Vladimír Birgus | Fotografie 1972–2014 by Muzeum umění Olomouc

vladimír birgus fotografie 1972 —————————— 2014

Štěpánka Bieleszová

vladimír birgus fotografie 1972 ——————————— 2014

vladimír birgus fotografie 1972—2014 publikace k výstavě Vladimír Birgus / Fotografie 1972—2014 Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění, 15. 5. — 7. 9. 2014 ředitel Muzea umění Olomouc — Michal Soukup kurátorka výstavy — Štěpánka Bieleszová výběr fotografií — Štěpánka Bieleszová, Vladimír Birgus texty — Štěpánka Bieleszová seznamy výstav, publikací a článků — Vladimír Birgus jazyková spolupráce — Luděk Bartoš, Derek Paton, Marzia Paton grafický design — Petr Šmalec skeny — Karel Kerlický, Karel Poneš, Martin Wágner předtisková příprava — Karel Kerlický, Petr Šmalec tisk — PB Tisk Příbram poděkování — Petr Bielesz, Darina Birgusová, Michaela Čapková Johnová, Karel Hajduk, David Hrbek, Lukáš Lamla, David Macháč, Pavel Mára, Rafał Milach, Josef Moucha, Marek Novák, Václav Podestát, Karel Poneš, Gina Renotière, Vladimír Skýpala, Michal Soukup, Zdeněk Stuchlík, Ladislav Šmitke, Jindřich Štreit, Martin Wágner, Pavel Zatloukal podpora výstavy a publikace — Ministerstvo kultury České republiky, Olomoucký kraj, Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě přední strana obálky — Vladimír Birgus, Miami Beach, 2012 frontispis — Vladimír Birgus, Miami Beach, 1999 Vydalo nakladatelství KANT ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc text © Štěpánka Bieleszová photographs © Vladimír Birgus graphic design © Petr Šmalec © 2014 Muzeum umění Olomouc (Denisova 47, 771 11 Olomouc | www.olmuart.cz) © 2014 KANT – Karel Kerlický (Kladenská 29, 160 00 Praha 6 | www.kant-books.cz) ISBN 978-80-87149-71-3 (Muzeum umění Olomouc) ISBN 9878-80-7437-130-1 (KANT – Karel Kerlický)

obsah

fotograf

publicista a kurátor

pedagog

fotografie

153

rozhovor

160

život v datech

167

výstavy, publikace a články

fotograf Nepochopí hned, na co se to dívá, přestože si myslí, že ano. V tomhle prvotním okamžiku, ve své dychtivosti a zvědavosti zvažuje ... Ian McEwan, Sobota 1

Bez názvu, Olomouc 1969

Překlad Marie Válková, Odeon, Praha 2006.

V domácí inscenované fotografii konce šedesátých až osmdesátých let sehrála zásadní roli například brněnská skupina Epos, jejíž členové (Jiří Horák, Rostislav Košťál, František Maršálek) se věnovali figurální inscenované tvorbě ve spojení s módními či ekologickými tématy.

Alena Šlachtová, Vladimír Birgus – Fotografie (katalog výstavy), Galerie mladých, Brno 1976.

První fotografie vytvořil ještě jako žák základní školy ve fotokroužku Rudolfa Jarnota v Příboře. Zde se seznámil se základními fotografickými postupy, výtvarnými žánry a dosáhl také prvního ocenění.

Fotografická tvorba Vladimíra Birguse (*1954) bývá v posledních čtyřiceti letech obvykle řazena do širokého proudu tzv. subjektivního dokumentu. Dokumentu, jehož obrysy vymezuje jak fotografie momentní, tak i fotografie velmi osobně angažovaná. Jeho fotografie však lze možná mnohem lépe charakterizovat jako záznamy jemně vypointovaných příběhů, dílem vznikajících náhodou a dílem jako výsledek soustředěného pozorování. Tedy nejen prostých či náhodně nalezených obrazů, ale událostí, ke kterým téměř vždy přináší přidanou hodnotu, něco navíc, a to geniální postmoderní hříčku s obrazem i divákem samotným. Proto jeho tvorbu nelze tematicky zařadit do jedné přehledné a jasně vymezené kategorie. Jeho fotografie oscilují mezi dramatem, groteskou, voyerskou intervencí a snad i existenciálním dramatem, odehrávajícím se v ulicích velkých evropských měst na pozadí obyčejných dnů a pomalu proudících dějin. Birgus patří v rámci současné české fotografie k mistrným vypravěčům. Ve svých snímcích skvěle vykresluje s pomocí typických a příznačných detailů jak prostředí, tak i postavy, které potkává. S důkladnou promyšleností a psychologickou věrností se zaměřuje na jemné pohnutky i drobná gesta. Bez viditelných problémů dokáže zaostřit a zakonzervovat v čase i velice náročné pouliční zápletky, skutečné události, které nezvýrazňují jen konkrétní osobní příběh, ale obecně srozumitelné téma jedince v soudobé společnosti. Protože to ho vždy zajímá nejvíc, stejně jako jeho diváky. Už koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století se k tématu přiblížil na poli inscenované fotografie. V tomto směru nezastírá například inspiraci v „nové vlně“ českých filmů šedesátých let. Ty mnoha fotografům učarovaly dlouhými záběry, často přesycenými symboly, improvizovanými dialogy, absurdním humorem, reflexí partnerských vztahů a společenských poměrů.2 V době jeho studií na gymnáziu v letech 1969 až 1973 vznikl například soubor stylizovaných aranžovaných snímků Sekvence s motivem postupného mizení figury, formálně zvýrazněný ojedinělým využitím retikulace želatiny na negativu. Následoval cyklus Kontrapunkt (1972–1974), série fotografií vystavěných na kontrastu nahých těl černého muže a bílé ženy, ve kterém prokázal smysl pro postižení jemných výtvarným detailů. Tento cyklus Birgus vystavil spolu s dalšími soubory v roce 1976 v brněnské Galerii mladých. Text do katalogu výstavy napsal malíř, fotograf a teoretik umění Václav Zykmund (pod pseudonymem Alena Šlachtová). Ocenil v něm dokonale promyšlený soubor, který odkazuje k elementárním tvarům přírody a je ukázkou autorova smyslu pro kompozici, rytmus a proporcionalitu.3 Daleko výrazněji se však Birgus etabloval v oblasti dokumentární fotografie.4 A to v situaci, kdy v domácí fotografické produkci ještě v průběhu šedesátých let dohasínala energie čerpající z impulzů předválečných avantgard, ať už máme na mysli lekci surrealismu či civilistní poetiku válečných čtyřicátých let. V oblasti dokumentární fotografie stále ještě dominoval styl klasicky komponovaných a snadno interpretovatelných momentek v duchu „poezie všedního dne“. V tomto období tzv. normalizace se jen velmi nesměle prosazoval žánr společensky kritického dokumentu. Pro generaci nezávislých autorů tvořících v sedmdesátých a osmdesátých letech proto byla daleko inspirativnější humanistická fotožurnalistika pěstovaná v okruhu fotografů mezinárodní agentury Magnum. Synonymy fotografického dokumentu se pro mnohé domácí tvůrce stala jména 8 —— 9

Odcházení 1 – 4, 1972

Henri Cartiera-Bressona (1908–2004), Wernera Bischofa (1916–1954) či Davida Seymoura (1911–1956). Cenila se nejen pohotovost a rozhodnost stisknout spoušť, ale především schopnost sociální empatie, analytický přístup k problému, práce ve větších ucelených cyklech. Mimo oficiálně publikované, často kašírované fotoreportáže vznikla řada velmi osobitých dokumentárních souborů. Především v okruhu fotografů Pavla Štechy (1944–2004), Ivo Gila (*1941) či Markéty Luskačové (*1944) se podařilo propojit prvky pohotové fotožurnalistiky se soustředěným dokumentaristickým pohledem. Ostatně Birgus sám vytvořil jedny ze svých prvních sociálně kritických a často i ironických dokumentárních snímků na komunistických manifestacích a prvomájových oslavách už během studia na gymnáziu. Jak sám vzpomíná, byla to doba, kdy příslušníci pořádkových služeb vytahovali film z aparátů či rovnou vyslýchali, proč ta či ona fotografie vůbec vznikla: „Kolem poloviny sedmdesátých let jsem začal docela intenzivně dokumentovat dění na nabubřelých komunistických slavnostech, jako byly oslavy Prvního máje, VŘSR či Vítězného února. Zajímali mě lidé, kteří tam nešli dobrovolně. Jejich tváře a výrazy, když museli něco dělat z povinnosti. A kteří třeba ještě po práci dostali do ruky rudý prapor a museli jít pochodovat na Staroměstské náměstí třeba na třicáté výročí Vítězného února. A na druhé straně jsem sledoval spontánní nadšení třeba ve skupinách příslušníků Lidových milicí a dalších prorežimních fanatiků. Bohužel tyto snímky byly ve své době nepublikovatelné. Nechtěl jsem se dostat do situace, že by třeba byly nesprávně uchopeny a interpretovány v jiném kontextu, jak se to stalo některým kolegům, třeba Daně Kyndrové, v případě knihy Sílu nám dává strana, vydané v roce 1982.“ Birgusův autentický pohled na život v ulicích se však zavrtával hlouběji, směřoval k vystižení existenciálního rozměru sledovaných situací. Podobně analytickým pohledem, doplněným o osobní a emocionální vklad, dokumentovali oficiální akce i soukromý život jeho generační souputníci Dana Kyndrová (*1955), Jaroslav Kučera (*1946) a Karel Cudlín (*1960).5 V obrazech z veřejného života, na první pohled běžných a banálních, se Birgus snažil najít, jak sám říká, „přízračnost“. Za přispění pečlivě vyhledávaných obrazových symbolů vyjadřoval své pocity, zážitky, názory a postoje k tehdejší společenské a politické situaci. Absurditu doby, ale také osobní sklíčenost a zklamání skvěle vyjadřují například už snímky otužilců z Olomouce z roku 1973 či anonymní portréty vynořující se

Ostatně problematika zpodobení individua a jeho psychologie v širších společenských souvislostech Birguse načas spojila s dalšími generačně i názorově blízkými autory Petrem Klimplem (*1956) a Josefem Pokorným (*1953). V roce 1977 se tito autoři sdružili ve skupině Dokument. Poměrně krátkou dobu, zhruba do konce sedmdesátých let, pracovali na společných projektech. Formou autentického dokumentu se snažili zpřístupnit a zaznamenat společensky okrajová a neatraktivní témata. Byl to především společný fotografický cyklus Produktivní věk, ve kterém se autoři zaměřili na životní osudy lidí mezi třicátým a čtyřicátým rokem života, často poznamenané sociálními a rodinnými problémy. Krátké setkání se sociologicky zabarvenou fotografií se v Birgusově případě odrazilo ještě v souboru dokumentárních fotografií Žižkov (1978–1979).

Formát subjektivního dokumentu splňuje například i Birgusův raný soubor Spáči, jenž vznikal od roku 1973.

Snímky z cyklu East End byly publikovány také v časopise Československá fotografie, kde zároveň vyšla i krátká recenze na Birgusovu brněnskou výstavu v Galerii mladých. Československá fotografie, č. 7, 1976, s. 308. – V roce 1976 Birgus zvítězil se snímky z cyklu East End v sedmém ročníku mezinárodní soutěže studentů vysokých škol Fotografia academica v Pardubicích. – V roce 1976 se do Británie vrátil a vytvořil další snímky. Ty byly otištěny v roce 1977 v časopise Československá fotografie.

Ján Šmok, Vladimír Birgus: Cosi nevyslovitelného (katalog výstavy), Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity, Opava 1997, s. 3.

z davu organizované manifestace k oslavám třicátého výročí převzetí moci komunisty z Prahy 1978. Společenský marasmus osmdesátých let, zrcadlící se v kulisách rozpadajících se domů a v obličejích náhodných chodců, se mu podařilo zachytit také v prostředí sovětských měst Moskva, Leningrad či Riga. Subjektivní reportážní snímky vznikaly také během jeho prázdninových pracovních pobytů v západní Evropě. Již v roce 1972 například fotografoval jak pouliční scény, tak i život v penzionu pro mentálně postižené děti v Belgii, když tam pracoval jako dobrovolný ošetřovatel.6 V roce 1975 podnikl první cestu do Velké Británie a přivezl odtud fotografie z cyklů Bradford a East End i řadu snímků do širšího souboru Spáči.7 Snímky, které tehdy vznikaly, ať už v domácím nebo i zahraničním prostředí, lze již pokládat za základ rozsáhlého cyklu, který pod názvem Cosi nevyslovitelného rozvíjí až do současnosti. Poprvé se zde divák setkává s cílenou kompoziční dekonstrukcí a obsahově promyšlenou výstavbou obrazu. Divák je také jemně upozorňován, že nejde o alegorický či inscenovaný příběh, ale že bude hlouběji vtažen do světa plného složité psychologie postav, vztahů, těžko popsatelných emocí a podvědomě známých míst. Introspektivní, a přitom široce srozumitelný přístup k fotografované realitě ocenil již v době vzniku fotografií Spáči i teoretik fotografie a pedagog Ján Šmok (1921–1997): „Zde se prostřednictvím Birgusových fotografií díváme na člověka, který se na chvíli odpoutal od okolního vesmíru a obrátil se sám k sobě, do svého vnitřního světa. Vnější tvářnost jeho existence je pro něj v dané chvíli nedůležitá, protože jeho fyzické okolí je vyměněno za nitro. Spáči tak činí i fyziologicky, uzavřením sama sebe proti světu spánkem, často v situacích, jejichž kuriozitu sice vnímá vnější pozorovatel, oni sami však nikoliv.“ 8 V následující tvorbě autor stále více tíhl k univerzalitě, ke zobecnění. Kultivaci jeho osobitého a v kontextu evropské fotografie ojedinělého fotografického výrazu podpořila mimo jiné i znalost díla dokumentaristů z okruhu tzv. Newyorské školy fotografie, jako byli William Klein (*1928), Robert Frank (*1924) nebo Diane Arbus (1923–1971). Postavy na jeho snímcích prostě už nejsou jen zdokumentovány v určitém momentu a také nepředstavují jen sebe sama. Postupně přebírají univerzální role a vystihují existenciální rozměr situace. „Lidé zachycení na Birgusových fotografiích možná vůbec osamělí ani smutní nejsou, ničím se neodlišují od ostatních, charakteristiku smutku jim vtiskl pouze fotograf svou subjektivní interpretací viděného 10 —— 11

Z cyklu Kontrapunkt, 1972â&#x20AC;&#x201C;1974

publicista a kurátor

Vladimír Birgus –Reinhold Misselbeck – Miroslav Vojtěchovský, Tschechoslowakische Fotografie der Gegenwart, Museum Ludwig Kolín nad Rýnem, Braus, Heidelberg 1990

Byly to například tyto recenze: Vladimír Birgus, Fotografie na Edinburském festivalu, Československá fotografie, 1979, č. 2, s. 61. – Vladimír Birgus, Galerie fotografů v Londýně, Československá fotografie, 1980, č. 2, s. 61. – Vladimír Birgus, Fotografické galerie. Galerie Fiolet v Amsterodamu, Československá fotografie, 1980, č. 7, s. 301. – Vladimír Birgus, Fotografie v Arles, Revue fotografie, 1981, č. 4, s. 82-84.

Byly to například tyto články: Vladimír Birgus, Mladá fotografie. Jindřich Štreit, Československá fotografie, 1978, č. 6, s. 278. – Vladimír Birgus, Fotografické svědectví Homera Sykese, Revue fotografie, 1979, č. 2, s. 24-29. – Vladimír Birgus, Aleksandras Macijauskas, Revue fotografie, 1983, č. 1, s. 33-40. – Vladimír Birgus, Eugen Wiškovský, Revue fotografie, 1984, č. 4, s. 63-69. – Vladimír Birgus, Uzavřené dílo Billa Brandta, Revue fotografie, 1985, č. 1, s. 69-73. – Vladimír Birgus, Richard Kalvar, Revue fotografie, 1987, č. 4, s. 54-59. – Vladimír Birgus, O fotografii s Williamem Kleinem, Československá fotografie, 1988, č. 6, s. 260-261. – Vladimír Birgus, Paul den Hollander, Revue fotografie, 1988, č. 3, s. 28-34. – Vladimír Birgus, Franco Fontana, Revue fotografie, 1988, č. 4, s. 48-52.

Vladimír Birgus začínal svoji kurátorskou dráhu už jako gymnaziální student v olomoucké Galerii v podloubí, kterou zpočátku tvořila jedna přízemní místnost o 35 metrech čtverečních v Denisově ulici. Přes minimální prostory i prostředky, kterými galerie disponovala, se postupně stala hojně navštěvovanou alternativou k olomouckým oficiálním výstavním institucím. V průběhu sedmdesátých let a v první polovině let osmdesátých v ní Birgus nejenom několikrát vystavoval, ale také zorganizoval jako jeden z členů rady galerie, tvořené dobrovolníky z řad mladých výtvarníků a studentů Univerzity Palackého, mnoho výstav z volného cyklu Mladá generace československé fotografie (Petr Klimpl, Milena Valušková, Jaroslav Kučera, Jindřich Štreit, Ivo Škvařil, Dana Vitásková, Miroslav Myška, Josef Pokorný, Antonín Halaš, Miroslav Ambroz, Pavel Hečko, Dana Kyndrová, Jaromír Čejka, Libor Kousal, Miroslav Machotka, Antonín Braný či Jiří Kovanic). Do výstavního programu se dostaly také expozice kanadských fotografií Viktora Koláře (*1941), inscenovaných snímků skupiny Epos, prací členů mezinárodního sdružení mladých fotografů z Lucemburska Jeune Camera International (1974) či přehlídka Deset mladých fotografů (1977), v níž byli zastoupeni především absolventi a studenti FAMU Jiří Erml (1945–2008), Milota Havránková (*1945), Martin Hruška (*1948), Juraj Lipták (*1948), Margita Mancová (*1948) a Anton Sládek (*1956) a která byla později reprízována v Canon Photo Gallery v Amsterodamu. V souvislosti s kurátorskou činností v Galerii v podloubí vznikly i některé z Birgusových prvních recenzí, které v sedmdesátých letech publikoval hlavně v Československé fotografii a Revue fotografie. S redakční praxí v obou časopisech se seznámil během univerzitních stáží, kdy také blíže poznal šéfredaktorky obou periodik. Zatímco Eva Horská z Československé fotografie byla typickým příkladem umírněné dobové novinářky, Daniela Mrázková (*1942) měla velký přehled v historii i současnosti fotografie i široké mezinárodní kontakty, kterých umně využívala při redigování velmi kvalitní Revue fotografie. Birgus přispíval od roku 1977 do rubriky Mladá fotografie, kde publikoval medailony mladých autorů. Dnes působí překvapivě začátek jeho textu k článku o Jindřichu Štreitovi (*1946): „Jméno Jindřicha Štreita je patrně většině čtenářů neznámé. Tento dvaatřicetiletý učitel žije už téměř deset let tak trochu březinovským způsobem stranou od kulturních center v Sovinci, malinké vesničce v jesenickém podhůří. Není členem žádného fotoklubu ani skupiny, soutěže příliš neobesílá a kromě jednoho nebo dvou snímků v časopise Výtvarníctvo – fotografia – film nyní vlastně poprvé publikuje v odborném časopise.“ Jindřicha Štreita už dlouho v České republice zná každý, kdo se jenom trochu zajímá o fotografii, ale v roce 1978 byl skutečně začínajícím autorem. Nejen odbornost, ale i odvahu Birgus prokázal v případě zveřejnění prvního medailonu Viktora Koláře po jeho návratu z kanadské emigrace. Od konce sedmdesátých let a po celá léta osmdesátá dál recenzoval výstavy, fotografické festivaly, ale i sbírky, muzea a galerie, které navštívil při svých cestách po Evropě.1 Na stránkách fotografických časopisů vytrvale přibližoval domácímu čtenáři tvorbu českých i zahraničních fotografů.2 S mnohými zahraničními tvůrci navázal osobní kontakty, kterých později využil při organizaci jejich výstav v Československu (Franco Fontana, Lorenzo Merlo, William Klein, Antanas Sutkus, Aleksandras Macijauskas, Romualdas Požerskis, Stefan Wojnecki aj.). Publikovat práce zahraničních fotografů ovšem tehdy nebylo snadné – například před zveřejněním medailonu Franca Fontany (*1933) požádalo vedení tiskové agentury Orbis, která časopis vydávala, pracovníky československého konzulátu v Miláně, aby se se slavným fotografem setkali a prozkoumali, zda nezastává výrazně antikomunistické postoje. Publikování medailonu Romualdase Požerskise (*1951), v němž se objevily snímky opilých lidí a náboženských poutníků, zase vyvolalo vyšetřování autora ze strany litevské tajné policie. Birgus úzce spolupracoval s polskými a litevskými fotografy, pravidelně se třeba zúčastňoval 14 —— 15

publicista a kurátor

Encyklopedie českých a slovenských fotografů, ASCO, Praha 1993

Vladimír Birgus – Jan Mlčoch, Czech Photography of the 20 th Century, KANT, Praha 2010

Vladimír Birgus, Vývoj československé fotografie v datech 1945– 1989, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1990. – Vladimír Birgus – Pavel Scheufler, Fotografie v českých zemích 1839–1999, Grada, Praha 1999. Kniha sumarizovala seriál, který pod názvem Česká fotografie v datech vycházel ve Fotografii Magazínu v letech 1997–1999. – Petr Balajka – Vladimír Birgus – Antonín Dufek – Ľudovít Hlaváč – Martin Hruška – Pavel Scheufler – Ladislav Šolc, Encyklopedie českých a slovenských fotografů, ASCO, Praha 1993. – Martin Marix Evans (ed.), Contemporary Photographers, St. James Press, New York & Detroit 1995. – Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha 1995. – Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Dodatky, Academia, Praha 2006. – Vladimír Birgus – Lea Gryze (eds.), European Photography Guide 8, European Photography, Göttingen 2003. – Václav Macek (ed.), The History of European Photography 1900–1938, Stredoeurópsky dom fotografie, Bratislava 2010.

Sbírka fotografie Uměleckoprůmyslového musea v Praze obsahuje cca 60 tisíc prací.

Rudolf Skopec, Dějiny fotografie I. 1839–1914, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou 1964. – Rudolf Skopec, Dějiny fotografie v obrazech od nejstarších dob k dnešku, Orbis, Praha 1963. – Anna Fárová – Pavel Tigrid, Československá fotografie v exilu 1939–1989, Český fond výtvarných umění, Praha 1992. – Anna Fárová, Osobnosti české fotografie I. Ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze; Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha 1974. – Vladimír Birgus – Pavel Scheufler, Fotografie v českých zemích 1839–1999, Grada Publishing, Praha 1999.

Antonín Dufek, Současná československá fotografie ze sbírek Moravské galerie (katalog výstavy), Moravská galerie v Brně, Brno 1969. – Antonín Dufek – Jaroslav Anděl – František Šmejkal, Česká fotografie 1918–1938 ze sbírek Moravské galerie (katalog výstavy), Moravská galerie v Brně, Brno 1981. – Antonín Dufek, Avantgardní fotografie 30. let na Moravě (katalog výstavy), Dům umění města Brna, Brno 1981. Repríza v Oblastní galerii výtvarného umění v Olomouci. – Antonín Dufek – Ute Eskildsen, Tschechische Fotografie 1918–1938 (katalog výstavy), Museum Folkwang, Essen 1984. Reprízy Kunstverein, Frankfurt am Main 1984; Museum moderner Kunst, Vídeň, 1984. – Antonín Dufek – Jana Teplá, Česká fotografie 1939– 1958 ze sbírky Moravské galerie v Brně (katalog výstavy), Moravská galerie v Brně, Brno 1998.

Téma avantgardní fotografie zpracoval Anděl i samostatně pro zahraniční prezentaci. Jaroslav Anděl – Anne Tucker (eds.), Czech Modernism 1900–1945 (katalog výstavy), The Museum of Fine Arts, Houston 1989. – Jaroslav Anděl (ed.), El arte de la Vanguardia en Checoslovaquia 1918–1938, IVAM, Valencia 1993. – Jaroslav Anděl, Umění pro všechny smysly. Meziválečná avantgarda v Československu. Národní galerie v Praze, 1993. – Jaroslav Anděl, Česká fotografie 1840–1950. Příběh moderního média / Czech Photography 1840–1950. A Story of a Modern Medium, KANT, Praha 2004.

Václav Macek (ed.), History of European Photography 1900–1938, Stredoeurópsky dom fotografie, Bratislava 2010

jedním ze dvou editorů fotografického průvodce European Photography Guide, zahrnujícího informace o fotografických galeriích, muzeích, školách, festivalech, časopisech, nakladatelstvích, knihkupectvích, aukcích, kurátorech a kriticích ve všech evropských zemích. Společně s Janem Mlčochem napsal texty o dějinách české fotografie do prvního komplexního přehledu evropské fotografické tvorby The History of European Photography.28 Maximální přehled a vynikající orientaci v problematice české fotografie prokázal při realizaci rozsáhlé výstavní přehlídky Česká fotografie 20. století, kterou připravil v těsné spolupráci s historikem fotografie Janem Mlčochem, Uměleckoprůmyslovým muzeem a také s Galerií hlavního města Prahy. Velká část exponátů pocházela z nejvýznamnější sbírky české fotografie, uložené v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, dále ze sbírky Moravské galerie v Brně, Památníku národního písemnictví, Muzea umění Olomouc a řady soukromých i zahraničích sbírek.29 Jedním z mnoha východisek expozice české fotografie 20. století, která se rozprostřela do tří pražských výstavních prostor Uměleckoprůmyslového muzea, Městské knihovny a Domu U Kamenného zvonu, se stala již dříve zmíněná výstava Moderní krása. Česká fotografická avantgarda 1918–1948. Autoři při sestavování scénáře výstavy samozřejmě také volně navazovali i na další výstavní a publikační projekty, které byly zaměřeny na postižení vývoje české fotografie ve dvacátém století, ať už to byly aktivity Rudolfa Skopce (1913–1975) a Petra Tauska (1927–1988), kteří se pokoušeli zahrnout českou fotografii do světového kontextu, nebo Pavla Scheuflera, jenž se zaměřil na ranou fotografii v období do roku 1918, či Anny Fárové, která věnovala pozornost především vybraným fotografickým osobnostem a do svých projektů zahrnovala i české autory tvořící v exilu. 30 Neméně důležitou činnost rozvíjel Antonín Dufek, prezentující především sbírku Moravské galerie v Brně. 31 Ve spolupráci s Jaroslavem Andělem (*1949) 32 a Františkem Šmejkalem (1937–1988) připravil rozsáhlou výstavu Česká fotografie 1918–1938 ze sbírek Moravské galerie v Brně, jež byla uvedena nejen

pedagog Paralelně s uměleckou tvorbou se Vladimír Birgus věnuje i pedagogické činnosti. Od roku 1978, kdy dokončil mimořádná studia na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU), se zde stal i odborným asistentem na katedře fotografie. Postupně převzal výuku teorie fotografie, později také dějin literatury a filmu. Vypracoval nový výukový systém, připravil textové i obrazové přehledy vývoje teorie fotografie od 19. století po současnost. Velký důraz kladl především na domácí specifika v této oblasti, zájem studentů obracel hlavně k meziválečné avantgardní fotografii i teorii. V roce 1987 převzal po teoretikovi Petru Tauskovi i přednáškový cyklus o historii fotografie, který postupně vypracoval na pětiletou výuku fotografických dějin, doplněnou o semináře kritiky a teorie. Své pedagogické aktivity v průběhu osmdesátých let rozšířil ještě o předmět skladba fotografického obrazu. Po celou dobu odborně i pedagogicky vedl ročníkové i diplomové práce studentů. Progresivním krokem, který Birgus učinil v souvislosti se svým pedagogickým angažmá na FAMU, bylo výrazné rozšíření výstavních prezentací studentských prací ve veřejných galeriích, na domácích přehlídkách či na mezinárodních festivalech.1 V sedmdesátých letech studenti vystavovali hlavně v prostorách školy a jenom sporadicky v expozicích mimo FAMU. Díky Birgusově úsilí došlo ke zviditelnění školy

Vladimír Birgus – Zdeněk Kirschner, Fotografie absolventů FAMU, Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha 1987

Byly to například tyto výstavy: Dokumentární fotografie na FAMU, uvedeno na přehlídce XI. Konfrontacje Fotograficzne, Galerie BWA, Hořov 1980. Repríza v Galerii výtvarného umění Hodonín a Domě umění města Brna v roce 1980. – Fotografie studentů FAMU, uvedeno na festivalu RIFE CILECT, Thermal, Karlovy Vary 1981. – Fotografie z pražské FAMU, Stadthalle, Oberhausen 1981. – Fotografie studentů FAMU, uvedeno na festivalu RIFE CILECT, Thermal, Karlovy Vary 1983. – Mladá československá fotografie, uvedeno na přehlídce XIV. Konfrontacje Fotograficzne, Hořov 1984. – Fotografie z FAMU, Fotografijos galerija, Kaunas, repríza na Fotografijos salonas, Vilnius 1984. – Fotografie absolventů FAMU, Dům pánů z Kunštátu, Brno 1985. – Fotografie FAMU, Dům umění města Brna, Brno 1992 (s Pavlem Diasem). – Fotografie studentů FAMU v Praze, České centrum, Sofie, repríza v Blagoevgradu a Plovdivu 1994.

Pedagogové a zaměstnanci katedry fotografie FAMU (Jiří Všetečka, Fred Kramer, Vladimír Kozlík, Clifford Seidling, Vladimír Birgus, Pavel Štecha, Antonín Braný, Jaroslav Krejčí, Zdeněk Virt, Ján Šmok, Jaroslav Šimek, Václava Vrábová, Libuše Šimková), Praha 1982, foto Ludmila Kubíková

26 —— 27

pedagog

Vernisáž výstavy 20 let Institutu tvůrčí fotografie v brněnské Redutě, 2010, foto Pavel Mára

a jejich výsledků nejen u nás, ale především v zahraničí. V osmdesátých letech, ještě před pádem železné opony, se mu podařilo navázat spolupráci s fotografickými školami v Mnichově a Amsterodamu, podobně jako z iniciativy Pavla Štechy vznikla pravidelná výměna výstav a studentů se školou ve Stockholmu.2 Posluchači i pedagogové katedry fotografie tak měli v tehdejší době zcela výjimečnou možnost jezdit na krátkodobé reciproční návštěvy západoevropských škol a vystavovat v zahraničí. Intenzivní kontakty existovaly také s Polskem (především s Akademií výtvarných umění v Poznani) a Litvou. Katedra fotografie se postupně otevírala světu a získávala mezinárodní renomé. Miroslav Vojtěchovský, který po „listopadu 1989“ vystřídal Jaroslava Rajzíka (*1940) ve funkci jejího vedoucího (Rajzík se stal po Šmokovi druhým vedoucím katedry v roce 1987), ještě rozšířil internacionální spolupráci i počty domácích a zahraničních výstav. Zavedl výuku v angličtině pro zahraniční studenty. Stále více českých a slovenských studentů vyjíždělo na zahraniční stáže, obdobně ale také vzrůstal počet cizinců, kteří na škole pobývali několik měsíců či celý rok v rámci různých stipendií. Ke stávajícím pedagogům Jánu Šmokovi, Jaroslavu Rajzíkovi, Pavlu Štechovi, Miroslavu Vojtěchovskému, Pavlu Diasovi, Vladimíru Kozlíkovi (*1953),

Byly to fotografické školy Bayerische Staatslehranstalt für Photographie v Mnichově, Gerrit Rietveld Academy v Amsterodamu a Nordens Fotoskola ve Stockholmu.

Brusel 1972 32 —— 33

Praha 1980

Leningrad 1982 66 —— 67

Petrohrad 1992

78 —— 79

Vilnius 2004

Kyrgyzstán 1981 92 —— 93

Reisseck 1998

Sydney 2007 120 —— 121

Miami Beach 2012 136 —— 137

Nice 2010

Toronto 2012 150 —— 151

Vladimír Birgus, foto Viktor Chlad, © Lidové noviny 2012

rozhovor Vladimíre, fotografii se věnuješ dlouhou dobu. Kdy ses o ni začal zajímat vážněji? Fotografií jsem se začal aktivně zabývat už coby žák základní školy v Příboře. Navštěvoval jsem tehdy fotografický kroužek, který vedl Rudolf Jarnot. Byl to, a stále je, vynikající člověk zapálený jak pro amatérskou fotografii, tak i pro turistiku nebo cyklistiku. Díky němu jsem se začal fotografií hlouběji zabývat. Chodilo nás k němu tehdy zhruba šest nebo sedm kluků, z nichž se vedle mne později začal fotografii profesionálně věnovat ještě jeden, Ladislav Šmitke. Začali jsme získávat první úspěchy na dětských a mládežnických soutěžích. Ohromně důležité pro mě bylo ocenění na celostátní dětské soutěži. Dostal jsem se tehdy jako jedenáctiletý kluk z malého města do Prahy, kde jsem se setkal s takovými osobnostmi fotografie, jako byli Rudolf Skopec nebo Karel Hájek. To byly zásadní impulsy.

Jak pokračovala tvá cesta ke zdokonalení? Každoročně jsem se účastnil soutěží pro mladé tvůrce. Byla to třeba Junior Foto Teplice nebo fotografické přehlídky v Moravské Třebové. Tam také vznikala přátelství na celý život. Seznámil jsem se tak například s Danou Kyndrovou, Josefem Pokorným, Petrem Klimplem. Později se z těchto přátelských vztahů vyvinula užší spolupráce. V případě Josefa Pokorného, Petra Klimpla a mne to bylo společné fotografování ve skupině Dokument. Rád vzpomínám na několikadenní semináře, které soutěže a přehlídky doprovázely.

Na soutěžích jsi vystupoval v době tzv. normalizace. Pociťoval jsi nějaké politické tlaky? Bylo zajímavé, že třeba v Olomouci, kde se ve velmi politicky tuhých sedmdesátých a osmdesátých letech konaly národní přehlídky amatérské fotografie, bývali nezřídka oceňováni autoři, jako byl Jindřich Štreit nebo i řada dalších, kteří nezatěžovali svá díla ideologicky nebo politicky. Naopak někdy to byla díla společensky kritická. To bylo z velké části dáno i složením poroty, kde pravidelně zasedali Ján Šmok, Miloslav Stibor nebo Jiří Macků, který se dobře orientoval ve světové fotografii. Česká amatérská fotografie sedmdesátých a osmdesátých let byla dobře organizována, ve své špičce kvalitní a nebyla tak ideologicky poznamenána jako třeba dobová literatura nebo film. Rozhodně nestála v čele pozornosti komunistických papalášů.

Mimo vlastní fotografování ses postupně stal i kurátorem výstav. Jak k tomu došlo? Během studií na gymnáziu v Olomouci jsem navázal spolupráci s Galerií v podloubí. Bylo to zase díky přátelským vztahům. Do stejného ročníku se mnou totiž chodila Marcela Korhoňová, dnes Švařilová, která galerii prakticky vedla. Opět se zde potvrdilo pravidlo, že pod svícnem bývá největší tma. Galerie totiž oficiálně patřila Okresnímu výboru Socialistického svazu mládeže, přesto se v ní dařilo uspořádat výstavy, které by jinde neprošly. Párkrát jsme museli sundat nějaké exponáty a jednou či dvakrát zavřít celou výstavu hned po otevření, ale většina expozic prošla bez problémů. Já jsem tam měl na starosti fotografické expozice. V galerii vystavovali Dana Kyndrová, Jaroslav Kučera, Miroslav Machotka, Jindřich Štreit či Viktor Kolář. V malé místnosti v centru města se podařilo sestavit dobrý výstavní program, hodně pomáhali přátelé, třeba Ilona Chválová, Josef Hejný, Oldřich Šembera, později Yvonna Boháčová, která také v osmdesátých letech převzala vedení galerie.

Velkou část dětství jsi prožil v Příboře. Jak ses dostal do Olomouce? Díky tátovi, který byl v letech 1945–1948 ředitelem Slovanského gymnázia v Olomouci a měl to město moc rád. 152 —— 153

život v datech 1954 — Vladimír Birgus se narodil 5. května 1954 ve Frýdku-Místku. Mládí strávil v Příboře. V rodině se výtvarným uměním nikdo cíleně nezabýval. Otec Josef (1905–1985) působil na katedře germanistiky Univerzity Palackého v Olomouci, matka Jarmila (1912–1986) byla učitelkou v Příboře, bratr Jan (*1941) se stal lékařem, sestra Jarmila (*1943) vystudovala lingvistku. Vladimír tíhl od dětství k literárnímu projevu, již na základní škole jej bavilo psaní.

1964 — První pokusy s fotografií. Jako žák čtvrté třídy začal fotografovat rodinným fotoaparátem Flexaret. Začal také navštěvovat fotokroužek při základní škole na Jičínské ulici v Příboře, který vedl příborský fotograf Rudolf Jarnot (*1934).

1965 — Jako jedenáctiletý získává výhru v celostátní fotografické dětské soutěži. Spolu s ostatními oceněnými dětskými fotografy byl pozván do Domu dětí na Pražský hrad. Zde se zúčastnil semináře o dětské fotografii. Iniciační setkání s teoretikem fotografie Rudolfem Skopcem (1913–1975) a fotografem Karlem Hájkem (1900–1978).

1969 –1973 — S rodiči se přestěhoval z Příbora do Olomouce. Studium na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně. V roce 1971 první samostatná výstava v olomoucké Galerii v podloubí. V průběhu následujících let zde Birgus představil své práce ještě několikrát a připravil řadu fotografických výstav. Vedle inscenovaných fotografií vznikají první dokumentární snímky se sociální tématikou (například z domova důchodců v Července). Byl členem olomouckého ARS klubu.

1972 — S Janou Ployharovou a Pavlem Danelem vystavoval v Praze v Divadle Rokoko a v Ostravě ve výstavní síni Fotochemy.

1973 — Zahajuje studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v oboru „literatura-divadlo-film“. Současně začíná dojíždět do Prahy k profesoru Jánu Šmokovi do takzvané „školičky“. Šlo o fotografický obor při Lidové škole umění v Biskupské ulici, jakousi přípravku na FAMU. Zde se seznámil nejen s technickou nebo výtvarnou stránkou fotografie, ale diskutoval i o filozofii, názorech a životních postojích. 1974 — Poprvé vystavoval se svým pozdějším souputníkem ze skupiny Dokument Josefem Pokorným v olomoucké Galerii v podloubí. Také se přihlásil na Filmovou a televizní fakultu Akademii múzických umění v Praze. U přijímacích zkoušek na obor fotografie uspěl na prvním místě. Nechtěl se však vzdát studia v Olomouci. S pomocí profesora Šmoka získal možnost mimořádného a souběžného studia na obou vysokých školách. V Olomouci studoval dál podle individuálního studijního plánu, do Prahy na FAMU dojížděl na přednášky jednou až dvakrát týdně. Školní povinné praxe absolvoval v redakcích časopisů Revue fotografie a Československá fotografie.

1975 — Prázdninový pracovní pobyt na dobrovolnickém workcampu v Anglii. Vznikají snímky z Bradfordu a z londýnské čtvrti East End.

V Sofii, 1977, foto Jaroslav Lískovec

výstavy, publikace a články autorské výstavy 1971 Galerie v podloubí, Olomouc 1972 Divadlo Rokoko, Praha Výstavní síň Fotochema, Praha 1974 Galerie v podloubí, Olomouc 1975 Výstavní síň Fotochema, Ostrava 1976 Galerie mladých, Brno Galerie v podloubí, Olomouc 1978 Komorná galéria fotografie, Žilina Národní dům, Prostějov Výstavní síň Fotochema, Ostrava 1979 Galerie v podloubí, Olomouc BWA (Biuro Wystaw Artystycznych), XI. Konfrontacje Fotograficzne, Gorzów Wielkopolski 1980 Malá galerie Československého spisovatele, Praha 1981 Fotografijos salon, Vilnius (s Ondřejem Kavanem) Fotografijos galerija, Kaunas (s Ondřejem Kavanem) Fotografijos museos, Šiauliai 1983 Galéria F, Banská Bystrica (s Josefem Pokorným) 1984 Galeria ZPAF, Gorzów Wielkopolski Výstavní síň Fotochema, Praha 1985 Výstavní síň SČF, Česká Lípa Canon Photo Gallery, Amsterodam

1997 Pražský dům fotografie, Praha Galerie 4, Cheb Dům umění města Brna, Brno Slezské zemské muzeum, Opava Galerie Opera, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava 1998 Galerie Caesar, Olomouc 1999 Galerie Stará pošta, Nový Jičín Malá výstavní síň, Liberec 2000 Galerie Maceanas, Plzeň 2001 Centrum kultury „Zamek“, Poznań Galeria pf, Poznań 2003 Pražský dům fotografie, Galerie Oskara Kokoschky, Praha Tschechisches Zentrum, Berlín BWA – Galeria Sztuki Wspólczesnej, Vratislav Galerie Kolo, Kyjev 2004 Muzej sovremennoj istorii Rosii, Fotobiennale 2004, Moskva Prospektos fotografijos galeria, Vilnius

2012 Lódźski Dom Kultury, Fotofestiwal, Lódź

Galeria Camelot, Krakov Centre culturel tchéque, Paříž Galeria fotografii BB, Bielsko-Biala 2005 Východočeská galerie, Pardubice Galerie Žlutá ponorka, Znojmo

1988 Stara galeria ZPAF, Varšava

Galerie Nova, Košice

Galerie 4, Cheb (s Petrem Klimplem a Josefem Pokorným) 1990 Salzburg College, Salcburg Galerie Mathurin, Tours Výstavní síň Foma, Praha 1992 Fotogalerie im Haus Böhl, Eisenach

2010 Galerie Opera, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava 2011 Malá galerie České spořitelny, Kladno

Galeria Rigo, Novigrad

Komorní galerie fotografie Jaromíra Funkeho, Dům pánů z Kunštátu, Brno (s Petrem Klimplem a Josefem Pokorným)

Dom umenia, 19. Mesiac fotografie, 19. ročník, Bratislava

Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice

1986 Kellergalerie, München (s Wolfgangem Zurbornem) Museum für Photographie, Braunschweig (s Petrem Klimplem a Josefem Pokorným)

Autorská výstava v Domě umění v Bratislavě, 2009

Foto galeria Lang, Samobor Městské divadlo, Funkeho Kolín, Kolín 2006 Galerie na radnici, Příbor Městské muzeum, Fotografický festival, Moravská Třebová Tschechisches Zentrum, Monat der Fotografie, Vídeň 2007 Výstavní síň Foma Bohemia, Hradec Králové Galeriea Badrov, Zagreb 2009 Europeans. Photographs by Vladimír Birgus, Jindřich Marco and Jindřich Štreit, Leica Gallery, New York

Muzeum a galerie Novojičínska, Žerotínský zámek, Nový Jičín Europeans – Vladimír Birgus, Jindřich Marco, Jindřich Štreit, Monat der Fotografie, Tschechisches Zentrum + Bank Austria, Vídeň 2014 Dům umění, Opava Muzeum umění Olomouc

skupinové výstavy (výběr)

1984 Česká výtvarná fotografie, Galerie„d“, Praha Aspects of Czechoslovak Photography, Thackrey and Robertson Gallery, San Francisco Salon Zaproszonych, BWA (Biuro Wystaw Artystycznych), Lodž Dokument, 14. Konfrontacje fotograficzne, Gorzów Wielkopolski 1985 27 Contemporary Czechoslovakian Photography, The Photographers’ Gallery, London (Bristol) Il nudo nella fotografia dell’ Est Europeo, Torino Fotografia 85, Accademia Albertina, Torino (Amsterdam)

1970 Young Photographers Show Europe, München (1970–1976)

1986 Tělo v československé fotografii, Muzeum Kroměřížska, Kroměříž

1974 Fotografia academica, Pardubice (1974–1976)

Salon Zaproszonych, BWA (Biuro Wystaw Artystycznych), Lodž

1976 Portrét v současné moravské fotografii, Galerie výtvarného umění, Hodonín 1978 Skupina Dokument, Galerie mladých, Brno 1979 Jeunes Photographes, Galerie Aréne, RIP, Arles 11. Konfrontacje fotograficzne, Gorzów Wielkopolski

Galerie V8, Kolín n. R.

1980 Jeunes Photographes, Galerie Aréne, RIP, Arles

1993 Galerie Friedrichstrasse, Berlín

Leica Gallery Prague, Praha

1981 Fotografie 81, Galerie Na Újezdě, Praha

1996 České centrum, Dom umenia, Mesiac fotografie, Bratislava

Stara Galeria ZPAF, V. Warszawski Festiwal Fotografii Artystycznej, Varšava

FM, Siegen

1982 Aktuální fotografie ze sbírek Moravské galerie, Moravská galerie, Brno

East European Photography, Galerie Aréne, Arles

Jeunes Photographes Tchéque, Galerie Aréne, Arles 1987 Užité umění výtvarných umělců do 35 let, Mánes, Praha Aktuální fotografie 2 – Okamžik, Moravská galerie, Brno (Cheb, Bechyně, Žďár nad Sázavou) 1988 Photographs by Teachers and Students of FAMU in Prague, Helsinki Salon Zaproszonych, BWA (Biuro Wystaw Artystycznych), Lodž

166 —— 167

vladimír birgus fotografie 1972 — 2014 texty — Štěpánka Bieleszová grafický design — Petr Šmalec předtisková příprava — Karel Kerlický, Petr Šmalec tisk — PB Tisk Příbram fotografie ze sbírky Muzea umění Olomouc — s. 43, 46, 53, 59, 67, 75, 78, 93, 95, 98, 100, 108-109, 120, 125, 128-129, 133, 141, 144 fotografie ze sbírky autora — s. 33-42, 44-45, 47-52, 54-58, 60-66, 68-74, 76-77, 79-92, 94-97, 99,101-107, 110-119, 121-124, 126-127, 130-132, 134-140, 142-143, 145-151 knihu posuzovali — Mgr. Josef Moucha, doc. Mgr. Václav Podestát, prof. Mgr. Jindřich Štreit, prof. Mgr. Miroslav Vojtěchovský Vydalo nakladatelství KANT ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc © 2014 Muzeum umění Olomouc (Denisova 47, 771 11 Olomouc | www.olmuart.cz) © 2014 KANT – Karel Kerlický (Kladenská 29, 160 00 Praha 6 | www.kant-books.cz) ISBN 978-80-87149-71-3 (Muzeum umění Olomouc) ISBN 9878-80-7437-130-1 (KANT – Karel Kerlický) English edition also available through ARTBOOK / D.A.P. (155 Sixth Avenue, New York, N. Y. 10013, USA, www.artbook.com)

Štěpánka Bieleszová (*1971) vystudovala dějiny umění

na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1990 –1995). Od roku 1995 působí v Muzeu umění Olomouc jako kurátorka výstavních projektů, od roku 2007 také jako kurátorka sbírky fotografie. Podílela se na vydání monografií českých fotografů Miloslava Stibora (2007) a Jaroslava Vávry (2011). Je autorkou publikace Civilizované iluze, ve které odborně zpracovala fotografickou sbírku Muzea umění Olomouc, která reprezentuje vývoj české fotografie od 19. do 21. století. Významná je také její práce na řadě dalších fotografických katalogů a výstav (Michal Macků. Fotografie, uhlotisky, skleněné geláže, 2007; Milena Valušková. Bez ohledu na mě, 2007; Michal Kalhous. Dobrý den pane sousede, 2012) a dalších projektech (Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989, 2009; Nechci v kleci. České a slovenské umění 1970–1989, 2008). Spolupracuje s olomouckou galerií Caesar (výstava Konkrétní a surové. Pocta Arsénu Pohribnému, 2008) a Univerzitou Palackého v Olomouci (Výchova a vzdělávání dospělých v oblasti fotografie, 2014). Podílela se i na přípravě výstavy Česká fotografie 20. století (Bonn 2009). S fotografem Jindřichem Štreitem realizuje od roku 2009 cyklus výstav začínajících fotografů v Galerii Café Amadeus v Arcidiecézním muzeu v Olomouci.

birgus

—————— 2014

Vladimír Birgus (*1954) patří už dlouho k významným osob-

nostem české i evropské fotografie. V této oblasti zastává hned několik náročných rolí. Od fotografa a publicisty až po historika fotografie a pedagoga. S jeho jménem je spjata řada reprezentativních projektů, především souhrnné expozice a knihy Moderní krása – Česká fotografická avantgarda 1918–1948 a Česká fotografie 20. století, které zásadním způsobem pomohly prosadit dílo řady českých fotografů v zahraničním kontextu. V minulosti zhodnotil také tvorbu Františka Drtikola, Jaroslava Rösslera či Eugena Wiškovského. Jako fotograf dosáhl mezinárodního renomé, má za sebou desítky domácích i zahraničních vystoupení a jeho tvorba je zastoupena v řadě významných sbírek. Od konce sedmdesátých let systematicky rozšiřuje cyklus fotografií Cosi nevyslovitelného, ve kterém organicky propojuje prvky sociologického dokumentu se subjektivním pohledem. Své fotografie navíc obohacuje o řadu vizuálních metafor a znaků, jejichž psychologický a emotivní význam podtrhuje symbolicky použitou barevností fotografie. Existenciální a dramatické scény z jeho fotografií se odehrávají v ulicích velkých evropských měst na pozadí obyčejných dnů a pomalu proudících dějin… „Přestože autor nikdy nearanžuje a spoléhá jen na nalézání přízračných okamžiků mnohdy zdánlivě zcela obyčejných scén, v nichž se spojuje reálno se surreálnem, rád pracuje se symbolikou, pečlivě volí výslednou kompozici, využívá tonálních a barevných kontrastů velkých ploch i drobných detailů, do obrazu nezřídka zapojuje i stíny, ale divákovi v konečném vyznění ponechává tolik důležitý svobodný prostor pro vlastní výklad naznačeného. Jeho nejednoznačné příběhy jsou obrazové, nikoliv literární. Znepokojují nás naznačeným dějem, který každý můžeme vnímat s různě odlišnou intenzitou. Mívají totiž několik rovin. Jsou o autorových a přeneseně o našich pocitech a náladách, často jsou o samotě uprostřed davů, ale jsou i o skrytých touhách, o našem niterném stavu, který nosíme s různou intenzitou ve svých duších.“ / Tomáš Pospěch

kód