!“ ozve se Lindberg. „Co je to za vtip? Sakra, Nova se přece jmenuje naše zatracená IT podpora!“
„Já vím,“ přikývne Nymanová. „Dostalo se nám té cti, že se jmenujeme stejně jako náš IT systém, kam ukládáme hlášení. Hlavní je, že se etablujeme jako oficiální vyšetřovací skupina. Bude pak těžší se nás zbavit.“
„Nova v rámci NOC,“ odfrkne si Sarwani.
V Čekárně na chvíli zavládne ticho.
„Říkáš, že motivem by mohla být ochrana životního prostředí?“ zeptá se Sonja Rydová. „Poslal nám někdo nějaký manifest?“
Nymanová se na ni pozorně zadívá. Až teď si uvědomí, že právě Rydovou potřebuje. Rydovou na špičce, na vrcholu.
Jak to udělat?
„Nevím, jestli se tomu dá říkat manifest,“ odpoví Nymanová a klikne na notebook, který leží před ní. Na stěně za jejími zády se objeví zvětšený dopis. Přečte jim ho nahlas:
„… Mějte se na pozoru, vy dávní potomci homo sapiens.
Je čas, aby svatý hněv zaplavil tu hanebnou Zemi, kde kdysi žili lidé. Sluneční paprsky skrze trosky rozkladu už brzy nedosáhnou na bezduché. Už to začalo. Hodiny už
nemohou dál tikat samy od sebe, je nutné je silou posunout vpřed. Máme-li přežít, je třeba odstranit brzdné bloky.
Nejmírnější z explozí již rozprášila muže z oceli po žlutém moři. Když píšu tyto řádky, velký lhář se řítí do zeleného hrobu v parku. Pekelná síň se brzy naplní hrůzou. Tohle je však pouze začátek. Obnova teprve začíná, musíme hledat viníky na druhé straně, za troskami rozkladu. Mějte se na pozoru, vy dávní potomci homo sapiens…“
Když Nymanové hlas utichne, v Čekárně se rozhostí hluboké ticho. Nikdo neví, kde začít. Nymanová se rozhodne, že diskusi zahájí sama.
„Tenhle dopis přišel na mé jméno, sem do NOC.“
„Tušíš proč?“ zeptá se Šábir Sarwani.
„Spíš ne. Co na něj říkáte?“
„Má jisté literární kvality,“ odpoví Rydová. „Psal to poměrně vzdělaný člověk.“
„… s velkou slovní zásobou. Ale je to cvok,“ dodá Anton Lindberg.
„O tom, co píše, může být fakt přesvědčený,“ tipuje Anka.
„O obětech se dá mluvit jako osobách, které představovaly hrozbu pro životní prostředí,“ řekne Sarwani. „Co když je to přece jenom nějaký Unabomber? Třeba jim jde o nějaký pokřivený idealismus?“
„Anebo je to obyčejný cvok,“ navrhne Lindberg.
„Dobře,“ přikývne Eva Nymanová. „Jsem ráda, že vás to chytlo. Klíčová otázka ovšem zní: jak se ty bomby dostaly do auta Alfa Stiernströma a do kanceláře Jespera Sahlgrena? Když zjistíme, jak k tomu došlo, budeme znát i pachatele.“
„Ale nejvyšší prioritu by měla být ta pekelná síň ne? Kde ji máme hledat?“
Rydová ukáže na text za zády Nymanové a pokračuje.
„A pekelná síň se brzy naplní hrůzou. Jestli tomu slovu brzy máme věřit, nemáme moc času. Říkala jsi, že ty atentáty od sebe dělí týden? Třeba teď ten interval bude ještě kratší…?“
„Pitomý hádanky!“ vykřikne Lindberg. „Pekelná síň? Co to hergot je? Tenhle sál? Není to náhodou naše Čekárna?“
Poté se všichni krátce zasmějí. Sarwani se zeptá: „Dá se vůbec něco formulované takhle hrozně nejasně vlastně zastavit?“
„Uděláme všechno, co bude v našich silách,“ odpoví Nymanová. „Pro začátek si musíme o celé situaci udělat co nejúplnější přehled. Začneme rozhovory s vyšetřovateli, kteří na tom dělají, a také s techniky. Díky tomu se snad brzy dostaneme s teroristy na stejnou vlnu. Nova dneska bude pracovat s maximálním nasazením. Úkoly si rozdělíme následovně: Anton si vezme to BMW a rozprsklého šéfa divize. Anka si bere Vasův park a toho ugrilovaného muže z reklamky. Šábir se zaměří na tu nejasně formulovanou pekelnou síň.“
Zatímco si Šábir Sarwani hluboce povzdechne, Eva Nymanová se rozhodne a řekne: „A ty, Sonjo, pojď za mnou.“
Když Eva Nymanová a Sonja Rydová vstoupí do kanceláře
Nymanové, Rydová okamžitě přejde k sedací soupravě u okna, posadí se, opře se a rozhlédne se.
„Pro zařizování interiérů máš vážně talent.“
Nymanová se usměje a posadí se do protějšího křesla.
„Myslím, že by se tomu dalo říkat výzva,“ řekne a mávne rukou k béžovým látkovým tapetám.
Jejich pohledy se setkají. Takhle to spolu obě neprovdané přítelkyně dělají od doby, kdy se Nymanová stala komisařkou. Soukromý prostor vzájemné důvěry mezi dobře oblečenou komisařkou a inspektorkou v pytlovitém oblečení. Tady si můžou říct všechno, bez ohledu na postavení. Nymanové je kolem padesátky, Rydové o několik let méně, ale i tenhle rozdíl se zde stírá.
Eva Nymanová tu není hádankou. Dokonce ani sama pro sebe.
„Chceš mě jen zkontrolovat, nebo máš pro mě nějaký tajný úkol?“ zeptá se Sonja a energicky si rukou přejede sem a tam po vlasech střižených na ježka.
„To se vzájemně nevylučuje,“ odpoví Nymanová. „Ale slovo tajný je moc silné. Nanejvýš bych to označila jako neoficiální. Ale samozřejmě mě zajímá taky to, jak na tom jsi. Jak to sakra děláš, že jsi pořád tak fit?“
Světle modré oči Sonji Rydové poněkud zvážní.
„Závislost jako závislost,“ odpoví. „Když to na mě večer přijde, musím si zacvičit. Jinak piju. A teď už mi řekni, co je na tom tak tajného.“
„Jenom večer?“
„Cvičím spíš ráno, když mám v sobě nahromaděné noční úzkosti. Ale ty přece dobře víš, že to na moji práci nemá vliv.“
