Morava v době ledové

MusilV8_205x303ok.indd 1

23.4.2014 23:38:13

musil vstupnĂ­ stranyB1.indd 2

12.4.2014 10:04:13

Musil 2_Musil 3 11.4.2014 8:41 Stránka 145

145

7. MORAVA PŘED 26 000 LETY

7.1 Vzhled a prostředí jižní a střední Moravy Morava je ve střední Evropě nejen spojkou mezi severem a jihem, ale znamená i určitý klimatický přechod mezi vždy teplejší a také aridnější Panonskou pánví a Podunajím na jihu a chladnějšími polskými nížinami na severu. Srovnávání společenstev jednotlivých okolních oblastí severní, střední a jihovýchodní Evropy ukazuje, že se ve stejné době z hlediska složení fauny někdy i dost podstatně liší (Musil, 2003). Klimaticky podobný celek tvoří jižní Morava a Dolní Rakousko, odlišné jsou severní části Moravy a jižního Polska. Všechna fakta ukazují na to, že v době kolem 26 000 BP dochází nejen k ochlazení, ale i k velké aridizaci klimatu.

Aridizaci spojenou s ochlazením nacházíme v této době v celé střední Evropě, co se však týče teplot, nebyla již situace stejná na jihu a na severu střední Evropy.

Hlavní příčinou chladného a aridního pásma, které se rozprostírá po celé Moravě, nebyl ani tak relativně blízký okraj skandinávského ledovce jako tehdejší atmosférické proudění. Vše ukazuje na stabilní rovnoběžkový západní tok spojený se zimními bouřkami (leden), který probíhal podél rovnoběžky 47° sev. šířky v prostoru mezi skandinávským ledovcem a Alpami (Labeyrie, 2000). Potvrzují to i údaje, které máme ze spraší. K redukci průměrných teplot došlo také proto, že se odklonil Golfský proud jižním směrem (směřoval na jižní Španělsko a Afriku). Svoji úlohu sehrála i proměna kontinentálního šelfu v pevninu, hladina moře poklesla v LGM na západním pobřeží Evropy až o 120 m (Hvidberg, 2000). Na severní Sibiři ustoupilo moře na sever až o 200 km. Podobně tomu bylo i u ostatních mořských pobřeží. Podmínky panující nad povrchem oceánů ovládaly teploty vzduchu nad pevninou a hrály dominantnější úlohu než skandinávský ledovec a zvětšená insolace ve středních šířkách (Renssen, Vandenberghe, 2003).

Obecně byla pro Moravu ke konci posledního glaciálu typická teplá léta a studené zimy, tedy typické výrazně kontinentální podnebí. Zajímavé výsledky přináší práce Aiella a Wheelera (2003), která studuje průměrné letní a zimní teploty vanoucích větrů u gravettských sídlišť. Ukazuje se, že teploty větru byly v létě a v zimě stále víceméně stejné, bez ohledu na to, zda se jednalo o gravettskou lokalitu na Moravě (Kůlna, Milovice I, Dolní Věstonice I, Pavlov I, Předmostí, Petřkovice), na Slovensku (Moravany – Lopata), v Polsku (Krakov – Spadzista) nebo v Rakousku (Willendorf II). Průměrné letní teploty větru se pohybovaly u všech výše uvedených lokalit mezi 7,6 °C až 9,5 °C, maximální zimní pak až -20,7 °C až -24 °C. Nejvyšší letní teploty větru byly naměřeny u lokality Moravany – Lopata (Slovensko), nejnižší u Willendorfu II (Rakousko) a Kůlny (Morava). Nejvyšší zimní teploty větru vykazovala lokalita severní Moravy

Petřkovice, nejnižší pak kupodivu polská lokalita Krakov – Spadzista. Letní teploty byly v LGM méně proměnlivé než v přechodné fázi MIS 3, pohybovaly se v průměru mezi 12 až 14,5 °C, ale ještě v září byly mírné, kolem 7 °C. Skutečná zima začala až v listopadu s teplotou -5 °C a klesla v lednu a únoru průměrně na -11 až -12 °C. Mráz trval až do dubna (-3 °C), jaro začínalo později.

Teploty větru tedy ukazují, že důležitou úlohu nehraje ve studovaném prostoru ani tak zeměpisná šířka, ale spíše reliéf a umístění lokality.

Intenzivní větry měly ovšem ještě další negativní význam, a to velké ochlazování povrchu lidského těla (pocitová teplota). Touto problematikou se zabývali I. Aiello a P. Wheeler (2003). Wind chill (WC) založený na pocitovém teplu odkrytého těla je důsledkem kombinovaných účinků chladna a rychlosti větru. Je vypočítán z poměrně složitého vzorce, ve kterém je brána v úvahu rychlost větru a teplota okolního vzduchu. Tímto způsobem autoři zjistili WC pro léto a zimu pro teplé období OIS 3 a pro glaciální letní a zimní maximum. Výpočty ukázaly, že je mnohem větší rozdíl ve WC v zimních měsících mezi dneškem a MIS 3 než mezi dneškem a MIS 3 v létě. Tato termoregulace sehrávala z hlediska pobytu lidí v sídlištích při intenzivních větrech důležitou úlohu.

To vše se samozřejmě muselo odrazit jak v rostlinném pokryvu, tak i na něm vázané fauně. Musely být i velké rozdíly v rostlinném pokryvu, a to mezi údolími s vodními toky a suchými pahorkatinami v jejich okolí, nemluvě o vyšších horských polohách. Ukazuje to na vysokou vertikální diferenciaci rostlinného pokryvu na poměrně malé ploše Moravy.

Co se týče srážek, pak v přechodné fázi MIS 3 napršelo v červenci a srpnu 3 mm/den, v říjnu spadly srážky na minimum 1 mm/den a během zimy 1–2 mm/den. Následující studená fáze byla podobná. Obecně převládala zamračená obloha na 80–90 %, a to ve všech třech fázích MIS 3, mimo léto v přechodné fázi, kdy byla obloha zamračená pouze na 50 %. Sníh začínal padat v říjnu a do února dosáhl asi 35 cm. Ještě před červnem jej místy bylo možné nalézt.

Výška sněhu byla stejná ve všech klimatických fázích. Na jižní Moravě stejně jako v Dolním Rakousku končil v květnu.

Zatímco Belgie, Holandsko, Francie a severozápadní Německo měly koncem pleistocénu spíše atlantické vlhké klima, měla střední a ještě ve větší míře východní Evropa většinou klima výrazně kontinentální (Frechen et al., 2003).

Zjistilo se, že tak jako existuje srážkový a teplotní gradient mezi evropským západem a východem, něco podobného lze pozorovat i u intenzity větrů.

Eolická aktivita pokrývala krajinu v průběhu MIS 2 (28 až 13 ka BP) postupně spraší. V této době proběhly jak

Musil 2_Musil 3 11.4.2014 9:20 Stránka 146

146

v západní, tak i střední Evropě dvě navzájem časově oddělené sprašové akumulace. Uvedené akumulace jsou časově srovnatelné s eolickým záznamem v hlubokomořských sedimentech a v jádrech grónských ledovců.

Vypočítaná rychlost akumulace spraše v letech 28 až 18 ka BP byla v Porýní od 100 g/m2/yr výše, menší byla v Belgii a ve východní Francii. Ve druhém období akumulace, které začíná v době cca 17–18 ka BP a končí v 13 ka BP, byla ve Francii naváta spraš v množství mezi 200–450 g/m2/yr. V Porýní byla podstatně vyšší, a to až 1 600 g/m2/yr.

Nejvyšší hodnoty však byly zjištěny v oblasti Dolního Rakouska (Grubgraben), jižní Moravy (Dolní Věstonice) a Maďarska (Paks). Pohybovaly se mezi 1 600 až 3 200 g/m2/yr (Frechen et al., 2003).

Vzestup akumulace spraše za určitou časovou jednotku je patrný v gradientu mezi severozápadem a jihovýchodem Evropy. Nejmenší stupeň akumulace je ve Francii a Belgii, větší je pak v Porýní a největší v Dolním Rakousku a na jižní Moravě. Tak vysoké množství unášeného a usazovaného prachu se nutně muselo projevit i v čistotě ovzduší.

Existovaly prachové bouře, vzduch nebyl čistý a průhledný, sníh byl špinavý. Při prachových bouřích se musela viditelnost snižovat na minimum. V každém případě mělo ovzduší plné prachu vliv nejen na průměrné teploty, ale i na rostlinstvo a zvířata a ve svých důsledcích i na loveckou činnost člověka.

Ekologická analýza živočišných druhů posledního glaciálu ukazuje, že ve stejné době jsou na lokalitách zastoupena v různém počtu jedinců zvířata žijící jak v lesích, tak i v otevřené krajině. Pro mnohá z nich jsou optimální bažiny a přítomnost vodních ploch, pro jiná zase aridní step. To vše potvrzuje názor na galeriové převážně jehličnaté lesy kolem vodních toků s opuštěnými říčními rameny a na ně navazující otevřenou suchou step, pouze na optimálních místech s keři a ojedinělými ostrůvky stromů. Tato oblast, bezprostředně navazující na galeriové lesy, byla hlavním místem lovu tehdejších lidí. Uprostřed jehličnatých galeriových lesů kolem vodních toků se ojediněle nacházely i teplomilné listnaté dřeviny.

Pouze nejvyšší polohy pahorkatin a hor byly zcela bez rostlinného pokryvu. Znamená to, že tyto oblasti byly pro zvířata a tím i pro lidi z hlediska lovu skoro bezcenné, středně vysoké polohy byly důležité pouze v humidním období, tj. především na jaře, méně již v létě, tedy pouze sezónně. Na takových místech nemůžeme proto očekávat dlouhodobější pobyt býložravců a tedy i sídliště paleolitických lidí. Pouze údolí řek a jejich bezprostřední okolí bylo pro lidi důležité po celý rok, nejdůležitější pak v zimě, kdy se tam stahovala stáda zvířat.

Co se týče jižní Moravy, můžeme pro tuto oblast uvést ještě bližší informace. Všechny ukazují na to, že v době, kterou studujeme, se jednalo o silně zamokřenou údolní nivu Dyje s četnými močály, s opuštěnými říčními rameny a místy i s tvorbou rašeliny. To znamenalo, že v létě byla krajina zamořena komáry. Řeka zřejmě v údolní nivě meandrovala a možná vytvářela i větší počet ramen. Kolem vodního toku, tj. v šířce minimálně 3–4 km, byl přítomen les galeriového typu. Hlavní klimatické parametry jako střední roční teplota a běžné roční srážky hrály pouze minimální úlohu v procesu eroze a akumulace vodního toku.

Důležitější byla spíše intenzita srážek soustředěná do krátkého časového úseku, tj. záplavy. Vzhledem k velké ariditě klimatu jsou však méně pravděpodobné. Pokud k nim docházelo, vedly k záplavám aluviální nivy. Mnohem důležitější byla tvorba spraše, která pokrývala svahy (Musil, 2000, 2002).

Všechny příznaky ukazují u Dyje na pomalu tekoucí řeku a na převládající agradaci. Pod sídlišti lidí gravettienu bylo tedy poměrně široké údolí porostlé stromovou vegetací s rašeliništi, močály a s menšími opuštěnými říčními rameny, tedy špatně přístupné. Když si uvědomíme, že na sídlištích se z mamutů nacházely všechny kosti postkraniálního skeletu a lebky, můžeme těžko připustit, že by ulovená zvířata tak značné váhy byla donášena přes toto tak špatně přístupné místo. Oblast jejich lovu musela být proto určitě pouze na pravém břehu řeky, přímo pod sídlišti mezi řekou a svahy Pavlovských vrchů a dále v pahorkatině jižně od Pavlova, v žádném případě ne v místech situovaných západně, na Horní Věstonice. V úvahu nepřipadá samozřejmě ani krajina za řekou, na levém břehu řeky Dyje (Musil, 2000, 2003, 2008, 2011).

Teprve extrémní zhoršení klimatu na začátku posledního velkého chladného maxima (LGM) doprovázené i snížením srážek muselo nutně vést k podstatné eliminaci dřívějších souvislých galeriových lesů v povodí vodních toků a následkem toho i k výraznému snížení počtu tam žijících zvířat a dále i těch, která zde nacházela v zimních měsících útočiště. V této době postupně začíná zanikat dlouhotrvající ekosystém posledního glaciálu.

Vznik tundrových glejů zjištěných nad kulturní vrstvou gravettienu znamená nejen podstatné zhoršení klimatu, ale zároveň i začátek vzniku permafrostu, soliflukce, mrazových klínů a kryoturbace. Permafrost vzniká tehdy, když půda v zimě zmrzne a nerozpustí se v létě nejméně během dvou let. U spraše dostačuje střední roční teplota -4 °C. Teprve roční průměrné teploty mezi -4 až -8 °C mohou vytvářet ve sprašových oblastech kontinuitní permafrost. Diskontinuitní permafrost vzniká tehdy, když je střední roční teplota -4 °C nebo nižší. Je nutné ještě dodat, že ne každý mrazový klín vyžaduje permafrost (Renssen, Vandenberghe, 2003). Pro vývoj sezónních mrazových klínů se obecně uznává, že dostačuje střední roční teplota pod -1 až 0 °C (Huijzer, 1997).

Vznik horizontu prvního tundrového gleje a klima, které jej doprovázelo, znamenalo definitivní konec osídlení svahů pod Pavlovskými vrchy. Konec osídlení byl způsoben nejen změnami v rostlinstvu nebo fauně či možná ochlazováním, ale i kvůli opakovaným sesuvům terénu nemožností obývat svahy na pravém břehu Dyje.

7.2 Faunistické společenstvo Po předchozích kapitolách nyní zbývá jen přehledně uvést, se kterými zvířaty se mohl na Moravě tehdejší člověk před 30–22 ka BP setkat. Samozřejmě i tehdy záleželo na tom, zda se jednalo o hory, pahorkatiny nebo o široké údolní nivy protékané říčními toky. Druhově nejbohatší byla jistě říční údolí s poměrně bohatou vegetací a na druhém místě s nimi související nižší pahorkatiny. Celá řada druhů, které dnes známe pouze z horských oblastí, žila tehdy na pahor-

Musil 2_Musil 3 11.4.2014 8:41 Stránka 147

147

katinách a na rovinách společně. Týká se to nejen kamzíků a svišťů, ale i celé řady dalších druhů.

Většina nalezených obratlovců té doby patří savcům a ptákům. Zvláště nálezy savců jsou velmi početné. Je to způsobeno tím, že na Moravě je velký počet jeskyní v krasových oblastech a ty tyto nálezy dobře zachovávají. Další příčinou je velké množství velkých paleolitických sídlišť, na kterých se nachází mnoho kostí lovné zvěře. Totéž se týká i ptáků. Množství jejich nálezů na Moravě je výjimečné, a co se týče počtu druhů, je nesrovnatelné se žádnou lokalitou ve střední Evropě. U tehdejších druhů nedošlo proti dnešku k žádným změnám. Patřily v té době již těm druhům, které zde žijí dodnes. Nálezy obojživelníků a plazů jsou poměrně skrovné. Do určité míry je to způsobeno tím, že pro uvedené skupiny obratlovců neexistovali odborníci, kteří by se o ně zajímali a mohli jejich nálezy určit.

Morava je z hlediska množství nálezů obratlovců výjimečným územím. Do určité míry to bylo způsobeno i tím, že byla průchozí krajinou mezi severem a jihem Evropy.

Hlavní uváděné druhy v posledním glaciálu jsou tyto: Obojživelníci: skokan zelený, skokan hnědý, ropucha obecná, rosnička zelená, blatnice skvrnitá.

Plazi: ještěrka, zmije obecná, užovka.

Ptáci: labuť zpěvná, labuť velká, tetřívek obecný, sojka obecná, kos černý, strnad rákosní, skřivan polní, konipas bílý, ťuhýk obecný, budníček větší, budníček menší, cvrčilka zelená, kvíčala, cvrčala, bramborníček hnědý, bramborníček černohlavý, bělokur rousný, bělokur horský, rorýs obecný, vlaštovka obecná, kukačka obecná, koroptev polní, jeřábek lesní, tetřev hlušec, tetřívek obecný, křepelka polní, drop velký, drop malý, čáp bílý, koliha velká, koliha malá, krkavec velký, dřemlík tundrový, poštolka obecná, pilich, krahujec obecný, raroh lovecký, sokol stěhovavý, orel mořský, sup bělohlavý, straka obecná, moták stepní, pustovka, sovice sněžná, výr velký, výreček malý, puštík bělavý, puštík obecný, kulík hnědý, kulíšek nejmenší, žluna šedá, brávník, vrána obecná, strakapoud velký, strakapoud bělohřbetý, kvíčala, cvrčala, ořešník kropenatý, kavka obecná, jeřábek lesní, chřástal vodní, chřástal polní, chřástal kropenatý, slípka zelenonohá, sýkora babka, mlynařík dlouhoocasý, holub, čejka chocholatá, volavka popelavá, sluka lesní, bekasina větší, morčák bílý, vodouš kropenatý, kopřivka obecná, ostralka štíhlá, čírka obecná, čírka modrá, husa velká, kachna divoká, kavče (determinace Čapek).

Hmyzožravci: krtek obecný, rejsek obecný, rejsek horský, rejsek zakrslý, rejsek malý, rejsec vodní, bělozubka bělobřichá, ježek západní.

Hlodavci: Cricetus phaeus, Cricetus migratorius, Microtus arvalinus, Microtus ratticeps, Arvicola scherman, Dicrostonyx gulielmi, Spermophilus citelloides, Spermophilus superciliosus, plch velký, plšík lískový, hryzec vodní, hraboš úzkolebý, hraboš polní, hraboš mokřadní, hraboš sněžný, hraboš severní, hrabošík podzemní, myšice křovinná, myšice temnopásá, norník rudý, norník šedavý, norník tajgový, lumík velký, lumík norský, pestruška písečná, křeček polní, křečík šedý, myš, myška drobná, svišť horský, svišť bobak, sysel obecný, sysel žlutý, sysel velký, frček, tarbík, bobr evropský, veverka obecná.

Letouni (netopýři): vrápenec velký, vrápenec malý, netopýr ušatý, netopýr černý, netopýr vousatý, netopýr pobřežní, netopýr rezavý, netopýr hvízdavý, netopýr velkouchý.

Hlodavci: plch velký, plšík lískový, hryzec vodní, hraboš úzkolebý, hraboš polní/mokřadní, hraboš sněžný, hraboš severní, hrabošík podzemní, myšice křovinná, myšice temnopásá, norník rudý, norník šedavý, lumík velký, lumík norský, pestruška, křeček polní, křečík šedý, myš, myška drobná, svišť horský, svišť bobak, sysel obecný, sysel žlutý, sysel velký, frček, tarbík, bobr evropský, veverka obecná.

Zajícovci: zajíc bělák, zajíc polní, pišťucha stepní. Šelmy: skupina jeskynních medvědů, medvěd hnědý, vlk, dhoul, liška polární, liška obecná, kočka divoká, lev jeskynní, lev pustinný, levhart, rosomák sibiřský, hranostaj, lasice, lasice kolčava, kuna skalní, kuna lesní, sobol, tchoř tmavý, norek evropský, jezevec lesní, hyena jeskynní, vydra říční.

Chobotnatci (sloni): mamut srstnatý, slon lesní.

Lichokopytníci: kůň sprašový, kůň taubašský, osel stepní, nosorožec srstnatý, nosorožec lesní.

Sudokopytníci: sob polární, los evropský, jelen lesní, jelen kavkazský (maral), srnec obecný, jelen obrovský, daněk evropský, kamzík horský, kozorožec horský, koza, ovce, sajga tatarská, pratur, zubr, pižmoň severní, prase divoké.

Všechny výše uvedené druhy byly popsány z moravských pleistocenních lokalit. Vyhynulé druhy tvoří jen malou část těch, které přežily až do dnešní doby. I když musíme předpokládat, že u mnoha nálezů by bylo zapotřebí nové určení, přesto je z přehledu vidět, že tehdejší společenstvo bylo druhově velmi bohaté.

Musil 2_Musil 3 11.4.2014 8:41 Strรกnka 148

Musil 2_Musil 3 11.4.2014 8:42 Strรกnka 149

Musil 2_Musil 3 11.4.2014 8:42 Stránka 150

150

Obr. 70 (předchozí dvoustrana) Mamuti srstnatí (Mammuthus primigenius), čeleď slonovití. Stádo mamutů v prachové bouři. V současné době známe již nejen hlavní směry na Moravě vanoucích větrů v době života těchto zvířat, ale i jejich intenzitu. Ukazuje se, že ve střední Evropě největší intenzita vátí spraší byla v Dolním Rakousku a na jižní Moravě. Byla tak velká, že docházelo až k prachovým bouřím, které dobře známe ze Sahary. Vysoké množství prachu v ovzduší nejen snižovalo na minimum průhlednost, ale stěžovalo i lov zvířat. Samozřejmě docházelo v těchto dobách i ke snížení tep‐ lot.

Spraš je navátý zlutohnědý prachovitý sediment obsahující v různé formě uhličitan vápenatý, vysoce porézní, který je běžný v nižších polohách po celé Moravě. Byl navát západními větry a prach pochází z vyšších poloh Vysočiny. Stalo se to tehdy, když panovalo v těchto vysokých polohách velmi chladné klima, které bylo přitom vysoce aridní. Povrch nebyl zarostlý trávou, a proto byl snadno přístupný pro vanoucí větry. Mocnosti spraší jsou na Moravě velmi značné, dosahují až dvacet metrů a někdy i více. Tyto mocnosti nebyly samozřejmě naváty jednorázově, ale postupně, takže trávy měly stále možnost nově navátou spraš prorůstat. Proto jsou také spraše tak porézní.

Vzniká samozřejmě otázka, kolik se tak mohlo navát spraše v průběhu jednoho roku. To se podařilo zjistit ze studia spraší na lokalitě Nussloch v Německu. Vzorky spraše byly odebírány po deseti centimetrech. Bylo zjištěno, že akumulace spraše dosáhla na této lokalitě za 1 000 let snad až 2 m.

Eolické sedimenty z doby mezi 31–19 ka BP ukazují v tisících letech i změny týkající se srážek a vegetačních změn. Vátí spraše bylo periodicky přerušováno tvorbou tundrových glejových poloh a také z nich bylo možné pořídit vegetační záznam. Tundrových glejových poloh bylo celkem osm.

Zjištěná cykličnost kolem 1 500 ka zcela odpovídá cykličnosti v mořských sedimentech (1 536 ± 563 ka) a v ledovci Grónska.

Většina důležitých moravských sprašových lokalit byla již podrobně zpracována v dřívějších letech. Nejmladší spraš na sídlištích kolem Pavlovských vrchů nepochází s největší pravděpodobností pouze z jedné akumulace, ale skládá ze dvou časově oddělených akumulací. Tímto způsobem jsou vyvinuté všechny lokality západní a severozápadní Evropy. První sprašová akumulace se nachází v těchto oblastech mezi 25–20 ka BP a jedná se o typickou vápnitou spraš s vloženými glejovými půdními horizonty. Po poměrně dlouhé době dochází pak k další sprašové akumulaci, a to v době mezi 18–13 ka BP. Je to zřejmě časově tatáž spraš, kterou známe z Moravského krasu z období magdalénské kultury. Zcela obdobné je to ve střední Anglii, kde první akumulace spraše je mezi 26,4–19,7 ka BP a druhá mezi 17,8–15,9 ka BP, dále pak v jihovýchodní Anglii a v Belgii, první spraš z období 22– 20 ka BP, druhá z období 17,1–13,2 ka BP. Sprašový pokryv tzv. nejmladší spraše v Dolních Věstonicích a Pavlově nebude tedy tvořen pouze časově jednou akumulací, ale, jak ukazují i lokality Moravského krasu a všechny lokality zahraniční, dvěma časově oddělenými akumulacemi.

Kresba: Petr Modlitba, odborná konzultace: Rudolf Musil

Musil 2_Musil 3 17.4.2014 8:58 Stránka 232

MORAVA

V DOBĚ LEDOVÉ Prostředí posledního glaciálu a metody jeho poznávání

Text: prof. RNDr. Rudolf Musil, DrSc. Vědecké ilustrace: Petr Modlitba Překlad: Mgr. Irma Charvátová Jazyková redakce: Mgr. Eva Strnadová Redakce, typografická úprava a příprava k tisku: PhDr. Lea Novotná Návrh obálky a vstupních stran: Jarmila Marvanová Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s., Husova ul. 1881, 580 01 Havlíčkův Brod Vydala: Masarykova univerzita, Brno 2014 Vydání: 1.

Publikace NMU-55/14-02/58 ISBN 978-80-210-6364-8 DOI: 10.5817/CZ.MUNI.M210-6364-2014

www.muni.cz/press

MusilV8_205x303ok.indd 1

23.4.2014 23:38:13