Adam Kašpar Mapa hor by Nina Malovanikresleni

CESTA TMOU DOMŮ – JEDEN DEN

Je noc, a nemůžu spát, myšlenky víří tak dlouho, až zhasnou, a zůstane jen síla přicházejícího rána. Ležím na posteli a koukám oknem na fialové svítání nad hřebenem Břidličné, tiché a mocné, zvednu se a skrze šírání jedu tam, svítá a jdu vzhůru voňavou rašelinou Skřítku, Slunce se válí v mlhách, jdu nahoru k vývratům v pralesovité smrko-bučině, maluju choroše na chundelaté bukové srsti a jsem nervózní, že nestíhám, vyjdu nad hranici lesa, a dva jestřábi mě lehkostí letu uklidní a naplní důvěrou, padne mlha – bloudím mezi vlajkovými smrčky a ohlížím se k Barboře, její tvář ve svatozáři zvadlé podzimní trávy, mraky se trhají a odhalují hlubiny údolí se zbytky bučin, suky fylitových vrás, vítr se zvedá a bere myšlenky z hlavy ven, kvarcitová bašta, pevnost, oltář vpředu nahoře, hojnost brusinek, hojnost barev, obrazů, peněz, chvil přítomnosti, hojnost všeho, lehám si na břicho na přídi té skály, ležím, a přede mnou se plazí po skále strháván větrem mravenec se zlomenou nožkou, plazí se pro smrt vprostřed nesmírného prostoru hor, plazí se, jako já se plazím, vprostřed nesmírnosti sebe sama, nicotný, a najednou mám radost a pokoru a klid, vidím svou bezvýznamnost, a je v ní síla, pomalu nadskakuju, jak pode mnou buší srdce země, poslouchám ten tep – poslouchám ho, když chodím šumícím lesem, tekoucí vodou, životem bzučící hlínou, trochu démonicky slyším ten tep ve vrčení motoru, když jedu do plenéru, když si Petr nade mnou pouští techno, slyším ten tep, když usínám a vstávám a jím a chodím a myslím, slyším ten tep, slyším a vidím, jak uvádí vše do pohybu, vrásní horská pásma a navádí mě, abych je maloval, seje lesy a sklízí je kůrovcem a pilou, ukládá uhlí, a pak ho těží a spaluje, aby ho opět uložil jinde a jinak. Ten tep v krocích malého umírajícího mravence na hraně devonského kvarcitu Ztracených kamenů, kterýkoliv rok, kterýkoliv den, kteroukoliv hodinu, minutu, vteřinu, vstávám a jdu dál. Vrchol hory, půlnoc, zima je prázdnota, žádný směr, žádný cit, jen sníh křupe pod nohama, jak jdu z Třech kamenů. Loukoť kola. Sestupuju údolím Merty. Merta pramení v neposkvrněném vědomí z prázdnoty, má devětkrát devět pramenů a žádný, kolem každého pramene se rozkládá prales, sestupuju jedním z nich, tak sto padesát až dvě stě let stará jedlobučina se smrkem a javorem, tím protéká ta svatá řeka, a v korytě se válí granáty jako pěst, krystaly epidotů a magnetitů, anatasy a hory dalšího drahého kamení, v pralese na kameni praotci spolu rokují Rys, Sokol a Kamzík o budoucnosti CHKO, vyprávějí si příběhy a vtipy a smějí se. Zobi jde se mnou, promiň, brachu, snad bůh dá, a začundrujem ještě spolu, snad bůh dá, a lesy, které si zaslouží to jméno, porostou v téhle zemi, a tak vyšlu modlitbu, ať každá jedle v těchto horách se dožije osmi set let, a pak ať padne a dalších sto let tlí a živí Zem, živí vzduch svou vlhkou vůní, živí živé stínem lesa, živí atmosféru kyslíkem. A už jsme níž a zase s Barborou, plazím se hlínou a kamenným mořem, bádám a počítám krystalky křemene ve skále, chvostoskoky v hrsti hlíny, katalogizuju, snažím se pochopit a uvidět, rozlišit biotit-muskovitickou rulu od té amfibol-

biotitické, a ona (i Ona) se jen laskavě směje, nasbírám si do baťohu sto padesát kilo kamení, až se mi hřbet prohne pod tou tíhou, všechno to vyleštím, zanesu do mapy, opatřím štítky, a pak tomu porozumím, porozumím tělu Země, porozumím, jak je prohnětená, její historie se přede mnou rozestře jako na obraze a kontinenty budou tančit, Brunie práskne do Lugika, až se zahřmí a vyletí jiskry, Desenská a Keprnická klenba se sklenou jako trámoví katedrály, a chór zazní, chrám je hotov, nic se ale nezastavuje, jedeme dál, hraje k tomu Mozart, nebo spíš Smetanova Vltava (Merta), a já koukám a chápu celý svět. Abych si to ověřil, vyjdu jistým krokem skrze suťoviště k obrovité vráse nad Zadním Hutiskem, abych pochopil strukturu tohoto údolí, abych věděl a zmapoval. Ale jak tam přicházím přes vývraty a kameny, mlha a myšlenky se rozestupují a vrása ve stěně pocákané žlutým lišejníkem (Psilolechia lucida?) na mě shlíží v celé své tichosti a prostotě. Najednou pocítím Její pohled a mlčení, jak proniká až do morku kostí, skrz marast pýchy a zbrklé povrchnosti, a já mám strach a stydím se, stydím se před Tvou mocí, klekám si do hrabanky a obejme mě vůně humusu, slyším cvrkot a šum, jak půdní organismy tráví mrtvé dřevo, a slyším krávy bučící ve všech údolích hor a mobily zvonící až v Šumperku a praskot starých smrkových kmenů a jednolitý zvonící tón řeky a svoje srdce, dech, pohyby střev. Skála je tichá. Zahazuju na chvíli bláhovost své mysli, díky – už nechci chápat, chci milovat. Jdu dolů, a navrácen do své malé přítomnosti, jím svačinu, a přitom si pískám, třeba Brian Boru’s march, a mašíruju kolem světlem prozářené Merty, koupu se v ní, koukám, jak se míhá den a noc, přicházím na kraj Vernířovic jako host, sedám si do auta a startuju, jedu vstříc slunci zapadajícímu mi v zádech, zlomená nožka už mě netrápí, spojku šlapat netřeba – auto jede samo nach Valhalla. Zemi nechápu, kdo jsem, nevím, co jsem vytvořil, je pryč – ale – jsem a vnímám – To byl můj večer, noc a ráno. Děkuju AK

ZPRÁVA O DÍLE

Včera – to je 18. 6. 2018 – zakončil Adam Kašpar svá studia na Akademii výtvarných umění. Byl jsem u toho, protože jsem byl požádán o oponentský posudek. Mluvil jsem s lidmi, se znalci umění, se spolužáky. Bylo tam skoro čtyřicet lidí, a už to samo o sobě je neobvyklé. Poslouchal jsem, co k jeho dílu mohou říct profesoři malby, jako je Martin Mainer či Michael Rittstein. Chci zachytit šíři názorů, dřív než ji zapomenu. Paměť je vždy kreativní, ráda zapomíná a ráda zesiluje. Někdy se doporučuje psát si deník, anebo kreslit, teprve když vzpomínky vybledávají. Myslím, že to byl Paul Valéry, který řekl, že paměť je víc než skutečnost. U některých lidí, kteří mají vnitřní prostor dostatečně velký, aby se v nich mohly myšlenky a emoce otáčet jako souhvězdí, narážet na sebe a vzájemně reagovat, to určitě platí. Záleží na rozměrech a svobodnosti tohoto prostoru. Když jsem šel na Adamovu obhajobu, potkal jsem na Dejvické ulici Vláďu Moučku, člověka, který míval geometrické sny, studoval biblistiku a roky se zabýval geometrií Santiniho staveb. Říkal mi, že jej teď zajímá geometrické uspořádání DNA, krystalů a hvězd, a že když si vezme svůj loket (49 cm) a zvětší jej na průměr Měsíce, pak výška jeho postavy bude odpovídat průměru Země. Takže co vidíme, když se úplně realisticky díváme na člověka? Já vidím člověka, ale Moučka vidí proporce sluneční soustavy. Byl to dobrý úvod k prohlídce Adamových obrazů.

Nevím, nakolik má cenu vršit slova, připomínat japonskou tradici, ve které se pozorováním povrchu dostáváme pod něj. Tento způsob malby se přece dá vyložit tolika způsoby! Stále někde za rohem vykukuje Caspar David Friedrich, James Lovelock se svojí Gaiou, staří taoističtí mistři i středoevropský realismus 19. století. Navrhuji počkat. Situace není jednoznačná, ale je rozehrána vzrušujícím způsobem. Určitě tu je neobvyklý talent, který se dál vyvíjí, ale co když jej sběratelé zkazí? Tak jsem to říkal M. Rittsteinovi, který se zasmál a řekl: „Aspoň bude menší konkurence!“ Nakonec to stejně bude čas, který ukáže lidské pohnutky, jak říká jedno staré přísloví. Měl bych mluvit o geologii, o síle zemských procesů, vrásách a zlomech. Jsou tam, ale řekl bych, že spíš jen něco dalšího otevírají. Když zahodím myšlenky, a nechám pracovat vizuální analogie, tak se mysl nakonec vrací k soše svatého Jiří na III. hradním nádvoří, ve které jsou skály, rostliny, dokonce i jeden drak, a sluneční paprsek symbolizovaný kopím na jaře pronikajícím do hlíny, do Země samé. Samotného mne zajímá, jak tohle dopadne. Václav Cílek

Můj první a největší problém s Adamovou malbou byl ten, že v těch lepších obrazech je úplně realistická, a zároveň úplně jiná. V těch horších obrazech je už jen mařákovsky či dokonce fotograficky realistická. Možná, že tohle na těch obrazech člověka dráždí, je to nějaké mimikry, které ještě něco dalšího zastírá. Víc lidí včetně mně se podívalo na Adamovy obrazy a před tím velkým talentem se skoro posadili na zem, ale hned jim začalo něco hodně vadit. Prošli si kolečkem emocí, a nakonec se vrátili k úctě před tímto způsobem malby. Martin Mainer ve svém posudku dokonce napsal, že během dvaceti let, která strávil učením na dvou vysokých školách, nepotkal tak silný talent. S těmito slovy můžeme či nemusíme souhlasit, ale měla by být zaznamenána. Nějaké „ale“ tu však zůstává. Proniká Adam v hluboké výtvarné meditaci do srdce skal, anebo se vysmívá těm, kteří neumí tak dobře malovat? Je mladým Mozartem, anebo dozrávajícím Mahlerem? Adamovu malbu od většiny realistů odlišuje vnitřní osten, ale neumím jej popsat. Během krátké doby studií prošel poměrně zásadním vývojem od mračně světelného romantismu, ve kterém člověk maluje hlavně sebe, k realismu, kdy možná už nemaluje „svou duši“, ale všudypřítomnou hladovou ještěrku mezi skalami. Myslel jsem jednak na Adolfa Kosárka, který prošel vývojem od romantické alpské krajiny k prostším středočeským námětům, jednak na kresby kamenů naivního romantika v malbě a skvělého spisovatele Adalberta Stiftera. Stifter psal povídky o žule, pestrých kamenech a horském křišťálu, a zároveň je kreslil. Jeho běžné oleje jsou dobovými dokumenty průměrné hodnoty, ale jeho kresby kamenů mají v sobě něco z hmoty, která zachraňuje, i která hrozí.

(VĚCNÝ DODATEK)

Skoro vždy obraz vysvětlujeme buď z polohy malíře, nebo jeho díla. Obojí se nějak mísí, lidé mají víc faset, takže obvykle z toho vyjde nějaká směska, protože všichni stejně vědí, že osobnost a to, co dělá, se nedá moc oddělit. V díle pak nalézáme odraz určité tradice, spisovatelé a básníci bývají formováni místem, ať už to je magická Praha, zdánlivě klidný Petrkov, či tesknivá Vysočina. A do toho proniká doba, nejlépe, jak se říká, velkých očekávání, či dřív, tragických chvil národa. Všechny tyto věci jsou víceméně srozumitelné, pěkně se o nich píše, a pohled na dílo by bez nich nebyl úplný. Pojďme na to vše, pokud to vůbec jde, na chvíli zapomenout, a hledat klíč v námětu. Tady už nebudu psát jako nedoučený přítel umění, ale jako sběratel minerálů, jeskyňář či průzkumník starých dolů. Kolik dřiny jsme v nich nechali! Ale někdy to bylo i horší, protože za ta léta jsme v těchto místech málem ztratili život, a ti z méně šťastných jej ztratili úplně. Ale s lovci orchidejí nebo lapači hmyzu by nikdo z nás neměnil. Tyto vztahy většinou začínají hodně brzy, někdy už kolem dvanácti let. Mysl ještě zdaleka není hotová. To je důležité, ještě se moc nevměšuje, nekoriguje, a nesnaží se být praktická. Věci pak přicházejí jako velká vlna nabírající na síle, nebo jako náraz. První fáze je posednutí. Je v něm tolik energie, že člověka odnese na jiný břeh. Posednutí, které trvá víc let, se mnohokrát změnilo v nemoc. Z okouzlení se stala magie, a věc démonizovala. Většinou jsou však lidé posednutí nějakým druhem krásy nebo velikosti, takže jim spíš hrozí, že ztratí jemnou prostupující citlivost. Posedlost tohoto druhu jsem občas vídal u sběratelů krystalů, vulkanologů, archeologů paleolitu, a kupodivu často u paleontologů, což je typické povolání, které si vybírá vás. Malíři někdy bývají posedlí mořem a obecně živlem vody. Posedlost ženským tělem je něco jiného a tematicky sem nepatří. Je to myslím, mnohem chudší pocit, ale nevím to určitě, protože oběma cestami se jít nedá. Posedlost pro mne znamená, že něco, co nemá ústa, si přeje být vysloveno, a hledá spřáteleného člověka. V hudbě to je docela běžné.

V další, již zklidněné fázi po posednutí je nejčastější reakcí touha se o věci víc dozvědět. Tady se rodí badatelé. Ti pak projdou ještě další nezbytnou proměnou. Větší část původního nadšení se promění v trpělivou práci, ale potřebné je uchovat uhlíky žhavé, jinak výsledkem může být velice profesionální cynismus a doživotní sbírání pochval. U umělců, pokud to zrovna nejsou režimní básníci, však dochází k ještě jinému jevu. Je jím vděčnost a snaha vrátit to, co člověk dostal, když maloval rostliny, ptáky, antické ruiny nebo krajiny s vodními mlýny pod živými oblaky. Myslím, že tato vděčnost se nejlépe poznává právě ve zpodobnění stromů, světel a atmosférických jevů („moji“ indiáni by řekli bytostí oblohy). Být vděčný obloze je normální, být vděčný krajině s rybníkem a kopcem je rovněž normální (ale přitom velice hezké), být vděčný skále nebo kameni už vyžaduje jinou povahu. Známe ji spíš z ciziny od malířů pískovcových skal amerického Středozápadu nebo malířů pouští, i když vděčnost poušti je spíš vděčností k prostoru, kosmu a samotě. Jak je to tedy s těmi skalami? Vlastně po těch mnoha letech v Geologickém ústavu sám nevím. Asi to je cítění velké bytosti. Něco, co v Římě 17. století vnímal Athanasius Kircher, když psal Mundus subterraneus a snad jako první moderní Evropan cítil jednotu velkého těla, v němž se pohyb ohňů a vod podobal uspořádání lidského těla. Tajemství Země nikdy neleželo na povrchu, vždy se muselo do geologické hloubky, k vrásám, lávovým jezerům a magmatickým krbům. Další tři století se někde tady v imaginativním, ale i vědeckém prostoru chvěla vize jedné Země, až ji James Lovelock propojil s životem a atmosférou a nazval Gaia. Je ještě starší bohyní než Afrodité, a taky si vybírá koho chce. Václav Cílek

Lidé, kteří o těchto věcech čítávají, mají pocit, že se jedná o nějakou metaforu a že svět, to jsme stejně jenom my a naše názory. Citliví lidé však dobře vědí, že zacházejí s inteligencemi jiného druhu, že se nezmocňují námětu, ale nechávají se jím prostupovat. Je to kupodivu dost běžný přístup ke světu, jaký se dá pozorovat u skalního umění, „surreálných“ gotických figurek a běžně v tzv. okrajových námětech lidového umění celého světa. Emil Filla podobně vykládal skytský zvěrný stepní styl.

ADAMOVI K NAŠIM MAILŮM

Kdysi, někdy v třetím ročníku, jsem o Kašparovi napsal, že je vskutku mladý umělec v nejlepších letech, bystrý, hloubavý, hluboký člověk a skvělý malíř, dnes mohu jen dodat, že jeho malířský i lidský vývoj mně dává za pravdu. Co říct k naší více než šestileté komunikaci… byla pro mne vždy poučná, často veselá i vážná, propovídali jsme mnohou chvíli a hodiny psaní textů v mailech, často jsme se krásně hádali, vždy nás to bavilo. Děkuji ti, Adame

Martine posíláš sondu do duše učitele pokus o odpověď následuje sdělit otevřeně kritiku mi vždy připadalo jako projev důvěry – třeba mezi kolegy v ateliéru, a vždycky jsem si vlastně nejvíc cenil a cením těch kritiků, z řad kamarádů a i vás učitelů, co nenechají niť suchou a rádi mi rozkopávají hračky, a přitom chápou, proč dělám to, co dělám. píšeš správně, že jsem estét, a ber tu výtku prosím jako stanovisko takového. Ačkoliv nějak nevěřím na dělení umění na konceptuální a estetické (nebo jak to nazvat), jak řekl Steiner – není žádná hmota, která by nebyla utvořena a prodchnuta duchem, a žádná část ducha, která by na nějakém místě a čase nepůsobila až do hmoty, formu a obsah vnímám jen jako obměnu slov duch a hmota. Ani pro mě není rozhodně námět pro obraz námětem, jenom světlem, barvou… ty považuji jen za výsostně skvělé prostředky, jak promluvit o tom, co barvu a světlo utváří. Promluvit o tom, nebo se na to spíš zeptat. Malovanou krásu jsi tvořil a tvoříš, ať už jsi o ni usiloval, nebo ne – není to tak? Třeba právě skrze ty chyby – chtěné či nechtěné – je ta krása stvořena. A i z mého (snad ne až tolik) estétského a krásymilovnického pohledu je mnoho, mnoho tvých obrazů, které pro mě naplňují právě ten pojem krásy. Mluvili jsme o tom jednou v at. když jsem řekl, že na obraze hledám krásu a dokonalost, a někdo nepochopil, co myslím dokonalostí – nikoliv naprosto ne bezchybnost. Či vybroušenost v dodržení nějakých pravidel a postupů. Preciznost… Spíš přehlédnutí chyb a krás v jednom povzneseném pohledu. Spíš uvědomění si nekonečného dualismu mysli a drobení světa na chyby a ne chyby. Spíš nečekané vytržení, a byť kratičké, nazření věcí z jiné perspektivy než to 24hodinové ego.

adame, opravdu díky za slova i ta nová o svém vztahu ke kritice, kráse atd… jasně že je malířství za slovy a tedy i za ideály a estetikou, atd přestože je na nich tak závislé, to je jeho moc… i to že hmota je prodchnuta duchem, či je nějak vše oduševnělé, co je vytvořeno nejen člověkem… člověk co vytváří je umělé tedy umění a samozřejmě prodchnuto též… obrazy obzvlášť jsou předáním ducha či stavu duše atd disciplína duchovní… líbí se mně ta tvá slova… a neřek jsem, že jsi estét, to by byla skoro v dnešním významu slova nadávka – že jsi krasomil je lepší nebo krásu hledající a skrze krásu mluvící, prostě ti rozumím… krásná žena třeba, se říká, je dar boží… …kritiku beru a vážně… ten exkurs sondu do študákovy duše jsem si dovolil, abych tak trochu se obnažil i pro mladší ročníky či starší, může to někomu něco říct nebo pomoct v práci… a taky, že je třeba úsilí, nejen při práci na plátně, ale i v životě a zkoumat co se dá… osvojovat si nebo přijímat a zase pouštět… naučit se pouštět je těžké… ale dá se to naučit… jak píšeš, aby člověk se alespoň přiblížil pravdě musí vynaložit úsilí často celoživotní úsilí a pořád zůstane daleko za branami či ztracen ve vesmíru… trychtýř má hrdlo, které vede k dalšímu trychtýři… přeskočit se to možná dá, jako se daj obskočit čakry a spojit první a sedmou druhou stranou od prdele přes páteř… nebo kdo ví co osvícení nese za poznání… a proč ho nese a k čemu… každopádně lidi na to serou a poznávají stále více a více a je jim jedno že pomalu nebo rychle nebo slepě a zhoubně a často i „pravdivě“… derou se nezadržitelně možná v řiť vesmíru… lítáme jak blázni a po čertech rychle když na to přijde… …měj se blaze a na viděnou… martin.

Ahoj Martine, já rovněž děkuji, přemýšlel jsem o tom, nakolik jsem měl ještě čas, cítím, že text chce napsat nový, chápu nepochopení tématu, když Samo říkal, že v mých obrazech ale tu dekadenci a smrt nevidí, že jsou jen estetické – no právě! Neboť to žádná dekadence není!! Jen je nám to tak neustále prezentováno, a tak chci udělat výstavu o smrti, u které si třeba nikdo nevšimne, že o smrti a hnití a tlení je, jako si toho nevšimne venku v lese, nebo na sobě samém. je to přirozenost nejvyšší, nejobyčejnější, každodenní – jest to nádherné plavení hmoty. živá mrtvá. živá. každých sedm let (nejsem si jist možná víc či méně) se prý lidské tělo obnoví – komplet všechny buňky, postupně odumírají a jsou nahrazovány. člověk žije, a ani to neví. a za sedm let ten starý zemřel a nový se narodil. Vnímáme smrt jako něco definitivního, je to však definitivní? Přijde mi to hloupé – pánbíček řekne – a ouha země a nebe a jsou tu a člověk žije a koná a myslí a na konci apokalypsa, konec zmar a smrt, všechno končí, dobří jsou vzati na nebesa a špatní na věky v pekle, hů, jak debilně teatrální!! Vždyť vše se odehrává tady – Campbell říká, když stojíte na přechodě a čekáte na zelenou, jste krok od světa bohů a hrdinů. posvátné je běžné – tak jako příroda – není nic obyčejnějšího, přirozenějšího – je však něco svatějšího?

chrlím chrlím chrlím. nemám moc času. dnes jsme pokáceli čtyři stromy, a řezali štípali, vozili. Smrt. ha. Bylo to krásné, oběd na ohni, slunce jarní však silné a fyzická práce jak se patří, s hlavou čistou. teď se učím jako na běžícím páse, dějiny umění padesát otázek, no je to v pohodě, ale já jsem poctivý osel. Snad někdy, klidně před výstavou, to můžeme klidně ještě probrat a navrstvit myšlenky – téma je mohutné a ve škole byl prostor stejně jen tak líznout. toliko. štěstí ti přeji a tvé noze též, odpočívejte. adam

Ciao Adame, díky za slova… jasně – není dekadence… estetika je vše, co děláme, ať děláme, co děláme, a nejen my malíři… tedy když to tak vezmu, pro mě je estetické téměř vše, co vidím, kromě zvětšeného hmyzu – na to nemám, toho se bojím, byť vím – estetika jasná, přímo boží záliba… …Samo možná narážel na něco ve tvém malířství, co neumí říct přesně slovy a co mu schází či přebývá a o čem si myslí, že by mohlo být ve výrazu „lepší“ – silnější – prostě by koukl, a neměl by pochyb či kritických slov, jen obdiv, a to se třeba také dostaví… jsi na začátku a jsi mlád a mladicky nadšen, ale jinak to nejde a je to nutné… jistá umanutost a ztuhlost ve smyslu tahu na branku, která je tak mockrát postavena… ale to je každá branka, ať je ze dřeva nebo z abstraktní látky… k tomu je škola dobrá, že konfrontuje, záměrně konfrontuje práci studentů s názory učitelů, nejde ani tak o to, jestli má učitel pravdu nebo nemá, ale o to, jak student reaguje, jak si věci přebere nebo nepřebere atd… je to krásný kolotoč… …samozřejmě, že je v lese smrt, ale také život, a většina lidí má ráda život, volí život a vidí život… kdyby člověk všude viděl smrt, rozklad, tlení, těžko by se žilo, obzvlášť starším – ti totiž vidí život jinak než mladí, jinak vnímají smrt a nechtějí s ní být konfrontováni příliš i tak budou… a ať na to pohlédneš jakkoliv, nikomu se nechce umírat, byť možná nic takové jako definitivní konec není, kdo ví… zmar je nabíledni, bohužel… zmar snažení jakéhokoliv pochopí nakonec každý… nelze to nevidět… úsměv zmizí, a komu nezmizí, strhne ho peklo… …obnova těla, tedy jeho buněk, sice je (buňka je v jistém smyslu dokonce nesmrtelná, neb se dělí, a my nevíme tedy, kde vidět její konec, aspoň mně to říkal kamarád mikrobiolog), ale od určitého věku je to jen zbožné přání – více buněk umírá či ztrácí hodnotu, než se rodí, a to přivede tělo ke stárnutí a posléze k rozkladu… teatrálnost života ovšem jest také nabíledni, nejen jeho lidských projevů… …zřejmě ano – vše se odehrává tady a teď, čas není, tedy je to jen koncept, ale vzpomínky jsou a umí být silný agens ovlivňování toho tady a teď (bohové jsme nejen když přecházíme cestu na zelenou, někteří na červenou, ale hlavně když sereme, hovno vypuzujeme)… nejen vzpomínky vědomé, či nevědomé, ale také vzpomínky, o kterých jednotlivec nemusí vůbec mít šajnu, vzpomínky rodu uzamknuté v DNA… jo je to kongo pořádné…

pakliže není čas, je peklo nekonečné, a totéž ráj – což jsou dvě slova pro totéž… tož tedy potěš pánbů… …svatost přírody znamená svatost všeho! – tedy nic není svatější než něco jiného… ovšem lidské chápání musí dělat kategorie, musí se vymezit, nelze oslavovat svatost vraždy… jo disputace nekonečná, a také ji lidé, co jsou na Zemi, konají a myslí a snaží se pochopit nebo nepochopit… …užívej jara… jo – text buduj jako obraz, vracej se, škrtej a zase se vracej atd… ale zase – tvé dílo jsou obrazy a mluví samy za sebe, to je jasné… čím jsi v textu jednodušší, tím ti lidé na verni budou více rozumět, vždy je důležité komu to říkáš a při jaké příležitosti a jaký je tedy prostor a chuť na vnímání textu – něco jiného je tištěný text a něco jiného proslov na verni sám o své práci a názorech atd… lidovost je ve veselosti… …noha se lepší pomalu, snad už zítra ty anťáky zaberou lépe, v noci nevím, kam s ní, každá poloha na hovno, ještě že je čas a člověk ví, že přijde ráno a bude to lepší… …zdar a sílu… martin. Martin Mainer

OBRAZ 2.0 Teorii lze pouze věřit. – Zdeněk Neubauer –

Svět je tvořen věcmi. Tyto věci samy jsou složitými útvary. Vztahy mezi nimi povyšují celek nad soustavu částí. Abych světu lépe rozuměla, člením jej a rozkládám. Soustředím pozornost na detaily, které dokážu snáze obsáhnout. Teprve tehdy, když se mi to podaří, postupuji dále. Celek vidím málokdy takový, jaký je, respektive – chápu jej přesně tím způsobem, jak jej vidím. K vnímání světa jsem zoufale nevybavená. Mám k němu příliš blízko, anebo nekonečně daleko. Je svůj, anebo můj – nic mezi tím. Můžu jej zkoumat jako ono, anebo milovat jako tebe. Pokud platí to první, měřím jej a vážím, systematizuji, podrobuji zkoumání. Pokud to druhé, chci s ním splynout; nemám žádný odstup. Zatímco to první nazývám vědou, tomu druhému říkám umění. Věda chce světu porozumět, umění jej chce pochopit. Věda jej chce analyzovat, umění usiluje o syntézu. Věda jej vidí jako jedno, umění chce více – chce nekonečný počet světů pro každého, kdo vnímá, pro každý moment, v němž pozoruje, cítí, prožívá. Věda je o věci, umění o reflexi. Žádný kompromis neexistuje. A přesto. Adam Kašpar je malíř, krajinář, realista. To první znamená, že jeho doménou je obraz; druhé, že tím, oč se zajímá, je předmětný svět; a třetí, že se jeho zkušenost snaží na ploše plátna nebo papíru zachytit takovým způsobem, aby dosáhl co možná největší vizuální shody obou. Všechny tři momenty jsou problematické, a bylo by dobré věnovat jim zvláštní pozornost. Tím, co mě však láká více, je na jedné straně napětí mezi tím, co vidíme, a tím, co víme, a pak to, jak vlastně poznáváme, formulujeme a sdělujeme nové. Výše popsaná zkratka je samozřejmě do značné míry manipulativní, protože popisuje obecná východiska (rozklad složitých systémů na části neplatí jenom pro neurovědy a abstraktní malbu, ale taky pro vaření), a závěrům se vyhýbá. Věda a umění jistě nejsou totéž. Důvod jejího využití je nicméně legitimní, doufám – Adam totiž nepracuje pouze s malbou, ale disponuje poměrně pokročilou znalostí geologie. A ačkoli má jeho sbírka kamenů zřejmě trochu jiný význam, než cyklus maleb, nakonec v jeho ateliéru – a teď také na výstavách – funguje obojí dohromady. Takže ačkoli věda a umění nejsou totéž, velice snadno je lze chápat jako společné jedno. Proto John Ruskin a proto romantismus: Přesvědčení o tom, že svět je lidský a že je určen lidským smyslům, které mají stejný význam a jsou v principiální shodě s tím, co nás ještě pořád neomrzelo opěvovat – ratiem. Hladit povrch očima, jakkoli to má pro pochopení obrazu nepřekonatelný význam, totiž rozhodně není totéž, jako k tomu používat ruku nebo si o tom číst. Okolo roku 1830 definoval skotský esejista Thomas Carlyle vizualitu jako „stav či kvalitu toho, být vizuální nebo viditelný pro mysl; [jako] mentální viditelnost,“ respektive „mentální obraz či vizi“. Ryze niterná a subjektivní zkušenost teprve na přelomu devatenáctého a dvacátého století získala materiální tvar – a stala se „pohledem“, „vizuálním aspektem, reprezentací fyzického zjevu“. Bez toho by nemohlo dojít k tomu, co William Mitchell označil jako vizuální obrat – obraz (o rozlišování mezi uměním a mimouměleckou sférou přitom není řeč) by se nestal půdorysem veškerého uvažování o světě, přičemž do jeho rámce dnes spadá nejen dvourozměrná, ale také jakákoli další vizuální reprezentace, včetně té, kterou ukrývá jazyk (metafora) nebo podvědomí (představa).

Pokud je realismus, ve všech ohledech arbitrární a kulturně podmíněná kategorie, stálicí vizuálního systému, protože nejvíce odpovídá optické zkušenosti lidského oka s vnějším světem, lze současné zacházení s ním, jeho opakovanou replikaci ve „3d“ – vytváření sbírek vzorků, modelů, fotografií, diagramů a map – chápat podobně: jako snahu ustálit ryze subjektivní pozici pozorovatele v centru světa, tj. jako pokus o vytvoření funkčního přemostění mezi oběma rozpornými mody vnímání. Jak vzorky, tak jejich obrazy obíhají na shodných orbitech představivosti, přičemž všechny ústí ve stejném ohnisku – a vytvářejí systém. Podobnému výkladu navíc v tomto konkrétním případě napomáhá další rozšíření pole o deníkové záznamy, které, krom toho, že jsou spíše nehotového, tj. intimního rázu, jsou zároveň zjevně určeny „čtení“ – pohledu seshora, v soustředění, a je proto možné je chápat jako komentář celku či návod k jeho interpretaci. Realismus v obou smyslech má navíc tu výhodu a okouzlující vlastnost, že (téměř) postrádá časové hledisko a vytváří tak dojem sounáležitosti nejen v synchronním, ale také diachronním smyslu. Pokud je pak obraz (nebo plastika) na úrovni podobné té Adamově, vzniká dojem nebývalé intenzity – vidíme něco, co je z podstaty proměnné, jako bytostně stálé – a víme přitom, že tomu tak být nemůže. Adamovu práci lze ale asi jen stěží řadit do kontextu „archivu“, na to je jeho malba příliš volná, příliš odtažitá, příliš autonomní – příliš dobrá sama o sobě. Zároveň přitom nelze zpochybnit její poučenost a názornost. Nejsem, bohužel, schopna posoudit, do jaké míry si přizpůsobuje okolnosti a podmínky, aby dosáhl chtěného vizuálního efektu, myslím ale, že i přes notnou licenci se díky němu stále mnohému učím. Kognitivní hodnota umění je v umírněném spektru sice spojována především s rozvojem emocionální kondice – a pak mě Adam možná vede především k větší úctě k přírodě, docela přímočaře bych ale chtěla apelovat také na další formy poznání, které mimo jiné souvisí s osvojováním si schopnosti vidět, pozorovat a reagovat. Pokud bych se měla vrátit nazpět, pak je poměrně pozoruhodné, jakým způsobem redukuje obrazovou plochu na podstatné, principiálně abstraktní motivy, jež opět skládá – už jako znaky – dohromady coby součást reálného tvaru; jak volně nakládá s jednotlivými prvky systému a vytváří nový – korigovaný jednak požadavky vizuality, jednak nároky věci. Estetický prožitek přitom nelze omezit na optickou zkušenost. V poslední době jsme si zároveň možná až nebezpečně zvykli na to, že znamená především a téměř automaticky expresi, což je samozřejmě nesmysl, tím spíše, pokud ji chápeme jako subjektivní a nesdělitelnou. Naivnímu romantismu v tomto případě – hlasité ne! Anebo alespoň – s rezervou. Pokud totiž škálu rozšíříme o další smyslovou zkušenost, a zároveň podřídíme korekci, ukazuje se, že estetický prožitek přece jen může být vysoce racionálním, protože překvapivě kognitivně hodnotným. V Rancièrově „estetickém režimu“ je to nakonec především estetika, tj. vizuální systém, jež nás vede napříč strukturami k porozumění jejich (arbitrárním – lidským) limitám. Pominu-li doménu emocí, na něž je kognitivní hodnota umění obyčejně omezována, je to oblast „starého“, jež je mu určena. Ačkoli umění a věda do značné míry sdílí kontext objevu, v kontextech porozumění se

přece jen liší. A v tomto se od předchozích variet realismů neodklání ani ten stávající, byť má za sebou zkušenost abstraktního umění a konceptu, tj. radikality formy a slova, a je proto rozhodně jiným vizuálním systémem. Myslím, že základní rozdíl spočívá v tom, že se změnilo vlastní paradigma obrazu a jeho vztah ke slovu – že již není chápán jako před-logický, ale odlišným způsobem budovaný logický systém. Podobně povrchní konstatování, omlouvám se, nám samozřejmě neřekne nic nového o tom, jak nové prostřednictvím obrazů můžeme objevovat a sdílet. Pokud se ale vrátíme ještě jednou nazpět a zkusíme si představit jakoukoli průměrnou sci-fi, mohla by snad vzniknout alespoň jakási vágní, „emocionálně podbarvená“ představa: Aby bylo cokoli nové rozpoznatelné, je potřeba, aby to vykazovalo rysy známého. Ve skutečnosti se pohybujeme na spirále, na níž se jednotlivé prvky neustále modifikují a vyměňují si místa. Každá nově položená otázka znamená novou odpověď, každá nově vytvořená struktura prvků představuje nový tvar. Jako už tolikrát, platí stále totéž – osobuji si právo vidět! Ne nutně přímo v sociálně angažovaném smyslu Mirzoeffově, ale rozhodně s podobným apelem.

1/ Martin Buber. Já a ty. Praha: Kalich, 2005. 2/ Eric R. Kandel. Reductionism in Art and Brain Science. Bridging the Two Cultures. New York: Columbia University Press, 2018. 3/ Alois Riegl. Naturwerk und Kunstwerk. In: Swoboda, Karl M. (ed.). Gesammelte Aufsätze. Augsburg: Filser, 1929. 4/ Thomas Carlyle. On Heroes, Hero-Worship, and The Heroic in History. Berkley: University of California Press, 1993. 5/ William T. J. Mitchell. Picture Theory: Essays on Verbal and Visual Representation. Chicago: University of Chicago Press, 1994. 6/ Malcolm Andrews. The Emotional truth of Mountains: Ruskin and J. M. W. Turner. Caliban, 2008/ 23, s. 21–28. Dostupné online: [https://journals.openedition.org/caliban/1088] (cit. 7. 8. 2018) 7/ Jacques Rancière. The Future of the Image. Londýn / New York: Verso, 2009. 8/ Miroslav Petříček. Myšlení obrazem. Průvodce současným filosofickým myšlením pro středně pokročilé. Praha: Herrmann & synové, 2009. 9/ Nicholas Mirzoeff. The Right to Look: A Counterhistory of Visuality. Durham: Duke University Press, 2011. 10/ Zdeněk Neubauer. Hledání společného světa. Praha: Malvern, 2017.

Po období přísné analytiky se v poslední době stále zřetelněji ukazuje snaha o scelení lidské zkušenosti se světem. Umění přitom stojí v jejím středu. Nový obraz. Obraz 2.0. Pozitivní odkaz Johna Ruskina, na nějž Adam často odkazuje, přitom nespočívá v tom, že měl vždycky pravdu, to vskutku ne, ale že bez ohledu na vlastní nejistotu nerezignoval na snahu o ni usilovat. Od světa k jeho vzorku, diagramu, mapě a nakonec atlasu, od světa k jeho obrazu – a porozumění mu – vede nesmírně dlouhá cesta. Faktem zůstává, že teorii je možné pouze věřit – a hypotézu je nutno prokázat. Respektive, že teorii je nutné věřit – a hypotézu je možno prokázat. A pak je tady třetí věc: Psát o výtvarném umění dnes znamená psát o čemsi na samém okraji zájmu – ambici zodpovídat za cokoli má minimální, a minimální nároky jsou na ně proto také kladeny. Hlasitá angažovanost na straně jedné, a ještě hlasitější distancovanost na té druhé neumožňují ve své radikalitě soulad ničeho. Veřejné a soukromé, racionální a emocionální, kognitivní a estetické atp. – zákopová válka, přitom bez valného zájmu o výsledek. Upřímně bych přitom chtěla věřit, že tomu může být jinak – že tomu dokonce má být jinak. Proto tento text. O Adamovi lze bezpochyby hovořit jako o talentu a očekávat věcí příští. Daleko větší význam má ale to, co úplně jednoduše ukazuje teď – že svět nemizí, obraz nepřestává mít svůj význam a autor neumírá. Tradicionalismus přitom nikoho nezajímá: Žijeme v lidském světě, tvořeném lidským vědomím – a určeném pro ně. Těžko nalézt cokoli aktuálnějšího. Barbora Kundračíková

MAPA HOR

Když mi bylo kolem sedmnácti, jel jsem na Obří kameny pod Šerákem, sedl si na skálu, nejedl, a den a noc a den koukal kolem sebe. Pak jsem se zvedl a šel pěšky do Jeseníku, vysílením jsem usnul ve strouze u cesty. Nevím, co jsem čekal, možná osvícení. Nestalo se – ale přesto to byl krásný průchod peklem mysli do tichého dojetí taky-mysli. Jeseníky už ve mně zůstaly. Párkrát jsem se jich v následujících letech letmo dotkl, abych zase utekl. V roce 2016 jsem se nad obrazem Šeráku setkal s Alicí, která mi nabídla bydlení v Žárové u velkých Losin. Nastěhoval jsem se v září 17 a osm měsíců poustevničil za okny hledícími na hřbet Břidličné. Jádrem mé práce v Jeseníkách se staly studie skalních profilů, charakteristických tváří hor. Mezi jinými pohledy na mohutně provrásněné mylonity u Skalního potoka, typické desenské ruly, typicky v dešti, pyroxenovogranátové erlany z okolí Bludova nebo migmatity ze Tří kamenů. Vždy mi šlo o konkrétnost, o maximální pozornost plně věnovanou určitému fragmentu Země. Cítil jsem, že mě každý z obrazů vrací zpět do terénu o něco citlivějšího a schopnějšího číst ve všemožných krystalických strukturách, a tak tam, kde jsem zpočátku viděl jen písmena, najednou vystupovaly hlásky a slova, fragmenty vět velkého příběhu, tavení, tuhnutí, lámání, drcení, příběhu života Země. Cyklus (nejen) obrazů, který vznikl, jsem nazval Mapou hor. Obraz je symbol věci – a symbolem oblasti je mapa, která je zjednodušením skutečnosti do schématu, tak, abychom se podle tohoto schématu mohli orientovat. Vše co vzniklo – obrazy / skici / kniha-atlas-deník / sbírka hornin Jeseníků / i své myšlenky / porozumění / cítění – považuji za jeden celek, za jednu mapu oblasti. Je to mapa přírodních poměrů Jeseníků se zvláštním důrazem na geologickou stavbu a vizuální mapování přirozených lesů. Je to mapa Hor jako fyzického / duševního / duchovního bytí, hor jako orgánu živoucího těla Země, nedefinitivního, progresivně hněteného časem a silami mimo lidskou představivost. Mapa, kterou si utvořilo mé vědomí jako síť utkanou kolem toho, co je, aby to mohlo zkoumat, ptát se a chápat, malovat, prožívat a orientovat se v prostém bytí přírody. Východiska jak malířská, tak myšlenková, jsem nalezl v romantické vědě a realistickém malířství devatenáctého století, především ve sféře přírodovědecky-estetického přístupu Johna Ruskina. AK

Staurolitický svor / 2017 / olej na plátně / 205 × 300 cm

§ 3 CHAPTER XI. OF THE MATERIALS OF MOUNTAINS – FOURTHLY, COMPACT COHERENTS Těmto vnějším vlastnostem kompaktních sedimentárních hornin také vděčíme za větší část krajinné scenérie planety, již obýváme. Sladká vinoucí se údolí, s pulzujícími skalami na obou stranách; světlo, nepravidelně putující po hranách jezer; koryta a svahy zaoblené lesy; úzké rokliny, pokryté zeleným kobercovím a zabydlené příběhy víl a trpaslíků; dmoucí se skaliska, korunovaná hradem či strážní věží; dolů se svažující bílá skaliska a ovčí pastviny; pozvolné stráně zalité sluncem a pnoucí se révou – za to vše vděčíme jim, přirozené kráse a specifickým vlastnostem hornin, o nichž hovoříme. § 25 CHAPTER XV. RESULTING FORMS – SECONDLY, CRESTS V těchto horstvech příroda jasně demonstruje svou vizi. Je zde vedena, aby učinila lom primárním zákonem bytí. Nemůže zde obalit hrany skal mechem, ani je ohladit vodou, ani skrýt za listy a kořeny. Je zavázána vytvářet formu, cennou pro lidské bytosti, neustálým odštěpováním hmoty. Všimněme si, že – v míře, v níž je nucena tak činit – proměňuje samotný zákon zlomu. „Ne, růst,“ jako by říkala, „není podstatou mé práce, ani zakrývání, ani změkčování, ale zakřivení: a když už musím vytvářet své formy jejich rozbíjením, zakřivení musí být obsaženo v lomu samém… Devastace místo vyživování může být posláním všech mých elementů, a věk po věku pouze prodlužuje bytí neobnovitelné trosky světa. Ale základní principy krásy, vládnoucí nad všemi tvory, kvůli tomu nesmí být opuštěny, a skály budou v mezích své věčné destrukce podřízeny stejným zákonům, které řídí ohýbání rákosu a červenost růže. John Ruskin: Modern Painters, 1843–60

Nad Zadním Hutiskem / 2017 / olej na plátně / 130 × 160 cm

Skalní potok / 2017 / olej na plátně / 200 × 300 cm

Divoký důl / 2017 / olej na plátně / 130 × 160 cm

Porfyroidy a zelené břidlice u Huntavy / 2018 / olej na plátně / 130 × 160 cm

§ 6 CHAPTER IX. OF THE MATERIALS OF MOUNTAINS – SECONDLY, SLATY CRYSTALLINES …Nemají nic z vlastností krajiny, která je obklopuje, masa jejich objemu postrádá jakoukoliv malost nebo omezenost. Tam, kde jsou, se zdá, že formují celý svět, mizí břehy řek, a řádky mezí vykukující z lesů a živých plotů – od nejnižších údolí po nejvyšší nebesa je vše jejich – jediná nezlomitelná vláda a železná autorita kamene. Poddáváme se dojmu jejich věčné, nedobytné vytrvalosti a síly. Jejich hmota se zdá být nezúrodnitelná, neobměkčitelná, ze všech zemských látek nejobtížněji proměnitelná jakoukoliv vnější silou. Ale hle – když se podíváme hloub do jejich nitra, jsou dotčeny a namáhány, jako vlnky v letní bríze, prochází jimi vlnění mnohem jemnější, než jaké rozechvívá moře či jezera. Ta se vlní pouze na povrchu – ale v těchto skalách se chvěje každé vlákno, jako tón eolské harfy, jako nejklidnější jarní vzduch s ozvěnami dětského hlasu. V srdci všech těchto velkých hor, skrz všechny vzmachy jejich nekonečných vrcholů, v hlubinách pod jejich rozeklanými masami proudí to zvláštní chvění jejich substance. § 4 CHAPTER VII. THE DRY LAND Ale napájení řek a čištění vzduchu jsou těmi posledními funkcemi hor; naplnit žízeň lidského srdce po kráse božího díla – zaplašit jeho letargii čistým a hlubokým ohromením – jsou jejich vyšší úkoly. Jsou jako velká vznešená architektura – zaprvé slibují útočiště, útulnost a odpočinek, ale jejich stěny jsou pokryty mocnými skulpturami a malovanými legendami. V jejich propojeném systému je nemožné vysvětlit i rysy té nejběžnější horské scenérie, aniž bychom usoudili, že musela být připravena v takovém řádu jednoty a s takovým dosahem, jak jen je možné, aby se dotkla každého způsobu potěšení a posvěcení lidského srdce. „Jak jen je možné“ je v souladu s naplněním výroku o vytvoření pevniny. Smrt musí panovat nad horami, a krutost bouří je drolí a vřes a trní je obrůstá. Ale jsou droleny tak, že nabývají nejúžasnějších forem, a jsou obrůstány tak, že se pustá poušť mění v kvetoucí zahradu. John Ruskin: Modern Painters, 1843–60

Tři kameny / 2017 / olej na plátně / 130 × 160 cm

Pyrit / 2018 / olej na plátně / 50 × 40 cm

Erlany / Bludov / 2018 / olej na plátně / 130 × 160 cm

Staurolit / 2018 / olej na plátně / 50 × 40 cm

Klenby / 2018 / olej na plátně / 160 × 200 cm

Krtinec / 2018 / olej na plátně / 160 × 200 cm

§ 33 CHAPTER XV. RESULTING FORMS – SECONDLY, CRESTS „…kdeže, žádná šťastná náhoda – žádná sebešťastnější myšlenka – žádná pokročilá znalost nikdy nenahradí všemocné nevědomí.“ Pozn. 24 CHAPTER III. OF TURNERIAN LIGHT Nesoulad v dokonalosti barvy a formy je přesně takový, jako ten mezi artikulací a harmonií. Nelze mít bohatou harmonii, pokud mají být slova jasná a ostrá – přesto může dobrý zpěvák artikulovat čistě – a hudební projev být příkladnou studií správné artikulace; dokonalá výslovnost však nepovede k harmonii. Totéž platí pro opačný případ – jemné exprese může být dosaženo bez barvy, dokonalého výrazu už ale nikoli. …Zejména v případě krajinomalby je pak barva jeho hlavním zdrojem. § 4 CHAPTER XII. ON THE SCULPTURE OF MOUNTAINS – FIRST, THE LATERAL RANGES Z toho nejhlubšího zájmu vyvstávají dvě otázky: Z jakých prvotních podob byly hory přeměněny do své nynější podoby? A jakých podob nabydou v běhu věků? Byl svět v pradávnu v méně nebo více dokonalém stavu, než je nyní? Byl více, či méně vhodný jako příbytek člověka? A jsou změny, které nyní probíhají, pro nás příznivé, nebo nikoliv? Současné formování Země se zdá být vedeno nejvyšší moudrostí a laskavostí, jak bylo ukázáno v předešlých kapitolách. A přesto se její minulý stav musel lišit od nynějšího, tak jako se ten nynější musí lišit od toho, který bude následovat. Je proto tento čas, do kterého jsme zrozeni, zlatým věkem Země, nebo je – se vší svou krásou – jen vrakem ráje? John Ruskin: Modern Painters, 1843–60

Pasák – skalní okno / 2017 / olej na plátně / 50 × 40 cm

ARCHIV LESA 58

ARCHIV LESA

Archiv lesa je souborem obrazů (většinou plenérů), které vznikaly jako dokumentace pralesů, přirozených lesů, houští a jiných pustin, od starých rezervací, jejichž ochrana spadá do 19. století, až po místa zdivočelá šťastnou náhodou. Vše s maximální snahou zachytit osobitost místa vzhledem k vegetační skladbě, nadmořské výšce a celkovému charakteru – a samozřejmě nejen tuto osobitost, ale snad i to, co ji má na svědomí. Ze všech výborných textů o lese je zde výňatek z Jandových Beskydských pralesů, knihy, již považuji za vizuální bibli milovníka lesa. Setkání s ní pro mě před sedmi lety znamenalo začátek zájmu o přirozené lesy, dynamiku jejich vývoje a i počátek touhy vytvořit podobný cyklus, avšak ryze malířský.

Cítíme se odsunuti mimo tok času, vytrženi ze známých souvislostí, z obvyklých vztahů mezi věcmi kolem nás a sebou samými. Stačí se zaposlouchat do sebe a do pralesa, a víme, že tu jsme v jiném řádu než v městě, na poli, v dílně, u pracovního stolu, v řádu nezávislém, v němž se zdá, že čas stojí nebo plyne volně jako mohutný proud, který by tekl všemi směry současně. Zeď, jež uzavírá minulost za námi i budoucnost před námi a pohybuje se nerozlučně s uplývajícím časem, obvyklý pocit, že v tuto vteřinu jsme dospěli u této zdi ke konci všeho, co jsme dosud vykonali a prožili, že pouze co se děje v tuto chvíli má význam absolutní aktuality, to všechno tu mizí, a ve styku s něčím, co trvá od věků do věků, ustupuje pocitu relativity a téměř bezvýznamnosti lidského konání. (Pocitu, jenž kupodivu neznepokojuje.) Jako by v pralese, kde je všechna přítomnost tak zřetelně podmíněna minulostí staletou a tisíciletou, sama jsouc předobrazem, skoro bychom řekli kopií budoucnosti stejně vzdálené, byly minulost i přítomnost slity s budoucností v jediné nerozlišené trvání, a naše obvyklé vnímání času pozbývalo smyslu. Rudolf Janda: Beskydské pralesy, 1943

Rašeliniště Skřítek / 2017 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Rašeliniště Skřítek 2 / 2018 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Pod Ucháčem / 2017 / olej na plátně / 40 × 50 cm

65 64

Největší jedle v PR Modřínový vrch / 2017 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Břidličná / 2017 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Račinka – Žárová / 2018 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Buk – Žárová / 2017 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Bučina pod Františkovou myslivnou / 2017 / olej na plátně / 50 × 65 cm

Čepel – jedlobučina / 2018 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Pod Slunečnou strání 1 / 2017 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Suťová javořina / 2017 / olej na plátně / 50 × 65 cm

Pod Slunečnou strání 3 / 2018 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Jelení bučina / 2016 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Prales nad Hučavou / 2018 / olej na plátně / 160 × 200 cm

Merta – tání / 2017 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Totem ohně – Jelení bučina / 2017 / olej na plátně / 90 × 60 cm

Střední Opava / 2016 / olej na plátně / 40 × 50 cm

Diplomovรก prรกce Mapa hor / 2018

SKOTSKO

83 82

A GEOLOGICAL EXCURSION GUIDE TO THE NORTH-WEST HIGHLANDS OF SCOTLAND

se jmenovala kniha, se kterou jsem v létě vyjel objevovat skotskou vysočinu. Je to něco jako Stopařův průvodce galaxií, takže jsem stopoval, za ručník dosaďte terénní kladívko. Zjistil jsem taky, jaké je množství geologických vzorků, které jsem schopen nést na zádech spolu se stanem, jídlem a pitím na pár dní. Není to málo. Obrazy jsou takovou ódou na lewiskou rulu, jednu z nejstarších hornin Evropy, která nádherně vystupuje na mnoha místech na severozápadě, kde jsou kořeny stařičkého kaledonského horstva ohlodány až na kost, a tu v silničním odstřelu, tam na písčitých plážích omývaných Atlantikem, nebo ve vřesových houštích, vystupují skály modravě šedé, nádherně (a mnohokrát) provrásněné ruly, kterou pronikají temné zeleno-černé žíly gaber a amfibolitů (Scourie Dykes), přeťaté mnohem mladšími granity (Rubha Ruadh) – které jsou ale pořád víc než třikrát starší než mnohobuněčný život, to vše nádherně zřetelné, odhalené severským klimatem tak, že se veliké geologické struktury, zlomy nebo celé desítky kilometrů dlouhé pásy hornin dají v krajině číst stejně snadno jako na mapě. Je to takové okno do nejstarší historie Země, skrz které zírám ohromen tím, jak kus krystalické hmoty může přečkat tři miliardy let. AK

Lewissian gneiss – Sandwood beach / 2018 / olej na plátně / 200 × 270 cm

88 89

Scourie dyke / Sandwood / 2018 / olej na plátně / 140 × 200 cm

Laxfordian granite / 2018 / olej na plátně / 200 × 270 cm

ADAM KAŠPAR

narozen 1993 v Litomyšli 2009–2012 – Střední umělecká škola grafická, Jihlava od 2012 – AVU, ateliér malířství IV / škola prof. Martina Mainera 2018 – diplomuje na AVU Samostatné výstavy: 2018 – Fragmenty země, Galerie stodvacettrojka, Hradec Králové 2018 – Jeden z vysočiny, druhý taky (s Martinem Mainerem), Městská galerie Polička 2018 – Earth from me, Basel Art Centre 2018 – Jen prostor, Galerie města Pardubic 2017 – Archiv lesa, Lašské muzeum, Kopřivnice 2017 – Tlení, hnití, spalování, Galerie města Kolína 2016 – Pólování, Galerie AVU 2016 – DIV VID, Nová galerie, Praha 2015 – Vrstvy země (s Kateřinou Holou), Galerie Ve středu, Plzeň 2013 – Modříne, Galerie Mainerová, Praha 2010 – Adam Kašpar, Jihlava Společné výstavy: 2018 – Mapa hor, diplomová práce 2018, AVU 2018 – Rozbřesk – současná malba, Východočeská galerie v Pardubicích 2017 – Světlo v obraze: český impresionismus, Jízdárna, Praha 2017 – Fascinace skutečností | Hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc 2017 – Krajina 2017, Nová galerie 2016 – XVI. symposium současného výtvarného umění Jenewein Kutná Hora, Galerie F. Jeneweina 2015 – V lese vesele (Kašpar, Rybníček, Salajka), Nová galerie, Praha

ADAM KAŠPAR MAPA HOR

fotografie – Marcel Rozhoň, Kiva grafika – Patrik Svoboda – visualperfect.eu jazyková korektura – dtp – Final idea s.r.o. tisk – Tento katalog mohl vyjít díky laskavé podpoře soukromých sponzorů: paní Moniky Sychrovské, RNDr. Daniela Smutka a pana Petra Cigánika. Vydal Praha 2018 ISBN