Vraždy mezi koly

Naďa Kverková VRAŽDY MEZI KOLY Odpovědná redaktorka Martina Ježová Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz © Naďa Kverková, 2022 Obálka © Ivana Dudková, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 Vydání první Vychází jako 364. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-0477-8

NAĎA KVERKOVÁ

Věnováno mému tatínkovi Jendovi k jeho 80. narozeninám s poděkováním za vše, co společně s maminkou Aničkou vložili do mojí výchovy.

Díky rodinnému prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, se ve svém životě snažím ctít lásku a úctu k rodině, čestnost a víru ve spravedlnost.

Tato kniha je fikce. Jakákoli podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, tvora, věci či objektu, případně skutečné události je dána pouze literárním zpracováním a je pouze náhodná.

Kapitola první

Poslední červencová neděle přinesla do kraje pod Orlickými horami nepředvídatelné, téměř aprílové počasí. Dechberoucí klikatice blesků již více než hodinu křižovaly potemněnou ranní oblohu. Honza je se zalíbením už nějakou tu chvíli pozoroval. Nenadálé ohnivé čáry osvětlovaly oblohu a přinášely fascinující podívanou. Skladník se i dnes snažil identifikovat bouřková epicentra a poctivě odpočítával čas a kilometry s přáním, aby třaskavá podívaná dorazila přímo nad jeho hlavu. S očekáváním nasával elektrizující atmosféru a očima hypnotizoval místa na obloze, odkud by se bouřka mohla v plné síle přenést právě sem nad areál výrobních závodů v Lipovce. Silný vítr však zatím pokaždé odnesl bouřkové mraky a s ním i potřebnou vláhu do nedalekého Polska. Minimum srážek tak rok co rok děsilo místní zahrádkáře i odborníky. Rapidní, několikametrový úbytek spodních vod byl noční můrou pro rychnovské hydrology od dob, kdy se areál místní škodovky a satelitních dodavatelů začal rozrůstat.

Skladník tak nebyl jediný, kdo k potemnělé obloze vzhlížel s dychtivým očekáváním, aby zapršelo. Tentokrát to však bylo jiné.

Mračna se přibližovala ze všech světových stran a jejich kumulace vrcholila nad skladníkovým domovským areálem. Intervaly mezi záblesky a hřmotným 5

duněním se prolínaly s takovou rychlostí, že je Honza během chvilky už ani nestačil počítat.

Bouřka doprovázená silným větrem se teď nevyzpytatelně točila nad rozsáhlým komplexem továren zásobujících kvasinskou Škodovku. Hodinové ručičky ukazovaly čtyři hodiny po půlnoci. V očekávání brzkého svítání a konce směny se na Honzově domovské hale s označením R doposud poklidně pracovalo. Na vyvýšené plošince nad halou, jen kousek od okresního města, srostl lelkující skladník se svým dočasným působištěm.

S pusou otevřenou a hlavou zvrácenou k nebi všemi smysly hltal dění nad sebou. Nevnímal ostré kapky, bičující jeho obličej, ani sílu větru, která jím začala smýkat všemi směry. Střídání absolutní tmy s neočekávaným jasem bylo fascinující a dostávalo ho do transu. Kromě sílících poryvů větru lomcovaly Honzou také vlny vzrušení.

Byly podobné těm, které zažíval při milostných hrátkách se svojí Magdou. Cítil tepající krev ve spáncích a zježené blond chlupy na jeho pažích dávaly tušit, že dnes to na obvyklý scénář nevypadá. Ve svých pětatřicetiletých kostech vycítil, že přichází něco neopakovatelného – to NĚCO, co si vždycky přál.

Očekávané ochlazení, tak obvyklé po rychlé letní bouřce, se tentokrát změnilo v ještě nesnesitelnější dusno a osvětlené, rachotící linky uvnitř výrobní haly pohltila jako mávnutím kouzelného proutku nekončící tma. Na obloze jí předcházela neopakovatelná světelná podívaná.

Po drátech elektrického vedení, stahujících se jako jemné pavučiny k trafostanici na okraji okresního města Rych6

nova nad Kněžnou, se sjížděly ze všech světových stran ohnivé paprsky. Závěr téhle podívané obstarala nepředstavitelná detonace a po ní se okolo trafostanice rozzářily miliony ohnivých hvězdiček. Mohutné plameny v mžiku zachvátily první z budov elektrárenské společnosti.

Sílící zvuk sirén a bezpečnostních tlampačů vrátil skladníka Honzu do reality. Většina z jeho kolegů v hale vůbec netušila, proč se během okamžiku temno na obloze přeneslo i mezi ně. Vichr se na okamžik zklidnil, takže vzduch zhoustl opět do téměř nedýchatelné podoby. Fascinovaný skladník odvrátil oči od ohnivého pekla v dáli a nevěřícně otočil svůj pohled do potemněné oblohy nad sebou. Teprve v ten okamžik si uvědomil, že přišla jeho chvíle. Konečně, dočkal jsem se! proletělo mu hlavou.

Postupující bouřka připravila areál o venkovní osvětlení a z oblohy už dávno svatý Petr vymetl všechny hvězdy i se zářivým půlměsícem. A tak nezbylo nic než obrysy haly, kterou obestoupilo NEKONEČNO. Honza otočil klíčkem v zapalování a směrem ke vjezdu do areálu namířil světla svojí ještěrky. Ve stejný okamžik silný světelný výboj oslnil místo u vrátnice s takovou intenzitou, že jasně rozpoznal barevné pruhy na fasádách pavilonů více než kilometr vzdálené rychnovské nemocnice. Pak už se ten nemohutnější z blesků s mocným řinčením svezl po zvednuté příjezdové závoře a změnil ji ve žhnoucí pochodeň. Při pohledu k vrátnici se Honzovi hrůzou rozšířily zorničky v očích. Měl pocit, že těch několik krátkých vteřin ticha, které se po oslnivém záblesku rozhostily vůkol, snad nikdy neskončí.

7

Ruce na volantu mu začaly jemně vibrovat. Hypnotizován hleděl na mohutný plamen, který přeskočil na nedostavěnou vrátnici.

Ve stejný okamžik přišla o proud úplně všechna technická a obslužná zařízení na hale. Službu vypověděly záložní zdroje elektřiny, robotická chapadla se zastavila na půl cesty, granulát přestal proudit potrubím směrem ke vstřikolisům, formy nadobro uzamkly ve svých jádrech tuhnoucí hmotu, doblikaly červené výstražné kontrolky u strojů a uvnitř haly se rozhostila tma. Oblohu začaly opět křižovat v plné síle klikatice jasných záblesků, které za nepředstavitelné detonace sjížděly po hromosvodech umístěných na hale. Uzavřené prostory tak rezonovaly takovou intenzitou, že nebylo slyšet vlastního slova. Od linek zevnitř se začaly ozývat zděšené výkřiky a první dělníci zmateně vybíhali ven za domnělým světlem a s nadějí zjistit, co se vlastně stalo. Zpět je však vzápětí zahnaly vzduchem rotující zrníčka písku, drobné kamínky, dřevěné úlomky, nejrůznější odpadky a kdoví co ještě.

Vichr nabral druhý dech a vrátil se nad areál s ještě větší intenzitou. Mohutné víry se teď neřízeně točily po příjezdové silnici podél haly a narážely do všeho, co jim stálo v cestě. Ze země zvednutý nepořádek se lidem zakousával bez varování do očí, všechno to vzduchem rotující svinstvo je bolestivě píchalo do tváří, drobné kamínky s pískem pronikaly pod jejich propocené oblečení a ulpívaly na potem ulepených tělech. U nouzových východů a v ústí otevřených vrat se strhla nepříjemná mela.

8

První vlna šťastlivců, kterým se podařilo otevřenými vraty proniknout ven, se teď s rukama chránícíma si oči hrnula zpět. Zatímco nic netušící dav žen a mužů prchajících před hřmotným peklem zevnitř je ve stejný okamžik s dlaněmi pro změnu na uších vytlačoval opačným směrem. Nikdo netušil, že TOHLE je teprve začátek.

Při pohledu na tu spoušť se skladník v ještěrce celý rozklepal. Nebylo to zimou, ale strachem. Instinktivně sáhl do batohu a vytáhl světlemodrou mikinu, kterou dostal od ženy k posledním narozeninám. Dírou, která zbyla po vysypaném skle, pronikaly i sem do ještěrky ostré kamínky a nepříjemně bičovaly jeho holé paže, krk a ulpívaly v jeho vlasech. Díky kapuci, kterou jinak z duše nenáviděl, si zakryl choulostivá místa na obličeji tak, že mu zbýval pouze úzký průhled – přesně na jeho oči, které se skrývaly za dioptrickými brýlemi.

Světlo reflektorů na okamžik oslnilo nic netušící dav, který se tísnil v bezpečí malinkaté kuřárny, postavené u jednoho z nouzových východů. To bylo naposledy, kdy toho rána viděl svoje kolegy. Vzduchem totiž začaly neřízeně létat prázdné obaly, které v zárodku noci právě on vyvážel z jednotlivých pracovišť a umisťoval je na vymezená místa podél obvodových venkovních zdí výrobního areálu. Nejdříve se vznesly malé bedničky, tak zvaná ká el téčka (KLT). Netrvalo dlouho a intenzivním větrným vírům nedokázaly vzdorovat daleko větší a těžší unipacky. Kácet k zemi se začaly i do čtyřpatrové výšky vyskládané kovové přepravníky, určené na vzduchové kanály.

9

Za robustného burácení hromů, pichlavého deště a neslábnoucího vichru se tohle všechno dalo nečekaně do pohybu. Řady beden, přepravníků a palet různých tvarů a velikostí se změnily ve valící se řeku, která v mžiku obestoupila rozjíždějící se ještěrku. Honza stačil ještě překřížit paže před svůj obličej a instinktivně sešlápnul brzdový pedál. Pak ucítil tupý náraz do hlavy a po něm už vnímal jen šumění moře, které ho unášelo daleko, daleko, daleko…

Jak dlouho zůstal omráčen, Honza netušil. Když se probudil, ještěrka ležela na boku, stejně jako on. Otevřel sice oči, ale v první chvíli vůbec nechápal, na co se vlastně dívá. Modré tyče se mísily s černými víky a šedými bočnicemi. To jsou bedny u nás v práci, začal se pozvolna rozbíhat jeho mozek. Snažil se zaostřit, zorientovat.

Do reality ho vzápětí vrátilo silné houkání sirén záchranných vozů. Teprve v tu chvíli mu došlo, co se stalo. Šmátravým pohybem se snažil najít svoje brýle. Uvědomil si, že je to nejspíš marné. S obtížemi se vysoukal z ještěrky. Před, za i nad ním se tyčila ohromná zaklíněná změť plechů, plastů a rozlámaných dřevěných palet. Chvíli zaváhal, kudy ven. Po čtyřech se začal probíjet směrem, odkud pronikalo nejvíce světla. Asi po pěti minutách nekonečné dřiny si proklestil cestu k plášti budovy. Teď už jasně věděl, co dělat. Zvednul se na nohy a odtlačil nejbližší bednu. Jeho cíl byl jasný. Dostat se podél boční zdi k nejbližšímu východu, otevřeným vratům či alespoň k nouzovým dveřím. Otřel si pot do potrhané mikiny. Jeho rukáv se zabarvil do temně rudé 10

barvy. Teprve v tom okamžiku si uvědomil, jak mu bolestivě třeští hlava. Jeho silné paže se proto ještě intenzivněji opřely do další bedny.

Chtěl být z té šlamastiky co nejdříve pryč. Z řady obalů nad ním, které se ve tvaru luku nebezpečně opíraly o stěnu areálu, se z jedné zdeformované bedny uvolnil velký modrý pytel a spadnul skladníkovi přímo k nohám.

Při letu dolů se roztrhnul o trčící ostrou kovovou hranu a Honzovi se naskytl neuvěřitelný pohled.

Na jeho botách ležela obličejem dolů otočená hlava.

Když mžouravým pohledem zaostřil dál, uvědomil si, že tohle tělo nejspíš nemá nohy. Na zemi se začala zvětšovat temná, mazlavá skvrna. „Pomoc!“ zařval Honza z posledních sil. Pak se mu zvedl žaludek. Nebylo se kam otočit, a tak jeho obsah skončil na stěně výrobní haly. To se opakovalo asi třikrát.

Nohy mu srostly s asfaltem. Nemohl se ani pohnout, nebetyčný puch a hrůza ho roztřásly tak mohutně, že vibroval jako epileptik při záchvatu. Zcela vysílen se naposledy pokusil přivolat pomoc. Hučelo mu v hlavě tak intenzivně, že ač napínal uši, nezaslechl víc než vzdálenou směsici nedefinovatelných výkřiků. Podruhé omdlel.

Netušil, že se jeho bezvládné tělo sesunulo dolů a překrylo právě objevené torzo mrtvoly. A přesně takhle Jana Malého zanedlouho objevili záchranáři.

11

Kapitola druhá

„Někoho jsem našel,“ vzrušeně vykřikne čtyřiatřicetiletý hasičský dobrovolník.

Po odsunutí další řady zdeformovaných kovových konstrukcí zahlédne na zemi bezvládné tělo. Během chvilky se mu za zády objeví kolega z rojnice. „Je tady děsnej puch, máš dejchák?“ otáčí se na něj nálezce. Ten jen bezradně zakroutí hlavou. Zamžourá dopředu, ale nic nevidí. Stihne si ještě otřít pot z obličeje, který se mu mezitím zkroutil do znechucené grimasy.

Není to jen únavou a horkem. Z levačky si stáhne rukavici, aby si mohl zakrýt ústa i nos. Volnou rukou ještě kolegovi naučenými gesty naznačí, že s dýchacími přístroji odešla parta vedená jejich náčelníkem do haly, a s žaludkem až někde v krku se dává na ústup. „Nebuď fajnovka, mladej, a koukej mi pomoct!“ zahřmí na omámeného parťáka zkušenější z dvojice hasičů.

Zaregistruje však, jak se štíhlá postava Mirka Ledviny nejprve ztěžka nadechuje s hlavou obrácenou k obloze, aby se vzápětí zlomila v pase a s rukama opřenýma o stehna i v téhle pozici ztěžka lapala po čerstvém vzduchu. Ten se tetelí horkem a čerstvých doušků se nedostává.

Oběma mužům zpod do žluta zbarvených fluorescenčních přileb neřízeně stékají čůrky potu. Jejich oble12

čení pod kombinézami by se dalo ždímat. A k tomu ten puch. Zesílil před chvílí, když se při odklízení u vstupu s označením II uvolnila a klesla k zem další řada zaklíněných beden. Když sem za houkání hasičských sirén dorazila před necelou hodinou jejich hasičská parta z Lipovky, byli před hořící fabrikou jako první. Chlapy hřálo u srdce, že byli rychlejší jak profíci z Rychnova. To ještě netušili, že oni měli svých starostí dost s hašením nedaleké trafostanice.

Většinu dobrovolných hasičů probudilo hřmění přímo nad jejich příbytky už tři hodiny po půlnoci. Vyjící psi a zvuk lámajících se stromů je vyhnal z vyhřátých postelí. Časový náskok s přehledem zužitkovali při zásahu. Bez větších obtíží si poradili s plameny, které zachvátily zdejší vrátnici a asi desítku opodál parkujících osobních aut. Parkovali na nich většinou jen „vyvolení“ zaměstnanci… Hřmot výbuchů od jejich naftou či benzínem zaplněných nádrží bylo slyšet, už když odjížděli od malinkaté zbrojnice. V důsledku silného větru přeskakoval oheň mezi zaparkovanými vozy s lehkostí baletní primabaleríny. Plamenům tak padly za oběť úplně všechny. Zbyla z nich jen černá nevzhledně seškvařená torza.

Areál měl velké štěstí, že se od vybuchujících aut oheň nerozšířil dál a že ohnivá chapadla nezačala pojídat jednu výrobní halu za druhou. To by byl hukot, nepopsatelná tragédie. Většina z nich je totiž až po strop zaplněna plastovými díly, potřebnými ke kompletaci nových auťáků.

Po lokalizaci malých ohnisek tak bylo potřeba okamžitě začít s ochlazováním horkem sálajícího pláště 13

hlavní budovy, vzdálené od nejbližšího ze zničených vozů necelých deset metrů. Při úvodních detonacích přišla zcela zákonitě o skleněné výplně všechna okna sousední administrativní budovy. Střepy se teď povalovaly všude okolo – nejvíc na asfaltové silnici a na sousedním malém parkovišti, odkud do závodu vcházejí hlavním vchodem návštěvy a pracovníci z kanceláří. Druhá polovina skleněných tabulí popadala na opačnou stranu – mezi větrem rozházené bedny a další obaly, kde se právě teď pohybovala parta dobrovolných hasičů z Lipovky.

Pod ocelovou špičkou boty mladého hasiče zapraskala skleněná drť, která zbyla z kdysi funkčních oken.

Skřípavý pronikavý zvuk vrátil Mirka do reality. Předkloněn pohlédl nejdříve na všudypřítomné střepy, pak na svoji pravačku oděnou do čtyřvrstvé rukavice s membránou, díky které si – opřen o stehno – jistil svoji stabilitu.

Nakonec jeho oči ulpěly na malé krabičce. Přichycená za opasek na speciální karabině se po celou dobu pohupovala vpřed a vzad – zcela v rytmu jeho přerušovaných nádechů a výdechů. Vítězoslavně se vztyčil a filtrační únikový respirátor, jak hlásal nápis na obalu, si přiložil na ústa a nos. „Jo vidíš, úplně jsem na něj zapomněl,“ okomentoval situaci z pomyslné první linie právě se otočivší starší kolega.

S ohledem na oficiální účel použití dejcháku sice zkušený hasičský dobrovolník Jiří Košťál na okamžik zapochyboval o jeho účinnosti právě pro tuhle chvíli, přesto si ho nasadil. Nejspíš za takových pět, sedm minut 14

mu už bude zase úplně k ničemu. Nasládlý smrad však čpěl v téměř čtyřicetistupňovém vedru tak nesnesitelně, že neodolal. Když zhruba před půl rokem přivezl jejich náčelník celou bednu nedotčených respirátorů do klubovny a vítězoslavně je prezentoval, nepokrytě se tomu daru smál. Pohrdal vyřazenými věcmi, kterých se kdosi zbavoval. V tomhle případě byla dárcem zrušená chemická laboratoř nedalekého detašovaného pracoviště výzkumného ústavu. Do čtyřleté životnosti zbývaly tehdy dva roky a neporušené obaly ostatní dobrovolné hasiče přesvědčily, že je lepší mít alespoň něco, když ne nic.

Z dotace z krajských zdrojů si pro letošní rok zvládli pořídit pouze dva nové přístroje s bombami a celoobličejovými maskami. Na další profesionální výbavu už finance nevystačily, takže respirátory, jejichž hlavním úkolem byla jednorázová ochrana před nebezpečnými plyny typu A, B, E a K, využívající technologii Tab Tec s dobou provozu 5 minut, si automaticky nafasovali do výstroje všichni. Košťál, kterému kolegové neřeknou jinak než Koky, je vlastně moc rád, že se tenkrát nešprajcnul úplně a respirátor si nafasoval.

Otočí se na kolegu a gestem hlavou mu dává najevo, ať se připraví. Je mu jasné, že zdolat ty dva metry, které je dělí od bezvládného těla, bude ještě velký oříšek. Nebezpečné místo připomíná svým tvarem iglú, jen ten vstup je na úplně opačné straně, než by potřebovali.

Jak materiál odstranit a přitom pohlídat, aby se na tělo všechno nesesunulo? To je úkol, který teď zaměstnává mozkové závity zkušeného Kokyho na více než dvě stě 15

procent. Poodstoupí proto od nebezpečné haldy, sundá si respirátor a taky helmu. Rukávem si otře pot, ukazováčkem ucpe nejdříve pravou a pak levou nosní dírku a po chlapsku se vysmrká. „Budeme potřebovat ještěrku,“ odtuší. „Nejdříve opatrně odstraníme ty vrchní bedny a pak postupně rozebereme tady tu boční stranu,“ vyhodnocuje situaci. „Pane Košťále, ale nikdo ze zaměstnanců nám pomáhat nemůže kvůli jejich bezpečnosti,“ připomíná nesměle kolega opatření náčelníka zásahu. „Bude mi stačit funkční ještěrka a zvládnu to sám, kdysi jsem tady ve skladu dělal,“ odpoví smířlivě Jiří Košťál a direktivně ještě dodá: „Mladej, doběhni za velitelem a informuj ho, že jsme našli člověka a ať zavolá rychlou. Jo a už mě neser, potykali jsme si, ne?!“ Na reakci nečeká, nasadí si opětovně respirátor, helmu a vbíhá do zakouřené haly. Světelný kužel jeho baterky po chvíli zcela zmizí v útrobách výrobního objektu. Čerstvě 19letý mladík se rozběhne k velitelskému vozidlu. Po pěti metrech se zastaví. Potlačí žaludeční nevolnost a ještě jednou se vrací zpět k místu nálezu. Z nejbližší možné vzdálenosti vyfotí mobilem bezvládné tělo. Pak udělá pět kroků vzad, aby ještě nafotil celou hromadu, která se tak nebezpečně klene nad tím chudákem.

Košťála si váží a věří, že toho člověka určitě zachrání.

Chce jen zdokumentovat nebezpečné místo a poskytnout důkaz o kolegově odvaze. Třeba jeho fotky dopomůžou Kokymu k nějakému ocenění – třeba k vyznamenání za statečnost od samotného prezidenta republiky? napadne ho.

16

A vlastně proč ne? usměje se Mirek svojí myšlence, ale teď honem pryč. Jakmile zahne za roh budovy, konečně si strhává z úst a nosu respirátor a dychtivě se nadechuje čerstvého vzduchu. Snaží se rozpohybovat svoje tělo, ale houpající se žaludek společně se všudypřítomným horkem svazují každý jeho pohyb. Měl by oběhnout tuhle oplechovanou halu a zavolat pomoc. Místo toho se jen mátožně potácí. To dáš! hecuje se. Předat informaci někomu s vysílačkou se nakonec ukáže jako daleko jednodušší než jeho opětovný návrat k zamořenému místu.

Provizorní stanoviště si tým zdravotníků z rychlé záchranné služby zřídil na rozsáhlém parkovišti v jižním cípu areálu, sousedícím přes vysoký plot s hlavní silnicí.

Na travnatých plochách okolo dvou sanitek posedávají ženy a muži ve žlutých, modrých nebo černých bavlněných tričkách, opatřených logem ve tvaru položeného géčka. Zmoženi horkem, otupělí hrůzou, někteří navíc s drobnými poraněními trpělivě čekají, až na ně přijde řada.

Většina sleduje pohyb hasičů s dýchacími přístroji, kteří se vynořují a opětovně mizí ve výrobních prostorách. Ty stále sužuje nepříjemný dým. Čtyři lékaři a dvojnásobný počet dalších záchranářů v červenooranžových kombinézách berou jednoho po druhém.

Jak se jmenujete? Co vás bolí? Máte nějaké obtíže?

Pamatujete si celou dobu, než jste se dostal ven? To jsou nejčastější otázky.

Za necelou hodinu jim projde rukama okolo padesátky zraněných. Někde postačí propláchnutí očí, jinde 17

pomůže dlaha na vyvrtnutý kotník či luxace poraněného ramene do závěsu. Dva starší muže s podezřením na infarkt společně s popáleným nočním vrátným odvážejí sanitky do nedaleké nemocnice mezi prvními, ke slovu přicházejí desítky injekcí na zklidnění.

Krvavé šrámy na rukou, hlavách a také řezné či sečné rány na lýtkách a stehnech patří k nejčastějším zraněním.

Sanity s houkáním pendlují mezi fabrikou a nedalekou okresní nemocnicí. Hodiny ukazují patnáct minut po páté. První lékařský tým sem dorazil před pětačtyřiceti minutami.

Provoz na silnici první třídy I/14, která v délce necelých 200 kilometrů propojuje severočeský Liberec s Českou Třebovou a na své trase podhůřím Orlických hor protíná Rychnov nad Kněžnou i sousední Lipovku, pozvolna nabírá na intenzitě. Za tři čtvrtě hodiny totiž začíná pro tisíce zaměstnanců v kvasinské pobočce Škoda Auto, Simouldesu, Preymesseru, Siemensu a v dalších zdejších třísměnných výrobních provozech obvyklá pondělní ranní směna.

Posádkám několika záchranářských vrtulníků směřujících do orlického podhůří se tak naskýtá neobvyklý pohled na stovky barevných krabiček na čtyřech kolech, jež se po silničních tepnách hvězdicovitě přibližují ke komplexu zdejších továren. Nejrušnějším místem se stává v době střídání směn frekventovaný kruhový objezd kousek za hřbitovem v Solnici. Výjimkou není ani dnešní ráno. Díky právě vysílaným rozhlasovým zprávám získávají řidiči při popojíždění k výjezdu do 18

automobilky první podrobnější informace o bouřce, která řádila v celém severovýchodním cípu republiky.

Jako bonus vidí všude okolo skutečnost na vlastní oči. Moderátoři rozhlasových stanic se předhánějí v líčení škod, padají čísla ohledně překonaných rekordů v intenzitě větrných poryvů i počtech domácností, které se nad ránem nejspíš ocitly bez elektrické energie.

Tihle lidé o tom ví své. Pravidelnou hygienu, oblékání i snídani – to všechno si dnes odbyla většina z nich potmě. Bez dodávek elektřiny nedošlo na kávu, čaj, míchaná vajíčka ani třeba na ranní holení. Rozmrzelost z osobní nepohody je tedy na místě. Při pohledu z okének automobilů na spoušť okolo se však jejich vztek pomalu vytrácí. Mohli dopadnout daleko hůř.

V některých vozech spolujezdci na mobilní telefony pohotově natáčejí vyvrácené stromy podél silnic, v poli zdánlivě zatoulané plechové střechy připomínající stočená víčka konzerv od rybiček, strhané dráty elektrického vedení i tmavá oblaka dýmu, stoupající vzhůru od jedné z výrobních hal.

Jsou to však jen drobné střípky z daleko bohatší mozaiky dramatických událostí, které se zrodily brzy nad ránem o posledním červencovém pondělí.

19

Kapitola třetí

„Tys poznal, kdo to je?“ Přisedl si na obrubník ke zdrcenému Jirkovi kolega.

Ten však nereaguje a s nechutí shodí kamarádovu ruku z ramen. „Policajti nechtěj, abych se o tom vykecával,“ odpoví odevzdaně, téměř šeptem.

Samotného ho překvapí, jak je zaskočen. A aby zakryl svoje rozpaky, direktivně odsekne: „Tak mě neser a neptej se!“ „To je jasný. Já jen, že jsme tady skončili, tak jestli pojedeš s náma?“ Koky zvedne hlavu, mžouravým pohledem zaostří na kolegu už opět stojícího nad ním a zakroutí hlavou: „Ještě nemůžu, s mladým tady máme počkat.“ Velitel přikývne a řízným povelem zvedne z obrubníku ostatní hasiče ze svojí jednotky. Nikomu z nich není do řeči. Červeno-bílá policejní páska stále plápolá okolo místa, kde se teď pohybuje tým kriminalistů. A tak není divu, že jejich poslední pohledy směřují střídavě právě sem a na zdrceného Kokyho.

Sluneční paprsky postupně vysušují ohromné černé kaluže, které v okolí haly zbyly po zásahu. Hektolitry vody se při ochlazování haly měnily nad ránem nejdříve v horkou páru, aby posléze klouzaly po rozpáleném plášti budovy a zůstávaly v podobě mělkých rybníčků v okolí odtokových kanálů, které nedokázaly tak velké množství pobrat.

20

Část vody si proto našla cestu po mírných srázech až k vyprahlým ostrůvkům sluncem sežehnuté zeleně, toužící za parného léta po každé kapce. Černota smytá ze shořelých aut se usadila na povadlých stéblech trávy a společně s torzem vyhořelé vrátnice vymalovala do surrealistických kontur obrázek jinak nádherného dne s prozářenou blankytnou oblohou.

Je dvacet minut po osmé hodině a z areálu postupně odjíždějí hasičské záchranné týmy. Přijely sem tři kompletní jednotky, celkem asi pětatřicet chlapů.

Ke slovu se teď dostává odtahová služba, která od haly postupně vyklízí z podélných parkovacích míst na desítku totálně zničených aut.

Provizorní stanoviště zdravotníků připomínají už jen prázdné obaly od obvazů, krabičky od ampulek injekcí a zkrvavené firemní svršky. Pilně se pracuje snad jen v administrativní budově. Přivolaní sklenáři se už dvě hodiny věnují vytlučeným oknům.

Kdy a jestli vůbec se rozběhnou mnohatunové lisy i kompletovací robotická zařízení, však ukážou až nejbližší hodiny. Moc dobře to ví i šéf zdejší údržby Karel Vomáčka, který už obvolal techniky ze všech dodavatelských firem. Postupně sem najíždějí jejich týmy.

Zítra měl vyrazit s manželkou poprvé na zahraniční dovolenou. Myšlenku na sbalené kufry, grilované mořské potvory a místní pálenku tak musí tenhle tlusťoučký čtyřicátník upozadit. Pravda, ty kufry mu možná manželka před dveřmi nechá, ale už nadobro…

21

Obavy a zvýšený tlukot srdce však nesužují pouze Karla. Těžké dny s bezesnými nocemi čekají i mnohé z kolegů v práci či ze spřátelených dodavatelských firem. Že se tak stane, však většina z nich v tuhle chvíli ještě vůbec netuší. Hodinu před polednem zůstává jediné viditelné rušné místo před vyhořelou vrátnicí. Právě tady, za policejními zátarasy, vytrvale čeká na nejčerstvější informace klubko novinářů. Jejich řady už od brzkého dopoledne výrazně prořídly.

Poté, co se těm nejrychlejším podařilo vyzpovídat několik sdílných zaměstnanců z noční směny a získali vyjádření od zasahujících lékařů a hasičů, vyrazili ještě do nedaleké nemocnice. Tam dokompletovali svoje reportáže vyjádřením od postarší tiskové mluvčí a ještě před polednem se chystají do svých domovských redakcí.

Je čas zpracovat materiály. S vyjádřením meteorologů, fotkami a videi od reportérů-amatérů se strženými střechami, zatopenými sklepy a vyvrácenými stromy dodají svým čtenářům přesně to, proč si právě jejich noviny už po mnoho posledních let kupují – tedy šokující informace plné lidského utrpení.

Také kameramani přítomných čtyř televizních štábů vzorně obcházejí plotem obehnaný výrobní areál, aby „nachytali“ k reportážím dostatek žánrových obrázků.

Až na místní rychnovskou televizi přijeli všichni pozdě.

To nejzajímavější pro dnešek nemají.

Všudypřítomný dým, rozsáhlé manévry několika hasičských oddílů, zraněné na nosítkách, houkající sanit22

ky i přílet několika vrtulníků tak musejí dát redaktoři pouze do svých komentářů. Nepustili je ani do haly.

Dobrou kulisu jim však poskytla vyhořelá vrátnice, na černo přebarvené zelené plochy v okolí haly, tmavé kaluže, haldy rozházených a poničených obalů včetně děsivě zohýbaných kovových konstrukcí a v neposlední řadě i neuvěřitelně zdeformovaná vstupní závora, která po zásahu blesku získala vizáž excentrického dílka vyšinutého umělce.

Ti otrlejší přidají do večerních a odpoledních zpráv brutální detaily zkrvavených obvazů a použitých stříkaček a taky plačícího muže u ohořelého, ale nepojištěného auta. Aby ne. Klečící nešťastník, štkající nad vrakem fabie, vyvolá při sledování televize nespočet komentářů: To je ale pitomec. Proč s tím vyjížděl, když to neměl pojištěný? To nechápu, malý platy ve Škodovce rozhodně nemají… Tak si to užij! No, po bitvě je každý generál, že?!

Chtělo by to ještě vyjádření ze zdejšího podniku o předpokládaném rozsahu škod, přemítá před branou novinářský matador z veřejnoprávní televize. Úvodní stand up natočil v pozadí se zděšenými majiteli ohořelých vozidel.

Věděl, že takový začátek reportáže získá pozornost televizních diváků a jemu přinese plusové body nadřízených v Praze. Přesto se pro Vojtu Bednáře stává natáčení den ode dne těžším. S příchodem nového šéfa zpravodajství ho stále častěji přepadá pocit nenaplněnosti.

Zjistil, že mu v jeho osmapadesáti letech bere vítr z plachet nanicovaté paběrkování v regionu bez mož23

nosti hlubší investigativní práce. Jasně, že se mu čas od času podaří do sítě chytit i nějakého toho sólokapříka.

Proč ho však pokaždé servírovat divákům?! Když si říkal o úplatek za nezveřejnění informací poprvé, měl nahnáno. Po letech otrnul a osmdesát do fialova zbarvených cenných papírků se stalo jeho běžnou taxou.

V tomhle má jasno: Politika i business jsou svinstvo.

Tak když ti pitomci dělají tak průhledné boty, proč bych z té jejich „malé domů“ neměl mít taky nějaký profit?!

Peníze se přeci nikdy neomrzí.

Dnes je to však pro zkušeného reportéra na place tak říkajíc na jiné téma. Vyhrává ten, kdo přinese nejzajímavější informace. Obvolal svoje zdroje a něco má. Přesto se dnes Vojtěch, mezi kolegy kvůli pajdavé chůzi ironicky přezdívaný Tlapička, necítí ve formě. Je to tím horkem anebo mu docházejí síly. Už dávno z novinářské branže není s kým šérovat informace. Stává se z něj vlk samotář.

Spíš vlček.

Kvalitních zdrojů ubývá a nové mu přetahují mladší kolegové. Ze svých postů postupně odcházejí spříznění policejní komisaři, vedoucí na úřadech, mnozí soudci, ale i státní zástupci – zkrátka seriózní zdroje s podobným ročníkem narození. Řada z nich neopouští svoje místo s vidinou zaslouženého důchodu, ale – jak většinou dodávají off records – v důsledku permanentního tlaku z vrchu, kdy je šéfové nutí dělat věci „jinak“. Jinak, než byli zvyklí doposud – tedy ne vždy plně v souladu s literou zákona a jejich profesní ctí.

24

Ukazuje se, že morální laťku má v dnešní společnosti posazenou každý jinak vysoko a mnozí už na její podlézání nemají žaludek. Škoda, já se to přeci naučil… zalituje novinář.

Kdysi nad svým zaprodáním se hodně přemýšlel. Přešly dny, týdny, měsíce a čas otupěl hroty výčitek i myšlenky o profesní cti. Naučil se s tím pocitem žít, protože co by po třiceti letech regionální novinářské nádeničiny dělal jinýho? Být další Kmenta nebo Kroupa? Jo, to by se mu nejspíš zamlouvalo…

Nalejme si ale čistého vína – má na to „koule“? Už jednou se namočil s opravdu velkými rybami. Dostal za vyučenou nejenom on, ale i celá jeho rodina.

Díky téhle lekci si uvědomil, že se velké reportáže rodí mimo Prahu jen zřídka. Takže… Co mu vlastně zbývá? Dělat svoji práci a čas od času se nechat odměnit za mlčení od těch malých, nezajímavých rybek.

To je přeci příjemný bonus! snaží se Tlapička uchlácholit svoji dnešní silnou rozmrzelost.

Z dalších neradostných úvah vytrhne v hloučku novinářů postávajícího Bednáře zvučný hlas přicházejícího asi třicetiletého muže: „Dobrý den, dámy a pánové. Rád bych vám přečetl tiskové prohlášení k situaci v našem podniku: Dnes v ranních hodinách došlo v důsledku nepříznivého počasí k nečekanému přerušení dodávek elektrické energie v rámci všech provozů naší společnosti. Požár, který vypukl tady u vrátnice, naštěstí nepronikl do vnitřních prostor. Díky rychlému zásahu hasičů nedošlo k nenávratnému poškození technologických celků, 25

skladových zásob ani většiny strojů a zařízení. Společně se zástupci externích firem, našich dodavatelů technologií, se již nyní snažíme o co nejrychlejší obnovení výroby a tím i dodávek do automobilové společnosti Škoda Auto v Kvasinách. Poděkování patří všem složkám záchranného systému – hasičům za rychlou likvidaci požáru a následnou eliminaci případných dalších škod, zdravotníkům pak za poskytnutou první pomoc všem našim zaměstnancům. Hovořit o výši škod je v současné době předčasné, dá se však předpokládat, že se bude pohybovat v řádech stovek tisíců korun. Pro nás je však v tuto chvíli nejdůležitější, že všichni zaměstnanci noční směny jsou v pořádku. Výjimkou je pět osob, které zůstávají v intenzivní péči lékařů rychnovské a královéhradecké nemocnice. Do doby, než bude uzavřeno vyšetřování jak ze strany hasičů, tak Policie České republiky, nebude naše společnost poskytovat žádné další informace. To je vše. Děkuji vám za pozornost.“

26

Kapitola čtvrtá

„Dobrý den, náčelníku. Nadstrážmistr Živný. Bude potřeba zavolat krajskou výjezdovku, máme tady mrtvolu… tedy spíš torzo,“ zakoktává se při telefonátu s nadřízeným uniformovaný policista z rychnovského místního oddělení. „Byla pod bednama… Ano, vlastně už ne… Nějaká ženská… Nemá nohy… Ano, určitě je bez noh… Blondýna s dlouhýma vlasama… No, říkal jsem si, že násilný činy nedělá okres, ale kraj… Určitě vám nechci radit…

Ne, už jsme místo zajistili… Nešmajdat… Rozumím…

Rozkaz!“ „Nemáme se odsud hnout a nikdo se nesmí dostat za pásku, rozumíš?“ obrátí se služebně starší z policistů na mladšího kolegu a konečně si dá pohov. „Proč mu to sakra nezavolal někdo jiný? Fakt jsem si s nejvyšším pokecal…“ rozčiluje se muž v propocené uniformě. Ono mluvit s okresním náčelníkem, kterého normální polda osobně potká tak maximálně pětkrát do roka – z toho čtyřikrát v jídelně při obědě –, nejde jinak než téměř v pozoru. „Je mi z toho na blití. Postav se tady, nikoho tam nepouštěj. NI-KO-HO!“ téměř speluje s důrazem na každou slabiku směrem k přikyvujícímu strážmistrovi. „Ať nejsme za pitomce, že neumíme zajistit místo činu. To vás snad ve škole učili, ne?!“ vypustí přebytečnou páru, 27

zpod čepice si otře pot a pokračuje spíš pro sebe: „Zkurvený horko, a navíc smrdím jak čubka… Jdu promluvit s vrátným, že musí kamiony do zadních areálů pouštět furt jenom spodní cestou.“ Všechno okolo místa činu musí zůstat na svém místě do té doby, než sem za necelou hodinu dorazí z pětačtyřicet kilometrů vzdáleného Hradce Králové výjezdová skupina. Karty jsou pro dnešní den rozdány: VRAŽDY má na 1. odboru Krajské policejní správy v kompetenci první oddělení.

Policejní hlídky rozestavěné u všech vstupů do haly dostaly rozkaz nepouštět sem ani živáčka a rozhodně nikomu nepodávat informace. A tenhle úkol si vzali za svůj včetně mladíka, na jehož výložkách se ve slunečních paprscích blýskají dvě malé hvězdičky. Není divu. Kdo, co, jak, proč, kdy, kde, čím – hučí Honzovi Amosovi v hlavě stále dokola. Tedy sedm základních kriminalistických otázek, na které se hledají odpovědi, když se něco podobného stane. Dnes poprvé uvidí v akci „mordpartu“. TU mordpartu…

Těší se jak malý kluk, protože právě mezi tyhle chlapíky by rád jednou patřil. Ze snových úvah a vyprávění jeho otce – bývalého elitního pražského detektiva, po úrazu dnes už ve výslužbě – ho vyruší kvílení brzd a hřmotný hlas okresního náčelníka: „Tak, kde to máte?“ Předpisově zasalutuje a vede nadřízené za halu. „Kdo ji našel?“ otáčí okresák hlavu na strážmistra poté, co nadzvedne policejní pásku, a zastaví se až nad znetvořeným tělem.

28

„Támhle ten hasič a oživit zraněnýho pomáhal Petr, tedy nadstrážmistr Živný.“ „Co to plentáš, mladej? Jak oživit, volali jste, že nemá nohy?“ vytřeští na něho náčelník oči a čeká na odpověď. „Já vám to vysvětlím, náčelníku,“ vykřikne právě od vrátnice dobíhající Živný. „Mladej, přesuň se zpátky a sem ať nepáchne ani noha, rozumíš?“ předá ještě rozkaz. „Ale…“ snaží se zaprotestovat policejní elév. „To je rozkaz, nerozuměl jste?“ houkne na něho nejvyšší a s výrazem pohrdání se otočí k zapáchajícímu Živnému. „Čekám hlášení, už spusťte a ať to má hlavu a patu!“ *** K hale R dorazila dvoučlenná policejní hlídka z místního oddělení společně s první sanitkou.

Stalo se tak poté, co vedoucí směny ohlásil na linku 112 zraněné v jejich podniku a požár vrátnice.

Od té doby pomáhali oba uniformovaní muži s evakuací osob.

Kontrolní stanoviště vyrostlo na travnaté ploše, v dostatečné vzdálenosti od horko sálající haly. Vedoucí směny – v té době nejvyšší osoba z podniku – začala k sobě svolávat vedoucí jednotlivých pracovišť a taky ukrajinského překladatele.

Tmou se z amplionu ozývaly pokyny k okamžité evakuaci z haly. Na střídačku zaznívaly české a ukrajinské 29

informace: „Зберігайте спокій! (Zachovejte klid!) Soustřeďte se po jednotlivých pracovištích u svých vedoucích. Кожен керівник перевірить чи приміщення залишили всі працівники, які перебували на зміні.

(Každý vedoucí zkontroluje, zda halu opustili všichni pracovníci, kteří dnes byli na směně.) Obratem nahlaste, kdo chybí! Потерпілі будуть передані під опіку лікарям швидкої допомоги (Zraněné předávejte do péče lékařů tady u sanitky.)“ Výkřiky a hledání se co chvíli mísily se steny zraněných. K provizornímu stanovišti postupně najížděly další týmy záchranářů.

U obdélníkového dřevěného stolu, na jehož desku nechala žena, ze které se vyklubala rázná směnová vedoucí, přilepit izolepou situační mapku haly R včetně dispozic jednotlivých pracovišť, se soustředil velitelský tým všech složek záchranného systému.

Na základě bleskových informací od směnové vedoucí vyráželi hasiči vybaveni dýchacími přístroji na jednotlivá pracoviště, aby prohledali konkrétní lokace. Ve většině případů byla záchrana osob úspěšná. Do rozednění se jim podařilo evakuovat z objektu všechny zaměstnance, tedy až na jednoho – logistu Jana Malého. „Než to začalo, viděl někdo Honzu Malýho?“ ozve se z amplionu směrem k posedávajícím zaměstnancům. „Byl v ještěrce na příjezdové komunikaci,“ vzpomene si jeden z údržbářů. „Než to prásklo do závory, někdo ve vykládkový ještěrce nás osvítil. Musel to být jedině on. S dlouhými 30

vidlemi nikdo jiný po venku nejezdí. Pak začalo hrozně fučet, zvedly se ty prázdný bedny a všechen ten bordel začal lítat vzduchem. Pak už nebylo nic vidět…“ Pohled velitele zasahujících hasičů se protne s pohledy přítomných policistů, všichni upřou zrak na ženu s amplionem. Ta jen suše zapíchne ukazováček do konkrétního místa na plánu: „My jsme tady a to místo, o kterém chlapi mluví, je na opačné straně haly – tady je kuřárna a z ní je vidět na jediný výjezd. A ten je tady,“ dodává na vysvětlenou.

Ještě před tím, než se tři z nich rozběhnou po trase, kterou stačil na plánku opsat ženin prst, slyší dovětek: „Může to být nějakých 500 metrů od nás.“ A doplní: „Halou by to bylo kratší, ale to teď nejde.“ Minuty ubíhají. Jakmile se muži vynoří zpoza posledního rohu, zahlédnou zvracejícího dobrovolného hasiče.

Jakmile je zmerčí, jeho křídově bílý obličej na okamžik pookřeje: „Našli jsme někoho pod haldou beden, ale nemůžeme se k němu dostat. Zůstal tam Koky,“ vysypal ze sebe a hodil další šavli. „Jo a příšerně to tam páchne,“ volá ještě na jejich vzdalující se záda.

Způsob, jak se tam dostat? Odklízení by trvalo dlouho a jsem tu sám. Opatrně si vidlema nadzvednu tenhle bordel, podlezu dírou a vytáhnu toho nešťastníka.

A jak si to vymyslel, tak začal Koky konat. Srdce mu tlouklo silně jako bytelné pendlovky po jeho babičce, ale jeho ruce zůstaly na páce, regulující pohyb vidlí nakládkové ještěrky, úplně klidné. Pak začal tu skrumáž centimetr po centimetru s hodinářskou přesností nadzvedávat.

31