Masarykova univerzita v Brně. Příběh vzdělání a vědy ve střední Evropě

1

2

Na cestě ke druhé české univerzitě

26

27

Devadesát let dějin Masarykovy univerzity má svoji předehru. Tu představují předlouhá desetiletí diskusí a sporů o její zřízení. Téma plnohodnotné moravské univerzity se objevovalo s přestávkami po několik století a i při zúžení problému na otázku existence moderní univerzity se sídlem v Brně se otevírá badatelské pole čítající více než padesát let. Diskuse pochopitelně zažívala své kulminační body, kdy se i z politických grémií přenášela tak říkajíc na ulici, a zažívala také poměrně dlouhá období, kdy se již zdálo, že téma zcela zapadlo.

Při pohledu na tyto diskuse je nasnadě položit si v prvé řadě otázku, kdo byli nositelé kontinuity myšlenky o zřízení plnohodnotné moravské univerzity, vždyť toto téma zaměstnávalo vlastně příslušníky více než tří generací. A namístě je také otázka po metodách politického boje a argumentech, jakých bylo ve při o univerzitu používáno – neboť téma univerzity bylo významným indikátorem emancipačních snah různých složek obyvatelstva a signálem o dosaženém stupni hospodářského a kulturního rozvoje. Nelze se samozřejmě vyhnout ani alespoň zevrubné analýze celého klubka problémů a mnoha konfliktních linií s tématem univerzity spojených. Zde se prolínalo několik rovin dění: Morava nepochybně potřebovala univerzitu, ale intenzita této potřeby se lišila jak z pohledu obou jazykových společenstev v zemi žijících, tak z pohledu regionálního.

Pohled se navíc lišil z hlediska velkých moravských měst, aspirujících na sídlo nové univerzity, a to byla poměrně známá a dlouhodobá rivalita Brna s Olomoucí jen jednou ze složek těchto lokálních diverzit. Uvnitř českého i německého tábora nevládla v postoji k univerzitě zdaleka jednota, při formulaci postojů vznikala mezi politickými stranami a bloky různá zájmová společenstva a účelové koalice. Oba jazykové tábory do zdánlivě výhradně moravských problémů s vysokou školou vtahovaly své spojence z jiných korunních zemí i ze zahraničí a moravská univerzita pomalu a absurdně nabývala rozměru problému pro celé Předlitavsko, ba střední Evropu. Nebyla by výjimkou, rakouské vlády v posledních letech existence starobylé podunajské říše podávaly ve všeobecně napjaté atmosféře demisi i z mnohem méně závažných důvodů, než bylo jedno vysoké učení.

Než se pustíme do analýzy spletitého přediva problémů spojených se vznikem univerzity v Brně, je třeba se krátce zastavit u stavu a perspektiv rozvoje

vysokého školství v západní části habsburské říše v posledním století její existence. Monarchie zdědila ze středověku tři starobylé univerzity v Praze, Krakově a Vídni, k nimž v 17. století přibyla vysoká učení v Innsbrucku a Lvově. Vedle těchto respektovaných univerzit zde ovšem existovaly školy univerzitám blízké, jejichž postavení by se však dalo přirovnat spíše k dnešním vyšším školám – šlo například o učiliště v Olomouci a Štýrském Hradci. Jejich neplnohodnotný charakter byl dán především absencí některých fakult, považovaných za pilíře univerzitního vzdělání. Pro Moravu a vývoj otázky brněnské univerzity byly velmi významné dějiny olomouckého vysokého učení.

To vzniklo původně jako jezuitská kolej se seminářem a konviktem pro aristokratickou mládež z iniciativy olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova v roce 1566. 1 V letech 1573–1588 císařové Maxmilián II. a Rudolf II. po dohodě s papežem vybavili učiliště právy, která vytvářela prostor pro rozvoj do podoby plnohodnotné univerzity. Jezuitské vedení školy však udělených práv plně nevyužilo, především z obavy o kontrolu nad vývojem školy, a olomoucká univerzita se tak dlouho skládala jen z gymnázia a filozofické a teologické fakulty. Řád dlouho odrážel pokusy olomoucké městské rady i moravských stavů o větší kontrolu nad univerzitou a její pevnější připoutání k zájmům města a země – teprve od 17. století učily na škole ve větším počtu osoby domácího původu a také se poněkud otevřely dveře pro výuku práv, které se velmi dlouho dožadovali stavové. Výuka práv a zřízení právnické fakulty se stalo ohniskem sporů mezi moravskými stavy a reformními silami v habsburské monarchii na jedné straně a jezuitským vedením školy na straně druhé. V první polovině 17. století reformátoři slavili několik úspěchů, k průlomu však došlo v tereziánské epoše, kdy byla škola dalekosáhle reformována a jezuitský řád nakonec v roce 1773 zrušen. Univerzita přešla do státní správy, od roku 1775 se zde začala vyučovat právní věda, místo dosud převažující latiny se začala rychle prosazovat němčina a jednoznačná orientace školy na výchovu byrokratů. Pro utužení státního dozoru rozhodla císařovna Marie Terezie v roce 1778 o přenesení školy do Brna.2 Reformní zásahy a etatizace ani po přeložení do Brna situaci školy příliš nezlepšily. Ubývalo žáků a absolventi školy se ve srovnání s kolegy z univerzit v Praze nebo Vídni nemohli nadále chlubit plnohodnotným vysokoškolským vzděláním.

Absolventi práv se například mohli ucházet o výkon advokátní praxe nebo zisk notářského úřadu jen v menších městech apod.3 Na druhou stranu bylo s přesídlením do Brna konečně aktivováno medicínské učení, ovšem zatím na filozofické fakultě. Převaha duchovního prvku byla stále markantní, teologická fakulta byla největší částí školy, vedle ní byla filozofická studia velmi skromná a právním vědám nebyla zřízena ani samostatná plnohodnotná fakulta. Polovičatý stav vysokého učení byl v roce 1782 potvrzen klasifikací školy na univerzitní učiliště nižšího typu (lyceum) a opětovným přeložením zpět do Olomouce. Část moravských stavů s podporou části vědecké obce se snažila nadále o přeložení či aktivaci a rozvoj školství vyššího typu v Brně (stavovská akademie, Filozofický ústav), do roku 1848 však tyto snahy nebyly příliš úspěšné a nedokázaly kompenzovat ztrátu univerzity. Vysoké učení v Olomouci se nadále kojilo nadějemi na povýšení ze statutu lycea na plnohodnotnou univerzitu, jak se to povedlo např. v Innsbrucku nebo Lvově. V roce 1827 bylo skutečně povoleno obnovení univerzity, nesoucí jméno císaře Františka, se třemi fakultami: teologickou, právnickou a filozofickou. Velikostí šlo o středně velkou vysokou školu, vystavenou ovšem stále nepřízni velké části moravských stavů a vedení města

28

29

Brna, jejichž zástupci v peticích poukazovali na nedobré perspektivy univerzity v olomoucké pevnosti.4 Univerzita v Olomouci sice přežila revoluční události let 1848–1849,5 ale v souvislosti s reformou rakouského gymnaziálního školství se její pozice vedle velkých univerzit v Praze, Vídni a Krakově stala neudržitelnou. V letech 1851 a 1855 byla zrušena nejprve filozofická a posléze právnická fakulta, lékařská studia přežívala do roku 1875.6 Teologické učení přežilo jako samostatná instituce a jako vzpomínka na slavnější časy až do obnovení plnohodnotné olomoucké univerzity v roce 1946.

Osud olomouckého vysokého učení ukazoval mnoho problémů spojených s existencí univerzity na Moravě. Především relativní blízkost velkých univerzit v Praze, Vídni a Krakově podvazovala síly školy a činila ji v očích státní byrokracie slabou a snadno postradatelnou. Velkou roli zajisté hrála chronicky neduživá rakouská státní pokladna té doby, nelze podcenit ani občas kontraproduktivní rivalitu obou moravských zemských center, která nedovolovala soustředit síly k obhajobě společných zájmů ve Vídni. Po zaniklé olomoucké univerzitě zůstala však v moravském školství citelná mezera a ve snaze obnovit na Moravě univerzitu přešla ve druhé polovině 19. století iniciativa spíše na stranu Brna. To se stalo založením techniky v roce 1849 nejvýznamnějším centrem vysokého školství v zemi7 a ambice vedení města a jeho příznivců šly pochopitelně ještě dále.

Do 19. století vstupovala habsburská říše s poměrně omezenou sítí univerzitních zařízení, ale nebyla v tomto ohledu na začátku předminulého století na evropském kontinentě výjimkou. Postupující industrializace a urbanizace vytvářely tlak směřující k modernizaci školského systému, v němž byla vysokým školám věnována zvýšená pozornost. Vzorem moderního vysokého školství se v této době stal především francouzský systém, k němuž se i přes politické animozity k revoluční a republikánské Francii přibližovaly také režimy v konzervativních evropských zemích. Cestu evolučního rozvoje, modernizace vysokého školství prostřednictvím rozhodnutí panovníka a jeho úředníků, ukazovalo pro habsburskou říši především pokročilejší Prusko, nucené k závažným reformám v důsledku drtivé porážky od Napoleona v roce 1806. Éra císaře Františka I. a jeho syna Ferdinanda ovšem reformě vysokých škol nepřála. Univerzitní studenti v německých státech byli císařem, hlavou Německého spolku (de facto spolku několika desítek německých států), vnímáni jako přední protivníci stávajícího politického a společenského uspořádání střední Evropy. Boj s radikálními studentskými spolky, tzv. Burschenschafty, a jejich snem o jednotném německém národním státě si především František I. a jeho kancléř Metternich vetkli do štítu jako jeden z nejdůležitějších bodů tzv. německé politiky. Univerzity v habsburské říši, od času Josefa II. beze zbytku germanizované, byly pochopitelně v úzkých kontaktech s vysokými školami v ostatních zemích Německého spolku a především z liberálního Saska pronikalo do univerzitního prostředí mnoho reformních myšlenek. Apriorní ztotožňování reforem s hrozící revolucí, typické pro Františkovu éru, však podvazovalo roli rakouských univerzit jako center modernizačních impulsů.

Zatímco byla v pokročilejších západních zemích zakládána četná nová vysoká učení a stávající rozšiřována a modernizována, habsburská říše jako by spala.

Teprve éra neoabsolutismu 50. let přinesla do oblasti vysokého školství nový vítr, bylo založeno několik vyšších škol a především byla reformami hraběte Thuna stávající vysoká učení zásadně modernizována, do značné míry podle pruského vzoru. Síť vysokých škol však nebyla nijak rozšířena, v diskusích se jen

pokročilo ve věci povýšení stávající vyšší školy ve Štýrském Hradci, která dosáhla statutu plnohodnotné univerzity v roce 1863. V roce 1869 byly v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním a následnými kompenzacemi poskytnutými polskému obyvatelstvu Haliče polonizovány dosud německé univerzity v Krakově a Lvově. Aby byl kompenzován určitý ústup z pozic, který tímto způsobem zaznamenala německá kultura a jazyk ve východních oblastech říše, byla v roce 1875 nově zřízena malá univerzita v bukovinských Černovicích. Univerzita měla ve srovnání s tradičními ústavy poněkud nižší úroveň a ve Vídni se prý vžilo příznačné rčení pro kázeňské prohřešky učitelů a studentů zdejší univerzity: „Z trestu do Černovic, omilostnit do Prahy.“ Příklad černovické univerzity ovšem jednak ukazoval, že vláda dokáže v případě politické potřeby finance i personální zdroje pro zřízení nového vysokého učení najít, jednak že i tato nevelká škola představovala např. díky vytvořenému prostoru pro ústavy slavistiky a romanistiky obrovský přínos pro rozvoj ukrajinského a rumunského národního hnutí.8 Ne nadarmo tuto univerzitu považují někteří badatelé za signál k možnosti mírového soužití středoevropských národů.

Stav rakouského vysokého školství na konci 70. let byl ovšem nadále politickým problémem, především z hlediska jazykové orientace univerzit – de facto zde existovalo pět univerzit jazykově německých (Vídeň, Praha, Innsbruck, Štýrský Hradec a Černovice) a dvě polské. Stále sebevědomější české národní hnutí na svoji univerzitu zatím ještě čekalo, podobně nekorektně se vlády rakouského multietnického státu chovaly i k požadavkům italského obyvatelstva, které žádalo zřízení univerzity v Terstu, a ke skromným aspiracím slovinského a chorvatského obyvatelstva.

Vláda namnoze uznávala požadavky národnostních reprezentací na zřízení vlastní univerzity jako oprávněné, s každým zřízením nové univerzity či se změnou vyučovacího jazyka na škole stávající však bylo spojeno velmi mnoho problémů a politických souvislostí. Podstatným problémem byla samozřejmě finanční náročnost zřízení každé vysoké školy, ale předlitavský státní rozpočet např. v 80. letech vykazoval solidní přebytky, se kterými bylo možno kalkulovat.9 Horší situace byla spíše v oblasti personálního obsazení profesorských stolic.

Rozvoj vysokého školství musel jít ruku v ruce s vývojem nižších stupňů školské soustavy, i po dosažení doktorského titulu se považovalo za optimální období pro zrání plnohodnotné vědecké a pedagogické síly pro vysokou školu 8–10 let.

Bylo tedy vážnou otázkou, zda v případě požadavků některých národních reprezentací na zřízení vlastní univerzity nejde prioritně více o politikum než o koncepční a věcnou argumentací podloženou žádost. Vždyť např. konstituující se sotva milionový slovinský národ s velmi citelnými relikty agrární společnosti mohl generovat funkční univerzitní elitu i v posledních letech existence habsburské monarchie jen s největšími obtížemi. Ještě větší pochybnosti panovaly v prostředí rakouské byrokracie o kulturní zralosti rumunského a ukrajinského obyvatelstva, o nemaďarském obyvatelstvu uherské části říše ani nemluvě. Nezapomínejme, že také české aspirace byly někdy vnímány jako poněkud přepjaté, i když nároku na počeštění pražské univerzity se tyto pochybnosti týkaly jen velmi zřídka. Za pochybnostmi nemusela vůbec stát nacionální animozita, často rakouským byrokratům ze strany (mlado-)české politiky a priori přisuzovaná, šlo prostě o věcné rozvažování všech výhod a nevýhod a snahu byrokratů učinit to nejprospěšnější pro rakouský stát a Jeho Veličenstvo císaře, vše ve stále se zužujícím prostoru národnostními sváry zmítané monarchie.

30

31

Existovala též otázka po dalším uplatnění absolventů četných vysokých škol.

V případě polytechnických učilišť, zvolna aspirujících na plnohodnotné postavení vedle univerzitních vysokých škol, pochybnosti o uplatnění absolventů prakticky neexistovaly – rakouský průmysl vykazoval takový nedostatek vysoce kvalifikovaných odborníků, že zde šly při zaměstnávání špičkových manažerů stranou i národnostní rozdíly. Německy hovořícímu majiteli velkopodniku či předsedovi správní rady často nečinilo problém zaměstnat kvalitního manažera českého (či vlastně jakéhokoliv) původu, jedinou podmínkou byla absence politických aktivit, které by příliš spojovaly firmu s některým politickým či jazykovým táborem a stavěly ji do nepříznivého světla u části zákazníků, nebo dokonce v očích rakouské byrokracie. Firmy střední a menší velikosti, vyrábějící spíše pro místní trh, již vnímaly svoji roli v nacionálním zápase více angažovaně, v zásadě však politizace technických vysokých škol a jejich studentů byla podstatně nižší než v případě univerzit.

Absolventi univerzit však představovali problém především jako potenciální uchazeči o místa ve veřejné správě. Jen menší část z nich hledala uplatnění v soukromém sektoru, pro zřízení soukromé lékařské praxe bylo třeba dlouhé cesty, kapitálu a při snaze se etablovat u lukrativnější klientely bylo prostě nutno čekat na převzetí ordinace od kolegy odcházejícího na odpočinek. Ještě ostřejší konkurence panovala mezi absolventy právnické fakulty ucházejícími se o posty v advokacii nebo v notářské branži. Největší konfliktní potenciál se však skrýval v nadprodukci uchazečů o posty ve státní správě a školství.

Invaze absolventů univerzit do veřejné správy nepředstavovala problém v době, kdy byla veškerá agenda veřejné správy i výuka na univerzitách vedena výhradně v německém jazyce. Josefinský koncept německého jazyka jako integračního faktoru celé rozlehlé a různorodé říše velmi dobře fungoval v případě byrokracie – vzdělaní byrokraté hovořili na veřejnosti téměř výhradně německy, ačkoliv byli třeba českého nebo polského původu, pro celé generace obyvatel neuherských částí habsburské říše bylo nepředstavitelné oslovit úředníka nebo důstojníka jinak než německy. Pro administrativu měl tento koncept obrovskou výhodu v kompatibilitě byrokratického aparátu z různých částí říše – perspektivní rakouský úředník josefinského typu pro posun ve své kariéře musel vystřídat několik působišť v různých částech říše, poučit se o místních specifikách a talentovanější se dokázal i přiučit jazyku. 10 Takto vybavenému úředníku se pak na vrcholných místech otevírala slibná kariéra, jak ukazoval např. příběh prvotřídního správního odborníka Franze hraběte Stadiona, který se do vysokého úřadu ministra vyšplhal přes působení v zaostalé Haliči, na politicky citlivém postu v Praze a v hospodářsky dynamickém Terstu. Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 se josefínskému uspořádání definitivně vymkla uherská část monarchie, kde ostatně němčina nikdy nezapustila pevné kořeny, a krok za krokem byla němčina vytlačována také polštinou z administrativy v Haliči. Průlomem do jazykové orientace rakouské byrokracie však bylo provedení českých jazykových požadavků ve formě tzv. Stremayrových jazykových nařízení z roku 1880, která předpisovala úřadům vyřizovat vnější agendu v jazyce podání. Šlo o první krok k narušení dosavadní dominance němčiny ve veřejné správě českých zemí a o ránu pro byrokraty neovládající kromě němčiny tzv. druhý zemský jazyk, v tomto případě tedy češtinu. Použitelnost takových úředníků se nyní podstatně snížila, a to bylo ještě nutno počítat perspektivně s dalšími požadavky české politické reprezentace, která postupně formulovala požadavek

plně bilingvní veřejné správy. Naznačený vývoj znamenal především kritickou hrozbu pro loajalitu úřednictva k rakouskému státu – z rakouského úředníka se postupně stával český, resp. německý nebo třeba polský úředník v rakouských službách. Jeho úkolem v očích veřejnosti již nebylo co nejkorektněji zastupovat zájmy císaře a mnohonárodní monarchie jako celku, ale v monarchii hájit zájmy vlastního národa. Ne každý úředník na změnu své role reflektoval, ale hrozící nálepka zrádce národa a tlak tisku zpravidla působily dosti efektivně. 11 Zřizování univerzit a zvláště univerzit s jiným než německým vyučovacím jazykem se ve druhé polovině 19. století stávalo pro habsburský stát politicky mimořádně citlivou záležitostí. V případě vlastně všech univerzit konzervativní rakouský stát s nelibostí vnímal postupující odklon mládeže od hodnot, o něž se rakouská státnost po léta opírala, nad studentskými spolky s rakousko-katolickou orientací početně daleko vítězily spolky orientované nacionálně. 12 Mezi studenty bychom našli i dost sympatizantů politických směrů volajících po zásadním politickém a sociálním zvratu v duchu myšlenek Ferdinanda Lassalla nebo Karla Marxe. Vždyť přední vůdcové německé větve sociální demokracie byli absolventy rakouských univerzit, jmenujme např. lékaře Viktora Adlera, úředníka Karla Rennera nebo advokáta Ludwiga Czecha.

V případě univerzit s jiným než německým vyučovacím jazykem byla situace v mnohém specifická a pro rakouský stát ještě komplikovanější. Bylo samozřejmě možno předpokládat, že absolventi těchto škol budou de facto bilingvní, protože význam němčiny ve veřejném dění byl i nadále obrovský a znalost jazyka Goetha a Schillera patřila k základnímu kurikulu tehdejšího vzdělance. Současně však odborné vzdělání absolventů proběhlo v jiném než německém jazyce, u naprosté většiny se dalo předpokládat, že vlastně celé školní vzdělání proběhlo mimo německé jazykové prostředí. Jaký bude postoj těchto osob k politice habsburské říše, k její územní integritě, se dalo jen obtížně předpokládat. Vždyť například v prostředí českých vzdělanců stále zaznívaly protiněmecké tóny, česká politická elita si čas od času zahrávala s myšlenkou panslovanství a snila o pomoci ruského cara. 13 Snad ještě výbušnější byla situace u absolventů univerzit ucházejících se o učitelské posty na středních školách. Především na úrovni okresních měst hrála přítomnost střední školy mimořádně závažnou roli pro celkový kulturní život obce i přilehlého regionu a v národnostně smíšených oblastech spočívala zvláště na Moravě převaha německého obyvatelstva namnoze právě na dvou pilířích: na hospodářské a kulturní převaze. Zřízení střední školy s českým vyučovacím jazykem by řadu měst s dosud převládajícím německým rázem, ale s českou většinou obyvatelstva pravděpodobně čechizovalo – tak jak to ukazoval příklad Uherského Hradiště, kde byla nepočetná německy hovořící elita po zřízení české střední školy vytlačena českou kulturní aktivitou z veřejného dění a město přešlo do rukou českých vlasteneckých sil. 14 Přebytek absolventů univerzity s českým vyučovacím jazykem byl v přímé souvislosti s podobným scénářem vývoje, ohrožujícím jen na Moravě celou řadu dosud Němci ovládaných měst (Hranice, Hodonín, Břeclav, Litovel, Kyjov aj.), a pro zájem rakouského státu na stabilitě národnostních vztahů představoval vážný problém. 15 Reprezentace rakouského státu se musela rozhodnout mezi perzekucí českého národního hnutí (a vlastně národního hnutí všech neněmeckých národů), a tedy odmítáním sílících tlaků na zřizování národních univerzit na jedné straně, a druhou cestou vedoucí k plnému zrovnoprávnění všech národů říše, stojících

32

33

ovšem na různém stupni kulturního a hospodářského vývoje, a to ve všech oblastech veřejného života. Zanedbání emancipačního úsilí v jedné oblasti hnalo okamžitě vodu na mlýn radikálům, současně Rakousko muselo pracovat s množstvím kompenzací pro vyspělejší i méně vyspělé národy říše a vyřešit celou řadu dalších problémů. Pro zaostalou říši s feudálními relikty v mnoha oblastech rychle se měnícího života to věru nebyl jednoduchý úkol. Mnoho historiků se domnívá, že šlo vlastně o úkol neřešitelný. Proto se také rakouským establishmentem na konci éry Františka Josefa I. šířil defétismus a vědomí nesmírné komplikovanosti obrovských a navzájem propletených problémů, které říši tížily.

I přes velkou snahu se monarchie na sklonku své existence topila v neustávajících sporech národních reprezentací a zájmových skupin a sarkastičtí Vídeňáci vystihli dobovou atmosféru čekání na rozuzlení všech problémů rčením: „Lepší hrozný konec než hrůza bez konce.“16 Onen konec starobylé říše na bojištích světové války se ovšem ukázal ještě hroznějším, než si i největší pesimisté dokázali představit.

Historikové, kteří říši přiznávají určitou životaschopnost i v naznačené situaci druhé poloviny 19. století, se zpravidla domnívají, že základem pro reformu velmi složitého soukolí multietnické říše se mohla stát především vůle naprosté většiny obyvatelstva po smírném soužití se sousedy, i když to byli Češi, Němci nebo třeba Poláci. Běžný život obyčejných lidí byl totiž sváry národních elit zasažen jen málo, politika 19. století se zatím – do jisté míry a při respektu ke značným regionálním a sociálním odlišnostem – odehrávala mimo horizonty starostí obyčejných lidí. 17 „Válka Čechů s Němci“ probíhala z pohledu mnohých tak pět šest dní do roka – totiž několik dní před volbami, kdy byl všední život narušen řečníky a volebními shromážděními, a pak několik dní po volbách, než se zase všichni uklidnili a vrátili se k normální práci, v níž národnost kolegy v továrně nebo zákazníka v obchodě nebyla vždy nejdůležitější věcí.

Poměrně s lehkým srdcem byly rakouské vlády ochotny akceptovat polonizaci univerzit v Haliči. Německé obyvatelstvo provincie bylo početně zanedbatelné, velkou část německy hovořících osob tvořili multilingvní židé. Polská politická elita se netajila podmíněnou příchylností k habsburské říši, která svým katolicismem, konzervatismem a hlavně ochotou respektovat polské národní snahy představovala pro polský národní život podstatně lepší platformu než Prusko nebo Rusko. Snad žádný z polských vůdců se sice nevzdával naděje na znovu- obnovení polského státu, ale přinejmenším ve střednědobé perspektivě byl pro polskou elitu život pod žezlem habsburského císaře akceptovatelný a vývoj na univerzitách tento oboustranně výhodný obchod stvrzoval. 18 Kdo však byl tímto krokem ukrácen ve svých nárocích, bylo početné ukrajinské obyvatelstvo východní Haliče, vystavené nyní bez pomoci Vídně nekompromisnímu polskému tlaku. Ukrajinské požadavky však začaly ve Vídni více vážit až při vědomí rychle se blížícího válečného konfliktu mezi podunajskou monarchií a Ruskem.

Na straně Ukrajinců se začalo v letech před první světovou válkou více angažovat i rakousko-uherské vojenské velení, které hodlalo využít ukrajinské otázky v nadcházejícím boji s carskou říší, jejíž početné ukrajinské obyvatelstvo rozhodně nemělo na růžích ustláno. Jednání o nějaké formě aktivace ukrajinského vysokého školství však až do roku 1914 zásadněji nepokročila a lvovská univerzita byla ukrajinizována až po sovětské okupaci města v roce 1939.

Také respekt italského etnika k habsburské monarchii byl podmíněný. Italové, žijící hlavně v Tyrolsku, Terstu s okolím a v dalmatských městech, si byli vědomi

hospodářské výhody setrvání pod vládou Vídně, vždyť v tzv. jižních provinciích představovali hospodářsky nejvyspělejší prvek a přístav Terst zažíval jako brána do střední Evropy zlaté časy. Současně však Italové nemohli odolat vábení představovanému vznikem italského národního státu v roce 1870 a otázka univerzity s italským vyučovacím jazykem tak znamenala pro Vídeň značné politické riziko.

Ačkoliv byla univerzita v Terstu nakonec zřízena až v meziválečném období, italské nároky a periodicky se vracející žádosti se opakovaly hlavně od 90. let 19. století. Italské požadavky byly důležitým konkurentem požadavků na zřízení moravské univerzity, a to soupeřem velmi významným – vláda nedokázala najít pro souběžné zřízení dvou univerzit dostatek prostředků a musela volit priority.

Na straně Italů pak stál nesporně argument, že české požadavky na vlastní alma mater již byly saturovány v Praze, naopak Italům univerzita zcela chyběla, a k tomu se vlastně v celé rozlehlé oblasti při Jaderském moři jevil citelný nedostatek civilních vysokých škol. Vzhledem ke komplikovaným vztahům Vídně s italským státem a mocenským ambicím habsburské monarchie na Jadranu a v celém balkánském prostoru nebylo možné tyto argumenty přeslechnout.

V českých zemích byla otázka jazykové orientace vysokého školství nepoměrně citlivější záležitostí. Požadavky české strany nebyly jistě o nic méně relevantní než v případě polském, italském nebo ukrajinském, jejich širší politické souvislosti však byly pro Čechy podstatně méně příznivé. České národně emancipační hnutí urazilo od svých počátků do 70. let 19. století velký kus cesty a úroveň obou v zemi žijících národů se rychle vyrovnávala, v kulturní oblasti poněkud rychleji než v oblasti hospodářské. Zřízení české univerzity by v této situaci bylo logickým vyústěním vývoje a důležitým předpokladem dalšího dynamického rozvoje sil českého národa v rámci habsburské říše – ovšem to by se každý český úspěch nesměl tak bytostně dotýkat údajných životních zájmů německého obyvatelstva ve středoevropském prostoru v podobě, jak ji formulovala německá měšťanská politika té doby. Německé obyvatelstvo českých zemí představovalo hospodářsky nejvyspělejší a nejvýkonnější složku habsburského soustátí, bylo páteří vize o německém charakteru podunajské říše a celé střední Evropy a také se nejvíce zasazovalo o modernizaci říše, samozřejmě podle svých představ.

Zatímco bez Haliče nebo přímořských provincií habsburská říše mohla dále existovat, české země představovaly samotné jádro území monarchie a na českém jevišti se odehrávalo drama celého soustátí.

Představy o uspořádání poměrů ve střední Evropě měly v německém prostředí českých zemí několik vzájemně se mísících zdrojů, v nichž v politické rovině dlouho převažovala orientace politicky relevantních vrstev německého obyvatelstva na liberální ideologii. Německé obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska spolu s vídeňskými Němci bylo hlavní oporou německého liberálního bloku v habsburské říši a přinejmenším do 70. let představovalo nejvýznamnějšího hybatele modernizace monarchie podle liberálních konceptů. Poměrně velké úspěchy liberálů v oblasti hospodářských reforem však byly vykoupeny nutností uzavřít účelové spojenectví s tradičním establishmentem, představovaným vedle panovníka především byrokracií, velením armády a vysokým klérem. Neschopnost liberálů plně prosadit vlastní požadavky se ukázala v revoluci 1848–1849, kdy také na nesouhlas neněmeckého obyvatelstva západních částí říše narazily představy o přetvoření Německého spolku do podoby německého národního státu, zahrnujícího mimo jiné i celé české a alpské země. Z časů revoluce se datující obavy především českých Němců o své privilegované postavení v rámci českých zemí

34

35

a celé monarchie se následně táhly jako červená nit jejich politickými postoji až do zániku habsburské říše.

Bismarckovo sjednocení Německa z let 1864–1871, které vytlačilo habsburskou říši z prostoru tradičního vlivu a vyloučilo její německé obyvatelstvo z hranic vysněného jednotného německého státu, znamenalo pro Němce v českých zemích velké zklamání. Pokud si chtěla habsburská dynastie i ve změněných podmínkách sousedství s mocným a dynamickým německým národním státem udržet jejich loajalitu, musela jim v tichosti garantovat řadu privilegií, často na úkor neněmeckých národů západní části říše. Udržení českých emancipačních aspirací v přijatelných mezích bylo jednou z podmínek tolerance německé politické reprezentace k habsburskému státu a výklad pojmu přijatelnost byl předmětem řady obav rakouské administrativy po dlouhá desetiletí. Postupně se počet veřejných záležitostí dotčených tzv. národním zájmem některého z etnik do té míry rozšířil, že k věcné diskusi již nezbývalo téměř nic. Příběh moravské univerzity je nakonec jen jedním z mnoha paradoxů v dosti absurdních dějinách pozdní habsburské říše, kterou spisovatel Robert Musil trefně nazval Kakánií.

Jazyková nařízení z roku 1880 vyjádřila ochotu rakouské vlády vyjít vstříc umírněným požadavkům české politické reprezentace, do podobného světla se nakonec podařilo postavit i otázku zřízení univerzity s českým vyučovacím jazykem v Praze. Německá politická elita si byla dobře vědoma, že k čechizaci školy by také nemuselo dojít legislativní cestou, která přece jen šetřila německé zájmy na univerzitě a zachovávala její německou část i s veškerou prestiží, ale také cestou živelnou. 19 Narůstající početní převaha českého studentstva a zvyšující se počet učitelů inklinujících k češtině jako vyučovacímu jazyku byl v Čechy již více než dvacet let pevně ovládané Praze pochopitelný a mohl snadno přinést svévolný přechod k češtině na některých ústavech a katedrách, který by rakouské vládě v dané situaci nezbylo než akceptovat. Rozdělení pražské Karlo -Ferdinandovy univerzity na českou a německou část v roce 1882 znamenalo i z hlediska českých požadavků na zřízení univerzity na Moravě zásadní mezník.

Splněním několika požadavků si totiž obratný premiér Taaffe zajistil na poměrně dlouhou dobu loajalitu velké části české politické reprezentace, která se nyní neodvažovala příliš přepínat trpělivost mocného premiéra stupňováním požadavků, jejichž věcná opodstatněnost byla v případě moravské univerzity navíc dosti sporná.

Hospodářská dynamika Moravy a k ní přirozeně tíhnoucího Rakouského Slezska byla totiž ve srovnání s Královstvím českým nižší a především české obyvatelstvo této korunní země bylo ekonomicky podstatně méně výkonné než jeho souputníci v Čechách. Potřeba univerzity nebyla také pociťována tak naléhavě proto, že poměrně hustá dopravní síť umožňovala až na několik odlehlých regionů na tehdejší dobu velmi dobré spojení do Vídně, kam také tradičně tíhlo německé studentstvo z markrabství a velká část moravských Čechů. Ani po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze se zřejmě příliš nezvýšila atraktivita německého vysokého učení pro moravské studenty, úroveň pražské německé univerzity byla hlavně ve srovnání s Vídní často nahlížena s despektem. Rychle se ovšem zvýšil počet českých studentů z Moravy studujících v Praze, při reorientaci vazeb Moravy z Vídně do Prahy však hrálo roli několik faktorů.20 Pro jejich přesnější posouzení nám dosud chybí dostatek informací, je však jisté, že pro velkou část moravských Čechů nebyla Praha zrovna ideálním místem pro studium – konzervativní Moravany odpuzoval vypjatý pražský antikatolicismus

a přezíravý postoj Čechů z Království ke krajanům z Moravy a Slezska,21 někdo zase naopak preferoval kosmopolitní atmosféru metropole na Dunaji před provinční Prahou. Podstatnou roli ovšem hrály také náklady na studia, které byly ve Vídni mnohem vyšší než jinde. I proto se část moravských Čechů nechávala raději zapsat na krakovskou univerzitu a někteří moravští Němci zase čas od času zvolili raději Innsbruck nebo Štýrský Hradec.

Vedle slabší potřeby nového univerzitního učiliště na Moravě do hry samozřejmě vstupovaly obvyklé nacionální animozity podbarvené specificky moravskými lokálními politickými spory, které si zasluhují více pozornosti.

Morava byla znalci rakouské problematiky často nazývána vzorovou provincií habsburské říše, tzv. Musterland. Předpoklady jejích obyvatel k rezistenci proti svodům nacionálně nesnášenlivé politiky byly totiž údajně poněkud větší, než tomu bylo u obyvatelstva Čech, které se stalo nositelem a symbolem chronických nacionálních svárů v posledních letech existence podunajské monarchie. Češi a Němci na Moravě žili ve velmi těsné symbióze především ze sídelního hlediska. Jen málo moravských okresů mělo etnicky jednoznačný profil, typickým bylo spíše soužití německého obyvatelstva v největším městě regionu s převážně českým venkovským zázemím. Toto promísení vedlo k intenzivním vzájemným hospodářským vazbám a ty zase ovlivňovaly jazykovou orientaci obyvatel.

Německé obyvatelstvo Moravy bylo sice relativně méně početné než v Čechách, udržovalo si však nad svými českými sousedy i v posledních letech existence monarchie stále převahu. Němci pevně drželi ve svých rukou nejvýznamnější moravská města, zvláště dobré byly jejich pozice také v Brně. Kontrolu nad velkými městy, často vlastně ostrovy v oblastech českých vesnic, si udržovali Němci zvláště díky své hospodářské převaze, která nutila zaměstnance přiklonit se na stranu svého chlebodárce v oblasti jazykové i politické, nebo přinejmenším své případné protiněmecké postoje neventilovat veřejně. Takto pevnou rukou vládlo např. Brnu pověstných „čtyřicet vlnobaronů“, Ostravsko pevně řídili Rothschildové s Gutmanny, Olomouc trio podnikatelských rodin Brandhuber, Machanek a Primavesi apod.

Politickou elitu moravských Čechů nutila k umírněnosti v požadavcích nejen veliká moc Němců, ale také vědomí o geografické blízkosti Vídně, kam velká část obyvatel odcházela za prací nebo za studiem, a výše již naznačené animozity vůči představitelům pražského centra českého národního hnutí. S omezeným okruhem příznivců musely na Moravě pracovat především radikální síly mladočeského tábora, který neměl v markrabství dostatečnou sociální základnu v prostředí inteligence a podnikatelů a nemohl vystupovat tak sebevědomě jako v Čechách. Značný vliv si na Moravě udržovaly naopak konzervativní složky národního hnutí, které více vyhovovaly naturelu voličů, vázaných stále na tradiční venkovské a maloměstské prostředí. Obhajoba národních zájmů v podání těchto stran nepřekračovala hranice loajality k habsburskému trůnu, na druhou stranu však byla také dosti opatrná, např. v oblasti sociálních reforem a demokratizace veřejného života vůbec, klerikální tábor navíc vnášel do politiky značnou dávku antisemitismu. Z tohoto důvodu byl tábor moravských Čechů více rozdělen na početný a přinejmenším regionálně velmi mocný klerikální proud, proti němuž stálo od 90. let seskupení liberálně-nacionálních měšťanských sil příležitostně se spojující se sociální demokracií.22 Také v německém táboře si na rozdíl od Čech udržovaly mnohem déle převahu umírněné síly. Liberální strana, opřená o podporu podnikatelů a vzdělanců z vět-

36

37

ších měst, byla sice od 80. let vystavena tlaku radikálů, volajících po ukončení politiky ústupků vůči Čechům a rozvoji hospodářských a sociálních programů pro širší vrstvy německého obyvatelstva, udržela si však nad politickým vývojem za cenu určité vlastní nacionalizace víceméně kontrolu. Byla sice nucena k ústupkům radikalizované veřejnosti, v zásadě však její představitelé dokázali eliminovat v německém táboře krajní šovinistické a antisemitské síly, volající po konfrontaci s Čechy, po rozbití habsburské říše jako státu nerespektujícího dostatečně německé národní zájmy i za cenu značných hospodářských škod a po očistě vlastního tábora od německy hovořících, většinou plně asimilovaných Židů. Hlavním argumentem, který v boji se šovinisty padl na váhu, byla opět hospodářská síla moravských liberálně orientovaných velkopodnikatelů, často osob židovského původu, které z naplnění vizí radikálů pochopitelně nemohly mít žádný profit.

Poměrně příznivé podmínky v moravské zemské politice, kde si udržely značný vliv umírněné síly a kde stále existovalo povědomí o významu klidného soužití Čechů a Němců, ovšem nelze přeceňovat. Moravská politika byla totiž určována také děním na nižších stupních veřejného života, z nichž pro naše téma hraje mimořádnou roli problematika politiky komunální. Typickým jevem moravského veřejného dění byl mimořádně urputný tzv. boj o radnice. Šlo o převážně českou snahu o ovládnutí měst s českou většinou obyvatel, kde však radnice byla kvůli volebnímu řádu preferujícímu zámožné a vzdělané vrstvy obyvatelstva ovládána německým měšťanstvem. Mobilizace národnostně vlažných nebo vysloveně utrakvistických voličů českého původu byl jeden z významných cílů české politické reprezentace, na druhou stranu zde vstupovala do hry snaha odradit od účasti ve volbách část německého obyvatelstva, závislého na obchodních vztazích s Čechy. V několika moravských městech střední velikosti se podařilo Čechům hlavně od 80. let převzít moc na radnicích a vytvořit z nich baštu českého vlivu v zemi (Třebíč, Kroměříž, Prostějov). V největších moravských městech však nebyly české vyhlídky příliš dobré. Intenzivní boj probíhající de facto mezi sousedy v jednom městě vnášel do jinak vcelku poklidné moravské politiky veliké napětí a série českých úspěchů z přelomu 19. a 20. století na střední a severní Moravě (Prostějov, Litovel, Hranice na Moravě) způsobovala v německém táboře značnou nervozitu. Mocenské páky spojené s držbou radnice totiž dávaly vítězící české elitě možnost generovat své zástupce následně i do zemské a říšské politiky a především na úrovni zemského sněmu se začala rýsovat hrozba vzniku české většiny, která by pak následně zcela zvrátila dosavadní mocenské poměry v zemi.

Z hlediska prologu k dějinám univerzity byla velmi podstatnou především situace v komunální politice v Brně s jeho tehdy samostatnými předměstími, a pochopitelně také v Olomouci. Zřízení univerzity by pro obě města mělo obrovský význam z hlediska dalšího vývoje politiky a zvláště národnostních poměrů.

Univerzita představovala do té míry významné středisko vědy a kultury, že by její národnostní, resp. jazyková, orientace měla zásadní význam pro profil celého města. Případy středních škol s českým vyučovacím jazykem, zřízených ovšem ve městě stojícím dosud pod vládou německé radnice, ukazovaly, že příchod českých vzdělanců znamená zásadní zvýšení aktivity českých vlasteneckých sil a znamená také přesun v dosud pro Němce výhodného rozložení hlasů v komunálních volbách – každý absolvent vysoké školy s trvalým pobytem v Brně byl totiž také držitelem voličského hlasu.23 Aktivace české univerzity i ve městě tak

relativně velkém a dosud pevně německém, jako bylo Brno, mohla i přes trvající německou hospodářskou převahu vést ke zvratu volebních poměrů. Naopak zřízením německé univerzity by se pozice Němců podstatně posílily a zvláště pro skomírající olomoucké němectví by tento krok znamenal kýženou záchranu před hrozící čechizací města. Mezi Brnem a Olomoucí existovala tradiční rivalita, obě střediska se pyšnila titulem zemského hlavního města, hlavně ve druhé polovině 19. století se však jejich doposud v mnohém podobné cesty vývoje velmi podstatně rozešly.

Brno velmi profitovalo z industrializace, v polovině století město ztratilo pevnostní charakter a ke starobylému centru města byla administrativně připojena lidnatá předměstí s mnoha továrnami a dělnickými koloniemi. Textilní průmysl spolu s navazující výrobou strojů, stavebnin, potravin a chemických výrobků přiváděl do Brna další a další obyvatele, město se stalo nejživějším moravským střediskem služeb, vzdělání a kultury a na sklonku století překročilo počtem obyvatel stotisícovou hranici – a začalo se tedy dle dobových měřítek počítat mezi velkoměsta. Rakouská sčítání lidu ukazovala, že počet osob s přiznanou českou obcovací řečí ve městě sice rostl, německé obyvatelstvo si však udržovalo velkou převahu, a ta dokonce s lety spíše narůstala. Sčítání však poněkud mátla skutečnou situaci: jednak ve městě samotném žilo mnoho lidí, kteří stáli jazykově na pomezí češtiny a němčiny, bilingvnost byla v Brně běžným jevem a tito lidé se dokázali velmi flexibilně přizpůsobovat poměrům s ohledem na výhody z toho plynoucí. Navíc v lidnatých předměstích (Husovice, Královo Pole, Židenice a další), na konci 19. století již s Brnem fakticky zcela srostlých, ale stále formálně samostatných, žily další desetitisíce Čechů, kteří do Brna docházeli za prací, obchodem nebo zábavou. Nemožnost se prosadit proti velké německé převaze přímo v brněnské komunální politice vedla českou elitu brněnské aglomerace k hledání oklik – jednak ke snaze zasahovat do brněnských záležitostí prostřednictvím usnesení moravského zemského sněmu, jednak ke snaze vytvořit z českých předměstí alternativní centra moci a jejich prostřednictvím intervenovat v českých zájmech na území Brna. Zvláště dobré předpoklady v tomto ohledu mělo ambiciózní Královo Pole, od roku 1902 již s většinově českým zastupitelstvem a v roce 1905 slavnostně povýšené na město.24 Ani ambice Husovic však nebylo možno přehlédnout, ostatní obce již byly podstatně skromnější.

Dynamický růst však Brnu přinášel také řadu specifických problémů, které dokreslovaly jeho obraz. Prudký demografický rozvoj nešel ruku v ruce s investicemi do infrastruktury, zejména absence výkonného vodovodu přinášela do města časté epidemie. Město bylo také centrem intenzivních politických střetů Čechů s Němci a ještě více sociálních nepokojů a stávek. Od roku 1875 vypukaly v Brně s narůstající frekvencí mohutné mnohatýdenní stávky dělnictva, každoročním jevem byly od 90. let desetitisícové zástupy demonstrantů v ulicích.

Sociální napětí v Brně bylo pověstné a patřilo k největším v monarchii, hrozba nacionálně motivovaných střetů byla aktuální jen o něco méně.

Hospodářský a sociální ráz Olomouce naopak prošel poměrně menšími změnami, jinak tomu však bylo z hlediska národnostního. Kvůli absenci významnějšího továrního průmyslu a pro přítomnost řady církevních institucí i veliké vojenské posádky byla Olomouc nazývána „městem kněží a vojáků“25 a žila si dlouho vcelku klidným životem provinčního města. I kolem Olomouce vznikla lidnatá předměstí (Hodolany, Nová Ulice a další) s převážně českým obyvatelstvem,

38

39

i jejich profil byl však spíše maloživnostenský než dělnický. Jádro olomoucké aglomerace, historické královské město, si sice drželo německý ráz, demografické perspektivy však pro olomoucké Němce nebyly příliš příznivé. Přibližně dvacetitisícová německá komunita byla tvořena v naprosté většině příslušníky středních vrstev obyvatelstva, vyznačovala se nízkou porodností a především – v souvislosti s relativně slabší hospodářskou výkonností než např. u elity Brna nebo Moravské Ostravy – také nižší schopností asimilovat nově příchozí obyvatelstvo. S příchodem českých podnikatelů do města rostlo sebevědomí místní ambiciózní české politické elity a tlak na změnu poměrů na olomoucké radnici.

Pád několika radnic ve středo- a severomoravských městech do českých rukou se pochopitelně také dotýkal olomouckých Němců bezprostředněji než jejich krajanů v Brně. Olomouc postupně ztrácela pověst klidného místa a získávala spolu např. s Jihlavou postavení dalšího postupného cíle české politiky v boji o radnice, a stávala se proto místem stále ostřejších národnostních střetů.26 Politický profil obou měst se pochopitelně také odlišoval v závislosti na socioekonomickém vývoji obou měst. Německý tábor v obou městech reprezentovali především liberální a liberálně-nacionální politikové, liberální strana v Olomouci však byla pod dojmem českých úspěchů ve městě i v okolí nucena zaujmout radikálnější stanoviska a více v koalicích ustoupit svým nacionálním a šovinistickým partnerům. Brněnští němečtí liberálové i přes jistou míru nacionalizace vystupovali díky své hospodářské síle stále velmi sebevědomě a město nebylo v rámci monarchie nazýváno baštou německého liberalismu nadarmo.27 Nesnášenlivý radikalismus německých měšťanských vrstev byl do značné míry držen na uzdě také velkou silou brněnské německé sociální demokracie, která vystupovala v národnostních otázkách smířlivě a soustřeďovala se na řešení spíše sociálních problémů.

Více odlišností panovalo v českém táboře. Brno bylo na Moravě nejpevnější baštou sociální demokracie, místní dělnické hnutí mělo bez přehánění středoevropský význam a nedalo se s opožděným a velmi slabým rozvojem dělnických organizací v Olomouci vůbec srovnat. V Brně i na předměstích měl také zřetelně navrch tzv. pokrokový tábor českých liberálních a nacionálních stran, naopak pozice klerikálů byly i přes hojně vydávaný tisk a slibné pozice ve venkovském zázemí na východ od města podstatně slabší. Konzervativní síly měly naopak dobré postavení na tradičně religiózní Hané, i když aktivita vcelku nepočetných pokrokářů a moravské odnože mladočechů v Olomouci samotné byla také úctyhodná. Konzervativní blok se však mohl na střední Moravě opřít o značný vliv církevní hierarchie a na postech olomouckého arcibiskupa bylo možno nalézt přinejmenším dvě osobnosti (Theodor Kohn, Antonín Cyril Stojan), které dokázaly významně promluvit do politického dění a často se velmi intenzivně přimlouvaly za nároky Olomouce – i ve věci univerzity.

Argumentace obou měst v boji o umístění univerzity se pochopitelně lišila, každá lobující elita se snažila vyzvednout přednosti vlastního města a poněkud snížit výhody konkurence. V době jednání o zřízení univerzity s německým vyučovacím jazykem padaly pochopitelně na váhu jiné argumenty než v okamžiku, kdy se otevřela možnost zřízení univerzity české, resp. hned dvou univerzit. Německé vedení města Brna se domnívalo, že pro jejich požadavky hovoří především skutečné postavení města jako metropole Moravy se sídlem místodržitelství a zemského sněmu, čilý hospodářský ruch a vynikající dopravní dostupnost, významným argumentem byla existence zemské nemocnice. Olomoučtí předáci

hovořili spíše o historických nárocích a zdůrazňovali lepší dopravní dostupnost Olomouce ze Slezska, pro jehož studenty byla škola také dimenzována. Nevýhodou Brna byla jeho značná rušnost a politicky a sociálně výbušná situace, kterou mohla přítomnost stovek studentů dále zostřit, olomouckým handicapem byl dlouhotrvající pevnostní ráz města a obecně dosti maloměstské poměry.

První velká vlna petic a žádostí o zřízení moravské univerzity ze 70. let 19. století byla aktivitou spíše německých elit obou aspirujících měst, česká reprezentace se soustřeďovala hlavně na podporu snahy Čechů v Království o rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze na českou a německou část.28 Rozdělení pražské univerzity v roce 1882 zvýšilo i kapacitu její německé části, a v důsledku toho byly další snahy o zřízení jakékoliv další univerzity na Moravě vnímány jako irelevantní a nastal všeobecný ústup od snah na tomto poli.29 Myšlenka však zcela nezapadla, jen se její realizace ocitla tak říkajíc za horizontem. V roce 1885 velmi zřetelně spojil existenci kvalitní české univerzity v Praze s dalším rozvojem konkurenčního prostředí, a tedy dalších vysokých škol Tomáš Masaryk: „A ještě jeden požadavek mám, ač nerad o tom mluvím: ve všem, co podnikáme, k tomu musíme směřovati, abychom se domohli druhých vysokých škol. Zatím ovšem předčasné by bylo mluviti o druhé české univerzitě, ale pamatujme na ni všichni! Kdo zná život škol vysokých, dá mně za pravdu, že máme-li míti jednu univerzitu, potřebujeme dvě.“30 S Moravou pak přímo spojil další rozvoj českých vysokých škol významný právní expert Antonín Randa: „Doufám, nežli uplyne opět 25 roků, že nebude tu již jen jediné české univerzity, tak jak moravskému lidu náleží dle počtu inteligence, vzdělání a poplatní síly.“31 Poněkud odložená myšlenka na zřízení univerzity na Moravě tentokrát jako by se vracela po cestě z Prahy, kam ji s sebou neslo a stále aktualizovalo české studentstvo z Moravy. V roce 1890 proběhlo velké shromáždění moravských a slezských studentů pražských vysokých škol, z něhož vzešla petice za zřízení české univerzity v Brně. Dalšího boje za tuto myšlenku se ujal spolek Moravská beseda, sdružující od roku 1874 moravské a slezské studenty české národnosti v Praze.32 Přesun boje za univerzitu z akademické roviny a z politických kuloárů tak říkajíc na ulici byl pak typickým jevem další etapy snah od 90. let 19. století. Z problému univerzity se stala věc veřejná. Moravská beseda totiž dokázala zorganizovat rozsáhlou petiční akci a zaslala poslanecké sněmovně na tři sta petic obcí a spolků ve věci zřízení druhé české univerzity.33 Jednoznačně formulovaný požadavek studentstva a jeho spojenců z liberálně-nacionálního tábora české měšťanské politiky na zřízení univerzity s českým vyučovacím jazykem také odsunul do pozadí opatrné snahy konzervativního křídla české politiky, snažícího se jít domněle průchodnější cestou a žádat univerzitu dvojjazyčnou.34 Studentská petice a následné diskuse také vedly ke štěpení stanovisek ve věci umístění univerzity, kdy začalo jasněji nabývat vrchu Brno jako místo prosazované liberálním blokem.35 V katolickém prostředí rázný nástup liberálů vyvolal odezvu ve formě návrhu na zřízení křesťansko-katolické univerzity v roce 1891 a pevnější příklon k Olomouci.36 Z Prahy však nezaznívala jen podpora moravské univerzity. Četné byly také hlasy volající po nutnosti věnovat pozornost nejprve plnému vybavení pražské univerzity a až pak se starat o moravské záležitosti, čas od času zazněl dokonce hlas, že moravská univerzita se Čech vůbec netýká. V převaze argumentů ve prospěch Moravy opět čnělo zajímavé expozé Masarykovo: „Každá univerzita

40

1. Tomáš Garrigue Masaryk

1

41

potřebuje především dobrých učitelů a těch není bez konkurence a výběru.; Jestliže budeme míti univerzity dvě, přirozeným způsobem více odborníků bude se vzdělávat nežli dnes, kdy v oborech některých místa obsazena jsou na mnohá léta...“37 Jeho pozornost patřila také stavu vědecké diskuse v českém prostředí, zvláště v literární vědě, kde byla „moravská“ kritika často z Prahy vysmívána: „S univerzitou by se dostalo Moravě literárního střediska, a tím právě by teprve povstala ta pravá ‚moravská‘, a tudíž i ‚pražská‘ kritika.“38 Studentská iniciativa ve věci české univerzity pokračovala další petiční akcí v roce 1896, to už se ovšem zformoval na obranu svých zájmů také tábor moravských Němců. Po neúspěchu iniciativy za zřízení univerzity s německým vyučovacím jazykem ze 70. let se německá politická a vědecká elita odmlčela. Míst na německé univerzitě v Praze byl pro německou mládež z Moravy dostatek a průchodnost snah o moravskou univerzitu tak byla z jejich pohledu iluzorní. Až v roce 1895 vystoupil s návrhem na zřízení německé univerzity v Brně Německý nacionální spolek (Deutschnationaler Verein) a vzápětí se o myšlenku začaly zajímat i mocné kruhy kolem Německé liberální strany.39 Šlo zřetelně o produkt německého „obranného nacionalismu“ související s českým tlakem na emancipaci a moravští Němci nacházeli ve své snaze vlivné přímluvce i mezi krajany ve Vídni, v ostatních korunních zemích, a dokonce i v Německu. Velmi angažované bylo především liberálně-nacionální vedení města Brna, které ústy starosty Augusta Wiesera vybídlo ostatní německé obce na Moravě k podpoře požadavku před ministerstvem a poslaneckou sněmovnou. Paralelně probíhající petiční akce za českou a německou univerzitu se křížily v jednom bodě – zatímco české hnutí neupíralo moravským Němcům nárok na vlastní alma mater, německá politická elita se stavěla k českým snahám zcela odmítavě.

Při vědomí nebezpečné eskalace napětí ve věci moravské univerzity, či nyní přesněji již vlastně dvou univerzit, vláda zaujala pro pozdní období existence monarchie typické stanovisko – vyjádřila upřímnou ochotu naplnit přání obou národů, ale ve složité otázce aktivace a umístění univerzit si chtěla udržet nadstranický odstup a ponechávala de facto otázku zřízení obou škol na dohodě politických reprezentací moravských Čechů a Němců. Problém univerzity se tak bezprostředně dostával do kontextu nesmírně složitých jednání o česko-německém vyrovnání, vlekoucích se od začátku 90. let a završených tzv. moravským vyrovnáním přijatým moravským zemským sněmem v roce 1905.

Otázka zřízení univerzit se stala zatěžkávací zkouškou pro vzájemné vztahy české a německé politické reprezentace. Pokus Badeniho vlády prosadit v letech 1895–1897 některé české požadavky i proti vůli politické reprezentace německého obyvatelstva Předlitavska vedl k obrovské aktivizaci německé měšťanské mládeže na obranu údajných životních zájmů svého národa. Na půdě německých univerzit došlo k četným výtržnostem a útokům na studenty neněmeckých národností. Tyto události, zvláště silné např. na univerzitě ve Štýrském Hradci, vedly reprezentace neněmeckých národů k zintenzivnění snah po zřízení vlastních univerzit – konkrétně slovinské univerzity v Lublani, italské v Terstu a pochopitelně české na Moravě. Vedle požadavku na univerzitu se znovuobjevil požadavek zřízení české techniky v Brně, splněný nakonec jako gesto dobré vůle vládou v roce 1899.40 Přítomnost (již druhé) techniky v moravské metropoli sice zvýšila prestiž města, současně však vedla zdejší německou správu k ještě houževnatějšímu odporu proti možnosti umístění další české vysoké školy.

Současně se splněním mladočeského požadavku na zřízení druhé techniky se

2

42

2. Heinrich d’Elvert 3. August Wieser

3

43

tato vůdčí strana české měšťanské politiky ocitla v dosti složité situaci. Neúnosnost radikálního opozičního postoje z let tzv. Badeniho krize byla po čase zřejmá všem věcně uvažujícím silám jak v českém, tak v německém táboře a mezi mladočechy se v rozporu s přáním radikalizované veřejnosti objevily představy, že v rámci uklidnění emocí je třeba zatím požadavek na zřízení druhé české univerzity na Moravě odložit. Uvnitř mladočeského hnutí dokonce na toto téma došlo načas ke vzájemnému odcizení, neboť Moravané preferovali neústupnější postoj. Znovu se dokonce rozběhly úvahy o zřízení dvojjazyčné univerzity, jejíž model se ovšem ve stávající atmosféře ukazoval jako velmi málo perspektivní. Sled petic, bojovných projevů a neméně bojovných odpovědí ve věci zřízení vysokých škol na Moravě ukazoval jedno: bez dohody s německým liberálně-nacionálním blokem se vláda neodváží jakkoliv v českém zájmu intervenovat.

Oficiální jednání o česko-německém vyrovnání na Moravě byla zahájena v roce 1898 po letech předběžných konzultací. Předmětem jednání byly především otázky volebního řádu do zemského sněmu a také snaha alespoň částečně upravit tradičně velmi výbušné národnostní třenice na nižších stupních škol. Otázka univerzity hrála v jednání méně významnou roli, obě strany vnímaly problém jako přespříliš konfliktní a blokující dohodu v jiných bodech. Veřejnost se však dožadovala rozhodného slova i v této věci a zazlívala politikům ve věci univerzity snahu vyhnout se rozhodnutí kuloárními jednáními. Celou dobu jednání provázely petiční akce obou stran, jednání poslaneckých delegací ve Vídni a v neposlední řadě pouliční manifestace, v nichž byla univerzita vždy více či méně významným tématem. Ve věcné rovině došlo v době jednání o moravském kompromisu k posunu především v tom ohledu, že se v souvislosti s prudkým rozvojem gymnaziálního školství v českých zemích zřetelně ukazovala nedostatečná kapacita české Karlo-Ferdinandovy univerzity, která měla přijímat studenty z 45 českých gymnázií, a k tomu i jistý podíl studentů ze slovenských částí Uher, kde vysoká škola kvůli maďarizačnímu tlaku chyběla vůbec.

Také moravští Němci dokazovali význam německé univerzity na Moravě pro rozvoj vlastního etnika, škola prý měla zejména v Brně nebo v Olomouci velmi dobré perspektivy rozvoje a mohla svým významem snadno předstihnout i univerzity v Černovicích nebo Innsbrucku. Zvláště aktivní v boji za německou univerzitu byli poslanec říšské rady za Brno Heinrich d’Elvert, brněnský starosta August Wieser a starosta Olomouce Karl Brandhuber. Na české straně se také angažovala soudobá politická elita, z moravských politiků především staročeští předáci Jan Žáček a Ottokar Pražák, z mladočeského tábora Adolf Stránský a Václav Perek. Pokud moravští Němci hledali oporu u krajanů v jiných korunních zemích i v zahraničí, české akce probíhaly v koordinaci s úsilím Slovinců a Ukrajinců.

V roce 1903, po další sérii diskusí na akademické půdě i v politických grémiích, zazněl ze strany moravských Němců signál, že jsou ochotni rezignovat na vlastní univerzitu, pokud ovšem obdrží záruky podobného postoje z české strany. Poprvé tuto nabídku formuloval v tisku vlivný šumperský poslanec říšské rady Karl Chiari,41 ovšem ve stejné době vzešla nová manifestace odhodlání vybojovat německou univerzitu a nedopustit zřízení české ze strany brněnského obecního výboru.42 V německém táboře se začalo rýsovat rozdělení na pragmatičtější sever země a na myšlenku německé univerzity v Brně více upnutý jih. Vlivné německé liberálně-nacionální elity Olomouce, Šternberka a Šumperka tak zvolna formulovaly vlastní představu o řešení školské otázky a vzhledem k tradiční vazbě znojemských nebo mikulovských Němců na Vídeň se začala rýsovat určitá izolace brněnských Němců v tomto boji.

Zatímco v německém táboře panovala víceméně shoda na lokaci školy v Brně, ale již méně na naléhavosti jejího zřízení, v českém táboře nebylo pochybností o nutnosti školu zřídit, stále však trvala rivalita Brna a Olomouce. Na straně Brna stála většina veřejného mínění na Moravě a město mělo podporu i politické reprezentace a okruhu vzdělanců z Čech, olomoučtí Češi se však s podporou několika okolních měst nechtěli vzdát. V dané situaci se začala hledat kompromisní řešení – krátce se diskutovaly návrhy umístění české univerzity v Kroměříži, Prostějově nebo v jiném větším českém městě na Moravě, Němci měli být odškodněni přeložením německé Karlo-Ferdinandovy univerzity mimo českou Prahu, například do Liberce nebo Karlových Varů, tehdy jednoznačně německých měst.43 Brzy se však téměř celá česká politická reprezentace znovu pevně postavila za myšlenku univerzity v Brně.

Krize jednání o vysokých školách na Moravě, do kterého se dostala česká a německá měšťanská politika, měla své východisko ve všeobecné demokratizaci poměrů prostřednictvím zavedení všeobecného, rovného, tajného a přímého volebního práva v podobě, jak ji již delší dobu navrhovala sociální demokracie obou národností. K vizi řešení problémů prostřednictvím celkové demokratizace poměrů se přihlásili v roce 1903 také vysokoškolští studenti české, slovinské, chorvatské a ukrajinské národnosti jednající ve Vídni a také o rok později čeští poslanci moravského zemského sněmu. V nepřehledné situaci zazněl jako pro další vývoj podstatný plán staročeského politika a významného profesora pražské univerzity Albína Bráfa na spojení dalšího programu vybavení české univerzity v Praze s vytvořením dostatečného počtu učitelských míst pro zrání pedagogického sboru příští moravské univerzity. Pražská univerzita vytvářela kádrové rezervy pro Moravu v tichosti již od druhé poloviny 90. let, s podobnou rolí se počítalo v případě české techniky v Brně. Nyní tento požadavek zazněl oficiálně a zapadal do kaleidoskopu návrhů a protinávrhů přicházejících z obou stran.

Kvalitativně nové etapy dosáhly spory o vysoké školy na Moravě v roce 1905.

Premiérem se stal tehdy Paul Gautsch, který již v roce 1896 jako ministr kultu a vyučování přislíbil zřízení utrakvistické univerzity na Moravě a o kterém se vědělo, že má o problém vážný zájem a vnímá jeho naléhavost. Česká politická reprezentace ústy Karla Kramáře postavila problém univerzity jako jednu z nejdůležitějších podmínek podpory Čechů vládě.44 Českou veřejností proběhla opět vlna manifestací a petic, významnou změnou bylo otevřené angažmá české sociální demokracie v této záležitosti. Brněnští čeští sociální demokraté vedení Vlastimilem Tusarem a Karlem Vaňkem schválili v srpnu rezoluci s textem: „Vyslovujeme se pro zřízení druhé české univerzity se sídlem v Brně, ač litujeme toho, že synové a dcery proletáře jsou dnešními společenskými poměry z požitků vyššího vzdělání vyloučeni. Považujeme ale zřízení druhé univerzity za nutné vzhledem ku kulturnímu vývoji českého národa a účinků jejich nebude ušetřeno ani dělnictvo. Brno považujeme jako velkoměsto za jedině způsobilé k umístění univerzity, má-li tato svému účelu všestranně dostáti.“ Změna dosud vcelku pasivního postoje sociální demokracie k otázce univerzity souvisela s jistou nacionalizací dělnického hnutí, a tedy příklonem k politice příležitostné spolupráce s měšťanskými politickými stranami – což se projevovalo i na německé straně.45 Bouřlivý podzim roku 1905 ovšem otázku moravských vysokých škol postavil po bok řešení závažnějších celospolečenských problémů, které význam univerzity poněkud zastínily. Celá politická scéna se ocitla pod velkým tlakem 44

4. Boje za českou univerzitu, tábor lidu před Besedním domem 5. 3. 1911 5. František Pavlík 6. Za českou univerzitu v Brně

4

45 5

6

7. Manifestace studentů a profesorů české techniky za českou univerzitu v Brně 8. 11. 1913 8. Návrh zákona na zřízení Masarykovy univerzity 9. Zákon o zřízení Masarykovy univerzity

7

8

9

46

47

sociálními demokraty radikalizované veřejnosti, mobilizované k boji za prosazení demokratizace volebního práva. Dobovou atmosféru dokreslovala horečná jednání o česko-německém vyrovnání na Moravě a kulisu celému vývoji dělala revoluce, která načas zcela ochromila sousední ruskou říši, svými vnitřními problémy v řadě ohledů podobnou podunajskému soustátí. Vyhrocená atmosféra nutila i aktéry sporů o univerzitu, dosud pevně zabarikádované na svých stanoviscích, ke změně postojů – což dokázal i starosta Wieser svým přiznáním, že se brněnští Němci raději vzdají vlastní univerzity, než by s ní „přijali kukaččino vejce“ univerzity české.46 Nová vlna manifestací vlastní síly přinesla i oběť – smutným symbolem boje za zřízení univerzity a celkovou demokratizaci poměrů se stal mladý truhlář František Pavlík, zabitý pořádkovými oddíly vojska 2. října 1905 při potlačování srážek mezi českou a německou mládeží před brněnským Besedním domem.

Smrt mladíka se stala nejen symbolem boje za univerzitu, ale představovala i memento pro stále jednající politiky, kteří se nyní již vážně obávali nevídané radikalizace poměrů a přesunu politiky do ulic. V listopadu 1905 české a německé měšťanské strany uzavřely přes nesouhlas sociální demokracie obou národností kompromisní dohodu zvanou Moravské vyrovnání, promptně sankcionovanou také císařem. Čeští měšťanští politikové, vedeni snahou z jednání takticky vyloučit nejspornější body, na požadavek zřízení univerzity rezignovali a kulminační fáze boje před první světovou válkou tak nedosáhla hmatatelnějšího úspěchu. Nutně nyní nastal všeobecný pokles zájmu široké veřejnosti o téma, jen čas od času přerušený peticí či projevem vysokoškolských profesorů a hodnostářů. Stav věcí se jakoby vrátil o několik let zpět.

Vzedmutí veřejného zájmu o univerzitu sice přišlo na první pohled vniveč, ale po roce 1905 se zintenzivnily přípravy na obsazení profesorských stolic po aktivaci univerzity, která podle mínění mnohých musela v blízké době stejně přijít.

Pražské fakulty vyčlenily pro přípravu několik svých učitelů, kteří později ve většině případů skutečně přešli do Brna a stali se pilířem personální skladby nové školy. Na české technice v Brně se v dalekosáhlých přípravách na zřízení univerzity vehementně angažoval Michal Ursíny. Jeho návrh na zřízení všeobecného oddělení školy, které by pokrývalo i jiné než technické obory, vytvořil prostor pro zrání vědeckých sil pro pozdější právnickou, ale i pro filozofickou fakultu.47 V letech 1907–1908 se již cestou dohod mezi českou většinou a německou menšinou podařilo poněkud odblokovat i zemský sněm, který přijal rozhodnutí navrhující vládě zřízení české a německé univerzity na Moravě. Německou podmínkou ovšem byla dislokace české školy v některém menším městě s českou většinou obyvatel, což bylo pro českou veřejnost z politických i praktických důvodů těžko akceptovatelné. Němci odmítali přistoupit i na alternativu zřízení univerzity na brněnských předměstích, totiž v Králově Poli, aby byl na jedné straně pro školu zajištěn servis velkoměsta a na druhé straně se snížil pocit ohrožení brněnských Němců. Rakouské vlády však byly v té době již v podstatě ochromeny ve svém rozhodování zablokovanou situací na poli národnostních vztahů a neodvažovaly se učinit žádné rozhodnutí bez dohody obou zainteresovaných národností. I když se stále opakovalo množství rezolucí a návrhů a čas od času se přikročilo i k vážnějšímu jednání v politických grémiích, začínalo být všem jasné, že parlamentní cestou spor o univerzitu není možno rozhodnout.

Symbolickou tečkou za pokusy o zřízení české univerzity na Moravě bylo odmítnutí rakouské vlády přijmout odkaz olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna,

10

48

10. Vypracováním návrhu na první medaili rektorského řetězu pověřil prezident Tomáš G. Masaryk Otakara Španiela. Avers tvoří portrét T. G. Masaryka, základním motivem reversu je věnování „ M ASARYKO VĚ UNIV E RSITĚ V B RNĚ P R E ZI D E NT R E P U B L IKY “ s faksimilií Masarykova podpisu. Stejný avers, ale odlišný revers – střední státní znak – má medaile řetězu prorektora. Pro aversy medailí z roku 1936 byly zvoleny portréty významných českých osobností 11. V roce 1937 byla vypsána soutěž na vytvoření univerzitních žezel. Zvítězily návrhy Václava Rady a Ladislava Bartoníčka. Pro hlavici rektorského žezla byl zvolen dvouocasý lev se slovenským znakem na prsním štítku insignie MU, které zhotovil zlatník Ebner z Prahy v roce 1938.

Slavnost předání insignií. Uprostřed prof.

Arne Novák, rektor, za ním pedelové s insigniemi, v první řadě dárci, zleva: Jan A. Baťa, Ferd. D. Bečák, Dr. Hynek Bulín, Dr. Rudolf Vanýsek, ve druhé řadě tvůrci, zleva: Lad. Bartoníček, Václav Rada, Karel Ebner se synem Miroslavem. Slavnost proběhla v pomnichovské atmosféře dne 15. prosince 1938. Na počátku okupace byly insignie uloženy v trezoru na právnické fakultě, která byla po uzavření univerzity v listopadu 1939 obsazena okupační mocí. Proto byly později insignie uschovány v sejfech Hypoteční a zemědělské banky moravské (kde zůstaly do roku 1945). Rektorské žezlo a medaile rektorského a prorektorského řetězu byly odeslány na ministerstvo školství, tam měly být zničeny. Díky vlastenecky smýšlejícím úředníkům však byly klenoty uloženy v Národním muzeu a na ministerstvu 11

49

který v roce 1915 věnoval přibližně 1,5 milionu korun na zřízení školy v Olomouci.48 Téma univerzity tak zdědila po habsburské monarchii Republika československá.

Zřízení univerzity na Moravě bylo z hlediska vedení mladého státu zcela nepochybným a nutným krokem. I v situaci, kdy republika vykazovala ještě výrazné známky chaosu – vždyť sotva dokončila dobývání německých pohraničních oblastí, byla právě vtažena do sedmidenní války s Poláky na Těšínsku a schylovalo se ke konfliktu s Maďary na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Proto Národní shromáždění Republiky československé dne 28. ledna 1919 zákonem č. 50 Sb. rozhodlo o zřízení „druhé české univerzity“ se sídlem v Brně.

V dané situaci nelze tento krok nazvat jinak než jako akt revoluční, a to v mnoha ohledech. Zajisté tím byl splněn mnoho let v Rakousku marně prosazovaný požadavek, jehož oprávněnost mohl při věcném posouzení argumentů zpochybňovat jen zarputilý odpůrce nového státu. Na druhou stranu nesl vznik univerzity nutně velmi markantní stopy chaosu, provázející dobu jejího vzniku. Zatímco personální otázky byly v minulosti díky činnosti vedení pražské univerzity a brněnské techniky vcelku uspokojivě připraveny, především materiální stránka věci byla podceňována. Ne nadarmo dával zřizovací zákon lhůtu na plné vybavení školy až do roku 1930.

Akt zřízení univerzity v Brně měl zajisté své vítěze a také své poražené. Na české straně se především reprezentace Olomouce těžko smiřovala se svojí prohrou a také olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan byl jedním z posledních, kdo se pokusil ještě na poslední chvíli vítězství Brna v pomyslném závodě zmařit. Ale hlavním poraženým byli moravští a zvláště brněnští Němci. Jejich vize vlastní německé univerzity na Moravě již nedošla naplnění, do českých rukou padla s převratem mnohá dosud německá města a také významná část obyvatel, dosud jazykově flexibilních nebo v podstatě národnostně indiferentních, se přiklonila na českou stranu. Vznikem tzv.

Velkého Brna z roku 1919, tedy spojením města s předměstími pod jedním magistrátem, byl zásadně změněn početní poměr Čechů a Němců.

Ve městě s více než 220 tisíci obyvatel měla německá menšina řadu důvodů k obavám o svoji další perspektivu. Demografický vývoj spolu s úsilím o připojení dalších předměstských obcí k Brnu mohl vést i k poklesu početního poměru německého obyvatelstva ve městě dokonce pod hranici 20 %, a tedy ke ztrátě nároku na požívání ochrany minority dle československé ústavy a mezinárodních dohod. I když si v brněnském německém prostředí i v meziválečném období udržovaly stále značný vliv umírněné a státotvorné síly, opřené o zájmy zdejší podnikatelské lobby a početné německo-židovské komunity, radikalizace německého obyvatelstva v důsledku hospodářské krize a nástupu nacistů vedla nakonec k rozbití stále existujícího česko-německého sousedství.

Průvodním jevem radikalizace německého obyvatelstva byly samozřejmě také útoky na symboly českého vlivu v Brně, a tedy mezi jinými i na univerzitu. Razance, s jakou nacisté zakročili v letech okupace proti existenci školy a jejím učitelům a studentům, představovala v očích mnoha Němců odůvodněnou revanš za předchozí ústrky, učiněné ze strany Čechů. V kolotoči vzájemného obviňování a křivd, typickém pro česko-německé vztahy pozdního 19. a celého 20. století, pochopitelně nelze pominout ani vyhnání německého obyvatelstva z Brna po druhé světové válce a další dramata.

50

12. Univerzitní žezla z roku 1938 13. Slavnostní předání insignií v roce 1938 14. Zápis v pamětní knize

13

12

51

14

D OC . M G R . L u k á š F a s o r a , P h . D . a d o c . P h D r . J i ř í H a n u š , P h . D .

M a s a r y ko va u n i v e r z i ta v B r n ě

P ř í b ě h v z d ě l á n í a v ě d y v e s t ř ed n í E v r o p ě

P ř edml u v a P r o f. P h D r . P e t r F i a l a , P H . D . , L L . M .

V ě de c k ý r ed a k t o r : p r o f. P h D r . J i ř í M a l í ř , CS c .

Red a k c e o b r a z o v é p ř í l o h y : M g r . R a d a n a Če r v e n á , P h . D . , P h D r . Ale n a M i z e r o v á , M g r . P a v l a H u d c o v á V p u bl i k a c i b y ly p o u ž i t y f o t o g r a f i e u l o ž e n é v A r c h i v u M a s a r y k o v y u n i v e r z i t y ; A r c h i v u Ú s t a v u a r c he o l o g i e a m u z e o l o g i e F i l o z o f i c k é f a k u lt y M a s a r y k o v y u n i v e r z i t y ; A r c h i v u m ě s t a B r n a ; M u z e a m ě s t a B r n a a f o t o g r a f i e a u t o r ů : G a b r i el a D v o ř á k a , K a m i l a L á s k y , Ale š e L e ž a t k y ; Zde ň k a N á pl a v y , A n n y P e c k o v é , M a r t i n a R á j i a Olg y V y t l a č i l o v é J a z y k o v á r ed a k c e : Ve r o n i k a P t á č k o v á , M g r . E v a S t r n a d o v á , M g r . B e n j a m i n J e r em i a h V a i l , P h . D . , M . S c .

Odb o r n á s p o l u p r á c e : P h D r . J i ř í P u le c Sp o l u p r á c e n a k o r e k t u r á c h : M a r t i n a Tl a c h o v á , M g r . R a d k a V y s k o č i l o v á K o o r d i n a c e v y d á n í : P h D r . Ale n a M i z e r o v á G r a f i c k á úp r a v a R o s t i s l a v V a n ě k T y p o g r a f i e a p ř í p r a v a k t i s k u M i c h a l K o pe c k ý V y da l a M a s a r y ko va u n i v e r z i ta v r o c e 2 0 0 9 Vydání první VYTISK L A TISKÁRNA H E L B IC H , A . S . , B RNO

IS B N 9 7 8 – 8 0 – 2 1 0 – 4 8 5 0 – 8

272