Sobota 1. prosince

V kavárně hotelu Imperial seděly u stolku u okna tři ženy. Znaly se třicet let, přesto mezi nimi panovalo napětí a rozpaky. Osud nedávno zamíchal kartami, už věděly, které nadělil všechny trumfy, ale kdo si vytáhl Černého Petra, dosud ne. Ještě čtyři dny.

„Božka, ty buď rraději zticha,“ okřikla sestřenici Elena Nechanická. Vždycky mluvila nahlas a rázně, přímo velitelsky. Tu a tam drnčivé er dodávalo jejím proslovům zvláštní půvab. Aspoň mužům to obvykle připadalo roztomilé, ženám už většinou tolik ne a ona sama se za ráčkování styděla. „Chci zjistit, jak to tu vedou. Nikomu ani slovo, že jsem nová majitelka. Rozumíš?“ Stín únavy přeběhl Eleně po pečlivě nalíčené tváři. Mezi obočím jí vyskočila jemná vráska, ale vzápětí ji vyhladila příjemnější myšlenka. „Odteďka bude všechno jinak.“ Pohodila hlavou a její dlouhé platinově blond vlasy se zavlnily přesně jako v reklamním spotu na vlasovou kosmetiku. Pohledem sjela na roztřepený lem damaškového ubrusu. „Vsadím se, že hotel potřebuje investice, jenže z Michala teď žádné rozumné peníze nevyrrazím.“ Zkroutila ústa do pohrdlivého úsměšku: „Břídil.“

„Aha, tak břídil,“ oplatila jí úšklebek Boženka Bukvicová. „Vydělal jen na vilu se zahradou a bazénem. Chudinko malá, musíš jezdit takovou plečkou,“ kývla směrem, kde parkovala Elenina zbrusu nová oktávie. „A ty nudný dovolený u moře nebo v Alpách. Fakt hrůza.“

Dosud mlčící Klára Goldsteinová střelila po Božence pohledem. Na ironii u ní nebyla zvyklá. Elena má pravdu, všechno už je jinak, pomyslela si. Nedivím se, že Božka zahořkla. Takové prachy! Zapátrala v Boženčině stárnoucím obličeji, který nevylepšovala ani stopa make-upu.

Úmyslně prázdný výraz však nic neprozrazoval.

„Jasně, jsem hnusná. Odporný egoista, který za pár šupů maká v manželově firmě od rrána do večera.“ Trapné ticho umožnilo Eleně pokračovat: „Sebestředná megerra, která přemluví manžela, aby zaměstnal její vykopnutou sestřenici. A protože ta sestřenice je navíc osamělá, tak ji bere na ty úžasný dovolený s sebou.“ Znechuceně mávla rukou.

Velký smaragd na Elenině prstenu hodil Kláře do očí zelené prasátko. Přivřela víčka a pokusila se stočit řeč jinam: „Chtěla bych ochutnat ten malinový dort. Kdo si dá se mnou napůl?“

„Já teda rozhodně ne.“ Elena vyskočila z křesílka potaženého replikou historického gobelínu s květinovým vzorem. „Sejdeme se v půl páté před hotelem, Goldie. Oběhneme rybník,“ usmála se. „Tak nezapomeň, nebo budeš mít po moučnících.“ Než se Klára nadechla k odpovědi, Eleniny vysoké podpatky zaklapaly po naleštěných parketách. Zmizela v prosklených dveřích do chodby.

„Nechtěla jsem ji naštvat. Ale mrzí mě, když je k Michalovi nespravedlivá.“ Boženčin kňouravý hlas nepříjemně tahal za uši.

Copak ty, Michala nekriticky zbožňuješ už od vysoké, říkala si Klára a povzdechla si. Nikdy jsi Eleně neodpusti- la, že ti ho přebrala. Na rozdíl od tebe má Elena ve všem kliku. Bystrá, plná energie a i po padesátce neobyčejně atraktivní. Už jen ty její fantastický vlasy. A teď to dědictví po tetě. Prohlížela si tělnatou Boženku navlečenou ve fádním oblečení vhodném pro mnohem starší ženu, s nemoderní šňůrou perel kolem vrásčitého krku. Na náladě jí ten pohled nepřidal. Přejela rukou po kvalitní látce svého na míru šitého kostýmku a zahýbala prsty ve značkových lodičkách. Stárnoucí žena bez partnera, v tom jsme na tom s Božkou stejně. Ale útrpnost jako Božka snad ještě nevzbuzuji, zadoufala.

Boženka se prudce naklonila ke Kláře, až se vázička na stolku zakymácela. „Víš, kdo je ten chlápek u baru?“ Klára tázavě zvedla oči. „Přece Karel Konečný, ten rozhlasový moderátor. Na Dvojce vede pořad o nových knihách. Páni, nikdy by mne nenapadlo, že se s ním někdy osobně setkám.“ Boženka vstala a zamířila přímo k baru.

Klára ji sledovala pátravým pohledem. Od pohřbu své matky před šesti měsíci Boženka neuvěřitelně zhubla. Aspoň dvacet kilo. Byla pořád ještě při těle, ale kdyby si nechala obarvit prošedivělé vlasy, nápaditěji se oblékla a trochu nalíčila… A kdyby zmizely ty příšerné perly, jenže ty ona nesundá snad ani do bazénu.

Karel Konečný se napůl odvrátil, nechtělo se mu věnovat čas ženě, kterou si nevybral. Zlobil se o to víc, protože v koutku duše mu začaly klíčit pochyby o vlastní úžasnosti.

Nikdy se nepodceňoval, ale v poslední době se věci stále častěji nedály podle zaběhnutých scénářů. Méně pracovních nabídek, méně oddaných fanynek. Takže každá věrná posluchačka se počítá, i když tahle zrovna moc půvabně nevypadá. Nasadil široký úsměv.

Klára se s potěšením rozhlížela kolem sebe. Secesní vilu postavili u příležitosti návštěvy významného člena panovnického domu a byla navržena s vybraným vkusem. Přeměnou na hotel svou eleganci neztratila, každý promyšlený detail přispíval k výslednému dojmu nevtíravého luxusu. Pozdvihla porcelánový šálek s emblémem hotelu a nasála jemnou vůni dobrého čaje. Přes okraj šálku pozorovala nezvykle rozzářenou Boženku, jak s vervou konverzuje se svým společníkem. O čem si můžou tak zaujatě povídat? Našpicovala uši a málem vyprskla smíchy, když zaslechla, jak Boženka Konečného oslovuje Mistře. Naše vlezdoprdelka Božka. Co on na to? S pokerovým výrazem poslouchal Boženčino přehnané lichocení a obratně měnil téma hovoru od sebe na autory nových knih, které si zval do svého pořadu.

Pomalu se šeřilo, stromy ztrácely ostré kontury. Elena s Klárou doklusaly až k rybníčku, na kterém tábořilo početné hejno kachen. Vůně tlejícího listí se mísila s pachem stojaté vody, přesto Klára shledala výsledek překvapivě příjemným. Nahnula se přes dřevěné zábradlí a musela se usmát jejich společnému odrazu na hladině. V přiléhavém běžeckém oblečení a s křiklavě barevnými čepicemi s nepřiměřeně velkými bambulemi připomínaly spíše mimozemšťanky než zralé ženy lehce přes padesát. Bláznivé čepice dostaly od Eleniny jediné dcery Elišky, aby prý i při běhání byly vyfiknuté podle poslední módy.

„Michal dorrazí už zítra, zařídil si to. Vyžádá si účetní knihy, rozpočty a smlouvy a pustí se do předběžné kontroly. Božka mu bude k ruce.“ Elena mluvila dost přerývaně, jako by se jí nedostávalo dechu.

„Aha, takže nápad vzít Boženku s sebou není zase až tak nezištný.“

„Ovšemže není. Stejně jako tvoje pozvání, darling. Nejsem žádná charita. Byla bych rráda, kdyby ses podívala na nejdůležitější smlouvy.“ Klára kývla hlavou na souhlas. Její advokátní kancelář vyřizovala pro manžele Nechanické všechny právní záležitosti. „Doufám, že hotel prosperuje. Zjednodušilo by mi to přechod na nový život.“

Elena hleděla na nehybnou vodní hladinu posetou spadaným listím. „Chci se s Michalem rozejít. Nesnáším ho. Všechno, co dělá, mě rozčiluje. Pořád se hádáme, takhle to prostě dál nejde.“

„Zajištěná a k tomu ještě svobodná?“ pozvedla obočí Klára. Elena považovala za zbytečné potvrdit takovou samozřejmost. „A co Eliška? Jak ta to ponese? Pokud vím, tak na Michalovi dost visí.“

„Eliška? Ta teď v Curychu řeší úplně jiné věci. Zvládne to, aspoň doufám.“ Elena uhnula očima. „Goldie, já už takhle vážně nemůžu dál. Pokud má tenhle hotel nějakou budoucnost, tak se sem přestěhuju a povedu ho. S Michalem se rozvedu a bude mě muset vyplatit z barráku. Ivan mi pomůže, dokud to nezvládnu sama. Už mi shání experta na hotelový management.“

„A pomůže ti i zapomenout na Michala?“ Kláru samotnou překvapil vlastní štiplavý tón. Na Michala si nikdy moc nepotrpěla, na rozdíl od jiných chápala Elenino zkla- mání ze společného soužití a její narůstající hořkost. Ale aby ho nahradil Ivan Tůma? Muž, který po absolvování medicíny emigroval do Švýcarska a svou velkou lásku Elenu sobecky zanechal v socialistickém Československu?

Nesla to tenkrát hodně těžce, ale když se po revoluci znovu objevil v Čechách, díky jeho znamenitým profesním úspěchům a díky skutečnosti, že se nikdy neoženil, mu odpustila. Stal se z něj dobrý rodinný přítel. Tak dobrý, že Elišce hned po promoci nabídl zajímavé zaměstnání na klinice, které v Curychu šéfoval.

„To nevím, darling, to zatím neřeším. To se ukáže, až se postavím na vlastní nohy.“ Elena se pootočila od Kláry pryč a zadívala se do houstnoucí tmy. „Mimochodem, Ivan tu jednu noc přespí cestou do Prrahy. Chce si prohlídnout hotel.“

Tak na tohle ti neskočím, říkal Klářin pohled, s chlapy máš vždycky přesné plány. Zatoužila Elenino kličkování potrestat: „Už ho vidím, jak ti tu dělá lázeňského lékaře. Věhlasný neurolog. Budeš si ho muset pohlídat, všechny pacientky na něj poletí.“ Zahlédla, jak se na ni Elena ve vodním zrcadle pitvoří. Rychlým pohybem jí stáhla blankytně modrou čepici přes oči. Elena jí to vmžiku oplatila.

„To chce selfíčko,“ huhlala Klára skrz žlutou pleteninu.

„Pošleme ho Elišce, určitě se zasměje,“ napadlo Elenu.

Klára se prudce odvrátila, do očí jí vhrkly slzy.

„Promiň, jsem blbec.“ Elena vzala Kláru za ruku. Ta sebou škubla a vyprostila se. Mluvit s Klárou o dětech bylo jako procházet minovým polem. Nikdy nevíte, kdy to bouchne.

Rozloučily se v lobby hotelu. Klára, navzdory Eleninu povytaženému obočí, zamířila k výtahu. Její vynucený úsměv skryly posuvné dveře kabiny. Přitiskla si ruce na hruď a nachýlila se dopředu. Proč to bolí tak fyzicky?

Jako by jí kostnaté prsty svíraly útroby. „Dito, Dituško,“ zaúpěla potichounku. Ze zrcadla na ni zíraly oči temné zoufalstvím. „Panebože, prosím!“

Elena Nechanická stoupala po schodišti do prezidentského apartmá ve druhém patře. Modrou čepici nesla v levé ruce a pravačkou si upravovala dlouhé vlasy. Líbilo se jí, jak červeň běhounu ostře kontrastuje s bílými mramorovými schody a balustrádami. Zastavila se u mosazné lampy ve tvaru mladé ženy se svítící skleněnou koulí nad hlavou. Přejela prstem po podstavci a zahučela: „Pěkný šlendrián, nikdo tu nehoní pokojské, aby pořádně utřely prrach.“ Rozkašlala se, nemohla popadnout dech. Co se to se mnou děje? Tahle otázka ji napadala v posledních týdnech stále častěji.

„Zdravím. Na úžasnou Elen Nechanickou člověk narazí prostě všude,“ ozvalo se z horního křídla schodů. Na mezipatře se objevil menší, proplešatělý pětačtyřicátník s vypracovanými svaly, napasovaný do značkových džínsů a polo trička. Rozepnutý límeček odhaloval masivní zlatý řetěz.

Bože, co ten tu dělá, ze všech známých zrovna tenhle arogantní alfa samec. „Dobrý den.“ Sklopila hlavu a pokusila se prosmyknout kolem rozkročeného muže.

„To je ale náhodička, co? Snad ne na léčení? Já jo. Konečně jsem se dokopal udělat něco s tím svým teni- sovým loktem.“ Chytil ji za paži a vůbec mu nevadilo, že se od něho štítivě odtahuje, naopak, jako by z Eleniny nepohody měl poťouchlou radost. „A co vy? Nevypadáte, že by vám něco chybělo.“ Mlčela.

„Promiňte prosím, moc se omlouvám,“ vyrušila je pokojská, která přemisťovala z patra do patra dlouhou sací hadici centrálního vysavače. Musel Elenu pustit a ustoupit.

„Uvidíme se později,“ zamumlala a vyběhla o patro výš.

Za prosklenými dveřmi knihovny se svítilo. Vstoupila. Knihovna byla malá, ale díky dřevěnému obložení a parketám v přírodním laku působila velmi útulně. Vysoká okna zakrývaly nařasené žlutobílé závěsy z brokátu. Dva bytelné ušáky stály u malého krbu s bílou mramorovou římsou, ale druhé dva někdo trochu nelogicky umístil k proskleným dveřím na chodbu. Daleko lépe by se vyjímaly u okna, zítra to zařídím, umiňovala si. Přitáhla si křeslo u krbu. Byla tak roztřesená, že si potřebovala na chvíli sednout. Na stolku ležela otevřená kniha hřbetem vzhůru a pouzdro s brýlemi. Někteří lidé zacházejí s knihami přímo barbarsky, napadlo ji. Bezděčně se snažila narovnat pomuchlané stránky a příliš rozevřený hřbet.

„Dovolíte? To je moje kniha a moje brýle.“ Na Elenu padl stín Karla Konečného. Tyčil se vysoko nad ní, z nízkého křesla mu neviděla do tváře.

„Vy čtete Austenovou?“ vyhrkla.

„Miluju ji. Pohrávám si s myšlenkou udělat o ní pořad.

Zbavit ji jednou provždycky aureoly autorky romantických komedií o ženění a vdávání.“

„A hlavy dala vyniknout svému jemnému profilu. Uhladila si vlasy a usmála se.

Podvědomě zareagoval, stáhl ramena dolů, zatáhl břicho a přistoupil těsně k jejímu křeslu: „Spisovatelku, která předběhla svou dobu o světelné roky. Autorku s dokonalou znalostí lidských povah a velkým smyslem pro komiku. S citem pro mnohovrstevnatý detail.“

„To zní dobře, to udělejte. To bude úžasné.“ Doširoka otevřené oči ho ujišťovaly, že ho taky považuje za báječného.

„První věc, na které jsme se shodli,“ usmál se. „Bude mi nesmírným potěšením hledat další. Dovolte, abych se představil. Karel Konečný, toho času lehce znuděný lázeňský povaleč.“

„Elena Nechanická.“ Vstala a podala mu ruku. „Přijela jsem teprve dnes a z lázní jsem nadšená. Věřím, že nudit se tu nebudu.“

„Obávám se, že budete. Okouzlující žena jako vy nemá šanci. Veškerý svůj čas strávíte odháněním dotěrných mužů toužících se s vámi seznámit. Leda byste si jednoho vybrala, pokud možno méně zchátralého a otravného, než je zdejší průměr, aby vás před ostatními bránil. Nehodil bych se vám?“ Stiskl jí dlaň a hleděl jí přímo do očí.

„Zítra přijede můj muž, postarrá se o mě,“ zasmála se a vyprostila se. „Musím už běžet, nejvyšší čas převléknout se k večeři.“ Ve dveřích se otočila a poslala mu vzdušný polibek: „Přesto díky za nabídku, jeden nikdy neví.“

To je ale ženská! A jak se umí nosit. Snadno zmákne každého chlapa, aby se točil jen kolem ní. Vedoucí hote- lového baru Petr Borkovec si potrpěl na pěkné ženy, které vědí, co mohou od světa chtít. Usmál se na Elenu a pohledem ji pozval k barovému pultu. „Čím posloužím, madam?

Jaký drink vám můžu namíchat?“

Elena zkontrolovala drahé hodinky obepínající její křehké zápěstí. Kde všichni vězí? Lehce se zamračila.

Když si teď dá koktejl, bude si muset u večeře odpustit víno. Zůstat zářivě krásná v jejím věku vyžaduje železnou vůli. Během úvah si začala pohrávat s pramenem vlasů.

Barman ji fascinovaně sledoval, přemýšlel, jaké by bylo zabořit ruce do její husté kštice. Další myšlenky si raději zakázal, životní zkušenosti ho naučily ctít heslo: co je v domě, není pro mě. Vycítil její dilema. „Vitamínové smoothie? Nízkokalorický panenský koktejl zaručující příliv energie?“ Překvapil ji. Se zájmem přistoupila k baru. Za chvilku před Elenou stála vysoká sklenka plná oranžovočervené tekutiny ozdobená půlměsíčky pomeranče a grapefruitu.

„Vynikající,“ vydechla po prvním doušku. „Co jste tam dal?“

„Barmanovo tajemství, madam. Jednou vám ho prozradím. Ale teď mě omluvte, mám tu před večeří frmol.“

Zmizel vzadu. Elena se otočila na barové stoličce zády k baru a pozorovala plnící se místnost. Zdá se, že němečtí penzisté, tvořící valnou většinu hotelových hostí, si rádi před večeří dopřejí aperitiv nebo skleničku něčeho ostřejšího. Však to tu mají za hubičku v porovnání s tím, co by zaplatili doma, napadlo ji. Jenže pro české hosty jsou ceny vysoké až moc. Upila z orosené sklenice a přemítala, jak málo ví o řízení hotelu.

„Že uhádnu, o čem dumáte,“ oslovil ji Karel Konečný.

„O tom si dovolím pochybovat,“ usmála se zdvořile.

„Říkáte si, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů tímto způsobem – a v takové společnosti; a jsem s vámi vskutku zajedno.“ Vyzařoval sebejistotu, ale poněkud rušivě si popotahoval manžety světlé košile z rukávů saka. Pozůstatek z dob nedostatku, kdy si vysocí štíhlí muži mohli nechat o košilích s prodlouženou délkou rukávů jen zdát.

Elena se rozesmála. „Ujišťuji vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti. Obírrala jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami.“ Šibalsky na Karla mrkla.

„Zkoušíte mě, jaký jsem znalec Austenové?“

Karel se uvelebil na stoličce vedle Eleny. „Je příjemné trávit čas s tak krásnou a sečtělou ženou. Pokud je navíc ještě znalkyní božské JA, opravdu nevím, co bych si mohl přát víc. Nemám pravdu, slečno B?“ obrátil se k přicházející Božence.

„Vůbec vám nerozumím, co tím myslíte?“ podivila se dotázaná.

„Nesmíte naši Božku oslovovat s tak elegantní stručností, pane K. Austenovou neuznává, její romány jí připadají nezáživné.“

„Proč zrovna Austenová, to mi tedy vysvětli. Co, prosím vás, tak skvělého napsala? Šest plytkých románů,“ opáčila Boženka a s nadějí se zadívala na Karla. V názorech na literaturu se přeci shodují! Jenže Karel nic. „Vždycky jde jen o hledání bohatého ženicha, navíc s happy endem,“ začala nanovo. Elena si s Karlem vyměnila soustrastný pohled.

„Já vás, slečno, varuji. Svatokrádežné řeči o božské

JA nikomu nestrpím.“ Hovořil sice v žertovné nadsázce, ale chtěl se vyhnout dalším důvěrným rozhovorům. Jedno odpoledne pro udržení posluchačky musí bohatě stačit. Seskočil z barové stoličky, uklonil se před Elenou a nabídl jí rámě. „Můžu svou vzácnou spolutrpitelku doprovodit do jídelny?“

Jemný úsměv zvlnil Eleniny rty. Bylo jí jasné, že se Konečný právě šikovně vysmekává z Boženčina háčku.

Boženka znejistěla, tak rychlou změnu situace si neuměla vysvětlit. Ráda by své námitky vzala zpět, přece se kvůli té polozapomenuté spisovatelce nerozkmotří s Konečným.

„Počkejte chvilku, ještě tu není Klára. Neměli bychom… To by určitě nebylo…“ zajíkala se. Podařilo se jí odcházející pár zastavit, vyčkávali, co jim řekne. Snažila se vzpomenout si na něco, co by jí Karla vrátilo. „Tedy, Elen, to mi vysvětli, co ty o tom víš? Vždyť žádné romány nečteš. Austenovou znáš jen díky televizní adaptaci Pýchy a předsudku, my darling.“ V rozčilení bezděčně zparodovala Elenin oblíbený výraz.

„Přestaň mě, laskavě, zesměšňovat,“ zasyčela Elena. Boženčino odhalení, že není velká čtenářka, jí tolik nevadilo, ale upozornění na její legrační zlozvyk ji rozběsnilo. „Neopovažuj se mi říkat drrahoušku. A ke všemu tak přezírravě.“

„Prosím tě, snad se hned nemusíš čertit, o nic přeci nejde. Vždyť to sama používáš.“

„No prrávě. Když dva dělají totéž, není to totéž.“ Ostrý tón Eleně vůbec neslušel.

„Tedy, Elen, to mi vysvětli, co ti vadí,“ zajíkla se Boženka.

Vztahovačná Elena obvykle rychle vzplanula a rychle vychladla, ale Boženčin ublížený výraz a nečekaná odbojnost ji znovu nastartovaly: „Tak ty nic nechápeš?“ cedila slova. „Vysvětlím ti to na jednoduchém příkladu. Často se trrapně chlubíš, že máš stejné iniciály jako Bardotka. Ale všichni víme, že není BB jako BB. Jestli po vzrušující Brigitte Bardot muži šíleli, tak fádní Božena Bukvicová je zas tolik nebere. Říkám to dost srozumitelně, že, Karle?“

Karel si z duše přál, aby se na něj Elena neobracela tak nepokrytě. Její chování ho zklamalo, u ženy přírodou tak štědře obdařené by ocenil velkorysost. Ve snaze překonat trapnost okamžiku navrhl: „Půjdeme, dámy? Vaše přítelkyně Klára už čeká u dveří.“

Elena se napřed ušklíbla, ale pak se rozesmála a dovolila Karlovi, aby ji za loket kormidloval směrem k jídelně. Kdyby ji napadlo otočit se zpátky, spatřila by pobledlou Boženku, jak krabatí tvář. Jeden prchavý okamžik. O sekundu později se zhluboka nadýchla, uvolnila ramena a změnila výraz tváře. Rychlost, s jakou toho dosáhla, svědčila o velké praxi. Odkráčela do jídelny a jakoby nic se posadila ke stolu vedle Eleny.