Spojeni křížem | Umělecké poklady Městských muzeí v Žitavě a sbírka Wolfganga Sternlinga

Spojeni křížem

Umělecké poklady Městských muzeí v Žitavě a sbírka Wolfganga Sternlinga

Vom Kreuz berührt

Schätze aus den Städtischen Museen Zittau und aus der Sammlung Wolfgang Sternling

Olomouc 2011

Spojeni křížem

Umělecké poklady Městských muzeí v Žitavě a sbírka Wolfganga Sternlinga

Vom Kreuz berührt

Schätze aus den Städtischen Museen Zittau und der Sammlung Wolfgang Sternling Muzeum umění Olomouc ve spolupráci s Městskými muzei v Žitavě Kunstmuseum Olmütz in Zusammenarbeit mit den Städtischen Museen Zittau

Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění, Denisova 47, Olomouc Obrazárna / 24. 11. 2011 – 12. 2. 2012 Výstava / Ausstellung Koncepce / Konzeption — Ondřej Jakubec, Marius Winzeler Kurátor / Kurator — Ondřej Jakubec Grafické řešení / Ausstellungsgrafik — Petr Šmalec Překlad / Übersetzung — Jiří Černý

Katalog Editor a redakce / Editor und Redaktion — Ondřej Jakubec Technický redaktor / Technische Redaktion — Michal Soukup Jazyková redakce / Lektorat — Jiří Fiala, Marius Winzeler Redakční spolupráce / Redaktionsmitarbeit — Marta Perůtková, Marius Winzeler, Helena Zápalková Texty / Texte — Volker Dudeck, Jan Graubner, Ondřej Jakubec, Joachim Meisner, Bernd Wabersich, Marius Winzeler Překlad / Übersetzung — Jiří Černý Fotografie / Fotos — Jürgen Matschie, René E. Pech, Städtische Museen Zittau Obálka a grafická úprava / Buchumschlag und grafische Gestaltung — Petr Šmalec Předtisková příprava / Vordruckvorarbeit — Petr Šmalec Tisk / Druck — GRASPO CZ, a. s., Zlín Náklad / Auflage — 350 Vydalo / Herausgeber — Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání / Erste Aufgabe Olomouc 2011

ISBN: 978 - 80 - 87149 - 51-5 © Muzeum umění Olomouc Frontispis — Domácí kříž, Rusko, 19. století, bronz, Městská muzea v Žitavě Hauskreuz, Russland, 19. Jahrhundert, Bronzeguss, Städtische Museen Zittau

Obsah / Inhaltverzeichnis

123

Křesťanské umění na křižovatce starého a moderního umění Sbírka Wolfganga Sternlinga a žitavských muzeí v Muzeu umění Olomouc

Die christliche Kunst an der Kreuzung älterer und moderner Kunst

Die Sammlung Wolfgang Sternlings und der Städtischen Museen Zittau im Kunstmuseum Olmütz Ondřej Jakubec

123

Horní Lužice a Žitava v dějinách a kultuře českých zemí Die Oberlausitz und Zittau in Geschichte und Kultur der böhmischen Länder Ondřej Jakubec – Marius Winzeler

123

Městská muzea v Žitavě Dějiny a sbírky

Die Städtischen Museen Zittau Geschichte und Sammlungen

Marius Winzeler 123

Žitavská postní plátna – jedinečná v Německu, významná pro Evropu Die Zittauer Fastentücher – einzigartig in Deutschland, bedeutend für Europa Volker Dudeck

123

Znamení kříže pro Žitavu Sbírka Wolfganga Sternlinga

Kreuzzeichen für Zittau

Die Sammlung Wolfgang Sternling

Bernd Wabersich – Marius Winzeler 123

Obrazová příloha / Tafeln

123

Seznam exponátů / Verzeichnis der ausgestellten Werke

123

Literatura / Literatur

123

Jmenný rejstřík / Namensregister

1

2

Hans Leonhard Schäufelein, Ukřižovaný Kristus – zadní strana titulního listu Zrcadla lidského spasení, 1519, dřevořez, Městská muzea v Žitavě.

Hans Leonhard Schäufelein, Christus am Kreuz, Titelblattrückseite des Speculum passionis, 1519, Holzschnitt, Städtische Museen Zittau.

Max Beckmann, Ukřižování – k Dostojevského Zápiskům z mrtvého domu, 1912, litografie (ofset), Městská muzea v Žitavě.

Max Beckmann, Kreuzigung – zu Dostojewskis Aus einem Totenhaus, 1912, Lithographie (Offsetdrucke), Städtische Museen Zittau.

(kat. č. / Kat. Nr. 44)

(kat. č. / Kat. Nr. 123)

Křesťanské umění na křižovatce starého a moderního umění

Sbírka Wolfganga Sternlinga a žitavských muzeí v Muzeu umění Olomouc

Die christliche Kunst an der Kreuzung älterer und moderner Kunst

Die Sammlung Wolfgang Sternlings und der Städtischen Museen Zittau im Kunstmuseum Olmütz Ondřej Jakubec

Myšlenka představit v Olomouci sbírky žitavských Městských muzeí a zejména kolekci Wolfganga Sternlinga má několik příčin. V první řadě se sluší zmínit tu hlavní – velkorysou ochotu tuto kolekci zapůjčit, za což vděčíme osobní vstřícnosti vedení muzeí v Žitavě, správců a majitelů sbírek, kteří poskytli to nejhodnotnější, co mohou nabídnout. Povaha žitavských sbírek přitom vhodně rezonuje s koncepcí výstavního programu Muzea umění Olomouc, a zejména jeho pracoviště Arcidiecézního muzea Olomouc, který se ze své podstaty zaměřuje na prezentaci starého umění a uměleckých děl souvisejících obecně s duchovními principy křesťanství. Koncentrace sbírky Wolfganga Sternlinga na zobrazení příběhu Krista a pašijí poskytuje vítanou příležitost ukázat, jak se toto téma projevovalo v dlouhé tradici od nejstarších uměleckých projevů až bezmála po současnost. V této souvislosti je třeba připomenout, že podobným způsobem prezentovalo Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc již v roce 2007 sbírku Mons.

Otto Mauera, uloženou v Dómském muzeu ve Vídni. Ta je podobně založena na principu komunikace staršího i moderního umění, vyrůstající z vědomí shodných duchovních kořenů.1 Olomoucké muzeum tak pokračuje v jisté tradici, kterou by rádo udrželo i do budoucna. Cílem je představovat instituce, sbírky a „příběhy“, které v rámci středoevropského prostoru vypovídají o společně sdílených dějinách, tradici a hodnotách.

A v neposlední řadě naše výstava upozorňuje na podstatnou historickou přináležitost Žitavy a vůbec Horní Lužice ke Koruně království českého, tedy k osudům širších českých zemí, které mají nejen politickou a hospodářkou rovinu, ale i pestré souvislosti kulturní a umělecké výměny. Žitavě jako „českému městu v Horní Lužici“ přitom náleží jedinečné místo a jeho role zprostředkovatele a nositele těchto historických a kulturních vztahů musí být zdůrazněna.2 Jakkoliv je dnes toto

Es gibt mehrere Gründe, die uns dazu bewogen haben, in Olmütz die Sammlungen der Städtischen Museen Zittau zusammen mit der Kollektion Wolfgang Sternlings zu präsentieren.

Zunächst soll der wichtigste genannt werden: die großzügige Bereitschaft zur Leihgabe dieser Sammlung, die wir dem persönlichen Entgegenkommen der Städtischen Museen Zittau und ihrer Leitung als den Sammlungsverwaltern und -besitzern verdanken, die ihr Wertvollstes zur Verfügung gestellt haben. Der Charakter der Zittauer Sammlungen passt dabei konzeptionell sehr gut zum Ausstellungsprogramm des Kunstmuseums Olmütz – Erzdiözesanmuseums Olmütz/Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc, das sich schon aufgrund seiner Bestimmung auf die Präsentation älterer Kunst und allgemein mit den geistlichen Prinzipien des Christentums verbundener Kunstwerke konzentriert. Weil der Schwerpunkt der Sammlung Wolfgang Sternling auf der Darstellung des Lebenswegs und der Passion Christi liegt, bietet sie eine willkommene Gelegenheit zu zeigen, wie sich dieses Thema in der langen Tradition von den ältesten Kunstwerken bis in die Gegenwart auswirkt. Es darf in diesem Zusammenhang daran erinnert werden, dass das Kunstmuseum Olmütz – Erzdiözesanmuseum Olmütz schon 2007 auf ähnliche Art und Weise die im Dommuseum in Wien aufbewahrte Sammlung Mons. Otto Mauers ausstellte. Diese beruht ähnlich wie die Zittauer Kollektion auf der gegenseitigen Spiegelung älterer und moderner Kunst, die dem Bewusstsein ihrer gleichen geistlichen Wurzeln entspringt.1 Das Olmützer Museum setzt hiermit eine Tradition fort, die es auch in der Zukunft verfolgen möchte. Sein Ziel dabei ist es, Institutionen, Sammlungen und „Geschichten“ darzubieten, die im mitteleuropäischen Raum Zeugnis von einer gemeinsamen Geschichte, Tradition und damit verbundener Werte ablegen. Schließlich macht unsere Ausstellung auch 12 / 13

3

Franz Anton Brosch, Pohled na Žitavu od severozápadu, kolem 1740 –1750, olej na plátně, Městská muzea v Žitavě.

Franz Anton Brosch, Blick auf Zittau von Nordwesten, um 1740 –1750, Öl auf Leinwand, Städtische Museen Zittau. (kat. č. / Kat. Nr. 91)

území součástí Německa, spolkové země Sasko, přesto jeho nepřehlédnutelná pozice na trojmezí Čech, Německa a Polska zpředmětňuje neoddělitelnost této oblasti od společných dějin a kulturní spřízněnosti. Alespoň v náznaku tak naše výstava připomíná vyšší jednotu těchto zemí, které dnes sice striktně oddělují státní hranice, ale pro něž útvar Koruny království českého, zřízený Janem Lucemburským a Karlem IV. jako institucionální, nikoliv územní celek, jen potvrdil jejich dávnou hospodářskou, politickou, náboženskou i kulturní propojenost. Zejména severní a severozápadní Čechy provázané v hraničním regionu Krušných, Lužických a Jizerských hor tvořily svébytný kulturní region, který již od středověku zažíval oboustranně bohatou interakci s přilehlými oblastmi od Slezska až po Horní Falc.3 Zvolený příklad Horní Lužice a Žitavy nejen obecně, ale i na konkrétních dílech prezentovaných na olomoucké výstavě prokazuje a alespoň symbolicky zpředmětňuje tuto bohatou historickou komunikaci.

Na tomto místě se sluší poděkovat těm, kteří k tomuto cíli napomohli. Dík náleží především Mariovi Winzelerovi, řediteli Městských muzeí v Žitavě, bez jehož ochoty a obětavé pomoci by nebylo možné tuto výstavu uspořádat. Duchovní záštitu nad výstavou převzali olomoucký arcibiskup Mons.

Jan Graubner a kolínský arcibiskup Joachim kardinál Meisner, kterým rovněž náleží naše velké poděkování. A last but not least musí být zmíněna vstřícnost a symbolický patronát majitele kolínské sbírky Waltera Sternlinga, jenž tuto sbírku věnoval žitavským muzeím a jenž laskavě umožnil její prezentaci v Olomouci.

auf die wichtige Zugehörigkeit von Zittau und überhaupt der ganzen Oberlausitz zur Böhmischen Krone aufmerksam, also auf die gemeinsam geteilten Schicksale der breiter aufgefassten böhmischen Länder, die nicht nur eine gemeinsame politische und wirtschaftliche Basis haben, sondern auch aufgrund ihres kulturellen und künstlerischen Austausches enge Verbindungen aufweisen. Zittau nimmt als „die böhmische Stadt in der Oberlausitz“ eine Sonderposition ein; ihre Rolle einer Vermittlerin und Trägerin historischer und kultureller Bindungen muss hervorgehoben werden.2 Auch wenn die Oberlausitz heute hauptsächlich ein Bestandteil der Bundesrepublik Deutschland und des Freistaates Sachsen ist, verkörpert ihre Lage im Dreiländereck des heutigen Tschechien, Deutschlands und Polens die Untrennbarkeit dieser Region hinsichtlich der gemeinsamen Geschichte und kulturellen Verwandtschaft. Unsere Ausstellung erinnert zumindest andeutungsweise an die tiefere Einheit dieser Länder, die heute zwar durch die Staatsgrenzen getrennt sind, für die aber das von Johann von Luxemburg und Karl IV. nicht als eine territoriale, sondern eine institutionelle Einheit errichtete Gebilde der Böhmischen Krone nur ihre seit langem bestehende wirtschaftliche, politische, religiöse und kulturelle Verflechtung bestätigte. Insbesondere das durch die Grenzgebiete des Erzgebirges, des Lausitzer und Zittauer Gebirges sowie des Isergebirges mit den Nachbarländern verbundene Nordund Nordwestböhmen bildete eine einzigartige Kulturregion, die schon seit dem Mittelalter eine beiderseitig reiche Interaktion mit den anliegenden Gebieten von Schlesien bis zur Oberpfalz erlebte.3 Das hier gewählte Beispiel Oberlausitz und Zittau

Křesťanské umění na křižovatce starého a moderního umění | Sbírka Wolfganga Sternlinga a žitavských muzeí v Muzeu umění Olomouc

Cílem výstavy není ovšem jen představit díla z žitavských sbírek, ale pokusit se této prezentaci dát i jistý smysl. Vedle vybraných chef d’oeuvres kolekce starého umění z muzeí v Žitavě tvoří hlavní rámec výstavy sbírka Wolfganga Sternlinga, jejíž ideovou osou je motiv Krista a jeho pašijí, vrcholících Kristovým křížem. V této kolekci se setkáváme jak s památkami starého umění, tak s uměním 19. století, klasické moderny, ale i poválečného období. To, co spojuje všechna tato díla, není jen povrchní tematická či ikonografická spřízněnost, i když ta je na první pohled patrná, ale i něco obecnějšího. Přinejmenším od dob Řehoře Velikého, 2. nicejského a poté tridentského koncilu se náboženské umění ve sféře katolické kultury vnímalo jako nezastupitelný nástroj náboženské výchovy a podpory zbožnosti. Jeho význam byl tedy edukativní, ale i obecně poznávací, spirituální, ovšem i morální. Zobrazené příběhy z křesťanských dějin měly totiž poskytovat příklad pro správné a smysluplné vedení našich životů. Vším tím křesťanské umění prostředkuje, zdánlivě paradoxně, hmatatelný kontakt s kvalitami, které jsou ze své podstaty nehmotné. Můžeme to snad nazvat „transcendencí“, překračováním lidské zkušenosti, které náboženské umění nabízí. Vztah umění a náboženství, respektive umění a křesťanství, je neobyčejně složitý a pouze zběžný pohled na poslední literaturu naznačuje,4 že pouštět se na takový led by mohlo být nebezpečné. Mohli bychom přitom tento vztah sledovat z hlediska historického, uměleckohistorického, kulturního, religionistického či obecně duchovního a jistě by mohl být jmenovány další pohledy. Naše výstava a katalog se o zkoumání takto obecných otázek nepokoušejí, přesto se jim nelze vyhnout a je vhodné svým způsobem k tomuto fenoménu zaujmout postoj. Aby měla prezentace sbírky „křesťanského umění“ pokrývající dlouhé období od středověku po současnost nějaký smysl, pokusili jsme se promítnout do expozice jistý řád, jehož povaha je obecnější a snad i vnitřně přítomná ve struktuře Sternlingovy sbírky. Tento základní

4

Budovy Městských muzeí v Žitavě v areálu bývalého františkánského kláštera / Die Hauptgebäude der Städtischen Museen Zittau im Komplex des ehemaligen Franziskanerkloster.

5

Moritz Gabriel, Kruhová veduta Žitavy, 1829, kolorovaná litografie, Městská muzea v Žitavě / Moritz Gabriel, Rundprospekt der Stadt Zittau, 1829, kolorierte Lithographie, Städtische Museen Zittau. (kat. č. / Kat. Nr. 109)

demonstriert und versinnbildlicht zumindest symbolisch nicht nur auf einer allgemeinen Ebene, sondern auch anhand konkreter, in der Olmützer Ausstellung präsentierter Werke diesen reichen historischen kulturellen Austausch.

Wir möchten uns bei denen bedanken, die uns bei Erreichung unseres Zieles, Kunst aus Zittau und aus der Oberlausitz in ihrem kulturellen Kontext zu präsentieren, behilflich waren.

Zuallererst richtet sich unser Dank an Marius Winzeler, den Direktor der Städtischen Museen Zittau, ohne dessen Bereitschaft und Hilfe es kaum möglich gewesen wäre, diese Ausstellung zu veranstalten. Weiter möchten wir unseren Dank dem Erzbischof von Olmütz, Mons. Jan Graubner, und dem Erzbischof von Köln, Joachim Kardinal Meisner, aussprechen, die die geistliche Schirmherrschaft für die Ausstellung übernommen haben. Und last but not least müssen das Entgegenkommen und das symbolische Patronat Wolfgang Sternlings, des Besitzers der Kölner Sammlung, genannt werden. Dieser Sammler hat seine Kollektion den Zittauer Museen geschenkt und freundlicherweise auch ihre Präsentation in Olmütz ermöglicht.

Das Ziel der Olmützer Ausstellung beschränkt sich jedoch nicht nur darauf, die Werke aus den Zittauer Sammlungen vorzustellen, sondern es soll auch versucht werden, dieser Präsentation einen darüber hinaus wirkenden Sinn zu geben. Neben den genannten chef d’oeuvres alter Kunst aus den Beständen der Museen in Zittau bildet die Sammlung Wolfgang Sternling den Hauptrahmen der Ausstellung. Die ideelle Achse dieser

Die christliche Kunst an der Kreuzung älterer und moderner Kunst | Die Sammlung Wolfgang Sternlings und der Städtischen Museen Zittau im Kunstmuseum Olmütz

14 / 15

zastupuje sbírka Wolfgnaga Sternlinga, jsou na výstavě provázány jedinečnými uměleckými předměty ze stálých sbírek žitavských muzeí. Jejich smyslem je doplňovat toto základní rozpětí vyprávění a prostředkování základního křesťanského příběhu. Symbolickým svorníkem se přitom stává prezentace a dokumentace žitavských postních pláten, která názorně ukazují narativní i meditativní aspekt příběhu Kristových pašijí.

Jejich téma nepropojuje jen dějiny evropského umění, ale stojí také u základů zdejší civilizace. Tento univerzální makrosvět je svébytným způsobem odrážen v mikrosvětu prezentovaných sbírek; věříme, že jeho odlesk, jakkoliv prchavý a letmý, bude mít svůj smysl.

1

Štěpánka Bieleszová – Ondřej Jakubec (eds.), Od Hollara k Beuysovi. Sbírka Otto Mauera z Dómského muzea ve Vídni / Von Hollar bis Beuys. Sammlung Otto Mauer aus dem Dommuseum in Wien, Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc/ Kunstmuseum Olmütz – Erzdiözesanmuseum Olmütz 2007.

2

Volker Dudeck, Zittau, Böhmen und das Haus Habsburg. Stadtgeschichte und personelle Kontakte in Spätmittelalter und Frühneuzeit, in: Joachim Bahlcke – Volker Dudeck (eds.), Welt –Macht –Geist. Das Haus Habsburg und die Oberlausitz, Görlitz – Zittau 2002, s. 177–188, zvl. s. 186/S. 177–188, bes. S. 186.

3

Petr Hlaváček, „Prope Sudetos Montes“. Hraniční oblasti Čech, Saska, Horní Lužice a Dolního Slezska jako jeden kulturní region (1520–1620), in: Lenka Bobková – Jana Konvičná (ed.), Korunní země v dějinách českého státu II. Společné a rozdílné. Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve 14.–16. století, Praha 2005, s. 423–434/S. 423–434.

4

Diana Wood (ed.), The church and the arts, Oxford 1992; Heidi J. Hornik – Mikeal C. Parsons, Interpreting Christian art. Reflections on Christian Art, Macon 2003; Colum Hourihane, Objects, images, and the word. Art in the service of the liturgy, Princeton 2003; Roger Homan, The art of the sublime. Principles of Christian art and architecture, Aldershot 2006; Barbara Baert (ed.), Fluid flesh. The body, religion and the visual arts, Leuven 2009; Jean-Marie Tézé, Zjevení Krista ve třinácti staletích křesťanského umění, Olomouc 2007, s. 9–10 / S. 9–10. Zmínit lze i specializovaný časopis Religion and the Arts (Boston College) zaměřený na nejrůznější umělecká média a pokoušející se na transdisciplinární bázi o nové interpretace uměleckých děl a zkoumání toho, jak vyjadřují nejrůznější náboženské zkušenosti. / Man könnte auch die Fachzeitschrift Religion and the Arts (Boston College) nennen, die sich mit unterschiedlichen Kunstmedien beschäftigt und die versucht, auf der interdisziplinären Basis neue Interpretationen der Kunstwerke zu entwickeln und zu bestimmen, wie unterschiedliche religiösen Erfahrungen ausgedrückt werden.

5

Mircea Eliade, Mýtus o věčném návratu. Archetypy a opakování, Praha 2003.

6

Michale Nitz, heslo Leben Jesu / Art. Leben Jesu, in: Engelbrecht Kirschbaum (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie 3, Rom – Freiburg – Basel – Wien 1994, sl. 39–85 / Sp. 39–85.

aber trotz ihrer oder wahrscheinlich sogar wegen ihrer gewissen Bescheidenheit eine intensive und konzentrierte Mitteilung und wohl auch ein Erlebnis. Darüber hinaus zwingt diese Form zu Konzentration und Geduld, also zu den Eigenschaften, die heute neu entdeckt werden müssen, besonders, wenn es sich um das Wahrnehmen einer auffallend geistlich angelegten Kunst handelt. Beide vorgestellten Modi der religiösen, christlichen Kunst, die man als „das Kreuz im Zeitverlauf“ und „das Kreuz außerhalb des Zeitverlaufs“ umschreiben kann, sind in der Ausstellung mit bedeutenden Kunstgegenständen aus der Sammlung Wolfgang Sternling und dem Bestand der Städtischen Museen Zittau verknüpft. Ihre Aufgabe besteht darin, diese mit diesen beiden Polen markierte Grunderzählung und Vermittlung der elementaren Geschichte des Christentums zu ergänzen. Den symbolischen Schlussstein bildet dabei die Präsentation und Dokumentation der Zittauer Fastentücher, die den sowohl meditativen als auch narrativen Aspekt der Passion Christi darbieten. Ihr Thema durchdringt nicht nur die Geschichte der europäischen Kunst, sondern ist auch Teil der Grundsteinlegung hiesiger Zivilisation. Diese universelle Makrowelt spiegelt sich in wohl eigenartiger Weise in der Mikrowelt der präsentierten Sammlungen. Wir glauben daher, dass ihr Abglanz, wie vergänglich und flüchtig er auch sein mag, einen Sinn haben wird.

7

Elisabeth Lucchesi Palli – Géza Jászai, heslo Kreuzigung Christi/Art. Kreuzigung Christi, in: Engelbrecht Kirschbaum (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie 2, Rom – Freiburg – Basel – Wien 1994, sl. 606–642/Sp. 606–642.

8 K tomu např. / dazu s. z. B.: Jan Royt, Devoční zobrazení ve středověku a zbožnost, in: Helena Zápalková (ed.), Kristus z Litovle. Restaurování 2007–2010 (kat. výstavy), Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc 2011, s. 11–13 / S. 11– 13; Marcia Kupfer (ed.), The Passion Story. From Visual Representation to Social Drama, University Park 2008; Richard Viladesan, The Triumph of the Cross. The Passion of Christ in Theology and the Arts, from Renaissance to the Counter-Reformation, Oxford 2002; Regnerus Steensma, Between Jesus and Väinämöinen – A New Relation between Church and Art, in: Arja-Leena Paavola (ed.), Ars Ecclesiastica. The Church as a Context for Visual Art, Helsinki 1996, s. 66–76, zvl. s. 71 / S. 66–76, bes. S. 71.

9

K tomu / dazu siehe Barbara Stempel, Kreuzigungsgruppe. Eine Radierung von Alfred Hrdlicka 1971, in: Marius Winzeler (ed.), Kreuzzeichen. Bilder aus sieben Jahrhunderten. Die Sammlung Wolfgang Sternling in Zittau (Zittauer Geschichtsblätter 39), Zittau – Görlitz 2009, s. 34–35 / S. 34–35.

10

Horst Schwebel, Art – Theology – Church, in: Arja-Leena Paavola (ed.), Ars Ecclesiastica. The Church as a Context for Visual Art. Helsinki 1996, s. 48–65, zvl. s. 50–57/S. 48–65, bes. S. 50–57.

11

Hans Belting, Das Bild und sein Publikum im Mittelalter. Form und Funktion früher Bildtafeln der Passion, Berlin 1981; Týž / Ders., Bild und Kult. Eine Geschichte des Bildes vor dem Zeitalter der Kunst, München 1990; David Freedberg, The Power of Images.

Studies in the History and Theory of Response, Chicago – London 1991; Alexander Matoušek – Lenka Karfíková (eds.), Posvátný obraz a zobrazení posvátného, Praha 1995; Robert Ousterhout – Leslie Brunaker, The Sacred Image East and West, Urbana – Chicago 1995.

12

Hana Hlaváčková, Časovost obrazu jako míra jeho kultovosti, Umění 29, 1981, s. 516–525 / S. 516–525; Hana Hlaváčková – Helena Seifertová, Mostecká Madona – imitatio a symbol, Umění 33, 1985, s. 44–57 / S. 44–57.

Křesťanské umění na křižovatce starého a moderního umění | Sbírka Wolfganga Sternlinga a žitavských muzeí v Muzeu umění Olomouc

Horní Lužice a Žitava v dějinách a kultuře českých zemí Die Oberlausitz und Zittau in Geschichte und Kultur der böhmischen Länder Ondřej Jakubec – Marius Winzeler

Politické i kulturní svazky pojily české země s řadou sousedních zemí a regionů. Tyto vazby se projevovaly zejména v rámci jedinečného konglomerátu zemí Koruny české, jasně vymezeného za vlády Karla IV., a v mnoha ohledech institucionálně definovaly tradiční politická a kulturní pouta.1 Bez studia a přihlédnutí k významu těchto sousedních teritorií a korunních zemí bychom byli ochuzeni o podstatný rozměr dějin českého státu a jeho kultury. Právě tato celistvost, zahrnující stejně tak partikulární specifika jednotlivých územně-správních historických území, tvoří rámec vzájemné kulturní výměny, která na pozadí osobité tradice těchto zemí obohacuje celkový obraz středoevropských dějin.2 Součástí útvaru Koruny české byly také obě Lužice při dnešní severozápadní hranici Čech. Historické území Horní Lužice je dnes z velké části součástí spolkové země Sasko, Dolní Lužice patří v současnosti Braniborsku, malé části obojí Lužice se navíc od roku 1945 nacházejí v Polsku a spadají pod Dolnoslezské a Lubušské vojvodství.3 Právě Žitava je vedle Budyšína a Zhořelce nejdůležitějším městským centrem Horní Lužice.

Není náhodou, že nejstarší dokumenty, které poprvé ve třicátých letech 13. století uvádějí Žitavu a Žitavsko, souvisejí s aktivitami přemyslovského krále Václava I. a jeho ženy Kunhuty v této zemi.4 Jak úzce tehdy přináleželo Žitavsko k Českému království, se jasně ukazuje na církevním uspořádání: na rozdíl od zbytku Horní Lužice spadala totiž Žitava a Žitavsko pod správu pražského biskupství, popř. pozdějšího arcibiskupství.

Dlouholetá spojitost Žitavska s českým prostředím v rámci širšího útvaru zemí Koruny české přitom nevycházela jen z primárně mocenských a politických zájmů. Staleté pouto obou zemí bylo budováno již od prehistorické éry. Jeho hluboký smysl a význam dobře vystihuje samá lužická historiografie, počínaje 16.–17. stoletím. Na tomto místě je třeba uvést díla zdejších humanistů Christopha Manlia či Martina Boregka, zejména

Die böhmischen Länder standen politisch und kulturell in enger Beziehung mit einer Reihe von Nachbargebieten. Dies kommt insbesondere im einzigartigen Konglomerat der Länder der Böhmischen Krone zum Ausdruck, dem unter der Herrschaft Karls IV. klare Grenzen gesetzt wurden und das in vielerlei Hinsicht die traditionellen Verbindungen institutionell definierte.1 Ohne Studium und Berücksichtigung der Bedeutung dieser Neben- und Kronländer würde ein wichtiger Aspekt der Geschichte des tschechischen Staates und seiner Kultur fehlen. Eben diese Gesamtheit, die die partikularen Besonderheiten einzelner historischer Gebietskörperschaften einbezieht, schafft den Rahmen eines gemeinsamen Kulturaustausches, der mit dem Rückbezug auf die spezifische Tradition dieser Einzelländer das Gesamtbild der mitteleuropäischen Geschichte vervollständigt.2 Auch die beiden Lausitzen, die an der nordwestlichen Grenze Böhmens liegen, gehörten zu den Ländern der Krone Böhmen. Das historische Gebiet der Oberlausitz ist heute zum großen Teil ein Bestandteil des deutschen Freistaates Sachsen, die Niederlausitz gehört zum Land Brandenburg, von beiden Lausitzen befinden sich seit 1945 zudem kleinere Teile in Polen und gehören zu den Wojewodschaften Niederschlesien und Lebus.3 Neben Bautzen und Görlitz ist Zittau das wichtigste städtische Zentrum der Oberlausitz. Es ist kein Zufall, dass die ältesten Dokumente, in denen Zittau und das Zittauer Land in den 1230er Jahren erstmals genannt werden, mit den Aktivitäten des Přemyslidenkönigs Wenzel I. und seiner Ehefrau Kunigunde in dieser Region zusammenhängen.4 Damals war das Zittauer Land ein unmittelbarer Teil des Königreiches Böhmen, was auch in der kirchlichen Situation deutlich wird: Im Unterschied zur übrigen Oberlausitz gehörten Stadt und Land Zittau zum Bistum bzw. späteren Erzbistum Prag.

20 / 21

8

Mapa Království českého a vedlejších zemí (Regnum Bohemiae eique annexae Provinciae ut Ducatus Silesia Marchionatus Moravia et Lusatia), vydal Michael Kauffer mladší, Augsburg kolem 1730, kolorovaný mědiryt, Městská muzea v Žitavě.

Karte des Königreichs Böhmen und seiner Nebenländer (Regnum Bohemiae eique annexae Provinciae ut Ducatus Silesia Marchionatus Moravia et Lusatia), Verlag Michael Kauffer junior, Augsburg um 1730, kolorierter Kupferstich, Städtische Museen Zittau.

Boregkovu „českou kroniku“ – Behmische Chronica z roku 1587, která připomínala neoddělitelnou příslušnost Horní Lužice k zemím Koruny české. Vědomí této nezpochybnitelné tradice trvalo i po oddělení Horní Lužice od Čech v roce 1635, kdy se dostala pod správu saských kurfiřtů. Ještě v roce 1687 vydal Henricus Roch historický spis s příznačným názvem Neue Laußnitz- Böhm- und Schlesische Chronica, čímž navazoval na tuto podstatnou historickou spojitost.5 S krajem Horní Lužice jsou osudy českého státu svázány již od příchodu Slovanů. Území bylo od 7. století osídlováno kmeny Bzenčanů, Lužiců a zejména Milčanů, podle nichž se tato oblast označovala i jako Milzenerland – „Milčanský kraj“. Tyto kmeny se od počátku 10. století dostávaly pod soustředěný tlak německé kolonizace, zahájené císaři otonské dynastie. Počátkem 11. století se v zájmu o Horní Lužici střetli německý král Jindřich II. a polský kníže Boleslav Chrabrý – své boje zde ukončili smírně Budyšínským mírem z roku 1018. V roce 1076 se oblast dostává poprvé do sféry vlivu českých zemí, když český kníže Vratislav II. získává od německého krále Jindřicha IV. Budyšínsko jako říšské léno. Vládou v tomto „kraji Nisy“ (Gau Nisani) byl na přelomu 11. a 12. století pověřen Vratislavův švagr Wiprecht von Groitzsch, manžel jeho dcery Judity. Za vlády Václava I. získal v této oblasti velký vliv východosaský rod Askánců, který se stal nejvýznamnější feudální vrchností ovládající z Braniborska významnou část hornolužického území. Po vymření braniborské linie Askánců v roce 1318 si český král Jan Lucemburský Horní Lužice a Žitava v dějinách a kultuře českých zemí

Die langjährige Verbundenheit dieses Gebiets mit dem böhmischen Raum innerhalb des größeren Gebildes der Länder der Böhmischen Krone bestand nicht nur in den primären Machtverhältnissen und politischen Interessen. Der mehrere Jahrhunderte dauernde Bund reicht vielmehr bis in die prähistorische Zeit. Schon die Lausitzer Historiografie des 16. und 17.

Jahrhunderts machte auf den tieferen Sinn und die Bedeutung dieser Verbindung aufmerksam. So müssen an dieser Stelle die Namen der Humanisten Christoph Manlius und Martin Boregk sowie dessen Behmische Chronica aus dem Jahre 1587 angeführt werden, in der auf die untrennbare Zugehörigkeit der Oberlausitz zu den Ländern der Böhmischen Krone hingewiesen wurde.

Das Bewusstsein dieser unbezweifelbaren Tradition überdauerte auch die Abtrennung der Oberlausitz von Böhmen 1635, als das Land unter die Verwaltung der sächsischen Kurfürsten kam. Noch im Jahre 1687 gab Henricus Roch eine historische Schrift mit dem bezeichnenden Titel Neue Laußnitz- Böhm- und Schlesische Chronica heraus, womit er an diese wesentliche historische Verbindung anknüpfte.5 Die Entwicklung des böhmischen Staates ist seit Ankunft der ersten Slawen mit dem Gebiet der Oberlausitz verbunden.

Das Gebiet wurde seit dem 7. Jahrhundert durch die Stämme der Besunzaner, Lunsizi (Lusizi) und hauptsächlich der Milzener besiedelt, nach denen dieses Gebiet als Milzenerland bezeichnet wurde. Diese Völker gerieten ab dem Anfang des 10.

Jahrhunderts unter den konzentrierten Druck der deutschen

9

Matthäus Merian starší, Veduta Žitavy z ptačí perspektivy, 1643, kolorovaný mědiryt, Městská muzea v Žitavě.

Matthäus Merian d. Ä, Vogelschau der Stadt Zittau, 1643, kolorierter Kupferstich, Städtische Museen Zittau. (kat. č. / Kat. Nr. 75)

nárokoval v Horní Lužici Budyšínsko a Zhořelecko, a to jako věno české princezny Boženy (Beatrix), dcery krále Václava I., která se roku 1243 provdala za braniborského markraběte z rodu Askánců Otu IV. Král Jan však získal jen Budyšínsko, Zhořelecko totiž uzurpoval jako věno své manželky Anežky Přemyslovny slezský vévoda Jindřich I. Javorský. Ten toto území ovšem Janovi o deset let později postoupil. V roce 1329 tak poprvé zazní v listině Jana Lucemburského o „přivtělení“ Zhořelecka termín „Koruna Království českého“, jako výraz nového širšího státního celku ve střední Evropě. Zhořelecko je zde označeno jako „markrabství“, což byl předtím status pouze Dolní Lužice. Podle toho se postupně pravidelně od 16. století užíval tento titul také pro Horní Lužici, kde nahradil její dřívější obecné určení jako „provincie“.6 Z hlediska dějin českého státu náležela po přemyslovském zakladatelském období éra lucemburských vládců k nejvýznamnějším, a to jak z politického, tak kulturního hlediska.

Pro Karla IV., který pokračoval v expanzivní politice svého otce Jana, byla Horní a Dolní Lužice prostředkem, jak v rámci své expanze nejen hospodářsky a politicky kontrolovat další území, ale především získat přístup k Braniborsku. O jeho zisk totiž spolu s markrabským titulem a příslušným kurfiřtským hlasem úspěšně usiloval.7 Obojí Lužice se tak stala součásti plánu římského krále Karla ustavujícího konglomerát zemí Koruny království českého – Corona regni Bohemiae, mezi něž patřila vedle Čech, Moravy a Slezska také obojí Lužice, Chebsko, Horní Die Oberlausitz und Zittau in Geschichte und Kultur der böhmischen Länder

Kolonisation, die von den ottonischen Kaisern initiiert wurde.

Anfang des 11. Jahrhunderts standen sich der deutsche König Heinrich II. und der polnische Fürst Boleslaw der Tapfere aufgrund ihres Interesses an diesem Gebiet gegenüber; erst der Frieden von Bautzen aus dem Jahre 1018 beendete ihre militärischen Auseinandersetzungen. Der Anfang des Einflusses der böhmischen Länder auf diese Region fällt in das Jahr 1076, als der böhmische Fürst Wratislaw II. das Bautzener Land vom deutschen König Heinrich IV. als Reichslehen empfing. Wratislaws Schwager und Ehemann von dessen Tochter Judith, Wiprecht von Groitzsch, wurde an der Wende des 11. zum 12.

Jahrhundert mit der Regierung in diesem „Land an der Neiße“ (Gau Nisani) beauftragt. In der Regierungszeit Wenzels I. übte das ostsächsische Geschlecht der Askanier einen großen Einfluss auf dieses Gebiet aus. Es wurde dadurch zur bedeutendsten Feudalobrigkeit und beherrschte von Brandenburg aus einen wichtigen Tei der Oberlausitz. Nach dem Aussterben der brandenburgischen Linie der Askanier im Jahre 1318 beanspruchte der böhmische König Johann von Luxemburg das Land Bautzen und Görlitz als Mitgift der böhmischen Prinzessin Beatrix, der Tochter Königs Wenzel I., die 1243 den Brandenburger Markgrafen Otto IV. aus dem Geschlecht der Askanier heiratete. König Johann erwarb allerdings zunächst nur Bautzen. Denn der schlesische Herzog Heinrich I. von Jauer usurpierte Görlitz als Heiratsgut seiner Gattin Agnes, der Tochter Wenzels II. Heinrich überließ Johann das beanspruchte 22 / 23

17

Ferdinand Hrejsa, Čeští exulanti od 16. stol., zvláště na Žitavsku, in: Antonín Frinta – Hugo Rokyta (eds.), Žitavsko v českých dějinách, Praha 1947, s. 100–169 / S. 100–169; k historiografii viz kritický příspěvek/zur Historiographie vgl. die kritische Betrachtung von Wulf Wäntig, Der Weg ins Exil – der Weg in den Mythos.

Böhmische Emigranten als „Exulanten“ in der oberlausitzischen Geschichte und Historiographie, in: Joachim Bahlcke (ed.), Die Oberlausitz im frühneuzeitlichen Mitteleuropa. Beziehungen – Strukturen – Prozesse (Quellen und Abhandlungen zur sächsischen Geschichte 30), Leipzig – Stuttgart 2007, s. 191–217 / S. 191–217 nebo/sowie Ludger Udolph, Die tschechischen Emigranten in Zittau und ihre Literatur (1620 bis Mitte des 18. Jahrhundert), in: ibidem, s. 326–347 / ebd., S. 326–347.

18

Jan Zdichynec, „Vim vi pellere licet…?“ Vývoj konfesních poměrů na farnostech hornolužických ženských klášterů v průběhu 17. století, in: Ivana Čornejová – Hedvika Kuchařová – Kateřina Valentová (eds.), Locus pietatis et vitae. Sborník příspěvků z konference konané v Hejnicích ve dnech 13.–15. září 2007, Praha 2008, s. 351–391 / S. 351–391.

19

V případě frýdlantského panství o tom referuje např. / Im Falle des Friedländer Gutsbesitzes berichtet davon z. B. Rudolf Anděl et al., Frýdlantsko. Minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor, Liberec 2002, s. 50–51/S. 50–51.

20

Daniel Fickenscher, Die Beziehung der Oberlausitzer Stände zu Prag, dem politischen Zentrum der Böhmische Krone, in: Lenka Bobková – Jana Konvičná (ed.), Korunní země v dějinách českého státu II. Společné a rozdílné. Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve 14.–16. století, Praha 2005, s. 223–250 / S. 223–250.

21

Antonín Frinta – Hugo Rokyta (eds.), Žitavsko v českých dějinách, Praha 1947; Uwe Kahl – Marius Winzeler (eds.), Für Krone, Salz und Kelch. Wege von Prag nach Zittau (Zittauer Geschichtsblätter 45), Zittau – Görlitz 2011.

22

Srov. / Vgl. Marius Winzeler, Böhmische Einflüsse in Architektur und Kunst der Oberlausitz im Mittelalter, in: Lars-Arne Dannenberg – Matthias Herrmann – Arnold Klaffenböck (ed.), Böhmen – Oberlausitz – Tschechien. Aspekte einer Nachbarschaft (Neues Lausitzisches Magazin, Beiheft 4), Görlitz – Zittau 2006, s. 55–70 / S. 55–70.

23

Marius Winzeler, Der St. Wenzelsdom in Olmütz und seine Bedeutung für Meißen und die Oberlausitz Bruno von Schauenburg und Bernhard III. von Kamenz als Bauherren und Mäzene im Umfeld der späten Přemysliden, in: Ondřej Jakubec (ed.), Arcidiecézní muzeum na Olomouckém hradě, Olomouc 2010, s. 155–166 / S. 155–166.

24

Marius Winzeler, Bernard II. z Kamence a umění na dvoře Václava II, in: Klára Benešovská (ed.), Královský sňatek. Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský – 1310, Praha 2010, s. 410–429 / S. 410–429.

25

Tania Estler-Ziegler, Böhmische Vorbilder. Ein Exkurs in die Baugeschichte der Kirche zum Heiligen Kreuz, in: Willy Donath – Tania Estler-Ziegler – Daniela Franz, Die Kreuzkirche Zittau, Zittau 1999, s. 45–52 / S. 45–52.

26

E. Wetter (pozn. 7), s. 342, 351 / (wie Anm. 7), S. 342, 351.

27

E. Wetter, s. 348/S. 348.

28

Pavel Brodský, Iluminované rukopisy v Christian-Weise-Bibliothek v Žitavě, Studie o rukopisech 36, 2005–2006, s. 243–270 / S. 243–270.

29

Marius Winzeler, Görlitz als Residenzstadt des Herzogs Johann von Luxemburg (1377–1396). Eine Spurensuche, in: Lenka Bobková – Jana Konvičná (eds.), Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14.–17. století. Korunní země v dějinách českého státu III, Praha 2007, s. 415–433 / S. 415–433.

30

Marius Winzeler, Horní Lužice a její umělecké vazby k Čechám, Slezsku a Sasku v pozdním středověku – přehled (Die Oberlausitz und ihre künstlerischen Verbindungen zu Böhmen, Schlesien und Sachsen im ausgehenden Mittelalter. Ein Überblick), in: Alena Martyčáková (red.), Podzim středověku. Vyhraňování geografických teritorií, městská kultura a procesy vzniku lokálních uměleckých škol ve střední Evropě 15. století.

Sborník příspěvků přednesených na mezinárodním sympoziu konaném v rámci výstavního projektu Od gotiky k renesanci (14. října 1999 – 12. března 2000), zaměřeného na umění a hmotnou kulturu Moravy a Slezska v závěru středověku a na počátku novověku. Waning of the Middle Ages. Specification of geografic territories, town culture and rise of local artistic schools in 15th century central Europe. Proceedings from the international symposium held within the exhibition project From Gothic to Renaissance (14 October 1999–12 March 2000) dealin with artistic creation and crafts in Moravia and Silesia in the final Middle Age and at the beginning of the Modern Ages, Brno 2001, s. 145–163 / S. 145–163.

31

Jarmila Krčálová, Příspěvek k poznání díla Hanuše z Olomouce, Umění 4, 1956, s. 17–50 / S. 17–50.

Horní Lužice a Žitava v dějinách a kultuře českých zemí

32

Romuald Kaczmarek, Das Werk des Hans von Olmütz, in: Tomasz Torbus (ed.), Die Kunst im Markgraftum Oberlausitz während der Jagiellonenherrschaft, Ostfildern 2006, s. 115–127/S. 115–127; Katja Margarethe Mieth – Marius Winzeler, Das Görlitzer Corvinus-Wappen von 1488, in: Neues Lausitzisches Magazin 11, 2008, s. 7–26 / S. 7–26.

33

Klara Kaczmarek-Löw, Wendel Roskopf. Architekt wczesnego renesansu. Mity i rzeczywistość, Wrocław 2010.

34

Kai Wenzel, „Wergstucke zu thuren vnd fenstern“. Görlitzer Terrakotta-Formsteine aus der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts, in: Görlitzer Magazin 20, 2007, s. 56–68 / S. 56–68.

35

Přehled poskytují / Eine Übersicht wird in folgender Publikation dargeboten: Kai Wenzel – Marius Winzeler, Kunst und Architektur in der Oberlausitz 1526 bis 1635, in: Joachim Bahlcke – Volker Dudeck (eds.), Welt –Macht –Geist. Das Haus Habsburg und die Oberlausitz, Görlitz – Zittau 2002, s. 129–152 / S. 129–152.

K Edelmannovu paláci zde s. 147 / Zum Edelman-Palais ebd. S. 147. Dále pak / Ferner: Jan Harasimowicz, Kunst- und Kulturtransfer in Ostmitteleuropa: Das Beispiel Oberlausitz, in: Joachim Bahlcke (ed.), Die Oberlausitz im frühneuzeitlichen Mitteleuropa. Beziehungen – Strukturen – Prozesse (Quellen und Abhandlungen zur sächsischen Geschichte 30), Leipzig – Stuttgart 2007, s. 365–386 / S. 365–386.

36

Kai Wenzel, Die Meister aus Görlitz und Zittau. Künstlerische Verbindungen zwischen Böhmen und der Oberlausitz im 16. und frühen 17. Jahrhundert, in: Lenka Bobková – Jana Konvičná (ed.), Korunní země v dějinách českého státu II. Společné a rozdílné. Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve 14.–16. století, Praha 2005, s. 375–405 / S. 375–405.

37

Petr Hlaváček, „Prope Sudetos Montes“. Hraniční oblasti Čech, Saska, Horní lužice a Dolního Slezska jako jeden kulturní region (1520–1620), in: Lenka Bobková – Jana Konvičná (ed.), Korunní země v dějinách českého státu II. Společné a rozdílné. Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve 14.–16. století, Praha 2005, s. 423–434, zvl. s. 426–428 / S. 423–434, bes. S. 426–428.

Městská muzea v Žitavě Dějiny a sbírky

Die Städtischen Museen Zittau Geschichte und Sammlungen Marius Winzeler

Historiografie a sběratelství mají v Horní Lužici velkou tradici.

Obojí souvisí především s relativně samostatnou politickou situací historického markrabství jakož i s kulturními nároky měst, která od doby založení spolku Šestiměstí v roce 1346 vykonávala plnou nadvládu nad touto zemí. Jejich status se podobal postavení svobodných říšských měst. Měšťanstvo přijalo rychle impulsy reformace, byla zakládána humanistická gymnázia, byly zřizovány knihovny, byla popisována vlastní minulost i současnost. Proto všechna nejdůležitější města Horní Lužice – Budyšín, Zhořelec, Libava a Žitava – dodnes vlastní významné historické knihovní fondy a muzejní sbírky, jaké jsou ve středoevropském kontextu jinak spíše typické pro univerzitní, hlavní nebo rezidenční města.1 V různorodosti a stěžejních dílech těchto sbírek se zrcadlí stejně tak jako v dějinách umění a architektury země střídavá příslušnost Horní Lužice k Čechám, Sasku a Prusku, v nich se také odrážejí vlivy ze všech směrů a různých center na východě i západě, jihu a severu.

V Žitavě se dnes nachází nejstarší muzeum Horní Lužice, jedno z vůbec prvních ve střední Evropě. Jeho počátky sahají do 16. století a jsou pevně spojeny s dějinami žitavské knihovny.2 Roku 1564 poslal císařův osobní lékař Paulus Fabritius (1529–1589), pocházející z hornolužického města Lubaně, z Vídně do Žitavy sloupkové sluneční hodiny – tzv. gnómon.3 Příjemcem hodin byl Nikolaus von Dornspach (1516–1580), jenž byl jako školský reformátor povolán do Žitavy a jenž byl zároveň jako starosta jednou z nejvlivnějších osobností v Žitavě 16. století. Dornspach přeměnil středověkou latinskou školu v humanistické gymnázium, které bylo nově otevřeno císařským privilegiem roku 1586. Sloupkové sluneční hodiny náležely k základu nové knihovny. Ta byla vytvářena od roku 1564 tak, že pojala staré knihovny františkánů a johanitů, ale získávala i dary a uskutečňovala nové, cílené nákupy. Již od počátku

Die Oberlausitz verfügt über eine große Tradition der Historiografie und des Sammelns. Beides hängt vor allem mit der relativ eigenständigen politischen Situation des historischen Markgraftums zusammen sowie mit dem kulturellen Anspruch der Städte, die seit der Gründung des Sechsstädtebundes 1346 die Vormachtstellung im Land besetzten. Ihr Status kam demjenigen Freier Reichsstädte nahe. Das städtische Bürgertum nahm die Impulse der Reformation schnell auf, humanistische Gymnasien wurden gegründet, Bibliotheken angelegt, die eigene Vergangenheit und Gegenwart beschrieben. Bis heute verfügen deshalb die wichtigsten Städte der Oberlausitz – Bautzen, Görlitz, Löbau und Zittau – über bedeutende historische Bibliotheksbestände und reiche Museumssammlungen, wie sie im mitteleuropäischen Kontext sonst eher für Universitäts-, Haupt- und Residenzstädte charakteristisch sind.1 In der Vielfalt und in den Hauptwerken dieser Sammlungen spiegelt sich ebenso wie in der Kunst- und Architekturgeschichte des Landes die wechselnde Zugehörigkeit der Oberlausitz zu Böhmen, Sachsen, Preußen. Es kommen darin Einflüsse aus allen Richtungen und unterschiedlichen Zentren in Ost und West, Süd und Nord zum Ausdruck.

In Zittau besteht heute das älteste Museum der Oberlausitz und eines der ersten Mitteleuropas überhaupt. Seine Wurzeln reichen ins 16. Jahrhundert zurück und sind eng mit der Zittauer Bibliotheksgeschichte verbunden.2 1564 schickte der kaiserliche Leibarzt Paulus Fabritius (1529–1589), der aus der Oberlausitzer Stadt Lauban / Lubań stammte, eine Säulchensonnenuhr – ein Gnomon – aus Wien nach Zittau.3 Adressat war Nikolaus von Dornspach (1516–1580), der als Schulreformer nach Zittau berufen worden war und als Bürgermeister eine der einflussreichsten Persönlichkeiten der Stadtgeschichte im 16. Jahrhundert war. Dornspach wandelte 38 / 39

25

Vstupní část do areálu Městských muzeí v Žitavě ve východním křídle bývalého františkánského kláštera / Eingangsbereich der Städtischen Museen Zittau im Ostflügel des ehemaligen Franziskankloster.

vlastnila žitavská knihovna nejen knihy, nýbrž také vědecké přístroje, obrazy a rarity všeho druhu. Jako knihovna městské rady sloužila sice městské vrchnosti, především však uspokojovala potřeby gymnázia a mohla být užívána jeho učiteli a žáky.

Jejím prvním útočištěm byla věž při městském opevnění, následně knihovna využívala prostory v bývalém městském dvoře celestýnů z kláštera na hoře Ojvíně a posléze byla umístěna v gymnáziu. V roce 1665 byl pro sbírku knih a rarit zřízen prostor zaklenutý valenou klenbou v bývalém františkánském klášteře. Skutečnost, že tento prostor patří ještě dodnes Městským muzeím v Žitavě, poukazuje, alespoň co se umístění týče, na dlouhou tradici v rámci dějin této instituce. Zprávy v účetních knihách nazačují, že místnost sloužila františkánům snad již v předreformační době jako knihovna a úschovna litutgických oděvů a potřeb. Zde byla již v 16. století také uchovávána obě žitavská postní plátna.4 Nyní byla prostora vybavena policemi a skříněmi zdobenými raně barokními prvky. Železné kruhy na klenbě sloužily jako úchyty pro dlouhé dřevěné tyče, na nichž byla namotána obě postní plátna, aby byla chráněna Městská muzea v Žitavě | Dějiny a sbírky

die mittelalterliche Lateinschule in ein humanistisches Gymnasium um, das schließlich 1586 mit kaiserlichem Privileg neu eröffnet wurde. Die Säulchensonnenuhr gehörte zum Grundstock der neuen Bibliothek, die unter Einbeziehung der alten Klosterbibliotheken der Franziskaner und Johanniter, Geschenken und zielgerichteten Neuerwerbungen seit 1564 aufgebaut wurde und von Anfang an nicht nur Bücher, sondern auch wissenschaftliche Geräte, Bilder, Raritäten aller Art umfasste. Als Ratsbibliothek diente sie einerseits der städtischen Obrigkeit, vor allem aber stand sie dem Gymnasium zur Verfügung und konnte von Lehrern und Schülern genutzt werden. Ihre ersten Domizile waren ein Turm an der Stadtmauer, dann Räume im ehemaligen Stadthof der Cölestinermönche vom Berg Oybin sowie im Gymnasium. 1665 wurde ein großes Tonnengewölbe im ehemaligen Franziskanerkloster für die Bücher- und Raritätensammlung eingerichtet – insofern dieser Raum heute noch zu den Städtischen Museen gehört, offenbart sich auch hinsichtlich der Unterbringung eine große Tradition innerhalb der Zittauer Museumsgeschichte. Wahrscheinlich hatte dieser feuersichere Saal schon vor der Reformation als Bibliothek und Paramentenkammer der Franziskaner gedient, wie Nachrichten in Rechnungsbüchern vermuten lassen, waren hier doch bereits im 16. Jahrhundert die beiden Zittauer Fastentücher aufbewahrt worden.4 Nun wurde er mit Regalen und Schränken versehen, die frühbarocke Zierelemente erhielten. Im Gewölbe dienten Eisenringe als Halterungen für die langen Holzstangen, auf denen die beiden Fastentücher aufgerollt wurden und so geschützt vor Ungeziefer und Feuchtigkeit blieben. Die beiden heutigen Höhepunkte der Zittauer Sammlungen gehören also zum ältesten Sammlungsbestand.

Bis ins 18. Jahrhundert amtierte der jeweilige Rektor des Gymnasiums auch als Bibliothekar. Eine besondere Rolle spielte in diesem Zusammenhang die 30jährige Wirkungszeit des großen Dramatikers, Poeten und Pädagogen Christian Weise (1642–1708), der nicht nur eine langjährige und enge Freundschaft mit Bohuslav Balbín in Prag pflegte, sondern auch mit vielen anderen Gelehrten in ganz Europa verbunden war. Entsprechend wuchsen damals die Sammlungen so stark an, dass der Bibliotheksraum von 1665 nicht mehr ausreichte. Der Zittauer Rat konnte schließlich überzeugt werden, in einem anderen Flügel des ehemaligen Franziskanerklosters einen zweiten großen Saal für die Schätze der Bibliothek einzurichten. So wurde das zweite Obergeschoss des so genannten Heffterbaus – der Name ist vom Bürgermeister Heinrich von Heffter abgeleitet, der den ursprünglich gotischen Trakt 1662–1665 erneuern ließ – zum repräsentativen Sammlungsraum ausgebaut. Das Erdgeschoss jenes Gebäudes diente seit 1690 als Böhmische Kirche, das erste Obergeschoss wurde 1710 als Theater eröffnet – der Bau stellte also eine frühe Form eines städtischen Kulturhauses dar. Die festliche Einweihung des barocken Schausaales fand im September 1709 statt.5 Christian Weise war damals bereits gestorben, die Idee für das

26

27

Martin Bernigeroth, Christian Weise, kolem 1710, mědiryt, Městská muzea v Žitavě.

Martin Bernigeroth, Christian Weise, um 1710, Kupferstich, Städtische Museen Zittau.

Barokní sál a kabinet kuriozit v Heffterově křídle Městských muzeí v Žitavě.

Barocksaal und Wunderkammer im Heffterbau der Städtischen Museen Zittau.

před obtížným hmyzem a vlhkostí. Obě vrcholná díla dnešních žitavských sbírek patří tudíž také k jejich nejstarším součástem.

Až do 18. století vykonával každý rektor gymnázia rovněž úřad knihovníka. Zvláštní úlohu sehrálo v této souvislosti zdejší třicetileté působení velkého dramatika, básníka a pedagoga Christiana Weiseho (1642–1708), který udržoval nejen dlouholeté a těsné přátelské vztahy s Bohuslavem Balbínem v Praze, ale byl také v kontaktu s mnoha dalšími učenci z celé Evropy.

Díky Ch. Weisemu se tehdy rozrůstaly sbírky knihovny takovou měrou, že její prostory z roku 1665 již nedostačovaly. Nakonec se podařilo přesvědčit radu města Žitavy, aby pro knihy a jiné poklady zřídila druhý velký sál v jiném křídle bývalého františkánského kláštera. Tak bylo druhé podlaží tzv. Heffterova traktu – jeho jméno je odvozeno od starosty Heinricha von Heffter, který nechal v letech 1662–1665 přestavět původní gotickou substanci tohoto traktu – přebudováno na reprezentativní sál pro uložení sbírek. Přízemí této budovy sloužilo od roku 1690 jako Český kostel, v prvním poschodí bylo v roce 1710 otevřeno divadlo – stavba tedy představuje jakousi ranou formu městského kulturního domu. Barokní „předváděcí sál“ byl slavnostně otevřen v září roku 1709.5 Původcem plánu ikonografického programu a konceptu sálu vyzdobeného místním malířem Nikolausem Prescherem a štukatérem Johannem Michaelem Hoppenhauptem snad mohl být právě zemřelý Christian Weise: zatímco velké střední pole nástropní malby sálu ukazuje Pandoru před shromážděním bohů – tehdy byla tato scéna pozitivně interpretována jako zpodobnění lidské duše –, jsou v rozích sálu vyobrazeny alegorie čtyř vědních disciplín: teologie, práva, Die Städtischen Museen Zittau | Geschichte und Sammlungen

ikonographische Programm und das Konzept des vom lokalen Maler Nikolaus Prescher und dem Stukkateur Johann Michael Hoppenhaupt ausgeschmückten Saales dürfte aber noch auf ihn zurückgegangen sein: Während das große mittlere Deckenbild des Saales Pandora vor der Götterversammlung zeigt – damals positiv interpretiert als Sinnbild der menschlichen Seele, die von Gott mit allen Gaben versehen wurde –, sind in den Ecken Allegorien der vier Wissenschaftsdisziplinen Theologie, Jurisprudenz, Medizin und Philosophie dargestellt. Ausgehend von einem großen Kabinettschrank in der Mittelachse des Raumes gegenüber dem Eingang waren in thematischer Korrespondenz zu den Deckenbildern die Raritäten aufgestellt. Für Bücher hingegen war der an drei Seiten mit großen Fenstern belichtete Saal weniger bestimmt – er diente bis ins 19. Jahrhundert vor allem als Schausaal für wissenschaftliche Geräte, Altertümer, Münzen, Bildnisse, Präparate – für Artificalia et Naturalia, wie sie in einer barocken Kunst- und Wunderkammer nicht fehlen durften. Im Unterschied zu fürstlichen oder privaten solchen Kollektionen stand in Zittau jedoch stets weniger ein repräsentativer Anspruch als der über den sinnlichen Eindruck vermittelte lehrhaft-didaktische Charakter im Vordergrund der Sammel- und Präsentationstätigkeit – um „die jugendt zu weiterem studiren zu reitzen“, wie es sich schon Paulus Fabritius bei seiner Schenkung 1564 gewünscht hatte.6 Bemerkenswert dabei ist insbesondere der Umstand, dass die Zittauer Wunderkammer ebenso wie die gesamte Bibliothek als kollektives Werk der Bürgerschaft entstanden ist, durch Gaben und Vermächtnisse vieler, die sich auf diesem Weg als Donatoren eine profane 40 / 41

významní představitelé soudobého umění mají v tomto regionu své kořeny, mezi nimi Gerhard Richter, Strawalde a Markus Lüpertzovi. Jako důležitá koupě díla starého umění musí být zmíněna madona vzniklá v blízkosti Ostritz v době kolem roku 1500, jedno z nanejvýš vzácných děl pozdně gotického umění z Horní Lužice, která byla v posledních letech nabízena na trhu s uměním. Neobvyklý objev představuje nástěnná malba odhalená v roce 2008 v prostorách někdejšího františkánského dormitáře zobrazující Pramen mládí. Malba překypující figurálními zobrazeními byla vytvořena v letech 1460–1480.14 Muzeum se ve své činnosti posledních let zaměřuje vedle zprostředkovávání postních pláten na další konzervaci a průzkumu sbírek, na jejich reorganizaci a zpřístupnění – v roce 2009 byl v barokním sále z roku 1709 nově otevřen kabinet kuriozit jako reinterpretace barokní sbírky,15 v roce 2011 byly vytvořeny expozice k dějinám města a sakrálnímu umění. V roce 2012 na ně naváže stálá výstava k dějinám každodennosti, folkloristice a uměleckému řemeslu. Důležitou roli hraje cílený vývoj Městských muzeí v Žitavě jako centrální umělecké a kulturní instituce pro celý euroregion Nisy. V této souvislosti jsou důležité především projekty překračující hranice a spolupráce s muzei, vysokými školami a spolky v Česku a Polsku, ale také výstavba Koordinačního a výstavního centra oblasti muzeí Brána Trojmezí v Hrádku nad Nisou realizovaná s partnerskou pomocí.

1

2

Tento příspěvek vychází z pojednání o dějinách žitavských sbírek v publikaci / Grundlage dieses Beitrags ist die Darstellung der Zittauer Sammlungsgeschichte in: Marius Winzeler (ed.), Weises Geschenk. 300 Jahre Bibliotheksaal und Wunderkammer in Zittau (Zittauer Geschichtsblätter 40), Zittau – Görlitz 2009. Pro informace o Budyšínu srov. / Zu Bautzen vgl. Martin Reuther, Geschichte des Bibliothekswesens in der Stadt Bautzen (Wissenschaftliche Veröffentlichungen des Stadtmuseums Bautzen.

Vorgeschichtliche Reihe 1), Bautzen 1955; Lars Weber (ed.), Zwischen den Zeiten. 1000 Jahre Bautzen, Katalog der Jubiläumsausstellungen I–II, Dresden 2002. Pro nejstarší dějiny zhořeleckých sbírek viz / Zu den Ursprüngen der Görlitzer Sammlungen vgl.

Robert Joachim, Geschichte der Milich’schen Bibliothek und ihre Sammlungen, Görlitz 1876; Martin Kugler (ed.), Johann Gottlieb Milich. Gelehrter und Sammler, Schlesisches Museum Görlitz, Görlitz – Zittau 2000.

Johann Gottfried Kneschke, Geschichte und Merkwürdigkeiten der Rathsbibliothek in Zittau, Zittau – Leipzig 1811; Jana Sperlich – Uwe Kahl, Kleine Geschichte der Zittauer Bibliothek, Spitzkunnersdorf 2004; Cornelius Stempel, Zittauer Bibliotheks- und Museumsgeschichte im Überblick: Periodisierung und Quellenlage, in: M. Winzeler (ed.) 2009 (pozn. 1), s. 75–81 / (wie Anm. 1), S. 75–81.

Philine Brandt, Sammeln und Schenken – Büchergeschenke und ihre Stifter in 200 Jahren Geschichte der Ratsbibliothek Zittau, in: M. Winzeler (ed.) 2009 (pozn. 1), s. 83–101 / (wie Anm. 1), S. 83–101; Margitta Radschinski, „Mit diesen Bänden … wollte die öffentliche Bibliothek vermehren und sich empfehlen …“ Wohltäter der Zittauer Ratsbibliothek, in: ibidem, s. 103–115 / ebd., S. 103–115.

8

Maximiliánský diptychon patří k vrcholům žitavských sbírek, jemu je dnes přiřčeno centrální místo v novém kabinetu kuriozit; k obrazu srov. / Das Maximilian-Diptychon gehört zu den Höhepunkten der Zittauer Sammlungen und nimmt heute wieder einen zentralen Platz in der neuen Wunderkammer ein; zum Bild vgl. Angelica Dülberg, heslo / Art. A 2. Diptychon Kaiser Maximilian I. als Lebender und Toter, in: Joachim Bahlcke – Volker Dudeck (eds.), Welt – Macht – Geist. Das Haus Habsburg und die Oberlausitz, Görlitz – Zittau 2002, s. 243–244 / S. 243–244.

9

Marius Winzeler (ed.), Lausitzer Madonnen zwischen Mystik und Reformation (Zittauer Geschichtsblätter 36), Zittau – Görlitz 2008, s. 34–40 / S. 34–40.

K žitavským misálům srov. spolu se starší literaturou stati: / Zu den Zittauer Missalien vgl. mit älterer Literatur die Aufsätze von: Pavel Brodský, Milada Studničková a Marie Theisen v publikaci: Uwe Kahl – Marius Winzeler (ed.), Für Krone, Salz und Kelch. Wege von Prag nach Zittau (Zittauer Geschichtsblätter 45), Zittau – Görlitz 2011, s. 86–115.

11

K novějším dějinám muzea srov. / Zur jüngeren Museumsgeschichte vgl. Volker Dudeck, Zur Geschichte der Städtischen Museen. 140 Jahre Stadtmuseum, in: Zittauer Geschichtsblätter 5, 1998, č. 1 / Heft 1, s. 3–12 / S. 3–12.

12

Srov. / Vgl. M. Winzeler (ed.) (pozn. 9), s. 24 / (wie Anm. 9), S. 24.

Ulrike Wels, Der „Redeactus“ des Rektors Gottfried Hoffmann zur Einweihung des Zittauer Bibliotheksaales, in: M. Winzeler (ed.) 2009 (pozn. 1), s. 19–27 / (wie Anm. 1), S. 19–27.

13

V. Dudeck 1998 (pozn. 11), s. 8 / (wie Anm. 11), S. 8.

14

Monografické zpracování nástěnné malby připravuje pro rok 2011 Anna Rapp Buri / Eine monografische Darstellung der Wandmalerei von Anna Rapp Buri erscheint 2011.

Odpovídající dopis ze dne 13. června 1564 se nachází v Knihovně Christiana Weiseho v Žitavě, Mscr. A 58c, Nr. 62a / Der entsprechende Brief vom 13. Juni 1564 befindet sich heute in der Christian-Weise-Bibliothek Zittau, Mscr. A 58c, Nr. 62a.

15

Marius Winzeler, Das Zittauische RARITHECIUM – von der Wunderkammer zur Museumsinstallation, in: Týž / Ders. 2009 (pozn. 1), s. 123–131 / (wie Anm. 1), S. 123–131.

Dieter Landrock, heslo / Art. B 51. Gnomon – Säulchensonnenuhr, in: Joachim Bahlcke – Volker Dudeck (eds.), Welt – Macht – Geist. Das Haus Habsburg und die Oberlausitz, Görlitz – Zittau 2002, s. 328–329 / S. 328–329.

4

Petr Hrachovec, Die Zittauer Fastentücher im Licht der Rechnungen der Zittauer Pfarrkirche und Frauenkirche (um 1470–1570), in: Volker Dudeck et al., Die Zittauer Fastentücher (Zittauer Geschichtsblätter 38), Zittau – Görlitz 2009, s. 24–26 / S. 24–26.

6

7

10

3

5

Der Schwerpunkt der jüngsten Museumsarbeit liegt neben der Vermittlung der Fastentücher in der weiteren Konservierung und Erforschung der Sammlungen, ihrer Neueinrichtung und Erschließung – 2009 wurde die Wunderkammer im Barocksaal von 1709 neu eröffnet als Neuinterpretation einer barocken Sammlung,15 2011 folgen Dauerausstellungen zur Stadtgeschichte und zur sakralen Kunst. 2012 folgt jene zu Alltagsgeschichte, Volkskunde und Kunsthandwerk. Eine wichtige Rolle spielt die zielgerichtete Weiterentwicklung der Städtischen Museen Zittau als einer zentralen Kunst- und Kultureinrichtung für die ganze Euroregion Neiße. In diesem Zusammenhang sind insbesondere die grenzüberschreitenden Projekte und Kooperationen mit Museen, Hochschulen und Vereinen in Tschechien und Polen von Bedeutung sowie der partnerschaftlich realisierte Aufbau des musealen Ausstellungs- und Koordinierungszentrums Brána Trojmezí in Hrádek nad Nisou.

Městská muzea v Žitavě | Dějiny a sbírky

Žitavská postní plátna – jedinečná v Německu, významná pro Evropu Die Zittauer Fastentücher – einzigartig in Deutschland, bedeutend für Europa Volker Dudeck

Žitava se stává od devadesátých let 20. století opakovaně zásluhou svých dvou jedinečných postních pláten předmětem debat. Jako zázrakem tyto vzácné textilie přečkaly běh dějin.1 Především velkolepé osudy Velkého žitavského postního plátna budí pozornost. Zvyk zahalovat v kostelech oltářní prostor v době mezi popeleční středou až po velikonoční týden velikým plátnem byl ve středověku velmi rozšířen. Textilie oddělovala věřící od spásonosných obřadů konaných před oltářem. Půst očí tak doplňoval půst tělesný. Původně bílá nebo fialová plátna byla později opatřena obsáhlým biblickým obrazovým programem. Sloužila stejně tak vnitřní meditaci jako i ilustrativní křesťanské věrouce. Po období reformace nebyla již používána ani v evangelických, ani v katolických kostelech, proto jsme mnoho těchto křehkých dokladů lidové zbožnosti pozbyli.2 Na celém světě se dochovalo jen osmnáct exemplářů scénových obrazových postních pláten (tzv. Feldertyp, plátno rozdělené do jednotlivých polí). Existuje jich třináct v Rakousku, dvě ve Švýcarsku, po jednom v Lichtenštejnsku, jižním Tyrolsku a v Německu – v Žitavě. Žitavské plátno patří k nejvýznamnějším monumentálním uměleckým dílům, která evropské malířství sklonku středověku vůbec vytvořilo.3

Velké žitavské postní plátno Když roku 1472 věnoval obchodník s obilím a kořením Jacob Gürtler žitavskému hlavnímu kostelu sv. Jana postní plátno, bylo město Žitava rozrůstajícím se obchodním centrem. Toto století však také Žitavu obdařilo obzvláště pohnutými časy.

Mučednická smrt reformátora Jana Husa během kostnického koncilu v roce 1415 vedla ke značnému pnutí na poli politickém i společenském, které se o několik let později završilo v husitských válkách. Jako vedlejší země české Koruny jimi byla

Zittau machte durch seine beiden einzigartigen Fastentücher seit den den 1990er Jahren immer wieder von sich reden. Wie durch ein Wunder waren die kostbaren Tücher durch die Zeit gekommen.1 Vor allem die spektakuläre Geschichte des Großen Zittauer Fastentuches ließ aufhorchen. Der Brauch, zwischen Aschermittwoch und der Karwoche in den Kirchen den Altarraum mit einem großen Tuch zu verhüllen, war im Mittelalter weit verbreitet. Es trennte die Gemeinde vom Heilsgeschehen am Altar. Das Fasten des Leibes wurde so durch das Fasten der Augen ergänzt. Ursprünglich weiß oder violett wurden diese Tücher später mit umfangreichen biblischen Bildprogrammen versehen. Sie dienten der inneren Einkehr ebenso wie einer illustrativen Christenlehre. Nach der Reformation nicht nur in den evangelischen, sondern auch in den katholischen Kirchen kaum noch benutzt, gingen viele dieser fragilen Zeugnisse volkstümlicher Frömmigkeit verloren.2 Von den bilderreichen Fastentüchern (sog. Feldertyp) haben sich weltweit nur 18 Beispiele erhalten: 13 in Österreich, zwei in der Schweiz, eines in Liechtenstein, eines in Südtirol und eines in Deutschland – in Zittau. Es gehört zu den bedeutendsten monumentalen Kunstwerken, die die Malerei des ausgehenden Mittelalters in Europa hervorgebracht hat.3

Das Große Zittauer Fastentuch Als der Getreide- und Gewürzhändler Jacob Gürtler im Jahre 1472 der Zittauer Hauptkirche St. Johannis ein Fastentuch stiftete, war Zittau eine aufstrebende Handelsstadt. Jenes Jahrhundert bescherte ihr eine besonders bewegte Zeit. Der Märtyrertod des Reformators Jan Hus während des Konzils zu Konstanz im Jahre 1415 hatte zu beträchtlichen politischen und sozialen Spannungen geführt, die sich wenige Jahre später 46 / 47

31

Velké žitavské postní plátno, 1472, Muzeum kostela svatého Kříže v Žitavě.

Großes Zittauer Fastentuch, 1472, Museum Kirche zum Heiligen Kreuz Zittau.

Žitavská postní plátna – jedinečná v Německu, významná pro Evropu

postižena i Horní Lužice a obzvláště její hraniční město Žitava.

Když pražský arcibiskup Konrád z Vechty přestoupil k husitům, jeho kanovníci jej nenásledovali. Roku 1421 uprchli z hlavního města Čech a našli azyl v žitavském františkánském klášteře.

Vedeni svým děkanem Janem z Kralovic se odsud z příkazu papeže ujali na šestnáct let řízení arcidiecéze. Žitava navíc zůstala až do roku 1476 sídlem křticího biskupa. V této době vzniklo plátno, které bez újmy přečkalo o pět desetiletí později nastoupivší reformaci. Zatímco jinde v Německu řádilo obrazoborectví a Martin Luther se činil, aby vykázal z kostela i postní plátna jakožto „papežské kejkle“, ukazovalo obrovské plátno v Žitavě až do roku 1672, že je doba postu. Později se však zdálo, že je jeho osud zpečetěn. Žitavský raný osvícenec Christian Weise věnoval plátnu báseň, která zní jako poslední rozloučení: „A tak je hladové plátno roztrháno, a čas, který vše žere, i tento len ve dví překousl, že jen děrami zeje a do výše k zavěšení beze zkázy není. Ano, není pochyb, že vše běží svému zániku v ústrety. Nemožno vytvořiti něco tak nezničitelného, aby nakonec nepodlehlo tomuto nutkání …“ (So ist das Hungertuch zerrissen, / und hat die Zeit, so alles frisst, / auch diese Leimt entzwei gebissen, / dass sie nun voller Löcher ist / und dass man sie so hoch hinan / nicht ohne Schaden hängen kann. / Ja freilich laufen alle Sachen / auf ihren eignen Untergang. / Man kann nichts so beständig machen, / es fühlt doch endlich diesen Zwang…).4 Poté upadla textilie uchovávaná v radní knihovně v zapomnění hluboké jako spánek Šípkové Růženky. Ostřelování Žitavy rakouskými vojsky dne 23. července 1757, které proměnilo dvě třetiny města v suť a popel, plátno naštěstí přečkalo bez úhony. Jeho takříkajíc znovunalezení roku 1840 bylo senzací: doba 168 let po rozlučkové básni Christiana Weiseho si vytvořila již zcela nový vztah ke stále vzácnějším němým svědkům středověku. Nebyl to nikdo méně významný než Jan Saský, prezident Saského královského spolku starožitností a pozdější král, kdo si vyžádal tuto obrazovou bibli jako zápůjčku pro spolkové muzeum nacházející se v paláci Velké zahrady v Drážďanech.

Po dobu celých třiceti čtyř let zde patřil k nejvýznamnějším pamětihodnostem. Pro dějiny umění následujících desetiletí platila žitavská textilie vůbec za nejtypičtější ukázku postních pláten, proto nemohla chybět ani v žádné relevantní encyklopedii.5 Bude úkolem dalšího bádání přesněji vypátrat, jak se v roce 1876 dospělo k závěru, aby bylo postní plátno navráceno zpět do Žitavy. Vzhledem ke skutečnosti, že zde sice již tehdy existující Historické muzeum nedisponovalo prostorem, kde by mohl být tak rozměrný objekt dlouhodobě vystaven, nemohlo zůstat toto rozhodnutí zcela bez výhrad. Nikdo tehdy nemohl tušit, že by postní plátno bez tohoto transferu pravděpodobně jinak podlehlo zkáze. Dne 13. února 1945 se staly totiž téměř všechny drážďanské muzejní budovy obětí apokalyptického nočního bombového náletu. Nejpozději v tomto okamžiku si začali také pracovníci žitavského muzea dělat starosti o své vzácné fondy, neboť se válečná fronta ocitla nebezpečně blízko.

Prozíravě přesunuli svůj nejcennější exponát do sklepení schopného odolat bombovému útoku – na nedaleký hrad Ojvín. Historie, která pak následovala, zaplnila evropské noviny: sovětští Die Zittauer Fastentücher – einzigartig in Deutschland, bedeutend für Europa

31

Kostel sv. Kříže v Žitavě, kolem 1380 –1410.

Kirche zum heiligen Kreuz Zittau, um 1380 –1410.

in den Hussitenkriegen entluden. Die Oberlausitz als Nebenland der Krone Böhmen und insbesondere die Grenzstadt Zittau waren davon betroffen. Als der Prager Erzbischof Konrad von Vechta zu den Hussiten übertrat, vollzogen seine Domherren diesen Schritt nicht mit. 1421 flohen sie aus der böhmischen Hauptstadt und fanden im Zittauer Franziskanerkloster Asyl.

Unter dem Vorsitz ihres Dekans Johannes von Kralowicz übernahmen sie im Auftrag des Papstes von hier aus für 16 Jahre die Leitung der Erzdiözese. Zudem blieb Zittau bis 1476 Sitz eines Weihbischofs. In dieser Zeit entstand das Tuch, das die fünf Jahrzehnte später einsetzende Reformation schadlos überstand. Während anderswo in Deutschland der Bildersturm tobte und Martin Luther auch die Hungertücher als „päpstisches Gaukelwerk“ aus den Kirchen verbannt wissen wollte, zeigte das riesige Leinen bis 1672 in Zittau die Fastenzeit an.

Dann aber schien sein Schicksal besiegelt zu sein. Der Zittauer Frühaufklärer Christian Weise widmete dem Tuch ein Gedicht, das nach endgültigem Abschied klingt: „So ist das Hungertuch 48 / 49

jsou vyobrazeny roh, palice, šavle a také Spasitelův kříž. Spodní část rámce symbolizuje Krista v předpeklí. Dílo vysoké 4,3 m a široké 3,4 m bylo roku 1573 vytvořeno neznámým umělcem technikou malby na plátno temperou. Jako obrazová předloha malíři sloužila kompozice lutyšského mistra Lamberta Lombarda (1505–1566).9 Nelze přehlédnout ovlivnění mědiryty podle děl takových velikánů renesance jako Albrecht Dürer, Hans Baldung Grien, Matthias Grünewald a Michelangelo Buonarroti.

O historii tohoto plátna víme jen málo. Po dobu devadesáti devíti let je užívala spolu s velkým plátnem obec žitavského hlavního kostela sv. Jana. Bylo vytvořeno, aby zakrylo vyřezávaný oltář zhotovený roku 1572 mistrem Jakobem Feltschem.

Poukaz na zadavatele, jak tomu je u Velkého postního plátna, chybí. Stejně jako velké plátno bylo i malé uchováváno v radní knihovně, poté přešlo do majetku městského muzea. Až do roku 1968 bylo vystaveno dlouhodobě, později bylo prezentováno z konzervátorských důvodů jen při zvláštních příležitostech. Paralelně s restaurováním velkého plátna bylo silně znečistěné malé plátno v letech 1994/1995 vyčištěno v dílnách pro restaurování textilu Nadace Abegg. V roce 1995 představila výstava Mistrovská díla textilního umění (Meisterwerke der Textilkunst) v Riggisbergu poprvé obě žitavská postní plátna evropské veřejnosti. Od roku 2005 je plátno vystaveno jako stálý exponát v Kulturněhistorickém muzeu ve františkánském klášteře – Kulturhistorisches Museum Franziskanerkloster.

Obě postní plátna tvoří od roku 2006 výchozí bod evropské kulturní cesty Via sacra, která propojuje šestnáct jedinečných míst sakrálního umění a duchovní tradice v Horní Lužici, severních Čechách a dolním Slezsku.10

1

Volker Dudeck, Das Wunder von Zittau. Die Rettung des großen Zittauer Fastentuches, in: Volker Dudeck et al., Die Zittauer Fastentücher (Zittauer Geschichtsblätter 38), Zittau – Görlitz 2009, s. 2–12 / S. 2–12.

2

Rainer Sörries, Die alpenländischen Fastentücher. Vergessene Zeugnisse volkstümlicher Frömmigkeit, Klagenfurt 1988; Týž / Ders., Der Stand der Fastentuchforschung 1998. Bisher Erreichtes und Aufgaben für die Zukunft. Gesamtkatalog, in: Dietmar Damzog (ed.), 526 Jahre Großes Zittauer Fastentuch… und wie weiter? Internationales wissenschaftliches Symposium Althörnitz 3.– 4. Mai 1997 (Mitteilungen des Zittauers Geschichts- und Museumsvereins 27), Zittau – Görlitz 2000, s. 36–69 / S. 36–69.

3

Velké žitavské plátno zatím nebylo v žádném případě dějinami umění zhodnoceno ve své úplnosti, srov. / Kunstgeschichtlich ist das große Zittauer Fastentuch noch keineswegs umfassend untersucht, vgl. Michael Wolfson, Das Zittauer Fastentuch von 1472, in: Volker Dudeck et al., Tüchleinmalereien in Zittau und Riggisberg (Riggisberger Berichte 4), Riggisberg 1996, s. 38–69 / S. 38–69.

4

Dochováno v/Überliefert in: Johann Benedict Carpzov, Analecta fastorum Zittaviensium, Zittau 1716, s. 65 / S. 65.

5

Nejdůležitější publikace s dokumentací tehdejšího stavu / Wichtigste Publikation mit Abbildungen des damaligen Zustandes: Cornelius Gurlitt, Beschreibende Darstellung der älteren Bau- und Kunstdenkmäler des Königreichs Sachsen, 30. Zittau (Stadt), Dresden 1906, s. 20–22 / S. 20–22.

Žitavská postní plátna – jedinečná v Německu, významná pro Evropu

Horn, Keule und Säbel sowie das Salvatorkreuz dargestellt. Der untere Teil des Rahmens symbolisiert die Höllenfahrt Christi.

Das 4, 3 m hohe und 3, 4 m breite Werk wurde 1573 von einem unbekannten Künstler in der Technik der Tüchleinmalerei mit Tempera auf Leinen gemalt. Als Bildvorlage diente ihm eine Komposition des Lütticher Meisters Lambert Lombard (1505–1566).9 Anregungen durch Kupferstiche nach Vorlagen so großer Künstler der Renaissance wie Albrecht Dürer, Hans Baldung Grien, Matthias Grünewald und Michelangelo Buonarroti sind nicht zu übersehen.

Von der Geschichte dieses Tuches wissen wir nur wenig. 99 Jahre lang verwendete es die Gemeinde in der Zittauer Hauptkirche St. Johannis gemeinsam mit dem großen. Es wurde gefertigt, um den 1572 von Meister Jakob Feltsch geschaffenen Schnitzaltar zu verhüllen. Einen Hinweis auf den Stifter, wie beim Großen Fastentuch, gibt es nicht. Wie das große Tuch wurde es in der Ratsbibliothek verwahrt und ging dann in den Bestand des Stadtmuseums ein. Bis 1968 wurde das Tuch dauerhaft, später aus konservatorischen Gründen nur noch zu besonderen Anlässen gezeigt. Parallel zur Restaurierung des großen wurde das stark verschmutzte kleine Fastentuch 1994–1995 in den Textilrestaurierungswerkstätten der AbeggStiftung gereinigt. 1995 zeigte die Riggisberger Sonderausstellung Meisterwerke der Textilkunst erstmals beide Zittauer Fastentücher der europäischen Öffentlichkeit. Seit 2005 ist es im Kulturhistorischen Museum Franziskanerkloster auf Dauer ausgestellt. Die beiden Fastentücher sind seit 2006 Ausgangspunkt der europäischen Kulturstraße Via sacra, die 16 einzigartige Stätten sakraler Kunst und geistiger Überlieferung in der Oberlausitz, Nordböhmen und Niederschlesien verbindet.10

6

Volker Dudeck et al., Tüchleinmalereien in Zittau und Riggisberg (Riggisberger Berichte 4), Riggisberg 1996, zde viz informace k restaurování a obzvláště příspěvky / darin zur Restaurierung insbesondere die Aufsätze von: Ulrich Schießl a / und Stefan Wülfert; Mechthild Flury-Lemberg, Zur Wiederbelebung der Zittauer Fastentücher in der Abegg-Stiftung, in: Volker Dudeck et al., (pozn. 1), s. 15–17 / (wie Anm. 1), S. 15–17.

7

Friedhelm Mennekes (ed.), Die Zittauer Bibel. Bilder und Texte zum Großen Zittauer Fastentuch von 1472, Stuttgart 1998.

8

Volker Dudeck – Marius Winzeler, Das Kleine Zittauer Fastentuch von 1573, in: Volker Dudeck et al., (pozn. 1), s. 18–23 / (wie Anm. 1), S. 18–23.

9

Isabelle Lecocq, Lambert Lombard et le voile de Carême de Zittau de 1573, Revue belge d’archéologie et d’histoire de l’art 68, 1999, s. 171–175 / S. 171–175.

10

Steffen Gärtner (ed.), Via sacra. Oberlausitz, Schlesien, Böhmen. Festschrift für Dr. habil. Volker Dudeck zum 60. Geburtstag (Mitteilungen des Zittauer Geschichts- und Museumsvereins 30), Zittau – Görlitz 2007.

Znamení kříže pro Žitavu Sbírka Wolfganga Sternlinga

Kreuzzeichen für Zittau Die Sammlung Wolfgang Sternling Bernd Wabersich – Marius Winzeler

Město Žitava, výjimečné svou dlouhou muzejní historií, mělo to nevídané štěstí, že mu Wolfgang Sternling, sběratel umění z Kolína nad Rýnem, věnoval svou jedinečnou sbírku zaměřenou na ikonografii kříže. Kolekce doposud čítá přes sedm set děl z období 15.–21. století, práce umělců zvučným jmen ale i anonymů – grafiky, kresby, obrazy, sochy, textilie, devocionálie, lidové umění a knihy původem nejen z Evropy, ale i z Afriky a Jižní Ameriky.

V pozadí tohoto daru se skrývá zážitek ze setkání s žitavskými postními plátny, která se sběratele hluboce vnitřně dotkla a motivovala jej k tomuto ojedinělému kroku. Po dobu postu mezi popeleční středou a velikonocemi roku 1996 zakrývalo Velké a Malé postní plátno ve farním kostele sv. Petra v Kolíně nad Rýnem (tehdejší Umělecké zastavení u sv. Petra – Kunststation St. Peter) tamní barokní oltářní obrazy Ukřižování sv. Petra od Petra Paula Rubense a Obrácení sv. Pavla od Cornelia Schuta. Obě čerstvě restaurovaná žitavská plátna tak po více než třech stech letech znovu poprvé plnila svůj původní účel. Událost iniciovanou a doprovázenou P. Friedhelmem Mennekesem SJ shlédlo v Kolíně nad Rýnem přes 25.000 návštěvníků a obě liturgické textilie oslnily široké publikum. K obecenstvu, které se ve zvláštní míře zaobíralo obsahy a sděleními obou pláten a jež pátralo po jejich historických i nadčasových výpovědích, patřil také Wolfgang Sternling. Tento sběratel nashromáždil za dlouhá léta obsáhlou kolekci k zobrazení a interpretaci kříže a Kristových pašijí od středověku až po současnost. Na základě fascinace oběma postními plátny v Kolíně nad Rýnem si vytvořil zvláštní vztah k Žitavě, který nakonec vyústil v jeho přesvědčení, že v ní našel pravé místo pro umístění své sbírky. S očima dokořán, připraven k diskusi a stále neúnavně na cestě hledání dialogu s vírou chtěl uchránit své obrazy na motivy kříže před rozptýlením mezi různé majitele. Předal je s plnou důvěrou strážcům žitavských postních pláten, kde mohou navazovat a vytvářet bohatou síť obsahových i uměleckých styků a paralel.1

Für die Stadt Zittau mit ihrer langen Museumsgeschichte ist es ein besonderer Glücksfall, dass ihr der Kölner Kunstsammler Wolfgang Sternling seine einzigartige Sammlung zur Ikonographie des Kreuzes zum Geschenk machte: Es sind inzwischen weit über 700 Werke des 15.–21. Jahrhunderts, Arbeiten von namhaften und anonymen Künstlern – Grafiken, Zeichnungen, Gemälde, Skulpturen, Textilien, Devotionalien, Volkskunst und Bücher, entstanden nicht nur in Europa, sondern auch in Afrika und Südamerika. Hinter dieser Schenkung steht das Erlebnis der Begegnung mit den Zittauer Fastentüchern, das den Sammler stark bewegte und zu diesem besonderen Schritt motivierte.

In der Fastenzeit zwischen Aschermittwoch und Ostern 1996 verhängten das Große und das Kleine Fastentuch in der Pfarrkirche St. Peter in Köln (damalige Kunststation St. Peter) die dortigen barocken Altarbilder der Kreuzigung Petri von Peter Paul Rubens und der Bekehrung Pauli von Cornelius Schut.

Die beiden frisch restaurierten Zittauer Tücher erfüllten damit seit über dreihundert Jahren zum ersten Mal wieder ihren ursprünglichen Zweck. Das von P. Friedhelm Mennekes SJ in Köln initiierte und begleitete Ereignis in Köln hat über 25.000 Besucher erreicht und den beiden liturgischen Textilien aus Zittau eine weite Ausstrahlung verschafft. Zu den Betrachtern, die sich in besonderem Maße mit den Inhalten und Botschaften der beiden Tücher auseinandersetzten und ihren historischen und überzeitlichen Aussagen nachspürten, gehörte Wolfgang Sternling. Er hatte in langen Jahren eine umfangreiche Kollektion von Darstellungen und Interpretationen des Kreuzes und der Passion Christi vom Mittelalter bis in die Gegenwart zusammengetragen. Über das Erlebnis der Fastentücher in Köln entwickelte er eine besondere Beziehung zu Zittau, die schließlich in seiner Überzeugung gipfelte, dort den richtigen Ort für seine Sammlung gefunden zu haben. Mit offenem Blick, 54 / 55

diskussionsbereit und unermüdlich auf der Suche nach der Auseinandersetzung mit dem Glauben, wollte er seine Kreuzbilder vor der Zerstreuung bewahren. Er übergab sie voller Vertrauen den Hütern der Zittauer Fastentücher, wo sie inhaltlich und künstlerisch ein breites Feld von Anknüpfungsmöglichkeiten entfalten können.1

Der Sammler und sein Werk

36

Anton Woensam, Ukřižování s Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou – ilustrace antifonáře, kolem 1530, dřevořez, Městská muzea v Žitavě.

Anton Woensam, Christus am Kreuz mit Maria und Johannes – aus einem Antiphonar, um 1530, Holzschnitt, Städtische Museen Zittau. (kat. č. / Kat. Nr. 49)

Sběratel a jeho dílo Křížová sbírka neboli Sbírka křížů, jak bychom mohli kolekci Wolfganga Sternlinga označit, představuje celoživotní dílo hluboce nábožensky a umělecky založeného, mnohostranně vzdělaného člověka, který si přeje zůstat v anonymitě – jméno Wolfgang Sternling je proto pseudonym. Zvolil si je, když vydával dvě meditativní knihy rozjímání: Vždy jen děkovat. V rozhovoru s Bohem (Immer nur danken. Im Gespräch mit Gott, 1948/2006) a Alfa a Omega. Slova podněcující k uvažování o Bohu a o světě (Alpha und Omega. Worte zur Anregung des Nachdenkens über Gott und die Welt, 2008). Obsahují poznámky, které jsou ve své šíři a vztahu k víře výrazem mystického ducha jejich autora.

Wolfgang Sternling se narodil v roce 1924, po základní školní docházce a gymnáziu se vyučil knihkupcem, za druhé světové Znamení kříže pro Žitavu | Sbírka Wolfganga Sternlinga

Die Kreuz-Sammlung von Wolfgang Sternling ist das Lebenswerk eines tief religiösen, kunstverständigen und vielseitig gebildeten, aber anonym bleiben wollenden Menschen – Wolfgang Sternling ist ein Pseudonym. Er wählte es, als er zwei meditative Betrachtungsbücher veröffentlichte: Immer nur danken. Im Gespräch mit Gott (1948/2006) und Alpha und Omega. Worte zur Anregung des Nachdenkens über Gott und die Welt (2008) lauten ihre Titel. Sie enthalten Aufzeichnungen, die in ihrer Weite und ihrem Glaubensbezug Ausdruck des mystischen Geistes ihres Autors sind.

Wolfgang Sternling ist 1924 geboren, erlernte nach Besuch von Volksschule und Gymnasium den Beruf des Buchhändlers, leistete Militärdienst im Zweiten Weltkrieg und befand sich dann in Gefangenschaft in Holland und Belgien. Danach stand er nahe vor der Berufung in ein Kloster, entschloss sich dann aber doch zu einem weltlichen Leben. Er übernahm eine der traditionsreichen alten Buch- und Kunsthandlungen im Rheinland, die sich bereits seit Längerem in Familienbesitz befand und die er nun nach der Zerstörung im Krieg vollkommen neu aufbaute. Aus seiner Leidenschaft für die Kunst bot Wolfgang Sternling vielen jungen und noch wenig bekannten oder umstrittenen Künstlern eine wichtige Plattform und realisierte in 40jähriger Tätigkeit über 260 Ausstellungen. Gleichzeitig widmete er sich aber auch der alten Kunst und erwarb sich große Kennerschaft und den Ruf eines Fachmannes, der dazu als Freund der Musik mit Virtuosität am Flügel und auf der Orgel konzertierte. Seine vielseitigen Interessen gehen über eigene Erfindungen und Beteiligungen an internationalen Wettbewerben bis hin zu Tagungen und Ausbildungsseminaren für moderne Musik, Philosophie, Mystik und Geomantie. Mit kritischem Blick verfolgt er zudem das bauliche Geschehen um ihn herum. Sehr streitbar ist er bei modernen Baufreveln an und in alten wie auch neuen Sakralbauten – als Mensch mit großem Harmonieempfinden, der jedoch keineswegs als Traditionalist missverstanden werden darf, bestürzen ihn seelenlose, „flott hinbetonierte Vaterunser-Garagen“ oder die Überfrachtung alter Sakralbauten mit modernster Technik. Dagegen setzt er eigene Entwürfe und Ausführungen, die stets vom goldenen Schnitt als einem geradezu göttlichen Maßsystem ausgehen.

In Zusammenhang und in enger Verknüpfung mit seinen beruflichen und außerberuflichen Tätigkeiten sammelte Wolfgang Sternling im Lauf vieler Jahrzehnte die unterschiedlichsten Kunstwerke, wobei Arbeiten auf Papier und besonderen Druckgrafiken seine besondere Aufmerksamkeit galt, wie es für einen

války sloužil jako voják, načež se dostal do zajetí v Holandsku a Belgii. Poté stál bezprostředně před rozhodnutím, zda vstoupit do kláštera. Přece jen si ale zvolil světský život. Převzal jeden z nestarších obchodních domů s knihami a uměním v Porýní.

Podnik s bohatou tradicí se již delší čas nacházel v majetku jeho rodiny, po zničení během války jej však musel Wolfgang Sternling vybudovat znovu úplně od základů. Pro svou zálibu v umění poskytl mnoha mladým a ještě málo známým nebo rozporuplně přijímaným umělcům důležitou platformu a během čtyřicetileté činnosti uspořádal přes 260 výstav. Současně se věnoval i starému umění, nabyl velkého znalectví a pověsti odborníka, který nadto ještě jako přítel hudby virtuózně koncertoval na klavíru a varhanách. Jeho mnohostranné zájmy sahají od vynálezů a účasti na mezinárodních soutěžích až ke konferencím a vzdělávacím seminářům o moderní hudbě, filozofii, mystice a geomantii. S kritickým pohledem také pozoroval stavební podniky ve své blízkosti. Je zapáleným bojovníkem s moderními prohřešky

Buchhändler auch wenig erstaunlich ist. Herzstück der Sammlungen ist der Bestand zum Thema des Kreuzes. Insgesamt ist eine thematisch-ikonographisch äußerst reiche Kollektion entstanden, der die intensive Beschäftigung mit dem Kreuz und ein geradezu mystisches Verständnis für Bilder und Zeichen zugrund liegen. Universales Interesse, Sinnlichkeit, Originalität und Offenheit verhalfen dem Sammler zu einem Werkkomplex, die sich nicht nur durch künstlerische Seltenheit und motivische Besonderheit, durch grafische Meisterblätter, Ikonen sowie Silberschmiedearbeiten auszeichnet, sondern vor allem durch ein geistiges Fundament und ein dichtes Bezugsnetz: Von jedem Werk spannt sich ein Bogen zu anderen der Sammlung; es ergeben sich unendlich viele Verknüpfungen, Querverweise, Assoziationen. Neben volkskünstlerischen Holzskulpturen aus Mitteleuropa, Kruzifixdarstellungen als Eingerichten, Harfenbildern, populären Bilderbogen befinden sich Darstellungen aus Mittel- und Südamerika, Äthiopien, Russland in

37

Marc Chagall, Kristus, červený volek a Madona, 1950, Litografie Charlese Soliera, Městská muzea v Žitavě.

Marc Chagall, Christus, roter Ochse und Madonna, 1950, Lithografie von Charles Solier, Städtische Museen Zittau. (kat. č. / Kat. Nr. 151)

Kreuzzeichen für Zittau | Die Sammlung Wolfgang Sternling

56 / 57

a nejhoršího ničení nově motivovala mnohé umělce, aby se zabývali biblickým tématy a symbolem kříže. Nový obraz člověka, který zdůrazňuje jeho důstojnost právě tam, kde se událo jeho největší ponížení, vedlo k intenzivnímu přezkoumání starých hodnost. Vznikaly obrazy plné krutosti a násilí, lidské troufalosti. Z toho však vyrostla rovněž touha po usmíření, po kráse a zvnitřnění. Ve sbírce Wolfganga Sternlinga se zjevuje obrazový svět 20. století na symbolu kříže ve všech jeho protichůdných a rozmanitých pojetích.

Kromě několika skulptur a plastik – mj. kolínského sochaře Toniho Zenze – se přitom jedná o skupiny děl, obrazů a grafik porýnských malířů Christiana Krucka a Johannese Schreitera.

Klasickou modernu reprezentuje široký průřez znamenitých tisků: naturalismus a secesi zastupuje Hans Thoma, impresionismus Max Slevogt, Lovis Corinth, Joseph Hegenbarth, expresionismus Ernst Barlach a Max Beckmann, Karl Schmidt-Rotluff, Otto Dix a Bernhard Pankok. Carlem Mensem je představena grafika romanticky laděné nové věcnosti, fauvismus září důležitými pracemi Bernarda Buffeta und Georgese Rouaulta. Nechybí ani ve výpovědi a stylu nezaměnitelné listy Marca Chagalla a Salvadora Dalího, surrealistické proudy reprezentují Alfred Kubin, Ernst Fuchs a Bernhard Mertens.

Obsahově a umělecky stejně tak neobvyklé soubory děl pocházejí od Oskara Kokoschky, Alfreda Hrdlicky, Herwiga Zense, Hermanna Naumanna a Antonia Saury. Před nedávnem byly zakoupeny lepty lipského umělce Michaela Triegela. Nadto daroval sbírce několik listů porýnský umělec Alfred Pohl, platící za současného mistra barevného dřevořezu. Díla hornolužického současného umění – dva velkolepé pašijové cykly od Horsta Webera, stejně tak jako dřevořezy Rolfa Werstlera – obohacují sbírku o regionální akcenty.

Poté, kdy roce 2006 vystavila Městská muzea v Žitavě první výběr z tohoto bohatého a vědecky ještě zdaleka ne zcela zpracovaného souboru, byl v roce 2009 k jubileu Deset let Muzea v kostele sv. Kříže v rámci vlastní výstavy představen širší výběr ze sbírky. Od roku 2011 je trvale začleněn měnící se soubor děl z kolekce Wolfganga Sternlinga do stálé expozice Znamení kříže a svatá nebesa. Sakrální umění od středověku po modernu (Kreuzzeichen und Heiligenhimmel. Sakrale Kunst vom Mittelalter bis zur Moderne) v gotických prostorách kláštera Městských muzeí v Žitavě. V souhře s oběma trvale prezentovanými postními plátny a spolu s reprezentativním výběrem malby, plastiky a zlatnických prací sakrálního původu ze sbírek muzea vycházejí na povrch nové umělecké a kulturně historické vztahy a objevují se nové obsahové dimenze. Tak zosobňuje Křížová sbírka jedinečnou šanci a zároveň výzvu: kříž je nekonečně mnohovrstevnatý a aktuální symbol, který jako téma sbírky otevírá nové perspektivy odkazující zpět do hluboké minulosti a mířící k daleké budoucnosti.

Znamení kříže pro Žitavu | Sbírka Wolfganga Sternlinga

vertritt die Grafik der romantisch geprägten Neuen Sachlichkeit; der Fauvismus glänzt mit wichtigen Arbeiten von Bernard Buffet und Georges Rouault; hinsichtlich Aussage und Stil unverwechselbare Blätter sind auch von Marc Chagall und Salvador Dalí vorhanden, surrealistische Strömungen vertreten Alfred Kubin und Ernst Fuchs sowie Bernhard Mertens. Inhaltlich und künstlerisch gleichermaßen ungewöhnliche Werkgruppen stammen von Oskar Kokoschka, Alfred Hrdlicka, Herwig Zens, Hermann Naumann und Antonio Saura. Jüngst dazu erworben wurden Radierungen des Leipziger Künstlers Michael Triegel.

Zudem schenkte der als zeitgenössischer Meister des Farbholzschnittes geltende rheinische Künstler Alfred Pohl mehrere Blätter in die Sammlung. Werke der Oberlausitzer Gegenwartskunst – zwei großartige Passionszyklen von Horst Weber sowie Holzschnitte von Rolf Werstler – setzen regionale Akzente.

Nachdem 2006 ein erster Ausschnitt aus diesem reichen und wissenschaftlich noch längst nicht umfassend bearbeiteten Bestand in den Städtischen Museen Zittau ausgestellt war, wurde 2009 zum Jubiläum Zehn Jahre Museum Kirche zum Heiligen Kreuz eine größere Auswahl in einer eigenen Ausstellung vorgestellt. Seit 2011 ist eine wechselnde Gruppe von Werken aus der Sammlung Wolfgang Sternling dauerhaft einbezogen in die permanente Präsentation Kreuzzeichen und Heiligenhimmel.

Sakrale Kunst vom Mittelalter bis zur Moderne in den gotischen Klosterräumen der Städtischen Museen Zittau. Im Wechselspiel mit den beiden ebenfalls ständig gezeigten Fastentüchern und einer repräsentativen Auswahl von Malerei, Plastik, Goldschmiedekunst sakraler Herkunft in den Sammlungen des Museums erschließen sich kunst- und kulturgeschichtliche Zusammenhänge, offenbaren sich neue inhaltliche Dimensionen. So stellt die Kreuz-Sammlung eine einzigartige Chance und zugleich eine große Herausforderung dar: Das Kreuz ist ein unendlich vielschichtiges und aktuelles Symbol, das als Thema einer Sammlung Perspektiven eröffnet, die tief zurück in die Vergangenheit und weit voraus in die Zukunft weisen.

1 Tato stať vychází z dosavadního zpracování Křížové sbírky Wolfganga Sternlinga Berndem Wabersichem. Jako podklad sloužily příspěvky od Ericha Hecka, Barbary Stempel, Bernda Wabersiche a Mariuse Winzelera v publikaci / Dieser Beitrag fußt auf der bisherigen Bearbeitung der Kreuzsammlung Wolfgangs Sternling durch Bernd Wabersich. Grundlage sind die Beiträge von Erich Heck, Barbara Stempel, Bernd Wabersich und Marius Winzeler in der Publikation: Marius Winzeler (ed.), Kreuzzeichen. Bilder aus sieben Jahrhunderten. Die Sammlung Wolfgang Sternling in Zittau (Zittauer Geschichtshefte 39), Zittau – Görlitz 2009 2 Doposud byly vědecky probádány a zpracovány pouze grafické listy 15. a raného 16. století, za což patří dík dr. Magdalene Magirius / Bisher konnten nur die grafischen Blätter des 15. und frühen 16. Jahrhunderts wissenschaftlich untersucht und bearbeitet werden; dafür ist Dr. Magdalene Magirius zu danken.

Obrazová příloha / Tafeln

60 / 61

Poděkování / Danksagung Poděkování za cennou podporu při přípravě této výstavy a konzervátorských i restaurátorských prací náleží: Unsere dank für wertvolle Unterstützung bei der Vorbereitung der Ausstellung sowie bei Konservierungsund Restaurierungmaßnahmen gild folgenden Personen und Institutionen: Wolfgang Sternling, Kolín nad Rýnem / Köln Saský zemský úřad pro muzejnictví / Sächsische Landesstelle für Museumswesen, Chemnitz, ředitelka / Direktorin Katja Margarethe Mieth, M. A. Žitavská historická a musejní společnost / Zittauer Geschichts- und Museumsverein e. V. Společnost žitavských postních pláten / Verein Zittauer Fastentücher e. V. Manželé Renate a Franz Knippenbergovi / Frau Renate und Herr Franz Knippenberg, Düsseldorf dr. Wolfgang Günther, Koblenz Maria Schnitter-Tittmann, Flachslanden Jürgen Matschie, Budyšin / Bautzen dr. Gunter Oettel, Zhořelec / Görlitz

39

Oplakávání Krista, Německo, nizozemská inspirace, kolem 1490–1500, kolorovaný dřevořez, Městská muzea v Žitavě Beweinigung des Christus, Deutsch, niederländisch beeinflusst, um 1490–1500, Holzschnitt, koloriert, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 20)

62 / 63

1

43

1

44

1

45

1

46

43 – 46

Mistr ulmského Terentia, Stětí sv. Jana Křtitele; Martyriusm svatých; Svatý Onufrius; Svatý Lambrecht – pravděpodobně ze spisu Jakuba de Voragine Životy svatých, Norimberk, Anton Koberger, 1488, kolorovaný dřevořez, Městská muzea v Žitavě.

Meister des Ulmer Terenz, Enthauptung Johannes des Täufers; Heiliger; Hl. Onuphrius; Hl. Lamprecht – wahrscheinlich aus Jacobus de Voragine Passionals- oder Heiligenleben, Nürnberg, Anton Koberger, 1488, Holzschnitt, koloriert, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 7–10)

47

Otto Dix, I.N.R.I., 1962, barevná litografie, Městská muzea v Žitavě Otto Dix, I.N.R.I., 1962, Farblithografie, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 166)

66 / 67

58

59

58

Hans Schäufelein, Nesení kříže – ilustrace tisku Zrcadlo lidského spasení, 1507, dřevořez, Městská muzea v Žitavě Hans Schäufelein, Kreuztragung Christi – Illustration aus dem Speculum passionis, 1507, Holzschnitt, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 24) 59

Karl Schmidt-Rottluff, Vám se Kristus nezjevuje, 1918, dřevořez, Městská muzea v Žitavě Karl Schmidt-Rottluff, Ist euch nicht Kristus erschienen, 1918, Holzschnitt, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 131)

74 / 75

95

95

Carlo Mense, Snímání z kříže – návrh na okenní vitráž, kolem 1945, kvaš, tuš, Městská muzea v Žitavě Carlo Mense, Kreuzabnahme – Entwurf für ein Glasfenster, um 1945, Gouache und Tusche, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 145) 96

Michael Triegel, Kladení do hrobu, 1996, mědiryt, akvatinta, Městská muzea v Žitavě Michael Triegel, Grablegung, 1996, Kupferstich, Aquatinta, Städtische Museen Zittau 96

(kat. č. / Kat. Nr. 171)

97

Max Beckmann, Snímání z kříže, 1918, suchá jehla, Městská muzea v Žitavě Max Beckmann, Kreuzabnahme, 1918, Kaldnadelradierung, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 129)

98 / 99

118

119

118

Anton Rausch, Madona v krajině s bouří, kolem 1910, suchá jehla, lept, Městská muzea v Žitavě Anton Rausch, Madonna in Gewitterlandschaft, um 1910, Kaldnadelradierung, Radierung, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 122) 119

Emil Scheibe, Vánoce, kolem 1955, litografie, Městská muzea v Žitavě Emil Scheibe, Weihnachten, um 1955, Lithografie, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 155)

114 / 115

125

Mandylion, Rusko, konec 18. století, olej na dřevě, Městská muzea v Žitavě Das Heilige Mandylion, Russland, Ende 18. Jahrhundert, Öl auf Holz, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 103)

127

126

Egino G. Weinert, Víko schránky na hostie s Ukřižováním, kolem 1960, přihrádkový email na mosazi, průměr 64 mm, Městská muzea v Žitavě Egino G. Weinert, Deckel einer Hostiendose mit Kreuzigung, um 1960, Zellenschmelz (Email cloisonné) auf Messing, Durchmesser 64 mm, Städtische Museen Zittau (kat. č. / Kat. Nr. 165) 127

Georges Rouault, Ukřižování, 1928, barevná akvatinta, Městská muzea v Žitavě Georges Rouault, Kreuzigung, 1928, Farbaquatinta, Städtische Museen Zittau 126

(kat. č. / Kat. Nr. 143)

120 / 121