Věčný cizinec

1

VĚČNÝ CIZINEC

Dr. NIDAL SALEH

2

NIDAL SALEH Farmaceut, spisovatel

Narodil se 15. července 1936 v palestinském Nábulusu, kde absolvoval základní školu a gymnázium. Po maturitě roce 1954 už jako jordánský občan nastoupil na dvouletou pedagogickou školu v Ammáne. Když ji absolvoval, odešel pracovat do Kuvajtu jako učitel. Za ostrou kritiku šejkovského totalitního režimu ho po třech letech vyhostili, a tak odešel studovat do Evropy. Několik měsíců prožil ve Vídni a koncem roku 1959 byl přijat na studium v Československu. Napřed studoval češtinu v Mariánských Lázních a po skončení jazykového kurzu ho vzali na Farmaceutickou fakultu UK v Bratislavě. V roce 1965 absolvoval studium a promoval s titulem magistr farmacie. Hned nato odešel se svojí manželkou a malým dítětem do Nábulusu, kde si otevřel lékárnu. V roce 1967 obsadila jeho město a celý zbytek Palestiny izraelská vojska. Jeho manželka s dvěma dětmi byla v té době v Československu na návštěvě u rodičů. Po několika měsících okupace odcestoval do Československa pro svojí rodinu. Izraelské úřady jim však odmítly povolit vstup do Palestiny. I s rodinou se vrátil zpět do Československa. Svůj pobyt využil k dalšímu vzdělávání: nastoupil na roční studijní pobyt v Ústavu vzdělávání lékařů a farmaceutů v Bratislavě, kde v 1971 absolvoval teoretické i praktické studium biochemických a mikrobiologických laboratorních metod. V tom stejném roce odešel do Libye, kde byl rok vedoucím ve státní lékárně v Misurate. Od roku 1972 do roku 1976 pracoval v Ústavu endokrinologie SAV v Bratislavě jako aspirant farmaceutické fakulty. Roku 1976 úspěšně obhájil svojí disertační práci a získal titul CSc. a RNDr. Od roku 1976 do roku 1989 žil ve Spojených arabských emirátech. Na začátku působil jako generální ředitel firmy Gulf Pharmaceutical v Dubaji, později jako ředitel a spolumajitel další farmaceutické firmy Sermar Export Import. Zároveň obchodně zastupoval některé československé firmy, například Chiranu. V roce 1989 se s rodinou vrátil na Slovensko, kde v roce 1993 získal slovenské občanství. Po pádu komunismu se stal soukromým podnikatelem. Podnikal až do roku 1996, kdy se musel začít věnovat svojí nemocné manželce. Od její smrti v říjnu 1997 se věnuje psaní knih. Dodnes vydal devět titul – čtyři v arabském, čtyři v českém a jeden ve slovenském jazyce. Žije v Dunajské Lužné u Bratislavy.

3

PODĚKOVÁNÍ Tato kniha není deník ani autobiografie. Je to souhrn vzpomínek na pobyt cizince v Česku, na Slovensku i mimo ně. Jsou to vzpomínky na krásné a veselé momenty, stejně jako na smutné a těžké chvíle. Jsou to vzpomínky na nadějné i beznadějné doby, na slzy radosti i slzy smutku a bolesti, na úspěchy i neúspěchy, na věrnost i na zradu, na skutečné přátelství i na falešné přetvařování.

Tato kniha byla napsána na přání mé rodiny, kamarádů a přátel.

Na památku mé ženy Eleonory, která milovala Slovensko a naučila Slovensko milovat i mě, přestože byla některými blízkými Slováky zrazena a podvedena.

Chtěl bych především poděkovat svým dětem za jejich nekonečnou lásku a věrnost. Vřele jim děkuji za to, že se staly, ačkoliv nezapomněly na své arabské kořeny, dobrými občany Česka a Slovenska.

Chtěl bych tímto rovněž projevit nejhlubší vděčnost svým úžasným a skvělým vnukům za to, že pokropili mou zahradu smutku elixírem naděje a zabránili mi poddávat se zármutku.

Mnohokrát děkuji svým přátelům a věrným čtenářům za jejich neustálé povzbuzování a podporu.

Jsem vděčný všem Čechům a Slovákům, kteří se slovem, činem nebo gestem podíleli na srdečném přijetí a pohostinství, jehož se mi v těchto krásných zemích dostalo.

Tuto knihu věnuji vám všem.

4

PŘEDMLUVA Co je to vlast?

Palestinský básník Mahmúd Darwish se pokusil odpovědět na otázku, co je to vlast, a napsal: Na tohle mapa neodpoví, a chyba na mapě nemůže zůstat neopravená navždy. Ani v dějepise. A rodný list je teď jiný. Nikdo se s touto otázkou nestřetá tváří v tvář tak jako Palestinec. To není otázka, na níž letmo odpovíš a jdeš dál. Jde o tvůj život a také o věc, za kterou bojuješ. Ale každopádně jde o tvou totožnost. Není nic snazšího než říci: Vlast mám tam, kde jsem se narodil. Ale vždyť narodit se můžeš kdekoliv. Někteří svou vlast nikdy nespatřili a zemřeli milostnou touhou po vlasti.

Co to znamená? Je také snadné říci: vlast mám tam, kde zemřu. Ale vždyť můžeš umřít kdekoliv. A možná, že tě smrt zastihne na hranici dvou zemí. Co to znamená? A pak se otázka ještě komplikuje: proč jsi odešel do ciziny? Odejít do ciziny neznamená zapomenout na vlast. Avšak věci se mění v položené otázky. Teď neber v úvahu dějiny. Vycházíš z minulosti, ale je žádoucí s minulostí zúčtovat. Ber v úvahu jen své rány a svou cizost. Jsi zde. Tady, kde ses narodil. Kde se tě zmocňuje touha umřít.

Co je to vlast? Vždyť jsi součástí všeho. A všechno je pryč a vystaveno zkáze.

Proč se bojíš říct: vlast je místo, kde žili předkové?! Protože tuto definici svých nepřátel odmítáš. Tak to přece říkají oni. Neptej se profesora dějepisu, protože ten si vydělává na chléb lhaním. Čím starší dějiny, tím lež zpravidla působí nevinněji a nadělá méně škody.

Vlast není jen země, je to země a zároveň právo. Ty jsi v právu, ale oni mají zemi. Jejich „právem“ byl odvěký nářek a vzpomínky, teď je jím země a moc. A ty jsi bezmocný: přišel jsi o dějiny, zem i právo. „Poslyš… přijdou osídlenci, ujmou se země a ta zkrásní. Otevřeme hospodu, postavíme školu a synagogu. Vzniknou politické strany a budeme projednávat, co bude třeba. Zořeme pole a budeme sít a sklízet. Ať žije hebrejská ves! A kdo si kdy vzpomene, že tu bývala jiná dědina, dnes rozpadlá v rozvalinách.

Vypudili jsme je a převzali jsme jejich dědictví. Přišli jsme sem, stříleli jsme, spalovali a vyhazovali dynamitem domy a vyháněli lidi.“ To nenapsal žádný Arab. Takto se výjimečně ozvalo svědomí izraelského literáta před více než čtyřiceti lety. Výkřik, který přesně vystihuje pravý smysl pojmu vlast. Odpovídá historii a učebnicím dějepisu. Takto vznikla „izraelská vlast“: Neustavilo ji právo, ani dějiny, ani útěk před útlakem a pronásledováním, ale jen a jen násilí: vypudili jsme je a převzali jsme jejich dědictví. Přišli jsme sem, stříleli jsme, pálili a vyhazovali dynamitem domy a vyháněli lidi. Ale takovýto výkřik se uprostřed hlučné propagandy a lží ozve jen málokdy. Když s

5

nimi mluvíš a rozebíráš všechno, co se dělo, nakonec to přiznají. Ale potom ukončí debatu vždy stejným argumentem: muselo to tak být. A čekají, že běh času změní agresi v právo, na které si lidé zvyknou.

Za červnové války v roce 1967 mnoho izraelských vojáků překvapilo, jak dobrou mají Palestinci paměť, a že nezapomínají na ztracenou vlast. Nejvíce je překvapily děti, které se narodily až po ztrátě domova, a přesto s ním žily citově spjaty. Jeden izraelský voják vyprávěl, jak vstoupil do utečeneckého tábora, kde lidé žili přesně v tomtéž uspořádání jako kdysi ve své vsi. Jako by to byla tatáž vesnice, stejně rozdělená, stejné ulice. Vojáka to silně rozrušilo. Proč? „Nedokázal jsem to pochopit. Uběhlo už přece mnoho let a oni stále říkají: Pocházíme z Beerševy.“ Jiný voják, básník, říkal, že si nikdy dříve v Palestině nepřipadal cizí, až onoho dne, kdy po červnové válce vstoupil do jedné arabské vesnice na Západním břehu. Měl na sobě vojenskou uniformu. Na ulici uviděl malé děvčátko, které se na něj dívalo tak, že se roztřásl. Z těch dětských očí, z pohledu, který se jinak nedal pochopit, vyčetl, že je okupant. Nedokázal před tím děvčátkem skrýt svůj údiv. Říkal si, jak jen to dítě může tohle chápat… Kdo ji naučil, že má vlast… kdo?! Boj mezi dvojí pamětí…

K hlavním úkolům izraelského školství, na prvním místě v žebříčku sionistických priorit, patří uchovávat v obecném vědomí trvale živou paměť jako opěrný bod vlasteneckého cítění. Po ničivé pohromě, kterou evropským židům přinesl nacismus, zní jejich hlavní heslo „nezapomeneme a neodpustíme“.

Izraelská a židovská kultura vůbec zahlcuje občany připomínáním ničivé pohromy v Evropě, aby v nich prohloubila pocit, že jsou celému světu cizí a odloučení. Tento pocit tvoří ve struktuře psychiky a mentality židů podstatný prvek. Pěstování těchto vzpomínek má přitom sloužit určitému politickému záměru: přesvědčování Izraelců, že jim stále hrozí vyvraždění. Proto návrat do „země Izraele“ a houževnaté lpění na jeho půdě představují jedinou historickou a politickou jistotu. Tím se také zvyšuje sionistický nárok na Palestinu.

Jednání Izraelců a sionistického hnutí v mezinárodních vztazích vyvolává dojem, že kšeftují s krví židovských obětí. Penězi a zbraněmi, které dostávají jako odškodné za oběti nacistických zločinů, vraždí jiný národ. Izraelské připomínání obětí nacismu má bez přehánění příchuť pokrytectví a vyděračství.

Jako by krvavým vrahům židů byli zavázáni, neboť politickým cílem je vštěpovat Izraelcům vědomí o jejich někdejším neštěstí spolu s potřebou pomsty. Nikoli však pomsty vrahům, ale jiným obětem, to jest palestinskému lidu. Prostořeký sionista se nestydí hrdě prohlásit, že smrt šesti milionů židů mu otevřela cestu do vlasti!

Ta rovnice je rozporuplná. Když žid nalezne domov v Palestině, ničí mi mou existenci. A když se své existence pevně držím, náš vzájemný vztah se mění v boj. Ne proto, že bych se stavěl proti židovské záchraně a proti židovskému bytí, ale protože se bráním před zkázou, kterou mi svým přístupem židé přinášejí. Debaty tohoto druhu nikdy neberou konce, protože uznat právo

6

druhého zároveň znamená popřít sám sebe. To přece není žádný arabský sionismus ani antisemitismus – jak tvrdí sionisti – když palestinský Arab stale lpí na své paměti.

Má-li se právo židů na Palestinu opírat o historickou paměť, pak je to pro židy slabý argument, a spíše jen záminka. Židé se rozhodně nemohou divit, že se Palestinci houževnatě drží svých nestárnoucích vzpomínek. Komu slzí oči nad vzpomínkami starými dva tisíce let, nemůže osočovat z bláhovosti toho, kdo naříká tři desetiletí. Monopol na slzy si nemůže vyhrazovat žádný národ a nikdo nemá právo přičítat si jej jako výsadní vlastnost, na níž může být pyšný.

Stojíš uprostřed ulice, která tě stravuje, a stejně tak tě stravuje hněv a ponížení. „Co je to vlast?“ ptá se dále palestinský básník a vlastenec M. Darwish.

Uchovat si paměť – to je vlast. Židé mají mnoho svých smutků. Všechny jejich svátky jsou smutné. Ale je to smutek připomínající velmi dávnou minulost, který současné radosti dodává přímo kosmický rozměr. Smutek vítěze je přetvářka a podvod. Nesvědčí o progresu, ale spíše o jeho nedostatku. Nesli si s sebou smutky svých dějin a pak je všechny svalili na Palestince. Ale od Palestince se žádá, aby netesknil.

Tobě, Palestinče, se smutek zakazuje! Oni si pěstují svátky vzpomínající na kameny, prostitutky a hrdiny agrese, ale tobě, Palestinče, se zakazuje vzpomínat na kohokoli nebo na cokoliv. A co víc: zvou tě, abys oslavoval spolu s nimi, jak nad tebou zvítězili. Odmítneš-li, stihne tě trest a jsi antisemita.

Pocit, že potřebuješ důkazy o dějinách skalisek a schopnost si tyto důkazy obstarat ti na ně nedávají více práva, než má ten, kdo podle jejich vůně pozná, kdy bude pršet. Pro tebe jsou ty skály předmětem myšlenkového úsilí, zatímco jejich majiteli slouží jako přístřeší a stěny. Skála by nebyla skálou, kdybys ji jako manipulovatelnou sochu přenášel v brašně a předváděl jako důkazní prostředek při přednáškách. Skála je skálou jenom tehdy, tyčí-li se nablízku, příteli, který pátráš po památnících své totožnosti.

Sionisté neuznávají mou existenci a upírají mi vztah k této vlasti. Říkají, že je jen přechodný a pomíjivý. A jak to dokázali? Jedině násilím, jenom silou.

Takový je svět… Silnější se vždycky silou prosadí. Jedině silou ustavili vztah k mé vlasti a určili také můj vztah k nim. Židovské náboženství je jediné pravé, protože se zakládá na vztahu „my a oni“.

Protože židé vyznávají toto pravé náboženství, jsou vyvoleným lidem. Proto také musel v Palestině vzniknout stát Izrael, protože vztah židů k Palestině není stejný jako vztah Arabů. Arabové totiž žijí v Palestině ve vztahu „my a ona“, takže jej lze snadno přetnout a přesídlit je jinam. Tak dokáže sionistická filozofie metafyzicky rozhodnout, jaký máš k Palestině vztah. Nejsi původní, tedy jsi zrušitelný, protože nevyznáváš židovské náboženství, které zosobňuje jedinou pravou existenci.

Takže co znamená vlast, ptá se dále Darwish. Mapa ti neodpoví, protože silně připomíná abstraktní kresbu. Neodpoví ani dědův hrob, protože ho může zakrýt malý lesík. A jestliže stále přebýváš poblíž skal, ani zde se nedočkáš odpovědi,

7

protože tvé odcizení není jen hmotné. Nezmocnili se jenom země a práce, ale také prostorů a rozpoložení duše a vztahu mezi tebou a vlastí, takže si musíš klást otázku po jejím významu. Nestačí jim, že se zmocnili všeho, chtějí ti vyrvat i tvou příslušnost, znesvářit tě s vlastí. Aby se ti stala břemenem, poutem a bolestí. Ale ty nedojdeš svobody bez těchto pout, nepoznáš oddechu bez tohoto břemene a nezaraduješ se bez této bolesti.

Vlast ve tvé paměti a ve všech buňkách těla se sráží s vlastí, kterou svírají ve svých pěstích.

8

ÚVOD Z malého amplionu zněl hlas arabské pěvkyně a padal do mého srdce jako klid, mír a pohlazení. Zavřel jsem oči a vzpomínal na naše pole s olivovými háji, na ranní květy vonící přes nekonečné pustiny a na pozdrav rolníků: „Přejeme vám mír a lásku, jen, prosím, přidejte se k nám, jsme národ pohostinný“. A ve vzpomínkách jsem stavěl most plný hvězd, růží a květů radosti, ať mohou k nám věrní přátelé naší mladosti.

Kdybych tak mohl znovu opřít své čelo o ten strom mladosti. Kdybych tak mohl po smrti ho znovu oživit. Zazněl by oblohou jeho smích a supové v poušti by přestali rvát těla karavany zemřelých.

To, ale byl jen sen a s dřeveným srdcem zmizel v dáli. Nožičky snů se mu polámaly. Snil jsem a ve snách mě vlci zrady hnali, po lesích dalekých, po černé stepi a roklinách. A ti vlci se stále kamsi ženou v mých snech a vzpomínkách.

Ach, kdybych se mohl vás zbavit a vrátit se do svých snů, vy vzpomínky na radostné dny mladosti. Kdyby, kdyby…Ta krutost slova kdyby, to bláznovství, klamat se lživými sliby.

Chalíl Džibrán ve své knize Zlomená křídla napsal: „Mládež má křídla, jejichž peřím je poezie a nervy fantazie. Vznáší se na nich vzhůru nad mraky, odkud pozoruje život, který se jeví jako zářivý a svítící duhovými barvami. Slyší, jak život zpívá písně hrdinů. Netrvá však dlouho a tato křídla z poezie a fantazie jsou zlámána a potrhána v prudkých bouřích. Jejich majitelé se řítí dolů, do světa reality. Tento svět je zvláštní zrcadlo, v němž se člověk vidí zmenšeně a zpitvořeně.“ I já jsem měl taková křídla a také jsem se chtěl vznést do oblak a dotknout se Měsíce. Chtěl jsem se vznášet oblohou a vytvořit si ráj básní a fantazií, plný orosených růží a barevných květů. Chtěl jsem hrát milostný nápěv na struny z rosy a obšťastnit srdce mnohých žen. Chtěl jsem psát písně pro lásku a vyvolávat úsměvy na rtech smutných dětí. Chtěl jsem zestárnout jako olivový strom, čím starší, tím produktivnější. Kolik věcí jsem jen chtěl udělat…

Jenže rajskou oblohu překryl černý mrak a zatemnil Měsíc. Bota talmudského vojáka zadupala orosené růže do země a zničila výhonky květů. Ďáblova ruka ukradla z dětských rtů úsměv a nasadila na ně trny bolesti a utrpení. Zpěv lásky přehlušil štěkot psů a výkřiky žalu a bezmoci.

Zákeřná bouřlivá vichřice mi zlámala křídla a já jsem s nimi procházel ulicemi velkých měst... „Tak šel jsem sám, nocí měst, smutně, na vlastní pěst, vláčel jsem nohy unavené, bez přátel, jak dítě děvkou pohozené, na které žádný chodec nevzpomene…“ Pod zlomenými křídly ukrývám své sny, které jednou pochovám za branou hvězdné oblohy. Kradu se temnými ulicemi a hledám ztracenou lásku. Jak jen

9

tě najít, lásko ztracená? Zahrado mladosti a radosti. Kudy k tobě jít? Kudy jít, když černá talmudská bota zničila všechny mosty a hraniční přechody protíná závora? Co já, lásko, chtěl udělat věcí. Ale jak?

Bohužel, život letí, zůstávají jen iluze mládí a sny se zlomenými křídly.

10

První kapitola

Z Kuvajtu do Prahy

(Kuvajt-Nablus-Bejrút-Vídeň-Praha)

11

1.

Vyhoštění z Kuvajtu

Nepamatuji si přesně, kdy to bylo, ale vím, že někdy začátkem února 1959.

Pracoval jsem jako učitel na základní škole v tehdejším bohatém šejchátu Kuvajtu. Stál jsem ve třídě a něco vysvětloval žákům, když v tom někdo zaklepal a ve dveřích se objevil třídní vrátný. V Kuvajtu v tehdejší době měla každá třída svého vrátného. Naše škola měla celkem dvacet osm tříd a měli jsme třicet dva vrátných – dva hlavní, kteří měli dozor před hlavním vchodem, dvacet osm třídních pro každou třídu, jednoho vrátného pro ředitele a jednoho pro zástupce ředitele. K tomu jsme měli pět zahradníků. Vrátní museli být místní občané, ale zahradníci byli cizinci z arabských zemí nebo z Pákistánu.

Vrátných bylo ve škole víc než učitelů a jelikož byli místní, byli lépe placeni.

Kuvajt byl velmi bohatý stát s malým počtem původních obyvatel. Většina občanů šejchátu byla negramotná. V naší škole byl mezi všemi učiteli jen jeden Kuvajťan. Převážná většina učitelů, doktorů, inženýrů a jiných pracovníků byla z arabských zemí, hlavně z Palestiny a Egypta.

Náš třídní vrátný stál ve dveřích a naléhavě na mě gestikuloval, abych šel k němu. Byl to sice Kuvajťan, ale pocházel z Iráku a měl k Palestincům zvláštní vztah. Přišel jsem k němu a zeptal se, co se děje. Potichu mi zašeptal, že u pana ředitele jsou nějací policajti a ptají se po mně. Řekl, že je bude zdržovat tak dlouho, dokud se nerozhodnu, co dělat. Studenti ve třídě se snažili poslouchat, co si povídáme, a byli velmi zvědaví. Vrátný mi pošeptal, že cesta k zadnímu dvoru je volná a naléhal na mě, abych utekl. Řekl: „Uteč třeba do Iráku a potom můžeš jet, kam chceš.“ Odešel jsem tedy ze třídy na zadní dvůr, vyšplhal jsem na zeď a seskočil na ulici. Tím jsem se stal utečencem v cizí zemi pouště, aniž bych věděl, kam a ke komu mám jít. Do svého bytu jsem přirozeně nemohl a utéct do Iráku by bylo velmi nebezpečné a riskantní. Navíc jsem nevěděl, které silnice vedou na hranici. Chodil jsem po ulicích a nevěděl, komu mám důvěřovat a ke komu jít.

Známí, kteří mě potkávali, se tvářili, jako že mě nepoznávají, a když mě viděli, otáčeli hlavy, jako by mě přehlédli. Každý se bál sám o sebe, takže jsem neměl koho požádat o pomoc nebo o radu.

Po dlouhé únavné chůzi jsem se zastavil u jednoho palestinského krejčího, kterému jsem několik dní předtím dal látku, aby mi z ní ušil oblek. Vstoupil jsem do jeho dílny, jako by se nic nedělo, pozdravil a zeptal se, co je s tím oblekem a kdy bude hotov. On na mě vyvalil oči, jako bych spadnul z nebe, a řekl: „Co tu děláš, ty nevíš, co se děje?“ Odpověděl jsem, že ne, a on na to: „Proboha, vždyť tě všude hledá policie!“ Pak mi pověděl, že už zatkli mnoho mých kamarádů a vyjmenoval je. Zeptal jsem se na svého přítele a souseda Labiba.

Ten prý utíkal do Iráku, ale slyšel, že ho na hranici spolu s dalšími zatkli a

12

všichni jsou zavřeni na policejním velitelství. Strčil mi do ruky nedošitou látku a řekl, abych od něj odešel, protože má rodinu a děti a kdyby je zavřeli a vyhostili z Kuvajtu, nemá ani kam jít.

Položil jsem látku na stůl a řekl, ať si ji nechá, nebo ať ji někomu daruje, protože tam, kam půjdu, ji nebudu potřebovat. V tu chvíli mi totiž došlo, že můj útěk nikam nepovede, takže jsem se sebral a šel rovnou na policejní velitelství.

Na velitelství jsem řekl vrátnému, že na mě velitel už čeká, tak mě pustil a ještě s úctou ukázal cestu. Šel jsem dlouhou chodbou až ke dveřím s nápisem „velitel“. Zaklepal jsem, vstoupil, pozdravil a rovnou se posadil na židli.

V kanceláři seděl kromě velitele jeden domorodec oblečený do kroje „dišdaše“, vyrobeného z bílé průsvitné látky. Muž byl tak hubený, že se jeho dlaně a zápěstí, vykukující z rukávů, ve srovnání s vyhublými pažemi zdály obrovské.

Jeho obličej měl nažloutlou barvu a pod očima měl krvavé kruhy. Když mluvil, cenil zuby zahnědlé od cigaret. Host popíjel černý čaj a jen tak si s velitelem povídali. Domorodci tehdy neměli co dělat, takže chodili po návštěvách, třeba za kamarády do úřadů i v úředních hodinách. Oba se na mě zvědavě podívali, ale potom mě ignorovali a pokračovali ve svém rozhovoru. Vyhublý domorodec seděl v křesle, nohu přes nohu, kroj vyhrnutý až po kolena, a drhnul si špinavé prsty na nohou. Každou chvíli natáhl ruku, vzal sklenici čaje, napil se a zase pokračoval v drhnutí prstů na nohou. Boty neměl a jeho vyhrnutý kroj odhaloval černé, jako uhlí zbarvené chlupaté nohy, jež se zdály být spíš vyřezané z ohořelého dřeva než z masa a kostí. Domorodci tehdy chodili místo bot jen v jednoprstých šlapkách. Nohy měli vždy špinavé a mezi prsty se jim hromadila směs plísně a černého písku. Domorodcovy nohy páchly. Byla to směsice pachu plísně, potu a hnijícího masa.

Velitel měl policejní uniformu se zlatou korunou a jednou hvězdičkou na náramenících. Jestli se nemýlím, měl hodnost plukovníka. Najednou se ke mně obrátil a se zádumčivým výrazem se zeptal: „Co si přeješ?“ V Arábii si totiž lidé nevykají. Odpověděl jsem otázkou, co si přeje on ode mne. To nepochopil a čekal vysvětlení. Řekl jsem mu své jméno a dodal jsem, že mě hledá policie a nevím proč. Pohlédl do papíru na stole, pak vyskočil ze židle, jako by ho uštkl had, a hned zavolal jednoho policejního důstojníka. Ten se postavil do pozoru a velitel mu nařídil, aby mě vzal k ostatním vězňům. Důstojník mi chtěl dát želízka, ale já jsem protestoval a ohradil se, že jsem přece přišel dobrovolně a nemám ani kam utéct. Velitel souhlasil, a tak mě důstojník chytil za ruku a odvedl mě jako dítě k jedné místnosti, kde u dveří v pozoru hlídal ozbrojený policista. Ten otevřel a se slovy „tady máte dalšího hosta“ mě pustil dovnitř.

Uvnitř už bylo asi dvanáct mých kamarádů. Všichni do jednoho byli Palestinci.

Po vřelém přivítání a objímání vypukla zmatená diskuze. Zasypali mě otázkami kde mě zatkli, na co se mě ptali a co a jak. Každého nejvíc trápila otázka, co bude dál a co s námi udělají. Jeden tvrdil, že nás určitě zabijí, další, že kdepak, že nás jen zavřou někde na poušti a nikdo o nás ani nebude nic vědět. Většina

13

zastávala názor, že nás deportují domů, kde budeme znovu zatčeni a vzati do vězení.

Každou hodinu nebo dvě přivezli někoho nového, až nás tam bylo kolem dvaceti Palestinců z různých koutů Palestiny. Někteří měli jordánské občanství a jordánské pasy, jiní zase byli bez občanství a měli různé arabské cestovní pasy vydané UN palestinským utečencům. Několik chlapů bylo z Gazy a v případě vyhostění z Kuvajtu by neměli kam jít. Po vzniku židovského státu na palestinském území byli totiž Palestinci rozděleni na několik kategorií. Jedna skupina zůstala v rámci nově ustaveného židovského státu doma, a ačkoliv byli v Izraeli druhořadými občany, měli izraelské pasy a bylo jim zakázáno cestovat do arabských zemí. Druhá skupina byla připojena k Jordánsku a dostala jordánské občanství a jordánské pasy. Třetí skupina zůstala v pásmu Gazy, které bylo připojeno k Egyptu. Tito Palestinci neměli žádné občanství a dostali jenom dočasné egyptské identifikační doklady. Čtvrtou skupinu tvořily víc než dva miliony Palestinců, utečenců, kteří žili v utečeneckých táborech v různých arabských státech. Neměli žádné občanství a dostali jenom dočasné identifikační doklady od úřadů hostitelských zemí se značkou OSN. V těchto dokladech bylo napsáno: palestinský utečenec; občanství: bez občanství.

Určitě vás zajímá, čím tak hrozným jsme se proti Kuvajtu provinili, abychom si zasloužili vězení a deportaci ze země.

Kuvajt byl tehdy šejchátem pod patronátem Velké Británie. V šejchátu vládne šejch, jenž je hlavou kmene a kterého volí rada představitelů kmene. V šejchátu není parlament, volby ani ministerstva v moderním smyslu, a země je řízena jako beduínský kmen. Když šejch zemře, sejde se rada kmenu nebo rodiny a vybere jiného, většinou bratra nebo syna zemřelého. V Kuvajtu vládla v době mého zatčení rodina Al-Sabah a přes různé změny, které se od té doby udály, tam vládne dodnes. Kuvajt se dnes nazývá emirát a hlavou státu je emír.

Přestože jsou dnes v Kuvajtu volby a parlament, je skutečným vládcem Kuvajtu nadále rodina Sabahů.

Kuvajt má dnes volený parlament, ústavu a do určité míry i svobodný tisk. Ale rodina Sabahů tu má nadále absolutní moc. Tato rodina má dvě větve, Žaberovce a Salemovce. Když je princ z jedné větve, zástupce nebo následník se vybere z té druhé, a po smrti prince se stane princem jeho zástupce. V době, kdy píšu tyto řádky, tj. v lednu 2006, zemřel princ Kuvajtu a podle rodinné tradice měl být princem jeho zástupce. Ten ale kvůli těžké nemoci nemohl úlohu prince vykonávat, takže v zemi vypukla krize a rodina se nemohla dohodnout. Než se rodina dohodla a zvolila nového prince, dalo to velkou práci.

Nový princ, Sabah Ahmad Gáber Al Sabah, který převzal za zesnulého prince úlohu předsedy vlády, jmenoval novou 12-člennou vládu, v níž je šest ministrů včetně předsedy členy rodiny Sabahů. Rodina obsadila nejdůležitější ministerstva vnitra, zahraničí, zdravotnictví, energetiky, sociální a plánovaní.

14

V době mého zatčení byl skutečným vládcem britský ambasador, který spadal pod správu britského guvernantu v Indii. Kuvajtskou měnou byla indická rupie a vízum do Kuvajtu se dávala výlučně na britských ambasádách. Kuvajtské ambasády neexistovaly, protože ještě neexistoval ani samostatný kuvajtský stát.

Každá kritika vůči Velké Británii, rodině Sabahů, nebo slova o demokracii, svobodě a arabské jednotě byly označovány za komunistickou agitaci. Obvinění z komunizmu bylo v arabských zemích, podobně jako dnešní obvinění z terorizmu, nástrojem k likvidování vlastenců. Přesně jako obvinění z terorizmu v dnešní době bylo obvinění z komunizmu nálepkou, které se nešlo lehce zbavit.

Tak jsme tedy byli všichni, kteří jsme tenkrát seděli na podlaze oné malé místnosti bez oken, obviněni z komunizmu, ačkoliv nikdo z nás nebyl v Kuvajtu členem ani komunistické, ani žádné jiné strany nebo organizace. V Kuvajtu totiž žádné politické strany ani organizace v jakékoliv formě neexistovaly. Politické strany a organizace byly zakázané a jej existence nepřípustná. Původní obyvatelé Kuvajtu byli většinou negramotní, o politice věděli málo a ani se o ni nestarali. Cizince nearabského původu zajímaly jen peníze a materiální výhody.

Araby v podstatě také, pouze Palestinci byli obvykle jiní. Byli nositeli revolučního sémě, neuměli držet jazyk za zuby a občas říkali, co neměli. Byli jsme palestinští vlastenci, kteří věděli, že Velká Británie je hlavním aktérem naší tragédie, nejen palestinské, ale arabské vůbec. Velká Británie stála za vytvořením židovského státu v srdci naší země, rozdělila arabský svět na malé fragmenty a dělala všechno možné pro to, aby se Arabové nesjednotili.

Kuvajt jako takový je umělý stát, jenž byl vytvořen Velkou Británií, a kdyby v této zemi nebyla objevena ložiska ropy, nikdy by jako samostatný stát v jakékoliv formě neexistoval. Dokumenty britské obchodní společnosti „Východní Indie“ uvádí, že Kuvajt v polovině osmnáctého století sestával z malé vesnice jménem „Algrén“ a z několika beduínských osad, které vyrostly kolem ní. Spadal, stejně jako celý Arabský poloostrov a zbytek arabského světa, pod Osmanskou říši. Patřil do župy iráckého města Albasra, kde sídlil osmanský župan. Obyvatelé této vesnice byli vesměs beduínského původu a živili se lovem ryb a mořských perel.

Po oslabení moci Osmanské říše se oslabil i její vliv na rozsáhlé oblasti Arabského poloostrova a naopak se posílil vliv místních arabských kmenů.

Nejsilnější byl arabský kmen „Bení Cháled“, který dokázal ovládnout celou východní část Arabského poloostrova včetně Kuvajtu.

Od kdy se začal používat název „Kuvajt“ přesně nevíme. Víme jen to, že tento název vznikl po postavení hliněné zdi kolem vesnice. Slovo Kuvajt je zdrobnělina arabského slova kutu, což znamená pevnost. Zeď byla postavena za účelem ochrany vesnice proti vpádu loupeživých nomádů, kteří loupili hlavně mořské perly. Když si představíme, jaké zbraně v tehdejší době beduíni

15

vlastnili, lze pochopit, že taková jednoduchá hliněná zeď mohla opravdu sloužit k obraně a měnit vesnice na malé pevnosti.

Velká Británie začala mít o Kuvajt zájem ve druhé polovině osmnáctého století, protože šlo o důležitý bod na obchodní cestě do Indie. Tehdy vedlo z Indie do Evropy několik obchodních cest. Jedna cesta vedla z Indie přes irácký přístav Basra, odkud pokračovala karavanami velbloudů přes pouště do Kuvajtu a dále do syrských a palestinských přístavů, hlavně do syrského přístavu Alibo. Druhá cesta byla námořní. Ta vedla z Indie přes Rudé moře do Egypta a dál do Evropy. Podle některých dokumentů nalezených v archivu britské obchodní společnosti tvořilo jednu konkrétní karavanu 3000 velbloudů a 150 mužů ozbrojených puškami. Jinou karavanu tvořilo 1200 velbloudů, 50 plnokrevných a 30 tažných koní. Střežilo ji 240 ozbrojených arabských vojáků. Pouštní obchodní cesta trvala 45 až 70 dnů. Karavany vozily z Indie do Evropy koření, kávu, čaj a jiné zboží, po kterém Evropané toužili a byli ochotni za něj platit velké peníze. Pouštní cesta později zanikla a byla, zejména po otevření Sinajského průplavu roku 1869, nahrazena mořskou cestou. (Historie moderního Kuvajtu, Dr. Ahnad Mustafa Abu Hakme, arabská verze, 1984).

První zemí, která objevila obchodní cestu do Indie, bylo Portugalsko.

Portugalcům tuto cestu ukázal roku 1498 arabský obchodník a námořník Ahmad bin Mažed. Portugalci se stali pány obchodní cesty do Indie a zůstali jimi až do doby, než je začaly vytlačovat a nahrazovat jiné obchodní mocnosti.

Největšími konkurenty Portugalců byly Holandsko, které roku 1602 založilo Holandskou indickou obchodní společnost, a Anglie, která také založila několik navzájem si konkurujících obchodních společností. Anglické obchodní společnosti se roku 1708 sjednotily do jedné společnosti s názvem „Anglická sjednocená společnost pro anglické obchodníky obchodující s Indií“.

Faktem je, že se na scéně objevilo mnoho mocných konkurentů, kteří o obchodní cestu s Indií bojovali. Kromě Portugalska, Holandska a Anglie se do oblasti tlačily Francie, Rusko, Persie a několik místních mocností, jako například Omán, který měl početnou a silnou flotilu.

Kdy přesně se v Kuvajtu objevila rodina Al-Sabah nevíme, ale víme, že tato rodina patřila ke kmenu Alutůb, který do této oblasti přišel z Arabského poloostrova. Část kmene, tvořená rodinu Al-Chalífe, se o několik let později z Kuvajtu odstěhovala, usadila se v oblasti dnešního Kataru a později i v Bahrajnu. Dá se říct, že dnešní vládci Kuvajtu, Kataru a Bahrajnu pochází z jednoho kmene.

Zakladatelem dynastie Sabahů v Kuvajtu byl Sabah bin Gaber, kterého kmen zvolil kolem roku 1750 jako hlavního představitele kmene a vládce Kuvajtu. Po jeho smrti rodina oproti obvyklé tradici vybrala jako následníka nejmladšího z pěti synů, Abdallaha bin Sabaha.

Sabahové v anglické mocnosti od počátku viděli dobrého a užitečného partnera a ochránce. Když Persie roku 1775 porazila osmanská vojska a obsadila irácké město Al-Basra, anglická obchodní společnost pro východní Indii, která v tomto

16

městě sídlila, se odstěhovala do Kuvajtu. Za dobu jejího pobytu v Kuvajtu, který trval do roku 1779, se vztahy mezi Anglií a rodinou Sabahů velmi posílily.

Britská obchodní společnost vzala Kuvajt a rodinu Sabahů pod ochranu a bránila je před útoky různých nepřátel.

Největší hrozbou tehdy bylo nově vzniklé wahábské hnutí, které svými výpady ohrožovalo celou oblast. Zakladatelem wahábského hnutí byl šejch Muhammad bin Abdelwahab, který bojoval za návrat muslimů k fundamentalistickému islámu a žádal založení muslimského státu podle muslimských pravidel a zákonů uvedených v Koránu a Mohammedových výrocích. Hnutí se objevilo kolem roku 1765 v Naždu, ve východní oblasti dnešní Saudské Arábie. Za krátkou dobu obsadilo celou východní část Arabského poloostrova a v roce 1772 dobylo město Rijád. Výpady a útoky wahábského hnutí ohrožovaly nejenom celý Arabský poloostrov, ale i Irák, Jordánsko a jiné oblasti.

Anglická obchodní společnost, která měla svou flotilu, Kuvajt před výpady wahábistů bránila a několikrát proti nim použila i svoje kanóny.

Velká Británie viděla v Kuvajtu a v celém arabském zálivu i po zániku pouštní obchodní cesty důležitý strategický bod pro ochranu svých mocenských zájmů.

Pochopila rovněž mentalitu beduínských šejchů a jejich touhu po moci a bohatství. Kupovala si je za malé peníze a vázala je různými smlouvami. Roku 1899 podepsala s kuvajtským šejchem první dohodu, kterou následovaly různé další, například dohody z let 1900, 1904, 1911, 1912, 1913 a mnoho jiných.

Kuvajtský šejch se v dohodách zavázal, že nebude obchodovat s jinými obchodníky než s anglickými. Dále se zavázal, že nedovolí nikomu jinému než Angličanům lov mořských perel. Bez anglického svolení nesměl umožnit pobyt v Kuvajtu žádnému cizinci. 27. října 1913 dal Kuvajt Angličanům exklusivní právo hledat, těžit a zpracovávat ropu, která zde byla oficiálně objevena až v roce 1938. Angličané byli absolutními vládci Kuvajtu. Šlo to tak daleko, že při rozhovorech s ostatními silami v regionu Kuvajt zastupoval anglický ambasador a podepisoval jeho jménem dohody a smlouvy. Například při rozhovorech s iráckou vládou a sultánem Naždu, konaných roku 1922 ve městě Al-Akír, ležícím v dnešní Saudské Arábii, Kuvajt zastupoval anglický ambasador Moor.

Cílem rozhovorů bylo určit hranice mezi Kuvajtem a Irákem, a mezi Kuvajtem a Naždem. Anglie tyto hranice určila sama a všem přítomným své názory a rozhodnutí vnutila.

Kuvajt byl prohlášen za samostatný stát až v červnu 1961, kdy byla stará smlouva s Anglií nahrazena smlouvou o spolupráci mezi dvěma suverénními státy. I nadále však zůstal ve sféře mocenských zájmů Velké Británie a později i USA. Ze seznamů darů, které Angličané šejchům dávali, zjistíme, jak lacino si je kupovali. Listina z 24. července 1841 uvádí množství a hodnotu darů, které byly různým šejchům nabídnuty a byly vedeny jako náklady britského zastupitele v Kuvajtu: Šejch Šachbut, „vládce Abu-Dhabi“ dostal tři pistole a tři metry červené látky na šaty (celková cena: 136 rupií), kuvajtský šejch dostal dar za

17

100 rupií, ostatní dary stály od 22 do 100 rupií na osobu. (Historie moderního Kuvajtu, Dr. Ahnad Mustafa Abu Hakme, arabské vydání, 1984). V době mého pobytu v Kuvajtu měl 1 dolar hodnotu 3 rupie.

Po objevení ropy se situace samozřejmě změnila a velká část příjmů z ropy proudila do kapes rodiny Sabahů. Tato rodina nesmírně zbohatla a jako každý nový zbohatlík začala stavět obrovské paláce a žít ve velkém přepychu. Šejchové měli mnoho žen, a každá žena žila se svými dětmi v samostatném paláci s kompletním pomocným personálem, s kuchaři, služkami, opatrovnicemi, zahradníky, šoféry atd. Říkalo se, že jejich děti byly vychovávány víc zahraničními vychovatelkami než vlastními matkami.

Ministrem školství byl v době mého pobytu v Kuvajtu Abdalla Salem Al Sabah, který se později stal hlavním šejchem Kuvajtu a roku 1961 prvním vládcem samostatného Kuvajtu. Říkalo se, že měl tolik žen, že ani neznal svoje děti. Od jednoho jeho syna jsem slyšel, že svého otce jednou navštívil kvůli nějaké osobní záležitosti. Otec ho ani nepoznal a ptal se, od které z matek je. Pak se otázal, jestli je o něj dobře postaráno, a to byl celý rozhovor mezi synem a otcem. Nevím, jestli také nebyl jediný.

S tímto vzpomínaným synem jsem měl jednou roztržku, která mě mohla velmi ohrozit. Malý šejch měl tehdy asi dvanáct let a studoval na americké škole v Egyptě. Po útoku Anglie a Francie na Egypt při suezském konfliktu roku 1956 byl do doby, než se situace v Egyptě uklidní, přeložen do naší školy.

Malý šejch byl rozmazlený a těžko zvladatelný. Jeho matka byla velmi vlivná a měla svou malou armádu bodyguardů. Když ji někdo rozčílil, poslala na něj svoje hordy, aby ho potrestaly. Říkalo se, že mnoho osob takto zmizelo, nebo skončilo v nemocnici. Chlapec chodil do školy, jak se mu zachtělo, a vždy s doprovodem ozbrojených chlapů. Jeho denní kapesné bylo třikrát vyšší než můj měsíční plat.

Jednou mě tak naštval, že jsem mu řekl, že když nebude ve třídě slušný, tak ho kopnu do zadku, až vyletí ven. To jsem neměl říkat, protože, jak jsem se později dozvěděl, „kopnutí do zadnice“ je největší urážka a on je přece šejch.

Přestože jsem výhružku nerealizoval, i pouhá zmínka o tom byla velká urážka.

Třídní vrátný, který stále seděl před třídou, celý můj výrok jasně slyšel a zhrozil se. Honem s tou hroznou zprávou běžel za ředitelem. Kolegové mi řekli, že mi tím zachránil život. Kdyby si prý malý šejch běžel stěžovat za matkou, jistě by za mnou poslala svoje hordy a určitě by to neskončilo dobře. Ředitel si chlapce okamžitě zavolal k sobě. Můj otec byl v té době jordánský ministr obrany. Dozvěděl jsem se, že ředitel měl s malým šejchem vážný rozhovor. Prý mu řekl, že můj otec je ministr obrany Jordánska a jestli mi matčini muži ublíží, nastane mezi Kuvajtem a Jordánskem krize, která by se mohla vyostřit do vojenského konfliktu. Řekl mu, že Jordánsko je vojensky silnější než Kuvajt a má vlastní letadla, která Kuvajt nemá. Jordánská letadla mohou bombardovat Kuvajt a mnoho lidí by bylo zabito. Tímto náš ředitel

18

malého šejcha přesvědčil, že nejenže není vhodné, ale naopak je přímo nebezpečné o celé věci s matkou mluvit. Chlapec nakonec souhlasil a sliboval, že o tom mámě nepoví ani slovo, ale pod jednou podmínkou, že se mu osobně omluvím, což jsem kategoricky odmítl. Rokování pokračovalo do té doby, než jsme se dohodli, že ho políbím na hlavu, což jsem udělal a přispěl tak k ukončení „případné krize mezi Kuvajtem a Jordánskem“. Políbit někoho na hlavu je projev úcty a respektu. Když jsem o několik let později o této příhodě vyprávěl svému otci, dal se do smíchu a zeptal se: „To tuhle povídačku opravdu sežral?“ Já na to, že zřejmě ano, a otec řekl: „Chytrý ředitel.“ Z tohoto velmi stručného popisu si tedy snad můžete představit, proč Angličané, kteří byli v době našeho zatčení skutečnými vládci Kuvajtu, takové rebely, jako jsme byli my, netolerovali. Palestinská tragédie byla ještě čerstvá a Palestinci nemohli zapomenout na fakt, že právě Anglie je ta hlavní síla, která stála za vytvořením židovského státu na palestinském území a která způsobila vyhnání statisíců Palestinců z domova. Anglie to věděla a pochopila, že Palestinci nebudou jen nečinně stát, když uvidí, jak Angličané stále vládnou v arabské zemi a kradou její bohatství. Ani rodina Sabahů takový rušivý element, který by mohl infikovat kuvajtskou společnost, ve své zemi netolerovala.

Večer pro nás přišli, naložili do nákladního vozu a odvezli do vězení na okraji města. Byla to velmi stará věznice a byla úplně prázdná. Skládala se z velké cely bez oken, dvora a policejní stanice. Tam nevěděli, co si s námi počít.

Nedali nás do normální věznice mezi normální vězně, ale do izolované věznice.

Ne že by se o nás báli, naopak, oni se báli, abychom je neinfikovali politickým virem, který byl nebezpečnější než ten kriminální. Říkalo se o nás, že jsme komunisté, a policisté nevěděli, co to je. Někdo si dal záležet na tom, aby policisty přesvědčil, že je to ten nejhorší druh nákazy. Komunisté prý nevěří v Boha a k tomu žijí v komunitě, kde jsou ženy volné a patří každému muži v komunitě. To je ta nejohavnější urážka, jakou můžete o člověku kdekoliv v muslimském světě říct. Proto se na nás dívali jak na nakažené leprou a nechtěli se k nám ani přiblížit. Strčili nás do cely, dali každému deku a odešli.

Naštěstí nechali dveře do cely otevřené a jen zavřeli bránu. Tak jsme si mohli sednout venku na dvoře. Díky Bohu ještě nebylo léto, ale i tak bylo velmi horko a cela bez oken byla jako rozpálená kamna. Vzduch stál, byla vysoká vlhkost a cela strašně páchla. Položili jsme si deky na zem, dali boty pod hlavu a lehli si.

Každý se zaobíral svými myšlenkami. Vězení mělo jen jeden záchod tureckého typu, špinavý a plný různých známých i neznámých živočichů. Vedle záchodu byl vodovod s rezavým kohoutkem a tekla z něj tmavá, špinavá, slaná a smradlavá voda. Voda v Kuvajtu byla vůbec slaná. Pitnou vodu do domu jsme kupovali z cisteren a museli jsme ji filtrovat. Žádná sprcha nebo koupelna ve věznici nebyla. I kdyby byla, stejně jsme neměli mýdlo ani ručníky a žádné

19

náhradní oblečení, jen to, co jsme měli na sobě. Jídlo nebylo žádné a nebyla možnost ho někde koupit.

Policisté se na nás občas podívali z okna policejní stanice a pak zmizeli. Když viděli, že dva z nás stojí a modlí se, hned se shromáždili u okna, dívali se na ten div světa – na komunisty, kteří se modlí – a nechápavě kroutili hlavami.

Přece jim řekli, že jsme komunisti, že komunisti nevěří v Boha a jsou to ohavní nepřátelé islámu.

Nemohli jsme spát, tak jsme se bavili o různých věcech, vzpomínali na veselé příhody a vykládali si různé vtipy. Byli mezi námi dva básníci, z nichž se jeden, Abdelraheem Omar, později stal v arabských zemích známým. Byl to velmi příjemný a vtipný muž a dobrý vypravěč. Recitoval nám krásné básně a svými krásnými slovy nás přenesl do říše poetických snů. Úplně jsme zapomněli, že ležíme na tvrdé podlaze věznice na okraji pouště a nevíme, co s námi bude.

Potom jsme začali potichu zpívat. Zpívali jsme pro lásku, zpívali jsme pro Palestinu. Zpívali jsme palestinské poetické texty od palestinských básníků Mahmúda Darwishe, Samíha al-Kásima, Fadwy Tukanové, Tawfíka Zijada a jiných: „Palestinská je flétna má, mým hlasem zeleným se chvěje, mé písně jsou černého stanu sloup v bezvodé poušti beznaděje, namísto tance křičím sám, umírám touhou dalekou po naší zemi za řekou.“ Policisté vyšli ven a mlčky náš smutný zpěv o Palestině a domově poslouchali.

Zpívali jsme, až nám po lících a po bradách stékaly slzy. Nakonec to rozplakalo i je a bylo slyšet jejich vzlyky. Pak utekli zahanbení a zmatení dovnitř. Zřejmě si každý z nich sám vzpomínal na svůj domov a na rodinu, a snad jim v hlavách vrtala otázka: „Jací hnusní komunisti, když tak krásně zpívají o domovu, o vlasti a o Palestině?“ Mnoho policistů bylo také cizího původu a pocházeli z různých arabských zemí. Někteří pocházeli z beduínských osad daleko v poušti a do Kuvajtu přišli za prací. Podobně jako my nechali rodiny daleko za hranicemi Kuvajtu a toužili po domově. Já jsem byl mladý a svobodný, ale všichni mí spoluvězni, až na jednoho, byli ženatí, měli rodiny a děti a nevěděli, co s nimi bude.

Sotva jsme na chvilku usnuli, už nás vzbudilo sluníčko. Slunce v Kuvajtu vychází brzo a už ve čtyři ráno začne pálit. Sice ještě nebylo léto, ale i tak bylo slunce ostré a dny byly od ranních hodin horké a vlhké.

Utekli jsme do stínu cely, jenže ta nás moc neochránila. Byli jsme sice ve stínu, ale bylo tam horko a dusno. Cela páchla plísní a různými nepříjemnými pachy neznámého původu. Měli jsme dvě alternativy: buď se upečeme venku, nebo se udusíme uvnitř. Jedna varianta horší než druhá.

Kolem osmé nám donesli snídani: kousek chleba a kousek žlutého tvrdého sýru, pravděpodobně z konzervy. Donesli nám i kotlík černého čaje, za což jsme byli vděční. Jedli jsme a při tom nám náš básník recitoval lidové básně o

20

našich národních jídlech, aby nám lépe chutnalo. Můj přítel a soused Labib, který jako já pocházel z města Nablusu, jedl jen kůrku a měkkou část chleba nechal na hraní a vytváření figurín. Táto záliba mu pomáhala trávit dlouhý čas ve vězení, hlavně v Izraelem okupované Palestině. Židé totiž Labiba hned v prvních dnech okupace zavřeli na pět let.

Jakmile jste jednou politickým vězněm v jedné věznici, tak máte jistotu, že budete stálým hostem v mnoha věznicích v zemích okolo Izraele. Tajné služby Ameriky, Velké Británie a Izraele, přestože byly v některých oblastech rivaly, jsou navzájem propojené, mají v mnoha oblastech úzké vztahy a spolupracují.

Na druhou stranu, tajné služby všech totalitních arabských režimů byly produktem amerických a anglických tajných služeb a byly s nimi v úzkém spojení. Jak uvidíte později, když nás z Kuvajtu vyhostili, čekala na nás v Jordánsku tajná policie, která celou naší skupinu zatkla a poslala do vězení, ačkoliv jsme se proti Jordánsku ničím neprovinili. Izraelská armáda se po okupaci Západního břehu v okupačních oblastech ještě ani nestačila ohřát a už začala sbírat lidi označené za komunisty. Přitom Izraelská komunistická strana byla v Izraeli uznanou a legitimní stranou. Nešlo tedy o komunistickou stranu ani o komunismus jako takový, ale o lidi s touto nálepkou, kteří byli pod touto záminkou zavřeni. Šlo bez rozdílu o vlastence. O mnoho let později jsem byl zatčen na letišti v Damašku a poslán do vězení podle listiny, která byla po našem zatčení v Kuvajtu distribuována všem tajným službám v oblasti. ### Stalo se to roku 1969, kdy jsem letěl s Československými aeroliniemi z Prahy do Damašku, abych pak pokračoval autobusem do Jordánska. Po předložení pasu na letišti se na něj syrský policista v civilu podíval, potom se podíval na nějakou listinu schovanou pod pultem a panovačným tónem řekl: „Pojď za mnou!“ Odvedl mě do jakési zadní místnosti a v ní rozkazovacím tónem řekl: „Posaď se a čekej!“ Trvalo to asi hodinu, když do místnosti vtrhlo několik chlapů v civilu a začali mi dávat otázky typické pro tajné služby. Někdy se mi zdá, že všechny tajné služby mají pro otázky společný manuál. Odkud letíš, kam, s kým, za kým, co děláš v Československu, kdo jsou tví přátelé a mnoho podobných otázek. Po dvou hodinách únavného výslechu mi nasadili želízka a poslali mě do městské věznice v Damašku. Protože neměli k dispozici auto, poslali mě s policejním doprovodem taxíkem. Samozřejmě jsem musel za taxi zaplatit z vlastní kapsy. Se želízky na rukou jsem si sám musel naložit a pak zase vyložit zavazadla.

Do vězení jsme dorazili pozdě v noci. Arogantním hrubým tónem mi nařídili, abych nechal zavazadla na chodbě a pak mě strčili do tmavé cely. Stál jsem ve tmě a neviděl, kde jsem a jestli jsem sám, nebo jestli je v cele ještě někdo další.

Slyšel jsem nějaké hlasy a někdo na chodbě se ptal, koho přivezli. Bachař odpověděl, že přivezli z letiště nějakého doktora z Evropy. V tu chvíli jsem se už

21

ve tmě rozkoukal a s hrůzou zjistil, že stojím ve velké cele plné mužů různého věku. Cela byla tak přeplněná, že jsem sotva měl místo na stání. Muži leželi vedle sebe jako sardinky a někteří ani neměli místo na ležení, tak spali v sedě.

Bylo mi zle a nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem na sobě pěkný oblek a krásnou čistou košili s vázankou; to byl obrázek vypadající v této cele velmi nepatřičně. Vůbec jsem se do ní nehodil. Určitě jsem vypadal komicky, nebo lépe řečeno tragikomicky. Jako ze sna jsem uslyšel hlas toho neznámého muže, jak říká, že není vhodné, aby doktora z Evropy dali do takové hrozné cely. Pak požádal strážného, aby mě k němu přivedl. Slyšel jsem, jak se dveře cely otvírají a dozorce volá: „Hej, doktore z letiště, pojď za mnou!“ Vyšel jsem ven, dozorce otevřel dveře vedlejší místnosti a řekl: „Běž dovnitř, budeš hostem tady toho hodného pána.“ Pohled, jenž se mi naskytl, mě tak udivil, že jsem zůstal nehybně stát mezi dveřmi. Byl to malý čistý pokoj s umyvadlem a uprostřed pokoje ležel na hrubé matraci jeden starší pán. Byl oblečen v krásném kroji a v ruce držel zlaté patřičky, zřejmě byl po modlitbě. Konečně z mých úst vyšel tradiční pozdrav „alsalam alajkum“. Pán také pozdravil, pozval mě dál a zeptal se, jestli umím arabsky. Odpověděl jsem, že ano, že jsem Palestinec a přiletěl jsem z Československa, kde jsem na studijním pobytu. Po těchto slovech mě přivítal a řekl, že není vhodné, abych zůstal v cele pro zločince, že požádal dozorce, aby mě sem zavolal, a že než se můj problém vyřeší, můžu spát tady. Ukázal na dřevěné lehátko a hodil ke mně jednu deku. „Zkus teď usnout, určitě jsi unavený, a ráno si popovídáme.“ Popřáli jsme si dobrou noc a v oblečení, jak jsem byl, jsem na sebe přehodil deku. Lehátko bylo úzké a tvrdé, ale mně to nevadilo. Oproti té hnusné cele to bylo jako pětihvězdičkový hotel.

Jenže se mi nedařilo usnout a pořád mi v hlavě vrtala jedna otázka: Co jsem Sýrii provedl, aby se ke mně takhle chovali? Sýrii jsem měl vždy rád a cítil jsem se v ní jako doma. Tato země byla odjakživa sídlem arabské jednoty a arabského vlastenectví. Každé prázdniny jsem trávil v Damašku a nikdy jsem tam neměl žádné problémy, naopak, byl jsem vítán. V roce 1957 jsem byl jako člen delegátů palestinské mládeže vyslán na mezinárodní festival mládeže, který se konal v Moskvě. Do Sovětského svazu jsme cestovali lodí, která vyplouvala ze syrského přístavu. Tak co se stalo a za co jsem tady?

V tu chvíli jsem nálepku komunisty vylučoval z jednoduchého důvodu: v Sýrii vládla národní fronta pod vedením strany Baas, ale za účasti komunistických ministrů. Paradoxní na celé záležitosti bylo to, že s námi v letadle přiletěla na oficiální návštěvu delegace Komunistické strany Československa za doprovodu jednoho mého přítele, člena jordánské komunistické strany, který byl v Praze na studijním pobytu. Ten se později stal předsedou Komunistické strany Jordánska a je jím dodnes. Když jsem tedy vyloučil nálepku komunisty, pořád jsem se sám sebe ptal, proč a za co mě zatkli.

22

Sýrie byla od získání nezávislosti a odchodu posledního francouzského vojáka ze země v dubnu 1946 jedním z mála demokratických států v oblasti.

Demokracie se začala omezovat až po sjednocení s Egyptem a vytvoření „Sjednocené arabské republiky“, k čemuž došlo roku 1958. Po pádu společného státu a nastolení socialistického režimu po vzoru socialistických zemí v Evropě se svobodná demokracie změnila na lidovou demokracii pod vedením strany Baas (Socialistická strana arabské jednoty). Ačkoliv hlavním cílem této strany bylo vytvoření jednotného arabského státu, vedení strany podporovalo rozbití SARu, aby Sýrii ovládlo. Strana sice vytvořila národní frontu s komunisty, ale komunistům ve skutečnosti nikdy nevěřila. Dělala všechno pro to, aby komunistickou stranu rozbila na několik proudů a rebely zavírala na dlouhá léta do vězení.

Ačkoliv jsem tedy nálepku komunisty vyloučil, mýlil jsem se. Později se potvrdilo, že to opravdu byl důvod mého zatčení. Bylo to absurdní a při výslechu jsem vyšetřovatelům otevřeně řekl, že mne, nekomunistu, zatknou za členství v komunistické straně (údajně jordánské, což činí celou záležitost ještě absurdnější) a v syrské vládě přitom sedí tři komunističtí ministři. Tento paradox i jiné okolnosti mě přesvědčily o tom, že všechny tajné služby operují od politického i státního aparátu odděleně, že mají svou agendu a tvoří stát ve státě.

Z politických důvodů jsem byl zavřen v několika arabských státech, ale těch několik dnů v syrském vězení bylo skutečně nevšedních a zajímavých. Ráno mě můj spolubydlící překvapil otázkou, co chci ke snídani. To mi přišlo komické.

Nevěděl jsem, že se ve vězení dá vybírat jídlo podle toho, na co má člověk chuť. Později jsem se dozvěděl, že ten pán byl velmi známý a bohatý syrský obchodník. Měl však nějaké nedorozumění s jedním ministrem, ten ho za to dal zavřít a odjel na dovelenou. Řekl mi, že si s ním ten ministr hraje na kočku a myš, ale detaily mi nevysvětloval a já se dál neptal.

Zjevně byl velmi bohatý a měl konexe, protože si ve vězení dokázal koupit pohodlí. Když se mě ptal, co chci ke snídani, myslel to opravdu vážně a hned mě o tom přesvědčil. Zavolal dozorce a řekl mu: „Prosím tě, běž a dones nám z restaurace dobrou snídani.“ Začal mu diktovat jídla a dobroty. Nakonec dodal: „Máme přece vzácného hosta a musíme ho pohostit.“ Za necelou hodinu se dozorce vrátil ještě s jedním pomocníkem a na dvou širokých mísách nesli jídlo.

Chleba byl čerstvě upečený a voněl jako z domova. Také přinesli konvice s mátovým čajem a spoustu sklenic. Jídlo položili na zem a můj hostitel nařídil, aby zavolali své kolegy dozorce. Po chvilce nás u jídla sedělo pět, dva vězni a tři dozorci. Hostitel se pomodlil a poděkoval Bohu za jídlo: „Ve jménu milosrdného Boha a díky Bohu, který nám dal tyto dary!“ Pak řekl: „Prosím, račte jíst z toho, co nám Bůh dal!“ Pustili jsme se do jídla a na chvíli jsem zapomněl, že jsem zavřen v cizí věznici a nevím, co se mnou bude dál.

23

Toto se během dne opakovalo třikrát; na snídani, oběd i večeři můj hostitel objednal jiné dobroty a pokaždé pozval dozorce, kteří měli službu. Proč jsem ve vězení se mě nikdo ani jednou nezeptal a já nic neříkal, protože jsem důvod neznal. Určitě si každý myslel svoje, ale raději o tom nemluvili.

Už jsem s tím pánem strávil týden a nikdo mě nikam nevolal, ani se na nic neptal. Stále jsem měl stejný oblek i košili a nevěděl jsem, co bude dál.

Nakonec jsem svému hostiteli řekl: „Bratře, prosím tě, pomoz mi. Je mi s tebou sice dobře, ale takhle to dál nejde. Já jsem jordánský občan a v Sýrii jsem nic neprovedl. Určitě máš kontakty, ať se konečně rozhodnou, co ode mne chtějí a co se mnou udělají.“ Pán se na mě podíval a řekl: „Víš, bratře, už jsem na to myslel, ale bál jsem se, že tě vezmou a strčí do nějakého lapáku a nikdo o tobě nebude vědět. Já ty hajzly znám, chceš to riskovat?“ Řekl jsem, že ano, že takhle nemůžu žít dál.

Dva dny nato pro mne poslali dva muže, kteří mě odvezli do centrály tajné služby v nějaké luxusní čtvrti, která se jmenovala, pokud se nemýlím, Abu Rummane. Přivedli mě do jedné místnosti, kde už čekali dva muži v civilu, a začal dlouhý trapný výslech. Jeden z nich byl Syřan a podle nářečí druhého jsem usoudil, že to byl Jordánec. Jordánec mi nařídil, abych si sedl a hned se zeptal, jestli jsem syn Abdalkadera Saleha. Přitakal jsem a on řekl: „Teď nejsi v Jordánsku, aby tě tvůj milý tatínek chránil, teď jsi v Sýrii a nikdo ti nepomůže, tak radši spolupracuj!“ Byl jsem zticha a čekal, co bude dál. Hlavou mi pluly různé otázky a říkal jsem si, jestli jim o mně nějaký Syřan v Bratislavě nenapsal nějaký nesmysl. Mé mlčení však Jordánce jaksi dráždilo, protože najednou začal být hrubý, agresivní a začal vyhrožovat. To mě opravdu naštvalo. Byl jsem špinavý, neoholený, unavený a ještě jsem se ani nedozvěděl, za co jsem zatčen. Proto jsem zvýšeným hlasem řekl: „Můžete mi konečně říct, za co jsem byl zatčen a čím tak hrozným jsem se provinil? Chováte se ke mně jako k agentovi Mossadu nebo nepříteli státu.“ Potom jsem se podíval na Jordánce a řekl: „Ty mi bezdůvodně vyhrožuješ a jsi silný za stolem a ve své pozici, ale kdybys byl venku, tak bys mluvil jinak.“ Po těchto slovech vyskočil ze židle, jako kdyby dostal vosí žihadlo, přišel ke mně a já si byl jistý, že mě udeří. Tak jsem si sundal brýle, aby mi je nerozbil, díval se mu přímo do očí a čekal. Nadával mi a z očí mu létaly blesky, ale neuhodil mě.

Vtom se ozval Syřan, který celou dobu mlčel a jen vše pozoroval: „Uklidněte se a nechte toho.“ Otočil se ke mně a řekl: „Bratře, uklidni se, nikdo tě z ničeho neviní. Tvé jméno je na listině nežádoucích osob a všechno je jenom rutinní záležitost.“ Hleděl jsem na něj, kroutil hlavou a odpověděl: „Rutinní záležitost?

Vy mě zatknete, strčíte mě na deset dní do vězení, potom mi vyhrožujete a urážíte mě a nakonec mi řeknete, že je to rutinní záležitost?! A za co, prosím tebe, jsem na té listině, čím jsem se provinil?“ Odvětil, že je to stará záležitost, že jsem tam zapsaný jako komunista. Propukl jsem ve smích a řekl: „Komunista?! Proboha, vždyť komunisté jsou ve vaší vládě, komunistická strana je u vás legální a já ani nejsem komunista!“ Odpověděl, že to ví, že je to

24

stará záležitost a oni za to nemůžou, a že nejlepší bude, když potom napíšu syrským úřadům dopis a požádám o vyškrtnutí z listiny. Ani toto vysvětlení jim však nebránilo, aby ve výslechu pokračovali. Byly to pořád ty hloupé otázky co dělám, kdo jsou mí přátelé a jestli neznám nějaké studenty, kteří venku pracují proti Sýrii. Řekl jsem jim, aby se na to zeptali svých agentů a ne mě. Výslech trval dvě hodiny a po něm mě propustili.

Vrátil jsem se do vězení, vzal si své zavazadlo, rozloučil se se svým dobrým hostitelem a spoluvězněm, pak mě naložili do taxíku a s policejním doprovodem mě odvezli až na jordánské hranice, kde mě vyložili. Samozřejmě jsem musel za taxík zaplatit z vlastní kapsy a nebylo to málo. Z Damašku je to na jordánské hranice víc než sto kilometrů.

Nevím, jestli je mé jméno v Sýrii ještě stále na černé listině, ale vím, že v Kuvajtu ano. V roce 1992 jsem byl totiž jedním kamarádem pozván do Kuvajtu, ale nemohl jsem přijet, protože můj kamarád zjistil, že stále figuruji na listině nežádoucích osob. Od doby našeho věznění v Kuvajtu uplynulo mnoho let, došlo k mnoha změnám, ale tato listina je stále živá a aktuální.

Nálepka „komunista“ byla v té době „trade mark“, chráněnou značkou, kterou si s sebou člověk nesl až do hrobu. O to se postaraly tajné služby USA a Velké Británie. S cílem maskovat a odůvodňovat svou politiku na Blízkém východě Araby strašily komunismem a využívaly přirozené obavy muslimů ze šíření komunismu, který byl pro muslimy nepřijatelnou ideologií. Jediný způsob, jak se této nálepky zbavit, bylo veřejné prohlášení v novinách, že dotyčný před Bohem a národem prohlašuje, že není komunista, že se distancuje od komunistické ideologie, která je v rozporu s islámskou vírou a arabskou tradicí, a že je oddaným služebníkem krále nebo vládce a vlády. Někdy však k odstranění nálepky komunisty nestačilo ani takové prohlášení. Chtěli ho i po mně, hlavně v Jordánsku, ale to jsem odmítl, protože se odmítám podrobovat přání tajných služeb. Nikdo na světě nemá nárok vnucovat cokoliv někomu jinému. Osobní svoboda myšlení je u mne svatá a nedotknutelná. ### Kolem osmé ráno se na policejní stanici změnila služba a nastoupil i velitel stanice. Byl to milý mladý muž, jehož nářečí prozrazovalo, že pochází z Iráku.

Přišel nás navštívit, pozdravil a ptal se, jak se máme a jestli něco nepotřebujeme. Jeho kladným postojem a milým chováním jsme byli překvapeni, takže jsme neodpovídali. Smál se a řekl: „Prý jste nebezpeční komunisti, tu nálepku u nás v Iráku taky známe. Každého vlastence označují za komunistu.“ Ani potom jsme nic neřekli a jen jsme na něj zírali. Když to viděl, řekl: „Chlapci, mě se nemusíte bát, já vaší situaci neovlivním, ale jestli vám můžu v něčem pomoct, tak mi to řekněte. Pokud to bude v mých silách, rád to udělám.“ Náš básník řekl, že máme jen jednu prosbu: oznámit našim rodinám,

25

kde jsme a že jsme v pořádku. Důstojník řekl, že to beze všeho udělá, že však nemůže kontaktovat každou rodinu, ale jen jednu a vzkázat jí, aby to oznámila i ostatním. S tím jsme souhlasili a dohodli jsme se, že mu dáme telefonní číslo do bytu našeho básníka. Ten měl staršího syna, který to mohl oznámit ostatním. Zeptali jsme se, jestli ví, co s námi udělají, a on na to, že přesně neví, ale že slyšel, že nás budou deportovat do původních zemí. Pak odešel, ale ve dveřích se otočil a řekl, ať se držíme a jestli něco chceme, ať mu to klidně řekneme. „V rámci svých možností vám pomůžu.“ Velitel byl opravdu ochotný a snažil se nám pomoct, ovšem rámec jeho možností byl velmi úzký. Byli jsme mu ale vděční za snahu. Představoval pro nás okno do vnějšího světa. Každé ráno se u nás zastavoval a v krátkosti nám oznamoval, co se ve světě děje.

Arabský svět byl pod vlivem dvou politických sil, Abdelkaríma Kásima v Iráku a Jamala Abdel-Násira v Egyptě. Oba byli vlastenci, oba se dostali k moci vojenským převratem a svržením monarchií, oba se hlásili k arabské jednotě a oba byli pro osvobození Palestiny. Kasim spolupracoval s komunisty, vedl Irák poněkud doleva a pro západní velmoci byl naprosto nepřijatelný. Násir vyhlásil komunistům válku a posílal je do vězení, ale ani on nebyl pro západ přijatelný.

Oba však byli rivalové a zuřila mezi nimi mediální válka. Prakticky šlo o vedení a orientaci arabského světa a o to, kdo bude v jeho čele, zda Egypt nebo Irák.

Největším odpůrcem Kasimova režimu v Iráku byla strana Baas, která se dokázala infiltrovat do armády, vojenským převratem Kasima odstranila a chladnokrevně ho i s jeho společníky zavraždila. Pak přišel hon na čarodějnice a v Iráku byla spousta lidí zavražděna pod záminkou, že jsou to komunisti.

Ve vězení jsme byli kolem deseti dnů. Celou dobu samozřejmě v oblečení, ve kterém jsme do vězení nastoupili. Byli jsme špinaví, neoholení, ulepení od potu a smrděli jsme jako tchoři. Chvála Bohu, že tam nebylo zrcadlo, takže jsme nemohli vidět, jak ve skutečnosti vypadáme. Všichni jsme měli žaludeční a střevní problémy a všichni do jednoho jsme dostali průjem. Jednou nás navštívil vojenský doktor a každému dal černé uhlí. Otevřeně nám řekl, že příčinou našich problémů je voda, kterou pijeme, a dokud ji budeme pít, budeme nemocní.

Desátý nebo jedenáctý den přišel velitel a s úsměvem řekl, že budeme brzo deportováni. Ujistil nás, že oznámí našim rodinám, aby nám donesly oblečení a sliboval, že se postará, abychom ho dostali. Řekl, že před odchodem dostaneme holicí strojky a žiletky, abychom se mohli oholit. Kuvajtské úřady se prý postarají, aby naše rodiny odletěly s námi nebo těsně po nás. O letenky pro své členy, sbalení a odvoz svého majetku se mají rodiny postarat samy.

Můj problém byl ten, že jsem žil sám a neměl nikoho, kdo by mi mohl sbalit věci. Měl jsem spoustu knih a hudebních desek a nikdo by nevěděl, které má sbalit a které nechat. Vysvětlil jsem svůj problém důstojníkovi a on se zeptal,

26

jestli má takový problém ještě někdo. Přihlásil se ještě jeden, který byl také svobodný a žil sám. Důstojník na nás ukázal prstem a řekl: „Tak půjdete se mnou!“ Všichni jsme mlčky stáli a nechápavě na něj hleděli. Prohlásil: „Vy dva půjdete se mnou, dojedeme k vám domů sbalit věci a přivezeme ta zavazadla sem.“ Pořád jsme nechápali, nebo se nám tomu nechtělo věřit. Naši druzi nedůvěřivě vrtěli hlavami. Důstojník se usmíval a řekl: „Já vám chci pomoct, ale zaleží na vás, jestli mou pomoc přijmete nebo ne. Co myslíte, že vás odvleču do pouště a zavraždím?“ Řekl jsem, že s ním klidně půjdeme, že se nebojíme o sebe, ale o něj. Na to odvětil, že to je jeho věc, abychom neztráceli čas a vyrazili.

Nevím, jak se jmenoval, ale na to, co tenkrát udělal, nikdy v životě nezapomenu. Ten muž mi vrátil důvěru v lidi, důvěru v mezilidskou solidaritu a v to, že všichni nejsou tak zkažení jako naši šejchové, princové, králové a lidé kolem nich.

Nasedli jsme do džípu a vyrazili. Jeden policista důstojníkovi nabídl, že s námi pojede jako ozbrojený doprovod. Důstojník však mávl rukou a odpověděl: „Nevěř tomu, co se o nich říká. To jsou naši bratři a ne nepřátelé.“ Bydlel jsem sice sám, ale můj malý byt byl součástí komplexu, v němž bydlelo mnoho palestinských rodin a svobodných mužů. Když džíp zastavil před domem, lidé se vyšli ven podívat, co se děje. Známí mě rozpačitě zdravili a nevěděli, jestli se mnou můžou mluvit nebo ne. Šli jsme do mého jednopokojového bytu. Všechen můj nábytek tvořila železná postel, židle, malá skříň a spousta knih a hudebních desek, které se všude povalovaly. Důstojník řekl: „Běž se oholit a osprchovat a vyměň si to smradlavé oblečení.“ Po chvíli se zeptal: „Copak tu není nikdo, kdo by nám mohl uvařit čaj?“ Vyšel na chodbu a řekl kolem postávajícím chlapům: „Hele, vy lakomci, ať nám někdo uvaří čaj!“ Sousedé najednou ožili a začali nás hostit, někdo čajem, druhý džusem a třetí donesl ovoce a chlebíčky. Důstojník řekl, abychom ovoce zabalili a vzali s sebou našim spoluvězňům. Také nařídil sousedům, aby šli koupit další. Ještě na ně křikl: „Kupte taky sýr a nějaké jídlo, ale žádné konzervy, plechovky do vězení nesmí!“ Já jsem se mezitím osprchoval, oholil a vzal si čisté oblečení. Vytáhl jsem kufr a začal do něj házet, co se dalo. Sbalit všechno to haraburdí, které jsem za tři roky v Kuvajtu nahromadil, nebylo možné. Musel jsem tam nechat spoustu knih a hudebních desek. Bylo mi jich líto.

Vypili jsme čaj i limonádu a v rychlosti jsem do sebe hodil jeden chlebíček. Vzali jsme kufr i nákup, rozloučili se a odešli. Stejně tak to proběhlo i u druhého spoluvězně.

Když jsme opět nasedli do džípu se zavazadly a nákupy, myslel jsem, že tím naše cesta skončila. Jenže důstojník, vlastenecký Iráčan, se na nás podíval a řekl: „Určitě máte hlad. Já mám taky hlad a navíc chuť na pečené ryby, takže jedeme jíst!“

27

Šli jsme k moři a zastavili jsme před jednou restaurací, což byla malá jednoduchá stavba s velkou terasou krytou palmovými větvemi. Na dřevěných stolech ležely papírové ubrusy s obrázky ryb. Nikdy jsem tam ještě nebyl a ani jsem nevěděl, že tato restaurace existuje. K mému údivu byla skoro plná a sedělo v ní mnoho mých známých. Pozdravil jsem a oni odpověděli nepatrným kývnutím hlavy. Určitě nechápali, co se děje, protože věděli, že jsem ve vězení a najednou se objevím s nějakým policejním důstojníkem v restauraci na obědě. Vypadalo to divně, ale nemohl jsem vysvětlovat, o co ve skutečnosti jde.

Personál našeho hostitele pozdravil a posadil nás k jednomu stolu s výhledem na moře. Našeho hostitele v restauraci evidentně znali, protože se k němu personál choval s úctou. Vysvětlil nám, že majitel je také Iráčan a pochází z jeho rodného města. Řekl, že sem chodí často a že tu mají nejlepší ryby ve městě.

Objednal ryby na rožni a začal nám vysvětlovat, jaké ryby v našich vodách žijí, vlastnosti každého druhu a nejlepší způsob jeho vaření. Byl to znalec ryb a gurmán, který si vychutnal každý kousek a vyhodil jen suché obrané kosti.

Ryby, které nám objednal, se jmenovaly zbédy. Byly placaté a měly málo kostí.

Chutnaly skvěle a my se do nich pustili s velkým potěšením. Až jsem se bál pomyslet na ostatní kamarády, kteří na nás čekali ve vězení, aby mi to nepokazilo požitek.

Po jídle jsem se díval na moře a nechtělo se mi mluvit. Stejně jsme celou dobu mluvili o jídle, rybách a národních jídlech v Iráku a v Palestině. O politice, vězení ani o tom, proč nám ten dobrý člověk pomáhá, jsme se nezmínili ani slovem. Nakonec jsem mu pěkně poděkoval a řekl, že doufám, že kvůli nám nebude mít problémy. Pohlédl na mě a řekl: „Neboj se, já se mám kam vrátit.

Už dávno chci jít zpátky domů do Iráku.“ Jaký byl další osud toho dobrého člověka a co s ním bylo dál nevím, ale vím, že byl dobrým a odvážným vlastencem, který projevil ochotu pomoci a pomohl, přestože za to mohl čelit tvrdému trestu.

Když jsme se vrátili, našim spoluvězňům se ulevilo a byli velice zvědaví, kde jsme byli, co jsme dělali a jestli se nám nic nestalo. Když nás viděli oholené, umyté a s čistým oblečením, začali pískat. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak jsem musel předtím vypadat. Mezi námi byl velký kontrast: oni špinaví, neoholení a vyhublí, zatímco my byli čistí, oholení, najezení a voňaví. Naši kamarádi se vrhli na tašky s jídlem, které byly v tu ránu prázdné. Jídlo i ovoce okamžitě snědli.

V jednom sáčku bylo několik čokolád a ty byly nejen snězené, ale i obaly byly olízané a sežvýkané. Nejhůř na tom byli kuřáci. Když se objevily balíčky cigaret, vrhli se na ně jako supi. Okamžitě je měli v ústech, jenže neměli oheň.

S třesoucími se prsty šli k plotu a prosili policisty o oheň. Ti si s nimi pohrávali.

Dávali jim zapalovače před obličeje, ale cigarety nezapálili a smáli se. To škemrání kuřáků bylo až nedůstojné. Nakonec přišel náš důstojník a zakřičel, aby s tím přestali a připálili jim. Když to udělali, kuřáci potahovali kouř s takovým požitkem, až jsem si myslel, že se chudáci zadusí. Tyto a jiné

28

zkušenosti s cigaretami a kuřáky mě vedly k tomu, abych se cigaretám vyhýbal a nikdy nekouřil. # Podobné zkušenosti s kuřáky jsem zažil, když jsem byl roku 1955 zavřený v Jordánsku. Tehdy jsem studoval pedagogickou školu v Ammánu. Bylo to dvouleté studium po maturitě, které připravovalo maturanty na povolání učitele.

Jordánští učitelé toho roku stávkovali a žádali zvýšení platu. Na podporu našich kolegů stávkovala i má škola a dokonce se šlo do ulic s transparenty „podporujeme požadavky učitelů“. Policie mě obvinila, že jsem školní stávku a manifestaci vedl já, takže mě zatkla a strčila do vězení. Tam jsem potkal několik svých učitelů z gymnázia a dokonce tam byl i ředitel naší školy z mého rodného města Nablusu. V jedné cele nás bylo kolem třiceti. Mně bylo devatenáct let a byl jsem na naší cele nejmladší. Byl tam také Dr. Gorge Habaš, pozdější velitel Lidové fronty za osvobození Palestiny. Byl to velmi inteligentní a příjemný člověk. I přes věkový rozdíl jsme se stali dobrými přáteli. Už jsem ho dlouho neviděl, ale stále na něj vzpomínám v dobrém. Právě během tohoto pobytu ve vězení jsem viděl utrpení kuřáků, kteří neměli přístup k cigaretám. Byli stále nervózní, podráždění a schopní udělat cokoliv, jen aby se k nim dostali. Už tenkrát jsem si přísahal, že nikdy nebudu kouřit ani konzumovat cokoliv, co by mě ovládalo a zbavovalo svobodné vůle. Tuto přísahu dodržuji a nikdy v životě jsem ji neporušil ani neporuším. # Moji spoluvězni tedy konečně dostali slíbené oblečení. Rovněž nám dali mýdla a několik holicích strojků, abychom se oholili a připravili k odchodu.

Z Kuvajtu nás deportovali po 14 dnech ve vězení. Naložili nás do mikrobusu a s početným policejním doprovodem odvezli na letiště. Tam nás postavili mimo ostatní cestující a zakázali nám s nimi jakýkoliv kontakt. Už na nás čekalo několik rodin s dětmi a se zavazadly. Bylo to první setkání vězňů s rodinami od zatčení. Všichni se objímali a plakali, a ani chlapi nedokázali skrýt slzy dojetí.

Naše letadlo brzo odstartovalo směrem na Jordánsko. Díval jsem se z okna a bylo to až na jednu výjimku naposled, co jsem byl v Kuvajtu. Naše letadlo, letící z Bratislavy do Dubaje, jednou muselo přistát na kuvajtském letišti. Tehdy jsem jednu noc přespal v tranzitním hotelu na letišti. Jinak jsem po vyhoštění z Kuvajtu do této země už nikdy nevkročil.

29

2. První zastávka Jordánsko: vězení nebo odchod

Letadlo přistálo místo na letišti v Ammánu na letišti Latron nedaleko Jeruzaléma. Jordánská tajná služba na nás už čekala, jak jsme předpokládali.

Jakmile jsme vystoupili, vzali si nás na starost a rozdělili podle bydliště do různých skupin. Na mě a na mého přítele Labiba čekal agent jordánské tajné služby jménem Habron. Ten byl postrachem politiků v našem městě. Byl vtíravý, arogantní a bezcharakterní. Svou práci měl rád a dělal ji s požitkem.

Jednou si mě Habron vzal na mušku a celý týden mě od rána do večera sledoval. Chodil za mnou jako stín a otravoval mi život. Tak jsem se rozhodl, že si s ním trochu pohraji. Vzal jsem špinavé dětské plínky, zabalil je do novin a vyšel do ulic. Habron jako obvykle čekal před naším domem a jakmile mě viděl, začal mě sledovat. Viděl, že nesu něco podezřelého a byl zvědavý, co a pro koho to je. Chodil jsem po ulicích našeho starého města, podezíravě se rozhlížel kolem a agent chodil za mnou jako stín. Sledování trvalo několik hodin, až toho už měl dost a rozhodl se mě konečně zastavit. Vyrval mi podezřelý balík z ruky a nervózně ho otevřel. Lidé kolem se zastavovali a zvědavě sledovali, co se bude dít. Jakmile objevil špinavé smradlavé plínky, hodil je na zem a dostal záchvat vzteku. Lidi propukli ve smích a křičeli na něj: „Zatkni ho, zatkni ho, nosí komunistické letáky!“ V tehdejší době byl trest za rozdávání komunistických letáků deset až patnáct let vězení. Od té doby jsem byl pro agenta Habrona nepřítelem a ten hledal příležitost, jak mi uškodit.

Těsně po izraelské okupaci se stal kolaborantem a začal s okupanty spolupracovat. Za to byl vedením palestinského odboje odsouzen na smrt a příslušníci komanda Al-Fatáh ho popravili.

Agent Habron k nám byl po příletu podezřele milý a vítal nás objetím, jako bychom byli ztracení kamarádi. Ptal se nás na naše zdraví, jak se máme a pak řekl: „Vítejte doma!“ Nasedli jsme do policejního džípu a jeli do Nablusu, který je od Jeruzaléma vzdálen 45 km. Celou cestu jsme si z agenta dělali takovou legraci, že ani policejní doprovod nedokázal zadržet smích. Ptali jsme se ho, koho naposledy zavřel a koho udal. Pořád jsme mu říkali „ty fízle“ a on na to, že nás smích brzo přejde.

Centrální městská věznice byla několik set metrů od našeho domu. Tehdy jsme ještě bydleli v podnájmu v domě zvaném „rest house“, protože v minulosti sloužil jako dům odpočinku pro anglické důstojníky, kteří město navštěvovali.

Právě do této věznice nás agent Habron odvezl.

30

První věc, kterou udělal, jakmile jsme dojeli do věznice, bylo to, že zavolal vězeňského holiče a nařídil mu, aby nám oholil hlavy dohola. Nemusel to sice dělat, ale byla to jeho pomsta. Když byl holič hotov, agent se na nás spokojeně díval a komentoval to slovy: „Buďte rádi. Teď vypadáte jako váš Chruščov “ Spokojen se svým dílem se s námi rozloučil a se smíchem nám popřál příjemný pobyt.

Vzali nás do jedné úzké a tmavé cely plné mužů různého věku. Když jsme do cely vstoupili, vězni vyskočili a vítali nás. Většinu z nich jsem dobře znal.

Pocházeli buď z našeho města nebo z okolních vesnic. Byli překvapeni, že nás vidí, protože jsme měli být v Kuvajtu. Zasypali nás otázkami a chtěli o našem věznění v Kuvajtu vědět podrobnosti. Každý nám nabízel místo vedle sebe – byli jsme přece noví hosté, kteří přinesli do nudného vězeňského života trochu vzruchu.

Ještě jsem ani nestačil položit deku na zem a už mě volali, že mám návštěvu.

Byl to mladý policajt, příbuzný mého otce, který se náhodou dozvěděl, že mě přivezli. Když uviděl mou oholenou hlavu, začal na Habrona nadávat a vyhrožoval, že ho zabije. Prosil jsem ho, aby o naší situaci informoval otce.

Dozvěděl jsem se, že můj otec je na schůzi parlamentu v Ammánu.

Po dvou dnech ve vězení pro mne přišli a odvezli mě na policejní ředitelství.

Přijal mě sám velitel policie v našem kraji. Nechal mě stát a ani mi nenabídl židli. Ve velitelově kanceláři už seděli dva muži v národních krojích. Jednoho z nich jsem dobře znal. Byl to starosta jedné vesnice. Velitel se díval do mého pasu a začal mi kázat o morálce, o loajalitě ke králi a o nebezpečí komunismu.

Divil se, jak takový vážený otec jako můj může mít takového syna. Velitel však udělal vážnou chybu, když řekl, že mě můj otec asi neuměl vychovat. Tato věta ho stála nejen místo velitele, ale otec se postaral, aby byl z řad policie úplně vyloučen. Můj otec totiž nikdy v životě nezapomíná na urážku a vždy uměl viníka potrestat. Ti dva pochlebovači, kteří seděli v kanceláři, souhlasně pokyvovali hlavami. Projevili lítost nad tím, že dnešní mládež neumí ocenit, co pro náš národ milovaný král dělá a že dnešní mládeži chybí loajalita. Velitel svůj projev zakončil slovy, že kdyby byl můj otec, nechal by mě umřít ve vězení a ani náhodou by nešel obtěžovat krále, aby mě pustili. „Kdyby to bylo na mně,“ řekl, „nechal bych tebe a všechny komunisty ve vězení, ale přišly rozkazy z nejvyšších míst, abychom tě pustili, tak běž a nedělej svému otci ostudu.“ Odpovědět mi neumožnil a ani to nebylo potřeba. Věděl jsem svoje a už mě omrzelo každému vysvětlovat, že nejsem komunista ani člen žádné politické strany. Byl jsem a stále jsem vlastenec se sociálním cítěním. Do jordánské komunistické strany jsem nakrátko vstoupil jako student gymnázia. Pak jsem ze strany vystoupil pro nesouhlas s její politikou ohledně palestinské otázky.

Arabské komunistické strany pod vlivem bolševismu nepochopily podstatu sionistického hnutí a propagovaly soužití Arabů a židů v Palestině. Taková myšlenka tehdy byla pro arabské vlastence nepřijatelná. Palestina je naše a nebyli jsme ochotni se o ni dělit s nějakými cizinci. Navíc jsem cítil, ačkoliv mě

31

jako mladého rebela revoluční komunistické ideály lákaly, že mě stranická disciplína omezuje a brání mi ve svobodném myšlení. Od tehdy až dodnes jsem už nikdy do žádné strany nevstoupil, ani jsem nenašel takovou stranu, která by mě přitahovala svým programem a byl bych ochoten pro ni obětovat svou svobodu.

Můj přítel Labib naopak byl komunista a nikdy se tím netajil. Labib žil a zemřel jako komunista. Když jsem mu jednou řekl, že komunismus zkrachoval a mnohým ublížil, odpověděl, že komunistické myšlenky jsou stále živé, že se nemusí za své přesvědčení stydět, že ani on ani jeho strana nikomu neublížili a že nezodpovídá za hříchy druhých. V tom měl můj přítel Labib pravdu. Jemu bylo velmi ublíženo, zatímco on nikdy nikomu neublížil. Za své ideály strávil mnoho let ve vězení. Následkem dlouhého pobytu ve vězení onemocněl a později na následky nemoci zemřel. Byl to čistý, poctivý, pravdomluvný a dobrý přítel.

Po návratu do vězení mi dali podepsat prohlášení, že se mnou bylo dobře zacházeno. Vzal jsem, co z mého kufru zbylo, vyšel ven a zamířil k našemu domu. Moc jsem se těšil na domov, na matku a její vaření, na otce a jeho příběhy, na sestry a bratry i na naši zahradu plnou květin a pomerančových, citrusových a mandlových stromů.

Tušil jsem, že mé propuštění zařídil otec, ale podrobnosti jsem neznal. Otec byl dlouholetým členem jordánského parlamentu za náš kraj. Z každých voleb vyšel jako vítěz a byl jedním z mála, kteří nikdy žádné volby neprohráli. Oblibu si získal hlavně na venkově a patřil mezi prominentní muže jordánského království. Mnohokrát byl i ve funkci ministra – zemědělství, školství, obrany a jiných. Dlouho byl místopředsedou vlády. Patřil mezi velmi dobré přátele krále Husajna a jako jeden z mála mužů v Jordánsku s ním mluvil jako rovný s rovným. Byl jsem tomu svědkem. Otec poznal krále ještě jako chlapce, kdy chodil na návštěvy do našeho města se svým dědem, králem Abdallahem, zakladatelem jordánského království. Když Palestinci krále Abdallaha v Jeruzalému zastřelili, vnuk Husajn byl právě s ním a smrti unikl jen zázrakem.

Otec měl krále Husajna rád. Mnohokrát se mě pokoušel přesvědčit, že král je opravdu dobrý, jen lidé kolem něj ne. Taková slova jsem slyšel od mnoha lidí o každém vládci – že on je dobrý, ale lidé kolem něj nejsou. Právě otcův vztah s králem mezi námi způsobil roztržku. Otec pro mne plánoval určitou budoucnost a já chtěl jinou, daleko od oficiálního politického spektra. Očekával, že půjdu v jeho stopách, stanu se členem parlamentu a možná i ministrem. Já naopak viděl v králi a jeho rodině jeden z důvodů palestinské tragédie. Historie to dokázala.

Jordánsko bylo uměle vytvořeno Angličany. Velká Británie za první světové války dospěla k přesvědčení, že Arabové mohou Británii ve válce proti Turkům poskytnout významnou pomoc. Proto 31. října 1914 poslala Husajnovi, princi alHidžazu (v dnešní Saúdské Arábii), a pradědovi jordánského krále Husajna

32

poselství, v němž se zavázala podporovat boj Arabů za svobodu. Ovšem jen za předpokladu, že vstoupí do války proti Turkům.

Princ Hidžazu Husajn tuto výzvu přijal ochotně, ale opatrně. Arabové se chtěli osvobodit od turecké nadvlády, ale nechtěli ji vyměnit za západoevropskou.

Ještě předtím, než začali jednat, chtěli mít jistotu, že Británie dodrží slovo a oni získají nezávislost.

Tak se rozproudila korespondence mezi britským komisařem v Egyptě H. McMahonem a Husajnem. Charakterizovala ji snaha Britů vykličkovat a vyhnout se jakémukoliv přímému závazku, hlavně vůči Arabům a jejich požadavku na jasný a přímý slib nezávislosti. Nakonec McMahon ve svém dopise vyjádřil připravenost Velké Británie podporovat nezávislost Arabů.

Kdyby Arabové znali tajné dohody podepsané Ruskem, Británií a Francií, arabské povstání proti Turkům 5. 6. 1916 by určitě nevypuklo. Arabové na sebe vázali turecké síly, které měly čelit postupu britského generála Archibalda Murraaje na Palestinu.

Výsledkem tajných rozhovorů mezi výše zmiňovanými státy byla SykesPikotova dohoda, podepsaná 16. 5. 1916. Dědictví po Osmanské říši mělo být rozděleno mezi tři státy, přičemž ruský podíl byl zanedbatelný.

Podle této dohody měla Francie získat Sýrii, Libanon a severoafrickou část arabských zemí kromě Egypta.

Velká Británie měla dostat severoafrickou část arabských zemí, Egypt a Mezopotámii.

Ohledně Palestiny se nedokázali dohodnout. Arabové o této tajné dohodě, která jasně popřela všechny přísliby Husajnovi o nezávislosti všech arabských území, nevěděli nic. Dozvěděli se to teprve, když ruští revolucionáři zveřejnili tajný carský dokument nalezený v archivech.

Když byl Husajn s obsahem tajné dohody seznámen, ihned se obrátil na britskou vládu. Její odpověď tlumočil britský ministr Balfour: „Vláda jeho veličenstva potvrzuje předešlé závazky poskytnout a uznat nezávislost arabských zemí.“ Paradoxně to byl právě Balfour, kdo v deklaraci zvané Balfourova deklarace slíbil židům domovinu v Palestině.

Zatímco arabští nacionalisté vyhlásili nezávislost Velké Sýrie (dnešní Sýrie, Libanon, Irák, Jordánsko a Palestina) jako suverénního státu, spojenecká rada nových velmocí, navzdory slibům Británie o zaručení nezávislosti Arabů, pokračovala v dělení dědictví Osmanské říše, a to na mírové konferenci v San Remu. V prohlášení velmocí z 5. května 1920 Británie na své sliby dané Arabům úplně zapomněla. Uznala rozdělení Velké Sýrie, za což od Francie a Itálie získala právo ovládat Palestinu. Podle dodatkové klauzule měl být britský mandát nad Palestinou realizován s povinností aplikovat Balfourovu deklaraci.

Velká Británie nikdy neskrývala své úmysly získat nadvládu nad Palestinou. Její strategická poloha by jí totiž umožnila upevnit si kontrolu nad Suezským průplavem, zajistit suchozemské spojení s Egyptem, Súdánem a s její kolonií na jihu Arabského poloostrova. V plánech Londýna figurovalo také

33

vybudování ropovodu z iráckých nalezišť do palestinského přístavu. O to dnes usilují USA a Izrael.

Sám Balfour deklaraci komentoval takto: „Ať už je sionismus správný nebo nesprávný, dobrý nebo špatný, má kořeny v mnohaleté tradici, v současných potřebách a v naději do budoucnosti, což je mnohem důležitější než tužby a předsudky 700 000 Arabů, kteří toto starobylé území obývají.“ (W. Laqueur, History of sionism, N. Y. 1972, str. 192).

Situaci výstižně charakterizoval americký publicista Arthur Koestler. Ten prohlásil: „V Balfourově deklaraci jeden národ druhému slavnostně přislíbil vlast třetího národa.“ (J. Rácz, Palestina, včera a dnes, PravdaBratislava 1983, str. 28).

Winston Churchil na adresu Balfourovy deklarace v červenci 1937 v britském parlamentu řekl: „Bylo by iluzí předpokládat, že to byl jednoduchý akt křižáckého entuziasmu nebo donkichotské filantropie. Naopak, bylo to opatření vynucené válkou, s cílem zajistit všeobecné vítězství spojenců, za něž jsme očekávali a získali cennou a důležitou pomoc.“ (tamtéž, str. 34) Lord Gray, který byl v době korespondence Husajna s McMahonem ministrem zahraničí, dne 27. 3. 1923 v Horní sněmovně poukázal na britské dilema: „Balfourova deklarace slibovala sionistický domov bez předsudků ve vztahu k občanským a náboženským právům obyvatel Palestiny. Sionistický domov, mí lordi, nepochybně znamená sionistickou vládu na území, kde je tento domov umístěn. A protože 93 procenta obyvatelstva Palestiny tvoří Arabové, nevidím jinou možnost, než vytvořit arabskou vládu bez předsudků k jejich občanským právům.“ (Tamtéž, s. 35).

Alfred M. Lilienthal, americký antisionistický žid, poválečnou dobu charakterizoval takto: „V období po první světové válce velmoci na národy nebraly ohledy. Do jejich osudů zasahovaly svými záměry. Území a obyvatelstvo byly předmětem obchodu jako kusy oděvu. To kromě jiného přispělo k přijetí Balfourovy deklarace. A to navzdory hluboké a zřejmé chybě, která podpořila požadavky izraelitů na jejich stát v Palestině, a kterou britská vláda před svým lidem zamlčela. Šlo o potlačení obyvatelstva v Palestině poskytnutím národní domoviny sionistům. Zdůrazňováním toho, co se jevilo jako liberální starost o menšinu, chtěli zatajit skutečnost, že 93 procent obyvatelstva v Palestině v té době tvořili arabští muslimové a křesťané, a pouze 7 procent židé. Velkou arabskou většinu považovali za „existující nežidovskou společnost“, jejíž práva byla údajně zajištěna. Bylo to podobné jako vstoupit do místnosti, kde je 100 osob a o 93 z nich mluvit jako o těch, kteří nepatří k těm sedmi.“ (Lilienthal, Sionismus, Orbis, Praha 1989, str. 37).

Velká Británie rozdělila arabský svět na malé státní útvary a zabránila Arabům v jednotě. Aby měla zaručenu ochranu svých zájmů, postavila do čela vzniklých útvarů figurky, syny prince Husajna. Tak chtěli rovněž odměnit Husajnovou rodinu za pomoc v boji proti Turkům. Princ Abdallah dostal roku 1922 od Britů kousek území na východním břehu řeky Jordán, které dostalo název

34

„Jordánský hášimovský emirát“. Princ Abdallah s tímto kouskem území nebyl spokojen a toužil ho směrem na západ k Palestině zvětšit. Palestina byla narozdíl od východního Jordánu úrodná a bohatá. V sionistech viděl nového spojence a hned jim nabídl spolupráci. Byl ochoten uznat práva židů na založení státu na části území Palestiny za předpokladu, že druhou část připojí k jordánskému emirátu. Princ Abdallah se osobně zúčastnil několika tajných jednání se sionisty. Sionistickou stranu reprezentoval Haeim Orlozov a po jeho zabití 16. června 1933 Moše Šartuk. Abdallah dal židům právo vybudovat elektrárnu na břehu Mrtvého moře a pronajímal jim 70 hektarů jordánské půdy.

Když v OSN roku 1948 probíhala diskuse o rozdělení Palestiny, mezi Abdallou a sionisty probíhala jiná diskuse o úplně jiném rozdělení Palestiny. Rezoluce OSN neměla úspěch, ale dohoda mezi princem Abdallou a sionisty ano. Takto byl podle dohody zbytek Palestiny připojen k jordánskému emirátu a vzniklo Jordánské hašimovské království v čele s nově jmenovaným králem Abdallahem. Ačkoliv podrobnosti o těchto jednáních byly v Izraeli odhaleny až o řadu let později (Avi Shlaim, The Wall, arabský překlad, M. Sabagh, Káhira 2001), Palestinci o tajných aktivitách krále Abdallaha věděli, a proto byl palestinskými vlastenci roku 1951 popraven.

Po vraždě krále Abdallaha získal jordánský trůn jeho syn Talal. Ten neměl Angličany v lásce a dával to najevo. Proto byl prohlášen za blázna a vyhoštěn do Turecka, kde zůstal do smrti v domácím vězení v rodinném paláci v Istanbulu. Celou akci řídila za spolupráce s Angličany Talalova žena Zén, a na trůn posadila svého neplnoletého syna Husajna. Než byl Husajn prohlášen za plnoletého a schopného vlády, království prakticky vedla jeho matka. Král Husajn ji po své inauguraci izoloval a zbavil veškeré moci. Chtěl lidem ukázat, že to myslí dobře a učinil odvážný krok, když vyhlásil arabizaci armády.

Jordánská armáda byla založena a vedena Angličany. Vedl ji anglický generál Glob a vedení armády se skládalo z anglických důstojníků. Králův tah byl přijat s takovým nadšením, že lidé v celém Jordánsku vyšli do ulic a projevovali králi podporu. Dav pochodoval ulicemi a provolával jeho jméno.

Král Husajn studoval v Anglii. Byl to velký přítel Angličanů a později i Američanů. Jednou mému otci řekl, že jeho úzké přátelství s Amerikou zabrání Izraeli v obsazení jordánského území. Bylo veřejným tajemstvím, že král Husajn patřil mezi prominentní světové zednáře. Říká se, že na Husajnově pohřbu proběhlo největší setkání zednářů na světě.

Král Husajn byl velmi inteligentní, slušný a milý. V přítomnosti otce jsem se s ním několikrát potkal a po každém setkání jsem z něj měl příjemný pocit. To však nikdy nezměnilo můj odmítavý postoj k jeho politice. Jordánsko pod jeho vedením bylo a je jediný arabský stát, který normalizoval vztahy s Izraelem. A tuto politiku praktikuje v době, kdy Izrael stále okupuje velkou část Palestiny, nadále konfiskuje její území, vraždí nevinné lidi, demoluje Palestincům obydlí a ničí palestinskou infrastrukturu. Egypt má sice s Izraelem diplomatické styky,

35

ale nenutí svůj lid normalizovat s ním vztahy. V Jordánsku je zakázáno označovat Izrael za nepřítele a Izraelci v Jordánsku svobodně chodí a obchodují jako doma. Vlastenci, kteří v Ammánu manifestovali s transparenty volajícími po bojkotu izraelského zboží, byli zatčeni a uvězněni.

Právě otcův vztah s králem byl základem našeho nedorozumění a důvodem k našim ostrým debatám. Přiznávám, že mě na druhou stranu právě otcův vztah s králem několikrát zachránil, takže jsem nešel do vězení. Ale řekněte, čím se takový mládenec jako já provinil a co tak hrozného udělal, aby za to byl potrestán vězením? Byl jsem mladý vlastenec s ideály, touhami a vizemi a dával jsem to najevo slovem nebo mírovou manifestací. Nikdy jsem proti královskému režimu nepozvedl zbraň a ničím jsem ho nemohl ohrožovat. To je ale vlastnost všech totalitních režimů a jasný důkaz jejich zbabělosti. Bez represí a násilí se totiž necítí bezpečně.

Otevřel jsem dveře našeho domu a vešel dovnitř. Ještě jsem ani nepoložil kufr na zem a už jsem byl v obklíčení rodiny. Matka mě objímala, plakala a se slzami v očích nadávala a prosila Boha, aby židy a jejich zastánce potrestal.

Pochopil jsem, koho tím myslí. Sestry a bratři mi skočili kolem krku a líbali mě.

Díval jsem se na ně trochu udiveně. Za tu dobu, co jsem byl pryč, hodně vyrostli.

Dům voněl dětskými vzpomínkami, které mě odnesly do bezstarostných dětských dnů. Cestoval jsem časem a vynořily se přede mnou vzpomínky na školu, na kamarády, na první lásku a první polibek. Náš dům ležel těsně za školou, od níž nás dělil jen plot. Díra v plotě, kterou jsme chodili do školy, tam ještě byla. Nedaleko našeho domu stál dům mé první lásky. Byla to platonická láska, která se spokojila s držením rukou a psaním tajných dopisů. Když jsme se poprvé políbili, cítili jsme, jak se pod námi třese zem a dostali jsme strach, až jsme od sebe utekli. Modlili jsme se k Bohu, aby nám ten hrozný hřích odpustil. Byli jsme mladí, čistí a naivní. Ale ten polibek byl tak sladký a vzrušující, že jsme ho několikrát opakovali a pokaždé jsme se modlili k Bohu a žádali o odpuštění. To byl náš jediný hřích a nikdy jsme ho nepřekročili.

V arabských zemích je sexuální styk dovolen jedině po uzavření manželství a nevěsta do manželského svazku vstupuje jedině s neporušeným panenstvím.

Náš dům měl čtyři ložnice a velmi dlouhou halu. Halu jsme rozdělili nábytkem na dvě části. Z jedné jsme udělali rodinný jídelní kout a z druhé jídelnu pro hosty. Kuchyň s koupelnou byly na konci domu, jako by byly vestavěny až dodatečně. U domu byla zahrada plná mandlovníků a citrusů. Otec tam postavil včelín, abychom stále měli čerstvý med. Měli jsme také lovecké psy. Otec byl od dětství lovcem a byla to jediná činnost, kterou jsem s ním dělal společně.

Doma byly lovecké pušky, pistole a různé zbraně, a já byl dobrým střelcem.

Během svatebních hostin v našich vesnicích bylo zvykem pořádat střelecké závody, na nichž muži ukazovali své střelecké schopnosti. Terče byly malé a

36

stály tak daleko, že je dokázal trefit jen zkušený a dobrý střelec. Ačkoliv na závodech soutěžilo mnoho dobrých střelců, má vítězství nebývala žádnou výjimkou. Od dětských let jsem byl dobrý střelec a rád jsem se tím chlubil. Otec byl na mě pyšný, mladé vesničanky mi zpívaly milostné písně a já byl v sedmém nebi.

Seděli jsme v obýváku, debatovali a všichni byli zvědaví na detaily. O našem zatčení a deportaci prý psali v novinách, ale naši neznali žádné podrobnosti.

Matka mi řekla, že otec telefonoval a že je na cestě domů. Když se prý dozvěděl o mému zatčení, nadával a praštil telefonem o zem. Během hovoru nosila na stůl dobroty a ačkoliv jsem byl hladový a moc jsem se na její speciality těšil, měl jsem scvrklý žaludek a nemohl jsem jíst. Matka z toho byla nešťastná, tak jsem ji utěšoval, že to přejde.

Každou chvíli k nám telefonoval nebo se zastavil nějaký soused, pozdravil mě a blahopřál mi k návratu. Večer byl dům plný sousedů, příbuzných, známých a kamarádů. Sestry a sestřenice podávaly na znamení radosti z mého návratu sladkou arabskou kávu a sladkosti. Řečnilo se jak v židovské škole, až jsem z toho byl unavený.

Otec se z Ammánu vrátil pozdě večer. Slyšeli jsme zastavit auto, načež se hned rozletěly dveře. Otec byl až do pozdního věku velmi energický muž, z něhož vyzařovala obrovská síla. Znám hodně ostrých mužů, kteří kolem sebe šířili strach, ale před otcem stáli jak malé děti. Můj bratranec Qasem, bývalý člen komanda britské armády a pozdější otcův tělesný strážce mi jednou přiznal, že jediný člověk, kterého se kdy v životě bál, byl můj otec. Ten nebyl zlý ani agresivní, ale na lidi tak působil. Než vstoupil do politiky a stal se poslancem a ministrem, byl ředitelem gymnázia v našem městě Nablusu. Byl to snad jediný ředitel školy, kterého jsem znal, jenž do školy nosil zbraň. Chodil po škole kontrolovat průběh vyučovaní s pistolí za pasem.

Maminka je přesně opačný typ, milá, jemná, velmi pohostinná a šíří kolem sebe klid a pohodu. Je velmi oblíbená a kdekoliv se objeví, je srdečně vítána a lidé ji zdraví a líbají ruku. Říkají jí um Nidal, Nidalova matka, podle arabského zvyku nazývat člověka podle nejstaršího syna. Otec pocházel z vesnice a matka z města. Proto otci z legrace říkala „fallahu“, což znamená sedláku, a on jí říkal „měšťačka s kloboukem“. Když byla malá, nosila prý klobouk, což bylo v arabských zemích neobvyklé a působilo to spíš evropsky.

Nikdy jsme přesně nevěděli, kolik jí je let. Tyto řádky píšu koncem února 2006 a podle našeho odhadu jí je nejméně 88 let. Když se jí na to ptám, se smíchem odpovídá, že jí je necelých osmdesát. Spočítal jsem, že když jsem se narodil, muselo by jí být devět let. Tak jsem jí řekl: „Mami, my dva jednou budeme stejně staří.“ Ona se smála a odpověděla: „Copak nejsme?“ Pokud jde o paměť, je opravdu mladší než já. Staří lidé si obvykle pamatují jen dávné věci, ale ona si pamatuje všechno, jména, data, události, a do všech detailů. Je tmelem naší rodiny, který nás i přes překážky, odloučení a velké vzdálenosti

37

stále drží pohromadě. Má 40 vnuků, a když se v létě setká celá rodina na obědě, sedí kolem matky sedmdesát lidí.

První věc, na kterou se mě otec ptal, bylo to, jestli mě někdo urazil nebo ponížil a ptal se na podrobnosti. Pravý Arab je jako velbloud – nesnese urážku a ponížení a nikdy na ně nezapomene. Je známé, že beduíni večer zamaskují ustlanou postel a jdou spát jinam z obavy, že si velbloud vzpomene na dávnou urážku a přijde v noci beduína rozdupat.

Otec hleděl na mou oholenou hlavu a ptal se, jestli je to dílo Kuvajtu nebo našich. Vysvětlil jsem mu, co se stalo, načež se rozzuřil. Otec věděl, že v Jordánsku, stejně jako v jiných totalitních státech, jsou agenti tajné služby nedotknutelní. Pak mi vysvětlil obsah dohody s králem. Měl jsem v Jordánsku zůstat co nejkratší dobu a pak zemi opustit. Oba se prý dohodli, že je to v mém zájmu a bude pro mě lepší, když zůstanu od vlivu rebelských živlů co nejdál.

Otec souhlasil a vysvětlil králi, že hodlám jít studovat do Evropy. Král se nabídl, že mě pošle studovat do Londýna. Otec však věděl, že to nepřijmu, tak králi poděkoval a řekl, že už mám vyřízené studium ve Vídni. # Ráno před naším domem zastavily dva autobusy a z nich vystoupil houf vesničanů. Matka mě vzbudila a řekla, abych už vstal, protože mě lidé z naší vesnice přišli přivítat. V domě voněla arabská káva a pečený chleba s ovčím sýrem. Utíkal jsem do kuchyně, nalil si trochu kávy a vzal si kousek chleba. Byl tak teplý, že mi málem popálil prsty a jazyk. Najednou do kuchyně vešel můj strýček, otcův bratr. Otec měl jen jednoho bratra, který byl starší, bezdětný a měl nás rád jako své vlastní. Strýc měl jen základní vzdělání a narozdíl od otce školu nenáviděl. Zůstal na vsi a staral se o rodinný majetek. Otcova rodina měla podle sčítání z roku 1966 kolem devíti tisíc členů. Podle tradice je každý buď mým bratrancem nebo strýcem.

Strýček mě objímal a plakal jako malé dítě. Mne měl odjakživa nejradši. Pak mi řekl, že na mě lidé z našich vesnic čekají a chtějí mě vidět. Vešel jsem tedy do obýváku, který byl tak plný, že lidé stáli na chodbě i v jídelně. Podle našich zvyků jsem každého musel obejmout a políbit. Byli to otcovi muži, příbuzní i nepříbuzní, jeho voliči.

Ptali se, co budu dál dělat. Řekl jsem, že jedu studovat do Evropy. Všichni do jednoho prohlásili, že už jsem studoval dost a že je na čase, abych zůstal doma a pomáhal otci. Okolnosti mého odchodu jsem jim vysvětlovat nechtěl, tak jim otec řekl, že člověk bez univerzitního titulu je dnes ztracený, takže za studiem odcestovat musím. Potom nás zahrnuli pozváními na oběd a otec, který znal tradiční zákony a zvyklosti a nesměl nikoho urazit, vybral z každé rodiny jednoho člověka, od něj pozvaní přijal a určil den a čas.

Celý svůj pobyt jsem tak strávil na návštěvách a matka z toho byla nešťastná.

Chtěla mi vařit své speciality, na které jsem se velice těšil. Jenže věděla, že to jinak nejde. Odmítnout pozvání je v Palestině, hlavně na vesnicích, velká

38

urážka a to si otec nemohl dovolit. Protože přijmout všechna pozvání nebylo možné, musel otec pečlivě rozmýšlet, kterou pozvánku přijme a kterou ne.

Přijímal je tedy tak, aby na každou rodinu vyšla jedna, a když jich od jedné rodiny bylo několik, přijal pozvánku hlavy rodiny. Je to velmi komplikovaný a citlivý proces, ale otec ho uměl vyřešit ke spokojenosti všech.

Po dvou týdnech mého pobytu doma přišla vzácná návštěva. Někdo zazvonil a když můj bratr otevřel, ve dveřích stál sám agent Habron. Bratr ho pustil do obýváku a přišel nám to oznámit. Když jsme s otcem přišli, Habron vstal a přivítal mě objetím. Prý mě přišel uvítat a pogratulovat mi k návratu. Omlouval se, že přichází tak pozdě a dodal, že mu pracovní povinnosti zabránily, aby přišel dřív. Díval jsem se na něj a nemohl jsem se ubránit otázce, kde bere tu drzost. Otec mě však upozornil, že je v našem domě hostem a hosta nesmíme urazit.

Habron hleděl na mou hlavu a řekl, že vlasy zase dorostou. Přísahal, že má mě i otce rád a že jen dělá svou povinnost. Otec jeho slova nekomentoval a jen klepal prsty na stůl, což znamenalo, že je na pokraji výbuchu. Bratr pro hosta donesl kávu, ale otec řekl, že Habron kávu nepije, ať ji odnese. To byl jasný náznak, že tento host není v domě vítán a že má odejít. Hosta v domě nesmíš urazit, ale můžeš mu dát najevo, že není vítán. To Habron věděl i tak, ale bylo mu to jedno, takže zůstal sedět. Otec tedy vstal, podal mu ruku, řekl „sbohem“ a otevřel dveře. Agent věděl, kde jsou hranice a znal otce velice dobře na to, aby věděl, že by ho mohl vyprovokovat. Tak odešel, ale ještě se stačil zeptat na to, co zřejmě bylo důvodem jeho návštěvy: kdy odcestuji.

Bylo nám jasné, že nepřišel jen tak sám od sebe. Zřejmě se někdo v aparátu chtěl přesvědčit o mých plánech. Zároveň to bylo jemné upozornění, že je čas k odchodu. Jak ubohý je systém, který se bojí jednoho neškodného mladého občana a snaží se ho co nejrychleji zbavit.

Začal jsem se tedy připravovat na odchod a naší rodinu najednou ovládlo smutné mlčení. Matka celou dobu plakala a potichu nadávala židům, Američanům a Angličanům za to, co se naší rodině a našemu národu přihodilo.

Pořád si stěžovala, že jsem doma teprve týden a otec ji opravil, že už tři týdny.

Plakala a přitom mi radila, abych v cizině dobře jedl a abych se vyhýbal evropským ženám. Pořád opakovala: „Synáčku, jen děvče z tvé krve tě udělá šťastným.“ Poslední večer před odchodem se se mnou přišli lidé rozloučit. Náš dům byl plný příbuzných a známých. Mnoho rodin chtělo, abych s sebou vzal nějaké dárky pro jejich syny, kteří studovali ve Vídni. Neodradil je ani fakt, že letím do Bejrútu a nevím, kdy do Vídně poletím. Se všemi jsem se rozloučil a jako obvykle každého objal a políbil. Popřáli mi šťastnou cestu, šťastný a brzký návrat a odešli.

39

3. Druhá zastávka: Bejrút

Vyrůstal jsem v kultuře plné mýtů, bájí a povídek o nesplněných láskách a tužbách. Typický příběh je o arabském básníkovi mažnunovi Lajle (blázen Lajle), který nemohl dosáhnout své milované a zbláznil se touhou po nenaplněné lásce. U hrobu své milované tuto ztracenou lásku oplakával a skládal jí nádherné milostné básně. Takových příběhů, jako je evropská dvojice Romeo a Julie, je v naší kultuře mnoho. V každém příběhu existuje temná nenávist, která stála čisté lásce v cestě a zabránila jejímu naplnění.

Láska k vlasti je stejná jako každá jiná skutečná a opravdová láska. Je stále živá a neměnná. Vlastenec si ji s sebou bere všude, kam jde. Touží po ní a skládá jí milostné básně.

Náš palestinský básník Mahmúd Darwish jednou napsal, že „má vlast, to je můj cestovní kufr. Na noc si ho stelu jako postel, budu v něm spát, svádět děvčata a pochovávat v něm své milé. Povýším ho na svůj osud a zemřu v něm.“ Podobně jako náš básník jsem vzal svou vlast jako kufr a odešel do světa.

Znovu jsem musel svou milovanou opustit, plakat po ní touhou a skládat jí milostné básně. Černá nenávist nás znovu rozdělila a mně nezbylo nic jiného, než svou milovanou uchovávat v srdci a myšlenkách.

Matka stála a plakala. Byl jsem její nejstarší syn a nejlepší přítel, a neustálým loučením už byla unavená. Otec si zachoval kamennou tvář a dával mi otcovské rady. Matka mi do kufru přibalila arabskou kávu, kardamom, mátové listy a mateřídoušku. K tomu mi přidala rodinné album, abych na rodinu nezapomněl, a malý Korán, aby mě chránil před zlými duchy. A do duše jsem si přibalil hořké vzpomínky na ty, kteří mi ukradli domovinu a dětství.

Odjeli jsme na letiště do Ammánu, kde jsem počkal na letadlo do Bejrútu a rozloučil se s rodinou. „Napiš nám!“ křičela maminka a mávala kapesníkem mokrým od hořkých slz. Ani já jsem nemohl zadržet pláč. Ten prudký pláč jsem v sobě zadržoval už dlouhou řadu let. Maminko, promiň! Však jsem stále jen tvé dítě. Chtěl bych ti přinést všechny své smutky, utíkat s nimi k tobě a složit ti je do klína. Daleko, daleko bych běžel vyplakat se do tvé náruče. # Syrský básník Adel Qora Šolý jednou o Bejrútu napsal krásnou báseň.

Napsal, že všechna města jsou hříšná, ale Bejrút je nejhříšnější ze všech. Měl i neměl pravdu. Bejrút je skutečně hříšné město, město plné prostitutek, barů, kasin a veřejných domů. Ale také je centrem arabské kultury a arabského

40

umění. Bejrút byl arabským oknem na západ, skrz které přicházela modernizace a obroda. Bejrútské kavárny jsou stále plné intelektuálů, filosofů, básníků, romanopisců, historiků a revolucionářů. Bejrút je město protikladů. Je tam velké bohatství i velká chudoba, věřící i nevěřící, ženy úplně nebo skoro úplně zahalené i ženy úplně nebo skoro úplně odhalené.

Bejrút je město moře a hor. Milovníci slunce a koupání v moři si svou zálibu užijí stejně jako milovníci hor, sněhu a lyžování. Bejrút je město arabských, řeckých, francouzských a evropských specialit. Bejrút je plný křesťanských kostelů i muslimských mešit. Bejrút je jediné město na světě, které můžete milovat a nenávidět zároveň.

Je to město muslimů i křesťanů, město šíitů i sunnitů. Je to město Arabů, Arménů, Kurdů a Drúzů. Podle tohoto rozdělení je rozdělena i moc ve státě.

Prezident republiky musí být maronitský křesťan, předseda vlády sunnitský muslim, předseda parlamentu šíitský muslim. Parlament se rovněž dělí podle kvót. Každá víra a etnikum má určený počet poslanců. Všechno ve státním aparátu je rozděleno podle etnika, víry a tak podobně. O to se právě postarali Francouzi.

Když skončila l. světová válka, britská armáda ovládala životně důležité komunikační linie od Suezského průplavu přes blízkovýchodní pevninu od Středozemního moře až po Arabský záliv. Britové se stali dominantní mocností na celém Blízkém východě. V Sýrii a Libanonu jim sekundovali Francouzi, kteří označovali ochranu křesťanských společenství soustředěných v Libanonu za osobní zodpovědnost Francie v rámci jejich tradiční „kulturní misie“. Ve skutečnosti jim ale šlo o rozšiřování vlastních imperiálních zájmů. Blízký východ byl nejkratší cestou z Evropy do Indie a dál na východ, takže musel být chráněn.

Anglo-francouzská deklarace z listopadu 1918 oznamovala, že cílem je „úplné a konečné osvobození lidu, který byl tak dlouho utlačován Turky, a nastolení národních vlád a správ, které budou svou autoritu odvozovat od svobodného vykonávání moci a voleb domorodého obyvatelstva.“ Arabové tomu věřili, takže se v Damašku začátkem března 1920 sešel arabský vlastenecký „Všeobecný syrský kongres“ a přijal rezoluci, která vyhlásila nezávislost Velké Sýrie v jejích přirozených hranicích, které zahrnovaly dnešní státy Sýrii, Libanon, Jordánsko, Palestinu a Irák.

Velká Británie a Francie odmítly rezoluci z Damašku uznat a okamžitě svolaly schůzi Nejvyšší rady Společnosti národů do San Rema, která své rozhodnutí vydala 26. dubna 1920. Velká Sýrie měla být rozdělena na dvě francouzská mandátní území, Sýrii a Libanon, a dvě britská mandátní území v Palestině a Iráku.

Kolonialisté došli k závěru, že slib o konečném osvobození lidu byl předčasný a Arabové, vtěsnaní do umělých států s hranicemi nakreslenými představiteli

41

vítězných mocností, ještě nejsou schopni stát na vlastních nohách. Tak se jako vždy rozhodlo o nás bez nás.

Sliby tedy nebyly dodrženy a vzhledem ke svým zájmům měli Britové i Francouzi velmi silné důvody pro to, aby se „pro dobro Arabů“ postupovalo tak, jako by žádné sliby nikdy nebyly dány. Tak to bylo tehdy a je to tak i dnes – práva silných vládnou nad právy slabších. Osudy národů určovaly a stále určují mocenské zájmy.

Arabové cítili, že byli oklamáni. Byli roztrpčeni, že turecká nadvláda byla svržena jen proto, aby ji nahradila nadvláda Britů a Francouzů. Arabští vlastenci, kteří bojovali za jednotu Arabů, považovali rozdělení Velké Sýrie, která tvořila jádro a základ arabské jednoty, za neakceptovatelné a všemi silami a prostředky, které měli, proti tomu bojovali. Jenže vojenská převaha a síla byly na straně koloniálních mocností, takže Arabové za svůj boj přinesli velké oběti.

Nezávislý stát Libanon byl uměle vytvořen Francouzi. Využití křesťanského náboženství, vyznávaného menšinou obyvatelstva, jako důvodu pro poskytnutí nezávislosti Libanonu, byla jen záminka a součást imperialistických zájmů Francie. Je to součást známé zásady mocných, kterou mocní praktikovali a stále praktikují: „Rozděluj a panuj!“ Po zavedení mandátů nad Sýrií a Libanonem bylo jedním z prvních kroků Francouzů rozšíření Libanonu na úkor Sýrie. Francouzským cílem bylo udělat z Libanonu hlavní stan svých blízkovýchodních operací. Libanonští maronitští statkáři na Francouze tradičně pohlíželi jako na své ochránce, zatímco Sýrie byla ohniskem arabského nacionalismu a vlastenectví.

V dekretu z 31. srpna 1920 vyhlásil francouzský generál Henry Gouraud vytvoření Velkého Libanonu. Ten se skládal z bývalé autonomní oblasti Horský Libanon, a k tomu připojili údolí Biká na východě, pobřežní město Tripolis na severu a města Sidon a Tyros na jihu. Francouzi přitom dbali na to, aby spojili oblasti s rozličnými náboženskými a národnostními skupinami a prohloubili tak vzájemnou nevraživost a separatismus. Libanon se tímto rozdělením stal státním útvarem, který se skládal z mnoha menšinových skupin.

Toto rozdělení později vedlo k propuknutí kruté občanské války. Všechny problémy Libanonu, které trvají do dnešního dne, jsou výsledkem rozdělení a koloniální francouzské politiky v regionu.

Muslimové k Libanonu nepociťovali loajalitu. Cítili ji spíš k Velké Sýrii a to, že v nové společnosti převzali vedoucí postavení Francouzi podporovaní křesťany, pociťovali jako křivdu. Většina muslimů po vyhlášení Libanonské republiky pod francouzským mandátem roku 1926 nebyla ochotna se na řízení Libanonu podílet a spolupracovat s mandátní správou. Ani obyčejní křesťané nebyli z rozdělení nadšeni. Výjimkou byly bohaté statkářské křesťanské rodiny, které v tomto rozdělení a ve Francii viděly záruku dosažení svých vlastních zájmů.

Arabskou obrodu za jednotu arabského lidu vedli právě křesťanští intelektuálové a inteligence. Hnutí jako Arabská jednota, Arabská obroda,

42

Arabský nacionalismus a Syrský nacionalismus, byly vedeny arabskými křesťany.

Francie, která rozšířila území Libanonu na úkor Sýrie, zakládala svou politiku ve svých dvou mandátech na základě posilování a podporování tradičně frankofilních maronitsko-křesťanských elementů vůči muslimské arabské populaci.

Francouzi navíc udělili libanonské státní občanství tisícům arménských křesťanských utečenců, kteří uprchli z Turecka a po první světové válce se zde usadili. Přesto byli křesťané při sčítání lidu v roce 1932 většinou, jen když byli započítáni i křesťanští Libanonci žijící v exilu. # Nebyla to má první návštěva Bejrútu, byl jsem tam už několikrát. Zvyknul jsem si spát v jednom malém hotelu, který patřil Palestinci z Jeruzaléma. Byl to rodinný hotýlek s velmi příjemnou atmosférou. Po příletu na bejrútské letiště jsem si vzal taxi, dal jsem taxikáři adresu a vyrazili jsme do města.

Majitel hotelu mě přivítal, dal mi klíče od pokoje a řekl, že jestli něco potřebuji, ať se na něj kdykoliv obrátím. Uložil jsem si věci do skříně a usedl na okraj postele. Najednou jsem se cítil unavený, osamělý a nevěděl jsem, co dál. Na spaní bylo ještě brzo, tak jsem se rozhodl jít ven.

Bejrút leží u moře a má velmi krásnou písečnou pláž. Podél pláže je asfaltka, které se říká korníš. Libanonci i turisti mají ve zvyku večer chodit po korníši a užívat si pohled na moře, kupovat libanonské speciality a jíst vařenou nebo pečenou kukuřici, případně pečené kaštany. Bohatší lidé seděli v kavárnách a restauracích s terasami s výhledem na moře, pili domácí specialitu arak a jedli výtečná libanonská jídla.

Vyšel jsem tedy z hotelu a směřoval ke korníši. Bylo tam plno lidí; rodiny, mladí, staří i děti. Procházeli se nebo posedávali na kraji chodníku a na dřevěných lavičkách. Každý něco jedl nebo pil. Někdo měl v ruce kukuřici, jiný sendvič, další zmrzlinu a tak dále. Děti měly tak velké cukrové vaty, že jim přes ně ani nebyly vidět hlavy. Byla to krásná atmosféra, ale já se cítil velmi osamělý a jako jediný člověk na světě, který je sám. Tísnivá samota, která na mě doléhala, mě unavila.

Tak šel jsem sám, nocí měst, smutně, a na vlastní pěst.

Vláčel jsem nohy unavené, bez přátel, jak dítě děvkou pohozené, na které žádný chodec nevzpomene

.

43

Každý jde zamyšlen, nikdo mě nepozná. „Je cizí,“ slyším, slova jediná. „Jaký má cíl, kdo ví?“ Svou cestu téměř proklíná.

Vláčím své nohy cestou unavené, bez přátel, jak dítě děvkou pohozené, na které žádný chodec nevzpomene.

Chodím sám a poddávám se smutku. Všechny rodiny, přátelé a milenci se scházejí, ale já jsem sám. Zbývá mi jen moře, jeho vlny a myšlenky na domov.

Chodím sám po pobřeží a hasím palčivý oheň samoty vlhkým a slaným vzduchem. Mořské vlny se mě dotýkají a přináší smutné zprávy z domova.

Hovoří se mnou jazykem, jemuž rozumím a ještě hlouběji prožívám smutek, samotu a odcizení. Dívám se na mořské vlny a mluvím k nim. „Tak konečně odcházím a jsem na cestě do neznáma. Jak tajemná je ta cesta. Neprozradí, kam mě dovede, co mě čeká v cizích zemích a v kolika přístavech má loď zakotví. Ach, ty Palestino, má země, ty láskou roztoužený holoubku mezi dravci. Cítím závan tvé vůně růží a ten mě nese do rajské zahrady. Odcházím, ale nosím tě v srdci a myšlenkách.“ # Ráno po snídani jsem vyrazil do města s kouskem papíru, na který jsem si napsal adresy různých ambasád, jež jsem chtěl navštívit a zeptat se na možnosti studií v jejich zemích. Navštívil jsem bulharskou, československou, rakouskou a německou ambasádu. Studium v Anglii a v USA jsem vyloučil.

Vyloučil jsem i studium v Rumunsku, Polsku a v Sovětském svazu. Někteří mí známí šli studovat do Indie a do Pákistánu, což jsem také vyloučil. V Jordánsku nebyly některé univerzity uznávané a studium v socialistických zemích bylo zakázané. I samotná návštěva jakékoliv země socialistického bloku byla zakázaná a trestná. V našich cestovních pasech bylo napsáno: „Tento pas platí do celého světa kromě Sovětského svazu a států socialistického bloku.“ Když jsem v roce 1957 cestoval do Sovětského svazu jako delegát jordánské a palestinské mládeže na festival mládeže v Moskvě, dostal jsem zvláštní cestovní dokument a můj jordánský pas nebyl označován. Úředníci československé a bulharské ambasády mi sdělili, že můžu podat žádost, ale bez doporučení přijetí mé žádosti napadá do úvahy. Potřeboval jsem doporučení buď nějaké komunistické strany nebo jedné z následujících organizací: Mezinárodního svazu studentů, Mezinárodního svazu dělníků,

44

novinářů a podobně. Některé státy, které měly se socialistickými zeměmi přátelský vztah, dostávaly od socialistických zemí určitou kvótu na počet studijních stipendií.

Jordánsko nemělo diplomatické styky se žádnou ze zemí socialistického tábora a každý styk se zeměmi z tohoto tábora byl naopak trestný. Můj vztah s jordánskou komunistickou stranou nebyl zrovna vřelý. Komunisti mě považovali za buržoazní živel – vyčítali mi, že můj otec je ministrem u krále Husajna. A ze zmíněných mezinárodních organizací jsem nikoho neznal.

Rakouská a německá ambasáda mě informovaly, že musím podat žádost přímo na danou univerzitu, a když mě univerzita přijme jako řádného studenta, pak dostanu studijní vízum.

Do hotelu jsem se vrátil vyčerpán a deprimován. Majitel hotelu kroutil hlavou a rozhořčeně mi vyčítal, že jsem tvrdohlavý magor. „Běž domů a vezmi královu nabídku jít studovat do Londýna!“ Tohle mi pořád opakoval. Znal mého otce a nemohl pochopit, že chodím po ambasádách jak žebrák, zatímco mám takovou lákavou nabídku. Ale já byl mladík s ideály a akceptovat takovou nabídku jsem považoval za nemorální. Možná jsem byl naivní, kdo ví? Moji dva bratři podobnou nabídku po letech akceptovali; jeden studoval v Londýně a druhý na státní stipendium na jordánské univerzitě v Ammánu.

Chalíl Džibrán ve své knize Zlomená křídla napsal, že „mládež má křídla, jejichž peřím je poezie a nervy fantazie. Vznáší se na nich vzhůru nad mraky, odkud pozoruje život, který se jeví jako zářivý a svítící duhovými barvami. Slyší, jak život zpívá písně hrdinů. Netrvá však dlouho a tato křídla z poezie a fantazie jsou zlámána a potrhána v prudkých bouřích. Jejich majitelé se řítí dolů, do světa reality. Tento svět je zvláštní zrcadlo, v němž se člověk vidí zmenšeně a zpitvořeně.“ Než jsem se do této reality dostal, trvalo mi to velmi dlouho. Možná život mně, Palestinci, zlomil křídla, ale nikdy jsem si nenechal zlomit vůli, odhodlání a víru v dobro a spravedlnost. Vždy jsem věřil a stále věřím v morální hodnoty, v lásku a v lidské vztahy. Od života i od lidí jsem dostal spoustu kopanců, ale nikdy jsem v lidi nepřestal věřit. Měl jsem a ještě mám schopnost odpustit, ale jednu věc odpustit neumím a nikdy toho nebudu schopen: odpustit sionistům tu křivdu, které se dopustili na mém lidu. Nikdy v životě v sobě nenajdu sílu a schopnost uznat realitu, která vznikla z nepráva. Izrael je pro mě realita, ale realita, která vznikla z velkého hříchu a z velkého bezpráví. Já toto bezpráví nikdy v životě neuznám a neakceptuji. Ať naši politici podepisují se židovským státem smlouvy, ať prohlašují, že židovský stát uznávají a že má právo na existenci, ale já jako ukřivděný Palestinec tuhle realitu nikdy neakceptuji a neuznám. Židovský stát vznikl na naší rodné půdě nasáklé krví našich dětí.

Vznikl na hromadách našich kostí a z utrpení našeho lidu. Tohle nikdy neodpustím. Věřím, že realita, která vznikne z nepráva, není věčná. Historie nás učí, že realita v určité době se možná změní v jinou realitu v jiné době.

45

Reality jako Sovětský svaz, Československo, Jugoslávie a jiné už neexistují, a namísto nich vnikly jiné reality.

Vzpomněl jsem si, že mi otec dal jméno jednoho libanonského spisovatele a řekl, že se na něj v nouzi můžu obrátit. Jmenoval se Husain Mruwe a s otcem se setkávali na různých mezinárodních kongresech. Byl to známý spisovatel, filozof a marxista. Později ho zavraždili muslimští fundamentalisti za knihu, kterou napsal a vydal pod názvem „Materialismus v islámu“. Vedl též rubriku v libanonských komunistických novinách „Al Nida“ a měl tam kancelář. Mruwe byl vážený a ctnostný pán. Byl jedním z mála těch, kdo přichází na tento svět a zase jej opouští, aniž někomu uškodili nebo učinili nějaké bezpráví. Byl to šíitský muslim a ve svatém šíitském městě Al Nažafu v Iráku vystudoval muslimskou teologii. Jenže z teologa se vyklubal marxista a za své přesvědčení zaplatil životem.

Nebyl jsem rozhodnutý toho pána navštívit. Ve skutečnosti jsem lenošil v hotelu a nevěděl, co mám dělat. Chodil jsem na procházky k moři, ale většinu času jsem trávil v posteli a četl nudnou knihu nebo hloupé časopisy. Cítil jsem, jak mi degeneruje mozek a ochabuje tělo.

Po několika dnech, když už jsem měl dost samoty a z nudných stránek knihy a časopisů mě bolely oči, najal jsem si taxi a dojel za otcovým přítelem. Když jsem se mu představil, vyskočil ze židle, objal mě a pěkně přivítal. Ptal se na otce, na mé plány a vyprávěl mi o otci některé zajímavé příhody. Můj otec byl velmi pobožný člověk. Nikdy v životě nekouřil, nekonzumoval alkohol a byl snad jedním z mála mužů, kteří se v životě nedotkli jiné ženy než své zákonité manželky. Pravidelně se modlil a dodržoval všechny muslimské tradice. Když cestoval, bral si s sebou kobereček na modlení. Mruwe mi popisoval, jak otec jednou přerušil svou přednášku a odešel z konference, která se konala v Helsinkách, aby se mohl umýt a pomodlit, což bylo pro Evropany nepochopitelné.

Vysvětlil jsem tomu pánovi svou situaci a on ji komentoval slovy: „Copak tě otec nemůže poslat za státní stipendium někam na západ, třeba do Londýna?“ Smál jsem se a řekl, že může, ale já nechci. Vysvětlil jsem mu, co se dělo ode dne mého vyhoštění z Kuvajtu a pověděl jsem mu i o otcově dohodě s králem.

Nepřesvědčil jsem ho, ale mé rozhodnutí respektoval a řekl, že s lidmi ze socialistických ambasád osobně žádné kontakty nemá, ale šéfredaktor novin, kde pracuje, je má. Vstal a prohlásil: „Jdeme za ním!“ Šéfredaktor novin Al Nida se jmenoval Suheil Jamut. Byl mladý, energický a ochotný pomoci. Přiznal se, že má velmi dobré kontakty s kulturním atašé na bulharské ambasádě, ale jen velmi povrchní styky s československým atašé.

Dohodli jsme se, že se druhý den sejdeme před bulharskou ambasádou, což se i stalo.

Pracovníci bulharské ambasády Jamuta dobře znali. Zavolali jednoho pána, který pro nás přišel. Srdečně Jamuta pozdravil, podal mi ruku a představil se.

46

Vzal nás do své kanceláře a nabídl nám něco k pití. Byl to tlustý pán, kterému velmi vadilo teplé a vlhké počasí. Pořád se potil a utíral kapesníkem. Nadával na teplo a stále opakoval: „Fuj, to je hic.“ Jamut pánovi vysvětloval, o co nám jde, a ten stále souhlasně pokyvoval hlavou. Potom vytáhl nějakou žádost a poprosil mě, abych ji vyplnil, což jsem udělal. Vyplněnou žádost pak předal Jamutovi a ten napsal něco, co jsem nemohl vidět – zřejmě že žádost podporuje, doporučuje atd. Vzápětí vyndal z kapsy nějaké razítko a svůj podpis potvrdil. Bulhar žádost vzal a řekl, že to pošle do Bulharska a že také přidá své doporučení. Ubezpečil nás, že to bude v pořádku, ale potrvá to jeden až dva měsíce. Doporučil mi, abych se u něj pro jistotu za měsíc zastavil.

Když jsme bulharskou ambasádu opustili, Jamut mi podal ruku a řekl, že na to nezapomene a bude na celou věc dohlížet. Zeptal jsem se, jestli nepůjdeme ještě na československou ambasádu. Odpověděl, že nemá čas, ať tam se žádostí zaskočím sám a on k ní pak napíše své doporučení. Cítil jsem, že na československou ambasádu chodí nerad a nechtěl jsem na něj tlačit. V tehdejší době neměli Arabové a hlavně Palestinci k Československu důvěru. Československo stálo v kritických chvílích ozbrojeného konfliktu mezi Araby a židy roku 1948 na straně židů a zabezpečilo jim potřebné zbraně. Sám David Ben Gurion, první ministerský předseda státu Izrael, prohlásil: „Bez československé pomoci bychom nemohli vyhrát válku!“ Kupříkladu v lednu 1948, tedy v době, kdy existovalo embargo na vývoz zbraní, uzavřela Zbrojovka Brno obchod se židovskou teroristickou organizací Haganah v hodnotě 1 milionu amerických dolarů, přirozeně v tehdejší hodnotě. Obchod mezi Zbrojovkou Brno a Haganah zprostředkoval jistý Abramovič, agent Haganah dobře obeznámený se situací na československém ministerstvu zahraničí a ministerstvu vnitra. A protože zbraně neputovaly do suverénního státu, Robert Abramovič alias Adam vystavil smlouvu s falešnými doklady státu Etiopie a Jan Masaryk, ačkoliv dobře věděl, o co se jedná, smlouvu podepsal.

Smlouvu s Haganah – a ne jednu – musel podepsat a odsouhlasit také jistý Zoltán Toman, šéf Státní bezpečnosti a pravá ruka komunistického ministra vnitra Noska. A tak se stalo, že ještě v době embarga na vývoz zbraní dostala Haganah do rukou 600 tun československých zbraní a střeliva, vesměs pušek a lehkých kulometů. Díky tomuto vyzbrojení mohla Haganah dobýt Jeruzalém a porazit Araby, kteří byli velmi špatně vyzbrojeni a čelili embargu na vývoz zbraní. To se stalo již v dubnu 1948, kdy stát Izrael ještě nebyl vyhlášen. Československo do Izraele, bez ohledu na embargo, vyvezlo 10 německých Messerschmitů 109. Tyto letouny po válce zůstaly v Československu i s náhradními díly a výzbrojí. Technici je demontovali, složili jako americký letoun Skymaster – ten si soukromě vypůjčil jeden americký sionista v USA – a byly odvezeny do Palestiny. V plánu bylo vyvézt židům do Palestiny tímto způsobem více letounů, jenže akce byla prozrazena, tak od ní nakonec bylo upuštěno.

Další typy letounů vyvezených z Československa do Palestiny byly anglické Spitfire a Avie S 199.

47

Vzpomínka na tento Československý postoj zůstala ve vědomí Palestinců a Arabů vůbec ještě dlouho. Fakt je, že československý státní aparát sionismus dlouho považoval za národně-osvobozenecké hnutí.

Druhý den jsem vyplněnou žádost z československé ambasády přinesl panu Jamutovi do kanceláře. On ji položil na stůl a řekl, abych mu ji tam nechal a že udělá, co je třeba. Nebyl jsem si jistý, co mu na to mám říct, tak jsem poděkoval a šel pryč. Cestou jsem se zastavil u otcova přítele Mruweho a vysvětlil jsem mu, co se stalo a co jsme s Jamutem udělali. Viděl, že se tvářím skepticky, hlavně co se týče žádosti do Československa, a tak mě ubezpečil, že všechno bude v pořádku a že se na Jamuta můžu spolehnout.

Byl jsem si jistý, že než mi na žádosti odpoví, uplyne několik měsíců. Také mi bylo jasné, že v tomto hotelu nemůžu zůstat dlouho. Byl dost drahý a moje finanční rezerva by na to nestačila.

Začal jsem tedy hledat levnější ubytování, buď v levném hotelu nebo v privátním podnájmu. Nakonec jsem skončil v jednom laciném hotelu uprostřed města. Vlastně jsem se přifařil k jednomu kamarádovi, kterého jsem náhodou potkal. Byl to mladý inženýr, Palestinec z Gazy, který pracoval v Kuvajtu a do Bejrútu přišel strávit tříměsíční dovolenou. Náš hotel se nacházel v přelidněné ulici plné barů, restaurací a veřejných domů. Jeden takový dům stál právě za naším hotelem. Náš pokoj měl na jedné straně balkon s výhledem na malé náměstíčko s restaurací a bary a na protější straně okno s výhledem do oken veřejného domu. Ve dne tam bylo velmi ticho, ale večer se měnil v rušný a hlučný podnik. Celá ulice v noci ožila a bylo slyšet volání obchodníků, včetně pasáků, propagujících své zboží. Největší atrakcí byla nabídka neposkvrněných panen. Jestli to byly doopravdy panny, nevím, ale pochybuji. Někteří lidé, hlavně z arabského zálivu, na tuto nabídku naletěli a zaplatili velké peníze. Co tam našli, to opravdu nevím. Prý existuje mnoho způsobů, jak změnit prostitutku v neposkvrněnou pannu.

Když se nás někdo z kamarádů ptal, kde bydlíme, řekli jsme mu, že v bordelu a nebylo to moc daleko od pravdy. Vždyť se náš hotel nacházel mezi veřejnými domy a byl od jednoho z nich na dosah ruky. Libanonci tuto ulici nazývali „wara albank“, což znamená za bankou. Důvod jsem nezjistil. Snad tam někdy byla nějaká banka.

Holky v sousedním veřejném domě pracovaly v noci a spaly ve dne. Když se probudily, bylo slyšet sprosté nadávky, výkřiky a hádky. Někdy se jen tak objevily v okně a prohodily s námi několik slov; odkud jsme, co děláme v Bejrútu a jestli jsme někdy byli v bordelu. Někdy jsme se bavili dost důvěrně a holky si nám stěžovaly na svůj tvrdý život. Pocházely z různých koutů arabského světa a nechyběly mezi nimi ani cizinky jako Turkyně, Řekyně, Polky a jiné. Zvaly nás, ať se k nim přijdeme pobavit, že prý jako sousedé máme nárok na slevu.

48

Jednou jsme to s kamarádem šli zkusit a byl to pro mě strašný zážitek. Na recepci jsem zaplatil pět libanonských lir, což v tehdejší době dělalo asi tři dolary, a pustili mě dovnitř. Zákazník tu nemá možnost si prostitutku sám vybrat. Prostě ho pustí do nějakého pokoje, kde ho čeká jedna z volných holek a záleží na štěstí. Takže mě pustili do pokoje a nevěděl jsem, co mě tam čeká.

Pokoj smrděl plísní, spermatem a laciným parfémem. Žena, která na mne čekala, byla tlustá, škaredá a chybělo jí několik zubů. Horní špičáky jí skoro přesahovaly dolní ret a vypadala jako upír připravený sát lidskou krev. Na sobě měla rozepnutý špinavý laciný župan, který odhaloval ochablá prsa. Ta jí visela jako vypuštěné balónky a vypadala, že se každou chvíli utrhnou a spadnou na zem. Kolem pasu měla tukovou pneumatiku, že by se dala nasadit na kolo u náklaďáku.

Stvůra si lehla na postel a pisklavým hlasem na mě syčela: „Dělej, hochu, hoď sebou, nebudeme tady věčně. Čekají další!“ Ještě ani nestačila dokončit větu a já už letěl ke dveřím jako splašený zajíc z klece. Otevřel jsem a vyběhl ven.

Ještě jsem slyšel, jak za mnou ta hnusná tlustá nestvůra křičí a nadává těmi nejodpornějšími nadávkami. Utíkal jsem pryč s pocitem, že ta stvůra běží za mnou a co nevidět mě chytí a zatáhne zpět do pokoje. Když jsem byl konečně na ulici, začal jsem tak silně zvracet, že jsem myslel, že vyzvracím vnitřnosti.

Krk se mi stáhnul bolestí a pálila mě v něm hořká žluč. Lidé, kteří chodili kolem, se na mě dívali s hnusem, protože si mysleli, že jsem pořádně ožralý.

To bylo poprvé a naposled v mém životě, kdy jsem do takového domu vešel.

Byla to noční můra, která mě strašila ještě dlouho a ztrpčovala mi život, ale na druhou stranu mě možná jednou zachránila před jiným nepříjemným zážitkem.

Jednou jsem totiž jel domů taxíkem s kamarádem, který se ubytoval ve stejném hotelu, kde jsem tehdy bydlel. Dotyčný přiletěl z Ammánu do Bejrútu na cestě do Prahy, kde byl přijat na studijní pobyt. Taxikář nám nabídl „pěkné mladé holky“. Prý to jsou slečinky z dobrých rodin, které by se chtěly pobavit a přitom si trochu vydělat. Já jsem tuto nabídku razantně odmítl, ale kamarád byl celý žhavý a začal mě prosit, až jsem se musel podrobit. Taxikář zastavil u jednoho domu, zazvonil a pak ho pustili dovnitř. Za chvilku se vrátil a hned za ním šly dvě mladé holky. Na první pohled bylo znát, že jsou trochu opilé. Byly, jak taxikář sliboval, dost mladé a celkem pěkné, ale určitě nepocházely z dobrých rodin. Holky jsme podle dohody s taxikářem vzali do pensionu, zaplatili jsme mu a on slíbil, že pro ně za dvě hodiny přijede. Zatímco kamarád už byl se svou holkou dávno u dveří, já ještě seděl v autě a hleděl do neznáma. Holka mě chytla za ruku a tahala mě ven, ale já zůstal sedět a namísto mladé holky jsem pořád viděl tu tlustou škaredou stvůru z bordelu s tukovou pneumatikou, ochablými prsy a upířím vzhledem. Nakonec jsem se jí vytrhl, vyhrklo ze mne rozhodné slovo NE a požádal jsem taxikáře, aby tu holku vzal zpátky. Ta najednou ukázala, z jak dobré rodiny je, a spustila tok šťavnatých nádavek.

Abych ji umlčel, musel jsem jí dát nějaké peníze. Vběhl jsem domů a v uších mi zněl její křik, že nevím, o co jsem přišel a k tomu přidala ještě spoustu hrubých

49

nadávek. Jenže to mi vůbec nevadilo a byl jsem rád, že jsem se z celé nepříjemné situace dostal.

Druhý den jsem vzal kamaráda na letiště, odkud letěl do Prahy. V tu chvíli jsem ještě netušil, že ho za několik měsíců potkám znova přímo v Praze. Řekl mi, že od ní chytil ten nejhorší druh vší, které na něj útočily jako tatarské hordy a obsadily každý kout jeho těla. Prý se škrábal jako pomatený a plakal bolestí.

Kromě velké ostudy se musel podrobit nepříjemným léčebným zákrokům, přičemž ho museli izolovat, celé tělo mu vyholit a postříkat práškem DDT. Kompletní vyléčení mu trvalo dost dlouho, ale společenské a psychické následky mu zůstaly ještě déle. Naši kluci si z něj dělali legraci a když ho potkali na chodbách internátu, začali se škrábat a chechtat, což bylo vždy zdrojem nepříjemných hádek.

V tomto hotelu jsem dlouho nepobyl a musel jsem se stěhovat jinam. Nebylo to příjemné ubytovaní a ani nebylo levné. Vystřídal jsem několik hotelů a pensionů, až jsem se usadil se skupinou našich krajanů v jednom slušném podnájmu. Jako zázrakem se nám podařilo pronajmout čtyřpokojový byt v přízemí jednoho domu nedaleko moře. Bylo nás sedm Palestinců, z nichž čtyři pocházeli z mého města. Já dostal pokoj sám pro sebe a měl jsem z toho velkou radost.

V Libanonu byly a stále jsou statisíce Palestinců. Většina z nich už dlouhá léta žije v utečeneckých táborech po celém Libanonu. V tehdejší době bylo v Libanonu podle OSN registrováno 367 610 utečenců z celkového počtu 3 600 000 palestinských utečenců žijících v sousedních arabských státech. Podle OSN mají všichni statut utečenců a podle rezolucí OSN a Rady bezpečnosti mají právo na návrat domů do Palestiny. Rada bezpečnosti vydala 14. června a 14. července 1948 rezoluce, v nichž Izrael žádá, aby utečencům umožnil návrat do Palestiny. Židovský stát je, stejně jako mnoho dalších rezolucí, samozřejmě ignoroval. Židovský stát odmítá právo Palestinců na návrat domů, přitom však požaduje toto právo pro miliony židů, kteří Palestinu nikdy neviděli a nemají k ní žádný etnický ani antropologický vztah. Svět v době, kdy dělá všechno možné pro pomoc židovské emigraci do Palestiny, ignoruje legitimní práva Palestinců.

Naše utečence jsem potkával denně a každý měl za sebou nějaký tragický příběh. Všichni opustili palestinskou domovinu a teď žijí v uzavřených táborech v nelidských podmínkách. Setkával jsem se i s Palestinci přicházejícími z různých arabských zemí. Každý z nich hledal svůj osud a každý za sebou měl dlouhý příběh utrpení a zoufalství. Mnoho z nich utíkalo před svým stínem, ale osudem Palestince je zůstat otrokem svého stínu. Čekání na odpovědi z různých univerzit se dlouho protahovalo. Dvouměsíční lhůta se změnila na tříměsíční, pak na čtyřměsíční a z Bulharska, Československa ani z jiného státu stále nepřicházela žádná odpověď. Dny běžely a peníze, které jsem si za tři roky práce v Kuvajtu našetřil, rapidně ubývaly, z čehož jsem začínal být neklidný. Návštěvy bulharské a československé ambasády i jiných ambasád se pro mne stávaly nepříjemnými.

50

Ani návštěvy mého sponzora Jamuta nepřinesly žádné výsledky a časem se stávaly trapnými. # Koncem května, pokud se nepletu, jsem byl doma ve svém pokoji, když někdo zazvonil. Ve dveřích stál můj přítel, soused a spoluvězeň Labib. Jeho návštěva mě velmi překvapila a potěšila. Dozvěděl jsem se, že ho pustili z vězení s podmínkou, že opustí zemi. Tak nechal ženu s dětmi doma a odjel.

Povídali jsme si, vzpomínali a radili se dlouho do noci. On mi vyprávěl, co se s ním dělo od dne našeho rozchodu a já mu vyprávěl totéž. Vyčítal mi, že tak dlouho nečinně čekám na něco, co není jisté. „Pojeďme pryč,“ řekl. „Půjdeme do Vídně, tam máme přece hodně přátel. Budeme tam studovat a není tam moc draho.“ Když jsem mu řekl, že jsem podal žádost o studium v Rakousku, ale nedostal jsem žádnou odpověď, odpověděl, že tam pojedeme jako turisti a studium si vyřídíme až na místě.

Nedokázal jsem pochopit, že by mohl Labib v tomto věku studovat a přitom nechat doma samotnou ženu s dětmi. Hučel do mě celou noc, až mě nakonec přesvědčil, že má pravdu a že je zbytečné tak dlouho nečinně čekat v Bejrútu.

Rozhodli jsme se, že si zařídíme potřebná turistická víza do Turecka a Rakouska a tranzitní víza do Bulharska a Jugoslávie.

51

4. Třetí zastávka: Istanbul

Neuplynul ani týden a už jsme s Labibem seděli ve vlaku do Istanbulu. Byli jsme tam už několikrát, jednou dokonce na tříměsíční dovolené. Obvykle jsme bydleli u jedné paní, bývalé turecké herečky. Měla pěkný malý pension, bydlela tam s vnučkou a ráda nás ubytovávala. Byla to pěkná žena ve středních letech a měl jsem tušení, že s mým přítelem měla intimní vztah, přestože ten to popíral.

Do Istanbulu jsme přijeli brzo ráno, vzali jsme taxi, dali taxikáři adresu a jeli za naší známou. Na naše zvonění otevřela vnučka. Za tu dobu, co jsme se neviděli, z ní vyrostlo pěkné děvče. Když nás uviděla, vyvalila radostí oči, turecky na babičku zakřičela „arkadaš Nidal, arkadaš Labib“ a skočila mi kolem krku. Paní utíkala ke dveřím a bylo vidět, že nás ráda vidí.

První dva dny pobytu v Istanbulu jsme strávili s našimi krajany, kteří tam studovali. Chodili jsme po městě a trávili čas vychutnáváním si tureckých specialit. Istanbul je velmi atraktivní město a gurmáni, jako jsme byli my dva, si tu přijdou na své. Turecká kuchyně je podobná naší, takže jsme se na chvíli cítili jako doma a zapomněli jsme, že náš cíl je Vídeň, ne Istanbul.

Nevím, jak dlouho bychom v Istanbulu zůstali, kdyby se najednou neobjevil Labibův mladší bratr Bassam se skupinou mladých studentů z našeho rodného města. Kromě Bassama to byli studenti, kteří studovali v Rakousku a prázdniny trávili doma. Jejich příchod nás vytrhnul z lenošení a viděli jsme v tom příležitost, jak cestovat společně s nimi. Tak jsme se začali balit a připravovat k odchodu.

Konečně jsme byli na nádraží a připravovali se k nástupu do vlaku. Bylo nás moc, měli jsme hodně zavazadel a nebylo možné, abychom se s těmi kufry vešli do kupé. Průvodčí nám nařídil, abychom dali zavazadla do speciálního vagonu a do kupé nanosili jen malé tašky, což bylo rozumné a souhlasili jsme s tím.

Ještě jsem ani nestačil zvednout kufry a najednou jsem uslyšel Labibův výkřik.

Viděl jsem, jak se drží za hlavu a kope do kufru. Myslel jsem, že je vzteklý, protože musíme odnést kufry do vagonu pro zavazadla, ale s hrůzou jsem uslyšel jeho zoufalý výkřik: „Proboha, já jsem zapomněl cestovní pas v pensionu!“ Ztichli jsme a nevěděli, co dělat. Po velkém a nervózním dohadování jsme se rozhodli, že se Labib a já vrátíme pro pas a pocestujeme za ostatními druhý den, což se také stalo. Naše zavazadla samozřejmě odcestovala bez nás na jméno Labibova bratra Bassama.

Labib byl svými výpadky paměti známý. Vzpomínám si, že jednou večer v Kuvajtu přišli k Labibovým hosti a oni doma neměli chleba, tak ho pro něj

52

žena poslala do obchodu. Náhodou jsme se po cestě potkali a když jsem se ho zeptal, kam jde, řekl, že nikam a že nemá žádný program. Tak jsem mu nabídl, aby se mnou šel navštívit skupinu našich společných kamarádů, načež hned souhlasil. Když jsme se pozdě večer vrátili domů, jeho žena stála v okně a vyčítala mu to. On jen tak pokrčil rameny a řekl, že to není konec světa.

Labib měl malou útlou postavu, ale byl velký duchem a tvrdý morálkou. Ani Jordánci ani Izraelci ho nedokázali zlomit. Byl to přesvědčený komunista a kdyby byli všichni komunisté jako on, byl bych také komunista. Svou postavou se vedle mne ztrácel a mnohokrát jsem ho doopravdy ztratil. Mluvili jsme a najednou jsem zjistil, že mluvím sám se sebou a Labib nikde není. Musel jsem se vrátit a hledat ho. Často jsem ho našel stojícího před výlohou nějakého obchodu, aniž věděl, že jsem pryč.

Skutečnost, že Labib zapomněl pas v penzionu, mě tedy nepřekvapila. Čekal jsem, že něco provede. Byla to i moje chyba, že jsem ho nekontroloval, když jsem věděl, jaký je.

Rozloučili jsme se s našimi kamarády a vrátili se do pensionu. Když nám paní domácí otevřela, vykřikla a spustila na nás kulomet tureckých slov, z nichž jsem vyrozuměl slovo pas. Přiběhla s Labibovým pasem a mávala mu s ním před očima. Pak znova spustila kulomet tureckých slov, z nichž jsem tentokrát rozuměl slovům „stupidní magor“, ale přitom se chichotala a pohladila Labiba po hlavě. Labib si z toho nic nedělal a spíš měl starosti, kde si dáme dobrou večeři a kam se půjdeme pobavit.

Labibovi se nechtělo Istanbul opouštět a pořád opakoval: „Proč ten spěch, však nám Vídeň neuteče.“ Byl jsem však nekompromisní a doslova jsem ho do té cesty dokopal. Vzhledem k tomu, že naše zavazadla odcestovala před námi, jsme neměli ani náhradní oblečení.

53

5. Čtvrtá zastávka: Maribor

Druhý den jsme nasedli do vlaku, který jel do Vídně. Vlak byl podle jména mezinárodní expres, ale ve skutečnosti neměl s expresem nic společného, protože byl velmi pomalý a stavěl skoro v každé vsi.

Když jsme druhý den dojeli na nádraží v Mariboru ve Slovinsku, překvapil nás nevšední pohled. Bassam se svými kamarády čekali na stanici a mávali na nás, abychom vystoupili. Dozvěděli jsme se, že vagon, v němž byla naše zavazadla, omylem odjel s druhým vlakem do Itálie. Nebyla to chyba Turků, ale chyba výpravčího na stanici v Mariboru. Kluci měli podle přednosta stanice dvě možnosti: buď pokračovat v cestě do Vídně a tam na svá zavazadla počkat, nebo na svá zavazadla počkat v Mariboru. Rozhodli se tedy čekat.

Všechny kufry se po velkém putování Itálií druhý den vrátily, až na mé kufry a kufry ještě jednoho kamaráda jménem Hanbali. Přednosta stanice nám doporučil, abychom radši pokračovali v cestě do Vídně a sliboval, že se sám postará o to, abychom kufry ve Vídni dostali co nejrychleji. Pokračovali jsme tedy v cestě, protože jsme neměli jinou možnost. Nevěděli jsme, do kdy bychom museli v Mariboru čekat a obávali jsme se, že by vízum do Rakouska za tu dobu mohlo vypršet. Tak jsme nasedli do vlaku a jeli do Vídně.

Přijel jsem tam v tomtéž oblečení, co jsem měl na sobě celou cestou; v kalhotách, černé bavlněné košili, saku a dlouhém lehkém kabátu. Košili jsem vždycky vypral, počkal, až uschne a pak ji znova nosil. Nebyla to příjemná situace, ale stále jsem doufal, že svá zavazadla brzo dostanu a všechno bude v pořádku. Čekali jsme měsíc a nic nepřišlo. Ani naše návštěvy jugoslávské ambasády nic nevyřešily. Tak jsme se rozhodli, že pocestujeme do Mariboru a na místě zjistíme, co se děje. Nasedli jsme se do vlaku a vyrazili tam.

Hned po příjezdu jsme šli za přednostou stanice. Sice nás vítal, ale bylo vidět, že z naší návštěvy nemá velkou radost. Můj kamarád Hanbali uměl německy, tak se dali do řeči. Dozvěděl jsem se, že prý z Itálie přišly nějaké kufry, ale ne všechny a že se máme sami přesvědčit, jestli jsou mezi nimi i ty naše. Šli jsme tedy do úschovny, ale byli jsme zklamaní. Můj kamarád našel jeden svůj velký kufr, ale já ani po dlouhém a důkladném pátrání nenašel nic. Kamarád na tom byl samozřejmě mnohem lépe, ale já zůstal bez zavazadel a bez oblečení.

Cesta do Evropy mi tedy začala špatně, velmi špatně.

Zašli jsme do kavárny a objednali si kávu. Ta chutnala jak ruská voda po holení a nedala se pít. V tu chvíli bych ale mohl pít voňavou domácí arabskou kávu a chutnala by mi stejně. V ústech jsem měl hořkou pachuť žluči a nemohl jsem polykat. Nevěděl jsem, co si počnu a co budu dělat dál. Proč se ze všech kufrů ztratily jen ty moje? Bylo to špatné znamení a varování, nebo jen nešťastná náhoda? Mám se vzdát, utéct k otci, přiznat prohru a přijmout královu nabídku?

54

Pálila mě žáha, bolel mě žaludek, bylo mi špatně a neznal jsem řešení své situace. Pracovníci stanice v Mariboru byli lhostejní a nebrali na mou situaci žádný ohled. Byla to jednoznačně jejich chyba a oni se tvářili, jako že se nic neděje a ještě byli hrubí, že je otravuji. Zřejmě si mysleli, že brzo odcestuji a spolu se mnou odjede i problém. „Musím něco udělat,“ říkal jsem si, „ale co? Musím jim dát najevo, že nehodlám mlčet. Musím nějakým způsobem protestovat a udělat z toho aféru, a velkou.“ Pohlédl jsem na kamaráda a poprosil ho, aby mi donesl velký bílý papír a černou tužku. Sice nevěděl, na co to potřebuji, ani se na to neptal, ale vstal a papír s tužkou přinesl. Pak jsem ho poprosil, aby německy a velkým písmem napsal, že dokud mi nenajdou má zavazadla, vyhlašuji hladovku. Díval se na mě sice udiveně, ale napsal to. Vzal jsem ten papír, šel na nástupiště, sedl si na lavičku s tímto nápisem před sebou a zahájil hladovku.

Zpočátku mě nebrali vážně. Zastavili se u mne, pokrčili rameny a s úsměvem šli pryč. Třetí den mi vyhrožovali, že mě zavřou a poslali na mě policisty. Jenže já nedělal nic nezákonného, tak jen zavrtěli hlavami a odešli. Kamarád seděl vedle mě a dělal mi tlumočníka, protože nikdo neuměl anglicky a skoro všichni mluvili německy. Čtvrtý den začali mít obavy a přišli mě prosit, abych hladovku zastavil. Lidé z města se na mě chodili dívat a ptali se, co se děje. Ani policie nevěděla, co se mnou má dělat a obávala se, aby z toho nebyla mezinárodní aféra. Pátý den za mnou přišel sám přednosta stanice. Mluvil a mluvil a sliboval, že udělá všechno, aby má zavazadla našli. Šestý den už mi bylo velmi špatně a zkusili do mě nalít několik lžic polévky, ale bez úspěchu. Sedmý den za mnou poslali nějakého doktora nebo medika, ale toho jsem odmítl. Osmý nebo devátý den znova přišel přednosta stanice a sliboval kamarádovi, že napíše závazné prohlášení, že pokud má zavazadla do jednoho měsíce neobjeví, stanice se zavazuje v dolarech uhradit hodnotu jejich obsahu.

Kamarád za mě souhlasil, protože jsem už nebyl schopen něco rozhodovat.

Společně s přednostou napsali dokument ve výše uvedeném znění. K tomuto dokumentu byla připojena listina, v níž byl podrobně a do nejmenších detailů označen obsah zavazadel a předpokládaná cena každého kusu. Byl v tom ale jeden háček. Dokument nebyl na mé jméno, ale na jméno Labibova bratra Bassama, jelikož má zavazadla byla registrována na Bassamovo jméno. # Nevím, jak a kdy se to stalo, ale vím, že jsem se probudil v cizí posteli, na jejímž okraji seděla mladá, velmi pěkná slečna. Smála se na mě a něco mrmlala, ale já jí nerozuměl. Položila mi na čelo mokrý hadr a utřela pot. Díval jsem se kolem sebe a nevěděl jsem, kde jsem. Zdálo se mi, že jsem v nějaké nemocnici. Hleděl jsem do obličeje té slečny a ona se smála a vydechla úlevou.

Byla mi nějak povědomá a měl jsem pocit, že ji odněkud znám. Vzpomněl jsem si, že byla mezi diváky, kteří se na mě chodili dívat. Chodila skoro každý den,

55

stála a s rukama založenýma na prsou se na mě smutně dívala. Bylo na ní vidět, že má o mě starost. Jednou mi dokonce donesla deku a přikryla mě. A teď se probudím a ona sedí vedle mě na posteli, utírá mi pot a drží mě za ruku. Říkal jsem si, že to je jen sen a když zavřu oči a znova je otevřu, ona tam nebude. Jenže tam byla, držela mě za ruku a pohladila po obličeji. Pak vstala, odešla a za chvíli se vrátila s miskou teplé polévky a začala mě krmit. Polévka zvláštně voněla a bylo mi jasné, že je z vepřového vývaru. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem jedl něco vepřového. Jako muslim jsem vyrostl s vědomím, že vepřové je nečisté a není nám dovoleno cokoliv vepřového jíst. V tu chvíli mi to však bylo úplně jedno, potřeboval jsem do sebe něco dostat a z ruky té krasavice bych neodmítl ani jed.

Někdo zaklepal. Ve dveřích stála jedna stará paní s velmi mladou slečnou a za nimi můj kamarád Hanbali. Kamarád přišel k posteli, vzal mě za ruku a řekl: „Konečně jsi mezi námi.“ Oznámil mi, že mě tato slečna s pomocí nějakých kamarádů naložila do taxíku a odvezla nás k nim domů. Bylo mi prý velmi zle a náčelník stanice byl rád, že se mě zbavil, protože se bál, že se mi něco stane na území stanice a nechtěl za to být zodpovědný. Paní ukázala na sebe a řekla „máma“. Pak ukázala na mladou dívku a řekla „sestra“. Máma něco prohodila a slečna se rozesmála a zčervenala. Kamarád mě popichoval a řekl: „Ona je do tebe zamilovaná.“ Pak dodal: „Uzdrav se“ a odešel s mamkou a mladou sestřičkou ven a zavřeli za sebou dveře.

Můj anděl strážný mě krmil polévkou, ale nemohl jsem toho moc sníst, jelikož jsem měl scvrklý žaludek. Zřejmě jsem měl horečku, protože jsem se začal hodně potit a pak jsem dostal zimnici. Třásl jsem se, drkotaly mi zuby a házel jsem sebou, že jsem skoro spadnul z postele. Slečna mě přikrývala různými dekami a přikrývkami, ale to nepomohlo. Potom mě svlékla, sebe také, vlezla si do mé postele pod haldy dek a přikrývek, lehla si vedle mě a těsně mě objala.

Teplo z jejího těla přecházelo do mého a pomalu jsem se začal uklidňovat.

Přitom mi laskavým a něžným tónem zpívala a já se pomalu dostával do říše snů. Andělé mě odnášeli na křídlech a letěli se mnou oblohou rajské zahrady.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale vím, že jsem se probudil v jejím objetí. Spala, těsně mě objímala a dýchala mi na krk teplý a něžný vzduch. Byli jsme zpocení a nalepení na sebe tak, že jsme tvořili jedno tělo. Nehýbal jsem se. Bál jsem se ji probudit a bál jsem se přijít o ten krásný nádherný moment.

Proto jsem v této poloze zůstával dlouho, ale začala mi trnout ruka a potřeboval jsem změnit polohu. Pomalu jsem se k ní tedy otočil. Otevřela oči, mile se na mě usmála, ale nevzdálili jsme se od sebe. Naopak jsme se navzájem objímali, až byla naše těla tak propletená, že by je bylo těžké od sebe oddělit. Najednou mi začala líbat krk, vlasy i obličej, pak se na mne podívala a řekla: „I love you.“ Bez dalších slov mi nastavila své rty a já je s radostí přijal. Vášnivě, ale s citem mě líbala a přitom mě objímala tak těsně, že se na mě tiskla její krásná a mladá prsa, beze slov mě vedla do své brány lásky a života a já se nechal vést.

56

Byl jsem hladový, unavený, slabý, vyčerpaný a nemocný, ale nic z toho mi nebránilo, abych její velkolepé pozvání nepřijal. Nebyl to sex, ale bylo to spojení dvou utrápených duší, hladových po něze a žíznících po lásce. Byla to symfonie dvou hudebních nástrojů, které spolu vydávaly božskou melodii. Když se tato symfonie chýlila k vrcholu, omdléval jsem a na malý okamžik jsem ztratil vědomí i dech. Nikdy v životě jsem nepožíval drogy v jakékoliv formě, ale v tu chvíli jsem pochopil, co to je droga a jak může být návyková.

Zůstali jsme ležet ve stejné poloze, nalepeni na sebe v těsném objetí. Symfonie se několikrát opakovala a po každé jsme usnuli. Mezitím se několikrát otevřely a zavřely dveře, ale nám to bylo jedno.

Uvědomil jsem si, že ani nevím, jak se můj anděl jmenuje. Pohlédl jsem na ni, ukázal na sebe a řekl „Nidal“. Pak jsem ukázal na ni a řekl: „A ty?“ Usmála se a řekla „Mája“. Pak opakovala Nidal, Mája a přitom ukazovala prstem jednou na mě a podruhé na sebe; Nidal, Mája, Nidal, Mája, až nakonec řekla: „Mája love Nidal“ a smála se. Díval jsem na ni a řekl jsem: „Nidal loves Mája.“ Pak jsem ukázal na své břicho a řekl: „Nidal hungry.“ Chvíli na mě nechápavě hleděla a pak vykřikla: „Ó, hungry, Mája bad, Mája bad,“ vyskočila nahatá z postele, běžela ke dveřím, pak se vrátila, hodila na sebe šaty a šla ven.

Nevím přesně, jak dlouho jsem zůstal v péči té krásné, laskavé a nádherné Máji, ale velmi se mi to líbilo a začínal jsem si na to zvykat. Za celou dobu jsem vůbec nevylezl z postele, jen když jsem šel na záchod nebo se umýt. Dozvěděl jsem se, že Mája pracuje na nádraží, ale vzala si volno, aby o mě mohla pečovat. Můj kamarád trávil čas s Májinou sestrou a jejími kamarády, kteří ho vodili po diskotékách a zábavách.

Staré pořekadlo říká, že po opilosti vždycky následuje bolení hlavy. Já byl opilý něhou, láskou a možná i sexem. Začínal jsem však být neklidný – peníze docházely, rakouské vízum vypršelo, povolení k pobytu v Jugoslávii se chýlilo ke konci a náš pobyt nebylo možné prodloužit. Nejbližší rakouský konzulát byl v Záhřebu a bylo potřeba tam dojet, abychom obstarali vízum. Mája a já jsme se probudili do reality, která se nedala nijak změnit ani ovlivnit. Bylo otázkou času, kdy se navždy rozloučíme. Nechtěla to přijmout, plakala a pořád spekulovala, co a jak máme udělat, abychom zůstali spolu. Chodila po úřadech a ptala se na možnosti, ale v té době žádné nebyly. Tak přišel den, kdy jsme spolu stáli na nástupišti nádraží, objímali se, plakali a dávali si poslední polibky.

Pak jsme s kamarádem nasedli do vlaku a vyrazili do Záhřebu pro rakouské vízum. Mája mávala, utíkala za vlakem, plakala a volala mé jméno. Díval jsem se na ni z okna, dokud mi nezmizela z dohledu. Už jsem ji nikdy v životě neviděl, ale zanechala ve mně věčnou vzpomínku. Zorba ve filmu „Řek Zorba“ říká: „Když tě Slovanka miluje, dá ti ze sebe všechno.“ Měl pravdu.

Stále vzpomínám na Májinu matku a na její rodinu, která nás srdečně pohostila, vzala k sobě a dala najevo, že jsme u nich vítaní jako ve vlastním domě.

Potvrdila mi zkušenost s pohostinností a dobrosrdečností Slovanů, kterou jsem zažil roku 1957 na festivalu mládeže v Moskvě.

57

Na cestu do Záhřebu jsme si koupili jen jednosměrnou jízdenku. Zpáteční jízdenku z Mariboru do Vídně jsme měli a ze Záhřebu do Mariboru jsme si ji kvůli nedostatku peněz nekoupili.

Do Záhřebu jsme dorazili v pátek ráno, tak jsme se vydali na rakouský konzulát.

Tam jsme zjistili, že Rakousko má svátek, takže konzulát je zavřený. V sobotu a neděli samozřejmě také. Ubytovali jsme se tedy ve velmi laciném hotelu, jedli chleba a co se našlo a pili jsme vodu z vodovodu. Chodili jsme po parcích a ulicích města a jen tak zabíjeli čas.

V pondělí jsme už brzo ráno čekali před branou konzulátu, podali jsme si žádosti a řekli nám, abychom si pro víza přišli za dva dny. Argumenty a prosby nebyly nic platné. Poslední noc jsme spali na lavičce na nádraží. Ve středu nám dali vízum, ale neměli jsme peníze ani na jízdenku do Mariboru.

Na nádraží nám řekli, že večer jede do Mariboru nákladní vlak a tím můžeme jet na černo. Celý den jsme chodili po městě, dívali se na lidi v restauracích, jak jí dobroty, a bylo nám špatně z hladu.

Večer jsme čekali v parku nedaleko nádraží a byli jsme vyčerpaní, špinaví a hladoví. Před námi byl malý rybník nebo jezírko, kde plavaly kačeny. U vody stála malá dívka, v ruce měla malý bochník chleba, trhala z něj malé kousky a házela je kačenám. Rozhodl jsem se jí ten bochník ukradnout.

Vymysleli jsme plán. Já jsem k ní přišel a začal jsem nosem hrát jako na housle. To jsem opravdu uměl a občas to dokážu ještě dnes. Dívka se na mě udiveně dívala a chtěla to zkusit taky. Položila si bochník na schody, které vedly k jezírku, a začala brnkat na nos, ale nic z něj nevyšlo, leda sopel. Kamarád ten bochník mezitím vzal a vzdálil se. Musel jsem ji chvilku zdržet a pak jsem ho šel hledat. Našel jsem ho na druhé straně jezírka. Stál tam a dusil se. Protože byl moc hladový a nemohl se dočkat, vzal kousek suchého chleba a pokusil se ho zhltnout. Jenže mu zůstal v krku a začal se dusit. Utíkal jsem k jezeru pro vodu a po malých doušcích jsem mu dal pít. Trvalo mi dlouho, než jsem ho vrátil do normálního stavu. Pak jsme si sedli, namočili chleba do vody a jedli. Bylo to poprvé a naposled v životě, co jsem něco ukradl. Omlouvám se té holčičce a hlavně těm kačenkám, že jsem jim tenkrát ukradl obživu. Ale musel jsem to udělat. Byli jsme hladoví, bez peněz a neměli jsme nikoho, na koho bychom se mohli obrátit pro pomoc.

Pozdě večer jsme naskočili do nákladního vlaku, který jel přes Maribor do Itálie.

Byla zima. Lehli jsme si na podlahu vagonu a usnuli schouleni do klubíčka.

Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale když jsme se probudili, vlak někde stál a kolem bylo mrtvé ticho. Náš vagon byl kdesi v pustých polích a netušili jsme, kde se nacházíme. Nebyl tam nikdo, koho bychom se zeptali, tak jsme seděli a čekali.

Kamarád řekl, že Maribor je ještě daleko, abych si ještě lehl a spal. Po půl hodině čekání se vlak pohnul a pomalu se rozjel. Najednou jsem spatřil nápis „Maribor“, tak jsem na kamaráda s hrůzou zařval: „Jsme v Mariboru, vyskoč!“ Ani jsem na něj nečekal a vyskočil. Dopadl jsem na mokrou trávu a za okamžik i můj kamarád. Ten spadl na obličej a celou tvář měl poškrábanou a krvavou.

58

Oba jsme byli zarostlí, mokří a zamazaní od bláta. Vypadali jsme tak příšerně, že nás málem policajti na železniční stanici zatkli.

Nečekali jsme dlouho a přijel vlak směřující do Vídně. Stejně jako Máju jsem už v životě neviděl ani svá zavazadla ani peníze za jejich ztrátu. Sice jsem dostal potvrzení, že mi do měsíce za obsah zavazadel zaplatí, ale to napsali na jméno Labibova bratra Bassama. Ten se bohužel utopil v nějakém jezeře a Labib se vrátil domů s jeho rakví. Labib tedy ztratil bratra a já jen zavazadla, takže na tom byl mnohem hůř.

Ve Vídni jsem bydlel v jednom malém bytě s přítelem Labibem a jeho bratrem Bassamem. Byt jsme si pronajali na rok od jedné Vídeňačky, která se přestěhovala za dcerou do Itálie. Pak jsme zjistili, že ho pronajala ještě třem lidem a od všech dostala předem nájem na celý rok. Měli jsme štěstí, že jsme se stihli ubytovat dřív než ostatní.

Má situace ve Vídni nebyla zrovna růžová, právě naopak. Chybělo mi skoro všechno, i ty nejzákladnější věci. Neměl jsem ani strojek na holení. Neměl jsem oblečení, od ponožek a prádla až po košile a saka. Ke všemu jsem musel zaplatit celoroční nájem, což mé finanční zásoby zredukovalo na minimum.

Oblečení a osobní věci nebyly ve Vídni vůbec laciné. A to jsem se ještě ani nepřihlásil do školy a nezaplatil za registraci.

Studium v Rakousku, aspoň v tehdejší době, bylo semestrální a ne roční jako v Československu. To znamená, že student může být v pátém ročníku a přitom ještě nemusí mít udělané zkoušky z prvního semestru. Tento systém podporuje lajdáctví a lenost. V Rakousku se za studium platilo. Platilo se i za hodiny studia, za hodiny v laboratořích, za materiál, za chemikálie a za sklo, zkrátka za všechno.

59

6 – Zastávka Milán Do dnešního dne nevím, jak jsem mohl souhlasit s bláznivým nápadem, se kterým přišel můj přítel Hanbali. Toho napadlo, proč nejdeme do Milána hledat naše zavazadla sami. Prý mu to navrhli kluci v Mariboru, že to bude nejlepší řešení, protože zavazadlový vagon jel do Milána. Opravdu nevím, kde jsem nechal hlavu a rozum, že jsem s tím bláznivým nápadem souhlasil. Jenže v zoufalých situacích člověk snadno dělá zoufalé kroky.

Plán byl takový, že pojedeme do Milána, podíváme se do skladu zavazadel a prvním vlakem pojedeme zase zpátky. Tentokrát jsme si koupili zpáteční jízdenku do Vídně.

Ještě dnes, když píšu tyto řádky a vzpomínám na tu nešťastnou cestu, mě polévá pot a málem se mě zmocňuje zimnice. Bože, jak jsme byli naivní a hloupí. Hned v první chvíli, co jsme vystoupili na nádraží v Milánu, jsem si uvědomil, jak byla naše cesta naivní, hloupá a zbytečná. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Italové se nám smáli a dělali si z nás legraci.

Aby byla tato tragikomedie úplná, mému drahému příteli na WC ukradli malou tašku, kterou s sebou stále nosil. V té byly kromě peněz a jiných věcí i naše jízdenky. Naštěstí měl u sebe aspoň pas.

Jelikož naše slavná cesta do Milána měla být jen na skok tam a zpět, neměl jsem s sebou dost peněz a ty, co jsem u sebe měl, na nákup jízdenek nestačily.

Byli jsme v pěkné bryndě a nepomohl nám ani vztek, ani nadávání a kopání do betonu, ze kterého nás akorát bolely nohy.

Rozhodli jsme se, že si na zbytek potřebných peněz vyděláme jako nosiči kufrů cestujících. Zaměřili jsme se na starší lidi a čekali jsme, že nám za to dají odměnu. První babička si myslela, že jí můj kamarád chce kufr ukrást, tak se do něj pustila a mlátila ho po hlavě tvrdou kabelkou. Kamarád utekl, s čímž se ta babička naštěstí spokojila a nevolala policii. Můj první zákazník byl starší pán.

Odnesl jsem mu kufr a zavolal taxi, on se na mě otočil, odměnil mě milým úsměvem, poděkoval za laskavost a to bylo vše.

Kamarád za mnou přiběhl s velkým úsměvem na tváři, že mu jedna paní dala za pomoc hromadu peněz. Naše radost však pohasla, když jsme zjistili, že italská lira má velmi nízkou cenu a stovka lir má hodnotu jen pár haléřů. Zjistili jsme, že nošení kufrů moc peněz nepřinese a rozmýšleli, co dělat dál.

Všiml jsem si jednoho tlustého pána, jak těžce vleče kufr a obtížně vystupuje z vlaku. Přiskočil jsem k němu, vzal mu kufr a pomohl mu vystoupit. Pán anglicky poděkoval a vytáhl z váčku jeden americký dolar. Když se ke mně otočil, oba jsme ztuhli a civěli na sebe jako dvě sochy. Chytil mě za ramena, objal mě a křičel: „Proboha, Nidale, co tady děláš?“ Byl to náš soused, který bydlel za plotem. Nemohl pochopit, že dělám na nádraží v Milánu nosiče.

60

Pozval nás do restaurace, kde jsem mu vyložil celý svůj příběh. Pak nám zaplatil oběd a půjčil peníze na jízdenky, čímž nás zachránil. Náš záchrance šel po návratu domů rovnou k našim, vtrhl do našeho domu a začal na mého otce křičet: „Pane ministře, tvůj syn je v Evropě chudý a dělá nosiče kufrů na nádraží v Milánu.“ Vykládal našim o našem setkání v Milánu a o celém mém příběhu se zavazadly. Maminka začala plakat a vyčítala otci, že vyhnal syna z domova, a nezapomněla nadávat na krále Husajna, kvůli kterému se její syn toulá chudý po Evropě. Otce poté postihla mozková příhoda a museli ho vzít do nemocnice.

To všechno jsem se dozvěděl až po mnoha letech.

Po rozloučení s naším zachráncem jsme koupili jízdenky a jeli zpět do Vídně.

Byli jsme unavení, zklamaní a nebylo nám do řeči. Hanbali položil hlavu na opěradlo sedadla a spal. V kupé jsme byli sami, tak jsem si lehnul na sedadlo, položil si sako pod hlavu, zavřel oči a pokusil se spát.

Nevím, jak dlouho jsme jeli, když vlak náhle zastavil, otevřely se dveře našeho kupé, někdo vstoupil dovnitř a posadil se naproti mně. Pomalu a nenápadně jsem otevřel jedno oko, abych se přesvědčil, kdo si to k nám přisedl. Viděl jsem krásné štíhlé nohy sahající až do nekonečna. Sukýnka, která patřila majitelce těch nohou, byla tak krátká, že sotva zakrývala útlý pas. Nohy měla lehce rozevřené. Bylo to krásné, přitažlivé a sexy. Slečna mé tajné pozorovaní zřejmě nějak vycítila, tak změnila polohu a dala nohu přes nohu. Sukně se jí tak natáhla a vyzývavě a provokativně odkryla celé stehno. Bylo na čase, abych se představil. Modlil jsem se, abych se nezklamal, aby byla tvář stejně krásná jako ty nohy. Nezklamal jsem se. Byla krásná, věděla to a nestyděla se to dát najevo. Pozdravil jsem ji a ona odpověděla úsměvem a lehkým kývnutým hlavy.

Jako by chtěla říct, že o mém tajném pozorování ví a že také ví, že se mi to líbí.

Pustili jsme se do řeči. Představovala zajímavou národnostní směsici, otec byl Angličan a maminka Rakušanka. Rodiče žili v Indii, kde její otec pracoval, ona žila ve Vídni a živila se vyučováním angličtiny a němčiny. Strávila nějaká léta s rodiči v Indii a potom se rozhodla usadit ve Vídni. Nabídla mi, že mě naučí německy, což jsem bez váhaní přijal.

Nebyla to pro mne dobrá učitelka němčiny, ale byla velmi dobrá v jiných zajímavých věcech, které neměly s němčinou nic společného. Od ní jsem se poprvé v životě dozvěděl, co je to Kámasútra. Naučila mě spoustu detailů umění Kámasútry, ale jen málo němčiny. Výrazy, které jsem se od ní německy naučil, byly potřebné k praktikování Kámasútry. V tom byla velmi dobrá učitelka.

Po dvou týdnech školení z Kámasútry jsem se rozhodl, že je na čase, abychom se rozešli. Přestože nějaký čas žila v Indii, z indické a východní kultury znala jen praktickou aplikaci Kámasútry. Ta pro ni byla jen způsobem sexu, ale neznala její filosofii a ducha tantry, který vybudí všechny smysly a rovná se pobožnosti.

I kulturně a povahově byla směsí Angličanky a Rakušanky, a nebyla to dobrá kombinace. Narozdíl od Slovinky Máji byla mimo postel arogantní a bezcitná.

Slovinka Mája byla milá, něžná, laskavá, pohostinná a plná života. Rakušanko-

61

Angličanka, jejíž jméno jsem úplně zapomněl, byla opakem všeho, co ztělesňovala Mája. Tahle se klidně zastavila na ulici a povídala si se známými, třeba půl hodiny, a neobtěžovala se mě představit. Nechala mě jen tak stát a čekat. Když jsem jí to vyčítal, překvapeně na mě hleděla a nechápavě kroutila hlavou. Byl jsem pro ni nemoderní. Bylo to urážlivé a nehodlal jsem takové chování trpět. Proto bylo na čase, abych od ní odešel nadobro.

To jsem však netušil, co mě ještě čeká. Osud pro mě měl ještě další nemilé překvapení. Několik dní po rozloučení s Kámasútrou jsem se probudil s vysokou horečkou a bolením břicha. Svíjel jsem se bolestí a zvracel žluč.

Kamarádi zavolali sanitku. Ta mě odvezla na pohotovost, kde mi stanovili diagnózu „akutní a silný zánět slepého střeva“, který je nutné ihned operovat.

Tehdy jsem se setkal tváří v tvář s nelidským hyenismem. Nemocnice mě totiž odmítla přijmout, dokud nezaplatím finanční zálohu. Záloha měla stačit minimálně na pokrytí týdenního pobytu v nemocnici a samotný operační zákrok.

Než moji kamarádi dokázali sesbírat a zaplatit celou požadovanou sumu, nechali mě s velkou horečkou a bolestmi ležet na chodbě. Těsně po operaci, ještě než jsem se plně probral z narkózy, u mé postele stál účetní a požadoval po mně dalších dvě stě šilinků. Chodil za mnou několikrát denně a nedal pokoj, dokud mu je mí kamarádi nezaplatili.

Když mě propustili z nemocnice, měl jsem teplotu, protože se do rány dostala infekce a začala hnisat. Doktor v nemocnici mi řekl, abych ránu posypal sulfonamidovým práškem, a to bylo všechno. Jenže rána se nezahojila a prášek byl bez účinku. Operace a pobyt v nemocnici mě stály velké peníze a já se bál jít k doktorovi, aby se na to podíval. Každá návštěva u doktora stála hodně peněz a těch jsem už měl velmi málo. Radši jsem trpěl a čekal, že se to zahojí samo.

Byl jsem psychicky i fyzicky na dně. Zdálo se mi, že jsem v tmavém tunelu, kde není světlo ani východisko. Probíhal ve mně boj různých protikladných pocitů, od „je potřeba vydržet a ono se to nějak zlepší“, až po „dělal jsi, co jsi mohl, nevyšlo to, vrať se domů a přiznej porážku“. Cítil jsem, že bojový plamen, který ve mně stále hořel, začíná pomalu uhasínat.

62

Druhรก kapitola

ฤ eskoslovensko

63

1. Loučení s Vídní Filosofie taoismu chápe vesmír jako obrovskou masu energie, z níž je stvořeno všechno na Zemi. Taoisté chápou svět jako zdroj vyzařující přirozenou energii.

Věří, že když byl „tchán-čch“ – základní zdroj – na počátku světa rozmetán velkým třeskem, vznikly jin a jang, kladný a záporný pól obrovského elektromagnetického pole. Věří, že vše pochází právě z této energie a lidským úkolem je, aby tyto odporující si energie sladil v zájmu univerzální harmonie.

Tradiční čínská kultura byla formována taoistickým učením, které je v čínské společnosti stále základem všeho.

Narozdíl od klasických náboženství jako islám a křesťanství taoisté nechápou kladný a záporný pól jako oddělené, izolované pojmy, ale jako vzájemně propojené a na sebe vázáné. Klasická náboženství dělí svět na černý a bílý, dobrý a zlý a podobně. Taoisté věří, že se jeden pól může změnit ve druhý a z jednoho může vzniknout druhý. Z černého vznikne bílé a ze špatného vznikne dobré a podobně. Říká se, že v jedné čínské vesnici jednou taoistovi utekl kůň. Sousedé ho přišli politovat kvůli velké ztrátě. On jen řekl: „Uvidíme.“ Druhý den se ten kůň vrátil s deseti dalšími koňmi. Sousedé mu přišli pogratulovat ke štěstí, které ho potkalo, ale on zase řekl: „Uvidíme.“ Druhý den jeden z nových koní kopl jeho syna a zlomil mu nohu. Sousedé ho přišli politovat. On zase zopakoval: „Uvidíme.“ Následující den přišli vojáci a vzali všechny muže ze vsi na vojnu, kromě syna se zlomenou nohou. Tento příběh výstižně vysvětluje, jak se taoisté dívají na svět: Dobro se může měnit ve zlo a naopak.

Tenkrát ve Vídni jsem ještě taoistickou filosofii neznal. Viděl jsem jen černě a nenacházel ze své situace východisko. Začal jsem uvažovat o návratu domů.

Ani můj přítel Labib mi neuměl pomoct, sám toho měl dost. Nechal doma ženu s dětmi a nevěděl, co se s nimi děje. Ještě netušil, co ho bude čekat a že pro něj osud přichystal velkou ránu. Netušil, že se za krátký čas vrátí domů s mrtvým tělem svého mladšího bratra. # Bolící rána mě brzo ráno vzbudila v mizerné náladě. Vzal jsem si dva prášky proti bolesti a bylo mi ještě hůř, jelikož mě po nich začal bolet žaludek. Změřil jsem si teplotu. Měl jsem skoro 39 stupňů a začalo mi být špatně. Šel jsem si do kuchyně uvařit čaj, ale čaj ani cukr už nebyly.

64

Pod naším domem na Lauden Strasse byl jeden malý obchod, kterému říkali „konzum“. Tento obchod vlastnil jeden starší pár bydlící v našem domě. Měli ve zvyku otevírat brzo, aby si brali čerstvý chléb a mléko.

Tak jsem na sebe hodil sako a šel si dolů koupit čaj a čerstvé pečivo. Majitel obchodu byl velmi milý a neustále si ze mne dělal legraci, jelikož jsem mu jednou vrátil sýr rokfór s odůvodněním, že je plesnivý a zkažený. To bylo prvně v životě, co jsem viděl plesnivý sýr a myslel jsem, že je zkažený, tak jsem ho šel vrátit. Tuto příhodu mi neustále připomínal. Pak jsem se zastavil u poštovní schránky, jestli náhodou nemáme poštu. Našel jsem tam dopis s československou známkou.

Byl od mého přítele Jamala. Oznamoval mi v něm, že jsem byl přijat ke studiu v Československu. Šlo o studijní pobyt na vlastní náklady, ale vysvětlil mi, že za studium se neplatí a život v Československu je mnohem levnější než ve Vídni. # Můj přítel Jamal pochází z jedné vesnice nedaleko palestinského města Ramallahu. Je to tichý, laskavý a příjemný člověk. Navíc je to dobrý přítel, váží si přátelství a je ochotný pomoci příteli v nouzi. Po složení maturity v Jordánsku odjel za prací do Kuvajtu. Dělal úředníka na jednom ministerstvu ve stejné době, kdy jsem tam pracoval jako učitel. Tam jsme se setkali a stali dobrými přáteli. V roce 1957 jsme společně s desítkami dalších mladých Palestinců zastupovali palestinskou a jordánskou mládež na mezinárodním festivalu mládeže v Moskvě.

Jamal byl přijat na stipendijní studijní pobyt v Československu. Studoval medicínu na Karlově univerzitě v Praze. Jeho rodina se obávala, aby se neoženil s nějakou Češkou, takže bez jeho vědomí domluvila tradiční zásnuby s jednou slečnou. Aby mu znemožnili únik, poslali snoubenku za ním do Prahy.

Když mu oznámili, že jeho snoubenka je na letišti v Praze, byl to pro něj velký šok. Došlo k opravdu trapné situaci, jelikož snoubenka neměla vízum, nebyla přijata na žádné studium v Československu a dokonce za Jamala nebyla oficiálně provdaná. Nejtrapnější na celé situace bylo, že přišla pozdě, protože Jamal byl až po uši zamilovaný do jedné české kolegyně.

Nevím, jak to dokázal, ale „snoubence“ v Československu zařídil studijní pobyt.

Ovšem ze zásnub nic nebylo. Ona se zamilovala do jednoho Jordánce, vzali se a dnes spolu žijí v Jordánsku. Můj přítel Jamal se oženil se svou českou láskou.

Po skončení studií několik let pracovali v Československu a pak odjeli pracovat do Kuvajtu. Oba si v Kuvajtu otevřeli soukromé ordinace, ona jako otorinolaryngoložka a on jako internista. V Kuvajtu se jim dařilo. Měli spolu jednoho chlapce a dvě dcery.

Po irácké invazi do Kuvajtu se Jamalova rodina odstěhovala do Prahy. Po „osvobození“ Kuvajtu už Jamalovi nebylo kuvajtskými úřady povoleno vrátit se, ale jeho ženě to povoleno bylo. Vznikla tak paradoxní situace. Arab Jamal

65

neměl kam jít: Izraelci mu nedovolili vrátit se domů do Palestiny a arabský stát Kuvajt mu nedovolil návrat do Kuvajtu. Kuvajt byl na Palestince rozzlobený, jelikož údajně podporovali Saddáma Hussajna v jeho politice proti Kuvajtu. Tak se Jamal s dětmi usadili v Praze a jeho žena se vrátila do Kuvajtu, znovu otevřela svou ordinaci, rozvedla se s mužem a zůstala tam. Jamal se sám a bez pomoci ženy staral o děti a staral se o ně velmi dobře. Syn je dnes podnikatelem, starší dcera je vdaná za Libanonce a žije v Dubaji a mladší dcera pracuje v Kuvajtu.

Občas se spolu vídáme, buď jedu já za ním do Prahy, nebo on přicestuje za mnou do Bratislavy. Rádi si zavzpomínáme na staré časy, na krvácející Palestinu a na osud, který nás sem přivedl. # Vrátil jsem se tedy do konzumu a poprosil pana majitele, jestli by mě nechal zavolat do Prahy s tím, že mu samozřejmě za hovor zaplatím. Jamal bydlel na studentské koleji, kde měli telefony na chodbě. Vratný neuměl anglicky, ale německy uměl dobře. Poprosil jsem tedy pána z konzumu, aby mu řekl, že chci mluvit s Jamalem. Nadiktoval jsem mu celé jméno a číslo pokoje. Vratný mě přepojil k telefonu na chodbě, kde Jamal bydlel. Telefon ale zvedl nějaký jiný student, tak jsem mu řekl Jamalovo jméno, a on sluchátko položil a odešel pro něj. Zdálo se mi, že než se Jamal ozval, uběhla celá věčnost. Dohodli jsme se, že přiletím do Prahy, a že mu pošlu telegram ohledně data a času mého příletu.

Ujistil mě, že na letišti budu mít připravené vstupní vízum. Jenže nebylo.

66

2. Odlet do Prahy Do Prahy jsem přiletěl s pytlíkem v ruce a bez zavazadel, protože jsem žádná neměl. Předal jsem svůj pas pasové kontrole a celník, který seděl za skleněným oknem, si listoval v mém pasu a marně hledal vstupní vízum. Vstal, odešel a za chvilku se vrátil s dalším celníkem, tentokrát důstojníkem. Důstojník se mě zeptal, kde mám vízum, a já se zase zeptal jeho, jestli někdo z nich umí anglicky. Tak zavolali třetího, který se lámanou angličtinou ptal, kde mám vstupní vízum do Československa. Vysvětlil jsem jim, že by mělo být u nich na letišti. Jenže ho hledali marně. Žádné vízum tam na mě nečekalo a oni začali být hrubí. Poslali mě do tranzitní části letiště a začali spekulovat, jak se mě co nejrychleji zbavit a kam mě pošlou. Zpáteční letenku do Rakouska jsem samozřejmě neměl.

Seděl jsem v tranzitní hale a rezignovaně čekal, co se mnou udělají. Od horečky a bolesti jsem byl vyčerpaný a dezorientovaný. Toužil jsem po posteli, lehnout si a třeba v klidu umřít, bylo mi to už jedno. Říká se, že umírající člověk, když pocítí, že nadešla jeho chvíle, rezignuje a smrt přivítá. Jestli je to pravda, podobný pocit jsem tehdy skutečně měl. Toužil jsem po věčném klidu a míru a už se mi nechtělo bojovat. Horečka mi omámila mozek a blouznil jsem. Myslel jsem na náš dům, šaty, knihy, prostě na všechno, čemu se říká domov. Viděl jsem sebe jako malého kluka, šplhajícího po stromu v naší zahradě. Viděl jsem pomerančové a citrusové háje plné voňavých květů. Slyšel jsem, jak na mě matka volá, abych jí pomohl vytlačit pomerančovou šťávu. Slyšel jsem zpěv arabské pěvkyně, který vstupoval do mého srdce jako klid, mír a pohlazení. Cítil jsem pod čelem za očima bolestivý tlak, hmoždící mi zezadu oční důlky.

Vzpomněl jsem si na Ježíšova poslední slova: „Proč jsi mě opustil, Bože?“ Z mého blouznění mě probrala pevná ruka, jež mě držela za ramena a třásla se mnou. Přede mnou stál jeden celník a lámanou angličtinou mi nařídil, abych šel ihned s ním. S velkou námahou jsem vstal a pomalým kulhavým krokem kráčel za ním. Vešli jsme do jedné kanceláře, kde seděl důstojník a nějaká paní v civilu. Ta mě přivítala, podala mi ruku a představila se jako Drbalová. Byla vedoucí odboru zahraničních studentů na ministerstvu školství. Mluvila plynně anglicky a na první pohled bylo vidět, že to je žena činu. Podepsala nějaké papíry, předala mi jeden dokument a poprosila o podpis. Mechanicky jsem podepsal a nechápavě na ni hleděl. Rozloučila se s důstojníkem, chytla mě za ruku a řekla „jdeme“. Šel jsem s ní, aniž bych věděl kam nebo co se děje. Přes sklo jsem uviděl svého přítele Jamala, jak na mě mává. Zamával jsem mu zpátky. Prošli jsme přes celní kontrolu, kde se ptali na zavazadla. Já řekl, že žádná nemám. Udiveně kroutili hlavami, ale pustili nás. Šli jsme ven do velké haly a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem na území Československa. Přítel mě

67

vítal, objímal a málem se rozplakal. Ptal se paní Drbalové, jestli je všechno v pořádku a ona odvětila, že ano. Podívala se na mě a anglicky Jamalovi řekla: „Váš kamarád nutně potřebuje doktora.“ Došli jsme k autobusové zástavce a vyrazili do centra Prahy.

Vzali mě k doktorovi, který se na mou ránu podíval, udiveně kroutil hlavou a řekl něco, čemu jsem nerozuměl. Pak mi ránu ošetřil, důkladně vyčistil, něco na ni dal a nařídil, abych šel na kontrolu v městě mého budoucího pobytu.

Přespal jsem u svého kamaráda na koleji a druhý den mě posadili do vlaku, kterým jsem se dostal do Mariánských Lázní, kde probíhal kurs češtiny pro zahraniční studenty. Na nádraží v Mariánských Lázních mě čekal jeden učitel a dva arabští studenti. Autobusem jsme dojeli do ubytovny zahraničních studentů, jež měla revoluční název „Odkaz února“. Ptali se mě na zavazadla, ale žádná jsem neměl. Všechen svůj majetek jsem nesl v malé igelitové tašce. Ubytovali mě v jednom pokoji se dvěma studenty ze Súdánu. Ráno mě odvezli do nemocnice, kde mě nechali několik dnů, dokud jsem se úplně nevyléčil a rána se nezahojila.

Nejsem komunista. Jsem demokrat plně věřící ve svobodu každého občana a v právo každého na svobodu názoru, víry a vyjadřovaní, a jako takový jsem odpůrcem každého totalitního režimu. Ale v tehdejší době jsem byl socialistickému režimu za jeho péči o mě vděčný. Odletěl jsem z kapitalistického režimu, kde jsem zažil špatnou zkušenost a na vlastním těle zakusil nelidskou tvář tohoto systému. Tam mě nemocného s bolestmi a horečkou nechali na chodbě nemocnice bez jakéhokoliv zaopatření a nevšimli si mě, dokud jsem nezaplatil velkou peněžení zálohu. Pak jsem přiletěl do socialistického režimu, kde se o mě bezplatně postarali a pečovali o mě, dokud jsem se nepostavil na nohy. Moje sympatie byly bezpochyby na straně socialistického režimu, kde jsem se po dlouhé době cítil v bezpečí. Dnes, po dlouhých životních zkušenostech stále věřím, že stát je povinen pečovat o své občany a zabezpečit pro ně bezplatnou zdravotní péči a bezpečné, lidské, důstojné stáří.

V době, kdy píšu tyto řádky, jsem byl rodinou náhle povolán do Jordánska.

Naše maminka měla mozkovou příhodu a dostala se do komatu. Po smrti otce jsem se jako nejstarší syn stal hlavou naší rodiny a vykonavatelem rodinných záležitostí. Zjistil jsem, že maminka leží v soukromé nemocnici, kde platíme za pobyt denně dva tisíce dolarů, což je obrovská suma. Soukromá nemocnice je v Jordánsku, stejně jako v každém kapitalistickém režimu, byznys, a když nemáte peníze, nemáte tam co dělat. Státních nemocnic je málo a jsou tak přeplněné, že pacienti leží i na chodbách. Soukromá nemocnice si účtuje pobyt týdně, a když není účet promptně zaplacen, pacienta z nemocnice vyhodí.

Takové zkušenosti jsme já osobně nebo moje rodina a přátelé zažili v mnoha kapitalistických státech, hlavně v USA, což mě přesvědčilo o nutnosti bezplatné zdravotní péče v každém státě.

68

3. Mariánské Lázně

Budova zvaná „Odkaz února“ byla několikapatrová ubytovna, kde bydleli zahraniční studenti, kteří byli v kurzu češtiny. Na pokoji byli ubytováni po třech a někdy po čtyřech. Učitelé měli samostatné pokoje a ředitel tam měl byt, kde žil se svou rodinou. V suterénu byla kuchyň a jídelna, kde se stravovali studenti a učitelé. Každý den měla jedna skupina studentů službu v kuchyni a v jídelně, pomáhala kuchařům v kuchyni, podávala jídlo a uklízela stoly.

Naše ubytovna byla na kraji městského centra, ale škola, kde probíhaly kurzy, byla dost daleko a chodili jsme tam pěšky.

Já jsem nastoupil do jazykového kurzu poměrně pozdě, skoro na konci prvního semestru. Studenti byli rozděleni do několika tříd podle mateřského jazyka. Byly to arabština, angličtina, němčina a španělština. Většina arabských studentů byla ve třídě arabského jazyka, kde je učili arabisti. Jelikož je arabština pro Evropany dost těžký jazyk a čeští učitelé arabštinu dobře neovládali, byla to nejslabší třída ze všech. Studenti se výslovnosti českých učitelů smáli a ti z toho byli nešťastní a neuměli se studenty jednat. V arabštině je mnoho slov, která mají v češtině jiný význam; například slovo zub znamená v arabštině penis, slovo kus znamená vagína a podobně. Takže si můžete představit, jak kurz v arabské třídě asi probíhal. Nejhorší na celé věci bylo to, že hlavní učitelkou arabské třídy byla jedna mladá učitelka a ta, když slyšela tato dvojsmyslná slova, se hodně červenala a byla v rozpacích, což u studentů vyvolávalo smích a situaci to komplikovalo. Jednou se učitelka zeptala jednoho súdánského studenta, kolik má zubů. On odpověděl, že jen jeden, pak roztáhl ruce a dodal: „Ale takhle velký.“ Samozřejmě tím myslel arabský zub, ne český.

Studenti propukli ve smích. Učitelka to nevydržela a utekla ze třídy.

Většina studentů v arabské třídě byla z Jemenu a ti kromě arabštiny neznali žádný jiný jazyk. Vedení školy se rozhodlo dát mě do anglické třídy, v níž studovala skupina studentů z různých zemí. Byli tam studenti z Řecka, Kypru, Islandu, Švédska atd. Bylo zde i několik Arabů, kteří odmítli chodit do arabské třídy nebo zažádali o přeložení. Toto byla nejúspěšnější třída, a jelikož jsem se do kurzu zapojil dost pozdě, vedení si myslelo, že tu mám šanci dohonit to, co jsem ztratil. Učil nás jeden šikovný učitel, který dobře ovládal angličtinu i češtinu. Do vyučování naší třídy se zapojil i ředitel a vykládal nám při tom různé příběhy. Musel jsem se velmi snažit, abych se co nejrychleji dostal na úroveň ostatních studentů.

69

První věta, kterou mě ředitel naučil, byla: „Spaní není jako s paní, spaní s paní, to je spaní.“ Také mi řekl, že když se chci rychle naučit mluvit česky, musím navázat kontakt s Čechy. Kontakt s Čechy se podle něj dá navázat buď v hospodě nebo s Češkami v posteli. České holky byly krásné a české hospody měly velmi chutné pivo, takže jsem češtinu rychle ovládl a stal jsem se jedním z nejlepších studentů ve třídě.

Byl jsem ubytován se dvěma studenty ze Súdánu. Jeden z nich byl vysoký, pěkný, snědý a velmi slušný chlap jménem Mubarak. Ten druhý byl malý, černý a měl komplikovanou povahu. Navíc byl škaredý jako opice. Jeho pravé jméno jsem zapomněl, protože mu všichni říkali opičák. S ním jsem měl spoustu problémů a konfliktů. Měl ve zvyku spát dlouho do noci, pak se probudit, rozsvítit velké světlo, zapnout nahlas rádio a začít si číst. Samozřejmě nás tím budil a za takových podmínek se nedalo spát. Rozumně se s opičákem domluvit nešlo, protože byl tvrdohlavý a panovačný. Ráno jsem vstával unavený a nevyspalý, takže jsem se ve škole nemohl koncentrovat na výklad učitele.

Mubarak mu nadával do černochů a říkal, že jeho rodina doma v Súdánu vlastní několik otroků jako je on. Ale roztržky byly jen slovní a nikdy nešlo do tuhého. Nadávky a urážky tomu opičákovi zřejmě nevadily, protože na nás nebral ohled a ve svém chovaní pokračoval.

Nejsem násilný člověk a nemám rád konflikty. Po dlouhém toulání a bolestném putování jsem byl rád, že jsem se konečně usadil v pěkné zemi, kde se mi otevřela možnost studovat a vzdělávat se. Jenže v tom opičákovi jsem viděl velkou překážku na cestě za svým cílem. Tak jsem se rozhodl tuto překážku zneutralizovat. Jednou večer jsem poprosil Mubaraka, aby šel ven a zavřel za sebou dveře. Pak jsem k té „překážce“ přiskočil a začal jsem na ní velmi profesionálním způsobem pracovat. Dnes na to, co jsem tomu chlapíkovi udělal, nejsem hrdý. Opičák pro mne nebyl protivník; byl malý, já velký a v té době velmi silný. Tloukl jsem ho tak, abych mu při tom nic nezlomil a nezanechal na jeho těle žádné stopy. To mi vyšlo. Jeho stížnost u ředitele školy nebyla brána vážně a jeho noční útoky na naše nervy navždy přestaly.

Mariánské Lázně jsou krásné. Mají krásnou přírodu, plno hotelů a kaváren. Na léčení do lázní jezdilo mnoho Čechů, Slováků i cizinců různého věku a pohlaví.

Ale ženy muže početně převyšovaly. Ne každá žena, která jezdila do lázní, trpěla nějakou chorobou nebo měla zdravotní potíže. Některé ženy dostávaly od organizace ROH lázeňské poukázky jako odměnu za pracovní úspěchy. Ty pak pobyt v lázních využívaly k relaxaci a zábavě.

Městečko mělo krásnou promenádu, kde se každý den konal koncert a lidé tam seděli nebo se procházeli, pili léčivou vodu a poslouchali hudbu. Večer se konaly v léčebnách nebo v místních barech tancovačky. Seděla tam spousta volných žen, které čekaly na mladé chlapy, až je vyzvou k tanci.

V Mariánkách byla tři centra, v nichž se koncentrovali mladé muži: naše škola, hotelová škola a vojenská kasárna. Konkurence byla velká a někdy

70

nepřátelská, hlavně mezi zahraničními studenty a vojáky. Obě skupiny byly daleko od domova a toužily po ženské společnosti. Zahraniční studenti byli pro české ženy exotičtí. Mnoho Čechů a Slováků tam vidělo černochy poprvé v životě. Vidět Češku nebo Slovenku s cizincem, hlavně s černochem, vojáky dráždilo a vyvolávalo to u nich záporné reakce až nenávist vůči cizincům.

Holka, která chodila s cizincem, byla pomlouvaná a ta, která chodila s černochem, na tom byla ještě hůř a byla označena za prostitutku. Někdy šlo do tuhého a spor skončil bitkou, kde musela zasáhnout police. Nic z toho ale holky od chození se zahraničními studenty neodradilo. Nebylo neobvyklé vidět krásnou blondýnu s černochem černým jako uhel a s obrovskými rty. Tento pohled mladé Čechy dráždil a neobešel se bez záporných komentářů a zhnusených pohledů. Zajímavé na celé věci bylo to, že tento pohled dráždil i mnoho zahraničních studentů, kteří na sebe pohlíželi jako na bílé, a nechyběli mezi nimi ani někteří arabští studenti. Zřejmě to byla pouhá závist, která neměla nic společného s rasovou diskriminací.

Nový život byl pro nás cizince, hlavně ty pocházející z orientu, šokem. Museli jsme se přizpůsobit novému životu a zapomenut na některé naše zvyky, tradice a chutě. Mně osobně vadilo, že ubytovna zavírala bránu dost brzo, v deset hodin večer. Kdo přišel pozdě, měl smůlu. Musel zazvonit a čekat, až mu přijde otevřít někdo z vedení školy, kdo měl službu. Potom ho čekalo pokárání a někdy i trest ve formě služby v kuchyni nebo pomoci s uklízením. Cítili jsme se jako na vojně a mě osobně překvapilo a zároveň zarmoutilo, když jsem zjistil, že každý z nás má spis, v němž jsou zapsány všechny jeho údaje. Nemyslím jen osobní údaje, ale i všechno, co udělal a zda se někdy něčím provinil. Do spisu se psalo hodnocení studenta, jeho chování a prohřešky. Tento spis šel se studentem všude a končil na studijním oddělení fakulty, kam byl student přeložen. Jednou jsem se na studentském oddělení naší školy v Bratislavě podíval do svého spisu a zjistil jsem, že je tam o mému pobytu v Mariánských Lázních podrobný záznam. Můj přítel Emil ze Súdánu se proti vůli vedení školy přestěhoval z ubytovny a pronajal si v Mariánských Lázních byt. Tento čin byl přijat velmi záporně. V jeho spise byl uveden jako důkaz neposlušnosti a zůstal v něm až do konce studia.

Jídlo pro naše žaludky také představovalo šok a dlouho jsme mu neuměli přijít na chuť. Nenáviděli jsme knedlíky, které jsme považovali za syrový nedopečený chleba. Omáčky pro nás, kteří jsme zvyklí na pikantní jídla, byly bez chuti. Bylo velmi málo zeleniny a ovoce. Jediné ovoce, které jsme dostávali, byla jablka.

Z domova jsme byli zvyklí na hodně zeleniny a ovoce, takže jsme měli žaludeční problémy, zácpy, průjmy a podobně. Do jídelny jsme si nosili různá koření a pochoutky, abychom chuť jídla zlepšili, ale bez výsledku. K vyjádření nechuti k těmto jídlům jsme skládali písně a vymýšleli vtipy. Vždy jsme se těšili na nedělní oběd, kdy nám dávali řízky, ačkoliv byly z vepřového a většina našich chlapců byli muslimové, takže měli vepřové maso zakázané.

71

Přiznám se, že většina z nich byli pokrytci. Pili pivo, spali s holkami a pak protestovali, že jim bylo podáváno vepřové maso. Vybírali si z islámu jen to, co jim vyhovovalo. Podobné pokrytectví a účelové vybírání z náboženských a jiných hodnot je stále aktuální. Poznal jsem muslimy, kteří se utápěli v alkoholu a drogách a přitom se ani nedotkli vepřového masa, protože jim to jejich muslimská víra zakazuje. Zapomněli nebo záměrně zapomínají, že muslimská víra zakazuje i konzumaci alkoholu a drog.

Můj spolubydlící Mubarak byl věřící muslim, nekonzumoval alkohol ani vepřové maso, ale měl velký problém s ženami. Byl to pěkný urostlý kluk a holkám se líbil. Doma v Súdánu byl vychováván v celibátu a ve víře, že se dobrý muslim žádné cizí ženy nedotkne a musí své choutky vydržet až do svatby. Když říkám „nedotkne“, myslím to doslovně, což znamená ani dotyk ani podání ruky. Když Mubarak dostal od jedné pěkné Češky poprvé pusu, přišel do pokoje v hrozném stavu. Osprchoval se, pak se začal modlit a prosil Boha o odpuštění. Jenže ten polibek se Mubarakovi líbil, takže to nevydržel a zopakoval ho ještě vášnivěji.

Znova přiběhl do pokoje, dlouho a důkladně se sprchoval a potom se modlil a prosil Boha o odpuštění. Tato scéna se opakovala mnohokrát a Mubarak se pokaždé sprchoval, modlil a prosil Boha o odpuštění. Mubarakovy chutě byly silné, slečna byla čím dál odvážnější a dovolila Mubarakovi vidět a dotknout se částí těl, které doma nikdy v životě neviděl.

Mubarak psal domů různým teologům a šejchům, aby mu poradili. Chtěl, aby pro něj někdo kompetentní našel východisko, protože to už nemohl vydržet.

Východisko přišlo od jednoho teologa, který mu napsal, že muslimskému vojákovi, který je ve válce daleko od domova, je dovoleno mít pohlavní styk s nemuslimskou ženou. Mubarak podle tohoto teologa žil v křesťanské zemi, daleko od domova, a tak byl jako voják ve válce a byl mu dovolen mimomanželský pohlavní styk s křesťanskou ženou. Mubarakovi se konečně ulevilo a začal radu tohoto pokryteckého teologa naplno realizovat. Takových pokryteckých teologů máme bohužel v muslimském světě dost, a nejen u muslimů.

Já osobně jsem nikdy nebyl fundamentalistický věřící, proto jsem jedl vepřové, měl jsem rád české pivo, moravské víno a krásné holky. Netížilo mě při tom svědomí, nemodlil jsem se k Bohu a neprosil o odpuštění.

Můj první příběh s českými ženami nebyl šťastný. Byl jsem v Mariánkách teprve krátce, když ke mně v kavárně přišla jedna žena. Bylo jí kolem 34 let a byla dost pěkná, nebo se mi to tenkrát aspoň zdálo. Seděl jsem sám, popíjel pivo a jedl párky. Zeptala se, jestli si může přisednout a aniž čekala na mou odpověď si sedla. Moje čeština tehdy byla mizerná a slečna uměla jen málo anglicky. Po tradičních otázkách odkud jsem a jestli se mi v Česku líbí se mě zeptala, jestli jsem viděl Prahu. Řekl jsem, že ne. Sice jsem Prahu viděl, ale nikde jsem nebyl a prakticky ji neznal. Nabídla se, že mě tam vezme a bude mou průvodkyní.

Souhlasil jsem a dohodli jsme se na termínu. Byl to prodloužený víkend, což nám vyhovovalo.

72

Sešli jsme se podle dohody, nasedli do vlaku a vyjeli do Prahy. Z nádraží v Praze jsme někam jeli tramvají a pak šli pěšky k nějaké staré budově s obrovskými dřevěnými dveřmi. Moje společnice bouchala na dveře, až nám otevřeli. Překvapilo mě, že otevřela jeptiška, která nás pustila dovnitř. Nevěděl jsem, co se děje, a čekal jsem na vhodnou chvíli, abych se na to zeptal. Moje společnice jeptišce něco řekla, ta odešla do nějaké místnosti a vrátila se s klíčem. Odvedla nás do pokoje, otevřela dveře, pozvala nás dovnitř a pak odešla. Ke svému údivu jsem se dozvěděl, že jsme v ubytovně, která patří církvi. Budova vypadala jako klášter, který se skládá ze dvou poschodí a jednoho velkého dvora. V přízemí bydlely jeptišky a v prvním poschodí byly pokoje pro hosty. Divil jsem se, že v komunistické Praze něco takového existuje.

Z toho pokoje jsme nevyšli ven ani na chvíli a z Prahy jsem nic neviděl. Byla to past, jelikož mě má společnice v tomto pokoji držela celé dva dny. Občas jen skočila na chvíli ven a donesla nějaké jídlo a pití.

První den jsem prožil v pohodě. Ona byla žhavá, nenasytná a já byl mladý.

Druhý den jsem jí už měl po krk a začal ve mně růst odpor, který se změnil v nenávist. Nemohl jsem ji už ani cítit a pouhý její dotyk ve mně vyvolával zhnusení. Dusil jsem se a chtěl jsem jít ven na čerstvý vzduch. Druhý den v noci jsem vylezl z postele, oblékl se a utekl do pražských ulic. Nevěděl jsem, kde jsem, a nutně jsem potřeboval zavolat kamarádovi Jamalovi a požádat ho o pomoc. Byly asi tři hodiny v noci, když jsem uviděl jednoho pána. Přišel jsem k němu a zeptal se ho, jestli umí anglicky. Uměl, sice ne moc, ale věděl a pochopil, že jsem cizinec a potřebuji někoho zavolat. Když se přesvědčil, že hovor bude místní, řekl, abych šel s ním. Šli jsme do starého domu s velkou starou dřevenou branou. Tou jsme prošli do velkého dvora. Kolem dokola byly v přízemí a prvním patře byty. Byla to podobná stavba jako ta nešťastná ubytovna v klášteře. Šli jsme po schodech a pak dlouhou odkrytou chodbou až k jednomu bytu. Pán otevřel dveře a pozval mě dál. Ukázal na nějaký byt a řekl, že tam bydlí jeden známý umělec, ale já žádného v Česku neznal. Vytáhl jsem papír, na kterém jsem měl napsané telefonní číslo studentské koleje, kde bydlel můj kamarád. Telefon zvonil a zvonil, ale nikdo ho nezvedal, protože bylo moc pozdě. Pán tedy uvařil čaj a začal se vyptávat, odkud jsem a co dělám v takovou noční hodinu v Praze. Samozřejmě jsem mu o té dámě nic neřekl a něco si vymyslel. Když jsem se kamarádovi konečně dovolal a on se překvapeně ptal, co dělám v Praze, poprosil jsem ho, aby pro mne přijel. Pán mu dal přesnou adresu a čekali jsme na jeho příchod. Když konečně dorazil a odešli jsme od toho hodného pána pryč, vyprávěl jsem mu svůj příběh a on se začal smát. Zjistil jsem, že jsem v tom shonu na ubytovně zapomněl brýle. Než jsme ji našli, trvalo nám to několik hodin. Otevřela nám jedna jeptiška a pustila nás dál. Bál jsem se, abych tu dámu nepotkal, ale naštěstí už byla pryč. Prý odešla a nezaplatila. Dala jim mé brýle a řekla, že si pro ně určitě přijdu a za

73

pokoj zaplatím, což jsem také udělal. Tak skončil slíbený výlet po Praze a mé první dobrodružství s českou ženou. Naštěstí jsem ji už nikdy v životě neviděl.

Jak jsem se už zmínil, byl jsem československými úřady přijat na studijní pobyt na vlastní náklady. Za studium a za ubytování jsem skutečně nic neplatil a výraz „na vlastní náklady“ v tehdejší době znamenal, že jsem neměl stipendium. I tak byl studijní pobyt v Československu velmi laciný, což pro mě bylo obrovské štěstí a velká pomoc, jelikož jsem byl finančně skoro na dně.

Zbývala mi jen malá finanční rezerva, která pomalu začínala vysychat. Musel jsem si koupit několik košil, prádlo, kalhoty a podobné věci, jelikož jsem nic neměl a nemohl jsem dál být v jedné košili a v jedněch kalhotách. Jiné potřebné oblečení, jako jsou sako, svetr, kabát a podobně, jsem si nemohl dovolit.

Napsal jsem domů dopis vysvětlující rodičům mou situaci a požádal jsem je o finanční pomoc. Jenže žádná banka v Jordánsku nebyla ochotná převést peníze do komunistického Československa. Už jen pouhý fakt, že studuji v Československu, byl pro jordánské úřady velkým přestupkem, zasluhujícím trest. Byl jsem ve velmi nepříjemné situaci a nerýsovalo se žádné východisko.

Rodina zkusila všechno možné, ale žádná cesta se neukázala být úspěšná.

Když jsem od některých mladých Čechoslováků slyšel slova „tuzex“ nebo „dolary“, když mě viděli s nějakou slečnou, bylo mi smutno u srdce. Chtěli tím naznačit, že slečny v mé společnosti vidí jen tuzex nebo valuty a nevidí slušného, příjemného, mladého člověka. Paradoxní na tom bylo, že ani já ani mnoho našich chlapců bony ani valuty neměli. Mnoho Čechoslováků nevědělo, že v tehdejší době chodili do socialistických zemí právě jen studenti, kteří měli valut velmi málo nebo žádné. Bohatí studenti nechodili studovat do socialistických států, ale do USA, Anglie a jiných kapitalistických zemí. V socialistických státech byli studenti z chudých vrstev díky zprostředkování komunistických stran nebo jiných levicových mezinárodních organizací. Situace se změnila až o několik let později, kdy Československo a jiné socialistické státy podepsaly smlouvy s některými takzvanými spřátelenými zeměmi a věnovaly jim desítky studijních stipendií. Až potom začaly přicházet děti různých vládních zkorumpovaných funkcionářů a děti nově zbohatlých obchodníků, kteří obchodovali s Československem za velké provize na obou stranách.

Musel jsem vydržet a žít velmi skromně, což nebylo lehké. Byly chvíle, když jsem byl zoufalý a nevěděl, co dělat. Měl jsem sice střechu nad hlavou, základní stravu (snídani, oběd a večeři), ale chybělo mi mnoho věcí, které nebyly luxusní ani zbytečné. Vřelo to ve mně a projevilo se to pro mne netypickým chováním.

Jednou jsem se zastavil u holiče a řekl mu, aby mě ostříhal dohola. Holič na mě nechápavě hleděl, a když jsem mu to znova zopakoval, začal protestovat, že mám pěkné vlasy a že je to velká škoda. Když jsem na tom však trval, rezignovaně mě ostříhal. Potom jsem ho požádal, aby mi hlavu oholil. Byl z toho nešťastný, ale poslechl, hlavu mi namydlil a oholil. Když jsem se podíval do zrcadla, ani jsem se nepoznával. Šel jsem na ubytovnu, rovnou do jídelny,

74

kde jsem zrovna měl službu. Kuchařky ani studenti mě nepoznali. Pak přišel ředitel a zeptal se, proč jsem to udělal. Neměl jsem na to co odpovědět, tak jsem jen zakroutil hlavou a mlčel.

Do dnešního dne nevím, proč jsem to dělal. Možná jsem tím vyjadřoval svou nespokojenost sám se sebou, možná to byl projev protestu proti situaci, ve které jsem se nacházel. Opravdu nevím. K tomu jsem si nechal narůst bradku, takže jsem vypadal jako člen dnešního Talibanu. Můj nový vzhled ředitele dráždil a chtěl vědět, co za tím je. Kamarádky byly zděšené, ale pak si zvykly a říkaly, že mi to sluší. Jenže já nechtěl, aby mi to slušelo. Chtěl jsem vypadat škaredě a odporně. To se mi však nepovedlo. Život šel dál jako předtím a já nic nevyřešil.

Pobyt v Mariánských Lázních byl velmi zajímavý. Kromě znalosti češtiny mi zůstávají vzpomínky na kamarády různých národností z různých zemí. Poznal jsem mnoho zajímavých chlapců z jihoamerických států, z Kypru, Řecka a jiných zemí. S mnohými jsem zůstal po dlouhá léta v kontaktu, až se potom nějak vytratili a nevím, co se s nimi stalo. Taková příležitost mít pohromadě na jednom místě velký počet chlapců a děvčat z různých koutů světa se nenaskytne každý den. Poznávat díky jim jejich kulturu, povahu, zvyky, jídla a politickou situaci v různých zemích bylo opravdu fascinující. Nejvíc mě fascinovali kluci z jihoamerických zemí. Byli plní revolučních ideálů a fascinovaly je revoluční osobnosti typu Fidela Castra nebo Che Guevary.

Ohledně informací a zkušeností to byl skutečně bohatý pobyt.

75

Třetí kapitola

Slovensko

76

1. Slovensko: neznámá Krajina.

Když kurz češtiny úspěšně skončil, přestěhovali nás z Mariánských Lázní do Liberce, kde jsme zůstali celý měsíc. Odtud nás podle studijního oboru poslali do škol. Každý z nás si musel napsat přihlášku, do které školy chce jít studovat a jaké jsou jeho priority. Studenti byli rozdělováni podle vybraných škol a podle výsledků jazykového kurzu. Já jsem si jako jediný výběr zvolil farmacii.

Farmaceutická fakulta byla v Brně, čili mi bylo oznámeno, že mě pošlou studovat do Brna. Jenže tam jsem nakonec nešel. V Liberci nám sdělili, že farmaceutická fakulta byla přestěhována z Brna do Bratislavy, takže mě pošlou tam. Obě farmaceutické fakulty se totiž sjednotily v jednu – tu na Slovensku. To byl velmi hloupý nápad, protože do Bratislavy muselo jít i mnoho českých studentů a učitelů, kteří nechali v Brně své rodiny.

Přiznám se, že předtím, než jsem přijel do Československa, jsem o Slovensku nikdy neslyšel a nevěděl jsem, že v Československu jsou dva národy. Československo pro nás znamenalo jen Češi, nebo arabsky Číky.

O Slovensku a Slovácích jsme neměli ani ponětí. Slovensko pro nás byl neznámý pojmem. V našem povědomí prostě neexistovalo.

Prvně jsem o něm slyšel v Praze, když jsem potkal kolegu mého přítele, Slováka. Ten mluvil česky, tak jsem si myslel, že Slovensko je oblast třeba jako Morava.

Naší skupinu, která měla jít na Slovensko, tvořilo kolem dvaceti studentů z různých zemí. Když nám řekli, že jedeme na Slovensko, byli jsme zaskočení a šokovaní. Začali jsme se na Slováky a Slovensko ptát všech známých.

Informace, jež jsme dostávali, byly chudé a protikladné. Každý den přicházel jeden z našich studentů s novou zprávou, že Slováci jsou sedláci, jsou divocí, jsou takoví a jsou onací.

Výsledek byl ten, že kolem deseti studentů z naší skupiny odmítlo na Slovensko jít a změnilo školu.

Nechci říct, že jsem byl tehdy celý žhavý tam jet. To bych lhal. Ale bylo mi to celkem jedno. Byl jsem ochotný žít kdekoliv a s kýmkoliv. Řekl jsem našim chlapcům, že jestli jsou Slováci sedláci, my jsme také sedláci, a jestli jsou divocí, my jsme snad ještě horší. Byla to dlouhá debata, která nikam nevedla.

Mnoho zahraničních studentů přijelo z velmi zaostalých zemí a ať bylo Slovensko, jaké bylo, přece jen bylo součástí Evropy a studenti neměli proč si stěžovat. Mnohokrát jsem byl na Moravě, Moraváky jsem měl rád a slyšel jsem, že Slováci jsou jako Moraváci, pohostinní a přátelští. Slovensko si nakonec získalo sympatie dvanácti studentů, kteří se rozhodli, že tam přece jen pojedou.

Naložili nás do vlaku a vyrazili jsme do té neznámé země, na Slovensko.

77

2. Bratislava: Internát Mladá garda

Nikdy v životě nezapomenu na tu chvíli, kdy vlak zastavil na nádraží v Bratislavě a vstoupili jsme na půdu Slovenska. Čekali tam na nás pionýři s kyticemi a s chlebem se solí, což pro nás tehdy bylo zcela neznámé gesto.

Rovněž tam čekali dva muži, kteří nám pomohli se zavazadly. Později jsme zjistili, že to jsou asistenti z naší školy. Byli jsme velmi příjemně překvapeni.

Ubytovali nás na studentském internátu „Mladá garda“ ve dvoj nebo trojlůžkových pokojích. Dali k nám několik slovenských studentů, abychom se naučili slovensky.

Mým spolubydlícím byl Jozef Augustin, student třetího ročníku farmacie. Hned jsme se spřátelili a zůstali jsme přáteli až do dnešního dne. Jozef se narodil v roce 1940 v rázovité gemarské oblasti Slovenska, v městečku Revúca v okrese Trnava. Je o čtyři roky mladší než já. Po skončení studia farmacie pracoval jako lékárník v MÚNZ v Bratislavě a OÚNZ v Trnavě. Dále postupně pracoval jako vědeckovýzkumný pracovník v Ústavu experimentální hygieny, Farmakologickém ústavu ČSAV a SAV a chemickém ústavu SAV v Bratislavě.

V roce 1997 habilitoval z odboru mikrobiologie a byl mu udělen vědeckopedagogický titul docent. Aktivně pracoval na fakultě chemické a potravinářské technologie STU v Bratislavě jako vědeckovýzkumný a pedagogický pracovník.

Dosažené výsledky byly zavedeny do průmyslové výroby.

Jozef šel ve stopách svého otce a oženil se s Moravačkou Boženou. Božena se stala známou umělkyní jak na Slovensku, tak za jeho hranicemi. Po svatbě s Jozefem převzala jméno Augustinová a pod tímto jménem se později stala známou.

Božena dostala mnoho ocenění a měla mnoho samostatných výstav: v ČR, SR, Belgii, Švýcarsku, Německu, Rakousku, USA a mnoha dalších. Od roku 1996 byla zakládající členkou AS nadace Dětská naděje zabývající se pomocí dětským pacientům s onkologickým onemocněním. Navíc je to výtečná kuchařka a příjemná společnice, z níž vyzařuje pohoda a něha.

Měli spolu dva syny, Andreje a Martina, kteří šli ve stopách své matky a věnovali se malířství.

Jozef se na stará kolena začal věnovat psaní knih a napsal dvě vědeckopopulární knihy, první „Povídání o čaji“ a druhou „Povídaní o kávě“. Do té první napsalo úvod mnoho umělců, jako je Petr Novotný, Miroslav Žbirka, Boris Filan a jiní. Měl jsem na ní také svůj podíl a napsal jsem do této zajímavé knihy krátký úvod. Jelikož předpokládám, že můj úvod může být pro čtenáře, kteří Augustinovu knihu nečetli, zajímavý, uvádím ho zde v nezkrácené podobě:

78

„My čajomilci věříme, že podle druhu a kvality podávaného čaje lehce rozeznáme povahu a charakter hostitele. Lakomý člověk nabídne hostu čaj světle žluté barvy, nahořklé a svíravé chuti po petrželi. Zákeřný, bezohledný člověk podává tmavě černý čaj, připravený z nadměrně vyluhovaných tříslovin (taninu), s trpkou příchutí, která je umocněna opakovaným vyvařováním čajovníkového listu. Nekoncentrovaný, roztržitý a tzv. „ulítlý“ člověk podává hostům jenom horkou vodu s práškovým čajovníkovým listem ve formě vyluhovacího sáčku. Skutečný a dobrý přítel, znalec pití čaje, při jeho přípravě nikdy nespěchá. Nabídne čaj tmavohnědé čiré barvy, který má pronikavé, příjemné aroma. Odborníci a znalci čajových nápojů v arabských zemích tvrdí, že čajovníkový list ani hotový čajový nápoj se nemají nikdy vařit, ale jenom pomalu louhovat. Nejdříve se uvede voda do varu a až pak se přidá patřičné množství čajovníkových lístků. Tato směs se několik minut pomalu louhuje za ohřevu na velmi slabém ohni. Nejchutnější čaj je připraven z čisté, pramenité vody, na hromadě rozžhaveného dřevěného uhlí. V arabských zemích znalci a labužníci čajové nápoje nikdy nesladí. Iráčané a obyvatelé Perského zálivu čaj sladí, ale cukr nepřidávají přímo do nápoje. Malou kostku cukru si vloží do úst, a tak horký čaj malými doušky pomalu pijí a vychutnávají. Čajomilci v arabském světě nikdy nepijí čaj z velkých šálků, ale většinou jenom z malých skleněných pohárů, které si několikrát v průběhu čajové seance nechají naplnit. Arabové si často rádi přidávali do čaje čerstvé zelené mátové listy, čím nápoj získává zvláštní aroma a příjemnou chuť. Jako malé děti jsme se často probouzeli neodolatelnou vůní kávy, která se šířila naším příbytkem, ale pít kávový nápoj nebylo dětem nikdy dovoleno. Snídaně u nás doma však byly bez čaje nepředstavitelné. V době, když naši (rozuměj rodiče a dospělí členové rodiny) v pohodlí snídali různé arabské dobroty, jsme my děti spěchaly do školy, a tak byly naše snídaně jednoduché. Mimo pátku (arabské neděle) a svátku to býval chleba namočený v čaji, oslazený medem a posypaný slaným ovčím sýrem.

V současné době jsou takové dětské čajové snídaně nahrazeny konzumací teplého mléka s ovesnými vločkami. Evropané obvykle tráví společenská setkání se svými přáteli při poháru vína nebo jiného druhu alkoholického nápoje. Většina Arabů, hlavně na dědinách, taková setkání nazývají „samar“.

Tráví je při poháru kvalitního černého čaje. Název „samar“ znamená přátelsky si pobesedovat a povykládat s přáteli doma nebo někde na zahradě u domu, v hostincích, v restauračních a kavárenských zařízeních apod., kde se pohodlně sedí a v příjemném prostředí se podává čaj, káva nebo se kouří vodní dýmka. V tradičním arabském pohostinství se alkoholické nápoje zásadně nepodávají. V nabídce jsou jen nealko nápoje, káva, čaj a vodní rajky. Při večerním „samar“ muži obvykle sedí odděleně od žen, diskutují o aktuálních problémech, například o politice, sportu, ženách apod. Ženy spolu zase mluví o mužích, módě, dětech, vaření apod. V některých společnostech se recitují básně nebo se zpívá nějaká smutná píseň „mawal“. Kdysi měli v tradičních arabských kavárnách a čajovnách svého lidového vypravěče „hakawatý“, jehož úlohou

79

bylo, aby večer co večer přítomným hostům povykládal nějaký zajímavý příběh, obvykle ze starých arabských bajek a hrdinských pohádek. Obecenstvo při konzumaci čaje pozorně naslouchalo, hluboce prožívalo pohádkový děj a emotivně reagovalo nadšenými výkřiky. Velice často se stávalo, že se obecenstvo rozdělilo na dva tábory. Každý tábor podporoval jednoho z bojujících hrdinů pohádkového příběhu. Častokrát se idylická pohoda na závěr pohádky změnila v bitvu mezi oběma tábory. Pak, pozdě v noci, když se všichni vraceli do svých příbytků, už šli spolu ruku v ruce a vyprávěný pohádkový příběh ještě dlouho přetrvával v jejich vědomí. Je velká škoda, že se „hakawatý“ postupně vytratili a moderní způsob života přinesl místo nich televizi, která lidi zahlcuje různými nesmysly konzumního života. Naštěstí v posledním období začíná televizní technika z těchto tradičních arabských míst zábavy a odpočinku pomalu mizet. Jako náhrada však nastupuje už ne starý vypravěč „hakawatý“, ale pomalu přichází tradiční arabská hudba, která napomáhá znovu oživovat klasickou atmosféru pohody a relaxace. Atmosféru dávného arabského „samaru“.

Do druhé Augustinovy knihy „Povídání o kávě“ jsem úvod nepsal, ale úvody tam mělo několik jiných spisovatelů a umělců. Jeho žena a děti se na obou knihách podíleli krásnými kresbami. Je to krásný zážitek číst o nápojích, bez nichž je náš život nepřestavitelný. O kávě Jozef píše, že „slovo káva je odvozeno z arabského výrazu „qahwah“, který znamená sílu a vzrušení.

Arabové tímto názvem v 17. století označovali nápoje rostlinného původu, tehdy i víno. Kávě se dodnes říká „arabské víno“. Jozef teď pracuje na třetí knize s názvem „Pochutiny“. Ta bude o různých přídavcích do jídla, které zvýrazní jeho chuť.

Můj přítel Jozef je velmi slušný člověk a nepamatuji si, že bych z jeho úst slyšel neslušné slovo. Ale neslušná arabská slova říká bez váhání, říká zub nebo kus, což ve slovenském jazyce a významu nikdy nevyslovuje. Jeho oblíbené arabské slovo je „chawal“, což znamená teplouš nebo buzerant. Člověk zřejmě nepocítí úplný význam neslušných slov, když je vysloví v cizím jazyce.

Zajímavé je, že první slova, která se naučíme z cizího jazyka, jsou právě ta neslušná. Skoro každý z našich spolubydlících Slováků uměl po prvním týdnu arabské nadávky. Bylo to jako tajný kód mezi námi. Když jsme se setkali s někým nepříjemným, podívali jsme se na sebe a řekli „to je zub“ nebo „chawal“ a nemohli jsme za to být kritizovaní nebo obviňovaní z urážky na cti.

Jozef mě krátce po našem seznámení pozval k nim domů do Revúca. Tam jsem jedl pravé moravské knedlíky se svíčkovou omáčkou od jeho matky a chutnalo mi to. To byly jiné knedlíky, než jsme jedli na ubytovně v Mariánkách.

My jsme naše slovenské kamarády zase pozvali na arabskou hostinu. Uvařili jsme, co jsme ve slovenských podmínkách mohli, pak jsme jídlo vyklopili do jedné velké misky, postavili se jako beduínský kmen okolo a společně jedli.

Bylo nás tam deset studentů; tři z Palestiny, dva ze Súdánu, jeden z Jemenu a

80

čtyři Slováci. Občas se k nám připojoval jeden z Konga, který se jmenoval Dinga. Byl to velice zakomplexovaný chlap, takže jsme se s ním moc nestýkali, ale ze slušnosti jsme ho na naše hostiny občas pozvali.

Můj krajan Nammura miloval jídlo a pořád měl ve skříni plno různých pochoutek. Měl z domova pravé arabské domácí máslo a sýry, které střežil jako oko v hlavě. Skříň vždy pečlivě zavíral, otevíral ji jen v nepřítomnosti kolegů a pak se před námi chlubil, jaké dobroty jedl. Když jsme jednou připravili společné jídlo a pozvali naše slovenské kamarády, schoval všechny lžíce a nechal si jen jednu pro sebe. Tak jsme všichni jedli čajovými lžičkami, on velkou lžící a při tom si z nás dělal legraci. Rozhodl jsem se ho potrestat. Ukradli jsme mu klíče a za jeho nepřítomnosti otevřeli skříň a snědli všechno, co v ní bylo schované.

Pak jsme Slováky naučili jíst beduínsky, holýma rukama bez příboru. Když jsme se příště postavili kolem velké misky s jídlem, Nammura vytáhl lžíci a řekl: „Nevím, kde jsou lžíce, našel jsem jen tuhle jednu.“ My jsme si z toho nic nedělali, protože jsme si byli jistí, že je zase schoval, takže jsme se pustili do jídla holýma rukama. Nammura z toho byl v šoku a oněměle pozoroval, jak naši slovenští kamarádi jí holýma rukama jako praví beduíni. Jídlo bylo v momentě snědené a Nammura jen civěl a ani se ho nedotkl. Pak se dal do smíchu. Od té chvíle už lžíce nikdy neschoval.

Nammura je zajímavé stvoření. Pochází z jednoho malého městečka, Dúra, nedaleko Hebronu. Je členem velmi početné, velmi tradiční a velmi konzervativní rodiny. Chlubil se nám, že jednou v jeho rodném městečku vypukla bitka, jíž se zúčastnili muži, ženy i děti, a to jen kvůli tomu, že se jeden chlap v autobuse omylem dotkl zadečku jedné ženy. Výsledkem bitky bylo několik těžce raněných. Tato rvačka prý dostala název „zadečková bitka“ a stala se v městečku Dúra historickým mezníkem. Dění se zde datuje před „zadečkovou bitkou“ a po „zadečkové bitce“. Jeho rodina je velmi konzervativně patriarchální. Otec je v ní bůh, a po něm je starší bratr. Ženy nemají v mužské společnosti místo a žijí odděleně.

Nammura Abdellrahím měl staršího bratra Abdelrahmana, který studoval medicínu v Praze. Ten se oženil s Češkou a po skončení studia spolu odjeli domů do Dúry. Hebron byl jediným městem v Palestině, kde nebylo kino. Po dlouhých letech jsem v Praze náhodou potkal mladého Nammuru, syna Abdelrahmana. Ptal jsem se ho na mámu, jestli je ještě v Hebronu. Odpověď mě překvapila a ohromila. Řekl mi, že jeho matka ještě stále žije v Dúře u Hebronu. Na to jsem mu řekl: „Teda kluku, tvoje máma si zaslouží pomník za statečnost.“ Pamatuji si, že mi jednou Abdelrahman volal a prosil, jestli by nás jeho žena mohla navštívit. Tehdy jsem bydlel s rodinou v Nablusu v Palestině.

Abdelrahman přijel se svou ženou k nám, nechal ji u nás a odjel zpátky domů.

Druhý den ráno má žena připravila snídani a kromě arabských dobrot bylo na stole máslo, párky, šunka a podobně. Nammurova žena se podívala na stůl a zeptala se, jestli dostáváme balíky z Československa. Má žena odpověděla, že

81

ne, a zeptala se, proč se na to ptá. Nammurova žena se zase ptala, odkud tedy máme máslo, párky a jiné věci. Má žena na ni hleděla s údivem a řekla, že přece z obchodu. Nammurová však tvrdila, že v Hebronu takové věci neprodávají. Odpověděl jsem, že když v Hebronu ne, tak v Betlémě ano, a to je od vás jen pár kilometrů. Zůstala mlčet a v tu chvíli jsem si myslel, že tam ta žena nevydrží, ale překvapila mě. Vydržela a zaslouží obdiv a uznání.

Nammura mladší, Abdelrahím, dopadl jinak. Přišel do Bratislavy studovat farmacii, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a přestoupil na medicínu. Jeho začátky byly těžké, měl totiž velmi závažné zdravotní problémy. Dostal zánět mozkových blan a jen zázrakem vyvázl s malými důsledky. Zvýraznily se mu oční důlky a oči jako by chtěly každou vteřinou vypadnout z jamek. Byl příjemnější než jeho starší bratr, a štědřejší, ale jeho štědrost se projevovala jen vůči určitým lidem. Když jsme bydleli na internátu v horském parku, Nammura dával nákupy a jídlo do tašky, kterou přivazoval na provaz a pouštěl ven z okna, aby ji nikdo nenašel.

Mladší Nammura se zamiloval do jedné kolegyně ze stejného ročníku.

Jmenovala se Helena a pocházela z Nitry. Její otec byl předseda městského národního výboru Nitry. Otec, když se o jejich vztahu dozvěděl, z něj neměl radost a rozhodl se ho zarazit. Přijel do Bratislavy s pár svalnatými chlapy, vtrhl do Nammurova pokoje a měl s ním vážný rozhovor. Vyhrožoval mu, že jestli nenechá Helenu být, nechá ho vyhostit z Československa. Nammura mu sliboval, že vztah s Helenou promptně a navždy ukončí. Jenže Nammur a Helena tento slib nemohli v žádném případě splnit. Vídali se tajně a otci připravili nepříjemné překvapení. Helena otěhotněla a do dnešního dne věřím, že to nebylo náhodné. Chtěli tak na jejího otce vyvinout nátlak. Jenže ani Helena ani Nammur neměli odvahu s tím za otcem jít, takže šli za mnou. Prosili mě o pomoc a chtěli, abych to s otcem vyřídil já.

Po dlouhém váhání jsem nakonec souhlasil. Tak jsme ještě s jedním slovenským přítelem z Košic nasedli do vlaku a vydali se do Nitry. Neměl jsem vůbec žádný plán a netušil jsem, jakým způsobem to otci, vlivnému muži, předsedovi národního výboru, vyklopím. Pořad mi vrtalo hlavou, co mu proboha řeknu. „Pane, vaše dcera je těhotná!“ Jak bude reagovat? Nammura s Helenou si udělali děcko a já to musím řešit. Celou cestu vlakem jsem na to myslel a nadával si za hloupost, že jsem jim naletěl.

Na nádraží v Nitře jsem šel do první telefonní budky a zavolal předsedovi národního výboru. Dali mi ho k telefonu a slyšel jsem následující slova: „Ano, prosím, co si přejete? Ne, nemám čas vás vidět a vím, že je to kvůli Nammurovi, a s tím chlapem nechci mít nic společného.“ Než jsem mu stačil vysvětlit, proč jsem za ním přijel až z Bratislavy, tak mi položil telefon. Zavolal jsem mu znova a řekl jsem, že jsem přijel kvůli Heleně, ne kvůli Nammurovi.

Pak na chvíli nastalo mrtvé ticho, až se nakonec zeptal: „Kdo proboha jste a co máte společného s Helenou?“ Řekl jsem, že do telefonu nemůžu nic říct, že od něj očekávám, že mě přijme jako hosta, protože jsem se od Heleny dozvěděl,

82

že je pohostinný člověk. Konečně souhlasil, tak jsem za ním pospíchal.

Dveře otevřel sám předseda národního výboru, Helenin otec, a pustil mě do zasedačky. Sedl si do čela stolu, podíval se na mě a panovačným tónem se zeptal: „Jestli se nemýlím, jste pan Saleh. Čím vám posloužím?“ Chtěl jsem ho něčím vyvést z míry, tak jsem na něj koukal a řekl: „Copak jste tak lakomý, že mi nic nenabídnete?“ Vzal to sportovně, zasmál se a řekl: „Promiňte.“ Pak zavolal sekretářku a zeptal se, co si dám. Dal jsem si kávu, která chutnala jak voda po holení, a začal jsem mluvit. Představil jsem se mu plným jménem, řekl mu, odkud pocházím a že studuji poslední ročník farmacie. Řekl jsem mu, že jsem ženatý a mám syna. Také jsem mu nezapomněl sdělit, že můj otec je ministr obrany Jordánska a vím, co se patří a co ne. Vysvětlil jsem mu, že Helena a Nammura se mají rádi a všechny věci kolem. Byl jsem si jistý, že jsem ho nepřesvědčil, že mluvím s hluchým a slepým. Tak jsem se rozhodl vypustit tu časovanou bombu, kterou jsem v sobě dlouho držel a už jsem ji nemohl držet dál. Už jsem byl unavený, otrávený a měl jsem všeho dost. Zpříma jsem mu pohlédl do obličeje a řekl: „Pane, vaše dcera je těhotná.“ Bum, bomba byla svržena. V místnosti nastalo mrtvé ticho. Po chvíli se pan předseda probral, bouchl pěstí do stolu a vykřikl: „Já toho hajzla zabiju! Já toho hajzla uškrtím vlastníma rukama!“ Bylo mi ho líto. Kdyby mi někdo řekl, že je má dcera s někým těhotná, tak bych toho chlapa zabil taky. Ale já jsem tam byl právě proto, aby k tomu zabíjení nedošlo. Jemným a chápavým tónem jsem mu řekl: „Pane, nebudeme nikoho zabíjet, ale budeme myslet, jak a co uděláme.“ Jenže on pořád mlel to své, že odevzdá stranickou legitimaci a jde Nammura zabít. Řekl jsem mu, že kdyby to vyřešilo problém, tak bych Nammura zabil sám. On se najednou dal do smíchu a řekl: „Pane Salehu, to se vám opravdu povedlo. Jste fajn chlapík. Škoda, že jste ženatý. Dal bych vám s radostí Helenu za ženu.“ Pak začal znova nadávat na Nammuru a zeptal se: „Zbabělec jeden, proč za mnou nepřišel sám?“ Tak jsme se konečně dohodli, že Nammura s Helenou přijdou jak se patří za ním domů do Nitry.

Nakonec byla svatba, ale to už jsem byl doma v Palestině. Nammura po skončení studia pracoval nějaký čas na Slovensku a pak s Helenou i malou Lajlou odletěli do Palestiny, kde se usadili v pěkném městečku Ramallah.

Nevím, co se mezi nimi stalo, ale za poměrně krátkou dobu měli ošklivý rozvod.

Helena se s Lajlou vrátila na Slovensko. Znovu se vdala a Nammura se oženil s jednou Arabkou a má s ní sedm dětí. Tak to alespoň bylo, když jsme se viděli naposled.

Před několika lety jsem seděl doma v Dunajské Lužné, když mi syn oznámil, že nám teče z topení voda. Řekl jsem mu, aby zavolal opraváře, a on na to, že je náhodou vedle u nějakých nových sousedů. Tak jsem ho šel hledat k sousedům. Ve dveřích se objevila jedna mladá žena a představila se mi jako Lajla. Upřeně jsem se na ni díval a zeptal se, jestli není z Nitry. Ona s udiveným výrazem řekla, že ano. Tak jsem se zeptal: „Nejsi náhodou Nammurova dcera?“ Ano, byla to ona. Jak je ten svět malý.

83

S přítelem Jozefem Augustinem se setkáváme někdy častěji a někdy třeba jednou za rok. Ale telefonujeme si pravidelně. Když se setkáme, rádi vzpomínáme na studentské časy a na naše přátele, kteří se ocitli v různých koutech světa, nebo už nejsou mezi námi. Někdy mě zval k nim domů a Božena nám vařila slovenské a moravské speciality. Já je jindy zval k nám na arabské speciality. Na posledním setkání u něj doma jsme se dohodli, že příště celou Augustinovu rodinu pozvu k nám, kde bude i celá má rodina. Chtěli jsme, aby i naši děti pokračovaly v našich stopách a uchovávaly a pěstovaly mezi sebou kontakt. Jenže toto setkání se bohužel neuskutečnilo.

Nemám rád časné ranní telefonáty. Vždy, když v časných ranních hodinách zazvoní telefon, mám zlé tušení. Takové telefonáty obyčejně znamenají nepříjemnou zprávu, hlavně z domova.

Ráno 30. ledna 2005 právě telefon zazvonil. Byl to můj přítel Augustin.

Pozdravil jsem ho obvyklou větou: „No, konečně, že sis na mě vzpomněl.“ Řekl jsem to, ačkoliv jsem nedávno byl u nich doma na večeři. Neodpověděl mi jako obyčejně arabskou nadávkou, ale řekl něco, co zapůsobilo, jako by mi hodil přes telefon granát, který mi vybouchl před obličejem. Byl jsem z toho úplně ohromen. Řekl: „Božena včera večer umřela.“ Nechápal jsem, nebo lépe řečeno nechtěl jsem chápat význam jeho slov a pořád jsem chtěl, aby to znova zopakoval. Nakonec mi to došlo. Božena 29. ledna 2005 umřela a můj přítel Jozef zůstal sám. Ztratil svou celoživotní družku a přítelkyni.

Božena odešla, ale zůstala mezi námi ve své krásné umělecké tvorbě, kterou nám zanechala. Boženino tělo nás navždy opustilo, ale její duše zůstala. Právě se na ni dívám v krásném obrazu, který mi darovala a který mi visí nad hlavou v obýváku.

84

2. Arabští bačové na slovenských horách Vedení farmaceutické fakulty, nebo ještě nějaké vyšší vedení rozhodlo, že první ročník farmacie půjde na jeden semestr pracovat do výroby. Prý aby studenti pocítili a nasáli atmosféru, v níž pracuje dělnická třída. Nás, zahraniční studenty, poslali do dvanáctiletky, abychom se prý naučili slovensky. Jenže slovensky jsme se nenaučili, jelikož nás v této škole slovenštinu nikdo neučil.

Chodili jsme do školy, seděli ve třídě mezi mladými studenty a studentkami, koukali na pěkné holky a to bylo všechno. Hlavně pro mladé holky jsme byli exotičtí a zajímaví tvorové.

Děvčata všeobecně rostou rychleji než kluci, takže v době, kdy se šestnáctileté holky vyvíjely a měnily ve vyzrálé slečny, byli kluci ještě celkem děti. My jsme byli vyspělí chlapi po dvacítce s mnoha zkušenostmi. Proto jsme byli pro tyto vyzrálé holky zajímavější, což u mladých slovenských chlapců vyvolávalo závist a naše přítomnost nebyla vítaná. Pravda je, že ani my jsme nebyli touto situací nadšeni a měli jsme pocit, že do té školy nepatříme. Například já jsem tehdy byl zkušený pětadvacetiletý chlap a nebylo mi příjemné sedět v jedné třídě s šestnáctiletými puberťáky a s hormony kypícími studentkami. Osobně si myslím, že to byl chybný krok a radši nás měli poslat do slovenského jazykového kurzu, kde bychom se byli naučili pořádně slovensky. Zřejmě spoléhali na to, že umíme česky a mysleli si, že nám pobyt na slovenské škole bude pro zvládnutí slovenštiny stačit. Možná by stačil Čechovi, ale ne cizinci. Já žiji na Slovensku už víc než čtyřicet let a pořád mluvím česky, nebo československy, a píšu česky, protože mi nebylo umožněno se slovensky naučit.

Namísto slovenštiny pro nás škola připravila lyžařský kurz v Tatrách.

Mnoho z nás zahraničních studentů vidělo sníh poprvé v životě. U nás v Palestině a Jordánsku sněží někdy až moc. Pamatuji si, že jsme jednou se ženou přiletěli do Ammánu z Egypta, kde jsme strávili Nový rok. V Ammánu nás překvapilo husté sněžení a bylo tam tolik sněhu, že jsme se nemohli dostat domů. Můj švagr, tehdy velitel vojenského letectva, pro nás poslal vojenský obrněný transportér, aby nás odvezl domů, protože to žádný taxík nebyl ochoten riskovat. Škola nás ubytovala na chatě v žďárské oblasti ve Vysokých Tatrách.

Druhý den nám dali lyže a vzali nás do hor. Nejprve nás učili, jak se máme na lyžích postavit. Myslel jsem, že postavit se na nich není žádné umění, a chtěl jsem to dokázat, jenže mi při tom uklouzly a ujely dolů. Musel za nimi utíkat až do vsi. Když jsem je konečně chytil, hodil jsem je na rameno a zahájil namáhavý výstup zpátky do hor. Křečovitý zápas s mým nákladem a palčivá

85

bolest mi podlamovaly nohy. Aby mi nebyla zima, před odchodem z chaty jsem si na sebe vzal několik vlněných svetrů. Teď mi začalo být vedro, takže jsem jeden svetr za druhým svlékal a omotával si je kolem pasu, což mi ztěžovalo chůzi. Než jsem se dotrmácel zpět na místo kurzu, probíhala závěrečná jízda a naše skupina se chystala zpátky do chaty. Slováci jeli dolů na lyžích a my cizinci jsme vlekli lyže za sebou, nebo je nesli na ramenou. Celou cestu jsem nadával, což mi však ani trochu nepomohlo.

Měli jsme tam jednoho studenta ze Súdánu, který se jmenoval Baharý, což znamená mořský. Stěžoval si na lyže, že jsou moc rychlé a chtěl, aby mu je vyměnili za pomalejší. Tak mu je vyměnili, ale on si zase stěžoval, že jsou moc pomalé a chtěl takové, které tehdy specifikoval slovy „tak tak lyže“, což znamenalo ani pomalé ani rychlé, jenže takové nebyly.

Bylo nadmíru zajímavé vidět černého Dinga z Konga, ponořeného až po krk v čistě bílém sněhu. Dinga se postavil na lyže a vjel rovnou do velké hromady čerstvého sněhu. Koukala mu z ní jen černá hlava, posetá bílými sněhovými vložkami; vypadal jako spálený čokoládový dort posypaný cukrem. Jeho černý dolní ret visel jako lopuchový list a zuby měl zaťaté vzteky, protože se mu lyže zasekly do písmene X a on se nemohl dostat ven.

Můj celoživotní přítel, Emil Boutrus, křesťan ze Súdánu, lyže nenáviděl už od prvního pohledu. Mnohem raději měl sáňky. Jednou na ně sedl a sjel z kopce dolů do vsi. Skončil v jedné hospodě, kde jsme ho našli opilého. Seděl tam s nějakými chlapy a popíjel pivo s vodkou. To se u něj proměnilo ve zvyk – každý den šel s námi na kopec, pak sjel na saních dolů a skončil v hospodě.

Jednou nás oblékli do slovenských krojů a Slováci si nás chodili fotit. Byl to zajímavý pohled; arabští a černošští bačové na slovenských horách. Chybělo nám jen stádo ovcí, abychom je pásli, dojili a vyráběli brynzu.

Slováci k nám byli velmi milí a kdekoliv jsme se zastavili, příjemně nás vítali a hostili. Slováci jsou vcelku pohostinní a dobrosrdeční. Zajímali se o nás a o naše životy a upřímně si přáli, aby se nám na Slovensku líbilo. Já osobně jsem byl zván do různých koutů Slovenska, od Košic až po Bratislavu. O vánočních svátcích k nám do studentského internátu přišli úplně neznámí Slováci a zvali nás k sobě domů do rodinného kruhu. Řekli nám, že jsme daleko od domova a o svátcích nesmíme zůstat sami. Mnohokrát jsme byli zváni různými organizacemi na přátelské besedy do závodů, klubů a škol. Lidé se zajímali o různé aspekty našich životů, o naše lidi doma v arabském světě a na Východě vůbec. Málo cestovali, tak chtěli poznat svět za hranicemi aspoň naším prostřednictvím. # Semestr uběhl jako voda. Českoslovenští studenti se vrátili z praxe a bylo na čase, abychom zahájili skutečný školní rok. Ten pro nás začal v srpnu 1960 přijmutím výkazu o studiu na farmaceutické fakultě univerzity Komenského v Bratislavě. Reálný nástup do školy byl začátkem roku 1961.

86

Hned první den jsme zažili nepříjemný šok, protože jsme zjistili, že přednáškám ve slovenštině vůbec nerozumíme. Pro Čechy to byla blízká řeč, ale pro nás byla cizí. Sice jsme se naučili několik výrazů, třeba že pokoj je slovensky izba, nebo chleba chlieb, ale slovenské přednášce jsme nerozuměli. Učitelé byli směsice Čechů a Slováků. Také skripta byla v obou jazycích podle autora jedna kapitola česky a druhá slovensky. Byli jsme z toho nešťastní a nevěděli jsme, co máme dělat. Studovat v češtině pro nás bylo těžké, ale ve slovenštině to už bylo opravdu nadměrně těžké. Pro mě osobně byla situace ještě komplikovanější. Stačil jsem se oženit a tím jsem si přidělal další problémy, které mi komplikovaly a ztěžovaly život.

87

3. První manželství Manželství s mou první manželkou je příběh plný ponaučení, a jako každý příběh má své kladné i záporné stránky. Záporná stránka se projevila rozpadem manželství a rozvodem. Kladná se projevila tím, že jsme po rozvodu dokázali až do dnešního dne zůstat přáteli. Uchovali jsme si korektní vztah vybudovaný na vzájemném respektu. Podíleli jsme se spolu na výchově dětí a vychovali je v duchu lásky a respektu k sobě i k druhým. Nikdy jsme se před dětmi vzájemně nepomlouvali. Dělali jsme všechno, co bylo v našich silách, aby děti následkem našeho rozvodu netrpěly. Pevně věřím, že jsme to dokázali. Zůstali jsme jedna rodina, což je v dnešní době unikátní.

Rodina a přátelé se mnohokrát ptali, jestli bych se byl oženil, kdybych býval věděl, že se naše manželství neudrží a po letech skončí rozvodem. Má odpověď byla vždy jednoznačná. S dnešním vědomím, že budu mít dvě krásné děti, Davida a Naďu, na které jsem velmi hrdý, bych se bez váhání oženil znova.

Velmi dobře chápu, že se manželství může dostat do krize a manželé nevidí jiné východisko než rozvod. Jen nechápu, jak se někdo může rozvést se svými dětmi. Na Slovensku i v Česku znám mnoho rozvedených mužů, kteří se rozvedli nejen s manželkou, ale i s dětmi. Bydleli ve stejném městě, ale s dětmi se nestýkali, ani o ně nejevili zájem. Mám jednu velmi dobrou přítelkyni, která se rozvedla s mužem, s nímž měla krásnou dceru. Všichni bydleli v Bratislavě, ale otec se za celá dlouhá léta vůbec neobtěžoval dceru navštívit, ani o ni nejevil nejmenší zájem. Po letech zemřel a nechal po sobě syna z druhého manželství. Dcera jednou svého takzvaného „nevlastního bratra“ potkala a čistě náhodou zjistili, že jsou sourozenci. Toto setkání však bylo první a poslední.

Moje přítelkyně pochází z vesnice Pohorelé pod Tatrami. Je z tradiční slovenské rodiny, která ctí rodinné vztahy a uchovává si rodinná pouta. Proto mělo exmanželovo chování na dceru velmi záporný vliv. Měla pocit, že ji otec trestá za to, že nebyla hodná, a to ji zničilo.

V naší rodině jsou slova „nevlastní bratr“ nebo „nevlastní sestra“ tabu; jsou nevyslovitelná, zakázaná a nepřijatelná. Mé děti jsou bratři a sestry a slovo „nevlastní“ je nepřijatelný a nepochopitelný pojem. Jak může být bratr nebo sestra „nevlastní“, to nikdy nepochopím. Rodinné svazky jsou svaté a rodinná pouta nesmí být nikdy narušena.

Otázka smíšených manželství byla a stále je předmětem diskuzí. Někdo je pro, druhý zas proti takovým manželstvím. Osobně si myslím, že každé manželství, ať je ze smíšených kultur nebo z jedné, může zkrachovat, když manželský svazek nechráníme a nepěstujeme. Znám mnoho úspěšných smíšených manželství i těch, která skončila rozvodem. Já jsem se oženil dvakrát, jednou

88

s Moravankou a podruhé se Slovenkou. První manželství skončilo po deseti letech rozvodem a druhé skončilo po 25 let smrtí mé ženy. Pevně věřím, že kdyby žena zůstala naživu, byli bychom spolu šťastně dál ještě do staršího věku. Nicméně přiznávám, že smíšené manželství má více předpokladů k neúspěchu než k úspěchu.

Mé první manželství mělo všechny předpoklady pro krach. Oženil jsem se jako student prvního ročníku. Neměl jsem finanční prostředky, neměl jsem střechu nad hlavou, ani vyhlídky do budoucna. Byl jsem cizincem v cizí zemi a neměl jsem nikoho, na koho bych se mohl obrátit. Poslední a smrtící úder našemu vztahu dala izraelská okupace mé země v roce 1976. Nebyla to naše chyba; byl to výsledek okolností, které byly silnější než my.

Potkali jsme se v Mariánkách těsně po mém příchodu. Ona pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici a já byl pacient. Zeptala se, proč jsem v nemocnici. Já jí odpověděl, že mám žaludek, a ona na to, že ten máme všichni. Neuměl jsem česky a chtěl jsem jí říct, mě že bolí žaludek. Do dnešního dne tuhle příhodu vykládá našim dětem a ty se tomu smějí.

Mariánské Lázně jsou dost malé. Místní lidé byli zvyklí procházet se po promenádách, sedět v kavárnách a lenošit v parcích. Proto bylo opakované náhodné setkání s kýmkoliv víc než pravděpodobné.

Několikrát jsme se čistě náhodou setkali a naše náhodná setkání se začala měnit v záměrná. Ona byla štíhlá, pěkná, mladá a stejně jako já osamělá. Byla poměrně daleko od domova a bydlela jako já na svobodárně, která měla podobný řád jako naše ubytovna. Ta se zamykala v deset hodin večer a návštěvy byly zakázané. Pocházela z jedné vesnice nedaleko Žďáru nad Sázavou.

Oba jsme toužili po lásce a něze a to jsme našli u toho druhého. Po několika málo měsících známosti se rozhodla pozvat mě domů do rodné vísky. Už si nepamatuji, jestli rodině o našem příjezdu napsala, nebo to zatajila.

Jeli jsme rychlíkem do Prahy, kde jsme přestoupili na vlak do Žďáru a odtud se vydali osobákem do vsi pár kilometrů od Žďáru. Na vlakové zastávce v Hamrech byla malá, stará dřevená bouda. Hamry se dělí na Horní a Dolní.

Rodina Savkových bydlela v Dolních Hamrech ve starém domě u potoka, na kraji hustého lesa. Otec byl cizinec, karpatský Rus. Do Československa přišel za prací, oženil se tu a usadil se v Hamrech. Celý život dřel jako dělník na různých pracovištích. Dlouhá léta pracoval v dolech, až dostal plicní silikózu.

Byl to prostý, dobrosrdečný a pohostinný chlap. Od první chvíle se z nás stali kamarádi. Matka byla naopak zatrpklá paní, která se málokdy smála. Od první chvíle našeho setkání ke mně měla odmítavý postoj. Dala to hned najevo a skoro mě vyhodila z domu, což vyvolalo ostrou hádku s dcerou. Tato hádka skončila pláčem, což mě přivedlo do velmi trapné situace. Matka nakonec povolila a souhlasila, že u nich na jeden den můžu zůstat.

Hamry jsou malé a každý tam každého znal. Zpráva o přítomnosti cizince z Orientu se rozšířila po celé vsi a lidé na mě byli zvědaví. Kolovaly fámy, že

89

jsem černý jako uhlí, nebo že jsem princ z Arábie. Lidé z Hamrů do té doby žádného cizince z Orientu nikdy neviděli. I když mám dost bílou kůži, nejmladší dcera běžela rodině oznámit, že sestra Zdena přivedla jednoho cizince „černého jako naše rádio“. Nevím, co by byla řekla, kdyby viděla opravdového černocha, třeba Dinga z Konga.

Otec mě večer vzal do vesnické hospody. Když jsme do narvané hospody vstoupili, nastalo mrtvé ticho a všechny hlavy se otočily naším směrem. Ještě jsme si nestačili ani sednout a už si k nám začali chlapi přisedat. Hospodský k našemu stolu přidal další stůl a pak ještě další, až se celá hospoda změnila v jeden velký stůl. Začaly se objevovat panáky s rumem nebo vodkou. Každý mě chtěl pohostit a každý byl zvědavý, odkud jsem a co dělám. Chtěli všechno vědět.

Pivo s vodkou nebo rumem je moc špatná kombinace. Hamráci konzumovali alkohol s požitkem a výraz „na ex“ u nich byl všední a oblíbený. Alkohol mi brzo proudil v žilách a začal mi stoupat do hlavy. Cítil jsem brnění v rukách a nohách a měl jsem těžký jazyk. Na tvrdý alkohol jsem nebyl zvyklý. Kromě piva a vína jsem předtím nikdy žádný alkohol nepil. Byl to tvrdý útok na můj organizmus.

Dostal jsem se tak do nepříjemné situace. Na jednu stranu jsem si nemohl dovolit se zpít a dostat tak sebe i otce do trapné situace. Na druhou stranu jsem nemohl nabídnutý alkohol odmítnout, protože jsem nechtěl nikoho urazit. Musel jsem se z toho nějak dostat.

Začal jsem tedy pití jen předstírat. Pokaždé, když chlapi zdvihli sklenice a zakřičeli „na zdraví a na ex“, jsem sklenici zdvihl a místo do hrdla jsem její obsah potají vyléval pod stůl. Bylo jich tolik, až se pod mýma nohama vytvořila kaluž. Nedalo se přitom zabránit, abych si nepotřísnil kalhoty. Někdo by si mohl myslet, že jsem se počůral do kalhot, jenže ty smrděly alkoholem, ne močí. Byla to velmi nepříjemná situace.

Když jsme se vrátili pozdě večer domů, čekala nás maminka a spustila kulomet nadávek: „Chlapi ožralí, že se nestydíte a děláte ve vesnici ostudu!“ Otec se na mě díval, šklebil se a pořád opakoval: „Ale mámo, ale mámo.“ Výlety do hospody s otcem se staly zvykem. Otec se na mé návštěvy těšil a vždy mě večer bral do hospody, kde se vše opakovalo. Nejen otec, ale i mnoho chlapů ze vsi se na mou návštěvu těšilo. Pořád se ptali na mě a na to, kdy zase přijedu. S mnoha hamerskými chlapy jsem se skamarádil. Moraváci jsou příjemní a dobrosrdeční a na Moravu a Moraváky mám velmi dobré vzpomínky.

Savkovi žili velmi skromně. Chalupa byla stará a velmi jednoduchá. V domě nebylo topení a celý den pobývali v kuchyni, kde vařili a topili dřevem. Neměli ani pořádnou koupelnu a záchod měli venku na zahradě. Překvapilo mě, že ve střední Evropě ještě existuje záchod mimo dům. Byla to dřevěná budka u prasečího chlívku. Neměla dveře a mísa byla dřevená, bez vody a kanalizace – prostě klasický suchý záchod. Pro mě to nebyla jen obyčejná záchodová budka, ale strašák a noční můra. Po celá léta, kdy jsem Hamry navštěvoval nebo tam na čas pobýval, mi ta budka ztrpčovala život. Doma v Palestině jsem byl zvyklý

90

brát si na záchod noviny nebo knihu a číst si. V budce u Savků tento kulturní požitek vůbec nebyl možný. Místo toho jsem musel trpět přítomnost prasete, které tam mělo domov a nebylo rádo, když mu někdo rušil soukromí. Dávalo to najevo a tvářilo se nepřátelsky. Musel jsem být ve střehu a chránit si svůj instrument, aby ho to ošklivé obrovské zvíře neukouslo. Seděl jsem, hleděl na to divné tvoření a říkal si: „Kdyby mě jen viděli naši“.

Největší noční můrou bylo, když jsem toto hrozné místo musel navštívit v zimě a mrazu. Přejít těch několik metrů zapadaných sněhem a pokrytých ledem bylo jako jít na šibenici. Představa, že si v mrazivém počasí musím s holým zadkem sednout na zmrzlou dřevenou mísu, ve mně vyvolávala husí kůži.

Dnes neumím posoudit, proč jsme se brali tak brzo, ačkoliv jsme nemuseli. Po skončení jazykového kurzu jsem byl přeložen do Bratislavy, zatímco ona zůstala v Mariánkách. Možná nás právě ta velká vzdálenost mezi Bratislavou a Mariánkami a naše odloučení tlačily k oltáři. Vím jenom to, že jsme 9. prosince 1960 vstoupili do manželského svazku. Byli jsme oddáni na národním výboře v Bratislavě II. Byl jsem studentem prvního ročníku, bez stipendia a bez peněz.

Stipendium jsem začal pobírat až po skončení druhého ročníku.

Vdát se za cizince tehdy nebylo pro občanku Československa vůbec lehké. Ženich musel dokázat, že není ženatý doma a dodat potvrzení, že jeho země se svatbou souhlasí. Na povolení ke svatbě se čekalo několik měsíců a někdy až rok. Snoubenku povolávali na pohovor na ministerstvo vnitra do Prahy, kde se jí pracovníci ministerstva snažili svatbu s cizincem rozmluvit. Vysvětlovali jí rizika takové svatby a popisovali těžké životní podmínky v ženichově zemi.

Takový pohovor zřejmě nikdy nedosáhl svého cíle, protože ty holky tam už šly rozhodnuté a nebyly ochotné poslouchat žádné rady.

Je pravda, že Češky a Slovenky, aspoň tehdy, neměly o životních podmínkách v zemích svých ženichů ani potuchy. Nikdy do podobných zemí necestovaly a to, co věděly, věděly jen od svých ženichů. Cizinci jim však jen málokdy řekli pravdu. Popisovali své země jako rajskou zahradu, kde rostou pomeranče, citrusy a banánovníky. Holkám se zdálo, že jdou do pohádkové země. Sociální podmínky ve své zemi ani rodině cizinec snoubence nevysvětloval. Když tam pak s manželem přicestovaly, holá skutečnost je šokovala. Nemohly to tam psychicky vydržet a manželství skončilo rozvodem.

Jedním z hlavních svárů mezi manžely z různých kultur je odlišné náboženství, hlavně mezi křesťanstvím a islámem. V době mého studijního pobytu v Československu nemělo náboženství takový vliv jako v dnešní době.

Tolerance byla širší a většina našich chlapců, co studovala v Československu, byli buď ateisti, nebo se k náboženství stavěli indiferentně. V mé rodině jsme děti nikdy nevedli k jedné víře. Naopak jsme jim nechali volný prostor ke svobodnému výběru. Věřil jsem a pořád věřím, že se víra nedá nikomu vnutit.

Dnes je situace bohužel jiná.

91

Při mé poslední návštěvě v některých muslimských zemích mě šokoval posun společnosti k fundamentalistické islámské rétorice. Trend islamizace ve všech aspektech muslimské společnosti v poslední době rapidně zesílil. U velké části mladé generace v muslimské společnosti zesílil příklon k fundamentalistické islámské doktríně a k hodnotám islamismu nebo politického islámu. Nahlas volají po islamizaci společnosti a po návratu k muslimským fundamentalistickým hodnotám, které jsou uvedeny v Koránu a Mohammedových výrocích.

Silně se rozšířily náboženské televizní stanice, financované petrodolary ze Saudské Arábie a ostatních států arabského zálivu. Ty zneužívají frustrace a beznadějné situace, v níž se ocitla muslimská mládež, a lijí do jejích mozků zaostalou fundamentalistickou doktrínu pod heslem „vaše naděje je v islámu“.

Chlapci pocházející z islámských zemí včetně těch, kteří jsou sekulární nebo nejsou moc pobožní, i většina křesťanských Arabů, jsou nasáknuti islámskou kulturou a tradicí. Muž je v muslimské kultuře král, hlava a živitel rodiny. Hlavní úlohou ženy je starat se o rodinu a o domácnost. Orientální muž své království chrání a nerad ženě ustupuje. Morálka a čest muže, rodiny a rodu se točí kolem ženy. Žena musí mít úctu k muži a jeho rodině a musí chránit čest a jméno rodiny správným chováním podle tradicí a zvyklostí. Nevěra ze strany ženy je trestuhodný hřích, který může mít tragické následky. Emancipovaná kariéristka je pro muže z islámské kultury nevhodná partnerka a představuje protipól ženy jeho snů.

V některých muslimských zemích, jako je Saudská Arábie, Afghánistán nebo Jemen, se se ženami zachází jako s majetkem; ženy se po svatbě přesouvají z jedné domácnosti do druhé. Jejich krása časem odkvete a jejich údělem je přežívat jako staré předměty čekající na svůj konec odložené v temných zákoutích domu. V Saudské Arábii není ženám dovoleno usednout za volant bez manžela, otce nebo bratra. Některým ženám není povoleno cestovat letadlem, autobusem nebo čímkoliv jiným bez manžela, otce nebo bratra.

Moderní civilizace sice rozvinula rozumové schopnosti ženy, zároveň však zvýšenými nesplněnými nároky a požadavky znásobila její bolest. Ještě včera byla žena šťastnou služebnicí, dnes je nešťastnou paní. Včera se pohybovala oslněna denním světlem, dnes kráčí temnotou noci. Byla spokojená ve své nevědomosti, vynikala svou jednoduchostí a její síla spočívala v její neznalosti.

Dnes žije v soustavném boji mezi tradicí a moderním způsobem života. Dnešní generace žen v muslimském světě žije mezi spánkem a probuzením. Ve svých rukách drží prach minulých věků i sémě budoucích pokolení. V každém městě v každé muslimské zemi však už dnes existuje mnoho žen, které jsou symbolem ženy budoucnosti. Ženy, partnerky muže, ne jeho služky ani otrokyně.

Posun k fundamentalistické islámské rétorice vyrazil daleko za hranice muslimských zemí, překročil hranice evropských zemí a usadil se mezi muslimskými komunitami v Evropě a na Západě vůbec. Islámská fundamentalistická rétorika vzešla z klimatu bezpráví a pokrytecké politiky

92

dvojího metru ze strany Západu vůči muslimskému světu. Násilná a nemorální agrese, kterou praktikují USA v Iráku a Afghánistánu, nebo absolutní podpora Západu pro izraelskou koloniální politiku v Palestině jen kypří půdu, z níž fundamentalismus vyrůstá, posiluje ho a napomáhá jeho rozvoji.

Také mě šokovalo zjištění, že slovenské mladé ženy, nebo většina z nich (nemám informace z jiných zemí), které si vzaly muslimské chlapce s fundamentalistickým myšlením, jeho doktrínu rychle přijaly a podrobily se jejím praktikám. Začaly nosit takzvané muslimské šátky, přestaly jíst vepřové maso, a některé dokonce přestaly mužům podávat ruce. Nechápou, že všechny tyto praktiky pochází z tradic, ne z islámu. Tyto tradiční praktiky jsou zbytky starých tradic, a hlavně židovských. Málokdo ví, že ortodoxní židovky též nosí šátky, nebo si holí hlavy dohola a nosí paruky - hlavně nesmí ukázat vlasy nikomu cizímu. Pobožní židovští muži nepodávají ženám ruku a židovské pobožné ženy nepodávají ruku mužům. Když Slovensko navštívil izraelský prezident Weismann, bylo v protokolu napsáno, že nepodává ruku ženám.

Nedávno mi volala jedna přítelkyně, psycholožka pro mládež, a prosila mě o pomoc s jedním případem. Slovenský otec si jí stěžoval, že se jeho dcera spřátelila s jedním muslimem a od té doby s ní nemůže najít společnou řeč.

Kamarádka mě prosila, abych si s tou holkou promluvil. Po dohodě s otcem jsem šel s kamarádkou zmíněnou rodinu navštívit. Bylo vidět, že nejvíc v rodině trpí matka. Nešťastně seděla a dívala se na mě se smíšenými pocity. Dcera mi odmítla podat ruku a seděla stranou. Ujistil jsem ji, že jsem muslim a chci si s ní trochu popovídat o islámu. Zeptal jsem se, jestli četla Korán, na což odpověděla, že jen trošku. Otevřel jsem český překlad Koránu a ukázal jsem jí, že základem islámu je víra v Boha a respekt a poslušnost k rodičům. Pak jsem jí pohlédl do očí a řekl: „Svým chováním jsi porušila základ islámu. Úcta k rodičům je hned po úctě k Bohu.“ Ona podrážděně odpověděla: „Ale oni nerespektují mou víru a pošpinili Korán tím, že na něj sahali bez umytí rukou“ a ukázala na malý Korán v arabštině, který ležel na stole. Zvedl jsem ho ze stolu a řekl: „Tento Korán byl vytištěn v tiskárně. Myslíš si, že se pracovníci tiskárny myli předtím, než ho vytiskli? V západních tiskárnách, včetně České republiky, byly vytištěny statisíce kopií Koránu.“ Také jsem jí řekl, že nepodávat ruku mužům pochází ze židovské tradice. Mluvil jsem a mluvil, až mi jí bylo líto. Otec řekl: „Jestli je islám takový, jaký ho popisujete, tak jsem také muslim.“ Holka byla zmatená a nešťastná a v tu chvíli jsem si uvědomil, že fundamentalismus není jen ideologie, ale je to zároveň hrubý zásah do všech koutů každodenního života běžných lidí. Je to jed, který otravuje smysly, zabíjí duši a „zmagoří“ lidský rozum. Je to postoj těch, kteří si přivlastňují pravdu, což jim podle jejich přesvědčení dává právo soudit a odsuzovat druhé. Je to útěk k radikalismu, často spojený s násilím, spolu s odmítáním dostatečného vnímání reality, racionálního hodnocení světa a rozvíjení svobod pro jednotlivce i společnost. Je to nemoc, která potřebuje léčit.

93

Po tomto rozhovoru jsem šel domů a začal jsem pracovat na knize, která mi vyšla v květnu roku 2006 v Bejrútu pod názvem „Islámská rétorika je v pasti“.

Tato kniha byla bohužel v některých muslimských státech zakázána. Byla to jen kapka inkoustu v oceánu.

Nejhorší na rozpadu takového smíšeného manželství je to, že mezi manžely obyčejně vypukne ošklivý boj o děti a ty tím trpí nejvíc. V tomto boji o děti jeden partner prohraje a ztratí je. Tak děti navždy ztrácí jednoho rodiče, což jim způsobí celoživotní nezhojitelnou ránu.

Jsou ovšem výjimky. Znám mnoho manželství, která vydržela a manželé do dnešního dne žijí společně v harmonii a pohodě. Češka nebo Slovenka se v nové zemi aklimatizovala a stala se členkou manželovy rodiny. Znám také jednu Švédku, která odmítla žít v komfortu města a doslova dotlačila svého jordánského manžela k tomu, aby se odstěhovali do beduínského tábora.

Opustila pěknou vilu a komfortní moderní život v Ammánu a nastěhovala se s manželem do beduínského stanu v pouštním beduínském táboře nedaleko Petry. Na vlastní oči jsem ji viděl v beduínském kroji, jak dojí kozy a peče beduínský chléb. Přitom byla velmi šťastná a spokojená. Zvědavým zahraničním novinářům řekla, že konečně našla mír, klid a pohodlí.

Naše svatba mnoho lidí překvapila. Když jsem na ni pozval našeho profesora, doktora Hegera, hleděl na mě jako oněmělý a zmohl se jen na slovo „fíha“, ale souhlasil. Mí kolegové kroutili hlavami a říkali, že jsem blázen. Pořád se ptali: „Když není těhotná, tak proč se proboha ženíš?“ Po svatbě nás čekala tvrdá realita. Byli jsme oba bez práce, bez bytu a čekali na zázrak. Žena pak našla práci v jedné bratislavské nemocnici jako zdravotní sestra. Z Mariánských Lázní odešla, aniž rozvázala pracovní poměr. Ředitel nemocnice v Mariánkách ji odmítl uvolnit a vyhrožoval jí vězením. Trvalo dlouho, než jsme ho dokázali přesvědčit, aby se nakonec podvolil.

Moji rodiče hledali způsob, jak mi poslat finanční pomoc, ale bezvýsledně. Žádná banka v Jordánsku nechtěla mít s Československem nic společného.

Matka napsala svému bratrovi, který pracoval na Kypru, aby mi zkusil poslat nějaké peníze z Kypru. Tak to udělal.

Dostal jsem doporučený dopis od jedné banky ve Vídni, že jsem obdržel nějaké peníze a abych si je dojel vyzvednout. Skákal jsem radostí, ale jen nakrátko.

Zjistil jsem, že vycestovat do Vídně není ani pro zahraničního studenta tak snadné. Musel jsem požádat o povolení k vycestování a o zpáteční vízum.

K žádosti bylo třeba doložit souhlas školy a uvést důvod cesty. Ten musel být vážný, jako třeba z vážných rodinných důvodů a podobně. Československé úřady zahraničnímu studentovi dovolovaly vycestovat domů, do vlastní země, ale ne do cizích zemí a hlavně ne do západních kapitalistických států. Cestu do Vídně mi nakonec nepovolili. Byl jsem teprve v prvním ročníku a podle nich jsem k vycestování neměl žádný vážný důvod. Byl jsem v této situaci poprvé a

94

neuměl jsem v tom chodit. Později jsem se naučil vymýšlet si důvody a obstarávat si falešná potvrzení. Systém nás naučil lhát, vymýšlet si vážné důvody a obstarávat dokumenty, které tyto důvody potvrzovaly. Kamarád například poslal telegram z Vídně, že je můj bratranec v nemocnici, je nutná má přítomnost a podobně.

Napsal jsem tedy bance, vysvětlil jí situaci a poprosil, aby mi peníze nějakým způsobem doručila. Několik dní nato jsem našel na vrátnici v Mladé gardě vzkaz, že mám na poště balík. Poštu jsme měli přímo v budově internátu, tak jsem tam hned běžel. Pošťačka mi dala balík, který byl dost malý, ale na všech stranách měl voskové pečetě. Podepsal jsem přijímací listinu a běžel jsem s balíkem do svého pokoje. Chvějícími se prsty jsem balíček otevřel. Skládal se z několika tvrdých papírů a v posledním byla dopisní obálka se jménem vídeňské banky. Když jsem dopis konečně otevřel, hleděly na mě tři obličeje amerického prezidenta Benjamina Franklina - ze stodolarových bankovek.

Možná, že se tato suma dnes někomu zdá nepatrná, ale tehdy jsem se cítil jako nejbohatší muž na světě.

Oficiální hodnota amerického dolaru byla v tehdejší době sedm československých korun. Hodnota pro turisty byla šestnáct korun. Na černém trhu byla třicet až třicet pět korun. Když jsme dostali peníze přes banku, nedali nám je ve valutách, ale v korunách za turistickou cenu, nebo v kuponech zvaných bony. Tuzexové bony jsou pro dnešní mládež snad neznámým pojmem. Byly to odběrové poukazy na nákup exportního zboží a vydával je podnik zahraničního obchodu v Československu. Za tuzexové bony se dalo koupit zahraniční zboží v tuzexových obchodech. Daly se také načerno prodat za koruny. Prodej valut nebo bonů načerno byl samozřejmě nelegální. Přesto jsem neznal nikoho, cizince ani Čechoslováka, kdo by dolary nebo jiné valuty vyměnil, pokud nemusel, za oficiální cenu. Skoro každý je vyměnil načerno, to nás naučili samotní Čechoslováci. Tuzexové kupony byly datovány na určenou dobu platnosti. Když tato doba platnosti vypršela, staly se neplatnými a zůstal z nich jen obyčejný papír. To jsem nikdy nepochopil. Nepochopil jsem, jak mohou mít peníze dobu platnosti. Kvůli této limitované platnosti jsem jednou mohl přijít o své úspory.

Tři sta dolarů byly v tehdejší době velké peníze. Za ubytování v internátu jsem měsíčně platil dvacet korun, za stravování na celý měsíc sto dvacet korun, za dopravu na všech bratislavských linkách dvacet pět korun. Jedno pivo v hospodě stálo korunu dvacet haléřů, cena smaženého sýra s tatarskou omáčkou byla pět korun. Smažený řízek s bramborovým salátem stál sedem korun padesát.

Samozřejmě, že tři sta dolarů nemohlo naše problémy vyřešit. Ale cesta k penězům se otevřela. Strýček mi potřebné peníze posílal z Kypru do Vídně a vídeňská banka mi je obratem posílala do státní banky v Bratislavě. Po každém převodu peněz na můj účet jsem musel uvádět zdroj a účel platby. Také jsem musel podrobně vysvětlovat příbuzenský vztah s plátcem. Šlo to dokonce tak

95

daleko, že chtěli podrobné informace o našem majetku v Jordánsku a Palestině. # Když jsem se po letech vrátil na Slovensko a usadil se v Bratislavě, byl jsem předvolán správou pro majetkové a devizové věci. Správa měla sídlo v budově státní banky v Bratislavě. Přišel jsem do určené kanceláře, kde na mě čekali dva muži a jedna žena. Vypadali velmi vážně a hleděli na mne jako na obviněného před soudem.

Bylo mi oznámeno, že jsem u nich evidován jako devizový tuzemec. Vysvětlili mi, že devizoví tuzemci jsou fyzické osoby, které mají v tuzemsku bydliště, nebo se tu aspoň zdržují během jednoho roku; dále českoslovenští státní občané, kteří se se souhlasem příslušných státních orgánů zdržují v zahraničí a rodinní příslušníci těchto osob, kteří tam jsou s nimi, jakož i československé právnické osoby, které mají své sídlo v tuzemsku.

Bylo mi též řečeno, že „na jakékoliv nakládání s majetkem, jehož jsem vlastníkem nebo spoluvlastníkem, ať je to nemovitost nebo jiný druh majetku, doma v Jordánsku, Palestině nebo někde jinde, je v případě prodeje, darování, hypotéčního zatížení apod. potřeba československé devizové povolení.

Dále bylo mi zdůrazněno, že z výnosů tohoto majetku v Jordánsku a Palestině nebo někde jinde je dovoleno bez devizového povolení platit náklady na správu a údržbu nemovitostí, zahraniční daně a poplatky. Na nakládání s výnosem, s výjimkou jeho převodu do Československa, je potřeba devizové povolení od správy pro majetkové a devizové věci pro Slovensko.

Těmito slovy jsem byl tak šokován, že jsem zůstal sedět oněmělý a neschopný odpovědi. Stěží jsem dokázal ovládnout hněv a chvějícím se hlasem jsem řekl jen jedno jediné slovo: „Nerozumím.“ Znova mi to zopakovali a pak mi to předložili i v písemné formě. Když jsem ten dokument dočetl a konečně pochopil význam jejich slov, obrátil jsem se k nim a řekl: „Pánové! Já jsem přece jordánský občan, a vy chcete dát náš rodinný majetek v Jordánsku a Palestině pod kontrolu vašeho úřadu?“ Oni jako na povel všichni najednou odpověděli: „To víme, že jste jordánský občan, ale jste u nás evidován jako devizový tuzemec, a podle našeho zákona od nás na každou manipulaci s vaším majetkem, třeba i doma v Jordánsku a Palestině, potřebujete předem povolení.“ Pochopil jsem, že pro ně mé argumenty nic neznamenají a je zbytečné se s nimi dál bavit. Vstal jsem, beze slov vyšel z kanceláře, tiše za sebou zavřel dveře a šel na čerstvý vzduch před budovu. Kdyby se na mě v tu chvíli někdo díval, určitě by si myslel, že mi haraší v hlavě. Chodil jsem sem a tam, pořád jsem kroutil hlavou a opakoval jedno sprosté arabské slovo.

Správa pro majetkové a devizové věci mi nedávala pokoj. Bombardovala mě

96

svými dopisy, které se pořád točily kolem téhož. Pro zajímavost uvedu jeden příklad: Na základě oznámení Československé obchodní banky v Bratislavě ze dne XY jsme se dozvěděli, že při vkládaní peněžních prostředků na svůj účet neuvádíte účel platby.

Vzhledem k tomu, že devizový zákon ukládá vykonávat devizový dohled nad majetkovými hodnotami devizových tuzemců v cizině, žádáme vás, abyste v budoucnosti při vkládání nájemného z majetků v Palestině a Jordánsku tuto skutečnost vždy hlásil. Chceme vás znova upozornit na skutečnost, že „na jakékoliv nakládaní s vašimi rodinnými nemovitostmi v Jordánsku a Palestině, například na prodej, darování, hypotéční zatížení apod., je třeba mít devizové povolení od správy pro majetkové a devizové věci na Slovensku. Toto povolení je dále potřeba na nakládání s výnosem z tohoto majetku, kromě jeho převodu do Československa.

1)

2)

3)

4) 5)

Také po mně chtěli podrobný popis našeho rodinného majetku v Palestině a Jordánsku, jeho lokalitu, velikost, hodnotu a počet členů rodiny, jíž majetek náleží.

Tato dopisová válka trvala dlouho, pokud se nemýlím, tak až do konce roku 1990.

Moje stanovisko k celé záležitosti bylo jasné a nekompromisní. Několikrát jsem jim ho také písemně zaslal: Jsem jordánský občan s povoleným pobytem v Československu. Mojí povinností je podrobit se zákonům Československa, ale rodinný majetek v Jordánsku a Palestině je soukromý majetek a manipulace s tímto majetkem, jeho prodej, darování, hypotéční zatížení apod. je čistě soukromá záležitost naší rodiny v Jordánsku a Palestině.

Výnos z tohoto majetku a manipulace s výnosem je soukromá rodinná záležitost, která se týká jen členů naší rodiny. Výnos z majetku a manipulace s majetkem v Jordánsku a Palestině podléhá jordánským a palestinským zákonům, ne zákonům Československa.

Peníze z mého podílu pro mou potřebu přichází do Československa legální cestou na můj účet číslo XY v Čsl. obchodní bance. Tento výnos a můj účet v bance podléhají československým zákonům, ale ne náš majetek v Jordánsku a Palestině.

Jak by se asi cítily československé úřady, kdyby jordánská vláda žádala totéž od Čechoslováků žijících v Jordánsku?

Vaše žádost je hrubý zásah do soukromí a hrubý zásah do záležitostí cizího státu.

Nevím, jestli tento stupidní a absurdní zákon ještě existuje. Nejspíš už ne. Dnes jsem slovenským občanem a nikdo už ode mne nechce, aby náš rodinný majetek v Jordánsku a Palestině podléhal slovenským zákonům. Nikdo nežádá,

97

aby bylo pro manipulace s naším rodinným majetkem v Jordánsku a Palestině třeba povolení slovenských úřadů. # Hlavní bylo, že peníze začaly chodit. Ne moc, ale na pokrytí našich hlavních životních potřeb stačily. Největším problémem pro nás bylo najít si vhodné bydlení, což v Bratislavě nebylo snadné. Chodili jsme po domech a po bytech, ale ubytování pro manžele nebylo k mání. Naši slovenští přátelé se nám pokusili pomoci a hledali s námi, ale bez úspěchu. Jedna slovenská rodina nám nabídla dřevěnou zahradní chatku za Bratislavou. Byla to stará barabizna bez vody, elektřiny a topení. Tam bychom nevydrželi ani jeden den.

V Mladé gardě v přízemí, kde jsem měl pokoj, bylo okno jen necelý metr nad zahradním chodníkem. Někdy jsem ženu propašoval do pokoje přes okno a brzo ráno odcházela normálně hlavním vchodem. Návštěvy byly povoleny jen do osmi večer. Příchody do internátu se kontrolovaly a byly jen na průkaz.

Návštěvník na vrátnici musel nahlásit jméno a číslo pokoje navštěvované osoby a nechat na vrátnici občanský průkaz, který si vyzvedl při odchodu.

Náš příběh se stal známým a dostal se až na ta nejvyšší místa. Někomu zřejmě zahrál na citlivou strunu a měl s námi soucit. Dovolili nám tedy bydlet spolu v Mladé gardě na dva měsíce, dokud nenajdeme ubytování. Dostali jsme malý dvoulůžkový pokojíček se společnou sprchou a záchodem. Jenže ubytování jsme nenašli ani po dvou, ani po třech měsících.

Do dnešního dne nechápu, jak jsem v tak těžkých podmínkách dokázal studovat a úspěšně dokončit první ročník. Ale zvládl jsem to a v indexu jsem neměl žádnou trojku. A pokud si někdo myslí, že se s námi profesoři mazlili, je na velkém omylu. Museli jsme umět, a dobře.

98

4.Internát Horský park a harém

Beduíni v arabském světě říkají, že host má práva hosta po tři dny a po třech dnech se stává domácím. My, zahraniční studenti, jsme po prvním semestru také ztratili pozici hosta a stali jsme se domácími studenty. Měli jsme stejné povinnosti a práva jako domácí.

Mláda garda patřila technické univerzitě a my, kteří jsme studovali medicínu a farmacii, jsme patřili k univerzitě Komenského, která v Mladé gardě neměla co dělat. Univerzitě patřil internát Horský park a tam jsme patřili i my. Tak nás tam přestěhovali.

Internát Horský park měl krásnou polohu. Ležel na kopci uprostřed pěkného parku. Nedaleko hlavní budovy byla menší, která sloužila jako internát pro děvčata. Pár desítek metrů od internátu se nacházela známá hospoda Fonus.

Přes ulici, na druhé straně internátu, bývala dřevěná hospoda Mexiko. Myslím, že hospoda Fonus funguje dodnes. Tyto dvě hospody byly studentskými kulturními centry. Studenti nad pivem diskutovali o všem možném - o škole, o politice, o lásce a sexu. Pivo s vodkou někomu občas zatemnilo rozum a změnilo klidnou debatu v ostrou hádku, která skončila bitkou. Létaly facky i židle a obvykle to pokračovalo venku. Nikdy však nedošlo k žádnému vážnému zranění, a když se studenti vyspali, ráno na všechno zapomněli a po bitce zůstalo nanejvýš pár monoklů. Včerejší protivníci se znova posadili k jednomu stolu, pili pivo a přátelsky si povídali, jako by se nic nestalo.

Pokoje v Horském parku byly horší než v Mladé gardě. Byly tří a čtyřlůžkové a záchody a koupelny byly na chodbě. Některé pokoje měly šest až osm postelí, z nichž dvě byly poschoďové.

Universita nám, mladým manželům, nabídla malý pokoj bez koupelny a záchodu. Neměli jsme na výběr, tak jsme to přijali. O několik měsíců později nám ředitel internátu přidělil normální pokoj a dokonce nám dovolil vyměnit nábytek a dát si tam svůj. Pokoj už nevypadal tak studentsky, ale soukromě a útulně. Náš život se stal trochu pohodlnějším a příjemnějším. Záchody a koupelny však zůstaly společné, což mou ženu nutilo sprchovat se v práci.

Internát se skládal ze dvou částí, pravé a levé. Ze vstupní haly vedly dvě chodby, každá do jedné části. Náš pokoj byl v té pravé.

Vedení univerzity se v roce 1963 rozhodlo přidělit pravou část internátu děvčatům. Tak se náš pokoj ocitl na ženské straně internátu. Nevěděl jsem, co s námi po těch změnách udělají, tak jsem se šel zeptat ředitele. Ten mě velmi příjemně překvapil, když mi sdělil, že se nic nemění a že zůstaneme tam, kde jsme. Tato změna ulehčila život mé ženě, ale zkomplikovala ho mně.

Manželka už byla těhotná a v srpnu 1963 se narodil náš první syn David. Malý

99

David se narodil v nemocnici v Novém Městě na Moravě, celý černý a chlupatý.

Byl pokryt černými chloupky doslova od hlavy až k patě. Vlasy a chlupy mu ale začaly po dvou měsících vypadávat, za půl roku mu vyrostly blond vlasy a pokožka se mu výrazně zesvětlila. Když nás děda po několika měsících přišel navštívit, ani ho nepoznal a řekl, že jsme ho vyměnili.

Davídek se stal miláčkem internátu. Holky se na něj chodily dívat a často ho braly na vycházku s kočárkem. To dělali i kluci, kteří to měli jako záminku k lovení děvčat. Když David trochu vyrostl a začal lézt po zemi, vždycky lezl pozadu, nikdy dopředu. Položili jsme ho na jednom konci pokoje a on rychle lezl pozpátku, až narazil na zeď, posadil se a zůstal sedět. Kluci a kolky se na něj chodili dívat jako na divadelní představení. Když začal chodit, kluci ho brali na procházku a častokrát s ním skončili v hospodě. Malého Davídka vzal jednou na procházku i můj přítel Emil Boutrus ze Súdánu. Když se ženě zdálo, že jsou pryč už nějak dlouho, poslala mě je hledat. Našel jsem je po cestě domů -malý David držel opilého Emila za ruku a táhl ho s sebou. Emilovi jsem vynadal a malý David celou situaci komentoval, že strýček Emil je nemocný a je potřeba vzít ho k doktorovi. Odpověděl jsem, že strýček Emil je nemocný na hlavu a potřebuje na psychiatrii. Život na studentském internátu nebyl pro matku s dítětem vůbec ideální, proto se manželka rozhodla, že půjde s dítětem žít domů k rodičům v Hamrech nad Sázavou. Občas mě na několik dní i se synem přijížděla navštívit, ale jinak trávila většinu času v Hamrech.

Do školního roku 1963 jsem vstoupil jako student třetího ročníku. Byl jsem už manželem i otcem jednoho dítě a žil jsem jako jediný chlap na ženském internátě. Byla to unikátní situace a pro fantazii mých kolegů to byl vysněný ráj, o kterém četli v pohádce Tisíce a jedné noci. Ženské části internátu říkali Nidalův harém.

Harém to však nebyl, ani můj, ani nikoho jiného. To byla jen vysněná fantazie mých kamarádů. Pokušení sice bylo mnoho, byl jsem přece mladý a kolem mě pobíhalo hodně krásných děvčat, ale nebyli jsme v džungli ani jsem nebyl žádný hulvát. Některé holky mě někdy jen tak pro zábavu provokovaly, hlavně v koupelně.

Když jsem se šel sprchovat, vyvěsil jsem na dveře koupelny papír s nápisem „Prosím, nevstupovat! Jsem v koupelně!“ Holky ten nápis buď ignorovaly, nebo ho prostě roztrhaly, přišly do koupelny, svlékly se a začaly se sprchovat. Řekly, že jestli se stydím, ať jdu pryč. Ze začátku jsem se opravdu styděl a z koupelny utíkal, doprovázen smíchem. Holky z toho měly ohromnou legraci. Ale časem jsem je začal ignorovat a dál jsem pokračoval ve sprchování. Některé holky měly kuráž a prováděly ve sprše provokativní akty, buď samy, nebo s druhými holkami, a přitom se chichotaly, provokativně mě sledovaly a čekaly na mou reakci. Snažil jsem se je ignorovat, ale někdy to bylo velmi těžké, tak jsem se otočil jiným směrem, nebo jsem z koupelny odešel.

Kdo teď čeká, že začnu popisovat pornografické scény nebo pikantní milostné

100

příběhy, je na velkém omylu a nedočká se toho. To není smyslem této knihy.

Jejím smyslem je zaznamenat určité vzpomínky z doby mého pobytu v Česku a na Slovensku a snaha o vysvětlení důvodů a okolností, které mě do Československa přivedly. Také se chci pokusit odpovědět na otázku, jestli je možné, aby se cizinec z jiné kultury mohl aklimatizovat a splynout s místní kulturou. Snažím se, aby to byl poučný a pravdivý příběh. Není to však deník a některé momenty v životě člověka mají raději zůstat utajené. Mudrci říkají, že některé věci by měly zůstat skryté a člověk je nesmí odhalit ani svému knězi při zpovědi. Časem se mezi mnou a mými sousedkami vytvořil korektní vztah vybudovaný na vzájemném respektu. S mnoha děvčaty jsem dokázal navázat seriózní přátelský vztah. Stal jsem se jim poradcem, přítelem a dobrým posluchačem.

Chodily si ke mně stěžovat na rodiče, milence, kamarádky, učitele, nebo si přišly jen tak popovídat. S některými jsem si tento vztah uchoval až do dnešního dne. Když mají ony nebo jejich děti problémy, chodí si ke mně stěžovat nebo žádat o pomoc. Pomocnou ruku jsem jim byl a stále jsem ochotný poskytnout. V dnešní době, kdy jsou lidské vztahy narušené, převládá konzumní život a přátelství je vzácné, mě zahřálo u srdce, když jsem od jedné přítelkyně dostal dopis: „Nidale! Jsem tak ráda, že jsi můj přítel, že se na tebe můžu kdykoliv obrátit. To mi dává pocit bezpečí a klidu. Děkuji Ti.“ Bohužel, v některých muslimských zemích je přátelství mezi mužem a ženou tabu. Podle rétoriky fundamentalistických muslimů mezi ženou a mužem vždy stojí ďábel, který je svádí ke hříchu. I pouhé telefonování mezi ženou a mužem je velký hřích. Setkání muže se ženou má jen jeden cíl, a to manželství a vybudování rodiny. Ke každému setkání muže se ženou musí dojít pod dozorem rodičů. Vliv fundamentalistické rétoriky se liší podle země, města i rodiny. V Saudské Arábii, Afghánistánu, Jemenu a některých jiných zemích má fundamentalismus obrovský vliv a je podporován vládou. V jiných zemích, například v Jordánsku, Sýrii, Libanonu a jinde se liší podle města a někdy i podle rodiny. Modernita a tradiční fundamentalismus spolu zápasí o vliv. Vedle zahalených žen vidíme super moderně oblečené mladé ženy, sedící v kavárnách spolu s přáteli a kouřící vodní dýmku.

Boj o koupelnu zůstával mezi mnou a některými holkami předmětem sváru, až celou situaci vyřešila náhoda. Na naší chodbě bydlel jeden asistent, který měl malý pokoj a oddělenou malou koupelnu s vanou. Když naše část internátu připadla děvčatům, asistent tento pokoj uvolnil a nastěhovaly se do něj studentky, ale koupelna zůstala zamčená. Já jsem dlouho chodil za ředitelem s prosbou, aby mi tu koupelnu přidělil, ale on pořád váhal. Když jsem mu popisoval provokativní scény, které některé holky provádí, smál se a říkal: „Proč si stěžuješ? Užij si to a nestěžuj si!“ Velmi dobře jsem věděl, že bez motivace tu koupelnu nedostanu, stejně jako to bylo v případě našeho pokoje. Tak jsem pana ředitele pěkně motivoval a

101

koupelnu jsem dostal.

Konečně jsem měl pro sebe a pro svou malou rodinu, když mě přišla navštívit, soukromou koupelnu. Ale tím jsem si na sebe upletl bič, protože se stala předmětem zájmu mnohých kamarádek. Každou chvíli některá z nich přišla pro klíč, každá s jinou výmluvou.

Kdo mě zná, ví, že jednou z mých vlastností je to, že neumím přátelům a kamarádům říct NE. Neumím odmítnout prosbu, přání, službu a nic, co je v mých silách a možnostech provést, i když to někdy probíhá na úkor mého pohodlí. Samozřejmě to nesmí být v protikladu s mými zásadami a morálními hodnotami.

Půjčit kamarádkám klíč od koupelny nebyl problém, problém byl v tom, že po sobě málokterá koupelnu umyla, takže jsem to pořád musel dělat sám. Když jsem toho už měl dost, přestal jsem jim klíč půjčovat. Jenže to nebylo lehké, protože holky uměly prosit. Když něco potřebují, jsou to ta nejněžnější stvoření na světě a mají ústa plná sladkých a něžných slov.

Několikaletý pobyt mezi ženami byl velmi poučný. Dozvěděl jsem se o nich mnoho zajímavých věcí, které jsem předtím nevěděl. Kupříkladu jsem si nikdy nemyslel, že ženy umí tak sprostě nadávat. Muži si všeobecně dávají velký pozor, aby v přítomnosti žen nenadávali. Říkávali jsme „dávej pozor na jazyk v přítomnosti žen“. Holky z internátu mě vyvedly z omylu. Uměly nadávat, a jak sprostě.

Měli jsme jednu kolegyni, Janu Čenkovou. Ta uměla, pane, nadávat. V tom by ji mohl porazit jedině jeden chlap, můj přítel, Miloš Čadílek. Skoro každá Milošova věta byla proložena sprostým slovem.

Miloš Čadílek, ve studentských kruzích známý jako Čača, byl unikátní a jedinečný člověk. Psát o pobytu na Slovensku a nenapsat o Čačovi je jako psát o Česku a nevzpomenout plzeňské pivo, nebo psát o Slovensku a nevzpomenout brynzové halušky. Čača byl pepřem a solí ochuzující můj pobyt na Slovensku. Byl zábavný, vtipný a dobrý vypravěč. Měl jednu vlastnost, že mluvil sprostě, ale sprostá slova z jeho úst zněla vtipně a přijatelně. Spousta chlapů Miloše zkoušela napodobit a mysleli si, že tím budou zajímaví, ale nešlo jim to. Sprostá slova z jejich úst byla opravdu jen sprostá, neslušná a nevtipná.

O Čačovi a jeho vylomeninách by šlo napsat knihu a snad někdy, dá-li mi Bůh ještě čas a sílu, takovou knížku napíšu.

S Milošem jsme se potkali hned první den prvního školního roku. Miloš se narodil v roce 1943 v Brně a tam chodil do školy. Jeho otec pracoval jako státní zaměstnanec na vlakové poště. Za druhé světové války se připojil k odboji, a byl zatčen a uvězněn gestapem; nejprve v Brně a později ve Vídni. Tam byl také popraven a pohřben. Rodina po válce jeho pozůstatky převezla a pohřbila v Brně.

Miloš chodil do prvního ročníku farmacie v Brně, jenže tam neprospěl. Musel

102

ročník opakovat v Bratislavě. Při našem setkání jsme si padli do oka a stala se z nás, spolu s přítelem Emilem Boutrusem, nerozlučná trojice. Nepamatuji si proč ani kdy, ale dal mi přezdívku „velký Johny“, Emilovi „malý Johny“ a tak nám pořád říkal. Spousta studentů nám tak také říkala, poněvadž si mysleli, že to jsou naše pravá jména.

Miloš byl showman a komik. Každou vážnou situaci dokázal změnit na veselou a zábavnou. Rád si ze sebe i z druhých dělal legraci a málokdo to bral jako urážku. Z nás Arabů si utahoval a říkal, že jsme beduíni, kteří viděli tramvaj poprvé v životě až v Česku. Když jsme si sedli k jídlu, řekl mi: „Nidale, já tě naučím, jak se zachází s příborem. Vždyť jsi ho viděl poprvé v životě až u nás v Československu!“ Když mě kluci a děvčata žádali o adresu domů, aby si se mnou mohli dopisovat, Miloš pohotově řekl: „Jakoupak adresu? Napište: Nidal Saleh - velký stan u velkého stromu, pak napište Arábie a on ten dopis dostane.“ Jediný chlap, který na Milošovy narážky reagoval uraženě, byl Baharý ze Súdánu. Ten, stejně jako Miloš, zahájil studium v Brně a propadl. Tak se s Milošem znali už ze dřívějška. Miloš nám popisoval, jak byl Baharý vybrán ke studiu v Československu. Že prý „Súdánci žijí jako opice na stromech, náčelník kmene zatřese stromem a kdo z něj spadne, toho pošlou studovat do Československa. A Baharý prý spadl jako první.“ Slovní souboj s Milošem nikdo nevyhrál, protože on vždycky pohotově a ostře reagoval. Jednou se pohádal s jedním policajtem. Ten na něj byl hrubý a Miloš mu řekl: „Víš ty vůbec, odkud naši policajti pochází?“ Když mu neodpovídal, Miloš řekl: „Přece z Arábie.

Arabové nám po obřízce pošlou obřezané kousky penisu, a my je kultivujeme a dáváme na ulice dělat policajty.“ Ten policista Miloše málem zabil, ale Miloš utekl a ještě se s ním rozloučil známým symbolem – zdviženým prostředníkem.

Okruh Milošových kamarádů a přátel stále rostl, ale nejužší jádro tvořili Emil Boutrus, Pandi Kalman, který dokončil medicínu a později se stal primářem dětského oddělení ve Velkém Krtíši, Milan Pozorný, který také dokončil medicínu a dnes žije v Hanau nedaleko Frankfurtu v Německu, a já. Miloš začal být pro ředitele Horského parku nepohodlný. Proto se ho rozhodl přemístit do Švédských domků. Švédské domky byl studentský internát postavený z dřevených domků u Dunaje. V každém domku bydlelo šest a někdy sedm studentů. Kolem internátu byl děravý plot s rozbitou branou. Studenti přicházeli a odcházeli bez nějaké větší kontroly. Nad vchod internátu pověsili velký plakát s nápisem „svět se točí kolem ženské vagíny“. Ředitelem internátu byl tlustý holohlavý chlap, který ten internát zřejmě dostal za trest. Jednou slyšel, že je v Milošově pokoji hluk, tak se tam šel podívat. To, co viděl, ho velice šokovalo. Na posteli ležely dvě nahaté osoby, student s neznámou ženou. Miloš ležel sice nahatý, ale sám. Ředitel dostal amok, měl pěnu u úst, řval jako pomatený a nadával studentům různými nadávkami. Pak se otočil k Milošovi a řekl: „A ty se nestydíš takhle sám ležet a čumět, jak šoustají.“ Miloš však zaprotestoval: „Ale pane řediteli, vždyť já tu mám taky ženskou, jen je schovaná ve skříni.“ Ředitel otevřel skříň a opravdu tam byla

103

nahatá žena. Nato se otočil, vyšel ven a práskl za sebou dveřmi. Druhý den mu Miloš koupil dárek a šel za ním do kanceláře. Omlouval se a řekl: „Vždyť jsme jako vaše děti a vy jste jak náš otec a víte, jací jsou mladí.“ Pak mu předal dárek a řekl: „To od nás máte jako dárek na důkaz naší srdečné a upřímné omluvy.“ Ředitel Milošovi poděkoval a dárek rozbalil. Byla to lahvička březové vody na vlasy – pro něj, který byl úplně plešatý. Ředitel ji vzal a hodil ji po něm, jenže to už byl Miloš dávno za dveřmi.

Prožil jsem s ním mnoho veselých a zajímavých příhod a není zde dost prostoru, abych je vyjmenovával všechny. Ale jeden příběh z Hustopečí stojí za vzpomenutí. Jednou jsme jeli s Milošem a Emilem z Bratislavy do Brna, kde jsme měli ve státní lékárně povinnou praxi. Emil koupil v Německu za pár set dolarů auto, které bylo jako bejrútská prostitutka – zvenku vypadalo elegantně, ale motor byl vydřený a opotřebovaný. Do toho auta jsme sedli a s Emilem za volantem vyrazili na cestu. Byla strašná zima, mrzlo a všechno pokrýval sníh.

Pár kilometrů před moravskými Hustopečemi auto z ničeho nic zastavilo.

Všichni jsme byli naprostí techničtí negramoti, ale to nám nebránilo hrát si na experty. Otevřeli jsme kapotu a znalecky zírali do motoru. Podívali jsme se na sebe a nakonec si přiznali, že tomu nerozumíme a musíme hledat odbornou pomoc. Okolo však nic nebylo, jen sníh a mráz. Tak jsme auto začali tlačit. Emil seděl za volantem a Miloš a já se zmrzlýma rukama venku. Miloš to samozřejmě nenechal bez komentářů, že Arabové mají jezdit na velbloudech a ne auty. Pořád naříkal: „Proč ten krpec Emil sedí v teple za volantem a my mrzneme venku?!“ Konečně, zmrzlí, unavení a vzteklí, jsme tu rachotinu dotlačili až před hotel na náměstí v Hustopečích. Běželi jsme přímo do baru, nalili do sebe několik vodek na zahřátí, a pak jsme si objednali čaj s rumem.

Automechanik nás nepříjemně překvapil, když nám oznámil, že auto potřebuje součástku, kterou seženeme snad až v Brně. Bylo už pozdě večer, tak jsme se rozhodli, že přespíme v hotelu a ráno auto odtáhneme do Brna. Pracovník hotelu nám řekl, že jeho švagr má nákladní auto a je ochoten nás do Brna odtáhnout. Když náklaďák ráno dorazil, potřebovali jsme k němu auto dotlačit.

Emil seděl za volantem a já s Milošem jsme měli tlačit. Miloš stál před hotelem, v rukou měl rádio a poslouchal hudbu. To rádio Emil si koupil den před naším odjezdem v tuzexu. Bylo pěkné a drahé, dokonce s přehrávačem kazet. Miloš ho postavil na popelnici a přišel mi pomoct tlačit. Když jsme auto připojili k náklaďáku, nasedli jsme. Uvnitř byla velká zima, že jsme skoro zmrzli. Po takových třiceti kilometrech jsem se otočil k Milošovi a řekl, aby zapnul rádio, že nás snad zahřeje. Vtom Miloš vykřikl: „Do prdele, já jsem ho zapomněl na tý popelnici v Hustopečích!“ Křičeli jsme tedy na řidiče, aby zastavil, ale ten ujel ještě asi dalších deset kilometrů. S Milošem jsme tedy vyrazili zpět a Emil s řidičem pokračovali v cestě do Brna.

Do Hustopečí jsme šli několik kilometrů pěšky, dál jsme se svezli náklaďákem a posledních deset kilometrů traktorem. Miloš na mě a na Araby celou cestu nadával a pořád opakoval: „Ty vole, to rádio je už dávno pryč. Nejsme přece

104

v poušti v Arábii, kde jede někdo na velbloudu kolem jednou za třicet dnů. Tohle je Československo, náměstí, kde pořád chodí lidi. Říkám ti, vole, už je pryč.“ Miloš to všechno vykládal nejenom mně, ale i řidičům náklaďáku a traktoru. Ten poslední nás vzal až na náměstí, protože byl také zvědavý, jestli to rádio najdeme. Našli jsme ho – stálo na popelnici a vyhrávalo. Lidi chodili kolem a každý si myslel, že patří někomu z kolem stojících. Vzal jsem ho do náručí a začal jsem s ním tancovat. Lidi na mě koukali jak na blázna.

Miloš to na farmacii dotáhl do posledního pátého ročníku. Úspěšně dokončil všechny zkoušky, napsal diplomovou práci a zbýval mu jeden jediný předmět, „chemická kontrola“. Zkoušející učitel ale Milošovi odmítl zkoušku dát. Tak požádal o nový termín, ale učitel odmítl i to a trval na svém. Kvůli této jediné zkoušce Miloš farmacii nedokončil a propadl. Byl to šok pro nás všechny i pro mnoho profesorů. Čača pak odešel na vojnu. Tu strávil jako medik ve vojenském táboře nedaleko pražského letiště. Bylo to někdy v letech 1967-1968.

Jednou jsme za ním s Emilem Boutrusem přiletěli do Bratislavy, Emil až ze Súdánu a já z Jordánska. Dozvěděli jsme se, že Miloš je na vojně nedaleko pražského letiště. Rozhodli jsme se tedy, že pojdeme za ním. Půjčili jsme si auto a vyrazili. Zodpovědnému kapitánovi jsme vysvětlili, že jsme kvůli Milošovi přiletěli až ze Súdánu a z Jordánska a poprosili jsme ho, aby Miloše na několik hodin uvolnil. Kapitán byl mladý a chápavý a byl tím, že jdeme za přítelem z takové dálky, úplně ohromen. Souhlasil a Miloše uvolnil až do osmé hodiny druhého dne. Celou noc jsme strávili v jedné pražské hospodě, popíjeli pivo a vzpomínali na studentské časy. Hospodský si přisedl k nám, poslouchal a divil se. Miloš nám vykládal, jak léčí kapavku ichtyolovou mastí. Vyprávěl, jak jednou vzal dvě stě rektálních tampónů do laboratoře státní nemocnice. Cestou se zastavil v hospodě a tam je zapomněl. Když se pro ně vrátil, už tam nebyly.

Někdo je vyhodil. Šel tedy za kamarádem, který pracoval v laboratoři, a poprosil ho o dvě stě čistých tampónů. Ty vzal na záchod a všech dvě stě tampónů si jeden po druhém strčil do svého análního otvoru, pak je dal do igelitového sáčku, sáček zavřel a podle listiny napsal jméno vojáka. Celé to pak odevzdal do laboratoře na test. Ten vyšel u všech vojáků samozřejmě jako negativní.

Těsně před ukončením vojny, v listopadu 1968, se Miloš oženil s medičkou Lubou. Luba se s holkama na internátu vsadila o láhev koňaku, že si Miloše vezme a vyhrála. Oba pak krátce bydleli u Milošovy matky v Brně, nakonec ten byt prodali nebo vyměnili za jiný v Bratislavě a nastěhovali se i s matkou tam.

Miloš dělal v pórobetonu v Bratislavě a pak ve vodohospodářských stavbách.

Pracoval jako mistr party cikánských dělníků, která nebyla ani pracovitá ani inteligentní. Časem se Milošova slovní zásoba scvrkla a převládla u něj vulgární rétorika, což vadilo jeho ženě. Milošova žena Luba po skončení medicíny udělala atestaci z anestézie a pracovala jako anestezioložka v nemocnici. Přála si, aby se Miloš vrátil na vysokou školu a dodělal vysokoškolský diplom.

105

Doslova ho tam dokopala. Začal chodit do stejné budovy, kde studoval farmacii, ale do její pravé části, kde sídlila ekonomická škola. Tu úspěšně dokončil a po jejím skončení pracoval na slovenském fondu výtvarných umělců. Po pádu komunistického režimu si ještě s dalšími kamarády otevřel farmaceutickou firmu TIMET. Miloš po letech dvakrát dostal masivní infarkt. Řekl mi, že má další díru v těle.

Dvakrát klinicky zemřel a byl zázrakem zachráněn. Později dostal rakovinu ledviny, kterou objevili čistě náhodou. Každý z nás čekal, že Miloš jednou zemře na selhání srdce, ale zemřel na následky rakoviny. Stalo se to 4. 12.

2003. Do poslední chvíle bral život s humorem a dělal si ze své choroby legraci.

Ještě několik dní před jeho smrtí jsme spolu seděli a vzpomínali na naše studentské časy. Miloš byl ve formě, vtipkoval a vykládal veselé příběhy. Smáli jsme se, až nám tekly slzy. Když ho vzali do nemocnice, volala mu dcera z Ameriky a chtěla hned přiletět do Bratislavy. On jí ale řekl: Nijak neměň plány, uvidíme se na Vánoce. Druhý den umřel. Miloš Čadílek, Čača, zůstane navždy v mých vzpomínkách. Když si na něj vzpomenu, směji se a hned je mi veseleji.

Díky, Miloši!

Miloš byl mezi chlapy totéž co Jana mezi děvčaty. Kdo ale nepoznal skutečnou Janu, myslel by si, že je flundra. Ale nebyla a kupodivu skončila školu a byla ještě panna. Jana byla šašek a byla s ní kopa srandy. Jednou v laboratoři při chemickém cvičení z ničeho nic začala křičet: „Hoří, hoří!“ Zodpovědný asistent k ní běžel a zeptal se jí: „Co proboha hoří?“ Ona zdvihla šaty, dala si ruku mezi nohy a svůdným hlasem řekla: „Má vagína hoří.“ Asistent zbledl, otočil se a laboratoř rychle opustil.

Na škole jsme měli jednoho profesora chemie. Byl to chytrý, svobodný, samolibý snob. Byl také postrachem fakulty, protože studenty vyhazoval ze zkoušek i za nejmenší chybu. Jana k němu přišla na zkoušku, vytáhla si otázky, seděla a mlčky na něj zírala. Profesor se jí zeptal, proč na něj tak civí. Jana mu odpověděla: „Pane profesore! Vždycky jsem se divila, proč nejste ženatý, a dnes, jak se na vás dívám, začínám chápat důvod. Která kráva by si vás proboha vzala?“ Profesor vyskočil ze židle a zařval VEN! Taková byla Jana. Už jsem ji dlouho neviděl, ale byla to dobrá kamarádka.

Holky si na mou přítomnost v ženské části zvykly a žili jsme vedle sebe v pohodě. Často chodily do mého pokoje na kus řeči, nebo si něco půjčit, případně společně studovat. Žili jsme v klidu, i když nám někdy osud připravil trapné chvíle.

17. června 1965 postihla Slovensko katastrofální povodeň. Živelná pohroma dovršila předcházející nepřízeň počasí nečekaným způsobem. Protrhla se ochranná hráz u Číčov u Komárna na Dunaji.

Následkem povodně z protržené přehrady mnoho Slováků ztratilo svá obydlí a stali se bezdomovci. Slovenské úřady se jim rozhodly poskytnout dočasné

106

ubytování na studentských internátech. Studenti tedy museli vyprázdnit své pokoje a uvolnit je pro přistěhovalce. Ze studentů zůstali na internátě jen zahraniční studenti.

Některé kamarádky, které pocházely z Prahy nebo z Košic, nemohly cestovat domů a zůstaly v Bratislavě. Přišly za mnou s prosbou, abych jim u sebe poskytl dočasné ubytovaní. Souhlasil jsem, takže se ke mně nastěhovaly čtyři holky včetně jedné židovky, jež se jmenovala Šaradínová. Byla to pěkná štíhlá holka s velmi ostrým jazykem. Ráda kluky popichovala a provokovala a oni jí zas na oplátku nadávali do židů. Jeden náš společný přítel jí ze srandy říkával: „Ty Šaradko! Jednou tě pošleme do plynu a ty nám za něj ještě zaplatíš.“ Nic si z toho nedělala, nebrala to jako urážku a naopak na útočníka pohotově spustila kulomet šťavnatých nadávek.

Měl jsem rozkládací gauč, který nám všem poskytl místo na spaní. Spali jsme natlačení na sebe jako sendviče a jelikož bylo velmi teplo, nepotřebovali jsme přikrývky.

Jednou pozdě večer jsme jako obvykle leželi v posteli, když na dveře našeho pokoje někdo zaklepal. Řekl jsem dále, vzápětí se dveře otevřely a za nimi stál muž v obleku. Mrazivýma očima si nás prohlížel, jednoho po druhém, až se zastavil u Šaradínové. Pak ztuhl hrůzou a vydal ze sebe zvuk, který zněl, jako když se o sebe třou dva mlýnské kameny. Jeho tvář v tu chvíli připomínala lidské rysy jen stěží. Čas jako by zamrznul a jediným zvukem, rušícím ticho, byl výkřik Šaradínové: „OTEC!“ Vyskočila z postele a začala hledat mezi haldami oděvů rozházených po zemi své oblečení. Muž se otočil, vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Pochopil jsem, že je to pan Šaradín, otec Šaradínové. Také jsem pochopil, že scéna, kterou spatřil, nevypadala normálně, ale naopak absurdně.

Pohled na polonahého Araba, ležícího v posteli, a na kolem něj ležících několik polonahých žen, mezi nimiž je jeho dcera, nenechá nikoho cizího na pochybách, že jde o choulostivou scénu. Šel jsem za ním a pokusil jsem se mu vysvětlit, že to není tak, jak si myslí, i když to tak vypadá. Nepřesvědčil jsem ho.

Podařilo se mu jen zachroptět jednu větu: „Pošlete mi sem, prosím, dceru,“ což jsem udělal.

Nikdy v životě na ten zděšený výraz pana Šaradína nezapomenu. Bylo mi ho líto a bylo mi líto i toho, že jsem ho nemohl přesvědčit, že skutečnost je jiná, než se navenek zdá. Nebyla to sexuální scéna a nebylo to perverzní seskupení.

Byli jsme přátelé a nic špatného jsme nedělali. Jako dobrý přítel jsem kamarádkám nabídl pomocnou ruku, kterou nutně potřebovaly. Nemohly cestovat domů, neměly kam jít a u mě našly útočiště.

Někdo si snad myslí, že kecám a že takový čistě přátelský vztah mezi mužem a ženou nemůže existovat. Tato otázka byla mezi námi muži mnohokrát předmětem diskusí. Řada mých kamarádů v takový vztah nevěřila a do dnešního dne nevěří. Podle nich jsou hlavním ovládacím mechanismem vztahu mezi ženou a mužem sexuální touhy. Takovéto přátelství se podle nich dá vytvořit jen ve velmi pozdním věku, kdy sexuální touhy ochladnou a stávají se

107

nedůležitým faktorem. Já naopak věřím, že takový vztah je možný a může vydržet a upevňovat se. Když jsou oba dost inteligentní a vyspělí a rozhodnou se, že jejich vzájemný vztah zůstane čistě přátelský, dokážou takový vztah vytvořit a uchovat. Samozřejmě si musí každý dávat pozor na signály, které jeden druhému vysílá. Někteří jsou přecitlivělí a mohou tyto signály číst špatně, čímž si velmi ublíží. Mám ve zvyku ženám lichotit, ale zkušenost mě naučila, že s tím musím být velmi opatrný, jelikož to některé ženy přijímají jako milostný projev vůči nim.

Před několika lety jsem potkal jednu mladou a pěknou doktorku. Byla mladší než moje nejmladší dcery a její otec byl o několik let mladší než já. Z těchto důvodů na ni nebylo možné pohlížet jinak než na dceru a chovat k ní jedině otcovské city. Poznal jsem ji v době, když vyšla z jednoho nešťastného vztahu.

Byla zamilovaná do jednoho chlapa, který se k ní choval lhostejně a neférově.

Nakonec ji nechal a přitom jí dal najevo, že je bez něj nula, která bez něj nemůže žít. Věřila tomu a obviňovala se, že ji nechal. Ztratila sebedůvěru a pohlížela na sebe jako na nepěknou a neatraktivní ženu. Bylo mi jí líto, tak jsem se pokusil jí ztracenou sebedůvěru navrátit. Lichotil jsem jí a říkal, že je pěkná a atraktivní a kdybych byl o třicet let mladší, byl bych ji unesl na bílém koni, zavřel ji jako vzácnou růži a staral se o ni. Přitom jsem jí jasnými slovy opakoval, že můj vztah k ní je jedině otcovský a přátelský a nikdy nemůže být jiný. Jenže ona pochopila moje city jinak a přátelé taky. Někteří mi záviděli, že mám mladou milenku, druzí mi vyčítali, že mám milenku mladší než moje dcera. Ani ona a ani jedni ani druzí přátelé neměli pravdu. Nakonec jsme museli náš vztah ukončit trapným způsobem.

Znám také několik mužů, kteří si vysvětlili některé ženské signály jako projev touhy a lásky k nim a když nenašli to, co čekali, byli velmi zklamaní a nešťastní.

Jsou samozřejmě holky, které rády flirtují s muži jen tak pro zábavu. Těm mužům tím ublíží a sebe postaví do nepříjemné situace. Vyplývá to z komplexu méněcennosti, který si vyžaduje vytvoření pocitu oblíbenosti. Je to chorobné chování méněcenných a zakomplexovaných.

Podle mého názoru a z vlastních zkušeností se ženy dají rozdělit na tři hlavní skupiny. Žena prvního druhu je dobrá sexuální mašina, ale po skončení sexuálního aktu a vypnutí motoru si spolu nemáte co říct a máte nutkaní se obléct a utéct od ní pryč. Takové ženě říkám vysavač spermií a energie. Sex je pro ni jako jídlo, slouží k ukojení fyzické potřeby. City má zablokované a láska a něha jsou u ní na druhém místě. Mění muže jako oblečení a přes postel hledá toho pravého.

Pravý muž je pro ni ten, který jí garantuje pohodlný život. Taková žena je špatná přítelkyně, protože mimo sex je vypočítavá, sobecká a nedá se na ni spolehnout.

Znám takovou, která měnila chlapy jako špinavé ponožky a chlubila se s tím před kamarádkami. Potom se strašně zamilovala do jednoho Libanonce, který

108

dokázal z jejího nitra dostat pohřbené city. Libanonec jí od první chvíle dával jasně na vědomí, že jejich vzájemný vztah je čistě fyzický, ale ona od něj pořád čekala opětování lásky. Jenže se nedočkala. Libanonec znal její minulost velmi dobře a málokterý Arab je schopen takovou minulost tolerovat. Chodila si za mnou vylévat srdce a prosit o pomoc. Když jsem jí řekl, že její minulost mezi nimi stojí jako betonová zeď, řekla: „Kdybych byla věděla, že ho někdy potkám, radši bych si dala do vagíny žhavé uhlí, než abych měla sex s někým jiným.“ Ale už bylo pozdě a žhavé uhlí měla akorát v srdci a na duši.

Druhá skupina je studená jako ryba. Žena, která patří do této skupiny, je celkově chladná, citově i fyzicky. V posteli je jako studená figurka, indiferentní, a sex je u ní povinnost vůči partnerovi, jako vaření a žehlení. Leží a počítá čas, kdy už to skončí, aby mohla jít sledovat svůj oblíbený televizní seriál nebo číst svou oblíbenou knihu. Můžete jí podat kytici z hvězd snesených z nebe a ona se na ni podívá a chladným hlasem řekne: „Co to má být?“ Žádná něžná slova u ní nenajdou odezvu, líbivá báseň na ni má stejný účinek jako politický článek.

Taková žena se tak buď narodila, nebo byla v minulosti obětí traumatu.

Milování s takovou ženou je stejné jako onanování, má stejný průběh a stejný efekt.

Třetí druh je žena s velkým Ž. Pouhý dotyk její ruky vás vynáší do oblak snů.

Její něha probudí vašeho ducha a vyvede vás do nebes vznešených citů. Když k vám promluví, je to jako zpěv veršů z poezie opravdové lásky. Když se do vás zamiluje, zamiluje se tělem i duší. Dá vám všechno a nečeká odměnu, a když nějakou dostane, je vděčná a přijímá to s radostí. Milování s ní je jako nebeská melodie, která mění váš život v dějiště zázraků a zjevení. Je to velmi dobrá přítelkyně, výtečná milenka a věrná manželka. Je to žena snů každého normálního muže. Přes svou něžnost si u mužů vynutí respekt a úctu.

Když mi nedávno umřela maminka, žena prvního druhu mi napsala „upřímnou soustrast k smrti tvojí mámy“. Žena druhého druhu mi nenapsala nic. Žena třetího druhu napsala: „Nidale! Hluboko s tebou cítím, držím tě za ruku, objímám tě a myslím na tebe. Tvoje matka je teď spokojená v nebi a s hrdostí se na tebe dívá, že jsi byl takový syn, jakého si přála. Líbám tě a modlím se za duši tvojí matky. Tvá věrná přítelkyně.“ Aby bylo mezi námi jasno, s touto ženou jsem nikdy v životě neměl sexuální styk.

Netvrdím, že jsem expert na ženy. Můj přítel Edo tvrdí, že ani Pánbůh ženám nerozumí. Prý jsou to jiná stvoření než muži a nic je neuspokojí. Samozřejmě, skupiny žen, které jsem uvedl, nejsou konečné a netvrdím, že jsem to rozdělení dělal podle vědeckých studií. To ne, bylo to jen podle mých osobních zkušeností.

Dny rychle ubíhaly, závěrečné zkoušky jsem úspěšně ukončil a v září 1965 jsem slavnostně promoval s nevšedním titulem – promovaný farmaceut. Tento titul byl u nás doma neznámý. U nás se používaly tři vědecké tituly: bakalář, master a doktor, ale titul promovaný ne. Československé úřady si toho byly

109

vědomy, proto se nám rozhodly dát další vysvědčení v angličtině s titulem „Master of Pharmacy“. Vysvědčení jsem dostal koncem října a cesta k návratu domů byla otevřená.

Bylo na čase se loučit. S kamarády a kamarádkami jsme oslavovali nad sklenicí piva ve Fonusu a navzájem si přáli všechno nejlepší. Děvčata mě objímala a líbala a loučila se se mnou se slzami v očích. Vzpomínali jsme na veselé časy a ze srdce jsme se smáli. Některá děvčata mi nabízela svatbu a říkala: „Však jsi muslim, tak můžeš mít čtyři ženy.“ Smáli jsme se tomu a bylo nám veselo.

Vyměnili jsme si adresy a slibovali si, že si napíšeme. Mysleli jsme, že už se nikdy v životě neuvidíme. Ale mýlili jsme se. S většinou z nich jsem se setkával, s některými náhodně a nakrátko a s druhými pravidelně a nadlouho. Někteří zůstali v republice, jiní se odstěhovali do jiné země a tam se usadili. Některá děvčata se dobře vdala, jiná se rozvedla a pak zůstala sama. Takový je život, pro někoho dobrý a pro druhého zas ne.

110

Kapitola třetí

Doma v Palestině

111

1.Doma v Nablusu

Město Nablus se skládá ze dvou částí, staré a nové. Staré město stojí několik tisíc let a skládá se také z několika částí. Hlavní inženýr města mi jednou řekl, že dobu, ze které pochází určitá stavba, poznáme podle druhu kamene a způsobu stavby. Mnoho budov ve starém městě se skládá z různých vrstev, a každá vrstva pochází z jiné doby.

Nablus leží v údolí mezi horami Íbal, pojmenovanou podle boha Baala, a Žerzímu, pojmenovanou podle kanaánského kmene Žerzijů, který tuto oblast obýval v rané době měděné. Původní město leželo na východ od dnešního města, v dnešní dědině Balata, kde se dnes nachází tábor palestinských utečenců. V dokumentech z tel-al Amarny a dokumentech faraóna Tohutmuse třetího z roku 1400 před n. l. najdeme zmínku o našem městě pod jménem Shakím nebo Shakmy, což znamená údolí. Město bylo roku 67 zničeno Římany a roku 70 bylo na rozkaz římského imperátora Fasbisianuse přebudované z původních kamenů na dnešním místě. Dostalo jméno Flavia Neopolis, což znamená nové město. Během let se jméno Flavia Neopolis zkrátilo na Nábulus nebo Nablus.

Staré město mělo několik bran: Východní, Západní, Severovýchodní a Severozápadní. Brány samotné už neexistují, ale vstupy do města se takto nazývají dodnes. Východní bránou se vstupuje do hlavního bazaru starého města. Po vstupu procházíte hlučným bazarem s různým zbožím, hlavně potravinami, kořením, zeleninou a ovocem. Obchodníci své zboží propagují vykřikováním různých zajímavých hesel. Okurky vyvolávají jako dámské prsty, granátová jablka jako dámská prsa, hrušky jako dívčí prsa a podobně. Na konci tohoto bazaru stojí krásná mešita, která se jmenuje Velká mešita, „Alžame AlKabír“. Tato mešita je jednou z největších v Nablusu a byla postavena pravděpodobně někdy koncem desátého století. Spodní část této stavby pochází z římské doby. Dnešní minaret mešity byl postaven kolem roku 1631 spolu s nemocnicí stojící za mešitou. Mešita má rozměry 300 x 100 metrů a stojí na 55 zelených granitových sloupech. Velká mešita stojí na rozcestí tří cest. Levá cesta vede na Náměstí vítězství a pokračuje do Severozápadní brány; pravá vede do Bazaru zlata a pokračuje do Východní brány. Uprostřed Náměstí vítězství stojí minaret s hodinami, které ukazují přesný čas, proto někdy tomuto náměstí říkáme „Náměstí minaretu“. Na náměstí stojí také Mešita vítězství, která se skládá ze dvou poschodí. Základ této mešity pochází z římské doby. Mešita byla několikrát přestavěna, naposled roku 1935, kdy byla

112

sestavena ze dvou poschodí s krásnou osmihrannou zelenou kopulí. Pod kopulí je 24 oken s malými kopulkami. Na zdech mešity jsou čtyřhranná okna a těsně nad nimi jsou okénka ve tvaru půlměsíce. Má celkem sedmdesát dva oken.

Sloupy mají různé barvy a tvary. Pod mešitou jsou obchody se sladkými specialitami známými po celém arabském světě. Ve starém městě je ještě několik dalších starých historických mešit a kostelů.

Nejstarší mešitou vůbec je mešita Al-Chadra, což znamená „na zelené louce“.

Tato mešita byla postavena na zelené louce plné stromů a květin na ulici Jasmínu v západní části starého města. Stojí nad jednou jeskyní, která má určitý význam v palestinské mytologii. Říká se, že pobyt pacienta v této jeskyni léčí všechny choroby. Historici tvrdí, že mešita na zelené louce byla postavena v devátém století a roku 1279 přestavěna. Stěny jsou zdobené různými uměleckými reliéfy a verši z Koránu. Mešita má unikátní čtyřhranný minaret se zelenou kopulí.

Bazar zlata je krytý, a dnes už je tam jen málo zlatníků. Je to typický orientální bazar s různým zbožím od zlata až po oblečení. Je osvětlený a jeho dlažba byla nedávno obnovena v původním stylu. Jsou v něm úzké uličky, proto bývá přes den plný života, a lidé jsou na sebe doslova namačkaní. Z Bazaru zlata vcházíme do dalšího krytého bazaru zvaného Bazar cibule, který je vyhrazen nákupu a prodeji zeleniny a ovoce.

Západní brána se dnes nazývá Suk Al-Hadadín, což znamená Kovářský trh, protože celá ulice je plná kovářských dílen různých typů. Ze Severozápadní brány zůstal oblouk a jedna stará mešita. Naproti mešitě je stará dívčí škola AlFatimije, která byla postavena ve 14. století a byla několikrát obnovovaná a přebudovávaná. Na levé straně oblouku stál 800 let starý dům rodiny Abu Gazale, rodiny mojí matky. Do domu se šlo přes dvůr a ze dvora úzkými točitými schody do několika bytů. V každém bytě bydlela jedna rodina z rodu Abu Gazale. Na dvoře je jedna z nejstarších lékáren v Nablusu. Je už řadu let zavřená, ale rodina Abu Gazale byla známá jako rodina lékárníků. Byt mé tety, maminčiny sestry, se nacházel v posledním poschodí domu. Izraelci byt roku 1969 zničili a zároveň zavraždili mou sestřenici Shadia Abu Gazale, která se nedožila ani sedmnácti let. Samozřejmě jako obvykle prohlásili, že se zabila sama při manipulaci s granátem, který hodlala použít proti izraelským vojákům.

Za trest, že se sama zabila (?), zničili byt jejích rodičů. Ze střechy domu bylo možné vidět celý Nablus a hlavně se dívat na dívčí školu, což jsme s bratranci v dětských letech potajmu dělali. Severozápadní bránou se jde úzkými uličkami do starého města a dá se dojít až na Náměstí minaretu.

Kromě starých mešit má historické město i několik starých kostelů. Nejstarší z nich je pravoslavný a jeho základy pochází z dob ranného křesťanství. Staré město se skládá z mnoha úzkých uliček. Každá ulička v sobě uchovává mnoho historek a vzpomínek. Procházka po ulicích starého města Nablusu je unikátní kulturní a duchovní zážitek.

113

Staré město je též známé výrobou tradičního mýdla z olivového oleje. To je ekologicky nezávadné a má léčivé účinky. Nablus je také známý výrobou sladkých specialit, hlavně kunáfe. Tato dobrota se vyrábí ze speciálního těsta a ze sladkého ovčího sýru. Peče se v kulatých miskách na dřevěném uhlí, polévá se sladkým sirupem a navrch se posype mletými mandlemi a ořechy. Nabluské sladkosti jsou známé po celém arabském světě, a jejich výroba se předává z otce na syna.

Do tohoto města jsem se s rodinou v listopadu 1965 přestěhoval. Než jsem odjel z Československa, otec mě ubezpečil, že mluvil s jordánským králem a ten mu dal slovo, že proti mně nikdo nic nepodnikne a že je můj návrat do vlasti vítán.

Naši postavili ve východní části Nablusu nový dvojposchoďový dům. Byl postaven z bílých kamenů a ležel na rozcestí dvou cest. Měl dva hlavní vchody a do každého vchodu se přicházelo jinou cestou. Dům měl dvě poschodí a velkou krásnou zahradu. Než ho začali stavět, otec kolem zasadil různé pomerančové a citrusové stromy a uprostřed zahrady zasadil velký ořešák.

Horní patro domu bylo hotové dřív a naši v něm bydleli už v době, kdy dolní patro ještě nebylo dostavěné. Nebyla tedy jiná možnost, než se uchýlit k našim, což jsme udělali a rodiče naší malou rodinu s radostí uvítali.

Byl jsem mimo domov řadu let. Dlouhá léta jsem nebydlel v pořádném bytě a nejedl pořádné jídlo. Bydlel jsem po studentských internátech a jedl jídla ze studentské menzy. Dlouhá léta jsem se těšil na maminčinu kuchyni, na rodinu, přátele a na naše město. Vůbec mi nevadilo bydlet u rodičů a pocítit vůni domova, ráno cítit naši arabskou kávu, vychutnávat si vůni maminčiny kuchyně, jíst v kruhu rodiny a hřát se rodinnou atmosférou.

Má žena tyto pocity nechápala. Chtěla hned samostatný byt, vařit svá jídla, prát své prádlo, být paní svého domu. Rodiče její pocity chápali a vycítili a podle toho rychle jednali. V dolním poschodí se najednou objevili dělníci a začali měnit dolní patro na byt. Byl tam dán nový nábytek a za krátký čas bylo vše hotovo a mohli jsme se tam nastěhovat. Do tohoto bytu jsme měli i svůj soukromý vchod. Žena byla ráda, ale skryté konflikty neskončily. Největším handicapem mé ženy byla jazyková bariéra. Anglicky neuměla vůbec a z arabštiny znala jen několik slov. Naše rodina byla velká a rádi jsme se vídali, debatovali o různých věcech, vyprávěli si historky o všelijakých veselých zážitcích a o malérech, které jsme prožili, což bylo pro mou ženu stresující, protože ničemu z toho, co se povídalo, nerozuměla. Abych jí trošku ulehčil situaci, snažil jsem se překládat, o čem se mluví. Bylo to velmi únavné, poněvadž jsem měl jedno ucho nasměrované k našim a druhé k ženě, která se pořád ptala: „Co říkali, co říkali?“ Mnohokrát nás opustila a uchýlila se do samoty.

114

Měl jsem těžkou úlohu skloubit pozici manžela s pozicí syna. Byl jsem nestarším synem a pro mámu jsem byl zdrojem radosti i utrpení. Moje stálá nepřítomnost a věčné potulování po světě jí působily velkou bolest. Prolila mnoho slz a modlila se za můj návrat domů. Ten pro ni byl vykoupením, splněním snu a Boží odpovědí na její modlitby. Nemohla dopustit, aby jí syna odcizila jiná žena. Chtěla mi vynahradit roky odloučení a odcizení. Vařila má oblíbená jídla, prala a žehlila mé oblečení. Ráda se mnou seděla při kávě, vykládala mi zajímavé historky z nabluské společnosti a vzpomínala na mé dětské vylomeniny. Žena to považovala za útok proti svým právům. Vařila mi české jídlo a odmítala, aby mi máma prala a žehlila mé prádlo. Matka to vůbec nechápala a trpěla.

Pořád opakovala, že nám chce pomáhat. Žena přijela do Nablusu těhotná a 6. 6. 1966 v šest hodin se nám narodila krásná dcera Naďa. Dcerka byla jako anděl, takže jí naši chtěli dát jméno Malak, což znamená anděl. Nový přírůstek do rodiny byl přijat s velkou radostí a zaměstnával celou rodinu. Ale miláčkem rodiny byl malý David.

Můj otec byl členem parlamentu a v tehdejší době i ministrem výstavby. Brával malého Davídka všude s sebou, div že ne i na vládní a parlamentní zasedání.

Brával ho s sebou i po vesnicích a beduínských osadách. Davídek se tak naučil tradičním beduínským zvykům a dovednostem. Jedl beduínské jídlo rukama a seděl na zemi na beduínské matraci. Jako starý beduín bral do rukou rýži s masem, dělal ze směsi kuličku a strkal ji do pusy. Beduíni se na něj dívali s úžasem. Potom ležel opřený o lokty jako beduínský šejch a požádal o kávu.

Hostitelé se ohromeně dívali na otce a čekali na jeho pokyn. Otec jim řekl: „Host si přeje kávu a host je pán.“ Donesli mu tedy kávu uvařenou bez kávového moku, z čistého kardamomu. Když dopil, potřásl prázdným šálkem na znamení, že už nechce. Beduínský zvyk je takový, že když postavíte prázdný šálek, hostitelé vám nalijí znovu. Až když potřesete šálkem, dáte najevo, že už nechcete. Když se otec modlil, David mu skákal po hlavě a pokoušel se ho napodobit. Když jsme ho chtěli vzít pryč, otec to zakázal, odvolávaje se na proroka Mohammeda, který prý dovolil svým vnukům, aby mu při modlení skákali po hlavě.

Po příletu do Jordánska jsem si okamžitě podal žádost o registraci do svazu jordánských farmaceutů. Komise československý diplom uznala a byl jsem bez problémů zaregistrován, takže jsem v Jordánsku mohl pracovat jako samostatný lékárník.

Rozhodl jsem se otevřít si lékárnu a s otcovou pomocí mi banka půjčila potřebné finance. Lékárnu jsem otevřel na rozhraní starého města s novým, na velmi rušné ulici. Měl jsem dva pomocníky a zařídil jsem si službu rozvozu do domů na kole. Lékárna dobře prosperovala. Měli jsme mnoho zákazníků a pacientů, hlavně z venkova, kteří k nám rádi chodili. Otec, když neměl povinnosti v Ammánu, se u nás v lékárně zastavil, posadil se za stůl a vzápětí

115

se lékárna proměnila na poslaneckou kancelář. Lidé za ním chodili se svými problémy a žádali ho o pomoc. Někdy byla lékárna tak přeplněná, že jsem nevěděl, kdo je pacient a kdo otcův návštěvník. Žena s dětmi se tam také občas objevila a pak jsme šli spolu domů na oběd. Ve městě jsme málokdy používali auto a jezdili jsme taxíky. Těch bylo hodně a jízdné bylo velmi laciné.

Můj život začal být pestrý a slibný. Měl jsem svůj vlastní byt, vlastní lékárnu a byl jsem doma. Žena se postupně aklimatizovala a byla obklopena rodinou, která by jí snesla modré z nebe, jen aby vydržela. Největším postrachem naší rodiny byla obava, že jednou vezme děti a odejde s nimi pryč. Proto rodina dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby mé ženě usnadnila život. Říká se, že rána, která tě nezabije, tě posílí. Rány prý zušlechťují člověka, jako hrubý kov zušlechťuje kovářův oheň. Jenže některé rány sice nezabíjí, ale mohou člověka zmrzačit, když ne tělesně, tak psychicky.

13. listopadu 1966 překročila izraelská armáda jordánské hranice a vtrhla do palestinské vesnice al-Samoo nedaleko Hebronu. Zavraždila třináct civilistů a těžce zranila 125 mužů, žen a dětí. Domy ve vesnici zničila, 125 domů kompletně a zbytek se stal neobyvatelným. Podle svědectví očitých svědků jordánská armáda útočníkům nevzdorovala a vesnici nebránila. Izraelci bez překážek útočili, vraždili, ničili a pak se stáhli zpět za izraelské hranice.

Palestinci na Západním břehu Jordánu se vzbouřili a šli do ulic protestovat proti lhostejnému chování jordánské armády. Král Husajn vyhlásil stanné právo a poslal do ulic armádu nastolit pořádek. V ulicích mnoha palestinských měst vypukl boj mezi armádou a davem, kde armáda střílela do davu ostrými kulkami. Nejostřejší střety byly v našem městě. Mladí Palestinci armádě opláceli házením kamenů a zápalných lahví. Mnoho lidí na obou stranách bylo raněno a mnoho obchodů bylo zničeno.

Moje lékárna ležela na okraji starého města, kde probíhal mezi armádou a davem ostrý boj. Lékárna dostala přímý zásah granátem a začala hořet. Jelikož v ní bylo mnoho hořlavých látek, jako je alkohol a podobně, oheň se rychle rozšířil a změnil ji v jeden hořící plamen. Lékárna kompletně shořela.

Oficiální zpráva prohlašovala, že lékárnu zasáhl někdo z davu zápalnou lahví.

Lidé naopak říkali, že to byl armádní granát. Po letech okupace Západního břehu izraelskou armádou chytil palestinský odboj jednoho dvojitého agenta, který byl agentem jordánské tajné služby a zároveň pracoval pro izraelský Mossad. Podle informace, kterou jsem dostal přímo od důstojníka palestinského odboje, se tento dvojitý agent přiznal, kromě jiného, že vedl skupinu špiclů, která na rozkaz jordánské tajné služby zneužila chaotické situace při srážkách s armádou a mou lékárnu spálila. Tajná služba to popřela, ale proč by se k tomu jinak přiznával? Nakonec byl palestinským odbojem popraven a jeho rodina vinila z jeho smrti mě. Prohlásila, že jsem využil své kontakty u odboje a nechal ho za zničení mé lékárny popravit, což nebyla pravda.

116

Když boje utichly a stanné právo bylo zrušeno, šli jsme se podívat do města a na lékárnu. Pohled, který se mi naskytnul, byl jako rána železným kladivem do hlavy a málem mě omráčil. Zasáhla mě bodavá bolest u srdce, jako by se mi do něj zabořila dýka. Kolem mě se shromažďovali lidé a litovali mě. Snažili se vyhnout pohledu na tu zkázu, která se před nimi vynořila. Ječeli a sténali a snažili se mi pomoci. Ale nebylo s čím. Někteří měli také poškozené obchody, ale ne tak jako moje lékárna. Ta byla totálně zničená a spálená na popel.

Nezůstalo z ní nic, jen nápis „Salehova lékárna“. Zatočila se mi hlava, zakymácel jsem se a klopýtl, ale snažil jsem se znovu nabýt vnitřní rovnováhu.

Bouřila ve mně směsice pocitů: zlosti, aniž bych věděl na koho, nenávisti, aniž bych věděl vůči komu, ale hlavně beznadějně tíživé frustrace, která na mě dolehla, až mi ohýbala ramena. Před očima jsem měl černo a žaludek se mi stahoval. Pak jsem začal zvracet, až jsem zvracel žlučovou šťávu. Vzali mě k doktorovi, ten mi dal injekci a poslal mě domů spát. Ani injekce ani hrst tablet na spaní, kterou jsem do sebe hodil, mě však neuspaly. Měl jsem sice zavřené oči, ale byl jsem někde mezi spánkem a vědomím. Zjevovaly se mi hororové scény, až jsem cítil, že mi každou chvíli vybouchne hlava. Přál jsem si, aby to byl jen hrozivý sen. Namlouval jsem si, že když otevřu oči, zjistím, že to byla jen noční můra a že je všechno jak má být. Ale realita byla silnější než přání.

Druhý den před hlavním vchodem našeho domu v časných ranních hodinách zastavilo několik autobusů a z nich vystoupily desítky ozbrojených mužů. Byli to otcovi lidé, rodina a přátelé z vesnic. Přišli nás podpořit. Byli naštvaní a chtěli někoho potrestat, ale nevěděli koho. Šli tedy za otcem pro radu a rozkazy.

Přišel jsem za nimi. Objímali mě, třásli mi rukou a ubezpečovali mě, že viníka najdou a na místě zabijí.

To, co se stalo, považovali za urážku celé rodiny, všech otcových zastánců a chtěli viníka potrestat, aby tuto urážku smazali a očistili se. Byli po zuby ozbrojení a odhodlaní. Přinesli s sebou různé fámy, které kolovaly po městě.

Někdo prý prohlásil, že ví, kdo to udělal, že to byl člen jedné konkurenční rodiny. Druhý zas tvrdil, že viníkem je někdo jiný z jiné rodiny. Horké hlavy chtěly horké řešení. Chlapi byli rozčílení a chtěli už jít a někoho z té či oné rodiny zavraždit. Otec a já jsme dělali, co bylo v našich silách, abychom je uklidnili. Vysvětlili jsme jim, že se při takových nepokojích podobné věci stávají, ale oni pořád opakovali, že viníka je třeba potrestat. Otec na ně zakřičel a vyhrožoval, že potrestá každého z nich, kdo by bez jeho povolení proti komukoliv zakročil. Nakonec odešli, ale nebyli spokojení a dali to najevo střelbou do vzduchu, aby každému ukázali, že jsou tady a jsou odhodláni viníka potrestat. Někteří odmítli odejít a zůstali náš dům hlídat, což nebylo třeba, ale otec je nechtěl urazit, tak jim to dovolil.

Večer se shromáždila rodinná rada starších. Přišlo jich sedm ze sedmi vesnic.

Radili se s otcem a došli k rozhodnutí, že rodina nic nepodnikne, dokud nedostane přesvědčivé důkazy o viníkovi. Jestliže je to dílo armády, měl by

117

otec požádat krále o omluvu a náhradu za škody, které lékárnu postihly. Nabídli otci peníze, ale ten poděkoval za ochotu a odmítl je přijmout.

Druhý den ráno otec odjel do Ammánu na audienci ke králi a předsedovi vlády.

Pojišťovna prohlásila, že smlouva takovéto události nekryje a odmítla mi zaplatit. Otec to komentoval tak, že pojišťovny jsou horší než mafiáni a kradou bez pistolí mnohem víc než mafiáni s pistolemi. Peníze jsme nutně potřebovali nejen na rekonstrukci lékárny, ale hlavně na zaplacení dluhů. Lékárna totiž byla plná léků na dluh a distributorské firmy mi začaly volat a ptát se na své peníze.

K tomu všemu jsem měl půjčku od banky a ta začala také posílat negativní signály.

Otec se z Ammánu vrátil s dobrou zprávou. Král prý řekl, že armáda měla chránit majetek občanů a když to neudělala, vláda je povinna poškozené občany odškodnit. Bylo třeba, abych si podal žádost s potvrzením o výši škody.

Tu jsem tedy podal a čekal. Peníze jsem nakonec dostal. Nebylo toho moc, ale na obnovu lékárny stačily. Distribuční firmy byly ochotné počkat - byl jsem dobrý zákazník.

Než jsme lékárnu dali znova do pořádku, trvalo to nejméně dva měsíce.

Koncem ledna 1967 jsem ji znova otevřel, ale pak trvalo další dva měsíce, než se kompletně dala do pořádku a vrátila se do původního stavu. Náš život se tak začal vracet do normálních kolejí, ale osud ne.

118

2. Věčný utečenec

Kolem poloviny května za mnou žena přišla s přáním, že se chce odcestovat domů do Československa. Prý dostala dopis, že je její matka nemocná a je třeba ji navštívit.

Chvíle, které se rodiče obávali, tak nadešla. Byli z toho nešťastní a jejich největší obava byla, že žena vezme děti pryč a už je nikdy neuvidí. Byli úplně šíleně zamilovaní do Davídka i do malé Nadi a pouhá představa, že je už neuvidí, je dováděla k šílenství. Začali si vymýšlet: „Ať odjede sama, ale ať tu nechá děti, nebo ať u nás nechá aspoň Davídka.“ Já jsem měl stejné obavy, ale nebyla jiná cesta. Nemohl jsem ženě nedovolit odjet a nemohl jsem si nechat děti jako rukojmí. To nebylo v mé povaze. Má žena nebyla v Nablusu nešťastná, naopak, myslím si, že byla spokojená. Jenže byla a stále je vázaná na svou vesnici. Byla a stále je hameračka a mimo Hamry se cítí jako ryba bez vody. Dnes má byt ve Žďáru nad Sázavou, ale denně jezdí za sestrou do Hamrů a často tam i přespí. Sice mě ujistila, že se i s dětmi vrátí a chtěl jsem jí věřit, ale v hloubi duše jsem měl divný pocit, že nemluví pravdu. Dohodli jsme se, že za dva tři týdny odjedu za nimi a pak se spolu vrátíme do Palestiny.

Společně jsme odjeli do Bejrútu a oni z Bejrútu odletěli do Prahy. Řekli jsme si „nashledanou za dva týdny v Praze“. Jenže události proběhly úplně jinak, o to se postarali Izraelci.

5. června 1967 zahájil Izrael novou válku proti Arabům a uchvátil Západní břeh Jordánska včetně Jeruzaléma, pásmo Gazy, syrské Golanské výšiny a egyptský Sinajský poloostrov. Izraelské okupační úřady prohlásily, že v okupovaných oblastech bude sčítání lidu. Kdo bude přítomen a započítán, dostane statut občana okupovaného teritoria, a kdo nebude přítomen, ten takový statut nedostane a později mu vstup do okupovaných oblastí nebude povolen. (Izraelci ve svých dokumentech nikdy nepoužívají název „Palestina“, ale výraz „oblast“ nebo „teritorium“).

Když se k nám dostavila komise pro sčítání lidu, byl jsem zrovna doma.

Vedoucí komise byl irácký žid a velmi dobře ovládal arabštinu. Cítil nostalgii po staré vlasti Iráku a pořád mluvil o dobrých časech, které tam prožil. Když dokončil registraci přítomných členů naší rodiny, řekl jsem mu, že moje rodina je v Československu a nevím, co si s ní teď počnu. Podíval se na mě, usmál se

119

a řekl: „Neboj, já je napíšu, ale musí se dostavit do oblasti, aby dostali identifikační kartu.“ Tak jsem mu nadiktoval jména a data narození všech členů své rodiny a on mi předal registrační číslo.

Několik týdnů poté jsem odcestoval pro rodinu do Československa. Vedení izraelských okupačních sil prohlásilo, že každý Palestinec, který je mimo okupační území, se do Palestiny nesmí vrátit, i když byl přítomen při sčítání.

Dále prohlásilo, že Palestinci přítomní na okupovaných územích dostanou identifikační kartu a mohou okupované území opustit jedině s povolením okupačních úřadů. Palestinec s identifikační kartou může zůstat mimo okupovaná území maximálně šest měsíců, jinak ztrácí povolení k pobytu na těchto územích.

Naší rodině však bylo ve vstupu do vlasti zabráněno, ačkoliv jsem měl dokument s číslem sčítání mé rodiny. Ukázalo se, že izraelský slib, stejně jako mnoho izraelských slibů, je jen pouhá lež. Tak jsem se stal vyhnancem a návrat do vlasti mi už nikdy nebyl povolen.

Byla mi nabídnuta práce lékárníka v Ammánu. Jenže manželka mi dala jasně najevo, že Československo neopustí a hlavně neopustí svou rodinu v Hamrech.

Dostal jsem se do velmi komplikované situace. Na jednu stranu jsem nemohl opustit své děti, na druhou jsem v Československu neměl žádnou budoucnost.

Práce pro mě v Žďáru nebyla, a i kdyby byla, úřady po mně chtěly povolení k trvalému pobytu v Československu. Jenže abych takové povolení dostal, musel bych zase mít trvalou práci. Byl to začarovaný kruh, který jsem nemohl rozbít.

Byla to nejhorší doba mého života. Seděl jsem nečinně v chalupě v Hamrech a čekal na kamarády, až se vrátí z práce, abychom se společně šli ožrat do hospody. Hospoda v Hamrech byla jediným kulturním střediskem, jelikož v zadní místnosti hospody bylo kino. Hamry jsou v létě dost příjemné, dá se chodit do lesa na procházky, a když je teplo, nechá se plavat v rybníku. Jenže člověk jako já může v Hamrech strávit příjemný víkend, příjemnou krátkou dovolenou, ale nemůže tam natrvalo žít. Člověk jako já nemůže nečinně žít bez práce.

Po několika měsících ženě národní výbor ve Žďáru přidělil malinký byteček ve svobodárně, do kterého jsme se nastěhovali. Ale to nic neřešilo, poněvadž mým hlavním problémem bylo zaměstnání, které jsem nikde nenašel. Pořád jsem se točil ve stejném kruhu. Abych dostal práci, musel jsem mít povolen trvalý pobyt a naopak, abych dostal povolení k trvalému pobytu, musel jsem mít trvalé zaměstnání. Povolení k pobytu jsem si tedy musel prodlužovat každý měsíc a často se to dělo za ponižujících okolností.

Dny byly prázdné, nudné a smutné. Vlekly se velmi pomalu; večer jsem se těšil na ráno a ráno jsem se těšil na večer. Každý den byl pro mě zátěží, která mě dusila a paralyzovala. Pak přišla zima, dlouhá a krutá. Spřátelil jsem se s prázdnotou a nicneděláním. Degenerační proces zachvátil mé tělo i mozek jako rakovina. Pomalu a jistě jsem se měnil v mentálního invalidu. Kousek po kousku mě zachvacovalo zoufalství a upadal jsem do ničivé temnoty. Mučila mě

120

představa, že jednou budu muset svoje děti opustit. Miloval jsem je a nemohl jsem si život bez nich představit. Časem jsem začal mít pocit, že v takovém stavu, v jakém jsem se nacházel, jim nejsem k ničemu dobrý. Zásoba peněz pomalu vysychala, tak jako vysychala zásoba mého vědomí. Jestli v mém životě existovala doba, kdy jsem cítil, že bych byl spokojenější mrtvý než živý, bylo to právě v této době bezmoci.

Jednou jsem seděl u okna, díval se ven na sněhem pokrytou ulici a popíjel pivo s vodkou, když se u mě zastavil malý David. Podíval se na mě svýma smutnýma očima a řekl: „Táto! Uteč, jinak z tebe bude alkoholik.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že se svým životem musím něco udělat. Čekání na zázrak bylo zbytečné, čas proroků a zázraků byl dávno za námi.

Předpokládal jsem, že když pojedu do Ammánu, najdu vhodnou práci a pronajmu si dobrý byt, tak se snad žena s dětmi připojí ke mně. Tak jsem si sbalil věci, nasedl do letadla a odletěl do Ammánu. V Zarce nedaleko Ammánu jsem sehnal dobrou práci jako vedoucí lékárny s velmi dobrým platem a pronajal jsem si v Ammánu slušný byt. Majitel lékárny byl můj přítel Fihmi Abu Šakra, s nímž jsem se seznámil v Kuvajtu. Fihmi byl z Kuvajtu také vyhoštěn, ale asi až deset let po mně. Otevřel si lékárnu, ale nebyl lékárník, takže jsme se našli ve velmi vhodnou chvíli pro obě strany.

Věděl jsem, že žena sama z vlastní iniciativy toto rozhodnutí neudělá, proto jsem za ní hodlal jet a znovu ji přesvědčit. Mluvil jsem s majitelem lékárny, který s mým rozhodnutím souhlasil a cestu mi nejen povolil, ale i podporoval.

Můj přítel a krajan Marwan za mnou přišel s návrhem, abychom do Československa odcestovali společně autem. Koupil si totiž nový velký americký vůz a chtěl svou ženu vzít na dovolenou do Evropy, hlavně do Československa. Byla to dobrá příležitost, tak jsem souhlasil. Marwana jsem znal od dětství a prožili jsme spolu několik let v Kuvajtu. Byl to bratranec mého přítele Labiba, s nímž jsem byl zavřen a později vyhoštěn z Kuvajtu a s nímž jsem cestoval do Vídně, kde jsme si společně pronajali byt.

Bylo to někdy začátkem srpna 1968. Jelikož jsem byl v Sýrii z nepochopitelných důvodů nežádoucí osoba, rozhodl jsem se, že poletím do Istanbulu, tam se sejdeme a odtud společně pojedeme do Československa.

Na letišti v Damašku a na syrském hraničním přechodu jsem byl několikrát zatčen a uvězněn a do dnešního dne pro to neumím najít logický důvod. Ještě krátký čas před naším odjezdem do Československa pořádalo Československo obchodní výstavu v Bejrútu. Československá ambasáda v Bejrútu mě a mého přítele Subhého Abu Šakru, mladšího bratra majitele lékárny, kde jsem pracoval, pozvala na tuto výstavu a na recepci, kterou ambasáda při této příležitosti pořádala. Mladší Abu Šakra obchodoval s Československem a byl u československých úřadů dost známý. Rozhodli jsme se jet do Bejrútu kamarádovým autem. Na syrské hranici mi vzali pas a řekli mi, že si ho vyzvednu na centrále syrské tajné služby v Damašku. Ujistili mě, že je to jen

121

rutinní záležitost. Došel jsem tedy do centrály syrské tajné služby někdy kolem osmé ráno a tam mě drželi do devíti hodin večer, aniž mi někdo položil jedinou otázku. Pokaždé, když jsem se někoho zeptal, co ode mne chtějí, zazněla odpověď: „Musíš počkat.“ Můj přítel Abu Šakra na mě celou dobu čekal v autě před budovou centrály. Jako zázrakem jsem mu dokázal propašovat lístek s telefonním číslem mého bratrance, který byl tehdy velitelem složky al-Fatáhu v Sýrii. Požádal jsem ho, aby bratranci zavolal a oznámil mu, kde jsem. AlFatáh měl v tehdejší době se syrským režimem velmi dobrý vztah a předpokládal jsem, že mi bratranec dokáže pomoct. Kolem jedenácté večer pro mě přišli a vzali mě k jednomu důstojníkovi. Vstoupil jsem do určené pracovny a k mé radosti tam seděl i můj bratranec. Objali jsme se a vzápětí mě bratranec představil za stolem sedícímu důstojníkovi. Ten mi podal ruku a rychle ji zase stáhl, jako by se bál, že mu ji ukradnu nebo ho nakazím nějakou chorobou.

Studoval jeden otevřený spis a občas četl některé věty nahlas: „Člen jordánské komunistické strany, člen al-Fatáhu, člen tajné organizace palestinského obrození v Kuvajtu, vedoucí organizace palestinských studentů v Československu a mnoho dalších členství v různých organizacích.“ Předpokládal jsem, že pan důstojník čte můj spis. Kromě čerstvého členství v al-Fatáhu jsem nebyl členem žádné jiné organizace a názvy mnoha organizací, které ten důstojník jmenoval, jsem nikdy v životě neslyšel. Dozvěděl jsem se o sobě věci, které jsem ani sám nevěděl. Důstojník se obrátil na mého bratrance a řekl: „Zaručíš se za něj?“ Bratranec odpověděl: „Samozřejmě!“ Zajímavé na všech obviněních bylo, že žádná nebyla na území Sýrie a ani se Sýrie netýkala. O co tedy ve skutečnosti šlo, to opravdu nevím. Konečně mi důstojník předal papír a požádal mě o podpis. Bylo tam napsáno, že mě nikdo nebil, nikdo se ke mně nechoval hrubě a podobně. Podepsal jsem, dostal svůj pas a spolu s bratrancem jsme odešli. Bratranec naléhal na mě i na přítele, abychom spali u něj, ale to jsem odmítl. Chtěl jsem Sýrii co nejrychleji opustit.

Poděkoval jsem mu za pomoc, nasedli jsme do auta a vyjeli do Bejrútu. Zpět do Jordánska jsem pro jistotu letěl letadlem. Právě proto jsem nechtěl riskovat další trapas v Sýrii a rozhodl se letět do Istanbulu a tam na Marwana počkat.

Strávili jsme dvě noci v Istanbulu a potom pokračovali v cestě přes Bulharsko, Jugoslávii a Rakousko do Československa.

Náš příjezd do Žďáru vyvolal velký rozruch. Přítomnost onoho velkého moderního amerického auta vyvolala víc rozruchu než naše přítomnost. Nikdy takové auto neviděli a každý si myslel, že je moje. Rodina byla mým příchodem příjemně překvapena a děti měly velkou radost. Marwana a jeho ženu jsme ubytovali ve svobodárně a sami jsme šli spát do vsi.

Marwan si celou cestu stěžoval na problémy se zažíváním a bolest žaludku.

Celou cestu fňukal, až jsme z toho byli všichni nešťastní. Zavolal jsem jednomu příteli, primáři v nemocnici v Novém Městě na Moravě a poprosil jsem ho, aby se na Marwana podíval. Primář navrhl, abychom ho na několik dní ubytovali

122

v nemocnici, kde by mu udělali kompletní vyšetření, což se i stalo. Lékaři zjistili, že Marwanovi nic nebylo a jeho fňukaní a naříkání nemělo zdravotní příčiny. Byl zdravý jako buk. Chtěl jsem ho potrestat, aby s tím fňukáním už konečně přestal, jinak nám zkazí celou dovolenou. Dohodl jsem se s primářem a sestrami, že mu nařídíme nejnepříjemnější lékařská vyšetření, která v té době existovala. Sestry začaly s klystýrem a několikrát mu ho opakovaly, až byla jeho střeva vypraná jako z prádelny. Pak mu doktoři udělali rektoskopii, což byla v té době velmi nepříjemná procedura. Tenkrát neexistovaly moderní přístroje jako dnes, ale zákrok se prováděl hrubým a dost dlouhým teleskopem, což bylo bolestivé a velmi nepříjemné. Po celé proceduře křičel, že jsme sadisti a horší než gestapo. Ale výsledek byl pozitivní, protože Marwan po různých podobně nepříjemných zákrocích sliboval, že si už nikdy nebude stěžovat ani naříkat, aspoň ne v mé přítomnosti. Slovo dodržel a můžu potvrdit, že byl úplně vyléčen.

Po několika dnech pobytu ve Žďáru jsme se rozhodli, že využijeme příležitost a pojdeme všichni na výlet do Karlových Varů. Ve Varech jsme se ubytovali v hotelu Moskva a strávili jsme v lázních a v okolí několik příjemných dní.

20. srpna večer jsme se navečeřeli v jedné vinárně nedaleko Karlových Varů a udělali si příjemné posezení. Když jsme se pozdě v noci vraceli do hotelu, narazili jsme na desítky tanků, které blokovaly cestu. Přišel k nám jeden důstojník, oslovil nás německy a ptal se, kam jdeme. Řekl jsem, že jsme na cestě do hotelu ve Varech. Ukázal nám tedy na odbočku a řekl, ať pokračujeme. Otočil jsem se k ostatním a řekl, že jsme asi zabloudili do Německa. Jenže nápisy byly všude v češtině, tak jsem se opravil, že to asi budou vojenské manévry. Dojeli jsme do hotelu a šli spát.

Ráno 21. srpna 1968 jsem se probudil brzo a v hotelu i před ním byl velký rozruch. Šel jsem se tam mrknout. Viděl jsem shromáždění lidí, jak chodí sem a tam, drží se za hlavy a pláčou. Když jsem se zeptal, co se děje, dozvěděl jsem se, že sem vtrhly armády socialistického bloku a okupují Československo.

Běžel jsem tu šokující zprávu oznámit ostatním. Chvilku jsme se radili a pak jsme se rozhodli, že nejlepší bude, když hned odjedeme. Nevěděli jsme, jak se situace vyvine, takže bylo rozumné, abychom Československo opustili. Byla to též ta pravá chvíle, aby se mnou žena s dětmi odjela do Jordánska, ale nestalo se. Československé hranice do Rakouska byly volné, nekontrolované a celníci na hranicích byli zmatení a bezradní. Za hranicemi stáli Čechoslováci, které invaze zastihla venku. Ptali se nás, odkud přicházíme, jak to vypadá a co si o tom myslíme. Nevěděli jsme nic víc než oni, takže jsme jim neměli co říct. Odjel jsem s pocitem neklidu. Odjel jsem a nechal za sebou rodinu v neklidné zemi bez jisté budoucnosti. Nevěděl jsem, jak invaze skončí a jaké následky po sobě zanechá. Bylo mi těžko na srdci i na duši.

Nastoupil jsem znova do práce. Majitel lékárny se mě ptal na ženu a děti, rodina a přátelé se ptali na totéž, ale má odpověď byla pořád stejná nepřijedou. Všichni kroutili hlavami a skoro identicky to komentovali: „To je

123

následek manželství s cizí ženou, měl sis vzít naší, ta by tě neopustila.“ Jim se to říkalo lehce, ale já jsem byl ženatý s cizinkou a měl s ní děti, o které právě šlo, tak co jsem měl dělat? Jak vyřešit tento začarovaný kruh?

Nedávno jsem viděl film „Bez mojí dcery neodjedu“. Evropští diváci soucítili s matkou a odsuzovali Araby za krutost. Nikdo se na problém nepodíval z druhé strany, ze strany otce, ani se neptal, co má dělat otec, který miluje své děti a nechce je ztratit. Je to komplikovaný problém, na který zamilovaná dvojice při svatbě zapomene. Nikdo v tu chvíli na děti nemyslí a říkají si „to se nějak vyřeší“, ale nevyřeší. Jeden z partnerů vždy prohraje a děti prohrají tak i onak, protože ztratí jednoho rodiče a někdy ztratí i svou identitu.

Najatý byt v Ammánu jsem vrátil majiteli a pronajal jsem si pokoj u jedné rodiny v Zarce, kde jsem pracoval. Chodil jsem do práce, trávil volné chvíle s kamarády a trpěl.

V té době se v Jordánsku rapidně rozšířily základny palestinského odboje. Po celém Jordánsku chodili ozbrojení muži a tvářili se důležitě. Kromě al-Fatáhu, který založil palestinský odboj, vznikaly různé ozbrojené složky pod různými názvy. Skoro každá arabská země vytvořila samostatný oddíl, který měl politické cíle a své zájmy. V době, kdy opravdoví bojovníci umírali na území Palestiny, si členové těchto skupin mašírovali po ulicích Ammánu a vyvolávali srážky s jordánskou armádou. Každý rozumný člověk věděl, že to jednou mezi armádou a palestinským odbojem bouchne. Že král Husajn takovou situaci nebude tolerovat. Arafat nebyl schopen tyto parazitní ozbrojené oddíly zlikvidovat. Bál se reakce arabských států, sponzorů těchto oddílů. Právě v této době jsem nastoupil do al-Fatáhu a chodil jsem na kurzy partyzánského boje.

Tím jsem si přidal do svého spisu u tajné policie další černý bod.

Dny ubíhaly jeden za druhým a všechny byly stejně prázdné. Rodina a známí do mě hučeli: „Ožeň se s nějakou Arabkou a zapomeň na Československo.

Všude, kamkoliv jsem přišel na návštěvu, na mě čekala nějaká potenciální nevěsta, která byla vhodná a ochotná si mě vzít. Kamarádi mě zvali k nim domů, aby mi představili nějakou tu pravou, „pěknou a z dobré rodiny“. Rodina, u které jsem bydlel, měla mladou pěknou dceru a její matka ji připravovala na svatbu, samozřejmě se mnou. Pořád jsem poslouchal věty jako „dcerko moje, připrav svému chlapovi to a to“. Poněvadž na mě byla rodina hodná, občas jsem koupil do domu nějaký dárek, a matka hned volala na dceru: „Podívej se, co ti tvůj muž donesl!“ Moje protesty byly marné a úplně k ničemu. Zprávy o mém údajném zasnoubení došly až k našim do Nablusu. Ptali se mě, co se děje a já jim odpovídal, že nic, že to jsou jen plané řeči.

Arabské přísloví říká, že když hora nepřijde k Mohammedovi, Mohammed musí k hoře. Začínal se ve mně bouřit pocit neklidu a nepokoje. Pořád se mi před očima promítal obrázek mých dětí, a to mě mučilo. Nebyl jsem typ muže, který se na své děti vykašle. Nejsem takový jako manžel jedné mé přítelkyně, který

124

bydlel ve stejném městě jako jeho dcera a přitom ji dokázal ze svého života úplně vyloučit. Vyrostla v Bratislavě pár ulic od něj a on se o ni nezajímal.

Mé děti byly ještě malé a potřebovaly mě, proto jsem se rozhodl, že pojedu za nimi a zkusím si znovu uspořádat život blízko nich. Mohammed se rozhodl jít k hoře, když ta hora nechtěla v žádném případě jít k němu.

Moje rozhodnutí vyvolalo od Ammánu až po Nablus bouři. Rodina, kamarádi a přátelé se proti mému rozhodnutí postavili a zkoušeli mě od něj odradit. Ovšem neuspěli. Můj přítel, majitel lékárny, mě s pláčem prosil, abych si to rozmyslel.

Dal mi papír a řekl: „Napiš cokoliv a já ti to podepíšu, jen mě nenech ve štychu.“ Začal mi vykládat, jak spolu otevřeme firmu a jak budeme prodávat léky ve velkém, jen abych zůstal. Byla to velmi lákavá nabídka, ale já byl hluchý a slepý. Děti mě táhly opět do dalšího neznáma, ale musel jsem to udělat.

125

3. Znovu v Československu

Vše, co jsem v Jordánsku měl, jsem prodal. Lékárnu v Nablusu naši drželi do poslední možné chvíle v domnění, že se někdy vrátím. Izraelci otci naznačili, že by mu pomohli, pokud by s nimi spolupracoval. Řekli mu, že stačí, když občas navštíví velitele okupačních sil v Nablusu, popije s ním kávičku a nechá se při tom společně vyfotografovat. Otec to kategoricky odmítl a nikdy izraelského velitele nenavštívil, ani když mu Izraelci zatkli nejmladšího syna a nejmladší dceru, ani když málem zničili jeho dům. Lékárnu nakonec prodali, zaplatili dluhy a zbytek mi poslali do Ammánu.

Palestinský básník Mahmúd Darwish jednou napsal: „Moje vlast, to je můj cestovní kufr a můj kufr je moje vlast, jenže nemá chodníky ani stěny. Ani země není pode mnou, abych mohl zemřít, jak se mi zachce. Ani nebe není kolem mě, do kterého bych mohl navrtat otvor a vejít do říše proroků. Zády se opírám o stěnu, o stěnu, co se bortí.“ Podobně jako můj krajan a palestinský utečenec Mahmúd Darwish jsem vzal svůj kufr, v něm celou svou vlast a letěl jsem do Bejrútu a odtamtud jugoslávským letadlem přes Bělehrad do Prahy. Bylo to někdy v polovině prosince 1968. Chtěl jsem strávit vánoční svátky s dětmi.

Po celou dobu letu jsem seděl se zavřenýma očima a v podvědomí se mi promítal živý film, kde si se mnou děti hrály, jedly, nebo jen tak seděly a dívaly se na mě s dětským milým úsměvem. David se na mě díval a v očích měl tázavý pohled, jako by se mě ptal: „Co tady zase děláš, však se tady nic nezměnilo a už jsem ti jednou řekl, uteč, bude z tebe alkoholik.“ V duchu jsem se smál a ujistil ho, že si dám pozor, aby se to nestalo. Nato se ke mně otočil a s veselým úsměvem řekl: „Tak vítej!“ Malá Naďa se svýma žhnoucíma krásnýma očima, jako svítícími hvězdami v jasné noci, se na mě podívala a řekla: „Copak mě nemáš rád, tatínku? Proč ode mne pořád odcházíš?“ Zabral jsem se do svého podvědomí a v duchu jsem si řekl: kdyby jen věděly, jak jsem se pro ně nechal ukřižovat a polámat křídla o stěnu. Kdyby jen věděly, jak jsem kvůli nim zlomil vlastní život jak uschlou větev a nedostal jsem se ani o krok dál.

Ke svému údivu jsem si všiml, že má žena v tomto filmu nehrála žádnou roli.

Byla buď v pozadí, nebo tam nebyla vůbec. Marně jsem se ji tam snažil zatáhnout. Pořád mi mizela ze scény. Cítil jsem, že v mých citech začala vyrůstat stěna, sice malá, ale viditelná. Ne že bych ji přestal mít rád, to ne, ale přesto jsem cítil ve svých citech k ní nevšední kolísání. Hluboko uvnitř mého

126

nitra se skrýval pocit, že jsem se kvůli ní ocitl ve vakuu, kde nic není, kde jsem jak nicotný přízrak v prostoru. Nic pevného, kořeny vyrvané. Byl jsem jak jestřáb, který si polámal křídla a ležel bez hnutí hluboko pod srázem.

Konečně jsem byl v Československu a rodina byla znova pohromadě. Děti i žena mě vroucně vítali a byli šťastní jako já. Jen mě provázel stín nejistoty a neuměl jsem ho ze sebe setřást.

Můj mladší bratr Mazen tehdy studoval v Londýně na technické univerzitě. Byl tam vyslán jordánskou armádou a specializoval se na motory, hlavně tankové motory. Po absolvování studia byl jmenován velitelem armádní motorové dílny u tankistů a o několik let později velitelem motorové dílny na vojenském letišti v Ammánu.

Právě kvůli němu byla má žena o pár let později vyhozena z práce. Pracovala totiž ve vojenském zdravotním skladu ve Žďáru nad Sázavou. Československá armáda nějakým způsobem zjistila, že ženin švagr je důstojníkem cizí armády, což bylo charakterizováno jako ohrožení vojenského tajemství. Ačkoliv byla civilní pracovnicí a nedisponovala s žádným vojenským tajemstvím, byla z práce ihned propuštěna.

Bratra jsem jednou v Londýně se svou ženou a malým Davídkem navštívil.

Bydlel spolu s několika kamarády z Jordánska, kteří tam byli také vysláni jordánskou armádou. Po našem příchodu nás pohostili a uvařili nám tradiční jídlo zvané mansaf. To je beduínské jídlo, které se vaří z jehněčího masa vařeného v kyselém mléku. Uvařená rýže se vysype na velkou kulatou mísu, poleje uvařeným kyselým mlékem a navrch se nakládá vařené jehněčí maso. Jí se to rukama. Kluci připravili mísu v kuchyni a chtěli ji přenést do jídelny, ale byla velká a nevešla se do dveří. Tak chudáci museli celý proces opakovat přímo v jídelně.

Elektřina v bratrově bytě a zřejmě ve všech tradičních domech v celém Londýně fungovala na drobné piastry. Drobné se vhazovaly do elektroměru, který sloužil jako automat a podle množství vhozených peněz elektroměr dával elektřinu. Když nemáte drobné piastry na elektroměr, nemáte ani elektřinu.

Proto kluci v jedné krabici stále měli zásobu drobných peněz.

Jednou jsme se stavili v kavárně pod bratrovým bytem, kde byly hrací automaty. David do jednoho z legrace vhodil nějaký piastr a vyhrál kupu drobných. Vyhecován výhrou to zkusil znovu a všechno prohrál. Chtěl ode mne další drobné, aby pokračoval ve hře, ale to jsem odmítl a šli jsme domů. Druhý den ráno jsme zjistili, že David vyprázdnil krabici na drobné a s drobnými schovanými po kapsách chtěl jít do kavárny, aby si znovu zahrál. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak nebezpečné ty automaty jsou.

S bratrem jsme se dohodli, že přijede do Československa na vánoční svátky.

Zavolal mi, že do Prahy přijede vlakem 24. prosince kolem jedné po obědě. Jel

127

jsem mu do Prahy naproti, ale na stanici jsem čekal marně. Vlak přijel, ale bratr ne. Hledal jsem ho mezi cestujícími, samozřejmě zbytečně. Zklamán jsem odjel vlakem zpět do Žďáru. Doma mě čekalo nepříjemné překvapení. Bratr mi poslal telegram, že v Německu omylem nasedl do vlaku, který jel do Francie, ne do Československa. Průvodčí, který bratrovi kontroloval jízdenku, na ten omyl přišel a vysadil ho někde v nějakém německém městečku. Ubezpečoval mě, že přijede do Prahy kolem desáté večer. Rezignovaně jsem se otočil a běžel zpět na nádraží. Rychlíky do Prahy nejely, tak jsem nasedl do osobáku, který jel do Havlíčkova Brodu a na rychlík do Prahy jsem přesedl až tam. Do Prahy jsem přijel pozdě. Vlak z Německa už byl pryč a bratr nikde. Šel jsem ven a hledal ho po hotelích v okolí pražského nádraží, ale nikde se neubytoval. Vrátil jsem se na stanici a hledal znova, ale stanice byla prázdná, nikdo nikde. Byl jsem zoufalý. Šel jsem se tedy do kanceláře přednosty stanice zeptat, jak se můžu dostat zpět do Žďáru. Ke svému překvapení jsem tam našel bratra, který se rukama nohama přednostovi pokoušel vysvětlit, že chce taxíka do Žďáru. Ten z něj byl nešťastný a byl rád, že jsem se objevil a zbavil ho problému. Byly to nejpodivnější vánoční svátky, které jsem kdy zažil. Celý Štědrý den i Štědrý večer jsem strávil ve vlaku. Do Žďáru jsme dojeli až nad ránem a šli jsme rovnou do postele.

Po několika dnech jsem se loučil se starým rokem i s bratrem. Ten se vrátil do Londýna a já do své nejistoty. Nutně jsem potřeboval práci, ne kvůli penězům, ale hlavně kvůli povolení k pobytu. Práce pro mě ale nikde nebyla a pokud bych rychle nenašel důvod k pobytu, byl jsem na nejlepší cestě k vyhoštění. Samotný fakt, že jsem měl rodinu a střechu nad hlavou, nebyl pro československé úřady dostačujícím důvodem. Cizinecká police mi vysvětlila, že trvalé povolení k pobytu můžu dostat jedině když mám v Československu trvalé zaměstnání.

V případě, že mám povolení ke studiu, můžu dostat dlouhodobý pobyt po dobu studií. Poněvadž jsem neměl trvalé zaměstnání a šance ho najít pro mě byla nulová, rozhodl jsem se požádat o studijní pobyt. Požádal jsem o vědeckou aspiranturu na farmaceutické fakultě v Bratislavě, ale má žádost nebyla pro nedostatek školitelů přijata. Na návrh jedné přítelkyně, která pracovala na ministerstvu školství v Bratislavě, jsem si tedy podal žádost o školící pobyt na institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů v Bratislavě. Tam jsem byl přijat, ale na vlastní náklady. Souhlasil jsem, protože jiné východisko nebylo.

Celou dobu od 3. 3. 1969 do 15. 7. 1970 jsem absolvoval školení na různých lékařských pracovištích. Po dokončení školení jsem dostal potvrzení v tomto znění: „Institut pro další vzdělávaní lékařů a farmaceutů v Bratislavě potvrzuje, že PhDr. Mohid Nidal A.K. S A L E H, jordánský státní příslušník, narozený l5.7.l936, absolvoval na Institutu pro další vzdělávaní lékařů a farmaceutů v Bratislavě školení formou školícího místa od 3. 3. l969 do l5. 7. 1970.

Jmenovaný v průběhu uvedené doby úspěšně absolvoval školení v

128

laboratorních metodách klinické biochemie, mikrobiologie, parazitologie, hematologie a analytické toxikologie. Jmenovaný v průběhu školení získal potřebné znalosti a zkušenosti, a proto může pracovat v příslušných odborech.

Podpis ředitele ILF.“ Po celou dobu školení jsem bydlel na vlastní náklady na ubytovně institutu na Kramare. Chodil jsem po pracovištích, seminářích a přednáškách a nabíral znalosti z laboratorních metod ve vzpomínaných odborech. Celé školení mělo ve skutečnosti jen jeden cíl, a to co nejdéle prodloužit můj pobyt v Československu, abych zůstal nablízko svým dětem. Každý víkend jsem jezdil do Žďáru, abych ho strávil s dětmi. Protože cesty vlakem byly dost komplikované, rozhodl jsem se koupit si auto. To tehdy v Československu nebylo jednoduché a koupě auta v tuzexu by vyšla velmi draho. Proto jsem se rozhodl koupit auto v Německu. Jeden můj přítel byl zastupitelem firmy Opel v Kuvajtu. Nabídl mi, že auto objedná na svou firmu, prodá mi ho bez provize a já si to auto vyzvednu ve fabrice v Německu. Tím jsem ušetřil na provizi, která by náležela příteli v Kuvajtu, a navíc jsem ještě měl možnost auto koupit bez cla. Cizinec, který byl ve státě na dočasný pobyt, měl takové právo. Můj švagr Standa, který bydlel ve Žďáru a pracoval jako náčelník vlakové stanice v Havlíčkově Brodě, si moc přál, aby mohl jet do Německa se mnou. S pomocí jednoho přítele na policii získal povolení k vycestování s podmínkou, že se mu zaručím uhradit všechny výlohy spojené s cestou a pobytem v Německu, což jsem udělal. Můj přítel poslal fabrice do Německa objednávku a auto pro mě bylo připraveno na odvoz. Strávili jsme v Německu několik dní a pak jsme vyrazili zpět do Žďáru. Tato cesta byla jednou z hlavních příčin nebo záminek, proč později švagra Standu vyhodili z komunistické strany i z práce a do pádu režimu musel manuálně pracovat jako dělník ve slévárně. Po pádu režimu zjistil, že měl napsáno ve spise, že udržoval styk se svým švagrem Nidalem Salehem, cizincem, který trvale žil v Západním Německu. To byla samozřejmě lež, jelikož jsem legálně bydlel v Československu a v Německu jsem nikdy nežil.

Doba po šedesátém devátém roce byla v Československu dost hektická. Po vpádu armád Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 byl zatčen Dubček a spolu s několika dalšími předními československými politiky byl dopraven do SSSR. Po několikahodinovém jednání „muži jara“ a s nimi další, kteří k jednáním v Kremlu přišli dodatečně (prezident L. Svoboda, G. Husák, Z. Mlynář, V. Biľak, A. Indra) podepsali tzv. Moskevský protokol, příkazy, podle kterých se měla situace v Československu „normalizovat“. Začala tak doba „normalizace společnosti“ a čistky v řadách Komunistické strany Československa. V dubnu 1969 byl Dubček ve vedení KSČ nahrazen G.

129

Husákem a ten byl 29. 5. 1975 zvolen prezidentem. Od dubna do října 1969 byl Dubček předsedou Federálního shromáždění. V této době podepsal zákon, který legalizoval krvavé zásahy proti demonstrantům při prvním výročí okupace.

Od prosince 1969 do června 1970 byl československým velvyslancem v Turecku. V červnu 1970 byl z KSČ vyloučen a prohlášen za „představitele pravicově oportunistických sil“.

Takzvaná normalizace společnosti byla nenormální a absurdní. Mnoho mých kamarádů a známých bylo z malicherných důvodů vyloučeno ze strany a tím i z práce. Nemohli se uplatnit ve svém oboru a nejhorší na tom bylo, že jejich děti byly potrestány za „hříchy rodičů“, trpěly a nemohly se dostat na vysokou školu.

Já snad pochopím, že strana vyloučí ze svých řad některé své členy, na to má právo, ale proč mají tito lidé být vyhozeni z práce a dostanou zákaz pracovat ve svém oboru? Proč za to mají trpět i jejich děti? To jsem nikdy nepochopil a vykonstruované záminky, které režim předkládal, jsem nemohl akceptovat. Bylo to absurdní, nepřijatelné a proti zdravému rozumu.

Celý život jsem v sobě měl zakořeněné sociální cítění. Zkušenosti z kapitalistického režimu na západě tyto kořeny jen posílily a stal se ze mě bojovník za sociální práva a proti sociální nespravedlnosti. Ze začátku se mi zdálo, že socialistický režim je snad ten pravý model k dosažení sociálních práv a jistot ve společnosti. Během času jsem však došel k závěru, že sociálních práv nemůže být dosaženo na úkor lidských práv. Práva na svobodu myšlení, názoru, náboženského vyznání a podobně mi byla a stále jsou svatá.

Několikrát jsem navštívil Sovětský svaz, cestoval jsem po celé této zemi a navštívil jsem mnoho jejích měst a republik. Bída a zaostalost mnohých oblastí mě šokovala. Šokovala mě omezená svoboda a omezení cestovaní, někdy i z jedné oblasti do druhé.

Byl jsem též členem palestinské delegace, která navštívila Severní Koreu. Naše delegace byla pozvána korejskou vládou při příležitosti státního svátku. Bylo tam mnoho hostů z celého světa, hlavně z jihoamerických států, z Afriky a Asie.

Zůstali jsme tam celý měsíc a byli jsme váženými hosty. Korejci se k nám chovali velmi pohostinně. Pořádali pro nás velké hostiny a mnoho zajímavých programů. Cestovali jsme po celé té krásné zemi a navštívili jsme mnoho závodů, škol a univerzit. Ale byli jsme jako vzácní ptáci v kleci. Nebylo nám dovoleno samostatně jít ani na pět metrů, byli jsme pořád hlídáni. Nemohli jsme mluvit s žádným Korejcem mimo náš doprovod, jít sami do obchodu, procházet se po ulici. Všude byl cítit odpuzující kult osobnosti. Prezident Kim il Song byl doslova a do písmene korejský bůh. V hale a v knihovně univerzity byly některé lavice pokryty červenou sametovou látkou a nikdo si na ně nesměl sednout, protože na nich jednou seděl prezident. Tento fenomén jsem pozoroval i na jiných místech, v zoo, v parku i jinde; tam, kam si sedne Kim, se hned natahuje červená sametová látka a stává se z toho svaté místo.

130

Do Koreje jsme museli cestovat přes Moskvu. Cestou zpět jsme z nejasných důvodů museli dvě noci přespat v Moskvě. V hotelu nás navštívili pracovníci KGB. Ptali se nás, proč jsme jeli do Koreje, kdo nás pozval, s kým jsme se setkali, kde jsme byli a podobně.

Když v Československu začalo takzvané pražské jaro, viděl jsem v něm sloučení obou hodnot, lidské svobody i sociální jistoty. Mýlil jsem se. Pražské jaro se zrodilo s virem, který ho pomalu a jistě postupně zničil. Normalizace mě úplně a kompletně vyvedla z omylu. Socialistický režim byl už shnilý a nedal se léčit. Utápěl se v mlhavých zmatených ideologických tezích a nemohl z toho ven. Jeho rétorika se vyžila a vymyšlené reformy měly podťaté kořeny neschopné růstu. I přes život v materiálním dostatku se lidé nemohli smířit s politickou a duchovní nesvobodou a zhoršujícím se životním prostředím.

Ve společnosti se šířila epidemie korupce, snobismu, sobectví a individualismu.

Všeobecnou zbraní proti druhým se staly anonymní dopisy a ve společnosti zakořeňovala nedůvěra. Režim se ocitl ve vakuu. Žádná pomoc už nebyla možná, kořeny byly vyrvané a čas zázraků pominul. Režim už dále nedokázal žít.

V této době jsem měl též svou osobní krizi. Víra v duši umírala a cítil jsem, že ani sobě ani druhým nemám co dát. Pendloval jsem mezi Bratislavou a Žďárem, chodil na školení, ale nic jsem neprodukoval ani netvořil. Finanční zásoba začala pomalu vysychat a nedokázal jsem ji ničím doplnit. Nemohl jsem chodit na školení donekonečna a cítil jsem, že znova upadám do uzavřeného bezcílného kruhu. Poslední události v Československu negativně ovlivnily mou psychiku a ztratil jsem víru ve schopnost člověka pěstovat a uchovávat lidské hodnoty. Tehdy jsem pochopil svého krajana Ježíše Krista, když řekl, že moje království není na zemi, ale tam nahoře na nebesích. Byl to moment, kdy cítil, že ho všichni zradili a na zemi už nemá co dělat.

Má mysl bloudila, chtějíc dosáhnout vědění, ale vědění nikde nebylo a nevěděl jsem, kde ho hledat. V srdci mi zůstala prázdná díra a v hlavě rozrušená mysl.

Cítil jsem se jako člověk rozrážející rukama vlny, aby mu nezaplavily ústa a nos. V hlavě mi kroužily protichůdné myšlenky jako hmyz kolem světlometu.

Má láska k dětem nikdy nezeslábla, ani se nezměnila, ale má láska k ženě začínala pomalu zhasínat, až svíčka zhasla docela. Dostal jsem se do slepé uličky a v podvědomí jsem vinil ze svého beznadějného stavu ji. Došel jsem k přesvědčení, že náš vztah nemá budoucnost a že je marné se snažit ho dál udržovat.

Jednou ráno jsem se probudil s pocitem úzkosti a marnosti a chtěl jsem ven.

Nemělo už význam takhle pokračovat, už se tak nedalo žít. Oblékl jsem se, došel na soud a podal žádost o rozvod. Když si nás soudkyně zavolala na pohovor, prohlásil jsem, že na krachu našeho vztahu nesu vinu sám v celém rozsahu a že moje žena žádnou vinu nenese. Když mi soudkyně vysvětlila, že pak budu muset platit na děti alimenty v hodnotě 250 korun měsíčně na jedno

131

dítě, což dělá 500 na obě, požádal jsem soud, aby napsal 1500 korun místo 500. Soudkyně mi vysvětlila, že můžu dětem platit, kolik budu chtít, ale do protokolu stačí napsat těch 500 korun. Já jsem na ni však naléhal, aby napsala 1500 korun, abych byl v každém případě a za všech okolností nucen ze zákona tuto sumu dětem platit. Soudkyně nakonec souhlasila s poznámkou, že jsem první osoba, která žádala zvýšení a ne snížení alimentů.

Myslel jsem, že se tímto krokem stanu svobodným a volným. Ale nestal. Cítil jsem se prázdný jako na dně propasti. Úzkost mi svírala hrdlo a noční můra mi drtila hruď. Hledal jsem utěšení a potěšení v dočasných zábavách a utápěl se v bahně tělesných rozkoší. Ženy se v mé posteli střídaly bez tváří a beze jmen.

Ráno se rozkoš změnila v hořkost v ústech a v srdci panovala jen prázdnota.

Stejně tak mě neočistila ani sprcha, v níž jsem se umyl. Stále tu zůstával pocit mazlavé lepivé nečistoty. Jako by opovržení sebou samým přijalo hmotnou podobu. Podobalo se to přilnavému povlaku, který nejde smýt žádnou koupelí.

Ani později, když jsem na sebe navlékl čisté oblečení, jsem nezakusil pocit povznesení.

Nestal jsem se alkoholikem, jak předpokládal můj syn. Stal jsem se bezcitným prázdným flamendrem. Změnil jsem se z hořícího plamene v chladný balvan, který svou prázdnotu a úzkost vkládal v lůna žen.

132

Kapitola čtvrtá

životní láska

133

1. Setkání a splynutí

Gibran Chalil Gibran ve své krásné knize „Prorok“ napsal: „Když vám dá láska znamení, následujte ji, přestože její cesty jsou nesnadné a příkré. A když vás její křídla obestřou, nebraňte se jim, přestože meč skrytý v jejich perutích vás možná poraní. A když k vám promlouvá, důvěřujte jí, přestože její hlas možná roztříští vaše sny tak, jako severní vítr mění zahradu v pustinu.

I když vás láska bude korunovat, zároveň vás i ukřižuje. I když je vaším růstem, zároveň je i omezením. Když vás vynese do výšin a s něhou opatruje nejkřehčí výhonky chvějící se v slunci, zároveň sestoupí k vašim kořenům a zacloumá jejich úponky zapuštěnými v zemi.

Sváže vás k sobě jako snopy obilí. Vymlátí vás až na holé zrno. Proseje vás, abyste se zbavili slupek. Semele vás do běla. Bude vás hníst, dokud nebudete poddajní; a pak vás předloží svému obětnímu ohni, aby se z vás stal posvátný chléb k posvátnému hodu Božímu.

To vše s vámi láska udělá, abyste odhalili tajemství svého srdce, a tímto poznáním se stanete částí srdce života. Budete-li však ve strachu hledat jen klid lásky a rozkoše lásky, pak je pro vás lepší, abyste zakryli svou nahotu a odešli od mlatu lásky do světa bez ročních období, kde se budete smát, ale nebude to všechen váš smích, kde budete plakat, ale nebudou to všechny vaše slzy.

Láska nedává nic než jen sebe a nebere nic, co sama nemá. Lásce nic nepatří, ale ani ona nikomu nepatří. Lásce totiž zcela stačí samotná láska. Milujete-li, neměli byste říkat „Bůh je v mém srdci“, ale raději říkejte „já jsem v srdci Boha“.

A nemyslete si, že lásce můžete určovat směr, protože láska, pokud jí stojíte za to, určí směr vám.

Láska nemá žádnou jinou touhu, než naplnit sebe samu. Ale když milujete a chcete mít nějaké touhy, ať jsou toto vaše touhy: Rozplynout se a být jako zurčící potok, jenž zpívá svou melodii do noci.

Poznat bolest přílišné něhy.

Pocítit rány svého vlastního porozumění lásce; a ochotně a s radostí krvácet.

Probudit se za úsvitu se srdcem na křídlech a vzdát dík za další den milování; odpočívat v hodině polední a rozjímat o extázi lásky; vracet se domů za soumraku s pocitem vděčnosti; a pak spát s modlitbou za svou lásku v srdci a s písní chvály na rtech.“ Je to všechno pravda, nebo to jsou jen prázdná slova? Jestli je to pravda, jak potom poznáme, že je to ta pravá láska a ta pravá žena? Jak poznáme, že je to

134

láska a ne jen plamen tělesného chtíče? Kolik lidí si myslelo, že je to ta pravá láska a pak se jejich vzájemný vztah změnil v nenávist a nepřátelství.

Mudrci říkají, že láska sama tě vede a odhalí se před tebou svou plnou nahotou. Když ti láska svými čarovnými prsty otevře oči a dotkne se tvé duše, omráčí tě a okouzlí. Pravá láska v tobě svým kouzlem probudí spícího ducha a vede tě do ráje vznešených citů, v němž plynou dny jako sny a každá noc je jako svatební noc. Úchvatná krása pravé lásky tě naučí uctívat krásu a udělá tě krásným. Její náklonnost tě přivádí na cestu do ráje lásky. Je to ona, která ti zazpívá první verše z poezie skutečného života.

Láska se nedá vtěsnat do slov, láska je vlnivé chvění, které proudí mezi srdci dvou zamilovaných. Pravá láska se zjevuje v paprscích pronikajících z nitra duše. Největším projevem skutečné lásky je duchovní splynutí muže a ženy.

Dochází k němu, když se potkají dvě vzájemně si blízké duše.

Můj život byl do té chvíle pustý, prázdný a lhostejný. Dokud se přede mnou nevynořila moje láska jako anděl, potuloval jsem se jako Adam po vyhnání z ráje. Stala se Evou mého srdce a přeměnila ho v krajinu zázraků a zjevení.

Naučila mě chápat smysl života a rozpoznat skutečnost od iluze.

Nevěděl jsem, co se se mnou děje. Já, který se zapřísahal, že své srdce už nikdy žádné ženě neotevřu. Dal jsem slib, že už nikdy neudělám tu stejnou chybu a žádná žena mě už nedokáže dotlačit do okovů manželského svazku. A pokud se přece jen jednou budu muset znova oženit, tak jedině s Arabkou a nikdy ne s Evropankou.

Potkali jsme se čistě náhodou a hned jsem cítil, že bude mou dlouho očekávanou ženou. Když jsem jí to hned na prvním setkání řekl, smála se a neprotestovala. Každý náš dotyk, i jen náhodný, mi vysílal signál, že je to ta, na kterou jsem celý život čekal. Splynul snad ten večer můj duch s jejím duchem, a proto jsem v ní viděl nejhezčí ženu pod sluncem? Anebo ve mně vyvolávalo obrazy, kterým chyběla realita, mladické opojení? Oslepila mě mladost, půvab a krása? Anebo to bylo skutečně záření paprsků lásky? Na tyto otázky se mi velmi těžko odpovídalo. Byl jsem si však jistý, že to, co jsem tento večer pocítil, bylo něco nového a nevšedního, co jsem nikdy předtím nezažil. Tento nový pocit, naplňující mé srdce pokojem, se dal přirovnat ke vznesení ducha nad oblaka. Mudrci říkají, že projevem skutečné lásky je duchovní splynutí muže a ženy. Dochází k němu, když se setkají dvě vzájemně si blízké duše. Za sekundu vzniká cit převyšující všechny ostatní city. A tento cit se nazývá láska.

Tentýž večer mi strčila do ruky kousek papíru, na kterém bylo napsáno: „Nevím, co se to se mnou děje, ale miluji tě.“ Byl jsem z toho zmatený a bezradný, že mě to až dusilo a svíralo se mi hrdlo. Panikařil jsem a hledal cestu k úniku, ale ta byla zatarasena magickou silou, která mě k ní táhla zpět. V hlavě mi kroužily protikladné myšlenky, až mi unavovaly mozek a zatemňovaly mysl.

135

Přece se nevrátím do toho stejného kruhu a nespadnu do té stejné propasti, odkud jsem se dokázal vysvobodit. Dlouhé noci jsem nespal, jen vysedával ve tmě vzrušen a zdrcen rozrušením a uvažoval jsem, jak z toho ven.

Někde jsem četl, že duše je vzletná a romantická, impulzivní a chaotická. Je prý schopna obětovat pro lásku úplně všechno, všechno co rozum chrání. Duše prý žije citem, kdežto rozum logikou. Rozum a duše jsou antagonisté, kteří spolu věčně bojují. Rozum mi kázal, abych náš vztah ukončil, ale duše mi nařizovala opak a nakonec zvítězila.

Dokázali jsme po dlouhé hodiny sedět, držet se za ruce a beze slov vychutnávat přítomnost jeden druhého. Slova nebyla k domluvě našich duší nutná. Přece existuje něco o mnoho vznešenější než to, co dokáží vyjádřit slova. Ticho nám dovolovalo létat ve světě ducha a přibližovat nás k nebesům.

Sjednocovala nás naše aura a dělala z nás jednu duši a jedno tělo. Každý z nás objevoval ve tváři toho druhého to, co sám cítil v srdci, a ve slovech toho druhého mu zněla ozvěna vlastního vnitřního hlasu. Každý z nás tvořil polovinu toho druhého, takže celý, úplný člověk vznikl až naším spojením.

Milovala Slovensko a chtěla mi své Slovensko ukázat. Jezdili jsme po slovenských nížinách i horách a stále to komentovala: „Drahý, podívej se, není to krásné?“ Dlouhé hodiny jsme vysedávali na dřevěných lavičkách a mlčky jsme poslouchali dech spící přírody. Pozorovali jsme, jak vychází měsíc zpoza slovenských pohoří a jak zalévá kopce a nížiny svým stříbrným svitem. Malé dědinky se na úbočích údolí mihotaly jako duchové, kteří se najednou vynořili z neviditelného světa.

Finanční rezerva, kterou jsem si s sebou dovezl, se pomalu začala zmenšovat.

Nemohl jsem si už dál dovolit bydlet v ubytovně institutu, protože to bylo drahé.

Proto jsem se rozhodl přestěhovat do podnájmu. Takový jsem našel u jedné slovenské rodiny na Varšavské ulici. Rozvedená matka se dvěma syny mi uvolnila čistý a pěkný pokoj. Ona potřebovala peníze na výchovu synů a já jsem potřeboval střechu nad hlavou, takže to přišlo nám oběma vhod.

136

2. První loučení

Přišla naše první zkouška a první loučení. Začal se mi rapidně krátit čas povolení k pobytu na území Československa a došly mi všechny výmluvy pro prodloužení studií. Mé školení už bylo dávno pryč a nedalo se vymyslet další.

Finanční zdroje pomalu vysychaly a neměl jsem je odkud naplnit. Odchod byl tedy nevyhnutelný a jinou cestou jsem ani nemohl jít.

Rozloučil jsem se s dětmi a nechal za sebou čtyři smutné oči, které mě bodaly do zad jako žhavé jehly a svíralo se mi při tom srdce i hrdlo, až jsem se málem udusil. Davídek stál nehnutě v bráně domu, smutně se na mě díval a Naďa běžela s roztaženýma rukama za autem a křičela: „Tatínku, nejezdi!“ Celou noc před odjezdem z republiky jsem se loučil se svou životní láskou.

Drželi jsme se za ruce a dívali se na sebe, jako bychom v sobě tu chvíli chtěli uchovat na věky. V našich hlavách bzučely otázky jako divoké vosy a neuměli jsme na ně najít odpověď. Je to konečné loučení? Máme na naši lásku, která nás spojila, pohlížet jako na dočasného hosta, který nás nakrátko navštívil a potom odešel pryč? Uvidíme se ještě někdy, nebo je to naše poslední společná chvíle? Máme považovat to, co nás potkalo, spojilo a odneslo do ráje citů za sen, který se nám zjevil ve spánku a po probuzení se rozplynul?

Držela mě za hlavu, se slzami v očích se na mě dívala a řekla: „Dovol mi se podívat do tvých očí, můj milovaný. Chci si ve tvých očích přečíst, jestli na mě budeš vzpomínat a jestli si mě uchováš ve své mysli. Protože já, lásko moje, na tebe nikdy nezapomenu, budeš stále světlem v mých očích, sladkou melodií v mých uších a křídly mé duše, se kterými poletím za tou tvou a spojím se s ní, i kdybys byl na konci světa. Na věky budeš mým vším, otcem, bratrem, přítelem, milencem a hlavně mou druhou polovinou, protože bez tebe nejsem celá. Budu žít jedině tvou láskou, tvoje láska mě bude v noci kolébat a budu o tobě snít. Po boku tvé lásky budu putovat naší přírodou, spolu přejdeme dolinami, horami a očima tvé lásky se budu kochat v něžné kráse našich nížin plné květin.“ Takto jsme celou noc jeden druhému vylévali svoje city a plakali. Nemohl jsem jí nic slibovat; sám jsem nevěděl, co se mnou bude a jaký osud mě čeká. Byl jsem zmatený, bezradný a smutný. Odcházím do neznáma a za sebou nechávám své děti, svou lásku a nevím, kdy je uvidím a jestli se s nimi znova setkám.

Ráno, umořen směsicí různých citů a s očima unavenýma od pláče a nedostatku spánku, jsem nasedl do auta a vyrazil. Ve zpětném zrcátku jsem sledoval svou lásku, jak stojí a s pláčem na mě mává. Její štíhlá postava se zmenšovala, až vypadala jen jako oranžovo-červená skvrna, stojící hluboko a daleko na úbočí kopce. Pak dosáhla obzoru, za kterým cesta mizela, a

137

vypadalo to, že ji šedé město pohltilo, jako když žába spolkne pestrobarevného motýla. Přejel jsem československou hranici směrem do Rakouska, Jugoslávie, Bulharska, Turecka, Sýrie a Jordánska.

138

3. Do rozbouřeného Ammánu

Abychom pochopili, co se po mém příchodu do Ammánu dělo, musíme se na krátkou chvíli vrátit do nedávné historie palestinského konfliktu. (Kdo se chce o tomto problému dozvědět víc, ať si přečte mé knihy „Proč se vraždí v Izraeli“, „Nedotknutelní“ nebo „Svědectví o morálním úpadku“, které vydal Eko-Konzult, Bratislava.)

Palestina se v historii nazývala různými jmény. Nejznámější byl název Kanaán neboli země Kanaánů, jak byla uváděna v egyptských dokumentech. Pod jménem Palestina je známá od asyrské doby. Sám řecký historik Hérodot používal toto jméno, a pod tímto jménem ji známe i v moderní době. Historická Palestina se nikdy v historii nejmenovala Izrael a kromě Bible žádný historický dokument tento název pro Palestinu neuvádí.

Dnešní palestinský lid v sobě nese různé kořeny, které se po stovky let slučovaly a vytvářely silný palestinský kořen, který sahá do největší hloubky Palestiny. V Palestině se během dlouhé historie etablovalo a asimilovalo mnoho etnických skupin a ty vytvořily dnešní palestinský lid. Palestinci jsou muslimové i křesťané, a máme několik palestinských rodin, které se skládají ze dvou věrovyznání, muslimského i křesťanského.

Sir Moses Montefiore našel při své první návštěvě v Palestině roku 1837 pouze devět tisíc vyznavačů židovské víry. Když Společnost národů svěřila Velké Británii mandát nad územím Palestiny (v roce 1922 – platnosti nabyl 29. 9.

1923), podle jejích dokumentů v Palestině žilo 700 000 obyvatel, z nichž bylo pouze 56 000 židů. (U. N. Dokument, 5th session supliment, č. 9, A/ 1288.)

Palestinci byli pro první sionisty neviditelný národ, jak dokazuje sionistické heslo z počátku 20. století: „Země bez národa pro národ bez země.“ Theodor Herzl (1860-1904), hlavní zakladatel sionismu, nikde ve svém díle, které vydal v roce 1896 pod názvem „Stát židů“, o existenci Palestinců nemluví. Nikdo v Evropě mu toto opomenutí nevyčítal. V Evropě, která si v téže době začíná uvědomovat svůj antisemitismus. Část evropské komunity přivedlo k úmyslu založit židovský národní stát právě pronásledovaní židů od dob středověku, které dosáhlo vrcholu za nacistického režimu.

A i když bylo přetrvávání evropského antisemitismu možná do určité míry pravdivé, západní mocnosti za něj nechaly zaplatit Palestince. Byly ochotné sionisty podporovat politicky i vojensky. Britský ministr zahraničních věcí A. J.

139

Balfour se přesvědčil, že sionistické osídlení v Palestině bude pro Velkou Británii politickým přínosem. Výsledkem byla Belfourova deklarace z 2. listopadu 1917, v níž britská vláda podpořila snahy o „vytvoření národní domoviny pro židovský lid v Palestině“. Arthur Koestler (1905-1983), anglickomaďarský spisovatel, komentuje Balfourovu deklaraci takto: „Jeden národ slavnostně slíbil druhému území třetího.“ Západní mocnosti Palestincům vnutily, aby přenechali sionistům 54% své historické vlasti. Proto přišlo jejich původní odmítnutí rezoluce Spojených národů, doporučující rozdělení Palestiny na dva státy. Následně epopej Izraele zastíní nadlouho exodus Palestinců a jejich odboj.

Od listopadu 1947 do dubna 1948 sionisté proti Arabům zorganizovali mnoho teroristických akcí a spáchali řadu brutálních násilností. Ozbrojené židovské skupiny přepadaly palestinské usedlosti a vyhazovaly do vzduchu obydlí arabských rolníků. Aby je vyhnaly a zmocnily se jejich půdy, připravily mnoho odstrašujících akcí, jako například masakr v arabské vesnici Dejr Jasín dne 9.

4. 1948. Smutnou úlohu vrahů převzala především teroristická organizace Irgun, vedená Menachem Beginem, který se později stal předsedou vlády izraelského státu.

Zmiňovaný masakr a mnohé další se uskutečnily v rámci operace nazvané Nachšon. Ta začala 1. dubna 1948. Jejím cílem bylo za cenu zničení asi dvaceti arabských vesnic mezi Tel Avivem a Jeruzalémem a vyhnání arabského obyvatelstva vybudovat čistě židovský koridor. V něm ležela arabská vesnice Dejr Jasín, od té doby nazývaná palestinské Lidice. Vesnici v blízkosti Jeruzaléma přepadli příslušníci teroristického komanda Irgun a nemilosrdně zavraždili 254 obyvatel, z toho více než 100 žen a dětí. Část zohavených mrtvol naházeli do studní. O strašném masakru vůdci komanda podrobně informovali na rychle svolané tiskové konferenci. Jejím cílem bylo zastrašit arabské rolníky, aby své vesnice opustili.

Masakry, které židé spáchali v Dejr Jasín, Ajn az-Zajtun nebo v Salah ad-dine a jinde, byly předem promyšlenými kroky v programu zaměřeném na vyhánění Arabů pomocí teroru. O těchto zvěrstvech arabské obyvatelstvo podrobně informovaly sionistické rozhlasové stanice, které jej zároveň zastrašovaly výzvou, aby „nezapomnělo na Dejr Jasín". Tam, kde nezapůsobil ani rozhlas, neustále vytrubující zprávy o teroristických akcích, sionisté arabské obyvatele vyháněli násilím.

Tak Izrael rozšířil své území o 6 700 km2. Přitom mělo podle rozhodnutí OSN připadnout palestinskému arabskému státu. Židovskému státu už patřilo 77 procent bývalé Palestiny. Ani to však sionistům nestačilo. Šlo pouze o první krok ke splnění sionistického snu o „vytvoření velkého Izraele“. Sionistický vůdce a předseda vlády izraelského státu to formuloval jasně: „Izrael vznikl z války a nemůže být spokojen se svými nynějšími hranicemi… Mapa Izraele není mapou naší země. Máme jinou mapu, mapu velkého Izraele, kterou je nutné uvést do života.“ (M. Begin, The Revolt, by H. Shuman, New York, 1951,

140

s. 164 - 165). Ben Gurionovy výroky věštily blízkost nové izraelské agrese proti arabským sousedům, což se v roce 1967 de facto stalo.

Od prosince 1947 do března 1948 svou vlast opustilo asi 30 000 osob, především střední majetné vrstvy. Od dubna do května 1948, po rozpoutání teroru proti Arabům, v atmosféře strachu a nejistoty, překročilo hranice palestinského území kolem 250 000 lidí. Byli to především chudí obyvatelé venkova. Po vzniku státu Izrael sionisté vyhnali dalších 470 000 palestinských Arabů. Tak o své domovy a vlast přišly do konce roku 1948 téměř tři čtvrtě milionu Palestinců. Asi polovina z nich se ocitla za hranicemi Palestiny. Začali žít v nouzových bydlištích, hlavně v Sýrii a Libanonu.

Z většiny palestinských Arabů se stali bezdomovci bez naděje na návrat. Jejich obydlí byla sionisty záměrně ničena a demolována. V pobřežním pásmu mezi Haifou a Tel Avivem sionisté srovnali se zemí všechny arabské vesnice. Do roku 1953 Izraelci navzdory protestům světové veřejnosti a rezolucím OSN zničili 161 palestinských vesnic. Z 1 500 000 Arabů jich na území izraelského státu zůstalo 170 000. V pásmu Gazy, připojeném k Egyptu (kolem 200 km2), zbylo 450 000 Arabů. Od osmdesátých let jsou otevřené archivy státu Izrael a odvážní izraelští historici jako Benny Morris, Avi Shlaim, Ilan Pappé nebo Simaha Flapan v nich hledali pravdu o masovém exodu Arabů v letech 1947– 1949. Noví izraelští historikové objevili, že ve většině případů byl exodus vyvolán izraelskou politikou zastrašování a násilných deportací.

11. prosince 1948 Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci č. 194, podle níž se mají palestinští utečenci, kteří se chtějí vrátit do svých domovů a žít s ostatním obyvatelstvem v míru, co nejdříve vrátit. Ti, kteří se vrátit nehodlají, mají za svůj majetek dostat náhradu, což je v souladu se zásadami mezinárodního práva.

Izrael tento mezinárodní dokument, podobně jako později vydané téměř tři desítky rezolucí, ignoroval a tvrdošíjně hlásal svou doktrínu, v níž za jediné přijatelné řešení problémů s palestinskými utečenci pokládá jejich integraci v okolních arabských státech. David Ben Gurion jasně formuloval cíl sionistů. Řekl: „Izrael je zemí židů a jedině židů.“ Zákon o právu návratu židů tuto koncepci židovského národa kodifikoval: „Stát Izrael se pokládá za výtvor židovského národa a vztahuje se na každého žida na světě.“ Palestinci pochopili, že svět, který se podílel na tragédii jejich národa a nadále ignoruje jejich práva, bude sotva ochoten udělat něco víc pro jejich návrat a pro právo na nezávislou existenci jejich vlasti. Uvědomili si, že si to všechno musí vybojovat sami. Inspirováni národním partyzánským bojem v Alžírsku proti Francouzům a bojem Vietnamců proti Američanům začali vytvářet tajné organizace s cílem „osvobození Palestiny od sionistické nadvlády“ lidovým partyzánským bojem.

Dodnes přesně nevíme, která organizace vznikla dřív, jestli AL-FATÁH vedená Jásirem Arafatem, nebo Lidová fronta vedená křesťanským Palestincem, doktorem Jorgem Habašem. První ozbrojená akce Fatáhu proti izraelskému cíli se odehrála v noci z 31. prosince 1964 na 1. ledna 1965: Deset partyzánů

141

překročilo hranice Izraele a provedlo několik sabotážních akcí. Ty se více či méně zdařily, ale hlavně měly velkou odezvu. Komuniké s požadavky nepodepsal Fatáh, ale jeho ozbrojené křídlo, dosud neznámá organizace nazývaná El Assifa, což znamená bouře. Tímto aktem začal palestinský odboj proti sionistickému státu.

Jakmile propukl ozbrojený boj, arabské vlády se snažily – každá za sebe – nad ním převzít kontrolu. Jordánsko nedůvěřuje Fatáhu, který by mohl podkopat jeho autoritu v Předjordánsku. Syrská vláda založila svůj ozbrojený oddíl a totéž udělala i irácká vláda. Egyptská vláda si zase přála vytvořit organizaci, která by byla v institucionálním rámci Arabské ligy, založené v roce 1958. Tou byla Organizace pro osvobození Palestiny OOP, která usilovala o spojení všech palestinských organizací. OOP se zrodila v roce 1964. Jejím předsedou byl diplomat blízký egyptskému prezidentovi Násirovi, Ahmad Šukajrí, bývalý pobočník generálního tajemníka Arabské ligy. Jako jakási vláda v exilu má parlament - 388 člennou palestinskou národní radu s výkonným výborem a armádou, mající základnu na egyptském území, na Sinaji a v pásmu Gazy.

V roce 1967 militantní a po zuby ozbrojený stát Izrael, podporovaný novým spojencem USA, zaútočil na sousední arabské státy. Obsadil celé území Západního břehu Jordánu, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny Sýrie. Pro 1 500 000 arabských Palestinců zřídil vojenskou okupační správu.

Rada bezpečnosti OSN 22. listopadu 1967 vydala rezoluci č. 242, v níž žádá, aby Izrael svá vojska z okupovaných území okamžitě stáhl. Ani tuto, ani desítky dalších rezolucí, které tento požadavek vznáší, Izrael podporovaný USA nikdy nerespektoval.

Izraelská okupace tvrdě zasáhla do života palestinských Arabů a vytvořila nebezpečnou situaci, která vážně ohrožuje mír a stabilitu v celé oblasti.

Podstatou izraelské politiky na okupovaném arabském území je jeho přeměna na izraelskou kolonii a v konečném důsledku na zemi bez Arabů, která bude k Izraeli připojena.

Porážka arabských armád potvrdila rétoriku palestinského odboje a posílila jeho pozice mezi palestinskými a arabskými masami. Představitelé palestinského odboje, jako je Fatáh a Národní fronta tvrdili, že klasická válka s Izraelem podporovaným USA musí být neúspěšná, jelikož arabské armády nikdy nebudou schopné vyrovnat se vojenské síle izraelské armády. Jedině lidový partyzánský způsob boje je schopen dosáhnout vítězství a palestinských cílů.

Partyzánské akce proti izraelským cílům začaly zesilovat a židovská vláda hledala vhodný způsob pro likvidaci palestinského odboje. Al-Fatáh zesílil výpady proti izraelským terčům přes jordánské hranice a dokonce vybudoval jednu základnu v jordánském údolí nedaleko vesnice Al-Karame.

Po zuby ozbrojená izraelská armáda, vybavená desítkami tanků a podporovaná dalekonosnými kanóny, překročila 21. dubna 1968 v 5:30 ráno jordánské hranice a zaútočila na základnu Fatáhu v Al-Karame s cílem ji zničit.

Dělostřelecký oddíl jordánské armády měl pozice nad horským průsmykem,

142

pod nímž stála základna palestinských bojovníků. Rozkazy velitelství jordánské armády zněly, aby oddíl do bitvy nezasahoval a neintervenoval. Tvrdý a hrdinský boj palestinských bojovníků izraelskou armádu překvapil. Velitel jordánského oddílu, generál Mašhoor Hadíthe, pozoroval bitvu dalekohledem a nemohl zadržet slzy dojetí, když viděl hrdinství palestinských bojovníků.

Hadíthe byl vlastenec a zároveň poslušný voják a tyto dvě vlastnosti se mezi sebou praly. Jeho vlastenecké city nakonec zvítězily. Protože nevydržel nečině stát a pozorovat své bratry, jak hrdinně umírají, dal svému oddílu rozkaz k útoku. Jordánci začali bombardovat pozice izraelské armády a tím posílili pozice palestinských bojovníků. Izraelská armáda byla poražena a musela své vojáky a techniku stáhnout. Přišla o 250 vojáků, 88 obrněných vozů, 27 tanků, 24 ozbrojených aut a 19 nákladních aut.

Al-Karame v arabštině znamená hrdost, a bitva v Al-Karame se změnila v bitvu o arabskou hrdost. Velmi posílila pozici Fatáhu v čele s Arafatem, který se stal národním hrdinou. Posílilo se též bratrství mezi jordánskou armádou a Fatáhem. Tento svazek nebyl pro Izrael ani pro Ameriku vhodný a byl nebezpečný i pro krále Husajna. Bylo tedy zapotřebí ho rozbít a sílu palestinského odboje rozdrtit nebo aspoň zkrotit.

Z ničeho nic se začaly objevovat různé vojenské oddíly a organizace s různými názvy a jmény, jako Arabská organizace pro osvobození Palestiny, Komunistické brigády pro osvobození Palestiny, a takové či onaké organizace pro osvobození Palestiny. V Jordánsku a hlavně v Ammánu rostly jako houby po dešti. Nikdo nevěděl, kdo za nimi stojí a kdo je financuje. Byly to parazitní organizace, které měly za cíl rozbít jednotu mezi jordánskou armádou a odbojem a zdiskreditovat palestinský odboj v očích obyvatelstva. Ozbrojení chlapi těchto organizací mašírovali ulicemi Ammánu, nerespektovali dopravní značky ani zákony a terorizovali obyvatele. Když Fatáh vydal prohlášení o různých útocích proti izraelským terčům, několik z těchto organizací vydalo přesně tatáž prohlášení, přičemž zásluhu za tyto akce připisovaly samy sobě.

Arafatovou chybou bylo, že se nechal zatáhnout do konfliktu, o němž sám věděl, že byl předem a do posledního detailu naplánován nepřáteli odboje.

Mnoho pozorovatelů zastávalo názor, že Arafat měl sám v pravý čas proti těmto parazitům zakročit. Fatáh na to měl sílu, prostředky i podporu lidu. Atmosféra v Jordánsku a hlavně v Ammánu přešla do bodu varu a musela vybuchnout.

Nakonec také vybouchla.

15. září 1970 jsem přejel jordánskou hranici právě v době, kdy se situace dostávala do bodu varu a každý věděl a čekal, že každou chvíli vybuchne.

Syrské hranice jsem překročil bez problémů. V Sýrii jsem byl tehdy registrován jako člen Fatáhu a Sýrie s ním měla velmi přátelský vztah. O několik let později, když se Sýrie znepřátelila s Arafatem, jsem tam byl za členství ve Fatáhu zatčen. Včerejší přítel je dnešní nepřítel, to je zásada, která dodnes platí nejen v Sýrii nebo v arabském světě, ale na celém světě. Stačí se podívat na dnešní

143

nepřátele USA, jako je Taliban, Bin Ladin a jiní, kteří byli dříve dobrými přáteli.

Můj bratr Mazen byl tehdy důstojníkem jordánské armády. Sloužil u tankistů a bydlel ve vojenském táboře Al-Mafraku, asi 70 km od Ammánu. Můj švagr byl důstojníkem armády a velitelem leteckého zásobování. Bydlel na vojenském letišti v Ammánu. Právě ke švagrovi jsem jel. Byl to rozený voják a produkt královského jordánského režimu. Vypracoval se až na velitele leteckých ozbrojených sil, pak na vedoucího kanceláře předsedy vlády, pak byl několik let jordánským velvyslancem ve Vídni pro celou oblast včetně Česka a Slovenska a později vedoucím kanceláře korunního prince Hasana. Neměl vyhraněné politické názory. Byl voják z povolání a služebník jordánského království. Jeho otec byl generál a velitel jordánské policie. Měl mě rád, respektoval mě a rád mě hostil, hlavně proto, že mě jeho žena, moje sestra, zbožňovala. Ale byl jsem u nich hostem ve velmi špatné době. Nevyhnutelný boj mezi armádou a palestinským odbojem má propuknout každou chvíli a švagr, jordánský důstojník, má v domě člena Fatáhu s dlouhým záznamem u tajné služby.

Nebylo to dobré, a ačkoliv mě vřele uvítal, cítil jsem jeho nervozitu. Na druhou stranu švagr věděl, že nemám kam jít.

17. září situace definitivně praskla a začal útok jordánských vojsk na pozice palestinských organizací v Jordánsku a hlavně v Ammánu. Byl to krutý, nelítostný, bratrovražedný boj. Král Husajn poslal do boje hlavně armádu AlBadija, což je armáda tvořená z beduínů, kteří jsou vůči králi a jeho rodině slepě loajální. Tato armáda byla založena ve čtyřicátých letech britským důstojníkem Glubem, který se později stal velitelem jordánské armády. Byla velmi dobře vyzbrojená a vycvičená. Zuřivý boj se rozšířil do ulic a v mnoha případech se bojovalo z poschodí na poschodí. Jordánské tanky ničily všechno, co jim stálo v cestě: auta, elektrické vedení, vodní nádrže, zahrady a podobně.

Palestinské ozbrojené síly byly vytlačeny z měst a obklíčeny v lesích u města Jarašu. Jordánské a pákistánské letectvo tyto lesy pokropily bombami, takže začaly hořet, a s nimi i stovky palestinských bojovníků. Izraelská vláda prohlásila, že Jordánsko udělalo Izraeli velkou službu. Některé dokumenty, které se v posledních letech objevily na internetu, říkají, že jordánské armádě intenzivně pomáhala proti Palestincům i saudská armáda. Účast pakistánského letectva v boji proti Palestincům byla už dávno známá. USA žádaly Izrael, aby se v bojích proti Palestincům neangažoval a slibovaly, že jeho úlohu převezme pákistánské letectvo.

Arafat se dostal do velmi nepříjemné pozice a jeho život byl v ohrožení.

Jordánská tajná služba po něm intenzivně pátrala a jordánští vojáci měli rozkaz ho zabít. Vražda Arafata by však mohla vyvolat vzpouru v arabských ulicích, což arabští vladaři nechtěli. Egyptský prezident rychle svolal vrcholnou schůzi arabských států, na které se arabští státníci rozhodli poslat do Ammánu delegaci s cílem pokusit se o urovnání krize. Mezi členy této delegace byli i súdánský prezident Nimajrí a alžírský diplomat Alachdar Ibrahím. Tito dva s pomocí pracovníků egyptské ambasády v Ammánu propašovali Arafata

144

v ženském oblečení do letadla a pak do Egypta. Jakmile se Arafat objevil v Káhiře, jordánský král odletěl do Káhiry a zúčastnil se setkání arabských státníků.

Na schůzích, které probíhaly v Káhiře, byla velmi vzrušená situace a probíhala velmi ostrá diskuze, hlavně mezi Arafatem a králem Husajnem. Egyptský prezident Násir měl velmi těžkou a únavnou úlohu, dokud nedosáhli dohody. To bylo 28. září 1970, v den, kdy palestinský odboj v čele s Arafatem definitivně ztratil své pozice v Jordánsku a v den, kdy Arabové ztratili jednoho z věrných synů, Jamala Abdul Násira. Násir se rozloučil s arabskými státníky a nakonec s kuvajtským emírem na káhirském letišti. Po návratu domů dostal infarkt a zemřel. Arabský národ ztratil jednoho z nejlepších a nejvěrnějších synů moderní doby. Mnoho Násirových zastánců do dnešního dne věří, že byl záměrně otráven. Byl to černý měsíc, který vešel do arabské moderní historie jako černé září.

Po zastavení bojů začal hon na sympatizanty palestinského odboje. Můj švagr už neskrýval své obavy a požádal mě, sice velmi pokorně a slušně, ale razantně, abych odjel. Já bych odjel, ale neměl jsem kam. Řekl mi: „Běž zpátky do Československa za rodinou, tady nemáš šanci. Jordánci tě určitě zatknou, je výjimečná situace.“ Dokázal mi bleskově obstarat potřebná víza a byl dokonce ochoten se mnou poslat důstojníka s vojenským autem až na hranice Sýrie.

Viděl jsem v jeho očích prosbu a pochopil jsem, že mě chce mít co nejrychleji z krku. Šlo hlavně o něj a jeho rodinu a já jim nemohl působit potíže, takže jsem si uvědomil, že je na čase, abych Jordánsko znova opustil.

Pomohli mi sbalit věci, naložili mi do auta nějaké dobroty pro děti a pak jsem odjel s vojenským doprovodem až na syrské hranice. Za námi jel vojenský transportní vůz. Důstojník seděl vedle mne. Pocházel z jižního Jordánska a dobře znal mého otce. Otec mu v době, kdy byl ministrem obrany, hodně pomohl a důstojník mu za to byl velmi vděčný. Na jordánských hranicích se Sýrií jsme se rozloučili a já pokračoval dál.

Cesta do Bratislavy mi trvala tři dny a dvě noci. Jel jsem tam se směsicí různých protikladných pocitů radosti a smutku, klidu a obav, uvolnění a nervozity. Měl jsem radost a těšil jsem se, že znova uvidím své děti a svou milovanou. Rmoutilo mě, že se znova stávám toulavým uprchlíkem. Byl jsem rád, že jsem utekl z pekla v Jordánsku, ale znepokojovalo mě, že nevím, co se mnou bude a jaká budoucnost mě čeká. Pocítil jsem hloubku palestinské tragédie a zlobila mě lhostejnost světa k bolesti a utrpení palestinského lidu.

Západní svět, který se podílel na jeho tragédii, nadále ignoruje jeho práva.

Západní mocnosti nechaly za své hříchy zaplatit Palestince.

Měl jsem jordánský pas, ale neměl jsem vlast. Můj přítel, palestinský utečenec, nebožtík MUDr. Mažed Zavari, měl ve svém slovenském spisu napsáno „vlast: bez“. Marně úřadům vysvětloval, že je z Palestiny; pro slovenské úřady Palestina neexistovala. Když dostal slovenské občanství, bylo v občanství ve slovenském pasu napsáno: „Narození: Haifa, Izrael“, ačkoliv v době jeho

145

narození Izrael neexistoval. Slovo Palestina všem dělalo potíže, znervózňovalo je a trápilo jejich svědomí. Vzpomínám si na přítele z Gazy, kterého vyhodili z Kuvajtu a tři měsíce byl buď v letadlech nebo na různých letištích, protože ho žádná země nechtěla přijmout, jelikož byl Palestincem bez vlasti.

146

4. Opětovné setkání

Na peteržalském přechodu do Bratislavy si vzal slovenský celník můj pas, listoval v něm, prohlížel vstupní vízum a zeptal se mě na adresu v Československu. Dal jsem mu žďárskou adresu. Jinou jsem neměl. Pak jsem nastartoval auto a vyrazil překvapit svou milovanou. Bydlela na Kukučínově ulici. Měli jednopokojový byt s koupelnou a velmi malou kuchyní. Byla adoptovaná. Její „otec“ utekl do Ameriky po roce 48, když jí byl teprve necelý rok. Narodila se jako já v červenci, ona sedmého a já patnáctého, ona v roce 47 a já v roce 36. Byla tedy o jedenáct let mladší. Rodiče jí dali jméno Eleonora, ale zvykli jsme si jí říkat Darina a pod tímto jménem byla známá. V onom malinkém bytě bydlela s matkou a s otčímem. Svého vlastního otce nikdy neviděla a nepocítila otcovskou lásku. Otčím jí sice dal jméno do rodného listu, ale chyběly mu otcovské city, jelikož žádné děti nikdy neměl. Nebyl to špatný člověk, ale byl takový, nemohl za to. Darina mi říkala: „Ty jsi můj otec, můj bratr, můj přítel, můj muž a moje jediná rodina.“ Studovala na filosofické fakultě university Komenského obor knihovnictví a vědecká informatika. Protože v tom malinkém bytě bylo málo místa, učila se ve vaně. I přes těžké podmínky ukončila studium v dubnu 1970 s vyznamenáním.

Doma tenkrát nikdo nebyl. Byl to pěkný slunný den a předpokládal jsem, že jsou v zahradě na Údolní ulici. Jel jsem tedy tam. Jejich zahrada ležela na rohu slepé ulice Pod boríkem. Ze zahrady je pěkný výhled na Dunaj a rakouské lesy.

Nad zahradou a okolím vládl takový klid, že se sebemenší zvuk silně rozléhal.

Ten klid však náhle narušil zvuk motoru mého auta. Když jsem zastavil a vystoupil, uslyšel jsem křik, který se v ozvěně rozléhal až za rakouské hranice. Železná vrata od zahrady se náhle rozletěla a z nich vyběhla postava, lehce oblečená, bosá a zaslepená slzami. Utíkala ke mně, vykřikovala mé jméno a pak se odrazila od země jako míč a skočila mi do náručí. Když se naše ústa setkala, pocítil jsem silný náraz a uslyšel prasknutí v zubech, ale nevěděl jsem v čích. Později jsem zjistil, že jsme si oba ulomili malou část předního zubu. Ty ulomené přední zuby jsme si nechali jako vzpomínku na tento krásný moment.

Dlouho jsme se drželi, objímali a báli se jeden druhého pustit. Ten krásný okamžik mi potvrdil to, co jsem si předtím nechtěl připustit - že ta žena, která mi visela kolem krku, držela se mě jako klíště a smáčela mi vlasy svými slzami, nazývaje mě všemi libými názvy, se stane mojí ženou. Na okamžik jsem se té skutečnosti lekl, ale potom jsem se nechal vnést do její krásy a splýval jsem v její rozkoši.

147

Naši mudrci říkají: když si chceš vzít nějakou ženu, podívej se na ni s odstupem několika desítek let, až bude stará a neatraktivní, a polož si otázku: „Je to ta žena, se kterou bych chtěl zestárnout? Budu schopen ji ještě ve starém věku ctít a mít rád?“ Když tvá odpověď zní kategoricky ANO, pak je to ta pravá žena, se kterou budeš žít do smrti. Jednou jsem se jednoho přítele zeptal, jestli chce zestárnout se svou ženou. Řekl jsem mu: „Podívej se na ni, představ si ji po několika desítkách let a zeptej se sám sebe, jestli s ní chceš žít dál.“ Chvilku se na ni díval a pak řekl NE. Odpověděl jsem: „Tak běž a rozveď se s ní.“ Oni se totiž pořád hádali a v jejich vztahu chyběla opravdová láska. Rozvedli se a udělali dobře, protože k tomu jednou muselo dojít. Život mi tvrdým a nelítostným způsobem toto pravidlo potvrdil, když má žena těžce onemocněla.

Jelikož jsem neměl kde bydlet, ubytovali jsme se na zahradě. Tam byl velmi malý domeček s malou vinicí, kde Kaldrovičovi dělali a skladovali to málo vína, které na zahradě vypěstovali. V domečku tehdy byla malá rozbitá postel. Ten domeček se stal naším palácem, v němž jsme trávili krásné chvíle. Zahrada zůstala i po naší svatbě útulkem a rajskou zahradou, v níž jsme trávili nezapomenutelné časy. O mnoho let později tato zahrada způsobila nám a hlavně mé manželce hodně utrpení a zármutku. Jedna ženina kamarádka ji zradila a zfalšovala dokumenty o vlastnictví zahrady, ale o tom budu psát později.

Po několika dnech jsem odjel do Žďáru za dětmi. Děti byly z mého příjezdu šťastné. Na mé příchody a odchody si už zvykly, takže se neptaly proč a co a jak. Jenže pobyt ve Žďáře byl pro mě trapný. Nebyli jsme se ženou ještě oficiálně rozvedeni, ale žádost o rozvod už byla podaná. Vznikla tak trapná situace a nevěděli jsme, jak se máme chovat. Nabídl jsem jí, že jsem ochotný spát v hotelu, ale to odmítla.

Ve Žďáru na mě čekal dopis od jednoho přítele, ředitele kanceláře OOP v libyjském Tripolisu. Psal, že bylo rozhodnuto poslat mě sloužit aspoň na jeden rok na libyjské ministerstvo zdravotnictví, kde potřebují založit biochemickou laboratoř. OOP, kterou tehdy ovládal Fatáh, posílala některé Palestince pracovat do určitých arabských států. Libye tehdy potřebovala učitele, doktory, farmaceuty i jiné profese a ráda Palestince zaměstnávala, protože jsou pracovití a spolehliví. Na druhou stranu šlo určité procento výplaty Palestince do kasy OOP. Psal mi, že během několika měsíců dostanu letenku a potřebné papíry. Upozornil mě, že vzhledem k byrokracii v libyjském státním aparátu může má záležitost trvat i déle. Bylo to východisko i pro mě – východisko z finančně komplikované situace, ve které jsem se nacházel, a ze zničující nečinnosti.

148

5. Cesta do Orientu

Čekal jsem na zprávu z libyjské strany, ale měsíce běžely a já žádnou zprávu nedostal. Stále jsem pendloval mezi Bratislavou a Žďárem, mezi láskou k dětem a láskou k mé milované. Vánoce roku 1970 jsem strávil s dětmi ve Žďáru a nový rok 1971 se ženou v Bratislavě.

Přišel duben, po něm květen a stále nic nepřicházelo. Zavolal jsem tedy příteli do Tripolisu a ten mi řekl, že všechno běží podle libyjských norem, kde vládne byrokratce a lenost. Předpokládal, že koncem června nebo v července dostanu letenku a dokumenty, že na to dohlédne.

Celý život jsem věřil, že život je jako prasátko na drobné: házíte do něj peníze a ve chvíli potřeby ho otevřete a najdete záchranu. Život se skládá z chvilek a je též jako prasátko nebo kasička, do které šetříte krásné chvíle. Když je vám smutno a mate v duši bol a trápení, stačí zavřít oči, otevřít tu kasu vzpomínek a vzpomínat na krásné chvilky, které jste s milovanou, s rodinou nebo třeba jen sám prožil. Bohatství, peníze a majetek můžete ztratit, ale ty krásné momenty, které jste prožil, vám nikdo nevezme.

Nevěděl jsem, co se mnou bude dál. Třeba pojedu do Lybie, a vypadalo to, že to je jisté, ale na jak dlouho? Na rok, na dva? A co bude potom? Budeme ještě spolu, nebo nás osud rozdělí? Skutečnost, že jsem Palestinec a k tomu ještě utečenec bez domova, mi nedávala mnoho šancí a byl jsem závislý na vůli osudu. Proto jsem chtěl s Darinou ještě prožít mnoho výjimečných chvil, abych na ně mohl vzpomínat v případě, že nás osud rozdělí.

Rozhodl jsem se vzít ji na dovolenou do Orientu. Měla Orient ráda, toužila ho vidět a chtěl jsem, aby poznala můj svět a byla připravena na případ, že tam jednou budeme spolu žít.

Aby československý občan mohl cestovat do světa mimo socialistický tábor, potřeboval povolení od československých úřadů, což nebylo lehké. Byl to zdlouhavý proces a znám rodiny, které musely nechat doma jednoho člena, aby mohly vycestovat. Jedním ze způsobů bylo požádat o takzvaný devizový přislib, kdy dala banka občanovi na cestu několik málo dolarů na den. Po dlouhém běhání mezi úřady a shánění dokumentů Darina jako zázrakem tento příslib dostala. Nepamatuji se kolik přesně, ale myslím, že to bylo kolem sto dvaceti dolarů na celý pobyt. Po obstarání potřebného víza byla naší první zástavkou Budapešť. Spali jsme v jednom hotelu střední kategorie. Při odchodu jsem Darinu poprosil, aby zaplatila za nocleh. Chtěl jsem, aby zakusila realitu světa.

Vrátila se za mnou celá bledá a otřesená, a když jsem se jí ptal, co se stalo, smutně mi oznámila, že za noc v tom obyčejném hotelu zaplatila celý svůj devizový příslib. Smál jsem se a řekl, že je to první zkouška reálného života.

149

Z Budapešti jsme jeli vlakem do Bělehradu, kde jsem měl palestinského přítele, pracovníka kanceláře OOP. Čekal na nás na nádraží a ubytoval nás v jednom rodinném penzionu. Večer nás pozval do pěkné restaurace, která stála v lese na vrcholu kopce nad Bělehradem. Seděli jsme v zahradní restauraci a pochutnávali si na jugoslávských specialitách. Všechno bylo krásné, až na houf komárů, kteří na mě útočili. Nejvíc jim chutnaly mé nohy. Seděl jsem, škrábal se a trpěl. Ráno jsem se probudil s napuchlou nohou. Nemohl jsem ani obout botu a pořádně chodit.

Naší druhou zástavkou byl Istanbul. Ve vlaku jsem seděl a pozoroval, jak mi noha otéká čím dál víc. Darina z toho byla nešťastná a nevěděla, jak mi má pomoct. Vzala mi nohu, položila si ji na klín, jemně ji masírovala a pořád se mě ptala, jestli to bolí. Bolelo, a hodně, ale bolest jsem radši překonával. Nechtěl jsem, aby se kvůli tomu Darina trápila. Byla to dlouhá cesta a byl jsem rád, když jsme dojeli na místo. Vzali jsme si taxi a jeli do jednoho hotelu ve starém městě, kde jsem se při svých návštěvách Istanbulu ubytovával. Předtím, než jsme dojeli do hotelu, jsme zastavili v lékárně, kde jsem si koupil chirurgický skalpel, gázu, jodovou tinkturu, sulfonamidový prášek a antibiotika. Do hotelu jsem kulhal a skákal na jedné noze s velkými bolestmi. V pokoji jsem se podíval na Darinu a řekl: „Chci, abys mi slíbila jednu věc.“ Ona odpověděla: „Cokoliv.“ Řekl jsem jí, že půjdu do koupelny a o tu nohu se postarám sám. „Slib mi, že když mě slyšíš křičet, sténat a naříkat, nebudeš si toho všímat, budeš to úplně ignorovat a já ti slibuji, že všechno bude v pořádku.“ Začala plakat, tekly jí slzy po tvářích až na krk a pořád opakovala: „Pojeďme do nemocnice k doktorovi, nedělej to sám.“ Marně jsem jí vysvětloval, že jsem se to naučil při výcviku na táboře Fatáhu. Šel jsem do koupelny, zavřel dveře, sedl jsem si nahý do vany a dal si pořádný lok vodky. Nohu jsem umyl a vydezinfikoval. Vzal jsem skalpel a udělal na noze dost hluboký řez. Z nohy začal vytékat hnis a já mu pomáhal tlačením. Přitom jsem sténal a řval. Tekl ze mě pot, jako bych se sprchoval.

Darina bouchala na dveře a přitom plakala a sténala, jako by byla operovaná ona. Zákrok trval asi hodinu. Ránu jsem si vyčistil jodovou tinkturou a posypal sulfonamidovým práškem. Pro jistotu jsem začal brát antibiotika. Když jsem vyšel ven, byl jsem vyčerpaný a sotva jsem stál na nohou. Darina na tom byla ještě hůř. Lehli jsme si, držela mi hlavu a mokrým hadrem mi utírala pot. Spal jsem v jejím objetí. Ráno byla noha v pořádku, ne sice úplně, ale mohl jsem chodit a dokonce s trochou bolesti i nazout botu.

Vyrazili jsme do ulic. Istanbul jsem dobře znal a namířil jsem si to na historická místa, hlavně ve starém městě. Darina se do Istanbulu na první pohled zamilovala. Bylo to pro ni něco úplně nového; orientální atmosféra, orientální vůně a orientální zvyky. Turecko je pěkná a zajímavá země s krásnou přírodou.

Najdete tam hory, nížiny, jezera, moře a hlavně historické památky. Říká se, že v Turecku najdete víc římských a řeckých památek než v Římě nebo v Řecku.

Nevím, jestli je to pravda, ale historických památek různého původu, řeckých, římských a muslimských, najdete v Turecku mnoho, hlavně v Istanbulu. Darina

150

byla nadšená, chtěla všechno vidět a na všechno se ptala. Cestovali jsme na malý ostrovu Biukada, kde nejezdí žádná auta. Jediný dopravní prostředek byli buď koně nebo osli. Půjčili jsme si dva osly a projeli na nich celý ostrov. Ostrov je hornatý a má dlážděné cesty, na kterých osli klouzali, až jsme se báli, že spadneme do moře. Pro Darinu to byl nádherný zážitek. Bylo to poprvé v životě, co viděla osla a seděla na něm.

Turecko je kotel smíšených kultur a zápasí zde spolu muslimská a evropská kultura. Po pádu Osmanské říše, po skončení první světové války, Atatürk, otec Turků, zrušil muslimský „chalífát“ a nastolil v celém Turecku sekulární řežim.

Zakázal ženský hižáb, zakázal ženám, aby si něčím zakrývaly obličej a zakázal muslimským teologům zapojovat se do státních záležitostí. Turecko pokračuje v politice Ataturka až do dnešního dne. Ale všechna nařízení a omezení nedokázala vliv islámu v turecké společnosti, hlavně na venkově, zmenšit.

Mešity rostly po celém Turecku jako houby po dešti a věřících je čím dál víc.

Istanbul má ale zvláštní statut, protože leží na rozhraní dvou kontinentů, Evropy a Asie. V Istanbulu se prolíná několik kultur: křesťanská, muslimská, turecká, řecká, arménská, kurdská a jiné. Proto je návštěva Istanbulu kulturní zážitek, protože se zde střetáváte s různými kulturami, pokrmy a zvyky. Ale nádech Orientu se nedá popřít a v celé istanbulské atmosféře převládá.

Zůstali jsme tam týden, během něhož jsme si z kulturních a gurmánských požitků vychutnali, co se dalo. Potom jsme nasedli do autobusu a odjeli do Sýrie. Na syrských hranicích mi na dlouho zadrželi pas a bál jsem se, aby mě znovu nezatkli, jak to kolikrát udělali. Hlavně jsem se bál o Darinu, která nikoho v Sýrii neznala. Vytáhl jsem sto dolarovku, strčil ji důstojníkovi do kapsy a poprosil ho, aby mi dal pas, protože pospíchám. Vytáhl bankovku, podíval se na ni, pak pro ten pas došel a vrátil mi ho.

Sýrii mám velmi rád, ale jelikož mám špatné zkušenosti se syrskými úřady a nechtěl jsem riskovat, přespali jsme v Damašku jen jednu noc a druhý den jsme jeli za strýčkem Šakurem do Bejrútu. Můj strýček Šakur, maminčin mladší bratr, žil a pracoval dlouhé roky v Saudské Arábii. V sedmdesátém roce si otevřel v Bejrútu kancelář a koupil tam byt blízko moře. Každý rok v něm trávil letní měsíce. Když jsme přijeli, zavolal jsem mu a za chvíli pro nás přijel autem.

Ubytoval nás v malém pěkném hotelu nedaleko svého bytu. Řekl nám: „Snídani máte v hotelu. Dopoledne si běžte k moři zaplavat a opalovat se. Na večeři přijdete k nám domů. S hotelem si nedělejte starosti, je to na můj účet.“ Potom vytáhl z kapsy hrst libanonských lir, strkal mi je do ruky, ale já jsem si je odmítl vzít. Vynadal mi a řekl: „Drž hubu a vem si peníze od svého strýčka!“ Nepustil mě, dokud jsem mu neslíbil, že když budu potřebovat peníze, obrátím se na něj.

V Bejrútu jsme strávili skoro dva týdny. Byly to krásně prožité dny. Strýček nás každý večer někam vzal a jednou jsme šli dokonce do známého bejrútského kasina. Dal každému z nás padesát dolarů a řekl, abychom šli zkusit štěstí.

Peníze jsme vyměnili za žetony a hráli na automatech. Ty svoje jsem prohrál za

151

pár minut. Darina však vyhrála skoro sto dolarů. Strýčkova žena strčila peníze do kapsy a řekla: „Je škoda to těm vagabundům nechat.“ Byla chytřejší než já.

Darina byla z výhry šťastná jako malé dítě. Pořád opakovala: „Vyhrála jsem, vyhrála jsem!“ Chtěla to zkusit znova, ale to jsem jí zakázal.

Všechno má svůj konec a náš pobyt zde ho měl také. Rozloučili jsme se se strýčkem i jeho ženou, sedli do autobusu a odjeli zpět do Istanbulu. Z Istanbulu jsme jeli autobusem do Bělehradu a pak vlakem do Bratislavy.

Do Bratislavy jsme se vrátili s 25 dolary v kapse. Neměli jsme kde bydlet, protože Kaldrovičovi měli velmi malý byt, a naše peněžní rezerva činila právě těch ubohých 25 dolarů.

Taoisté říkají, že když se před tebou zavře jedna brána, otevře se druhá. Druhý nebo třetí den jsem dostal dopis z libyjského ministerstva zdravotnictví. Byl na něm datum 8.7.1971 a stálo v něm, že jsem byl libyjským ministerstvem přijat jako lékárník s ročním platem... a že se mám obrátit na libyjskou ambasádu pro dokumenty, vízum a letenky. Obstarat potřebná víza a letenku mi trvalo několik dní a pak jsem byl připraven na odlet.

Znovu jsme se loučili, ale tentokrát s větším optimismem. V hloubi našich duší jsme si byli jisti, že se znovu uvidíme a budeme na dlouho svoji. Děti si na mé příjezdy a odjezdy zvykly, tak se už na nic neptaly. Věděly, že jedu pracovat do Libye a tuto zprávu vzaly na vědomí. Letěl jsem s ČSA do Říma a druhý den s italskou leteckou společností do Tripolisu.

152

6. Libye, země protikladů

Kdybych chtěl popsat celý svůj roční pobyt v Libyi, potřeboval bych na to nejméně knihu. Do Libye jsem jel jako stokilový chlap a za rok jsem se vrátil jako sedmdesátikilový, a vůbec to nebylo z diety.

Poslal jsem do Tripolisu telegram oznamující ministerstvu zdravotnictví den a čas mého příletu. Slibovali mi, že na mě bude někdo z ministerstva na letišti čekat, ale nikdo tam nebyl. Druhý den mi na ministerstvu oznámili, že se plán změnil. Místo laboratoře v Tripolisu mám založit státní lékárnu v městě Misurata, asi sto kilometrů od Tripolisu. Nebyla to příjemná zpráva, ale nedalo se nic dělat.

V Libyi nebyly a do dnešního dne nejsou vlaky, jen autobusy v katastrofálním stavu. Jediným vhodným dopravním prostředkem byly taxíky, které vozily cestující místo autobusů. Taxi do Misuraty bylo plné místních Libyjců, kteří se na mě dívali, jako bych měl lepru. Později jsem se dozvěděl, že v Libyi jsou dva druhy ovcí, domácí a importované z ciziny. Těm z ciziny říkali „mizigry“ a stejně nazývali i cizince bez rozdílu, včetně Arabů. Libyjci cizince nenáviděli, nejvíc Egypťany a nejmíň Palestince. Cizinec byl pro Libyjce parazit, který ho přišel obrat o peníze.

V Misuratě jsem šel na ředitelství zdravotního střediska. Ředitel byl Egypťan a jeho zástupce Libyjec, který se narodil a vyrostl v Tunisu. Poslali mě do jediného hotelu v Misuratě, dokud nenajdu ubytování. Pokoje v hotelu byly čtyř až sedmilůžkové. Záchod a nefungující sprcha byly na chodbě. Dali mě do šestilůžkového pokoje, kde už bydlel jeden Libyjec. Ten mě razantně odmítl do pokoje přijmout, že nebude bydlet s mizigrým. Museli mi tedy vyměnit pokoj a dali mě do jednoho, kde bydleli dva egyptští dělníci.

Byly to pro mě šoky, na které jsem nebyl připraven. Jeden z Egypťanů mě informoval, že ve městě je jedna kavárna, kam chodí večer posedět Palestinci. Šel jsem tam, protože jsem potřeboval najít ubytování, a to co nejrychleji.

Palestinci mi s tím mohli pomoct. Přišel jsem do kavárny, která se skládala z jedné místnosti a malého dvora se stoly a židlemi. Sedělo tam asi deset Palestinců. Pozdravil jsem je a představil se. Srdečně mě vítali a ptali se, odkud jsem a kde pracuji. Jeden mladý chlap se zeptal, jestli nejsem příbuzný Abdelkadera Saleha, na což jsem mu odpověděl, že je to můj otec. Postavil se, objal mě, znova mi podal ruku a řekl, že je z vesnice Kufr Qallil nedaleko Nablusu. Potom mi řekl: „Dopij si čaj a jdeme do hotelu pro tvůj kufr. Budeš bydlet u nás, máme pro tebe volný pokoj.“ Byt, do kterého jsem se nastěhoval, vypadal proti tomu příšernému hotelu jako

153

palác. Na druhou stranu byl skoro jako jeskyně, jelikož Libyjci stavěli byty tak, aby neměly okna s výhledem do ulice, aby nikdo nemohl sledovat ženy v bytě.

Byt byl rozdělen na dvě části. V jedné bydleli dva Palestinci, jeden z Gazy a druhý utečenec z Ammánu. Ve druhé části jsem bydlel já se svým novým přítelem Fareedem. Všichni byli učitelé, kteří v Libyi pracovali už řadu let.

Svobodný chlap neměl v Misuratě lehký život. Nebyly tam pořádné restaurace, žádná zábava kromě jednoho kina, ve kterém promítali nudné filmy, a televizní programy byly o ničem. Stravovat jsme se museli doma, protože pořádná strava nikde nebyla. Dohodl jsem se s Fareedem, že si každý týden vyměníme službu.

Jeden vždycky bude vařit a druhý obstará potraviny a umyje nádobí.

Ministerstvo mi poskytlo dům a řeklo, ať ho změním na lékárnu. Dostal jsem na to týden. Za deset dní lékárna otvírala svá čtyři okénka na výdej léků. Přidělili mi jednoho egyptského lékárníka, jednoho egyptského asistenta a dva místní pomocníky. Nebyla to lékárna v úzkém slova smyslu, byla to výdejna léků.

Lékárna byla hned naproti centrálnímu zdravotnímu středisku, odkud chodili pacienti s recepty. Každý týden jsem jezdil do Tripolisu pro zásobu léků.

Otevřeno jsme měli od osmi ráno a po pauze na oběd od tří do šesti.

Libye je na šestnáctém místě v rozloze území a má nejdelší pláž ve středomořské oblasti, 2000 kilometrů. Většinu území tvoří neúrodná poušť.

Podle sčítání z roku 2005 má Libye 6 090 000 obyvatel. Jsou zde dvě velká města, hlavní město Tripolis a Bengazi. Jinak má několik malých městeček a řadu malých vesnic rozložených po celé Libyi. Vláda se snažila nahromadit obyvatelstvo v úrodné části země poblíž pobřeží, ale neuspěla. Lidé svá nová obydlí opouštěli a vraceli se do původních vesnic v poušti. Libye se dlouho nacházela pod cizí nadvládou, což na obyvatelstvu zanechalo dlouhodobě negativní stopy. Od roku 1551 do roku 1911 byla pod Osmanskou říší, od roku 1911 do roku 1945 pod italskou nadvládou, 1945 až 1951 pod anglickou a od roku 1951 do roku 1969 byla královstvím pod anglickou svrchovaností. Roku 1969 se Libye stala republikou a začala se z anglického vlivu postupně vymaňovat.

Nemám přesné informace, v jakém stavu je Libye dnes, ale roku 1971, v době mého pobytu, byla zaostalá, lidé většinou negramotní, arogantní a zlostní.

Projevovalo se to v chování obyvatelstva, hlavně vůči cizincům.

Pacienti vyšli od doktora s receptem, a místo aby hned šli do lékárny, nashromáždili se před zdravotním centrem a čekali, až bylo pět minut před zavírací dobou. Teprve potom si došli pro léky. Nemohli jsme je odmítnout, jelikož byli schopní nás žalovat, že jim odmítáme dát léky. Mnohokrát jsme nemohli jít na oběd a zůstávali jsme ve službě do večera. Místní pomocníci s námi nečekali a šli domů se zdůvodněním, že jsou jen pomocná síla. Chování těchto pacientů nepomohla změnit ani naše milá slova a trvalo to několik měsíců, dokud mě dobře neznali. Byl jsem pro ně Palestinec, syn jordánského ministra, který jim přišel pomoct, ne je obírat o peníze.

Poněvadž většina byla negramotná, měli jsme velké těžkosti s vysvětlováním

154

způsobu používání léku. Jednoduchá věta „třikrát denně, ráno, na oběd a večer“ pro ně byla nepochopitelná. Museli jsme jim kreslit čárky na obálku a někdy i kresby, které naznačovaly ranní, polední a večerní modlitby, aby pochopili čas užívání léku.

Velmi nebezpečné bylo třeba vysvětlovat ženám používání antikoncepčních tablet. Ve většině případů je brali muži, protože věřili, že žena nemá s celým procesem nic společného. Když ženy otěhotněly, takřka každý manžel nám vytýkal, že jsme mu dali špatný lék. Nebylo možné jim vysvětlit, že tabletky patří ženám.

Libyjci tehdy věřili, že žena může po mrtvém manželovi nebo po rozvodu ve svém břiše držet dítě několik let. Když vdova nebo rozvedená žena otěhotněla třeba po šesti nebo sedmi letech, věřili, že to dítě je původního manžela a celá léta leželo v břiše matky. Když jsme jim řekli, že to je nemožné, zlobili se a odpovídali: „To chcete říct, že naše ženy jsou kurvy?“ Když tady pacientovi řeknete, že se tabletky mají požívat s jídlem, je to velká chyba, jelikož si můžete být jisti, že je s jídlem uvaří. Musíte vybírat konkrétní a správné výrazy a ještě pacientovi v klidu a podrobně vysvětlit, co to znamená.

Museli jsme být velmi opatrní na slova, jinak nás mohli žalovat za urážku, za což je tu vězení. Libyjci celkově neměli rádi tabletky a radši brali sirupy nebo injekce. Doktor, který pacientovi dá injekci, třeba jen vodovou, je pro něj správný doktor. Někteří nemohli pochopit, že na bolení hlavy jim dá doktor sirup. Když je bolela hlava, tak si na ni ten sirup někdy vylili. Lék podle nich musí být aplikován na hlavu a ne do břicha, vždyť je přece bolí hlava, ne břicho.

Poněvadž neměli co dělat a nudili se, rádi si s doktorem nebo lékárníkem pohrávali. Lékárník pacientovi dá třeba nosní kapky a řekne mu, aby si nakapal do nosu dvě kapky třikrát denně. Pacient se začne ptát, do které nosní dírky a co se stane, když nakape tři kapky nebo čtyři kapky a podobně. Lékárník musí být trpělivý a odpovídat na pacientovy otázky, které někdy trvají do nekonečna.

Byla to psychicky náročná práce a někdy jsem se večer vracel domů tak unavený, že jsem šel rovnou do postele.

Za rok pobytu v Misuratě mi Darina napsala 360 dopisů a poslala 26 nahraných magnetofonových kazet. Její dopisy a kazety byly balzám pro mou duši. Ty mi pomohly vydržet ten každodenní stres. Těšil jsem se na ně, byly mou duševní potravou a bez nich bych se zbláznil. Za celý roční pobyt jsem zhubnul dvacet pět až třicet kilo. Kalhoty jsem si stahoval opaskem, aby mi nespadly.

Konečné rozhodnutí o rozvodu s manželkou jsem dostal do Libye. Vzápětí mi Darina poslala krásný dopis plný citů a lásky a požádala mě o ruku. Napsal jsem jí, že je zvykem, aby muž žádal o ruku ženu a ne naopak, ale že její nabídku s radostí přijmu.

Měsíc před skončením mého ročního pobytu mi Darina poslala dopis z univerzity, kde stálo, že jsem byl přijat na aspiranturu na farmaceutické fakultě v Bratislavě za účelem získaní titulu kandidáta věd. To byl výsledek Darininy dřiny a běhání po úřadech.

155

Začal jsem se připravovat na konec ročního pobytu a odchod z Libye. V tu dobu mi zavolal guvernér Misuraty. Byl to Libyjec, který žil dlouho v Itálii, Tunisu a Egyptě. Byl to velmi příjemný a kultivovaný mladý muž. Překvapil mě prosbou, abych zůstal ještě jeden rok. Slušně jsem jeho žádost odmítl. Tak mě začal psychicky vydírat, hrát na notu vlastenectví, národního cítění, povinností a podobně. Byl jsem na tenkém ledě a chtěl jsem z toho velmi taktním způsobem vyváznout. Řekl jsem mu, že bych rád zůstal, ale byl jsem přijat univerzitou na doktorský studijní pobyt. Konečně souhlasil a já si vydechnul.

Odchod z Libye nebyl vůbec jednoduchý. Musel jsem přinést od starosty města, který sloužil jako matrikář, potvrzení, že jsem se v Libyi neoženil, že nemám žádnou půjčku od banky, z městského úřadu, že jsem zaplatil elektřinu, vodu a podobně. Aby si zajistili, že nenechám žádné dluhy za elektřinu a vodu, tak mi obojí zavřeli. Všechny argumenty a záruky od kamarádů, že za mě těch pár šestáků zaplatí, nebyly k ničemu. Ani nabídku, že jim nechám zálohu, neakceptovali. Poslední dny před odjezdem jsem tak strávil ve tmě a bez vody.

Většinu času jsem byl radši u kamarádů.

Dva dny před odjezdem jsem se vydal do Tripolisu. Nechal jsem v Misuratě všechno oblečení a kromě toho, co jsem měl na sobě, jsem si nevzal vůbec nic.

V Tripolisu jsem si v jednom libanonském obchodu koupil všechno od slipů až po kalhoty a obleky. Z obchodu jsem vyšel v novém oblečení a staré vyhodil do koše. Druhý den jsem odletěl do Prahy a potom do Bratislavy.

Letiště v Tripolisu bylo zajímavé a stojí za zmínku. Kromě mezinárodních letů mimo arabské země byly všechny lety bez rezervace. Rezervaci sice můžete mít, ale nikdo ji nebude respektovat. Cestující nastoupí do letadla a když je plné, tak odletí. Pokud si myslíte, že přeháním, tak nepřeháním. Můj egyptský kolega musel odletět do Káhiry. Měl rezervaci, ale když na letišti předložil letenku, oznámili mu, že letadlo je už plné a nemají pro něj místo. Jeho protesty a argumenty nikam nevedly, odpověď byla pořád stejná: letadlo je plné. Prý měl nastoupit dřív, protože kdo přijde první, ten má místo. Druhý přítel letěl také do Káhiry, předložil letenku, vzali mu kufry a čekal na ohlášení o nástupu do letadla, ale nikdo nic nevyhlásil. Letadlo se naplnilo a odletělo. Kufry tak odletěly, ale přítel zůstal na letišti. Libyjští cestující věděli, jak to chodí, ale cizinci ne, takže Libyjci měli zaručený let, ale cizinci ne. Doufám, že dnes je situace jiná.

156

Pátá kapitola

Nové studium

157

1. Disertační práce na ústavu endokrinologie SAV

Přiletěl jsem do Prahy kolem osmé ráno a měl jsem rezervovaný let do Bratislavy kolem desáté ráno. Když jsem se ukázal u kontrolního pultu, zjistil jsem, že rezervaci nemám, ačkoliv byla na letence potvrzená. Musel jsem se ironicky smát a v duchu jsem si říkal, že asi nejsem v Praze, ale pořád ještě na letišti v Tripolisu. Nebyl jsem jediný, protože jedno letadlo z technických důvodů vypadlo z letového plánu a pracovníci letiště se snažili cestující rozdělit na různé lety. Řekli nám, že určitě poletíme, ale neví přesně kdy. „Čekejte, prosím, my vám to oznámíme,“ tu větu jsem toho dne slyšel snad stokrát.

Byla to pro mě vhodná příležitost, abych zašel do baru a znova si vychutnal české pivo. Alkohol byl v Libyi zakázaný a ačkoliv jsem si ze spiritusu někdy vyrobil nějaké nápoje, nebylo to ono. Jednou mi z Bratislavy poslali recept na vaječný koňak, tak jsem si ho zkusil doma v Misuratě vyrobit. Pozval jsem na ten vaječný drink kamarády, kteří přišli s potěšením. Nechali se překvapit. Ale byla to pohroma. Jakmile jsem podle receptu dal vejce do alkoholu, celé se to srazilo a nedalo se s tím pohnout. Pokusil jsem se svůj výrobek scedit přes sítko, jenže jsem v něm akorát ucpal dírky. Kuchyňský dřez se změnil ve vaječnou vanu a strašně smrděl. Kamarádi od toho smradlavého nápoje utekli a bylo po hostině. Můj výrobek se na dlouho stal předmětem výsměchu kamarádů. Proto jsem se těšil na opravdové české pivo. Šel jsem k barovému pultu a objednal pět piv. Barman postavil na pult jedno a řekl, že počkáme, až přijdou i ostatní. Řekl jsem, že nikoho nečekám a že chci pět piv. Barman je tedy postavil na pult a čekal, co udělám. Vypil jsem je a barman se zmohl jen na jednu větu: „Pane, to je žízeň!“ Pak se zeptal, odkud letím, a když jsem mu řekl, že z Libye, zmohl se jen na jedno slovo: „Jo!“ Hodiny ubíhaly a žádný odlet nebyl. Začal jsem být nervózní. Má představa o setkání se svou láskou se začala měnit. Chudinka na mě čekala na letišti v Bratislavě a nevěděla, co se děje a kdy přiletím.

Už bylo po šestnácté hodině a žádný let pro mě stále nebyl. Letadla do Bratislavy létala jedno po druhém a pro mě místo nebylo. Musel jsem něco udělat, jinak hrozilo, že na letišti zůstanu celou věčnost. Vstal jsem, došel k pultu a vážným tónem jsem řekl slečně, která tam stála: „Prosím vás, buďte tak hodná a zavolejte policii a sanitku.“ Nechápavě se na mě podívala a řekla: „Proboha, co se stalo?“ Řekl jsem, že zatím nic, ale stane se, jestli nebudu na palubě letadla, které za půl hodiny odlétá do Bratislavy. Odezva byla okamžitá a já během deseti minut seděl na palubě letadla.

Nechci popisovat moment našeho setkání na bratislavském letišti. Bojím se, že pokazím krásu té chvíle, protože nemám vhodnou zásobu slov ani dost

158

fantazie, abych ten moment mohl popsat slovy. Lidé stáli a dívali se na nás, někteří s dojetím, jiní zase s údivem. Darina se na mě dívala a nevěřila, že jsem to já. Hodně jsem zhubnul a vypadal jsem o dost mladší. Prohlížela si mě a se slzami stékajícími po lících pokrývala můj obličej vášnivými polibky. Bylo na čase jít domů.

Vzali jsme taxi a jeli do našeho dočasného bytu. Jeden náš známý slovenský doktor tehdy totiž pracoval v Alžírsku a dal nám svůj byt, přesněji řečeno část bytu na celý rok do pronájmu. Měli jsme k dispozice ložnici, kuchyň, koupelnu a halu, což nám stačilo. Byl to velmi drahý nájem, ale neměli jsme jiné východisko.

Farmaceutická fakulta mi oznámila, že jsem přijat na řádnou aspiranturu na katedře biochemie. Školící místo jsem měl u vedoucího katedry, profesora RNDr. PhMr. Antonína Jindry, DrSc. Disertační práce ale byla na ústavu endokrinologie SAV u doktora Richarda Květnanského. Profesor Jindra mi vysvětlil, že práce na endokrinologii pro mě bude zajímavější a užitečnější.

Doktor farmacie, Richard Květnanský Csc., před léty vypracoval vědeckou aspiranturu právě u profesora Jindry. Po prvním setkání jsme si hned padli do oka a stali se kamarády, kterými jsme až do dnešního dne. Byl o rok mladší než já, ženatý a jeho žena se jmenovala Darina, stejně jako jeho dcera. Když jsme později někam šli společně, byly s námi čtyři Dariny, protože i má dcera se jmenuje Darina. Květnanský mi oznámil, že praktická část disertační práce začíná, až když úspěšně vykonám zkoušky z minima. Řádný aspirant má totiž do roka od svého přijetí na aspiranturu vykonat zkoušky z hlavních předmětů jeho studia a podat stručný soubor disertační práce, kterou hodlá připravit a obhajovat.

Na aspiranturu jsem byl oficiálně přijat 1. 11. 1972 a měl jsem rok za zkoušky z minima. Předměty z minima byly: organická chemie, biochemie, farmaceutická chemie a farmakologie. Učit se tyto předměty několik let po skončení studií nebylo vůbec lehké. Situace a podmínky už navíc byly jiné než za studentských časů. Nebyl jsem už studentem, který má možnost vyletět ze zkoušky a jít na ni podruhé nebo potřetí. Ani jsem si nemohl dovolit na zkoušce plácat nějaké hlouposti a odejít s trojkou. Byl jsem už kolega, kterého budou zkoušet kolegové a musel jsem si před nimi zachovat důstojnost a ukázat, že jsem na úrovni. Zkrátka, musel jsem excelovat.

Pustil jsem se tedy do práce. Kdo by tehdy navštívil náš pronajatý byt, neviděl by na stěnách obrazy, ale chemické vzorce. Stropy koupelny a ložnice jsem polepil vzorci, abych si je studoval, když ležím ve vaně nebo v posteli. Kuchyň, hala, jídelní kout, všude byly chemické vzorce.

Darina držela v rukou skripta a knihy, chodila za mnou s různými otázkami a já na ně musel přesně odpovídat. Žil jsem obklopen chemickými vzorci. Spal jsem a chemické vzorce mi běhaly v mozku. Musel jsem ovládat vztah mezi účinkem léků a chemickou strukturou, vzorce různých léků, různé změny chemických

159

struktur léků a změny jejich účinků. Všechno bylo nakresleno na papírech, které jsem rozlepil po stěnách.

Zkoušky z organické chemie a biochemie jsem úspěšně složil 3. 7. 1973.

Zkoušky z farmaceutické chemie a farmakologie jsem úspěšně složil 7. 12.

1973. Exceloval jsem a byl jsem komisí přijat s úctou.

Pak jsem začal zpracovávat ústavem určenou disertační práci na téma „metabolizmus katecholamínů u kontrolních a stresovaných potkanů“.

Studium reakcí živého organizmu na chronický respektive dlouhodobý opakovaný stres má v moderní době mimořádný význam, protože rapidně postupující civilizace přináší stále nové a nové faktory, na které se organizmus musí adaptovat, např. hluk, znečištění ovzduší, doprava, vztahy doma a na pracovišti, různé psychické zátěže a podobně. Dnes víme, že se ve stresu v první řadě aktivuje sympato-adrenální systém s následným vyplavením, kromě jiného, kortikoidů a katecholamínů, adrenalinu a noradrenalinu.

Intenzivní výzkum v této oblasti v průběhu posledních let přinesl mnohé pozoruhodné výsledky, ale o reakcích resp. úlohách těchto biologicky aktivních látek během adaptace organizmu na denně opakovaný stres jsme věděli málo.

V laboratořích katecholamínů na Ústavu experimentální endokrinologie SAV v Bratislavě se právě pod vedením Dr. Květnanského studovala už několik let otázka chování katecholamínů za stresu a během adaptace na denně opakovaný stres, hlavně u potkanů. Jako stresový model, na kterém se prováděla většina experimentů, sloužila imobilizace, během které jsou zvířata vystavena jednak fyzickému (svalová práce) i psychickému stresu (úniková reakce z nefyziologické polohy).

Květnanský byl a dodnes je pedant na práci. Byl a je chorobným, nevyléčitelným workholikem a od svých spolupracovníků a aspirantů žádal totéž. Je až chorobně zamilovaný do katecholamínů, dopaminu a serotoninu.

S těmito látkami se dovede bavit a mazlit jako s půvabnou milenkou. Paní Květnanská, velmi milá a zábavná, obvykle říkala: „Já jsem domácí manželka na vaření a uklízení, ale jeho pravá manželka, do které je zamilovaný, je jeho práce.“ Do určité míry měla pravdu. Mně to vyhovovalo. Chtěl jsem se naučit něco nového, chtěl jsem tvrdě pracovat a každému, a hlavně sám sobě dokázat, že umím pracovat a mít výsledky.

160

2. Druhé manželství

29. 12. 1972 naše láska s Darinou vyvrcholila sňatkem v zrcadlové síni v Bratislavě. Naše láska každý den rozkvétala a byli jsme omámení její vůní.

Byli jsme jako děti, které stále vyžadují lásku, laskavost a pozornost. Ať se s dítětem mazlíte jakkoli dlouho, jemu to nikdy nestačí, nikdy toho nemá dost.

Za chvíli opět stojí hladovějící vedle vás a chce víc. Tak jsme na tom byli i my, stále hladoví po dotyku, po mazlení, po dechu, po vůni toho druhého. Žili jsme ve stálém stavu zamilovanosti, něžnosti, lásky, vzrušení, pocitu vzletu a radosti.

Všechno bylo, jak mělo být.

Manželka dokončila studium na filosofické fakultě univerzity Komenského v Bratislavě, obor knihovnictví, v květnu 1970. Tím získala zajímavý titul „vysokoškolská kvalifikace v oboru knihovnictví a vědecké informace“. To byl ještě debilnější titul než ten, který jsem dostal po skončení farmacie, „promovaný farmaceut“. Když jsme po letech žili v cizině, potřebovali jsme manželčino vysvědčení přeložit do angličtiny. V angličtině vypadalo ještě hůř než ve slovenštině a nikdo ho nechtěl uznat. V letech 1973 až 1975 navštěvovala postgraduální studium a úspěšně ho ukončila vypracováním závěrečné písemné práce na téma „informační potřeby rozhlasových novinářů“ se závěrečnou zkouškou před zkušební komisí ze žurnalistiky. Takové studium v zahraničí by bylo zakončeno titulem „master“, ale titul, který dostala moje žena, byl „postgraduál“, což v cizině nic neznamenalo.

Určitý čas pracovala v knihovně SAV na Klemencové a později vyhrála konkurs na místo vedoucí knihovny ve Slovenském rozhlasu. Konkurs vyhrála, ačkoliv nebyla členkou komunistické strany, což byla jedna z hlavních podmínek.

Vyhrála, protože byla nejlepší. Byla mladá, chytrá a pracovitá, a hned po nástupu do nového pracoviště to dokázala. Reorganizovala rozhlasovou knihovnu, takže se z ní stalo informační centrum pro pracovníky rozhlasu.

Nevím přesně, kdy to bylo, ale jednou přišla z práce domů s pláčem. Se slzami v očích mi vysvětlovala, že si ji k sobě zavolal zástupce ředitele rozhlasu a oznámil jí, že je z práce propuštěna a má týden na vyklizení místnosti a opuštění rozhlasu. Vysvětlil jí totiž, že jako manželka cizince nemůže pracovat v tak důležitém institutu.

Historie se tak znovu opakovala. Mou první ženu vyhodili z práce kvůli švagrovi, mému bratrovi, důstojníkovi jordánské armády, a teď chtěli vyhodit mou ženu kvůli manželovi, cizímu občanovi.

Uklidňoval jsem ji a řekl, aby si sedla k psacímu stroji a napsala, co jí nadiktuji.

Dopis jsem adresoval generálnímu řediteli rozhlasu, panu Kováčovi, muži, který ztratil ruku v boji proti německým okupantům. Napsal jsem mu ze srdce, co si myslím o celém tom režimu, který vyhodí z práce výbornou pracovnici jen proto,

161

že má za muže cizince. Na jednu stranu dá stát tomuto cizinci možnost studovat a pracovat za státní peníze a vypracovat výzkumnou úlohu, a na druhou stranu vyhodí cizincovu ženu, občanku státu, jenom proto, že se za něj legálně vdala. Napsal jsem mu dost věcí a požádal ho, aby mi dokázal, že se mýlím.

Ráno jsem dal ženě dopis do ruky a řekl: „Půjdeš s tím dopisem přímo za ředitelem a dáš mu ho do vlastních rukou. Nikomu jinému ho nedávej, ani sekretářce, ani asistentovi, ani nikomu jinému, jen řediteli!“ Nakonec se k řediteli dostala, ten si dopis vzal, přečetl ho, pak se k ženě obrátil a řekl: „Paní Salehová! Zapomeňte na to, že s vámi někdy pan zástupce mluvil. Běžte zpátky do své pracovny a dělejte svou práci stejně dobře, jako jste jí dělala vždy.

Pozdravujte manžela a řekněte mu, že má v mnohém pravdu, ale v něčem ne, totiž že dobří lidé ještě nevymřeli.“ Na pana Kováče jsem nikdy nezapomněl.

Několikrát jsme se spolu dokonce setkali, ale to už byl v důchodu.

Po týdnu se konala schůze mladých pracovníků rozhlasu. Na ní promluvil pan zástupce ředitele, který mimo jiné řekl: „Vezměte si příklad z paní Salehové.

Ona je náš Korčagin (myslel postavu z románu N. Ostrovského „Jak se kalila ocel“), ona je vzor pro nás všechny.“ Tentýž chlap, který ji chtěl vyhodit z práce, protože má manžela cizince, ji nyní vychvaloval až do nebes a dělal z ní vzor a Korčagina. Pokrytectví nejvyššího stupně.

Nevím, jaký dopad mělo mé druhé manželství na mé děti Davida a Naďu. Určitě z toho byly zmatené, ale nedaly to najevo. Naďa byla dost malá, David byl nemluvný a jestliže měl nějaké skryté pocity, neukázal je. Nevím ani, co jim řekla má bývalá manželka a jak jim to vysvětlila, ale jedna věc je jistá: že jsme dokázali celou situaci přijmout civilizovaným způsobem. Svou roli v tom sehrály kromě mne i obě ženy. Bývalá manželka, ačkoliv byla zpočátku uražená, vychovala děti v korektním duchu a v respektu ke mně, za což jsem jí byl vděčný. Darina se do dětí od první chvíle zamilovala, hlavně do Nadi. Staly se přítelkyněmi a jejich přátelství trvalo až do konce. Když Naďa přišla k nám do Bratislavy, obě dělaly všechno možné, aby mě poslaly spát, protože si spolu chtěly důvěrně popovídat. Naďa měla s mou ženou Darinou důvěrnější vztah než s vlastní mámou. Nadiny zprávy, touhy a problémy jsem se dozvídal od Dariny, ne přímo od Nadi. Když jsme šli něco koupit, byly na prvním místě děti, nejprve jim a potom nám. Nehrála to ani se kvůli mně nepřetvařovala, ale doopravdy je milovala jako své vlastní.

Někdy koncem září 1973 za mnou žena přišla s novinkou, že je těhotná a pravděpodobně ve druhém měsíci. Každý člen rodiny a skoro každý z našich známých věštil, že se narodí chlapec. Já naopak pořád tvrdil, že to bude holčička, která bude přesně po své matce milá, dobrá, laskavá a hodná. Měsíce běžely a rodina si byla čím dál jistější, že je to kluk. Babička pořád opakovala: „Podívej se na tvar břicha, je to stoprocentně chlapec.“ Chlapec to tedy nebyl. 15. dubna 1974 se nám narodila dcera. Dali jsme jí sice

162

jméno po mámě, ale nebyla po ní, spíš po mně – neposedná a čertovská, s nadbytkem energie. David byl jako dítě dost neposedný a nikdy jsme s ním nemohli jít do restaurace nebo do kavárny. Jeden z nás s ním musel čekat před restaurací, než se ten druhý najedl. Ale přesto byl David oproti Darině anděl.

Opravdový anděl byla Naďa, která byla klidná, jemná a citlivá. Asi proto našla u mé ženy Dariny pochopení a staly se životními přítelkyněmi. Můj nebohý bratranec a přítel mi jednou řekl: „Hodinový pobyt s tvou dcerou Darinou je jako celoživotní žalář.“ Několikrát jsme ji ztratili, jednou v Ramallahu v Palestině, kde jsme ji našli u jednoho Arména, protože si lidé mysleli, že mluví arménsky.

Dvakrát jsme ji ztratili v Dubaji, jednou málem navždy. Museli jsme ji omotat vodítkem jako psa a koupili jsme jí sandálky se zvonečky, abychom ji slyšeli.

Majitel bytu si prodloužil pobyt v Alžírsku na další rok a tím pádem se prodloužil i náš nájem. Ten byl velmi drahý, protože pan doktor zneužil naší zoufalou situaci a vycucal z nás maximum. Museli jsme žít skromně, žádné auto a žádné dovolené.

Třetí rok jsme si už nemohli dovolit tak drahý nájem platit. Našli jsme si poměrně levný nájem na Sibirské ulici. Byl to pokoj rozdělený závěsem na dvě části - ložnici s jednou postelí a za závěsem se nacházela kuchyň a umyvadlo.

Pod umyvadlem byla záchodová mísa. Když chtěl někdo jít na záchod, musel umyvadlo zvednout a sklopit. Záchod byl naštěstí vedle vchodu do bytu, který měl okno, jež sloužilo jako větrání. Byt neměl koupelnu ani sprchu. V létě jsme se sprchovali hadicí na dvoře. V zimě jsme používali babiččinu koupelnu, protože bydlela jen o několik ulic dál. Mnohokrát se stalo, že k nám přišla pošťačka s dopisy a předala mi je skrz okno ve dveřích, přičemž jsem seděl na záchodě.

Tento náš palác byl znám pod jménem „šišme“, což v Palestině znamená záchod. Chodilo k nám na návštěvy mnoho kamarádů a když se ptali, kde je záchod, říkal jsem jim: „Najděte ho a pak tam můžete jít.“ Oni ho třeba hodinu marně hledali a teprve když to málem pustili do kalhot, tak jsem jim ho ukázal.

Byli z toho tak šokovaní, že to radši vydrželi a utekli na záchod domů. Zpráva o šišme došla až k našim do Palestiny a do Jordánska, a naši se k nám na ten zázrak přiletěli podívat.

Občas byly doby, že jsme neměli ani na chleba. Konec roku 1976 přišel právě v době, kdy jsme byli finančně na dně. Přátelé šli oslavovat příchod roku 1977 do hotelu Devina. My jsme posbírali prázdné flašky a vyměnili je za malou placatku vodky. Ozdobili jsme si pokoj kousky barevných časopisů, prostřeli stůl, zapálili svíčku, položili na stůl krabici sýra trojúhelníčku a oslavili příchod nového roku. Po dvanácté se všichni kamarádi vrátili z oslavy k nám a oslavovali s námi.

V tomto paláci jsme vychovali dcerku, napsal jsem zde svou disertační práci a má žena závěrečnou písemnou postgraduální práci. Všechno jsme zvládli na výbornou.

163

Má disertační práce byla uznána kolegiem děkana farmaceutické fakulty dne 28. října 1975. Disertační práci jsem úspěšně obhájil 16. února 1976 a získal jsem vědeckou hodnost kandidát farmaceutických věd. Tím, že skončila má aspirantura, mi bylo automaticky zastaveno stipendium a zároveň skončilo mé povolení k pobytu na území Československa. Titul kandidát věd mi nebyl k ničemu ani u nás v arabském světě ani nikde jinde. Dohoda s universitou byla taková, že dostaneme anglický titul PhD., což je „doktor of filosofy“, samozřejmě z farmacie. Pro udělení takového titulu se musela sejít komise a všichni členové to museli podepsat.

Staré arabské přísloví říká o člověku, který něco dělá dobře a potom to zkazí, že je jako kráva, která dává dobré mléko, ale zároveň do něj močí. Československo mi dalo možnost vystudovat, dokonce mi poskytlo možnost vypracovat aspiranturu disertační práce se státním stipendiem, a když jsem aspiranturu úspěšně dokončil, ukončilo mi povolený pobyt a nařídilo mi, abych zemi bez diplomu opustil. Diplom mi prý později pošlou domů. Můj přítel, který dokončil aspiranturu z architektury rok přede mnou, na diplom marně čekal celý rok a když nic nedostal, musel si pro něj do Bratislavy doletět sám. Nechtěl jsem udělat stejnou chybu, takže jsem odmítl opustit republiku bez diplomu.

Musel jsem tak čelit vyhrožování a arogantnímu chování zodpovědných pracovníků, kteří pořád opakovali to stejné: „Jeďte domů a my vám diplom pošleme.“ Jenže já jsem nedřel pět let, abych jel domů s prázdnou. Policie byla ochotna mi pobyt prodloužit, ale na základě doporučení zodpovědné školy, kterou tehdy byla univerzita 17. listopadu. Ta byla vymyšlena podle sovětského modelu univerzity Patrice Lumumby v Moskvě. Byl to orgán zodpovědný za pobyt zahraničních studentů v Československu. Nepříjemné hádky, ostré polemiky a dohadování skončily souhlasem univerzity, že mi pobyt prodlouží o jeden jediný měsíc, do konce března 1976.

Byl to velmi hektický měsíc. Pobíhal jsem mezi zodpovědnými úřady, aby mi diplom v čas vyhotovily. Sám jsem si musel diplom vytisknout v angličtině podle vzoru, který mi dal předseda komise. Zároveň jsem využil čas a stačil vykonat rigorózní zkoušku na farmaceutické fakultě ve vědním odboru farmacie a 25. března jsem získal titul doktor přírodních věd, RNDr. Zkouška proběhla jen několik dní před naším odletem do Jordánska.

Manželka také musela pobíhat po úřadech, aby získala vystěhovalecký cestovní pas a k tomu povolení k vystěhování do Jordánska. Aby tento pas dostala, musela se vzdát majetku v Československu buď ve prospěch státu, nebo ve prospěch blízkého rodinného příslušníka. Má žena bydlela s matkou, spolumajitelkou zahrady na Boríku, takže svůj podíl musela předat ve prospěch matky. Tento krok měl později velmi nepříjemné následky, kterým se budu věnovat v samostatné kapitole.

Vystěhovalecký pas byl jedním z nesmyslných nápadů tehdejšího socialismu.

Majitel takového pasu sice zůstával občanem československého státu, ale na druhou stranu musel odevzdat úřadům své občanství. Neměl také právo

164

cestovat do své rodné země bez vstupního víza československé ambasády v zemi dočasného pobytu. Na jednu stranu byl občanem a měl československý cestovní pas a na druhou stranu musel, jako každý cizinec, žádat o vstupní vízum do vlastní země. Nebylo to stupidní?

Konečně jsem měl v rukou řádný diplom, který potvrzoval, že jsem získal titul podle anglického systému ve farmacii PhD. Odcestoval jsem do Žďáru rozloučit se s dětmi. Byl to velmi dojemný a smutný moment. Děti se se mnou loučily na vlakovém nádraží. David řekl „ahoj“ a otočil se ke mně zády, Naďa s nataženýma rukama křičela „táto“. Vlak pak odejel a já jsem celou cestu do Bratislavy plakal jako malé dítě, které ztratilo svou mámu.

David je dnes už otcem a má svou rodinu, dvě krásné děti a bydlí v Bratislavě.

Naďa je matkou, má překrásného syna Davídka a přestože bydlí v Praze, často se vídáme. Všichni jsou pro mě zdrojem pýchy a radosti. Ale nikdy v životě jsem nezapomněl na ten moment loučení na žďárském nádraží. Nikdy mě neopustil ten pohled na Davidova záda a Nadiny natažené ruce, které mě volaly zpět. Zachytil jsem ten moment na fotce a pokaždé, když se na ni dívám, se mi svírá srdce a dusím se lítostí.

Druhý den jsme opustili hranice Československa, odjeli do Vídně a z Vídně jsme odletěli do Ammánu. Manželka držela za ruku malou Darinu a zároveň nosila v břiše zárodek nového dítě, o kterém jsme ještě nevěděli.

165

Šestá kapitola

Jordánsko, Palestina, Dubaj

166

1. Jordánsko a Palestina

Do Ammánu jsme přiletěli s jordánskou leteckou společností na letenku, kterou nám poslali rodiče. Sestra s manželem, zástupcem velitele jordánských leteckých sil, bydleli v domku ve vojenském táboře blízko vojenského letiště v Ammánu. Bratr Mazen, důstojník letectva a velitel vojenské dílny, zde bydlel také, nedaleko mé sestry. Právě k bratrovi se naše malá rodinka uchýlila.

Do Ammánu jsem přiletěl bez jediné koruny. Bratrův byt byl velmi malý a nebyl připraven na početnou rodinu. Byli tam bratr se ženou a děckem, já se ženou a děckem, mladší bratr, který studoval na univerzitě v Ammánu a moji rodiče, kteří nás přišli přivítat, což dohromady dělalo devět osob. Byt byl přeplněn k prasknutí.

Nyní si vypůjčím slova mé manželky, která napsala do úvodu své knihy „Kuchyně palestinských Arabů“. Ta vyšla v roce 1992 a vydalo ji ve slovenštině a češtině slovenské vydavatelství Osveta. Tato slova výstižně popisují její pocity z pobytu v arabském světě a mezi naší rodinou. Napsala: Když jsem se roku 1976 vystěhovala se svým manželem, palestinským Arabem, do Jordánska, kde žije část jeho rodiny, přišla nás do Ammánu z okupovaného palestinského území přivítat jeho matka Fatima, která se podle arabského zvyku nazývá podle nejstaršího syna, mého muže, „Om Nidal“ Nidalova matka. Protože měl být za pár dní z izraelského vězení propuštěn její nejmladší syn Salám (Salám znamená mír), rozhodla se vzít mě s sebou domů do Nablusu. První tři měsíce v Palestině pro mne byly tvrdou zkouškou. Byla jsem prakticky hluchoněmá, protože jsem arabsky neuměla ani „ň“. A co se týkalo arabské kuchyně, zvyků a způsobů, byla jsem totální nevzdělanec. Po několika měsících jsem se znova vydala do Nablusu, protože jsem měla rodit a můj muž dostal práci mimo Jordánsko. Tyto druhé tři měsíce pro mne byly největší školou života. Když jsem odcházela do Nablusu, manžel řekl své matce: „Om Nidal! Ať šťastně porodí, ať se naučí arabsky a hlavně ať se naučí vařit!“ Om Nidal si to vzala k srdci a i když jsem se tisíckrát denně ptala „šu háda“ - co je to (hovorový výraz pro „má haza“), pokaždé mi trpělivě odpovídala. Když se mi už zdálo, že je všeho moc, vydala jsem se za nejstarší sestrou mého muže Šáden a pokračovala jsem v otázkách. Můj arabský slovník se pomalu rozšiřoval. Jelikož jsem neuměla psát arabsky, zaznamenávala jsem si výrazy foneticky tak, jak jsem je slyšela. Tuto metodu jsem použila i při psaní této knihy, takže všechny názvy jídel by po přečtení měly našinci znít arabsky, i když arabština má některá písmena a hlásky, které ve slovenštině ani češtině neznáme.

Když jsem už díky své druhé matce a jejím dcerkám z Nablusu získala dobré základy, mohla jsem se po příchodu do Dubaje, kde byl náš nový domov, dále

167

zdokonalovat. Získala jsem nejen základy arabské řeči a kuchyně, ale dokázala jsem už pochopit jejich rodinné zvyky, vztahy a city plné lásky, pochopení a tolerance. Manželova rodina se pomalu stala mou rodinou, bratři mými bratry a sestry mými sestrami. Žila jsem na arabském území – v Palestině, Jordánsku a Spojených arabských emirátech -, navštívila jsem i jiné arabské země – Sýrii, Libanon, Egypt – a všude jsem měla pocit, že jsem vítána, že se pomalu stávám jednou z nich. Obdarovali mě přátelstvím, láskou a známou palestinskoarabskou pohostinností. A nejvýraznějším symbolem jejich pohostinství a vzájemných vztahů je jídlo a heslo: „Host do domu, Bůh do domu!“ Prvořadou povinností hostitele je maximálně se starat o hosta nejméně tři dny.

Neměl by se ptát ani na důvod jeho návštěvy, ani na dobu pobytu. V každém domě je vyhrazena místnost pro hosty se samostatným vchodem, oddělená od ostatních obytných místností. Na vesnicích jsou zařízené zvláštní „hostince“, kde má jakýkoliv cizí host nebo náhodný cestující možnost se na kratší čas zadarmo ubytovat a stravovat. Jídlo a pití mu nosí všichni obyvatelé vesnice podle svých možností. V těchto hostincích se vesničané setkávají i při společném jídle v období svátků a při různých oslavách způsobem „Al Churúž“, přičemž každý přinese svůj podíl jídla a pití podle možností.

Při návštěvě hosta v domě hostitele podávané jídlo určuje jeho vztah k hostu.

Bohatost a různorodost postíraného stolu dokazuje, že host je vzácný a vážený.

Na vesnici se dodnes zachoval zvyk přinést na zvláštním podnose hlavy zabitých zvířat jako důkaz, že maso nebylo koupené, ale že zvíře bylo kvůli vzácnému hostu čerstvě zabito. Můj tchán Abu Nidal mi vykládal příhodu ze svého mládí, když byl spolu se svým otcem pozván na návštěvu do rodiny v jedné vesnici. Když otec zjistil, že jídlo bylo připraveno z koupeného masa, vstal od stolu a šel pryč, protože to pokládal za urážku a znevážení své osoby, a chudák tchán vzpomínal: „Musel jsem běžet za otcem, přestože jsem byl hladový jako vlk. Ale závěr všeho byl jednoznačný, nikdy se to neopakovalo!“ U palestinských Arabů je jednou z největších urážek o někom říct, že je lakomý.

Palestinci, ačkoliv už dlouhá léta žijí pod okupací, což záporně ovlivňuje jejich život, jsou stále pohostinným a dobrosrdečným národem. Zažila jsem to při návštěvě Nablusu, když byl na několik týdnů vyhlášen zákaz vycházení. Když všechny obchody zůstaly zavřené, mnohé rodiny neměly prakticky žádnou možnost zaopatřit si potraviny. Sousedé, kteří měli nějaké zásoby, jim pomáhali a posílali jim nad hlavami hlídkujících izraelských vojáků po natažených provazech bochníky čerstvého arabského chleba nebo jiné potraviny. A v předměstských čtvrtích si sousedé vyměňovali vypěstovanou zeleninu nebo ovoce a dělili se s každým, kdo to potřeboval. A dělají to tak stále.

168

2. Cizincem ve vlastní zemi

Těsně před obhajobou své disertační práce jsem dostal přes jednoho kamaráda nabídku pracovat v Kanadě. Můj otec mi zavolal a od tohoto rozhodnutí mě odrazoval. Prosil mě, abych se konečně vrátil domů, aspoň do Ammánu. Řekl mi: „Mluvil jsem s králem a ten mě ujistil, že jsi doma vítán a vlast tě potřebuje.“ Toto potvrzení mi otec zopakoval i v Ammánu a aby to ještě zdůraznil nezvratnou pečetí, navštívili jsme spolu královský palác. Otec byl přijat u krále a já jsem seděl v kanceláři předsedy královského paláce, pana M. Badrana. Ten mi potvrdil, že má přímé příkazy od krále, aby mi vyšel vstříc a nabídl potřebnou službu. Po skončení audience u krále otec znovu zopakoval to, co jsem už slyšel několikrát, že jsem doma vítán a že jsou přede mnou dveře otevřené dokořán. Ať si prý nějaký čas odpočinu a pak ať jdu za ředitelem královského paláce. Rodiče po několika dnech odjeli i s mou ženou do Nablusu, do okupovaných oblastí.

Zavolal jsem do královského paláce a žádal jsem o audienci u ředitele. Bylo mi vyhověno a okamžitě jsem tam odjel. Byl jsem příjemně uvítán od vrátných až po sekretáře ředitele. Ředitel mě objal jako starého přítele, nabídl mi kávu a ptal se na rodinu, na studium a na mé plány. Řekl jsem mu, že si přeji pracovat na univerzitě, na katedře farmakologie lékařské fakulty, kde mi zajistili místo. Byl jsem druhý farmaceut v Ammánu, který dosáhl na titul PhD., a katedra mě potřebovala. Jordánská univerzita v tehdejší době neměla farmaceutickou fakultu a práce pro doktora farmacie byla zajištěna na katedře farmakologie lékařské fakulty. Ředitel mé rozhodnutí schválil a ujistil mě, že realizaci mého záměru nestojí nic v cestě. Potom dodal: „Samozřejmě se musíš zastavit u ,almuchabarat‘, což je tajná služba, a promluvit s nimi“. Ujistil mě, že je to jen formální záležitost a že se s nimi dohodl na postupu. Řekl: „Půjdeš za plukovníkem X. Je to slušný člověk, advokát a můj student. Ten s tebou bude zacházet velmi slušně a je to otázka jednoho pohovoru. Je to jen rutina a všechno bude v pořádku.“ Podotýkám, že pan Badran, ředitel královského paláce, byl předtím ředitelem tajné služby.

Je třeba zdůraznit, že bez souhlasu jordánské tajné služby nemá nikdo šanci pracovat ve státních službách, na univerzitách, v armádě a na podobně citlivých místech.

Ten rutinní formální jednorázový pohovor trval skoro rok. Pan Badran řekl, že ho kdykoliv můžu zavolat nebo navštívit, což se opravdu nespočetněkrát stalo.

Vždy mě s radostí vítal, s úctou přijímal, pozorně poslouchal a sliboval, že dá věc do pořádku. Ani později, když se stal předsedou jordánské vlády, svůj postoj ke mně nezměnil - vždy mě vítal s úctou a pořád sliboval, že dá věc do

169

pořádku.

Má rodina, přátelé a kamarádi žasli a nedokázali pochopit, co se děje. Zažili momenty, kdy jsem před nimi zvedl telefon, zavolal předsedovi vlády a přesto, že byl na schůzi, mě k němu tajemník přepojil. Měl od předsedy jasné příkazy, že v případě, že mu volám, mě k němu má tajemník za každou cenu přepojit.

Trpělivě mě poslouchal a opakoval to, co jsem od něj stále slýchal: „Já se na to podívám a všechno bude v pořádku.“ Nebylo. Pořád si mě volali do budovy tajné služby, velmi slušně a velmi trpělivě se mnou hovořili a to zázračné slovo O.K. nepřišlo. Pohovory byly skoro o ničem a stále jsme si opakovali to, co jsme si řekli už stokrát předtím. Chtěli ode mne, abych do novin napsal distanc od všech politických stran, hlavně od komunistické strany, a abych vyhlásil svou absolutní loajalitu ke králi. Odmítl jsem, protože jsem věděl, že v momentě, kdy to udělám, se stanu odpadlíkem a zrádcem a ztratím u lidí respekt. Nešlo o samotný distanc nebo o vyhlášení loajality, šlo o formulaci a způsob vyhlášení.

Odmítl jsem, protože jsem považoval tento požadavek za urážející a ponižující.

Nemohl jsem akceptovat, aby mi kdokoliv určoval, co mám a co nemám dělat.

Otec nám pronajal byt nedaleko vojenského letiště a koupil potřebný nábytek.

Nastěhovali jsme se tam s rodinou a s mým mladším bratrem. Ale stále jsem byl bez práce.

Můj otec měl krále rád. Znal ho už jako dítě, když chodil se svým dědou Abdellahem. Pořád mi říkával, že král je dobrý, ale lidé kolem něj nejsou. Král se k otci choval vždy s respektem a s úctou a plnil všechna jeho přání. Byl jsem svědkem toho, když otec žádal u krále propuštění jednoho vězně odsouzeného na deset let a král beze slov zvedl telefon a rozkázal ho propustit. Pan Badran, bývalý předseda královského paláce a později předseda vlády, byl též otcovým přítelem, proto otec nemohl pochopit, co se vůči mně děje. Dvakrát přijel z Nablusu a navštívil krále. Ten se tvářil překvapeně a v přítomnosti mého otce zavolal předsedu vlády a naléhal na něj, aby se do mé záležitosti vložil a dal věci do pořádku. Otec šel od krále spokojen a odejel zpět do Nablusu s pocitem, že se všechno brzo srovná. Ale nic se nesrovnalo, nic se nezměnilo.

Bylo to jako z velmi špatného indického filmu, kde nic nemělo smysl, kde byl děj bez logiky, kde herci hráli mizerně a diváci šli domů s pocitem zklamání a znechucení.

Moji přátelé a kamarádi mi vyčítali tvrdohlavost a zbytečnou hrdost. Hecovali mě, abych prohlášení podepsal. „Podepiš konečně to posraný prohlášení a máš navždy pokoj! Na co si hraješ na hrdinu, proboha, vždyť máš rodinu!“ Nechápali, že nejde o hrdinství, ale o princip a když ten ztratím, ztratím i sám sebe.

Někdy v listopadu 1976 letěl můj švagr s oficiální vojenskou delegací do Washingtonu. Jeden ze členů delegace byl vysoce postavený pracovník jordánské tajné služby. Nad skleničkou v hotelovém baru švagrovi prozradil, že mi tajná služba souhlas nikdy nedá a dodal, že všechny ty průtahy mají jen

170

jeden cíl, abych to sám pochopil a odešel ze země. Také řekl, že jedině kvůli otci jsem svobodný, jinak bych byl ve vězení. Když se švagr zeptal: „Za co?

Vždyť Nidal Jordánsku ani králi nic neudělal?“ odpověděl mu: „Takové otázky mi nedávej, to je politika.“ Švagr mi z Washingtonu zavolal a řekl: „Poslouchej mě a na nic se neptej! Vezmi tu nabídku, co máš z Dubaje, a to hned!“ Pochopil jsem, takže jsem koupil letenku a odletěl za přítelem Emilem Boutrosem do Dubaje.

171

3. Dubaj, ráj v poušti

a. Hra osudu Dubaj je jeden ze sedmi emirátů zvaných Spojené arabské emiráty. Ty tvoří Abu Dhabi, Dubaj, Shariqah, Ajman, Ras Al Khaymah, Fueira a Umm Alquwajn.

Každý emirát má svého emíra, šejcha nebo vládce, jak ho v posledních letech nazývají. Všichni emíři tvoří radu Spojených emirátů, která je nejvyšším státním orgánem. V čele rady stojí emír nebo vládce Abu Dhabi a předseda vlády emirátů je vždy emír nebo vládce Dubaje.

Abu Dhabi je hlavním městem emirátů, ale Dubaj je perla emirátů a celého Perského zálivu.

Moře rozděluje Dubaj na dvě části, Díra a Bar Dubaj. V minulosti tvořily dva samostatné emiráty, dokud je nesjednotil zakladatel dnešní dubajské dynastie, šejch Maktum. Obyvatele Dubaje, stejně jako celých emirátů, tvoří směsice různých etnik a národností pocházejících z celého světa. Původní arabští obyvatelé tvoří menšinu obyvatel a nejpočetnější cizí menšinu tvoří Indové a Pákistánci. Ačkoliv je to arabská země, dominantní jazyk je angličtina.

Když mi poprvé napsal přítel Emil, že žije a pracuje v Dubaji, říkal jsem si „chudák Emil, co dělá v poušti?“ Když mě pozval na svatbu, která se konala v hotelu Albustan, což v arabštině znamená zahrada, ironicky jsem mu napsal: „Jakápak zahrada v poušti?!“ Nikdy jsem si ani ve snu nepomyslel, že Dubaj je moderní město, které roste každým dnem do krásy.

Když jsem v Dubaji vystoupil z letadla, dostal jsem šok, ale příjemný šok. Dubaj mě uvítala svou krásou a pohodou.

Přivítali jsme se s Emilem, nasedli do jeho auta a jeli k nim domů. Byl jsem velmi zvědav na jeho ženu. Uvítala mě mladá krasavice, mulatka s krásnýma očima, pěknou tváří a velmi milým úsměvem. Jmenuje se Sana a je o 18 let mladší než Emil. Pochází ze Súdánu a je stejně jako Emil křesťanka. Emil ji poznal, když byla ještě dítě. Byl to rodinný přítel. Sana studovala nějakou školu v Londýně a po skončení studia přiletěla do Dubaje za rodiči, kteří tam žili. Otec nemohl jít dceři naproti, tak poslal Emila. Když Emil Sanu na letišti uviděl, byl do ní na první pohled zamilovaný. Za krátkou dobu se vzali. Když jsem je navštívil, měli už dva syny, Wisama a Basela.

Pracovní nabídka, která na mě čekala, byla pozice ředitele státní lékárny, kde Emil pracoval. Přiletěl jsem do Dubaje ve čtvrtek večer, a jelikož pátek je v arabských zemích sváteční den, mohl jsem se na ministerstvu ohlásit až v pondělí ráno.

Muslimové říkají: „Ty plánuješ, ty chceš, ale Bůh udělá, co chce.“ Kdo plánuje a kdo dělá, zda Bůh či osud, to opravdu nevím, ale vím, že v pátek večer byli Emil

172

se ženou pozváni k jednomu palestinskému doktorovi, který vlastnil velkou farmaceutickou firmu. Vzali mě s sebou.

Dr. Hasan byl Palestinec, který roky pracoval jako učitel v Dubaji. Učil šejcha Mohammeda, dnešního vládce Dubaje. Za finanční pomoci šejcha Mohammeda odcestoval do Západního Německa studovat medicínu. Po skončení studií se vrátil s lékařským diplomem a německou manželkou. Otevřel si ordinaci a stal se lékařem vládnoucí rodiny Al Maktumu. Kromě ordinace si otevřel i farmaceutickou firmu jménem Al Khaliž Gulf, která zastupovala mnoho světových farmaceutických firem. Vlastnil též dvě lékárny. Šejch Mohammed mu také udělil občanství, což bylo v té době vzácné a málokdo ho dostal.

Při večeři se ke mně Dr. Hasan obrátil a zeptal se, co hodlám v Dubaji dělat.

Když jsem mu to řekl, vstal od stolu a odpověděl: „Pojďte s Emilem za mnou!“ Šli jsme za ním do kanceláře, kde vytáhl čistý papír a řekl: „Chci, abys pracoval pro mě. Potřebuji generálního ředitele pro svou firmu. Napiš své podmínky a já je hned podepíšu.“ Překvapeně jsem se na Emila podíval, ten souhlasně přikývl a řekl: „To máš lepší než pracovat ve státní lékárně. Jste oba Palestinci a budete si rozumět.“ Začal jsem diktovat své podmínky a trochu jsem přeháněl.

Nemohl jsem nic ztratit, čekala mě jiná zaručená práce. Řekl jsem takovou a takovou sumu měsíční plat a on souhlasil. Dodal jsem, že chci kompletně zařízený dům a on souhlasil. Žádal jsem osobní auto a on souhlasil. Souhlasil se vším, co jsem mu diktoval. Jen s jednou podmínkou nesouhlasil – žádal jsem dvouměsíční dovolenou s letenkami pro mě a celou rodinu do Evropy, a to bylo opravdu přehnané. Dohodli jsme se na měsíc a půl dlouhé dovolené s letenkami pro celou rodinu. Druhý den jsme šli do jeho kanceláře, kde jsme podepsali smlouvu.

Po podepsání smlouvy jsem odletěl do Ammánu, kde jsem si sbalil věci, odevzdal klíče od bytu bratrovi a vzkázal ženě, aby po porodu odletěla za mnou do Dubaje.

Na začátku knihy jsem zdůraznil, že nepíšu deník ani autobiografii. Kdybych chtěl podrobně popsat náš pobyt v Dubaji, potřeboval bych několika set stránkovou knihu. Náš pobyt v Dubaji byl bohatý, různorodý, pohodlný a šťastný. Byly to nejkrásnější dny v mém životě. Život v Dubaji byl tak pohodlný, až člověka rozmazloval. Nikdy jsem nikde neviděl tak rozmazlující služby jako v Dubaji.

Dostal jsem prázdný nový dům v jedné lukrativní čtvrti, Jumeira. Zavolal jsem do firmy, kterou mi doktor Hasan doporučil, a požádal jsem ji o zařízení domu.

Poslala mi několik pracovníků s katalogy a vzorky. Za dva dny byl dům připraven k obývání. Měl kompletně vybavenou kuchyň, koberce po celém domě, záclony na všech oknech, kompletně vybavené tři ložnice, hlavní, pro hosty a dětskou, kompletně vybavený obývák a jídelnu. Bylo to neuvěřitelné a zázračné.

173

Zjistil jsem, že na naší ulici bydlí samí známí lidé. Přes ulici bydlel maminčin bratranec, soudce dubajského soudu se svou ženou, maminčinou sestřenicí. O kus dál bydlel otcův bratranec se svou ženou, otcovou sestřenicí. Po celé ulici bydleli Palestinci soudci, doktoři, právníci a jiní, většinou z našeho města Nablusu. Čtyři soudci a předseda dubajského soudu byli Palestinci z mého města.

Všichni mě vítali s radostí. Byl jsem každý den k někomu z nich zván na oběd nebo na večeři. Emil byl počtem mých známých a přátel v Dubaji ohromen.

Předtím, než jsem přijel, tam měl velmi omezený okruh známostí. Po mém příchodu najednou zapadl do velkého kruhu známých a přátel a jeho žena tím byla nadšená. Má rodina a přátelé s radostí vzali Emila a Sanu mezi sebe.

14. prosince 1976 jsem dostal z Ammánu telegram: „Včera 13. 12. 1976 se ti narodil v Nablusu syn. Na naléhavou žádost Dariny dostal jméno Nidal. Matka i dítě jsou zdraví a v pořádku, gratulujeme.“ Za další měsíc jsem dostal další telegram, že žena s dětmi přiletí do Dubaje.

Když jsem je na letiště přivítal, překvapilo mě, že má žena mluvila arabsky. Ptal jsem se jí slovensky a ona mi odpovídala arabsky. Malá Darina mluvila arabsky, jako kdyby celý život žila mezi Araby. Žena mi vysvětlila, že babička dala malou Darinu do školky a po krátké době začala malá mluvit arabsky a vynechávala slovenštinu. „Bála jsem se, že své dceři nebudu rozumět,“ řekla mi žena. „Musela jsem se rychle naučit arabsky, abych dceři rozuměla a uměla s ní komunikovat.“ Dokázala to, dělala sice chyby, ale arabsky mluvila a každý den svou řeč zdokonalovala. Zdokonalila též svou angličtinu do té míry, že jí dokázala plynule mluvit a psát.

Matka vzala mé přání doslovně a naučila ženu nejen arabsky mluvit, ale i vařit arabské speciality. Žena už uměla vařit tak dobře, že dokázala připravit hostinu pro dvacet lidí a víc. Samozřejmě, první měsíc nemusela vařit vůbec, poněvadž jsme byli stále někam zváni. Ihned se spřátelila s Emilovou ženou Sanou a staly se nerozlučnou dvojicí. Skamarádila se i s mými sestřenicemi a manželkami mých přátel a kamarádů. Chodily za ní, pomáhaly jí a dělaly všechno možné, aby se cítila jako doma. Byla z toho nadšená. Neměla sourozence a celý život žila v těžkých podmínkách. Najednou měla kolem sebe velkou rodinu, stejně jako v Nablusu.

Pracoval jsem dlouhé hodiny, od osmi ráno do jedné odpoledne a pak od dvou znovu do osmi a někdy až do devíti večer. Chodil jsem do práce a byl jsem si jistý, že je má žena obklopena rodinou a přítelkyněmi, že je v bezpečí, že je v dobrých rukách.

Práce pro mě byla úplně nová. Nikdy jsem nevedl velkou firmu a nikdy jsem nestudoval ekonomii ani finance. Neznal jsem bankovní výrazy jako LC, bankovní garance a podobné potřebné obchodní nástroje a pravidla. Nevěděl jsem, jak se dělají objednávky, jak se dělá státní tendr a podobně. Zkrátka to pro mě bylo všechno nové a musel jsem se všechno co nejrychleji naučit. Firma

174

samozřejmě měla svého ekonoma a účetního, ale ředitel, který neví, co všechno se děje v jeho firmě a nezná pravidla obchodu, si nezaslouží být ředitelem. Koupil jsem si tedy knihy a začal studovat každý aspekt obchodu finanční, řídící, reklamní a bankovní. Za necelý měsíc se ze mě stal opravdový znalec obchodních transakcí. Za první rok jsem dokázal čistý zisk firmy několikanásobně zvýšit. Našel jsem ve skladech spoustu zboží s prošlou lhůtou, plesnivou kosmetiku a zastaralé produkty, které bývalý indický manažer každý rok zahrnoval do inventury. Všechno jsem to vyhodil na centrální smetiště. Naše firma poprvé za svou existenci vyhrála tendr na zásobování armádních lékáren.

V Dubaji začínají zábava, oslavy a večeře po desáté večer.

Každý večer jsme byli někam někým zváni, buď do restaurace nebo domů. Byly to doslova hody, přičemž se scházelo mnoho známých, příbuzných a přátel.

Dubaj se málem změnila v malou Palestinu nebo malý Nablus. Cítili jsme se jako doma.

Večeře se podávala po jedenácté večer a končila po dvanácté, někdy až po jedné. Ráno v osm jsem musel být v práci, a tak se ten kolotoč bez zástavky točil. Jediný volný den jsme měli pátek a obvykle jsme ho trávili u moře.

Bydleli jsme jen pár kilometrů od moře, kde stál mamutí hotel Chicago Beach.

Hotel se skládal z hlavní budovy a z kolonie chat po celé pláži. (Před několika lety ho zbourali a místo něj postavili supermoderní hotel Burj al-Arab). Ředitel hotelu, jenž byl dobrým přítelem mého otce, mi nabídl jednu chatu za velmi levný až směšný roční nájem, což jsem samozřejmě s radostí přijal. Skoro každý víkend jsme tak trávili v chatě u moře.

Můj přítel a krajan Tajsir pracoval jako vedoucí oddělení styku s veřejností v jedné kanadské námořní firmě. Firma měla asi šedesát obchodních lodí a sídlila v Dubaji. Ředitel firmy vlastnil překrásnou jachtu, která v létě kotvila v přístavu Cannes ve Francii a v zimě v Dubaji. Každý rok v březnu majitel dovolil Tajsirovi, v rámci styku s veřejností, pozvat koho chce na celodenní výlet po moři. Na jachtě bylo osm ložnic, velký obývák a jídelna s velikánskou terasou. Byla zásobena různými dobrotami, pitím a mořskými pochoutkami. Na jachtě sloužilo osm číšníků a dva kuchaři, kteří obsluhovali hosty a dbali na jejich pohodlí. Celodenní výlet jachtou byl jak z pohádky tisíce a jedné noci.

Když nás jednou navštívila dcera Naďa, poprosil jsem přítele, aby nás pozval na večeři na jachtu, která shodou okolností právě zakotvila v dubajském přístavu. Byla to opravdu pohádková večeře, až byla Naďa nešťastná, že ji nevidí kamarádky. Tehdy přicestovala sama, jelikož David byl na vojně. Jinak k nám jezdili spolu.

Když nás navštívila babička, dovezla s sebou pytlíky cukru, zavařeniny, sýry a podobně, protože si myslela, že žijeme v poušti a nemáme co jíst. Když viděla Dubaj, byla ohromena její čistotou, bohatstvím a elegancí, a když viděla, jak žijeme, měla smíšené pocity radosti a smutku. Smutek vycházel z toho, jak

175

sama řekla, že už ji nepotřebujeme a že se už nikdy na Slovensko nevrátíme.

V tom druhém se mýlila.

Každý rok jsme trávili dovolenou v Československu mezi Bratislavou a Žďárem nad Sázavou. Velkou část dovolené jsme obvykle s celou rodinou trávili v Tatrách.

b. Práce ve svém Ve firmě Gulf jsem pracoval tři roky a po třech letech jsem došel k názoru, že když dovedu pro někoho jiného vydělat miliony, proč to nezkusit sám pro sebe.

Na tuto myšlenku mě přivedl můj přítel Marwan, o kterém jsem se už zmínil.

Marwan je můj přítel již od dětství. Pracovat do Kuvajtu jsme odjeli ve stejné době. On si otevřel malý obchod s oblečením a já dělal učitele na střední škole.

Z Kuvajtu mě vyhostili spolu s Labibem, Marwanovým bratrancem a švagrem.

Marwana také málem vyhodili, ale zázrakem se tomu vyhnul.

Když jsme v roce l968 jeli společně autem do Československa, Marwan byl teprve maloobchodníkem bojujícím o přežití. Když jsem se přestěhoval do Dubaje, už byl bohatým obchodníkem s kancelářemi po celé Evropě: v Londýně, Milánu, Paříži, Istanbulu a jinde. Kromě toho vlastnil hotel v Ammánu.

Marwan mě jednou do Dubaje přiletěl navštívit. Při pohodlném posezení v hotelovém baru se mě zeptal, proč si neotevřu svou firmu a do kdy budu pracovat pro druhé. Když jsem mu řekl, že na to nemám peníze, odpověděl, že do toho se mnou půjde jako společník a že mi zaručí půjčku v bance. Hučel do mě tak dlouho, až jsem souhlasil.

Dubaj měla své zákony a pravidla, ale některé zákony byly emirátské, a ty podléhaly ministerstvu v Abu Dhabi. Soudnictví, policie a podobně podléhaly místním úřadům. Farmaceutické a lékařské firmy podléhaly ministerstvu zdravotnictví v Abu Dhabi. Všeobecný obchodní zákon o založení firem v emirátech od cizince požaduje místního společníka s majetkovým podílem 51%. Jenže ministerstvo zdravotnictví vyžadovalo, aby firmy obchodující s léky stoprocentně vlastnil místní občan. Takového občana jsme tedy potřebovali.

Najít ho bylo velmi těžké, protože firma musela být registrovaná na něj. Místní občané byli zvyklí nabízet své jméno za určitý podíl ze zisku nebo za fixní sumu. Bylo to velmi riskantní a já Marwanovi sdělil své obavy. On řekl, abych se nebál, že má jednoho občana, původem Jemence, za kterého ručí. Prý pro něj pracoval v Kuvajtu a dluží Marwanovi za mnoho služeb. Jmenoval se Manhalí a byl negramotný. Vlastnil firmu v Abu Dhabi, která půjčovala malým stavebním firmám bagry. Dařilo se mu a byl ochotný za třetinový podíl na zisku své jméno propůjčit. Dohodli jsme se, napsali společnou smlouvu a firmu jsme diskrétně zaregistrovali pod názvem Sermar export import.

176

Když bylo všechno hotové, šel jsem za doktorem Hasanem, majitelem firmy Gulf, a předložil jsem mu svou rezignaci. Napřed byl šokován, pak uražen a nakonec byl agresivní a vyhrožoval, že mi nezaplatí odměny ani poslední výplaty. Chtěl, abych podepsal potvrzení, že nebudu pracovat v konkurenčních firmách, což jsem samozřejmě odmítl. Rozešli jsme se ve zlém a své peníze jsem získal až za pomoci přátel soudců.

Odevzdal jsem firmě auto a nábytek, ale dům jsem si nechal a změnil jsem nájemní smlouvu na novou firmu Sermar export import.

Založit firmu v Dubaji bylo velmi snadné. Snadno si pronajmete místnost, velmi snadno dostanete telefon a telefax. (Tehdy ještě nebyly známé faxy). Nebylo ale snadné získat lukrativní farmaceutické a kosmetické produkty pro potřeby trhu, jelikož většina světových farmaceutických a kosmetických firem už byla v emirátech zastoupena. Několik farmaceutických firem odešlo od staré firmy Gulf a připojilo se k naší firmě, což doktora Hasana zlobilo. Považoval to za zradu.

Jenže firmy to považovaly za lepší obchod - znaly mě a mé výsledky ve staré firmě. S pomocí mého přítele v Ammánu, Abu Šakry, jsem získal kosmetické firmy Ellen Betrix a Boss.

Manželka musela dát děti do školky a pracovat se mnou. První rok jsme dřeli sami bez pomocníka. Sami jsme přinášeli a odnášeli krabice, sami jsme uklízeli, sami jsme chodili po obchodech a úřadech. Byl jsem ředitelem, spolumajitelem, pomocníkem, účetním a prodavačem v jedné osobě. Manželka byla sekretářkou, uklízečkou, dělnicí a prodavačkou.

V létě jsme poslali děti do Československa, do Bratislavy za babičkou nebo za sourozenci do Žďáru nad Sázavou, a my dva zůstali v Dubaji a plánovali co dál.

Malé Darině bylo devět let a Nidalovi šest, když jsme je poprvé naložili do československého letadla a poslali do Prahy. Druhý rok cestovali sami do Vídně a potom taxíkem do Bratislavy a ještě s sebou měli televizor, dárek pro babičku.

Naši přátelé a kamarádi nám vyčítali, že jsou příliš malí na to, aby cestovali sami. My ale chtěli, aby byli samostatní a zvykli si na cestování. David a Naďa, když poprvé přicestovali za námi do Dubaje, málem vystoupili v Kataru, kde bylo mezipřistání. Naštěstí si to v poslední chvíli uvědomili a vrátili se do letadla. David je už dnes hlava rodiny a zkušený chlap cestující po světě, ale Naďa se cestování dodnes bojí a když cestuje sama, panikaří a na letišti málem zapomene i hlavu.

Trvalo nám tři roky, než jsme postavili firmu na nohy. Pronajali jsme nové větší prostory, zaměstnali účetního, řidiče, prodavačky a prodavače. Zaměstnali jsme řadu farmaceutů a lékařů, kteří měli za úkol navštěvovat doktory a nemocnice a nabízet jim naše produkty. Ty už byly známé po celých emirátech. Úspěchy nespadly z nebe, ale byly výsledkem těžké dřiny a odříkaní. Tři roky jsme nebyli na žádné dovolené, nekoupili jsme si žádné nové oblečení a nevěděli jsme, co je pátek nebo svátek.

177

Po třech letech začala firma vynášet, a dobře. Firma Elen Betrix, předtím v emirátech neznámá, se stala jednou z nejprodávanějších firem v celých emirátech. Ellen Betrix ve spolupráci s naší firmou každý rok pořádala slavnostní večeři v pětihvězdičkovém hotelu, kde se podávala bohatá večeře s živou hudbou a každý host dostal parfém nebo krabičku kosmetiky. Zvali jsme tam smetánku Dubaje a lidé na naše pozvání čekali jako na slavnostní událost.

Kdo pozvánku nedostal, byl velmi zklamán a dělal všechno možné, aby ji od nás získal.

Firma Elen Betrix nás pozvala jako čestné hosty do Německa. Potřebovali jsme dovolenou, tak jsme se rozhodli, že s ní pozvání spojíme. Děti jsme nechali v Československu a odtud jsme letěli do Frankfurtu, kam jsme byli pozváni.

Na frankfurtském letišti nás přivítal sám ředitel obchodu firmy. Ubytoval nás v krásném rodinném hotelu v městečku Dreiauch nedaleko firemního sídla.

Prožili jsme tam krásný týden, kde o nás bylo firmou postaráno. Připravovali pro nás bohatý program a většinu času nás prováděl sám ředitel. Byl ženatý, ale bezdětný, a byl opravdovým znalcem vína. Jednou nás pozval na večeři k nim domů. Ukázal nám svůj sklep, kde ležely láhve vína, jeho děti, jak jim říkal.

Každá láhev měla ženské jméno a při večeři nám některé přestavoval. „Před jídlem dáme Kateřinu a po jídle dáme Janu,“ tak o nich s láskou mluvil. Když jsme byli někde v restauraci na večeři, podíval se na vinný list a hned si znalecky vybral. Byl to nádherný týden a po skončení pobytu jsme odjeli s velkým nákladem dárků.

Z Frankfurtu jsme odletěli do Nice a odtud taxíkem do Cannes, kde jsme se ubytovali v jednom hotelu u moře. Byli jsme pozváni jednou francouzkou firmou, s níž jsme obchodovali. Ta nám sice platila hotel, ale o nás se nestarala, jelikož sídlila někde v horách jižní Francie. Měla tam továrničku na výrobu parfémového koncentrátu. Strávili jsme na francouzském Azurovém pobřeží krásný týden, kdy jsme cestovali po celém pobřeží a navštívili Monako, Nice, Monte Carlo a mnoho jiných zajímavých míst a městeček. Navštívili jsme i sídlo naší hostitelské firmy, kde nám ukázali, jak se vyrábí parfém z přírodních květin. Překvapilo mě, že se parfémový koncentrát extrahuje skrz vepřový lůj.

Koncentráty firma prodává známým firmám a ty z něj vyrábí parfémy pod svými značkami.

Z Francie jsme se vrátili do Československa a po dvou týdnech odcestovali zpět do Dubaje. Byla to velmi pěkná dovolená, ale byla příliš drahá.

Než jsme totiž odcestovali z Dubaje, jmenoval jsem jednoho svého pracovníka a kamaráda, aby mě v mé nepřítomnosti zastupoval. Ten na firmu kašlal a staral se o své osobní záležitosti, ne o firemní. Museli jsme se ženou dřít celý rok, abychom nahradili finanční ztrátu, kterou nám způsobil. Samozřejmě jsem ho hned vyhodil, ale bylo to velké ponaučení pro budoucnost. Nikdy nespoléhejte na cizího člověka, aby vám bez kontroly řídil obchod.

Od té doby jsme začali na dovolené jezdit odděleně, žena s dětmi do Československa a já jsem si spojoval dovolené se služebními cestami. Bylo

178

třeba, abych navštěvoval firmy, které jsme v Dubaji zastupovali. Tak jsem jezdil do firem v Německu, Belgii, Irsku a Francii a po každé cestě jsem se zastavil v Československu, kde jsem navštívil děti ve Žďáru a babičku v Bratislavě.

Když jsme přece jen někdy museli odcestovat všichni společně, poprosil jsem jednoho bratrance, aby dohlédl na chod firmy, ale bylo to vždy jen na velmi krátkou dobu.

Dvakrát jsme do Československa cestovali autem z Ammánu. Otec, jako ministr a člen jordánského parlamentu, měl služební Mercedes se speciálním poznávacím číslem královského paláce. Dovolil mi tímto autem cestovat pod podmínkou, že pojde s námi. Souhlasil jsem a to byla velká chyba. Můj otec byl totiž většinu svého života někým obskakován. Nikdy v životě nevařil ani čaj. Byl zvyklý rozkazovat a lidé kolem něj beze slov jeho rozkazy poslouchali a plnili.

Byl sice osobnost, inteligentní, dobrý básník a vypravěč, ale byl tvrdohlavý a nesnesl slova jako „nemůžu“ a „za chvíli“; chtěl slyšet „ano“ a „hned“. Byl dlouho ministrem obrany a zvykl si na vojenský styl života.

Když nás navštívil v Dubaji, musel jsem si denně brát prášky na uklidnění, protože mi změnil firmu na kasárna, kde musel každý stát v pozoru jako voják čekající na jeho rozkazy. Naši pracovníci před ním mnohokrát utekli nebo se schovali. Proto byla naše společná jízda do Československa utrpením.

Sýrie a Jordánsko měly v této době výborné vztahy. Na jordánsko-syrských hranicích otce vítali a jednali s ním s úctou a respektem. Turkům to bylo jedno, ministr neministr, auto vyprázdnili a všechno hrubým způsobem kontrolovali.

Otec marně mával před očima tureckých celníků svým diplomatickým pasem a křičel: „Já jsem ministr!“ Podobně to proběhlo u Maďarů. Maďaři dokonce odmítli akceptovat jednorázový pas vydaný československou ambasádou v Ammánu na jméno malého Nidala. Jelikož se Nidal narodil v Arábii, neměl československý rodný list a takový vyhotovovali jen pracovníci centrální matriky v Brně. Z tohoto důvodu dala československá ambasáda malému Nidalovi jednorázový cestovní doklad. Maďarům se tento dokument zřejmě nelíbil a nechali nás na hraničním přechodu do Maďarska čekat několik hodin, než přišla zpráva z Československa, že je to v pořádku, ať dítě s dočasným pasem pustí.

Otec pak měl do smrti Turecko a Maďarsko na své černé listině.

Slováci se k němu chovali korektně. Ředitel hotelu v Tatrách mu přidělil velké apartmá za cenu normálního pokoje a každý den se chodil přesvědčit, jestli je všechno v pořádku. Slovensko bylo u otce v horní části královské listiny. Když se vrátil do Ammánu, navštívil československého ambasadora, poděkoval mu a ubezpečil ho, že Československo má v otci přítele, na kterého se může kdykoliv obrátit.

Náš jedenáctiletý pobyt v Dubaji byl opravdu pohádkový a nikdy v životě jsem ženu neviděl tak šťastnou. Těšila se z každé maličkosti jako dítě. Mnohokrát, když jsem se večer vrátil domů, našel jsem dům ozdobený, hořely svíčky, stůl byl prostřený a připravený pro hosty. Když jsem se ženy ptal, kdo má přijít na

179

večeři, odpovídala, že nikdo. Když jsem se jí ptal, co oslavujeme, říkala: „Oslavujeme tvůj návrat z práce.“ Uměla vytvořit tak krásnou atmosféru, že jsem cítil, že jsme stále zamilovaní a šťastní. Každému říkala: „Přeji vám, abyste byli tak šťastní jako já s Nidalem.“ Na svatbách novomanželům říkala: „Přeji vám takový život, jako je můj s Nidalem. Přeji vám, abyste byli tak šťastní jako já.“ Měla kolem sebe velkou rodinu, přátele a všude byla vítána s úctou a láskou.

Jednou nás jeden můj bratranec pozval na Nový rok do Egypta. Bylo nás pět párů. Uhradil nám všechny výlohy spojené cestou; letenky, ubytování v hotelu Hilton v Káhiře, stravování a podobně, zkrátka všechno. Jednou přišel za námi na terasu hotelu, kde jsem seděl se ženou, popíjeli jsme koktail a jen tak si povídali. Bratranec se na nás díval a zeptal se: „Nehádáte se někdy? Já se hádám se svou ženou každý den. Mí bratři nemluví se svými ženami od první chvíle, co jsme do Káhiry dorazili a vy dva jste pořád jako holubičky. V čem je proboha to vaše tajemství?“ Podívali jsme se na něj a jednohlasně odpověděli: LÁSKA. Děti chodily do arabsko-anglické školy, kde se naučily oba jazyky a výborně ovládly i angličtinu. Žena se naučila arabsky tak dobře, že dokázala dětem kontrolovat úkoly a pomáhat jim v učení arabštiny. Zkrátka to byl šťastný život a kdybych ho chtěl podrobně popsat, potřeboval bych celou knihu.

Naši mudrci říkají: „Buď opatrný vůči radosti, protože někdy dovede krutě zklamat. Člověk nikdy neví, co mu osud připravuje. Můžete dělat, co chcete, bránit se, jak se vám zachce, ale před ranou osudu se nikdy neubráníte. Ten vás dokáže udeřit ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte.“

C. Záhada: Kdo a co stojí v pozadí a proč?

Do dnešního dne nevím, co se tenkrát doopravdy stalo, nebo lépe řečeno vím, co se stalo, ale nevím proč ani kdo přesně za tím stál. Slyšel jsem mnoho různých dohad, fám a spekulací, ale byly to jen dohady a fámy. Někteří tvrdili, že šlo o hru tajných služeb, ale jakých a proč? Zase jen dohady. Říkalo se, že šlo o spiknutí konkurence, ale jaké a proč? Někteří kamarádi si mysleli, že za vším stojí Dr. Hasan, můj bývalý šéf a majitel firmy Gulf. Byly to však přesto jen dohady a spekulace.

Začalo to někdy v dubnu 1986 telefonátem od ředitele banky, který mi naléhavým hlasem řekl, abych se v bance hned zastavil. Běžel jsem za ním. Byl to krajan z mého města Nablusu. Byl zvyklý mě vítat tradičním způsobem, obejmout mě a nabídnout kávu, ale tentokrát to neudělal. Seděl za stolem,

180

podal mi jeden dokument, zaklonil hlavu jako kohout před zakokrháním, nadechl se a suchým rozkazovačným hlasem mi řekl: „Vezmi si to a čti!“ Četl jsem a s každým řádkem mi začal stékat pot po celém těle. Klimatizace v bance chladila až příliš, ale mně bylo velmi teplo. Bylo to rozhodnutí soudu zmrazit účty naší firmy a zároveň zrušit můj podpis a plnou moc, která mi zajišťovala právo jednat jménem firmy. Bylo tam napsáno, že soud rozhodl na základě žádosti majitele firmy Manhalího. Nechápal jsem důvody. Manhalí dostával každý rok třetinu našeho zisku, což nebylo za pouhé propůjčení jména málo.

Nic neztratil, jen získal a proč by zabíjel slepici, která mu nese zlatá vejce? Byl snad tak chamtivý a chtěl se zmocnit firmy? Ale co s ní bude dělat, když neumí ani číst a psát? Nastalo snad to, čeho jsem se vždy obával?

Odešel jsem z banky a pokusil se Manhalímu do Abu Dhabi zavolat. Buď se ztratil nebo schoval, ale nikde nebyl k nalezení. Blížil se konec měsíce a já musel zaměstnancům vyplatit mzdy a zaplatit za zboží, které leželo na celnici.

Zavolal jsem Marwanovi do Kuvajtu a vysvětlil mu situaci. Byl šokován a ani on neuměl vysvětlit důvody. Řekl, že ho Manhalí nikdy v životě nezradí. Pokusil se mu zavolat do Abu Dhabi, ale neuspěl. Nasedl tedy do letadla a přiletěl do Dubaje. Seděli jsme spolu v hotelové kavárně a spekulovali, co asi za celou věcí je. Ptal se mě na tak choulostivé otázky, až jsem na něj rozzlobeně zařval, aby s takovými otázkami přestal. Neuměl vysvětlit důvody, které stojí za jednáním Manhalího, tak hledal důvody u mne, ale tam nebylo co hledat. Ničím jsem Manhalího nerozzlobil, firma prosperovala a svůj podíl dostával v termínu.

Nemohl mi nic vyčítat. Sice byl negramotný, ale nebyl hloupý a také věděl, že firmu kontroluje auditor a banka, protože máme nemalou bankovní půjčku.

Manhalí se před Marwanem nemohl schovat na dlouho a oba se setkali v hotelu v Dubaji. Této schůzky jsem se nechtěl účastnit, aby oba mohli v mé nepřítomnosti volně a otevřeně celou věc prodiskutovat. Za dvě hodiny za mnou Marwan přišel se zachmuřeným výrazem a řekl: „Divné, je to opravdu divné, nic jsem z něj nemohl dostat. Nabídl jsem mu víc peněz a on odmítl.

Zeptal jsem se: ,Nidal tě něčím urazil?‘ a on že ne, ,chraň Bůh, Nidal je dobrý člověk‘. A když jsem se ptal: Tak proboha proč?‘ mlčel a nic neřekl.“ Beduíni říkají, že když padne velbloud, řezníci bojují, kdo získá největší kus.

Začalo se šuškat, že Sermar má problémy a někteří už pospíchali oznámit tu novinku našim firmám v zahraničí a nabídnout jim své služby. Firmy posílaly telexy s naléhavou otázkou: „Co se děje?“ Odpovídal jsem, že je všechno v pořádku. Musel jsem, jinak bychom ztratili všechno.

Poprosil jsem Marwana o půjčku, než se věc urovná. Slíbil ji, ale řekl, že ještě počkáme. Počkali jsme, ale žádné změny jsme se nedočkali. Firma stála a potřeboval jsem hotovost, a rychle. Chodil jsem za našimi důvěrnými zákazníky, kteří nám dlužili za zboží. Vysvětlil jsem jim situaci a žádal je, aby mi dluhy zaplatili v hotovosti. Vyhověli a zaplatili. Já jsem pak zaplatil zaměstnancům mzdy a dokázal jsem dostat zboží z celnice. Ale to všechno bylo jen dočasné řešení a nevěděl jsem, co dál. Marwan se sešel s Manhalím podruhé a potřetí,

181

ale nic nového se nedozvěděl. Manhalí mlčel a ani neřekl, co hodlá podniknout dál.

Soudní rozhodnutí, které Manhalí obstaral, bylo od soudu v Abu Dhabi. Naše firma byla registrovaná v Dubaji a podléhala dubajskému soudu. Šel jsem tedy za svým přítelem, sousedem a krajanem, předsedou soudu v Dubaji a podrobně jsem mu celou záležitost vysvětlil. Řekl mi, že právně nemůžeme nic dělat, protože firma je registrovaná na Manhalího. On je oficiální majitel firmy a se svou firmou si může dělat, co chce. Pak se na okamžik odmlčel a řekl: „Můžeme na něj ale zahrát divadlo a postrašit ho. Nech to na mně, něco s tím udělám.“ Po nějaké době mě i s Manhalím pozvali k soudu. Když jsem se dostavil, Manhalí seděl na chodbě. Vstal a chtěl mě pozdravit, ale odvrátil jsem se na druhou stranu. Předseda soudu vyšel ven, objal mě a pozval dál do své kanceláře. Manhalí chtěl jít za námi, ale soudce mu opovržlivým tónem nařídil, aby zůstal sedět na chodbě a čekal. Zároveň požádal justiční stráž, aby na něj dala pozor a nedovolila mu nikam odejít. Seděli jsme tam dlouho, vypili kávu, potom čaj, zase kávu a zase čaj, a Manhalí čekal na chodbě. Potom mi soudce řekl, abych šel pryč a vrátil se druhý den ve stejnou dobu. Odešel jsem a Manhalí zůstal čekat na chodbě nevím do kdy.

Druhý, třetí a čtvrtý den se tento scenář opakoval. Pátý den si soudce zavolal Manhalího k sobě, ale v mé nepřítomnosti. Co se tam odehrálo, nevím, ale vím, že pátý den večer přišel Manhalí za Marwanem do hotelu a řekl mu, že ve firmě nechce zůstat a že je ochoten předat ji jinému místnímu občanovi. Sliboval, že mi napíše novou plnou moc, abych mohl manipulovat s účty, ale čekali jsme marně, neudělal to.

Hledali jsme náhradníka, ale nenašli jsme takového, kterému bychom důvěřovali a dali mu svůj majetek bezpečně do rukou. Marwan odletěl zpět do Kuvajtu a nechal všechno na mně. Čas se točil jako ruleta a naše firma byla jako ruletová kulička, která poskakuje a nikdo neví, kdy a kde se zastaví.

Pověsti a fámy o naší firmě se šířily dál a zesiloval chamtivý útok na naše zastoupení u zahraničních firem. Zastupovali jsme lukrativní farmaceutické a kosmetické firmy a byli jsme lákavý terč pro lovce firem.

Abych měl volné ruce a prostor na manévrování, poslal jsem ženu s dětmi do Československa. Manželka chtěla zůstat a pomoct mi v těžkých chvílích, ale po dlouhém dohadování a přesvědčování se podrobila a souhlasila. Stejně začaly školní prázdniny a horké měsíce a děti si potřebovaly oddechnout. Neměl jsem na ně čas ani náladu a bylo lepší zůstat sám. Děti byly rády, ale žena na letišti před odletem křečovitě plakala. Nevěděla, co bude dál a co nám budoucnost přinese. Měla pocit, že už Dubaj neuvidí a bylo jí kvůli tomu velmi smutno. Měla ji ráda a byla v ní velmi šťastná. Nechala za sebou dobré přátele a velkou rodinu, která ji měla ráda a stála za ní v těžkých chvílích. Odletěla s dětmi do Bratislavy a nevěděla, kde skončíme, zda v Ammánu, Bratislavě nebo někde jinde.

182

Dobří a věrní přátelé mi zkoušeli všelijak pomoct, chodili za mnou a nabízeli mi peníze, ale já jim děkoval a odmítal. Peníze byly, ale byly zmrazené a můj podpis byl zrušen. Sám Manhalí byl v rozpacích a chtěl kontakty s naší firmou co nejrychleji ukončit.

Můj přítel, krajan a příbuzný dr. Rouhý, který měl v emirátu Al-Fujeira ordinaci, velkou lékárnu a firmu, byl důvěrným přítelem vládce Al-Fujairy. Ten doktorovi Rouhýmu udělil občanství emirátu a společně založili několik obchodních firem.

Dr. Rouhý za mnou přišel a nabídl mi řešení. Chtěl firmu odkoupit za cenu, kterou určí nestranná auditorská firma plus dohodnutou sumu za každou zahraniční firmu, která zůstane v našem zastoupení. K tomu mi nabídl místo ředitele firmy za dohodnutý měsíční plat. Jelikož je občanem emirátu a společníkem vládce Al-Fujeiry, nepotřeboval místního sponzora a Manhalí proti němu neměl šanci. Zavolal jsem Marwanovi do Kuvajtu a ten souhlasil.

Za několik dní u nás zastavila skupina pracovníků jedné mezinárodní auditorské firmy se sídlem v Dubaji a začala inventura. Ta trvala několik dní a po jejím skončení auditorská firma předala doktorovi Rouhýmu konečnou hodnotu firmy. Prodat firmu v tísni a prodat ji v pohodlí, když je na vrcholu své činnosti, je velký rozdíl. Byli jsme v tísni, pod tlakem okolností a hledali jsme únik z velmi těžké situace. Proto jsem si nemohl diktovat cenu a podmínky prodeje. Naopak jsem musel akceptovat nabídnuté podmínky. Určená cena byla o mnoho nižší než skutečná tržní cena, ale musel jsem ji akceptovat. Jiné východisko nebylo. Dohodli jsme se, že se sám postarám o to, aby zahraniční firmy v našem zastoupení potvrdily spolupráci s novým majitelem. Některým firmám stačil telexový kontakt, za jinými jsem musel cestovat do Evropy.

V konečné fázi všechny firmy potvrdily spolupráci s novým majitelem, ovšem s tím, že další spolupráce bude záviset na obchodních výsledcích, což bylo férové.

Když jsme dořešili všechny aspekty transakce a zhotovili a podepsali potřebné smlouvy, dr. Rouhý mě překvapil tím, že platba bude na dvě splátky: půlka hned a druhá půlka šekem splatným za několik měsíců. Důvodem bylo, že nemá dost hotovosti, protože většina jeho peněz je v oběhu. Musel jsem souhlasit. Půlku, kterou jsem dostal, jsem poslal Marwanovi do Kuvajtu za jeho podíl ve firmě. Na druhou půlku jsem musel čekat několik měsíců.

Vedl jsem firmu dál, ale nebylo to ono. Znova jsem pracoval pro cizího. Když si člověk zvykne pracovat pro sebe a být pánem svého osudu, těžko pak pracuje pro cizího a pod dozorem cizích. Kdyby byl doktor Rouhý jediným majitelem firmy, možná bych to snesl, ale jeho společník, syn společníka, rodina společníka, všichni chodili do firmy jako do svého domu. Vzali si parfémy, kosmetiku a léky a bez slov odešli. Nemohl jsem to snést. Oznámil jsem Rouhýmu, že odcházím za rodinou do Československa a dal jsem mu měsíc, než si za mě najde náhradu. Našli někoho, kdo firmu za jeden rok položil na lopatky. Zahraniční firmy od nich utíkaly jedna za druhou, až neměli koho zastupovat. Škoda, byla to prosperující firma.

183

Do dnešního dne nevím, co se doopravdy stalo a kdo stál za nečekaným obratem Manhalího. Dlouho jsme spekulovali a snažili se zjistit důvody jeho chování. Dlouho jsme spekulovali, kdo mohl být tím, kdo Manhalího dotlačil k tomuto postoji. Pravdu jsme však nikdy neodhalili. Zůstalo to tajemstvím a předmětem různých spekulací.

184

4. Na rozcestí

Odletěl jsem z Dubaje do Ammánu a nevěděl, kam mě osud zavane. První alternativou bylo zůstat a pracovat v Ammánu. Bratr mi napsal, že se situace v Ammánu změnila a jestli tam hodlám žít a pracovat, nevidí důvod, proč bych nemohl. Situace se sice změnila, ale jen navenek, byla lstivější a rafinovanější.

Byl jsem ve velmi dilematické situaci. Nacházel jsem se uprostřed mořského víru, který mě táhl ke dnu a nevěděl jsem, jak z toho ven. Po několika týdnech běhání po úřadech za mnou přišli dva mí dobří přátelé, dr. Šarajha a dr.

Bassam.

Doktor Šarajha studoval v Praze a získal doktorát z ekonomie. V mladém věku byl komunista a pak se stal zapřísáhlým nepřítelem komunistů. Můj otec mu hodně pomohl a Šarajha na to nikdy nezapomněl. Za otcovi pomoci se stal asistentem na ekonomické fakultě univerzity v Ammánu a později to dotáhl až na děkana fakulty. Otec pomohl mnoha lidem, ale svému synovi pomoci nemohl. Ne že by nechtěl, chtěl, ale nevyšlo mu to a nebyla to jeho vina. Můj přítel napsal do novin prohlášení o své věrnosti králi a od všeho se distancoval, čímž si otevřel cestu k úspěchu. Ale já to prohlášení odmítl uveřejnit a tím se přede mnou všechny dveře zavřely.

Doktor Bassam byl mým přímým bratrancem a tehdy byl děkanem technické fakulty na téže univerzitě. Při důvěrném rozhovoru mi oba prozradili určitou skutečnost, kterou jsem už dávno věděl: že pro mě není místo ani na univerzitě ani nikde jinde ve státním aparátu. Jedinou možností pro mě podle nich byl soukromý sektor. Řekli mi: „Otevři si lékárnu nebo laboratoř. Neztrácej čas, to je jediná možnost, kterou v Jordánsku máš.“ Lékárnu jsem nechtěl. Hodlal jsem si otevřít biochemickou a mikrobiologickou laboratoř. Na takový projekt jsem však potřeboval peníze, dost peněz. Peníze, které jsem dostal za podíl z dubajské firmy, by stačily na koupi malého bytu v Ammánu s nábytkem, a snad ještě na koupi malého auta. Ammán byl a stále je jedno z nejdražších měst. Nájmy bytů a obchodních místností byly velmi drahé.

Přístroje do biochemické a mikrobiologické laboratoře byly též velmi drahé.

Tolika penězi jsem tehdy nedisponoval. Šel jsem za svým přítelem Abu Šakrou a vysvětlil jsem mu celou záležitost.

Podíval se na mě svým obvykle vážným výrazem a řekl: „Je to pěkný, opravdu je to pěkný. Já s tebou můžu jít jako společník. Kolik to asi bude stát a kolik máš?“ Řekl jsem mu, kolik to bude stát a vysvětlil mu svou finanční situaci.

Začal hvízdat a potom řekl: „Mám pro tebe jiný návrh, pomůže nám oběma.

Potřebuji v Československu zástupce. Mám v posledních letech dobré obchody s Československem. Dovážím od nich sklo, křišťál, kožené věci a podobně.

185

Každý rok vedu jordánskou vojenskou obchodní delegaci, která kupuje pro armádu všechno možné, od kožených tašek a kožených bot až po mýdlo, kosmetiku a oblečení. Jsou to nákupy za miliony. Potřebuji jednoho věrohodného člověka, který by mi tam pomohl a staral se o chod věcí. Máš zájem?“ Pak dodal: „Plat ti nedám, ale zaplatím ti všechny výlohy spojené s prací a samozřejmě dostaneš provize z každého nákupu.“ Byla to dobrá nabídka. Na jednu stranu se dostanu z toho víru, ve kterém se točím, a na druhou stranu budu blízko svých dětí, Davida a Nadi, které mě ve svém mladém věku nutně potřebují. David nešel na vysokou, radši šel s kamarády na vojnu a potom začal křičet, že chce z vojny pryč, ale to nešlo. Říkal: „Myslel jsem, že ze mě vojna udělá chlapa, ale málem ze mě udělala vagabunda.“ Naďa byla v pubertě a házelo to s ní jak s bubnem na praní. Vřely v ní rebelské pocity a nevěděla proti komu a jakým způsobem je projevit. Oba potřebovali pomoc. Byl to velmi citlivý věk, který potřeboval otcovský dozor.

Souhlasil jsem tedy s návrhem, dohodli jsme se na podmínkách a podali si ruce. Nenapsali jsme žádnou smlouvu a nic jsme nepodepsali. Znal jsem Abu Šakra dlouhá léta a jeho slovo je věrohodnější než všechny smlouvy.

Zavolal jsem ženě do Bratislavy a požádal ji, aby nám v Bratislavě sehnala dům nebo vhodný byt do osobního vlastnictví. Zavolal jsem rodičům do Palestiny a oznámil jim své plány. Nebyli šťastní, ale nemohli nic dělat. Já chci, oni chtějí, ale osud to chce jinak. Rodiče za námi do Dubaje rádi jezdili a někdy s námi strávili celou zimu. Otec měl v Dubaji mnoho příbuzných a přátel a maminka také. Když u nás byla maminka, shromáždila se kolem ní armáda palestinských žen a byla pořád někým zvána. Jednou jsme byli pozvaní na svatbu dcery jednoho našeho přítele. Maminka byla shodou okolností v Dubaji, tak jsme ji vzali s sebou. K našemu překvapení znala všechny, kteří na svatební hostině byli, a to jich bylo několik set. Díky ní jsme objevili další příbuzné a rodinu.

Manželka mi řekla, že máma zná každého a zdá se jí, že každý Palestinec v Dubaji je maminčin příbuzný a rodina. Proto naši přijali zprávu o našem odchodu do Československa s nevolí a zklamáním.

186

Sedmá kapitola

Poslední zastávka Bratislava

187

1. Rodina na Slovensku a střet dvou kultur

Naše rodinka se usadila v Dunajské Lužné nedaleko Bratislavy. Začal jsem pracovat pro firmu Abu Šakry. Moje práce pro tuto firmu byla za socialistického režimu mnohem jednodušší než po pádu socialismu. Obchod za socialismu byl většinou koncentrován v Praze. Závody byly reprezentovány obchodními zastupitelskými firmami jako Pragoexport, Exiko a podobně. Nebylo třeba navštěvovat závody, které jsou rozmístěné po celé republice – stačilo navštívit zastupitelské firmy, které závody reprezentovaly. Tam byly potřebné vzorky, tam byly ceny a přímo tam jsme mohli podávat objednávky, podepisovat smlouvy atd. Málokdy jsme museli navštívit nějaký závod, to už bylo opravdu ve výjimečných případech. Závody jsem navštěvoval hlavně při kontrole jakosti objednaného zboží a toho, zda odpovídá předloženým vzorkům.

Mé služební cesty směřovaly většinou do Prahy. Spal jsem v hotelu Fórum za pět set korun za noc, což byla cena pro československého občana nebo cizince s trvalým pobytem. Zahraniční host platil pět tisíc korun za noc. Samozřejmě že pobyt a všechny výlohy s tím spojené hradila firma Abu Šakry. Po pádu socialismu byly ceny pobytu pro občana skoro jako pro cizince, takže firma v Praze radši pronajala byt.

Nejvíc práce jsem měl, když pan Abu Šakra vedl do Československa jordánskou obchodní armádní delegaci. Jordánská armáda totiž měla své obchody pro vojáky, důstojníky a rodinné příslušníky. Armádní obchodní delegace cestovala po různých státech a kupovala zboží od tužek až po různé oblečení. Pan Abu Šakra dokázal armádní delegaci dovést do Československa, kde každý rok koupila zboží za několik milionů dolarů. Abu Šakra delegaci platil všechny výlohy spojené s cestou, ale zároveň dostal velkou provizi z nákupu, což byl za několikadenní práci pěkný balík peněz. Za své úsilí a pomoc jsem dostal malou provizi z Abu Šakrovy provize, což nebyla velká suma, ale mně stačila.

Po pádu socialismu se nám obchod zkomplikoval. Každý závod se stal samotnou obchodní jednotkou a reprezentoval jen sám sebe. Museli jsme jednat s každým samostatně, což bylo velmi únavné. Například když jsme chtěli za socialismu koupit kožené věci, stačilo nám navštívit Exiko v Praze a tam jsme našli vzorky a ceny kožených výrobků z celé republiky. Po sametové revoluci jsme museli navštívit všechny závody na výrobu koženého zboží, což bylo pro jordánskou obchodní delegaci nevhodné.

Po vzniku samostatné Slovenské republiky jsem přesvědčil pana Abu Šakru, aby přivedl delegaci na Slovensko. Na naši žádost pozvalo slovenské ministerstvo obchodu jordánskou vojenskou obchodní delegaci, ale stálo to na podmínce, že Abu Šakra zaplatí všechny výlohy spojené s cestou, což se stalo.

188

Museli jsme ve spolupráci s jednou slovenskou firmou pozvat slovenské závody, aby vystavily své zboží v jedné výstavní hale, kterou jsme si v Bratislavě k tomuto účelu pronajali. Byla to těžká práce a jordánská delegace sice koupila slovenské zboží za půl milionu dolarů, ale už se na Slovensko nikdy nevrátila. Slovenské závody a obchodníci nebyli seriózní a Abu Šakra musel platit velké pokuty za dodání špatného zboží. Objednali jsme například kožené tašky slovenské výroby podle předložených vzorků a dostali jsme koženkové tašky vyrobené na Taiwanu. Po sametové revoluci se vynořilo mnoho slovenských neseriózních firem, které kazily pověst Slovenska.

Abu Šakra obchodní styk s Českem postupně omezil, se Slovenskem veškerý obchodní styk zrušil a mé služby už nepotřeboval.

V červnu 1993 mi slovenská vláda udělila slovenské občanství a vzápětí jsme ještě s jedním přítelem, Zuheirem Kutrochem, který také v této době dostal občanství, založili obchodní firmu a otevřeli si v Bratislavě kancelář. Využili jsme své obchodní styky s arabským světem a zprostředkovávali jsme obchodní transakce mezi arabským světem a Slovenskem. Postupně se nám začalo dařit. Jenže osud mi stál v cestě a po onemocnění mé ženy jsem musel z firmy odejít. Přítel v obchodní činnosti pokračoval a prosperoval.

Má žena pracovala určitý čas jako vedoucí kulturního domu v Dunajské Lužné, pak toho nechala a věnovala se dětem.

Pro mé děti, malou Darinu a malého Nidala, ačkoliv několikrát v minulosti Slovensko navštívili, představovalo nové prostředí kulturní šok. Přišli z konzervativní kultury do dost otevřené a liberální kultury. Poprvé v životě se setkaly s těhotnými mladými holkami, které byly svobodné. Sám jsem byl v rozpacích, jak se mám k dětem chovat, co jim mám dovolit a co zakázat. Děti nevěděly, co jsou to sprostá slova. Nemohly se dívat na filmy a seriály, kde padala neslušná slova. Americké seriály, které propagovaly volný sex a nemorálnosti, byly u nás doma zakázané. Filmy, které propagovaly konzumní americkou kulturu, byly též zakázané. Videokazety nevhodné pro děti u nás měly křížky, což znamenalo „jen pro dospělé“. Proto jsem byl zhrozen, když se malý Nidal jednou zeptal: „Tati, co je to kokot?“ Uvědomil jsem si, že jsem byl až příliš ochranářský a má slepá ochrana by jim mohla uškodit. Musel jsem se uvolnit a dát jim křídla, aby se naučily samy létat. Ale pořád jsem byl ve střehu a strachoval se, protože svoboda bez kontroly, kterou mají holky v západní kultuře, mě strašila a trápila. Viděl jsem těhotné mladé svobodné holky, jiné měnily kluky jako ponožky, a bál jsem se nákazy.

Jednou mě škola v Šamorínu, kam chodily mé děti, pozvala na besedu pro školáky o životě v arabském světě. Většina otázek chlapců a děvčat se točila kolem sexu. Když jsem jim sdělil, že sex je u nás povolen výlučně po svatbě, zděšeně se na mě dívaly a smály se tomu.

Když Darina vyrostla, začala bojovat o větší prostor a oběma nám dlouho trvalo, než jsme našli konsensus a vytvořili mezi sebou trvalý mír. Řekl jsem si:

189

vychoval jsem ji dobře, tak jí musím věřit, jinak jsem špatný otec a vychovatel.

Nezklamala mě. Vyrostla spolu se skupinou slušných slovenských kamarádek, společně dostudovaly, skoro ve stejné době se vdaly, potom otěhotněly a porodily. Chodily spolu po vsi s kočárky a společně chovaly svá novorozená miminka. Jedna po druhé si tu postavily domy. Často se vídají a jsou přítelkyněmi dodnes.

Můj syn Nidal se přistěhoval na Slovensko, když byl ještě malý. Přesto měl v sobě kořeny arabské výchovy a některé společenské jevy nemohl pochopit.

Vyrostl sice se slušnou skupinou chlapců a jsou do dnešního dne přáteli, ale nemohl pochopit hlavně narušené rodinné vztahy mnoha slovenských rodin.

Vyrostl ve velké rodině, kde je každý každému bratrancem, kde se chová k rodičům s úctou a respektem, kde rodina drží pohromadě a navzájem si pomáhá. Proto přišel celý zděšený, když slyšel, jako některé děti křičí na rodiče a nadávají na ně. Od své maminky se dozvěděl, že má v Bratislavě příbuzné, dokonce přímé maminčiny bratrance a sestřenice, a kromě jednoho maminčina bratrance nikdy v životě žádného z nich neviděl. Přitom nás příbuzní a rodina z Arábie v Bratislavě nespočetněkrát navštívili. Z otcovy strany má víc než čtyřicet bratranců a sestřenic a zná je do jednoho, ale z maminčiny strany ani jediného.

Když vyrostl, stěžoval si, že nemůže najít seriózní nezkaženou holku. Holky se chtěly pobavit, užít si a nebyly ochotné zůstat u jednoho partnera a přítele.

Přišel za mnou pro radu a já mu poradil, aby si našel velmi mladou, ještě nezkaženou holku a vychoval ji, pak že z ní vyroste správné děvče. Vzal si mou radu k srdci, našel si velmi mladou a dost pěknou slečnu a hodlal ji vychovat ve správně morálním duchu. Bohužel však byla nevychovatelná, jelikož byla z rozvedeného manželství, kde matka měla v domě cizího partnera. Vlastní otec o ni neměl zájem a matka na ni neměla čas, takže vyrostla jako divoký samorost. Zřejmě už byla infikovaná virem zkázy a nedalo se jí pomoci ani ji převychovat. Když k nám chodila, šla rovnou do synova pokoje a nikdy v životě nikoho z nás nepozdravila. Jednou jsme oslavovali synovy narozeniny. Celá rodina seděla u stolu, jedli jsme a bavili se, když jsem se dozvěděl, že ta slečna je u nás. Seděla v synově pokoji a prý se styděla jít mezi nás. Šel jsem za ní a řekl jí: „Ty se nestydíš lézt synovi do postele, ale stydíš se přijít mezi nás?!“ Chvála Bohu, že se jí syn zbavil a konečně si našel tu vysněnou partnerku, Mišku. Životní zkušenosti mě naučily, že skutečnost může být jiná, než jak se navenek zdá. Když jsem Mišku poprvé potkal, měl jsem obavy, že to nebude ta pravá.

Byli jsme pozváni na oslavu, kterou pořádala firma Kartágo tour při příležitosti zahájení nové turistické sezóny. Syn Nidal přišel s pěknou elegantní mladou holkou a představil mi ji jako Mišku Suríniovou. Jedna naše přítelkyně, známá novinářka, za mnou přišla a řekla: „Ty nevíš, kdo je ta slečna?“ Ani nečekala na odpověď a dodala: „To je děvče za milion.“ Poněvadž jsem program „Děvče za milion“ ani podobné programy nikdy nesledoval a nemám o nich ani nejmenší

190

ponětí, řekl jsem: „No, je pěkná a vypadá i za dva miliony.“ V arabském světě se totiž tento výraz používá jako projev ocenění. Kamarádka novinářka, vdaná za Araba, pochopila, co mám na mysli, a řekla: „To jsem nemyslela, ona je děvče z televizního programu Děvče za milion a dokonce vyhrála druhou cenu.“ Hned se mi stáhl žaludek a v duchu jsem si řekl: „Ježíš, to bude celebrita nakažená snobským mediálním virem.“ Čas mi dokázal, že moje obavy byly zbytečné a z Mišky se vyklubala velmi jemná, citlivá a správná holka.

Zkušenosti mě naučily, že děti je sice třeba chránit, ale rovněž je třeba jim dát křídla, aby letěly. Sice si křídla občas polámou, ale znovu vstanou a poletí dál.

Ovšem morální hodnoty jim je třeba vštěpovat od dětství. Žijeme ve velmi zkažené době a morálka upadá čím dál níž. Proto je potřeba, abychom morální hodnoty hlídali jako oko v hlavě.

Problém s Davidem a Naďou byl trochu komplikovanější. Sice jsem udělal všechno, co bylo v mých silách, abych jim vynahradil ztracené časy, kdy jsem byl pryč, ale fakt je, že jsem nebyl s nimi ani pro ně, když mě nejvíc potřebovali.

David maturoval na hotelové škole a měl v úmyslu studovat psychologii, ale na poslední chvíli od toho couvl a šel na vojnu. Po vojně dělal číšníka v hospodách a laciných restauracích. Tam právě narazil na tvrdou životní realitu a sám se přiznal, že měl dvě možnosti: buď se stát zlodějem, nebo práci opustit. Ve všech hospodách a restauracích se totiž kradlo a když jsi nekradl, tak jsi byl nebezpečný pro kolektiv a kolektiv tě za to vyštípal.

Bál se jít na vysokou, protože měl obavy, že za celou dobu mimo školu zapomněl všechno, co se kdy naučil. Na vysokou školu ekonomickou jsme Davida spolu se ženou doslova dokopali. Na ní byl sám voják v poli a musel se spolehnout jen na sebe. Taková byla naše dohoda: školu dostuduješ sám, bez protekce a pomoci, samozřejmě kromě finanční. Nakonec nezklamal. Dnes je kapacita ve svém oboru, dobrý manžel a vzorný otec.

S Naďou jsem měl větší problém. Myslím, že rozvod s její matkou ji zasáhl ve velmi citlivém věku a špatně to nesla. Mou ženu Darinu měla od začátku ráda a staly se velmi dobrými kamarádkami. Ale po příchodu dětí, Dariny a Nidala, se zřejmě cítila ohrožená. Byla od narození můj miláček a měl jsem ji velmi rád.

Byla roztomilá a líbezná a taková je dodnes. Zřejmě cítila, že ji otec opustil a navíc založil novou rodinu a měl jiné děti. Muselo ji to bolet a zřejmě to byl šok.

Nikdy jsme o tom sice nemluvili, ale cítil jsem, že byla uražená a chtělo se jí se vzbouřit. Dávala mi to najevo různými způsoby. Dělala všechno, o čem věděla, že se mě to dotkne a zabolí.

Chtěla vyniknout, chtěla být známou. Fascinovalo ji prostředí umělců, zpěváků, herců a celebrit vůbec. Studovala v Praze a zůstala tam žít. Praha pro ni byla vysněný Hollywood. Chtěla být součástí toho lesklého světa. Já jí chtěl pomoct, ale nevěděl jsem jak. Vymanila se z mého prostoru a ztratila se v jiném, cizím světě. Bolelo mě to a nedokázal jsem se jí přiblížit. Trvalo dlouho, než sama našla a objevila falešnost navenek zářícího světa, který ji tak fascinoval. Zjistila,

191

že takzvané celebrity jsou obyčejní lidé s falešným leskem a reálnými problémy.

Většina z nich bojuje o svou identitu, má mnoho komplexů a je nešťastná. Pak se stáhla a hledala své já v mystice a astrální sféře. Je vdaná za výborného chlapa, textaře, zpěváka a šikovného pracovníka mezinárodní reklamní firmy.

Mají spolu krásného syna Davídka.

V poslední době se hodně píše o multikulturalismu a jeho záporných účincích na společnost. Mluví se hlavně o nebezpečí islamizace evropské společnosti díky muslimským přistěhovalcům.

Osobně naprosto věřím, že každý národ má právo na ochranu svého území a společnosti před cizími elementy, právo bránit svou historii, dědictví, kulturu a tradici. Též věřím, že nikdo nemá právo jinému zasahovat do státotvornosti, vnucovat jinému své přesvědčení, kulturu nebo tradice. Také jsem proti hromadnému stěhování arabských občanů do cizích zemí, protože to na jednu stranu ruší rovnováhu skladby společnosti doma i v dotyčných zemích, a na druhou stranu to odlehčuje tlak na zkorumpované vlády v arabských zemích.

Arabští zkorumpovaní vládci řeší své ekonomické neúspěchy otevřením bran pro vystěhovalectví arabských občanů do ciziny. Západní vládci však takové stěhování vítali jako přísun laciné pracovní síly.

Nikdo na světě neumí ocenit tato práva tak jako Palestinec, který byl obětí přesně tohoto zásahu, vměšování, falšování historie a ničení dědictví a kultury.

Nikdo na světě nepochopí hrozbu cizí kultury proti své vlastní tak jako Palestinec, který tu hrozbu zakusil a pořád ji pociťuje na vlastní kůži.

Podrobně jsem studoval islám a tvrdím, že jsem se dobře seznámil i s křesťanským učením. Obě víry mají odlišnou teologickou filozofii, ale mají identické morální kodexy. Obě věří v Boha a obě propagují všeobecná morální pravidla: nezabiješ, nepokradeš a podobně. Obě si váží rodiny, manželského svazku a rodinných vztahů. Obě se distancují od homosexuality, nemravného volného sexu a podobně. Podle mě musí být dobrý muslim blízký dobrému křesťanovi a naopak, protože si oba ve skutečnosti přejí to samé. Dnešní islám bohužel není ten pravý, infantilní a nezkažený, ale je opravdu fundamentalistický, nakažený politikou. Ani křesťanství dnes není to, co hlásal můj krajan Ježíš Nazaretský. Je už také nasáknuté politikou a je součástí velmocenské politiky.

Jsem muslim i křesťan a ještě taoista. Jsem zastánce infantilního, politikou nezkaženého islámu. Jsem též zastáncem učení nazaretského, palestinského Ježíše Krista, ne toho církevního. Ježíše Krista, který propagoval lásku, toleranci a porozumění. Jsem též zastáncem rétoriky taoistů, podle níž se dobro a zlo prolínají, kde převládá pokora a důstojnost, kde hodnotu materiálních věcí určuje sám člověk a ne konzumní společnost, kde jsme součástí celého vesmíru a každý s každým ve spojení.

192

Jsem nepřítelem fundamentalistického dogmatu, kde si každý přivlastňuje pravdu, což mu podle jeho přesvědčení dává právo soudit a odsuzovat druhé.

Jsem nepřítelem dnešní islámské rétoriky, která je fundamentalistická, reakční a nese v sobě zárodek agresivity. O tom jsem už napsal mnoho článků a několik knih v arabštině, za což jsem si vysloužil ostrou kritiku muslimských fundamentalistů a byl jsem jimi označen za nepřítele islámu.

Proto nevidím důvod, aby tolerantní, inteligentní a morální člověk nemohl žít v jiné kultuře a přisvojit si její dobré elementy. Kdo chce za každou cenu lpět na své původní kultuře a tradicích v domnění, že je to jediná správná cesta, ať radši zůstane doma a nikam nechodí.

Nedávno za mnou přišla skupina muslimů, žijících na Slovensku, a žádala mě, abych vedl protesty proti novému návrhu slovenského zákona o registraci náboženských obcí. Nový zákon nebo návrh zákona žádá jako podmínku k registraci náboženské obce dvacet tisíc jejích členů. Starý zákon žádal pouze deset tisíc podpisů. Podle nich je tento nový zákon ušitý proti muslimům.

Samozřejmě jsem jejich žádost odmítl a zeptal se jich: „Brání vám někdo v modlení? Zakazuje vám někdo, abyste drželi Ramadán? Máte mešitu? Zavřeli vám ji nebo vyhrožovali, že ji zavřou?“ Na všechny otázky odpověděli „ne“.

Potom jsem se zeptal: „Tak kde je tedy problém? K vykonávání muslimských obřadů nepotřebujete povolení ani registraci obce.“ Mně osobně je úplně jedno, jestli je islám státem uznaný, nebo jestli je muslimská obec registrovaná či ne, protože to na chodu našich životů nic nemění.

Celá tato diskuse, ať ze strany politiků nebo ze strany muslimů na Slovensku, je politická záležitost a nemá s vírou nic společného. Slovensko není ohroženo muslimy, jak někteří deklarují, a ani není nepřítelem islámu, jak prohlašují někteří muslimové. Muslimů je na Slovensku příliš málo na to, aby někoho ohrožovali, a Slovensko nemá zájem si muslimy znepřátelit.

Mé děti přišly z jiné kultury a dokázaly si z každé kultury vybrat to, co je nejlepší, a stát se dobrými občany. Společně slavíme křesťanské vánoční a velikonoční svátky, zdobíme vánoční stromek a dáváme si dárky. Naši chlapci o Velikonocích mrskají slovenská děvčata, dostávají za to barevná vajíčka a necítíme, že tím porušujeme naše muslimské tradice. Svým dětem jsem muslimskou víru ani jinou víru nikdy nenutil, protože ta se nikomu vnutit nedá.

Má čtrnáctiletá vnučka byla pokřtěna jako katolička a můj osmnáctiletý vnuk vstoupil do evangelické církve. Byla to jejich svobodná vůle. Ať si zvolí jakoukoliv víru, věřím, že z nich budou dobří, morální a poctiví lidé. A to je hlavní.

193

2. A.

Když mi umřel otec

Roku 1967 zahájil Izrael novou válku proti Arabům a uchvátil západní břeh Jordánska včetně Jeruzaléma, pásmo Gazy, syrské Golanské výšiny a egyptský Sinajský poloostrov.

V této době byla moje žena s dětmi na návštěvě v Československu u svých rodičů.

Izraelské okupační úřady vyhlásily, že v okupovaných oblastech bude sčítání lidu. Kdo bude přítomen a započítán, dostane statut občana okupovaného teritoria, a kdo nebude přítomen, ten takový statut nedostane a později mu vstup do okupovaných oblastí nebude povolen. (Izraelci ve svých dokumentech nikdy nepoužívají název „Palestina“, a místo něj používají výraz „oblast“ nebo „teritorium“).

Když se k nám dostavila komise pro sčítaní lidu, byl jsem doma. Vedoucí komise byl irácký žid, a velmi dobře ovládal arabštinu. Cítil nostalgii ke staré vlasti Iráku a pořád mluvil o dobrých časech, které tam prožil. Když dokončil registraci přítomných členů naší rodiny, tak jsem mu sdělil, že moje rodina je v Československu a nevím, co si s nimi teď počnu. Podíval se na mě, usmál se a řekl: „Neboj se, já je napíšu, ale musí se dostavit do oblasti, aby dostali identifikační kartu.“ Tak jsem mu nadiktoval jména a data narození všech členů své rodiny. Několik týdnů poté jsem odcestoval pro svou rodinu do Československa. Izraelci tenkrát nekontrolovali odjezd, ale jenom příjezd cestujících. Když jsem se s rodinou vrátil, čekalo nás nepříjemné překvapení. Všem nám bylo ve vstupu do vlasti zabráněno, ačkoliv jsem měl dokument s číslem sčítání mojí rodiny. Ukázalo se, že izraelský slib, stejně jako mnoho izraelských slibů, je jen pouhá lež. Tak jsem se stal vyhnancem a návrat do vlasti mi nebyl nikdy povolen.

V dubnu 1993 jsem se dohodl s rodiči na setkání v Ammánu. Totiž k tomu, abych mohl odjet domů do okupované Palestiny, jsem potřeboval povolení od izraelských okupačních úřadů, což pro mne bylo v té době velmi obtížné. Přestože vycestování z okupované Palestiny je také komplikované, starší lidé v důchodu jako naši to měli snazší.

Setkali jsme se u mého bratra, který v Ammánu žil a pracoval. Byli jsme spolu necelý měsíc, a většinu času jsme strávili příjímáním návštěv, nebo jsme sami chodili po návštěvách. Debatovalo se přitom hlavně o životě v okupované Palestině a o tom, co bude dál. Otec nám vysvětlil, v jak hrozných podmínkách Palestinci žijí a mluvil o krutosti a nelidskosti izraelské okupace. Vykládal nám, jak židé zavřeli mého nejmladšího bratra, který tehdy ještě nedovršil šestnáct let a nejmladší sestru, která měla sotva 17 let. Bratr byl v izraelském vězení tři roky a sestra jeden a půl roku.

Izraelští vojáci vtrhli tenkrát v noci do našeho domu, bratra vytáhli z postele, vlekli ho zděšeného s sebou, strčili ho do vojenského transportéru a odjeli s ním neznámo kam.

Neukázali zatykač ani nevysvětlovali žádné důvody. Cítili se mocní a mohli si s našimi beztrestně dělat co chtějí.

Když otce probudil křik v domě, vyskočil celý vyděšený z postele a běžel se podívat, co se děje. Izraelští vojáci ho prudce odstrčili tak, že upadl a uhodil se hlavou o křeslo, začal

194

krvácet a pomalu ztratil vědomí. Vojáci pak vtrhli do pokojů a začali rozhazovat nábytek, oblečení a všechno, co jim přišlo do cesty. Když konečně odešli, nechali za sebou spoušť.

Ve chvíli, kdy otec otevřel oči, už byli vojáci s bratrem pryč, a dům byl plný našich sousedů, kteří přišli rodiče utěšit a pomoci jim dát dům do pořádku.

Druhý den ráno zastavilo před domem několik izraelských obrněných vozů. Vojáci vyskákali, vtrhli dovnitř a rodinu vyhodili na ulici. Obehnali dům ostnatým drátem, kolem začali kopat díry a do těch vkládali dynamit. Rodina stála venku v pyžamech a v nočních košilích a nechápavě se dívala, co se kolem ní děje. Matka slyšela nějakého souseda šeptat, že izraelští vojáci hodlají vyhodit dům do povětří, a že do těch jam vložili dynamit. Matka nato vykřikla a běžela k našemu domu. Otec a sestry běželi za ní, aniž tušili, co se jí stalo.

Když jí slyšeli křičet „můj dům ne, nikdo nebude ničit můj dům!“, tak teprve pochopili, co se děje. Začali také křičet a sousedé křičeli s nimi. Vojáci začali mou rodinu bít puškami a vyhrožovali, že do nich budou střílet. Situace byla velmi ošklivá, začala se hrotit a vypadalo to na masakr. V tu chvíli zastavilo před domem izraelské vojenské auto, vystoupil z něj izraelský důstojník a začal s vojáky hebrejsky mluvit. Otec uměl hebrejsky dobře a z řeči pochopil, že tehdejší izraelský ministr obrany Moše Dajan akci na nějaký čas odložil. Vojáci přestali, vytahali uložený dynamit, nechali dům hlídat stráží a odešli.

Nikomu nedovolili vejít dovnitř, a tak rodina odešla bydlet do našeho domu ve vesnici nedaleko Nábulusu jen v tom, co měla na sobě.

Za týden náš dům izraelští vojáci uvolnili a pustili naše zpět. Izraelský ministr Moše Dajan se dozvěděl, že můj otec byl před izraelskou okupací ministrem obrany jordánského království. Tou dobou probíhaly tajné rozhovory mezi Dajanem a jordánským králem Hussainem o dělení moci v okupovaných oblastech, a zničit dům bývalého ministra obrany Jordánska by nebylo v této situaci vhodné. Tak nám tajné rozhovory mezi Izraelem a králem Hussainem zachránily dům, ale zatčení mého bratra nezabránily.

Naše rodina dlouho nevěděla, jestli bratr žije nebo je mrtvý. Než naší rodině dovolili bratra na několik minut navštívit, uplynul víc než rok. Když ho po třech letech pustili, byl strašně vyhublý, jeho chůze byla nejistá a měl fobii z malých prostor. Byla z něj psychicky i tělesně doslova troska. Ve vězení ho židé různými metodami soustavně tělesně a psychicky mučili. Nejraději dělali to, že mu strčili hlavu do igelitového sáčku a postavili ho pod studenou sprchu. Nechali ho dusit se až do té doby, než začal ztrácet vědomí a omdlévat. Celou proceduru pravidelně a znalecky několikrát denně opakovali. Dbali na to, aby zůstal naživu, aby ho mohli mučit a trápit co nejdéle. V zimě ho nechávali celé hodiny nahého a ještě mu do cely vlévali studenou vodu. Od té doby se můj bratr k nepoznaní změnil. Izraelské vězení na něm zanechalo trvalé následky a ani po třech letech, kdy ho pustili, mu nedali pokoj. Stále ho pronásledovali a několikrát ho znova na několik měsíců zavřeli, takže se stal jedním z jejich trvalých hostů. Když se později hodlal oženit, vždy pro něj den před svatbou přišli, a naše rodina musela obřad odložit. Nakonec, aby se podobné situaci vyhnul, se musel oženit tajně. Po každém pobytu v izraelském vězení z něj vyšel zničený na těle i na duši. Každý, kdo poznal mého bratra, dosvědčí, že vyšel z izraelského vězení jako úplně jiný člověk, a mám pocit, že nám dodnes neřekl všechno, co se tam doopravdy dělo.

195

Sestra na tom byla o trochu lépe. Přišli pro ni domů ve dne a byla uvězněna, samozřejmě bez jakéhokoliv soudu, v nábuluském ženském vězení. Nebyla fyzicky mučena, ale celou dobu byla vystavena, stejně jako mnoho dalších palestinských žen, obrovskému psychickému nátlaku. Byla ve dne i v noci podrobována trvalému přerušování spánku a odpočinku. Přestože byla velmi mladá, vyšla z izraelského vězení s hypertenzí, cukrovkou a některými psychotickými poruchami. Dnes je matkou čtyř dětí, a ještě stále trpí následky izraelského věznění. Kdo ji dnes potká si myslí, že je naší nejstarší sestrou, ne nejmladší.

Když nám otec toto všechno vyprávěl, dal se do pláče, což u něj nebylo zvykem. Byl to tvrdý chlap, který v životě hodně prožil a zažil tři válečná období. Byl vychován v předsvědčení, že muž nepláče a pláč je jen pro ženy. Ale frustrace a bezmoc byly zřejmě silnější.

V politických otázkách byly mezi mnou a otcem zásadní názorové rozdíly a naše debaty byly někdy hodně ostré. On byl přítelem krále Hussaina a já jsem naopak věřil, že král, stejně jako jeho rodina, nese na naší tragédii velkou vinu.

Poslední večer před naším rozchodem jsme seděli u bratra, když mezi námi z ničeho nic vypukla ostrá politická polemika, při které jsem na otce zvýšil hlas, což bylo v naší rodině nepřípustné. Otec byl mým ostrým tónem velmi nepříjemně překvapen a uražen. Respekt k rodičům je u nás jako respekt k Bohu a zvyšovat hlas na otce byl hřích. Otec se urazil, šel do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a odmítl se mnou dál komunikovat. Druhý den jsem musel brzo ráno odcestovat do Bratislavy a už jsem otce neviděl. § Asi měsíc po mém návratu do Bratislavy jsem měl telefonát z Nábulusu. Volala mi maminka, že otec je v nemocnici, že je velmi vážně nemocný a chce mě vidět. Říkala, že otec asi umírá a chce se se mnou rozloučit. Naléhala na mě, abych co nejrychleji přijel domů.

Abych vycestoval zpátky domů, musel jsem dostat povolení od izraelských úřadů.

Chápete to? Představte si, že jste Slovák nebo Čech, žijete někde v zahraničí a dozvíte se, že váš otec na Slovensku nebo v Čechách je velmi nemocný a touží se s vámi vidět, než umře. Představte si, že byste k cestě domů potřebovali povolení od ruských nebo maďarských úřadů, které vám ho dát můžou a nemusí. Řekněte, jak se asi budete cítit?

Určitě ne šťastně, ale naopak zlostně a beznadějně. Šel jsem tedy na izraelskou ambasádu ve Vídni a podal jsem žádost o povolení k vycestování do mého rodného kraje a rodného města. Ptali se mě na desítky otázek, proč a kam a za kým, a potom mi oznámili, že povolení vydávají pouze izraelské okupační úřady jedině na žádost příbuzných doma. Volal jsem domů a oznámil jim, jak se věci mají.

Matka podala žádost a napsala i Červenému kříži, aby jí pomohl povolení získat. Čekal jsem a čekal a každý den jsem trávil hodiny telefonováním do Nábulusu. Byl jsem frustrovaný, rozhněvaný a smutný, ale nemohl jsem si pomoct. Nakonec jsem povolení dostal, ale už bylo pozdě. Otec mezitím zemřel a byl pochován.

196

Odcestoval jsem z Vídně do Ammánu, kde jsem si musel k vycestování do okupované Palestiny vyřídit speciální jordánský cestovní pas. Izraelské razítko v cestovním pase ho v tehdejší době znehodnocovalo a pas se v arabském světě stával nepoužitelným.

Se speciálním pasem jsem se vydal na cestu domů. Nejprve taxíkem k jordánskému pohraničnímu stanovišti u řeky Jordán, potom autobusem k izraelské kontrolní stanici.

Izraelští vojáci mi vzali kufr, vysypali jeho obsah do krabice a prázdný kufr i krabice se šaty vzali na kontrolu. Rozkázali mi, abych šel do jedné kabiny a svlékl se, což jsem musel beze slova udělat. Stál jsem úplně nahý před očima izraelských vojáků, kteří mě začali pročesávat nějakým nástrojem a dívali se mi do všech tělních otvorů. Věřte mi, že to nebylo vůbec příjemné a bylo to velmi ponižující, což bylo záměrem celé této procedury.

Po skončení tělesné prohlídky mě pustili do jedné haly vyhledat si svoje šaty a boty.

Pohled na lidi všech věkových kategorií, bosých a polonahých, hledajících svoje boty a šaty v hromadách oblečení a bot rozházených na zemi po celé hale, byl tragikomický a smutný. Bylo to záměrné ponižování a zesměšňování Palestinců.

Když jsem konečně našel svoje šaty a dal jsem všechno do pořádku, zavolali mě na výslech. Čekali na mě dva muži v civilu a zahájili se mnou dlouhý výslech: kam, za kým, s kým a proč jedu do okupované oblasti a jestli někomu vezu nějaké dopisy nebo vzkazy.

Ptali se mě, co dělám v Československu, kdo jsou mí tamní přátelé a kde všude jsem byl.

Konečně mě pustili. Vyšel jsem s kufrem ven, kde už čekal autobus. Koupil jsem lístek, dal jsem kufr do prostoru pro zavazadla a čekal jsem, až se autobus zaplní. Když se naplnil, odstartoval a jel několik kilometrů ke stanovišti autobusů a taxíků. Taxíky a autobusy stály v řadách, kde bylo napsáno, do kterého města jedou. Vzal jsem si taxi a řekl jsem šoférovi, aby mě dovezl do Nábulusu, a dal jsem mu adresu. Podíval se na mě a řekl: „To je byt Salehových, kdo jsi?“ Než jsem mu stačil odpovědět, tak vykřiknul: „Ježíš, ty jsi Nidal!“ Zastavil auto, skočil mi kolem krku, objal mě a povídal: „Chvála Bohu, že jsi přijel.

Rodina na tebe čekala a chtěla pozdržet pohřeb až do doby, než přijdeš, ale nevěděli, jestli dostaneš povolení. Ó, do jaké situace jsme se to dostali, že syn nemůže navštívit umírajícího otce bez povolení cizích.“ Vyjeli jsme a celou cestu jsme hovořili o bezvýchodné situaci, ve které se náš lid ocitnul. Byl to otcův vzdálený bratranec a soused našich.

Cesta do Nábulusu je vzdálená asi 45 km a za normálních podmínek trvá cesta autem maximálně hodinu. Nám ale trvala několik hodin, protože jsme museli vždy po několika kilometrech zastavovat na izraelských kontrolních stanovištích. Procedura se neustále opakovala: kontrola dokumentů, kontrola zavazadel a pořád ty samé otázky, kudy, kam a za kým.

K našemu domu jsme dojeli až večer. Na terase našeho domu seděla maminka, sestra, švagr a několik členů naší rodiny. Na taxík, který před domem zastavil, se zvědavě dívali.

Když jsem vystoupil z auta, jako první mě uviděla moje sestra a křičela: „Přijel Nidal, mami! Přijel Nidal!“ Maminka běžela po schodech dolů a za ní běželi ostatní. Utíkal jsem jim naproti. Vběhl jsem matce do náručí a nemohl jsem se z jejího objetí vymanit. Všichni plakali, skákali a křičeli. I sousedi vyšli ven a přišli mě také přivítat a popřát mi upřímnou soustrast.

197

Šli jsme dovnitř a celý dav šel za námi. Maminka stále plakala a naříkala: „Chtěl tě vidět, chtěl tě vidět. Bože, kde jsme se to ocitli, že cizí lidé rozhodnou, jestli člověk může navštívit svého umírajícího otce nebo ne.“ Jeden starší strýček na to reagoval: „Aspoň otec neuvidí, co s námi bude dál. Já bych chtěl taky umřít a nevidět tu katastrofu, která nás ještě čeká, a věřte mi, bude to ještě mnohem horší.“ Debatovali jsme dlouho do noci, a potom jsme šli unavení spát. § Ráno mě vzbudila vůně arabské kávy a zpěv ptáků. Vyskočil jsem z postele a šel jsem se podívat do kuchyně, kde maminka připravovala snídani. Vzali jsme kávu a šli jsme posedět na terasu. Když jsem dopil, poprosil jsem ji, aby mi z ní věštila. To uměla dobře. Matka vzala do ruky můj hrneček a začala větou „inšaalla chér“, což znamená, že s boží pomocí bude všechno dobré. Potom pokračovala: „Máš před sebou dlouhou cestu...“ Větu však nestačila dokončit. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich se objevila sestra s manželem.

Políbila mě a řekla: „Donesla jsem ti hommus a falafel, vím, že to máš rád.“ (Hommus je pomazánka z ciceru a sezamové omáčky. Cicer je podobný jako hrách a staré české a slovenské babičky to znají. Falafel jsou karbanátky z ciceru.)

Za chvilku nás matka volala ke stolu na snídani. U nás v Palestině říkáme snídani „kasr safra“, což znamená „zlomení cesty“. To značí, že snídaně zkrátí dlouhou cestu a zmenší únavu v práci. Proto musí byt vydatná a bohatá.

Po snídani jsem jel se švagrem do naší vesnice podívat se na hřbitov. Otec si přál, aby byl pohřben v rodné vesnici vedle svého otce. Došli jsme do vesnice a směřovali ke hřbitovu.

Za námi šel houf zvědavých vesničanů. Po vsi se rozneslo, že jsem přijel, a tak mě přišli příbuzní a známí přivítat a kondolovat mi ke smrti mého otce. Poprosil jsem je, aby mi dali trošku soukromí, abych se mohl s otcem rozloučit. Odešli stranou a já jsem šel ke hrobu, kde jsem se posadil na kámen. Dotýkal jsem studeného kamenného hrobu a četl jsem si některé verše z Koránu. Přemýšlel jsem o spoustě věcí, které bych chtěl otci říct. Zmohl jsem se ale jen na jednu větu, kterou jsem pořád dokola opakoval: „Otče, promiň, odpusť mi, otče, tolik ti toho chci říct, otče, otče.“ Seděl jsem tam víc než hodinu a díval jsem se na jeho hrob, který ležel vedle hrobu dědy Saleha, dědy Abdelfataha, a za ním ležely hroby našich otců a praotců, kteří se narodili v Palestině, v Palestině žili a umřeli a v její zemi byli také pohřbeni.

Nakonec jsem vstal a všichni jsme odešli do domu jednoho bratrance, který bydlel nedaleko hřbitova. Bratranec nám donesl židle do zahrady a usadil nás pod starým olivovníkem, který rostl před domem. Seděli jsme tam chvilku bez slov, pak jsem se rozhlédl kolem sebe a zeptal jsem se: „Kde je bratranec Saleh, není ve vsi?“ Saleh mi byl blízký a jako kluk jsem s ním chodil na lov. Nikdo mi však neodpovídal. Všichni jen seděli a dívali se do prázdna. Zeptal jsem se znova: „Co se stalo, proč mi neodpovídáte?“ Jeden z nich se na mě podíval a řekl: „Už je po smrti, bratranče. Spolu s bratrancem Farisem ho zabili izraelští vojáci.“ Byl jsem šokován a zmohl jsem jen na jedinou větu: „I Farise zavraždili? Kdy se to proboha stalo a kde?“ Začali mi vyprávět příběh, který je v Izraelem okupovaných zemích všední realitou. Oba bratranci se vrátili z Nábulusu taxíkem s dalším

198

mužem ze sousední vesnice. Před kontrolním stanovištěm na křižovatce k naší vsi po nich začali izraelští vojáci bez varování střílet. Podle verze izraelské armády prý auto nezastavilo na pokyn vojáků. To je pro střílení našich nevinných lidí běžná záminka.

Všichni tři i spolu s taxikářem byli na místě mrtví. Vojáci je tam nechali ležet a ani k nim nepustili sanitku, jen odtlačili auto stranou. Rodinám dovolili převzít mrtvá těla až po třech dnech. Byla nafouknutá jako balony a hrozně páchla.

Když tento příběh dovyprávěli, všichni ztichli, zvědavě se na mě dívali a čekali na můj komentář. Když jsem zůstával zticha, jeden z nich přerušil mlčení a řekl: „Nidal určitě neví ani o tom, že židi zavraždili i bratrance Bachita.“ Setrvával jsem v tichosti a beze slova jsem se na něho díval. Oznámili mi, že minulý rok zabili židé Bachita u řeky Jordán, jeho mrtvolu hodili do vody a jeho tělo se dodnes nenašlo. Jeden starší bratranec, který se jmenuje Hamed, a kterému byl můj otec zvyklý říkat Baša, protože chodil zpříma a hrdě, řekl: „Chudák jeho otec, ztratil rozum, chodí pomatený po vesnici a pořád volá: Bachite!

Bachite! A každého se ptá, jestli Bachita neviděl.“ Donesli nám černou hořkou kávu. Sladká káva se v Palestině při smutku nepodává. Když jsme kávu dopili, zvedl jsem se, že pojedeme domů. Hostitel vyskočil a přísahal, že když odmítneme jeho pozvání na oběd, rozvede se se svou ženou. Když vám hostitel v Palestině řekne tuto větu, znamená to, že jeho pozvání nemůžete v žádném případě odmítnout. Tak jsme samozřejmě zůstali. Nato se jeden z přítomných ke mně otočil a řekl: „Jelikož máme do oběda čas, navrhuji, abychom zašli navštívit rodinu Abu Ajše, protože jim ráno židovští osadníci zavraždili syna. A ještě lepší by, bratranče, bylo, když budeš mít čas, kdybys s námi mohl jít na pohřeb, který se bude konat po obědní modlitbě.“ Dozvěděl jsem se, že chlapec odešel brzo ráno pást ovce, když ho spatřili židovští osadníci a bez varování ho na místě zastřelili. To se stává v Palestině často. Židovští osadníci jsou fanatici, kteří vyhlašují, že Bůh daroval Palestinu židům a Arabové v ní nemají co pohledávat. Zabít Palestince je podle nich jako modlení se k Bohu.

Tak jsme se dohodli, že půjdeme postiženou rodinu navštívit, abychom jí vyjádřili náš soucit a projevili jí podporu. Když jsme došli k domu postižené rodiny, vyšel nás přivítat otec zavražděného. Objímali jsme se, kondoloval mi k smrti mého otce a já jemu k vraždě jeho syna. Objímal mě, naříkal a po tvářích mu stékaly slzy. Vešli jsme do domu, kde už sedělo několik desítek vesničanů. Pozdravil jsem je a podal jsem každému z nich ruku.

Seděli jsme bez slov a jen tak jsme se na sebe dívali. Všiml jsem si, že tělo zavražděného chlapce leží na matraci na podlaze zabalené do bílé plachty. Kolem mrtvého těla se točily tři ventilátory, aby se tělo ochladilo a vydrželo do pohřbu. V naší vesnici, stejně jako v mnoha okupovaných vesnicích, nejsou pro takové účely žádné mrazící boxy. Jeden z přítomných přerušil ticho v místnosti a řekl: „Šel, chudák, pást ovce do naší zahrady pod vesnicí Karjutu. Židovští osadníci z té nové osady na něj křičeli, že tam nemá co dělat, že všechno patří jim a jen jim. Nestačil ani odpovědět, a už po něm stříleli. Viděly to ženy z vesnice Karjutu a viděly i to, jak židé jeho tělo odtáhli a hodili na hlavní silnici.“ „Nikdo proti tomu nemůže nic dělat, nemáme si kde stěžovat,“ řekl otec zavražděného a dodal, „oni nás zabíjí jako psy a my můžeme jen držet hubu a krok.“ Utíral si slzy, otočil se ke mně a zeptal se: „Bratře, co na to všechno říkají lidé tam u vás, kde žiješ? Ví o té hrůze, ve které žijeme? Proč proti tomu nic nedělají?“ Na to jsem mu odpověděl: „Někteří o tom

199

ví a cítí s námi, ale nemají možnost něco dělat. Jiní zas ví a je jim to úplně jedno, protože si myslí, že se jich celá věc netyká, nebo dokonce podporují vrahy, protože s námi nesympatizují.“ Takto jsme debatovali. Oni mi vkládali různé příběhy z okupace a já jim zase o lidech v Československu. Potom jsme se švagrem a s naším průvodcem vstali, rozloučili jsme se s přítomnými a odešli k bratranci na oběd. V mé hlavě zůstávalo mnoho otázek. Co řekneš otci, kterému cizí lidé zavraždili syna jen proto, že šel pást svoje ovce do svojí zahrady, a nemá si kde a jak stěžovat, protože izraelské okupační úřady osadníky chrání a podporují?

Co řekneš takovému otci a ostatním podobným otcům, když vidí, že cizí lidé, kteří Palestinu nikdy v životě neviděli, mají právo se do ní nastěhovat, usadit se na jejím území, konfiskovat Palestincům pozemky a beztrestně jim vraždit děti? Co řekneš takovému otci a podobným otcům, když vidí, že se k nim svět otáčí zády a tváří se, že je němý a hluchý, a ještě je ke všemu označuje za teroristy a nepřátele míru? Jak můžeš takovým lidem nařídit, aby jen tak čučeli, nečinně přihlíželi a chovali se mírumilovně?

Vrátili jsme se do bratrancova domu a v tichosti jsme usedli k jídlu. Chuť se mi ale nějak vytratila. Jen jsem nepřítomně žvýkal a nemohl jsem ani polknout. Bratranec na nás naléhal, abychom jedli, ale já jsem nemohl na jídlo ani pomyslet. Oni už jsou na takové situace zvyklí a pud sebezáchovy je nutí, aby žili dál, ale já jsem jíst nemohl. Každé sousto se mi v krku zadrhávalo a musel jsem ho zapíjet vodou, jenže ani to nepomáhalo.

Po obědě jsme odešli do zahrady, kde nám bratranec nabídl černou hořkou kávu. Pak jsme se se švagrem omluvili a vstali k odchodu. Večerní cestování není v Palestině bezpečné. Izraelští vojáci a ozbrojení židovští osadníci patrolují u cest a cestující terorizují.

Nasedli jsme do auta a vyjeli do Nábulusu.

Během dvacetikilometrové cesty jsme byli izraelskými hlídkami třikrát zastaveni, a opět se opakovaly stejné věci - kontrola dokumentů a zavazadel a mnohokrát opakované otázky, kde jste byli, kam jedete a odkud. Při každé kontrole jsme museli vystoupit z auta, otevřít zadní kufr a čekat ve vzdálenosti několika metrů. Poslední kontrola byla pár kilometrů od Nábulusu na rozcestí, které vede ještě do jedné nové židovské osady. Říká se, že tam ubytovali nějaký kmen z Bolívie, který nedávno konvertoval na židovství. Na kontrolním stanovišti stáli izraelští vojáci spolu s několika ozbrojenými židovskými osadníky. Před námi stála kolona aut s taxíkem v čele. Auta musí zastavit několik desítek metrů před kontrolním stanovištěm, vypnout motor a čekat na povely vojáků. Auto se bez jasného a zřetelného příkazu izraelských vojáků nesmí ani pohnout, jinak vojáci spustí palbu, a takto bylo zavražděno už mnoho Palestinců. Často se totiž stává, že voják mávne rukou a řidič na to reaguje tak, že zapne motor, a to se stává pro posádku auta osudným. Izraelští vojáci jsou zvyklí hlásit, že nedávali pokyn k rozjezdu, ale že si voják jenom drbal hlavu, což řidiče spletlo. Samozřejmě se zapomínají zmínit o tom, že bez uzavření hřebenu z ostrých bodců, který leží na zemi, nemá auto kudy projet, a i kdyby přece jen přes hřeben projelo, propíchne si všechny pneumatiky.

Přesně to se stalo s taxíkem, který stál v čele kolony. Řidič si údajně spletl poškrábání na hlavě izraelského vojáka s povelem k rozjezdu, takže nastartoval a připravil se na odjezd, až mu vojáci zavřou hřeben. Tentokrát izraelští vojáci nestříleli, protože asi byli unudění a chtěli se jen trošku pobavit. S namířenými zbraněmi rozkázali řidiči i spolucestujícím, aby

200

vystoupili a lehli si na zem. V autě byli kromě řidiče jeden muž, jedna žena a dvě děti. To, co s nimi izraelští vojáci udělali, nemůžou dostatečně popsat žádná slova. Kopali do nich, šlapali jim na krky, plivali jim do obličejů a přitom je různými nadávkami v různých jazycích popisovali jako špinavé Araby, zkurvysyny a podobně. Drama vyvrcholilo, když se jeden voják rozkročil nad hlavou taxikáře, rozepnul kalhoty a začal na hlavu toho chudáka močit. Izraelští vojáci se přitom vesele chechtali a měli z toho ohromnou legraci.

Celé tohle tragické divadlo se odehrálo před našima očima a trvalo celkem čtyřicet minut.

Nikdo se ani nehnul z místa a v očích našich Palestinců jsem viděl směsici pocitů křivdy, zlosti a nenávisti. Potom vojáci řidiče s cestujícími pustili do auta a rozkázali, aby okamžitě odstartovali a odjeli. Později jsem se dozvěděl, že podobné scény jsou v okupované Palestině na denním pořádku, a často s ještě horšími následky, kdy to končí smrtí.

Když přišla řada na nás, zeptal se mě voják, který četl v mém jordánském pasu, že žiji v Československu, kde přesně žiji a co dělám. Když jsem mu odpovídal, najednou na mě začal mluvit čistou češtinou: „Umíte mluvit česky?“ a dal se do řeči. Vysvětloval mi, že jeho rodiče pocházejí z Olomouce. Jeho vyprávění přerušil izraelský důstojník, který vojákovi hebrejsky rozkázal, aby s tím přestal a věnoval se dalším povinnostem.

Pokračovali jsme v cestě domů a mně se hlavou honily myšlenky: Český žid z Olomouce vládne v mé zemi. Kolik takových Čechů, Poláků, Rusů a jiných přišlo do mé země, konfiskovali nám půdu a majetek a s puškou v rukách střílejí a terorizují náš lid?! Je to trpká ironie osudu, nebo mezinárodní spiknutí proti nám? § Ráno jsem se chystal podívat do města. Matka mi nabídla auto, ale to jsem odmítl, protože jsem chtěl jít pěšky a podívat se do starého města. Město Nábulus se skládá ze dvou částí, staré a nové. Staré město je několik tisíc let staré a skládá se z několika částí.

Hlavní inženýr města mi jednou řekl, že dobu, ze které pochází určitá stavba, poznáme podle druhu kamene a způsobu stavby. Mnoho budov ve starém městě se skládá z různých vrstev, a každá vrstva pochází z jiné doby. Staré město má několik bran, Východní, Západní, Severovýchodní a Severozápadní. Brány samotné už neexistují, ale vstupy do města se takto nazývají dodnes. Náš dům je na východní části města, a proto moje procházka začínala vstupem Východní bránou. Po vstupu procházíte hlučným bazarem s různým zbožím, hlavně potravinami, kořením, zeleninou a ovocem. Obchodníci propagují svoje zboží vykřikováním různých zajímavých hesel. Okurky vyvolávají jako dámské prsty, granátová jablka jako dámská prsa, hrušky jako dívčí prsa a podobně. Na konci tohoto bazaru stojí krásná mešita, která se jmenuje Velká mešita „Alžame Al-Kabír“.

Tato mešita je jedna z největších v Nábulusu a byla postavena pravděpodobně někdy koncem desátého století našeho letopočtu. Spodní část této stavby pochází z římské doby a pravděpodobně stojí na základech o mnoho starší budovy. Dnešní minaret mešity byl postaven kolem roku 1631 spolu s nemocnicí stojící za mešitou. Mešita má rozměry 300x100 metrů a stojí na 55 zelených granitových sloupech. Velká mešita stojí na rozcestí třech cest. Levá cesta vede na Náměstí vítězství a pokračuje do Severozápadní brány, pravá

201

do Bazaru zlata a pokračuje do Východní brány. Uprostřed Náměstí vítězství stojí minaret s hodinami, které ukazují přesný čas, a proto někdy náměstí říkáme „Náměstí minaretu“.

Na náměstí stojí také Mešita vítězství, která se skládá ze dvou poschodí. Základ této mešity pochází z římské doby, a byl postaven na ruinách budovy ještě staršího data. Mešita byla několikrát přestavěna, naposled roku 1935, kdy byla sestavena ze dvou poschodí s krásnou osmihrannou zelenou kopulí. Pod kopulí je 24 oken s malými kopulkami. Na zdech mešity jsou čtyřhranná okna a těsně nad nimi jsou okénka ve tvaru půlměsíce. Mešita má celkem sedmdesát dva oken. Sloupy mešity mají různé barvy a tvary. Pod mešitou jsou obchody se sladkými specialitami známými po celém arabském světě. Ve starém městě je ještě několik dalších starých historických mešit a kostelů.

Nejstarší mešita vůbec je mešita Al-Chadra, což znamená „na zelené louce“. Tato mešita byla postavena na zelené louce plné stromů a květin na ulici Jasmínu v západní části starého města. Mešita Al-Chadra byla postavena nad jednou jeskyní, která má určitý význam v palestinské mytologii. Mytologie říká, že pobyt pacienta v této jeskyni léčí všechny choroby. Historici tvrdí, že mešita na zelené louce byla postavena v devátém století a roku 1279 byla přestavěna. Stěny mešity jsou zdobené různými uměleckými reliéfy a verši z Koránu. Mešita má unikátní čtyřhranný minaret se zelenou kopulí.

Bazar zlata je krytý, a už je tam jen málo zlatníků. Je to typický orientální bazar s různým zbožím od zlata až po oblečení. Bazar je osvětlen a jeho dlažby byly nedávno obnoveny v původním stylu. Jsou v něm úzké uličky, proto bývá přes den plný života, a lidé jsou na sebe doslova namačkaní. Z Bazaru zlata vcházíme do dalšího krytého bazaru zvaného Bazar cibule, který je vyhrazen nákupu a prodeji zeleniny a ovoce.

Západní brána se dnes nazývá Suk al-hadadín, což znamená Kovářský trh, protože celá ulice je plná kovářských dílen různých typů. Ze Severozápadní brány zůstal oblouk a jedna stará mešita. Naproti mešitě je stará dívčí škola Al-Fatimije, která byla postavena ve 14. století a byla několikrát obnovovaná a přebudovávaná. Na levé straně oblouku stál 800 let starý dům rodiny Abu Gazale, rodiny mojí matky. Do domu se šlo přes dvůr a ze dvora úzkými točitými schody do několika bytů. V každém bytě bydlela jedna rodina z rodu Abu Gazale. Na dvoře je jedna z nejstarších lékáren v Nábulusu. Je už řadu let zavřená, ale rodina Abu Gazale byla známá jako rodina lékárníků. Byt mé tety, maminčiny sestry, se nacházel v posledním poschodí domu. Izraelci roku 1969 byt zničili a zároveň zavraždili mojí sestřenici Shadia Abu Gazale, která se nedožila ani sedmnácti let. Samozřejmě jako obvykle vyhlásili, že se zabila sama při manipulaci s granátem, který hodlala použít proti izraelským vojákům. Za trest, že se zabila sama (?) zničili byt jejích rodičů. Ze střechy domu bylo možné vidět celý Nábulus a hlavně se dívat na dívčí školu, což jsme s bratranci v dětských letech potajmu dělali. Severozápadní bránou se jde úzkými uličkami do starého města a dá se dojít až na Náměstí minaretu.

Kromě starých mešit má historické město i několik starých kostelů. Nejstarší z nich je pravoslavný kostel, jehož základy pochází z dob ranného křesťanství. Staré město se skládá z mnoha úzkých uliček. Každá ulička v sobě uchovává mnoho historek a vzpomínek.

Procházka po ulicích starého města Nábulusu je unikátní kulturní a duchovní zážitek.

Staré město je též známé výrobou tradičního mýdla z olivového oleje. To je ekologicky nezávadné a má léčivé účinky. Nábulus je také známý výrobou sladkých specialit, hlavně

202

kunáfe. Tato dobrota se vyrábí ze speciálního těsta a ze sladkého ovčího sýru. Peče se v kulatých miskách na dřevěném uhlí, polévá se sladkým sirupem a na vrchu se posype mletými mandlemi a ořechy. Nábuluské sladkosti jsou známé po celém arabském světě, a jejich výroba se předává z otce na syna.

Proč dnes tohle všechno píšu? Píšu to, protože mnoho z toho, co jsem výše popsal, už neexistuje. V dubnu roku 2002 totiž vtrhly izraelské tanky a buldozery do starého města a zdemolovaly všechno, co jim stálo v cestě. Zničily Východní a Západní brány, téměř srovnaly ze zemí i historickou ulici Jasmínu a ulici Karionu. V troskách bytů zůstalo mnoho obyvatel včetně našeho rodinného přítele Samíra Sobhiho, jeho ženy, třech dětí, sestry a dědy. Po několika dnech těžké práce dokázali z trosek vysvobodit živé jen tetu a strýce. Samír ani jeho rodina nebyli ozbrojenci a nekladli odpor. Zahynuli nevinně, stejně jako mnozí jiní. Totálně zničily Kovářský trh a nechaly za sebou hromadu trosek. Izraelské tanky a buldozery zdemolovaly nejstarší mešitu v Nábulusu - mešitu na zelené louce.

Zničily též nejstarší kostel - pravoslavný kostel, a částečně zničily velkou mešitu Al game Alkabír. Zničily mnoho UNESCEM chráněných budov a památek. Zdemolovaly mnoho tradičních historických výroben mýdla a v podstatě všechny kovářské dílny. Na vlastní oči jsem viděl trosky staré historické továrny na výrobu přeslavného nábuluského olivového mýdla. V továrně se prý vyráběly granáty a zbraně, a v mešitě i v kostele se schovávali ozbrojenci. To je tradiční záminka izraelské armády k ospravedlnění její politiky. Realita a skutečnost dosvědčují, že se taková obvinění nezakládají na pravdě.

Izraelské tanky bouraly zdi dívčí školy Al-Fatimije a postupovaly skrz celou školu, takže jí doslova rozbouraly na dvě části. Podobným způsobem zbouraly historický dům rodiny Abu Gazale, a tak dokončily to, co roku 1969 začaly.

Chazarští Tataři loupili, rozbíjeli, demolovali a vraždili. Báli se historie, protože historie byla svědkem jejich lží, a tak jí chtěli zničit, umlčet a vymazat. Co nestihly zničit tanky, to dokončila izraelská letadla americké výroby. Pokaždé, když Palestinci něco opravili, to izraelská letadla zničila znovu. Duše Arabů, Kanaánů, Římanů, Řeků a jiných národů a kmenů, které obývaly ulice starého města a budovaly jeho historii, jsou pobouřeny.

Kristovi apoštolové se obrací v hrobech a proklínají barbarství nových Tatarů. „Demokratický“ svět mlčel, mlčí i nadále a před dnešními Tatary sklonil svou hlavu.

Morálka byla spláchnuta do záchodových mís.

To, co udělala izraelská armáda v Nábulusu, udělala i v jiných palestinských městech.

Vylévala si svou nenávist vůči lidem, budovám, stromům a všemu ostatnímu.

Izraelský spisovatel Baruch Kimmerling popisuje řádění izraelské armády takto: „Systematicky ničila budovy, infrastrukturu, televizní a radiové stanice a dokumenty.

Zničili všechno, co Palestinci stačili vybudovat. Byly zdemolovány zdroje vody a elektřiny, cesty a budovy politických, sociálních i kulturních organizací. University, školy, lékařská střediska, kostely a mešity zůstaly v troskách.“ Kráčel jsem po těch nádherných, ještě nezničených uličkách a vychutnával jsem si jejich krásu. Každá budova mě pozdravila, promluvila ke mně, a já jsem byl hrdý, že jsem potomkem té nádherné civilizace a kultury. Křik obchodníků mě poutal jako krásná melodická píseň. Známí a přátelé na obou stranách ulice mě zdravili a zvali dál do svých

203

obchodů. Hostili mě kávou nebo mátovým čajem, kondolovali mi k otcově smrti, a jako vždy si stěžovali na těžký život pod okupací. Řekl jsem jim několik pěkných slov na podporu a šel dál.

Moje procházka trvala několik hodin a skončila v jedné lékárně na rozhraní starého a nového města. Majitel lékárny Adi studoval ve Vídni farmacii a mnohokrát jsme se vzájemně navštívili, on mě v Bratislavě a já jeho ve Vídni. Adi donesl dvě židle a posadili jsme se na chodník před lékárnou. Kolem nás chodili lidé, nakupovali a prodávali a z vedlejšího obchodu s kazetami se linula smutná arabská píseň. Izraelští vojáci provokativně chodili po zuby ozbrojení a občas někoho kontrolovali. Čas od času se zastavili u nějakého obchodu a začali vyhazovat vystavené zboží z pultu na chodník. Do rozházeného zboží kopali nebo ho rozšlapali, a přitom se nahlas chechtali. Když se někdo odvážil protestovat, dostal několik ran, případně ho zatkli, hodili do obrněného vozu a zmlátili. Adi mi sdělil, že to dělají pořád. Často z ničeho nic začnou střílet a všem rozkážou, aby zavřeli obchody, protože byl vyhlášen zákaz vycházení. Mnoho lidí bylo izraelskými vojáky zavražděno, jelikož se o zákazu včas nedozvěděli a nestihli se schovat a uchýlit domů. Izraelské okupační úřady čas a dobu zákazu vycházení záměrně pravidelně mění, aby lidi mátly a ztrpčovaly jim život.

Když se přiblížil čas oběda, rozloučil jsem se s Adim a šel jsem ke švagrově ordinaci. Švagr byl v Nábulusu známým krčním a nosním doktorem. Ordinoval ve své soukromé ordinaci, a případné operace prováděl v nemocnici. Když jsem vstoupil do ordinace, švagr právě dokončoval ošetření jednoho pacienta. Nazlobeně se na něj díval a ptal se: „Mohamede, použil jsi ten lék, co jsem ti napsal?“ Pacient mlčel a švagr se ptal znova: „Tak mi řekni, Mohamede, použil jsi ten lék? Protože jestli ano, musím ti ho vyměnit. Stav tvého zánětu hltanu se vůbec nezměnil.“ Pacient byl chvilku ticho a potom řekl: „Doktore, já nemám peníze na to, abych si ten lék koupil. Je drahý a nemůžu si ho dovolit. Jsem bez práce a nemám ani na živobytí.“ Švagr na to řekl: „Tak proč, proboha, jsi mi to neřekl?“ Pacient mlčel, sklopil hlavu a za chvíli odpověděl: „Nestačí, že od nás za ošetření nebereš peníze.“ Potom vytáhl z kapsy hrstku receptů, položil je na stůl a dodal: „Podívej se, doktore, to jsou další recepty, co mně a mojí ženě napsal náš venkovský doktor. Nemám ani na tyhle léky a nevím, co mám dělat.“ Švagr se na mě podíval a řekl: „To je věčný, chronický problém. Naši lidé nemají práci, nemají peníze a židé jim ničí úrodu a brání v pohybu.“ Toho Mohameda jsem znal velmi dobře. Byl to chlap z naší rodiny a z naší vesnice.

Přišel jsem k němu, vzal jsem hrstku receptů ze stolu a ukázal Mohamedovi, aby šel se mnou ven. Sešli jsme dolů do lékárny, tam jsem mu koupil léky a ještě nějaké vitamíny a dal jsem mu 200 dinárů, aby svým dětem koupil nějaké maso. Poděkoval mi a řekl: „Omlouvám se, bratranče, že jsem ti nepřišel naproti, když jsi byl v naší vesnici. Ležel jsem nemocný v posteli.“ Rozloučili jsme se a dohodli, že až se uzdraví, přijdu za ním, aby mi ukázal náš majetek. Mohamed byl jeden z mála lidí žijících v naší vesnici, který znal podrobně všechen náš majetek ve vsi i mimo ní. Znal každý olivový strom, každou zahradu a každý náš pozemek. Když můj otec chodil do vsi, byl zvyklý brát si s sebou právě Mohameda, aby mu pomáhal ošetřovat a prostříhávat olivovníky.

204

Vrátil jsem se do ordinace a se švagrem jsme jeho autem odjeli k nim domů, kde se naše rodina měla sejít na oběd. Sestra Shaden byla výborná kuchařka a uměla nás vždycky překvapit různými dobrotami. Švagr mi po cestě podrobně vysvětlil situaci v Izraelem okupované Palestině. Pořád opakoval to samé: „Židé nás chtějí vyštvat a donutit nás, abychom se vystěhovali a svou zem jim nechali. To se nikdy nestane! Zůstaneme tady a tady taky umřeme. Pomáháme lidem vydržet, jak se jen dá. Kdybys viděl svou sestru, jak chodí od domu k domu a ptá se lidí, jak se mají a co potřebují. Rodina a přátelé z Palestiny i mimo ni tvojí sestře posílají peníze, a ona je se svými kamarádkami chodí po domech rozdávat lidem v nouzi, aby vydrželi. Já se o ní bojím, já se o ní bojím.“ Jeli jsme, on se díval se do neznáma a pořád opakoval: „Já se o ní bojím, jsou to zákeřné svině a jsou schopní jí ublížit.“ Jako by cítil, že přijde den, kdy se jeho obavy změní ve skutečnost.

Přišli jsme domů k sestře, a maminka už tam byla. Uvítala nás vůně jídla a maminčin úsměv. Přišla, objala mě, políbila a zároveň se zeptala, jaká byla moje procházka.

Odpověděl jsem otázkou, kde je sestra. Ani jsem nečekal na odpověď a šel jsem do kuchyně, kde byla, jak jsem předpokládal. Přivítali jsme se a jako obvykle jsem začal zvedat pokličky hrnců, abych se podíval, co dobrého vaří. Sestra mě jemně klepla přes ruku a řekla: „Běž, jídlo bude co nevidět na stole.“ Já jsem ale nepřestal, až jsem překvapeně řekl: „Jé, ty jsi uvařila muchši? Ty jsi poklad!“ Ona na to: „Však já vím, že to máš rád, tak jsem ti to uvařila.“ (Muchši je směs mletého masa, cibule, oříšků, koření a vaří se ve smetanové omáčce. Je to pochoutka, kterou mám nesmírně rád.) „Strýčku!“, slyšel jsem výkřik svého synovce Saeda a v momentě jsem pocítil jeho objetí.

Se synovcem Saedem mám zvláštní vztah a mám ho velice rád. Tou dobou dělal náměstka guvernéra Nábulusu. Později učil na univerzitě Beir Zait a nakonec se stal profesorem na Najah univerzitě v Nábulusu. Sestra nás ještě ani nepozvala ke stolu a už jsme u něj všichni byli. Sedli jsme si a sestra nosila na stůl jídlo. Nemohl jsem odolat a začal jsem ochutnávat.

Matka se smíchem řekla: „Ty jsi stejně nedočkavý jako tvůj nebohý otec.“ Pustili jsme se beze slov do sestřina výtečného jídla a vychutnávali jsme si ho. Můj synovec přerušil ticho a řekl: „Řekni nám, strýčku, co je v Československu nového?“ Ale já jsem jeho trik poznal, takže jsem ho ignoroval a jedl dál. Matka na to řekla: „Na ten tvůj trik nenaletí a při jídle z něj nedostaneš ani slovo.“ Když jsme dojedli, odešli jsme posedět do prosklené lóže, kde jsme po jídle obvykle sedávali. Z lóže je krásný výhled na zahradu plnou květin a zároveň je vidět na ulici. Sestra nám přinesla nábuluské sladkosti kunáfe a voňavou arabskou kávu.

Teď, když o tom všem píšu a vzpomínám na naše společné chvilky v lóži u sestry, cítím, jak se mi svírá žaludek, jak je mi úzko u srdce a těžko se mi dýchá. Právě jsem si uvědomil, že svou sestru Shaden už nikdy v životě neuvidím, neochutnám její dobroty a neuslyším její veselý smích. Právě na prahu té lóže ji izraelští Chazaři brutálně zavraždili a navždy tak ukončili její život.

Bylo to v pátek 11. října 2002 po obědě. Shaden seděla ve své prosklené lóži a vyšívala kroj pro synovu nevěstu jako svatební dar. Její manžel, MUDr. Jamal Abu Hižle, se synem, univerzitním profesorem Saedem, pili čaj. Najednou na ulici před domem zastavil izraelský vojenský vůz a z něj vystoupili dva izraelští vojáci. Přes plot domu zamířili na sestřinu

205

rodinu automatické pušky a vypálili sérii kulek. Sestru trefili do hrudi. Byla na místě mrtvá. Její manžel a syn byli raněni a smrti unikli jen zázrakem.

Celé to vypadalo jako zpomalená filmová scéna. Jakmile izraelské auto zastavilo, synovec Saed se postavil a podíval se ven. Když vojáci vystoupili, řekl: „Co ti lumpové zase chtějí?“ Ani nestačil dokončit větu, když vtom dostal kulku do krku a začal hrozně krvácet. Přitiskl si na ránu ruku a začal křičet: „Mami, tati, oni mě střelili!“ Podíval se na matku a viděl, že je nakloněná na stranu a nehýbe se. Pomyslel si, že tím šokem omdlela.

Přiskočil k ní, objal ji a volal: „Mami, nic se neboj, jsem v pořádku! Tak lehce mě nezabijí!

Viděl sice kaluž krve na jejím oblečení, ale myslel si, že pochází z jeho rány. Pak si všimnul velké díry v její hrudi a viděl, jak se na něj naposled usmála a navěky zavřela oči.

Strašná realita vědomí, že matka nežije, ho těžce zasáhla. Začal nepříčetně křičet: „Lidi, ti vrazi mi zabili mámu, pomozte mi, oni mi zabili mámu!“ Podle počtu děr ve skle lóže vypálili izraelští vojáci víc než 15 ran. V bytě se však nenašla ani jedna kulka, protože židovští vrazi použili mezinárodně zakázané náboje známé pod názvem dum-dum, které po zasažení cíle vybouchnou a rozpadnou se na malé kousky. Ani v těle mé sestry se nenašla jediná celá kulka. V celém hrudníku byl jen velký počet malých kovových střepin, které jí roztrhaly vnitřní orgány. Bylo nadevšechno jasné, že izraelští vojáci stříleli s úmyslem zabít. Mojí sestře bylo nedožitých šedesát dva let, měla tři dospělé syny, jednu dospělou dceru a tři vnučky. Nebyla teroristka, nepatřila k žádné militantní skupině, nikdy nedržela v rukách zbraň, ani neházela kamení na izraelské vojáky. Byla to obyčejná babička jako tisíce babiček na celém světě. Seděla ve svém domě a vyšívala kroj pro synovu nevěstu, ale nedokončila ho. Zůstal zkrvaveným svědkem brutality, kriminality a nelidskosti izraelských vojáků. Moje sestra se, stejně jako její manžel, nepřistěhovala do Palestiny z Polska, z Ruska ani odnikud jinud jako její vrazi.

Narodila se v Palestině jako její otec, děda, praděda a všichni její praotcové a její krev se vsákla do půdy předků, aby tam s nimi navěky splynula. Dr. Jamal Abu Hižle, manžel mé setry, je známý, mírumilovný, slušný doktor, který vždy pomáhal lidem v nouzi. Jeho syn Saed studoval v USA a v době vraždy byl profesorem na univerzitě Najah v Nábulusu.

Nebyl militantním člověkem a nikdy nenosil zbraně. Svůj čas trávil mezi univerzitou a domem. Pod rachotem izraelských tanků stejně nebylo kam chodit.

Synovec nebyl izraelskými vojáky postřelen poprvé. Jako šestnáctiletý školák se účastnil spolu s jinými školáky mírové manifestace proti izraelské okupaci. Házeli na izraelské tanky kameny a žádali odchod izraelských okupantů. Izraelské tanky po nich z ničeho nic začaly střílet. Saed dostal do břicha kulku, která mu provrtala játra. Držel si ránu rukou, zastavil taxi a než omdlel, stačil říct řidiči jméno nemocnice, kde ordinuje jeho otec.

Taxikář dokázal jako zázrakem raněného synovce dopravit do nemocnice včas. Tam ho ihned vzali na operační sál. Doktoři ho operovali čtyři hodiny a kupodivu mu zachránili život. Jeho otec ani matka o ničem nevěděli. Otec se přišel do nemocnice podívat na svoje pacienty, a vrátný ho vítal slovy: „Chvála Bohu, všechno je v pořádku.“ Švagr, nic netuše, odpověděl: „Jasně, všechno je v nejlepším pořádku.“ Podobně ho pozdravilo několik doktorů a sester, a on odpovídal vždy stejně. Když přišel do své ordinace, vrchní sestra ho s pláčem objímala a říkala: „Chvála Bohu, chvála Bohu!“ A on na to: „Co pořád máte s tím chvála Bohu?“ Když vrchní sestra zjistila, že švagr nemá tušení, o čem je řeč, řekla mu, co

206

se stalo. V tom momentě letěl na operační sál a křičel: „Co je s mým synem? Co udělali s mým synem?“ Synovec se zázrakem zachránil, ale do dnešního dne trpí následky té zrádné izraelské kulky, která zůstala v jeho těle vězet napořád.

Sestřina rodina si, podobně jako mnoho palestinských rodin, vytrpěla pod izraelskou okupací svoje. Jednou v noci vtrhla izraelská armáda do sestřina domu, zavřela celou rodinu v jednom pokoji a změnila dům na vojenské stanoviště. Izraelská armáda zůstala v domě celý týden, a sestřina rodina zůstala celou dobu zavřená v pokoji bez jídla a pití.

Vojáci jim občas dovolili jít na záchod, kde stačili ze záchodového kohoutku vypít několik doušků vody. Když vojáci dům konečně opustili, nechali sestřinu rodinu zavřenou a ani se neobtěžovali ji pustit ven. Všichni křičeli z okna na sousedy, aby jim přišli otevřít dveře, což udělali, a tak je osvobodili. Vojáci sice z domu odešli, ale za sebou nechali úplnou spoušť. Kromě špíny a nepořádku rozbili všechno, co nemohli ukradnout, zničili zahradu a zdemolovali plot. Rodině trval úklid celý týden, a jen s pomocí sousedů dali dům do jakž takž obyvatelného stavu.

Když jsem v té lóži seděl se sestrou a její rodinou, popíjel jsem s nimi arabskou kávu a jedl arabské sladkosti, netušil jsem, že právě tam bude má sestra za několik let zavražděna izraelskými vojáky. Ačkoliv smrt v okupovaných zemích číhá na každém rohu, člověk si myslí, že jemu se to stát nemůže. Je to obranný mechanizmus člověka, aby mohl dál žít a snášet všechno to utrpení.

Když jsme tenkrát dopili kávu, šli jsme na obvyklou hodinovou siestu, která je v arabských zemích obvyklá. Po siestě jsme si pochutnali na černém čaji svařeným s mátovými listy. Po čaji nám matka oznámila, že máme jít všichni do domu, jelikož přijde na návštěvu několik hostů. Sestra na to řekla, že přijde i bývalý starosta Bassam al-Šakaa, který to slíbil telefonicky. Bassam al-Šakaa byl r.1976 zvolen starostou Nábulusu v jediných demokratických volbách v okupované Palestině. Pochází z jedné známé nábuluské rodiny, a býval členem strany Baas. Je zastáncem arabské jednoty a byl velkým kritikem Arafatova vedení. Nevím, který to byl den, ale vím, že to bylo někdy v roce 1980, když byl Bassam ještě ve funkci starosty našeho města. Večer odešel ze svého úřadu a nastoupil do auta. Jakmile nastartoval a šlápnul na plyn, vybouchla v autě nálož, kterou mu tam namontovali agenti Mossadu. Bomba mu utrhla obě nohy a jen zázrakem zůstal naživu. Ve stejné době vybouchly podobné nálože i v autech dalších palestinských volených starostů, například starosty Ramalláhu a starosty Hebronu. Mossad se k těmto teroristickým činům s cílem likvidace palestinských volených představitelů otevřeně přiznal. Bassam al-Šakaa útok přežil, přežil i jiné izraelské útoky na svou osobu, a do dnešního dne je aktivním bojovníkem proti izraelské okupaci a za práva Palestinců.

Když se k nám Bassam večer dostavil, šel jsem mu naproti. Chtěl jsem mu pomoct při vystupovaní z auta, ale on odmítl. Chodil o berlích a měl protézy. Vystupovalo se mu těžko, ale nakonec vystoupil. Podal mi ruku, kondoloval mi ke smrti mého otce a se slovy „vítej se doma“ jsme šli pomalu dovnitř. V obýváku už seděli naši přátelé z nedaleké vesnice Askar, rodina Salehových. Mnoho lidí si myslí, že jsme příbuzní, ale nejsme, ačkoliv se opravdu cítíme jako jedna rodina. Seděl tam Wažih Saleh se svým synem Salahem a bratr Walid. Wažihův otec byl velmi blízký přítel mého otce, ale nepřišel, protože byl nemocný. Wažihův syn Salah nedávno dokončil studie na právnické fakultě

207

v Egyptě a vrátil se domů. Seděl tu také Dr. Chaled Salah, přítel mého nejmladšího bratra Salama, a ještě několik dalších kamarádů a přátel. Když Bassam vstoupil do obýváku, všichni vstali a šli mu naproti, objímali ho a vroucně vítali. Byl to také jejich přítel, měli ho rádi a nesmírně si ho vážili. Po skončení obvyklých pozdravů a přivítání samozřejmě začala diskuse o politice a hlavně o izraelských zvěrstvech v okupované Palestině. Bassam byl optimista a pořad nám říkal, že nás historie učí, že okupace a útlak nepřetrvá. Řekl: „Do naší země přišlo už mnoho cizích okupantů, ale se podívejte se, kde všichni skončili.

Oni odešli a Palestina a Palestinci zůstali.“ Když na to dnes pomyslím, tak ačkoliv měl Bassam tenkrát pravdu, není to tak lehké, jak si představoval. Od té doby proteklo mnoho krve a ještě mnoho palestinské krve proteče, než dosáhneme svobody. Vždyť čtyři osoby z těch, co u nás v obýváku tenkrát seděly, byly zavražděny židovskými vojáky. Kromě mé sestry, o které jsem psal, zavraždili novopečeného právníka Salaha (jehož otec Wažih umřel krátce po synově smrti žalem a smutkem), a o několik roků později zavraždili profesora Chaleda Salaha spolu s jeho synem Mohammedem.

Novopečeného absolventa zavraždili izraelští vojáci několik dní po jeho návštěvě u nás.

Stál v novém obleku před branou svého domu a rozhlížel se kolem. Chtěl se podívat na zemi, kterou už několik let neviděl. Zřejmě slušný vzhled mladého absolventa dráždil izraelského vojáka, který seděl v tanku za smrtící automatickou puškou asi sto metrů daleko. Možná se voják vsadil se svým kamarádem v tanku, že toho nic netušícího Palestince, který tak pyšně stál před svým domem, a ještě k tomu v novém obleku, trefí.

Možná se izraelský voják jen tak nudil a toužil po troše adrenalinu. Izraelský voják zamířil a mladého právníka trefil přímo do srdce. Byl zabit před zraky svých rodičů, kteří stáli za ním. Nic se nestalo. Izraelská armáda nahlásila, že dotyčný byl zabit při přestřelce s teroristy, a tím celá věc skončila. Nemáte si kde stěžovat, nemáte koho soudit. Váš vrah je váš soudce! Krátce poté dostal jeho otec mozkovou mrtvici a za několik měsíců umřel.

Už nemohl snést ten žal a bezmoc. Matka přišla o rozum; vždyť ztratila syna, manžela a později i bratra. A to je moc i na toho nejtvrdšího člověka.

Dr. Chaled Salah byl slušný, mírumilovný člověk. Nikdy nikomu neublížil, byl vážený a oblíbený. Dr. Chaled byl izraelskými vojáky zavražděn spolu se svým synem 6. června 2004.

Na tiskové konferenci manželky a dcery profesora Chaleda Salaha dcera říká: „Jmenuji se Diana Chaled Salahová, je mi 23 let a jsem jediná dcera Chaleda Salaha. Byl to pro mě víc přítel než otec. Včera v noci, asi v jednu hodinu, jsem uslyšela výbuch granátu. Viděla jsem, jak izraelští vojáci vtrhli do našeho domu. Můj otec vběhl do mého pokoje. Já jsem mu oznámila: „Otče, dole je plno izraelských vojáků." Povídal: „Kecáš?“ Odpověděla jsem, že ne. On se šel podívat do kuchyně. Pak přiběhl zpátky a vzal mě do druhého pokoje. Náš dům je otevřený, všechny místnosti mají okna a jediný pokoj s třemi stěnami je obývák. Všichni jsme se tam seběhli, otec, matka, bratři Mohammed, Ali a já. Všichni jsme strávili v jednom rohu pokoje tři hodiny. Tři dlouhé hodiny bylo slyšet střelbu a bombardovaní; používali všechny druhy zbraní: tanky, rakety, vrtulníky a M-16. Střely létaly skrz náš dům. Velmi jsme se báli, ale otec nás stále utěšoval.

208

Já jsem plakala, ale on se mě pokoušel utěšit a povídal: „Nevěděl jsem, že jsi tak zbabělá.“ Až do tohoto momentu jsme byli všichni v pořádku."

Diana pokračuje: „O několik minut později přestali střílet. Nastalo ticho. Je po všem, pomysleli jsme si. Ale izraelské okupační vojsko začalo vyvolávat amplióny: „Otevřete dveře! Ať všichni lidé vyjdou ven!“ Otec šel otevřít dveře, ale nemohl s nimi pohnout.

Zámek dveří byl poškozený bombardováním, takže nemohl otevřít. Šel tedy k oknu v jeho pokoji, držel ruce nahoře a anglicky zavolal na vojáky: „Nemůžeme otevřít dveře. Jsou poškozené a zaseknuté. Jsem mírumilovný člověk. My všichni jsme mírumilovní lidé.

Mám tady děti. Moje dcera má americké občanství, já mám americkou zelenou kartu a nemáme žádné zbraně. Jsou tu jen moje děti. Přijďte a otevřete dveře. Já je otevřít nemůžu.“ Potom arabsky zakřičel: „Pomoc, pomozte nám někdo otevřít dveře!“ Najednou jsme uslyšeli střelbu a hlas mého otce zmlkl. Matka k němu přiběhla a našla ho ležet na podlaze. Zvolala: „Chalede, Chalede, co se stalo?“ Vrátila se a nářkem a řekla: „Zabili vašeho otce.“ Tou dobou jsme já a můj malý bratr Ali byli stále v tom rohu. Ale můj další bratr, Mohammed, ležel na podlaze. Matka se mě zeptala, co je s Mohammedem. Já jsem řekla, že nevím. Myslela jsem, že možná žertuje. Volali jsme na něj, ale neodpovídal. Potom jsme viděli vytékat z jeho úst krev, ale slyšeli jsme, že ještě dýchá. Matka volala o pomoc a pokusila se otevřít dveře, ale vojáci začali střílet. Křičela jsem na ní: „Mami, neotvírej!

Prosím, prosím! Nechci ztratit i tebe!“ Když matka prosila vojáky, aby jí pomohli otevřít, tak se jí vysmáli a křičeli na ní: „Drž hubu!“ Potom jsme volali na sousedy. Mysleli jsme, že nám snad někdo z nich pomůže otevřít. Jeden 17-letý mladý soused přišel a pokusil se o to. Vojáci mu vyhrožovali, ale on pokračoval a tahal za dveře dál. Matka tlačila zevnitř a chlapec tahal zvenku. Konečně se dveře otevřely. Prosili jsme vojáky, aby nám dovolili vynést těla mého otce a bratra, ale oni odmítli a vyhrožovali, že nás zabijí.“ V tomto bodě matka dodává: „Když jsme vyšli z bytu a viděli obrovský počet vojáků, byli jsme v šoku.

Skoro na každé dva metry stál jeden ostřelovač.“ Diana končí svoje svědectví větou: „Když jsem Palestinec, zabijí mě, když jsem Američanka, také mě zabijí. Musím být židovka, abych byla v bezpečí?"

Diana měla pravdu. Izraelci věří, že jsou vyvolení a život cizího člověka, i kdyby to byl pravověrný Američan, nemá žádnou cenu. Případ 23-leté Američanky Rachel Corrieové je velmi známý a byl široce publikovaný v tisku. Totiž v březnu 2003 rozválcoval izraelský buldozer mladou americkou občanku, R. Corrieovou, když chránila dům palestinského lékaře, který se stal terčem izraelských jednotek. Podle fotografií, které byly publikovány a podle očitých svědků nešlo o nic jiného než o chladnokrevnou vraždu. Matka Rachel ve státě Washington stále přemýšlí, zda měla smrt její dcery vůbec nějaký smysl. „Neumím si představit rodiče, který by cítil, že ztráta dítěte toho byla hodna, ale já vím, že pro Rachel bylo to, co dělala, důležité, protože tak oponovala nespravedlnosti,“ říká Cindy Corrieová. „Uvědomovala si, že žít v této zemi je privilegium.“ Případ R. Corrieové komentovaly kanadské noviny Calgary Sun ve článku, který vyšel 31. 5. 2004:

209

„Od té doby už vyhasly stovky dalších životů a další domy se zhroutily v přelidněném, prokletém pobřežním pásmu Gazy, o kterém dokonce i izraelský ministr obrany Ša´ul Mofaz přiznává, že ho osídlenci a vojáci neměli nikdy okupovat.“ Článek pokračuje: „Oběti Rachel Corrieové z počátku tohoto měsíce ve městě Rafáhu však byla Mofazova slova málo platná. Když ti, kdo bránili svoje domy, zabili sedm útočících izraelských vojáků, kolektivně je potrestali. Mrtvým dětem nebude chybět ZOO, to velmi ojedinělé útočiště pro děti, které Izrael srovnal se zemí. Mezi mrtvými v ZOO byl i terorista pštros.

Ani domov důchodců v Rafáhu nebyl bezpečnější; Sulemana Quištu málem převálcovali, když buldozery bez výstrahy zaútočily na jeho domov. Od roku 2000 přišlo jen v Rafáhu o domov 11 000 osob – stali se z nich utečenci, které opětovně, znovu a znovu vyhánějí. A toto není nic neobvyklého; tento druh vandalizmu a vraždění se děje pravidelně i na západním břehu Jordánu.“ Noviny dále píšou: „Izrael má právo se bránit,“ reaguje pomýlený G. W. Bush v jednom ze svých početných výletů do absurdna. Ospravedlňuje okupaci a ujařmování. Vzhledem ke krutosti okupantů je jen pochopitelné, že obyvatelé Gazy pašují domů zbraně. Bránit se je „terorismus“, tvrdí nám izraelský režim a ti, kdo ho obhajují a kteří většinu z nás přesvědčili, že se máme smířit s tím, že si celý jeden národ zaslouží, aby ho zatloukli do země. Soustavně posloucháme řeči o „dvojím standardu“ uplatňovaném vůči Izraeli, ale to není nic jiného než prázdná slova. Izrael se mu těší díky Spojeným státům americkým, které by za normálních okolností na země, které ilegálně okupují sousedy a ničí je, okamžitě uvalily ekonomické sankce a vyhrožovaly válkou. Amerika však místo toho hájí etnické čistky Ariela Šarona, dodává další tučné šeky a nabízí náhradní radlice pro buldozery.

Kdyby Američanku Rachel Corrieovou rozválcovala na placku jedna ze zemí „osy zla“, byl by to důvod k zahájení další katastrofální války.

Cindy Corrieová říká, že doufá, že usmrcení její dcery „vnese změnu a vyváženost“ do blízkovýchodní politiky Spojených států. Ale dvojí standardy se těžko vytrácejí.” (konec článku) Když jsem tenkrát seděl s rodinou a našimi hosty v obýváku, neuvědomoval jsem si, že přijde doba, kdy budu psát o tragické smrti čtyř z nich. Takových, jako jsou mladý Salah, Dr. Chaled a moje sestra, kteří padli zákeřnými izraelskými kulkami, raketami a bombami, je v Palestině velmi mnoho. Jejich smutné a tragické příběhy by zaplnily stovky stran. Já tu píšu o některých, které jsem důvěrně znal. O ostatních obyčejně vyjde krátká zpráva, že byli zabiti při přestřelce s teroristy, nebo se o nich nikdo na světě ani nezmíní, a jen rodiny a přátelé na ně budou vzpomínat a oplakávat je.

Když se hosti zvedli k odchodu, šel jsem se s nimi ven rozloučit. V Izraelem okupované Palestině je nebezpečné zůstávat pozdě večer venku, a tak lidé chodí brzy spát. Hosti odcházeli jeden za druhým, až jsem nakonec zůstal stát u dveří s rodinným přítelem, dětským lékařem Farhanem a jeho ženou, zubní lékařkou Lailou. Tito dva manželé jsou křesťané, sousedi mé sestry, a jsou pro nás víc než rodina. Nebyl den, kdy by nebyli u nás nebo my u nich. Do našeho domu chodili jako do svého. Na pohřbu mého otce stál Dr.

210

Farhan spolu se členy mojí rodiny a přijímal kondolence jako rodinný příslušník.

V muslimském světě je na pohřbech zvykem číst verše z Koránu, a tak Dr. Farhan četl verše z Koránu spolu s ostatními. Přiznám se, že zná Korán lépe než já. Vždycky mi říkal: „Korán není jen kniha muslimů, ale je to kniha všech Arabů, muslimů a křesťanů. Je to dědictví všech Arabů, jako je Bible dědictví všech Palestinců.“ Než jsem se rozloučil s doktorem Farhanem, sáhnul jsem mu do kapsy a z legrace jsem se ho zeptal: „Farhane, neukradl jsi nám jablko?“ Smál se a říkal: „To už je pryč, to už nedělám.“ Totiž Farhana, toho nádherného, velmi slušného, jemného chlapíka, kterého každý zná jako mírumilovného člověka, Izraelci bez jakéhokoliv důvodu zavřeli. Ve vězení strávil několik let, a když ho pustili, byl úplnou troskou. Vyšel z vězení s nemocí, o které ani dodnes nevím jak se jmenuje. Pořád měl pocit nedostatku potravin. Chodil do obchodů a kupoval velké množství jídla, hlavně ovoce. Doma potraviny a ovoce ukrýval na různých místech. Jeho žena našla po několika týdnech toto jídlo a ovoce shnilé. Když chodil na návštěvy k přátelům, pořád mluvil o jídle a o jeho nedostatku. Když pak z návštěvy odcházel, vždycky si strčil do kapsy nějaké ovoce a doma ho zase schoval. Jeho žena z toho byla nešťastná, ale přátelé jeho stav chápali, protože sami zakusili, co to je izraelské vězení a jaké stopy na člověku zanechá. Tento stav u doktora Farhana, dobrého křesťana a člověka, trval několik let, než se z něj úplně vyléčil. Kolik psychických a zdravotních handicapů zanechala izraelská okupace na palestinských dětech, ženách a mužích, si lze představit jen stěží. Když Farhan odcházel, otočil se k mně a prohlásil: „Stejně, i kdybych si něco vzal, tak bych bral ze svého, však je to také můj dům a moje rodina.“ Zamával jsem na něho a křikl: „To máš pravdu, je to také tvůj dům a my jsme tvoje rodina!“ § Druhý den jsme byli pozváni na oběd k jednomu našemu bratranci, Žihadovi Haž Mohamadovi. Žihad je obchodník s dřevěným nábytkem a bydlí na samém vrcholu kopce nedaleko domu mé sestry. Bydlí ve čtvrtém poschodí a není tam výtah. Tak jsme museli s matkou vyjít nahoru pěšky, což nám chvíli trvalo. Matka byla unavená a pořád naříkala, že měla radši zůstat doma. Konečně jsme do bytu došli, a když nám bratranec otevřel dveře, vítala nás velká fotka malého pětiletého chlapce, která visela na zdi. Kluk na fotce se smál a měl kolem krku omotaný palestinský šátek. Matka se před fotkou zastavila a začala číst nějaké verše z Koránu. Nechápal jsem, co se děje, a zeptal jsem se našeho hostitele, kdo je to na té fotce a co se mu stalo. Pozval nás dovnitř, a když jsme se posadili, odpověděl: „To je náš syn Dia.“ Když viděl, že nechápu, pokračoval: „Zavraždili ho izraelští vojáci, ale teď o tom nebudeme mluvit, vysvětlím ti to všechno až po obědě.“ Respektoval jsem jeho přání a zůstal jsem zticha. Ale během oběda jsem se nemohl ubránit, abych se na tu fotku nedíval a neptal se sám sebe, jak je možné, že na světě existuje někdo, který je schopný zavraždit takové nevinné dítě.

Když jsme po obědě popíjeli arabskou kávu, otočil jsem se k Žihadovi a zeptal se: „Proboha, bratranče, už mi konečně řekni, jak se to stalo?“ Žihad si povzdechl a řekl: „Koncem roku 1988 Izraelci pustili mého bratra z vězení.

Když byl u nás doma, uspořádali jsme na jeho počest malou oslavu. Pozvali jsme rodinu a

211

kamarády na oběd. Po oběde jsme všichni vyšli ven, abychom se s hosty rozloučili. Ještě jsme nějakou dobu postávali venku a jen tak debatovali, přičemž jsem držel syna Dia v náručí. Asi sto metrů od nás stál izraelský tank a vojáci nás pozorovali. Bratr se ke mně najednou otočil a řekl: „Podívej se, ty svině na nás míří!“ V tom okamžiku ho jeden kamarád chytil za rameno a řekl: „Prosím tě, kašli na ně.“ Vzpomínám si, že bratr držel v ruce patričky. (Patričky jsou korálky, které nosí kněží v kostelech. Muslimové je také používají při modlení a dnes se nosí jako ozdoba v různých barvách.) Jak se prudce otočil, spadly mu z ruky na zem a on se pro ně ohnul. Zároveň zrádná střela, která byla směřována bratrovi, zasáhla mého syna Dia, proletěla skrz jeho tělo a provrtala mi rameno.“ Bratranec se na chvilku zarazil, nadechl se a pokračoval. „Nikdy v životě na to nezapomenu. Na rukou jsem měl synova střeva a čerstvé, ještě nestrávené jídlo, které vyšlo z jeho břicha.“ Jeho žena začala plakat a naříkat a bratranec Žihad plakal s ní. Po nich i moje matka a sestra. Cítil jsem se trapně a zlostně. Pořád jsem si potichu opakoval: Bože na nebi, jak to všechno můžeš dovolit?

Po cestě domů nikdo v autě nepromluvil ani jediné slovo. Když jsme byli doma, maminka se na mě otočila a řekla: „Žihadovi se nedávno narodil další chlapec a dali mu jméno zavražděného bratra Dia. Chtěli tím říct, že když zavraždíte jednoho, přijde po něm jiný.“ Já jsem na to řekl: „Však Dia znamená v arabštině světlo, a světlo nikdy nedokážou zhasnout. Zhasnou jednu svíčku, my zapálíme druhou.“ § Po několika dnech mi volal jeden bratranec ze vsi Zhalud. Je to vesnice nedaleko té naší.

Stojí na jednom vrchu a poskytuje výhled na krásné zelené údolí. Poprosil mě, abych se přijel podívat na strýčka Ibrahima. Židé mu prý vytrhali i s kořeny 250 olivových stromů a rozsekali je na kousky.

Strýček Ibrahim byl otcovým bratrancem a v Palestině byl známý jako revolucionář z doby povstání proti Angličanům v roce 1936. V době revoluce byl velitelem partyzánských skupin, které operovaly v oblasti východního Nábulusu. Byl Angličany zatčen a odsouzen k trestu smrti, ale zachránil ho jeden vysoce postavený Angličan, kterému strýček také kdysi zachránil život. Ten Angličan se později stal mandátním zástupcem anglické vlády v Nábulusu, a se strýčkem Ibrahimem zůstali přáteli.

Existuje rčení, že přítelem Araba zůstaneš jen tehdy, když nesáhneš na jeho ženu a koně.

Palestincům kromě ženy a koně nesmíš sáhnout na olivovníky. Olivovník je od dávných historických dob symbolem Palestiny a Palestinců. Olivovník je pro Palestince sám život, zdroj obživy a symbol lásky, naděje, vytrvalosti a pohostinství. V Palestině se říká, že když máš doma olivový olej a olivy, nevstoupí do tvého domu hlad. Olivovník je svědkem historického utrpení Palestinců a proto se říká, že nedává sladké plody. Olivovník je báseň, píseň a modlitba. Pod olivovníkem se modlil, odpočíval a mluvil se svým Bohem Ježíš Kristus. Pod olivovníkem se Ježíš Kristus setkával se svými apoštoly a tam jim kázal a učil o lásce a porozumění. O olivovníku se říká, že je stromem druhé generace; jedna generace strom zasadí, a až ta druhá dostane jeho plody.

212

Můj strýček Ibrahim měl osm dcer a velmi toužil po synovi. Pak se mu konečně narodil syn Fauzi, ale byl nemocný – trpěl velmi vzácnou srdeční vadou. Měl obrácené chlopně a díru v srdečním svalu. Do věku šesti let nemohl ujít ani krok, těžko se mu dýchalo a byl neustále namodralý. Doktoři došli k závěru, že když nebude ihned operován, zemře.

Strýček vzal chlapce do Londýna, kde ho třikrát operovali. Když se po několika měsících vrátil domů, vyšel z letadla po svých. Fauzi vyrostl, dokončil vysokou, oženil se a má kupu dětí. Po narození syna zasadil strýček na poli pod vsí spoustu olivovníků. Pořád říkal, že to bude pro Fauziho a jeho děti.

Tak jsem jel spolu se svým synovcem Saedem autem do Zhaludu. Když jsme dorazili do údolí, uviděli jsme shromáždění vesničanů na jedné straně a skupinu po zuby odzbrojených židovských osadníků na druhé. Mezi nimi stála skupina izraelských vojáků. Na poli ležela obrovská hromada vytrhaných, na kousky rozsekaných olivovníků. Hned mě napadla otázka, co se asi stalo se strýčkem, když tu zkázu viděl. Jakmile jsem z auta vystoupil, vesničané mi sdělili, že strýček je doma, a protože se mu udělalo zle, tak mu kluci zavolali doktora. Hledal jsem Fauziho a našel jsem ho sedět na zemi, držícího si hlavu oběma rukama a hořce plakajícího. Naproti stáli židovští osadníci se zbraněmi v rukách a šklebili se. Měli z toho radost a legraci.

Scéna, která byla před námi, se zdála jako sen. Vypadalo to jako scéna ze špatného amerického gangsterského filmu nebo kovbojky. Židovští osadníci se zbraněmi v rukách mi připadali neskuteční, jako by ani nepatřili do tohoto století. Byli ale skuteční a živí.

Stáli tam a radovali se z neštěstí, které způsobili a byli pyšní na svou práci. Tito židovští osadníci neměli žádný vztah k Palestině a její historii, ani k olivovníku a jeho symbolu.

Oni nemají Palestinu rádi, protože ten kdo má Palestinu rád, nevytrhá její olivovníky a nerozseká je nenávistně na malé kousky. Tito židovští osadníci, jako mnoho ostatních židovských přistěhovalců, jsou zkázou pro palestinskou zem. Israel Shamír jednou napsal: „Miluji zem Palestiny, miluji její řeky a hory, miluji její olivovníky, ale hlavně miluji její původní obyvatele Palestince. Protože kdo tuto zemi miluje, musí milovat Palestince.“ www.israelshamir.net Izraelští vojáci přišli chránit židovské osadníky, kteří zahubili olivovníky. Začali vyhánět vesničany a dokonce kopli do mého bratrance Fauziho a křičeli, aby nedělal scény, jinak ho zatknou. Když jsem přišel k izraelskému důstojníkovi a zeptal se ho, co udělá s těmi osadníky, kteří způsobili tuto zkázu, odpověděl, že nic, prý ať na ně majitel podá žalobu.

Na otázku, komu má proboha podat žalobu, když soudce je sám nepřítel, izraelský důstojník pokrčil rameny, mávl rukou a řekl: „To není moje věc, jen ať tu nedělá scény, nebo všechny zatknu pro nezákonné shromáždění a rušení pořádku.“ Tak to máte.

Palestinci jsou vinni, protože se odvážili protestovat proti zničení svých majetků. Pěkná spravedlnost je ta izraelská.

Došel jsem k Fauzimu, vzal jsem ho pod rameny, zdvihl ho a s pomocí synovce a dalších vesničanů jsme ho naložili do auta a vzali do vsi. Před strýčkovým domem stálo auto se značkou půlměsíce s křížem, což je značka zdravotnického personálu. Vstoupil jsem do domu, pozdravil doktora a podíval se na strýčka. Ležel v posteli a kolem hlavy měl omotaný bílý palestinský šátek. Měl pokřivenou pusu, což naznačovalo, že dostal mozkovou mrtvici. Podíval jsem se na doktora, a ten mi řekl, že je potřeba vzít ho do

213

Nábulusu do nemocnice. Když jsem se ho ptal, jestli budeme potřebovat sanitku, odpověděl, že za těchto podmínek je lepší odvézt ho hned a na sanitku nečekat. Řekl: „Položím ho na zadní sedadlo svého auta. Jeho syn Fauzi pojede se mnou a vy pojedete za námi.“ Tak jsme to udělali a vyjeli směrem k Nábulusu. Když jsme jeli přes naší vesnici, čekaly na nás houfy lidí a mávaly na nás, abychom zastavili. Zpráva se k nim už zřejmě dostala a chtěli se dozvědět podrobnosti. Doktor jel dál a nezastavoval, ale já se synovcem jsme se na chvilku zastavili a stručně jsem všem vysvětlil, co se stalo. Byli jsme samozřejmě jako obvykle několikrát zastaveni a kontrolováni izraelskými vojáky. Ani náš doktor, který vezl nemocného strýčka, toho nebyl ušetřen. Dojeli jsme do nemocnice a doktor hned zařídil vše potřebné. Synovec to běžel oznámit svému otci, který v této nemocnici pracoval.

Strýček zůstal v nemocnici několik týdnů, a nikdy se už úplně neuzdravil. Když ho po několika týdnech pustili domů, trávil dny sezením na terase a díváním se do údolí, kde ležely jeho mrtvé děti, 250 uschlých olivovníků. Když mu později židovští osadníci zkonfiskovali velkou část úrodné půdy, nic už nedělal, jen krčil rameny a říkal: „Však tu nezůstanou navždy. Jednou budou muset odejít zpátky tam, odkud přišli, a všechno se nám vrátí. Já už nebudu na světě, ale moji vnuci nebo pravnuci tu budou a všechno znovu vybudují a vysadí.“ Totéž jsem jednou slyšel od svého nebohého otce, když nám židé zkonfiskovali 1400 hektarovou úrodnou půdu v údolí Jordánu. § Za dva dny mi matka při popíjení arabské kávy řekla: „Synáčku, je potřeba vzít nějakého kameníka a postavit pro otce slušný mramorový náhrobek. Také by ses měl podíval na starý dům ve vsi a rozhodnout, co s ním chceš udělat. Tvoje sestřenice mě prosila, aby se mohla s dětmi do domu nastěhovat. Vždyť víš, že jí židé zabili muže a je na tom bídně. Řekla jsem jí, že až přijedeš, tak ti to řeknu a ty potom rozhodneš. Tak se tam, prosím tě, zastav a rozhodni se. Nechám to na tobě, jsi nejstarší a teď jsi i hlavou rodiny.“ Druhý den ráno jsem zavolal synovci, aby mě vzal do vsi. Když jsme se tam dostavili, uvítala nás jako obvykle velká skupina vesničanů. Pozdravili jsme se a poprosil jsem je, aby mi doporučili nějakého dobrého kameníka, a oni mi někoho zavolali. Vysvětlil jsem mu co chci a dal jsem mu peníze. V muslimském světě je nepřijatelné stavět velké a přepychové náhrobky, proto jsem kameníkovi nařídil, aby postavil pěkný, jednoduchý náhrobek z mramoru přiměřené výšky a velkosti. Nechtěl jsem být terčem kritiky. Potom jsme se šli se synovcem podívat na náš dům. Ten byl od smrti mého strýčka prázdný a zamčený. Otevřel jsem klíči od matky a vešli jsme dovnitř. Dům je dvojposchoďový a byl postaven někdy v osmnáctém století, alespoň podle tvrzení starších vesničanů. Dolní východní část byla postavena otcovým pradědem Bachitem a dolní západní část byla postavena jeho synem Abdelfatahem. Horní poschodí postavil můj děda Saleh. Dům má velký otevřený a jeden menší krytý dvůr. Ze dvora se jde do pěti velkých pokojů, kuchyně a koupelny. Dolní část domu strýček změnil na maštal pro dobytek a sami se ženou bydleli v prvním poschodí. Oba umřeli a nenechali po žádné děti, takže dům zůstal prázdný.

214

Šel jsem do spodního patra a dostal jsem se do otevřeného prostoru dvora. Jak jsem tak na tom dvoře stál, vracely se mi vzpomínky na dětská léta, kdy jsem sem jezdil na prázdniny. Vracela se mi vůně pečeného vesnického chleba, kterou jsem cítil v nose a která zaplňovala mou duši. Zároveň jsem slyšel hlas nebohého strýčka volajícího na svou ženu, aby si s pečením pospíšila, protože děti mají hlad. Strýček neměl děti, takže nás miloval jako svoje a mě měl nejradši. Vdechoval jsem vůni naší vesnice a poslouchal jsem symfonii dětských výkřiků, kravského bučení a zpěvu rolníků na polích. V mých představách mi šel strýček naproti a s úsměvem na tváři mě objímal a vítal.

Ze snu mě probudil dotek mého synovce a jeho slova, kterým jsem neporozuměl. Když viděl, že na něj nechápavě civím, řekl: „Ty jsi zase daleko ve vzpomínkách, že jo, strýčku?“ Bez odpovědi jsem se šel podívat do prázdných pokojů, a křik dětských let mě obklopoval ze všech stran. Když jsem došel do západního pokoje, vynořil se mi před očima květen 1948, začátek naší tragédie. § Když začaly v roce 1948 židovské teroristické organizace Hagana, Štern, Argon a jiné vraždit Palestince a vyhánět je z domovů, tisíce Palestinců se staly vyhnanci. Moje babička z matčiny strany bydlela s rodinou ve městě Ramleh. Koncem května 1948 vtrhli ozbrojení židovští vojáci do babiččina domu, vyhodili celou rodinu na ulici a přikázali jí, aby se ztratila z města, jinak je zabijí. Babička se dvěma dcerami a mladším synem byli na ulici a nevěděli kudy kam. Starší syn Šakur pracoval na nádraží v nedalekém městě Lidu, a měl v té době službu. Všichni šli pěšky do města a směřovali k nádraží do Lidu. Syna tam však nenašli. Potkali tam stovky rodin, které nevěděly, co mají dělat a nevěděly kudy kam.

Potkali taky mého nejstaršího strýčka Šákera s rodinou, kteří byli rovněž násilně vyhnáni.

Ptali se na Šakura, ale nikdo ho neviděl a nikdo o něm nic nevěděl. Babička řekla: „Jdeme k dceři Fatimě do Nábulusu, tam se židé nedostali.“ Potom se zarazila a vykřikla: „Ale já bez syna Šakura nikam nejdu!“ Mezi babičkou a strýčkem vypuklo dlouhé handrkování, jestli mají jít bez Šakura, nebo na něho čekat a doufat, že se snad objeví. Strýček babičku nakonec přesvědčil, že bylo by lepší, kdyby se hned vydali na cestu do Nábulusu. Řekl, že Šakur je mladý a určitě se brzo ukáže. Nevěděli ale, jakým způsobem se tam mají dostat.

Nábulus byl daleko, vlaky nejely, autobusy také ne a žádná jiná doprava nebyla. Tak se rozhodli pro jediné dostupné řešení, jít pěšky.

To byl začátek velkého pochodu tisíců Palestinců, který byl později označen za pochod smrti. Dlouhá a únavná cesta vedla přes hory, kopce a spálenou, zničenou zem. Počet pochodujících vyhnanců se každý den rapidně zvyšoval. Přidávali se k nim obyvatelé zničených vesnic, kteří utíkali před smrtí nebo byli násilně vyhnáni. Pověsti o židovských masakrech v Dejr Jasin a jinde se rychle šířily. Sami na vlastní oči viděli ukázky židovské brutality a zákeřnosti. Mnohokrát se setkali s židovskými ozbrojenými komandy, která po nich začala střílet a křičet: „Táhněte do Zajordánska!“ Mnohokrát je židovské ozbrojené bandy zastavily, vybíraly mladé muže a před očima jejich rodin a všech ostatních je na místě zastřelily. Občas vybraly některé mladé ženy, ty znásilnily a pak je zavraždily. Ta, která zůstala po znásilnění naživu, spáchala sebevraždu, protože nedokázala nést břemeno

215

hanby. Nejen znásilněné ženy, ale někdy i jich otcové či manželé nesnesli tuto hanbu a spáchali sebevraždu nebo schválně s holýma rukama útočili na ozbrojené židy, aby byli zastřeleni. Kdo se chce o zvěrstvech sionistických banditů dozvědět víc, ať si přečte zprávy izraelských novodobých historiků, jako jsou Morris, Flapan a jiní. O tom budu psát v další kapitole.

Cesta trvala několik týdnů, a když babička a její rodina dorazili k našemu domu, byli unavení, hladoví, žízniví, špinaví, roztrhaní a zoufalí. Tehdy mi bylo dvanáct let a všechno, co mi z tohoto setkání utkvělo v paměti, je velký žal, křik a pláč. Maminka se držela se svou rodinou za ruce a plakala spolu s ostatními. Bylo to jako děj filmu, který nezná hranici mezi fikcí a realitou. Tenkrát mi to připadalo, že je to jen sen, ze kterého se probudím a druhý den na to zapomenu. Také se mi zdálo, že babička a celá rodina jsou u nás jenom na návštěvě, ze které zase odjedou domů, a v létě zase pojedu na prázdniny já k nim.

O několik týdnů později, když k nám dorazil strýček Šakur, raněný kulkami židovských vrahů, a vyprávěl nám, co všechno zažil a viděl, došlo mi, že všechno co se dělo, ať je to jakkoliv neuvěřitelné, byla přece jen holá a ošklivá skutečnost. Věděl jsem, že ve světě existují vrazi a zloději, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že by v moderní době mohli přijet cizí lidé z dalekých zemí, aby proklamovali, že zem, ve které odjakživa žijeme a ve které jsou pohřebeni naši pradědečkové, patří podle nějaké dohody jim. A že jim ta dohoda dává právo nás z našeho domova vyhnat, vyvraždit a zničit, jako bychom ve skutečnosti nikdy neexistovali.

Jak můžeme někoho přesvědčit, že přesto existujeme, a žádné dohody nevymažou fakt, že do této země patříme, a že kosti a krev našich předků pokrývají tuto zem, která se tak stává součástí našich duší a našich osobností? Jak můžeme před hluchým světem hájit svojí existenci a skutečnost, že naše krev je smíšená s vůní stromů této země, a že její vůni poznáme mezi vůněmi všech zemí na světě? Jak můžeme někoho přesvědčit, že rozeznáme chuť palestinského olivového oleje od italského nebo řeckého, protože palestinský olivový olej teče v našich žilách spolu s naší krví?

Po několika dnech došel můj otec k závěru, že tato situace bude trvat mnohem déle, než jsme předpokládali, a že náš dům nás všechny neunese. Tak se rozhodl, že dům ponechá babičce s rodinou, a my se nastěhujeme do vsi. Strýček Šáker měl kromě matky a sourozenců manželku, dva syny a tři dcery a ještě jedno malé batole. Naše rodina měla kromě otce, matky a čtyř dětí ještě babičku - otcovou matku a otcovou sestru, vdovu se synem.

Tak jsme se nastěhovali do domu ve vsi a bydleli jsme spolu se strýčkem a jeho ženou.

Nestačili jsme se ještě ani uložit a zabydlet, a už jsme měli další hosty, vyhnance. Byli to přímí otcovi bratranci, kteří žili ve známé historické vsi Imwasu. Židovské hordy srovnaly po vyhnání obyvatel Imwasu vesnici se zemí a místo ní tam vybudovali park.

Naše nové hosty tvořila velmi početná rodina, která přišla i s dobytkem. Ihned se konala velká rodinná porada, která měla uspořádat způsob bydlení a rozdělení míst na spaní.

Strýček se ženou šli bydlet do dolní východní části domu a dobytek dali do dolní západní části. Rada dále rozhodla, že všichni muži budou spát v jednom pokoji, ženy ve druhém, děti ve třetím, jeden pokoj se změní na společnou kuchyni a překrytý dvůr bude obývákem,

216

hlavně pro muže, protože ženy budou trávit čas v kuchyni, aby mohly naše početné rodiny nakrmit. Dohromady nás bylo víc než čtyřicet.

Když nás děti dali do pokoje pro děti, starší chlapci dostali dolní část pokoje a mladší dostali horní část. Hned vypuknul boj o místa, a já jsem si pěstmi a kopanci vybojoval místo u zdi, abych měl aspoň trochu soukromí. Spali jsme na zemi na matracích a přikrývali jsme se dekami. Ráno jsme museli matrace poskládat do rohu pěkně na hromádku, a pak je překrýt přikrývkou.

Rodinná rada také rozdělila úlohy, a každý z nás dostal nějaký úkol. Já a o rok starší bratranec jsme dostali za úkol pást krávy. To byl pěkný úkol, dokud bylo léto a teplo, ale v zimě byla taková práce s naším lehkým oblečením velkým utrpením. V zimě jsem dostal ještě další úkol, a to pomáhat při lisovaní olivového oleje. Hotový olej v kanistrech jsem potom bral autobusem do Nábulusu a podle seznamu, který mi dal otec, jsem ho rozvážel našim dlouholetým zákazníkům. Měl jsem čekat na peníze a nedat se odradit slovy, že nemají. Neměli jsme peníze a těch bylo zapotřebí jako soli, abychom tak početnou rodinu mohli uživit. Byli jsme na tom tak bídně, že jsme někdy ani neměli co jíst. Ženy musely neustále vymýšlet nějaká jídla z toho, co bylo k dispozici. Chudák strýček musel zabít všechna zvířata; slepice, králíky, ovce atd. Jenom krávy jsme museli ušetřit kvůli jejich mléku a mléčným výrobkům. Strýček občas uvařil nějaké kuře, a pak mi pošeptal, abych za ním tajně přišel na oběd, což jsem udělal a nikomu jsem nic neřekl. Tehdy mi bylo dvanáct let a ze dne na den se ze mě stal muž.

Naše rodina neměla statut utečenců, proto jsme od UNERWy nic nedostávali. Ale naši hosti tento statut později získali, takže dostávali mouku, cukr a margarín. Bylo toho velmi málo, ale přece to trochu pomohlo. Největší pomoc jsme tenkrát paradoxně dostali od Angličanů. Jelikož Anglie měla do roku 1948 nad Palestinou protektorát, otec byl jako ředitel státní školy podle anglických zákonů zaměstnanec anglické vlády. Anglická vláda rozhodla, že všem státním pracovníkům protektorátu Palestina bude vyplácet měsíční důchod. Otec byl prohlášen za anglického důchodce a v prosinci 1948 dostal zpětně pět měsíčních důchodů. Tento anglický důchod nás možná zachránil od hladu, ale vůči Angličanům necítíme žádný vděk. Vždyť právě oni rozhodli o nás bez nás a prodali naší vlast cizím lidem, čímž se stali hlavními aktéry naší tragédie.

Tato situace trvala asi rok, než se západní břeh Palestiny připojil k Zajordánskému království. Tak vzniklo jordánské království pod vládou krále Abdellaha. Pásmo Gazy se dostalo pod patronát Egypta. Takto nás pokrytecký svět rozdělil na tři části; jednu část daroval židům, druhou Egyptu a třetí jordánskému králi, který byl dobrým přítelem sionistů a Angličanů.

Naše rodina z Imwasu se potom přesvědčila, že její ves už neexistuje, a židé ji stejně nepustí zpátky. Našla si nějaký laciný byt v Ramalláhu, takže nás opustila a nastěhovala se tam. Strýček Šáker dostal nějakou práci na ministerstvu financí jordánského království v Jeruzalému. Potom si pronajal byt a vzal babičku i s celou rodinou s sebou. My jsme se vrátili do našeho domu v Nábulusu, otec se znovu stal ředitelem školy a my „děti“ jsme se po ročním přerušení studií vrátily do škol. Ještě předtím je však jordánské úřady musely vyprázdnit. Utečenci se totiž uchýlili do škol, mešit a různých veřejných míst. Pak je nastěhovali do uprchlických táborů, ve kterých byly pro tento účel organizací OSN

217

postaveny stany. Tenkrát si mysleli, že pobyt v táborech bude jen dočasný, a až se situace uklidní, všichni se vrátí domů. Izrael ale jejich návrat odmítl, takže se stany postupně měnily na chatrče a domečky. Od té doby žije v táborech víc než milion palestinských utečenců, kteří se odmítají asimilovat a čekají na návrat domů, do vesnic a měst. Ačkoliv většina jejich domů a vesnic už neexistuje, stále u sebe mají klíče od domů a dokumenty od svých pozemků. Otec je předává synovi a ten zase svému synovi. Práva na návrat se nikdy nevzdají.

Tak jsem stál uprostřed pokoje a v hlavě mi běžel film těchto událostí. Jenže ten film neskončil, tragédie pokračuje. Vrazi jsou ti samí a spolupachatelé také. Němí svědci mlčí a nechtějí svědčit, stejně jako nechtěli předtím, protože i oni mají v celé tragédii prsty.

Diváci jsou unudění. Děj filmu jim ruší klid, a oni přece chtějí mít svůj klid. Jen Palestinci sami stojí opuštění v poli a ignorovaní nesou cejch křivdy jako nakažlivou nemoc.

Odešli jsme z domu, zamkl jsem za sebou dveře, dětské vzpomínky i duše svých předků, a šli jsme k sestřenici. Sestřenice bydlela se svou početnou rodinou v malém bytě nedaleko našeho domu. Její muž Sudki spolu se svým bratrancem Kásemem před okupací pracovali jako dozorci na stavbě cest jordánského ministerstva silnic a telekomunikací. Po okupaci západního palestinského břehu izraelskou armádou roku 1967 jordánská vláda vyhlásila, že všichni Palestinci, kteří pracovali ve státním sektoru a zůstali v okupované Palestině, dostanou platy v nezměněné výši, a ty jim budou vyplaceny v Ammánu. V případě, že se nemohou do Ammánu dostavit, budou jejich platy uloženy do doby, než se tam dostaví nebo než pošlou někoho se zplnomocněním. Sudki a Kásem měli velké rodiny a potřebovali peníze, takže se rozhodli do Ammánu vycestovat. Židé je tam pustili, ale zpět je, podobně jako tisíce jiných Palestinců, pustit odmítli. Tak se rozhodli, společně s početnou skupinou Palestinců, přejít přes most spojující západní břeh řeky Jordán s východním a směřovali domů spolu s ostatními. Byly jich stovky. Měli na to právo, vždyť v Palestině přece bydleli, měli tam rodiny, domy, byty, pole a domovy. Jenže židovští vojáci nemají pro právo pochopení. Vytáhli zbraně a začali po nich střílet. Kdo nebyl zabit hned na mostě, spadl do řeky a utopil se. Sudki a Kásem se nikdy nenašli, ani živí ani mrtví. Odešli se svými platy. Chtěli zachránit svoje rodiny před hladem, ale nedokázali zachránit svoje životy před izraelskými zrádnými kulkami. Sudki po sobě zanechal ženu a čtyři děti a Kásem ženu a pět dětí.

Když jsem vešel do bytu, sestřenice vyskočila a šla mě uvítat. Hrozně zestárla a vypadala nemocně, podvyživeně a unaveně. Nevěděla, co nám má nabídnout, a bylo jí trapně. Řekl jsem jí, aby si nedělala starosti, a ona jen opakovala: „Bože, taková vzácná návštěva a já vám nemám co nabídnout.“ Ve dveřích se objevil její nejstarší syn s knihou v ruce.

Pozdravil a sednul si. Jeho matka řekla: „Nemá se, chudák, kde učit, takže musí chodit studovat ven na pole.“ Vytáhl jsem klíče od našeho domu a dal jsem je sestřenici do ruky spolu s 500 dináry. Řekl jsem: „Tu máš, běžte bydlet do našeho domu. Stejně je prázdný, aspoň se o něj postaráte.“ Vzala si klíče i s penězi a začala plakat. Její syn mě vzal za ruku, děkoval mi a v očích měl slzy. Vstal jsem a vyšel se synovcem ven. Bylo mi těžko u srdce a cítil jsem se unavený, bezradný a deprimovaný. Šli jsme k našemu autu a našli jsme u něj skupinu vesničanů, která tam na nás čekala. Každý z nich nás chtěl pozvat na oběd. Jemně

218

jsme pozvání odmítli a poděkovali. Nakonec jsme nasedli a odjeli do Nábulusu. Jeli jsme mlčky asi deset kilometrů, než jsme se dostali k první izraelské kontrolní stanici. Poprosil jsem synovce, aby byl klidný a nic neříkal. Židé ho mají ve spárech a já jsem se bál o jeho život. Vždyť už byl jednou střelen a několikrát ho zavřeli. Stáli jsme tam asi dvacet minut.

Potom k nám přišli dva izraelští vojáci. Jeden stál s puškou namířenou na nás a druhý k nám přišel a žádal naše dokumenty. Nedaleko nás stál tank, a z něj nás pozoroval voják s automatickou puškou. Voják s doklady v ruce se otočil k druhému vojákovi a něco mu hebrejsky řekl. Rozuměl jsem slovu Czechoslovakia a dovtípil jsem se, že hovoří o mně a o tom, že bydlím v Československu. Obrátil se ke mně a anglicky řekl, že navštívil Prahu, ale Bratislavu nezná. „Praha je velmi pěkná,“ řekl a podal mi pas. Zeptal se synovce, v jakém příbuzenském vztahu jsme a ten mu řekl, že jsem jeho strýček. Nevím proč, ale najednou jsem se vojáka zeptal, odkud je on. Ten se na mě nechápavě podíval a řekl: „Já jsem přece Izraelec.“ Jenže já jsem se nehodlal dát tak lehce a zeptal jsem se, odkud pocházejí jeho rodiče. Dlouze se na mě zadíval a řekl: „Já vím, kam míříte. Nevadí, že pocházejí z Polska.

Víte, Bůh nám tuto zem daroval už před dávnými časy, takže patří nám.“ Odpověděl jsem: „A co my, my jsme vzduch nebo neexistujeme?“ On na to: „Vy se vrátíte do Československa a váš synovec a ostatní ať jdou do Jordánska, tam mají svou vlast.“ Otočil se a mávl rukou, že můžeme jet dál.

Odjeli jsme a synovec na to řekl: „To je nezvyklé, aby s námi takhle debatoval. To asi kvůli tomu, že žiješ v Československu.“ Za chvíli dodal: „Oni jsou jako naprogramované stroje. Ani nemyslí na to, co říkají, a jak to zní hloupě. Copak dnes může někdo věřit, že mu Bůh daroval nějakou zem? To je přece taká hloupost a nesmysl, že to nemá obdoby.“ Po chvíli dodal: „Myslíš, strýčku, že tomu opravdu věří, nebo jen tak kecají? Můžu potom já říct, že mi Bůh daroval Ameriku, a ta se tím stane mojí?“ Neodpověděl jsem a domů jsme dojeli beze slov. § O několik dnů později u nás doma ráno zastavil jeden můj starý přítel Tajsír. Léta jsme spolu pracovali v Dubaji. Řekl mi, že má povolení cestovat do Jeruzaléma a ptal se mě, jestli nechci jet s ním.

Abyste pochopili o čem je řeč, je třeba říci několik slov o statutu Palestinců v jejich vlasti. Palestinci jsou dnes rozděleni do několika skupin a kategorií: první skupinu tvoří Palestinci, kteří žijí v rámci židovského státu Izrael a mají izraelské občanství. Dnes jich je asi milion tři sta tisíc, ale nemají civilní, sociální, ekonomická ani politická práva jako izraelští židé. Palestinec s izraelským občanstvím například nemůže v žádném případě vlastnit byt nebo pozemek třeba v Tel-Avivu ani v jiném židovském městě v Izraeli.

Nemůže se ani oženit s židovkou, a i kdyby ano, musel by se z Izraele vystěhovat nebo bydlet odděleně. Druhou skupinu tvoří Palestinci, kteří se roku 1967 dostali pod izraelskou okupaci a jsou také rozděleni na tři skupiny: první tvoří Palestinci žijící v pásmu Gazy, druhou tvoří Palestinci žijící na západním břehu Jordánu a třetí jsou Palestinci žijící ve východním Jeruzalému. Každá skupina má jiný statut než další skupina a má odlišná práva i různé poznávací značky aut. Palestinec, který chce navštívit svého příbuzného

219

v jiné skupině, potřebuje povolení izraelských úřadů. Dnes je samozřejmě situace ještě komplikovanější, protože všichni Palestinci žijící pod okupací jsou ještě rozděleni do zón, a pohyb z jedné zóny do druhé probíhá přes izraelské kontrolní stanice (checkpoints).

Už v době, kdy jsem byl na vzpomínané návštěvě, bylo pro přejezd do Jeruzaléma nutné povolení Izraelců. Můj přítel Tajsír bydlí v jedné malé vesnici, která se jmenuje Talluza.

Ta leží u silnice, která vede z Nábulusu do Ammánu a teče přes ní pěkný potok s vodopádem. Vesničané postavili pod vodopádem a okolo potoka malé kavárničky, kde podávají čaj, kávu a různé nápoje. Cestující si tam zvykli zastavovat a občerstvovat se. Můj přítel mi sdělil, že minulý týden u nich zastavil velitel izraelských vojsk v oblasti Nábulusu. Požádal o arabskou kávu a nějaké pití pro spolucestující. Dal se do řeči s mým přítelem, který tam náhodou zrovna byl. Můj přítel izraelskou skupinu pohostil, a tak se ho velitel zeptal, jestli pro něj může něco udělat. Tajsír mu řekl, že si přeje navštívit svého syna v Jeruzalému. Voják nato vytáhl ze své kapsy blok, napsal do něj několik hebrejských vět, podepsal se, podal ten papír mému kamarádovi a řekl: „Tady máš povolení.“ Tak za mnou tedy můj přítel přišel, jestli nepojedu s ním. Maminka z toho měla radost a viděla v tom mou příležitost navštívit v Jeruzalému mou tetu, její sestru. Matka by ráda jela s námi, ale podle našich zvyků musí vdova zůstat doma ve smutku nejméně čtyřicet dnů.

Zaskočili jsme do města, koupil jsem kunáfe a baklavu a vyrazili jsme směr Jeruzalém.

Izraelští vojáci se na různých kontrolních stanovištích dívali na povolení od izraelského velitele s podezřením. Shromáždili se kolem onoho papíru, mrmlali, kroutili hlavou, ale nakonec nás vždy pustili dál. Ani ten papír jim ovšem nebránil, aby se nám nepodívali do kufru auta. Přejeli jsme město Ramalláh a směřovali k největšímu izraelskému stanovišti stojícím mezi Ramalláhem a Jeruzalémem. Toto stanoviště je jako obrněná pevnost a auto se ke kontrole dostává oklikou mezi cihlovými zdmi. Čekali jsme asi hodinu, než jsme se dostali k vojákovi, který si vzal naše dokumenty spolu s povolením od izraelského velitele.

Podezřívavě ho zkoumal, a pak se šel poradit s nějakým důstojníkem. Vrátil se k našemu autu, podal mi pas a lámanou arabštinou řekl: „Ty můžeš dál, ale ty,“ a ukázal na kamaráda, „se otoč a vrať se zpět!“ Můj přítel se na vojáka nechápavě podíval a řekl: „Ale to povolení od vašeho velitele mám já“ a strčil papír vojákovi pod nos. Voják ale opakoval to samé: Otočit se a vrátit do Nábulusu, povolení jet do Jeruzaléma je zamítnuté.

Přítel se však nedal, opakoval stále totéž a mával papírem s potvrzením. Nakonec se voják naštval, vytáhl automatickou pušku, zamířil na nás a zakřičel: „Tady jsem velitelem já a říkám, že se otočíš a vrátíš se zpátky!“ V tu chvíli jsem na svého přítele začal křičel zase já: „Chceš nás zabít? Vykašli se na to, otoč auto a vrátíme se domů!“ Přítel pochopil vážnost situace, otočil auto a vyjeli jsme zpět do Nábulusu. Cestou jsem otevřel krabici od baklavy, kousek jsem vytáhl, podal ho kamarádovi a řekl: „Tu máš, oslaď si život a buď rád, že nás ten magor nezastřelil.“ Kamarád ho odmítl a začal nadávat. Tak jsem si strčil baklavu do pusy, vychutnával si jí a kamaráda jsem nechal, aby se vyventiloval nadáváním. Stejně jsme nemohli nic dělat, a žádná zloba ani vztek nám nemohly pomoct.

Jsme pod okupací cizí moci, a ta moc má sílu a právo síly. To je holý fakt, který si každý Palestinec uvědomuje, a ani zloba ani sladká slova tuto skutečnost nezmění.

V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že za několik let budu svědkem ještě jedné nepříjemné scény, ve které bude hrát tento kamarád a jeho rodina hlavní roli. Nevzpomenu si,

220

ve kterém roce to bylo, ale vím, že to bylo někdy po podepsání dohody v Oslu mezi Izraelem a Arafatem pod patronátem USA. Palestinský předák Arafat věřil sladkým slovům USA a naletěl na jejich sliby, že Izrael stáhne svoje vojska z okupované Palestiny a že na osvobozených palestinských územích bude vybudován Palestinský stát. Izrael později vysvětlil slova „stažení vojsk“ v dohodě jako „deployment“, což znamená přemístění vojsk. Tak se Arafat vrátil do Palestiny, utlumil palestinské povstání (první intifádu), a na splnění dohod z Osla čekal marně. Izrael svoje vojska nestáhl, ale přemístil je do jiných pozic, pro ně bezpečnějších a pohodlnějších. Bohužel, dnes se opakuje tentýž scénář a místo Arafata dnes naletěl M. Abbas (Abu Mazen). M. Abbas totiž dostal jedinou úlohu, uklidnit nebo potlačit palestinské povstání, druhou intifádu.

Izrael po Oslu rozdělil palestinské území na zóny A, B a C a každá zóna měla jiný statut než jiná zóna. Zóna A je oblast palestinské samosprávy. Do této zóny patří velká palestinská města, z nichž izraelská armáda stáhla svoje vojska. Zóna B zůstává v rukou izraelské moci. Tato zóna zahrnuje všechny hlavní meziměstské silnice, židovské osady a území, na kterém se židovské osady nachází, území označená jako bezpečné zóny a východní Jeruzalém. K této zóně patří hranice a voda. Celková rozloha zóny B dosahuje 2/3 okupované Palestiny. Tato zóna zůstává plně a kompletně pod kontrolou izraelského státu. Do zóny C patří palestinské vesnice. Zde se moc rozděluje mezi palestinskou správu a Izrael. Palestinská správa má na starost všechny civilní záležitosti jako je zdravotnictví, školství a jiné, ale bezpečnost zůstává v rukou židovského státu. Zóny jsou tak propletené, že se někdy stává, že část města patří do zóny A a druhá část do zóny B. Někdy jsou podobně rozdělené i cesty a v tom, kde končí a kde začíná hranice zón, se nikdo nevyzná.

Mapy těchto zón jsou v rukou Izraelců nebo leží v jejich hlavách a mění se podle potřeby.

K tomu všemu je podle dohody z Osla voda, ať pozemní, mořská nebo jiná, výlučně majetkem židů a židovského státu. Izrael podle dohody prodává Palestincům vodu podle ceny, kterou určí. Tak tedy žádný Palestinec, ať je v jakékoliv zóně, nemůže bez povolení židovských úřadů vykopat ani studnu na vlastní zahradě. Mnohokrát se stává, že Palestinec při překročení zóny dostane bez výstrahy dávku izraelských kulek a při umírání se možná ještě stihne divit, co tak špatného na tomto světě udělal, že musí ve své zemi zbytečně umřít.

Můj přítel Tajsír se spolu se třemi bratry dohodl, že budou pěstovat zeleninu. Dali svoje pozemky a peníze do společné firmy a začali pěstovat melouny, baklažán, papriky a jinou zeleninu. První rok se jim dařilo velmi dobře, takže se rozhodli rozšířit svůj plán. Pronajali si další pozemky a pěstovali ještě víc zeleniny. Úroda byla tak dobrá a hojná, že bylo nutné postavit sklady a chladící boxy. Tak si od palestinské samosprávy obstarali povolení a pustili se do stavby. Přišel jsem k nim na návštěvu, právě když dokončovali stavbu a montovali chladicí boxy s elektrickými motory. Dohodli jsme se, že druhý den přijdu na slavnostní oběd při příležitosti ukončení stavby.

Na protějším kopci za hlavní silnicí, která vede do Ammánu, se nacházel izraelský vojenský tábor. Tento tábor postavila jordánská armáda a po válce v roce 1976 ho obsadila izraelská armáda, která ho změnila na vojenský tábor pro svoje vojsko. Izraelští důstojníci měli ve zvyku zastavovat se u mého přítele pro zeleninu. Prostě zastavili, nasbírali plodiny, naložili je do auta a odjeli – samozřejmě bez placení.

221

Druhý den jsem přijel na slavnostní oběd se svým švagrem. Když jsme se přiblížili k místu stavby, všimli jsme si, že tam stojí mnoho vesničanů a ozbrojených izraelských vojáků. Důvod jsme neznali. Když jsme vystoupili z auta a přiblížili se ke stojícímu davu, už jsme se nemuseli na nic ptát. Pohled do údolí mě tak šokoval, že mě začalo bolet na hrudníku a nemohl jsem dýchat. Zamlžilo se mi před očima a svět kolem mě se začal točit. Švagr mě zachytil, posadil mě na zem a začal mi masírovat ruce a hrudník.

Sklady byly zničené a izraelský buldozer pod ochranou ozbrojených izraelských vojáků ničil dál. Nedovedete si představit, co takový buldozer americké výroby s izraelskými doplňky dovede udělat. Ocelové chladící boxy, cement a kameny proměňoval v prach.

Všude byly hromady zdemolovaného materiálu. Stavba, na jejíž otevírací akt jsem byl pozván, už neexistovala. Zůstala z ní jen hromada trosek. Buldozer zároveň ničil úrodu.

Pod jeho pásy byl rozmačkaný celý háj melounů, baklažánů a ostatní zeleniny. Můj přítel se svými bratry křičeli, ale jejich výkřiky přehlušil rachot izraelského ničení. Seděl jsem na zemi, zklidňoval svůj zrychlený tep a pořád jsem opakoval: Proč? Proč? Můj švagr se na chvíli vytratil, a když se vrátil, oznámil mi, že Izraelci tvrdí, že místo, na kterém jsou sklady postaveny, patří do zóny C a potřebují zvláštní povolení od izraelských okupačních úřadů, ne od palestinské samosprávy. My tady mluvíme o palestinském území neprávem okupovaném izraelskou armádou, nemluvíme o území takzvaného izraelského státu!

Mluvíme o mírových dohodách, které Palestincům nepřinesly žádný mír, žádnou svobodu a žádná práva. Kolikrát jsme z úst sionistů slyšeli, že Palestinci propásli příležitost a neakceptovali mírové nabídky. Ale jak vidíte, Palestinci nic nedostali. Nic kromě útlaku, teroru a ničení. Toto dění je proti všem mezinárodním zákonům a pravidlům, ale nikdo není ochotný to dnes slyšet. Uši „demokratických moralistů“ ucpal morální odpad.

To, co se stalo před mýma očima, to, čeho jsem byl svědkem, dokazuje, že celá akce byla už dávno připravovaná a plánovaná. Izraelci jen čekali na vhodnou chvíli, až bude celá stavba hotová. Palestinská samospráva tvrzení izraelských úřadů odmítla, ale kdo jí poslouchá? Izraelci mohli samozřejmě hned na začátku oznámit, že stavba potřebuje jejich povolení, ale oni čekali, až bude hotová celá, aby byla rána bolestivější. Existuje snad v dnešní době zákeřnější, ničivější a bezohlednější moc než tato?

Když jsem se s přítelem vrátil z nepodařené cesty do Jeruzaléma, netušil jsem, že za několik let budu svědkem takové tragické události. Po příjezdu domů byla matka velmi překvapená, že jsme se vrátili, aniž bychom navštívili Jeruzalém. Byla smutná, že jsem nenavštívil svou tetu a vyčítala mi to, ale já jsem přece nemohl nechat přítele, aby jel zpátky sám. § Příští večer přišel na návštěvu jeden bratranec, který pracuje u náboženského soudu.

Náboženský soud „almahkama alsharija“ má na starost svatby, rozvody a dědictví. Mezi řečí se mě bratranec zeptal, co budeme dělat s dědictvím po otci. Odpověděl jsem, že budeme postupovat normálně podle zákona. Smál se a povídal: „Bratranče, židé na nás aplikují zákony, které jim vyhovují. Když jim vyhovuje jordánský zákon, tak to aplikují a řeknou: vždyť je to váš zákon. Když jim vyhovuje islámský zákon, tak ho aplikují a znovu

222

řeknou: vždyť jste přece muslimové. A když jim vyhovuje izraelský zákon, tak ho aplikují a řeknou: my jsme tady páni. Takže v otázce dědictví na vás budou určitě aplikovat kombinaci islámského a izraelského zákona.“ Skočil jsem mu do řeči a zeptal se: „Jak, proboha, můžou kombinovat islámský zákon s izraelským?“ On na to: „Nejprve budou aplikovat islámský starý zákon, který říká, že syn zdědí dvojnásobek dědictví dcery. Potom majetek dědiců, kteří nemají povolený trvalý pobyt, což je, bratranče, tvůj případ, zkonfiskují podle izraelského zákona o majetku nepřítomných. Přestav si, že pro nás mají ještě jiný zákon o majetku, který se nazývá „zákon přítomných nepřítomných.“ Skočil jsem mu znova do řeči a udiveně jsem se ptal: „Co je to ten zákon přítomných nepřítomných?“ On: „To je zákon, který by se dal aplikovat ve tvém případě, kdyby ses náhodou vrátil do vlasti. Nejprve zkonfiskují tvůj majetek podle zákona o majetku nepřítomných, a když se vrátíš, dostaneš statut přítomného nepřítomného. Pak tvůj majetek zůstane v jejich rukách a nikdy ti ho nevrátí.“ Zůstal jsem úplně ohromený. Řekl jsem: „Takovou věc můžou vymyslet jen takoví ďáblové jako oni.“ Za chvilku jsem se bratrance ptal: „A co budeme dělat, bratranče? Vždyť to znamená, že můj podíl a podíl dalších třech bratrů a dvou sester propadne Izraelcům.“ Bratranec se na mě chvilku díval a potom řekl: „Neboj se, my máme taky svoje ochranné mechanizmy. Přijď zítra za mnou a něco vmyslíme.“ Udělal jsem, jak řekl a prozatím jsme majetek zachránili. Nevím ale na jak dlouho. Dozvěděl jsem se, že židé pro nás mají ještě několik zákonů na konfiskování palestinského majetku a když nenajdou vhodný zákon, tak používají zákon síly. § Byl jsem v Palestině dvacet dnů, když jsem se ráno probudil s horečkou, rýmou a kašlem.

Rodina mě donutila zůstat ležet v posteli a začala do mě cpát vitamínové bomby. Matka trhala v naší zahradě pomeranče, citrony a jiné citrusové plody, vymačkávala z nich šťávu a nutila mě celý den tuto šťávu pít. Sestra vymýšlela různé bylinkové čaje, které jsem pil s medem. Vypil jsem toho všeho i několik litrů denně, až mě začala pálit žáha. Švagr se mi jako krční doktor hned podíval do krku a konstatoval, že je to hrozný zánět a je zapotřebí okamžitě nasadit antibiotika, což také udělal. Celá rodina, kamarádi a sousedi se na mě chodili dívat. Každý mi radil nebo donesl něco na posilnění. Chovali se ke mně skoro jako malému děcku a proměnili náš dům v nemocnici. Ležel jsem v posteli, četl a poslouchal rádio. Každou chvíli se někdo objevil ve dveřích a ptal se, jestli jsem v pořádku. Pokaždé jsem odpovídal totéž: „Nebojte se, ještě žiju.“ Můj synovec Saed mi nosil zprávy z našich ulic; koho dnes židé zavraždili, koho zavřeli a komu zničili dům. Moje nemoc trvala týden a i pak jsem byl slabý a točila se mi hlava.

Moje žena s dětmi volaly každý den z Bratislavy a ptaly se, kdy se hodlám vrátit domů.

Matka vždy odpovídala, že přece jsem doma a žena na to: „My víme, ale je nám po něm smutno.“ Když jsem se úplně uzdravil, rozhodl jsem se, že nadešel čas vrátit se za rodinou do Bratislavy. Děti mě potřebovaly a bylo mi po nich smutno, stejně jako po mé ženě. Matka z toho byla úplně nešťastná a pořád nadávala na židy, kteří nás takhle rozdělili a vzali nám klid a pohodu rodinného krbu.

223

Absolvoval jsem tutéž cestu zpět do Ammánu. Sice trvala celý den, ale nebyla tak ponižující jako cesta sem. Aspoň jsem se nemusel svlékat donaha. V Ammánu jsem zůstal dva dny, načež jsem odletěl do Vídně, kde už na letišti čekala žena s dětmi. Nasedli jsme do auta a odjeli do svého druhého domova.

2.B .

Poslední návštěva v rodné zemi.

V květnu 2004 jsem vycestoval do Ammánu, abych navštívil svou matku. Po vraždě mé sestry izraelskými vojáky se naše rodina rozhodla ji přestěhovat do Ammánu k mému bratrovi. Matka nemohla zůstat v Nábulusu sama bez dohledu a zaopatření.

Koncem května jsem dostal zprávu, že se jedna rodina chce násilně nastěhovat do našeho prázdného domu a že je nutné, aby někdo z nás přijel celou věc vyřešit. Rozhodl jsem se, že pojedu do Nábulusu sám aspoň na dva dny, abych se podíval na dům a zároveň navštívil hrob sestry. Matka a bratři byli proti tomu, ale já jsem byl tvrdohlavý a moje rozhodnutí bylo konečné. Zavolal jsem jednomu evropskému diplomatovi z jedné mezinárodní humanitární společnosti, který působil v Jeruzalému, a poprosil jsem ho, aby pro mě přijel k hraničnímu přechodu. V okupované Palestině je cestovaní autem s vlajkou mezinárodní společnosti o něco snazší a bezpečnější než cestování taxíkem. Kamarád souhlasil, takže jsme si dohodnuli den a čas setkání. Jako držitel slovenského pasu jsem musel cestovat přes jordánsko-izraelský přechod pro turisty a ne přes přechod pro Palestince. Jako slovenský občan jsem k cestě do Izraele nepotřeboval vízum a na hranici jsem nemusel projít stejnou kontrolou, jakou jsem prožil na přechodu pro Palestince. Kontrola byla sice přísná, ale ne tak ponižující jako tenkrát, když jsem jel na jordánský pas. A hlavně jsem se nemusel svlékat donaha. Po kontrole jsem vzal svou tašku a šel jsem do jedné malé kavárničky, kde jsme s kamarádem měli domluvenou schůzku. Pozdravili jsme se, dali jsme si spolu čaj a potom jsme nasedli do jeho auta a vyrazili do Nábulusu. Jeli jsme asi dvacet kilometrů přes uzemí izraelského státu, než jsme se dostali na takzvanou zelenou čáru rozdělující stát Izrael od území okupované Palestiny. Zelená čára sice není vidět, ale přítomnost početných izraelských kontrol a izraelských vojáků a ozbrojenců je důkazem toho, že jsme opravdu na okupovaných územích Palestiny. Ujetí vzdálenosti, kterou jsme projeli v okupované Palestině, než jsme se dostali do Nábulusu, trvá v normálních podmínkách dvacet minut až půl hodiny. Ale přesto, že jsme jeli autem s vlajkou mezinárodního humanitárního společenství, nám ujetí této vzdálenosti trvalo víc než dvě hodiny. Palestinci by ta cesta trvala ještě mnohem déle, někdy až deset hodin. To, že tato zem a její lidé trpí, je vidět hned na první pohled. Cesty, pole a domy jsou zničené nebo opuštěné. Stromy buď uschlé nebo vytrhané a leží na polích či vedle cest. To málo lidí, co vidíte na ulicích, chodí jako bez duše. Dívají se do neznáma, a jako by mluvili sami se sebou. Na izraelských kontrolních stanovištích stojí lidé v dlouhých řadách a čekají na milost izraelských vojáků, až je pustí dál. Čekali jsme asi hodinu, než si nás izraelský voják všiml a zavolal na nás, abychom k němu zajeli. Když jsme k němu přijeli, vyžádal si od nás pasy a dokumenty. Můj

224

kamarád vytáhl svůj diplomatický pas a podal ho vojákovi. Ten se na pas podíval, prolistoval ho a dal mu ho zpátky. Když přišla řada na mě, voják si mě prohlížel a řekl si o dokumenty. Podal jsem mu svůj slovenský pas. On si ho prohlížel, listoval v něm, a pak odešel ke skupině vojáků, která stála u tanku, a radil se nějakým důstojníkem. Nakonec se k nám vrátil, podal mi pas a řekl „jalla“, což znamená lidově vypadněte. Nastartovali jsme a chtěli odjet, jenže silnice byla zablokovaná nějakým palestinským autem. Jeden izraelský voják na řidiče křičel, nadával mu a pořád opakoval „ja chara, ja chara“, což česky znamená „ty hovno“. Voják, který nás kontroloval, se k nám vrátil, jako by se nám chtěl za tuto scénu omluvit, a řekl: „Arabský dobytek, nemá povolení jezdit tady po té silnici.“ Najednou dva izraelští vojáci strhli řidiči z hlavy palestinský šátek, chytili ho za vlasy a tahali ho ven z auta. Řidič byl velmi vystrašený, takže zakopl a spadl z auta přímo na silnici. Vojáci do něho začali kopat, do hlavy i do těla, a nadávali mu různými nadávkami.

Palestinec si pokusil krýt hlavu a po celou dobu nevydal ani hlásku. Jeden voják přišel k nám a nařídil, abychom stanoviště objeli a odjeli pryč, což jsme udělali. Evropský kamarád po chvíli mlčení řekl: „To dělají pořád, aby Palestince ponížili. Řeknu ti, kamaráde, kdybych byl Palestinec, půjdu hned jako sebevražedný atentátník a vezmu několik těch hajzlů s sebou.“ Jeho slova mě překvapila. Udiveně jsem se zeptal: „To nemyslíš vážně?!“ On na to: „Jasně, že to myslím vážně, ale nikomu to, prosím tě, neříkej.“ Zadíval se na mě a řekl: „Proboha, co to je, prosím tě, za život?“ Když jsme dojeli na předměstí Nábulusu, čekal na nás můj synovec. Izraelci totiž vykopali dlouhý příkop přes celé údolí Nábulusu, a ten tak úplně rozdělil město na dvě časti a izoloval předměstí od zbytku města. Nechali jenom přechod pro pěší, který Palestinci nazývají Taberbur podle přechodu, který postavili Američani v Afghánistánu.

Chtěli tím poukázat na spojitost mezi okupací Palestiny a okupací Afghánistánu. Synovec mě objal, a já cítil na tváři jeho slzy. Pozdravil mého kamaráda, vzal z auta tašku a ukázal nám, abychom šli za ním k jeho autu, které parkovalo na druhé straně příkopu. Kamarád se omluvil, že má další povinnosti a musí odjet do Jeruzaléma. Tak jsme se s ním rozloučili a dohodli se, že pro mě přijede druhý den ve čtyři ráno, aby se stačil vrátit do práce.

Okolnosti mě nutily, abych zůstal v Palestině co nejkratší dobu.

Náš dům stojí od příkopu necelý kilometr, takže jsme tam byli během chvíle. Synovec vytáhl klíče, otevřel a vešli jsme dovnitř. Ihned jsem ucítil tíživost prázdnoty a ze všech stran mě obklopilo hrozné ticho. „Víš, strýčku,“ řekl synovec, jakmile jsme se posadili, „po čem touží Palestinec v okupovaných zemích? Touží prožít jeden normální, všední den. Takový všední den jako miliony ostatních lidí na světě. Ráno vstát, osprchovat se bez obavy, že nebude voda, protože Izraelci zase uzavřeli vodovod. Potom si sednout, vypít voňavou arabskou kávu, a přitom číst sportovní stránku novin, aby se dozvěděl, kdo vyhrál ve fotbale a kdo prohrál v hokeji. Podívat se, co dnes hrají v kinech a v divadlech. Slyšet, jak ho žena nebo máma volá ke snídani, přijít do jídelny, cítit vůni pečeného arabského chleba a zaradovat se. Jít ven, pozdravit sousedy, popřát jim dobrý den a jen tak spolu pokecat, co nového je ve sportu a jaký film naposledy viděli. Jít do práce, cestou vzít děti do školy, anebo když nemá děti, jít jen tak sám nebo s kamarády. Večer se vrátit domů, děti nechat, aby si šly hrát a aby on mohl jít se ženou do kina, do divadla nebo jen tak lenošit a podívat se na

225

televizní programy. Svobodný muž jako já se chce setkat s kamarády, jít do kina nebo si sednout v kavárně a pokecat o krásných ženách a snít o té pravé, která na něj právě někde čeká. Víš, strýčku, že jsem se ještě neoženil, a je mi už čtyřicet let, protože v takových podmínkách, ve kterých žijeme, se nedá normálně založit rodina? Moje snoubenka se se mnou po vraždě svojí matky rozešla, protože prý nemůže opustit Ammán a odjet žít do tak hrozných podmínek v Nábulusu. Žádala mě, abych odešel žít do Ammánu já, ale to jsem odmítl. Jí se nedivím, ale my tady žijeme a tady taky umřeme.“ Po chvíli ticha pokračoval: „Všední dny, strýčku, jaké mají miliony lidí na světě, už dávno v Izraelem okupované Palestině neexistují. Však to uvidíš sám. Izraelci rozdělili okupované území na kantony, které nazývají zóny. Přechod z jedné zóny do druhé je velmi obtížný, a cesta, která normálně trvá půl hodiny, dnes trvá několik hodin. Palestinské rodiny jsou taky rozdělené podle těchto zón a stává se, že otec dlouhé měsíce nevidí svoje děti a dědové a babičky nevidí svoje vnoučata, ačkoliv bydlí jen pár kilometrů od sebe. Já jsem svou sestru Lenu ani její děti neviděl víc než rok. Víš, strýčku, byl jsem jmenován profesorem univerzity v Bír Zeitu, což je autem z Nábulusu hodina cesty, ale cesta mi trvala několik hodin, a mnohokrát jsem se tam ani nemohl dostavit, protože mě Izraelci vrátili. Nakonec jsem si vyměnil místo s jedním profesorem, který učil tady v Nábulusu na universitě Al-Nažahu a pochází přímo z Bír Zeitu. Čili vítaná výměna to byla pro oba.“ Poslouchal jsem tiše. Byl jsem ohromen tou prázdnotou v domě, a měl jsem pocit, že synovec toho má hodně na srdci. Po chvíli pokračoval: „Univerzita v okupovaných územích nemá prázdniny, protože zahajovací hodiny, příchod studentů, vyučovací hodiny, to všechno je v rukou izraelské armády. Okupační armáda určí, kdy má být univerzita otevřená a kdy zavřená. Izraelská armáda určí, kdy mají studenti chodit do školy a kdy mají zůstat doma. Ona určí, kterou cestou mají studenti chodit do univerzity. Přestože bydlím nedaleko, odcházím z domu v šest ráno, abych byl v práci mezi osmou a devátou.

Mnohokrát musím stát hodinu až dvě na izraelském kontrolním stanovišti, známém jako checkpoint, a čekat, než se nade mnou izraelský voják slituje a pustí mě dál. Checkpoint se v palestinské terminologii stává všedním výrazem. Proboha, vždyť jsme doma, ve své vlasti, a někdo cizí nám určuje, jak a co máme dělat a plánuje každý krok našeho života a smrti! Je to možné? Já přijdu do práce a čekám na studenty, kteří se možná dostaví a možná taky ne. Studenti, aby se vyhnuli izraelským kontrolám, chodí oklikou různými cestičkami, takže cesta, která v normálních podmínkách trvá půl hodiny, jim, chudákům, trvá několik hodin. Proto se někdy dostanou do školy a jindy ne. V tom případě já a ostatní profesoři čekáme marně. Nejhorší podmínky mají studenti, kteří bydlí v sousedních vsích.

Tito studenti odcházejí z domova kolem čtvrté ráno, aby, pokud k tomu mají vůbec šanci, dorazili do školy v jedenáct. Vyučování někdy začne místo v osm ve dvanáct. Vyučovací hodiny v okupované Palestině nemají přesný vyučovací čas. Pracovní dobu nemáme.

Zůstáváme ve škole tak dlouho, dokud je naděje, že nějaký student přijde.“ Díval jsem se na něho a zeptal se na otázku, na kterou jsem předem znal odpověď: „Co, proboha, lidé dělají? Jak žijí a z čeho žijí?“ Synovec si povzdechl a řekl: „Lidé tady živoří, trpí hladem a umírají, a to právě Izrael chce. V Palestině se stává všedním jevem, že lidé čekají na checkpointu dlouhé hodiny, že těhotná žena rodí v sanitce a nemocný umře, než se dostane k doktorovi nebo do nemocnice. Izraelci Palestinským rolníkům trhají stromy,

226

trhají olivovníky, ničí úrodu, zakazují pohyb. Izraelci zničili každou dílnu, autodílnu, továrnu i továrny na mýdlo a sladkosti. Zničili vodní a elektrické zdroje. Víš, že Palestincům není dovoleno vykopat studnu na své zahradě? Tak naši lidé nemají z čeho žít.

Jsou v jednom velkém vězení a jsou frustrovaní. Naše děti rostou traumatizované a psychicky narušené, a kdo neumře židovskou kulkou, tak umře od útlaku a frustrace.“ Krátce se zarazil, pak se začal smát a řekl: „Někdy naši lidé umřou zbytečně jen tak, protože nějaký izraelský voják se tak rozhodne. Pamatuješ na případ Zakiho ze sousední vesnice, který před okupací chodil k babičce okopávat zahradu? Od dne té tragédie je paralyzovaný. Takové případy se u nás stávají denně.“ O případu Zakiho jsem už kdysi psal v jednom článku. Pro ty, kteří to nečetli, zopakuji jeho pozadí znova. Zaki je obyčejný rolník. Nedaleko své vsi vlastní kousek půdy s několika olivovými stromy. Se svou ženou, devítiletým synem a sedmiletou dcerkou na toto políčko chodíval každý den. Děti nechodily do školy, protože učitele z jejich vesnické školy zatknula izraelská armáda. Pohled na izraelské tanky jedoucí po hlavní silnici palestinského rolníka nevzrušoval. Během desetileté okupace si na ně zvykl jako na chronickou nemoc doprovázenou bolestí a trápením. Jednoho dne po několikahodinové práci uslyšel, jak ho žena volá na oběd. Zvykl si s sebou nosit chleba, kousek sýra a termosku s čajem. Když se otočil, aby jí odpověděl, uslyšel ránu a s hrůzou sledoval, jak se z hrudi jeho syna valí krev. Než se vzpamatoval, slyšel další a další výstřely. Jeho žena s dětmi se jako ve zpomaleném filmu sesunuly na zem. Zaki se jako pomatený rozeběhl k nim. Ve chvíli, kdy k nim doběhnul, padl k zemi i on. V tu chvíli nevěděl, jestli krev, která teče po jeho těle, je jeho vlastní, nebo umírající rodiny. Potom uslyšel výkřiky v hebrejštině a ucítil těžkou ruku, která ho chytila za vlasy, zvedla a posadila. Kolem něj křičeli izraelští vojáci, kteří ho vysvlékli do půl pasu a svázali mu ruce za zády. Začali do něho kopat a z mnoha ran se mu valila krev. Nějaký voják nohou otočil ležící mrtvoly. Žena s oběma dětmi už nežili. Za chvíli se dostavil nějaký izraelský důstojník a rozkázal, aby ho rozvázali a pustili. Izraelská armáda později prohlásila, že izraelští vojáci jednali v sebeobraně, protože prý slyšeli výbuch, a proto reagovali střelbou. Rolníci, kteří pracovali na svých polích, izraelské tvrzení dementovali a každý přísahal, že žádný výbuch a žádná jiná střelba, kromě izraelské, nebyla. Palestinský rolník Zaki ztratil svou rodinu a neví proč. Ví jen to, že zodpovědnost nese izraelská okupace. To je příběh palestinského rolníka Zakiho, který je i příběhem tisíců palestinských rolníků a celého palestinského lidu.

Teď mi synovec sdělil, že Zaki je od té tragédie paralyzován, což je pro takového chlapa horší než smrt.

Chvilku jsme se synovcem seděli potichu a dívali se do prázdna, každý sám se svými myšlenkami. Synovec se na mě poté podíval a řekl: „Víš, strýčku, co je směšné? U nás se stal moderním dopravním prostředkem osel, a představ si, že máme dva druhy oslů; jeden s mobilem a druhý bez mobilu. Lidé na světě mají stanice pro autobusy a taxíky, my máme stanice pro osly. Nemělo by se to dostat do Guinessovy knihy? Ve stanici pro osly si můžeš půjčit osla s průvodcem a s mobilem. Ten je dražší, protože průvodce se může přes mobil dozvědět, jestli je cesta volná a kde jsou izraelské hlídky a kontroly. Průvodci jsou děti, které tímto způsobem vydělají nějaký ten groš, aby pomohly rodině.“

227

Zvedl jsem se a začal chodit po domě. Šel jsem do svého pokoje a otevřel jsem skříně.

Ještě tam visely moje kalhoty, košile a další oblečení. Šel jsem se podívat do pokoje rodičů a otevřel jsem skříně a šuplíky. Byly plné maminčiných věcí. Šel jsem do kuchyně.

Ledničky a mrazáky byly vypnuté, otevřené a prázdné, a celá kuchyně zela prázdnotou.

Potom jsem šel ven do zahrady. Pomeranče, mandarinky, citrony a ořechy ležely na zemi a hnily. Zeptal jsem se synovce, jestli se sem chodí dívat a on na to, že chodí, když může a když není zákaz vycházení nebo není moc kontrol. Seděl jsem na schodech a díval jsem se kolem sebe po vyschlé, smutné zahradě. Květiny, které maminka každé ráno zalívala, také uschly. Byl to smutný pohled, jako na všechno v okupované Palestině. Židé do naší země přinesli zkázu, smutek a utrpení. Je to velký paradox, že právě oni, kteří sami zažili utrpení, praktikují totéž na jiných. Zřejmě se z historie nic nenaučili.

Vešli jsme zpět dovnitř, posadili jsme se a vážným tónem jsem synovci řekl: „Poslouchej, já nemám moc času a okolnosti mě nutí, abych se co nejrychleji vrátil zpět do Ammánu.

Tak chci hlavně navštívit sestřin hrob, a pak pojdeme na setkání s tvým otcem, abychom vyřešili problém s naším domem.“ Chtěl něco říct, ale skočil jsem mu do řeči a dodal: „Aby bylo mezi námi jasno, já budu spát tady v našem domě.“ Synovec na to rozhořčeně řekl: „To myslíš vážně, že zítra odjedeš? Ty ani nepřijdeš k nám a nebudeš u nás spát?“ Řekl jsem mu na to, že ne, protože nemůžu a nesnesu pohled na dům bez mojí sestry ani na místo, kde byla zavražděna. Ani nechci spát v domě, kde už ona nebude a kde mi jí všechno připomíná. Řekl: „Chápu tě, strýčku. Taky jsem dlouho spal u kamaráda, protože jsem si neuměl představit náš dům bez mámy. Ale otec z toho bude nešťastný, on se na tebe těšil.“ Řekl jsem mu, že se nedá nic dělat a že všechno je výsledek té nešťastné izraelské okupace, která nás rozdělila a roztrhla naše rodinná pouta. Stejně jsem toužil spát v našem domě, aspoň tu jednu noc, abych se znovu nadýchl vůně ztraceného času. Synovec mě dobře znal a věděl, kdy má kapitulovat. Tak jsme se zvedli a vyšli ven, nasedli jsme do auta a jeli na hřbitov. Bylo vidět, že se synovec vyzná v tlačenici, protože jel různými neznámými cestičkami.

Jakmile jsme vstoupili na hřbitov, hned na první pohled mě šokovalo množství nových hrobů. Synovec začal ukazovat na hroby našich zavražděných. Byli to samí mladí, muži a ženy, mezi nimi i mnoho dětí. Hřbitov byl tak plný, že jsme skoro chodili po hrobech. Na každém hrobě bylo napsané jméno, datum smrti nebožtíka a jakým způsobem zemřel.

Skoro na každém hrobě bylo napsáno „šahíd“, což znamená mučedník, a pod tím nápisem stálo „padl izraelskými kulkami dne toho a toho.“ Konečně jsme došli k hrobu mé sestry.

Na náhrobním kameni byla nalepená její fotka s krásným milým úsměvem. Moje sestra Shaden byla v našem městě vážená a oblíbená osoba. Když jsme spolu chodili po ulicích, nebylo ženy ani muže, mladého či starého, kdo by jí nepozdravil. Byla známá jako um Saed, což znamená matka Saeda. V arabských zemích je zvykem nazývat rodiče podle nejstaršího syna, ženu um (matka) a muže abu (otec). Takže moje sestra, um Saed, byla v našem městě hvězda a když ji Izraelci zavraždili, celé město ji oplakávalo, a i přes všechny zákazy a checkpointy měla největší pohřeb v historii našeho města.

Stál jsem nad hrobem své sestry a plakal. Byla mi nejbližší ze všech sourozenců. Vždy byla krásná a roky jí z její jemné krásy nic neubraly. Stál jsem tam a viděl jsem ji stát v oblacích, silnější než všechny izraelské kulky, letadla a rakety americké výroby. Stála

228

tam a za ní stála dlouhá fronta slavných praotců, Ježíše Krista, Panny Marie, kristových apoštolů a tisíců palestinských mučedníků. Um Saed zůstane navěky ve vzpomínkách našeho lidu, její vrazi zmizí a stanou se jen špatnou vzpomínkou na zlo, zákeřnost a zbabělost. Pár kroků od sestřina hrobu ležel hrob mé sestřenice Šadii, kterou Izraelci také zavraždili, když jí ještě nebylo ani 17 let. Navštívili jsme také hrob Dia, syna mého bratrance Žihada, kterého zavraždila izraelská armáda v náruči jeho otce ve věku pět let.

Potom mě synovec chytil za ruku a řekl: „Půjdeme, strýčku, já ti představím naše studenty.“ Díval jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl. Pak jsem si však uvědomil, že ukazuje na některé hroby, které ležely před námi. „Chudáci“, řekl synovec, „místo do školy se dostali na hřbitov, postarala se o to izraelská armáda.“ Nevzpomenu si, kolik jich tam bylo, ale bylo jich moc. Navštívili jsme i hroby bratranců, kamarádů a příbuzných, zavražděných židovskými ozbrojenými silami. Synovec se ke mně otočil a řekl: „Vidíš, strýčku, že hřbitov už je plný a nemáme kde pochovávat padlé.“ Zeptal jsem se: „Copak už nemáme jiné hřbitovy? On na to: „Máme, ale všechny jsou už plné. Izraelci se o to postarali. Kdo nezemře izraelskou kulkou, zemře na podvýživu nebo z útlaku a frustrace.

To je taky následek izraelské okupace.“ Odešel jsem ze hřbitova tak vysílen, že jsem sotva zvládal chodit. Synovec se na mě podíval a viděl v mém obličeji naprostou únavu. Myslel si, že je to od hladu, protože jsem celý den nic nejedl. Ale to nebyl ten pravý důvod.

Nastoupili jsme do auta a dlouhou, komplikovanou oklikou jsme jeli na setkání se švagrem. Bylo to v restauraci „U zlatého stolu“, která patřila jednomu bratranci. Bratranec nedávno umřel, a tak restauraci řídil jeho syn, kterého nedávno Izraelci pustili z vězení.

Bratranec měl tři sourozence. Izraelci dva z nich zabili. Nejmladšího zastřelili a nejstaršího otrávili. Agenti izraelského Mossadu mu totiž v době jeho pobytu v jednom hotelu na Kypru záhadným způsobem dokázali strčit do zubní pasty jed. Mossad se tím kriminálním činem otevřeně chlubil. Švagr hodně zestárl, ačkoliv je o několik let mladší než já. Byl velmi závislý na manželce a bez ní si nevěděl rady. Měl problémy se srdcem a sestra se starala o to, aby držel přísnou dietu. Pamatuji si, že když mě navštívili v Bratislavě, sestra pořád dohlížela, aby jídlo nebylo přesolené nebo mastné. Nyní je, chudák, sám s nejstarším synem, který byl též odkázán na péči své matky. Dcera je v Jeruzalému, jeden syn je v USA a druhý v Dubaji.

Při našem setkání švagr moc nemluvil. Pokaždé, když chtěl něco říct, se mu stáhlo hrdlo a chtělo se mu plakat. Po dlouhém mlčení řekl: „Proč nemůžeš spát u nás? Pojď spát k nám.“ Vysvětlil jsem mu proč a k tomu ještě to, že pro mě přijede kamarád už brzo ráno.

On na to, proč odjíždím tak rychle, proč tady nezůstanu aspoň několik dní. Tak jsme se handrkovali pořád dokola, až jsem ho přesvědčil, že to s tím zítřejším odjezdem myslím vážně. Nedokázal mě ani přesvědčit, abych u nich spal.

Když jsme dojedli oběd a dopili mátový čaj, otočil jsem se ke švagrovi a poprosil ho, aby mi vysvětlil, jaký máme problém s naším domem. Švagr mi vyložil, že existují nějací kolaboranti, kteří za tajné podpory Izraelců zneužívají situace a obsazují prázdné domy pod záminkou, že ty domy jsou bez majitele. V některých městech, hlavně v Jeruzalému, izraelská vláda nastěhuje do takových domů židy. Někdy se do prázdných domů nastěhují židé sami, a potom je musí izraelská armáda chránit. Proto, říkal švagr, je nejlepší, když

229

dům někomu serióznímu pronajmeme. Švagr mi pověděl, že jedna pobočka jordánské banky v Nábulusu má seriozní zájem o nájem dolního patra domu. Abychom dům ochránili, vysvětloval, napíšeme nájemní smlouvu na celý dům, ale banka bude mít de facto k dispozici jen dolní patro. „Ředitel banky je mým dobrým přítelem,“ řekl švagr, „a já mu absolutně věřím.“ Švagr chtěl můj souhlas a chtěl mé zplnomocnění, aby mohl smlouvu podepsat. Samozřejmě jsem s návrhem souhlasil a zplnomocnění podepsal. Já mám totiž od celé naší rodiny plnou moc k zastupování rodinných zájmů v Palestině.

Když jsem žádal od personálu restaurace účet, že chceme platit, přiběhl k nám majitel a rozhořčeně mi vynadal, že je to největší urážka, a že jsem v té Evropě zapomněl na dobré chovaní a na naše zvyky. Dodal, že kdyby jeho otec žil a viděl, jak chci v jeho restauraci platit, určitě by dostal infarkt. Byl tak rozhořčen, že mi dalo moc práce ho uklidnit. Když jsem mu poděkoval, znovu ho to rozladilo. Prý mu nemám proč děkovat, protože je to jeho radost a povinnost. Tak jsme se rozloučili a odešli.

Po odchodu z restaurace jsem se rozloučil i se švagrem a se synovcem jsme odjeli k nám domů. Doma jsme debatovali dlouho do noci. On mi vykládal různé smutné příběhy z okupované Palestiny a já zas o životě v Československu. Byl jsem spíš posluchačem než mluvčím. Moc jsme toho nenaspali a ráno před čtvrtou jsem už byl oblečený a připravený na odjezd. Vyšli jsme se synovcem ven, zavřeli jsme bránu domu a vyjeli k místu setkání s kamarádem. Když jsem se se synovcem loučil, viděl jsem, jak mu tečou po tvářích slzy.

Poprosil jsem ho, aby se pokusil vycestovat ven z okupované Palestiny a přijet mě navštívit do Bratislavy. Změna by mu prospěla a potřebuje ji jako sůl. Stále na něho čekám a doufám, že se mu to jednou podaří.

Hlavní výpadovka z Nábulusu do Ammánu byla izraelskou armádou z neznámých důvodů uzavřená, tak jsme jeli přes uprchlický tábor Balata, který leží na křižovatce mezi Ammánem a Jeruzalémem. Když jsme jeli přes tábor, všiml jsem si, že mnoho chlapů stojí jen tak nečinně v uličkách tábora. Poprosil jsem kamaráda, aby na chvilku zastavil.

Vystoupil jsem z auta a zeptal se jednoho muže, co se tam děje a proč tu tak brzo ráno stojí. Přiblížil se ke mně druhý chlap a zeptal se, kdo jsme. Vysvětlil jsem mu to a opakoval svou otázku znova. Odpověď mě tak šokovala, že jsem ho požádal, aby mi to řekl ještě jednou. Řekl mi totiž, že Izraelci v táboře zdemolovali tolik domů, že lidé nemají kde spát. Tak se dohodli, že ženy s dětmi spí v noci a ráno, a když se probudí a vstanou, jdou místo nich spát muži. Zmohl jsem se jen na jednu větu: „To není možné!?“ Ale on to zopakoval a všichni chlapi, stojící kolem nás, to potvrdili. Když jsem to přeložil kamarádovi, nebyl vůbec překvapený. Dozvěděl jsem se, že o tom už dávno ví, a že to není ojedinělý případ. Kupříkladu v Rafáhu je víc než 15 000 Palestinců, kteří nemají střechu nad hlavou. Pracovní náplní kamarádovy organizace je právě snaha takovým Palestincům pomoci. Bohužel, jak mi řekl, oni budují a opravují a izraelské tanky a letadla potom všechno znovu zničí. Řekl mi, že se někdy cítí frustrovaný, protože má pocit, že jejich práce je v takových podmínkách úplně zbytečná.

Nebudu popisovat zpáteční cestu, protože proběhla úplně stejně jako cesta do Nábulusu.

Každá cesta v okupované Palestině je pro Palestince cestou utrpení. Palestinci chodí přesně tak, jak chodil jejich praotec Ježíš Kristus, s křížem na zádech a bičovaní.

230

Když jsme dojeli k hraničnímu přechodu, s kamarádem jsem se rozloučil a poděkoval mu za pomoc. Absolvoval jsem izraelskou a jordánskou pasovou kontrolu, nasedl do taxíku a odjel do Ammánu.

Tam jsem se dozvěděl, že moje sestřenice Ilham je v Ammánu u svého bratra. Dr. Ilham Abu Gazale je profesorkou na univerzitě v Bír Zeitu a bydlí ve městě Ramalláh. Ilham se zastavila v Ammánu na cestě do Washingtonu, kam byla pozvána nějakou americkou univerzitou na studijní pobyt. Zavolal jsem jí a dohodli jsme se, že nás přijde večer navštívit. Chtěla vidět i svou tetu, naší matku. Moje matka byla pro Ilham a její rodinu víc než teta. Sestřenice Ilham s otcem a sourozenci u nás bydleli několik let poté, co jim izraelská armáda zavraždila nejmladší sestru Šadiu a zdemolovala jim byt. Maminka se o ně starala jako o vlastní rodinu, a od té doby k ní mají zvláštní, mateřský vztah.

Večer se k nám Ilham dostavila i se svým bratrem Bassamem, rektorem jedné jordánské univerzity. Po obvyklých pozdravech a uvítáních se řeč stočila k politice v okupované Palestině. Ilham nám popisovala těžkosti, se kterými se denně potkávají. Cesta od bytu, který je od univerzity vzdálený jen několik kilometrů, jí někdy trvá až několik hodin. Když izraelská armáda vyhlásí ve městě zákaz vycházení, zůstane se starší sestrou, která pracuje na univerzitě jako knihovnice, doma. Někdy se stává, že zákaz vycházení trvá tak dlouho, že vyčerpají všechny zásoby a zůstanou několik dní bez jídla. Někteří lidé jsou na tom ještě hůř, protože jim jejich finanční situace nedovoluje nakoupit si zásoby.

Někdy Izraelci začnou jen tak pro zábavu střílet po domech. Nazývají to „protekční útok“. Řekla nám, že se sestrou mnohokrát spaly ve vaně, protože to je jediné bezpečné místo v bytě.

Vykládala nám, že jednou, po sedmém dnu zákazu, už rodiny v jejich domě neměly vůbec co jíst, a hlavně malé děti neměly mléko. Tak sestřenice zavolala do nemocnice, popsala jim situaci a poprosila je, jestli by nemohli sanitkou poslat nějaké jídlo a mléko pro děti. V nemocnici odpověděli, že to zkusí. Za nějakou dobu sanitka opravdu dorazila.

Zastavila za rohem domu a bylo zapotřebí, aby k ní někdo došel. Sestřenice šla ještě s nějakým sousedem krok za krokem podél zdi domu, protože se báli kulky izraelských ostřelovačů, kteří střílejí na každého, kdo se odváží vyjít ven. Když byli od sanitky jen několik metrů, uviděli jednoho hluchého chlapce z vedlejšího domu. Sestřenice nám vyprávěla: „Nevím, jak a odkud se ten kluk najednou objevil. Chtěla jsem ho varovat a začala jsem na něho mávat, aby se schoval. Ve chvíli, kdy mě uviděl a pochopil, co mu chci naznačit, ho izraelský ostřelovač zastřelil. Chlapec dostal kulku přímo mezi oči. Hned se svalil a byl na místě mrtvý.“ Sestřenice se na nás dívala a řekla: „Bože můj, vždyť to byl kluk. Nebylo mu ani deset let a nikoho neohrožoval!“ Když jsem jí zeptal, co bylo dál, řekla: „Tři sousedi k němu utíkali, aby se ho pokusili odtáhnout, a já šla za nimi. Vzali jsme ho, nesli ho k sanice, ale neušli jsme ani pár kroků a izraelský ostřelovač nás zaměřil, vystřelil a trefil jednoho souseda do ramene. Ten se za něj chytil, utíkal a my jsme utíkali s ním, s chlapcem v rukou. Ostřelovač střílel dál, tak jsme uskakovali a pokusili se schovat za domem. Doktor a zdravotník vyskočili ze sanitky a utíkali k raněnému. Chtěli ho naložit. Oba byli oblečeni v bílých pláštích se značkou „zdravotník“ a doktor se značkou UN. Ale izraelskému ostřelovači to bylo jedno. Střílel i po nich a doktora trefil do levé strany hrudníku. Kulka doktora nezabila, jen odhodila na zem, protože měl neprůstřelnou

231

vestu. Pod další palbou ostřelovače a dalších izraelských vojáků jsme dokázali naložit raněné a tělo mrtvého chlapce do sanitky, která rychle odstartovala pryč. Zázrakem jsem se dokázala vrátit domů živá a nezraněná. Když jsem vešla do bytu, vyvstala mi na mysli skutečnost, že jsme ze sanitky nevzali ani jídlo ani mléko pro děti. Uvědomila jsem si, že naše životy a životy našich dětí pro Izraelce nemají žádnou cenu. Když dokázali střílet do zdravotnického personálu a neměli přitom respekt ani před značkou UN, tak potom nemají respekt před ničím.“ Když dopověděla svůj příběh, všichni mlčeli. Takových příběhů jsem z úst různých lidí slyšel mnoho. Byly to příběhy, které ze mě svou krutostí vysávaly sílu a potvrzovaly holou skutečnost, že se z tváří sionistických vetřelců úplně vytratila všechna lidskost.

Podle poslední statistiky bylo v okupované Palestině od 29. 9. 2000 do 31. 8. 2004 izraelskými vojáky a židovskými osadníky zavražděno přesně 3 680 Palestinců, z nichž je 654 ve věku nižším než 18 let, 242 žen a 31 členů zdravotního personálu, 9 novinářů a 697 studentů a učitelů vysokých škol. 274 Palestinců bylo armádou na přímý rozkaz izraelské vlády popraveno bez soudu. Během této doby bylo zraněno 42 022 Palestinců.

V izraelských koncentračních táborech už roky trčí 7 400 vězňů, z nichž je 1318 studentů, 109 žen a 465 dětí. V této době izraelská armáda kompletně zničila 6757 domů, 583 ostatních budov a budov institucí, 12 vysokých škol a 350 výroben. Částečně zničila 59 338 domů, 1 125 škol, v nichž museli zastavit vyučování a 43 škol bylo obsazeno izraelskou armádou a změněno na trvalá vojenská stanoviště. Podle zprávy OSN zničil Izrael ve městě Rafáh v poslední době 1 497 domů, v nichž bydlelo kolem 15 000 lidí. Židé také vytrhali z kořenů 1 145 145 stromů, zničili 68 728 hektarů palestinské úrodné půdy, 581 slepičích farem a 12 065 včelích farem. Zabili 13 866 ovcí, 11 990 krav, 860 345 slepic na maso a 333 029 slepic na vajíčka. Procento Palestinců žijících v chudobě podle statistiky z prosince 2004 dosáhlo 67,6 %.

232

3. Zmatená citlivá duše: Domov mezi nostalgií a realitou

Manželka byla zpět doma ve své vlasti, ale cítila směsici radosti a smutku.

Radosti, protože byla na Slovensku a Slovensko zbožňovala, a smutku, poněvadž za sebou v arabském světě nechala rodinu, přátele a krásný pohodlný život.

Na Slovensku vyrostla bez otce jako jedináček a nikdy nepocítila, že je členkou velké rodiny – až v Palestině, Jordánsku a Dubaji. Rodina Kaldrovičových ji považovala za cizí element; nebyla jejich krev. Příbuzní z matčiny strany, kromě jednoho jediného bratrance, jí byli cizejší než ti nevlastní. Mé děti do dnešního dne nikoho z nich nikdy neviděly. Žena vyrostla ve velmi malém bytě, kde se musela učit ve vaně, protože nikde nebylo místo. Nepoznala svého otce a byla adoptována mužem bez otcovského cítění, který své děti neměl, takže neměl ani přirozené otcovské city. Byl také lakomcem na potraviny. Ty, které sám koupil, označil, aby mu je nikdo nemohl sníst. Zažil jsem, jak jednou řval jako pomatený, že mu někdo snědl jeden trojúhelníkový sýr. Ani když jsem koupil tucet krabic sýrů a položil mu je před nos, tak se neuklidnil. Sýry si sice vzal, ale nemohl zapomenut na ten jeden, který mu údajně někdo snědl. Když Darině nebo matce něco dal, nechal si podepsat stvrzenku a tu si schoval. Pořád jim vyčítal, že jim měsíčně dává obrovské peníze, pět set korun. Přitom mu vařila, prala, žehlila atd. babička.

Darinin pravý otec utekl po únoru v 1948 do Ameriky a nikdy se o svou dceru nezajímal. Zval k sobě do Ameriky bratry a sestry, ale dceru nikdy. Jednou poslal dceři přes bratra, který byl v Americe na návštěvě, obrovský dar, dvě ubohé žvýkačky. Neznala otcovu adresu a ani nevěděla, kde žil. Věděla jen to, že se v Americe znovu oženil a měl novou rodinu.

Když jsme byli spolu v Americe, vypátral jsem adresu toho ztraceného otce a nabídl jsem jí, že mu zavoláme a setkáme se s ním. Odmítla to a řekla: „Já ho už nepotřebuji, mám tebe a to mi stačí.“ Když jezdívala do Bratislavy, vozila s sebou množství dárků, hlavně parfémy a kosmetiku. Členové rodiny a kamarádky se na tyto dárky, které byly v době socialismu vzácné, těšili. Navštěvovali ji a byli zvědaví na její život v cizině, v arabském světě. Na začátku našeho pobytu v Arábii se šuškalo, že jsem ji prodal za velblouda. Když se jí na to ptali, řekla: „Chtěl, ale Arabové za mě nabízeli jen kozu a muž chtěl velblouda, tak mě neprodal.“ Dělala si z toho legraci.

Moje důvěřivá žena asi rodině a známým oznámila, že Nidal má v Dubaji nějaké problémy a pravděpodobně se vrátíme zpět na Slovensko. Rozšířily se fámy, že Nidal zkrachoval, a proto se vrátí na Slovensko. Tato zpráva některé

233

potěšila a udělala jim radost, jiným byla lhostejná. Mnoho z nich se pomalu vytratilo a zmizelo z dohledu. Manželka pro ně přestala být zajímavá a se zkrachovalci už nechtěli mít nic společného.

Po mém návratu jsme koupili byt v Dunajské Lužné a než jsme ho dali do pořádku, bydleli jsme na krátký čas v podnájmu v Krasnanech. Koupil jsem auto Škoda Rapid. Nechtěl jsem provokovat, dobře jsem znal poměry v tehdejším Československu.

První noc po našem nastěhování do vlastního bytu nám ukradli pneumatiky.

Našli jsme auto stát na cihlách. Po několika dnech nám pomazali celé auto a celou garáž lidskými výkaly a hnojem. Mnoho sousedů šlo kolem, dívali se na to umělecké dílo a pobaveně se smáli. Dva sousedi se za ten nevkusný čin přišli omluvit. Já jsem si z toho nic nedělal. Kdo pneumatiky ukradl je zloděj a zlodějů je na světě mnoho, najdeme je v každém státě a v každé krajině. Ten nevkusný čin s hnojem byl podle mě dílem opilé spodiny a taková též existuje všude. Otec mi říkával: „Kdo po tobě hodí hovno, je stejně špinavý jako to hovno a když mu to chceš oplatit, budeš špinavý jako on.“ Manželka to však nevzala stejně jako já. Byla z toho šokovaná a pořád opakovala: „Co se to stalo s mým Slovenskem?“ Slovensko pro ni bylo svaté, krásné a čisté, protože ona byla krásná a čistá. Stále porovnávala, jak ji v arabském světě vítali a jak ji po jejím návratu přivítali krajané. Bolelo ji to.

Marně jsem jí vysvětloval, že dobří lidé a špatní lidé jsou na celém světě a postoj několika osob nereprezentuje postoj celého národa. Souhlasila, ale byla velmi zklamaná a těžce to nesla.

Jednou jsme měli ošklivou havárii. Ona řídila a narazilo do nás nákladní auto s nákladem uhlí. Náraz byl velmi silný, takže se uhlí vysypalo a auto zdemolovalo. Zázrakem jsme vyvázli živí, ale auto bylo na šrot. Když ho odtáhli k nám a postavili před dům, lidi postávali kolem, šklebili se a jedna paní řekla druhé: „To je dar od Boha, to je ten nejlepší dárek k Vánocům“ a radostně se smála. Bylo to těsně před Vánocemi a ta sousedka považovala naší havárii, naše neštěstí za „nejlepší dárek k Vánocům“. Moje žena utekla domů a začala plakat, až jsem si myslel, že se snad zadusí. Pořád opakovala: „Co jsme jim udělali, proč ta zloba, proč nás nenávidí?“ Dlouho jsem ji utěšoval a marně ji přesvědčoval, že je to jen závistivá žena. Říkal jsem jí jména mnoha sousedů, kteří nás mají rádi. Říkal jsem jména slušných, kulturních a starostlivých sousedů, kteří byli jako rodina. Řekl jsem, že jí nesmí názor jedné ženy zkazit krásný obraz celého sousedství. Uklidnila se, ale nechalo to na její duši jizvu.

Takových jizev bylo dost, ale největší jizvu zanechala zrada a podvod jedné kamarádky.

234

4. Velká zrada, velký podvod

Manželka vlastnila spolu se svou matkou zahradu na lukrativním místě Borík.

Když žena zažádala o vystěhovalecký pas, musela svůj podíl na zahradě odevzdat ve prospěch matky.

Celý problém začal v roce 1984, když babička utrpěla těžkou zlomeninu nohy.

Manželka přicestovala do Bratislavy matku navštívit. Vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu (měla cukrovku nejtěžšího stupně, velmi špatně viděla a později jí amputovali obě nohy a byla připoutána na lůžko) se rozhodla zahradu přepsat na mou ženu a sepsala darovací smlouvu. Smlouva však byla národním výborem zamítnuta, protože manželka byla trvale vystěhovaná v zahraničí.

Manželka, která byla na návštěvě za svou nemocnou matkou, babičce navrhla, aby zahradu přepsala na mé děti z prvního manželství, Davida a Naďu. Také se s ní dohodla, že dáme sto tisíc korun, po 50 tisících na každé knížce, na jména Dariny a Nidala jako dar od babičky, což se i stalo. Vzpomínám si, že ty vkladní knížky měly hesla habibi a habibti, což arabsky znamená milá a milý. Babička dala tyto knížky svým vnukům po našem návratu do Československa jako dárek.

Napsala se prodejní smlouva na Davida a Naďu a má žena poté začala s vybavováním registrace smlouvy. Jelikož byla v Československu jen na krátký čas a musela se vrátit do Dubaje, požádala sousedku a kamarádku M. K., která tehdy pracovala ve Stavoprojektu, aby potřebné náležitosti k registraci smlouvy zajistila. Odevzdala jí všechny dokumenty, které od zahrady měla, a potřebné peníze na výdaje.

Při svých služebních cestách po Evropě jsem se vždy zastavil v Bratislavě a setkával se s Martou, která mě ubezpečovala, že proces registrace zahrady jde podle plánu a žádala ode mne další peníze na potřebné výdaje. Vždy jsem vyhověl a peníze jí dal. Syn David byl tehdy na vojně, takže nebylo možné věc řešit přímo s ním.

V roce 1986 jsme se vrátili do Československa natrvalo a zjistili, že smlouva už byla zaregistrována a že M.K. je účastnicí prodejní smlouvy spolu s mým synem Davidem.

Samotná smlouva se ve spise nenacházela. Bylo tam uvedeno, že doklady a smlouvy převzala M. K. Zavolali jsme Martu k nám domů a žádali jsme od ní vysvětlení. Řekla, že to udělala kvůli nám, jelikož moje dcera Naďa byla příliš malá na to, aby vlastnila

235

půl zahrady. Slibovala nám, že hned požádá svého právníka, aby to dal do pořádku. Samozřejmě to neudělala a ani to neměla v úmyslu.

Dali jsme celou věc na soud. Babička před soudem prohlásila, že zahradu M.K. neprodala, nikdy od ní nedostala žádné peníze k tomuto ani jinému účelu a nikdy neměla v úmyslu M.K. zahradu nebo její část prodat. Můj syn David před soudem prohlásil, že s ní nikdy zahradu nekoupil, nikdy se s ní nedohodl na nákupu zahrady a nikdy v životě babičce nezaplatil peníze za účelem nákupu zahrady ani za jiným účelem. David řekl, že vše, co v té době věděl, bylo, že zahrada měla být registrována na něj a na sestru Naďu.

David se narodil na Moravě, chodil tam na základní školu a sloužil tam na vojně. M.K. opravdu neznal a věděl o ní jen to, že vyřizuje registraci zahrady na něj a na sestru. Navíc, jak jsem už uvedl, byl v době podepsání smlouvy na vojně v Česku. Nebylo tedy možné, aby kupoval s jemu cizí osobou zahradu, když věděl, že má být registrovaná na něj a sestru. Nebylo ani možné, aby v této době cokoliv kupoval bez mého vědomí, jelikož byl finančně odkázaný jen na mne.

David nikdy nic nepodepisoval za přítomnosti úřední osoby. Dokumenty mu byly poslány poštou do Žďáru nad Sázavou, kde trvale bydlel. Na žádném dokumentu, který podepsal, nebyla uvedena jako druhý kupující M.K. Jestli babička vůbec něco podepsala, bylo to jen v domnění, že zahrada bude přepsána na Davida a Naďu. Pracovnice notářství, přestože na vlastní oči viděla špatný zdravotní stav babičky, ji s obsahem dokumentu neseznámila.

U soudu řekla, že to nebyla její povinnost.

Při ověřování babiččina podpisu došlo ze strany pracovnice notářství k další chybě, protože bylo nesprávně ověřeno její jméno. Rodné jméno babičky bylo Helena, což bylo uvedeno v občanském průkazu, ne Eleonora, jak bylo uvedeno v kupní smlouvě. Eleonora bylo rodné jméno mé ženy, ne babičky. To je důkaz, že si pracovnice notářství neověřovala totožnost babičky podle jejího občanského průkazu. Každému bylo jasné, že nás M.K zradila a udělala na nás velký podvod. Hlavně zradila svou přítelkyni, mou ženu.

236

5. Sup se zmocnil jestřábí oblohy: druhé dějství podvodu.

Slovenské soudnictví selhalo.

Jednou mi jedna slovenská soudkyně řekla: „Pane Salehu, nehledejte u nás právo, ale paragrafy.“ Když jsem jí řekl, že paragrafy mají sloužit právu, smála se a odpověděla: „Ne, paragrafy slouží paragrafům a těm, kteří je vymysleli.“ Nikdo nezná tuto pravdu tak jako Palestinec. Měli jsme právo a stále ho máme, ale paragrafy mocných určily, že část svojí země musíme dát židům jako trest za vinu mocných vůči židům. Potom nám dalšími paragrafy vzali i zbytek našeho území jako odpykaní trestu za hříchy mocných vůči židům. Vojenské boty západní výroby na nohách židovských militantů stále šlapou po nás a po naší zemi a západní svět je v klidu a klidně spí. Své hříchy si odpykává naší bolestí. Divné paragrafy a ještě divnější právo.

Roky běžely a slovenské soudnictví se s naším případem táhlo jak slimák.

Jednou spis vrátili pro technické chyby, podruhé ho vrátili k opravě téže chyby a potřetí na spis na několik let zapomněli. Žalobu na soud podala babička v roce 1986 a deset let marně čekala na spravedlnost. Zemřela 6. 11. 1996 a poslední slova, která vyšla z jejích úst, bylo prokletí M.K. za zradu a podvod. Kletba ji však nezasáhla. Arogantně chodila na soudní jednání s tvrdými rysy a šklebila se jak vyschlá škeble.

Spoléhala se na lhostejnost soudu a na nedostatky v paragrafech.

Má žena po babičce zdědila případ i utrpení. Pokaždé, když spatřila u soudu Martu s tím tvrdým výrazem, bylo to, jako by se jí do citlivé duše zabodla dýka.

Její duše opakované rány nezvládla a pomalu začala chřadnout.

Píšu tato slova koncem března 2007. Ode dne podání žaloby proti M. K. uplynulo už 21 let a soud ten případ ještě neuzavřel.

Abyste si uvědomili, v jaké pasti se nachází slovenské soudnictví, popíšu vám druhé dějství tohoto případu. M.K., vyhecovaná lhostejností soudu a dírami v paragrafech, udělala další podvod a celému slovenskému soudnictví se směje.

V pondělí 12. 3. 2007 mi večer zatelefonoval soused, který má zahradu blízko naší zahrady na Boríku, že tam po naší zahradě chodí nějaký pán, co tvrdí, že ji koupil a že je údajně Australan. Hned jsem telefonoval synovi Davidovi, aby zjistil, co se děje. David si druhý den nechal vyhotovit elektronický výpis z katastru nemovitostí, který potvrdil, že novým vlastníkem naší zahrady na Boriku je Turner Rupert William z Austrálie. Následně šel David osobně na správu katastru do Ružove Doliny, kde požádal o nahlédnutí do sbírky listin se žádostí o kopie dokumentů, na základě kterých došlo k převodu vlastnictví.

Z kopie smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti ze dne 27. 2. 2007 syn zjistil, že jeho podíl na nemovitost byl převeden na základě plné moci ze dne 14. 2.

237

2007. Podle této plné moci David údajně zplnomocnil M.K. ke všem právním úkonům spojeným s prodejem nemovitostí vedených na listině vlastnictví.

Davidův podpis na zplnomocnění byl údajně ověřen dne 15. 2. 2007 na notářském úřadu JUDr. Ireny Bošanské.

K tomuto podpisu syn David na policii prohlásil, že se jednoznačně nejedná o jeho podpis. Při zhotovení plné moci se ve sbírce listin správy katastru nacházela i fotokopie falešného Davidova občanského průkazu. Na jeho fotokopii nesouhlasí fotka s fotkou na pravém občanském průkazu. Také je tam nesprávně uvedeno místo Davidova narození. David se narodil v Novém Městě na Moravě, zatímco ve falešné občance je napsáno Žďár nad Sázavou. Dále je nesprávně uvedeno i Davidovo jméno, když je tam místo David napsáno Dávid, a konečně nesedí ani číslo čárového kódu. Na základě falešné plné moci byla M.K. uzavřena smlouva o převodu vlastnictví.

M.K. zřejmě neuspokojilo zfalšování vlastnictví jedné půlky zahrady a po sedmnácti letech marného soudního procesu otevřeně a lhostejně ke všem zákonům a pro výsměch celému slovenskému soudnímu systému zfalšovala, sama nebo s někým jiným, občanský průkaz mého syna. Zfalšovala i synovu plnou moc na základě falešného občanského průkazu a s pomocí lhostejnosti notářky, která se ani neobtěžovala podívat na falšovatele a srovnat si ho s fotkou na falešném průkazu, takže potvrdila zákonnost a pravost plné moci.

Otázka zní, kdo potom mně, synovi, vám a komukoliv dá záruku, že nějaký lump někomu z nás nezfalšuje občanský průkaz a na základě falešného průkazu a za pomoci shnilého notářského systému nám neprodá byt nebo dům a vy najednou zjistíte, že jste se svou rodinou na ulici. Než podáte žalobu, než ta dojde na správné místo a než soud najde čas do toho nahlédnout, váš dům je desetkrát prodaný.

Vím, že M.K. nemohla takový podvod realizovat sama a určitě za ní stojí skupina profesionálních podvodníků. Ale ať je to kdokoliv, dokázal to jedině díky nespočetným dírám ve slovenských zákonech a k výsměchu slovenské justici, která mezi zákony a paragrafy ztratila svou justiční tvář.

238

6. Bože, proč jsi mě opustil?

Manželka přijala zradu přítelkyně s velmi těžkým srdcem a velmi ji to zarmoutilo. Zrada ji poznamenala a změnila. Už to nikdy nebyla ta stejná žena.

Tvářila se sice, že je všechno v pořádku, ale v hloubi duše nosila zármutek a bol. Pokoušel jsem se ji všemi způsoby pomoci a hučel jsem do ní, že práva nakonec dosáhneme, ale ona kývla hlavou a řekla: „Milý, vždyť nejde o zahradu, jde o zradu. Proboha, jak to jen mohla udělat? Kdyby potřebovala peníze, mohla za mnou přijít, já bych jí je dala, já jsem jí věřila!“ Babička ještě lila olej do ohně, když ženě pořád vyčítala, že zahradu ztratila, že Martě věřila i navzdory tomu, že věděla, jaká Marta ve skutečnosti je. Měly s ní totiž už špatné zkušenosti. Marta si jednou v Tatrách půjčila peníze od nějakých chlapů a dala jim potvrzení o půjčce s podpisem a adresou mé ženy. Chlapi pak přišli za babičkou domů a žádali peníze zpět. Babička zavolala dceru a zeptala se jich, jestliže je to ta žena, která od nich půjčila. Samozřejmě nebyla a ukázalo se, že to byla právě Marta Krohová, která peníze vzala a vydávala se za mou ženu. Babička manželce pořád a pořád opakovala výčitky, hlavně před cizími lidmi, což ženu uráželo a rmoutilo.

Jednou v noci mě probudilo vzlykání mé ženy. Seděla v posteli bílá jako sníh a usedavě plakala. Nevěděl jsem, jak ji utěšit, ani co se jí stalo. Myslel jsem, že měla špatný sen, ale ona se slzami tekoucími po lících řekla: „Nidale můj, bolí mě to, moc bolí, ach, můj milý, vraťme se do Arábie!“ Cítil jsem, jako by mi její slzy rvaly a trhaly maso jak pařáty dravého zvířete. Její oči byly plné bolesti, hlas se jí zlomil a pláčem se skoro zadusila. Vzal jsem ji do náručí, utěšoval ji a pořád opakoval, že bude všechno v pořádku. Jenže ona stále opakovala, že nejde o zahradu ani o majetek, ale o zradu. Když se uklidnila, řekla: „Teď chápu, jak se vy Palestinci cítíte, když vás všichni zradili.“ Prozradila mi také, že jí babička ztrátu zahrady stále vyčítá a že jí před lidmi několikrát řekla: „Měla jsem tě spláchnout do záchodu, když jsem tě porodila,“ což ženu strašně ranilo a ublížilo jí to.

Manželka byla velmi citlivá a nikdy se neuměla vzbouřit. Každá smutná událost ji ovlivnila a dovedla k pláči. Bál jsem se s ní jít do kina na nějaký smutný film, protože by celý film probrečela. Jednou jsme museli opustit kino, protože tak plakala, že si lidé stěžovali. Promítali nějaký film s názvem „Roco a jeho bratři“ a ona nemohla unést bolest druhých, tak celou dobu plakala. Když četla smutný román, tekly jí slzy po lících a křečovitě vzlykala. Věřila lidem, věřila v dobro, v lidskost a lásku. Marně jsem ji přesvědčoval, že lidé nejsou andělé a že život

239

není jen samé dobro. Dívala se na mě svýma krásnýma očima a říkala: „Vždyť mám tebe, ty mě ochráníš, pod tvými křídly jsem v bezpečí.“ Do dnešního dne si vyčítám, že jsem ji nemohl před zlem ochránit.

Babička měla těžkou cukrovku, amputovali jí obě nohy a byla celý den upoutána na lůžko. Byla frustrovaná, nazlobená a nešťastná. Ztráta zahrady a zrada M.K. ji úplně vytočily a svou zlobu si vylila na dceři. Byl jsem s babičkou kamarád, hodně jsem jí pomáhal a všechna její přání jsem, pokud to šlo, splnil.

Národní výbor jí určil jednu paní, která jí chodila do závodní jídelny pro obědy.

Já jsem zase platil jednu paní, aby k ní chodila uklízet, přebalovat ji, dávat jí snídaně a podobně. Zásoboval jsem ji různými dobrotami a dbal na to, abych jí v daných možnostech ulehčil život. Šel jsem za babičkou, abych ji trochu uchlácholil, aby přestala dceru trápit. Byla úplně mimo. Nadávala na ní, jak byla hloupá, že Martě věřila, a začala i mně vyčítat, že kvůli mně ztratila zahradu. Její nesmyslné výčitky jsem poslouchal mlčky. Nikdy jsem nebyl schopen někomu vyčítat, co a jaké služby jsem mu dal nebo udělal. Bylo to proti mým zásadám. Poslouchal jsem a byl zticha, až jsem to už nemohl dále snést. Vstal jsem a řekl: „Poslouchej, babičko, co ti teď řeknu. Nikdy v životě mě už neuvidíš. Všechny služby, které ti zajišťuji, zůstanou nezměněné. Moje žena s dětmi tě budou nadále a pravidelně navštěvovat. Co si přeješ, dostaneš, ale ještě jednou od tebe moje žena přijde uplakaná nebo smutná kvůli tvým výčitkám, a už nikdy děti neuvidíš. Ženě nemůžu zakázat tě navštívit, je to povinnost dcery a já to plně respektuji, ale dětem můžu.“ Opustil jsem místnost, odešel pryč a už jsem babičku v životě neviděl. Někdo snad řekne, že jsem byl krutý. Možná, ale prioritou bylo chránit svou ženu. Ta nesla velmi těžce zradu přítelkyně a nemohla k tomu ještě snášet babiččiny výčitky. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli s nimi přestala. Možná ano, možná ne. Žena mi nic neprozradila.

Zrada zasáhla mou ženu jako smrtící blesk a nikdy se z toho nevzpamatovala.

Dlouhé průtahy v soudním procesu a lhostejnost soudu ji zklamaly a zvýšily její bolest. Měla pocit, jako by ji celé Slovensko zradilo. Byla velmi zklamaná. Takto si návrat do vlasti nepředstavovala. Byla vždy zdravá, plná života, plná energie, lásky a něhy. Žili jsme v Jordánsku, v Palestině a v Dubaji kolem patnácti let a nikdy v životě neonemocněla a neležela v nemocnici, jedině když porodila malého Nidala. Teď z ničeho nic začala churavět. Krásný, milý a veselý úsměv na rtech jí začal pomalu vadnout. Z obličeje se postupně vytratila barva a krásné živé oči tápaly v prázdnotě. Podhled na ni mi svíral srdce. Něco se v ní zlomilo a neuměl jsem to spravit. Vléval jsem do ní lásku a něhu, kolik jsem byl jen schopen, a ona to vděčně přijímala, ale stávala se stále víc odtažitou a obrácenou do sebe. Někdy hledala útěchu ve sklenici alkoholu, což mě rmoutilo ještě víc. Užila si jenom když nás navštívila moje rodina z Nablusu nebo z Ammánu. Mou matku milovala a dokázala s ní strávit celé hodiny. Nikdy jí neříkala tchýně nebo teta, ale máma. Když si maminka zlomila kloub a operace

240

v Ammánu se nepodařila, přiletěla s bratrem do Bratislavy a byla znovu operována v ružinovské nemocnici v Bratislavě. Manželka maminku neopustila ani na chvíli a spala s ní v nemocničním pokoji. Když ji pustili z nemocnice, vzala ji k nám. Starala se o ni, jako se člověk stará o malé dítě. Sestra z Ameriky s mužem k nám přiletěli, stejně jako sestra z Vídně, kde žila s manželem, jordánským ambasadorem. Náš byt byl plný až k prasknutí, ale žena si nestěžovala. Byla ráda a vařila jim arabské dobroty. Bylo vidět, že jí chyběla má rodina, do které se zamilovala. Byla sice unavená, ale znovu šťastná.

Když přijel otec, a ten neměl nijak jednoduchou povahu, jedině ona se s ním uměla dorozumět a komunikovat. Jelikož byl už dost starý, koupala a oblékala ho a starala se o něj. On jí říkal dcero, a když něco chtěl, chtěl to jedině od dcery Dariny. Když pak naši odjeli domů, bylo jí po nich znovu smutno.

Milionkrát jsem se ptal: co to trápilo duši mé ženy? Mnohokrát jsem si vyčítal, jestli nebyla chyba, že jsme se vrátili na Slovensko. Jsem si jistý, že jí velmi chyběl život v Arábii, kde byla šťastná a obklopená milující rodinou. Jsem si též jistý, že jí chyběla má velká rodina, kterou milovala a cítila se s ní v bezpečí.

Rodina, která ženu vzala do náručí a obklopila ji láskou. Ale měl jsem snad jinou možnost?

Vím, že moc trpěla zradou přítelkyně, hlavně když se soudní proces tak dlouho vlekl a nedosáhla vysněné spravedlnosti. Vím, že ji zrada přítelkyně hluboce zasáhla a velmi ranila.

Také jsem si vnitřně jistý, že babička pokračovala se svými výčitkami, ačkoliv mi to žena nikdy neprozradila.

Byli jsme stále zamilovaní jako v první den našeho setkání. Nikdy v životě jsem ji ani duševně ani tělesně nepodváděl a nikdy jsem jí nedával důvod k žárlivosti.

Myslel jsem, že naše láska ji chrání a zachrání. Všichni naši známí znali její typické přání: „Přeji vám, abyste byli tak šťastní jako já s Nidalem.“ Když jsem se jí ptal, jestli jí vadí, že jsem babičku přestal navštěvovat a jestli si přeje, abych za ní znovu chodil, kategoricky to odmítla. Nechtěla, abych za ní zase chodil. To mě přesvědčilo, že se babička vrátila ke svým starým nesmyslným výčitkám. Možná to byl další důvod, proč ženě tak chyběla má rodina. Nechtěla mi to asi přiznat, protože věděla, že mě to naštve a zakážu dětem babičku navštěvovat.

Babička jako diabetička milovala sladké věci a sladké víno, a když se jí zvýšil cukr v krvi, byla nepříčetná. Jednou jsme vzali děti na týden do Tater. Manželka Tatry milovala a ráda do nich jezdila. Byli jsme tam teprve den, když nám zavolali, že babička je v nemocnici. Museli jsme pobyt zrušit a vrátit se do Bratislavy. Takové náhlé nájezdy do nemocnice nám babička dělala pokaždé, když jsme někam cestovali. Jednou zavolala sanitku, a zaplatila saniťákům, aby ji odvezli k soudu. Když se na soudním jednání proti M.K. náhle ukázala, byli jsme překvapeni. Vynadala jí, soudcům, právníkům a komukoliv v sále a pak

241

zase odjela sanitkou domů. Vykřikovala, že kdyby měla nohy, tak by M.K. a všechny ostatní v soudní síni kopla do zadku, až by letěli nevím kam.

V květnu 1997 jsem se rozhodl vzít ženu na dovolenou někam do Orientu, který ji fascinoval a upokojoval její duši. Když jsem se ptal, kam by ráda jela, dal jsem jí na výběr Dubaj, Palestinu nebo Turecko. Dohodli jsme se jet do Turecka, protože Dubaj je v létě nesnesitelná a v Palestině zuřily nepokoje.

Koupil jsem zájezd do Turecka na třítýdenní pobyt u moře spojený s návštěvou historických míst. Asi týden před odletem začala žena krvácet. Byla ihned hospitalizována a zájezd jsem musel stornovat. Fischer, od kterého jsem zájezd koupil, samozřejmě odmítl peníze vrátit.

Od tohoto dne byla manželka víc v nemocnici než doma. Doktoři mě po každé návštěvě ubezpečovali, že je všechno v pořádku, ale nebylo. Viděl jsem, jak ji pomalu ztrácím a neuměl jsem jí pomoct. Byl jsem ochoten jí přinést léky i z Měsíce, jen aby se uzdravila. Psal jsem členům rodiny po celém světě a oni mi posílali léky a rady. Nic nepomohlo. Dny běžely a žena byla čím dál churavější. Zhubla až na kost a byla jí pořád zima. Dlouhé hodiny jsem sedával vedle ní, přikrýval a zahříval její vychrtlé tělo svým, ale pořad jí byla zima.

Každý den večer po návštěvě v nemocnici jsem jel autem do železné studánky, zaparkoval a pak šel pěšky do lesa. Zabral jsem se do samoty na osamělém místě, ale mé samoty se zmocnily žal a útrapy. Marně jsem hledal slova schopná vypovědět, co nosím v srdci. Stál jsem jako ukřižovaný ptáček s roztříštěným křídlem na stěně židovského chrámu. Beznaděj mi vrazila hřebík do zraněné peruti, právě mezi zarudlé štěpinky kostí. Toužil jsem si lehnout a na dlouho usnout, pak se probudit a zjistit, že to byl jen děsivý sen a noční můra, jet domů a ve dveřích našeho bytu být přivítán mou krásnou zdravou svěží ženou s jejím obvyklým milým úsměvem, aby mě vzala do náručí a na věky mě tam schovala.

Měl jsem pocit, že jsem se ocitl ve vakuu. Nikde žádná pomoc, Boží zázraky se už nekonají. Vyšplhal jsem na strmý pahorek; chtěl jsem být blíž Všemohoucímu, snad mě lépe uslyší. Úzkost mi svírala hrdlo a obruč beznaděje mi drtila hruď. Bouře z mého nitra se vyřítila ven. Klekl jsem si na kolena a s nataženýma rukama zařval: „Bože! Bože!“ Ó, Bože, čeho jsem se já, ubohý člověk, vůči Tobě dopustil a čím jsem se provinil? Nikdy jsem nekradl, nikomu jsem neublížil a nikoho nezabil. Proč na mě tedy stále vrháš nové bolesti? Proč mě od kolébky až do stáří pokrýváš jen pokrývkou z bolesti a utrpení? Snad říkáš, že jedno splývá s druhým, radost a bolest se vyvažují. Ale do mé duše vdechneš ducha lásky a zároveň do mého srdce kladeš semeno bolesti a trápení. Jednou rukou mi daruješ životní lásku a druhou rukou mi ji bereš. Ukážeš mi cestu štěstí a potom mě pošleš po cestě neštěstí. Kladeš mi do hrdla písně radosti a v zápětí spoutáš jazyk zármutkem a žalem. Dáváš mi pít z poháru života a potom mě nutíš pít ze džbánku smrti.

Bože! Proč mě trestáš a za co mě trestáš? Bože smiluj se nade mnou a

242

zachraň mou lásku, nebo mi aspoň dej sílu, abych unesl tíhu utrpení.

Mé výkřiky bloudily po lesích a vracely se ke mně jako prázdná ozvěna. V tu chvíli jsem chápal svého krajana Ježíše Krista, který světu přinesl plamen lásky a poznal trest v podobě dřevěného kříže a železných hřebů, když marně volal svého Boha a jeho snědá tvář se odrážela od barvy ohně: „Bože, proč jsi mě opustil?“ Opustil mě Bůh, nebo jsou to jen prázdné žvásty a výmysly a žádný Bůh neexistuje? Jestliže Bůh existuje, proč dovolí ubližovat tak krásné duši, jako je ta manželčina? Když chce trestat mě, ať mě trestá, ale proč zároveň trestá i ji?

Proč ubližuje nevinné duši, která nikdy nikomu neublížila?

Co jsem ale čekal? Očekával jsem snad, že se pro mě Bůh udělá viditelným, že uslyším burácet jeho hlas a že mě jeho dlaň zaštítí a bude mě chránit před hrůzou drtící duši, i před tou nesnesitelnou bolestí? Jestli jsem toto čekal, čekal jsem marně.

Byl jsem na kolenou dlouho, až se svaly ohlásily ostrými bolestmi. V hlavě mi vířily myšlenky jako bloudící vosy. Drobné šípy zasáhly můj mozek a znehybněly ho. Vstal jsem a propadl zoufalství. Bůh se ode mě odvrátil a žádné pomoci se ani od něj ani od nikoho jiného nedočkám. Cítil jsem tupou bolest jako svůj nový životní živel. Zavřel jsem oči a dunění v hlavě bylo najednou slyšet jako dunění bubnů. Utápějící se v prázdnotě jsem došel k autu, nasedl a odjel, ani nevím jak, domů. Se spánkem jsem byl dlouho v nepřátelském poměru, s klidem a pokojem také. Bál jsem se jít do postele, kde na mě čekaly noční můry. Postel byla kotelna, kde hořela lidská duše, má duše.

Má dcera Naďa přijela do Bratislavy s nějakou paní, Slovenkou z Prahy, která má údajně astrální schopnosti. Prý že může ženě pomoci. Byl jsem skeptický, ale zároveň ochotný vyzkoušet cokoliv, jen abych ženě pomohl. Šli jsme za ní do nemocnice. Paní seděla vedle manželky a držela ji za ruku. Žena začala červenat v obličeji a bylo jí teplo, až ze sebe shazovala pokrývky. Sedla si a začalo jí být dobře. Těšila se z Nadiny návštěvy a dlouho s ní mluvila. Byl jsem rád. Viděl jsem v tmavém tunelu hořet malou svíčku a vzrůstala ve mně slabá naděje. Jenže ta netrvala dlouho. Když jsme se vrátili domů, paní Nadě řekla, že je to beznadějný případ a ženě není pomoci. Prý je však třeba dát pozor na otce. Řekla, že ve mně viděla unaveného člověka před zhroucením.

Zavolala mě do ložnice a přikázala mi lehnout si v posteli na záda. Začala pohybovat rukou v prostoru nad mým tělem. Zdálo se mi to jako čáry máry, ale najednou jsem pocítil, jak skrze mé tělo prochází vlny tepla. Zavřely se mi oči a usínal jsem. Spal jsem pořádně a hluboce poprvé po měsíci. Zůstal jsem ležet ve stejné poloze až do rána.

Druhý den jsem jako obvykle šel za ženou do nemocnice. Ležela v posteli přikrytá haldou teplých dek. Byla v polospánku, smála se a něco řekla. Dal jsem jí pusu a otřel jí z čela pot. Chytla mě za ruku, přiložila si ji k obličeji a stiskla ji.

243

Zdrcen jsem zíral na drobnou popelavou tvářičku v matném rámu mokrých vlasů a propadl jsem se kamsi do abstraktního bytí; vědomí se oddělilo od cítění, nitky, které mě spojovaly s realitou, se přetrhly. Bloudil jsem v pustém chladném vakuu.

Svíčka, která mi prosvítila cestu lásky, radosti, něhy a štěstí, pomalu zhasíná.

Marně jsem do ní vdechoval svou láskou prohřátý dech. Mrazivá nemoc ho ochladila. Seděl jsem vedle ní, objímal ji a hřál svým tělem. Snažil jsem se neplakat. Vykládal jsem jí příběhy z našeho pobytu v Dubaji a sliboval jsem, že až se uzdraví, vezmu ji do Dubaje. Smála se a tiskla mi ruku. Dlouho jsem u ní seděl a povídal, až usnula. Zůstal jsem tam sedět dlouho do noci, až mě sestřička vyhodila. Nejel jsem domů, ale do lesa, a do tiché noci jsem zařval jako lev, až mě bolel hrtan.

244

Poslední kapitola – Poslední rozloučení Jako jiné noci jsem nespal ani minutku. Ani silná tabletka na spaní mi nepomohla. Zřejmě i na ni dolehla nespavost, nebo vlivem mého žalu ztratila své schopnosti. Sluneční paprsky přišly do mého pokoje přes žaluzie a rozlily se po celém pokoji. Pokusil jsem se dát dohromady a vstát, ale nešlo mi to. Mé tělo bylo rozlámané na malé kousky a jen těžko se dalo poskládat. Podařilo mi to na třetí pokus, ale s velkými bolestmi. Umyl jsem se, hodil na sebe nějaké oblečení a šel do nemocnice. Ve dveřích jsem si vzpomněl, že jsem se neoholil, tak jsem se vrátil. Ne že bych dbal na to, jak vypadám, to ne, ale kvůli tomu, abych neškrábal jemnou pokožku ženiny tváře. Její kůže už byla tak jemná a citlivá, že bylo lehké jí ublížit. Tak jsem se důkladně oholil a teprve pak šel do nemocnice. Sestry v nemocnici ji každé ráno myly, ale ona byla ráda, když jsem ji myl sám. Tak jsem pospíchal, abych tam byl včas. Tato povinnost pro mě byla příjemná, ale zároveň velmi bolestivá. Příjemná tím, že jsem ženě udělal radost a bolestivá tím, že žena už byla slabá a vychrtlá, že pouhý pohled na její tělo trhal mé srdce na kousky. Vstoupil jsem do nemocničního pokoje právě ve chvíli, kdy ji sestry připravovaly na mytí. Jednohlasně vykřikly: „Vidíte, paní Salehová, váš muž přišel, už je tu!“ Žena se na mě podívala a pokusila se o úsměv. Přišel jsem k ní, políbil ji, s pomocí sester jsem ji zvedl a začal jsem jí mýt záda. Jako při každém umývání jsem nemohl zadržet slzy, které mi začaly téct po lících a zamlžovaly mi brýle. Pohled na její vychrtlá záda mě pokaždé šokoval. Byla vždy krásně plnoštíhlá a plná života. Teď vypadala jako kostra.

Sestry byly milé a starostlivé a mou ženu měly rády. Zvykly si na schůzky u ní a ptaly se na její pobyt ve svaté zemi. Byly pořád zvědavé, jestli navštívila baziliku narození Páně v Betlémě nebo baziliku sv. Pánova hrobu. Chtěly se dozvědět, jak to tam vypadalo a jaký dojem z návštěvy měla. Vyprávěla jim o životě ve svaté zemi, o lidech, o křesťanských Arabech a o izraelské okupaci.

Nejvíc jim vyprávěla o jídlech a arabských specialitách. Půjčila jim knihu „Kuchyně palestinských Arabů“, kterou sama napsala a ony se pokusily ty recepty doma vařit. Byly to mladé řádové sestry z františkánského řádu a bydlely spolu na jedné ubytovně.

245

Díval jsem se na ženino vychrtlé tělo, jemně ho utíral mokrým hadrem a slzy mi tekly na její rameno. Když sestry viděly můj žalostný stav, odstrčily mě stranou a řekly, abych šel za primářem, že prý na mě čeká. Šel jsem na chodbu, sedl si na lavici a plakal, až mi bylo špatně a chtělo se mi zvracet. Sestry vyšly ven. Nesly mokré špinavé prostěradlo a ručníky. Jedna sestra mě pohladila po rameni a řekla: „Usnula, ona se po každém mytí unaví a usne. Běžte za primářem, on na vás čeká a my na ni dohlédneme.“ Primář ani doktor, který měl mou ženu na starost, mě nepotěšili. Nepotřeboval jsem jejich vyprávění, abych věděl, že manželka prožívá své poslední hodiny.

Cítil jsem to v kostech, ale člověk má vždy naději a pořád čeká na nějaký zázrak. V hloubi duše jsem věděl, že časy zázraků jsou už dávno pryč, ale pořád jsem doufal, že přece nějaký zázrak přijde. Apeloval jsem na Boha, modlil se dlouhé hodiny a prosil o zázrak, ale ten nenastal.

Vrátil jsem se do pokoje a našel ženu napojenou na různé přístroje. Nehybně ležela a vypadala jako v kómatu. Sedl jsem si vedle ní a začal jsem jí vyprávět.

Vyprávěl jsem o našich dětech, co dělají ve škole a po škole a jak se těší, až přijde domů. Vyprávěl jsem jí o sousedech, o kamarádech a jak ji všichni pozdravují a těší se na ni. Vyprávěl jsem jí o jídlech, co jsem vařil a co ještě budu vařit. Nevím, jestli mě slyšela, ale pořád jsem mluvil a vyprávěl tak dlouho, až přišla sestra a nařídila mi, abych šel domů. „Běžte domů a trošku si odpočiňte,“ řekla, „večer se vraťte, ale musíte si odpočinout, vypadáte jako troska.“ Odešel jsem domů. Musel jsem připravit nějaké jídlo pro děti. Vrátí se ze školy a budou mít hlad. Taky jsem doma nechal psa a ten potřeboval vyvenčit. Pes pořád chodil po bytě, hledal svou paní a vydával takové zvláštní smutné zvuky.

Chodíval do našeho pokoje, pokládal hlavu na její postel a fňukal.

Doma jsem uvařil něco pro děti, vyvenčil psa a vrátil se do nemocnice. Nic jsem nejedl. Nemohl jsem na jídlo ani pomyslet. Držel jsem volant a modlil se k Bohu, abych ženu ještě našel živou.

Byla ještě živá. Měla napůl otevřené oči. Čekala na mě. Věděla, že přijdu a chtěla se se mnou rozloučit. Cítila, že nás opustí. Sedl jsem si na okraj postele, držel ji za ruku a díval se na její unavený obličej. Svíralo se mi srdce a cítil jsem ostrou nesnesitelnou bolest. Otevřela oči a když mě spatřila, usmála se a pokusila se něco říct, ale nemohla. Otíral jsem jí z čela pot a líbal její vyschlé rty. Zadívala se na mne unavenýma očima a velmi tichým hlasem řekla „děkuji“.

Její oči, jejichž paprsky vyhasínaly, zůstaly krásné a propůjčovaly její tváři důstojnost a vznešenost a mně zahřály. Připadala mi jako královna, která nařizuje mlčení a poslušnost.

Náhle se mi vrhla kolem krku s vášní a silou, jakou jsem u ní nečekal. Objal jsem ji něžně a opatrně, abych jí neublížil. Objímala mě svýma tenkýma vyhublýma rukama, pokryla můj obličej vášnivými polibky a pořád opakovala: „Díky ti za všechno, můj milý, díky za tvou lásku a za krásný život, který jsi mi dal“ a pak unaveně padla na postel. Díval jsem se na ni a se slzami v očích

246

řekl: „Já tobě děkuji, lásko moje, za to, že jsi vůbec existovala.“ Unaveně se usmála a velmi unaveným a tichým hlasem zašeptala slovo, kterému jsem nerozuměl. Dal jsem obličej blíž k ní, abych slyšel její slova, a ona řekla arabsky „habibi mitasfe“, což znamená „miláčku, omlouvám se ti“. „Za co, proboha?“ zeptal jsem se a ona zašeptala: „Za to, co jsem ti svou nemocí způsobila.“ Vzal jsem její ruku do své, druhou rukou jsem jí otíral pot z čela a ona řekla: „Moc tě miluji, ach, jak tě miluji.“ Pak na mě pohlédla, víčka měla zpola zavřená, takže se její oči změnily na dvě čárky. Do mrtvého ticha pak zašeptala: „Dávej pozor na děti, budu vás muset opustit“ a dál větu nedokončila. Z očí jí vytekly dvě slzy, které se smísily s potem. Uvědomil jsem si, že má žena vyslovila svá poslední slova a že své oči už nikdy neotevře.

Položil jsem její ruku na svá líčka a cítil jsem chlad smrti. Jemně jsem ji pohladil, něžně ji objal, přitiskl k sobě a plakal: „Ó, Bože, nech mi ji, já se o ni postarám.“ Jenže Bůh už dávno rozhodl svoje. Hladil jsem její obličej, česal jí vlasy a plakal.

Uvědomil jsem si, že se mé šťastné dny rozplynuly jako mraky na nebi a nezůstalo nic, jen bolestné vzpomínky. Oči, které se opíjely krásou mojí ženy, už neuvidí nic než smutek a zoufalství. Uši, které slýchaly ženin zpěv, teď uslyší jen propastné vytí a úpění. A má duše, která se rozvíjela a kvetla láskou, nyní pociťuje jen zoufalství ztroskotanců. S duší zbitou smutkem jsem se díval na svou milovanou, která nehybně ležela, a křečovitě plakal.

První otázka, která se prodrala do mé utrápené a zmatené hlavy, byla, jak budu žít ve světě, ve kterém už nežije moje láska. Co teď budu dělat a jak budu žít?

Komu ráno uvařím voňavou arabskou kávu a s kým ji budu pít? Koho budu večer před spaním držet za ruku, abych mohl spát? S kým budu chodit na naše denní procházky? S kým budu chodit na nákupy a radit se, co potřebujeme a co budeme vařit? Kdo bude česat, oblékat a držet za ruku naši dceru, až se bude vdávat? Kdo dceru poučí o tajných ženských intimních věcech, které si každá máma uchovává pro svou dceru? Už neuvidí, koho si dcera vybrala za muže, ani synovu nevěstu. Už neuvidí naše vnoučata a nebude jim vyprávět pohádky před spaním. V našem bytě bude věčný chlad a v mé duši věčný smutek.

Odešel jsem z nemocnice, nasedl do auta, položil hlavu na volant a zoufale plakal, až jsem ze sebe vylil všechny city a vyprázdnil svou duši. Pak jsem jel domů, lehl si v obýváku na zem a zůstal tam ležet. Děti přišly, pozdravily a odešly do svého pokoje. Nechtěly mě rušit.

Zůstal jsem tak nehnutě ležet až do rána. Ve čtyři ráno zazvonil telefon. Sestra z nemocnice mi oznámila oficiální prohlášení o smrti mé ženy. Podle lékařů zemřela ve dvě v noci 5. září 1997. Poděkoval jsem, položil telefon a zůstal ležet ve stejné poloze, jak jsem byl. Za chvilku přišly děti, že je vzbudil telefon.

Stály ve dveřích a mlčky čekaly, co jim povím. Oznámil jsem jim, že maminka umřela a ony nic neřekly. Syn šel do svého pokoje a zůstal tam. Neplakal, jen tak mlčky seděl. Dcera seděla a ptala se, co má udělat. Poprosil jsem ji, aby zavolala staršímu bratrovi domů a starší sestře do Prahy. Řekl jsem, aby

247

později zavolala i přátelům a kamarádům. Zavolal jsem rodině do Jordánska a do Palestiny. Zavolal jsem starší sestře do Ameriky a mladší do Saudské Arábie. Oznámil jsem všem tu smutnou zprávu stručně a věcně, bez emocí: „Má žena dnes ve dvě ráno zemřela“ a položil jsem telefon. Neplakal jsem.

Plakal jsem jedině, když jsem volal své matce, která byla na návštěvě u své sestry v Egyptě, protože ona sama začala plakat.

Začaly zvonit telefony. Volali mi členové naší rodiny z různých států, z Jordánska, Palestiny, Spojených arabských emirátů, Egypta, USA a jiných.

Kondolovali mi a nabídli pomoc. Bratři a sestry chtěli přicestovat do Bratislavy, aby byli při mně. Všechny nabídky jsem odmítl.

Ráno jsem šel do nemocnice a s pomocí mého věrného přítele MUDr. Mažeda jsme ženu oblékli do palestinského kroje. Milovala Palestinu, stejně jako milovala Slovensko. Můj starší syn David zařídil pohřební záležitosti.

Pohřeb se konal na hřbitově v Dunajské Lužné, v části Janošíkové. Vesnický rozhlas vysílal zprávu o smrti mé ženy a o času a místě pohřbu. Poslouchal jsem to prohlášení, jako by mluvilo o nějaké cizí osobě. Chodil jsem jako robot s němým výrazem a s omámeným citem. Starší syn mě držel za ruku a podpíral, abych se nezhroutil. Hřbitov byl plný. Přišlo mnoho lidi, známí i neznámí, ze Slovenska i z Česka a Rakouska. Pozdravili jsme se a někdy neosobně prohodili několik slov, jen tak o ničem konkrétním.

Na naše přání hřbitovní rozhlas místo hudby pustil kazetu s arabským zpěvem z Koránu. Tak z amplionu hřbitova padal hlas arabské intonace Koránu do srdcí přítomných jako klid, mír a pohlazení. Ačkoliv přítomní nerozuměli slovům, krásný a smutný hlas arabského tenoristy vytvořil magickou atmosféru, dotkl se srdcí přítomných a vyvolal u nich nekontrolovatelný pláč. Plakali i lidé, kteří mou ženu ani neznali. Byla to dojemná atmosféra, která se dotkla srdcí všech přítomných.

Na márách donesli rakev ke hrobu. Smuteční průvod, v čele s naší rodinou, šel pomalu za nimi a bylo slyšet pláč a vzlykání. Starší syn mě stále držel a nechal jsem se vést. Když přišel průvod ke hrobu, jeden náš přítel vstal a přednesl dojemnou řeč, což vyvolalo ještě víc pláče. Když spustili rakev do hrobu, můj mladší syn do něj vhodil stočený papír a křečovitě plakal. Dozvěděl jsem se, že to byla báseň, kterou své mámě na rozlučku sám napsal. Zatímco hrobníci zakrývali hrob, lidé se u nás zastavovali a kondolovali nám. Pak jeden po druhém odcházeli, až jsem zůstal sám se svými dětmi, které bezmocně stály a hořce plakaly. Když hrobaři dokončili svou práci a odešli, uvědomil jsem si, že je už konec, tak jsem se přestal ovládat a hořce plakal.

Vrátil jsem se do prázdného bytu. Děti šly s kamarády někam posedět. Šel jsem do ložnice, lehl si na postel a natáhl ruku, abych, jako obvykle, chytil za ruku svou ženu. Jenže má ruka sáhla do prázdna. Zavřel jsem oči a snil. Žena ve snech stála krásná a zdravá a natahovala ruce, aby mě objala. Skočil jsem jí do náruče a nechtělo se mi otevřít oči. Uvědomil jsem si, že odešla, ale že se s ní budu stále setkávat ve svých snech a v myšlenkách:

248

„Pod zemí má láska v míru pole spí, ale v mé duši den se dní. Díky tobě lásko, jež jsi druhem mým, sluncem, které z dáli svítí. Tvůj sladce hořký dech odnáším na svých rtech, v mém srdci zažehá lásku, na zem připíná prsty osení, oplodní větru dech a utichnou hrdla na křídlech. Co já, lásko, chtěl ti věcí říci, co já lásko, chtěl ti udělat věcí: Měsíc, který začíná být úplňkem, bych ti koupil, napsal bych ti milostný zpěv a obšťastnil. Budeš-li protěží, vystoupím do modrých hor, abych tě utrhnul, budeš-li vodní květinou, ponořím se do zelených hlubin, abych tě vylovil. Co já, lásko, pro tebe chtěl udělat věcí. Jak ale?

249