Pro tentokrát nesedat | Do Not Sit Down This Time

SBÍRKY MUZEA UMĚNÍ OLOMOUC

pro tentokrát nesedat sbírka užitého umění muzea umění olomouc this time do not sit down collection of applied art in the olomouc museum of art

pro tentokrát nesedat

sbírka užitého umění muzea umění olomouc

this time do not sit down

collection of applied art in the olomouc museum of art

pro tentokrát nesedat sbírka užitého umění muzea umění olomouc this time do not sit down collection of applied art in the olomouc museum of art

3

pro tentokrát nesedat sbírka užitého umění muzea umění olomouc

this time do not sit down collection of applied art in the olomouc museum of art

5

pro tentokrát nesedat sbírka užitého umění muzea umění olomouc

this time do not sit down

collection of applied art in the olomouc museum of art Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění Olomouc Museum of Art – Museum of Modern Art 9. 6. – 9. 10. 2011 | 9 Jun – 9 Oct 2011 Výstava | Exhibition Kurátorka | Curator: Anežka Šimková Koncepce výstavy | Exhibition concept: Anežka Šimková Prostorové řešení výstavy | Exhibition design: Petr Kutra, Jakub Potůček, Michal Soukup Grafika | Graphic lay-out: Petr Šmalec

Publikace | Publication Editor | Editor: Anežka Šimková Texty | Texts: Anežka Šimková, Pavel Zatloukal Rejstřík a bibliografie | Index and bibliography: Anežka Šimková Překlad | Translation: Jaroslav Peprník Jazyková spolupráce | Language cooperation: Karel Pechal Fotografie | Photos: Lumír Čuřík (2-5, 8 -11, 20 -21, 24 -29, 31, 37- 61, 63 - 65, 68 - 69, 76 -78 , 81 - 82, 8 4 - 86, 90 -101, 103 -106, 110 -114, 116 -125, 130 -137, 142-145, 148 -15 4, 167-161, 163 -17 1);

Pavel Novák (13 -14, 18 -19); Markéta Ondrušková (67); Jiří Otlík (146); Vladimír Pospíšil (104, 106); Ivo Přeček (1, 6 -7, 62, 79 - 80, 83 , 86 - 89, 115, 140 -141); Dalibor Sedlák (15 -16); Anežka Šimková (12); Štěpánka Uhlířová (17); Fotoarchiv MCK Krakov / Picture archive MCK Cracow (22-23) Obálka a grafika | Cover and Graphic lay-out: Petr Šmalec Předtisková příprava | Pre-press: Petr Šmalec Tisk | Print: Graspo CZ a. s.

Náklad | Coppies: 500 Vydání první | First edition © Muzeum umění Olomouc | Olomouc Museum of Art, 2011 ISBN: 978 - 80 - 87149 - 47- 8 Obálka | Cover: Verner Panton, židle Panton / Panton chair, 1971 (č. kat. / cat. no. 150)

Podpora publikace a výstavy | Support of the publication and exhibition

6

Obsah Contents

8

Pár slov úvodem | A few words by way of introduction Pavel Zatloukal

12

O sbírce založené „na zelené louce“ About the collection founded “in a green field” Anežka Šimková

30

Výběrový katalog sbírky užitého umění Selective catalogue of the collection of applied art Anežka Šimková

30 32

60

Schinkelův litinový nábytek | Schinkel’s cast-iron furniture Thonet a Kohn, Jadrníček – standard a produkce Thonet and Kohn, Jadrníček – standard and production Vídeňská moderna a ohýbaný dřevěný nábytek Viennese Modernism and bentwood furniture

86

Básník dřeva Dušan Samo Jurkovič | Dušan Samo Jurkovič, poet of the wood

90

Ideály bydlení a Primavesi | Ideals of Homemaking and Primavesi

94

Nábytek řeší architekti | Furniture is designed by architects

100

Antroposofický nábytek | Anthroposophical furniture

104

Téma trubka | Tube as the theme

114

Jindřich Halabala a Spojené UP závody Jindřich Halabala and the United UP Plants

122

Design 50. – 60. let | Design in the 1950s –1960s

136

Emoce a forma | Emotion and Form

144

Naděje designu | Hopes of the design

148

Medailony autorů a firem Profiles of authors and companies Anežka Šimková, Pavel Zatloukal

7

166

Výběrový katalog sbírky užitého umění

172

Selective catalogue of the collection of applied art

177

Výběr z literatury | Selection of literature

180

Rejstřík | Index

Pár slov úvodem A few words by way of introduction Pavel Zatloukal

Hlavním cílem výstavy, jejíž katalog otevíráte, je představit sbírku užitého umění našeho muzea. Patří k nejmladším, začala vznikat zhruba před patnácti lety.

Přesto (anebo právě proto?) s ní máme spojeno mnohé jak z hlediska koncepčního, tak značně emotivně podbarveného.

Nápad pustit se do dobrodružství tohoto druhu by na jedné straně bylo možné považovat za drzost, víme-li, že vynikajících sbírek podobného druhu existuje – a samozřejmě nejen u nás – celá řada. Na druhé straně to bezprostředně souviselo se třemi neopakovatelnými okolnostmi.

V průběhu devadesátých let se rodila nová koncepce našeho muzea a v souvislosti s tím jsme častokrát diskutovali o nutkavé potřebě překročit jak ve sbírkotvorné, tak ve výstavní práci zavedená schémata – v tomto případě především orientaci pouze k tzv. vysokému umění (k tomu se ještě budu muset za okamžik vrátit).

A tak jsme začali sbírat fotografii (do té doby jsme měli pouze nepříliš rozsáhlou kolekci), pokračovali jsme ve vytváření architektonické sbírky (vedle kresebné a plánové dokumentace začaly přibývat zejména modely), značná pozornost byla věnována knihovně a v souvislosti s ní byl položen základ k vůbec nejmladší muzejní sbírce autorské knihy. A nejen pro pořádek zmiňuji také muzejní archiv.

Tím druhým důvodem byla neopakovatelná atmosféra euforie především počátku devadesátých let, která tak výrazně poznamenala také práci v našem muzeu.

A konečně třetí příčinou se stala snaha zachránit alespoň něco z toho, co po desetiletích nezájmu či devastace leckdy téměř zázrakem uniklo zkáze a co se nyní stávalo předmětem hromadného výprodeje a vývozu do zahraničí.

Ještě však k oné první otázce. Již před rokem 1989 jsme snili o tom, jak důležité by bylo pokoušet se atomizaci tohoto světa – tak bolestně postihující také náš obor – alespoň zmírnit. Zkrátka, pustit se zase jednou do zřejmě pošetilého pokusu znovu sestavovat a slepovat zrcadlo roztříštěné na střepy. Pokoušeli jsme se uvažovat nikoliv z hlediska výtvarného umění, ale výtvarné kultury – a v posledku jen kultury obecně.

Sbírka užitého umění nemohla v této skladbě scházet.

Obyčejná thonetka se nám začínala jevit jako dokonalá,

The principal purpose of this exhibition, the catalogue of which you are opening, is to present the collection of applied art of our museum. One of the youngest, it was started about fifteen years ago. Still (or maybe because of it?), there is much linked to it, both in the conception and in the emotions.

The idea of entering this kind of adventure could be regarded on one hand as audacity since we know how many outstanding similar collections there are, and not only in this country. On the other hand, this enterprise is linked with three unrepeatable events.

During the nineties, when a new conception for our museum was being developed, we often discussed the urgent need to go beyond the established patterns, both in collecting and in exhibiting – and abandon the orientation toward “high art” only (I’ll come back to this topic later). And so we started collecting photographs (our previous collection was not very large), we continued developing the collection of architecture (adding models to documentation in the form of drawings and plans), we devoted much attention to the library, and in this connection we laid the foundations for the very youngest museum collection, the artists´ books. Last but not least, I should mention the museum’s archive.

The second reason was the unrepeatable atmosphere of euphoria at the beginning of the nineties. It had a great impact on our museum work.

And finally the third reason was an attempt at saving at least something from what had almost miraculously survived destruction, after years of devastation and lack of interest, and what now has become an object for sales or mass export abroad.

But let me return now to the first issue. Already before 1989 we dreamed of at least alleviating the atomization of this world – so painfully affecting our field. In short, we wanted to make an obviously foolish attempt to assemble and glue together a mirror broken into pieces. We tried to think not from the aspect of fine arts but of visual culture – and in the end even of culture in general. The collection of applied art could not be absent from this composition.

A common Thonet chair began to appear to us as a perfect, elegant statue, in which beauty goes with function.

As our work progressed, we came to realize increasingly that a priori and without prejudice there is no “high” and no “low” art, only art of high or low quality. And where else

8

elegantní socha, u níž se krása adekvátně pojila s funkčností. Jak práce pokračovala, ověřovali jsme si stále znovu a stále neodbytněji, že není apriori a bez předsudků „vysokého“ a „nízkého“, nýbrž pouze kvalitní a nekvalitní.

A kde jinde by se úsilí po komplexnosti mohlo projevit zřetelněji, než právě v oboru užitého umění, pro nějž se odedávna – ale neméně v období, která nás především zajímala, tedy v 19. a 20. století – stávala ideálem jednota umění a řemesel, onen proslulý Gesamtkunstwerk!

Když jsme pak zvážili profilaci předních českých uměleckoprůmyslových muzeí, shlédli některé špičkové příklady v zahraničí, a pochopitelně také zhodnotili svoje možnosti, rozhodli jsme se pro užší specializaci. Z řady důvodů se jí stala židle, polokřeslo a křeslo, tedy sedací nábytek. Na základě povědomí o klíčových, především středoevropských osobnostech jsme se pokusili vyhledat to, co z jejich tvorby ještě „v terénu“ zbývalo. O tom, že to bylo leckdy dobrodružné, se dočtete v hlavním textu. Vytipovali jsme také řadu staveb, které navrhovali významní architekti a nezřídka jsme s příjemným překvapením zjišťovali, že ne všechno z jejich interiérů skončilo na smetišti nebo v kotelně. Společně s několika zasvěcenými jsme objevovali dílo pozapomenutých designérů.

Jakousi první rozsáhlejší syntézou se pak stala expozice Domu milovníka umění, v níž jsme – v Olomouci pravděpodobně poprvé – ideu komplexnosti výtvarné kultury představili veřejnosti.

Při těchto průzkumech jsme se také častokrát potkávali s několika zapálenými starožitníky. Vytvořit naši sbírku by však vůbec nebylo možné bez pomoci řady dlouholetých spolupracovníků, z nichž se časem stali naši přátelé: patří k nim na Olomoucku ojedinělý filantrop Jiří Emler, vynikající znalec, sběratel a také restaurátor ohýbaného nábytku Jiří Uhlíř a nesmírně obětavá umělecká historička Dagmar Koudelková – abych jmenoval alespoň tři z nich.

Sbírka užitého umění však především je a zůstane spojena se jménem její zakladatelky a neúnavné budovatelky Anežky Šimkové. Zatímco kdysi se specializovala na hodinářské umění, po příchodu do našeho muzea velmi rychle přeorientovala svůj zájem na užité umění obecně a sedací nábytek konkrétně. Tato výstava a tento katalog jsou tedy nejen vizitkou její patnáctileté odborné práce, ale pro nás v muzeu navíc zůstanou připomínkou této osobité a pro mnohé tak milé a přátelské ženy.

9

could this attempt at achieving complexity be manifested better than in applied art, for which for a long time – and also in the period we are interested in, namely the 19th and 20th centuries – the ideal was unity of fine arts and handicrafts, the renowned Gesamtkunstwerk! When we assessed the profiling of leading Czech museums of applied art and visited some top-ranking institutions abroad and naturally considered our chances, we decide to go in for a more narrow specialization. For many reasons, its object was to be the chair and armchair, that is the seating furniture. With the knowledge of key personalities, in particular from Central Europe, we tried to find “in the field” what still was left from their work. What an adventure it was, you can read in the main text. We also selected several buildings designed by noted architects and often were pleasantly surprised that not everything from their interiors had ended on the rubbish heap or in the boiler room. Together with several people “in the know” we discovered the work of half-forgotten designers. Our first major synthesis was the permanent exhibition House for an Art Lover, in which – in Olomouc probably for the first time – we introduced to the public the idea of the complexity of visual art.

In these surveys we often met several enthusiastic antique dealers. But the creation of our collection would never be possible without numerous long-time associates, who with time became our friends: they are Jiří Emler, a unique philanthropist in the Olomouc area, Jiří Uhlíř, an outstanding expert, collector and restorer of bentwood furniture, and Dagmar Koudelková, the most dedicated art historian – to name just three of them.

The collection of applied art, however, is firstly and forever linked with its founder and tireless builder, Anežka Šimková. Once a specialist in clock art, after she joined our museum she quickly re-orientated herself toward applied art in general and seating furniture in particular. This exhibition and this catalogue do credit to her fifteen-year-long professional work and for us, the museum staff, she will always be a reminder of this original, kind, and for many of us friendly woman.

10

O sbírce založené na „zelené louce“ About the collection founded “in a green field”

11

O sbírce založené na „zelené louce“ About the collection founded “in a green field” Anežka Šimková

V katalogu výstavy Pro tentokrát nesedat představujeme muzejní sbírku, která má v olomouckém muzeu umění mezi tradičními galerijními sbírkami obrazů, soch, kreseb, grafik atd. roli benjamína. V početně nebohaté kolekci předmětů užitého umění dominuje sedací nábytek; židle a křesla mají v historii umění uznávanou roli nositelů estetických, stylových a sociálních významů.

Každá muzejní sbírka má svůj vývoj, její růst. Příležitost ukázat svůj profil na výběru z pestré řady exponátů dává výstava a katalog. Je to pouhé zastavení v čase, kdy se prověřuje nosnost a kvalita, koncepčnost a perspektivnost sbírkového souboru.

Po úvodním přehledu vývoje sbírky užitého umění v posledních asi patnácti letech následuje výběrový katalog, v němž představujeme více než sto nábytkových kusů. Je profilově zaměřen na hlavní linii sbírky, na sedací nábytek, ale v několika případech jsou představeny i další druhy nábytkové tvorby, pokud šlo o doplnění charakteru produkce nebo autorskou charakteristiku.

Struktura katalogu a výběr předmětů vychází z možností sbírky nahlédnout na vývoj moderního sedacího nábytku v časovém horizontu od 19. do 21. století, možností ukázat ve dvanácti chronologicky řazených celcích jaké místo mají vybrané sbírkové exponáty v souvislostech obecného vývoje proměn nábytkové tvorby a designu.

Vytvářet muzejní sbírku není jen dobrodružství získávání předmětů, jejich zpracování, ošetření, zviditelnění na výstavách a publikování, jak to přináší odborná muzejní práce ve sbírkách, ale je to i spolupráce se sběrateli, starožitníky, kolegy a kolegyněmi i z jiných institucí, s vydavateli, spolupráce s grafiky a fotografy – všechno to přináší obohacující poznávání osudů lidí i příběhů získávaných předmětů. V tom je práce muzejního pracovníka jedinečná i tvůrčí, tak je tomu i v případě sbírky založené „na zelené louce“, sbírky užitého umění.

In the catalogue of the exhibition This time do not sit down is presented a collection in the Olomouc Museum of Art, the youngest member in the traditional gallery collections of paintings, sculpture, prints, etc. In the not very strong collection of objects of applied art, the seating furniture predominates; chairs and armchairs in the history of art are acknowledged as carriers of aesthetic, stylistic and social meanings.

Each museum collection develops and grows. The exhibition and the catalogue present its profile on a selection from its various items. It is a stopping in time, when we check the quality, the conception, and the prospects of the collection.

The introductory survey of the development of the collection of applied art in approximately the last fifteen years is followed by a selective catalogue registering more than one hundred pieces of furniture. It concentrates on the main branch of the collection, the seating furniture, but in several cases other types of furniture are included in order to get a complete picture of the production or to make complete the artist’s profile. The structure of the catalogue and the selection of the objects are based on the ability of the collection to cover the development of modern seating furniture from the 19 th to the 21 st centuries, on the opportunity of showing, in twelve chronologically arranged sets, the place the select exhibits take up in the general development of furniture and design.

Developing a modern collection is not only the adventure of acquiring the objects but also their processing, treatment, presentation at exhibitions, and publishing. All this is of modern museum work. It requires cooperation with collectors, antique dealers, publishers, colleagues from other institutions, graphic artists and photographers – in order to expand our knowledge of the life of the people and illustrate the history of the acquired objects. This is what makes the work of museum specialists unique, and it also holds for the present collection founded “in a green field”, the collection of applied art.

Počátky

Beginnings

Na počátku stál zrod staronové instituce – Muzea umění Olomouc, které pod tímto názvem začalo fungovat od počátku roku 1990. Svou historií a skladbou sbírek navázalo na Oblastní galerii v Olomouci, která byla od roku 1951 součástí Vlastivědného muzea v Olomouci. Nový start

In the beginning there was the foundation of an old / new institution – Olomouc Museum of Art, this name being adopted from the beginning of 1990. In the history and structure of its collections it continued in the activity of the Regional Gallery in Olomouc, from 1951 part of the Regional Museum

12

About the collection founded “in a green field”

4

4 Tapisérie – tkaný gobelín Hrála si má milá s holubičkou / Tapestry – woven gobelin My beloved played with a dove, 1956 Antonín Rudolf Kybal (1901–1971) (kat. č. / cat. no. 120)

17

5 Tapisérie – tkaný gobelín Srdcová dáma / Tapestry – woven gobelin Queen of hearts, 1957 Ludmila Kybalová (1929–1975) (kat. č. / cat. no. 121)

5

Geneze sbírky

The genesis of the collection

Handicap pozdního založení sbírky bylo nutno dohánět poměrně přesnou strategií akvizic při budování struktury sbírky. V pravidelných každoročních nákupních komisích Muzea umění Olomouc byl sedací nábytek vždy součástí doporučovaných a obhajovaných položek, často živě diskutovaných. Způsoby získávání předmětů z období 1997–2011 s uvedením stručné statistiky může být ukázkou možností růstu muzejní sbírky na zlomu 20. a 21. století v českých poměrech.

Významnou příležitostí pro akvizice byly výstavní projekty Muzea umění Olomouc, zaměřené na mapování důležitých kapitol historie nábytkové tvorby a designu.

Díky odborné práci na tématech výstav bylo možno cíleně pro sbírku získávat i cenné přírůstky. Takovýchto výstav proběhlo v rozmezí let 2001 –2010 několik.

První profilová výstava muzea zaměřená na dřevěný ohýbaný nábytek Thonet / Porýní – Vídeň – Morava 5 se uskutečnila v roce 2001 díky spolupráci s předním

The handicap of the belated foundation of the collection had to be overcome by a fairly precise strategy in acquisitions. In the regular annual purchasing committees of the Olomouc Museum of Art, seating furniture was always among the recommended and defendable items, though often the choice was a subject of lively discussions. The ways of acquiring the objects in the years 1997–2011 and the publication of brief statistical data may illustrate the growth of the museum collection in the Czech Republic at the turn of the 20th and 21st centuries.

Major acquisition opportunities were provided by the exhibitions held in the Olomouc Museum of Art, which concentrated on important chapters in the history of furniture and design. Professional work on the exhibition themes allowed systematic acquisitions of valuable items. In 2001–2010, several such exhibitions were held.

The first profiled exhibition presenting bentwood furniture, Thonet / Rhineland – Vienna – Moravia 5 , was held in 2001 due to collaboration with a noted expert and collector of bentwood furniture, Jiří Uhlíř. After the termination of the exhibition, through the ISO programme (integrated system of protection of movables – cultural heritage), the

tak české scény – Verner Panton, Giancarlo Piretti, Yves Klein, Magda Sepová, Miroslav Navrátil. ad. Postmoderní 70. a 80. léta 20. století zastupuje tvorba Milana Knížáka a členů skupiny Atika – Jiřího Pelcla, Bohuslava Horáka, Víta Cimbury, Jiřího Javůrka a Jaroslava Šusty jun. Z mladé tvorby počátku 21. století je zastoupena studentská práce Jana Čtvrtníka.

5

K výstavě muzeum vydalo stejnojmennou publikaci Jiřího Uhlíře.

5

For the exhibition the Museum published a book with the same name, by Jiří Uhlíř.

O sbírce založené na „zelené louce“

12

15

13

14

Díky další výstavě Atika 1987–1992 / Emoce a forma v roce 2007 a vstřícnosti členů skupiny Atika se podařilo olomouckou sbírku obohatit o soubor ojedinělé české postmoderní nábytkové tvorby 20. století.9 Výstavní akce přinášejí pro růst sbírky kvalitní možnosti výběru. Způsoby získávání přírůstků jsou v muzeích většinou obdobné, na minivzorku sbírky užitého umění, která měla k 21. březnu 2011 celkem 177 předmětů,10 je možno dokumentovat jejich skladbu: nákupy (65%), dary (20%), převody z jiných sbírek Muzea umění Olomouc a z užitkového vybavení institucí (15%). Pokud jde o zdroje nákupů, pak pro sbírkový fond užitého umění bylo získáno celkem 10 položek na českých aukcích (Sýpka Brno – Irena Velková, Dorotheum Praha, Zezula Praha),

díky zápůjčkám z Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Východočeského muzea v Hradci Králové, Muzea města Brna, Muzea ve Velkém Meziříčí a Vlastivědného muzea v Šumperku.

9 Výstava Atika 1987–1992 / Emoce a forma vznikala ve spolupráci s Východočeskou galerií v Pardubicích (Hana Řeháková), Dagmar Koudelkovou (Design centrum v Brně) a Muzeem umění Olomouc (Anežka Šimková) a v roce 2007 se uskutečnila ve všech třech jmenovaných institucích.

10 1 položka (stůl z vily Primavesi) byl vrácen v roce 1998 v restituci.

16

17

Olomouc collection was enriched by a fairly compact set of Czech postmodern 20th century furniture.9 Exhibitions make selection of quality possible. The ways of acquiring new items are much the same in all museums: On the collection of applied art, on 21 March 2011 numbering 177 objects,10 the ways of acquisition may be documented: purchases (65 %), gifts (20 %), transfer from other collections in the Olomouc Museum of Art and from utility equipment in various institutions (15 %). The sources of acquisitions: 10 items acquired at Czech auctions (Sýpka Brno – Irena Velková, Dorotheum Praha, Zezula Praha), 50 items from private owners, 55 items purchased from antique dealers in the whole country.11 Among them were e.g. salesrooms of Jan Dvořák (Fryšták), Jaroslav Rampouch (Olomouc), Viktor Obal (Prostějov), Thomas Schilke (Prostějov, Olomouc), Miroslav Macík – Déco (Prostějov), Jiří Teichmann (Olomouc), Solidet (Prague), Památky a umění (Znojmo), Bazar Antik (Olomouc), Bazar (Brno), František Šanovec – Bohemia Bijou (Olomouc) etc. The objects were often offered preferentially.

One fifth of the collection (35 pieces) is gifts. Most of them (22) came from a supporter of art and art collector, the Olomouc physician Jiří Emler, an enlightened person, a rare phenomenon in this country. Gifts to the collection of applied art came also from Věra Běhalová (Vienna), Olga Paulová, Blanka Nováková, Jaroslav Rampouch, Bohuslav Horák, Jiří Teichmann, Pavel Zatloukal, a set of four chairs were donated

by Spartak Chuchelná.

9 The exhibition Atika 1987–1992 / Emotion and Form was made possible by collaboration with the East Bohemia Gallery in Pardubice (Hana Řeháková), Dagmar Koudelková (Design Centre in Brno), and the Olomouc Museum of Art (Anežka Šimková). In 2007 it took place in each of the three institutions.

10 One item (table from the Primavesi villa) was returned in 1998 in restitution.

11

Sometimes from the annual ANTIK exhibitions in Olomouc.

20

About the collection founded “in a green field”

Publications

26

Under the editorial programme of the Olomouc Museum of Art, for the major exhibitions of furniture held four monographs and one catalogue were published. In the other book, published in Cracow in 2010, Olomouc Museum of Art had a substantional authorial participation. 22 The extensive monographs were also intended for general book market, so that a wide range of people could become interested in these subjects. In collaboration with the co-organizers of the exhibitions and with the architecture-oriented publishing house in Brno, the ERA group and the Era extra (Kateřina Dubská), so far three titles could be published (Jindřich Halabala and the UP plants in Brno, Semper Sursum / J. & J. Kohn, and Atika 1987–1992. Emotion and Form).

The oldest title, by Jiří Uhlíř, Thonet / Rhineland – Vienna – Moravia, was published by the Olomouc Museum of Art jointly with the Zlín publisher Margaret Station for an exhibition with the same title. Participating in the exhibition themes and in the studies of the subjects and in the preparation of monographs or catalogues were mostly small teams, who were models in professional cooperation. The names of Dagmar Koudelková, Jiří Uhlíř, Kateřina Dubská, Jiří Pelcl, Jindřich Chatrný, Hana Řeháková, in the Polish-English publication Dom miłośnika sztuki / Kultura artystyczna Czech i Moraw 1870 –1930 Monika Rydiger, Anna Śliwa, Marzena Daszewska from Cracow are linked with the joint work on the respective publications which added new facts to the development of furniture. The designers Zdeněk Macháček, Martin Dubský, Alan Záruba, Petr Šmalec and Kuba Sowiński gave the publications their peculiar art characters. In the case of the mentioned books, in the publication of which the museum participated, the elaborated problems cover the period from the 19 th century to the end of the 20 th century.

29

27

24 –29 Publikace z let 2001 –2010 k výstavám zaměřeným na nábytkovou tvorbu, na nichž se podílelo Muzeum umění Olomouc / Publication from the years 2001 –2010 for exhibitions oriented on furniture-design, at which the Olomouc Museum of Art participated.

22 Publications and catalogues on the theme of furniture, in which the Olomouc Museum of Art participated: — Anežka Šimková (ed.) – Jiří Uhlíř, Thonet / Rhineland – Vienna – Moravia.

Olomouc Museum of Art, Margaret Station, Olomouc 2001. 196 p. Layout Zdeněk Macháček.

— Jindřich Chatrný, Dagmar Koudelková, Anežka Šimková (red.) – Jindra Halabala, Jindřich Chatrný, Janek Jaros, Dagmar Koudelková, Otakar Máčel, Anežka Šimková, Jindřich Halabala and the United Arts and Crafts plants in Brno. Museum of the City of Brno, Olomouc Museum of Art, ERA Group, Brno 2003. 136 p. Layout Martin Dubský.

— Kateřina Dubská, Anežka Šimková (ed.) – Jiří Uhlíř, Semper sursum J. & J. Kohn.

Olomouc Museum of Art, ERA Group, Olomouc 2005. 152 p. Layout Martin Dubský.

— Anežka Šimková (ed.) – Anežka Šimková, Kubistický nábytek. Ze sbírek muzeí v Čechách a na Moravě / Cubist Furniture. From the collections in the museums in Bohemia and Moravia.Olomouc Museum of Art, Olomouc 2005. Unpaged. 8 p.

Layout Petr Šmalec.

— Dagmar Koudelková, Anežka Šimková (ed.) – Dagmar Koudelková, Atika (1987– 1992). Emoce a forma / Atika (1987–1992). Emotion and Form. Olomouc Museum of Art – ERA publishing house, Olomouc 2007. 176 p. Layout Alan Záruba.

— Marzena Daszewska (ed.) – Jacek Purchla – David Voda – Pavel Zatloukal – Alois Woldan – Anežka Šimková, Dom miłośnika sztuki. Kultura artystyczna Czech i Moraw 1870–1930 / House for an Art Lover. Arts in Bohemia and Moravia 1870 –1930. Międzynarodowe centrum kultury, Kraków / Cracow 2010. 296 ps.

Layout Kuba Sowiński.

28

Výběrový katalog sbírky užitého umění Selective catalogue of the collection of applied art

29

Schinkelův litinový nábytek Schinkel’s cast-iron furniture

Zastoupení Schinkelovy litinové zahradní židle z počátku 19. století je pro sbírku užitého umění důležité, představuje časově vzdálený příklad moderní koncepce nábytkové tvorby, uskutečněné v kovovém materiálu.

Litina byla od 18. století využívaná v architektuře, rovněž pro výrobu různých komponentů, užitkových předmětů a také nábytku. Největšího rozšíření se litině dostalo v 19. století. Symetrická a formálně uměřená zahradní litinová židle z let 1820 –1825 představuje ukázku jednoho z rozšířených typů sedacího nábytku navrhovaného německým architektem Karlem Friedrichem Schinkelem (1781–1841). Ten ovlivňoval vkus celého 19. století svými návrhy v duchu klasicismu (prezentováno v Schinkelově díle Wortbilder für Fabrikanten und Handwerker), které přinesly design především zahradního nábytku přísných neoklasicistních forem (především řecké vlivy), jejichž řadu obohatil i novými vzory. Přínosný byl však především Schinkelův návrh úsporné formy výroby sedacího nábytku promyšlenými technologickými postupy, které už od 20. let 19. století umožňovaly hromadnou výrobu částí nábytku s následnou montáží. Odlévané bočnice židle (případně křesla či lavice) byly spojovány příčnými kovanými železnými tyčemi na sedadle, mezi nohami pak pomocí nýtů. Dekorativní výplň opěráku s klasickým vegetabilním motivem byla modelována ještě za horka, aby přesně sedla mezi bočnice opěráku.

Schinkela tak můžeme považovat za předchůdce pozdější standardizované, sériové výroby nábytku, uplatněné s úspěchem u Thonetova ohýbaného dřevěného nábytku.

The presence of Shinkel’s cast-iron garden chair from the beginning of the 19 th century in the collection of applied art is important because it is an early example of a modern conception of furniture design, executed in metal.

Cast iron was used in architecture since the beginning of the 18th century, for instance in manufacture of various components, utility objects and furniture. Its widest use was in the 19th century. The symmetrical and formally harmonious garden chair of cast iron from the years 1820–1825 is an example of one of the most widespread types of seating furniture designed by the German architect Karl Friedrich Schinkel (1781–1841).

Among his designs inspired by Classicism (presented in Schinkel’s work Wortbilder für Fabrikanten und Handwerker) is mainly garden furniture in strict neo-Classicist form (Greek influence) but he added new models to this series. His major contribution is the economic form of production of seating furniture. His technology from the 1820s made possible mass manufacturing of furniture components and their subsequent assembly.

The cast sides of the chair (or armchairs and benches) were joined by oblique iron poles to the seat, riveted between the legs. The ornamental backrest with the classical vegetable motif was shaped while still hot to make it fit accurately between the sides of the backrest.

Schinkel thus may be regarded as the predecessor of the later standardized, serial production of furniture, successfully used in Thonet’s bentwood furniture.

30

30 Karl Friedrich Schinkel kolem roku 1836 / Karl Friedrich Schinkel around 1836.

Litinová židle / Karl Friedrich Schinkel

Cast-iron chair / Karl Friedrich Schinkel

Litinová židle z 20. let 19. století vyrobená podle návrhu K. F. Schinkela. Dvě bočnice sdružující do uceleného tvaru nohy s bočním rámem opěráku jsou propojeny a zpevněny horizontálními železnými pruty; ve střední části opory zad je vložena litinová ozdoba s rostlinným dekorem. (obr. 31 | kat. č. 1)

Cast-iron chair from the 1820s made to the design of K. F. Schinkel. Two side parts integrated into the complex leg shape with the side frame of the foot-rest are interlinked and reinforced with horizontal iron bars; the central section of the backrest bears a cast-iron ornament with vegetative décor. (illus. 31 | cat. no. 1)

31 Litinová zahradní židle 1820/1825, Karl Friedrich Schinkel (1781 –1841), předpokládaný výrobce: Královská slévárna Saynerhütte; litina, železo Cast-iron garden chair 1820/1825, Karl Friedrich Schinkel (1781 –1841), supposed manufacturer: Královská slévárna Saynerhütte; cast iron, iron (kat. č. / cat. no. 1)

30

31

31

Thonet a Kohn, Jadrníček – standard a produkce Thonet and Kohn, Jadrníček – standard and production

Specifickým fenoménem průmyslové revoluce 19. století je výroba nábytku z ohýbaného dřeva. Přínos Michaela Thoneta (1796–1871) a jeho následovníků pro kulturu bydlení v globálním rozsahu je skutečně epochální.

Z rodného Porýní, kde zahájil výrobu nábytku z ohýbaného dřeva, přesídlil v roce 1841 do Vídně a po úspěchu s liechtensteinskou židlí, která vznikla v rámci vybavení vídeňského paláce, se osamostatňuje, získává patent na výrobu ohýbaného dřevěného nábytku a zakládá v roce 1849 vlastní firmu. V ní s ním spolupracuje postupně jeho pět synů. Tak začíná příběh, který se vepsal do dějin designu.

Princip ohýbání napařovaného dřeva do formy a následná montáž jednotlivých dílů do finálního kusu nábytku byly zdokonalovány tak, že mohlo po polovině 19. století dojít k sériové výrobě ohýbaného nábytku především v moravských továrnách v Koryčanech (1856) a Bystřici pod Hostýnem (1861). Firma Jacob & Josef Kohn začala svou výrobu ve Vsetíně v roce 1869, kdy získala patent na výrobu ohýbaného nábytku. Mnoho modelů odvozovala od Thonetů, teprve na zlomu 19. a 20. století zasáhli do designu nábytku Kohnové výrazněji. V moravském prostředí a z místních bukových lesů vznikala většina produkce ohýbaného nábytku, který se zde vyráběl doslova pro celý svět. Jejich produkty dodnes splňují představu nadčasového moderního výrobku, uskutečněného ideálu morrisovského hnutí o krásném, účelném a široce dostupném výrobku. Thonetové to dokázali nezávisle nikoliv formami středověké dílenské práce, ale naopak strojovou sériovou průmyslovou výrobou. Úspěšnost výrobků podněcovaly a ověřovaly i prezentace firem na Světových výstavách (Londýn 1951, Paříž 1967, 1878, 1889, 1900 ad.). Židle z ohýbaného dřeva byly oproštěny ve svém tvarosloví od historických reminiscencí, dekorativních nánosů, přístupů charakteristických pro historizující tendence 2. poloviny 19. století.

I když nejsou tyto výrobky autorizované, předpokládá se, že většinu modelů navrhoval Michael Thonet a jeho prostřední syn, nadaný August Thonet (1829–1910). Thonetovy židle se díky svým nadčasovým kvalitám, souhře účelu, technologie, materiálu a estetiky vydělily uprostřed eklektického devatenáctého století jako samostatné objekty, nezávislé na sedacích soupravách, na architektuře domů; díky svému demokratickému charakteru

32

One of the specific phenomena of the Industrial Revolution in the 19 th century is the manufacture of bentwood furniture. The contribution of Michael Thonet (1796 –1871) and his successors to the global homemaking culture is really epoch-making. From his native Rhineland, where he started the manufacture of bentwood furniture, he moved in 1841 to Vienna and after the success of his Liechtenstein chair, designed for the Viennese Palace, he became an independent manufacturer, obtained the patent for production of bentwood furniture, and in 1849 established his own company.

Collaborating with him were, in succession, his five sons.

Thus the story begins that entered the history of design.

The principle of bending steamed wood in a mould and the subsequent assembly of the parts into the final piece of furniture was improved so much that after the middle of the 19 th century, serial production of bentwood furniture could start, in particular in the Moravian factories in Koryčany (1856) and Bystřice pod Hostýnem (1861). The Jacob & Josef Kohn company launched its production in Vsetín in 1869, after obtaining the patent for the manufacture of bentwood furniture. Many models were derived from the Thonets, but

32

Thonet and Kohn, Jadrníček – standard and production

42

42 Židle, kat. č. 9 konec 19. století, Gebrüder Thonet; ohýbané bukové dřevo, rotangový výplet v. 89 cm, š. 45 cm, h. 52 cm Chair, cat. no. 9 end of the 19 th century Gebrüder Thonet; bent beechwood, rattan weaving (kat. č. / cat. no. 7)

41

43 Židle, kat. č. 10 kolem 1880, Gebrüder Thonet ohýbané bukové dřevo, překližka Chair, cat. no. 10 around 1880, Gebrüder Thonet bent beechwood, plywood (kat. č. / cat. no. 8)

43

Židle č. 9 / Gebrüder Thonet

Chair no. 9 / Gebrüder Thonet

Oblíbená židle č. 9 je předchůdcem známé židle č. 14, opěradlo tvoří dva klenuté oblouky, vnitřní je spojen v jedné linii se zadními nohami, vnější oblouk končí připojením k bočním stranám sedáku. Konstrukci zpevňuje spojovací kruh pod sedadlem. Model byl vyráběn v celé druhé polovině 19. století. (obr. 42 | kat. č. 7)

The popular chair no. 9 is the predecessor of the well-known chair no. 14, its backrest consists of two arches, the inner one is joined in a single line to the rear legs, the outer arch ends with the joining to the sides of the seat. The construction is reinforced by the joining of the legs to an inserted circular segment. The model was manufactured throughout the second half of the 19th century. (illus. 42 | cat. no. 7)

Židle č. 10 / Gebrüder Thonet Židle s katalogovým číslem 10 (oválný medailon v opěradle, přední nohy ukončené hlavicemi) patří do klasické řady sériově vyráběných židlí z ohýbaného masivu bukového dřeva. Uvedena v katalozích firmy Gebrüder Thonet od roku 1859 do začátku 20. století. Jeden z nejstarších typů klasické řady, předchůdce židle č. 14. (obr. 43 | kat. č. 8)

Chair no. 10 / Gebrüder Thonet Chair no. 10 (oval medallion in the backrest, front legs ended with heads) belongs to serial manufactured chairs of bent beechwood. Registered in the catalogue of the Gebrüder Thonet company from 1859 until the early 20th century. One of the oldest types of classical series, predecessor of the chair no. 14. (illus. 43 | cat. no. 8)

Thonet a Kohn, Jadrníček – standard a produkce

62

Houpací lehátko (Schaukelsofa) č. 7500 / Gebrüder Thonet

Rocking chair (Schaukelsofa) no. 7500 / Gebrüder Thonet

Houpací lehátko (sofa) č. 7500 je pro svůj elegantní tvar a dokonalé proporce považováno za jeden z nejkrásnějších modelů ohýbaného nábytku. Přestože je vedeno podobně jako většina vzorů jako anonymní návrh, přisuzuje se jeho autorství Augustu Thonetovi, jednomu ze synů Michaela Thoneta. Ladná konstrukce tvořená monumentálními ohýbanými křivkami dřeva z bukového masivu dřeva je vypletena rotangem. Poprvé se lehátko objevilo v katalogu firmy Gebrüder Thonet v roce 1883.

Výroba houpacích křesel, židlí, lehátek vzrostla silně v 80. letech především díky vlivu Anglie a Ameriky, kde byla velmi oblíbena (Evropa se seznámila s tímto typem nábytku poprvé v roce 1851 na Světové výstavě v Londýně, kde bylo vystaveno Cooperovo americké houpací křeslo z kovové pásoviny). (obr. 62 | kat. č. 27)

Rocking chair (sofa) no. 7500 is because of its elegant shape and perfect proportions regarded as one of the most beautiful models of bentwood furniture. Although it is registered, like the majority of models, as anonymous, its design is attributed to August Thonet, one of the sons of Michael Thonet. The harmonious construction made of monumental curves of bent beechwood has a rattan weave. It first appeared in the catalogue of the Gebrüder Thonet company in 1883. The manufacture of rocking chairs, chairs, and chaises greatly increased in the 1880s through the influence of England and America, where it became very popular (Europe became acquainted with this type of furniture for the first time in 1851 at the World Exhibition in London, where Cooper’s American rocking chair made of metal strips was on display). (illus. 62 | cat. no. 27)

62 Houpací lehátko, kat. č. 7.500 (Schaukelsofa) 80. léta 19. století, (August Thonet) (1829–1910) Gebrüder Thonet; ohýbané bukové dřevo, rotangový výplet Rocking chair, no. 7500 (Schaukelsofa) the 1880s, (August Thonet) (1829–1910), Gebrüder Thonet; bent beechwood, rattan weaving (kat. č. / cat. no. 27)

54

Thonet and Kohn, Jadrníček – standard and production

66

67

66 Poloviční konzolový stolek, kat. č. 8604 1860–1870, Gebrüder Thonet ohýbané bukové dřevo Half-size table, cat. no. 8604 1860–1870, Gebrüder Thonet bent beechwood (kat. č. / cat. no. 31)

57

67 Klekátko, kat. č. 6760 80. léta 19. století Gebrüder Thonet; ohýbané bukové dřevo, textil (nové čalounění) Kneeler, cat. no. 6760 the 1880s, Gebrüder Thonet bent beechwood, fabric (new upholstery) (kat. č. / cat. no. 32)

Poloviční konzolový stolek č. 4 / Gebrüder Thonet

Half-size table no. 4 / Gebrüder Thonet

Poloviční stůl vedený v katalozích pod č. 8604 patří k nejstarším výrobkům ohýbaného nábytku a je názorným příkladem variabilnosti thonetovských řad výrobků.

Z poloviční sekce oválného stolu vznikl stolek vhodný k přistavení ke zdi (přípravný, konzolový). Dělená je také podnož stolu se třemi opěrnými ohýbanými nohami doplněnými dekorativními spirálami z ohýbaného dřeva. (obr. 66 | kat. č. 31)

Half-size table no. 8604 is one of the oldest bentwood furniture pieces and is a fine example of the variability of the series of Thonet products. From the half section of the oval table, a new table arose which could be put to the wall (preparatory, console table). The table footrest is also divided, with three supporting bent legs to which decorative bentwood spirals were added. (illus. 66 | cat. no. 31)

Klekátko / Gebrüder Thonet

Kneeler / Gebrüder Thonet

Ke speciálním výrobkům firmy Gebrüder Thonet patřila také klekátka pro užití v církevním i privátním prostoru.

Celek tohoto nábytkového objektu je brilantní ukázkou velmi náročné práce s ohýbáním bukových tyčí v bočnicích i ústředním motivu kříže. Podle papírové nálepky jde o práci po úředním zavedení typu etikety, tedy po roce 1881. (obr. 67 | kat. č. 32)

Among the special products of the Gebrüder Thonet company were the kneelers used in churches or in homes. This object is a brilliant example of very demanding work implying the bending of beech poles in the sides and the central motif of the cross. There is a paper label on the kneeler so that it comes from the days after the labels were officially introduced, that is after 1881. (illus. 67 | cat. no. 32)

Vídeňská moderna a ohýbaný dřevěný nábytek Viennese Modernism and bentwood furniture

Angažovaná tvorba architektů, jejichž návrhy vznikaly na zlomu 19. a 20. století v kooperaci a na objednávku firem Gebrüder Thonet a Jacob & Josef Kohn jsou speciální kapitolou v dějinách nábytku z ohýbaného dřeva.

Obě tyto firmy měly zájem na obchodním úspěchu svých výrobků, na zkvalitnění a inovaci svých výrobních programů a začaly se proto obracet na architekty, kteří většinou prošli odborným školením v ateliéru Otto Wagnera (1841–1914) na vídeňské Akademii a mnozí z nich patřili k „vídeňským Moravákům“. Zatímco ve stejné době někteří architekti secese v Německu, např. Richard Riemerschmid (1868–1957) nebo v Belgii Henry van de Velde (1863–1957) vytvářeli pro náročné zákazníky elegantní formy secesního nábytku s mírně zvlněnými liniemi, rakouští tvůrci dokázali navázat na zkušenosti a ověřené technologie ohýbání dřeva a vytvářeli pro obě hlavní firmy Thonet a Kohn návrhy na sedací nábytek pro náročnější klientelu, který byl většinou posléze přijímán a adaptován ve výrobních programech firem a stal se veřejně přístupným sortimentem. Pro Thonety pracovali architekti Marcel Kammerer (1878–1959), Otto Prutscher (1880–1949), Otto Wagner (1841–1914), Josef Urban (1872–1933), Leopold Bauer (1972–1938), Jan Kotěra (1871–1923) a pro firmu Kohn Adolf Loos (1870–1933), Josef Hoffmann (1870–1956), Gustav Siegel (1880–1970) ad. Mnohé úspěšné modely byly v nabídkách jak Thonetů, tak Kohnů. Podíl architektů na výrobních programech firem je novým jevem v dějinách nábytkové tvorby, který ve střední Evropě přinesl do profilů nabídek nový design, nové modely, obohatil výrobu i o nové technologické postupy. Velmi často jsou namísto kruhových profilů ohýbaných bukových tyčí běžných u sériových výrobků použity v konstrukci ohýbané tyče z bukového masivu pravoúhlých profilů. Do sbírky užitého umění se zatím podařilo získat přes dvacet kusů nábytku, většinou autorsky určených, z nichž mnohé představují kultovní předměty moderního nábytku 20. století. Jejich výběr je i součástí stálé expozice Dům milovníka umění, zaměřené na výtvarnou kulturu, na umění a řemeslo přelomu 19. a 20. století.

Vůbec první známou židlí z ohýbaného dřeva, kterou pro veřejný prostor navrhl architekt, je židle pro Café Museum ve Vídni od Adolfa Loose (1870–1933) z roku 1898, vyrobená v rámci řešení interiéru kavárny firmou

The architects commissioned by the companies Gebrüder Thonet and Jacob & Josef Kohn at the turn of the 19 th and 20th centuries, form a special chapter in the history of bentwood furniture. Both companies, eager to succeed and keen on high quality and innovations of their products, began to turn to architects who were mostly trained in the studio of Otto Wagner (1841–1914) at the Academy in Vienna, many of whom were “Viennese Moravians”. While at the same time some Jugendstil architects in Germany, e.g. Richard Riemerschmid (1868–1957) and in Belgium Henry van de Velde (1863–1957), designed for demanding customers elegant Jugendstil furniture with slightly waving lines, the Austrian architects based their designs on the experience and time-tested technology of bent wood and in the two main companies, Thonet and Kohn, designed seating furniture for more demanding customers. In most cases this furniture was later adopted for mass manufacture. Working for the Thonets were architects Marcel Kammerer (1878–1959), Otto Prutscher (1880–1949), Otto Wagner (1841–1914), Josef Urban (1872–1933), Leopold Bauer (1972–1938), Jan Kotěra (1871–1923), and for the Kohn company Adolf Loos (1870–1933), Josef Hoffmann (1870–1956), Gustav Siegel (1880–1970), etc. Many successful models appeared in catalogues of both companies. Participation of architects in manufacturing is a new phenomenon in the history of furniture. In Central Europe they came with new designs, new models and new technologies. Instead of circular

70

60

Viennese Modernism and bentwood furniture

78

67

78 Křeslo pro sanatorium Westend po 1904, Josef Hoffmann (1870–1956), navrženo pro sanatorium Westend v Purkersdorfu u Vídně 1904, (J. & J. Kohn) bukové ohýbané dřevo, kůže Armchair for the Westend Sanatorium after 1904, Josef Hoffmann (1870–1956), designed for the Westend Sanatorium in Purkersdorf near Vienna 1904 (J. & J. Kohn) bent beechwood, leather (kat. č. / cat. no. 37)

Křeslo pro sanatorium Westend v Purkersdorfu / Josef Hoffmann

Armchair for Westend Sanatorium in Purkersdorf / Josef Hoffmann

Návrh sedacího nábytku pro sanatorium Westend pro nervové poruchy v Purkersdorfu u Vídně byl specifickou architektonickou zakázkou Josefa Hoffmanna, na níž pracoval v letech 1904–1905. O rok později se v katalogu firmy Jacob & Josef Kohn objevila nejen židle (č. 322), kterou byla vybavena jídelna sanatoria, ale celá čalouněná souprava, tedy také křeslo (332 F) a stůl. Původní čalounění bylo z pevného červeného plátna. Vídeňská geometrická secese má v tomto nábytku svého originálního zástupce. Hoffmann využil pro konstrukci opěradla motiv kruhové perforace v překližkové vložce vkládané do obloukovitě ohnutého rámu opěradla. Ve spojích nohou a okrajů sedadel uplatnil soustružené koule, které zpevňují celou konstrukci. Originální řešení nahrazující dosud užívané kruhy nebo kovové konzoly pod sedadly židlí se stalo znakem Hoffmannových realizací nábytku. (obr. 78 | kat. č. 37)

The design of the seating furniture for the Sanatorium Westend for mental disorders in Purkersdorf near Vienna was a special commission for Josef Hoffmann, who worked on it in 1904–1905. One year later, the catalogue of the Jacob & Josef Kohn company showed both the chair (no. 322) for the dining hall in the sanatorium and the whole upholstered set, including the armchair (332 F) and the table. The original upholstery was hard-wearing red fabric. This furniture is an original representation of Viennese geometrical Jugendstil. For the backrest Hoffmann used the motif of circular perforation in the plywood inserted into the space of the arched frame of the backrest, and in the joins of the legs and the seat edges he used balls turned on the lathe in order to reinforce the construction. The original solution replacing the formerly used circles or metal consoles under the chair seat became a hallmark of Hoffmann’s furniture. (illus. 78 | cat. no. 37)

79

68

Viennese Modernism and bentwood furniture

80

69

79 – 80 Křeslo polohovací (Sitzmaschine) (1908), Josef Hoffmann (1870–1956), (navrženo pro sanatorium Westend v Purkersdorfu u Vídně 1905), (J. & J. Kohn); ohýbané bukové dřevo, prořezávání, textilní polštáře (design textilu Joh. Backhausen & Söhne) Adjustable armchair (Sitzmaschine) (1908), Josef Hoffmann (1870–1956), (designed for the Westend Sanatorium in Purkersdorf near Vienna 1905) (J. & J. Kohn); bent beechwood, grid of squares piercing, textile upholstery (textile design

by Joh. Backhausen & Söhne) (kat. č. / cat. no. 38)

Polohovací křeslo Sitzmaschine / Josef Hoffmann

Adjustable armchair Sitzmaschine / Josef Hoffmann

Ztělesněním vídeňské geometrické secese v nábytkové tvorbě se stalo polohovací křeslo Sitzmaschine (stroj na sezení), které bylo v roce 1905 navrženo Josefem Hoffmannem původně pro Sanatorium Westend v Purkersdorfu u Vídně a dostalo se od roku 1906 do výroby ohýbaného nábytku firmy J. & J. Kohn pod katalogovým číslem 669. Později několik sérií vyráběly i další firmy na výrobu ohýbaného nábytku. Přísnou architekturu geometrické konstrukce křesla podtrhuje pravoúhlý dekor průřezů v překližce v bočnicích i v polohovacím opěráku křesla. Hoffmann ztvárnil výtvarně i způsob polohování opěráku s posunováním ocelové tyče do tvarovaných ocelových zarážek. Výrazným charakteristickým detailem jsou dekorativní oválky (ve výrobě firmy Gebrüder Thonet byl používán také tvar kuličky) zajišťující zpevněné spojení sedáku a noh nábytku. Součástí křesla jsou původní samostatné textilní polštáře (firma Joh. Backhausen & Söhne). Křeslo sice navázalo na oblíbené morrisovské křeslo, ale jeho tvarosloví je novou kvalitou.

Je moderním uměleckým artefaktem, objektem stojícím na nové hranici, která posunula chápání jedinečného díla užitné hodnoty jako díla rovnocenného s tzv. vysokým uměním. (obr. 79 – 80 | kat. č. 38)

The Viennese geometrical Jugendstil in furniture was personified by the adjustable armchair named Sitzmaschine (machine for sitting), designed in 1905 by Josef Hoffmann, originally for the Westend Sanatorium in Purkersdorf near Vienna. In 1906 it was put into production by the manufacturer of bentwood furniture, the J. & J. Kohn company, under the catalogue number 669. Several series were later made by other bentwood furniture manufacturers as well. The austere architecture of the geometrical construction of the armchair is emphasized by the rectangular décor of the plywood slits in the sides as well as in the adjustable back rest of the armchair. Hoffmann, however, designed even the manner of adjustment of the backrest by means of shifting the steel rod in steel grooves. Another distinguishing feature are the decorative little ovals (Gebrüder Thonet also used ball shapes) safeguarding the reinforced joining of the seat and the legs. Part of the armchair are removable cushions (Joh. Backhausen & Söhne company). The armchair is based on the popular Morris armchair but its style is a new quality.

It is a modern artistic artefact, an object on the new border, which raised this unique work of utility value to the level of the so-called high art. (illus. 79 – 80 | cat. no. 38)

Básník dřeva Dušan Samo Jurkovič Poet of the wood, Dušan Samo Jurkovič

102

Nábytek Dušana Jurkoviče (1868–1947) odráží dobové tendence ovlivňování architektury a užitého umění uměním lidovým. Z pramenů lidové tvorby čerpali na přelomu 19. a 20. století mnozí umělci a umělecké skupiny – např. Gottfried Semper, Herman Muthesius, Josef Hoffmann, Josiph Plečnik, Josef Maria Olbrich, wagnerovská škola architektury na vídeňské akademii, Wiener Werkstätte, Heimatstil, Eliel Saarinnen, Armas Lindren, Stanislaw Witkiewicz ad. Jurkovičovy návrhy nábytku souvisely většinou s jeho architektonickými projekty, jejichž součástí bylo i zařizování interiérů. I on je vytvářel v souladu s dobovými trendy Gesamtkunstwerku spojujícího život s uměním, v jeho případě obráceným k vzorům umění lidového. Své práce v začátcích realizoval

The furniture of Dušan Jurkovič (1868–1947) reflects the period trend of architecture and applied art being influenced by folk art. Folk sources brought inspiration at the turn of the 19th and 20th centuries for many artists and art groups – e.g. Gottfried Semper, Herman Muthesius, Josef Hoffmann, Josiph Plečnik, Josef Maria Olbrich, the Wagnerian school of architecture at the Academy in Vienna, Wiener Werkstätte, Heimatstil, Eliel Saarinnen, Armas Lindren, Stanisław Witkiewicz, etc. Jurkovič’s furniture designs are mostly linked to his architectural projects, which included furnishings of the interiors. He designed them in harmony with the period trend of Gesamtkunstwerk, linking life and art, and turned to folk art as a model. In his beginning, he executed his designs in the Tool Workshops in Martin (founded in 1886) and in the studio

86

Poet of the wood, Dušan Samo Jurkovič

106

89

106 Křeslo s čalouněním kolem 1905, Dušan Jurkovič (1868 –1947); dřevo modřín, textil Armchair with upholstery around 1905, Dušan Jurkovič (1868 –1947); larchwood, fabric (kat. č. / cat. no. 65)

Křeslo s čalouněním / Dušan Jurkovič

Armchair with upholstery / Dušan Jurkovič

Křeslo získané ze soukromého majetku v Luhačovicích bylo součástí sedací soupravy pro bytový prostor a nese znaky nábytkové tvorby Dušana Jurkoviče z první dekády 20. století. Křeslo s čalouněným sedákem je z mořeného dřeva se zeleným odstínem; má jednoduchou pravoúhlou konstrukci, v níž využívá stylizované lidové motivy. Tvaroslovím opěráku nebo bočnic připomíná Jurkovičův sedací nábytek ve vstupní části jeho rodinné vily v Brně-Žabovřeskách z roku 1906. (obr. 106 | kat. č. 65)

The armchair acquired from private property in Luhačovice was part of the seating furniture in a flat and bears the hallmark of Dušan Jurkovič’s furniture from the first decade of the 20 th century. The armchair is made of stained natural wood of a greenish shade, with upholstered seat, and in the simple rectangular construction makes use of stylized folklore motifs. The backrest and the armrests are reminiscent of Jurkovič’s seating furniture in the entrance hall of his family villa in Brno -Žabovřesky in 1906. (illus. 106 | cat. no. 65)

Ideály bydlení a Primavesi Ideal of homemaking and Primavesi

Na začátku 20. století byly na Moravě, v Olomouci a Koutech nad Desnou, vybudovány dvě vynikající stavby určené k rodinnému bydlení, které patří k nejvýznamnějším realizacím své doby. Byly postaveny pro rodinu Primavesi. Obě stavby byly také na počátku 20. století příkladem domů milovníků umění, v nichž se měl uskutečnit ideál přirozené jednoty života a umění, tzv. Gesamtkunstwerk. Na interiérech obou staveb postavených na objednávku Otto a Mädy Primavesiových, od roku 1914 i finančníků Wiener Werkstätte, se podíleli významní vídeňští umělci Anton Hanak (1875–1934) a Josef Hoffmann (1870–1956). Ve sbírce užitého umění jsou zastoupeny dva doklady nábytkové tvorby uvedených autorů z původních interiérů těchto rodinných sídel.

Secesní olomoucká vila Primavesi (projekt Franz von Krauss – Josef Tölk, 1905–1906) považovaná za jednu z nejúspěšnějších secesních středoevropských realizací, byla v roce 2010 vyhlášena národní kulturní památkou.

Ve své době byla i centrem setkávání umělců vídeňské moderny, kteří se přátelili s rodinou (J. Hoffmann, A. Hanak, G. Klimt aj.). V roce 1912–1913 navrhl Anton Hanak zařízení jídelny, z níž jsou ve sbírce užitého umění zachovány židle, ukázky ojedinělé Hanákovy tvorby poznamenané kubismem.

Druhé rodinné sídlo Primavesiových postavené v letech 1913 –1914 jako letovisko v Koutech nad Desnou (Winkelsdorf) podle návrhu Josefa Hoffmanna se stalo obdivovaným příkladem architektury čerpající inspiraci z tradic lidové moravské architektury. V areálu vynikala hlavní budova, dřevěná stavba s doškovou střechou, s antikizujícím sloupovým průčelím. Interiéry hlavní budovy navržené rovněž Hoffmannem byly vyrobeny ve Wiener Werkstätte. I toto venkovské sídlo bylo centrem společenského života rodiny a jejích vídeňských přátel.

Stavba však byla v roce 1922 zničena požárem, rodina Primavesi se ve 20. letech odstěhovala z Československa.

Z původní budovy se zachovala pouze podezdívka z žulových kvádrů, na níž byl později dostavěn nový dvoupatrový objekt sanatoria ve zcela jiné podobě. Náhodou dochované a objevené torzo stolu, získané posléze do sbírky užitého umění prošlo náročnou záchrannou rekonstrukcí a doplňuje spolu s modelem stavby expozici Muzea umění Olomouc Dům milovníka umění. Umění a řemeslo přelomu 19. a 20. století.

At the beginning of the 20th century, two exquisite family houses were built for the Primavesi family in Moravia, in Olomouc and in Kouty nad Desnou, and both of them are regarded as very important events because in their day they became models for the houses for art lovers, in which the ideal of the natural unity of life and art, the so-called Gesamtkunstwerk, was to be implemented. In the interiors of the two buildings commissioned by Otto and Mäda Primavesi, since 1914 the financiers of the Wiener Werkstätte, two noted Viennese artists, Anton Hanak (1875–1934) and Josef Hoffmann (1870–1956), participated. The collection of applied art contains two of their pieces of furniture. They come from the original family residence, the Jugendstil villa in Olomouc named Primavesi (design by Franz von Krauss – Josef Tölk,1905– 1906), thought to be one of the most successful Jugendstil achievements in Central Europe. In 2010 it received the status of a national cultural monument. In its day the villa was a centre for meeting artists of the Viennese Modernism, friends of the family (J. Hoffmann, A. Hanak, G. Klimt, etc.). In 1912–1913 Anton Hanak designed the dining room, from which in the collection of applied art the chairs are preserved, unique works by Hanak, influenced by Cubism.

The second residence of the Primavesi family, built in 1913–1914 as a summer resort in Kouty nad Desnou (Winkelsdorf) to the design of Josef Hoffmann, was admired as architecture inspired by Moravian folk architecture.

On the grounds the main building stands out. Built of wood, it had a thatched roof, and an Antiquity-imitating porch with columns. The interiors in the main building were produced in the Wiener Werkstätte. This country seat, too, was a centre of the social life of the family and their Viennese friends, until it was destroyed in a fire in 1922. In the 1920s the Primavesi family moved away from Czechoslovakia. From the original building only the base of granite blocks survives, later a new two-storey sanatorium in quite a different style was raised upon it. The accidentally preserved and discovered torso of the table, acquired for the collection of applied art, underwent a demanding rescue reconstruction and is now, together with the model of the building, part of the permanent exhibition House for an Art Lover. Arts and crafts at the turn of the 19th and 20th centuries.

107 Pohled do místnosti pro zimní sporty s dlouhým stolem.

Josef Hoffmann, letovisko Eugenie a Otto Primavesiových v Koutech nad Desnou / Scene from the room for winter sports, with a long table.

Josef Hoffmann, summer resort of Eugenie and Otto Primavesi in Kouty nad Desnou (Winkelsdorf), 1913–1915. (Kunst 16, 1915, p. 240).

108 Eugenia a Otto Primavesi / Eugenia and Otto Primavesi.

109 Záběr z jídelny vily Primavesi v Olomouci s jídelním stolem a židlemi od Antona Hanaka / Scene from the dining room in the Primavesi villa in Olomouc with the dining table and chairs designed by Anton Hanak, 1912–1913.

90

107

108

91

109

Téma trubka The theme of the tube

I když kovy – litina již v 18. století a od roku 1886 kovová trubka (Mannesmanova ocelová bezešvá trubka) – byly již objevenými materiály pro výrobu kovového nábytku pro veřejné prostory (parky, zahrady, nemocnice, školy, věznice), teprve modernistické návrhy z ohýbané ocelové trubky z okruhu Bauhausu založily popularitu tohoto nábytku v celém 20. století. Ve 20. letech vymysleli základní modely nejlepší architekti 20. století a od 30. let se trubkový nábytek již vyráběl sériově. Vybavovaly se jím interiéry veřejné i soukromé, stal se jedním ze základních fenoménů moderního designu 20. století. Dodnes je tento nábytek vnímán jako výraz mezinárodního stylu a synonymum pro modernost. V Bauhausu, který navazoval na myšlenky Arts and Crafts Johna Ruskina (1819–1900) a Williama Morrise (1834–1896), ovšem s akceptací současné strojové civilizace, byla naplňována snaha o výrobu standardizovaných moderních výrobků oproštěných od dekorativnosti, které by sloužily širokému spektru spotřebitelů. Materiál ocelových trubek se svými možnostmi ohybu, pevností, lehkostí, levností, schopností vytvářet nosné obrysové linie ideálně naplňoval představy funkcionalistické estetiky. Tento nábytek přestal zatěžovat prostor nadměrnou hmotou, ideálně se uplatňoval ve světlých vzdušných interiérech.

Bauhaus, založený 1919, vstřebával myšlenkové vlivy holandské skupiny De Stijl, ruského konstruktivismu, byla zde i samozřejmost příkladů ohýbání dřeva využívaného v produkci Thonetů. Od roku 1925 do začátku 30. let 20. století se na zrodu moderního trubkového ohýbaného nábytku podíleli Marcel Breuer (1902–1981), Mart Stam (1899–1986), Mies van der Rohe (1889–1954); ve Francii Le Corbusier (1887–1965) (tzv. Stroj na odpočívání ) a následně v jiných zemích, např. v Anglii, Itálii, USA, také v Československu vznikaly další modely.

V olomoucké sbírce užitého umění byla vytvořena malá kolekce, na níž je možno vývoj tohoto nábytku dokumentovat. V roce 1925 mladý Marcel Breuer vytvořil v dílnách v Dessau vůbec první model z ohýbaných ocelových trubek, křeslo B9, později nazvané Wassily, vyráběné u různých firem. První židli bez noh, která však nepružila, navrhl Holanďan Mart Stam v roce 1926.

O rok později Marcel Breuer navrhl pružící židli B32 a její variantu s područkami B64. Jeho modely byly velmi úspěšné a vyráběla je řada firem. Ve sbírce je židle B32

127

Even though metals – cast iron in the 18th century and the metal tube (Mannesman’s steel seamless tube) since 1886 – had been discovered for metal furniture for public spaces (parks, gardens, hospitals, schools, prisons), only the Modernist designs with bent-steel tubes, coming form the sphere of the Bauhaus, founded the popularity of this furniture in the entire 20 th century. In the 1920s the fundamental models were devised by the best architects and in the 1930s serial production of tube furniture was launched. With it both private and public interiors were furnished and it became one of the basic phenomena of the 20 th century modern design. To this day this furniture is regarded as an expression of international style and a synonym to modernity. In the Bauhaus, which developed the ideas of the Arts and Crafts movement initiated by John Ruskin (1819 –1900) and William Morris (1834–1896), though accepting contemporary machine civilization, it was an effort at achieving standardized modern products devoid of decorativeness, which would serve a wide range of consumers. An important place among these products was taken by the seating furniture from bent-steel tubes.

The tube, a material capable of bending for various carrier lines and yet firm, light, cheap, was ideal in Functionalist

104

The theme of the tube

131

107

131 Křeslo trubkové pružící MR20 1928, Mies van der Rohe (1889–1954), (Junkers – Berliner Metallgewerbe, Joseph Müller) ohýbaná ocelová trubka, rotangový výplet Springy tube armchair MR20 1928, Mies van der Rohe (1889–1954), (Junkers – Berliner Metallgewerbe, Joseph Müller) bent steel tube, rattan weaving (kat. č. / cat. no. 78)

Pružící trubkové křeslo MR20 / Mies van der Rohe

Springy tube armchair, model MR20 / Mies van der Rohe

Křeslo MR20 (varianta odvozená od židle MR10) navrhl architekt Mies van der Rohe a poprvé jej představil v bytovém domě, který sám navrhl pro tříměsíční výstavu Die Wohnung v roce 1927 pro sídliště Weissenhof ve Stuttgartu. Odvážné a originální řešení polokruhových ohybů ocelové trubky předních noh vytvořilo pružnou a stabilní strukturu křesla vyrobené z jedné trubky. Připojení područek k základní konstrukci vyřešil autor viditelným účelným manžetovým spojem.

Jednoduchý výplet nebo čalounění pevnou tkaninou nezatížilo subtilní dojem tohoto křesla, které se stalo synonymem moderního, hygienického a komfortního bydlení. Křeslo se vyrábělo v různých dekorativních úpravách, trubky bývají s barevným syntetickým nátěrem, běžnější je poniklovaná úprava ocelové trubky.

Vyráběla je např. firma Bamberk Metallwerkstätten, Berlin-Neukölln, dnes firmy Tecta, Thonet nebo Knoll International. (obr. 131 | kat. č. 78)

Armchair MR20 (a variant derived from chair MR10) was designed by architect Mies van der Rohe and first introduced in the residential house designed by him for the threemonth-long exhibition Die Wohnung in 1927 for the Weissenhof housing estate in Stuttgart. The bold and original solution of semicircular bends of the tubes of the front legs created a springy and stable structure of the chair made of a single tube. The joining of the arms to the basic construction was solved by the designer by means of a visible cuff joint. The simple weave or upholstery with a solid fabric did not impair the impression of this delicate armchair. It became a synonym of the modern, hygienic and comfortable home. The armchair was manufactured in several decorative modifications, the tubes may have a synthetic coat in colour though nickle-plating of the steel tube is more common. It was manufactured e.g. by the Bamberk Metallwerkstätten, Berlin-Neukölln, now the companies Tecta, Thonet, or Knoll International. (illus. 131 | cat. no. 78)

Téma trubka

132

Pružící trubkové křeslo B35 / Marcel Breuer

Springy tube armchair, model B35 / Marcel Breuer

Křeslo B35 navržené v letech 1928–1929 Marcelem Breuerem, v té době vedoucím nábytkových dílen v Dessau, se stalo úspěšným modelem zařazeným záhy do výroby továrny Gebrüder Thonet v německém Frankenbergu a dosud vyráběným. Křesla kombinovaná s područkami z masivního lakovaného dřeva se vyskytují ve variantách potahu s kůží, s tzv. železnou tkaninou (Eisengarn) a výpletem. V roce 1930 bylo křeslo potažené kůží použito v instalaci Deutsche Werkbund v Paříži – Salon des Artistes Décorateurs, významné veřejné přehlídce německého návrhářství ve Francii po 1. světové válce. Breuer docílil formováním ohybů průběžné ocelové trubky u tohoto klubového křesla efektu dvojího pružení. Spoje částí konstrukce jsou uschovány pod potahem, výsledkem je lehký, pohodlný, výtvarně ucelený výrobek odpovídající funcionalistické estetice. (obr. 132 | kat. č. 79)

Armchair B35 designed in 1928–1929 by Marcel Breuer, in that day the head of the furniture workshops in Dessau, became a successful model, soon adopted for production by the Gebrüder Thonet plant in Frankenberg in Germany.

It is still produced. The armchairs combined with arms made of massive varnished wood are found in variants with leather upholstery, the so-called Eisengarn and weave. In 1930 leather upholstery was used in the installation of the Deutsches Werkbund in Paris – Salon des Artistes Décorateurs, a notable public show of German design in France after World War I. By bends in the steel tube in this club armchair Breauer achieved a double springy effect. The joints of the parts of the construction are hidden under the upholstery, the result being a light, comfortable and artistically compact product in correspondence with functionalist aesthetics. (illus. 132 | cat. no. 79)

132 Křeslo trubkové pružící B35 1928 –1929, Marcel Breuer (1902–1981), Gebrüder Thonet ohýbaná ocelová trubka, textil („železná“ tkanina) Springy tube armchair B35 1928 –1929, Marcel Breuer (1902–1981), Gebrüder Thonet bent steel tube, fabric (Eisengarn) (kat. č. / cat. no. 79)

108

The theme of the tube

137

113

Jindřich Halabala a Spojené UP závody Jindřich Halabala and the UP plants

V produkci sedacího nábytku v meziválečném období v Československu zaujímají Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně (UP závody) velmi významné postavení. Rozvinuly sériovou průmyslovou výrobu, jejíž zaměření a kvalita je zařadily mezi kvalitní evropské podniky. Pod tímto názvem začaly fungovat od roku 1921 (po fúzi třebíčského podniku Jana Vaňka s královopolským Továrním nábytkovým a stavebním stolařstvím Karla Slavíčka). Od počátku se orientovaly na ve své době velmi progresivní program typového nábytku.

V době vedení Jana Vaňka (do roku 1924) na tzv. nábytek přistavovací, jehož systém rozvedli Vaňkovi nástupci (Vladimír Mareček, Ivan Kadlčík, Jindřich Halabala) na nábytek skladebný a sestavovací. Na rozdíl od běžné dobové produkce nábytku představovaly trendy UP závodů moderní pojetí funkčního, účelného a formálně nenáročného nábytku pro různé vrstvy uživatelů.

Od roku 1930, kdy se v managementu společnosti objevuje Jindřich Halabala (1903–1978), pozdější ředitel a hlavní architekt, se začal sortiment nábytku UP měnit a rozšiřovat o nové modely dřevěného a kovového sedacího nábytku, jehož sortiment zahrnoval židle, židle s područkami, křesla tzv. odpočivná i společenská.

Jindřich Halabala v kontextu moderních dobových tendencí vytvářel bohatě propagovaný styl UP pro bytové interiéry, je autorem řady úspěšných návrhů. Zaměřil se mimo jiné na produkci kovového nábytku, pravděpodobně vyráběného v hodonínské pobočce. Vyrábělo se asi 20 modelů, které vznikly mezi léty 1930–1934.

Mezi kopiemi nebo odvozenými typy od jiných výrobců jsou autorské návrhy Jindřicha Halabaly dnes vysoce ceněné. Z doby kolem roku 1930 jsou známy modely, u nichž Halabala řešil podobně jako průkopníci ohýbaného trubkového nábytku na konci 20. let 20. století (Mart Stam, Marcel Breuer, Mies van der Rohe ad.) vytvoření židle z jednoho kusu ohýbané ocelové trubky. Halabalovy modely židlí a křesla však dospěly k originálnímu řešení dvounohého pružícího nábytku, který měl opačný způsob pérování, díky ohybu ocelové trubky byly bez předních noh. Ve sbírce užitého umění jsou všechny tři modely zastoupeny. Židle H–79, židle s područkami H–80 a křeslo H–91 jsou vybaveny pevnou textilní látkou v červené barvě („železná“ tkanina), spojující sedací i opěrnou část. Pozdější kovový model

138

In the production of seating furniture in interwar Czechoslovakia, the United Arts and Crafts Plants in Brno (UP plants) take a notable position. They developed serial industrial production, and these products of high quality and usefulness put the plant in the category of European quality companies. Under that name they operated from 1921 on (after the merger of the Třebíč company of Jan Vaněk with the Factory Furniture and Construction Carpentry of Karel Slavíček). From the beginning they were orientated toward progressive standardized furniture. When headed by Jan Vaněk (up to 1924), they produced the so-called adding furniture, and this system was further developed by Vaněk’s successors (Vladimír Mareček, Ivan Kadlčík, Jindřich Halabala), into the compositional, home-assembly furniture. In contrast to the current furniture, the UP trend represented

138 Ukázka sortimentu výroby Spojených UP závodů, reklama z roku 1934 / Sample of the assortment of the production of the United UP plants, advertisement of 1934.

139 Architekt Jindřich Halabala, Praha 1926–1927 / Architect Jindřich Halabala, Prague 1926 –1927.

114

Jindřich Halabala and the UP plants

141

140 Židle trubková pružící H –79 (1930–1931), Jindřich Halabala (1903–1978), Spojené UP závody, Hodonín; ohýbaná ocelová trubka, textil („železná“ tkanina) Springy tube chair H –79 (1930–1931), Jindřich Halabala (1903–1978), UP plants, Hodonín bent steel tube, fabric (Eisengarn) (kat. č. / cat. no. 86)

117

141 Křeslo trubkové pružící H –91 1931, Jindřich Halabala (1903 –1978), Spojené UP závody, Hodonín; ohýbaná ocelová trubka, dřevo buk, textil („železná“tkanina) Springy tube chair H –91 1931, Jindřich Halabala (1903 –1978), UP plants, Hodonín bent steel tube, beechwood, fabric (Eisengarn) (kat. č. / cat. no. 87)

Pružící trubková židle H–79 / Jindřich Halabala

Springy tube chair, model H–79 / Jindřich Halabala

V pružící židli H –79 řešil v letech 1930 –1931 architekt Jindřich Halabala designérský sen své doby – výrobu židle z jedné nepřerušené ocelové trubky. Uskutečnil jej a v tomto vzácném modelu dosáhl díky ohybu ocelové trubky pod sedákem i efektu tzv. dvojího pružení. Tato židle je také jedním ze tří jeho výrobků, v nichž uskutečnil specifický princip židle bez předních noh (vorderbeinlos) na rozdíl od obráceného principu běžného u sedacího nábytku z ocelových trubek, který využíval systému bez zadních noh (hinterbeinlos). Odlehčená lesklá trubková konstrukce s využitím železné tkaniny (Eisengarn) červené barvy činí z této židle elegantní a originální vykročení UP závodů do evropských 30. let. (obr. 140 | kat. č. 86)

In the springy chair H –79 architect Jindřich Halabala in 1930 –1931 dealt with the designers’ dream of the period – manufacture of a chair made from a single steel tube under the seat, and achieving the effect of double springiness. This chair is also one of his three products in which the specific principle of a chair without front legs (vorderbeinlos) was applied, in contrast to the reversed principle common in seating furniture made of steel tubes, namely a system with no rear legs (hinterbeinlos). The lightened shiny tube construction using red Eisengarn makes this chair an elegant and original product with which the UP plant entered the 1930s in Europe. (illus. 140 | cat. no. 86)

Pružící trubkové křeslo H–91 / Jindřich Halabala Křeslo pružící H –91 z roku 1931 je další z originálních návrhů Jindřicha Halabaly s využitím jedné ohýbané trubky pro kostru křesla. Nekonvenční model s konstrukcí bez předních noh vyjadřuje estetiku funkcionalismu, jeho avantgardnost podtrhuje i použití červené železné tkaniny (Eisengarn). (obr. 141 | kat. č. 87)

Springy tube chair, model H–91 / Jindřich Halabala Springy chair no. H –91 of 1931 is another original design

by Jindřich Halabala, who used a single bent tube for the framework of the armchair. The unconventional model with a construction lacking front legs is an expression of the aesthetics of Functionalism, its avantgarde character being emphasized by the use of the red Eisengarn. (illus. 141 | cat. no. 87)

Design 50. – 60. let Design in the 1950s –1960s

Pestrý svět designu 50. a 60. let je ve sbírce zastoupen několika židlemi a jejich výběr naznačuje hlavní tendence, které určovaly vývoj nábytku ve světě i u nás. V poválečném období nastoupily v designu měkké, oblé i nepravidelné organické tvary a materiály, které se mohly uplatnit v sériové strojové výrobě (dřevěné překližky, plastické hmoty, železo a hliník, dřevěný masiv). Odlehčenost, jednoduchost, praktičnost, cenová dostupnost charakterizovaly nábytek dvou poválečných desetiletí, kdy se zároveň design stal důležitým symbolem modernosti. Přispíval k tomu dobový optimismus spojený se vzestupem spotřeby, nové typy bydlení spojené se změnou životního stylu, nástup požadavků mladé generace i diktát módy.

Revolta proti racionálnímu modernismu, který vládl v předcházejících desetiletích, začala v USA již ve čtyřicátých letech 20. století. Biomorfní tendence v nábytku odstartovala v roce 1940 soutěž Organický design v zařizování domácností (Organic design in Home Furnishings) vypsaná Muzeem moderního umění v New Yorku, z níž vyšli vítězně Charles (1907–1978) a Ray (1912–1988) Eamesovi (jejich židle iniciovala nábytek z tvarované překližky). Později v roce 1948 Mezinárodní soutěž v tvorbě levného nábytku (International Competition for Low-Cast Furniture Design) byla zase počátkem velkého rozšíření umělých hmot ve tvorbě nábytku. Příklady amerických designérů manželů Eamesových, Eero Saarinena (1947 využití pěnové hmoty potažené textilem), Florence Schustové-Knollové ad., produkce firem Herman Miller nebo Knoll ovlivňovaly evropskou kulturu užitého umění. V Evropě však vznikal také svébytný a výrazný design italský a skandinávský (Finsko, Dánsko). Design 50. let obecně usiloval o tvarově oproštěné kusy nábytku z jediného kusu materiálu bez veškerých spojů nebo dělení.

V padesátých letech navrhl např. svou sériovou židli s uplatněním tvarované překližky z jednoho kusu s kovovými nohami dánský designér Arne Jacobsen (1902–1971).

První konzolovou židli z lisované překližky ve tvaru S navrhl pro firmu Thonet Dán Verner Panton (1926 –1998).

Vrcholem jeho snah se pak stala jeho slavná plastová židle Panton Chair.

Jednolité plastové židle Plastic Shell Group Charlese a Ray Eamesových z roku 1948 byly velkou inspirací, v 50. letech vznikaly pak po celém světě modely mušlovitých

146

The varied world of the design in the 1950s and 1960s is represented in the collection by several chairs. Their selection points out the main trends in the evolution of furniture in the world and in this country. In the postwar era, the design was characterized by soft, rounded or irregular organic shapes, and materials applicable for serial machine production (plywood, plastics, iron, aluminium, wood). Light-weight, simple, practical, reasonably priced furniture was required in the first two postwar decades, when design also became a major symbol of modernity. This went together with the period optimism due to the rise in consumption, new types of housing due to changes in the style of life, the requirements of the young generation, and the dictatorship of fashion.

The revolt against rationalist modernism, which prevailed in the preceding decades, started in the USA in the 1940s. The biomorphic trend in furniture was started already in 1940 by the competition (Organic design in Home Furnishings) announced by the Museum of Modern Art in New York, the winners of which were Charles (1907–1978) and Ray (1912–1988)

122

Design in the 1950s – 1960s

153

129

153 Sklolaminátová židle 1963, Magda Sepová (1933) Kovoplast Nitra laminát, lak (červený), železo Fibreglass chair 1963, Magda Sepová (1933) Kovoplast Nitra fibreglass, varnish (red), iron (kat. č. / cat. no. 97)

Sklolaminátová židle / Magda Sepová

Fibreglass chair / Magda Sepová

Skořepinová židle z červeně probarveného sklolaminátu (rázuvzdorný polystyrén) podle návrhu Magdy Sepové pro Vývoj nábytkářského průmyslu v Brně s podnoží se čtyřmi kovovými, černě lakovanými nohami. Příklad pohotové československé reakce na celosvětové trendy využívání umělých hmot v nábytkové tvorbě. Židle pochází ze souboru čtyř barevných variant sklolaminátu v barevné škále 60. let, červené, šedé, béžové a modré. (obr. 153 | kat. č. 97)

The monocoque chair of red fibreglass (shock-resistant polysterene) to the design of Magda Sepová for Development of Furniture Industry in Brno (Vývoj nábytkářského průmyslu v Brně) with a footrest with four metal, black-varnished legs. An example of quick Czechoslovak response to world trends in the exploitation of plastic in furniture.

The chair comes from the set of four colour variants of fibreglass, red, grey, beige, and blue. (illus. 153 | cat. no. 97)

Emoce a forma Emotion and Form

Koncept hnutí postmodernismu se plně rozvinul v letech sedmdesátých v USA a západní Evropě a přinesl do oblasti designu novou vitalitu. Reakce na krizi modernismu ovládajícího po desetiletí tvorbu architektů a designérů obnášela volání po změně kvalit, po svobodě výrazu, po alternativě k okázalé designérské tvorbě, po její humanizaci. Nejvýraznější osobnost představoval radikální Ettore Sottsass (1917–2007), který od 60. let vytvářel v teorii i praxi základy moderní alternativy designu a získával stoupence v Itálii i zahraničí. Představiteli tohoto výrazného proudu bylo Studio Alchimia (Alessandro Mendini), v němž Sottsass v 70. letech působil, a skupina Memphis Sottsassem založená v roce 1980, která pořádala v Miláně v roce 1981 výstavu svých prací souběžně s každoročně pořádaným Mezinárodním veletrhem nábytku. Představila zde nový jazyk designu opírající se o využití imaginace, v němž podle Z. Kolesára funkcionalistické krédo forma sleduje funkci bylo nahrazeno novým: forma sleduje výraz.

Svůj odraz našlo hnutí i v Československu. Kromě tvorby Milana Knížáka (1940) ze 70. a 80. let, ve sbírce zastoupené židlí Softhard, se do postmoderní linie zařadili i členové umělecké skupiny Atika, která existovala v letech 1987–1992. Mladí akademičtí architekti, absolventi Vysoké školy uměleckoprůmyslové, v duchu protestu proti tehdejší společenské atmosféře a úrovni běžné nábytkářské produkce vytvářeli originální modely především nábytku sedacího. V letech 1992–1994 se podíleli na aktivitách první české galerie Genia loci zaměřené na design nábytku a uměleckých předmětů. Ve sbírce užitého umění jsou zastoupeni svými pracemi autoři Vít Cimbura (1950), Bohuslav Horák (1954), Jiří Javůrek (1956), Jiří Pelcl (1950) a Jaroslav Šusta jun. (1956). Soubor sedmi výtvarných objektů sedacího nábytku tvoří ve sbírce ucelený soubor reprezentující postmoderní tendence v českém prostředí.

162

Postmodernism, fully developed in the 1970s in the USA and West Europe, brought a new vitality to design. The reaction to the crisis of Modernism controlling the work of architects and designers for several decades was a call for a change in quality, freedom of expression, for an alternative to spectacular designs, for their humanization. The greatest personality among the Postmodenists was the radical Ettore Sottsass (1917–2007), who in the 1960s began to lay, both in theory and practice, the foundation for a modern alternative in design, and won adherents in Italy and abroad. This powerful stream was represented by the Studio Alchimia (Alessandro Mendini), in which Sottsass was active in the 1970s, and by the Memphis group founded in 1980

by Sottsass. In 1981 it held in Milan an exhibition of its works in parallel to the annual International Fair of Furniture. It introduced a new language of design based on imagination, when the Functionalist creed form follows function was replaced by a new one: form follows expression.

The movement found adherents in Czechoslovakia, too. Beside Milan Knížák (1940) from the 1970s and 1980s, represented in the collection by chair Softhard, the Atika group joined postmodernism in 1987–1992. Younger academic architects, graduates of the College of Arts and Crafts, in the spirit of protest against the existing furniture production created original models, notably of seating furniture. In 1992–1994 they participated in the activity of Genius loci, the first Czech gallery specialized in design of furniture and objects of art. In the collection of applied art the following artists are represented: Vít Cimbura (1950), Bohuslav Horák (1954), Jiří Javůrek (1956), Jiří Pelcl (1950) a Jaroslav Šusta Jrn. (1956). Their seven pieces of seating furniture form a complex representing Czech postmodern trends.

162 Členové bývalé skupiny Atika v roce 2007, vernisáž výstavy Atika 1987–1992 / Emoce a forma v Muzeu umění Olomouc 26. 4. 2007 / Members of the former Atika group in 2007, the exhibition opening Atika 1987–1992 / Emotion and Form exhibition in the Olomouc Museum of Art, 26. 4. 2007.

136

163

137

163 Židle Softhard 1974, Milan Knížák (1940) lepená překližka, lak Softhard chair 1974, Milan Knížák (1940) glued plywood, varnish (kat. č. / cat. no 106)

Židle Softhard / Milan Knížák

Softhard chair / Milan Knížák

Židle Softhard navržená v 70. letech Milanem Knížákem je v jeho postmoderně orientované tvorbě ojedinělá.

Povrchovou strukturu asymetrické židle vytváří technika lepených dýh, následně zpracovaných do organických linií. Na pravé straně noh židle, sedáku a opěráku je židle „ukončena“ prudce seříznutým kolmým řezem.

Plocha řezu je opatřena zelenou barvou. Formální i obsahové významové napětí vznikající spojením měkkých a tvrdých tvarů (protikladů měkkých linií a jejich brutálního zakončení), je zakomponováno i v názvu této židle. (obr. 162 | kat. č. 106)

The Softhard chair designed in the 1970s by Milan Knížák is an isolated item in his postmodern orientation. The surface structure of the asymmetrical chair is made by the technique of glued veneers, subsequently processed into organic lines, on the right-hand side of the legs, the seat and the backrest the chair is “finished” with a sharp vertical cut. The area of the cut is painted green. The tension originating form the combination of soft and hard shapes (contrasts of soft lines and their brutal endings) was put into the name of the chair.

The form and the content of this artefact shifts it to applied art. (illus. 162 | cat. no. 106)

Naděje designu Hopes of the design

Sbírka užitého umění se systematicky nezabývá současným nábytkem. Zatím jeho jediným zástupcem je křeslo Koxy Jana Čtvrtníka (1975) z roku 2004 jako ukázka tehdejší naděje mladého designu (šlo tehdy o studentskou diplomovou práci) a zároveň ukázka výrobku moravské firmy mminterier z Luhačovic založené Miroslavem Maňasem, která se od devadesátých let 20. století zaměřuje na kvalitní designový čalouněný nábytek podle návrhů současných designérů (Miroslav Maňas, Pavel Škarka, Martin Frank), mezi nimiž má slovo i mladá generace (Jan Čtvrtník, Radim Babák, René Šulc, Jery Koza ad.).

The collection of applied art does not deal with contemporary furniture only. For the time being, the armchair Koxy by Jan Čtvrtník, of 2004 is its only representation of the hopes cherished by young designers (the armchair was a student’s diploma work) and also an instance of the production of the Moravian company mminterier founded in Luhačovice

by Miroslav Maňas. Since the 1990s it has concentrated on quality upholstered furniture by contemporary designers (Miroslav Maňas, Pavel Škarka, Martin Frank), with participation of the young generation (Jan Čtvrtník, Radim Babák, René Šulc, Jery Koza etc.).

170

144

171

170 Křeslo Koxy, 2004. Ergonomická studie / Koxy armchair, 2004.

Ergonomic design (Jan Čtvrtník).

145

171 Křeslo Koxy 2004, Jan Čtvrtník (1975) mminterier Luhačovice kov nerez, textil, polyuretan Koxy armchair 2004, Jan Čtvrtník (1975) mminterier Luhačovice stainless steel, fabric, polyurethane (kat. č. / cat. no. 113)

Křeslo Koxy / Jan Čtvrtník

Koxy armchair / Jan Čtvrtník

Křeslo Koxy bylo součástí souboru nábytku Koxy (křesla, pohovky, sedačky), kterou autor Jan Čtvrtník předkládal v roce 2004 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze jako diplomovou práci. V témž roce za ně získal Národní cenu za studentský design a vítězství v soutěži Cesta časem, cesta do budoucnosti vypsané firmou mminterier. Zpracování kresebných návrhů na počítačovém modelovacím programu Rhino umožnilo dopracování všech detailů, včetně postupů při čalounění, zpracování otvorů konkávních ploch křesel při dodržení ergonomických zásad, barevnosti apod.

Realizace proběhla v dílně mminterier v Luhačovicích, vedené Miroslavem Maňasem. (obr. 171 | kat. č. 113)

The Koxy armchair was part of the Koxy furniture set (armchairs, sofas, stools), presented by Jan Čtvrtník (1975) in 2004 at the Arts and Crafts College in Prague as his diploma thesis. In the same year the set was awarded the National Prize for Student Design and won the competition Journey in Time, Journey into the Future, announced by the mminterier firm. The processing of the drawing sketches on the computer modelling programme Rhino enabled the finishing of all details, including those in upholstery, the openings in the concave surfaces of the armchairs, while keeping the ergonomic principles, the colour scheme, etc. The work was executed in the mminterier workshop in Luhačovice, headed by Miroslav Maňas. (illus. 171 | cat. no. 113)