Theodor Kohn (1893–1904) | Neklidný osud talentovaného muže by Muzeum umění Olomouc

Arcibiskup Theodor Kohn (1893–1904)

Arcibiskup Theodor Kohn

(1893–1904)

Neklidný osud talentovaného muže

Martina Miláčková (ed.)

Arcibiskup Theodor Kohn (1893–1904) Neklidný osud talentovaného muže

Muzeum umění Olomouc Arcidiecézní muzeum Kroměříž

Záštitu nad výstavou převzal Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, metropolita moravský.

Martina Miláčková (ed.)

Arcibiskup Theodor Kohn (1893–1904)

Neklidný osud talentovaného muže

Olomouc 2012

Arcibiskup Theodor Kohn (1893–1904) Neklidný osud talentovaného muže

Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž Kroměříž, Sněmovní náměstí 1 Zámecká galerie, 31. května – 30. září 2012 Výstava Kurátorka: Martina Miláčková Koncepce: Martina Miláčková, Ondřej Zatloukal Grafické řešení: Bohdan Bloudek Restaurátorské a konzervátorské práce: Marie Dočekalová, Jakub Vondráček, Ondřej Žák Překlad: Jaroslav Peprník Exponáty zapůjčili: Arcibiskupství olomoucké, Římskokatolická farnost Březnice u Zlína, Římskokatolická farnost sv. Mořice Kroměříž, Římskokatolická farnost sv. Václava Olomouc, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Zemský archiv v Opavě – pobočka Olomouc Katalog Editor: Martina Miláčková Texty: Stanislav Červenka (SČ), Ladislav Daniel (LD), Kateřina Dolejší, Jana Hrbáčová (JH), Simona Jemelková, Jitka Kocůrková (JK), Jana Kunešová (JKu), Pavel Marek, Lenka Melichová (LM), Cyril Měsíc (CM), Martina Miláčková (MM), Miroslav Myšák (MMy), Marta Perůtková, Martina Potůčková (MP), Milan Togner (MT), Helena Zápalková (HZ), Jana Zapletalová (JZ), Ondřej Zatloukal Technický redaktor: Michal Soukup Překlad: Jaroslav Peprník Fotografie: Arcidiecézní muzeum Kroměříž – fotoarchiv (obr. 50, 51), Kateřina Dolejší – fotoarchiv (obr. 42), Miroslav Kusák – fotoarchiv (obr. 7), Martina Miláčková (obr. 8, 9, 11, 14–16, 19, č. kat. 41), Vít Němec – fotoarchiv (obr. 6), Markéta Ondrušková (frontispis, obr. 4, 5, 29, 32–35, 39, 41, 43, 44, č. kat. 5, 10, 25–27, 30–33, 38, 40, 42–44, 47, 53, 54–62, 64–75, s. 169, 174), Ivo Přeček (č. kat. 2, 8, 21), Zdeněk Sodoma (obálka, obr. 1–3, 10, 12, 13, 17, 18, 20–26, 28, 30, 31, 36–38, 40, 45–49, 52–57, č. kat. 1, 3, 4, 6, 7, 9, 11–20, 22–24, 28, 29, 34–37, 39, 45, 46, 48–52, 63, s. 116, 147, 158, 168–173, 175, 183), Petr Zatloukal (obr. 27) Obálka a grafická úprava: Bohdan Bloudek Předtisková příprava: STUDIO 6.15 s.r.o., Zlín Tisk: GRASPO CZ, a.s., Zlín Náklad: 350 Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2012 ISBN 978-80-87149-57-7 © Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž

Kolektivní monograﬁe vznikla s podporou a v rámci výzkumného záměru Univerzity Palackého v Olomouci MSM6198959225: Morava a svět: Umění v otevřeném multikulturním prostoru

Foto na obálce: Sigmund S. Wasservogel, Arcibiskup Theodor Kohn, 1893, fotograﬁe Frontispis: Arcibiskupský znak Theodora Kohna, 90. léta 19. století, textil

Obsah

Úvodem Pavel Marek – Ondřej Zatloukal

Život Theodora Kohna Martina Miláčková

Správa olomoucké arcidiecéze Marta Perůtková

Hospodářské reformy Ondřej Zatloukal

Kohn versus Dostál Pavel Marek

Umělecký mecenát Martina Miláčková

Kroměřížská zámecká rezidence Martina Miláčková

Olomoucká rezidence Simona Jemelková

Arcibiskupské rezidence Hukvaldy, Frýdlant nad Ostravicí a Skalička Kateřina Dolejší

Restaurování obrazové sbírky a nové akvizice Milan Togner † – Jana Zapletalová

Numismatická sbírka Martina Miláčková

Přestavba Rotundy v Květné zahradě na diecézní muzeum Ondřej Zatloukal

Hudba v olomoucké katedrále koncem 19. století Jitka Kocůrková

Katalog Malířství Sochařství Rukopisy a knižní tisky Nábytek Porcelán Textil Zlatnické a klenotnické práce

79 80 106 117 132 141 146 152

Medailony umělců a ﬁrem

167

Příloha Soupis 1902, přepis: Martina Miláčková Dva dopisy, které zaslal hrabě Pettenegg arcibiskupu Kohnovi, přepis a překlad: Marta Perůtková

177 178 182

Bibliograﬁe

187

Summary

194

Arcibiskup Theodor Kohn (1893–1904) Neklidný osud talentovaného muže

ŽIVOT THEODORA KOHNA Martina Miláčková

„Při veškeré však usilovné snaze jeviti se knížetem na vše strany, arcib. Kohn podržel si všechny vzácné vlastnosti muže, jenž se pouze železnou pílí, vytrvalostí, houževnatostí a téměř vojenskou disciplinovaností i svědomitostí probojoval z venkovské chaloupky a skrovných prostředků až ke knížecímu diadému. Miloval pořádek, čistotu, řádnou a svědomitou, solidní práci.“1 „Proto také jeho životní kariéra (měřeno světskýma očima) připomíná kometu: rychlostí vzestupu, vrcholem symbolizovaným nejen funkcí vysokého církevního hodnostáře, ale i košatým, byť rozporným dílem, s rychlým pádem, který připomíná osudy většiny reformátorů usilujících změnit stereotypy a život lidí přizpůsobit obrazu svému.“2 Theodor Kohn představuje výraznou osobnost přelomu 19. a 20. století. Již za svého života byl současníky buď velmi oslavován a obdivován,3 jiní byli naopak ostře proti němu zaujati.4 Pro poznání životních osudů Theodora Kohna nám jako hlavní zdroj informací slouží jeho vlastní paměti, psané německy a vydané v roce 1921, dále novinové články z Tribuny z roku 1923, vycházející od října do prosince pod názvem Z pamětí olomouckého arcibiskupa dra Theodora Kohna. František Pala zveřejnil o šest let později v Lidových novinách od dubna do října část Kohnových pamětí, přeložených do češtiny. Ve svých pracích se mu často věnoval rovněž Bohumil Zlámal.5 Marta Kadlčíková v roce 1980 ve své disertační práci nastínila dobovou situaci a všechny události předcházející Kohnově pádu. V rámci edice Kdo byl kdo na Kroměřížsku vydal v roce 1994 monograﬁckou studii o Theodoru Kohnovi Pavel Marek. Snažil se postihnout jeho osobnost a hned v úvodu zcela výstižně napsal, že „hlubší sondy nás přivedly k poznání,

1 2 3 4 5 6 7

8 9 10 11 12 13 14

Breitenbacher 1925, s. 112. Marek 1992, s. 6. Březnický 1892. – Halouzka 1902. – Botek – Kleiber 1903. Především články Karla Dostála-Lutinova v Novém životě a v dobovém tisku ve vztahu k Rectově aféře. – Lánský 1903. Zlámal 1972. – Idem 1975. – Idem 1976. – Idem 1977. – Idem 1979. – Idem 1993. Marek 1994, s. 7. Jonová 2007a. – Eadem 2007b. – Eadem 2008. – Eadem 2009a. – Eadem 2009b. – Eadem 2010a. – Eadem 2010b. – Eadem 2010c. – Eadem 2011. MZA, Matrika narozených farnosti Březnice 1779–1881, sign. 4040, s. 232. Ibidem, s. 143. Ibidem, s. 134. MZA, Matrika oddaných farnosti Březnice 1779–1893, sign. 4048, s. 47. Ibidem, s. 84. MZA, Matrika narozených farnosti Březnice 1779–1881, sign. 4040, s. 107. Z Kohnova testamentu se dovídáme bližší informace o jeho sourozencích. Sestra Rozálie Vavrušová měla čtyři děti: Theodora, Josefa, Marii a Rudolfa; sestra Františka Menšíková žila na Salaši a měla pět dětí: Aloisii, Josefa, Theodora, Františka a Františku; bratru Františku Kohnovi se narodily čtyři děti – Josef, Julie Fajkusová, Františka Čmeláková a Aloisie; sestra Veronika Palová se provdala do Bohuslavic a porodila čtyři děti – Theodora, Marii Gajduškovou, Josefa a Františku. Závěť arcibiskupa Dra Kohna, Pozorovatel XIII, 1916, č. 1, 7. 1., s. 2.

že osobnost, jež se stala předmětem naší analýzy, je opravdu rozporná a složitá a historik jen stěží může dojít k jednoznačnému závěru. Toto poznání však není nijak překvapivé a zarážející: plně koresponduje s realitou pozemského života, která není jen černá nebo bílá.“6 Recentně si Theodora Kohna za předmět svého studia zvolila Jitka Jonová.7

Mládí a studia Theodor Kohn se narodil 22. března 18458 v Březnici u Zlína. Jak samotné příjmení napovídá, rodina z otcovy strany měla židovský původ, ale již Theodorův dědeček Jakob Kohn konvertoval ke katolictví a byl 15. května 18269 pokřtěn jménem Jan Nepomuk, proto někdy užíval jméno Jan. Theodorův otec Josef se narodil 29. října 1824.10 Ve věku dvou let mu zemřela matka a jeho otec Jakob se znovu oženil dne 6. června 1826 s Rozálií Braunovou.11 Desátého září 1844 pojal Josef Kohn za manželku Veroniku Hanačíkovou,12 narozenou 8. května 1818.13 Křtili spolu pět dětí – dva syny a tři dcery. Theodor byl nejstarším dítětem svých chudých rodičů, kteří ho ještě v den narození nechali na Zelený čtvrtek v březnickém kostele sv. Bartoloměje pokřtít. Vedle něj měli syna Františka a dcery Veroniku, Rozálii a Marii.14 Celá Kohnova rodina byla hluboce věřící a vytvářela tak svým dětem příkladné a zbožné prostředí.

1. Březnice, rodný dům Theodora Kohna

2. Veronika Kohnová, matka Theodora Kohna

3. Josef Kohn, otec Theodora Kohna

Theodor projevil velmi záhy nadání a především nesmírnou píli, proto učitel obecné školy v Březnici Matuška a farář Chrastina přesvědčili rodiče, aby dali syna dále studovat. V roce 1857 tedy nastoupil jako dvanáctiletý do třetí třídy německé hlavní školy v Uherském Hradišti. Ačkoliv neuměl německy, brzy vše dohnal a zařadil se mezi nejlepší žáky. Dosáhl toho díky mimořádné snaživosti, svědomitosti a vytrvalosti, tedy vlastnostem, které jej celý život provázely. „Stupňoval jsem svou horlivost a dobyl si tak zvláštní přízně třídního učitele Steinwendra, ušlechtilého ředitele školy. Když jsem se s ním po absolvování loučil, pravil: »Zůstaneš-li, hochu, takový, jakýs byl dosud, nemine tě štěstí.« Tato učitelova slova znějí mi dosud v uších a dnes chápu, že dobře míněná a v pravý čas vyjádřená slova vychovatelova rozhodují částečně v osudech člověka.“15 Pan učitel Steinwendr učil Theodora zdarma základy latinské mluvnice, což ho nasměrovalo dále. Ve studiu nepokračoval na tamní reálce, ale na gymnáziu. Na dvě léta strávená v Uherském Hradišti vzpomínal Kohn jako na nejkrásnější ve svém životě. Doučováním svých vrstevníků si přivydělával, aby alespoň trochu ulevil svým chudým rodičům, kteří mu přinášeli snídaně a večeře ve čtrnáctidenních lhůtách. Půl dne tak strávili na cestách, protože Uherské Hradiště bylo vzdáleno od Březnice šest hodin cesty pěšky.16 V roce 1859 začal Theodor studovat na nižším piaristickém gymnáziu ve Strážnici, protože se do Olomouce a Kroměříže pro omezený počet míst nedostal. I zde se stal primusem třídy díky své píli a ﬁnančně

ulehčil svým rodičům pravidelným doučováním spolužáků. Smysl pro povinnost mu zabraňoval účastnit se s ostatními chlapci her a pochůzek. Jak sám později podotkl, „tato exklusivní vlastnost, která se již zde tak zřetelně projevila, jest mi vrozena: nejprve se vypořádej s povinností a pak se oddej zábavě.“17 Theodor si byl dobře vědom skutečnosti, že výsledky se dostaví tehdy, když člověk přistupuje ke svým úkolům s pílí a svědomitostí, které jsou důležitější než samotný talent. „Vím dobře, že mé duševní vlohy nejsou nadprůměrné; mé nadání bylo obyčejné, ale má snaživost a svědomitost byla mimořádná, má vytrvalost nevšední. Pohánělo je skryté tušení, že tyto vlastnosti – budu-li žít bez úhony – dojdou také náležitého uznání a ocenění. Opravdu, tyto předpoklady a závěry mne po celý dlouhý můj život nezklamaly!“18 Roku 1863 Theodor přešel na vyšší piaristické gymnázium do Kroměříže. Velmi rád vzpomínal na profesora Mathiu, který učil mimo jiné řečtinu a logiku. Kohn se zajímal o všechny předměty, nadchli jej zejména latinští klasikové jako Titus Livius či Sallustius a logika, kde mohl uplatnit přirozený důvtip a zdravý rozum. „Slovem, studie zabraly mne od počátku celého, takže jsem žil úplně osaměle jen své práci. Ale nikterak jsem touto odloučeností netrpěl, poněvadž jsem přírodou uzpůsoben žít bez přátelství a samotářsky. Tento solipsismus tvoří důležitou složku mé povahy a oloupil mne snad o možnosti životního štěstí.“19 Psychologie v Theodorovi vzbudila v oktávě touhu řešit náboženské otázky, ale právě tehdy ho přepadla náboženská skepse. Z latinské četby jej

16 Život Theodora Kohna

v témže ročníku nejvíce zaujal Tacitus, jenž zůstal Kohnovým ideálem: „co nejméně slovy říci mnoho; non multa, sed multum.“20 Díky výbornému prospěchu byl osvobozen od vojenské povinnosti. „Kdybych byl býval odveden, byl bych se vzdal povolání kněžského a stal se vojenským lékařem. Výborní žáci bývali přijímáni do vídeňského Joseﬁna.“21 Po maturitě profesor Mathia Theodorovi nabídl, že jej doporučí svým přátelům ve Vídni, pokud se rozhodne pro studium práv, ke kterému tíhnul. Kohn však odcházel na prázdniny k rodičům „s bolestnou předtuchou, že mi nastávají těžké dni, protože jsem k teologickému studiu neměl náklonnosti. Má nechuť ke kněžství byla podnícena dílem mučivou skepsí, datující se od sedmé a osmé třídy, dílem trpkou zkušeností: vždyť jsem pozoroval vlastníma očima, že kněží přejatých povinností neplnili. Tenkrát jsem arci přehlížel, že kněz sám o sobě jest stejně křehký člověk jako každý jiný. Nicméně nemohl jsem usmířiti svůj idealismus, jenž diktoval konati povinnost do všech důsledků a stůj co stůj, s kompromisem. Mé konﬂikty a disonance pozdějšího života byly částečně podmíněny lpěním na této zásadě životní.“22 Theodor Kohn si nestihl včas podat přihlášku k teologickému studiu, proto těsně před začátkem semestru prosil o přijetí arcibiskupa Bedřicha z Fürstenbergu (1853–1892), který tehdy konal vizitaci ve Velkém Ořechově.23 Arcibiskup mu vyšel vstříc, proto koncem září 1867 Theodor vstoupil do kněžského semináře v Olomouci, ani ne tak z vnitřního přesvědčení24 jako z piety k rodičům a smyslu pro vděčnost.

Počátky teologických studií byly pro Kohna velice těžké. Dlouho „hynul neklidnou prázdnotou.“ Doufal, že najde pravdu, ale nic ho neuspokojovalo, proto začal hojně číst apologetickou literaturu. Představených semináře a profesorů teologie si vážil, ale měl řadu výhrad k jejich počínání. Jejich znalosti byly pouze teologické, kdežto Theodor dával vždy přednost univerzálnímu vědění. Od přednášek svých profesorů čekal víc, než jen pouhý suchý výklad podle učebnice. Jedinou výjimku představovalo církevní právo, které Theodora uchvátilo, protože teorii doprovázela řada praktických příkladů. Bohoslovcům sloužily dvě knihovny. Ústavní, v níž se nacházela především díla teologická, a další obsahovala díla krásné literatury české. Kohn se stal knihovníkem české bibliotéky a za dobu seminárního života ji přečetl celou. Sám měl ovšem jiné představy o tom, jakými díly by měla knihovna disponovat. „Nerozpakuji se však říci, že by podle mého soudu prospěla kněžské výchově mnohem více jediná knihovna, obsahující však hodnotnou literaturu vědeckou i básnickou ve všech jazycích kulturních. Tímto názorem vystavuji se snad výtce, že dosti nemiluji svou mateřštinu a že si jí příliš nevážím. To je omyl. Pro svou národnost, k níž velmi lnu, trpěl jsem ve svém životě mnoho; ale přes to jsem přesvědčen, že by lidstvo každým směrem dospělo podstatně dále, kdyby nebylo retardujících hranic národnostních.“25 Pátého července 1871 byl Theodor vysvěcen tehdejším arcibiskupem Fürstenbergem na kněze.

Počátky kněžského působení a postupná církevní kariéra 15

16 17 18 19 20 21 22 23

26 27

Arcibiskup D r. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Na školách v Uherském Hradišti a Strážnici, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 238, 11. 5., s. 2. Ibidem, s. 1. Ibidem, s. 3. Ibidem. Arcibiskup D r. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Na školách v Kroměříži, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 251, 18. 5., s. 2. Ibidem. Ibidem. Ibidem. Na faře ve Velkém Ořechově je v jedné z místností umístěna pamětní deska jako připomínka této události. „V TÉTO SVĚTNICI JEHO EMINENCE N. P. KARDINÁL BEDŘICH FÜRSTENBERG – BLAHÉ PAMĚTI – RÁČIL DNE 3. ZÁŘÍ 1867 PŘIJATI ZA BOHOSLOVCE DO KNĚŽSKÉHO SEMINÁŘE NEJDŮSTOJNĚJŠÍHO PANA KNÍŽETE-ARCIBISKUPA DRA THEODORA KOHNA. BŮH ŽEHNEJ A ZACHOVEJ JEHO KNÍŽE-ARCIBISKUPSKOU MILOSŤ!“ Foto desky in: Jonová 2007b, příloha č. 4. „Den co den vyhledával jsem ráno před školou (během studií ve Strážnici, pozn. aut.) v nepatrné uličce poblíž ústavu výklenek s obrazem Bohorodičky, abych tam několik vteřin prodlel. Avšak poznamenávám, že jsem svého křesťanského smýšlení – jako cokoli jiného kromě povinností – nikdy nepřeháněl.“ Arcibiskup D r. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Na školách v Uherském Hradišti a Strážnici, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 238, 11. 5., s. 3. Arcibiskup D r. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Bohoslovecká studia v Olomouci, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 263, 25. 5., s. 1. Dr. Theodor Kohn, kníže-arcibiskup Olomoucký, Duchovní pastýř 13, 1893, s. 50. Vzorně připravená kázání z doby, než se stal arcibiskupem, jsou uložena v ZAO-O, fond AO, inv. č. 3526, sign. KH 44, kart. 1538.

Mladý novokněz byl dekretem z 12. července 1871 ustanoven kooperátorem na Vsetíně. Nejednalo se o lehký úkol, neboť vsetínská farnost se skládala z věřících smíšeného vyznání, většinu tamního obyvatelstva tvořili evangelíci. „Prvním působištěm novosvěcencovým byl Vsetín, místo v každém ohledu velmi obtížné, kdež byl tehdy farářem P. Antonín Přemyslovský, nyní děkan ve Val. Kloboucích. Na Vsetíně žijí katolíci a protestanti vyznání helvetského a augšpurského, tedy tři různá náboženská vyznání pohromadě, a ten lid valašský tam tak chudobný! Čeho tam bývá zakoušeti katolickému knězi, toho nelze ani vypsati. A přec stal se tu mladý kooperator Theodor Kohn u dětí tak oblíbeným za svého dvouletého pobytu, že nechtěly se od něho ani odloučiti plačící dítky, když odjížděl do Příbora.“26 Zpočátku zel kostel prázdnotou, ale postupně se začal plnit. Obzvlášť pečlivě si Kohn připravoval kázání, neboť dobře věděl, že nekatoličtí kněží kladou velký důraz na kazatelskou činnost.27 Často také psával články do novin (spíše polemického rázu), chodil do čtenářského spolku Snaha a stal se členem divadelnického ochotnického spolku. Za poměrně krátkou dobu Theodor složil s úspěchem tři rigorózní zkoušky. Dvacátého osmého května 1872 vykonal rigorózum z morální a pastorální teologie, 26. května 1873 z dogmatické a fundamentální teologie a 15. dubna 1874 z církevního práva a církevních dějin. Rovněž složil katechetskou zkoušku pro střední školy, protože celý svůj život

4. Franz Schrotzberg, Arcibiskup Bedřich z Fürstenbergu, 1859, olej, plátno, Arcibiskupský zámek v Kroměříži, Poradní síň

18 Život Theodora Kohna

toužil věnovat se výchově mládeže. Když získal v dubnu 1874 katechetské místo při nižším gymnáziu v Příboře, splnil se mu sen, který však neměl dlouhého trvání. V polovině července 1874 arcibiskup Fürstenberg povolal Theodora Kohna na místo svého ceremoniáře. Stalo se tak na Hukvaldech, letním sídle olomouckých arcibiskupů. Přes odpor k novému úřadu Kohn ihned nastoupil. „Nebál jsem se odloučeného života ani práce, ale odstrašovala mne má vesnická prostota a neznalost vyšších forem společenských. ... Po krátkém pobytu hukvaldském přesídlili jsme do Kroměříže, kde jsem měl k dispozici velkou a cennou knihovnu, jíž jsem také náležitě využíval. Pozvolna přivykal jsem životu v arcibiskupské residenci a osvojoval jsem formy společenského styku, neboť co nejčastěji mně bylo jednati s aristokraty. ... Ostatně mé ceremoniářství doléhalo na mne plných deset let tíživě, neboť jsem nedovedl organicky srůsti s prostředím a jeho požadavky. Jednostranně přísná etiketa naplňovala mne neustálou hrůzou; připadal jsem si jako květina, která dobře snáší drsné podnebí, ale hyne, byvši přesazena do panského skleníku.“28 Nový úřad zajistil Kohnovi příjem v podobě 34 zl. měsíčně, díky čemuž mohl několik zl. posílat rodičům, něco dávat potřebným a někdy dokonce ukládat část do spořitelny. Většinu volného času trávil studiem církevního práva, k němuž měl výborné podmínky. „Bohaté knihovny v Kroměříži a Olomouci obsahovaly úplnou literaturu církevně právnickou a obě byly mně zcela k dispozici. Mohu říci, že nebylo autora ani odborného díla od nejstarších dob až po přítomnost, jež bych nebyl prostudoval a vyexcerpoval.“29 Theodorovu literární činnost a vědecké studium popoháněl odpor k prostředí spoutanému aristokratickou etiketou. Po předložení disertace O neomylnosti římského papeže a složení rigorózní zkoušky byl Kohn 25. února 1875 prohlášen doktorem teologie. Velmi rychle zdolával jednotlivé stupně kariéry. Šestého června 1876 byl jmenován konzistorním auditorem.30 Čtvrtého září 1878 se stal čestným konzistorním radou. V roce 1879 roce byl arcibiskup Fürstenberg jmenován kardinálem. Kohn jej doprovázel do Říma a poprvé tak navštívil Itálii. Fürstenberg pro něj vymohl papežské vyznamenání – Theodor byl jmenován čestným papežským komořím extra Urbem. Tento titul mu umožňoval užívat ﬁalovou barvu pro určité části kleriky. Příslušel mu titul Reverendissimus a Monsignore.31 A konečně 6. června 1882 se stal konzistorním assessorem – přísedícím u církevního soudu. Za deset let svého kněžství tak Theodor Kohn dosáhl

29 30 31 32 33

Arcibiskup D r. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Ceremoniářem u knížete arcibiskupa Fürstenberga, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 288, 8. 6., s. 1. Ibidem, s. 2. Auditory mohli být jmenováni doktoři teologie. Účastnili se jednání církevního soudu, ale nesměli vynášet rozsudek. Podrobněji Jonová 2007b, s. 35. Arcibiskup Dr. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Konsistoriálním kancléřem, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 314, 22. 6., s. 2. Arcibiskup D r. Theodor Kohn. Vlastní životopis, (III.), Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 325, 28. 6., s. 2.

všech stupňů běžné kariéry průměrného kněze. V roce 1882 jej ministr kultu a vyučování jmenoval s přihlédnutím k předchozí vědecké činnosti a publikační aktivitě mimořádným profesorem církevního práva a fundamentální teologie. Kohn se rozhodl opustit služby u kardinála Fürstenberga a přejít na olomouckou bohosloveckou fakultu. V roce 1883 však Fürstenberga ranila mrtvice při udílení svátosti biřmování v Osoblaze. V témže roce byl Theodor Kohn jmenován kancléřem konzistoře. Kardinál v tom viděl zřejmě způsob, jak pozdvihnout upadající správu arcidiecéze, jež tehdy náležela k nejrozsáhlejším v rakousko-uherské monarchii. Jako arcibiskupský ceremoniář měl Kohn skvělou příležitost, aby ji při vizitacích a biřmování poznal, což mu v novém úřadu neobyčejně pomohlo, znal navíc většinu kněžstva. Jeho jmenování do čela správy diecéze se však nesetkalo s všeobecným nadšením a souhlasem, neboť Theodor Kohn byl znám svou pořádkumilovností, důsledností a neúplatností, neměl pochopení pro lidské slabosti, čímž se často dostával do nejrůznějších sporů. „Když jsem přijímal úřad kancléře, domníval jsem se bláhově, že u všech duchovních naleznu dobrou vůli a nadšení pro kněžské povolání; nepočítal jsem vůbec s lidskými slabostmi. Především snažil jsem se býti nestranný i spravedlivý a dáti každému suum cuique. Proto jsem oceňoval a vyzvedal zásluhy, ale také káral nebo trestal jakékoli porušení povinnosti. Brzy jsem se přesvědčil, že na kněžstvo působilo mírné jednání mnohem účinněji než přísné tresty. Proto jsem si předsevzal, že budu stylisovati kárné výroky takovou formou, aby tresty nedráždily svou tvrdostí, nýbrž jevily lidský soucit. Stejně však zůstala přísnost neoblomná, kdykoli byla porušena kněžská kázeň.“32 Během Kohnova kancléřství se dvakrát vyskytla možnost ucházet se o uprázdněné kanovnické místo při metropolitní kapitule olomoucké. Teprve druhý pokus byl úspěšný – 11. února 1887 byl jmenován nesídelním kanovníkem. „Něco nápadného vyskytuje se v mém životě, že totiž setkávám se vždy s nesmiřitelnými a skrytými odpůrci, nelekajícími se žádného prostředku, mohou-li mne jen poškoditi; zvláštní na tomto běžném případě je to, že jsou to vždy lidé, kterým jsem prokázal velké služby a kteří se vydávali za mé přátele. Právě tak měla se věc i při mé soutěži o kanovnictví. Vyskytli se příslušníci duchovního stavu, kteří majíce dík svému význačnému postavení i příslušnou autoritu, osnovali proti mně úklady na místodržitelství v Brně i na kompetentních místech vídeňských a záludně mne očerňovali z věcí, jež mohly uvésti v omyl. Konečně dožil jsem se dostiučinění, že mne jeden z nich, umíraje na smrtelném loži prosil za odpuštění.“33 Začátkem roku 1892 byl Theodor Kohn investován na místo čtrnáctého sídelního kanovníka olomoucké metropolitní kapituly. Tehdy se vzdal profesury na teologické fakultě, ponechal si však funkci kancléře konzistoře. Metropolitní kapitula v Olomouci byla ve srovnání se středoevropskými kapitulami střední velikosti, ale disponovala bohatou majetkovou základnou a právem svobodné volby biskupa. Její stanovy z roku 1826 zahrnovaly rovněž šlechtickou výlučnost, která byla odhlasována v roce 1772. Roku 1826 bylo zřízeno devět míst pro kanovníky domiceláře – pro nedostatek kněží-šlechticů

KOHN VERSUS DOSTÁL* Pavel Marek

„Nový arcibiskup se stal brzy záštitou a nadějí mladého hnutí literárního, které vystupovalo pod jménem Katolické moderny.“1

Zatímco do roku 1892 životopis Theodora Kohna reprezentuje téměř idylický příběh málo vídaného společenského vzestupu muže pocházejícího z lidových vrstev až na kníže-arcibiskupský stolec jedné z největších a nejbohatších arcidiecézí v habsburské monarchii, po tomto datu jakoby se jeho osudy obrátily a bohyně Tyché mu ukazovala také svou druhou, vrtkavou tvář. Nechceme krok za krokem líčit jeho vzestupy a pády, nebo evokovat problémy, které mu ztrpčovaly život. Předmětem našeho zájmu bude jeho názorový a nakonec osobní střet s farářem Karlem Dostálem-Lutinovem, který na počátku 20. století vyvolal velkou vlnu útoků na katolickou církev, náboženství a kněžstvo – a samozřejmě na samotného arcibiskupa. Tzv. Dostálova aféra teritoriálně zasáhla především Moravu a olomouckou arcidiecézi, avšak její ohlas a dopady byly mnohem širší. Pečlivě ji sledovali lidé v habsburské monarchii a referovaly o ní noviny a časopisy takřka v celé střední Evropě. Vstoupily do ní

nejvyšší církevní a světské kruhy v obou metropolích, Římě i ve Vídni. Abychom si plně uvědomili význam a dosah Dostálovy aféry, musíme začít poněkud zeširoka a v rámci expozice se dotknout také základních rysů ještě jedné, tzv. Rectovy aféry, která střetu Kohn-Dostál předcházela, ale nakonec s ním splynula a obě kauzy velkým dílem přispěly k arcibiskupovu mocenskému pádu.2 Dějová zápletka není příliš složitá. Podnětem ke vzniku prvního velkého veřejného skandálu týkajícího se osobnosti olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna3 se staly články vycházející v olomouckých liberálně orientovaných novinách Pozor od 4. června do 13. srpna 1902 pod titulkem Naše arcidiecese.4 Anonymní pisatel, skrývající se za pseudonymem Rectus, v seriálu deseti statí poměrně nevybíravými slovy napadl moravského metropolitu a vytýkal mu, že svým chováním a jednáním vzbuzuje pohoršení, diskredituje katolickou církev, náboženství a věřící, dává podnět pro rozšiřování nevěry a podporuje odpadlictví. Tato tvrzení doložil poukazy na některá Kohnova rozhodnutí v záležitostech kněží, která vyvolávala pochybnosti o správném rozhodnutí, argumentoval tvrzením, že arcibiskupství a s ním spojené kruhy se zapojují do různých novinářských polemik s nekatolickým tiskem a píší články nekriticky oslavující hierarchovu osobu, vadila mu nedůstojná pompa provázející vizitace

* 1 2 3

20. Sigmund S. Wasservogel, Arcibiskup Theodor Kohn, 1893, AO

34 Kohn versus Dostál

Příspěvek vznikl v rámci plnění grantového úkolu GAČR č. 409/08/0009. Dostál-Lutinov 1902, s. 300. Srov. Marek 2003, s. 495–509. Literatura ke Kohnově osobnosti je dnes už poměrně rozsáhlá. Proto zde uvádíme tituly jen ve výběru. Dostál-Lutinov 1916. – Matzke 1978, s. 55–63. – Zlámal 1976. – Kadlčíková 1980. – Marek 1994. – Burget 2000. – Jonová 2007b. – Jonová 2010c. Články byly v roce 1903 shrnuty do brožury a publikovány v několika reedicích. Srov. např. Naše arcidioecese. Napsal Rectus-P. Hofer. 5. vyd., Olomouc, nákladem časopisu Pozor 1903, 36 s. Z pamětí olomouckého arcibiskupa Dr. Theodora Kohna, Tribuna 5, 1923, č. 241, 16. 10., s. 1–2. – Nevinně stíhaný kněz, Moravská orlice 41, 1903, č. 91, 22. 4., s. 2. Arcibiskup se pokoušel Recta vypátrat také prostřednictvím žaloby na vydavatele Pozoru Knechtla, myslel si, že v redakci novin se najdou nějaké důkazy o jeho totožnosti. Když byly zveřejněny informace o policejní prohlídce redakčních místností, Rectus reagoval na situaci telegramem poslaným Kohnovi, v němž se Knechtla zastal a přihlásil se k autorství seriálu Naše arcidiecéze. Arcibiskup se domníval, že telegram mu poslouží pro grafologický rozbor písma.

a návštěvy jednotlivých míst v arcidiecézi. Škodlivost těchto arcibiskupových činů, evokujících dokonce dojem, že sám ztratil víru, autor demonstroval analýzou pěti konkrétních případů. Všechny prý jednoznačně dokazují Kohnovy chybné kroky a odhalují neúnosnost celého jeho režimu nepříznivě vnímaného církevními i světskými kruhy. Rectus došel k závěru, že v roce 1892 širší lidové vrstvy jeho nástup do čela církevní správy vřele vítaly, avšak po deseti letech panuje všeobecné rozčarování a nespokojenost. Arcibiskupovi doporučil, aby se nad těmito výtkami formulovanými v zájmu dobra církve a nevyjadřujícími pouze názor jednotlivce, zamyslel a vzal si je k srdci. Pikantní byla navíc skutečnost, že pisatel Rectus se vydával za kněze a vlastně tvrdě kritizoval svého duchovního otce, autoritu, svého nadřízeného, jemuž při svěcení sliboval poslušnost, úctu a věrnost. Neméně mnohé překvapilo, že záležitost týkající se svou podstatou poměrů uvnitř církve, se dostala do novin známých svými útoky na katolicismus, a stala se tak veřejnou záležitostí posuzovanou širokou laickou veřejností s různým poměrem k náboženským otázkám. Rectovy články pochopitelně vzbudily senzaci. Ve všech novinách se objevily komentáře doprovázené přetiskem pikantních pasáží útočících na arcibiskupa, přičemž církvi nepřátelské kruhy výkladu událostí využily nejen k zpochybňování osobnosti samotného moravského metropolity, ale posloužily jim jako vítaný materiál k agitaci a k útokům na církevní instituce i jednotlivce spjaté s katolicismem. Nezaujatá veřejnost kampaň kolem Kohna zpočátku vnímala jako překroucené dezinformace zapadající do rámce české kampaně Pryč od Říma. Po zveřejnění pamfletu rozčilený arcibiskup Kohn zahájil v arcidiecézi velké pátrání, na jehož konci mělo být zjištění Rectovy totožnosti. Vyšetřování v prvé řadě zaměřil na duchovní, s nimiž se v posledním období dostal do konfliktu. Jeho podezření záhy padlo na P. Františka Ocáska (1857–1945), kněze působícího ve Velkých Kunčicích pod Ondřejníkem. Měl totiž v čerstvé paměti nedávný příběh, kdy se v Olomouci na faře u sv. Michala sešlo několik kněží, mezi nimiž byl i P. Ocásek, kteří se občas bavili na jeho účet. Když se arcibiskup o smýšlení duchovních indiskrecí dověděl, všechny je přeložil na jiná působiště. Ocáskův odchod z Olomouce provázel hlučný konflikt, při němž kněz arcibiskupovi vyhrožoval pomstou.5

Glosy k aféře Rectusově, Věstník Jednoty katolického duchovenstva 3, 1903, č. 16, 10. 5., s. 243–245. – P. Augustin Strnad (12. října 1874 v Okříškách na Moravě – 8. června 1930 v Plzni) gymnázium vystudoval v Třebíči a pak vstoupil v Olomouci do řádu. D ne 25. září 1895 složil v Olomouci řeholní sliby a 22. července 1899 přijal ve Štýrském Hradci kněžské svěcení. Působil jako kazatel v Olomouci, kaplan ve Znojmě, Praze a Plzni. V letech 1915–1924 byl převorem ve Znojmě. Po ukončení třetí kadence byl asignován do Plzně a působil zde opět jako kaplan. Je pohřben v Plzni. http://opusculum.op.cz/2010/06/ opus06.pdf. Vyhledáno 28. 11. 2011.

21. Kopie telegramu Josefa Hofera adresovaný arcibiskupu Kohnovi do Skaličky dne 10. srpna 1902, ZAO-O, fond AO, inv. č. 2593, sign. E 3/6, kart. 877

Kromě toho Kohn měl v rukou Rectův telegram6 a myslel si, že na základě grafologické analýzy písma P. Ocáska jednoduše usvědčí. Proto si hned od správy pošt vyžádal originál písemnosti a jeho rukopisnou podobu nechal srovnat s desítkou Ocáskem psaných materiálů. Vídeňský grafolog Franz Kirchner mu zpracoval posudek, v němž došel k závěru, že písmo telegramu je se srovnávaným materiálem totožné, a že tudíž Rectem je P. František Ocásek. Na základě tohoto důkazu arcibiskup duchovního okamžitě suspendoval a ten musel v dubnu 1903 nastoupit do kněžského „vězení“ v Kroměříži. Postup olomouckého arcibiskupa musíme označit za překotný, unáhlený a nedomyšlený. Přestože byl také právníkem a obecně ho současníci považovali za velkého odborníka, touha vypátrat pisatele hanopisu byla tak silná, že překryla chladnou úvahu a také respekt k předpisům kanonického práva. Při Ocáskově potrestání byl Kohn žalobcem a soudcem v jedné osobě, „pachatel“ nebyl vyslechnut a nedostal příležitost obhájit se, a to přesto, že od první chvíle svou vinu popíral a prohlašoval, že není ani pisatelem článků v Pozoru, ani Rectem. Přesto se disciplinovaně podřídil a odebral do internace. Ocáskova tvrzení arcibiskupa nezviklala, vše postavil na jediném důkazu, který se později ukázal pochybný, a jen na nepřímo podložených domněnkách a podezřeních. Kohnovo počínání bylo riskantní a neopatrné i proto, že už od srpna 1902 měl k dispozici svědectví olomouckého dominikána P. Augustina Strnada (1874–1930),7 jemuž se pravý Rectus při zpovědi svěřil s autorstvím článků v Pozoru a vyslal ho k arcibiskupovi s výzvou, aby nepronásledoval nevinné lidi. Řeholník Rectovu totožnost arcibiskupovi sice neprozradil, ale zřejmě skutečnost, že i tato stopa směřovala do Olomouce, Kohna zaslepila. Mohla se pro něj stát alespoň výzvou ke zdrženlivosti. Ocáskovu suspenzi lze považovat za zásadní zvrat ve vývoji Rectovy aféry. Pokud se arcibiskup Theodor Kohn domníval, že problém vyřešil, našel viníka a potrestal ho, pak se velmi mýlil. Kdyby byl býval

Po rezignaci se arcibiskup nesměl vrátit do své arcidiecéze a zbytek svého života strávil ve štýrském Ehrenhausenu. Na své působiště a vlast však nezapomínal. Snažil se, aby jeho osobu a práci budoucím generacím připomínala obnovená katolická univerzita v Olomouci. A páter Hofer? Ten se s katolickou církví nakonec rozešel, oženil se a přešel do Církve československé. Avšak ani tam jeho rozháraná duše klid nenašla. Možná, že při hodnocení celé kauzy se nakonec můžeme přiklonit k jednomu dobovému komentátorovi, který napsal: aféra vlastně neprospěla nikomu, nejméně však církvi samotné.

24. Dopis Karla Dostála-Lutinova ze dne 25. prosince 1900 (adresovaný Františku Botkovi?), ZAO-O, fond AO, inv. č. 3481, sign. KH 1, kart. 1512, fol. 71

připomenout, že Kohn sám s odstupem času vnímal svůj poměr vůči modernistům za jednu z hlavních příčin svých problémů v úřadu a Dostála hodnotil jako mladého a nezkušeného kněze, jehož chování bylo na hony vzdáleno tomu, co se od opravdového duchovního očekávalo.22 Dostálův „úspěch“ však byl jen vítězstvím Pyrrhovým, po zbytek života nesl nálepku kněze, který se „zasloužil“ o odstranění svého duchovního otce. Chyby dělají všichni a kritika se má vyřídit z očí do očí. Nenastane-li náprava, pak se má vše nechat Spasiteli.23 Zatímco katolický tisk komentoval Kohnův odchod do ústraní jako krok posilující důvěru k církvi, jako výraz nezbytnosti a rozumné východisko ze situace, pro hlavního aktéra případu se událost stala traumatem, s nímž se nevyrovnal po celý zbytek života. V Římě se snažil obhájit, napsal obsáhlou apologii, v níž útoky na svou osobu a jednotlivé případy vysvětloval, ale marně. Nebyl si vědom chyb a svůj styl řízení interpretoval v dané situaci jako jedině možný. Všeobecné pobouření proti své osobě sice reﬂektoval, ale příčinu viděl v činnosti štváčů, intrikánů a nepřátelského tisku. Tento postoj se promítl i do vztahu ke svému nástupci Františku Saleskému Bauerovi,24 kterého obviňoval ze snahy dostat se do čela olomouckého arcibiskupství.

40 Kohn versus Dostál

22 23 24

Z pamětí olomouckého arcibiskupa dr. Theodora Kohna, Tribuna 5, 1923, č. 236, 10. 10., s. 1–2. HORSKÝ, Rudolf: Rectusiad, Naše listy 12, 1903, č. 39, 23. 5., s. 2. Z pamětí olomouckého arcibiskupa dr. Theodora Kohna, Tribuna 5, 1923, č. 234, 7. 10., s. 1–2. – Kohn viděl tuto konkurenci dlouhodobě, už počátkem 90. let se prý Bauer postavil proti jeho volbě do vedení biskupské konference a zavinil i osobní averzi Františka Josefa vůči Kohnovi tím, že jej v roce 1902 neomluvil na biskupské konferenci v době, kdy pohřbíval svého bratra.

UMĚLECKÝ MECENÁT Martina Miláčková

„Jinak využil jsem svého pobytu v Římě, abych viděl co nejvíce uměleckých atelierů, v nichž jsem zakoupil – často za nemalé částky – umělecká díla na ozdobu arcibiskupských residencí.“1

Během jedenácti let se podařilo arcibiskupu Kohnovi usilovnou prací uvést zanedbané arcibiskupské statky do stavu prosperity, jež mu dokonce dovolovala, aby se stal štědrým mecenášem vědy i umění. Aloisi Musilovi (1868–1944) např. umožnil badatelské cesty po Palestině a Sýrii, které přinesly světové objevy,2 Janu Nevěřilovi (1864–1940) archeologický výzkum na Velehradě. Nemalé ﬁnanční prostředky investoval do zvelebení a výzdoby interiérů arcibiskupských rezidencí v Olomouci a Kroměříži, stranou však nezůstala ani jeho oblíbená letní sídla ve Skaličce, na Hukvaldech a ve Frýdlantu nad Ostravicí. K uměleckým podnikům však nebyl arcibiskup hnán ani tak „z vnitřní nutnosti jako skutečně cítící umělec, jako spíše tradiční povinností svého vysokého úřadu a svou povahou ukázat, že i »plebejec« je hoden titulu »knížete a vévody«.“3

1 2

3 4 5

Arcibiskup D r. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Cesta do Říma, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 400, 10. 8., s. 1. V ZAO-O se dochovaly tři dopisy, které Alois Musil zaslal Theodoru Kohnovi. Nejstarší z nich je datován 10. října 1899, Musil tou dobou pobýval v Londýně. Od dr. Špačka se dozvěděl o Kohnově těžké nemoci a přeje mu brzké uzdravení. ZAO-O, fond AO, inv. č. 3481, sign. KH 1, kart. 1511, fol. 424. Zbývající dva dopisy napsal Musil 14. a 15. července 1900 v Ma´dabě. Při výzkumech v Jordánsku v okolí skalního města Petry objevil roku 1898 pouštní palác Kusejr Amra s barevnými freskami (palác je od roku 1985 památkou UNESCO). O dva roky později se Musil vrátil, aby pokračoval ve výzkumech, o nichž píše arcibiskupu Kohnovi. „Pracoval jsem v jediném hradě, Ksejr Amra – po tři dny ve dne v noci. Sebral v něm na 80 fotografií a popsal více než 50 stran svého zápisníku úryvkovitým popisem. Vaše Jasnost ráčí věděti, že jsem už prohlédl hodně koutů naší země ať v Evropě nebo v Asii a Africe – ale podobné památky jako Ksejr Amra jsem neviděl. Vidím už v duchu celou litteraturu, která bude míti za účel zapadlý hrad pouště Ksejr Amra. ... Sotva budu hotov, pošlu hned zprávu ministerstvu, do vídeň. Akademie, která pojednání o Ksejr Amra samostatně vydá. Budou jistě spokojeni – celý semitický učený svět s nimi.“ ZAO-O, fond AO, inv. č. 3507, sign. KH 26, kart. 1530, fol. 189, 190. Zlámal 1979, s. 70. Botek – Kleiber 1903, s. 84. „Jinak využil jsem svého pobytu v Římě, abych viděl co nejvíce uměleckých atelierů, v nichž jsem zakoupil – často za nemalé částky – umělecká díla na ozdobu arcibiskupských residencí. Bylo totiž mým vášnivým přáním, abych v arcibiskupských residencích vybudoval galerie cizích i domácích děl nejen pro pastvu očí, nýbrž pro pozvednutí estetického vkusu a pro povzbuzení našich umělců.“ Arcibiskup D r. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Cesta do Říma, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 400, 10. 8., s. 1. Botek – Kleiber 1903, s. 86. Jak Botek píše, všem nemohl Kohn z časových důvodů vyhovět. I když Michele Tripisciano (1860–1913) údajně zval arcibiskupa do svého ateliéru pětkrát a připravil pěknou přehlídku svých prací (Madonna sul trono, Colombo, Aeolus), Kohn jej svou návštěvou nepoctil.

Dle slov Kohnova sekretáře Františka Botka (1864–1918) arcibiskup neposuzoval umělce podle jejich jména, ale podle díla. „Proto se mnozí zklamali, domnívajíce se, že mají na umění výsadu. ... Mimo povinnosti svého povolání velepastýřského si velepastýř málo čeho všímne. Co nesouvisí s jeho úřadem, jest mu věcí vedlejší, a obírati se tím, co od povinnosti zdržuje, jest mu překážkou. Od této zásady, která již v dobách studií a obzvláště za dnů kancléřství se jevila, uchýlil se velepastýř v jediném toliko případě, t. j. když naskytla se mu příležitost poznati dílo umělecké, mluviti s velikány umění. Tu odložil práci a s blažeností pozoroval výtvory králů umění.“4 Theodor Kohn využíval k nákupu uměleckých děl především svých cest do Říma „ad limina apostolorum“, a to v roce 1893, 1897 a 1901.5 Ubytovával se v Collegiu Germanicu, které bylo obléháno předními umělci města. Sochaři jej zvali do svých ateliérů, arcibiskup navštívil např. dílnu Cesara Aureliho (1843–1923), Aloyse Brandenberga (1853–1942), Paola Mediciho (1867–1915), Orazia Andreoniho aj.6 Arcibiskup nenakupoval umělecké předměty pouze osobně, ale hojně také prostřednictvím svého sekretáře Františka Botka. Botek se narodil 6. dubna 1864 v Ostrožské Nové Vsi. Studoval na gymnáziích v Přerově (1876–1880) a v Kroměříži (1880–1884). Rozhodl se pro dráhu kněze a díky svým mimořádným schopnostem jej poslal tehdejší arcibiskup Bedřich z Fürstenbergu (1853–1892) studovat do Říma na Collegium Germanicum. Pobýval zde v letech 1884–1891. Studium úspěšně ukončil získáním titulů doktor teologie, ﬁlozoﬁe a bakalář kanonického práva, v roce 1890 byl vysvěcen na kněze. Po návratu

25. Arcibiskupský zámek v Kroměříži, Trůnní sál

31. Pohled do nádvoří kroměřížského zámku s portikem, zbudovaným arcibiskupem Kohnem

46 Kroměřížská zámecká rezidence

KROMĚŘÍŽSKÁ ZÁMECKÁ REZIDENCE Martina Miláčková

„Rád trávíval letní měsíce v imposantním, opravdu knížecím zámku kroměřížském, jehož Podzámecká zahrada, chlouba Moravy, poskytuje tak libých promenád v čistém vzduchu a mezi nádherně zelenou přírodou a jehož obrazárna a knihovny k sobě vábily jak nádherou tak tajemným vzezřením zašlých věků.“1

V době svého episkopátu Theodor Kohn věnoval největší péči kroměřížskému zámku, který považoval, tak jako řada jeho předchůdců, za svou hlavní letní rezidenci s čilým společenským ruchem. „Pocházel jsem z nejnižší sociální vrstvy a žil jsem od dětství v nejskromnějších poměrech; nemohl jsem si tedy zamilovati bezstarostný a zahalečný život. Avšak moje hierarchická hodnost vyžadovala, abych činil ústupky vnitřní své touze. Bylo-li jen trochu možno, vyhnul jsem se společnosti a nikdy jsem nemrhal časem zbytečnými návštěvami. Zato byl jsem vždy pohostiný, a můj styk se šlechtou byl velmi častý. Pro biskupskou činnost byl dobrý poměr se šlechtici nezbytností, protože, nejsa urozeného původu, nesměl jsem dovolit, aby vznikla fama, že arcibiskup olomoucký nezná společenských způsobů. Proto jsem dále zachovával některé zvyky svého urozeného předchůdce a rok co rok zval jsem šlechtu, státní a vojenské hodnostáře v čas honů k sobě do Kroměříže a hostil je bezpodmínečně i s rodinami. Přes svou náklonnost k samotářství konal jsem i sám courtoisní návštěvy, obávaje se, abych neplněním běžných formalit společenských neuváděl svého postavení v posměch.“2 V ZAO-O se dochoval seznam hostů, kteří se v letech 1893–1896 honů zúčastnili.3 Veškeré nákladné podniky v podobě úprav rezidencí, jejich doplňování novým mobiliářem a nákupu uměleckých předmětů mohl Theodor Kohn realizovat díky reformám v oblasti hospodářství a správy arcibiskupských statků, které mu pomocí obezřetné ﬁnanční politiky vynášely zisky. Roku 1895 Theodor Kohn

1 2

3 4 5

7 8

Breitenbacher 1925, s. 111. Arcibiskup D r. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Sociální a loyální povinnosti, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 400, 10. 8., s. 1. ZAO-O, fond AO, inv. č. 2593, sign. E 3/6, kart. 874, fol. 370, 371. Podrobně popsáno v kapitole Restaurování obrazové sbírky a nové akvizice od Milana Tognera a Jany Zapletalové v této publikaci. Fr. Moravus a spol., hodinář, absolvent hodinářského oddělení techniky Bělské (Švýcary). První moravská výroba hodin věžních a kontrolních parní silou. Brno, Velké náměstí 8. Vídeňská firma Fellinger & Hassinger dodala v témže roce rovněž koberce do Trůnního sálu a kaple v Arcibiskupském paláci v Olomouci a do kolegiátního kostela sv. Mořice v Kroměříži. Více ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 661–701. Theodor Kohn koupil v roce 1902 tři perské koberce za 1.032 K od firmy Mercur. Allgemeine Credit- und Spar-Gesellschaft in Wien. Ibidem, fol. 742–750. Ibidem, fol. 222. Botek – Kleiber 1903, s. 90.

započal s opravami a restaurováním obrazové sbírky. Každým rokem vyčlenil na práce určitou finanční částku a stanovil počet obrazů k restaurování.4 V letech 1893–1895 byl vybudováno a zařizováno nové apartmá arcibiskupa v jižním křídle zámku, nazývané dnes Zimní byt. V roce 1894 byly pořízeny nové věžové hodiny od brněnské firmy Franz Moravus a spol.,5 o rok později byly postaveny nové skříně v Nové knihovně. Mezi lety 1899–1901 probíhala oprava Sněmovního sálu, v roce 1900 byly místnosti č. 2 a 3 ve druhém patře zámku proměněny v obrazárnu, obrazy opatřeny novými rámy a na nádvoří postaven portikus, jehož výzdoba byla svěřena kroměřížským sochařům Ferdinandu Neumannovi (1858–1920) a Janu Beckovi (1864–1937). Několik soch z kararského mramoru, určených k dekoraci zámeckých interiérů, arcibiskup zakoupil či objednal v Římě (především v roce 1901), stranou jeho zájmu nezůstala ani zámecká kaple sv. Šebestiána. Vybavil ji novým oltářem od Paola Mediciho z Říma (1899), nacházejícím se v současné době v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Nedachlebicích. Dále do kaple pořídil kropenku s kropáčem (1893), dnes nezvěstné zlaté ciborium (1895), lampu na věčné světlo (1895), čtyři svícny (1902; vše Franz Ludwig Adler & Sohn) a koberec se svým osobním vetkaným znakem (1901, Fellinger & Hassinger6). Vitráž dodala mnichovská firma Mayer (1896). V roce 1896 arcibiskup objednal pro kroměřížskou rezidenci rovněž stříbrný servis, zahrnující vázy, svícny a podnosy a nacházející se v současnosti v Arcibiskupském paláci v Olomouci. „Bei der Firma Adler & Sohn in Wien wird für Meine Residenz zu Kremsier ein Tafelservice gemacht. Zu diesem Behufe sind 50 Kilo Silber gekauft worden.“7 Poměrně výstižně charakterizoval František Botek (1864–1918), arcibiskupský ceremoniář a sekretář, Kohnovy místní aktivity, když napsal, že „v Kroměříži opravena za uplynulého desítiletí již vlastně celá residence.“8

Zřízení nového apartmá v prvním patře jižního křídla zámku V letech 1893–1895 si nechal arcibiskup upravit několik místností v prvním patře jižního křídla zámku na tzv. „neue Appartement“. Jádrem se staly tři sousedící místnosti – audienční pokoj, pracovna a ložnice.

35. Židle ze Sněmovního sálu Arcibiskupského zámku v Kroměříži

odpověděl. V plánu měl nejen opravu stropu, ale celého sálu, původně zvaného Velká jídelna a vyzdobeného v letech 1769–1772 za episkopátu Maxmiliána Hamiltona (1761–1776).24 V roce 1848 hostil Říšský ústavodárný sněm rakouských národů, odtud jeho dnešní název. Sál je dlouhý 42 m, široký 14 m a sahá do výšky 14 m. Představuje tedy největší místnost zámku, probíhající dvěma podlažími a zaujímající třetinu severovýchodního traktu objektu. Obnova Sněmovního sálu si vyžádala velkého nákladu, proto arcibiskup Kohn pomýšlel také na ochranná zařízení. Aby neutrpěl lesk barev v sále přímým slunečním světlem, chtěl dát do oken mdlé sklo. Nakonec tam nařídil dát plátěné rolety. Podle jeho pokynů se před započetím opravných prací vyfotografovaly nejdůležitější části sálu, čímž projevil „zcela moderní porozumění pro ochranu historických památek; když pak mu bylo předloženo 20 fotografií, poručil uložiti je ve sbírkách knihovny; současně nařídil, že fotograf Sonntag, který fotografování velkého sálu obstaral, musí fotografické desky zničiti, aby jich nebylo používáno dále.“25 V roce 1900 provedl František Křižík elektrifikaci sálu. Viktor Jasper v témže roce restauroval nástropní obrazy za smluvený honorář 4.000 K. Arcibiskup Kohn doplnil interiér svým portrétem od maďarského malíře Filipa Lászla (1902), menší portrétní bustou od italského sochaře Oscara Spalmacha za 1.750 lir (1902),26 dvěma zrcadly, osmi nástropními a 14 nástěnnými lustry. Lászlóva malba zaujala místo dřívějšího portrétu biskupa Hamiltona na hlavní stěně. Pod obrazem je umístěna pamětní mramorová deska, z níž se dovídáme, že sál zřízený velkým nákladem dal arcibiskup Kohn ještě větším opravit (100.000 K).27 Z toho, že si pro svou podobiznu zvolil renomovaného umělce, jenž portrétoval

50 Kroměřížská zámecká rezidence

rovněž papeže Lva XIII. či kardinála Rampollu, a za niž zaplatil vysokou částku (polovinu z celkových nákladů na opravu sálu), můžeme usuzovat, že jí přikládal velký význam.28 Součástí renovace a nové výzdoby Sněmovního sálu se stala i oprava 74 starších židlí a pořízení 26 nových kusů. Ústřední ředitelství vypsalo koncem roku 1900 konkurz, do něhož se přihlásili sochaři Ferdinand Neumann z Kroměříže a Jan Knebl z Frenštátu pod Radhoštěm a vsetínský řezbář Raimund Slováček.29 Vrchní inženýr Kybast vypracoval 25. března 1901 přehled s cenovými nabídkami jednotlivých řemeslníků. Nižší nabídky podtrhl a takto připravený seznam předložil arcibiskupovi. Řezbářské, sochařské a štafírské práce byly zadány kroměřížským firmám, stolářskému mistru Josefu Bábkovi, Ferdinandu Neumannovi a Augustu Hoffmannovi, práce čalounické Josefu Paradeiserovi z Olomouce.30 Theodor Kohn za celou akci zaplatil 7.264 K.31 Do dnešních dnů se dochovalo 99 židlí.32 Na esovitě prohnuté nohy židlí nasedá lichoběžníkový sedák. Ten je spolu s opěradlem čalouněn tmavomodrým sametem. Nároží noh a přední lub zdobí reliéfně provedený listový pozlacený dekor, opěradlový rám v dolní části zlacená mušle a nahoře v medailonu osobní znak arcibiskupa Kohna, flankovaný květy.

25 26 27

31 32

Výzdobou Velké jídelny ukončil Hamilton téměř dvacetiletou obnovu zámku po jeho požáru v roce 1752. Trojdílné řešení nástropní výzdoby biskup svěřil Františku Adolfu z Freenthalu (1721–1773): na ústředním plátně je znázorněna Apoteóza biskupa Hamiltona (11,5 × 11, 5 m), na dalším v podobě dvojobrazu Thetidina svatba a Tři grácie (Vítězství lásky; 8 × 11,5 m), trojici uzavírá Únos z lože smyslnosti (Vítězství moudrosti a vlády; 8 × 11,5 m). Dekoraci stěn rokokově klasicistním štukem provedl Martin Karl Keller, na návrzích se podílel rovněž František Adolf z Freenthalu. Více Kroupa 1980. – Jiří Kroupa in Togner 1998, s. 40–45, č. kat. 10–12. Breitenbacher 1925, s. 131. ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 809–816. CUNABULIS ANNO MDCCCXLVIII INAUGURATI IN PATRIA CONSTITUTIONALISMI/ QUIBUS TEMPORUM INJURIA NON PEPERCIT, SPLENDOREM/ PRISTINO MAJOREM RESTITUIT SUMTIBUS 100.000/ CORONARUM ARGENTEARUM/ THEODORUS/ PRINCEPS ARCHIEPISCOPUS OLOMUCENSIS/ ANNO MDCCCC. „Filip E. László, od něhož pochází velezdařilá podobizna velepastýřova, jejíž reprodukci podáváme, jest na ten čas nejlepším portraitistou vůbec, a požívá jména světového.“ Botek 1903, s. 70. Devatenáctého ledna 1901 zaslalo ústřední ředitelství těm, kdo se do konkurzu přihlásili, dopis následujícího znění: „Dříve nežli definitivní rozhodnutí se stane stran přepracování seslí pro zdejší říšský sál, vyzýváme pány konkurenty, aby jednu sesly jako vzorek na vlastní útraty do 14 dnů zhotovili. Račte nám laskavě sděliti, zdali s tímto návrhem souhlasíte, načež Vám případně jednu sesly zašleme.“ ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 13883, sign. F 57/1–8, kart. 1870. O řezbářské práce se spolu s Bábkem ucházel také František Kvapil, o práce štafírské měla zájem rovněž Marie Pieczka a konkurentem Paradeiserovi byla kroměřížská čalounická firma Marie Karáskové. Soupis 1902, č. 102. – Botek 1913a, č. 102, s. 58. – Kohn 1921, č. 102, s. 255. – Hořínek 1974, č. 102, s. 194. Lipové dřevo, bílý nátěr, modrý samet (původně atlas), zlacení, 100 × 49 × 44 cm, Arcibiskupský zámek v Kroměříži, Sněmovní sál, AO-AMK, inv. č. KE 1869–1967.

OLOMOUCKÁ REZIDENCE Simona Jemelková

„V trůnním sále postaveno bylo nadherné poprsí mramorové Jeho Veličenství císaře a krále Františka Josefa I., a okrasy komnat historicky památných skrz na skrz důstojně jsou obnoveny.“1

V době intronizace Theodora Kohna roku 1893 byla olomoucká rezidence, naposledy výrazněji přestavovaná a modernizovaná přibližně 50 let předtím za kardinála Sommerau-Beeckha (1837–1853), značně zastaralá a její stav tak nemohl odpovídat ambicím nastupujícího arcibiskupa ani požadavkům na moderní reprezentativní sídlo. Ekonomická prosperita olomouckého arcibiskupského panství, konsolidovaná Kohnovými reformami, umožňovala velkorysou stavební činnost na všech arcibiskupských rezidencích. Přes velký rozsah prací, které ať sám arcibiskup, nebo jeho panegyrikové opakovaně zdůrazňovali, však v případě olomouckého arcibiskupského paláce zůstala většina aktivit na úrovni oprav, technických modernizací či stavebních zásahů, které jistě v době své realizace přinesly velkou zátěž každodennímu provozu paláce, nicméně ve svém důsledku neznamenaly pro podobu rezidence žádný

zásadnější architektonický ani dispoziční vývoj. Vcelku trefně dílo, kterým se bez větší invence doba arcibiskupa Kohna zapsala do podoby paláce, hodnotil jeho ceremoniář a tajemník František Botek: „Kamkoliv vkročíš, nalezneš i v posledním koutečku ne přepych, ale zařízení vyhovující svrchovaně i skromnosti pána i oprávněným požadavkům cizích hostů a kritiků.“2 V pečlivě vedených záznamech kroměřížské arcibiskupské kanceláře je dochován z června 1895 podrobný zápis o plánech na nutné renovační práce, pocházející z pera vídeňského architekta Rudolfa Krieghammera (1860–1939), pracujícího v arcibiskupských službách.3 Spis rozpočítává nutné práce na období tří let s vyčíslením předpokládaných nákladů přibližně na 20.000 zl. ročně a přináší i úvahu o ﬁrmách, které by opravy mohly provést. Samotné práce pak probíhaly od roku 1896 podstatně delší dobu, zřejmě až do roku 1902.

36. Arcibiskupský palác v Olomouci

ARCIBISKUPSKÉ REZIDENCE HUKVALDY, FRÝDLANT NAD OSTRAVICÍ A SKALIČKA* Kateřina Dolejší

“Kamkoliv vkročíš, nalezneš i v posledním koutečku ne přepych, ale zařízení vyhovující svrchovaně i skromnosti pána i oprávněným požadavkům cizích hostů a kritiků…“1

Venkovské rezidence olomouckých biskupů byly budovány především jako správní centra velkostatků a sloužily primárně k ubytování úředníků vrchnostenské správy. Většinu těchto objektů však využívali i nejvyšší představitelé diecéze, a to jak pro pobyty úřední povahy, tak zejména k vlastní rekreaci a reprezentaci. Tradiční odpočinkovou aktivitou předních církevních hodnostářů, kteří až na výjimky pocházeli ze šlechtických rodů, byl lov zvěře. Mezi oblíbenými venkovskými sídly se proto nejčastěji vyskytují nevelké, ale komfortně vybavené zámečky či lovecké chaty, obklopené lesy nebo rozsáhlými přírodně krajinářskými parky. Zde se kromě bytů a kanceláří vrchnostenských úředníků nacházely také apartmány arcibiskupa a jeho nejbližších spolupracovníků i místnosti pro ubytování významných hostů, kteří jej doprovázeli nebo navštívili. Postavení a vytříbenému vkusu majitele i urozených návštěv muselo odpovídat zařízení reprezentativních částí těchto venkovských rezidencí. Theodor Kohn poznal důvěrně rozsáhlé arcibiskupské statky již v době, kdy jako dlouholetý nejbližší spolupracovník kardinála Bedřicha z Fürstenbergu (1813–1892, arcibiskupem 1853–1892) za nemocného šestého olomouckého arcibiskupa de facto řídil chod diecéze. Od chvíle, kdy se sám stal hlavou katolické církve na Moravě, se svým svérázným způsobem plně soustředil na obnovu její hospodářské základny.2 Jak to odpovídalo jeho naturelu, podílel se na reorganizaci správní struktury osobně.3 Jakkoli je působení Theodora Kohna v čele olomoucké arcidiecéze rozporuplné a jeho nekompromisní přístup k podřízeným nemusí být vždy sympatický, nelze mu upřít velký podíl na skutečnosti, že v krátké době se ekonomická situace arcibiskupských velkostatků pozvedla natolik, že mu jejich prosperita dokonce dovolovala, aby se stal štědrým mecenášem vědy i umění.4 Nemalé ﬁnanční prostředky investoval mimo jiné do zvelebení a výzdoby interiérů arcibiskupských rezidencí v Olomouci a Kroměříži, ale stranou nezůstala ani jeho oblíbená letních sídla na Hukvaldech, Frýdlantu nad Ostravicí a ve Skaličce, která byla pod Kohnovým dohledem a podle jeho představ upravena a vybavena. Nechal sem instalovat i některé z artefaktů, jež pořídil na svých třech cestách do Říma v letech 1893, 1897 a 1901.5 Patrně jen Kohnově úřednické preciznosti vděčíme za to, že dal vypracovat podrobný inventář jím pořízených uměleckých předmětů.6 Díky němu

si dnes lze udělat přibližnou představu o výstavnosti venkovských rezidencí, jejichž mobiliář, na rozdíl od hlavních arcibiskupových sídel v Olomouci a Kroměříži, v průběhu bouřlivého 20. století téměř kompletně zanikl. S rozpadem hospodářské základny katolické církve totiž zanikla i potřeba těchto správních center, jež byla často nevhodně utilitárně adaptována nebo ponechána bez využití napospas osudu.

Hukvaldy Lašská obec Hukvaldy (okres Frýdek-Místek), ležící pod rozsáhlou zříceninou stejnojmenného středověkého hradu, patřila k panství olomouckých biskupů trvale od poloviny 14. století.7 Po roce 1760 přesídlily vrchnostenské úřady do podhradí, jež se stalo centrem hospodářské správy velkostatku. Teprve za vášnivého lovce, arcibiskupa Bedřicha z Fürstenbergu však byla přízemní budova kanceláří naproti kostelu přestavěna

1 2

Článek vznikl v rámci dlouhodobého výzkumného úkolu Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, v.v.i. Umělecký místopis Moravy a Slezska, financovaného také grantem GA ČR č. 408/03/0059. Botek – Kleiber 1903, s. 92. „Až do zvolení za olomouckého arcibiskupa měl jsem vlastně, finančním hlediskem měřeno, postavení velmi skromné. Věda však, že biskupování může býti jen tenkrát korunováno pronikavým zdarem, jestliže křesťanské teorii o lásce k bližnímu bude odpovídati i prakse, usiloval jsem o uspořádání temporálií (statků).“ Arcibiskup Dr. Theodor Kohn. Vlastní životopis, První počiny arcibiskupské, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 374, 27. 7., s. 1. Pasáže Kohnova životopisu byly v Lidových novinách publikovány na základě autentických poznámek, pořízených v době Kohnova působení na arcibiskupském stolci. „Po krátkém váhání rozhodl jsem se převzít správu temporálií do vlastních rukou, hlavně proto, že se mi protivilo sklízeti důchody bez práce. Arcibiskup Dr. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Další úsilí o reorganizaci správy, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 387, 3. 8., s. 1. K osobnosti arcibiskupa Kohna podrobně Zlámal 1993. – Marek 1994, s. 35. – Idem (rec.), Kapitoly ze života olomouckého arcibiskupa Dr. Theodora Kohna – neúspěšného mecenáše české univerzity na Moravě. K 100. výročí jeho konsekrace 1893–1993, Český časopis historický 91, 1993, č. 4, s. 693–694. „Jinak využil jsem svého pobytu v Římě, abych viděl co nejvíce uměleckých ateliérů, v nichž jsem zakoupil – často za nemalé částky – umělecká díla na ozdobu arcibiskupských rezidencí. Bylo totiž mým vášnivým přáním, abych v arcibiskupských rezidencích vybudoval galerii cizích i domácích děl nejen pro pastvu pro oči, nýbrž pro pozvednutí estetického vkusu a pro povzbuzení našich umělců.“ Arcibiskup Dr. Theodor Kohn. Vlastní životopis, Cesta do Říma, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 400, 10. 8., s. 1.

54 Arcibiskupské rezidence Hukvaldy, Frýdlant nad Ostravicí a Skalička

39. Hukvaldy, pohled na vstupní průčelí zámku, současný stav

na pohodlný patrový zámeček s novogotickými prvky.8 Adaptaci objektu, která proběhla v padesátých letech 19. století, zadal kardinál Fürstenberg, jak měl ve zvyku, kroměřížskému arcibiskupskému stavebnímu úřadu.9 V olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě se ve fondu Ústřední ředitelství arcibiskupských statků

7 8

9 10 11 12

13 14

ZAO-O, fond AO, inv. č. 3521, sign. KH 39, 1892–1913, kart. 1533. Soupis předmětů objednaných Theodorem Kohnem pro arcibiskupské rezidence v letech 1893–1902 (citováno jako Soupis 1902). Ladislav Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, 2. vyd., Praha 2004, s. 699. Podle vzpomínek posledního ředitele hukvaldského panství Hynka Mlčocha byla přestavba provedena v letech 1854–1855. Jiří Tichánek, Šlechtická sídla na Frýdecko-Místecku, Kopřivnice 2005, s. 153. Za autora přestavby označuje J. Tichánek stavitele Bieffela (sic). Ibidem, s. 154. Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2002, s. 325. ZAO-O, fond ÚŘAS, č. 1472–1475. Marta Perůtková – Pavel Zatloukal, Stavební úřad Arcibiskupství olomouckého, in: Zatloukal 2011, s. 41–42. Karla Klečková, Vznik zástavby na Hukvaldech, in: Hukvaldský občasník 13, č. 5, Hukvaldy 2003, s. 15. http://www.beatris.cz/ pdf/periodika/Hukvaldy-05-2003.pdf. Vyhledáno 11. 11. 2011. Zatloukal (pozn. 9), s. 337. Karl Biefel, Romanische Fenster der ehemaligen mährischen Herzogenburg in Olmütz mit einem Anhage über ausgegrabene Graphitthon-Topfscherben, Olmütz 1884. – Zatloukal (pozn. 9), s. 312. – Leoš Mlčák, Olomoučtí stavitelé a zedničtí mistři z let 1780-1880, Střední Morava 14, 2002, s. 44.

nachází soubor plánové dokumentace, zachycující hukvaldský zámek zřejmě ve druhé polovině 19. století.10 Půdorys s funkčním určením jednotlivých místností, pohled na vstupní a zahradní průčelí, pohledy na boční fasády i situační nákres anglického parku jsou anonymní, nedatované a bez doprovodného spisového materiálu. Je velmi pravděpodobné, že se jedná o výkresy pořízené právě v souvislosti se stavebními aktivitami za arcibiskupa Fürstenberga. S ohledem na jejich precizní provedení i užití novogotického tvarosloví je reálné uvažovat o autorství Karla Biefela (1819–1899), který v letech 1846–1893 působil v kroměřížské stavební kanceláři, tehdy vedené brněnským architektem Františkem Drbalem (1819–1893). Tuto hypotézu posiluje několik okolností. Je známo, že Biefel na Hukvaldech jako arcibiskupský stavitel působil.11 Koupil si zde dokonce v roce 1856 dům čp. 44, který poměrně brzy prodal Viktorii Stařičské a od ní jej odkoupilo roku 1865 olomoucké arcibiskupství.12 Karl Biefel mimo jiné pracoval i na návrzích na regotizaci olomoucké katedrály.13 S jeho jménem je spojen objev románských oken Zdíkova biskupského paláce v jejím sousedství v roce 1867.14 Na Hukvaldech stavitel nejprve nechal strhnout jeden z domů, sousedících s objektem vrchnostenských kanceláří, aby získal prostor pro biskupský zámeček koncipovaný jako jednokřídlá, patrová budova obdélného půdorysu, zasazená do svažitého terénu, obklopená nově založeným velkoryse pojatým přírodně

RESTAUROVÁNÍ OBRAZOVÉ SBÍRKY A NOVÉ AKVIZICE* Milan Togner † – Jana Zapletalová

„Dal vynésti na denní světlo obrazy ze skladišť.“1

Když nastoupil Theodor Kohn na arcibiskupský stolec, olomoucká rezidence byla v neutěšeném stavu. Její interiéry, zdobené pouze několika desítkami obrazů nevyrovnané kvality, nesplňovaly požadavky na reprezentativní výzdobu sídla olomouckého arcibiskupa. Větší část obrazové sbírky včetně několika chef-d’oeuvres evropského malířství zůstávala bez péče v zanedbaném a opuštěném letním sídle v Kroměříži. Roku 1904, když Theodor Kohn po jedenácti letech opouštěl arcibiskupský úřad, byla velká část obrazové sbírky v olomoucké i kroměřížské rezidenci rehabilitovaná a zrestaurovaná. Obrazová sbírka olomouckých biskupů a arcibiskupů, jejíž nejstarší a nejcennější jádro s díly Tiziana (asi 1490–1576), Veroneseho (1518–1588), Sebastiana del Piomba (asi 1485–1547), van Dycka (1599–1641) a dalších zakoupil Karel II. z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) především od bratří Imstenraedů roku 1673, byla po několik staletí rozložená podle významu děl v jednotlivých sídlech rezidenční sítě: v Olomouci, Kroměříži, Vyškově, Mírově, Hukvaldech, Chropyni a v Brně. Stále klesající zájem o obrazy, jejich degradace na pouhé dekorativní předměty vrcholící ještě v závěru 18. století vybudováním panelových galerií, skládajících obrazy do dekorativních celoplošných stěn bez ohledu na výtvarnou hodnotu, kvalitu či provenienci, zapříčinil nejen špatný stav obrazové sbírky olomouckých biskupů a arcibiskupů, ale mnohdy i její přímé fyzické ohrožení. Patrně nejcitelnějším zásahem byla olomoucká a kroměřížská aukce v roce 1830 údajně „unbrauchbar“ – nepotřebných obrazů, odůvodněná jejich špatným, až kritickým stavem. Zatímco kroměřížská část utrpěla jen menší ztráty, olomoucká byla neuváženým rozprodejem téměř zlikvidována.2 V průběhu 19. století byly obrazy postupně stahovány do Kroměříže, kde se nacházelo při Kohnově nástupu nejcennější jádro sbírky včetně maleb původně určených pro olomouckou rezidenci. Oproti předešlým arcibiskupům, kteří péči o obrazovou sbírku po desetiletí veskrze zanedbávali, cítil Theodor Kohn povinnost ke svěřenému fondu, po staletí budovanému svými předchůdci, a věnoval tudíž obrazové sbírce značnou pozornost. Sbírku shledal Kohn ve zbědovaném stavu. Poškozené nebo stářím sešlé obrazy, které přestaly plnit dekorativní funkci, totiž v nejednom případě skončily na půdě, místo aby byly uvedeny do lepšího stavu. Do té doby poslední restaurátorské práce podnítil Maxmilián Josef

62 Restaurování obrazové sbírky a nové akvizice

ze Sommerau-Beeckhu (1836–1853) roku 1839, kdy nechal opravit u olomouckého gymnaziálního profesora a malíře Josepha E. Reinhardta celkem 71 obrazů ze zasedací síně.3 Theodor Kohn si kroměřížský zámek oblíbil a rád v něm trávil letní měsíce. Brzy proto započal s úpravami jeho interiérů. Osobně prý procházel půdy a nechal vynášet obrazy ze skladišť, mezi kterými se nacházely mimo jiné obrazy Lucase Cranacha (1472–1553) nebo Bassanova Stavba archy Noemovy.4 Postupně tak Kohn rehabilitoval obrazovou sbírku a vytvořil novou galerii ve dvou sálech ve druhém patře zámku. Roku 1895 započal s opravami a restaurováním obrazové sbírky. Každým rokem vyčlenil na práce určitou ﬁnanční částku a stanovil počet obrazů k restaurování. Své velkorysé záměry mohl realizovat díky novým reformám v oblasti hospodářství a správy arcibiskupských statků, které pomocí obezřetné ﬁnanční politiky vynášely zdroje umožňující nové akvizice a rozsáhlé investice do stávajících uměleckých sbírek. Téměř bezprostředně po nástupu na arcibiskupský stolec pověřil Kohn svého architekta Rudolfa Krieghammera (1860–1939) zajištěním obnovy a restaurováním celého obrazového fondu.5 Vídeňský architekt, pocházející z Holíče na Slovensku, známý i v českém prostředí díky spolupráci na pražských realizacích společně s Bedřichem Ohmannem (1858–1927), měl o restaurování rozsáhlého fondu jen velmi povšechnou představu. Theodor Kohn se ve věcech uměleckých plně spoléhal na jeho doporučení a úsudek.

1 2

4 5

Studie vznikla díky podpoře výzkumného záměru Morava a svět. Umění v otevřeném multikulturním prostoru (MSM 6198959225). Zůstáváme zavázáni Martině Miláčkové za cenné odkazy na archivní materiál. Antonín Breitenbacher in: Breitenbacher – Dostál 1930, s. 34. Jak úprava panelových galerií kroměřížského zámku, tak detailní informace o prodejních aukcích z roku 1830, ostatně stejně jako celá historie restaurátorských zásahů je velmi detailně a téměř vyčerpávajícím způsobem popsána in: Breitenbacher 1925, především s. 110–133, Breitenbacher 1927a, s. 119–121. ZAO-O, sign. F 30/22–11, kart. 1714, fol. 1. Kostenanschlag, 24. srpna 1839. Obrazy nejsou určeny. Účet podává pouze povšechnou informaci (5 velkých, velmi poškozených; 11 velkých, méně poškozených; 6 menších; 49 různé velikosti). Breitenbacher 1925, s. 111, 128, pozn. b) z předchozí strany. Celá historie restaurování detailně popsána in: Breitenbacher 1925, především s. 110–133. Originální listiny především in: ZAO-O, fond ÚŘAS, sign. F 30/22–11, kart. 1714, složka: Restaurování obrazů v arcibiskupské rezidenci v Kroměříži, 1896–1903.

45. Barevné schéma rozmístění obrazů v pokoji č. 2 a 3 ve druhém patře kroměřížského zámku, kde arcibiskup Kohn zřídil galerii, ZAO-O, fond ÚŘAS, sign. F30/22–11, kart. 1714

Svěřil mu vyjednávání s restaurátory, řízení těchto prací, návrhy rozmístění jednotlivých obrazů, návrhy jejich rámů ad. Jako na prvního se Rudolf Krieghammer obrátil již v prosinci 1894 na respektovaného malíře a ilustrátora Hanuše Schwaigera (1854–1912), který v devadesátých letech pobýval v Bystřici pod Hostýnem, tedy poblíž kroměřížského zámku. Schwaigerovy poněkud velkorysé požadavky na bydlení pro celou rodinu, zajištění ateliéru a hlavně značné nároky na honorář vyvolaly jednoznačné odmítnutí ze strany arcibiskupa, který velmi pečlivě pročítal a hodnotil všechny smlouvy. Navíc Schwaiger byl jistě dobrý malíř, ovšem restaurátorská problematika rozhodně nebyla jeho silnou stránkou a jeho technologické znalosti nepřesahovaly běžnou praxi malíře. Výmluvně o tom svědčí jeho nabídka, že v krátké době vyškolí uvolněného sluhu, který by menší zákroky a drobná poškození obrazů mohl provádět pod dozorem architekta Krieghammera. Další, tentokrát již úspěšné jednání proběhlo mezi arcibiskupským architektem a vídeňským malířem a graﬁkem Viktorem Jasperem (1848–1931) na počátku roku 1895. Po seznámení s oběma fondy začíná

rozsáhlá akce, kdy část obrazů při jednotlivých, ovšem sporadických Jasperových návštěvách je restaurována na místě a obrazy předpokládající náročnější zásah jsou malíři posílány do Vídně. Viktor Jasper byl především reprodukčním grafikem-mědirytcem a malířem-portrétistou, restaurování bylo spíše okrajovou činností, i když vedle výuky na grafické speciálce pracoval jako restaurátor císařské galerie ve Vídni. Jistou kvalifikaci získal návštěvou restaurátorského kurzu již v roce 1887 u německého malíře květinových zátiší a žánrových scén Karla Schelleina (1820–1888). Jak učitel, tak jeho žák považovali restaurování spíše za rutinní opravu poškozených obrazů a v intencích dobového názoru, kdy mnohdy celoplošná přemalba byla považována za návrat ke ztracené originalitě, se odvíjely jednotlivé postupy. Dnes můžeme posoudit Jasperovy zásahy již jen na několika obrazech. Především to bylo značně razantní čistění a odstraňování přirozeně ztmavlých starých laků, mnohdy promytí barevné vrstvy až na podmalbu. Téměř paušálně u mechanicky poškozených obrazů byla uplatňována rentoaláž na škrobový maz a téměř důsledně v lisu. Z dnešního hlediska patrně nejvýraznějšími prohřešky

46. Ippolito Scarsella, zv. Scarsellino, Panna Marie předává škapulíř karmelitánskému světci Šimonu Stockovi, detail, 1606–1610 (č. kat. 20)

přímé doklady o jejich nákupu, přestože ostatní účty arcibiskup nechával vést s velkou přesností. Podle zprávy svého sekretáře Františka Botka a Alberta Kleibera z roku 1903 byly nově získané obrazy „nyní rozestaveny... v knížearcibiskupské rezidenci olomoucké v tak zvané dvoraně Marie Terezie a ve vedlejších komnatách.“19 Jednoznačně účetně prokazatelných akvizic Theodora Kohna existuje pouze několik. Seznam jeho výdajů z let 1893–1902 jmenuje dva obrazy. Za „Episodio della guerra di Crimea“ od Julie Wilhelmine HagenSchwarz (1824–1902), určené do Kroměříže, zaplatil 300 lir. Theodor Kohn jej zakoupil v Římě na Piazza Borghese spolu s Cencettiho mramorovou sochou Klenot vdovy. V kupní ceně byl započítán rovněž transport obou uměleckých předmětů až do Kroměříže.20 Obraz „Bild – Christus – auf Holz gemalt“, který lze ztotožnit s prací anonymního malíře Kristus jako dobrý pastýř oslavován anděly, stál 1.000 lir.21 Zakoupil jej v Římě 16. března 1901 od Othmara Smidta jako „Parmigianinův obraz znázorňující Ježíše Krista a teologické ctnosti“.22 Tento obraz původně sloužil zřejmě jako víko dřevěné malované truhlice (cassone), jak můžeme soudit z umístění znaku na jeho zadní straně. K akvizici třetího obrazu, který

se bezpečně řadí ke Kohnovým ziskům – Sv. Šebestián ukládán do hrobu od neznámého florentského malíře z okruhu Giovanniho Battisty Naldiniho, není k dispozici účet, nicméně obraz jmenovitě uvádí arcibiskupský sekretář František Botek.23 Ostatní Kohnovy římské akvizice obrazů se skrývají spolu s několika kusy nábytku pod poměrně vysokou účetní položkou 65.000 K zaznamenanou pouze „diverse Bilder“.24 Důležitým vodítkem pro identifikaci dalších Kohnových akvizic se stala loďka s hvězdou, tj. znak Theodora Kohna, vypálený do rámů, napínacích rámů nebo přímo na desky obrazu spolu s číslem, např. 7 / 1898. Takto opatřených existuje v současné době celkem sedm obrazů.25 Všechny nesou vročení 1898. Číselná řada je však nesouvislá (1, 2, 3, 4, 6, 8, 9), což vypovídá, že takto značených obrazů muselo být více. V Arcibiskupském paláci v Olomouci se dochoval rovněž jeden rám bez obrazu, který má zezadu vypálenou jak loďku, tak číslo: 15 / 1898. Žádný z obrazů sbírky svými rozměry není blízký vnitřnímu rozměru rámu natolik, aby jej bylo možné přesvědčivě k rámu vztáhnout.26 Vypálené číslo patnáct nicméně jednoznačně potvrzuje, že takto značených Kohnových akvizicí bylo přinejmenším patnáct. Mimořádně cenný dokument, který potvrzuje provenienci devatenácti obrazů včetně Sv. Šebestiána ukládaného do hrobu, představuje protokol z 14. ledna 1897. 27 Výslovně zmiňuje, že „Von Rom sind angekommen“: „Bild Eucharistie (Genari), Madonna (Becafumi), Madonna (Palma Vecchio)“ za 1.500 zl.28 Tyto tři obrazy se navzdory specifikaci autorství nepodařilo ve sbírce identifikovat. Pouze druhý by bylo možné hypoteticky ztotožnit s obrazem Madony s dítětem, malým sv. Janem Křtitelem a dvěma anděly od neznámého italského malíře 16. století.29 Tento obraz, bezpochyby kopie zatím neurčené práce nějakého italského malíře, mohl být dán do souvislosti

19 20 21

22 23 24 25 26 27 28 29 30

47. Znak arcibiskupa Kohna, vypálený na napínacím rámu obrazu Madona s dítětem, sv. Františkem a světicí z okruhu Giovanniho Francesca Barbieriho zv. Guercino, okolo nebo před 1650 (č. kat. 9)

66 Restaurování obrazové sbírky a nové akvizice

Botek – Kleiber 1903, s. 87. ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 650r. ZAO-O, fond AO, inv. č. 3521, sign. KH 39, kart. 1533. Přepsáno a publikováno in: Botek 1913b, s. 56, č. 58, 59, 62. Č. kat. 10, 5. ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 651r. Botek – Kleiber 1903, s. 87. ZAO-O, fond AO, inv. č. 3521, sign. KH 39, kart. 1533. Přepsáno a publikováno in: Botek 1913b, s. 56, č. 58, 59, 62. Č. kat. 6, 9, 11, 13, 19, 21, 22. Rám v současnosti uložen na AO, rozměry rámu: 98 × 82,5 cm, vnitřní rozměr určený pro obraz: 71 × 55 cm. ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 304r – 316r. ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 306r. Rovněž Machytka 1970, s. 169. Daniel – Pujmanová – Togner – Soukup 1996, s. 96–98, č. kat. 47. ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 310r. Hlavní zásluhu na identifikaci obrazů, které zakoupil v Římě Th. Kohn, má Lubomír Machytka (Lubomír Machytka in: Machytka – Neumann – Šafařík 1967, s. 9, seznam všech obrazů na s. 17–18).

48. Giovanni Battista Naldini – okruh, Sv. Šebestián ukládaný do hrobu, kolem poloviny 16. století (č. kat. 15) – s původním rámem objednaným arcibiskupem Kohnem u Františka Cellera roku 1899

s Domenicem Beccafumim (1486–1551). Takové identiﬁkaci by nebránila ani dosavadní provenience obrazu, který se podle předpokladů dostal do arcibiskupské sbírky kolem roku 1900. Kromě těchto tří jmenovitě uvedených maleb lze díky citované archiválii potvrdit provenienci u dalších šestnácti obrazů. Poukazuje totiž na to, že s výjimkou jedné starší malby všechny nové obrazy, dovezené z Říma, byly restaurovány Viktorem Jasperem ve Vídni. Jejich výčet podává příloha A.30 Tento výčet velmi dobře koresponduje s obrazy,

které byly dosud s Kohnem hypoteticky spojovány na základě srovnání stavu obrazů v seznamech z let 1892 a 1904. 31 Při pohledu na tento seznam se však vnucuje otázka, proč nepoužil arcibiskup Kohn obrazy, které nakoupil při příležitosti cesty do Říma roku 1893, ihned k výzdobě paláce, nýbrž je uložil na dva roky do depozitáře? Není ani zcela jasné, z jakého důvodu byla většina nových akvizic transportována do Vídně, kde je Victor Jasper restauroval. V jakém stavu dochování

zásuvku se vejde 103 mincí s rezervou na 20 nově zakoupených (2.575 mincí by se tedy vlezlo do jednoho trezoru s tím, že zbývá místo na dalších 500 kusů). Kybast navíc podotýká, že méně hodnotné poutní svátostky by mohly zůstat v jedné ze stávajících dřevěných skříní.33 V listu ze dne 11. září 1893 ﬁrma Wertheim & Comp. oznamuje, že s výrobou trezorů jsou již hotovi. Na konci října dává arcibiskup pokyn, aby jí bylo zaplaceno 1.889 zl. 5 kr.

52. Štítek vídeňské ﬁrmy F. Wertheim & Comp. na trezoru v numismatické sbírce AO

prosince 1894 ráčil Nejdůstojnější Pan Arcibiskup Theodor kostelu Březnickému zaslati na věčnou památku Své volby za Arcibiskupa Olomouckého tři památné peníze: zlatý, stříbrný a bronzový – s podobiznou J. Kn. Milosti na penízech vyrytou. Tyto peníze mají zůstati na vždy v pokladnici kostelní Březnické. Zlatý peníz má cenu 40 dukátů, tedy přes 200 zl. r. č. č. 400 korun.“28 V numismatické sbírce AO se nacházejí tři Kohnovy intronizační medaile – po jednom kuse od každého kovu.29 Arcibiskup je věnoval dne 23. prosince 1894.30 Není bez zajímavosti, že se na 61. dražbě mincí, medailí, bankovek, kterou pořádala společnost Dukát dne 27. listopadu 2010 v Kongresovém centru Veletrhy Brno, vydražila Kohnova zlatá intronizační medaile za 400.000 Kč (vyvolávací cena 120.000 Kč).31 Sbírce se dostalo nového uložení ve třech trezorech. Theodor Kohn zadal ústřednímu ředitelství úkol objednat trezory pro numismatickou sbírku poměrně brzy po svém nástupu na arcibiskupský stolec. Již 29. března 1893 ředitelství obdrželo nabídkový katalog od oslovené vídeňské firmy F. Wertheim & Comp. Dvanáctého dubna 1893 F. Wertheim & Comp. zaslal podrobné informace týkající se vzhledu trezorů a zvažoval potřebný počet vzhledem k rozsahu kolekce. „Die Cassa ist feuer- und einbruchsicher, hat folgende Dimensionen: Aussen: 84 ½ cm hoch, 110 ½ cm breit, 71 cm tief, Innen: 63 cm hoch, 89 cm breit, 45 cm tief. ... hat ein 40 cm hohes hölzernes Postament und oben eine Holzplatte. Im Innern befinden sich 25 Stück Laden ... Zur Aufnahme von 8000 Stück Münzen müssten doch 3 Stück solches Cassen genommen werden und in diesem falls könnten die Vertiesungen für die 1 bis 16 cm grossen Münzen in diversen Grössen gemacht werden, und müsste uns annähernd die Zahl der verschiedenen Grössen angegeben werden.“32 V následujícím dopisu ze dne 22. dubna 1893 se řeší rovněž potažení jednotlivých zásuvek trezoru zeleným sametem, dále částka, kdy za zhotovení jednoho trezoru si firma účtovala 615 zl., a doba dodání v rozmezí 6–8 týdnů. O tři dny později předložil A. Kybast arcibiskupu Kohnovi svůj propočet, dle něhož by na tehdejší stav sbírky v počtu přibližně 8.000 kusů stačily tři trezory. Každý z nich obsahuje 25 zásuvek, na jednu

72 Numismatická sbírka

28 29

30 31

32 33

ŘKF Březnice u Zlína, Pamětní kniha fary Březnické, inv. č. II.3 E F–007, s. 16. Zlatá: inv. č. KE 14517, rozměr 54,5 mm, váha 69,085 g; stříbrná: inv. č. KE 14518, rozměr 54,5 mm, váha 58,052 g; bronzová: inv. č. KE 14519, rozměr 54,5 mm, váha 63,243 g. Celá numismatická sbírka AO je zpřístupněná na http://coins.azz.cz/. ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 6320, sign. C 6/5, kart. 593. Za upozornění jsem zavázána Janu Videmanovi. Dražená medaile je publikována v aukčním katalogu na s. 8, v oddílu Mince zlaté, Církevní ražby, Olomouc pod číslem 11. „Theodor Kohn (1892–1904). 20 dukátová medaile na volbu arcibiskupem r. 1892, 69,22 g, Au 55 mm, sig. Scharff, Taul 353, punc. 120.000,- “ Katalog ke stažení na www.dukat-mince.cz/pdf/61.pdf, vyhledáno 19. 2. 2012. Dukátové zlato = 23 2/3 karátu = 986/1000. Stříbrné medaile jsou na aukcích častěji k mání, vydražená částka se obvykle pohybuje max. v hodnotě 8.500 Kč (srov. např. dražbu Aurey Numismatiky s.r.o. ze dne 23. května 2009, položka 1488 nebo České numismatické společnosti – pobočky Šumperk ze dne 8. května 2010, položka 694). ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 6320, sign. C 6/5, kart. 593. „Nach der jetzigen Rangierung der Münzen, liegen, inclusive des freigelassenen Platzes für neu erworbene Münzen, zu 1 Meter circa 270 Stück daher auf einem Schieber der Münzen-Cassa 0.87 × 0.44 × 270 = 103 Münzen Platz finden würden und noch 20 neu hinzukommende Stücke einrangiert werden könnten. Es würde somit eine Casse mit 25 solchen Schiebern 2575 Stk Münzen fassen, darin noch ein Raum für 500 Münzen übrig bleiben, und für die ganze Münzensammlung von cca 8000 Stücken, 3 Cassen ausreichen, wenn die minderwerthigen Gedenk- und Betpfennige der Wallfahrtsorte in einem der bestehenden Holzschränke deponiert bleiben.“ Ibidem.

PŘESTAVBA ROTUNDY V KVĚTNÉ ZAHRADĚ NA DIECÉZNÍ MUZEUM Ondřej Zatloukal

„V museu tomto uchovány budou přede vším pamětihodné předměty přírodní neb výrobní, týkající se panství arcibiskupských, starožitnosti, jež jsou majetkem jednotlivých panství anebo jež časem nalezeny budou.“1

V samém srdci Květné zahrady byl mezi léty 1666– 1668 podle projektu Giovanniho Pietra Tencally (1629–1702) vystavěn podle dobových slov Lusthaus,2 dle architekta la capule, jinak také osmiboký centrálně orientovaný pavilon. Nad ústředním sálem, z něhož vybíhala do všech stran čtveřice grott a čtveřice salonků, se vypínala monumentální kopule završená lucernou. Interiér doplnil soubor šestnácti soch faunů, fontány v grottách a čtveřice alegorických postav Ročních období od sochaře Michaela Mandíka (kolem 1640– 1694). Od roku 1670 začal na štukové výzdobě pracovat také Quirico Castelli (kolem 1614–1679). Malířská výzdoba byla v roce 1674 svěřena dílně Carpofora Tencally (1623–1685), spíše však přímo jeho příbuznému Giacomovi (1644–před 1692), který ve štukových zrcadlech v kopuli provedl osm mytologických výjevů na náměty z Ovidiových Proměn. Bohatou sochařskou a malířskou výzdobu na závěr doplnily drobné detaily spoluvytvářející silnou iluzivní a emotivní atmosféru, např. okna s různobarevnými skly, mozaiková podlaha z drobných oblázků či grotty dekorované tufem a lasturami. Základní inspirací malířské výzdoby se staly Ovidiovy Proměny, téma času a také vzájemná konfrontace umělecké složky s přírodou. Vedle obecné roviny došlo zřejmě i k uplatnění ryze osobní aluze ve smyslu oslavy biskupa Lichtensteina. Cyklus výjevů v kupoli rotundy odpovídá znamení zvěrokruhu, který směřuje k první dubnové dekádě (biskup Lichtenstein se narodil 8. dubna). Všechny uvedené výjevy mimo jiné spojuje motiv vody, tradičně chápaný jako prvotní pramen všeho života a současně očistný prvek – voda v mnoha podobách ostatně hrála v celkové koncepci zahrady zcela zásadní roli. Dále opakující se symboly Venuše (labuť, delfín, plamen, holubice) a Amora akcentovaly motiv lásky a plodnosti (spolu s mnoha

1 2

Botek – Kleiber 1903, s. 92. Giovanni Pietro Tencalla (1629 Bissone – 1702 Bissone), Anton Arche (1793 Lovosice – 1851 Kroměříž), Germano Wanderley (1845–1904), Rotunda, 1666–1668; přestavby 1847, přelom 19. a 20. století; malířská, sochařská a štuková výzdoba: Carpoforo Tencalla, Giacomo Tencalla, Michael Mandík, Quirico Castelli, Jan Antonín Beck. Lenka Křesadlová – Martin Pavlíček – Milan Togner – Ondřej Zatloukal, Květná zahrada, in: Daniel – Perůtka – Togner 2009, s. 131–135. Botek – Kleiber 1903, s. 92.

Satyry). Vedle skryté oslavy biskupa byla tedy celková výzdoba rotundy nesena především v duchu oslavy života, životodárné vody a lásky.3 Již na konci 19. století uzrála u arcibiskupa Theodora Kohna myšlenka na zřízení diecézního muzea. Jako nejvhodnější prostor se jevil objekt Rotundy v Květné zahradě. „V museu tomto uchovány budou přede vším pamětihodné předměty přírodní neb výrobní, týkající se panství arcibiskupských, starožitnosti, jež jsou majetkem jednotlivých panství anebo jež časem nalezeny budou.“4 Muzeum mělo obsahovat vedle umělecko-historických exponátů, jakými byly např. přestavlcký pravěký poklad z doby bronzové, polychromované kachle z chropyňského

53. Germano Wanderley, plán Rotundy v Květné zahradě v Kroměříži – mříž na skleněnou stěnu a dveře, ZAO-O, fond ÚŘAS, Stavební plány a technické výkresy, inv. č. 55377, pořadové číslo 12199

HUDBA V OLOMOUCKÉ KATEDRÁLE KONCEM 19. STOLETÍ Jitka Kocůrková

„…toť zase sv. Cecilie vstoupila k našemu skladateli a sdělila mu několik akkordů z písně Sefarů!“1

Hudba v olomoucké katedrále byla po staletí provozována na vysoké úrovni. V tomto nejvýznamnějším katolickém chrámu olomoucké diecéze, později arcidiecéze, se konaly nejdůležitější církevní obřady, jejichž výraznou součástí byla hudební produkce. Provozování hudby na dómském kůru zažilo svou nejlepší etapu v 17. a 18. století díky tomu, že od dob hudbymilovného biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) kapelnickou funkci dostávali renomovaní a uznávaní skladatelé (např. Philipp Jacob Rittler, Josef Puschmann, Josef Gurecký). V důsledku josefínských reforem v první polovině 19. století vznikalo množství spotřební hudby s ne příliš vysokou uměleckou hodnotou, která byla obdobou světské salonní hudby, do chrámové hudby také začaly pronikat další světské prvky v podobě intrád, pochodů, operní a operetní melodie, komorní hudba a písně na lidovou notu. Tato situace, kdy vlivem světské hudby byla odvrácena pozornost věřících od bohoslužby, nastala nejen na všech českých a moravských chrámových kůrech, ale i v celé Evropě. Nutnost obnovy církevního zpěvu a hudby vyvolala tzv. ceciliánská reforma, u nás cyrilská reforma, která spočívala především ve znovuoživení gregoriánského chorálu a komponování církevních skladeb ve stylu vokální palestrinovské polyfonie.2 Hudební situace na olomouckém dómském kůru koncem 19. století je charakterizována duchovní hudbou komponovanou v novém stylu ve smyslu ceciliánské/cyrilské reformy a dvěma výraznými skladatelskými osobnostmi, a to Pavlem Křížkovským (1820–1885) a jeho nástupcem Josefem Nešverou (1842–1914). Křížkovský byl povolán z brněnského augustiniánského kláštera do Olomouce v roce 1872, aby upravil, reformoval a pozdvihl úroveň hudební produkce v metropolitním chrámu. Během jedenáctiletého působení v čele dómského kůru odstranil z repertoáru všechny nereformované kompozice a nahradil je gregoriánským chorálem, skladbami renesančního vokálního vícehlasu (např. Giovanni Pierluigi da Palestrina, Orlando di Lasso, Jacobus Handl-Gallus apod.), prováděl kompozice současných německých a českých autorů Franze Witta, Josefa Foerstra, Zdeňka Skuherského. Uváděním velkého množství vokálních skladeb pozvedl uměleckou úroveň mužského sboru. Dále pro liturgické potřeby komponoval mše, requiem, oﬀertoria, gradualia, litanie, pašije a introity. Podílel se na založení Žerotína, prvního českého hudebního spolku v Olomouci.

76 Hudba v olomoucké katedrále koncem 19. století

Nástupcem Křížkovského se stal Josef Nešvera, který od roku 1884 získal pozici Regenschori an der Metropolitankirche vítězstvím v konkurzu mezi osmnácti adepty. Také Nešvera navázal na reformní změny v chrámové hudbě. O repertoáru, který se provozoval na dómském kůru, informuje časopis Cyril. Je z něj patrné, že Nešvera čerpal rovněž ze skladeb svých současníků českých a německých.3 Bohužel se v tomto periodiku jinak o dalších produkcích chrámové hudby v olomouckých chrámech na přelomu století mnoho nepsalo. Výjimku tvoří několik zpráv Františka Čermáka o hudební produkci při oslavě druhého roku působení kardinála Fürstenberga,4 v roce 1892 Ferdinand Lehner cituje repertoár prováděný na dómu a první cyrilské desetiletí. Nešvera své názory na církevní

1 2

3 4

Cyril XIII, 1886, č. 12, s. 93. Tvůrci kvalitní církevní hudby se obrátili v druhé polovině 19. století do minulosti a romantizujícím způsobem komponovali v duchu renesanční vokální polyfonie. Důsledně se odkláněli od symfonismu, vyzdvihovali kontrapunkt v instrumentálních a vokálních skladbách. Ve čtyřicátých letech 19. století začali tyto principy prosazovat v tzv. mnichovské škole (Kaspar Ett, Franz Lachner, Franz Xaver Witt aj.). Od mnichovského biskupa Michalea Sailera vzešla roku 1868 iniciativa vzniku Všeobecného německého cecilského spolku (Allgemeiner deutscher Cäcilienverein). Puristické uplatňování ceciliánských zásad proniklo i za hranice Německa a ovlivnilo mnoho evropských skladatelů. V Praze vznikl spolek šířící tyto ideje v roce 1875, který založil Ferdinand Lehner pod názvem Obecná jednota Cyrilská. Spolek vydával časopis Cyril, který zohledňoval problematiku pěstování církevní hudby na českých a moravských kůrech. Nejvíce cyrilská reforma skladatelsky ovlivnila především Pavla Křížkovského, Josefa Foerstera, Karla Steckera, Josefu Nešveru i ranou tvorbu Leoše Janáčka. Ceciliánský vliv je patrný i v díle Franze Liszta (viz jeho Chorální mše z roku 1865, Ostřihomská mše z roku 1855, Maďarská korunovační mše z roku 1867), dále u Antona Brucknera, Césara Francka, Charlese Gounoda a Antonína D vořáka. Všechny reformní tendence byly sepsané a vydané v listině zvané Motu Proprio papežem Piem IX. dne 22. listopadu 1903. Cyril XIX, 1892, č. 3, s. 17. Cyril XIII, 1886, č. 12, s. 92–93. Autor článku se pochvalně vyjádřil k hudební produkci, detailněji popsal Nešverovu mši („…z celé mše, bohatou polyfonií se honosící, vyniká zvláště Benedictus…toť zase sv. Cecilie vstoupila k našemu skladateli a sdělila mu několik akkordů z písně Sefarů!“). Na mši byl přítomen arcibiskup pražský, který vyslovil Nešverovi veřejnou pochvalu a po 14 dnech mu zaslal jako zvláštní znamení blahosklonnosti svoji podobiznu. Chrámovému sboru vypomáhal pěvecký spolek Žerotín a bohoslovci, celkem čítal na sto zpěváků. Autor zde uvádí postřehy kněží, kteří poprvé slyšeli reformovanou duchovní hudbu („Toť ta reforma zpěvu církevního?! Posud jsem věru myslil, že trub a jiných fanfar kostel se neobejde; teď teprve jsem poznal, co se do chrámu nejen sluší, ale mocně ku pravé pobožnosti povzbuzuje.“) a v závěru své kritiky dodává, že tento slavnostní den bude epochálním v dějinách reformy zpěvu církevního v českých zemích.

56. Gustav Meretta, Návrh na restauraci katedrály sv. Václava v Olomouci – perspektiva, (1886), lavírovaná kresba perem, tuší, papír, AO-AMK, inv. č. B 229, G 18084

stravou spasitelnou.“5 Obecně lze konstatovat, že po roce 1891 se u nás zvedla nová éra hudebního vývoje, nastal prudký krok vpřed a odklon od zásad reformních pravidel cecilianismu. Nešvera přišel do Olomouce již jako známá osobnost, od níž se mnoho očekávalo. Chrámový sbor se pod jeho vedením řadil k nejlepším a nejvyspělejším sborům na Moravě. Na dómském kůru působili též choralisté, dle výročních zpráv se jejich počet ustálil v letech 1889–1896 na tři mužské tenory a tři basy, celkově měl Nešvera k dispozici asi dvacet zpěváků.6 Za jeho působení došlo též k instalaci nových varhan krnovské ﬁrmy Rieger-Kloss v roce 1886. Sám Nešvera mnohé nástroje v olomoucké arcidiecézi kolaudoval až do roku 1914.7 O úrovni dómského hudebního tělesa svědčilo i vyjádření samotného arcibiskupa Theodora Kohna. Dne 7. ledna 1901 prohlásil, že kapelník, sbor a varhaník účinkují tak, že jejich sláva se nese i mimo diecézi.8 Josef Nešvera reprezentoval moravskou (olomouckou) hudební kulturu v době, kdy Olomouc navštěvovali čeští umělci, především Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich aj. Během svého třicetiletého působení v Olomouci ovlivňoval kulturní život a stal se tak uznávanou osobností. Nešverovým nástupcem se stal roku 1914 Antonín Petzold, který již od roku 1886 zastával funkci dómského varhaníka. 57. Anonym, Josef Nešvera, (90. léta 19. století), ZAO-O, fond Václav Stratil, inv. č. 729, kart. 46

hudbu a vztah k reformě vyjadřoval fejetony zvanými Listy o hudbě církevní, které publikoval v časopise Dalibor v roce 1885. Zde vyzdvihoval především chorální hudbu, jež je podle něj nejlepší církevní hudbou. Nešvera sice byl nadšeným propagátorem myšlenek ceciliánské reformy, avšak i on se po určitém období a vlivu především Františka Zdeňka Skuherského odkláněl od reformních tendencí a vydal se v kompozici vlastní novátorskou cestou. Nespokojil se s tradičním harmonickým myšlením a své požadavky po novátorství stupňoval až k určité dramatičnosti církevní hudby. V úplném důsledku měl Nešvera proti reformní německé hudbě zásadní odpor. „Vyšly v Německu celé haldy mší v tak zvaném slohu reformy, ale ne všecky, jakožto příteli, chtěl bych Vám doporučiti a třeba by byly novinami i kritikou sebe více vychváleny. Text je sice úplný, ale ta ubohá hudba! Jediný pohled do partitury postačí, abyste uzřel ty krůpěje potu, které na každém taktu lpějí. Celou skladbou zní pouze harmonie toniky, obou dominant, někde nějaký klamný závěreček cestičkou dobře vyšlapanou, někdy zaslechneme nějakou frási, z které hledí tvář staré dobré známé, ale opět nic více. V Credu je potíž skladatelova nejpatrnější. Tam se válí něco akkordů bez ladu a skladu. O melodii není ani řeči. Všude poušť, prázdnota, šroubovanost a fádnost. Někde ve mších s průvodem jest patrně znáti, že skladatel dříve psal průvod a k tomu že dělal pro zpěv melodii! Nechť žádný skladatel nemyslí, že může svou impotenci zamaskovati! Tací skladatelé byli by zajisté lepšími „skladníky“. Co pochází z Německa, není pro nás

78 Hudba v olomoucké katedrále koncem 19. století

5 6

7 8

Cyril LXIX, 1923, č. 4–5, s. 43. Zde ocitováno z Nešverových fejetonů Listy o hudbě církevní, časopis Dalibor 1885. Eva Slavíčková, Olomoucký dómský kůr a jeho hlavní představitelé (1872–1975). Magisterská diplomová práce FF UP, Olomouc 1996, s. 56. Srov. Vičarová 2011, s. 57. Ibidem, s. 56. Srov. Cyril XIII., 1886, č. 11, s. 88. Vičarová 2011, s. 60.

Katalog

MALÍŘSTVÍ Jedenáctileté působení Theodora Kohna v pozici olomouckého arcibiskupa bylo pro arcibiskupskou obrazovou sbírku jednoznačně obdobím přínosným. Olomoucká i kroměřížská část sbírky za jeho episkopátu doznala nezanedbatelných přírůstků. K novým akvizicím Theodora Kohna vedla především potřeba reprezentativním způsobem vyzdobit olomoucký arcibiskupský palác, jehož stěny v době jeho nástupu zely povětšinou prázdnotou. Velkou roli při akvizicích a rehabilitaci starší sbírky však sehrála Kohnova úcta k povinnostem ke svěřenému úřadu a k odkazu svých předchůdců. Obrazové sbírce se po předchozí desetiletí nedostávalo péče a řada poškozených obrazů, které přestaly plnit svoji funkci, skončila v nejednom případě na půdě olomoucké nebo kroměřížské rezidence, bez ohledu na uměleckou hodnotu. Arcibiskup Kohn nechal postupně téměř celý zchátralý fond ošetřit. Každoročně uvolňoval z rozpočtu nemalou částku určenou pro malíře Viktora Jaspera a Eduarda Gerische, kteří obrazy opravovali. Navzdory určitým problémům, spojeným s restaurátorskou praxí přelomu 19. a 20. století, tak Theodor Kohn přispěl ﬁnančně náročnou, velkorysou a systematickou akcí k záchraně obrazového fondu, který by jinak utrpěl rozsáhlé a nevratné ztráty barevných vrstev. Arcibiskup Kohn obohatil sbírku přibližně o tři desítky obrazů. Nové Kohnovy akvizice jsou vesměs špatně archivně dokumentované. O zakoupení většiny níže prezentovaných obrazů vypovídá jeden seznam z roku 1897, kdy byla větší část nově koupených děl poslána na ošetření do Vídně. Jiné Kohnovy zisky stvrzuje arcibiskupův znak loďky s hvězdou a pořadovým číslem obrazu, vypálený na zadní straně rámu. Několik děl nechal Theodor Kohn pořídit přímo na objednávku (např. vlastní portrét Fülöpa Eleka Lászla), většinu však zakoupil při příležitosti svých pracovních cest do Říma, především roku 1893. Přestože kvalita nových přírůstků byla rozkolísaná, dostalo se za Kohnova episkopátu do obou rezidencí několik pozoruhodných a hodnotných děl. K nejdůležitějším patří rozměrný obraz Ipolitta Scarselly, zv. Scarsellino, Ecce homo bolognské malířsky Elisabetty Sirani, anonymní Kristus jako dobrý pastýř mezi anděly, Sv. Šebestián kladený do hrobu nebo ku příkladu Pieta Giacoma Franci. Nemalou část Kohnových akvizic však tvoří kopie děl významných umělců: Bernardina Luiniho, Raﬀaella, Annibala Carracciho, Guercina, Guida Reniho nebo dílny Bassanů. Navzdory tomu, že Kohnovy investice do nákupů obrazů tvoří ve srovnání s výdaji na pořízení liturgických předmětů, mobiliáře nebo soch pouze zlomek, v rámci dějin obrazové sbírky mělo období Kohnova episkopátu nezanedbatelný význam. JZ

1 Federico Barocci – kopie (?)

Madona s dítětem a sv. Kateřinou Sienskou První polovina 18. století Olej, plátno; 105,5 × 79 cm, nezn. Na zadní straně plátna uprostřed nalepen fragment zřejmě olomouckých německých novin z období okolo roku 1900. Na rubové straně plátna (totéž na napínacím i ozdobném rámu) vlevo dole natištěno: 36 / 9; na střední výztuze napínacího rámu na papírovém lístku perem: Baroččio Friederich 1528 až 1612… (německý text z neidentiﬁkovaného slovníku umělců). Restaurováno: rentoaláž zřejmě z doby okolo roku 1900 Provenience: velmi pravděpodobně získáno arcibiskupem Theodorem Kohnem, nelze ovšem jednoznačně prokázat. Obraz je poprvé registrován až v roce 1947 v seznamech olomoucké rezidence. Arcibiskupský palác v Olomouci AO, inv. č. II.3 C1–1500 Prameny: Soupis 1902, č. 62; Inventář 1947, č. 36, s. 71; Inventář 1955, č. 767, s. 35; Hořínek 1974, č. 62, s. 192; Inventář 1994, č. 193, s. 7. Literatura: Botek 1913b, č. 62, s. 56; Kohn 1921, č. 62, s. 254; Milan Togner in Daniel – Pujmanová – Togner – Soukup 1996, s. 33, č. kat. 6; Klopanová 2009a, s. 53–54, č. kat. 1. Starý návrh atribuce Federicu Baroccimu má své opodstatnění nejen v charakteristické typologii Madony

80 Katalog

a dítěte, ale právě tak v prosvětleném, jasném koloritu celé scény. Podobně též námět kompozice – jde o typ tzv. Madonna del Rosario, tedy Růžencovou Madonu – je v Barocciho tvorbě poměrně frekventovaný a často řešený obdobným způsobem. Vlastní malířský přednes ovšem nepřipouští možnost přímé účasti urbinského mistra a technické provedení kompozice dovoluje uvažovat nejspíše o práci z počátku, případně první poloviny 18. století. Poněkud rušivě v celkové kompozici působí tvrději pojatá malba světice v levém dolním rohu v kontrastu s kultivovaným malířským rukopisem Madony s dítětem, ovšem ani podobné umisťování spíše fragmentů ﬁgur světců, donátorů apod. ve spodní části kompozice není u Barocciho neobvyklé. V dnes známém Barocciho díle patrně nenajdeme obdobnou scénu, která by dovolovala náš obraz označit jednoznačně za kopii konkrétního obrazu – jde tedy buď o pozdější kopii dnes neznámé Barocciho kompozice nebo o poměrně zdařilou napodobeninu Barocciho malířského přednesu zhruba o století později. Není ovšem vyloučena ani možnost falza. Jasnější a přesnější představu o osudech zajímavého obrazu může přinést dosud nerealizovaný technologický průzkum a jeho vyhodnocení. MT

2 Francesco Bassano

Kristus na Olivové hoře Kolem roku 1585 Olej, plátno; 253 × 183 cm, signatura nenalezena, v roce 1923 nečitelná. Na zadní straně napínacího rámu vpravo dole na papírovém lístku perem číslo: 88, na střední výztuze číslo: N° 778 a nečitelný nápis. Restaurováno: V. Jasper (1895 nebo krátce poté); V. V. Hlava (1967) Provenience: obraz získal arcibiskup Theodor Kohn pravděpodobně 1893 v Římě (?), nejpozději však 1895, kdy se poprvé objevuje v seznamech olomoucké rezidence AO-AMO, inv. č. A 1557 Prameny: Inventář 1904, č. 134; Inventář 1947, č. 18; Inventář 1955, č. 1557. Literatura: Breitenbacher 1925, s. LXXX, seznam XIX., č. 28; Ibidem, LXXXIV, seznam XXI.b, č. 21; Ibidem, s. CVIII, seznam XXVII., č. 57; Jaromír Neumann in Machytka – Neumann – Šafařík 1967, s. 36–38, č. k. 4, obr. na s. 37; Neumann 1969, s. 17–19, obr. 8 na s. 9; Ladislav Daniel in Daniel – Pujmanová – Togner – Soukup 1996, s. 34–36, č. kat. 7, obr. na s. 35; Klopanová 2009a, s. 54–56, č. kat. 2. Scéna s Kristem, který se před svým zajetím a před počátkem svého pašijového utrpení modlí v Getsemanské zahradě na jeruzalémské Olivové hoře, je na olomouckém obraze pojata v tradičním duchu

bassanovské dílny. Na diagonálních směrech založená kompozice díla působí dokončeně a vyváženě, v porovnání se známými dalšími verzemi ukazuje, že je výsledkem delšího koncepčního zrání a ze známých variant vznikla jako poslední. Tři z evangelistů líčí podrobně, jen s mírnými odchylkami Ježíšův odchod z večeřadla na Olivovou (tradičně Olivetskou) horu, na místo zvané Getsemany. Sv. Matouš (26, 30–56) i sv. Marek (14, 26–52) se zmiňují o trojí modlitbě a trojím spánku apoštolů, sv. Lukáš (22, 39–54) uvádí modlitbu jednu, líčí vnitřní boj, pot v podobě krve a vypráví, jak „ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho“. Sv. Jan jen stručně poznamenává Ježíšovu cestu „přes potok Cedron, kdež byla zahrada“ a Kristovo zajetí (18, 1–12). Olomoucký obraz se tedy v podstatě opírá o Lukášovo líčení. Dosavadní zjištění vedou k přesvědčení, že Francesco, který roku 1578 opustil dílnu svého otce Jacopa dal Ponte zv. Jacopo Bassano, někdy těsně po svém odchodu z Bassana do Benátek, kde si založil vlastní ateliér, vytvořil prototyp scény. Představuje jej zřejmě nejstarší známý, ne zcela nepochybný Francescův obraz z benátské Galleria dell’Accademia (inv. č. 393). Stojí za připomenutí, že někdy těsně předtím, kolem roku 1575 vytvoří Jacopo Bassano v obraze Zvěstování pastýřům z pražské Národní galerie obecný prototyp bassanovské noční scény.1 Zmíněný Francescův benátský Kristus na Olivové hoře redukuje výjev na ozářené siluety apoštolů a Krista, přičemž zezadu osvětlená

SOCHAŘSTVÍ Theodor Kohn využíval k nákupu uměleckých děl zejména svých cest do Říma v roce 1893, 1897 a 1901. Ubytovával se v Collegiu Germanicu, jež bylo obléháno předními umělci města. Sochaři jej zvali do svých ateliérů, arcibiskup navštívil např. dílnu Cesara Aureliho (1843–1923), Aloyse Brandenberga (1853–1942), Paola Mediciho (1867–1915), Orazia Andreoniho aj. Všem však nemohl z časových důvodů vyhovět. I když Michele Tripisciano (1860–1913) údajně zval Kohna do svého ateliéru pětkrát a připravil pěknou přehlídku svých prací (Madonna sul trono, Colombo, Aeolus), arcibiskup jej svou návštěvou nepoctil.1 Zatímco naprostou většinu obrazů získal Kohn do sbírek během prvních let svého episkopátu, sochy zakoupil téměř výlučně v Římě v roce 1901. Výjimku tvoří díla, zhotovená na zakázku. Bustu Františka Josefa I. objednal u vídeňského sochaře Hanse Bitterlicha (1860–1949) při příležitosti císařova 50. výročí nastoupení na trůn. Další čtyři sochařské zakázky zadal umělcům, působícím v Římě. Oltář pro kroměřížskou zámeckou kapli sv. Šebestiána vytvořil Paolo Medici (1867–1915), sochu Panny Marie Bolestné Aloys Brandenberg (1853–1942), větší portrétní bustu arcibiskupa Kohna Orazio Andreoni a menší bustu Oscar Spalmach (1864–1917?). Většinu uměleckých objednávek vyřizoval arcibiskupův sekretář František Botek (1864–1918), kterému v Římě pomáhal jezuita Josef Floeck (procuratore del Collegio Germanico). Jemu byly přes olomouckou banku Hirsch zasílány zálohy pro sochaře. Josef Floeck také průběžně kontroloval postup prací a následně podával zprávy. Jediná větší zakázka, kterou arcibiskup Kohn zadal místním umělcům, byla sochařská dekorace portiku na nádvoří kroměřížského zámku. V letech 1901–1902 se na ní podílel Jan Beck (1864–1937), sousoší Archanděla Michaela porážejícího ďábla a Anděla strážce s dítětem vytvořil Ferdinand Neumann (1858–1920). V roce 1902 uplynulo deset let od volby arcibiskupa, Theodor Kohn se tedy připravoval na toto výročí a měl zajisté v úmyslu, aby prostory jeho rezidencí byly co nejreprezentativnější. Mimo busty císaře Františka Josefa I., která byla určena do Trůnního sálu v Arcibiskupském paláci v Olomouci, a dvou mramorových lvů pro sídlo ve Skaličce2 byla ostatní sochařská díla zakoupena či objednána pro kroměřížský zámek.3 Jemu ostatně arcibiskup věnoval v době svého episkopátu největší péči, protože jej považoval, tak jako řada jeho předchůdců, za svou hlavní letní rezidenci s čilým společenským ruchem. MM 1 2

Botek – Kleiber 1903, s. 86. Arcibiskup zakoupil dva lvy z kararského mramoru v Galerii Sangiorgi v Římě (položka č. 8313) za 1.800 lir. ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 652. Nechal je umístit ve Skaličce. V rezoluci ze dne 30. července 1901 nařizuje, aby je tamní zahradník na zimu zabezpečil a předešlo se tak poškození. „Es ergeht die Weisung, die beiden Löwen über den

106 Katalog

Winter in Stroh einzuhüllen und selbe unter Bretter verschluss zu geben, weil der Cararamarmor abbröckeln würde. Das hat der Skaličker Gärtner zu besorgen.“ Ibidem, fol. 647. „Es ist dafür zu sorgen, dass die Statue: Modestia, die in Olmtz im Salon ist, nach Kremsier gebracht werde aber vorsichtig, auf dass das Kunstwerk nicht Schaden leide.“ Ibidem.

25 Orazio Andreoni – dílna (podle Giovanniho Ciniselliho)

Rút (Do 1901) Kararský mramor, podstavec ze šedozeleného mramoru; socha 63 × 23 × 36 cm, podstavec 104 × 43 × 43 cm Zn. na soše vzadu v dolní části: G Ciniselli/ Stuo O. Andreoni/ Roma Provenience: sochu Rút koupil arcibiskup Kohn v Římě v roce 1901 za 1.500 lir Arcibiskupský zámek v Kroměříži, Zimní byt AO-AMK, inv. č. KE 779 Prameny: ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 647, 649, 653; Soupis 1902, č. 50; Hořínek 1974, s. 192, č. 50. Literatura: Botek 1913b, s. 56, č. 50; Kohn 1921, s. 253, č. 50; Breitenbacher 1932, s. 30; Jůza – Krsek – Petrů – Richter 1963, s. 84; Klopanová 2009a, s. 98–99, č. kat. 28; Zatloukal 2011, s. 61, 72.

Socha starozákonní Rút je usazena na šedozeleném podstavci v podobě částečně kanelovaného a částečně tordovaného sloupu, vyrůstajícího z osmiúhelné základny. Kontemplující Rút sedí na kmeni stromu, kolem něhož se vinou listy břečťanu. Vlasy jí halí šátek, pravou rukou, opřenou o koleno, se lehce dotýká brady, levicí přidržuje pšeničné klasy, které má přehozené přes klín. A ty nám také slouží jako vodítko pro identiﬁkaci námětu. Rút se vyskytuje v rodokmenu Kristově, byla totiž prabábou Davidovou. Provdala se do móabských končin za izraelského přistěhovalce, po jeho smrti pak opustila rodnou zem a spolu se svou tchýní Noemi odešla do Betléma. Bylo jí zde dovoleno sbírat klasy na polích, náležejících bohatému hospodáři a Noeminu blízkému příbuznému Boázovi, jenž se časem s Rút oženil.1 Kroměřížská Rút vznikla v římském ateliéru Orazia Andreoniho a představuje kopii sochy Giovanniho Ciniselliho. Originál se datuje do raných osmdesátých let 19. století a byl původně součástí sbírek Leonarda Gowa, který ho v roce 1888 zapůjčil na Kelvingrove mezinárodní výstavu v Glasgow. Gowova rodina věnovala dílo v roce 1927 městu. V současné době se Ciniselliho Rút nachází v botanické zahradě Kibble Palace v Glasgow.2 V porovnání s originálem vykazuje kopie menší plasticitu, což je patrné zejména v obličejových partiích, ve způsobu podání vlasů, traktace drapérie či zdobného lemu na oděvu. V ZAO-O se dochoval účet, který zaslal z Říma dne 15. března 1901 ateliér Orazia Andreoniho arcibiskupu Kohnovi. Ten si u něj zakoupil „statuetta della Rut in marmo di Carrara con colonna in Rosso e statua di angiolo fra i ﬁori in marmo di Carrara con colonna in marmo verde di Prato“.3 Z archiválie vyplývá, že k soše Rút byl určen podstavec barvy červené a k soše Amora (č. kat. 26) ze zeleného mramoru. V současné době je to přesně naopak. MM 1 2 3

Hall 2008, s. 390. http://glasgowsculpture.com/pg_images.php?sub=ruth_kibblepalace, vyhledáno 29. 1. 2009. ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 653.

26 Orazio Andreoni – dílna (podle Antonia Rossettiho)

Amor (Angiolo fra i ﬁori) (Do 1901) Kararský mramor; socha 93 × 40 × 43 cm, podstavec 117,5 × 40 × 40 cm Zn. u levé nohy Amora pod listy: A. Rossetti/ Stuo. O. Andreoni/ Roma Provenience: sochu Amora koupil arcibiskup Kohn v Římě v roce 1901, zaplatil za ni 1.500 lir

Arcibiskupský zámek v Kroměříži, Letní byt AO-AMK, inv. č. KE 2035 Prameny: ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 647, 649, 653; Soupis 1902, č. 51; Hořínek 1974, s. 192, č. 51. Literatura: Botek 1913b, s. 56, č. 51; Kohn 1921, s. 253, č. 51; Breitenbacher 1932, s. 30; Jůza – Krsek – Petrů – Richter 1963, s. 84; Klopanová 2009a, s. 99–100, č. kat. 29; Zatloukal 2011, s. 68, 82. Sochu Amora nese podstavec v podobě sloupu z narůžovělého mramoru. Dynamiku podporuje pojetí sochy jako ﬁgury serpentinaty. Amorovy nohy halí bohatý svazek květů, sahající do výše jeho boků. Okřídlený nahý hoch je vybaven všemi svými obvyklými atributy, jimiž jsou luk, šíp a toulec. Amor, bůh lásky, byl synem Venuše a Marta, manželem Psýché. Ty, které chtěl obdarovat šťastnou láskou, zasahoval šípy se zlacenými hroty, hroty olověné naopak způsobovaly lásku nešťastnou.1 Zasněný Amor, dopředu nakloněný, si pravou rukou vytahuje šíp z toulce, jenž má k tělu přivázaný stuhou. Otvor toulce se nachází u Amorova levého křídla, proto musí pravici natahovat kolem krku z přední strany. Levicí svírá luk, ponořený do záplavy květů. S podobným řešením dolní části sochy, zahalené do květů, se setkáme u Rossettiho Nymfy ze soukromé

107

126 Katalog

do plasticky pojatého rámu, jejich těla vyplňuje monochromatický akant a pozadí je tvořeno dekorativní tapetou nebo rozvilinami. Místy se objevuje zlacení. Výzdobu doplňují svislé žerdě s květy a zlatými koulemi, z nichž vybíhají zvlněné akantové listy a rozviliny se zlatými kapkami. Výzdoba bible je dílem pěti iluminátorů. První z nich namaloval iniciálu se sv. Jeronýmem (fol. 1r) a titulní list ke knize Genesis zdobený celostránkovou iluminací tvořenou sedmi medailony představujícími Stvoření světa, První hřích a Trůnícího Hospodina (fol. 1v). Jeho dílem je také iniciála zpodobňující Abišag ze Šunamenu před králem Davidem (fol. 126r) a iniciála s evangelistou Matoušem (fol. 393r). Postava trůnícího Hospodina připomíná typem tváře a záhybového systému roucha trůnícího Krista na fol. 286v Boskovické bible (asi 1421–1425, Olomouc, Vědecká knihovna), zatímco sedící postava sv. Matouše podobným způsobem upomíná na fol. 459 v Boskovické bibli, představující sv. Jana Evangelistu. Obě iluminace Boskovické bible jsou zřejmě provedeny na podkresbě autora Bible chudých z kláštera v Metten (1414–1417, Mnichov, Bayerische Staatsbibliothek). Druhý malíř s charakteristickým kresebným rukopisem vytvořil iluminace zobrazující Mojžíše (ff 37v, 48r), Elkánu (fol. 99v) a poprsí krále Davida a Alexandra Velikého (ff 114v, 367v). Jeho pojetí výzdoby, prozrazující erudovaného kreslíře, připomíná dílo Mistra Mandevillova cestopisu (Cestopis tzv. Jana Mandevilly, 1410–1420, Londýn, British Library). Vztah k tvorbě tohoto mistra se zřetelně projevuje také u třetího malíře Duchkovy bible, který se zaměřoval na koloristický efekt, spočívající v zúžení barevné škály. Jeho iniciály s proroky Izaiášem a Ezechielem (ff 274v, 320v) a králi Josiášem a Nabuchodonozorem (ff 293r, 342r) připomínají postavy proroků Aggea a Zachariáše v Bibli Sixta z Ottersdorfu (kolem roku 1430, Praha, Národní knihovna, ff 253v, 254r), kteří jsou považováni za nejmladší dochované dílo Mistra Mandevillova cestopisu. Čtvrtý malíř Duchkovy bible vytvořil iniciály zobrazující Izraelity před Hospodinem, Rút, Tobiáše, Ester, Joba a předání listu Aristobulovi (ff 87r, 97r, 196r, 205v, 210v, 382r). Jeho způsob zobrazování lidských postav se velmi blíží malbě Mistra Krumlovského sborníku (např. Krumlovský sborník, kolem 1420, Praha, Knihovna Národního muzea; část iluminací Boskovické bible). Ornamentika odpovídá výzdobě Bible kněze Michala (1423, Praha, Národní knihovna), která je také dílem Mistra Krumlovského sborníku. Pátý malíř je autorem iluminací na ff 22r, 63r, 139v, 152v, 164r, 200r a 221r. Jeho iniciály se vyznačují kolísavou kvalitou patrně díky spolupráci dílenských pomocníků. Za nejkvalitnější z nich můžeme považovat iniciálu na fol. 200r, představující Juditu. Tato skupina iniciál odkazuje zejména typy tváří zobrazených postav opět na tvorbu Mistra Krumlovského sborníku. Uvedené vztahy nasvědčují tomu, že Duchkova bible vznikla pravděpodobně v Praze. Je datována

a autorsky určena kolofonem připojeným na fol. 496r: „Tyto kniehy skonaly su sie skrze ruce Duchkowie w ten cztvrtek po Swatem ﬀrantzissku. Leta tissicieho cztyrzsteho trzidcateho trzetieho“. Vedle něj je pod papírovým krytím přitištěna pečeť města Čejkovic z roku 1629. JH 1

Biblické knihy jsou citovány podle českého překladu Jeruzalémské bible (Jeruzalémská bible. Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou, Praha 2009).

40 Peter Liechtenstein

Missale Saltzeburgen[se] Nouiter impressum ac emendatu[m]: Et quu[m] alicuius sancti missa i[m]perfecta est: notatus est locus vbi inquiri debeat: Insup[er] cu[m] ﬁguris festiuitatum ac eua[n]geliorum initia exorna[n]tibus iuxta materia[m] contentam dilige[n]tissime acco[m]modatis. Ex oﬃcina litteraria Petri Liechtenstein Coloniensis. anno. 1515. Venezia 1515 Papír, vazba: dřevěné desky potažené hnědou usní zdobenou slepotiskem, dvě spony a kování se z původní vazby nedochovaly; 320 × 235 mm

127

Konstrukce: smrk; intarzie: ořech, javor, slonovina, mosaz, měď, olovo; řezby: lípa, ořech; povrchová úprava: šelaková politura Postele: výška záhlaví 185 cm, šířka 109 cm, výška čela postele v nohou 112 cm, šířka 109, délka 210 cm, inv. č. KE 729–730 Noční stolky: výška 147 cm, šířka 47 cm, hloubka 42,5 cm, inv č. KE 731–732 Zrcadlové stolky: výška 212 cm, šířka 120 cm, hloubka 57,5 cm, inv. č. KE 733–734 Křesla Savonarola: výška 94,5 cm, šířka 69 cm, hloubka 49 cm, inv. č. KE 735–736 Kabinet: výška 225 cm, šířka 113,5 cm, hloubka 45 cm, inv. č. KE 739 Sekretář: výška 163 cm, šířka 90 cm, hloubka 35 cm, inv. č. KE 740 Stolek: výška 81 cm, šířka 116 cm, hloubka 35 cm, inv. č. KE 741 Židle: výška 113 cm, šířka 39,5 cm, hloubka 65 cm, inv. č. KE 742– 747 Skříň: výška 273 cm, šířka 215 cm, hloubka 63 cm, inv. č. KE 748 Provenience: zakoupeno v Římě Arcibiskupský zámek v Kroměříži, Zimní byt AO-AMK, inv. č. KE 729–736, 739–748 Prameny: ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 306, 359, 361; Soupis 1902, č. 62; Hořínek 1974, č. 62, s. 192; Inventář 1994, č. 271–273, s. 15. Literatura: Botek 1913b, č. 62, s. 56; Kohn 1921, č. 62, s. 254; Zlámal 1979, s. 360; Klopanová 2009a, s. 124–126, č. kat. 46. Honosně intarzovaný nábytkový soubor instalovaný v Zimním bytě Arcibiskupského zámku v Kroměříži objednal a zakoupil Theodor Kohn, potažmo jeho

136 Katalog

sekretář, v Římě tak, jako i další umělecká díla a liturgické předměty. Arcibiskup za ni, spolu s několika ne blíže speciﬁkovanými obrazy, druhou, stejně honosně vykládanou, černě namořenou nábytkovou soupravou a černými stolky s mouřeníny zaplatil 65.000 K. Veškeré nábytkové kusy souboru jsou konstrukčně zhotoveny ze smrkového dřeva, povrchově odýhovány přírodním světlým a mořeným ořechem v jednotlivých dekorativních plochách a javorovou dýhou v lineárních páscích. Kontrastně ořechovou dýhu v dekoru zjemňuje a doplňuje slonovina, která vytváří drobné obrazce geometrizujících, květinových a rozvilinových tvarů u všech kusů nábytku, nebo tvoří speciﬁcký ornament slonovinové věže na opěradlech křesel typu Savonarola. Ve větších plochách je slonoviny užito

v reliéfních intarziích, které spatřujeme na postelích, nočních stolcích, skříňkách se zrcadlovým nástavcem, stolku, kabinetu a rozměrné šatní skříni. Kromě slonoviny se na figurálních intarziích objevuje gravírovaná mosaz, měď a olovo, a to zejména na opěradlech židlí a čelech postelí, ale i na alegorických výjevech hrajících si puttů a mytologických scén na čelech postelí a nástavcích skříněk. Dekorativní účinek jednotlivých kusů soupravy je doplněn vysokým reliéfem konzol, polosloupků a pilastrů u postelí, zrcadlových skříněk, komody a sekretáře či plastickými řezbami sfing u nočních stolků a stylizovanými gryfy u postelí, nočních stolků a šatní skříně. Nábytkový soubor odráží, stejně tak jako mnohé architektonické stavby konce 19. století, renesanční, potažmo až manýristické dekorativní vzory; ve figurálních scénách spatřujeme mytologické výjevy, alegorické motivy či portréty renesančních osobností. Na čelech postelí u nohou jsou zobrazeny ženy v antickém rouchu trhající plody, na čelech záhlaví mytologické výjevy Apollóna na voze obklopeného ženami na jedné z postelí a Adonise se spící Venuší na posteli druhé. Motivy, které svým významem odkazují k plodnosti. Tuto tématiku doplňují a podtrhují i kruhové medailony na čelech postelí u nohou, kde můžeme vidět například satyra s nymfou, trojici dětí (puttů) trhající plody ze stromu. Dvířka nočních stolků nesou kruhové medailony s dvojicí hrajících a zpívajících puttů na oblaku. Celý soubor odráží ve své výzdobné technice výrazné reminiscence na renesanci a humanismus, na vzdělání a orientaci jak v oblasti umělecké sféry, tak mytologické. Otázkou zůstává, zda soubor koupil sám arcibiskup, nebo mu jej doporučil jeho sekretář František Botek, který v Římě pobýval a pro Theodora Kohna nakupoval jak předměty uměleckého, tak liturgického charakteru. LM

48 Anonym

Klekátko

o čemž svědčí, tak jako na většině arcibiskupem pořízených nábytkových kusů, i zde umístěný jeho osobní znak. Klekátko je konstrukčně vyrobeno ze smrku, řezbované aplikace v podobě arcibiskupova znaku, maskaronu, volut a rozvilinových úponků na zádové konstrukci, mřížky s květy a akantové voluty na bočnicích jsou zhotoveny z lipového dřeva. Bohatou plastickou dekoraci, která je spolu s celou rámovou konstrukcí mořena do výrazu tmavého ořechu, doplňuje na podloketních a kolenních opěrkách vínový samet žakárového vzoru a zavinutá lemovka po jejich obvodu. LM

49 Anonym

Křeslo à la reine

(1893–1904)

Konstrukce: polovina 18. století nebo konec 19. století, čalounění: konec 19. století

Smrk, lípa, buk, samet, mořidlo, šelak; výška 92 cm, šířka 80 cm, hloubka 64 cm Restaurováno: pravděpodobně 1963; Zdeněk Plíva (2009) Olomouc, vikárka, Komenského 13 AO, inv. č. II.3 D1–2310

Smrk, buk, bílá barva, zlacení, samet; výška 100 cm, šířka 80 cm, hloubka 57 cm Na spodní straně smrkové konstrukce čalounění jsou vypáleny číslice 116, 988, IIXX a křížkem přeražené 5. 307 Arcibiskupský palác v Olomouci AO, inv. č. II.3 D1–2305

Prameny: Soupis 1902, č. 89; Hořínek 1974, č. 89, s. 194; Plíva 2009. Literatura: Botek 1913b, č. 89, s. 57; Kohn 1921, č. 89, s. 254; Klopanová 2009a, s. 128, č. kat. 47. Klekátko nacházející se v soukromé kapli si nechal arcibiskup Kohn zhotovit pravděpodobně na zakázku,

Literatura: Klopanová 2009a, s. 129, č. kat. 49. Poprvé byl typ salónního nábytku zvaný à la reine zhotoven pro komnaty francouzské královny kolem roku 1730 a záhy se rozšířil po celé jižní a střední Evropě jak v kopiích, tak v rozmanitých modiﬁkacích. Jeho popularita byla dána nejen estetickými jemně oblými

137

80 ks JK, 25 ks MVS, inv. č. II.3 C3–992/4 Talíř mělký: v. 25 mm, ø o. 240 mm, ø d. 150 mm, 25 ks TS, 245 ks JK, 105 ks MVS, inv. č. II.3 C3–992/5 Omáčník kulatý, s pevnou miskou, víčkem a lžící: omáčník – – v. s víčkem 170 mm, bez 135 mm; miska – v. 25 mm, ø o. 193 mm, ø d. 130 mm; lžíce – délka 180 mm, 2 ks TS, 5 ks JK, inv. č. II.3 C3–992/7 Omáčník ve tvaru loďky, s pevnou miskou a lžící: omáčník – – v. 170 mm; lžíce – délka 195 mm, 6 ks JK, 2 ks TS, inv. č. II.3 C3–992/8 Slánka / kořenka: v. 70 mm, ø o. 90 mm, ø d. 60 mm, 8 ks TS, 41 ks JK, inv. č. II.3 C3–992/9 Nádobka na hořčici, s miskou a víčkem: v. s víčkem 135 mm, bez 75 mm, 3 ks TS, 4 ks JK, inv. č. II.3 C3–992/10 Mísa čtyřhranná malá: v. 40 mm, o. 290 × 370 mm, d. 180 × 260 mm, 1 ks TS, 14 ks JK, inv. č. II.3 C3–992/11 Mísa čtyřhranná střední: v. 30 mm, o. 325 × 425 mm, d. 210 × 310 mm, 4 ks JK, 4 ks JA, inv. č. II.3 C3–992/12 Mísa kulatá malá: v. 35 mm, ø o. 295 mm, ø d. 180 mm, 7 ks JA, inv. č. II.3 C3–992/15 Mísa kulatá střední: v. 40 mm, ø o. 325 mm, ø d. 195 mm, 6 ks JA, inv. č. II.3 C3–992/16 Mísa kulatá velká: v. 50 mm, ø o. 380 mm, ø d. 230 mm, 6 ks JA, inv. č. II.3 C3–992/17 Provenience: soupravu objednal Theodor Kohn u obchodního zástupce ﬁrmy Březová Ernsta Wahlisse ve Vídni v počtu 1042 ks v hodnotě 10.584 K Arcibiskupský palác v Olomouci, Trůnní sál (TS), jídelna klauzury (JK), jídelna arcibiskupa (JA), místnost u Velkého sálu (MVS) AO, inv. č. II.3 C3–992/1–12, 15–17

142 Katalog

Prameny: ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 308v, č. 5; Inventář 1902, fol. 10–11; Soupis 1902, č. 69; Inventář 1922, Inventář arcibiskupské stříbrné komory v Olomouci, Porcelán, č. 4; Inventář 1947, Porcelán, č. 4; Inventář 1955, s. 59, 60, č. 1320–1336; Hořínek 1974, s. 192, č. 69; Inventář 1994, s. 132–133, inv. č. 2002–2008, s. 143, inv. č. 2148, 2149, s. 144, inv. č. 2152. Literatura: Botek 1913b, s. 56, č. 69; Kohn 1921, s. 254, č. 69; Klopanová 2009a, s. 141–144, č. kat. 62; Klopanová 2009b, s. 145–146, obr. 104–106.

53 / Omáčník kulatý, s pevnou miskou, víčkem a lžící

Výzdoba slavnostní a početně rozsáhlé soupravy má reprezentativní charakter a představuje nejhonosnější ukázku porcelánu objednaného Theodorem Kohnem. Jednotlivé kusy zdobí širší dvojitá zlacená okrajová páska s přisazenou linkou, na kterou navazuje dekor v podobě navzájem se proplétajících linek, které vytvářejí pravidelně se střídající obrazce s tečkami. Téměř všechny předměty jsou opatřeny i barevně malovaným znakem arcibiskupa. U omáčníků vybíhají převýšená volutová ucha ze stylizovaných maskaronů. Bohatostí vynikají dezertní talířky s prolamovaným a bohatě zlaceným okrajem a malovaným znakem uprostřed zrcadla. Značení výrobků je názorným dokladem běžné dobové výrobní praxe. Zatímco jednotlivé kusy souboru byly vyrobeny někdy mezi lety 1853–1875, kdy byla vtlačená značka F&M používána, mladší zeleně tištěná značka vročuje jejich výzdobu o poznání později, mezi léta 1890–1910.1 Ze záznamu z inventury ze dne 3. února 1897 dále vyplývá, že arcibiskup objednal slavnostní soupravu čítající přesně 1.042 ks v hodnotě 5.292 zl., tj. 10.584 K u Ernsta Wahlisse, a to ve Vídni. Ernst Wahliss (1836–1900) byl schopný podnikatel, který ve zmíněné rakouské metropoli od roku 1863 vlastnil obchod s porcelánem. Než v roce 1894 koupil zavedenou fabriku v Trnovanech-Teplicích a pustil se do vlastní výroby, nakupoval od sedmdesátých let 19. století zboží v západočeských porcelánkách. Nebyl jen objednavatelem a odběratelem řemeslně náročných kolekcí historických tvarů (zejména tzv. styl „Alt-Wien“) a zprostředkovatelem spolupráce s předními vídeňskými umělci. Březová v něm nalezla i přímého a obratného vídeňského zástupce pro vlastní obchod.2 JKu 1

miska (bez znaku) – v. 20 mm, ø o. 120 mm, ø d. 75 mm, většinou značeno TK 159 2 15, 17 ks, inv. č. KE 3883, 3884, 3885, 38873893, 3896–3898 (SB); KE 3882, 3886, 3894, 3895 (LB) Arcibiskupský zámek v Kroměříži, Stříbrná komora (SK), Letní byt (LB) AO-AMK, inv. č. KE KE 3778–3898 Talíř dezertní se znakem: v. 20 mm, ø o. 190 mm, ø d. 123 mm, značeno TK s číslicemi, 82 ks, bez inv. č. Koflík kávový se znakem, s miskou: koflík – v. 55 mm, ø 65 mm, ø d. 32 mm, neznačeno, 16 ks, bez inv. č.; miska (bez znaku) – – v. 15 mm, ø o. 119 mm, ø d. 90 mm, značeno TK s číslicemi, 15 ks, bez inv. č. Arcibiskupský palác v Olomouci, jídelna klauzury AO, bez inv. č. Provenience: porcelán objednal Theodor Kohn pro rezidence v Kroměříži, Olomouci a Hukvaldech v hodnotě 770 K AO, AO-AMK Prameny: ZAO-O, fond ÚŘAS, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 476; ZAO-O, fond ÚŘAS, Inventar der F. E. Silberkammer in Kremsier 1901, inv. č. 5460, sign. C 84/5, kart. 458, fol. 954v, 955r, č. 15, 16; Soupis 1902, č. 73; Inventář 1955, s. 63, č. 1434, 1435; Hořínek 1974, s. 192, č. 73. Literatura: Botek 1913b, s. 57, č. 73; Kohn 1921, s. 254, č. 73; Klopanová 2009a, s. 145–147, č. k. 63; Klopanová 2009b, s. 147, obr. 107–108. Jednotlivé kusy člení pravidelně hozený vegetabilní dekor růžovomodrého květu chrp a na hraně modrá okrajová linka, u talířů a koflíků navíc doplněno zlatým arcibiskupským znakem Theodora Kohna.

Mezi lety 1853–1875 vlastnili továrnu Christian Fischer a Ludwig von Mieg, odtud značka F&M. Od roku 1876 se zavádí nové značení v podobě zkřížených hornických kladívek, od roku 1890 doplněné korunou s pentlemi. Lenka Merglová Pánková, Březová – Pirkenhammer. Historie a uměleckořemeslný vývoj produkce jedné z nejstarších porcelánek na území Čech, Historický sborník Karlovarska IX, 2003, s. 135, 150, 158, pozn. 50–51.

54 Klášterec nad Ohří

Porcelán se znakem a s dekorem chrp, který doplnil starší soupravu s obdobným vzorem 1899 Porcelán, malováno Zn.: vtlačená značka TK, někde následovaná číslicemi Talíř dezertní se znakem: v. 22 mm, ø o. 190 mm, ø d. 130 mm, většinou značeno TK 8 2 65, 85 ks, inv. č. KE 3779, 3783–3862 (SK); KE 3778, 3780–3782 (LB) Koﬂík kávový se znakem, s miskou: koﬂík – v. 57 mm, ø 70 mm, ø d. 30 mm, neznačeno, 19 ks, inv. č. KE 3863–3866, 3868–3873, 3875, 3878–3881 (SK); KE 3867, 3874, 3876, 3877 (LB);

143

rukavic z pleteniny, s tuhými vyšívanými manžetami a vyšitými medailony, si lze učinit představu z dochovaných rukavic z totožného souboru pontiﬁkálií v bílé liturgické barvě. HZ

59 Řím, ﬁrma Angelo Tanfani e Figli

Bílý mešní parament 1897 K souboru náleží kasule, štola, manipul, velum a bursa Bílý hedvábný atlas, výšivka barevnými hedvábnými nitěmi, zlatým a stříbrným dracounem a zlacenými lamelami, částečně přes papírovou podložku, dracounové paličkované borty; kasule: 117 × 74,5 cm, štola: 212 × 24 cm, manipul: 51 × 24 cm, velum: 63,5 × 64 cm, bursa: 27,5 × 227,5 cm Zn. na podšívce pektorální strany kasule ﬁremní štítek: ANGELO TANFANI / ROMA. Na podšívce dorsální strany kasule vyšitý text: THEODORUS / Princeps – Archiepiscomus / occasione visitatorum liminum Apostolorum / anno 1897. Arcibiskupský zámek v Kroměříži, sakristie kaple sv. Šebestiána AO-AMK, inv. č. KE 2629a–e

Mezi pontifikálie, tj. soubor liturgických insignií biskupa či preláta postaveného jemu na roveň (opat, infulovaní kanovníci), patří mitra, berla, prsten, pektorální kříž, pontifikální rukavice, boty a gremiále. Mitra, zdobená v celé ploše zlatou dracounovou výšivkou doplněnou skleněnými imitace drahokamů, náležela spolu s dochovanými střevíci se stejnou formou výzdoby k arcibiskupově červenému pontifikálnímu souboru. Výšivka provedená na červeném hedvábném atlasu se uplatňuje v pravidelných polích vyplněných jemnou mřížkou, které jsou oživeny motivy stylizovaných akantových listů a doplněny imitacemi drahých kamenů v ozdobných osaznách. O podobě nezachovaných

150 Katalog

Prameny: ZAO-O, fond AO, inv. č. 3531, sign. KH 49, kart. 1539, fol. 56. Literatura: Klopanová 2009a, s. 138–139, č. kat. 58. Mešní soubor bílé liturgické barvy sestávající z kasule, štóly, manipulu, vela na kalich a bursy získal arcibiskup Kohn dle textu vyšitého na dochované původní podšívce kasule při příležitosti své druhé římské cesty „ad limina apostolorum“, vykonané v roce 1897. Lze jej snad ztotožnit s pětidílnou mešní garniturou v ceně 1.200 lir, uvedenou v seznamu kostelních cenností pořízených arcibiskupem v tomto roce. Soubor je bohatě zdoben výšivkou v neobarokním stylu, kombinujícím ornamentální výšivku zlatým dracounem s naturalistickou výšivkou barevnými hedvábnými nitěmi. Kasule římského střihu je tradičně členěna pomocí zlatě vyšívaných bort, které dělí dorsální stranu na tři svislé pásy a na pektorální straně vytváří písmeno T. Tuto pravidelnou kompozici narušuje proplétající se dekor zlatých akantových rozvilin, které jsou oživeny naturalistickými motivy květů a obilných klasů s hrozny vinné révy, jako symbolů Eucharistie (těla a krve Páně), provedených v jemné výšivce barevnými hedvábnými nitěmi typu malba jehlou. Dokonale plošně komponovaná a precizně vypracovaná složitá výšivka celého souboru ukazuje na kvalitní předlohu, která zde byla použita, a dokládá vysokou uměleckořemeslnou úroveň římských výrobců parament. HZ

151

72 Milán, ﬁrma G. Confalonieri

Pontiﬁkální prsten s velkým smaragdem 1896 Zlato, email, smaragd, diamanty, rubíny; výška prstenu 35 mm, šířka 33 mm Uložen v kožené etui, uvnitř zlacený nápis: G. CONFALONIERI / GIOJELLIFRE / MILANO – ROMA AO, inv. č. II.3 A–0636 Prameny: ZAO-O, fond AO, inv. č. 3531, sign. KH 49, kart. 1539, fol. 58 (Prätiosen, položka č. 8); ZAO-O, fond AO, inv. č. 3481, sign. KH 1, kart. 1509, fol. 3, 7, 10, 11, 12, 15, 17, 26, 29, 33, 36, 41, 42; Soupis 1902, č. 9; Hořínek 1974, s. 189, č. 9; Zhodnocení předmětů, s. 7, č. 23; Novotný 2011. Literatura: Botek 1913b, s. 55, č. 9; Kohn 1921, s. 252, č. 9; Machytka 1970, s. 168; Klopanová 2009a, s. 139–140, č. kat. 59. Středovým kamenem zlatého prstenu je dominantní smaragd, který je obklopen dvaceti čtyřmi diamanty (průměr cca 3,5 mm) v osaznách z bílého zlata a stejným počtem menších rubínů (průměr cca 1 mm). Smaragd vybroušený do tvaru tabulkovce je průhledný, s několika mikrotrhlinami a proměnlivým podílem inkluzí, které jsou pro přírodní smaragdy charakteristické. Vzhledem ke své velikosti (24 × 20 mm, výška 8 mm), sytosti a pravidelnosti zabarvení jde o výjimečný kámen. Diamanty i rubíny jsou vybroušeny do diamantového brusu.1 Prsten je zhotoven z masivního litého a cizelovaného zlata. Po stranách středového kamene je osazena dvojice malovaných smaltovaných erbů ve volutových kartuších. Jde o osobní znaky arcibiskupa Kohna a olomouckého arcibiskupství, podložené hermelínovými plášti s knížecími korunami.

164 Katalog

Neobarokním dekorem skládajícím se z volutových útvarů, které jsou doplněny dalšími drobnými rubíny (celkem 20 kusů o průměru cca 1,2 mm), je pojednán vnější obvod kroužku. Poslední sada drobných rubínů (12 kusů o průměru cca 0,8 mm) je osazena nad a pod středovým kamenem. K pořízení pontifikálních prstenů se vztahuje dochovaná, poměrně rozsáhlá korespondence vedená v letech 1896–1897 Kohnovým sekretářem a ceremonářem Františkem Botkem s milánskou firmou Confalonieri a následně samotným arcibiskupem. Obsah dopisů se týká z velké části výběru vhodných kamenů. Z Kohnových záznamů týkajících se jeho finančních vydání k 1. únoru 1897 se pak dovídáme, že za prsten s velkým smaragdem nakonec arcibiskup zaplatil celkem 5.779 zl. U téže firmy si pak objednal také prsten s rubínem v ceně 5.600 zl., který se patrně nedochoval. HZ 1

Podrobný popis drahých kamenů viz Novotný 2011.

73 Řím, ﬁrma Orazio Negri & Co.

Pontiﬁkální prsten s drahým opálem 1893 Zlato, drahý opál, diamanty, zirkony; výška prstenu včetně opálu 40 mm (bez kamene 30 mm), vnější průměr kroužku 32 mm Uložen v koženém pouzdře, uvnitř zlacený nápis: O. NEGRI & Co./ PIAZZA DI SPAGNA 60/ ROMA. AO, inv. č. II.3 A–0638 Prameny: ZAO-O, fond AO, inv. č. 3531, sign. KH 49, kart. 1539, fol. 58 (Prätiosen, položka č. 1); ZAO-O, fond AO, inv. č. 3481, sign. KH 1, kart. 1506, fol. 791; Soupis 1902, č. 6; Hořínek 1974, s. 189, č. 6; Zhodnocení předmětů, s. 6–7, č. 22; Novotný 2011. Literatura: Botek 1913b, s. 55, č. 6; Kohn 1921, s. 252, č. 6; Klopanová 2009a, s. 140, č. kat. 60; Semrád 2011, s. 194–195. Dominantním kamenem prstenu, zhotoveného z masivního litého a cizelovaného zlata, je drahý opál vybroušený do tvaru mírně eliptické mugle, obklopený drobnými kameny briliantového brusu. Z těchto devatenácti kamenů je sedmnáct diamantů. Dva chybějící diamanty nahradily v roce 1940 zirkony. Drahý opál se žlutozelenou a modrou opalizací je vzhledem ke své velikosti (13 × 17 mm) kamenem výjimečným.1 Středový kámen vynáší dvojice okřídlených hlav andělů, na které navazuje výzdoba kroužku tvořená dvojicí proti sobě obrácených spirálových volut a girlanda z květů a plodů. S významnou římskou klenotnickou ﬁrmou Orazio Negri & Co. navázal Kohn kontakt pravděpodobně během své první římské cesty „ad limina apostolorum“, kdy si zřejmě také objednal tento prsten. V dobovém soupisu kostelních cenností je hodnota prstenu

74 Vídeň, ﬁrma Rozet & Fischmeister

Pontiﬁkální prsten s růžovým topazem 1896 Zlato, email, topaz, diamanty, smaragdy; výška 28 mm, šířka 30 mm Uložen v koženém pouzdře zdobeném zlaceným slepotiskem, uvnitř zlatý nápis se jménem ﬁrmy: ROZET & FISCHMEISTER/ WIEN (téměř setřené)/ KOHLMARKT. AO, inv. č. II.3 A–0637

vyčíslena částkou 2.000 zl. O arcibiskupově spokojenosti svědčí objednávky dalších prstenů, které již v Římě zprostředkovával jeho poradce a přítel, hrabě Eduard Gaston Pöttickh von Pettenegg (1847–1918). Šlo o pontiﬁkální prsten se safírem korunovaným diamanty a prsten s dominantním diamantem žluté barvy, které jsou uvedeny na účtu z roku 1894.2 Z Kohnovy poslední vůle dané v Ehrenhausenu dne 8. dubna 1915 pak vyplývá, že prsten s diamantem odkázal bývalému ceremoniáři a sekretáři Františku Botkovi a prsten se safírem („modrým kamenem“) ceremonáři a univerzitnímu vykonavateli poslední vůle Theodoru Vavrušovi.3 HZ 1 2 3

Podrobný popis drahých kamenů viz Novotný 2011. ZAO-O, fond AO, inv. č. 3531, sign. KH 49, kart. 1539, fol. 35. Závěť arcibiskupa D ra Kohna, Pozorovatel XIII, 1916, č. 1, 7. 1., s. 2.

Prameny: ZAO-O, fond AO, inv. č. 3481, sign. KH 1, kart. 1509, fol. 73, 74; Soupis 1902, č. 10; Hořínek 1974, s. 189, č. 10; Zhodnocení předmětů, s. 7, č. 24; Novotný 2011. Literatura: Botek 1913b, s. 55, č. 10; Kohn 1921, s. 252, č. 10; Klopanová 2009a, s. 141, č. kat. 61. Pontiﬁkální prsten z masivního litého a cizelovaného zlata, zdobený barevnými smalty a bohatě osazený drahými kameny, si arcibiskup Kohn objednal u významné vídeňské ﬁrmy Rozet & Fischmeister. Středovým kamenem prstenu je růžový topaz zasazený do vysoké, směrem ke kameni se zužující osazny s tyčinkovými výstupky, které obrubu dělí na jednotlivá pole, kde jsou vsazeny dvě dvojice smaragdů (o průměru 3 mm) a jedna dvojice diamantů (o průměru 3 mm). Vysoce transparentní kámen s poměrně malou příměsí inkluzí, jednou výraznější puklinou a několika menšími mikrotrhlinami je vybroušen do tvaru připomínající cejlonský briliantový brus. Pro svou velikost (18 × 17 mm, výška 9 mm), sytou a rovnoměrně vyvinutou barvu je kamenem unikátním.1 K obrubě topazu je připojena po stranách dvojice emailových znaků – erb olomouckého arcibiskupství a znak arcibiskupa Kohna. Smalt je proveden kombinací techniky jamkového a malovaného emailu. V modrém transparentním jamkovém emailu je provedena také ornamentální rozvilinová výzdoba kroužku. HZ 1

Podrobný popis drahých kamenů viz Novotný 2011.

Mitra pretiosa Vídeň (?), konec 19. století Zlatě protkávaná hedvábná tkanina, výšivka zlatým dracounem doplněným ﬂitry, drahé kameny, perly, kamej; výška 34 (70) cm, šířka 34 cm Uloženo v kůží potažené etui, na vnitřní straně nápis: Franz Braun, Wien AO, inv. č. II.3 B–1219

Prameny: Zhodnocení předmětů, s. 6, č. 21; Novotný 2011. Dosud nepublikováno.

165

Mitra zhotovená z bílého hedvábného a stříbrem protkávaného rypsu je bohatě zdobena aplikovanými drahými kameny, které doplňují zlatou dracounovou výšivku stylizovaného dekoru rostlinných úponků. Dekor je na čelní i zadní straně těla mitry vymezen bordurou. Obdobné rostlinné úponky doplněné drahými kameny zdobí také obě stuhy, které jsou ukončeny zlatými dracounovými třapci. V postranních polích přední i zadní strany mitry jsou drahokamy vyskládány do kompozice křížů a doplněny opět zlatou dracounovou výšivkou rostlinných úponků. Z množství drahých kamenů, které jsou na výzdobu mitry použity, vyniká v její přední části (v dekorativním pásu nad čelem) kamej s hlavou Panny Marie, vyřezaná ze sytě zbarveného ametystu. Mezi cenné kameny patří také ametyst (20 × 23 mm) osazený ve středu pravého drahokamového kříže, záhněda (22 × 19 mm) umístěná ve středu levého kříže a pálený citrín (31 × 21 mm) v centrálním svislém pásu výzdoby přední strany mitry. V zadním plánu jsou pak hodnotnými kameny

166 Katalog

především zelené chrysoprasy ve tvaru mugle, které tvoří čtyři ramena obou křížů. Velmi zajímavé jsou také dvě větší přírodní perly, jedna v horní části vertikálního středového pásu, druhá ve středu horizontálního pásu. Dalšími kameny, které lze identifikovat ve výzdobě těla mitry i obou stuh (fanonů), jsou almadiny, karneoly, rubelity, olivíny, cymofány, záhnědy, malachity, chalcedony, sardonyxy, tyrkysy, růženíny, pyrity, ametysty, korundy, avaturíny, opály akvamaríny, amazonity, labradority, amazonity, záhnědy, perly a jaspisy.1 Výzdobě mitry, jako jedné z hlavních insignií biskupské hodnosti, byla již od středověku věnována mimořádná pozornost. Podle materiálu a bohatství výzdoby dělí Caeremoniale episcoporum (soubor liturgických pravidel pro konání bohoslužeb za účasti biskupa) mitry do tří skupin. Mitra simplex je zhotovena z bílého hedvábí, damašku či lnu, mitra auriphrygiata musí být ušita z bílého hedvábí protkávaného zlatým vláknem (it. lama d’oro) a nejnákladnější mitra pretiosa (někdy zv. gemmata), vyhrazená pouze papeži, kardinálům a biskupům, je zdobena drahými kameny, perlami, zlatem či stříbrem. Jednotlivých typů se používalo v závislosti na liturgických dobách a svátcích nebo také pro odlišení postavení jednotlivých církevních hierarchů, kteří se příslušného obřadu účastnili.2 Přebohatě zdobená mitra typu pretiosa z majetku AO je jako součást Kohnova pontifikálního souboru parament uváděna až v pozdějších soupisech a dosud se ji nepodařilo spojit s žádným přímým archivním pramenem. Dnes je uložena v nepůvodní etui označené štítkem dvorní vídeňské zlatnické a klenotnické firmy Franz Braun, na samotném předmětu však označení výrobce schází. Přestože se nabízí možnost jejího ztotožnění s bílou, zlatě vyšívanou a drahými kameny zdobenou infulí v ceně 1.350 K, uvedenou v soupise pontifikálií z roku 1905,3 zůstává její spojení s osobou arcibiskupa Kohna stejně jako vídeňská provenience hypotézou. HZ 1 2 3

Podrobný rozpis a charakteristika použitých drahokamů viz Novotný 2011. Více Braun 1912, s. 187–188. Botek 1913b, s. 59; Kohn 1921, s. 256.

Medailony umělců a ﬁrem

167

168 Medailony umÄ&#x203A;lcĹŻ a firem

Franz Ludwig Adler & Sohn Vídeňská zlatnická ﬁrma, založená v roce 1862, sídlila na VIII. Laudongasse 29. Dodávala uměleckořemeslné předměty z drahých i obecných kovů pro církevní prostředí. Byla držitelkou řady ocenění ze zemských průmyslových výstav, své výrobky s úspěchem prezentovala i na světových výstavách. Z dochovaného archivního materiálu vyplývá, že v době episkopátu Theodora Kohna byla hlavním dodavatelem stolního i sakrálního stříbra pro olomoucké arcibiskupství. Své výrobky označovala několika typy ﬁremních punců: FA, FLA, F. L. ADLER, FLA&S.

Firemní punc

Orazio Andreoni Piemontský sochař činný v Itálii především v poslední čtvrtině 19. století. Řadu jeho děl najdeme v anglických a amerických soukromých sbírkách. Již v roce 1884 na výstavě v Turínu sklidil úspěch se svou sochou Farizeje, v Berlíně (1892) předvedl naturalisticky spodobněné terakotové ﬁgury a na výstavě v Mnichově (1893) získal pochvalu za technicky virtuosně provedenou sochu Messaliny. Jeho římský ateliér, v němž pracovala řada sochařů (např. Oscar Spalmach), patřil k nejslavnějším té doby a produkoval široký sortiment sochařských prací, od originálů až po kopie.

Francesco Bassano (Francesco dal Ponte ml.) (1549 Bassano del Grappa – 1592 Benátky) Nejstarší a zároveň nejnadanější ze čtyřech synů umělce Jacopa dal Ponte zv. Jacopo Bassano. Učil se u svého otce a stal se prvním malířem jeho dílny. Rozvíjel v ní zejména rustikální a pastorální motivy, podílel se na monumentalizaci bassanovské produkce. V roce 1578 odešel do Benátek, kde získal významné zakázky na výzdobu tamních chrámů a Palazza Ducale. Navazoval na otcovy invence nočních scén a sám je rozvíjel. Nejvíce přispěl k známosti bassanovských cyklů ročních dob, měsíců, starozákonních a novozákonních příběhů a poptávku po nich rozšířil po celé Evropě. Francescovy temnosvitné obrazy se staly jedním z podstatných zdrojů caravaggiovského pojetí práce se světlem i obliby výjevů ze života prostých lidí v 17. století.

Jacopo Bassano (Jacopo dal Ponte) (kolem 1510 Bassano del Grappa – 1592 Bassano del Grappa) Člen rozvětvené malířské rodiny Bassanů. První školení získal u svého otce Francesca dal Ponte st., v první polovině třicátých let 16. století pobýval v Benátkách v dílně Bonifazia de´Pitati, vliv na něj začínal mít také Tizian. Od roku 1540 vedl rodinnou dílnu. Při komponování vlastních prací vycházel z pozorování a studia přírody, rovněž však využíval bohatství, jež skýtaly graﬁky podle Tiziana, Agostina Veneziana a dalších. V padesátých letech Jacopo přinesl osobitá řešení temnosvitné malby, podnětná pro následující 17. století. Vytvořil oblíbený styl, šířený později i jeho syny, který spojoval pastorální a selské výjevy s biblickými tématy.

Jan Beck

Federico Barocci (kolem 1535 Urbino – 1612 Urbino) Italský malíř, působící zejména v Urbinu a Římě, významný představitel vrcholné fáze manýrismu. První školení získal u Battisty Franca, ovlivnil jej Raﬀael, Michelangelo a především Correggio. Ve své době byl velmi žádaný, dostával zakázky od papeže, císaře, španělského krále či velkovévody toskánského. Mezi jeho obdivovatele, kteří se jeho dílem inspirovali, patřili Lodovico Cigoli, Annibale Carracci a Guido Reni. Maloval téměř výlučně oltářní obrazy, ve své malbě akcentoval vyjádření citových stavů. Pro Barocciho tvorbu je charakteristický výrazný kolorit a raﬁnovaná kompozice.

(1864 Kroměříž – 1937 Kroměříž) Synem sochaře Antonína Tomáše Becka. Otec se usadil roku 1862 v Kroměříži. Jan pracoval od roku 1879 nejprve v jeho sochařské dílně, o pět let později odešel do Vídně, kde studoval na Akademii výtvarných umění (profesor E. Kellner a A. Kundmann). Od roku 1900 pracoval v Kroměříži jako samostatný mistr. S jeho četnými realizacemi se můžeme setkat po celé Moravě. Zhotovil např. pomník Jana Amose Komenského pro Uherský Brod (1892), znak zámeckých pánů v Tovačově (1895), čtyři sochy faunů v rotundě Květné zahrady, které objednal arcibiskup Kohn (1904), stejně jako úpravu a sochařskou dekoraci portiku u hlavního vchodu kroměřížského zámku. K dalším dílům patří výzdoba kostelů v Napajedlech, Pustiměři, Moravičanech a jinde, pro boční kapli kostela Panny Marie v Kroměříži vytvořil oltář Panny Marie Lurdské. Mnohokrát také upravoval hrobky, tvořil náhrobní sochy a polní kříže.

Angelo Bianchi Římský výrobce a obchodník s textilním zbožím. Firma s dlouhou tradicí, sahající až k roku 1600, patřila mezi hlavní dodavatele textilií pro Vatikán a římské baziliky. Sídlila na Piazza della Minerva a zaměřovala se na výrobu

169