Železná rukavice

František Niedl ŽELEZNÁ RUKAVICE Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Karol Lament/PT MOBA Foto na obálce accent-p.mail.ru/Depositphotos Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz © František Niedl, 2022 © foto na obálce accent-p.mail.ru/Depositphotos, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 Vydání první ISBN 978-80-279-0241-5

F r a n t i š e k Ni e d l

ŽELEZNÁ RUKAVICE

1 Všude byla cítit vůně čerstvě opracovávaného dřeva.

Přebila i zápach hnojiště, na který byli lidé zvyklí a ani ho už nevnímali. Brali jej jako něco nezbytného, co je součástí života. A také vzduch byl cítit jarem, příroda se probouzela. Ondřej stál u okna ložnice a nemohl se pohledu na to vše nabažit. „Vidíš tam něco zajímavého?“ zvedla Chiara hlavu od vyšívání. „Přišlo jaro.“ „Ale prosím tě. To teď, za tu chvíli, co stojíš u otevřeného okna?“ „Jaro, to je něco, co cítíš. Alespoň u vnímavých lidí tomu tak je.“ „Ještě že tě mám. Spousty věcí bych si jinak vůbec nevšimla. Je dobře, že jsou na světě takoví lidé jako ty.

Je to požehnání.“ Ondřej se na Chiaru otočil. Usilovně vyšívala na plátně, které jí koupil v Berouně, aniž by zvedla hlavu. Než ji Ondřej přivezl z Itálie na Jenčov, neuměla z této ryze ženské činnosti prakticky nic. Jejím největším umem bylo vyspravit si šaty či spíše hadry, které nosila. Kde a kdy by se takové věci jako vyšívání měla také naučit? O rodiče přišla při nájezdu na jejich vesnici, když jí bylo devět. Pak se nad ní smiloval medvědář Gino, který ji přibral na své 5

pouti světem. Jejich domovem byl vozík tažený vychrtlou kobylkou Biancou. A s nimi putoval ještě dobrácký medvěd Caesar, který je v podstatě živil. Při vystoupeních pískal medvědář na píšťalu, Chiara třásla do rytmu tamburínou a medvěd tancoval. Také uměla vrhat železa, tedy nože bez střenky, a to mistrně. Nejdříve házíval Gino.

Ale když byl čím dál tím víc opilý a jednou při vystoupení přišpendlil Chiaru ke dřevu, otočilo se to a on se stal terčem. Terčem, do kterého se nesmí házející nikdy strefit. Ale nesmí ani poslat železo příliš daleko, to by se divákům nelíbilo. To vše se Chiara naučila včetně toho, jak cíl zasáhnout a zabít, pokud se tak rozhodla. O tom se Ondřej také přesvědčil už cestou z Itálie a pak tady na Jenčově. Tak jak by si mohla Chiara udělat čas na vyšívání?

A kde by vzala plátno a vyšívací nitě? Takovou vzácnost!

Až tady na Jenčově jí začala kuchařka Háta vyšívání učit.

A Chiara ji svojí šikovností a vynalézavostí brzy předčila. „Jak je dobře, že tě mám, Ondřeji,“ vzhlédla od vyšívání a obdařila muže obdivným a oddaným pohledem. „Na takové vyžle se dovedeš opravdu výborně přetvařovat.“ Ta výtka zněla téměř uznale. „Protestuji.“ „Proti čemu z toho, co jsem řekl? Proti vyžleti nebo proti té přetvářce?“ „Proti obojímu. Předně, nejsem žádné vyžle, je mi už čtrnáct. A miluji tě od samého začátku, hned od toho dne, co ten nadutec zabil jen pro svou zvrhlou zábavu mého Caesara a tys ho za to potom utopil v močůvce.“ „Který měsíc ses narodila?“ „V červenci přece.“ „Tak ti není ještě čtrnáct, ale třináct.“ „A co na tom? Čtrnáct mi bude za čtyři měsíce.

Hlavně že mě miluješ.“ 6

Ondřej se usmál. Vyžletem, tak jak ji poznal před pěti měsíci, už vskutku nebyla a obalila se na těch správných místech. O to se postarala kuchařka Háta. Tehdy její vyhublé tělíčko budilo soucit. I toho však dovedla Chiara mistrně využít, když si vynutila, aby ji Ondřej při svém návratu z jihu Tyrolska, kde byl na tažení s markrabětem Karlem, vzal s sebou do Čech. Přestože ani nevěděla, kde se Čechy nachází. Byla však ochotna jet kamkoliv, jen aby nezůstala sama. Sama bez Gina, který ji sice zneužíval, ale jinak jí byl oporou. A bez svého milovaného Caesara. A co se lásky k němu týkalo, Ondřej musel připustit, že nelhala. To jenom on tu představu odmítal, protože ve svých očích ji považoval dlouho jenom za dítě. Slepý však nebyl a hlupák také ne. „Ano, asi máš pravdu,“ pronesl, jako by prozřel. „Jen v tom zabíjení, kdyby ses tak nevyžívala.“ „Ale když je to pro dobrou věc…?“ Oba se na sebe podívali a pak se téměř současně rozesmáli. „Jsem stejně dobrá, jako byl ten tvůj přítel Hašek z Jenčova?“ Ondřej zaletěl ve vzpomínce zpět to Tyrolska. Seděli s Haškem na hradbách dobytého Castela Penede a dívali se na hladinu Lago di Garda, která se třpytila v hloubi pod nimi. Vedli jednu ze svých debat, která se na první pohled mohla zdát přihlouplá. Ve skutečnosti jim takové rozhovory pomáhaly uvolnit se a oprostit své myšlenky od toho, co bylo jejich prací, tedy zabíjení.

Pomáhalo jim to připomenout si, že jsou stále ještě lidé a ne jen tvorové bez duše. „Už se k Haškovi pomalu přibližuješ,“ usmál se smutně. „Ale ještě jsem ho zcela nenahradila.“ „To ne, v některých věcech jsi však lepší.“ „Například?“ 7

„Například v posteli.“ „Ty všiváku!“ zahrozila Chiara Ondřejovi. Pak zvážněla. „Ještě ses s jeho smrtí nevyrovnal…“ „Ne, nevyrovnal. Na druhou stranu… bysme se nepotkali.“ „Proč?“ „Proč asi? Táhli bysme s Haškem dál s markraběcím vojskem.“ „A já bych byla možná už teď mrtvá…“ „Možná. A možná já, možná Hašek a možná oba.“ „Ano. A na Jenčov by přišel někdo úplně jiný.“ Jenčov byl darem od umírajícího Haška, který potvrdil markrabě Karel Lucemburský, jemuž by jinak hrad připadl jako odúmrť, protože Hašek neměl žádné právoplatné dědice. Odúmrť, která ještě dnes mnohým ležela v žaludku a kvůli které zemřelo od té doby už hodně lidí. Ondřej sám byl chudý. Jejich tvrz Rohatec byla prolezlá červotočem, otec stále opilý a v dluzích, které mu přerůstaly přes hlavu. Možná že už mu ani ta ubohá tvrz nepatří. A nezdálo se, že by Ondřejův starší bratr Stach byl o něco lepší. Ale kvůli tomu Ondřeje hlava nebolela. Moc dobrého na rodné tvrzi nezažil.

Když se rozhodl živit jako voják, otec mu přenechal jen starého koně a rezavý meč. S ničím dalším už počítat nemohl. Ten kůň byl rozumný a radši zcepeněl hned na počátku tažení. Nejspíš usoudil, že ve svém věku už nemá něco podobného zapotřebí. Meč se zlomil při prvním boji, což Ondřeje málem stálo život. Veškerou výzbroj a výstroj včetně koně získal jako kořist v následujících bojích. Ne, s rodným Rohatcem ani s jeho rodinou ho nic nepojilo.

Teď byl Ondřej pánem na Jenčově, možná nejmenším hradě v Čechách. Hrádek nebyl bohatý ani rozlehlý.

8

Kromě malého paláce s podsebitím se mohl pyšnit ještě oddělenou obrannou věží, kterou s palácem spojoval v prvním patře zvedací můstek. Budovy na vnější straně spojovaly zdi, které by se při dobré vůli daly nazvat hradbami. Bránou se dalo sejít do podhradí chráněném palisádou, obklopující ze dřeva sroubená stavení, sloužící k ubytování části čeledě, ustájení zvířat a k uložení krmiva pro ně. Ten hrad by byl skutečně chudý, protože kromě několika samot, osazených pachtýři, k němu nenáleželo žádné další zboží, jen nevelké pozemky s lesy a nemnohými polnostmi. Ovšem na těch pozemcích se nacházela ložiska železné rudy. A kvůli nim, ne kvůli hradu samotnému, bylo po Ondřejově příchodu prolito už nemálo krve.

Ondřej na sebe připnul pás s mečem. „Půjdu se podívat do podhradí,“ prohodil. „Táhne tě ta vůně dřeva…“ „Ta především.“ „…nebo nějaká huťařka?“ „Před tebou se nedá nic skrýt, Chiaro.“ „Tak mě aspoň polib, než mě navždy opustíš,“ pronesla Chiara zoufale, a tak to Ondřej udělal.

Když vyšel z brány, vůně dřeva ještě zesílila. Z prostoru pod palisádou podhradí se ozývaly údery seker, kladiv, skřípání pil a další zvuky, které obvykle provázejí výstavbu. U potoka Vůznice se zvedaly stavby z hrubě otesaných klád. Především se jednalo o sruby, kde měli bydlet horníci a huťaři se svými rodinami. Ale nejen ti.

Další sruby měly sloužit k provozování jejich řemesla. „Přišel ses podívat, pane, jak si plníme svůj závazek?“ Hans Hammer, předák veškeré té chásky, ustal s otesáváním klády širokou tesařskou sekerou se zahnu9

tým topůrkem. „Že se vůbec ptám, co? Chodíš každý den, dokonce i několikrát denně. A někdy vezmeš do ruky i sekeru. Mám ti nějakou podat?“ „Proč ne? Není od věci si trochu protáhnout tělo.“ Hans Hammer se usmál, pak došel pro pěknou širočinu a podal ji Ondřejovi. Ten si ale nejdříve odepnul pás s mečem. „Říkáš, pane, že při práci zbraň nepotřebuješ?“ usmál se Hammer. „A kdo ti říká, že jsem neozbrojený? Sekera byla a stále ještě je nebezpečnou zbraní. Ale musí se to s ní umět.“ Hammer se dal do práce a Ondřej se k němu připojil. Asi po hodině sekery odložili, protože přišly ženy a začaly rozdávat pivní polévku v dřevěných miskách.

Každý k ní dostal krajíc chleba s křupavou kůrkou. „Ani bys nevěřil, pane,“ spustil Hammer mezi sousty, „jak si všichni od nás považují, že se snížíš k tomu, abys s námi pracoval.“ „Není to pro mne zase nic tak neobvyklého. Nebyli jsme nikdy tak bohatí, abysme si mohli na všechno najímat lidi. Kromě toho se některá z mých dovedností mnohdy hodila i později v boji.“ „Například?“ „Například při vylamování bran hradů, chystání žebřů nebo ostrví k zdolávání hradeb, odvedení zdrojů vody od hradů a měst a tím přinucení jejich obránců, aby se vzdali…“ „Samá bohulibá činnost,“ poznamenal Hammer. „Stejně jako výroba železa, ze kterého se kují meče, hroty na kopí, šípy…“ „Máš pravdu, pane,“ přerušil Ondřeje Hans. „I když bych mohl namítnout, že ze železa se dělají i rádla, pet10

lice k truhlám, podkovy, obruče kol a sudů, motyky, lopaty, skoby, hřebíky a mnoho dalšího. Nicméně, bez výroby zbraní a zbroje by bylo zapotřebí železa mnohem méně a my bysme neměli práci. Ale že ty nikomu nic nedaruješ, pane?“ změnil téma Hans. „Máš ten dojem?“ „To mám.“ „Jak to stojí v bibli? Dostaneš-li ránu, vrať rovnou dvě.“ „Mám ten dojem, že je to trochu jinak.“ „Nesmíš zapomínat na Starý zákon.“ „Pravda. Ještě jsi nezměnil názor, pane, na to, co se zde má všechno postavit? Takový klid jste tu měli a teď tolik hluku.“ „Takový hluk mi nevadí. Můžu tě ubezpečit, Hansi, že bitva zní mnohem nepříjemněji. A tenhle hluk nepotrvá přece věčně.“ „To se tedy mýlíš, pane. Sice tento skončí, ale bude vystřídán jiným. Hlukem výroby.“ „Nepřetržitým?“ „To ne. Vše utichne samozřejmě v neděli, kdy vzdáváme své díky Bohu, a také v noci…“ „Kdy vzdáváme své díky křivkám těch, které…“ Hammer se pokřižoval. „Nerouhej se, pane,“ napomenul Ondřeje. „Víš, jaksi jsem odvykl přílišné bohabojnosti,“ odpověděl Ondřej vážně. „My mnohdy nemohli světit ani den boží, protože se zrovna bojovalo. A krom toho k jisté ráně nepřispívá ani přílišné přemýšlení o tom, že zrovna vraždíš dítko boží. Jinak bys nejspíš přišel o život svůj. Co to bude za hluk, kterým mi vyhrožuješ?“ „No, kopání jam a dobývání rudy tě obtěžovat nebude, naleziště jsou dál od hradu. A kopání samotné tak 11

hlučné není. Ani zbavování vytěženého hlušiny. Ale pak musí přijít výtěžek do mlýna, který ho rozemele na drť.

Hned potom vše přijde do vodního prádla, kde proud vody vyplaví zbytky jemné hlušiny. Zbude ruda a štěrk.

A ten se odstraní.“ „Nepřipadá mi, že by tato činnost měla být zvlášť hlučná.“ „Ten mlýn nebo drtič, chceš-li, trochu lomozu nadělá, ale dá se to přežít. Ani zpracování není příliš hlučné, což se týká tavby samotné. V pecích, které se musí pro takovou činnost postavit, vzniká teprve to, co se už dá nazvat železem. V podstatě se však jedná o měkkou kujnou železnou houbu, která má k železu, jak ho známe, ještě daleko. O oceli nemluvě. Tavbou se oddělují od rudy nečistoty a další příměsi. Bez tohoto očistného procesu, který se děje při vysokých teplotách, by ses k pozdější oceli nikdy nedopracoval.“ „To je hotová alchymie.“ „Ano, získávání nerostů z rud se dá nazvat takovou hrubou alchymií.“ „Takže k oceli máme ještě daleko?“ „Jsme asi tak za polovinou cesty. Ale bude záležet na tom, kam až budeme chtít dojít.“ „A kam až? Mám ten dojem, že ten hluk, kterým mě strašíš, bude někde tady.“ „Může být… Ale bude to záležet i na tobě, pane.

Vždyť už jsme o tom mluvili.“ „Ale byl jsi při tom tajemný jako kněz střežící zpovědní tajemství. Tak to zopakuj a můžeš to vzít víc zeširoka.“ „Promiň. Ale nemohl jsem si být jistý, zdali si nakonec vše nerozmyslíš a moje tajemství se nestane věcí veřejnou.“ 12

„Teď už si jistý jsi?“ podíval se Ondřej na Hammera. „Od té doby, co jsme přišli, pane, jsem tě už stačil poznat.“ „A?“ „Teď už se ti mohu svěřit.“ „Tak se do toho dej.“ „Kolik stojí meč?“ zeptal se Hammer. „Vím já? Dvě hřivny stříbrných grošů jistě. Ale může to být i víc. Třeba tři čtyři – podle zpracování a zdobení.“ „A kolik váží?“ „Dvě libry nejméně. Ale i tři čtyři.“ „Za libru železné rudy dostaneš půl groše. Za libru železné houby groš. Tady všichni místní huťaři končí. Bochníky železné houby o váze zhruba dvou liber prodají železníkům. A ti je rozváží a prodávají zase o něco dráž – zhruba po dvou groších za libru – kovářům, platnéřům a dalším zpracovatelům. Ti pak tyto bochníky dál kují a zušlechťují. Protože kováním musí z těch bochníků dostat strusku a další nečistoty. Pak se z železné houby teprve stává to, co známe jako železo.

Je to velmi namáhavá práce a zabírá spousty času těm, kteří by se mohli a měli věnovat výrobě toho, k čemu nabyli svého umu.“ „Chceš sem snad pozvat kováře a platnéře?“ „Ne. Ale chci jim prodat už hotové železo.“ „Ale nepřepočítávej to na meče. Protože taková malá sekera o váze dvou liber stojí tak šest grošů. Tedy libra hotového výrobku je za tři stříbrné.“ „Vidíš, pane. Kovář z těch šesti stříbrných dostane čtyři. Dva za přípravu železa a dva za samotnou výrobu libry zboží. Ale ty dva stříbrné z libry železa můžeme dostat my, že ho ukujeme.“ 13

„To budou ti kováři štěstím bez sebe, že je o dva stříbrné připravíme.“ „Ale my je přece o nic nepřipravíme. Za ten čas, který jim ušetříme, vyrobí místo jedné sekery dvě, a hlavně se tolik nenadřou.“ „Takže tu tedy budeme všichni mlátit kladivy do té železné houby. Už rozumím, co jsi měl na mysli, když jsi mluvil o tom hluku…“ „Nějaký hluk to bude, připouštím. Ale jiný, než máš na mysli. Budou to rány mohutnější a ne tak četné. Jen od jednoho velkého kladiva, tedy hamru, poháněného vodou.“ „A kde takový hamr vezmeš? Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Huťař se usmál. „Vyrobím ho, vždyť se jmenuju Hammer.“ „Ty jsi lišák, Hansi,“ Ondřej najednou začal chápat, že Hans nemluví do větru. „A to by ho měla pohánět Vůznice?“ „Ano, ale ne v tomhle stavu. Síla spodní vody, která by poháněla vodní kolo, není taková, jako ta, která je přivedena do jeho horní části.“ „A to ji tam budeme nosit ve vědrech?“ „Musíme postavit hráz, z níž na kolo povedou vantroky. Hráz je nutná i proto, abysme měli dostatečnou zásobu vody při výkyvech přítoku.“ Ondřej nevěřícně kroutil hlavou. Když před půlrokem přišel na Jenčov, bylo to skomírající panství, které by, pokud by se na jeho pozemcích nenacházela ruda, spělo k zániku. Teď se tu od země zvedají nová stavení a budou tu tavicí pece a možná i hamr s vodní nádrží… „Znám se s jedním železníkem z Berouna. Ten rozváží a prodává dál ty bochany železné houby, jak ty je 14

nazýváš. Ale nikdy jsem od něj neslyšel, že by vozil také už hotové železo.“ „Taky nevím o tom, že by tady v Čechách měl někdo hamr. Byl bys nejspíš první.“ V tu chvíli už byl Ondřej rozhodnutý. Bylo to něco nového, kde by najednou on, který se doposud, než přišel na Jenčov, živil jen zabíjením, byl někým, kdo dokáže i tvořit. A také neměl co ztratit. Železná ruda byla jeho. Dřevěným uhlím, potřebným k roztápění pecí, mu platili uhlíři za to, že mohli těžit dříví v jeho lesích.

A dříví, ze kterého se stavělo, bylo také jeho, nemuselo se kupovat. Hans Hamer věděl, o čem mluví. Věřil mu. „Jak takový hamr vypadá?“ zeptal se Ondřej s neskrývaným zájmem. „Vodní kolo znáš. Je stejné jako ta u mlýnů na mletí obilí. Na jeho konci ale není mlýnské kolo, nýbrž kolo vačkové.“ „Což je?“ „Představ si kopec s pozvolným zvedáním svahu a pak najednou strmý sráz. U kola se tomu říká vačkový zub a na kole mohou být dva, nebo i víc. Podle toho, jak těžké kladivo, u vás se spíš používá slovo buchar, bude vačkové kolo zvedat. U těžkého bucharu musí být náběh velmi pozvolný, aby vačka dokázala buchar zvednout.

A ty uslyšíš dunivé buch, buch. Když bude buchar lehký, může být na kole zubů víc – se strmějším zdvihem – a ty pak uslyšíš zvonivé buch, buch, buch, buch. Pod tím bucharem už bude vznikat skutečné železo.“ „Nejen já to uslyším, ale i jiní, v mnohem větší vzdálenosti.“ „To je pravda.“ „Najdou se tací, a ty víš, o kom mluvím, kteří nám nebudou přát a budou škodit. Už tak činili, a to jim šlo 15

jenom o ložiska železné rudy. Počítáš s tím, Hansi? A to ještě nevěděli o tom, co se dá tady přímo na místě z té rudy vyzískat,“ řekl Ondřej vážně. „Proto ses rozhodl, a zcela správně, že vše kromě těžby se bude odehrávat tady přímo pod hradem. Drcení, pražení… Ani havíři nebudou mít svá obydlí u těžebních jam, ale tady s ostatními.“ „Protože tady, pospolu, bude možné se snáze bránit, než kdybysme byli rozděleni. Díry v lese nikdo neukradne.“ „Pokud nepohrdneš, pane Ondřeji, dodám ti každý den někoho ze svých do hlídek, které stavíš. Jak jsem už řekl: my se dovedeme také bránit.“ „Co bych pohrdal. Svých mám sotva dost k bránění hradu. A teď je toho k obraně podstatně víc. Dřív to bylo jednodušší. Při napadení se všichni stáhli za hradby, ale teď to bude složitější. Když se stáhneme, stačí jeden nájezd a několik zapálených pochodní a veškerá vaše předchozí práce přijde vniveč.“ „Ještě že je to dřevo, ze kterého stavíme, mokré,“ prohodil Hans pobaveně. „Taky pravda,“ ušklíbl se Ondřej. „Když bude třeba, budeme bojovat. Je to náš domov.“ „A naše živobytí,“ dodal Hans. „Neboj se, pane, my si ho vzít nedáme.“

16

2 Když přišel Ondřej loňského roku l. P. 1340 na Jenčov, měl za to, že by zde mohl prožít klidný život. Nevyhledával rozbroje, neprojevil vůči nikomu nepřátelství.

S představiteli královského města Berouna vycházel dobře, jakož i s purkrabím Nižboru, panem Vítkem z Hvozdna. Ne že by se jednalo vyloženě o přátelství, vždyť pan Vítek byl téměř o generaci starší a také to byl pán v mnohem vyšším postavení, ale bylo zřejmé, že Ondřejovi straní. A v kraji byl tím nejvyšším.

V Berouně sice rozhodoval královský rychtář za pomoci městské rady, ale nad nižborským panstvím, které bylo také královské, vládl pan Vítek. A na dalším královském údělu, Křivoklátu, jeho purkrabí, Chval z Valdéře. Avšak pokud by došlo ke sporu mezi Berounem a Křivoklátem nebo i Nižborem, rozhodoval by Vítek z Hvozdna, stejně jako pokud by došlo ke sporu mezi lidmi urozeného stavu. Jeho rozsudek pak bylo možné napadnout jenom u královského soudního práva. Ale to se stávalo málokdy, protože pan Vítek byl muž spravedlivý, ovšem i s přihlédnutím k jeho vlastním zájmům.

To vše Ondřejovi vyhovovalo a zájmy pana Vítka akceptoval. Protože Ondřejovým úhlavním nepřítelem se stal křivoklátský purkrabí Chval, aniž by se o to Ond17

řej jakkoliv přičinil. To on si brousil zuby na jenčovskou železnou rudu i na samotný Jenčov. Měl k tomu zdatného pomocníka, někdejšího purkrabího Jenčova, Diviše z Chyšky, který za nepřítomnosti dnes už nebožtíka Haška z Jenčova celé zboží zdatně vykrádal, aby ho musel Hašek, až se vrátí z vojenských tažení, prodat.

Haškovi by z prodeje stejně nic nezbylo, protože by ze získaných peněz musel zaplatit záměrně nafouklé dluhy.

Nepočítali však s jedním: že se Hašek z tažení vůbec nevrátí. Což se ukázalo jako hloupost, jelikož lidé v bitvách běžně umírají. Nepočítali ani s tím, že místo Haška přijde někdo jiný a ten bude mít úplně odlišné úmysly, jak se svým právoplatně nabytým zbožím naložit.

Hromadily se úklady, až došlo ke skutečnému vojenskému napadení hradu a jeho obyvatel. Ale to už byl Diviš z Chyšky Ondřejem ze své pozice vyhozen.

A Ondřejovi lidé, ač nepočetní a málo vycvičení, se ubránili. Vítek z Hvozdna, tehdy když uviděli z Nižboru záři zapálených jenčovských srubů, které prozářila noc, přijel se svými ozbrojenci Ondřejovi na pomoc, bylo však už dobojováno. I tak se jednalo o významnou pomoc, protože pan Vítek se stal očitým svědkem a při pozdějším soudním projednání té události se měl o co opřít.

Ondřej si tehdy jako kořist nechal zbroj a vše ostatní, co patřilo nájezdníkům, včetně peněz. Ale osmnáct koní, kteří představovali značnou finanční částku, přenechal panu Vítkovi. Především jako projev vděku, ale i aby si ho zavázal. A v neposlední řadě proto, že se jednalo o koně královské, patřící Křivoklátu. Netoužil po tom dostat se do sporu s králem Janem, protože křivoklátský purkrabí Chval z Valdéře byl člověk králův, nikoliv markraběte Karla. A tak tím rozhodnutí o kři18

voklátských koních nechal na Vítkovi z Hvozdna a ten se nezdráhal. Zabil díky tomu hned několik much jednou ranou.

Nižborský purkrabí přišel tak k značnému zisku, protože Chval musel od něho se skřípěním zubů koně vykoupit, protože by těžko vysvětloval, kam se poděli.

Krom toho si mohl Vítek udělat další zářez do pomyslné hole v nikdy nekončící rivalitě mezi oběma.

Ale Ondřej se neradoval. Věděl, že Chval toho nenechá, zvláště potom, co byl tak pokořen.

Aniž by si to Ondřej uvědomoval, stával se z něj skutečný hospodář. Byl u všeho, co se na Jenčově i v jeho okolí dělo. Vše bylo pro něj nové a svým způsobem vzrušující. Nejvíc se zajímal o budování srubu, ve kterém měl být umístěn samotný hamr. Při jeho lokaci se musel urputně dohadovat s Hansem, protože ten upřednostňoval polohu, která byla nejvhodnější pro přivedení vody z budoucí nádrže, jejíž hráz se už začala také navážet. Se svými vozy pomáhali i pachtýři ze Samot.

Z části pro přivýdělek, zčásti kvůli povinnosti bezplatného odpracování stanoveného počtu dnů, který museli kromě naturálií pro Jenčov odvádět.

Nejdříve odklonili koryto Vůznice dál od hradu, aby jim voda netekla do budovaného díla. A nové koryto tak už mělo i zůstat. Ve spodní části hráze zřídili propusť s posuvným stavidlem, kterým se dalo regulovat množství vytékající vody do vantroků vedoucích vodu na hamerské kolo. Ta spodní výpusť byla nutná, protože kdyby byla umístěna u koruny hráze, nedávalo by budování nádrže smysl, protože by se nedal využít objem zadržené vody. Ještě dvě horní stavidla bylo nutné vybudovat. U přítoku do nádrže a na Vůznici samotné. Těmi 19

se dal průtok v potoce zcela zastavit a veškerou vodu přesměrovat do nádrže. A naopak při úplném naplnění nádrže nebo při povodni nechat veškerou vodu protékat korytem kolem nádrže. „Už jsi mi, pane, opět posunul vytyčovací kolíky.

Proč mi to děláš?“ pronesl Hans vyčítavě. Pokud by se jednalo o někoho z jeho podřízených, byla by jeho slova mnohem tvrdší. Taková, se kterými si dokázal zjednat respekt a poslušnost. Zároveň však musel Hans brát zřetel na to, že jedná se svým pánem. „Měl jsem vše vyměřené tak, aby vantroky vedly přímo a zároveň měly ten správný sklon.“ „Ty jsi šikovný, Hansi, takže to přeměříš. Určitě si s tím poradíš,“ řekl Ondřej škádlivě. „Ale proč?“ „Nic tě nenapadá? Takový chytrý člověk.“ „Pane, víš, že mazáním medu kolem huby u mne nic nepořídíš. A krom toho nemám na plané tlachy čas.“ Když ale Hans uviděl v Ondřejově obličeji varovný záblesk, rychle si uvědomil, s kým mluví. „Promiň, pane, unáhlil jsem se,“ řekl už klidně. „Ale poslední dny ani pořádně nespím, jak musím myslet na to, aby bylo vše, jak má, a aby se na nic nezapomnělo.“ „A já tě za to chválím a nic ti nevyčítám. Ale dobře se podívej na budované sruby, hráz nádrže, koryto Vůznice, zamýšlené pece, pražírnu a drtičku.“ „Nic nevidím.“ „Ale vidíš, jen si to neuvědomuješ. Když budou budovy dobře rozmístěné, a ty už budované dobře rozmístěné jsou, tak…“ „Protože jsi byl u vyměřování?“ „Protože jsem byl u vyměřování. Mezi vnějšími stěnami se dá zbudovat palisáda a celý prostor uzavřít. Tak 20

vlastně vznikne druhé podhradí, které se dá úspěšněji bránit než otevřené prostranství.“ „Ty přemýšlíš pořád jako voják, pane. Ale nevyčítám ti to. Když znám důvod, jistě najdu způsob, jak to zařídit. Ty budeš mít druhé podhradí a my větší bezpečí.

Ještě něco, pane?“ „Kde bude ta drtička?“ „Bude po proudu od hamru. Nemusí být před ním jenom proto, že ve výrobní posloupnosti je mu předřazená. Ani by se do toho prostoru mezi hráz a hamr nevešla. Musí se k ní navážet vytěžený materiál a odvážet hlušina. Překážela by tu.“ „Myslel jsem, že ji budeš chtít mít u toho kola.“ „Vůbec ne. Ta bude mít kolo svoje. Menší, protože drtička se spokojí s menším výkonem. Proto kolo nepotřebuje vantroky a může být poháněné spodní vodou.“ „Pane Hansi! Pane Hansi!“ křičel asi desetiletý kluk, který k nim přiběhl. „Uhlíři přivezli dřevěný uhlí. A kam že ho prej maj složit?“ „Kam asi? Do potoka ne, ty trumbero. A neumíš nejdřív pozdravit tady našeho pána Ondřeje?“ Kluk zakoulel očima, velkýma jako kola od vozu, ale nevydal ze sebe ani hlásku. „Nech ho, Hansi,“ zastal se kluka Ondřej. „Nevidíš, jak je celej horlivej do práce? Jak se jmenuješ, chlapče?“ „Ivi.“ „A tvůj otec je havíř nebo huťař?“ „Nemá otce, umřel na horkou nemoc. Má jen matku.

Ta se stará ještě o dvě menší děti. Nechali jsme ji mezi sebou, i když nemá muže. Je silná a pomáhá u hrubého čištění rudy hned u těžebních jam. Na sebe i děti si vydělá.“ 21

„To je dobře. Nikdo by neměl trpět za to, že jej postihla taková boží pohroma. A z tebe, Ivi, bude jednou určitě dobrý huťař. Anebo… když vidím ty tvoje velký oči, mohl bys pro mě dělat zvěda.“ „To by se mi líbilo,“ vyhrkl kluk. „Mazej už, ty zvěde,“ okřikl ho Hans. „A že hned přijdu. Je mazanej jako liška,“ obrátil se Hans k Ondřejovi, když Ivi zmizel. „A s tím zvědem bys měl asi pravdu, pane. Ale zatím mu s tím nebudeme balamutit hlavu.

Aby pro samé fantazírování nezapomínal na práci. No, půjdu jim říct, kam s tím uhlím. Kam asi? Samozřejmě někam, kde už je střecha. Aby do něj nepršelo. Později bude v samostatném skladu s tou nejlepší střechou. Aby bylo blízko pecí, ale i výhni, která bude v hamru, ve které se bude železo při dalším zušlechťování zahřívat.

A ty to poznáš podle zvuku, pane. Protože pokud bude to železo měkké, budou rány bucharu znít dutě. Čím bude železo tvrdší, budou údery zvonivější.“ „Nestraš mě pořád s tím rámusem.“ „To víš, pane, dlouhá cesta je k tomu, než se z železné rudy stane to, co si tak rád, ač už podvědomě nebo k zastrašení, povytahuješ tak často z pochvy.“ „No, někdo povytahuje, někdo zasouvá. Kolik že to máš vlastně dětí, Hansi?“ „Nemnoho. Zatím jen pět,“ usmál se předák lišácky.

Překročili vysušené koryto Vůznice a Hans se zeptal: „Půjdeš se mnou překontrolovat kvalitu uhlí, pane?“ „Nepůjdu. Ty se v kvalitě uhlí vyznáš mnohem líp, k tomu mě nepotřebuješ. A jak tě znám, jistě mě do zjišťování jeho kvality brzy zasvětíš. Já si teď nechám osedlat koně a zajedu se podívat za uhlíři, jestli nám odvádějí spravedlivé díly a nepodvádějí.“ 22

Nejdříve se dal proti proudu Vůznice, pak však pobídl koně svahem vzhůru, odkud ucítil kouř stoupající z milířů. Zahlédl špinavé postavy se začernalými tvářemi, které vypadaly, že nebyly myté snad od narození.

Každodenní přítomnost kouře, práce s uhlím a kolomazí, dalším produktem získávaným při pálení uhlí, udělá zákonitě své. Někdy se daly těžko rozeznat ženy od mužů, protože i ony byly špinavé, měly střapaté vlasy a na sobě stejné hadry jako jejich mužové. Byly zchátralé, s polovinou zubů, přestože některé z nich byly určitě ještě velmi mladé. Ale život v lese a bydlení ve skalních děrách nebo jen v kulatinou tvořících přístřeších pokrytých mechem a drny si vybíralo krutou daň. Ženy by se od můžu daly rozpoznat lépe, pokud by jim pozvedl suknici z pytloviny, ale do něčeho takového by se Ondřej raději nepouštěl, aby se nedočkal pohledu spíše hrůzostrašného než objevného. Jen děti si s nikým nespletl, protože byly menší, jinak však stejně špinavé.

Uhlířská cháska se dívala na Ondřeje sveřepě, nejspíš to ani jinak neuměla, ale už ne nepřátelsky, jako když za nimi přijel poprvé. Tehdy je stačil ještě někdejší nehodný jenčovský purkrabí Diviš z Chyšky nakazit žvásty směřujícími proti němu. Ondřej je prý bude dřít z kůže a rozhodně mu nemají nic platit, ať už v penězích nebo v odváděném uhlí, tvrdil tehdy. A nejlépe, že by bylo, aby se Ondřej z lesa už nevrátil. Sám Diviš totiž vybíral desátek nalevo napravo do svého měšce a začal se obávat, že se vše provalí. No, Ondřej by musel mít vodnatý mozek, aby si něčeho takového nevšiml. Ale nechtěl, aby mu dopláceli, protože věděl, že neměli na výběr. V podstatě zaplatili, a to dokonce víc, než s nimi z jejich budoucí činnosti dojednal Ondřej. Teď měli rov23

né vztahy a zdálo se, že si toho uhlíři cení. A ztráty si už Ondřej od Chyšenského vynahradil – po svém. „Přijel ses podívat na kvalitu našeho zboží, pane?“ zeptal se Ondřeje místní předák. „Ale tos nemusel.

Právě jsem ti nechal odvézt na Jenčov první dohodnutý díl.“ „Ani ne tak na kvalitu, Čáro, jako spíš na to, zdali námi dohodnutý díl odpovídá množství vypálených milířů. A co se zjišťování kvality týče, neměj strach, o to se postará Hans Hammer. A ty víš, že on svému řemeslu rozumí.“ „Jo, vždyť už tu byl několikrát čmuchat, přivandrovalec jeden,“ odplivl si. „Ale musel se staženým ocasem odejít. Protože naše uhlí je nejlepší v širokým okolí.“ „I moje dřevo je nejlepší a já se přišel podívat, kolik mi ho zmizelo z lesa a v kolika milířích pálíte.“ „Já to tady píšu.“ „Ty umíš psát, Čáro? To jsem nevěděl.“ „Neumím. Ale za každej milíř jsem udělal támhle na tom dubu čáru.“ „Aha. Proto ti říkají Čára?“ „Je to možný.“ „Ale než jsem přišel na Jenčov, tak jsi čáry na tom dubu nedělal.“ „Ne, to nedělal,“ řekl Čára se zarputilým pohledem. „S tím si nelam hlavu,“ uklidnil ho Ondřej. „To už je dávná minulosti…“ Ondřej, když ho Čára zavedl k dubu, uviděl, že kůra je na jednom místě zbroušená. A v ní jsou vyryté čáry.

Když dosáhnou počtu pěti, jsou přeškrtnuté a ryje se dál. Takovýto způsob patří k nejběžnějším počtům, protože prstů na ruce je pět – aspoň při narození, protože později může člověk o nějaký ten prst přijít. Ať už v boji, 24

při práci nebo při mučení. Ale vychází se z pěti prstů na ruce. Ti, kteří nemají plný počet, mají počty ztížené.

A naopak ti inteligentnější dokážou k počtům používat i všech deset prstů, mají pak možnost dotáhnout to dál.

Znázornění počtu vypálených milířů bylo sice pěkné, ale zase nic tak moc neříkalo. Nedalo se dokázat, zdali byly zaznamenány milíře všechny. Krom toho Ondřej nevěděl, kolik liber uhlí se z takového milíře vytěží a zdali to, co mu uhlíři odvádějí, odpovídá správnému podílu. Dalo by se to zjistit, tak daleko však Ondřej nehodlal zacházet – zatím. Zdálo se, že Čára nešidí, a on neměl v úmyslu tady marnit čas počítáním uhlí.

Ale bylo dobré, aby uhlíři věděli, že nejsou tak úplně bez kontroly. „Zatím ti věřím, Čáro,“ v Ondřejově hlasu zaznělo varování, „ale kdybych zjistil, že podvádíš…“ Ondřej záměrně nedopověděl. „Toho se bát nemusíš, pane.“ „Určitě?“ „Chováš se k nám spravedlivě. Ne jako ten vydřiduch před tebou.“ „Nebyli jste ale vždycky tady.“ Ondřej věděl, odkud přišli, ale chtěl to slyšet od toho druhého. „Byli jsme na křivoklátském,“ řekl uhlíř neochotně. „A proč jste odtamtud odešli? Jejich lesy jsou přece mnohem rozlehlejší.“ „Tamější purkrabí chtěl na nás stále víc. Tolik, že by nám už nezbylo na holé živobytí.“ „No, ode mne se ničeho takového obávat nemusíte.

Já svoje slovo držím – pokud budete vy držet to své.“ Ondřej se vyhoupl na koně a vydal se navštívit Samoty. Cestou uvažoval o tom, co mu řekl Hans Hammer. Že 25

i oni by dokázali pálit uhlí, až na to bude čas po dobudování všeho, co bude potřeba k výrobě železa, jakož i vystavění jejich obydlí. A vyšlo by to levněji. Krom toho, že je třeba hlídat množství pokáceného dřeva, aby nedošlo ke zlomu, kdy by les ztratil schopnost obnovy, protože přednost měla spotřeba uhlí pro jejich pece.

To byla pravda. Ale taková situace neměla podle Hansových slov ještě dlouho nastat. A pak se uvidí, uzavřel své přemítání Ondřej.

Když se přiblížil k Samotám, uviděl srocení jejich obyvatel u chalupy pachtýře Koldy, a tak popohnal svého koně. Přítomní se nejdříve lekli, a někteří dokonce pozvedli vidle a sekery. Ale když ho poznali, zase je svěsili a jali se mu cosi vysvětlovat. Vykřikovali jeden přes druhého, že nerozuměl, co mu chtějí říct, ale jednotícím slovem byla kráva. A tu vzápětí také uviděl. Ležela na boku a mezi žebry měla zabodnutý šíp. Byla ještě živá a z její tlamy se ozývalo žalostné bučení. „Ukončí někdo její trápení?“ rozhlédl se kolem sebe.

Zůstali nerozhodně stát, až nakonec Boček pozvedl sekeru a k trpící krávě vykročil, Ondřej ho však zarazil.

Nehodlal se dívat na to, jak ten šedivý stařec opakovaně a neúspěšně zasekává svou sekeru do hlavy a krku toho nebohého zvířete. Seskočil proto z koně, vytáhl dýku a krávě podřízl krk. Z něj se vyvalil proud krve, ale kráva se konečně dočkala svého vykoupení. Otřel dýku o trávu. „Co se tu stalo?“ zeptal se. „Kráva najednou padla,“ dal se do vysvětlování Kolda. „Nikdo nevěděl proč, a tak jsme se k ní rozběhli.

Teprve potom jsme uviděli ten šíp. Ale nikoho, kdo by ho vystřelil. Až tady můj kluk, Velen,“ ukázal na asi třináctiletého chlapce, „uslyšel zapraskání a uviděl, jak v křoví mizí cizí člověk.“ 26

„A nikdo se nevydal pronásledovat ho?“ „Sledovat někoho, kdo je ozbrojenej lukem, pane?

Stačilo by, aby se někde skryl, a měli bysme dalšího mrtvýho. My jsme zemědělci, pane, ne vojáci.“ Kolda měl samozřejmě pravdu. Dobrý lučištník by se ze skrytu dokázal zbavit ne jednoho, ale i více pronásledovatelů, aniž by mu dokázali pohlédnout do tváře.

Ondřej vytrhl krávě z těla šíp, otřel ho a pozorně prohlížel. Hrot byl hlazený a velmi ostrý, dřík rovný jako sluneční paprsek, namořený do tmavočervena, možná volskou krví, křidélka byla z černého peří. To nebyl běžný šíp, kterých musí lukostřelec vypustit v boji i dva nebo tři tucty. Jednalo se o drahý šíp, jeden z takových, jaké vyrábí mistr na zakázku. „Všiml sis, jak vypadal?“ zeptal se Ondřej chlapce a ten se ukázal, vzhledem k mžiku, ve kterém útočníka asi spatřil, jako dost vnímavý – pokud si nevymýšlel. „Měl na sobě kabátec z měkké kůže, zelené nohavice a škorně ke kolenům. U pasu měl tesák, v ruce luk a na zádech toulec se šípy,“ řekl chlapec rozhodně. „Obličej?“ „Toho jsem si nevšiml – byl ke mně zády. Ale vím, že měl dlouhé hnědé vlasy.“ „Jakým směrem utekl?“ zeptal se Ondřej a chlapec mu ukázal směr. Ondřej se znovu vyhoupl do sedla a šíp vzal s sebou. Ještě sáhl do váčku a hodil chlapci stříbrný groš.

Ostatní ohromeně vydechli. Pro všechny, co tam stáli, to byly hodně velké peníze. Na takový groš museli pracovat kolik dní a ten kluk ho dostal za pár slov. „Může tě zabít, pane,“ varoval ho Kolda. „A krávu nám to nevrátí. Bude nám scházet. A nemám dost peněz, abych si pořídil jinou.“ 27

„Tak si udělejte smyk, krávu na něj naložte a dotáhněte ji na Jenčov. Dají vám za ni jinou – živou,“ odpověděl Ondřej netrpělivě a pobídl koně. Ještě uslyšel slova díků, ale to už se hnal udaným směrem.

28

3 Chytil stopu a vydal se po ní. Po chvíli však zmizela.

Ten člověk uměl nejen dobře střílet, ale byl i zkušený v zahlazování stop. Ondřej zarazil koně. Možná, že ho ten střelec teď odněkud pozoruje, napadlo ho. Možná, že to poslední, co zaznamená před smrtí, bude zadrnčení tětivy, bolest v těle a pak už jen tma. Kolda měl pravdu.

Pronásledovat na koni lukostřelce lesem byl holý nesmysl.

Ale on se nehodlal vzdát. Tohle byla příležitost k potrestání záškodníka. Když to neudělá, podobné skutky se budou opakovat. Ondřej jenom hádal, ale jeho dohady, jakož i směr útěku toho lukostřelce, směřovaly ke Křivoklátu. Je možné, že se mýlí, ale pokusit se o něco je pořád lepší než neudělat nic. Sjel tedy z původního směru, v kterém střelce pronásledoval, a vydal se dopředu obloukem. Zároveň musel rychle odhadnout, jakou asi cestou záškodník prchal – pokud tím směrem vůbec prchal. V podstatě byly dvě. Kratší, to by však musel ten lučištník dvakrát přebrodit Berounku, protože řeka v těch místech tvořila několikanásobné meandry. Nebo zvolit o něco delší, ale u Zbečna by mohl využít dřevěný mostek, sice vachrlatý, a pokud někdo neopraví ledolamy, příští tání nepřežije. Teď ale ještě pořád stál. A pod Křivoklátem byl přívoz. Pak se Ondřejovi zavrtala do hlavy ještě třetí možnost. Ten člověk mohl obejít celou 29

zátočinu i strmé skály nad řekou a dostat se tak snadno do hradu.

Ondřej vsadil na druhou možnost. To všechno bylo křivoklátské zboží a lukostřelec, pokud se Ondřejovy úvahy zakládaly na správném podkladě, se nemusel bát, že se cestou s kýmkoliv potká. Ondřej se tedy rozhodl pro Zbečno. Vždyť útočník ani nemusel dojít na Křivoklát a mohl oslavit svůj úspěch ve zbečenské hospodě a druhý den se vydat znovu na lov. Ondřejovi nezbývalo moc času. Nemohl nechat pronásledovaného dojít až do Zbečna. Nepotřeboval svědky.

Vyjel z lesa a proletěl přes pastviny a pole, které od sebe oddělovaly remízky a pásy křovin. Bylo nutné, aby to volné prostranství překonal, než se ten druhý objeví a zpozoruje ho. Podařilo se mu vjet do dalšího lesa mezi dvěma kopci, kudy vedla svažující se cesta dolů ke Zbečnu, které leželo v údolí Berounky. Otočil koně a podíval se zpět. Nikoho nezahlédl, ale to neznamenalo, že tam někde za ním už pronásledovaný není. Mohl se ukrývat v některé křovině, jelikož dovedností takovýchto lidí je i umění dobře se skrývat. Sesedl z koně a zavedl ho mezi lískové keře. Pokud ho lukostřelec nezahlédl, bude výhoda na jeho straně.

Nepředpokládal, že bude čekat dlouho. Pokud byla jeho úvaha správná, objeví se zabiják krav záhy. V opačném případě vůbec.

A on se objevil. Vykračoval si bezstarostně jako spravedlivý mezi spravedlivými. Ondřej odvedl svého koně hlouběji do lesa a teprve potom na něj nasedl. Sjel na cestu a pomalu se rozjel zpátky proti lukostřelci, jako by jel od Nižboru. Potkali se zhruba v místě, kde měl předtím ukrytého koně. Muž se trochu zarazil, ale nezdálo se, že by ho setkání nějak zvlášť polekalo.

30