Řekni, že jsi Tachovská by Nakladatelství MOBA

Kateřina Tachovská-Vestman ŘEKNI, ŽE JSI TACHOVSKÁ Osudy dvou významných brněnských rodin Odpovědná redaktorka Martina Ježová Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz © Kateřina Tachovská-Vestman, 2022 © Fotografie a obrázky Kateřina Tachovská-Vestman, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 Vydání první

ISBN 978-80-279-0277-4

Pouta Dětství je to co dávno kdysi bývalo a dnes ze sna visí jak provázek a zbytek pout jež lze i nelze rozetnout Třeba nám život jinak káže kdo moudrý je ten nerozváže motouzek co nás s dětstvím spíná a krásná pouta neroztíná

Jan Skácel

Úvod

Už mnoho let ve mne zrálo přesvědčení, že by si zajímavé osudy a příběhy mých předků zasloužily sepsání ve formě kroniky nebo románu, a to nejlépe na pozadí tehdejších historických událostí. O Brně se traduje – především mezi odsunutými Němci –, že to bylo město převážně německé, Češi že zastávali jen podřadné pozice dělníků, sluhů, pinklů a podobně. Jistě, průmysl byl často v rukou německých či židovských, ovšem ne vždy. A o živnostnících to neplatilo vůbec. Část mých předků – Uxovi, majitelé Slévárny bratří Uxů na Plotní ulici v Brně – pocházela z české větve této továrnické rodiny, která měla ovšem i větev německou. Druzí prarodiče – Tachovští, majitelé největší brněnské, ne-li moravské, drogerie na České ulici – byli Češi. Obě tyto rodiny byly výrazně vlastenecké a zřetelně národně uvědomělé.

Historické pozadí ZAČÁTEK KONCE ČESKÉ LOAJALITY K HABSBURSKÉ MONARCHII

Ve druhé polovině 19. století začíná lézt rakouská monarchie našim předkům mocně na nervy. Když Rakousko prohrálo roku 1866 válku s Pruskem, mělo to dalekosáhlé důsledky i pro země české. Češi se za věrnost Rakousku nedočkali pražádného vděku. Při náhradách válečných škod byly postižené české oblasti oproti těm německým odbyty. Od května 1867 jednala říšská rada a schválila rakousko-uherské vyrovnání, což znamenalo vznik rakousko-uherské monarchie, s Františkem Josefem I. v čele. A kde zůstali Češi? Vláda zastávala k českému státnímu právu zásadně odmítavé stanovisko. Sliby dříve vyslovené během jednání říšské rady nebyly plněny, česká národnost byla stále více potlačována. To vše u Čechů budilo značné rozhořčení, v jehož důsledku se původní prorakouské cítění Čechů obrátilo v pravý opak. Když byly např. do Prahy převáženy české korunovační klenoty z Vídně, kde byly ukryty před pruským vpádem, došlo podél celé trasy na Moravě i v Čechách k demonstrativnímu vítání i přesto, že se přesun konal v noci v naději, že tak k žádným projevům českého vlastenectví nedojde. Češi se začali rychle emancipovat – o svá práva se hlásili čím dál hlasitěji. Vycházely hodnotné české knihy, např. 1875 Jiráskův první historický román Skaláci, dále 9

Sládkovy Básně a Vrchlického Z hlubin. Když v roce 1876 zemřel František Palacký, onen velikán českých dějin, byl mu vystrojen pohřeb tak velkolepý, že připomínal pohřeb Karla IV., otce vlasti. Palacký zastával názor, že celými českými dějinami se jako červená nit vine odvěký zápas Čechů s Němci – boj mravní síly s hrubou silou hmotnou. (To se většině z nás líbí i dnes.) Jeho Dějiny národu českého vynikají krásným slohem, kompozicí a strhujícím vyprávěním. Měly obrovský význam pro politické obrození českého národa. K plánovanému rakousko-českému vyrovnání nedošlo, což Čechy pochopitelně roztrpčilo. Kníže Karel Schwarzenberg vyzval poslance sněmu, aby „chránili a hájili státoprávní samostatnost tohoto království, práva koruny, práva krále a nepřetržitý svazek státu na základě pragmatické sankce“. Jak praví dr. Ladislav Hosák ve svých Nových československých dějinách: „Český národ vstoupil znovu do pasivní opozice a Rakousko nastoupilo nebezpečnou cestu násilí, která vedla ke katastrofě roku 1918.“ Ale tak daleko ještě nejsme. Koncem roku 1871 byl hrabě Chotek, oblíbený místodržitel v Praze, vystřídán Rakousku věrným Kollerem, který začal okamžitě lámat českou opozici. Občanské svobody byly omezeny, tisk perzekvován, novináři vězněni. Zakládaly se nové německé školy, zatímco české vlastenecké spolky se zavíraly. Čeští poslanci se nového sněmu neúčastnili a zahájili politiku abstinence. Český sněm byl rozpuštěn. Mezi českými politiky se vedla diskuse, jestli je abstinenční politika prospěšná. Palacký a Rieger, jakož i historická šlechta ji hájili, moravští poslanci a Mladočeši byli proti. Tato rakouská politika se změnila až po jmenování hraběte Taaffeho ministrem. Byl zastáncem národnostního vyrovnání a klidného soužití národů. Přesto hájil především zájmy dvora, jsa důvěrným přítelem císaře. 10

V říšské radě se spoléhal na slovanské ministry a německé konzervativce. Protože pro získání většiny potřeboval i české hlasy, začal vyjednávat s českými poslanci. Jelikož česká veřejnost už nepodporovala abstinenční politiku, která nepřinesla žádné pozitivní výsledky, byla doba příznivá a v říšské radě se zase objevili čeští a moravští poslanci. Čechům se dostalo několika malých ústupků. Konečně byla v Praze povolena česká univerzita, takže tam obě národnosti byly od roku 1881 zase rovnoprávné. České volební právo bylo rozšířeno, při soudních jednáních byla povolena čeština. I tyto nepatrné ústupky se ale u Němců setkaly s odmítnutím. Německá liberální strana prosazovala velkoněmecké plány, které už byly jasnou předzvěstí pozdějšího Hitlerova nacionálního socialismu. Požadovali, aby se němčina stala státním jazykem, české království se mělo rozdělit na dvě korunní země, část českou a německou (Deutschböhmen). Chtěli získat především mládež, proto na českém území zakládali stále více německých škol. To ale na české straně vyvolalo obrannou reakci. Češi v roce 1880 založili Ústřední matici školskou, která měla podporovat vznik a provoz českojazyčných škol, mimo jiné i v Brně. Vzrůstající české národní cítění se ukázalo po požáru Národního divadla v Praze roku 1881. Rekonstrukce mohla být zahájena téměř okamžitě jednak díky vyplacení pojistky ve výši téměř 300 000 zlatých První českou vzájemnou pojišťovnou, ale také díky darům prostých lidí a příspěvkům hlavního města Prahy, Plzně i jiných měst, sněmu Království českého, císaře Františka Josefa I. i české šlechty. Nad Hynaisovou oponou je proto hrdý nápis NÁROD SOBĚ. Divadlo mohlo být znovu otevřeno v listopadu 1883, a to představením Smetanovy Libuše. Po bitkách mezi německými studenty a Čechy v Praze obnovili němečtí poslanci požadavek na rozdělení země. 11

Přitom i v českých oblastech měla být státním jazykem němčina. Tyto víceméně absurdní návrhy byly naštěstí zemským sněmem zamítnuty, poté se Němci českého zemského sněmu přestali zúčastňovat.

MORAVA A BRNO

V Praze a v Čechách vůbec bylo české národní cítění stále silnější, zatímco na Moravě měli Němci otěže ještě pevně v rukou. Především v hlavním městě Brně byl jak ve společenském a průmyslovém, tak i v intelektuálním životě německý živel v jasné převaze. Úřady byly obsazeny Němci, popřípadě německy mluvícími Čechy. Přestože roku 1880 vyšla Stremayerova jazyková nařízení, která zrovnoprávňovala češtinu s němčinou v tzv. vnějším úřadování, v Brně to úřady ignorovaly a dále komunikovaly jen německy. Rozdíl mezi Čechami a Moravou, mezi Prahou a Brnem, se prohluboval. Německé kruhy nechápaly, že svým chováním Čechy provokují čím dál víc. Kdoví, jestli by bylo všechno nedopadlo jinak, kdyby byli bývali schopní se domluvit rozumně a spravedlivě na nějakém modu vivendi… Brno se rozvíjelo spíše v průmyslové město. Začalo se mu říkat moravský Manchester. Podnikatelská třída rostla, pro brněnské dělníky bylo práce dost, lidé z okolních vesnic se stěhovali za prací do města, které se rychle měnilo. Postupně se bouraly hradby, na jejich místě se objevovaly nové ulice a domy. Roku 1850 byly připojeny některé okolní vesnice, čímž počet obyvatel Brna dosáhl 46 000 a české obyvatelstvo náhle značně převážilo nad německy mluvícími občany. Přesto byl německý element, tenkrát asi 20 procent obyvatel, velmi silný. To se začalo měnit až po první světové válce. V městské samosprávě měli Němci převahu až do roku 1919. 12

BRNĚNSKÝ PRŮMYSL

V roce 1872 byla založena První brněnská strojírna (Erste Brünner Maschinen-Fabriks-Gesellschaft), která vznikla sloučením dvou velkých strojírenských firem Luz a Bracegirdl a brzy zaujala přední místo v celém Rakousku-Uhersku. Vedle této továrny byla v Brně strojírna Wannieck (Vaňkovka), založená 1864. V roce 1889 přibyla Královopolská strojírna (Brünn-Königsfelder Maschinen-Fabrik). Majitelé byli většinou Němci, dělníci Češi. I většina živnostníků byla českého původu. Protože volební právo měla jen hrstka zámožných občanů, veškeré úřady byly ovládány německou liberální stranou. Například názvy ulic, do té doby dvojjazyčné, byly vyměňovány za německé. Tyto kruhy se snažily dát městu německý ráz, udržet správu ve svých rukou a vůbec germanizovat město i obyvatelstvo. To se arciť díky českým přistěhovalcům z okolních vesnic moc nedařilo. Střediskem německých nacionálů v Brně se stal spolek Deutscher Klub, založený roku 1881. Proti tomu se konečně i v Brně začala v osmdesátých letech 19. století formovat národně uvědomělá inteligence a měšťanstvo na české straně. Český politický spolek, založený už v roce 1872, se ozýval hlasitěji, stavěl se proti pasivní opozici a prosazoval nutnost politiky aktivní. V roce 1885 založil učitel Pankrác Krkoška noviny Rovnost, „list sociálních demokratů českých“, zprvu vycházející dvakrát v měsíci, od roku 1905 pak jako deník. Dnes je jedním z nejstarších, téměř nepřetržitě vycházejících evropských deníků. Byl pozorně sledován rakouskou cenzurou.

Uxovi ZAČÁTKY V BRNĚ

V této atmosféře zakládají v roce 1887 bratři Josef a Adalbert (Vojtěch) Uxovi na Plotní ulici (Plankengasse) Giesserei Brüder Uxa (Slévárnu bratří Uxů), zaměřenou na malosériovou výrobu řetězů a odlitků z šedé a temperované litiny. Odkud ale pochází jméno Uxa? V rodině přežíval názor, že je švédského původu. Že totiž ve třicetileté válce, v níž Brno tak vyniklo chrabrostí a důvtipem, neboť na rozdíl od jiných českých měst nebylo ani po mnohatýdenním obléhání Švédy dobyto (čímž zachránilo Vídeň), se nějaký švédský voják rozhodl v Brně zůstat. Možná kvůli zranění, možná se mu už prostě nechtělo bojovat anebo se zakoukal do nějaké brněnské děvy. Této teorii však odporuje fakt, že Uxové byli podle rodokmenu, který začíná někdy kolem roku 1730, rozptýleni po celé zemi české. První zápisy v rodokmenu jsou z Dobřívi v okrese Rokycany. Každopádně ale tento bájný první Švéd nasměroval rodinu k práci s kovem a uhlím. Faktem je, že ve švédštině slovo yxa znamená sekera. Což se hodí jak k vojákovi, tak k práci s kovem. Je až nápadné, jak jsou v polovině 18. století povolání mnoha Uxů v rodokmenu udávána jako mistr slévačský, uhlíř, Puddlermeister (mistr pudlař) nebo Drehermeister (soustružnický mistr). I u Josefa Uxy, narozeného v roce 1765, je jako povolání zapsáno mistr slévačský. Nebo např. v roce 1822 v Holoubkově je uveden Jan Uxa, tova14

ryš slévárenský, později Schmelzmeister in Trzinetz. Ale už Franz (František) Uxa, narozený 1803 v Dobřívě, zemřel 1878 v Brně a od té doby jsou Uxovi v Brně doloženi. Měl 11 dětí, mezi nimi Josefa, narozeného 1834, a Adalberta (Vojtěcha), narozeného 1837. Otec Franz (František) Uxa byl slévačem v železárnách ve Zbirohu a jeho synové, mezi nimi Adalbert a Josef, pokračovali v rodinné tradici a vyučili se slévači. Adalbert se jako první odstěhoval do Brna a pracoval jako správce slévárny Wannieck na Zvonařce, která vyráběla odlitky z šedé a temperované litiny. V roce 1886 si napřed pronajal dílnu v Komárově a s finanční podporou svých bratrů, kteří mezitím také dorazili do Brna, zahájil menší výrobu odlitků z šedé litiny a žlutých kovů. Podnik prospíval, v témž roce se proto bratři rozhodli postavit k tomuto účelu slévárnu na soutoku Svrateckého a Svitavského náhonu v oblasti Dornychu, kde vznikaly menší textilky. Stavba slévárny tak přispěla k tomu, že se dříve bažinatá oblast Komárova stávala průmyslovou oblastí. Dvojice štíhlých 35 m vysokých komínů s ozdobnými hlavicemi v areálu slévárny jsou dodnes markantní dominantou okolí a znázorňují styl průmyslové výstavby 19. století. V roce 1887 tedy požádal Adalbert s bratry Josefem, Wenzlem a Franzem Zemský soud v Brně o zápis firmy Brüder Uxa do obchodního rejstříku. Byla to první slévárna temperované litiny používající kuplovací pece namísto tavení v tyglících, a to nejen na Moravě a ve Slezsku, ale v celé habsburské monarchii. Vyráběly se tu čepové řetězy, speciální Ewartovy rozpojovatelné řetězy a různé součástky pro textilní průmysl. Po skromných začátcích s deseti dělníky se firma rozrůstala díky pokroku v textilním průmyslu, kde se nahrazovaly dřevěné stavy mechanickými. Od roku 1891 vstou15

pili do vedení firmy i bratři Wenzel a Josef. Roku 1897 bylo podpisové právo přeneseno z Adalberta na Josefa, který vedl firmu dál i po Adalbertově smrti. Josefův syn Adolf Johann, narozený roku 1876, se stal po otcově úmrtí jeho nástupcem coby veřejný společník firmy Brüder Uxa. Rodina Uxů byla česko-německá. Většina mužů si vyhlédla manželky z německých kruhů, některé přímo z Rakouska, ale vždy se našel nějaký Uxa, který si vzal Češku, a rodina se pak hlásila spíš k Čechům. Všichni se ale normálně stýkali, to nebylo v Brně tenkrát nic neobvyklého, rodinná pouta byla silná. Zatímco Adalbert mluvil ve firmě, doma i na úřadech německy, Josef všude hovořil česky a samozřejmě tak komunikoval i s dělníky. Dokonce byl členem českého Sokola. Své děti vychovávali v odpovídajícím duchu. Všichni bydleli v jednom domě na přední straně továrenského komplexu do ulice Plotní, na různých poschodích. Zesilujících rozporů mezi Čechy a Němci, které se v Brně začínaly projevovat, si nevšímali.

Slévárna Bratří Uxů na Plotní

NÁLADA V BRNĚ NA SKLONKU 19. STOLETÍ

Roku 1893 novinář a politik Adolf Stránský v Brně založil Lidové noviny. Staly se nástupcem Moravských listů, které vycházely od roku 1889 a jejichž přejmenování se uskutečnilo na popud T. G. Masaryka. Josef Uxa byl jedním z prvních abonentů. Kdo by to byl tušil, že jeho pravnuk se jednoho dne stane redaktorem těchto novin a posléze se bude muset účastnit jejich likvidace na začátku padesátých let dvacátého století! V roce 1897 bylo Brno zmítáno demonstracemi německé mládeže na jedné straně a mládeže české na straně druhé. Totéž se opakovalo roku 1898 během oslav 100 let od narození Františka Palackého a 1899 při otevření české Brněnské techniky. Národnostní spory se stávaly stále častějším jevem veřejného života. Brno se tak stalo místem, ve kterém byly národnostní boje jedny z nejsilnějších, nejen v českých zemích, ale v celém Rakousku-Uhersku. Němci se v Brně scházeli v Deutsches Haus (Německém domě), který si postavili jako protipól k českému Besednímu domu z roku 1873. Měli taky vlastní protestantský kostel (dnešní Červený kostel). Roku 1897 byl do říšské rady poprvé zvolen český poslanec, brněnský sociální demokrat Josef Hybeš. I české školství se konečně začalo rozvíjet. V roce 1889 byla na Hutterově ulici (dnešní Traubova) založena česká dívčí škola, chlapecká pak na Winterhollerově náměstí (dnešní nám. 28. října). Postupně vznikají další a další české školy. Už 1870 byla založena Vesna, původně jako pěvecká jednota, její činnost ale byla záhy rozšířena o výuku českých žen a dívek. U Uxů se nijak nebojuje, všichni žijí v souladu, národnostní otázky neřeší. Bratři si nadále dobře rozumí a veškeré zápasy mezi občany různých národností považují 17

za zbytečné a nerozumné. Jejich děti ovládají víceméně dobře i jazyk druhé části rodiny.

ADOLF UXA

Uxové se zdají býti plodným rodem. Josef měl se svou ženou Marií devět dětí, z toho tři syny: Ferdinanda, Roberta a Adolfa, který se narodil roku 1876. I bratr Adalbert měl se svou chotí Emilií kupu dětí, několik synů. Naštěstí se mnozí z nich o firmu nezajímali, všechny by ani dobře prosperující firma neuživila. Zmíněného Adolfa, který se jevil pro roli nástupce ve vedení firmy jako neobvykle slibný, poslal otec Josef na počátku roku 1899 ve 23 letech do světa na zkušenou, případně aby navázal výhodné kontakty s jinými slévárnami v mocnářství. Jedna z jeho cest ho přivedla též do Sanoku (v dnešním Polsku), které tenkrát patřilo do Rakousko-uherské monarchie. Navštívil zde Ferdinanda Peřinu, českého přítele svého otce, též majitele slévárny. Tento pán ho provedl svou továrnou a posléze pozval domů na večeři. Ta se ukázala jako osudná. Coby dobře vychovaný hoch se Adolf dostavil do vily pana továrníka s kyticí pro paní domu. Vedle ní stála krásná dívka, kterou mu představili jako dceru Marii. Měla tmavohnědé vlasy s kaštanovým nádechem, vyčesané vzadu do uzlu, ze kterého se do obličeje uvolňovaly kudrnaté pramínky. Když se na něj usmála, byl ztracen. A bylo to na něm asi znát, rodiče na sebe mrkli: To by vůbec nebyla špatná partie. Adolf byl pohledný a očividně slušný chlapík, Uxova slévárna byla větší než jejich a otec Peřina věděl, že velmi dobře prosperuje. Všechny požadavky, které tenkrát rodiče na případného zetě mohli mít, byly splněny. Kromě toho viděli, že i náhle zrůžovělá Mařenka se do mladíka zahleděla, což byl bonus navíc, hlavně pro maminku. Večer proběhl v družné 18

zábavě a každý den se našlo něco, co odjezd domů odkládalo. A tak se Adolfův pobyt prodlužoval. Mladí do sebe byli očividně zamilovaní a po několika týdnech požádal Adolf rodiče Peřinovy o Mariinu ruku. Svolení samozřejmě dostal. Odjel domů, aby informoval rodiče. Ani ti proti tomuto spojení nic nenamítali, a tak nebyl důvod otálet. Otec Josef odjel do Sanoku, kde obě hlavy rodiny probraly situaci v mocnářství i ve slévárenství a posléze otázku Mariina věna, a plácli si. Ještě týž rok slavil v Sanoku mladý pár svatbu.

Svatební fotka Adolfa Uxy a Marie Peřinové

Na svatební fotografii se nevěsta s vosí tajlí a v krajkových šatech s dlouhou vlečkou tváří hrdě a s mírným úsměvem se klidně dívá do budoucnosti, zatímco ženich, vědom si své důstojnosti, s krásným knírem, který měl zakrýt, jaký je vlastně ještě jelimánek, hledí vážně a soustředěně před sebe, drže nevěstu kolem pasu. Jsou krásný pár a jsou si toho vědomi. Po krátkém pobytu u rodičů odjíždějí do Brna, aby se jako většina Uxů usadili na Plotní ulici číslo 45. Mařenka Peřinová, teď Uxová, byla slovanská vlastenka a měla na Adolfa značný vliv. I díky tomu se začal rozdíl mezi českou a německou stranou v rodině Uxů nepozorovaně prohlubovat, aniž by ovšem docházelo k nějakým třenicím. Je to názorně vidět na výběru jmen pro děti: Zatímco Adolf a Mařenka pojmenovali své děti čistě slovansky Vladimír, Ctibor a Vlasta, jména bratranců byla jednoznačně německá: Robert, Ottmar, Edwin, Friedrich, Brunhilde. K velké radosti obou manželů přišel 14. 4. 1900 na svět první syn Vladimír Josef Adolf. Necelé dva roky poté, den před Silvestrem roku 1901, se narodil druhý syn Ctibor Wenzel. Oba to byli silní a zdraví chlapci. Mařenka dbala na to, aby se v její rodině mluvilo výhradně česky. Adolf mluvil zcela plynně oběma jazyky a přecházel z jednoho do druhého bez velkého přemýšlení. Trval ale na tom, aby synové mluvili i německy, to bylo v Brně i v rodině samozřejmé a nutné. Když v roce 1905 Marie znovu otěhotněla, velice si přála, aby se jí teď po dvou synech narodila holčička. Rodina žila spokojeně a v blahobytu, továrna prospívala a manželství bylo harmonické. Chlapci rostli a stávali se z nich pěkní rošťáci. Stýkali se nejen se svými bratranci a sestřenkami, ale k nelibosti své máti a tet i s dětmi z ulice, většinou s dítky dělníků z továrny. Od těch se naučili mluvit krásným brněnským hantecem, takže už v útlém věku 20

ovládali tři řeči: češtinu, brněnštinu a němčinu. Rodina bydlela na Plotní už jen přes zimu, na jaře se Mařenka s dětmi stěhovala do vily u řeky v Obřanech. Adolf jezdil večer vlakem za nimi, a pokud to práce v továrně vyžadovala, zůstával přes noc v Brně. Oba manželé silně vnímali politické dění: Třenice mezi Čechy a Němci se stupňovaly, politická situace v monarchii byla ožehavá. V Praze se demonstrovalo za všeobecné volební právo. Demonstrace byla krvavě potlačena, což 28. listopadu 1905 vedlo ke generální stávce. V tutéž dobu došlo k česko-německé dohodě, tzv. Moravskému vyrovnání. Těhotnou Marii Uxovou to ale momentálně moc nezajímá, soustřeďuje se na rodinu, šije a vyšívá, stará se o děti a domácnost. Před Vánocemi 1905 je Mařenka už ve vysokém stupni těhotenství a uvažuje, zda dostane malého Ježíška. No, jestli to zas bude chlapec, ať je to tedy Ježíšek, říká si. Doufá ale, že tentokrát to přece jen bude holčička, a uvažuje o jméně. Něco českého. Udělá si seznam několika chlapeckých i dívčích jmen a vyčkává.

VLASTA

Vánoce přejdou a stále se nic neděje. Adolf začíná být nervózní, Mařenka už je velmi zmátožená. Ani nemá náladu si své krásné vlasy vyčesávat do drdolu, stahuje je jen dozadu mašlí. Jen aby už porod přišel. Na Silvestra sedí rodina společně kolem maminky a všichni ji obskakují, zatímco ona je mrzutá, všechno ji bolí. Náhle se podívá na Adolfa: „Pošli pro doktora, myslím, že se to blíží.“ Adolf vyskočí, chce poslat služebnou, ale nakonec nikomu nedůvěřuje a vyběhne z domu, běží, co mu síly stačí, k doktorovi, ke známému, který bydlí naštěstí 21

nedaleko. Vtom ho napadne, že je Silvestr a doktor možná nebude doma! Utírá si pot z čela a běží ještě rychleji. Zvoní, za dveřmi slyší kroky. Služka otevře a Adolf na ni jen vybafne: „Moje žena bude rodit, je doktor doma?“ „Ale ano, hned ho zavolám, milostivý pane.“ Kámen mu spadne ze srdce, až se mu nohy podlomí. Lékař už běží ze schodů s kufříkem v ruce. „Tak už je to na spadnutí, pane Uxo?“ (No, asi řekl pane Uxa, ale propagujme správnou češtinu!) „Žádné strachy, však víte, že Vaše paní měla vždy lehké porody.“ Adolf ho pobízí k rychlejší chůzi, je to jen pár set metrů. Už jsou na schodech, Adolf má strach, co se doma zatím děje. Marie ale sedí klidně v křesle, i když má na čele pot a je velmi bledá. Lékař jí pomůže vstát a vede ji do ložnice, kde už je všechno připraveno. Adolf padne do křesla, naleje si koňak a snaží se uklidnit, zatímco služebná a kuchařka pobíhají sem a tam s tajuplnými ženskými přípravami. Blíží se půlnoc. Oba chlapci jsou už dávno v posteli. Těsně před koncem roku 1905 se po bytě náhle rozlehne křik miminka. Adolf to už nevydrží a vběhne do ložnice, ale služebná ho hned zase tlačí z pokoje ven. Doktor se na něj jen stačí zasmát a zavolat: „Je to holčička!“ Adolfovi tečou po tvářích slzy. Tak se Mařenčino přání splnilo. Máme malou princeznu! Po půl hodině, když ženy převzaly komando v ložnici, postaraly se o rodičku a vykoupaly děťátko, vejde lékař do obývacího pokoje. Gratuluje otci a přijímá z jeho rukou plnou sklenku koňaku, připíjejí na rodičku i děvčátko a na nový rok. Lékař zaváhá a pak mrkne na Adolfa: „Mám nápad, můžete ho přijmout nebo nemusíte. Ale protože je to děvče a ženské chtějí být celý život mladší, než jsou, napadlo mne, že bych do rodného listu mohl napsat jako datum narození 1. leden 1906. Jde jen o pár minut, ale holčička 22

bude o rok mladší. Co Vy na to?“ Adolf se rozesměje: „Vy jste mně ale pěkný lišák! Máte pravdu, uděláme to tak. Skvělý nápad!“ A tak měla Vlasta, neb tímto krásným českým jménem měla být holčička pokřtěna, datum narození 1. 1. 1906! Narodila se do ještě mladého, vzrušujícího století.

20. STOLETÍ

Tato doba přinesla obrovské pokroky ve vědě. V Olomouci byla provedena první úspěšná transplantace oční rohovky. Albert Einstein publikoval teorii relativity. Sigmund Freud, rodák z Příboru, vydal spisy o sexuální teorii. V USA byl poprvé popsán Tyrannosaurus rex. Robert Koch dostal Nobelovu cenu za objev při léčení tuberkulózy. V USA byl vyroben první pásový traktor na parní pohon, fyzik Charles Barkla objevil rozptyl rentgenového záření v plynech, Lee De Forest vyvinul elektronický zesilovač, který se stal klíčovou součástí při bezdrátovém přenosu mluveného slova. Od roku 1900 jezdí v Brně tramvaj na elektrický proud, elektrické obloukové lampy osvětlují ulice města. Profesor Viktor Kaplan z brněnské techniky vylepšil mechanismus vodní turbíny. V roce 1904 měla v Brně premiéru Janáčkova opera Její pastorkyňa, dodnes hraná na všech světových scénách. Polák Henryk Sienkiewicz byl vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu za román Quo vadis. 24. prosince 1906 se v Americe uskutečnilo první rozhlasové vysílání v dějinách. A miminko Vlasta roste a prospívá k radosti obou rodičů. Všemi je rozmazlována, jen starší bratři svou sestřičku omrknou a usoudí, že s ní zatím moc velká zábava není. Zdravé miminko se ale rychle mění v živou holku – je to 23

podnikavé dítě, s bratry brzy dovádí jako třetí kluk, dívčí zábavy ji tak nezajímají. Život pokračuje svým povlovným tempem. Rodina žije spokojeně a harmonicky. Adolf pracuje v rodinné firmě Brüder Uxa a postará se o to, aby v roce 1910 byla zapsána i česky jako Bratři Uxové. Po smrti otce Josefa Uxy v roce 1914 se Adolf coby veřejný společník firmy stává jeho nástupcem a vede továrnu s bratrancem Rudolfem, synem Adalberta. Firma si vede úspěšně, před první světovou válkou už má 450 dělníků. Rodiny žijí v souladu, národnostní otázky nikdo neřeší. Když se rodiny sejdou, brebentí všichni jak česky, tak německy a nikdo s tím nemá žádný problém. Uxovi nemuseli svůj blahobyt stavět nijak na odiv. Neměli potřebu budovat honosné vily, byli docela spokojení s byty na Plotní a vilkami za městem na léto. A výdělek putoval zpátky do továrny, bohatství se projevovalo spíš v nových investicích než v rodinném luxusu.

1914

28. července 1914, měsíc po sarajevském atentátu na arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda, začíná první světová válka. Brněnští Němci vítají válku s nadšením, jsou přesvědčeni o brzkém vítězství. Těší se, že po porážce Ruska budou moct uskutečnit své velkoněmecké plány. České politické kruhy jsou situací tak zaskočeny, že se nevzmohou na nic jiného než na apelace k zachování klidu. Čechy a Morava coby součást rakousko-uherské monarchie samozřejmě mobilizují. Z 90 procent slovanská armáda má německé důstojníky se zvláštními privilegii. Českým vojákům se do války nechce. Nechápou, proč by měli umírat za Rakousko, od kterého by se chtěla jejich 24

země odtrhnout. Přesto většina mužů samozřejmě odjíždí na frontu. Úřady sestavují seznamy politicky nespolehlivých osob, špiclové slídí mezi Čechy, jak se o čem vyjadřují. Brzy se na těchto seznamech ocitají i redaktoři Lidových novin, kteří jsou urychleně posláni na frontu. Národ je teď zaměřen protirakousky, vlastenecká literatura zapustila kořeny. Jeho sympatie jsou spíš na straně Dohody (Entente), zvláště na straně slovanského bratra, Ruska. K odboji ale národ připraven není, svůj názor projevuje typicky česky – vtipy a zpěvem lidových písní.

ČEŠI V ZAHRANIČÍ

České osvobozovací hnutí se ale formuje v zahraničí, především v Rusku, ale také v Anglii, Americe i Holandsku. Zde se začíná zviditelňovat především Tomáš G. Masaryk, Moravák, profesor pražské univerzity a poslanec za stranu realistickou. Masaryk je přesvědčen o vítězství Dohody a zkoumá možnosti Čechů, které by z toho mohly vyjít. Nevěří v sílu carského Ruska a pro českou a slovenskou otázku se snaží získat sympatie Západu. Protože je na něj doma vydán zatykač, usadí se ve Švýcarsku; jeho hlavním pomocníkem se brzy stává docent sociologie dr. Eduard Beneš. V únoru 1916 zakládají v Paříži Československou národní radu, jejímž cílem je přesvědčit spojence o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska. Cestu jim rovná mladý Slovák, francouzský letec, švihák a miláček žen Rastislav Štefánik. Masaryk usiluje o vytvoření samostatné československé armády. V roce 1917 docílí československý odboj velkého úspěchu: Díky Aristidu Briandovi (francouzský premiér a ministr zahraničí) je do formulace válečných cílů Dohody vsunut také požadavek osvobození československého národa. 25

I. SVĚTOVÁ VÁLKA

Vláďa a Ctibor Uxovi jsou naštěstí ještě moc malí, Adolf Uxa jako spolumajitel důležité firmy – výroba se změnila na produkci součástek pro armádu – nemusel narukovat. Celková situace v Brně se však zhoršuje. V roce 1915 se musí brněnské ulice a velká náměstí přejmenovat, většinou na jména z Rakousko-uherské monarchie. Dvojjazyčné názvy ulic zcela mizí, všechny jsou už pouze německé. Češi jsou čím dál více pohoršeni, připadají si jako cizinci ve vlastní zemi. Velké nadšení Němců z války, projevované všude v českých zemích, se ale pomalu ochlazuje, přicházejí první zprávy o neúspěších na frontách. Taky se projevuje nedostatek životních potřeb, ceny rostou. Nedostatek surovin způsobuje pokles produkce továren. Textilky v Brně zaměstnávají jen dvě třetiny původní pracovní síly, později méně než polovinu. Dělníci, převážně Češi, začínají stávkovat proti nedostatku potravin, za vyšší mzdy i proti válce. V Rovnosti se objevují první požadavky práva národů na sebeurčení. Mnoho Čechů teď bojuje za osvobození své vlasti od Habsburků. V zahraničí tvoří legie, Tomáš Masaryk začíná organizovat vznik samostatného státu. Podniká konspirativní cesty do Holandska, Itálie a Švýcarska. Organizuje exilové hnutí společně s tajnou společností, která se nazývala Maffia a která měla popularizovat myšlenku státní samostatnosti. Spojuje se s exilovými skupinami ve Francii, Velké Británii, ve Spojených státech a v Rusku. Spolupracuje s Eduardem Benešem, který sleduje stejné cíle z Francie a cestuje do Londýna, kde se nachází politické centrum spojenců. 14. listopadu 1915 je v Paříži vyhlášeno založení nezávislého československého státu jako cíl komité, které se utvořilo z českých a slovenských organizací v cizině. 26

1916

Rodina Adolfa Uxy, ačkoliv se o politiku zajímá, se soustřeďuje především na sebe a firmu, která dodává důležité součástky pro válku v rámci monarchie. V květnu 1916 však udeří rána osudu. Adolf zřejmě přechodil vážnou chřipku, dostal zápal plic a ve věku pouhých 40 let náhle umírá. Zanechává vdovu se třemi dětmi – nejstaršímu Vláďovi je 16, Ctiborovi 14 a Vlastě 10 let. Marie je zdrcená. Vláďa by rád převzal roli hlavy rodiny, ale na to je ještě moc mladý. Mariini švagři a švagrové, ale také její rodiče pomáhají, kde můžou, finanční starosti rodina naštěstí nemá. Ale Marie je náhle v 36 letech se třemi dětmi sama. Válka a politické události, mimo jiné i vytrvalost Čechů v exilu, kteří organizují vznik nezávislé republiky, rozvíří politickou situaci tak, že na soukromý smutek moc času nezbývá. Oba chlapci jsou už dost staří na to, aby se zajímali o dění kolem a zapojovali se do něj. Maminka má strach, aby se nezapletli do nějakých nepokojů, ale Vláďa ví, že je za ostatní teď zodpovědný on, takže svého silného a spontánního bratra Ctibora drží na uzdě. Německé příbuzenstvo v domě není nijak protičeské, a kromě toho si začíná uvědomovat doteď nemyslitelné, totiž že by Rakousko-Uhersko mohlo válku prohrát! Rozhádat se s českým příbuzenstvem by za těchto okolností nebylo chytré, a tak je společný život v domě i v továrně nadále víceméně harmonický. Fabrika naštěstí uživí všechny. V roce 1916 je založena Československá exilová armáda, která bojuje na straně spojenců. Organizaci převezme Masaryk, jenž během svého pobytu v Rusku začíná psát svůj politický program Nová Evropa.

1918

V roce 1918 se Masarykovi konečně podaří přesvědčit spojence o nutnosti založení samostatného československého státu. Národní výbor jako základ budoucí vlády je napřed akceptován Francií. Po několika týdnech následuje Velká Británie a posléze USA. Eduard Beneš zakládá v Paříži provizorní československou vládu. Češi, stále ještě v monarchii, začínají pociťovat první vánek svobody. Závažnější rozpory, které se objevily už během války, se v českých zemích prohlubují. Čím intenzivnější byly pokusy Čechů žijících v zahraničí o založení nezávislého státu, tím větší odpor to vzbuzovalo v německé části obyvatelstva, především tam, kde byl jejich podíl vysoký jako v Brně. V červenci se v Brně konají slavnosti na památku mučednické smrti Jana Husa. Ještě před třemi lety německé úřady oslavy zakázaly. Teď je velký sál v Besedním domě nacpán k prasknutí. Když pan farář Nagy mluví o Husově hrdinství, zdůrazňuje, v čem má být Hus Čechům vzorem a učitelem. Kde jemu šlo o svobodu náboženskou, „jde nám o svobodu politickou a národní.“

EXILOVÁ VLÁDA NEZTRÁCÍ ČAS

18. října proklamuje Masaryk v Americe nezávislý československý stát. Rakousko-uherské vládě, která 28. října 1918 přijala podmínky prezidenta Woodrowa Wilsona k ukončení války, nezbývá nic jiného než to akceptovat. Pro Čechy je to velká sláva a značné zadostiučinění. Po třech stech letech svobodní! 29. října 1918, den po Praze, je i v Brně z balkónu Besedního domu vyhlášena Československá republika. Před Besedním domem jsou takové masy lidu – Čechů, že hrozí nebezpečí ušlapání! 28

V Brně se však nešílí tak jako v Praze. Brňáci se důkladně a s rozmyslem pouštějí do zdobení svého města na oslavu založení republiky. Okrašlují sebe i své domy trikolórou a odstraňují největší svědky nadvlády Rakouska-Uherska jako Wehrmanna (brance) v budově Staré radnice nebo velké rakouské orly zdobící veřejné budovy. Němci se chovají vesměs nenápadně, malých provokací, jako pochodu buršáků na Velkém náměstí, si nikdo nevšímá, a tak zaniknou dřív, než začaly. Své domy ovšem trikolorami ani vlajkami nezdobí, takže je brzy jasně vidět, kde bydlí Češi a kde Němci. Naivní protest si vymyslel například německý řidič tramvaje, který zastavil svůj vůz na konci centra a prohlásil, že nejede dál do Králova Pole. Proč, to odmítl říct. V této tramvaji ale seděl také Karel Vaněk, poslanec zemského sněmu za české obyvatelstvo, který rezolutně zakročil a dostal z řidiče odpověď. Prý nechtěl jet kvůli tomu, že němečtí zřízenci byli v Králově Poli, které bylo vždy většinově české, napadáni. To samozřejmě nebyla pravda. Poslanec Vaněk okamžitě zatelefonoval na ředitelství dopravních podniků a docílil toho, že řidiči pohrozili, že přijde o místo, nepojede-li dál. Takže svůj hloupý protest vzdal a jelo se. V Besedním domě začíná okamžitě pracovat Národní výbor. Čeští důstojníci, členové Sokola, Orla a Dělnických tělocvičných jednot zajišťují pořádek, vzniká tak první ozbrojená stráž. Národní výbor okamžitě přebírá železniční stanici a poštu, potom Vrchní moravskoslezský soud, státní zastupitelství, finanční úřad a prokuraturu. Jen brněnská radnice zůstává stále ještě v německých rukou. Přestože teď v Brně žije přes 60 procent Čechů, nemají na radnici ani jednoho zástupce! Až když je v továrnách zastavena práce a tisíce pracujících manifestují na Velkém náměstí (dnes nám. Svobody), se německá radnice 29

5. listopadu vzdává a 6. nastupují čeští úředníci. Město je nyní vedeno vládní komisí s 16 českými a 8 německými představiteli. Malá anekdota na okraj: Franz Kafka, který v říjnu 1918 onemocněl španělskou chřipkou, zalehl se 40stupňovou horečkou jako občan rakousko-uherské monarchie a probral se o několik dní později jako státní příslušník Československé republiky! Pojišťovna, ve které Kafka pracoval, mezitím zavedla češtinu jako úřední jazyk. Po několika měsících dostal Franz Kafka nový pas na jméno František Kafka. S tímto jménem žil ještě šest let, než roku 1924 zemřel na následky tuberkulózy. Paní Marie se svými dětmi decentně slaví. Mají velkou radost, ale nechtějí provokovat příbuzné v domě. Česká a německá společnost je čím dál víc rozdělená, ale u Uxů konflikty nejsou, ani si je nikdo nepřeje. Když válka německou kapitulací 11. listopadu 1918 skončila, všichni si oddechli. Byli přesvědčeni, že se život, alespoň ve slévárně, vrátí do starých kolejí.

PO VÁLCE

14. listopadu 1918 poprvé zasedalo Národní shromáždění. Prezidentem byl jednomyslně zvolen vůdce zahraničního odboje T. G. Masaryk, tehdy ještě pobývající v Americe. Nadšení v celé republice nebralo konce. Ani Brno nezůstalo v ničem pozadu. Už na druhé schůzi výboru Družstva Národního divadla 19. prosince 1918 Leoš Janáček navrhl, aby byl Masarykův příjezd do vlasti uctěn i v Brně, a to slavnostním představením Smetanovy Libuše. Také se postaral o to, aby se představení konalo v Městském divadle, do té doby německém, a ne v malém českém divadle 30

na Veveří. Zaručil se, že se představení podaří bezchybně nastudovat během pouhých dvou dnů. Okamžitě a energicky zahájil přípravy. Lístky byly hned vyprodány. Před představením se ke vší té slávě v divadle náhle objevili právě se vracející legionáři s italskými důstojníky! Vítání a nadšení v divadle bylo nekonečné. Smetanův sen, aby Libuše byla uváděna v okamžicích pro národ obzvlášť slavnostních a významných, se splnil. Když zazněly fanfáry na počest prvního prezidenta samostatného Československa, zachvátilo všechny nesmírné nadšení a dojetí. Slavnostní představení bylo triumfem pro všechny Čechy v Brně.

MLADÁ REPUBLIKA

21. prosince se za nepředstavitelného českého nadšení a vítání vrátil Tomáš Masaryk do vlasti. Jeho ministrem zahraničí se stal dr. Edvard Beneš. Sny a cíle těchto mužů byly naplněny. Jak prohlásil se zadostiučiněním, ale i zdravým skepticismem Masaryk: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty…“ Nebyl tu dostatek politických osobností, ty se musely napřed najít nebo vypěstovat. Mladá republika se potýká s mnohými nesnázemi, ale nadšení a dobrá vůle ji posunují vpřed. Lidé se obracejí na klasiky, citují Nerudu: „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!“ Vlasta si píše do deníku Kollárovo: „Pracuj každý s chutí usilovnou na národu roli dědičné, cesty mohou býti rozličné, jenom vůli všickni mějme rovnou.“ Všichni si dodávají odvahy a sebevědomí, po desetiletích, ba staletích útlaku se chtějí zbavit cizího vlivu a nadvlády. Průmysl, zdevastovaný válkou, se nyní rozjíždí plnou parou vpřed, musejí se postupně nahradit válečné škody, 31

na trh přicházejí nové výrobky. 80 procent všech průmyslových podniků celého Rakouska-Uherska se nyní nachází na území naší země. Ve dvacátých letech se má Československo stát desátou ekonomicky nejsilnější zemí na světě! Když ve třicátých letech přichází krize, může si stát dovolit pečovat o slabé a chudé. Ve strojírenském průmyslu pracuje přes 100 tisíc lidí, podniky na Moravě patří mezi ty nejvýznamnější.

POVÁLEČNÝ ŽIVOT NA PLOTNÍ

Slévárna se vzpamatovala z válečného útlumu, vynášela zase dost na to, aby všichni Uxové žili nadále v blahobytu, i když ne v závratném bohatství. Zisk továrny se ihned investoval, výroba se modernizovala. Vláďa a Ctibor navštěvují gymnázium, přičemž Vláďa se jeví jako velmi inteligentní student, byť ne mimořádně pilný. Více ho zajímají aktivity mimo školu, popravdě řečeno různá alotria s přáteli. Ctibora škola moc nebaví, raději pobývá v přírodě, věnuje se sportu a muzicíruje. Vlasta chodí do dívčí školy Vesna. Ani ve slévárně, ani v rodině ještě stále nevznikají žádné konflikty, i když nejmladší Vlasta je ke svým německým příbuzným vlažnější než její bratři. V porovnání s nimi se už ani tak dobře neučí německy, neb, jak praví, „teď už to nebudeme potřebovat.“ Bratranci a sestřenice na Plotní jsou však přibližně ve stejném věku, bydlí v jednom domě, takže přinejmenším mládež se zatím stýká dál. Vláďa dokonce mírně flirtuje se sestřenicí Hildou. Ta ho mocně převyšuje, přestože je Vláďa vysoký. Hilda totiž měří dva metry! Vláďa píše do deníku o Hildě, která si celé odpoledne zpívá Salome, přičemž si utahuje z její lámané češtiny: 32

OBDIVUJI vše, co jest velké. Ptáte se, co jest velké? Tam tada tam tada tam tada dá, no ovšem, drahá sestřenko, to jest po sedmnáctý již také velké. Co? Zas ještě jednou? Kreslím spirály do taktu: 18! Salome! Hildo! Salome! Hildo! Né promiň, ty jsi delší. Né Hildo, ty jsi větší!! SALOME Hildo, nic není tak velké jak ty. SALOME… Hildo! Klekám – biji čelem o zem před tvou setrvačností. SALOME! Hildo! Né! Před Tvou velikostí, KRÁSOU, délkou, SETRVAČNOSTÍ. SALOME!! Kopu do podlahy, mlátím do stěny vším, co mám po ruce. JEŽIŠ MARIJA! Hilda pěje SALOME! No a potom? Šel jsem se umýt (pustil jsem do vany vodu, abych neslyšel Hildu)

a oblíct a za pět minut zazvonil o patro níž. Ona: servus! Hildo, přišel jsem se na Tebe podívat. To je fajn vod tebe, já sem sám doma a nevím, co mám dělat, furt spím (od slova zpívati). Jo zpíváš – – ! Ale buď tak hodná a zazpívej mi SALOME! (Bože bože) Pak jsem vzal Hildu – – kolem pasu – – – – – JEŽIŠ MARIJA! Ona se mi zlomila. 2 × 1 m3 Hildo, tvoje polibky jsou NEJVĚTŠÍ!

Později se Hilda provdala za pana Kurze, tedy Krátkého, což rodinu obveselovalo po celá desetiletí. Vláďa začal po maturitě studovat strojní inženýrství, obor slévárenství. To ho ale nezaměstnávalo natolik, aby nežil veselým studentským životem. Stýká se s jinými mladíky z českých měšťanských rodin. Zakládají jakýsi klub, píší společně deník, verše, kreslí – mnohdy velmi šikovně – a věnují se filozofickým úvahám. V 21 letech je hlavou rodiny. Coby nejstarší syn se stává veřejným společníkem firmy Uxa, jak je určeno ve společenské smlouvě z roku 1898. To mu dodává snad až příliš sebevědomí, maminka se ho marně snaží držet trochu na uzdě. Zatímco Vláďa studuje a zároveň je společníkem slévárny, Ctibor se věnuje především sportu. Velmi ho zajímá boxování a řeckořímské zápasy, což ale samozřejmě nejsou činnosti, které by se hodily k jeho postavení syna ze zámožné rodiny. Kromě toho tráví spoustu času v pří34

rodě, chodí na lov a na ryby, což jsou aktivity, které strýcové považují za zbytečné a neproduktivní. Říkají si, že se teď přece jen projevuje nepřítomnost otce, Marie své syny prostě nezvládá. Chlapci jsou dost rozlišní, ale výborně se doplňují a dobře si rozumějí. Jsou známou konstantou v kruzích brněnské mládeže.

Tachovští 1866

V roce 1866, v době, kdy byla založena firma Brüder Uxa, se v Klášteře u Čáslavi rodině Ferdinanda Tachovského, stárka a majitele hospodářství v Habrech u Německého Brodu (dnes Havlíčkův), a jeho ženy Julie narodil chlapec Karel. Nikdo tehdy ještě nemohl tušit, jaký to bude úspěšný brněnský podnikatel. Karel vyrůstá v Habrech v hospodářství, pomáhá otci i mamince, je to velmi pilný a cílevědomý hoch. Vyučit se stárkem nebo pracovat v hospodářství ho ale neláká. Jak dospívá, zrají v něm zcela jiné plány. Jde do učení na drogistu a „materialistu“, dál se vzdělává, trochu cestuje po monarchii, aby si rozšířil obzory, a navazuje kontakty. Ve svých 30 letech se seznámí s Bertou Pospíšilovou z velmi vážené rodiny z Hořic. Berta, dcera pana zemského rady v Hradci Králové Josefa Pospíšila a jeho ženy Marie, byla energická a pilná dívka, o deset let mladší než on. Berou se 18. 8. 1896. Pro Karla je to skvělá partie – Berta má bohaté věno, Karel, taky zámožný, přináší do manželství svou píli, ráznost a dobré nápady. Mladý pár se stěhuje do Jaroměře, kde Karel otvírá svou první drogerii. Dalšího roku v létě se narodí syn, pokřtěný po otci jménem Karel. Ve starém královském městě Jaroměři prožívá idylické dětství. Jeho rodina je velmi vážená, v malém městě zná skoro každý každého. 36