galerie cafĂŠ amadeus 2010
Galerie Café Amadeus bude hostem festivalu mladé evropské fotografie Circulations, který se uskuteční v Paříži od 19. 2. do 20. 3. 2011.
galerie café amadeus
Arcidiecézní muzeum Olomouc, Café Amadeus, pohled do výstavních prostor bývalého kapitulního děkanství.
Galerie Café Amadeus zahájila svoji činnost v září roku 2009 s cílem pravidelně a systematicky podchycovat projevy nejrůznějších trendů v současné fotografii. Generačně se orientuje na tvorbu mladých a začínačích autorů, absolventů uměleckých škol i na tvorbu solitérních osobností. Teritoriálně se snaží mapovat současnou fotografickou tvorbu autorů ze střední Evropy, především pak z postkomunistických zemí – z České republiky, Slovenska a Polska. Prostor galerie se nachází v areálu Muzea umění Olomouc - Arcidiecézního muzea, v přízemí raně barokního křídla bývalého kapitulního děkanství, které pochází z konce 17. století. Příležitostně se k prezentacím využívá také sklepení, které vzniklo v období vrcholné gotiky, tedy ve 14. století. Dispozice galerie umožňuje instalaci maximálně dvaceti až pětadvaceti fotografií. Instalačně jsou používány rámy pro formáty 40x50 cm, 50x70 cm, výjimečně i 100x70 cm. Galerie od začátku své činnosti uspořádala celkem devět monografických výstav, ke každé byl vydán katalogový list a podrobná tisková zpráva. Galerie dlouhodobě spolupracuje s absolventy uměleckých škol. Především pak sleduje tvorbu studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, které garantuje Jindřich Štreit. Intenzívní spolupráce se rozvíjí také s nezávislou Českou fotoškolou. Zásadním přínosem galerie je pravidelné sledování mladých talentů a podpora nejnovějších trendů současné fotografie od konceptuální fotografie až po dokument. Štěpánka Bieleszová kurátorka galerie
Arcidiecézní muzeum Olomouc, Café Amadeus, pohled do sklepních prostor ze 14. století.
Arcidiecézní muzeum Olomouc.
Arkadiusz Gola ||| Ženy v dole 9. 2. | 28. 3. 2010 podlehnout rezignaci. Je to sonda z prostředí, které slabé snadno srazí na dno a silní mají co dělat, aby tam vydrželi. A to se stává každý den, a nejen v dole.
Arkadiusz Gola, z cyklu Ženy v dole, 2007-2009
Dokumentární cyklus Arakadiusze Goly z prostředí povrchových dolů v Horním Slezsku vznikal v poměrně dlouhém časovém údobí let 2007 až 2009. Tehdy se pohyboval v malých důlních pracovních kolektivech a cíleně vyhledával v dominantně mužském prostředí ženské dělnice. Často dost nehumánní podmínky a pracovní prostředí, v němž ženy denně stráví třetinu svého aktivního životního času, se mu podařilo zaznamenat na několika portrétech velmi přesvědčivě. Arek Gola, dnes téměř čtyřicátník, měl jistě v živé paměti snímky z obrazových magazínů své doby, kdy žena dělnice, žena družstevnice či zdravotnice tvořila pilíř socialistické společnosti. A i když se jeho zájem zdá v profilu současných postkonceptuálních trendů poněkud mimo hlavní proud, je víc než jasné, že jím zvolené téma je jasné, srozumitelné a vhodné pro identifikaci s pocity mnohého diváka. Zdánlivě bez emocí a na první pohled s profesionální objektivitou fotoreportéra přistupuje k jednotlivým objektům prostě, až civilně. Jeho pohled není dehonestující ani nevyhledává trapné či sociálně dojímavé momenty. Ženy, které dokumentuje, jsou si dobře vědomé jeho pohledu. Hrdě a nezlomeně se jako poslední skautky těžkého průmyslu dívají do středu objektivu. Bez známek studu či znechucení rády věnují svůj čas reportérovi, kterému věří, že je představí takové jaké jsou. Že jim neublíží, ale ani nic nepřidá. A jakkoli si uvědomují svoji výjimečnost a exotičnost prostředí, v němž se pohybují a jakkoliv se zdají být na povrchu fyzicky zdatné a pevné, uvnitř jsou přece jenom plné emocí a vztahů. Arek Gola je zachycuje, podobně jako třeba Jindřich Štreit či Viktor Kolář, se záblesky radosti v očích, s náznaky depresí a smutků v obličeji, se všemi skrytými pohnutkami a pocity vyjádřenými držením těla. Jeho fotografie jsou souladem jasné formy, jakou mu nabízí technika barevné fotografie, s emocemi pramenícími z každodenního boje proti ubíjejícímu pracovnímu tempu, ať už je to továrna či kancelář. Jeho fotografie nejsou šokující ani burcující. Naopak, vzbuzují respekt. Přinášejí srozumitelné svědectví z místa, kde je velmi snadné
Z vernisáže. Zleva: Štěpánka Bieleszová, Arkadiusz Gola, Jindřich Štreit.
Arkadiusz Gola (*1972) Čerstvý absolvent Institutu výtvarné fotografie v Opavě od roku 1996 profesionálně pracuje v novinách (Dziennik Zachodni). Má za sebou úspěšnou účast na mnoha soutěžích (Pressfoto 2005, Newsreportaż, 2003, Ekologia v objektiwe, 2003).
Lukáš Cetera ||| Uchvácení | Ravissment 30. 3. | 9. 5. 2010
Lukáš Cetera, z cyklu Uchvácení, 2007-2009
Výstava Lukáše Cetery je v pořadí již druhou akcí, která přináší sondu do tvorby studentů a absolventů Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Na rozdíl od svého předchůdce, Areka Goly, který v Olomouci vystavoval tématický soubor Ženy v dole a který svým zaměření a pojetím spadal do oblasti tzv. nového dokumentu, se Cetera soustředil spíše na konceptuálněji pojatou tvorbu. Přitom jeho cyklus Uchvácení / Ravissment (2007-2009) nevznikal zpočátku nijak cíleně. Výchozím impulzem byla potřeba zaznamenávat, ve formě jakéhosi subjektivního obrazového deníku, šťastné okamžiky. Postupně, při větším soustředění a při finálních úpravách, se do fotografií začal vkrádat nový význam. Polohu primárního záznamu situace začala překrývat další vrstva. V ní lze vycítit autorovu snahu a pokusy o trvalé znovunarození šťastných chvil a jejich vyložení jako obecněji srozumitelný stav. Na počátku dnes již uzavřené série barevných fotografií bylo milostné uchvácení, současně prožívané a v pozadí konfrontované s knihou Rollanda Barthese Fragmenty milostného diskurzu. Jako francouzský myslitel i Cetera s odstupem sestavil svůj fotografický cyklus jako zlomkovitý katalog obrazů, vybraných z konkrétních vztahových momentů dvou milenců, které lze při zpětném uspořádání sledovat a číst i jako všeobecně srozumitelný příběh o povaze milostného citu. Počáteční situaci uchvácení autor rád popisuje jako „riskantní stav“, kdy nedostatek informací o tom druhém
vybičuje fantazii k vytvoření jeho ideální a chtěné podoby. „Vzrušení vychází z dvojitého kontaktu: na jedné straně se veškerá aktivita diskurzu diskrétně, nepřímo soustřeďuje na jediné označované, jímž je ´Toužím po Tobě´, a uvolňuje jej, vyživuje, rozvětvuje a nechává jej vybuchnout. Na druhé straně ovíjím druhého svými slovy (srv. Cetera obrazy), hladím ho, mazlím se s ním, rozpřádám rozhovor o tomto mazlení, vyčerpávám se, abych co nejdéle prodlužoval komentář, jemuž náš vztah podřizuji.“ (R. Barthes) Čas však přináší reálný obraz objektu touhy a předem vytvoření prostor plný tajemství s okamžiky okouzlení, rozšiřovaný o další a další představy, se hroutí. A právě chvíle těsně před zevšedněním se Cetera pokouší vizuálně zrekonstruovat. Jeho fotografie mají být vrstevnatou obrazovou esencí, jdoucí proti proudu času a vzpomínek. Portrétování přítelkyně není jen zachycením její ideální podoby, ale je také záminkou pro autorovu subjektivní projekci do jejího obrazu. Je to vlastně specifická verze psychologického autoportrétu. V jiných tématech cyklu, především v zátiších, se vyjadřuje ke vztahům svých blízkých. Například záběr z ložnice rodičů se dvěma nafukovacími balónky ve tvaru koníků zaraženými u stropu je symbolickým popisem dlouholetého plynoucího vztahu, který však má své limity a ohraničení. Cetera s oblibou používá symbolické obrazové prvky. Křehkost a dočasnost vztahu často představují nafukovací balonky, smyslnost, ale i plodnost je zašifrovaná v detailech orchidejí. I obrazová stránka hraje v jeho kompozicích velkou roli. Jako jeden z mála stále ještě fotí na klasický barevný film středního formátu. Záměrně, pro navození časově nezakotveného pocitu, volí materiály s potlačenou barevností, s níž dále pracuje po neskenování v digitální podobě. Výsledkem jsou kultivované a pečlivě vybírané záběry v pastelových tónech, jakoby přelité vrstvou studeného světla, které je uvádí mimo čas a prostor a které se podobně jako Bathesův milostný jazyk „chvějí touhou“.
Lukáš Cetera (*1980) Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Prešovské univerzity a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2005 je studentem Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.
Svatopluk Klesnil ||| Chvíle šampiónů 11. 5. | 20. 6. 2010
vislosti na přírodě, tak jak jej podal režisér Karel Kachyňa, ale jsou především svědectvím o životech obyčejných lidí ve specifických podmínkách. Přinášejí sondu do světa, kde zvíře hraje primární roli – k němu je upínána hlavní pozornost a péče, protože v něm se ukrývá i budoucnost dalšího života, chovu, obživy, obchodu a existence.
Svatopluk Klesnil, z cyklu Chvíle šampiónů, 2009
Svatopluk Klesnil (*1977) je absolventem bakalářského studia Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Své studium zakončil v roce 2009 souborem fotografií, dokumentujících dění na soutěžích a výstavách plemenného skotu. Ještě v témže roce byl tento soubor oceněn druhou cenou v prestižní soutěži CZECH PRESS PHOTO v kategorii Každodenní život. Cyklus fotografií, na kterém autor pracoval více jak dva roky a který v pracovní verzi a v náhledech obsahoval stovky snímků, byl pak ve výsledné verzi autorsky zredukován na 24 reprezentativních snímků. Téma fotografií se může divákovi jevit na první ohled jako okrajové. Vždyť koho dnes zajímají výstavy krav? Bylo by však mylné se domnívat, že jde jen o statické záběry zvířete a jeho chovatele. Autora zajímá něco zcela jiného. Nesoustředí se primárně na bizarní prostředí přehlídek, svou kýčovitostí srovnatelné s výstavami domácích mazlíčků. Nevyhledává ironické a trapné situace, provázející každou takovou hromadnou akci. Naopak, sleduje jemné sítě vztahů lidí ke zvířatům, emoce, napětí a očekávání. Geneze tématu do určité míry souvisí i s autorovou osobní minulostí. Dětství strávil v malé vesnici Citov u Přerova, kde se každodenní dětské hry neodehrávaly v zájmových kroužcích či kurzech, ale venku, v přírodě, nedaleko zemědělského družstva, v kravíně či na poli. Autor jako dítě rád pozoroval dění v zemědělském provozu, práci kolem dobytka, jako starší se jich i účastnil. Pomáhal podestýlat, rozvážet krmení a také rád asistoval při porodech telat. Již tehdy jej zajímala nejen zvířata a dění kolen nich, ale i osudy lidí, rodící se v drsném prostředí kravínů. Odtud také pramení autorovo pochopení pro mnohdy společensky těžko akceptovatelné postavičky venkovanů, družstevníků, chovatelů. Klesnil senzitivně zaznamenává jejich nejistoty v cizorodém prostředí výstav, chápe jejich zdrženlivé a váhavé postoje při přehlídkách v zahraničí, zvěčňuje chvíle štěstí, když je oceněn jejich zvířecí svěřenec. Při prvním setkání s fotografiemi Svatopluka Klesnila se mi vybavila atmosféra filmu Kráva z roku 1993. Balada o lidech, pro něž byla závislost na zvířeti nejen existenční, ale i fatální. Klesnilovy fotografie sice nevypráví tak dramatický příběh o každodenním boji o přízeň osudu, o přežití, o zá-
Z vernisáže. Zleva: Jindřich Štreit, Štěpánka Bieleszová, Svatopluk Klesnil.
Z vernisáže. Svatopluk Klesnil (vlevo).
Svatopluk Klesnil (*1977) Absolvent Institutu tvůrčí fotografie Slezské Univerzity v Opavě. Pracuje jako fotograf, věnuje se lektorské činnosti, činný i jako fotoeditor. Zakladatel České fotoškoly, kde od roku 2008 přednáší, pořádá wokshopy a kurzy klasické i digitální fotografie. Má za sebou více než desítku domácích i zahraničních výstav. V roce 2009 získal 2. místo v soutěži Czech press photo v kategorii Každodenní život. Jeho fotografie jsou zastoupeny v domácích i zahraničních soukromých i veřejných sbírkách (Univerzita Palackého Olomouc, Institut tvůrčí fotografie FPF SU Opava, Muzeum umění Olomouc).
Jitka Horázná ||| Nedělní odpoledne 22. 6. | 5. 9. 2010
V tomto směru se nevědomky přiblížila fotografickému odkazu Jiřího Tomana, s nímž ji spojuje nejen schopnost citlivě a subjektivně zachytit realitu, ale i zájem o netradiční formát. Autorku od začátků její tvorby přitahoval čtvercový a širokoúhlý formát. Používala (a dosud používá) nejrůznější staré aparáty, fotí na klasický kinofilm. Stále má ráda černobílou fotografii, k dosažení svébytné atmosféry používá prošlé filmy, fotí na cross... Záměrně pracuje s nevyzpytatelným a zastaralým materiálem. Cíleně vyhledává změny barevnosti, které s sebou nese riziko dávno neaktuálního analogového materiálu. Naopak je využívá k dotváření atmosféry výsledných snímků. Fotografie Jitky Horázné jsou formálně celistvé, ale obsahově zaznamenávají jen fragmenty anonymních událostí, cizích zážitků i vlastních pocitů. Její snímky mají mnoho kvalit – světelnou, významovou, kompoziční, barevnou. Jen jedna je přece jen převažuje - touha zaznamenat okamžik a vytrhnout jej navždy z běhu času. Jitka Horázná, z cyklu Nedělní odpoledne, 2009-2010
Souborem panoramatických dokumentárních fotografií Nedělní odpoledne dokončila Jitka Horázná v roce 2009 své studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Z mnoha desítek snímků autorka vybrala kolem 30 finálních fotografií, které by se daly charakterizovat slovy klid, všednost, absence konfliktu. Výjevy jsou zasazené do městské krajiny a ukazují „svět, v němž žijeme“, jako důvěrně známé a obyčejné místo. Za soubor získala autorka v roce 2010 druhé místo v mezinárodní soutěži Frame. Základním rysem výtvarně koncipovaného dokumentárního cyklu se stala pozornost k jedinečnému osobnímu prožitku všedních situací, které díky autorčině senzitivitě nabývají všeobecně srozumitelného významu. Autorka předem nevymýšlí složitá témata, ani kompozice, v jakých by měla být zaznamenána. Naopak, náhodně lapá zajímavé okamžiky, na které naráží během procházek po městě. Bloudí mezi lidmi, dokumentuje jejich prožívání volného času, pozoruje je, ale nezasahuje do jejich činností. Má ráda atmosféru velkoměst, ale přitom jakoby hledala mizející nebo již zaniklou starosvětskou atmosféru idylických výjevů z předválečné literatury a filmů. Netají se obdivem k tvorbě členů Skupiny 42, miluje sváteční odpoledne, klidně i s létajícími balony, tak jak si je od dětství vybavujeme z podání Kamila Lhotáka. Šmíruje kolem starých plováren, sleduje dostihy, okukuje golfisty, cyklisty, soukromé pikniky i lidi jen tak lenošící v parku. Společným jmenovatelem fotografií Jitky Horázné je poetická hra a spojování technických prvků a civilizačních jevů v půvabně náhodné kompozice. Z jejich fotografií vyzařuje klid, vnitřní jas, naopak chybí agresivita, ironie či touha být aktuální, vlastnosti často spojované s dokumentární fotografií. Její vidění skutečnosti, na počátku zamýšlené skutečně jako dokumentární, bylo postupně přebíjeno vizuální sílou nalezeného obrazu a překrýváno vrstvami emocí, pocitů a sentimentu.
Z vernisáže. Jitka Horázná (vpravo).
Jitka Horázná (*1982) Ostravská rodačka a absolventka pražské FAMU dokončila v roce 2009 své studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, kde se věnovala oboru filmové, televizní a fotografické umění a nová média. V roce 2009 jí udělila odborná porota mezinárodní fotografické soutěže FRAME (určené profesionálním fotografům a studentům fotografických škol) 2. místo v kategorii „SHOW“.
Jan Branč ||| Navštívení 21. 9. | 28. 11. 2010
domácího. Další fotografií (fotografované již domácím) byl snímek na kterém jsem jako první návštěva já sám.“ Úkolem hostitele či domácích bylo fotografovat v průběhu dvou týdnů své další návštěvy. Jak aparát, tak světlo mělo přesně určenou pozici, se kterou se nemělo po celou dobu fotografování pohnout. „Samozřejmě během dvou týdnů k posunu došlo (např. při výměně filmu, drobné posuny stativu, psi a děti v rodinách), ale to považuji za přínosné a naopak projekt oživující.“ Autor také vytvořil určitá pravidla pro fotografování. Kromě zachování pozice fotoaparátu měl domácí fotografovat všechny své hosty a host se mohl při opakované návštěvě fotografovat maximálně jedenkrát v průběhu jednoho dne. Jinak byla domácím i návštěvníkům ponechána naprostá volnost a prostor pro vyjádření sebe sama, jak při fotografování, tak i při vyplňování formuláře, který je součástí finální fotografické kompozice. Záměrem autora bylo nenápadně proniknout do soukromí, vztahů a zvyků a docílit přirozeného záznamu situace bez stylizace a obvyklých póz pro fotografa. Dílčím doplněním vystavené kolekce je několik fotografií z cyklu Naše návštěvy, ve kterém autor rozvíjí v rámci své domácnosti výše naznačený princip dokumentace hostů. Jan Branč, z cyklu Podoby / 9 měsíců, 2004-2009
Výstava Navštívení, která v názvu obsahuje jak biblické téma setkání těhotné Panny Marie se svatou Alžbětou a zároveň odkazuje na dokumentární projekt o návštěvách přátel, představuje olomouckému publiku práce Jana Branče z let 2004 až 2009. Podstatnou část tvoří fotografie ze souboru Podoby / 9měsíců, kdy se autor velmi soustředěně věnoval problematice rodičovství. Fascinace pozvolnou anebo i velmi zásadní vizuální proměnou podoby rodičů budoucího dítěte se stala základem širšího konceptu, který Jan Branč přivedl až na hranici magického zážitku. Během portrétování povzbuzoval budoucí rodiče opakováním věty „Mysli na dítě, mysli na dítě …“, která se postupně stala jakousi mantrou či zaříkávadlem celého čtyřletého projektu. S každou budoucí rodinou strávil autor v průběhu devíti měsíců těhotenství několik pracovních setkání. K výsledné kompozici projektu autor dodává: „První sloupec fotografií je podoba rodičů přibližně 2-3 měsíce před narozením dítěte, jehož podoba je zastoupena fotografií z ultrazvuku. Ve druhém sloupci je rodina fotografována co nejblíže k narození dětí. V praxi to bylo od dvou do šesti týdnů po porodu. Zde jsem byl nucen se podřídit fyzickému i psychickému stavu maminky a dítěte. A poslední sloupec fotografií byl pořízen kolem 6 měsíců věku dítěte, kdy již je podoba velice jasná a můžeme sledovat podobnost s rodiči.“ Fotografie, které rodičovský cyklus doplňují, spadají do rozsáhlého sociologického projektu Návštěvníci. Autor v delším časovém úseku pořizoval portrétní fotografie svých známých a blízkých v okamžiku, kdy k nim někdo přichází na návštěvu. K tomu pro upřesnění dodává autor: „První fotografií, kterou jsem fotografoval, byl vždy portrét
Z vernisáže. Jan Branč s rodinou.
Jan Branč (*1974) Absolvent bakalářského a magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě již třináct let pracuje jako fotograf na volné noze a zároveň v posledních dvou letech vyučuje v Institutu digitální fotografie v Praze. Spolupracuje s propagačními agenturami, módními a livestylovými magazíny. Je zakládajícím členem ateliéru PHOTOMORE a fotografické skupiny 6x6. Má za sebou více než 20 samostatných či kolektivních výstav. V současné době se stále více zaměřuje na portrét, akt a subjektivně vnímanou krajinu, vyhledává možnosti, jak výrazově i formálně využít záměrnou neostrost.
Jitka Teubalová ||| ONA 30. 11. 2010 | 9. 1. 2011
vané pózy portrétovaných moderních matek, vycházející z ikonografie západoevropského výtvarného umění. Nové je právě spojení tradiční ikonografické formy námětu s banálně barvotiskovým ztvárněním fotografického výstupu, který imituje laciné pouťové tisky a zbožné svaté obrázky. Sama autorka k tomu dodává: „Zaujala mě estetika lidových ´svatých´ obrázků madonek, jejich až přesycená či posunutá barevnost a jistá naivnost.“ Zájem mladé fotografky o specifické téma Její umocnily i vlastní zkušenosti s mateřstvím a také zážitky z dlouhodobého pobytu v Latinské Americe. „Zde jsou madonky věcí veřejnou a jejich zlidovělé obrázky či sošky a jiné artefakty cirkulují, kromě kostelů také v metru, autobuse, na pouličních oltářcích nebo v parcích.“ Vznikl tak portrétní soubor mladých žen, ať už budoucích matek nebo matek s dětmi, „těchto tajemných zjevení, které potkávám v městských parcích či na venkově, v okolí jejich bydliště, na místech jejich procházek ...“, a z kterých vyzařuje „zvláštní tajemná energie“, kterou se autorka ve svých dílech snažila zachytit Teubalová tak osobitě dotváří po staletí rozvíjený klíčový prvek katolické zbožnosti a navazuje na symboliku mateřství jakožto zdroj umělecké inspirace.
Jitka Teubalová, Žižkovská ONA / Zvěstování, 2009
Cyklus moderních madon Ona fotografky, překladatelky a tanečnice latinskoamerických tanců Jitky Teubalové je volnou interpretací všeobecně užívaného pojmu „madona“. Autorce se na desítce fotografií podařilo vizuálně atraktivní formou barevné fotografie představit jedno ze základních témat křesťanské ikonografie. Její tvorba vychází z mnoha zdrojů. Formálně na první pohled čerpá z tradice české inscenované fotografie 80. let 20. století a zkušenému divákovi neunikne např. spojitost s dílem Pavla Máry či Dity Pepe. Autorka těží nejen z bohatého odborného základu, ve své závěrečné teoretické práci na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě v roce 2009 věnovala fenoménu inscenované a stylizované fotografie (Maska a převlek v současné české fotografii, ITF FPF SU Opava, 2009), ale především se zabývá historickými produkty lidové zbožnosti. K tomu sama říká: „Samotné madonky mě více než z hlediska náboženského zajímají jako společenskokulturní fenomén s jeho lidovým přisvojováním.“ Cyklus portrétních fotografií Ona je tedy výsledkem autorčina dlouhodobého zájmu o propojování tradičních, především lidových námětů a projevů obraznosti s konceptuálně chápanou tvorbou. I laik odhalí cíleně stylizo-
Z vernisáže. On line rozhovor s autorkou.
Jitka Teubalová (*1975) V roce 1997 dokončila studia anglického jazyka na Pedagogické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně. V letech 1998 až 2001 žila v Buenos Aires, Argentině, kde absolvovala kurzy výtvarné fotografie, malby a plastiky. V letech 2001 až 2010 žila v Praze, kde působila nejen jako fotografka, ale také navrhovala kostýmy pro několik divadelních her a spolu se svým mužem vyučovala argentinské tango. V roce 2009 absolvovala bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Od roku 2010 žije se svým mužem a dcerou opět v Buenos Aires.
galerie café amadeus 2009 Galerie Café Amadeus zahájila svoji výstavní činnost v září roku 2009. Do konce roku byly připraveny tři výstavy současných autorů. Právě tyto výstavy svým zaměřením naznačily další profil a zaměření galerie. V případě Ladislava Hrindy se jednalo o konceptuálně chápanou fotografickou tvorbu, u Jiřího Andrýska o dokument a Ireny Armutidisové o možnosti poetického vyjádření pomocí média fotografie.
Ladislav Hrinda ||| „útest pasone“
22. 9. | 31. 10. 2009 Fotograf a grafik Ladislav Hrinda premiérově představil soubor barevných digitálních fotografií, ve kterém konfrontoval možnosti digitální fotografie a abstraktní malby. Konceptuální příspěvek do diskuse o smyslu a možnostech rychle se rozvíjející digitální technologie a o hranicích mezi tradičními a moderními výtvarnými médii.
Ladislav Hrinda (*1963) Absolvent Vysoké školy dopravní v Žilině (1982-86) žije v Olomouci od roku 1993. Fotografuje od roku 1984.
Jiří Andrýsek ||| Osm a půl hodiny
3. 11. | 29. 11. 2009 Výstava subjektivních dokumentárních snímků Jiřího Andrýska z každodenního provozu prostějovského podniku z roku 1988. Akce zařazena do širšího rámce projektů k 20. výročí pádu komunistického režimu v Československu. Jiří Andrýsek (*1951) Absolvent Institutu výtvarné fotografie Olomouc, absolvent postgraduálního studia pro lektory fotografie v Solenici a kurátor Galerie METRO 76 Prostějov Záběr jeho fotografické tvorby Jiřího Andrýska je široký. Od fotografických experimentů se dostal přes sociální dokument až ke krajině či zátiší.
Irena Armutidisová ||| Za humny
10. 12. 2009 | 10. 1. 2010 Irena Armutidisová se již delší čas věnuje dokumentaci krajiny nezatížené vlivy civilizace, bez katastrofických následků lidského konání. Přirozené a digitálně nemanipulované snímky jsou kultivované, prosté až banální, barevně úsporné a vždy bez přítomnosti lidí. Irena Armutidisová (*1956) Fotografka působí v současnosti na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde je vedoucí Kabinetu fotografie, vyučuje také na Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě. Rozpětí její tvorby je od portrétních fotografií, přes zátiší až po krajinu.
galerie café amadeus 2011
Michaela Spurná ||| Karneval 11. 1. | 27. 2. 2011
Rafal Siderski ||| Hometown 8. 3. | 3. 4. 2011
Cyklus náladových barevných fotografií Karneval získal v roce 2010 2. cenu na prestižní soutěži Czech Press Photo v kategorii Umění a zábava.
Rafal Siderski je absolventem Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Ve své tvorbě se věnuje barevné fotografii v širokém rozpětí od portrétní fotografie až po magické dokumenty z nočních města a krajin.
Andrej Balco ||| Domésticas 31. 5. | 4. 9. 2011
28 ]
Matilde Rodrigues Nascimento [72 years old] - Maid | Slúžka I would like my son to have a permanent job. He worked at Banco da Bahia for some time but left a few years ago. Now he lives with me and works only occasionally. I like my work. I enjoy cooking the most. Bola by som rada, keby si môj syn našiel stabilnú prácu. Pred pár rokmi pracoval v „Banco da Bahia“, ale už tam skončil. Teraz žije so mnou a pracuje len príležitostne. Ja mám svoju prácu rada. Najradšej varím. Pedro Prisco [30 years old] - Lawyer | Právnik I would like the world to live in peace and without hunger. Chcel by som, aby žil svet v mieri a bez hladu.
Andrej Balco patří k nejvýznamnějším představitelům mladší generace slovenských dokumentaristů. V roce 2009 získal Grand Prix na Fotofestivalu v Lodži za soubor Domésticas.
galerie café amadeus 2010
Ročenka galerie Café Amadeus Texty: Štěpánka Bieleszová Grafika: Petr Bielesz ISBN 978-80-87149-43-0