vými vlasy stočenými do vysokého drdolu a s výrazným

náhrdelníkem připomínala Audrey Hepburnovou ve Snídani u Tiffanyho.

Večírek se zdárně rozběhl, hosté byli Elenou úplně okouzleni. Její blond hlava byla všude. Zato Kláru nezávazná konverzace s neznámými lidmi vůbec nebavila. Už delší dobu jenom trpně stála vedle Boženky a přemýšlela, kdy se bude moct bezpečně vypařit. Ani Boženka nebyla ve své kůži. Mračila se, nervózně si uhlazovala záhyby svátečních šatů a poškubávala nepostradatelným perlovým náhrdelníkem. A pak se rozzářila.

Karel Konečný se propletl mezi hosty, s lehkou úklonou pozdravil obě ženy a pozvedl svou skleničku sektu. „Na dnešní večer, který si nebudeme pamatovat, s přáteli, na které, doufám, nikdy nezapomeneme.“ Klára se nuceně usmála, od sečtělého rozhlasového veterána by čekala méně tuctový přípitek.

„Nebudeme pamatovat? Tedy, Karle, to mi musíte vysvětlit. Nevím jak vy, ale já osobně na dnešní večer nikdy nezapomenu,“ švitořila Boženka.

Karel se nenamáhal s odpovědí. „Na vaše zdraví.“ Napil se.

„Myslím to upřímně, pít šampaňské ve společnosti předního umělce, na to se nezapomíná,“ trvala na svém Boženka. Odvrátil se a rysy kolem úst mu ztvrdly. Boženka nic, jemné neverbální náznaky nikdy nevnímala.

Zachránila ho Elena. „Sekt, ty hloupá. Žádné šampaňské. Prravé by stálo majlant. Pojďte prosím, pojďte honem, představím vás manželům Hlaváčkovým. Přijeli na pár dní z Mnichova. On je profesorem na kožní klinice a paní se narodila nedaleko odtud,“ chrlila bezprostředně získané informace. Zavěsila se do Karla a Kláry a táhla je ke staršímu manželskému páru v rohu místnosti. Každý druhý by v takové situaci působil jako hulvát, ale Elena zvládala i mnohem nemožnější situace naprosto roztomile. Opuštěná Boženka se zhluboka nadechla, pevně stiskla rty a s odhodlaným výrazem vyrazila za nimi.

„Paní Hlaváčková má báječný nápad. Dáme si Kir Royal. Zařiďte to prosím pro všechny. A pro mě ještě doneste jedno preso, bez cukru, bez mléka. A třetinku perrieru,“ požádala Elena číšníka stojícího opodál.

„Jistě, madam, hned to bude.“ Očima spočítal přítomné a odklusal do baru.

Klára se dala do hovoru s paní profesorovou. Pan profesor mezitím našel společné téma s Michalem Nechanickým – probírali výhody a nevýhody elektrokol. Elena si pro sebe zabrala Karla Konečného. Jednak jí ve večerním obleku připadal atraktivní, a jednak ji trochu dráždil Boženčin neskrývaný obdiv. Koketně se do něho zavěsila a začala mu vyprávět, co pochytila o minulosti hotelu. „Určitě jste si všiml dopisu zarrámovaného ve vitríně v hale. Tatíček mocnář děkuje hotelu za skvěle připravený pobyt následníka trůnu.“

„Zajímavý dokument. Vystavujete originál? Není to trochu riskantní?“

„Možná ano, určitě má velkou hodnotu,“ připustila. Boženka přešlapovala vedle nich a marně se nadechovala, aby se zapojila. Elena ji nepustila ke slovu. Když hra začala být příliš nápadná, vyšachovala Boženku úplně. „Boži, darling, buď tak hodná a skoč mi nahoru do apartmá pro šál. Pěkně prosím. Došla bych si sama, ale chápeš – musím tu na všechno dohlídnout.“

Boženka žulovým zrakem přejela hluboký výstřih a odhalená záda Eleniných koktejlek a beze slova odspěchala. Zamračila se až na chodbě. Mimoděk se dotkla perel po matce. Ráda je nosila, dodávaly jí sebevědomí. Žena s pravými perlami na tom nemůže být úplně zle, říkávala jí matka. Boženka se tomu smála, ale matčin názor, i když by to nikdy nepřipustila, ji ovlivnil.

Kde ten výtah vězí? Nečekala jsem, že mě teta vydědí…všechno shrábla Elena. Taková nespravedlnost, já ty peníze potřebuju!

Nastoupila do výtahu, vykládaného mahagonem. Ponuře pozorovala svůj odraz v křišťálovém zrcadle. Elena vždycky měla všechno! Michala, rodinu, majetek… Vystoupila z výtahu a šátrala ve své kabelce po klíči od apartmá. Netrpělivě probírala mezi prsty jednotlivé předměty smíchané na dně kabelky. Zarazila se, něco ji napadlo. Zavrtěla hlavou, jako by odháněla zlou myšlenku.

Trvalo dlouho, než dorazil číšník s objednanými drinky. „Promiňte, madam, zdržení. V baru jsem rybízový sirup nenašel, musel jsem až do skladu,“ omlouval se. Elena mu pokynula, aby odložil tácek s espresem a minerálkou na nízký parapet francouzského okna. Přijala od Boženky šál a volnou rukou si jej přehodila kolem obnažených ramen. Pozdvihla sklenku s koktejlem a připila celé společnosti. Hosté se začali přeskupovat, kroužek kolem Eleny se rozpadl.

Klára využila příležitost a poodstoupila k oknu. Překvapilo ji, když se k ní přidal Karel Konečný. Mlčky se spolu dívali do temné zahrady.

Vyrušil je ředitel Brejcha. „Nebude vám vadit, když otevřu? Paní Nechanické se zdá, že tu začíná být vydýcháno.“ Po Klářině přikývnutí začal obratně manipulovat s těžkým oknem. Tácek s kávou a minerálkou přesunul z okenního parapetu na nejbližší květinový stolek. Někdo na něm zapomněl bachratou sametovou kabelku pošitou černými korálky.

Klára ve své sklence kiru sotva smočila rty. „Pro mě je to moc sladké, samotný sekt mi chutná víc,“ usmála se na Karla.

„Já to mám docela rád.“ Obrátil do sebe zbytek sklenice.

Klára mu s úsměvem podala svoji téměř nedotčenou. „Dáte si ještě jednu? Elenu by mrzelo, že mi to nechutná.“

Natáhla se pro odložené espreso. „Musím spláchnout tu přeslazenou chuť. Tuhle kávu už stejně nikdo pít nebude.“ Dvěma rychlými doušky vyprázdnila maličký šálek. „Brr, úplně studená,“ otřásla se.

Společně přešli ke středu místnosti a vmísili se mezi ostatní. Zábava pokračovala, hosté pilně korzovali, opakovali stále stejná klišé a statečně vyprazdňovali sklenice s nápoji.

Najednou, uprostřed nejlepší zábavy, hlasitě třesklo sklo. Z temné zahrady vletěl do osvětlené místnosti kámen velký jako pěst. Nejblíže stojící žena vykřikla, ostatní hosté zírali na díru ve skle. Praskliny se táhly do všech rohů rozměrné tabule, jen šťastnou náhodou se sklo nevysypalo.

Do strnulého ticha promluvil ředitel Brejcha: „Dámy a pánové, prosím, zachovejte klid, okamžitě zjistíme, co se děje. Hned pošlu do zahrady hotelovou ostrahu. Přesto, v zájmu větší bezpečnosti, prosím všechny přítomné, aby raději přešli do jídelny.“

Ani Elena neztratila duchapřítomnost: „Dámy a pánové, bude se podávat večeře.“ Rychlým pohledem ocenila Brejchu a rozčilenému Michalovi zaklapla mobil. „Nevolej policii, takový rozruch si rraději odpustíme. Vyřídíme to později.“ Se širokým úsměvem začala pobízet hosty k odchodu. Místnost se rychle vyprázdnila.

Nepříjemná příhoda v zimní zahradě hostům chuť k jídlu nezkazila. Konverzace v jídelně byla mnohem živější než jindy, každý chtěl dopodrobna vylíčit, kde zrovna stál a jak moc se lekl, a všichni dohromady spekulovali, kdo a proč hodil kamenem.

Klára se věnovala paní Hlaváčkové. Na svůj věk vypadá skvěle, s bezchybnou pletí je ještě v sedmašedesáti dokonalou chodící reklamou kožního specialisty, pomyslela si. Chystala se zeptat na její spojení se zdejším krajem, ale najednou to nešlo. Srdce jí divoce bušilo až v krku, nemohla se pořádně nadechnout. Celou ji zalil pot, jako by právě doběhla maraton. Pocítila prudkou bolest a pálení za hrudní kostí. Bože můj, tak takhle vypadá infarkt? Pomalu klouzala ze židle k zemi. Ještě zaslechla, jak Boženka začala ječet.

Chladně bílé světlo nemocniční lampy ji bodalo do očí. Klára semkla víčka, nejraději by si oči zakryla rukama, ale z nějakého důvodu s nimi nemohla pohnout. Ležely na posteli, jako by k ní nepatřily.

„Goldie, prosím podívej se na mě.“ To je Elena, něco chce, uvědomila si. S námahou otevřela oči. U postele seděla Elena v pomačkaných večerních šatech, s ustaraným výrazem a s hlubokými stíny pod očima. Zřetelně se jí ulevilo, když se Klára pokusila usmát. Pohladila ji po pravé ruce, připoutané k pelesti postele. Do žíly byla zavedena kapačka. „Goldie, zlatíčko, tolik jsi nás vylekala. Ještěže s námi byl pan profesor. Vstříkl ti pod jazyk nitrrát a masíroval ti srdce až do příjezdu sanitky. Nikdo jiný by se na nic nezmohl, byli jsme všichni dočista v šoku.“ Obkroužila nemocniční pokoj odsuzujícím pohledem. „Hlavně si s ničím nedělej starosti a ničeho se neboj, darling. Nenecháme tě tady dlouho. Ivan se o tebe postarrá. Volal z auta, už je u Norimberku.“

Otřesená Klára tak docela nechápala, co jí Elena říká. Hlavně ať mě nechají být, je mi jedno, kde jsem, táhlo jí hlavou, než zase usnula.