© 2013 Martin Mainer: Slovanská epopej 2012–2013, Sama doma, Vize pro tebe © 2013 text: Martin Mainer /www.mainer.cz/ © 2013 překlad: Michaela Wronová © 2013 foto: Martin Polák Tisk katalogu proběhl díky vřelé podpoře hlavního sponzora firmy Mondi - Uncoated Fine Paper Czech Republic s.r.o. Noc v zahradě (Night in the Garden), 180 × 230cm, detail, akryl, plátno, 2010 >
Slovanská epopej 2012–2013 Můj zájem o historii Slovanů tvá již pár let…jedním z nejúžasnějších textů o naší historii je kniha Antonína Horáka „O Slovanech úplně jinak“– přímo mi otevřela oči, nejdříve vyvolala rozpaky, pochyby, později úsměv, přitakání, kniha je pro mě maximálně inspirativní a to nejen pro vnímání Slovanské historie, ale historie obecně…také kdo ji píše a proč, je tak důležité ji znát a nebo si ji vymyslet či zatajit…jak víme či můžeme vidět v médiích – slovem a obrazem je historie vytvářena všem před očima navzdory reálným událostem…ne jinak tomu bylo vždy…toto současně probíhající, často s naprostou bezcitností psané a prezentované sci‑fi, má však pro všechny lidi na Zemi dalekosáhlé devastující důsledky…dokonce jsou tací, kteří si už myslí, že toho mohou být schopni jen bytosti, kterým je cit, láska, soucit naprosto cizí, nějaká nelidská rasa, která ovládá celou dnešní „historii“, miluje zabíjení a potoky krve (jen ve 20. století zemřelo ve válkách 200 miliónů lidí)… …někdy se název výstavy stane mottem – slovní mantrou, která zastřeší a ideově sváže celý cyklus a při jejím opakování v mysli se na sebe nabalují pohyby duše i skvrn obrazové plochy a „náhody“, otevírají se dvířka inspirace… … v době psaní tohoto textu uvažuji také o instalaci výstavy – dolů do sklepení Špálovky chci instalovat obrazy z Vize pro tebe a zbylé prostory přízemí a prvního patro se pokusím zaplnit slovanským cyklem, Sama doma nebude chybět… …malířské téma mých obrazů je pohled na předměty a pokus je pomocí barev namalovat podobné, většinou trochu zvětšené…pak po dlouhé době studie aktu podle živého modelu…samozřejmě sama „mantra“ či parabolické, básnické vyjádření tématu epopeje Slovanů, obyčejná dřeva nebo vycpaný pták se v obraze stanou znakem, symbolem, který může a nemusí být pro mě či diváka poeticky i symbolicky čitelný – mohu se dokonce i pokusit jej vyjádřit slovy…sám pro sebe tak občas činím, ale jsou to jen krátké, nijak zajímavé básničky typu – sýkorky sedí na větvích, modrá je dobrá atd. a nechávám obraz, ať mě vede, ať si říká, kdy, kde, jak a čím pokračovat… …Židle dětství, ta mi dává zabrat, je těžké pokračovat, je to jako bych hnětl těsto nebo naopak ono hnětlo mýma rukama a nepouští mě dál, vždy jen krůček, prostor chvílemi ukazuje kudy, chvílemi mně tuhne pod rukama – už si říkám, chce vůbec ta židle za sebou pozadí nebo proč jsem vůbec začínal něco tak divného a těžkého…mořím se s perspektivou a oblými tvary, hledám dřevo, kovové trubky, musím nadsazovat, jako vždy zvětšuji – nutí mě k tomu pohled zblízka na model a na detail, který je vždy úchvatný a nelze štětcem se jako by vlézt do tvaru, než jej zvětšit, zjednodušit, namalovat úplně jinak s přesvědčivě podobným výrazem…barvu nechávám volně se rodící, zajímá mě přibližování k viděnému a vztahy podobnosti…židle židlovatěla…pozadí jsem řešil jen v blízkém okruhu linií židle a to mě později mate a nehýbu se z místa… hledám celkovou obrazovou kvalitu, kterou jsem schopen ucítit, uvidět a zastavit obraz s pocitem, že tak už to stačí…vůbec nevím, jaký důvod měla židle ke zvěčnění, ale integrovala se rychle do programu o Slovanech – copak stará školní židle není „naší“ součástí, vše je naší součástí, vše, co je, bylo a bude… měl jsem chuť pomalovat prázdné na bílo našepsované plátno a nějak už jsem nechtěl ptáky ani dřevíčka…pomalovaná židle z kontejneru stojí v ateliéru už roky, je to vlastně původně objekt k instalaci a vystavení…pohled na židli a pokus ji „zobrazit“ mi vzal dech pro celek obrazu, téměř to vzdávám, těžce se dobírám smyslu pozadí, snad si právě Židle na tom chce postavit to Dobré…nakonec je to modré… …čtyři poslední obrazy vznikají v Limuzích, kde právě dnes jsem došil nápis Amudarja z jasanových větviček, společně s Ninou, která stála za obrazem, jehlu jsme si podávali za špičku…Nina samozřejmě také ležela a stála modelem…na Žižkově jsem maloval borovici, nad sebou ležící větve, dva obrazy s kýbly, židli a obraz s mnoha ptáky a vlepenými obrázky, ale ten se v posledku vymkl kontrole a vjel do slepé uličky…ale nevzdávám to… …obrazy v katalogu i na výstavě jsou sestaveny z banálních věcí a jejich „naznačení“ a volně pokračují
v jihlavském cyklu Křoví…plevel, kusy mrtvých stromů, Slovanská epopej, vycpaní ptáci, pokus o pár rychlých aktů…některé se vážou, nejen použitím tenkého štětce, k autoportrétům na obraze Malé zrcadlo (2009–11), který vznikal souběžně s dokončováním Vize pro tebe…občas jsem vzal malé zrcadlo a koukl na sebe a udělal tvář a pak delší dobu nic a tak pokračoval asi dva roky, poslední hlava vlevo v rohu je z fotky z Thajska, skláním se, hraju dámu s malým děvčetem na občerstvovací zastávce na cestě mopedem vymletou hliněnkou přes džungli… …jeden z prvních obrazů dřeva byl kus odříznutého kmínku jasanu s pár větvičkami, připomínající malé dítě lezoucí po zemi…na dalších obrazech, třeba Zátiší s dýmkou, je těch dřevíček, větviček a jejich stínů prostě více, někdy ohořelé, často uřezané…položil jsem model na plátno ležící na zemi a maloval kousek vedle a totéž s dýmkou a zapalovačem – „malba z blízka“ to můžu nazvat…někdy jsem obtáhl nejdříve stín a pak teprve do něj vtěsnal větev…vábil mě pocit, že větve jsou bytosti, kdysi živé…zátiší – nature morte, zamrzlo v čase, tiše ležící…spi sladce… …několik obrazů jsem šepsoval v létě 2011 podobnou základovkou jako u Lodí na horizontu v roce 1991 – tato barva nebarva mě fascinuje – míchám ji z okrů, černé, žluté, zelené, modré, hnědé a bílé…bláto…ta se stala základem pro mnohé obrazy…při šepsování na zahradě v Limuzích jsem používal váleček a hned se mi zalíbily snadno se tvořící kmeny se světlem prosvítajícím mezi nimi…na Žižkově jsem později ještě blátivkou podmalovával dalších několik „epopejí“…a že mě barva šla k názvu i ke smutku Epopeje, zmaru z pocitu ukradené historie, její elegance, vyspělosti i klidu vědění, hrdosti na ní, zamlčené slávy Slávů, co píšou slova větvičkami – bukvami – dávno před přišedšími analfabetickými dobyvateli, ať to bylo kdekoli v Evropě, kteří z nich – zemědělců, oráčů, řemeslníků a stavitelů, v míru žijících, nadělali otroky… …jazyk starých neolitiků – zní nám v uších dodnes, mluvíme jím stále, a také proto rozumíme starým nápisům…jejich patronem je muž na koni zabíjející draka na úsvitu dějin…svatý Jiří je prastarý symbol vítězství staré slovanské říše nad Říší Středu, o mnoho tisíciletí později přisvojen křesťanstvím a stal se klasickým mýtem – pohádkou o princi a drakovi… …blátivka symbolizuje zrod, obrodu, čistotu, lotos a pocit, že lev se probouzí…výborně se na ni kladou barvy, souzvuk s ní má zvláštní atmosféru, je jí hodně, drží obraz stejně jako motto, patří tu, musím si ji zakazovat, ale stejně čas od času ji používám…stromy přišly samy s válečkem a pokusil jsem se také, jako jiní současní mistři, o rychlou „věc“…pak mi to jako obyčejně nedalo a začal jsem se v kmenech vrtat a hledat důvod jejich existence a rok se sešel s rokem, pokoušel jsem se natruc tenkým štětcem hustě namočeným do barvy popisovat kmeny čárami, čárkami i písmeny nebo číslicemi…hledal jsem prostor větví, pokoušel jsem se o světlo v pozadí za kmeny lesa, hledal jsem důvod, proč kmeny malovat, a tuhlo mi to pod rukama…dlouho jsem pomalu postupoval a jednotlivé dny se na sebe přikládaly, ale pořád kde nic, tu nic…pak jeden les odjel v únoru 2012 na výstavu do Jihlavy, pokračoval jsem dále na dvou naráz, ale obrazy mě táhly, kam jsem nechtěl…pak jsem na podzim našel u cesty před domem utrženou větev z dubu i s listím ještě barevným, odtáhl jsem ji na dvůr a použil její části jako model, takže jsem položil další „dubovou“ vrstvu, další meziprostor a najednou se začaly větvičky osídlovat ptáky, veverkami a skrumáží čárek, fleků, tvarů zvířat, listů a nějak to začalo hrát alespoň trochu, jak jsem cítil, že by mělo…musel jsem si proměnu odsedět, odestát a odtahat…vystavený Les po příjezdu zpět z Jihlavy šel pod kudlu co nevidět a posloužil jako podmalba či podprostor pro sýkorky na větvích na modré…proč najednou se stala sýkorka skoro hlavním motivem? nikdy jsem si jí extra nevšímal, je jich tu u nás přeci tolik, díval jsem se vůbec někdy na ni…hop sem, hop tam – studie sedících vycpaných sýkorek mě bavila, těšila, ale řekla si i o nějakou živou, letící, jinou než ten opelichaný, vybledlý houfek mrtvolek na větvičkách, který jsem držel v ruce jako model…fotografie letících nebo vzlétajících sýkorek – ach – byl jsem překvapen novostí – zjevením, které jsem neznal, ač bylo všude kolem…podobný pocit jsem zažíval při četbě knihy Antonína Horáka…to je forma, což, to je tvář, to jsou křídla, akrobatický letec, lovec, neuvěřitelná krása toho maličkého ptáčka…
stal se pro mě jedním z hlavních symbolů mé epopeje…úsměv…samozřejmě také veverka, kachnička, strakapoud, žluna, káně a smrt… …Amudarja, posvátná řeka Slovanů…AMU - DARJA – první složka starého kompozitu Ámu – je původní přivlastňovací zájmeno ve 3. pádě, čes. „n‑ám“ a druhá složka – Darjá znamená „darující“ (srv. dnešní ženské jméno „Darja“ – darující děti). Čili celý původní název ve významu „Nám – Darující“, asi proto, že tato řeka svými záplavami z pamírských velehor „darovala“ těmto prvním zemědělcům úrodu. PA‑MÍR – kdyby nic jiného, pak tento název označuje přímo „pravlast“ neolitických Praslovanů. Totiž předpona „PA“ znamená naše „pra“ a kořen názvu Mír znamená „svět – domov – vlast“, jak je to patrné z ruštiny. Čili název PAMÍR = „pra‑vlast“, původní domov Praslovanů. Podobně HIMA‑LÁJÁ (HÍMA‑zima‑LÁJÁ‑leží, jako Lyso‑laje, Viz alaje atd.), DUBIA, LADAK, SYR‑DARJÁ…už jen kvůli těmto šokujícím významům stojí za to Horáka přečíst, a že je jich celá kniha! (viz Horák str. 292…) …naši historii tak, jak si myslíme, že ji známe, nepsali slovanští historici nebo mniši dávného slovanského světonázoru, to je jasné, ani Cyril a Metoděj, i když oba jistě chápali a byli dojati vyspělostí slovanské kultury Velké Moravy…kniha „O Slovanech úplně jinak“ mě překvapila svojí obsáhlostí, množstvím nových informací a hlavně věřitelně nahlédnutou historií Slovanů, která je potvrzována z mnoha dalších pramenů, kamenů, soch, tabulek a především jazykem, naším mateřským jazykem…na naší „řeči“ systému syntax a tvoření slov a způsobu vydávání zvuku slov (germánské hrdelní „kentum“ a slovanské „satem“) stojí velkolepá a neuznaná práce Antonína Horáka… …úžasné…Antoníne…tisíceré díky…strč prst skrz krk… …knihu četl jsem již několikrát a pořád si ji občas otevřu a snažím se pochopit tu sílu, která z ní jde…tichou radost…důsledky, které z ní plynou…teorie, které Horák vytváří, jsou dojemné a také obveselující svojí nepatřičností…klasický underground… …název výstavy mně přistál v hlavě po prvním zhlédnutí heroického díla Alfonse Muchy ve Veletržním paláci…významy a důvody namalování každého Muchova díla jsou dalšími střípky skládačky a v Muchově době ještě asi živými vzpomínkami našich předků…dnes – kdo ještě jeho obrazům rozumí ve smyslu o čem hovoří…mnozí lidé a určitě všichni mí studenti vůbec netušili, co znamená Rujána pro Slovany (staroslovansky a dodnes v některých živých jazycích balkánu od „rujá“ – orat…rujáč – oráč), co to znamenalo, jak důležité a svaté místo po tisíciletí to bylo (němečtí archeologové říkají, že na Rujáně po troše svrchní vrstvy končící německým středověkem je to až do magmy vše slovanské, ostatně v Berlíně také – proto se jmenuje Berlín a jeho znak je medvěd…brlín, brloh – slovansky i česky – místo, kde medvěd tráví zimu…proto také Adolf ukončil velmi rychle vykopávky pod Marienkirche ve 30. letech – archeologové nenašli antické římské fórum jako Duceho archeologové v Římě, jak předpokládali, ale slovanské hradiště… Rujána – Rügen, Dresden – Drážďany – Drozdov, Leipzig – Lipsko, Chemniz – Kamenice…atd. atd…Rujána pro původní evropské zemědělské Slovany znamená totéž co Mekka pro Araby s každoročními poutěmi a oslavami života…mohl bych vlastně říci, že většina návštěvníků výstavy nemá potuchy, o co na Muchových obrazech ve skutečnosti jde, a proč je autor maloval…vlastní historii nezná…kdo nezná historii, nemá budoucnost…proto vládnoucí vrstvy tak rády a vždy historii měnily a mění k obrazu svému, manipulace historií má zásadní význam pro současnost i budoucnost…kdo je u moci, má možnost manipulovat také kolektivní pamětí…porobené etnikum je vymazáno z paměti nebo dějin historie…klasický velmi úspěšný systém, jak oslabit nějaké etnikum a manipulovat jím…nevím přesně, kdy bylo dokonáno, že už téměř nikdo u nás nezná historii svých předků, ale je to smutný fakt…prý jsme přišli z bažin východu na začátku středověku…ale to je zajímavé, že obýváme tak obrovské spojité území na pevnině Země…sic největší… jak je to možné? – no protože jsme ho obývali vždy… …důvod, proč mě fascinuje historie Slovanů, je podobný důvodu, proč mě fascinují i jiné zaniklé či zničené kultury (poničené více méně stejnými dobyvateli, jen trochu později…) v Americe, Africe a Austrálii
a samozřejmě předkové, to odkud a kdo jsme a kam míříme…prostě cítím, kdo je utlačovatel a kdo utlačovaný, kde je pravda a kde se pravdou stává jen stokrát opakovaná lež…jsem na straně utlačovaných… samozřejmě…jednoznačně… …důvod, proč se Říše úspěšně pokusila vymazat nebo ztrivializovat a ponížit kulturně a eticky vyspělejší etnikum, je zahalen v povahu věcí a dobu minulou a je to tak jako tak už téměř hotová věc… …stejně jsou Slované jako bájný pták Fénix už mnohokrát v historii dokázali, že není lehké je úplně zničit a že pokusů bylo a je více než dost, mají tuhý kořen, neuvěřitelný potenciál, už to vypadá, že je dokonáno a najednou Svatý Jiří draka zabíjí a najednou se zase obrodí… „obrozenci“ směšný, fujtajblový, už jsou tu zas… …bohužel po chvilce jakoby nadechnutí, naivní důvěry v demokracii a svobodu, je Říše opět tady a její vlajka vlaje na Hradě…Adolf by měl radost… …snad jen toho několikanásobného drakobijce na východě, Čurilu Plenkoviče, sluníčko jasné, se kterým dědeček kdysi ve stepi poobědval, se nepodařilo ještě zničit a že už byl na kolenou – ejhle – on nějak – „ to snad ne“ jako tolikrát v nedávné historii i dnes zděšeně povykují říšská média…vstává z mrtvých, už je tu zas a má hlas i sílu řvát, ten neřád, a sílí stále víc…jo, Čurila Plenkovič… …historie běžně vyučovaná ve školách základních, středních i na univerzitách je historie sepisovaná a vynucena k sepsání ze strany katolické církve, potažmo Říše německého císařství. Starověká a antická paměť je vymýcena a vlastně jediný zdroj pro naše obecné dějiny počátku středověku zůstala německá Kosmova kronika – účelově sepsaný dokument, ryze z říšského pohledu – Kosmas je Němec a je najat společně se svou družinou německých mnichů, aby sesbíral všechny staré slovanské památky po království, kroniky, jakýkoliv dokument či pamětihodnost a spálil je, zničil, vymazal z paměti a následně sepsal svoji lživou kroniku, která se pomocí opisů, přepisů, rádoby vědeckých studií, nešťastnému Jiráskovi, filmu a kresleným seriálům strká do hlav už dětem v předškolním věku…a tedy zatím lež a nenávist vítězí a historie Slovanů je zamlčena a zamlčována, bagatelizována a nebo denunciována…u nás dokonce nedávno mediálně známými současníky (kretény od filmu) – její potomci vysmíváni a uráženi… …moje obrazy jsou takovým kuriózním zamyšlením se či pocitovým vyjádřením této skutečnosti. Mírně smutné skutečnosti – poletují po nich vycpaní ptáci, uschlé dubové listí na spadlých větvích, sýkorky, akty mé ženy a láska k přírodě…prvoplánově se v obrazech o historii Slovanů vůbec nemluví, když ale zobrazené vnímáme jako symboly a dosadíme mé vlastní vysvětlení či energii mantry a můj úžas nad naší historií, pak možná se něco objeví a můj, pro mnohé dnes veskrze nekorektní světonázor, začne problikávat…třeba i někoho potěší, nebo se jím nebude zabývat, to chápu, snad alespoň se mi podařilo svázat malířské kódy, které člověk na obrazech vnímá, v zajímavý vzor a někomu se budou líbit… …obraz jako člověk má svůj život a po svém zraje nebo hnije…my lidé jsme nahraditelní, mizíme do zapomnění a tak to je stejně i s naším pocitem nebo idejí, které do obrazů či kamkoli jinam vkládáme… něco tu přece zůstává…a přece se točí… …můj otec mě ještě sem tam, asi jen mimochodem, o naší historii povídal a také často používal rčení „jdi se vycpat“ nebo také „jdi do háje“…dnes při práci s vycpaninami ptáků jsem si více uvědomil, co to vlastně znamená – je to dost husté…však táta si neuvědomoval ve své naivitě a laskavosti i krutost těchto rčení… neznám lepší sochy ptáků…chycen, sněden, vycpán… …na obrazech však nejsou jen vycpaní ptáci, sem tam poletují živé sýkorky a hlavně je na nich živá žena – Živa a autor je živ…a také namalovaná mrtvolka na obraze je nabita energií malíře a má touhu či puzení být ‑žít, je stejně živá jako živý model nebo stejně mrtvá…nebo obžívá – je snad mnohdy i téměř nesmrtelná… jest na obraze možno mluviti o něčem mrtvém nebo živém…jsou iluze, napodobení a z nich vzniklé znaky a symboly mrtvé věci nebo jsou schopni žít vlastním životem v myslích a srdcích diváků…nebo jen tupě hledí z plochy obrazu…nevím, úplně živé nejsou, snad přiživují se…kdo je vidí, je živ…v živém je vše živé… Martin Mainer, duben, květen 2013
Zátiší s dýmkou (Still Life with a Pipe), 190 × 195 cm, akryl, plátno, 2011–2012
Borovice (Pine Tree), 230 × 180 cm, akryl, plátno, 2012
Ohořelé dřevo (Charred Wood), 180 × 230 cm, akryl, tisk, plátno, 2011
Dvě větve (Two Branches), 180 × 230 cm, akryl, plátno, 2012
Kachna (Duck), 180 × 230 cm, akryl, plátno, 2012
Smrtka (Death), 180 × 230 cm, akryl, plátno, 2012
Podzim (Autumn), 190 × 290 cm, akryl, plátno, 2012
Sýkorky (Chickadees), 190 × 290 cm, akryl, plátno, 2012–2013
Slovanská epopej 2012 - 2013 (The Slav Epic 2012–2013), 190 × 290 cm, akryl, plátno, 2012–2013
Amudarja (Amudarya), 190 × 290 cm, akryl, plátno, 2012–2013
Židle (Chair), 180 × 250 cm, akryl, plátno, 2012–2013 Zátiší s ptáky (Still Life with Birds), 180 × 230 cm, akryl, dřevo, plast, vycpaniny, plátno, 2012–2013 >
The Slav Epic 2012-13 I’ve been interested in the history of the Slavs for several years...one of the most wonderful books about our history is Antonín Horák’s “O Slovanech úplně jinak” (On Slavs The Very Other Way) – it has literally opened my eyes; at first, it brought about confusion, doubts, afterwards, a smile, a nod. The book is highly inspiring for me, and not only for its perception of Slavic history, but of history in general...also who is writing this history and why it is so important to know it or to make it up or to hold it back...as we know, or as we can see in the media – history is being formed from words and images right before our own eyes despite the real events...it’s never been different...nevertheless, this concurrent sci-fi, often written and presented with absolute heartlessness, has far-reaching devastating consequences for all people on Earth...there even are some who already believe that only beings with an absolute lack of any emotions, love and compassion are capable of doing such things; a non-human race that controls the entire contemporary “history” and loves killing and rivers of blood (in the 20th century alone, 200 million people had died in wars)... ...sometimes the title of the exhibition becomes the motto...a word mantra, which encompasses and ideologically binds the whole cycle together and when it is repeated in the mind, movements of the soul and splashes of the image and “coincidences” get attached and the gate for inspiration opens... ...while writing this text, I am also thinking about the installation of this exhibition – I want to install the paintings from Vision For You down in the basement of Špálovka and I will try to fill the remaining space of the ground and first floors by the Slavic cycle; Home Alone will not be left out though... ...the artistic theme of my paintings is the observing of objects and experimenting with their representation in colours and in size similar to reality or slightly larger...then, after a long time, the study of a nude live model...of course, the “mantra” itself or the parabolic, poetic expression of the epic Slavic theme, a common piece of wood or a stuffed bird in the painting becomes a sign, a symbol, which may or may not be poetically and symbolically legible for me or the viewer – I can even try to express it in words...sometimes I do it for myself however it often results in short and not very interesting poems such as – chickadees are sitting on branches, blue is true etc. and I let the picture guide me, tell me when, where and how it should be continued... ...The Childhood Chair: it’s giving me a hard time, it is difficult to continue, it is as if I’d be kneading dough or, on the contrary, it’d be kneading with my own hands and not letting me go on, just a small step at a time; now and then the space shows me the direction and once in a while it hardens under my hands – so I ask myself, does the chair even want a background or why I have ever started something so weird and so difficult... I struggle with perspective and round shapes, search for wood, metal tubes, I have to exaggerate, I enlarge as I always do – I am forced to do so by a close-up look at the model and its detail which is always breathtaking and somehow cannot be fitted inside the shape using a brush, unless it is enlarged, simplified, painted in a completely different manner with a convincingly similar expression...I leave the colour freely nascent, I am interested in approaching the visible and the relationships of similarity...the chair was becoming chair-like... I have dealt with the background only around the chair lines and later, this confuses me and I cannot move from the spot...I’m searching for an overall image quality which I am able to feel, to see and stop painting with the feeling, that it is enough...I have no idea why the chair had to be immortalized, but it quickly got integrated into the Slavs series...why, is not an old school chair a part of “us”? everything is a part of us,
everything that is, that was and that will be...I felt like painting on a plain white undercoated canvas and somehow I did not want to paint birds or sticks anymore...a decorated chair from the trash container has been standing in the studio for years, in fact, it was originally an object for an installation and exhibition... a look at the chair and an attempt to “represent” it took my breath away for the painting as a whole, I almost gave up, hardly getting to the meaning of the background, perhaps the Chair wants to be True exactly on this basis...in the end, it is blue... ...the last four paintings have been created in Limuzy, where I have just finished sewing the letters Amudarja from ash twigs, with the help of Nina, who stood behind the picture; we kept on passing the needle point to each other through the canvas...Nina, of course, also lay and stood as my model...in Žižkov, I painted a pine tree, branches lying over each other, two canvases with buckets, a chair and a painting with many birds and pictures stuck to it, but this one got out of control in the end and got into a deadlock...but I do not give up... ...the paintings in the catalogue and also at the exhibition are compiled from trivial things and their “implications” and are freely continued in the Jihlava cycle called Bushes...weed, parts of dead trees, the Slav Epic, stuffed birds, an attempt at some quick nude models...some of them are related, not only because of the thin brush used, to the self-portraits on the canvas A Small Mirror (2009-11), which I worked on concurrently with the completion of Vision For You...sometimes I took a small mirror, looked at myself and painted a face and then I took a break and I kept on doing this for about two years, the last head in the left hand corner is from a photo from Thailand where I am bending down, playing draughts with a little girl during a refreshment stop on moped trip through the jungle on an eroded dirt road... ...one of my first paintings of wood was a part of an ash log with some branches that reminded me of a baby crawling on the ground...on the other canvases, for example on the Still Life with a Pipe, there are even more wooden sticks and twigs, branches with their shadows, sometimes charred, often trimmed...I would place a model on a canvas on the ground and then paint next to it and I’ve done the same with the pipe and lighter – I could call it “close up painting”...sometimes I traced the shadow first and then I squeezed the branch into it...I was allured by the feeling that branches are beings, once alive...a still life – nature morte, frozen in time, lying quietly...sleep tight... ...in the summer of 2011, I was doing the under-painting on several canvases with a similar ground colour to the one used for Ships On The Horizon of 1991 – this colour – off-colour – fascinates me – I mix it from ochre, black, yellow, green, blue, brown and white...mud...this has been the ground colour of many paintings of mine...when I was doing the coating in the garden in Limuzy I was using a paint roller and immediately, these easily emerging tree trunks with light shining through them appealed to me...later, in Žižkov, I used this muddy colour for some other “Epics”...for me, this colour correlated with the title and the sorrowfulness of the Epic, the frustration of a sense of stolen history, its elegance, maturity and peace of knowledge, the pride of it, the concealed glory of the Slavs, who had written words with twigs – bukvas – long before any illiterate conquerors arrived anywhere in Europe to turn them – the peaceful farmers, ploughmen, craftsmen and builders – into slaves... ...the language of ancient Neolithic people – we can still hear it today, we still speak this language and that is why we understand the ancient inscriptions...their patron is a man on horseback killing a dragon with a spear at the dawn of history – St. George is an age-old symbol of the ancient Slavic realm´s victory over the Middle Empire, millennia later appropriated by Christianity and turned into a classic myth – a fairy tale
about a prince and a dragon... ...the mud colour symbolizes birth, revival, purity, a lotus and a sense of a lion awakening...it is excellent for placing colours, the consonance with it has a special atmosphere, there is a lot of it, it sustains the canvas just like the motto, it belongs there, I have to keep myself from using it, but I still use it from time to time... the trees appeared all by themselves with the roller and I also wanted to try, like other contemporary masters, a quick “thing”...but then, as usually, I could not resist and started fiddling with the tree trunks and looking for the meaning of their existence and a year had passed, and I, just out of spite, started using a thin brush thickly covered in paint trying to fill the tree trunk areas with long and short lines as well as letters or numbers...I kept on searching for the branch space, I tried to paint the light in the background behind the forest trees, I was looking for a reason to paint tree trunks and it hardened in my hands...for a long time I slowly proceeded and all the individual days added up on top of each other, but still without any result... then, in February 2002, one of my Forests went to Jihlava for an exhibition, I simultaneously kept on working on two more, but the paintings were taking me somewhere I did not want to...then, in autumn, by the road in front of the house I found an oak branch with its colourful leaves still on, I pulled it into the yard and used parts of it as my model, adding another “oaky” layer, another interstice, and all of a sudden the twigs were gradually getting inhabited by birds, squirrels and a scrum of lines, stains, animal shapes, leaves and somehow it worked at least a bit as I felt it should have...I had to sit through, stand through and pull through this transformation...the exhibited Forest, on its arrival from Jihlava, had to undergo an operation and served as an under-painting or backdrop for chickadees on branches in blue...why has the chickadee suddenly almost become my main topic? I had never really noticed this bird before, there are so many of them, have I ever really looked at it?...hop here and hop there – I enjoyed painting the study of stuffed chickadees, took pleasure in it, but it asked for a live one, a flying one, different from that moult, faded out flock of tiny corpses on twigs that I held in my hand as my model...photographs of chickadees flying or taking off – oh – I was surprised by that novelty – that revelation, I had not known the sight even though it had been around me all the time...I had a similar feeling when reading Antonín Horák’s book...that is the form, why, that face, those wings, an air acrobat, a predator, the unbelievable beauty of this tiny bird...for me, it has become one of the main symbols of my epic...a smile...obviously, together with the squirrel, duck, spotted woodpecker, woodpecker, buzzard and death... ....Amudarja, the sacred river of the Slavs...AMU – DARJA – the first part of this ancient composite Amu – is the original possessive pronoun in third case, Czech “n-ám” (to us) and the second component – Darjá means “giving” (Czech: darující / Serb. contemporary name “Darja” – child bearing). That is, the complete original name means “To us – Giving”, perhaps because this river with its floods from the Pamir mountains “gave” crops to these very first farmers. PA-MIR – if it should not mean anything else, this name stands for the “cradle” of Neolithic Slavs. The prefix “pa”, in Czech “pra” denotes something ancient and the root of the name “Mir” denotes “world – home – motherland” as is apparent in the Russian language. Thus the name PAMIR = “ancient – homeland”, the original cradle of the ancient Slavs. Similarly, HIMA-LAJA – HIMALAYA (HIMA – zima – winter – LAJA – leží – lying as in Czech names such as Lyso-laje, Viza-laje etc.) DUBIA, LADAK, SYR-DARJA...Horák’s text is worth reading only because of all these shocking meanings – and there’s a whole book of them! (see Horák, pg 292...) ...our history, as we think we know it, wasn’t written by Slavic historians or by monks of ancient Slavic world
view, it is clear that not even Cyril and Methodius were such, even though they had undoubtedly understood and were stirred by the highly developed Slavic culture of Great Moravia...the book “O Slovanech úplně jinak” surprised me with its extensiveness, the abundance of new information and especially with its believable view of Slav history which is vindicated by many other sources, stones, statues, signs and above all through language, our mother tongue...Horák’s monumental and disregarded work is based on the “language” of the system syntax and word formation and the way of sounding out words (the Germanic guttural “kentum” and Slavonic “satem”)... ...amazing...Anthony...a thousand thanks...strč prst skrz krk...thrust the finger through the throat ...I’ve read the book several times and I still open it once in a while and I try to comprehend the power arising from it...the quiet happiness...its consequences...the theories that Horák comes up with are stirring as well as amusing for their inappropriateness...classical underground... ...the exhibition title appeared in my head after having seen Alfons Mucha’s heroic work in the Veletržní Palace for the very first time...the meanings and reasons for painting each of Mucha’s works represent further pieces in the jigsaw puzzle and in Mucha’s times they would have probably still been the living memories of our ancestors...today – who can still understand his works in the sense of their narrative... many people and definitely all of my students have no idea what Ruegen – Rujána represents for the Slavs (in ancient Slavic and even today in some languages of the Balkan “ruja” means to plough...) what did this mean, how important and sacred a place it had been for millennia (German archaeologists claim that in Ruegen there’s a thin upper crust ending with German middle ages and everything else all the way down to the magma is Slavic, for that matter, Berlin is also like that – that’s the reason why it is called Berlin and it has a bear in its crest...brlín, brloh (burrow) – in Slavic and in Czech – a place where a bear spends the winter... that is why Adolf very quickly stopped the excavations of Marienkirche in the 1930’s – the archaeologists did not find the ancient Roman forum they had expected, one similar to the one Duce’s archaeologists had found in Rome, but a Slavic fortified settlement...Rujana-Ruegen, Dresden-Drážďany-Drozdov, Leipzig-Lipsko, Chemitz-Kamenice...etc. etc...For the original European Slavic farmers Ruegen has the same significance as Mekka has for the Arabs with its annual pilgrimages and celebrations of life...I could simply say that the majority of people visiting the exhibition have no clue what is actually going on in Mucha’s paintings and why the author had painted them...they don’t know their own history...who doesn’t know history has no future...that is why the ruling classes so willingly and so often changed history and still change it to suit their needs; manipulating history is of crucial importance for the present and for the future...whoever is in the ruling position has the power and the chance to manipulate collective memory as well...the subjugated ethnic group is erased from memory or from history...a classical and a very successful system of weakening an ethnic group and of manipulating it...I don’t exactly know when it had been accomplished that almost nobody here is aware of the history of their ancestors, but it is a sad fact...they say that we had come from the eastern swamps at the beginning of the middle ages...but it is interesting to see that we inhabit such a huge continuous area of mainland Earth...in fact, the largest...how is that possible? – well, because we have always inhabited it... ...the reason why I am fascinated by Slav history is similar to the reason why I am fascinated by extinct or devastated cultures (devastated more or less by the same conquerors, just a bit later...) in America, Africa and Australia and of course by our ancestors, that is, who we are and where we are from and where
we are heading...I simply feel who the oppressor is and who the oppressed is, where the truth is and where a hundred times repeated lie becomes the truth...I am on the side of the oppressed, naturally...unequivocally... ...the reason why the Empire tried successfully removing or trivializing and humiliating a culturally and ethically more advanced ethnicity is veiled by the nature of things and the past and as it is, it is almost a fait accompli anyway... ...anyway, the Slavs, just like mythical Phoenix have already demonstrated many times throughout history that it is not easy to destroy them completely no matter how many have tried and still do; they are tough, they have an incredible potential; it may seem that it is all over and suddenly Saint George is killing the dragon and they are being reborn again...“the Renascents”, funny, yucky, are back again... ...unfortunately, after a moment of what might seem to be taking a deep breath, of naive faith in democracy and freedom, the Empire is back again and its flag is fluttering over the Castle again...Adolf would have been happy... ...perhaps only that multiple dragon slayer in the East, Peeula Diaperich, bright as the sun, with whom, in recent history, grandfather had lunch in the steppe, still resists, even though he had been brought down to his knees – behold – he, somehow – “oh no” as many a time in recent history even today the imperial media are screaming with dread...he’s rising from the dead, he’s back again and he’s even got the voice and the power to roar, that rogue, and is getting stronger and stronger...yep, Peeula Diaperich... ...the history as it is usually taught in schools – primary, secondary and even at universities – is a history written and forced to be written by the Catholic Church, or if you will, the Holy Roman Empire. Ancient memory is eradicated and so basically the only source for our early mediaeval history remains to be the German Cosmas Chronicle – a document intentionally written strictly from the imperial point of view – Cosmas is a German and is hired together with his suite of German monks to collect all keepsakes of ancient Slavic history across the realm, chronicles, any documents or objects of historical interest and to burn them, destroy them and eradicate them from memory and subsequently write this untruthful chronicle which is forced into the minds of kids, even in pre-school age, through transcripts, copies, would-be scientific works, the misfortunate Alois Jirásek, movies and animations...and so lie and hatred are still winning and Slavic history is and is being held back, trivialized and denounced...in our case even by our own media-famous contemporaries (moron film makers) – its descendants are being ridiculed and insulted... ...my paintings are sort of a peculiar reflection or a sensational expression of this reality. A slightly sad reality – there are stuffed birds flying in them, withered oak leaves, chickadees, nude depictions of my wife and my love of nature...nothing is said about Slavic history in the first plan, however, when we perceive the images as symbols and put my own explanation in their place or the energy of the mantra and my awe of our history, then maybe something will appear and my world view, incorrect indeed for many people today, will start glimmering through...it might please someone or maybe they won’t deal with it, I can understand that, but hopefully I have managed to bind the painting codes, which a viewer perceives in the paintings, into an interesting pattern and somebody will like them... ...a painting, just like a man, has its own life and it ripens or decays on its own accord...we, people, are replaceable, we vanish in oblivion and so does the feeling or idea that we embed in our paintings or elsewhere...but still, something remains...and yet it moves... ...my father used to tell me about our history from time to time, perhaps just as a matter of course,
and he often used expressions such as “Get stuffed” or “Go climb a tree!”...and now, when working with all the stuffed birds I realized what it actually means – it is quite cruel indeed...however, my Dad had not realized in his naivety and kindness the cruelty behind these sayings...I don’t know any better statues of birds...caught, eaten, stuffed... ...nevertheless, there are not only stuffed birds in my paintings, there are flying living chickadees and most importantly, there is a living woman – she’s alive and the author is alive...and even the corpses depicted are charged with the painter’s energy and have a desire or compulsion to be – to live, they are as much alive as a live model or just as dead...or they come to life – many times they are almost immortal...is it possible to talk about something living or dead in a painting?...they are illusions, imitations and signs and symbols of dead things arising from these or they are able to live their own lives in the minds and hearts of the viewers...or are they just staring dumbly from the painting?...I don’t know, they are not completely alive, maybe they are nourishing themselves...whoever sees them is alive...in anything that lives everything is alive... Martin Mainer, April – May 2013
Pohled do nebe (A View of the Sky), 30 × 30 × 45cm, akryl, plech, 1990
Samadoma
Homealone
Samadoma…týý dam tara dý dam týdam tara dýdam…koukám z okna…má dcera je kajak a já eskymák… voda samá voda…Karolína je umělecká duše každým coulem, citlivá, inteligentní…často sama doma… znám to znám…mládě…kam nás to vede každý ví…samadoma…tyý dam tap tara…kdysi jsem, to ještě Kája byla malá, snídal často při „samadoma“…často sám doma…často tupě koukal z okna kuchyně přes dvůr na stáje naproti, kde vždy byly hromady dřev, v posledním roce se vycizelovaly ve tvar zase jednou úžasný…staré štafle jako stojan kotle nad ohništěm – tak to je novota a jsem na sochu náramně pyšný… mnich v kotli – znáte to…vařej bušmeni buddhistického mnicha a ten se pořád směje…chlapci už neví, co s tím, a tak zavolaj náčelníka a ten přijde a vykuleně se ptá mnicha, proč se tak pořád směje, vždyť je vařen v kotli a mnich se smíchem odpovídá: „Právě jsem se vám do tý polívky vysral…“…Karolína teď jezdí po Berlíně na kole, nasává velkoměsto Němců – sein mutterstadt…zřejmě vystavíme každý cca deset fotek…na mých to zřejmě budou všechny novodobé hromady z Limuz a kotel s mnichem…Kája bude zářit mladostí, silnou energií a přitakání životu, prostoru, krajině…já na hromady něco přimaluju, ptáky, duchy tak nějak…milí čtenáři o obrazech mluvit je hezké, avšak v podstatě jsou za slovy, a proto „nutno vidět“ jako „samadoma“, nutno zažít…duše je vždy sama, jsme tu samé samy doma…ať tak či tak – těším se na výstavu s dcerou…a nesouhlasím s církevními restitucemi…většinou vše, co chtějí, nakradli po Bílé Hoře a zavražděním a konfiskací majetku 27 českých pánů…společně s Němci se podíleli na teroru všeho českého a zapříčinili exodus obrovského procenta původních slovanských obyvatel a vzdělanců do zahraničí…hranice se slovanskými matkami hořely celá staletí…a voni maj tu drzost znovu vystrčit hlavu a škemrat ve lži, že jim něco patří…už po roce 1918 i 1945 jim páni nahoře nic nadali, teď místní „elita“ šlape, a tak dá…Slovan jen tiše zírá… Martin Mainer v Limuzích v srpnu roku 2012
Homealone...tee dum tarah dee dum tarah deedum...I’m looking out of the window...my daughter is a kayak and I am an Eskimo...water everywhere...Karolína is an artistic soul, every inch of her, sensitive, intelligent... she’s often home alone...I do know that...a cub...everyone knows where it’s taking us...homealone...tee dum tap tarah...when Kája was still little I would often have breakfast watching “homealone”...often being home alone...I would often stare through the kitchen window over the yard at the stables on the opposite side, where there would always be heaps of wood; over the last year, they had formed into a stunning shape once again...an old stepladder as a cauldron rack over a fire place – well, that is something new and I was really proud of this statue...a monk inside the cauldron – you know this one...bushmen are cooking a Buddhist monk in a cauldron and he keeps on laughing...and those guys have no idea what to do with it and so they call their chief and so he comes and asks the monk why he’s laughing all the time when he is being boiled in a cauldron and the monk answers laughing: “I’ve just shat in your soup...”...Karolína is cycling in Berlin now, taking in the German city – sein mutterstadt...we will probably display about ten photos each...in mine, there will probably be the new heaps from Limuzy and the cauldron with the monk...Kája will radiate youth, strong energy and her consent to life, space, the land...I’ll probably paint something over the heaps, add some birds, ghosts and such...dear reader, talking about paintings is nice, but in essence they are behind words and so “must see” just like “homealone”, must experience...the soul is always alone, we are only homealones here...in any event – I’m looking forward to having an exhibition with my daughter...and I don’t agree with the Church Restitution...they had stolen most of the property they want back after the battle of Bílá Hora and by murdering the 27 Czech noblemen and confiscating their property...together with the Germans, they participated in the terror inflicted on everything Czech and had caused the exodus of a huge percentage of original Slavic inhabitants and scholars...Slavic mothers were being burnt at the stake for centuries... and they still have the guts to stick their heads up again and cadge with their lies that something in this place belongs to them...after 1918 and 1945 the government people refused to give them anything, but now the local “elite” is on the game and so they will give...and the Slav just gapes at it in silence... Martin Mainer in Limuzy, August 2012
Plechovky (Cans), 10 × 10 × 20 cm, akryl, plech, 2010–2011
Čtvrtá hromada (The fourth heap), 20 × 30 cm, akryl, fotografie, sololit, 2012
Čtvrtá hromada - Bílá paní (The fourth heap - The white lady), 20 × 30 cm, akryl, fotografie, sololit, 2012
U stolu (By the table), 20 × 30 cm, akryl, fotografie, sololit, 2012
Léčení duchem (Spiritual healing), 20 × 30 cm, akryl, fotografie, sololit, 2012
První hromada (The first heap), 20 × 30 cm, akryl, fotografie, sololit, 2012
Druhá hromada (The second heap), 20 × 30 cm, akryl, fotografie, sololit, 2012
Dům neviditelných (The Invisibles’ House), 20 × 30 cm, akryl, fotografie, sololit, 2012
Vodní sen (The water dream), 100 × 100 cm, akryl, plátno, 2012–2013
Vodní bytosti (Water Beings), 30 × 30 cm, akryl, dřevo, sololit, 2012
Vodní bytosti II. (Water Beings II.), 30 × 30 cm, akryl, dřevo, sololit, 2012
Bříza (The birch tree), 30 × 30 cm, akryl, dřevo, sololit, 2012
Sojka (The Jay), 80 × 100 cm, olej, akryl, vycpaná sojka, plátno, dřevo, 2012
Vize pro tebe Vize pro tebe…nazval jsem cyklus podle písně – nevím ani od koho neb CD mě nahrála z různých písniček dcera a také následně po roce ztratila…píseň jsem často u práce poslouchal pořád dokola…vision for youu…vision foor youu… …a postupně jsem si uvědomoval, že mi pod rukama měsíce a někdy roky – začal jsem 2005 ještě v Limuzích a skončil na Žižkově 2010 a vlastně poslední dotáhl 2011 – vzniká ucelený a závěrečný cyklus formálně rorschachem spojených obrazů… …říkal jsem si v duchu, že je to fyzické malířství, nebo něco mezi malířstvím, sochařstvím a grafikou, ostatně tuto myšlenku jsem už znal z předešlých, více méně dvoubarevných, sérií, kterým jsem se věnoval s přestávkami na „klasice“ od roku 2001 a první – Zastavení (je v katalogu z Mánesa 2007), jsem udělal na starou zemědělskou plachtu po příjezdu z Indie na jaře 2001…zakončil jsem tedy sérii minulý rok a úplně dodechl v kostele v Tísmicích 11. září 2011 ještě pěti příbuznými kusy (dvě Černé tapety, Červená tapeta, Kopí osudu a Modrý prak…) – desetiletou práci formálně uzavřenou systémem „roršachu“ a doprovázející můj život, boj o přežití, myšlenky, občasné vhledy a pokoušení se nalézt doplnění – družku, ženu… …„fyzickým“ mám na mysli větší fyzickou námahu při práci, překládání tak velkých pláten s tekutou barvou, snaha o přesné přeložení podél dopředu namáčknutého a nohou v sandálu užehleného skladu, neustálé přezouvání mokré boty do suché a mokrou nechat sušit a pak pošlapání skladu s barvou, kdy barva zůstává i na botách i na podlaze, na tváři, rukou, všude a pak další a další a čekání na schnutí…nedalo se pokračovat, dokud barva neuschla…mohl jsem vzhledem k velikosti pláten a velikosti ateliéru pracovat jen na dvou plátnech naráz…abych se mohl podívat na obraz na zdi, ušil jsem v rozích a na dvou místech uprostřed tlustou jehlou a tlustou nití oka a za ty jsem na připravené háčky do betonu plátna zavěšoval… zavěsit pro jednoho člověka mnohdy opravdu těžké, barvou prosycené plátno byla ekvilibristika na židli a mnoho nezdarů a přetržených nití…pak jsem seděl, koukal a štětcem domalovával, přemalovával, kreslil a pak zase na zem a třeba zase přetisk, pak zase na zeď a tak pořád dokola…některé jsem vytáhl z hromady po roce a Páteře po třech vlastně čtyřech letech a začal nanovo na nich pracovat, měnit, dotvářet a kout… …co mě při práci nejvíce fascinovalo a „ukájelo“ byla specifická psychologie, jak při vznikání na počátku, tak při pokračování – nebyl žádný problém se napojit na specifický a jasný stav mysli klidně po pár dnech, týdnech, měsíci, dvou nebo roce i více – je to kuriózní, protože u „klasického“ způsobu malířství je to pro mne daleko obtížnější a někdy i nemožné a nebo jsem nucen úplně obraz pozměnit…tady to šlo nějak samo a samo sebou (podobný pocit jsem zažíval třeba při sochařské práci)…jakoby způsob přenosu barvy na plátno otiskem kolem osy nechával pořád prostor mysli i duši pokračovat…že by proto psychiatři „rorschach“ používali pro diagnostiku? – nic převratného se nedělo, změny se jen doplňovaly a klouzaly „tah od tahu“ jedna do druhé, nic nešlo pokazit…bavilo mě také fyzické napětí a vyčerpání a často zpocení se jako u pomalého přesného cvičení „pozdravu slunce“…časem jsem objevil, že zpocení se není jen otázkou fyzického vypětí jednotlivých „tahů“ barvou (vytvoření skladu, nanesení barvy, přeložení ve skladu, pošlapání skladu s barvou, následné rychlé otočení, aby barva nestékala, čekání na schnutí…), ale hlavně v psychice, která se šponovala strachem a neznámou, jak další tah vlastně dopadne, a i když jsem se naučil předvídat a mnohdy i chtěl právě toto a ne něco jiného, vždy do poslední chvíle otočení plachty od sebe ve skladu jsem si nemohl být jist a mnohdy i zuřil nad pokažením – otisk byl velký nebo malý nebo se mi
zdál prostě blbý a ejhle – každé špatně nakonec s klidem posunovalo věc kupředu a měnilo se v dobře, to bylo úžasné, chyby neexistovaly a každá domnělá se jako po másle měnila v pravdu…haha… …myslím, že v katalogu použitá pekelná přísloví vizionáře W. Blakea jsou dobrou ilustrací toho, co jsem také obrazy chtěl říct a co život dává na talíři…jako motto mě krásně posloužil Blakeův Tygr, který mě provází už 30 let, mám všechny jeho nesmyslné překlady do češtiny, a proto ho tisknu tak, jak ho básník napsal, mám rád ty úžasné verše, jsou pro mě přesně to, co se dá pocítit, když pomyslíš „Život“, protože jak jinak se dotknout něčeho, co jest nad a za každou myšlenkou a pomyšlením a co nelze pochopit, natož si představit či jakkoliv rozumově či nadrozumově či jinak uchopit, že vůbec je… …o čem je ještě Vize pro tebe…je to hodně o smrti, obnovovatelce a záruce života, kolu času, bráně nebes, smutku i proroctví…o vizi, která vzniká ne v mysli či v zorném poli nebo v říši vnitřního zraku či poeticky za zavřenýma očima, ale samovolně v průběhu tělesné a rukodělné práce a sama sebe, prostřednictvím živého autora, vede až ke svému poslednímu tahu, jako život vede k poslednímu výdechu, takový druh „vize“ je pro moji práci obecně nejen pro tento cyklus asi specifický…málokdy jsem se snažil namalovat sny či jiné více méně časté vize…jako bych se styděl, či se bál se jen pokusit…maluji vize, které jsem nikdy neviděl a ani to vize nejsou, jsou to jen obrazy… …jedním z hlavních znaků života je symetrie a symetrie je také stavební materiál cyklu obrazů Vize pro tebe, je to cihla, kterou od začátku vzniku obrazu násilně používám, kterou stavím jednu na druhou a občas doplňuji maltou barvy z ruky a štětce, různě ji ohýbám a měním, napodobuji symetricky rozmázlé fleky barev tahy štětcem a nechám prorůstat vším možným, pořád je tam… …tak dobře, je to oslava života či prosté konstatování „ano, jsi“…je to totem…je to To-Tam…tramtárie či plazma či zásvětí…záznam času, energie těla mysli i duše a ducha, je to bázeň i úcta i lidská pýcha a moc… navzdory samozvaným bohům s myslí betonovou, kteří přišli, metali blesky, zkazili ráj a lásku proměnili v peklo…a stále tak činí… …je to hodně o detailu a pohledu z blízka, samozřejmě je to také na dálku a monumentální, ale pohled do obrazu, je pro mě v této sérii zásadní a bez něj se obrazy asi nedají číst…a že je tam příběhů bez slov a významů… …vize pro tebe je hlavně vize pro tebe moje nová krásná milá a milovaná ženo, téměř celý cyklus se časově shoduje s naším vztahem a zaznamenává náš vztah v okolnostech ateliéru na Žižkově, od prvních krůčků milosti k lásce a velkému sblížení… Martin Mainer sepsal 13. 1. 2012 na Žižkově
Kolo času (The Wheel of Time), 330 × 250 cm, akryl, plátno, 2008–2009 >
Talíře (The Plates), 335 × 267 cm, akryl, plátno, 2007–2008
Kotel (The Cauldron), 330 × 270 cm, akryl, plátno, 2007–2008
Zelený klobouk (The green Hat), 330 × 240 cm, akryl, plátno, 2008–2009
Porta coeli (Porta Coeli), 330 × 230 cm, akryl, plátno, 2009
…napsal jsem své učitelce tance do katalogu Vize pro tebe, který jsem jí v létě předal, báseň svou chudou angličtinou také za pomoci překladače (český text jsem psal rukou a nemohu ho najít), líbí se mi i po čase, je to trochu pokus a trochu naivita a trochu klasika sufi…snaha dotknout se byť jen odhozeného sandálu Rumího… Belowed Zahira, Belowed Zahira, Please accept this small gift made by hands and soul of martini… His respectful bow with a small smile as he went backwards… One eye closed, one “the right” open… Take off hat…hand on heart… I wish you like this paintings formed last four years at Mount Zizkov, where we “home” have now… Slowly, step by step, month after month… Errors slipped easily into nearly perfection of both butter… Larger than walls of the studio, mostly they lay and born on the ground… Rorschach, the semi-easy start, than firmly held the reins and allows team wanted somewhere other than… While I was furious that instead of thirty are only ten… But it had power and special state of mind at work and peace… Yet, too large, too unmarketable, big doubt now…are they?...
Páteř – levá (The Spine – left), 294 × 254 cm, akryl, plátno, 2005–2009
I had written a poem for my dance teacher into the catalogue of Vision For You that I gave her in the summer, a poem in my poor English, also with some help of a translator (I had written the Czech text by hand and I cannot find it), I still like it after some time, it was partially an experiment and partially naivety and a bit of Sufi classics...an effort to touch Rumi’s sandal, even though one he had discarded... Physical painting could it be called… is about a lot of motion of bending, drooping, and getting ... waiting for the drying and the inability to repeat already Nice at… this kind of painting you must actually enter like the bull Pollock… treading on the canvas when you press the colors for a miracle of „accidental“ symetry… all around the ground, shoes, knees, feets, hands and chin about a pound of paint… better picture than on canvas…of course… but canvas is canvas… the best for the oldest profession we know...far before you had money could buy love…though?... error free it does cross… I wish you like those images Zahira and perhaps even treating you a little…who knows…
Páteř – pravá (The Spine – right), 294 × 254 cm, akryl, plátno, 2005–2009
Oči v rukou (Eyes in Hands), 330 × 230 cm, akryl, plátno, 2009–2010
Vision For You Vision For You...I named the cycle after a song – I don’t even know by whom because my daughter compiled the CD for me from various songs and then lost it the following year...the song I would often listen to over and over while working...vision for you...vision foor youuu... ...and I gradually realized that for months and sometimes even years – I started in 2005 still in Limuzy and finished in Žižkov in 2010 and in fact, completed the last one in 2011 – a self-contained and final cycle is emerging and it consists of paintings formally associated with the Rorschach visual... ...I said to myself that this is physical painting or something between painting, sculpture and graphics, after all, I had already known this idea from my previous, more or less two-tone series that I worked on in the breaks between the “classic” works from 2011 and the first one – Stopping (it is in the Mánes catalogue of 2007) – I have created it on an old rustic canvas on my arrival from India in spring of 2001...I completed the series last year and finally exhaled in the church in Tismice on the 11th of September 2011...together with five related works (two Red Wallpapers, Red Wallpaper, The Spear of Destiny and Blue Catapult...) – ten years worth of work formally encompassed in the Rorschach system and accompanying my life, my struggle to live, my thoughts, occasional insights and efforts to find complementarity – a mate, a woman... ...by “physical” I refer to the greater physical effort exerted while working, folding such large canvases covered with liquid paint, aiming at an accurate fold along the pre-folded one ironed down with a sandaled foot, the constant changing from a wet sandal to a dry one, letting the wet one dry, then stepping over the fold with paint, paint staining both the shoe, the floor, the face, hands and everything and then more and more waiting for the paint to dry...it was not possible to continue unless the paint was dry...I could only work on two canvases at the same time because of the size of the canvases and the size of the studio... in order to see the canvas on the wall I had sewn on loops using a thick needle and strong thread in the corners and two other places and then I would hang the canvas onto hooks on the concrete wall...it as a real acrobatic challenge balancing on a chair with many failures and torn threads to hang an oftentimes heavy canvas replete with paint...and then I would sit, look and paint with a brush and then paint over again, draw and then back on the floor and another reprint, then on the wall again and so on...I pulled out some of them from the pile after a year, Spines after three or four years, and started working on them again, changing them, completing them, forging them... ...what fascinated me the most about this work and “satisfied” me was that specific psychology, both at the birth in the beginning as well as during the follow up – there was no problem to tap into that specific and clear state of mind even after several days, weeks, a month, two or even a year or more – it is strange, because when painting the “classical” way I find it much harder and sometimes even impossible or I am sometimes compelled to change the whole painting...in this case it just worked out by itself and very naturally (I used to experience similar sensations when sculpting)...as if the way of transferring paint onto the canvas by printing it along an axis still left enough space for the soul and mind to continue...could it be the reason why psychiatrists use Rorschach for diagnosing their patients? – nothing revolutionary took place, the changes have just complemented each other and trailed “stroke by stroke” one after the other, there was nothing that could go wrong...I enjoyed the physical tension and the exhaustion and often the sweating similar to those when doing slowly and precisely the yoga sun salutation...Eventually, I found out that
sweating is not only the result of physical strain of the individual paint “strokes” (creating the fold, applying the paint, folding along the fold, stepping on the paint covered fold, then the fast turning over to prevent the paint from running, waiting for it to dry...), but especially about the psyche which was all tense with fear and the unknown, how the next stroke will turn out, and even though I have learnt how to predict and oftentimes I wanted exactly this and nothing else, each time after opening the fold up I could not be sure and often I fumed over the messed up part – the print would be too large or too small or I just found it simply daft – and behold – all the failures eventually pushed the whole matter forward and transformed into successes and that was amazing, nothing was wrong and every alleged mistake turned out to be right... haha... ...I think that the infernal adages of visionary W. Blake used in the catalogue illustrate well what I had intended to say through these works and what is being served on the plate by life itself...Blake’s Tiger splendidly served me as the motto, it has accompanied me for 30 years, I like all those silly translations to Czech and that’s why I have decided to print it just as the poet had written it, I love those amazing verses, to me they represent exactly what can be felt when you think “Life”, because how could you touch something that is behind every thought or idea and what cannot be understood, let alone imagined or however rationally or suprarationally or otherwise grasped, that it simply exists... ...what is Vision For You about...it is a lot about death, the restorer and guarantee of life, the wheel of life, sadness and even prophecies...about a vision which originates not only in the mind or in the field of vision or in the realm of inner sight or poetically behind the closed eyelids, but spontaneously through the physical and manual work and oneself, through the living author, it leads to its last stroke, just like life leads to the last breath, that kind of “vision” is probably quite specific for my work in general and not only for this cycle... I have seldom tried to paint dreams or other less common visions...as if I were shy, or afraid to even try... I paint visions that I have never seen and they are not even visions, they are just paintings... ...one of the main traits of life is symmetry and symmetry is also the building material of the Vision For You cycle, it is a brick, which I use forcibly from the start of the painting, which I lay one on top of another and sometimes I add some mortar of paint from my hands and brush, I bend it and change it in different ways, I mimic the symmetrically smudged splashes of paint with brush strokes and I allow it to grow through everything that there is, it is still there... ...all right, it’s a celebration of life or a simple statement “yes, you are”...it is a totem...it is That-there...la-la land or plasma or the netherworld...a record of time, energy of the body mind and soul, it is fear as well as respect and human pride and power...despite the self-constituted gods with their minds of concrete who had come, hurling thunderbolts, spoiling the paradise and changing love to hell...and they still do... ...it is a lot about detail and a close up look and of course it is also about a distant look and monumental, but looking into the image in this series is fundamental for me and without it the images cannot be read... and there’s plenty of stories without words and meanings... ...vision for you is especially a vision for you, my new beautiful and beloved woman, the whole cycle almost exactly corresponds with our relationship and records our relationship in the settings of the Žižkov studio, from the first steps of goodwill to love and getting really close... written by Martin Mainer on January 13th, 2012 in Žižkov
Zkrácený životopis: Narozen 1959 v Ostravě. Od narození žiji s rodinnou v Havířově , kde navštěvuji základní školu a gymnázium, Od roku 1978 do 1981 studii na VŠUP obor textilní výtvarnictví, kde se věnuji malbě a kresbě a přestupuji na AVU, kde 1985 diplomuji. Již za studií vystavuji a zapojuji se do veřejného výtvarného života. Od roku 1990 na volné noze, předtím restaurování kostela Panny Marie na Mendlově náměstí v Brně a tvorba figurín ze železného pletiva pro oděvní výstavy. 1990 1991 1993 1995 1998 2002 2005 2010 2011 2012
dcera Marie vybrán na prestižní výstavu Wanderlieder ve Stedelijk Museu v Amsterodamu cena J. Chaloupeckého dcera Karolína začínám učit na FaVU VUT v Brně – vedu malířský ateliér – malba 2 docentura jmenován řádným profesorem svatba s Ninou ukončení učení na FaVU VUT v Brně vedoucí ateliéru Malba 4 na AVU v Praze
Společné výstavy: 1984 – 86 1987 1988 1989 1989 1989 1989 1989 1989 1989 1990 1990 1990 1990 1991 1991
Konfrontace Praha, Kladno Výstava třiceti, Lidový dům, Praha Malířství generace 80.let, Palác mládeže, Moskva Malba a plastika mladých, Holešovická tržnice, Praha, Vinohradská tržnice, Praha Mladé ateliéry, Galerie Mladá fronta, Praha Popis jednoho zápasu, GVU Roudnice nad Labem, GVU Cheb, GUK Karlovy vary,OG Rychnov nad Kněžno, DU Opava, galerie v Hong Kong. Wroclav – nedodáno, zabaveno tajnou policií Česká alternativa, Galerie ULUV, Praha Česká introspektiva, Int.Monatery Fund,Washington DC Polymorfie, Martin Gropius Bau, Berlin Galerie MXM, Praha, s Nikl,Střížek. Příspěvek ke štěstí, Galerie der Kunstler, Mnichov Sedm malířů, Art academie, Brusel
1991 Galerie MXM Praha 1991-92 Wanderlieder, Stedelijk Museum Amsterodam 1992 Mezi Ezopem a Mauglím, Galerie V.Špály 1992 Situace 92, Mánes, Praha 1992 Obluda Béhémot, Galerie Behemot. 1992 Malba ve stopě srdce, Madrid 1992 Krajina, Galerie Hlavního Města Prahy 1992 Praha – Mnichov,Praha a Mnichov 1992 Galerie Mělník – zámek 1994 Celebrate Pratur, Galerie World Finance Centrum, New York 1994 Open haus – Causalito,Ca 1995 Der Riss im Raum, Martin Gropius Bau,Berlin a Warsava 1995 Po sametové revoluci, Helsinky Art Museum, Finsko 1995 – 97 Beyond believe, Chicago museum of Contemporary Art, Alen Memorial Art Museum, Oberlin Colage, Institut of Cont.Art, Philadelfia, Joslyn Art Museum, Omany, Nevraská. 1995 – 97 Galerie Sýpka 1997 Nositelé Ceny J. Chaloupeckého, Praha Hrad, Budapešť, Waršava 1997 At home, Galerie Šamorín, Slovensko 1997 Kořeny, Mánes, Praha 1997 Galerie Sýpka 1997 Galerie Klenová, Klatovy 1998 Čeští umělci v Godlachu, Švýcarsko 1999 Brno-Praha-Wien, Dům umění Brno 1999 Nositelé Ceny J. Chaloupeckého, Bukurešť, Moskva 2000 Nositelé Ceny J. Chaloupeckého , Kyjev, Ukrajina 2001 New Connection, World Finance Center, New York 2001 New Connection, GMB, Bratislava 2002 New Connection , Národní Galerie, Praha 2002 Mnohost v obraze,Galerie Klenová, Klatovy 2002 Setkání , Moravská galerie v Brně 2003-04 Ejhle světlo, Moravská galerie v Brně 2003-04 Svět jako struktura – struktura jako obraz, Galerie Klatovy-Klenová 2004 Symposium galerie Sýpka – Klenová, Dopisy z plazmy 2006 Amor Vincit Omnia , Galerie im Palais am Festungsgraben , Berlin – mitte 2006 Art Safari 12 , sochařské studio Bubec , Praha -Řeporyje 2006 Nositelé ceny J.Chalupeckého , Drážďany 2008 Aeronále, Letiště Praha 2009 Stopy ohně, Galerie výtvarného umění v Ostravě 2011 České umění v Bratislavě na výstavě Czech Art, Danubiana Meulensteen Art MuseumDanubiana Meulensteen Art MuseumDanubiana Meulensteen Art Muzeum
2011 2011 2011 2011 2011 2012 2012 2012 2013
Brno is Berlin, Galerie FaVU – aula Galerie kritiků , Kalendář Galerie Dorka, Domažlice, Kalendář DOX, Praha, 20.výročí CJCH Galerie Waňkovka, Brno, 80.léta Druhoroj, Galerie Dekore, Praha Ornament , NOD Praha Brandýské mámení – Mainer a Tuba, Brandýs nad Orlicí Jeden pták jaro nedělá (Mainer a Tuba), Galerie U Prstenu, Praha
Samostatné výstavy: 1980 1982 1988 1989 1990 1992 1993 1993 1993 1994 1994 1994 1996 1996 1996 1997 1997 1997 1998 1998 1998 1999 1999 2000 2000 2001 2002
Knihovna NsP, Havířov LŠU Ostrava Klub Delta, Praha Galerie SFVU, Bratislava Galerie u Divého Muže, Praha Galerie MXM, Praha OG Cheb Kulturzentrum Binz 39, Scuol, Švýcarsko Dům Umění, Ostrava Galerie Caesar, Olomouc Galerie MXM, Praha Cena J. Chaloupeckého, Galerie V. Špály, Praha Galerie Planá, Planá u Mar.Lázní Do Indie Západní cestou, Galerie Nová Síň, Praha Galerie Klenová, Klatovy Galerie Zelená Žába, České Budějovice Galerie JNJ, Praha Galerie Behemot, Praha Galerie Die Aktualita des Shonen, Liberec Galerie Žlutá ponorka, Znojmo Vánoce, Galerie Behemot, Praha Vlek letu, Galerie Městká knihovna, Rožnov p.Radhošťem Vlek lesa lesů, Galerie Rudolfinum, Praha Vlek lesa, Městské Muzeum, Nová Paka Let lesa, Černý pavouk, Ostrava Síň Sokolská, Ostrava Vlek lesa lesů , Moskva – galerie Českého kulturního centra, výstava na setkání
2002 Evropských kosmonautů u příležitosti prvního internacionálního letu do vesmíru Remek – Gubarev ) 2002 Kraus Erben Galerie, Drážďany, Německo /s V. Bromová/ 2002 Sem tam.., Galerie Behemot, Praha 2003 Levé a pravé oko, HPVB banka v Revoluční, Praha 2003 Malé obrazy, Galerie Tvrdohlaví, Praha /součást spol. výstavy generační výsek/ 2003 Sex a erotika, Městské museum Kolín, Funkeho Kolín 2003 Výstava ve věži, Prostějov 2003 Světla čar, Galerie Pecka, Praha 2005 Dopisy z plazmy, galerie Via Art, Praha 2006 Obrazy z let 80., 90. a 00. Galerie U Bílého jednorožce , Klatovy 2006 Erotika (výběr prací na papíře a volných pláten z posledních třiceti let až do současnosti) Egon Schiele Art Centrum Český Krumlov 2007 Klid tká klid, Galerie Mánes 2007 Prag meets Leipzig (s Haroldem Hoffmannem), Galerie Schlien & friends 2008 Pokračování I.,Galerie Štenberg u Olomouce 2009 Pokračování II., Galerie města Blansko 2009 Hle, ttt, Galerie města Trutnova 2009 Galerie Lagaleri, Paříž (s Denisou Krausovou) 2010 Galerie kritiků (s Nina Hedwic), Kalendář 2011 Vize pro tebe, Wanieck Gallery, Brno 2011 Márnice 11. 9. 2011, Tismice 2012 Mainer (Křoví), OGJ, Jihlava 2012 Vize pro tebe, Plazmy pro týnec, Zámek Letovice, Letovice 2012 Sama Doma (s Karolínou Mainerovou), Galerie FotoGrafic, Praha