Podíl viny

Veronika Martinková PODÍL VINY Odpovědná redaktorka Martina Ježová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz © Veronika Martinková, 2022 Obálka © Ivana Dudková, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 Vydání první Vychází jako 362. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-0476-1

VERONIKA MARTINKOVÁ

Podíl viny

Věnuji Monice, Radkovi, Lence a Xenii.

PROLOG Stála na horní části schodiště. Před sebou měla výhled na chodbu a vstupní dveře. Do domu nepronikal zvenčí žádný zvuk. Vše utichlo. Byla noc a zdálo se, že všichni lidé už spí. Nikdo nevenčil psa, nekřičely děti, žádné burácení motoru sekačky na trávu. Prostě nic. Zvuky, které během dne vnímala jako samozřejmost, náhle umlkly. Jako by celý svět tam venku tiše vyčkával, co se bude dít uvnitř v domě.

Obklopovala ji tma. Jen přes zatažené těžké závěsy v dolním patře prosvítala na chodbu trocha světla z pouličních lamp. Snažila se uklidnit, ale připadalo jí, že dýchá moc nahlas. V uších slyšela pulzovat a šumět vlastní krev. Cítila, jak jí srdce bije v hrudníku. Jako by naráželo do žeber. Měla sevřené hrdlo a stažený žaludek. Potily se jí ruce. Stála a napínala uši, aby dokázala správně identifikovat jednotlivé zvuky v domě.

Ani jako malá holka se nebála. Zapraskání dřevěného schodiště nebo vítr profukující půdou, nic z toho jí nenahánělo strach. Neměla bujnou fantazii, aby si za těmito zvuky představovala něco jiného, něco děsivějšího. Teď ale strach měla. Nebála se však strašidel, vykukujících zpoza rohů, bála se člověka.

Jediná věc, která jí dodávala trochu jistoty, byla zbraň, kterou držela v pravé ruce. Zatím skloněná 5

k zemi, čekající na svou chvíli. Táhla jí ruku k zemi.

Byla těžká a působila v domě nepatřičně. Ale držela ji a byla odhodlaná ji za žádnou cenu nepustit.

6

20. SRPNA, HANA Zkontrolovala jsem si čas. Před půl hodinou mě zavolali na místo činu. Navigace mi hlásila, že bych tam měla za necelých pět minut být. Během dopravní špičky bych to za půl hodiny do části Vilový háj z centra rozhodně nestihla, ale teď byl na silnicích klid.

Blížila jsem se ke čtvrti vyhlášené honosnou zástavbou. Majestátní vily, které byly vystavěny v polovině padesátých let, prošly nákladnými rekonstrukcemi a nyní byly domovem soukromých lékařů, právníků a úspěšných podnikatelů. Pracovně jsem v této části města nikdy nebyla. Věděla jsem, že kolegové z vloupaček v oblasti řešili sérii vloupání, ale po dopadení pachatelů – před necelým rokem – mohli mít obyvatelé zase klidné spaní.

Místo činu bych nakonec našla i bez navigace. Na okraji zástavby bylo totiž dost rušno. Tmu protínala blikající světla majáků sanitek a služebních vozidel policie.

Kolem dvoupodlažního domu s rozlehlou zahradou osázenou vzrostlými stromy a keři procházeli uniformovaní policisté a záchranáři. Za příjezdovou cestou k domu se začal scházet hlouček zvědavých sousedů. Pár vteřin po mém příjezdu dorazilo i vozidlo místního zpravodajství.

Z vozu hbitě vyskočil kameraman se svou technikou a zrzavá moderátorka. Okamžitě mě napadlo, že musím 7

upozornit kolegy z obvodu, aby novinářům neposkytovali žádné informace.

Vydala jsem se k domu, kde právě mladičký uniformovaný policista zápasil s policejní páskou, kterou se snažil natáhnout kolem brány. I během té chvilky jsem si všimla, že ji zvládl docela obstojně zamotat.

Neschopnost udělat to pořádně jsem přikládala na vrub jeho nízkému věku a pravděpodobnému rozrušení, které utrpěl, pokud tohle byla jeho první mrtvola.

Vytáhla jsem svůj služební průkaz, který jsem mu ukázala. „Dobrý večer, strážníku. Kapitán Hana Vítková. Můžu?“ ukázala jsem při tom na pásku. „Dobrý večer, kapitáne. Ano, ano, jistě. Prosím,“ drmolil mladík, zatímco se snažil pásku nadzvednout, abych mohla projít. „Vy jste byl první na místě činu?“ zajímala jsem se. „Ano. I s kolegou. Je ještě uvnitř. Josef. Tedy strážník Hlaváček,“ drmolil.

Na mladíkovi bylo vidět, že jemu se dovnitř podruhé nechce. Respektovala jsem jeho nevyřčené přání a vydala se do domu za strážníkem Hlaváčkem, který – jak jsem doufala – by měl být schopnější podat mi relevantní informace.

Vystoupala jsem po pár schodech ke vstupním dveřím. Kolem schodů byly nasázeny levandule a mě ovanula jejich opojná vůně.

Zpoza pootevřených dveří, které obepínala policejní páska – dle zamotanosti také práce mladého strážníka – ke mně doléhaly hlasy minimálně dvou osob. Nazula jsem si návleky a nasadila gumové rukavice. Jemně 8

jsem do dveří zatlačila, dokud se neotevřely natolik, abych jimi byla schopná projít. Podlezla jsem policejní pásku a vešla do prosvětlené chodby. „Co tady, ženská, děláte? Tady si nemůžete jen tak…“ Policista v uniformě, stojící na druhé straně chodby, větu nedokončil. Pohled mu totiž právě padl na mé návleky a rukavice. „Kapitán Hana Vítková z kriminálky,“ představila jsem se a zamávala na něj služebním průkazem, který na tu vzdálenost stejně nemohl pořádně vidět.

Zůstala jsem stát hned za dveřmi a prohlídla si prostor, ve kterém jsem se ocitla.

Chodba byla rozlehlá. Vlastně bych ji nazvala spíš vstupní místností než chodbou, opravila jsem se v duchu. Přímo naproti hlavním dveřím se dominantně tyčilo široké dřevěné schodiště. Napravo, jak jsem odhadovala dle zařízení, byl obývák. Nalevo nejspíš kuchyně. Z toho, co jsem zatím viděla, se jednalo o vkusně zařízené místnosti. Ústřední prvky tvořily kámen a dřevo. Barevně laděné primárně do kombinace hnědé s bílou. Přírodní atmosféru dokreslovaly všudypřítomné květiny. Odhadovala jsem, že zařízení domu bylo nákladné. O realizaci se postaral buď majitel s dobrým vkusem, nebo bytový architekt. Co však určitě nezamýšlel ani majitel domu, ani bytový architekt a co kazilo harmonii domu, bylo mrtvé tělo pod schodištěm.

Obešla jsem mrtvolu a podala ruku podsaditému, prošedivělému policistovi, který mě tak nevybíravě přivítal.

9

„Omlouvám se, jak jsem na vás prve vyjel,“ začal a opětoval mi stisk ruky. „Strážník Josef Hlaváček. Těší mě.“ „V pořádku,“ reagovala jsem stručně.

U policisty stál zdravotník ze záchranné služby, který si právě balil věci rozložené na zemi. Většina z nich byla pravděpodobně použita k resuscitaci. Zbytečně. „Víte, kdo je oběť?“ zeptala jsem se strážníka. „Podle té holky, která ho zastřelila, je to soused, Michal Soukup,“ odpověděl.

Znali jsme identitu oběti a měli i pachatele. To zase tak neobvyklé nebylo. Ne vždy totiž bylo nutné po pachateli složitě pátrat, protože prostě zůstal na místě činu a ke všemu se doznal. Ale i tak bude se zavražděným Soukupem hodně papírování, uvědomovala jsem si.

Strážníka jsem se zeptala, jestli už někdo informoval rodinu oběti. „Ne. Měli jsme?“ zeptal se nejistě.

Ještě to tak. „Ne. Postarám se o to,“ odpověděla jsem rychle. „Můžete mi popsat, co se dělo, když jste přijeli?“ zajímalo mě. „Přijeli jsme sem s kolegou na základě požadavku z operačního,“ začal strážník. „Ta holka volala, že někoho zastřelila. Dorazili jsme asi deset minut po oznámení. Zrovna přijížděla sanitka. Venku stála ta holka. Vstupní dveře byly otevřené. Záchranáři vběhli dovnitř a začali s oživováním. Jeden z nich vzal tu holku do sanitky. Ještě tam je. Prý jí nic není, jen je v šoku.

Já jsem kolegu pověřil zabezpečením místa činu a šel 10

jsem se podívat dovnitř. Zbraň, kterou ho zastřelila, leží nahoře na schodišti. Nesahal jsem na ni. Nikdo další v domě není.“ „Viděl jste kolem domu ještě někoho, když jste přišel?“ zeptala jsem se. „Ne, nikoho. Pak se tady začali shromažďovat sousedi, ale to až později,“ odpověděl. „Řekla podezřelá něco dalšího?“ zajímalo mě. „Jenom že zastřelila souseda Michala Soukupa.“ „Běžte k sanitce a počkejte tam u podezřelé, dokud nedorazím. Díky. A nemluvte s novináři,“ stihla jsem na něj ještě zavolat.

Podle toho, co řekl, to vypadalo, že podezřelá stála na schodišti, když vystřelila. Pak zavolala sanitku s tím, že někoho zastřelila. Z toho se dalo soudit, že nevěděla, na koho střílí. Jakmile přijel strážník s kolegou, už na ně čekala u vchodových dveří a informovala je, že zastřelila souseda. Takže po hovoru se záchranáři prošla kolem těla a zjistila, kdo to je. Otázkou zůstávalo, jak se ten kluk dostal do domu, když ho nepustila a nikdo jiný v domě nebyl.

Zdravotník si mezitím naskládal všechny věci do červené brašny a odešel za strážníkem. Ve dveřích se minul s technickým týmem. Pozdravila jsem se s kluky a jejich šéfovi Martinu Donutilovi stručně vylíčila, co se stalo. Martin dělal u techniků patnáct let a byl nejen velmi zkušený a schopný, ale taky důsledný. Považovala jsem za zbytečné mu říkat, co mají jeho lidé dělat.

Jen jsem ho požádala, aby důkladně zkontrolovali dveře a okna. Oběť se sem nějak dostat musela.

11

Začala jsem opatrně procházet domem a podstatné postřehy – nebo nepodstatné, to se teprve uvidí – si zapisovala.

V přízemí byla prostorná kuchyně s jídelnou, obývákem a koupelnou. Kuchyň a obývák měly tvar do L a za vstupní místností se propojovaly. Část venkovní stěny propojených pokojů byla prosklená se zatahovacími dveřmi – nezdály se poškozené –, kterými bylo možné projít do zimní zahrady. Pokud by ve vstupní místnosti nepřekáželo schodiště, bylo by možné se od hlavních dveří dívat přímo do zimní zahrady.

Po schodišti jsem vyšla do patra. Na předposledním schodu ležela zbraň Glock devatenáct. O schod výš jsem zaregistrovala mobilní telefon otočený displejem dolů.

Oba předměty jsem nechala na místě technikům a vydala se na prohlídku horního patra.

To nebylo tak otevřené a vzdušné jako dolní. Na stěnách byly zarámované fotografie. Jednalo se o snímky rodiny, nejspíš obyvatele domu, hádala jsem. Většinou bylo na fotkách zachyceno děvče od nemluvněte až zhruba do věku dvaceti let. Dívka byla hezká, štíhlá s dlouhými hnědými vlasy. Vypadala mile a inteligentně, pokud se dalo usuzovat z pohledu jejích zelených očí.

V horním patře jsem našla tři pokoje a dvě koupelny.

Jedním z pokojů byla ložnice s obrovskou manželskou postelí. Okamžitě po příchodu do místnosti mi padl pohled na otevřenou šatní skříň, která zabírala celou stěnu. Na zemi před skříní ležel otevřený kufr na zbraně.

Prázdný. Přistoupila jsem ke skříni. Uvnitř jsem spatřila 12

trezor zabudovaný do zdi. Otevřený. Byla v něm jen krabička s náboji, jinak nic.

Nechala jsem vše na místě a prošla další dva pokoje.

Nic zajímavého jsem v nich neobjevila. Když jsem sešla zpět dolů, informovala jsem Martina o svém nálezu.

Poslal nahoru kolegu, který zrovna procházel kolem něj.

Vrátila jsem se k tělu oběti, které už ohledávala doktorka Junáková. Mladá – na můj vkus možná až moc – lékařka, kterou jsem moc dobře neznala. Po úvodních zdvořilostech mě informovala o výsledcích předběžného ohledání, které provedla. Předpokládanou příčinou smrti bylo střelné zranění hlavy. Žádná obranná nebo jiná zranění nezjistila. Vzhledem k okolnostem odhadovala čas smrti na půl jedenáctou večer.

Nechala jsem nařídit soudní pitvu a vyšla ven.

Tam bylo pořád dost rušno. Sanitky sice už odjely, ale místo nich přijelo vozidlo koronera. Stály tam policejní vozy a v těsné blízkosti domu vozidlo techniků.

Dav přihlížejících se také rozrostl. Někteří neváhali a fotili si surrealistický obraz, který se jim naskytl, na mobilní telefony. K zrzavé novinářce se přidali další kolegové. I když přesnější by asi bylo nazvat je konkurenty.

Vydala jsem se po kamenném chodníku ke strážníkovi, který postával nad dívkou sedící na lavičce. Všimla jsem si přijíždějícího vozidla mého kolegy Daniela.

Počkala jsem, až zaparkuje a přijde ke mně. Poručík Daniel Pursa pracoval na oddělení čtyři roky. Bylo mu něco málo přes třicet a nejvýraznější na něm byla jeho zrzavá hustá kštice.

13

„Dobrý večer, nebo ráno,“ pronesl, jakmile zdolal krátkou vzdálenost mezi námi. „Omlouvám se, že jsem dorazil tak pozdě, ale cesta byla celkem dlouhá.“ Mohla jsem si rýpnout, že by mě zajímalo, kde přespával, protože bydlel v centru a cesta by mu nemohla trvat déle než mně. Ale nechala jsem to být a raději se s ním za chůze podělila o zatím zjištěné poznatky k případu.

14

20. SRPNA, ANETA Jeden ze zdravotníků mě odvedl do sanitky. Usadil mě na sedačku vedle lehátka a prohlídl, jestli nejsem zraněná. Pak mi přes ramena přehodil deku a odešel.

Zadní dveře sanitky zůstaly otevřené, takže jsem mohla pozorovat divadlo před domem. Kdybych vstala a podívala se ze dveří sanitky doleva, viděla bych na náš dům.

Ale nemohla jsem vstát. Nemohla jsem se pohnout. Přepadla mě strašná únava. I dýchání se najednou zdálo obtížné. Jako bych na hrudi měla těžký balvan, který žebrům ztěžoval jejich pravidelné zvedání a klesání.

Pravá ruka mi volně visela dolů ze sedačky, levou jsem měla opřenou o opěrku. Nemohla jsem pohnout prsty.

Mozek byl z toho abnormálního činu natolik vyčerpaný, že odmítal spolupracovat. Zavřela bych oči, kdybych neměla strach z toho, co přijde. A tak jsem dál seděla a zmohla se jen na pozorování okolí. Lidé běhající sem a tam mi začali připomínat mravence, které jsem jako malá s oblibou pozorovala. Sem a tam. Sem a tam.

Vyděsil mě policista v uniformě, který nahlédl do sanitky. „Lékař říkal, že vám nic není. Sanitka potřebuje odjet, tak pojďte za mnou,“ oznámil mi přísně. Posunkem při tom ukázal na lavičku v zahradě.

Spustila jsem nohy na podlahu a pomalu vstala. Policista si všiml, že v chůzi nejsem zrovna nejjistější, tak 15

mě podepřel a kráčel po mém boku, dokud jsme společně nedošli k lavičce, na kterou jsem se usadila.

Snažila jsem se přijít na to, co bude teď. Ale nebyla schopná souvisle myslet. Měla jsem v hlavě prázdno.

Jako by mě do ní někdo střelil a všechny moje myšlenky se rozprskly o zeď. Jako ty Michalovy, napadlo mě. Ne, blbko. Ani jeho mozek, ani jeho myšlenky se nerozprskly o zeď. Když jsem šla ke dveřím, stěna naproti schodišti byla čistá, takže kulka asi zůstala v mozku. Ale možná se do mozku vůbec nedostala. Třeba ho jen škrábla na čele a on už dávno odešel. Policisté tam byli, protože hledali tělo, jenomže Michal už byl dávno doma. Nebo se někde schovával. Čekal, až všichni odjedou, a pak se vrátí, aby se mi pomstil.

Bylo příjemnější, když mozek nepracoval, než když takhle přemýšlel. Ale mozek naštěstí dostal nový impuls.

Přicházející dvě postavy. Muž a žena. Muži jsem hádala kolem třiceti, měl zrzavé vlasy a byl vyšší než žena.

Ta měřila tak metr sedmdesát, měla sportovní postavu a kudrnaté, špinavě blond vlasy dlouhé po ramena. Byla o něco málo starší než její kolega. I v tom šeru si nešlo nevšimnout jejích velkých pronikavých modrých očí. Žena se ujala slova. „Kapitán Hana Vítková, kriminální policie,“ ukázala mi průkaz. „Poručík Daniel Pursa,“ představila zrzavého kolegu. „Můžete mi říct své jméno a co se stalo?“ „Aneta Valová.“ Chvíli jsem přemýšlela, jak situaci nejlépe popsat. Nakonec jsem se zmohla jen na konstatování, že jsem zastřelila Michala Soukupa.

Oba mlčeli a čekali, co dalšího řeknu.

16

„Bydlí támhle,“ dodala jsem. Hlavou jsem kývla směrem k domu sousedů, který přes husté stromy a keře nebylo skoro vidět.

Zase chvíle ticha. Nakonec to nevydržela policistka a zeptala se, jak se to stalo.

Jenom jsem na ni zírala, protože jsem nechápala, na co se to vlastně ptá. Přeci bylo jasné, jak se to stalo.

Když jsem mlčela moc dlouho, zeptala se, proč jsem ho střelila.

To byla velmi dobrá otázka. Protože jsem měla strach? Protože jsem měla v ruce zbraň? Nebylo vlastně jedno proč? Podstatné bylo, co se stalo, ne proč se to stalo. Odpověď nedokázala nic změnit.

Ale takové vysvětlení by nikoho z přítomných nejspíš neuspokojilo. „Myslela jsem si, že je to zloděj.

Měla jsem strach. Vzala jsem zbraň, zavolala na něj, že mám zbraň, ať odejde. Ale on nic neřekl a šel za mnou.

Vystřelila jsem, myslela jsem, že ho vyděsím a on uteče, ale místo toho spadl na zem. Rozsvítila jsem a viděla, že je to soused. Zavolala jsem sanitku.“ „Vy jste viděla, kdo leží na zemi, a až pak jste zavolala sanitku?“ ujišťovala se policistka, že mě správně pochopila.

Jen jsem kývla hlavou na souhlas. „Doma jste byla sama?“ zeptala se. „Ano. Rodiče dnes odjeli na prodloužený víkend.

Vrátí se až v neděli.“ Došlo mi, že se vrátí okamžitě, jakmile se dozví, co se stalo. „No, asi se vrátí dřív, vzhledem k tomuhle,“ opravila jsem se. „Kde jste vzala zbraň?“ další dotaz policistky.

17

„Táta ji měl v trezoru.“ „Vy s ní umíte zacházet?“ „Ne. Asi jo. Já nevím.“ Nebyla jsem si jistá, jak odpovědět. „Tak ano, nebo ne?“ vložil se do hovoru její zrzavý kolega. „Ne, jenom jsem tátu párkrát viděla, jak ji nabíjel.

A když jsem byla malá, měla jsem maketu pistole na kuličky. Ovládala se podobně. Jenomže měla pojistku, kterou jste museli zmáčknout, když jste chtěli vystřelit.

Tahle pistole ale byla nejspíš už odjištěná. Nevím. Prostě jsem to zmáčkla a ona vystřelila.“ Vychrlila jsem ze sebe a rozbrečela se. Nemohla jsem si pomoct, do očí se mi draly slzy, které jsem nemohla zastavit. Začaly mi stékat po obličeji. Najednou jsem měla plný nos. Potřebovala jsem se vysmrkat, ale neměla jsem kapesník.

Utřela jsem si obličej do rukávu mikiny. „Jak dobře jste Michala znala? Byli jste přátelé?“ zeptala se policistka. „Moc dobře ne. Oni se sem přistěhovali zhruba před půl rokem. Párkrát jsme se viděli, ale nebyli jsme přátelé,“ odpověděla jsem. „Nepohádali jste se?“ zeptala se zase ona. „Ne, říkám, že jsem ho sotva znala,“ reagovala jsem asi trochu podrážděně. „Jak se dostal do domu?“ zajímalo ji.

Už mě začínaly její dotazy unavovat. „Já nevím.“ „Byly dveře zavřené?“ Zamyslela jsem se. „Určitě byly zavřené. Myslím, že i zamčené,“ odpověděla jsem nakonec.

18

Policistka si schovala notes, do kterého si během výslechu dělala poznámky. Pokynula svému kolegovi a oba poodstoupili stranou. O něčem spolu mluvili, ale byli dost daleko, takže jsem jim nerozuměla. Policistka se během hovoru jednou podívala směrem k domu sousedů. Uvědomila jsem si, že jeho rodina to pravděpodobně ještě neví.

Když ti dva domluvili, policistka zamířila přes zahradu k příjezdové cestě. Zrzek někomu telefonoval. Pak přišel ke mně, informoval mě, že jsem zadržená kvůli podezření ze spáchání trestného činu zabití, a odvezl mě na policejní oddělení.

19

21. SRPNA, HANA S Danielem jsme se dohodli, že já si promluvím s rodinou oběti, zatímco on provede zadržení podezřelé. Rozhodla jsem, že s informováním státního zástupce můžeme počkat do rána, protože jsme měli přiznání Anety Valové a jednalo se o závažný trestný čin.

Společensky přijatelnější by bylo, kdybych nechala rozhovor s rodinou na rozumnější hodinu. Ale já jsem na to, co je etické, teď moc ohledy brát nemohla.

Existovalo riziko, že se o činu rodina dozví od sousedů nebo zvídavých reportérů. Všichni, kdo o případu věděli, měli zakázáno o něm mluvit s veřejností.

Ale nebyla jsem naivní a věděla, že informace se ven vždycky dostanou. V tomhle případě to asi bude platit dvojnásob, napadlo mě. Mladý muž oběť, mladá žena podezřelá. Byli to sousedé v klidné a bezpečné čtvrti. Děti bohatých rodičů. To si média nenechají ujít. Ještě měsíce po činu budou dychtiví novináři krmit diváky zpráv perličkami o tom, s kým pachatelka chodila na střední a jestli měla oběť raději auta nebo motorky.

S novináři jsem si nikdy nerozuměla. Nesnášela jsem jejich otázky pokládané stále dokola pouze s využitím jiných obratů. Doufali, že když se na stejnou věc zeptají třikrát, možná se přeci jen slitujete – nebo v horším 20

případě polevíte v ostražitosti – a řeknete jim, co jste vlastně nechtěli.

Sama jsem v začátcích kariéry u policie měla s novináři problém. Jedna reportérka byla tak neodbytná, že jsem jí mimo záznam sdělila pár informací k právě probíhajícímu vyšetřování. Hned druhý den jsem si ty informace, které byly sděleny mimo záznam, mohla přečíst v novinách. A bohužel nejen já, ale i podezřelý. Docela to pak kolegům zkomplikovalo vyšetřování.

Mně už ne, protože mě z případu stáhli.

Teď mě čekal rozhovor s pozůstalými. Tohle bylo vždycky emočně náročné. Nebylo možné se připravit na to, jak lidé na takovou zprávu zareagují. Zároveň pro mě ale bylo důležité jejich reakci sledovat. I skutečnost, že blízcí oběti neměli čas připravit se na to, co jim oznámím, byla důležitá. Většinou pak byli mnohem otevřenější a upřímnější. Pokud jim budu klást správné otázky, můžu se dozvědět informace, které by se rozhodli – kdyby měli čas si to promyslet – nechat pro sebe. Buď z úcty k mrtvému, nebo z vlastních zištných důvodů. Nebo prostě proto, že by si neuvědomili, že by informace mohly být relevantní.

Kráčela jsem k domu sousedů, na který při výslechu ukazovala Aneta Valová. Příval adrenalinu, který jsem zažila, když jsem přijela na místo činu, začal opadávat. Najednou jsem se cítila unavená a musela se bránit zívání. Přemýšlela jsem nad tím, co jsme se zatím dozvěděli. Mladý muž, který své sousedy skoro neznal, počkal, až budou rodiče dívky pryč, a vydal se do jejich domu. Mohl si myslet, že je dům úplně prázdný? O to 21

podivnější ale byla jeho reakce na Anetino varování, že má zbraň. Pokud si myslel, že v domě nikdo není, re­­ agoval by spíš útěkem. Dovedla bych i pochopit, kdyby se snažil na svědka v domě zaútočit, ale on – pokud jsem mohla Anetě Valové věřit – v podstatě nereagoval.

Jako by ani nebyl při smyslech. Už teď mě zajímalo, jak dopadnou toxikologické testy. Další variantou bylo, že ji neslyšel. Třeba něco poslouchal. Ale sluchátka neměl, toho bych si všimla. A když ne já, určitě by mě na to upozornila doktorka při ohledání. Zbývalo tedy zjistit od rodiny, jestli nebyl hluchý. Valová říkala, že ho vlastně neznala. Kdyby byl, nejspíš by to ani nevěděla.

Otevřela jsem branku a vstoupila na chodník stáčející se k domu. Všimla jsem si, že za oknem vilky se pohnuly závěsy. Pravdou bylo, že jsem moc nepočítala s tím, že by obyvatelům domu zůstalo dění u sousedů utajeno. Jen jsem doufala, že ještě neví, kdo byl obětí.

Zazvonila jsem na zvonek u dvoukřídlých bílých dveří. Ty se vzápětí otevřely, jako by za nimi celou dobu někdo vyčkával, až přijdu. Za dveřmi stála menší, velmi štíhlá žena s průsvitnou pletí. Odhadovala jsem její věk tak na padesát let, takže se pravděpodobně jednalo o matku oběti. Měla krátké mahagonové vlasy. Stála tam v županu a naboso. Hluk od sousedů ji zřejmě vytáhl z postele, hádala jsem. „Kapitán Hana Vítková, kriminální policie,“ představila jsem se a ukázala jí služební průkaz. Žena se na průkaz zadívala, ale byl to dost zběžný pohled. Podle toho, jak se snažila zaostřit, jsem odhadovala, že bez brýlí na něj stejně neviděla. Mimo to, 22

na chodbě, kde stála, se svítilo, zatímco já jsem byla venku ve tmě. „Vy jste paní Soukupová? Můžu dál?“ Rozhodně jsem s ní smrt jejího syna nechtěla probírat ve dveřích. „Ano, já jsem Dana Soukupová.“ Vstoupila do domu natolik, abych se kolem ní mohla protáhnout dovnitř.

Zavřela za mnou a vydala se chodbou do nitra domu.

Následovala jsem ji.

Usadila mě v prostorném obývacím pokoji, který byl zaplněný nejmodernějším vybavením. Televizí s širokoúhlou obrazovkou počínaje a velkými reprobednami umístěnými ve stěnách obkládaných dřevem konče.

Bylo vidět, že majitelé si potrpí na luxus a také ho rádi, a na můj vkus dost okatě, dávají najevo ostatním. „Můžu vám nabídnout kávu nebo vodu?“ nabídla mi Dana Soukupová. „Ne, děkuji,“ odmítla jsem. „Jste doma sama?“ „Nahoře spí manžel a děti,“ odpověděla.

Pokud dětmi myslela syna, tak ten nahoře nespal.

Věděli rodiče, že šel k sousedům?

Dana Soukupová stála naproti mně a upřeně mě sledovala. „Můžete, prosím, probudit manžela a syna? Potřebovala bych s vámi se všemi mluvit,“ požádala jsem ji.

Původně jsem ji chtěla požádat jen o probuzení manžela, ale oficiální identifikace oběti ještě neproběhla a neměla jsem jistotu, že se opravdu jednalo o Michala Soukupa. Když už jsem se chystala je informovat, že jejich syn je mrtvý, bylo by dost trapné, kdyby ležel nahoře v posteli.

23

Očividně se jí nechtělo udělat, o co jsem ji právě požádala. Usadila se naproti mně. „Je to opravdu nutné?

Manžel brzy ráno vstává a bude se chtít vyspat. Nemůžeme to vyřešit spolu?“ navrhla.

Dost bych se divila, kdyby jejího manžela ten šrumec venku už neprobudil. „Bohužel se obávám, že to nutné je,“ nenechala jsem se odbýt.

Rezignovaně vstala a odešla. Bylo mi jí líto. Zatím netušila, že se jí za pár minut zhroutí svět.

Během čekání na manžele jsem přemýšlela, jak to, že nevěděla, že jejich syn není doma. Plnoletý sice už byl, podle mého odhadu mu bylo tak k pětadvaceti, ale když bydlel u rodičů, čekala bych, že budou mít přehled.

Z horního patra ke mně doléhaly nějaké hlasy. Manžel Dany Soukupové už byl nejspíš vzhůru. Za pár minut přišli oba dolů. Tvář Dany Soukupové od chvíle, kdy jsem ji viděla odcházet probudit manžela, prošla proměnou. Byla ještě víc stažená a kolem nosu a úst se jí prohloubily vrásky. „Syn není doma,“ informovala mě.

To jsem čekala, ale zatím jsem to nekomentovala.

Vstala jsem a představila se jejímu manželovi. On se mi představil jako inženýr Karel Soukup, daňový poradce.

Přišlo mi to docela zvláštní, protože tohle zjevně nebyla obchodní schůzka. Proč se obtěžoval říkat mi, čím se živí? Chtěl na mě snad udělat dojem svým titulem a společenským postavením? Nebo mě chtěl zastrašit?

Docela by se mi tady hodil Patrik, který byl mimo jiné policejním psychologem. Vysvětlil by mi, co tahle póza ve stylu já jsem daňový poradce měla znamenat.

24

Inženýr Soukup mi nebyl zrovna sympatický. I když se mi většinou s úspěchem dařilo se od takových soudů oprostit a nevytvářet si k lidem, kteří souviseli s vyšetřováním, sympatie či nesympatie, u něj mi to nešlo.

Byl značně obtloustlý, měřil skoro dva metry, což ještě umocňovalo obří dojem z něj. Podle mého odhadu byl minimálně o deset let starší než jeho žena. Šedivé, krátce střižené vlasy a pěstěný prošedivělý plnovous svědčily o tom, že si na svém vzhledu dával záležet. I když měl na sobě župan a pantofle, čišelo z něj přehnané sebevědomí a arogance. Malýma, zapadlýma očkama v odulém obličeji si mě dost nevrle prohlížel. Po pár vteřinách přesunul svůj pohled ode mě na starožitné hodiny, které stály u zdi. Podle mě se do domu vůbec nehodily, ale určitě byly hrozně drahé. Zjevně mi chtěl naznačit, že tohle není vhodný čas na společenskou návštěvu. „Proč mě moje žena kvůli vám vzbudila?“ Ani nečekal na odpověď. „Jsem značně vytížený a nerad bývám buzen v jednu ráno,“ pokračoval vyčítavě.

Ten chlap mi byl hrozně nesympatický. Zato jeho ženu jsem litovala. Vypadala, že se vedle něj celá schoulila. Obávala jsem se, že až jim oznámím, kvůli čemu jsem sem přišla, nebude jí manžel v téhle situaci oporou.

Vlastně se nabízela otázka, jestli někdy vůbec byl. Ale nebyla jsem tady kvůli tomu, abych analyzovala jejich manželství. „Mrzí mě, že vám to musím sdělit, ale domníváme se, že váš syn Michal byl zabit.“ Soukup starší nehnul ani brvou. Dál si mě měřil, jako bych mu syna zabila já.

25

Dana Soukupová se začala třást. Zbledla ještě víc. „Ne, to není možné. Sice tady není, ale on se domluvil s přáteli a šel někam ven,“ snažila se rozumně vysvětlit nepřítomnost syna v domě. „Jak to myslíte, že se domníváte? Co to má být?

Nějaký debilní vtípek?“ osopil se na mě Soukup zvýšeným hlasem. „Bohužel to není vtip, pane Soukupe. Vyšetřujeme úmrtí a byli jsme informováni, že obětí je váš syn.

Samozřejmě bude nutné provést oficiální identifikaci…“ chtěla jsem pokračovat, ale Soukup mi skočil do řeči. „Kde je?“ vyštěkl. „Na cestě na patologii.“ Snažila jsem se mít s tím chlapem soucit, ale štval mě pořád víc. Začínala jsem litovat, že jsem s sebou nevzala Daniela. Ve dvou by jednání se Soukupem bylo nejspíš snazší.

Jeho žena se posadila na gauč a vydala při tom ze sebe vzlyk. Uvědomila jsem si, že jsem kvůli tomu arogantnímu blbci zapomněla na jeho ženu. Došlo jí, že dění u sousedů, které ještě před chvíli sledovala jako nezúčastněný divák, mělo hluboký dopad na její vlastní rodinu. Dnešní noc od základu změní její dosavadní život. „To u sousedů?“ hlesla. „Ano,“ potvrdila jsem její domněnku. „Co u sousedů? O čem to meleš?“ osopil se na ni manžel.

Předběhla jsem jeho ženu a odpověděla místo ní. „U vašich sousedů došlo k incidentu se střelnou zbra26

ní. Váš syn při něm přišel o život.“ Uvědomila jsem si, že jsem sem přišla, abych od nich získala informace, ne jim je dávala. Na to bude dost času později. „Můžete mi říct, kdy jste syna viděli naposledy?“ zeptala jsem se. „Já včera večer,“ Soukup se zarazil. „Nebo teda předevčírem. Prostě ve středu u večeře. Pak jsem šel spát, ráno jel do práce a už jsem ho neviděl. Nemám vám víc co říct.“ Otočil se a odešel.

Nepřekvapilo by mě, kdyby šel zase spát. Možná jsem se pletla, ale zdálo se mi, že ho víc rozčílilo to noční probuzení než smrt vlastního syna. Ale pravdou bylo, že se v těchto situacích lidé chovali různě. Nebylo možné definovat normální reakci. Každopádně to s otcem oběti nešlo zrovna podle mých představ. Zčásti mě mrzelo, že jsem z něj nedostala víc informací. Na druhou stranu jsem byla ráda, že odešel. Sedla jsem si na gauč vedle jeho ženy. „Kdy jste viděla syna naposledy vy?“ zeptala jsem se. „Já jsem ho viděla dnes, tedy včera. V šest večer.

Přišla jsem za ním do pokoje, říct mu, že je připravená večeře, ale Míša nechtěl jíst. Říkal, že se jde později najíst někam ven. Tak jsem večeřela jen s dcerou a manželem. Šla jsem si lehnout před desátou a v jeho pokoji se pořád svítilo. Jenom jsem na něj zavolala dobrou noc.

Taky mi popřál dobrou noc.“ Dana Soukupová se rozplakala. „Ani jsem za ním nezašla. Nevěděla jsem, že už ho neuvidím.“ Následoval další příval slz a vzlyků.

Potřebovala jsem ji uklidnit. Rozhodla jsem se raději odvést řeč jinam. „Prý jste se nedávno přistěhovali.“ 27