Pokušení s Kolombínou

Lubomír Macháček POKUŠENÍ S KOLOMBÍNOU

Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Michal Palán Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Lubomír Macháček, 2017 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 Vydání první Vychází jako 269. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-7636-3

LUBOMÍR MACHÁâEK

Pokušení s Kolombínou

▼▼▼

Než vylezl Simon Nakládal ze škodovky, strčil si do úst žvýkačku. Možná ze zvyku, možná z nervozity. Už tu stála dvě policejní auta. Byla středa, druhého října, dvacet minut po jedenácté. „Musíš zastavit zrovna tady?“ zabručel Madlenka, když se mu od bot rozstříklo bláto. Očima prolétl okolí, pak ukročil k zádi škodovky a z kufru auta vyndal gumáky. Beze slov se přezuli. Po suchu, které zem málem zadávilo, se na krajině podepsaly podzimní deště.

Už měli zpoždění. Nakládal si razil cestu podél plotu zahrádek a pohyboval se kupředu na svých dlouhých nohách přískoky. Chtěl se co nejvíc vyhnout jílové oranici, která u potoka končila. Vodní tok tvořil mezi poli a civilizací jakousi hranici, za ní v kostrbatém uspořádání začínaly pozemky opentlené plůtky a ohradami, které patřily vlastníkům domků městské čtvrti nesoucí název Vánek.

Jako naschvál zrovna dnes tu parádně fičelo. Komisař si raději přitáhl do čela baret, mhouřil oči proti větru a sledoval Nakládala, jak má napilno. Málem mu nestačil.

K místu činu zbývalo ještě pár desítek metrů. Teprve když Simon zapadl do oranice po kotníky a uvízl v blátě, všiml si, že na druhém břehu strouhy je vyšlapaná cestička, která nebyla tak podmáčená. Lopotně na ni přeskočil.

Vzápětí se přes vodu přenesl i komisař, jeho gumáky po blátě pár decimetrů popojely, ale kolizi se zemí ustál. Nakládal šéfovi zatleskal.

5

Madlenka tyhle vtípky velkoryse přehlížel, prostě Simon se musel okolí nějak připomínat. Aby život u kriminálky nebyl tak fádní, nechával se slyšet, když ho někdo za to pokáral. I když spolu dělali na oddělení už pěknou řádku let, Simon komisaři vykal, třebaže mu Madlenka tykání dávno nabídl, nicméně Nakládal trval na svém.

A pochopili to i Bouček s Mackovou, kolegové, kteří do týmu patřili. Vrchní komisař byl jenom jeden.

Na místě činu už úřadoval doktor Kryštof, soustředěně se nakláněl nad nebožtíkem a diktoval si poznámky do záznamníku. Padly letmé pozdravy.

První pohled napovídal, že oběť skončila v potoce. Ctirada Chrobáka vytáhli technici na břeh a překlopili na záda. Jako želvu. Jako hlemýždě. Oživovacích pokusů už nebylo třeba. Nakládal měl dojem, že chlapík ve vatovém kabátu ještě doutná a jeho odhad nebyl zas tak dalek od pravdy. Muž se nehýbal. Límec a kabát měl silně zakrvácený, nebylo pochyb, že jeho pozemský čas vyprchal. „Utopil se?“ pohlédl Madlenka na patologa. „Má devastující zranění lebky, tělo poseté střepinami, v hlavě díru po hřebíku, asi jak prolétl plotem,“ usrkl větu doktor. „Ten potůček je vzdálený pět šest metrů od branky, to je takových maximálně osm kroků. Musel k vodě doběhnout přes zahradu. Svědčí o tom sežehlá tvář, vlasový porost, pravá ruka a poškozené partie ramen. Na sobě měl ale kabát s nějakou vložkou. Jestli mohu soudit podle stop, vyřítil se z toho stavebního domku směrem k vodě, povalil plot a zbavený smyslů přistál v potoce. Pak vdechl bahýnko se zbytky trávy a zadusil se.“ 6

„Jo, možná,“ pootočil se komisař. Na dohled od nich stála v zahradě stavební buňka. Po výbuchu budila dojem, že jde o chaloupku na muří nožce. Za ní, směrem k obecní cestě, vyrůstala z pozemku dvoupatrová vila. Břízolitová omítka barvy bordó, hit osmdesátých let dvacátého století, opršela a vybledla. „Plyn?“ prohodil Nakládal. „Na semtex to nevypadá, ale kdo ví,“ odvětil komisař a přestal si chránit nos rouškou. „Nějaké šrapnely z flašky od propan-butanu se na zahradě našly,“ kývl Kryštof hlavou směrem k likusáku, znovu se shýbl nad obětí a palcem lehce stáhl nebožtíkovi víčka, aby mu prohlédl oči. „Petechiální krvácení?“ zamachroval Nakládal. „Možná bude mít nějaké stopy i pod oděvem. Ale nepředbíhejme, ráno je moudřejší večera.“ „Jen aby, to už dnes neplatí,“ pošťouchl patologa komisař. „Znám ho. Možná si taky vzpomeneš na kauzu Chrobák, měl syna. Co zjistíme, dozvíš se první,“ dokončil svou disputaci doktor, vzhlédl ke komisaři, jestli tělo mohou odnést, a podal Madlenkovi ruku. „Měl bys zavolat Kristině.

Pracovali jsme tenkrát na znaleckém posudku spolu.“ „Ozvu se jí…,“ připustil komisař. „Udělám to radši hned,“ řekl po drobném zaváhání a mrkl na hodinky. Bylo krátce před polednem. Doktorka Madlenková měla momentálně konzultaci. Asistentka slíbila, že vzkaz určitě vyřídí. ▼▼▼

7

Když spatřila Kristina Madlenková ve dveřích ordinace bývalého manžela, zatvářila se poněkud zdrženlivě, třebaže byl ohlášen. „Jen jsem si odskočil, máme polední přestávku,“ prohodil poněkud alibisticky na vysvětlenou komisař. „To se smí?“ „Za tebou vždycky.“ „Podívej, Viktore, kdysi jsem ti to uvěřila…,“ nedopověděla a ukázala na ošoupanou sedačku, na které se kdysi milovali. Tenkrát ale byla ještě nová. Komisař z ní sfoukl nános imaginárních vzpomínek a sedl si. Kristina vklouzla naproti němu do křesílka. Ke klientům si sedávala bokem, aby je v emočním rozletu nerušila, ale kriminální komisař se málokdy nechal vyrušit. Teď překvapivě navrhl, jestli by mohli zajít spolu na oběd. Půlhodina by mu stačila. „Ty to chceš odbýt půlhodinou?“ „To nemá být pozvání na rande…“ „No dovol,“ ohradila se. Její třepotavý úsměv mu připomněl milosrdné pohlazení. Kde jsi, dávná minulosti?

Možná si vybavil i chvíli, kdy se před mnoha lety dohodli na rozvodu. Sbohem a šáteček, vysílaly tenkrát její oči.

Oběma při tom muselo být úzko, věděl to, snad čekal i pár slziček, ale nedočkal se.

Viktor Madlenka protáhl zklamaně obličej, ale chápal to. Když volal, hovor přijímala její asistentka. Od ní se dozvěděl, že paní doktorka odjíždí odpoledne za otcem do Domova seniorů a nebude přítomna ani v pátek. Starý pán upadl a šeredně se pomlátil. Nechtěl se ptát.

8

„Tak o co jde?“ přerušila tichý let jeho myšlenek. „Čaj, kávu… nebo sklenku mléka?“ „Nic, nic… i já mám kvalt,“ ujistil ji a přešel k věci: „Minulý týden tě navštívili Iveta a Ctirad Chrobákovi.“ „Jak ses to dozvěděl?“ „To bych si zatím nechal pro sebe. Ctirad Chrobák je po smrti. Zvláštní smrt, dnes dopoledne málem uhořel…

Jedu z místa činu.“ „Někdo ho zapálil?“ „To zatím nevíme. Spíš nešťastná náhoda, bouchla mu kamínka na propan-butan. V šoku skončil v potoku a pravděpodobně se utopil. Ale nemůžeme vyloučit ani úmyslný čin.“ „A co chceš na mně? Abych ti vyprávěla, jak ho ženuška vzala pod krkem? Nebo že se pomlátili?“ „Třeba… jak dlouho k tobě docházeli?“ „Poslední půlrok, ale nepravidelně. Spíš Chrobáková, on to sabotoval,“ připustila Kristina. Kdysi jeho žena nosila dlouhé vlasy po ramena, teď byla ostříhaná na kluka.

Ten klučičí zjev jí koukal i z očí. „Takže toho máš víc.“ „Mám, ale nedám,“ řekla s úsměvem. „To uvidíme,“ poznamenal zklamaně a svou bývalou ženu opustil. ▼▼▼

Tak Ctirad Chrobák je po smrti. Kristinu Madlenkovou to zarazilo, možná se i trochu lekla. Pohlédla na hodinky 9

a sáhla do lístkovnice pro spis Chrobákových. Neudělala někde chybu? Neměla se Chrobákovi víc věnovat? Vybavovala si ten rozhádaný pár docela dobře.

Naposledy přišli minulý pátek. Dnes byla středa. Venku to vypadalo na bouřku a bouřka se chystala i u ní v ordinaci.

Možná měla tu podivnou dvojici usměrnit hned zpočátku.

On opuchlý, neforemný medvěd, ona štíhlá, energická žena.

Pohledná čtyřicítka s mikádem. Chlapům se musela líbit. Člověka napadne, že manželská rozprava po dvaceti letech soužití může proběhnout v zásadě jen dvěma způsoby. Oba buď mlčí, protože si už všechno řekli, a tak dlouho se užírali, že druhému nenabídnou ani poťouchlosti, anebo vzplanou vášně. To potom jeden může uhořet. Ale hodí se hovořit o intimních věcech před manželem, který přišel v teplácích? Nebo snad právě proto? „Mlčet můžeme i doma, vždyť jsme se na něčem dohodli,“ čertila se na manžela Chrobáková, když už ticho třaskalo a stávalo se neúnosným.

Psycholožka přikývla. Zřetelných projevů souhlasu či nesouhlasu se dopouštěla zřídkakdy. Věděla, že hodnotit činy lidí v terapii je ošidné a že musí být trpělivá. V léčbě slovy je důležité nic neuspěchat a vyčkat na vhodný okamžik, kdy mučivá chvíle ticha vyplaví sediment křivd a v hlavách klientů to zabouří. Zkušenost jí ale napovídala, že ty dva musí přibrzdit. Zejména Iveta Chrobáková přetékala emocemi. Rozhovořila se o stojatých vodách v manželství. No nic, ty potkají každého.

Nadílka čtyřiceti let ji probudila jako mě, říkala si při pohledu na ni Kristina. Oč hůře vypadal manžel, o to lépe 10

se vyparádila ona. Potrpí si na značkové oblečení, ale nějak se jím nehonosí, prostě nosí ráda hezké věci. Chrobáková měla figuru třicítky, na sobě klasický tmavomodrý kostým s úzkými kalhotami a pod ním určitě prádlo za deset patnáct tisíc, které se s ní mazlí, když už to nedělá manžel.

Takhle si své protějšky hýčkají zámožní milenci, ale o těch se Iveta nezmínila, její problém byl Ctirad. A když se jí zeptala, kde pracuje, řekla, že manžel je na volné noze a ona zaměstnána v administrativě jedné zahraniční firmy.

Také odpověď. A Chrobák v polospánku přikyvoval. Ani jedno, ani druhé nebyla pravda. Proč ale dělají, že chtějí požádat o pomoc a přitom lžou, Kristina nechápala.

Však ani Ivetě se ten rozpačitý úvod rozpravy o manželství nezamlouval, doktorka jí snad nevěří? „Tak povídej, proč jsme sem přišli, neumírej. Snad se mě nebojíš?!“ Slovní šťouchance Ctirada nevyvedly z míry, chvílemi se dokonce usmíval. Kristinu napadlo, že tenhle chlapík je parádně sjetý. Ani loket jeho milované ženy, který mu občas zabrnkal o žebra, ho nevyvedl z míry. „Probouzí se někdy?“ A stále ticho, hrobové. Iveta Chrobáková udělá významné gesto a v křesílku se srovná jako manekýna, čekající na snímek do Playboye. „Hrával si na umělce… Nečum a něco řekni, když si to platíme!“ ▼▼▼

11

Chrobák občas zkřivil tvář a neklidně poposedl. Do podobných situací se zřejmě dostával i doma. Na rozdíl od ženy hovořil málo, trousil neúplné věty, aniž by se snažil odrážet manželčiny útoky, jako by mu těch sto padesát kilo živé váhy bránilo dokončit myšlenku. „Nebylo by dobré, kdybych si s každým promluvila zvlášť?“ navrhla konečně doktorka. „Pro mě za mě,“ odsekla Chrobáková, zvrátila se do křesílka a zhrzeným pohledem vysmýčila strop ordinace.

Chrobák pochopil, zamířil ke dveřím a netečně šeptl: „Počkám…“ „No nekruť hlavou, podívej se na sebe, jak vypadáš.

Děláš ostudu,“ vymetala ho povzdechem do čekárny a pak za ním vyslala spršku slov, které už sotva mohl slyšet. „Co mu říkáte?“ hledala spojence v psycholožce. „Co bych mu měla říkat?“ „Váží hodně přes metrák,“ usrkávala slova, „on má snad šestky. Věčně je pod práškama.“ „Kdo mu je píše?“ „Objedná si je přes internet. Anxiolitika, sedativa, hypnotika. Platíčko pět kilo. V poslední době bral hypnogen, prý aby neměl choutky. Třeba čtyři najednou. Ale střídá to. No vlezla byste na něj?“ „Problém máte vy dva, ne já.“ „Však také spolu už léta nespíme. Nemyje se, režisér… a taky mu nefunguje. Prý hledá inspiraci. Víte, já nejsem a nikdy jsem nebyla nějaká slečinka od ,cool centra‘, život je těžký a s chlapy to není jednoduchý. Ale on takový nebyl, bafnul a držel. Pitbul. A taky si myl nohy. Pětkrát 12

týdně trénoval… Udělaný chlap, blonďák. Nosil mě do postele. To byste viděla, jak jsme zpočátku vyváděli. Nechal toho, protože jsme začali stavět barák. Ale jak jsme měli hotovo, jako by ho to přestalo se mnou bavit. Doktorko, vy byste žila s chlapem, kterého to nebaví?“ „Já nevím, paní Chrobáková, to záleží na okolnostech, na věku. Měl malér se šířením zakázaných látek.“ „No mně teď bylo dvaačtyřicet, odchovala jsem dvě děti. Vždyť mě taky znáte.“ „Zeptám se znovu, chcete být spolu, nebo se rozejít?

Rozhodnout se musíte sama. Měla byste upřesnit původní zakázku.“ „Jakou zakázku?“ „Co od našich sezení vlastně očekáváte? Sedíme tu spolu už počtvrté a stále improvizujeme.“ Čtyřicátnice uždibla ze rtů srpek úsměvu a vzduchem ho poslala k psycholožce. „Je na chlapečky.“ „Chápu, potkaly vás hrozné věci, ale tohle se přece nepotvrdilo. Sama tomu nevěříte.“ „Vyhrožuje. Šmíruje.“ „Stalo se něco, co bych měla vědět?“ „Jenom to pomyšlení, že někde bloudí po domě, mě obtěžovalo. A jak kouká. Já se svlíkám a on kouká. Mhouří oči a zírá, jak kdyby mu bylo dvanáct. Děti utekly z domu stejně kvůli němu. S Robinem se kdysi dokonce popral.

Divíte se, že jsem ho vyhodila? Přes léto přespává v tom likusáku, co zůstal po stavbě na pozemku. Já vám něco řeknu. Párkrát jsem se do tý boudy za ním vydala, jestli 13

neumrznul, a zastihla ho, jak spí. Cigára, pivo, prášky. On leží na válendě a chrápe. Tohle je ta správná chvíle, říkala jsem si. Víte, že mě napadlo ho tou flaškou od piva praštit mezi oči? Jednou provždy se ho definitivně zbavit,“ zaťala pěsti. „Paní Chrobáková, uklidněte se…“ „Já chci žít, paní doktorko!“ „Sama dobře víte, že život nepřináší jen radosti,“ odvětila psycholožka a bezděčně se utvrdila v tom, jak bylo správné, že se už podruhé neprovdala. „Ta myšlenka mě pronásleduje ve dne v noci, nevím, co udělám,“ řekla a jako myška se přikradla ke dveřím.

Pak je prudce otevřela. Ale Chrobák za nimi nestál a neposlouchal. Naopak, seděl v protilehlém koutu čekárny a spal. ▼▼▼

„Mluvil jsem s psycholožkou, ale nic moc jsem se nedozvěděl,“ adresoval komisař poznámku Simonovi, když se vrátil na místo činu. Kapitán postával s technikem Hádkem nedaleko likusáku a rozvíjel možnost náhodného výbuchu. Hádkovi ležel u nohou zdeformovaný hasicí přístroj, který z buňky vylétl. „Jen že se hádali…,“ dodal ještě Madlenka a poodešel k troskám stavení.

Stavební buňka dostala těžký zásah a spíš než domek připomínala rozšlápnutou papundeklovou krabici. Stěny sice držely pohromadě, ale pravý úhel panelů by člověk sotva pohledal. Rozcapené dveře se šklebily jen na jed14

nom pantu. Když se Madlenka vyhýbal střepům z vysypaného okna, málem se před vchodem srazil s nadporučíkem Boučkem, který území kolem buňky s techniky mapoval. „Běžte první, Marceli, kdyby to náhodou spadlo,“ dával mu přednost. „To snad ne, už jsem vnitřek obhlédl,“ zazubil se Bouček. Měl zavalitější postavu, obličej vymodelovaný jako kulaté úřední razítko a na očích lenonky, které si často sundával a čistil hadříkem na skla.

Zůstali stát před buňkou. „Už jste se s Chrobákem někdy setkal?“ „Něco jsem slyšel. Macková je online a sumíruje data.

Ctirad Chrobák, čtyřicet pět let, nezaměstnaný, téměř bezdomovec.“ „Nehledejte ho, je to on.“ „Spoléháte na paměť, komisaři?“ jukla z otvoru po okně Macková. „Máme ho v databázi.“ „Tohohle chlapíka si náhodou pamatuji, nedal se přehlédnout. Samozřejmě každá informace dobrá. Kdo psal naposledy hlášení?“ „Arnošt Brunclík… před sedmi lety…“ Macková vyšla z buňky. Ke komisaři přistoupila mladá žena a usmála se. Pak ze sebe začala soukat data. Když mluvila, pihy na tváři se jí začaly přeskupovat v jakási nebeská souhvězdí, až se člověk v jejích zelených očích ztrácel. „Tak spusťte,“ pobídl ji. „Vedle té bordó vilky, kterou obývali mladí, je ještě jedna, větší, okrová. Patří seniorům Dezideru a Erně Ha15

lámkovým, rodičům Ivety Chrobákové. Už tu byli, zoufalí a hroutili se, tak jsem je poslala domů. Chrobák byl před sedmi lety obviněný z čachrů s anaboliky a z šíření dětské pornografie. Prokázala se mu jen ta anabolika,“ mrkla po Simonovi, který k nim právě dorazil. „Možná o tom pan kapitán Nakládal něco ví.“ „Jo tak pan kapitán! Ten ještě v té době vodil na provázku káčátko,“ zachrastilo Madlenkovi v útrobách jako v břichomluvci. „Vím jen o té šílené události se synem Robinem. Existovalo podezření, že Chrobák zneužívá mladistvé. Vedl jakousi amatérskou scénu Kolombína, ale přihráli mu skvělé advokáty, které by sám nikdy nezaplatil. Po roce ho pustili,“ konstatoval Nakládal, který mezitím dorazil. „Nevzpomínáte si, šéfe?“ „Nedělal jsem na tom,“ odvětil Madlenka. Chtěl ještě cosi dopovědět, Macková si toho však nevšimla a pokračovala: „Co jsem zjistila od místních? Manželství v poslední době měli bouřlivé, Chrobák žil střídavě ve stavebním domku a ve vile, asi dočasně.“ „Posledního půl roku chodili do poradny… Pár informací se ke mně doneslo,“ podotkl suše komisař. „To by mě zajímalo, co jim poradili…,“ zabrblal Nakládal, který doktorku Madlenkovou znal a věděl, že dostat z ní nějaká osobní data klientů je nadlidský úkol. „Dokonce to vypadá, že Chrobák chodil domů postranním vchodem, brankou, která je v zadní stěně plotu.

Vede tam kolem kadibudky cestička,“ soukala ze sebe Macková a tentokrát očima uvízla na komisaři.

16

„Těbůh! To jsme to dopracovali, zadním vchodem!“ lamentoval Nakládal. Bylo patrné, že mluví za muže.

Macková mu vyťala symbolický lepanec, ale jak se rozmáchla, po blátivé trávě jí ujely nohy. Naštěstí svůj nepovedený taneční krok jakž takž vybalancovala, takže do bláta jen doklekla. „Do prdele!“ zanadávala. Nakládal přiskočil a pomohl jí vstát. „Gábino, to zatím stačí… Cože sis vzala do terénu lodičky?“ „Kvůli vodě, šéfe, líp v tom blátě plavou,“ zavtipkoval Bouček. „Ještě ty začínej,“ vymanila se ze zajetí pánských pohledů a rychle odklonila pozornost k muži, který dosud rozpačitě postával opodál a dělal, že se ho jejich slovní půtky netýkají. ▼▼▼

Tou aktivní bytostí, která zavolala policii, byl René Ladmilka. „Zavolal neprodleně, hned co to šlo,“ tlumočila komisaři Macková, která s ním před půlhodinou hovořila. Madlenka projevil přání se s mužem ještě ono středeční odpoledne setkat, což nebyl problém, protože Ladmilka bydlel v těsném sousedství Chrobákovy vily. Když mu dali vědět, byl okamžitě k dispozici.

Ke komisaři zamířil svalnatý, vrásčitý padesátník, na první pohled druhý Belmondo. Však mu také Belmondo 17

říkali. Chlapák v černém triku s obrázkem kostlivce Madlenku pozdravil a s jakýmsi vnitřním nadhledem dával mlčky najevo, že tu je, aby s vyšetřováním pomohl. Jeho obličej nastřádal víc vrásek, než by se na jeho věk slušelo. O to vypadal mužněji. Zdálo se, že mu kmitl ve tváři uličnický výraz, ale vzápětí z ní zmizel, jako by se za něj zastyděl.

Slyšel výbuch a neartikulovaný řev, měl prý puštěnou na dvoře cirkulárku. Stloukal norovací chodbu pro fretku, jak uvidí Maxík díru, hned je v ní, rozvyprávěl se rozverně, pošilhávaje po Gábině. Jenže pak to bouchlo, takové suché řachnutí. Když ucítil zápach spáleniny, začal zjišťovat, co se děje, ale na stařečky ani na Chrobákovy se z ulice nedozvonil, tak proběhl stezkou do polí a obešel zahrady podél potoka, zezadu je branka, obvykle otevřená. „Manipuloval jste s obětí?“ „Zkusil jsem mu nahmatat krkavici, ale bylo po něm.

Ctirad ležel v potoce a kouřilo se z něho. V hubě měl chomáč trávy. Ato jsme spolu asi hodinu předtím hráli šachy,“ řekl spíš znechuceně než posmutněle a popotáhl. „Kdo vyhrál?“ ušklíbl se Nakládal. „Nebylo by to složitý, ale partii jsme nedohráli. Neměl svůj den.“ „Jak tomu máme rozumět, že neměl svůj den?“ zeptal se Madlenka. „Něco bral a asi to trochu po ránu přepískl.“ „Rozumím tomu tak, že jste se přesvědčil, jestli potřebuje pomoc, a šel volat záchranku.“ „Opravdu už nežil. Mám kurz první pomoci.“ „A co jste tam dělal?“ 18

„Myslíte v tom rajónu? Vždyť říkám… Po ránu jsem venčil fretku, od devíti do deseti jsme hráli šachy, pak jsem šel stloukat z prkýnek tu noru…“ Sympaťák Ladmilka znovu popotáhl, pootočil se stranou a zamáčkl si bříškem prstu nosní dírku, aby se druhou vysmrkal. Ostatně podobně to dělají na hřišti v zápalu boje sportovci. „Promiňte, jsme tak trochu v polních podmínkách,“ obrátil se k Mackové a dodal, že šachy hrávali s Ctiradem několikrát do týdne.“ „Událo se něco nezvyklého?“ Belmondo se zamyslel: „Kouřil, měl otevřenou sklenici s václavkami a ujídal je.“ „Taky bych si dal,“ řekl Nakládal, vyndal z úst žvýkačku, uhnětl z ní kuličku, zamířil na větev a cvrnkl do ní.

Netrefil. „Pak si na pár minut odskočil, že ho bolí břicho.“ „Do tý kadibudky?“ „Když se vrátil, hledal černý uhlí, asi na průjem. Ještě chvíli jsme hráli, pak jsme se dohodli, že partii dohrajeme odpoledne.“ „To zatím stačí. Tady pan kapitán si vás pozve a všechno s vámi sepíše,“ zapřemítal komisař a pohledem sklouzl k obzoru, kde se zvedaly kopce. Ze sklizených polí vyrůstaly jen nevzhledné konstrukce stožárů vysokého napětí. Jejich žilní soustavou utíkala energie přes zalesněný kopec a do krajiny za ním. „Pořád rostou?“ „Spíš už jen václavky.“ „Ještě se uvidíme,“ poděkoval komisař a Ladmilku propustil.

19

Madlenka měl metodu, že svědky zpočátku jen oťukával, než na ně udeřil. Možná to okoukal od své ženy.

Bylo to proti některým kriminalistickým taktikám, ale psychický teror neměl rád a tahle metoda se mu osvědčila. Ani teď se mu nechtělo do nějaké přímé konfrontace, ostatně ani nebylo proč.

Myšlenky mu co chvíli ulétaly za Kristinou. Uvažoval, že jí mohl do Domova seniorů nabídnout doprovod. Když člověku odchází někdo hodně blízký, neměl by zůstávat sám, natož aby řídil auto. Jenomže komisař ani netušil, jestli ji na cestě za otcem někdo nedoprovází. Jeho bývalá žena nějaký čas měla nového partnera, alespoň takové zvěsti se k němu donesly, ostatně Viktor nevěděl o Kristině za poslední léta vlastně nic, protože to nechtěl vědět.

Ze zadumání ho vyvedla Macková, snad ani nevnímala, že potřebuje být sám. „Co je?“ utrhl se na ni. „Nic, jen jsem se zakoukala,“ zčervenala. „Na mě? To snad ne.“ Popošli pár kroků do zahrady. Neposečená tráva se už lámala a padala k zemi, sukýnky kopřiv pomalu uvadaly a sem tam vykoukl z travního porostu i opelichaný bodlák. Gábina Macková od chvíle, co ji okřikl, zaraženě mlčela. Raději se k ní obrátil a požádal ji, aby znovu a důkladněji prohlédla okolí, jestli technici něco nepřehlédli. Gumáky si může půjčit od Simona, pokud ovšem nemá své, rozhodně by pak ale měla zaskočit i za Halámkovými. „Jakže se jmenují?“ přeslechla jméno Halámkových.

20

„Erna a Dezider, rodiče Ivety Chrobákové, Chrobák byl jejich zeť. Běž tam radši s Nakládalem, už jsem mu o tom říkal.“ „Na staroušky stačím sama…“ „Nejsou zase tak staří. Bylo by dobré s nimi promluvit.

Aty mi ještě zjisti, kde se zdržuje Iveta Chrobáková a jestli je už schopna výpovědi,“ obrátil se na Boučka a sám znovu zamířil k troskám likusáku.

V kapse se mu rozdrnčel telefon. Automaticky ho vypnul. ▼▼▼

Kontejnerové buňky u stavenišť jakýchkoli tvarů vyvolávaly v Madlenkovi pocity mrazivé tísně. Cítil, jak ho od jisté chvíle vždy kdesi v mozku nepříjemně zašimrá, úprk srdce ho pak zabrzdí až do úplné strnulosti. Nepomohli mu psychologové, ba ani psychiatři, neměl dost trpělivosti.

On s nimi nebo oni s ním? Vzpomínky mu přivály před oči obraz zneužitého děvčete, které po měsíci pátrání objevil ve stavební boudě v polích nedaleko města s rozpaženými ručičkami přivázanými k nohám stolu drátem. Nebyl to pěkný pohled. Dostat v té chvíli do rukou jejího vraha, určitě by to neskončilo dobře.

Hlučně si odkašlal. Kolikrát už tenhle pocit svíravé úzkosti musel překonat. Čím víc o něm při supervizi hovořil, tím víc ho zmáhaly pochybnosti, jestli udělal dobře, když zvolil tuhle práci. Uvědomoval si, jak se mu zločiny plíživě vkrádají do těla a zanechávají stopy na jeho 21

zdraví. Nechtěl se smířit s tím, že nevyřešené věci bude s sebou nosit až do smrti.

Zpropadená buňka. Už když ji uviděl, napadlo ho, jak mohou majitelé tak honosných vil dopustit, aby hyzdila jejich okolí. Možná měla sloužit jako odkladiště nepotřebných věcí. Například manžela. Čert ví. Z polí zadul ostrý vítr, dřevěné stěny poškozeného stavení zavrzaly a ještě více se rozjely. Vypadalo to, že obydlí Ctirada Chrobáka, chlapíka, kterého žena vystrnadila z vily, nadobro lehne.

U trosek stavení zahlédl Aloise Hádka, forenzního technika z laboratoře. Muž v modré kombinéze s taťkovským pivním břichem tu kroužil už před obědem. Byl zabraný do práce tak usilovně, že si až teď komisaře všiml. „Jdu to ještě znovu omrknout,“ řekl Madlenka. „Předpokládám, že už máte všechno nafoceno, zdokumentováno…“ „Samozřejmě. To musí celé dolů, šéfe, nebo foukne vítr a někoho to zavalí,“ zašermoval rukama, vplouvaje do likusáku jako průvodce, který chce návštěvníka seznámit s historickým inventářem.

Kolem poledne nakoukl do buňky i komisař, ale jen nakoukl, typický zápach spáleniště z ní ani teď ještě nevyvanul. Madlenka se pokoušel vybavit si předměty, které tu tak či onak výbuch přečkaly. Pamatoval si pošramocený stolek u okýnka, na němž ležela krabička nějakých léků, popelník, dvě židle, na stěně polici s umělou květinou a zavařovačkou s houbami, sedačku, zem pokrope22

nou nedopalky cigaret, na podlaze pokácené šachové figurky, trosky kamínek na propan-butan. „Ta flaška od piva…“ „Je prázdná, přežila. Mrkneme na ni. Šachy jsme posbírali. Vypadá to, že byl na láhvi s plynem povolený ventil. Možná se rozhodl ji vyměnit. Jednu prázdnou jsme nalezli tamhle v koutě, plná se roztrhla a cestovala oknem. Šrapnely z ní vezmeme do laborky,“ zásoboval ho Hádek informacemi.

Madlenka se zachmuřil a utrousil, jak si před drahnými lety zakládali hnízdo s Kristinou. První rok po svatbě obývali jednu místnost v hodně starém domě. Topili naftou. Jednou zadul silný vítr, foukl do komína a kamínka zhasil. Zatímco do nich natékala stále nafta, pokusil se plamen sirkou oživit. Kamna bouchla a roztrhla se. „Museli jsme naštěstí jen vymalovat,“ vzpomínal Madlenka. „To bylo hodně neopatrné,“ pokáral ho Hádek. Komisař souhlasil a mrkl na stolek. Měl pocit, že byl ráno jinde. „Jo a byl původně překocený, na zemi platíčko hypnogenu… skoro prázdné. I ty houby,“ nadzvedl si kšiltovku a podrbal se na pleši. „Houby?“ Madlenka uvízl pohledem na hromádce připomínající zvratky. „Asi václavky. Sklenice s nimi stála zřejmě na stole, při výbuchu spadla na zem a rozprskla se,“ řekl. Komisař mlčky přičapl k hromádce naložených hub. Ucítil z ní ocet. Hádek v líčení pokračoval: „Chrobák dostal šok, a když zjistil, že hoří, běžel k potoku…“ 23

„Možná. Proč ale neproběhl brankou a namířil si to hlavou do plotu?“ „Nevěděl o sobě, přece hořel… Neviděl, neslyšel, zrakové a sluchové klamy nejsou v takových situacích výjimečné,“ rozumoval technik. „Jo, taky bouchnul hlavou do tesy se hřebíkem. Máte šmouhu na tváři, kolego,“ zavtipkoval komisař.

Detailisto, pomyslel si Hádek a shýbl se pro střep ze zrcadla, který ležel na zemi. Žádná šmouha, komisař si ho dobíral.

Chápavě přikývl a na oplátku řekl: „Zvoní vám v kapse mobil.“ Viktor Madlenka jen lehce pokrčil rameny, nic neslyšel, na tenhle špek přece Hádkovi neskočí, ale vzápětí skutečně ucítil skrz kapsu na noze vrnění mobilu. Tentokrát se na displej podíval a zjistil, že volá Kristina. „Ty jsi ještě neodjela?“ „Proč to mámě nebereš?“ řekla vyčítavě. „Měl jsem vypnutý zvuk. Děláme na Chrobákovi.“ „Babička spadla a zlomila si ruku. Jedu za ní,“ uslyšel Kristinu. „Proč volala tobě?“ „Jsem přece doktorka, ne?“ I v té tísni se pousmál: „Ale na zlomená srdce, ne na zlomené ruce. Dobrá. Pokusím se přijet,“ řekl a zamával na Simona, aby ho informoval. Ten přikývl. ▼▼▼

24