Vražedné předsudky

Prolog

Ticho prosincového rána rušil jen klapot kroků po dřevěném chodníčku nad mokřady. U můstku přes potok se postarší dvojice zastavila. Musel ho projektovat naprostý neumětel, zakroutil hlavou muž. Lávka v první půli nesmyslně stoupala, aby v druhé mohla prudce klesat. Ke všemu bez zábradlí! Stočil zrak dolů, hledal vysvětlení tak podivné konstrukce. Na mělčině pod můstkem ležela žena v černém běžeckém oblečení, na hlavě žlutou pletenou čepici, obličej zabořený do slatinného bahna.

„Počkej,“ zadržel manželku a pospíchal k nehybné postavě. Na prknech zmáčených ranní přeprškou starý muž, oblečený spíše do města než do přírody, uklouzl. Zamáchal rukama a zřítil se do potoka hned vedle bezvládného těla. Jen s námahou vstal. Kožené kotníčkové boty se bořily do nezpevněného dna, zimník z velbloudí srsti ztěžkl ledovou vodou.

„Volej sto dvanáct,“ křikl na ženu. „Rychle.“

„Ježíšmarjá! To je Klára Goldsteinová!“ Křečovitě zatínala pěsti, oči hrůzou vytřeštěné. „To je její čepice, ona si tolik potrpí na žlutou.“

„Marie, okamžitě volej pomoc! Slyšíš?“ Manželův nezvykle ostrý tón ji probral. Třesoucí se rukou vytáhla mobil z kapsy. Trvalo věčnost, než se jí podařilo vyťukat trojčíslí integrovaného záchranného systému.