Případ ukradené soli by Nakladatelství MOBA

Stanislav Češka Případ ukradené soli Zločiny na Velké Moravě Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Martina Černá Foto na obálce Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz © Stanislav Češka, 2022 Obálka © Martina Černá, 2022 Foto na obálce © Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 Vydání první ISBN 978-80-279-0472-3

ukradenéPrˇípad soli Stanislav Češka Případ českého knížete Zločiny na Velké Moravě

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

5 Podeˇkování Dovolil bych si na tomto místě poděkovat všem archeologům a historikům žijícím i nežijícím, z jejichž prací jsem získával své vědomosti o fascinující historii Velké Moravy. Nebýt jejich profesionality a často také invence a představivosti, věděli bychom toho podstat ně méně o této velké době našich dějin. Zároveň bych chtěl jasně zdůraznit, že případné historické nepřesnosti v této knize jdou výhradně na můj vrub a jsou daní za populární ztvárnění daného tématu.Dovolil bych si zde uvést abecední seznam (bez titulů) jmen těch, jejichž práce mi byly největším zdrojem poučení při tvorbě této knihy: Miloš Čižmář, Luděk Galuška, Lubomír E. Havlík, Vilém Hrubý, Ján Hunka, Zdeněk Klanica, Bohuslav Klíma ml., Pavel Kouřil, Michal Lutovský, Jiří Macháček, Zdeněk Měřínský, Robert Nový, Karol Pieta, Lumír Poláček, Josef Poulík, Naďa Profantová, Rudolf Procházka, Alexander T. Ruttkay, Čeněk Staňa, Peter Šalkovský, Vladimír Turčan, Emanuel Vlček Dovolil bych si také poděkovat panu řediteli AÚ AV Brno PhDr. Lumíru Poláčkovi, CSc. a Mgr. Zdence Kosarové z AÚ AV ČR Brno za poskytnutí předlohy pro foto na obálce.

6 I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh je sice založený na skutečných událostech, avšak jako celek vymyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými žijícími osobami či současnými událostmi je čistě náhodná.

Moravgrad 1 , léto, r. 902

7 1

Byl slunečný letní den. Slunce pálilo z modré oblohy od časného rána a nemilosrdně ozařovalo obraz apokalypsy před vstupní branou do moravgradského Dolního hradu2. Apokalypsy pro útočníky, na straně druhé slavnosti radosti a hrdosti nad hrdinstvím moravských obránců u obyvatel Moravgradu i širokéhoV horkémokolí.

2 Jako „Dolní hrad“ označuji v románu předhradí mikulčické akropole, jako „Horní hrad“ pak akropoli samotnou. Jako Dolnogradskou bránu pak označuji bránu, kterou se vyjíždělo z Dolního hradu směrem k Dolnogradu-Pohansku, jako Veligradskou bránu potom bránu na opačném konci mikulčického dvojhradiště, kterou se vyjíždělo z akropole směrem k Veligradu-Starému Městu.

létu vyprahlá zeleň travnaté pláně před branou Dolního hradu téměř zmizela. Bylo to proto, že byla doslova poseta přes sebe napadanými mrtvolami maďarských bojovníků a jejich koní. Byl to pohled zmaru a zkázy. Zmaru a zkázy těch, kdo chtěli onoho horkého léta zničit Moravské království.Hromady mrtvých těl lidí i zvířat překračovali moravští bojovníci, a pokud někde pozorovali ty nejdrobnější známky pohybu, mečem, oštěpem, kopím nebo nožem ukončili předsmrtné trápení muže nebo jeho zvířete. Jednak necítili žádný soucit s útočníky, kte ří přišli do jejich země loupit a vraždit, jednak ani v tom množství mrtvých a umírajících nemohli činit jinak.

1 Moravgrad – dnešní Valy u Mikulčic

Zároveň podle pokynů moravgradského župana, knížete Ladislava, a velitele moravgradské posádky Lubora vojáci kopali na okraji planiny hluboké jámy, do kterých co nejrychleji začali pohřbívat mrtvé Maďary i jejich koně. Mrtví moravští bojovníci byli svými přeživšími druhy odneseni z bitevního pole a shromážděni u blízkých kostelů, kde jejich kněží postupně vykonávali pohřební obřady a mrtvé obránce moravské vlasti pohřbívali potom jejich bojoví druhové a příbuzní na hřbitovech u kostelů. Při obřadech se kněží i pohřební hosté snažili dodržet všechny nutné obřady a zvyklosti, ale zároveň chvátali, stejně jako vojáci pohřbívající mrtvé útočníky, protože horké počasí slibovalo brzký rozklad mrtvých těl. A všichni věděli, že to znamená i nebezpečí rozšíření nemocí kosících ve velkém i přeživší.

2 Před vchodem do majestátní, do daleka v letním slunci zářící moravgradské baziliky stáli v tichém zamyšlení dva muži v oděvech silně potřísněných krví. Naštěstí nikoliv jejich krví, nýbrž krví maďarských útočníků, kterých oba za minulý den a následující první polovinu noci, kdy Moravané ještě dobíjeli zbytky zuřivě se bránících Maďarů, pobili značné množství. Bylo pouze minimum těch, kterým se podařilo uniknout z krvavého pekla pod moravgradskými hradbami a zachránit si tak holé životy.

Oběma mužům stojícím před bazilikou dal Bůh milost dlouhého a naplněného života, plného dramatických a odvážných skutků ve službě moravské zemi.

Druhý z mužů před bazilikou byl ještě o tři roky starší. Ovšem stejně jako jeho podle oblečení vzneše nější druh měl také pevnou, stejně vzpřímenou postavu. Byl to podsaditý pořízek, který byl o něco menší než jeho vytáhlý druh. Měl však mohutnější trup i končetiny a kulatou, na tehdejší dobu neobvykle nakrátko ostříhanou hlavu, která mu seděla na krátké a silné býčí šíji. Kulatý obličej měl orámován kdysi světle ryšavým, nyní už šedivým, krátce střiženým vousem, jehož barva odpovídala i barvě vlasů a obočí. I ve svém požehnaném věku sedmdesáti pěti let měl silně vypracované svaly na celém těle. Když zatnul ruce, stále mu na nich svalstvo hrálo, což bylo kdysi za dob jeho mládí předmětem nepokrytého obdivu u dívek a stejně nepokryté závisti u mnoha moravských bojovníků. Svojí silou byl ten pořízek proslulý a báli se ho pro ni jeho protivníci. Na druhé straně však byl pro ni obdivován při slavnostech. O jeho

3 Jde o tzv. 3. mikulčický kostel, největší známou kamennou stavbu na Velké Moravě. Jeho zasvěcení je, podobně jako u jiných zmiňovaných velkomoravských svatostánků, pouze výsledkem mé fantazie.

Jeden z nich byl vysoký, šedovlasý a přes svůj požehnaný věk sedmdesáti dvou let měl stále pevnou, vzpřímenou postavu a budil respekt stejně jako bazilika Panny Marie3, před kterou stál. Pouze hluboké vrásky, kterými se dramatické události, které prožil, vryly do jeho obličeje orámovaného nedlouhým vousem šedivým jako jeho vlasy, svědčily o dlouhých létech strávených na této zemi.

Slavomír miloval tento největší z moravských kostelů, jehož jasně bílé stěny vždy do daleka zářily ve svítícím slunci, pokud tedy vystoupilo z mraků. Jako tomu bylo právě dnes. Hru světla přicházejícího z nebes dotvářely odlesky bohatě zdobených okenních vitráží. Celá bazilika Slavomírovi připadala jako ten nejvzácnější drahokam. Jako poklad krášlící druhé největší město Moravského království.Většíbyl pouze jeho Veligrad, který spravoval už skoro padesát let, od doby, kdy jej tímto úkolem pověřil král Rastislav blahé paměti, pro Slavomíra a mnoho jiných stále ten největší a nejmoudřejší vládce Moravského království. 4 Dolnograd – dnešní Pohansko u Břeclavi 5 Veligrad – dnešní aglomerace Staré Město-Uherské Hradiště

10 kouscích, jako bylo třeba složení vzrostlého býka za rohy na zem, si ještě dlouho vykládali přítomní diváci. Oba muže s úctou zdravili kolemjdoucí, protože je dobře znali. Obzvláště uctivě skláněli hlavu před tím vyšším z nich. Tím vyšším a vznešenějším z dvojice před bazilikou byl kníže Slavomír z Dolnogradu4, župan veligradský5. Zdvořile odpovídal, stejně jako jeho druh, vladyka Erik, původem viking z půlnoční části Evro py, nyní však, jak o něm Slavomír s úsměvem říkal, čistokrevný moravský viking, pokynutím hlavy na pozdravy kolemjdoucích, mířících buď k hrobům svých blízkých, pohřbených v okolí baziliky, případně k pohřbům včera zabitých příbuzných, nebo vcházejících do baziliky k ranní modlitbě.

na srdci Ladě po krátkém přemítání takový slib dal. A hodlal jej dodržet. Musel v duchu uznat, že absolvovat kratší šarvátku s mečem v ruce je jedna věc. Věc, na kterou si pořád troufá. Ovšem strávit dny a třeba i týdny na bojišti už je v jeho věku přece jen náročné. A jsou tu od toho mladší než on, který své zemi i tak ještě může prospět svými zkušenostmi a znalostmi, pokud mu bude zdraví i nadále sloužit. A stejně jako po desetiletí jejich společného života, i v této poslední jejich bitvě mu po boku stál věrný druh viking Erik, se kterým se seznámil před více než padesáti lety ve franském Kolíně na řece Rýn a který nedlouho po příchodu na Moravu málem obětoval svůj život za život svého vznešeného přítele, když nastavil svoji hruď šípu vraha, snažícího se sprovodit ze světa tehdy mladého Slavomíra.

11 3

Slavomír zasvětil celý svůj život službě rodné zemi, kterou neskonale miloval a byl kdykoliv připravený položit za ni život, jak to dosvědčil i včerejšího dne, kdy se rozhodl osobně postavit na bojovém poli maďarským útočníkům, přestože jej od toho vzhledem k jeho pokročilému věku zrazovali jeho blízcí. Slavomír si však svůj úmysl postavit se se zbraní v ruce osobně do bitevní vřavy nenechal vymluvit, i když musel při životě své rodiny slíbit milované manželce Ladě, se kterou sdílel společný dům už téměř půl století, že tato bitva s Maďary už bude opravdu jeho poslední bitva a další válčení už přenechá

Slavomírmladším.s rukou

problémů sužujících Slavomírovu milovanou moravskou vlast kníže dokázal díky své chyt rosti a obratnosti vyřešit právě u toho jednacího stolu a vyhnout se tak válce. Jako tomu bylo třeba léta Páně 874, kdy dokázal se slavným východofranským králem Ludvíkem vyjednat mír mezi Moravským krá lovstvím a mocnou Ludvíkovou Východofranskou říší a zajistit tak své zemi dlouhá léta pro nerušený rozvoj. Když však nebylo zbytí, kníže do své pevné a silné pravice uchopil drahý meč s ostrou čepelí z damascén ské oceli, který si v mládí přivezl z Byzance, a zjednal pomocí své vzácné zbraně pořádek. Jindy mu ovšem stačil přísný pohled, lehké pozdvihnutí hlasu… A k tomu všemu byl kníže Slavomír Bohem obda rován ještě jednou zvláštní schopností, díky které byl proslulý nejen doma na Moravě, nýbrž i za jejími hranicemi.

Kníže Slavomír jako málo jiných dokázal ve všem, co celý život činil, spojit vzdělanost, životní moudrost a diplomatickou obratnost. A k tomu samozřejmě přidával svoji nesmírnou osobní statečnost. Když to nešlo jinak, neváhal v čele svých mužů neohroženě likvidovat nepřátele na bitevním poli, odkud se mnohokrát vracel zbrocený jejich krví. Podobně jako tomu bylo nyní, kdy ještě ze svého těla nestačil svléct oděv zbrocený krví zabitých nepřátel. Krajané, jimž vládl i sloužil, Slavomíra milovali, uznávali, nebo alespoň respektovali. Jeho protivníci se jej mnohdy obávali, mnohdy jej i nenáviděli, vždy se však těšil i jejich respektu. Ať už proti nim bojoval na bitevním poli, nebo s nimi diskutoval u jednacího stolu.Spoustu

13 Dokázal totiž úspěšně vypátrat pachatele těch nejtěžších a nejzáhadnějších zločinů. Nebýt knížete Slavomíra a jeho věrného přítele, vladyky vikinga Erika, mnoho zločinů té doby by zůstalo neobjasněno, mnoho zločinců by uniklo svému trestu. A to nejen v Moravském království. 4 Když si léta Páně 885 k sobě Bůh povolal prvního moravského arcibiskupa a velkého přítele Slavomí ra a Erika, Metoděje blahé paměti, Slavomír se začal pravidelně vypravovat ze svého Veligradu do moravgradské baziliky k hrobu přítele Metoděje, aby tam na něj zavzpomínal a nechal vždy znovu proudit svojí myslí vzpomínky na události svého života, který mu bylo dáno prožít milostí Boží. Jak kníže stárnul a přibývala mu léta, cítil, jak na něj stále více a více doléhá tíha všech dramatických událostí, které mu bylo dáno zažít. Všech jednání, bojů, obav o osud milované země a jejích obyvatel. A také jej sužovaly víc a víc myšlenky na to, co bude s jeho zemí dál. V letech, ve kterých už tu ani on nebude.Bylomu

jasné, že ten okamžik se pomalu, ale jistě blíží. Bůh jemu i Erikovi daroval dlouhé životy na této zemi, nesmrtelný ovšem není nikdo.

Když nyní, s věrným Erikem po boku, stáli před majestátní moravgradskou bazilikou po poslední, díky přízni Boží vítězné bitvě, kterou spolu vybojovali za

vypijeme

zavrtěl hlavou a řekl: „Je pravda, že mě napadlo, že bychom také mohli být mezi těmi, kterým dnes jejich blízcí pořádají pohřeb. Ale nic takového jsem si nepřál. Jen jsem přemítal nad plány, jaké s námi má náš Bůh. A také jsem se v duchu ptal, kdy svůj kalich Boží milosti konečně až do dna. Už to u nás dvou tak dlouho trvat nemůže.“ „To máš asi pravdu, příteli,“ vážně přikývl Erik a po chvíli s vážnou tváří dodal: „Spíš se však obávám toho, že mnoho takových válek už tato vyčerpaná země nezvládne. Samotným Maďarům bychom se snad ještě ubránili. I když budou dorážet víc a víc. Jenže když z druhé strany navíc věčně doráží Bavoři, je to těžké.“ „Máš pravdu,“ odvětil Slavomír. Kdyby se dalo spoléhat na mír, který jsme s nimi loni uzavřeli…“ „… a který popudil Maďary, až k nám nyní vpadli,“ přerušil Slavomíra Erik. „Přesně tak,“ přitakal Slavomír. „Král Mojmír sice vyhověl papeži Benediktovi IV., když nám jeho před-

14 Moravské království, Erik se s úsměvem zeptal: „Tak co dnes povíš bratru Metodějovi?“

„Ty sis myslel, když jsme nyní vyrazili proti Maďarům, že umřeme s mečem v ruce na bitevním poli?“ zkoumavě pronesl Erik. „Napadlo mě, jestli nemáš takové úmysly, ale říkal jsem si, že ti to nedovolím. Pokud bys tedy chtěl. Tahle země tě ještě bude potřebovat.“Slavomír

Slavomír se usmál také, ale poněkud posmutněle, a odpověděl: „Dnes to nebude vzpomínání jako obvykle. Dnes milému Metodějovi poděkujeme za to, že na nás dával pozor a chránil nás. Ještě za ním nepůjdeme tam nahoru, kde nyní přebývá.“

15 chůdce Jan IX. poslal své legáty, kteří tu vysvětili arci biskupa Jana a jeho biskupy. Benedikt si samozřejmě nepřál, abychom se spojovali s pohanskými Maďary, ale nejsem si vůbec jistý, nakolik to bylo moudré. Bavoři jsou proradnější než Maďaři a věřit se jim příliš nedá. To Maďaři své slovo dokáží dodržet, i když jsou pohané. Jen aby to nakonec nedopadlo tak, že Maďaři rozvrátí naše království a potom zlikvidují i Bavory.“ Erik s ustaraným výrazem přikývl a Slavomír v té chvíli netušil, jak jsou jeho slova prorocká. 5 Z jejich debaty je však v té chvíli vyrušil vysoký hubený muž středního věku. Byl to zmiňovanými papežskými legáty vysvěcený arcibiskup Jan6. V mládí jeden z žáků arcibiskupa Metoděje, který pod Slavomírovou ochranou zůstal ve Slavomírově Veligradu a spolu s Gorazdem sloužil ve Slavomírově kostele svatých Petra Arcibiskup,a Pavla7.o čtvrtstoletí mladší než kníže, zlehka pokynul hlavou a uctivě pronesl: „Zdravím tebe, Slavomíre, i tebe, Eriku. Pokud už jdete na bohoslužbu, tu budu jako poděkování za naše vítězství sloužit až v poledne.“6ArcibiskupJanje

historicky doložen v „Jádru katalogu předních biskupů Moravy“. To, že byl žákem Metodějovým, je však mojí fikcí. 7 Zde myšlen kostel ve Starém Městě na Špitálkách. Kostel skutečně existoval a dodnes jej připomínají jeho základy. Byl to zřejmě opravdu tzv. vlastnický kostel, tedy postavený a vlastněný bohatým šlechticem. Jeho zasvěcení je však dílem mé fantazie.

Slavomír i Erik arcibiskupovi odpověděli na pozdrav stejným pokývnutím a kníže s mírným úsměvem odvětil: „Děkujeme ti, bratře Jene, za tvoji starostlivost. Teď se však jdeme do baziliky pouze pomodlit a poděkovat otci Metodějovi za to, jak na nás dohlížel tam odtud, kde nyní setrvává. A na tvoji bohoslužbu se samozřejmě dostavíme a vyměníme před tím své zakrvácené oděvy, abychom Bohu mohli poděkovat ve vší důstojnosti a vážnosti.“ Arcibiskup Jan nad oběma udělal pravicí křížky a vážně pronesl: „Vaši pokoru a uctivost Bůh jistě ocení, ovšem sami dobře víte, že není důležité to, jak vypadáme, nýbrž to, co nosíme ve svých srdcích. A my tu všichni dobře víme, že právě vy dva ve svých srdcích nosíte lásku k této zemi a jejím lidem. Ostatně krev nepřátel ničících naši zemi na vašich oděvech tuto vaši lásku dosvědčuje více než výmluvně.“ „Jene, děkujeme ti za tvá laskavá slova, kterými nás poněkud přivádíš do rozpaků,“ vážně pronesl Slavomír. „I za Erika však mohu říct, že se už oba těšíme na tvoji polední oslavu Boží.“ Jan ještě jednou oběma požehnal a Slavomír s Erikem vstoupili do baziliky. Několika dlouhými kroky prošli rázně atriem, potom nartexem8 a konečně, s pohnutím jako pokaždé, když se ocitli v tomto majestátním chrámu, vstoupili do hlavní lodi baziliky. Tam se hned u vchodu znovu pokřižovali a už pomalu, s důstojností odpovídající tomuto Božímu příbytku, s hlavami skloněnými na výraz úcty, zamířili na Slavo mírovo oblíbené místo vlevo od prostého oltáře, který chrámová předsíň

8 Nartex –

17 byl v bazilice postavený na rozdíl od ostatních kostelů Moravgradu skoro uprostřed hlavní lodi. Slavomír s Erikem se tam zastavili, ještě víc sklonili hlavy, pevně sepjali ruce a s dojetím, které je neopouštělo ani sedmnáct let po Metodějově odchodu na věčnost, pohlédli na prostý kamenný kryt před svýmaJednoduchýnohama.

kryt prostý ozdobných prvků sám nenapovídal, že pod ním je ukryto místo posledního odpočinku jednoho z největších obyvatel Moravského království.Pouzekrátký

poklekli a udělali svými pravi cemi nad slovem Metoděj křížek. Chvíli oba klečeli a mlčky vzpomínali na události prožité s přítelem Metodějem.Paksena sebe s mírnými úsměvy podívali, vzdechli a Erik s ironií v hlase tiše pronesl: „Co si budeme povídat, našim kolenům už dlouhé klečení dobře nedělá.“Nato se oba s tichým heknutím postavili. Slavomír potom tiše pověděl směrem k arcibiskupovu náhrobku: „Vidíš, drahý bratře Metoději, dnes jsme tu s Erikem oba. Abychom si připomněli

nápis na krytu prozrazoval, kdo zde leží. Byla zde vytesána pouhá tři slova – „Milovaný bratrPodMetoděj“.Slavomírovým

dohledem je tam vytesal po Metodějově pohřbu mistr kameník písmem, jež u mnohých pomalu bohužel začínalo upadat do zapo mnění. Písmem, jež jim Metoděj a jeho bratr Konstantin přinesli jako nejvzácnější dar před více než čtyřicetiSlavomírlety.s Erikem

18 naši vítěznou bitvu a válku s Maďary. A musíme doufat, že to nebyla poslední velká vítězná moravská bitva…“ 6

Moravgrad, o meˇsíc a pu l drˇíve Moravgradský královský dvorec, ležící nedaleko od baziliky Panny Marie, byl ohraničený pevnou palisádovou hradbou, u jejíž hradby příchozí přísně kont rolovala stráž. Nyní, v době začínající války s Maďary, byly kontroly nejen zde ještě přísnější. A jejich výsledkem bylo to, že několik maďarských zvědů už svůj život skončilo na šibenici. Uprostřed rozlehlého panovníkova dvorce byl vystavěn palác, který byl jedním z královských sídel, které při svých cestách po zemi používali moravští vládci. Mojmír, podobně jako jeho předchůdci na moravském trůně, cestoval po celé zemi. Nejčastěji, podobně jako oni, však pobýval v Moravgradu, ve Veligradu a také v Nitravě9. Pokud moravský vládce přicestoval do Moravgradu, byl jeho domovem vždy tento královský dvorec. Král v něm používal dvě budovy. Vládl z královského paláce a bydlel v honosném kamenném domě vedle něj. Palác byla mohutná patrová stavba, jejíž přízemí bylo vystavěno z bíle omítnutého kamene. Nad příze9 Nitrava – za dob Velké Moravy název Nitry. Jeden z mála známých zeměpisných názvů z té doby.

Větší místnost byla zhruba dvojnásobně velká než ta menší. Byla to slavnostní prostora, která sloužila králi jako místo, kde se odehrávala nejrůznější veřejná přijetí příchozích a také královské hostiny. Byla zde kamenná podlaha a bíle omítnuté stěny byly vyzdo beny freskami zobrazujícími udatné činy moravských bojovníků.U dělící

stěny paláce, naproti hlavnímu vchodu do sálu, byl zbudovaný dřevěný podstavec, na kterém stál masivní dřevěný královský trůn vyzdobený vyřezáváním. Trůn byl vyložený pro větší královo pohodlí medvědí kožešinou. Po jeho straně stál menší trůn pro královu manželku, samozřejmě také vystlaný kožeši nou. Byl zde prostě králův trůnní sál. Podél stěn paláce byly umístěny dřevěné lavice. Když v trůnním sále pořádal král jednu ze svých hostin, byly sem dopraveny i stoly, normálně uložené v jedné z hospodářských budov dvorce. Kolem stolů potom čeleď naskládala lavice, aby hodující měli veškeré pohodlí.

mím bylo zbudováno ze dřeva roubené patro, zakryté kvalitní šindelovou střechou.

Královský dvorec potom samozřejmě tvořily další, už méně výstavné budovy, ve kterých bydlela královská čeleď a nejbližší vojenští velitelé a úředníci. Navíc byly na jedné straně dvorce postaveny dřevěné hospodářské budovy – stáje a sklady. Moravgradský královský palác byl po bazilice Panny Marie druhou největší stavbou v Moravgradu. Jeho kamenné přízemí tvořily dvě nestejně rozlehlé části oddělené kamennou zdí, která zároveň podpírala strop rozlehlé budovy.

místnost, přístupná dveřmi ze sálu, umístěnými v rohu vedle podstavce s trůny, sloužila králi jako jeho pracovna.

Tato pracovna byla zařízena poměrně jednoduše, masivním nábytkem skýtajícím pohodlí a dobře sloužícím svému

nábytku v místnosti byl masivní dubový stůl, v jehož čele stálo rozměrné, vyře záváním zdobené pohodlné dubové křeslo určené pro krále. Dál byla potom kolem stolu rozmístěna neméně pohodlná menší dubová křesla sloužící pro návštěvy. Všechna křesla byla vystlána hustými kože šinami.U stěny byly umístěny ještě dvě velké dřevěné zdobené truhlice se zámky, určené na uložení dokumentů a královských insignií. Podlaha byla vytvořena z dřevěných desek položených na povrchu z lité malty, pouze u krbu měla kamenný povrch, aby se předešlo nebezpečí požáru.

Dřevěné patro zbudované nad kamenným příze mím bylo přístupné zvenčí po dřevěném schodišti. Své práci se tam věnovali královi úředníci. Patro bylo v prostoru většího přízemního sálu ještě podpíráno dřevěnými sloupy. V menší místnosti sloupy nebyly třeba, protože budovu dostatečně zpevňovala kamenná dělící zeď. Obě přízemní místnosti byly v zimě vytápěny kamennými krby, ze kterých byl kouř odváděn jakýmisi jednoduchými dymníky, které končily pod střechou v patře, kde kouř odcházel otvory ve střeše. Horkým kouřem zde byly jakž takž vytápěny i místnostiMenšív patře.přízemní

Největšímúčelu.kusem

Ve zdech paláce byla proražena nevelká okna skýta jící za dne dostatek světla. Všechna okna byla zakryta barevnými skly, tvořícími pestré vitráže, a kromě toho ještě vybavena dřevěnými okenicemi. 7 Na nádvoří královského dvorce panoval čilý ruch. Vojáci zde brousili ostří svých zbraní, mečů, nožů, seker, kopí i oštěpů. Lučištníci si připravovali dostatek šípů s pomocí šipek, které jim připravili králov ští kováři. Podobný ruch panoval i v jiných částech moravgradského hradiště, kde žili vojáci. Obzvláště hradu, který sloužil především jako domov pro vojáky královské gardy a moravgradské posádky. Příchozí do Moravgradu si nemohli nepovšimnout toho, že podobný ruch byl i v osadách v okolí moravgradské akropole. A podobně to vlastně vypadalo i v jiných částech království. Země byla prostě opět nucena bránit svoji existenci. Tentokrát se hrozbou stali Maďaři, kterým se vcelku pochopitelně nelíbila mírová smlouva, kterou loňského roku uzavřeli Mojmírovi poslové v bavorském Řezně s východofranským králem Ludvíkem Dítětem. Přesněji řečeno s jeho rádci, protože jedinému legitimnímu synovi krále Arnulfa Korutanského bylo při jeho korunovaci na východofranského krále pouhých sedm let a při podpisu smlouvy s Moravany pouze o rok víc. Pravda byla, že Maďaři, kterým král Mojmír umožnil usadit se na území Moravského království

v Dolním

22 v Potisí, dohodu o vzájemném neútočení s Mora vany dodržovali a Mojmírovu říši nechávali v klidu. To stejné ovšem neplatilo o Bavorsku a Itálii, kam Maďaři vtrhli a tyto země plenili. Při svých útocích však kromě Moravského království nenapadali také území Východní marky10, které ovládal Mojmírův franský spojenec markrabě Isanrik revoltující proti králiArnulfArnulfovi.však opakovaně napadal Moravu. A to i s pomocí českých kmenů. Jedním z takových útoků byl zimní vpád léta Páně 899, kdy Frankové osvobodili zajatého mladšího Mojmírova bratra Svatopluka, organizujícího pokus o svržení a zajetí Mojmí ra, a odvezli jej do Bavor, přičemž vypálili hradiště Sandberg11, kde byl Svatopluk držen pod kontrolou Mojmírových vojsk. Slavomír odhadoval, že mnohem větší nebezpečí by pro moravskou zemi mohli představovat Maďaři. A netušil, že budoucnost mu dá za pravdu. Proto Mojmírovi rozmlouval uzavření mírové smlouvy s Franky. Správně totiž odhadoval, že tuto smlouvu budou Maďaři považovat za útok na sebe, i když na ně Moravané ve skutečnosti vojensky nezaútočí. Mojmír však chtěl obnovit církevní organizaci v Moravském království. To ovšem naráželo na velký odpor ze strany Bavorů, tedy především pasovského biskupství. Po krátkém úřadování z Moravy uprchlé10 Východní marka – (Marchia orientalis) je označení území budoucího Rakouského arcivévodství v době vlády Karlovců. Zhruba ležela na území dnešního Dolního a Horního Rakouska. 11 Viz „Případ rozvaděných bratrů“. Je ovšem otázka, kde byl skutečně Svatopluk, intrikující za pomoci Bavorů, svým starším bratrem držen v zajetí. Sandberg –dnešní prostor Na pieskoch, Devinska Nová Ves.

V králově pracovně v moravgradském královském paláci seděl ve svém velkém královském křesle Mojmír a po jeho pravici byli Slavomír s Erikem, po levici potom moravgradský župan, kníže Ladislav, a velitel moravgradské posádky Lubor.

23 ho Wichinga do úřadu pasovského biskupa nastou pil Richard, opat kláštera v dolnobavorském Mettenu. A ten měl na církevní samostatnost a nezávislost Moravy na pasovském biskupství naprosto stejný, tedy odmítavý názor jako jeho předchůdce. Pravda byla, že pokud chtěl Mojmír konečně obnovit církevní strukturu na Moravě, musel pro svůj záměr získat papeže. A papež Jan IX. po zaplacení patřičných poplatků, tedy denáru svatého Petra i za uplynulé roky, kdy z Moravy odveden nebyl, požadoval i to, aby se Moravané nespojovali s pohany, kterými Maďaři byli. A Mojmír, kterému bylo také jasné, že se Maďarům smlouva mezi Moravany a Bavory líbit nebude, byl ochoten toto riziko za cenu války s Maďary podstoupit. I když mu to SlavomírLétarozmlouval.Páně901 tedy moravští poslové smlouvu v Řezně uzavřeli a biskup Richard potom s hrabětem Udalricem posléze přijeli na Moravu, aby tuto smlouvu potvrdili s králem Mojmírem. Výsledkem toho všeho byl o rok později vpád Ma ďarů na Moravu, tedy válka, která nyní začala. 8