Od Tiziana po Warhola | Muzeum umění Olomouc 1951—2011

Muzeum umění Olomouc 1951–2011

Pavel Zatloukal ed.

Galerie výtvarného umění v Olomouci, předchůdkyně dnešního Muzea umění, byla založena před šedesáti lety, v roce 1951. Přesto není možné říci, že tato veřejná sbírkotvorná a výstavní instituce vznikla pouze tímto jednorázovým aktem. Její založení do značné míry představovalo vyústění kontinuity sahající až do 16. století. Úvodní kapitoly této knihy jsou pokusem vysledovat dějiny olomouckého Muzea umění na pozadí a na základě širších vztahů a peripetií kolem sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku a Kroměřížsku. Osudy olomouckého muzea jsou totiž velmi těsně spjaté se sbírkami starého umění olomouckého arcibiskupství jak v olomoucké rezidenci, tak na kroměřížském zámku. Muzeum umění Olomouc dnes pečuje o zhruba 170 tisíc uměleckých děl státní, církevní i soukromé provenience od starého umění přes výtvarnou kulturu 19. a 20. století až po díla současnosti. V katalogové části knihy je reprezentuje 777 ukázek ze všech sbírkových okruhů. Kromě toho tady čtenář nalezne statě věnované muzejní knihovně, archivu, edukační a lektorské činnosti, jakož i soupisy muzejních výstav a publikací.

Muzeum umění Olomouc ����–����

Muzeum

umění Olomouc 1951–2011

Pavel Zatloukal editor

Olomouc 2012

Výstava

Od Tiziana po Warhola Muzeum umění Olomouc ����–���� 25. říjen 2012 – 31. březen 2013 Olomouc, Václavské nám. 3 – Denisova 47

1. Staré umění Arcidiecézní muzeum Olomouc

2. Výtvarná kultura 19. století Muzeum moderního umění

3. Výtvarná kultura 1890–1947 Muzeum moderního umění

4. Výtvarná kultura 1948–2011 Muzeum moderního umění

5. Dokumentace Muzeum moderního umění

Koncepce a kurátoři Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Ondřej Zatloukal, Pavel Zatloukal Odborná spolupráce Hana Bartošová, Štěpánka Bieleszová, Marta Perůtková, Jakub Potůček, Gina Renotière, Anežka Šimková Restaurování a konzervace exponátů Marie Dočekalová, Karel Říhovský, Dalibor Sedlák, Karel Stretti, Radomír Surma, Libuše Vybíralová, Ondřej Žák Architektonické řešení Marek Novák Grafické řešení Beata Rakowská, Petr Šmalec Instalace Vlastimil Sedláček, Filip Šindelář, Ondřej Žák Propagace Petr Bielesz

Publikace

Muzeum umění Olomouc 1951–2011 Editor Pavel Zatloukal Texty Hana Bartošová, Petr Bielesz, Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Roman Ludva, Cyril Měsíc, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Marek Šobáň, Ondřej Zatloukal, Pavel Zatloukal Fotografie Vladimír Bittner (413), Lumír Čuřík (1–2, 34, 50, 87, 89–90, 103–107, 113, 133, 160, 188, 191, 202, 205–206, 212, 216–217, 220–222, 224, 226, 232, 235–237, 239–243, 245–248, 254, 256, 259, 261, 264, 271–274, 277, 279, 281–282, 284–285, 287–288, 290, 295, 297, 300, 306–308, 312, 314–316, 318–320, 322–330, 336–338, 340, 344–345, 347–363, 365, 367–369, 371–375, 379–383, 385–389, 392–401, 408, 420, 422), Ladislav Daniel (17) , Design4function, s. r. o. (108–112), Ester Havlová (418), Tomáš Jemelka (64, 162), Jaroslav Juryšek (37, 70–71), Muzeum umění Olomouc (3, 5, 7, 24, 28–29, 32, 38, 48, 58–59, 62, 68–69, 73, 76–77, 80–81, 86, 88, 93, 95, 124, 127, 136, 141, 180, 184, 187, 238, 251, 257, 267, 283, 286, 291, 298, 305, 313, 364, 376–378, 402, 406, 411–412, 423–434, 541, 653), Jan Navrátil (74), Markéta Ondrušková (6, 11, 21–22, 61, 96, 99, 102, 120, 134, 138, 151, 161, 163, 165, 167, 172, 174, 181, 213, 219, 231, 234, 258, 404, 417), Ivo Přeček (25–26, 54, 57, 60, 67, 72, 75, 78–79, 84–85, 100, 131–132, 143, 148–149, 152, 155, 169–171, 173, 183, 185–186, 192, 194–195, 198, 218, 230, 233, 244, 249–250, 252–253, 255, 260, 262–263, 265–266, 268–270, 275, 278, 280, 289, 292–294, 296, 299, 301 304, 309–311, 317, 321–322, 333–335, 339, 341–342, 346, 366, 370, 384, 390–391, 414–416), Jiří Putta (91), Dalibor Sedlák (159), Zdeněk Sodoma (10, 12–16, 18–19, 23, 36, 56, 97–98, 101, 114–119, 121–123, 125–126, 128–130, 135, 137, 139–140, 142, 144–147, 150, 153–158, 164, 166, 168, 175–179, 182, 189–190, 193, 196–197, 199–201, 203–204, 207–211, 214–215, 223, 225, 227–229, 255, 332, 343, 403, 405, 407, 409, 419, 421), soukromý majetek (33, 39–44, 47, 82), Soprintendenza per i Beni Artistici e Storici di Roma (94), Státní okresní archiv Olomouc (4, 30–31, 45–46, 51), Státní zámek Veltrusy (20), Vědecká knihovna v Olomouci (27, 35), Aleš Veselý (92), Vlastivědné muzeum

v Olomouci (9, 49, 52–53, 55, 63, 65–66, 83, 410), Zemský archiv v Opavě (8) Výběr z literatury Marek Perůtka, Pavel Zatloukal Redakce a rejstřík Marek Perůtka Technický redaktor Michal Soukup Obálka, grafická úprava a předtisková příprava Petr Šmalec Tisk GRASPO CZ, a.�s.

Náklad 740 Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2012 ISBN 978-80-87149-63-8 © Muzeum umění Olomouc, 2012

Poděkování za nezištnou spolupráci Jan Březina — Tomáš Černoušek — Ladislav Daniel — Karel Dolák — Antonín Dufek — Pavel Herynek — Josef Chloupek — Rudolf Kopečný — Čestmír Kučera Ivan Langer — Valdemar Macharáček — Lubor Machytka — Martin Novotný — Milan Obenaus — Jiří Pelcl — Miroslav Střelec — Ludvík Ševeček — Milan Togner Jiří Valoch — Leoš Viktorin — Radomil Zapletal — Jiří Žlebek

Výtvarná díla, knihy, dokumentaci a archiválie v průběhu šedesáti let muzeu darovali David Adamec — Karel Adamus — Alena Andrová-Hoplíčková — Irena Armutidisová — Otto Babler — Božena Bajáková — Blažej Baláž — Mária Balážová Marie Bartoňková-Drábková — Otto Bébar — Stanislav Běhal — Věra Josefa Běhalová — František Bělohlávek — Aljo Beran — Zdeněk Beran — Josef Bieberle Štěpánka Bieleszová — Silvia Billeter — Vladimír Birgus — Marie Blabolilová — Vlastimil Blaťák — Milan Bočkay — Klára Bočkayová — Yvonna Boháčová Helena Bochořáková-Dittrichová — Christl Bolterauer — Jindřich Boška — Véronique Bourgoin — Dagmar Brichcínová — Eugen Brikcius — Veronika Bromová Pavel Büchler — Jakub Cigler — Václav Cigler — Sophie Curtil — Miloš Cvach — Tomáš Černoušek — Ludmila Černoušková — Emil Černý — Ladislav Daněk Mária Danielová — Jiří David — Hugo Demartini — Ferdinand Dobeš — Milan Dobeš — František Dörfl — Luděk Dohnal — Ivo Dostál — Antonín Drábek — Kamil Drabina Eva Droppová — Antonín Dufek — Emilie Dvorská — Petr Dvořáček — Jiří Emler — Marie Ermlová — Anna Fárová — Rudolf Fila — Martin Findeis — Agneša Fojtíková Eva Frýdlová — Eva Fuková — Tomáš Fürst — Alena Gállová — Gino Gandini — Milan Grygar — Štěpán Grygar — Terry Haass — Paula Haičmanová — Jan Hajn Olaf Hanel — Jiří Hanke — Detlef Hartung — Jiří Hastík — Jarmila Havlíčková — Vladimír Havlík — Vladimír Havrilla — Pavel Hayek — Jana Hebnarová — Vlastimil Helcl Marina Herrmann — Jan Herynek — Pavel Herynek — V. V. Hlava — Eva Hliněnská — Ivo Hlobil — Rudolf Hocke — Luc Hoenraet — Táňa Hojčová — Miloslav Holec Pavel Holouš — Helena Hoplíčková — Bohuslav Horák — Františka Houžvičková — Růžena Hrbková — Miroslav Hucek — Otakar Hudeček — Jiří Hůla — Roland Huter Zdeněk Hynek — Šárka Hynková-Huser — Dalibor Chatrný — Josef Chloupek — Marie Chmelíková — Marie Chrástecká — Adéla Imreczeová — Jozef Jankovič Lubomír Jarcovják — Lukáš Jasanský — Pavel Jasanský — Jan Jemelka — Václav Jirásek — Boris Jirků — Alice Johnová — Petr Jochmann — György Jovánovics Helena Kalábová — Michal Kalhous — Jan Kaplický — Karel Kašpařík — Michal Kern ml. — Karel Kinský — Martin Klimeš — Svatopluk Klimeš — Lenka Klodová Jan Knap — Milan Knížák — Jan Koblasa — František Kobza — Jiří Hynek Kocman — Vladimír Kodovský — Július Kodrík — Walther König — Vladimír Kokolia Bohumír Kolář — Jiří Kolář — Běla Kolářová — Pavel Konečný — Viktor Kopasz — Vladimír Kordoš — Pavel Kosek — Inge Kosková — Zdena Kotíková — Miroslav Koupil František Koutek — Simona Koutníčková — Miroslav Koval — Anežka Kovalová — Márta Kovalovszky — Jiří Kovanda — Jaroslav Kovář — Marek Kovařík Slavoj Kovařík — František Kozák — Milan Kozelka — Vladimír Kozlík — Ivan Krajíček — Oldřich Králík — Heda Krásná — Radoslav Kratina — Libuše Kratochvílová Zdenka Krausová — Jaroslav Krbůšek — Jana Krejčová — Petr Krejzek — Jiří Krtička — Jiří Křenek — Josef Kšír — Vlasta Kubátová — Jan Kubíček — Jiří Kubový Jaroslav Kučera — Zdeněk Kučera — Bruno Kuhlmann — Josef Kulička — Bohumír Kupka — Petr Kutra — Radoslav Kutra — Dana Kyndrová — Ladislav Lamač Dáša Lasotová — Tobias Ledergerber — Anselmo Legnani — Otakar Lenhart — Bohumila Lenhartová — Zdeněk Lhoták — Jiří Lindovský — Michal Macků Zdeněk Macháček — Valdemar Macharáček — Ludmila Machytková — Václav Malina — Petr Mareš — Kateřina Marková — Cecilie Marková — Jan Maršálek Přemysl Martinec — Drahomíra Martinková — Jiří Mašín — Jarmila Matulová — David Medek — Juraj Meliš — Otylie Menšíková — Jan Merta — Růžena Mertová Jan Měřička — Ondřej Michálek — Igor Minárik — Jan Mlčoch — Jiří Mrázek — Matthias Mücke — Roman Muselík — Miroslav Myška — Alena Nádvorníková Evženie Navrátilová — Michal Nesázal — Günter Nosch — Blanka Nováková — Karel Novosad — Morgan O’Hara — Nora Obrtelová — Leonid Ochrymčuk Bohuslava Olešová — Jiří Olič — Libuše Olšáková — Evžen Opatrný — Blanka Országová — Maria Magdalena Otamendi de Olaciregui — Ivan Ouhel — Eduard Ovčáček Josef Pacík — Ludmila Padrtová — Jaromír Palas — Marian Palla — Markéta Paurová — Radoslav Pavlíček — Géza Perneczky — Walter Persché — Pavel Piekar Sándor Pinczehelyi — Ivan Pinkava ml. — Jan Placák — Ellen Plháková — Václav Podestát — Jan Pohribný — Jaroslav Pokorný — Alena Polášková — Miroslav Pospíšil Vladimír Pospíšil — Zdeněk Pospíšil — Ladislav Postupa — Jakub Potůček — Eleonóra Pražáková — Rainer Pretzell — Zdenek Primus — Dagmar Prudičová Ivo Přeček — Lubomír Přibyl — Zdeněk Přikryl — Jiřina Příleská — Dana Puchnarová — Kamila Puklová — Jaroslav Rampouch — Emanuel Ranný — Ludmila Reitmayerová Mirko Riedel — Michael Rittstein — František Rudl-Španiel — Pavel Rudolf — Ladislav Rusek — Miroslav Řepa — Jan Ságl — Zorka Ságlová — Victor Sanovec Jan Saudek — Ivo Sedláček — Milena Sedláková — Vladimíra Sedláková — Kristine Sekal — Alfred Schlossnikel — Walter Schlossnikel — Věra Schmidtová Jiřina Schneiderová — Oldřich Schnabl — Petr Schulhof — Leo Schwarz — Dietmar Siegert — Vladimír Sigmund — Rudolf Sikora — Jaromír Sirotek — Jan Slavotínek Evžen Sobek — Zdeněk Sokol — Vladimír Spáčil — Michaela Spurná — Wolfgang Sternling — Miloslav Stibor — Eva Stiborová — Václav Stratil — Miroslav Střelec Jiří Surůvka — Aleš Svoboda — Jan Svoboda — Marie Svolinská — Karel Svolinský — Miroslav Sychra — Zdeněk Sýkora — Lenka Sýkorová — Erszébet Szűcs Miloš Šejn — Oldřich Šembera — Jiří Šigut — Anežka Šimková — Patrik Šimon — Miroslav Šimorda — Adriena Šimotová-Johnová — Marcela Škvařilová-Korhoňová Čestmír Šlapeta — Vladimír Šlapeta — Miroslav Šnajdr ml. — Miroslav Šnajdr st. — Marta Šolcová — Petr Štembera — Miroslav Štolfa — Jindřich Štreit — Bohumil Šula Rostislav Švácha — Jiří Teichmann — Laco Teren — Jitka Teubalová — Ivan Theimer — Marie Tilleová — Jitka Tláskalová — Eugen Točík — Jiří Toman — Dezider Tóth Judith Turner — Karel Tutsch — Jaroslav Tylich — Carl Unger — Robert Urbásek — Zdeněk Vacek — Jiří Valoch — Rostislav Valušek — Milena Valušková György Várkonyi — Vladimír Vašíček — Jana Vážanová — Petr Velkoborský — Aleš Veselý — Ladislav Villányi — Tomáš Vosolsobě — Bohumila Vranová — Jindřich Vybíral Jan Vyleťal — Miroslav Wagner — František Wawerka — Milan Weber — Ladislav Werkmann — Otto Wichterle — Jan Wojnar — Zdenka Wurmová — Štěpán Zákravský Ondřej Zatloukal — Pavel Zatloukal — Terezie Zemánková — Petr Zlamal — Jasan Zoubek — Vladimír Židlický — Jiří Žlebek Aulík Fišer Architekti s.�r.�o. — Galerie Bayer & Bayer Praha — Galerie Caesar Olomouc — Divadlo hudby Olomouc — Dům umění města Brna Galerie Fiducia Frýdek-Místek — Galerie města Plzně — Galerie Jiřího Jílka Šumperk — Galéria Komart Bratislava — Galerie Magnum Ostrava — Galerie Patro Olomouc Janus Pannonius Muzeum Pécs — Klub konkretistů 2 Olomouc — Listy – Dvouměsíčník pro kulturu a dialog — Międzynarodowe centrum kultury Kraków Mužský pěvecký sbor Nešvera Olomouc — Múzeum Milana Dobeša Bratislava — Nadace evropská kulturní společnost Bratislava — Nadace Lidé výtvarnému umění – výtvarné umění lidem Ústí nad Labem — Nakladatelství M.U.K.L. Ostrava – Olomouc — Nakladatelství Votobia Olomouc — Město Reggio Emilia — Studio 6.15 Zlín Stavoprojekt Olomouc — Szent István Király Múzeum Székesfehérvár — TT klub výtvarných umělců a teoretiků Brno — Unie výtvarných umělců Olomoucka

Obsah

11

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

Úvodem Pavel Zatloukal

Staré umění

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

Gabriela Elbelová – Ondřej Zatloukal

Pavel Zatloukal 15

119

Biskup zakladatel

125

Předchůdci – Biskup stavebník – Sala terrena a Libosad – Biskup sběratel 24

42

Z barokní Olomouce a rokokové Kroměříže

131

Zahrady a obrazy

Rušení klášterů – Obrazy a zahrady – Hudba a obrazy Parky a obrazy – Kostely – Obnova a znovuzrození

139

Gründerská léta

145

57

151

72

159

Dům umění

81

Pamětní síně

Olomoucká normalizaceš – Pamětní síně – Šedá zóna Sbírky a výstavy – Tání 88

Muzeum umění

Výtvarná kultura ��.�století Jana Hrbáčová – Martina Potůčková 167

Arcidiecézní muzeum

Vznik muzea – Hrad – Stavba – Výstavy starého umění Arcidiecézní muzeum Kroměříž 106

171

Zpět k přírodě!

Parky a zahradní kultura 175

Obnovené krásy křesťanského umění

Historismus 179

Melancholické smíření

Romantismus a biedermeier 183

Pozdní květy aristokracie

Portréty, šlechtická sídla 185

Umění třetího stavu

Barbizonská škola, akademická malba

Středoevropské forum

Idea a obsah – Sbírky a výstavy – Ucho jehly – Forma – Soutěž Moravské souvislosti

Ušlechtilou prostotou k tiché velikosti

Osvícenství, klasicismus

Nový dům – Nové začátky – Otevírání – Souvislosti – Výstavy a sbírky 97

Mikrokosmos a labyrint světa

Profánní tematika

Arcibiskup a jeho archivář

Dům umění – Krajské muzeum – Krajská galerie – Oblastní galerie

Láska k Bohu

Devocionálie, světci, liturgie

Muzeum hlavního města

Arcibiskup mecenáš – Knihovník a archivář – Arcibiskup sběratel Pohádka o konci obrazárny – Poklad

Radostná zvěst

Novozákonní příběhy

Klub přátel umění – Muzeum hlavního města Olomouce Skupina olomouckých výtvarníků – Palác Žerotínů – Tisíciletá Olomouc 66

Svaté jest jeho jméno

Starozákonní příběhy

Primavesi

Dům milovníků umění – Hanak – Klimt – Hoffmann Wiener Werkstätte – Epilog

Zlatý věk

Tradice antické kultury, mytologické příběhy

Umění v pevnosti – Století muzeí – Olomoucká gründerská léta Společnost přátel umění 50

Sláva a čest

Reprezentace, portrét, medaile

Z barokní Olomouce – Teatrum a glyptotéka – Z rokokové Kroměříže 33

Knížecí vznešenost

Sbírka Karla z Lichtensteinu-Castelkorna

189

Pohřeb víly

Symbolismus, pohádková a mýtická malba

Výtvarná kultura ����–����

275

Ivo Binder – Michal Soukup 193

Hana Bartošová – Cyril Měsíc – Nikolas Proksch – Ondřej Zatloukal

Dítě nad všedním dnem

Umění doby secese, symbolismus, moderna 201

Kořist smyslů

279

Generace Osmy a Tvrdošíjných, expresionismus 207

Badatelské refugium aneb knihovny a archiv Propagace, doprovodné programy a muzejně pedagogické aktivity Petr Bielesz – Roman Ludva – Marek Šobáň

Kolumbova loď

Umění dvacátých a třicátých let 213

Hledání nového řádu

Avantgarda, konstruktivní tendence a abstrakce 219

295

Výtvarná kultura ����–����

Muzejní publikace ����–���� Nikolas Proksch

Svět, v němž žijeme

Tvůrčí skupiny čtyřicátých let a solitéři

Soupis výstav ����–���� Kateřina Gabrhelíková

Květena spánku

Surrealismus 223

284

300

Seznam zkratek

300

Výběr z literatury

308

Jmenný rejstřík

Ladislav Daněk 231

Duch a světlo

Reflexe víry 239

Nitro malíře

Vnitřní modely vidění 245

Příběhy linií, tvarů a barev

Vzkříšení avantgardy 251

Život věcí

Podivuhodná zátiší 255

Les zapomnění

Návraty k přírodě 259

Úzkosti doby

Člověk v soukolí moderní společnosti 269

Fascinace technikou a moderní civilizací

Vize budoucnosti

Úvodem

za krajně důležité. Již na tomto místě je možné poznamenat, že z hlediska sběratelství výtvarného umění má Olomoucko v minulosti dva vrcholné příklady – činnost biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna a rodiny Primavesi. V posledních zhruba třech desetiletích – aniž bych chtěl být patetický – například v olomouckém Muzeu umění nešlo jen o rehabilitaci naší upadlé instituce a potažmo i našeho kdysi významného a hrdého města, nešlo ani o pouhé překonání dosavadní roztříštěnosti nejkvalitnějších sbírek, tak příznačné pro olomoucké muzejnictví minulého století. Také my jsme usilovali zapojit naše muzeum do co nejširšího dialogu o smyslu našeho oboru a kultury vůbec, o významu doteků současnosti s minulostí a koneckonců se vyslovit k řešení i těch nejobecnějších otázek. A konečně, některé z nás muzejní práce přes veškeré pochybnosti o vztahu tohoto světa k umění (a opačně) prostě baví natolik, že si bez ní (a umění samotného) nedovedeme život představit. Kniha – ať již v úvodních kapitolách nebo v katalogové části – není, nemůže být, ale ani nechce předstírat, že je objektivní.

Na to jsou její pisatelé a zejména autor těchto řádků v posledních desetiletích příliš zainteresovaní.

Nakonec osobní poznámka: Kdysi, víceméně náhodou a jakýmsi nedopatřením jsem se ocitl na místě historika umění a posléze dokonce muzejního ředitele.

Aniž bych chtěl být sentimentální či patetický nebo falešně skromný, podotýkám, že jsem si mnohokrát vzpomněl na Ovidiovy verše: „Velké věci si žádáš, ten

1

dar jest nad tvoje síly, Faëthone, tvůj chlapecký věk jej nemůže zmoci“. Ani nyní, když se již dávno nemohu počítat mezi chlapce a moje dráha se uzavírá, k tomu nemám více co dodat.

Za velkorysou finanční pomoc při přípravě jubilejní výstavy a této doprovodné publikace děkuji Ministerstvu kultury České republiky, Olomouckému kraji a Statutárnímu městu Olomouc. Za pomoc při přípravě knihy děkuji všem, kteří mně pomohli opatřit některé podklady a zejména těm, kteří knihu ještě v konceptech přečetli a upozornili mne na řadu nedostatků: Kateřině Gabrhelíkové, Haně Bartošové, Gabriele Elbelové, Janě Hrbáčové, Simoně Jemelkové, Pavlu Liškovi, Cyrilu Měsícovi, Miroslavu Papouškovi, Marku Perůtkovi, Martě Perůtkové, Martině Potůčkové, Nikolasi Prokschovi, Michalu Soukupovi, Haně Ševčíkové, Janě Zapletalové a Ondřeji Zatloukalovi. Své ženě, která moje knihy nikdy nečte (vesměs upřednostňuje ty podstatnější), nicméně děkuji za trpělivost, kterou v tomto i v předchozích případech projevovala vůči natolik duchem nepřítomnému patronovi. Největší dík však patří dvěma milým spolupracovníkům, bez nichž by naše muzeum – byť jakkoli lidsky nedokonalé – bezpochyby neexistovalo: Miroslavě Týralové a Michalu Soukupovi.

Dezider Tóth (Monogramista T. D.), Kniha o prenatálnom stave, (1983), č. kat. 523

12�—�13

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku Pavel Zatloukal

14�—�15

Biskup zakladatel

Předchůdci

1

Kalous 2009, s. 256–257.

2

Konečný 1999.

3

Pánek 2009, s. 27.

4

Jakubec 2009b, s. 56.

5

Autorem nástěnných maleb v kapli byl Gerhard von Falkenburg. – Tamtéž, s. 64, 108–110.

6

Pánek 2009, s. 29.

7

Jakubec 2009b, s. 63.

8

Kristus pod křížem, druhý obraz (Zuzana v lázni) se nezachoval.

– Daniel – Pujmanová – Togner 1996, s. 25. – Jakubec 2009b, s. 106–109.

9

Jakubec 2009a, s. 311.

10

Jakubec 2008, s. 34–35.

11

Rigasová 2008.

12

Švácha 2010, s. 30.

13

Pavlíčková 2001, s. 14.

14

Breitenbacher 1925, s. 17.

Počátky sbírání výtvarného umění a mecenátu souvisejících zejména s estetickými zálibami a prestižními ambicemi se v Olomouci, podobně jako i jinde ve střední Evropě, váží k pozdní renesanci. V biskupském městě pak především ke dvorskému prostředí nejvyšších představitelů diecéze v době nastupující protireformace.

První výraznou osobnost představuje v tomto smyslu biskup Stanislav Thurzo (asi 1470/1497–1540). Svědčila o tom již architektura nové rezidence, přenesené od katedrály sv. Václava mezi věnec kanovnických sídel na Předhradí. Právě v jejich prostředí začala v roce 1502 působit humanisticky orientovaná společnost, která se jako mnohé podobné (především italské komunity) shlédla v někdejší platónské akademii.1 Jeden z jejích nejaktivnějších členů, literárně činný Augustin Olomoucký-Käsenbrot (1467–1513), si například nechal vyrobit zlatou misku posázenou antickými mincemi a plaketou znázorňující okřídleného Bakcha jako „zprostředkovatele poetické inspirace a patrona básníků“.2 Biskup Thurzo zase v roce 1515 objednal čtveřici obrazů Lucase Cranacha zřejmě pro oltáře v Olomouci nebo v Kroměříži. Thurzův nástupce biskup Jan Dubravius (1486/1541–1553), který novou rezidenci dokončil, byl rovněž literátem.

Obrazy objednával také biskup Vilém Prusinovský z Víckova (1534/1565–1572), který však především v roce 1566 přivedl do Olomouce jezuity. Pro přestavbu minoritského kláštera pro jejich akademii (a od roku 1573 univerzitu) sem pozval italské stavitele a kameníky.

V akademii byla vzápětí založena knihovna, dotovaná dary i zahraničními nákupy.

K nové generaci potridentských prelátů patřil biskup Stanislav Pavlovský z Pavlovic (kolem 1545/1579 –1598), který bývá nazýván obnovitelem biskupství.

Nejenže zastavil výraznou krizi církevních institucí v Olomouci, ale pustil se do dobývání ztracených pozic spojeného s organizací nekompromisní katolické strany. S tím také souvisely umělecké objednávky a mecenát, které neměly sloužit jen reprezentaci, ale v nemenší míře také hledání identity probuzeného katolictví. Biskupskou rezidenční síť na Moravě Pavlovský doplnil o Biskupský dvůr v Brně, na který v letech 1592–1594 upravil staré proboštství. 3 Kromě toho však věnoval pozornost i dalším rezidencím v Kroměříži (1580–1590), Olomouci (1585–1590), Kelči, Vyškově, na Hukvaldech a na Mírově včetně jejich zahrad. 4 Podobně jako v Brně, také u olomoucké katedrály sv. Václava, kde v letech (1585–1591) nechal vystavět

renesanční centrálu kaple sv. Stanislava, na celkové malířské a sochařské výzdobě zaměstnával německé a italské umělce a řemeslníky: Bernard Leone z Locarna řídil přístavbu třetí věže v průčelí chrámu (1588 –1593). 5 V Itálii (ve Florencii a v Římě), ale také ve Vídni nebo v Linci pro něj jeho agenti nakupovali umělecká a uměleckořemeslná díla. 6 Sebe i své příbuzné nechal portrétovat v Brně usazeným malířem Letardem (Liotard Piccioli).7 Pravděpodobně prvním obrazem významného italského malíře v Olomouci se stalo plátno Florenťana Alessandra Alloriho z roku 1583, jedno ze dvou, která objednal olomoucký kapitulní děkan Jan Dambrowski, zv. Filopon, při cestě na kanonickou očistu. 8 Olomouc se na základě těchto jen letmo zmíněných dat začíná měnit v kosmopolitní centrum s humanistickým zázemím a orientací k italské renesanční kultuře, s italskými umělci pracujícími pro biskupa a jezuitskou univerzitu. 9 Přímo na to mohl navázat biskup, pozdější kardinál, protektor Germánie a po Bílé Hoře nejvyšší gubernátor Moravy František z Dietrichsteinu (1570/1599–1636).

Také on zaměstnával několik malířů, také on věnoval pozornost stavebním úpravám rezidencí v Olomouci, Brně i Kroměříži. Také on od roku 1616 zasáhl do podoby olomoucké katedrály výstavbou nového mohutného presbytáře a mauzolea Přemyslovců.10 V rámci různorodých fundací objednával italské obrazy rovněž pro mnohé kostely své diecéze. Dietrichsteinova kulturní činnost však především poznamenala jeho rodové sídelní město Mikulov s nejbližším okolím, kde nechal velkoryse přestavět zámek, ze Svatého Kopečka učinil enklávu pozoruhodných sakrálních objektů a neméně velkoryse nechal upravovat krajinu, jejíž aleje, obory a rybníky vytvářely ideově i výtvarně provázanou osnovu.11

Biskup stavebník „Obnova a výstavba od základů“, což se stalo oblíbeným souslovím největšího stavebníka na Moravě v éře po třicetileté válce, olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1624/1664–1695) zahrnovaly jak rekatolizaci, tak znovuvýstavbu podstatné části země zpustošené třicetiletou válkou, ale stejně tak i „vzkříšení umění“.12 Umožňovaly to ovšem také tři biskupovy funkce nejvyššího duchovního správce diecéze, lenního pána a světského knížete.13 „Ku podivu, ač těla věčně chorého a mdlého, biskup Karel Lichtenštejn byl duševně neobyčejně svěží, hybný, agilní, plný iniciativy, houževnatosti a vytrvalosti i energie.“ 14

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

2

Martin Engelbrecht podle Friedricha Bernharda Wernera, Olomouc, kolem 1740, MUO

Také on věnoval pozornost všem biskupským rezidencím, zejména brněnské, olomoucké a kroměřížské.

V průběhu tří desetiletí jeho vlády byly radikálně přestavěny. Již v roce 1665 zřídil v Kroměříži stavební kancelář, která měla organizovat obnovu všech rezidencí.

Kromě toho se významně podílel na rekonstrukci sídelního města Olomouce i své Kroměříže, poničených v důsledku švédských okupací v závěru třicetileté války. Byl přitom nejen výjimečně poučeným stavebníkem, který se na nové podobě svých stavebních podniků podílel víc než aktivně, ale také sběratelem a spoutvůrcem leckdy složitých ikonologických programů.15 Ztělesnil mentalitu sebevědomého, ctižádostivého a vysoce inteligentního suveréna barokní epochy.

Zatímco v Olomouci pobýval o základních svátcích a Kroměříž sloužila vrcholné reprezentaci, brněnská rezidence mu poskytovala útulek v době konání zemských sněmů. Stavební úpravy Biskupského dvora zahájil hned v roce 1665. Řídil je stavitel Jan Křtitel Erna (kolem 1625 – 1698) a spočívaly v novostavbě brány, přístavbách a sjednocení průčelí včetně nové arkádové galerie a samozřejmě také v dispozičních úpravách.

Mezi pěti desítkami místností se staly součástí nového 16�—�17

křídla „velká hodovní místnost, rytířský pokoj, velký sál, audienční pokoj“.16 Nechal pro ně namalovat cyklus dvou desítek portrétů říšských císařů, v jiných prostorách bylo zase instalováno sedm portrétů církevních hodnostářů.17 Vzápětí po intronizaci získal biskup do svých služeb dva italské architekty. Jak Filiberto Luchese (1606–1666), tak Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702) pocházeli ze severní Itálie, ale v té době společně pracovali pro vídeňský císařský dvůr. Luchese dostal za úkol navrhnout přestavbu olomoucké rezidence.

Měla vzniknout adaptací staršího renesančního objektu a připojeného kanovnického paláce. Rozlehlá stavba byla dokončena v roce 1674 a vzorem se pro ni zřejmě stal římský Palazzo Farnese. Autorem nečleněného monumentálního průčelí italského typu byl již Tencalla.

Stavba byla zvláštní jak urbanisticky, tak architektonicky a není vyloučeno, že biskup zamýšlel její další rozšíření o levou kanovnickou rezidenci, takže by definitivní fronta ovládla celou východní stranu Biskupského náměstí. Svědčí o tom jak část průčelí zakrytá protějším domovním blokem, tak nezvyklá dvacetiosá fasáda, která vypovídá o víceméně mechanickém

15

Pavlíčková 2001, s. 20.

16

Tamtéž, s. 86.

17

Breitenbacher 1925, s. 53–54.

– Pavlíčková 2001, s. 132. – Pavlíčková – Jakubec 2005, s. 82–83.

Biskup zakladatel

18

Švácha 2010, s. 32.

19

Pavlíčková 2001, s. 54. – Pavlíčková – Jakubec 2005, s. 87.

20

Pavlíčková 2010.

21

Togner 2009a, s. 35.

22

Tamtéž, s. 36.

23

Tamtéž, s. 40.

24

Tamtéž, s. 39.

25

Zatloukal O. 2008, s. 12.

převzetí dispozice obou původních staveb, jako by šlo spíše o úřední než skutečně rezidenční budovu. Tomu ovšem odporují některé výslovně reprezentační interiéry – jak hlavní schodiště, tak hodovní síň v prvním patře, v druhém poschodí zase obrazová galerie a velký sál s freskami Carpofora Tencally.18 Portrétní císařská galerie v Brně přitom tvořila protipól ke zdejší galerii pětapadesáti portrétů olomouckých biskupů v hodovním sále.19 Vznikla počátkem sedmdesátých let, začínala fiktivními podobiznami sv. Cyrila a Metoděje a pokračovala již skutečnými portréty počínaje Stanislavem Pavlovským. Také v tomto případě stál v pozadí vznícený smysl pro navazování historické kontinuity a idea nepřetržitosti církevní správy v zemi; množství však zřetelně převládlo nad kvalitou. Výmluvná byla i nástropní malba s námětem Josefa Egyptského jako moudrého hospodáře a říšského správce. Ve Velkém sále byly další alegorické fresky, Apollón korunující Génia umění a Múzy.20 Autorem maleb byl bratranec Giovanniho Pietra Tencally Carpoforo Tencalla (1623 –1685), další Italové, především štukatéři, vytvořili doplňující výzdobu.

Největší pozornost po stavební stránce věnoval biskup kroměřížskému zámku. Původně gotický hrad či spíše palácová stavba byla renesančně upravována již za Thurza a představovala opět spojení několika funkcí – sídelní, úřední, správní i kulturní. Za švédské okupace města zámek vyhořel a v úplnou ruinu jej proměnil další požár z roku 1656. 21 Také první návrhy na rekonstrukci a přestavbu vypracoval Luchese. S využitím některých částí staré budovy, zejména mohutné věže, navrhl rozlehlý čtyřkřídlý objekt jehož stavbu pak podobně jako v Olomouci prováděl a dotvářel Tencalla. Lucheseho projekt ještě čerpal z renesančního a manýristického typu palazzo in fortezza (palác ve tvrzi), které ve svých architektonických traktátech rozváděli Sebastiano Serlio a Vincenzo Scamozzi. 22 O fortifikačním charakteru svědčila jak bastionově utvářená nároží, tak vodní příkop kolem zámku. Současně v Kroměříži probíhaly stavby biskupské mincovny, velké sýpky a zejména Květné zahrady.

Stavební práce na zámku se znovu rozběhly od podzimu 1686, kdy byla zahájena rozhodující fáze stavby zahradního křídla, opět podle plánů upravených Tencallou. Hrubá stavba byla dokončena roku 1691, ale na průčelích a interiérech se pracovalo až do roku 1695 a úplné dokončení datuje hlavní portál z roku 1698.

Také zde byly interiérové úpravy výlučným dílem skupiny italských umělců z Ticina.

Zcela symetrická budova (u vstupního průčelí s osami 3+5+1+5+3) má jasné dispoziční řešení. Slavnostní tříramenné schodiště uvádí příchozího do piana nobile hlavního zadního křídla se systémem předpokojů, audienčních a poradních sálů a s biskupovým soukromým apartmá s pracovnou a kaplí. Vrcholí dvoupodlažním reprezentačním (Sněmovním) sálem – velkou jídelnou (současně hudebním a divadelním sálem),

která je rovněž přístupná zvláštní chodbou. 23 V druhém patře protějšího křídla jsou Lenní (Manský) sál, archiv a knihovna, k nimž vede druhé trojramenné schodiště. 24 Třetí schodiště je pouze hospodářské.

Sala terrena a Libosad Myšlenkou na vybudování velké zahrady na místě staré štěpnice a předměstské osady Štechovic v Kroměříži se biskup začal zabývat hned v roce 1665. I tentokrát měl vcelku jasnou představu, kterou tříbil na základě několika vrcholných dobových příkladů. Z hlediska základní ideje odloučených zahrad byl k dispozici francouzský model 16. století, u vnitřního členění zase některé holandské vzory. Z hlediska detailního řešení biskupa zřejmě nejvíc oslovil ústřední parter římské vily Doria Pamphili včetně bohaté sochařské výzdoby. Pro úvodní fázi výstavby měly dále nesporně značný význam některé zahrady záalpského typu, které biskup poznal z autopsie: zahrada Hellbrunn u Salcburku, mnichovská rezidenční zahrada, Hortus palatinus v Heidelberku nebo císařská Neugebäude, všechny s charakteristickou uzavřeností a kompaktností. Luchese, kterému byl také zde svěřen projekt, byl autorem staršího areálu zámku s rozlehlou zahradou a oborou v nedalekém Holešově – první okrasnou zahradou holandského typu na Moravě. V biskupově knihovně byly navíc k dispozici mnohé dobové architektonické traktáty, vzorníky, popisy významných zahrad a množství ilustrativních grafických listů. Kroměřížskou zahradu koncipovali Luchese s biskupem na pozdně renesančním konceptu s řadou manýristických prvků. Po architektově smrti i tady převzal rozpracovaný projekt Tencalla, který ho pak na základě podrobných konzultací s biskupem dovedl do konce. 25 Biskupův umělecký kroužek dále tvořili v počáteční fázi sochař Michael Mandík (kolem 1640 – 1694), později Michael Zürn ml. (1654–1698), italští malíři bratranci Carpoforo (1623–1685) a Giacomo Tencallové (1644 – před 1692), štukatéři vedení Quiricem Castellim (kolem 1614 – 1679), ale rovněž řada dnes už neznámých umělců a řemeslníků.

Do Libosadu – Květné zahrady se vstupovalo branou uprostřed dlouhé kolonády (dokončené v roce 1671) s galerií devadesáti mytologických postav starověku a antických velikánů, evokujících příklad vily Doria Pamphili. Sochy, provedené vesměs jako nápodoby děl z různých římských sbírek, vytvářely přes svoje mnohdy rustikální provedení fascinující přehlídku a současně gesto přihlášením se k antickému odkazu, stejně jako k pečlivě voleným božstvům či filozofům.

Od vstupu se otevíral pohled na přední část – květnici.

Na základě pravoúhlé geometrické sítě byla rozčleněna cestami vymezenými plošnými ornamenty nízkých špalírů a broderií. Zde byl ohlas plošného renesančního schématu italských zahrad nejzřetelnější. Parter květnice doplnily dvě fontány, Lví a Tritonů. Do středu této části zahrady byla vložena dominantní rotunda,

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

Z barokní Olomouce a rokokové Kroměříže

Z barokní Olomouce Rozlehlá biskupská rezidence Karla z Lichtensteinu-Castelkorna vnesla do prostředí starobylé olomoucké čtvrti Předhradí nové měřítko. Stala se jedním z rozhodujících impulsů pro její postupnou přestavbu, přerušenou až josefínskými reformami. V jejich důsledku byly nemalá část a zejména kolorit tohoto podivuhodného světa nenávratně setřeny. Stejně tak interiéry biskupova paláce s jeho obrazovou galerií inspirovaly po nejméně polovinu následujícího století kulturu nemalé části této olomoucké čtvrti.

Olomoucké Předhradí s někdejším hradem a katedrálou představovalo skutečné duchovní středisko markrabství. Sevřené v hradbách na skalách, bylo uzavřeno dvěma branami, na východě Hradskou, na západě (vůči vlastnímu městu) vysokou Novou branou. Mělo tři rozlehlá náměstí – to hlavní se hřbitovem bylo také tržištěm – a jeho sedm ulic teprve po splynutí s hradem v polovině 18. století doplnila ulice osmá. Osm kostelů a katedrála tvořilo s šesti kláštery a špitály neobvyklou koncentraci sakrálních areálů doplněných také zahradami. Jejich vesměs drobnější měřítko, které prozrazovalo starobylý původ, začínaly v baroku převyšovat mohutné masy koleje a tzv. Staré budovy jezuitské univerzity, která se vůči měšťanským čtvrtím vztyčila téměř jako pevnostní bašta. Mezi sedmi desítkami domů a paláců byla také stavovská akademie, areál kapitulního děkanství a soubor čtrnácti kanovnických rezidencí, dále vikárka a rozlehlá budova konzistoře. Dominantní poloha čtvrti vynikala i v panoramatu: nad meandrujícími říčními rameny se nad skalami a hradbami ježily věže kostelů a bran jako vděčný námět pro řadu vedutistů.

V biskupské rezidenci se toho po smrti biskupa Karla po téměř sedm desetiletí mnoho nezměnilo. Dlouho také zůstávala v podstatě nezměněná jeho slavná obrazová galerie. Lichtensteinův odkaz byl i po této stránce fascinující: na konci 17. století bylo v biskupských sbírkách 1507 obrazů, z toho v Olomouci 533, zbývající tvořily výzdobu dalších rezidencí.1 Reprezentační potřeby byly zkrátka Lichtensteinovými akvizicemi vrchovatě naplněny nehledě na to, že málokterý z jeho nástupců se podobně intenzivně zajímal o výtvarné umění.

Pokud obrazy přibývaly, pak většinou příležitostné portréty biskupů nebo žánrové malby, především architektonické výjevy, zátiší, krajiny, lovecké štvanice. 2 Biskupovi nástupci také přestali vydržovat placené malíře. 3 Dalším z důvodů však byl vůbec malý zájem o život v olomoucké rezidenci, který u mnohých souvisel s mnohoobročnictvím a se zdejšími pouze krátkodobými, víceméně formálními pobyty.

24�—�25

Platí to hned pro prvního z nich, biskupa Karla Lotrinského a z Bar-le-Duc (1680/1694–1710/1715), který získal biskupský stolec jako koadjutor téměř automaticky.

Byl císařovým synovcem a věnoval se především vysoké evropské politice spojené s nákladným životem.

Olomouckého biskupství se po patnácti letech vzdal, když mu papež nabídl funkci trevírského kurfiřta. „Tak po vládě Karla z Lichtenštejna […] přerušil vídeňský dvůr duchovní zrání Moravy a lehkomyslně přenechal skvělé dědictví po znamenitém biskupovi nezralému chlapci, který je […] rozmrhal,“ skepticky zhodnotil jeho éru historik. 4 Na jedné straně jsou s vládou Karla Lotrinského spojeny první ztráty v olomoucké obrazárně, odkud v roce 1701 zmizely některé vzácné obrazy. 5 Na druhé straně, zřejmě v souvislosti s tím, byla téhož roku zřízena funkce kustoda obou sbírek, olomoucké i kroměřížské, do níž byl jmenován Karl Röhm.

Světoběžníkem byl i další biskup Wolfgang Hannibal ze Schra�enbachu (1660/1711–1738). Roku 1712 byl jmenován kardinálem a v letech 1719–1721 jako císařský místodržitel žil v hlavním městě jihoitalského království v Neapoli. Také on vedl nákladný život (v Itálii měl pronajatý palác a venkovskou vilu), na který žehrala olomoucká kapitula. Diecézi mezitím řídil světící biskup František Julius Braida (1654–1729). Kapitula však také protestovala proti změnám, k nimž docházelo v obrazové galerii: kardinálův bratr administrátor O�o nechal její část kvůli zvětšení vlastního apartmá přemístit. 6 Pokračovaly však také ztráty; v roce 1711 se například nenašlo album kreseb zakoupené z imstenraedovské sbírky. Z Itálie, kde žil kardinál velmi bohatým kulturním životem spjatým především s hudbou a divadlem, přivezl do Olomouce několik obrazů.7 Po návratu pobýval většinou v Brně a ve Vyškově.

Za jeho episkopátu byla dokončena stavba kroměřížského zámku včetně interiérů. Zámecké sbírky doplnil nákupem celé knihovny moravského historika Jana Jiřího Středovského, která obsahuje i kolekci přepisů různých moravských listin a dokumentů.

Synovec Karla z Lichtensteinu-Castelkorna biskup Jakub Arnošt z Lichtensteinu-Castelkorna (1690/1738 –1745/1747) nastupoval na olomoucký stolec s mnoha plány, z nichž se ovšem podařilo uskutečnit jen zlomek. Chtěl opravit dlouho neobývanou olomouckou rezidenci. Hned v prvním roce svého episkopátu totiž musel nechat obrazovou galerii přestěhovat do jiných prostorů, protože do rezidence zatékalo. Snad i v této souvislosti vzrostla kroměřížská sbírka na víc než 300 kusů. 8 Hodlal také rekonstruovat katedrálu sv. Václava. 9 Kromě toho se zabýval myšlenkou

1

Machytka 1985b, s. 245.

2

Breitenbacher 1925, s. 74.

3

Machytka 1986, s. 146.

4

Zuber 1987, s. 104.

5

Breitenbacher 1925, s. 75.

6

Zuber 1987, s. 112.

7

Kromě dvou obrazů Giambattisty Canzianiho byla galerie obohacena o tři plátna Václava Noseckého (Noska). – Jirka 1998, s. 18.

8

Breitenbacher 1925, s. 76.

9

Zuber 1987, s. 133.

8

Jan Josef Kylian podle Antonína Martina Lublinského (?), Olomoucké Předhradí, univerzitní teze Matthiase Schmidta, 1675, ZAO

10

Zuber 1987, s. 142.

11

Suchánek 2011, s. 44.

12

Tamtéž, s. 47–48.

13

Spáčilová – Spáčil 1991, s. 49.

14

Například Johann Brantmiller, Friedrich Brentel, Jan de Cordua, Ferdinand Khin, Johann Carl Loth, Mathias Leittner, Tobias Pock, Franz Rösel von Rosenhof. V případě dalších, velmi zvučných jmen (Albrecht Dürer, Pieter Pauwel Rubens, David II. Teniers, Paolo Veronese) šlo nejspíš o kopie. – Slavíček 2001. – Daniel 2011, s. 128.

15

Zuber 1987, s. 73.

na přestěhování biskupské knihovny z Kroměříže do Olomouce, kde pro ni měla být vystavěna nová budova.10 V uskutečnění těchto ambiciózních plánů mu zabránil odchod do Salcburku, kde byl jmenován arcibiskupem a současně primasem Germánie.

Příklad lesku zdejší biskupské rezidence na konci 17. století, ale v nemenší míře také duch aristokratické kultury vrcholícího baroka inspirovaly v olomouckých církevních kruzích i další kulturní aktivity spojené se sběratelstvím a mecenátem. V prostředí některých konventů a kanovnických domů vznikají leckdy rozsáhlé a kvalitní sbírky obrazů, soch, kreseb a grafiky, zbraní a uměleckého řemesla, doplněné početnými knihovnami. V malířských sbírkách převažovala díla italské, vlámské, nizozemské a středoevropské provenience, přičemž náboženské motivy

a portrétní tvorba začínají být s postupujícím časem stále víc vytlačovány díly s antickými náměty, žánry a vůbec profánními motivy. Členy olomoucké kapituly se mohli stát pouze šlechtici, mnozí z nich přitom pocházeli z vysoce urozených rodů, po absolutoriu římského Collegia Germanica většinou podnikali kavalírské cesty ukončené pobyty v císařské Vídni, a i to podmiňovalo jejich kulturní rozhled a široké kulturní zájmy.11 Obývali čtrnáct paláců na Předhradí, z nichž většina tvořila souvislý věnec na jeho jižní a východní straně; někteří vlastnili také venkovské rezidence nebo další rodová sídla ve městech či na venkově.12 Konstatování olomouckého syndika Floriana Josefa Louckého z poloviny 18. století o tom, že „kanovnické domy, jež obývají sídelní kanovníci […] jsou vesměs nádherně vystavěny“, bylo zcela na místě.13 Po staletí se vyvíjely jako typ dvorcové zástavby, vesměs od nejstaršího hluboko ve středověku založeného zadního křídla s pozdějšími bočními trakty a nejmladším uličním křídlem, které objekt vůči veřejnému prostoru uzavřelo. Jsou jednopatrové, většinou s jednotraktovou dispozicí kolem nádvoří a s menší formálně upravenou zahradou na hradbách, která umožňovala výhled vysoko nad krajinu. Symetrická vstupní průčelí byla osazena osově umístěným portálem se znakem aktuálního stavebníka. V přízemí byl soustředěn provoz v podstatě soběstačné hospodářské jednotky včetně stájí a kočároven. Po několika druzích schodišť od obslužných po reprezentační bylo možné vystoupit do patra, nejprve do jedné či několika schodišťových hal a odtud pokračovat enfiládou salonů, jídelen, hudebních pokojů a sálů s instalovanými sbírkami k domácí kapli.

Příkladem nejnáročnějšího palácového řešení italského typu, jehož atiku uličního průčelí věnčí antikizující poprsí a část dvorního průčelí je arkádová, je tzv. Braidův dům (Wurmova 7); od roku 1705 jej upravoval kanovník František Julius Braida (1654/1694–1729).

Dostavbu tří křídel jiné rezidence (Wurmova 13) zahájil sídelní kanovník, farář u kostela sv. Mořice a od roku 1696 světící biskup Ferdinand Schröffel ze Schröffenheimu (1639–1702) v roce 1679. Náročně provedená štuková výzdoba stropů odkazuje k zdrojům v antické filozofii. Schröffel vybudoval rozsáhlou uměleckou sbírku asi 250 obrazů. Odkázal ji klášteru Hradisko, kde však z větší části zanikla s požárem prelatury v roce 1705 a zbytek byl po zrušení kláštera rozprodán.14 Dalším obyvatelem této rezidence se stal svatomořický probošt František Řehoř Giannini (1693–1758), majitel bohaté knihovny a rozlehlé formálně upravené zahrady italského typu zakončené pavilonem a vyzdobené sochami rovněž italského původu. Byla přímo opticky spojena s jeho horní zahradou na hradbách.15 Rezidenci č. 11 (Wurmova 5) zase od roku 1706 obýval sídelní kanovník, arcijáhen olomoucké katedrály

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

Gründerská léta

Umění v pevnosti Zájem o klasické volné výtvarné druhy nepoklesl v průběhu valné části 19. století pouze v okruhu olomouckého arcibiskupství, ale v ještě zřetelnější míře také u olomouckého měšťanstva. Malířství a sochařství – jak jsme měli možnost sledovat intenzitu zájmu o ně do poloviny předchozího věku – jakoby tady téměř přestaly existovat. Pokud ovšem nemáme na mysli skromnou příležitostnou portrétní a vedutistickou tvorbu – ale i ona bývala nezřídka dílem přespolních autorů. Bylo by jistě možné hovořit o utilitarismu předbřeznové doby, v němž doznívalo pozdní osvícenství, jako o obecném jevu, ale to by bylo příliš velkým zjednodušením. Zatímco výtvarné umění postávalo stranou, pozornost byla ve všech tradičních centrech věnována veřejné zeleni, která nyní začíná v rámci ideálů přirozenosti a obecného blaha lemovat dožívající nebo rušené hradební prstence měst. Měšťanstvo se věnuje se zvyšující se intenzitou také divadelní kultuře. A koncem předbřeznových časů – v souvislosti s obnoveným hospodářským růstem – přistupuje k vlastně poslední harmonické přestavbě svých měst.

Charakteristické to bylo i pro Olomouc. Díky postavení a protekcím arcibiskupa Rudolfa Jana (1788/1819–1831) je možné vysadit na západní části koliště olomoucké pevnosti promenádní aleje a k novostavbě městského divadla přizvat prominentního architekta říšské aristokracie Josepha Kornhäusela. A ještě v roce 1838 propůjčuje Maxmilián Josef ze Sommerau-Beeckhu (1769/1837–1853) arcibiskupského architekta Antona Archeho, aby také z budovy měšťanské střelnice (podobně, jako u kroměřížské rotundy) vytvořil hold římskému Pantheonu, případně Palladiovi. Budeme-li se dále zabývat některými kulturními jevy, musíme však mít neustále na mysli, že v celé moravskoslezské zemi vrcholí v 19. století intenzivní vazba k vídeňské metropoli, jíž zdejší kultura vytváří nejúžeji spjaté zázemí.

To, co však začínalo být v rámci tohoto kulturního okruhu pro Olomouc stále specifičtější, byla otázka existence pevnosti. Zatímco většina měst se kolem poloviny století začíná osvobozovat ze svých hradebních krunýřů, tady dochází k opačnému procesu. Jako jediná z opevněných měst v českých zemích byla totiž olomoucká pevnost určena k pronikavé modernizaci.

Výstavbu fortové pevnosti (Lager-Festung) s věncem tvrzí (fortů) na návrších kolem města po polovině století doplňuje vyhlašování demoličních reverzů (1859, 1864), podle nichž mohla být jakákoliv novostavba v širokém pevnostním pásmu povolena pouze za předpokladu, že bude v případě potřeby odklizena na vlastní 42�—�43

26

Ladislav Eugen Petrovits, Pohled na Olomouc, 1895, Statutární město Olomouc

náklady majitele. To zcela podvázalo urbanistický a industriální vývoj města i příměstské aglomerace.

V druhé polovině 19. století zde nicméně působí několik s Olomoucí více či méně spjatých malířů, vesměs absolventů vídeňské akademie. Vyučují kresbě na zdejších středních školách a přivydělávají si jako portrétisté.1 Podobně tomu bylo u sochařů, přesněji řečeno kamenosochařů a uměleckých řemeslníků. 2 Jakési zárodky okruhů zájemců o výtvarné umění se začaly vytvářet kolem dvou knihkupectví a knižních nakladatelství. Již v roce 1844 si na Horním náměstí otevřel knihkupectví a o něco později také nakladatelství Vídeňan Eduard Hölzel (1817–1885). Vydavatelskou činnost začal brzy orientovat také k výtvarnému umění – k vydávání grafických listů a zejména jejich souborů. Začal nabízet výběr ze dvou tematických okruhů – zobrazení moravských lidových krojů a alb, zachycujících přírodní a historické pamětihodnosti. V roce 1856 vydal album Českého království, o rok později stejně monumentální Malířsko-historické album Moravy a Slezska.3 Jak ke kresebným předlohám, tak k vlastnímu litografickému provedení si ovšem musel volit přespolní spolupracovníky. Od roku 1853 pro něj pracoval čerstvý absolvent vídeňské akademie Franz Kaliwoda (1824–1858), jehož kresby pak do litografované podoby převáděl Berlíňan August Haun (1815–1894). Zanedlouho po jejich reedici se Hölzel začal orientovat i k novému

1

Například Franz Bsirsky, Johann Nepomuk Friedrich, Josef Haier (Hayer), Karel Javůrek, Gustav Přeček, Karl Thöndel, Adolf von Rabenalt, Joseph E. Reinhardt , Heinrich Hans Schlimarski.

2

Z kamenosochařů především rodina Melnitzkých (Karl, Franz a Ernst), dále Stefan Schwartz. V uměleckém řemesle vynikli v kovářské profesi Johann Lefen da, ze štukatérů například Alois Amort, Josef Hladík, František Vyhnánek. – Zatloukal P. 2009b, s. 118.

3

Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien. Olmütz 1857. – 44 listů vytiskly berlínské reprodukční ústavy W. Loeillota a W. Korna.

4

Burian 1973, s. 4–10.

5

Vybíral B. 1931, s. 144.

6

Například František Bílek, Franta Uprka, Julius Pelikán.

7

Promberger navázal na Hölzelovu činnost také ve vydávání fotografických alb.

– Burian 1973, s. 8–9.

8

Série pohlednic s reprodukcemi výtvarných děl od Josefa Mánesa, Jaroslava Čermáka, Františka B. Zvěřiny, Stanislava Lolka, Marie Gardavské, Joži Uprky, Antoše Frolky, Adolfa Kašpara a dalších.

– Burian 1981.

9

Karla Wellnera, Jana Konůpka a další.

10

Po ustavení Země moravskoslezské byl název změněn na Opavské gymnazijní muzeum.

11

Tomášek 2011, s. 16.

12

Brodesser – Břečka – Mikulka 2002.

technickému objevu – k fotografii. V první polovině šedesátých let svoji nabídku rozšířil o snímky, vzápětí opět sestavované v alba. 4 Hölzelovo knihkupectví se navíc vedle staršího kasina stává také prostředím, kde se schází kulturně orientovaná společnost, kde se diskutuje o hudbě, literatuře, umění a kde se rovněž navazují a zprostředkovávají důležité kontakty.

O čtyři desetiletí později začal působit další salon, tentokrát český. Iniciátorem byl Hölzelův synovec, někdejší učeň a příručí Romuald Promberger (1856–1932).

Z vlastní firmy brzy dokázal vytvořit prosperující podnik, který se stal „výtečnou hybnou silou všeho, co souviselo s českým životem v Olomouci“.5 Kromě koncertů, výstav a přednášek se rovněž věnoval výtvarné kultuře; vedle prodeje obrazů, grafických listů, soch, 6 fotografických alb,7 uměleckých pohlednic 8 angažoval k ilustrační tvorbě pro své nakladatelství řadu výtvarných umělců. 9 Připomeňme z nich alespoň dva, Hanuše Schwaigera (1854–1912) a Adolfa Kašpara (1877–1934).

Inciativy městské reprezentace byly v té době mj. zaměstnány obnovou některých památek reprezentujících minulost měšťanské Olomouce: novým sídlem radnice se stal rekonstruovaný renesanční Edelmannův palác (1868–1871), od roku 1869 vyvíjel intenzivní činnost Spolek pro obnovu kostela sv. Mořice a v letech 1874–1879 město restaurovalo pozdně gotickou radniční kapli sv. Jeronýma. Kromě archivu v ní byla otevřena

expozice městského historického muzea. Muzejnictví, případně muzeologie se totiž v rámci základní kulturní tendence století historismu stávají jedním z fenoménů 19. století.

Století muzeí Nejstarší veřejné muzeum v celých českých zemích bylo založeno již v roce 1814 v Opavě pod názvem Zemské muzeum pro Rakouské Slezsko. Jeho posláním měla být sbírková a výstavní činnost, která by podchytila a zveřejňovala přírodní a historické doklady regionu.

Vedle terénních výzkumů doplňovaly sbírkové fondy také nákupy a dary.10 Přímým vzorem pro nedlouho nato založenou jinou zemskou instituci, Františkovo muzeum v Brně, se stalo štýrské zemské muzeum Joanneum, které vzniklo v roce 1811.11 Zakládací listina brněnského předchůdce Moravského zemského muzea z roku 1817 předpokládala, že nový ústav bude spravován Hospodářskou společností pro zvelebení orby, přírodoznalství a vlastivědy a že bude sídlit v někdejším Biskupském dvoře, který pro tyto účely muzeu bezplatně přenechal olomoucký arcibiskup Maria Tadeáš Trautmannsdorf (1761/1811–1819).

Muzeum, při jehož založení a další činnosti se angažovala řada představitelů šlechty a předních intelektuálů, mělo být ústavem s celozemskou působností.12 Vedle historických a přírodovědných sbírek tvořily fondy

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

Primavesi

Dům milovníků umění O�o Primavesi (1868–1926) byl potomkem jedné z linií starého italského rodu, jehož kořeny jsou od 9. století doloženy v okolí Lago di Garda. Pocházel ovšem již ze čtvrté generace usazené v Olomouci; jeho předkové se tady věnovali obchodu, finančnictví i průmyslovému podnikání v textilních a cukrovarnických odvětvích a vypracovali se mezi městskou honoraci. O�o se v roce 1894 oženil s vídeňskou herečkou Eugenií Butschekovou (1874–1962, s uměleckým pseudonymem Mäda). Blízký vztah měl zejména k vysoce postavenému politikovi a podnikateli, bratranci Robertovi (1854–1926).1 Oba dva se živě zajímali o výtvarné umění, intenzivně se například angažovali ve Společnosti přátel umění v Olomouci, do jejíchž výstavních aktivit také zapojili vídeňského prominentního architekta Franze von Krausse (1865–1942). Krauss se se svým dlouholetým společníkem Josefem Tölkem (1861–1927) věnoval zejména návrhům divadelních staveb v metropoli, ale rovněž propagaci moderního životního stylu mj. v moravskoslezském prostředí.

Nebylo tedy divu, když se na jejich projekční kancelář obrátili také manželé Primavesiovi. V roce 1905 se pustili do stavby vlastního rodinného domu, pro niž si vybrali náročné staveniště v asanačním okrsku přímo v centru starého města, vysoko nad hradbami a v sousedství dominantních barokních objektů staré univerzity a kostela sv. Michala. O rok později byla stavba vily dokončena. 2 Krauss s Tölkem se pokusili o její harmonické začlenění do náročného historického okolí, aniž by slevili z celkového zřetelně soudobého řešení. Jednopatrovou stavbu přikryli vysokou mansardovou střechou, takže sice korespondovala s barokním okolím, ale postrádala přitom historizující prvky. Asymetricky koncipovaný objekt rozčlenili arkýři a rizality s lodžiemi. Do suterénu umístili hospodářské zázemí s pozoruhodnými technickými novinkami. 3 Hlavním prostorem společenské části domu ve zvýšeném přízemí se stala dvoupodlažní obytná hala se schodištěm stoupajícím k ochozu. Její základní horizontální osu tvoří spojnice mezi vstupní partií a východem k zahradní terase.

Svázány jsou s ní osy příčné, především mezi krbem a rozměrnou okenní vitráží s parafrází olomoucké veduty z roku 1706 i s doplňujícími motivy – výklenkem bay window pod schodištěm a zákoutím kolem kašny.

Další významnou osu tvořila enfiláda místností orientovaných k zahradě, které vrcholí jídelnou. Neméně zřetelné jsou rovněž osy vertikální, zejména u saly terreny a lodžie, především však u bazilikálního stropu 50�—�51

33

Otto a Mäda Primavesiovi, 1894, SM

haly. Krauss s Tölkem také navrhli většinu interiérového vybavení (dřevěné obklady stěn, vestavěný nábytek, vitráže, kování), jež vesměs dodaly vídeňské uměleckořemeslné dílny Antona Pospischila, kovové součásti zase dodal Franz Siegel (nástěnná kašna v jídelně).

Součástí menší formální zahrady na hradbách se stalo horní podlaží středověké hradební věže ve funkci belvederu nad zelení parku v Michalském výpadě.

Vila Primavesi začala být záhy po dokončení obdivována a studována jako příklad náročného moderního bydlení. 4 Obdiv tehdy patřil především dvěma stránkám: dispoziční řešení bylo inspirováno zásadní inovací bydlení, která vycházela z britského halového modelu a přinášela v podstatě funkcionalistické pojetí.

Obdiv však v nemenší míře platil jednotě architektury, volných a užitých uměleckých druhů. Z odstupu pak mohla stavba posloužit jako naprosto ilustrativní příklad syntézy v rámci uzavírajícího se decenia moderny vídeňského kulturního okruhu.

Hanak Již v průběhu stavby začali Primavesiovi shromažďovat a objednávat některé jak uměleckořemeslné, tak výtvarné doplňky svého domu: rodinné portréty od Hanse Templeho, kopii obrazu Paola Caliariho, zv. Veronese, Zuzana a starci z počátku 17. století 5 nebo slavnou Madonu z Olomouce, známější dnes pod názvem Madona Primavesi,6 a další.

Eugenie se při svých návštěvách rodičů v Langenzersdorfu u Vídně seznámila v roce 1904 s čerstvým absolventem vídeňské akademie, brněnským rodákem, sochařem Antonem Hanakem (1875–1934). Brzy se

1

Robert Primavesi byl poslancem zemského i říšského sněmu a prezidentem Obchodní a živnostenské komory v Olomouci.

2

Feldegg 1908. – Karplus 1910, tab. 59.

– Franz Freiherr von Krauss + Josef Tölk.

Architekten: Ausgeführte bauten und Entwürfe. Wien, b. d. – Zatloukal P. 1990b.

– Zatloukal P. 2002a, s. 507–520. – Šlapeta – Zatloukal P. 2010, s. 168–172.

3

Například s ústředním vytápěním a ventilačním systémem nebo elektrickým vysáváním napojeným na vlastní elektrárnu.

4

19. května 1909 ji například v rámci exkurze po olomouckých stavebních památkách navštívili studenti německé Státní průmyslové školy v Brně.

5

Ve sbírkách Muzea umění Olomouc.

– Daniel – Pujmanová – Togner 1996, s. 167.

6

Madona Primavesi, jedno z vrcholných pozdně gotických děl okruhu moravských následovníků vlámského sochaře Nicolause Gerhaerta z Leydenu z poslední třetiny 15. stol, ve sbírkách Moravské galerie v Brně.

rozvinul podivuhodný a hluboký svazek, který Hanaka s Primavesiovými spojil na dvě desetiletí a umožnil mu – jak později vzpomínal – stát se tím, kým chtěl. Dlouholeté přátelství provázela bohatá korespondence.7 Sochař pak většinu svých předválečných prací začal vytvářet jako přímé zakázky pro olomouckou rodinu a její vilu.

Jeho první mimoškolní prací a současně první zakázkou pro olomoucké přátele se stala psychologizující, chvějivě impresivní portrétní busta Mädy (1905–1906) objednaná pro ústřední halu. Také dřevěná socha Ponocného (1906–1907), jakéhosi nostalgicky rustikálního strážce domu, určená pro vstupní průčelí, byla zamýšlena již v projektu. 8 Třetí sochou, na níž začala Hanak pracovat v průběhu stavby, se stala nástěnná kašna Živá voda (1906–1907, též Pravda, Žíznivý nebo Žízeň srdce), určená rovněž do haly. Její základní ideu si sochař načrtl v deníku: „Mladík pije vodu vytékající z úst ženské masky. Je to nejen žízeň žaludku, ale i srdce. [...]

Mladík nemůže odolat“.9 O něco později začal pracovat na nakonec neuskutečněné Schillerově kašně pro park pod vilou. Na tuto výraznou linii Hanak bezprostředně 34

v roce 1909 navázal sochou Věčnosti, kultovní ženské postavy, upomínající svou strnulostí na předklasickou antiku. Autorovými vlastními slovy „sedící Věčnost panuje v kráse a čistotě“ jako dominantní součást rodinné hrobky Primavesiů na olomouckých ústředních hřbitovech.10 Jak Živá voda, Věčnost, tak neprovedená Schillerova kašna ztělesnily Hanakovu touhu po zhmotnění tajemného doteku pomíjejícnosti s věčností. A současně vyjádření obnovy života z ženského elementu. Jak ještě uslyšíme, toto symbolistní cítění bezprostředně souznělo s duchovním ovzduším v rodině Primavesiů a zásadně ovlvnilo sběratelství a mecenát O�y a Eugenie. Jako stále dominantnější začal vystupovat kult ženy – matky čtyř dětí. Čerpal z toho také další okruh Hanakových děl.11 Na vstupní dveře vily upevnil bronzový reliéf Matky představující příchozím své dcery (1911). V té době již pracoval na mramorové postavě v životní velikosti, opět portrétu Mädy (1911–1913), k němuž ještě v roce 1913 vytvořil pendant, sochu dcery (nesoucí matčin pseudonym), Mladé Mädy. V zahradě byla před jedno z oken instalována kašna Dítě nad všedním dnem

Anton Hanak, Dítě nad všedním dnem, 1910–1912, MUO, č. kat. 380

7

Nezanedbatelnou součástí jejich vztahu byla ovšem i finanční stránka mecenátu, kterou je možné rekonstruovat na základě Hanakových deníkových poznámek.

– Steiner 1966, s. 181–190. – Steiner 1967a. – Steiner 1967b. – Steiner 1968.

– Zatloukal P. 1997. – Klein-Primavesi 2004b.

8

Vedle definitivního provedení vytvořil také malý model v bronzu.

9

Steiner 1967a, s. 2.

10

Pro ústřední hřbitovy byly určeny i pozdější, avšak již neprovedené návrhy náhrobků arcibiskupa Františka Saleského Bauera a Trunzovy rodiny z roku 1916.

11

V roce 1908 vytvořil drobný mramor Dětská ruka.

35

Franz von Krauss – Josef Tölk, Hala vily Primavesi v Olomouci, 1905–1906, VKO

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

Arcibiskup a jeho archivář

Arcibiskup mecenáš Muzejnictví a tím méně sběratelství umění neměly v meziválečné české části Olomouce ambice ani šanci překročit lokální meze. S jedinou výjimkou. Arcibiskupské rezidenci vládl muž, který se pokusil navázat na tradici svých největších předchůdců. Životopisec arcibiskupa Leopolda Prečana (1866/1923–1947) již v roce 1934 podotýká: „Ze zařízení soukromých pokojů arcibiskupových poznáte na první pohled, že je obývá někdo, kdo miluje čistotu a pořádek, kdo má vytříbený vkus, milovník vědy, umění a starožitností.“ Navíc kroměřížský „zámek a všechny jeho sbírky jsou přístupny, a to zadarmo, všem, kdo o přístup požádají, a jsou také četně navštěvovány.“ 1 Arcibiskup se kromě toho věnoval stavební činnosti, což platí zejména pro novostavbu kostela v Olomouci – Hejčíně, ale stejně tak pro úsilí o obnovu velehradského klášterního komplexu. Přitom nežil v jednoduché době, musel například čelit protikatolickým útokům i problémům vyvolaným pozemkovou reformou.

Leopold Prečan se přitom z hlediska mecenátu a sběratelství současného umění orientoval podobně jako ti, kteří v Olomouci dvacátých let organizovali převážnou část výtvarného života. Podobně jako členové Klubu přátel umění preferoval i on okruh hodonínského Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM).

Z těch členů SVUM, pro něž měl zvláštní slabost, připomeňme především dva. V letech 1923–1929 nechal vyzdobit nástěnnými malbami část interiérů olomoucké rezidence. Jano Köhler (1873–1941) je autorem fresek Dobrého pastýře ve vstupní části, symbolu Eucharistie nad vchodem do kanceláří a sgrafit na schodišti. 2 Köhler se rovněž stal autorem malířské výzdoby nejvýznamnějšího Prečanova stavebního podniku – novostavby hejčínského kostela sv. Cyrila a Metoděje.

Staveniště vytipoval již v roce 1926 autor regulačního plánu města Ladislav Skřivánek v dominantní poloze zdejší komorní obdoby zahradního města. O rok později byla vyhlášena architektonická soutěž. Čtyřicet posuzovaných návrhů představovalo obdivuhodné stylové rozpětí mezi neorenesančním Skřivánkovým projektem a funkcionalistickým návrhem Jana Sokola.

Příležitost, kdy se stavba mohla stát pokusem o reformu sakrální architektury, však byla zmařena rozhodnutím poroty vyřadit moderní návrhy a vítězství přiřknout kompromisnímu řešení brněnského architekta Josefa Šálka (* 1888).

Stavba uskutečněná v letech 1929–1932 tak představuje tradiční typ trojlodní baziliky převedený do nevýrazně klasicizující, oficiózní podoby. Obdobná je také 66�—�67

výtvarná výzdoba. Köhler navrhl mozaiky, především ústřední s námětem modlitby Confiteor (Vyznávám se) s celou řadou světců včetně donátora Prečana. Jeho dílem jsou i okna v kapli. Autorem sochařské výzdoby, zejména bronzového sousoší sv. Cyrila a Metoděje, byl jiný člen SVUM a další preferovaný Prečanův umělec Julius Pelikán (1887–1969), přední činovník jak SVUM, tak olomouckého KPU. Uměleckořemeslné práce dodal pražský secesionista Franta Anýž. 3 V kryptě je arcibiskupův sarkofág.

Na základě úspěchu v olomoucké soutěži byl Šálek v roce 1929 požádán o projekt téměř již dvě desetiletí připravované velké chrámové novostavby se stejným zasvěcením v Brně-Židenicích. Po mnoha peripetiích však byla v roce 1931 dána přednost jinému architektovi, který pak roku 1935 dovedl stavbu k vysvěcení.

O dvě léta dříve byl k brněnské spolupráci přizván i Pelikán (rovněž zde provedl kromě jiného reliéf sv. Cyrila a Metoděje nad vstupem), a když se později připojili ještě autoři všech oltářů bratři Heřman a Karel Kotrbové, zformoval se kolektiv, jehož práce měla pro meziválečnou sakrální tvorbu na Moravě zásadní význam. Tím

55

Josef Šálek, Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci – Hejčíně, 1928 –1932, VMO

56

1

P. Alberti, Dr. Leopold Prečan, arcibiskup olomoucký. B. m. [Olomouc] 1934.

2

Malířova obliba však byla v Olomouci všeobecná; svědčila o tom jak jeho úprava orloje, nástěnná malba na průčelí kapucínského kostela, tak také výzdoba řady domovních průčelí.

3

Chrám sv. Cyrila a Metoda v Olomouci – Hejčíně. Památník vydaný u příležitosti slavnostního posvěcení nového farního kostela v Olomouci – Hejčíně péčí přípravného výboru. Olomouc 1932.

4

Bílek 1988, s. 117–120 (nově Bílek 2000).

5

Z hlediska své profánní tvorby nakonec architekt získal nejvíc zakázek právě v Olomouci, kde začal od poloviny dvacátých let vytvářet protiváhu moderně zaměřeným autorům.

6

Butulová-Vlčková 1970, s. 322. – Červinka 2006, s. 8.

7

Zejména Peřinka 1947, Peřinka 1948.

8

Breitenbacher 1925, s. 5.

9

Tamtéž, s. 14.

František Ondrůšek, Arcibiskup Leopold Prečan, 1926, AMK

jiným architektem byl Klaudius Madlmayr (1881–1963), umělec pověstný niterným vztahem k tradici, umocněným navíc pobytem v prostředí starých kultur na Jadranu. Trojlodní výrazně starokřesťansky inspirovaná bazilika s arkádovým vstupem a samostatnou zvonicí představuje mnohem hlubší setkání s tradicí než olomoucký chrám. 4 Vyvrcholením díla Madlmayrova kolektivu se měla stát celková rekonstrukce baziliky a dostavba klášterního areálu na Velehradě, z níž bylo pro nepřízeň doby uskutečněno pouhé torzo; vrcholný výsledek spolupráce Madlmayra s Pelikánem zde představuje zejména mauzoleum se sarkofágem, jež nechal Prečan v letech 1935–1938 vybudovat svému předchůdci arcibiskupu Antonínu C. Stojanovi. 5

Knihovník a archivář V roce 1915 byl v zámecké knížecí arcibiskupské knihovně v Kroměříži jmenován knihovníkem Antonín Breitenbacher (1874–1937). O pár let později, roku 1921, převzal navíc vedení arcibiskupského archivu. Breitenbacher byl kněz, po vysvěcení vyučoval od roku 1896 na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a mezitím ještě vystudoval historii a geografii na innsbrucké univerzitě. 6 Zaměstnání na kroměřížském zámku se věnoval s velkým zanícením a nespornými výsledky. Roztřídil a zveřejnil arcibiskupský archiv, nově uspořádal knihovnu o téměř čtyřiceti tisíci svazcích, vytvořil první inventář dvacetitisícové grafické sbírky s pomocným seznamem mistrů a seznamem motivů,

uspořádal sbírku map a plánů, založil sbírku písemných pozůstalostí, doplnil a uspořádal desetitisícovou sbírku mincí a medailí, věnoval se také hudební sbírce (podařilo se mu například objevit a rekonstruovat původní seznam hudební kolekce biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna, objevil a zhodnotil postavu biskupského kapelníka a skladatele Pavla Josefa Vejvanovského). V roce 1921 na zámku založil Arcibiskupské muzeum v Kroměříži. Výsledky své práce a svých objevů pravidelně publikoval. Vedle historických pojednání Františka Vácslava Peřinky z dějin a topografie Kroměříže (včetně zámku a arcibiskupských zahrad) představuje jeho dílo základní pilíř zdejšího dějepisectví.7 To všechno bylo významné, ale Breitenbacherovy publikace i drobnější studie jsou dodnes nepostradatelným zdrojem poznatků především k dějinám obou arcibiskupských obrazáren v Olomouci a v Kroměříži.

V prvním svazku svých Dějin arcibiskupské obrazárny v Kroměříži shrnul výsledky práce na tříleté revizi archivu. Spis se stal teoretickým úvodem k připravovanému katalogu kroměřížské obrazárny: Breitenbacher hodlal „na podkladě zaručených a tedy věrohodných zpráv a svědectví podati dějiny arcibiskupské sbírky obrazů a tím utvořiti spolehlivou, pevnou půdu, na níž by také katalog a Průvodce mohly býti zbudovány“. 8 Svoje líčení otevírá v 16. století sběratelstvím a mecenátem protireformačních biskupů, zejména Stanislava Thurza, který mj. objednal čtyři deskové obrazy Lucase Cranacha. Breitenbacherovi se podařilo zjistit, že byly v posledním okamžiku zachráněny před osudnou olomouckou aukcí v roce 1830 a odvezeny do Kroměříže, kde pak byly po řadě let za kardinála Fürstenberga objeveny na půdě.

Podchytil také pozoruhodnou činnost biskupa Leopolda Viléma, který „válečných vavřínů nedobyl, jda od jedné porážky k druhé, zato nasbíral po světě spousty uměleckých děl a utvořil z nich vzácnou sbírku“.9 Zjistil, že v mimořádné biskupově kolekci bylo 513 italských, 880 německých a nizozemských obrazů, 343 kreseb, 543 soch a dalších předmětů. A s politováním konstatoval, že se z ní ani v Olomouci ani v Kroměříži nic neocitlo.

Jeho ústředním námětem se však především stalo sběratelství biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna.

K Breitenbacherově rekonstrukci biskupovy sběratelské činnosti mohli jeho badatelští následovníci dodat již jen málo – nanejvýš několik upřesnění. Podrobně se zabýval koupí sbírky Seragliho de Contis, objasnil působení malířů, které biskup vydržoval v Kroměříži a na dalších ze svých rezidencí, i těch, které vysílal kopírovat císařské sbírky ve Vídni. Středobodem jeho zájmu se přirozeně stal nákup obrazového a kresebného kabinetu bratří Imstenraedů se všemi již shora popsanými doprovodnými peripetiemi. Podařilo se mu spočítat, že v poslední fázi zdobilo interiéry biskupových rezidencí 757 obrazů. Objasnil navíc, že v olomouckém paláci byla

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

Muzeum umění

Nový dům Vazba k olomouckému Vlastivědnému muzeu, která se pro galerii (ale nejen pro ni) stala v obou normalizačních desetiletích omezujícím sevřením, zanikla 1. února 1990. Galerie se osamostatnila, místo Krajského národního výboru v Ostravě se jejím zřizovatelem stal Městský národní výbor v Olomouci. Před staronovou institucí stála doslova hora problémů. Byla zcela nedostatečně vybavená personálně, její sbírky byly velmi nevyrovnané, měla se stěhovat do sice rozlehlého, avšak značně devastovaného objektu, disponovala minimálními finančními prostředky a ještě zanedbatelnějším významem z hlediska obecného povědomí.

Budova, či spíše areál budov, který galerie v roce 1989 získala, má historii sahající víc než sedm set let do minulosti. Podle zprávy kronikáře Václava z Jihlavy „papež Innocenc roku 1246 vyhověl žádosti purkrabího olomouckého Onše a purkrabího Milíče z Veveří a dal souhlas k zřízení špitálu sv. Ducha na Předhradí v Olomouci. Zmínění oba šlechtici vyslali k papeži zbožného muže Martina Pokoru, který se rozhodl věnovat veškeré

82

Jaroslav Kovář st., Dům manželů Donathových, 1915–1920, SM

88�—�89

své jmění na stavbu špitálu, a papež udělil 210 dní odpustků těm, kteří přispějí na stavbu tohoto špitálu.“ 1 Špitál, ve skutečnosti útulek pro malomocné, nazývaný někdy také Velký, Měšťanský či sv. Antonína, byl pojmenován podle vzorového ústavu sv. Ducha založeného o čtyři desetiletí dříve v Římě. Areál tvořilo několik budov s kostelíkem (vysvěceným v roce 1457), hřbitovem a zahradou. V roce 1613 byl rozšířen přístavbou pro sirotčinec a nalezinec. Nejstarší z olomouckých špitálů byl obnoven jak po zkáze za třicetileté války, tak naposledy koncem první třetiny 18. století. Od výstavby bastionové pevnosti v polovině 18. století zde byla také vojenská nemocnice. 2 V roce 1746 funkci špitálu upřesnil jiný kronikář Florian Josef Loucký: Špitál „byl založen moravskou markraběnkou pro zdejší měšťany, avšak s tou výhradou, že v případě, kdyby snad zakladatelka nebo její dědici upadli do chudoby, bude jim zde přednostně před všemi ostatními poskytnuta stálá výživa a přístřeší.“ 3 Roku 1785 však byl ústav v rámci josefínských reforem zrušen a místo něj zřízena vojenská vychovatelna (Militärisches Knaben-Erziehungshaus). 4

1

Šembera 1847, s. 269.

2

Kšír 1964, s. 3.

3

Spáčilová – Spáčil 1991, s. 57, 179–180.

4

Opatřená nápisem: „Aby své státy ochránil, Josef sem vojáky dosadil.“ – Spáčil 2007, II, s. 272–273.

a opět Central). 9 Jeho interiéry v roce 1943 adaptovali autor pražského památníku na Vítkově Jan Zázvorka (1884–1963) s proslulým filmovým architektem Karlem Škvorem (1910–1971). V letech 1967–1968 bylo v prostorách někdejšího baru po přestavbě Jiřího Procházky a Rudolfa Pogody otevřeno Divadlo hudby.

Pro kulturní účely skýtala jak budova, tak její poloha doslova luxus: sousedství hlavní komunikace v historickém jádru města, rozlehlý areál s možností vytvořit zde po adaptaci prostory pro výstavní sály, depozitáře, pracovny i technické zázemí, to vše v jedné budově – navíc s rezervou v sousední proluce. Bylo jen otázkou, kdy a jak se tuto hudbu budoucnosti podaří rozeznít.

Nové začátky

83

Jiří Procházka – Rudolf Pogoda, Divadlo hudby, 1967–1968, VMO

5

Šembera 1847, s. 269.

6

První návrh v duchu revoluční architektury vznikl v roce 1827 v kanceláři vídeňské Dvorní stavební rady (Hofbaurat), v jejímž čele tehdy stál Peter von Nobile. Franz Brunner jej potom v letech 1838–1839 přepracoval.

7

Moravské listy, 29. říjen 1890.

8

Zatloukal P. 2002a, s. 594–595.

9

V polovině třicátých let upravoval některé interiéry zadního křídla architekt Arnošt (Ernst) Weisz.

10

Na celé desetiletí tady potom nalezla útočiště obnovená Katedra dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

V letech 1787–1825 působila v části areálu také tkalcovna vlny, do roku 1841 navíc biskupský seminář. Všechny stavby včetně gotického kostela byly v roce 1843 zbořeny a na jejich místě do roku 1845 vyrostl podle návrhu olomouckého stavebního správce Franze Brunnera pozdně klasicistní „kriminální dům se žaláři pro vyšetřovance“, tj. budova soudu s několika křídly trestnice neboli robotárny (Frohnfeste und Kreisgericht). 5 Siluetou i výrazově navázaly na mohutné hmoty státních budov, postupně vyplňující severní pohledovou hranu Předhradí. 6 Když v roce 1890 padlo rozhodnutí o novostavbě okresního soudu a věznice, s ulehčením bylo konstatováno, že „velká výhoda stavby této spočívá v tom, že odstraněna bude ze středu města trestnice, která byla ze zdravotních ohledů přímo škodlivá, neboť zde povstávalo nejvíce nakažlivých nemocí.“ 7 Po jejím uvolnění koupili v roce 1902 areál manželé Donathovi, kteří jej v letech 1915–1920 přestavěli. Na základě projektu architekta Jaroslava Kováře st. (1883–1961) uskutečněného ve spolupráci s mnichovským sochařem Moritzem Lauem (1869–1944; reliéfy z historie budovy, personifikace čtvero ročních dob, maskaron architekta Kováře) byl areál adaptován pro obytné, obchodní a výrobní účely (lihovar v zadním traktu). 8 Nejradikálněji bylo přestavěno uliční křídlo zvýšené o patro a opatřené vysokou mansardovou střechou s věžičkou; jeho průčelí členěné pilastry se stylizovanými jónskými hlavicemi bylo přestavěno v osobité palácové klasicizující variaci s kubizujícími motivy. Ostatní fasády byly provádějícím stavitelem Franzem Langerem upraveny ve střízlivějším duchu. Roku 1926 Emil Kugel adaptoval část interiérů Lidové kavárny (Volkscaffé) na Radiobar (kde o pár let nato účinkoval jako jazzman také Emil F. Burian) a přístavbou na místě zahrady vznikl současně biograf Elite (později Central, pak Moskva

První problémy se podařilo alespoň zčásti vyřešit během několika prvních týdnů: 9. února proběhl konkurs na ředitele galerie a vzápětí byla po dílčím doplnění počtu zaměstnanců vytvořena tři oddělení, uměleckohistorické (všechny sbírky konečně dostaly své kurátory), dokumentační (byla obnovena odborná knihovna a archiv) a provozně ekonomické. Počátkem června byla galerie přestěhována do nového působiště, takže kanovnická rezidence (Pamětní síně) mohla být 15. června předána Univerzitě Palackého.10 Jak prostory pro uložení sbírek, tak knihovna, archiv i pracovny mohly být ovšem upraveny pouze provizorně.

84

Obrazárna se stálou expozicí „Mistrovská díla starého umění, Italské malířství 14. – 18. století z olomouckých sbírek“, MMU, 1993–1994

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

Stále větší pozornost začala být věnována fotografické sbírce založené v druhé polovině šedesátých let. Souviselo to s nutností pokusit se napravit jednu z mnoha zdejších anomálií. Přestože fotografování a také (dokonce systematické a pravidelné) vystavování fotografií nebylo prakticky po celé 20. století v Olomouci žádnou popelkou, fotografie se v muzejních sbírkách ocitaly jen sporadicky. Přitom bylo již dlouho zřejmé, že fotografická tvorba sehrála například v moderní olomoucké výtvarné kultuře minimálně dvakrát – ve třicátých a v šedesátých letech – dokonce rozhodující roli. Ve sbírkotvorném programu galerie se však nevyskytovala, protože byl při jedné z nákupních komisí, jež doporučovaly (ve skutečnosti však schvalovaly) přírůstky do galerijních sbírek vynesen ortel – fotografie není uměním! – a není tedy hodna sbírání.

Po roce 1989 se nejprve rozvinulo pátrání po zbytcích z výstav meziválečné olomoucké avantgardní fotografie. O něco jednodušší to bylo u rovněž zdejší poválečné skupiny DOFO. Další fotografické žánry, tentokrát již bez teritoriálního omezení, začaly být čím dál tím systematičtěji sbírány od konce devadesátých let, kdy se jim mohly začít věnovat specializované kurátorky.

Vznikly kolekce konceptuálně pojímané fotografie, fotografické dokumentace akcí a happeningů, tak příznačných pro třetí čtvrtinu 20. století, ale na druhé straně také klasické meziválečné moderny. Vedle zájmu o tvorbu českých autorů střední a mladší generace se v posledních letech rozšířil sběratelský okruh na celou střední Evropu. 47 Z počátečních několika desítek snímků je dnes sbírka šesti a půl tisíce fotografií. 48 Sbírka užitého umění začala naopak v polovině devadesátých let vznikat jako zcela nová. Nejzřetelněji pravděpodobně ilustruje tehdejší tendenci k překračování tradičních sbírkových druhů směrem k pojetí výtvarné kultury jako Gesamtkunstwerku. Jeden z důvodů spočíval také ve snaze zachránit alespoň něco z toho, co po desetiletích nezájmu či devastace leckdy téměř zázrakem uniklo zkáze a co se nyní stávalo předmětem hromadného výprodeje a vývozu do zahraničí.

Po zvážení profilace předních českých uměleckoprůmyslových muzeí, poučení v zahraničí, a pochopitelně také zhodnocení vlastních možností byla i v rámci tohoto druhu zvolena užší specializace. Stala se jí židle, polokřeslo a křeslo, tedy sedací nábytek. Na základě povědomí o klíčových, především středoevropských osobnostech bylo vyhledáváno to, co z jejich tvorby ještě v terénu zbývalo. Byla vytipována řada staveb, které navrhovali významní architekti, a nezřídka bylo možné s příjemným překvapením konstatovat, že ne všechno z jejich interiérů skončilo na smetišti nebo v kotelně. Společně s několika zasvěcenými docházelo k objevům díla slavných i pozapomenutých designérů.

Bylo uspořádáno několik tematických výstav, 49 a sbírka byla postupně dovedena až do současnosti. 50 Jiným netradičním sbírkovým okruhem se stala kniha. Na jedné straně začala být doplňována odborná 96�—�97

92

Aleš Veselý, Pavoučí věž, 1967–1968, MUO, č.�kat.�747

knihovna, převzatá po vleklých jednáních s Vlastivědným muzeem v torzálním stavu. 51 Od poloviny devadesátých let mohly být systematicky budovány i další knihovní kolekce. Nejprve sbírkový fond Kniha 20. století, zaměřený především k typografii meziválečné avantgardy a pozdní poválečné moderny, dále Knihovna O�o Františka Bablera jako součást literární pozůstalosti významné zdejší osobnosti, konečně sbírka Autorské knihy, tedy knihy jako uměleckého, mnohdy v jediném exempláři vytvořeného díla. 52 Pendant k muzejní knihovně vytvořilo od roku 2007 několik desítek tisíc svazků historické knihovny kroměřížského zámku v rozpětí od 9. do počátku 20. století.

Systematické akviziční práci vděčí za svůj vznik také podsbírka l’art brut, tj. umění v původním, surovém stavu. Zahrnuje mediumní tvorbu, díla psychotiků, solitérů, naivistů, pětačtyřiceti autorů tvořících od počátku do konce 20. století. Ve spolupráci se třemi specializovanými historiky umění a sběrateli, Alenou Nádvorníkovou, Pavlem Konečným a Arsénem Pohribným se z ní stala pravděpodobně největší kolekce svého druhu u nás. 53 Od roku 1997 Muzeum umění tomuto žánru věnovalo řadu zčásti i zahraničních výstav, 54 které vyvrcholily syntetickou expozicí o problematice l’art brut v českých zemích. 55 Volnou součástí kolekce se stal velký soubor rukopisných modlitebních knížek z pomezí lidové tvorby. 56

47

Z výstav například Demeter Balla (2003), Ester Havlová (2009), Karel Kašpařík (2000), Ivo Přeček (2004), Jan Saudek (1995), Miloslav Stibor (2007), Jindřich Štreit (2007), Jaroslav Vávra (2011). Z výstavních katalogů například Rišlinková 2002.

48

Bieleszová 2012.

49

Například Thonet (2001), Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně (2003), Kubistický nábytek (2005), Skupina Atika (2007), Josef Vinecký (2010).

50

Šimková 2011.

51

Z tehdejších 11 320 svazků vzrostla dodnes na zhruba 35 000 knih a časopisů.

52

Proksch 2009.

53

Šimková 2010c.

54

Anna Zemánková (1998), Anselmo Legnani (2000), Natálie MaslikovaSchmidtová (2006), Cecilie Marková (2008).

55

Nádvorníková 2008. – Repríza výstavy proběhla o rok později v Bruselu.

56

Šimková 2009.

Arcidiecézní muzeum

Vznik muzea

93

František Bělohlávek, Obálka katalogu „Mistrovská díla starého umění v Olomouci“, 1967, MUO

1

Myšlenku na otevření církevního muzea v Olomouci v roce 1934 oživil kapitulní děkan Josef Kachník, když v několika reprezentačních sálech jižního křídla kapitulního děkanství zpřístupnil expozici nazvanou Dvorana Přemyslovců.

2

Autory architektonického řešení stálé expozice byli Jan Konečný a Josef Chloupek. – Perůtka 1988. – Zatloukal P. 1988.

Snahy o muzejní využití svatováclavského pahorku v Olomouci otevřela druhá polovina 19. století. V roce 1867 náhodně objevil arcibiskupský inženýr Karl Biefel na půdě nad dómskou křížovou chodbou fragmenty románských oken. Nález však publikoval až roku 1884, tedy v době, kdy jiný zaměstnanec arcibiskupského stavebního úřadu Gustav Mere�a již druhým rokem řídil restauraci olomoucké katedrály. V rámci neogotické přestavby chrámu se začínaly vršit odstraňované kusy zejména románské výzdoby; někdejší existenci olomouckého hradu mělo na průčelí do Václavského náměstí připomenout jedno ze sdružených románských oken. Pokusu o soustředění dalších reliktů v katedrálním muzeu v novostavbě zahradnického domu však zabránila smrt kardinála Bedřicha z Fürstenbergu. Podobně – jak jsme již slyšeli – skončily záměry arcibiskupa Prečana.1 Roku 1962 se část areálu ocitla jako národní kulturní památka Přemyslovský palác pod nejvyšším stupněm památkové ochrany. A od následujícího roku se rozvinuly nejprve průzkumné a projekční práce, o něco později (již v režii Vlastivědného muzea v Olomouci) také stavební přípravy směřující k zpřístupnění. Vrcholily v druhé polovině osmdesátých let, kdy byla jejich koordinací pověřena Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci. Rekonstruovaný Přemyslovský palác byl otevřen 10. listopadu 1988. 2 Sousední areál kapitulního děkanství byl po znárodnění z roku 1953 užíván Univerzitou Palackého.

V roce 1977 vyhořelo jeho východní křídlo a opuštěné trosky po několik let smutně trčely proti nebi. I to se stalo jedním z podnětů k úvahám, které v roce 1985 vyústily v Návrh na využití areálu bývalého Přemyslovského hradu v Olomouci pro galerijní účely. Souviselo to také s dlouholetou správou části arcibiskupské obrazové sbírky oblastní galerií, která tak kontrastovala s neexistencí stálé expozice starého umění v Olomouci – návrh počítal s jejím umístěním právě zde.

Areál kapitulního děkanství se do církevních rukou vrátil v rámci dílčích restitucí počátkem devadesátých let. 16. srpna 1995 byl statut národní kulturní památky rozšířen na celý okrsek někdejšího Přemyslovského hradu. Zásadním podnětem k znovuoživení úvah o založení duchovně orientovaného muzea v Olomouci se pak stala květnová návštěva, během níž papež Jan Pavel II. opakovaně vyzýval k jeho založení jako navázání a rozvinutí jedné z nezanedbatelných a v minulosti tak příznačných složek církevní činnosti. Arcibiskup Jan Graubner po předchozích konzultacích s vedením

Muzea umění proto na podzim 1995 inicioval první kroky k naplnění této myšlenky, zatím pouze v rámci Přemyslovského paláce.

V následujícím roce byl za účasti ministra kultury Jaromíra Talíře a arcibiskupa Graubnera domluven postup příprav k ustavení nového muzea: Ministerstvo vypíše výběrové řízení na provozovatele muzea mezi Muzeem umění a Vlastivědným muzeem. Soutěž byla vyhlášena v březnu 1997. Zatímco v projektu Vlastivědného muzea se nadále počítalo pouze s Přemyslovským palácem, Muzeum umění využilo návrhu z poloviny osmdesátých let a navrhlo rozšíření o celý areál kapitulního děkanství. Toto řešení zvítězilo.

Návrh Muzea umění se opíral o několik bodů: Zabezpečení, odborné zpracování a veřejné uplatnění výběru z bohatých fondů starého umění v Olomouci, rehabilitace části národní kulturní památky Olomoucký přemyslovský hrad, příspěvek k vytváření nových forem vztahu státu s církvemi a konečně – v obecné rovině – pokus představit nezanedbatelnou součást evropského kulturního dědictví na pozadí základních pilířů evropského ducha, antiky a křesťanství.

Hrad Doklady o osídlení svatováclavského nebo také dómského návrší v Olomouci sahají hluboko do pravěku, do pozdní doby kamenné (zhruba 4200–3800 př. Kr.).

Na rozdíl od středisek Velkomoravské říše položených jižněji přečkala Olomouc na počátku 10. století bez větší újmy její zhroucení pod náporem maďarských nájezdů. Tak se zrodila pozoruhodná kontinuita mezi prvním stabilním státním útvarem v tomto regionu a nově se formujícím českým státem. Olomoucký hrad se stal jedním z hlavních center údělného přemyslovského knížectví a od roku 1034 sídlem moravských údělných knížat. V roce 1063 bylo poblíž v návaznosti na velkomoravskou tradici s celomoravskou působností obnoveno biskupství.

Původně převážně dřevěný hrad se začal výrazněji stavebně proměňovat v první polovině 12. století.

V roce 1131 zde byla vysvěcena románská bazilika sv. Václava. Vysvětil ji biskup Jindřich Zdík (biskupem 1126–1150), který v následujícím desetiletí k její severní straně připojil areál biskupského paláce, zahrnující také kapitulní dům, ambit a rajský dvůr. V objektech navíc začala působit písařská a iluminátorská dílna.

Knížecí hrad se tak rozdělil na východní církevní okrsek a západněji položenou zeměpanskou část. Katedrála byla vystavěna jako dvouvěžová trojlodní bazilika, kterou s biskupským areálem formálně spojovala

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

Středoevropské forum

Idea a obsah V souvislosti s přijetím České republiky do Evropské unie připravilo ministerstvo kultury v rámci Integrovaného operačního programu (IOP) projekt investičních dotací pro velké kulturní projekty, které měly být z valné části hrazeny z unijních prostředků.1 Soutěžit se mělo ve třech kategoriích, pro kategorii C bylo z celkové částky zhruba 7 miliard Kč vyčleněno 900 milionů korun. 2 K účasti v této kategorii bylo vyzváno také Muzeum umění Olomouc.

Vzápětí po Listopadu 1989 se se stále větší naléhavostí začala vynořovat otázka, jak i v muzejním oboru překročit pověstný Rubikon – uzavřenost do národně, teritoriálně, případně ideologicky vymezeného ghe�a.

Konkrétně v Olomouci k tomu vedly i další pohnutky – především snaha o vyváženost s internacionálně orientovanými sbírkami starého umění. Přestože dokončování arcidiecézního muzea bylo značně vyčerpávající, na konci roku 2006 padlo rozhodnutí připravit projekt Středoevropského fora Olomouc (SEFO).

Součástí muzea se měl stát další článek, orientovaný

103

tentokrát k poválečné středoevropské výtvarné, ale také literární, dramatické i hudební kultuře. Orientace k středoevropskému prostoru byla přitom chápána v několika rovinách – jak z hlediska minulosti, kdy měly jeho jednotlivé součásti spoustu společného, tedy z hlediska návratu do staletých kulturních vztahů a vazeb, ale v nemenší míře jako možný předstupeň pro (v další generaci s největší pravděpodobností již samozřejmé) vplynutí do zcela internacionalizovaného prostředí. Konkrétním cílem SEFO se mělo stát jednak podchycování různorodých kulturních projevů středoevropského regionu, budování stálé expozice výtvarného umění, akviziční činnost, pořádání krátkodobých výstav včetně větších střednědobých přehlídek (například bienále či trienále), vybudování informačního centra, knihovny, multimediálního archivu atd.

Projekt vycházel z několika předpokladů: Střední Evropa tvořila historicky a tvoří i v současnosti region s řadou obdobných charakteristik. Také výtvarná kultura jednotlivých zemí vykazuje mnohé podobné, leckdy i společné rysy. Přesto se zatím nikdo

Z výstavy Victora Vasarelyho ze sbírek Janus Pannonius Múzea v Pécsi, MMU – Trojlodí, 2007

106�—�107

1

Pod názvem Národní podpora využití potenciálu kulturního bohatství pro rozvoj regionů.

2

Muzeum bylo vybráno z 231 předložených návrhů a bylo zařazeno mezi 16 (později 19) projektů na tzv. Indikativní seznam projektů IOP. Soutěž se měla odehrávat ve 3 kategoriích A, B, C. Z hlediska soutěžních pravidel bylo podstatné, že v každém kraji může uspět pouze jediný projekt v maximální výši 500 mil. Kč (ve výjimečných případech projekty dva, ale při nepřekročení této částky). Soutěžit se mělo tak, že projekty budou hodnoceny v tom pořadí, jak budou postupně přicházet, a jakmile se dovrší celková částka v dané kategorii, soutěž v ní se uzavře.

104

3

Z výstavy Magdaleny Abakanowicz „Život a dílo“, MMU – Trojlodí, 2011

Bylo domluveno převzetí rozsáhlého a proslulého archivu Jiřího Hůly. Další akviziční a prezentační archivní činnost byla umožněna zvláštním grantem v rámci Visegrádského fondu.

systematicky nevěnoval snaze podchytit je, konfrontovat a vcelku je zveřejnit. Nehledě na to, že tok idejí ze Západu do střední Evropy a dál na Východ nebýval pouze jednosměrný. Mnohé z toho, co se po druhé světové válce odehrávalo na Západě, mělo relativně nezávislý ekvivalent také zde, ve středovýchodní Evropě.

Do střední Evropy však patří také miliony vyhnanců a exulantů žijících po celém světě. Vedle českých zemí a Slovenska se měly stát předmětem zájmu Maďarsko, Polsko, ale i druhá strana někdejší železné opony – Rakousko a podstatná část Německa. Základním cílem projektu tedy byla všestranná integrace české kultury do širších, středoevropských souvislostí, v jejichž rámci koneckonců vznikala.

První z připravovaných stálých expozic měla být tvořena kolekcemi děl vytipovaných středoevropských umělců především jako soubor ojedinělých uměleckých příběhů. Měly je doplňovat knihovna a archiv umožňující podrobnější seznámení s tvorbou jednotlivých osobností. 3 Forum je širší pojem než například muzeum nebo galerie – vedle hlavní náplně zde měla být organizována také různá diskusní setkání,

přednášky, sympozia a další podobné akce. Projekt SEFO měl mj. napomoci v procesu uchování historické paměti – osudy výtvarného umění zde v letech 1945 –1989 bezprostředně souvisely s problematikou ztráty, nalézání a obrany svobody a hledání společných i specifických kvalit ve výtvarné kultuře. Ale na druhé straně měl také umožnit konfrontaci děl soudobých výtvarných umělců.

Olomouc má pro uskutečnění této myšlenky řadu předpokladů, ale na druhé straně také determinant: SEFO by mohlo navázat na historické postavení města s jeho starobylou tradicí někdejší metropole Moravy (do roku 1642 hlavní město Markrabství moravského), duchovního střediska Moravy (biskupství založené v roce 1063 a roku 1777 povýšené na arcibiskupství) a také jednoho ze středoevropských kulturních středisek mezi tradičními uměleckými centry – Prahou, Bratislavou, Budapeští, Vídní, Mnichovem, Berlínem a Krakovem (druhá nejstarší univerzita v českých zemích, založená v roce 1573, jedna z největších a nejstarších vědeckých knihoven, lokální i zemské archivy a další kulturní instituce). Olomouc leží v přirozeném

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

113

Středoevropské forum Olomouc – zkouška piazzetty s plastikou Aleše Veselého Kaddish 1:1, Litomyšl 2010

výtku konkurenceschopnosti (snad vůči pařížskému Louvru nebo londýnské Tate Gallery?) v rámci finanční pomoci EU oblastem, které ji naopak mají získat!

Ještě jednou si připomeňme název celé akce: Národní podpora využití potenciálu kulturního bohatství pro rozvoj regionů. IOP však postrádá odvolací statut, a tak nebylo možné tento závěr zpochybnit.

7. února 2011 navštívil Olomouc ministr Besser. Leitmotivem jeho zdejšího jednání se stala myšlenka, že by projekt SEFO (všemi zúčastněnými ministry hodnocený jako vzorový) neměl doplatit na nedopatření se soutěží. Má pokračovat, ale za méně peněz…

Moravské souvislosti Několikrát jsme v tomto povídání postavili zdejší dění do alespoň stručně naznačených moravských souvislostí. Pokusme se z tohoto hlediska na závěr shrnout také situaci po přelomu tisíciletí. Je zřejmé, že hlavní muzea umění jsou zde nyní v nesrovnatelně jiné situaci, než tomu bylo před rokem 1989. Moravská galerie v Brně vystavuje v obou hlavních rekonstruovaných budovách (Uměleckoprůmyslovém muzeu a Pražákově paláci) i v třetí budově (Místodržitelský palác), která na rekonstrukci teprve čeká. Získala navíc dva pozoruhodné detašované objekty: jedním je rodný dům architekta Josefa Hoffmanna v Brtnici, který spravuje 114�—�115

od roku 2006 jako společné pracoviště s Museem für angewandte Kunst ve Vídni. 25 Tím druhým je vila Dušana Jurkoviče v Brně, otevřená po rekonstrukci z tzv. Norských fondů na jaře 2011. 26 Moravská galerie se však nestala zemskou obrazárnou, neboť státoprávně země Morava ani Moravskoslezská země neexistuje (také v tom jako v mnohém jiném se svobodný stát po roce 1989 přihlásil k problematickému poválečnému období).

S ideovou vazbou kontinuity s tradicí baťovských Studijních ústavů se uskutečňuje myšlenka soustředit několik zlínských kulturních instutucí do jednoho celku (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Krajská knihovna Františka Bartoše a Centrála cestovního ruchu Východní Moravy). Krajské kulturní a vzdělávací centrum ve Zlíně bude navíc situováno ve dvou propojených charakteristických průmyslových objektech na okraji někdejší baťovské továrny. Velkoryse rekonstruovaný areál má být otevřen v roce 2013. 27 Nevystupuje však na obzoru vidina nebezpečí spočívajícího ve spojení v nějaké další verzi kdysi oblíbených kulturních kombinátů, které se tak neosvědčily?

Také v Ostravě se podle návrhu Josefa Pleskota z roku 2010 připravuje dostavba Domu umění. 28 Velké kulturní a vzdělávací centrum navíc podle architektova dalšího projektu vzniká v sugestivním prostředí průmyslového skanzenu ve Vítkovicích. Tak jako ve zlínském případě, i tady jistě sehrál nemalou roli pokus o navázání kontinuity s tradicí meziválečného sběratelství umění, zejména v okruhu ředitelů Vítkovických železáren, především Oskara Federera. 29 Takové prostorové možnosti a reálné vyhlídky dosud veřejné sbírky na Moravě nikdy neměly. A přece do toho vrhá stín něco nečekaného a zvláštního. Není to způsobeno pouze tím, že oproti penězům na stavby bolestně schází prostředky na doplňování sbírek. Přes všechnu snahu se oproti popřevratovým očekáváním i řadě zkušeností ze světa toto úsilí v nemalé míře míjí účinkem. Souvisí s mnoha jevy postkomunistické, postmoderní i globální situace, s poklesem prestiže vysoké kultury včetně muzeí umění i práce uměleckého historika. S poklesem prestiže, který lapidárně shrnulo trpké Scrutonovo povzdechnutí: „Kultura [...] je majestátní zřícenina na druhé straně strže.“ 30 A Olomouc? V dějinách olomouckého sběratelství výtvarného umění a mecenátu se podvakrát vynořila vůle k velkorysému, výrazně nadregionálnímu směřování spojená s tendencí ke Gesamtkunstwerku – poprvé u biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna, podruhé u rodiny Primavesi. Podaří se i tady navázat kontinuita? 31 Nebo se Olomouc v tomto ohledu vrátí do svých tradičních kolejí ospalosti, průměru, ba co hůř – ubíjení čehokoliv vzletnějšího vlastními silami?

25

Autory pietní rekonstrukce jsou Petr Hrůša s Petrem Pelčákem (1995–2003).

– Nosálová 1998.

26

Opět vzorová rekonstrukce je dílem ateliéru TRANSAT Petra Všetečky (2006 –2010). – Lehmannová 2010.

27

Budovy byly postaveny v letech 1946– 1949 podle návrhu Jiřího Voženílka.

V architektonické soutěži na rekonstrukci zvítězil v roce 2009 pražský ateliér A.D.N.S. architekti. – Všetečka 2009, s. 23.

28

V bohatě dimenzované přístavbě mají být prostory pro stálé expozice a pro krátkodobé výstavy, zázemí, edukační činnost, knihovna, multifunkční sál, knihkupectví a kavárna.

29

Pavliňák 2010, s. 74–78.

30

Roger Scruton, Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Přel. Klára Cabalková. Praha 2002, s. 151.

31

Optimista by ovšem mohl argumentovat tím, že se v poslední době začíná Olomouc profilovat mj. jako město muzeí: vedle Vlastivědného muzea a Muzea umění s Arcidiecézním muzeem se tady v poslední době vynořila řada specializovaných institucí – Muzeum olomouckého orloje, Letecké muzeum, Veteran arena, Muzeum olomoucké pevnosti, Muzeum fortové pevnosti, Pevnost poznání. Není to však jev identický jak se situací v meziválečné Olomouci, tak v nynějším školství, v nichž kvantita naprosto převládla nad kvalitou?

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

Vysvětlivky AO AMK AMO MKO MUO SM

Arcibiskupství olomoucké Arcidiecézní muzeum Kroměříž Arcidiecézní muzeum Olomouc Metropolitní kapitula Olomouc Muzeum umění Olomouc soukromý majetek

116�—�117

Staré umění Gabriela Elbelová, Ondřej Zatloukal

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

114

Tiziano Vecellio, zv.�Tizian, Apollón a Marsyas, mezi 1550–1576, č. kat. 9

118�—�119

Staré umění

Knížecí vznešenost

Sbírka Karla z Lichtensteinu-Castelkorna

1

Martin Schongauer – následovník (kolem 1430 –1491), Studie muže s plnovousem a dobovou čepicí, (kolem 1500), kresba perem v černém tónu vysvětlovaná bělobou na červenohnědém papíře, 181×171 mm, značeno: fragment signatury „AD“, AO, AMK, KE 4539, získáno 1673 2

Giovanni Bellini, zv. Giambellino (kolem 1430 –1516), Studie dvou mužských postav, (1507–1510), kresba štětcem, grisaille v šedé temperou doplňovaná perem v tmavohnědém tónu na silnějším nažloutlém papíře, 402×235 mm, neznačeno, AO, AMK, KE 4553, získáno 1673

4

Sebastiano Luciani zv. del Piombo (1485–1547), Sedící prorok s andělem, 1516, kresba olůvkem, černou křídou, běloba na šedomodrém papíře, 369×252 mm, v levém dolním rohu vytlačena sběratelská značka, značeno: „Fra’.

Bastiano del Piombo“, AO, AMK, KE 4550, získáno 1673 5

Sebastiano Luciani, zv. del Piombo (1485–1547), Madona s rouškou, (kolem 1520), olej, topolové dřevo, 120,5×92,5 cm, značeno: „SEBASTIANUS FACIEBAT“, AO, AMO, A 1076, získáno 1673, (s. 21)

3

Andrea d’Agnolo, zv. Andrea del Sarto (1486–1530), Hlava hocha, (kolem 1511), kresba rudkou na žlutě tónovaném hrubším papíře, vodoznak, 248×228 mm, neznačeno, AO, AMK, KE 4545, získáno 1673

116

Hans von Aachen, Dva smějící se hoši, před 1574, č. kat. 11

6

10

Hans Holbein ml. (1497/1498–1543), Portrétní studie staršího muže,

Giorgio Ghisi, zv. Mantovano (1520 –1582) podle Raffaela Santiho (1483 –1520) a Luky Penniho (1500/1504–1557), Alegorie života (Sen Raffaelův), 1561, mědiryt, papír,

(1519–1524), kresba olůvkem na hnědě tónovaném papíře, vodoznak, 385×284 mm, neznačeno, AO, AMK, KE 4527, získáno 1673

topolové dřevo, 82×112 cm, neznačeno, AO, AMO, A 2563, získáno 1673

380×540 mm, 429×588 mm, druhý stav, značeno: „RAPHAEL VRBINVS INVENTVM. / PHILIPVS DATVS ANIMI GRATIA / [FIERI IVSSIT] / TV NE CEDE MALIS: SED / COTRA AVDENTIORITO / [SEDET AETERNUM QUE SEDEBIT IN FOELIX – GEORGIVS GHVISI / MAT F. 1561]“, MUO, G 9395, získáno 1969

8

11

Italský kreslíř z první poloviny 16. století, Portrét mladé ženy,

Hans von Aachen (1552–1615), Dva smějící se hoši, (před 1574), olej,

(30. až 40. léta 16. století), kresba černou a barevnými křídami na zašedlém papíře, 387×286 mm, značeno: „Romanino“, AO, AMK, KE 4530, získáno 1673

dubové dřevo, 48×38,5 cm, značeno: „Hans von Aachen sein eigen Contrefei“, AO, AMK, 288, získáno 1673

7

Bonifazio Veronese (1487–1553), Sv. Rodina se sv. Janem Křtitelem a sv. Jakubem, (kolem 1530), olej,

9

Tiziano Vecellio, zv. Tizian (1488/1490–1576), Apollón a Marsyas, 115

Andrea d’Agnolo, zv. Andrea del Sarto, Hlava hocha, kolem 1511, č. kat. 3

(1550–1576), olej, plátno, 220×204 cm, značeno: „TITIANVS P[inxit]“, AO, AMK, O 107, získáno 1673, (s. 118)

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

210

212

Melchior Küssel (1626–1683) podle Johanna Wilhelma Baura (1607–1642), Alegorie Závisti, 9. list z cyklu Sinnund Lehreiche Emblemata mit schönen Carminibus stat einem Erklährung gezieret, (1703), lept, papír,

William Hogarth (1697–1764), Tlučení konopí v donucovací pracovně, z cyklu Ze života prostitutky, (1732), lept, papír,

207×217 mm, 220×226 mm, 233×280 mm, značeno: „Wer kennt die Vnhold nicht?

Die schädlich, Braut der Höllen / Dei so vil Vbels pflegt auff Erden an zue stellen? / Es ist der blasse Neid, so Feür auff bläst und schürt / Verleumbdet, lästert, liegt, die beste Freünd verwürt // Sein Frucht ist: Hadern, Zaneck, Krieg, balgen, rauffen, schlagen / Mord, Vngerechtigkeit, verfolgen, marteren, plagen / Vnd was dess Zeuges mehr, ia sein Zanck=Apffel kan / Bey einem Götter=Mahl auch Händel richten an.“, AO, AMK, G 15926, doba získání nezjištěna 211

200

201

Johann Christoph Volkamer, Nürnbergische HESPERIDES, Oder Gruendliche Beschreibung Der Edlen Citronat (Citronen und Pomerantzen-Früchte)..., 1708, č. kat. 211

Johann Elias Ridinger, Lov na divokého kance, (1745), č. kat. 213

164�—�165

Johann Christoph Volkamer (1616 –1693), Nürnbergische HESPERIDES, Oder Gruendliche Beschreibung Der Edlen Citronat (Citronen und Pomerantzen-Früchte)..., 1708, Nürnberg, papír, kožená vazba, 355×235 mm, neznačeno, AO, AMK, 5504, I/2 II 8, doba získání nezjištěna

302×378 mm, 322×382 mm, značeno: „Plate 4. / W.m HOGARTH invt. pinxt et sculpt.“, MUO, G 376, získáno 1959 213

Johann Elias Ridinger (1698 –1767), Lov na divokého kance, (1745), lept, papír, 477×720 mm, 539×754 mm, značeno: „Wie das Wild-Schwein gehaezt und Ihm der Fang Gegeben wird / Qua Ratione Aper exagitatus tandem Prosternatur“, AO, AMK, G 3699, doba získání nezjištěna 214

Jan Kryštof Handke (1694–1774), Návrh čelní stěny olomouckého orloje, 1746, lavírovaná kresba perem sepií a tužkou, papír, 551×290 mm, neznačeno, MUO, K 1384, získáno 1951– 1953 215

Anonym, Mincovní skříň, 1. polovina 18. století, smrk, lípa, ořechová dýha, mosaz, zlacené kartuše, 250×150×55 cm, AO, AMK, KE 2072, získáno 1738–1745

Výtvarná kultura ��.�století Jana Hrbáčová, Martina Potůčková

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

202

166�—�167

Angelika Kauffmannová – připsáno, Truchlící Kalypsó, kolem 1775–1778, č. kat. 219

Výtvarná kultura ��.�století

Ušlechtilou prostotou k tiché velikosti Osvícenství, klasicismus

216

220

Joseph Vernet (1714–1789) – připsáno, Stará pevnost nad přístavem,

Ludvík Kohl (1746–1821), Astrologové,

(po 1753), perokresba sépií lavírovaná akvarelem, papír, 173×292 mm, neznačeno, MUO, K 3519, získáno 1963

(kolem 1780), rudka, papír, 225×325 mm, značeno: „Ludwig Kohl del.“, SM, MUO, D 503 (K 16), zapůjčeno 1993 221

217

Joseph Vernet (1714–1789) – připsáno, Náměstí pod hradbami, (3. čtvrtina 18. století), perokresba sépií lavírovaná akvarelem, papír, 172×293 mm, neznačeno, MUO, K 3520, získáno 1963 218

Wolfgang Amadeus Mozart (1756 –1791), Koncert pro dva klavíry, (1767), rukopis, papír, 280×320 mm, neznačeno, AO, AMK, A 4529, získáno v 1. polovině 19. století

Ottavio Bertotti Scamozzi (1719–1790), Le Terme dei Romani disegnate da Andrea Palladio e ripubblicate con la giunta di alcune osservazioni da Ottavio Bertotti Scamozzi giusta l’esmplare de lord Co. di Burlingthon impresso in Londra l’anno 1732 (Římské lázně), 1785, papír, vazba: lepenkové desky potažené hnědě natřeným papírem, hřbet pokryt hnědou kůží, 495×360 mm, neznačeno, AO, AMK, 8399, m/3 I 20b, doba získání nezjištěna

219

Angelika Kauffmannová (1741–1807) – připsáno, Truchlící Kalypsó, (kolem 1775–1778), olej, plátno, ovál, 27×21 cm, neznačeno, MUO, O 304, získáno 1951 –1953, (s. 166) 204

Anonym, Ženská bysta, konec 18. století, č. kat. 223

222

Thomas Burke (1749–1815) podle Angeliky Kauffmannové (1741–1807), Pokárání Plinia mladšího, 1794, tečkovací rytina kolorovaná akvarelem, papír, 363×456 mm, 430×504 mm, 445×523 mm, značeno: „Angelica Kauffman pinx. / Burke sculp. / THE YOUNGER PLINY REPROVED. / LONDON: Publisher Jan, 20 th 1794 by Tho. Macklin, Poets Gallery, Fleet Street / THO. MACKLIN“, SM, MUO, D 535, zapůjčeno 1993 223

Anonym, Ženská bysta, konec

203

Joseph Vernet – připsáno, Stará pevnost nad přístavem, po 1753, č. kat. 216

18. století, bílý mramor, v. 41,5 cm, neznačeno, AO, AMK, KE 3014, získáno 1870

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

240

Luděk Marold, Pohřeb na břehu Seiny, (1889), č. kat. 335

333

338

Jan Zachariáš Quast (1814–1891), Tři grácie, 1888, malba, porcelán, průměr

Hanuš Schwaiger (1854–1912), Rytíř a smrt, 1893, tužka, akvarel, papír,

17,8 cm, značeno: „Johann Quast / 1888.“, SM, MUO, D 548, zapůjčeno 1993

305×302 mm, značeno: „HS 93“, MUO, K 13 729, získáno 1991

334

339

James Ensor (1860–1949), Triomphe romain (Římský triumf), (1889),

Karel Liebscher (1851–1906), Na Divoké Orlici, (1901), olej, dřevo,

čárový lept, suchá jehla, (ruční) papír (Van Gelder), 170×231 mm, 280×375 mm, značeno: „Ensor“, MUO, G 13428, získáno 2005

50×35 cm, značeno: „K. Liebscher.“, MUO, O 1224, získáno 1983

335

Luděk Marold (1865–1898), Pohřeb na nábřeží Seiny, (1889), pastel, olej, plátno, 94,5×177 cm, značeno: „Na památku L. Marold“, MUO, O 1503, získáno 1975 336

Beneš Knüpfer (1844–1910), Moře, (90. léta 19. století), olej, plátno, 89×177 cm, značeno: „B. Knüpfer“, MUO, O 2449, získáno 2006

340

Eduard Veith (1858–1925), Wahrheit und Lüge (Pravda a lež), (počátek 20. století), olej, plátno, 49×69 cm, neznačeno, MUO, O 2238, získáno 1951 –1953, (s. 48) 341

Mikoláš Aleš (1852–1913), Čert co kuchař v klášteře Emauzském, ilustrace ke knize Adolfa Weniga Staré pověsti pražské, 1905, kresba perem a tuší, papír, 248×166 mm, značeno: „A. 1905.“, MUO, K 6480, získáno 1983

337

Hanuš Schwaiger (1854–1912), Krysař, 1891, lavírovaná kresba tuší, lepenka, 302×132 mm, značeno: „1891 / HS“, MUO, K 11077, získáno 1987

190�—�191

241

Hanuš Schwaiger, Krysař, 1891, č. kat. 337

Výtvarná kultura ����–���� Ivo Binder, Michal Soukup

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

242

192�—�193

Jan Štursa, Před koupelí, 1906, č. kat. 370

Výtvarná kultura ����–����

Dítě nad všedním dnem

Umění doby secese, symbolismus, moderna

244

Jan Preisler, Velikonoce, triptych, (1896), č. kat. 345

342

346

Joža Uprka (1861–1940), Pouť u sv. Antoníčka, 1893, olej, plátno,

Stanislav Lolek (1873–1936), Krajina před bouří, 1897, olej, plátno,

42×77 cm, značeno: „J. Uprka 93“, MUO, O 1064, získáno 1963

98×81,5 cm, značeno: „Lolek 97“, MUO, O 2521, získáno 2007

343

347

Alfons Mucha (1860–1939), Rusalka (Léto), (1896), tempera, dřevo, 56×30 cm,

Stanislav Sucharda (1866–1916), Vrba, (1897), reliéf, bronz, 62×17 cm,

značeno: „Mucha“, MUO, O 1371, získáno 1972

značeno: „Sucharda“, MUO, P 447/a, získáno 1971

344

348

Alfons Mucha (1860–1939), Návrh na plakát XX. Salonu des Cents,

Stanislav Sucharda (1866–1816), Poklad, (1898), reliéf, bronz,

(1896), kresba perem tuší, papír na lepence, 288×212 mm, značeno: „Mucha“, MUO, K 179, získáno 1959

60,4×18,8 cm, značeno: „Sucharda“, MUO, P 447/b, získáno 1971 349

345

Jan Preisler (1872–1918), Velikonoce, 243

Alfons Mucha, Návrh na plakát XX. Salonu des Cents, (1896), č. kat. 344

triptych, (1896), uhel, papír, 540×430 mm, neznačeno, MUO, K 2696, získáno 1959

Otakar Lebeda (1877–1901), Břízy, (1897–1898), olej, překližka, 43,5×33 cm, neznačeno, MUO, O 2296, získáno 2001

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

312

Libor Fára – Karel Cmíral, Doteky, 1947, č. kat. 508

508

Libor Fára (1925–1988) – Karel Cmíral (* 1934), Doteky, 1947, černobílá fotografie, papír, 425×280 mm, značeno: „43×28 cm // Doteky 1947“, MUO, F 4077, získáno 2007 509

Josef Sudek (1896–1976), Jablko na míse, (1947–1952), černobílá fotografie, papír, 302×245 mm, neznačeno, MUO, F 4068, získáno 2007

228�—�229

313

Josef Sudek, Jablko na míse, (1947–1952), č. kat. 509

Výtvarná kultura ����–���� Ladislav Daněk

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

314

230�—�231

Stanislav Judl, Poslední soud, (1987–1988), č. kat. 527

Výtvarná kultura ����–����

Duch a světlo Reflexe víry

510

Karel Havlíček (1897–1988), Archanděl, 1948, olejový pastel, papír, 300×230 mm, značeno: „Archanděl 48“, MUO, K 15716, získáno 2008 511

Bohuslav Reynek (1892–1949), Pieta za zahradou, (1949), suchá jehla, monotyp, papír, 155×246 mm, 300×463 mm, značeno: „Reynek“, MUO, G 14077, získáno 2011 512

Vlasta Kodríková (Tulák) (1929–2011), Bez názvu, 1951, pastelka, papír, 227×305 mm, značeno: „7. 12. 51. / Tulák“, MUO, K 15644, získáno 2008 513

Věra Nováková (* 1928), Job, 1954, olej, lepenka, 102×71,5 cm, značeno: „Job V.N. 1954“, MUO, O 2410, získáno 2004 514

Jaroslav Šerých (* 1928), Studie k Bičovanému koni, 1956, lavírovaná tuš, papír, 312×430 mm, značeno: „J. Šerých 56“, MUO, K 5758, získáno 1978 515

Jan Zrzavý (1890–1977), Ilustrace k Pouti krkonošské č. 5, (1959), uhel, papír, 370×250 mm, 565×383 mm, neznačeno, MUO, K 4721, získáno 1975

315

Věra Nováková, Job, 1954, č. kat. 513

316

Jaroslav Šerých, Studie k bičovanému koni, 1956, č. kat. 514

274�—�275

Badatelské refugium aneb knihovny a archiv Hana Bartošová, Cyril Měsíc, Nikolas Proksch, Ondřej Zatloukal

401

Z výstavy „Listování, Moderní knižní kultura ve sbírkách Muzea umění Olomouc“, MMU – Trojlodí, 2009

1

Karel Teige, Vít Obrtel.

2

Jindřich Štyrský, Toyen.

3

Zdeněk Rossman, Ladislav Sutnar, Jindřich Štyrský, Toyen.

4

Vojtěch Preissig, Josef Váchal, Jan Konůpek, František Kobliha, František Bílek.

5

František Kysela, Vratislav Hugo Brunner, Jaroslav Benda, Method Kaláb.

Spletité dějiny knihovny a archivu Muzea umění Olomouc do značné míry kopírují složitost vývoje celé instituce. Navíc lze jen obtížně vývoj fondů těchto obou „institucí v instituci“ od počátku padesátých let rekonstruovat, protože pro starší období naprosto schází podklady.

Někdejší Galerie výtvarného umění v Olomouci převzala příruční knihovny Klubu přátel umění a Skupiny olomouckých výtvarníků, ale o rozsahu a povaze těchto fondů si nemůžeme učinit konkrétnější představu.

Svazek galerie s Vlastivědným muzeem v Olomouci, trvající do roku 1989, v podstatě stavěl uměnovědnou knihovnu na okraj zájmu zejména v akvi ziční činnosti a o jejím systematičtějším budování je možné hovořit pouze v období šedesátých let. Přesto se v této době konstituovalo jádro knihovního fondu, které bylo po osamostatnění v roce 1990 Muzeu umění po složitých peripetiích postupně vraceno, a vytvořilo tak základ dnešní muzejní knihovny. Šlo tehdy o něco málo přes 10 000 položek – v nemalé míře výtvarných katalogů a časopisů.

Počáteční formování knihovního fondu muzea umění v devadesátých letech, kdy knihovna fungovala pouze jako odborné zázemí pro zaměstnance, ovlivnilo několik skutečností. Především byla vybudována studovna, která zpřístupnila knihovnu pro badatelskou veřejnost. Do evidence knihoven u Ministerstva kultury ČR byla knihovna zapsána v roce 2003 a od této

doby již poskytuje veškeré řádné knihovní služby.

Samozřejmou součástí tohoto procesu bylo elektronické zpracování fondu v katalogovém systému Clavius a jeho zpřístupnění na internetu. Ke konci roku 2011 knihovna elektronicky evidovala již přes 43 000 svazků knih, katalogů, sborníků a časopisů, výhradně tematicky zaměřených na oblast výtvarného umění s přesahem k blízkým oborům (estetika, historie apod).

Poměrně značný akviziční nárůst byl umožněn kombinací řady nákupů, výměn, zápůjček a darů, tj. dlouhodobou spoluprací jak s řadou podobně zaměřených institucí, tak s lidmi, kteří neváhali muzeum podpořit.

Jedním příkladem za všechny je převzetí knihovny po významném olomouckém překladateli O�ovi Františku Bablerovi (1901–1984), kterou muzeu předal jeho syn O�o ml. Bablerova umělecky zaměřená knihovna, čítající asi 7 000 svazků, byla navíc doplněna rozsáhlým archivním fondem a korespondencí, které obohatily muzejní archiv.

Budování knihovního fondu ovšem nesleduje pouze linii shromažďování úzce odborně specializované sekundární literatury, ale přidává k ní – ostatně kde jinde než právě v muzejní instituci – také aspekt sbírkotvorný.

Sbírka Kniha 20. století, vedená jako speciální oddíl fondu knihovny Muzea umění Olomouc, byla založena v roce 1994 a tvoří ji kolekce knih, časopisů a sborníků, na jejichž úpravě se podíleli významní umělci 20. století. Ve sbírkovém fondu je nyní evidováno přes 1 000 svazků. Impulsem ke vzniku sbírky se stala výstava Česká avantgarda 1922–1938 v roce 1996.

Její autor Zdenek Primus se zaměřil na dosud většinou opomíjenou uměleckou oblast – výtvarnou a typografickou úpravu knihy. Jádrem sbírky se stalo období mezi dvěma světovými válkami, kdy byly hlavními proudy v českém knižním umění funkcionalisticky orientované knižní úpravy a konstruktivistická typografie. V českém prostředí byly silně ovlivněny novým pojetím knihy v poválečném Rusku,1 expresionistickou tvorbou Josefa Čapka a umělci tvořícími v duchu poetismu a surrealismu. 2 V meziválečném období zažívá vzestup také užití fotografie a fotomontáže na knižních obálkách. 3 Časové rozpětí sbírky se postupně rozšířilo směrem do minulosti; součástí sbírky jsou knižní úpravy umělců tvořících na počátku 20. století v období secese, symbolismu a později expresionismu. 4 Na výstavě Kniha v českém kubismu (2005) byly představeny práce nejvýznamnějších knižních tvůrců tzv. lomeného stylu.5 Směrem k současnosti kolekci posouvá zejména období šedesátých let, kdy se knižní obálka

Badatelské refugium aneb knihovny a archiv

světa a současně měla také sloužit jako inspirační zdroj jak pro duchovní aktivity, tak především pro rozsáhlé umělecké a stavební podniky svých mecenášů z řad olomouckých biskupů a později arcibiskupů. Od počátku byla budována s cílem stát se centrální knihovnou olomouckého biskupství. Doba baroka patří bezpochyby k vrcholným obdobím knihovny, která už tehdy obsahovala kromě rozsáhlé teologické literatury také knihy z rozličných vědních a uměleckých oborů (práva, filozofie, matematiky, fyziky, lékařství, alchymie, architektury a zahradnictví). Zahrnovala také tzv. libri prohibiti, tedy zakázané knihy, které byly uloženy ve zvláštní uzamykatelné a skryté komoře.

Další významnou etapou knihovny je období druhé poloviny 18. století, které je vymezeno datem požáru zámku v roce 1752. Následné stavební úpravy zámku včetně znovuvybudování knihovny byly prováděny za tří biskupů: Ferdinanda Julia Troyera (1745–1758), Leopolda Bedřicha z Egkhu (1758–1760) a Maxmiliána Hamiltona (1761–1776). Ten v roce 1776 obohatil obnovenou knihovnu darem své vlastní příruční knihovny a sbírky mincí. Numismatická kolekce se od té doby stala její nedílnou součástí. Knihovní fondy byly v tomto období doplňovány v duchu osvícenských představ především beletristickou literaturou zaměřenou na frankofonní oblast, dále pak knihami o historii a dobově populárními encyklopedickými díly, jimž bezpochyby vévodila majestátní Diderotova Encyklopedie.

V roce 1777 se po povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství stala knihovna arcibiskupskou a spolu s archivem se těšila značnému zájmu především ze strany vlastivědných badatelů, zabývajících se dějinami a kulturní historií Moravy.

Další významnou etapu v životě knihovny znamenalo její doplnění o soukromou knihovnu arcibiskupa Rudolfa Jana (1819–1931). Spolu s ní sem mimo jiné přibyly také originální notové záznamy Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Pro potřeby nově se konsolidujícího stavebního úřadu se v převážné části 19. století nakupovala odborná literatura, vzorníky a časopisy o architektuře a nově i památkové péči.

Jednou z posledních významných akvizic byla koupě knihovny vatikánského archiváře Augustina Theinera (1804–1874) kardinálem Bedřichem z Fürstenbergu (1853–1892). Theinerův soubor obsahoval přibližně 15 000 vzácných, zejména historických a teologických svazků.

Ve dvacátých letech 20. století přibyl ke knihovně hudební archiv, uspořádaný a zčásti i vybudovaný knihovníkem a archivářem Antonínem Breitenbacherem (1874–1937) v době arcibiskupa Leopolda Prečana (1923–1945). Přestože knihovna zůstávala i tehdy přístupná veřejnosti, dřívější vlnu největšího zájmu, vzedmutou díky intenzivní badatelské činnosti v oboru regionální historie v průběhu 19. století, již nepřekonala. V první polovině 20. století docházelo k větším nákupům velmi sporadicky (nakupovaly se 278�—�279

404

Pohled do kroměřížské zámecké knihovny

spíše vzácné tisky a rukopisy), fond byl však průběžně doplňován o vycházející knihy. V roce 1950 po zestátnění zámku byly do zámecké knihovny začleněny četné konfiskáty z rozmanitých míst Moravy (zámecká knihovna z Litenčic, knihovna Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, farní knihovna z Nákla a další).

Arcibiskupství byla knihovna navrácena až po roce 1989 a v současnosti ji spravuje Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž. Dnes její fond obsahuje celkem 61 000 svazků, z toho 436 rukopisů a 172 prvotisků. Knihovna samozřejmě zůstává přístupna badatelské veřejnosti a její fond je postupně zpracováván v programu Clavius.

Propagace, doprovodné programy a muzejně pedagogické aktivity Petr Bielesz, Roman Ludva, Marek Šobáň

405

Animační program k výstavě „Petr Brandl, Malíř neřestí pozemských“, Arcidiecézní muzeum Olomouc, 2007

Propagace

1

Především v olomoucké Stráži lidu, Nové svobodě, Lidové demokracii, po roce 1989 pak například v Hanáckých novinách, Olomouckém deníku, v regionálním vydání Mladé fronty Dnes a jinde.

2

Například plakát k výstavě Františka Tichého (1963), soubor plakátů pro Sochařské bilance (1955–1965 a 1967) nebo kompletní řešení všech tiskovin pro expozici Mistrovská díla starého umění v Olomouci (1967). – K Františku Bělohlávkovi například Zatloukal P. 1998a, s. 118–119.

3

Například plakáty k výstavám Albín Brunovský (1974), Japonský plakát (1977), Jiří Balcar (1981), Musica picta (1985) nebo České sochařství 1948–1988 (1989).

– K Miroslavu Střelcovi například Daněk – Zatloukal P. 2009, s. 259–260.

4

V souvislosti s otevřením prvních muzejních prostor v roce 1991 musí být znovu zmíněno Střelcovo jméno, neboť přestože již v muzeu nepracoval, snažil se mu (bez nároku na odměnu) vypomáhat; mj. je autorem loga, které muzeum užívá dodnes.

5

Vzhledem k pozdější změně společenské atmosféry, klesající ochotě donátorů a zpřísnění právních a ekonomických podmínek pro fungování nadačních fondů muzejní fond zcela zanikl.

Propagace především výstavní, ale také další doprovodné činnosti někdejší olomoucké galerie a pozdějšího Muzea umění se po valnou část druhé poloviny 20. století neměnila. Vycházela z osvědčeného a všeobecně rozšířeného schématu tří základních součástí: tištěných pozvánek na zahájení výstavy, občasného plakátování a spolupráce s médii.

Prakticky každou vernisáž výstavy ohlašovala pozvánka rozesílaná stálým návštěvníkům galerie.

Na plakátovacích plochách ve městě se kromě toho objevovaly plakáty různého formátu (vesměs A0) tištěné klasickými technikami (většinou linorytu či linořezu).

Spolupráce s médii byla dvojí: jen výjimečně se ohlasy na výstavy ocitaly v celostátních periodicích odborného charakteru; články o galerijních, později muzejních výstavách bývaly formou recenzí (z pera autorů výstav nebo externistů) čas od času publikovány v regionálních listech.1 Příspěvky o různých muzejních akcích bývaly také součástí vysílání olomouckého studia Českého rozhlasu či regionální televize. A z dnešního pohledu, kdy se kulturní zpravodajství, ale především odborné reflexe počínání kulturních institucí stávají v masmédiích popelkou, se paradoxně může jevit tehdejší monitoring pestřejší a bohatší, neboť se v něm vedle zpravodajských článků objevovaly také obsáhlejší recenze a rozhovory.

Autory grafické úpravy různorodých tiskovin, jež provázely činnost olomoucké galerie výtvarného umění, byli od padesátých až téměř do konce osmdesátých let minulého století především dva olomoučtí grafikové.

František Bělohlávek (*1924), který se v první polovině uvedeného období stal v tomto oboru v Olomouci nejvýraznějším postavou, vytvářel své variace v kultivované poloze vystavěné na barevně i tvarově kontrastní znakovosti. 2 Zatímco Bělohlávek jako externista pracoval pro galerii příležitostně, Miroslav Střelec (*1943) byl dvě desetiletí kmenovým galerijním grafikem. Ve stovkách pozvánek, plakátů a úprav dalších tiskovin také on vytvořil nezaměnitelný vizuální styl olomoucké galerie, vesměs opřený o výchozí modifikaci základního geometrického tvaru s využitím výrazné barevnosti. 3 Po osamostatnění počátkem devadesátých let se – tehdy již Muzeum umění – potýkalo se zásadními existenčními problémy, takže tato stránka jeho činnosti musela být řešena ad hoc. 4 Teprve s přijetím vlastního grafika a zejména se založením vlastního grafického studia se situace od základu změnila.

Veškerá další činnost spjatá s propagací muzea spočívala po celá devadesátá léta i v prvních letech dalšího tisíciletí na bedrech jediného člověka – zaměstnankyně sekretariátu. Ke komunikaci s potenciálními i stálými návštěvníky přitom muzeum začalo využívat dva nové nástroje. Prvním z nich se stal Spolek přátel Muzea umění, který od roku 1992 sloužil (a dodnes slouží) k vytváření těsnějšího vztahu sounáležitosti diváků s muzeem a k aktivnějšímu zapojení veřejnosti do jeho činnosti. Druhým nástrojem zlepšení informovanosti diváků o probíhajících a připravovaných výstavách i doprovodných akcích nebo také akviziční činnosti se v roce 1994 stal muzejní čtvrtletník. Byl distribuován jak členům spolku, tak stálým návštěvníkům muzea.

V souvislosti s tím je třeba zmínit Nadaci Muzea umění, která vznikla v roce 1994; jejím cílem bylo získávání sponzorských příspěvků především na náklady spojené s vydáváním čtvrtletníku. O šest let později se nadace transformovala do nadačního fondu, neboť po roce 2000 se změnily registrační podmínky. 5 Veřejnost se o činnosti muzea v devadesátých letech dovídala především z denního tisku. Zahájení každé výstavy předcházela tisková konference, spolupracující redaktoři měli k dispozici výstavní plán a měsíční či čtvrtletní program doprovodných akcí.

Plakátování však muzeum využívalo vzhledem k finanční náročnosti jen sporadicky. Výjimečně se pak v denním či odborném tisku objevovaly upoutávky na výstavy formou inzerce. Preferovány byly spíše

Soupis výstav ����–���� Kateřina Gabrhelíková

Vysvětlivky:

AMK

1951

Česká krajina, Jeseník, Prostějov, Přerov

Vlastislav Hofman, VMO

Praha v grafice, DU, Jeseník Moderní česká grafika, DU, Zábřeh

Arcidiecézní muzeum Kroměříž Sněmovní nám. 1, Kroměříž (od 2007)

1952

AMO

Čína včera a dnes, VMO

Arcidiecézní muzeum Olomouc Václavské nám. 3, Olomouc (od 1997)

Mikoláš Aleš a Josef Mánes, VMO

DU

Hilar Václavek, DU

Dům umění Hynaisova 13, Olomouc (1952–1977)

KG Kabinet grafiky Dolní nám. 7, Olomouc (1966–1993)

MMU Muzeum moderního umění Olomouc Denisova 47, Olomouc (od 1993)

PS Pamětní síně Bohumíra Dvorského, Vladimíra Navrátila a Karla Svolinského Wurmova 13, Olomouc (1976–1989)

VMO Vlastivědné muzeum Olomouc nám. Republiky 5, Olomouc (1951–1989)

Ludmila Horáková-Helclová, VMO

Umělci v boji za mír, VMO

Stálá expozice českého výtvarného umění XX. století, DU Umělecká fotografie LUT, DU

1956

Výstava žákovských prací posluchačů a absolventů ÚVV, DU Julius Pelikán – František Hoplíček, DU Francouzské umění XIX. a XX. století (reprodukce), Olomouc, Velké Losiny Bohumír Dvorský, DU Kresby a akvarely soudobých českých malířů, Mohelnice, Jeseník

Cestou inženýrů Hanzelky a Zikmunda, DU

Italská náměstí, fotografie a kresby A. Liebschera, DU

Slavnostní otevření pamětní síně Josefa Mánesa v Čechách pod Kosířem, Čechy pod Kosířem

Státní památková péče, DU

Výstava přírůstků z r. 1952–1955, DU

Marta Rožánková-Drábková, DU

Letní motivy v dílech členů SČVU, DU

Kresby anglických dětí, Olomouc

Lidová umělecká tvořivost, DU

Ruské umění 18. a 19. století (reprodukce), Hranice, Rýmařov, Bruntál, Prostějov

Členská výstava Krajského střediska SČVU, DU

České výtvarné umění XIX. století (reprodukce), Bruntál, Hranice

Julius Mařák, VMO

1953 Antonín Mánes, VMO Česká kresba 19. století, DU Výtvarní umělci moravských krajů, DU Členská výstava Krajského střediska SČVU, DU

Mikoláš Aleš (reprodukce), Rýmařov, Bruntál Bohumír Dvorský, Z cesty po Rumunsku, DU Akvarely Jana Smitala, Prostějov, Hluk Vladimír Pukl, DU České hrady a zámky, Úsov Soudobá česká ilustrace, DU, Jeseník

1954

Japonský dřevoryt, DU

Kresby a grafiky Maxe Švabinského, DU

Současné české malířství, Prostějov, Jeseník

Adolf Kašpar, DU, Zábřeh, Loštice, Bludov, Prostějov, Přerov Předvolební výstava, Rozvoj kraje Olomouc, VMO Karel Vik, K 70. narozeninám umělce, Zábřeh, Přerov, Jeseník Mladí výtvarníci, DU Kresby a grafika současných malířů, Přerov

1955 V. členská výstava obrazů, soch, grafiky a užitého umění, DU Alois Kučera, Práce z let 1950–1955, DU Výstava obrazů a soch J. Grmely, M. Jemelky, R. Kutry, I. Příleského, J. Sedláčka, O. Peče, DU Akvarely Jana Smitala, DU Kresby Adolfa Liebschera (1857–1919) a studie Adolfa Liebschera, DU

284�—�285

České výtvarné umění XIX. století, Rýmařov

Jindřich a Karel Lenhartovi, Ostrava, Prostějov

Výstava děl absolventů a posluchačů speciální grafické školy prof. Vladimíra Pukla AVU v Praze, DU Souborná výstava obrazů Jindřicha Lenharta a soubor plastik Karla Lenharta, DU Rembrandt van Rijn (reprodukce), Olomouc

Treťjakovská galerie I–II (reprodukce), Šumperk Aljo Beran – Josef Baják, DU Oldřich Menhart, Ve službách písma a knihy, DU Výstava Střediska SČVU, VMO Čínské vystřihovánky, Olomouc Ilja Rjepin (reprodukce), Olomouc

1958 Kresby a akvarely, Přerov, Lipník Ilja Rjepin, Olomouc, Hranice Kresby anglických dětí, Olomouc Motiv ženy v současném českém umění, Olomouc, Hodonín, Přerov, Zábřeh Antonín Hudeček, DU Soudobá česká ilustrace, Olomouc Treťjakovská galerie (reprodukce), Šumperk, Ruda, Velké Losiny, Staré Město u Uherského Hradiště, Uherské Hradiště, Přerov Čínské vystřihovánky, Olomouc

1957 Karel Wellner (1875–1926), DU Soudobá česká ilustrace II, Olomouc, Prostějov, Přerov, Dolní Lipová, Zábřeh na Moravě

Ruské umění 18. a 19. století (reprodukce), Olomouc, Přerov, Zábřeh Jaroslav Kovář, DU Honoré Daumier (reprodukce), Olomouc, Přerov

České umění XIX. století, Šumperk, Zábřeh, Přerov

Umění XX. století, Olomouc

Ruské umění 18. a 19. století (reprodukce), Prostějov

Adolf Kašpar, Šumperk

Rembrandt van Rijn (reprodukce), Přerov Indické umění (reprodukce), Olomouc

Přírůstky Krajské galerie, DU Stanislav Lolek, DU Periferie Jindřicha Lenharta, Přerov, Olomouc

Vladimír Pukl, Výbor z díla, DU Česká kresba, Olomouc, Přerov Užité umění, DU Mír světu, Olomouc Karel Wellner, Horní Libina 15 let výtvarného umění v Olomouckém kraji, DU České umění XX. století I, Hranice, Šumperk

Rakouské umění XX. století, DU Antonín Gribovský, Fotografie 1959–1961, DU Domov a vkus, VMO

Otakar Hubšil, Grafika a kresby, Šumperk

Akvarely (UNESCO), Přerov, Olomouc, Hranice

Jevištní výtvarnictví 1945–1960, VMO

Jan Bauch, Obrazy a kresby 1957–1960, DU

Jan Šafařík, Obrazy a kresby, VMO Bedřich Piskač, Obrazy a kresby, DU Květina ve výtvarném umění, Smetanovy sady Olomouc

1962 Joža Uprka, DU Umění a domov, VMO

Ruské umění II (reprodukce), Šumperk

K. Štětkář, Karikatura bojující, DU

Soudobé české malířství 1945–1960, DU

Z tvorby současných českých malířů, Šumperk

České umění XIX. století (reprodukce), Karlovice Žena ve výtvarném umění, Lutín

Členská výstava obrazů, grafiky, soch, užitkového umění a architektury, DU

Karel Wellner, Šumperk

České umění XX. století II, Šumperk, Krnov, Bruntál

Soudobé české malířství, Hranice

Praha v české grafice, Jeseník, Olomouc

Z cest výtvarníků do zahraničí, Bruntál

Jemelka, DU

Mikoláš Aleš (reprodukce), Tovačov, Kojetín

Ze stálé expozice v Domě umění, 1962, VMO

Impresionisté, Hranice

Treťjakovská galerie (reprodukce), Drahany, Prostějov

Vladimír Hroch, DU

410

Členská výstava k 40. výročí založení KSČ, DU

České malířství XX. století ze sbírek Národní galerie v Praze, DU

Sovětské výtvarné umění, Olomouc

Studie a kresby Martina Benky, DU

Současné slovenské umění 1945–1960, DU

Marta Rožánková-Drábková, DU

Tvůrčí skupina SMĚR, Obrazy, plastika, grafika, keramika, VMO Výstava fotografií skupiny DOFO, DU Klasikové české karikatury třicátých let, VMO České výtvarné umění XX. století, DU

Ruské umění II (reprodukce), Olomouc

Jan Trampota, DU

Max Švabinský, Soubor monumentálních děl a grafiky, DU

Vývojový nábytek, DU

1961

Otakar Hubšil, Obrazy, kresby a grafika, DU

Scénické a kostýmní návrhy Oldřicha Šimáčka, DU

Ruské umění (reprodukce), Karlovice, Olomouc

Květiny v díle Ludviky Smrčkové, Smetanovy sady Olomouc, Dolany

Paul Hogarth, DU

Karel Wellner, Přerov, Hranice

Mikoláš Aleš, Olomouc, Hranice

1959

Tradiční vietnamská lidová grafika, VMO

Ruské umění II (reprodukce), Přerov

Mír světu, Přerov, Olomouc

Český rok Karla Svolinského, VMO

Praha v české grafice, Olomouc, Přerov, Hranice, Lipník

Treťjakovská galerie (reprodukce), Hranice, Kojetín

Marta Rožánková-Drábková, Šumperk, Zábřeh

Josef Wagner, Kresby a sochy, DU

Motiv ženy, Olomouc, Přerov, Jeseník

I. J. Repin (reprodukce), Olomouc, Přerov

Honoré Daumier (reprodukce), Lutín

1963

Daumier II (reprodukce), Lipník, Přerov

I. J. Repin a ruští malíři (reprodukce), DU

Adolf Kašpar, Národopisné studie, VMO

Rembrandt van Rijn (reprodukce), Olomouc

Výtvarní umělci z okruhu SVUM, Hranice, Kojetín

Fotografické práce členů poradního sboru pro amatérskou fotografii, DU Kresby a akvarely současných českých malířů, Hranice, Lipník, Přerov České písemnictví v díle Maxe Švabinského, DU Ruské umění (reprodukce), Olomouc, Rýmařov Slovenská knižná žatva, Výběr ze slovenské současné grafiky, DU I. výstava prací učitelů výtvarné výchovy Olomouckého kraje, DU Soudobá česká ilustrace, Štěpánov, Přerov, Olomouc

Augustin Mervart, DU

1960 Slovenské umění, Olomouc, Přerov Kresby a akvarely soudobých českých malířů, Norberčany, Olomouc, Vrbno Ruské umění I (reprodukce), Prostějov Soudobá česká ilustrace, Gottwaldov (Zlín) I. J. Repin (reprodukce), Kokory, Vlkoš, Bochoř, Olomouc

Jindřich Prucha – Miloš Alexander Bazovský, DU Motiv ženy v soudobém českém umění, Olomouc Soudobá česká ilustrace, Lutín Výstava výtvarných prací učitelů a výchovných pracovníků, DU Praha v české grafice, Olomouc Soudobá slovenská grafika, Olomouc, Hranice Grafika (Adolf Kašpar a jiní), Loštice Současné české malířství, Mohelnice

Cyprián Majerník, DU

II. Výstava žákovských prací, DU

Praha v české grafice, Olomouc

Současné české malířství, DU

Obrazy, sochy, grafika, Z přírůstků sbírek Oblastní galerie Olomouc v letech 1961–1962, DU Výstava slezských grafiků, VMO Z pokrokového malířství na Moravě ve 30. letech, DU Bohumír Dvorský, Krajiny z let 1957–63, VMO František Tichý, Kresby a grafika, DU Bohdan Lacina, Výběr z díla, DU Karel Černý, Soubor obrazů 1935–1960, VMO Lubomír Přibyl, Grafické práce z let 1954 –1962, VMO Výtvarný obor LŠU v Olomouci – 1963, DU Výstava severomoravských výtvarníků, VMO

Soupis výstav ����–����

422

Z výstavy „Pro tentokrát nesedat, Sbírka užitého umění Muzea umění Olomouc“, MMU – Obrazárna, 2011

Ladislav Hrinda, „útest pasone“ > 13×10 px, AMO Jindřich Zdík (1126–1150), Olomoucký biskup uprostřed Evropy, AMO Středoevropské forum Olomouc, Architektonická studie, MMU Tomáš Hanzlík – Vendula Johnová, Labyrint vášně, Kostýmy, masky a jiné návrhy, MMU Jiří Andrýsek, Osm a půl hodiny, AMO Petr Kutra, Záznamy (Je abstrakce umění?), MMU Skleník, Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989, MMU Irena Armutidisová, Zimní (z cyklu Za humny), AMO

2010 Irena Cakirpaloglu, QUO VADIS, MMU Zbožných duší úl, Náboženská bratrstva v kultuře raně novověké Moravy, AMO Dom miłośnika sztuki, Kultura artystyczna Czech i Morawy 1870–1930, Krakov Lenka Kučerová, Kresby, MMU Arkadiusz Gola, Ženy v dole, AMO Milan Kunc, Amor a Psyche, Kresby a obrazy 1976–2009, MMU Jindřich Buxbaum, Šalom, Izrael ve fotografii, MMU Lukáš Cetera, Uchvácení, AMO Štefan Berec, Veškerá moč v ČSFR patří lidu, MMU Středoevropské forum Olomouc III, Maďarsko, Maďarské umění ze sbírek Muzea umění Olomouc, MMU

294�—�295

Zdeněk Kučera, Kresby, MMU Josef Ignác Sadler (1725–1767), AMK Svatopluk Klesnil, Chvíle šampiónů, AMO Zdeněk Sýkora, Barva a prostor, MMU Josef Winterhalder ml. (1743–1807), AMO SIAL (Sdružení inženýrů a architektů Liberec), MMU Josef Vinecký (1882–1949), Umělec čisté pravdy tvaru a materiálu, MMU Jitka Horázná, Nedělní odpoledne, AMO Štefan Berec, Veškerá moč v ČSFR patří lidu, MMU Jan Branč, Navštívení, AMO Daniela Pospíšilová, Zářící drahokamy, MMU Jaroslav Vacl, Mazec, MMU Taika-Tuuli Kaivo – Eliina Metsäsalo – Armi Teva – Sandra Ongalová – Nela Jeřábková – Ondřej Pěnička, Streets of Tampere and Olomouc, MMU Jitka Teubalová, ONA, AMO Olomoucké baroko, Výtvarná kultura let 1620–1780, MMU, AMO, VMO Všechny tváře baroka, Fotografická soutěž, MMU

2011 Michaela Spurná, Karneval, AMO Emanuel Staněk, To se mně jenom zdá…, MMU Iveta A. Dučáková, Kalendář Jindřicha Štreita, MMU Rafael Siderski, Hometown, AMO Dagmar Havlíčková, Modlitba srdce, MMU

Victimae Paschali laudes, Velikonoční liturgie a výtvarné umění, AMO Lovec obrazů, Fotograf Jaroslav Vávra (1920–1981), MMU Andrej Balco, Antracit, AMO Vladimír Kopecký, Linie, MMU Magdalena Abakanowicz, Život a dílo, MMU Josef Ignác Sadler (1725–1767), AMO Karel Říhovský, První dotek, MMU Pro tentokrát nesedat, Sbírka užitého umění Muzea umění Olomouc, MMU Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, MMU Zbožných duší úl, Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy, AMK Lenka Jakubčáková, V odloučení, AMO Akt pod palmou, MMU Pařížský zlomek Dalimilovy kroniky, Gobelínová replika Věry Mičkové, AMO Středoevropské forum Olomouc IV, Slovensko, Slovenské umění ze sbírek Muzea umění Olomouc, MMU Jiří Antonín Heinz (1698–1759), AMO Zasunutí / Právěpodobně (Eva Pospěchová – Martin Hlavica – David Mužík), AMO Dalibor Chatrný, Tak, teď, tu / So, Now, Here, MMU Ivana Lomová, Kavárny (2009–2011), MMU Jiří Doležal, Stopy paměti, AMO Spojeni křížem, Umělecké poklady Městských muzeí v Žitavě a sbírka Wolfganga Sternlinga, MMU

Muzejní publikace ����–���� Nikolas Proksch

1952 Jan Andrys, Hilar Václavek.

1955 Rudolf Chadraba, Alois Kučera. Obrazy a grafika z let 1950–1955.

František Dvořák – Alois Rečka, Jan Smital. Akvarely 1931–1955.

Bohumil Babánek, Adolf Liebscher (1857– 1919). Prof. Ing. Dr. Adolf Liebscher.

1956 Výstava absolventů a posluchačů speciální grafické školy prof. Vladimíra Pukla AVU v Praze.

Ivo Krsek, Jindřich Lenhart. Souborná výstava obrazů.

1957 Jaromír Lakosil, Karel Wellner. 1875–1926.

Jaromír Lakosil, Julius Pelikán. František Hoplíček. Výběr z díla.

Jaromír Lakosil, Jan Bauch. Obrazy a kresby 1957–1960.

Rudolf Rouček, Soudobé české malířství 1945–1960.

Rudolf Chadraba, Marta Rožánková-Drábková.

1961

Miloslav Stibor, Výtvarný obor LŠU. Václav Zykmund, Výtvarná skupina PARABOLA.

1964 Otakar Štorch-Marien, František Ketzek.

Stanislav Křupka, Výstava výtvarných prací učitelů a výchovných pracovníků.

Jaromír Lakosil, Jaroslav Paur.

Jaromír Lakosil, Josef Sudek.

Jaromír Lakosil, Současné české malířství.

František Dvořák, Jaroslav Kovář.

Jaromír Zemina, Rakouské umění XX. století.

Helena Kusáková, Z moravské grafiky ve 30. letech.

Václav Zykmund, Antonín Gribovský.

Fotografie 1959–1960.

Jaroslav Ryška, Karel Lenhart.

Alena Adlerová, Domov a vkus.

Jaromír Lakosil, Květiny v díle Karla Svolinského.

Jaroslav Uiberlay, Miloslav Jemelka.

Jiří Kotalík, Václav Rabas.

Jan Šafařík. Obrazy a kresby.

Jaroslav Ryška, Radoslav Kutra.

Jaroslav Ryška, Otakar Hubšil.

Jiří Mašín, Vincenc Vingler.

Jaromír Lakosil, Marta Rožánková-Drábková.

Jaroslav Pacák – Alois Rečka, Aljo Beran.

Josef Baják. Výbor z díla.

Miloslava Holubová, Umění a domov.

František Dvořák, Jaroslav Kovář. Pastely a grafika.

Václav Procházka, Karel Černý. Soubor obrazů.

Vincent Hložník, Miloš Alexander Bazovský.

1962

1958

Jiří Hlušička, Bohdan Lacina.

Antonín Grůza, Joža Uprka.

Stanislav Šich, Karikatura bojující – K. Štětkář.

Jaroslav Ryška, Z tvorby současných českých malířů.

Václav Zykmund, Skupina DOFO.

Slavoj Kovařík (?), Obálka katalogu „Skupina DOFO“, 1962, MUO

424

Olga Bohdálková, Obálka katalogu „Wander Bertoni“, 1967, MUO

425

Michal Soukup, Obálka katalogu „České sochařství 1948/88“, 1989, MUO

Max Seydewitz, Z Drážďanské galerie – soubor obrazů 17. a 18. století.

1965 Axel Leskoschek.

Oldřich Králík, Alois Kučera.

Jiří Šetlík, Sochařská bilance 1965.

Josef Alois Novotný, Vlastimil Beneš. Oleje a tempery.

Jan Baleka, Antonín Hudeček.

Tvůrčí skupina SMĚR.

Jaroslav Ryška, Stanislav Lolek.

František Dvořák, Klasikové české karikatury 30. let.

1966

České výtvarné umění 20. století.

Jaromír Lakosil, Šestá členská výstava.

Jaromír Lakosil, Vladimír Pukl.

Jaroslav Ryška, Otakar Hubšil.

1959

Jiřina Vydrová, Květiny v díle Ludviky Smrčkové.

Alena Bretšnajdrová, Knižní grafika výtvarníků Devětsilu ve dvacátých letech.

Josef Weiser, 1. výstava prací učitelů výtvarné výchovy Olomouckého kraje.

Antonín Kolek, Vietnamská tradiční lidová grafika.

Jaroslav Ryška, Studie a kresby Martina Benky.

Jan Baleka, Josef Wagner. Kresby, sochy.

Šimáček. Scénické a kostýmní návrhy z let 1954–1959.

1963

Ludvík Páleníček, Max Švabinský. Výstava monumentálních děl a grafiky.

423

Václav Zykmund, Jaroslav Vávra.

Jiří Mašín, Karel Hladík. Sochařské dílo.

Otakar Lenhart, Miroslav Hák.

Jaromír Lakosil – Jaroslav Ryška – František Dvořák, EURO-EXLIBRIS ’66.

Jiří Mašín, Giacomo Manzú.

Jiří Kotalík, Karel Svolinský.

Jan Andrys, Výstava díla malíře Augustina Mervarta.

Jaromír Lakosil – Jaroslav Ryška, Obrazy, sochy, grafika. Z přírůstků sbírek Oblastní galerie Olomouc v letech 1961 a 1962.

Otto František Babler, Rudolf Michalik.

Kresby.

1960

Václav Formánek, Bohumír Dvorský.

Krajiny z let 1957–1963.

1967

Michal Plánka, Vladimír Hroch. Výstava obrazů.

František Dvořák, František Tichý. Kresby a grafika.

Alfred Schmeller, Wander Bertoni.

Josef Hejzlar, Československý plakát.

Seznam zkratek

Výběr z literatury

AMK

Baetjer 2005

Bieleszová 2008

Breitenbacher 1927a

Arcidiecézní muzeum Kroměříž

Katharine Baetjer, About Mäda.

Metropolitan Museum Journal 40, 2005, s. 131–150.

Štěpánka Bieleszová (red.), Nechci v kleci! České a slovenské umění 1970–1989 ze sbírek Muzea umění Olomouc. / No Cage for me! Czech and Slovak Art 1970–1989 from Collections of Olomouc Museum of Art. Katalog výstavy. Olomouc 2008.

Antonín Breitenbacher, Dějiny arcibiskupské obrazárny v Kroměříži II. Archivní studie. Kroměříž 1927.

AMO Arcidiecézní muzeum Olomouc

AO Arcibiskupství olomoucké

DU Dům umění (Olomouc)

KG Kabinet grafiky (Olomouc)

MKO

Baillie-Scott 1910 Mackay Hugh Baillie-Scott, Dům a zahrada. Přel. Václav Alois Jung a jiní. Praha 1910.

Bartocha 1934 Rostislav Bartocha, Půlstoletí Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci 1883 až 1933. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 47, 1934, s. 1–43.

Bieleszová 2009 Štěpánka Bieleszová, Olomoucká kresba aneb Metropolí intimnosti. In: Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník.

Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989. Katalog výstavy. Olomouc 2009, s. 122–143.

Breitenbacher 1927b Antonín Breitenbacher, Museum v arcibiskupském zámku v Kroměříži. Časopis Vlasteneckého Spolku musejního v Olomouci 38, 1927, zvl. ot.

Breitenbacher 1929 Antonín Breitenbacher, Antonína Pettera obraz sv. Václava. Památky archaeologické a místopisné 36, 1929, s. 78–88.

Bieleszová 2012

Breitenbacher 1930

Rostislav Bartocha, Řádná valná schůze VSMO za správní rok 1935. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 49, 1936, č. 181–182, s. 91–96.

Štěpánka Bieleszová (ed.), Civilizované iluze.

Fotografická sbírka Muzea umění Olomouc. / Civilised Illusions. Photography Collection of the Olomouc Museum of Art. Katalog výstavy. Olomouc 2012.

Antonín Breitenbacher, Die Sammlung Imstenraed in der Gemäldesammlung des Erzbistums in Kremsier und Olmütz. In: Jahrbuch des Kölnischen Geschichtsvereins XII, Köln 1930, s. 206–216.

Bartocha 1936b

Bieleszová – Jakubec 2007

Breitenbacher 1932

Pamětní síně Bohumíra Dvorského, Vladimíra Navrátila a Karla Svolinského (Olomouc)

R. B. [Rostislav Bartocha], Slavnostní otevření musea VSMO. Věstník hlavního města Olomouce 2, 1936, č. 8, 18. květen, s. 88–89.

SM

Bartocha 1951

Štěpánka Bieleszová – Ondřej Jakubec (ed.), Od Hollara k Beuysovi. Sbírka Otto Mauera z Dómského muzea ve Vídni. / Von Holar bis Beuys. Sammlung Otto Mauer aus dem Dommmuseum in Wien. Katalog výstavy. Olomouc 2007.

Antonín Breitenbacher, K dějinám arcibiskupské obrazárny v Kroměříži. Seznam obrazů Františka von Imstenraed z r. 1667. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 45, 1932, s. 1–47.

Bílek 1988

Bílek 2000

Antonín Breitenbacher, Přehledný inventář arcib. grafické sbírky a text o ní.

Rukopis. Kroměříž 1935. [Arcidiecézní muzeum Kroměříž].

Jiří Bílek, Brněnské kostely. 2. vyd. Brno 2000.

Breitenbacher – Dostál 1930

Metropolitní kapitula Olomouc

MMU Muzeum moderního umění Olomouc

MUO Muzeum umění Olomouc

PS

soukromý majetek

Bartocha 1936a

Státní Okresní archiv v Olomouci

Rostislav Bartocha, Na závěr činnosti VSM. Časopis Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci 60 (1), 1951, č. 2–3, s. 141–148.

VKO

Beranová 1989

SOkAO

Vědecká knihovna Olomouc

Vlastivědné muzeum Olomouc

Věra Beranová, K výtvarnému životu olomouckého regionu mezi dvěma válkami. In: Historická Olomouc a její současné problémy VII. Olomouc 1989, s. 153–163.

ZAO

Bieberle 1983

VMO

Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc

Kolektiv pracovníků olomoucké galerie [= Josef Bieberle], Autorský rejstřík českých výtvarných umělců ke sbírce užité grafiky v OGVU v Olomouci I (UG 1–12000).

Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1983, č. 223, s. 21–26.

Bieberle 1987

300�—�301

Jiří Bílek, Brněnské kostely. Brno 1988.

Bláha 1995 Josef Bláha, Ke genezi Horního náměstí.

In: Pavel Zatloukal (ed.), Horní náměstí v Olomouci. Olomouc 1995, s. 7–14.

Boháčová 1982 Yvonna Boháčová, Stará grafika ve sbírkách Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci. Katalog výstavy. Olomouc 1982.

Braun – Smetana 1943

Breitenbacher 1935

Antonín Breitenbacher – Eugen Dostál, Katalog arcibiskupské obrazárny v Kroměříži. Kroměříž 1930.

Brodesser – Břečka – Mikulka 2002 Slavomír Brodesser – Jan Břečka – Jiří Mikulka, K poznání a slávě země… Dějiny Moravského zemského muzea. Brno 2002.

Burian 1973 Václav Burian, Olomouc ve fotografii 19. století. Ikonografie Olomouce do roku 1900 II. Olomouc 1973.

Kolektiv pracovníků OGVU v Olomouci [= Josef Bieberle], Užitá grafika s olomouckou tematikou ve sbírce olomoucké galerie. Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1987, č. 245, s. 1–13.

Edmund Wilhelm Braun – [Robert Smetana], Tausendjähriges Olmütz.

Führer durch die Ausstellung im erneuerten Festsaale des Rathauses anlässlich der Olmützer Kulturwochen. 9. – 23.

Jänner 1943. Olmütz b. d. [1943].

Bieleszová 1999

Breitenbacher 1925

Butulová-Vlčková 1967–1968

Štěpánka Bieleszová (ed.), „… a co sbírky“.

Katalog výstavy. Olomouc 1999.

Antonín Breitenbacher, Dějiny arcibiskupské obrazárny v Kroměříži. Kroměříž 1925.

Iva Butulová-Vlčková, Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu (1624–1695)

Burian 1981 Václav Burian, Olomoucké pohlednice z 19. století. Ikonografie Olomouce do roku 1900 III. Olomouc 1981.

a založení zámecké knihovny v Kroměříži.

In: Příspěvky ke starší české literatuře na Moravě. Blansko 1967–1968, s. 28–31.

Butulová-Vlčková 1970 Iva Butulová-Vlčková, Dr. Antonín Breitenbacher a Kroměříž. Vlastivědný věstník moravský 52, 1970, s. 321–332.

Černá 2009 Kateřina Černá, Památkářský Oscar do Olomouce. Art & Antiques, říjen 2009, s. 7–8.

Černoušek – Šlapeta – Zatloukal P. 1981 Tomáš Černoušek – Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Olomoucká architektura 1900–1950. Průvodce. Olomouc 1981.

Černý 2006 Pavol Černý (ed.), Du bon du coeur.

Poklady francouzského středověkého umění v českých a moravských sbírkách.

Katalog výstavy. Olomouc 2006.

Černý – Měsíc 2009

Daniel 1985

Magisterská diplomová práce Katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Olomouc 2010.

Gabriela Elbelová – Pavel Zatloukal (ed.), Olomouc Archdiocesan Museum.

Guidebook. Olomouc 2006.

Doláková 2011

d’Elvert 1863

Markéta Doláková, Příspěvek k činnosti Roberta Smetany v olomouckém muzejnictví a památkové péči v letech 1936– 1946. In: Olomoucký archivní sborník.

Olomouc 2011, s. 121–137.

Christian d’Elvert, Der Lustgarten in Kremsier. Notizenblatt des histor.-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, 1863, č. 8, s. 57–58.

Ladislav Daniel, Arcidiecézní muzeum v Olomouci, Architekt 45, 1999, č. 3, s. 57–63.

Domínguez 1947

Fahr-Beckerová 1998

Domínguez. Katalog výstavy. Olomouc 1947.

Gabriele Fahr-Beckerová, Secese. Přel.

Anita Pelánová a jiní. B. m. [Praha] 1998.

Daniel 2002a

Dana Doricová – Ludvík Kundera – Jiří Valoch a jiní, Svetlo v tmách. Divadlo hudby Olomouc 1968–1989. Katalog výstavy. Žilina 1992.

Feldegg 1908

Doucha 1930–1931

Fiala 2009

František Doucha, Olomoucká musea.

In: Výstavba a národní hospodářství evropských měst. Československá republika. Olomouc. / Europas Städtebau – Volkswirtschaft. Die Tschechoslowakische Republik. Olmütz.

Berlin – Praha – Basel 1930–1931, s. 43.

Jiří Fiala, Arcibiskupství a rušení klášterů. In: Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce I. Olomouc 2009, s. 500–501.

Ladislav Daniel, Musica picta. Hudba v evropském a českém malířství 15. – 18. století. Katalog výstavy. Praha – Olomouc 1985.

Daniel 1995 Ladislav Daniel, Mezi erupcí a morem.

Malířství v Neapoli 1631–1656. Katalog výstavy. Praha 1995.

Daniel 1999

Ladislav Daniel, Arión a jiní muži s kitharou, lyrou a harfou. In: Ladislav Daniel a jiní, Ariónova kašna v Olomouci. Ed. Marek Perůtka. Olomouc 2002, s. 25–26.

Daniel 2002b Ladislav Daniel, Florenťané. Umění z doby medicejských velkovévodů. Katalog výstavy. Praha 2002.

Pavol Černý – Cyril Měsíc, Knihovna.

In: Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Arcibiskupský zámek & zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 191–208.

Daniel 2009

Červinka 2006

Daniel 2011

Arnošt Červinka, Významné osobnosti Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži.

Kroměříž 2006.

Ladislav Daniel, Evropská malířská centra a barokní Olomouc. In: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (ed.), Olomoucké baroko III. Výtvarná kultura let 1620–1780. Historie a kultura. Olomouc 2011, s. 107–133.

Daněk 2004 Ladislav Daněk (ed.), Blízká vzdálenost. České výtvarné umění 1956–1972 ze sbírek Muzea umění Olomouc. / Közeli távolság.

A cseh képzömüvészet 1956 és 1972 között az Olmützi Müvészeti Múzeum gyüjteményéböl. / Proximate Distance. Czech Art between 1956 and 1972 from collections of the Olomouc Museum of Art. Katalog výstavy. Olomouc 2004.

Daněk 2008 Ladislav Daněk (ed.), Vzplanutí.

Expresionistické tendence ve střední Evropě 1903–1936. Sbírka Galerie Ztichlá klika. Katalog výstavy. Olomouc 2008.

Daněk – Šimková 2009 Ladislav Daněk – Anežka Šimková, Oficiální scéna aneb Nebezpečné známosti. In: Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989. Katalog výstavy. Olomouc 2009, s. 34–42.

Daněk – Zatloukal P. 2009 Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989. Katalog výstavy.

Olomouc 2009.

Ladislav Daniel, Obrazárna. In: Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Arcibiskupský zámek & zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 151–170.

Daniel – Perůtka – Togner 2009

Doricová – Kundera – Valoch 1992

Drkal 1947 František Drkal, Umělecká galerie v Olomouci. Věstník ÚNV hlavního města Olomouce 6, 1947, č. 3, s. 5.

Dufek 1981 Antonín Dufek, Avantgardní fotografie 30. let na Moravě ze sbírek Moravské galerie v Brně. Katalog výstavy. Brno – Olomouc 1981.

Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Arcibiskupský zámek & zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009.

Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Archbishop’s Chateau & Gardens in Kroměříž. Kroměříž 2009.

Dufek – Teplá – Hayek 1999

Daniel – Pujmanová – Togner 1996

Martin Elbel – Ondřej Jakubec (ed.), Olomoucké baroko I. Proměny ambicí jednoho města. Úvodní svazek. Olomouc 2010.

Ladislav Daniel – Olga Pujmanová – Milan Togner, Olomoucká obrazárna I. Italské malířství 14. – 18. století z olomouckých sbírek. Ed. Michal Soukup. Olomouc 1996.

Ladislav Daniel – Olga Pujmanová – Milan Togner, Olomouc Picture Gallery I. Italian Painting of the 14th to 18th Century from Olomouc Collections. Ed. Michal Soukup.

Olomouc 1996.

Antonín Dufek – Jana Teplá – Pavel Hayek, Karel Kašpařík (1899–1968). Fotografie ze sbírky Moravské galerie. Katalog výstavy.

Brno – Olomouc 1999.

Elbel – Jakubec 2010

Elbelová 2012

Ferdinand von Feldegg, Über innere Grundlagen moderner Architektur-Auffassung.

Der Architekt 14, 1908, s. 101–107.

Fischer K. 1940 Karl Fischer, Předpoklady a směrnice pro nové stavební úkoly v Olomouci. Věstník hlavního města Olomouce, 1940, č. 6, s. 139–142.

Fischer R. 1933 Richard Fischer, O musejní budovu v Olomouci. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 46, 1933, č. 171–172, s. 27–34.

Glonek – Krušinský 2011 Jiří Glonek – Rostislav Krušinský, Klášterní knihovny v Olomouci a jejich rušení za Josefa II. In: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (ed.), Olomoucké baroko III. Výtvarná kultura let 1620–1780. Historie a kultura. Olomouc 2011, s. 143–155.

Gronský – Perůtka – Soukup 2004 Libor Gronský – Marek Perůtka – Michal Soukup (ed.), Flashback. Český a slovenský filmový plakát 1959 – 1989 / Czech a Slovack Film Posters 1959 – 1989.

Katalog výstavy. Olomouc 2004.

Gabriela Elbelová, Necuke a okimono.

In. Gabriela Elbelová (ed.), Stín kvetoucí sakury. Výběr japonského umění z českých sbírek. Katalog výstavy. Olomouc 2012, s. 23–27.

Hejzlar 1942

Dohnal 1982

Elbelová – Mžyková 2003

Herot – Rečka – Václavík 1966

Vít Dohnal, Olomoucká egyptologická sbírka. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, 1982, č. 220, s. 27–29.

Gabriela Elbelová – Marie Mžyková, Nizozemské obrazy ze sbírek Olomoucka.

Katalog výstavy. Olomouc 2003.

J. Herot – Alois Rečka – Antonín Václavík (red.), Kulturní a společenský rozvoj Olomouce. Olomouc 1966.

Doláková 2010

Elbelová – Zatloukal P. 2006

Hlobil 2000

Markéta Doláková, Robert Smetana a jeho působení v oblasti muzejnictví a památkové péče v Olomouci v letech 1936–1946.

Gabriela Elbelová – Pavel Zatloukal (ed.), Arcidiecézní muzeum Olomouc. Průvodce.

Olomouc 2006.

Ivo Hlobil (ed.), Ultimi Fiori del Medioevo.

Dal Gotico al Rinascimento in Moravia e nella Slesia. Olomouc 2000.

Gabriel Hejzlar, Vliv Metamorfos na výtvarné umění. In: Publius Ovidius Naso, Proměny. Přel. Ferdinand Stiebitz. Praha 1942, s. 497–522.

Muzeum umění Olomouc 1951–2011 Editor Pavel Zatloukal Texty Hana Bartošová, Petr Bielesz, Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Roman Ludva, Cyril Měsíc, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Marek Šobáň, Ondřej Zatloukal, Pavel Zatloukal Fotografie Vladimír Bittner, Lumír Čuřík, Ladislav Daniel, Design4function, s. r. o., Ester Havlová, Tomáš Jemelka, Jaroslav Juryšek, Muzeum umění Olomouc, Jan Navrátil, Markéta Ondrušková, Ivo Přeček, Jiří Putta, Dalibor Sedlák, Zdeněk Sodoma, soukromý majetek, Soprintendenza per i Beni Artistici e Storici di Roma, Státní okresní archiv Olomouc, Státní zámek Veltrusy, Vědecká knihovna v Olomouci, Aleš Veselý, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Zemský archiv v Opavě Výběr z literatury Marek Perůtka, Pavel Zatloukal Redakce a rejstřík Marek Perůtka Technický redaktor Michal Soukup Obálka, grafická úprava a předtisková příprava Petr Šmalec Tisk GRASPO CZ, a.�s.

Náklad 740 Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2012 ISBN 978-80-87149-63-8 © Muzeum umění Olomouc

MUZEUM UMĚNÍ OLOMOUC OLOMOUC MUSEUM OF ART (dříve Galerie výtvarného umění) bylo založeno 1. ledna 1951 jako součást Vlastivědného muzea v Olomouci. Po roce 1989 se osamostatnilo, nyní rozvíjí svoji veřejnou (expoziční, výstavní, osvětovou) činnost ve třech budovách. Jeho zřizovatelem je Ministerstvo kultury České republiky. (formerly the Gallery of Fine Art) was established on 1 January 1951 as a part of the Regional Museum in Olomouc. After the year 1989 it became an independent institution with its activities (exhibitions, performances, education) now being carried out in three different locations. The Museum is operated by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

MUZEUM MODERNÍHO UMĚNÍ MUSEUM OF MODERN ART slouží expozicím a krátkodobým výstavám výtvarné kultury převážně 20. a 21. století.

Desetiletá adaptace jeho objektu probíhala od roku 1991. Muzeum spravuje více než 66 000 sbírkových předmětů (z oblasti malířství, sochařství, kresby, volné a užité grafiky, fotografie, užitého umění a dokumentace architektury), takže je po této stránce třetí největší institucí svého druhu v českých zemích. Od roku 2007 probíhají přípravy na transformaci této části Muzea umění na Středoevropské forum Olomouc. presents both long-term and short-term exhibitions of mainly 20 th and 21st century art.

The building reconstruction was begun in 1991 and it lasted a decade. The museum has more than 66,000 collection items (paintings, sculptures, drawings, graphic art, photographs, applied art and architectural designs) which makes it the third biggest institution of its kind in the Czech Republic. Since 2007 preparations have been carried out for the transformation of this part of the Museum of Art into the Olomouc Central Euro pean Forum.

Denisova 47, 771 00 Olomouc | tel.: +420 585 514 111

ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM OLOMOUC OLOMOUC ARCHDIOCESAN MUSEUM ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým bylo založeno v roce 1998 jako první muzeum v České republice orientované k duchovní kultuře. Jeho součástí se stal románský palác moravských biskupů u baziliky sv. Václava na olomouckém Přemyslovském hradě.

Od roku 1999 byla pro potřeby Arcidiecézního muzea rekonstruována severní část národní kulturní památky – někdejšího hradu – objekt kapitulního děkanství a jeho hospodářský dvůr. Areál byl veřejnosti zpřístupněn 1. června 2006. was established in 1998 in cooperation with the Olomouc Archbishopric as the first museum in the Czech Republic focused on spiritual culture. Its premises also include the Romanesque Palace of the Moravian Bishops near St. Wenceslas Basilica at Olomouc Přemyslid Castle. As of the year 1999 the northern part of the former Castle was gradually reconstructed for the needs of the Museum, i.e. the building of the chapter deanery and its husbandry yard. It was opened to public on 1 June 2006.

Václavské nám. 3, 771 11 Olomouc | tel.: +420 585 514 190

ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM KROMĚŘÍŽ KROMĚŘÍŽ ARCHDIOCESAN MUSEUM bylo (opět ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým) založeno 20. června 2007 jako detašované pracoviště na Arcibiskupském zámku v Kroměříži. Spravuje tamní zámecké sbírky (malířská, kresebná, grafická sbírka, kolekce mincí a medailí, hudební archiv, sbírka mobiliáře a knihovna) v celkovém počtu 105 000 exemplářů. Vedle zpřístupněné obrazárny a historických knihoven se připravuje vytvoření expozice zahradní kultury v českých zemích. Kroměřížský zámek byl v roce 1995 společně s oběma historickými zahradami prohlášen národní kulturní památkou a v roce 1998 zapsán na Listinu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. was (once again in cooperation with the Olomouc Archbishopric) established on 20 June 2007 as a part of the Museum at the Archbishop’s Palace in the town of Kroměříž.

It administers all the local collections (paintings, drawings, graphic art, collections of coins and medals, music archive, collection of household goods and library) amounting to some 105,000 items. Apart from the gallery and historical libraries, a permanent exhibition of gardening in the Czech Lands will be opened. The Archbishop’s Palace in Kroměříž along with its unique historical gardens were proclaimed a national cultural monument in 1995 and recorded onto the UNESCO List of World Cultural and Natural Heritage in 1998.

Sněmovní nám. 1, 767 01 Kroměříž | tel.: +420 573 332 037

info@olmuart.cz | www.olmuart.cz