Vincent Riva
Pusa z Albertiny román z letní Vídně
Odpovědný redaktor Martin Krátoška
Grafická úprava Tereza Bierská
Obálka Emil Křižka
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Vincent Riva, 2024
Obálka © Emil Křižka, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
ISBN 978-80-279-1573-6
Věnováno hrdinkám tohoto románu.
K tomuto románu byl na Youtube a Spotify zveřejněn playlist pod názvem „Kiss from the Albertina“.
1.
Amalia zavřela dveře své kanceláře. „Uvidíme se večer,“ zavolala vesele na holky na recepci a energickou chůzí vyšla z honosné advokátní kanceláře García & Pérez na rušnou ulici centra Barcelony, kousek od Rambla de Catalunya. Na Barcelonu již padalo šero, které umocňovaly mohutné koruny platanů, jež přes den chránily ulici před ostrými paprsky slunce. Dnes odešla z kanceláře nezvykle brzo. Měla totiž výjimečný den. Právě to byly tři roky, co začala s čerstvým diplomem s vyznamenáním z Právnické fakulty
Universitat De Les Illes Balears v Palma de Mallorca pracovat v kanceláři García & Pérez jako juniorní advokátka. Ty tři roky Amalia pracovala od rána do noci. Zastupovala klienty u soudů, při složitých obchodních jednáních, kupovala nebo prodávala pro ně firmy, jachty, luxusní vily i obchodní centra. Vlastníci advokátní kanceláře, doktor García a doktor Pérez, oba bohatí spokojení Španělé lehce po padesátce s nehasnoucí jiskrou v oku, byli s její prací velice spokojeni.
Nastartovala svůj červený skútr Vespa, na němž ráno přijela do kanceláře a přes den na ni čekal zaparkovaný u mohutného kmene jednoho z platanů. Jeho přední reflektor rozzářil svým světlem ulici jako polední slunce. Nasadila si helmu, přidala plyn a ostře vyrazila do rychlého, hustého večerního provozu. Červená vespa kličkovala mezi
luxusními limuzínami manažerů vracejících z práce, míjela kabriolety rozesmátých lidí přijíždějících od moře i hlučné dodávky s kouřícími výfuky, nepřetržitě zásobující tržnice v centru Barcelony. Na semaforech vyrážela díky rychlému odpichu jako první. Tu a tam silně protroubila auto s řidičem, co nedával pozor, protože telefonoval nebo okukoval ladné křivky jejího pěkného těla, které nebylo možné skrýt ani ve slušivém, ale nijak vyzývavém kostýmku mladé advokátky. Často ji okukovaly i ženy za volantem velkých drahých SUV a v duchu srovnávaly svůj vzhled s tou mladou krásnou ženou, která je obratně a trochu drze předjížděla na skútru. Na čele se jim obvykle objevila závistivá vráska.
Amalia dojela domů za pár minut. Veřejnou dopravou by se plahočila skoro hodinu a na to neměla ve svém životě čas. Rovnou ze silnice vjela po krátkém výstražném zatroubení přes chodník mezi procházejícími lidmi do dvora domu. Zde vespu zaparkovala, sundala si helmu a zamkla ji pod sedadlo. Svižným tempem vyběhla čtyři patra do svého podkrovního bytu. Vešla dovnitř a s úlevou se natáhla na červenou pohovku uprostřed pokoje s barevnými tapetami.
Blaženě si vyzula lodičky a nechala je spadnout na zem. Zavřela oči a viděla, jak jí přes víčka prosvítají poslední paprsky zapadajícího slunce. Dopadaly na pohovku přes otevřené okno nasměrované k moři. Nebýt husté a vysoké zástavby Barcelony, bylo by z něj možné moře v dálce spatřit. I tak jí však vánek přinášel do pokoje jeho svěží vůni s chutí soli, která se mísila s vůní rozkvetlých květin, platanů a zrajících pomerančů.
Pocítila u nohou Penélope a Javiera, jak spokojeně předou a třou se o její bosá chodidla. Kočičí srst působila na její prsty, unavené celodenním nošením lodiček s vysokými podpatky, jako balzám. Začala jimi hýbat a kočky škádlit, na což ony reagovaly jemnými kousáním. Penélope byla kočička, kterou Amalia pojmenovala po slavné španělské
herečce Penélope Cruz. Kocourka Javiera zase po španělském herci Javieru Bardemovi. Přistěhovala se s nimi do Barcelony z Mallorcy, kde se narodila, vyrůstala a studovala. Dostala je od babičky Rosy, která žila ve vesničce Deia v kopcích kousek od hlavního města Palma de Mallorca.
Když jim dávala jména, líbila se jí ta dvě jména i jako pár. To ještě netušila, že za pár let se jejich herečtí jmenovci
Penélope Cruz a Javier Bardem stanou skutečným párem. Stačilo jim k tomu zahrát si spolu několik milostných scén ve filmu Vicky Cristina Barcelona. Chtěla si navíc pořídit ještě kocourka Pedra, kterého by pojmenovala po svém oblíbeném španělském režisérovi Pedro Almodóvarovi. Měla však obavy, že tři kočky by její malý byt již nezvládl.
A hlavně že by to nezvládl její přítel Mateo.
Kočky vrněly, třely se o její chodidla a Amalia myslela na to, jak je šťastná a jak se jí daří. Večer ji čeká velký profesní úspěch. S Mateem má pěkný vztah, který trvá již tři roky. Mateo ji miluje a poslední dobou začíná oťukávat, co by řekla tomu, kdyby ji požádal o ruku. Těší se na léto, kdy s ním pojede za svojí rodinou na Mallorcu a budou chodit na tajné divoké pláže, které znají jen domorodci a noha turistů tam nepáchne. 2.
Ze snění ji vyrušil zvuk klíčů v zámku. Dveře do bytu se otevřely a vešel Mateo v parádním černém obleku a s pestrobarevným motýlkem místo kravaty. Když viděl Amalii, jak leží v pohovce, usmál se na ni širokým dobráckým úsměvem a milým, spíš hlubším hlasem ji pozdravil: „Hola, Amalia. Odpočíváš před svým velkým večerem?“
Hned jak Penélope a Javier uslyšeli jeho hlas, šíleným úprkem z pohovky zmizeli. Moc dobře si pamatovali, jak
je Mateo vždy vyhazoval z Amaliiny postele, protože další chlupaté tvory nebyl ochoten v ní akceptovat. Mateo byl středně vysoký Španěl s hustými černými vlasy a vousy a bohatým ochlupením po celém těle. Jeho nejbližší kamarádi mu proto říkali Hairy Mateo.
„Parádní motýlek,“ pochválila Amalia Mateův vkus potom, co opětovala jeho polibek. Mateo se posadil vedle ležící Amalie a pohladil ji ve výstřihu bílé košile. Byl o jeden rozepnutý knoflík hlubší, než povoloval dress code advokátní kanceláře García & Pérez. Vykukovala z něj pěkná plná prsa v černé krajkové podprsence. Měla dokonalý kulatý tvar a snědou barvu od mallorského slunce, pod jehož paprsky se Amalia za svůj život na skrytých plážích tolikrát slunila bez horního dílu plavek, že jí ta snědost už zůstala.
„Dnes večer to bude asi divoké, viď?“ zeptal se Mateo a potěšeně si prohlédl svou přítelkyni od jejích velkých hnědých očí přes ženské vnady až po nahé prsty na nohou s nehty nabarvenými ohnivě červenou barvou španělské koridy.
„Asi ano. Všichni se na to v kanceláři těšíme. Máme v plánu tančit až do rána. Doufám, že i ty tentokrát vydržíš až do konce a odvezeš mě pak domů.“
Mateovi bylo jasné, že ho čeká náročná noc. Přestože měl na párty výrazně menší výdrž než Amalia, snažil se tam být vždy až do konce. Chtěl mít totiž jistotu, že jeho okouzlující přítelkyně neoslní někoho z mužů v jejím okolí, a nevzniknou tak potíže, jak už se tolikrát stalo. Nechtěl svou Mallorčanku ztratit a ani se o ni s nikým dělit.
„Jdu si dát rychlou sprchu a obléct se. Můžeš si zatím pohrát s mými kočkami,“ řekla ironicky.
Mateo smířeně přehodil své sako přes pohovku a dle jejích instrukcí šel hledat kočky. Našel je, jak se válejí v kuchyni u okna v pohodlném velkém křesle, kde Amalia po nocích, obklopena Penélope a Javierem jako dvěma měkoučkými
polštářky, studovala své oblíbené knihy o výtvarném umění. Vzal Penélope do náruče, ta pomalu otevřela jedno oko a hned se vyděsila, když uviděla, že ji drží ten muž s bohatou srstí, co ji vždy vyhazuje z postele. Když ale viděla, že tentokrát je Mateo milý a namísto kopance to vypadá na pěkné pohlazení, odevzdaně oči zase zavřela.
Mateo vyšel ven na malý balkón, odkud byl pěkný výhled na rušnou ulici vnějšího centra Barcelony. Díval se dolů na tu spoustu lidí, kteří šli někam na večeři či jen na sklenku vína a tapas. Anebo se jen cournout s dětmi na zmrzlinu a nechat je před spaním naposledy proběhnout ve světle lamp v jednom z mnoha barcelonských parků, aby pak rychleji usnuly. Byl příjemný, teplý červnový večer. Mateo hladil Penélope pod jejím kočičím krčkem. Ta se zavřenýma očima sladce předla a snažila se jej nastavovat tak, aby dosáhla co největší slasti.
Po asi půlhodině vyšla Amalia z koupelny. Byla již oblečená. Nazula si večerní boty s vysokými podpatky a s klapáním vyšla za Mateem na balkón.
„Jsem připravená, můžeme vyrazit.“
Mateo ucítil její vůni, kterou zbožňoval. Byla to vůně, kterou používala, když vyrážela někam večer ven. Smyslně voněla bergamotem, mandarinkou a vanilkou.
„Vy jste se tady nějak skamarádili,“ podivila se, jak Penélope naprosto odevzdaně a slastně přede v jeho náručí. Mateo viděl, že má krásné letní červené šaty nad kolena s menším výstřihem a nahými zády. Šaty byly ozdobeny výrazným ornamentem, jakoby namalovaným tlustým štětcem černou tuší. Měla rozpuštěné černé kadeřavé vlasy, červené rty a černé boty s vysokým podpatkem. Výstřih jí zdobila krásná prsa.
„Vypadáš úžasně. Máš nádherné šaty,“ pochválil ji Mateo a z jeho hlasu zněl obdiv.
„Ty jsou od jednoho z našich klientů, co pro ně v kanceláři pracuji. Na to, jak jsou pěkné, byly levné. Klient mi
na ně dal velkou slevu, tak jsem si jich nakoupila hned několik. Tyhle červené, pak bílé a černé. Moc se mi ten nápad s ornamentem líbí.“
„Tak vyrazíme,“ vzal ji za boky a vyšli z balkónu do pokoje. Kočku Penélope položil na pohovku, vzal si sako a zavěšeni do sebe doslova seběhli po schodech ta čtyři patra dolů na dvůr. Amalia spěchala a Mateo se jí musel přizpůsobit. Snažil se jí pomáhat držet balanc na vysokých podpatcích, ona to ale nijak nepotřebovala. Byla zvyklá se na nich pohybovat s naprostou jistotou, u soudu, na historické dlažbě Barcelony, a třeba na nich i protančit noc.
Na dvoře stál vedle její červené vespy zaparkovaný
Mateův žlutý kabriolet ve sportovní úpravě. Otevřel jí dveře a Amalia zapadla do nízko posazené sedačky. Nastartoval, s burácejícím motorem vyjel na ulici a rychle se zařadil do večerního hustého provozu.
Mateův sporťák, který Amalia kvůli jeho sytě žluté barvě přejmenovala na Citrón, což Mateo nesl nelibě, projel kolem osvětlené vstupní brány parku Güell, plného kamenných skulptur, zeleně a květin. Z Citrónu bylo v dálce vidět moře, po kterém se pohybovaly stovky světel plujících lodí.
Sjížděli dolů do centra Barcelony, směrem k moři. Projeli kolem dalšího Gaudího skvostu, nádherně osvětleného chrámu Sagrada Família, a směřovali dál k pláži Platja de la Mar Bella. Mateo řídil klidně a striktně dodržoval dopravní předpisy. Amalia tohle nedávala.
„Tak proč máš sporťák, když jezdíš podle předpisů!“
Dnes už tam chtěla být a bavit se. Každá vteřina měla pro ni obrovskou hodnotu. Mateo se tím ale nenechal nijak rozhodit. Prostě neměl rád riziko. Nikdy nedělal bláznivé věci.
4.
Konečně dojeli k moři. Mateo zaparkoval svůj Citrón před restaurací, která byla přímo u pláže. Tentokrát Amalia nečekala, až jí Mateo galantně otevře dveře, otevřela si je sama a vyskočila ven. Popadla Matea za rámě a zamířila hned dovnitř. U vstupu hořely dvě louče a rozveselený majitel osobně vítal příchozí hosty. „Tolik právníků najednou jsem v restauraci ještě neměl,“ smál se.
Všichni její kolegové tam již byli. Chyběla pouze ona a vlastníci advokátní kanceláře, doktor García a doktor Pérez. Ti přicházeli vždy až před proslovem a zároveň odcházeli mezi prvními, aby nechali svým zaměstnancům prostor se mimo jejich dohled pobavit. V restauraci bylo přítmí a hrála zde příjemná hudba plná optimistických tanečních rytmů. V rohu u mixážního pultu se pohupoval se sluchátky na uších rozesmátý vysoký hubený dýdžej. Na jedné ze stěn bylo promítnuto velké logo advokátní kanceláře García & Pérez.
„Hola, tak už jste konečně tady,“ uchopil Amalii za ruku Adrián a políbil ji na obě tváře. Matea poplácal po rameni a hned si je oba odvedl ke skupince asi osmi kolegů, kteří je radostně vítali. Amalia se s nimi pozdravila polibkem na tvář. Přestože to bylo sotva pár hodin, co spolu dnes ještě pracovali v kanceláři, jako by to nyní nebyli kolegové z práce, ale přátelé, co si večer vyrazili po delší době se spolu pobavit. Její kolegové měli černá saka s úzkými kravatami. Většina z nich měla v obličeji výrazné černé brýle. Vypadali chytře. Bylo vidět, že jsou to advokáti a chtějí to dávat najevo. Kolegyně měly pěkné barevné letní šaty a taky vypadaly chytře. Ke skupince veselících se kolegů přistoupil číšník a nabídl jim drinky. Všichni si nadšeně cinkli skleničkami. Vůbec jim nevadilo, že Joanina a Adriánova sklenička rosé si cinká s Mateovým pivem, Alexandrovo prosecco s Car-
meniným cosmopolitanem a Pablův aperol s Amaliinou sklenkou neperlivé vody.
Na stolech byly velké tácy s rozličnými tapas s mořskými plody, krevetami, sépiemi, chobotničkami, mušlemi, humrem a nejrůznějšími rybami. Do toho spousta oliv, salátů, ten nejlepší olivový olej a rozpůlené španělské citróny. Pokud někdo chtěl, mohl celý večer strávit ochutnáváním nových druhů tapas. Pro všechny bylo charakteristické, že jejich základ pocházel z moře. Tato restaurace si zakládala na tom, že jí dodávali výhradně rybáři lovící ve vodách v okolí Baleárských ostrovů. Proto Amalia tuto restauraci vybrala – všechno zde bylo z moře u jejího domova.
Na pokyn office manažerky Emilie dýdžej pomalu ztlumil hudbu. Sundal si sluchátka a šel si konečně dát na rozsvícený bar vychlazené pivo Estrella Damm, oficiální pivo fotbalového klubu FC Barcelona, který byl hned po hudbě jeho druhou největší vášní. Ruch veselících se advokátů a advokátek a jejich asistentů a asistentek, kteří se konečně mohli potkat mimo stres advokátní kanceláře, však nijak neustával.
5.
„Dobrý večer, milí kolegové,“ promluvil doktor García do mikrofonu svým trochu autoritativním hlasem. V okamžiku všichni ztichli a otočili se směrem k pódiu, kde stál v parádním černém obleku bez kravaty a s rozepnutým horním knoflíkem košile. Z jeho uvolněného postoje bylo vidět, že je v dobré náladě a vnímá tento večer jako společenskou událost, kde není třeba si povídat o právních záležitostech. Raději pořádně prodiskutovat, jaké tapas je nejlepší, s jakým vínem nejlépe chutná ten humr či jak dopadne příští zápas FC Barcelony s tím nafoukaným anglickým klubem, co má o víkendu přijet.
„Jak se vám asi doneslo naší kancelářskou šeptandou, cílem dnešního večera není jen se dobře pobavit a ochutnat nejrozličnější mořské delikatesy. Především vám chceme oznámit úspěch jedné z našich kolegyň.“
Amalia se najednou ohromně těšila, až to doktor García řekne. Věděla, že jí to dnes večer ohromně sluší, a byla připravena na to, až se pozornost všech těch lidí kolem upře jen na ni. Přesto jejím tělem v tu chvíli proběhlo lehké zamrazení.
„Kolegyně Amalia k nám nastoupila hned po ukončení svých právnických studií, přesně před třemi lety. Pracovala tvrdě a dosáhla velkých úspěchů.“
Adrián postrkoval Amalii dopředu. Doktor García jí pokynul, aby šla k němu.
„Naši klienti jsou s Amalií ohromně spokojeni. Vyžadují, aby na dalších věcech mohli pracovat zase jen s ní.
Faktury za její práci proplácejí před splatností, a ještě nám za ně děkují. Zjevně její výborné právní znalosti a cit pro advokacii v kombinaci s charismatem této baleárské krásky vytvářejí koktejl, který je silně návykový a naši klienti jsou za něj ochotni platit zlatem. S kolegou Pérezem jsme velice rádi, že Amalia s námi pracuje, a proto je nám ctí ji dnes večer jmenovat na pozici partnerky.“
Všichni začali tleskat. Věděli, že advokáti na pozici partnera patří mezi nejlepší z kanceláře. Vedou tým podřízených advokátů, pracují pro nejlepší klientelu a na těch nejzajímavějších případech a mají exkluzivní finanční podmínky. Hlavně se jim ale otevírá cesta stát se spoluvlastníky advokátní kanceláře. Všichni chtěli dosáhnout toho, co se dnes večer podařilo Amalii.
Amalia pomalou chůzí vyšla před ostatní k doktoru Garcíovi. Nesla se na vysokých podpatcích naprosto ladně. V červených šatech se rýsovala její pěkná figura sedmadvacetileté štíhlé ženy, která má prsa, boky a zadek a vše
na ní výborně sedí. Měla ráda své tělo a uměla jej nosit. Vyzařovalo z ní zdraví, radost a spokojenost. Cítila, jak na ni všichni hledí, a užívala si to.
Matea najednou polila horkost. Stočil pohled z Amalie na obecenstvo. Viděl, jak mužští kolegové hodnotí každý centimetr jejího těla. Někteří se zálibně dívají na její obličej, jiní na prsa a další na zadek. V jejich tvářích bylo vidět, jak jsou tím potěšeni. Pohledy kolegyň byly rozmanitější.
Kamarádky Amalie byly zjevně trochu dojaty a cítily, že Amaliin úspěch je tak trochu i jejich úspěchem. Ostatní jí spíš záviděly.
Doktor García podal Amalii ruku a pevně ji stiskl.
„Gratuluji, Amalie.“ Naklonil se až k ní a řekl polohlasem, aby to slyšela pouze ona a maximálně vedle něj stojící doktor Pérez: „Amalie, příště jsem pro vás už jen Andrés.“
„Děkuji, pane doktore,“ odpověděla nahlas a potichu s kouzelným úsměvem se opravila: „… tedy Andrési.“
„Já vám rovněž gratuluji,“ připojil se doktor Pérez. Hned ale dodal: „Chtěli bychom, abyste u nás v kanceláři vybudovala a vedla tým specializovaný na německou klientelu. Jak víte, Němci jsou v Katalánsku a na Baleárských ostrovech velice aktivní. Kupují zde nemovitosti, hotely, spolupracují s místními firmami. Mallorca je dokonce nazývána sedmnáctou spolkovou zemí Německa. Naše advokátní kancelář nemůže zůstat stranou.“
Pro Amalii to nebyla novinka. S doktorem Pérezem to již podrobně probírali. Viděla v tom pro sebe šanci a byla připravena do toho jít. Uměla výborně anglicky a francouzsky. Její němčina ale byla spíše na střední úrovni. Kromě doktora Péreze však nikdo další z advokátů v kanceláři německy nemluvil. Věděla, že pokud má takový tým dobře fungovat, bude muset na své němčině ještě zapracovat. A věděl to i doktor Pérez, který si její němčinu již dříve vyzkoušel.
Amalia si myslela, že tím její slavnostní chvilka skončila. Doktor Pérez ale pokračoval: „V souvislosti s tím pro vás máme, Amalie, dárek. Věříme, že vás potěší, protože se k nám doneslo, že jste i velkou milovnicí umění. Na celý srpen vás proto zprostíme pracovních povinností a pošleme vás na náklady kanceláře na intenzivní kurz němčiny na univerzitu do Vídně.“
Až do této chvíle Amalia věděla, co se bude dnes večer dít, ale toto pro ni bylo překvapení. Celý srpen ve Vídni?
A placený kanceláří! šeptala si v duchu a nemohla tomu uvěřit. Poslední tři roky si mohla vzít volno maximálně jednotlivé dny před víkendem nebo svátkem a žádné delší volno mít nikdy nemohla. Bylo na ní vidět, jak je překvapena. Doktor García i doktor Pérez si to užívali.
„Však si to zasloužíte. Berte to jako poděkování za ty tři roky excelentní práce.“
Amalia to konečně zpracovala. „Děkuji, Andrési, děkuji, Pedro,“ řekla tentokrát správně, bohužel však již ne polohlasem, takže to všichni slyšeli. To, že Amalia oslovila vlastníky advokátní kanceláře jejich křestními jmény, v sále zarezonovalo.
Aby doktor García tuto až intimní chvíli co nejdříve ukončil, obrátil se k obecenstvu a s přátelským gestem je vyzval: „Milé kolegyně a kolegové, dobře se dnes večer bavte!“
6.
Dýdžej už měl sluchátka zase na uších, sálem se rozezněla energická taneční hudba a zábava se ve velkém rozjížděla. Mateovi se konečně podařilo prodrat k Amalii. Snažil se jí něco říct, ale kvůli hlasité hudbě ho neslyšela. Z výrazu jeho tváře viděla, že něco není v pořádku. Nechtěla ale teď
nic řešit, proto jej chytla za ruku a odvedla na taneční parket. Začala s ním tančit. Mateovi se ale nějak nedařilo se s Amalií pohybově sladit. Vzala jeho ruce a přitiskla si je dlaněmi na své vlnící se tělo. Mateova rozmrzelost pomalu odcházela. Přestával myslet na to, že jejich letní dovolená, kterou měli s Amalií naplánovanou zrovna na srpen, prostě nebude. Měla to být po třech letech vztahu jejich první velká dovolená. Amalia ho chtěla vzít na celé dva týdny na Mallorcu a ukázat mu ji z pohledu domorodce. Chtěl přijet trajektem i s Citrónem a Mallorcu celou projet. Ale hlavně tam chtěl Amalii požádat o ruku. Tohle všechno teď padlo, protože Amalia bude celý srpen ve Vídni kvůli té její zatracené práci.
Amalia se k Mateovi přitiskla, propletla si s ním prsty a tančili tělo na tělo. Mateo na sobě cítil její prsa. Líbilo se mu to. I tak po chvíli přestal tančit.
„Pojďme na bar. Dáme si něco k pití.“
Sedli si na vysoké barové židle a Mateo si objednal glengoyne, svoji oblíbenou skotskou whisky. Obrátil ji do sebe a objednal si hned další. Amalia požádala barmana o sklenici neperlivé vody.
„Můžeš přijet do Vídně na pár dní za mnou. Ten jazykový kurz určitě nebude trvat celý den a můžeme pak spolu poznávat Vídeň. Má to být krásné město.“
Mateo se na ni dlouze podíval. Viděl, jak hezky rovně sedí v těch červených šatech na vysoké barové židli, pocítil hřejivou whisky v těle a snažil se zahnat svou rozmrzelost.
„To by šlo. Ve Vídni jsem ještě nebyl.“
„Co vy dva tady řešíte za těžkosti?“ objal je zezadu Adrián, který se u nich najednou zjevil. „Pojďte na pláž.“
„Mateo, ty začínáš mít dost,“ komentoval pak jeho stav Adrián, když mu pomáhal slézt z vysoké barové židle a postavit se na nohy. Pak uchopil Amalii za boky a pomohl jí seskočit na zem. Mateo to viděl, ale nevadilo mu to.
Myslel si, že Adrián je gay. Říkala mu to Amalia, která si to myslela proto, že se k ní Adrián choval zcela kamarádsky. Nikdy ji chtivě neokukoval, nikdy po ní nevyjel. Přistupoval k ní, jako by byl její nejlepší kamarádka. Řešil s ní, jaké oblečení jí sluší, její rodinu, dával jí podporu i porozumění a byl ochoten si s ní hodiny a hodiny povídat. Amalia neměla v životě nejlepší přítelkyni, měla nejlepšího přítele, Adriána. Když Mateo hodně pracoval a neměl na ni čas, vídala se s Adriánem. Dokonce k němu chodila i na masáž. Poprvé to přišlo Mateovi divné. Amalia ho však ubezpečila, že Adrián to bere zcela profesionálně, že si udělal pro zábavu masérský kurz a potřebuje se v masírování dále rozvíjet. „A hlavně, Mateo, Adrián je gay. To je, jako kdyby mě masírovala kamarádka.“ Mateovi to znělo logicky. Za těchto okolností byl ochoten se o Amalii s Adriánem podělit. 7.
Vyšli ven před restauraci, kde byla většina veselících se kolegů. Byla krásná teplá noc. Hned za restaurací byl vydlážděný chodník vedoucí podél moře a za ním už jen písečná pláž. Číšníci roznášeli drinky ven. Zábava byla v plném proudu. Sundali si boty a šli přes písečnou pláž k moři. Amalia s Joanou a Carmen vlezly po kotníky do moře. Vlnky jim příjemně chladily chodidla. Potom, co tančily na vysokých podpatcích, to pro ně byla velká úleva.
„Tak ty budeš mít celý srpen volno. Budeš si užívat ve Vídni a my tady budeme na tebe makat,“ shrnul to Alexandro.
„Za mě čirá závist,“ povzdechla si Carmen.
„To já bych se němčinu učit nemohl. A navíc v létě. Brrr,“ vyjádřil svou nechuť k německému jazyku Adrián.
„Adriáne, ty si vážně myslíš, že se tam Amalia bude od rána do večera drtit němčinu? V srpnu ve Vídni? Na letní
univerzitě se podle mě dělají úplně jiné věci. Když si vzpomenu na svůj erasmus/orgasmus,“ zavzpomínala zasněně Carmen. „Jak mě tenkrát z toho všeho učení bolela pička,“ shrnula své vzpomínky na půlroční pobyt na univerzitě ve francouzském Toulouse.
Zrovna když se nadechovala, že bude ve svém vzpomínání pokračovat, dupla jí Amalia pod vodou na nohu. Carmen se s úlekem podívala na Amalii a za ní stojícího Matea. Než se stačila ohradit, došlo jí, že rozvíjet před Mateem, co všechno může Amalia na letní univerzitě ve Vídni prožít, není úplně dobrý nápad.
„Tohle je přesně ten důvod, proč není dobré brát své partnery na firemní akce,“ pošeptal Alexandro vedle něj stojícímu Pablovi. „Nepokecáš si s kolegyněmi ani o erasmu. A mě by zrovna příběh naší Carmen tolik zajímal.“
„Carmen, už nám není dvacet!“ snažila se to zachránit Amalia. „A jak víte, já skutečně potřebuji s tou němčinou pohnout. On to doktor Pérez přede všemi samozřejmě neřekl, aby mě neshodil, ale moje aktuální němčina zatím nestačí na to, abych vedla tým specializovaný na německou klientelu. Ten měsíc ve Vídni nebude dovolená. Bude to intenzivní kurz němčiny a já tam na ní budu muset zapracovat.“
Carmen se ujistila, že ji Mateo nevidí, obrátila oči v sloup a s tichým „pfůůů“ vyfoukla vzduch z pusy. Mateovi tahle situace nebyla vůbec příjemná, ale rozhodl se k tomu nevyjadřovat. Stejně tak Adriánovi se z nějakého důvodu Amaliin letní pobyt ve Vídni nezamlouval. Vydali se zpátky k restauraci. Skoro nikdo tam již nebyl. Carmen s Joanou si zavolaly taxíky. Pablo vzal Alexandra kolem ramen a šli si dát ještě whisky na bar a zavzpomínat na své zážitky z erasmu, které si kvůli Mateovi nemohli vyprávět.
„Dejte nám tu nejdražší whisky, co tady máte,“ zopakoval Pablo svou slavnou objednávku, kterou poprvé udělal před mnoha lety jako junior na svém prvním večírku
kanceláře a od té doby se k ní na každé firemní akci vracel. Pointa byla stále stejná, tu whisky totiž platila kancelář. Když si ale tu nejdražší whisky tenkrát dalo na Pablovu objednávku všech deset juniorů a patnáct asistentek a párkrát to zopakovali, stálo to majlant. Pablovo rebelství však za ty roky vyšumělo a teď z něj zbyly už jen dva panáky té nejdražší whisky a komorní vzpomínání s kolegou Alexandrem na radosti mládí. 8.
Amalia si sundala boty s vysokými podpatky, hodila je na zadní sedadlo, sešlápla bosým chodidlem spojku a otočila klíčkem v zapalování. Motor Citrónu zaburácel. Zatroubila Adriánovi na rozloučenou a šílenou rychlostí vyrazila z parkoviště přes centrum Barcelony k jejímu bytu. Mateo si oddychl, když se mu konečně podařilo připoutat. Byly skoro tři hodiny ráno a ulice Barcelony byly prázdné.
Amalia ignorovala dopravní předpisy a ostře se řítila nočními ulicemi domů. Řídit Mateův sporťák ji bavilo. Sama auto neměla, jen skútr. Cestou od moře nahoru na kopec k parku Güell si užívala akceleraci motoru. Vždy před zatáčkou podřadila a zpomalila, při průjezdu zatáčky plynule zvyšovala rychlost, až motor trochu řval, a teprve potom zařadila vyšší stupeň. Takových zatáček tam bylo nepočítaně. Auto se konečně vyhouplo na kopec, Amalia zklidnila jízdu a přestala motor vytáčet. Přesto její ruka zamířila znovu k řadicí páce, jako kdyby chtěla zařadit jinou rychlost, namísto toho však pokračovala dál a položila ji Mateovi do klína.
„Tak co, už jsi to někdy dělal s partnerkou advokátní kanceláře? Prý je to mimořádné, protože nemají vůbec žádné zábrany,“ podívala se vyzývavě na Matea.
„To jsem tedy nedělal. Dnes to ale nepůjde. Moc jsem toho vypil. Promiň.“
„Škoda, chtěla jsem tě odměnit za to, že jsi mi dnes dělal takový skvělý garde,“ odpověděla smířeně Amalia a přesunula svou ruku zpátky na řadicí páku.
Vjela na dvůr, zaparkovala vedle své červené vespy a vypnula motor. V okamžiku se na dvoře rozhostilo absolutní ticho, které narušovalo jen praskání chladnoucího motoru. Vyskočila svými bosými chodidly na dlažbu dvora. Mateo ale nevylézal. Obešla Citrón a otevřela dveře spolujezdce. Mateo spal s otevřenou pusou tvrdým alkoholovým spánkem a vůbec mu to neslušelo. Teď chuť na sex opustila i Amalii. Vzala jej za ruku, on otevřel oči a rychle se zorientoval.
„Jdeme spát,“ řekl omluvně.
Pracně vylezli po schodech k jejímu bytu. Výtah by se na tyhle noční návraty hodil. V bytě ze sebe Mateo shodil všechno oblečení a plácl sebou do peřin. Během chvíle usnul. Amalia toho měla také už dost. Dala si rychlou sprchu, oblékla si pyžamové kraťásky a košilku a šla si lehnout k Mateovi. V ložnici byl cítit silný alkoholový odér, který se z něho vypařoval. Do toho hlasitě chrápal. Otevřela okno a ložnici příjemně profoukl noční vánek. Za chvíli bude svítat, pomyslela si. Vlezla do postele a zavřela oči. Mateovo chrápání jí ale vadilo. V tom rachotu neměla šanci usnout. Najednou ucítila, že něco skočilo na postel a jemně se otřelo o její nohy. Byla to kočička Penélope. Přešla svými hebkými ťapkami přes peřinu a uvelebila se u Mateovy hlavy. Začala příjemně vrnět. Chrápání najednou přestalo. Mateo teď dýchal klidně a tiše.
„Ty jsi ale kouzelnice,“ pohladila ji Amalia vděčně po její hladké srsti. Zavřela oči, ale na to, aby usnula, byla příliš rozrušená ze všeho, co se dnes událo. Šeptala do tmy: „Byla jsem jmenována partnerkou advokátní kanceláře. Zrušili
mi letní dovolenou s Mateem na Mallorce, kde mě chtěl požádat o ruku. A pojedu na celý srpen do Vídně.“
Najednou cítila, že se začíná do té Vídně těšit. Na to, že zažije něco opravdu nového. Nebude to jen nová restaurace nebo nový bar, což jí poslední tři roky, poté co nastoupila do práce, stačilo. Bude mít celý měsíc volna! Bude léto a ona jej stráví v kulturní metropoli, kterou Vídeň je. Co tam vlastně bude celý ten měsíc dělat? Ten závan neznáma ji těšil, ale nevěděla, co má od toho očekávat. Rozhodla se, že se nechá překvapit. Najednou se jí zklidnil dech. Zbývala chvilka do rozbřesku a ona konečně usnula.
„Děkuji za pozornost. Příště se budeme věnovat jednotlivým způsobům uzavírání smluv,“ rozloučil se se studenty profesor v šedivém olezlém saku, které pamatovalo určitě ještě Husáka. Právě skončila přednáška z občanského práva. Václav konečně zavřel svůj zvýrazňovači pečlivě podtrhaný občanský zákoník. Snažil se zvýrazňovat jen to podstatné. Bohužel výsledek byl takový, že zákoník byl zvýrazněný kompletně celý. Spíš než jako jeden z nejdůležitějších zákonů vypadal jak omalovánky malého dítěte, které chtělo vyzkoušet všechny fixy.
Venku se Václav potěšeně nadechl svěžího jarního vzduchu. Přes Čechův most právě noblesně přijížděla červenobílá tramvaj číslo 17, která zastavila přímo před právnickou fakultou. Její dveře se již zavíraly, když do nich na poslední chvíli skočil. Postavil se na zadní plošinu a díval se zadními okny, jak tramvaj uhání podél Vltavy, kolem Rudolfina ke Karlovu mostu a dál ke zlaté budově Národního divadla. Tam z tramvaje vyskočil, mimo přechod přeběhl silnici a vešel do jednoho z těch krásných domů na nábřeží Vltavy, stojícího proti zadnímu vchodu do Národního divadla. Vyběhl schody až pod střechu a otevřel dveře do miniaturní garsonky předělané z bývalé domovní prádelny.
Byla to vlastně jen jedna nevelká místnost vybavená psacím stolem, jednou židlí, matrací na zemi a výklenkem,
kde byl za plentou záchod a sprchový kout. Na stěnách měl fotky z dobrodružných skautských akcí a jeden portrét. Byla to velká fotografie obličeje krásné dívky s modrýma očima, dlouhými blond vlasy, pěknými vykrojenými rty a kouzelným úsměvem. Musela to být mladá dívka, možná tak rok před maturitou. V jejím obličeji se zrcadlila touha poznávat svět a spousta snů a očekávání. Ve vlasech měla zapletené kopretiny.
Jen co ze sebe Václav shodil slušné kalhoty do školy a převlékl se do džínových kraťasů, ozvalo se zaklepání na dveře. Stála tam jeho maminka.
„Ahoj. Dáš si s námi dnes večeři? Dlouho jsme se nepotkali. Tatínek by tě rád viděl,“ naléhala.
2.
Václav sešel s maminkou o patro níž do velkého bytu s vysokými stropy, kde bydleli jeho rodiče s mladší sestrou Julií. Uprostřed bytu byla jídelna s kuchyní, kde již seděl Václavův tatínek, četl si svůj oblíbený týdeník Respekt a pil plzeňské pivo přímo z lahve.
„Nazdar, pacholku. Tak jak jde studentský život?“
„Prima. Konečně jsem si vybral ten letní kurz němčiny. Je na vídeňské univerzitě.“
„To zní jako dobrá volba,“ schválil plán tatínek.
Maminka poslala Václava, aby zavolal Julii k večeři. Ze dveří jejího pokoje se ozývala hlasitá hudba nějakého mečícího Itala. Schválně zprudka otevřel dveře. Julie, která právě v krátkém tílku a růžových legínkách vlnila zadkem, házela svými blonďatými vlasy a naplno zpívala: „Quando l‘amore c‘è (Když přijde láska), / ti viene voglia di volare (máš najednou chuť létat)“, se strašně lekla a hned hudbu vypnula.
„Brácha, ty seš blbej. Máš klepat!“
„Já jsem klepal, ale ty jsi to v zápalu svého divokého tance neslyšela,“ zalhal Václav.
Oba se tomu zasmáli. Když Václav bydlel ještě doma, měli se plné zuby. Teď, když bydlel nahoře „v prádelně“, si vlastně chyběli.
V jídelně to vonělo večeří. Maminka servírovala báječnou svíčkovou. Všichni si pochutnávali.
„A Václave, kdy ti ten kurz němčiny ve Vídni vlastně začíná?“ zeptal se při jídle tatínek.
„V pondělí 2. srpna. Na koleji je třeba se ubytovat už v neděli 1. srpna,“ odpověděl Václav.
„S maminkou tě tam rádi zavezeme autem. Zajdeme si ve Vídni na nějakou výstavu,“ řekl tatínek.
„To by bylo skvělý,“ pokýval Václav hlavou a podíval na nástěnné hodiny, kde se ručička blížila k sedmičce. „Budu muset běžet. Za chvíli přijde Veronika.“
Václavův telefon začal hrát písničku Here Comes the Sun od Beatles. Na displeji se objevila stejná fotka, jako měl na stěně svého pokoje. Tahle písnička pro Václava s Veronikou hodně znamenala. Díky ní spolu začali chodit. Václav ji na jedné skautské akci zahrál u ohně na kytaru a ona se do něj tenkrát zamilovala.
Zvedl telefon. „Ahoj, zlato. Běžím pro tebe.“
Seběhl pět pater dolů. Byla to rychlost. S jistotou bral schody pod dvou. Veronika stála hned za dveřmi.
„Moc jsem se na tebe těšila,“ políbila jej na pozdrav a podívala se na něj svýma citlivýma očima. Václav ji obejmul kolem ramen a vešli spolu do domu.
Veronika každý den vstávala ještě za tmy a jezdila z Kladna, kde bydlela, vlakem do Prahy na vyhlášené Gymnázium
Jana Keplera na Hradčanech. Domů se vracela zase za tmy jen přespat, aby strávila co nejméně času ve zmaru, který tam na ni čekal. Její rodiče totiž hodně pili, hádali se a pak se mlátili. Když teď chodila s Václavem, dvakrát týdně přespávala u něj. Byla to pro ni velká pohoda. Z Václavovy garsonky to měla do školy patnáct minut a mohla na chvíli zapomenout na její šílený domov. Nejraději by u něj bydlela natrvalo.
To ale nešlo. Jednou z podmínek Václavových rodičů, když mu předělali prádelnu na garsonku, totiž bylo, že se k němu Veronika trvale nenastěhuje. Veroniku to zraňovalo a ve skrytu duše to Václavovi vyčítala. Václava to taky mrzelo, ale byl připraven podmínku rodičů splnit, přestože jí nerozuměl. Když se jich na to ptal, mlžili a bylo vidět, že se o tom nechtějí otevřeně bavit.
Veronika si sedla na matraci, která ležela na zemi.
„Dneska to bylo doma zase strašné. Hrozně se pohádali a pak si nafackovali. Jsem moc ráda, že jsem od nich pryč a jsem u tebe.“
Václav ji pohladil po tváři. Sáhl jí na šaty, na její drobná prsa, a chtěl ji políbit. Veronika ale ucukla.
„Promiň. Musím na to furt myslet.“
Nejraději by jí hned vyhrnul šaty a pomiloval ji. Ovládl se.
„To mě mrzí, jak jsou tví rodiče šílení. Ještě to zkus chvíli vydržet. Příští rok si najdu práci a zkusím rodiče přemluvit, abys tu se mnou mohla bydlet,“ snažil se ji povzbudit.
„To by bylo krásný,“ usmála se a dívala se na něj očima plnýma naděje.
„Dáš si čaj?“ nabídl jí, když bylo jasné, že sex nebude.
„Ráda.“
Skočil pro vodu do sprchového koutu a dal ji vařit. Do barevné čajové konvice nasypal směs bylinek, které s Veronikou nasbírali, a přidal med. Sedli si naproti sobě na široký parapet jediného okna, které garsonka měla. Konvici s čajem a dvěma malovanými hrnečky měli mezi
sebou. Pili čaj a dívali se na Prahu osvícenou večerními lampami.
„V srpnu pojedu do Vídně učit se němčinu,“ řekl najednou Václav. Veronika na takové oznámení nebyla připravená.
„Myslela jsem, že budeme o prázdninách hodně spolu,“ odpověděla zaskočeně a v jejím hlase byly výčitky.
„Neboj, to budeme. Mohli bychom jet hned po táboře na týden do Tater. A myslel jsem, že bys za mnou do Vídně mohla na poslední týden v srpnu přijet.“
„To bych moc ráda,“ řekla. Snažila se nepůsobit zraněně a pohladila Václava po ruce.
On si to pohlazení vyložil jinak, naklonil se k ní, začal ji líbat a hladit po prsou. Veronika polibek přijala, ale na jeho polibky neodpověděla. Václav to vzdal. Ještě chvíli si povídali, pak si každý zvlášť dali sprchu a šli spát na matraci na podlaze. Veronika se k Václavovi tulila. Nehledala však žádnou erotiku, ale pocit bezpečí.
Byla neděle ráno, 1. srpna 2004. Skrze ledabyle zatažené závěsy prosvítalo do ložnice ranní slunce. Mateo a Amalia leželi vedle sebe zamotaní do peřin a dospávali včerejší noc, kdy šli spát hodně pozdě. Včera večer si vyrazili před Amaliiným odletem do Vídně na večeři. Zkusili jednu novou japonskou restauraci v centru Barcelony. Sedělo se tam na dřevěných lavicích a vše bylo velice stroze, samurajsky zařízené. Potom zašli na jeden drink do Mateova oblíbeného baru. Nakonec z toho byly drinky tři. Pil ale jen Mateo. Z baru si pak Amalia odvezla Matea Citrónem k sobě domů. Povídali si a dívali se na seriál. Byl to hezký, klidný večer. Mateo se s jejím odjezdem do Vídně už smířil. Vzal to nakonec tak, že to je vlastně jen taková delší pracovní cesta, a chápal, že pro její další kariéru je důležitá. Amalia se probudila a uvědomila si, že dnes ve 14:00 jí letí letadlo do Vídně. Včera, byť byla sobota, byla naposledy v kanceláři. Když zadávala do e-mailu automatickou odpověď, že bude do čtvrtka 26. srpna 2004 mimo kancelář, nemohla tomu vůbec uvěřit. Předala kolegům rozpracované případy a důrazně jim kladla na srdce, aby se v době její nepřítomnosti věnovali jejím klientům ve zlatých rukavičkách a nic nezvorali.
Přitiskla se k Mateovi, který vedle ní tvrdě spal. Přejela rukou po jeho chlupaté hrudi a břichu. Pokračovala mezi
nohy a pohladila ho tam. Když byl připraven, sedla si na něj a začala se na něm hýbat. Bylo super mít jej v sobě jen tak. Najednou cítila, jak moc Matea miluje.
Ten zvolna otevřel oči. Zrcadlila se v nich velká slast.
„Dobré ráno, miláčku,“ usmála se na něj.
Nechala spadnout úzká ramínka saténové košilky a ukázala mu prsa. Byla pevná, krásná a odpočatá, jak jen bývají prsa žen ráno, hned po probuzení. Mateo byl celý rozespalý a dezorientovaný. Amalia ho dlouze políbila a pokračovala ve svém rozlučkovém ranním sexu. Moc se jí to líbilo, cítila, že za chvíli bude.
„Co to děláš? Počkej, vezmu si kondom,“ zasténal vylekaně Mateo, kterému se probouzel rozum.
„Neboj. Je to úplně bezpečný,“ snažila se jej uklidnit a sedala si na něj ještě intenzivněji.
Mateo ale nechtěl nic riskovat. Popadl Amalii za boky, a přestože kladla odpor, sundal ji ze sebe. Na nočním stolku vyndal z barevné krabičky kondom a navlékl si jej. Lehl si jí mezi nohy a převzal iniciativu. Amalia se snažila vrátit zpátky nahoru, kde se jí to líbilo víc, ale Mateovu váhu nemohla překonat. Opřela se tedy aspoň rukama o čelní stranu postele a konečně se jí to začalo zase líbit. Nakonec ho chytla za chlupatý zadek a přitáhla k sobě. Orgasmus měli skoro zároveň. Mateo ho hned pohotově vyndal, zavázal kondom a hodil jej na podlahu ke dveřím.
„Tak, a teď můžeš odjet,“ řekl zadýchaně a spokojeně.
Usmála se na něj a dala mu pusu.
„Přijedeš tedy za mnou ten poslední týden v srpnu do Vídně?“
„Počítám s tím. Už jsem si to nahlásil v práci.“
„Až tam dorazím, zjistím, jak to tam chodí s ubytováním a školou, a pak si koupíš letenky. Zpátky bychom letěli v pátek 27. srpna brzo ráno spolu,“ plánovala.
„To zní dobře,“ souhlasil.
Amalia si pak šla dát sprchu. Těšila se na dnešní let a na všechno nové, co ji čeká. Odpoledne už bude daleko ve středu Evropy, ve Vídni. Vždycky po orgasmu cítila, že jí svět leží u nohou.
Mateo zůstal dál ležet v posteli. Hezky se se mnou rozloučila, řekl si spokojeně. 2.
Oblékla si úzké modré džíny a přiléhavé bílé tričko. Chtěla být na cestu pohodlně oblečená. Kdo ví, kde bude muset svá zavazadla všude vláčet. V pokoji již měla zabalený velký kufr s oblečením na celý měsíc. V něm několik sukní, letních šatů, ale i dvoje parádní večerní šaty. Jednodílné sportovní plavky i sexy bikiny. Džíny i růžovou mikinu s nápisem „The University of the Balearic Islands“. Zabalila si prostě oblečení pro každou příležitost. Na chození do školy, válení se v parku, návštěvu klubu, plovárny až po návštěvu Vídeňské státní opery nebo přijetí u starosty Vídně. A osm párů bot. Od jednoduchých sandálů a kecek až po rafinované večerní páskové boty s vysokými podpatky. Mateo snesl ten obrovský kufr po schodech a naložil jej do Citrónu.
„Tak velký kufr jsem ještě nikdy nevezl,“ řekl uznale, když viděl, že do kufru auta by se již nic dalšího nevešlo.
Naložili ještě kočky Penélope a Javiera. Ty ale už musely jet na zadním sedadle. Amalia byla domluvená s Adriánem, že se o ně bude celý měsíc starat. Matea se o to neodvážila požádat. Adrián měl sice na srpen domluvenou dovolenou v Pyrenejích, když se jej ale Amalia zeptala, zda by se jí mohl o kočky starat, bez rozmýšlení odpověděl: „Moc rád,“ a okamžitě svou dovolenou zrušil.
Když mu předala kočky, včetně sportovní tašky plné žrádla a dvou kočičích záchodků, chtěl si s ní Adrián povídat.
Na to ale nebyl čas. Olíbala ho na rozloučenou a nechala ho i s kočkami osudu. Z okýnka Citrónu mu ještě zamávala.
Adrián jí zamával zpět.
Jak se díval za odjíždějícím vozem, cítil, jak Amalii miluje a že ty kočky hlídá vlastně jen kvůli tomu. Docházelo mu, že je to celé k ničemu. Bylo sice fajn, že s ním Amalia tráví čas, nechává se od něj dokonce masírovat a při té příležitosti se jí může i dotýkat, ale chová se tak jen proto, že si myslí, že je gay. Adriánovi zbyly jen ty kočky, které teď navíc šíleně mňoukaly. Byl najednou strašně smutný ze sebe a svého života. Začal mu měsíc bez Amalie, zato s jejími kočkami.
Mateo dovezl kufr až k check-in, kde jej odevzdal.
„Tak se za tři týdny uvidíme. Uteče to jako voda. Díky za dnešní ráno,“ loučila se s ním.
Mateo se smál. Cítil to stejně.
„Tak mi pak dej vědět, kdy mám přesně přijet.“
Objali se. Amalia dala Mateovi pusu. Ještě naposledy mu zamávala. Pak šla směrem k odletové bráně. Tam ukázala letenku, prošla gatem a nastoupila do letadla.
3.
Letadlo se odlepilo od země a mířilo ostře vzhůru. Amalia viděla pod sebou vysoké věže chrámu Sagrada Família, kopečky parku Güell, u nějž bydlela, centrum Barcelony, kde měla kancelář, a ulice, kterými tolikrát projížděla na své červené vespě. Říkala si, že někde tam dole jede Mateo v Citrónu, samozřejmě vzorně podle předpisů. Co bude
Mateo asi zbytek neděle dělat? Uvědomila si, že se ho na to při své cestovní horečce zapomněla zeptat. Viděla pláže, přístav a pak už jen moře, širokou modrou plochu, po které tu a tam plula nákladní loď do barcelonského přístavu. Cítila se najednou sama a bylo jí z toho trošku těžko.
Mateo si zapnul rádio, aby přehlušil své pochyby o Amaliině cestě, které se v něm zase pomalu probouzely.
Je to běžná pracovní cesta, uklidňoval se. Ale co když je to tak, jak se prořekla Carmen na tom večírku u moře? Blbost! Vždyť nám to spolu klape, snažil se zahnat své pochyby.
Dal rádio pořádně nahlas a přidal plyn. Vracel se zpátky do centra Barcelony a najednou si uvědomil, že vůbec neví, co bude celý zbytek neděle dělat. První ho napadlo, že si zajde do fitka. To zavrhl. Přišlo mu to příliš prázdné. Pak ho napadlo, že by mohl zajet za Adriánem. Překvapilo ho to. Adrián byl přece kamarád Amalie a nijak zvlášť k sobě netíhli. Teď ale Mateo cítil, že nejlépe mu bude, když si dá s Adriánem pivo, zkontroluje kočky, a stráví tak večer s těmi, co tu zbyli, když Amalia odjela.
1.
Byla sobota odpoledne, 31. července 2004. Václav se ve své garsonce balil do Vídně. Ozvalo se klepání na dveře. Stál tam Václavův tatínek. V ruce držel igelitku z nedaleké drogerie.
„Ahoj, synku. Tady jsem ti přinesl něco, co by sis určitě měl vzít s sebou.“ Vešel dovnitř a položil igelitku do Václavovy velké sportovní tašky s připravenými věcmi.
„Co to je?“ zeptal se překvapeně Václav.
„Něco, co budeš možná potřebovat.“
Václav otevřel igelitku a v ní viděl tři různá maxi balení kondomů. Jedno růžové s dvanácti kondomy s vůní růží, jedno světle modré s deseti ultratenkými kondomy a jednu bílou krabičku s malým Amorem s lukem a šípem, obsahující deset vroubkovaných kondomů, které měly působit rozkoš ženám.
„Vzal jsem různé, ať je můžeš otestovat,“ smál se tatínek.
„Táto, co blbneš?“ podíval se na něj nepříjemně zaskočený Václav. Tatínek ale Václavovo rozhořčení nechápal. „Tak tohle rozhodně ve Vídni potřebovat nebudu. Mám Veroniku a jedu se tam učit německy.“
„A nejsi trochu mladej na to mít tak vážný vztah? Měl by sis teď spíš užívat života, než si hrát na manželství.“
Na Václavovi bylo vidět, že je naštvaný.
„Do toho ti nic není, jak to mám s Veronikou. Já ti taky nemluvím do vašeho vztahu s mámou.“