24
TRIENÁLE SEFO VSTUPUJE DO SVÉ DRUHÉ FÁZE Hlavní expozice Trienále SEFO 2021 nese název Universum – stejně jako celek všech výstav a programů, které do jeho rámce spadají. Může to indikovat ambici, kterou samozřejmě máme, kterou má každé muzeum, snažící se ze své podstaty pojmout svět. Která však zahrnuje jistotu, že se nám to nikdy nepodaří. Může také ale jít – a jde – o výraz jistoty toho, že na jakkoli velké rámce jedinec aspiruje, vždy je součástí kolektivu. Ve světě, který obýváme, už do něj přitom nezahrnujeme jen další lidi, takzvaně rozumné či myslící bytosti, ale také všechny živé i neživé entity, věci, situace, události. Ty všechny spolu koexistují, navzájem se ovlivňují – a ovlivňují také člověka a jeho způsob uvažování i bytí ve světě. Každý záchvěv emoce, každé gesto nebo situace, kterou procházíme, ovlivňuje to, jak o tom, co vidíme, přemýšlíme. Vizuální umění je často chápáno jako distancované – nelze se jej dotknout, nevoní, nechutná. I ono ale evokuje hmatové kvality. Některé povrchy téměř hladíme očima. Taková může být malba Zdeňka Trse, také ale „recyklovaná“ plátna Pavla Büchlera – i když v jejich
případě po povrchu spíše škobrtáme. Zvuk naopak emoce vzbuzuje rychle a téměř přirozeně. Reagujeme na něj často pohybem – jako na latinskoamerické melodie, které ve své instalaci použil Ádám Kokesch. Jindy ovlivňují přímo rytmus našeho těla – tak je tomu u videa Anny Witt, které rezonuje tlukotem srdce. Některé objekty bychom chtěli vzít do rukou – zvláště po tom volají ty antropomorfní jako třeba dětské figury/ kanopy Tei Smetanové. Jiné vytvářejí zázemí, ve kterém se bezpečně zabydlujeme – jako v ateliéru Gábora Koóse, nebo naopak ztrácíme (i když jen imaginativně) – jako ve VR prostředí Karola Pomykaly. Umění je mnohovrstevnaté, určené smyslům, nejen intelektu. A nabízí nekonečný počet možných reakcí. To, co těší mne, nemusí těšit nikoho jiného – ale přesto mám právo na sdílený prožitek apelovat. Alespoň potud, pokud jsme všichni součástí stejného společenství. Jakkoli osobní, prožitek umění, konkrétního uměleckého díla, vždy souvisí s hodnotami, které právě jako člen tohoto společenství vyznávám. Můžu se mýlit, ale přesto musím
stále doufat – jinak bych byla zůstala zcela sama. Tyto dvě intuice, a sice že můj výběr odpovídá mému vlastnímu vkusu, a zároveň, že je tak trochu obecný a sdílený, že mám „pravdu“, když si něco myslím, je podstatou lidské kultury. Proto je také tak zajímavá a nikdy nás neomrzí ji pozorovat. Podobně jako přirozený svět, svět zvířat, počasí, zemský ekosystém nebo vesmír. Pro ně všechny, pro „všechno“, pro universum, platí, že začíná jednou drobnou věcí a končí u jejich spektra, respektive naopak. Tímto způsobem zacházíme také s našim universem, naší expozicí – a pro podzimní měsíce plánujeme systém její reinstalace. Obměny se týkají instalací či děl Uršuly Berlot-Pompe, Joanny Leszczyńské, Karola Pomykaly či Jaroslawa Grulkowského. Připravovány jsou ale také dva podstatnější vstupy: Mikrokosmos Gábora Koóse a Předobrazy – paralely Gabriely Elbelové. Barbora Kundračíková šéfkurátorka Trienále SEFO 2021
