Neděle 2. prosince

Michal Nechanický zaklepal a bez čekání vstoupil do ředitelské kanceláře následován svou ženou, Klárou a Boženkou.

„Jsme jako pašův harém,“ zašeptala Klára Eleně, ale ta ji neslyšela. Semknuté rty a přimhouřené oči prozrazovaly, že je ve velkém napětí. Opravdu to silně prožívá. Bojí se, co se zjistí, napadlo Kláru. Poprvé si připustila, jak moc se její přítelkyně k životní změně upíná.

Ředitel hotelu Pavel Brejcha vstal od psacího stolu a zamířil přímo k Eleně: „Vážená paní Nechanická, vítám vás ve vašem hotelu nejen jako našeho vzácného hosta, ale odteď i jako majitelku. Velmi se těším na naši budoucí spolupráci.“ Vykouzlil odněkud předem připravenou kytici a podal ji Eleně.

Páni, to teda vůbec nevyšlo. Plánovali jsme velké překvapení, a to se nekoná, pomyslela si Klára. I na Eleně bylo vidět, že formální přivítání nečekala. Rozpačitě se usmála, pohodila naučeným gestem hlavou, aby jí blond vlasy zavlály, a zašklebila se stranou na Kláru s němou otázkou: Kdo to vyzvonil? Klára jen pokrčila rameny a pak je přehnaně narovnala. Jdi do toho, musíš to zvládnout, signalizovala.

Mezitím si Michal, očividně vyvedený z míry, v duchu sumíroval, jak naložit s nečekanou situací. Odjakživa nesnášel, když se věci vyvíjely jinak, než jak si předem naplánoval. Zatímco si to v hlavě rovnal, jeho žena už pevně třímala otěže. S přehledem je všechny vzájemně představila, usedla do nejvýhodněji umístěného křesla u konferenčního stolku a s gestem královny vyzvala ostatní, aby ji následovali. Klára vypadala pobaveně, Michal nabručeně, Brejcha se posadil s úslužným úsměvem. Boženka po chvilce váhání vklouzla na své místo jako malá myška.

Vypadalo to, že se ve svých šedivých šatech pomalu scvrkává. Eleniny rozzářené oči se při pohledu na Boženku změnily ve dva rapíry. Boženka se ošila. A jsme doma, kdo tady štěbetal. Ta si to slízne, blesklo hlavou Kláře. Elena už mezitím rozdělovala úkoly – Michal s Božkou do účtárny, Klára ke smlouvám, ona sama projde s ředitelem rozpočty a jejich plnění. Před obědem se chce sejít se všemi zaměstnanci, ředitel je shromáždí v jídelně.

„A večer chci změnu ve vedení oznámit i hostům. Hotelový personál ať vyrobí a všem předá pozvánky na číši vína v zimní zahrradě. Nejlépe tak hodinku před večeří, co myslíte?“ Všichni chápali, že jde jen o řečnickou otázku, přesto Brejcha namítl: „Obsluhující personál je před večeří plně vytížen, paní Nechanická.“

„Nesmysl, všechno se může připrravit předem. Stačí málo – sekt, červené a bílé víno, voda a džus. Dolévat skleničky můžou i Michal s Božkou. Jeden číšník postačí, aby nosil z kuchyně, když něco dojde. Nebudeme nikoho přehnaně rozmazlovat, nejvyšší čas začít víc šetřit!“ uzavřela diskusi, která se ani nerozvinula.

Elena v bílém hotelovém županu, s pleťovou maskou na obličeji a bosýma nohama přehozenýma přes opěradlo křesla sledovala Michala, jak přechází se sklenicí piva před vysokým oknem prezidentského apartmá. Právě Eleně sdělil špatné zprávy. Hotel nejen že nevydělává, ale je v hluboké ztrátě. A co hůř, je skoro insolventní, nemá na příští výplaty. S povinnými odvody státu se jedná o úctyhodnou částku hodně přes milion korun.

„Musíme okamžitě sehnat hotovost. Půjčíme si v bance?“

„To sotva, kontokorent je vyčerpán a na sjednání překlenovacího úvěru není dost času.“ Michal si zhluboka povzdychl a jedním douškem dopil zteplalé pivo.

„Tak přispějeme z vlastního. Kolik můžeš uvolnit z firmy?“ naléhala Elena.

„Vůbec nic. Sotva schrastím na vlastní závazky,“ hlesl Michal. Už dlouho se děsil okamžiku, kdy bude muset

Eleně prozradit, že dotuje firmu z rodinných úspor. A ta chvíle zřejmě nastala právě teď. Po skráni mu sklouzla kapička potu.

„Naše úspory asi nebudou stačit, což? Hypotéku jsme doplatili teprve před rokem.“

„Žádné nemáme,“ kousl do kyselého jablka. Předpokládal správně, že Elena vyletí a bude mu všechno a dlouze vyčítat. Bože, jak on to nesnáší. V duchu připustil, že zatajovat finanční potíže manželce bylo přinejmenším krátkozraké.

Měl Elenu včas varovat, a hlavně ji měl požádat o zásadní snížení rodinných nákladů. Jenže kdykoliv se k tomu odhodlával, vybavil se mu Ivan. Úspěšný a majetný, bývalý milenec jeho ženy a nyní hravě dvorný a velkorysý rodinný přítel.

„Co sis myslel, že se stane? Zázrrak?“ Rozčilená Elena se odmlčela. „Nezbývá než prodat barrák.“ S povzdechem vstala a zamířila do koupelny.

„Ne, to ne. Dům prodat nemůžeme, je to naše jediná jistota,“ vyjekl Michal. Nenechá se připravit o svou část společného jmění manželů.

„Máš na mysli tvoje jediná jistota. Dovolíš to a ještě rrád. Nebo jsem s tebou definitivně skončila. Představ si ten tanec, až se finanční úřad zaměří na nesrovnalosti v účtech tvé mizerné firmy. Nemysli si, že nevím, co všechno jsi zfixloval.“ Zabouchla za sebou dveře do koupelny, ale těsně předtím Michal v Eleniných očích zahlédl něco, co v nich ještě nikdy neviděl. Ryzí zlobu. Zavřel oči a zapadl do nejbližšího křesla. V hlavě mu neuspořádaně vířily myšlenky, nakonec převládla jedna. Je v totálním srabu, Elena nikdy planě nevyhrožuje. Seděl skloněný, s hlavou v dlaních. Po chvíli zaslechl šramot, ale z koupelny to nebylo. „Elen? Boženo?“ Odpovědělo mu jen ticho.

Stál u otevřeného okna své luxusní kanceláře a nervózně potahoval z cigarety. Před časem se mu podařilo přestat s kouřením, ale po dnešním dnu si zapálit prostě musel. Ředitel hotelu Pavel Brejcha měl velké starosti. Ještěže ta šedivá škatule neumí držet jazyk za zuby. Po dvou sklenkách bílého prozradila redaktoru Konečnému, že Nechanická není obyčejný host, ale nová majitelka hotelu. Naštěstí si ani jeden z nich nevšiml, že barman poslouchá. Na Péťu Borkovce je spoleh, vždycky ví o všem, co se v hotelu šustne. Pavel Brejcha měl dobrý přehled o malé domů, kterou Borkovec hrál s barovými zásobami alkoholu, ale v rámci zachování dobrých vztahů mlčel. Vždycky se vyplatí mít personál na své straně. A taky mu připadalo nesportovní došlápnout si na malého zlodějíčka, když sám hrál tu samou hru o řád výše. Díky důvěřivé majitelce žijící trvale v cizině podvody procházely tak dlouho, že poněkud polevil v ostražitosti. Vhodná opatření měl udělat již dávno. Típl cigaretu, z trezoru vyndal větší tuhou obálku a z psacího stolu kapesní nůž a malý šroubovák.

Je vidět, že plakala? Naklonila se k zrcadlu nad toaletním stolkem. Pod oči vklepala o tón světlejší make-up, přesto… Klára prudce vstala, taburet se povážlivě zakýval, ale nakonec rovnováhu udržel. Přešla k oknu. Stmívalo se, blikající lampy na promenádě soupeřily se zbytky denního světla. Lepší se to, pomyslela si. Dobrý to asi nebude nikdy, ale nezvladatelné záchvaty pláče jsou kratší a řídnou.

Na mobilu cinklo upozornění. Je čas jít dolů, na večírek. Nepřítomně si přejela rukama po bocích. Lahvově zelené pouzdrové šaty bez rukávů zdůrazňovaly pěknou postavu. Ze zásuvky vytáhla sametový pytlíček se šňůrou říčních perel. Než si je obtočila kolem krku, vzpomněla si na Boženku a vrátila pytlíček do zásuvky. Tenký řetízek bude působit mdle… ale proč to vlastně řeší? Jako by na něčem ještě záleželo. Přesto si pod diktátem letitého zvyku pečlivě nalíčila rty.

Elena ostřížím zrakem zkušené hostitelky kontrolovala poslední přípravy. Prosklená veranda se zimní zahradou vybíhala do skutečné zahrady jako velká osvětlená loď. Budeme tu všichni jako ve výloze, ještěže v tuhle dobu okolo nikdo nechodí. „Můj hotel, moji hosté,“ zašeptala a usmála se na sebe do zrcadla. V malých černých, s pla-