DOBA VELKÝCH REVOLUCi / Evropa (1792-1799) Duben 1792 hrozba invaze a uzavření rak.-pruského spojenectví (únor) přiměly Francii k vyh.lášelú vál ky Rakousku (s. 297). Boj měl být veden za osvo bození od absolutismu a feudalismu a za ..přiroze né hranice v Alpách a na Rýně".
První koaliční válka (1792-1797)
Postup koaliční armády a manifest jejnlO vrchru110 velitele (s. 297) roZlúti.ly ve Francii plamen nár. vášně. 20. září J 792 kanonáda u Va1my: obrat ve válce, ústup pruské armády. 1'0 vítězství gen. DUMOUtuEZE u )emappes obsadila fr. vojska Belgii; k Francii by lo připojeno Savojsko. Únor 1793 Velká Británie vstoupila spolu s dalšínú evr. monarchiemi do války proti Francii. Krize rev. vlády (s. 299) měla dopad i na vedení fr. voj. ope rací. Březen 1793 porážka u Neerwindenu; Rakušané do byli zpět Belgii, Paříži hrozilo nové nebezpečí. Ve Středomoří 7.asáhlO brit. vál. loďstvo. Francie od pověděla vyhlášením všeobecné mobilizace. Camot (1753-1823) provedl reformu pozenuú ho vojska a zvýšil jeho početní stav až na jeden núl. mužů (4 % fr. obyvatelstva); voj. velitelé podléhali kontrole polit. komisařů. Důsledek voj. reorganizace: gen. )OURDAN opě tovně obsadil Belgii (vítězství u Wattign.ies 1793 a Fleurus 1794); na okupovaném nitrozemském území byla vyhlášena Batavská republika. Brito vé ztroskotali ve svých pokusech o vylodění u Tou Ionu a na Quiberonu. 1795 separátní basilejský mír mezi Francií a Pruskem. Aby si uvolnilo ruce k jednání o Polsku (s. 285), vzdalo se Prusko nároků na úzenú na le vém břehu Rýna, jež připadlo Francii, současně však bylo odškodněno úzenllÚmi zisky na pravém břehu Rýna; dohodnutá demarkaČIÚ lin.ie zajišťo vala neutralitu sev. Německa až do roku 1806. Té hož roku uzavřelo mír s Francií i Toskánsko a Špa nělsko. 1796 smlouvou ze San lldefonso bylo uzavřeno spoje nectví mezi Francií a Španělskem, které pak vstou pilo do války proti Británii. Brit. vál. loďstvo (NE LSON) však šp. flotilu Z1Účilo v nám. bitvě u mysu sv. Vincenta (Sao Vicente). Rakousko pokračovalo s brit. finan. pomocí ve válce proti Francii. Fr. vý padům na jilm Německa (gen. )OURDAN a MORE AU) zabránil u Ambergu a Wiirzburgu rak. arcivév. KAREL (1771-1847). Potíže se zásobováním ochromovaly činnost fr. armády v sev. Itálii.
Revoluce ve vojenství
Skutečnost, že se lid začal ztotožňovat s vlastním ná rodem (vlastenectví), zásadním způsobem změn.i.la celé vojenství a charakterizovala počátky epochy na cionalismu 19. století. 1. Všelid. válka, provázená všeobecnou brannou a pra covní povinností, vystřídala někdejší kabinetní vál. konflikty vedené s pomocí žoldnéřských armád.
301
2. Hromadné nasazení vojska umožňovalo svádět
rozhodující bitvy.
3. Pohyblivé operace ve volné obranné linii převá lily nad tradičlúm útokem v sevřené linii po celé frontě. 4. Namísto dřívějšího zásobování z armádních skladů a zásob se bojující jednotky staraly o vlastní zásoby samy (rekvizice). 5. Důstojníci již nebyli povyšováni na základě urozenosti, nybrl za statečnost a projevené schopnosti. Pod velením Napoleona Bonaparta (1769 až 1821) 7iskala nová fr. nár. armáda punc neporazilel nosti. NAPOLEON se jako mladý důstojru'k dělostře lectva (od 1785) a přívrženec ROUSSEAUOVA učelú brzy přidal k revoluci. Po obléhání Toulonu roku 1793 se stal nejmladším rev. generálem. Po ROBESPI ERRO% pádu byl jakožto jakobín uvězněn, později jej však BAlillAS pověřil potlačením povstáJú v PařIli (s. 299) a jmenoval jej vrchním velitelem armády v sev. Itálii.
Italské tažení (1796/97)
Napoleon se po bleskové válce stal pánem Lom bardie. 1797 kapitulace Mantovy; v Tolentinu uzavřen mír (únor) s papežem PIEM VI.; po fr. vpádu do Ko rutanska byl podepsán předběžný mír v Leobenu (duben). - Kontribuce vyplacené ..osvobozenými Italy" podepřely bankrotující direktorium (s. 299) a posilovaly vzn.ikající napoleonský
mýtus. Říjen 1797 mír v Campoformiu mezi Francií a Ra
kouskem: císař musel souhlasit s odstoupe ním levého břehu Rýna Francii a výměnou za Belgii a Milánsko získal Benátsko (zán.ik Benátské republiky). - Vybudování satelitní soustavy fr. ses
terských republik:
1797 vyhlášení Cisalpinské republiky (MiIánsko) a Ligurské republiky Oanovsko);
1798 obč. válka ve Švýcarsku a vzn.ik Helvetské re
publiky; po obsazení Říma fr. v oj sky a zajeti pape že byl církevní stát přeměněn v Rímskou repub liku, Neapolsko bylo roku 1799 prohlášeno Part henopskou republikou. Egyptské tažení (1798-1799)
NAPOLEON se stal vrchním velitelem fr. voj. výpra vy proti Británii, která měla být zasažena nepřímo v oblasti Středomoří. Obsadil Maltu, vylodil se v Alexandrii, porazil mam.lúcké vojsko pod pyra núdanú a zmocn.i.l se Káhiry.
1798 brlt. nám. vítězství u Abúkiru (NELSON, s. 309). Po ztrátě loďstva zůstala NAPOLEONOVA armáda v Egyptě odříznuta od Francie; výpad do Sýrie skončil neúspěšně před Akkonem. Nezdar expedice nezachránilo an.i vítězství nad tur. vojsky v bitvě u Abúkiru. Rusko se proti Francouzům spo jilo s osmanskou ií'ší; Malta a celé Středozemní moře se dostaly pod brit. kontrolu. - Fr. panství v Egyptě přetrvalo do 1802.
OBDOBI NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Evropa I (1799-1809)
303
Koaliční války pokusy obnovit fr. kolon. říši, jednak obsazení Hannoverska Francouzi (1803), což bylo poru V proměnlivých voj. seskupeních bojovaly evr. mocnosti proti šíření rev. idejí a územní expanzi Fr. šením basilejského míru (s. 301), dále fr. hosp. politika ochranných cel, jakož i republiky, v jejímž čele stál od 1799 NAPOLEON. Války změnily dosavadní polit. rovnováhu v Evropě, 1804 přípravy fr. invaze na brit. ostrovy ve voj. le žení u Boulogne. Británie si podržela ostrov současně však v evr. zemích probudily pocity nár. Maltu; brit. premiér PITT ML. uzavřel novou ko odporu a vzdoru a povzbudily také odhodlanost aliční dohodu s rus. carem ALEXMI/DREM I. k reformám, jež položily základy moderního pojetí (1801-1825), k níž se připojily Rakousko, státu (s. 311). Nositeli odporu proti napoleon. Švédsko a Neapolsko. Francii se staly Rakousko, jehož politiku řídil od 1805 stát. kancléř hrabě STADION, a Velká Britá 1805 třetí koaliční válka. Obklíčení a kapitulace nie (PITT ML., s. 309), která zvýšila svou nám. rak. armády v Ulmu; NAPOLEON vtáhl do Vídně. převahu a rozšířila své kolon. panství a která se na 21. říjen 1805 nám. bitva u Trafalgaru. Britá nie si tímto vítězstvím (NELSON) upevnila svou vzdory hosp. válce, jež proti ní byla vedena (konti nám. převahu. nentální blokáda, s. 305), stala nejsilnější obch. 2. prosinec 1805 bitva tří císařů u Slavkova, a prům. zemí světa. v níž NAPOLEON dosáltl skvělého vítězství. Prus. 1792-97 první koaliční válka (s. 301). Po je pokus o zprostředkování míru přišel příliš pozdě. jím skončení a pod dojmem obsazení Malty Francouzi, získal PITT ML. pro svou protifr. po 12. prosinec 1805 schonbrunnská sntlouva: han noverské kurfiřtství připadlo Prusku výměnou litiku Rakousko a velmistra řádu maltézských za někdejší hohenzollernské državy Kleve, Neu rytím - rus. cara PAVLA I. (I 796-180 I). enburg, Ansbach a Bayreuth. Prusko se tak za 1799-1802 druhou koaliční válku rozpoutal členilo do napoleon. spojeneckého systému. svým útokem na Římskou republiku neapolský král. - Zpočátku dosáhli koaliční spojenci řady 25. prosinec 1805 prešpurský (bratislavský) mír: Rakousko se muselo vzdát Benátska a Dal úspěchů, sesterské republiky v Itálii se zhroutily. mácie ve prospěch It. republiky, dále 1Yrolska, Ani rus. vál. operace ve Švýcarsku, ani vylodění Vorarlberska a města Lindau u Bodamského je brit.-rus. výsadku u Alkmaaru (Sev. Holland) zera ve prospěch Bavorska a odstoupilo také však nepřinesly žádoucí úspěch. Rozhořčení Bádensku a Wiirttembersku oblast Breisgav nad obsazením Malty Brity přimělo rus. cara ska a Kostnici. Navíc muselo uznat povýšení říš. PAVLA I. k opuštění koalice (říjen). knížat pod NAPOLEONOVOU protekcí (s. 307); NAPOLEON opustil svou armádu v Egyptě (sr současně však Rakousko získalo Salcbursko. pen) a navrátil se do Francie, kde svrhl direkto Po smrti svého protivníka PITTA ML. nabídl NA rium (s. 305) a nastolil voj. diktaturu. POLEON Británii nabídkou za mír Hannoversko 1800 vítězství u Marenga (NAPOLEON) a Hohenlin (což porušovalo dohodu s Pruskem). Prusko denu (MOREAU). reagovalo vál. pohrůžkami; následovala Únor 1801 mír v Lunéville: Rakousko bylo nu ceno potvrdit podmínky míru v Campoformiu 1806/07 čtvrtá koaliční válka (s. 307). Proti Francii se spojily Prusko, Británie, Rusko (s. 301). 1801 severská koalice na ochranu obch. neutrality a Švédsko. Prusko, jež zahájilo válku samo, bylo NAI'OLEONEM zcela zničeno. (Rusko, Švédsko, Dánsko, Prusko) namířená proti nám. politice Británie, která odpověděla 1806 v Berlíně byla vyhlášena kontinentální blokáda. přepadením Kodaně a porážkou dán. loďstva (NELSON). Po uzavření míru s Ruskem zůstala 1807 tylžský mír (druhý vrchol napoleon. politi Británie v boji proti Francii osamocena; premiér ky). Zbytkový prus. stát zůstal zachován jen díky PITT ML. odstoupil. rus. zásahu. Březen 1802 mír v Amiensu mezi Francií a Bri Rusko se jako nový NAPOLEONŮV spojenec (Ev ropa rozdělena do zájmových sfér) připojilo tánií - první vrchol napoleon. politiky: Britové se zřekli všech svých vál. zisků v koloniích (s vý k blokádě. S novou protifr. iniciativou vystoupilo Rakousko, jimkou Cejlonu a Trinidadu), Francie se vzdala nároků na Egypt. jež zahájilo 1802 nové uspořádání Itálie: z NAl'OLEONOVA roz 1809 pátou koaliční válku, v níž NAJ>OLEON hodnutí byl obnoven církevní stát (bez Romag rak. císaře opět porazil. SchOnbrunnským (ví ne) a bourbonské království neapolské. Velko deňským) mírem (s. 307) byla podunajská mo vévodství toskánské bylo prohlášeno za Etruské narchie odříznuta od moře. Nový rak. státní království a Cisalpinská republika se změnila kancléř kníže Metternich (s. 317) usiloval v Italskou republiku. Piemont a Parma zůstaly o sblížení s Napoleonem. - Prusko a Rakous pod fr. voj. správou (připojeny k Francii). ko byly zahrnuty do spojenecké soustavy napo PříČinou nového brit.-fr. napětí se staly jednak leon. Francie.
OBDOB I NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Francie (1799-1812) Konzulát (1799-1804) 1799 státní převrat z 18. brumairu (9. 11.):
s pomocí svých vojáků a bratra LUCIENA rozpus· til NAPOLEON direktorium, rozehnal Radu pěti set a vytvořil prozatímní vládu. SIEYI�S sepsal ústavu konzulátu (VlIl. roku republiky): veškerá moc byla soustředěna v rukou prvního konzu la, jehož poradními orgány byli další dva konzu lové a stát. rada. K vynradním pravomocím prv ního konzula patřilo navrhování zákonů a jme nování vyšších důstojníků, úředníků, ministru a soudců, jakož i 80 členů Senátu, kteří pak ja kožto tzv. "voliči prohlašovatelé" vybírali z tzv. "volitelných" kandidátů zvolených ve všeobec ných volbách (jen pro muže) notábly, kteří na konec zasedli v Tribunátu (který o zákonech diskutoval) a v Zákonodárném sboru (který zákony schvaloval). - Voj. diktatura oděná do dem. hávu byla schválena plebiscitem. Napo leon byl ústavou jmenován prvním konzulem na dobu 10 let. Administrativa: úřednictvo se specializovalo (úřednictvo z povolání) a justiční správa se při Zpilsobovala stát. administrativě. Školství: školská soustava byla rozdělena na zá kladní, střední a vyšší stupeň, vzdělání kontrolo val a reglementoval stát, přičemž se kladl důraz na formálně logické vzdělávací předměty (latina, matematika) a na aplikované přírodní vědy. Centralizace stát. správy a školství charakterizuje Francii dodnes. Církev: papež PIUS VII. (1800-23) se "kvůli míru a pokoji" vzdal požadavku na navrácení círk. statků (s. 297). 1801 konkordát - dohoda s římskokat. církví (platil až do 1905) stvrzoval spojení církve a státu. 1811 koncil nár. církve, vznik nových konfliktů (uzavření círk. škol a kněžských seminářů). Hospodářství a právo: založení Fr. banky (1800) skoncovalo s nebezpečím inflace. Zavádění ochranných cel, budování silnic a zadávání voj. zakázek přispívalo k oživení prům. činnosti, živ nost. výroby a služeb. 1804 (Napoleonův) Občanský zákoník: zaru čoval osobní svobodu, rovnost před zákonem, právo na vlastnictví soukromého majetku, zavá děl civilní sňatek a povoloval manželský rozvod. Uspořádání společnosti: rozhodující složkou společnosti zůstávala (velko)buržoazie; šlech. emigrace byla vybízena k návratu; přístup ke stát. kariéře byl volný [l ro všechny. 1802 založení řádu Cestné legie. Režim se spoléhal na cenzuru tisku a opíral se o policejní aparát, síť donašečů a špiclů (FOUCHÉ). Vojenství: díky voj. odvodům a různým možnostem dobrovolnické služby nastoupilo v období 1806-1812 do fr. armády na 1,3 mil. mužů
305
(41 % všeho mužského obyvatelstva povinného voj. službou). 1802 na základě dosavadních úspěchů byl NAJ'O LEONOVI konzulát prodloužen plebiscitem na doživotí. 1804 FOUCIIÉ odhalil roajalistické spiknutí. Obětí justiční vraždy se stal mladý bourbonský vÉVO DA Z ENGIlIENU. - NAPOLEON přiměl Senát, aby navrhl plebiscit o nastolení dědičného fr. císař ství. Napoleonovo císařství 1804 NAJ'OLEON J. byl korunován císařem Fran couzů, členové jeho rodiny nabyli titulů princů a princezen, ministrům a generálům se dostalo vysokých vyznamenání a hodností. 1807 vznik nové dědičné šlechty obdařené starými tituly a právem majorátu. Rozloha císařství se zvětšovala cestou dalších územních anexí (s. 302) Říšská soustava (Napoleonova císařství): raci onálně vybudovaná soustava, jež zaručovala mo censkou hegemonii v Evropě, se od 1807 čle nila na rodinné napoleon. státy, na závislé vazal ské státy a na spojenecké země. - Fr. maršál BERNADOTTE ( KAREL XlV) byl zvolen následní kem švéd. trunu (1810). 1807 milánský dekret o zpřísnění kontinentální blokády. Státy, které jej v praxi nedodržovaly, Francouzi postupně voj. obsazovali: 1807 POrtu galsko, 1808/09 Etruské království a Řím, 1810 oblasti sev. Německa. Důsledky pro evropský kontinent: I. šíření lib. myšlenek, překonávání feudalismu a zavádění moderních obč. zákom'kU (Code
civil);
2. vznik států s centralizovanou stát. správou a ústředně řízeným státním školstvím;
3. cizí fr. nadvláda a slučování doposud roztříště ných stát. území vyvolávaly projevy nacionalismu;
4. docházelo ke zvynodňování fr. ekonomiky; rozši
řoval se textilní průmysl; nedostatek kolon. zbo ží vyvolaný blokádou vedl ke zdražování, k na bídce náhražkových produktů (např. řepného cukru), k šíření podloudnictví, černého trhu a korupce; 5. Rusko jakožto partner NAJ'OLEONOVY Francie získalo 1807 Bialystok a 1809 Tarnopol; dále si 1809 mírem fredrikshamnským připojilo úzenú Finska a v důsledku 1806-12 rus.-tur. války mu připadla Besarábie. 1808 kongres něm. panovníků v Erfurtu (s vý jimkou prus. krále a rak. císaře): setkání císaře NAPOLEONA s carem ALEXANDREM I. Aby zvýšil lesk vlastní dynastie a zavázal si Ra kousko, uzavřel císař NAPOLEON 1810 sňatek s MARlI LUlSOU, dcerou rak. císaře FRANTlSKA I.
OBDOBt NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Německo I (1797-1806[09])
307
Zhroucení Pruska Zánik Svaté říše římské národa německého 1797-99 mírový kongres zástupců říš. knížat v Ras Kabinetní politika hraběte liAUGWITZE (1752 až !attu jednal bezvýsledně o odškodnění něm. kní 1832) přivedla Prusko do závislosti na NAPOLEO žat, jež v důsledku míru v Campoformiu (s. 301) NOVI. Proti zvůli fr. politiky však Prusko uzavřelo přicházela o svá území na levém břehu Rýna. Mí koalici s Ruskem a Saskem. Po ultimátu požadují rem v Lunéville (s. 303) si NAPOLEON nechal cím, aby se veškeré fr. jednotky stáhly z pravého potvrdit anexi levého břehu Rýna a vymohl si břehu Rýna a aby byl rozpuštěn Rýnský spolek, pro přestavbu římskoněm. říše včetně požadovaných pukla odškodnění. - Cíle NAPOLEONOVY politiky v Ně 1806/07 čtvrtá koaliční válka. mecku: J. zrušení římskoněm. říše; 2. vytvoření Říjen 1806 bitva u Jeny a Auerstedtu: zastara lá prus.-saská armáda utrpěla od Francouzů těž středoněmeckých, v jistém smyslu nárazníkových kou porážku. Prusko se vojensky a morálně států jakožto polit. protiváhy Rakouska; 3. rozší zhroutilo. řit územní državy říš. knížat, a přeměnit je tak ve Prosinec 1806 poznaiíský mír mezi Francií a Sas vazalské státy Francie. kem, které se navíc připojilo k Rýnskému Nové polit. uspořádání říše ve čtyřech fázích: spolku. 1. Sekularizace círk. statků podle fr. vzoru (s. 297) na základě usnesení říš. deputace (výboru usta Únor 1807 bitva u Jílového ve Vých. Prusku. Prus. král FRlDRICII VILÉM JIl. (1797-1840) uprchl veného říš. sněmem), jež vycházelo z fr.-rus. plá do Memelu (dnešní Klajpedy). nů na odškodnění říš. knížat postižených fr. ane Cerven 1807 porážka Ruska v bitvě u Friedlandu ve xemi. Vých. Prusku. 1803 Základní výnos říš. deputace: s výjimkou Mohuče bylo rozděleno území veškerých círk. Červenec 1807 tylžský mír: Prusko uniklo úpl nému zániku jen díky protestům Ruska (s. 303), držav, dále území 45 svobodných říš. měst, úze ztratilo však veškerá svá území západně od toku mí mnoha drobných říš. knížectvi a hrabstvi. Největší územní zisky připadly Bádensku, násle řeky Labe, jakož i oblasti, jež kdysi patřily Pol sku, s výjimkou Záp. Pruska; Gdaiísk se stal dovalo Prusko, Wiirttembersko a Bavorsko. svob. městem (Gdaňskou republikou) a byla 2. Mediatizace (odnětí říš. suverenity, tj. přímé pod řízenosti zeměpanské vrchnosti císaři) asi 350 v něm umístěna fr. posádka. Po dobu uhrazování říš. rytířských státečků, jež tak ztratily svou ně vál. nállrad zůstalo Prusko obsazeno fr. vojsky. Novými státními útvary se stalo království vest kdejší samostatnost a byly nadále podřízeny vět fálské (pod vládou NAPOLEONOVA bratraJÉIW ším státním celkům (1804). MA) a varšavské velkovévodství (spojené 3. Něm. knížata byla s NAPOLEONOVÝM svolením personální unií se Saskem). povýšena ve svém postavení, což bylo v rozporu Nové vojenské vystoupení Rakouska (1809) s říš. právy. 1804 římskoněm. císař FRANTlSEK [J. (1792-1806) Povstání ve Sprulělsku (s. 313) se rak. stát. kanclé přijal císařský titul pro Rakousko (jako rak. císař ři hraběti STADIONOVI stalo signálem k nár. vede nému odporu. Manifest, kterým se arcivév. KAna FRANTlSEK I. vládl do 1835). 1805 Bavorsko a Wiirttembersko byly povyseny na obrátil k "něm. národům", zůstal ale bez odezvy. NAPOLEON zatlačil rak. vojska do Cech. královstvi, 1806 Bádensko, Hesensko-Darmstadtsko a Beržsko Květen 1809 bitva u Aspernu, v níž přes obou stranně těžké ztráty dosáhl arcivév. KAREL svého (Berg) byly povýšeny na velkovévodstvi. 4. Přičiněním 16 jihoněm. a západoněm. knížat byl prvního vítězstvi nad NAPOLEONEM, jehož 1806 ustaven Rýnský spolek stojící pod NAPO pols.-ruŠtí spojenci ale vzápětí ,.se vší šetrností·' LEONOVOU ochranou. Hlavou tohoto federativ postupovali až do Krakova. ního stát. celku, který se zavázal voj. podporovat Cervenec 1809 porážka Rakouska v bitvě u Wagra Francii, se stal kníže-primas KARL TIlEODOR mu. Arcivév. KAREL a krulc1éř STADION odstou VON DALBERG (1744-1817), arcib. mohučský pili. a od 1810 velkovévoda frankfurtský, Říjen 1809 schonbrunnský (vídeňský) mír: Rakousko ztratilo přístup k moři; muselo se 6. srpen 1806 římskoněm. císař FRANTlSEK ll. se na NAPOLEONŮV nátlak vzdal císařské koruny: vzdát: konec "Sv. říše řÍDl. národa německého", - Salcburska (Solnohradska), Innské čtvrti (Innvijenž byl vyústěním dlouhodobého procesu po ertelu) a sev. Tyrolska ve prospěch Bavorska; stupného rozkladu římskoněm. říše, započatého - již. Tyrolska ve prospěch Itálie; 1232 (s. 173) a pokračujícího 1356 (s 195), - Uyrských provincií ve prospěch Francie; 1555 (s. 235) a 1648 (s. 255). Toto tzv. "rozorá - záp. Haliče a Krakova ve prospěch varšavského vání mezí" se stalo jedním z předpokladů vzniku velkovévodství; něm. nár. státu (s. 310). - Tarnopolu ve prospěch Ruska.
OBDOBÍ NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Velká Británie (1783-1815) Vnitřní poměry ve Velké Británii Parl. systém: Válka v Americe ovlivnila zpětně polit. život v Británii a přispěla k ukončení autori tativní vlády JllífllO III. (1760-1820). Vládní moc spočívala v rukou premiéra, jenž byl politicky závislý na parlamenlu, ve kterém spolu soupeřily nevelké politické skupinky šlech. oligarchie pozemk. vlastníků. Poslanecký mandát jim zajišťo val vysoký voleb. cenzus. Podíl na vládě olevíral přístup k výnosným úřadům: právo patronátu (propůjčovánÍ úřadů) přešlo z krále na premiéra. Toryové se opírali o anglikánskou stát. církev, whigové zastupovali ve větší míře disidenty (pro test. jinověrce). Tito lidé, jež patřili k ekonom. ne jaktivnějším společ. skupinám, se domáhali voleb. reformy, která by zrušila ronen boroughs (vylid něné staré voleb. okresy disponující voleb. prá vem) ve prospěch nových prům. měst, která nebyla zastoupena mandátem. Katolíkům se sice podaři lo dosáhnout zrušení výnosu, který jim zakazoval veřejně praktikoval římskokat. bohoslužby (1779), ve snaze o úplné zrovnoprávnění však ne uspěli. Radikálně dem. myšlenky (o suverenitě lidu, o zru šení monarchie) hlásal Thomas Paine (1737 až 1809). Svými Lidskými právy (1792) polemizoval s názory, jež zastával Edmund Burke (1729-97), jehož konzervativně kritický pohled na fr. revoluci Úvabyo revoluci ve Francii (1790) ovlivnil polit. smýšlení v Anglii i v Evropě. Industrializace a agr. revoluce: navzdory vnitř ním nedostatkům (přežívající právo patronátu, za staralé poměry v trestní justici, v péČi o chudé i v systému vzdělávání) se Anglie proměnila na bázi kapit. ekonomiky v "dílnu světa" (s. 32 J). Scelo vání orné plochy a nový systém střídavého hospo daření vedly ke zvyšování úrody. Přesto se obje vil nedostatek potravin, který byl zapříčiněn počet ním růstem obyvatelstva (zvláště ve městech). Stroje, velká pn'tm. města a nájemná práce za mz du se šířily na úkor tradiční řemeslné výroby, ma lých městeček a práce v zemědělství. Rozšíření no vých metod ve výstavbě silnic zlepšilo možnosti přepravy nákladů i dopravy osob. Rostoucí vývoz prům. zboží posiloval postavení Británie ve svět. obchodě, vnitřní společ. problémy však Zll stávaly nevyřešeny. 1783-1806 William Pin ml. brit. premiérem (s výjimkou 1801-04). Za jeho vlády sužovala ze mi stálá zadluženost vyvolaná válkou v Amelice. 1785 zrušení veškerých cel mezi Anglií a Irskem, které se po neúspěšném povstání (1797/98) sta lo součáslÍ 1801 Spojeného království Velké Británie a Irska.
Nové upevňování britské koloniální říše Kanada: vazby fr. kolonistU na Británii se podařilo zachovat díky
309
1791 rozdělení kan. území na fr. Dolní Kanadu (Québec) a brit. Horní Kanadu (Ontario). Austrálie: z oblasti dnešního Sydney (Botany Bay) se
1788 po založení trestanecké kolonie začíná šířit evr. kolonizace.
Indie: přijetím zákona o Vých. Indii přešla kontro la Východoind. společnosti z parlamentu (1773) na vládu (s 367). Británie v boji o mocenskou převahu ve světě Premiér 1'1'1''1' věnoval největšÍ pozornost a úsilí bo ji, jež Británie vedla s fr. revolucí a s NAPOLEO;.JEM.
1793 vstup Británie do první koaliční války proti Francii (s. 301) byl vynucen: I. brit-fr. dualis mem v kolon. politice; 2. ohrožením stávající mocenské rovnováhy v Evropě; 3. fr. oktlpací rýnské delty. - Vůdce opozičních whigů Cll. J. FOX (1749-1806) požadoval zastavení bojll, a přispěl tak k odstoupení premiéra PI TrA (1801) a k 1802 uzavření míru v Aminesu (s. 303). Napoleonovy plány na zničení blit. protiv níka: 1798/99 egyptské tažení (s 301). 180 I pl{m namířený proti brit. panství v Indii byl připravován ve spolupráci s rus. carem PA VLEM 1.; po jeho zavraždění skončily naděje na jeho realizaci. 1802 plány na ovládnutí karibské oblasti zhatila vál. flotila brit. námořnictva. - Ve snaze vyjít vstříc USA a uvolnit si ruce pro válku s Británií přistou pil NAI'OlEON na 1803 prodej Louisiany (s. 293). Neuskutečněny Zll staly rovněž 1804/05 plány na ovládnutí již. Austrálie a na invazi na brit ostrovy. 1807/08 NAI'OLEONŮV druhý ind. plán ztroskotal na váhání rus. cara ALEXANDRA l. a ani 1812-14 brit.-am. válka neskončila pro Francii žá doucím výsledkem (s. 293). Brit. obranná opatření: vytvoření nové protifr. koalice (s. 303); rozhodnulÍ vysílat "málo vojska ale hodně peněz"; vedení nám. války pod vele ním adm. Nelsona (1758-1805), jež zajistilo udržení brit. nám. převahy. Na blokádu fr. pří stavu a zajímání i neutrálních plavidel NAI'O LEON odpověděl 1806 vyhlášením kontinentální blokády (s. 303). 1808 A. WELLESLEY zahájil boj "na druhé frontě" v Portugalsku (s. 313). Důsledky pro Velkou Británii: zvýšení daňového zalÍženÍ, obilní subvence, ztráta eVl'. trhů, hledání nových odbytišť v zámoří. Růst prům. výroby se stal příčinou odbytové krize po 1810. 1811/12 první vlna "útoků proti strojům" (Iuddis mus).
310
OBDOBt NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Německo II (kultura, věda)
Počátky německého národního uvědomění
Lid jednotlivých západoevr. zemí, žíjící již v jednotě příslušných státních celků, si pod vlivem osvícen. myšlenek o svobodě (Anglie, Francie) či z pocitu společně prožité tradice (Spančlsko) začal v ča sech fr. revoluce uvědomovat sebe sama jakožto polit. národ. Něm. národu tento zpusob sebere flexe ztěžovala existence malých a drobných státeč ků, úpadek "říše" a nadřazování vrchnostenských zájmu. Již od pol. 18. stol. se ale básníci, učenci a vzdělanci cítili být v rostoucí míře příslušníky jednoho kult. národa; stávali se nositeli přede vším nepolit., tzv. něm. hnutí (např. LESSING, MbSER, KLOPSTOCK). Hnutí Sturm und Drang ([Bouře a vzdor], asi 1760-80, ovlivněno pietismem a myšlenkami ROUSSEAUA, s. 257) kladlo na rozdíl od osvícen ství a osvícen. racionalismu duraz na čistý cit. Vycházelo ze SHAKESPEAROVA uměl. odkazu, obra celo se k něm. minulosti a vzývalo přirozeného a autentického tvllrčího génia. Hnutí vzniklo ve Štrasburku kolem mladého Goetha. 1770 došlo k rozhodujícímu setkání Goetha s Johanem Gottfriedem Herderem 0744-1803), který po važoval obecnou lid. mluvu a lid. píseň za projev bezděčně vzniknuvšího "nár. ducha" a "sklon k hu manitě" za přirozenou nár. svébytnost jednotlivých nár. celků, jak také dokazoval ve svých Myšlenkách k filosofii dějin lidstva 0784--91). HERDEROVY názory ovlivnily něm. filosofii i umění v období kla siky i romantismu a širokou odezvu nalezly u ná rodních buditelů, zejména v procesu nár. obro
zení u slovanských národu. Něm. klasika (Johan Wolfgang Goethe, 1749-1832; Friedrich Schiller, 1759-1805)
měla kosmopolitní charakter. KANTŮV mravní zá kon, kterým byla povinnost pokládána za váženou lidskou ctnost, spojoval SCHtLLER s vnitřním zaní cením. Na klasickém řec. ideálu člověka a lidskos ti měla být v .,ušlechtilé prostotě a tiché velikosti" (WINCKELMANN) stvořena mravně přímá a čistá lidská osobnost ([neo] humanismus něm. klasic ké filosofie a literatury). Umění nabývalo morál ních hodnot, neboť v estetické harmonii překoná valo rozpor mezi "ideálem a žitím". Také něm. idealismus navazoval na KANTA, když se pokoušel o spekulativní výroky o světě, "jaký je" (str 257). Johann Gonlieb Fichte 0775-1854) ve svém Základu veškerébo vědosloví (I794) vy vozoval veškeré bytí z věčné duchovní síly ("já"), která se reálně rozvíjí ve svobodném, subjektivním činu. K přesvědčení o totožnosti přírody a ducha dospěl Friedrich W ilhelm Schelling (I775 až 1854). Oba silně ovlivnili něm. romantismus: starší, čistě literár. proud raného něm. romantismu (bratři SCHLEGELOVÉ, TrECK, NOVALlS ad.) se subjektivní vroucností a niternos tí (s použitím fantazie, snění, mystických vidin)
snažil o smíření protikladu typu příroda - duch, cit - rozum, konečno - nekonečno. Představitelé tohoto literár. směru si byli ovšem vědomi, že vy touženého "překonání veškerých hranic" (tzv. "modrého květu romantismu", podle NOVALlSOVA románu) nelze dosáhnout (romantická ironie). Zástupci mladšího romantismu (heidelberská skupina, BRENTANO, VON ARNIM, V ON EICHEN OORFf ad.) se začali přirozeně obracet spíše k nár. a lid. zdrojům (lid. písně, nár. pohádky a po věsti). Jejich dílo tak získalo svou vlastní hist. hod notu (historismus), vesměs se však vzpíralo jakým koliv zásadám racionality. Šíření romantismu v hudbě, umění, literatuře a dalších formách uměl. tvorby vedlo v něm. prostředí k zakládání ruzných hist. škol zabývajících se dílčími složkami dějin duchovního vývoje: historií (NIEBUHR, RANKE); právem (SAV IGNY); literaturou (bratři SCHl.El;ELO vÉ); germanistikou (bratři GRIMMOVÉ, UlILANO); romanistikou (DIEZ); religionistikou (BACI-IO FEN); státovědou (s 319). Romantické myšlenky se šířily Evropou (MADAME DE STAĚL, O Německu., 1813) a rozvinuly se v uce lený ideový a uměl. proud: v Anglii (BYRON, SlIEL LEY, KEATS), ve Francii (HUGO, LAMARTlNE, SAN oovA), v Itálii (LEOPARDI, MANZONl), v Dánsku (Al'lOERSEN), v Polsku (MICKlEWICZ) či v Rusku (LERMONTOV, PUSKlN).
Rozkvět německého národního uvědomění
Představy "něm. hnutí" o svobodě, jež puvodně měly zcela nepolit. ráz, se pod dojmem fr. nad vlády začaly vztahovat i na něm. národ (SCHILLER). Friedrich Holderlin (1770-1843) oslavoval ,.svobodný. národ Řeků" a smrt za vlast. FICIITE se ve svých Řečech k německému národu dovolával duchovní svobody potřebné k polit. obnově země a v přehnané nár. sebestřednosti kladl současně rovnítko mezi ,.němectví" a opravdovou mravnost a kulturu. Pocit příslušnosti k jednomu nár. spole čenství probouzel ve svých kázáních teolog Schlei ermacher (1768-1834); předobraz nár. povstání načrtl Heinrich von Kleist (1777-1811). Obsahové vymezení nár. svobody zustávalo nejasné, neboť národ byl pojímán: 1. jako kulturnědu chovní společenství, pod vlivem něm. klasiky a současně v duchu osvícen. pojetí; 2. jako spole čenství lidí sdílejících kolektivní osud, pod vlivem romantického pojetí nár. a středovo říše; 3. jako polit. společenství svob. lidí, pod vlivem a po vzoru fr. revoluce. Různorodé nár. představy se zpočátku podřizovaly společnému cíli, totiž svržení cizí fr. nadvlády. V tomto smyslu se stal NAPOLEON skutečným "sjednotitelem něm. národa". Po jeho pádu naplno propukly rozpory mezi stoupenci odlišných ná zorů.
OBDOB 1 NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Německo III (1807-1814) Vnitřní přestavba Německa (1807-1814) Prusko: vysocí úředníci a hodnostáři kritizovali
311
Proti programu reforem se postavila konzervativní šlech. opozice soustředěná kolem VON OER státní absolut. systém ještě dříve, než se země MARWITZE, která úzce spolupracovala s "Křcs zcela zhroutila po porážce 1806 (s. 307). Refor ťanskoněm. stolní společností" a s Berlínským mátoři si přáli uskutečnit "revoluci shora", večerníkem. V rušení starého patrimoniálního a chtěli proto osvobodit poddané z nevolnictví zřízení spatřovali tilO lidé nebezpečí pro stát (viz s.318). a vychovat z nich občany spoluodpovědné za osudy státu. Prusko by se tak změnilo ve stav. Reformy ve vojenství usilovaly o vytvoření vlasten. nár. stát. Vedoucí osobností mezi těmito refor vojska prodchnutého nár. duchem. Zasloužili se mátory byl svob. říš. pán vom und zum Stein o ně především SCHARNIIORST a GNElSENAlI (1757-1831) pocházející z Nassau/Lahn. Tento spolu s BOYENEM, GtWLMANEM a CLAlISEWtT právník v prus. službách působil ve Vestfálsku, ZEM, tvůrcem moderní voj. teorie. - K novinkám kde se také blíže seznámil s formami stav. samo patřilo povyšování za zásluhy,zrušení ponižujících správy. Roku 1807 byl sice jako "jakobín" pro tělesných trestů a vybudování nové struktulY vele puštěn ze státních služeb (od 1804 byl v Berlíně ní včetně modernizace voj. školství. min. financí, obchodu a hospodářství), po tylž 1814 přijetí branného zákona,jímž se v Prusku za ském míru byl však povolán zpět; příšullO roku váděla všeobecná branná povinnost. (1808) byl ale opětovně propuštěn. Později ode Reformy ve výchově a vzdělávání prováděné v duchu humanismu se uskutečnily především šel do Ruska a jako carův polit. poradce (do 1815) vystupoval ve prospěch nár. sjednocení zásluhou vědce a státníka Wilhelma von Hum Německa. - Vědomí společně sdílené tradice se boldta (1767-1835,1809/10 min. školství). ve STEINOVĚ případě snoubilo s lib. (fr.) a dem. 1810 založení berlínské univerzity. (angl.) idejemi, což se projevilo v jeho vlastní, 1812 zákon o zřízení stát. gymnázií (zavedeny stát. konzervativní myšlenkové koncepci. STEINOVY zkoušky). reformní plány (Nasavské memorandum, Nový prus. stát se tak stal nadějí pro mnohé něm. 1807) uskutečňoval vlastence. 1810 stát. kancléř KarI August von Hardenberg (1750-1822). Ve svém Rižském memorandu Rakousko: v čele rak. zahl'. politiky stanul v letech (1807) se zaměřil na "dem. reformy v monar 1805-09 Johann Philipp hrabě Stadion (1763 chistickém státě",aniž by se zvlášť zaobíral otáz až 1824), za jehož působení zesílil odpor vůči reformám. Nár. problémy, zřetelné rozdíly ve kou stav. samosprávy. Společenské reformy rušící dosavadní stav. pře stupni vzdělanosti a v celkovém vývoji jednotli hrady: vých územních celků si vynucovaly opatrný pří 1807 říjnový edikt o zrušení nevolnictví: ru stup k šlechtě, jež vystupovala proti silné stát. moci. Přesto ale byly z rak.strany (hr. STADtON) šil dědičné poddanství a každému jednotlivci zaručoval osobní svobodu, svob. vlastnictví, zahájeny přípravy celonár. něm. vystoupení proti svob. volbu povolání a rovnost před zákonem. NAPOLEONOV I (s. 307). 1808 městský řád (reforma měst. správy): zave Voj. reformy arcivév. Karla (s. 30 I) a arcivév. JA dení samosprávy majetných občanů, kteří volili NA (1782-1859) své měst. zastupitele (magistrátní zřízení). 1808 zavedení všeobecné branné povinnosti. 1810/11 zrušení cech. zábran a zavedení omezené svobody živnost. podnikání. Země Rýnského spolku: základy moderního 1811 regulační edikt: rušil feud. povinnosti (robo a vnitřně jednotného státu byly podle fr. vzoru vy tu) rolníků za výkup nebo za odstoupení třetiny budovány především v Bavorsku a v Bádensku. selských pozemků ve prospěch dosavadní vrch Uvedený proces se vyznačoval následujícími rysy: nosti (s. 325). I. vznikem jednotného úředního aparátu,speci 1812 zrovnoprávnění židovského obyvatelstva. alizovaných (oborových) ministerstev a vyškole Reformy stát. správy, kterými došlo k vzájemné lúm specializovaných odborníků; 2. zánikem sta mu oddělení justice a stát. administrativy. vovské samosprávy, jež se rozplynula v životě 1808 zřízení oborových ministerstev (války, vnitra, obcí; 3. zárukou určitých svobod (svobody pod stát. správy [financí], spravedlnosti,zahraničí). nikání, svobody práce, svobody vyznání) a rov Za HARDENBERGOVA působení bylo Prusko roz nosti před zákonem; 4. státním dozorem nad děleno do centrálně spravovaných provincií,kte církvemi a školstvím. ré se pak dělily do vládních okresů a dále do krajů. - Stav. spoluúčast na stát. správě, jež Význanl: zárodky konstitučního vývoje pomáhaly by byla zajišťována prostřednictvím krajských především na jihu Německa rozvíjet lib. a dem. a zem. sněmů,stejně jako nár. 7llStoupení se rea úvahy o státě. lizovaly jen v náznaku.
OBDOBÍ NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Evropa II (J808-1812)
313
prosinci 1813 smlouva ve Valen�ay. Několik měsíců Národní povstání ve Spanělsku před svým pádem tak císař NAPOLEON uznal Protože císař NAPOLEON připravoval útok na platnost nároků FEIWII\IL\lDA VII. na šp. koru Portugalsko, jehož trhy zůstávaly přístupné bril. obchodníkům, uzavřel se Španělskem v nu. Staronový panovník zrušil platnost nedávné lib. ústavy a obnovil absolul. stát. zřízení. říjnu 1807 smlouvu ve Fontainebleau, která fr. voj sklm1 zajišťovala právo volného průchodu úze mím Španělska a předvídala rozdělení Portugal Napoleonovo tažení do Ruska roku 1812 ska mezi oba spojence. Fr. gen. Junot obsadil Hosp. krize přiměla rus. cara ALEXANDRA 1., aby Portugalsko (1807). Porl. král. rodina odstoupil od kontinentální blokády (prosinec (JAN VI.) uprchla spolu s celým dvorem do Bra 1810) a zavedením preferenčních cel naopak zvý hodnil obchod s brit. prům. výrobky. zílie. Únor 1808 posílené fr. jednotky vytáhly pod Mu PříČinou rostoucího napětí v rus.-fr. vztazích byly ratovým velením (1767-1815) proti Madridu. však i další skutečnosti, např. sesazení vév. OWE I\ KAREL IV. (1788-1808) byl nucen abdikovat ve BURSKÉIIO, který byl carovým příbuzným, či fr. pře prospěch FERDINANDA Vll. (1808-33). NAPO zírání rus. zájmll v Polsku či v osm,Ul. říši. LEON však v tomto kroku spatřoval ohrožení Platnost mírových dohod stvrzených v Tylži (s. 303) vlastních zájmů, a proto v Bayonne přiměl oba hodlal NAPOI.EON prosadit přímou voj. akcí. Uza bourbonské panovníky, aby se zřekli svých náro vřel proto s Pruskem (únor) a s Rakouskem (bře ků na šp. trůn ve prospěch císařova bratra, nea zen) spojenectví, a zajistil si tak jejich podporu. pol. krále JOSEFA (kvčten). S ohledem na spojenecké Dánsko nemohl NAPO Spontánně vznikající lid. vlády (junty a kortesy) vy LEON souhhL,it se splněním BERNADOTTOVA zývaly k celonár. odporu proti FranCOUZlJJll (Ovi (s. 305) přání (připojit Norsko ke Švédsku jako edo a Cartagena). Povstaly Asturie a Andalusie, kompenzaci za ztrátu Finska), což otevíralo cestu v Seville se vytvořila ústřední junta podporující k podpisu rus.-švéd. spojenectví (duben). V očeká vání války s Francií ukončilo Rusko sVllj kontlikt FERDINANDA VII. Cervenec 1808 fr. armádní sbor byl přinucen ke ka s '1\Ireckem. pitulaci u Bailénu; král JOSEF opustil Madrid; V červnu roku 1812 překročila napoleon. vojska v Portugalsku se s bril. oddíly vylodil gen. Němcn, aniž by Rusku byla oficiálně vyhlášena A. WELLESLEY (1769-1852, od 1814 vévoda válka. Levé křídlo (MACDO�AJ..I)), jež z boku zajišťovalo nerušený pochod "Velké armády", z Wellingtonu) a vytlačil ze země vojska gen. NNOTA. Do války se poté osobně vložil operovalo v Kuronsku, pravé křídlo (SCHWARZ NAPOLEON, který zahájil novou fr. intervenci na EI\BERG) postupovalo Volyní a Litvou. NAPO poloostrově. LEON s hlavním jádrem fr. vojsk zamířil přes ViI nius přímo k Moskvč, kterou po svých vítěz 1808/09 Napoleonovo tažení do Spanělska. stvích u Smolenska (srpen) a u Borodina Pokračování fr. útoku zabránilo nové voj. vystou (září) obsadil již bez dalšího odporu. pení Rakouska (s. 307). Na císařt'lv rozkaz odra zil maršál SOULT bril. pomocné sbory gen. Moo V čele "velké vlastenecké války" stál na rus. RA u města La Coruňa. Neustálá guerilla vedená šp. šlechtou i ducho straně nár. hrdina, vojevůdce Kutuzov (1745 až venstvem vázala značné fr. síly. 1813). Ve své voj. taktice počítal s rozlehlostí rus. 1809 odpor kal. šp. národa proti fr. voj. intervenci vnitrozemí, a rozhodl se proto pro aktivní, pohybli se ještě vystupňoval po zprávách o napoleon. vou obranu, aniž se pouštěl do rozhodujících bitev. anexi círk. státu a o papežově zajetí. Tato tzv. "parthská taktika" se stala symbolem ne 1810 útok maršála MASSÉNY na Lisabon zastavil podmanitcJnosti rus. země. WELLlNGTON na obranné pevnostní linii u Tor Mír nabízený NAPOLEONEM byl odmítnut. Zásobo res Vedras. vací potíže, požár Moskvy a nastávající zima při 1812 WELLlNGTO�OVt se podařilo osvobodit nutily NAPOLEOM i přes pozdní roční dobu k roz Madrid (v době NAPOLEONOVA tažení do Rus kazu ke zpátečnímu pochodu (říjen). Drtivé ztráty ka). V obleženém Cádizu vyhlásila ústřední junta utrpěli Francouzi při katastrofálním přechodu "ústavu z roku dvanáct": ve Španělsku sice přes řeku Berezinu u vesnice Studenky, nad Bori zůstala zachována monarchie , pravomoci krále sovem a Bylčou (listopad). Hlad, mráz a nemoci pak dokončily naprostý rozklad "velké armády". byly ale značně omezeny. 1813/14 WELUNGTON podnikl závčrečnou ofenzi NAPOI.EON opustil zbytky své armády a vydal se do vu, která vedla k definitivnímu osvobození šp. Paříže, aby zde upevnil svůj otřesený režim (o jehož území. Po rozhodujícím vítězství šp.-briL sil u Vi svržení se v říjnu neúspěšnč pokoušel gen. MALET) torie ustoupili Francouzi za Pyreneje; ofenziva a aby postavil nové vojsko. pak pokračovala až do dobylí Toulouse. Tečku za válkou ve Španělsku učinila v
OBDOBt NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Evropa III (1813-1815) Osvobozenecké války (1813-1815) Zprávy o katastrofě napoleon. armády zažehly pla men nár. odporu po celé Evropě. Vystoupení Pruska: na vlastní odpovědnost uza vřel prus. gen. Yorck (VON WAR'fENBURG, 1759-1830) v prosinci 1812 tauroggenskou konvenci, kterou se rus. gen. DIBICOVI zavázal k dodržování neutra lity pomocných prus. sborů. Na carův příkaz za čali VOM S'fEIN, YORCK a zem. stavy Vých. Prus ka sestavovat jednotky nár. zeměbrany, tzv. Land wehr. ÚnOr 1813 rus.-prus. spojenecká smlouva v Kaliszi potvrzovala rus. nároky na pols. území a obsaho vala i požadavek obnovy někdejšího Pruska (k němuž mělo být navíc přičleněno Sasko). Prus. král FRID RIC H VILÉM III. vyhlásil Francii válku (březen). V Prusku počaly vznikat "Freie jagerverbiil1de", nepravidelné skupinky vojáků a voj. dobrovolní ků (LOTZOWŮY Freikorps); probíhal výcvik prus. nár. armády (SCHARNHORST). Během jarního tažení se prus. a fr. "armády rek rutů", zformované z narychlo zverbovaných no váčků, střetly v bitvě u Liitzenu a u Budyšína. Zatímco NAPOLEON zatlačoval rus. a prus. spo jence do Slezska, vylodily se v Pomořansku švéd. jednotky (květen) a zanedlouho poté se k nově vznikající protinapoleon. koalici přidala i Velká Británie (červen). Vstup Rakouska do války Březen 1813 kališské provolání se obracelo k pa novníkům zemí Rýnského spolku, aby se připoji li k osvoboditelům a spolupodíleli se na vypraco vání celoněm. nár. ústavy. METTERNICH, jenž vy jednával na obě strany, zprostředkoval v červnu 1813 ff.-rus.-prus. příměří v Poischwitzu [Paszowice] (NAPOLEON: "Největší pitomost mého života!"). Teprve po bezvýsledném jednání pražského mí rového kongresu se Rakousko zapojilo do války proti NAPOLEONOVI. Podzimní tažení zahájily všechny tři koaliční ar mády soustředěným útokem. NAPOLEONOVO VÍ tězství u Drážďan (srpen), ani další dílčí šarvátky však nakonec obklíčení fr. vojsk nezabránily. 16.-19. října 1813 bitva národů u Lipska: koaliční armády sice dosáhly nad Francouzi VÍ tězství, NAPOLEON ale dokázal spořádaně ustou pit za Rýn. Důsledky: napoleon. systém se zhroutil; Rýnský spolek se rozpadl; území Německa, Holandska a sev. Itálie byla osvobozena od fr. nadvlády; od spojenectví s Francií odpadlo Neapolsko (MURAT); Dánsko se muselo 1814 kielským mírem vzdát území Norska ve pro spěch Švédska, Prusko získalo Přední Pomořany (1815) .
315
Tažení do Francie roku 1814 Bliicher (1742-1819) a SCHWARZENBERG překročili v zimě hranice fr. císařství na Rýně. NA I'OLEON porazil BLOCtiERA u Brienne, poté BLOCtlER zvítězil nad NAPOLEONEM u La Rothi ere. Císař si však protiútoky uchoval vomost jed nání - vedení voj. operací se na straně koalice stavěly do cesty polit. překážky. jednání mírového kongresu, který byl na METťERNICHOVO naléhá ní svolán do Chatillonu (únor/březen), skončila bezvýsledně. Koaliční jednotu se znovu podařilo obnovit smlouvou v Chaumontu (březen). 31. března 1814 vtáhla spojenecká vojska protina poleon. koalice do Paříže; prozatímní vláda (TALLEYRAND) oznámila NAPOLEONOVO sesa zení. 6. dubna 1814 ve Fontainebleau přiměli císaře jeho vlastní maršálové k abdikaci. NAPOLEON obdržel doživotní knížectví na ostrově Elba a k dispozici mu byla přidělena čestná garda 800 mužů. 1814-24 panování Ludvíka XVIII., návrat Bour bonů na fr. trůn. Květen 1814 uzavřen první pařížský mír. Po le tech válek byly podmínky stanovené vůči Francii relativně mírné; fr. království se navrátilo do hra nic z 1792. "Sto dní" Vzájemná dohadování a napětí provázející jedná ní vídeňského kongresu zlákala NAPOLEONA k pokusu o svůj politický návrat. V březnu 1815 se vylodil u Cannes, shromáždil kolem sebe nejlepší fr. jednotky a přislíbil zavedení ra dikálně dem. reforem. Po třech týdnech od své ho vylodění vtáhl do Paříže. LUDViK XVm. uprc hl do Gentu. - Bývalý neapol. král Murat se při dal na NAPOLEONOVU stranu, byl však v květnu 1815 poražen rak. vojskem v bitvě u Tolenti na. FERDINAND I. (1816-25) se stal "králem obojí Sicílie". Obě hlavní armády vítězů postupo valy jednak na jih (WELLlNGTON), jednak na zá pad (BLOCHERlGNEISENAU). Napoleon zahájil tažení do Belgie. Porazil BLOCHERA u Ligny, po té se ale prus. vojevůdci podařilo spojit s W EL L1NGTONOVOU armádou. terven 1815 bitva u Waterloo (také u "Belle A1Iiance"): poslední napoleon. armáda přestala existovat; koaliční vojska vtáhla podruhé do Pa říže. NAPOLEON se opět vzdal trůnu a vydal se do rukou Britům. jako jejich zajatec byl deportován na ostrov sv. Heleny v již. Atlantiku, kde 1821 zemřel. Listopad 1815 druhý pařížský mír: Francie ztratila Saarbriicken ve prospěch Pruska, Landau ve prospěch Bavorska a Savojsko ve prospěch Sar dinie. Navíc musela zaplatit vysoké vál. náhrady a na dobu 5 let musela vítězům vydat 17 svých pevností.
OBDOBÍ NAPOLEO NSKÝCH VÁLEK / Evropa IV (1814-1815) Vídeňslíý kongres (1814/15) Již třetí velký mírový kongres (viz s. 255,269),kte rý se sešel v novovčku kvůli novému uspořádání evr. poměrů, byl především dílem knížete Metter nicha (1773-1859), jenž považoval tehdejší lib. a nár. ideály za podvratné a stálU nebezpečné ideje. - Polil. principy, jimiž se jednání kongresu řídilo, byly: restaurace (obnova polil. poměrů a stavu z 1792); legitimita (TALLEYRANDŮV princip oprávněnosti dynastických nároků z dob starého re žimu ancien régirne); solidarita (společná zá jmová politika legitimních panovníků v obraně před šířením rev. myšlenek a hnutí). Na jednáních kongresu byly zastoupeny téměř všech ny evr. státy. Zájmy pěti velmocí hájili: ME'lTERNICfI/ Rakousko, CASTLEREAGH (1769-1822)/Velká Bri tánie, car ALEXANDR l. a hrabě NESSELRODE (J780-1862)/Rusko,HAROENBERG a W. VON HUM BOLDT (s. 311)/Prusko a TALLEYRANDlFrancie. Průběh: jednání o pols.-saské otázce přivedlo spojence téměř na pokraj nové války. METTERNICH a CASTLEREAGH, kteří se snažili o udržování evr. rovnováhy, se bránili jak rus. požadavku na anexi Polska, tak prus. záměru připojit Sasko (kališská smlouva, s. 315). Talleyrand (s. 297), který byl fr. min. zahr. za BARRASE, NAPOLEONA i LUDVIKA XVIII., využil této krize k vylepšení postavení Fran cie, která přistoupila k tajné brit.-rak. dohodě na mířené proti Rusku a Prusku (leden 1815). - Na výsledném kompromisu se velmoci nakonec sjed notily především pod dojmem NAPOLEONOVA útě ku z Elby. Červenec 1815 závěrečná ustanovení vídeň ského kongresu opětovně nastolovala rovno váhu pěti velmocí (tzv. pentarchii). Francie se vrátila do hranic z 1792, což bylo do datečně pojištěno novým "věncem středních stá tů": Švédsko se spojilo v personální unii s Nor skem, vzniklo nové Spojené král. nizozemské a Piemont a Savojsko se opět navrátily k Sardin skému království. Velká Británie, která byla spojena personální unií s novým král. hannoverským a získala Maltu, Cejlon, Kapsko a Helgoland, se stala skuteč ným vítězem napoleon. válek. Rusko získalo "Kongresovku" a stalo se rozhodu jící kontinentální velmocí. Rakousko se zřeklo někdejších habs. držav v Ni zozemí (Rak. Nizozemí) a v Německu (tzv. Vor derosterreich), zaokrouhlilo ale své državy, ze jména v Haliči, v sev. Itálii (Lombardie a Benát sko) a Dalmácii. Díky těmto územním ziskům hrálo prvořadou polit. roli v restaurované Itálii, současně se však výrazněji měnilo v mnohoná rodnostní stál. Prusko se spokojilo se svým dílem Saska, za což bylo odškodněno významnými zisky v Porýní a Vestfálsku. -
317
Svýcarsku byla velmocemi garantována jeho "věč ná neutralita" a nedotknutelnost hranic. Na zá kladě nového ústavního zákona (1815) vznikl konfederační stát sestávající již z 22 suverénních kantonů, z nichž každý si uchoval široké vlastní kompetence a zřízení. Nové uspořádání Německa Prus.-rak. dualismus a suverenita,jakou si náro kovali panovníci jednotlivých něm. zemí (parti kularismus), znemožňovala vytvoření jakékoliv ústřední a silné říš. moci. Z těchto důvodů ani ne bylo obnoveno staré císařství (tzv. první říše),ne uvažovalo se ani o principu restaurace, došlo pouze k potvrzení nedávné sekularizace (s. 307). METTERNICII uskutečnil své představy v červnu 1815 usnesením o vzniku Něm. spolku, je hož cílem bylo "udržovat vnitřní a vnější bezpeč nost Německa a nezávislost a nedotknutelnost něm. států" (čl. 2). 1815-66 Něm. spolek tvořilo 39 členů . Rakous ko a Prusko náležely k Něm. spolku pouze dílčí mi částmi svých vlastních územÍ. Spolk. sněm ve Frankfurtu (pod rakouským před sednictvím) se pro případ důležitého rozhodo vání mohl rozšířit na spolk. shromážděnÍ. Ce lospolk. usnesení zavazovala pouze vlády, niko liv poddané jednotlivých zemí. V případě války se ochrany zemí Něm. spolku ujímalo spolk. vojsko. - Jako určitý lib. ústupek pamatoval čl. 13 na .,stavovské zem. uspořádání". -
Systém velmocenské solidarity Pod vlivem pietisticko-rom�mtických kruhll na vrhl rus. car ALEXANDI{ l. program ochrany víry, míru a spravedlnosti. Září 1815 založení Svaté aliance: monarchové pravoslav. Ruska, římskokat. Rakouska a pro test. Pruska se společně zavázali vládnout v du chu odvěkých zásad křesť. paternalismu "dle slov Písma svatého" (čl. I) a udržovat vzájem nou solidaritu ve vnějších vztazích. Ze své odpo vědnosti před Bohem (Veličenstva z milosti Boží) vyvozovali své právo intervenovat proti všem nár. a lib. snahám. - Ke Sv. alianci přistou pili fakticky všichni evr. monarchové (s výjim kou papeže, brit. prince regenta a sultána os man. říše). Význam: politicky nejasně formulovaným "spoje ním oltáře a trůnu" vznikla v novověku první nadnár. mírová organizace. METTERNICH využí val Sv. aliance jako účinného mocenského ná stroje své konzervativní politiky. Brit. parlament odmítl princip jakéhokoliv práva intervence; Anglie se tak stala oporou a záštitou lib. demo kratů.
318
RESTAURACE A REVOLUCE / politické ideje
Základní politické ideje po roce 1815
Plynulý přechod mezi konzeJ\lativními, liberálními, demokratickými a socialistickými myšlenkami byl v 19. stol. stejně charakteristickým jevem jako feno mén jakési "polorefonny", již představovala konsti
tuční monarchie. Konzervatismus: polit. hnutí odmítající myšlenky fr. revoluce (viz Edmund Burke, s. 309) se zrodilo
z obdivu ke způsobům života, které již patřily minulos ti a byly udržovány jen tradicí, a v úctě před tím, co již kdysi vzniklo anebo se stalo (tradicionalismus). Stát, společnost, právo a kulturu pojímal BURKE v je jich h.ist. rozmanitosti jako organicky se vyvíjející vý tvory, které se nesmí uměle měnit podle nějakých ide jí, teorií či ústav. Obhajoval instituce a autority, jako byly monarchie, církev, stav. uspořádání, rodina či ma jetek, které zaručovaly uchovávání tradičru110 a z boží vůle existujícnlO řádu. Jednotlivec je podle něj pouze článkem určité skupiny vymezené na společ. žebříčku, která je ale rovněž zavázaná své vrchnosti (např. stavy či různá společenstvO. Před všemohoucností státu dá val BUllliE zřetelně přednost "správcovské politice" polit. stran reprezentujících své voliče. Nebezpečí: tendence k posilování konzeJ\lat. principů vedla k prosazováJú reakce, k vymezování privilegova ných uzavřených skupin, k velkopanskému smýšlení nepřipouštějícímu žádnou kritiku, k náb. pravověrnos ti a k duchovní a kult. sterilitě. K nositelům konzeJ\lat. hnutí, které do pol. 19. stol. (METI'ERNICHŮV systém) dominovalo ve stř. Evropě (Rakousko, Prusko), patřily šlechta, duchovenstvo, úřednictvo i rO�lictvo. Konzervat_ myslitelé: Z vlasteneckých důvodů lpěl silně na starém, patriarchálně stav. uspořádání E L von der Marwitz (1777-1837), který odmítal prus. refomly (s. 311), jež se podle něj snažily prosa zovat jen úzký vlastní prospěch a r07Jožily společnost v celém státě. - Prus. publicista Friedrich Gentz (1764-1832) přeložil BURKEHO dlla do němčiny, a změnil se v zastánce konzeJ\lat. myšlenek, neboť pouze ony prý zaručovaly evr. rovnováhu. Podstatně ovlivnil názory kruzete ME'n'ERNICHA. - Rev. myšle nek se ve své Eseji o revolucícb (1797) zřekl také po litik a básník R. CliATEAUBRlAND (1768-1848), kte rý se dostal až k subjektivně podbmané křesť. zbož nosti, jako ostatně i romantik F. VON HARDENBERG, řečený Novalis (1772-1801), který ve svém teoretic kém spisu Křestánstvo čili Evropa (1799) načrtl záři vý obraz středověkého uspořádání světa a náb., polit. a duchovně sjednoceného Západu. Romantismus a teorie státu. Klasickou koncepci teorie státu formuloval v tomto období Adam Miiller (1779-1829) ve svých Základecb státnickébo umě ní (1808109): - Svýc. právru'k a politik KarlLudwig von HaIler (1768-1854) dal názvem svého dlla Res taurace věd o státě (1816-34,) jméno celé epoše: v jeho přepjatě reakčním pojetí se stát stává soukro měprávním dědičným vlastnictvím (patrimoniem) pa novruKů, kteří jsou odpovědní pouze Bohu; poddaným
pak nepřísluší žádná práva, jen právo podřídit se. Úkolem patrimoniálního státu (v dědičné držbě vládců), jehož autoritu podporuje církev, je odpověd nost za udržování daného stavu. DE BONALD a de Ma istre (1753-1821) patřili k zakladatelům legitimis mu, přičemž zvlá.�tě druhý z nich zdůrazňoval, že dy nastické božské právo vládnout nezávisí na vůli lidu (nýbrž je projevem milosti boží). De M�tistre také ospravedlňoval cne Sv. alhUlce (s. 317) a ve své po zdější práci O pape7J (1819) považoval za základ živo ta státu římskokat. víru a papežský primát (ultra montanismus). Státoprávní teorie Friedricha Julia Stahla (1802 až6I) i myšlenky HALLEROVY společně ovlivňovaly konzemt. kruhy v Prusku (s. 325). Liberalismus: zatímco počátky liberalismu jsou spjaty se západoevr. osvícenstvím, učením o společ. smlouvě a přirozených právech (LOCKE, MONTESQUlEU), roz květu se dočkal v časech fr. revoluce. Ve své důvěře v ra cionální pokrok se soustředil na individuální svo bodu, přičemž tento tennín v sobě zahrnoval: I. osobní svobodu jednotlivce, která zaručovala zá kladní (nebo také lidská) práva, jako byly: �vob. vyznání, svob. tisku, svob. mínění nebo rovnost před zákonem (nikoliv však majetková rovnost ne bo právo na stejné vzdělánO; 2. ústavní stát, jehož někdejší moc a sna byla spoutá na rozdělením mocí a základními zákony (konstitucO; takový stát byl současně právním státem, který chrán.il každého občana a vzdal se své někdejší politiky násilí a zvůle; 3. spoluúčast občanů, kteří dosállli polit. zletilosti, na činnosti státu, a to prostřednictvím voleb svých zá stupců (princip reprezentace) do parlamentu, který se pak usnáší na zákonech a kontroluje vládu; 4. volné (tržní) hospodářství charakterizované uvolněním prům., živnost. a obch. činnosti, obec nou svob. podnikání, spolčovací svob., svob. kon kurence a svob. stěhování. Stoupenci lib. myšlenek, které se prosadily především v Anglii, se stávali zejména majetní a vzdělaní občané. Období rozkvětu pak liberalismus prožil v pol. 19. stol. Nebezpečí: sklon k anarchii, tedy k uvolňování a rozkládání stát. autority ve prospěch rozšiřov"dllÍ indi viduální svobody. Z tohoto důvodu se také z liberalismu nevyvinul žádný uzavřený polit. systém, stál však u zro du četných a proměnlivých stranických seskupení. Liberální myslitelé: Myšlenky polit. liberalismu představili ve svém lexikonu státu (1834-48) VON ROTTECK A WELCKER. Uberalismus silně ovlivnil angl. filosofy, např. J.Benthama (1748-1832; který 1780 sepsal Úvod do zásad morálky a zákonodár ství), J. S. MilIa (1806-73; který roku 1859 publi koval esej Osvobade'), H. Spencera (1820 - 1903), jenž se ve svých úvahách zabýval rovněž procesem po kroku. Tito myslitelé byli zastánci principů zkušenosti a "užitečnosti" (utilitarismus), které měly s pomocí lib. reforem a politiky Iaissez faire (s. 289) 7�jistit "co největší štčstí pro co nejvíce lidí" (BENTltAM).
RESTAURACE A REVOLUCE / politické ideje
Pokus o určilé smíření a vyrovnání mezi lib. myš lenkami a autorilou církve, o něž usilovali křesť. myslitelé LACORDAJRE, MONTALEMBERT a La mennais (1782-1854) prostřednictvím odluky církve od státu, byl papežem ŘEIIO�EM XVI. (1831-46) jakožto indiferentismus (laicismus) zamítnut.
319
" cennými národy či národnostmi, což mohlo vést k jejich utlačování nebo začleňování do kolon. říší (šovinismus, imperialismus).
Základní koncepce filosofie dějin
Vůdčím myslitelem této epochy, který osvícenské, romantické a novohumanistické ideje pojal do jed noho uceleného systému výkladu světa a který zavr šil myšlenkový vývoj něm. idealismu, byl G. W. Frie
Demokratické hnutí: Z širokého proudu lib. myš lení se vydělili demokraté (radikálové, republikáni), drich Hegel (1770-1831): kteří kladli větší důraz na principy rovnosti a suve Rozum (duch, myšlení) a skutečnost (bytí) se zto renity lidu (ROUSSEAU). Nad právo jednotlivce tožňují s .,absolutním duchem". Vlastní vývoj "ab nadř'dZovali právo většiny, jež mělo chránit stát, tedy solutního ducha světa" se zřetelně projevuje v ději zaručovat jednotu vládnoucích a ovládaných. Demo nách, které dialekticky, v ustavičném překonává kraté se domáhali všeobecného volebního prá ní a odstraňování napětí mezi duchovními va, jež podle nich bylo předpokladem jakéhokoliv protiklady (tezí a antitezí), postupují k vyšším for dem. řádu, a pod vlivem fr. teorií raného socialismu mám (syntéze) rozumu a svobody. také spravedlivějšího rozdělování vlastnictví, odstra Každá histor. událost (ale také postava, jméno, nění třídních protikladů a přednostního práva na epocha) má v rámci hisCOr. procesu své nezaměni vzdělání. Dem. hnutí získalo své přívržence mezi telné, vymezitelné místo a význam. Velké osobnosti maloburžoazií a dělnictvem (proletariátem). Během světových dějin věří, že jednají ve svém vlastním zá 19. stol. se mu na jedné straně podařilo dosáhnout jmu, ve skutečnosti jsou však pouhým nástrojem rozšíření volebního práva v prům. zemích, ve ,.lsti rozumu"...Objektivní duch" (realita) doznává 20. stol. pak na straně druhé vedlo až k nastolení nejvyšší dokonalosti v nadčasovém státě, který jedi masové (lidové) demokracie (demokracie mas). ný umožňuje existenci svobody, spravedlnosti, kul Nebezpečí: právo většiny se může zvrUlOut v dikta tury. Jako mravní veličina je nadřazen jedinci a vy turu většiny, která se pak, zpravidla s vůdcem lidu chovává jej pak k jeho vlastnímu bytí. v čele, zvrhává v diktaturu jediné osoby, strany či sku Nejdokonalejší státní formou je monarchistický piny (viz např. jakobíny, ROBESPIERRE, s. 299) a či právní stát (konstituční monarchie), v němž se ní si nároky na totální moc ("totalitní demokracie"). objektivní stát. vůle projevuje v subjektivní postavě monarchy, který zaručuje příslušné svobody (osob Národní hnutí: Moderní, citově podbarvený vztah ní svobodu jedince, svobodu vlastnictví, společ. k vlastnímu národu či horoucí láska k vlasti (pat svobodu), stejně jako existenci zákony vymezené riotismus, vlastenectví), které se zrodily a rozší stát. správy. řily v časech fr. revoluce, se v průběhu 19. stol. Význam: HEGELOVO idealistické pojetí státu proměnily v jednu z nejvýznamnějších politických a smyslu dějin působilo silně již na jeho současní sil. Požadavkem doby se stalo vytváření suverén ky a ovlivnilo také rus. rel'. myslitele (s. 347). V ra ních nár. států, a to podle práva národů na sebe dikální kritiku stávajících poměrů jej pak obrátili určení. Přitom sám termín "národ" nebyl defino "mladohegelovci" B. BAU ER, L. FEUERBACII, ván jednoznačně. Představa moderního pojetí ná Karel Marx (s. 342). roda se zrodila z racionálního i iracionálního myšlenkového odkazu doby, jako byly například Historismus je pojmem, který ve svém díle roz úvahy o svrchovanosti (suverenitě) lidu či roman pracoval F. MEl ECKE (1862-1954), aby jím vyjád tické pojetí národní (lidové) podstaty. Nár. hnutí řil vědomí, že veškerý život a veškerá skutečnost tak vlastně prostupovalo všemi polit. směry a nej jsou historicky podmíněny. Podle MEINECKEHO silněji se projevovalo tam, kde se již zformovaný kulminoval tento přístup (historismus) v díle Leo národ doposud nesjednotil v jednom stát. celku, polda von Rankeho (1795-1886). tedy v Německu, v Itálii, v Polsku, u národů žijících Neúspěch revoluce roku 1848 způsobil, že stále více v Uhrách a na Balkáně, v Belgii či v Irsku. Nár. hnu stoupenců nacházel pesimismus Arthura Schopen tí vydatně přispěla k rozbití nadnár. stát. útvarů hauera (1788-1860). Ve své práci Svět jako vůle (např. šp. kolon. říše, osman. říše, podunajská a představa (1819,2. díl 1844) již dějinám nepři monarchie) a ve 20. stol. se hojně rozšířila také kládal žádný cílevědomý smysl, ale spíše se pro něj v Africe a Asii (s. 539). Na druhé straně ale nár. staly základem nereálného světa plného slepé vůle, hnutí dokázalo také integrovat obyvatelstvo nových .,kolbištěm vášní", jež se beze smyslu honí v kruhu. stát. celků do jednoho národa (např. v USA). Ke kritikům historismu patřil dále F. NIETZSCHE Nebezpečí: přeceňování vlastního národa a mo (s. 342), jenž dokonce považoval dějiny 7.a nebez censké choutky mohly nacionalismus vystupňo pečné, neboť prý oslabují schopnost jednat (Nečaso vat až k pocitům nadřazenosti nad jinými "méně- vé lÍvaby, 1873-76).
RESTAURACE A REVOLUCE I Velká Británie I (1800-1840)
Industrializace Anglie Bčhem 18. stol. došlo v Anglii k promčnč hosp. a společ. struktur, což vytvořilo předpoklady k nástupu prům. revoluce. Poněvadž puritáni a všichni non konformisté byli přijetím příslušného provčrko vého zákona (Test Act, 1673) vyloučeni z poli tického života, a byli tak vlastně odkázáni pře vážně do sféry soukromého, živnost. podnikání, poznamenala kalvinistická etika (s. 238) také nové pojetí práce: píle, šetrnost a neutuchající snaha po výdělku (zisku), který daleko přesahoval hra nice vlastní potřeby, vedly k nahromadění sou kromého kapitálu, který pak bylo možné dále investovat do rozšiřování prům. velkovýroby. Omezení, která tomuto procesu doposud bráni la, v průběhu 18. stol. prakticky zanikla. Teore tické základy kapitalismu popsali A. SMITH (s. 289) a D. RI CARDO (1772-1823) Tato klasická polit. eko nomie odvodila ze základních ekonom. faktorů, jakými byly práce, touha po osobním zisku a osobní svoboda teorii ekonom. liberalismu: k jeho nejvýznamnějším zastáncům patřila tzv. manchesterská škola národo hospodářská, kterou tvořil okruh textil. pod nikatelů soustředěných okolo R. COBDENA (1804-65) Za angl. osvícenství se rozšířil BACON(rV (s. 256) názor, že empirické znalosti a vědomosti, získa né ať už pozorováním či cestou experimentu, rozmnožují bohatství. Především přírodověda se tak spojovala s praktickými potře bami a užitkem. Také řemeslníkům a technikům, vesměs bez pat řičného školního vzdělání, se zdařily zcela zá sadní technické vynálezy (s. 279): tkalcovský stav s rychloběžným (létacím) člun kem KAY (1733), tavení železa ve vysoké peci koksem DARBY (I 735), parní stroj WATT (I 769), spřádací stroj "mula" CHOMPT01\ (I 779), mechanický tkalcovský stav CARTI WRlGHT (I 785). 1789 zavedení pohonné jednotky u pracovního stroje: počátky mechanizace práce zahájení prům. revoluce. Z ekonom. hlediska představovala Británie od 1707 (zákon o unii) největší evr. oblast volného obchodu. Dostatek kapitálu urychlil agrární revolucí (s. 309): parcelaci volně pří stupných obecních pozemků, luk a pastvin, vyhá nění malých rolníků, ohrazování pozemků z vůle arist. velkopodnikatelů (Iandlordů), nacházejí cích oporu v parlamentu. Široké uplaulování pachtu (pronájmu pozemků) vedlo k zavádění -
-
-
-
-
-
-
321
nových, účinnějších metod hospodaření, SOUČ�L� nč však také k uvolňování pracovních sil. Stoupající výnosy polností, vyšší úrody a úspčchy dobové medicíny se staly příčinou překot· ného demografického růstu, dosahujícího až ľOZ· měrů přelidnění. Lidskou nouzi a masové zbídačování považoval polit. ekonom T. R. MaIthus (1766 až 1834) za projev přírodního (populačnnlO) záko na, neboť zatímco obyvatelstvo podle něj přibývá geometrickou řadou, zeměd. výnosy rostou jen řa dou aritmetickou. Vystěhovalectví, útěk z venkova (opouštění pů dy) a vznik velkoměst. proletariátu byly přímým důsledkem přelidnění; tento proces ovšem při nášel prospěch rozvoji průmyslu: nový tovární systém vyžado· val sebevědomou iniciativu, kapitál potřebný na pořízení strojů a surovin, dostatek pracovních sil a odbytiště pro výrobky masové strojní produk· ce. - Ze všech dosavadních společ. vrstev se zformovaly nové třídy: podnikatelé (soukromí vlastníci ka pitálu) a nekvalifikovaní proletáři. Žádná z obou skupin nevlastnila pozemk. majetek a ne měla vlastní parl. zastoupení. Podnikatelé i pro letáři se tak společně stávali protivníky hUldlor· dů, gentry a velkých obchodníků, třebaže sami vůči sobě zaujímali vzájemně nepřátelský postoj. Převaha nabídky nad poptávkou na trhu práce, příliš dlouhá pracovní doba i práce žen a dětí vedly k prosazování tuhé, dosud nepoznané pra covní disciplíny. Hladové mzdy potvrzovaly RI CARDOVU mzdovou teorii, podle níž cena zboží a cena práce podléhají stejnému zákonu nabídky a poptávk-y. Příznivé podmínky z hlediska industrializace nabízelo zpracovávání bavlny (Manchester) Kontinentál ní blokáda (s. 303) otevřela brit. textilnímu průmyslu nová odbytiště v Již. Ameľi· ce a v Indii. Ohromné kapitálové zisky se staly základem pro nová kapitálově náročná prům. odvětví: důlní těžbu a těžký průmysl, které ale současně byly doprovázeny revolucí v dopravě: parník (FUIJ'ON, 1807), par ní lokomotiva (STEPHENSON, 1814); naplno pak propukla kolem 1840. Důsledky: Až do konce 19. stoJ. zůstávala Anglie vedoucí prům. zemí světa. Podle angl. vzoru, byť s místními odchylkami, vznikaly prům. státy i na evr. kontinentu. V prům. oblastech vedla indu strializace ke vzniku velkých mčst. aglomerací, přispěla dále k vytvoření dem. třídní společnosti, stala se zdrojem zvyšování nár. důchodu a životní úrovně. V době zformování svět. trhu se zostřo valy třídní rozdíly a soc. otázka se stávala palči vým problémem.
RESTAURACE A REVOLUCE / Evropa I (1815-1830) Kongresová politika (1815-22) Vzájemnou spoluprací evr. velmocí, které se mě ly scházet ke společným poradám (konferencím na nejvyšší úrovni), se kníže METTERNICH a rus. car AlEXANDR I. pokusili zajistit výsledky vídeň ského míru (s. 317). Přes zdrženlivý postoj Vel ké Británie podporoval tuto politiku rovnováhy také brit. min. zahr. CASTI.EREAGII. - K rozšíření "koncertu velmocí" došlo roku 1818 na kongresu v Cáchách, kde byla přijata do Sv. aliance Francie. Přes brit. nesouhlas prosadil METTERNICH
1820 na opavském kongresu princip intervence (s. 317). Británie se postupně vyvázala ze svých polit. svazků na evr. kontinentě (splendid isola tion). Počáteční solidarita a očekávaná jednota
evr. velmocí se rozpadla do dvou bloků, na lib. záp. blok (Británie, Francie) a na konzervativní blok východní (Rusko, Rakousko, Prusko) .
Národní a liberální hnutí na jihu Evropy Spanělsko: po voj. vzpouře, jež propukla v Cádizu, v zemi vzplála 1820 lib. revoluce, v níž byli poraženi tzv. "servilo vé" (stoupenci absolut. monarchie). Přes brit. protesty (WElLlNGTON ) 1822 pověřil veronský kongres Francii voj. inter vencí ve Spanělsku. Za fr. okupace se FERDI NAND VIJ. se svými protivníky tvrdě vypořádal. Rozpory a boje však propukly nanovo po panov níkově smrti v tzv. karlistických válkách (1834
až 39).
Portugalsko: 1821 král J AN VI. přísahal po svém návratu z Brazí lie (s. 313) na ústavu, kterou vyhlásily kortesy. Brit. min .. zahr. CANNING zabránil nepokojům, když proti kandidátovi reakce princi MIGUELOVI podpořil nástupnictví JANOVY vnučky MARIE ll. DA GLÓIUA. Vnitřním bojům, nepokojům a ne klidu se však ani jí zcela zabránit nedařilo. Neapolsko: tajné společenství karbonářů (car bonari, asi od 1769) vyvíjelo činnost ve pro spěch nár. revoluce. 1820 vzpoura v Nole a následné povstání v Neapoli přinutily FERDINANDA I. k uznání lib. ústavy. Za tímco Sicílie (tajný spolek mafie) se pokoušela vymanit z království obojí Sicílie a osamostatnit se, it. nár. hnutí se rozšířilo do Sardinského krá lovství (Sardinie-Piemontu) a do sev. Itálie. 1821 lublaiíský kongres schválil zásah Rakouska v Neapolsku. Srbsko: moderní myšlenky o svobodě se v Srbsku úzce pojily se silným nár. cítěním, založeným na vzpomínkách na slavnou nár. minulost velkosrb ské říše (s 240) 1804-12 první lid. povstání proti osman. říši, v je hož čele stál (KAM) DjORDjE PETROVlC, zv. KA RAOJORDjE. Vznik vlastního polit. uspořádání,
323
které se opíralo o senát a skupštinu (národní za stupitelstvo). 1815-17 druhé protitur. povstání, za něhož MlL05 OBRENOVIC (1780-1860) dosáhl částečné vnitř ní autonomie Srbska. Třebaže v knížectví probí hal neuslálý mocenský zápas, udrželo si svoji ne závislost díky opatrně vyčkávací a kolísavé politi ce mezi Ruskem a Tureckem. Řecko: řečtí vlastend se inspirovali klasickým ob dobím řec. antiky a vytvořili hetairie (tajná spo lečenství, 1814) v Aténách (hrabě KAI'ODlSTRI AS) a v Oděse (kníže YPSILANTI). S přispěním řec. obchodníků (tzv. cařihradští fanarioté) a ta ké s podporou pravosl. církve organizovali nár., lid. povstání jak na pevnině (kleflové, mainoté), tak na ostrovech v Egejském moři (hydrioté). 1821-29 boj Řeků za svobodu. lSl1 protitur. povstání v Moldavsku a Valašsku skončilo neúspěchem. Přesto 1822 řec. nár. shromáždění v Epidauru vyhlásilo nezávislost. V Ženevě se shromažd'ovali dobro volníCi ( BVRON) , kteří přispěchali na pomoc povstalcům, neboť odvetné akce 'lUrků (masakr na ostrově Chios) hrozily, že řec. nár. odboj bude zcela pOllačen. 1824 proti povstalcům zasáhlo egypt. loďstvo a ar máda vedená IBRAHIMEM, synem MUltAMMADA AlIIIO (s. 375). 1826 po úporném obléhání padl Missolonghi (Me solóngion) . 1827 Londýnská konvence o "pacifikaci Řecka": Británie, Francie a Rusko se vyslovily pro auto nomii Řecka. 1827 spojená bril.-fr.-rus. eskadra zničila v nám. bitvě u Navarina tur.-egypt.vál. flotilu. Hrabě KAI'ODlSTRIAS se stal řec. regentem a z Nauplionu (na Peloponésu) začal budovat novou stát. správu. 1828/29 propukla rus.-tur. válka. 1829 drinopolský mír (dnes Edirne; uzavřen na zá kladě prus. zprostředkování): Rusko získalo mi mo jiné kontrolu nad ústím Dunaje, stejně jako právo ochraňovat Řecko. 1830 londýnským protokolem uznána suverenita Řecka pod patronací Británie, Francie a Ruska. - Po zavraždění hraběte KAI'ODISTRlASE byl zvolen 1832 Ono I. WITTELSBACH řec. králem. Jeho ab solu!. vláda však vyvolávala určité napětí a odpor. lS44 přijata ústava, která formálně rušila absolutis mus. Neoblíbený král, který dle všeobecného přesvědčení jen nedostatečně hájil nár. zájmy, byl sesazen rev. vystoupením proti dynastické opozice (J 862) . Výsledek: kvůli rozporům Ruska a Rakouska ve ..vých. otázce" zanikla Sv. aliance. Vzplanutí čer vencové revoluce ve Francii (s. 329) pak dodalo nového povzbuzení rev. hnutím po celé Evropě.
RESTAURACE A REVOLUCE / Německo I (1815-1848)
325
kračovalo se v dalších vnitřních reformách a ne došlo ani na zřízení zem. samosprávy, zbrzdil se i proces osvobozování rolnictva (s. 31 I). V dll sledku nového 1816 regulačního ediktu, který dále upravoval pod mínky výkupu ve prospěch většího odškodnění statkářů (někdejší vrchnosli), došlo ke vzniku velkého a racionálně spravovaného pozemk. majetku (výrobních velkostatků), ale také při bylo proletářů (nádeníků) a mnoho rolníkll opouštělo svou půdu a vystěhovávalo se z venko va do měst (či do ciziny). 1817 vznikla unie luterské a reformované církve. ÚSlavní představy a plány W. vor-: HUMBOLDTA a BOYENA sice ztroskotaly, avšak 1822 byly zřízeny alespoň provinční stavy. - Hlav ním úkolem prus. politiky zůstávalo vnitřní splý vání starých, proles!. a konzerva!. zeměd. provin cií s novými, převážně ka!. a průmyslově lib. ob lastmi (Porýní a Vestfálsko). Rozvoj zbožní výroby a růst obchodu si vyžadovaly nové 1818 drulové a celní zákony (MAASSE:-I): namísto někdejšího akcízlI (nepřímých či potravinových daní) byla zavedena polu. cla a spotřební daň. F. List (1789-1846) založil 1819 Něm. spolek pro obchod a průmysl, který měl Počátky politických směrů zahrnout na 38 různých nčm. celních soustav. Někdejší říš. knížata a panovníci, kteří přistoupili I přes METTEI�NICIICTv odpor byl k bývalému Rýnskému spolku, přijímali ve svých 1828 zřízen částečný celní spolek (omezená celní unie), klerý navazoval na iniciativu prus. min. fi zemích ústavy (konstituce) podle fr. vzoru. Po stupně tak byly ústavy zavedeny v Nasavsku (1814), nancí MOTZE (1775-1830) ohledně vytvoření v Sasku-Výmarsku (1816), v Bavorsku a v Báden 1834 Něm. celního spolku pod prus. vedením. sku (1818), ve Wiirllembersku (1819) a v Hesen Prusko lak učinilo úvodní krok k příštímu poli!. sku-Darmstadtsku (1820). - Spoluúčast lidu na sjednocení Německa i k důsledné industrializaci vedení politiky podporoval zejména v Bádensku země (s. 338). - Budování želez. sítě podle plá rozšířený nů F. L1STA začalo výstavbou jihoněm. liberalismus: pacifistické a nár. ideje 1837-39 železnice Lipsko-Drážd:lI1Y. (WELCKER) se tu snoubily s požadavky na zříze ní samosprávy, na zavedení porotního soudnictví, Doba předbřeznová (1830-1848) na postavení lid., obč. domobrany (milice) a na V Německu po budování nár. hospodářství (F. I.IST). - Pod sil 1834 vídeňských poradách ministrů (min. ným tlakem reakce se jen pomalu rozvíjel spíše konferencích) reakce opět zesílila, a to přede na Anglii orientovaný vším v důsledku červencové revoluce (s. 329). severoněm. liberalismus, který kladl obzvláštní Projevilo se to v novém .,honu na demagogy" důraz na dosažení nár. jednoty (DAIII.MANN). i v cenzuře tisku. Něm. polil. emigrace se shro První centra polit. katolicismu vznikla v Mni mažďovala v Paříži a ve Svýcarsku. chově (LUDViK 1., GOlmES), ve Frankfurtu 1840 fr. požadavky na hranici na Rýně (s. 327) a v Porýní. V důsledku zatčení a uvěznční vyso spustily lavinu protestů po celém Německu; po kých duchovních hodnostářů propukly čaly vznikat vlastenecké písně, např. něm. nár. 1836-40 Izv. "kolínské zmatky". - Raný hymna Deulschlol1d/ied (Píseň o Německu). konzervatismus nacházel svou nejsilnější oporu Nár. očekávání a naděje se upínaly v prostředí kolem prus. korunního prince a bra 1840-61 k prus. králi FRlEDRJCIIOVI VILÉMOVI lY., tří GERLACHŮ. který anmestoval .,demagogy" a ukončil "kolínské zmatky". Král ale odmítal přijmoul ústavu. Až po Prusko a německý celní spolek váhání se odhodlal ke 1797-1840 prus. král FRIEDRICII V ILÉM III. setr 1847 svolání jednotného zem. sněmu v Prusku (po vával pevně a neústupně na principech Sv. alian radní stav. zastoupení). ce. "Demagogové" byli pronásledováni, nepo-
Reakce a národní opozice
Restaurační politika spolk. sněmu a nčm. panovní ků přinesla období vnějšího klidu (biedermeier). Šlechta, konzervativní úřednictvo i konzervativní buržoazie odmítali lib. myšlenky. 1815 založení něm. buršenšaftu v Jenč, stu den!. spolku sdružujícího všechny doposud sa mostatné krajanské spolky, bylo výrazem zkla mané vůle po něm. nár. jednotě a současně reak cí na neoblíbený "METTERNICIIOV systém". U příležitosti 300. výročí nčm. reformace a vzpo mínky na lipskou bitvu národII se konala roku 1817 slavnost na hradě Wartburgu, jež skončila spálením ustavující listiny Něm. spolku, reakč ních spisů a symbolů. Na METTERl\iICH(IV popud reagovala porada mi nistrů 1819 přijetím karlovarských usnesení: v Mohuči by la zřízena ústřední vyšetřovací komise, byly zaká zímy buršenšafty, začali být pronásledováni tzv. "demagogové", nad tiskem a nad univerzitami byl zaveden stá!. dozor. Talo usnesení se stala součástí tzv. 1820 vídeňských závěrečných akt, a tím vlastně na byla povahy závazných principll spolk. ústavy.
326
RESTAURACE A REVOLUCE / Velká Británie II (1815-1848)
Brit. domácí politika se v tomto období soustře
dila na čtyři základní problémy: I. přizpůsobení parl. systému (s. 309) novým společ. poměrům; 2. prosazení ekonom. liberalismu; 3. dělnické požadavky soc. jistot a polit. uznání; 4. řešení irské otázky.
Období konzervativní politiky (1815-1830) Vážnost koruny utrpěla manželským skandálem "Dandyho", tedy 1820-30 králeJlruHo IV., který fakticky vládl již od 1811 jako princ regent. - Po ukončení válek proti napoleon. Francii postihla zemi těžká hosp. krize. 1812-27 toryovský kabinet hraběte LIV ERPOOLA Oenkinsona) vyšel vstříc zájmům pozemk. vlast níků, znepokojených přflivem levného obilí ze zámoří, a přijal 1815 obilní zákony, jimiž byla zavedena ochran ná cla na dovážené obijí. Dělníci, které tato opat ření tvrdě postihovala, nalezli svého obhájce v publicistovi COBBETTOVl (1762-1835), a proto demonstrovali za jeho radikální reformní požadavky. V odpověď na 1819 nepokoje v Manchesteru ("Peterloo") přijali "staří blbí toryové" šest zákonů, kterými hodlali umlčet radik. tisk a omezovali svobodu shro mažďování. V zemi se však postupně prosazoval vliv tzv. mladých toryů kolem Roberta Peela (1788-1850). S nástupem nového 1822 min. zahr. CANNINGA (1770-1827) se Bri tánie zcela odvrátila od politiky restaurace (s. 323). 1824 Trade-Unions, místní odborová sdružení, byla uznána zákonem. Pod tlakem ir. katolíků a jejich zakázané Irish Catholic Association, jejíž činnost 1825 znovu ožila pod O"Connellovým (1775-1847) vede ním, a také na základě iniciativy "zrádce" PEELA zrušila WELLlNGTONOVA vláda "prověrkový zákon" ("Test Act"): 1829 zákon o zrovnoprávnění (emancipaci) ka tolíků. O'CONNELL prosadil v parlamentu zmír nění daňového zatížení Irů a domáhal se zrušení zákona o unii (z 1801), který spojoval Británii s Irskem (Repeal).
Období liberálních reforem (1830-1848) 1830-37 vláda V ILÉMA IV.; po nových parl. volbách se dostal k moci
1830 GREYŮV kabinet whigů. Přes odpor toryů a horní sněmovny se nové vládě podařilo prosa dit reformní plány lorda Russella (1792-1878). 1832 volební reforma: z dosavadních 200 man dátů připadajících na staré "rolten boroughs" (s. 309) jich bylo 143 převedeno na nové měst. voleb. obvody (počet se voličů zvýšil zhruba o polovinu).
Důsledky: pravidelné volby, spojení vlády s parl. většinou, změna názvů stran na konzervativní strana a liberální strana. 1833 první tovární zákon: omezení dětské práce na 8 hodin denně; zavedení stát. inspekce. 1833 zákon o zrušení otroctví v zámořských kolo niích; nové chudinské zákony nařizovaly práce schopné chudině nucenou práci v chudinských dílnách; byla posílena samospráva měst. zřízení. - Toto období zobrazil ve svých soc. kritických románech Charles Dickens (1812-70). 1837-1901 vláda královny Viktorie. Oblíbená panovnice dbala věrně ústavy a stala se symbo lem "viktoriánské éry" (s. 382). - Ve zklamání z výsledků parl. reformy a ze zhroucení celonár. odborů (1834) Roberta Owena (s. 344), THOMPSONA a jiných založil truhlář Lovett
(1800-77) 1836 Sdružení pracujících. Ve své Chartě lidu for muloval přání lid. vrstev: všeobecné voleb. prá vo, posl. diety, každoroční volby, soc. reformy. Poté, co 1838 parlament tuto petici odmítl, se Charta lidu stala programovým základem chartismu, první ho polit. hnutí dělnictva. K požadavkům chartistů se přidala i manchesterská škola (s. 321), kte rou spojoval s požadavky dělnictva společný zá jem na svob. obchodu. Na COBDENŮV a BRlGHTŮV (1811-89) popud došlo 1838 k založení Ugy proti obilním zákonům. Před stavitelé manchesterské školy hájili právo lidu na vzdělání, šířili myšlenky pacifismu a vystupovali ve prospěch nové voleb. reformy, současně však odmítali (dle principu laissez faire) soc. záko nodárství. Svou agitací dosáhli úspěchu: 1842 první pokus o gen. stávku. - Pokojnými pro středky vedlo naopak hosp. boj 1844 první spotřebitelské bratrstvo "Pionýři z Roch daJe". Soc. krizi ještě prohloubil 1845/46 hladomor v Irsku, který propukl po katastrofální neúrodě brambor. Hladomor si vy žádal téměř milion obětí, do 1851 klesl počet ir. obyvatelstva z původních 8,3 na 6,6 mil. (vystě hovalectví do Sev. Ameriky). Vlna teroru, kterou rozpoutali radikálové nár. hnutí Mladé Irsko, by la potlačena (1848). - Konzervat. Peelův kabi net se "na poslední chvfli" odhodlal proti názoru pravého křídla své strany (DlSRAELl) ke 1846 zrušení obilních zákonů. Vláda se tak při hlásila k lib. politice volného obchodu. Vítězství manchesterské školy rozštěpilo konzervat. stra nu a odstranilo poslední překážky na cestě pro měny Británie v ryze prům. a obch. stát. 1847 v továrnách se uskutečnil přechod na deseti hodinový pracovní den: chartistické hnutí ochab lo. Revoluce roku 1848 Británii minula, a to i přes nevyrovnanou zahr. politiku (splendid isolatíon) min. PAlMERSTONA (1784-1865).
RESTAURACE A REVOLUCE / Francie I (1815-1848) Restaurace Bourbonů (1814-1830) 1814-24 Ludvík XVIII. se vrátil z exilu (ve Vero
ně) "s bílou vlajkou v zavazadle" a oktrojoval 1814 ústavní chartu: zaváděla dvoukomorový systém podle brit. vzoru (horní komora byla vy hrazena dědičným pairům, ve volené dolní ko moře zasedli poslanci zvolení na základě vysoké ho cenzu); zákony směla navrhovat vynradně exekutiva, přičemž její jednotliví ministři byli od povědni pouze panovníkovi. Došlo k novému přerozdělení nár. statků, ale rovnost před záko nem a obč. svobody zustaly zachovány. Politicky nejsilnější společ. vrstvou se stala majetná bur žoazie. Strany: ultraroajalisté (u/tras, např. KA REL X., POLlGNAC, VILLELE) usilovali o úplnou restaura ci starých šlechtických privilegií; nezávislí (CONSTANT DE REBEQUE) se hlásili k lib. "principum roku 1789"; doktrináři (GUlZOT) se vyslovovali pro konsti tuční monarchii. - Po mezihře Napoleonových "sta dní" (s. 315) nastala 1815 druhá restaurace: zahájení "bílého teroru" proti jakobínům a bonapartistům; volby konané v ovzduší strachu přinesly "sněmovnu k pohledá ní"; v úřadech byly zahájeny "čistky"; konaly se popravy napoleon. generálů (NEY). Znepokoje ný král usiloval o polit. rovnováhu. Kabinety R1CHELLEUA (I815) a DECAZESE (I818) dosáh ly na 1818 kongresu v Cáchách stažení okupačních vojsk a znovupřijetí Francie mezi velmoci. Po 1820 zavraždění vév. DE BERRY (syna KARl.A X.) re akce zesílila. Voleb. zákon byl revidován ve pro spěch největších daňových poplatníků (právo dVOjího hlasu). [jb. opozice se dle it. vzoru schá zela v tajných karbonářských spolcích; písně připomínající staré časy císařství, kult veteránů napoleon. válek napomáhaly šíření bonapartis tického hnutí. - Ve snaze získat rovnocenné velmocenské postavení a sjednotil za sebou ar mádu, se vláda rozhodla pro 1823 intervenci ve Spanělsku (s. 323), a to na nalé hání min. zahr. CUATEAUBRIANDA (1768 až 1848), reprezentujícího tehdy fr. restaurační po litiku v duchu Sv. aliance. 1824-30 vláda KARlA X. se opírala o církev a o u/t ras (V I LLELůV kabinet, 1821-28). Jednotlivá opatření ultraroajalistů opozici silně popuzovala. Od 1828 měli liberálové v dolní sněmovně větši nu. Vystřídání umírněné MARTIGNACOV Y vlády reakčním kabinetem ultramonarchisty POLlGNA CA (od 1829) uvrhlo zemi do krize, a to i přes dílčí zahraničněpolit. úspěchy, jakým bylo 1830 dobytí Alžíru. "Červencové ordonance" (4 naří zení: o rozpuštění sněmovny, o zavedení cenzury tis ku, o změně voleb. zákona ve prospěch velkého ma jetku, o vypsání nových voleb) vedly ke vzplanutí
327
1830 červencové revoluce. V Paříži propukly bo
je na barikádách. Po několika dnech král abdikoval uprchl doAnglie.
a
Červencová monarchie (1830-1848)
Část lib. buržoazie, jež byla nakloněna repu blikánským myšlenkám (LA FAYETTE, lAfľľľE, TI!!ERS, GUlZOT), nechala 1830-48 provolat "králem Francouzů" LUDViKA FILIPA 1., vév. orleánského. Revizí ústavy nastaly velkoburžoazii "zlaté časy"; s půdou se začalo kapiI. podnikat, na kdysi zeměd. pozemcích vy růstaly nové prům. stavby (doly, železnice). "Občanský král" kolísal ve svých postojích mezi "stranou pohybu" (liberály) a "stranou odporu" (konzervativci) a své postavení upevňoval pro střednictvím autoritativních vlád (PÉRlER). S pomocí historika Fran�oise Guizota (1787 až 1874) naslOliJ LUDVIK FILIP konzervativní režim osobní moci, v němž pod heslem "Obohacujte se!" vítězila Onan. buržoazie. Vláda se podobala (dle TOCQUEVI LLA) zkorumpované akciové spo lečnosti, která své voliče uplácí materiálními vý hodami (1842 privatizovány železnice). Zahraniční politika: Francie zpočátku spolu s Británií (TAl.LEYRAND a PAl.MERSTON: Srdeč ná dohoda, 1830) podporovala lib. hnutí v Portu galsku, Spanělsku, Belgii. 1840 min. předsedaA. TIIIERS (1797-1877) usilo val během východní krize (s. 365), která na konec zapříčinila jeho vlastní pád, o významné úspěchy v Egyptě a na Rýně, což rozpoutalo bouři rozhořčení a nevole po celém Německu (s. 325). 1840-47 min. zahr. GUlZOT usiloval o opětovné uzavření aliance s Británií. 1843 návštěva brit. královny VIl\"fORlE. RozšiřovMlí fr. kolon. držav vAfrice a v Oceánii; maršál BUG E AUD dokončil dobýváníAlžírska (s. 385). - Od 1846 sbližování s mocnostmi vých. bloku (MET TERNICH). - Opozice (inteligence, studenti) sí lila; nebezpečnějšími než legitimisté (pozemk. aristokracie) se stávali re p ublikáni vedení LEDRU ROLLlNEM (1807-74) a bonapartisté. 1840 tělesné pozůstatky císaře NAPOLEONA byly slavnostně převezeny do paříž. Invalidovny. Neús pěšně skončily oba pokusy pretendenta LUDViKA NAPOLEONA o stát. převrat (1836 a 1840). 1846/47 hosp. těžkosti a krize radikalizovaly prole tariát. Doposud organizačně rozptylenou činnost různých skupin maloburžoazie a dělnictva sjed notil Louis Blanc (1811-82) svým požadavkem na stát. pojištění pracujících. 1847 GUlZOT zakázal reformní bankety (lAMARTI NE), na nichž zaznívaly požadavky na změnu vo leb. práva a reformu parlamentu. Tyto bankety se staly jednou z bezprostředních příčin propuknu tí únorové revoluce (s. 333).
RESTAURACE A REVOLUCE / Evropa II (1830) Důsledky červencové revoluce Cervencová revoluce (s. 327) zahájila v záp. Evropě epochu, v níž se v konslilučních monar chiích dostala k moci buržoazie. Národně. lib. hnutí ve stř. Evropě i u jihoevr. národů se do stalo nové vzpruhy, hrozily nové konnikty mezi velmocemi. válku se však podařilo odvrátit díky zprostředkování Pruska, dále vzhledem k pols. událostem, jež vázaly voj. síly Ruska, a také kvůli porozumění, jež zavládlo mezi Francií a Velkou Británií v belg. otázce. Rozdělení mocností do dvou protichůdných bloků, na reakční (konzer vativní) vých. blok (obnovení Sv. aliance: schůz ky panovníků v Mnichově Hradišti [18331 a v Te plicích [18351) a na lib. záp. blok (quadrupleal liance, 1834) se prohloubilo. Belgie: odpor belg. katolíků i liberálII vllči Spoje nému král. nizozemskému byl projevem vnitř ních protikladů sužujících tento nový státní útvar, jenž vznikl 1815 (s 317). 1830 povstání v Bruselu, jemuž předcházelo neús pěšné petiční hnutí. Prozatímní vláda a nár. kon gres vyhlásily nezávislost Belgie. Evr. velmoci 1831 garantovaly londýnsk-ým protokolem ..samo statnost a věčnou neutralitu" nového belg. státu. Kompromisní brit.-fr. kandidát 1831-65 LEOPOLD I. SASKO-KOBURSKÝ belg. krá lem. Nový panovník vládl v souladu s 1831 lib. belg. ústavou. 1831/32 útok Nizozemí proti Belgii. Vpád ze severu byl odražen s fr. pomocí. 1839 londýnská smlouva řešila spor o Lucembur sko, jehož větší část připadla Belgii. Cást Limbur ska získalo Nizozemí, které také definitivně uzna lo belg. nezávislost. Svýcarsko: v zemi, jež se stala útočištěm polit. uprchlfků z celé Evropy, narůstalo dem. hnutí (obrození). Liberálové požadovali změnu kanto nálních ústav. Po roce 1830 došlo k revizi dosavadního arist. zřízení v 10 kantonech, kde bylo zavedeno dem. (nepřímé) voleb. právo. Itálie: rev. vlna sice zachvátila (1831) Modenu, Parmu, Romagnu, ale fr. pomoc, v níž povstalci doufali, nepřicházela. 1831-38 obsazení Ancony Francouzi. Rak. vojska potlačila povstání ve druhém největším ohnisku tehdejší celoevr. krize (obsazení Boloně). - Ja novský právník a revolucionář Giuseppe Maz zini (1805-72) založil ve svém marseilleském exilu 1832 tajnou organizaci Mladá Itálie, s cílem do sáhnout nár. jednoty Itálie a vnitřní obnovy země. Svým heslem ..Itálie, osvoboď se sama!" sledoval MAZZtNl tři cíle: I. vyburcování mas; 2. obnove ní ideje jednotného státu; 3. spolupráci v rámci jedné národní a demokratické organizace. Za tímto účelem
329
1834 založil MAZZINl v Bernu mezinár. republikán
ské sdružení Mladá Evropa. - Z Piemontu se po celé Itálii šířilo budování tajné spiklenecké sítě. Německo: Nepokoje si vynutily 1830/31 vydání ústav v Sasku, Hannoversku, Brunš vicku, Hesensku-Kasselsku. Se vzrůstajícím zá jmem lid. vrstev o politiku narůstal také tlak ve řejného núnění (tisku). Básníci Mladého Ně mecka, BORNE, HEINE, GUTZKOW a jiní, hlásali své ideály v novém stylu polit. žurnalismu. Rev. duch se naplno projevil ve veřejných vystoupe ních na hanlbašské slavnosti (1832) a při útoku na frankfurtskou strážnici (1833). Polsko: za min. financí knížete LUBECKÉItO došlo v zemi k hosp. vzestupu. Po nástupu cara MtKU LÁSE \. se začaly množit rus. zásallY do pols. ústavy. Carův úmysl nasadit pols. vojsko proti re voluci ve Francii a v Belgii, vyvolal ve Varšavě 1830 listopadové povstání. Kníže CZARTORYSKl (1770-1861) vytvořil nár. vládu, sejm sesadil Romanovce z pols. trůnu. 1831 porážky povstalců u Grochowa a u Ostrot�ky. Gen. PASKEVlC (I782-1856) obsadil Varšavu a byl jmenovám místodržícím v Polsku; tvrdě ztrestal povstalce a zahájil politiku bezohledné rusifikace. 1832 carův .. organický statut" rušil úSlavu a stavěl Polsko na roveň pouhé rus. provincie. - Tisíce pols. bOjovníků za svobodu odešly do zallraničí. Třebaže cenlrem této ..velké emigrace" se stala Paříž, netvořil pols. exil jeden organický celek, ale štěpil se na arist. křídlo pozdějších ..bílých" (CZARTORYSKI ) a na dem. křídlo pozdějších ..červených" (LEtEWEL ) , kteří se podíleli na dal ších rev. bojích v Polsku. 1846 povstání v Krakově, které skončilo rak. anexí doposud svob. města. - V Polsku usiloval hrabě ZAMOYSKI o hosp. reformy a o povznesení rol. stavu (rušení feud. povinností); markrabě Wie lopolski (1803-77) sice obnovil za ALEXAND RA II. (s. 347) pols. autonomii, avšak jeho vstřícnou politiku vůči carství odmítlo hnutí pols. vlastenců (TRAUGUn). Odvod pols. branců do rus. armády rozpoutal 1863 pols. lednové povstání, které skončilo nár. katastrofou. Příčiny porážky: nepodařilo se vyvolat celonár. lid. povstání; mezi "bílými" a ..červenými" probíllal skrytý boj; fr., brit. a rak. protestní nóty nebyly účinné vzhledem k prus.-rus. spolupráci (s. 353) při potírání po vstalců. 1864 pozemk. reforma zavedená hrab. MtLJUTI NEM, jíž se "Poviselský kraj" (tj. někdejší pols. království) rozdělovalo na 10 gubernií (napros tá rusifikace). Posledním útočištěm pols. nár. hnutí zůstávala Halič (univerzity v Krakově a ve Lvově) .
RESTAURACE A REVOLUCE / Latinská Amerika (1800-1830) Konec španělské a portugalské koloniální říše
V Latinské Americe se "duchovní matkou revoluce" stalo osvícen. hnutí svob. zednářů. Zakladatelem ze dnářských lóží (lautaros), které se brzy rozšířily po celém kontinentě, se zde stal venezuelský vlastenec a bojovník za nezávislost F. DE MIRANDA (1754-1816). Boj, který vedli kreolové (potomci evr. kolonistů narození v Lal. Americe, �L�i 10-40 % obyvatelstva), směřoval zpočátku proti kolon. vyko řisťování; z vlastních obch. zájmů jej podporovala Velká Británie. V době napoleon. válek, kdy Spaněl sko ovládli Francouzi, vytvářely měst. rady a shro máždění či kongresy (junty) v koloniích své vlastní, autonom. vlády. Voj. akce FERDtNANDA VIJ. (s. 323), který usiloval o obnovení starých pořádků, radikali zovaly doposud umírněná přání lib. vyšších vrstev bě lošského obyvatelstva (blancos), a sblížila je tak s požadavky dem. nezávislosti, s nimiž vystupoval ba revný proletariát (colorados). Vůdcům boje 7.ll nezá vislost, jako byli Simón Bolívar (1783-1830) a San Martín (1778 -1850), se díky příznivé polil. situaci podařilo odtrhnout někdejší kolonie od bývalé metropole. Prezident USA). MONROE se ohradil 1823 v Monroeově doktríně proti intervenčním záměriím Sv. aliance v Lat. Americe ("Amerika Američanům!"). V Lal. Americe tak vznikaly jen málo stabilní republiky, zatížené rasovými pro blémy, masovou nevzdělaností a hosp. zaostalos tí, v jejichž čele stáli voj. či polit. vůdci (caudil los). USA i Británie uznaly nové státy okamžitě. 1826 panamerický kongres v Panamě: BOLlvAROVA idea "jihoam. unie" se neuskutečnila. Místokrálovství Nové Spanělsko (od 1535): po prvních pokusech v 1810 a 1815 vybOjoval svo bodu plk. A. DE ITÚRBlDE (1783-1824). 182 I vyhlá.�ení nezávislosti Mexika: ITÚRBlDE se
prohJá.�il císařem, byl však svržen gen. SANTA
ANNOU (1797-1876). 1823 gen. V1CTORJA GUADALUPE (1768-1843)
prvním mex. prezidentem (federativní republi ka); od Mexika se odtrhly Spojené provincie středoamerické. Přes boje mezi federalisty a centralisty, jež se staly průvodním jevem vnitro polil. života země, porazil gen. SANTA ANNA šp. intervenční armádu a nastolil v Mexiku diktá torský režim (1833-55). Místokrálovství Nová Granada (od 1718): 1811 kongres v Caracasu provolal nezávislost Ve nezuely. F. DE MIRANDA se stal vrchním velite
lem rep. armády, podlehl však útoku šp. vojsk (1812). Neuspěl ani BOLlvAR. Na Haiti se mu však podařilo zorganizovat novou armádu slože nou z lanneros (stepních jezdců a pastevců do bytka) a z bril. a něm. legionářů a osvobodil (1817-20) Venezuelu a Kolumbii. 1819 kongres v Angostuře (dnešní Ciudad Bolívar):
331
vyhlášení Velké Kolumbie, jejímž prezidentem se stal BOLlvAR, který společně se svým přítelem SUCREM porazil Spaněly v Ekvádoru. 1830 Velká Kolumbie se rozpadla na Ekvádor, Ve nezuelu a na Spojené státy Nové Granady (od 1861 Kolumbie).
Místokrálovství La Plata (od 1776): v průběhu osvob. boje zahájeného kolem 1810 provolaly junty
nezávislost
1811 Paraguaye, v jejímž čele stál J. FRANCIA,
a v Tucumánu pak
1816 Spojených provincií La Platy (od 1826 Ar gentiny). 1814 SAN MAlrrlN se stal vrchním velitelem osvob.
vojsk; přispěl k osvobození Chile a vytvořil And skou armádu, s níž osvobodil Peru (1821). Místokrálovství Peru (od 1542): velitel vlastenec
kých ozbrOjených sil v Chile O'H1GGlNS i jeho rival CARRERA podlehli Spanělům (1814). O HIGG INS poté přešel k SAN MARTINOVI, který po 1817/18 zimním tažení přes Andy zahájil osvobozo vání Chile. Chilský nár. hrdina O'HlGGINS byl provolán diktátorem. Brit. adm. v chilských služ bách lord COCHRANE přepravil osvob. armádu do peruánského přístavu Callao (1820). 1821 Peru vyhlásilo svou samostatnost jako po slední stát této oblasti; protektorem se stal SAN MARTIN, jehož oddíly se spojily s vojsky BOllvA '
ROVÝM!.
1824 vítězství u )unínu a u Ayacucha zlomila po
slední šp. odpor v Již. Americe. V již. (I'lorním) Peru byla 1825 vyhlášena republika Bolívie. Brazílie: Port. následník trůnu princ PEDRO, který
vyrůstal v braz. exilu, se po NAI'OLEONovE pádu nevrátil do Portugalska. Nár. shromáždění svolané princem PEDREM vy hlásilo 1822 nezávislost braz. císařství pod vládou císaře PEDRA I. Válka s Argentinou o Uruguay, kterou Portugalci připojili k Brazílii (1817), skončila 1828 mírem v Montevideu. Uruguay dosáhla nezá vislosti. 1831 císař PEDRO I. abdikoval ve prospěch svého syna PEDRA ll. Karibská oblast: Na ostrově Haiti (původně šp.
Hispaniola a kolonie San to Domingo), který od 1697 patřil Francii a který se 1804 osvobodil v bo jích vedených bývalým OIrokem, od 1804 císařem J. J. DESSAI,INESEM, vznikla republika (1806). Po povstání šp. osadníků se vých. část ostrova odtrhla a vrátila se zpět pod šp. nadvládu (1808). 1821 vyhlášení nezávislosti Dominikánské republi ky (1822-44 násilně obsazena republikou Haiti).
RESTAURACE A REVOLUCE / Evropa III (1848) Revoluce 1848 zasáhla s výjimkou Velké Británie a Ruska všechny velké evr. státy. Boje vedené ve zna mení lib., nár. a soc. myšlenek skončily porážkou, což otřáslo vírou v moc ideje nad skutečnem (H E GEL) , a stalo se tak úvodem k epoše opravdové mo censké a silové politiky. Předehra revoluce: Svýcarsko (1847/48) Od l838 rozmach dem. hnutí (revize kantonálních ústav); proti sobě se tak postavily lib. kantony, které usilovaly o unitární federativní stát (federativní unii), a konzerval. kal. kantony, které trvaly na do savadním společenství (konfederaci) jednotlivých států. 1844145 tažení oddílů radikálně lib. dobrovolníku proti konzerval. a kal. Luzernu. 1845 vznik "ochranného sdružení" (Sonderbundu) konzerval. kantonů; spolk. sněm (sněm všech kantonů), kde měli převahu radikálové, rozhodl svým společný usneselúm o rozpuštění Sonder bundu. 1847 válka se Sonderbundem: vojska spolk. sněmu (gen. DUFOUR) dosáhla rychlého vítězství u vesnice Gisikonu. Velmoci garantující švýc. ne utralitu (1815) se chystaly intervenovat, jejich akce se však kvůli PALMERSTONOVĚ politice opozdila (s. 326). 1848 přijata nová federální ústava. Francie: druhá republika (1848-52) Zákaz reformního banketu v Paříži (s. 327) se stal bezprostřední příčinou propuknutí 22.-24. 2. 1848 únorové revoluce: boje na bari kádách; studenti, dělníci a nár. garda si vynutili od stoupení "občanského krále" a provolali republi ku. Byla vytvořena prozatímní vláda. Ministr práce Louis Blanc (s. 327) zřídil nár. d.rlny, které po skytovaly pracovní pň1ežitosti nezaměstnaným. Mi nistrem vnitrd se stal Ledru-RoUin (1807-74), min. zahr. LAMARTINE (1790-1869). Duben první všeobecné volby do Nár. (Ústavodárné ho) shromáždění přinesly vítězství umírněným republikánům (buržoazní většině). Květen masové manifestační pochody organizované radik. socialisty (I.. A. B LANQU I) . Cerven uzavírání nerentabilních nár. dílen vyvolalo červnové povstání paříž. dělnictva. Ministr vo jenství gen. Eegene Cavaignac (1802-57), kte rý získal pravomoci voj. diktátora a byl pověřen potlačením povstání, nechal "rudé nebezpečí" rozstřílet (na 10 000 obětí). Listopad přijata ústava druhé republiky. - V prez. volbách rozhodly hlasy občanů, kteří se obávali o klid a bezpečnost a kteří toužili po vládě pevné ruky. Nad neoblíbeným CAVAlGNACEM i nad tED RU-ROLLlNEM zvítězil synovec císaře NAPOLEO NA I. (získal 75 % hlasů): Prosinec 1848 tudvík Napoleon se stal pre7j-
333
dentem. Ve své vládě, jež se vyznačovala zřetelný mi protiparl. rysy, se opíral o lid a duchovenstvo, jejichž důvčru se mu podařilo získal. 1849 voj. expedice do Říma, jež měla napomoci za chování círk. státu, se uskutečnila i přes protesty republikánů, které prezident přehlasoval s po mocí monarchistů. Republikánská manifestace a pokus o povstání ( J.EDRU-ROLLlN) byly v zá rodku potlačeny (červen). - LUDVIK NAPOtEON provedl v prosinci 1851 stát. převrat: rozpustil parla ment, dal pozatýkat významné oponenty a přijal tHul prince-prezidenta. Plebiscit pak schválil v lednu 1852 novou fr. ústavu. Usnesením senátu, které bylo navíc potvrzeno novým plebiscitem (97 % souhlas), bylo v prosinci 1852 vyhlášeno dědičné císařství Na poleona III. "císaře Francouzů z milosti Boží a z vůle národa". Revoluce v Itálii (1848/49) Vlastenecké hnutí ( MAZZtNI, GIOBERTt ) skláda lo naděje 1846-78 v papeže PIA IX. Papežská amnestie polit. přečinů a reformy, které P IU S IX. zavedl, měly vliv i na jiné panovníky. Sardinský král KAHEt ALBERT (1831-49) propustil své reakční minis try. Massimo ďAzeglio vylůásil "princip otev řeného spiknutí". 1847 povstání v Messině a v Reggiu; Rakušané ob sadili Ferraru: 1848 nepokoje propukly v Palermu, Miláně, Benát kách. Ústavy podle belg. vzoru byly přijaty v Nea polsku (na brit. nátlak), v Sardinii, v Toskánsku a v círk. státě. Březen-srpen 1848 "svatou válku" (boj za osvobození a za jednotu Itálie) zahájili sardinský král KAHEL ALBERT a it. dobrovolníci (s. 337); po počátečních úspěších se projevila nejednot nost panovníků ohledně příštího polil. uspořádá ní země. Papežské oddíly kapitulovaly (červen) u Vicenzy. Porážka Italů. GaribaIdi (s. 351) uprchl do Svýcarska. Březen 1849 obnovení války. Neapolsko: FERDtNAND ll. (1830-59) potlačil lib. povstání a opětovně dobyl Sicílii (září). Církevní stát: papež PIUS IX. uprchl před dem. hnutím a lid. nepokoji v Římě do Gaety. Únor 1849 vyhlášení Římské republiky. Zatímco se Mazzini obracel z ..ideálního nár. centra" k it. veřejnosti s programem nár. obnovy, povolá val papež na pomoc proti povstalcum Rakousko, Francii a Neapolsko. GaribaIdi zastavil fr. inter venci a neapol. vojska přemohl u Velletri. Cervenec 1849 fr. oddI1y vstoupily do Říma; GARIBAL DI se odvážně a se štěstím probil do San Marina. Srpen 1849 kapitulací Benátek, jež kladly hrdinný odpor, skončila neúspčšná revoluce.
RESTAURACE A REVOLUCE / Německo II (1848) Březnová revoluce (1848)
Nepokoje, které propukly v únoru ve Francii (s. 333), se rozšířily i do Německa. Na demonstra cích zaznívaly požadavky na svobodu sdružování a svobodu tisku, na zavedení porotních soudů a na zřizování nár. domobrany (nár. gard, milicí). Za tímco radikálové (maloburžoazie a venkovské obyvatelstvo) usilovali o vytvoření dem. republiky, spokojili se lib. smýšlející občané, jimž ale nechy běl majetek ani vzdělání, s umírněnými peticemi; společným požadavkem se stalo přání nár. jednoty. P�movníci zejména menších něm. zemí povolávali no vá, "březnová ministeria" (nové vlády); Spolk. sněm zrušil cenzuru a přispěchal i s plánem reforem, by lo však pozdč. - Oba nejvělŠí státy Něm. spolku, Rakousko a Prusko, již zachvátila revoluce. 13. března první povstání (revoluci) ve Vídni (s. 337) rozpoutali studenti. 18. března povstaly v Berlíně barikády: prus. král FRIEDRICH VILÉM IV. stáhnul voj. jednotky z města, povolal lib. vládu (CAMPHAUSEN) a při slíbil svolání ústavodárného Nár. shromáždění. Prusko se podle něj mělo napříště "rozplynout v Německu". 20. března Mnichov: bavorský král LUDVíK I. abdikoval ve prospěch svého syna MAXMII.IÁNA ll. Pokus o sjednocení Německa
Únor na bádenském zem. sněmu zaznčly návrhy na svolání celončm. parlamentu. 5. března heidelberské shromáždění: 51 poslanců jihoněm. zem. sněmů pozvalo zástupce z celého Německa, aby společně připravili volby do celo něm. Nár. shromáždění. 31. března-4. dubna frankfurtský "Vorparla ment" přijal do Něm. spolku Šlesvicko a prus. provincie Vých. a Záp. Prusko a rozhodl o koná ní všeobecných a svob. voleb. Z pověření spolk. sněmu potlačily bádenské voj. jednotky v dubnu ozbrojené povstání rev. demokratů a radik. republikánu v Bádensku a v Alsasku. Spolk. sněm souhlasil s volbami do celončm. parlamentu, svou účast ale odmítly neněm. náro dy žijící v Rakousku (PALACKÝ).
18. květen zahájení ústavodárného Nár. shro máždění ve frankfurtském chrámu sv. Pavla. Je ho předsedou byl zvolen H. von Gagern
(1799-1880). Aniž by se předem dohodl s něm. panovníky, prosadil VON GAGERN zvolení oblíbe ného rak. arcivév. JANA, jenž byl všeobecně pova žován za liberála, za říš. správce. Arcivévoda poté sestavil prozatímní říš. vládu (červen). -"Profesorský parlament" zahájil svou činnost v červenci-říjnu projednáváním základních práv, která pak byla schválena a slavnostnč vyhlášena v prosinci (stala se vzorem pro všechny něm. dem. ústavy). - Během jednání se zformovala polit. seskupení:
335
konzervativní pravice (hrabě SCIIWERIN, kníže lICHNOWSKY, VON RADOWITZ; vyznačovala se federalistickými postoji); liberální střed se rozpadl jednak na pravé centrum (DAHLMANN, DROYSEN; zastával konstituční a federalistické postoje) a jednak na levé centrum ( VON MOl II.; podporoval parlamen tárně unitární pojetí); demokratická levice (BLUM, RUGE; vyznačovala se republikánskými a centralistickými postoji). Polit. práci poslancll Nár. shromáždění ale ztěžo valo soc. revoluční vření (MARX, ENGELS), utvá ření prvních děl. spolků, rostouCÍ odpor Ra kouska i Pruska vůči frankfurtskému parlamentu (s. 337) a také zasahování zahr. mocností do šlesvicko-holštýnské otázky.
Slesvicko-Holštýnsko:
zatímco Dánové žijící v oblasti řeky Eideru usilovali o připojení Šlesvicka k Dánsku, trvala něm. strana na zachování reálné unie s Holštýnskem (od 1460, s. 199). Březen po připojení Šlesvicka k Dánsku propuklo ve Šlesvicku-Holštýnsku povstání. Květen z pověření Něm. spolku zahájilo Prusko voj. akce proti Dímsku (gen. WI�NGEL), avšak cvr. velmoci Rusko, Británie a FnUlcie si v srpnu vynutily uzavření příměří v Malmo. Září povstání ve Frankfurtu. Nepokoje i doprovodná ozbrojená vystoupení v Porýní však byla rychle potlačena; neúspěch povstání posílil reakci (s. 339) Říjen 1848-březen 1849 debata o celoněmecké ústavě: konstituční problém byl řešen ve prospěch roz dčlení mocí mezi říš. sněm (Reic!JstClg) a dě dičné císařství (ErbkClisertum); řešení
problému federativního (spolkového) uspo řádání kladlo duraz na postavení ústřední stát.
moci (zahr. politika, voj. záležitosti, zákonodár ství), přičemž mělo býl respektováno postavení jednotlivých spolk. zemí; problém nár. pojetí příštího Německa rozdělil frankfurtské Nár. shromáždění: jednak na vel koněmce - a to buď na jejich federalistický směr (vytvoření jednoho spolk. státu, včetně ce lé rak. monarchie, pod vládou [katolické] habs burské dynastie), ancbo na jejich unitárně-dem. směr (něm. republika, včetně něm. částí stávají cí rak. monarchie); a jednak na maIoněmce (národní něm. stát, a to bez Rakouska, pod vedením [protestantské] prus. panovnické dy nastie).
RESTAURACE A REVOLUCE / Rakousko, Německo III (1848-1849) Podunajská monarchie (1848/49) Březen 1848 první povstání ve Vídni: ME'ITERNICII uprchl do Anglie, jeho pád se stal výzvou k nár. povstáním ve všech částech monarchie; císařský dvůr sice přislíbil vydání ústavy, oktrojovaná (PILLERSDORfOVA) ústava (duben) však pro svou nedemokratičnost narazila na všeobecný odpor. Květen druhé vídeňské povstání: svolání ústavodár ného říš. sněmu, který rozhodl o definitivním osvobození rolnictva (zrušení roboty za vý kup) zrušením poddanství a feud. povin ností (H. KUOLlCII, 1823-1917). Říjen třetí vídeňské povstání začalo vzpourou části jednotek určených k vyslání proti uher. revoluci onářům. Císař s celým dvorem uprchl do Olo mouce; voj. jednotky během povstání sice Vídeň vyklidily, avšak nová armáda polnOlO maršála knížete Windischgratze (1787-1862) odpor povstaleckých nár. gard zlomila. Listopad říš. sněm obnovil své jednání v Kroměříži, kam byl přeložen po propuknutí říjnového po vstání ve Vídni. Na naléhání nového min. před sedy knížete Schwarzenberga (1800-52) odstoupil v prosinci slabomyslný PEROI NANO I. ve prospěch svého synovce; novým rak. císařem se tak stal 1848-1916 František Josef I. Březen 1849 císař rozpustil říš. sněm a oktrojoval novou, (STADIONOV U ) centralistickou ústavu. Rak. monarchii zachránila armáda a rus. vojen ská pomoc. Ceské země: pod vedením historika Františka Palackého (1798-1876) se v červnu 1848 sešel v Praze Slovanský sjezd, aby se zabýval otázkami rovnoprávného postavení slovan. národů v ránlci Podunajské monarchie (austroslavismus). Předáci čes, národně lib. hnutí (PALACKÝ, RIEGER) nesouhlasili se svato dušním povstáním v Praze (červnové povstání praž. lidu, studentů a radikálních demokratů), které potlačil kníže WINOISCHGRA'rz. Chorvatsko: na maď, útlak reagoval nár. vyb ' or, který se sešel v Záhřebu (březen), požadavkem vytvoření nár, jihoslovan. státu (Chorvatsko, Sla vonie, Dalmatsko a Vojenská hranice), který by sjednocoval všechny Chorvaty. Důstojník rak. ar mády plukovník JELAClé byl zvolen chorvat. bá nem a se svým vojskem vystoupil na straně císaře a vytáhl proti Maditrům. Horní Itálie: v Miláně a v Benátkách propukla v březnu prourak. povstání. Březen-srpen 1848 "svatá válka" proti Ra kousku (s. 333): rak. polní maršál Radecký z Radče (1766-1858) ustoupil z Milána a stáhl se do pevností Verony a Mantovy, později však porazil sardinská vojska KARLA ALBERTA v bitvě u Custozzy (červenec), vytlačil je z Lombardie,
337
obsadil Milán a uzavřel s KARLEM ALBERTEM příměří. - V Benátkách byla vyhlášena republika (D. MANIN, 1804-57). - Po obnovení bojů v březnu 1849 utrpěla sardinská vojska nové porážky u Mortary a u Novary, po nichž se KAREL Al.BERT vzdal trunu ve prospěch svého syna. Viktor Emanuel II. (1849-78) uzavřel s Rakouskem příměří a v srpnu sardinsko-rakouský mír v Miláně; Benátky kapitulovaly. Rakousko si udrželo jak Lombard sko-Benátsko, tak svoje hegemonní postavení v Itálii. Uhry: pokračující povstání a nepokoje nutily maď. nár. vládu k udržování personální unie s Habs burky. Ve vnitřní politice nabyli nad konzervativ ci převahy liberálové (baron EOTVOS, 1813-71; Lájos Kossuth, 1802-94; Ferenc Deák, 1803 až 76): osvobození rolnictva, zrušení šlech. prvile gií, formování jednotek honvédů (nár. gard). Září zavraždění mimořádného komisaře a králov ského zplnomocněnce (po palatinově odstoupe ní) hraběte LAMBEHGA v Pešti. Maď. povstalci odmítli splnit nařízení o rozpuš tění uher. sněmu, jež přišlo z Vídně, a neuznali ani nástupnictví FRANTlSKA JOSEFA I. (prosi ncc). V odpověď na oktrOjovanou ústavu rozhodl uher. sněm (v Debrecíně) v dubnu 1849 o sesazení HabsburkU z uher. trůnu a vyhlásil nezávislost Uher, do jejichž čela zvolil KOSSUTlLA (jako zem. správce). Květen 1849 setkání císařů ve Varšavě: rus. car Mt KUIÁS I. přislíbil rak. císaři FRANTlSKU JOSEFO VI I. voj. pomoc. Dvě rus. armády pod velením gen. PASKEVICE porazily Maditry na východě; ze západu zaútočili gen. HAYNAU aJELAClé. Srpen kapitulace maď. rev. vojsk u Világose. - Rak. vojenský trestní soud: k smrti odsouzeny stovky maď. bojovníků 7Á1 svobodu. Uhry byly rozděleny do 5 provincií pod voj. správou. Konec Národního shromáždění (1849) Kníže SCHWARZENBERG odmítl návrh "užšího svaz ku v širším spolku" (GAGERN) a žádal, aby do příš tího Německa bylo začlenčno celé rak. císařství; rostoucí protihabs. nálady lib. většiny poslanců na konec vedly k vítězství maloněm. koncepce. - V březnu 1849 byl prus. král zvolen dědičným císařem. FRlliORlCH VILÉM IV. však nabízenou poc tu odmítl. - Rak. a pruští poslanci byli z Frank furtu odvoláni; frankfurtský parlament se rozpa dl; "kusý" parlament ve Stuttgartu (květen) byl v červnu rozehnán vojskem. - Lidová povstání v Porýní, v Berlíně, v Drážďanech a především pak v Bádensku a ve Fald byla poražena za po moci prus. oddJlů. Následovalo zřízení stanných soudů a provádění hromadných poprav. Prosinec 1849 rak. arcivév. JAN odstoupil ze své funkce říš. správce.
RESTAURACE A REVOLUCE / Německo IV (1848-1862) Prusko: Revoluce a "politika unie" (1848 až 1850) Květen 1848 Nár. (ústavodárné) shromáždění v Berlíně: v polit. půtkách mezi levicovou větši nou (požadavek svrchovanosti lidu) a korunou se zrodila konzervativní strana (bratři GER LACHOVÉ, BISMARCK), jejímž cílem se stalo za chování stavov. privilegií a král. autority. Dobytí povstalecké Vídně (říjnové povstání, s. 337) posílilo i reakci v Prusku. Prosinec 1848 oktrojovaná ústava. Duben 1849 prus. král odmítl císařskou korunu, kterou mu nabídl frankfurtský parlament (s. 337); záměrem FIUEDRlCHA VILÉMA IV. bylo dosáhnout (malo)něm. státní jednoty v dohodě s jinými něm. plmovníky, tedy řešit mír. otázku prostřednictvím "panovnické unie", a nikoliv z vůle frankfurtského parlamentu. 1849 "unie tří králů" - Prusko, Sasko a Hannover sko uzavřely dohodu o vzájemné unii (s vedoucí rolí Pruska). 1850 v Erfurtu se sešel "parlament unie", aby pro jednal ústavu (revize prus. oktrojované ústavy). Vyhrocení prus.-rak. konOiktu ve sporu o právo průchodu prus. vojsk územím kurfiřství hesen ského (Hesenska-Kasselska). Rozhodčím v tom to vnitroněm. sporu se stal rus. car MIKULA:> I. (s. 347), jenž se přiklonil na stranu Rakouska. 1850 tzv. olomoucká punktace (olomoucké ponížení Pruska): na základě rus. nátlaku roz pustilo Prusko "unii tří králů", vzdalo se své ve doucí role v Německu a souhlasilo s obnovením Něm. spolku pod vedením rak. císařství. Slesvicko-Holštýnsko: po vypršení příměří obno vili Dánové v{tlku (únor) 1849; přes svá vítězství (Idstedt) se Prusko na rus. a fr. nátlak 1850 berlínským (prus.-dán.) mírem nároku na obě vévodství vzdalo. 1852 1. londýnský protokol: autonom. vévod ství byla spojena personální unií s Dánskem, je hož král se zavázal, že je nevtělí do dán. státního celku. Období reakce (1850-1862)
1850/51 drážďanské konference o reformě spolk. sněmu: vytvoření reakčního výboru, který měl sledovat liberální země, jako bylo Bádensko. Vedle obou hlavních rivalů, Rakouska a Pruska, vedly vlastní nezávislou politiku jakéhosi "třetí ho Německa" především království Sasko a Ba vorsko. Hospodářství: Lib. velkopodnikatelé, akciové a komanditní společnosti investovali zejména do oblasti důlního podnikání, hutnictví a strojního průmyslu. Rozvíjely se banky, pojišťovny, doprav ní a informační komunikace, elektrotechnický, chemický a optický průmysl.
339
1857 přes projevy první hosp. krize napomállalo zrychlenému ekonom. růstu také trvalé přelidně. ní (navzdory rozsáhlému vystěhovalectví). Nejvý· raznější hosp. rozvoj zažívalo Prusko (viz graf s. 338). - Vlivné hosp. kruhy se domáhaly včtší účasti v procesu polit. rozhodování a přály si do sáhnout těsnější nár. jednoty. Prusko: Velcí pozemk. vlastníci, protest. církev a úřednictvo podporovali policejní systém zave dený min. vnitra (a příštím min. předsedou) MANTEUFFEI.EM.
1852 polit. aktivity katolické frakce (Reicbensper ger) , která od 1859 vystupovala pod názvem Centrum (Zentrum). 1852-54 krize Něm. celního spolku (přijetí hanno verského daňového spolku; rak. velkoněm. celní politika). - Pruská zalu. politika se vyznačovala určitou nejistotou: reakční politika vládnoucí kamarily (dvorské strany krále) a krajně kon zervat. skupiny "Kreuzzeitungspartei" bránily vý raznějšímu sblížení se západními velmocemi. Bismarck (s. 353), prus. vyslanec u spolk. sně mu, se za�azoval, aby měl stejné postavení, jaké náleželo předsedajícímu vyslanci Rakouska. Rakousko: po vítězství politiky dynastické restau race habs. moci byla 1851 zrušena ústava; BACHŮV neoabsolutisus: centralizovaný úřednický aparát, voj. diktatura v Uhrách a v Itálii. 1855 konkordát upravující vztahy státu a římsko kat. církve; zajišťoval círk. dohled nad výchovou a vzděláváním, v oblasti kultury a rovnčž ve sféře manželského práva. - Úspěšná hosp. politika ministra obchodu BRUCKA (1798-1860). Jeho záměry v celní politice však ztroskotaly na eko nom. zaostalosti podunajských zemí. - Rak. cí sařství sice sužovala pokračující finan. krize, voj. oslabení i vnitřní lib. a nár. opozice, nárokovalo si však i nadále vedoucí postavení v Německu i v H{tlii. 1859 zhroucení habs. hegemonie v Itálii (s. 351); konec politiky neoabsolutismu. Vypracování ústavy ztěžovaly vzájemné rozpory mezi ústřední mocí a jednotlivými zeměmi či národnostmi mocnářství. 1860 tzv. říjnový diplom. Příslib možného federalis tického uspořádání odmítli jak rakouští Němci, tak Maďaři. Min. předseda SCI-IMERLING (1805-93) předložil 1861 únorový patent (únorovou ústavu): rozdělení legislativy mezi korunu a dvoukomorovou širší a užší říšskou radu (panská sněmovna a po slanecká sněmovna), která ale byla již od počát ku, anebo časem bojkotována maďarskými, chorvatskými, českými, tyrolskými a dalšími po slanci.
DOBA NÁRODNicH STÁTŮ / Židé Zrovnoprávnění Myšlenky na zrovnoprávnění Židů, na jejich promč nu z trpěné a právně omezované skupiny obyvatel stva v rovnoprávné občany, se zrodily jednak díky puritánskému prostředí angl. kolonií Sev. Ameriky, jež bylo silně ovlivnčno vyhraněnou duchovní inspi raci Starým zákonem, a také díky osvícenství (s. 257).
341
hrabě GOBINEAU (s. 343), který ve své práci o ne rovnosti lidských ras (POjednání o nerovnosti lid skýcb ras, 1853-55) zastával názor o nadřazenosti .. árijské" rasy a svět. dějiny vykládal z rasistických pozic. Dalším propagátorem rasismu byl např. H. ST. CHAMBERLAIN (s. 343). Pozdější následo vníci původních hlasatelů rasistických teorií pak začali klást rovnítka mezi pojmy: árijský germán ský německý. Od učení o rasách (původně zoologický pojem), přes představy soc. darwinistů (s. 342), které vznikaly zneužíváním Darwinova učení (jeho zjednodušenou a zavádějící aplikací na lidskou společnost), vedla přímá cesta ke zrodu něm. biologismu a biologického naturalismu ..třetí říše". =
=
Duchovní průkopníci zrovnoprávnění v Nč mecku: dramatik G. E. LESSING (tidé, 1749, IUoudrý Na/han, J 779, s. 257), voj. rada Cll. W. DOIIM (O občanském polepšení tidů, 1781), filosof M. MENDELSSOIIN (s. 257). Se vznikem Vir ginskébo problášení práv (s. 293) a po vydání De klarace práv člověka a občana (s. 297) se otevře la cesta také k poskytování rovného práva Židi'!m. Tento proces vyvrcholil v 1791, kdy fr. Nár. shromáždění udělilo plná obč. práva Zidům, kteří složili obč. přísahu: žid. ná boženství (judaismus) bylo uznáno za řádné vy znání víry (konfesi) a Židé ztratili charakter zvlištního "národa". Krokem zpět bylo 1807 vydání Napoleonova dekretu o postavení Ži di'!, kterým byl zřízen "velký synedrion", nejvyšší státní žid. autorita: nejednalo se přitom o auto nom. postavení žid. obyvatelstva, nýbrž o vytvo ření centralistického uspořádání. Dekretem z roku 1808 (Dekret hanby) se znovu za vádělo omezení volného stěhování Zidů na území ovládaném Francouzi (toto opatření zrušili až BOURBONI). V záp. Evropě získali Židé až na několik výjimek plnou rovnoprávnost během 19. stol. Ve vých. Evropě (v Polsku a v Rusku) bylo žid. obyvatelstvo často utiskováno (pogromy), v Rusku byla Židům zakáz{ma jakákoliv činnost v zemčděl ství a měli rovněž omezený přístup ke vzdělání. V jihových. Evropě převládala tolerance, s výiim kou Rumunska a Turecka. Roku 1917 byli Zidé zrovnoprávněni v sov. Rusku a poté i v nových vý chodoevr. státech. Po zrušení vnitřních ghett násle dovalo také rušení "vnějškového" ghetta, což se projevovalo jak v asimilaci, tak i v reformním hnutí (náb. liberalismus). Západoevr. lib. židovství (judaismus) přišlo po prv ní svět. válce do bližšího styku s Židy z bývalých záp. částí rus. impéria, což se projevilo v novém pohle du na tradiční podobu židovství a v nových rozva hách o judaistické tradici vůbec (M. BUBER, 1878 až 1965; F. ROSENZWElG, 1886-1929). Antisemitismus Antisemitismus, který byl nanlÍřen proti Židům, a nikoliv proti Semitům, vycházel z náb., polil. a hosp. příčin (s. 155). V 19. stol. se navíc objevil i rasový antisemitis mus, mezi jehož prvotní stoupence patřil fr. filosof
Sionismus Společné vlasti pro Židy utiskované v různých kou tech světa se v reakci na pogromy v Rusku (1881/82) domáhal ve svém spise Au.toemancipa ce (1882) oděský lékař L. PINSKElt Proto se také připojil k činnosti spolků, jež usilovaly o koloniza ci Palestiny žid. obyvatelstvem. V Rusku vZllikala ta ková společenství po 1882, kdy se do Palestiny vy dala první vystěhovalecká skupina Chowewe Ci on (MilovníCi Siónu). Pod dojmem fr. Dreyfllsovy aféry (od roku 1894, s. 383) sepsal rak. publicista 1'beodor Herzl (1860-1904) svou knihu tidovský stát (1896) a nezávisle na počínání žid. organizací z vých. Evropy založil sionistické hnutí. Na prvním svět. sionistickém kongresu v Basileji (1897) byla založena Světová sionistická organiza ce, která ve svém basilejském programu vyhlási la svým cílem "zřízení veřejnoprávně zajištěné do moviny pro žid. národ v Palestině". Kulturní sionismus měl prostřednictvím drobné práce v polit., kolonizační a kult. činnosti vytvořit z Palestiny duchovní centrum všech Židů. Na rozdíl od poli!. sionismu však musel čekat až na naplnění touhy po vlastním státě. O sjednocení obou sionis tických směrů (tzv. syntetický sionismus) se snažil Cll. WElZMANN (1874-1952). Vybudováním Pales tinského úřadu v Jaffě (1907) a zřízením Hebrejské univerzity (1918) se tyto myšlenky začaly také prakticky uskutečňovat. Reakcí na rozvíjející se sionistické hnutí bylo vy dání 1905 Protokolů sionskýcb mudrců. Tento falzifi kát, který koncem 19. stol. vznikl na carskou objednávku a později byl vydán v Moskvě, posi loval antisemitskou zášť a propagandu, která ještě zesílila po Říjnové revoluci v Rusku. 1917 lord BaJfour přislíbil zřízení národní židovské domoviny v Palestině (Balfourova deklarace, s. 536).
342
DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / kultura, věda
Evropské duchovní poměry v 19. století Převládajícímu rozšíření víry v pokrok a v (příro· do) vědu odpovídal relativismus, který popíral
čenské) " základně" (tedy na l společenském] bytí na ekonomických a společenských podmínkách) závisí "ideologická nadstavba" (tedy [společenské] umění, věda, náboženství, právo, stát) . všeobecnou platnost etických hodnot; proces po· vědonú znávání naopak podmiňoval daným stavem bádání Uvnitř základny pak dochází k dialektickému rozvo či určitou hisl. situací (historismus, s. 319) a vzta· ji (srv. HEGEL, s. 319) výrobních sil (pracovních hoval jej pak přímo k jednotlivému zřízení, ke kon· nástrojů a prostředků, lidských pracovních schop krétní společnosti či třídní příslušnosti. Vědecké vy ností a dovedností) a výrobních vztahů. Rozvoj stupování (nestranné a kritické myšlení, metodický výroby (výrobní pokrok) je podmíněn tvorbou ma přístup) se považovalo za ideál chování dospělého jetku a dělbou práce, což však současně odcizuje li člověka (duchovní liberalismus); vědec. teorie a vý. di jak od jejich práce, tak od sebe samých. Třídní sledky vědec. bádání formovaly obsah různých svČI. boje se stávají hybnou silou hisl. vývoje, což vede názorů (ideologie) , které si činily nárok zaujmout nevyhnutelně k revolucím, které pak opět zklidňu nústo náhražkové víry. jí a vyrovnávají napětí v základně, mění nadstavbu Pozitivismus: Auguste Comte (1798-1857) se a stávají se úvodem ke kval.itativně vyššímu období domníval, že pokrok se řídí "zákonem tří stadií" : (stupni hisl. vývoje) . Dějiny se pak odehrávají od zatímco v teol. stadiu se svět lidskému duchu jeví prvotních forem prakomunismu (od prvobytně po nadpřirozenč (smysl dění vidí v hledání boha), spolné společnosti) až k závěrečné beztřídní forma v metafyzickém (filosofickém) stadiu jej vnímá po· ci (ke komunismu) , v němž má dojít k odstranění mocí abstrakce (abstraktních myšlenek a dušev· jak vzájemného vykořisťování, tak sebeodcizování ních sil) . Teprve ve třetím, pozitivním stadiu se člo· lidí (srv. s. 345). věkovi podařilo shrnout jednotlivé jevy do formula· Evolucionismus: přizpůsobení okolnímu světu ce zákona. Učenci a průmyslníci spojují vědeckou a dědičnost nabytých vlastností patří podle LA teorii s praxí, aby společně řídili svět (vědět, abych MARCKA (1744-1829) k faktorům biologického vývoje. V díle O původu druhtt pNrodním výběrem předvídal, předvídat, abych předcházel) . Ve svém Kurzu pozitivní filosofie (1830-42) před· (1859) rozšířil Charles Darwin (1809-82) svou ložil soustavu věd (vědec. systém) , kde každý obor vy. evoluční, vývojovou teorii a definoval následující vý cházel vždy z oboru předešlého: matematika - astro· vojové principy: variace, dědičnost a nadměrné pří nom.ie - fyzika - chemie - biologie sociologie. růstky (nadprodukce) potomstva. Tyto principy ve COMTOVO učení ovlivnilo mimo jiné MILLA a SPEN dou v "boji o přežití" k vyoěru (selekci) silnějších, CERA (s. 318); bril. historik H. T. BUCKLE životaschopnějších exemplářů a druhů, jež nepod (1821-62) hodlal zkoumáním faktů dospět k po léhají žádné teleologii (plánovanému a cílenému znání exaktních zákonů dějin; fr. filosof a historik záměru) . - K rozšíření evoluční teorie přispěl H. TAlNE (1828-93) rozpracoval teorii milieu E. HAECKEL (1834-1919): (SOCiální) darwinismus. (o vlivu životm11O prostředí na život [i uměl. tvor Kritikové doby: víra v pokrok se ovšem nikterak ne bu] jednotlivce i celé společnosti) ; Ježíše Nazaret· dotkla ÚVall fr. historika Tocquevilla (1805-59) tý ského vylíčil E. RENAN (1823-92) ve svém Životě kajících se nebezpečí rovnostářské masové demokra Ježíšově v lidském a natural.istickém duchu. V Ně· cie (masové společnosti) , kterou švýc. historik a filo mecku naopak D. F. STRAUg (1808-74) ve vlast sof kulnlry Jacob Burckhardt (I818-97) považoval ním Životě Ježíšově zpochybnil Ježíšovu historic za příznačný Iys nové civilizace barbarstVÍ. - Dán. teo kou ex.istenci a označil zprávy evangelistů za původ log Soren Kíerkegaard (1813-55) napadal křesť. ní křest'. mýty; B. BRUNO (1809-82) Ježíšovu přizpůsobivost a požadoval bezvýhradnou oddanost VÍ historickou ex.istenci popíral; Ludwig Feuerbach ře, třeba až k mučednictví. Pozdější dialektická teolo (1804-72) ve své Podstatě křesťanství označil ná gie a ex.istencial.ismus 20. století se ke K1ERKEGMR boženství za lidskou iluzi, za iluzi člověka, jehož nOVÝM myšlenkám opět vrátily. - Duchovní krizi představy jsou jen odrazem skutečnosti a jehož a kulturní úpadek odhaloval radikálně a právě tak nesmrtelnost spočívá jen v jeho díle či v jeho po geniálně ve svých Nečasových úvahách (1873-76) Friedrich Nietzsche (1844-1900, s. 319). Svou tomcích. Materialismus: L BOCHJ\'ER (1824-99) formuloval zášť obrátil vůči křesťanství (oné "hanebné skvmč vulgárně material. přesvědčení, že základem všech je lidstva"), vůči biologickým slabostem s jejich "otroc vů je Síla a látka (1855); MOLESCHorr (1822-93) kou křesť. morálkou", vůči šosácké, úzkoprsé a zpá obrátil své úvally zpět k fyziologiockým dějům tečnické výchově II vůči vypasenému a blallObytnému a k chem. procesům. - Největší význanl měl ale měšťanstvu. Pozornosti a sluchu se však nedostalo historický materialismus Karla Marxe (1818 NLETSCHEHO varováním, nýbrž jeho filozofii 7jVOta; až 83), jehož základní náčrt byl obsažen v Kritice proti "nesmyslu" žití, pesimismu a nih.ilismu postavil politické ekonomie (I859): běh dějinných událos ve svém Zarathustrovi (Tak pravil Zaratbustra, tí se odvíjí podle přesných (exaktních) zákonů (de 1883-85) nadčlověka jakožto pravzor "Vůle k moci" terminismus) . Na lidské a rustorické (tedy spole- (I901) a morálky "MinlO dobra a zla" (1886). =
=
-
DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ / věda, technika Vědecký a technický pokrok Fyzika: 1808 polarizace světla MAws 1815 vlnová teorie světla FRESNEL 1827 Ohmův zákon OHM 1831 zákon o elektromagnetické indukci FARADAY 1859 spektrální analýza K1RCHHOFFIBUNSEN 1888 elektromagnetické vlnění HERTZ 1895 rentgenové záření RbNTGEN 1895 elektronová teorie toRENTZ 1896 uranové záření BECQUEREL 1900 kvantová teorie PLANCK 1903 radioktivita RUTI-lERFORD 1905 teorie relativity EINSTEIN 1911 model atomu RUHIERFORD, 1913 BmlR Biologie: 1852 dělení buňky REMAK 1865 zákony genetiky MENDEL 1901 mutační teorie DE VRIES 1904 chromozomy BOVERl Chemie: 1831 základní analýza organických látek LIEBIG 1833 fenol, anilín z uhlí RUNGE 1841 agrochemie LtEBIG 1869 periodická soustava ME YERlMENDĚLEJEV 1878 synléza indiga BAYER 1898 radium CURIE 1909 syntetický kaučuk HOFMANN Lékařství: 1846 éterová narkóza MORTON 1848 operace slepého střeva HAUCOCK 1858 buněčná patologie VIRCI'IOW 1867 antiseptické ošetřování ran USTER 1882 bacil tuberkulózy KOCH 1883 bacil záškrtu KREBSlLbFFLER 1885 asepse BERGMANN 1893 sérum proti záškrtu BEHRlNG 1894 původce moru K1TASATO Dopravní technika: 1834 elektromotor J ACOBI 1867 dynamo SIEMENS 1876 čtyřtaktní spalovací motor OTI'O 1879 elektrická lokomotiva SiEMENS 1884 benzinový motor DAlMLER!MAYBACH 1885 benzinový automobil DAlMLERlBENZ 1897 dieslový motor DiESEL 1900 vzducholoď ZEPPELIN 1903 motorové letadlo bratři WRIGI-lTOVÉ Technika přenosu informací: 1837 telegraf MORSE 1861 telefon REIS, 1876 telefon BELUGRAY 1877 fonograf EDISON 1897 bezdrátová telegrafie MARCONI 1902 telegrafický přenos obrazu KORN Tiskárenská technika: 1812 válcový rychlolis (rychJolisk) KOENIGIBAUER 1881 autolypie MEISENBACI-l 1884 sázecí stroj (linotyp) MERGENTI-lAJ.ER
343
Optika/fotografie: 1839 fotografie (daguerrotypie) DAGUERRE 1871 bromostříbrná deska MADDOXlEAsTMAN 1895 kinematograf LUMI ERE Vojenská technika: 1835 bubínkový revolver COIT 1836 puška-zadovka se zápalnou jehlou DREYSE 1850 ponorka BAUER 1866 torpédo WHITEHEAD 1867 dynamit NOBEL 1883 kulomet MAXIM 1911 tank BURS'IYN Technologické postupy: 1867 železobeton MONIER 1885 bezešvé ocelové trouby MANNESMANN 1907 lilí betonu EDISON Nové vědy: Sociologie: zatímco SPENCER (s. 318) považoval společnost za organismus, hrabě GOBINEAU (1816---8 - 2) a H, ST, CIIAMBERl.AIN (1855-1927) spatřovali hybnou sílu společenského vývoje v ra sovém boji a K. MARX a jeho škola pak v třídním boji. K badatelům, kteří pozvedli sociologii na úro veň vědy, palřili L VON STEIN (1815-90), E TbN NIES (1855-1936), É. DURKHElM (1858-1917)
a jiní; základní sociologické struktury se pomocí "představy ideálního typu" snažil pochopit M, WE BER (1864-1920). Psychologie: J- E HERBART (1776---1 - 841) prora zil zavedením vědecké metody cestu "psychofyzice", k jejímž představitelům patřili G. T. FECIINEt{ (1801-87), H. VON HELMHOlTZ (1821-94) a jiní a kterou dále do podoby "experimentální" psycho logie rozvinuli W. WUNDT (1832-1920) a T. RlBOT (1839-1916), Proti psychologii vysvětlující postavil W, Dilthey (1833-1911) psychologii chápající. S novými pohledy na charakterologii vystoupil L KLAGES (1872-1956), jenž také podal její první ucelený systém. G. LE BON (1841-1931) se zabýval zkoumáním psychologie davu (mas). Průkopnic kou metodou se stala psychoanalýza S, Freuda (1856----1939) Teologie: E CH. BAUt{ (1792-1860) a tiibingen ská škola se zabývali zkoumáním bible s pomocí historicko-kritických metod. V tomto výzkumu pak dále pokračoval A. RlTSCIIL (1822-89), který však kladl důraz na svébytnost náboženství. A. VON HAt{ NACK (1851-1930) odděloval ve své Podstatě křesťanství (1900) náboženství Ježíšovo od dog matu staré církve, - Liberální teologii se stavěla na odpor římskokatolická církev i pravověrní protes tanté; papež PIUS X. zavázal (1910) klérus "antimo dernistickou přísahou", Zatímco v cizině docházelo k rozmachu misijní činnosti, v samotné Evropě se církev duševně odcizovala. Nové, moderní formy zvěstování náboženské víry hledala Armáda spásy, kterou založil (1878) W. Boo'l'I1.
344
DOBA NÁRODNtCH STÁTŮ / socialistické hnutí
atentátů, spoléhal se Georges Sorel (1847-1922) Socialismus (lat. socius; lsou]druh; 1832 se tento na "přímou akci" proletářských elit (gen. stávka). pojem začal používat ve Francii, až ve 20. stol. zto· tožňován s komunismem) vznikl v reakci na libera· Vědecký socialismus: principy hist. materialis lismus a jako hnutí byl namířen proti kapitalismu; mu (s. 342) i s jejich důsledky pro rozvoj hospo usiloval o spravedlivé vlastnické a společ. poměry, dářství a společnosti popsali Karel Marx a Bed o rovnoprávnost a blahobyt i pro soc. slabé třídy řich Engels (1820-95) v Komunistickém mani (proletariát), o všeobecný mír a usmíření mezi Jestu (1847), kde také odhalovali strukturální národy. Těchto cilů mělo být dosaženo zaváděním zákony, podle nichž se kapitalismus vyvíjí: vykořis společ. reforem, vedením třídního boje nebo ťování námezdních dělníků přináší majiteli výrob revolucemi. - Dříve než v 19. stol. se social. myš· ních prostředků nadhodnotu (zisk), což vede lenky objevily v MOtwvĚ Utopii (s. 212), u CAM k akumulaci (hromadění) jeho kapitálu, a umož' ňuje tak tech. a prum. rozvoj. Tento proces ale způ I'ANEI.I.Y (s. 256), HARRJNGTONA či u MOREI.LlIIO sobuje: I. uvolňování pracovních sil (propouštění a jiných. dělníků), což vede k posilování "rezervní armády Utopický (raný) socialismus: jeho stoupenci průmyslu" (nezaměstnaných), k rostoucímu tlaku přicházeli se soc. kritickými a idealistickými před na snižování mezd a ke všeobecnému zbídačování stavami. Doufali, že je bude možné uskutečnit, bu· mas; 2. díky konkurenčnímu boji klesá počet kapi dou-li se odvolávat na pochopení a svědomí majet· talistů a současně přibývá proletariátu s probouzejí ných. É. CAnET (1788-1856) a W. W EITLlNG cím se třídním uvědoměním; 3. v důsledku výše (1808-71) horovali pro kom. řád, jaký již chtěl uvedených procesů dochází ke koncentraci kapi násilím prosadit za fr. revoluce Babeuf (s. 299). tálu (vznik monopolů); propuknutí krizí z nad - Podobně jako COMTE (s. 342) spatřoval i hrabě výroby, jejichž příčinou je buď snaha dosáhnout Claude Henri de Saint Simon (1760-1825) vyšší míry zisku, anebo klesající koupčschopnost hybnou sílu dějin v ekonom. pokroku; industriali (zbídačování) obyvatelstva. Vnitřní rozpory ženou zace, kapitalismus a práce by měly být technokra· kapit. systém do socia!. revoluce: diktatura ticky zorganizovány a podporovány novým náb. proletariátu a "expropriace expropriátorů" (tedy " odnětí výrobních smýšlením. Společ. problém spočívá v zapojení "vyvlastnění vyvlastňovatelů "zahalečů" (šlechty, vojáků, kněží) mezi "výrob· prostředků jejich kapit. vlastníkům). Vyvlastnění ce" (podnikatele, dělníky, rolníky, učence, uměl (zespolečenštění) výrobních prostředků odstraní dosavadní třídní rozpory; plánování a výrobní pře ce). SAINT SIMONOVt žáci ENFANTlN a BAZARD očeká· rozdělování (rozdělování produkce výrobci) se pak vali, že zrušením dědického práva dojde k postátně· v nejvyšším stadiu komunismu stanou zárukou ní kapitálu. Statky by měly být rozdělovány podle spravedlnosti, svobody a humanity. schopností a zásluh o společné blaho a lidé by měli Význam: marxismus se stal jednak "náhražkovou být vedeni a vychováváni v duchu náboženství toho vírou" mas pracujících, kteří odvrhli církev, jednak polit. ideologií social. stran (s. 379); proměnil také to světa. " Charles Fourier (1722-1837) věřil v osvobození nčkdejší ..Iumpenproletáře v sebeuvědomělé "pro práce od společ. nutnosti a vykořisťování, a to ces letáře". tou zřizování jakýchsi "falang" či .,falangstér": dob rovolných sdružení organizujících mnohotvárnou Křesfunský socialismus: teologové, jako byl práci v zemědělství i v průmyslu. - Podle názoru Maurice (1805-72), či spisovatelé, jako byli Louise Blanca (s. 327) měly plné pracovní využití Kingsley (1819-75), CARLYLE (s. 381) a jiní, kte zaručovat "výrobní asociace" (nár. dílny, s. 333). ří vycházeli ze social. teorií, se obraceli zejména V těchto demokraticky samosprávných sdruženích v Británii na zámožné a majetné obyvatele s výzvou, by dělníci volně nakládali s produkcí i ziskem, kte aby pomohli lidovým masám překonat jejich bídu. rý by se dělil na dividendy, na sociální výdaje a na Ve Francii patřili k zástupcům křesfunskosoc. myš lenkového proudu !.AMEN MS (s. 319) a LEROUX investice. (1791 až 1871), v Německu pak WAGNER Anarchismus (anarchie [řec.] bezvládí, stav bez (1835-1917), STOECKER (s. 355) či NAUMANN řádu): M. STlRNER (1806-56) a Pierre Joseph (s. 388). - Socialistické učení římskokat. círk Proudhon (1809-65) očekávali, že dojde-li pokoj ve, jež bylo závazně vyjádřeno v encyklice Rentm nými prostředky ke zrušení všech donucovacích řádů novantm (189]) papeže LVA XIII. (1878-1903), (státu, zákonů), vznikne stav jakéhosi družstevního zdůrazňovalo právo na soukromé vlastnictví, na so a soc. spravedlivého soužití (mutualismus). PROUD lidaritu a na subsidiaritu. - Státních zásahll ilON tvrdil, že "vlastnictví je krádež", bylo-Ii získáno v soc. oblasti se domáhali tzv. katedroví socia bezpracně a na základě vykořisťování. - Zatímco Ba listé, lib. političtí ekonomové, kteří se volně sdru kunin (s. 391) chtěl dosáhnout anarchie cestou žovali kolem G. VON SCHMOLLEHA (1838-1917). Socialismus 19. století
=
=
DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ / dělnické hnutí, sociální politika Počátky dělnického hnutí
Poněvadž děl. třída (čtvrtý stav) nevla.�tnila žádné výrobní prostředky, byla v lib. prům. ekonomice od kázána na prodej své vlastní pracovní síly (na ná mezdní práci), čímž se jako soc. slabá společ. vrst va stávala objektem vykořisťování (soc. otázka). Společná existenční nejistota a zbídačování vzbuzo valy v dělnictvu pocity vzájemné solidarity. Pracu jící se začali sjednocovat (MARx: "Proletáři všech zemí, spojte se!") k boji za polit. a hosp. moc (,.V jednotě jsou i slabí silní!" "V jednotě je sí la!"). Povaha a síla děl. hnutí se měnila v závislosti na struktuře a míře prům. rozvoje jednotlivých stá tů. Také zde zaujímala vedoucí místo Velká Británie (s 321) =
Odbory (angl.: trade unions, fr.: syndicats, něm.:
Gewerkschaften): v místních děl. či odbor. sdruže ních, rozdělených podle jednotlivých profesí, se spojovali pracující, kteří se s pomocí prostředků ekonom. nátlaku (vyjednáváním, stávkou) domáha li lepších pracovních a mzdových podmínek. 1y jim měly zajistit požadované kolektivní smlouvy o mzdách (mzdových tarifech), o délce pracovní doby a o ochraně pracujících. - Zřizování svépo mocných pokladen (ka.�iček pro pomoc v nouzi) a děl. vzdělávacích spolků. S probojováním prá va na sdružování - 1824 v Británii, 1864 ve Francii, 1869 v 'ěmecku - padl také zákaz odbor. činnosti. Odbor. organizace se pak rozrostly v ústřední regio nální či dokonce nár. (celostátní) svazy a od konce století začaly být státem i podnikateli uznávány za soc. partnery. Po vzoru dělnictva se počali orgimi zovat rovněž zaměstnanci, úředníci, pracující v ze mědělství i domácí dělníci a zaměstnanci.
Družstevní hnutí: zřizování organizačních forem založených na svépomoci proti konkurenci velko podnikU podporoval Robert Owen (1771-1858),
který ve svém vzorovém podniku New I.anark zavedl řadu průkopnických soc. reforem (10,5 hodinová pracovní doba, nemocenské a starobní pojištění). O\VENOVY experimenty se založením kom. výrob ních družstev (1825-29 v jím založené kolonii New Harmony v USA) však ztroskotaly, stejně jako podobné fr. pokusy realizovat myšlenku "falang" (s. 344) či nár. dílen anebo obdobné záměry am. skupin po 1844. Úspěch naproti tomu zazname nala spotřební (konzumní) družstva (s. 326), která se vyvinula rovněž z původního OWENOVA ná padu. Tato spotřební družstva, která se vyznačovala nízkými cenami (neboť se obešla bez zprostředku jícího obchodního mezičlánku), ale i nízkým raba tem a dividendami, se posléze stala důležitým hosp. faktorem. V Německu se však tento typ konzumního družstevnictví rozšiřoval jen zvolna, neboť Lassa1le (s. 378) očekával, že řešení soc. otázky bude spjato spíše s existencí výrobních družstev. LASSAUE pro-
345
to vystupoval proti lib. ekonomovi Hermannovi Schulzemu-Delitzschovi (1808-93), zakladate li živnost. družstev, i proti Friedrichovi Wilhel movi Raiffeisenovi (1818-88), který vybízel k organizování rol. družstevní svépomoci: po 1854 vznikaly spořitelny a úvěrové ústavy sloužící k financování nákupu státních statkU, strojů a po dobně. Důsledky: odborové a družstevní svazy a jejich funkcionáři hájili stále více a více zájmy jednotlivce, který se ale v rámci odborové (svazové) demo kracie vzdal vlastní iniciativy ve prospěch jednání "nátlakových skupin" na stÍlt a na zákonodárství.
Sociální působení církví Anglie: křcsť. socialismus (s. 344) a také oxford ské hnutí (ritualismus) měnily "nedělní křestaIJ ství" (sabbatarianisty). ZakláMmí (ženských) řádů pečujících o nemocné a opatrujících soc. potřebné. 1844 Křesť. sdružení mladých mužů (YMCA) začalo působit v děl. slumech. Zakládání děl. domovů Ve vých. Londýně začal působit 1865 William Booth (1829-1912, s. 343) Německo: Od 1882 vznikaly evangelické děl. spolky. - LEV XIII. (s. 344) doporučoval 1884 zřizování kat. děl. sdružení podle vzoru 1846 kat. tovaryšských spolkU kněze Adolfa Kol pinga (1813-65).
Státní sociální politika Anglie: špatné soc. podmínky v textilním prlllnyslu přinutily zemi klasického liberalismu (s. 321) k vy dávání zákonII na ochranu pracujících: 1833 první tovární zákon (s. 326); 1842 přibyl zákaz ženské práce v dolech při podzemní těžbě; 1847 byla stanovena desetihodinová pracovní doba pro ženy a pro mladistvé (od 1850 vše obecně závazné nařízení). Francii patřilo v oblasti soc. politiky vedoucí místo na kontinentč: 1813 zákaz dčtské práce v dolech. Německo se po 1871 stalo vedoucí zemí v oblas ti soc. zákonodárství 1883 vydání zákona o sociálním pojištění (s. 355) - po 1894 se stal vzorem pro soc. zá konodárství ve Francii a od 1908 také ve Velké Británii (s. 382). 1891 vydávání dalších zákonů o ochraně pracujících.
Důsledky: soc. politika a soc. péče proměnily stát s lib., svobodnou ekonomikou ve stát soc. blaho bytu. Anonymní úřednictvo (byrokratický apa rát) spravovalo neustále stoupající daně, rostoucí soc. závazky a stoupající soc. příspěvky.
DOBA NÁRODNtCH STÁTŮ / Rusko (1815-1874) Období reakce (1815-1855) 1801-25 Alexandr I. zahájil svou vládu uskuteč
ňováním programu lib. reforem v oblasti správy a práva. Z carova pověření vypracoval stát. ta jemník SPERANSKlj (1772- 1839) 1808/09 lib. návrh ústavy, podle něhož mělo v Rus ku dojít k rozdělení mocí, ke zřízení státní rady a k ustavení volené státní dumy (parlamentu). 1812 byl však SI'ERANSKlj svržen a vypovězen. Jako vítěz nad NAI'OLEONEM se ALEXANDR I. stále více otevíral křesť. mystickým a konzervat. ideám (MEn-ERNICII). Pod vlivem rev. hnutí se z něj stal dokonce přední zastánce evr. reakce. Kultura: od časů napoleon. válek pokračoval pro ces poevropšťování rus. šlechty. Na rus. intelek tuály působily myšlenky něm. idealismu a fr. uto pického socialismu, romantismus zase ovlivňo vala rus. literáty. Tajné polit. spolky (od 1816) snily o budoucnosti svob. rus. národa a usilovaly o ústavu, o osvobození rolnictva z ne volnictví a o pozemk. reformu (rozdělení půdy). Umírněný Severní spolek (MURAVjOV) a radikál ní Jižní spolek (PESTh) využily nenadálého ca rova úmrtí k 1825 povstáIú děkabristů, jež bylo krutě potlačeno. Po smrti "Osvoboditele Evropy" nastoupil "Cet ník Evropy", 1825-55 car Mikuláš 1., jehož autokratická vláda nacházela oporu u pravosl. církve a ve velkorus. nacionalismu. Zahr. politika: jejím cílem bylo potlačování evr. rev. hnutí (Polsko, s. 329; Uhry, s. 337; Němec ko, s. 339), dále expanze na Stř. Východě (s. 39 1) a konečně dělení lurecka. Z těchto důvo dů rus. zahr. politika zpočátku kolísala mezi konzervat. velmocemi na jedné straně a lib. Zá padem na straně druhé. 1829 drinopolský mír (s. 323). Usmíření s Prus kem a s Rakouskem. Mezinár. poměry, které na staly po rozkolu záp. velmocí ve 1839-41 vých. krizi (s. 365) a po zavázání Rakous ka rus. voj. pomocí (s. 337), pak zcela zmčnila 1853-56 krymská válka. Pohnutkou k tomuto konfliktu se stal spor řec. a řím. mnichů o svatá místa v Jeruzalémě, do něhož se vložili jak rus. car MIKULÁS 1., tak i fr. císař NAI'OLEON 111. Por ta (osman. říše), utvrzovaná ve svých postojích Velkou Británií, odmítla rus. ultimátum (kníže MENSIKOV), které se dožadovalo ochrany pravo sl. křesťanů. 1853 rus. voj. jednotky vstoupily na území podunaj ských knížectvÍ. Říjen 1853 lUrecko vypovědělo válku Rusku; 1854 zasáhly po boku Threcka do konfliktu Británie a Francie (v lednu 1855 se k nim připojilo i Sar dinské království). Rakousko obsadilo podunaj ská knížectví Moldavsko a Vala.�sko. Září 1854 brit.-fr. vojsko se vylodilo na Krymu; ob-
347
ležení Sevastopolu (první případ moderní po ziční války). Spojenci dosáhli význanlllých vítěz ství u A1my a u Inkermanu. 1855-81 nový rus. car Alexandr II. pokračoval ve válce až do září 1855, kdy padl Scvastopol. 1856 pařížský mír: Rusko ztratilo deltu Dunaje; v Cerném moři byla vyhlášena neutralita; nad křesť. obyvatelstvem 'Iurecka byl vyhlášen "evr. protektorát", Rusko muselo souhlasit s územní integritou osman. říše, jíž se dostalo mezinár. zá ruky stejně jako výsadnímu postavení podunaj ských knížectví pod tur. patronací; černomořské úžiny zůstávaly nadále v době míru uzavřeny ci ZÍm vál. plavidlům. - Pařížská deklarace o nám. právu stanovila pravidla vedení nám. válek, a sta la se tak součástí mezinár. práva . Důsledky: přechod dosavadní rus. hegemonie na Francii (s. 349) se projevil i v proměně dosavad ních mezinár. poměrů v Evropě; počátky rak.-rus. rozporů na Balkáně; Itálii se otevřela cesta k nár. sjednocení (s. 351). Reformní éra (1856-1874)
Voj. porážka v krymské válce ukázala, jak hluboce zaostávala rus. vnitřní správa, armáda i hospodář stvÍ. Nevolnictví bráIlilo jakémukoliv pokroku, ať už se jednalo o mírnější formu závislosti, kdy rolníci vesměs odváděli dávky a poplatky, anebo o její drs nější podobu, kdy byli rulníci vystaveni robotním povinnostem (tzv. barščina). ALEXANDR ll. se roz hodl pro autokratickou revoluci shora, aby tento "sud prachu ve státč" odstranil. Po vlně rol. nepo koji'l a po dJouhých přípravách došlo ke 1861 zrušení nevolnictví v Rusku; týkalo se 40 mil. rolníků při zachování "mirové" soustavy (tj. formy obecních samospráv, rolnických ves nických obcí se společnými polnostmi a společ ným právním ručením). Podpora lid. osvěty, obecních škol, gymnazijníllO vzdělávání, statutárních univerzit s plnou akade mickou autonomií, omezení cenzury tisku
( 1865). 1864 zřízení místních nestavov. samospráv (ze
mstev) v guberniích a újezdech; reforma soudnictví: nezávislý soudce, veřejná líčení,
zmírnění trestní justice.
1870 vydání mčst. řádu: zřízení měst. samosprávy opírající se o činnost měst. rad, jež byly voleny z řad měšťanstva. 1874 zavedení všeobecné bnUlné povinnosti s šesti letou voj. službou (MILjUTlN). Výsledky: k očekávanému odstranění soc. napětí nedošlo. (zaostalost a vysoké zadlužení venkova). 1863 polské povstání (s. 329). 1866 neúspěšný pokus o atentát na cara vedl k zost ření režimu autokratické reakce, současnč však zesílilo rel'. hnUlí rus. inteligence (s. 389).
DOBA NÁRODNtCH srÁrů / Francie (1852-1871) Druhé císařství (1852-1870) Napoleon 111. (I808-73) zamýšlel srym demokra· tickým "caesarismem" (diktaturou opírající se o plebiscit) usnúřit existující třídní rozpol)'. V oba vě a ze strachu z norych social. nepokojů se lid podrobil autoritativnímu režimu, který se po 1858 ORSINIHO pokusu o atentát na NAPO LEONA lll. (s. 351) ještě zostřil. Sociální politika: vytváření pracovních pří1ežitostí díky velkol)'sému programu rystavby. V letech 1852-1856 se PaňZ proměnila v "hlavní město světa", a to podle plánů prefekta HAUSSMANNA. - Přes ur čitou péči o prAcující (svépomocné pokladny, ry stavba děl. b}1Ů, lid. knihovny) přetrváV'aJa dvanác tihodinová pracovní doba; stávky byly zakázány; do 1864 platil zákaz utváření děl. sdružení Hospodářství: díky finan. kapitálu (bratři PÉREIRO VÉ) a rozvoji velkých prum. podniků vzrostl fr. ob chod během 12 let o 300 %. Vývoz kapitálu uči nil z Francie věřitelskou zemi a zemi rentiérů. 1855, 1867 tzv. Svět. rystavy v Paříži se staly symbolem fr. prosperity. Koloniální politika: fr. obilnicí a jádrem "zámoř ské Francie" se stalo Alžírsko; rostoucí příliv fr. kolonistů. 1854-65 guvernér FAJDHERBE rozšířil území fr. Se negalu a založil Dakar. - Zasahování v Cíně (dru há opiová válka, s. 369) a v Sýrii (vylodění v Bej rútu 1860); budování fr. kolon. říše v Indočíně (s. 385); dobytí alŽ. Kabylska (1857). 1859--69 výstavba Suezského průplavu s fr. pod porou a pod vedením F. DE LEssEPSE; z těchto důvodů zakoupena obch. základna v Oboku (1862). Zahraniční politika: NAPOLEON !ll. se snažil pod porou nár. hnutí (na Balkáně, v Itálii, v Německu) dosáhnout úspěchů, které by mu umožnily revido val podnúnky smluv z 1815. Brit.-rus. konlliktu vy užila Francie v 1854--56 krymské válce (s. 347) k dosažení vlast runo, nového mocenského postavení Fr. císař se stal prostředru'kem při jednáních 1856 pařížského mírového kongresu_ - Od 1858 setkání s CAV OUREM v Plombieres se připravo valo řešení italské otázky. 1859 válka za sjednocení Itálie (s. 35 J): NAPO LEON III. naléhal na I)'chlý snúr s Rakouskem. Cu I)'šský mír: Frallcie získala Lombardii, kterou 1860 tuónskou smlouvou vyměnila se sardinsko-pie montským královstVÍm 7l! Nizzu (Nice) a Savoj sko. - Pod vedením gen. BAZAINA (1811-88) by la zahájena fr. 1861 výprava do Mexika (s. 371). - Ztráta prestiže v německé otázce. 1865 tajná schůzka NAPOLEONA !ll. a BISMARCKA v BiarriLZu: císařovy nejasné kompel17l!ční poža davky na Belgii, Lucembursko a Falc za fr. souhlas s dalším rozšířením pr'Us. moci (politika spropit-
349
ného) v rak.-prus. konlliktu (s. 353) se d.rKy sku tečnosti, že rak. armáda utrpěla 1866 porážku u Hradce Králové (u Sadové), ob rátily zcela vniveč. - "Nešťastný rok" 1867 nepři nesl ani kompenzace, ani Lucembursko (které chtěl NAJ'OLEON !ll. zakoupit od Nizozemska); "dobrodružstVÍ v Mexiku" narazilo na odpor USA; skutečnost, že Francie nadále trvala na voj. ochra ně círk. státu (s ohledem na kal. opozici), zkalila vztahy s Itálií. Přechod k "Empire Iibéral" (lib. císařství) byl důsledkem rostoucí kritiky na adresu diktátorské ho režimu, neúspěchů v 7llhr. politice a pochyb ohledně tzv. 1860 Cobdenovy smlouvy, tedy fr.-bril. obch. smlouvy (o volném obchodu). Nemocný císař musel od souhla�it 1864 progranl "nezbytných svobod" a učinil lib. ústupky. 1869 voleb. vítězstVÍ opozice: vyhlášení polit. amne stie a zformování OUJVIEROVA kabinetu, který měl vypracovat svobodomyslnou ústavu. 1870 plebiscit o ústavě: 83 % voličů se vyslovilo pro li b. císařstVÍ. Prusko-francouzská válka (1870nl) Příčiny: fr. prestižní politika, obava z hegemoniálního úsilí Pruska v Německu (min. zahr. GRAMONT) . Pohnutka: kandidatura na obsazení šp. trunu, "emž ská depeše" (s. 353); vyhlášení války Prusku (19. 7.). BISMARCK dosáhl neutraJity Británie, Rakouska (na rus. nátlak) i Itálie (kvůli řím. otázce). Průběh: ofenziva silnějších a početnějších něm. jed notek; po urputných bojích obklíčení a kapitulace (říjen) BAZAINOVY armády v Metách. 1. září 1870 bitva u Sedanu: kapitulace M AC MA HONOVY armády, NAPOLEON Ul. 7l!jal. - Z iniciati vy umírněných republikánů Favra (1809-80) a Gambetty (1838-82) byla 4. září 1870 vyhlášena třetí republika a vytvoře na vláda nár. obrAny. Září obléhání Paříže: GAMBEITA unikl v balónu z obleženého města a 7l!čal organizoV'At odd.r1y tzv. franctireurs (ozbrojených civilistů) k vedení nár., lidové války proti Prusům. Nal)'chlo posta vené armády však byly vytlačeny 7l! šryc. hranice. Paříž kapitulovala (leden 1871). Únor 1871 Národ.rú shromáždění v Bordeaux zvolilo TWERSE (s. 383) "šéfem exekutivy". - Ve Versail les byl uzavřen předběžný mír: Fnlllcie ztratila Al sasko-Lotrinsko; byla stanovena výše reparAcí (5 miliard franků) a okupovány rych. části Francie. 10. května 1871 mír ve Frankfurtu nad Moha nem. Výsledky: soustava evr. států se rozrostla o Itálii a o Německo, na které také přešlo rozhodující mocenské postavení, jaké doposud náleželo Fran cii; něm.-fr. rozpol)' se prohloubily.
DOBA NÁRODNíCH STÁTŮ / Itálie (1850-1871) Národní sjednocení (1850-1871) Cami110 hrabě Benso di Cavour (1810-61), spoluvydavatel časopisu II Risorgimenlo, který dal název celé této epoše it. dějin, vyvodil dllsledky z neúspěchu v 1848/49. V 1852 se stal min. předsedou Sardinského králov ství, které se pod jeho vedením a díky jeho opat řením ve prospěch volného obchodu, reformám v oblasti justice a círk. zákonodárství proměnilo ve vzorovou lib. zemí. CAVOURŮV program nár. sjednocení Itálie pod vedením Sardinského krá lovství spočíval v nčkolika bodech: I. je třeba vzdát se myšlenek na rev. převrat či na osvo bození vlastními silami (MAZZtNI); 2. absolu tismus bude odstraněn cestou lib. evoluce a k osvobození Itálie dojde se zahr. pomocí; 3. všechny il. vlastence je třeba soustředit proti Ra kousku (1857 založena Italská nár. společnost). 1855/56 Sardinie vstoupila po boku spojenců do krymské války, aby dosáhla povýšení it. otázky na úroveň problému evr. mocenské politiky. CA VOUROVI se podařilo získal podporu záp. vel mocí. 1858 setkání CAVOUR1\ s NAPOLEONEM III. v Plom bieres: císař přislíbil Sardinii voj. podporu proti Rakousku, přičemž na Apeninském poloostrově měla vzniknout konfederace čtyř it. státi'! spoje ných zastřešující papež. autoritou. Voj. přípravy vyprovokovaly Vídell k vyhlášení války Sardinii. 1859 sardinsko-fr. válka proti Rakousku: Spojenecká vojska dosáhla významných vítězství u Magenty a Solferina (červen). NAPOLEON III., znepokojený sérií následných (prosardinských) povstání ve stř. Itálii a v obavách před prus. zá sahem na Rýně, se rozhodl uzavřít příměří s rak. císařem FRANTlSKEM J OSEFEM I. ve Villafrance (červenec). Listopad 1859 curyšský mír: navzdory původním fr. příslibům zůstalo Benátsko pod rak. nadvládou a Lombardie připadla Francii. Plebiscity, jež proběhly v Boloni, v Toskánsku, v Parmě a v Mo deně, se namísto it. konfederace vyslovily ve prospěch připojení k Sardinskému království. 1860 smlouvou v Thrínu získal NAPOLEON lil. pro Francii Nizzu (Nice) a Savojsko, zatímco Lom bardie byla předána Sardinskému království. Již. (Dolní) Itálie: radik. demokraté, přívrženci MAZZINIHO a stoupenci strany činu, organizo vali nepokoje a povstání. Po neúspčšném 1860 povstání v sicilském Palermu se v Marsale na Sicílii vylodili dobrovolníci Giuseppa Garibal diho (1807-82) Květen-září 1860 "výprava Tisíce" napříč Si cílií a Kalábrií. Současně vpadla sardinská voj ska na území círk. státu; papež. jednotky byly poraženy u Castelfidarda a kapitulovaly v Anco ně (září): s výjimkou Říma bylo celé území círk. státu obsazeno sardinskými VOjsky. Bourbonská
351
armáda byla poražena na řece Volturno a podle hla Garibaldimu i u Caserty. Setkání VIKTORA EMANUELA II. S GARlBALDIM (říjen); po výsled cích plebiscitů, jež proběhly v Umbrii, v Neapol· sku, na Sicílii a na obsazeném území círk. státu a jež se vyslovily ve prospěch sjednocení se Sar dinií, GARIBALDI odevzdal moc sardinskému králi. 1861 kapitulace u Gaety (únor): definitivní pád bourbonské dynastie. - První všeit. parlament v Thríně prohlásil Řím hlavním městem lIálic a v březnu 1861 potvrdil Viktora Emanuela II. (do 1878) italským králem. Od samého počátku své existence trpěl nový stát značným zadlužením, sužovaly jej odlišnosti kult. i hosp. vývoje na severu a na jihu země, ja kož i odpor proti centralismu a polit. převaze Piemontu. Kvůli osvobození doposud rak. Be nátska bylo uzavřeno 1866 voj. spojenectví s Pruskem a zahájena válka proti Rakousku; it. vojska poražena u Cusloz zy a Lissy (s. 353). Díky fr. podpoře a zejména díky prus. vílězství u Hradce Králové byl uzavřen říjen 1866 rak.-it. mír ve Vídni, jímž Benátsko připadlo Itálii, která se ale musela vzdát poža davkU na již. Tyrolsko (Tridentsko) a na Istrii, což byly hlavní cíle iredentismu. - Králova dvorská strana na rozdíl od opozice (republiká nů, mazzinistů) i v rozporu s veřejným míněním doufala, že na řešení římské otázky se s Fran couzi dohodne. Církevní stát: reakční křídlo římskokat. kurie, kat. strana ve Francii a FRANTlSEK II. NEAl'OL sin' žijící v řím. exilu společně překazili lib. re formy a mařili jakékoliv dorozumění s novým It. královstvím. - GARIBALDtllO útok na Řím, or ganizovaný proli vůli VIKrOR1\ EMANUELA, skončil 1862 porážkou od it. král. vojsk na svazích pohoří Aspromonte. 1864 zářijová it.-fr. dohoda: stažení fr. jednotek za záruky nedotknutelnosti papež. státu. 1864 papež P IUS IX. zveřejnil S)'llabus errorum, v němž zavrhl lib. bludy a domáhal se podřízení státu i vědy autoritě církve. 1867 GARIBALDlllO třetí pochod na Řím; po opě tovném vylodění fr. vojsk skončil střetnutím u Mentany, kde byl GAntBALDt poražen. 1869 první vatikánský koncil vyhlásil 1870 dogma o papežově neomylnosti ve věrou ce, v záležitostech víry a mravů (ex catbedra). Září 1870 obsazení círk. státu it. vojskem. 1871 P IU S IX. odmítl "záruky" papež. nezávislosti na it. státč, které vyhl{L�il it. parlament. Podle těchto zákonů zůstávala papeži svrchovanost nad vatikánským státem, zatímco Řím se stal hlavním městem sjednocené Itálie.
DOBA NÁRODNíCH STÁTŮ / Německo 1 (1859-1871)
353
Nová éra v Prusku (1859-1862) 1861-88 Vilém I., který již od 1858 vládl v Prus· ku jako regent za svého duševně chorého bratra FRJDRICHA VILÉMA lY., povolal lib. kabinet "no· vé éry". 1861 založení lib. Něm. pokrokové strany. 1862 do čela vlády byl povolán Otto von Bis marek (1815-98). Armáda byla reorganizová na a systematicky posilována, což poznamenalo také různé oblasti civilního života (počátky prus. něm. militarismu).
(u Sadové). Ve snaze předejít fr. vměšování pro sadil BISMARCK uzavření předběžného míru (příměří) v Mikulově. 1866 iL-rak. válka (s. 351). - Definitivní mír uza vřelo Rakousko s Pruskem v Praze a s Itálií ve Vídni. Důsledky: Rakousko ztratilo Benátsko, jež připadlo Itálii. Rozpuštění Něm. spolku; s vý jimkou Saska a Hesenska-Darmstadtska anekto valo Prusko všechny dříve znepřátelené státy na sever od řeky Mohanu. 1866/67 Vznik Severoněmeckého spolku.
Úsilí Pruska o hegemonii v Německu (1862 až 1866) Cíle věcné (reálné) Bismarckovy politiky (s důrazem na zahr. politiku): upevnění monarchie jakožto předpokladu pro posílení Pruska; vedoucí role Pruska v Něm. spolku, ať už s Rakouskem, anebo proti němu. - Za pols. lednového povstání (s. 329) zaštítil BISMAIlCK rus. postup uzavřením 1863 voj. A1venslebenovy konvence, umožňující rus. vojskům průchod územím Pruska: obnovení přátelství s Ruskem. Rakousko se pokusilo využít protiprus. nálad k reformě Něm. spolku, jeho plány však ztroskotaly na 1863 sjezdu něm. panovníků ve Frankfurtu, neboť prus. král VILÉM I. se na přání BISMAIlCKA jed n{ulí nezúčastnil. - Na druhé straně však B ls MARCK donutil Rakousko ke společnému postu pu v konfliktu s Dánskem, jehož příčinou se stala nová dán. ústava: Slesvicko bylo odtrženo od Holštýnska a připojeno k Dánsku. 1864 prus.-rak./dán. válka: Po obsazení ostrova A1su přistoupilo Dánsko na podmínky vídeňské ho míru (říjen) a odstoupilo Šlesvicko, Holštýn sko a Lauenbursko ve prospěch Pruska a Ra kouska. - Společná správa tohoto kondominia jen vyostřila vzájemné prus.-rak. spory, jež ale byly 1865 prus.-rak. smlouvou v Gasteinu přechodně urovnány: zatímco Rakousko spravovalo Hol štýnsko, získalo Prusko kontrolu nad Šlesvic kem a fakticky také celé Lauenbursko (Rakous ko svou část Lauenburska Prusku prodalo). NA POLEO III., který se v celé záležitosti snažil vystupovat jako rozhodčí (5. 349), doufal, že získá určité územní kompenzace na Rýně. Proto také fr. císař podpořil spojenectví Pruska s itá lií. - Prus. návrh na reformu Něm. spolku se do tkl Rakouska, které svolalo Spolk. sněm, aby rozhodl v otázce Šlesvicka-Holštýnska. Na toto porušení gasteinské smlouvy odpovědělo Prus ko vpádem do Holštýnska a vystoupením z Něm. spolku, klerý naopak zahájil voj. mobilizaci pro ti Prusku. 1866 prus.-rak. válka: kapitulace hannoverské armády u Langensalzy; rozhodující vítězství Prus ka nad rak. armádou v bitvě u Hradce Králové
Národní sjednocení (1866-1871) Září 1866 přijetí předlohy zákona o indemnitě (dodatečně schváleny svémocné kroky B ls MARCKOVY vlády, jež byly v rozporu s ústavou). Tento "prohřešek demokracie" rozdělil liberály: Něm. pokroková strana zůstala v opozici, zatím co nová 1867 Národně lib. strana se sklonila před úspě chy BISMARCKOVY politiky a rozhodla se, že na příště bude spolupracoval s vládou i se 1867 Svobodnou konzervativní stranou. 1867 ústava Severoněm. spolku: zaváděla před sednictví spolku (doživotně připadlo prus. králi VILÉMOVI 1.), úřad spolk. kancléře ( BIS MARCK) stOjícíllO v čele společného exekutivní ho orgánu - spolk. rady. Zákonodárnou pravo mocí disponoval říš. sněm. Něm. celní spolek byl přebudován do podoby Něm. celního parla mentu. - NAPOLEON III. se cítil podveden v zále žitosti územních kompenzací (s. 349). 1867 londýnská smlouva stvrzovala personální unii Lucemburska s Nizozemska a navíc zaručovala neutralitu lucemburského velkovévodství. Francie se obávala prus. hegemonie v Evropě. Za těchto okolností vyvolal spor o nástupnictví na šp. trůn krizi ve vzájemných vztazích mezi Francií a Pruskem: NAPOLEON III. požadoval na prus. králi záruky, že Hohenzollernové nebudou kandidovat na ob sazení šp. trůnu (rozhovor fr. vyslance BENE DE'J"ľ1110 s prus. králem VILÉMEM I. v emžských lázních [Bad Ems)). Zveřejnění zkrácené a zkreslující verze "emžské depeše" (telegramu, v němž VILÉM I. informoval kancléře o svém jed nání s BENEDETTlM) , jež mělo v očích veřejnos ti kompromitoval Francii, přimělo Francii k vy hlášení války Prusku. 1870nl prus.-fr. válka (s. 349). Proti fr. očeká vání se jí zúčastnily rovněž jih oněm. státy. B ls MARCK využil celonár. válečného nadšení k 1871 vyhlášení (druhého) něm. císařství, je hož základy spočívaly ve smlouvách, které Prus ko uzavřelo s jednotlivými něm. státy. 18. ledna 1871 byl prus. král VILÉM I. v Zrcadlo vém sále král. paláce ve Versailles provolán něm. císařem.
DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Německo II (1871-1890) Německá říše (1871-1890) Ústava: Něm. říše byla spolk. státem pod pruskou hegemonií. V pllsobnosti říšské kompetence zll stávala kontrola vojska, cel, obchodu, dopravy a poštovních služeb; jed notJivé stály přispívaly na říš. záležitosti podle potřeby (tzv. matrikulární příspěvky). - Do kompetence spolk. států náležela stál. admi nistrativa, soudnictví a kull. záležitosti. - Nejdů ležitějším říš. orgánem byla Spolková rada, v níž zasedaL zástupci panovníků a tří svobodných měsl. Vydávala zákony a naříze ní s platností pro celou říši a v říš. záležitostech jí náleželo také právo dozoru; 17 prus. delegátů ve Spolk. radě disponovalo právem veta. Předsednictví (prus. koruny) ve Spolk. radě, spo jené s držením titulu "něm. císař", bylo ustaveno dědičně. Císař (prus. král) zastupoval říši nave nek, v době války byl vrchním velitelem ozbroje ných sil a měl také právo svolávat či rozpouštět RK sněm a jmenovat či odvolávat říšského kancléře. Říš. kancléř se zároveň stával předsedou prus. vlády, řídil jednání Spolk. rady a podléhali mu i jednotliví státní tajemníci a veš keré říš. úřednictvo. - Jistým dem. ústupkem by lo ustavení Říšského sněmu, vzešlého ze všeobecných a pří mých voleb. Poslanci Říš. sněmu hlasovali o předlohách zákonů a schvalovali každoroční říš. finance (státní rozpočet). Strany zastoupené v Říš. sněmu: v opozici k au toritativní vládě kancléře BISMARCKA nevyužívaly polit. strany svých parl. možností. Z parl. polit. stran, jež s BlSMARCKEM do 1878 spolupracova ly, to byly především nár. liberálové (s. 353) a svob. konzervativci (s. 353; od 1871 půso bili pod názvem Říš. strana); po změně polit. kurzu (1878) podporovala kancléře také Něm. konzervativní strana (1876) a částečně rov něž i Centrum.V opozici proti BlSMARCKOVl naopak zůstávali starokonzervativci, dále lib. demokratická Pokroková strana (od 1884 Svobodomyslná strana) a soc. demokraté (s. 378). K odpůrcllm kancléřovy politiky patřily navíc nár. menšiny a tradičně i hannoverští wel rové (Něm.-hannoverská strana (1869). Vnitřní budování říše: na lib. základě docházelo k postupnému sjednocování něm. práva i hospo dářství. "Kulturkampr' ("kult. boj něm. národa proti ro mantismu"). Příčina konfliktu prus. státu s řím skokat. církví spočívala v rozporu, klerý panoval mezi nároky státu podporovanými lib. hnutím (R. VIRCI-IO\VEM) na jedné straně a požadavky polil. katolicismu (ultramontanismu) na stra ně druhé. Tento spor se vyostřil po 1870 vyhlášení dogmatu o papežově neomylnosti (s. 35 I) a po odtržení starokatolíků (kteří toto
355
dogma neuznávali). Pokus rozšířit stát. dozor nad duchovními, podřídit je stát. moci jako pou hé úředníky a překazit jejich spojení s kurií a s ..polským nepřítelem říše" narazil na pasivní odpor kléru, Centra a včřících. 1871-75 byla přijata série zákonů a opatření ome zujících moc kat. církve. Veškerá omezující opat ření se ale míjela účinkem, a proto se 1878-1903 za pontifikátu I.VA XlII. snažil BlS MARCK o ukončení "kulturkampfu" a o smír. Třebaže do 1886 byla včtšina proticírk. opatření zrušena, nedůvěra a podezíravost něm. katolíkll vůči protest. říši nikdy zcela nevymizela. Politika ochranných cel: v tzv. "griinderských le tech" docházelo k bouřlivému rozvoji průmyslu, obchodu a bank; příliv fr. vál. reparací (s. 149) vyvolal "zakladatelskou horečku", která opadla až v souvislosti s krachem na vídeňské burze, za následné 1873 hospodářská krize. Rostoucí kritika vol ného obchodu, prům. konkurence a nízkých cen vedla k požadavkům na vydání zákonů, jež by och nUlovaly domácí podnikatele a producenty obilí. Konzervativci a Centrum podpořili 1878 přechod k protekcionistické politice ochnJil ných cel. Od 1879 přijetí nového daňového a celníllO zákona si BlSMAl�CK sliboval dosažení větší nezávislosti na Říš. sněmu. Tato politika rozštěpila nár. liberály a vedla k vytvoření zájmového ..spojenectvÍ těž kého prllmyslu a velkých pozemk. vlastníků" ( ..spojenectví železa a obilí"). Sociální politika: odpovědnost za atentáty na císaře přičítal BISMARCK soc. demokratllm. 1878 zákon proti socialistům: stranický tisk byl zastaven a stranické organizace socialistů a soc. demokratů byly rozpuštěny a zakázány. 1878 A. STOECKER založil Křesťanskosociální děl. stranu (namířenou proti liberalismu a židov ství), která však nenabyla podstatnějšího význa mu. - Součástí tažení proti socialistům byla i BISMARCKOVA vlastní soc. politika uskuteč ňovaná prostřednictvím programu rozsáhlého .
sociálního zákonodárství (1853-1889). FRIDRICH III. něm. císařem. K jeho n{L�tupu
1888
se upínaly dlouholeté naděje liberálů , těžce ne mocný panovník však po několika měsících vlá dy zemřel. 1888-1918 vláda císaře Viléma II. Narllstají cí neshody mezi mladým císařem a stárnoucím kancléřem ukončilo o dva roky později. -
1890 BISMARKOVO propuštění. Důvody: císařova ctižádostivost; kancléřovo lpě ní na tvrdém posnlpu vůči socialistům ve vnitřní politice a na tajném spojenectví s Ruskem (zajiš ťovací smlouva z 1887) v zahr. politice.
DOBA NÁRODNtCH STÁTŮ / Rakousko-Uhersko (1867-1914) Krize Podunajské monarchie (1867-1914) Porážka 1866 vedla k naplnění uher. požadavku (s. 339) na 1867 rak.-uher. vyrovnání: vznik rak-uher. dualismu charakterizovaného reálnou unií dvou stát. celků se společnou (c. a k, tj. "k u. k") zahr. politikou, financemi a voj. poli tikou; každý z obou států měl samostatné státo právní a správní zřízení i zákonodárství. ZalÍmco v Předlitavsku působila rak (c. k, tj. "k k")do mobrana, v Zalitavsku to byli uher. (k.) honvédi (domobrana). Na každých 10 let byly uzavírány dohody (o zúčtování pohledávek) týkající se ob chodu, dopravy a daňových a měnových otázek K pokrytí společných výdajů sloužily příjmy z cel a příspěvky obou států (rak podíl činil kolem 70 %). 1867 František Josef I. korunován (s. 337) uher. králem. Svllj mnohonárodnost. stát udržo val pohromadě s pomocí armády a státní byro kracie, neuplatňoval však žádné reformy. - Za hraniční politika (srv. s. 361, 399). Rakousko (Předlitavsko: 8 národů, 15 korunních zemí, 17 parlamentll) sužovaly narllstající ná rodnostní spory.
1867 prosincová ústava poskytovala vládě právo vy dávat nařízení v případě rozpuštění říš. rady. 1867-78 lib. éra (velkokapitál, Něm. liberální strana: E. VON PLENER). 1868 májové zákony fakticky ukončily konkordát s římskokat. církví (s. 339); 1869 zavedena všeo becná branná povinnost a vyd{Ul zákon o všeobec né povinné školní docházce. - Obavy z posilování slovlUl. vlivu vedly něm. liberály k odmítnulÍ jak 1871 "fundamentálních článků" českého zem. sněmu, jež vymezovaly autonom. státoprávní po stavení Cech v rámci monarchie, tak i celkové politiky na Balkáně (Bosna, s. 359). 1879-93 předsedou vlády se stal hrabě E. TAAFFE, který vládl za podpory "železného kruhu pravi ce" sestávajícího z koalice konzervativců, kleri kálů a slovan. stran. Metody policejního státu a politika "cukru a biče" podkopávaly stávající ústavní pořádek V boji za upeviíování nár. svébytnosti si úspěšně vedli Ceši (ve městech rostl podíl čes. měšťanstva). 1880 zrovnoprávnění češtiny a němčiny v úředním styku (Stremayrova jazyková nařízeru); 1882 roz dělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (zahá jena výuka na čes. univerzitě); od 1883 česká (au tonomistická) většina na čes. zem. sněmu. 1882 volební reforma (snížen volební cenzus) zvý šila polit. aktivitu maloburžoazie: vzestup mla dočechů (GRÉGR) na úkor staročechů (PALAC KÝ, RtEGER), vzestup německonacionálního hnulÍ (SCHONERER) a antisemitsky naladěného křesťanskosoc. hnutí (VOGELSANG).
357
Síření socialistického hnutí mělo zabránit 1884 vypracov{Ulí výjimečného zákona. - Na sjed nocujícím sjezdu v Hainfeldu byla 1889 založena Celorak. soc. dem. strana děl nická, se silnými národnost. akcenty (s. 379). Mladočeši (KRAMAŘ, MASARYK) odmítli 1890 pokus o něm.-čes. vyrovnání (články punk lační). Po 1897 vydání Badeniho jazykových nařízení pro Cechy a Moravu propukla permanentní vnitro polit. krize. Obstrukce něm. extrémistu ochro mily jednání říš. rady. Pod heslem 1897 "Pryč od Říma" rozpoutalo všeněm. hnutí G. VON SCltbNERERA (1842-1921) kampaň za těsnější připojení k Německu, zatímco Křesťan skosoc. strana vídeňského starosty K. LUEGERA (1844-1910) se stávala oporou dynastie. 1899 tzv. svatodušní program (minimální ná rodně polil. program něm. stran v Rakousku). Zrušení jaz. nařízení, po němž následovala ob strukční politika čes. stran. 1900-08 vlády premiéru KOERBERA či BECKA se marně pokoušely obrátit pozornost k hosp. vý voji. 1905 byl schválen moravský pakt (úprava zem. zřízení, volebního řádu a školských a jaz. otázek), nicméně zavedení 1907 všeobecného hlasovacnlO práva vedlo k usta vení slovan. většiny v paralyzované říš. radě (233 něm. hlasů 265 slovan. hlasům ve 28 frakcích). 1913 rozpuštění českého zem. sně I11U.
1914 odročení říšské rady na neurčilo.
Uhersko (Zalitavsko) 1867-71 (do 1879 rak.-uher. min. zahr.) hrabě Gyula Andrássy st. (1823-90) uher. min. předsedou. Díky němu se prosadila uher. hegemonie v zahr. politice celé říše. 1868 Chorvatsko získalo autonomii. Moc v Uhrách patřila i nadále "llisl. třídám" (šlechtě, duchovenstvu). V rozporu s relativně tolerant ním 1868 národnost. zákonem a proti opozici strany nezávislých (1874) se za vlády 1875-90 min. předsedy Kalmána TIszy (1830 až 1902) prosadila politika důsledné madari zace. - Proti obstrukcím v říš. radě, proti hnu tím jihoslovan. národů i proti maď. extrémistům vystoupila "vláda tvrdé ruky" min. předsedy Istvána TIszy (1903-06/13-17): potlačování opozice, odmítnutí zavést všeobecné hlasovací právo. Jihoslovanská otázka: maďarizace a protisrbská obch. politika (s. 359) změnily od 1904 srb.-chorvatské spory ve vzájemnou "jug. soli daritu". Proti maď. a velkosrb. nárokům vyvsta ly plány na rozšíření rak.-uher. dualismu o slo van. část říše (trialismus).
DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ / Balkán (1871-1908) Krize na Balkáně (1875-1878) Za prus.-fr. války (s. 349) vypovědělo Rusko podmínky paříž. míru z 1856 (s. 347) a 1871 na londýnské konferenci dosáhlo práva volné ho prujezdu úžinami. 1875/76 povstání tur. vazalII přerostla v srb.-tur. válku. Porta odmítla možnost reforem. Pod hes lem osvobození křestllllstva na Balk{lIlě zahájilo Rusko 1877-78 rus .-tur. válku (první polit. úspěch po litiky panslavismu, s. 390. Březen 1878 san-stefanský mír: Území balkán ských státll (především Bulharska) se zvětšovalo na úkor evr. držav lUrecka. Proti vzrustu rus. vli vu protestovaly Rakousko-Uhersko i Británie. Prohlubující se vých. krizi mčl na návrh ..čestné ho makléře" BISMARCKA urovnat červen/červenec 1878 berlínský kongres: Ru munsko, Srbsko a Černá Hora získaly samo statnost; Bulharsko sice zlISUt10 autonom. knížec tvím odvádějícím tribut Portě, proti původním (s�Ul-stefanským) rus. předsL.1Vám však pozbylo ve prospěch lUrecka Makedonii a Vých. Rumélii, jež ale získala vnitřní autonomii. Rusku zůstaly Be sarábie a územní zisky v Zakavkazsku; Rakous ko-Uhersko získalo právo okupovat Bosnu a Her cegovinu, podobně jako Británie Kypr. Důsledek: Mír byl sice zachován, došlo však k od cizení ve vzájemných něm.-rus. vztazích a vyhro tily se rovněž rozpory Ruska a Rakousko-Uher ska na Balkáně, což následně vedlo ke sbližování obou něm. velmocí. Národnost. problémy na Balkáně zůstaly nevyřešeny. Balkánské země (do 1908) Bulharsko: Hajduci (bojovníci za svobodu), pod porováni Ruskem, bojovali proti cizí tur. nadvlá dě a proti nadřazenému postavení řecké pravosl. církve. 1870 cařihradský patriarcha odmítl uznat (do 1945) vytvoření bulh. exarchátu. Polit. boj vedli rev. a radik. demokraté (RAKOVSKt, BOTEV). 1872 bulh. revoluční ústřední výbor v Bukurešti připravoval 1875176 všeobecné povstání, jež bylo krvavě potla čeno. "lUr. zvěrstva" se pak stala příčinou rus. zásahu. - Bulh. Národní shromáždění přijalo si ce proti přání Ruska poměrně lib. (trnovskou) ústavu podle belg. vzoru, současně však zvolilo synovce rus. carevny 1879186 ALEXAi"DRA VON BATTENBER(;A (z vedlej ší linie velkovév. hessensko-darmstadtských) bulh. knížetem. Národ si kníže získal teprve J 885 připojením Vých. Rumélie, k čemuž došlo i přes protesty ze strany Ruska a Srbska. Bulhaři pak dosáhli 1885 ve válce proti Srbsku vítězství u S1ivnice. Rus. intriky přiměly ALEXANDRA 1., aby odstoupil.
359
1887-1918 FERDINAND I. KOBURSK)' bulh. kní žetem. Předsedou vlády S. STAMBOLQV (1854--95), který se přes rus. snahy orientoval více na Rakousko-Uhersko, Německo a Británii. Po jeho demisi (1894) se ale FERDINAND I. s Ruskem opětovně smířil. Řecko: Národní shromáždění zvolilo 1863-1913 JliHltO I. (z dán. rodu GLVCKSBURK(J) "králem t1elénů". Od doby, kdy 1863 Britové odevzdali Jónské ostrovy Řekům, se hnutí enosis (sjednocení, tj. hnutí za připojení všech území obývaných Řeky k Řecku) dožadova lo, aby jeho politika dostala přednost před hosp. rozvojem. Protitur. povstání na Krétě skončilo ne úspěšně (1866). Po připojení Thesálie (1881) se předmětem řec.-bulh. spom stala Makedonie. Další povstání na Krétě vedlo k rozpoulÍmÍ 1897 řec.-tur. války, jež sice skončila řec. porážkou v Thesálii, přesto ale na zásah velmocí získala Kréta polit. autonomii pod tur. svrchovaností. 1908 Kréta se oficiálně spojila s Řeckem (za bosen ské krize). Rumunsko: Knížectví Moldavsko a Valašsko se 1858 sjednotila pod vedením mold�lvského bojara CUZY (1820-73) neoficiálně již 1905 (VENIZEI.OS). 1861 vyhlášení rum. státu (Rum. knížectví, od 1881 Rum. království). Vyvlastnění círk. půdy, po zemk. reforma (rušení nevolnictví za výkup), re formy zákona. C ZA svržen důstojnickým převra tem; na doporučení NA POLEONA III. zvolen 1866-1914 Carol I. (Hohenzollern-Sigmarin gen) rum. knížetem (od 1881 králem). 1883 Rumunsko se tajně připojilo k Trojspolku (s. 361). Srbsko: Demografický růst se stal příčinou parce lace pudy, neboť obyvatelstvo se nemohlo nikam stěhovat. Důsledky: rolnictvo chudlo a postupně vymizela i tradiční velká rodina. 1860-68 srb. kníže M1CIIAL OBRE N OVIC se opíral o velkosrb. hnutí Omladina, usilující o sjednoce ní všech již. Slovanů, o což se také v Chorvatsku snažil djakovský římskokat. biskup STROSSMA YER (1815-1905) 1862 stažení posledních tur. posádek. 1868-89 kníže MILAN OBRENOVIC vládl autokra ticky, ale podle 1869 umírněné lib. ústavy. Proti OBRENOVICŮM stála v opozici radik. strana vedená Nikolou Pa šiéem (1846-1926). Těsné přimknutí Srbska k Rakousko-Uhersku. 1882 Srbsko prohlášeno královstvím; neúspčšná válka proti Bulharsku (1885, viz výše). Po 1903 zavraždění krále ALEXANDRA I. OBRENOVICE nacionalistickými důstojníky zesílilo jihoslovan. hnutí (jugoslavismus). Za 1903-18 vlády PETRA I. KARADjO/WjEVICE se ve doucí silou stala radik. strana v čele s min. před sedou PASICEM.
DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Evropa 1(1871-1914) Bismarckův spojenecký systém (1871-1890)
Očekávané fr. politice odplaty čelil BISMAHCK sna hou I. Francii izolovat; 2. podporovat fr. republiku a fr. koloniální politiku. 1872 spolek tří císaH. (/luska, /lakouska-Uher ska, Nčmecka) měl zabránit šíření rev. nebezpečí. 1875 fr.-něm. krizi "války na obzoru" (kviW fr. zbro jení) zažehnal zásah bril. a rus. (do 1882 min. za hr. GOI�CAKOV) diplomacie v Berlíně proti údaj ným přípravám preventivní války; souóL�nč se Ně mecko sbližovalo s Rakouskem-Uherskem (do 1879 min. zahr. ANDHÁSSY). Po 1878 berlínském kongresu (s. 397) uzavřel Berlín s Vídní 1879 Dvojspolek. - Omezení rus. ambicí v zallr. politice vedlo k 1881 obnOl'ení spolku tří císařů: podpis smlouvy o neutraJitč a konzultacích při konfliktu se 4. mocností. - Itálie (CI{JSPI) sice přistoupila k podpisu 1882 smlouvy o Trojspolku (Německo, Rakous ko-Uhersko, Itálie), napětí mezi Itálií a Rakous kem-Uherskem (s. 397) však tímto krokem od straněno nebylo. 1884 schůzka tří císařlJ ve Skierniewicích. Smlouva z 1881 byla prodloužena, rus./rak.-uher. spory na Balkáně (s. 399) se však urovnat nezdařilo. 1885-87 krize aliančních smluv (konflikt v Bulhar sku, s. 359; boulangerislické hnutí, tzv. boulan gismus, s. 383), kterou se BISMAHCK snažil pře konat uzavřením 1887 "zajišťovací smlouvy' s Ruskem (Němec ko se v tajném dodatečném protokolu zavázalo podporovat rus. politiku ohledně černomoř ských úžin). Současnč BtSMARCK podporoval 1887 středomořské dohody (rak.-il.-bril. Vých. Trojspolek) o ochraně 'IUrecka, respektive o za chování sta/u quo ve Středomoří. Přímé spoje nectví s Berlínem Britové (premiér Jl. CECIL, markýz ze SAJ.lSBURY) 1887/89 odmítli.
Politika "nového kurzu" v Německu(1890 až 1904)
Mezinár. situace se po BISMAl�CKOVĚ pádu (s. 355) zhoršila, a to kvůli: I. imperiální velmocenské politice; 2. impulzivnímu jednání VILÉMA ll.; 3. "politice volných rukou", jež vycházela z přece ňování mocenského postavení Německa (VON HOL STEIN). Poněvadž něm.-rus. 1890 zajišťovací smlouva nebyla obnovena, násle dovalo fr. sbližování s Ruskem (návštěva vál. loď stva v Kronštadtu). 1894 fr.-rus, spojenecká dohoda; budování rus. průmyslu a železnic s pomocí fr. kapitálu; počátky aktivní rus. politiky na Dálném Východě. Souča�ně došlo k ochlazení v brit.-něm. vztazích. 1898 něm. program nám. zbrojení; zisk kon cese na výstavbu bagdádské dráhy (1899). -
361
Vzhledem k fr. expanzi v Africe a po
1898 fašodském konfliktu (s. 385) začali Brito vé opouštět politiku splendid isolatioll.
1898-190 I Německo odmítlo brit. nabídky na spo jenectví. Navenek klidně přijímaná 1902 fr.-it. dohoda (o Maroku a o Tripolsku) Troj spolek oslabovala. 1902 brit.-jap. smlouva a 1904105 rus.-jap. válka obrátily rus. pozornost zpčt k Evropě (Balkánu). Ve stejné době odbourávala Francie (min. zahr. DELCASSÉ) překážky ve vzta zích s Británií (spory okolo Maroka, Egypta).
Dohodová politika(1904-1914)
Ani mezínár. krize, ani pokusy o uvolnění napětí ne zabránily vzniku dvou mocenských bloků; Něm. říše se spojila s Rakouskem-Uherskem, zatímco Velká Británie s Francií, respektive s Ruskem. Fr.-brit. 1904 "Srdečná dohoda" (Bn/ellte cordiale) se osvědčila za 1905/06 1. marocké krize, Setkání něm. císa ře a rus. cara v Bjorko nepřineslo trvalé výsled ky. O Maroku rozhodla 1906 konference v A1gecirasu: potvrzení "politiky otevřených dveří" (od 1880); Berlín dosálll prestižního úspěchu, dostal se však do izolace a nechtěně přispěl k upevnění Dohody. 1907 brit,-rus. dohodu o rozdělení sfér vlivu v Persii (s. 365) podpořila 1907 l. haagská odzbrojovací konference: vyjasně ní obecných pravidel vedení pozemní války; Ně mecko odmítlo odzbrojování, což jen posilovalo mezinár. nedůvčru. - Bezvýsledné 1908 pokusy o urovnání něm.-brit. sporu o nám. zbrojení. - Stál. návštěva EDUARDA Vll. v rus. Revalu (Tallinu) dovršila formování Trojdohody. - Rusko (min. zalJr. IZVQtSKJJ), které se cítilo pokořeno 1908 bosenskou krizí (5.399), uzavřelo 1909 tajnou rus.-il. dohodu v Racconigi o udržová ní s/a/u quo na Balkáně. 1911 2. marocká krize byla zažehnána dohodou o fr. protektorátu v Maroku výměnou za něm. kompenzace v Kamerunu. Itálie obsadila Tripol sko a Dodekanesos. 1912 nová jednání o nám. zbrojení mezi Berlínem (KJDERJ.EN-WAClITER) a Londýnem (lord H AL DANE) opět ztroskotala. Uzavření brit.-fr. dohody o společném postupu vál. námořnictva v oblasti Lamanšského průlivu a ve Středozemním moři. Bčhem fr. stát. návštěvy (premiér POJNCAt�É) v Petrohradě byly sjednány další dohody o ná mořnictvu. 1912113 balkánská krize vyvolaná dělením tur. území v Evropě (s. 399). 1913 posilování armád v Německu a v Rusku. 1914 sarajevský atentát (s. 400) vedl k rozpou tání první světové války. -
362
DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Evropa II (1815-1914)
Skandinávie v 19. století Skandinavismus, kull. a později (pod vlivem ,.ci·
derských Dánů") také polit. hnutí za jednotu Skmldi· návie, po 1864 prakticky ztroskotal na otázce Šlesvic· ka a Holštýnska (s. 353).
Dánsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 0,9 na 2,5 mil., tj. 0177 %): 1814 kielským mírem bylo ztraceno Norsko, Helgo·
land připadl Británii. - Stát. bmlkrot a agrární kri· ze; lib. opozice však zesílila teprve po 1830. "Ei· derští Dánové" si přáli uspořádání, jímž by Šlesvic· ko (šlesvicko·holštýnská otázka) bylo včleněno do dán. stáni a fakticky odtrženo od Holštýnska ("Dánsko od Sundu až k Eideru!"). 1844 hnutí za "lid. univerzitu" teologa GRUNDTVtGA (1783-1872) 1848-63 FREDERlK Vll povolal národně lib. "kabi· net eiderských Dánů", což vedlo k vzedmutí nacio nalistické vlny ve Šlesvicku a Holštýnsku a přispělo k rozpoutání 1848-50 prus.-dán. války (s. 339). 1852 londýnský protokol: obnovení jednoUlého (dánského) státu. 1849 červnová ústava (všeobecné hlasovací právo pro muže, svoboda podlůkáJú). Vládnoucí nár. liberálové obnovili "eiderskou" po litiku, což se odrazilo v 1863 listopadové ústavě a po násnlpu 1863-1906 KRISTIÁNA IX. vedlo k rozpoutáJú nové, 1864 prus.-rak./dán. války (s 353), která měla vyřešit šlesvicko-holštýnskou otázku. 1875-94 Estrupův kabinet: období konzervat. reak ce; vládl proti lib. a rol. parlanlentlú většině ve Fol ketingu, vedené BAJEREM (1837-1922). 1879 BISMARCK odmítl přiznat DáJlům ve Šlesvicku přishbené právo na sebeurčení (plebiscit), dáJl. ná rodní 7ivot se však nadále udržoval v nár. spolcích. 190 I změna systému: ustavena první vláda parl. větši· ny; CHRlSTENSENŮV reformně rol. kabinet (1905-09) 1903 Island získal plnou autonomii. - Za KRIS· TtÁNA X. (1912-47) dosáhla koalice radikálů a so cialistů 1915 přijetí nové ústavy.
Švédsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 2,3 na 5,1 míl., tj. o 122 %) 1818-44 KAREL XlV. (Bemadotte, s. 305). 1844-59 OSKAR 1.: stoupenec skmldinavismu a sbli žováJú s BlitáJlií. 1848 švéd.-dán. dohoda o voj. pomoci v prus.-dáJl. válce. 1855 bril.-fr. garance švéd.-nor. hranic (listopadový traktát) před rus. nároky. 1859-72 KAREL XV.; DE GEEROVA (1818-%) vláda přistoupila k 1866 refonně říš. sněmu (Riksdagu), kterou byly zrušeny stavovské polit. výsady šlechty a duchoven-
stva. Nová "selská" strmla získala většinu, vládu však nevytvořila. 1872-1907 OSKAR ll.: stoupenec sbližováJú s Němec kem a neuu-ální politiky. - Agrámí krize se ale stala příčinou masového vystěhovalectví do USA. 1888 ochrmmá cla na dovoz obilí a průmyslového zb07i (1892) 1905 rozpad švéd.-nor. unie. - Za 1907-50 GUSliWA V. se plně prosadil parlmnentaris mus. Proti postojům konzervativní StrmlY pokroku (1906) prosadili socialisté (1889) a Lib. sjedno· cená strana 1909 všeobecné hlasovací právo. 1914 posilováJú annády a vál. náJnořnictva.
Norsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 0,9 na 2,2 mil., tj. o 144 %) 1814 dohoda v Mossu: švéd.-nor. personální unie, nor. parlmnent (Storting) se ale postavil
proti právu veta, jímž měl disponovat švéd. král. 1884-89 SVE\'DRUPOVA vláda rol. levice zavedla v praxi parl. systém; od 1898 všeobecné hlasovací právo. Storting se domállal nezávislé zallr. politiky země, aby mohly být hájeny zájmy nor. loďařů. OSKAR ll. ale odnútl uznat zákon o zřízelú smllO statných nor. konzulátů, což vedlo ke 1905 zrušení švéd.-nor. unie. DáJl. princ KAREL nastoupil v Norsku jako 1905-57 HAAKON VII. Evr. velmoci uznaly nové království 1907. DáJlština byla částečnč m�lI'azena novým spisovným jazykem Imldsm�ilem (novonor štinou), který vytvořil L AASEN (1813-96) -
Finsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 0,8 na 2,6 mil., tj. o 225 %): 1809 frederikshan1llský (rus.-švéd.) mír: Finsko se stalo autonom. velkokruzectvím v ráJnci Ruska; po tvrzení starých !ln. práv z 1772/89. Zem. sněm (Landtag) se podílel na volbě senátu (vlády); cm'a zastupoval gen. guvemél; u carského dvora byl Zlí zen vybor pro fin. záležitosti. - Za MIKULÁSE I. (s. 347) nebyl sněm svoláváJl, přesto se On. náJ'odní vědomí posilovalo. E. LbNNIWT (1802-84) sestavil náJ·. epos Kafeva/a. Přes rozpOly pmlUjící mezi "ŠVé dofiny' , (vyšší vrsl\y) a "Národofiny" založil J. V. VON SNELLMAN (1806-81) nár. hnutí usilující o stát. smnostaUlOSt. - Zavedení brmmé povinnosti a 1878 vytvoření FIn. armády. - Úder nár. hnutí způsobil 1899 únorový mmlifest MIKUIÁSE ll. 1899-1904 gen. guvemér BOBRlKOV: rozpuštění ar mády, rusifikace (ruština úředlúm jazykem). Za tímco "Starofinové" hodlali ustoupit a podržet si tak svá zvlášuú práva, zahájili "Mladofinové" pasiv ní rezistenci. - Za rus. revoluce 1905 zrušena carská nařízení. MECIIELlNOVA vláda demokratizovala Landtag. Fin.-rus. VZtally se opě tovně zhoršily za STOLYPINA (s. 389): rostla vůle po odtržení od Ruska.
DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ / Evropa III (1840-1914) Země na Pyrenejském poloostrově (1840 až 1914) Liberálové, republikfUli a socialisté dosállli ve Spančl sku a Portugalsku převahy nad monarchisty (mode mtos) a klerikály. Hosp. zaostalost a polit. i fimm. oslabení ohrožovaly kolon. državy obou zemí.
Spanělsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 11,5 na 18,6 mil., tj. 062 %):
1843 dědička trůnu ISABElA ll. (18.30-1904) byla prohlišena za plnoletou. Voj. vzpoury, 1847-49 2. karlistická válka a rep. povstání oslabo vala lib. systém. Min. předseda gen. O'DONNELL. (1858-63) usiloval o aktivnější Zallr. politiku: 1859/60 válka proti Maroku a účast na fr. výpravě do Mexika (s 371). 1868 svržení ISABELY II.; gen. SERRANO a PRIM podporovali kmldidaturu LEOPOLDA IloIIENZOL LERNSKO-SIGMARlNGENSKÉHO na šp. trůn (s. 353) 1872-76 3. karlistická válka proti AMADEOVI SAVOJ SKÉML', který se SilU Šp. králem; po jeho abdikaci (1873) boj mezi dalšími pretendenty (ALFONSEM a DONEM CARLOSEM ll. ) ; současnč propukly so cial. nepokoje. 1873 vyhlišení první šp. republiky, již ,ue vystří dala voj. diktatura; následnou restauraci B OU R BONŮ vyhlásil gen. MARTlNEZ DE CAMPOS (1831-1900): 1874-85 ALFONS XlI.. 1876 nová ústava zaváděla svobodu tisku a spolčová ní, zesilll však vliv římskokat. církve. Zemi sužova ly atentáty, vzpoury, autonom. hnutí v Kalluánii i na pětí ve vztazích k odborům (syndikátům, s. 378). 1886-1931 ALFONS XHI. (do 1902 regentkou MARlli KRtSTlNA RAKousKA). Povstání na Kubě (1895), podporované USA, přerostlo ve 1898 šp.-am. válku (s. 395), jež skončila rozpadem (resp. výprodejem) zbytků šp. koloniállú říše (mi mo Afriku). J904 fr.-šp. dohoda o Maroku. 1909 voj. tažení proti rífským Kabylům (sev. Maro ko) 1910-12 min. předseda CANALEJAS Y MÉNDEZ; vedl lib. politiku, neprosadil však soc. ani hosp. refor my. Silné vystčhovalectví do Ameriky.
Portugalsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyva tel z 2,9 na 5,4 mil., tj. o 86 %): 1834-53 MARIE ll. DA GL6RlA. Její vládu provázely ustavičné souboje meZi konzervativci a liberály, po 1848 také republikány. - Za panování PEDRA V. (1853-61) vládl maršál SALDANlLA, který byl 1857 svržen vévodou DE LOULÉ (1804-75). 1890 ztráta prestiže: Britové ultimativně požadovali, aby se Portugalsko vzdalo další kolon. expanze v Africe; vynucená brit.-port. smlouva garantovala kolon. hranice v Africe.
363
1906-08 Diktatura JOM FRANKA. 1910 vyhlášení republiky. První antiklerikální předseda vlády BRAG A (1843-1924) ale nedoká zal od�tranit anarchii.
Malé evropské země (1848-1914) Svýcarsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 1,7 na3,3 mil., tj. 094 %):
1856/57 brit.-fr. zprostředkování ve švýc.·prus. kon· fliktu o Neuchatel (Neuenburg). 1859 zákaz žoldnéřských služeb. - Bitva u Solfcrina (s. 351) přiměla Henriho Dunanta (1828 až 1910) z ŽeneV)' k
1864 založení Cerveného kříže. 1874 založení Světové poštovní unie v Bernu.
1874 refor.ma ústavy posílila princip federace: důležité zákony schvalovány referendem, jednotná správa voj. záležitostí a celostát. školství, což vedlo k místní v<u;;mtč "kult. boje" ("Kulturkmnpfu", do 1884).
Nizozemsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyva tel z 2,1 na 5,2 mil., tj. o 148 %):
1848 parl. syslém (přímé volby do gen. stavů): odpo· vědnost ministru, kontrola financí a správy kolonií; ústavní reformu navrhl vůdce liberálů Thorbecke (1798-1872), jemuž za vlády 1849-90 VILÉMA m. vděčila země za lib. vývoj. - Ve 1866-68 sporu poslmlců s korunou o prodej Lucem· burska NAPOLEONOVl lll. (s. 353) zvítězil parla ment. 1890 osanlOstatnělú Lucemburska. 1890-1948 královna VILEMÍNA respektovala ústavní reformu z 1887. U vlády se střídaly lib. a konzerva tivnč kat. kabinety, jež pokračovaly v progrml1U soc. zákonodárství. - Po bojích s Acehem (atč7_�ké války, Sumatra) následovalo "kolon. etické obdo· bí": místnímu obyvatelstvu byl poskytnut polit. vliv.
Belgie (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 3,0 na 6,7 mil., tj. o 123 %): k napětí mezi liberály a kle
rikály přistupovaly navíc rozpory meZi Valony a Wuny. Prumysl i obchod vzkvétaly. 1865-1909 LEOPOLD ll. - Belgie ohrožena <UlekčnÍ mi pl{my NAP OLEONA lll. Spory o školskou politi· ku vedly k přerušení VZt;t!lŮ s Římem (1880). Král získal do svého osobního vlastnictví 1885 Svobodný stát Kongo a odkázal jej státu. 1885 bruselský kongres socialistu: založelú marxis tické děl. Slr.any, která se počtem odevzdaných hla sů stala "třetí silou" po 1894 zavedení všeobecného hlasovacího práva. 1898 zrovnoprávnění vlámštiny s francou7.štinou. Brit. stížnosti na brutální hanebnosti v Kongu uspí šily odstoupení (1908) LEOPOLDOVA Svobodného státu Kongo belg. státu za vysokou finanční nállra· du: vznik kolonie Belg. Kongo. 1909-34 ALBERT I: sbližování s Británií zejména po· té, co vešel ve známost Schlieffenův plán (s. 403).
365
DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / západní Asie (1736-1914) Zhroucení osmanské říše (1788--1914) K charakteristickým rysům islám, velkoříše patřilo za staralé stát. uspořádání (vedle sandžaků, centrálně řízených spr, jednotek, sestávalo z autonom, vazal ských území a oblastí obývaných polousedlými kme novými svazy), korupční spr. metody, slabé janičář ské vojsko a náb, odstupňované společ. uspořádá ní, Od rus,-tur, válek (5, 285) zemi sužovala trvalá krize: jednotlivé části říše odpadaly, evr, mocnosti uvažovaly o jejím dělení (vých, otázka), na Balkáně se šířilo nár, hnutí a v Arábii propukala povstání wah hábovců (sekty za dodržování "čistého islánlU"), 1789-1807 SEUM 111. - Refommí snahy ochromovala 1798-1801 válka v Egyptě proti NAJ>OLEONOVl (s, 301), Po 1803 stažení Francouzů (gen, KLÉBEn) se v Egyptě chopil moci Muhanunad AH (1769-1849, tur, vojevůdce alb, původu; s, 375), 1808-39 MAHMUO ll. si podrobil derebeje (tur, "pá ny údolí" v Malé Asii a v Rumélii) a v ránlci svých reforem zrušil vojensko-Ienní syslém; utrpěl však těžké ztráty ve válce s Ruskem 1812 (s, 305) a za řec, povstání (s, 323), - Z pověření Pony vedl IB-
1W-IlM PAŠA 1813-15 válku proti wahhábovcům v Mekce a Medí ně, - Jejich nová rijádská říše (1820) podlehla
kmenovým vládcům pouštní oázy Hajlu (Ha-ilu),
1826 reforma armády a vyvraždění odbojných jani
čářů, 1831 útok MUltAMMADA AL1HO, jenž po vítězství nad
'IlIrky u Konye a uzavřením 1833 kiitahyaské smlouvy vybojoval sýrii. 1839 vítězství MUIIAMMADA AL/HO nad sultíUlovými vojsky u Nisibínu (sev, Sýrie) vyvolalo 1839-41 vých. krizi: briL-rus,-rak.-prus, londýn ská smlouva (1840) přinutila Francu (T1IlEn5E), aby se zřekla své podpory Egypta, Sýrie připadla zpět osman, ňsi; MUHAMMAD Au se stal dědič ným místodržitelem Egypta. - Rus, souhlas s 1841 londýnskou konvencí o úžinách, jíž se Bo spor a Dardanely uzavřely i v době míru cizím vál, plavidlům, 1839-61 AnDUL MEOŽID I. (Abdiilmecid) vydal na naléhání záp, mocností "užitečná nařizení" (tanzi mát) k provádění právních a spr, reforem, nemohl však odstranit výsadní postavení evr, konzulátů, 1853-56 krymská válka (s, 347) a 1856 paňZ, mír vydaly osman, ňsi napospas "útoku záp, kapitálu", V rámci obch, smluv byla sjednává na nízká dovozní cla, do zástavy byly dávány stál. příjmy atd,; 1875 stál. bankrot, od 1881 přešel tur, státní dluh pod mezjnár, správu, Reformy vyvrcholily 1876 vyhlášením první, oktrojované ústavy (zrovno právnění jednotlivých náboženství i národů), 1876-1909 AnOUU-tAMID ll, ústavu nedodržoval, rozpustil parlament a vládl despoticky,
1878 berlínský kongres (s, 359) 1890-97 povstání v Arménii a "arménské řeže", Ně
mecko odmítlo 1895 briL (SAJ.lSBURYIIO) plány na rozdělení os
man, říše a dalo přednost sjednání želez, koncesí (anatolská a bagdádská dráha), 1896/97 v řec,-tur. válce o Krétu ZvÍtě7jlo 'furecko (s, 359),
Mladoturecké hnutí: po 1860 vznikala op07jce proti autokracii a cizímu poručníkování. Důstojnické skupiny, jako byl vyDor "Svoboda a pokrok" (189 J) či tajný spolek MUS'Ii\FY KEMALA (ATATORKA, s, 445), který byl založen 1905 v Damašku, se spojily do mladoturecké strany, Obavy z rozdělení ňse a touha po obnovení ústavy z 1876 vyústily v mJadotur, 1908 voj. povstání v Soluni (ENVEn PAŠA, 1881-1922) Série krizí (s, 399) a nepokojů (v Albánii a Arábii) i povstání vedla k sultánovu se sazenÍ. Za vlády MEHMEOA v. 1909-18 a v době 1911-13 il.-tur, (tripolské) války (s, 397) i balkán ských válek (s, 399) se mladoturci dostali převra tem k moci. 1913 refomla armády (pod něm, vedením), budová ní voj, námořnictva (s brit pomocí), 1914 něm,-tur. obranné spojenectví (srpen); v listo padu vyhlásila Dohoda 'IlIrecku válku, Persie, Afghánistán (1736-1909) 1736 NADIR ŠÁtI se zmocnil vlády v Persii; v pozděj ších bojích se prosadila dynastie Kádžárovců, 1747 osamostatnění Afghánistánu za AI MADSA HA DUnMNÍHO, - V Persii vládl 1797-1834 FATH Au ŠAL-I: ve válkách s Ruskem utrpěl územní ztráty v Zakavkazsku, které potvrdil 1828 mír v 'furkmančáji. 1838 vzpoura sekty ismáílovců , jejich vůdce (ágá cbán) uprchl do Indie, Sílil vliv šíitů, 1848-96 NAsmUDofN per, šáhem: náběh k evr, refor mám, Ub. myšlenky se šířily prostřednictvím 7.lÍp tisku a škol. Ud, povstání (per. revoluce) dosáhlo 1906 vyhlášení ústavy, kterou ale šáh MUHAMMAD AL! (1907-09) zrušil. Povstání a nepokoje přimě ly Británii a Rusko k 1907 podpisu petrohradské smlouvy (bril.-rus, dohoda 1907), kterou si Persii rozděWy do zájmo vých zón, přičemž se vzdaly další expanze do Mg hánistánu a do Tibetu, Po odmítnutí rus,-bril. po žadavků 1909 7Mtájila rus, a bril. vojska ve vzbouřené zemi in tervenci. Afghánistán: Britové se marně pokoušeli ovládnout "kolo asijského osudu" (afghánské války, s, 367), 1818/34 Mghánistán zlratil vých. území v povodi řeky Indu; bril.-rus, rivality využili místní vládci k posí lení své nezávislosti, 1880-1901 emír ABDUnJW-IMÁN postoupil Britům kontrolní a ochranná práva, Hranici s Indií mělo zabezpečovat vytyčení Durandovy linie (1893), t
DOBA NÁRODNlcH STÁTů / Indie (1750-1916)
367
Britské panství v Indii (1750-1858) 1835 zavedení bril. VYŠŠillO školství. - Nespokojcnost vyvolaná pmivem cizincu přerostla ve Ve snaze o zabezpečení vlastních obch. zájmu se bril. Východoind. společnost (s. 275) vměšovala do 1857/58 velké povstání sípahíjů: vzpoury, ma mocenských sportl a boj tl ind. vládcu. Pomocí úplat sakry a počáteční (I spěchy sípahíjů (domorodých ku, tučných penzí či poskytováním voj. pomoci získa ind. jednotek): v Dillí byl BAlIÁDURSÁlI ll., po slední Mughal, provolán "ind. císařem". Povsli"Ulí la finanční a daňovou správu (dívánO, případně po lil. kontrolu prostřednictvím svých "rezidentů" bylo potlačeno brit. posiIluni, Síkhy a Gurkhy. a "agentů". - Zakladatelem skutečného bril. panství 1858 zrušení Východoind. společnosti. Indie se stala bril. I1lÍslOkrálovstvím. v Indii se stal Robert CHve (s. 283), který dosáhl 1757 vítězství u pa1ásí; 1764 zvítězili Britové i u Baksaru: konec moci bengálských a avadhských Indie britskou korunní kolonií (185S-1914) 1877 kríuovna VIKTORIE (s. 381) přijala titul "ind. navábtl. - Ve prospěch Btitů se Velký Mughal vzdal 1765 dívíUlí nad Bengálskem a Bihárem. císařovtly". K posílení bezpečnosti ind. držav vytvo 1773 Regulation Act (s. 309): přeměna Východo řen pás závislých "nárazníkových slátu": Nepál 1816, Bhútán 1865, Sikkim 1890 ind. společnosti v orgán bril. správy. - První bril. 1876-87 připOjení Ba1účistánu. Pohraniční afg. gen. guvernér 1773-85 Warren Hastings zavedl v ind. državách kmeny zklidnil bril. daňovou, právní a SpráV1Ú soustavu a porazil 1898-1905 místokrál lord Cunon: zřízení Seve rozáp. provincie (1901). koalici tří svých úhlavtúch protivníků: maráthskou konfederaci, haidarábádského nizáma a mlŮS 1903/04 výprava do Tibetu. 1904 uzavření bril.-tibetské Obell. smlouvy ve Lhase; úrského uzurpátom Haidara A1ího (I761-82) konference v Simle prosazovala nezávislost Tibetu 1795-1815 Britové dobyli Cejlon (Srí Lanku). 1798-1805 lord Wellesley gen. guvernérem: na Cíně. pacifikace nizáma (1798), podřízení maisúrského Hospodářství: zpřístupňování Indie. Bril. průmyslo sulli"Ulatu (1799), lUlexe Karnataku (180 I). Ma vé (textilní) zboží rozvrátilo autarkIú vesnické hos podářství. ráthská konfedemce se zhroutila. Britové dobyli Indické nár. hnutí: ZřizovíUlí vyšších škol a univer Dillí a Ágru (1803). Nepál: Po 1768 ccntralizované království horského zit přispělo k vy/Voření domácí poevropštěné elity, kmene Gurkhů. která na protest proti společ. ponižovíUlí a kull. 1814-16 Gurkllské (bril.-nepálské) války skončily útisku včdomě pěstovala nár. tradice. Její úsilí však uzavřením míru v Sagauli: Nepíu sc dostlu pod bril. zpočátku, kvůli polil. apatii či náb. a SlaVOV. přcd kontrolu. sudktllll (kastovnictví), ZtlStávluO bez širší odezvy. Střední Indie: vnitřní války a nepokoje přiměly Bri Předpokladem vtlitřní modcmizace bylo uskuteč ty k zásallU. nění náb. reforem: RAMMOIIAN RAJ (1772-1833) 1817/18 3. maráthská válka vedla k úplnému podma spojoval v nění maráŮlských a rádžpútských území. 1828 Brahmasanládži (Společnosti božf) prvky hin Banna: soupeření mezi Horní (Ava) a Dolní Barmou duistické a křesť. víry. DAjANANDA SvAMf (pegu) skončilo sjednocením země pod vládou (1824-83) vybízel 1875 ve své Árjasamádži (Spo krále AtAUNGPAjE (1753-60) Pronikání barm lečnosti ušlechtilých) k návratu k puvodnímu ského vlivu do Bengálska (18 I3) a do Ásamu (védskému) učení. RAMAKRlSNA (1836-86) spo (1822) bylo příčinou joval záp. vzdělání s hinduistickou zbožnoslÍ. 1824-26 I. barmské víUky. Smlouvou v Yandabo se 1885 založení Indického nár. kongresu jako Tenaserim, Amkan a Ásam staly součíl�lÍ Bril. In strany, která by se měla podJ1et na moci. - Britové die. - Ve 2. barmské válce poskytli Indum 1852 anektovlui Britové Dolní Barmu (pegu). 1892 podnúnečné hlasovací právo do ústředního par 1885/86 3. barmská válka: přičlenění zbytku barm lamelllu a vyšší ind. úředníky připustili ke slál. ského území k Bril. Indii (189I). správě. Hladomory, morové epidemie (1896/97) Afghánistán: Obavy z rus. expanze ve Stř. Asii a zvláště pak vítězství Japoncu v rus.-jap. válce (s. 391) přivedly Brity k rozhodnulÍ zasímnout do (s. 393) posnilo "novou stranu" mdik. křídla ve sporů o trůn v deného TllAKEM (1856-1920). 1839-42 I. (bril.)-afg. válce. Po neúspěších se však 1905 rozdělení Bengálska na muslimskou a hinduis Britové stáhli. tickou část vyvolalo nár. nespokojenost. - Islám. Síkhský stát (srv. s. 229): rozšíření státu za vlády menšina hájila své zájmy prostřednictvím Mus 1799-1839 mallárádži RANDZ/m S/NG/fA. limské ligy (zal. 1906). 1809 smlouva v Amritsaru: hranice síkhského slátu 1911 zrušeno rozdělení Bengálska. HlaV1Ú město Bril. s Bril. Indií tvořila řeka SaŮadž. Indie přeneseno z Kalkaty do Dillí. 1849 připojení Paňdžábu k Bril. Indii po několika le 1916 úmluva v Lakhnaú (Lucknow): hinduisté i mus tech síkhských válek. limové požadovali společně autonomii.
DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Japonsko (1 680-1853), Čína (1797-1911) Japonsko: Sógunát Tokugawa (Edo) V přísném odloučení od vnějšnlO svčta si sogun udržoval svoji moc pomocí policejních metod a tím, že císaře (tennó, tj. vládce nebes) zbavil moci a uctíval jej pouze jako nejvyšší náb. autoritu. ]a ponskou feud. společnost tvořili dvorská šlechta (kl/ge), knížata, tj. lenní panstvo (daimjó) s povin ností "střídavé služby", úředníci a vazalové (samu rajoIJe'), lid (beimil/) a páriové (e/a; bil/in). V době, kdy vládl proslulý ochránce psu 1680-1709 "psí šógún" CUNAjASI, nastalo období rozkvětu lyriky, divadla a později také malířství. 1716-45 šógun]OSIMUNE pozvedl rol. stav a zdanil přepych samurajské kasty. 1761-86 šógun 1EIIARľ: zadlužení a morální úpa dek panské vrstvy d;umjó a samuraju, bída rol nictva a přírodní katastrofy. - "Romantik" MA BUCI KAMO (1697-1769) stál u zrodu duchov nnlO nár. proudu, který "čtyři velcí mužové" (ACUMA-MARO [1768-1830 J a jeho žáci) zúro čili v obnoveném šintoistickém hnutí: vzestup tennoismu (zbožšťování císaře), respektive po kles významu šógunátu. 1853/54 otevření Japonska (s 393).
369
99 let). Podobné smlouvy uzavřelo i Rusko ohledně části Liaotungského poloostrova (Ta-Ii en IDairen, Dalian, Dali1yj I a Port Arthur I LU-šun, LUshunJ: dnes dvojmčstí LU-ta), Velká Británie (Wej-chaj-wej [Wcihai]) a Francie (Ku ang-čou-wan [Zhanjiang]). - Nenávist vůči "ci zím ďáblum" se vybila za 1900 boxerského (ichetchuanského) povstá ní. Následovala trestná expedice mocností, 1901 boxerský protokol stanovil čín. stranč Ivrdé podmínky. - Vzájemná nedllvčra zabránila ko lon. mocnostem v rozdělení Číny, proto se do hodly na "politice otevřených dveří".
Zánik mandžuské říše První opiová válka otevřela Čínu pronikání záp. svč ta. Zatímco náb. vliv křest'. misií byl zanedbatelný, křest'. charita a misijní školy významnč pllsobily na šíření evr. civilizace, která zpochybňovala tradiční strukturu čín. společnosti. 1850-64 povstání Tchaj-pchingu: rol. povstání ve dené jihočín. náb. sektou (křesťansko-taoistické principy); rozdělování půdy. 1853 dobyt Nanking (Nanjing). 1864-78 muslim. povstání se šířila z]Un-nanu 1865-77 JAKÚB-BEK, kašgarský chán, založil říši Pronikání evropských mocností do Číny Až do 1. poloviny 19. stol. přetrvával v zahr. obcho Džetysaar, v níž se měli sjednotit všichni musli dě Číny státní monopol kantonské kupecké gildy mové. Kancléř Li Chung-čang 0823-1901) obnovil císařský řád, částečnč s evr. pomocí. kung-chuang (kohong, s. 275). Regentskou radu vládnoucí za nezletiJého císaře 1840-42 1. opiová válka s Velkou Británií. TCIIUNG-C" (1861-74) a Kl'ANG-SO (1875 až 1842 nankingská mírová smlouva: Britové zís1908), zbavila moci kali Hongkong a obch. koncese pro 5 čín. pří stavů. Po 1844 následovaly podobné "nerovné 1881-89 císařovna-vdova CClľ-SI, jež vládla sama. smlouvy", které umožňovaly dalším zemím zřizo Vpád záp. kapitalismu: levné prum. zboží ničilo domácí řemeslo a prumysl, což bylo doprováze vat v Číně exteritoriální enklávy, s vhL�tní správní, no společ. rozvratem a klesající životní úrovní právní, policejní a celní svrchovaností. Incident čín. venkova. se zadržením čín. džunky (toreb)') Arrow pod V přístavních měslech se zaúm formoval proleta bril. vlajkou se stal záminkou ke riát a rev. inteligence, která se v překladech OEN 1856-58 2. opiové válce (brit./fr.-čín. "válce o lor FU, 1853-1921) seznamovala s moderním záp. c1lU"): dobytí pevnosti Ta-ku (Tchang-ku). Poru myšlením. Reformátoři, jako byl KCllANG šení tiencinské mírové smlouvy (I858 v Tchi ]OU-WEj (1858-1927), ovlivňovali i císaře. en-ťinu) vedlo ke 3. opiové válce (1859-60). 1860 pekingský mír: zřízení stálých CVl'. velvysla 1898 palácový (státní) převrat arist. reakce (CClľ SI): internování císaře, emigrace a popravy re nectví; otevření Číny cizím obchodníkum a křest'. formních vůdcu, podpora "boxeru". Vnitřní sla misiím. bost a tlak zahraničí přiměly vládu k 1858 ajgunská smlouva (v Ajgunu, tj. Aj-chueji [Ai hui; Chej-che]) o vytyčení rus.-čín. hranice; při 1905 rušení starých privilegií (s. 177) a k moderni zaci armády. pojení amurské oblasti a 1860 ussurijského kra 1905 založení strany Tchung-meng-chuej, je k Rusku. pozdějšího jádra Kuomintangu, (Nár. strany, 1870 vzpoura v Tiencinu (Tchien-ťinu): zavraždění 1912), lékařem SUNjATSENEM (1866-1925): fr. konzula a evr. "kárné mise"; 1885 uznání fr. program "tří lid. principů". protektorátu nad Tonkinem (dnešní Bacbo); 1911 mladočínská (sinchajská) revoluce: snaha 1886 Barma připojena k brit. državám. o rychlou modernizaci země; SUNjATSEN vyhlásil 1894195 čín.-jap. válka (s. 393): ztráta Tchaj-wanu. v N:U1kingu republiku; prez. úřad přenechal gen. V odvetu za zavraždční dvou misionářu obsadilo ]OAN Š'-KCllAjOVI, za nímž stála armáda a který Německo přístav Čching-tao (1897); dále získalo 1912 přiměl k odstoupení mandžuskou dynastii. koncese na šantungskou dráhu a uzavřelo Mongolsko a Tibet vyhlásily svou nezávislost. 1898 smlouvu o pronájmu Ťiao-čou Oiaozhou; na
DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ 1 Latinská Amerika (1830-1914) Ani zavedení moderních ústav nové latinskoam. země vnitřně neupevnilo. jejich vnitropolil. život probíhal ve znamení třídních, stranických a rasových bojů a provázely jej rozpory mezi unitaristy a federalisty, projevující se v neustálém střídavém koloběhu revo lucí a kontrarevolucí, anarchie a voj. diktatur. Cau di\1ové, kteří se k moci dostÍlvali skrze promtncia miento (pučem), vytvořili typ autoritativní demokra cie. Stará kreolská aristokracie se zčásti navrátila do Evropy a rozhodující společ. složkou se stalo barev né a snusené obyvatelstvo. Bělošská buržoazie se udržela v zemích ležících v oblasti mírného klimatu. Podle charakteru populace bylo možné rozlišovat: - země s převahou bělošského obyvatelstva: Argen tina, Uruguay; - země s převahou míšenců: Brazílie, Chile, státy Stř. Ameriky a Karibské oblasti; - země s převahou indiánského obyvatelstva: Bolí vie, Venezuela, Kolumbie, Peru, Ekvádor, Panl guay.
Brazílie: Za lib. vlády 1831-89 PE DRA II. se díky vnitřní kolonizaci upev nila ekonomika země: příliv evr. přistěhovalců, vý voz kávy a kaučuku. 1888 zrušení otroctví: plantážníci se připojili k libe rálům a společně svrhli monarchii (1889). Území republiky Spojených států brazilských bylo 1910 rozšířeno obratnými smlouvami. Paraguay: svou politikou zavlekl diktátor F. SO tANO LÚPEZ (1862-70) zemi do 1865-70 "paraguayské války" proti koalici tří zemí (Brazílie, Argentiny a Uruguaye), v níž Paraguay ztrat.iJa přes 70 % obyvatelstva. Argentina: prezident Juan Manuel de Rosas (1829-52) ukončil vnitřní boje a udržel jednotu země. Velká Británie si vyI1Ut.iJa 1833 odstoupení Falklandských (Malvínských) ost rovů. 1868-74 prezident SARMIENTO podporoval školy a univerzity, přistěhovalectví, budování železnic a telegrafu; modernizace. - Vyhlazovací válku galtčll proti Indiánům z pamp dovršil 1880-86/98-1904 prezident ROCA, který získal 1902 Patagonii (arbitráží). Země se vypracovala do postavení prvořadé hosp. velmoci Latinské Ameriky. Peru: do čela země se jako diktátor prosadil za 1842-45 obč. války maršál CASTlLlA (1797-1867). V 1879-83 chiJsko-peruánsko/bolivijské "válce o ledek" (též "válka o Pacifik") utrpěla země poráž ku, po níž se u moci vystřídaly různé voj. vlády. Bolívie: v důsledku "války o ledek" ztratila provincii Atacama, čímž jí byl odříznut přístup k moři. Chile: za "války o ledek" dosáhla naprosté nám. pře vahy; své územní zisky na úkor Peru (provincie Ta rapacá, Tacna a Arica) stvrdila mírem v Ancónu. 1891 revoluce Kongresu, ustavení parl. vlády.
371
Kolumbie (Nová Granada): zemi sužovala nepřetr
žitá obč. válka mezi unitaristy a federalisty či libe rály a klerikály. Po ustavení přechodné konfedera ce 8 zemí (1858) došlo k 1861 vyhl{L�ení Spojených států kolumbijských. Přiči něním USA 1903 Kolumbie ztratila Panamu (s. 395). Venezuela: třebaže federalistickou ústavu (1864) se za 1866-70 krvavé obč. války o federaci podařilo ubrá nit, k moci se dostali diktátoři. 1902 venezuelská krize: brit.-něm.-it. nám. blokáda proti zasallOvání diktátora CASTRA (1899-1908) do práv cizinců (odmítnutí splácet staré pŮjčky). Ekvádor: země prosperovala za vlády prezidenta Mo RENA 186�5/69-75. Po jeho zavraždění pro pukly boje mezi skupinami liberálů a klerikálů.
Střední Amerika: pokusy o sjednocení neuspěly; fi
mmční závislost na USA se projevovala v jejich ros touCÍm polit. zasallOvímÍ. Mexiko upadlo do těžké krize v důsledku odtržení TeXlL�U (1836) a pozdější 1846-48 války o Texas, kterou vedlo proti USA. 1853 prodej již. Arizony (Gadsdenova kupní smlou va): oblasti sev. Mexika připadly USA za lOmil. dolarll. V návaznosti na svržení klerikálního reži mu gen. SANTA ANNY zestátnil 1858-72 Benito Juárez círk. majetek a zrušil veš kerá privilegia: 1858-61 obč. válka mezi klerikály a liberály, do níž zasáhla intervence brit., šp. a fr. jednotek. 1863 Fnmcouzi dobyli Pueblu a zallájili tažení na hl. město Mexiko. Na naléhání NAPOLEONA lI l pro hl{L�i1o shromáždění (jullla) notáblů Mexiko dč dičným císařstvím II nabídlo korunu rak. arcivév. MAXMILIÁ'WVI HABSBURSKÉMU. Po protestech USA (porušení Monroeovy doktríny) museli Fran couzi své jednotky stáhnout. 1867 republikáni dobyli Querétaro a zajali císaře MAXMtLiÁNA 1., který byl najUARÉzův příkaz za střelen. 1877-80 II 1884-1911 prezident PORflRlO DtÁZ hledal oporu u japonska a Británie. Po jeho od stoupení propukly nové nepokoje. Karibská oblast: hlavní střediska obchodu s otro ky ztratila na svém někdejším významu poté, co bylo zrušeno otroctví (v brit. koloniích 1838; ve šp. koloniích 1883). .
1844 nové vyhlášení samostatnosti a vznik Do
minikánské republiky: od 1861 pod šp. ochra nou (okupací), od 1865 pod vlivem USA (1905/07 finanční dozor). Kuba: USA podporovaly povstání proti Spanělům (1895), což vedlo k rozpoutání 1898 šp.-am. války (s. 395).jako ochránce nové Ku bímské republiky získaly USA na Kubě do proná jmu nám. základny (Guantánamo).
DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Spojené státy (1817-1865) Osídlování Západu
V období 1820-60 vzrostl počet států Unie z 23 na 33 a množství obyvatel z 9,6 na 31,3 mil. (o 226 %) Pronik{Ulí na Západ přinášelo USA nové územní zisky. 1819 Florida byla zakoupena od Španělska. 1823 Monroeova doktrína (s. 331): zákaz jaké hokoliv vměšování evr. zemí do am. záležitostí. 1845 Texas byl přijat do Unie. - Po am.-mex. válce o Texas byl uzavřen 1848 mír v Guadalupe Hidalgo: Mexiko ztratilo všechna území severně od Rio Grande. USA se staly tichomořskou mocností. 1846 oregonská (brit.-am.) smlouva stanovila hranici USA s Kanadou na 49. rovnoběžce. Za období 1830-1860 vzrostl počet přistěhovalců na 4,6 mil. Rozhodující postavení si udržovali "Ang loameričané" (16 %), ovšem podle počtu převažo vali mezi přistěhovalci Irové (39 %) a Němci (30 %) Hranice osídlení Ijrontiers) se posunovala smě rem na západ. Volné zabírání pozemků (koloniza ce) upravené zákonem o přidělování půdy (Ho mestead Act, 1862) probíhalo ve třech vlnách: po squallerech (usedlících "na divoko"), pionýrech a trapperech (lovcích a chovatelích dobytka) při cházeli hraničáři (farmáři), za nimiž pak následo vali obchodníci, spekulanti a řemeslníci. Indiáni vy kázáni do rezervací. Stěhování na Západ uspíšily i nálezy nerostných surovin a zlata (kalifornská zla tá horečka [1848/49]) Půda byla bezohledně vy čerpávána; nedostatek pracovních sil napomáhal zavádění zeměd. strojů, což vytvářelo nová odbytiště pro prům. produkci. - Stavba první pacifické dráhy (1862-69). Západ, "země neomezených možností" a "melting pot" (tavící kotel) všech přistěhovalců, zformoval typicky am. postoj "obyčejného člověka". S přícho dem selfmademana gen. Andrewa Jacksona (1829-37) začíná vedoucí polit. role demokratic ké strany. Hrdina od New Orleansu" (s. 293) " sjednotil farmáře i dělníky v boji proti kapitálu a za vedl "spoils system" (podle hesla: "Vítěz bere vše!"). Metod "jacksonovské demokracie" používa li rovněž prezidentovi polit. protivníci (whigové).
Občanská válka v USA (1861-1865) Napětí panující ve vztazích Severu a Jihu, mezi prům. a plantážnickými státy, mezi dem. "Yan kees" a arist. plantážníky, mezi stoupenci ochran ných cel a příznivci volného obchodu, zatlačilo do pozadí tradiční rozpory mezi vých. a záp. částmi USA. S odvoláním na lidská práva (s. 291) požado vali Seveřané zrušení otroctví (abolicionismus), za tímco Jižané se obávali o svůj svět. monopol v pě stování "královny" bavlny. 1820 tzv. missourský kompromis sice vymezil ob-
373
lasti otrokářských a neotrokářských států, nepři nesl však žádoucí smír. Pro li otroctví vedl od 1831 tiskovou kampaň W. GAHH1SON se svým Li beratorem; Am. protiotrokářská společnost do pomáhala černochlllll k útěku zJihu. 1847 vyhlášení svobodného afr. státu Libérie pro černochy přesídlené z Ameriky. - Ve snaze za bránit hrozící secesi (odtržení) otrokářských států, byl přijat 1850 ClayUv kompromis, který otázku otroctví řešil v konkrétních případech jednotlivých států. Abo licionistické hnutí však nadále sílilo, mimo jiné i pod dojmem úspěchu, jaký ve světč zaznamena la Chaloupka strýčka Toma H. BEECIlEH-Sro WEovÉ. Za 1854 konfliktu o zákon o Kansasu a Nebrasce (ohledně šíření otroctví na Západě) se zrodila republikánská strana. - Volební úspěch re publikánů vedl k rozpadu Unie.Již. Karolína spo lu s dalšími 10 státy vytvořila 1861 Konfederované státy americké v čele s prezidentem J. DAVISEM (1808-89). Jeho pro tivníkem se stal 1861-65 Abrahanl Lincoln (I 809-1895) Tře baže nepatřil k radik. stoupencům zrušení otroc tví, za 1861-65 války Severu proti Jihu (obč. války) se rozhodně postavil za zachování jednoty Unie (válka o Unii). Ve válce proti secesionistům bo jovali zpočátku dobrovolníci (domobrana). Nám. blokáda ochromila voj. zásobování Jihu, jehož osamostatnění uznaly Velká Británie i Fran cie, zatímco Rusko se přiklánělo k Severu. Přes nedostatek finan. a prllln. zdrojů kladla Konfede race zavilý odpor. Pod vedením gen. R. LEEA (1807-70), zvítězili sice Jižané u Bull Runu 1861162, Fredericksburgu 1862 a Chancellors villu, nikterak tím ale nepodlomili materiální ani početní převahu Seveřanů. Leden 1863 Lincolnovo prohlášení o osvobození všech otrokll na povstaleckém území (září 1862) vstoupilo v platnost. 1863 rozhodující bitva u Gettysburgu: gen. LEE byl přinucen k ústupu. SIIERMANOVO pUSlOšivé tažení (totální válka) napříč Jihem (Georgií a oběma Karolínami). Duben 1865 bezpodmínečná kapitulace v Appoma toxu: gen. LEE se vzdal gen. GRANTOVI. Jen o pár dnů později byl zavražděn prezident Ll NCOLi\'. Obč. válka si vyžádala těžké ztráty na obou stranách (přes 600 000 mrtvých): vál. výdaje přesáhly částku 8 miliard dolarů; Jih byl zcela ruinován. Význam: jednota Unie zůstala zachována; pod ve dením Severu se USA proměnily v prům. a hosp. velmoc. Celkový vliv i ekonom. významJihu kles ly, otázka otroctví se proměnila v rasový pro blém.
DOBA NÁRODNíCH STÁTŮ / Afrika (19. století) Rozklad osmanského panství Egypt: MUIIAMMAD Au (5. 365) si po vyvhl�tnění a
1811 vyvraždění mmnlúckých beju upevnil svou moc: rozvoj země 5 fr. pomocí. 1820-22 podmanění Núbie a Súd{Ulu, 1823 založen Chal1úm. Jen intervence evr. mocnosLÍ zabránila úp�lému vymanění Egypta z osman. svrchov:Ulosti. 1859-69 stavba Suezského průplavu (5 349) 1863-79 CII ED ív ISMÁlL PASA dobyl Dárfúr (1874) a porazil Habešany. 1875 státní bankrot; prodej akcií Suzeského pruplavu Británii; země se dostala pod mezinár. finanční kontrolu. 1881 n{u·. povstání, které propuklo v Alexmldrii, ved lo k voj. zásallll Velké Brit{Ulie. 1882 britský protektorát v E gyptě (5. 381) Vých. Súdán (s. 396): muslim. duchovní MUIIAM MAD AIlMAD (1843-1885) vystupoval jako Mah dí (,.Spasitel") a ve svých k{\z{Ulích vyzýval ke sv. válce proti Egyptu. 1881-83 povstání mahdistU. 1885 dobytí Chartúmu mall(listy. EMIN PASA (E. SCI-INITZER), egypt. gen. guvemér HomOlo Egypta a Rovníkového Súdánu, se ubr{Ulil a 1888 byl osvo bozen STANLEYM. - Britové zahájili protiútok pod vedením lorda Kltchenera (1850-1916). 1898 vítězství nad malldisty u Ummdumlánu. - Súdán se stal 1899 brit.-egypt. kondominiem. Berberské země: o moc zde soupeřili osmml. mís todržící, janičáři, kOI-láři i evr. konzulové. - Od 1830 ovládli Frmlcouzi Alžírsko (s. 385). 1880 madridská konference upravovala práva evr. ze mí v marockém sultanátu (dynastie AI.íovcŮ).
Afrika před velmocenským dělením Islámské země: na území Súdánu přežívaly drobné feud. státečky ovládající místní kmenové svazy. V záp. Súdánu vytvořil a1-Hádž Omar teokratickou (tukulérskou) říši, která se 1854 dostala do konlliktu s FnUlCOuzi pronikají cínli k Homímu Nigeru; AL-HAnž OMAR dobyl 1861 Ségou, které udržel i jeho syn AHMAD SEKOU. Samori Thre vytvořil silnou říši Wasulu. 1887 uzavření ochranné smlouvy s Francouzi. Sokotská (fulbská) říše: nomádšLÍ Fulbové dobyli pod vedením Usmana dan Fodio hauské měst. státy kromě Bornu a Kánemu a vytvořili sultanáty Sokoto a Gwmldu. FODlůV syn MUHAMMAD BE L LO připojil k Sokotu sultanát Gwandu a stal se pá nem celé SOkOlSké (fulbské) říše. SokOL�LÍ emíro vé si zachovali �'Vou moc i pod brit. protektorátem. Rábih, ,.Afr. Napoleon", rozšířil své panství (s. 396) nad Bagirnli a kánem-bornuskou říší; po dlouho leté v{�ce padl v bitvě proti Francouzům. Vých. Afrika: střediskem obchodu s otroky byl sulta nát Zmlzibar; místní afr. vládci uzavírali ochranné smlouvy s Brity či Němci.
375
Africké země: feud. despocie (a.�mllská říše) provo zovaly rozsálllý obchod s otroky. Král dallOmské říše Gezo (1818-58) postavil ženské oddíly a na padl jorubskou říši, "zemi velkých měst". Libérie: Pllvodní osídlenci této kolonie z 1822, osvo bození otroci, kteří sem byli přestčhoválli z Ameri ky, vyhlásili 1847 nezávislou republiku. Etiopie: uchvatitel ras (místodržitel) KASA sjednotil jako 1853 císař TEODOR II. koptskokřesť. řfši, kterou vy vrátila 1867/68 brit. trestná výprava gen. lorda NAPIERA. 1872-89 negus JA1'1IY., brit. pretendent, odrazil útok Egypťmlll (1875-79) 1889-1910 MENEUK II. se s it. podporou prohlásil císařem. Již. Afrika: "jihoafr. Attila" Čaka vytvořil bmltuský stát národnosti Zulu. Jeho výpad proti Natalu uve dl do pohybu b�Ultuské národy a kmeny na jihu Al"riky (Herery, Matabely aj.). Evr. koloniální mocnosti: blit. zákaz obchodu s ot roky (1807), otroctví (1833) i vývozu otroků (1841) ochromil obcll. podnikání v Africe. Pouze Francie si od pol. 19. stol. budovala vlastní kolon. ří ši v Alžírsku, Senegmnbii a Gabunu (s. 385). Křesť. oůsie zaldádaly nové stanice, nemocnice a školy. Nový kolonizační zájem vyvolávaly průzkumné výpravy do nitra Al"riky. Belg. král LEOPOLD II. (s. 363) byl prvním, kdo si uvědomil nové explo atační možnosti. 1876 založil "Mezinár. asociaci pro výzkum a civilizaci stř. Al"riky", z jejíhoz pově ření prozkoumal II M. STANI.. EY území Konga, které na 1884185 berlínské konferenci o Kongu LEO POLD II. zís� (Svobodný stát Kongo) oproti brit. , a pon. narokům. Búrské státy na jihu Afriky (1842-1902) Vnitřní rozpory a zrušení otroctví v blit. Kapské kolonii (od 1806/14) přiměly na 10 000 konzer vatiVlúch Búrů k rozhodnuLÍ vydat se na 1836-44 "velký trek" (hromadné stěhov{Ulí) do vnitrozemí. Po bojích se Zuly a po brit. obs�\Zení Natalu zalozili 1842 Oraňský svobodný stát (1848-54 anekto ván Brity) a 1853 Transvaal (od 1856 Jihoafr. republika). Od krytí zlatých nalezišť přilákalo nové přistěhovalce (tzv. uitlandery). 1877 Britové �Ulektovali Transvaal, což vyvolalo 1880/81 ozbrojené povstání Búrů, v němž byli Britové poraženi. - Do čela nezávislé republiky se postavil 1883-1902 prezident Paulus Kriiger. Objev bo hatých nalezišť zlata u Johannesburgu ale vzbuzo val zájem Velké Británie. 1899-1902 anglo-búrská válka: přes počáteční ús pěchy búrských generálů SMUTSE, BOTIIY a HElU ZOGA r07JlOdla blit. voj. převalla ( KlTCHENER). 1902 mír ve Vereenigingu (s. 381).
IMPERIALISMUS / kolonialismus, vrcholný kapitalismus (1880-1914) Moderní imperialismus
(Latinsky imperium: moc rozkazovat). Velmoci pokračovaly ve své kolon. politice z 16.-18. stol. (s. 225, 275), a dostaly se proto po 1880 do vzájem ného zápasu o dělení světa. Věřily, že tím navždy rozhodnou o "rovnováze", bohatství a moci národl!. Do 19. stol. se zformovaly dva typy kolonií: 1. osadnické kolonie, zakládané vystěhovalci, kteří opouštěli svou původní vlast z náb. či polil. důvodů anebo kvůli existenčnímu ohrožení (pře lidnění); 2. obchodní kolonie (mnohdy jen střediska či opěrné body s příslušnou obch. koncesí) jakož to zdroje surovin (Indie a Afrika). Kolonií využívaly zpravidla soukromé obch. společ nosti, jež se domáhaly státní ochrany svých zájmů. K vytváření imperiálních kolon. říší či zón hosp. zájmu (dolarová diplomacie [dolarový imperialis mus 1, s. 395) docházelo z různých příčin.
Rozkvět vrcholného kapitalismu V tomto období došlo k prudkému hosp. vzestupu prům. zemí, jakými byly USA, Británie a Německo, za nimiž s jistým odstupem následovaly Francie aJa ponsko, zatímco v Itálii a v Rusku industrializace teprve probíhala. Tech. a věd. pokrok (s. 343) pomáhal odhalit nové energetické zdroje (elektři nu, ropu) a přispěl ke zrodu nových prům. odvětví (elektrotechnický a chemicko technologický prll mysl). Rozvoj dopravy a sdělovací techniky (te legrafie, telefonu) vytvořil předpoklady ke vzniku svět. obchodu a světové ekonom. soustavy. Stou pající kapitálové investice do nových výrobních metod, dopravních a zásobovacích zařízení změnily ekonom. strukturu. Monopolní kapitalismus (v němž docházelo ke spojování, případně koncentraci provozních závodů do velkopodniků). Vznikaly tak akciové společ nosti (a. s.) a koncerny, které racionalizovaly proces nákupu a odbytu, ať už v horizontální rovině (v rámci stejného hosp. odvětví) či v rovině verti kální (na různém výrobním stupni, např. v důlním podnikání, v hutnictví, ve strojírenství); kartely uzavíraly závazné dohody o výrobě a o cenách; syn dikáty byly společnými prodejními či nákupními organizacemi; trusty se stávala monopolistická sdružení diktující a ovládající poměry na trhu. Finanční kapitalismus byl spjat se vznikem vel kých bank opatřujících úvěry. Vývoz kapitálu a nadnár. kapitálová propojení umocňovaly sílu svě ta vysokých financí, který nabýval i polil. vlivu. Důsledky: výroba i společ. produkt rostly, zvedala se i všeobecná životní úroveň, včetně životní úrovně dělnictva. Opouštění venkova, vznik velkoměst a no vá (zaměstnanecká) povolání změnily strukturu společnosti a vedly i k novému způsobu života. Spolky a polit. strany napomállaly demokratizaci mas. - Postupující prolínání stát. a (finančně) -
377
ekonom. zájmů se projevilo jak v zestátňování do
pravních podniků a obslužných zařízení (železnic, pošt, vodáren a plynáren), tak i ve státní kontrole fi nancí (vznik emisních [cedulových] bank regu lujících peněžní oběživo a měnový kurz). Hosp. problémy (mezinár. soupeření o suroviny, o odby tiště, o kapitálové vklady a investice) přerůstají v problémy politické. Koloniální politika: kolonie měly přispět k dosa žení autarkie (nezávislosti vlastní ekonomiky, od kázané jen na vlastní surovinové zdroje, a izolované tak od svěl. konkurence i krizí svět. hospodářství) a k udržení životní úrovně, kterou ohrožovalo jak přelidnění (srv., s. 343), tak celkově stoupající ži votní nároky. Představy o "nedostatktl životního prostoru" se šířily spolu s MALTHUSOVOU teorií (s. 321) a ovládly dobové myšlenÍ. Případné vystě hovalectví ale ztěžovaly přistěhovalecké zákony (USA), přičemž možnosti intenzivnějšího rozvoje vnitřního trhu posilováním kupní síly (poptávky) nebyly doposud známy. Zachování nár. jistot tedy vy žadovalo hosp. a kolon. expanzi. Ochranná celní politika (neomerkantilismus): autarkii a vlastní obchodní zájmy pomáhaly zajišťo vat dvoustranné obch. smlouvy, prohibitivní a odvet ná cla či dokonce celní války; tato opatření zvyllOd ňovala domácí velkopodniky.
Duchovní kořeny imperialismu: Nacionalismus: úspěchy skutečné mocenské poli
tiky při formování nových nár. státll (Německa, itá lie) posilovaly přesvědčení, že pouze velké a silné národy s vůlí po moci (NIETZSCHE, s. 342) a při pravené k boji o život (SOCiální darwinismus, s. 342) jsou předurčeny k nadvládě nad méněcen nými (barevnými) národy (rasismus, s. 342). Nár. prestiž a zachování vlastního postavení vyžadovaly celosvět. politiktl spočívající v nasazení síly a v při pravenosti vést válku (voj. myšlení). Taková poli tika ale vyžadovala zbrojení, především nám. zbro jení, neboť kontrolovat moře znamenalo kontrolo vat svět (navalismus). - Ideologickou variantou nacionalismu se stalo vědomí (o vlastním) po slání (s. 381), podle něhož byla bílá rasa, národ či velký národ (panslavismus, s. 391; pangermanis mus) povolány vést a poevropšťovat svět. Imperialismus rozšířil záp. civilizaci po celém svě tě, ať už voj. či hosp. cestami, za účasti velkoburžo azie i drobných podnikatelů. Napomáhal budování místní infrastruktury a pozvedl hospodářství ko lonií, ovšem za cenu vykořisťování, ba i vyhlazování kolon. národu či ničení jejich tradic. V kolon. národech se tak vzbudily nejen nové potře by, ale také podvědomý odpor a pocity nenávisti, kte ré vyústily v "probuzení barevných národů". Jed nalo se o vnitřní, často religiózně podbarvené mo dernizačlú hnutí, jehož cílem bylo poznat vlastní dějiny (nár. vědomí). Hnutí, které zejména po dmhé svět. válce vedlo boj za nár. zrovnoprávnění (s. 539).
378
IMPERIALISMUS / dělnické hnutí
Dělnické hnutí (1860-1914) Odbory: za industrializace procházely odbory ob dobím své velké organizační výstavby: vznikaly
(národní) ústřední odborové svazy s vlastními po kladnami, vedením, centrálami, tiskovými orgány a s vlastním funkcionářským aktivem. Podle svého světonázorového a polit. zaměření se jednotlivé ústředny dělily na svobodné (socialistické), rev.-(anarcho)syndikalistické, unúrněné (žluté, od mítající stávky), lib. a křesť. odbory. Od 1901 se konaly mezinár. konference (vznikaly me zinár. odborové federace nár. centrál) organizo vané stálým Mezinár. sekretariátem práce (1902-13) v Berlíně, vedeným Carlem Legie nem (1861-1920). 1908 založena Všeobecná křesť. internacionála, je jímž tajemníkem se stal A. STEGERWALD. 1913 založen Mezinár. odborový svaz (v Amste rodamu). - Přes úspěchy odborového hnutí se rozšířil názor, že kapitalismus lze překonat jen prostředky polit. boje (MARX). Děl. strany: rozdílné postoje v otázce polit. taktiky vedly k formování různých názorových skupin a polit. stran sdružujících: revolucionáře (marxisty), anar chisty (s. 344), mutualisty (proudhonisty, kteří usilo vali o družsteVlú, syndikalistické zřízení) či reformis ty (kteří kladli důraz na aktiVIÚ spolupráci v oblasti společ. a p olit. reforem a odmítali třídní boj). 1864-76 J. internacionála byla založena v Londýně z podnětu Karla Marxe (s. 344). Sdružo vala všechny socialisty, ztroskotala však na vnitř ních rozbrojích (marxisté - anarchisté), na osobních kontroverzích mezi MARXEM a BAKU NINEM (s. 391) a kvůli odchodu angl., it. a švýc. levicových demokratů po 1871 povstání Pařížské komuny (s. 383). - Ke sté mu výročí Velké fr. revoluce byla v Paříži 1889 založena II. internacionála, jejíž stálý vý konný orgán (od 1900) Mezinár. social. byro sídlil v Bruselu. Od 1890 pravidelné pořádání oslav 1. máje (den mezinár. děl. solidarity); 1896 vyloučeni anar chisté, 1904 odmítnut reformismus; demonstra ce za mír a gen. stávka jako prostředek boje pro ti hrozbě války (Basilej 1912). Po vypuknutí prv ní svět. války se však ll. internacionála rozpadla.
Velká Británie: nadále zde převládala místní sdru
žení nepolit. Trade Unions (s. 345). Jejich zastřešu jící organizací se postupně stal 1868 Trade Union Congress (TUC), formující se až do 1895. Aby dosáhli zvolení spolehlivých stoupenců lib. strany do parlamentu, vytvořili tradeunionisté 1869 Ligu děl. zastoupení. (Labour Representa
!ion League) .
1881 Sociálně dem. federace se nesetkala s žád nou odezvou. Social. intelektuálové z okruhu
kolem S. WEBBA (1859-1947) a G. B. SHAWA (1856-1950) se sdružili ve 1883 Fabian Society (Fabiánskou společnost, s. 382), jejíž představy o státním (municipál ním) socialismu převzala 1893 Independent Labour Party (Nezávislá děl. strana), jejímž zakladatelem se stal K. HARDIE. Z vyl l oru děl. zastoupení, který reprezentoval všechny social. skupiny (tajemníkem MAcDo NALD, s. 382), vzešla 1906 Labour Party (Strana práce), jež zpočátku podporovala lib. stranu. Podle jejího vzoru vznikly po 1910 obdobné děl. strany také v Aus trálii a na Novém Zélandu. USA: také zde vedly boj proti kapitálu odbory. Nej dříve to byli 1869 Knights of Labor (Rytíři práce), na venkově pak 1873 National Farmers' Alliance (Nár. spolek farmářů). 1877 Socialist Labor Party (Socialistická děl. stra na) se naproti tomu rozštěpila a rozpadla, zatím co program People's Party (Lidové strany) pře vzali demokraté. - Velkého rozmachu dosáhla 1886 American Federation of Labor (AFL, Am. federace práce), vedená předsedou S. Gomper sem (1850-1924) Německo: Ferdinand Lassalle (1825-64) založil
1863 Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein
(Všeobecný něm. děl. spolek). MARXOVI stou penci Wilhelm Liebknecht (1826-1900) a August Bebel (1840-1913) stáli u zrodu
1869
Sozialdemokratische
Arbeiterpartei
(Soc. dem. dělnické strany). Obě strany se pak sloučily na bázi Gothajského (kompromisní ho) programu v 1875 Sozialistische Arbeiterpartei (Socialistickou děl. stranu).
1890 Sozia1demokratische Partei Deutsch lands (SPD, Soc. dem. strana Německa). Návrh jejího již ryze marx. Erfurtského programu vypracoval Kari Kautsky (1854--1938), který
jej také obhájil jak proti lev. radikálům, jakými byli LEDEBOUR (1850-1947) či Rosa Luxem burgová (s. 427), tak i proti revizionistům. Po 1890 obnova odborů: v prům. svazech se začínaly organizovat Svobodné socialistické odbory. Jejich slučovací sjezd proběhl v Hal berstadtu (1892). 1905 kolínský sjezd "svobodných odborů" (odmít nutí polit. stávek). - Z církevních děl. jednot a spolků (s. 345) se zformovaly křesť. odbory, které se spojily do jednoho 1900 celoněm. svazu křesť. odborů. - Podle fr. pří kladu vznikly 1905 tzv. žluté odbory. - Starší, lib. orientované a polit. neutrální Hirsch-Dunckerovy odborové spolky (1869) oslovovaly především kvalifikova né dělníky.
IMPERIALISMUS / dělnické hnutí, pacifismus Revizionismus: úspěchy odborového hnutí, všeo
becný vzestup životní úrovně a myšlenky angl. fabiá nů přiměly Eduarda Bernsteina (1850-1932) ke kritickému přehodnocení marx. tezí, a to jak teorie o zbídačování mas, tak teorie o nevyhnutelnosti re voluce (s. 344). Třebaže oficiálně byl reformistický směr odmítnut, ve skutečnosti nabýval na významu. Francie: boj fr. dělníků vedli anarchisté, jejichž (anarcho)syndikalismus se vyznačoval odmítá ním politiky, nepřátelstvím vůči státu a ,mtimilila rismem. Proto také odmítali pracovní (kolektivní) smlouvy, soc. reformy i parlament jakožto institu ci a věřili v nastolení beztřídní společnosti spon tánní "přímou akcí" (s. 344). Ve snaze sjednotit starší "burzy práce", celofr. oborové syndikáty a také izolované odborové organizace vznikla
1895 Confédération Générale du Travail
(CGT, Všeobecná konfederace práce). V jejím čele stál od 1909 Léon Jouhaux (1879-1954). Mimo CGT se ustavily také křesfunskodem. a žlu té odbory (kolem 1899) - Pod vedením J. Gu ESDA byla 1879 založena Děl. strana, z níž se ale 1882 odště pili umírnění "posibilisté" a 1890 i "allema nisté". - Přívrženci Blanquiho (1805-81), za ložili 1890 Parti Socialiste Révolutionnaire. Jauresův (s. 383) pokus sjednotit rozštěpené social. hnutí vy šel naprázdno také proto, že 1899 "vládní" MILLERAND (s. 425) vstoupil do vlá dy, což radikálové v čele s Guesdem (1845-1922) ostře odmítli. - Na nátlak 1904 amsterodamského kongresu II. internacioná ly (BEBELŮV návrh) se zformovala jednotná So cial. strana:
1905 Section fran,.ajse de I'intemationale ouv riere (S.F.I.O., Fr. sekce děl. internacionály), kte
rá pak upravila své vztahy s odbory i k samotnému anarchosyndikalismu (Amienská charta, 1906). Itálie: místní odbory a syndikáty se 1889 sjednotily v Milánskou komoru práce. Třeba že jejich příkladu následovaly i další děl. spolky, zůstávalo it. odborové hnutí i nadále roztříštěno. Vydání 1891 encykliky Rerum novarum papeže LVA XlII. (s. 344) napomohlo sloučení kat. odborových svazů do Confederazione llaliana dei Lavoratori; zcela stranou pak stály anarchosyndikalistické skupiny. - Po prvních organizačních krocích a po štěpení v marx. ll. děl. straně (zal. 1882) byla v Janově založena 1892 Partito Socialista ltaliano (PSI, ll. social. strana). Proti marx. křídlu vedeném Labriolou (1843-1904) se v ní prosadili integralisté a re formisté (BISSOr..ATI). - V nově založené 1906 Confederazione Generale del Lavoro (Všeo becné konfederaci práce) se volně spojily prům. a profesní odborové svazy.
379
Rakousko: umírněné a radikální proudy předlitav
ských socialistů se sjednotily (V. ADLEH, 1852-1918) na 1889 hainfeldském sjezdu v Celorak_ soc. dem.
stranu dělnickou (Sozialdemokratische Partei Osterreichs, sro), která přijala marx.
program (KAUTSKV). 1897 třebaže obsadila 14 míst v říš. radě, reorgani zovala se SPO ve federaci 6 nár. stran, jež V. AD LEH udržel pohromadě národnostním 1899 brněnským progranlem, podle něhož se mělo Rakousko proměnil v "dem. národnostní stát spolkový", tedy ve federaci autonomních ná rodů. - Otto Bauer (1882-1932) spolu s M. ADLEHEM (1873-1937) rozvinuli myšlenkovou koncepci austromarxismu, vycházejícího v ná rodnostní otázce z představy "kult. národnostní autonomie". - Po 1907 (přijetí zákona o všeo becném hlasovacím právu) se sro stala druhou nejsilnější stranou. - Vedle menších, národnost ně něm. profesních spolků pi'lsobily v Rakousku i social. a křesť. odbory. Polsko: do čela různých skupin socialistů v Haliči se postavila 1892 Polská social. strana (PPS). - Marxistickou. Soc. dem. stranu Království polského a Litvy (zal. 1893) vedla do 1897 R. LUXEMBUHGOVÁ (s 427). Rusko: kolem 1860 se začalo formovat rus. revo luční hnutí (nihilisté, narodnici, s. 389), do ně hož vnesl Plechanov myšlenky marxismu.
1898 Soc. demokratická děl. strana Ruska (SDDSR) se na svém
1903 londýnském sjezdu rozštěpila na menše viky a bolševiky, kteří pod LENINOVÝM vede
ním (s 389) založili na 1912 pražském sjezdu svou vlastní stranu. 1917 Říjnovou revolucí se bolševici dostali k moci a převzali vedení svět. kom. hnutí (III. in ternacionála, s. 419).
Pacifismus
Radik. idealistické hnutí, které z etických a religióz ních důvodů odmítalo jakékoliv používání násilí, včetně násilného zabezpečování míru či obranné války. Rozvíjelo se v mírových seolečnostech (J816 Peace Society v Anglii, 1830 v Zenevě), které od 1848 pořádaly mezinár. kongresy. 1869 Společnost přátel míru. 1871 Mezinár. liga míru a svobody založena ve Francii. 1891 Mezinár. byro míru se sídlem v Bernu. - Teh dejší politiku ovlivnilo také jednání
1899/1907 haagských mírových konferencí
o odzbrojení, urovnání mezinár. sporů a vedení pozemních válek (s. 361). - Ani pacifistickému hnutí, ani ll. internacionále se však nepodařilo zamezit přípravám na válku (s. 377).
IMPERIALISMUS / Velká Británie 1(1814-1914) Britská koloniální říše (1814-1875) Po zákazu obchodování s otroky poklesl zájem o afr. kolonie (Gambii, Sierru Leone a Zlatonosné pobřeží); kolem 1865 se dokonce zvažovalo, zda ty to kolonie neopustil. Současně se vyhledávala nová obch. a prům. odbytiště v Již. Americe, v Indii a v Čí ně. Nové a spíše nallOdilé územní zisky sloužily k zajiš ťování nám. cest (Singapur 1819, Falklandské sou ostroví 1833, Aden 1839), otevíraly přístup na nové trhy (Hongkong 1841) anebo - zvláště poté, co by la ztracena Nová Anglie - přijímaly bril. vystěhoval ce: 1806/14 Kapská kolonie, od 1824 Straits Seule ments (s 384), od 1829 Záp. Austrálie, 1814/40 Nový Zéland. Myšlenkami na samosprávu "bílých" osadnických kolonií se obírali tzv. maloangličané, jakými byli např. WAKEFIEtD (1796-1862) na Novém Zélandu či lord DURliAM (1792-1840), jehož 1839 Zpráva o Kanadě se stala počátkem procesu sjednocování kan. provincií a zisku jejich vlastní samosprávy. Představa poručenského postavení mateřské země nad koloniemi až do jejich polil. osamostatnění se stala vůdčí zásadou bril. kolo niální politiky. První 1867 dominium Kanada získalo zákonem o Sev. Americe plnou polit. autonomii. "Britské impérium" (1875-1914) Hospodářství: přes rostoucí konkurenci (USA, Německo, Japonsko) setrvávala Británie pevně na principech volného obchodu; 1880 předsta voval bril. podtl 46 % tonáže svěl. obchodu. Do 1913 se objem bril. zahraničního obchodu sice zdvojnásobil, obch. bilance však byla pasivní. Vy važovala ji ovšem aktivní platební bilance. Ve doucí roli Británie na svěl. trhu zajišťovalo budo vání imperiální říše. Brit. vědomí vlastního poslání: hosp. a mocen skopolil. zájmy se v bril. případě pojily s pře svědčením, ovlivněným puritanismem (s. 267), že pokrok a civilizaci je ve světě třeba podpo roval. Za autora ideje o světovém poslání Bri tánie je považován T. CARtYLE (1795-1881);. sir C. DltKE (1843-191 I) načrtl obraz 1868 "Větší Británie" ve "světě den ode dne anglič tějším"; R. SEEI.EY (1834-95) požadoval pláno vitou "expanzi Anglie" (1883); o bril. poslání se rozepisoval i R. K1PLlNG (1865-1936). Imperiální politika britské říše: ve svém 1872 vystoupení v Křišťálovém paláci napadl Disra eli (s. 382) liberály (GIADSTONA) za jejich in diferentní kolon. politiku. - Kvůli zajištění nám. cesty do Indie 1875 odkoupili Britové egypl. akcie Suezského prů plavu. Královna VIKTORIE, od 1877 císařovna indická, podporovala DISRAELlHO. 1878 zisk Kypru (s. 359).
381
1882 obsazení Egypta. Pod bril. ochranou (1914 byl Egypt vyhlášen bril. protektorátem) se země zotavila. Afrika: směr a cíl bril. imperialismu v závodě o rozdělení Afriky (s. 375) určoval plán na spojení Kapského Města s Káhirou souvis lým pásem bril. kolonií. Zatímco CROMER (1841-1917) pronikal ze severu do Súdánu, kde narazil na odpor mahdistů (s. 375), nastolil Cecil Rhodes (1853-1902) po 1879 zulské válce bril. moc na jihu Afriky. 1885 byl vyhlášen bril. protektorát nad Bečuánskem (dnešní Botswanou); Bril. jihoafr. společnost (zal. 1889) opanovala 1888-91 území Rhodesie (dnešní Zimbabwe a Zambie). Britové ovládli Som{usko (1884), Ugandu (1895), Keňu (1886) a po fašodské krizi (s 385) také 1899 bril.-egypt. kondominium Súdán. - Jako 1890-96 min. předseda Kapské kolonie připravo val RHODES podmanění búrských států, k čemuž také po JAMESONOVĚ vpádu do Transvaalu (1895/96) došlo v 1899-1902 búrské válce (s 375). Po brit. vítěz ství získali Búrové sanlOsprávu, úředlúm jazykem se stala nizozemština (od 1923 afrikánština). Asie: do brit. koloniálního panství byla zahrnována okrajová úzenú Brit. Indie (s 367); obsazovány by ly doposud svobodné enklávy II ostrovy v Tichomoří. 1885-92, 1895-1902 min. předseda lord Sa lisbury (R CEClI., 1830-1903) pokračoval dů sledně ve své politice splendíd isolatíon, třebaže za jeho vlády docházelo k určitému sbližování s Trojspolkem (středomořské dohody, s. 361). 1895-1903 min. pro kolonie J. Chamberlain (1836-1914) se nebezpečí, jež brit. impériu hro zilo ze strany konkurence, snažil zabránit: expan zí do doposud "volných" končin; zbrojením, jež mělo brit. vál. loďstvu zajistit dvojnásobnou převa hu (tzv. 'l\vo Power Standard); upevněním ímpé ria cestou rezignace na politiku volného obchodu ve prospěch přestavby brit. říše ve federaci Velké Británie a "bílých" kolonií vzájemně spojených ko runou, jazykem a hosp. vyll.Odami; smířením s USA v panamské otázce (s. 395); a pokusem opustit politiku sp/endíd ísolatíon. 1898-1901 vyjednávání o spojenectví s Německem (s. 387). Třebaže CHAMBERLAINŮV plán na vy tvoření brit. voj. a ekonom. unie vedl k jeho pá du, on Sánl se zasloužil o prosazení dohodové politiky a formuloval představy o příštím Com monwealthu. - Po jednání úvodní 1887 konference zástupců kolonií (od 1907 pravi delné imperiální konference) získaly postupně statut dominia 1901 Australský svaz; 1907 Nový Zéland a New Foundland a rovněž 1910 Jihoafrická unie.
382
IMPERIALISMUS / Velká Británie (( (1848-1914)
Viktoriánská éra (1848-1886) Manchesterský liberalismus omezil ťoli státu přede vším na právní ochťanu a vnitřní bezpečnost. Byla modernizována stát. správa. Zahr. politika byla pod vedením Henryho Johna Palmerstona (pťemiéťem 1855-65) připravena podpoťovat lib. síly v Itálii, Dánsku i Polsku. S vý jimkou krymské války (s. 347) a ind. povstání (s. 367) pťožívala Británie dlouhé období míru. 1851 první svět. výstava bťit. pťůmyslu v londýnském Křišťálovém paláci. - Díky rostoucímu společ. pťoduktu se zvedla i životní úťoveň. Hnu tí, která se zťodila z ťeligiózních a morálních dů vodů (K1NGSLEY), podpoťovala reformismus odborů. - Změnil se i charakteť polit. stran, kte ré ztratily svou někdejší šlech.-arist. podobu a proměnily se v masové dem. stťany přičiněním politiků, kteří se stali představiteli celé epochy: Benjamina Disraeliho (1804-81) a Willia ma Ewarta Gladstona (1809-98). 1860 Cobdenova obchodní smlouva s Francií: rozkvět volného obchodu. Do čela konzervativ ců postoupil PEELŮV pťotivník DlSRAELl, kteťÝ odmítal lib. obchodní politiku a svým progra mem "toryovské demokracie" se snažil získat dělnictvo. 1867 2. volební reforma: volební právo ťozšířeno na maloburžoazii a kvalifikované dělnictvo; při nesla zisk liberálům a Gl.ADSTONOVI. 1884 3. volební reforma (od 1872 se volilo tajně): voleb. právo získali všichni majitelé a nájemníci domů či bytů pobývající na stejném místě nejmé ně jeden rok před volbami. 1874-80 2. DlSRAELlHO kabinet: počátky brit. im peťiální politiky (s. 381); Gt.ADSTONE hledal na opak řešení irské otázky: ir. vystěhovalci založili v USA tajnou 1858 radikální Feniánskou společnost (bratr stvo), jejímž cílem bylo vytvoření ir. republiky. Teroristickým útokům a rol. revoltám v Irsku če lil GIADSTONE jen s nevelkým úspěchem, a to jednak 1869 odlukou anglikánské církve od státu, čímž ne přímo posílil postavení ir. katolíků, a dále pak pozemk. zákonodárstvím vycházejícím částečně vstříc ir. nájemcům. V parlamentu se skupina poslanců (parnellité) vedená S. PARNELLEM (1846-9 I) domáhala legálními prostředky vy dání zákona o iť. autonomii (Home Rule); zalo žili proto iťskou 1879 Pozemk. ligu, která začala široce užívat forem bojkotu. - GLADSTONOVY 1886/92 pokusy o schválení návrhu zákona o ir. au tonomii vedly k roztržce v lib. straně a způsobily pád vlády. - V boji za ir. nár. samostatnost pokra čovala 1900 Sjednocená irská liga.
Vnitropolitické krize(1886-1914) Rozklad lib. strany a téměř dvacetiletá vláda kon zervativcll byly projevem stťuktuťálních změn ve společnosti: I. V reakci na politiku pťosazování ir. autonomie došlo ke spojení lib. "unionistů" (CHAMBERI.A IN, s. 381) a konzervativců. 2. Lib. strana ztťatila oporu ve slředních vťstvách. 3. Zchudlá pozemk. aristokracie vstupovala do pi'í buzenských svazků s rodinami průmys!Júků; po stoje lib. krUhll, jež měly přístup do vysoké spo lečnosti, se snadno zaměňovaly za posloje stát. cíťkve či konzerval. stťany, neboť stranické rozdí ly se stíraly. 4. Hosp. "Gťeat Depression" (velká krize), zapříči něná ekonom. konkurencí USA, Německa a také Japonska (tedy zenú vyznávajících protekcionis tickou politiku) a existencí monopoWch kapit. velkopodniků (s. 377), přiměla děl. hnutí k polit. sebeuvědomění, což se prOjevilo v rozvoji prum. odborových svazů. Jen malého vlivu dosáhla 1881 Hyndmanova marx. Social-Democratic Fedeťa lion (SOF; Soc. dem. fedeťace) ve srovnání s 1883 Fabiánskou společností (s 378) či 1893 odborářsky silnou Independent Labour Party (ILP; Nezávislou děl. stranou). Zástupci těchto polil. sdružení vy tvořili 1900 společný vý bor děl. zastoupení (Labour Representation Commitlee, LRC), kteťÝ se stal přímým před chůdcem 1906 Labour Party (LP) vedené Ramsayem Mac Donaldem (s. 424). 1901-10 EDUARD VII. 1906 liberálové (ve vládě od 1905) dosálI li voleb. vítězství s podporou LRC: přijímání soc. legislati vy; nám. zbrojení (s. 38 J) a modernizace po zemní armády realizované min. války 1905-11 Richardem Burdonem vikomtem Haldane (1856-1928) zatěžovaly stát. výdaje. Proto Sněmovna lordů v roce 1909 odnúůa schvá lit rozpočet předložený Davidem L10ydem Ge orgem (1863-1945), min. financí ve vládě pre m.iéra AsQUITlIA (1908-16). Ve vleklém sporu o ústavní pravomoci se 1910-36 JIŘl V. snažil hrát roli prostředníka. 1911 přijetím zákona o parlanlentu ztratila Horní sněmovna mimo jiné i právo veta ve fjnan. záleži tostech. - Vnitřní krize ale pokračovala. Největší vnitropolit. otřesy přinesly děl. nepokoje a stávky. Irsko: třebaže Wyndhamův pozemk. zákon z 1903 umožňoval také ir. nájemcům, aby se stali majite li půdy, na níž pracovali, organizovala strana Sinn Féin ("My sami", zal. 1905), povstání za úplnou národní nezávislost. 1912 proli zákonu o ir. autonomii vystupovali kon zervativci, protestantský Ulster, Sněmovna lordů a armáda. Hrozbu obč. války odvrátily výstřely první svět. války.
IMPERIALISMUS / Francie 1 (1870-1914) Třetí republika (1870-1914) Ještě před uzavřením míru s Německem (s, 349) březen-květen 1871 propuklo povstání Paříž ské komuny. Komunisté a socialisté (komunar di), kteří se radikálně chopili moci, byli během "krvavého týdne" potlačeni maršálem MAcMA BONEM (na 30 000 mrtvých), 1871-73 prezident TIIIERS (s, 327) sice dosáhl po zaplacení vál, náhrad předčasného odchodu něm, vojsk, konzervat. monarchistická většina Nár, shromáždění (rozštěpena na legitimisty, or leáanisty a bonapartisty) však zvolila 1873-79 maršála MacMahona (1808-93) pre zidentem republiky v naději, že obnoví monar chii. - Jen těsným poměrem 353 : 352 hlasům byla 1875 oficiálně vyhlášena třetí republika. Ústava: vycházela z principu rozdělení mocí; dvou komorové Nár. shromáždění (legislativa) se dělilo na Poslaneckou sněmovnu, do níž se volilo přímo, podle všeobecného hlasovacího práva, a na nepřímo volený Senát. Nár, shromáž dění volilo na 7 let prezidenta (exekutivu), kon trolovalo vládní kabinet a mohlo změnit ústavu, Poněvadž sněmovna se rozpadla do různých stran, které neměly pevný program, ale pojila je spíše loajalita vůči vedoucím polit. osobnostem, vytvářela se v ní jen kolísavá většina, jež byla pří činou nestabilních vlád (do 1914 se vystřídalo 50 kabinetů), Díky nepolit. administrativě se však "republika kamarádů" pomalu upevňovala, 1876 volby do sněmovny skončily úspěchem repub likánů, zejména umírněných republikánů, nazývaných také oportunisté (GAMBETTA, FER RY, s, 385), proti nimž vystupovali maloburžoazní radikálové, vedení Georgesem Clemence auem (1841-1929), Monarchisté byli v menšině, Ve sporu o jmenování vlády rozpustil prezident sněmovnu, 1877 MACMAHONŮV pokus o monarchistický zvrat však republikány jen posílil: napříště formovala vládu vždy stávající parl. většina, Nový, republi kánský 1879-89 prezident J, GRÉVY (1807-90 sledoval svými antiklerikalistickými reformami politiku vnitřní konsolidace a laicizace veřejného života, Hněv nad zkorumpovaností politiků, požadavky "silné vlády" a volání po odvetě (revanŠi) ze stra ny 1882 Ligy vlastenců založené DÉROULEDEM (1846 až 1914) vedly k 1885 voleb, úspěchu monarchistíL Min, války gen, Georges Boulanger (1837-91) shromáždil v 1886-89 autoritářském a nacionalistickém boulan geristickém hnutí konzervativce, radikály i bona partisty, Doplňovací volby sice přivedly toto hnu tí do parlanlentu, vláda však ostře proti chysta nému převratu zakročila,
383
1889 v Paříži se konala světová výstava, 1892 politika ochranných cel; papež L EV XIII. do poručil katolíkům, aby spolupracovali s republi kou, 1894 anarchisté spáchali atentát na prezidenta CAR NOTA (od 1887): pronásledování socialistů, kteří se organizovali v syndikátech (s, 379), ve 1895 Všeobecné konfederaci práce (CGT), v rev, děl. straně (1890) či ve straně radik. socialistů (1893) 1894-1906 Dreyfusova aféra, v níž se ostře střetla levice s pravicí, rozdělila národ, Proti od souzení žid, důstojníka A, DREYFUSE (1859-1935) voj, soudem na základě zfalšova ných dokumentů protestoval 1898 republikánský blok: Emile Zola (taluji!, 1898), CLEMENCEAU i socialista J. JAURES (1859-1914 [zavražděn]) požadovali obnovení procesu, - Cll, MAURRAS (1868-1952) vystu poval ve svých kázáních s myšlenkou "integrální ho nacionalismu" vůči Němcům, protestantům, Židům i vůči lidským právům a republice, Spolu s L. DAUDETEM (1867-1942) založili krajně prav, nacionalistickou organizaci 1898 Action fran�aise (Francouzská akce), čímž zase podnítili antiklerikální kurz svých levicově radik. protivníků, 1902-05 COMBESOVA vláda dem, levice zrušila círk. řády, kláštery a zkonfiskovala círk. majetek. Přerušení vztahl. s Vatikánem, 1905 odluka církve od státu, kterou uskutečnil nezávislý socialista Aristide Briand (1862 až 1932), který byl členem 1906-09 CLEMENCEAUOVA vládního kabinetu, DREYFUSOVA rehabilitace znanlenala vítězství ci vilní moci nad armádou, Třebaže se rozvíjelo soc, zákonodárství, proti stávkám se postupovalo nesmiřitelně. 1909 BRIAl'WůV kabinet "nár. usmíření" sliboval uklidnění, přesto však o sobě dávali vědět radik. socialisté (stávky), 1911/12 kabinet premiéra CAILLAUXE sice vyjednal s Německem dohodu o Maroku (s. 361), z proti něm, nacionalismu (BARREs) a rozpadu socia listů na provládní křídlo (BRlAND) a na jed notnou stranu (S,F.LO., zal. 1905 JAUREsEM, s. 379) těžil konzervativní 1912 kabinet Raymonda Poincarého (1860 až 1934, [1913-20 prezidentem]). CLEMENCEAU souhlasil s politikou odplaty spočívající v "připra venosti na válku", 7,alÍmco pacifista JAUtill> vystu poval za dorozumění. 1913 kabinet premiéra BARTIIOUA zavedl tříletou voj. službu; posilování armády kritizovali socia listé. 1914 voleb, vítězství s.F.l.O.; po vypuknutí války se předseda vlády VIVLANI a prezident POINCARÉ snažili o uzavření "union sacrée" (posvátné jed noty) všech polil. stran.
IMPERIALISMUS / Francie II (1830-1914)
Zakládání 2. koloniální říše (1830-1870) Francouzi se od dob osvícenství a časll Velké fr. re voluce považovali za průkopníka evr. kultury a civi lizace, jíž se přizpůsobila také barevná elita ve zbyt cích fr. koloniálních držav, kterými zůstávaly Sene gambie, Réunion, Miquelon, Guadeloupe, Guayana (J818) a opěrné body v Indii. 1830 obsazení Alžíru mělo odvrátit pozornost veřejnosti od domácích vnitropolit. obtíží. Zajiš ťovala je cizinecká legie (zal. 1831). Fr. postu pu se postavily na odpor berberské kmeny vede né alžír. emírem ABD Al-KÁD1REM. - Ctižádosti vá (TlIIERSOVA) egypt. politika se zhroutila ve 1839-41 vých. krizi (s 365) - Bez předchozích příprav obsadili Francouzi území v Africe (Ga bun 1843/44) a v Oceánii (Markézy, Tahiti 1842). V Alžírsku zatím despoticky vládl 1840-47 gen. guvernér BUGEAUD (1784-1849). 1844 v bitvě u vádí 1sly zvítězili Francouzi nad ma rockým sultánem; 1847 kapituloval Abd al-Kádir. ..FnUlcie za mořem" se stala fr. obilnicí, do 1906 v ní podíl CVl'. osídlení stoupl na 13 %. Gen. Fai dherbe (1818-89) reorganizoval 1854-65 Senegal, 1857 založil Dakar a zformo val domorodou armádu (tzv. senegalští střelci), jež sloužila k dalšímu pronikání do nitra Afriky. Současně se rozvíjely vztahy s Egyptem, který byl od zahájení stavby Suezského průplavu (s. 375) považován za fl'. protektorát. Annam: zdejší císař stál formálnč pod čín. svrchova ností. Polit. moc měli v rukou správci Tonkinu (dynastie TRlNH) a Kočinčíny (dynastie NGUYEN). 1787 smlouvou v Tourange získal NGlIYEN ANI! za odstoupení ostrova Pulo Condoru fr. pomoc, kte rá jej vynesla až na císařský trůn, na nějž nastou pil jako 1802-20 vietnam. císař GIA LONG. - Pronásledová ní křesťanu se stalo záminkou k demonstraci fr.-šp. nám. síly. 1858/59 dobytí Tourane (DlUlangu) a Saigonu. 1862 anektovali Francouzi vých. provincie a 1867 i západní části Kočinčíny. Kambodža: o zbytky khmerské říše soupeřily Siam a Annam, a proto král NORODOM (1859-1904) požádal 1863 o fr. ochranu. "Empire fran�ais", "francouzské impérium" (1871-1914) Imperiální politika měla Francii zajistit v Evropě vážnost. Ústřední koloniální správa usilovala o kult. asimilaci a voj. nábor ..barevných Francouzů". V opozici proti této politice stála maloburžoazie a radikálové (CtEMENCEAU). Hospodářství: ve prospěch rol. hospodářství i tčž kého průmyslu (Briey, Nancy, Longwy) byla přijata ochranná cla (nové celní tarify v 1892). V důsledku populační stagnace a nižší těžby uhlí poklesl podíl Francie na svět. produkci železa a oceli (ztráta AI-
385
saska a Lotrinska). Na druhé stranč.sc Francie díky svým střádallll11 (rentiérský kapitalismus) stala "bankéřem světa". Velké banky kontrolovaly zahl'. kapitálové investice (v koloniích, v Rusku). - No vou kolon. politiku zahájil po 1880 min. předseda Ferry. S BtSMARCKO V"M propuštěním skončilo i období fr. izolace. Za prezidenta FA URA (1895-99) se vzedmula další vlna fr. kolon. expanze. Afrika: vznik fl'. kolon. říše na čemém kontinente. 1881 fr. protektorát nad Thniskem rozladilltá lii (s. 397); Egypt byl pro Francii ztracen (Velká Británie, s. 38J). Z Alžírska i ze Sencgelu pro nikli Francouzi na Saharu a začali ..pacifikovat" záp. Súdán (tj. záp. Afriku) 1904 zřízena kolon. správa Fr. záp. Afriky (A.O.F.). - Zásluhou gen. komisaře Hrazzy (1852-1905), který prozkoumal Fr. Kongo, uza vřel smlouvy s afr. náčelníky a vzepřel se dnUlco vání tohoto území soukromými společnostmi, došlo nekrvavou cestou i k vytvoření Fr. rovní kové Afriky (AE.F.) 1895/96 porobení a anexe Madagaskru: gen. GALLlÉ'il přizpůsobil kolon. režim místním po měrům. - Plán na obklíčení Egypta, respektive na vytvoření súdánské říše, vedl ke konfliktu s Británií, jenž vyústil ve 1898 fašodskou krizi (s 36J) . 1898-1905 min. zahraničí Delcassé však hle dal cestu k usmíření. 1902 tajná fr.-il. smlouva o Tripolsku (s. 397). Sbli žování s Brity (1899 dohoda o Súdánu, vzájemné porozumění v otázce Maroka aEgypta) vyvrcho lilo uzavřením 1904 Entente cordiale (s. 361). Ministra DEL CASSÉHO však nechal min. předseda ROUVIER padnout za I. marocké krize. 1906 konference v Algecirasu: Německo uznalo ..výjimečné postavení" Francie v Maroku. Obsa zení Fásu (Fesu) a 1911 2. marocká krize byla urovn{Ula nem.-fr. do hodou o Kongu. Indočína: druhé centrum fr. kolon. impéria se roz rostlo za 1873-86 bojů o Tonkin s "čemými vlajkami" (se zbytky čín. tchajpchingských povstalců) a ná sledně i s Čínou. 1883 nad Annamem byl vyhlá.�en fr. protektorát (smlouva v Hue), který 1885 tiencinským mírem musela potvrdit i Čína. 1887 Indočínská unie. - Další rozšiřování fl.' panství na úkor Siamu. 1893 smlouvou z Bangkoku byl uznán fr. protekto rát nad Laosem. 1896 Neutralitu Siamu zaručoval výsledek fr.-brit. konference v J.ondýně; 1907 byly stanoveny jeho hranice s fr. Indočínou.
IMPERIALISMUS / Německo I (1871-1914) Bismarckova koloniální politika (1871 až
1890) 1882 Něm. koloniální spolek byl založen ve Frank furtu nad Mohanem a později v Berlíně i 1884 Společnost pro nčm. kolonizaci. Během 1884/85 berlínské konference o Kongu Bls MARCK zprostředkoval vytvoření neutrálního konžského státu pod svrchovaností belg. krále LEOPOLDA ll. (s 363). - Kancléř pak využil příznivé mezinár. situace a vállavě přistoupil k politice vedené pod "praporem obchodu". Za území pod něm. ochranou byly prohlášeny: 1884 Něm. jihozáp. Afrika (dnešní Namibie); ozbrojené síly kolonizátoru (1889) potlačily 1889-1906 povstání HercriI a Hotentotu (Khoinu). 1884 Kamernn, Togo: něm. říš. komisaři Nach tigalovi se podařilo dosáhnout brit. uznání, když se na oplátku zřekl svých nároků (Nigérie). 1884185 kolonie již. moří: Země císaře Viléma (1884 ji získala Něm. novoguinejská společ nost); Marshallovy ostrovy, Bismarckovo souost roví. 1885 Něm. vých. Afrika: zformování ozbrojených kolon. oddílu z domorodých zulských a súdán ských vojáku (askaN), které zasáhly proti arab. povstalcum 1889/90. Úsilí o postavení světové velmoci (1890 až
1914) V soupeření o kolonie si Vilém ll. (s. 388) náro koval "místo na slunci" i pro Německo. Vudčí zása du "svět. politika je naším úkolem, postavení svět. velmoci je naším cílem a silné loďstvo je nezbytným prostředkem" hlasitě hájil 1891 Všeněm. spolek a podporu našla také u šé fa polit. oddělení min. zahr. Friedricha von Holsteina (1837-1909). Přecenění vlast ních sil vedlo ke kolísavé zahr. politice, zmítající se bez cíle "ode zdi ke zdi". Hospodářství: Německo vyrostlo v prum. velmoc, rozsahem svého zahl'. obchodu a výkonností vlastní obch. flotily konkurovalo Velké Británii. Těžký prumysl, elektrotechnická i chemická vý roba se soustřeďovaly v koncernech, jakými by ly Stinnes, Krupp, Stumm, Siemens, AEG či lG Farben. V Německu narustalo přesvědčení, že prumysl, obchod i zásobování vlastního oby vatelstva vyžadují imperiální něm. politiku.
1890-94
říš. kancléř Leo von Caprivi (1831-99) i A. MARSCtlALL VON BIEBERSTElN, jenž 1890-97 vedl min. zahraničí, však svými kroky vyvolávali neduvěru. 1890 smlouvou o Zanzibaru (helgolandská smlou va) Německo vyměnilo s Británií Zanzibar za Helgoland. 1890 vypovězení zajišťovací smlouvy s Rus kem, a to i přes přání rus. strany o její další pro dloužení, uvolnilo cestu fr.-rus. sbližování.
387
1895 něm.-rus. postup vuči Japonsku (s. 393) a především pak tzv. KrUgerova depeše (s. 361) rozladily Velkou Británii. Přesto Bernhard von Biilow (1849-1929), který vedl (od 1887) něm. diplomacii, včřil i nadále v politiku ,.vol ných rukou". Admirál Alfred von Tirpitz (1849-1930) nadchl jak císaře, tak i veřejnost pro svou politiku nám. zbrojení. 1898 program budování vál. loďstva zduvodňoval rizikem možného napadení. - TtRPITZOVA "rizi ková teorie" a výstavba "přepychové notily'· (CH URCIIILL) stále více zatěžovaly něm.-brit. vztahy. Politika na Blízkém východě: Návštěva a 1898 vystoupení císaře V ILÉMA II. v Damašku vzbu dily podezření na straně Británie i Ruska. Něm. banka získala želez. koncese v Turecku; od 1903 zahájena stavba bagdádské dráhy. Koloniální politika: v porovnání s vynaloženým úsilím přinášela jen malé úspěchy. 1897/98 Obsazení přístavu Čching-tao (Qingdao) a smlouva s Čínou o pronájmu 'l'iao-čou (Kiau čou) (s 369) 1899 Německo odkoupilo od Španělska Karoliny, Mariany a Palauské ostrovy, souostroví Samoa (Plavecké ostrovy) si rozdělilo s USA. Po porážce boxerského povstání (s. 369) uzavřelo s Británií jang-c'-ťiangskou smlouvu, zajišťující "otevřené dveře" v Číně. 1898-1901 vyjednávání o spojenectví s Britá nií ztroskotalo na brit. váhání (SALISBURV) a na špatném odhadu polit. situace (BotSTEIN). BOLO\\l, který se domníval, že Německo se mllže rozhodovat mezi "rus. medvědem a brit. velry bou", trval na připojení Británie k Trojspolku. Za 1. marocké krize se proto pokusil rozbít brit.-fr. Dohodu. Jednání 1906 konference v Algecirasu však ukázalo, že se Německo ocitlo v izolaci. Něm.-brit. spory o nám. zbrojení, které se zostřily poté, co byla zahájena výstavba velkých bitevních lodí, napo mohly brit. usmiřování s Ruskem (s. 391). Prestižního úspěchu dosáhlo Německo v 1908 bosenské krizi, když přinutilo Rusko, aby se smířilo s rak. anexí Bosny a Hercegoviny. Theobald von Bethmann Hollweg (od 1909 říš. kancléř) se pokusil o sblížení s Británií (GREYEM), která se ale po 1911 vyslání dělového člunu Panther (Panteruv skok) do Agadiru postavila za 2. marocké kri ze na stranu Francie. Německo se vzdalo Maro ka za odstoupení části Fr. Konga (Nový Kame run). Na Balkáně se sice za tamější krize rýsova la spolupráce s Velkou Británií, admirál TIRJ'ITZ však torpédoval usmiřovací 1912 misi lorda HALDANEA v Berlíně, neboť jaké koliv něm. koncese v otázce nám. zbrojení pod miňoval závazným prohlášením o brit. neutralitě.
388
IMPERIALISMUS / Německo II (1890-1914)
"Vilémovská éra" (1890-1914) Vilém II. (1859-1941) rozhodl po BISMAHCKOVĚ propuštění (s. 355) pod vlivem svých důvěrníků, ja kým byl např. P. zu EUtENBURG (1847-1921), o politice "nového kurzu". - Vysoké říš. úřednic
tvo (HOtSTElN) i politikové a historici stojící na straně státu (O. HINTZE, lL DEI.BRUCK, E MEl NE CKE) sice kritizovali císařllv režim osobní moci, ,.silné monarchie" jakožto "zdravého dědictví po BISMARCKOVl" se však ani nedotkli. Hosp. vzestup Německa překrýval existující problémy: 1. Finan. závislost říše na jednotlivých spolk. státech a zemích. 2. Ochromení říš. politiky existujícími ústavní mi rozpoly Zatímco trojtřídní volební právo (s. 339) zajišťovalo v P rusku zachování reakčIj,ě konzervativního polit. kurzu, musela říše (kde platilo všeobecné hlasovací právo) brát stále vět ší zřetel na nekonzervativní sily. 3. Chybějící ústavní reforma parlamentu: po lil. strany, jimž byl upírán podil na polit. odpo vědnosti, upadaly do roztříštěnosti (liberálové), tíhly k doktrinářskému myšlení (SPD) či dokon ce k oportunismu (konzervativci). 4. Militaristické tendence, podporované z nej vyšších úředních míst říše, silně poznamenávaly také civilní život. 5. Překážky demokratizace: na spojenectví ma jetkových zájmů buržoazie, agrárníků i průmysl níků ztroskotala revizionistická politika uvnitř SPD (s. 379); na stejnou překážku narazil i Národ ně sociálJú spolek (Nationalsozialer Verein, zal. 1896) Friedricha Naumanna (1860-1919) a podobně dopadly i jiné pokusy (M. WEBER), jak získat dělnictvo na stranu státu.
6. Nepatřičná prus. politika vůči Polákům (ve Vých. marce; .,Ostmark-Politik"): potlačová IÚ pols. protestů a školské stávky (1906), přijetí proněm. zákonů o usídlování a vyvlastňování.
1890-94 říš. kancléř Leo von Caprivi (s. 387)
usiloval o korektní .,nadstranický" způsob vlády. 1890 zrušení zákona proti socialisn1m (s. 378). 1890/91 pracovněprávní zákonodárství. 1891-94 Ct\PRlVlHO politika snižování cel, usku tečňovaná cestou obcll. dohod (zejména s Rus kem), narážela na odpor "agrárníků". 1893 Svaz zemědělců (Bund der Landwirte) sbli žoval konzervativce se zájmovým sdružením vel kostatkářll (junkerů) z oblastí na východ od La be. - Třebaže Svobodomyslná strana, Centrum a SPD zamítly předlohu zákona o armádě, byl přesto po rozpuštění Říš. sněmu 1893 stav pozemní armády zvýšen o 83 000 mužů. BlSMARCK kritizoval něm. politiku. 1894 (Zdánlivé) BISMARCKOVO usnúření s V l tÉ MEM 11. zaskočilo říš. kancléře Ct\PRIVlliO a vedlo jej k unáhlenému odstoupení, motivova-
nému jak konOiktem se sněmovní většinou ohledně předlohy zákona o stál. převratu, tak i nesou hlasem s císařovým přáním na obnovení represívní politiky Vllči SPD (zákony proti anar chistům). Ochromení vnitropolit. života říše po kračovalo i za nového říš. kancléře, jímž se stal
1894-1900 kníže zu Hohenlohe-Schillings fijrst Říš. sněm odmítl předlohy zákona o stáL převratu (1894) i "káznicového" zákona (1899),
naplno se však rozhořely boje o schválení progra mu nám. zbrojelú (s. 387). 1895 zahájení provozu v Severomořsko-baltském prllplavu (Kielský průplav). - Reformou pojiště ní zahájil stát. tajemník vnitra POSADOWSKY no vou etapu soc. politiky a soc. zákonodárství. 1900 zavedení občanského zákoníku. - Nový 1900-09 říš. kancléř Bernhard von Bii10w (1849 až 1929), který měl EUI.EBURGOVU i HOtSTEl NOVU podporu, si získal rovněž sympatie císaře i konzervativců, a to díky 1902 revizi obch. politiky a zavedením nových (ochranných) celních tarifů. - Poté, co CeI1lrum a SPD odmítly podporovat vládní kolon. politiku (po potlačení povstání Hererů a Hotentotů, s. 387), se vytvořil nový polil. 1906 konzervativně lib. ,.BOLOWŮV (hotentotský) blok". 1908 aféra "Daily Telegraphu" (neautorizované císařovo interview o nčm.-brit. vztazích) rozpou tala bouři protestů ve všech polit. stranách. Pád BUl,OWŮVA kabinetu dovršila 1909 porážka v otázce reformy říš. financí. Třebaže 1909-17 nový říš. kancléř Theoba1d von Beth mann Hollweg (1856-1921) byl důvěrně obe známen s problematikou vnitl1ú 115. politiky, chybě la mu rozhodnost a aktivita k případným změnám. 1910 pokus o zavedení všeobecného volebnillO prá va v Prusku ztroskotal na tvrdošíjném postoji konzervativců. 1911 byla přijata nová ústava Alsaska-Lotrinska, která mu zaručovala vnitřní autonomii. 1911 zákon o jednotné úpravě soc. pojištění rozši řoval soc. ochranu i na střední vrstvy. 1912 doposud politicky bezvýznamná SPD se po volbách stala nejsilnější frakcí Říš. sněmu; kal. Centrum se pod vedením Matthiase Erzberge ra (1875-1921 [zavražděn 1) posunulo doleva. - Meze civilní moci ukázal 1913 Zabernův případ: projevy lid. rozhořčení, vy volané posměšky jednoho důstojníka na adresu Alsasanů, byly potlačeny zákrokem vojáků; inter pelace v Říš. sněmu skončila bez výsledku. 1913 v rámci všeobecné "zbrojní horečky" (s. 361) byl početní stav něm. armády zvýšen na 780 000 mužů. Především hrozbě vnitřního rozvratu říše měl po vypuknutí války zabránit 1914 "hradní mír", tedy dočasné zastavení vzájem ného boje polil. stran.
IMPERIALISMUS / Rusko I: vnitřní politika (1874-1914) Úpadek carismu (1874-1914)
Otřes, který po sobě zanechalo období reforem (s. 347), industrializace a chudnutí rolnictva vyvoláva ly stálé revoluční vření. Narodnici, kteří byli podobně jako GElKEN (s. 391) či hr. L. N. TOLSTOJ (1828-1910) naplně ni vírou v "prosté mužiky (rolníky)", odcházeli působit jako učitelé, ošetřovatelé či písaři mezi lid, který jim však nedůvěřoval a lpěl i nadále na círk. učení o carském samodčržaví (autokracii), které tu je z vůle boží. - Účinný boj proti caris mu a soc. nespravedlnosti spatřovali nihilisté (podle TURGENĚVOVA románu Otcové a děti, 1862) v BAKUNINOVĚ anarchismu (s. 391). ČERNYŠEVSKtj v románu 1863 Co dělat?, TKACoV (1844-85) a další pro mýšleli teorii a taktiku stát. převratu, tajné spol ky jako ZemJja i volja (Půda a svoboda, 1877) či Narodnaja volja (Svoboda lidu, 1879) rozšiřova ly letáky, organizovaly bojové skupiny, sabotážní akce i atentáty. 1877-81 procesy s nihilisty (revolucionáři): vy hnanství a rozsudky smrti posilovaly radikalis mus i nejistoUI carské justice. 1881 zavraždění cara ALEXANDRA ll. Socialisté: proti teroristickým metodám se posta vil Plechanov (1856--1918), který mezi rus. revolucionáře vnesl marxismus a který také za ložil PfVIú sociálně dem. skupinu Osvobození práce (1883). 1881-94 car Alexandr III. vládl pod vlivem své ho učitele POBĚDONOSCEVA (1827-1907), jenž prosazoval absolutní autokracii (samoděržaví). 1881 vznik Ochranky (polit. policie), která za po moci svých tajných agentů a sítě špiclů a donaše čů zavedla kontrolu nad školami, univerzitami, tiskem i justicí. Rolnictvo i dělníci zůstávali i na dále vydáni na milost velkostatkářům a prům. kapitálu. Pohraniční oblasti rus. impéria pro cházely procesem intezivní rusifikace. - Všeo becná nespokojenost se pak vybíjela v 1881/82 protižidovských pogromech (s. 341). Podobně jako jeho předchůdci i 1894-1917 Mikuláš II. lpěl na zachování svazku samoděržaví s pravosl. církví. Slavnosti spojené s jeho korunovací skončily v Moskvě 1896 katastrofou na Chodynském poli (při rozdává ní dárků ušlapáno na 1400 lidí). Pokračující ru sifikace vyvolávala nepokoje ve Finsku, v Polsku, na Ukrajině i v Pobaltí; stávky, soc. a rol. bouře sužovaly Rusko. Policii se sice podařilo rozbít 1898 Soc. dem. děl. stranu Ruska (SDDSR), jež byla založena v Minsku, ta se však znovu zformova la v zahraničí. V jednotlivých spisech i v nOvinách Jiskra formuloval své rev. myšlenky Vladimír Iljič Uljanov, zv. Lenin (I 870--1924, s. 407) 1902 ministr vnitra PLEVE (1846--1904) odstranil poslední zbytky samosprávy; do strany
389
1902 soc. revolucionářů (eserů, SR), kterou
vedli ČERNOV (1876--1952) a SAVtNKOV (1879-1925), se mu podařilo nasadit špicly. S jejich pomocí a ve spolupráci s děl. (odborový mi) spolky, zakládanými shora chtěl Pleve učinit přítrž teroriStickým akcím eserů (tzv. policejní socialismus). 1903 protižidovské pogromy (Kišiněv). - Ve 1903 Svazu osvobození (konstituční demokraté, KD, kadeti) se sdružovala buržoazní lib. inteli gence. - V Bruselu a v Londýně se konal 1903 2. sjezd SDDSR: rozštěpení na (menšino vé) menševiky, kteří jako "legální marxisté" chtěli v Rusku vyčkat na rozvoj kapitalismu i pro letariátu (MARTOV, PLECHANOV, Lev Bron štejn, zv. Trockij, 1879-1940 [zavražděn]), a na (většinové) bolševiky v čele s Leninem. 1904105 "malá válka proti jap. trpaslíkovi" (s. 391) vyvolala 1905 první ruskou revoluci: v Petrohradě 9. (22.) ledna na "krvavou neděli" rozstřílelo voj sko procesí (pop. GAPON, 1873-1906) s pro sebnou peticí carovi; po celém Rusku propukly stávky a bouře, došlo k voj. vzpourám a povstá ním (křižník Potěmkin, kronštadtská pevnost). V Londýně se bolševici usnesli na zahájení po vstání; v Rusku vznikaly rady děl. zástupců (sově ty), na jejichž organizaci se podíleli mimo jiné i LENIN a TROCKlj. Ve Finsku a v Polsku propuk la nár. povstání. Car přislíbil svolání dumy (par lamentu) a vydal říjnový manifest: zaručoval v něm obč. práva a sliboval všeobecné voleb. právo a dumu. Gen. stávka a prosincové povstání v Moskvě byly potla čeny. V následujícím
1906-17 období předstíraného konstitucio nalismu za
1906 min. předsedy Stolypina (1862-1911
[zavražděn]) nabyla opět rozhodující moci reak ce a policie. Vedle I. liberální "dumy nár. nadě je" zůstala zachována i bývalá Státní rada (jako horní sněmovna). - Posílení stř. selského stavu (kulaků), "obnovy země" a zvýšení kupní síly sledovala 1906/10 agrární reforma. Současně s rušením "mirové" (občinové) soustavy (s. 347), rozorá váním mezí a podporou vnitřní rol. migrace (osídlování Sibiře) rostl i počet zeměd. proleta riátu; 1907 ve 2. "dumě nár. hněvu" dosáhli většího vlivu socialisté. Po změně voleb. zákona byla zvolena 1907-12 3. "panská duma". Země trpěla neustálý mi nepokoji a vlnami stávkového hnutí, zesílilo vystěhovalectví do zámoří (z Polska) a do Ně mecka (z Pobaltí). Carský dvůr ovládl "sv. muž", divotvorný "člověk Boží" Grigorij, sibiřský mužik Rasputin (1872-1916 [zavražděn]).
IMPERIALISMUS / Rusko II (1815-1914)
Ruská expanze v Asii (19. století) Popudem k rus. pronikání za hnmice impéria bývaly mocenské choutky rus. carů v jejich "honbě za hnmi· cí" v geograficky a polit. nepřehledné Stř. Asii. Od ča sů PETHA I. pak přibyla i touha mít vlastní nezamrza jící přístav, a získat tak přístup ke svět. mořím. Blízký východ: př{mí ovládnout černomořské úžiny se zde snoubilo s náb. podbarveným vědo mím vlastního poslání, spočívajícím v osvobození Cařihradu (Istambul) a pravosl. "bratrských náro dů" na Balkáně. Rus. poku;y (1828/29, s. 323; krymská válka, s. 347; 1877n8, s. 359) však nará žely na brit. či rak. odpor. 1878 berlínský kongres (s. 359): ochlazelú rus.-něm. přátelství. Stř. východ: Po nástupu MlKULÁSE I. (s. 347) se rus. hnmice posunuly na úkor Persie, Indie i Číny. 1830-59 série menších, ale urputných válek proti kavkazským horalům. Dobré vztahy s Pruskem za knížete Gorčakova (1798-1883) kryly rus. zahr. politice záda v Evropě; 1864 anexe 1\Jrkestánu způsobila vzrůst napětí v bril.-rus. vztazích. Dálný východ: Čína na základě smluvních ujednáIú odstoupila Rusku 1858 amurskou oblast a 1860 i ussurijský a přímoř ský kraj (pobřežní provincie, s. 369). 1860 založen přístav Vladivostok. 1867 prodej Aljašky USA (s. 395) byl namířen proti zájmům Velké Británie. 1875 Rusko získalo od Japonska Sachalin výměnou za Kurilské ostrovy. Imperialismus a balkánská politika (1878 až 1914) Hospodářství: od 1881 industrializace; výstavba želez. sítě do značné míry motivovaná voj. důvody: 1883-86 vybudována Kaspická drálla a 1891-1904 Transsibiřská magistrála. 1892-1903 min. financí hr. Witte (1849-1915) proměnil Rusko v jeden velký "skleník [pro pě stování] kapitalismu". Těžký průmysl soustředě ný ve velkých podnicích se rozvíjel především zá sluhou fr. kapitálu (půjček za úplatu). Příliš sla bá kupní síla a stál. zadlužení nutily Rusko ke zvýšenému exportu (především zeměd. produk ce); zisky a přebytky tak odplývaly do ciziny (splátky půjček); krizi (1899-1903) zabránily zbrojní zakázky. Třebaže obrovský círk. majetek ležel bez užitku, rolnictvo bylo beznadějně zadlu ženo. Příliš skrovné přidělování pozemků, neú prosné zdanění a nárůst populace (z 98 mil. v 1880 na 175 mil. v 1914) napomállaly vzniku proletariátu. Ruský mesianismus: V literár. kruzích Moskevské univerzity se diskutovalo o roli Ruska a smyslu je ho existence (s. 347), což pomállalo upevňovat rus. vědomí o vlastním poslání:
391
Západníci: BĚLl NSKlJ, ČAADAjEV, SOLOV]OV poža dovali přejímáIlí záp. techniky, polil. institucí, lib. a social. myšlenek. Anarchista M. BAKUNIN (1814--76) věřil, že zničení stál. a círk. autority přinese lepší budoucnost. A. GEHCENEM (1812 až 70) vydával v emigraci časopis Zvon (zal. 1857), který ovlivňoval veřejné mínění v Rusku. Slavjanofilové: od rus. pravoslaví, vcítční a útrpnos ti rus. duše očekávali CI-IOMjAKOV, K. AKSAKOV (1817-60) a další spásu a vysvobození ze záp. egoismu. Panslavisté: M. POGODIN (1800-75) spojil před stavy slavjanofilů a záp. myšlení do ideje polit. sjednocení všeho Slovanstva. Stejné přesvědčení zastával 1867 na 2. panslavistickém kongresu v Moskvě také F. M. DOSTOJEVSKIj (1821-81) Jako nové evan gelium zvěstoval N. DANILEVSKlJ (1822-85) ve svém díle 1871 Rusko a Evropa tezi o úpadku dekadentní Evro py, jejíllož vedení se ujme morálně silnější Rusko. - M. KArKOV (1818-87) propagoval v listu Mos kevské zprávy autokratický panrusismus. - Min. zahr. N. GIEHS (1882-95) ovšem trval na 1881 spolku tří císařů. Teprve po 1890 vypovězení (neprodloužení) zajišťovací smlouvy ze strany Německa došlo k dorozumění s Francií (Dvojspolek, s. 361). Vých. Asie: WrrrE vedl politiku usilující o imperia listickou hosp. expanzi, podobně jako min. války KUHOPATKlN však varoval před polil. dobrodruž stvím vůči Japonsku. 1896 Rusko intervenovalo ve prospěch Číny, která mu za to poskytla želez. koncese (na Východočín. a Ji homandžuskou drá1Ju). 1898 smlouva o pronájmu Port Arthuru. 1900 Mandžusko obsazeno rus. vojskem (za boxer ského povstání). Přecenění vlastních sil přivedlo Rusko v Koreji do zájmového střetu s Japonci. 1904105 rus.-jap. válka (s. 393) otřásla vnitřní strukturou carismu (s. 389). 1905 mír v PortsmouthulUSA (Rusko se zřeklo svých nároků v Koreji a ztratilo Porth Arthur a již. Sacha lin) 1905 rus.-něm. obranná smlouva v Bjorko sjednána V ILÉMEM II. a MIKULÁSEM II.; nevstoupila však v platnost. Min. zahr. lZVOLSKÉMU (1906-10) se 1907 dohodou o Persii (s. 365) podařilo dosáll nout ukončení rus.-bril. soupeření; obrátil se pak zpět k balkánské politice a k problematice černomořských úžin, podporoval srb. pansla vismus (s. 359), narazil na zvýšenou rak.-uher. ak tivitu na Balkáně (min. zahr. AEHHENTAHLA) a v 1908 bosenské krizi utrpěl porážku. Nový min. zahr. SAZONOV (1910-16) neudržel 1912/13 v balkánských válkách vedoucí polil. roli Ruska. 1912 námořní smlouva s Francií.
IMPERIALISMUS / Japonsko (1853-1912) Zájem Evropanů o Japonsko vzrostl po zveřejnění zprávy E. KAEMPFERA o cestě, kterou vykonal do Ja ponska (1690-92). Od 1804 se Rusové i Američa né marně pokoušeli o definitivní 1854 otevření Japonska, kterého dosáhl až commodore PERRY, jenž připlul před Tokio a vy nutil si pro USA 1854 kanagawskou (u Jokohamy) smlouvu; ta mu poskytovala koncese (cla, vlastní soudní správu, úřednictvo) pro dva přístavy. Následovaly další obch. smlouvy s evr. mocnostmi; proticizinecké nálady a vystoupení skončily jap. ponížením (ostřelování jap. přístavů). Sógunát utrpěl na vážnosti. 1867 poslední šógun KEJKI abdikoval.
Éra Meidži (1868-1912) 1867-1912 MUCUHITO. Za "osvícené vlády císaře" (tennó Meidži) se zrodilo moderní Japonsko,
v němž převládlo vědomí, že pokud se země ne přizpllsobí evr. poměrllm, bude ohrožena sama její stát. existence. Změny proběhly v několika rovinách: 1. Překonávání starých feud. struktur: knížata (daimjó, s. 369) na jihu země předala svou moc dobrovolně císaři, který začal uskutečňovat "pro gram nové éry" (1869). 1871 feud. poměry byly zrušeny; namísto někdej ších lén vznikly nové spr. oblasti; šlechta získala odstupné ve formě stát. penzí. Zákaz vycestování byl zrušen a stát začal podporovat studia v zahra ničí. Do země byli pozváni zahr. odborníci. Podle fr. a prus. vzoru byla 1872 modernizována armáda. K dalším novinkám patřilo zavedení povinné školní docházky; refor mování či dokonce první organizační kroky se týkaly i policie, tisku, soudnictví, poštovních slu žeb, želez. dopravy, zdravotnictví a financí. Zrušení samurajských penzí a výnos zakazující nosit meče přiměly samurajskou opozici k 1877 povstání, v jehož čele stanul TAKAMORI SAlGó. Po porážce v Kagošimě samurajský stav z:mikl. 2. Vnitřní vypracovávání reforem: v novém stát. úřednictvu se vytvořily určité názorové skupiny (klany): konzervat. voj. strana (Teiseitó) odmítala záp. vlivy, považovala však za nezbytné, aby se pře devším soc. a hosp. reformy v Japonsku dále šířily. - Strana reforem a pokroku (Kaišintó) sice také sledovala program rozvoje jap. hospodářství a roz šiřování jeho vlivu, upřednostiíovala však provedení záp. reforem. - Radikálně lib. strana (Džijtító) po žadovala parl. zřízení, jež však nemělo být namíře no ani proti "radě stařešinli" (genró: "neviditelná moc v pozadí trůnu"), ani proti císařství božského
tennóa. 1878 zřízení provinčních parlamentu. 1884 vznik horní komory parlamentu z příslušníkU dvor. šlechty (kuge) a členu kníz. rodin (daim-
393
jó), kteří obdrželi šlech. tituly rozdělené do pěti stupňu.
1885 císař jmenoval první ministerstvo (vládu), od 1888 tajnou státní radu (stímiel/in). Kníže Hi robumi Itó (1841-1909) navrhl novou 1889 ústavu (dědičná konstituční monarchie):
v čele země stál nesesaditelný císař, dvoukomo rový parlament sestával z horní a z poslanecké sněmovny (vždy po 300 členech). Polit. moc spočívala i nadále v rukou velkých šlech. rodin ných klanu, jež zformovaly stranu Seijúkai (Iro) či stranu Kenseitó, zal. kolem 1900. 3. Cesta k postavení imperiální velmoci: indu strializaci země napomáhal rovněž značný demo grafický nárust (z 26 mil. obyvatel v 1867 na 52 mil. v 1913) Zapojit se do procesu svět. hospodářství se zdařilo nad očekávání rychle. Jap. prumysl, obchod i banky kontrolovaly rodinné trusty. Jejich zájmy se soustře ďovaly na zahr. suroviny (uhlí) i odbytiště. Imperiální cíle sledovaly klany ČóSú (armáda) a SA CUMA (vál. námořnictvo), jejichž soupeření mělo dopad i na činnost vlády (klika Saččó hambacu). 1875 rus.-jap. dohoda o výměně Sachalinu (připadl Rusku) za Kurilské ostrovy; Japonci obsadili Bonin ské ostrovy (Ogasawara) a souostroví Rjúkjú. Zasa hovmú jap. a čín. jednotek do rol. povstání Tong hak ("Východní učení") v Koreji se stalo příčinou 1894195 čín.-jap. války. Silnější jap. vojska dobyla mimo jiné Port-Arthur (Lu-šun), Oairen (Ta-Ii en, Oalnyj), Wej-chaj-wej, Šan-tung i Soul. 1895 mír v Šimonoseki: Čína ztratila Formosu (Tchaj-wan) a Pescadorské ostrovy (Pcheng-chu Iie-tao), musela zaplatit vál. náhrady a uznat ne závislost Koreje. Od 1895 budování vál. flotily; jap. účast při potlačování boxerského povstání (s. 369). Rus. pronikání do vých. Asie měla čelit 1902 spojenecká smlouvaJaponska s Velkou Británií. Poku�y vymezit sféry zájmu v Koreji a v Mandžusku skončily neočekávaným jap. útokem na rus. Port Arthur a zničením rus. tichomořské flotily. 1904/05 rus.-jap. válka. Jap. armády přinutily Port Arthur ke kapitulaci, obsadily Koreu a zaú točily v Mandžusku. 1905 jap. pozemní armády zvítězily v bitvě u Mu kdenu (dnešní Šen-jang, Shenyang) a vál. ná mořnictvo zničilo pod vedením adm. TOGA za staralou baltskou flotilu v nám. bitvě u souostro ví Cušima (Cušimské souostroví). 1905 mír v PortsmouthulUSA: Japonsko získalo jižní Sachalin (Karafuto), Port Arthur a navíc i pro tektorát nad Koreou a nad již. Mandžuskem . Ja ponsko se tak stalo mezinár. uznávanou velmocí: 1907 Japonsko uzavřelo smlouvy o vzájemném přá telství s Francií i s Ruskem; USA omezily přistě hovalectví z Japonska. 1910 Japonsko anektovalo Koreu.
IMPERIALISMUS / Spojené státy (1865-1914)
395
Vstup USA do světové politiky 1891 se zrušením zákona o usedlostech (o přidělo vání půdy, s. 373) nastal konec i vnitroam. impe rialismu. Finan. a hosp. kruhy ovlivňovaly nyní především zahr. politiku. Nová mocenská politi ka, uskutečňovaná především ekonom. pro temnější korupční období. Ve snaze čelit rozmá středky (dolarová dip,lomacie či tzv. dolarový hající se anarchii, se plantážníci uchylovali k ná imperialismus), se kvůli veřejnému mínění hali silné svépomoci (tajné spolky: Ku-k1ux-k1an, la do morálního hávu. "spravedlnost soudce Lynche"). Klauzule zákona o hlasovacím právu (test inteligence) a rasová 1867 koupě Aljašky od Ruska za 7,2 mil. dolarů. segregace zatlačovaly černochy opět do nerovno 1895 povstání na Kubě, namířené proti Španělům a podporované am. dobrovolníky; tisk zpracová právného postavení. - Třebaže frakce osamostat val veřejné mínění tak, že "aféra lodi Maine" nivších se lib. republikánů (C. SCHURZ) se obrá kotvící v havanském přístavu (vy'buch a potopení tila proti směšování podnikatelských a polit. zá am. válečné lodi) rozpoutala jmů, mohli prezidenti HAYES, GARFIELD, 1898 válku USA se Španělskem (obsazení Kuby). ARTHUR CI CI.EVElAND Paříž. mírem získaly USA Guam a Portoriko. Spor 1877-89 odstraňovat systém "kořist patří vítě7j" stoupenců imperiální politiky a jejich protivníků (s. 373) jen pomalu. o Havajské ostrovy a o Filipíny rozhodl prezident MCKlNLEY (1897-1901) ve prospěch jejich ane Cesta k postavení hospodářské velmoci xe, s odvoláním na obdobné záměry Japonska, Bezmocnost státu šla sice k duhu prospěchářům Ruska a Německa. Prezidenti 111_ Roosevelt, a ga.nsterským zlořádům, podporovala však také Taft a Wilson se naproti tomu k imperiální po odvahu k riziku, osobní energii a soukromou inici litice otevřeně hlásili. ativu. Navzdory krizi (1873, 1907) docházelo Pod hrozbou přímé i.ntervence se am. kapitálové k prům., tech., hosp. i kapitálové expanzi. Počet investice měnily ve finanční protektorát USA nad obyvatelstva stoupl z 31,3 mil. v 1860 na 91,9 mil. Stř. a Již. Amerikou (politika "velkého klacku"). v 1914, přičemž 21 mil. připadlo na vrub nových přistěhovalců. Počet am. dělníků stoupl o 700 %, 1910 založení Panamerické unie. Dřívější dobré vztahy USA s Německem (1889 produkce o 2000 % a investiční kapitál dokonce spor o souostroví Samoa, 1899 rozděleno na o 4000 %. USA zaujaly první místo ve výrobě železa, Záp. [něm.] Samou a Am. [vých.] Samou; obcll. v těžbě uhlí, ropy, mědi a stříbra; parní pohon uvol konkurence) i s Ruskem (důraz na politiku nil místo elektřině; politika ochranných cel napo "otevřených dveří" v Číně, s. 369; zprostředkují máhala vzniku monopolů. Z často nicotných počát cí role USA v rus.-jap. válce, s. 393) ochladly. Ji ků povstávaly trusty a obří koncerny, např. J. ROC nak se ale vyvíjely vztahy s Velkou Británií, tra KEFELLER (Standard Oil), CARNEGIE (Steel dičním protivníkem USA. Corporation), MORGAN, VANDERBILT (želez. spo lečnosti) aj. - 1913 se pouhá 2 % Američanů podí 1850 anl.-brit. Claytonova-Bulwerova smlouva, uza vřená v souboji o řešení otázky příštího prů lela z 60 % na tvorbě nár. důchodu. plavu v Panamě, vycházela ještě z představy Přes určité ohrožení opravdové rovnosti (rasová o mezinár. výstavbě průplavu. Panamská společ diskriminace) i svobody (koncentrace kapitálu) nost založená 1879 LESSEPSEM (s. 383) však učinila celková demokratizace pokrok. Zboží ma skončila skandálem. sové spotřeby zvyšovalo blahobyt; prům. magnáti zakládali univerzity, muzea či pečovatelské institu 1895-97 v pohr. sporu mezi Venezuelou a Brit. Guayanou se Britové nakonec podrobili am. po ce. Děl. organizace (A.F.L. American Federation žadavku na arbitráž prostřednictvím USA. Počá of Labor, 1886 [Am. federace práce]; l.w.w. ln tek brit.-am. sbližování. Budování Panamského dustrial Workers of the World, 1905 [Prům. dělníci průplavu bylo přenecháno USA (1901) a defini světa]) vedly tvrdé boje za mzdy (přes 1000 stávek tivně byla stanovena aljašsko-kan. hranice ročně). Vláda zahájila tažení proti monopolům a vy kořisťování. (1903). 1901-09 11Ieodore Roosevelt reformoval stát. 1903 panamská revoluce (inspirovaná am. stra nou) vedla k odtržení země od Kolumbie a k vy správu a želez. tarify. hlášení nezávislé Panamské republiky, s níž USA 1909-13 Taft pokračoval v prosazování protitru stových zákonů. uzavřely vy'hodnou dohodu o budovaném průpla 1913-21 Woodrow Wilson vyhlásil program vu. "nové svobody", snížil ochranná cla, zavedl pro 1914 otevření Panamského průplavu (po 10 gresivní zdanění a potlačil dále vliv a moc trustů. letech stavby).
Období "Rekonstrukce Jihu"
1865-69 Andrew Johnson pokračoval v LINCOL NOVĚ umírněné politice. Černoši získali 1868 obč. práva a 1870 i hlasovací právo. Za vlády 1869-77 prezidenta Granta prožily USA své nej
=
=
IMPERIALISMUS
Po sjednocení Itálie se dostavilo období jistého vy čerpání. Tradice a osobnosti obč. (buržoazních) stran (radikálové, leví i praví liberálové) byly důle žitější než vlastní stranické programy, neboť v systé mu "transformismu" se rozdíly mezi nimi stíraly. Od 1876 vládní kabinety levých liberálů (DEPRETlS), které za cenu velkých obětí podporovaly it. ze mědělství, průmysl, pozemní armádu i vál. ná mořnictvo, což se projevovalo jak v trvalém roz počtovém deficitu, tak v určitém sklonu odvést pozornost od vnitřních těžkostí k politice ireden tismu (s. 351). 1878 založení spolku Italia irredenta (Neosvoboze ná Itálie). Éra "velké politiky" (1882-1900) 1878-1900 UMBERTO 1. - Obavy, že Francouzi ob sadí Tunisko (s. 385), přivedly 1882 Itálii do Trojspolku (s. 361), jehož další exi stenci však zatěžovaly iredentistické požadavky Ita lů na Rak.-Uhersko (již. Tyrolsko, Istrie,]adran). Fr. postup v sev. Africe vyvolal s nástupem 1887 Crispiho (s 35 I) it. koloniální expanzi; současně došlo k utužení vztahů v rámci Troj spolku. - Přes odpor Habešanů (Etiopanů) 1887-90 rozšířili Italové své državy z přístavu Ma sawa (1885) na celou kolonii Eritreu. 1889 smlouva v Učalé: Etiopie se stala it. protekto rátem, MENELlKOVI II. přiznán císařský titul (s 375) 1889 anexe It. Somálska. - Poté, co MENEUK II. vypověděl smlouvu o il. protektorátu, zahájil CRlSPl
1894 válku proti Habeši (Etiopii). 1896 porážka Italů u Aduwy (u Aduy)
vyvolala těžkou krizi, jež vedla ke CRlSPIHO pádu. Smlouvou v Addis Abebě rezignovala Itálie z plánů na vytvoření kolon. říše v Etiopii; v zahl'. politice pak usilovala o vyváženou politiku vůči CVl'. spoje neckým blokům (urovnání sporu s Francu). 1902 tajná it.-fr. dohoda vyjasňovala zájmy obou stran v sev. Africe (Francie: Maroko; Itálie: Libye). Vnitřní poměry: počet obyvatelstva stoupal, třeba že trvale rostlo vystěhovalectví (1914 žil každý 4. Ital v zahraničí). 1887 politika ochranných cel napomállala industri alizaci sev. oblastí země (zahl.' kapitál), zatímco il. jih sužovaly hosp. krize a skandály. 1888-98 obch. válka s Francií. - Rostoucí adminis trativní a zbrojní výdaje nedokázala pokrýt ani úsporná opatření, ani zvyšování daní, s kterými přišla CRlSPIHO vláda. 1882/92 založení Socia!. strany (BISSOI.A'I'I, TURATI aj.). Počátky forem družstevní svépomo ci a místních odborářských sdruženÍ. 1894 vydáno nařízení o rozpuštění social. a odbo rářských spolků. Autoritu státu podlamovaly úto-
/
Itálie
(1872-1915)
397
ky a atentáty anarchistů i aktivity. tajných společ ností (mafie, camorra). Na Sicílii propukly 1893/94 hladové bouře a nepokoje, jichž se účast nily i místní Svazy (Fasci) pracujících. Giolittiho éra (1900-1915) 1900-46 VIKTOR EMANUEL III. italským králem. 1903-05/06-09/11-14 min. předseda Giolitti nastolil jistou vnitřní rovnováhu tím, že polit. strany a zájmové skupiny obrátil vzájemně proti sobě; kat. lidovce (popolari) i umírněné socia listy dokázal získat pro program reforem. 1906 založena odborová ústředna Všeobecná konfede race práce. - Třebaže hospodářství i finance se po stupně zotavovaly, ztrácel giolittismus na popula ritě na úkor "integrálního nacionalismu". Básník Gabriele d'Annunzio (1863-1938) inspiroval 1910 Sdružení il. nacionalistů, které namísto třídní ho boje prosazovalo "nár. boj" a domáhalo se iredentistické politiky. 1912 zavedení všeobecného hlasovacíllO práva defi nitivně rozložilo dosavadní buržoazně lib. systém. 1912 rozštěpení socialistů: reformistická frakce, jež byla zčásti ze strany vyloučena (B1SS01.A1'I), podlehla rev. křídlu "nesmiřitelných", v jejichž čele stál i mladý Benito Mussolini (s. 460). Červen 1914 gen. stávka (tzv. rudý týden). Zahr. politika: pro případ něm.-fr. konfliktu uza vřela Itálie 1902 smlouvu o neutralitě s Francií. Dalšímu osla bení svazku s Trojspolkem napomohla krize v Maroku (s. 387) i v Bosně (s. 399). Pod tla kem nacionalistů a pod dojmem fr. úspěchu v Maroku se il. politika navrátila k iredentistické tradici a k dobyvačné kolon. politice. 191 I anexe Tripolska. Následující 1911112 tripolskou válku proti Threcku ztěžo val z voj. hlediska odpor sunnitské sekty sanúsíju a politicky ji komplikoval útok vedený v Egej ském moři (invaze na Dodekanesos). 1912 mír v Lausanne potvrdil il. zisky: Libye sice získala autonomii, fakticky však připadla Itálii; budoucnost Dodekanesu, obsazeného it. voj sky, zůstávala otevřená. 1912 Itálie přislíbila Francii zachování neutrality v případě propuknutí vál. konfliktu. 1914 vyhlášení it. neutrality (3. srpna). V zápase mezi stoupenci neutrality (GIOLlTTI) a hlasateli politiky intervence (D'ANNUNZIO, MUSSOLlNl) hájil premiér SALANDRA politiku "sacro egoismo per !talia". Min. zahl'. SONNINO vznesl územní požadavky na Rak.-Uhersko. 1915 londýnskou smlouvou (duben) se il. územním nárokům dostalo široké podpory ze strany Dohody. !t. vláda vypověděla smlouvu o Trojspolku (3. května).
IMPERIALISMUS / Balkán (1908-1913) Krize na Balkáně (1908-1913)
Rozpad osman. říše a vznik mladých nár. států, kte ré si vytkly vysoké nár. cíle, zrodily se však přitom v odlišných národnost., kult. i náb. podmínkách, neponechávaly Balkán ani na chvíli v klidu: Balkán se tak stával výbušnou oblastí a zdrojem značného mezinár. napětí, do něhož byly velmoci vtaženy buď přímo (Rak.-Uhersko, Itálie, Rus ko), či nepřímo (Německo, Francie, Británie). Popudem k rozpoutání 1908/09 bosenské krize se stala mezinár. situa ce po 1908 zahájení mladotur. revoluce (s. 365), jejímž cílem byla vnitřní přestavba osman. říše. Září 1908 připojení Kréty k Řecku. Předák Ub. strany VENIZELOS (s. 359) aktivizoval velko řec. hnutí. Říjen 1908 FERDINAND I. KOBUHSKÝ (s. 359) se prohlásil carem nezávislého bulh. království. - Rakousko-Uhersko se obávalo požadavkU na navrácení těch částí osman. říše, které se od berlínského kongresu nacházely pod jeho vlastní správou. Po uskutečnění dvoustranné (září) schůzky v Buchlovicích, na níž rak.-uher. min. zahr. AEHRENTHAL a jeho rus. protějšek lZVOL SKlj dospěli v balkánských záležitostech ke vzá jemné dohodě, přistoupilo Rak.-Uhersko přes protesty 'furecka v říjnu 1908 k anexi Bosny a Hercegoviny.Tento krok vyvolal velké rozhořčení v Srbsku. Rus ko, jež v otázce černomořských úžin (otevře ní Bosporu a Dardanel) narazilo na odpor Britá nie, se cítilo jednostrannou rak.-uher. akcí pod vedeno a pokořeno a postavilo se za Srbsko. Velká Británie podpořila Rusko a požadovala svolání mezinár. konference, na níž by se měla bosenská otázka vyjasnit, což však Rak.-Uhersko odmítalo. Také Itálie se postavila proti mocen skému posilování Rak.-Uherska, a uzavřela proto 1909 tajnou dohodu s Ruskem (v Racconigi) o udr žování s/a/u quo na Balkáně (s. 361). - Ně mecko stálo za Rak.-Uherskem. Odmítlo sice zá měry rak.-uher. gen. štábu na zahájení preventiv ní války, která měla "zúčtovat" se Srbskem a s Itálií, ultimativně však požadovalo uznání anexe Bosny a Hercegoviny; současně pak Ně mecko petrohradskou nótou v březnu 1909 varovalo Rusko před podporováním Srbska. - Francie se držela stranou. Důsledky: Německo sice utužilo své spojenectví s Rak.-Uherskem, dostalo se však také do větší závislosti na jeho politice. Rakušané vyklidili no vopazarský sandžak (oblast pod tur. správou) a odškodnili osman. říši fjnan. náhradou. Doho dové mocnosti přitom zůstaly semknuty a napětí na Balkáně přetrvávalo. 1910 kníže NIKOl.t\ I. PETROVIC-NjEGOS přijal titul černohorského krále. -
399
1911 plk. DIMITlUjEVlé (.,Apis") založil v Bělehra
dě tajnou velkosrb. organizaci "Sjednocení nebo smrt" (Černá ruka). 1912/13 balkánská krize. Nepokoje v Albánii (ESSAD PASA), vnitřní zmatky v Turecku a osla bení osman. říše v důsledku 1911/12 války, kterou 'furci vedli s Itálií o Tripolsko (s. 397), přispěly ke spojenectví Srbska a Bul harska. Obě země uzavřely (s rus. přispěním) v březnu 1912 balkánský blok (namířený proti rak. rozpínavosti a usilující o případné rozdělení zbý vajících území osman. říše v Evropě) , k němuž se připojily i Řecko a Černá Hora. Říjen 1912 1. balkánská válka: účastníci bal kánského bloku vyhlásili válku Turecku. Mezi
nár.situace se v důsledku tur. porážek kri ticky vyostřila: Srbsko se domáhalo přístupu
k Jaderskému moři; ve svých nárocích bylo posi lováno Ruskem, proti se rozhodně postavila Itá lie, která si přála anektovat Albánii, a žádala proto prodloužení Trojspolku. - Řecko protes tovalo proti it. okupaci Dodekanesu (1912). Ra kousko-Uhersko se ale postavilo proti mocen skému vzrůstu Srbska a Itálie a podpořilo Bul harsko, jehož nátlak na Srbsko a na Turecko znepokojil Rusko, jež si začalo dělat starosti jak o poslední spřátelený stát na Balkáně, tak o svou vlastní politiku týkající se černomořských úžin. Německo i Velká Británie se na prosinec 1912 londýnské konferenci velvyslanci'! zasloužily společně o květen 1913 londýnský mír.Turecko se muselo vzdát veškerého území západně od linie spojující pobřežní města Enez a Midye, jakož i všech ost rovU v Egejském moři. - Spory o nové územní zisky vedly Bulharsko, jež přecenilo vlastní síly, k rozhodnutí napadnout Srbsko. Červen 1913 2.balkánská válka: voj. zásah Ru munska, Řecka, Černé Hory i Threcka ve prospěch Srbska zcela zkomplikoval další vývoj balkánské krize. Ve vztazích Rak.-Uherska a Ru munska došlo k prudkému ochlazení, neboť Ra kušané vyhrožovali voj. zásahem na pomoc Bul harsku, v čemž mu však zabránily spojenecké Německo a Itálie. Srpen 1913 bukureštSký mír: Bulharsko ztratilo většinu zisků v Makedonii a již. Dobrudžu; Kréta připadla definitivně Řecku; Albánie se stala sa mostatným knížectvím. Důsledky: především v Srbsku zavládlo zklanlání, že se nepodařilo dosáhnout Jaderského moře, čemuž bránilo Rak.-Uhersko. Dosavadní přátelské a spojenecké svazky či po měry se upevnily. Nejistá zůstávala situace na Bal káně, onom pověstném "soudku střelného pra chu", na němž seděla celá Evropa; za červencové krize 1914 se stala roznětkou první svět. války (s. 400).
400
PRVNI SVĚTOVÁ VÁLKA / příčiny války, otázka viny, červencová krize (1914)
Příčiny války: Mocenskopolitické rozpory v evropském systé
mu (Německo-Velká Británie, Německo-Francie); velmocenské závody ve zbrojení (německé a francouzské vojenské předlohy z roku 1913, s. 383, 388); německo-britská rivalita při budo vání válečného loďstva (francouzsko-britská ná mořní smlouva z roku 1912); problémy rakous
ko-uherského
mnohonárodnostního
státu
(úsilí Cechů o autonomii, slovanský problém atd.);
ztráta defenzivního charakteru evropských paktů; ruská politika na Balkáně (s 399); ukvapené mobilizace a ultimáta (podmíněné
i vojenskými operačními plány). Menší význam měl francouzský nacionalismus a re vanšistická politika (Revanche), nacionalismus v Nčmecku (Všeněmecký svaz), či německo-britská hospodářská rivalita (Trade rivaby).
Otázka válečné viny
Válku vyvolala stupňující se nedůvěra mezi moc nostmi, přesvědčení Německa o nevyhnutelnosti války v Evropě, omezené rozhodovací možnosti předních státníků a zbrojení chápané jako záruka bezpečnosti. Žádný stát se nechtěl vzdát svých cílů ve prospěch zachování míru: 1.Rakousko-Uhersko pevně věřilo v nadnárodní císařskou ideu. 2_ Srbsko se snažilo uskutečnit ideu národního státu. 3- Rusko se obávalo neúspěchu své balkánské po litiky a ze strachu před revolucí vstoupilo do války. 4_ Velká Británie kolísala mezi neutralitou a zasa hováním do kontinentální politiky (nerozhod nost kabinetu, obava z ofenzivní ruské politiky). 5- Francie se spojenectvím s Ruskem vymanila z politické izolace a alianci považovala za nástroj nátlaku na Německo. 6_ Německo stálo na straně svého spojence - Ra kouska-Uherska. Snažilo se tak uniknout vzrů stající politické izolaci a zároveň pomoci podu najské monarchii udržet si velmocenskou pres tiž. Pruský generální štáb naléhal, aby byla válka rozpoutána v roce 1914, neboť chtěl využít situa ce pro rychlou porážku Francie (viz Schlieffenův plán, s. 403). 7_ Francie ani Německo se nesnažily zmírnit po litiku svých spojenců, Ruska a Rakouska-Uher ska.
Cervencová krize roku 1914
28. 6. srbský student PRINCIP zavraždil v Sarajevu na příkaz tajné organizace Cerná ruka (bez přímé účasti srbské vlády) rakousko-uher ského následníka trůnu, arcivévodu FRAN nSKA FERDINANDA D'EsTE a jeho manželku Žofii.
6. 7. Německo ujistilo Vídeň o své bezpodmínečné spojenecké věrnosti ("bianco šek"). 20.-23. 7. francouzský prezident POINCARť a před seda francouzské vlády VIVIANI ujistili v Pelro hradě ruského cara MlKULÁSE II., že Francie do stojí svým spojeneckým závazkům. 23. 7. po jejich odjezdu předložilo Rakousko-Uher sko Srbsku osmačtyřicetihodinové ultimátum, v němž mimo jiné kladlo zčásti nepřijatelné po žadavky; žádalo přímou účast na vyšetřování a přísné potrestání viníků. 25. 7. Srbsko si vyhradilo právo samostatného po stupu a vyhlásilo částečnou mobilizaci. 25. 7. Vídeň srbská odpověď neuspokojila. Rakous ko-Uhersko přerušilo se Srbskem diplomatické styky a provedlo částečnou mobilizaci. 25. 7. v Krásném Selu se konala porada cara MIKU LÁSE II. s ministry. Rusko se rozhodlo podpořit Srbsko. 28. 7.přes briL�ké a německé snally o zprostředko vání (návrh na svolání konference velvyslanců a 7.a hájení přímých jednání Ruska a Rakouska-Uher ska) vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srb
sku.
29. 7. Rusko provedlo částečnou mobilizaci. 30. 7. úplná mobilizace Ruska. - Velitel pruského generálníllO štábu HELMUTH VON MOLTKE (s. 403) naléhal na svého rakouského kolegu FRANZE BARONA CONRADA VON HOTZENDOR FA, aby vyhlásil úplnou mobilizaci, a zrazoval ho od zprostředkovacích pokusů říšského kancléře BEntMMolNA HOLLWEGA (s. 388). Politické
a vojenské vedení v Německu spolu nespo lupracovaly.
31. 7. Rakousko-Uhersko provedlo úplnou mobili zaci. - Německo vyhlásilo "stav válečného ohro žení" a v dvanáctihodinovém ultimátu požadova lo, aby Rusko zastavilo mobilizaci. V dalším (osmnáctihodinovém) ultimátu požadovalo od Francie, aby zachovala neutratitu v případě ně mecko-ruské války. Rusko na německé ultimá tum neodpovědělo.
1. 8. Německo uskutečnilo mobilizaci a vy hlásilo válku Rusku. Francouzská vláda pro hlásila, že bude jednat "podle svých zájmů".
3. 8.Německo vyhlásilo válku Francii.- Belgie odmítla německý požadavek z 2. srpna na prů chod vojsk.
3/4. 8. německá armáda překročila hranice a vstoupila do Belgie.
4. 8. Velká Británie (I. 8. mobilizovala lodstvo; 2. 8. ujistila Paříž o ochraně pobřeží Severního moře) zaslala Německu ultimátum, v němž poža dovala respektování belgické neutrality, což se rovnalo vyhlášení války. - Poté vyhlásilo Srbsko válku Německu (6. 8.), Rakousko-Uhersko Rus ku (6. 8.), Francie Rakousku-Uhersku (J I. 8.) a Velká Británie Rakousku-Uhersku (J 2. 8.).
PRVNI SVĚTOVÁ VÁLKA / spojenectví, válečné cíle (1914-1918) Snaha o získání spojenců Japonsko se postavilo na stranu Dohody a USA, aby mohlo obsadit Ťiao-čou a rozšířit svou sféru vlivu v severní Cíně až k Jang-c' -ťiangu. 23.8. 1914 Japonsko vyhlásilo válku Německu. 1915 po obsazení německých držav (s. 387) reago valo Japonsko na žádost Cíny o navrácení území 2 1 požadavky, jež musela Cína akceptovat. Sever ní Cína se tak dostala pod japonskou sférou vli vu. 1916 v japonsko-ruské tajné smlouvě se obě moc nosti zavázaly chránit Cínu.
Po uzavření protiruské smlouvy s Německem vyhlá silo Threcko ozbrojenou neutralitu (3. 8. 1914). Říjen 1914 německé lodě Góben a Breslau, které formálně přešly do tureckého vlastnictví, ostře lovaly ruská pobřežní města.
2.-5. 11. 1914 Rusko, Velká Británie a Francie vyhlásily válku Threcku.
Itálii přivedla zájmová politika a konflikt s Rakous kem-Uherskem (iredenta, jaderská otázka) na stra nu Dohody (s. 397). 26. 4. 1915 v tajné londýnské smlouvě získala Itálie příslib územních zisků: posunutí alpské hranice až po Brennerský průsmyk, Istrii, většinu Dalmá cie, Libyi, Eritreu, část Malé Asie. 2 3. 5. 1915 Itálie vyhlásila válku Rakous ku-Uhersku a 26.8. 1916 Německu. Bulharsko
6. 9. 1915 uzavřelo smlouvu o přátelství a spoje nectví s Německem. Za vstup do války (14. 10. 1915) mělo Bulharsko získat srbskou Makedonii. Po vstupu Řecka a Rumunska do vál ky po boku Dohody vzneslo Bulharsko ještě po žadavek na řeckou Makedonii a Dobrudžu.
Rumunsko vyhlásilo neutralitu (3. 8. 1914), ale
v roce 1916 uzavřelo s dohodovými mocnostmi smlouvu, podle níž mělo za vstup do války získat Banát, Sedmihradsko a Bukovinu.
27. 8. 1916 Rumunsko vyhlásilo válku Ra kouskz-Uhersku. Poté vstoupily ústřední moc nosti do války proti Rumunsku.
Řecko zachovalo neutralitu.
1916 ústřední mocnosti zallájily blokádu řeckého pobřeží. Řecko tak bylo donuceno činit ústupky. Cerven 1917 po ultimátu francouzského vrchního komisaře JONNARTA abdikoval řecký král KON STANTIN a novou řeckou vládu sestavil premiér VENIZELOS.
27.6.1917 Řecko vstoupilo do války po boku Dohody.
401
Válečné cíle a tajné smlouvy 1.Dohodové mocnosti: Září 1914 Velká Británie, Francie a Rusko se v londýnské smlouvě zavázaly neuzavírat sepa
rátní mír (1915 se ke smlouvě připojila Itálie, 1917 Japonsko) . Na několika konferencích se jednalo o vojenské koordinaci. 1915 Velká Británie a Francie přislíbily Rusku zisk Cařihradu (Istambul) a strategických černomoř ských úžin. 1915 na konferenci v Chantilly se projednávaly plány nové ofenzivy a vyklizení Dardanel. - Velká Británie usilovala o získání věL�iny německých kolonií (Afrika), Francie o znovuzískání Alsas ka-Lotrinska. 1916 Sykesova-Picotova dohoda stanovila roz· dělení asijské části Turecka mezi Francii a Vel kou Británii, což bylo v rozporu s britskými sliby Židům a Arabům. 1917 tajná francouzsko-ruská dohoda přizna la Francii rozšíření území "až k hranicím bývalé ho lotrinského vévodství" se sárskou pánví. Předpokládala vytvoření neutrálnillO státu (Rýn ská republika) z německých území na levém břehu Rýna. Rusko si mělo "stanovit západní hranici podle vlastního uvážení". (Z obavy ze se parátního míru mezi Ruskem a Německem byly Rusku učiněny značné ústupky).
2. Ústřední mocnosti:
Přecenily počáteční vojenské úspěchy. Důvodem ne realistických cílů válečné politiky Německa byla ná rodní pýcha a úsilí o "trvalý mír" se zárukami pro bu doucnost. Usilovali o něj nejen členové Všeněmecké ho svazu a Ludendorff (s. 403), ale i politici od konzervativců až po pmvé křídlo SPD. Jednotlivé cíle: I. vojenská, politická a hospodářská kontrola Bel gie (5. 4. 1916 pronesl BETHMANN HOLLWEG projev v Říšském sněmu) anexí oblasti okolo Lu tychu a Antverp, flanderského pobřeží a rudné pánve Briey; 2. hospodářská jednota střední Evropy zahrnující také nárazníkové státy (např. Polsko) a hospo dářsko-politické sféry vlivu (např. Rumunsko); 3. zvětšení koloniálního panství; 4. odstranění britské nadvlády v koloniích (podpo rou řady povstání, které měly postupně zasáh nout rozsáhlé oblasti - od Maroka až po Indii); 5. separátní mír s Ruskem. Proto bylo v roce 1916 vyhlášeno samostatné Polské království (bez Poznaně a Haliče). Německo podporovalo revoluční nálady v Rusku a doufalo ve vznik nárazníkových států od Kavka zu po Finsko. Rakousko-Uhersko se vzdalo Polska, usilovalo však o rozšíření svého území na jihovýchodě v oblasti Srbska, Cerné Hory a Rumunska.
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA / západní a východní bojiště (1914-1917) Západní fronta (1914-1917) Německý válečný plán se opíral o memorandum býva lého šéfa generálního štábu hraběte ALFREDA VON SCHLlEFFENA (1833-1913) o válce na dvou frontách (SchliefIenuv pl{Ul, 1905/06). Plán předpokládal de fenzivní vedení války na východě a rychlé rozhodnutí na západě - po obchvatu fr. vojska silným "pravým křídlem". V očekávání fr. výpadu do Alsaska-Lotrinska změnil HEtMUTH VON MOtTKE mladší (1848-1916) plán a oslabil pravé křídlo. Vstupem Belgie a Velké Brilí"mie do války proti sobě stanulo 80 divizí ústředních mocností a 104 divizí Do hody. - V roce 1914probíhala manévrová válka_ U Le Cateau se soustředilo pět fr. armád pod velením generála jmřREI-IO a brit. expediční sbor pod velením pol ního maršála FRENCHE. Srpen 1914 v bitvě u Miilhausenu ztroskotal fr. útok. Srpen 1914 v bitvě v Lotrinsku vytlačili Němci fr. jižní skupinu za fr. hranici. 18.8.1914po soustředění sedmi něm. annád zahá jil MOL:fKE útok bočního křídla. Září 1914 mezi Paříží a Verdunem stálo pět něm. ar mád. 6.-9.9.1914v bitvě na Marně zastlvili Francouzi něm. ofenzivu. Mezi I. a 2. něm. armádou vznikla čtyřicetikilometrová mezera. Němci ustoupili k ře ce Aisne. 14. 9. 1914 generál ERlCH VON FALKENHAYN (1861-1922) se stal šéfem něm. pozemlú armády. Říjenllistopad 1914 v "závodu k moři" se Velká Britá nie a Francie neúspěšně pokusily o obchvat. Útok se zastavil u kanálu Yseru a u Ypru. Manévrová válka skončila a byla zahájena poziční válka. Únorlbřezen 1915 v zimní bitvě v Champagni se Fran couzi neúspěšně pokusili o prulom. Dubenlkvěten 1915 v bitvě u Yprů byl poprvé použit otravný plyn. Německo dosáhlo drobných územních zisků. Květen-červenec 1915 útoky Dohody v bitvě v Artois skončily neúspěchem. Září-listopad 1915 podzimní bitva v Chanlpagne do padla nerozhodně. 21. 2_-21.7.1916 bitva u Verdunu ("Verdunské peklo"). Po počátečních úspěších (kopec Le Mort-Homme, kóta 304, Fort.� Douaumont a Vaux) muselo Německo pro velké ztráty bitvu přerušit. 24.6.-26.11.1916 v bitvě na Sonuně ztroskotal britsko-francouzský pokus o prulom. 24.1 0.-16.12.1916 Francouzi dobyli pevnost Verdun_ Neúspěchy na obou stranách si vyžádaly změny ve velení. Srpen 1916 HINDENBURG a LUDENDORI'F se dostali do čela něm. vrchního velitelství. Listopad 1916 generál NIVEtLE nahradil jOFFREHO. Únorlbřezen 1917 Němci se mezi Arrasem a Sois-
403
sons stállli do připravené Siegfriedovy linie. BriL�ký útok ztroskotal u Arnl�u, francouzský na Aisnc a v Champagni (dubenlkvěten 1917). Květen 1917 gen. NIVELLEHO nahradil po vlpouře (s. 407) gen. PÉTA.lN. Ve Flandrech ztroskotaly brit. pokusy o prulom (květen-prosinec 1917).
Východní fronta (1914-1917) Po bitvě u Gumbinnen (Gusev, srpen 1914) a stažení Němců z Východního Pruska porazil generálplukov ník PAUL VON BENECKENDORFF VON HINDENBURG (\847-1934; funkci šéfa štábu zastával generálmajor ERlCH LUDENDORFF,1865-1937) rus. vojsko 26.-30. 8. 1914 v bitvě u Tannenbergu (Stebark), kde došlo k obklíčení rus. tzv. narevské armády. 6.-15.9. 1914 v bitvě u Mazurských jezer Ru sové vyklidili Východní Prusko. 1. a 4. rakousko-uherská armáda pronikly do Lub linu a přes Lvov do Haliče. Po obou bitvách u Lvova (srpen/září 1914) musel být boj u Ravy Russkoj (Ruská Rava) kvůli rus. přesile (5 armád) přerušen. Ztráta východní Haliče a boje v kar patských průsmycích. Devátá něm. armáda po stupovala z Krakova, ale kvůli hrozícímu obklíčení se stállla. 1. 11.1914Hindenburg jmenován vrchním ve litelem východní fronty. Listopad 1914 po rus. ofenzivě ("ruský pamí válec") následovala něm. protiofenziva 9. armády. - Boje probíhaly II Lodže a to\vicze, Rakušané zvítězili u Limanowa. Únor 1915 v zimní bitvě v Mazovsku Němci definitivně osvobodili Východní Prusko. Prosinec 1914-duben 1915 ruské vojsko vzdoro valo zimní ofenzivě v Karpatech. Květen 1915 v bitvě u Tarnówa a Gorlice obsadi ly německé jednotky Halič a Bukovinu. Duben 1915 Němci postoupili do Litvy. - Od 1. 7. 1915 probíhala německo-rakouská ofen iiVa od Baltu k řece Sanu. Byla dobyta Varšava (5. 8.), Kaunas (18. 8.), Brest Litevsk (25. 8.) a Vilnius (18. 9.). Září 1915 ofenziva se 7.astavila ve vých. Haliči v bitvě u Tarnopolu, později i na dalších úsecích fronty. Září 1915 rus. velkoknížete NIKOLAJE NIKOLAJEVICE vystřídal ve funkci vrchního velitele car MlKULÁS ll. Červen -srpen 1916 proběhla první Brusilovo va ofenziva, v níž Rusko dosáhlo významných územních zisků ve Volyňsku a v Haliči, značné ztrá ty však přivodily počátek demoralizace rus. vojska. Druhá (září/říjen) a třetí (říjen-prosinec) Brusi lovova a Kerenského ofenziva již úspěšná nebyla. Od července 1917 probíhala něm.-rak. protiofenziva, bě hem níž byla obsazena téměř celá Halič a Bukovina. Září 1917 Němci dobyli Rigu a v říjnu 1917 ostrovy Osel, Dago a Moon. (Saaremaa, Hiiumaa a Muhu).
PRVNí SVĚTOVÁ VÁLKA / vedlejší bojiště, mírové snahy (1914-1917)
Námořní válka Severní moře: V letech 1914 a 1915 proběhly ná mořní bitvy u Helgolandu a u mělčiny Dogger Bank. 31. 5.-1. 6. 1916 námořní bitva u Skagerraku, skončila kvůli stažení brit. loďstva nerozhodně. Ná sledovala minová a ponorková válka. Baltské moře: Kvllli ztrátám probulaly jen jednotlivé akce něm. jednotek. Zámoří: 8. 12. 1914 po počátečních úspěších (menší námoř ní bitva u Coronelu, 1914) bylo něm. loďstvo pora ženo v bitvě u Falklandských ostrovů a ztratilo křižníky Kar{smhe, Emden a Konigsberg. Ponorková válka: Po potopení tří brit. křižníků v září 1914 vyhlásila Velká Brit{Ulie v listopadu 1914 Severní moře za vá lečné pi�mo, v únoru 1915 prohli�ilo Německo brit. vody válečnou obhL�tí a vyhlásilo ponorkovou válku. 2. 2. 1915 Německo vydalo rozkaz o neomezené ponorkové válce, který měl za následek potopení osobních parníků Lusilania (7. 5. 1915) aArabic (19. 8. 1918) To vyvolalo ostrý protest vlády USA a zastavení neomezené ponorkové války. Únor 1916 Německo vyhl{L�ilo zostřenou ponorkovou válku proti ozbrojeným obchodním lodím. 4. 5. 1916 Německo z,lslalo nótu vládě USA. Řfše byla ochoUla dodržovat me7jnárodní pravidla kňžJ1IKové války, pokud by se k tomu zav-'JZala i Velká Brit,ínie. 1. 2. 1917 Německo obnovilo neomezenou po norkovou válku. Vzdušná válka Od červenec 1916 (bitva na Sommč) měla Francie a Velká Británie leteckou převallU, což však ne mělo rozhodující význam. Koloniální válka Malé ochnumé sbory v něm. koloniích kapitulovaly, do vyhlišení příměří se udržely pouze v Německé vý chodní Africe pod velením gener{�a PAULA VON LET TOWA-VORBECKA (1870-1964) Vedlejší bojiště Threcko: Ustopad 1914 Velká Británie anektov,�a Kypr. Prosinec 1914 Egypt se stal brit. protektorátem. Po mamém boji dohodových mocnosLÍ (25. 4.1915 přistání na Gallipolském poloostrově, 9. I. 1916 staženO zůsll�y Dardanely v tureckém držení. Po neúspěchu tureckého útoku na Suezský prů plav obsadili 1916 jeho východní břeh Britové. Po rus. výpadu (Ieden-duben 1916) v Annénii a Persii získalo 'Iurecko svou Č{lSt Arménie zpět (srpen 1916) V Mezopotámii skončil první brit. útok kapitulací v Kút al-Amáře (duben 1916), druhý útok dobytím Bagdádu (březen 1917).
405
Po vypuknuLÍ nls. revoluce Britové obsadili Persii. Balkán: Říjen 1915 ústřední mocnosti zahájily ofel17jvu proti Srbsku a dobyly Bělehrad. Ustopad 1915 po bitvě na Kosovém poli byla obsazena Cerná Hora (prosince) a překročena albánská hra nice (leden 1916). Makedonská fronta se udržela do roku 1918. - '1llŽení proti Rumunsku (od 28.8. 1916) skončilo v prosinci 1916 obsaze ním Bukurešti. Itálie: Cerven 1915-březen 1916 v pěti bitvách na řece Soči (Isonzo) 1t.1.Iové marně usilovali o průlom. Od kvěUla 1916 probulala rak. proti ofenziva, která byla po počátečních úspěších přerušena kvůli I. Brusi lovově ofenzivě na východní frontě (s. 403). Srpen 1916 v šesté bitvě na Soči (Isonzo) Italové zís kl�i Goricu. Sedmá až devátá (září-listopad 1916), desátá a jedenáctá (květen-srpen 1917) bitva na Soči skončila nerozhodně. Říjen 1917 ústřední mocnosti prorazily na Soči a Ita lové se stáhli za Piavu. Mírové snaIJy Z pověření mnerického prezident.1 Woodrowa WiI sona (1856-1924) navšLÍvil plukovník HOUSE Paříž, Londýn a Berlín (1914-1916). 12. 12.1916 po porážce Rumunska zash�o Německo dohodovým mocnostem prostřednictvím USA mí rový návrh, ktelÝ Dohoda odmítla (30. 12. 1916). 21. 12.1916 Wilsonova nóta vyzývající v{�čící mocnosti, aby st,Ulovily své podmínky pro uzavření míru. 26. 12. 1916 něm. vláda si nekladla zvlišuú podnúnky a naznačila ochotu ke spolupráci na núrové konfe renci. 10. I. 1917 Dohoda požadovala vrácení Alsaska-Lot rinska; obnovení Belgie, Srbska, Cerné Hory; uplatnění národnostního principu; odtržení I(;�ů, CechII , Slováků, RUl11unll,]ihoslov,Ulů od Rakous ka-Uherska; vyhnání 'Jurků z Evropy a osvobozelú národů pod tureckou nadvládou; autonomii 1'01Skll V rámci ruské říše. 22. I. 1917 WII.SON vyhlásil heslo "mír bez ví tězství" . 29. I. 1917 Německý velvyslanec ve Washingtonu, hra bě BERNSTORFF předal návrh něm. mírových před stav (záruky bezpečnosti a úprava hranic v Belgii a FrmlCii, začlenění Polska do něm. mocenské sfé ry, zachování statu quo v koloniích, reparace za způsobené škody). - Mezi dohodovými mocnosUl1i vládla jednota požadavků, zaLm Í co z ústředních mocnosLÍ odpovědělo na Wilsonovy zprostředkova cí návrhy pouze Německo. Rakousko-uherské mí rové pokusy (princ SIXTUS BOURBONSKO-PARM SKÝ, hrabě CZERNIN, 1917) a nabídky BENEDI KTA XV. (červen/srpen 1917) nebyly úspěšné.
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA / politické krize, ruská revoluce (1917) Vstup USA do války Od počátku války stály USA na straně Dohody. Únor 1917 námořní incidenty a vyhlášení neomezené ponorkové války Německem vedly k pře rušení diplomatických vztahů. Po uveřejnění ,.Zimmermannova telegramu" (19. I. 1917 Německo se pokusilo přimět Mexiko ke vstupu do války) vystoupil WILSON v Senátu (2. 4. 1917) a vyzval ke vstupu do války. 6. 4. 1917 vyhlásily USA válku Německu a 7. 12. 1917 Rakousku-Uhersku. Vnitropolitické krize válčících států Vojenská rovnováha, nastolená koncem roku 1916, dodávala lidem, unaveným válkou, naději na její rychlé ukončení. Parlamenty kritizovaly velení. Velká Británie: ASQUITttOVU liberální vládu svrhl konzervativec BONAR LAw a liberál David L10yd George (1863-1945) 6. 12. 1916 LLOYD GEORGE sestavil válečný kabinet. Francie: NIVELLEOVA jarní ofenziva ztroskotala a vzpoura, která vypukla pod vlivem stávkového hnutí kovodělníků v Paříži a dalších průmyslo vých centrech, zachvátila i 16 fr. sborů. Vzpouru potlačil maršál pHILlPPE pÉTAlN (1856-1951). 16. ll. 1917 sestavil Georges Clemenceau (1841-1929) vládu, vystoupil proti defétismu a vytvořil předpoklady pro fr. vítězství. V Rakousku-Uhersku uplatněn zákon o výjimeč ném stavu. Po smrti císaře Františkajosefa I. 21. 11. 1916 dosedl na trůn jeho prasynovec K ARU 1., novým ministrem zahnmičních věcí se stal hrabě CZER NIN. Květen 1917 po tříleté přestávce se konala spo lečná schůze rakousko-uherského parla mentu. Karlova smiřovací politika ztroskotala na požadavku autonomie ze strany Čechů a Jiho slovanů. Německo: Spor o demokratickou přeměnu říšské ústavy měl za následek prudké vnitropolitické boje. 7. 4. 1917 ve velikonočním poselství Viléma II. se hovořilo o reformě pruského třístupňového volebního systému. Duben 1917 založena Nezávislá sociálně de mokratická strana Německa (Unabbdngige Sozialdemokratische Partei Deutscblands, USpD), která usilovala o ukončení války. Červenec 1917 poslanec za Centrum ERZBERGER požadoval mír ,.bez vítězů a poražených" . 14.7.1917 BETHMANN HOLLWEG byl propuštěn. Červenec 1917 většinové strany - Sociálně de mokratická strana Německa (Sozia/demokra tiscbe Partei Deutscblands, SPD), Centrum (Zentrum), Pokroková lidová strana (Fort scbrittlicbe Volkspartei, FVp) - přijaly míro-
407
vou rezoluci. Za nového říšského kancléře MI CHAEl.tSE se stále zvětšoval rozpor mezi vládou,
armádním velením a ŘJsským sněmem. Krize skončila ústupky většinovým stranám, oslabením autority vlády, i nadále však převládal politický vliv vrchního velení. Ruská revoluce: Revoluční ncpokojc začaly pro pukat po neúspěchu 1. Brusilovovy ofenzivy (s. 403) a kvůli nespokojenosti mas (pokračo vání války, zásobovací problémy). 23. 2. (8. 3.) 1917 v Petrohradu vypukla úno rová revoluce. Část jednotek přešla k povstal cům, byl založen Výkonný výbor sovětu děl níků a vojáků. Únor (březen) 1917 kníže Lvov sestavil prozatímní vládu. Březen 1917 MIKULÁS ll. abdikoval. Probíllal spor o moc prozatímní vlády, která se zasazovala o pokračování války, a petrohradského Sovětu dělníků a vojáků, který rozkazem Č. I (1. [14.] 3. 1917) převzal kontrolu armády. 3. (16.) 4. 1917 Lenin a jeho doprovod se na po pud něm. Zahraničního úřadu a se souhlasem vrchníllO velení vrátil ze Švýcarska do Ruska. 4. (17.) 4. 1917 v Dubnových tezích LENIN vy slovil požadavek socialistické revoluce (,.Veške rá moc sovětům"), založení republiky sovětů, znárodnění bank a pozemkového vlastnictví. 3. (16.)-4. (17.) 7. 1917 v Petrohradě potlačily jednotky prozatímní vlády bolševický puč a LE NIN uprchl do Finska. ALEXANDER KERENSKlj (1881-1970) se stal předsedou reorganizované prozatímní vlády (21. 7. [3. 8.] 1917). V září 1917 ztroskotal pokus generála KORNILOVA o nastolení vojenské diktatury. 6. sjezd bolševic ké strany zvolil ústřední vy'bor, k němuž patřili LENIN, TROCKlj, STAlJN, ZINOVÉV, KAMENf:v
ad.
24. 10. (6. 11.)-25. 10. (7. ll.) 1917 v Pet rohradě vypukla Říjnová revoluce, proza tímní vláda padla, její členové byli zatčeni, KE RENSKlj uprchl (Důvody: pokračování války, zá kaz rozdělení půdy). 26. 10. (8. II.) 1917 se konal 2. všeruský sjezd so větů, kde byla jako vládní orgán vytvořena Rada lidových komisařů a byly vydány Dekret o míru a Dekret o půdě (vyvlastnění velkostat kářů [150 mil. hektarů] bez nállrady). 2. (15.) II. 1917 bylo deklarováno právo na sebe určení pro všechny národy Ruska. Konaly se vol by do Ústavodárného shromáždění (25. ll. [8. 12.] 1917), v nichž LENINOVA strana získala jen 9 z 36 milionů hlasů. 5. (18.) I. 1918 Ústavodárné shromáždění prohlásilo Rusko demokmticko-fedemtivní republikou. 6. (19.) 1. 1918 Rada lidových komisařů roz pustila za pomoci Rudé armády Ústavodárné shromáždění.
PRVNI SVĚTOVÁ vÁLKA / konec války (1918)
Wilsonova mírová politika
8. 1. 1918 Americký prezident WILSON vyhlásil ,,14 bodů": Odstranění tajné diplomacie; svo
boda moří; svoboda světového hospodářství; omezení zbrojení; úprava koloniálních nároků; odchod ústředních mocností z Ruska; obnova nezávislosti Belgie; vrácení Alsaska-Lotrinska; stanovení italské hranice podle národnostního principu; svobodný autonomní vývoj národů ra kousko-uherské monarchie; vyklizení Rumun ska, Srbska, Cerné Hory; nezávislost lurecka, otevření černomořských úžin, autonomie netu reckých národů osmanské říše; založení nezávis lého polského státu s volným přístupem k moři; založení Společnosti národů. 9. 2. 1918 Německo, Rakousko-Uhersko a 'Iurec ko uzavřely s Ukrajinou "chlebový mír", který uznal ukrajinský stát a ukrajinskou autonomii ve východní Haliči (za dodávky obilí). TROCKlj (s. 389), který zastupoval Rusko při mírových jednáních v Brestu Utevském (od 22. 12. 1917), odmítl přijmout německé pod mínky a přerušil jednání (10. 2.1918). 3. 3. 1918 ústřední mocnosti znovu zahájily boje ("železniční postup"), čímž si vynutily uzavření brestlitevského míru: Rusko se vzdalo Livon ska, Kuronska, Litvy, Estonska a Polska; uznalo Finsko a Ukrajinu jako samostatné státy; zavázalo se platit reparace. 7. 5. 1918 ústřední mocnosti a Rumunsko uzavře ly bukureštský mír. (Německo tak získalo pří stup k rumun. ropě). Pád ústředních mocností Německo: Německé jarní ofenzivy na západní fron tě (březen-červenec 1918) nepředstavovaly přes
malý územní zisk rozhodující zlom. Cervenec/srpen 1918 mezi Marnou a Aisne probí hala protiofenziva Dohody pod velením genera Iissima Ferdinanda Foche (1851-1929). 8. 8. 1918 tankový útok u Amiensu způsobil "černý den německé armády". Srpen/září 1918 německé vojsko ustoupilo na Siegfriedovu linii.
14. 8. 1918 v hlavním stanu ve Spa se kona
la konference. Německé vrchní velení prohlá silo další vedení války za beznadějné. Císař KA REL l. s ministrem zahraničí BURiANEM a ně mecké velení se nedohodli na podmínkách příměří. Září 1918 po pádu Bulharska (viz níže) požadovali HINDENBURG a LUDENDORFF uzavření příměří. Říjen 1918 princ MAx BÁDENS KÝ (1867-1929) se stal říšským kancléřem.
3/4. 10. 1918 německá vláda požádala Wilso
na o příměří na základě 14 bodů. Americké nóty (8.,14.,23. 10. 1918) vyzvaly k ukončení
ponorkové války, vyklizení obsazených oblastí
409
a povolání demokratických zástupců jako zmoc něnců k jednání. 29. 10. 1918 ve Wilhelmshavenu propukla vzpoura německého námořnictva. Začala se šířit revoluce, vznikaly dělnické a vojenské rady. 7. ll. 1918 v Mnichově vypukla revoluce. 9. ll. 1918 v Berlíně začala revoluce, byla ozná mena abdikace Viléma II. a korunního prin ce. Sociální demokrat PHILlPP SCIIEIOEMANN (1865-1939) vyhlásil republiku, vládní pra vomoci převzal předseda Sociálně demokratické strany Friedrich Ebert (s. 427). 10. ll. 1918 VIL ÉM ll. odešel do nizozemského exilu. Funkci vlády převzala Rada lidových pově řenců (3 zástupci za SPD, 3 za USPD), dále vznikla Výkonná rada dělnických a vojen ských rad. 8.-11. ll. 1918 probíhala jednání o příměří: do hodové mocnosti zastupoval generalissimus FOCli, Německo MATTHIAS ERZBERGER (s 388). ll. ll. 1918 bylo na bázi 14 bodů uzavřeno příměří. Došlo k vyklizení obsazených západ ních území a levého břehu Rýna, zrušení bresŮi tevského a bukurešťského míru a vydání těžkého válečného materiálu a ponorek. Rakousko-Uhersko: po ztroskotání poslední ra
kousko-uherské ofenzivy u ústí Piavy (čer ven 1918) a WILSONOVU odmítnutí mírové konference (14. 9. 1918) souhlasilo Rakou sko-Uhersko s německým návrhem příměří (4.10.1918) 17. 10. 1918 císař KAREL l. přislíbil národům ra kousko-uherské monarchie federativní uspořá dání státu. 20. 10. 1918 WILSON požadoval uznání požadavku národů Rakouska-Uherska na sebeurčení. Po re volučních událostech ve Vídni se rakousko-uher ská monarchie rozpadla; bylo zahájeno jednání Národního shromáždění Německého Rakouska (21. 10.1918)
28. 10. 1918 byla vyhlášena Československá republika. 29. 10. 1918 jihoslovanské národy vystoupily z Ra kouska-Uherska. I. ll. 1918 hrabě KÁROLYI sestavil samostatnou madarskou vládu. 3. ll. 1918 Madarsko podepsalo příměří. ll. 11. 1918 KAREL l. se vzdal vlády. Bulharsko: po úspěšném průlomu dohodových mocností v Makedonii (září 1918) se rozpadla bulharská armáda. 30. 9. 1918 Bulharsko uzavřelo příměří. Threcko: po průlomu turecké fronty u Jaffy během bitvy v Palestině (září 1918) Threcko požádalo WILSONA o příměří (14115. 10. 1918). K jeho uzavření došlo 30. 10. 1918.
PRVNt SVĚTOVÁ VÁLKA / mírové smlouvy (1919-1920) Mírové smlouvy (1919-1920) 18. 1. 1919 na ministerstvu zahraničí v Paříži byla
za účasti 70 delegátů z 27 vítězných stárů a za předsednictví fr. premiéra Clemenceaua zahá jena mírová konference, zástupci poražených mocností nebyli přizváni. Během jednání Nej vyšší rady jako Rady deseti (za USA: Wilson, LANSING; za Velkou Británii: L10yd George, BAlFOUR; za Francii: Clemenceau, PICHON; za Itálii: Orlando, SONINO; za Japonsko: SAlON DŽI, MAKINO) a později Rady čtyř (Wilson, -
L10yd George, Clemenceau, Orlando)
-
ustoupily zásady Wilsonových 14 bodů ve pro spěch dohodových válečných cílů, stanovených v tajných smlouvách. 7. 5. 1919 německá delegace (v čele s ministrem zahraničí hrabětem BROCKDORfF-RANTZAU EM), jíž byla odepřena ústní jednání, obržela mírové podmínky. Písemnými nótami dosáhla delegace pouze dílčích změn (mj. referendum v Horním Slezsku). 16. 6. 1919 dohodové mocnosti ultimativně poža dovaly podepsání smlouvy. Kvůli hrozícímu ne bezpečí okupace souhlasilo něm. Národní shro máždění s podpisem smlouvy (237 hlasů pro, proti 138 hlasů demokratů, Německé lidové strany a Německé národní strany). BRO CKDORfF-RANTZAU odstoupil. 28. 6. 1919 německý ministr zahraničí HERMANN MOLLER a ministr kolonií a dopravy JOHANNES BELL podepsali v Zrcadlovém sále ve Versailles
mírovou smlouvu.
Obsah smlouvy (440 článků): Část I: Pakt Společnosti národů (s. 413), "po
krokové národy" měly z pověření Společnosti národů spravovat německé kolonie. Část II a lIl: Stanovení nových hranic. Německo odstoupilo Alsasko-Lotrinsko, Poznaňsko, Zá padní Prusko, Hlučínsko a Memelskou oblast. Gdaňsk se stal svobodným městem. O {lřísluš nosti oblasti Eupen-Malmédy, severního Slesvic ka, částí Východního Pruska a HorníllO Slezska rozhodl plebiscit. Sársko se dostalo na 15 let pod správu Společnosti národů, uhelné doly při padly Fnmcii. Část IV a V: Německo se vzdalo práv v zahraničí a kolonií. Demilitarizace probíhala pod dozo rem mezinárodních komisí: odevzdání veškeré výzbroje. Armáda byla omezena na 100 000 vojá ků, Velký generální štáb byl rozpuštěn, všechny pevnosti v okruhu 50 kilometrů na východ od Rý na zničeny. Část VI: Ustanovení o válečných zajatcích a vojen ských hrobech. Část Vll: Vydání válečných zločinců (VILÉM II. měl být postaven před soud). Část Vll\: Německo
bylo shledáno vinným za rozpoutání války
411
(Článek 231). Válečné reparace měla stanovit zvláštní komise. Počítalo se s věcným plněním (obchodní lodě o tonáži 1600 BRT, čtvrtina ry bářského lodstva, dobytek, uhlí, benzol, lokomo tivy, železniční vagony, stroje, podmořské kabely atd.). Na konferenci v Boulogne (21. června 1920) byla stanovena výše reparací na 269 mili ard zlatých marek, které měly být splaceny bě hem 42 let (později byla suma revidována). Část IX až XIV: Ustanovení o financích, hospodářství, letectví, říční lodní dopravě, železnici a meziná rodní dělnické organizaci; zárukou se stal levý břeh Rýna okupovaný dohodovými mocnostmi, rozdělený do 13 zón, které měly být při přesném plnění smlouvy postupně vyklizeny po pěti, dese ti a patnácti letech.
10. 1. 1920 versailleská smlouva vstoupila v platnost.
10. 9. 1919 Rakousko podepsalo mírovou
smlouvu v St. Germain-en-Laye. Odstoupilo jižní Tyroly po Brenner, Terst, Istrii a Dalmácii, část Korutan a Kraňska; uznalo samostatnost Ma ďarska, Československa, Polska a Jugoslávie; ná zev "Německé Rakousko" se nesměl používat a bylo zakázáno jeho připojení k Německu; ar máda byla omezena na 30 000 vojáků. 27. ll. 1919 Bulharsko podepsalo v Neuilly mírovou smlouvu. Odstoupilo Řecku jihozá padní část Thrácie na pobřeží Egejského moře, ale zůstal mu přístup k moři (Dedeagač) . Armá da byla omezena na 20 000 vojáků.
4. 6. 1920 Madarsko podepsalo v Trianonu
smlouvu. Jako nástupce rakou sko-uherské monarchie bylo považováno za pů vodce války. Československu odstoupilo Sloven sko a Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukraji nu); Jugoslávii Chorvatsko, Slavonsko, část Banátu; Rumunsku Sedmihradsko a část Banátu; Rakousku Burgenland. Armáda byla omezena na 35 000 vojáků.
mírovou
10. 8. 1920 zástupci tureckého sultána pode
psali mírovou smlouvu v Sevres (parlament ji neratifikoval, s. 445). Úžiny se dostaly pod do zor mezinárodní komise, Turecko odstoupilo Řecku východní Thrácii (s Gallipolským poloost rovem), ostrovy v Egejském moři (kromě Rho du) a Smyrnu (Izmir, se zázemím); Francii od stoupilo Sýrii a Kilikii; Velké Británii Irák, Pales tinu, Kypr a Egypt, Britové získali také protektorát nad Arábií (Hidžázské království). Dodekanes a Rhodos připadly Itálii. Arménie se stala samostatným státem. Pobřeží od Edremitu po Antalyi připadlo do italské zájmové oblasti. Kurdistán získal autonomii. Threcká armáda byla omezena na 50 000 vojáků.
412
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI! politické problémy (1918-1939)
Hlavní poválečné problémy v Evropě
1. Ideál politické samostatnosti posílil národní cítění. V důsledku toho zůstaly problémy národ nostních menšin a otázky hranic v mnoha přípa dech nevyřešeny; ma'»' podléhaly primitivním poci tům a demagogickým silám. 2_ Spory o mírové smlouvy: Francie se pro střednictvím konferencí snažila zachovat versaiUes ký systém a posílit ho uzavíráním spojenectví (s. 443). Poražené mocnosti usilovaly o jeho revi zi. 3. Hospodářská obnova Evropy se prodlouži la spojováním otázky reparací a válečných dluhů ví tězů. 4. Otázka státního uspořádání: V důsledku nízké úrovně politického vzdělání a nedostatečné rozhodovací schopnosti národů v nových demo kratických státech se demokracie dostala do krize. Hrozilo nebezpečí zjednodušování politických problémů a ovlivňování mas propagandou, jež se stala politickým nástrojem (od roku 1920 roz hlas). 5. Dvojznačné stanovisko evropských mocností vůči ruské revoluci a Sovětskému svazu. 6. Selhání Společnosti národů (s. 415). 7. Sociální změny: Dělnictvo získalo vliv (vládní funkce, zlepšení hospodářské situace). 8. Evropa ztratila své vedoucí postavení ve světě: USA a Sovětský svaz se staly vedoucími státy. Egoistická politika a rivalita mezi národy urychlily rozpad Evropy. Německo (s. 427) usilovalo o revizi mírové smlou
vy, již považovalo za nespravedlivou a nerealistic kou. - Pro Francii (s. 425) představovala potřeba bezpečí a touha po hegemoniálním postavení v Evropě důležitý důvod pro její zásadní stanovisko v otáz ce reparací a odzbrojení. Velká Británie (s. 424) se snažila vytvořit evrop skou rovnováhu politikou .,omezených rovno váh", ale byla zahraničně-politicky vázána pro blémy souvisejícími s přeměnou impéria ve spo lečenství národů. Itálie (s. 437) byla v oblasti Středomoří rivalem Velké Británie a Francie. - Vztahy Polska (s. 433) a Československa (s. 435), kte ré se měly podle fr. přání stát pilíři politiky Cor don Sanitaire proti sov. Rusku, poznamenal spor o Těšínsko (s. 433). Potlačování národ nostních menšin vedlo k vnitropolitickým krizím. Sov. Rusko (s. 421) se stalo komunistickým stá tem, jeho ideu o světové revoluci vyjadřovala Ko minterna. Balkánské státy se rozdělily na dvě skupiny: Jugo slávie, Rumunsko a Řecko trvaly na daném stavu, Maďarsko a Bulharsko požadovaly revizi míro vých smluv, což na Balkáně znemožnilo společ-
nou politiku. 9. Všeobecné odzbrojení ztroskotalo na předsta vách národů o suverenitě. 10. Expanzivní zahr.miční politika fašistické Itálie (s. 437) a nacistického Nčmecka (s. 475) zvyšovala válečné nebezpečí. Mimoevropské problémy
1. USA vedly vůči Evropě politiku izolace, ve střed ní a Jižní Americe kolísaly mezi politikou .,dolaro vého imperialismu" (s. 455) a realizací panameric ké solidarity. 1923 podepsána smlouva, která předpokládala spolupráci mezi am. státy i přes stávající napětí. Později na ni navazovala ROOSEVELTOVA .,politi ka dobrého sousedství" (s. 465). 1921/22 aktivita v tichomořské oblasti vedla na konferenci ve Washingtonu ke čtyřem doho dám: I. Smlouva pěti mocností (USA, Velká Británie, Japonsko, Francie, Itálie) o omezení námořního zbrojení stanovila poměr tonáže a počtu hlavních typů válečných lodí v pomčru
5: 5 : 3: 1,75 : 1,75. 2. Dohoda čtyř mocnos tí (USA, Velká Británie, Francie, Japonsko)
o vzájemné ochraně teritoriálních práv v Ticho moří. Na nátlak Kanady, Austrálie a Nového Zé landu vypověděla Velká Británie spojenectví s Ja ponskem (1902). 3. Dohoda devíti mocností zaručila nezávislost Cíny a zavazovala k politice .,otevřených dveří" v Cíně. 4. Šantungská smlouva: Japonsko vrátilo Cíně Šan-tung a Ťiao-čou. Japonská vojska se stáhla ze Sibiře. 1932 ministr zahraničí STlMSON vyhlásil novou am. doktrínu. USA odmítly mezinárodně uznat jaké koli změny, které byly provedeny násilím. 2. Japonsko: USA a brit. dominia Nový Zéland, Austrálie a Jižní Afrika zpřísnily imigrační podmín ky i pro Japonce. 1930 námořní konference v Londýně přinesla Japonsku zklamání, neboť potvrdíla platnost smlouvy o námořním zbrojení mezi USA, Velkou Británií a Japonskem v poměru 5 : 5 : 3. Japon sko zahájilo expanzi a během několika let si zne přátelilo Sovětský svaz (kvůli Mandžusku), Vel kou Británii (kvůli Indii a Indočíně), Austrálii a Nový Zéland (kvůli državám v Jižním moři), USA (kvůli Aleutám, Guamu, Wake, Filipínám), Francii (kvůli Indočíně) a Nizozemsko (kvůli Ni zozemské východní Indii). 1934 Japonsko vypovědělo washingtonskou doho du o námořním zbrojení, což podnítilo světové zbrojení. 3. Nárůst revoluční situace v Číně (s. 451). 4. Emancipační proces ovládaných národů v Asii (vliv rus. a čín. revoluce) urychlila vzděla ná horní vrstva, jejíž nacionalismus podporovala Kominterna (s. 419, zakládání komunistických stran).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI I politické problémy (1918-1939) 5. Velká Británie a Francie převzaly moc na Blízkém východě (mandáty Společnosti národů, s. 446), kompromis na konferenci v San Remu
(za účasti Francie) v roce 1920 ukončil s konečnou platností rivalitu mezi oběma mocnostmi (ropná oblast okolo Mosulu). 1926 podle mosulské smlouvy byly podHy spo· lečnosti Iraq Petroleum Company rozděleny mezi britskou (52,5 %), americkou (21,25 %) a fran· couzskou (21,25 %) skupinu ropných firem. C. S. GULBENKlAN získal 5 % za zprostředkování.
Otázka reparací a konference (1920-1933)
V centru zájmu mezinárodních konferencí stála až do vypuknutí světové hospodářské krize otáz ka reparací. Jelikož USA odmítly britský a fran couzský návrh na smazání válečných dluhů, exi· stoval junktim (tj. spojitost dvou nebo více aktů tak, aby byly přijaty bud' všechny najednou, nebo žádný z nich) mezi reparačními závazky ústřed ních mocností a válečnými dluhy dohodových mocností. 1921 po několika konferencích v roce 1920 byly na konferenci v Paříži stanoveny reparace Ně mecka na 269 miliard zlatých marek, které měly být splatné během 42 let. 1921 konference v Londýně odmítla německé protinávrhy a jednání byla přerušena (sankce, s. 427). 1921 londýnské ultimátum požadovalo plynulé plnění mírové smlouvy (odsouzení válečných zločinců, odzbrojení) a stanovilo podmínky splá cení reparací ve vy'Si 132 miliard zlatých marek. Při nesplacení I miliardy během 25 dnů hrozila Německu okupace Porúří. Německo ultimátum přijalo (ll 5.) 1922 druhá londýnská konference znovu od· mítla německé návrhy. 1923 reparační komise zjistila, že Německo nespI· nilo dodávky dřeva a uhlí. Proto v lednu 1923 Fran�ie obsadila Porúří (s. 427). Po neúspěchu POINCARÉHO politiky v Porúří (s. 425) se vztahy vyvíjely pozitivně díky smírné· mu postoji Velké Británie a americkému pro střednictví (hospodářské a finanční zájmy). 1924 po poselství amerického prezidenta COOLlD· GE Kongresu vypracovala mezinárodní komise Dawesův plán, který stanovil zdroje reparací. Německo muselo do roku 1928 splatit 5,4 mi· liard, dále pak od roku 1929 ročně 2,5 miliardy marek z řI'Sských příjmů (cla, nepřímé daně a zis ky Řl'Sské dráhy, která byla pod 7.ahraničnÍm dozo· rem). Poskytnutí půjčky ve výši 800 milionů zla tých marek napomohlo stabili7Zci měny (návrat ke zlaté měnč) a reali7zci první splátky. Plán po· tvrdila londýnská konference. 1925 se na STRESEMANNŮV popud v Locarnu ko· nala konference, během nÍŽ byly podepsány ná-
413
sledující dohody:
1. Rýnský garanční pakt (Francie, Velká Britá·
nie, Itálie, Belgie, Německo): Německo garanto· valo nedotknutelnost západních hranic.
2. Arbitrážní dohoda mezi Německem a Bel gií. 3. Arbitrážní dohoda mezi Německem a Fran cií. 4. Arbitrážní smlouva mezi Německem a Pol skem. 5. Arbitrážní smlouva mezi Německem a Čes koslovenskem.
Vzájemné spory měly být řešeny na základě arbit· ráže, byly uznány defenzivní smlouvy Francie s Polskem a Ceskoslovenskem, východní hranice však nebyla smluvně potvrzena. 1929 francouzský ministr zahraničí ARJSTlDE BRJ AND (s. 425) předložil Společnosti národů plán na vytvoření Spojených evropských národů (celní a hospodářská unie). 1930 jednání o revizi Dawesova plánu vedla k pod· pisu Youngova plánu v Haagu: Německo mělo během 59 let (do roku 1988) splatit 34,5 mili· ard zlatých marek, získalo právo na převod pe· něz a na dvouleté moratorium převodu, muselo však každý rok splatit třetinu odpovídající roční splátky. Věřitelé se dohodli na snížení reparací pro případ zjednodušení při vyrovnávání vzájem ných dluhů (první oficiální zmínka o souvislosti mezi reparacemi a válečnými dluhy). Tato ko nečná úprava reparační otázky pozbyla na význa mu kvůli počínající hospodářské krizi. 1932 konference v Lausanne vyřešila reparační problém. Německo mělo uhradit poslední splát· ku ve výši 3 miliard řI'Sských marek. Podle nč· meckých výpočtů bylo splaceno kolem 53 mili ard, podle výpočtů Spojenců asi 20 miliard zla tých marek. Faktem je, že Německo získalo více peněz ze zahraničních, především amerických půjček, než zaplatilo na reparacích (koloběh amerických peněz). Problém odzbrojení 1932 1. mezinárodní konference o odzbroje ní ztroskotala na požadavcích Francie (záruky
bezpečnosti, armáda Společnosti národů) a Ně· mecka (rovnoprávnost).
1933 na 2. mezinárodní konferenci o od zbrojení neprošel britský návrh na snÍŽení veli·
kosti vojska, rozšíření německé armády na 200 000 mužů (požadavek parity). Britský mi· nistr 7.ahraničí SIMON znemožnil rychlé řešení otázky zbrojního vyrovnání. Německo opustilo konferenci (říjen) kvůli odmítnutí principu rov noprávnosti.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Společnost národů (1919-1946) Historie a založení 8. 1. 1918 jako odpověď na bolševickou "socialis tickou revoluci" (s. 407) vyhlásil WILSON 14 bodů ("Demokratická světová revoluce"), které dále rozvedl ve svých projevech v Kongresu (ll. 2.), v Mount Vernonu (4. 7.) a New Yorku (27. 9.). WtLSON požadoval mj. vytvoření Společnosti náro du pro zachování světového míru a pro zajištění územní nedotknutelnosti všech státu. Hegemonii jednoho státu neměla bránit rovnováha mocností podle principu uspořádání evropských státu jako v době od vestfálského míru do první světové války, nýbrž založení Společnosti národů (jednoty států), která měla v budoucnosti vyhlašovat války proti me Zinárodnímu bezpráví. Během konference byly za základ přijaty plány a návrhy MILLERA-HUTA, WIL SONA, SMUTSE a lorda PHlLLlMORA. 28. 4. 1919 valné shromáždění versailleské mírové konference schválilo Pakt Společ nosti národů. 28. 6. 1919 zakládající státy, které ratifikovaly mí rovou smlouvu, podepsaly Pakt o 26 článcích. Pakt se stal součástí versailleské mírové smlouvy. Leden 1920 Společnost národu (SN) zahájila v Že nevě svou činnost. Listopad 1920 se konalo první zasedání Shromáž dění Společnosti národů. 1928 Briandův-Kellogův pakt (zúčastněné ze mě se zřekly války jako prostředku státní politi ky) podepsali v Paříži zástupci 15 stáll':J, do kon ce roku 1929 k němu přistoupilo 54 států. Podnět na uzavření paknJ, zavrhujícího válku, vyšel od amerického ministra zahraničí KELLOGA a podpořil ho francouzský ministr zahraničí BRJ AND. Organizace Shromáždění Společnosti národů se scházelo jedenkrát ročně, každý člen měl jeden hlas. Skládalo se ze zástupců všech členských státtl. Rada Společnosti národů měla 4-6 stálých a po zději 9 nestálých členů, které volilo Shromáždění SN. Ke stálým členům patřili zástupci Velké Britá nie, Francie, Itálie a Japonska, později i Němec ka, jehož křeslo připadlo po jeho vystoupení v roce 1933 Sovětskému svazu (1934). Oba or gány měly stejné kompetence (urovnávání sporu, zprostředkování), přesto vyvíjela Rada SN inten zivnější politickou činnost a scházela se několi krát ročně. Rada SN musela rozhodovat jedno myslně, Shromáždění SN až na několik výjimek taktéž. Sporné strany se musely zdržet hlasování. Tyto orgány podporoval Stálý ústřední sekretariát pod vedením generál ního tajemníka se sídlem v Ženevě. Společnosti národu byly přidruženy Stálý mezinárodní soudní dvůr v Haagu
415
(rozhodčí hlas při sporech) a Mezinárodní pra covní úřad (pracovní zákonodárství).
Úkoly a účel Společnost národi'J jako světová organizace svo bodných národů sloužila zachování míru a pod poře mezinárodní spolupráce, omezovala tradič ní mocenskou politiku a tajnou diplomacii jed notlivých států a snažila se o kolektivní uplatnění moci všech států (hospodářské a vojenské sank ce) vůči útočícímu státu (2/3 všech členských státu mohly rozhodnout o sankcích) a svobod nou diskusi státníků před světovou veřejností. Společnost národu byla spojena s versailleskou smlouvou: zasadila se o zachování nového poli tického systému z let 1919120, který bylo těžké změnit mírovou cestou díky principu jednomysl nosti. Členské státy se zavázaly k mírovému řeše ní všech sporu a při porušení tohoto závazku svolávaly Shromáždění Společnosti národu, je hož rozhodnutí musely při jednomyslnosti všech členů (bez hlasů stran) uznat. - Společnost ná rodu se podílela na plnění mírových smluv (ga nmce hranic, odzbrojení, dozor nad Gdaňskem, kontrola mandátových oblastí, správa Sárska), ochraně národnostních menšin, hospodářské pomoci některým zemím (Rakousko atd.) a po moci uprchlíkům. Úspěšně urovnala či byla pro středníkem ve sporech o Vilnius (1920), o Korfu (1923) a Mosul (1924). Její snahy o zajištění míru (Ženevský protokol 1924) a odzbrojení (1932-38) dopadly neúspěšně. Společnost národů a její pomocné organizace pozitivně pusobily také v oblasti hospodářské a technické spolupráce. Selhání Společnosti národů Společnost národu byla oslabena neúčastÍ USA a dalších velmocí. Do roku 1939 vystoupilo 14 ze 63 členských států, dva byly anektovány, jeden vyloučen (SSSR kvůli útoku na Finsko). 1931 Společnost národu selhala při vpádu Ja ponska do Mandžuska a 1935 při italském útoku na Etiopii. Společnost národů označila Itálii za agresora a v listopadu 1935 vůči ní zahájila hospodářské sank ce, ale USA Itálii nadále dodávaly ropu a Němec ko uhlí. 1937 Itálie vystoupila ze Společnost národu. Společnost národů nepodnikla žádné kroky pro ti expanzivní politice nacistické vlády v Německu. 18. 4. 1946 podle usnesení Shromáždění byla Společnost národů rozpuštěna.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa 1(1919-1936) Vítězství demokracie
Během první světové války přivykly mnohé národy i některé západní demokracie - silné výkonné moci při řešení úkolů, válka navíc posílila i jejich víru v moc jako prostředek rychlého dosažení politic kých cílů. Mnohé národy - především v zemích bez liberální a parlamentní tradice - očekávaly, že po válečné problémy (demobilizace, nezaměstnanost, válečné dluhy, reparace, výstavba atd.) vyřeší silná vláda rychlými rozhodnutími. Po vítězství zbraní zvítězila demokracie. V roce 1919 se uskutečnil válečný cíl USA v Evropě - "de mokratická světová revoluce". HABSBURSKÁ, RO MANOVSKÁ, HOHENZOLLERNSKÁ a OSMANSKÁ dy nastie padly. Zatímco v roce 1914 bylo v Evropě 17 monarchií a 3 republiky (Švýcarsko, Francie a Por tugalsko), v roce 1919 v Evropě existovalo 13 re publik a 13 monarchií. V mnoha zemích monarchii na čas vystřídala republika (Španělsko, Řecko).
Počátek krizí Ke vzniku krizí po první světové válce značně při spěl především rozpor mezi demokraciemi a diktaturami. Pod vlivem ruské revoluce a nasto lení bolševické diktatury (s. 409) ve 20. letech se fašistické nebezpečí jevilo jako nepatrné, někteří diktátoři, jimž se podařilo získat podporu většiny obyvatelstva, se omezili na přísnou vládu s cílem zvládnout přechodné krize. Teprve nacistické "pře vzetí moci" v Německu ukázalo nebezpečí, jež při nášely pravicové diktatury. V roce 1939 existovalo v Evropě ještě 12 demokratických států (6 popř. 7 Iv Maďarsku byl tzv. "neobsazený trůn"] monarchií a 5 republik).
Příčiny krize demokracie l. Sociální změny: Široké vrstvy obyvatel získaly politickou rovnoprávnost (všeobecné volební právo, volební právo žen).
2. Psychologické a sociologické důsledky vál ky: U obyvatelstva přetrvávala víra v moc, dochá zelo k převrstvení buržoazie. Masy se organizo valy a byly vedeny centralizovaně, převládal pocit vykořeněnosti.
3. Zklamání z mírových smluv. 4. Nové konflikty: Došlo k rozvratu hospodářství a měny, propukla světová hospodářská krize (s. 463) 5. Národnostní konflikty: V nově založených mnohonárodnostních státech (Československo, Jugoslávie) nebyla uspokojivě vyřešena proble matika národnostních menšin. 6. Zavedení poměrného volebního práva v mno ha státech na evropském kontinentě. V důsledku toho se vytvářely roztříštěné skupiny, které bráni ly formování jednoznačných parlamentních vět šin. Mnohé národy byly proto ochotny svěřit se "vůdci" .
417
Předpokladem pro nastolení diktatury byla moderní masová demokracie. Masy byly získávány odkazem na velkou národní minulost, oportunistic kými programy, které v sobě stmelovaly protikladné prvky, a dovednou propagandou, která jim vštěpo vala víru ve vlastní vítězství. Charakteristickým zna kem diktatury byla závislá publicistika, manipulova né volby (pouze kandidáti vládnoucí strany), vyřa zení opozice, brutální potlačování jakéhokoli odporu, rezignace na právní stát "ve prospěch li du", opovrhování individualismem. Italský fašismus (s. 460) a německý nacismus (s. 461) se svými protimarxistickými hesly a vypja tým nacionalismem staly příkladem pro mnoho ev ropských zemí.
Evropské diktatury (1922-1936) Říjen 1922 v Itálii podnikl BENITO MUSSOLlNl "pochod na Řím". Červen 1923 po důstojnickém puči v Bulharsku vytvořil CANKOV vládu. Září 1923 generál PRIMO DE RIVERA nastolil po vojenském pučí vojenskou diktaturu ve Špa
nělsku.
Říjen 1923 GAZI MUSTAFA KEMAL PASA (od roku 1934 KEMAL ATATURK) se stal prvním tureckým prezidentem. Leden 1925 AHMED ZOGU se stal albánským pre zidentem s rozsáhlými pravomocemi. Květen 1926 PILSUDSKl provedl v Polsku vojenský puč. Květen 1926 generál CARMONA potlačil v Portugal sku vojenský puč generála GOMESE DA COSTY. Prosinec 1926 SMETONA a VOLDEMARAS nastolili v Litvě diktátorský režim. Leden 1929 král ALExANDR provedl v Jugoslávii státní převrat. - Od února 1930 vládl v Rumunsku král KAREL II., kte rý po státním převratu v roce 1938 nastolil dikta turu. Červenec 1932 SALAZAR sestavil v Portugalsku
vládu. Prosinec 1932 v Litvě byla nastolena diktatura jed né strany. Leden 1933 HITLER "převzal moc" v Německu. Březen 1933 DoLl.FlJSS provedl v Rakousku státní převrat a nastolil klerikálně fašistickou diktaturu. Březen 1934 KONSTANTIN PÁTS nastolil diktaturu v Estonsku. Květen 1934 KÁRLlS ULMANlS provedl v Lotyšsku státní převrat byla nastolena prezidentská diktatu ra.
Srpen 1936 generál METAXAS uskutečnil v Řecku státní převrat. Září 1936 generál FRANCO se stal ve Španělsku "CaudiUem" (vůdcem).
418
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/mezinárodní komunismus
Marxismus-leninismus Socialistické teorie MARXE a ENGELSE (s. 344) se Lenin (s. 389) snažil aplikovat na ruskou politic kou realitu. Kladl přitom zvláštní důraz na vybudo vání silné stranické organizace. Z jeho ideologických myšlenek jsou významné:
3. Učení o "diktatuře proletariátu" (v knize Stát a revoluce [1917]), mocí, která není vázá na na žádné zákony", je odstraněna ..diktatura buržoazie" v přechodném období od kapitalismu k socialismu a k beztřídní společnosti (komunis mu).
L Teorie imperialismu ve spise Imperialismus
4. Přeměna historického marxismu (s. 345) v dialektický materialismus, "světový názor " marxisticko-Ieninské strany (v knize Materia lismus a empiriokriticismus [1908]). Hlavní části: a) Filosofický materialismus (realismus teo rie poznání), podle něhož různé formy hmoty existují nezávisle na lidské vůli, ale "odrážejí se" v lidském včdomí (teorie odrazu). Hmota tvoří jedinou realitu tohoto světa. b) Dialektická metoda: Spojení a mnoho stranná podmíněnost věcí, vznik pohybu z "boje " protikladů (teze - antiteze), které existují v každé skutečnosti jako "vnitřní rozpory" a ve dou ke změnám (syntéza).
jako nejvyšší stadium kapitalismu (1915), v níž se opíral o knihu J. A. HOBSONA l'he Evo lution ojModem Capitalism (1902) a R. HIL FENDIRNGA Das Finanzkapital. Hlavní znaky imperialismu: Splývání bankovního kapitálu s průmyslovým a vznik finančního kapitálu. vý voz kapitálu se stal důležitější než vývoz zboží, bylo dokončeno územní rozdělení světa největší mi kapitalistickými mocnostmi. Imperialistická politika kontrolovala mezinárodní vztahy, svět byl rozdělen na zájmové a koloniální oblasti. Leninovy politické závěry: a_ Imperialistické války jsou pouze přerušo vány "oddechovým časem" díky spojeneckým paktům. b_ Proletářskou revoluci lze úspěšné pro vést v průmyslově zaostalé zemi, slabém člán ku v "řetězu světového kapitalismu", například v Rusku, a později přenést světovou revo luci na průmyslové země. c_ V důsledku "podplácení" vládnoucí třídou vznikla v imperialistických zemích "dělnic ká aristokracie" , dělnická třída a malo buržoazie podléhaly národnostnímu a opor tunistickému myšlenÍd_ Třídní boj se spojením revolučního dělnic tva a vykořisťovaného proletariátu koloniál ních a polokoloniálních zemí přesunul na mezinárodní úroveň.
2_ Učení o "straně nového typu" (v knize Co dě lat? [1902 J aJeden krok vpřed, dva kroky vzad [1904]) předpokládalo vybudování dobře vy školené strany kádrů z profesionálních revolucionářů ("avantgarda proletariátu") a "důstojnického sboru lidové armády" za účelem vytváření třídmllO vědonú a vedení pro letariátu. Princip "demokratického centralis mu" měla zajistit volba vedoucích orgánů zdola nahoru (centralistické vedení). Úlohy strany: "Boj za čistotu marxisticko-leninského světové ho názoru"; boj proti "úchylkám"; uzavírání třídního spojenectví (jednotné fronty, lidové fronty atd.) pro rozpoutání revoluce podle "Uče ní o strategii a taktice"; praktická realizace na základě "vědecké analýzy stanovené generální li nie" strany pro určitý časový úsek. Vláda strany ovládnutím státní správy a masových společen ských organizací.
..
Stalinismus Stalin (s. 467) doplnil marxismus-leninismus o další ideologické teze: L Teorie o "budování socialismu v jedné ze mi" (na rozdíl od TROCKÉHO učení o "perma nentní revoluci") předpokládala vybudování so cialistického hospodářství vlastní silou - bez po moci rozvinutých západních zemÍ. 2_ Teorie o "revoluci shora" z ..iniciativy státní moci" (strany) s přímou .. podporou zdola" (proletariát) cestou postupných změn. Žádná kontrarevoluce a "pád stávající moci" (1938). 3. Dogmatické zjednodušování marxismu-leni nismu ve 4. kapitole Dijin KSSS (1938). 4_ Podpora ruského nacionalismu ..láskou k Sovětskému svazu", k "vlasti pracujících", ga " rance a zachování "socialistické vlasti . SSSR se stal "rodinou národů" pod vedením "velkého ruského bratrského národa", souča�ně byl "no sitelem pokroku" . 5. Ideologické zdůvodnění nacionalismu v prá ci Marxismus a otázky jazykovědy (1950). Ja zyk se stal symbolem historické kontinuity rus kého národa a "tvůrčí" role socialistického so větského státu (zdůvodnění nároku SSSR na vedení jiných národů). Internacionální nároky bolševismu zůstaly zachová ny i přes zdůrazňování národa během "Velké vlaste necké války" (s. 485).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/mezinárodní komunismus Komunistická internacionála Světový komunismus chtěl prostřednictvím komunistické internacionály (Kominterna) nastolit politickou nadvládu komunistické ideolo gie podle stávajícího org,mizačního principu a stá vajícího způsobu chování. Univerzální cíl představo vala světová revoluce pod vedením kom. stran ve všech zemích. Všechny kom. strany převzaly akč ní program KSR (b). LENINOVA iniciativa počíta la se založením III. internacionály. Důvody: I. Sociálnč demokraticky orientovaná II. internaci onála, založená v roce 1889, za první světové vál ky selhala. 2. Bolševici uchopili moc v Rusku (s. 407). V Dubnovýcb tezícb (s. 407) LENIN požadoval založení nové internacionály, která měla být opa kem ll. internacionály. Leden 1919 v Olevřenýcb dopisecb byli dělníci Ev ropy a Ameriky pozváni na kongres v Moskvě. Březen 1919 delegáti komunistických a socialis tických stran založili v Moskvě lIL interna cionálu na podporu sovětského Ruska, ohrože ného občanskou a intervenční válkou, a jako "předstupeň mezinárodní republiky sovětů, svě tového vítězství komunismu" (LENIN). ZINovllv (s. 467) byl zvolen prezidentem. Červenec-srpen 1920 v Petrohradě a Moskvě se za úČ,L�ti delegátů z 37 zenú konal 2. kongres Kominterny. Jednalo se o metodě rozšíření kom. propag,mdy, pl{mu na zřízení tajné kom. centrály pro přípravu proletářských revolucí za souč,L�né legální činnosti oficiálních kom. stnUl a přijetí Leninových ,,21 bodů": Všechny kom. strany se zavázaly použít model ruské kom. stra ny, bránit sovětské Rusko, dále pak k nejtužší stranické disciplíně, podřídit se rozkazům cent rály, k boji proti sociální demokracii, rozštěpené v revoluční a reformistické křídlo. Do čela stálé ho výkonného vyJ 1 oru (se sídlem v Moskvě), po věřeného taktickým vedením mezi kongresy, na stoupil ve funkci předsedy ZINovllv, ve funkci tajemníka KARI. RADEK (1885-1939 [popra ven]), oba působili jako členové Ústředního vý boru KSSS (personální unie Kominterny a sovět ské vlády). Červen-červenec 1921 po "zázraku na Visle" (s. 433), povstání v Kronštadtu (s. 421) a neús pěchu generální stávky v Německu (březen 1921) pokračovala na 3. kongresu Komin terny diskuse o "jednotě shora" (spolupráce se sociálně demokratickými předáky), kterou přijal výkonný výbor jako "generální linii". Listopad-prosinec 1922 na 4. kongresu Ko minterny došlo kvůli "defenzivě revolučních sil" k pokusu o politickou spolupráci se sociál ními demokraty. Podpory se dostalo něm. poža-
419
davkům vtlči západním mocnostem a nacionalis tickým silám v Německu. SověL�ké Rusko na bídlo blahosklonnou neutralitu v případě ně mecko-francouzské války (RADEK prostřední kem), něm. komunisté dostali pokyn podílet se na národním odporu (ZINovllv) za porúrské krize. Revoluční situaci v Německu vyřešil STRE SEMANN (s. 427). Poslední pokus o radikalizaci ztroskotal po potlačení povstání v Sasku a Duryn sku (s. 427). Tento neúspěch a revoluční pokusy v Bulharsku (1922) a Estonsku (1924) si vynuti ly ústup a přechod k opatrnějším metodám. Únor-březen 1924 na 5. kongresu Kominter ny byla vytvořena "Jednotná fronta zdola" (spo lečný postup se socialistickými dělníky) a ,.Mezi národní odborová jednota". Důsledkem bylo vy hlášení generální stávky ve Velké Británii (s. 424). Na rozdll od LENINA a TROCKÉIIO, kteří světo vou revoluci chápali jako výsledek revolučních změn v různých zemích (závislost osudu sovět ského Ruska na světové revoluci), se podle STA LINA dějiny a rozmach světové revoluce reali zovaly v boji mezi centrem imperialismu v ka pitalistických zemích a centrem socialismu (závislost osudu světové revoluce na SSSR). Pro LO STAl.lN považoval za nutnou konsolidaci moci v jedné zemi (..socialismus v jedné zemi"
s. 418). Červenec-září 1928 6. kongres Kominterny vydal závazné směrnice: Program komunistické internacionály (vláda proletářské diktatury SSSR, povinnost bránil sovětské Rusko); Rez:Jluce o komunistické činnosti v závislých koloniálních oblastech a o boji proti imperialistické válce (podpora národních osvobozovacích hnutí, pře měna imperialistických válek v občanské). Červenec-srpen 1935 7. kongres Kominterny rozhodl o společném postupu komunistů a soci álních demokratů (lidová fronta) proli fašis mu a o spolupráci s buržoazními stf<Ulami. "Po litika lidové fronty" však ztroskotala. Nacistická zahraniční politika slavila úspěchy; Stalin nechá val likvidovat své protivníky ("moskevské mon strprocesy" (s. 467). Ve španělské občanské vál ce (s. 439) byla poražena komunisticko-antifa šistická vláda. Květen 1943 Kominterna byla rozpuštěna, plán svčtové revoluce zjevně ztroskotal. SSSR na dále usiloval o neškodnou prezentaci své moci (předpoklad pro sovětské poválečné plány).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Sovětský svaz 1(1918-1924) Vznik Sovětského svazu (1918-1924) V důsledku brestlitevského míru došlo: 1. k vyhlášení nezávislosti Běloruska, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu (1918); 2. k socialistickým revolučním pokusům o převrat v některých městech. Sověty reagovaly útlakem neruských národů. Březen 1918 na 7. sjezdu strany získal ústřední vý bor plnou moc pro rozhodování o válce a míru proti "buržoazním a imperialistickým státům". Červenec 1918 vznikla Ruská socialistická fede rativní sovětská republika (RSFSR) a byla přijata prozatímní ústava na principu sovětů a diktatury proletariátu. Červenec 1918 bolševici zavraždili v jekatěrinburgu posledního ruského cara s rodinou. 1919 na 8. sjezdu strany se Politické byro (politbyro), Organizační byro (orgbyro) a stranický sekretariát staly nejvyššími vý konnými orgány.
1918-1920 Ruská občanská válka: 1918 vznikaly politicky a sociálně různorodé proti bolševické skupiny (bělogvardějci), které bojo valy proti Rudé armádě vedené T1WCKÝM (s. 389), od dubna 1918 lidovým komisařem pro obranu země, na Sibiři a v oblasti mezi Ura lem a Volhou (admirál KOLCAK, české legie), v jižním Rusku (generálové DĚNIKIN, KRASNOV, WRAl'JGEL), v Estonsku (generál jUDENIC) a v severním Rusku (generál MILI.ER). - Inter venční vojska se vylodila ve Vladivostoku, Mur mansku, Archangelsku a v černomořských pří stavech. 1919 bělogvardějci odmítli zprostředkovací návrh amerického prezidenta WILSONA na konferenci všech ruských stran (únor). Spojenecká Velká rada odmítla plán křížové výpravy francouzského maršála FoCI-IE. Spojenci proto ustoupili. Ohrožení Petrohradu OUDENIC), Moskvy (DĚ NI KIN) a Volhy (KOLCAK) znemožnil protiútok Rudé armády. 1919-20 probíhala polsko-ruská válka (s. 433). 1920 poslední bělogvardějské sbory se nalodily na Krymu (listopad). Bělogvardějci byli poraženi především kvůli: 1. nedostatečné spolupráci a reakčně-restauračním
tendencím; 2. protikladným názorům Spojenců na intervenční
politiku. Důsledky války: 1921 dělnická stávka v Petrohradu a vzpoura ná mořníků v Kronštadtu, kterou potlačila Rudá
armáda pod velením generála MICl-WLA TUCHA CEVSKÉHO (1893-1937 [popraven]), ohrozily leninský centralismus. 1917-21 ekonomický systém "válečného ko-
421
munismu" se zhroutil. Znárodnění všech vý robních prostředků a zavedení centrálního plá nování hospodářství vedlo k hospodářské krizi. 1921 byla založena Státní plánovací komise (GOSPLAN) na koordinaci hospodářství. 1921 krize donutila LENINA vyhlásit na 10. sjezdu strany .,Novou ekonomickou politiku" (NEP),
která znamenala návrat kapitalistických ekono mických forem (státní kapitalismus): naturální daně, soukromé podnikání, zahraniční kapitál. Zahraniční obchod, těžký průmysl a velké stavby zůstaly majetkem státu. 1921 Rusko uzavřelo smlouvu o přátelství s Persií (s. 446), obchodní smlouvy s Velkou Británií a Německem. 1922 v rapallské smlouvě (s. 443) Velká Británie, Itálie a Francie uznaly RSFSR de iure (1924). 1921 zákazem všech opozičních skupin uvnitř strany se upevnila diktatura komunistické strany. Odbory byly sjednoceny a ztratily kon trolní funkci nad hospodářstvím. 1922 Čeka se přeměnila ve Státní politickou správu (GPU) (únor). Stalin (s. 467) se stal generálním tajemníkem s úkolem očistit stranu od opozičních živlů a nahradit je spolehli vými (tj. věrnými politbyru) tajemníky: revoluci onáře vystřídali funkcionáři. - Konal se monstr proces proti socialistickým revolucionářům. -
Prosinec 1922 na 10. všeruském sjezdu sově tů (1. celosvazový sjezd sovětů) byl zalo žen Svaz sovětských socialistických repub lik (SSSR), jehož členy byly Ruská socialistická
federativní sovětská republika, Zakavkazská fe derace, Ukrajinská SSR a Běloruská SSR. Později se k němu připojila Uzbecká SSR, 'I\Jrkmenská SSR (1924) a Tádžická SSR (1929) 19232. celosvazový sjezd sovětů ratifikoval novou ústavu SSSR. Rozlišovala mezi svazovými záleži tostmi (zahraniční politika, zallraniční obchod, hospodářské plánování, obrana země, lidové po jištění atd.) a záležitostmi, příslušejícími svazo vým republikám, které měly právo vystoupit ze svazu podle svobodného rozhodnutí. Nejvyšší státní orgán představoval celosvazový sjezd dele gátů sovětů, který volil ze svého středu jako stá lou vládu výkonný výbor s jedním předsedou, který reprezentoval svaz (1923-46: M. 1. KALI NIN). Rada lidových komisařů vykonávala vládní akty. V ústavě nebylo ani zmínky o straně, jejíž centralistická organizace stála v protikladu k de centralizované státní správě. 21. 1. 1924 zemřel Lenin, který na konci života varoval před rostoucí mocí STAlLINA.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Spojené státy 1 (1919-1933)
423
Období "monopolů" (1919-1929) Hospodářská krize (1929-1932) Typickými znaky vlády obou prvních republikán 1929-33 prezidentem USA byl Herbert C. Hoover (1874-1964), ských prezidentel 1921-23 Warrena Hardinga (1865-1923), jenž Hosp, deprese byla důsledkem přebujelosti úvčro kandidoval s volebním heslem "Zpět k normální vého trhu, mu stavu" (Back to Normalc)I), a 25. 10. 1929 "Černý pátek" na ne\vyorské burle 1923-29 Calvina Coolidge (1872-1933) byly (23,-29, 10, 1929) zal1ájil hosp, krizi. Kurzy prům, cenných papírů klesly ze 452 bodů 1. reakce na vládu demokrata WI tSONA, jehož morálně laděné úsilí o reformy (ProgressilJe (I929) na 58 (1932), prům, výroba se v letech M01Jement) odmítali; 1929-32 snížila o 54 %, HOOVER ztroskotal na 2. izolacionismus v zahr, politice, neboť se cítili nedostatku dobré vůle obchodního světa, Zá.�oby obilí a bavlny vzrostly, obhospodařovaná zem, podvedeni versailleským mírem; plocha se snížila, Vláda zvýšila ochranná cla a za 3. spor venkovského, převážně anglosaského pro test. obyvatelstva a moderní měsl�ké a prom, spo ložila Společnost pro obnovu a finance (Re lečnosti v čele s intelektuály, techniky a ekonomy, constmction Finance Corporation, RFC), která 1919-20 vládla psychóza převratu ("honba měla působit proti deflační politice bank, byla na rudé", Red Scare), docházelo ke stávkám, však zneužita ke konsolidaci velkých bank. Hosp, krize se neomezila pouze na Ameriku, pumovým atentátům, násilnostem, domovním prohlídkám, zatýkání, deportaci podezřelých zhroutil se také mezinár, platební styk v Evropě, Počet nezaměstnaných v USA vzrostl na 15 miL, živlů, pomoc v nezanlěstnanosti byla nedostatečná, Snaha republikánských prezidentů vládnout co ne jméně s sebou nesla korupční aféry, V popředí stála 20. 6. 1931 v Hooverově moratoriu USA odlo myšlenka "monopolů" (Big Bussines), Hlavním žily splácení všech válečných dluhů evr, vlád, představitelem tohoto "hnutí" byl ANDREW W. MEL LON (1921-32 ministrem financí), který preferoval Americká zahraniční politika (1920-1933) obyvatelstvo s vysokými příjmy, 19, 3, 1920 Senát odmítl ratifikovat versailleskou Po přijetí zákonů pod vlivem "nordických" raso mírovou smlouvu (s, 41 I), vých teorií (1921, 1924) se snížila imigrace, 25, 8, 1921 USA uzavřely separátní mír s Němec 1920 jako 18, dodatek ústavy byla zavedena kem; do smlouvy nezačlenily Pakt Spojených ná prohibice (do 5 12, 1933), která rozdělila rodů a článek o válečných dluZÍch. obyvatelstvo a strany do dvou táborů (odpůrci Listopad 1921-únor 1922 ve Washingtonu se a zastánci prohibice) a měla za následek rlist ne konala konference o odzbrojení: I, stanovi zákonnosti. la velikost nám, loďstva pěti velmocí - USA, Velké 1924-26 naJihu a Středozápadě USA se aktivizoval Británie, Japonska, Francie a Itálie v poměru 5: 5: 3: 1,75: 1,75,2,Dohoda čtyř mocností Ku-Klux-Klan, obnovený v roce 1915 (v ro ce 1924 měl 5 milionů členli; ve jménu morálky (USA, Velká Británie,Japonsko a Francie) garan bojoval proti černochům, katolíkům, Židllm, in tovala status quo v Tichomoří. 3, Dohoda devíti mocností deklarovala suverenitu Číny a Jl olitiku telektuálem1 a zastáncům prohibice), "otevřených dveří", 4, Čína získala zpět San-tung 1920 volební právo žen odráželo změny posta vení ženy v am, společnosti (rovnoprávnost mu a tio-čou (s, 40 I), žů a žen); počet zaměstnaných žen vzrostl z 2 mi 1924 byl vyhlášen Dawesův plán (s, 429), Červen/červenec 1927 konference tří mocností lionů (1914) na 10 milionů (1930), Přísné celní zákony (přijaté v letech 1921, 1922, (USA, Velká Británie, Japonsko) o nám, odzbro 1930) byly výrazem tradičního republikánského jení nepřinesla očekávaný úspěch. protekcionismu, Byly opomíjeny problémy far Srpen 1928 byl podepsán Briandův-Kellog mářů, kteří se v důsledku nadbytečné nabídky gův pakt (s, 413), zem, produktů a erozivních škod (Dust how!) 1929 v Youngovč plánu (s, 429) požadovaly USA museli zadlužovat a chudli, Průmysl prosperoval urovnání reparační otázky, v důsledku zvyšování výroby, masové produkce Leden-únor 1930 v Londýně se konala ná mořní konference mezi USA, Velkou Británií, a zlepšování pracovního procesu (pá.�ová výro Japonskem, Francií a Itálií. Všechny mocnosti ba), V letech 1921-29 došlo díky tech, novin kánI ke zdvojnásobení objemu prům, výroby kromč Velké Británie - požadovaly zvýšení nám, zbrojení. USA, Velká Británie a Japonsko se do (především ve spotřebním, stavebním a automo bilovém průmyslu: 15 mil. automobilů v roce hodly na specifikaci tonáže válečných lodí a po 1913, 26 mil, v roce 1929), V oblasti obchodu norek, Británie souhlasila s am, paritou v těchto s automobily, v zásobovacím průmyslu, v bankov druZÍch plavidel. nictví a maloobchodě (Cbain stores) docházelo k silné koncentraci.
424
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI /Velká Británie 1(1918-1929)
Britská poválečná politika Britskou politiku charakterizovalo pět znaků: 1. hospodářská situace (válečné půjčky, zajištční a zvýšení výroby, konkurence ve světovém obcho du); 2. změny sociálního rozvrstvení (nivelizace společnosti úsilím o vyšší příjem a životní úro veň); 3. úplná demokratizace volebního práva (v roce 1918 bylo zavedeno volební právo pro muže od 21 let a pro ženy od 30 let; od roku 1928 směly volit ženy od 21 let); 4. úpadek Liberální strany a vzestup Labou ristické strany; 5. zahraničně politické problémy (britsko-fran comské napětí na Rýnu a na Blízkém Východě, odpor k fašistické a nacistické zahraniční politi ce). K základním tendencím britské zahra niční politiky patřilo neangažování se na konti nentu a navázání užších vztahů k dominiím a ko loniím. Prosinec 1918 v "khaki volbách" zvítězila koa lice liberálů DAVIDA LLOYDA GEORGE (s. 382) a konzervativců M'DREWA BONARA LAWA (s 407). 1919-22 zemi zasáhla vlna hornických stá vek: železničáři, přístavní dělníci a dělníci v do pravě požadovali zvýšení mezd. Stávky ovlivnila rus. revoluce, byly ukončeny díky smírnému po stoji odborových vůdců SMILLlEHO, HODGESE, THOMASE a Ernesta Bevina (1881-1951), je muž se v roce 1922 podařilo sloučit 32 odboro vých organizací v největší odborovou organizaci na světě - Odbory dělníků v dopravě. Pozitivně zapůsobila i sociálně politická opatření vlády (Addison Act z roku 1919, zákon o pojištění v nezaměstnanosti v roce 1920). Došlo ke snížení vládního dozoru a úspor ným akcím na ministerstvech (Geddes axe) . Liberální hospodářská politika skončila ne úspěchem (vysoká nezaměstnanost); konzerva tivci podporovali politiku ochranných cel, labou risté umírněný socializační program. 1921 vláda prováděla neúspěšnou politiku v Irsku, jemuž proti vůli pravého křídla konzervativců (s. 448) přiznala autonomii. 1922 konference v Cannes nevyřešila britsko-fran couzské neshody na Blízkém Východě (s. 413). 1922 na konferenci v Janově nebylo dosaženo za členění SSSR do světového hosp. systému. 1921/22 v důsledku závěrů konference ve Washingtonu (s. 412) ztratila Velká Británie své velmocenské postavení a musela se vzdát nám. nadvlády. 1922 Británie se vzdala protektorátu nad Egyptem (s. 457) Říjen 1922 po neúspěších v Indii (s. 477) se ko nal sjezd Konzervativní strany v Carlton
Clubu. Odchod z koalice schválila skupina ko lem BONARA LAwA, STAN LEY BALDWINA (1867-1947), lorda CURZONA (1859-1925) 187 hlasy proti 87 hlasům přívrženců vlády oko lo AUSTENA CHAMBERI.AINA (1863-1937) a lorda BIRKENHEADA (1872-1930). Politika konzervativců (1922-1929) 1922 po listopadových volbách, v nichž utrpěli libe rálové velké ztráty a Labouristická strana se stala nejsilnější opoziční stranou (His Majesty's Op position), sestavil BONAR LAw konzervativní ka binet. 1923 po odstoupení BONARA LAWA ze zdravotních důvodů se premiérem stal STANI.EY BALDWIN. Konzervativní strana se sjednotila. Parlament byl rozpuštěn, neboť nový předseda vlády požadoval plnou moc pro zavedení tarifu ochranných cel pro boj s nezaměstnaností. - V prosincových předčasných volbách zvítězili konzervativci zis kem 258 křesel. Labouristé obsadili v Dolní sně movně 191 a liberálové 158 křesel. 1924 1. labouristický kabinetjamese Ramsay MacDonalda (1866-1937), podporovaný libe rály, neprosadil změny ve vnitřní politice. Na konferenci v Londýně (Dawesův plán, s. 413) požadoval MAcDONALD vyřešelú otázky reparací a ukončení konfliktu v Porúří (s. 427). Únor 1924 Velká Británie uznala SSSR de iure a jednala s ním o obchodních dohodách, jednání byla přerušena po "Campbellově aféře" (pro puštění zatčeného kom. šéfredaktora The lVor ker's lVeekly) a v říjnu 1924 po uveřejnění "Zinověvova dopi su" (údajné spojení mezi Komilllernou a pod vratným hnutím ve Velké Británii). Po vyjádření nedůvěry vládě byl rozpuštěn parlament. Říjen 1924 ve volbách zvítězili konzervativci. 1924-29 2. Baldwinův konzervativní kabinet. 1925 došlo ke stabilizaci libry. 1926 stávka horníků, podpořená odborovou gene rální stávkou, byla ukončena po sedmi měsících. Svobodu odborů omezil zákon o odborových or ganizacích a pracovních sporech (I 92 7). 1926 Velká Británie uzavřela smlouvu s Irákem, v níž uznala jeho nezávislost. Konflikt s Francií o ropnou oblast ukončila Mosulská smlouva (s. 413) 1927 britská vláda přerušila diplomatické styky se SSSR, neboť ruské odborové hnutí podpořilo hornícké stávky. Navíc došlo k odhalení propa gandistické a špionážní celllrály (domovní pro hlídky v prostorách britsko-sovětské obchodní společnosti Arcos). 1928 ve smlouvě s Čínou uznala Británie nanking skou (Čankajškovu) vládu.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Francie I (1919-1931) Hlavní poválečné problémy Ziskem území, která Francii připadla versailleskou smlouvou (Alsasko-Lotrinsko, mandáty v Africe a na Blízkém Východě), získala hegemonní postavení v Evropě, na jehož udržení měly zájem Belgie, Dán sko, Polsko, Rumunsko, Jugoslávie a Českosloven sko. Francouzská vnitřní politika musela - v dllsled ku poměrného volebního systému - čelit složitým problémům: I. Bylo nutné obnovit válkou zničená území (nákla dy činily přes 100 miliard franků). 2. Kvůli vysokým válečným dluhům u USA a Velké Británie (5 miliard dolarů) došlo k devalvaci franku, již umociíovalo velké zadlužení obyvatel stva (koncem roku 1925 se jednalo o 300 mili ard franků). Podle zásady "Německo zaplatí vše" se Francouzi spoléhali na německé reparační splátky, Německo je však neuhradilo v očekávané výši. 3. Ztráta movitého majetku, válka, zhroucení mčny, daňové zatížení způsobily zbídačení středního stavu. 4. V dllsledku války došlo k silnému poklesu počtu obyvatel. 5. Příliv přistěhovalců (v roce 1931 přišly do Fran cie 3 miliony lidí) a vylidňování venkova urychli ly změny v sociální struktuře obyvatelstva. Zahraničně politické problémy: 1. Francie podnikla neúspěšné pokusy o uzavření garančních smluv s Velkou Británií a USA. 2. Docházelo ke sporům s Británií kvllli Porýní a německým reparacím. Francouzská politika (1919-1931) 1919 Národní blok (CLEMENCEAU, P01 NCARÉ, s. 383) zvítězil ve volbách nad levicovým karte lem Edouarda Herriota (1872-1957). V pre zidentských volbách porazil PA Ul DESCIIANEI. (únor-září 1920) CI.EMENCEAUA. 1920 MII.I .ERANOŮV kabinet (leden-září) podpořil Polsko během rusko-polské války (s. 433) do dávkami munice a vysláním vojenské mise s ge nerálem WEYGANOEM. Francie uzavřela vojen skou konvenci s Belgií. 1920-24 prezident ALEXAND E R Mll.LERANO (1859-1943) vyvíjel silný vliv na BRlANOŮV ka binet (1921-22). 1922-24 Poincarého vláda nahradila umírněný BR1ANOOV kabinet kvůli "politice ústupkli" a re parační otázce. 1923 opozice vystoupila proti okupaci Porúří (s. 427), kterou POINCARÉ prosadil přes odpor Velké Británie. P01NCARÉHO souhlas s Daweso vým plánem a finanční politika (úsporná opat ření) zvýšily jeho neoblíbenost. .
425
1924 obava z příliš silné prezidentské moci a zmč na kulturní politiky (rušení světských škol) měly za následek volební vítězství levého bloku. MII.I.ERANO musel odstoupit, prezidentem se stal GASTON DO UMERGU E (1924-31). 1924-25 Za vlády Herriotova kabinetu došlo k uznání Sovětského svazu a přijetí Dawesova plánu. 1925 uzavření locarnských dohod (s. 413). - Po kus antiklerikální HERRlOTOVY vlády o přeruše ní vztahů s Vatikánem, ani prosazení laicizačních zákonů v Alsasku a Lotrinsku (snaha o zrušení konkordátu) se nezdařily. Vláda padla kvůli fi nanční politice (duben 1925), n{l�ledující ka binety PAINl.EVÉHO, BRlANDA, BR1ANOA-CAII. I.AUXE a HERRlOTA měly krátké trvání. 1925/26 v důsledku povstání v Maroku (Abd al-Ka rím, s. 457) a v Libanonu (Drúzové, s. 446) hro zila vnitropolitická krize (mocenské boje levice, katolíků aActionjranl;aise [s. 3830. 1926-29 premiér Poincaré sestavil nejprve vlá du Ul/ion nationale (ministr zahraničí BRI AND), později r[lzné koaliční kabinety. Za jeho pllsobení byla překonána finanční krize (vy rovnání rozpočtu, stabilizace franku). 1927 Alsasko a Lotrinsko usilovaly o autonomii v rámci Francouzské republiky. Alsasko-lotrin ský vlastenecký spolek požadoval zemský sněm s vlastním rozpočtem. 1928 po volbách do parlamennl byl vydán zákon o měně (stabilizace na základě snížení hodnoty franku), radikální ministři odešli z vlády. Červenec 1929 po demisi Poincarého ze zdra votních důvodů následovalo několik kabinetů. Aristide Briand zůstal ministrem zahraničí (později premiérem). Jeho politika německo -francouzského sbližování, zahájená v Locar nu a pokračující v rozhovorech se STRESEMAN NEM (s. 429) v Thoiry (září 1926) a Luganu (sr pen 1928), ztroskotala na vnitropolitické situaci obou zemí. Vzájemná animozita obou národll nezmizela ani po souhlasu Francie s vyklizením Porýní (1929). Francouzi začali budovat Maginotovu linii. BRI AND musel odstoupit z funkce ministra zahraničí (1932). Plán německo-rakouské celní unie (s. 471) posílil nedůvěru Francie vůči Nčmecku a podpořil nárůst pravicového extremismu. Bnl A NOŮV návrh na založení Spojených evrop ských národů nebyl akceptován. 1930 francouzská okupační vojska odešla z Porýní (s 429) 1931-32 funkci prezidenta republiky zastával PAUL DOUMER, který byl v květnu 1932 zavražděn rus kými emigranty. 1931 začala světová hospodářská krize. (Spojenectví, s. 443).
MEZI DVtMA SVtTOVÝMI VÁLKAMI/Německo I (1918-1923)
427
(s. 388) a min. 7-llhraničí WALTERA RATlIENAUA Založení republiky (1918-1919) Převzetí rus. systému rad a nastolení diktatury pro (1867-1922), po jehož smrti bylo vydáno nařízení prezidenta na ochranu republiky (1922), či v poku letariátu zabránila v listopadu 1918 dohoda mezi předsedou Sociálně sech o puč: Kappův puč (1920), puč "černého demokratické strany (Sozialdemokratiscbe reichswehru" v Kiistrinu (1923). Partei Deutscblands, SPD) Friedrichem Eber SPD a Centrum, ale i umírněné burž. strany byly tem (1871-1925) a LUDENDORFFOVÝM nástup zastánci republiky. Trvalé útoky opozičních sil "vý cem, gen. WILIIELMEM GROE 'EREM (1867 až marskou koalici" oslabovaly. "Politika plnění závaz 1939), dále pak Stinnesova-Legienova dohoda ků" (reparace [přijetí londýnského ultimáta, (spolupráce mezi odbory a podnikateli). - Na 1921], ztráta území [severní Šlesvicko připadlo po berlínském kongresu děl. a voj. rad (prosinec) plebiscitu Dánsku, Eupen a Malmédy byly přiřčeny bylo přijato usnesení o uskutečnění voleb do Belgii, 1920; stanovení něm.-pols. hranice 1921]). Nár. shromáždění. Nezávislá sociálně demokra 1920 ve volbách do Říš. sněmu ztratila "výmarská koalice" hlasy. Říš. kancléř KONSTANTIN FEII· tická strana Německa (Unabbiingige Sozialde RENBACII sestavil vládu z Centra, DDP a Němec mokratiscbe Partei Deutscblands, USPD) proto ké lidové strany (Deutsebe Volkspartei, DVP). vystoupila z Rady lidových pověřenců. Extr. levice se spojila v Komunistickou stranu Německa 1921-22 říš. kancléř J OSEF WIRTII (1879-1956) sestavil koalici s Centrem, SPD a DD[� (Kommunistiscbe Partei Deutseblands, KPD) (listopad 1918-leden 1919 Spartakův svaz). 1922 začalo znehodnocování měny. - Kancléř WIRTII ztroskotal na reparační otázce. V Berlíně zinscenovala Spartakovo povstání za kancléřství WILlIELMA C UNA ("Rudá hlídka", Rote Waebe). Příslušníci Svo 1922-23 (1876-1933) dosáhla innace vrcholu. Spojenci bodné gardy (leden 1919) zavraždili kom. vlldce vyžadovali plnění něm. závazků (s. 413). Rosu Luxemburgovou a Karla Liebknechta. 1919 ve Výmaru zahájeno jednání Národního 1923 fr. a belg. vojska obsadila Porúří (politi ka "produktivních exekutorů") a Litva Memel shromáždění (únor). sko. CUNO vyzval k pasivnímu odporu v Porúří. 1919-25 Nár. shromáždění zvolilo Friedri cha Eberta říš. prezidentem. Předsedou vlá Srpen-listopad 1923 kabinet velké koalice dy se stal PHILlPI' SCllElDEMANN (s. 409), který spolu s říš. kancléřem Gustavem Strese mannem (1878-1929) zrušil pasivní odpor. sestavil výmarskou koalici z SPD, Centra a Ně mecké demokratické strany (Deutsebe Demo 1923 v Hanlburku probíhaly kom. nepokoje (ří jen). "Říš. exekuce" odstranila v Sasku a Duryn kratisebe Partei, DDP). - Nčmecko podepsalo sku koaliční vlády komunistů a soc. demokratů. mírovou smlouvu (5. 411). - Nár. shromáždění přijalo (262 proti 75 hlasům, červenec) říš. Hitlerův puč (s. 461), jímž vyvrcholilo napčtí mezi Bavorskem a Říší, byl potlačen. Bavor. ge ústavu, koncipovanou HU GO PREUSSEM (1860 až 1925), prezident ji podepsal II. srpna. nerální státní komisař GUSTAV VON KAIIR (1862-1934 [zavražděn]) podporoval naciona Výmarská ústava: Německo, v jehož čele stál listické síly v Mnichově a postavil se proti STRE prezident, volený v přímých lidových volbách, bylo SEMANNOVI. V září 1923 byl v Říši vyhlášen parl. dem. republikou. Parlament se skládal z Říš. sněmu (lidem zvolení poslanci) a Říš. rady výjimečný stav. Tiskový orgán NSDAP, list Vólkiscber Beobacbter uveřejnil článek nanlíře (zástupci zemí). Polit. vliv Říš. sněmu byl ve srovná ní s císařstvím značně širší, článek 48 (Notstands ný proli říš. kancléři a nejvyššímu představiteli armády. KAHR odmítl list zakázat. Teprve po Hťť artikel) garantoval velké pravomoci říš. prezidenta, LERovi; puči, který potlačila policie a reichs který jmenoval říš. kancléře. wehr, byl konflikt mezi Bavorskem a Říší ukon Volby podle systému poměrného zastoupení (roz čen (KAHR odstoupil v roce 1924). - Založení tříštění stran), plebiscit, možnost vyhlášení výjimeč separalistické "Rýnské republiky" a .,Autonom ného stavu a omezení federalismu se ukázaly jako ního falckého státu" se nezdařilo. značně problematické. Listopad 1923 stabilizace měny. Am. dolar me zitím dosáhl hodnoty 4,2 bilionů papírových ma Krizová léta (1919-1923) rek. Podle zmocňovacího zákona se HELFFERI Nacionálně naladěná buržoazie a "apolitické" vojsko ClIOVI, HILFERDINGOVI, min. financí LUTIIE (v čele velení v letech 1920-26: HANS VON SEECKT, ROVI a říš. měnovému komisaři Hjalmaru 1866-1936) se stavěly k republice stejně odmí Schachtovi (1877-1970) podařil návrat ke zla tavě jako extr. pravice i levice (kom. nepokoje v Po tému standardu. rúří, středním Německu, Hamburku; Republika rad v Mnichově). Radikalismus zklamaných prav. Zahraničně politické úspěchy: extremistů, kteří se odvolávali na "legendu rány 1921 Nčmecko uzavřelo mírovou smlouvu s USA dyKou do zad" , se projevil v polit. vraždách KUHTA (s 423). EISNERA (1867-1919), MATIHIASE EHZBERGERA 1922 rapallská smlouva (s. 443).
MEZI DVĚMA SVĚTOvYMI VÁLKAMI/Německo II (1923-1930) Vnitropolitický vývoj (1923-1930) Listopad 1923 soc. dem. strana vyjádřila STRESE
kabinetu nedůvěru kvůli rozdílnému postupu proti levicově radik. Sasku a pravicově radik. Bavorsku. 1923-24 politik Centra WILHELM MA RX (1863 až 1946) sestavil nový kabinet (STRESEMANN min. zahraničí). Květen 1924 po volbách do Říš. sněmu sestavil MARX vládu. Říš. sněm byl v říjnu 1924 rozpuš těn, poté co byly přijaty zákony týkajících se Da wesova plánu. Prosinec 1924 konaly se mimořádné volby do Říš. sněmu. Říš. kancléř MARX odstoupil, jeho nástupcem v letech 1925-26 se stal HANs L UT HER (1879-1962, bez polit. příslušnosti). Koali ci tvořilo Centrum, Bavorská lidová strana (Bay rische Volkspartei, BVP), Německá lidová strana (Deutsche Volkspartei, DVP) a Německá národ IÚ lidová strana (Deutschnationale Volkspartei, DNVP), STRESEMANN zůstal min. zahraničí. 28.2.1925 zemřel Friedrich Ebert. 1925-34 Hindenburg byl v druhém kole zvolen říš. prezidentem (s. 403). Leden-květen 1926 z druhého LUTHEROVA kabine tu (STRESEMANN min. zahraničí) odstoupili mi nistři za DNVP kvůli podpisu smlouvy z Locarna (nahradili je ministři za DDP). Květen 1926 LuTHER byl svržen kvůli prezidentově nařízení o vlajkách (vztyčování obchodlú vlajky [černo-bílo-červená] vedle říš. vlajky [černo-čer veno-zlatá] na konzulátech v zallraničí). Květen-prosinec 1926 ve třetím MARXOVĚ kabinetu vykonával STRESEMANN funkci min. zahraničí. Červen 1926 plebiscit o vyvlastnění knížat bez ná hrady nezískal většinu. Říjen 1926 nástupcem gen. SEECKTA se stal gen. HEYE. - Poslanec SPD SCHEIDEMANN kritizoval spolupráci mezi reichswehrem a Rudou armá dou. Vládě byla vyslovena nedůvěra. 1927-28 ve čtvrtém MARXOVĚ kabinetu vykonával STRESEMANN funkci min. zahraničí. Tichá koali ce se soc. demokracií se neprosadila, dominova la pravice. Leden 1928 nástupcem min. obrany GESSLERA (1875-1955), který odstoupil kvůli finančním zá ležitostem reichswehru, se stal gen. GIWENER (s. 427). - V Berlíně se konala zemská konferen ce o sjednocení správy. "ŘíŠ. reforma" zkrachova la na federalistických zájmech. - ŘK sněm schvá lil nouzové programy, v otázce budování "bitevní ho křižníku A" nedošel k jednotnému názoru; vláda odstoupila kvůli školskému zákonu. Květen 1928 ve volbách do Říš. sněmu získali soc. demokraté a komunisté 42 % mandátU. 1928-30 flS. kancléř HERMANN MULLER (1876-1931) sestavil kabinet velké koalice. STRESEMANN zůstal min. zallfaničí. MANNOVĚ
429
Červenec 1929 říš. výbor pro něm. lidové hlasování se postavil "proti Youngovu plánu". Předseda DNVP ALFRED HUGENBERG (1865-]951) se spojil s HITLEREM. Plebiscit (prosinec 1929) dopadl neúspěšně. Po vypuknutí hosp. krize odstoupil min. financí H1LFERDING (1929) a prezident říš. banky
H. SCHACHT (1930). Březen 1930 pád Miillerovy vlády kvůli otázce
příspěvki'1 na pojištění v nezaměstnanosti zname nal konec parlamentní republiky.
Důvody neúspěchu: 1. Pochybné rozsudky justice vůči protivníkům
výmarské ústavy (hájení prav. radikálů).
2. Obrat buržoazie doprava: Říš. prezidentem se v roce 1925 stal monarchista HINDENBUI�G. Zvo lení HUGENBERGA předsedou DNVP, preláta KAA
předsedou Centra a úspěchy Nácionálně socia listické německé dělnické strany (Nationa/sozia listiscbe Deutscbe Arbeiterpartei, NSDAP) dokazovalo prav. tendence, které podporovala agitace proti "systému", proti německé "rádoby republice". Levice sledovala tentýž cíl obstrukční politiky, ale s obráceným znaménkem. 3. Hospodářství nebylo stabilizováno přílivem zahr. kapitálu, důsledky hosp. krize. 4. Vládní krize a malá ochota ke kompromisům jednotlivých stran vedly k permanentní krizi par lamentarismu. 5. Narůstající politizace reichswehru. SE
ZaI1raniční politika (1923-1929) Min. zahraničí Gustav Stresemann (s. 427) usilo val o znovuzískání mocenské pozice Německa revizí versailleské smlouvy cestou jednání a porozumění.
V něm.-fr. vztazích došlo ke zmírnění napětí (Dawesův plán, londýnská konference, s. 413). HERRIOT (s. 425) souhlasil s vyklizením Porúří (1925). 1925 podpis locarnských smluv (s. 413) uspo
kojil fr. požadavek bezpečnosti. Smysl smluv vi děl STRESEMANN v "zachování Porýní". 1926 byla vyklizena kolínská zóna. 1926 STRESEMANN usiloval o revizi něm-pols. hra nice a uzavřel něm.-rus. pakt o přátelství (pakt o neutralitě, s. 443). Německo vstou pilo do Společnosti národů (září). 1927 byla rozpuštěna spojenecká vojenská komise MICUM a ukončena kontrola odzbrojení. 1928 byl uzavřen Briandův-Kelloggův pakt (s. 415). 1929-30 na konferencích v Haagu byl předběž ně vyřešen reparační problém a přijat Youngův plán. - Do 30. 6. 1930 vyklidila spojenecká voj ska 2. porýnskou zónu (listopad 1929). - Ve svém posledním projevu ve Společnosti národů (9. 9. 1929) podpořil STRESEMANN BRlANDŮV plán polit. sjednocení Evropy (poukazoval na hosp. hlediska). -
430
MEZI DviíMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa II (1918-1939)
Církevní stát 1914-22 papež Benedikt XV. podnikl za války zprostředkovací pokusy (s. 405). 1922-39 za Pia Xl. byly přes jeho postoj proti
tlačoval radikální politická hnutí a uplatňoval politi ku ochranných cel. Nedošlo k devalvaci guldenu. Dánsko
soudobým proti církevním hnutím uzavřeny: 1929 Lateránské dohody s Itálií (byl uznán su verénní Vatikánský stát - Cilta del Vaticano a získáno odškodnční ve výši 4 miliardy lir) a 1933 konkordát s Německou říší (s. 475). 1931 v encyklice Quadragesimo anno zaujala CÍr kev stanovisko k socialistické otázce. 1939-58 za druhé svčtové války zachoval Pius XII. přísnou neutralitu.
Za první světové války ztratilo Dánsko 21,7% (0,3 milionu BRT) obchodního lod.�tva. Po referendu v první zóně (1920, 75% pro Dánsko) připadlo se verní Slesvicko Dánsku. 1920-42 vnitřní politiku určovali sociální demo kraté (Tll. STAUNtNG). 1939 dánská vláda přijala nčmecký návrh paktu o ne útočení, Norsko, Svédsko a Finsko ho odnútly.
Svýcarsko 1920 Svýcarsko vstoupilo do Společnosti národů po londýnském prohlášení (únor), které zakot
Přes sympatie vůči Velké Británii zůstalo Norsko za první světové války neutrální, přišlo o 49,3 % (1,24 milionu BRT) obchodního loďstva. Vliv radikálních živlů v dělnické straně, který vycházel z Ruska (vznik dělnických a vojenských rad), poklesl. 1935-45 po unúrněné socialistické straně nastoupila Dčlnická strana (J. NYGAARDSVOJ.D). 1920 Společnost národů přiřkla Spicberky Norsku. 1931 Norsko obsadilo východogrónské pobřeží, ale Stálý mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhodl ve prospěch Dánska (1933).
-
vilo jeho neutralitu. NcpodHelo se na vojenských sankcích. 1937 rétorománština se stala čtvrtým úředním jazy kem. Květen 1938 Společnost národů uznala plnou neutra1itu Svýcarska.
Lucembursko Prosinec 1918 sněm rozhodl 29 proti 11 hlasům
o další existenci velkovévodství. Pokusy liberálů a socialistů o připojení k Belgii ztroskotaly. Vel kovévodkyně CllARI.OTTE se ujala vlády. 1922 byla uzavřena celní unie s Belgií. 1925 francouzská okupační vojska opustila zemi. Belgie 1919 Belgie získala Rwandu a Urundi (Německá vý
chodní Afrika). - V důsledku versailleské smlou vy se vzdala neutrality. 1920 kvůli vojenské konvenci s Francií se Belgie v roce 1923 podHela na okupaci Porúří. - Roz hodnutím Společnost připadly Eupen, Malmédy a Moresneti národů Belgii. Pro vnitřní politiku byly charakteristické koalič ní vlády tří velkých stran (katolíKů, socialistů, li berálů). Vlámskou otázku zmírnil princip jazy kové rovnoprávnosti Vlámska a Valonska ve ve řejném styku (1931/32). 1934-51 vládl Leopold III. 1934-37 za vlády "národního soustředění" P. van Zeelanda získali volební úspěchy valon ští rexisté LÉONA DEGRELEEHO (1936). 1936 Belgie vypověděla vojenské spojenectví s Francií a vrátila se k neutra1itě. Německo, Francie a Velká Británíe garantovaly nedotknu telnost Belgie a jejích držav (1937). Nizozemsko 1933-39 krizový kabinet H. Colijna (hospo
dářská krize, nezamčstnanost) vytvářel pracovní přiležitosti, úspěšně bojoval proti finanční krizi, po-
Norsko
Svédsko
Přes výzvy USA ke vstupu do války a žádost finské vlády o pomoc proti bolševikům zachovalo Svéd sko neutralitu. Po sociálně demokratické vládě H. BRANTINGA (1920, 1921-23, 1924-26) byly u moci konzervativní a liberální vlády. 1932 sociální demokraté (P. A. HANSSON) bojo vali proti svčtové hosp. krizi a zaváděli sociální reformy (od roku 1936, "stát blallObytu"). Island
1918 Island byl uznán jako samostatný stát v personální unii s Dánskem. Podle ústavy (1920) vedlo Dánsko zahraniční politiku, ale Is land zůstal na věčné časy neutrální (neměl vlast ní armádu); vládl parlament (althing s horní a dolní komorou). Politická spolupráce severských států se přJ1iš
nerozvíjela (neutralita bez spojenectví), po selhání Společnosti národů docházelo k jejich sbližovánÍ. 1930 dohoda z Oslo připravila hospodářskou unii mezi Norskem, Svédskem, Dánskem, Nizo zemskem, Belgií a Lucemburskem (I933 Fin sko). Leden 1932 v Kodani se konalo setkáni ministrů za hraničí Dánska, Norska a Svédska (obnova kon ferencí severských ministrů zahraničí). Finsko 1917 byla uznána finská autonomie v rámci ruské fe
derace.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa III (l918-1939) Prosinec 1917 Finsko získalo nezávislost. Leden-květen 1918 v osvobozovací a občanské válce bojovala "bílá" vojska pod velením generála Carla Gustava svobodného pána von Man nerheima (1867-1951) proti "rudým" sborum povsweckého lidového vyboru. Prosinec 1918 generál Mannerheim se stal hla vou státu. 1920 dorpatská (tartuská) mírová smlouva se Sovětským svazem potvrdila hranice z roku 1914, přiřkla pečengu a východní Karélii SSSR. 1921 Společnost národll uznala suverenitu Finska nad Alandskými ostrovy, které vyhl{L�ily neutralitu. Vnitropolitický boj me7j pravicí a levicí podpo· rovalo antikomunistické lidové hnutí (laponské hnuu'). V roce 19:)0 byla 711káz:'ma komunistická strana. Koaliční vláda provedla sociální reformy, mj. agrární reformu (1922), jíž byly vyvhL�ulěni vlasUlíci pozemků (stará švédská horní vrstva). 1931 bývalý říšský správce P. E. Svinhufvud se stal prezidentem, v únoru 1937 po nčm mL�toupil K. KAUIO (Rolnická stnma). 1932 Finsko uzavřelo se Sovětským svazem dohodu o neútočení. Estonsko Únor 1918 Estonsko vyhlásilo ne7.llvislost. Listopad 1918 kabinet K. PÁTSE se ujal vlády. Nově vytvořená armáda pod velením I�\IDO NEI� osvobodila zemi a odrazila bolševické útoky (1918/19) 1920 Estonsko uzavřelo v Dorpatu (Tartu) mír se SSSR. - Byla přijata nová parl. ústava (srpen 19l0), provedena radikální agr.írní reforma, kter-á odstnmila vládnoucí postavení německo-po baltské šlechty, podařilo se odr-dljt pokusy bolševi ků o puč. Spojenci uznali nezávislost Estonska. 1933 pnlvicové hnutí 7..a svobodu prosadilo prezi dentskou ústavu, která zbavila parhunent moci. 1934 Patsův státní převrat odstnmil f,L�izující svaz vapsů, byl však nastolen autoritativní režim. 1937 manipulovaně zvolené Nár. shromáždční přija lo 3.ústavu s par1amenUÚmi a korporativně-auto ritativními prvky. - Estonsko uzavřelo dohody o ne útočení se SSSR (1932) a Německem (1939). Lotyšsko Listopad 1918 ULMANISOVA vláda vyhlásila nezá vislost, došlo ke střetu litevských národních zá jmů s německými (založení německého Livonska). Za pomoci dobrovolnických sboru a německé po baltské zeměbnmy byla dobyta Riga, okupovaná bolševiky. S estonskou a polskou pomocí dobyl ULMAN IS l11tga1e. 1922 byla přijalll úSlllva, která zbavila německou po baltskou horní vrstvu moci. 1930 Svaz zemědělců sestavil vládu a prezidentem se stal KV1&i/S.
431
Květen 1934 premiér Ulmanis provedl státní převrat, později vládl autoritativnč prostřednic tvím ,.kabinetu národní jednoty", byl obnoven par1:mlent, ale nedošlo k ústavní rcfonně. 1936 UtMA.'IIS se stal prezidentem. Lotyšsko u711vřelo dohody o neútočení se SSSR (I93l) a Německem (1939). Litva Prosinec 1917 byl vyhlášen ne7.llvislý litevský stát pod protektor.ítem Německé říše. A. V OIJ)EMARAS seslllvil vládu (1918). Listopad 1918 Litva se stala svobodným státem. V DUnaburgu (Daugavpils) se po odchodu nčmec kých vojsk vytvořila komunistická vláda. Komunis tickou hrozbu ukončila ofenziva nčmeckých vojsk v březnu 1919 a polský útok na Vilnius (duben 1919), který poté připadl U!vč (prosinec 1919). 1920 moskevský mír. SSSR oficiálně vrátil Vilnius Litvě. 1920 v Suwalkách (Vilkaviškis) byla u711vřena dohoda s Polskem. Po útoku generál ZELlGowsKÉIIO Litva ztr-Jtila Vilnjus (I 922). 1912 pozemková reforma vyřadila starou polskou paJlskou vrstvu. 1922 úSlllva 7�lkotvila demokratickou republiku. 1926 Litva uzavřela se sssn smlouvu o neutralitč. Prosinec 1926 byl proveden vojenský puč. SMETONA se stal prezidentem. Jeho stmna, naciona listé (tautininkai), vládla po vyřazení parlamentu neomezeně do roku 1939. Březen 1939 Litva odstoupila memelskou obhL�t (K1apejda) Německu. Pád pobaltských států byl důsledkem německo-so větské dohody o neútočení (s. 475). Smlouvy o vzá jemné pomoci přinutily Estonsko, Lotyšsko a Litvu (1939) zřídit na svém území základny Rudé armády. Vlády, vytvořené sovětskými pověřenci, a znl<U1ipulo vané volby měly 711následek "žádost" o přičlenční po balL�kých států k SSSR. Srpen 1940 Litva, Lotyšsko a Estonsko se staly součás tí SSSR jako 14., 15. a 16. SSR. Memelská oblast (Klajpeda) 1920 byla vytvořena státní rada s fnmcou7.�kými pre fekty. 1913 litevské dobrovolnické sbory vtrhly do země. Konference velvyslanců uznala aJlexi (1924). 1924 mcmelský statut: oblasti přiznána autonomie v nU11ci Litvy. Svobodné město Gdaňsk Gdaňsk se stal svobodným městem pod kontrolou Společnosti národu. 19.13 věL�ina voličů hlasovala pro NSDAP.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Polsko (1914-1939) Obnovení Polska Srpen 1914 car slíbill'olsku autonomii. 1916 ústřední mocnosti vyhlásily Polské krá lovství (s. 401). Josef Pitsudski (1867 až 1935) získal v novč vytvořené státní radě křeslo, ale po svém odchodu (2. 7. 1917) byl v Magde burku uvčzněn (do listopadu 1918). Srpen 1918 v Paříži byl založen Pols. národní výbor, jeho předsedou se stal národní demokrat no MAN DMOWSKI (1864-1939).
1917 regentská rada vykonávala roli pols. vlády pod něm. kontrolou. 3. 11. 1918 byla vyhlášena Pols. republika, regentská rada a předseda I'Il.SUDSKI odstoupili. Vnitropolitický vývoj (1919-1937) I. Národnostní otázka. KonOikty s národnostní mi menšin<Ulli: 100 000 Litevců, 1 milion Něm ců, 1,5 milionů Bčlorusů, přes 3 miliony Židů, 4 miliony Ukrajinců. 2. Agrární otázka. Pozemková reforma (28. 12. 1925) byla munířena především proti nčm. a pols. velkostatkár1lm. Agrární otázka zůstala nedořešena. 3. Krize republiky. Překonány rozpory mezi legi onáři (přívrženci I'II.SUDSKÉllO) a národními demokraty. 1919 PADEHEWSKI sestavil koaliční vládu, hlavou státu se stal PIl.SUDSKI. 19Z1 byla přijata ústava. 1922 po volebním vítězství nár. demokratů Pll.SUD SKl odstoupil. 1922-z6 po zavraždění prezidenta G. NAHUTOWIC ZE převzal prezidentskou funkci socialista STA NISLAW WOJCIECllOWSKI.
V této dobč začala hosp. a finan. krize, v zemi docházelo k bOjlllll mezi stranami a úlokům na národnostní menšiny. Květen 1926 Pitsudski provedl státní převrnt pod heslem sanace (ozdravění) polských poměn't. 1926-39 prezidentem se stallgnacy Moscicki (1867-1946). PILSUDSKI stál v čele státu ve funkci předsedy vlády (1926-28 a srpen-listo pad 1930), min. války a velitele gen. štábu, měl podporu legionářů, vojska a státních úředníkll, moc parlamentu (Sejmu) nebyla zcela omezena. 1930 vítčzství vládního bloku ve volbách do Sejmu bylo dosaženo terorem. 1935 nová autoritativní ústava ("řízená demokra cie") zrušila parl. dem. systém. Po I'II.SUDSKÉ HO smrti zaujal jeho postavení gen. (později maršál) Edward Rydz-Smigty (1886-1941), který byl od roku 1936 hlavní osobou "sanace". PII.SUDSKÉHO smrl oslabila "plukovnický re žim", k nčmuž patřil od roku 1932 i plk. Józef Beck (1894-1944) ve funkci min. zahraničí. 1937 plk. Koc, který chtěl posílit stát. ideologii (�mtisemitská, konzervativní), založil Tábor nár. sjednocení. -
433
Zahraniční politika Polska (1918-1939) Polsko, jehož území se v listopadu 1918 skládalo z bývalé Kongresovky a Západní Haliče, 1918 získalo versailleskou smlouvou (s. 411) vý chodníllalič (obsazení Lvova), 1919 "koridor" (včtší část pruské provincie Západ ního Pruska) a Pozmulsko (od roku 1918 obsa zeno Polskem), 1920 část tčšínské průmyslové oblasti. 1919 PILSUDSKI zastával myšlenku Iitevsko-bělo rusko-ukrajinské federace s pols. vedením, nár. demokraté požadovali .,hranice z roku 1772" (s. 284). Dohodoví spojenci stanovili demarkač ní "Curzonovu linii", odpovídající menšinovým poměrům. Duben-říjen 1920 probíhala rus.-pols. vál ka. Po spojenectví s antikom. ukrajinskou vlá dou v čele s S. M. PETLJUHOU se I'ILSUDSKI vrhl na Kyjev. Pols. postup od jihu a pomoc fr. gene rála MAXIMA WEYGANDA (1867-1965) zastavily protiútok nudé armády před Varšavou ("zázrak na Visle"). 18. 3. 1921 po podepsání spojeneckých smluv a voj. konvencí s Francií a numunskem (1921) následoval rižský mír s nSFSn, Běloruskem a Ukrajinou. Pols. hranice byla stanovena na linii 250 km východnč od národnostní hranice. Říjen 19Z0 dobrovolnické sbory pod vedením gene rála ZELlGOWSKÉIIO obsadily Vilnius. Obyvatel stvo hlasovalo pro Polsko. 1921 na základě referenda získalo Polsko čist hor noslezské prům. oblasti. 1934 po pols. pokusech o zajištění se proti Nčmec ku (193l!33) byla uzavřena dohoda o neúto čení mezi Německem a Polskem, poté i hosp. a kult. dohody. 1934 sov.-pols. dohoda o neútočení z roku 1932 byla prodloužena. Březen 1938 Polsko využilo krizí, které vyvolal HIT LEn, a ultimátem Litvě dosálllo uznání hranice u Vilniusu. Říjen 1938 po uzavření Mnichovské dohody (s. 475) anektovalo Polsko Těšínsko (území okolo Olše). Březen 1939 Poláci odmítli něm. požadavky z října 1938, ledna a února 1939, které předpokládaly připojení Gdaňska k Říši, exteritoriální automo bilové a želez. spojení koridorem a užší nčm.-pols. spolupráci. Naproti tomu bylo přijato brit.-fr. prohlášení, které mělo Polsku garantovat uzavření voj. dohody s Francií a smlouvy o brit. půjčce. Duben 1939 HITLER vypověděl něm.-pols. dohodu o přátelství. - Pols. vláda usilovala o nezávislou velmoc. politiku. Její pokus o lavírování mezi nuskem, Francií a Nčmeckem ztroskotal. Srpen 1939 Polsko uzavřelo s Velkou Británií smlouvu o vzájemné pomoci v případč něm. agrese.
434
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa IV (1918-1938)
vaných i ze zahraničí, pokračoval rozvrat země. Rakouská republika 1918 prozatímní nár. shromáždění vyhlásilo Něm. Září 1931 puč domobrany ve Štýrsku ztroskotal. Rakousko republikou a součástí Něm. re publiky. Po vítězství soc. demokratů ve volbách ,,Austrofašistická diktatura" (1932-1938) do Ústavodárného shromáždční (únor 1919) byl 1932-34 spolk. kancléř Engelbert Dollfuss (1892-1934 [zavražděnI) vládl demokraticky K. SElTZ (1919-20) zvolen spolk. prezidentem (1920-28: MICHAEL HAINISCH ) . Vládla koalice s podporou Křesť.-social. zemského svazu (Christ lich-Sozialistischer Landbund) a Vlasteneckého soc. demokratů a křesť. sociálů v čele s Karlem bloku (Heimatblock) jeden rok proti opozici Rennerem (1870-1950). (sro, Velkončmci). 1919 příslušníci habsbursko-Iotrinské dynastie byli vypovězeni ze země, vláda podepsala mír v St. 1932 DOLLl'lISS prosadil lausannskou dohodu, půjčka SN byla prodloužena pod podmínkou re Germain-en-Laye (s. 411). zignace na anšlus k Něm. říši do roku 1952. 1920 podle nové ústavy existovalo vedle Nár. rady, volené přímo, zem. zastoupení (Spolk. rada). Březen 1933 byla nastolena diktatura. Byla zrušena ústava, vláda se realizovala pro Oba orgány tvořily Spolk. shromáždění, které vo střednictvím zmocňovacího zákona o vál. hospo lilo spolk. prezidenta. - Republiku ohrožovaly . dářství (Kriegswirtscbaftliches Ermiichtigltngs problémy v zásobování potravinami, decentrali gesetz) z roku 1917. zační snahy spolk. zemí, mírové podmínky Do 1934 vnitropolil. válku na dvou frontách proti nár. hody a nároky nástupnických států. socialistům a soc. demokratům ukončil DOl.L fUSS zákazem Národně socialistické strany Buržoazní koaliční vláda (1920-1932) a - po pouličních bojích ve Vídni a dalších měs 1920 po volebním vítězství křesť. socialistů sestavil tech - zákazem soc. demokracie a všech M. MAYR (do roku 1921) koaliční vládu. Rakous dalších stran. ko vstoupilo do SN (1920). Po prvních referen Povolena byla pouze Vlastenecká fronta, jed dech o připojení k Německu, konaných v'l}rrolsku notné hnutí z roku 1933. - Byla přijata ústava (98,8 % pro) a v Salcbursku (99,3 % pro), se od kopírující ideu korporativního státu. dalších referend upustilo. Francie pohrozila zasta Při nár. socialistickém puči (25. 7.) byl DOLl. velúm pomoci (nedostatek potravin). FUSS zavraždčn. 1921 Odenburg (Šoproň) připadl na základě ple 1934-38 spolk. kancléřem se stal Kurt von biscitu Maďarsku. 1922-24 spolk. kancléř, univerzitní prof. a Schuschnigg (1897-1977), který se bez úspě chu pokusil o upevnění režimu. prelát Ignaz Seipel (1876-1932), ozdravil 1936 Rakousko uzavřelo dohodu s Něm. říší (vyTOV a stabilizoval finance a hospodářství. náJú s HITLEREM). Habsburské snally o restaura 1922 Rakousku byly poskytnuty mezinár. půjčky se ci narazily na odpor HITLERA a Malé dohody. zárukou SN. Rakousko muselo akceptovat pří tomnost núrové kontrolní komise a na 20 let se 1938 SCllUSCllNtlili navštívil Hitlera v Berchtesgade nu (12. 2.). Následovala amnestie pro náJ·. socia vzdát připojení k Německu. - Napětí mezi bur listy a přijetí ARTURA SEYSS-INQlIARTA (1892 až žoazií (křesť. sociálové, Velkoněmecká strana, 1946 [popraven [) do vlády ve funkci min. vnitra. Něm. rolnická strana) a Soc. dem. stanou Ra Referendum, které 9. 3. SCHUSCllNlliG stanovil kouska (Sozialdemokratische Partei Oster na 13. :"Í., ztroskotalo na ultimátu Německa reichs, sro) přerostlo kvůli zásahům fašizují ( 1 1. 3.) a SCltUSCHNIGG odstoupil. Nár. socialis cích ozbrojených oddílů (tzv. Heimwehr), sociál ta SEYSS-1NQUART sestavil vládu, něm. jednotky ně-demokratických sborů (tzv. Schutzbund) obsadily Rakousko. 13. 3 byl proveden anšlus a dalších organizací v latentní obč. válku. Rakouska k Něm. říši. 1927 vzpoura socialistů (požár Justičního palá ce). 1928-38 profesor Wilhelm Miklas (1872 až Zahraniční politika 1956) se stal spolk. prezidentem. Reforma Vliv fašistické llálie na vnitřní politiku se projevil ústavy (1929) posílila úřad spolk. prezidenta při uzavření smlouvy o přátelství (1930). 1934 Rakousko podepsalo "Římské protokoly" (přímá volba). (s. 443). Po ztroskotání celní unie s Německem 1931 byl podepsán projekt celní unie s Ně se Francie (TARDtEU) pokusila začlenil Rakous meckem O. SCHOBER, J. CURTLUS, s. 475), ale ko do hosp. a polit. nově uspořádaného podu fr. finanční nátlak (zhroucení Osterreichische najského prostoru pod fr. vedením, Rakousko to Credit-Anstalt) donutil Rakousko smlouvu anu však odmítlo. SCHUSCHNIGGŮV pokus o vazbu loval. BURESCHOVA vláda (1931-32) se pokusi Rakouska na Itálii ztroskotal kvůli sbližování Ří la odstranit důsledky hosp. krize (s. 463) pro-· ma a Berlína. Rakousko se vydalo "něm. ces gramem obnovy. tou", která vyústila v jeho anexi. V důsledku bojů ozbrojených oddílů, podporo-
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa V (1918-1939) Madarsko 1918 republika byla vyhlášena 16. II. Premiér
(od 30. 10.) hrabě MIKLOS KÁROLYI (1875 až 1955) se stal prezidentem (1919), ale na protest proti podmínkám příměří (odstoupení Chorvat ska, Sedmihradska, Banátu a Slovenska) složil funkci. 1919 byla vyhlášena Maď. republika rad, v čele s radou lidových komisařů (komunisté a sociální demokraté) pod vedením Bély Kuna (1885 až kolem 1938 [pravděpodobně zavražděn v SSSR]. Mad:lrská Rudá armáda obsadila čá�t Slovenska, po rumunském protiútoku byla rozpuštěna a re publika rad zrušena. "Bílá" protivláda premiéra PÁLA VON SZÉKA (1920-21, 1939-4 I) jmenovala admirála Mik lóse Horthyho (1868-1957) vrchním velite lem protirevolučních vojsk. BÉlA .KUN uprchl (1.8.) a rumunská armáda obsadila Budapešt' (srpen-listopad). 1920-24 Miklós Horthy von Nagybánya se
stal říšským správcem.
1920 Madarsko bylo prohlá�eno monarchií s "ne obsazeným trůnem" . 1920 po podepsání Trianonského míru (4. 6.) přišlo Madarsko o 67,8 % státního území a 59 % obyvatelstva. Dva pokusy císaře KAIUA I. o res tauraci (192 I) ztroskotaly na odporu Malé do hody. Vnitřní politika: Situaci velmi ztěžovaly problémy v dllsledku přežívání prvků feud. řádu, nedostateč ných pozemkových reforem, antisemitismu (roku 1938 byly schváleny restrikční zákony, omezující Ži dy v hospodářském životě) a silného nárůstu nacio nálně-radikálních skupin, mj. i hnutí "šípových kří žů" majora FERENCE SZÁ IASII IO (1897-1946 [po praven]), které se spoj i1y v Madilrskou nár. socialistickou stranu (říjen 1937). Reparační dluhy a světová hosp. krize (s. 463) způsobily finan. krizi (1931) Zahraniční politika (Spojenectví, s. 443): Poža davek revize versailleské smlouvy podporovala itá lie (od roku 1927). Plány Francie (sjednocení po dunajského prostoru) Maďarsko odmítlo. 1932-36 během vlády pravicového radikála a antisemity premiéra Gyuly Gombose (1886 až 1936) došlo ke sblížení s Německem a zhoršení maď.-fr. vztahů (spolupráce s Rakouskem). 1938 dohodou z Bledu se Maďarsko vzdalo použití síly vůči Malé dohodě. HORTlIY a předseda vlády BÉLA VON IMRÉDY (1938-39) navštívili Berlín (srpen 1938), což upevnilo něm.-maď . přátel ství. 1938 byl vynesen první rozsudek tzv. vídeňské arbit ráže (2. 11.): Podle Mnichovské dohody (viz ní že) získalo Maďarsko slovenská území (mj. měs ta Nové Zámky, Levice, Košice).
435
1939 Madilrsko obsadilo Podkarpatskou Rus (Za karpatskou Ukrajinu).
Československo 1918 po uzavření Pittsburské dohody (30. 5. 1918) byla v Paříži vytvořena prozatímní vláda (14. 10. 1918): Tomáš G-d1Tique Masaryk (1850-1937) se stal prezidentem, Edvard Be neš (1884 až 1948) min. zahraničí (předsedou vlády v letech 1921-22, prezidentem v letech 1935-48). V Praze vydal (28. října) Národní výbor zákon ,,0 zřízení samostatného čs. státu". Na první schůzi Nár. shromáždění (rozší řený Nár. VYDor) byla "prohlášena republi kánská forma čs. státu", prezidentem byl zvo len T. G. MASARYK (1918-35), předsedou vlády se stal KAtlEL KRAMÁŘ (1918-19) Nový stát (délka území 930 km) byl národnostnč hetero genním útvarem, obyvatelstvo se skládalo z Če chll (46 %), Slováků (13 %), Němců (28 %), Maďarů (8 %) a Ukrajinců (3 %). 29.2.1920 Nár. shromáždění schválilo ústavu. Vnitřní politika: Nový stát (ČSR) byl parl. demo kracií (do roku 1939). Situaci komplikovaly ná rodnostní poměry (něm. otázka, později i poža davek slov. autonomie) a roztříštěnost polit. sil. Proto vznikla tzv. Pětka (1919), mimoparl. orgán sdružující představitele státotvorných stran (A. ŠVE HLA, A. RASr N , J ŠRÁ.MEK, R. BECIIYNĚ, J STŘíBR NÝ), který jednal a rozhodoval o hlavních problé mech státu (do 1925126). 1926 vstup něm. stran do vlády. Pokles prům. produkce (prosinec 1931) a následná hosp. krize vyostřily polit. situaci (zmoc iíovací zákon). Na zvýšenou aktivitu sudetských Němců (po roce 1933) čs. vláda reagovala přísli bem tzv. národnostního vyrovnání (únor 1937), k jehož realizaci však již nedošlo. 1938 podle mnichovské dohody o odstoupení pohraničního území čes. zemí Německu (29. 9.) měly být Sudety připojeny k Německu. Čs. vláda mnichovský diktát přijala (30. 9.). Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi (Zakarpatská Ukrajina) vznikly autonomní vlády. Selhání fr. spojence (fr. a �U1gl. politika appeasementu) a slabost Malé dohody (s. 443) vedly k odstoupení prezidenta BENESE. 1938-45 za jeho nástupce EMILA HACHY (1872 až 1945) došlo k rozbití zbytku ČSR: na Slovensku vznikl tzv. Slovenský štát, čes. země byly okupo vány Německem protektorát Čechy a Mora va (15 3.1939). Zahraniční politiku orientoval EOVARD BENES (min. zahraničí do roku 1935) profrancouzsky. Současně byla namířena proti Madarsku (restaura ce HABSBURKŮ, požadavek revize), Německu (piá ny anšlusu). (Spojenectví viz s. 443). -
-
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Itálie (1919-1939) Krize demokratické vlády (1919-1922) Zklamání z výsledku mírové konference (s. 411) rozštěpilo národ v umírnčné a nacionalistické křídlo.
Polit. aktivitu vyvíjely svazy frontových bojov níki. a vál. invalidů, jež ve svém programu spojo valy oslavu násilí, pocit vykořenčnosti a nacionalistic kou úšť. 1919 došlo ke spojení prvních Fasci di combatti mento (Squadri) pod vedením Benita Mussoli niho (s. 460). 1919 Gabriel D'Annunzio (s. 397) obsadil Rijeku (Fiume). - Hosp. krize byla příčinou selhání vlád E S. NITTlIIO (červen I919-červen 1920) II G. GlOurrtllO (červen 1920-červenec 1921). 1920 v Milánu a Turínu propukly stávky socialistu. Fašisté, kteří uzurpovali funkce bezmocných stát ních orgánu, je potlačili terorem. 1920 Itálie mavřela v Rapallu smlouvu s Jugoslávií, podle níž se Rijeka stala svobodným městem. 1921 byla založena Nár. fašistická strana (par títo Naziona/e Fascis/a, PFN). Rev. hnutí se stalo strlUlOU. Za bezmocné BONOMIIIO (1921-22) a FACTOVY (únor-říjen 1922) vlády přešli flL�isté k "přímé akci": V zemi panovala atmosféra strachu a násilí, demo kracie v sev. Itálii byla ochromena. I'rlllll. kruhy a armáda sympatizovaly s fašismem. 28. 10. 1922 byla vyhlá.�ena ..faš. revoluce" a l TA I.O BALBO (1896-1940), EMILlO DE BONO, CESAlm DE VECCIII a MICHELE BIANCIII vytvořili quad rumvirát. MUSSOUNIIIO "pochod na Řím". Král ho pověřil sestavením vlády, která se skládala z fašistu a stejně smýšlejících příslušníku jiných stran.
437
Fašistický stát (1926-1938) I. Vedle krále (Capo del s/a/o) vystupoval diktátor "Duce del FlL�cismo" ve funkci šéfa vlády (CajJo del governo) nadřazeně díky zákonu .,0 oprávně ních a právech předsedy vlády" (1925) a zákonu ,,0 oprávněních vyKonné moci na vydávání práv ních norem", které mu umožňovaly neomeze nou výkonnou moc (s. 460). 2. Budování syndikaJisticko-korporativního systému (hierarchie I Gerarchia] práce a povolání) na zá kladě zákona o kolektivních pracovních vztazích (stávka a vyluka), který tvořil základ fašisticky ří zených syndikátu (1926). 1927 Charta práce (Car/a del Lavoro) sloučila syndi káty ve státní korporace (s. 460), které uskutečňovaly pl{UloV{Ulí výroby ve státním zájmu. 1928 reforma ústavy učinila z Velké fašistické rady (Gran Consiglio) hlavní nositelku státní su verenity, volitelná byla pouze posl. sněmovna pod le korporačních kandidátek, senát jmenoval král. 1930 byl vyd{m zákon o reorglUlizaci Nár. rady kor porace (od 1929). 1934 byl schválen úkon o vzniku a úkolech korpo rací a SVOI{UlO I. Nár. shromáždění. 1938 vláda provedla další změnu ústavy a z duceho, členu Velké fašistické rady, 150 členu Nár. rady fa šistické strlUly, 500 členu Nár. rady a rad 22 kor porací vytvořila tzv. komoru fasces a korporací.
Fašistický imperialismus (1923-1939) MUSSOLlNI usiloval o nadvládu nad Jaderským mo
Konsolidace fašismu (1922-1926)
řem, hegemonii ve Středomoří a rozšíření il. kolonií v Africe. 1923 mírem z Lausanne (s. 445) získala ltá.1ie Dode kanesos. Po okupaci Korfu (1923) ztroskotala dohoda s Jugoslávií - i přes odstoupení Rijeky (1924). - (Smlouvy viz s. 443).
Listopad 1922 parlament udělil fašistlllll neomezené plné moci (do roku 1924). 1923 z organizací Squadri a FlL�ci vznikla stranic
1929 Itálie uZllvřela s Vatikánem tzv. Laterdll ské dohody (s. 430). 1934 it. vláda podepsala "římské protokoly"
ká milice Milizia Volontaria per la Sicurez Zll Nazionale, která neskládala přísahu věrnosti
(s 443) 1935 velkoněm. revizionismus v dunajském prostoru vedl MUSSOLlNIIIO po prvním setkání s HITLE REM V Benátkách (1934), vídeňském červenco vém puči a ústupcích LAVAI.OVY vlády k vytvoření .,streské fronty" proti Německu. Říjen 1935 Itálie napadla Etiopii. Pod vrchním velením maršála DE BONA, později BADOGLlA (s. 489) pronikly dvě il. armády do Etiopie ze So málska a Eritreje. 1936 Itálie anektovala Etiopii. VIKTOR EMANUEL se stal .,etiopským císařem" . 1936-39 Německo poskytlo Itálii hosp. a propagan distickou pomoc. Jejich společná politika za šp. obč. války (s. 439) připravila předpoklady pro spojenectví "Osa Berlín-Řím" (s. 475). 1939 italské jednotky obsadily Albánii (s. 441). 1939 byla uzavřena il.-něm. dohoda o spojenectví (s. 475)
králi a vykonávala funkci státní policie. Došlo tím k institucionalizaci n{lSilí. 1924 díky novému volebnímu zákonu, který zvý hodnil nacionalisty (213 mandátu), dosáhli fa šisté volebního vítězství (65 %). - Po za vraždění socialistického poslance GlACOMA MATTEOTTlIIO (1885-1924) kvuli projevu o "vládě násilí" (30. 5.) odešli opoziční poslan ci z parlamentu a vytvořili ..aventinskou opozici" (15 6.)
1925/26 vydána opatření na Zllvršení diktatu ry, která předpokládala boj proti "lUltifaš. spiknu tí", proti svobodným zednářum a emigrantům. Ná sledovalo zatýkání, antifa.�isté opouštěli zemi, pro váděla se "očista" úřadu, byly rozpuštěny opoziční strany a zakázáno zaklád{Ulí nových stnm (listo pad 1926).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI vÁLKAMI / Spanělsko (1917-1939), Portugalsko (1911-1945)
Spanělsko
Během první svěl. války zaznamenalo Špančlsko dí ky své neutralitč hosp . rozmach. Přesto nadále trvala vnitropolil. krize v důsledku slabé konstituční monarchie, častých změn vlád (v letech 1917-23 se vystřídalo 13 kabinetů), úsilí o autonomii Katalánie (Barcelona), napětí mezi konzervativní, feudálně zaměřenou horní vrstvou (velkostatkáři, podporováni církví a armádou) a radikalizovaným dělnictvem či v důsledku povstá ní rifských Kabylů pod vedením emíra AU D AL-KA RÍMA (1880-1962) v Maroku. 1923 po voj. puči vytvořil generální kapitán Katalá nie Miguel Primo de Rivera markýz de Es tella (1870-1930) se souhlasem krále AI I'O N SE XlII. (s. 363) voj. direktorium (8 generálů, 1 admirál), podpořil ústavu z roku 1876 a dosa dil apolil. ministry-odborníky. 1925 premiér PRIMO DE R1VERA přeměnil voj. vlá du v civilní kabinet, reorganizoval správu (sníže ní počtu úředníků), podnikl pokus o agr. refor mu (1929) a soc. reformní politiku. Došlo k hosp. ozdravění prostřednictvím veřejných sta vebních prací (silnice, železnice, zavlažovací za řízení). Po dohodě s Francií (1925) byla ukon čena marocká válka (1926). Nezdařila se anexe Tangeru, který získal neutralitu (Tangerská do hoda, 1924). Od diktatury se distancovali inte lektuálové kviHi reakční kull. politice, šlechta pro omezování svých privilegií, obcll . svět kvůli soc. reformám a důstojníci pro nesouhla.� s voj. reformami. 1930 Primo de Rivera odstoupil, zemřel ve vy hnanství v Paříži (16.3. 1930) 1931 v komunálních volbách zvítězili republikáni, ALFONS XlII. opustil zemi, aniž se vzdal trůnu. .
Druhá republika, podporovaná lib. buržoazií
a socia!. dělníky (Katalánie, Baskicko, Asturie), vy dala po volbách do ústavodárného Nár. shromáždě ní lib. pokrokovou ústavu (prosinec 1931): zastu pitelská demokracie s odlukou církve od státu; au tonomie Katalánie (1931) a Baskicka (1936) v rámci jednotného státu. Koalici republikánských stran ohrožovali radikální socialisté "španělského Lenina", FRANCISCA LARGO CABALLERA (1869-1946), dále anarchosyndika listé a - v důsledku radikálního postupu proti círk vi (v roce 1933 byly vydány proticírk. zákony: civil ní sňatek, znárodnění círk. majetku) - také centra lizace všech konzervativních sil proti republice (Šp. konfederace autonomní pravice, Conjederación Espafíola de Derecbas Autónomas, CEDA, založená roku 1932 GII.EM ROULESEM). 1933 zvítězila pravice. Do roku 1936 docházelo
k častým vládním krizím a silným nepokojům, které vedly k rozpuštění parlamentu.
439
1936 lidová fronta (republikáni, socialisté, ko munisté, syndikalisté) zvítězila ve volbách. MA NUEl. AZANA DíAZ (1880-1940) se stal prezi
dentem. Zemč se ocitla na pokraji občanské války. 1936-39 po zavraždění monarchistického poslan ce CALVA SOTELA (13. 7.) začala španělská ob čanská válka.
Červenec 1936 generálové J. SANJURJO y SACANELL, M. GODED LLOI'IS, Francisco Franco Baha monde (1892-1975), E. M OLA VIDAI., G. QUE11'0 DE tLANO uskutečnili voj. povstání. Opírali se o monarchisty, katolíky a fašistickou falangu, kterou v roce 1933 založil syn diktátora JOSÉ AN TONIO PRIMO DE R1VERA (1903-36). Povstalce podpořilo Německo, Itálie a Portugalsko. Od září 1936 byla v úřadu republikánská vláda lidové fronty IARGA F. CABALLERA. V květnu 1937 získa la vláda JUANA NEGRÍNA pomoc Francie, SSSR �omezinár. dobrovolnických brigád (60 000 mu zul.
Červenec 1936 v čele nacionalistických jed notek stála Obranná rada (Junta de Defensa Naciona/), jež v září 1936 jmenovala gen. Franka předsedou vlády šp. státu a vrchním
velitelem vojsk (generalissimem). 1937 Šp. falanga (Falange Espafío!a) a tradicio
nalisté se sjednotili ve Šp. tradicionální falangu (Falange Espafíola Tradicionalista) pod vele ním "Caudilla" Franka. - Německo, Itálie (1936), Francie, Anglie a USA (1939) uznaly FRANKOVU vládu. I přes připojení k p aktu proti Kominternč (du ben 1939) zůstalo Španělsko za druhé svčt. války neutrální.
Portugalsko
Po odstranění monarchie (1910) nebylo mozne kvůli radikálnímu provádění demokraticko·parla mentního systému vytvořit stabilní vládu. V letech 1911-1926 se vystřídalo 8 prezidentů, 44 vlád, do šlo ke 20 revolucím a státním převratům. 1926 generál M. o. Gomes da Costa uskutečnil v květnu voj. povstání, "nár. revoluci". Byl roz puštěn parlament a zrušena ústava. 1928 generál Carmona byl zvolen prezidentem. Min. financí v nové vládě se stal Antonio de Oliveira Salazar (1889-1970), který vnesl po řádek do financí drakonickými opatřeními bez zallr. pomoci. 1932 Salazar se stal předsedou vlády. 1933 referendum potvrdilo novou ústavu. "No vý stát" (Eslado Novo) byl stavovským státem
podle fašistického vzoru. Za druhé svět. války zůstalo Portugalsko neutrál ní, udržovalo tradiční přátelské styky s Velkou Británií a úzký vztah ke Španělsku Uberský blok").
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa VI (1918-1939) Rumunsko
Ziskem Bukoviny, Sedmihradska, Besarábie (1918), dvou třetin Banátu (1919), Satu Mare, Velkého Vara ždínu (Oradea) a Aradu v boji proti madarské Rudé armádě zdvojni�obilo Rumunsko své území a počet obyvatelstva. Po připojení těchto územní se zmčnilo z národního v mnohonárodnostní stál. Svou politikou si znepřátelilo Sovětský svaz, Madarsko a Bulharsko. Vnitřní politiku určoval ION BRX:nANu (1864 až 1927), vůdce liberálII a tvůrce velkorumunského programu. 1928 luliu Maniu (1873-1951), vůdce Národní selské strany (tzv. caranisté), se po vnitropolitic kých bojích stal předsedou vlády. 1930-40 po svém návratu se za podpory liberálů ujal vlády rumunský král Karel II. Premiér MANJUS byl vyřazen, bojovalo se �roti antisemit ským, pravicovým skupinám (Zelezná garda CORNELlA CODREANUA, 1899-1938 r zavraž děn]; Křesťansko-národní strana). 1938 IV\REL II. provedl státní převrat a nastolil ne demokratický režim. Premiérem jmenoval pat riarchu Mirona Cristea (1868-1939). Došlo ke zrušení ústavy, zákazu všech stran, přijetí zá kona o ..zachování pořádku ve státě" a odsouze ní CODREANUA. Zahraniční politika si zachovala svou prozápadní orientaci postojem vůči SSSR a Bulharsku (Spoje· nectví, s. 443). Roku 1938 musel pod vzrůstajícím nacionalistickým tlakem odstoupil ministr zahrani čí T1TULESCU. 1939 Rumunsko uzavřelo obchodní smlouvu s Ně meckem (s. 475).
44J
lamentními volbami (jednotné vládní kandidát ky). Probíhaly nepokoje chorvatských rolníků (teroristická organizace Ustaša). 1939 za prince regenta PAVLA (1934--41 ) a po od stoupení předsedy vlády STOJADINOVléE (1935 až 1939) přijal nový ministerský předseda CVET KOVlé do vlády pčt chorvatských ministrů,
Albánie 1921 velvyshUlecká konference stanovila hranice podle stavu z roku 1913. Následovaly vnitropoli tické mocenské boje. 1925 prezident Ahmed Zogu (1895-1961) se 1928 prohlásil králem. - V důsledku Tiranského spojenectví (1927) a bezúročné půjčky (1932) se Albánie dostala do závislosti na Itálii.
1939 Itálie obsadila Albánii, která s ní byla jako království spojena personální unií. Bulharsko Vnitřní politiku ztížila mírová smlouva z Neuilly (s. 411) a přijetí vyhnanců z odstoupených území.
1 přes reformy realizované premiérem STAMBO LlJ SKÝM, nebyla zažehnána hrozba rolnické revoluce, 1923 důstojnický puč nastolil vládu A. CANKOVA, která rozpustila nepohodlné politické strany. Premiér STAMBOUJSKI byl zavražděn. 1934 po státním převratu Dllstojnické ligy a politic ké skupiny Zveno nastolil plukovník K. Geor giev autoritativní režim. Po jeho odstoupení (le den 1935) vládl autoritativně car Boris III. (1918-43)
Řecko Jugoslávie Politiku, orientovanou na vznik jihoslovanského státu, ztěžovaly dva protikladné cíle: Vytvoření Velkosrbska (PASlé) a vytvoření jihoslovanské
federace (TRUMBlé). 1917 korfská deklarace překlenula rozpory. Bylo nastoleno království na principech práva na se beurčení.
1918 vzniklo Království Srbů,
Chorvatů
a Slovinců (Království SOS). 1921 byla schválena tzv. vidovdanská ústava, menši nám se nepodařilo získat v jednotném státě auto nomii. 1929 kvůli vnitropolitickým krizím (spor mezi Sr by a Chorvaty; zavraždění S'I]EPANA RADléE a ustavení separatistického chorvatského zem ského sněmu v Záhřebu [srpen 1928]) vy hlásil ALEXANDER I. (1921-34, [zavražděn]) králov skou diktaturu: okleštění ústavy, zákaz stran, rozpuštění parlamentu (Skupština). Nová Jugo slávie byla rozdělena do 9 banátů bez ohledu na historickou a etnickou jednotu, 1931 byla zrušena diktatura, přijata nová ústa va s dvoukomorovým systémem a veřejnými par-
Vrchol politiky předsedy vlády Eleutheria Venize lose (s. 359) za první světové války představoval zisk západní a východní Thrákie (1919) a Smyrny (Izmir, 1920). 1920-22 v důsledku řecko-turecké války (s. 445) přišlo Řecko 1923 mírovou smlouvou v Lausanne o východ ní T hrácii až k Marici. Agrární reforma rozdělila velkostatky rolníkům, řeckým přistěhovalcům z Turecka a uprchlíkUm z balkánských státll a Sovětského svazu. 1924--35 Řecko se stalo republikou. Probíhaly vnitropolitické boje mezi stoupenci VENIZELOSE a roajalisty. 1928-32 za nové vlády liberála VENIZELOSE byl završen smír s '1\lreckem smlouvou o přátelství z Ankary (1930). 1935 po VENtZElOSovĚ pokusu o státní převrat byla obnovena monarchie, král JtŘÍ ll. (1922 až 24, 35-47).
1936 generál J. Metaxas se stal předsedou vlády, vyřadil parlament, ukončil agrární refor mu a nastolil diktátorský režim. (Spojenectví viz s. 443).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa VII (1918-1939) Evropská spojenectví (1918--1930) Francie: 1920 francou7.skou vládu neuspokojila ustanovení o levém břehu Rýna ve versailleské smlouvě a po odklonu britské vlády od bezpečnostní politiky (britsko-francouzská garanční smlouva, 1919) u7Avřela vojenskou konvenci s Belgií. Francie přišla v důsledku bolševické revoluce o ruské spojenectví, ale upevnila své postavení ve východní Evropě smlouvami s Polskem (1921), Ceskoslo venskem (1924) a Rumunskem (1926). Rumun sko-francouzská dohoda se stala hlavním pilířem velkorumunského programu zahraniční politiky. Malá dohoda: 1920 z obavy z mada.rského revizionismu a restau race Habsburků uzavřely Ceskoslovensko aJugo slávie za francouzské podpory defenzivní spoje nectví. 1921 po prvním yokusu císaře KAIUA 1. o restaura ci uzavřclo Ceskoslovensko defenzivní dohodu s Rumunskem, hlavním nepřítelem mada.rského revizionismu. 1921 rumunská vláda uzavřela s Jugoslávií dohodu, namířenou proti Bulharsku. 1921 ve smlouvě mezi Polskem a Rumunskem se signatáři zavázali k pomoci proti útoku sovětské ho Ruska, které se nechtělo vzdát Besarábie. Německo-ruské sbližování: V pozadí stálo přání Německa a Ruska obnovit politické, vojenské a hospodářské styky. Berlín měl zájem o výchovu německých tankových důstojníků a letců na so větském území, Moskva o pomoc německých znalců při budování zbrojní výroby. 1922 na hospodářské konferenci v Janově se Brito vé nedohodli se sovětskou vládou. Hrozilo, že bude nutné Rusko odškodnit za uznání dluhů z předválečné doby připojením k článku 116 versailleské smlouvy o reparacích. 1922 Rusko a Německo uzavřely v Rapallu smlouvu, která urovnala vzájemné VZtally. Nepo čítala s válečným odškodněním, obě země zahá jily diplomatické VZtally a vzájemně si poskytly nejvyšší obchodní vy1lOdy. 1926 berlínská smlouva představovala pokračování smlouvy z Rapalla: shoda v politických a hospo dářských otázkách, neutralita partnera, pokud by byl jeden ze signatářů napaden třetí mocností.
443
Itálie: 1924 v tzv. jaderské dohodč s Jugoslávií přislíbil MUSSOUNI zachování statu quo. 1926 Itálie uzavřela smlouvu o přátelství s Rumun skem (uznání příslušnosti Besarábie k Rumun sku). 1927 byla podepsána smlouva s Albánií, která se dostala do závislosti na Itálii, a s Maďarskem (smlouva zaměřená proti Jugosláviii, podpora maďarského revizionismu). 1930 italská vláda uzavřela smlouvu o přátelství s Rakouskem. - Po sňatku cara BORISE 111. s princeznou GIOVANNOU se zlepšily bulhar sko-italské vztahy.
Evropská spojenectví (1930-1939) Francie: 1932 Francie a SověL�ký svaz podepsaly smlouvu o neútočení. Mezi její předpoklady patřila soVčt ská spojenecká politika ve východní Evropč (za jištění východoasijské politiky) a politická situa ce v Německu. Oba signatáři se zavázali k ozbro jené pomoci v případě útoku třetí mocnosti. V důsledku toho došlo k ochlazení německo-so včtských vztahů. 1935 po neúspěchu "východního Locarna" byla ma vřena francouzsko-sovětská smlouva o spoje nectví a vzájemné podpoře, namířená proti Nč mecku, ve stejné linii pokračovala sovětsko-česko slovenská smlouva. Malá dohoda: 1933 organizační pakt Malé dohody (Ceskosloven sko, Rumunsko, Jugoslávie) byl namířen přede vším proti mada.rskému revizionismu. 1934 Itálie posílila v "římských protokolech" (Itálie, Maďarsko, Rakousko) svůj vliv v jihový chodní Evropě a sllůa se zastáncem "totálního revizionismu", kvůli němuž se dostala do sporu s Velkou Británií a přiblížila se nacistickému Ně mecku. Balkánská dohoda: 1934 Strach z balkánských zájmů Sovětského svazu, nacistická politika, požadavky bulharského a francouzského systému kolektivní bezpečnosti vedly k Balkánské dohodě mezi Jugoslávií, Řec kem, Rumunskem a 'fureckem. - (Spojenci Ně mccka, s. 475). 1939 CHAMBERIAlN pronesl projev o ukončení po litiky appeasementu (17. 3.). Velká Británie a Francie vyhlásily záruky Polsku, Rumunsku, Baltský blok: Řecku, Turecku a Belgii. J 922 na obranu před sovětským Ruskem uzavřely Polsko, Estonsko, Lotyšsko a Finsko konzulta!iv Po "rozbití zbytku CSR" (15. 3. 1939), vypovězení ní dohodu o neútočení. Finská vláda ji neratifi německo-britské námořní dohody a německo-pol kovala kvůli nebezpečí polsko-sovětského kon ské dohody o neútočení (s. 475) usilovala Velká fliktu. Litva se nepřipojila kvůli polskému útoku Británie o společnou frontu proti Hitlerovi. Jednání Velké Británie a Francie se SSSR ztroskotala na Vilnius (s. 433). Faktický význanl tak mělo pouze estonsko-lotyšské mj. na odporu Rumunska a Polska, které se postavi ly proti průchodu sověL�kých vojsk přes své území. spojenectví (1923).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI / 'I\trecko (1918-1945) Národní povstání (1918--1920) 1918 po příměří v Mudrosu (s. 409) se spojenecká "Velká Oolila" vylodila v Bosporu. 1918--23 turecké národní hnutí pod vedením generála Musta1Y Kemala (1881?-1938) vznik lo jako reakce na spojeneckou okupaci Ist.ambulu (Cařihrad), italskou okupaci úzenú AnalOlie a Ko nie (1919), řecké obsazení území okolo Smyrny (Izmir, 1919), francouzský zábor Kilíkie (1919), nebezpečí ze strany kurds kých separatistických hnutí a novč založeného státu Arménie (919). 1919 Mustafa Kemal požadoval na Národních kongresech v Erzerumu a Sivasu tur. stát s ná rodními hranicemi. Byl zvolen Výbor národních zástupcll ("reprezentativní výbor"), který se měl stát "vedoucím org{Ulem národa". Ankara se stala sídlem nár. hnutí. - Poslední osnuUlský parlament schv{ilil "Národní pakt" (1920), postavil se proli Francouzům a Řeklllll, poté byl rozpuštěn. Duben 1920 v Ankaře se konalo zasedání Velké ho národního shromáždění. Osmanská vláda reagovala vyhlášením rozsudků smrti pro MUSTA FU KEMALA a jeho spolupracovníky. Srpen 1920 v Sevres byla podepsána mírová smlouva (s. 411) MOHAMED VI. (1918--22) a národní shromáždění odmítli "provizorní" ratifi kllCi. Osvobození lurecka (1920-1922) Východ: 1920 vítězství KQtMA KARAVEKlRA donutilo Arménii uzavřít mír v Giimrii. Po okupaci hlavnillO mčsta .Jerevanu připadla Arménie sovčtskému Rusku, které s lureckem uzavřelo smlouvu o přátelství. 1921 turecká vláda uzavřela smlouvu o přátelství s RSFSR a v Karsu smlouvu se sovětskými zakllvkaz skými republikami. Batumi připadlo Gruzii, Kars a ArdallaJl 'lurecku. 1920121 při potlačovfulí hnutí Arménů postupovali 'Iurci velmi krutě, o život přitom přišly tisíce Armé nů. Západ: Vrchní válečná rada udělila řeckému předse dovi vlády VENtZELOSOVI (s. 359) "mandát" na obnovení "pořádku v AnatoUi", řecké vojsko obsa dilo Bursu (1920) a Edirne (Drinopol, 1920) a postoupilo až k řece Sakarya. 1921 po bitvách u Inoni.i a na řece SakaJya se zhrou tila řecká ofenziva. 1922 MUSTAI'U KEMALOVI se podařilo prolomit fron tu u Dumlupinaru a obsadit Smyrnu (Iznlir). Říjen 1922 po podepsání příměří z Mudanye lurci vyklidili východní Thrácii (Drinopol). Jih: 1921 po uzavření Ankarské smlouvy opustili Francouzi zemi. RepubHkla (1923-1945) 1923 po zrušení sultanátu (1922) byl uzavřen mír v Lausanne. Threcku připadla východní Thrácie
445
až k Matici, ostrovy IJnbros a Tenédos, území oko lo Smyrny (Izmiru) a západní Arménie. Cernomoř ské úžiny byly demilitarizov{UlY pod dohledem me zinárodní komise. Byly zrušeny kapitulace a odmít nuty reparace. Okupační vojsklt opustila zemi. Asi 1,35 milionů Řeků a přibližnč 430 000 'lurků se vystěhovalo. 1923--38 Mustafa Kemal (od 1934 Kemal ,,Ata tiirk") se stal prezidentem turecké republi ky, Vláda sídlila v Ankaře. Jedinou stnUlou do roku 1946 byla Republiklínská lid. strana (zal. v roce 1923), její členové museli podporovat republiku, nacionalismus, sociální mír, státně řízené hospo dářství, politiku nezávislou na náboženském pře �vědčení. - Předpokladem pro reformy (Tanzi mat) bylo odstranění náb. isl{Ullského práva ze správy, ústavy, justice a výchovy (laicizace). 1924 chalífát byl zrušen spolu s duchovními soudy. 1925 náboženské bratrstvo dervišů bylo roz puštěno, Právo: Základem se stalo švýcarské civilní (1926), itluské trestní právo (926) a švýcarské právo 7.á vazkových VZtallŮ (1926). 1928 z ústavy byly odstraněny všechny nábo ženské formulace. Výchova: Byla 7�lvedena latinklt a zakázfulO pou7ivat aJ'abské písmo (1928). Povinná výuklt perštiny a arabštiny na vyšších školách byla zrušena. (1929). - Zakládaly se nové školy (v roce 1936 univer7jta v Ankaře). 1934 byla zavedena příjmení. 1938--50 Ismet Inonii (1884-1973) se stal dru hým tureckým prezidentem. Za jeho vlády se prosadila silnější demokratizace: 7llkládfulí nových stnUl, povolení výuky náboženství ve školách. Hospodářství: Se státní pomocí se budoval obchod a průmysl, železnice a silnice. Zahraniční politikla: 19251urecko podepsalo se SSSR dohodu o neútoče ní. 1926 byla uzavřena Mosulská smlouva (s. 413). 1930 turecká vláda uzavřela s Řeckem smlouvu o přátelství. 1934 byla podeps{Ula BalkfulSká dohoda (s. 443). 1936 na konferenci o Úžinách v Montreux zís kalo Turecko právo na opevnční černomořských úžin (Bospor, Dardanely). Vztahy se SSSR se zkomplikov;uy. 1937 saadabádský pakt o neútočení (Vých. dohoda) mezi 'Iureckem, lrfulem, Afghánistánem a Irákem upevnil VZtally států na východě a jihovýhodě Asie. 1939 sbližovfulí se západními mocnostnli (od roku 1930) vedlo k opětovnému získání sandžaku Iskenderúnu (A1exandrette) a k britsko-fr.tn couzsko-turecké dohodě o podpoře. 1941 turecká vláda uzavřela s Německem smlouvu o přátelství s vyllradou 7.Ílvazků vůči Spojencům. 1945 Thrci vyhlásili válku Německé říši.
446
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI / 7-lipadní Asie (1916-1941)
Blízký východ Převzetí evropských názoru o národu, svobodě a prá vu na sebeurčení posílilo arabský nacionalismus a úsilí o samostatnost. Heterogenní závazky Velké Británie 7Z první světové války ztěžovaly kon struktivní řešení poválečných problémů. 1916 britský vrchní komisař McMahon uzavřel dohodu s vládcem Mekky, Husajnem a1-Há šimím (1853-1931), který se po příslibu podpo ry ne7.ávislosti Arábie připojil k Britům. 1916 Sykesova-Picotova dohoda rozdělila původ ní turecká úzentí mezi Velkou Británii (Mezopotá mie, Palestina, Jordánsko) a Francii (Sýrie). Ke konečné úpravě došlo na konferenci v San Remu (s 413). 1917 Balfourova deklarace (s. 341). Sýrie 1918-20 Národní kongres prohlásil emíra Fajsala aI Hásirního (1883-1933) syrským králem. Po přidělcrú mandátu Sýrie Francii (1919) a po krva vých povstáních byl emír FAJSAL AL HÁStM{ vy hnán. Sýrie byla rozdělena do oblastí Damašek, lIa1ab, tázikíja a tzv. Drúzský stát (1925 povstíuú). 1926 Libanon byl administrativně oddělen od Sýrie. 1939 po o(l�toupení iskenderúnského sandžaku (5. 445) Threcku se francouzsko-arabské vztahy zkomplikovaly. 1941 probíhaly boje mezi vichystickými vojsky (s. 477) a jednotkami "Svobodné Francie", jejichž vrchní velitel generál CArROlJX slíbil francouz ským mandátovýrn oblastem nezávislost. Sýrie a Libanon získaly autonomii (duben, popř. prosinec 1941). Irák 1919 byl z1ízen britský mandát Mezopotámie. 1921 následující silná povstárú byla ukončena po provolání emíra Fajsala iráckým králem. FAJ5AI., spolubojOVlUK plukovníka THOMASE E. tAw RENCE (1888-1935), nastolil v roce 1925 konsti tuční monarchii (pod britským protektorátem). 1926 mosulskou smlouvou (s. 413) 7iskallrák spor nou ropnou oblast. 1930 britsko-irácká smlouva uznala nezávislost Iráku a st.'Ulovila zřízerú britských leteckých zákla den na jeho úzentí. 1932 Irák se stal členem Společnosti národů. 1933-39 vládl král Ghá7..Í I. (1912-39) 1937 byl u7.avřen Saadabádský pakt (viz níže). Zajordánsko 1921 Abdulláh ibn Husajn (1882-1951 [zavraž děn I) se stal emírem autonomního Zajordán ska. 1923 Zajordánsko bylo odděleno od Palestiny a jako nárazmKový stát se stalo pilířem britského postave ní na Blízkém východě. Britský generál J. BAGOT zvaný GWBB PASA (1897-1986) velel Arabské le gii (zajordánské ozbrojené síly).
Palestina (s. 537)
1920 i přes "Balfourovu deklaraci" byl zřízen brit
ský mandát nad Palestinou. MC7j Araby a Židy probíhaly trvalé boje. Střední Arábie 1896-1924 Husajn vládce Mekky a hidžá7..ský král (otec krále FAjSAIA a emíra ABDUI.I.ÁHA) se dostal do sporu s vládcem Nadždu (1902-53) Abdalem Azízem Saúdem (1880-1969). 1924 HUSAJN se prohlásil cha1ífem. IBN SAUD, před stavitel sekty wahhábovců, vyhlásil HUSAJNOVI vál ku a obsadil Mekku a Medínu. HUSAJN musel ab dikovat, jeho syn ALI se roku 1925 se vzdal země a tninu. 1926 Ibn Saud byl prohlášen králem Hidžázu a Nadždu. 1932 obě země se spojily v Saúdskou Arábii. 1934 vypukla válka proti Jemenu. 1936/37 válka s Jemenem byla ukončena smlouvou z Taifu. Persie, od roku 1935 trán 1925-41 kozácký vůdce REZA CHÁN (1878 až 1944) byl 7..Volen dědičným perským šáhem pod jménem Rezá Sáh Pahlaví. Zavedl refor my - jeho plán na usazení kočovných pastevců a vyrovnárú me7j lidem a horní vrstvou se však ne zdařil. Zahraniční politika: 1921 Persie uzavřela smlouvu s RSFSR, která se za slib íránské neutrality vzdala všech ruských práv a koncesí. 1927 kapitulace (zvlášuú práva pro Evropany) byly zrušeny. 1933 smlouva se společností Anglo-Persian (od 1935 Anglo-lranian) Oil Company omezi la koncesní oblasti a zvýšUa odvody vládě. 1937 saadabádský pakt znamenal usntíření mezi šíitským Iránem a sunitskými státy 'IUreckem, Irá kem a Afghánistárlem. 1941 po vstupu nlských a britských vojsk REzA SAH abdikoval ve prospěch svého syna MOHAMMADA
REZYSArtAPAHLAv1110 (1919-80).
Afghánistán 1919-29 po 7zvraždění emíra HABÍBUUÁHA (1901 až 19) nastoupil na tnin jeho syn Amanulláh. Útokem proti Britské Inrui propukla 3. britsko-afg hánská válka. 1919 byl uzavřen předběžný mír v Rávalpindí. 1921 v Kábulské mírové smlouvě uznala Velká Británie politickou nezávislost Afghártistánu a AMA NÚUÁH byl prohlá.šen králem (1926). Sociální reformy měly za následek nepokoje a nakonec i vyhnání krále. Za jeho následníkU MUIIAMMEDA NADIRA (NADIR SArt [1929 až 33]) a MU�IAMMADA ZÁIllI{A (1933-73) se ze mě uklidnila a byly provedeny rozsáhlé reformy.
MEZI DVtMA SVtTOVÝMI VÁLKAMI/střední a jihovýchodní Asie (1918-1944) Indie
Ani za první světové války se vnitropolitická situace [n die (s. 367) nestabilizovala. Duben 19[9 v Arnritsaru došlo ke střelbě brit. jedno tek do lidí, krvavá lázeň si vyžádala přes [000 mrt vých a 2000 zraněných.
Prosinec 1919 Montagu-Chelmsfordovy ústavní reformy počítaly s rozdělením vlády do provincií
(,.diarchie", do roku [935). Určité resorty byly vy hrazeny brit. úřadům (tzv. reserved subjects: poli cie, pozemková dají aj.), další resorty (tzv. trans jerred subjects: zemědělství, průmysl, školství atd.) spravovala indická ministerstva. Do čela nár. hnutí se postavil Móhandás Karamčand Gándhí (1869-[948), zva ný Mahátma (Velký duch), který měl velký vliv na Národní kongres (s. 367) a zahájil polit. boj o au tonomii (Svarádz') prostředky staroindické "ideál ní moudrosti", bez násilí (abinsa) a tříbení láskou k bližnímu (brabmačárin). Symboly úsilí o nezávislost se staly bílé bavlněné šátky a těžba soli z moře, jež měly zlomit monopol Velké Británie.
1920-21 poprvé byla použita taktika občanské neposlušnosti (satjágraba) proti spolupráci
s Velkou Británií. Kampaň skončila odsouzením k 6 letům včzení. Již v roce [924 dostal milost a zahájil svůj boj za hosp. a soc. reformy (do roku [936). Jeho působení přivítalo 60 milionů páriů ("nedotknutelných"). [92[-26 nústokrál lord READING vládl bez lidového zastoupení. [928 Kongres přijal návrh ústavy MÓTú.ALA NÉHRÚA (186[-[931) a zaslal britské vládě ultimátum s požadavkem udčlení statutu dominia Indii během jednoho roku. 1930 při druhé kampani obč. neposlušnosti byl zatčen GÁNDH( a asi 60 000 vůdců opozice. [93[ tažení přerušila "dohoda z Dillí" , kterou uzavře li GÁNDH( a lord IRW1N (místokrál od roku [926). Podle ní se GÁNDlI( zaváJ.aJ 711 propuštění polit. vězňů ukončit "občanskou neposlušnost". Po třech konferencích u kulatého stolu (1930/32) v Londýně tažení pokračovalo (1932-34) GAt'WH(HO
1935 britská sněmovna schválila novou ústavu pro Indii (Government oj India Act). Zavedla
parlamentní kontrolu ústřední vlády, autonomii pro provinční vlády, ale místokrál a guvernéři si podr želi zvláštní práva. 1937 Ve volbách zvítězil v šesti z jedenácti provincií In dický nár. kongres. Byla přijata nová ústava. Barma se odtrhla od Indie a získala statut korunní kolonie. Za druhé světové války ztroskotala radikální, pro tibrit. politika SUBHASCANDRA BOSEHO (1897 až 1945), jenž se spojil i s Japonci. GÁNDHf stál v čele třetí vlny občanské neposlušnosti (satjágraba, proti válečná propaganda) za podpory Džaváharlála Néhrúa (1889-[964)
447
MUHAMMAD All D2INNÁH (1876-1948) stál v čele boje o pakistánský plán Muslimské ligy (s. 367) 711 zřízení nezávislých muslimských států. 1942 prostřednictvím sira STAHORDA CRtPl'SE (1889-1952) nabídla brit. vláda Indii po ukonče ní války postavení dominia. GÁNDlI( na nabíd ku reagoval výrokem: .Angličané, opusťte [ndii!"
1940
Mongolsko
1921 poté, co sověl�k.'Í vojska vyhnala bělogvardějce
(1921), vyhl{lsila Mongolská lidová strana nezá vislost Mongolska. Monarchie zůstala formálně zachována.
1924 byla vyhlášena Mongolská lidová republi
ka, první satelitní stát SSSR. Severozápad Mongol ska se stal nezávislou Thrvinskou lidovou re publikou, později Tannu Thva, (od roku [944
autonomní oblastí SSSR).
Siam, od roku 1939 Thajsko
1917 Siam vstoupil do první světové války na straně Dohody. 1920 Siamské království se stalo členem Společnosti národů. - Umírněný nacionalismus vedl ke zru šení exteritoriálních práv pro cizince, uzavření no vých obchodních smluv s celní autonomií a boji proti silné p07jci Cíňanů v hospodářství. 1925-35 vládl král Ráma Vll. Pračchátchipok. 1932 po nenásilném státním převratu byla zavedena konstituční monarchie. Vojenská revolta a nezdaře ná kontrarevoluce šlechty (1933) zhoršily vnitro polit. situaci a RÁMA Vll. abdikoval.
1935-46 Ráma VIII. Mahidon nastoupil na trůn.
Tibet
Po vyhlášení nezávislosti (s. 369) odrazil Tibet za prv ní světové války čínskou agresi (1918). 1920 Tibet uzavřel příměří s Cínou. 1933 zemřel 13. dalajlama. 1940 14. dalajlama se ujal úřadu. Indonésie (Nizozemská Indie) 1918 vznikla Národní rada, která vykonávala funk
ci nizozemsko-indonéského parlamentu (60 po slanců: 30 Indonésanů, 25 Nizozemců, 5 dalších asijských členů). Náromú rada se stala poradním zákonodárným orgánem (1925). 1927 v Bandungu byla založena Národní strana Indonésie (Perserikatan Nationa/lndonesia, PNI), jejím předsedou se stal AJ-IMED S UKARN O (s. 541).
1937 návrh desetiletého plánu na samosprávu Indonésie.
1940/41 nizozemsko-japonská jednání o začlenění do "Východoasijské sféry blahobytu" ztroskotala (s. 452) [942 Japonsko obsadilo Nizozemskou Indii.
448
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Britské společenství národů (1919-1939)
K reorganizaci Britského impéria, sjednocení Velké Británie a dominií jako autonomních, rovno právných států došlo z následujících příčin: 1. Vzrůstající národní sebevědomí v brit. kolo niích s bělošským osídlením brit. pllvodu. 2. Účast ve válce. V důsledku toho byly Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Jižní Afrika uznány rov noprávnými státy. Společný imperiální válečný kabinet se skládal z brit. válečného kabinetu, předsedll vlád dominií a zástupců Indie. 3. Casopis Round Table (roku 1910 ho založili stoupenci lorda Mtl.I.NERA, především Ll O NEL CURTlS, 1872-1955, který vytvořil názevBl'ifisb Commonwealtb of Nations) připravoval a P!o�a�oval myšlenku jednoho společen stvl statu. Rovnoprávnost dominií se odrazila na mírové kon ferenci (vlastní delegace, vlastní podpisové právo), v samostatném členství ve Společnosti národů, pře nesením mandátů Společnosti národů na Jihoafric kou republiku, Austrálii a Nový Zéland. 1926 po imperiálních konferencích v letech 1921 a 1923 byla na imp. konferenci schválena defini ce staMu dominia ("Balfourova formulace"). Dominia Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jiho africká republika, Irsko a New Foundland se sta la rovnoprávnými, autononuúmi státy v rámci brit. impéria, spojovala je věrnost (fillegiance) koruně a dobrovolné spojenectví jako členy Brit ského společenství národl!. 1931 Westminsterský statut potvrdil "Balfouro vu formulaci" a zrušil omezující vyl1rady Velké Británie vůči zákonodárství dominií. Hosp. spo lupráce, na níž se imperiállú konference v roce 1930 nemohla dohodnout, se podařilo dosáh nout v důsledku světové hosp. krize (s. 463) na konferenci v Ottawě (s. 468). Britské společenství národll nemělo "lIstavu", ale bylo zainteresováno na společném jednání na zá kladě tradičních (koruna), politických (porady na říšských konferencích) a hospodářských vazeb (obchod a doprava). Cleny Blitského společenství národů bylo sedm suverénních států (Velká Bri tánie' Irsko, Kanada, New Foundland, Aus trálie, Jihoafrická republika a Nový Zé land). Jednotlivé země mely vlastní parlamenty, samostatně zvolené vlády a svobodu rozhodování v zallraničně polit. otázkách. Brit. koloniállú i'íše se skládala z korul1lúch kolonií a protektorátů v Aflice, Asii, Karibské oblasti a Tichomoří a zů stala podi'ízena brit. koruně a parlamentu. Irsko
1916 velikonoční povstání osvobozeneckého
hnutí Sinn Féin (My sami) ztroskotalo po krvavých bojích v Dublinu, vyhlášení republiky a zastřelení vůdců, mj. R O GER A CASEMENTA (1864--1916)
1918 v parl. volbách získalo hnutí Sinn Féin 73 ze 106 i rských křesel. 1919 přívrženci Sinn Féin protizákonně založili ir ský parlament (Dail EÚ'eann) v Dublinu a sesta vili tajnou vládu v čele s Eamonem de Valerou (1882-1975) 1919-20/21 malá válka mezi irskými nacionalisty (Sinn Féin a Irská republikánská armáda, IRA) pod vedením M 1CllAEt A COI.LJNSE (1890-1922) a brit. jednotkami (Black �Uld Tans) vyvrcholila "Krvavou nedělí" (20. 11. 1920) v Dublinu. 1920 Zákon O irské vládě (Governmen/of/I'e land Ac!) rozdělil Irsko na Severní Irsko (UI ster) a Irský svobodný stát se statutem dominia s vlastními parlamenty. Jižní Irsko zákon odmít lo. 1921 bylo uzavřeno příměří. 1921 ARTHUR GRlFFtTII (1872-1922) a M. Cm UNS podepsali proti vůli E. DE VALERY smlouvu s Velkou Británií. Jižní část Irska (kromě UI steru) získala jako Svobodný irský stát statut dominia s nezávislou vládou a vlastním parla mentem (Dail). Poslanci Dailu slozili přísahu králi a zřekli se Ulsteru. Radikální křídlo Sinn Féin pod vedením Valery usilovalo o nezávislost celého Irska. 1922 většina Dailu smlouvu ratifikovala a přijala lIstavu. Byl vyhlášen Svobodný irský stát (6.12. 1922).Předsedou Výkonné rady (E:recu five Council) se stal GlllFFtTH, po jeho smrti W. T. COSGRAVE (1880-1965). V dubnu 1922 vypukla obč. válka mezi radikálním a umírně ným křídlem, která byla ukončena v dubnu 1923. COSGRAVE se zasazoval o mír s Británií a usiloval o obnovu země. 1932 za premiéra de Valery došlo k podkopíUlí smlouvy z roku 1921 za pomoci Westminsterské ho statutu. Přísaha věrnosti koruně byla odstra něna (1933), roční platby Británii zastaveny. Vytvářely se radikální organizace (fa.�istické "Modré košile", Národní garda) proti DE VALE R O VI
.
1932-35 probíhala celní válka, kterou v roce 1936 ukončila britsko-irská obchodní dohoda. 1937 byl vyhlášen "suverénní, nezávislý, demokra tický stát" v čele s prezidentem DOUGtASEM HY DEM (1938-45) 1938 smlouva s Velkou Británií upravila finanční a hosp. otázky, byla však obětována práva na "smluvní přístavy". Země zůstala i po volebním vítězství DE VALERY (červen) nesmířená (exi stence Severního Irska a odmítnutí plné nezávis losti jako republiky). Proto si Irsko za druhé světové války zachovalo neutralitu.
MEZI DVĚl\lA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI 1 Britské společenství národů (1919-1939) Kanada 1'0 vypuknutí světové války vyhlásila Kanada solida ritu s Velkou Británií (1914) a zavedla i přes odpor frankofonních obyvatel všeobecnou brannou povin nost (1917). V Evropč bojovalo kolem 450 000 Ka naďanu. Kanada podepsala versailleskou smlouvu II vstoupila do Společnosti národu. Vnitřní politika: 1921 ve volbách zvítězila Liberální strana (předse da w. L. MACKENZ IE KING, 1874-1950) nad Konzervativní stranou (MTlIUR MEIGI lE N) a Pokrokovou stranou (l A. CIlliAR). 1921-30 Kingův kabinet prosadil za podpory Pokrokové strany reformy (sociální zabezpečení v nezaměstn�Ulosti). 1926-29 hospodářská prosperita přinesla zvý šení cen pšenice, budování dolu, stavby železnic, zvyšování produkce elektřiny. Provinční vlády směřovaly k partiknlarismu. 1929 během světové hospodářské krize došlo k nán1stu nezaměstnanosti, snížení vývozu a ná rodního duchodu (o 50 %). 1930-35 konzervativní kabinet Richarda Bedforda Bennetta vládl téměř diktátorsky. Hospodářská situace se nezlepšila ani v dusled ku zvýšení cel na oživení výroby a celních úlev, které získalo kanadské zboží na imperiální konferenci v Ottawě v roce 1932. Na regionál ní úrovni vznikaly radikální strany. Leden 1935 většinu zákonll refomlllího plánu BE�NETTOVA kabinetu (minimální pracovní do ba a mzdy, pojištění v nezaměstnanosti II sociální pojištění, pujčky pro farmáře) byla po voleb ním vítězství liberálů ("King nebo chaos") v říjnu 1935 II po vytvoření Kingova kabinetu (1935-48) označena za právně neplatné. Tím byl zpochybněn federativní systém. Ústřední vlá da zakázala celostátní plán na potření hospodář ské krize. 1937 Rowellova-Siroisova komise zkoumala vztahy mezi státem a provinciemi a předložila obsáhlou zprávu. - Za pomoci hospodářské smlouvy s USA (1935), hospodářské výměny mezi USA, Kana dou a Velkou Británií (Nor/b A/lanNe 1hangle, 1938) a zbrojních opatření (1937/38) se země pomalu zotavila. Zahraniční politika: Kanadská vláda se přede vším snažila zabránil konfliktu mezi svými hlav ními obchodními partnery Velkou Brit{Ulií a USA, neboť jedině u nich mohla i přes národní samo statnost v případě politických krizí hledat po moc, protože kanadská zbrojní a vojenská politi ka nebyla na dostačující úrovni. 1917 konzervativní předák sir Robert Laird Bor den (1854-1937) a jihoafrický představitel SMUTS (s. 457) definovali na imperiální konfe-
449
renci dominia jako "samostatné národy imperi álního společenství, právem na přimčřený hlas v zalmLl1iční politice". S ohledem na USA se Kanada postavila na imperi ální konferenci v roce 1911 proti obnovení bril sko-japonského spojenectví a na říšské konfe renci rnku 1923 proti centralizaci Britského společenství národu. 1923 dohoda mezi Kanadou a USA (lov platýzu v severním Tichomoří) byla prvním krokem k vlastní kanadské zahraniční politice. Vy značovala se silným izolacionismem a přispěla k ochromení Společnosti národu. Po vpádu Mus soliniho do Etiopie (s. 437) a expanzivní politice Německa (s. 475) byla ukončena. 1939 kanadská vláda vyhlásila válku Německu.
New Foundland 1933 New Foundland se kvllli finančním problé mllm vzdal statutu dominia a stal se korunní ko lonií. Austrálie V roce 1919 získala Austrálie jako mandáty Společ nosti národu Novou Guineu a ostrovy v Jižním moři na jih od rovníku. Za konzervativní vlády bylo za účelem posílení národníllO hospodářství zavedeno centrální plánování. Zvýšil se vývoz (pšenice, mi�lo, maso, vlna), rozvíjela se těžba olověné a zinkové ru dy, byla objevena nalezištč bauxitu a ložiska hnědé ho uhlí. Do země přicházelo mnoho přistčhovalcu, zakládala se nová prumyslová odvětví a budovalo zemědělství. Tento vývoj ukončila až světová hospo dářská krize. V jejím dllsledku došlo ke snížení ex portu (především zemědčlských výrobkll) a zavede ní ochranných cel. - Ve třicátých letech vedla Aus trálie zalmUliční politiku v silné návaznosti na Velkou Británii. 1934 po zrušení zákona o branné povinnosti (1929) byl vypracován tříletý zbrojní plán. 1938 kvllli napětí s Japonskem (imigrace, vývozní ofenZiva) omezila Austrálie vývoz železných a manganových rud. 1939 australská vláda vyhlásila válku Nčmecku. Nový Zéland Od roku 1907 byl Nový Zéland autonomní, po roce 1919 zažil období vzrustu. V dusledku organizace mlékárenského prumyslu došlo k intenzifikaci ze mědělství. 1931 ový ZéhUld získal statut dominia (s koneč nou platností potvrzen v roce 1947). 1935-45 labouristická vláda prováděla sociální re formy. 1939 Nový Zéland vstoupil do války na stranč Velké Británie.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI / Cína (1912-1945)
451
Cína po revoluci (1912-1921) středo- a severočínskému vojsku. V srpnu byl dobyt 1912 abdikovala císařská vláda (12. 2.), prezi Wu-chan, který se stal sídlem Národní vlády (listo dent SUNjATSEN se vzdal svého úřadu (15. 2.) pad 1926), Šanghaj a Nanking dobyl CANKAJSEK v březnu 1927. (s 369). 1912-16 prezidentem Cínské republiky se 1927 CANKAjSEK se dostal do sporu s Komunistic stal generál Jiian S'-kchaj (1859-1916). kou stranou Cíny a zlikvidoval komunisty v Šang 1912 ze SUNjATSENOVA "přísežného bratrství" haji (spojení s bankami, velkoobchodníky a ami (s. 369) vznikl Kuomintang (Cínská národní komunistickými členy Kuomintangu). strana). Po zavraždění bývalého předsedy revo 1927-36 vláda Kuomintangu. luční vlády SUNG TIAO-ŽENA vYJlukla v Nankin 1927 v Nankingu byla ustavena národní vlá gu 2. revoluce (J 913), kterou potlačil jOAN Š' da, následovaly popravy komunistů a BORODl -KCIIA].
1915 Cína musela akceptovat ,,21 požadavků" Japonska (s. 401). 1916-26 éra permanentní vojenské anarchie
NŮY odchod do Sovětského svazu.
1928 Cankajškův pochod na sever skončil ob
sazením Pekingu. Cína se po sjednocení stala státem jedné strany na základě moci rozdělené (vlády severních militaristů). Japonsko naléhalo do pěti jtiaml (výkonný, zákonodárný, soudní, na vstup do světové války. zkušební a kontrolní). 1917 opoziční vojenská vláda v Kantonu zvolila SUN 1931 v "období výchovné vlády" byly získány ci jATSENA premiérem a velitelem jižních vojsk. zí pobočky, zrušena exteritoriálních práva V roce 1918 SUNjATSEN odstoupil a zahájil reor a vnitřní cla. Pobočky v Šanghaji a čínské ná ganizaci Kuomintangu. mořní clo zůstaly pod cizí správou. USA a Velká 1917 Cína vstoupila do války po boku Dohody Británie Cínu podporovaly. Pozemková reforma se neuskutečnila. Došlo ke znovuoživení tradiční v naději na anulování "nerovných smluv" a ja konfuci{mské ideologie (1934) a k nastolení ponských požadavků, či na vrácení území prona jatých Německu. Mírová konference čínským po vojenské diktatury (důstOjnická klika Chuang žadavkům nevyhověla. -pehu). 1919 v Pekingu demonstrovali studenti proti S podporou rolnických svazů (v zemědělství pra podpisu mírové smlouvy. "Hnutí 4. května" se covalo 85 % čínského obyvatelstva) vznikly ko distancovalo od konfucianismu a usilovalo o zá munistické základny v tiang-si a Fu-ťien pod ve dením Mao Ce-tunga (1893-1976) a CU-TEA (vy padní kulturní orientaci. vlastnění plldy). Kuomintang a Komunistická strana Cíny (1921 Květen 1928 v Chu-nanu byla založena Rudá armáda, která po CANKAJSKOVÝCH pěti protita až 1936) ženích v letech 1930-34 odbočila v letech 1923 pod vlivem ruské revoluce a NEP (s. 421) a kvůli rezignaci sovětského Ruska na všechna 1934-35 "Dlouhým pochodem" do Jen-ano. práva a koncese v Cíně (1920) byl premiér měst 1936 MAo CE-TUNG zřídil hlavní stan Komunistické strany Cíny vjen·anu. ské vlády v Kantonu SUN.JATSEN (1921-25) na kloněn spolupráci mezi Kuomintangem a Komu Cínsko-japonská válka (1937-1945) nistickou stranou Cíny (založena 1921). 1924 delegáti 1. sjezdu Kuomintangu přijali Po incidentu v Mukdenu (Šen- jang [s. 453]) Cína SUNjATSENOVY "tři lidové moudrosti" odstoupila Mandžusko Japonsku. (s. 369) za politický program strany: jednota li 1936 po bojích o Šanghaj (1932), okupaci oblasti Džeholu (1933) a zatčení CANKAjSKA v Sianu du (nacionalismus), práva lidu (demokracie) uzavřely Kuomintang a Komunistická strana Cíny a blaho lidu (socialismus). Komunisté byli přija příměří a vůdcem protijaponského boje uznaly ti do Kuomintangu. Došlo k reorganizaci strany CANKAjSKA, který byl díky zprostředkování COU za pomoci sovětského poradce (BORODIN), k EN-LAjE propuštěn. uspořádání armády podle ruského vzoru (gene rál BLOCHER) a založení vojenské akademie 1937 incidentem u mostu Lukchou-čchiao u Pekingu začala japonsko-čínská válka. Kuo· v Chuang-pchu (vojenské velení: CANKA.JSEK, po mintang a Komunistická strana Cíny přijaly spo litické vedení: Cou EN-LAj). lečný manifest o spolupráci (vlastní jednotky 1925 po smrti SUNjATSENA se kantonská vláda a výsostné oblasti). Národní vláda přesídlila do prohlásila čínskou národní vládou. Cchung-čchingu. 1925 poté, co britská policie zastřelila demon strující studenty v Šanghaji, zahájilo "Hnutí 1940 WANG TI NG -\VEj (s. 453) vytvořil v Nankingu projaponskou vládu. 30. května" národní revoluci (1925-27, 1943 spojenci se vzdali všech práv plynoucích z "ne první čínská občanská válka). rovných smluv", aby zabránili uzavření separátní 1926 národní revoluční armáda podnikla pod Can ho míru mezi vládou Kuomintangu ajaponskem. kajškovým (1887-1975) velením tažení proti
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Japonsko (1912-1941) Období Taišó (1912-1926) 1912-26 vládl císař Jošibuto (císařské jmé no TAlS6, 1879-1926). Za první světové války
se rozrostlo japonské válečné a obchodní loď stvo, Japonsko zvýšilo vývoz a vstoupilo do mezi n{lrodního obchodu. 1919 ziskem Čching-taa, nčmeckých koncesí v Číně a převzetím německých ostrovů v Jižním moři na sever od rovníku jako mandátů Společnosti ná rodll se Japonsko stalo tichomořskou vel mocí a třetí největší námořní mocností. 1920-22 během hospodářská krize způsobila nižší kvalita japonských výrobků ztrátu odbytišť. Zahraniční politika: 1921-1922 na konferenci ve Washingtonu (s. 412) utrpěla japonská vláda diplomatickou porážku. 1924 kvůli imigračním zákonům v USA (vyloučení japonských přistěhovalcll) došlo k ochlazení ja ponsko-amerických vztahl!. 1925 podle sovětsko-japonské smlouvy vykli dili Japonci severní Sachalin a Sovětský svaz uznal mír z Portsmouthu (s. 391). - KlOŽÚR6 baron ŠlOEIlARA (1872-1951) se zřekl ,,21 po žadavků" (s. 401) vllči Číně a násilností, tato po litika sice zvýšila prestiž Japonska v zahraničí, ale vzbudila odpor armády. Vnitřní politika: Oligarchistická vláda členů rady starších (fšenró) (s. 393) musela ustoupit voj sku, velkým koncernlml, byrokracii a mladé ge neraci, která se - sice bez autority - postavila za širokou liberalizaci a sociální reformy. Vnitropo litická situace se nestabilizovala. 1921 předseda vlády KEt HAM byl zavražděn. 1923 velké zemětřesení v Tokiu a Jokohamě. Vláda vydala "nařízení na zachování míru". 1925 po atentátu na HIROHITA (viz níže) a po zave dení všeobecného volebního práva pro muže se zostřilo vnitropolitické napětí, proto byl vydán zákon na zajištění míru. Období Šówa (od roku 1926) HIROIIITO (císařské jméno Š6WA, 1901-89, od roku 1921 byl regentem za duševně nemoc ného císaře JOSIBUTA) nastoupil na trůn. Vnitřní politika: Situace zůstala napjatá: I. panovala obava z organizovaného dělnictva a in teligence, proto se proti "nebezpečným myšlen kám" bojovalo přísnou národní výchovou, cen zurou a metodami policejního státu. 2. odvrat od stran, které se kompromitovaly ve fi nančních a korupčních skandálech (v roce 1940 došlo k rozpuštění stran a založení jednotné strany). 3. během světové hospodářská krize (s. 463) ztros kotala ekonomická expanze Japonska (zne hodnocení jenu, dumping) na dovozních ome zeních a tarifní politice zemí, postižených nadměrnou japonskou nabídkou, proto byl při-
1926
453
jat plán na vytvoření velkého hospodářské ho prostoru. 4. vzrostl počet obyvatelstva. 5. antidemokratická aktivita vojska a námořnictva (atentáty na liberální politiky a důstojníky) . Po volebním vítězství liberálů vypuklo v Tokiu vojen ské povstání (1936), které bylo potlačeno. 6. nárůst nacionalismu s ideologickou základnou šintoismu (loajalita poddaných vůči božskému a nedotknutelnému císaři, včdomí poslání). Zahraniční politika stavěla na nacionalismu. 1927 Tanakovo memorandum (generál TANAKA byl předsedou vl{ldy v letech 1927-29) podpořilo "pozitivní" expanzivní politiku s cílem ovládnu tí Asie. Vojsko podporovalo tuto expanzivní politiku vy provokovanými "incidenty": 1931 incident v Mukdenu ($en-jang) vedl k obsaze ní Mandžuska a k založení státu Mandžukuo v roce 1932 (od roku 1934 císařství). 1933 Společnost národů přijala Lyttonovu zprávu o japonském protiprávním postupu v Mandžus ku. Japonsko proto vystoupilo ze Společnosti ná rodů. Čína: Po obsazení provincií Džehol a části Mongol ska (tzv. vnitřního Mongolska) se japonská vláda pokusila zavést autonomní vlády v čínských se verních provinciích. 1936 Japonsko přistoupilo k paktu proti Kominter ně (s. 475). 1937-39, 1940-41 vlády knížete Fumimara Konoe (1891-1945 [sebevražda]), jeho poku sy o kontrolu armády ztroskotaly. 1937-45 po incidentu u mostu Lukchou-čchiao (přestřelka mezi japonskými a čínskými vojáky) u Pekingu vypukla čínsko-japonská válka. Přes velké vojenské úspěchy a generální mobili zaci Japonska (1938) Cína nekapitulovala. 1938 premiér KONOE vyhlásil nové uspořádání východní Asie. 1939 USA vypověděly obchodní smlouvu sJa ponskem z roku 1911 (zamezení dovozu vá lečných surovin, benzinu, šrotu atd.), vztahy me zi občma státy se zhoršily. 1940 WANG 'I'tNG-WEJ (s. 451) zřídil v Nankingu projaponskou čínskou protivládu. 1940 Německo, Itálie a Japonsko uzavřely pakt tří mocností (s. 475). 1941 Japonsko a SSSR podepsaly dohodu o neútočení. SSSR mělo Japonsku krýt týl pro expanzi ve východní Asii (v červenci 1941 Japon sko obsadilo francouzskou Indočínu). 1941-44 Premiér HrnEK! T 6ož6 (1884-1948 [popraven]) se stal velitelem štábu kuangtung ské armády. Po odchodu KONOE, jehož politika smíření s USA ztroskotala, vytvořil HIDEKI To ož6 autoritativní vládní kabinet.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Latinská Amerika (1918-1945) Hluboké změny narušily klidný vývoj v latinskoame rických státech. 1. sociální struktura obyvatelstva se změnila: v důsledku nárllstu počtu obyvatelstva (demo grafická revoluce), jeho přesunů (lidé opouštěli venkov, zabírali nová území), mnohonárodního složení (politicko-sociální napětí) a změny spo lečenské struktury koncentrací v městech a in dustrializací. 2. hospodářskou strukturu určoval merkantilis mus koloniální doby a jeho tradiční monokultu ry (závislost na zahraničním obchodu), nedo statek kapitálu pro industrializaci, nedostatek odborníků (analfabetismus), zaostalost v země dělství (zastaralé metody pěstování, exploatace) a neochota provést rozsáhlé agrární reformy. 3. politická struktura: Značné hospodářské a společenské rozdíly, vytváření demokraticko -revolučních masových stran (RAÚt HAYA DE tA TORRE založil Lidové revoluční americké sdru žení, od roku 1944 Lidová strana: "Autonomní latinskoamerická hnutí, bez zahraničních vli vů"), zásahy vojska do politiky států a prezident ské demokracie (podle vzoru USA), sloužící čas to jako předstupeň diktatur, měly za následek krize demokratického zřízení (povstání, státní převraty, revoluce). Od roku 1889 se konaly panamerické kongresy a konference s cílem podpořit politickou jedno tu na kontinentu. 1923 na 5. konferenci v S�mtiagu byla podepsána prv ní smírčí smlouva. 1928 na 6. kongresu v Havaně bylo schváleno smírčí soudnictví, závazné pro všechny americké státy. 19337. kongresu v Montevideu se zúčastnily i USA. 1936 interamerická núrová konference v Bue nos Aires přijala mírový pakt 21 amerických států podle vzoru Brinadova-Kelloggova paktu (s. 415). 1938 zásady obrany polokoule rozšířil 8. kongres v Limě. 1939 pananlská konference zakázala válečné akce v neutrální zóně 300 nánlOřních mil okolo konti nennl s výjimkou Kanady. 1942 konference ministrů zahraničí v Rio de Janeiru rozhodla o vstupu do války proti mocnostem Osy (Argentina až v roce 1943 a Chile v roce 1944). Za ROOSEVEt:J'A vystřídala přímou intervenční po litiku USA především ve střední Americe (Nikara gua, Haiti, Dominikánská republika, Kuba, Pananla) "politika dobrého sousedství" (s. 465). USA poskytly velké kapitálové investice ("dolarový imperialis mus"). Války: 1932-35 v bolívijsko-paraguayské válcc o Chaco zví tězila Paraguay a v roce 1938 získala většinu spor ného územÍ. 1941 probíhaly pohraniční spory mezi Ekvádorem a Peru.
455
1942 protokol z Rio de Janeira přiřkl větší část území Peru. Mexiko Po revoluci (I91 I) se země vydala vlastní sociálně -revoluční cestou, provedla znárodnění, agrární re formu, industrializaci, sekularizovala školství, zestát nila železnice a naftařský průmysl. Střední Amerika Po světové hospodářské krizi (s. 463) s propadem cen surovin a v důsledku nepokojů obyvatelstva vznikly diktatury na Kubě (1933-59 FULGENCIO BATISTÁ), Dominikánské republice (I93�1 RA FAEL LEONIDAS TRUJILLO ) , Guatemale (1930-44 ] ORGE UBICO ) , San Salvadoru (1932-44 generál MAX.JMltLANO HERNÁNDEZ M A lrrINEz), Hondura su (1932-49 generál TmuRCIO CARíAS ANDlNO) a Nikaragui (1936-56 ANASTASIO SOMOZA) . Panama: 1936 Panama uzavřela smlouvu s USA. Američané se neměli vměšovat do vnitřních záležitostí země, nedo šlo k vyvlastňování. Roční pronájem průplavu byl zvý šen z 250 000 na 430 000 dolarů. Jižní Amerika Venezuela: Po diktátorovi J UA NU V ICENTE GÓME lOVl (1908-35) nastoupil ELEÁZAR LÓPEZ CONTRE RAS (1935-4 I), byla přijata ústava se socialistickými rysy (1936) Kolumbie: Vládu konzervativců (1930) vystřídali li berální prezidenti. Ekvádor: V zemi vládl politický zmalek (1931-48), způsobený světovou hospodářskou kri7i (s. 463). Peru: Po diktatuře AUGUSTA B. LEGuíAsE (1919 až 30) ná.�ledoval boj mezi diktaturou a ústavním pořád kem. Bolívie: V zemi se střídaly civilní vlády a vojenské diktatury (od roku 1930). Chile: Od roku 1920 prováděl prezident ARTURO ALESSANDRI (1920-25, 1932-38) za podpory kléru sociální reformy (stát sociálního blahobytu). Argentina: Od roku 1916 se Radikální strana (střední stav) snažila vypudit starou oligarchii. Ro ku 1930 svrhli konzervativci a vojsko radikály a od stranili tak nadvládu oligarchie (roku 1943 vznikla "plukovnická liga", z níž vyšel J UAN DOMINGO PE RÓN, s. 549). Uruguay: Velká koalice obou nejsilnějších slran za bránila nastolení diktatury. Paraguay: Hospodářská stagnace znemožnila vytvo ření stabilní vlády. Brazílie: Diktátor GETúLlO DORNEtLES VARGAS (I930-45) zakázal činnosl tenendistické levice a ko munistů a po státním převratu (Estato Novo, 1937) i fašistických integralistů. Sociálizačním zákonodár stvím se pokusil 7iskat dělnictvo (ideologie třídního smíru II všenárodní spolupráce).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VALKAMI / Afrika (1914-1939) Samostatné státy Egypt: Po roce 1918 se strana Wafd, která vzešla z delegace na mírové konferenci vedené SAADEM (1860-1927), postavila za suverenitu Egypta. ZAGIILÚtEM
1922 Velká Británie vyhlásila Egypt nezávis
lým královstvím, ale podržela si výhradní prá vo na jeho obranu, zajištění Suezského průplavu, úpravu súdánské otázky, ponechání jednotek v zemi a vliv na zahraniční politiku. 1917-36 sultán, od roku 1922 král FUÁD I. bojoval proti straně Wafd, rozpustil parlament (1928) a vládl diktátorsky. 1936 byla obnovena ústava z roku 1923. 1936-52 vládl FÁnúK I.
1936 na základě britsko-egyptské smlouvy získal Egypt nezávislost, ale v zóně okolo Suez ského průplavu byla rozmístěna britská vojska a bylo obnoveno britsko-egypské kondominium nad Súdánem (podle smlouvy z roku 1899).
Etiopie:
1916-28 vládla císařovna ZAWD[THA. Regent TAFA Rl MAKONNEN (1892-1975) přijal poté, co zba vil císařovnu výkonné moci, titul "neguš" (1928). 1930 neguš" se korunoval císařem a přijal
457
Mandáty Společnosti národů
Společnost národů udělila Velké Británii mandáty (typ b), spravované jako koloniální državy, Tanga niku, část Kamerunu a Západní Togo, Francie získa la Východní Togo a část Kamerunu, Belgie Rwandu a Urundi. jihoafrická republika spravovala jihozápadní Afriku jako mandát (typ c), tedy jako součást vlastního státního území.
Kolonie Britské, francouzské, portugalské a belgické kolo nie spravovali guvernéři, odpovědní domorodí pa novníci nebo předsedové vlády. Afričané se na vládě nepodíleli. V belgických, portugalských a francouz ských koloniích platil zákon lndirect rule, omezu jící spolupráci Afričanů na nižší (soudní) správu, v britských koloniích existovala pouze "přímá" správa (běloši). Ve francouzských koloniích pano val centralismus, byly podniknuty pokusy o asimila ci Afričanů odstraněním kmenových tradic. Také v portugalských koloniích proběhly pokusy o asimi laci, kolonie byly vyhlášeny součástí Portugalska
(1935)
..
jméno Haile Selassie I.
1935-36 po několika pohraničních incidentech mezi italskými a etiopskými jednotkami vypukla italsko-etiopská válka, kterou ukončil vstup Italů do Addis Abeby (s. 437).
Libérie:
Hospodářství, obchod, doprava: Monopolní společnosti se přeměnily či ukončily činnost. Stavě ly se nové dopravní tepny. Investice zlepšily hospo dářskou situaci bílých kolonistů, nikoli však Afriča nů (výjimku tvořili obyvatelé pásu Súdán-Guinea)
1926 země uzavřela smlouvu s gumárenským kon
Afričané
cernem Firestone, splátka úroků z půjčky v roce 1931 spotřebovala více než polovinu státního příjmu. 1930 komise Společnosti národů zjistila, že v zemi existuje nucená práce a obchod s otroky. 1931 na základě hospodářského vzestupu zastavil parlament umořování dluhů a úroků z rozpočtu.
Po válce nedošlo k rozmachu nacionalismu, návrat ke kmenovému uspořádání byl pro vzdělané Afriča ny nemožný mj. i pod vlivem křestanství. Vzdělávací snahy, podporované křesťansky vedenými africkými semináři, na konci dvacátých let školami a koleje mi, podpořily pokrok. Politická aktivita afrických intelektuál!1 byla odmítá na. Vzdělávací proces a touha po cti a sociální jistotč vedly k politické emancipaci.
Jižní Mrika:
Politiku ovlivňovaly rasová otázka a rozpor jiho africké strany a Národní strany. V čele jihoafrické strany stál generál LOUlS BOTIlA (1862 až 1919) a v letech
1919-24 generál Jan Christiaan Smuts (1870-1950), zastánce myšlenky větší jižní Afri ky v rámci Britského společenství národů .
1924-33 Národní stranu vedl generál James Berry Munnick Hertzog (1866-1942), který usiloval o úplné omezení politického vlivu Velké Británie. Po přijetí Westminsterském statutu (s. 448) za koalič ní vlády HERTZOGA a SMUTSE (1934-39), jejichž strany se spojily v ,Jednotnou stranu", získala země úplnou nezávislost (Status ojthe Union Acf). 1936 zákonem o zastoupení domorodců mohla "Rada domorodců" vykonávat poradní funkci. 1939 jihoafrická vláda přerušila vztallY s Německem.
Severní Afrika Obyvatelé severoafrických zemí (italská kolonie Li bye, francouzské protektoráty Tunis, marocké krá lovství a francouzský departement Alžírsko) měli společné islámsko-arabské národní vědomí, odmí tali evropskou civilizaci. Právo na sebeurčení a rov noprávnost podporovalo v 'IUnisu hnutí Destur. Povstání rífských Kabylů ABO AL-KAníMA v Maroku rokli 1925 skončilo o rok později bezpodmínečnou kapitulací a španělsko-francouzskou dohodou o ohraničení zájmových oblastí. Národní marocký akční výbor a především strana Istiqlal se zasazo valy o konstituční vládu a autonomii .
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI 1 objevy a vynálezy Vynálezy Fyzika: 1925 kvantová mechanika HEISENBERGIBORN(JORDAN SCIIROOINGER 1926 kvantová teorie 1928 přístroj registrující GEIGER/MULLER jednotlivé ionizující částice ANOERSON 1932 pozitrony CHADWICK neutrony LAWRENCE cyklotron jOUOT/CURIEovA 1934 umělá radioaktivita HAIIN/STnASSMANN 1938 štčpení jádra Biologie: MOI�GAN 1909 psychologie zvířat EXKULl. výzkum životního prostředí MORGAN 1910 lokalizace genů LENZ 1912 založení lidské genetiky WATSOC>l 1914 behavorismus MORGA� 1919 chromozómová karta 1921 nauka o lidské dčdičnosti, rasová hygiena BAun/FISCHEn/LENZ MULl.ER 1927 mutace MORGAN 1928 genová teorie Chemie: 1921 ,L�imilace kys. dusičné WARBUHG 1922 metylalkohol MITrASCII z vodnnlO plynu 1925 makromolekul. chemie STAUDINGER FlsclIEnlfnoPsclI syntéza uhlovodíkU REpPE 1930 um. hmota na bázi acetylenu LIBEYIBRlCKWED1932 těžký vodík OEIMURI'IIY REICHSTEIN 1934 syntéza vitamínu C KONRAD 1936 buna-kaučuk 1938 perlon SCHLACK nylon CAROTllERS 1939 insekticidní účinek OOT MULl.ER Medicína: 1909 přenos skvrnitého tyfu šatními vešmi NICOLLE 1910 krevní skupiny MOSS 1921 inzulin MACKADIBENTINGIBEST 1928 penicilin FLEMING FORSSMANN 1929 katetrizace srdce 1930 živá vakcína proti THEILER žluté zimnici 1932 sulfonamidy OOMAGK 1935 kortikosteron KENOALLlREICBSTEIN 1939 umělé srdce GIBBONS LANOSTEINER/WIEGNER 1940 RIi-faktor Dopravní technika: 1910 vodní turbina KAPLAN 1915 celokovové letadlo jUNKERS 1930 tryskový hnací mechanismus SCHMIDT Sdělovací technika: 1913 heterodynamové MEISSNER zapojení přijímačů 1916 krátkovlnná směrová
459
telegrafie MARCONI 1925 televizní pokusy (USA, Velká Británie, Německo) 1927 bezdrátové telefonní spojení mezi kontinenty 1935 vysilač velmi krátkých vln WITZl.EBEN Obraz a zvuk: 1919 zvukový film VOGTIENGLlMAsOLl.E 1928 magnetofon PFLEUMER 1929 televize KARVtUS 1932 televize WrrZLEBEN Objevy: Arktida: 1893-96 NANSEN podnikl plavbu na lodi Pram Se verním ledovým oceánem. 1903-06 AMUNOSEN proplul tzv. Severozápadním prŮjezdem do Grónska. 1909 PEARY dosáhl severního pólu 6. dubna. 1911-24 RASMUSSEN podnikl Thulskou expedici z Grónska k Berin�ově úžině. 1926 BYRO Ů V let ze Spicberků k pólu 1926 NOBILE podnikl s AMUNDSENEM a ELLS WORTHEM let ze Spicberků přes severní pól na Aljašku. 1928 NOBILE podnikl dva lely vzducholodí !talia k pólu. 1937/38 PAPA-NIN uskutečnil výzkumnou expedici na ledové kře východně od Grónska. 1937-40 plavba ledoborce Sedov. Grónsko zkoumal MYLlUS-ERICHSEN (I 906-08), MIKKELSEN (1910), OE RUERVAIN (1912), KOCIt/WEGENER (1913), WEGE 'ER (1929-31), GRONAU /HOVGMRO/WHlREN (1931). Antarktida: 1901-03 ORYGALSKI vedl expedici k jižnímu pólu. 1902-04 SCOTr zkoumal Viktoriinu zemi. 1902-03 NOROENSKJOLD podnikl expedici východně od Země Ludvíka Filipa. 1902-03 BRUCE probádal Wedellovo moře. 1909 SltACKLETON byl vzdálen pouhých 200 km od pólu. 1911 AMUNOSEN dosáhl jiŽního pólu. 1911-12 SCOTr dosáhl v roce 1912 pólu, na zpáteční cestě však přišel o život. 1911-12 FILCHNEROVA 2. expedice k jižnímu pólu. 1911-14 MAWSON probádal Wilkesovu zemi. 1915 SliACKLETON se marně pokoušel přejít An tarktidu. 1928-30 ByRO uskutečnil pruzkumné lety, v roce 1929 přeletěl jižní pól. 1933-36 WILKlNS a ELLSWOHTH se marně pokoušeli přejít jižní pól. 1938-39 německá expedice do "Nového Svábska" . Expedice, provedené za pomoci nových dopravních prostředků (ledoborec, motorová vozidla, letadla), prohloubily znalosti o Asii (Tibet, Gobi), Africe (Arábie, Sahara) a jižní Americe (Brazílie, Venezu ela, Guayana).
460
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/fašismus v Itálii
Duce Benito Mussolini (1883-1945 I zastřelen party Z{Uly J), syn kováře, se stal učitelem na lidové škole. V letech 1902-10 pracoval ve Svýcarsku, Francii a rakouském Tridentu jako žurnalista a propagoval radikální socialismus. Po návratu do Itálie začal ve Forli vydávat noviny La Lotta dei Classe, později se v Miláně stal šéf redaktorem sociálně demokratického stranické ho orgánu Avanti a členem výkonného výboru sociální demokracie. Pro Svllj šovinismus (s. 397) byl ze strany vyloučen. Založil vlastní noviny Popolo ď !talia a s pomocí cizího kapitá lu a spojením socialistů, syndikalistů a vlastních přívrženců vytvořil základnu fašismu, Fascio ď azione rivolllzionaria. V letech 1915-17 se účastnil první světové války. MUSSOUNtllO ovlivnil NIETZSCIIE (Vůle k moci, Nadčlověk, s. 342), HEGEL (s . 319), vitalismus HENRIIIO BERGSO:\A (1859-1941), GEORGES SOREL (s. 344), od něhož převzal myšlenku "so ciální války", "přímou akci " , a teorie o koloběhu elit VILI'REDA PARETA (1848-1923), menší mě rou také marxistická doktrína. Ideologie Fašismus (z latinského fasces: svazek prutů se se kyrami jako znamení moci římských konzulů a pré10rtl) představoval protiparlamentní, antidemokra tické a nacionalistické hnutí, které usilovalo o na stolení autoritativního nebo totalitního režimu vládu jedné strany. Pojem "fašismus" se stal podle italského feno ménu politickým pojmem. Podobně jako HITLERŮV nacismus byla pro ital ský fašismus nejdůležitější MUSSOLlNIHO osob nost a myšlenÍ. "Zachránce Itálie" (Salva/ore ď Ifalia) interpretoval své představy ve spise Dofl rina del fascismo. Nacionalistické a imperialistické tendence (zno vuoživení starořímské tradice) a socialistické te orie spojil MUSSOLlNl ve fašistickou ideologii, která od přívržence hnutí vyžadovala disciplínu, vůli a víru a oslavovala násilí, boj a nebezpečÍ. Třídní protiklady a internacionalismus mělo pře konat národní společenství a národní stát, vede ný elitou. Stát měl občan považovat za nejvyšší hodnotu a sloužit mu. Ideologie odmítala pacifismus a liberalismus (li berální politikové byli vypovídáni ze země nebo před pronásledováním sami uprchli) . P o roce 1945 zastávala fašistickou ideologii par lamentní menšina, neofa.�istická strana Movi mento Sociale Italiano (MS!). -
Strana 1919 MUSSOLlNI založil v Miláně první Fasci di combattimento (politické bojové svazy). Jejich
cílem byla agrární reforma, konfiskace církevní ho majetku, pomoc účastníkům války. Buržoazie podporovala fašisty z obavy před bolševickou re volucí, neboť parlamentní demokracie v Itálii se lhala. 1921 v Římě se konal fašistický národní kon gres: přes nesouhlas hraběte DINA GRANDIIIO (1895-1988) S MUSSOW\IIIO přáním na pře měnu hnutí, popřípadě revolučníllO bojového svazu ve stranu byla založena Nacionální fašis tická strana (Partito Nazionale Fascis/a, PNF), Po "pochodu na Řím " (s. 437) převzal MlISSOWH vládu. Vůdcovský princip Fašistický stát byl autoritativním, totalitním, hierar chickým a korporativním státem jedné strany (zá kladem byly Leggi fascistissime). Hlavní rysy:
I . Mussoliniho diktarura opírající se o jeho postavení v čele vlády ve funkci ministerského předsedy (Capo del governo) a v čele strany (Duce del Fascismo), Dále vykonával funkce předsedy Velké fašistické rady (s. 437) a jme noval nejvyšší funkcionáře přísně hierarchicky vybudované strany. Na fa.�istické straně byly zá vislé ženské a mládežnické organizace, odbory, profesní svazy a Milizia Volontaria per la Sicurez za Nazionale (stranická milice), 2 byla nastolena vláda jedné strany (1926) s mani pulovanými plebiscity (od roku 1928). 3. došlo k reorganizaci politiky a státu v systém kor porací, jež ztělesňovaly spojení syndikalistických představ s totalitním principem (spojení zaměst nanců, zaměstnavatelů, zástUpctl státu a strany v kooperacích, s. 437). 4. s odvol{Ulím na starořímskou tradici vládců bylo vyhlášeno "Impero Romano", národnostní menšiny byly integrovány (obyvatelé Jižních Ty rol, Slovinci). Itálie obsadila Etiopii (s. 437), Al bánii (s. 441) a vyhlásila Jaderské moře za "Ma re Nostro", Fašistickou nadvládu, "osvícenou" diktaturu, mírnila monarchie, dvůr a důstojnický sbor. Ital skému fašismu byly cizí typické znaky nacismu, jako například teror a masová zatýkání užívaná k prosazení politické vůle, tajná policie měla malý význam. Nedocházelo ke konniktu s církví, neboť katolické náboženství bylo italským stát ním náboženstvím (Lateránské dohody, s. 430). Pod vlivem nacistické rasové politiky (s. 430) byly od léta 1938 prosazovány přísné rasové zákony.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/nacismus v Německu Vůdce Adolf Hitler (1889-1945 [sebevražda!) syn celní ho úředníka v rakouském Braunau na Innu. Před časně ukončil reálku v Linci (1905), žil ve Vídni (1909-13), kde se marně pokoušel o přijetí na Akademii umění. Vykonával příležitostné práce, protloukal se po ubytovnách a útulcích pro bez domovce a žil z prodeje malovaných pohlednic. Jeho polil. myšlení bylo maloburl. nevyzrálé, ovlivněné staroněm . nacionalismem, radikálním antisemitismem (SClIONEREI{, LUEGER, s. 357). V roce 1913 se přestěhoval do Mnichova, jako dobrovolník sc zúčastnil první světové války, její konec ho zastihl v lazaretu v Pasewalku (Pomořa ny). Po návratu do Mnichova pracoval v tiskovém a propagandistickém oddělení reichswchru. Jako předseda NSDAP navázal kontakt s LUDEN DORFI'EM (s. 403), G. FEDEREM (1883-1941), E. ROHMEM (1887-1934 [zavražděn]) a D. Ec KARTEM (1868-1923), jejich vliv byl zřejmý (FEOEI{: "Zlomení úrokové poroby", ROHM: myšlenka "branného státu", ECKART: antisemi tismus). Ideologie Nacismus vznikl po roce 1913 jako hnutí směřující proti revoluci a parl. demokratickému systému. Jeho duchovní kořeny byly nejednotné. NIETZSCHEHO (s. 342) "vůle k moci", rasové učení GOBINEAUA a H. Sr. CltAMBERLAlNA (s. 343), "víra v osud" R. WAGNERA, MENDELOVA dědičná teone, HAUSHO FEROVA "geopolitika" či sociálně darwinistické představy A. PLOTZE se staly součástí nacisl. ideolo gie stejně jako myšlenky MACHlAVELLlHO, FICHTE HO, TREITSCHKEHO či SPENGLERA. Dominující myš lenkou byl antisemitismus. Židovská "rasa" údajně hrozila Němcům pomalým vyhlazením, proto HITLER požadoval obranu "krve a půdy" (BlUf und Boden), vyhlazení Židů a "posílení nordické rdsy", která měla jako "panský národ" (Herrenvolk) vládnout "méněcenným". Nacismus zdůrazňoval "národ" (das VOlkisehe), požadoval bezpodmíneč né podřízení jednotlivce "společnosti" (Du bíst niehts, deín Volk íst a/les) a kázal charismatickou "víru ve vůdce" (Fiihrer befiehl, wir folgen) . Na cismus převzal podněty z mládežnického hnutí (Ge meinsehaft . sromantik), vychvaloval "frontový záži tek" kanlarádství a adaptoval kom. a faš. rysy. "Hnu tí" se stalo shromaždištěm nespokojených, které zklamala parl. demokracie a kteří podporovali poža davky NSDAP na hosp. soběstačnost, expanzivní zahr. politiku (Volk ohne Raum) , osvobození z "pout ver sailleského diktátu" a odvrat bolševizace. Strana Leden 1919 železničář A. DREXLER (1884-1942) založil Německou dělnickou stranu (Deut sehe Arbeiterpartei, DAP).
461
Září 1919 IllTLER poprvé navštívil shromáždění DAP, v témže mčsíci se stal členem strany. 1920 ve stranickém programu (,,25 bodů") byl vznesen požadavek blalla lidu (Ochrana cel ku stojí před ochranou jednotlivcc), zdůrazněno právo na sebeurčení všech Němců a jejich rovno právnost, vznesen požadavek zrušení versailleské smlouvy, vyloučení Židů zlomením "úrokové po roby" atd. DAP byla přejmenována na Němec kou nacionálně socialistickou dělnickou stranu (Nationalsozíalistische Deutsehe Arbe iter-Partei, NSDAP). Cervenec 1921 Hitler se stal předsedou NSDAP. 1923 Hitler provedl puč v Mnichově (Pochod na Síň vojevůdců, s. 429). Po jeho ztroskotání byl odsouzen k 5 letům vězení v pevnosti Lands berg, kde napsal první část knihy Mein Kampf (druhá část vznikla v letcch 1925-27). 1924 po 8 měsících vězcní byl Hitler předčasnč propuštěn a v Mnichově obnovil NSDAP. Strana byla vybudována na "vůdcovském prin cipu". V čele stál "vůdce" (Fiibrer), jeho zá stupce a říš. vedoucí (reichsleiteři), dále se stra na dělila na župy, kraje, místní skupiny, buňky a bloky. Vedle strany existovaly stejně organizované, z části paranlilitaristické stranické organizace (Sturmabteilung, SA, úderný oddíl; ScJmtzsta/f . el, SS, ochranný oddíl; Hitler-j!/. gend, HJ, Hitlerova mládež; Bund Deutseher Madel, BDM, Svaz německých dívek; atd.) a při družené svazy (Deufsebe Arbeitsfront, DAF, ěmecká dělnická fronta; profesní svazy lékařů, učitelů, právníků, úředníků atd.). K HITLEROVÝM blízkým spolupracovníkům před rokem 1933 patřili E. ROllM, H. HIMMLEH (1900-45 [sebevražda)),). GOEBBELS (1897-45 [sebevražda]), H. GORlNG (1893-1946 [sebevraž da)), A. ROSENBERG (1893-1946 [popraven)), R. HESS (1894-1987), H. FRANK (1900-46 [po praven)),). STREICHER (1885-1946 [popravenI), R. LEy (1890-1945 [sebevražda)), G. STRASSER (1892-1934 [zavražděn]) a další. Nacist. "světový názor" se šířil díky HITLEROVU a GOEBBELSOVU řečnickému talentu, ROSENBER GOVÝM publikacím (Der Mytbus des 20. jhs.) a za pomoci stranických novin (VOlkiseher Beobach ter), velkou roli sehrály i masové, psychologicky účinné manifestace, pochodňové slavnosti a sjezdy. HITLER zdůrazňoval svou touhu dostat se "k moci" legálně. Za velké podpory obyvatelstva zvyšovala NSDAP od třicátých let počet mandátů v Řfš. sněmu (výjimkou volby v roce 1932, srov. graf na s. 470) a blížila se k svému cíli nastolení "třetí říše" (uchopení moci, s. 471).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI vÁLKAMI / svět. ekonomika a hospodářská krize (1919-1939)
463
Ekonomické důsledky první světové války Důvody krize světového hospodářství: I. mezinárodní výměna zboží byla znemožněna, do šlo ke zhroucení světového obchodu; 2. výroba spotřebního zboží byla omezena, prosazo vala se racionalizace; 3. mocnosti podporovaly rozvoj zbrojního průmys lu4. n�utrální zámořské státy začaly více zpracovávat vlastní suroviny (Latinská Amerika); 5. USA zvýšily vlastní výrobní kapacitu; 6. snížily se zahraniční pohledávky a zlaté rezervy válčících zemí (s výjimkou USA); 7. došlo k omezení svobodného pohybu zaměstnan ců, zvýšila se zaměstnanost žen.
sledku konjunktury množství místo konjunktury cen) spojený s nízkými výdělky (Profitless prospe rity), rychlý nártlst kurzů akcií na burze, především v USA, pokles těžby černého uhlí a textilního prů myslu a nízké zisky u zem. produkttl.
Obnově světového obchodu a dopravy po válce bránilo plánovité hospodářství Sovětského svazu (státní monopol na zahraniční obchod), - ochran ná cla národních ekonomik, - přeměna USA z dluž nického státu ve věřitelský (zlatý monopol), - vy tvoření nových celních hranic v Evropě v dl1s1edku vzniku nových států (v roce 1914 jen 6000 km hra nic, v roce 1920 již 12 000 km), - snahy jednotli vých států o samostatnost jako ochrany před záso bovacími problémy, - otřesení právních základů (zabavení "nepřátelského majetku"), - zrušení zla té měny, inflace a pád měn, vyvolané financováním války (nouzový tisk bankovek). J 922 na světové hosp. konferenci v Janově (nezú častnily se USA a Turecko) bylo navrženo vytvo ření měny zlaté devizy jako řešení hospodář ských a finančních problémů. V USA se inflace zastavila díky deflační politice, ve Velké Británii díky zvýšení daní. Francie, Belgie a nové státy ve střední a východní Evropě prováděly protiinflač ní politiku. 1921 Německo nebylo schopno ani po provedení říš. finanční reformy (1919) pod tlakem londýn ského ultimáta (s. 413) dostát svým reparačním závazkům. 1923 obrovský nárůst inflace v Německu ukončilo zřízení Něm. důchodové banky (Deu/sebe Ren /enbank), v důsledku vázanosti rentové marky na pozemek a půdu došlo ke stabilizaci měny.
24. 10. 1929 zaostávání kupní síly za výrobou ved lo ke krachu kurzů akcií na newyorské burze. 1930 jeho důsledkem byla hospodářská kri ze v Evropě. Začaly váznout americké úvěry, snížil se evropský export do USA , nedostávalo se pohyblivého kapitálu a zhroutily se ceny všech surovin a zem. výrobků, které nekontrolovaly kartelv. Docházelo ke konkurzům, zhroucení cen, vzrůstu nezaměstnanosti a krachům bank. Květen 1931 rakouská banka Osterreichische Cre dit-Anstalt zkrachovala. Červenec 1931 Darmstiidter und Nalionalbank za stavila jako první něm. banka výplaty. Září 1931 Velká Británie se vzdala zlatého standar du. Duben 1933 Británii následovaly USA a další státy (do 1936) Po selhání klasických deflačních prostředků podnikly vlády různé kroky na překonání krize: metody vytváření veřejných pracovních míst (USA, Německo), státní podíl na podnicích či je jich socializace (Velká Británie, FranCie), pod půrné nákupy neprodejných surovin, úvěry pro podniky a kontrola cen a mezd. Manipulací cel a měn, devizovými kontrolami a státním obhospodařováním deviz či dvoustran nými hosp. dohodami se sice podařilo dosáh nout ozdravění národních ekonomik, ale mezi národní hosp. vztahy se zkomplikovaly. Přes nárůst průmyslové produkce, která v roce 1936 dosáhla hodnot z roku 1913, znemožnily sna hy diktatur o soběstačnost a mezinárodní napětí ozdravění ekonomiky před druhou světovou vál kou. 1937 recese v USA (s. 465), především v textil ním a uhelném průmyslu, neměla žádný dopad na Evropu, která horečně zbrojila.
Poté co se ekonomika přeorientovala na mírové podmínky (1922), začala v důsledku rychlého vývo je techniky (racionalizace, standardizace), budová ní mechanického, elektronického a chemického velkoprůmyslu, zvyšující se hosp. koncentrace (často se státní pomocí) "prosperita šťastných dvacátých let" (1922-29). Zároveň bylo podpo rováno vytváření kartelů, trustů, velkobank a kon cerni't. Celosvětový hosp. vzestup a nárůst národní ho důchodu vedly k přehlédnutí příznaků krize: vy soká nezaměstnanost v evropských průmyslových zemích, rovnoměrný či klesající vývoj cen (v dů-
Začala převládat myšlenka plánovitého hospo dářství podporovaná vzorem státního řízeného vá lečného hospodářství, socia!. ekonomickými před stavami, hosp. úspěchy Austrálie a Nového Zélandu, ekonomickými plány Sovětského svazu. Kvůli vzrů stající míře propojenosti státní a hosp. moci převza lo roli mezinárodního světového obchodu (volná výměna zboží) národní hospodářství s úsilím o so běstačnost.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Spojené státy 11(1933-1945) Rooseveltova éra (1933-1945) 1933-45 Franklin D. Roosevelt (1882-1945) vyhlásil stav národní nouze a zavedl rozsáhlé re· formy, jejichž cílem bylo překonání hospodářské krize. Program New Deal, který naplánoval tým poradců (Brain Trust), stavěl na privátním hos· podářském systému. 1933 "Sto dní" (9 3.-16.6.) První fáze reformy měla zmírnit bezprostřední bídu a ozdravit eko· nomiku. Po uzavření bank směly být znovu otev· řeny jen .,zdravé" banky, napojené na tzv. Fcderal Reserve System (75 %). Byl zakázán vývoz a te· zaurování zlata a valut, došlo k devalvaci dolaru (až o 50 %) a byly schváleny zákony umožňující oddlužení farmářů a majitelů domů. Základní akce New Dealu: Zemědělská reforma (Agricultura/ Adjuslmenl Act, AAA) měla snížit produkci hlavních výrobků (bavlna, tabák) výplatou prémií. Projekt Tennessee Valley Authority ('IVA) pod vedením DAVIDA E. L1UENTI-W.A představoval rozsáhlý regionální plán na výstavbu vodních elektráren, průmyslových zařízení, regulaci řek, zavodňovacích zařízení, provedení protierozivní opatření zalesňováním. Obnova průmyslu (Naliona/ lndustn"a/ Recovery Act, NIRA) předpokládlua akceptování zájmů za· městnavatelů (omezení výroby, cenové dohody atd.) a zaměstanců (maximální pracovní doba, ntinimál· ní mzdy). Zákon byl v roce 1935 označen za proti ústavní, proto nebyl obnoven. - Dobrovolná pra covní služba (Civilian Conse1vation Corps, CCC). 1935 byla zahájena druhá fáze New Dealu, která zavedla reformy posilující pozici dělníků a farmářů. Měla paralyzovat protivníky New Dea lu, kteří požadovali radikálnější postup. Nezaměstnanost byla odstra.něna v důsledku vytváření pracovních míst na veřejných stavbách (Works Progress Administration, WPA, předák: H. L. HOPKlNS, 1890-1946) Smírčí a dozorčí úřad upravil vztahy mezi za městnavateli a zaměstnanci (Nationa/ Labor Relations Act), dělníkům měla být zajištěna or ganizační svoboda, svoboda vyjednávání a právo na stávku. Bylo zavedeno pojištění v nezaměstnanosti, dále invalidní, důchodové pojištění a po jištění pozůstalých (Socia/ Security Act). Dal ší zákony podpořily výstavbu bytů a zajistily spra vedlivé pracovní podmínky. - Po svém znovuzvo lení do funkce prezidenta (listopad 1936) ROOSEVELT usiloval o reformu Nejvyššího fede rálního soudu (fudiciary Reorganization Bill) a o vyřazení opozičních sil ve vlastní straně. Mi mo jiné také kvůli hospodářské recesi, která za čala v srpnu 1937, získali republikáni v předčas ných volbách (listopad 1938) 80 křesel ve Sně movně reprezentantů a 7 v Senátu.
465
Zahraniční politika: Přes odpor izolacionistů, kteří sice souhlasili se vstupem USA do mezinárodních organizací práce (934), ale postavili se proti připojení k Meziná rodnímu soudnímu dvoru (1935), usiloval ROOSE VEl:r o mezinárodní spolupráci.
1934 kvůli japonské expanzi ve východní Asii ob novily USA diplomatické styky se SSSR. Poli tiku intervencí v Latinské Americe vystřídala "politika dobrého sousedství": rezignace na americká práva na Kubě a zrušení okupace na Haiti. Úspěchem tohoto kurzu byla 8. paname rická konference v Limě, kde byla vyhlášena americká solidarita (1938). - Bylo rozhodnuto, aby se Filipíny během deseti let staly nezávislým státem. 1935 USA přijaly zákon o neutralitě (Neutra lil)' Acf), který znamenal zákaz prodeje a dodá vek zbraní v{učícím státům. 1937 nový zákon o neutralitě umožnil dodávky zbraní válčícím státům na principu "cash and carry". ROOSEVELT si byl vědom existečního bo je mezi demokracií a diktaturou, jejíž "režim strachu a nezákonnosti" ohrožoval svět. 1937 ROOSEVELf pronesl "karanténní" projev v Chicagu (5. 10.), v němž zdůraznil, že proti "epidemii bezpráví" je neutralita neúčinná. - Po roce 1938 (Mnichovská dohoda, s. 435) zahájily USA zbrojení. - Od roku 1939 USA zmírňovaly zákony o neutralitě ve pro spěch Velké Británie a jejích spojenců. 1940 po svém druhém znovuzvolení do funkce pre zidenta vytvořil ROOSEVELT Národní radu obra ny. Leden 1941 Roosevelt vyhlásil "čtyři svobo dy": svobodu projevu a názoru, víry a osvoboze ní od bídy a strachu. Březen 1941 zákon o půjčce a pronájmu (Lend Lease Act) opravňoval prezidenta poskytovat spojencům válečné dodávky bez placenÍ. 7. 12. 1941 po japonském útoku na Pea.rl Ha.r bor byly USA donuceny zapojit se do války: USA vyhlásily válku Japonsku (8. 12.), Německu a Itálii (ll 1 2 . ) zvýšily počet vojáků ze 2 na 12 milionů (1946). V letech 1940-1946 země vydala na vedení války okolo 370 miliard dolarů. Předpokladem pro vítězství USA byly jasné plány, pevné vedení a kontrola, dále koordi nace výroby, spotřeby a výzkumu a rozšíření ze mědělství. 1945 zemřel Franklin D. Roosevelt (12. 4.), který byl v listopadu 1944 počtvrté zvolen prezi dentem. ,
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Sovětský svaz 11(1924-1939) Stalinova diktatura 1924--29 J. V. Džugašvili Stalin (1879-1953)
se po vyřazení opozice stal diktátorem a vůdcem SSSR. 1925 STALINOVI, L. B KAMENr,VOV! (1883-1936 [popraveni) a G. J ZINOVĚVOVI (1883-1936 [popraveni) se podařilo odstranit Trockého (s. 389) z funkce lidového komisaře obra ny. TROCKÉIIO teze o "permanentní revolu ci" byla v rozporu se STAJ.lNOVOU tezí o "socia lismu v jedné zemi", již přijal 14. sjezd strany. A. L RYKOV (1881-1938 [popraven]), N. L Bu· CHARIN (1888-1938 [popraven]) , M. P. TOM· SKl) (1880-1936 [sebevražda]) vytvořili pravé křídlo, které optovalo pro STAJ.lN A . VznikJo i le· vé křídlo (KAMENĚV). 1927 Trockij a Zinověv byli vyloučeni ze stra ny. 1929 TROCKlJ byl vypovězen ze země (v roce 1940 byl v Mexiku zavražděn). - Po důsledném prove· dení kolektivizace (počátek v roce 1928) se Sta· lin vypořádal s pravicovou opozicí. BUCHARlN, TOMSKI) a RYKOV se museli vzdát svých funkcí (1929) Listopad 1929 Bucharina vyloučili z politby ra.
Prosinec 1929 Stalin oslavil 50. narozeniny. Postup· ně zavedl autokratickou diktaturu. Po roce 1928 proměnily pětiletky SSSR v moderní průmyslový stáL Kolektivizace rolníků představo· vala největší agrární revoluci, jíž padlo za oběť 6/10 všech hospodářství a kolem II milionů lidí (likvidace kulaků v roce 1932) Byly zřízeny kolchozy (zemědělské výrobní družstvo rolní· kůl a sovchozy (státní statky). Budoval se těžký průmysl, na Uralu, Sibiři a ve střední Asii byly otevřeny nové uhelné a rudné doly. ZakJádaly se průmyslové kombináty s cílem racionalizace hospodářství. Země byla elektrifikována. V těžbě uhlí a ropy dosáhla soběstačnosti. Stachanovské hnutí (od roku 1935) vykořisťovalo lidskou pra· covní sílu. Jako privilegovaná třída se nová "technická inteligence" stala oporou režimu. Stalinova ústava (1936)
SSSR představoval federativní stát II sovětských republik (Ruská, Ukrajinská, Běloruská, Gruzín· ská, Arménská, Azerbájdžánská, Kazašská, Kir gizská, Uzbecká, Turkménská a Tádžická SSR), které měly (teoreticky) právo ze svazu vystoupiL Svazu příslušelo rozhodování o válce a míru, obraně země, bankovnictví, poště, dopravě, za· hraniční politice a hospodářském plánování a ochraně národností. - Nejvyšším orgánem stát· ní moci byl Nejvyšší sovět SSSR (Sovět svazu a Sovět národností), který volil prezidium (je· ho předseda vykonával funkci hlavy státu), Radu lidových komisařů (vláda) a Nejvyšší soud
467
(na 5 let) a jmenoval vrchního státního zástupce.
V praxi neexistovalo dčlení moci. Rady (sověty),
jmenované Komunistickou stranou Sovětského svazu (KSSS) a jejími organizacemi, volili všichni občané starší 17 let ve všeobecných, rovných a přímých volbách na čtyři roky. Občanům pří· slušela všechna základní demokratická práva, ovšem "ve shodě se zájmy pracujících" . Vedoucí role KSSS byla zakotvena v ústavě.
Velká čistka (1936-1938)
Stalin provedl konečné zúčtování se svými odpůrci z dvacátých leL Za čistku, během níž byli ze strany a armády odstraněni staří revolucionáři, nesli od· povědnost STALIN a jeho nejbližší spolupracovníci - "aparátčíci" jako L. M. KAGANOVIC (1893 až 1991), A. A. fu'lDREjEV (1985-1971), V M. MOLO· TOV (1890-1986), A. A. ŽDANOV (1896-1948) Čistka se stala předpokJadem pro nastolení diktatu· ry. V této době bylo zatčeno 8 milionu lidí, do trest· ných táborů v severním Rusku a na Sibiři bylo do praveno 5-6 milionů lidí, jejich počet se v letech 1940/42 zdvojnásobil. Zatýkání, výslechy a popravy prováděl NKVD (Lidový komisariát pro vnitřní zále· žitosti) pod vedením JAGODY, od roku 1936 JE20· VA, od roku 1938 BERIJ! (s. 505). Vyvrcholením se staly velké politické monstrpocesy jako například: 1936 "proces šestnácti" - se ZINOVĚVEM, KAME· NĚVEM a dalšími. 1937 "proces sedmnácti" - s RADKEM, MURAI O · VEM, PJATAKOVEM a dalšími. 1938 "proces jednadvaceti" - s BUCHARlNEM, RY· KOVEM, KRESTlNSKÝM a dalšími. - Procesem proti maršálovi TUCHACEvSKÉMU (1937) začala "očista" Rudé armády, jíž padli za oběť 3 maršá· lové, 13 armádních generálů, 62 velitelů sborů. .
Zahraniční politika:
1926 byla uzavřena berlínská smlouva (s. 443).
1929 tzv. moskevský protokol o okamžité účin-
nosti Briandova-Kellogova paktu (s. 415). 1932 kvůli nejisté situaci na Blízkém východě uza· vřel SSSR na ochranu západní hranice dohody o neútočení se západoevropskými a východoev· ropskými stály. 1930-39 za M. M. LITVINOVOVA, lidového komisa· ře pro zahraniční záležitosti, a především po uzavření německo·polské dohody o neútočení se Sovětský svaz přikJonil k západním mocnostem. 1933 USA uznaly SSSR (důvodem byl vzestup Japon· ska ve východní Asii). 1934 SSSR byl přijat do Společnosti národů. 1935 Sovětský svaz uzavřel s Francií smlouvu o spo· jenectví a vzájemné pomoci. - (politika lidové fronty, s. 419).
468
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Velká Británie II (1929-1940)
Hospodářská krize a zbrojení (1929-1935) 1929 pokles konjunktury a nárůst nezaměstnanosti se odrazily na volebním vítězství Labouristické strany (zisk 287 křesel proti 261 konzervativců a 59 liberálů). 1929-31 MacDonald sestavil svůj druhý kabi net (s. 424). - Z hosp. důvodů byly obnoveny vztahy se SSSR: brit.-sov. obchod totiž klesal ve prospěch něm.-sov. a také am. ropné firmy před stavovaly na evropském trhu silnou konkurenci. 1930 po dohodě s USA o nám. otázce ("spor o křižníky") byla v Londýně zallájena námořní konference (s. 412). Důsledky světové hosp. krize (s. 463), fáma o zhroucení státních finan cí, zatížení rozpočtu výplatami podpor v neza měSUlanosti (v prosinci 1930 činila již 2,5 milio nů liber) vedly ke krizi kabinetu a v roce 1931 k vytvoření nové koaliční vlády Mac Donaldových "národních labouristů", konzervativců a národních liberálů. Většina Labouristické strany přešla pod vedením AR THURA HENDERSONA (1863-1935) a GEORGE LA.NSBURYIIO (1859-1940) do opozice. Parla ment schválil nouzový rozpočet. - Země se vzda la zlaté měny. Konkurenceschopnost brit. zboží na svět. trzích se v důsledku devalvace libry zvý šila. Říjen 1931 volby potvrdily vládní politiku, konzer vativci získali 472 křesel, liberálové 65, labou risté pouhých 46 křesel. 1931-35 MacDonaldův koaliční kabinet se opíral o konzervativní, IiberáJ.Jú a 13 "národ ních" labouristických poslanců. Moc měli v ru kou konzervativci pod vedením STAl'l LEYE BALD \V1NA a Nevilla Chamberlaina (1896-1940). Vláda se vzdala plánovitého potírání krize a tra diční politiky svobodného obchodu. Byl schválen Westminsterský statut (s. 448). 1932 imperiální konference v Ottawě garanto vala celní preference v obchod. styku se zeměmi Brit. společenství národů. - I po rozštěpení li berálů zůstal liberální ministr zahraničí sir JOHN SIMON (1873-1954) členem kabinelu. Hosp. krize byla překonána dovozem levných vý robků a finančními opatřeními vlády. V bankov nictví probíhalo poskytování půjček a úroče ných garancí, došlo ke snížení úrokové míry, konverzi vál. půjček z 5 na 3,5 % a stabilizaci měny pomocí obchodně vyrovnávacího fondu (Exchange Equalisation Fund). V roce 1936 však existovalo ještě 1,6 milionu nezaměstna ných. 1933 pokus o mezinár. měnovou dohodu ztrosko tal na mezinár. hosp. konferenci v Londýně. Zahr. politika vůčiJaponsku a Německu zůsta la nejasná. 1934 Velká Británie zahájila nové zbrojení (RoyalAir Force).
1935 s ohledem na něm. zbrojení zazněl požadavek
rozsálllého zbrojního programu. Po streské konferenci (s. 437) se MUSSOLlNI na krátkou dobu postavil na stranu Velké Británie proti Německu.
Politika "appeasementu" (1935-1939) 1935-37 Baldwinova "národní vláda" realizo vala politiku "appeasementu" (politika ústup ků). Jednáními se snažila vyhnout válce, protože se obávala vál. výdajů a byla si vědoma velkých revizionistických požadavků poražených moc ností. 1935 Německo uzavřelo s Velkou Británií námořní dohodu. Na nátlak veřejného mínění změnila vláda svůj postoj vůči Itálii a podpořila hosp. sankce SN (s. 415). V říjnu 1935 opět zvítězily ve volbách vládní strany. Min. zahraničí HOARE souhlasil s LAVA.lOVÝM plánem na rozdělelú Etiopie (s. 469) a byl donu cen odstoupit. Za min. zahraničí Anthony Edena (1897 až 1977) opustila Velká Británie politiku "kolektiv ní bezpečnosti'· a vrátila se k politice "appease mentu". Vláda nereagovala na okupaci Porýní v roce 1936 (s. 475) a také brit.-it. dohoda o za chování statu quo ve Středozemním moři (Gentlemen's Agreement, 1937) byla důsled kem této dvousečné politiky. 1936 zemřel král JIR1 V. (vládl od roku 1910). EDUARD VIII. (1894-1972) se musel vzdát trů nu kvůli odporu vlády Velké Británie a dominií k jeho manželství s Američankou W. W. SIMPSO NOVOU.
1936-52 na trůn nastoupilJIR1 VI. - Po jeho koru novaci BA.lDWINŮV kabinet odstoupil.
1937-40 kabinet Nevilla Chamberlaina pokra
čoval v politice "appeasementu" . Ministr zalu·a ničí EDEN se vzdal funkce kvůli porozumění s Itálií.Jeho nástupcem byl jmenován lord HAtI FAX
(1881-1959).
Duben 1938 britsko-italská dohoda uznala it. nadvládu nad Etiop ií a předpokládala stažení it. dobrovolníků ze Spanělska. Září 1938 byla podepsána Mnichovská doho da (s. 475). Po něm.-brit. prohlášení a po Hitle rově okupaci zbytku CSR (s. 475) již Británie po litiku "appeasementu" neuplatňovala. 1939 britská vláda zavedla všeobecnou bran nou povinnost. - Mezinár. záruky měly zastavit agresivní nacistickou zahr. politiku, ale brit. -fr.-sov. smlouvy o vzájemné pomoci (srpen 1939) ztroskotaly na něm.-rus. sbližování (zahá jení války, s. 475). 1940 Winston Churchill (1874-1965) sestavil koaliční kabinet. CHA.MBERLA1N převzal funkci předsedy tajné rady.
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Francie II (1931-1940) Krizová léta (1931-1940) 1932-40 prezidentský úřad vykonával Albert Lebrun (1871-1950). Cerven-prosinec 1932 po volebním vítčzství lev. stran sestavil Herriot (s. 425) radikální větši nový kabinet, který padl kvůli splácení dluhu
USA. V následujícím období se často střídaly vlá dy (PAul.-BONCOUH, DAl.ADIEH, SAHHAUT, CIIAUTEMPS) a pokračovala finanční krize, ne boť parlament nechtěl dát kabinetům oprávnění k radikálním úsporným opatřením. Došlo k ná rllslu antiparl. hnutí (tzv. ligy I"Ohnivé kříže" I; komunisté) . 1934 kvůli STAVISKÉIIO fimmčnímu skandálu zaú točily ligy na Bourbonský palác, v důsledku loho vláda Edouarda Daladiera (1884-1970) i přes vyjádření důvěry odstoupila. Únor-listopad 1934 ačkoliv předseda vlády Gaston Doumergue (1863-1937) vytvořil vládu "národní konsolidace", ztroskotal jeho plán ústavní reformy (posílení výkonné moci, možnost, aby premiér mohl rozpustil parlament bez souhlasu senátu). Listopad 1934-květen 1935 vláda Pierra-Eti enna Flandina (1889-1958) rezignovala na reformu ústavy, nezískala zmocnění k překonání finanční krize. Cervenec 1935-leden 1936 kabinet Pierra Lavala (1883-1945 [popraven]). Proti REN AU
Dovll návrhu na devalvaci franku uplatňoval de flační politiku (podle nouzových nařízení byly sníženy úřednické platy, mzdy a nájmy). Přeslo k oživení ekonomiky nedošlo. Radikální ministři následně vystoupili z vlády. Leden-červen 1936 Albert Sarraut (1872 až 1962) sestavil novou vládu. Na překonání faš. hrozby navrhl vůdce komunistů Maurice Tho rez (1900-64) vytvoření "lidové fronty" ze Socialisticko-republikánské unie (zal. 1935), komunistů a socialistů. 1936 ve volbách zvítězila lidová fronta. 1936-37 Léon Blum (1872-1950) sestavil vládu lidové fronty. Kom. strana do ní ne vstoupila. Bl.UM prosadil matignonské smlou vy (čtyřicetihodinový pracovní týden, placená dovolená, kolektivní smlouvy, zvyšování mezd minimálně o 15 %, povinný rozhodčí soud, uznání práva organizovat se v odborech, spolu rozhodování v závodě, znárodnění fr. bank a zbrojních závodů). Byly rozpuštěny faš. ligy, které však ve své činnosti pokračovaly v pod zemních organizacích. - Devalvace franku ne přinesla očekávané oživení ekonomiky a snížení nezaměstnanosti. 1937 senát odmítl udělit BLUMOVl plnou moc, kte rou požadoval na vyřešení finanční krize, načež vláda odstoupila. Za následujících kabinetů lido vé fronty (CIIAlITEMPS r 1937-38J a BLľM
469
[březen-duben 19381) došlo k jejímu postup nému rozpuštění. 1938-40 Daladierovu kabinetu se podařilo překonat vnitřní krizi pomocí nouzových naříze ní, oslabením sociálně polit. zákonů a zmocňo vacím zákonem na obnovení hospodářství. Listopad 1938 v důsledku sporu s lidovou frontou se konala generální stávka, která skončila ne úspěšnč. - V posledních mírových měsících byl vydán zákon o rodině a zákon o výstavbč bytl\. 1939 Francie provedla úplnou mobilizaci a vyhlási la válku Německu (2. popř. 3. 9.). 1940 po pádu DAJADIEHA (21. 3.) se premiérem stal Paul Reynaud (1878-1966). Po něm. oku paci Francie byl do vlády povolán maršál PÉTAII\ (s. 407). Žádosti o pomoc, které Francie zaslala USA, zůstaly bez odezvy. Vláda odstoupila 16. 6. Zahraniční politika (1931-1940)
Francie pokračovala v pokusu o izolaci nacist. Německa systémem "kolektivní bezpečnosti". Po ženevské dohodě pěti mocností (5. 471) a posí lení fr. pozice podporovala fr. diplomacie v čele s min. zahraničí LOUlSEM BARTIIOL'EM (1862-1934 [zavražděn]) uzavření Balkánské ho paktu (s. 443) a ústní nótou odmítla něm. zbrojení (duben 1934) 1934 HITLEH odmítl fr. návrh ,.VýchodnillO paktu" (východní Locarno). Francie proto podpořila přijetí SSSR do SI . 1935 Francie uzavřela s Itálií koloniální dohodu a se SSSR dohodu o podpoře. V etiopském konfliktu (s. 437) zaujal předseda vlády LAVAJ. dvojznačné stanovisko, země se podíle la na sankcích SN, ale nabídla se jako prostředník (dohoda mezi HOAREM [s. 4681 a 1J\VAJ.EM). Po uzavření něm.-it. paktu (s. 475) byly fr.-it. vztahy prakticky přerušeny. Francie se sblížila s Velkou Británií i přes zklamání z jejího zdrženlivého posto je při okupaci Porýní (s. 475) a anšlusu Rakouska (s. 475). Sblížení Polska a Německa (s. 475), Jugo slávie a Itálie (I937) mělo negativní dopad na fr. spojenecký systém paktll na východě. 1938 britský královský pár vykonal oficiální návště vu Francie. Po návštěvě min. předsedy DAI.ADIERA a min. za hraničí BON1\ETA v Londýně se Francie zúčastni la mnichovské konference (s. 475). V prosinci bylo vydáno něm.-fr. prohlášení o neútočení. S Itálií panovaly napjaté vztahy kvůli it. plánu na anexi 'luniska a Korsiky a vypovězení fr.-it. kolo niální dohody (prosinec). Probíhala úzká polit. spolupráce s Velkou Britá nií (garanční prohlášení, viz s. 468).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Německo III (1930-1933) Briiningova vláda (1930-1932) 1930-32 Po pádu posledního soc. dem. říš. kaclé ře MULLERA (s. 429) a při vzrůstající akční ne schopnosti Říš. sněmu vytvořil politik Centra Heinrich Briining (1885-1970) novou vládu. S HINDENBURGOVOU podporou vládl proti levi cové opozici (KPO) a opozici extrémní pravice (ONVP, NSOAP) na základě článku 48 (nouzový paragraO. SPD nejprve tolerovala BRUNINGOVU politiku, která se snažila bojovat proti zostřující se hosp. krizi (vzrůstající nezaměstnanost). BRONING vedl deflační hosp. politiku (v důsled ku "nouzových nařízení na zajištění ekono miky a financí" došlo ke snížení mezd a platů, cen a podpory v nezaměstnanosti, zvýšení daní atd.). Září 1930 ve volbách do ŘÍŠ- sněmu získali vět šinu hlasů komunisté (KPO) a NSOAP. Vnitřní politika se radikalizovala. 1931 "národní opozice" (NSOAP, ONVP, Stahl helm) vytvořila tvz. Harzburskou frontu. SPD, odbory a Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold (ochranná formace proti násilným činům SAJ vy tvořily tzv. Železnou frontu. 1932 v prezidentských volbách zvítězil Hin denburg nad kom. kandidátem E. THÁLMAN NEM (1886-1944 [zavražděn]) a kandidátem NSOAP HITLEREM. - Odpovědí na radikální po stup NSOAP byl zákaz SA a SS. Říš. min. obrany GROENER odstoupil, jeho nástupcem v PAPENO VĚ kabinetu se stal gen. KURT VON SCHLElCHER (1882-1934 [zavražděn]), jehož plán na ochra nu prav. radikálů podpořilo vítězstvím NSOAP ve volbách do zem. sněmu v Prusku, Bavorsku, Wiirttembersku, Hamburku a Anhaltu (duben). Přesto zasedání Říš. sněmu (9.-12. května 1932) odmítlo žádosti prav. a lev. opozice o vyjá dření nedůvěry. Papenova a Schleicherova vláda (1932-1933) 30. 5. 1932 v důsledku intrik "kamarily" okolo HINDENBUIlGA (SCHLElCHER, prezidentův syn OSKAR VON HINDENBURG, východopolabští jun keři kolem E. VON OLDENBURG-)ANUSCHAUA) padla Briiningova vláda ("Sto metrů před cí lem"). HINDENBURG podezíral kancléře kvůli sanační a osídlovací politice z "agrárně-bolševic kých" sklonů. Cerven-prosinec 1932 za "vlády národní koncentrace" došlo k přechodu k prezi dentskému systému. Říš. kancléřem se stal FAANZ VON PAPEN (1879-1969). Po rozpuštění Říš. sněmu (4. 6. 1932) byl zrušen zákaz SA a SS . HITLER toleroval vládu. Cervenec 1932 stav podobný obč. válce se stal zá minkou pro státní převrat v Prusku, v němž říš. vláda sesadila úřadující BRAUNOVU soc. dem. vládu.
471
Cervenec 1932 ve volbách do Říš. sněmu se NSDAP stala nejsilnější stranou. HlNDEN BURG odmítl akceptovat HITLERA jako kandidá ta na funkci říš. kancléře. PAJ'ENOVA vláda byla v Říš. sněmu přehlasována kvůli nouzovým naří zením, týkajícím se provedení "Papenova plánu" na "oživení hospodářství". Ustopad 1932 ve volbách do Říš. sněmu zazname nala NSOAP ztráty, KPO naopak hlasy získala. Plán na vytvoření autoritativního "nového státu" po vyřazení Říš. sněmu a podpory reichswehru ztroskotal a PAPEN odstoupil. 1932-33 (28. I) vlády se ujal SCHLE1CllEIlŮV ka binet. Pokus o rozštěpení NSOAP za pomoci soc. křídla okolo G. STRASSERA (s. 461) se nezdařil. Proběhla neúspěšná jednání s odbory, stranami středu a SPD na podporu vlády. Leden 1933 ve volbách do zem. sněmu v ma lém státě Lippe zaznamenala vítězství NS DAP. - SCIlLElCHEROVA vláda odstoupila, neboť prezident odmítl vydat nouzové nařízení, rozpus tit Říš. sněm a předběžně se zříci vypsání před časných voleb. Zahraniční politika (1930-1933)
1930 říš. vláda prakticky odmítla BRlANDŮV plán "spojené Evropy" (s 425), protože požadovala plnou rovnoprávnost Německa. 1931 plán nčm.-rak. celní unie ztroskotal na odpo ru Francie. Mezinár. soudní dvůr v Haagu jeho nezákonnost potvrdil. 1932 konference v Lausanne s konečnou platností upravila otázku reparací (červen/červenec, s. 413). Ženevská dohoda pěti mocností uznala voj. rov noprávnost Německa (prosinec). Hitlerovo "převzetí moci" (1933)
4. ledna v domě bankéře SCHRbDERA uzavřeli HIT LER a PAPEN dohodu o vytvoření společné vlády. 22. ledna se konalo jednání mezi PAPENEM, HITLE REM, OSKAREM VON HiNTIENBURGEM a stát. ta jemníkem MElSSNEREM. Hitler 7iskal OSKARA VON HiNDENBURGA na svou stranu. Prezident akcepto val HiTLERA jako kandidáta na funkci říš. kancléře a souhlasil s vypsáním předčasných voleb. Tato jednání zpečetila osud výmarské republiky. V roce 1918 se republika stala nouzovou institucí. Občané nedisponovali republikánským vědomím ani polit. zkušeností. Reichswehr tvořil "stát ve stá tě". Toho využila sílící pravice, která dávala lidu ilu zi silného státního útvaru, který bude schopna utvo řit. Pravice zasadila parlamentu smrtelnou ránu, NSOAP - často ve shodě s komunisty - až do svého volebního vítězství v roce 1932 znemožňovala ja koukoli souvislou činnost, aby se mohla dostat "le gálně" k moci. Po "uchopení moci" následovala "legální revoluce" (s. 473).
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI / Německo IV (1933-1934) 9.7.1998 "Národní revoluce" a "glajchšaltování"
30. 1. 1933 Hitlerova prezidiální vláda, tzv. kabinet nár. soustředění, složil přísahu. Po "nár. revoluci" probíhala . .Iegální revoluce". Pomocí nouzového článku Č. 48 a "zglajchšalto váním" se upeviíovala totalitní moc NSDAP a vůd covský princip. Prezident zrušil základní ústavní práva nařízením na ochranu něm. lidu (4. 2. 1933) a po požáru Říšského sněmu (27. 2. 1933) nařízením na ochranu národa a státu (vy hlášení výjimečného stavu , 28. 2. 1933). Po vol bách do Ríš. sněmu a "státním aktu" v postupim ském posádkovém kostele ("Postupimský den", 21. 3.1933) byl parlament vyřazen. 24. 3. 1933 Říš. sněm odsouhlasil zmocňova cí zákon, jímž byly vládě poskytnuty neomezené plné moci včetně práva vyhlašovat zákony. 31. 3. 1933 federalistické uspořádání zrušil zá kon o začlenění zemí do Říše (přeměna zem. parlamentů podle voleb do Říš. sněmu). 7. 4. 1933 podle nového zákona byli do spolko vých zemí dosazeni říš. místodržící, kteří jmeno vali zem. vládu. SLednocovací akci završil zákon o reorganizaci Ríše, jímž byly odstraněny zem. parlamenty (30. I. 1934) a rozpuštěna říš. rada (14 2. 1934) Nacisté převzali policii, čímž upevnili svou moc. Do roku 1936 byla policie podřízena říš. ve doucímu SS a šéfovi něm. policie Heinri chu Himmlerovi (s. 461). Po Rohmově aféře (viz níže) zaujal SS pozici SAo Ve "státě SS" se tato organizace stala vůdcovým vy'konným orgá nem. V "národním právním státě" byla soud ní pravomoc vykonávána podle Jidového cítě· ní", byly vytvořeny mimořádné soudy (Lidový soudní dvůr). Základem nacist. pojetí práva se stala vůdcova vůle a nacist. světový názor, právní ochrana jedince neexistovala. Ve státě panovala zvůle politické policie, která zkoumala a potí rala veškeré protistátní snahy. Političtí protivníci byli trestáni odnětím svobody s cílem "zachování a zajištění lidového společenství" a posíláni do koncentračních táborů. Od května 1933 probíhala likvidace a roz pouštění popř. zákaz stran a odborů. Po konfiskaci odborového majetku vznikla Němec ká fronta práce (Deutsche Arbeitsfront, DAF). Politické strany - DVP, BVP, DStP (Něm. státní strana, Deutsche Staatspartei), DNVP a Cent rum - byly rozpuštěny, SPD a KPD zakázány. 1. 12. 1933 zákonem na zajištění jednoty strany a státu se NSDAP stala státní stra nou. Červen/červenec 1934 zavraždění velitele štábu SA Ernsta Rohma (s. 461) a vedoucích představitelů SA zažehnalo nebezpečí socialis tické "druhé revoluce". Současně došlo k li kvidaci polit. nepřátel (mj. SCHLElCHERA -
473
[s. 471 \, KAllRA I S. 427], E. NNGA). Tyto vraž dy nebyly podle tehdejšího zákona o krajní nouzi státu označeny za protiprávní. 2. 8. 1934 po úmrtí prezidenta Hindenburga převzal Hitler prezidentský úřad. Reichs wehr složil přísahu "vůdci a říš. kancléři A. HIT LEROVI". - Všichni Němci byli podchyceni pro střednictvím NSDAP a přidružených svazů (s 461) Nacistická hospodářská politika Za účelem dosažení hosp. soběstačnosti byly přijaty zákony na podporu zemědělství (říš. stav výživy, Reicbsniihrstand; říšský zákon o dědičných statcích, Reichserbhofgesetz). Na odstranění nezaměstnanosti byly zavedeny programy ob· novy, např. stavba dálnic (27. 5. 1933), zbrojní výroba a povinná pracovní služba (26. 6. 1935). Stát poskytoval finanční podporu na vytváření pra covních míst a zbrojení prostřednictvím dluhopisů (směnky Mefo). Vnitřní zadlužení země dosáh lo koncem roku 1938 částky 42 miliard říš. marek. 27. 2. 1934 byl schválen zákon na přípravu organi zační výstavby hospodářství (zmocňovací zákon na soupis a státní kontrolu všech svazů a osob). 20. I. 1934 nový zákon o národní práci sliboval na plnit ideu všenárodního společenství. Byla vytvo· řena instituce státního pověřence pro záležitosti práce (Treubiinder der Arbeít). 24. 10. 1934 všichni "pracující" byli převede ni do Německé fronty práce (Deutsche Arbe itsfi'ont, DAF). -
Kulturní a církevní politika
13. 3. 1933 bylo zřízeno říš. ministerstvo li dové osvěty a propagandy v čele s J. Goeb belsem (s. 46 I). Jeho bezohledné propagandi
stické metody podpořily a zdůvodnily všechna sjednocovací opatření. - Ministerstvo vyvíjelo silný tlak na vědecké instituce (odstranění aka demických svobod) a na kult. život. 22.9. 1933 byla založena Říš. kulturní komora. Nacistická círk. politika nebyla úspěšná. Na· vzdory říš. konkordátu (s. 475) rostl odpor kat. církve (Encyklika papeže P IA Xl. V palčivé sta
rosti, 1937)
Květen 1934 proti evangelické "říš. církvi" se posta vila konfesní synoda něm. evevangelické církve a založila hnutí odporu "Vyznávající církve", která vzešla z Ochranného sdružení farářů, zalo ženého v roce 1933 MARTINEM NIEMOUEREM (1892 až 1984)
MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VALKAMI / Německo V (1933-1940) Nacistická zahraniční politika Jejím cílem byla revize versailleské smlouvy jako výchozí bod k "dobytí životního prosto ru". HITLER deklaroval požadavek míru, ale odmí tal politiku "kolektivní bezpečnosti" a preferoval dvoustranné dohody. 1933 Německo uzavřelo konkordát s Vatiká nem (červenec), opustilo konferenci o odzbro· jení a vystoupilo ze SN (říjen). Ocitlo se v izolaci. 1934 dohoda o neútočení s Polskem zasadila ránu fr. spojeneckému systému. - Po nezdaře ném nacisl. puči ve Vídni a odmítnutí "východní ho Locarna" se prvním zahraničně polil. úspě chem nacisl. Německa stalo referendum v Sár sku a jeho připojení k Říši (leden 1935). Březen 1935 Německo obnovilo všeobecnou brannou povinnost. Červen 1935 Německo a Velká Británie uza vřely námořní dohodu (sila lodstva v poměru 35:100)
Březen 1936 Německo vypovědělo rýnský ga ranční pakt (s. 413) a obsadilo demilitari zované Porýní, což znamenalo porušení versa illeské smlouvy. Červen 1936 dohoda s Rakouskem obnovila vzájemné přátelské vztallY. Srpen 1936 v Berlíně se konaly olympijské hry. Srpen 1936 zavedení dvouleté vojenské služby. Listopad 1936 pakt proti Kominterně znamenal počátek spolupráce s Japonskem proti spo lečným protivníkům (SSSR). K paktu se připojila také Itálie (leden 1937) - po něm.-il. dohodě byla vyhlášena ,.Osa Berlín-Řím" (říjenJlisto pad 1936) a posléze se připojilo Španělsko (březen 1939). "Dobytí nového životního prostoru" se stalo primárním cílem nacisto zahr. politiky. Na stranickém sjezdu v Norimberku (září 1936) byl vyhlášen čtyřletý plán na dosažení hosp. soběs tačnosti. Listopad 1937 na důvěrné konferenci odhalil Hitler své válečné plány (Hossbachův proto kol), chtěl násilím "získat nový životní prostor". 1938 říšský ministr války W. VON BLOMBERG (1878-1946) byl propuštěn kvůli "nerovnoro dému" sňatku, velitel pozemních vojsk generál plukovník W. VON FRITSCH (1880-1939) pak na základě HIMMLEROVY a GbRINGOVY intriky. Po vytvoření vrchního velitelství wehr machtu (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) došlo ke zglajchšaltování armády. Min. za hraničí se stal Joachim von Ribbentrop (1893-1946 [popraven]). - Po propuštění pre zidenta říš. banky SCHACHTA (s. 427) a schvále ní zákona o Německé říšské bance (červen 1939) získal HITLER neomezené nařizovací a dozorčí právo nad státními financemi. 1938 anšlus Rakouska (s. 434). "Znovusjedno-
475
cení Rakouska s Říší" (13. březen) potvrdilo re ferendum (duben). Po Hitlerově tajném rozkazu wehrmachtu rozbít Československo (30. 5. 1938), po srpnovém od stoupení šéfa generálního štábu LUDWIGA BECKA (1880-1944 [sebevražda]), poradách HITLERA s CHAMBERLAINEM (s. 468) v Berchtcsgadenu a Bad Godesbergu (září) se díky bril .-il . prostřed nictví konala 29. 9. 1938 mnichovská konference. HITLER, MUSSOLlNI, CHAMBERLAIN a DALADlm do jednali odstoupení Sudet Německu (I. až 10. 10. 1938). Něm.-bril. prohli�ení o neútoče ní (30. září) a něm.-fr. prohlášení (6. prosince, konečné uznání něm.-fr. hraniC) měly zastavit něm. expanzi. Přes ujištění, že odstoupení Sudet bylo posled ním požadavkem (26.9. 1938), vydal Hitler 21. 10. 1938 tajný rozkaz "rozbít zbytek ČSR". Po návštěvě čs. prezidenta EMILA HACHY (s. 435) v Berlíně (15. 3. 1939) a vstupu něm. vojsk do Československa (15.-16. 3. 1939) byl 16. 3. 1939 zřízen "protektorát Čechy a Mo rava". 23. 3 1939 území kolem Klajpedy (Memelu) bylo připojeno k Něm. říši. - Po podpisu něm.-ru mun. obchodní dohody (s. 441) se balkánské a podunajské země ("zásobovací prostor Velko německé říše") dostaly do hosp. závislosti na Ně· mecku.
Začátek války a spojenectví (1939-1942) 21. 3. 1939 Německo požadovalo připojení Gdaňska k Německu, exteritoriální spojení Vý chodrubo Pruska s rUší. Polsko tyto požadavky od mítlo. Jednání byla přerušena (26. 3.) a po bril.-fr. garančním prohlášení vůči Polsku (31. 3.) byla vy povězena něm. -pols. dohoda o neútočení a něm.-bril. námořní dohoda (28. 4.). 22. 5. 1939 Německo uzavřelo dohodu o přá telství a spojenectví s Itálií ("ocelový pakt" ) 31. 5.-7. 6. 1939 něm. vláda uzavřela dohody o ne útočení s Estonskem, Lotyšskem a Dánskem. 23. 8. 1939 Berlín podepsal s Moskvou pakt o neútočení s tajným dodatkem (zakotvení zá· jmových sfér obou stran). Všechny uvedené dohody se staly předpokladem pro něm. útok na Polsko (1. 9. 1939), které podepsalo spojenectví s Velkou Británií (25. 8.). 1940 Německo, Itálie a Japonsko uzavřely pakt tří mocností s cilem nového uspořádání Evropy a východní Asie a zavázaly se k vzájemnému po skytnutí pomoci. V roce 1942 se připojilo Ma ďarsko, Rumunsko, Slovensko, Dánsko, Finsko, kolaborantská čínská vláda v Nankingu, Bulhar sko a Chorvatsko. 1942 Německo, Itálie a Japonsko uzavřely vojenské spojenectví. .
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / "Blesková válka" (1939-1940) Tažení do Polska (operace Weiss, 1939) V důsledku přesily něm. lankového vojska a letectva byla pols. armáda rychle poražena (1.-18. 9). Odpor kladla pouze Varšava (do 27. 9.) a Modlin (do 28. 9.). Důsledky útoku: Po marných MUSSOLJ\'I HO pokusech o zprostředkování se Itálie prohlásila za "neválčíCÍ" stál (2. 9.). Velká Británie a Francie ultimativně požadovaly slažení něm. jednotek za říš. hranici a po uplynutí lhůty vyhlásily Německu válku (3. 9.). Předpoklady pro válku na západě: 1. "Nové uspořádání" Polska (říjen 1939): Gdaňsk (I. 9.) a území odstoupená Polsku v roce 1918 (říš. župy Gdaňsk-Západní Prusko a oblast na Warlě) byly připojeny k Říši; kraj Katowice a území okolo řeky Olše připadly provincii Slezsko, kraje Suwalki a Ciechanów provincii Východní Prusko. Zbytek Polska byl jako generální gouverne menl podřízen generálnímu guvernérovi HANS I FRANKOVI (s. 461). - Cílem nacistické politiky bylo zotročení Polska. Byly uzavřeny vyšší školy a univerzity, likvidována inleligence a zavedeny nu cené práce. 2. Vztah k Sovětskému svazu. Rudá armáda obsa dila vých. Polsko (17. 9.) a 28. 9. 1939 byla uzavřena něm.-sov. smlouva o hranicích a přátelství, která za územní ústup ky (ImUlice podle řeky Bug, úzenú u SuwaIki) uznala Litvu jako sféru vlivu SSSR . 6. 10. 1939 HITLER v projevu před ŘK sněmem na vrhl Brit:'Ulii a FnUlcii ..mír" na základě statu quo (návrh záp. mocnosti jednoznačně odnútly). ll. 2. 1940 Německo uzavřelo hosp. dohodu se SSSR, která narušila brit. blokádu. 3. Podle smluv s pobaltskými státy, Itálií a SSSR (ří jen/lisLOpad 1939) došlo k přesídlení Němců do Říše. Přesídlenci se stali předmětem vých. po litiky a podléhali pl;ulOvání SS (HIMMLER [s 461] jmenován říš. komisařem na upevňování němec tví), prováděla se přesídlovací opatřenÍ. Finsko-sovětská "zimní válka" (1939-1940) 30. 11. 1939 po odnútnutÍ sov. požadavků (přene chání základen) 7-'lhájila Rudá armáda útok na Finsko. SSSR byl proto vyloučen ze SN (14. 12.). Fin. armáda se sice urputně bránila, ale Rusům se podařilo prolomit Mannerheimovu linii. Moskva se chtěla vyhnout střetu se záp. mocnostmi, které Finsko podpořily vyloděním v Norsku a chtěly pře rušit transport rudy ze Švédska do Německa. 12. 3. 1940 byl podepsán moskevský mír. Fino vé odstoupili SSSR Karelskou šíji, část východní Ka rélie a pronajali mu poloostrov H�Ulko, SSSR získal právo průjezdu v oblasti Petsama (pečenga). Dánsko, Norsko (operace Weseriibung, 1940) Pro zajištění dodávek rud ze Švédska a vytvoření širší útočné základny pro obcll. válku proti Velké Británii
477
proběhla kombinovaná n{UllOřní, pozemní a letecká okupace Dánska (9. 4.), které se vzdalo bez boje, a okupace Norska (9. 4.-10. 6.), jehož armáda kapitulovala po odplutí Spojenců (3.-7. 6.). Dánsko: Dánská vláda, která zůstala po dosazení říš. zmocněnce v úřadu, odstoupila (29. 8. 1943) po vy hlášení výjimečného stavu. Norsko: Král HAAKON VII. (1905-1957) s vládou uprchl do Londýna, kde se vytvořila exilová vláda (5. 5. 1940). Do Norska byl dosazen říš. komisař J. TERBOVEN, kterého podporoval vůdce faš. strany Nasjonal Samling VIDKUN QUISUNG (1887-1945 [popraven]). Západní tažení (operace Gelb, 1940) 10. 5.-4. 6. 1940 první fáze (Sichelschnitt). Po kapitulaci Nizozemska (I5. 5.) a Belgie (28 5.) postupovala něm. armáda ke kanálu La Manche, bril. a fr. jednotk{ull o síle asi 335 000 mužů se po dařilo opustil Dunquerque. 5. 6.-24. 6. 1940 druhá fáze (Bitva o Francii). Po průlomu Weygandovy linie Němci bez boje obsadili Paříž (14. 6.). 10.6. 1940 Itálie vstoupila do války (s. 481). 22.6. 1940 v Compiegne bylo uzavřeno přúně n. Francie byla rozdělena na okupovanou a neo kupovanou část (vichystická Francie), fr. armáda přešla do zajetí, loďstvo však nebylo vydáno. Politické důsledky: Velká Británie: Koaliční kabi net (IO. 5.) Winstona Churchilla (1874-1965). Nizozemsko: Král. rodina a vláda uprchly do Londý na. ARTUR SEYSS-INQUART (s. 434) se stal řľš. konli sařem, podporoval ho vůdce nizozem. národních so cialistU ANTON ADlUAN MUSSERT (1894-1946 [po praven]). Belgie: Král LEOPOLD ll. (1934-51) byl intemován. Fa.�ističtí "rexisté" pod vedením LÉON A DEGREI.LEA spolupracovali s Němci, došlo k vrácení měst Eupen-Malmédy a Moresnet Německu (I8 5.). - Lucembursko: Gauleiter StMON se stal šéfem ci vilní správy (2. 8.). Francie: Po pádu DALADIERA (s. 469) a po Odsloupení REYNAUDA sestavil PÉTAfN (s. 407) vládu ve Vichy (16 6.). 3.7. 1940 Britové zničili fr. lodstvo, kotvíCÍ u Oranu. 10. 7. 1940 Pétain se stal hlavou vichystické Francie. 24. 10. 1940 na setkání v Montoire Hitler poža doval, aby Francie vstoupila do války, což Pétain odnútl. Plánované něm. operace: Vylodění v Anglii (operace Seelowe) bylo odloženo kvůli neúspěšné Po setkání Hitlera letecké bitvě o Anglii (s. 479). s Frankem v liendaye (23.10.) upustili Němci od piá nu na dobytí Gibraltaru (operace Felix). -
DRUHÁ SVĚTOVÁ vÁLKA / Německo / námořní, letecká válka; ekonomika (1939-1945) Námořní válka (1939-1945) Německé válečné loďstvo operovalo proti spojene ckým zásobovacím cestám především v Atlantiku (bitva v Atlantiku). I přes velké britské ztráty se mu Britské ostrovy zablokovat nepodařilo. Rozhodují cím způsobem však přispělo k obsazení Norska a Dánska, a to i přes velké ztráty (potopeny křižníky Bliicber a Karlsrube). Vojenské operace ve Francii v roce 1940 proto bylo schopno podpořit jen ome zeně (Dunquerque). Bitevní lodě: Pancéřová loď Graf Spee se sama potopila před ústím La Platy (prosinec 1939). Těž kému křižníku Princ Evžen a bitevní lodi Bismarck se podařilo zničit britský bitevní křižník Hood, ale Bismarck byl v květnu 1941 potopen. 1942 bitevní lodě Scbarnborst a Gneisenau (obě operovaly v letech 1940-41 v Atlantiku) pronik ly do kanálu La Manche a křižník Princ Evžen operoval u Norska (únor). 1943 bitevní loď Scbarnborst byla potopena u Mur manska (prosinec). 1944 bitevní loď Tirpitz byla zničena u Tromso (li stopad). 1945 Německo přišlo o lodi Admiral Scbeer, Ad miral Hipper, Wtzow, Emden, KolII, Leipzig, Scblesien a Scbleswig-Holstein. Ponorková válka: Obchodní válka byla nejprve vedena podle kořistního řádu. 1940 Německo vyhlásilo německé "operační úze mí" kolem Anglie (17.8.). - Zpočátku dosaho valy ponorky úspěchů v jednotlivých bojích. 1942 německé ponorky ohrožovaly americké pobřeží (neexistovala protiponorková obrana). 1942-43 kulminační bod ponorkové války předsta vovala operace proti severoatlantickým konvo jům. V březnu 1943 bylo potopeno loďstvo o to náži 851 000 BRT. - Kvůli sporu o vyřazení vel kých lodí odstoupil vrchní velitel válečného loďstva RAEDER (1943, jeho nástupcem se stal DONITZ, s. 493). Německo přerušilo boje proti doprovodným lo dím v Atlantiku (1943). Obrat v ponorkové válce ve prospěch Spojenců přineslo nasazení torpédoborců a jiných lodí v do provodu konvojů "Support Groups", zaměřování radarem, důsledná kontrola vzdušného prostoru, vynález akustického torpéda (1943). Letecká válka (1939-1945) Německá luftwaffe (vrchním velitelem letectva říš ský maršál GOR1NG, s. 461) si zpočátku udržovala nad spojeneckým letectvem převahu a podílela se na úspěchu "bleskové války". 1940-41 Německo prohrálo leteckou bitvu o Anglii. Ve válce utrpěly obě strany těžké ztráty, jež však měly daleko větší dopad na německé
479
straně. Britské letectvo dokázalo uhájit vlastní vzdušný prostor, a lÍm zabránit plánované invazi na ostrov. - Vzrůstající převalla spojeneckého le tectva (výroba bombardovacích letadel a stIna ček) a rozvoj radarové techniky znamenaly obrat v letecké válce. 1942 britské a americké letectvo podniklo první velké nálety na německé strategické cíle (30/31. 5. přes tisíc bombardovacích letadel podniklo nálet na Kolín nad Rýnem). 1943 Spojenci zahájili denní nálety bombardo vacích svazků na Německo. 1944 probíhaly nálety na rumunskou ropnou oblast Ploesti (od dubna), na německé závody vyrábějí cí syntetické pohonné hmoty (od května) a na dopravní síť. 1945 Spojenci podnikli mohutný nálet na Dráždany (13/ 14. 2.). V posledních měsících války do cházelo k hloubkovým náletům s cílem zcela ochromit dopravu. Spojenci ovládli do poloviny roku 1944 vzdušný prostor nad Německem. Výrobu "od vetných zbraní"' (V-Waffen) pozastavil nálet britské ho letectva RAF na pokusnou stanici Peenemiinde (srpen 1943). Německo začalo 13. 6. ostřelovat britské cíle (Londýn) raketou V I, raketou V 2 od 6.9 1944 -
Německé válečné hospodářství Na počátku války neexistovalo jednotně plánované a řízené hospodářství. Po bitvě u Stalingradu (s. 485) a vyhlášení "totální války" (18. 2. 1943) GOEBBElSEM (s. 461, 473) došlo ke koncentraci hospodářství (2. 9. 1943) pod vedením říšského ministra ALBERTA SPEERA (1905-1981). Výroba dosálJla svého vrcholu v období srpen-prosinec 1944. Nedostatek surovin se dařilo překonat díky předválečným plánům (syntetický kaučuk, syntetic ké pohonné hmoty, zpracování nízkohodnotných rud atd.) a drancování surovinových zdrojů v oku povaných zemích. Německu se nepodařilo dobýt kavkazskou ropnou obhL�t (konec roku 1942), na víc ztratilo i rumunské a ukrajinské ropné oblasti, což ve svém důsledku znamenalo nedostatek po honných hmot po celou dobu války. Pracovní síly pro zbrojní průmysl: Něm. dělní ci museli narukovat, proto Německo hledělo zís kat pracovní síly nuceným nasazením přibližně 9 milionů dělníků z okupovaných zemí. - Od 30. dubna 1942 byli mobilizováni všichni "árijští" vězni v koncentračních táborech (v roce 1944 existovalo kromě 22 hlavních koncentračních tá borů i přes 400 vedlejších [pracovních] kon centračních táborů).
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA I severní Afrika, Balkán (1940-1942) Válka v severní Africe (1940-1942) 1940 Itálie vyhlásila válku Francii a Velké Británii (Io. 6.). ll. útok se zastavil na fr. alpské frontč. Příměří (24. 6.) nesplnilo il. pozadavky. Září 1940 italské jednotky podnikly z Libye ofenzivu proti Egyptu. Prosinec 1940 Britové provedli úspěšný protiútok, Italové ztratili Kyrcnaiku (Ieden/tll1or 194I). - Po il. žádosti byl na Sicílii přeložen 10. něm. letecký sbor (boj na Maltč). Po jednání HtTLERA s Mus SOLlNIM (leden 194I) vznikl něm. africký sbor (;lji-ikakorps) pod vrchním velením gen. ERWINA ROM MElA, 1891-1944 [sebevražda]). 1941 Itálie znovu dobyla Kyrenaiku (bře zen-duben) kromč Tobrúku (Tobruk). 1942 v novém něm.-it. útoku dobyly něm.-il. jednotky Bcnghází (29. 1.) a Ajn al-Ghazalu (7. 2.), Tobrúk kapituloval. Po překročení egypt ské hranice (Marsa Matrúh, 28. 6.) se postup kvůli zásobovacím problémům zastavil v EI-Ala meinu (30. 6.). Malta: 1'0 něm. náletech na ostrov byla odložena operace Herkules (duben 1942). Říjen 1942 během bril. protiofenzivy (vrchní velitel generál MONTGOMERY) ztratila Itálie a Němec ko Kyrenaiku. Etiopie: Po dobytí bril. a fr. Somálska il. vojsky podnikli Britové protiofenzivu, Itálie ztratila il. a bril. Somálsko a Eritreu (1941). Britové ob sadili Addis Abebu (6. 4.), Italové v Etiopii kapi tulovali (16. 5. 1941) Císař HAlLE SElASStE l. (s. 457) se vrátil do zeme. Válka na Balkáně (1940-1941) Z osobních (MlISSOLlNIHO prestiž), historických (nezdařená okupace Korfu, s. 437) a mocenskopo litických (nezdar při nastolení nacistické nadvlády) důvodů podnikla Itálie v roce 1940 z Albánie tažení proti Řecku (28 10.) Řekové obsadili třetinu Albánie, bril. letectvo oslabilo il. námořnictvo v Tarentu (I 1/12. 11.). Na základě dmlých garancí (s. 443) došlo ke zří zení bril. základen na Krétě, později vylodční bril. vojsk (kolem 70 000 mužů) v Pireu a Volo su (od března 194 I) . Německá balkánská politika: Bez ohledu na sov. zájmy zahrnulo Nčmecko do své sféry vlivu i Balkán (s. 485). Tamější státy se připojily k paktu tří moc ností (1940, s. 475): Madarsko (20. 11.); Rumun sko (23. I I.; odstoupilo SSSR severní Bukovinu a Besarábii [28.6.], Maďarsku severní Sedmihrad sko, Bulharsku jižní Dobrudžu [2. vídeňská arbit ráž,30 8.J; ION ANTONESCU, 1882-1946 [popra veni se dostal do čela státu [4. 9.]); Slovensko (24. 11.); Bulharsko (I 3 1941); Jugoslávie (25. 3. 1941). V Bělehradě probčhl státní převrat (24. 3. 1941), nová jug. vláda podepsala se SSSR
481
smlouvu o přátelství (5. 4. 1941). 'I\.irecko si za chovalo neutralilu. Balkánské tažení (operace Marita): Kvůli ne bezpečí vytvářející se spojenecké fronty na Balkánč a ohrožení rumun. ropného území brit. letectvem se HITLER rozhodl podniknout útok od Bulharska po Egejské moře. 1941 boje začaly 6. dubna poté, co Nčmecko odmítlo řec. pokusy o zprostředkování (únor) a 12. něm. armáda byla přeložena do Bulharska (březen). Jugoslávie: Válka, zahájená náletem na Bělehrad (6. 4.), skončila obklíčením a kapitulací jug. ar mády (J 7 4 ). Zemi obsadily il., maď. (I I . 4.) a bulh. jednotky. Řecko: Po průlomu Met<lxasovy linie, obsazení So luně (9. 4.) a útoku přes pohoří Pindos kapitu lovalo Řecko v Larisse (21. 4., všeobecná kapitu lace řec. armády 23. 4. v Soluni). Po průlomu bril. obranných postavení u Thermopyl (24. 4.) byly bril. jednotky evakuovány (do 30. 4.). Něm. vojska obsadila Athény (27. 4.), Peloponés a řec. ostrovy (do I I . 5.). 20. 5.-1. 6. 1941 něm. parašutisté úspěšně přistáli na Krétě (operace Merkur). Balkánské tažení vyřadilo Velkou Británii na kon tineI1lU, zajistilo jihovýchodní křídlo pro útok na SSSR a poskytlo ochranu rumun. ropných oblastí. "Nové uspořádání" balkánského prostoru Jugoslávie: Král PETAt{ II. (1934-41) uprchl, v Londýně se vytvořila exilová vláda. V Srbsku b91a vytvořena něm. voj. správa a nastolena loutková vlá da. Dolní Štýrsko a část Kraňska připadly Německu. Lublaií, dalmatské pobřeží a Černá Hora (ofiCiálně ..nezávislá") :mektovány llálií, polovina Bačky Ma ďarskem, západní Makedonie Bulharskem. Chorvatsko: Králem se formálně stal il. princ Al MONE VÉVODA SPOLETSKÝ (Tomislav ll.). V Chor vatsku vznikl samostatný, autoritativní stát (10. 4. 1941) pod vedením .. poglavnika" ANTE PA V E LléE (1889-1959), který se opíral o raš. usta šovské hnutí. V Řecku byla nastolena něm., od poloviny roku 1941 také il. vojenská správa. Král JIŘÍ II. (1922-24, 1935-47) uprchl do Londýna, kde se ustavila exilová vláda. V důsledku těchto operací došlo k rozdrobení nčm. sil ve válce na mnoha frontách, Německo se silně angažovalo ve Středomoří a odsouvalo termín útoku na SSSR. Blízký východ: Povstání proněm. a proit. RASlDA MlHO AL-KAJ lAM fHO v Iráku bylo potlačeno (kvě ten 1941), Britové obsadili Sýrii, Libanon a Írán (s. 446), Suezský průplav nebyl ohrožen.
DRUHA SVĚTOVÁ vÁLKA / nacistický antisemitismus a "konečné řešení" "Židovská otázka" a "konečné řešení" Základem nacist. rasové politiky se stala rasová te orie (oslava "Árijce", hanění "méněcenných Ži dů"), potřeba přesunout vinu za porážku v roce 1918 ("žido-bolševičtí listopadoví zločinci") a vy zvednutí J!rotivníka, bez něhož se totalitní praxe
neobejde (Zid ztělesnění veškerého zla). 1. 4.1933 po "divokých akcích" po převzetí moci nacisty byl vyhlášen den bojkotu. Akce se za měřila především proti židovským obchodní kům, profesorům, učitelům, studentům, žákům, advokátům a lékařům. 15.9. 1935 požadavky, které HITLER upřesnil ve své knize Mein Kamp/, se začaly systematicky re alizovat v norimberských zákonech: I. zákon o občanech říše rozděloval obyva/telstvo na "státní příslušníky" a "státní nebo říš. občany". Podle tohoto zákona nebyli Židé rovnoprávnými občany. 2. zákon na ochranu něm. krve a něm. cti zakazoval "rasově" smíšená manželství a "mi momanželský styk mezi Židy a nositeli něm. nebo podobné krve". Židé nesměli vztyčovat říš. vlajku a zaměstnávat "árijské pomocnice" mladší 45 let. Během dalších let bylo vydáno 13 doplňko =
vých říš. nařízení k zákonu o občanech ří še, která znamenala vyloučení Židů ze státního
společenství. Ríš. organizace pro všechny židovské osoby a sdružení, založená v roce 1933, Říš. zastou pení něm. Židů (předsedou byl rabín Leo Baeck, 1873-1956) pomáhala Židům při vystě hování a změně povolání, při zakládání židov ských škol a v sociální a kulturní oblasti. - V ro ce
1938 vyvrcholila předválečná nacisto protiži
dovská politika. Židovská kulturní sdružení se stala "zapsanými spolky" (28. 3.); majetek, pře saltující 5000 říš. marek, podléhal ohlašovací povinnosti (26. 4.); židovské živnosti musely být označeny (14. 6.); všem židovským lékařům byla zrušena aprobace (25. 7.); proběhla změna pří jmení a křestních jmen (17. 8. - ke všem neži dovsky znějícím jménům byla automaticky připo jena jména "Sára" a "Israel"); židovským právní kům bylo zrušeno povolení vykonávat advokátní činnost (27. 9.); všem Židům byly zabaveny ce stovní pasy (5. 10., nové pasy byly doplněny pís menem "J" ); asi 17 000 pols. Židů, žijících v Ně mecku, bylo vypovězeno (28. 10.). 7. ll. 1938 HERSCHEL GRYNSPAN, sedmnáctiletý syn židovského vyhnance spáchal v Paříži aten tát na vyslaneckého radu E. von Ratha. 9/10. ll. 1938 tato akce dala podnět k orga nizovaným pogromům v celé zemi ("Křiš ťálová noc", během níž Němci zapalovali syna
gogy, hanobili židovské hřbitovy, ničili židovské budovy a zatkli přes 26 000 Židů). 12.ll. 1938 Německo požadovalo jednu mi-
(1933-1945)
483
liardu říš. marek jako pokání, na obnovení
věcných škod, napáchaných lůzou, vrácení ná hrad škod, které vyplatily pojišťovny. Židé byli "vyřazeni" z hosp. života (nucená arizace), ne směli navštěvovat kulturní místa, používat veřej ných dopravních prostředků, byly uzavřeny jejich vyšší školy. "Konečné řešení židovské otázky"
1939 zostřená situace v Německu vyvolala silnou vlnu vystěhovalectví, která v mnoha případech ztroskotala na nedostatečné pomoci přijímajících zemi, zabavení majetku a nemožnosti převodu de viz. Po vypuknutí války soustředil HIMMLER (s. 473) a jeho orgány (SS , SD) policejní moc v okupovaných oblastech ve svých rukou. Vyhlazení Židů v Polsku probíhalo ve 3 etapách: 1. gheta (gheta a pracovní tábory), poté likvidace na místě (do roku 1941) popř. transport do vy hlazovacích táborů (od roku 1942). 2. masové zatýkání, poprava zastřelením. 3. razie, pogromy za pomoci domácí milice.
V Rusku prováděly vyhlazení nasazené skupiny. 31. 7. 1941 GORING pověřil SS-Obergruppenfiihrera REINHARDA HEYDRICHA (1904-1942 [za vražděn]) "konečným řešením židovské otázky" (tzn. biologickou likvidací židovského obyvatelstva) . 20. 1.1942 na konferenci ve Wannsee byl sta noven program likvidace: pracovní nasazení v pracovních kolonách (oddělení pohlaví; likvi dace v důsledku nucených prací a nedostatečné stravy; "odpovídající naložení" se "zbytkem"), dále vystěhování všech evr. Židů na východ a umístění těžce raněných a Židů s vál. vyznanle náním v TereZÍně. Minimálně 5,29 milionů evropských Židů by lo usmrceno nebo přišlo o život v ply nových komorách vyhlazovacích táborů v Osvětimi, Chelmnu, Belzeku, Sobibóru a Treblince. Většina něm. spojenců či s Němec
kem spřátelených zemí podporovala antisemit skými zákony vyhlazování Židů. Úspěšný odpor kladlo Finsko, Itálie, Bulharsko a Dánsko.
"Likvidace bezcenného života" 14. 7. 1933 byl přijat zákon na ochranu do rostu před dědičnými chorobami (steriliza
ce žen při výskytu určitých dědičných nemocí). V důsledku tohoto zákona se za války prováděl "program euthanasie", podle něhož "měla být nevyléčitelně nemocným dopřána milostivá smrt" (říjen 1939). K rozhodujícím kritériím pro provedení zločinného aktu (usmrcení 70 000 lidí do srpna 1941) patřila "pracovní ne schopnost" a "rasa".
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / ruské bojiště (1941-1942) Válka v Rusku (1941-1942)
485
2. fáze (do prosince 1941): Přes rozdílný názor Při MOLOTOvovt návštěvě v Berlíně (listopad generálního štábu HITLEtl zastavil útok na Moskvu 1940) přednesl něm. min. zahr. RIBBENTROP ná (srpen) a vydal rozkaz dobýt doněckou pánev vrh na rozdělení brit. impéria (Persie a Indie se a spojit se s Finy. měly dostat do sov. zájmové sféry), který měl získat Po bitvě o Kyjev (21. 8.-l7. 9.) byla obsazena do Sovětský svaz pro pakt tří mocností . něcká pánev a Krym (kromě Sevastopolu). Útok na V nótě, jež byla odpovědí na tuto nabídku, sov. stra Leningrad byl přerušen. na požadovala za připojení k paktu začlenění Fin 1941 bitva o Moskvu (říjen-prosinec, operace ska, Bulharska a Turecka do sov. zájmové sféry. Tajfun). Po dvojité bitvě o Vjazmu a Brjansk (ří HITLER na nótu neodpověděl. Svůj cíl získat "život jen) se Němci dostali do blízkosti Moskvy ní prostor" na východě spojil s plánem, podle ně (1610. bylo sídlo sov. vlády přeloženo do Kujby hož chtěl po podrobení SSSR porazit Velkou Británii ševa, ale STALIN zůstal v Moskvě, kde byl vyhlá šen stav obležení [19.101). Něm. útok byl kvůli v Íránu popř. na Blízkém východě. Proto přijal počasí a totálnímu vyčerpání vojska (8. ll.) za "směrnici 21" (operace Barbarossa, 18. 12. staven. 1940) na přípravu útoku na SSSR. Po podpisu něm.-sov. obchodní smlouvy (10. I. 1941) uznala V důsledku sov. zimní ofenzivy (od 5.12.1941) se něm. vojska musela na sever sov. vláda nové uspořádání na Balkánu (květen ní frontě stáhnout za Volchov (prosinec), na 1941, s. 481). střední frontě na linii Orěl-Ržev (leden 22. 6. 1941 Německo bez vyhlášení války (942). Rusové pronikli do prostoru Vjaz přepadlo Sovětský svaz. Rumunsko, Itálie, ma-Smolensk-Vilebsk (leden) a obklíčili nělll. Slovensko, Maďarsko a Finsko vstoupily do války vojska v Demjansku (leden-duben). Na jižní po boku Německa. frontě Němci ztratili poloostrov Kerč (prosinec Sovětská obranná vnitropolitická opatření: Předseda Rady lidových komisařů STALIN vyhlá 1941) a prorazili u Izjulllu (leden (942). vý sil Velkou vlasteneckou válku. Byl vytvořen chodní fronta (leden-duben) se stabilizovala. Státní vyDor obrany SSSR ve funkci vojenské vlá Po Hitlerově "rozkazu" klást "fanatický odpor" (l6. ll.) byl propuštěn vrchní velitel dy v čele se STALINEM jako předsedou a lidovým pozemních vojsk von Brauchitsch a jeho komisařem pro obranu a členy M OLOTOVEM, VOROSlLOVEM, BERljOU a MALENKOVEM. Po funkci převzal sám Hitler. mobilizaci všech sil se SSSR bráni! podle princi Během něm. ofenzivy v létě 1942 byl znovu do byt Kerčský poloostrov (8.-15 5 ), proběhla bit pu "spálené země", vytvořilo se partyzánské hnu tí (s. 486), byla zavedena funkce politických ko va u Charkova (17.-28. 5.) a byl dobyt Krym se Sevastopolem (7. 6.- 4. 7.). Cílem ofenzivy, za misařů, zrušená v květnu 1940, k obnovení jed počaté 28. 6., byla ropná pole na Kavkaze a Sta noty velení došlo až během bitvy u Stalingradu (viz níže). lingrad. Skupina vojsk A pronikla až k Elbrusu (ll. 8.), ale nedosáhla jižní rus. hranice (nepo Zahraničně politické kroky: Sovětský svaz uza dařilo se přerušil am. pOIllOC). 6. armáda vřel dohodu o neutralitě s .Japonskem (13. 4. a 4. tanková armáda pronikly na předměstí Sta 1941) a vyhnul se tak válce na dvou frontách. lingradu (1.-15. 9 ) a podrobily si větší část 1941 po něm. útoku bylo podepsáno brit.-sov. spo jenectví proti Německu (12. 7.). USA nabídly města (l6. 9.-18. 11.). Velitel generálníllO štábu gen. HALDER byl pro SSSR dodávky válečného materiálu (30. 7.). puštěn. Podle voj. dohody mezi sov. vládou a pols. exilo vou vládou v Londýně (J 4. 8.) došlo k sestavení Ruská protiofenziva (od 19. 11. 1942): Po sjednocení obou rus. křídel západně od Sta pols. jednotek z válečných zajatců v SSSR, byly lingradu (22. 11.) byly něm. jednotky obklí zrušeny něm.-sov. úmluvy o rozdělení Polska (s. 432, 477). - SSSR a pols. exilová vláda uza čeny a marně se pokoušely obklíčení pro razil (l2. ll.). HtTLER zakázal kapitulovat vřely dohodu o podpoře (4. 12.). (22./23. 12.). Sověti vyzvali Němce, aby předali město (8. I. 1943). To Němci odmítli, proto do Průběh války šlo k "násilné likvidaci". Obklíčení se rozštěpilo 1. fáze (do srpna 1941): Na severní frontě (25 I. 1943) prolomila něm. vojska sov. pozice mezi U'menským a Cudským jezerem, na střední a jižní frontě zni 31.1.1943 jižní část obklíčené něm. armády čily něm. jednotky silnější sov. sbory v obkličova pod velením polního maršála F. Pauluse kapitulovala. cích bitvách o Minsk (do 9. 7.), Oršu a Vitebsk (do 5. 8.) a Uman (1.-7. 8.) a dorazily k Desně a Dněp 2. 2. 1943 kapitulovala severní část obklíče ru. Finské jednotky pronikly až ke Sviru a Oněžské né něm. armády (90 000 zajatců). mu jezeru. Murmansk, Kandalakša a Krym nebyly obsazeny.
486
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / hnutí odporu (1939-1945)
partyzánské svazy, které vedly gerilovou válku a vá Německé hnutí odporu Příčiny: Totalitní nacist. stát a důsledky nacist. re zaly něm. jednotky. žimu (s. 473) znamenaly zrušení právního stavu, pronásledování a vyhlazování Židů (s. 483), stra Jugoslávie: V západním Srbsku operovala organi zace národního hnutí odporu (Četnik) plukov nický teror, "likvidaci" polit. protivníků, ničení níka D. MIHAlLOVléE a organizace TlTOvÝCH "méněcenného života" (s. 483), boj proti církvím. (s. 509) jihoslovanských komunistU. Jednání HITLEROVA neomezená diktatura vyvrcholila pře o spolupráci ztroskotala (říjen 1941). Obě orga vzetím funkce "vrchního soudce" (24. 2. 1942, nizace bOjovaly proti Němcům, Italům, ustašov min. spravedlnosti bylO. THIERACK, předsedou Li cům (s. 481) i proti sobě navzájem. Od podzimu dového soud. dvora R. FREISLER) . To vše dalo pod 1943 ovládl TiTO horské oblasti Bosny, Chorvat nět ke vzniku aktivních skupin hnutí odporu ska a Cerné Hory. Po vytvoření Národního výboru ("povstání svědomí") různých skupin obyvatelstva: na osvobození Jugoslávie (listopad 1943) pod v armádě gen. L. BECK, gen. K -H. VON STOLPNA porovali Spojenci TiTA, jemuž král PETAR GEL, adm. w. CANARlS, gen. maj. H. OSTER; mezi politiky a diplomaty např. C.-F. GOERDELER, U. (s. 481) přenechal vrchní vedení odporu (září 1944). VON HASSELL, F. W. VON DER SCHULENBURG; mezi soc. demokraty a odboráři např. W. LEU SCHNER, J. LEBER. K tzv. krasauskému kruhu Francie: (Krausauer Kreis) patřili H. J. VON MOI.:ľKE, 1940 gen. Charles de Gaulle (s 524) založil P. YORK VON WARTENBURG, páter A. D ELP, A. VON v Londýně hnutí Svobodná Francie (18. 6.), po zději (30. 7. 1943) sestavil vládu. V okupovaných TROTT ZU SOLZ, T. HAUBACH, A. REICHWEIN. Vznikly i další skupiny hnutí odporu jako např. oblastech operovalo podzemní hnutí (Résistance, Solfský kruh (Solj-Kreis)j Bílá růže (Weisse Maquis) na severu (Libération-Nord, Organisati Rose), k níž patřili sourozenci SCHOLLOVI, K Hu on civile et militaire) a na jihu (Combat, Libéra BER či Rudá kapela (Rote Kapelle), jejímiž členy tion-Sud), v obou zónách pracovala komunisty ovlivněná Národní fronta (Front nationaf). V zemi byli H. SCHULZE-BOYSEN, A. HARNACK. Cílem hnutí odporu bylo odstranění hitlerovského se budovaly základny pro uprchlické a zpravodaj režimu, obnovení práVIllllo státu a svobody ducha, ví ské služby a pro podzemní tisk. ry, svědomí a mínění, bezpečnost osob a majetku, 1941 v Londýně bylo založeno ústřední informační a akčtú byro jako spojení mezi gaullisty a skupi "obnovení cti" a "potrestání hanobitelů práva". nami hnutí odporu, které se sloučily (1944) ve Něm. skupiny odporu podnikly několik neúspěš Fr. vnitřní síly (Forcesfran�aises de l'lntérieur) ných pokusů o atentát a státní převrat. Naváza pod vedením gen. P. KOENIGA. ly kontakt se spojeneckými státy a zahájily jednání o podmínkách, za jakých se mělo s Německem na 1944 po povstání skupin odporu se vzdalo okupač ní vojsko v Paříži (19 8.) D E GAULLE vstoupil kládat po kapitulaci. Spojenci trvali na "bezpodmí do hlavního města (26. 8.). nečné kapitulaci" (s. 487) a jejich návrhy odmítli. 20. 7. 1944 plk. Claus hrabě Schenk von Stauffenberg provedl neúspěšný pumový Sovětský svaz: V důsledku brutální něm. okupační politiky vznikaly partyzánské skupiny, po zřízení atentát na Hitlera v jeho hlavním stanu (Vl centrály partyzánského hnutí v čele s maršálem čí doupě). Spiknutí v Berlíně a Paříži se zhrouti K VOROŠlLOVEM byly podřízeny jednotné kon la. Spiklenci byli sUlláni, kolem 5000 osob bylo popraveno (procesy před Lidovým soud. dvo trole. rem, předsedal R. FREISLER) . Po atentátu byl HIMMLER (s. 473) jmenován vrchním velitelem Itálie: Skupiny hnutí odporu (především v sev. Itá lii) se spojily ve Výbor národního osvobození. záložrullo vojska (20. 7.) HITLER rozhodl o stí V důsledku HITLEROVÝCH výnosů a rozkazů (ří hání příbuzných (1. 8.) hlavních aktérů. jen 1941) a brutálních metod SS a SD - vyhlaze ní čes. vesnice Lidice (10. 6. 1942) po atentátu Odpor v okupovaných zemích na HEYDRlCHA, (s. 483) či fr. vesnice Ora Skupiny aktivního hnutí odporu vznikly v Dánsku dour-sur-Glane (10. 6. 1944) došlo k zostření (Denmarks Frihedsraad), Norsku (Milorg) partyzánské války. a v Nizozemsku (Hetverzet). - Národní a kom. skupiny odporu vznikly v Belgii, Řecku (Řec. lido vá osvobozenecká armáda [ELAS] kom. Řec. osvo bozovací fronty [EAM] zničila antikom. Řec. demo kratickou národní armádu [EDES]) a v Polsku (národní Zemská armáda [Armia Krajowa] a kom. Lidová garda [GL], později i Lidová armáda [AL]). V okupovaných zemích vznikaly centrálně řízené
DRUHA svtTovA VÁLKA / spojenecké konference (1941-1945) Spolupráce spojenců (1941-1945) Válečné cíle: Od počátku války podporovaly USA
Velkou Británii (s. 465). Přes napětí mezi SSSR a Velkou Británií (Blízký a Střední východ) se ty to tři mocnosti spojily (194I) se společným cí lem porazit hitlerovské Německo. Na rozdíl od SSSR neměly USA konkrétní představy o povál. uspořádání Evropy. Moskva očekávala expanzi ve stř. Evropě. USA hodnotily S TALINOVY cíle velmi vysoko. Velká Británie zůstala vůči Rusům zdr ženlivá. "Nepsané spojenectví" mezi Velkou Británií a USA vedlo ROOSEVEtTA k založení Národní rady
obrany (s. 465) a k urychlení zbrojení. 1941 ROOSEVEI:r ve svém proj evu, jímž reagoval
na CHURCHILLOVU zprávu o situaci v roce 1940 (prosinec), označil USA za "arzenál demokra cie" a vyhlásil "čtyři svobody" (s. 465). - Zá kon o půjčce a pronájmu (s. 465) vstoupil v platnost a umožnil dodávky materiálu do SSSR (od srpna 194 I). USA se vzdaly neutrality a zahájily jednání s brit. generálním štábem. Něm. a it. lodě v am. přístavech byly zabaveny, USA zřídily základnu v Grónsku a a.m. jednotky se vylodily na Islandu. 14. 8. 1941 CHURCHILL a ROOSEVELT (s. 465) formulovali Atlantickou chartu (rozšíření čtyř svobod): oba státy se zřekly územních zisků; o územních změnách měly rozhodovat jen zain teresované národy; národy měly mít právo roz hodnout o svém zřízení; státy měly mít zajištěn stejný přístup k surovinovým zdrojům; měla být zajištěna svoboda moří; státy se měly zříci použi tí síly. Tyto zásady se neměly týkat Německa. 1941-42 po vstupu USA do války (s. 465) se kona la 1. washingtonská konference (Arcadia, 22. 12.-14. 1.) mezi ROOSEVELTEM a CHUR CHILLEM. Na schůzi Spojené válečné rady bylo rozhodnuto o defenzivě vůči Japonsku a o plánu na vylodění v sev. Africe. 1942 26 válčících států uzavřelo washington skou dohodu (1. 1.), v níž se signatáři zavázali neuzavírat separátní mír s mocnostmi osy Ber Iín-Řím-Tokio. Dohoda se stala zárodkem OSN (s. SOI). Po podpisu sov.-brit. spojenecké smlouvy (26. 5.) naléhal sov. min. zahr. MO LO TOV (s. 467), aby Washington (květen) poskytl SSSR voj. podporu a hosp. pomoc. 2. washingtonská konference (18.-26. 6.) roz hodla o invazi v sev. Africe a jednala o rozvoji atomového výzkumu. Stalin, Churchill a ROOSEVELTŮV zástupce Harriman jednali v Moskvě o společných opat řeních vůči Německu (srpen). 1943 na konferenci v Casablance (14.-24. 1.) rozhodli ROOSEVELT a CHURCHILL o vylodění na Sicílii. ROOSEVELT požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa. - Na 5. washingtonské
487
konferenci (Trident, 12.-25. 5.) se jednalo
o invazi ve Francii, znovudobytí Barmy, použití atomových zbraní a výstavbě lodí. Konference uznala sov. anexe. - Konference v Quebecku (Quadrant, 14.-24. 8.) se zabývala globální stra tegií. - V Moskvě probíhaly porady spojene ckých min. zahr. věcí (19. - 30. 10.) o spolu práci s cílem konečného vítězství, vstupu SSSR do války proti Japonsku, o založení nadnárodní organizace a o všeobecném odzbrojení po ukon čení války. Něm. vál. zločinci měli být postaveni před soud, v Rakousku a Itálii měla být obnove na demokracie. - Na 1. konferenci v Káhiře ( ROOSEVELľ, CHURCHILL, ČANKAJSEK, 22. až 26. 11.) se rokovalo o operacích proti Japonsku, o obnově nezávislosti Koreje a oblastí okupova ných od roku 1894, popř. od roku 1914 - Te heránská konference (ROOSEVEI:r, CHUR
STAI.lN, 28. 11.- 1. 12.) rozhodla o vylo dění v sev. Francii a odmítla invazi v Pádské nížině. Bylo stanoveno, že budoucí pols. vých. hranicí se stane Curzonova linie, pols. území mě lo sahat až po Odru. 1944 konference v Dumbarton Oaks u Was hingtonu se zúčastnil SSSR, USA, Velká Británie a Čína (21. 8 -7. 10., s. SOJ). - ROOSEVEI:r stá hl svůj podpis na Morgenthauově plánu (roz dělení Německa, jež se mělo stát agrárním stá tem). - Na jednání v Moskvě (CHURCHILL, EDEN, STALIN, 9.-18. 10.) byly stanoveny sféry vlivu na Balkáně. CHILL,
1945 jaltská konference (CHURCHILL, ROOSE VEI:r, STALIN, 4. -11. 2.) přinesla prohlášení o "osvobozené Evropě". Polsko: Zástupci exilové vlády měli být přijati do
Lublinského výboru (komunistická vláda), pols. záp. hranici měla stanovit mírová smlouva, Cur zonova linie se stala pols. vých. hranicí. Ustanovení o povál. politice vůči Německu předpokládala odstranění nacismu, rozdělení země do okupačních zón podle 1. a 2. protokolu Evropské poradní komise, vytvoření Spojenecké kontrolní rady (s. 527), demontáž továren, repa race a odstoupení území. V Jugoslávii byla vytvořena koaliční vláda (s. 509). Mimoevropské záležitosti: SSSR se zavázal vyhlásit válku Japonsku (3 měsíce po ukončení války v Evropě) proti ústupkům (status quo ve vnějším Mongolsku, práva na vnitřní Mongolsko a tichomořské přístavy, držba Kurii a jižního Sa chalinu). Shoda o poměru hlasů v Radě bezpeč nosti OSN (s. 501).
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / severní Afrika, Itálie, Balkán (1942 -1945) Severní Afrika
1942 Britská protiofenziva (říjen, Lightfoot) pod velením generálporučíka BERNARDA L MONTGOMERYHO (1887-1976) vedla k ob sazení Kyrenaiky (listopad). Vyloděním ame ricko-britských ozbrojených sil (listopad, Torch, s. 487) pod vedením generála EI SENI-I O WERA (s. 519) v Maroku a Alžírsku vznikla dru há spojenecká fronta v severní Africe. Vojenské a politické důsledky: Po počátečním odporu přešly francouzské jednotky vichystické vlády ke Spojencům. Admirál DARLAN uzavřel se Spojenci příměří (12. ll. 1942) a sestavil vládu, byl však zavražděn. Generál GIRAUD se stal vyso kým komisařem pro francouzskou Afriku. - Mi nisterský předseda LAVAL odmítl německo-fran couzské vojenské spojenectví. Německé a italské jednotky se vylodily v 'l\misku, byl obsazen zby tek Francie (operace Attila). PÉTAINOVA vláda protestovala, ale proti německé armádě byla bezmocná. 27. ll. obsadily německé jednotky válečný přístav Toulon (operace Anton). Fran couzské loďstvo se samo potopilo. Německá porážka v Africe: Po ztrátě Tripolska, obraně Marethovy linie jižně od Gabesu a západ ního 'J\miska ukončila válku na dvou frontách 13.5.1943 kapitulace "Afrikakorpsu". 252 ti síc německých a italských vojáků padlo do zajetí, Německo ztratilo severní Afriku a Středozemní moře a Spojenci si otevřeli jižní křídlo pro útok na "evropskou pevnost".
489
konce května u Monte Ca.<;sina tuhý odpor (15. 2. byl zničen klášter), ale nedokázali zabrá nit obsazení Říma (4. 6.), Pisy (26. 7.) a Floren cie (4. 8.) 1945 Němci drželi apeninskou frontu (Gótská li nie) až do spojenecké ofenzivy (9.- 14. 4.). Američané prolomili frontu u Boloně (19. 4.). 28. 4. 1945 německé ozbrojené síly v Itálii kapitulovaly (oznámeno až 2.5.). Mussolini ho zastřelili partyzáni na útěku do Švýcar ska.
Balkán Rumunsko: Po sovětském výpadu na Balkán (sr pen) byl zatčen (23.8.) maršál ANTONESCU (s. 481). Vláda generála SANATESCA ukončila boj proti Sovětskému svazu a umožnila Němcům volný odchod. Po německém bombardování Bukurešti vyhlásilo Rumunsko válku Německu. Rusové obsadili ropnou oblast Ploesti (30. 8.) a Bukurešť (318 )
12.9.1944 bylo v Moskvě uzavřeno příměří.
Bulharsko: 1944 Sovětský svaz vyhlásil válku Bulharsku (5 9.), které se již nacházelo ve válečném stavu s Velkou Británií a USA. - Bulharsko vyhlásilo válku Německu (8.9.).Po státním převratu prosovět ské bulharské skupiny v čele s K. GEORGIEVEM (9. 9.) obsadila Rudá armáda celou zemi bez boje. 28.10.1944 bylo v Moskvě uzavřeno příměří. Řecko: Na HitlerllV rozkaz (25. 8.) bylo vyklizeno Itálie Řecko (do 2. II 1944) a německé jednotky (sku 1943 Spojenci dobyli Sicílii (10. 7.-17. 8.). pina vojsk E) se stáhly na novou pozici. Mezi řec Po vylodění britských jednotek u Salerna se kými komunisty a monarchisty vzplála občan Němci stállli přes poloostrov na linii severně od ská válka. Po CHURCHILLOvÝCH a EDENOVÝCH Neapole. marných zprostředkovacích pokusech v Athénách Mussoliniho pád: Po poradě MUSSOLlNlHO s H rr (25.-27 12.) předal král JtŘl regentskou vládu LEREM ve Feltre (19. 7. 1943) převzal král V IK athénskému arcibisktlpovi DAMASKlNOSOVt TOR EMANUEL na přání fa.�istické Velké rady (3112. 1945) vrchní velení. MUSSOLlNI byl propuštěn z funkcí Albánie: Po odchodu německých jednotek vytvořil a zatčen (25. 7.). Maršál PIETRO BADOGLlO plukovník EJ\'YER HODžA (s. 510) prosovětskou (1871-1956) sestavil vládu bez fašistů (26. 7.), vládu. fašistická strana byla rozpuštěna (28. 7.). Přes Jugoslávie: slib loajality vůči Německu vedla nová vláda tajná 1944 Tnovl partyzáni (s. 509), kteří byli (od 6. 9.) ve spojení s Rudou armádou, obsadili Bě jednání se Spojenci (od 3. 8.) v Lisabonu. Poté co lehrad (18. 10.). 8.9. EISENHOWER oznámil příměří (podepsáno 3. 9.), sáhli Němci k protiopatřením (operace Maďarsko: Achse), došlo k okupaci Říma, odzbrojení, pro 1944 po německé okupaci Maďarska (19. 3., ope race Margarete) bylo uzavřeno tajné příměří se puštění nebo zajetí italských jednotek. BADOGLI Sovětským svazem (11. 10.). Po vyhlášení přímě OVA vláda uprchla ke Spojencům a vyhlásila vál ří (15 10.) je musel admirál HORTHY (s. 435) ku Německu (13. 10.). - Němci osvobodili MUSSOLtNIIIO (12.9.), který se postavil do čela na nátlak Němcll odvolat. HORTHY byl odvezen protivlády, vytvořené 9. 9. do Německa, nahradil ho FERENC SZÁLASI (s. 435). Protivláda generálplukovníka MlnÓSE 18. 9. Mussolini založil republiku Salo (Re pubblica Sociale Italiana). BÉLY DAI.NOK!I-IO (23. 12.) vyhlásila Němec 1944 americké jednotky se vylodily za ně ku válku. meckou frontou u Nettuna. Němci kladli do 20. 1. 1945 bylo v Moskvě uzavřeno příměří.
DRUHA SVĚTOVÁ vÁLKA / východní a západní bojiště (1941-1944)
49 1
Německá nadvláda na východě (1941-1944) 1943 poslední něm. ofenziva v kurském ob 1941 Hitler vydal výnos o správě okupova louku (operace Zitadelle, 5.-13. 7.) byla pře ných východních oblastí, bylo zřízeno říš. mi rušena. Iniciativu převzala sov. vojska, jejichž nisterstvo pro obsazená východní území v čele převaha byla stále zřetelnější. HITLER marně tr s A. ROSENBERGEM a říš. komisariáty pro vý val na udržení vytvořených front a "pevných chodní území a Ukrajinu. Oblasti byly systematic míst". Sovětské ofenzivy na severní frontě bránily pro ky vykořisťovány. 1942 HIMMLER schválil Generální plán Východ, který stor na Narvě (od 6. 10.), na střední frontě byl dobyt Brjansk (17. 9.), Smolensk (24. 9.) a Go předpokládal vystěhování 80-85 % Poláků, 65 % mel (25 1 J.) Na jižní frontě Rudá armáda si Ukrajinců, 75 % Bělorusů a 50 % Čechů na Sibiř. ce ztratila doněckou pánev (září), ale podařil se Výnos o zacházení s obyvateli nepřátel jí průlom k Dněpru (říjen), čímž odřízla Krym ských zemí (6. 5. 1941) a výnos o komisařích (13. 5.1941), který uzákonil likvidaci zajatých ko (1 ll.) misařů bez soudního jednání, měly "legalizovat" 1944 sovětská vojska pronikla k jihu, dobyla jižní Ukrajinu, provedla výpad do Haliče (bře metody, pohrdající mezinárodním právem. zen). Něm. jednotky opustily Krym (do května). Ruské dobrovolnické svazy: Na něm. straně stál V pobaltských zemích probíhaly úporné boje (le necelý milion rus. pomocných dobrovolníků (hi den-duben). - 6. června byly zahájeny sov. let wis). Bývalý sov. generál ANDREJ A. VLASOV (1906-46 [popraven]) sestavil (1943) dobro ní ofenzivy, během nichž bylo zničeno 25 něm. divizí skupiny armád Střed (Minsk, 2. 7.); prove volnické formace. 1944 dohoda mezi Himmlerem a Vlasovem den výpad do balkánské fronty a do oblasti Visly. (sestavení Ruské osvobozenecké národní armá Varšavské povstání připravené odbojovou orga dy) a zakládající konference Vy"boru na osvobo nizací Armia Krajowa (srpen-říjen) ztroskotalo, polští odbojáři kapitulovali. Skupina vojsk Sever zení národů Ruska neměly v Rusku větší ohlas. byla obklíčena a Rusové dosáhli Východního Sovětské vedení se snažilo všemi způsoby Pruska (říjen). Finsko: Průlom fronty u Ka mobilizovat síly k odporu. Obrátilo se relské šíje (JO. 6.) vedl k uzavření moskevského k tradici: Byly znovu zavedeny gardové jednot ky, Stalin byl jmenován maršálem, armáda se dě příměří (19. 9.).Něm. horská armáda se stáhla do severního Norska. lila na mužstvo, poddůstojnický, důstojnický sbor a generalitu. Zvolení metropolity SERGEjE Západ - severní Francie: patriarchou zpečetilo mír mezi stranou a církví. Také rozpuštění Kominterny mělo 6. 6. 1944 Spojenci v čele s gen. EISENHOWEREM vytvořili druhou frontu (s. 487) provedením in velký zahraničně politický dopad. 1943 Němci objevili u Katyně masové hroby asi vaze (Overlord) v severní Francii mezi Cher bourgem a Caen. Spojenci dobyli poloostrov Co 4000 pols. důstojníků, které zastřelila STALINOVA tentin (14. 6.), obsadili Cherbourg (30. 6.), Ca NKVD (vinu přiznal Sovětský svaz teprve v roce 1990). Pols. exilová vláda požadovala, aby celou en (9. 7.) a St. Lo (18. 7.) a prolomili něm. záležitost vyšetřil Červený kříž. Sovětský svaz pozice u Avranches (25. 7.), čímž se válka změ proto vypověděl pols.-sov. dohodu z roku nila v pohyblivou válku. Zničení něm. tankových sborů ve "falaiském pekle" (16. 8.) uvolnilo ce 194 1 a navázal diplomatické styky s Pols. vyDO stu do Paříže, kde vypuklo povstání hnutí odporu rem národního osvobození (Lublinský vyb " or). (19. 8.) Něm. jednotky kapitulovaly a generál Něm. komunisté a zajatí něm. vojáci a důstojníci DE GAULLE vstoupil do Paříže (25. 8.) - Spojen založili národní výbor Svobodné Německo ci dorazili k něm. hranici mezi Trevírem a Cá a Svaz něm. důstojníků. EDVARD BENES v Moskvě chami a k jižní hranici Nizozemska (září/říjen). podepsal československo-sovětskou smlouvo o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolu práci (12. 12.). Jižní Francie: 1944 spojeneckou smlouvo později doplnila 15. 8. 1944 spojenecké jednotky se vylodily v jižní Francii (Dragoon). Američané se přes dohoda o obsazení Československa Rudou Grenoble (23. 8.) dostali ke švýcarské hranici. armádou. Francouzské jednotky dobyly Toulon a Marseille. Po výp adu na sever a dobytí Met, Belfortu, Mylh Obrana "evropské pevnosti" ( 1943-1944) úz a Strasburku (listopad) zaútočili Američané Východ: Na jižní frontě došlo po sov. průlomu na tzv. západní val (3. 12.). (s. 485) ke stabilizaci fronty po bitvách na Donu a Kubáni (leden-březen 1943). Něm. kavkazská Německá ofenziva v Ardenách (od 16. 12.) s cilem dobýt Antwerpy ztroskotala. armáda se přes Rostov stáhla na Ukrajinu a na Kubáňské předmostí, které musela vyklidit (do 7.10). -
DRUHÁ SVĚTOVÁ vÁLKA / pád Německa (1945)
Poslední německá obranná opatření 1944 všichni bojeschopní muži od 16 do 60 let byli povoláni do tzv. volkssturmu (25. 9.). 1945 byly kráceny příděly potravin a ročník 1929 povolán (5. 3.) do války. 19. 3. HITLER vydal rozkaz zničit všechna vojenská,
dopravní, zpravodajská, průmyslová a zásobova cí zařízení (rozkaz Nero) a 12. 4. bránit všechna německá města (pod hrozbou trestu smrti při neuposlechnutí rozkazu). Zřízení stanných soudů mělo jednotky donutit klást co největší odpor. Vznikla organizace Werwolf, kte rá za nepřátelskými liniemi pokračovala v odporu, její existence vyvolala obranná opatření Spojenců. Dobytí východního Německa 12. I. Rudá armáda zahájila velké ofenzivy ze san
doměřského předmostí (Bara.llów), které roz štěpily německou střední frontu. Němci ztratili obsazená polská území, Horní Slezsko s nezasa ženou průmyslovou oblastí a Dolní Slezsko vý chodně od Odry. Východní Prusko zůstalo odříz nuto. 26. 2. sovětská vojska prolomila frontu z Bromber gu (Bydgoszcz) až k Baltu u Kolbergu (Kolobr zeg) (18 3.), ke štětínskému přístavu a Gdaň skému zálivu (30. 3.). Německé obyvatelstvo pr chalo před sovětskými vojáky na západ. Města Toruň, Poznaň, Graudenz (Grudziadz), Královec, Vratislav byla označena za "pevnosti" a bráněna. 16. 4. byla zahájena velká sovětská ofenziva od Od ry a Nisy. Sovětská křídla se spojila u Nauenu a obklíčila Berlín (24. 4.). 25. 4. americké a sovětské jednotky se setkaly na Labi u Torgavy. 2. 5. kapituloval Berlín. Jihovýchod: Po dobytí Budapešti (13 2.) postupo vala sovětská vojska směrem na Vídeň, která po pouličních bojích kapitulovala (13. 4.), a setka la se s americko-britskými jednotkami na Enži a ve Štýrsku. 20. 3. TlTOVI partyzáni zaútočili proti německým jednotkám (s. 489). 5. 5. postup Rudé armády z Bratislavy na Prahu dal podnět k vypuknutí pražského povstání proti německým okupantům.
Dobytí západního Německa Po spojenecké protiofenzivě v Ardenách (3. 1.) a spojení amerických a britských jednotek u Houf falize (16. 1.) ztratili Němci oblasti na levé straně Rýna (únor), u Remagenu bylo zřízeno americké předmostí (7. 3.). Poté došlo ke zhroucení ně mecké západní fronty. Sever: Britové překročili Rýn u Weselu (24. 3.) a zaútočili směrem na Emden (přičemž byly ně mecké jednotky odříznuty v "pevnosti Holland")
493
a přes Vestfálsko k Labi (19. 4.), do Holštýnska a Meklenburska (2. 5.). Střed: Po obklíčení a kapitulaci 21 německých di vizí v rúrském kotli (18. 4.) dorazili Američané k Labi (duben) Jih: Američané zaútočili směrem k dohodnuté de markační linii Karlovy Vary-České Budějovice-Li nec. 7. americká armáda pronikla levým křídlem do Salzburska, pravým až k Brenneru, kde se setkala s americkými jednotkami z Itálie (4. 5.). Francouzi p řekročili Rýn severnč od Karlsruhe (1 4.) a u Štrasburku (15.4.). Totální porážka Po návratu do bunkru říšského kancléřství v Berlí ně (16. 1.) se HlTLER rozhodl zůstat ve městě (21. 4.). Někteří nacističtí politici se snažili navázat kontakt se Spojenci a jednat o ukončení války. Bez HITLEROVA vědomí nabídl HIMMLER prostřed nictvím švédského hraběte BERNADOTTEHO čás tečnou kapitulaci (23. 4.), západní mocnosti ji od mítly. GORlNG se dotazoval HITLERA, zda má převzít vedení Říše (23. 4.). HITLER sepsal svou politickou závěť. GORlNG a HIMMLER byli vyloučeni ze strany a zbaveni úřadů. Velkoadmirál KarI Donitz (1891-1980) byl jmenován říšským prezidentem a vrchním ve litelem wehrmachtu; Goebbels říšským kanc léřem. 30. 4. Hitler spáchal sebevraždu. 2. 5. Donitz pověřil ministra financí hraběte SCH WERlNA VON KROSIGKA vytvořením akce schopné říšské vlády (v PlOnu, od 3. 5.v Miir wiku u Flensburgu). NSDAP byla rozpuštěna, HIMMLER zproštěn všech funkcí (5. 5.). Po ka pitulaci Berlína, italské armády (s. 489) a skupi ny vojsk Jihozápad (4. 5.) podepsal admirál H. G. VON FRlEDEBURG kapitulaci v MONTGO MERYHO hlavním stanu v Liineburgu. 4. 5. kapitulovaly německé ozbrojené síly v Nizozemí, severozápadním Německu, Dánsku a Norsku. 7. 5. generálplukovník J9DL podepsal bezpod mínečnou kapitulaci německé armády v El SENHOWERo'VĚ hlavním stanu v Remeši. 8. 5. generál polní maršál KElTEL, admirál VON FRlEDEBURG a generálplukovník STUMPI'F opakovaně podepsali kapitulaci v sovět ském hlavním stanu maršála ŽUKOVA v Berlí ně-Karlshorstu. - Úplná kapitulace vstoupila v platnost 9. 5. 23. 5. Donitzova vláda byla sesazena a zat čena.
DRUHA SVĚTOVÁ VÁLKA / válka v Tichomoří ( 1941-1945) Japonská expanze (1941-42) Politické krytí zad pro nové uspořádání v Tichém oceánu (s. 453) nabízel Japonsku pakt proti Ko minterně, pakt tří mocností (s. 475) a dohoda se Sovětským svazem. - Po dosazení CANKAJŠKOVY vlády zaútočily jap. jednotky na jih. Spojenci ne mohli zabránit uzavření tzv. Barmské cesty (1940). Japonsko obsadilo sev. části Indočíny (září 1940). Důsledek: CANKAJSKOVA Cína se dostala do izola ce, surovinové oblasti v Malajsii a Indonésii byly ohroženy. USA zareagovaly na jap. expanzi "vyhlášením karan tény" (s. 465) a vypovězením obch. smlouvy (s. 453). Embargo na ropu a šrot oslabilo jap. zbrojní průmysl, USA, Velká Británie a Nizozemská Východní Indie blokovaly jap. pohledávky. Jednání, během nichž USA požadovaly stažení Japonska z Cí ny a Indočíny, ztroskotala. 1941 japonský útok na Pearl Harbor (s. 465) znamenal ochromení am. tichomořského loď stva, nedošlo však k vážnému poškození loděnic a doků. Tři am. letadlové lodě unikly zničení na volném moři. Am. a brit. vláda vyhlásily válku Ja ponsku (8. 12., s. 465), Německo a Itálie vyhlá sily válku USA (ll. 12.). 1941/42 Japonsko podniklo ofenzivy ve třech směrech. Hlavní úder byl veden (Jižní opera ce) ve středu proti Filipínám a Nizozemské vý chodní Indii (cíl: hospodářská soběstačnost). 1942 dobytí Filipín (vrchní velitel am. jednotek: MAc AHTliUR, s. 515). Japonci se vylodili na Lu zonu a Mind,mau a dobyli Manilu (2. 1.), ostrovní pevnost Corregidor kapitulovala (6. 5.). Boj o Nizozemskou Východní Indii (II. 1.-8. 3.). Nejprve byl obsazen Celebes, Borneo a Amboina (leden) II provedeno vylodění na pobřeží Sumatry. - Po jap. námořních vítězstvích v Makasarském průlivu (24.-27. I.) byl obsazen Timor (ohrožení Austrálie), Jáva a Sundské ostrovy (27. 2.-1. 3., Nizozemci kapitulovali (8. 3.). Pravé křídlo hlavního úderu směřovalo na asij ský kontinent. 1941 po potopení brit. bitevních lodí Prince ofWa les a Repulse (12. 12.) uzavřelo Japonsko spoje nectví s Thajskem. Dobylo brit. základny Hong kong (25. 12.) a Singapur (15. 2. 1942), dále Barmu. - Ohrožení Indie. Bývalý prezident Ná rodního kongresu SUBHÁsCANDRA B OSE (s. 447) sestavil v Barmě s jap. pomoCÍ indickou národní armádu. Levé křídlo hlavního úderu kryly "paprskovité útoky do Oceánie". Japonsko dobylo Guam a Wake (IO. popř. 20. 12. 1941), zaútočilo na Bismarckův vyběžek, Novou Guineu a Šalamou novy ostrovy (leden-březen 1942), vylodilo se na Aleutách (červen 1942). Hospodářské a politické důsledky: Japonsko -
495
ovládalo v roce 1942 území s přibližně 450 mili ony obyvatel a velkým surovinovým bohatstvím (95 % světové produkce surové gumy, 90 % chi ninu, po 70 % cínu a rýže). Disponovalo dostat kem ropy a diHežitých rud (bauxit, chromová ru da ad.). - Japonsko podporovalo národní hnutí, namířené proti evropským koloniálním mocnos tem (vytvoření projap. vlády na Filipínách, uzná ní nezávislosti Barmy [1943 J, Vietnamu a Indo nésie [1945]) Spojenecká ofenziva (1942-1945) 1942 bitva v Korálovém moři ukončila jap.
postup na jih (7.18. 5 ). - Námořní bitva u ostrovů Midway (3.-7. 6., oslabení jap. ná mořnictva ztrátou 4 letadlových lodí) a vylodění Američanů na Guadalcanalu (7. 8.) zahájily americko-australské protiofenzivy. Ostrov byl dobyt po dlouhém boji (8. 2. 1943) 1943 spojenci zahájili protjfenzivu v jihozá padním Pacifiku ("Skok žáby": vrchní velitel MAc AHTHUt�), vylodili se na Nové Georgii (I. 7.), Vella-Lavella (15. 8.), Nové Guineji (4. 9.), Bougainville (I. ll.) a Nové Británii (15 12.). Rabaul byl vyřazen (odchod jap. ná mořnictva, březen 1944). 1944 americké ozbrojené síly zaútočily ve středním Pacifiku (vrchní velitel admirál NI MITZ) po znovudobytí Aleut (květen-srpen 1943), obsadili Gilbertovy a Marshallovy ostrovy (listopad 1943-březen 1944), Mariánské ostro vy, Saipan a Guam (červen/červenec). 1944-45 po spojení s MAC ARTI-IUROVÝMI jed notkami a po druhé námořní bitvě u Filipín (říjen) dobyli Spojenci celé souostroví (říjen -únor), obsadili Manilu (4. 2.) a Luzon (24. 2.) 1944-45 britské, americké a čínské jednotky znovu dobyly Barmu, zničily tři jap. armády a uvolnily tzv. barmskou cestu. 1945 Američané se vylodili v Japonsku (Jwoji ma, 19. 2.). Letecká válka: Americkou ofenzivu podporovaly nálety na jap. města. Americká Air Force bom bardovala jap. průmyslová centra a v roce 1943 získala vzdušnou nadvládu. 6. 8. 1945 svrhli Američané první atomovou bombu na Hirošimu (9. 8.: druhá bomba na Nagasaki, s. 550). Sovětský svaz vyhlásil válku Japonsku (8. 8.) a Rudá armáda vstoupila do Mandžuska a Kore je, obsadila Kurilské ostrovy a Sachalin. 2. 9. 1945 Japonsko kapitulovalo.
496
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / mezinárodní politika
Dilsledky války Ztráty na životech: Největší pozemní, letecká a námořní válka v dějinách si vyžádala také nejvíce obětí, podle odhadů kolem 55 mil. mrtvých, 35 mil. raněných, 3 mil. pohřešovaných. V žádné předchozí válce nebyly ztráty civilního obyvatelstva tak vysoké. V důsledku náletů (1,5 mil.), partyzán ských bojů, masového vraždění (přes 5 mil. Zidů, s. 483), pracovních a koncentračních táborů, po msty, útěků, deportací a vyhnání (s. 499) přišlo o život 20-30 mil. civilistů, z toho 7 mil. Rusů, 5,4 mil. Cíňanů, 4,2 mil. Poláků, 3,8 mil. Němců. SSSR ztratil 13,6, Cína 6,4, Německo 4, Japonsko 1,2 mil. vojáků. Menší ztráty zaznamenaly USA (asi 259 000 padlých) a Velká Británie (326 000 padlých). Válečné výdaje byly vyčísleny asi na 1500 miliard dolarů, z toho připadlo na USA 21 %, na Velkou Bri tánii 20 %, na Německo 18 %, na SSSR 13 %. V hospodářství vyrovnal všeobecný tech.-prům. pokrok relativně rychle vál. škody. Již v roce 1948 dosáhla svět. produkce a svět. obchod předvál. sta vu a po korejské krizi zaznamenaly obě oblasti ná růst. - Evropa ztratila svou vedoucí roli, zničené obytné a prům. oblasti (především ve stř. a vých. Ev ropě) zpomalovaly obnovu. Záp. Evropě pomálla la pokrývat potřeby am. kapitálová pomoc (Mars hallův plán, s. 523). Vlivem hosp. liberalizace a in tegrace (s. 523) se západoevr. ekonomika ozdravila do roku 1950. - V zemích vých. bloku se v ekonontice prosadilo přísné ekonomické plá nování a budování průmyslu, dávala se přednost těžkému průmyslu na úkor zeměd. produkce a vy soké životní úrovně. Teprve po STALINOVĚ smrti uvolnil "nový kurz" (s. 506) hosp. centralismus a zvýšila se výroba spotřebního zboží. Politika: S myšlenkou zajištění svět. míru vznikla O S N (s. 50 I), ale polit. situace ve světě se radikál ně změnila. Na území na východ od brit.-am. oku pační zóny vznikl systém sov. satelitů (s. 509), hranice Polska se posunuly na západ (s. 510), něm. otázka zůstala nevyřešena. Přes obrovské ztráty se S S SR stal velmocí (s. 505). Zdálo se, že úspěchy komunismu (Cína, s. 513) potvrdily LENI NOVO učení o převaze komunismu a o nutném kon fliktu mezi komunismem a kapitalismem. Sebevě domý SSSR, vědom si svého velmocenského posta vení, si činil nárok na absolutní vedení vých. bloku a světa. USA (s. 519) se ujaly vedoucí role Zápa du spíše kvůli neexistenci jiné mocnosti a jasného programu, a jen pomalu a v důsledku pozvolné ztráty pocitu vlastní bezpečnosti (mj. ztráta atom. monopolu, s. 550) si uvědomovaly nebezpečí ko munismu pro svět. politiku. Mocenskopolit. a ideo logický konflikt mezi Východem a Západem, -
tzv. "studená válka" mezi vých. bolševismem a svobodným záp. postojem se projevoval v propa gandě, prestižní politice, zbrojení, nadnárodních spojenectvích (s. 517), tech. a hosp. rivalitě (kos monautika, s. 550; pomoc rozvojovým zemím, s. 539), krizích plynoucích z povál. uspořádání svě ta (s 515). Rozštěpení pozitivně ovlivnilo polit. sebevědomí a úsilí o nezávislost (s. 539). Vznik nových státtl (Izrael, s. 537; Kongo, 5. 547) ale zvýšil všeobecné vál. nebezpečí. Solidarita hosp. nevyvinutých náro dů, které nebyly členy žádného bloku, postavi la svět. politiku před nové problémy. Nutnost koexistence vynucená atom. zbraněmi se projevila uvolněním napětí mezi velmocemi a ten dencemi k rozpadu dosavadních seskupení, např. na Západě krize NATO (s. 517), na Východě kon nikt mezi Moskvou a Pekingem (s. 513), Tľrovou politikou (s. 509) a upevňování neutrálního tábora (odklon od politiky solidarity). Mírové smlouvy: Postupimská konference (s. 527) rozhodla, že se má v Londýně sejít Rada min. zahr. věcí za účasti Francie a Cíny. 1945 (2.) moskevská konference Rady min. zahr. věcí se mimo jiné shodla na odchodu sov. a am. vojsk z Cíny a na novém polit. uspořádání Japonska a Koreje. 1946 v Paříži se konala mírová konference (červe nec-říjen). 1947 po (3.) konferenci Rady min. zahr. věcí v New Yorku (listopad/prosinec 1946) byly v Pa říži podepsány mírové smlouvy (únor) s Fin skem (ztráta Karélie, s. 509), Itálií (reparace, ztráta kolonií a Terstu), Maďarskem (hranice z roku 1937), Rumunskem (odstoupení Besa rábie a Bukoviny) a Bulharskem. Terst se stal svobodným teritoriem pod spojeneckou správou (s. 509) Za am . voj. správy (s. 513) bylo Japonsko de militarizováno a byly provedeny demokratické reformy (s. 513). 1951 uchopení moci komunisty v Cíně urychlilo podpis sanfranciské mírové smlouvy s Ja ponskem, kterou uzavřelo 49 států (nepode psaly SSSR a Indie). Japonské hranice byly stano veny podle stavu z roku 1854. Rakousko: Otázka státní smlouvy se bezvýsledně projednávala na mezinár. konferencích. 1955 spolk. kancléři RAABOVI (s. 52 t) se poda řilo uzavřít rakouskou státní smlouvu. 1956 vál. stav mezi SSSR a Japonskem ukončila moskevská deklarace, kterou podepsali min. předsedové HATO]AMA a BULGANIN (19. 10.).
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / mezinárodní politika / německá otázka Německá otázka po roce 1945 Něm. otázka (rozdělení, znovusjednocení, polit. status, hranice) jako základní problém mezinár. po litiky odrážel konflikt mezi Východem a Západem. 1945 v Postupimské dohodě (s 527) se tři okupační mocnosti zavázaly uzavřít mírovou smlouvu s celým Německem. 1947 na (4.) konferenci Rady min. Zallf. včcí v Moskvě se účastníci nedohodli na řešení nčm. otázky. Trumanova doktrína (s. 519) a Marshallův plán (s 523) ještě prohloubily napětí. (5.) konfe rence Rady min. zallr. věcí v Londýně (listopad/prosinec) projednávání něm. otázky od ložila. 1948 konference šesti mocností v Londýně (s. 527) rozhodla o hosp. přičlenění něm. záp. zón k záp. Evropě. Vých. blok, který se mezitím zformoval (s. 509), proti tomu protestoval na konferenci Rady min. zahr. včcí ve Varšavč (čer ven). 1949 za sov. blokády Berlína (s 531) přijaly záp. mocnosti na konferenci Rady min. zahr. věcí ve Washingtonu (duben) okupační statut pro záp. Německo. - (6.) konference Rady min. za hr. věcí v Paříži odmítla vytvořit ústřední něm. vlá du (VYSINSKÉHO návrh) bez provedení svob. vo leb. 1950 další úvahy záp. států na konferenci tří moc ností v Londýně přerušila korejská krize (s. 515). - Konference min. zahr. věcí v New Yor ku (září) rozhodla o obraně svob. světa, garanto vala existenci Spolk. republiky Německo (SRN) a Záp. Berlína, shodla se na znovuvyzbroje ní a právu SRN politicky zastupovat celé Německo. 1951 konference min. zahr. věcí ve Washingtonu (zá ří) navrhla vytvoření cvr. armády za účasti SRN. 1952 sov. nóty o núrové smlouvě nezabránily podpi su smlouvy mezi Německem a Evr. obranným společenstvím (EOS, květen, s. 529). 1954 po S'Ii\.L1NOVĚ smrti ztroskotLla (7.) konfe rence Rady min. zahr. věcí v Berlíně (le den/únor) na otázce všeobecných voleb (Edenův plán: počítal s volbou celoněm. nár. shromáždě ní, přijetím ústavy, vytvořením vlády a podpisem núrové smlouvy; Molotovův plán: nejprve měla být uzavřena mírová smlouva se zástupci SRN a NDR, a teprve potom se měly konat volby). Poté co Francie odmítla ratifikovat smlouvu o EOS, vstoupila SRN v říjnu 1954 prostřednictvím PaříŽSkých dohod (s. 529) do západoevr. unie a do NATO. Konference zemí vých. bloku v Moskvě (listo pad/prosinec) označila znovusjednocení Němec ka za nemožné. 1955 přes vznik Varšavské smlouvy (s 5 J7) da la rak. slátní smlouva novou nadčji na uvolnění napětí. Červenec 1955 konference šéfů vlád v Ženevě
497
(EISENI IOWEll, EDEN, FAlIRE, BlILGANIN) zdů raznila ve smírném duchu zodpovědnost čtyř mocností a stmlOvila direktivy min. zallr. věcí pro další projednání otázek evr. bezpečnosti a něm. otázky. Říjenllistopad 1955 (8.) konference Rady min. zahr. věcí v Ženevě byla neúspěšná: Molotov podřídil něm. otázku problému evr. bezpečnosti, zatímco Dulles poukazoval na ženevské direktivy a trval na junktimu obou otázek. - Sov, diploma cie tvrdě hájila teorii dvou států (znovusjedno cení, pouze po dohodě obou částí Německa bez zmčny social. výdobytků NDR), kterou poprvé přednesl Chruščov ve Vých. Berlíně (červenec). - Maď. krize (s. 511) ukázala, že sov. uvoliíovací ofenziva byla pouhým taktickým manévrem. 1958 v berlínském ultimátu (listopad, s. 531) vy povčdčl CllRlISCOV statut čtyř mocností a požado val demilitarizované svobodné město Záp. Ber lín. - Záp. mocnosti, NATO a SRN odmítly teorii tří států a požadovaly dodržení mezinár. dohod, byly však ochotny jednat. 1959 SSSR předložil návrh mírové smlouvy (leden), v níž mimo jiné požadoval neutralitu Nčmecka, uznání hrmlice na Odře a Nise a svobodného měs ta Záp. Berlín. Květen-srpen 1959 (9.) konference Rady min. zahr. věcí v Ženevě se konala za účasti zástupců SRN a NDR. Záp. mocnosti (am. min. Z�Lllf. Her ter) předložily mírový plán: I. po konání svob. voleb měla být nastolena jednota Berlína; 2. měl být jmenov{m ccloněm. volební vyDor (25 7istup ců SRN, 10 NDR) a provedeno referendum o vo lebním zákoně; 3. po volbách do nár. shromáždě ní (ústava) měla být vytvořcna vláda; 4. měla být podepsána mírová smlouva. - Sov. min. zallr. Gromyko jej odmítl a odvolal se na sov. mírový návrh. - Na slátní návštěvě USA (září) se CH RUS Cov dohodl o d,Llších jednáních v Camp Davidu. Premiéři záp. států EISENIIOWER, DE GAULLE, Mi\CMILLAN a ADENAlIER se setkali (prosinec) v Paříži a pozvali CHRUSCOVA na konferenci. 1960 CHRlISCOV znemožnil kon{mí vrcholné kon ference v Paříži (květen, aféra U-2, s. 506). 1961 na setkání s am . prezidentem KENNEDYM ve Vídni (červen) opakoval CI IRlISCOV sov, požadav ky. ULBRICHT vyostřil další berlínskou krizi (sr pen, s. 531), která měla negativní dopad na mezi nár. situaci. Viceprezident JOHNSON opakoval v Záp. Berlíně KENNEDYHO tři základní svobo dy: voj. ochrana, svob. přístup, svoboda a života schopnost obyvatel Záp. Berlína. - Od roku 1962 zaujímal SSSR i USA k něm. olázce zdrženlivý po stoj. 1964 ve smlouvě o přátelství mezi SSSR a NDR neby lo ani zmínky o "separátním míru". Tři záp. moc nosti reagovaly na smlouvu prohlášením o Němec ku (odpovědnost čtyř mocností a sebeurčení).
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / problém uprchlictví Století uprchlíků Od počátku druhé světové války obrovsky vzrostl počet uprchlíků a vyhnanců z ideologických důvodů (rasismus, nacionalismus, komunismus). Německo: 1939-44 v důsledku realizace myšlenky "nacistické ho životruno prostoru" (s. 475) byli přesídleni Němci z neněm. území. 1940/41 větší část Polska byla zahrnuta do gen. gou vernementu. - Do ŘJše bylo "dovezeno" přibližně 9 milionů totálně nasazených dělruKů, docházelo k vyhlazování Židů (s. 483). Jihovýchodní Evropa: V Sedmihradsku (Maďar sko, Rumunsko) a Dobrudži (Rumunsko, Bulhar sko) došlo ke změně hranic a přesídlování obyva tel. V roce 1941 prchali Srbové z Chorvatska a Slovinska. Finsko: Po "zimní válce" (s. 477) v roce 1940 mu seli Finové opustit Karélii. Sovětský svaz: 1940/41 dva miliony Poláků z vých. Polska byly de portovány na Sibiř. 1941 Němci a "nespolehlivé" národy (Estonci, Litev ci, Kalmyci, Kavkazané) byli postupně deportováni na Sibiř. Po válce sov. vláda v této politice pokra čovala. Uprchlické vlny na konci války: 1944145 z podunajské oblasti prchali Němci před Rudou armádou a partyzány do Rakouska. 1944 po zhroucenJ vých. fronty hledali mezinár. uprchlki azyl na západě, popř. v zámoří. 1945 Němci prchali před Rudou armádou na západ. Vyhnání jako důsledek války: 1945 postupimská konference (s. 527) rozhodla o odsunu většiny Němců z něm. východnkh oblas tí, Ceskoslovenska a Maďarska 0945/46). 1945-47 vylidněná území měla být znovu osídlena. Přes repatriaci a výměnu národnostnkh menšin hustota obyvatelstva na těchto územJch klesla. 1946/47 národnostní menšiny byly vyháněny z Jugo slávie (Italové), 1950-52 z Bulharska a Řecka (Turci). 1948-52 Židé odcházeli z východní Evropy. Důsledky: Přibližně 30 milionů Evropanů (z toho 60 % Němců) přišlo o vlast. Od té doby se z velké části ve vých. a stř. Evropě kryly státní hranice s národnostními. 1945 z důvodu péče o bezprizorné osoby, tzv. Dis placed Persons (totálně nasazeru děWci, mezi nár. uprchlíci, zavlečené osoby) převzala Organi7z ce spojených národů pomocnou organizaci UNR RA (United Nations Relief and Rehabi{jtations Administration), založenou v roce 1943 v USA.
1947 UNRRA se transformovala v Mezinárodní uprchlickou organizaci (Internationa/ Refugee Organization, IRO). Od roku 1951 byla při OSN zřízena funkce vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR, s. 500).
499
Problém uprchlictví (po roce 1945) 1. Rozšíření komunistické moci Cína: Po zhroucení vlády Koumintangu (1949) pr chali Cíňané na Tchaj-wan, kde mohli snadněji nalézt práci. Počet obyvatel v brit. enklávě Hongkongu vzrostl z 1 milionu na 3,7 milionů (1964). Jakákoli opat ření však nebyla schopna zmirnit útrapy uprchLKů. 1962 docházelo k masovému odchodu obyva tel z Cíny (s. 513) a návratu "nežádoucích" Cí ňanů dosud žijících v jihových. Asii. Korea: Během korejské války 0950-53) se stali z milionů lidí uprchlíci (s. 515). OSN a USA se snažily poskytovat pomoc zemědělskému, politic ky labilnímu jihu při budování nového průmyslu. Vietnam: Zemědělci katolického vyznání, kteří v ro ce 1954 uprchli na jih, se úspěšně uchytili, neboť zde došlo k zvýšení počtu rýžových polí. TIbet: Po povstání proti Cíně v roce 1959 uprchlo do Indie spolu s dalajlamou přibližně 20 000 Tibe tanů. Maďarsko: Po povstání v roce 1956 (s. 511) odešlo kolem 200 000 uprchlíků (asi 30 % se jich vrátilo zpět po ujištěru o plné beztrestnosti). Německo: Stálá emigrace z NDR (s. 528). "Pěšímu referendu" (opuštění republiky) měly zabránit hraniční zátarasy a v roce 1961 stavba Berlínské zdi. 2. Zrušení koloniální nadvlády 1945 po porážce Japonska se do země vraceli .Japon ci z Koreje, Sachalinu, Mandžuska a oblasti Jiho čínského moře. Práci však většinou získali až v době hosp. vzestupu po korejské krizi (s. 513). 1952/53 Nizozemci odešli z Indonésie a v roce 1962 z Nové Guineje. 1954-62 během alžírské krize (s. 547) pobývali uprchlki v marockých II tuniských nouzových tá borech. 1962 masový odchod Francouzů z Alžíru. 1960 po vyhlášení nezávislosti Konga (s. 547) podnítily násilnosti v zemi odchod Evropanů (Bel gičané) a jejich rezignaci na majetek. 3. Náboženský fanatismus v Indii 1947 vyhlášení ne7.ávislosti (s. 543) rozpoutalo ne návist mezi hinduisty a muslimy. 1950 dohoda o menšinách mezi Indií a Pákistánem nezamezila novým náboženským nepokojům. Izrael (s. 537) zaujal zvlá.�tní postavení. S idealis mem a činorodostí se podařilo se zahr. pomocí (srov. něm. náhrada, s. 529) regulovat heterogen ní imigraci. 1948 od zahájení boje o Palestinu zůstával nevyře šen problém arabských uprchlíků, kteří byli ubytováni v nouzových táborech pod správou OSN a neměli zájem o začlenění. Podobně jako nárazní kové státy chápali židovský stát jako provizorium.
OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Organizace spojených národů I (1945-1965) Organizace spojených národů (OSN) Vznik: 1941 americký prezident ROOSEVELT (s. 465) vy hlásil v poselstvÍ Kongresu "čtyři svobody" (s. 465), které byly začleněny do Atlantické charty(s 487). 1942 V "deklaraci 26 národů" ve Washingtonu (s 487) Spojenci poprvé použiL názvu Spojené národy. 1943 konference ministrll zahraničních věcí v Moskvě rozhodla o vytvoření mezinárodní or ganizace "na zajištění míru a bezpečnosti". Srpen-říjen 1944 na konferenci v Dumbar ton Oaks u Washingtonu vypracovaly USA, So větský svaz, Velká Británie a Čína Chartu, která byla doplněna na jaltské konferenci (s. 487). Stálí členové Rady bezpečnosti získali právo veta. Po poradách na konferenci v San Francisku(du ben-červen (945) byla 26. června 1945 založena Organizace spoje ných národů (OSN). Zástupci 50 států podepsa li Chartu Spojených národů (III článkll). Pol sko se připojilo jako 51 zakládající stát 15. října. Po její ratifikaci vstoupila Charta v platnost 24. října 1945 (Den Spojených národů). 1946 na závěrečném zasedání Společnosti národu ukončila organizace svoji činnost a byla rozpuš těna(s 415) Cíle: Zajištění světového míru, ochrana lidských práv, rovnoprávnost všech národu. zlepšení všeo becné životní úrovně na celém světě(čl. 1). Zásady: Členské státy se zavázaly 1 účinně zajišťovat mír mírovými prostředky (do poručení, šetření, zprostředkování, rozsudky smírčího soudu - čl. 35), politickými nebo hos podářskými sankcemi (čl. 41) nebo zásahem ozbrojených sil (čl. 42), které sestavovaly člen ské státy(čl. 43; vojenská dohoda o ozbrojených silách OSN); 2. uznat vlastní obranu jednotlivých států (čl. 51), též za pomoci regionálních bezpečnostních do hod(čl. 53); 3. nevměšovat se do vnitřních záležitostí jednotli vých státu (rezignace na ochranu lidských práv v diktaturách nebo totalitních státech; vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv v prosinci 1948 bylo nezávazné); 4. loajálně plnit závazek "věrnosti a víry" (čl. 2), především zříci se výhružek nebo použití síly (prakticky neúčinné). Členy se v zásadě mohly stát všechny státy, které uznaly Chartu OSN a které byly ochotny dostát je jím závazkum . Orgány: Stálý orgán Rada bezpečnosti (RB OSN) se stará o zajištění míru. Její rozhodnutí(7 zll) jsou závazná; politické akce, změny stanov, volba nových členu vyžadují její souhlas; omezeny prá-
501
vem veta pěti stálých členu (1946-64 tak Sovět ský svaz uČinil 103 x, Velká Británie 4 x, Francie 3 x, Čína 1 x). Valné shromáždění zasedá (kromě mimořád ných zasedání) jednou ročně (většinou od září do prosince), od roku 1952 v New Yorku. Roz hodnutí (nyní nutná dvoutřetinová většina) jsou závazná pouze pro členské státy, které s ním vy slovily svuj souhlas. Každý člen vysílá až 5 delegá· tu, ale má pouze jeden hlas (Sovětský svaz s Ukrajinou a Běloruskem měly tři). Valné shro máždění volí nestálé členy Rady bezpečnosti na 2 roky, generálníllO tajemníka a členy všech rad popřípadě Mezinárodního soudního dvora. vý bory a komise koordinuje Řídící výbor. Rozpočet OSN a příspěvky členských státu (i ne členských států) se stanovují každý rok (USA má největší podíl asi 32 %, Sovětský svaz 15 %, Velká Británie 7 %, Francie a Čína po 5 %). 1950 Valné shromáždění má (od korejské války, s. 515) podle Uniting for Peace Resolution právo rozhodovat o vyslání jednotek a poskytnutí materiálu na obranu proti agresorovi, pokud Ra da bezpečnosti selže v dusledku uplatnění práva veta. Generální tajemník jako šéf sekretariátu(při· bližně 4500 úředníků), volený na doporučení Rady bezpečnosti na 5 let, představuje nejvyšší správní orgán a účastní se zasedání Rady bezpeč nosti (nemá hlasovací právo). Hospodářská a sociální rada (s regionálními podkomisaři) se zabývá zvyšováním všeobecné životní úrovně, má k dispozici ruzné organizace přidružené k OSN a funkční komise. Bývalé mandáty Společnosti národu (pokud se neosamostatnily jako Togo, Kamerun, Somálsko, Tanganjika) spravuje Poručenská rada. Mezinárodní soudní dvůr (15 soudcu, volených na 9 let) vypracovává na žádost posudky o spor ných případech. Mezinárodní odborné organizace přidružené k OSN, zřízené mezinárodními dohodami, úzce spolupracují s orgány a výbory OSN. 1945 velký význam měla Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) a Mezinárodní měnový fond(IMF) ve Washingtonu. Světové organizace mimo OSN: 1945 Světová odborová federace byla ovlivněna ko munistickou ideologií. 1948 na Světové církevní konferenci v Amsteroda mu se křesťanské církve(kromě katolické) spo jily ve Světovou radu církví. 1949 vznikla Mezinárodní konfederace svobodných odborů.
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 1 Organizace spojených národů II (1945-1965) Pokus o světovou vládu RB OSN zaznamenala počáteční úspěchy při zacho vání statu quo, který nebyl po roce 1945 ještě pev ně zakotven. V roce 1946 odešla sov. vojska z Íránu (s. 507), v roce 1947 se vyřešila terstská otázka (s. 509). V letech 1947/48 se podařilo utlumit konflikty v Pa lestině (s. 537), Indonésii (s. 541) a Kašmíru (s. 543). Vznikly hosp. komise pro Evropu, Lal. Ameriku, Asii, Blízký východ (Afrika 1958). Naděje USA ve spolupráci se SSSR se nenaplnily (SSSR neustále uplatňoval své právo veta (s. 505), čímž ochromoval mírovou politiku). Val. shr. OSN, konaná v letech 1946-53 pod vedením gen. tajemníka, Nora Trygve Lie (1896-1968), pusobila jen jako morální apel, její rezoluce odrážely svěl. mínění: 1946 na 1. Val. shr. v Londýně a New Yorku se řeši ly otázky kontroly atom. energie, otázky uprchlí ků (IRO) , odsouzení fašismu, bojkotu Španělska (do roku 1950). 1947 na 2. Val. shr. v New Yorku byly ustaveny ko mise OSN pro Koreu (všeobecné volby), Bal kán (hraniční spory) a Palestinu (UNSCOP) 1948/49 na 3. Val. shr. v Paříži a New Yorku bylo odsouzeno masového vraždění (genocida) a při jata Deklarace lidských práv. 1949 4. Val. shr. v New Yorku řešilo otázku urychle ní koloniální samosprávy, zvláště u poručen ských oblastí OSN. Stagnace činnosti OSN 1950 během korejské krize (s. 515) označila RB OSN v nepřítomnosti sov. zástupce MAUKA (na protest proti odmítnutí Čín. lid. republiky) Sev. Koreu za agresora, ozbrojené síly OSN by ly nasazeny v boji (gen. MACARTHUR). SSSR protestoval a uplatnil právo veta proti od souzení čín. dobrovolnických jednotek v Koreji. RB OSN: mezinár. konflikty a problémy (odzbroje ní, s. 550) zustaly nevyřešeny: 1951 bril.-írán. ropný konflikt (s 507), 1957 Kašmír, 1958 li banon (pozorovatelé OSN), 1959 Laos (Vyšet řovací výbor OSN přes sov. protest), 1959 Jižní Tyrolyatd. Val. shr. OSN se aktem Uniting Peace Resolution (prosinec 1950, s. 50l) dostalo do centra politiky OSN, mohlo vyslovit pouze doporučení. USA se snažlly učinit z Val. shr. OSN nástroj protisov. poli tiky (od roku 1953 opakované nepřijetí Čín. lid. republiky do OSN). Vých. blok (NDR a Madar sko) nepovolil komisím OSN vstup do země. Fran cie označila alžír. konflikt v roce 1955 (s. 547) za vnitropolit. otázku. V roce 1955 odvolalaJiho afr. republika své delegáty na protest proti odsou zení rasistické politiky apartheidu (s. 545). 1950/51 5. Val. shr. rozhodlo o podpoře zaostalých oblastí a o propuštění jap . a něm. vál. zajatců.
503
1951/52 6. Val. shr. vytvořilo Výbor OSN pro od zbrojení (s. 550). 1953 v době úřadování gen . tajemníka, Švéda Daga Hammarskjolda (1905-61) se OSN sta la hnacím motorem dekolonizace. HAMMARSK JOLD pozvedl svými úspěchy prestiž úřadu gen. tajemníka. 1956 v Ženevč byla přijata konvence na odstranění otroctví. Val. shr. se sešlo na mimoř. zasedání k suezské a maď. krizi (listopad). OSN přispělo k zastavení boju v Egyptě (s. 535) a poskytnutí pomoci maď. uprchlíkům (s. 531). OSN sestavi la vlastní policejní jednotku (gen. B UR N S 1 Kanada) na zajištění klidu a pořádku v Suez ském průplavu, 1957 v pásmu Gazy (s. 536) a usmíření syr.-izr. hraničních konfliktu. 1958 v Ženevě se konala mezinár. konference o nám. právu. OSN jako fórum mladých států Nové členské státy změnily složení OSN, vedle vých. a záp. bloku 7iskaly třetí nejdUle7ltější mocenskou po7lci, zasazovaly se o posílení politiky OSN, nutily vel moci dodržovat rezoluce OSN a všímat si problém\1 rozvojových zemí (s. 539). USA (KENNEDY) a SSSR (CHRUSCOV) 7iskaly nový pohled na neutrální blok. 1961 na žádost Konga (LUMUMBA) zmocnila RB OSN DAGA HAMMARSK]OLDA, aby ukončil obč. válku v Kongu za pomoci jednotek OSN (červe nec), ale bez použití síly. SSSR sice protestov�u, ale Val. shr. OSN vyslovilo gen. tajemníkovi na mimoř. zasedání duvěru (zářf). 1960161 na 15 Val. shr. bylo přijato 17 nových stá tu (Magna charta dekolonizace). Ct'IRUSCOV marně požadov�u revizi statutů OSN (systém tří), pod�u návrh, aby byl gen. tajemník nahra zen třemi osobami (zástupce záp., vých. a neu trálního bloku), aby v sobě úřad nekoncentrov�u takovou míru moci. 1961 gen. tajemník Sithu U Thant, (Barma, 1909-1974) pokračoval v politice svého před chůdce a zasloužil se o pozvednutí vážnosti úřadu. 1962/63 USA podpořily voj. akci OSN proti Ka tanze (Tshombe). Konalo se mimořádné zase dání k otázce finanční krize OSN, která vznikla v dusledku nedoplatků členských států, které ne souhlasily s politikou v Kongu. Bylo rozhodnuto o sankcích proti Jihoafr. republice (embargo na zbraně a ropu). 1964 jednotky OSN zasáhly na Kypru (s. 524). Akce OSN v Kongu byla z finančních duvodu ukončena (červen). 1964/65 19. Val. shr. rozhodlo o odložení všech hlasování do doby, kdy bude vyřešena finanční krize. - Indonésie vystoupila z OSN kvůli zvole ní Malajsie do RB OSN (leden). 1965 konalo se 20. Val. shr. Papež Pavel VI. (1963-78) navštívil OSN v New Yorku a vyzval celý svět k zachování míru.
OBOOBI I'O DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Sovětský svaz I {1945-1953} Pozdní stalinismus {1945-1953} Stalin (s. 467) byl oslavován jako vůdce a největ " ší génius lidstva". Po těžce vykoupeném vítězství v druhé svět. válce (přes 20 mil. mrtvých; 25 mil. li dí bez přístřeší) vládl jako diktátor. Jeho kancelář a tajná policie (NKVD, lod 1946 MVD 1 v čele s Be rijou, 1899-1953 [zastřelen)) kontrolovaly sprá vu a stran. byrokracii. Při podezření z jakékoli odchylky od gen. linie KS SSSR následoval teror, nejvyšší stran. orgány byly zbaveny moci zvýšením počtu jejích členů. ŽDA NOV (s. 467) preferoval v kult. politice oslavu Stalina (kult osobnosti), "sov. vlastenectví" (s. 485) a social. realismus, naopak objekti " " vismus", ..formalismus" a kosmopolitismus" " byly vymýceny. 1946 došlo ke změně ústavy a vlády. STALIN strhl veškerou moc ve straně, správě i armádě na se be: převzal funkce předsedy vlády, min. obrany (od roku 1947 BULGANIN) a prvního tajemní ka ÚV 1949 po ŽDANOVOVĚ smrti se trojce" MALENKOV, " BERl]A, CHRUSCOV podařilo zbavit moci Ždano vovu skupinu (KUZNĚCOV, KOSYGIN [s. 5061, ANDREJ EV). Byl odstraněn N. A. VOZNĚSENSKIJ 0903-50 [zastřelen]) a min. zahr. MOLOTOVA vystřídal A. J. Vyšinskij (1883-1954). Ekonomika: Byrokracie kontrolovala plány a vý kony (normy), vál. zajatci a dělníci z lágrů (přibliž ně 20 mil.) byli zapojeni do výroby, docházelo k vy kořisťov{mí satelit. států. Výroba spotřebního zboží se snižovala ve prospěch těžkého průmyslu. 1946-50 4. pětiletka (MAlENKOV) si za hlavní cíle stanovila: odstranění vál. škod (program vý stavby bytů), zbrojení a zvýšení výroby, obnovu průmyslu na západě, rozvoj polární oblasti, roz šíření obdělávané půdy. 1950 byl zaveden zlatý rubl. - Zakládání velkých kolchozů a plánování (CHRUSCOV) neodstranilo zásobovací krize. 1951 byl vyhlášen přechod ke komunismu. 1951-55 během 5. pětiletky se realizovaly velké stavby (Volžský, Podněperský projekt) na zavod nění a produkci energie (elektrárny) pro výrobu moder. zbraní (atom. bomby, rakety). Zahr. politika: Za války se okupované země za pomoci sov. poradců, promoskevských stran, bila terálních spojenectví, Informbyra a RVHP postupně transformovaly v lidově dem. satelitní státy (s 509). Vých. blok zajistila .. železná opona". SSSR podpo roval kom. strany (Sýrie, Libanon, s. 535) a po vstání (Řecko, s. 507). 1948 odpadnutí Jugoslávie (s. 509) zasadilo SSSR těžkou ránu. Titova politika odporovala teorii dvou táborů (ŽDANOV, VOZNĚSEN SKl]), která ospravedlňovala polit. ofenzivu proti kapit. táboru. Byla realizována ve třech rovinách:
505
1. ochromení politiky OSN (s. 503) v dllsledku využívání práva veta. 2. "mírová ofenziva" (například i za využití círk ve: 1948 v Moskvě se konalo círk. shromáždě ní). 1949 1. Svět. mírový kongres (Paříž, Praha). 1950 byla založena Svět. rada míru, která při jala rezoluce k odzbrojení, atom. ohrožení, něm. otázce atd. (vždy ve smyslu sov. politiky). 1952 ve Vídni se konal Národní kongres na ochranu míru. 3. "studená válka" proti Západu. Od roku 1946 panovalo napětí kvůli Polsku a Maďarsku, v re parační a něm. politice (s. 527). SSSR se snažil vměšovat do vnitřních záležitostí v Iránu (Ázer bájdžán, s. 534) a vyvíjel tlak na 'I\mcko (s 445) 1947 v Paříži se konala konference o Mars hallově plánu (s 523). 1948/49 po 1. berlínské krizi (s. 531) se SSSR vzdal kooperace se Západem, ale vyhýbal se voj. konfrontaci, polit. aktivita se proto přesunula na východ. 1949 SSSR uzavřel obch. a kult. dohodu se Sev. Ko reou. MAO CE-TUNG poprvé navštívil Moskvu a získal hosp. pomoc. 1950 SSSR uzavřel s Čínou spojeneckou smlouvu (s. 513). 1950/51 SSSR nepřímo podpořil Sev. Koreu za korejské krize (s. 515).
Důsledky: 1. Rozšíření sov. moci v Evropě (sa telitní státy), došlo však k rozštěpení jednoty kom. státll (lugoslávie) a k zahr. polit. izolaci (polit.-voj. integrace Západu, s. 523). 2. Hosp. krize: SSSR sice extenzivnč zvyšoval pro dukci a vál. potenciál, ale snižovaly se pracovní a kapitálové rezervy, panoval nedostatek odborníků a v důsledku chybného plánování se špatně investo valo. 3. Nedošlo ke zlepšení životní úrovně, jak slibovala teorie, což mělo negativní dopad na produktivitu práce a motivaci. 1952 na 19. sjezdu KS SSSR zahájil presumptiv ní STALINŮV nástupce Malenkov revizi polit. kurzu (defenzivní strategie, primát hospodářství nad politikou). Nové čistce (antisemitská kampaň) zabránila 5. března 1953 Stalinova smrt. - Dědictví pře vzalo předsednictvo Úv. Předsedou prezídia Nej vyššího sovětu se stal Vorošilov (1881-1969), předsedou rady min. Malenkov (1902-88), I. místopředsedou rady min. Kaganovič (s. 467), min. zahr. Molotov (s. 467), min. vnitra Berija, min. "bchodu Mikojan (1895 až 1978), min. obrany Bulganin (1895-1975), prvním tajemníkem ÚV (od září) Nikita S. Chruščov (1894-1971).
506
OBDOB! PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Sovětský svaz II (1953-1965)
Politika "mírového soužití" Sovětský svaz (1953-1965) Probíhal mocenský boj o STALINOVO dědictví 1953-56 fáze uvolnění měla překonat zallr. polit. mezi MALEN KOVEM (stát) a CHRUSCOVEM (strana) izolaci (s. 505), proto byla ukončena korejská krize, SSSR se účastnil mezinár. konferencí o Ně za duchovní liberalizace ("doba tání", podle stej nojmenného románu ILJI ERENBURGA). mecku (s. 497) a Indočíně (s. 515) a vzdal se nedůležitých zahr. pozic: 1953 po Berijově pádu (červenec) byla tajná po licie podřízena straně. - Předseda rady min. 1955 porkkaly ve Finsku; Port Arthuru v Cíně; Ra Malenkov vyhlásil nový kurz. Mělo se zlepšit kousko (s. 496). Sov. vláda také akceptovala zásobování, mělo dojít k ulehčení práce kol jug. cestu k socialismu. - Moskva chtěla de chozníků, byla vyhlášena amnestie a zmírněno monstrovat dobrou vůli, proto předložila návrhy na odzbrojení. trestní zákonodárství (zrušeny trestné tábory, vy hánění a kolektivní odpovědnost příbuzných). - 1955 CHRUSCOV a BULGANIN podnikli cestu do již. CHRUSCOV zdůrazňoval preferenci těžkého prů Asie a přislíbili hosp. pomoc. 1956 Na 20. sjezdu KSSS byla schválena strate myslu. gie soužití, která měla teorii o světové revoluci 1954 CHRUSCOVOVY akce v nových oblastech (zá přizpůsobit atom. věku. Předpokládala: l. vyhý padní Sibiř, Kazachstán) vedly k poklesu MALEN bat se mezinár. válkám , ale podporovat omezené KOVOVA vlivu. 1955 předseda rady min. Bulganin zrušil slib "osvobozovací" války; 2. posílit hosp. boj; zlepšení zásobování (min. obrany ŽUKOV, od ro 3. akční jednotu s národy třetího světa; 4. navá zání kontaktů se Západem s vyloučením jakékoli ku 1957 MALINOVSKlJ). Destalinizace (první vlna) ideologické koexistence. 1956 na 20. sjezdu KSSS pronesl CHRUSCOV taj CHRUSCOV přecenil vlastní mocenskou pozici (sov. ný projev o kultu osobnosti a STALINOvll dogma úspěchy v kosmu, s. 551) i revoluční sílu mladých tismu. V Gruzii (Tbilisi) propukly nepokoje. Ve národů a věřil v "kom. potopu" (atomární pakt, ra vých. bloku probíhala "osvobozovací" povstání ketová převaha SSSR, krize hosp. struktur na Zápa dě v důsledku koloniální emancipace). Moskva (s. Sll). 1957 CHRUSCOV dosáhl vyloučení "protistranicky" předpokládala, že v důsledku třetí krize svět. im zaměřené skupiny MALENKOV, MOLOTOV, KA perialismu (po obou svět. válkách) dojde k vítěz GANOVIC a SEPlLOV z ÚV, misto nich byli přijati ství svět. revoluce. mj. ideolog KOZLOV (1908-65), BRE2Nllv Léta 1957-62 byla interpretována jako obdo (1960-64, 1977-82 předsedou prezídia Nejvyš bí zásadních úderů: Suezská krize na Blízkém šího sovětu) a KOSYGIN (1960-80). východě (s 535) 1958 po Bulganinově odstoupení (březen) stál 1958 v berlínském ultimátu navrhla sov. vláda v čele státu a strany předseda rady min. a první záp. mocnostem zrušit dohody o rozdělení Berlí tajemník strany Nikita Chruščov. na (statut čtyř mocností) a přijmout teorii tří stá 1957/58 reformy na zlepšení všeobecné životní tů (s. 531). úrovně: 1. V hosp. správě nahradily decentrali Současně byla zintenzivěna diplomacie na nej zované hosp. rady byrokratické odborné minist vyšší úrovni, konaly se státní návštěvy: ry (104). 2. V zemědělství byly rozpuštěny 1959 státní návštěva v USA; 1960 Rakousko, Fran traktorové stanice (MTS), zřízeny velké kolchozy cie, Indie, Indonésie atd. a sovchozy (státní statky), prováděla se intenzifi Sovětský svaz inicioval provokační akce: kace (pěstování kukuřice). 3. Ve školství se za 1960 kvůli incidentu s U-2 (nad Sverdlovskem sestře kládaly odborné a polytechnické školy (spojení leno am. špionážní letadlo) se nekonala vrcholná duševní a fyzické práce). konference v PaňZi (s. 497). Další provokací byla 1959 21. sjezd strany vyhlásil sedmiletku s cílem CHRUSCOVOVA "scéna s botou" v OSN, kvůli od předstihnout USA ve výrobě. mítnutí změny ústavy OSN (systém trojky, s. 503). 1960 na konferenci 81 kom. stran v Moskvě 1962 východoněm. úřady blokovaly příjezdové ces ty do Berlína. ("Rudý koncil") zavrhl ideolog KS Cíny TENG SI AO-PCHlNG CHRUSCOVOvu tezi o koexistenci ftijen 1962 po překonání karib. krize (s. 549) a obhajoval STALINOVU "teorii dvou táboru". a pod tlakem zeměd. krize a konfliktu s Pekin 1961 spor se vyhrotil v důsledku druhé vlny desta gem došlo k polit. uvolnění. linizace, která na 22. sjezdu strany STALINA 1963 dohoda o zastavení atom. zkoušek vedla veřejně zavrhla. Sjezd stanovil nový program roku 1964 ke konfliktu s Cínou. ftijen 1964 po Chruščovovu pádu došlo ke "budování komunismu" (do roku 1980). 1962/63 zeměd. krize byla příčinou zvyšování cen, změnám ve vedení: předsedou prezídia Nej reforem ústřední správy a dovozu obilí z Kanady vyššího sovětu se stal Mikojan, v letech a Austrálie. 1965-77 Podgornyj, předsedou rady min. Ko sygin, prvním tajemníkem ÚV Brežněv.
OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa 1(1945-1965) / Blízkých východ I (1945-1965)
507
Řecko, Threcko, trán (1945-1965) 1949 komunisté provedli neúspěšný aten 1947 Trumanova doktrína (s. 519) osvobodila tát na šáha Muharnmada Rezu (1941-79). jihozáp. sousedy SSSR z jeho područí (s. 505), Úspěch reforem ztěžovala korupce, islám. sekty, tylo státy se připojily k záp. spojeneckému systé soc. propast mezi nevzdělaným lidem, neklidnou inteligencí a reakcionářskými majetnými vrstva mu (s. 517). Řecko: Po odchodu něm. vojsk (1944) se vrátila mi "dvou set rodin". exilová vláda (arcib. Damaskinos). Brit. jednotky 1951 předseda vlády M. Mosaddek (18807 až zasáhly proti kom. sborům EAM (Nár. osvob. fronta, 1967) prosadil zestátnění ropného průmyslu s. 486) a ELAS (Řec. lid. osvob. armáda). včetně společnosti Anglo-Iranian Oil Company (A10C). 1945 EAM a vláda uzavřely příměří (únor). 1947-64 po smrti ]IŘ/I·IO II. nastoupil na trůn PA- 1952 Británie zahájila hosp. blokádu {ránu. Nár. fronta prosazovala radikální kurz, propukla VEL I. Území kontrolované kom. EAM obsadila státní krize. vládní armáda, která vznikla s am. pomocí. 1949 polní maršál A. Papagos (1883-1955) 1953 MOSADDEK, který vyvolal ústavní konflikt, byl svržen armádou. ukončil obč. válku. 1952 po volebním vítězství prosadil premiér PAJ>A 1954 dohoda o těžbě ropy s konsorciem, v němž A1OC (nyní British Petroleum Company) kontrolo GOS pozemkovou reformu. vala 40 % akcií. USA poskytly zemi rozvojovou 1955-64 premiérem K. KARAMANus. - Kvůli kyper pomoc. ské otázce (s. 524) hrozil konflikt s 'fureckem. 1964 na trun nastoupil KONSTANTIN II. (*1940). 1960/61 studentské nepokoje. Majitelé pozemků se stavěli proti pozemk. reformám. Svaz středu získal ve volbách většinu a vládu se 1963 referendum o pozemkové reformě. stavilJ. A. Papandreu (1888-19G8). 1965 král PAPANDREOVU vládu sesadil, vzniklá kriSkandinávie (1945-1965) ze byla ukončena sestavením prav. kabinetu. Threcko: SSSR požadoval v roce 1946 pohr. území 1952 za účelem kult. a soc. polit. spolupráce usta vena Severská rada (v roce 1955 se připojilo (Kars, Ardahan) a revizi smluv o černomořských Finsko). úžinách (s. 445). 1947 'furecko uzavřelo s USA dohodu o pomoci Dánsko: V roce 1948 získaly autonomii Frerské (zbraně, úvěry), vedlo aktivní evr. politiku ostrovy, Grónsko získalo statut provincie v ro ce 1953. Soc. dem. strana sestavila vládu (1955 až (s. 523) a účastnilo se korej. války (s. 515). 1950 po vítězství Dem. strany, zal. 1946, se prezi 60, premiér H. CH. HANSEN; 1962-67 premiér dentem stal C. Bayar (1883-1986). - Premiér J. o. KRAG); od roku 1953 jednokomorový systém A. Menderes (1894--1961 [popraven]) podlé (Folketing) . hal reakčním tendencím. 1955 Dánsko podepsalo se SRN dohodu o národnost. menšinách. 1955 ve sporu o Kypr (s. 524) probíhaly protiřec. akce (Istanbul, Izmir). V důsledku zdražování, Island: Po zrušení pers. unie s Dánskem a vyhláše potlačování opozice (cenzura), studentských ne ní republiky (1944) byla uzavřena voj. dohoda pokojů a s USA. Island vstoupil do NATO (1949). 1960 voj. převratu vyhlásil Vybor nár. jednoty za 1958-61 rozšíření pásma výsostných vod na dva náctimílovou zónu vedlo ke konfliktu s Británií. prezidenta gen. C. Gtirsela (1895-1966) v roce 1961 návrat ke kemalismu. Clenové MENDERESO Norsko: Za premiéra E. GERHARDSENA (1945 až VY vlády byli odsouzeni k trestu smrti. - Referen 51, 1955-63, 1963-65) se vzdalo politiky neu traJity. dum o nové ústavě 2. republiky (zvláštní ochrana ATATORKOVÝCH zákonů [s. 445] na po 1957 na trůn nastoupil král OLAF V. (1903-91). 1965 byla ustavena první prav. vláda od roku 1935. evropštění 'furecka). 1961-65 I. Inonti (s. 445) sestavil vládu, ale Svédsko: Za války přicházelo do země mnoho polit. emigrantU, SSSR si vynutil vydání něm. a pobaltských ke stabilizaci polit. situace nedošlo. uprchlíků. Soc. dem. politika (1946-69, T. F. Erlan 1962/63 neúspěšné pokusy o puč. der) se soustředila na budování státu blahobytu. 1963 vláda přijala pětiletý plán na ozdravění financí. 1964 Threcko podniklo voj. intervenci na Finsko: Přes sov. nátlak a kom. infiltraci nedošlo Kypru (s. 524). Odmítavý postoj záp. států, vedl 1946 za prezidentůJ. K. Paasikiviho (1870 až 1955) a 1956-81 U. K. Kekkonena (1900-86) k jeho sblížení se SSSR. lrán: Pod ochranou sov. armády vytvořila Lid. k sovětizaci země. strana lránu (TÚOE) autonom. vládu v Ázerbájd 1948 finská vláda uzavřela se SSSR smlouvu o přátelství a vzájemné spolupráci, v roce 1950 obch. dohodu. žánu a Kurdistánu (s centrem v Mahábádu). 1946 brit. vojska opustila zemi, sov. jednotky byly 1952 Finsko splnilo všechny reparační povinnosti. evakuovány až po uzavření dohody o rovném dě 1958 kom. strana nejsih.ťjŠí stranou (50 mandátU z 200). lení zisků z těžby ropy v severoírán. provinciích.
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / lidové demokracie I (1945-1965) Sovětský satelitní systém
509
munsko i nadále realizovaly relativně nezávislou Smlouvami o příměří, reparacemi a voj. okupací vnitřní a hosp. politiku. získal SSSR vliv ve vých. Evropě. STAliN ho využil Jugoslávie k rozšíření moci (sov. imperialismus). Maršál Josip Broz Tito (1892-1980), od 1945 1945 sever Vých. Prllska, Podkarpatská Rus (Za předseda vlády a Lid. fronty, od 1953 prezident karpatská Ukrajina) a pols. vých. území byly při republiky, brzy dosálll odchodu sov. vojsk (bře členěny k SSSR. zen 1945). S exilovými politiky vytvořil koaliční 1947 po podpisu mírové smlouvy v Paříži (s. 496) vládu a s Moskvou uzavřel dohodu o vzájemné muselo Finsko odstoupit SSSR Karélii a Rumun spolupráci (vypovězena 1949). - Ve volbách sko Besarábii. do Nár. shromáždění získala jednotná kandi Sovětizace satelitních států probíhala v šesti eta dátka Lid. osvob. fronty 90 % hlasů. pách: 1945 vyhlášena Federativní lid. republikaJu I. Kom. menšiny sjednotily nár. hnutí odporu do goslávie, která byla národnostním státem, sklá "národních front", které po okupaci podpořila dající se ze 6 zemí a 2 autonomních oblastí. Rudá armáda. 1946/47 za pomoci polil. policie (v čele s RANKO vléEM) a tajné služby byla provedena vnitřní 2. Po nastolení "prozatímní vlády" získali v Moskvě sovětizace, polil. odpůrci byli popraveni. - Do vyškolení komunisté klíčové postavení ve státě šlo k zestátnění obchodu, prllmyslu a bank, soci a kom. straně. álního pojištění a ke kolektivizaci zemědělství. 3. Po relativně svob. volbách byla vytvořena koalič ní vláda, v níž si kom. strana zajistila min. vnitra, 1948 poručnictví a hosp. vydírání SSSR vedly ke sporu s Moskvou, která znemožnila realizaci a tím i policejní moc. Obnova země byla zallá jena pozemkovou reformou a zestátněním prů plánu na vytvoření balkánské federace s Bulhar skem a Albánií. myslu. 4. Většina burž. stran byla vyřazena terorem, po 1949 hosp. blokáda donutila TlTA uzavřít obch. dohodu se záp. zeměmi. Moskva reagovala na mluvami, nátlakem, obžalobami politiků. Vzni "vlastní cestu Jugoslávie k socialismu" pronásle kaly jednotné socia\. strany v čele s komunis dováním "revizionistické Titovy politiky". ty, realizovala se "politika blokU", vznikaly nové koaliční vlády s "neaktivními stranami", vůdci 1950 v podnicích byla zavedena samospráva děl. rad. opozičních stran byli vyřazeni (někteří emigro 1952 USA poskytly Jugoslávii finanční a voj. pomoc. vali na Západ). 5. Vytvořila se kom. vláda, již potvrdily lid. volby 1953 desetiletý plán rozvoje zemčdělství zrušil nu s jednotnými kandidátkami. Církev byla pro cenou kolektivizaci. následována a proběhla vnitřní očista kom. stra 1954 Milovan Djilas ( * 1911) byl zbaven úřadu " ny (monstrprocesy proti "odpadlíkům , TITOVI a v roce 1957 odsouzen. 1955 CHRUŠCOV a BULGANIN vykonali oficiální ná přívrženci atd.). 6. Lid. dem. státy se snažily vyrovnat sov. vzoru, pro vštěvu Jugoslávie s cílem zlepšit vzájemné vztahy. běhla kolektivizace zemčdělství, byly zavedeny 1958 po sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie v Lublani vzrůstalo napětí, zemč odmítala vměšo celostátní hosp. plány a voj. velení. vání do vnitřních záležitostí a ekonomicky spolu 1947 bylo založeno Informační byro kom. a děl. pracovala se Západem, od roku 1964 i s RVHP. stran (Informbyro). - Do roku 1948 uzavřely všechny satelitní státy dohody o přá Zahraniční politika: Jejím cílem bylo připojení telství a vzájemné spolupráci se SSSR i mezi se Istrie a Terstu. 1947 podle mírové smlouvy připadla Istrie Jugoslá bou navzájem. vii, Terst se stal svob. územím. 1949 hosp. spolupráce se realizovala prostřednic tvím Rady vzájemné hosp. pomoci (RVHP, 1954 podepsána dohoda o Terstu podle níž Itálii připadla zóna A (přístav a město Terst) a Jugo s. 522). slávii zóna B (celá Istrie). 1955 voj. spolupráce probíhala na bázi Varšavské smlouvy. Vrchní velení převzal sov. maršál KO 1954 Jugoslávie, Řecko a 'Iurecko uzavřely Bal kánský pakt (s. 522). - Napjatá situace s Bul NhV (1960-67 GRECKO). harskem kvůli Makedonii a s Albánií kvůli auto Doba "tání" zahájila destalinizaci, především po nom. pohr. oblasti Kosovo-Metohija. 20. sjezdu KSSS v roce 1956 (s. 506) SSSR přiznal satelitním státum právo na "vlastní cestu 1956 TiTO se setkal s egypl. prezidentem NAslREM (s. 535) a ind. premiérem NEIIRÚEM (s. 543) k socialismu", odsouzení politici byli rehabilito na Brioni. Setkání položilo základ pozdějšímu váni. Informbyro bylo rozpuštěno, byl odsouzen hnutí nezúčastněných. kult osobnosti, došlo k částečné decentralizaci 1962 USA poskytly Jugoslávii úvěrovou pomoc. Jug. hospodářství. vláda podpořila Moskvu v konfliktu s Pekingem 1956 po povstáních v Polsku a Maďarsku (s 506) (s. 510) byl nový kurz omezen, ale Polsko a RlI-
510
OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / lidové demokracie 11(1945-1965)
Albánie 1945 předseda kom. strany Enver Hodža (1908--85) stál v čele vlády Demokratické fronty. - Po sporu s T1TEM (s. 509) se bývalý jug.
satelit orientoval na SSSR, ktery Albánii poskytl hosp. pomoc. Nebyla zde provedena destalinizace. 1959 CHRUSCOV přijel na státní návštěvu. Po roce 1960 Albánie politicky spolupracovala s Cínou. 1961 Albánie přerušila vztahy se SSSR.
Bulharsko
1946 Vlastenecká fronta vedená bývalým gen. ta jemníkem Kominterny Georgi Dimitrovem (1882-1949) zorganizovala referendum, ve kte rém byla odmítnuta monarchie. 1947 Dimitrovova vláda rozbila 0p07jci a dala popra vit jejího vůdce N. PETKOVA. - Do roku 1951 padlo 17 ze 40 členů ÚV za oběť čiStkánl v kom. straně, mezi nimi byl i předseda rady ministrů T. KOSTOV (1897-1949 [roku 1956 rehabilito ván)). Stalinista V. CERVENKOV [předsedou rady ministrů 1950-56]) se udržel v politbyru do roku 1961. Od roku 1954 byl prvním tajemruKem KS T. ŽIVKOV. 1965 byl odhalen ,.titovský" pokus o puč proti před sedovi rady ministrů (od roku 1962) ŽlVKOVOVl.
Polsko 1945 přes protest londýnské exilové vlády se Lub Iinský výbor, podporovaný SSSR, prohlásil pro zatímní vládou a převzal správu nad něm. vých.
územími. Vláda národní jednoty, kterou uznaly záp. státy, souhlasila s odstoupením pols. vých. území SSSR. Posunutí hranice na západ způso bilo rozsáhlé přesidlování a vyhánění (s. 499). Do roku 1947 probíhal boj proti nár. hnutí odporu (skupiny WlN a NSZ). Generální tajemruK KS Wta dystaw Gomutka (1905-82) ajózef Cyrankie wicz (1911-89), ktery byl v letech 1947-52 a 1954-70 předsedou vlády, prosazovali politiku bloků s cílem zbavit opozici moci. 1947 zfalšováním volebních výsledků dosáhl demo kt-atický blok vítězství (80 %). "Polský Stalin" Bo lestaw Bierut (1892-1956) se stal pre7jdentem republiky. - Burloazlú politikové byli zatyKání, vůdce agrární lidové strany S. M1KOtAjCZYK uprchl do Londýna (říjen). Potlačení "nacionalistického" křídla kom. strany, GOMUlKA zatčen (1949).
1948 kom. strana a socialisté vytvořili Sjedno cenou dělnickou stranu(PSDS). Dále existova
ly stínové strany - Rolnická strana a Demokratická strana. 1949 po čistkách v armádě se min. obrany stal ro dilý Polák a sov. maršál K. ROKOSSOVSKlj. V kato lické církvi převládalo protiruské národní cítění. 1953 po krakovském monstrprocesu se zostřil boj proti církvi. Na zatyKání duchovních (mj. Ste fan kardinál Wyszyflski, 1901-81) reagoval ná-
rod pasivním odporem, došlo ke snížení výroby a životní úrovně. 1954 2. sjezd PSDS za CHRUSCOVOVY přítomnosti rozhodl o "kurzu polovičních opatření" (březen). - Bylo rozpuštěno min. bezpečnosti (prosinec). 1956 stávky a protesty proti vysokým pracovním nor mám a životním nákladům vyvrchoWy v červno vém povstání v Poznani, které potlačil zásall sov. jednotek. Vnitřní politika se musela na nátlak Moskvy změnit. "Polské říjnové jaro" (1956): GOMUtKA byl mo vu zvolen členem ÚV PSDS (navzdOlY návštěvě CHRUSCOVA, MOLOTOVA atd.), byly provedeny čistky ve straně a správě, rozpuštěny kolektivizova né agrární podniky, vznikaly dělnické rady. Kardi nál WYS2YNSKI byl rehabilitován. ROKOSSOVSKlj se vrátil do SSSR.
1957 ve volbách zvítězil Gomutka a stalinisté museli odejít. USA poskytlo Polsku hosp. pomoc. GOMUlKOVI se podařilo prosadit relativně sanlo statný polit. kurz.
Rumunsko
Sovětizace začala kvůli sovětskému nátlaku takřka bez komunistů. 1944 dohoda o lidové frontě mezi kom. stranou Gheorge Gheorghiu-Deje (1901-65), Národ ní caranistickou stranou (MAl'llIU) a Liberální stranou (BR>\TlA.NU) se rozpadla. Vznikl Blok demokt-atických stran ze soc. demokt-atů, kom. strany a Zemědělské fronty v čele s Petru Gro zou (1884-1958), jehož kabinet zallájil agrární reformy. 1946 Blok demokt-atických stran 7iskal 89 % hlasů. Opozice, která zpochybnila volební výsledky, byla rozbita a BlWrlANU uprchl.
1947 Národní caranistická strana byla zakázá na, MANlU odsouzen, liberální min. zallr. 'IAlí\. RESCU nallrazen ,.Stalinovou nústodržitelkou" An nou Paukerovou (1893-1960) [do roku 1952J. Král M IC HAL abdikoval (prosinec).
1948 komunisté a soc, demokt-até vytvořili Rumun skou dělnickou stranu (ROS, gen. tajemruK
GHEORGHlU-DEj). 1951 v I. pětiletce byla zallájena industrializace (ocel, uhlí, ropa). 1952-58 režim se upevnil za prezidenta GROZY a předsedy vlády GHEORGlllU-DEjE (do roku 1965 min. předsedou). Předseda vlády Ion Ghe orghe Maurer (*1902) usiloval o větší polit. ne závislost, byl prostředruKem ve sporu mezi Mosk vou a Pekingem (s. 506). 1962 po ukončení kolektivizace budovalo Rumunsko obch. styky se Západem. 1964 došlo ke sbHžení mezi Francií a Rumunskem, MAURER oficiálně navštívil PařIZ, kde uzavřel kult. dohodu.
OBDOBI PO DRUHÉ sv!írovÉ VÁLCE / lidové demokracie III (1945-1965)
teskoslovensko
1945 na základě moskevských jednání (březen) představitelů polit. stran o programu a podobě vlády Nár. fronty byla jmenována vláda v čele se soc. demokratem Z. FIERLINGEREM: J. MASA I�YK (1888-1948 [sebevražda?]) min. zahr., exi lový komunista K. GonWALO (1896-1953) mí stopředsedou vlády. Prezident EOVARD BENES (s. 435) vydal řadu dekretů upravujících povál. poměry (o nár. správě majetku, o potrestání zlo činců a kolaborantů, o konfiskaci majetku, o znárodnění dolů a průmyslu atd.). CSR byla nucena SSSR odstoupit Podkarpatskou Rus (Za karpatskou Ukrajinu, s. 509). Sudetští Němci byli odsunuti (do konce roku 1946). Sov. a am. vojska odešla (prosinec). 1946 ve volbách (26. 5.) zvítězila kom. strana (38 %). BENES a MASARYK vkládali naděje do demokratické vlády Nár. fronty. V čele nové vlády stanul K. GOTTWALD. 1947 po ukončení sporů o hranice uzavřela CSR smlouvu o spolupráci s Polskem. Všechny strany se rozhodly zúčastnit konferenci o Marshallo vě plánu (s. 523) v Paříži. Po jednáních čs. de legace v Moskvě, ale čs. vláda na nátlak SSSR svou účast na konferenci odvolala (červenec).
Únor 1948 komunisté provedli státní převrat:
vládní krize, vyvolaná odstoupením 12 ministrů na protest proti kom. vlivu v policii (kom. min. vnitra NOSEK), byla na nátlak kom. strany a od borů (Lidové milice, generální stávka) vyřešena reorganizací - jmenováním nových členů GOTT wALDoVY vlády. Tisk, rozhlas a stát. správa byly podřízeny kom. kontrole (čistky), konaly se zmanipulované volby (30. 5.) podle jednotné kandidátky. BENES nepodepsal novou lidově de mokratickou ústavu (přijata 9. 5.) a odstoupil (2.6.). Jeho nástupcem se stal Klement Gott wald (1948-53), předsedou nové vlády Anto nín Zápotocký (1884-1957). Ceskoslovensko bylo vedle SSSR a NDR nejprůmyslovějším státem ve vých. bloku. 1949 odpor kat. církve proti státním zásahům měl být zlomen represemi vůči církvi. 1950-54 čistky v kom. straně, inscenování politic
kých procesů.
1953 mčnová reforma, prezidentem 1953-57 A. ZÁPOTOCKÝ, 1957-68 fu'lTONIN NOVOTNÝ. 1962/63 stalinisté byli postupně zbaveni polit. vlivu, byla vyhlášena amnestie. 1965 nová ekonom. opatření měla přinést relativní hosp. vzestup (zhodnocení cen, orientace na od byt).
Madarsko
Příměří se SSSR zavazovalo Maďarsko odstranit ze státních funkcí fašisty a vál. zločince. Exiloví komu nisté toho využili k odstranění dem. sil.
511
1945 během pozemkové reformy byl vyvlast
něn círk., raš. a něm. majetek. - V listopadových parl. volbách zvítězila malorolnická strana ziskem 245 ze 409 křesel. Kom. strana se zis kem 70 křesel obsadila čtyři ministerská místa - min. vnitra Imre Nagy (1896-1958 [popra ven]), min. dopravy Erno Gero (1899-1980), státní ministr Mátyás Rákosi (1892-1971). Byla rozpoutána vlna teroru proti "pozůstatkům fašismu". 1947 po odhalení "spiknutí" byla rozbita malo rolnická strana, konaly se monstrprocesy, předseda vlády FERENC NAGY (1903-79) uprchl do Svýcarska. - Předčasné volby zajistily požado vanou většinu komunistům.
1948 vznikla Maď. strana pracujících (MSP).
- Církev se postavila proti zestátnění škol. Min. vnitra v čele s Jánosem Kádárem (1912-89) začalo s pronásledováním duchovních. József kardinál Mindszenty (1892-1975) byl odsouzen k smrti, na základě udělení milosti byl jeho trest zmírněn na doživotí. V zemi probíhala přísná industrializace a kolek tivizace. - Konaly se procesy proti "Titovým přívržencům", KÁDÁR byl uvězněn (1950-53). 1953 lmre Nagy vyhlásil nový kurz. Nepodařilo se mu však prosadit se proti stalinistům kolem RAKOSIHO a byl svržen. Mezi stranickou inteli gencí a studenty narůstal neklid (Petijfjho krou žek). 1956 RÁKOSI musel předat vedení strany GEROM . Říjen 1956 demonstrace přerostly v nár. a dem. povstání: studenti požadovali odchod sov. vojsk, rozpuštění tajné policie, svob. volby, svobodu tis ku atd. - Vláda si vyiádala sov. pomoc. Po krva vých střetnutích s dělníky, studenty a maď. jed notkami pod vedením plk. MALETER A se sov. ar máda stáhla. Nagy sestavil vládu a vyhlásil vystoupení z Varšavské smlouvy (s. 509). Sověti zaútočili tankovými jednotkami a dosadili Kádá rovu "revoluční dělnicko-rolnickou" vládu. Ze země uprchlo kolem 200 000 lidí. NAGY a MALE TER padli do sov. zajetí. Kardinál MINOSZENTY nalezl azyl na am. velvyslanectví. 1957 byly zřízeny zvláštní soudy proti účastníkům stávek a nepokojů. Mnoho povstalců bylo popra veno, uvězněno či deportováno do SSSR. OSN od soudila sov. politiku, ale její komisi nebyl povo len vstup do země (s. 503). Armáda byla rozpuš těna a nově vybudována, MSP rozpuštěna a založena Maď. social. děl. strana (MSDS). 1961 ukončena kolektivizace, 2. pětiletka podporo vala těžký průmysl. 1962 procesy proti RÁKOSIMU a GEROMU.
OBDOB! PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Čína, Japonsko (1945-1965) Čína Převzetí moci komunisty: po jap. okupaci (s. 451) byla Cína v zuboženém stavu. S mll. pomocí obsa dily jednotky Koumintmlgu velká města, ale nepo dařilo se jim nastolit pořádek (korupce). Moc zís kala CANKAjSKOVA voj. diktlllura. 1945 Cína uzavřela smlouvu se SSSR, který získal mj. Port Arthur (do roku 1955). - První nfIznaky obč. války ve střetech s KS Cíny. - Po neúspčšném mll . zprostředkování (gen. MARSIIALL, s. 523) došlo k omezení am. pomoci Kuomintangu. 1947 obč. válka se vyostřila. - Am. zákon o pomoci Číně nezabránil postupu kom. Cíny na severu. 1949 proběhla rozsáhlá kom. ofenziva v jižní Číně, během níž byl dobyt Nanking. 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika (ČLR, 1. 10.). Vláda a armáda Kuomintmlgu uprchly na Tchaj-wan. 1950 po dobytí Chaj-nanu vzrostla prestiž kom. vlády zásahem v Koreji a Indočínč (s. 515). USA zabrá nily přijetí CLR do OSN (s. 503), prosadily obch. blokádu a garantovaly Čín. republice (Tchaj-lVml) a prezidentu CANKAjSKOVl olmmu před útoky kom. Cíny. 1950 ČLR uzavřela smlouvu o přátelství, spoje nectví a vzájemné pomoci se SSSR. V nitřní reorganizace: Nátlak na soukromý pdl mysl a 7.ahr. podniky vedl až k " dobrovolnému" ze státnční. 1950-56 pozemková refomla probčhla ve čty řech stupních: rozdělení pozemků, závazek vzá jemné pomoci, družstva, kolchozy. - MěnovfI re forma (1955). - Převýchova národa. 1953 I. pčtiletka zmllěřená na industrializaci ztrosko tala pro nedostatek odbornool. 1954 nová ústava: Orgm1izace státu na principu .,de mokratického centralismu" : 5 autonomních oblastí, 21 provincií, ,Lsi 175 městských správ a 2000 krajů. Nejvyšším orgánem bylo Všečín. shromáždění lid. zástupců, které volilo stálý vyDor . V jeho čele jako předseda Cl.R stál předseda KS Mao Ce-tung (s 451). Státní radu (vláda) řídil předseda a záro veň min. zahl.' Čou En-Iaj (1898-1976). 1956/57 "Kampaň sta květů". Po jejím neúspěchu nisledovala kampml proti pravičákům a radikální přechod ke komunismu: 1958 lidové komuny hlavní formou org<Ulizace vý roby a obyvatelstva (zvyšování produkce oceli v malých pecích). "Velký skok vpřed" skončil hosp. katastrofou. 1959 byl přijat atomový progranl. Liou Šao-čchi (1898-1969) se dostal do čela státu, Mao zůstal předsedou KS; Cchen I jmeno ván min. zahr. věcí. 1960 po ideologickém konfliktu s Moskvou (s. 506) odešli ze země sov. technici. 1961-63 v zemi panoval hlad, rozšířily se morové epidemie. Došlo ke drancování a kontrarevoluč-
513
ním nepokojům, proběhly silné emigrační vlny do Hongkongu (s. 499). Zdanění soukromé pomoci Cíňanů žijících mimo Čínu přineslo devizy na nfI kup obilí. Za kub{mské krize se CLR dostala do otevřeného sporu s KSSS (s. 549), vytýkala CIIRUSCOVOVI zradu svět. revoluce. 1963 KS Číny přijala "pětadvacetibodový pro gram". 1964 ČLR odpálila první atomovou bombu. Zahraniční politika: CLR si činila nárok na území, která patřila Cínč před uzavřením " nerovných smluv" (s. 369). 1950 ČLR obsadila Tibet (1951 mu přiznala vnitř ní autonomii). - Vedla proasijskou politiku, v dů sledktl toho došlo ke sblížení s Indií (s. 543). Čín. vláda dala podnčt ke konferenci v B,mdungu (s. 539), vyrovnání s Japonskem. 1957 během ofenzivy proti Tchaj-wanu vzrostlo nebezpečí svět. konfliktu: ostřelování Quemoy (Ťin-mcn-lllO, 1958). USA zvažovaly intervcnci. Krize byla na sov. nátlak vyřešena, ni,ledovaly mn.-čín. rozhovOly ve Varšavě. 1959 povstání v Tibetu. - Pohl.' konflikty s Indií (s 543) 1962 ČLR podnikla útok na Asam (McMahonova li.t1ie), na Kašmír (Hinduku),sblížila se s Pákistánem. 1963/64 zvýšená zahr. polit. aktivita a úspěchy v důsled ku afrických a ,L,ijských cest předsedy vlády Cou E:->-IAjE a min. 7�lhr. CClIEN 1110. - Zmírnění obch. embarga (zallájené v roce 1957 Velkou BrilÍmií). 1964 Frmlcie uznala Cínskou lid. republiku. - Od roktl 1965 docházelo k zallr. polit. zvratům (protičín. po vst{mí mj. v Indonésii). Japonsko 1945-50 v Japonsku byla dosazena am. vojenská správa v čele s MacArthurem (s. 515): probillaly procesy proti vál. zločincům; země se potYKala s problémy s navrátilci (s. 499); reparace, rozdě lení pozemkového vlasu1ictví; demokratizace. 1946 byla přijata ústava podle mnerického vzoru. 1949-54 2. Jošidův kabinet: Napětí mezi Výcho dem a Západem (Korea, s. 515) přimělo USA ZÍs kat Japonsko jako spojence. 1951 sanfranciským mírem přišlo Japonsko o veš keré územní zisky od roku 1854, uzavřelo voj. smlouvu s USA a obnovilo svou suverenitu (1952). 1954 jap. vláda zal1ájila nové zbrojení. 1955 předseda vlády lčiró Hatojama (1883 až 1959) vyhlisil mírovou politiku. Proběhla správní a dmlová refornla. 1956 Japonsko ukončilo válečný stav se SSSR. 1960 bezpečnostní smlouva s USA vyvolala ostré pro tiam. reakce. Vláda N. KJSIHO (od roku 1957) od stoupila. 1960-64 za vlády premiéra H ajato Ikeda (1899-1965) došlo k polit. uklidnění a příznivé mu vývoji průmyslu a obchodu.
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE I Korea, Indočína (1945-1965) Korea: 1945 na základě spojeneckých dohod obsadily zemi sov. a am jednotky. Na severu (hornictví, prumy sl) vznikly vyDory lidové fronty, vedené korej. exilovými komunisty; na zeměd. jihu byla nasto lena am. voj. správa. - Na konferenci Rady min. zahr. věcí v Moskvě (prosinec) se jednalo o celo korej. vládě. 1947 po neshodách se SSSR požádaly USA komisi OSN o kontrolu svob. voleb, sev. Korea jí ale ne povolila vstup do země. 1948 na jihu se konaly volby do Nár. shromáždění. Li Syn Man (1875-1965) se stal prezidentemjiho korej_ republiky (srpen). V září byla vyhlášena Korej_ Iid_ dem_ republika v čele s předsedou vlády Kim Ir-senem (1912-1994). Obě vlády vznesly nárok na celou Koreu, rezoluce OSN roz hodla ve prospěch již. Koreje. Sov. a am vojska opustila zemi. 1950-53 Korej_ válka vypukla poté, co sev. Ko rea napadla jižní část, která požádala USA o po moc. Prezident nW MAN (s. 519) dal rozkaz k zásahu am. vojsk. Rada bezpečnosti OSN (s. 503) označila sev. Koreu za agresora a vyzva la členy OSN k podpoře již. Koreje. Armáda OSN (složená z vojáků 15 zemí), kterou vedl am. gen. Douglas MacArthur (1880-1964), se musela stáhnout na předmostí Pusan. - V září se jednot ky OSN dostaly až k čín. hranici. Nato zasáhly čín. "dobrovolnické" sbory (listopad). - Linie fronty se ustálila na 38. rovnoběžce. 1951 MACARTHUR požadoval plnou moc na zničení čín. leteckých a zásobovacích základen. Prezi dent TRUMAN se obával svět. konfliktu, proto MACARTHURA vystřídal gen. M. B. RJUGWAYEM. 1953 v Pchanmundžomu bylo podepsáno pří měří, které potvrdilo rozdělení Koreje_ Konference Rady min. zahr. věcí v Ženevě (viz ní že) řešení pro celou Koreu nepřinesla. Severní Korea: Obnova probíhala za pomoci sov. úvěru a s oporou ČLR. 1961 Korej. lid. dem. re{Jublika uzavřela dohodu o přátelství se SSSR a s CLR, od roku 1962 sledo vala čín. stranický kurz. jižní Korea: Při obnově země poskytly pomoc USA. 1953 Již. Korea a USA podepsaly dohodu o vzájem né obraně, USA podporovaly autokratický prezi dentský režim. 1960 vnitřní nepokoje trvaly i po odstoupení L I SYN .
.
MANA.
1962 gen. PAK ČONG-HI se stal prezidentem, usilo val o vnitřní pořádek a vyrovnání s Japonskem.
Indočína: 1945 po přípravách na povstání Japonci odzbrojili fr. vichystické jednotky (březen), Vietnam a Kambodža získaly nezávislost. - Postupimská
515
konference (s. 527) stanovila brit.-čín. operační zóny. Po jap. kapitulaci obsadila Čína sev. zóny. Předseda kom. strany a vůdce osvob. hnutí Viet minh, založeného v roce 1941, Ho Či Min (1894-1969) vyhlásil v Hanoji Vietnamskou dem_ republiku. - Britové obsadili již. zónu se Saigonem. Fr. expediční sbor potlačoval budd histické sekty a Vietminh. 1946 Britové předali správu fr. koloniálním úřa dum. Číňané odešli poté, co Francie rezignovala na všechny požadavky vuči Číně (Jihočín. drá ha). - HO Č, MIN souhlasil s návratem fr. jedno tek (březen). HO Č, MINOVA jednání v Paříži sa botoval nejvyšší komisař pro Vietnam adm. D' ARGENLlEU založením autonom. Kočinčínské republiky (červen). - Fr. "extremisté" požadova li voj. řešení vietnam. problému. 1946-54 1. indočín. válka: Fr. elitní jednotky (ciZinecká legie, "Paras") obsadily deltu Rudé řeky a bezúspěšně bojovaly proti vietnam. party zánům. 1948 protivláda bývalého císaře BAO DAl E neměla žádnou moc. 1953 Vietminh zaútočil na Laos a rozdělil Indočínu. Prezident EISENHOWER odmítl am. intervenci. 1954 pevnost Dien-bien-phu kapitulovala. 1954 v Ženevě se konala konference Rady min. zahr. věcí (zástupcem ČLR byl čou EN-LAj, S. 513), která rozhodla o rozdělení In dočíny a o vzniku suverénních států Laos, Kambodža a rozděleného Vietnamu. Laos: Ženevská konference 14 mocností rozhodla o budoucí neutralitě Laosu (1962), v zemi pro bíhaly boje rivalizujících skupin. 1964-65 Pathet Lao dobyl strategicky duležitou Planinu džbánu. Neúspěšný pokus pravice o puč. Sev. Vietnam budoval prumysl s pomocí vých. blo ku, politicky se orientoval na Čl.R. Rozhodující stranou byli komunisté (Viet-kong), kteří usilo vali o "osvobození Vietnamu od am. imperialis tu". již. Vietnam: Po sesazení císaře BAO DAlE (1955) nastoW předseda vlády Ngo Dinh Diem (1901-1963) s am. pomocí diktaturu. Bojoval proti buddhistickým sektám, kom. agentům a odmítl realizovat referendum, o němž bylo roz hodnuto v Ženevě. 1957 záškodnické a teroristické akce vietkong ských partyzánů vedly k rozpoutání 2. indo čín. války. 1963 buddhistické demonstrace (sebeupalování) vedly kvoj. puči, při němž byl Diem zabit. 1964 USA se přímo podílely na nám. bitvě v Ton kinském zálivu (účastnily se i státy SEATO). 1965 za voj. vlády gen. NGUYEN-CAO-KY přetrvávala nestabilní situace. Eskalace války zvýšila ne bezpečí celosvět. konfliktu.
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / spojenecké systémy Spojenectví: Washington a Moskva vedly rozemnou
spojeneckou politiku. Svět se rozdělil na dva tábory, v 7.ápadním existovalo velké mn07$tví spojenectví (podle principu dem. svo body), ve rychodním vznikaly spojenecké bloky a SSSR uplatňoval požadavek na absolutní vedoucí roli (centralismus).
Západní spojenecké systémy Organizace amerických států (OAS) 1945 základní cíle organizace položeny v Chartě
z Chapultepecu. 1947 o 7.a!ožení OAS bylo rozhodnuto na panam. kon ferenci v PetropoUs (pakt z Ria). 1948 OAS založena na panam. konferenci v Bogotě, členské státy se zavázaly poskytnout si pomoc při napadení. Byla přijata zásada mírového řešení konfliktů mezi členy . - Orgány: Meziam. konfe rence, poradní schůze min. Zallf. věcí, Poradní rybor pro obranu, Rada. 1954 konference v Caracasu přijala rezoluci proti ko munismu. 1959 konference v Santiagu de Chile schválila deklanl ci označující dem. stáUlí zřízení za zániku míru. 1962 konference v Punlil del Este odsoudila marxis mus-leninismus a vyloučila Kubu. OAS podnikla akce mj. proti Nikaragui, HonduflL�u, Kubě, DominikíUlské republice. Organizace Severoatlantické smlouvy (Severo atlantický pakt, NATO) založena v roce 1949 ve Washingtonu vzhledem k napětí mezi Východem a Západem na 20 let (viz též s. 522). - Cílem bylo 7",IChov{Ulí dem. svobod prostřednictvím kolektivní obrany, poUt. a hosp. spolupráce. Hlavním orgánem NATO je Rada, které předsedá gen. tajemník. Voj. plánovacímu vyb ' oru je pod· řízen i Mezinár. gen. štáb a oblastJú velitelství. USA a Velká Británie uzavřely dohodu o leteckých a raketorych základnách. 1950 bylo navrženo ust.'lVení evr. armády (s. 523). V roce 1952 vstoupily do NATO Řecko a 'IUrecko, v roce 1955 SRN. 1957 kllŽdý ze států NATO měl možnost vyzbrojit se atom. a raketo"ÝOJi zbnUlěmi. 1958 vznikly evr. ozbrojené síly (30 divizO a nukleární obrana proti útoku. FflUlcie odmíůa podřídit NATO svou středomořskou flotilu. 1961 NATO se vyzbrojilo atom. ponorkllllli s rakelllmi Polaris. 1962 USA slíbily vyzbrojit Velkou BrilÍll1ii rakellll11i Po laris, Londýn přistoupil na plán vytvořit mnoho· strMlné jaderné síly NATO (pakt z Nassau). 1963 neshody kvůli budování multilaterální atom. mocnosti s rakelllmi Polaris (MU). 1965 Francie požadovala změny struktury NATO a po· hrozila vystoupením. 1966 fr. ultimátum a p07.adavek odchodu jednotek
(1945-1965)
517
NATO nebo jejich podřízení fr. velení. Evr. vrchní velitelství (StIAPE) bylo přeloženo do Belgie. TIchomořský bezpečnostní pakt (ANZUS) 7.a10žen v roce 1951 v San FflUlcisku jako re-akce na jap. útoky a agresi v TIchém oceánu.
Organizace smlouvy pro jihových. Asii (SEATO) založena v roce 1954 v Manile na obranu před stá
které nebyly členy SEATO (např. již. Vietnam). Clenské státy postupovaly společně proti kom. ne· bezpečí, pořádaly společné m'Ulévry. - Orgány: Stálá min. rada s vy'konným sekrelllriátem (B�Ulg kok), voj. pl{Ulovací štáb. 1958 SEAI' 'O navázalo konlllkty s NATO a CENTO. Centrální pakt (CENTO) vznikl v roce 1955 z Bag· dádského paktu mezi lureckem a Irákem (roku 1959 vystoupil, S. 534). NezaVAZoval ke vzájemné pomoci, členské státy spolupracovaly ve voj. a polit. otázkílCh. 1959 bilaterální smlouvou o bezpečnosti se nepřímo připojily USA. USA u7�lvíraly bilaterá1ní dohody s tichomořskýnu státy, v roce 1953 s Již. Koreou (dohoda o podpo· ře), v roce 1954 s Čín. republikou (Tchaj-w�Ul), která se zav{lZala neútočit na pevnině bez konzulta cí s USA, a v roce 1961 s Japonskem.
ty,
Spojenecké systémy východní bloku
Pro posnení bilaterálních voj. smluv vmikla v roce 1955 org�mizace Varšavské smlouvy (s. 522) jako reakce na Panzské dohody (s. 529), byla omezena na 20 let. Cíl: Všechny členské SlÍlty si měly auto· maticky poskytnout pomoc při ozbrojených kon· Iliklech v Evropě, spolupracovat v polit. oblasti. Orgány: Polit. poradní vybor, sekretariát, spojené velení ozbrojených sil v Moskvě. 1956 k Vm'šavské smlouvě přistoupila NDR. SSSR uzavřel smlouvy o rozmístění srych vojsk s Pol skem v roce 1956, s Madilfskem, Rumunskem a NDR v roce 1957, dále podepsal spojenecké smlouvy s Mongolskou lid. republikou, která byla přidružená jako pozorovatel, v roce 1950 s CLR, v roce 1955 s Afgh{mistánem a Finskem. -
Neutrální spojenecké systémy 1953 vznikl Balkánský pakt (s. 5ll) z �Ulkllfské smlouvy o př.ítelství. 1954 ho doplnily smlouvy o spojenectví podepsmlé v Bledu. Již v roce 1955 však ztratil faktickou účin nost. Liga arab. států (s. 535) 7.a!ožena roku 1945 v Káhiře. Její usnesení byla záVAZná pouze pro členy, kteří s ni nu souhla�iU. Casto docházelo ke střetu zájmů. Or gány: Rada (od roku 1964), Gener{�ní sekrelllriát v K{�uře, Rada společné obrMly, která koorcUnovala arab. politiku. - Ubye se připojila v roce 1953, Sú dán v roce 1956, 'IUnisko a Maroko v roce 1958, Ku vajt roku 1961. V rámci ligy byl od roku 1950 aktivní kolektivní obranný pakt, namířený především proti Izraeli.
OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Spojené státy 1(1945-1960) Spojené státy americké po roce 1945 1945-53 prezidentem bývalý viceprezident F. D. ROOSEVELTA (s. 465) Harry S. Truman
(1884-1972). USA byly jediným státem s atom. zbraněmi, ujaly se proto po druhé svěl. válce ve doucí úlohy ve svěl. politice a snažily se ji realizo vat s pomocí OSN (s. 501) podle principů AŮan tické charty. Zahraniční politika: Po zostření vztahU mezi vý chodem a Západem (s. 497) vystřídala spoluprá ci se SSSR politika "zadržování" (containmen/) kom. expanzionismu. 1947 Trumanova doktrína přislíbila všem ze mím voj. a hosp. pomoc na obranu nezávislosti. - USA definitivně upustily od politiky izolacionis mu a Monroeovy doktríny (s. 373). Důsledky: USA podpořily Řecko a Turecko (s. 507), Marshallův plán (s. 523), letecký most při blokádě Berlína (s. 531), založení Národní bezpečnostní rady, Ústřední zpravodajské služby (ClA) a NATO. 1946 na obranu před šířením komunismu v Asii zís kaly Filipíny nezávislost (s. 541) a pro Japonsko byl vypracován program hosp. stabilizace (od roku 1949) 1949 po svém zvolení formuloval TRUMAN v čtyř bodovém programu (s. 539) odpovědnost USA jako velmoci ochraňující "svobodný svět". 1950-53 za korejské krize (s. 515) podpořily USA opatření OSN proti severokorej. agresorům. 1950 v osmibodovém programu (září) deklarovaly USA své rozsáhlé cíle v Koreji. Program podpořil i rozhlasový projev gen. EISENliOWERA, který zahájil "křížové tažení za svobodu". - Byl vyhlá šen stav nár. ohrožení (prosinec), došlo k obno vě a rozšíření ozbrojených sil, které byly v roce 1945 demilitarizovány. 1951 pakt ANZUS (s. 517) a mírová smlouva sJa ponskem upevnily am. pozici v Asii. USA vypracovaly nový program pomoci Blízkému východu (březen 1950). -
Vnitřní politika: 1947 Taftův-Hartleyův zákon (proti vetu prezi denta) omezoval právo na stávku (closed shop)
a odborářskou podporu polil. stran. Prezident získal právo časově odložit připravované stávky ("doba zchlazení"). 1949 přes odpor vyhlásil prezident TRUMAN pro gram Fair Dea] (dobudování ekonomické a so ciální demokracie), který měl prohloubit New Deal (s 465). 1951 22. dodatek ústavy omezil prezidentovo funkční období na dvě volební období. - Pád Cín. republi ky (s. 513) a sov. atom. zbraně vyvolaly psych6zu strachu. Následovaly procesy proti vůdcům kom. strany USA a lev. intelektuálům (případ ALGER HlSS), provalily se špionážní aféry (KLAUS FUCHS,
519
JULlUS a ETHEt ROSENBERGOVI). - Senátor Jo seph McCarthy (Wisconsin) vyvolal antikom. kampaň. - Kongres přijal přes prezidentovo veto McCarranův-Woodův zákon (od roku 1950 se mu sely povinně registrovat všechny kom. organizace a jejich členové) a McCarranův zákon (byl přijat v roce 1952, revidoval imigrační podmínky). - Vy šetřovací vyDor (ESTES KEFAUV ERlfennessee) zjis til, že odbory ovládli gangsteři, proto byli z Am. fe derace práce (American Pedera/ion oj Labour, AFL) vyloučeni přístavní dělníci (1954) a team sters (přepravci, řidiči). V roce 1955 se AFL spojil s odborovou organizací CIO (Congress oj /ndu
s/rial Organiza/ions).
1953-61 prezidentský úřad vykonával republi kán Dwight D. Eisenhower (1890-1969). "Novou dlouhodobou pozitivní zahr. politiku" vedl min. zahr. John Foster Dulles (1888-1959), v letech 1959-61 Christian A. Herter (1895-1966). Voj. pakty (s. 517) a zahr. pomoc měly zastavit expanzi komunismu
(Roll back) 1953 po příměří v Koreji (s. 515) se USA snažily za
bránit válečným konOiktům na Tchaj-wanu (s. 513), v Maďarsku (s 511) a v Suezském prů plavu (s. 535) 1957 Eisenhowerova doktrína (s. 535) garan tovala státům Blízkého východu voj. pomoc proti kom. útokům. - j',[jn. zahr. Dulles chtěl vyhovět sov. požadavku soužití a začal prosazovat prosov. politiku. 1959 viceprezident NIXON navštívil SSSR a Polsko. - CHRUSCOV vykonal státní návštěvu USA (září), jednání v Camp Davidu o možnostech řešení mezinár. problémů. 1960 EISENHOWEROVA cesta do Již. Ameriky a na Dálný východ zklamala, odhalila protiam. posto je. Zhoršil se vztah USA ke Kubě (s. 549).
Vnitřní politika: Předseda stálého vyšetřovacího
vyDOru MCCARTHY terorizoval úředníky min. za hr. a intelektuály (případ R. OPPENHEIMER). Se nát mu vyslovil oficiální důtku, což ukončilo jeho působení. Cernošská otázka: Dobré zkušenosti se smíšený mi (in/egrated) jednotkami v korej. válce a ne gativní dopad nevyřešené rasové otázky na oby vatelstvo podnítily rasovou integraci, především ve školách. 1954 rozhodnutí Nejvyššího federálního soudu pro ti nedodržování principu rovnosti jižní státy boj kotovaly. Během rasových nepokojů (mj. v linIe Rocku v Arkansasu, 1957) muselo zasáhnout fe derální vojsko. 1957 72 hlasy proti 18 přijal Senát zákon na
ochranu volebního práva černochů (Civil Bill ojRights).
520
OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / USA II (1961-1965), Kanada (1945-1965)
Spojené státy americké (1961-1965) 1961-63 v prez. volbách zvítězil dem. kandidát John F. Kennedy (t 917-63 [zavražděn I) velmi těsnou většinou (50,1 %) hlasů proti republiká novi RICIlARDU NtXONOVt.
Nový styl Kennedyho éry: Prez. úřad se změnil v plánovací štáb poradců (mj. R. BUNDY) za před
sednictví prezidenta, ktelý spolupracoval s vědci a odborníky. Ve štábu byli mj. min. zallr. Dean Rusk, min. obrany Robert S. McNamara, velvy slanec u OSN Adlai E. Stevenson (t 900-1965). Z rozpočtu byly vyčleněny zvýšené prostředky na financování rozvojové pomoci, raketových, kos mických a zbrojních programů. Zahraniční politika: US A chtěly odrážet sov. ofen zivu (s. 506): I. Posílením voj. síly, kombinací nukleárních a mo bilních konvenčních zbraní (Sll'ike Command). 2. Odstraněním rivality mezi am. spojenci respekto váním jejich práva na spolurozhodování. 1962 KENNEDY nabídl sjednocené Evropě atlantic ké partnerství. 3. Rozsáhlou rozvojovou pomocí s prioritou voj. pomoci, koordinované úřadem pro mezinár. rozvoj. 1961 ze školených dobrovolných pomocníků byly vytvořeny mírové sbory. - Na pomoc "mírové revoluci" v Jižní Americe KENNEDY vyhlásil "Spojenectví pro pokrok" (s. 549). 1962 za krize v Kongu (s. 547) prohlásily USA, že nepřipustí jednostranné pokusy o intervenci. Na základě Trumanovy doktríny (s. 519) a po moci SEATO bylo podepsáno příměří v Laosu (květen). - Rozsáhlé berlínské prohlášení (červen: Tbl'ee essentials, s. 497) potvrdilo ráz nost postoje v něm. otázce. - USA vyslaly voj. po radce do již. Vietnamu. - Poté, co Eisenhowe rova vláda přeľUšila diplomatické styky s Ku bou (leden 1961) a po pokusu o invazi a kubánské krizi (říjen, s. 549), došlo k uvol nění napětí (s. 506) mezi USA a SSSR (přímá dálnopisná linka Washington-Moskva). Oba stá ty uzavřely smlouvu o zákazu zkoušek
atom. zbraní v atmosféře, v kosmu a pod vodou (s 551) Hospodářství: US A snížily cla na zboží ze zemí EHS (zákon o rozšíření obchodu, s. 523). Byla přijata opatření na ozdravění zemědělství a bylo zabráněno stávkám a zvyšování cen oceli.
Vnitřní politika: 1962 vzrůstala rasová diskriminace a v jižních stá tech propukaly nepokoje kvůli odporu guverné rů, kteří se domnívali, že rozsudky NejvyššíllO fe derálního soudu porušily právo autonomie států unie. 1963 prezidentův program obč. práv podpořily masové demonstrace ve Washingtonu a organiza ce Národní asociace pro povznesení barevných
obyvatel (Na!ional Associalion jol' Ibe Adval1cement oj Colo/'ed people, NAACP) pastora
Martina Luthera Kinga. 22. ll. 1963 byl v Dallasu při atentátu zavraž děn prezident Kennedy. 1963-69 v KENNEDYIlO zahr. polit. kurzu po kračoval dem. prezident Lyndon B. Johnson (1908-73) 1964 prezident pronesl zásadní projev o zachování
trvalého míru (duben). Vyhlásil boj kom. agre sím a zásadní podporu spojencům. 1965 USA zasáhly do obč. války v Dominikánské re publice (s. 549). Podle Johnsonovy doktríny mě ly provádět intervence pouze při nebezpečí pře vzetí moci komunisty.
Vnitřní politika: 1964 zákon o obč. právech, který měl odstranit
rasovou diskriminaci, byl označován za nejdůle7j tější opatření na zrovnoprávnění všech občanů od LINCOLNOVA osvobození černochů (s. 373). V roce 1965 zakazoval nový volební zákon jednotlivým stá tům uplatňovat rasová volební omezení. 1964 zákon na zajištění hosp. rozvoje všech občanů byl příspěvkem k "válce proti chudobě" (vyšel ještě z iniciativy prezidenta KENNEDYHO). 1965 s heslem "Velká společnost" uskutečniljOtlN SON řadu soc. ekonom. reforem.
Kanada (1945-1965)
Z agr. země se za dľUhé svět. války stal prlllll. stát. Hosp. vzestup v povál. době zapříčinila silná po ptávka po surovinách a potravinách, přistěhovalec ké vlny, objevení nalezišť ropy, rud a uranu. Liberá lové v čele s Mackenzie Kingem (1874--1950) a LOUISEM STEPHENEM ST. LAURENTEM vystoupili s požadavkem decentralizace Brit. společenství ná rodů. 1949 Newfoundland (s. 449) se stal 10. pro vincií. 1957 kvůli úzké spolupráci s liberály v USA dosáhli konzervativci voleb. vítězství. Kabinet Johna G. Diefenbakera (1895-1979) usiloval o ne závislost a neutralitu. 1963 jednání s USA kvi'lli vyzbrojelú kan. ozbrojených sil atom. zbraněmi, pro něž se vyslovila lib. opozi ce, vedlo k vypsání předčasných voleb (duben), v nichž liberálové 7iskali absolutní většinu. Min. předseda Lester Bowles Pearson (1897-1972) se zasazoval o zrovnoprávnění frankofonních Ka nadanů, o snížení přímých am. investic a o podíl na nukleární obraně. 1964 během návštěvy brit. královny ALŽBĚTY ll. u příležitost 100. výročí existence dominia de monstrovali frankofonní Kanadané za autonomii či oddělení jejich území.
OBDOBí PO DRUHÉ SVIlTOVÉ VÁLCE 1 Evropa II (1945-1965) Jižní Evropa (1945-1965) Spanělsko: Frankův režim se dostal do izolace
(s. 439) 1947 referendum rozhodlo ve prospěch monar chie. - Konflikt mezi Východem a Západem při měl USA revidovat protišp. politiku.
1953 USA uzavřely se Spanělskem smlou vu o základnách výměnou za hosp. a voj. po
moc. - V zemi probíhaly studentské nepokoje proti cenzuře a polit. nesvobodě, od roku 1962 také soc. nepokoje. P ortugalsko: Premiér Salazar (s. 439) vládl té měř absolutisticky. Udržoval přátelské vztahy se Spanělskem, v roce 1951 uzavřel s USA smlouvu o základnách. 1961 Portugalsko ztratilo državy v Indii (Goa, s. 543), v Angole a Mosambiku vládly nepokojc. - Proti režimu vystupovala dem. opozice.
Itálie: Na konci války bojovaly o moc osvobozovací vý
bory (skupiny hnutí odporu) a rozštěpené rol. stra ny. N{L�iJí a ..očistné zákonY' diskvalifikovaly určité Č{L�ti obyvatelstva. RepatrilUlli (s. 499) a zajatci zhoršovali všeobecnou nouzi a nebezpečí obč. v{uky. 1945-53 v čele vlády stál člen 1t. křesť.dem. strany (DCI) Alcide de Gasperi (188 1-1954) 18. 6. 1946 po volbách do Nár. shromáždění a re ferendu byla vyhlášena republika. 1947 Itálie podeps,ua mírovou smlouvu (s. 496), musela zaplatit reparace, přišla o Istrii, kolonie a n{Ullořnictvo. - Měnová reforma omezila inflaci.
1948
prezidentem
republiky
L.
Einaudi
(1874-1961), absolutní věL�inu v parlamentu zís kala OCl. Premiér DE GASPERI prosadil proti stáv k{Ull a opozici lid. bloku (P CI - komunisté ve dení P. Togliattim [ 1893-1964] aPSI -Ievico ví socialisté v čele s P. Nennim [1891-19801) svou evr. politiku (s. 523). 1949 již. Itálii zachvátila agr. krize, došlo k částečnému vyvlastnění velkostatkářl!. 1951/52 G. Saragat sjednotil socialisty v It. dem. stranu (PSDI). - Volební úspěchy levice (PCI, PSI), neofašistů (MS!) a monarchistů (PNM) oslabily vládu OCl. - Od roku 1953 se často střídaly vlády (premiéři PELLA, S C EL BA, SEG:'oIt atd.).
1955 prezidentem republiky křest'. demokrat G. Gronchi (1887-1978). 1962-64 prezidentem republiky křest'. de mokrat A. Segni (1891-1972) 1960 státní krizi (nepokoje, stávky) kvůli plánova nému kongresu neofaš. MSI v Janově překonal premiér A. Fanfani (DCI), když v roce 1962 vyhlásil program "otevření se levici" (koali ce OCl a PSDI [SAHAGAT]). 1963 v parl. volbách získala OCl 38 % hlasu, komu nisté 23 %. - Předseda vlády Aldo Moro (DCI) sestavil levicovou vládu v koalici s PSI, PSDI a re-
521
publikány (PRl). Jeho vláda se snažila stabilizo vat měnu, platební bilanci a zvýšit cizinecký ruch. Narůstala vnitřní migrace do sev. Itálie.
1964-71 prezidentem republiky socialista G. Saragat (1898-1988). Již. Tyroly: Mírová smlouva (1946) potvrdila it.-rak. smlouvu o autonomii. 1948 it. autonom. statut pro region Bolzano-Tri dent. Lid. strana (SVP) protestovala proti po
italŠťOV{Ulí. 1960 Rakousko předložilo otázku Již. 'lyro I v OSN. 1961 jednání ztroskotala, následovaly teroristické
akce.
1964 min. zahr. KRElSKY a SAHAGAT rozhodli o vy tvoření výboru expertu na vyřešení konfliktu.
Alpské státy (1945-65) Rakousko (mapa s. 526)
1945 prozatímní vládu (duben) v čele s K. REN:'\E HEM (s. 434) kontrolovaly okupační mocnosti. Vídeň rozdělená do čtyř zón (červenec) se st,ua sídlem spojenecké kontrolní rady. Po parl. volbách vytvořily Rak. lid. strlUla (bVP), Rak. soc. stnUla (srb) a Rak. kom. strlUla (KPb) koalici v čele se spolk. kancléřem Leopoldem Figlem (člen bvp, 1902-65). Spolk. prezidentem se stu Kari Renner (v roce 1951 Theodor Korner, člen srb, 1873-1957; roku 1957 Adolf Schiirf, člen srb, 1890- 1965; v roce 1965 Franz Jonas člen srb [s. 561]). 1946 k odmítnutí rak. zákonu bylo zapotřebí jedno myslnosti kontrolní rady, což poskytlo politice ji stou volnost. Těžký průmysl, hornictví, banky atd. byly zestát něny. 1947 kvůli zákonu o měnové reformě vystoupila kom. strana z vlády. 1953-61 vnitropolit. stabilita velké koalice OVP a sro a sov. ústupky po STALINOV� smrti ulehči ly spolk. kancléři Juliu Raabovi/bvp (1871-1964) 15. května 1955 uzavření státní smlouvy. Ta zrušila okupaci za materiál ní závazky (do roku 1964) a dobrovolnou neu tralitu (říjen). V době hosp. vzestupu kladly od bory mzdové požadavky (FRANZ OLAII). 1961--64 spolk. kancléřem se stal ALFONS GOH BACH/bvp, vicekmlcléřem BHUNO PlTIERMANN (srb). Uvnitř koalice došlo k nárůstu napětí kvůli návratu následníka trůnu OTrO VON HABSBURGA. -
-
1966 volební vítězství OVP ukončilo éru vel ké koalice (vláda bvp v čele se spolk. kanclé řemJOSEFEM KLAU SEM 1964-70). Svýcarsko: Za striktního dodržová!tí neutrality se ze
mě stala členem kult. a hosp. organizací (UNESCO, OEEC, EPU, roku 1963 členem Rady Evropy). 1955 v Ženevě bylo ustaveno Centrum pro atom. vý zkum CERN. - Zdravý prum. vývoj (gastarbeitři) umožnily vysoké agr. subvence.
OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 1 Evropa III (1945-1965) Politická integrace Evropy Winston ChurchiU (curyšský projev, 1946), prof.
H. BRUGMANS či bývalé skupiny hnuú odporu zastá vali myšlenku sjednocené Evropy (včetně Německa), která měla po roce 1945 mnoho přívrženců (zvláště mezi mládem. 1948 Brusel se stal centrem Evropského hnutí (P.-H SPAAK) 1949 Haagský kongres (předsedou CHURCIHLL) a fr. vláda daly podnět ke vzniku Evr. rady (založena v Londýně) na zachování evr. dědictví a soc. po kroku. Orgány: Sekretariát (Strasburk), Porad ní shromáždění (delegáti z parlamentů jednotli vých zemí), Výbor ministrů. 1950/51 vynrady některých národů (Velká Británie) znemožnily vznik skutečné evr. unie, kterou plá novali "federalisté". "Funkcionalisté" usilovali o po stupnou integraci prostřednictvím zvláštních úřadů. 1953 byla přijata konvence lidských práv. Do hoda o univerzitách (evr. konference rektorů), lé kařské pomoci, pasových záležitostech, soc. chartě (1962). -
-
Vojenská integrace
1948 státy Beneluxu, Velká Británie a Francie uzavře ly obranný Bruselský pakt. 1949 stálý obranný štáb se přetransformoval v NATO (s. 517). Z podnětu W. CHURCHILLA a fr. prentiéra Plevena rozhodla Rada NATO za korej. krize (s. 515) o vytvoření Evr. obranného společen ství (EOS) s něm. účasú, jíž využil spolk. kancléř Adenauer k pozdvižení prestiže SRN (s. 529). 1952 Pařižské dohody o EOS předpokládaly se stavení vlastní nadnárodní západoevr. armády s vazbou na NATO (Plevenův plán). 1954 po odmítnuú Pařižských dohod fr. Nár. shro mážděním (s. 529) se Bruselský pakt transformo val v Západoevr. unii (nár. voj. kontigenty pod vrchním velením NATO). 1955 byla založena Varšavská smlouva (s. 509).
Hospodářská integrace Marshallův plán: V rámci Trumanovy doktríny (s. 519) navrhl am . min. zahr. George C. Mars hall (1880-1959) 1947 program hosp. pomoci USA evr. zemím.
USA dodávaly suroviny, zboží a kapitál. - SSSR ho odmítl jako "nástr oj dolarového imperialismu" (s. 505), Polsko a Ceskoslovensko odvolaly sou hlas na pařižské konferenci o Marshallově plánu (červenec-zm').
1948 Organizace evr. hosp. spolupráce (OEEC) v Paiíli rozdělovala prostředky z Marshallova plá nu (do roku 1952 kolem 14 miliard dolarů).
Důsledky pro východní blok: 1949 vých. blok reagoval založením Rady vzájemné hosp. pomoci (RVHP, s. 509). Nár. hosp. plány byly schvalovány podle sov. zájmů.
523
Důsledky pro záp. státy: Sance na polit. sjednoceni
nebyla využita, ale úspěchy OEEC a působení Mars hallova plánu iniciovaly vznik dalších institucí: 1947 v Ženevě byla podepsána Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GAIT). 1950 Evr. platební unie (EPU): konvertibilita měn členských zemí prostřednictvím Banky pro me zinár. platby (B1S) v Basileji. - Organizace pro dopravu (CEMT/1953), Evr. sdružení: pro jademý výzkum (CERN/1954), atom. energii (ENNEAI 11957), televizi (EUROVlSION/1962), organizace pro vypouštění umělých dru7jc (ELDO/1962) ad. 1958/59 OEEC vedla jednání o evr. zóně volného ob chodu, která ztroskotala na brit.-fr. neshodách. 1959160 z brit. iniciativy vzniklo Evr. sdružení vol ného obchodu (EFfA) jako "protiváha" EHS. 1959 Evr. platební unie (EPU) byla rozšířena na Evr. měnovou dohodu (EMA) a znamenala volnou konvertibilitu i v mezinár. platebním a kapitálovém styku.
1961 Organizace hosp. spolupráce a rozvoje (OECD) nahradila OEEC, došlo k rozšíření svět. obchodu a koordinaci pomoci rozvojovým zemím.
Společnost šesti:
1950 na zachování jednoty (kontrola Porúří, s. 529) navrhl fr. ntin. zahr. Schuman (s. 525) vytvoření Evr. společenství uhlí a oceli na 50 let (Schumanův plán). 1951 na základě Schumanova plánu byla v Lucem bursku vytvořena Montánní unie (Evr. spole čenství uhlí a oceli, ESUO). - Orgány: Kontise s Poradním vyoorem, Evr. parlament, Rada ntinist rů a Soud. 1952/53 plán politické unie ztroskotal. 1955 v Messině se konala konference ntin. zahr. věcí.
1957 byly uzavřeny Římské smlouvy o využití atom. energie (EURATOM) a o Evr. hosp. společenství (EHS), jejímž základem měla být celní unie (měla vzniknout do roku 1970). Orgá ny: Komise (14 členů), Rada ministrů (směr
nice a rozpočtové kompetence, od roku 1967 vět šinové rozhodování), sekretariát a od roku 1958 Evr. parlament (Strasburk), který vykonává kon trolní funkci. Hosp. a soc. vyoor (101 zástupců); Evr. soudní dvůr. Asociované státy: Bezcelní export s jednotnýtni cly na zboží ze zemí EHS. 1961--63 jednání o vstupu Británie ztroskotala na fr. vetu (DE GAULLE). 1962 příznivý hosp. vývoj, ale složité strukturni vyrov nání pro zeměd. produkty prostřednictvím tržního pořádku EHS. 1963 snižování cel, společná cla vůči třeúm zemím a jednání v rámci GATT s USA o sruzení cel. 1964 SRN vystoupila proti liberalizaci trhu s obilím. 1965 krize EHS: Francie odmítla komprontiS(vy rovnání cen teprve v červenci 1967).
524
OBDOBl PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Velká Británie (1945-1965), Francie I (1944-1946)
Velká Británie (1945-1965)
Ačkoliv Británie vyhľála válku, ztratila svou velmocen skou pozici v důsledku značného zadlužení (14 mili aľd dolaľů), kapitálových ztrát a znehodnocení měny. 1945-51 labourista Clement Attlee (1883 až 1967) sestavil vládu. V zahr. politice (min. zahľ. E. Bevin Is. 424], od ľoku 1950 H. Morrison, 1888-1965) se Pľo sazovala těsná orientace na USA v otázce Němec ka a spojenectví (s. 517). V roce 1948 Británie uzavřela s USA smlouvu o základnách, účastnila se korej. války, za války v Indočíně sehľála roli pľostředníka (s. 515). V evr. politice (s. 523) pľojevovala jistou zdrženlivost. Program ohraničení: (austerily) min. financí sir STAHORD CRlPPS (1889-1952) Pľosazoval úsporná opatření za účelem hosp. ozdravěnÍ. 1947 byl odstartován úsporný pľogram. 1949 došlo k devalvaci libľy ze 4 na 2,80 dolaľu. Politika blahobytu: Byla znárodněna Bank of England (1945), civilní letecká doprava, uhelné doly (1947), doprava, energetický a metalurgic ký pľůmysl (1951, reprivatizováno 1953). Soc. pojištění (1946) bylo v roce 1948 rozšířeno na povinné pojištění, na poskytování státní zdra votní péče, rodinných a dětských přídavků; zvýši ly se nízké příjmy. Brit. společenství národů se tľansfoľmovalo ve svaz suveľénních partneľll 1947 v Indii (s. 543), jihovýchodní Asii (s. 541) a Africe (s. 545). 1948 Velká Británie se vzdala mandánl v Palestině (s. 537)
Irsko oficiálně vystoupilo z brit. unie, zákon Ireland Bill garantoval polit. statut Sev. Irska.
1949 vyhlášena Irská republika, v letech 1959-73 prezidentem de Valera (s. 448). 1951-64 Británii vládli konzervativci. 1951-55 během 3 . Churchillova kabinetu došlo ke zlepšelú hosp. situace.
1952 na trůn nastoupila Alžběta II. (*1926).
1956 Británie se vzdala Suezského průplavu (defi nitivně 1958) a Súdánu (s. 535). Kypr (s. 534): ortodoxní většina (80 %) v čele s arcib. Makariosem II. ( I 956 vyhnán) poža dovala připojení k Řecku, tur. menšina usilovala o rozdělení ostrova. 1954 Náľ. organizace kypeľského osvobození (EO KA, plk. J. GRlVAS) vedla guerillový boj. Řecko odmítlo tur. a brit. plány samosprávy. 1959 v Londýně podepsána dohoda o brit. voj. zá kladnách a garance tří mocností. 1960 byla vyhlášena nezávislá Kyperská republi ka (prezident MAKAIUos). 1963/64 po revizi ústavy vypukla obč. válka, na níž se podíleli řeč. a tur. nacionalisté, Turecko bom-
baľdovalo kypeľské územÍ. Do konfliktu zasáhly mírové jednotky OSN. 1955-57 kyperský konflikt a suezská krize (s. 353) otřásly Edenovým kabinetem (min. zahr. Selwyn Uoyd I do ľoku 1960 1). 1957-63 kabinet Harolda Macmillana (1894 až 1986). 1957 Bľitánie zľušila všeobecnou bľannou povin nost, snížila stav armády a jednala o vyzbľojení atom. zbľaněmi (pakt z Nassau). 1959 ve volbách zvítězila Konzeľvativní strana. - Na konfeľenci labouristů v Blackpoolu požado val vůdce opozice Hugh Gaitskell (1906 až 63) na rozdíl od HAROWA WILSONA ľeformu strany. 1960 na konfeľenci ve Scarboľough došlo k rozko lu v Labouľistické stľaně kvůli odlišným posto jům k nukleárním zbraním a základnám pľo am. atom. ponoľky. V ekonomice dominoval dovoz a vývoz kapitálu, váznoucí investice, klesající pľodukce, došlo k recesi loďařství a automobil. průmyslu. 1963 vstup Británie do EHS ztroskotal na odporu Francie. Skandál min. obrany PROFL'MA vedl ke změně vlády v čele s F. Douglas-Homem. 1964 po těsném volebním vítězství labouristů se stavil vládu Harold Wilson. Jeho kabinet zavedl energická opatření na zlepšení platební bilance (dovozní daně, Náľ. rada pro ceny a příj my atd.).
Francie (1944-1946)
Po osvobození Paříže (s. 491) vytvořily strany a hnutí sdružené v odboji a generál Charles de Gaulle (1890-1970) prozatímní vládu (srpen 1944). Francie uzavřela spojenectví se SSSR (prosi nec). Získala křeslo v Radě bezpečnosti OSN a něm. a rak. okupační zónu (s. 526). 1944/45 pQtrestání kolaborantů a .,vichystic kých přívrženců". Cást byla odsouzena, k trestu smrti byl odsouzen mj. Pétain (s. 407) a Laval (s. 469). Hospodářství: Státní dluh vzrostl od roku 1939 o 300 %, prům. index klesl na lO %. Výměna ban kovek a zavedení daně z kapitálu odstranilo inflaci. 1945/46 znárodnění Fr. banky, pojišťoven, dolů a energetických zdrojů. Byl přijat státní program obnovy. 1945 ve volbách do Nár. shromáždění (ríjen) zís kali komunisté (FKS) 27 %, socialisté (SFIO) 25 % a Ud. republikánské hnutí (MRP) 26 % hlasů. 1946 na protest proli ústavním plánům stran de Gaulle odstoupil (leden). - Referendum se vy slovilo proti prvnímu návrhu ústavy. Lid. republi kánské hnutí zvítězilo v předčasných volbách těs nou většinou (červen). Předsedou prozatímní vlády se stal GEORGES BIDA l I l;r (J 899-1983), byl přijat druhý návrh ústavy.
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE/Francie II (1946-1965), státy Beneluxu (1945-1965) Francie (1946-1958) Ústava Ctvrté republiky: Dvoukomorový systém zavedl Nár. shromáždění a Radu republiky, vý.
konné orgány (min. předseda a vláda) byly závislé na duvěře Nár. shromáždění, prezident (volen členy obou komor na 7 let) nikoli, ústavní komise kon trolovala zákony. Byla vyhlášena Fr. unie mezi ma teřskou zemí a zámořskými departementy, přidru ženými územími (Togo, Kamerun) a státy (Tunis, Maroko, Vietnam). 1947-54 prezidentem republiky socialista VINCENT AURIOL (SFlO, 1884-1966). 1947 za premiéra P. Ranladiera (SFlO) opustila kom. strana vládu na protest proti zmrazení mezd a schválení voj. úvěru pro Indočínu. KS (l1\Orez, s. 469) a Sdružení fr. lidu (RFP, strana DE GAUI. LA) se staly překílŽkou stability většinové vlády dem. "třetí síly": koalice socialisďl (SFIO, Rama dier, 1888-1961; G. Mollet, 1905-75), Lid. re publikánského hnutí (MRP, G. Bidault, R. Schu man, 1886-1963) a radikálu (RS: R. Pleven, *190 I; P. Mendes-France, 1907-82). 1947/48 Francie překonala hosp. krizi pro střednictvím am. úvěrll, prostředků plánu rekon strukce a obnovy Francie (Monnetův plán), in vestic do energetických a báiíských podniku, evr. integrace (Shumanuv plán) a devalvací franku roku 1948. 1950 branná povinnost byla prodloužena na 18 mě sícU. 1951 i po provedení volební reformy (spojení kan didátek a většinová volba na úrovni departemen tu) došlo k rozkolu .. třetí síly" kvuli školské otázce (církevní vliV), socializační a integrační politice (dohody o EOS, s. 5l3). 1953 bývalým vichystickým úředníkum a politikum byla udělena amnestie. 1954 prezident René Coty (1882-1962) byl zvo len teprve po 13 kolech. - Ctvrlá republika ztroskotala na koloniální politice. Za vlády MENoES-FRANCE v letech 1954155 přišla Francie o Indočínu a Tunisko, za premiéra Edgara Fau rea (1908-88) o Maroko. Min. předseda MOI. I.ET usiloval o federalistické řešení a1žír. krize (s. 547), odvolal gen. guvernéra a DE GAULWVA přívržence J. SOUSTELLEHO (1912-90) a navá zal kontakt s alžír. povstalci. 1956 vypukl suezský konnikt (s. 535), zemí zmítaly vládní krize. V Alžírsku převzali vládu gaullisté a armáda (generálové MASSU, SALAN). 1958 v Alžíru byl proveden puč (květen), vyhlá šen stav nár. nouze, v dusledku toho odstoupila vláda P. PFLlMLlNA (květen). Prezident Coty
jmenoval gen. de Gaulla předsedou vlády se zvláštními pravomocemi, Nár. shromáždč ní bylo odročeno.
Září 1958 referendum se 79,25 % hlasu vyslovi lo pro novou prezidentskou ústavu. Předse-
525
da vlády byl jmenován prezidentem. Vzniklo Fr. společenství (Commul1auté, autonomní členové s právem vystoupit, s. 543), DE GAULLE získal zvláštní pravomoci.
Pátá republika (1958-65)
1958 ve volbách do Nár. shromáždění (listopad) zvítězil Svaz pro novou republiku (UNR). 1959 prezident de Gaulle jmenoval vládu M. De brého, min. zallr. se stal C. de Murville . 1960 Francie budovala arzenál atom. zbraní (s. 551). - Krize v Alžírsku (pokus o puč, te ror Organizace tajné armády - OAS) vedla k vy hlášení nezávislosti Alžírska (Evianské dohody, 1962). DE GAULLE vedl umíněnou politiku, chtčl posílil postavení Francie a vyřešit otázku "am. poručnictví" . 1962 reforma ústavy přinesla přímou volbu prezi denta. Premiér DEBRÉ odstoupil kvuli otázce plánu evr. konfederace a prezident DE GAUU.E jmenoval premiérem G. Pompidoua (1911-74). 1963 smlouva o nčm.-fr. spolupráci odmítla bril.-am. plány NATO (projekt na vytvoření mno hostranné jaderné síly, s. 517), zastavení atom. zkoušek (s. 551) a vstup Británie do EHS. Fran cie požadovala reformu NATO. 1965 manévry NATO a SEA'ro se konaly bez účasti fr. armády.
Státy Beneluxu po roce 1945 Celní unie mezi Belgií, Nizozemskem a Lucem burskem, kterou v roce 1944 naplánovaly exilo vé vlády, byla podepsána v roce 1948, v roce
1958 následovala hosp. a v roce 1960 pa�ová unie. V roce 1964 byl zřízen společný soudní dvllr. Ekonomika se po válce rychle ozdravila, státy vedly aktivní evr. integrační politiku. Belgie: Po návratu LEOPOLDA lll., zkompromito vaného v době okupace, vypukla krize (gen. stáv ka). Panovník se vzdal se trunu (1951) ve pro spěch svého syna Baudouina I. (1930-1993). 1956 min. zahr. Paul-Henri Spaak (1899-1972) vyjednal úpravu hranic se SRN (vrácení oblastí obsazených v roce 1949). 1960 gen. stávka proti úspornému programu na vy rovnání nepříznivých hosp. dopadu krize v Kon gu byla neúspěšná (s. 545). Na vyřešení čekaly vlámská otázka (frankizace) a krize valonské prum. oblasti. Nizozemsko: Přes velké vál. škody a problémy s navrátilci z Indonésie (s. 541) zaznamenala ze mě rychlý hosp. vzestup, silnou urbanizaci a in dustrializaci.
1948-80 na trun nastoupila královnaJuliana.
1960 Nizozemí byly navráceny pohraniční oblasti. Lucembursko: V roce 1948 se země vzdala "věčné neutrality". Od roku 1964 panuje velkovévoda JAN (*1921).
OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo I (1945-1949) Německo po kapitulaci: Ani po teheránské a jalt ské konferenci neexistovala jednotná koncepce okupačních mocností. 1945 berlínská deklarace čtyř mocností. Vládu převzalo vrchní velení v jednotlivých okupačních zónách - am. gen. ElSENHOWER (od 1947 gen. CLAY) , sov. maršál ŽUKOV (od 1946 gen. SOKO LOVSKlJ), brit. polní maršál MONTGOMERY (od 1947 gen. ROBERTSON) a fr. gen. KOENIG. Byla vytvořena Spojenecká kontrolní rada, z Meklen burska, Saska a Durynska odešly brit. a am. jed notky. Všechny okupační mocnosti společně spravovaly Berlín (s. 531). Na Postupimské kon ferenci podepsali STALIN, TRUMAN, CHUR CHIUJA:I'TLEE a ministři zahr. věcí Postupim skou dohodu (červenec/srpen), která obsahova la následující body: I. Denacifikace a demilitarizace. 2. Rozdělení Německa (až do mírového uspořá dání) do 4 okupačních zón, 2 oblasti pod sov. popř. pols. správou a zvláštní status pro Berlín; přesídlení Němců z Polska, Maďarska a Česko slovenska. 3. Dosazení místní správy a něm. ústředních úřadů pod dozorem Kontrolní rady (jednomyslná usne ení). 4. Kontrola průmyslu pro zachování hosp. jednoty; rozpuštění kartelll, syndikátů a trustů; reparace a demontáž průmyslových zařízení. Oddělení Sárska (červenec): vlastní správa pod fr. protektorátem, ekonomicky se vázalo na Francii. Denacifikace znamenala zákaz NSDAP. - Dotazní kové a soudní postupy byly uplatněny přibližně proti 6 milionům bývalým členům nacist. organi zací. 1945/46 v norimberském procesu odsoudili spojenečtí právníci přes 24 hlavních vál. zločin ců. Špičky nacisto aparátu, gestapo, SD a SS
byly prohlášeny zločineckými organizace mi, následovaly další procesy (s právníky, lékaři SS, dozorci v koncentračních táborech ad).
Povolení působnosti polit. stran: V roce 1945 obnovily činnost Kom. strana Německa (Kom munistische Partei Deutschlands, KPD), Něm. soc. dem. strana (Sozialdemokratische Par tei Deutschlands, SPD), Křesť.-dem unie (Christlich-Demokratische Union, CDU), v Ba vorsku Křesť.-soc. unie (Christlich-Soziale Union, CSU), Svob. dem. strana (Freie Demo kratische Partei, FDP), v sov. okupační zóně Něm. lib.-dem. strana (Liberaldemokratische Partei Deutschlands, LDPD). - V sov. okupační zóně se SPD a KPD spojily v Jednotnou soc. stranu Německa (Sozialistische Einheits -Partej Deutschlands, SED). Do roku 1946
vznikaly ve všech zónách nové spolkové země.
527
Spojenecká hos. politika: Na zvýšení produkce byla v roce 1945 zavedena pracovní povin nost pro muže a ženy. Došlo ke konfiskaci -
obcll. loďstva, patentů, zahr. majetku, cechů a koncernů. - V sov. zóně proběhla pozemk. reforma (říjen), došlo k vyvlastnění pozemků nad 100 hektarů bez náhrady a k jejich přeroz dělení. 1946 prům. plán Kontrolní rady předpokládal demontáž průmyslu na 50 % předvál. stavu. V sov. zóně přešlo 213 podniků (25 % kapacity) jako akciové společnosti do sov. vlastnictví. - Se lhání Kontrolní rady při budování centrální sprá vy (veto Francie) a obava z hosp. chaosu způso bily změnu brit.-am. politiky. Min. zahr. J. F BYRNES (1879-1972) požadoval ve svém stuttgartském projevu (září) hosp. jednotu a zvolení něm. vlády. 1947 přes fr. -sov. protest byly am. a brit. zóna spoje ny v tzv. Dvojzónu (Bizonie, leden). - Konference předsedů zem. vlád okupačních pásem v Mnichově (červen) ztroskotala - předsedové ze sov. zóny prosazovali prioritu polit. jednoty před hosp. Hosp. rada ve Frankfurtu nad M. budovala správu Bizonie. - V sov. zóně bylo zestátněno hornictví a zřízena Něm. hosp. kontise (květen). Spojení záp. zón: Fr. politika se přiblížila brit sko-americké. 1948 konference šesti mocností v Londýně doporučila záp. Německu hosp. integraci v záp. Evropě, vypracování ústavy při zachování mezi nár. kontroly Porúří. - Poté byla rozpuštěna Kontrolní rada, SSSR se již neúčastnil zasedání. 2. zasedání Něm. lid. kongresu rozhodlo o vytvo ření Něm. lid. rady. Červen 1948 v záp. okupačních pásmech probě hla měnová reforma. Sov. voj. správa odpově děla výměnou peněz ve stejném poměru a bloká dou Berlína (s. 53 J). Červenec 1948 velitelé západoněm. okupač ních pásem a předsedové zem. vlád projed nali rozhodnutí londýnské konference a přijali závěry k jejich realizaci (frankfurtské direkti vy), tj. zřízení ústavodárného shromáždění a pří pravu okupačního statutu. Září 1948 v Bonnu zasedala "ústavodárná" parl. rada (65 členů zvolených jednotlivými zeměmi), v jejím čele stál K. ADENAUER (1876-1967, předseda CDU). 1949 podle washingtonské dohody (duben) vy střídali voj. správu vysocí komisaři. Květen 1949 bonnský základní zákon ratifiko valy všechny země kromě Bavorska. V sov. okupační zóně se SED transformovala ve "stranu nového typu" (sjednocení stran a svazů). 1949 volby podle jednotných kandidátek do 3. lid. kongresu (květen) potvrdily návrh ústa vy lid. rady (březen)
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo II (1949-1965) Spolková republika Německo (SRN)
23. 5. 1949 vyhlášen tzv. základní zákon jako ústavní základna Spolk. republiky Německo, SRN (Bun desrepublik Deutscbland, s. 531). Okupační mocnosti si ponechaly voj., hosp. a polit. kontrolu (Rúrský úřad a okupační statut). Srpen 1949 konaly se první volby do Spolk. sněmu (CDU získala 139, SPD 131, FOP 52 kře scl). Spolk. prezidentem se stal člen FOP, prof. T. Heuss (1884-1963). 1949-63 spolk. kancléř Adenauer, člen CDU (s. 527), sestavil koaliční vládu (ze zástupců CDU/CSU, FDP a Něm. dem. strany, ODl'). Německo se sna7jlo postupně odstranit oku pační statut integrací do západoevr. spojenecké· ho systému. Listopad 1949 petersberské dohody mezi spolk. vládou a záp. okupačními mocnostmi umožňovaly vstup SRN do západoevr. organizací. 1950 jednalo se o zákonu proti opětovnému vyzbrojení. Pod vlivem korej. krize se uvažovalo o zapojení SRN do záp. voj. struktur. Říjen 1950 vznikl Blankův úřad, který se měl sta rat o rozmístění a pobyt okupačních jednotek v SRN. Min. vnitra I-IE1 NE MAl'J N (1899-1976) od stoupil na protest proti remilitarizační politice. 1951 úprava okupačního statutu (březen) zna menala ukončení popř. zrušení vál. stavu a předání pravomocí spolk. vládě v oblasti zallr. politiky. SRN uznala zallr. dluhy Německa. - Byl zřízen úřad pro zahraničí, v jehož čele stál do roku 1955 K. ADE
NAUER. 1952 tzv. generální (bonnská) smlouva (květen) zrušila okupační stanil a potvrdila suverenitu SRN. - Vstup země do EOS (s. 523). 1954 Pařížské dohody (říjen) ObSallOvaly mj. voj. smlouvu na společnou obranu; vstup SRN do Zápa doevr. unie a NATO (s. 523), Německo se muselo zříci atom., biologických a chemických zbraní. Něm.-fr. dohoda o Sársku zakotvila autonomii Sárska pod kontrolou Západoevr. unie. 1957-59 Sársko bylo připojeno k SRN. Strany/svazy: 1949 16 odborových organizací se spojilo v Něm. od borový svaz (Deutscber Gewekscbtiftsbund, DGB). - Svaz vyhnanců (Bund der Hejmatve,.tri ebenen und Entrecbteten, BI-IE, 1950) zazname nal počáteční úspěchy. V politice se prosazoval trend k systému dvou stran CDU-SPD. 1956 KS Německa byla zakázána (v 1952 rovněž zakázána extrémisticky pravicová Socialistická říš. strana, SRP). 1959 sjezd SPD přijal Godesberský program, jímž se strana rozešla s marxistickou ideologií. Hosp. a soc. politika: Prosadilo se svob. tržní hospodářství, které za min. hosp. L. Erharda (1897-1977) zaznamenalo neobyčejný úspčch.
529
1950 Charta vyhnanců z vlasti (rezignace na od· platu, spravedlivé rozdělení válečných škod). Odborový svaz se zasadil o účast zaměstanců na .. hospodářském zázraku" (mzdová politika: ta rifní smlouvy podle nárůstu domácillO produktu): plná zaměstmmost, zkracování pracovní doby. 1955 vláda rozhodla o subvencích v zemědělství. 1957 byla provedena důchodová reforma. - Odbyto vá krize v těžbě uhlí. - Opatření proti přehnané konjunktuře. 1959 vydání lid. akcií. V roce 1961 byly přijaty zákony na vytváření majetku, došlo k revalvaci marky. 1963 tempo růstu nár. důchodu se zpomalilo, SLOupal objem dovozu, mzdy, ceny, výdaje veřejných pro· středkU. Vnitřní politika: Ze sov. zóny přicházelo stále více uprchlool. 1952 vznikla spolk. země Bádensko-Wiirttember sko. Byla rozšířena ústava a přijaty voj. zákony. 1956 v r{lI1lci NATO byl vytvořen bundeswehr v čele s ministrem obrany F. J. Straussem (CSU) (1915-88) a zavedena všeobecná branná povin nost (12 měsíců, od roku 1962 18 měsícli). 1958 proce�)' proti antisemitským akcím a 7Jočinům v koncentračních táborech. Ministři OBERI.iiNDER (1960) a KROGE R (1964) museli odstoupit kviHi své minulosti. 1959 prezidentem se stal člen CDU H. Liibke
(1894-1972). 1962 v důsledku vládní krize, která vznikla kvůli aféře s časopisem Spiegel (čl{mek o voj. cvičení NATO), odstoupili ministři za FOP a min. obrany STRAUSS. 19631. Erhardův kabinet (CDU/CSU, FOP). 1964 bundeswehr dosilil statutární velikosti - 12 di vi7i. Zmocněnec pro annádu ve Spol k. sněmu HE YE (CDU) kritizoval vnitřní uspořáMmí jednotek. 1965 debaty o výjimečném stavu, lhůty promlčení nacist. zločinů byly prodlouženy. - ERHARD vytvořil druhou vládu (CDU/CSU, FOP). Zahraniční politika: 1953 s cuem na napravení nacist. zločini'1 byla uzavře na smlouva s Izraelem, od roku 1959 uzavírala SRN smlouvy i s evr. státy. 1955 ADENAUER navštívil Moskvu. Dosálll propuštění nčm. v{�. zajatcli a zahájení diplomatických stykU. Byla vyhlášena Hallsteinova doktrína, podle níž SRN přerušila styky se státy, které uznaly NDR. (Něm. otázka, s. 497). 1958 SRN uzavřela obchodní smlouvu se SSSR. 1963 podepsána něm.-Cr. smlouva o přátelství a obch. smlouvy se zeměmi vých. bloku. 1965 vypukla krize na Blízkém východě (tajné dodávky zbraní do Izraele). Byly navázány diplo matické styky s Izraelem, (s. 535). - Ochlazení nčm.-fr. vztahů v důsledku krize EHS a NATO (s 523).
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo lil (1945-1965) Berlín (1945-1965) Po kapitulaci (s. 493) byl Berlín v troskách, počet obyvatel klesl ze 4,3 milionu v roce 1939 na 2,8 mi lionu. Sov. velitel Berlína, generálplk. N. E. BER7..A RlN jmenoval první magistrát (primátorem se stal A. WElu-IER) a dosadil v Moskvě vyškolené kádry (skupina kolem ULBRICHTA). Začaly vznikat anli faš. strany (červen): Kom. strana Německa (Kom munistische Partei Deutschlands, KPD), Něm. soc. dem. strana (Sozia/demokratiscbe Partei De utsch/ands, SPD), Křesť.-dem. unie (Christlich -demokratische Unie, CDU), Lib. dem. strana (Libera/demokratiscbe Partei, LDP). Odborová organizace (Freier Deutscber Gewerkscbafts bund, FOGB) se dostala pod kom. vliv (1948 se od štěpila Nezávislá odborová organizace, Unabbangi ge Gewerkscbaftsorganisation, UGO). 1945 na základě "statutu čtyř mocností" byl Berlín rozdělen do čtyř sektorů a do města přišly am., bril. a fr. jednotky (červenec), pro společnou správu Berlína byl vytvořen Mezispojenecký voj. úřad (komandatura). 1946 na území celého města byla povolena činnost SED. Jediné svob. krajské a magistrátní volby se konaly v říjnu, SPD získala 48 % hla su, CDU 22 % a SED 20 %. Soc. dem. starostu OSTROWSKÉHO v květnu 1947 vystřídala jeho stranická kolegyně L. SCHROEDEROVÁ (1887 až
1957). První berlínská krize (sov. reakce na měnovou reformu): 1948/49 sov. voj. správa zahájila blokádu Berlína: zastavení pozemní a říční dopravy a za stavení všech dodávek ze sov. zóny (potraviny, uhlí) do záp. sektoru. Am. voj. guvernér gen. L. D. Clay (1897-1978) dal podnět k vybudová ní "Ieteckého mostu" (denně až 927 letů pře pravilo 6393 tun zboží). Obyvatelé záp. sektoru ze solidarity podpořili okupační jednotky. 1948 vytvoření magistrátu ve vých. sektoru v čele s vrchním starostou F. Ebertem/SED (1894 až 1979) vedlo k polit. a správnímu rozdělení Berlína (listopad). V záp. sektorech se kona ly nové magistrátní volby, primátorem se stal E. Reuter/SPD (1889-1953) Založena svobod ná univerzita (Freie Universitat, FU). 1949 byla ukončena blokáda (květen). Zásobo vací a dopravní síť byla přerušena (s výjimkou S-Bahn a metra). Vých. Berlín se stal hlavním městem NDR (říjen). Budování Západního Berlína:
1950 po začlenění do Marschallova plánu (s. 523) získal Záp. Berlín také finanční pomoc od SRN. - Byla přijata Berlínská ústava (fakticky jen pro Záp. Berlín, říjen): spolk. země s vlastním statutem (pod správou čtyř mocností), senát
531
(primátor REUTER) a poslanecká sněmovna (s 533) 17. červenec 1953 ve vých. Berlíně vypuklo povstání proti režimu SED (s. 533). 1954 v Berlíně se konala konference min. zahr. vě cí (s. 497). - Po londýnském garančním prohlá šení záp. mocnoslÍ pro Záp. Berlín následovalo obdobné prohlášení NATO. 1955 vláda velké koalice (SPD/CDU) v čele s primá torem O. SUHREMlSPO (1894-1957), od roku 1957 w. BrandtlSPD (1913-1992) 1958 druhou berlínskou krizi vyvolalo Chruš čovovo ultimátum (listopad, s. 497): požado val odchod všech vojsk, vytvoření demilitarizova ného "svob. města Záp. Berlín". Vzhledem k pevnému postoji západoevr. států a Záp. Berlí na Moskva ustoupila. Nejvyšší východoněm. představitel W. ULBRICHT vyprovokoval třetí berlínskou krizi (pokus o omezení emigrace z NDR). 13. srpna 1961 NDR postavila na "zabránění voj. přepadení", tzv. berlínskou zeď. Obyvatelé Záp. Berlína měli zakázán vstup do vých. sekto ru, došlo k nucenému vyklizení pohr. zóny, zave dení zostřených kontrol na hranicích, u zdi do cházelo k častým incidentum. - USA garantovaly svobodu Záp. Berlína (návštěva viceprezidenta JOHNSONA a vyslání zvláštního velvyslance CLAYE). 1963 am. prezident Kennedy přijel na státní návštěvu Záp. Berlína.- Po zdlouhavých jedná ních byla přijata první dohoda o propust kách: obyvatelé Záp. Berlína mohli navšlÍvil na konci roku příbuzné ve vých. Berlíně. Nové do hody byly přijaty v září 1964 a listopadu 1965.
Ústava Spolkové republiky Německo Bonnská ústava (základní zákon, Grtmdge setz) (s. 527) platila jako provizorium do vyhlá šení celoněm. ústavy (podle čl. 146). Zakot vila dem. právní a stranický stát se základními právy, dělení moci a reprezentativní lid. zastoupení (Bundestag, Spolk. sněm), teprve od roku 1968 byl jeho součástí zákon o výjimečném stavu. Bonnská ústava se lišila od Výmarské ústavy (s. 427): I. smíšené volební právo (většinové a poměrné), nepřímá volba spolk. prezidenta (reprezentativní úloha), neexistoval plebiscit; 2. zastoupení ve Spolk. sněmu mají pouze strany, které získají alespoň 5 % hlasu (5% klauzule); 3. spolk. kancléř se silnou pozicí prostřednictvím omezené parl. kontroly vlády ("konstruktivní vy jádření nedůvěry" účinné pouze, podá-li většina Spolk. sněmu návrh na nového kancléře); 4. Spolk. ústavní soud s rozhodnutím nebo nále zem (na vyžádání) o ústavních stížnostech (kontro la norem), protiústavnosti stran či svazu.
OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo IV (1949-1965) Německá demokratická republika (NDR) Říjen 1949 Nčm. lid. rada vyhlásila Něm. dem. republiku (NDR, s. 527). WilheIm Pieck (1876 až 1960) se stal prezidentem republi ky, Otto Grotewohl (1894-1964) předsedou vlády. Sověti předali nové vládě správu země.
Ústava deklarovala demokracii; základní práva na
práci, odpočinek, péči; soc. vymoženosti (lid. vlastnictví, plánovité hospodářství); zákaz navá dění k bojkotu (podle čl. 6). V lid. republice neexistoval podle sov. vzoru ústavní soud, nezávislé soudnictví, kontrola opo zice. Kom. strana (SED), správa a stát se budova ly podle principu dem. centralismu. Po roce 1960 nahradila prezidenta republiky Státní rada (Staatsrat), která mohla vydávat zákony i bez souhlasu Lid. sněmovny (Volk skammer, volená podle jednotné kandidátky). Orgánům SED (ÚV, politbyro a sekretariát) příslu šelo absolutní právo kontroly a rozhodovánÍ. Moc se soustředila v rukou Waltera Ulbrichta (1893-1973), který byl spoluzakladatelem KS Německa, v letech 1938-45 pobýval v SSSR a byl zastáncem nekompromisního ..moskevského kurzu". Vnitřní politika: Lid. kongres se transformoval v Nár. frontu dem. Německa, vedenou funkcio náři SED (orgmlizační struktura: domovní, uliční a závodní organizace). - Měla za úkol jmenovat kandidáty pro volbu, lid. SOUdCll a eoslanců do Lid. sněmovny (od roku 1950). Rídila polit. vzdělávání, ..boj za mír a něm. jednotu", snažila se infiltrovat kom. agenty a propagandistický ma teriál do SRN. - Vsnesení Nár. fronty byla závaz ná jako ..obecná vůle lidu" pro všechny "strany bloku" a masové organizace, jako např. od borovou organizaci Svob. něm. odborový svaz (FDGB), mládežnickou organizaci Svob. něm. ml{ldež (Freie deutsebe jugend, FDJ), ženskou organizaci Něm. svaz žen (Deutseber Frauen bund, DFB), Kult. svaz (Deutseber Kulturbund, DK) ad. 1950 bylo ustaveno min. státní bezpečnosti (polit. tajná policie SSD) v čele s ZAlSSEREM (do 1953 WOttENWEBm, od 1957 gen. MlELKE). - Vznik Lid. policie (Volkspolizei), v roce 1952 Voj. lid. policie (KVP) a polovoj. jednotek. 1952 2. sjezd SED přijal program budování socia lismu. Došlo ke změně správního uspořádání, 14 správních krajů nahradilo dosavadních 5 spolk. zemÍ. Na hranici okupačních zón byly zřízeny zá tarasy s minovými poli, strážními věžemi a ostna tým drátem. 1953 po STALINOVĚ smrti byl vyh1á.�en "nový kurz" s cílem zlepšení životních podmínek. Ve vých. Berlíně se konaly protestní akce (s. 531). 17. července 1953 přerostly protesty v lid. po vstání, konaly se demonstrace, došlo k osvobo-
533
zení polit. vězňů. Sov. vojska povstání potlačila. Následovalo masové zatýkání, stanné soudy, kte ré nešetřily tresty smrti zastřelením, mnoho lidí uprchlo do SRN. 1954 SSSR uznal suverenitu NDR. Vznikla po hotovostní policie. 1956 v rámci Varšavské smlouvy byla vytvořena
Nár. lid. armáda (Nafionale Volksarmee,
s. 523) 1957 nový zákon, týkající se pasových záleži
tostí, stanovil přísné tresty pro napomáhá ní "opuštění republiky". Vtoky proti evange lické církvi (funge Gemeinde), propagace ateis· tické slovnosti Jugendweihe.
Srpen 1961 východoněm. orgány chtěly zabránit
emigraci do SRN (od 1949 odešlo 2,7 milionll, tj. 15 % obyvatelstva, včetně mnoha odborníků), proto byla postavena berlínská zeď (s. 531), posílena ochrana hranice mezi zónami (rozkaz ke střelbě). 1962 NDR zavedla všeobecnou brannou povinnost. 1964 důchodci mohli navštěvovat SRN, byla vyhláše na amnestie pro "emigranty" - WilIi Stoph se stal předsedou vlády. Hospodářství: NDR zahájila budování těžkého průmyslu. 1951 byla zahájena 1. pětiletka (kombináty). 1952 kolektivizace zemědělství podle sov. vzoru, vznikala zeměd. výrobní družstva (Landwirt sebaftlicbe Produktionsgenossel1sehaji, LPG). 1953 ve znamení "nového kurzu" byly akciové spo lečnosti (s. 527) přeměněny ve státní podniky (Volkseigenene Betriebe, VEB). SSSR se vzdal reparacÍ. 1957 výměna papírových peněz (2. měnová refor ma). 1958 5. sjezd SED vyhlásil přechod k "dokončení socialismu" a rozhodl, že do roku 1961 předstihne NDR životní úroveň v SRN. Byl zru šen přídělový systém na potraviny.
1960 proběhla nucená kolektivizace. 1963 6. sjezd SED vyhlásil "nový ekonomický systém" (NOS).
Zahraniční politika: (Závislost na SSSR, přede
vším v něm. otázce, s. 497): integrace do vých. bloku (s. 523). 1950 NDR uzavřela v Gorlitz (Zhořelci) smlou vu s Polskem, která uznala "mírovou hranici" na Odře a Nise. 1955 podepsána moskevská smlouva. 1957 NDR navázala diplomatické styky s Jugoslávií. Nadále usilovala o uznání zeměmi mimo vých. blok. 1959 CHRUSCOV přijel na státní návštěvu NDR.
1964 byla uzavřena smlouva o přátelství se SSSR, podle níž byl Záp. Berlín samostatnou po lit. jednotkou (teorie tří států).
080081 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VALCE / Blízký východ 11(1945-1965) Krizový prostor Blízký východ (1945-1965)
Ještě před odchodem brit. a fr. okupačních vojsk popř. před tím, než se Británie vzdala Palestiny (s. 537) se blízkových. státy sdružily v Ligu arab. států (s. 517). Spojovalo je stejné náboženstvÍ, ja zyk, tradice (islámsko-arab. svět. říše, s. 134) a protižid. emoce. Panarab. hnutí a plány na unii neodstranily vůdčÍ rivalitu ani napětí mezi starou horní vrstvou (monar chistická feudální šlechta) a novými vedoucími sku pinami (republikánská inteligence [důstojníci]), bohatými ropnými státy (Kuvajt, Saúdská Arábie) a chudými agr. zeměmi (Egypt, Sýrie, Jordánsko), konzervativními směry (muslimské bratrstvO a soci a1.-rev. hnutími (strana Baas). Labilitu posilovaly: 1. ropné zájmy západních států; 2. polit.-ideologické zápasy mezi Západem (USA) a Východem (SSSR) o vliv a rozšíření moci; 3. latentní válečný stav s Izraelem po arab. ne úspěchu v letech 1948/49 (s. 537).
535
1958 libanonská krize: Panarab. politika ohro
zila "arab. Svýcarsko". Na žádost křesť. prezi denta SAMÚNA O 952-58) se přes protest SSSR v Libanonu vylodily am. jednotky. Bejrút vyklidily po zvolení prezidenta gen. FUÁDA SlHÁBA. Irák: Po voj. puči (1958) padla prozáp. monar chie, FAJSAL II. byl zavražděn. Arab. federace s Jordánskem se rozpadla, byl vypovězen Bag dádský pakt (s. 5 J7). Předseda vlády gen. Ká sim potlačil opozici (plk. ÁRJr) a přijal sov. po moc. 1961 KASJM vyhlásil nároky na ropný stát Kuvajt (brit. ochrana a garance Ligy arab. států). 1962-64 během povstání Kurdů požadoval Mus TAfA BARZÁNI autonomii. 1963 během voj. převratu (armáda a strana Ba as) byl KASIM zlikvidován, nepokoje však pokra čovaly. 1964 Irácká demo.-social. republika podepsala do hodu o federaci s Egyptem a Sýrií (Spojená arab. republika). Egypt: Strana Wafd (s. 457), která měla masovou Jordánsko: Na nátlak arab. kruhů propustil král Husajn I. (od roku 1952) brit. vrchního velite· podporu měst. obyvatelstva, podněcovala nepo le Arab. legie gen. J. BAGOTA zv. GLUBB PASA koje, které měly vést k odchodu Britů ze Suez (s. 446) a vypověděl brit. smlouvu o pomoci ského průplavu 0954 smluvně potvrzeno). z roku 1946. 1952 proběhl voj. převrat proti zkorumpované monarchii a vládě Wafdu, král FARÚK \. 1958 byla s Irákem uzavřena Arab. federace, po převratu v Bagdádu si HUSAJN \. vyžádal pomoc (1920-65) abdikoval. brit. vojsk. Federace byla zrušena. 1953 rada rev. velení zakázala všechny polit. strany a povolila pouze Frontu osvobození. Byla vyhlá Sýrie: Od roku 1944 zde panoval stálý zmatek a do cházelo k pohr. konfliktům se sousedními země šena Egyptská arab. republika, prezidentem mi. a premiérem se stal gen. M. NAGIB. 1954 moc převzal premiér plk. Gamál Abd 1958 s Egyptem vytvořena Sjednocená arab. repub lika (SAR). an-Násir 0919-70 [od roku 1956 preziden tem]) a provedl reformy, které měly překonat 1961 po voj. převratu vystoupila Sýrie ze SAR. masovou bídu (arab. socialismus). Panarab. po 1963 v Damašku byl potlačen nový unionistický puč, Egypt vypověděl smlouvu o federaci. litika proti Izraeli mj. se Sýrií a Saúdskou Arábií. 1956 nedůvěra záp. států vedla k suezské krizi: Egypt v době Spojené arab. republiky: Prezi dent NASIR se snažil udržovat neutrální kurz me USA (min. zahr. DULLES) odmítly finanční po zi Východem a Západem (srov. s. 509) moc na výstavbu Asuánské přehrady, načež v červenci 1956 egyptská vláda znárodnila 1962-65 za obč. války v Jemenu NAsJR podpo roval rev. vládu ABDALLÁHA AS-SALLÁIA Převa Společnost Suezského průplavu. Brit. a fr. hu získali přívrženci imáma MUHAMMADA akcionáři dostali odškodnění, vláda zaručila vol AL-BADRA, kteří získali pomoc od nou lodní dopravu. Izr. útok (říjen, s. 537), brit.-fr. voj. akce na Saúdské Arábie, kde diktátorsky vládli králové SAúD 0953-64) a FAJSAL (1964-75). Po roce ochranu průplavu, kterou odsoudily USA a OSN 1957 došlo k ochlazení jejích vztahů s NAslREM (listopad). Po sov. hrozbě se brit.-fr. vojska stá a k zahájení spolupráce s USA (základny, těžba hla a průplav obsadily jednotky OSN. ropy). Důsledky: záp. státy utrpěly porážku. SSSR se za Přes stálé zvraty si NASIROVA panarab. politika pojil do bJízkových. politiky a poskytl Egyptu zachovala přitažlivost, neboť byla namířena proti a Sýrii voj. a hosp. pomoc. Izraeli. 1957 Eisenhowerova doktrína nabídka Egyptu 1963 plán na vytvoření federace Spojené arab. re pomoc USA proti kom. agresi. publiky se Sýrií a Irákem znamenal ohrožení izr. 1958 NAslROvu vedoucí úlohu v arab. světě upev vodovodu, vedeného kolem Jordánu (s. 537). nilo vytvoření soustátí se Sýrií - Spojené arab. republiky a federativní připojení Jemenu. 1958 Egypt si činil nárok na Súdán, kde napětí me zi severem a jihem eliminovala voj. vláda. .
OBDOB1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Palestina - Izrael (1933-1965) Palestinský problém (1933-1948) Po roce 1933 zesílila vlna žid. přistěhovalců, kterou organizovaly Židovská agentura (fewish Agency, neoficiální vláda), Histadrut (jednotné odbory s vlastními závody, sídlišti, školami) a Nár. fond (pro zisk půdy). V roce 1939 byla jedna třetina obyvatel a 12 % půdy v Palestině židovské. - Proti tomu se ostře stavěli ekonomicky zaostalí Arabové, kteří se polil. dělili na přívržence jeruzalémského velkého muftího AL-HUSAJNíl'IO (1895-1974) a jordánského krále ABDUI.l.ÁHA (s. 446). 1936-39 v zemi probíhala obč. válka. Brit. mandátní správa podporovala střídavě arab. partyzány a žid. polovo;' organizaci Haganah. 1937 obě strany odmítly kompromisní návrhy jako např. Peelův plán rozdělení. 1939 brit. vláda podlehla ve své politice arab. ná tlaku a vydala Bílou knihu (lVhite Paper, "Nový Mnichov") o Palestině, která znamenala omezení žid. přistěhovalectví a nákupu půdy s cílem udr žení arab. většiny. Proti tomu bojovali žid. tero risté (Nár. voj. organizace, /rgun Cwaf Le u mi). - V pozici mezi nepřímým brit. a přímým něm. antisemitismem se Žid. agentura postavila za druhé svčt. války na stranu Spojenců a učinila z Palestiny spojenecké zásobovací centrum, za tímco Arabové (jeruzalemský velký muftí) se při kJonili k Německu a Itálii. 1942 židovské dobrovolnické brigády se staly sou částí brit. armády. - Po válce přesto pokračovala brit. politika Bílé knihy: blokáda ilegálních žid. přistěhovaleckých lodí (tragédie lodi Exodus); k teroru se uchylovaly obě slrany. 1946 brit.-am. komise usilovala o otevření hranic pro 100 000 žid. přistěhovalci'!. Min. zallr. BEVIN nedosáhl na konferenci o Palestině v Londýně ře šení (za účasti Ligy arab. států, která byla roz hodnuta vést válku, s. 517). 1947 zvláštní výbor OSN pro Palestinu (UN SCOP) doporučil rozdělení země. Valné shromáždění OSN a Židovská agentura souhlasi ly, Arabové návrh odmítli. Jejich "osvobozenecká armáda" obsadila GaliJej a napadla Staré město v Jeruzalémě. 1948 Británie se vzdala mandátu v Palestině (květen). Odchod brit. armády a správy uvrhly zemi do anarchie. Nový Izrael (1948-1965) 14. květen 1948 Svět. sionistická organizace a Ži dovská agentura (předseda BEN GURlON) vy hlásily stát Izrael. Útok Ligy arabských států (první arab.-izr. válka) se po přerušení pro střednictvím OSN (červen, červenec) podařilo díky izr. letecké převaze odrazit. Arab. obyvatel stvo se dalo na útěk (s. 499), sionističtí extre misté zavraždili vyslance OSN hraběte BERNA DorrA.
537
1949 po bojích v Negevu (dobytí Ejlatu) byla přija ta dvoustranná dohoda o příměří (únor až
červen), která znamenala rozdělení Jeruzaléma, č �st na záp. stranč Jordánu připadla Jordánsku, pasmo Gazy Egyptu a frontové linie se staly stát ní hranicí.
Budování státu: Volby do parlamentu (knéset) přinesly většinu social. straně Mapaj a 1948-63 potvrdily předsedu vlády Davida Be na Guriona (1886-1973) [1953-55 předse dou vlády se stal M. ŠARETj. 1949-52 prezidentem republiky Chaim Weiz mann (s. 341). - Za jeho vlády přišlo do Izraele velké množství Židů z celého světa, byl vytvořen novohebrejský státní jazyk, budovaly se družstev ní vesnice a dobrovolnické kolektivy (kibuc). Se zahr. kapitálovou a hosp. pomocí se podařilo .,dobýt poušť", provést zalesnění, zavodnění a odvodnění. 1952 Izrael uzavřel se SRN dohodu o napravení křivd (3,5 miliard DM). - Byla zavedena všeo becná br:U1ná a pracovní povinnost i pro ženy. 1952 prezidentem republiky Jicchak Ben Zvi (1884-1963), v letech 1963-73 úřad vykonával SAI.MAN ŠAZAR (1889-1974). 1954 v Jeruzalémě byla založena Hebrejská univer
zita.
1956 na zasedání Svět. sionistické organizace (pre zident Nahum Goldmann, 1894-1982) vznese na na vých. blok žádost zrušení zákazu vystěho valectví pro Židy. Kvůli arab. bojkotu (uzavření Suezského průpla vu a přístavu Ejlat), akcím egyptských sabotáž ních jednotek a sov. pomoci došlo v roce 1956 k brit.-fr.-izr. útoku na Egypt V říjnu by ly odzbrojeny egyptské jednotky a uvolněn pří stav Ejlat (ve spojitosti se suezským konfliktem, s. 535) 1957 z rozhodnutí OSN (5. 503) byla okupovaná území (Sinaj, pásmo Gazy) předána ozbrojeným silám OSN. 1960 v Jeruzalémě se konal proces s A. EtCHMAN NEM (bývalým vedoucím žid. referátu SS v hl. úřadu říš. bezpečnosti). 1962 nová ekonomická politika měla vyrovnat pa sivní obchodní bilanci. Byla zrušena ochranná cla, uzavřena dohoda s EHS (1964). Arabové vyhrožovali rozpoutáním války kvůli využí vání vod Jordánu. 1963 předsedou vlády Levi Eškol (1895 až 1969), min. zahr. GOLDA MEtROVÁ
(1956-65) 1964 papež Pavel VI. podnikl pouť do Svaté ze mě, selkal se s hlavou řecké ortodoxní církve, patriarchou ATt IENAGOREM.
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / rozvojové země (1945-1965) Emancipace národů třetího světa Vnější emancipace: Po roce 1945 se většina ko
lon. národu zbavila kolon. poručnictví a dosáhla polit. nezávislosti v dusledku: - rozšíření evr. učení o svobodě a rovnosti (lidská práva a právo na sebeurčení, marxistická idea o třídním boji); - změnou kolon. politiky v "etický imperialismus"; podíl domácí elity na vedení; - oslabení evr. mocností (světové války); - anglosaské ideje dem. spolupráce všech národu (Atlantická charta, s. 487), realizované v OSN, která se stala polit. fórem mladých státll (s. 503). - Přes polit. rozdíly byly tyto národy v boji proti "bílému kolonialismu" jednotné a hledaly vlastní, socialismem ovlivněnou "třetí cestu" . 1955 na konferenci v Bandungu odsoudilo 29 afr. a asij. státu kolonialismus, rasovou diskrimi naci a atom. zbraně. 1957 I. konference afr.-asij. solidarity v Káhiře (43 státu, včetně SSSR) se vyslovila pro politiku mí rového soužití. Byla přijata usnesení proti inter venční a rasové politice (konference v Konakry, 1960), proti neokolonialismu (nepřímá hosp. nadvláda) a sociálnímu úpadku (konference v Bandungu, 1961). 1961 na konferenci v 8ělehradě se projevily rozdíly mezi státy, které nebyly členy žádného bloku. Vnitřní emancipace: Překonání zaostalého život níllO způsobu se stalo hlavním úkolem mladých státu. Polit.-soc. problémy: Budování státních institucí podle evr. vzoru (ústava, parlmnenty, správa, armá da). Přes modernizační úsilí přetrvávaly staré for my: tajné spolky, sekty, kmenové svazy. Napětí vy plývalo z rozdílu mezi městem a vesnicí, rozdílu et nických, náboženských, jazykových, z rozporu mezi vzdělmlOu horní vrstvou a masou analfabetů. Vše se odrazilo v polit. labilitě: revoluce, právní neji stota, rasová diskriminace (srov. s. 501), nábožen ská nenávist (hinduisté proti muslimům), interven ce (Čína v Tibetu), války (Indie, Pákistán). - Nár. hrdost, strany, odbory a armáda pusobily jako prvky nár. státu (srov. s. 544), který vznikl v (často ná hodných) kolon. hranicích. Jednalo se většinou o autoritativní státní formy (voj. diktatura, "zdánlivá demokracie") s tradičním vedením (Etio pie, Arábie) záp. orientovaných politiků, dů stojníkU, národních lid. vůdců, školených komu nistů. - Vedle toho se objevovaly pokusy o vytvoře ní nadnár. federací. Hospodářsko sociální problémy: Typické pří znaky převážně agr. "rozvojových zemí": - Sociální uspořádání feud. typu s bohatou
horní vrstvou a chudými zeměd. dělníky, jejichž
539
soc. ochranou byla velká rodina. Její zánik vedl k polit. radikalizaci v měst. chudinských čtvrtích. - Tech.-prům. zaostalost (nízká produktivita práce). Zisky plynuly zahr. koncernum a horní vrstvě, která chránila své bohatství (pozemky, drahé kovy), bránila se soc. pozemkovým re formám.
- Populační exploze, chudoba, hlad, nemoci.
Hosp. úspěchy nezastavily zbídačování, vlastní kapitál se nemohl vytvořit. - Hosp. a pracovní morálka: neexistovalo myš lení orientované na úspěch a prestiž; chyběly ma teriální potřeby, spořivost a pracovní disciplína. Rozvojová pomoc: Soc. otázka (s. 345), dosud omezená na prum. země, se stala celosvět. polit. problémem mezi bohatými a chudými zeměmi. Také konflikt mezi Východem a Západem ohro žoval všeobecnou bezpečnost a světový mír. Po moc obsahovala: 1. Kapitálovou pomoc prostřednictvím darů, příspěvkU (např. při katastrofách), daňových vý hod pro soukromé investice, dlouhodobých úvě ru, převážně přes Svět. banku v roce 1945 aj. or ganizace OSN (s. 500); Colombův plán v rámci brit. společenství národu v roce 1950 (rozšířen v roce 1951); Mezinár. finanční korporace (IFC) 1956; EHS a OECD (s. 523) 2. Personální pomoc: Porady expertů; vzdělávání studentů, praktikmllů, učitelů; udělování stipen dií atd. 3. Technická pomoc na rozvoj průmyslu, dopravy, škol atd. 4. Garance cen dlouhodobými hospodářskými smlouvami. 1949 USA pomýšlely na voj. pomoc (základny), proto daly podnět k hosp. pomoci čtyřbodovým programem (prezident TRUMAN). - Teprve za CHRUSCOVA poskytl pomoc rozvojovým zemím i SSSR. Od roku 1955 začal SSSR podporovat politiku míro vého soužití "návštěvmni", polit. cílenými akce mi, bilaterálními dohodami, personální a tech. pomocí. Naproti tomu měla nesrovnatelně větší pomoc záp. států méně pozitivní dopad z důvodu malé koordinace (tzv. princip kropicí konve), kvůli chybným investicím v důsledku neznalosti problému. Kom. cesta totálního plánování a říze ní ekonomiky slibovala rychlejší úspěchy. 1960/61 bezúročnými úvěry se angažovala také ČLR (s. 513) Teprve za prezidenta KENNEDYHO (s. 520) se prosadila nová prozáp. orientace. 1961 americké mírové jednotky poskytly vyško lené pracovníky pro pomoc rozvojovým zemím.
OBDOBÍ 1'0 DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / jihovýhodní Asie Konec kolonialismu Japonci byli za druhé světové války často vítáni jako osvoboditelé, během okupace podporovali nár. hnutí a tolerovali lokální autonomie. Jejich odchod zallájil rev. změny. Čelní představitelé, kteří měli západní vychování a vzdělání, předložili návrh osvob. programu (směs dem. a social. idejí). Vedli boj mas proti kolon. feudalismu a po dosažení sa mostatnosti stáli před složitými polil. a hosp. pro blémy, často v boji proti kom. podvratné činnosti. Vzestup a úspěchy Cíny sloužily jako vzor. Indonésie Probíhala partyzánská válka proti niz. jednotkám, jimž velel guvernér VAN MOOK [1942-48J. Ahmed Sukarno (1901-70) vyhlásil "pět principů" nár. boje: víra v boha, humanismus, nacionalismus, de mokracie, soc. spravedlnost. 1945 SU KA R N O a Muhammad Hatta (1902-80) vyhlásili Indonéskou republiku. 1947 smlouvou z Unggadjati uznalo Nizozcmsko exi stenci Indonéské republiky na Jávě, Sumatře a Maduře, na zbytku souostroví vznikly loutkové státy. Společně tvořily tzv. Spojené státy indonéské, jež byly součástí Nizemsko-indonéské unie. 1947 odpor vůči niz. nátlaku vedl k dalším bojum. 1947/48 na nátlak OSN (s. 503) byly zastaveny niz. akce na Jávě a zahájena jednání. 1949 na konferenci u kulatého stolu v Haagu došlo k založení nových Spojených států in donéských v ránlci Niz.-indonéské unie v čele s prezidentem SUKARNEM (v roce 1963 zvolen na doživou) a předsedou vlády HATTOU. 1950-52 odštěpení Jihomolucké republiky. 1954 rozpuštění Niz.-indonéské unie (s konečnou platností v roce 1956). SnalJy o autonomii ve vněj ších provinciích kult. a náb. diferenciované islám ské říše, jež se rozkládala na 13 600 ostrovech. 1957/58 povstání (mj. na Sumatře) proti ústřední vládě a SUKARNOVll "řízené demokracii". - V roce 1959 byl za pomoci armády nastolen prezidentský režim. 1961/62 konflikt s Nizozemskem o Záp. Irian, který se v roce 1963 prostřednictvím OSN dostal pod indonéskou správu, v roce 1969 referendem při padl Indonésii. 1964 boj proti založení Malajsie. 1965 Indonésie vystoupila z OSN, voj. puč měl zbavit SUKARNA moci a rozbít kom. stranu. Byl rozpou tán teror proti komunistům a levici (přes 87 000 mrtvých). 1966 prezidentem i předsedou vlády se stal gen. SUHARTO.
Filipíny
1964 na základě am. slibu z roku 1934 byla vyhlá šena nezávislost. - Nadále přetrvával silný vliv USA (Bnanční pomoc, voj. smlouvy 1946/51).
(1945-1965)
541
1946--53 autoritativní vlády v čele s prezidenty M. ROXASEM a E. QUIR1NEM.
1949-52 během povstání kom. Hukbongu došlo k vyplenění měst na Luzonu.
1953-57 USA poskytly pomoc reformám, které zahá jil prezident R. MAGSAYSAY.
1961-65 v nich pokračoval prezident D. MACAPAGAL. 1965-86 prezident F. E. MARCOS (1917-89) Malajsie Národnostní spory (50 % Malajcu, 40 % Číň,Ulu, 10 % Indů) ztěžovaly vytvoření státu. 1948 uzavřelo 9 sultlUlátů a blit. korunních kolonií Ma lajskou federaci jako blit. protektorát. - Do roku 1954 probíhala za účasti brit. jednotek válka proti kom. partyzán um (Číňanum). 1957 Británie udělila nezávislost Malajské federaci v rámci Brit. společenství národů. Singapur zís kal vnitřní autonomii a zůstal brit. základnou. 1963 vyhlášení Malajské federace zu'žily akce čín. komunistu a indonéských "dobrovolníků" (sev. Bomeo). 1965 po čín.-malajských konfliktech vystoupil Singapur z Malajské federace. Thajsko Thajsko muselo vrátit oblasti okupované v letech 1943-45. Voj. vlády potlačovaly dem. opozici a bojo valy proti kom. partyzánským jednotkám. Příklon k USA (smlouvy o základnách). 1947 diktatura maršála P HIBÚNA SONGKCIIRÁMA (1897-1964), kterou v roce 1950 uznal král RÁMA IX. PCHÚMIPCHON ADUNDÉT. 1958 maršál SAR.I T TCHANA.RAT provedl státní pře vrat (1908-63), zrušil ústavu, zakázal polit. strk ny a bojoval proti kom. sborům. 1959 byla přijata prozatímní ústava, která zaručovala velké pravomoci premiéru TCHANARATOVI. Barma Brit. vláda za premiéra AI1'LEEHO přislíbila Uze boje proti fašismu samostatnou vládu. 1947 nacionalisté zavraždili AUNA SCHA1�A a další vůdce Ligy. 1947 v Londýně byla podepsána dohoda o nezávis losti. 1948 vznikla federativní republika Barmský svaz v čele s předsedou vlády U Nu. 1948-54 za obč. války čelila vláda karenské menši ně, komunistům a uprchlým čín. vojákům. 1958 antikom. diktatura gen. U NEl WINA. 1960 uzavření smlouvy s Čínou o hranicích. Po vo lebním vítězství sestavil U Nu nový kabinet. 1962 armáda v čele s gen. U NEl WINEM provedla stát ní převrat. U NEl WlN nastolil diktaturu, vykonával funkd předsedy revoluční rady. Došlo k zestátněni bank a k deklarování barmské cesty k socialismu. 1964 byly zakázány všechny politické strany.
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / jižní Asie (1945-1965) Indie v postkoloniální době (1945-1965) Brit. sliby během války (s. 447) splnila A1TLEEIIO la
bouristická vláda (s. 525). 1946 ústavodárné shromáždění a ind. prozatímní vlá da připravily nezávislost. 15.8. 1947 vyhlášení ind. a pákistánské ne7.ávislosti (Indianlndependence Ac/). Těžké krize: Ma sakry hinduistů a muslimu, emigrace a přesidlová ní menšin (s 499). -
1948 byl zavražděn Gándhí.
Indický svaz (Bharat) 1947-64 předseda vlády a min. zahr. Džavá harlál Néhrú (s. 447) provedl reorganizaci sprá vy. Knížata musela abdikovat.
1948 muslimská knížectví Džanagadh a Hajdarábád byla začleněna do Ind. svazu.
1950 ústava Ind. svazové republiky: 27 (od roku 1956 14) spolk. států s vlastními vládami a parla menty, 6 teritorií, Sikkim jako protektorát. - Prezi dentem republiky se stal R. Prasád (1884-1963), v letech 1962-67 vykonával úřad S. Rádhakriš nan (1888-1975). 1951/52 ve volbách zvítězil Ind. národní kongres (75 %). Největším problémem bylo přelidnění. 1951 byl přijat I. pětiletý plán na podporu zemědělství. 1955 putující kněz VINOBA BHÁvÉ dosáltl pozemk. -
reformy dobrovolným odevzdáním pudy. Proběh
lo zestátnění bank, pojišťoven a letecké dopravy. pětiletý plán stanovil: objevení I07jsek suro vin, vybudování prumyslu se zahr. pomocí (ocelár ny Rúrkéla, BhQai aj.), rozvoj školství a vzděláv{mí. Přes veškeré snahy klesal roční nár. duch od (roč ní přírustek obyvatelstva 15 mil.). Osvětové akce proti náb. tabu (svaté krávy), předsudkum (kasty) a nevědomosti (kontrola porodnosti). - Situaci zhoršily náb. nepokoje (1964), jazykové bouře (1965) a přírodní katastrofy. Ásam, Nagaland a sikllOVé požadovali autonomii. 1959 první kom. vláda v Kérale byla rozpuštěna. Zahraniční politika: Díky NÉHRúov!1 "dynamické neutralitě" a čelnému postavené mezi "státy, které nebyly členem žádného bloku", byla Indie pro středníkem během svět. krizí. 1954 čín. státní návštěva (předseda vlády Cou EN-LAJ). Vyhlášení "pěti zásad mírového sou žití" (pallčašífa): suverenita, rovnoprávnost, nú rové snahy, odmítnutí agrese a nevměšování. 1955 NÉHRÚ navštívil Moskvu a získal hosp. pomoc vých. bloku. 1959 pohr. konflikty s Čínou, která neuznala McMahonovu linii a obsadila sev. pohr. oblasti (s. 513)
1956 2.
1961 Indie anektovala zbylé port. kolonie (Goa Diu, Daman).
1962 Cína provedla ofenzivu
v severových. pro vincii (Áranáčalpradéš). Vztahy s Pákistánem zhoršoval spor o Kašmír. 1947 mallárádža Kašmíru požádal o připojení k 1n-
543
dii. Pákistán podpořil vzdorovládu, načež vypukla ind. -pákistánská válka. 1949 7.astaveny boje, území rozděleno. 1953 na ind. podnět byl zatčen min. předseda šejch M. ABDULLÁlI (1905-1982), ktery usiloval o au tonomii Kašmíru. 1957 připojení okupované části k Indii. Cín. okupace plošiny Aksaj Cin konflikt vyostřila.
Pákistán V dusledku intrik velkostatkářů a náb. fanatismu do
cházelo ke státlúm krizím v "zemi čistých", která byla rozdělena na dvě části. Východní Pákistán se bránil západopákistánskému poručnictví (urdština státním jazykem). 1954 po volební porážce Muslimské ligy rozpustil gen. guvernér (od roku 1951) GIIUIÁM MUIIAM MAO provinční lev. vládu a vyhlásil výjimečný stav. Zahraniční politika: Připojení k záp. spojenecké mu systému (s. 517). 1956 byla vyhlášena islámská republika (plno právný člen Brit. společenství národu) jako dvou členná federace.
1958 moc převzal polní maršál Ajjúb Chán (1907-74), ktery stabilizoval správu, politiku,
hospodářství a dem. "základní instituce" (obce), zrovnoprávnil urdštinu a bengálštinu. 1960 urovnání sporu s Indií o využívání řeky Indu. 1963 Pákistán uzavřel pohf'Mliční smíouvu s Cínou. 1965 napětí s Indií v dusledku konfliktu o Kaččh přerosůo v druhou ind.-pákistán. válku o Kašmír. 1966 prostřednictvím OSN a sov. iniciativy ji ukon čila taškentská konference.
Cejlon Brit.
korunní kolonie zíslmla
statut
dominia
(1948), předsedou vlády D. S. SÉN ÁNÁJAKA (1884-1952) 1954 v Colombu se konala konference asij. stá tu.
vláda sjednocené lid. fronty předsedy S. Ban dáranájaky (1899-1959 [zavražděn]) požado
1956
vala odchod brit. jednotek. jeho vdova Sirimávo Bandáranájaková převzala funkci předsedkyně vlády a pokračovala v politice Strany svobody. 1962 propukaly nepokoje tamilské menšiny, bylo od haleno spiknutí prav. představitelu vládní strany.
1960-65
Afghánistán
Za kráje MUHAMMADA ZÁHIRA (s. 447) se zpomalil proces modernizace. Došlo k úpravě hranic se SSSR (1946-48) a s Pákistánem. 1955 Afghánistán uzavřel smíouvu o přátelství se SSSR, ktery mu poskyů voj. pomoc. Neutf'dlita a ne účast v blocích přinesly zemi hosp. pomoc Západu i Východu. silný polit. vliv duchovních (mullaové) a kmenových náčelníkU.
OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Afrika I (1945-1965) Nová Afrika Válka pozvedla afr. sebevědomí (srov. s. 539). Polit. sliby byly po roce 1945 splněny jen částečně. Fr. unie (1946) zaručila "rovnost práv a povinností" v mateřské zemi a bývalých koloniích (čl. 107). Ta ké ATTtEEIIO brit. vláda (s. 525) zahájila ústavní reformy. Vznikala afr. národní hnutí. Strany: 1946 Félix Houphouět-Boigny 0905-1993) založil Afr. dem. sdružení, v Guineji stál v jeho čele Ahmad Sékou Touré 0922-84), v Mali Modibo Keita (1915-77). Léopold Sédar Senghor (*1906) vedl Senegalský dem. blok. 1949 Kwame Nkrumah (1909-72) stál v čele Ústavní lid. strany (CPP). 1954 Julius K. Nyerere (*1922) založil Afr. nár. svaz Tanganiky (TANU). Odbory: Afr. pobočky evr. nebo mezinár. svazu se opíraly o úředníky a zaměstnance. 1956 SÉ KOU TouRÉ založil v Konakry Všeobecný svaz pracujících černé Afriky (UGTAN), který byl ovlivněn komunismem. - V roce 1961 byl v Casablance rozšířen na Panafr. odborový svaz (USPA). Tajné spolky: V příklonu k staroafr. tradiCÍm (ri tuálum) se snažily prosadit své osvob. cíle tero rem. Například v Keni zallájila k.ikujská organi zace Mau-Mau ozbrojené akce proti evr. usedlí kum (1952-54). Federace: Poloautonomní přechodné formy se při pravovaly převzít polit. úlohy. 1953 federace Brit. záp. Afriky a Nigérie (1954) . 1953 federace Rhodesie a Njaska ztroskotala na privilegiích bílých, proti nimž bojoval H. K. Banda (*1906). 1964 vznikly samostatné státy Malawi (Njasko) s premiérem BANDOU a Zambie (premiér K. D. KAUNDA). 1965 bez souhlasu brit. vlády vyhlásil premiér lan Smith (*1919) nezávislost Rhodesie. Nová ústava zajistila polit. moc pouze bělochum. OSN, Organizace afr. jednoty (Organisation de l' Uni té africaine), Brit. společenství národu tento akt odsoudilo a Rhodesii bojkotovalo. 1958 s Fr. společenstvím (Communauté, zrušena 1961) se Guinea a další afr. státy nespokojily. 1959 spojením Mali a Senegalu vznikla Federace Mali. V roce 1960 vyhlásila nezávislost (Senegal se odtrhl). Nové státy: 1957 Ghana získala jako první černý afr. stát nezá vislost. Premiér K. Nkrumah byl stoupencem "aktivní neutrality" a panafr. politiky. Diktatura a "lev. orientace" vedly v roce 1966 k jeho pádu. 1958 Guinea v čele s premiérem S. TOURÉM udr žovala kontakty s komunisty. 1960 nezávislost získaly v "Roce Afriky" Kamerun,
545
Kongo-Brazzaville (od roku 1969 Konžská lid. re publika), Gabun, Cad, Středoafr. republika. 1960 ustaven Svaz republik stř. Afriky. 1964 vytvořena Středoafr. celní a hosp. unie. Togo, Pobřeží slonoviny, Dahome, Horní Volta, Ni ger založily v roce 1959 tzv. Radu dohody (CEA). - Nezávislost získaly Nigérie, Senegal, Mali, Madagaskar, Somálsko, Mauretánie, Kon go-Léopoldville (Republika Kongo, od 1971 Za ir); 1961 nezávislost získala Sierra Leone a Tan ganika, která vytvořila se Zanzibarem Tanzanii (1964); 1962 Uganda, Rwanda, Burundi; 1963 Keňa. 1965/66 Gambie. Vnitřní emancipační problémy (s. 539) ve většinč států vytvořily "výchovné diktatury". Místo le gální polit. opozice převládala rivalita mezi ná čelníky a kmeny, doprovázená spiknutími, aten táty, nepokoji, povstáními. Panafr. hnutí: vzniklo ve 20. letech 20. století v USA. Po roce 1945 převzali afr. intelektuálové (AZIKlWE, KENYATTA, NKlWMAIl) vedení polit. emancipace Afriky. 1958 v Akkře se konala 1. konference nezávis lých afr. států (v roce 1960 v Tunisu, roku 1961 v Káhiře). Převažovaly rev. strany a extrém ní menšiny. Od roku 1961 dvě skupiny: rev. neu trální státy z Casablanky (7) a umírněné státy z Monrovie (21). 1963 z iniciativy CÍsaře HAILE SELASSIE I. (s. 457) se konala vrcholná konference v Addis Abe bě. Zde byla založena Organizace afr. jedno ty (0t\J) s komisí pro zprostředkování, smírčí řízení a arbitráž a s Koordinačním výborem pro osvobození Afriky. Bojkot ]ihoafr. republiky. 1965 ustavena Sjednocená afro-malgašská organizace (OCAM). Jižní Afrika: 1948 po volebním vítězství Nacionalistické stra ny zavedl premiér Daniel F. Malan (1874 až 1954) rasovou segregaci na ochranu 3 milionu bělochů (proti II mil. domorodcum). Premiér J. G. STRlJDOM (1951-58) a 1958 premiér Hendrik F. Verwoerd (1901-66 [zavražděn]) pokračovali důsledně v politice apartheidu proti Pokrokové strmě a černošské opozici, která byla sjednocená v Afr. nár. kongre su (ANC). Předsedou byl až do zákazu v roce 1960 Albert]. Luthuli (1898--1967). Radikální křídlo se oddělilo a v roce 1959 založilo Panafr. kongres (PAC) v čele s Robertem M. Sobukwem. 1960 zavedení identifikačních karet pro barevné a zrušení jejich zastoupení v parlamentu vyvolalo krvavé nepokoje (masakr v Sharpevillu). - Pro testovala OSN i svět. tisk. 1961 vystoupení z Brit. společenství národů a vyhlá šení Jihoafrické republiky. 1963 vznik tzv. bantustanu Transkei.
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOV É VÁLCE / Afrika II (1945-1965) Arabský západ (Maghrib) Maroko: Využívání zásob fosfátů, manganu a olo
věné rudy USA, které přislíbily finanční pomoc a poskytly sultánovi M UHAMMAD OVI IBN JÚSUFOVl nezávislost 0927-61), kterou požadovala strana Istiklál (Nezávislost), založená v roce 1944. 1951 Francie povolila USA zřídit v zemi voj. základ ny (do roku 1963), podněcovala Berbery proti Arabům a deportovala sultána na Madagaskar (953). Jeho nástupce MUHAMMADA BENA ARAFU mocnosti neuznaly. 1955 MUIIAMMAD IBN JÚSUF se vrátil do země. 1956 Fnlllcie přiznala zemi plnou suverenitu. Tanger připojen k Maroku, stejně jako již. (šp.) Maroko (958). Sultán přijal král. titul (1957) jako Mu hanunad V. Levice strany Istiklál se odštěpila jako Nár. svaz lid. sil v čele s Benem Barkou, odmítla monarchii a požadovala dem. reformy (ústava). 1961 HASAt'll II. (*1930) převzal vládu a vznesl nárok na Ifni, šp. záp. Afriku a Mauretánii. 1961 král se zasazoval o Maghribskou federaci.
547
1959 D E GAULLE přislíbil Alžířanům právo na sebe určení (referendum v roce 1961). 1961 v GPRA se prosadil za premiéra Bena Ched dy ..tvrdý kurz". Teror FNO a Organizace tajné armády (OAS) pod vedením gen. SAtANA. První fr. jednání s GPRA ztroskotala na otázce Sahary (využití ropy objevené po roce 1945). 1962 příměří v Evianu znamenalo záruky pro al žír. Francouze proti garanci plné nezávislosti. - Po jednotných volbách FNO byla vyhlášena Alžír ská lid. dem. republika. Prezident Ben Bella prosadil proti polit. odpůrcům a kabylským po vstalclm1 (AJT AHMAD) social. jednotný stát.
1965 rev. rada plukovníka H. Bumediena (1927-78) provedla státní převrat a svrhla BENA BELLU.
Libye: Od roku 1945 poručnickou zemí OSN. 1951 vyhlášeno nezávislé království jako federace Kyrenaiky, Tripolska a Fezzánu. Králem se stal Muhanunad Idrís I. as Sanúsí (1890-1983).
1963 pohraniční konflikt s Alžírskem.
Konžská krize (1960-1965)
1965 vypukla hosp. krize, po rozpuštění parlamentu převzal vládu král. Tunisko: Fr. vláda podlehla tlaku strany Neo De stúr, založené v roce 1934 Habíbem Burgibou (*1903), a v roce 1954 uzavřela smlouvu o autono mii. Opozice (SALAH BEN JÚSUF, zavražděn v roce 196 I) vyčítala BURGlBOVI prozáp. politiku a za po moci odborů ho odstavila. 1956 Tunisko získalo nezávislost jako konsti tuční monarchie. 1957 nár. shromáždění vyhlásilo republiku v čele s prezidentem BURGIBOU.
Strana Konž. nár. hnutí (MNC) v čele s P atricem Lnmumbou (1925-61 [zavražděn]) požadovala nezávislost belg. Konga.
1961 ozbrojený konflikt s Francií kvůli zá kladně v Bizertě, Francie přislíbila stažení vojsk.
1964 vláda vyvlastnila majetek zahr. vlastníků po zemků. - V zahr. politice zastával Burgiba umír něný kurz. Alžírsko: Dem. unie alžír. manifestu (Ferhát Ab bás, 1899-1985) požadovala autonomii, ale fr. ko lonisté byli pro pevný svazek s Francií. 1947 Francie poskytla Alžírsku nový statut (parl. sa mospráva), volby do Alžír. shromáždění byly zma lipulovány. AHMAD BEN BELLA (*1916), BELKÁ SIM KRfM 0912-70), MUHAMMAD CHIDR ad. organizovali Frontu nár. osvobození (FNO). 1954-62 zahájen osvob. boj. Cizinecká legie a fr. parašutisté odpověděli na teror terorem. Fr. nacionalisté a důstojníci (Ultras) propagovali ..A1gérie fran�aise". 1958 jejich puč v Alžíru (gen. SALANA, MASSU) svr hl IV. republiku a vynesl Charlese de Gaulla k moci (s. 524). 1958 v Káhiře se ustavila se prozatímní vláda Alžír. republiky (GPRA) s premiérem Ferhá tem Abbásem.
1959 nepokoje v Léopoldville. 1960 ústřední vláda byla předána prezidentu re publiky J. Kasavubu (1917-69) a premiérovi Lumumbovi (červen). Vyhlášena nezávislost Konž. republiky. Po povstání konž. jednotek (červenec) uprchli belg. důstojníci, úředníci, technici, což uvrhlo zemi v chaos. Provincie Ka tanga vyhlásila nezávislost s premiérem Moi sem Tschombem (1919-69). Proti interven cím belg. jednotek protestoval premiér LUMUM BA a vyžádal si pomoc OSN (s. 503). Plk. J. D. Mobutu ho zbavil moci (září). 1961 LUMUMBA byl zavražděn na útěku do Stanleyvil le k protivládě svého přívržence Gizengy. Převážně afr. jednotky OSN a nová ústřední vláda s premié rem C. Adoulem se neprosadily (srpen). 1962 na nátlak Západu souhlasil premiér TSCHOM BE se zprostředkujícím plánem OSN, ale nezú častnil se ústavní konference (říjen).
1963 akce OSN proti Katanze.
TSCIIOMBE
opustil zemi. 1964 z finančních důvodů musely odejít jednotky OSN. Prezident KASAVUBU jmenoval Tschombe ho premiérem ústřední vlády a potlačil povstání stoupenců G. Soumia1ota a P. Muleleho
(s. 545). - Belg. parašutisté osvobodili bílá ru kojmí (listopad) . 1965 (bílé) vládní jednotky potlačily povstání v brutálně vedené válce v buši. - Generál Mobu tu sesadil při státní převratu (listopad) KAsA VUBU, prohlásil se prezidentem republiky, vládu předal plk. L. Mulambovi.
OBDOB I PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Latinská Amerika (1945-1965) Kontinent byl závislý na svět. trhu (vývoz surovin a do voz zboží), s klesající konjunkturou narůstaly soc. polit. a hosp. polit. krize: populační exploze, ma sové přesidlov{mí obyvatel do mčst. chudinských čtvr lÍ !favely), inflace, nízká životní úroveň a obrovské soc. rozdíly. Státní soc. politikll s minimálními pro středky a rozbujelá byrokracie "standardizovaly" chudobu. Vedle starých pořádkových sil (vojsko, oli garchické stnmy, prezidentské diktatury) vystupovali lid. vůdci (PERÚ:'oI, CASTRO), aktivní kom. kádry a nár. lev. hnutí. Pokusy o řešení: 1. Vojensko-politickou integrací (OAS, s. 517). 2. Agr. reformami: rušení nerentabilních latifundií a malých podniki'!. 3. Industrializací. Chyběli odborníci (problém vzděl{mí) a kapitál. Soukromý kapitál se investo val do věcných hodnot (pozemky), spekulací ne bo v zajmUli čí; zallr. kapitál požadoval záruky, kontrola a odliv zisku byly pociťovány jako vykořis ťOV{Ulí. 4. Prostřednictvím nadnár. trhů na podporu zahr. obchodu. 1951 v San Salvadoru byla přijata Charta Organizace středo�un. Státll (ODECA). - Operace Panamerika: Integrace států Organizace am. států (OAS) v roce 1958 ve Vy1loru jednadvaceti. - Od revoluce na Kubě se USA zapojily do boje proti kom. infiltraci. 1959-60 vznikla Meziam. banka pro rozvoj (IADB).Vytvořeno Latinskoam. společenství volné ho obchodu (smlouva z Montevidea). 1961 Kennedy vyhlásil na panamerické hosp. kon ferenci spojenectví pro pokrok (charta z Punta del Este): Am. kapitálová pomoc pro státní rozvo jové plány. 1964 vytvoření Latinskoam. parlamentu (Lima) a ko mise pro hosp. makroplánování (Buenos Aires).
Krize ve střední Americe Lev. kurz v Guatemale; 1952 prezident). A. GUZMÁN (1949-54) vyvlastnil am. společnost United Fruit Comp. Plk. C. ARMAS (v roce 1957 zavražděn) ho s anI. pomocí (min. zahr. DULLES) svrhl. - HnulÍ za účelem zrušení ,uno zóny v Panamském průlivu: nepo koje, vlajkový spor od roku 1956. - 1961 Pád THU JILLOVA režimu (s. 455) v Dominikánské republi ce. Intervence USA v obč. válce 1965: zapojelú OAS a OSN. Brit. kolonie: Ze Západoind. federace (v rámci Brit. společenství národů, 1958) vystoupila roku 1961 Jamajka a v roce 1962 Trinidad a Tobago. Kuba: Pod vedením Fidela Castra (*1927) probí hala v letech 1956-59 válka proti BATlSTOVh dikta tuře (5. 455); 1959 nár. soc. revoluce provedla vyvlastnění mj. zahr. (USA) rafinérií, agr. reformy. CASTHŮV režim zahájil budov{Ulí soc. státu. USA reagovaly embar gem na kub. cukr.
549
1961 nálety a pokusy o vylodění exilových Kubánců. 1962 po vyloučení z OAS (s. 5 I7) poskytl SSSR Kubě zvýšenou pomoc (poradci, technici, zbraně); začal zde budovat raketové základny. v
Ríjen 1962 kubánská krize.
1964 sankce OAS (ukončení obchodu). 1965 Kuba u7.llvřela s USA dohoda o vystěhovalectví Kubánců.
Revoluční státy Po svržení diktátora P. )IMEI\ÉZE (I952-58) ve Ve nezuele probillaly finanční krize, atentáty, revolty. Obč. válka v Kolumbii vedla k diktatuře gen. G. Ro /ASE PINILLY 11953-571, poté ke koalici konzervativ ců a liberálii v Nár. frontě. - Bolívie: 1952 Nár. rev. hnutí (MNR) zbavilo armádu a velkostatkáře moci, vyvlastnilo cínové doly, patřící zallr. společnostem. V roce 1960 proběhl voj. puč. Argentina: Plk.}. D. Perón (1895-1974), který se dOSllll k moci podle fa.�. vzoru v roce 1946, vyhlásil stát blaJlObytu, ale uvrhl zemi do inflace a kontliknl s církví. 1955 gen. P. E. ARAMBURLJ zorg,Ulizoval voj. revoltu, zrušil ústavu a převzal vládu. 1958-62 prezident A. FRONDIZI přijal úsporný pro gr�un na ozdravění fimUlcí. Po vol. vítězství peró nistů docMzelo k nepokojům. Vláda prezidenlll A. W. Il.LÍA (J 966 zbaven moci). Brazílie: Prezident Vargas 1951-54 (s. 455) do nucen podat demisi. 1956-61 armáda podpořila prezidentaJ. Kubits cheka (1902-1976). Růst inflace v důsledku pře hmUlých státních výdajů (industriali7.ace, město Brasilia). 1961 nastoupil prezident .J. QUADHOS DA SILVA, který usiloval o slllbilizaci hospodářství. 1961-64 za prezidenta}. Goularta probillaly ra dikální reformy.
.
1964 vojenský puč generála C. Branka. Relativně stabilní státy
Vyrovnaná ekonomika, měna a finance v Mexiku, od roku 1964 prezident G. DtAz ORDAZ. Ekvádor: Prezident V. IBARRA (1944-61), od roku 1963 voj. vláda. - Peru: Po prezidentu M. PRADOVI (1956-63) na.�toupila umírněná lev. vláda. - Uru guay: 1951-1966 kolektivní forma vlády (Nár vládní rada). - Paraguay: Diktatura gen. A. STHOESSNEHA (1954-89) Chile: Jako kandidát Strany rolníků byl zvolen (I952) prezident C. IBÁNEZ DEI. Ci\MPO. 1956 inflace a gen. stávka proti zákonu na zmrazení mezd vedly ke státní krizi, ale 1958-64 prezident J. AI.ESSANDHI slllbilizoval ceny a mzdy. 1960 měnová reforma, v důsledku industrializace zvý šila se životní úroveň. 1965 prezident E. FREI usiloval o přerozdělení půdy.
550
OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE I odzbrojení (1945-1991)
1946 Baruchův plán (USA) předpokládal zničení
všech atom. zbraní a mezinár. kontrolu jaderné energie (SSSR odmítl). 1950 (komunistický) Stálý výbor obránců míru vy dal Stockholmskou výzvu požadující zákaz všech atom. zbraní. 1952 vytvoření Komise OSN pro odzbrojení. 1954 SSSR navrhl svolat konferenci na vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. 1955 sov. vláda nesouhlasila s plánem "otevřeného nebe" (USA), předpokládající výměnu informací o ozbrojených silách a leteckou kontrolu. 1956 konference pěti mocností v Londýně se konala z pověření OSN: porada o snížení zbroje ní, ozbrojených sil a zastavelú atom. pokusů. SSSR povolil leteckou inspekci. - Hnutí atomo vých odpůrců narůstalo, v záp. zemích organi zovalo protestní (velikonoční) pochody (ve vých. bloku zakázány). 1957 na konferenci pěti mocností v Londýně poža dovaly USA zastavení všech atom. pokusů na 2 roky, aby bylo možné vytvořit kontrolní systém. SSSR trval na letecké inspekci. Říjen 1957 pols. Rapackého plán - stř. Evropa bez atom. zbraní. Říjen 1958 ženevská konference na zastavení atom. pokusů. Tři mocnosti přerušily atom. po kusy. 1959 na 14. Valném shromáždění OSN předložila Velká Británie třístupňový plán; CttRUSCOV navr hl všeobecné a úplné odzbrojení během 4 let.
1960 ženevská konference deseti mocností:
Záp. státy požadovaly mezinár. kontrolní komisi a nesouhlasily s okamžitým zrušením zahl'. zákla dem, státy vých. bloku přerušily spolupráci. 1961 ženevská konference pokračovala v jednání (březen). - Denní výdaje na zbrojení na světě se odhadovaly na 330 milionů dolarů. 1962 ženevská konference 18 mocností (8 ne utrálních států, po 5 záp. a vých. státech; Francie se nezúčastnila): kontrola zůstala nevyřešena. 1963 bylo zřízeno přímé dálnopisné spojení mezi Moskvou a Washingtonem ("horká linka").
Srpen 1963 smlouva o zákazu pokusů s ja dernými zbraněmi v ovzduší, kosmu a pod vo
dou. Francie a CLR se nepřipojily. 1964 Gomutkův plán na ..zmrazení" jaderného vyzbrojování ve stř. Evropě pod paritní kontro lou. 1967 smlouvu o zákazu jaderných zbraní v Latin ské Americe podepsalo 14 zemí. 1967 smlouva o mírovém využití vesmíru vstou pil v platnost (bez Francie, CLR). 1. 7. 1968 smlouvu o nerozšiřování jaderných zbraní podepsaly SSSR, USA a Velká Británie ad. Připravovalo se jednání na omezení strategické ho zbrojení mezi SSSR a USA (StrategieArms Li
mitation TalksISALl'):
1969 1. jednání SALT v Helsinkách. 1970 dohoda o nerozšiřování jaderných zbraní vstoupila v platnost, p odepsalo ji 98 států (nepři pojily se Francie, CLR, Izrael, Indie, Pákistán aj.). 1971 USA, SSSR a Velká Británie podepsaly smlou
vu o zákazu umísťování jaderných zbraní na dně moří a v jeho podzemí. 1972 konvence OSN o zákazu bakteriologických
zbnUlí; podepsalo ji 73 zemí (s výjimkou Francie a CLR). - NlXON navštívil Moskvu, kde v květnu 1972 parafoval SALT I (dočasnou dohodu o ně kterých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní). Listopad 1972lbřezen 1973 začátek rozhovorů o SALl' II v Ženevě. Cerven 1973 Brežněv navštívil USA: am.-sov. doho
da o odvrácení jaderné války.
Březen/červen 1973 ve Vídni byly zahájeny příprav né konzultace k jednání o snížení stavu ozbroje ných sil a výzbroje ve stř. Evropě. 1974 ženevská konference o odzbrojení za účasti SRN a NDR. Prosinec 1974 na setkání am. prezidenta FORDA s BREZNllvEM ve Vladivostoku byly stanoveny zása dy pro jednání SALl' ll. 1975 podpis závěrečného aktu Konference o bez pečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). 1976 ženevská konference o odzbrojení nepřinesla konkrétní výsledky. 1977 prodloužení SALT I. 1978 konvence OSN zakázala voj. použití technik měnící životní prostředí. 1979 podpis dohody SALT ll; kvůli afghánské krizi ji USA neratifikovaly. 1982 zahájení jednání START o snížení počtu strategických mezikontinentálních raket. 1984 ve Stockholmu začala konference o opatře ních na posílení důvěry a o bezpečnosti v Evropě. 1985 nová jednání v Ženevě o jaderném a kosmic kém odzbrojení. 1987 ve Washingtonu podepsali GOI{BACOV a REA
GAN dohodu o likvidaci raket středního a krátkého doletu; ratifikace v Moskvě (1988)
1988 americko-sovětská jednání o odzbrojení. Prosinec 1988 GORBACOV ohlásil před Valným
shromáždělúm OSN jednostranné snížení jedno tek o 500 000 mužů. Únor 1990 ženevská konference o odzbrojení. Listopad 1990 na vrcholné schůzce KBSE v Paříži byla uzavřena smlouva o odzbrojení v Evropě. Červenec 1991 smlouva START 1 o omezení strategických nukleárních zbraní: USA a SSSR se zavázaly omezit strategické jaderné zbraně (od palovací systémy s mezikontinentálními raketa mi) přibližně o jednu třetinu.
OBDOBt PO DRUHt SVi'iTOVÉ VÁLCE / spojenecké systémy 11 (1966-1991) Varšavská smlouva (s. 517)
1966 jednání politického poradního vyboru v Buku rešti přijalo společné usnesení k americké politice ve Vietnamu a konfliktu s Pekingem. Březen 1968 na zasedání politického poradního vybo ru v Sofii se všechny členské státy kromě Rumunska vyslovily pro přijetí smlouvy o nerozšiřování jader ných zbraní. Od července se konaly vojenské manévry Varšavské smlouvy. 20J21.8.1968 vojenskou inten'enci v �SSR pro vedlo pět členských států Varšavské smlouvy (Bul harsko, NDR, Polsko, Maďarsko, SSSR) pod sovět ským velením. Září 1968 Albánie oficiálně vystoupila z Varšavské smlouvy. 1971 konference ministrů zahrmičí v Bukurešti poža dovala svolání celoevropské konference o bezpeč nosti a spolupráci. 1974 ministr obnUly GRECKO se vyslovil pro další po silení bojeschopnosti na obnmu proti imperialistic ké "hrozbě". 1975 velké manévry sovětského námořnictva. 1979 BREžNllv nabídl jednostnmný odchod jednotek z NDR v případě, že nedojde k roznústění nových raketových zbnUlí v Evropě (říjen). GROMYKO va roval před umístěním amerických raket středního doletu v SRN (listopad/prosinec). 1983 návrh smlouvy na rezignaci na n{l�ilí (leden). 1984 jako reakce na roznústění ,Ullerických raket (Pershing, říjen) bylo v NDR a ČSSR rozmístěno 100 sovětských raket SS-ZOo 1990 vrcholná schůzka v Moskvě: GORBACOV vyzval k radikální zmčně Varšavské smlouvy a k přiblfžení k NATO (červen).
1991 zrušení vojenské struktury Varšavské smlouvy (31. 3.).
Na posledním zasedání PoradnnlO vyboru v Praze byla 1. 7. 1991 Varšavská smlouva oficiálně rozpuštěna.
NATO (s 517) 1966 Fnmcie vystoupila z "vojenské části·· NATO. 1967 přeložení Evropského vrchru110 velitelství (SHAPE) do belgického Casteau, Rady NATO do Bruselu. 1968 krize v CSSR vedla k přezkoumání obranyschop nosti spojenectví. 1969 zřízení Zpravodajského satelitního systému (SATCOM). 1970 zasedání Rady NATO v Římě nabídlo na podnět SRN oboustranné snížení jednotek. 1971 konference NATO pověřila bývalého generálního tajemníka OSN BROSIA provést přípravné rozhovo ry s Varšavskou smlouvou o oboustrmném vyváže ném snížení vojsk. 1972 zasedání Rady NATO o přípravě celoevropské konference o bezpečnosti.
551
Červen 1974 vrcholná konference NATO v Bruselu: Deklarace o atlantických vztaJJch. Duben-s�en 1974 první vojenská konfrontace dvou partneru NATO (Recko - lurecko) v kyperském konfliktu.
Srpen 1974 Řecko vystoupilo z vojenského spolku (do 1980).
1975 Rada NATO zjistila nárůst vojenského potenciálu Varšavské smlouvy vůči NATO. 1976 neoficiáJJú studie NATO vyslovila obavu, že ozbrojené sny Varšavské smlouvy by mohly během 48 hodin překročit Rýn. Červen 1976 nepřímé zapojení Šp<Ulělska smlouvou s USA. 1977n8 diskuse o neutronové bombě. 1979 dvojí usnesení NATO o rozmístění raket střednnlo doletu v Evropě a jednání se SSSR o sta žení raket SS-20. 1980 Řecko znovu vstoupilo do vojenského spolku. 1981 Rada NATO potvrdila v Římč ministerská dvojí usnesení NATO z roku 1979. 1982 Šp<Ulělsko se stalo 16. členem NATO (květen). 1988 vrcholná schůzka států NATO v Bruselu: modemi zace atomových zbnmích krátkého doletu (březen). 1990 zasedání ministerské rady (červen) ve skotském lurnberry: Devítibodový návrh Sovětskému svazu; KBSE se mělo v budoucnosti stát fórem na řešení společných problémů evropských států.
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evro pě (KBSE) Po zallajovacích rozhovorech velvyslanců byla v Hel sinkách v čen'enci 1973 zahájena Konference o bezpeč nosti a spolupráci v Evropě, pokrJčovala v Že nevě (J 973-1975) a skončila jako vrcholná konfe rence v roce
1975 helsinským závěrečným aktem: principy mírového soužití, nedotknutelnost hr<ulic, nevrně šOV{Ulí se do vnitř,úch zálc7jtostí, především dodr žOV{Ulí lidských práv a základních svobod. 1977 zpráva <unerického prezidenta). CAHTERA o po rušování lidských práv ve východní Evropě (poru šení helsinského závěrečného aktu). 1980-83 konference KBSE v Madridu. 198cHl9 3. konference KBSE ve Vídni. Závěrečný do kument: jednání o odzbrojení a důvěryhodných opatřeních. Říjen/listopad 1989 konference KBSE o životním pro středí v Sofii. Březen/duben 1990 hospodářská konference KBSE v Bonnu. Červen 1990 konference KBSE o lidských právech v Kodani. Úspěšné zakončení jednání KBSE (s. 550) ve Vídni. Listopad 1990 vrcholná schůzka KBSE a Pařížská charta znamenaly konec rozdělené Evropy.
OBDOB I PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE I Organizace spojených národů 111(1966-1990) Organizace spojených národů (s. 503) 1966 RB OSN rozhodla prodloužit pobyt jednotek OSN umístěných na Kypru do konce roku (ná sledovala další prodloužení); přijala usnesení o sankcích vůči Rhodesii. Září-prosinec 1966 2L Val. shr. OSN rozhodlo o zrušení jihoafr. mandátu nad Jihozáp. Afri kou a opětovně zvolilo U Thanta/Barma gen. tajemníkem OSN. - Po stažení jednotek OSN z pásma Ghazy v květnu 1967 propukla izr.-arab. válka: Červen-červenec 1967 5. mimoř. zasedání Val. shr. OSN (na žádost SSSR). Návrhy rezolu ce požadující urovnání izr.-arab. konfliktu neby ly přijaty potřebnými dvěma třetinami hlasů. Září-prosinec 1967 (odročeno) 22. Val. shr. OSN: odmítlo politiku apartheidu prováděného JAR; úsilí o ukončení konfliktu na Blízkém vý chodě a ve Vietnamu skončilo bezúspěšně. Duben-červen 1968 přerušené 22. Val. shr. OSN zahájilo zasedání: došlo k závěrečnému projednání smlouvy o nešíření jaderných zbraní a rezoluce o Jihozáp. Africe OAR by la vyzvána, aby se vzdala své kontroly nad Nami bií, dříve Jihozápad. Afrikou). - RB OSN přijala rezoluci o bezpečnostních zárukách pro signa tářské země, jež přistoupily ke smlouvě o zákazu jaderných zbraní. Září-říjen 1968 23. Val. shr. OSN přijalo úmluvu o nepromlčitelnosti vál. zločinů. Leden 1969 úmluva o odstranění všech forem raso vé diskriminace vstoupila v platnost. Září-prosinec 1969 zasedání 24. Val. shr. OSN: min. zahr. SSSR GROMYKO předložil návrh výzvy všem zemím světa a návrh na zákaz vývoje, výroby a uskladňování chemických a bakteriolo gických zbraní. Září-prosinec 1970 na jednání 25. Val. shr. OSN předložil SSSR a 7 soc. zemí návrh Deklara ce o opatřeních k upevnění bezpečnosti a míru ve světě. Dále se jednalo o rezoluci k situaci na Blízkém východě a o rezoluci ke smlouvě o vyu žívání mořského dna. - RB OSN odsoudila port. agresi proti Guinei (prosinec). Září-prosinec 1971 26. Val. shr. OSN uznalo 26. 10. ČLR zástupcem Číny v OSN potřebný mi dvěma třetinami hlasů, současně došlo k vy loučení Tchaj-wanu z OSN. - Rezoluce RB k ind.-pákistánské válce ztroskotala na vetu SSSR (prosinec). Prosinec 1971 rak. zástupce v OSN Waldheim byl jmenován gen. tajemníkem. Leden-únor 1972 mimoř. zasedání RB OSN v Addis Abebě přijalo rezoluci o Namibii, o jihoafr. poli tice apartheidu a o afr. územích pod port. kon trolou. Červen 1972 ve Stockholmu proběhla konferen ce OSN o životním prostředí (neúčastnily se
553
jí země vých. bloku), která schválila Deklaraci o životním prostředí. Září-prosinec 1972 zasedání 27. Val. shr. OSN se zabývalo především otázkami odzbrojení a deko lonizace. Září-prosinec 1973 na jednání 28. Val. shr. OSN by ly za členy OSN přijaty oba něm. státy (NSR, NDR) Prosinec 1973 3. konference OSN o problema tice námořního práva zahájila svou činnost. Další jednání: Caracas (1974), Ženeva (1975), New York (1976) a opět New York (1976). Dubenlkvěten 1974 konference OSN o suro vinách. Září-prosinec 1974 plenární zasedání 29. Val. shr. OSN vyslovilo souhlas s účastí Palestinců v disku sích o problematice Blízkého východu (listo pad). Vedoucí představitel OOP J. ARAFAI poža doval vytvoření dem. palest. státu. Listopad 1974 v Paříži se konala konference UNE SCO, na níž zazněly výtky na adresu Izraele; zase dání schválilo rezoluce na podporu rev. hnutí a arab. obyvatelstva žijícího na území obsazeném Izraelem. Listopad 1974 konference OSN o celosvětové výživě v Římě; popudem k jejímu konání se stal pokles celosvět. produkce obilí roku 1972 (po prvé od konce druhé svět. války) a přírodní ka tastrofy: následovalo vytvoření Mezinár. fondu pro zemědělský rozvoj (1976). Září-prosinec 1976 na zasedání 31. Val. shr. OSN byly přijaty rezoluce o odzbrojení a mírovém za bezpečení; USA opětovně vetovaly přijetí Vietna mu do OSN. Červenec 1979 OSN odsoudila izr. osídlovací politi ku na obsazených arab. územích. 1980 OSN odsoudila jihoafr. politiku apartheidu (červen). 1981 Perez de Cuellar se stal novým gen. ta jemníkem OSN (prosinec). Prosinec 1982 3. konference OSN o proble matice námořního práva skončila přijetím společné konvence. Úmluva stanovila max. šíři pásma výsostných vod na 12 nám. mil, šíři eko nom. zóny na 200 nám. mil, vymezovala právo pobřežních států na užívání pevninského podloží (kontinentálního šelfu); konvence se zabývala rovněž správou mořského dna. 1990 rezoluce RB OSN (č. 660 ad.) proti anexi Kuvajtu provedené Irákem (srpen). Světové setkání dětí na nejvyšší úrovni se zabývalo zlep šením životních podmínek dětí (září). Z pověření OSN vedly spoj. jednotky (pod vele ním am. gen. SCHWARZKOPFA) v lednu/únoru 1991 válku proti Iráku v Per ském zálivu s cílem osvobodit Kuvajt. Spoj. jednotky zahájily střežení bezpečnostní zó ny, která sloužila k ochraně Kurdů v sev. Iráku.
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa IV (1966-1990) Evropská společenství (ES; s. 523) 1966 návrat fr. zástupce pomohl překonat vnitřní kri zi EHS. SRN se zasazovala o zapojení Británie do procesu západoevr. integrace. 1967 měnová konference zemí EHS (leden/duben) se zabývala reformou Mezinár. měn. fondu (IMF). 1. 7. 1967 předsedou Komise ES (Evr. komise), exekutivního orgánu nově zřízeného integračního seskupení dosavadních organizačních forem zá padoevr. integrace 6 účastnických zemí (EHS, Montánní unie, Euratomu), se stal Belgičan J. REY (1902-83). Opakované snahy Británie o přijetí do ES narážely na fr. odpor. 1968 ES podepsala asociační dohody se země mi Východoafr. společenství (Keňou, Tanzanií, Ugandou). - Místopředseda Evr. komise SICCO. L. MANSHOLI předlom v prosinci 1968 komplexní plán zeměd. rozvoje člen ských zemí ES (Mansholtův plán). 1969 asociační dohody s ES podepsaly 1\misko, Ma roko, 18 afr. zemí a Madagaskar. 1970 jednání o připojení k ES byla zahájena s Velkou BrilÍUlií (červenec), Irskem, Dánskem a Norskem (zářľ). ES zahájila rovněž jednání o sp olupráci s neutrálními členy ESVO (Rakousko, Svýcarsko, Švédsko). Uzavřena asociační dohoda (o přidru žení k ES) s Maltou. 1971 rada min. členských zemí EHS rozhodla o po stupném uskutečňování hosp. a měnové unie. Měnová krize v záp. Evropě; NSR a Nizozemsko uvolnily směnné kurty svých měn (květen). V zásadních otázkách, tyKajících se vstupu Britá nie do ES, bylo dosaženo shody (červen). 1972 BriIánie, Dánsko, Irsko a Norsko pode psaly smlouvu o vstupu do ES a připojily se tak ke společenstVÍ západoevr. desítky (leden). Březen 1972 S. L. MANSHOLI se po předčasném od stoupení Itala E-M. MALFATIIHO (1970-72) stal předsedou Evr. komise. Září 1972 Norové se v referendu vyslovili proti vstupu Norska do ES. 1. 1. 1973 smlouva o vzniku Evr. devítky vstou pila v platnost. Novým předsedou Evr. komise se stal Francouz E-X. ORIOU . Podpisem dohody o volném obchodu s Finskem završila ES uzavírání příslušných dohod se všemi sedmi zeměmi ESVO (říjen). Listopad 1973 min. zahr. zemí ES vydali společné prohlášení k situaci na Blízkém východě (4. válka na Blízkém východě, s. 575). Země OA PEC reagovaly zrušením omezení v těžbě a vývozu ropy do zemí podporujících Izrael. 1975 loméská konvence (Lomé I) o spolupráci mezi ES a některými zeměmi Afriky, karibské ob lasti a Tichomoří (tzv. země AKT, s. 554). 1977 platnosti nabyla smlouva o vzniku společné ob lasti volného obchodu zemí ES a ESVO.
555
1978 zavedení Evr. měnového systému (EMS)
a Evr. měnové jednotky (ECU). Británie odloži la svůj vstup do ES (prosinec). 1979 dohoda o EMS vstoupila v platnost (březen). V členských zemích ES se konaly první přímé volby do Evr. parlamentu (červen). 2. lo méská konvence (Lomé ll). 1981 Řecko se stalo 10. členem ES (leden). Po čet nezaměstnaných v zemích dosavadní "evr. de vítky" dosáhl 12,8 milionů. 1984 proběhly volby do Evr. parlamentu (čer ven). V Lomé uzavřena 3. loméská konvence (1.0mé lIl). 1986 Spanělsko a Portugalsko vstoupily do ES; počet členských zemí se tak zvýšil na "evr. dvanáctku" (leden). 1987 Delorsuv balíček (plán) obsahoval zásady re formy společné zeměd. politiky, strukturálních fondů a rozpočtových úprav: smyslem bylo posilo vání principů hosp., měnové a polit. unie ES. 1987 Akt o jednotné Evropě (podepsán 1985) nabyl platnosti; rozšiřoval kompetence Evr. parla mentu a obsahoval základní kroky ke vzniku spo lečného trhu do konce roku 1992. 1989 v zenúch ES proběhly volby do Evr. parlamentu (červen). 4. loméská konvence (I.omé IV) uzavře na v Togu (prosinec). 1990 Kypr a Malta požádaly o přijetí do ES (červenec). Británie přistoupila k Evr. měnovému systému. -
RVHP (COMECON; s. 523) Jen pomalu postupovaly snahy o posílení vnitřní spo lupráce členských zemí RVHP. Zvlášulí úsilí bylo vě nováno vytvoření mezinár. konvertibilní měny. 1970 v Moskvě byla členskými státy RVHP založena Mezinár. investiční banka (Rumunsko se připojilo v lednu 1971). 1971 CEAU�ESCU požadoval, aby se do RVHP otevřel přístup nesocial. zemím (zájem projevilo Chile). Na 25. zasedání RVHP v Bukurešti byl přijat kom plexní program rozvoje social. ekonomické inte grace na dalších 20 let. Únor 1972 ve Varšavě byl založen Interatominstru ment, sdružení zemí RVHP (bez Rumunska) pro zajišťování přístrojů a zařízení potřebných pro ja dernou technologii. Červenec 1972 členem RVHP se stala Kuba. 1978 Vietnam 10. členem RVHP. - Navzdory "po zitivním cílovým představám" RVHP docházelo k rostoucímu zadlužování na Západě k celkovému hosp. oslabování vých. ekonomik. 1990 v souvislosti se změnami ve vých. Evropě bylo přijato rozhodnutí o přechodu k zúčtování vzá jemného obchodu členských zemí RVHP ve volně směnitelných měnách. Odklon většiny členských zemí od plánovitě říze ného hospodářství vedl 1991 k rozpuštění RVHP (Budapešť, 28. 6.).
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Sovětský svaz III (1966-1990) Sovětský svaz (s. 506) 1966 v Moskvě se konal 23. sjezd KSSS . Gen. tajemník KSSS BREžNllv (1906-82) kritizoval USA (kvůli válce ve Vietnamu) a SRN (kvůli narušov"mí evr.
bezpečnosti); předseda vlády (rady ministrů) Ko SYGIN (1904--80) přednesl směrnice k novému pětiletému plánu. 1967 v izr.-arab. válce se SSSR postavil na stranu Arabů. Nepřátelský postoj vůči reformnímu kurzu v ČSSR se zostřil v červenci 1968 po zveřejnění "Brežněvovy doktríny" (základní teze: suverenita každé konkrétní kom. země má své hranice, jež jsou vymezeny zájmy celé ho social. společenství) a vedl až ke 20./21. 8. 1968 vpádu voj. jednotek zemí Varšavské smlouvy do Československa. Březen 1969 k těžkému pohr. incidentu s ČLR došlo na řece Ussuri (ussurijský konflikt). 1970 v Záp. Berlíně probíhaly rozhovory velvyslanců 4 velmocí (od března). SSSR a SRN podepsaly dohodu o zřeknutí se síly ve vzájemných vztazích (srpen) . Březen-duben 1971 jednání 24. sjezdu KSSS o zaháje ní 9 pětiletky (1971-75) Září 1971 schůzka na Krymu: gen. tajemru1< BREž N!lv se setkal se spolk. kancléřem SRN BRANDTEM. 1972 R. NrxON prvním prezidentem USA, jenž navští vil SSSR; při této příležitosti uzavřel dvoustl"mnou smlouvu o vzájemné spolupráci (květen). 31. 5. 1972 ratifikace sov.-něm. (SRN) smlouvy. 1973 BREžNllv navštívil SRN a podepsal dohody o vzá jemné spolupráci (květen). Téhož roku navštívil ta ké USA a Francii (červen). 19742. NrxONovA návštěva v SSSR (červen/červenec). Ustopad 1974 BREžN!lv se ve V1adivostoku setkal s G. FORDEM, úřadujícím am. prezidentem (po NI xONovll odstoupemj. 1976 Egypt vypověděl smlouvu o přátelství se SSSR; sov. poradci byli vyhoštěni a SSSR ztratil právo vyu7ivat egypt. přístavů. 1977 předseda prezídia Nejvyšího sovětu SSSR POD GORNY] navštívil Afriku; SSSR poskytl voj. pomoc 10 afr. zemím. - V říjnu byla přijata nová ústava SSSR. 1978 gen. tajemm1< a předseda prezídia BREžN!lv vy konal v květnu státní návštěvu v SRN; ze strany SSSR nezazněly žádné pohrůžky, prohloubila se naopak vzájemná hosp. a prům. spolupráce. 1976-88 sov. hnutí za lidská práva bylo potlačo váno, jeho aktivisté byli zaty1<áni a odsuzováni do vězení i do vyhnanství (SACHAROV).
Prosinec 1979 sov. jednotky vstoupily do Afghá nistánu. 1981 BREŽNllv vykonal pracovní návštěvu v Bonnu (listopad).
1982 Brežněvova smrt (10. 11.); novým gen. ta jemm1<em se stal ANDROPOV, od 17. 6. 1983 také oficiální hlavou SSSR.
557
Ustopad 1983 zhoršení am.-sov. vztahů v důsledku se střelení jihokorej. dopravního letounu nad územím SSSR. 1984 Andropovova smrt (9. 2.), novým gen. tajem níkem se stal ČERNIlNKO, od 13. 4. také oficiální hlavou SSSR. 1986 Čeměnkova smrt (10. 3.); novým gen. ta jemru1<em se stal Michail Gorbačov, jenž ostře za sáhl proti korupci, kritizoval nepořádky a nešvary a v únoru 1986 na 27. sjezdu KSSS vyhlásil program "přestavby" (perestrojka) sov. poměrů a princip "otevřenosti" (glasnosť). 26. 4. 1986 jaderná katastrofa v Černobylu. 11./12. 10. 1986 M. GORBACOV se setkal s am. prezi dentem R. REAGANEM v islandském ReykjaVlKu. Po podpisu ženevské dohody o Afghánistánu
(14. 4. 1988) 15. 5. 1988 začalo stahování sov. voj. jednotek z Afghánistánu (dokončeno v únoru 1989). 29. 5.-2. 6. 1988 sov.-ant. setkání na nejvyšší úrovni mezi GORBACOVEM a REAGANEM v Mosk vě: ratifikace smlouvy o likvidaci jaderných raket středmno doletu (INF). Nepokoje v Amlénii, Ázerbájdžánu (spory o Náhor ní Karabach) a v pobalt. republikách. Říjen 1988 M. GORBACOV se stal po A. GIWMYKOVI (1985-88) oficiální hlavou SSSR. 7. 12.1988 na7jjSedáníVaI. shr. OSN oznámil GOlillA Cov jednostranné odzbrojovací kroky SSSR. 2.13. 12. 1989 schůzka na Maltě: setkání M. GORBA COVA s prez. USA G. BUSHEM. 1990 svou nezávislost vyhlásily poball. státy W va (I I. 3. po volebním vítězství hnutí Sajudis), Es tonsko (30. 3.) a Lotyšsko (4. 5.); jejich samostat nost SSSR odmítal uznat. 15. 3. 1990 Gorbačov prezidentem SSSR, jeho polit. soupeř 29. 5. 1990 Boris Jelcin zvolen předsedou parla mentu Ruské sov. federativní social. republiky (RSFSR). Červenec 1990 na zasedání 28. sjezdu KSSS byl gen. tajemru1<em opětovně zvolen GORBACOV; pe restrojkový kurz zůstal zachován. - Nejvyšší sovět rozhodl o zavedení tržní ekonomiky (říjen). 15. 10. 1990 M. GORBACOV nositelem Nobelovy ceny míru. 1991 krvavé voj. akce v Utvě a v Lotyšsku narrurené proti úsilí pobal!. států o nezávislost (leden).
Duben 1991 Gruzie vyhlásila samostatnost (Gruzínská dem. republika). Červen 1991 B. JELCIN byl v přímých volbách zvolen prvním prezidentem RSFSR.
Srpen 1991 prosov. puč konzervativních sov. komunistů narazil na odpor obyvatelstva a urych
lil rozpad SSSR. Prosinec 1991 vznik Společenství nezávíslých stá tů (SNS) tvořeného 11 bývalými sov. republikami.
31. 12. 1991 Sovětský svaz přestal existovat.
OBDOBi PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / lidové demokracie IV (1966-1990) Polsko (PLR; s. 510) Prosinec 1970 spolk. kancléř SRN W. Brandt navštívil Polsko. Podpis varšavské smlouvy mezi PLR a SRN. Krvavé nepokoje vyvolané zvy·
šováním cen vedly v prosinci 1970 ke Gomulkovu odstoupení. 1971 nové vedení (E. GIEREK) snížilo ceny potra vin, zvysilo mzdy a vylepšilo soc. dávky (leden). 1971 předseda vlády jAROSZEWlCZ 0970-80) při jal pols. primase kardinála WYSZYŇsKÉI-IO. Státní rada ratifikovala 26. 5. 1972 mezistát. smlouvu s SRN, odmítla však doprovodnou rezoluci Spolk. sněmu. 1976 Sejm schválil ústavní reformu; státní orgány za čaly ostřeji vystupovat vůči církvi a intelektuálům. Krakovský arcib. KAROL W O]1YIA byl zvolen 1978 papežem jako Jan Pavel II. 1980 předseda pols. vlády jAROSZEWICZ odstoupil. jeho nástupce E. BABIUCI-I (únor-srpen 1980) se pokusil zmírnit hosp. těžkosti mimo jiné i od bouráváním státních subvencí. Následné zvyšová ní cen vyvolalo v červenci-září 1980 stávkovou vlnu, která zasá hla Varšavu, Gdaňsk a Slezsko. Po jednáních vlá dy se zástupci stávkových vy'borů, v jejichž čele stál LECI-l WAt�SA, bylo dosaženo dohody. S. KA N IA vystřídal v čele strany E. GIERKA. Říjen 1980 v Polsku byl zaregistrován svob. odborový svaz Solidarita (Solídarnosc'). 1981 gen. jARUZELSKl předsedou pols. vlády (únor). V zemi postupoval proces liberalizace, na venkově byla založena Rolnická solidarita. Říjen 1981 gen. jAIWZELSKl stanul v čele Pols. sjednocené děl. strany (PSDS). V Polsku byl vyhlášen výjimečný stav (prosinec). 1982 odborový svaz Solidarita byl zakázán (říjen). 1983 zrušení výjimečného stavu (červenec). 1985 jARUZEtSKl předsedou Státní rady. Ve funkci premiéra jej vystřídal Z. MESSNER (1985-88). 1988 dalším pols. předsedou vlády se stal M. RA KOWSKl. V Polsku bylo povoleno soukromé pod nikání, povolena byla také činnost opozice. 1989 jednání u "kulatého stolu" (únor-du ben) vedlo k dohodě o konání svob. voleb, při čemž vládním stranám mělo být předem zajiště no 65 % mandátů (červen). Zatímco jARUZELSKl byl zvolen prezidentem (červenec), předsedou vlády se stal zástupce So lidarity T. MAZOWIECKl (srpen). - Dosavadní oficiální státní název (PLR) byl v prosinci 1989 změněn na Polská republika. Stranický sjezd PSDS rozhodl v lednu 1990 o rozpuštění strany. V zemi byla za hájena privatizace státních podniků (červenec). Po svém vítězství v prez. volbách (25.11./9.12.) se v
prosinci 1990 Lech W atj;sa ujal funkce hlavy státu. Leden 1991 předsedou vlády se stal J. K. BIEtECKl.
559
Československo (ČSSR; s. 511) 1968 A. D�BCEK 0921-1992) byl zvolen I. taiem
níkem UV KSČ. Předsedou vlády se stal O. CER Nf K, prezidentem byl zvolen (30. 3.) gen. L. SVO BODA a funkci předsedy NS zaujal (18. 4. ) J. SMRKOVSKÝ. Reformní kurz, který od počátku roku nastoupilo nové vedení KSČ, sledovaly ostat ní státy Varšavské smlouvy s rostoucí nedůvěrou. Červen 1968 ve Varšavě se konala schůzka 5 člen ských států Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, Pol ska, Maďarska a Bulharska), z níž byl odeslán varovný dopis ÚV KSČ. jednání státních a stranických představitelů ČSSR v Čierné nad Tisou se zástupci politbyra KSSS (29. 7.-1. 8.) a se zástupci "varšavské pětky" v Bratislavě.
21.122. srpna 1968 vojska pěti členských ze mí Varšavské smlouvy vpadly do ČSSR. Říjen 1968 smlouva o dočasném pobytu sov. vojsk v ČSSR.
1969 G. HUSÁK vystřídal A. DUBCEKA v čele KSČ (duben).
1970 počátek tzv. normalizace vnitřních po měrů. L. ŠTROUGAL se po ČERNfKOVJl odstou pení stal premiérem (1970-80). Květen 1971 sjezd KSČ završil období vnitrostranic kých čistek a přeměny KSČ ve stranu kádrů.
1974 smlouva mezi ČSSR a SRN o normalizaci vzá jemných vztahů vstoupila v'p latnost.
1975 G. HUSÁK prezidentem CSSR. 1977 založena Charta 77, občanská iniciativa za
dodržování lidských práv a svobod. Státní moc zesílila represe vll či kriticky smýšlejí cím intelektuálům. 1988 předsedou vlády se stal stoupenec "perestroj kového" kurzu (s. 557) L. ADAMEC. Po masových demonstracích proti kom. režimu, jež propukly po brutálním potlačení studentské manifestace (17. 11.), po vzniku Občanské ho fóra, po odstoupení kom. vedení a poté, co se KSČ zřekla svého mocenského monopolu, se zformovala 1989 "vláda národního porozumění" (10. 12.) v čele s M. ČALFOU. Federální shr. zvolilo svým předsedou A. Dub čeka a předního čs. disidenta
29. 12. 1989 Václava Havla prezidentem.
Duben 1990 schválilo Federální shr. změnu názvu státu na Česká a Slovenská federativní re publika (ČSFR). - Ve svob. parl. volbách v červnu 1990 zvítězily v ČSFR dem. strany: v České republice Občanské fórum, na Slovensku Veřej nost proti násilí. - Nový koaliční kabinet sestavil M. ČÁLFA. 1991 poslední sov. jednotky, pobývající na území ČSFR od 1968, opustily zemi. Leden 1993 rozdělení ČSFR na dva suverénní státy: Českou republiku a Slovenskou republiku.
560
OBDOBt PO DRUHÉ SVIlTOVÉ VÁLCE / lidové demokracie V (1966-1990)
Bulharsko (BLR; s. 510) 1971 nová ústava svěřovala vedení země společně BuTh. kom. straně (BKS) a Bulh. lid. zeměd. svazu (BLZS). Předsedou nově \)'tVořené státní rady (titu lární hlavou státu) se stal T. ŽIVKOV, předsedou ra dy min. (premiérem) S. TODOROV (1971-81). 1981 G. FILlPOV se stal novým předsedou rady minis trů (vlády). 1986 premiérské funkce se ujal G. ATANASOV. Hro madné vystěhovávání šikanované turecké menšiny (do Threcka). Po jednání konference o životním prostředí, pořá dané pod záštitou KBSE v Sofii (16. 10.-3. 11.), došlo k 10. 11. 1989 Živkovovu pádu a ke zformování opozice, jež spolu s komunisty zasedla v lednu 1990 k jednání u "kulatého stolu". Sjezd BKS schválil sérii reforem (leden/únor). Únor 1990 do premiérského křesla zasedl A. LUJgA NOV. BKS se přejmenovala na Bulh. social. stranu (BSS), jež v prvních svob. volbách (červen) zvítězila Rumunsko (RSR; s. 510) 1966 premiér MAURER a min. zahr. M'.NESCU poža dovali uvolnění poměrů v procesu integrace výcho doevr. zemí. 1967 stranický šéf CEAU�ESCU prosazoval ideu politi ky vzájemné spolupráce všech zemí na Balkáně; stal se předsedou státní rady (9. 12.) a prosadil program reforem. 1968 Rumunsko zaujalo příznivý postoj vůči reformní mu kurzu v CSSR a odsoudilo intervenci do CSSR. Srpen 1969 prezident USA NrxON vykonal státní ná vštěvu Rumunska. 1970 Rumunsko uzavřelo se SSSR smlouvu o vzájem ném přátelství. 1971 nár. shromáždění přijalo zákon o zahr. obchodě. - Na 24. sjezdu KSSS hájil CEAU�ESCU právo RSR na nezávislou politiku. - Po schválení nové ústavy v březnu 1974 se CEAU�ESCU stal prezidentem; MVffiScu nastoupil do funkce předsedy vlády RSR. - II. sjezd Rumun. kom. strany (RKS) přijal program do roku 2000 (listopad). 1975 CEAU�ESCU odmítl umožňovat slučování rodin a p ovolovat vystěhování z RSR. 1986 státní orgány omezovaly náb. svobody (ničení kostelů). - Utlak národnostních menšin vyvrchoW 1988 vystěhováváním a ničením celých vesnic. 16. 12. 1989 povstání v Temešváru (Timi�oara) rozpoutalo vlnu odporu vůči režimu. Ceau!jescu byl svržen, zajat (22. 12.) a i se svou manželkou popraven (25. 12.). Moci se chopilo nové vedení v čele s I. lLiESCEM (26. 12.). 1990 svobodné volby (20. 5.) přinesly vítězství Frontě nár. spásy. lUESCU se stal novým preziden tem. Maďarsko (s. 511) Povolení soukromé iniciativy přineslo zjevné hosp. ús pěchy. Po premiérovi G. LÁZÁROVl (1975-87) se
1987 min. předsedou stal K. GROSZ. Po odstoupení J. KAnÁRA se stal 1988 také nejvyšším představitelem Maď. social. děl. strany (MSDS; v květnu). Maďarsko přistoupilo k programu radikálních hosp. reforem (červenec). Bývalý státní název (MLR) byl změněn na 1989 Maďarská republika (MR). ÚV MSDS se usnesl na zavedení systému více polit. stran (únor). I. NAGYposmrtně rehabilitován. Září 1989 Maďarsko otevřelo hranice s Rakous kem: počátek konce "železné opony". 1990 MR a SSSR uzavřely dohodu o stažení sov. vojsk z maď. území (10. 3). Březen/duben 1990 ve svob. volbách zvítězilo ob čanské Dem. fórum. MSDS ve volbách propadla. Zformováním koaličru11O kabinetu byl pověřen J. ANTALL (květen). Jugoslávie (SFRJ; s. 509) 1966 v souvislosti s programem hosp. reforem prove dena úprava měny (I. 1.) a nastoupen kurz hosp. liberalizace. 1967 v zájmu posílení domácí ekonomiky byl do země umožněn vstup zahr. kapitálu. 1968 studentské demonstrace v Bělehradě potlačeny, současně však byly ohlášeny některé reformy (čer ven). Jug. vedení odsoudilo invazi do CSSR. Prosinec 1969-duben 1970 mezi mocenským svazo vým centrem v Bělehradě a Chorvatskem propukly spory. 1970 prezident USA NrxON navštívil Jugoslávii (září-říjen). 1971 reforma svazové ústavy posílila autonom. posta vení jednotlivých republik a autonom. oblastí. BRE2NllvOVA návštěva (v zm') přinesla potvrzení jug. nezávislosti. 1971n2 rozmíšky mezi svazovou vládou v Bělehradě a stranickým a státním vedením Chorvatska se vyost řily (vylučování ze strany, zatyKání, soudní procesy). 1975 otázka Terstu, jež v minulosti zatěžovala vztahy s Itálií, byla definitivně vyřešena. 1980 Tito onemocněl a v květnu zemřel. Vedení ze mě přešlo do rukou kolektivrubo pre7idia SFRJ. 1988 vzrůst národnostního napětí, konflikty autonom. oblastí se Srbskem (od srpna), nepokoje v Kosovu. 1990 zatímco probíhaly debaty o svazové ústavě, po stupně sílily snahy po plné samostatnosti jednotli vých republik (SlOvinsko, Chorvatsko). 1991192 po vyhlášení nezávislosti bývalých svazových republik Slovinska a Chorvatska, Bosny a Hercego viny a Makedonie přestala SFRJ existovat (leden 1992) a na území bývalé Jugoslávie propukl ozbro jený konflikt (červenec 1990. Albánie (s. 510) 1968 Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy. 1985 smrt Envera Hodžij jeho nástupcem se stal prezident (od 1982) RAMIZ ALIA (duben). 1990 počátek procesu demokratizace (prosinec). Cerven 1991 Albánie se stala účastru'kem KBSE.
OBDOBt PO DRUHÉ svllrovÉ VÁLCE / Evropa V (1966-1990) Finsko (s. 507) 1966 po úspěchu soc. demokratů a komunistU
v parl. volbách ustavena koalice vlády lid. fronty R. PMSIA. 1968 prezident KEKKONEN (s. 507) opětovně zvo len hlavou státu; v čele vládní koalice stanul M. KOIVISTO (premiérem opět 1979-81). - 1970 ustaven koaliční KARJALAlNENŮV kabinet. 1971 komunisté vystoupili z vlády. - R. PMS10 zformoval menšinovou vládu soc. demokracie
(1972). 1972-75 K. SORSA sestavil koaliční kabinet čtyř politic kých stran (další vlády vedl 1977-79 a 1982-87). 1975 novou vládu lid. fronty zformoval M. MIETTUNEN. 1982 prezidentem se stal Mauno Koivisto. 1987 H. HOLKERl vytvořil vládu občanské koalice.
Svédsko (s. 507) 1968 ve volbách do parlamentu dosáhli absolutní převahy soc. demokraté. - Nástupcem T. ERLAN DERA (prémiérem od 1946) se stal (1969) Olof Palme (1927-86 [zavražděn]), za jehož vlády se země významně posunula na cestě ke státu blahobytu. Cerven 1973 ústavní změna omezila pravomoci KARlA XVI. GUSTAVA. 1976 v čele nové vládní koalice stanul FALLDJN ze Strany středu (znovu 1979-82), po jeho odstou pení (1978) O. ULLSTE . - Volební vítězství soc. demokratů však vyneslo 1982 do premiérského křesla opět O. PALMEHO. Únor 1986 O. Palme zavražděn, jeho nástup cem soc. demokrat J. CARLsSON.
Norsko (s. 507)
Po odstoupení BORTENOVY vlády obč. koalice vedl jednání o vstupu do ES (1971) menšinový soc. dem. kabinet T. M. BRATTELLlHO (znovu 1973).
1972 Norové v referendu odmítli vstup do ES.
BRATTELWJO vláda odstoupila; menšinový kabi net obč. koalice sestavil premiér KORVALD. 1976 vládu soc. demokratů premiéra O. NORDLI HO vystřídal (1981) konzervativní kabinet K. WJLLOCHA (1983-85 koaliční vláda). Po něm se pak ustavila 1986 menšinová soc. dem. vláda G. H. BRUNDT LANDTOVÉ. - Novou, konzervativnější vládu se stavil (1989)J. SYSE. 1990 G. H. BRUNDTLANDTOVÁ se vrátila do čela menšinové vlády. - Král Olaf v. (s. 507) zem řel; novým panovníkem se stal HARALD V. (leden
1991).
Svýcarsko (s. 52 I) 1971 celonár. referendum (jen za mužské účasti) rozhodlo o udělení hlasovacího práva ženám v záležitostech týkajících se celé federace.
561
Rakousko (s. 52 I) 1969 v Rakousku byl přijat tzv. jihotyrolský baliček
(předvídal opatření ve prospěch národnost. práv něm. jazykové menšiny v italském již. Tyrolsku). 1970 spolk. kancléř B. KREJSKY (1911-90) se po stavil do čela menšinového sociálně dem. kabinetu (Sozialistische Partei Oste"eichs, SPO). - 1971 spolk. prezidentem byl opětovně zvolen F. JONAS (1899-1974). Předčasné volby přinesly absolutní většinu sro a B. KREJSKY se stavil novou vládu. 1974 R. KJRSCHLAGER byl zvolen spolk. prezidentem. 1983 Kreisky odstoupil. Malou koalici sPO a Svobodomyslné strany Rakouska (Freiheitli che Partei Ostemichs, Fro) sestavil spolk. kancléř F. SINOWATZ, jenž odstoupil poněvadž
1986 K. Waldheim byl zvolen spolk. preziden tem. Novou koalici sPO a FPO (N. STEGER) sesta vil spolk. kancléř F. Vranitzky. Změna v předsed nictví FPO O. HAIDER) , vedla k vytvoření
1987 velké koalice sPO a Rak. lid. strany (Ost�ei
cbiscbe Volkspartei, bvp). V čele vlády zůstal spolk. kancléř VRANITZKY. Po vítězství sPO v parl. volbách byla tato koalice obnovena (1990).
Belgie (s. 525)
Koaliční kabinet (křesť. sociálové, liberálové) VAN DEN BOEYNANTSE (*1919), sestavený v březnu 1966, odstoupil kvůli jazykovým spo rům. - Koaliční vládu křesť. sociálů a socialistU sestavil (1968) min. předseda G. EYSKENS. 1970 přijata ústavní reforma týkající se decentrali zace státní správy a kult. autonomie Vlámů, Valo nů a Němců. 1972 G. EYSKENS zformoval novou koalici (znovu 1981). - 1973 LESURTON stanul v čele vládní koalice. - 1974 premiér L. T1NDEMANS sestavil koalici křesť. sociálů a liberálů, od 1977 pak křesť. sociálů a socialistU. - 1978 období pře chodné VAN DEN BOEYNANTSOVY vlády. 1979 předseda vlády W. Martens (křesť. sociá lové) stanul v čele několika koaličních kabinetů.
Nizozemsko (s. 525) 1966 vláda J. CALSE podala demisi. Přes volební
ztráty vládních stran byla sestavena křesť.-Iib. koalice (1967), v jejímž čele stanul DE J ONG. 1971 min. předseda BLESHEUVEL vytvořil novou vládní koalici. Parl. volby (1972) přinesly ús pěch socialistUm. - 1973 premiérJ. DEN UVL se stavil nový koaliční kabinet. 1977 min. předsedou se stal A. VAN AGT (od 1980 v čele Křesťansko-demokratické výzvy, CDA). 1980 královnaJuLtANA se vzdala trůnu ve prospěch své nejstarší dcery, královny Beatrix I. 1982 premiér R. Lubbers sestavil vládní koalici (CDA, Lidová strana), jež byla obnovena v letech 1986 a 1989.
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa VI (1966-1990) Velká Británie (s. 524) Volební vítězství labouristů vedlo k opětovnému 1966 sestavení kabinetu premiéra Wilsona. 1967 ocelářský průmysl byl znovu zestátněn. V doplňovacích parl. volbách utrpěli vládnoucí labou risté ztráty. 1968 premiér WI LSON ohlásil rozsáhlý program úspor: do 1971 měly být vyklizeny všechny voj. zá kladny vých. od Suezského průplavu. Británie tak rezignovala na své dosavadní postavení svě tové velmoci. 1969 odbory odmítly omezov:mí práva na stávku. Ve volbách do Dolní sněmovny zvítězili konzervativci: 1970 nový vládní kabinet sestavil E. Heath. 1971 zavedení desetinného systému. Hosp. těžkosti vy volávaly rust nezaměstnanosti, sílilo stávkové hnutí. Leden 1972 Británie podepsala smlouvu o vstupu do ES. 1. 1. 1973 Británie se stala členem ES. Předčas né parl. volby přivedly zpět k moci 1975 Wilsonův labouristický kabinet. - V refe rendu se dvě třetiny obyvatel vyslovily pro setrv{mí Velké Británie v ES (červen). 1976 min. předsedou se stal labourista CAUAGHAN. - Urovnání konfliktu s Islandem ohledně rybolovu (od 1973). - Po vítězství konzervativců v parl. vol bách (květen) zahájil svou činnost 1979 kabinet Margarety Thatcherové. 1981 rozkol mezi labouristy vedl ke vzniku soc. de mokratické strany (SDl'; 1990 zanikla). Obsazení Falklandských (Malvínských) ostrovů argentinskou armádou (duben) se stalo příčinou 1982 falklandské války, jež skončila naprostým brit. vítězstvím (červen). 1983 M. TI-IATCHEROVÁ sestavila nový kabinet. Parl. volby přinesly konzervativcům absolutní většinu v Dolní sněmovně: 1987 M. THATCHEROVÁ se znovu stala brit. premiér kou. 22. 11. 1990 M. Thatcherová odstoupila. Jejím nástupcem se stal JOHN MAJOR. Severní Irsko
1969 napětí mezi kat. bojovníky za obč. práva a pro test. prav. extrémisty (unionisty) v Sev. Irsku se vy hrotilo a přerostlo v otevřené srážky. 1969-71 J. CHICHESTER-CIARK novým předsedou severoir. vlády; ani jeho reformní pokusy však ne přinesly uklidnění. - Konflikty v Belfastu a Lon donderry nabyly povahy obč. války. 1970-73 pouliční srázKy, bombové útoky a akce zá.š kodníků si vyžádaly mnohá zranění i oběti na živo tech a přinesly zemi značné škody. Sev. Irsko sužo valy teroristické akce Prozatímního křídla zakázané Irské republikánské ("revoluční") armády (IRA). 1971 předseda severoir. unionistické vlády FAULK NER odpověděl na novou vlnu teroristických úto ků internací podezřelých (internační tábory).
563
1972 vládní moc v Sev. Irsku převzala brit vláda 1973 většina severoir. obyvatel se v referendu vyslovi la pro zachování jednoty s Británií. 1976 vznik hnutí Lidé za mír, pořádajícího mírové demonstrace žen obojího vyznání. 1982 přijetí nového zákona o Sev. Irsku; další teroristické útoky extrémistU. 1988 Sev. Irsko zasáhly těžké nepokoje (od března). Irsko (s. 524) 1966 E. DE VALÉRA byl opětovně zvolen prezidentem
(1959-73). 1967 premiérem se stal J. LYNCH, jehož vláda se rozhodla pro politiku nevměšování do
1969 nepokojů v Sev. Irsku. 1. 1. 1973 Irsko vstoupilo do ES.
1973 parl. volby přinesly vítězství koalici Fine Gael a Labouristické strany v čele s L. COSGRAVEM (1973-77). - E. H. CHlLDERS se stal preziden tem Irské republiky. 1974 novým prezidentem byl zvolen C. O' DÁlAIGH. Po jeho rezignaci jej vystřídal (1976) P. HItlERY. 1987 ve všeobecných volbách zvítězila Fianna Fail; nový kabinet sestavil CH. HAUGHEY. 1990 irskou prezidentkou byla zvolena M. ROBINSO NOVÁ. Dánsko (s. 507) 1968 v čele vládlú koalice liberálů, konzervativců a radikálů stanul H. BAUNSGMRD (Radikální Venstre: radikální liberál). 1970 Dánsko zahájilo jednání o vstup do ES. Říjen 1971 moci se ujala menšinová soc. dem. vláda premiéra KRAGA. 1972 Markéta II. (*1940) se po svém otci FREDE RlKU IX. (1947-72) stala dán. královnou. Dánové se v referendu vyslovili pro vstup země do ES (říjen). Po KRAGOVí demisi stanul v čele nové ho menšinového soc. dem. kabinetu premiér JbR GENSEN. 1. 1. 1973 Dánsko se stalo členem ES. - Min. předseda HARTLlNG sestavil menšinovou vládu. 1975 A. J0RGENSEN vytvořil nový menšinový soc. dem. kabinet. 1979 rozšíření grónské autonomie: získalo vlastní vlá du, na základě referenda vystoupilo z ES (1985). 1982 p. SCHLUTER vytvořil menšinovou konzervativní vládu (premiérem opět 1988). Island 1973 Velká Británie a SRN si stěžovaly u Mezinár. soud. dvora na svévolné rozšíření pobřežní zóny ry bolovu; soud rozhodl ve prospěch žalobců, island. vláda jeho výrok odmítla. Prosinec 1973 "válka o rybolov" mezi Islandem a Británií (tzv. tresčí válka). 1975 Island rozšířil pobřežní rybolovné pásmo na 200 nám. mil. 1976 třetí "tresčí válka" s Británií. 1980 v. FINNBOGADOTTIROVÁ island. orezidentkou.
OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa VII (1966-1990) Francie (s. 525) Po svém opětovném zvolení do funkce hlavy státu v červnu 1966 prezident DE GAUI.LE navštívil SSSR a podnikl cestu kolem světa. 1967 nový vládní kabinet sestavil POMPIDOU. Květen 1968 policejní zásah proti studentským nepokojum v Nanterre a v Paříži vyvolal gen. stávku v celé Francii. Vláda ustoupila požadav kům stávkujících. Atmosféra připomínající počínající obč. válku přiměla DE GAULLA k rozpuštění Nár. shromáždění. K ukončení stávek napomohlo až podstatné zvýšení mezd. Červen 1968 v parl. volbách dosáhli gaullisté abso lutní většiny. POMPIDOUOVA vláda odstoupila a nový kabinet sestavil (červenec) min. předseda M. COUVE DE MURVlLLE (s. 525). Červen 1969 prezidentem Fr. republiky zvo len Georges Pompidou (s. 525). V čele vlády stanul Ct-tABAN-DELMAS. 1972 Francie provedla sérii pokusných jaderných výbuchu v Tichomoří. - Novým předsedou vlády jmenován PIERRE MESSMER. - Prezident POM PIDOU zemřel, jeho nástupcem se v květnu 1974 stal kandidát nezávislých republiká nu a gaullistů V. Giscard ďEstaing; sestavením nové vlády byl pověřen JACQUES Ct-!lRAe. Srpen 1976 v čele nové vlády stanul RAYMOND 8ARRE: program boje proti inflaci. 1979 v region. volbách se prosadila sjednocená le vice (MtTTERRANDIMARCHAlS). Květen 1981 Fran�ois Minerrand (1916 až 1996) zvolen prezidentem. Sjednocená levice uspěla vzápětí i v parl. volbách. V social. kabine tu PIERRA MAUROYE zasedli také komunisté (červen). Vláda přistoupila k zestátňování vý znamných prum. podniků a bank (prosinec). Červen 1984 ve volbách do Evr. parlamentu získala kandidátka prav. radikálu J.-M. LE PENA podpo ru 10,9 % voliču. Neúspěch školské reformy při spěl k pádu vlády. Nový kabinet sestavil socialista l. FABLUS. Volební úspěch prav. stran v parl. vol bách přivedl v dubnu 1986 do křesla min. předsedy opětJ. CmRA KA; nastalo tak období "soužití" (cobabitation): levicový prezident a pravicový premiér. CHtRAKOVA vláda přistoupila k opětovné privatizaci zestátněných prum. podniků a bank. Květen 1988 MITTERRAND byl podruhé zvolen hlavou státu. Nový kabinet sestavil M. ROCARO. 1989 ve Francii proběhly oslavy 200. výročí Velké fr. revoluce. Květen 1991 EDITH CRESSONOVÁ se stala předsed kyní fr. vlády. Vatikán Prosinec 1965 skončilo jednání 2. vatikánské ho koncilu (zasedal od 1962) svolaného JA NEM XXI ll. (1958-1963), který se zabýval pře-
565
devším reformou liturgie, postavením laiku v církvi a vztahem církve k soudobému světu. In dex zakázaných knih (s. 239) byl zrušen. 1967 ve své encyklice Populorum progressio vyzý val PAV E l Vl. (s. 503) k boji s hladověním, chu dobou i soc. nespravedlností. Březen 1968 dokument o reformě řím. kurie (apoštolská konstituce PAVLA Vl.) vstoupil v plaJnost. 1968 encyklika Humanae vitae zakazovala umělé bránění početí (antikoncepci). 1978 po smrti PAVLA Vl. zvolila konkláve pape žem JANA PAVLA 1.; po jeho nenadálém skonu pak usedl na stolec sv. Petra 16. 10. 1978 krakovský arcib. KAROL WOjTYLA (*1920) jako Jan Pavel II. .
Itálie (s. 521) Prum. rust na severu země prohluboval hosp. zao stávání jihu Itálie, což posilovalo nebezpečí radika lizace zleva i zprava. Po parl. volbách vystřídal vládu lev. středu ALDA MonA 0963-68) v květnu 1968 přechodný, čistě křesť. demokratický (Partito della Democrazia Cristiana, DC) LEO NEJ-lO kabinet.- V prosinci sestavil novou vládu lev. středu M. RUMOR (DC) 1969 schválení "jihotyrolského balíčku" (s. 561). Srpen 1970 vlády se ujal COI.OMBŮV (DC) kabinet lev. středu. Prosinec 1971 prezidentem H. republiky zvolen Giovanni Leone. Červenec 1972 G. ANDREOTTI (DC) stanul v čele centristické vlády, po jejíž demisi zformoval v červenci 1973 koaliční kabinet lev. středu opět Ru MOR (DC). Zemi zasáhla vleklá hosp. krize. Prosinec 1974 dvoubarevná vláda A. MORA zahájila činnost. Červenec 1975 volební úspěchy it. komunistu. Definitivně byla vyřešena otázka Terstu (říjen). 1976 AND REOTTlJ-l O menšinová vláda (DC; do 1979) nepřistoupila na nabídku "historického kompromisu" (tj. spolupráci s komunisty). 9.5.1978 představitel lev. křídla DC A. MOR O, kte rého unesli (16. 3.) teroristé z Rudých brigád, byl zavražděn. 1978 socialista Sandro Pertini (1896-1990) byl zvolen prezidentem. 1980 bombový atentát na boloňském nádraží. Červen 1981 min. předsedou byl jmenován G. SPA DOLlNI (republikán), jehož později vystřídal 1983-87 premiér 8. CRAXI (socialista). 1984 vláda uzavřela nový konkordát s Vatikánem (revize lateránských dohod). Červen 1985 F. Cossiga (DC) it. prezidentem. 1988 Itálie vyslovila souhlas s "jihotyrolským balíč kem". Červenec 1989 G. ANDREOTTt (*1919) se stal opět premiérem.
ORDORI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa VIII (1966-1990) Spanělsko (s. 521) 1966--68 zemi zachvátily masové demonstrace za libe rali72.ci vnitřních poměru. Červenec 1969 FRANCO ustanovil prince jUANA CAR LOSE DE BOURBON svým nástupcem a přfštím šp. králem. 1970 falanga byla zbavena moci. Červen 1973 FRANCO poprvé jmenoval předsedu vlá dy, stal se jím adm. L. CARRERO BIANco. Leden 1974 novým premiérem se stal C. ARlAS NA VARRO. Listopad 1975 "Caudillo" Franco zemřel. jUAN CARLOS I. se stal šp. králem. V zemi byl zahájen proces liberali72.ce a demokratizace. Prosinec 1975 Španělsko, Maroko a Mauretánie uza vřely dohodu o Šp. (Západní) Sallaře. Červen 1976 smlouva o přátelství s USA. V červenci se stal min. předsedou A. SUÁREZ GONZÁLES: urychlení rozchodu s fflUlkismem. 1977 volby do Ústavodárného shromáždění. 29. 12. 1978 ústava byla schválena referendem a vstoupila v platnost: Španělsko se stalo dědič nou parl. monarchií. 1981 zmařen pokus o voj. puč podplk. 'rEJEM DE MOLlNY (únor). 1982 Španělsko se stalo členem NATO. V parl. volbách získali většinu socialisté, min. předsedou se stal F. GONZÁLES MÁRQUEZ (znovu 1986 a 1989). 1986 Španělsko vstoupilo do ES. Gibraltar 1967 referendum rozhodlo o dalším setrvání ve svaz ku s Velkou Btitánií (95 %). 1969 hflUlice Gibraltaru se Španělskem byla uzavřena; k jejímu otevření došlo až v roce 1985. Portugalsko (s. 521) Nástupcem diktátor'! SAIA7A . RA v nejvyšší vládní funkci se stal v září 1968 MARCELO CAETANO. Duben 1974 Caetanův režim byl svržen voj. převratem. Pre7jdentem se stal gen. SPÍNOLA, jenž byl ve funkci vystřídán gen. F. GOMESEM D A COSTOU. Předsedou lev. pro7.atímní vlády s e stal v. GONc;ALVES. Srpen 1974 POtl. koloniím bylo přisllbeno právo na sebeurčení. Září 1975 předsedou již 6 prozatímní vlády se stal adm. J. PINHEIRO DE AZEVEDO. Zemi zachvátily nepokoje a vlna demonstrací. Duben 1976 v parl. volbách zvítězili socialisté: kabinet sestavil M. SOARES (do 1978 a znovu 1983-85). 1982 nová ústava vstoupila v platnost (říjen). 1985 volby vynesly do čela kabinetu A. CAVACO SILVU (soc. demokmt). 1986 Portugalsko bylo přijato do ES. V březnu byl prezidentem zvolen první civilista, MÁRlo SOARES. Řecko (s. 507) 21. 4. 1967 annáda provedla státní převrat -
567
(gen. SPANDLDAKlS). Král KONSTANTIN ll. (s. 507) byl nucen uznat režim voj. junty. - Po neús pěšném pokusu o státní převmt (13. 12.) odešel KONSli\NTIN ll. do exilu. Novým předsedou vlády se stal plk. G. PAPADOPULOS.
1968 premiér Papadopulos se fakticky stal
diktátorem. Srpen 1973 v Řecku byla zrušena monarchie a vyhlášena republika. - V listopadu se moci ujala nová voj. vláda gen. GIZIKlSE. Po neúspěšném pokusu o přemt na Kypru odstoupila, což uvolnilo cestu k návratu dem. poměrů. 1974 K. KARAMANLlS sestavil nový kabinet. Řecko vy stoupilo z voj. složek NATO (do 1980). - Podle no vé ústavy byla v Řecku vytvořena parl. republika: 1975 prezidentem byl zvolen K. TSATSOS. 1980 novým řec. pre7jdentem se stal K. KARAMANI.lS. 1981 Řecko se stalo členem ES. Po vítězství strany PASOK (Panhelénské social. hnutí) v parl. volbách se min. předsedou stal A. PAPANDREU (říjen). 1985 prezidentem byl zvolen CH. SARTZETAKIS. 1990 K. KARAMANI.IS byl opětovně zvolen řec. prezidentem. Kypr (s. 524) Od 1964 byly na Kypru rozmístěny jednotky OSN. Červenec 1974 prezident Kyperské republiky Makarios svržen řec.-kyper. Nár. gardou usi lující o spojení Kypru s Řeckem; následoval výsa dek tur. vojsk a obsazení sev. části ostrova. Prezi dent MAKAR.JOS se vrátil na jih Kypru, kletý se na cházel pod kontrolou kyper. Řeků (prosinec). 1975 na severu byl vyhlášen separatistický Fedemtivní tur. stát Kypr v čele s R. DENKTA,'lEM (do 1990); později (1983) pod názvem Severokyperská tu recká republika. 1977 prezidentem Kyperské republiky zvolen S. KYPRtANU, 1988 po něm stanul čele republiky G. VASSILlU. Threcko (s. 507) 1965-71 úřlid předsedy tur. vlády zastával S. DEMlREL. 1966 gen. C. SUNAY zvolen prezidentem Tur. republiky. - K celkově nestabilní vnitropolit. situaci přispívaly studentské nepokoje a akce lev. důstojníků. 1971 koaliční vláda N. ERIMA. - 1972 v čele nové ko alice stanul min. předseda MELEN. - 1973 v prez. volbách uspěl F. KORUTORK, koaliční kabinet sesta vil TAtO. 1974 předseda vlády B. ECEVIT utvořil nový koaliční kabinet. Červenec/srpen 1974 invaze na Kypr. Březen 1975 funkce premiém se ujal opět S. DEMlREL. Září 1980 voj. Rada nár. bezpečnosti v čele s gen. K. EV RENEM provedla voj. převrat. Polit. strany byly zaká7.ány, následovaly polit. procesy. - V listo padu 1982 byla přijata nová ústava, podle nÍŽ se gen. EvnEN stal pre7jdentem. Ustopad 1983 v parl. volbách zvítězila Vlastenecká stmna T. OzaJa. 1989 1'. QZAL byl zvolen prezidentem. -
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo V (1966-1977) Spolková republika Německo (s. 529) 1966 hospodářská krize. 26. 10. 1966 4 ministři za FDP podali demisi. V zem. volbách dosáhla úspěchu krajně prav., neonacist. Nacionálně dem. strana Německa (Nationaldemo kratische Partei Deutscb/ands, NPD; zal. 1964). 1. 12. 1966 vládu velká koalice zformovali spolk. kancléř K. G. K1ESINGERlCDU a min. zahr. W. BRANDT/SPD (s. 531). Hlavním úkolem bylo ozdravění financí (STRAUSS/CSU) a hospodářství (SCHILLER/SPD) . 1967 vládní program stabilizace ekonomiky vychá zel z politiky vyrovnaného rozpočtu, kterého mělo být dosaženo krácením státních výdajů. Květen/červen 1967 student. nepokoje u příležitosti státní návštěvy, kterou v SRN vykonal REZÁ ŠÁH
PAHLAVI.
Léto/podzim 1967 student. hnutí a další opoziční skupiny se sdružily do tzv. mimoparl. opozice (APO), jež byla reakcí na vznik velké koalice. Velikonoce 1968 po neonacist. atentátu na před stavitele student. hnutí R. DUTSCHKEHO (1940 až 1979) propukly student. bouře. - Přes silné pro testy a odpor veřejnosti Spolk. sněm 30. 5. 1968 schválil tzv. nouzové zákony (ústavní zákony pro případ výjimečného stavu), podle nichž přešla dozorčí práva tří spo jeneckých mocností, zakotvená v geneT'álIú (bonnské) smlouvě s Německem, na něm. úřady. Student. revolta, požadující reformy na univerzi tách, nadále pokračovala. - Po předčasném od stoupení H. LUBKEHO byl 1969 spolk. prezidentem zvolen Gustav Hei nemann/SPD (s.529). Září 1969 po volbách do 6. Spolk. sněmu SRN (CDU/CSU získaly 242, zatímco SPD 224 a FDP 30 mandátU) došlo ke změně kabinetu: Říjen 1969 nový spoJko kancléř Willy Brandt/ /sPD sestavil koaliční vládu (SPD, FDP); vicekanclé řem a min. zahr. W. SCHEELlFD P. - Spolk. vláda po depsala smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Prosinec 1969 zástupci spolk. vlády zahájili v Moskvě (E. BAtlR) a ve Varšavě přípravné rozhovory o zřeknutí se síly ve vzájemných vztazích mezi SRN a SSSR a mezi SRN a Polskem. Srpen 1970 mezi SRN a SSSR byla podepsána moskevská smlouva, v níž se obě země zříkaly násilí ve vzájemných vztazích a uznávaly nenaruši telnost hranic všech stávajících evr. státU, včetně hranice na Odře a Nise i hranice mezi oběma něm. státy. Prosinec 1970 podpisem varšavské smlouvy byly normalizovány vztahy mezi SRN a Polskem; obě strany se zřekly násilí ve vzájemných vztazích a uznaly hranici na Odře a Nise. Květen 1971 stoupající přIliv aru . dolaru vyvolal měnovou krizi, došlo k uvolnění směnného kur zu něm. marky (s. 555).
569
Září 1971 setkání spolk. kancléře BRAND'li\ a nej
vyšší sov. představitele BREŽNllvA na Krymu. Listopad 1971 křesť. dem. opozice CDU/CSU se po stavila proti smlouvám s východoevr. zeměmi. 28. 4.1972 konstruktivní hlasování o důvěře kancléři BRANDTOVI, které vyvolala opozice, ve dené R. BARZELEMlCDU, dopadlo jen těsně v kancléřův prospěch. 17. 5. 1972 Spolkový sněm ratifikoval smlouvy s východoevr. zeměmi. 3. 6. 1972 smlouvy s východoevr. zeměmi a smlouva o dopravě uzavřená mezi oběma něm. státy vstou pily v platnost. Vzhledem k "parlaruenuúmu patu" položil otázku důvěry sám spolk. kancléř s cílem vyvolat nové volby. Září 1972 Spolk. sněm byl rozpuštěn. Po volbách se sešel v listopadu 1972 již 7. Spolk. sněm SRN (SPD 230, CDU/CSU 225 a FDP 41 křesel). Prosinec 1972 BRANDTOvAlSCHEELOVA soc. -lib. ko alice zůstala zachována. 1973 stoupající ceny si vynutily přijetí stabilizačního programu (únorJkvěten) směřujícího k utlumení konjunktury. Květen 1973 nejvyšší představitel SSSR L. BREŽNllv navštívil Bonn. 21. 6. 1973 smlouva o zásadách vztahů mezi SRN a NDR vstoupila v platnost. 11. 12. 1973 podpisem pražské smlouvy byly normalizovány vztahy mezi SRN a ČSSR. Obě země navázaly diplomatické styky na úrovni velvy slanectví. Po odstoupení kancléře W. BRANDTA (Guillaumova aféra) se v květnu 1974 novým spoJko kancléřem se stal Helmut Schmidt/SPD: soc.-lib. koalice zůstala zachována; vicekancléřem a min. zahr. se stal H.-D. GENSCHE RlFDP. Červenec 1974 spolk. prezidentem byl zvolen Walter Scheel. Leden 1975 SRN uzavřela s ČSSR dohodu o vzájemné spolupráci. - Jednátú zástupců SRN a NDR o řeše tÚ dopravní problematiky (prosinec). Březen 1976 nové smlouvy mezi NSR a Polskem vstoupily v platnost. Červenec/srpen 1976 incidenty na hranicích mezi oběma něm. státy vedly k narušení tranzitní do pravy. 3. 10. 1976 volby do Spolk. sněmu: třebaže CDU/CSU přibylo poslaneckých míst, u moci zů stala dosavadní koalice SPD/FDP. Po vleklém vy jednávátú utvořily CDU a CSU opět společnou parl. frakci. Prosinec 1976 SRN vyhlásila 200-mílové pásmo ry bolovu ve svých pobřežních vodách. 1977 teroristické akce Frakce Rudé armády (Rote
Armee Praktion, RAF). Nejvyšší sov. představitel L. BREŽNllv vykonal oficiál ní státní návštěvu v SRN (říjen).
OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE I Německo VI (1966-1977) Německá otázka (s. 497) 1966 SRN nabídla východoevr. zemím výměnu míro
vé nóty; jednání vedoucí k rozšíření této nóty také na NDR však pro odpor SRN, která trvala na prin cipu Hallsteinovy doktríny, ztroskotala. 1967 spolk. min. pro celoněm. otázky H. WEHNER se zasazoval za svolání čtyřstranné konference vel mocí o Německu, jak to naznačoval ULBRlCHTŮV program na vytvoření konfederace obou něm. stá tů. Oficiální korespondence spolk. kancléře KlE SINGERA a předsedy rady minisIrů STOPliA (s. 533) o normalizaci vzájemných vztal lŮ nepřinesla žádoucí výsledek (květen, červen, září). 1969 w. ULBRICHT vystoupil s novou nabídkou na jednání, jež se tyKala návrhu vzájemné smlouvy podle mezinár. práva, přičemž Záp. Berlín měl zůstat sanlOstatným polit. celkem. Spolk. prezi dent HElNEMANN ve své odpovědi položil důraz na jednotu něm. národa a na zvláštní charakter vzájemných vztahů. 19. 3. 1970 v Erfurtu došlo k 1. setkání spolk. kancléře W. BRAND TA a předsedy rady ministru NDR W. Stopha (s. 533). 21. 5. 1970 v Kasselu se konalo 2. setk{Ulí obou něm. nejvyšších vládních představitelů. Listopad 1970 byla zal Jájena přímá vyjednávání stát ních tajemníki'! E. BAHRAlSRN a M. KOHLAlNDR. 26. květen 1972 první mezistátní smlouvou uzavře nou mezi oběma něm. státy se stala smlouva o dopravě. Další vyjednávání vyvrcholila v prosinci 1972 podpisem smlouvy o zásadách vztahů mezi SRN a NDR. 21. 6. 1973 smlouva o vztazích SRN a NDR vstoupila v platnost. Červen 1974 oba něm. státy si vzájemně zřídily svá stálá zastupitelství. 1974 separativní postoje NDR v otázce něm. jednoty se promítly i v trestněsoudním postihu lidí obvině ných z napomállání k útěku z NDR do SRN či v in cidentech vyplývajících z porušoV{Ulí dohody o tranzitu. Prosinec 1974 mezi SRN a NDR byly uzavřeny nové dohody týkající se vzájemných hosp. a obell. vzta hů. 1975 NDR rozšiřovala na vnitroněm. hranicích zavá dění samospouštěcích palebných mechanismu. Berlín (s. 53 J) 1966 západoberlínský senát (vláda) uzavřel s NDR (se souhlasem spolkové vlády) již 4. dohodu o propustkách (možnost návštěvy vých. Berlína). Prosinec 1966 H. ALBERTZlSPD vystřídal ve funkci vládnoucOlO starosty (primátora) w. BRANDTA. Březen 1967 po volbách zustala u moci koalice SPDIFDP. Nepokoje, jež v Záp. Berlíně propukly u příležitosti ŠállOvy návštěvy (s. 569), vedly k AL BERTZOVU odstoupení:v září 1967 se novým primátorem stal K. SCHOTZlSPD.
571
1968 v Záp. Berlíně propukly střety mezi APO a sená
tem, ve městě probOlaly student. demonstrace. Březen 1970 v Záp. Berlíně byla na úrovní velvyslan cu zalJájena jednání velmocí (Francie, Velké Británie, USA a SSSR), jež skončila v září 1971 uzavřením dohody čtyř mocností o Berlíně. Prosinec 1971 jednání o velkorysejší úpravě re žimu návštěv ze Záp. Berlína ve zbytku města a na území NDR byla úspěšně ukončena. 3. 6. 1972 dohoda čtyř mocností o Berlíně vstoupila v platnost. Duben 1975 záp. velmoci potvrdily v nótě adresova né OSN společnou odpovědnost všech čtyř velmo cí za jednotu Berlína, zatímco SSSR trval na stano visku, že vých. část Berlína je integrální součástí NDR, a nespadá tudíž pod společnou odpovědnost čtyř vítězných mocností. Květen 1975 berlínské prohlášení min. zalJraničí záp. mocností: SSSR prohlásil, že čtyřstranný statut Berlína již neexistuje. Německá demokratická republika (s. 533) 1966 NDR uzavřela sérii obch. dohod s východoevr. státy, s Itálií a s Rakouskem (15. 3.). 1967 Lid. sněmovna přijala zákon o státním občanství NDR (20. 2.). NDR uzavřela smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci s Pol skem (13. 3.) a s ČSSR CI 7 3.). 1968 lid. referendum schválilo novou ústavu (6.4.). Jednotky Lid. armády NDR se podJ1ely na intervenci do Československa (20121.8.). 1969 státní existenci NDR uznaly také státy stojí cí mimo vých. blok (Irák, Kanlbodža aj.; do 1973 téměř všechny země světa). Září 1969 NDR ratifikovala smlouvu o nešíření jader ných zbnUlí. 3. 5. 1971 W. Ulbricht (1893-1973) odstoupil z funkce 1. tajemníka ÚV SED; jeho nástup cem se stal Erich Honecker (1912-1994). I. I. 1972 po otevření hnmic s ČSSR a PLR se občanům NDR otevřela širší možnost cest do těchto zemí. 21. 6. 1973 smlouva o vztazích SRN a NDR vstoupila v platnost. Říjen 1973 W. STOPl'l se stal předsedou státní rady; do funkce předsedy rady ministru byl jmenován H. SlNDERMANN. Říjen 1974 revize ústavy vstoupila v platnost: NDR se stala social. státem dělníků a rolníků. Říjen 1975 NDR uzavřela novou smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se SSSR. Květen 1976 9. sjezd SED označil vztahy k SRN za proces mezinár. vymezování NDR a vyslovil se za intenzivnější integraci NDR do social. tábora a za další budování social. ekonomiky. Říjen 1976 E. HONECKER se stal také předsedou stát ní rady NDR; do funkce premiéra byl jmenován W. STOPl-I.
OBDOBí PO DRUHÉ SVtTOVÉ VÁLCE I Německo VII Berlín (s. 571) 1977 v Londýně bylo vydáno prohlášení 4 záp. moc ností (včeUlě SRN) o Berlíně. 1977 vládnoucím starostou Berlína se stal D. STOB BElSPD, kterého vystřídal v lednu 1981 H.J VOGE tJSpD . Po volbách do poslane cké sněmovny, ve kterych zvítězila CDU, zasedl do primátorského křesla v červnu 1981 R. von Weizsacker/CDU; vládní zále7jtosti spravovala od 1983 koalice CDUIFDp. Po zvolení R. VON WElZSii.CKERA spolk. prezidentem SRN, připadl 1984 úřad vládnoucího starosty E. DIEI'GENOVJ/ ICDU. Volby do sněmovny přinesly vítě7.ství opozici, která také v březnu 1989 sestavila novou koaliční vládu (senát) SpD/AL (Alternativní listina). Starostou Berlína se stal W. MOMI'ERlSpD. 9. 11.1989 NDR otevřela hranice do Západního Berlína a SRN. Braniborská brána otevřena. 1990 Berlínská zeď byla stržena. 3. 10. 1990 sjednocený Berlín se stal novou spolkovou zemí SRN. Německá demokratická republika (s. 571) 1987 v NDR byl zrušen trest smrti. Ve vých. Berlíně proběhly nepovolené mírové demonstrace. 1988 členové nezávislých skupin bojujících za lidská práva byli zadrženi a odsouzeni do vězení či k nu cenému vystěhování do SRN. Přímluvné bohosluž by, protestní tiché vigilie a rozsvěcování svíček na veřejných nústech patřily k projevům círk. solidari ty s pronásledovanými odpůrci režimu. Počet žádo stí o vystěhování (z humanitárních důvodů) do SRN prudce vzrostl. 1989 výnos o cestováJú usnadnil občanům NDR ná vštěvy na Západě. Při komunálních volbách vzniklo oprávněné podezření ze zfalšování volebních vý sledků (květen). Velvyslanectví SRN ve vých. Berlí ně, Budapešti, Praze a Varšavě byla přeplněna uprchlíky z NDR (červenec-září). Východoněm. občané přecházeli v masovém měřítku maď. rak hranici na cestě do SRN (zářílříjen). V NDR pro pukly masové demonstrace proti re7jmu, vznikaly nové opoziční skupiny. 18. 10.1989 E. Honecker byl přinucen odstou pit. Novýnl gen. tajemníkem ÚV SED a předsedou státní rady se stal E. KRENZ. Odstoupila rovněž vlá da premiéra STO I'HA (7. 11.). 9. 11. 1989 hranice mezi oběma něm. státy se otevřela, berlínská zeď padla. - Ud. sněmovna zvoWa min.předsedou H. MODROWA (13. 11). Po litbyro a UV SED odstoupily, gen. tajemníkem SED-pDS byl zvolen G. GvSf. - Zástupci vlády a op07jce se u "kulatého stolu" (7. 12.) dohodli na 18. 3. 1990 konání svob. voleb do Lid. sněmov ny, jež přinesly vítČ7�tví stoupencům CDU sdruže ným v Alianci pro Německo. V čele velké koalice -
.
(1978-1990)
573
stanul min. předseda L. DE MA t ZumElCDU. Ministři financí podepsali v Bonnu smlouvu o vytvoření 1. 7. 1990 měnové, hosp. a soc. unie obou nčm. států. - Po u711vření smlouvy o státní suverenitě a sjednocení Německa se NDR připojila k SRN a oficiálně zanikla (3. 10. 1990).
�Iková republika Německo (s. 571) Cervenec 1979 novým spolk. pre7jdentem byl zvolen K. CARSTENS. 1980 volby do SpoJko sněmu (říjen) posílily postavení koalice SpDIFDp, spolk. kancléřem zůstal H. SCI I MIDI.
1980 vmik
krefeldské výzvy (p0711dovala, aby se SRN zřekla politiky jaderného dozbrojování) a rust mí rového hnutí. Rostoucí hosp. pouze vedly k 1982 rozpadu soc.-lib. koalice. Konstruktivní hlasová ní o důvěře vedlo k pádu SCIIMIDTOVY vlády. Spolk. sněm zvolil 1. 10. 1982 spolk. kancléřem Helmuta Kohla! ICDU, ktery sestavil novou vládní koalici CDUI ICS[}-FDP. Protože poslanci později vyslovili KOHLO Vt nedůvěru, byly vypsány předčasné parl. volby, jež 1983 potvrdily vedoucí postavení koalice CDUIFDp v čele s II KOHLEM. Spolk. sněm přijal rozhod nutí o rozmístění anI. raket středního doletu na území SRN. Červenec 1984 Richard von Weizsacker/CDU byl zvolen spolkovým prezidentem. 1987 volby do Spolk. sněmu potvrdily u moci stávající vládní koalici. 1988 anI. rakety středního doletu začaly být stahovány z území SRN. 1989 SRN navštívil prezident USA BUSH a nejvyšší představitel SSSR GORBACOV. - Zastupitelské úřa dy SRN ve vých. Evropě obsadily davy uprchlíků z NDR. 9. 11. 1989 vnitroněm. hranice mezi oběma něm. státy byla zprůchodněna. Spolk. kanc léř Kohl vystoupil s plánem na překonání problémů spjatých s rozdělením Německa. 1990 v Bonnu byla podepsána stál.JÚ smlouva (I8. 5.), ratifikOV'dllá Spolk. sněmem i Ud. sněmovnou NDR, o vzniku 1.7. 1990 měnové, hosp. a soc. unii obou něm. stám. - Po ukončení rozhovoru 2 + 4 podepsali min. zahraničí 4 velmocí a něm. států v Moskvě 12.9.1990 smlouvu o státní suverenitě a sjed nocení Německa: práva 4 vítězných spojeneckých mocností v Německu zanikla. 3. 10. 1990 NDR se připojila k SRN. - M. GOR BACOV navštívil Německo, s nímž podepsal smlou vu o vzájemných vzta7ich mezi SSSR a SRN. Smlouva o pruběhu vzájemných hranic byla uzavře na mezi SRN a Polskem. Volby do celoněm. Spolk. sněmu přinesly 2. 12. 1990 vítězství vládní koalici vedené H. Kohlem. -
-
OBDOBt PO DRUHÉ SViíTOVÉ VÁLCE / Blízký východ III (1966 -1990) Izrael (s. 537) 1966/67 na hranicích s arab. sousedy se množily
ozbrojené incidenty. - Po stažení jednotek OSN z pásma Ghazy oznámila SAR, že pro izr. lodě u7.aví rá Tiránský průliv v Akabském zálivu. Ar'J,b. voj. síly se začaly soustřeďovat kolem Izraele. 5. -10. 6. 1967 3 . izr. -arab. válka (Izrael 7.l1útočil proti SAR, Sýrii aJordánsku). - Území dobytá Izra elem zůstala obsazena i po zastavení bojů (pásmo Ghazy, Sinajský poloostrov, území na pravém břehu řeky Jordánu a syr. Golanské ryšiny). 1968 na norych izr. hranicích docházelo ke konllik tům s Palestinci i s arab. sousedy. Na sabotážní ak ce Al-FatMu odpovídala izr. armáda protiakcemi. Po úmrti L. ESKOlA se 1969-74 izr. min. předsedkyní stala G. MEl ROVÁ; úřad min. zahraničí zastával A. EBAN. - Organi7.llCe pro osvobození Palestiny (OOP) vedená ) . ARAl'A TEM podnikala útoky proti Izraeli. Množily se pohr. konllikty a souboje v oblasti Suez ského prllplavu. Mírory plán USA vedl v
srpnu 1970 k zastavení palby v Suezském prů plavu. 1971 neustávaly však rypady Palestinců, ani odvetné izr. akce.
Říjen 1973 4. izraelsko-arabská válka. Svět 71lsáhla ropná krize. Na protest proti podpoře izr. politiky a okupace arab. území přistoupily arab. země produkující ropu k omezení těžby. Vyjednávání zprostředkovaná USA a SSSR vedla k u7.llvřelú
1974 dohod o vzájemném odpoutání voj. sil,
které Izrdel uzavřel s Egyptem a se Sýrií. Nárazníko vá území obsadily jednotky OSN. Prosinec 1973 v Ženevě bylo zahájeno jednání mírové konference o Blízkém rychodě, které bylo záhy od ročeno ve prospěch osobní (kyvadlové) diploma cie �Ull. min. zahraničí K1SStNGERA. 1974--77 min. předsedou Izraele se stal). RAB IN. Říjen 1975 Izrael uzavřel s Egyptem dohodu o Sinaji včetně prováděcího protokolu: závazek k mírové mu řešení vzájemného konfliktu.
1977 po volebním vítězství bloku Likud sestavil vládní kabinet M. Regin. - Zprostředkovací úsi lí anl. prezidenta). CA.lrrERA (v Clunp Davidu) ved lo k
1979 uzavření izr.-egyp. mírové smlouvy (Izrael se 7.ll vázal vrátit Egyptu Sinajský poloostrov do 1982). Prosinec 1981 Izrael anektoval Golanské ryšiny. 1982 izr. jednotky podnikly invazi do Ubanonu (do 1985). 1983 min. předsedou se stal). ŠAMlR. 1984 koaliční vláda nár. jednoty (IJkudlStrana práce) pod vedením Š. PEIUlSE.
1986 J. ŠAM J R se stal opět premiérem. Prosinec 1987 odpor arab. obyvatelstva na okupova ných územích přerostl v intifádu. Libanon (s. 535) 1973 v zemi propukly boje mezi armádou a Palestinci.
575
1974 palestin. teroristé přepadali z libanon. území izr. osady.
1975n6 ooc. válka mezi křesťany a muslimy.
E. SARJQS byl zvolen prezidentem. Do země byly po volány syr' jednotky (tzv. Arab. bezpečnostní sbo ry). - Přes nasazení mnohonárodnostních míro rych jednotek OSN 1978-81 pokračov-J.!y nepokoje a ozbrojené střety. 1982 izr. jednotky vpadly do ji71lího Ubanonu a obsa dily část Bejrútu. Ubanon. pre7jdentem byl zvolen B. 0žAMA1L, který v září podlehl atentátu.Jeho ná stupcem se stal jeho bratr A. OžAMAlL. V uprchlic kých táborech Sabra a Šatila došlo k masakru Pa lestinců (září). 1985 izr. jednotky se stáhly z již. Ubanonu. 1987 syr. oddíly vstoupily do záp. Bejrútu 1988 prezident A. DžAMAlL ustavil ve rych. Bejrútu voj. (protisyr.) vládu gen. M. AúDA. 1989 mezi soupeřícími stranami bylo u7.llvřeno přímě ří a přijata charta nár. svornosti. 1990 E. HRAví byl zvolen pre7Jdentem po �'Vém zavraž děném předchůdci R. MUAVADOVI. 1990 mezi slraJlanli libanon. křesťanů propukl mo censký zápas. 1991 libanonská armáda odzbrojila milice na jihu li banonu a rozmístila se po celém území Ubanonu včetně Velkého Bejrútu. Formální jcdnolll země Illl< byla obnovena (pod syrskou patronací). Jordánsko (s. 535) 1966 mezi Jordánskem a Izraelem propukly pohr. konflikty. Cerven 1967 za šestidenní války bylo území na záp. břehuJordánu (rych. Jeruzalém a Předjordán sko) obsazeno Izraelem. 1970 Jordánsko zachvátila obč. válka. Po těŽkých bo jích se vládním jednotkám podařilo 1971 zničit základny palestin. guerillorych oddt1ů a vy tlačit je do Ubanonu a Sýrie. 1974 Jordánsko se zřeklo Předjordánska ve prospěch Palestinců' 1975JorMmsko zahájilo jednání o spolupráci se Sýrií. 1988 král HUSAJN n. potvrdil ochotu Jordánska od Sloupit území na záp. břehu řeky Jordánu Palestin cům.V Jordánsku se konaly parl. volby (1989). 1990 Jordánsko podpořilo Irák proti rozhodnutí OSN o blokádě namfřené proti re7jmu S. HUSA) A. Sýrie (s. 535) Cerven 1967 Sýrie se aktivně podHela na šestidenní válce proti Izraeli. Ve vnitropolil. bojích se prosadilo 1970 pravé křídlo strany Baas.
1971 syr. prezidentem se stal gen. H. Asad. Říjen 1973 Sýrie se zapojila do války proti (zraJi. 1974 Sýrie uzavřela s Izraelem dohodu o vzájemném odpoutání vojsk (na Golanských ryšinách).
1975n6 syr' zásah v Ubanonu na straně "levého"
(muslimského) křídla vedl k dočasnému zastavení bojů. 1987 syr' voj. jednolky vtáhly do ZÍlp. Bejrútu.
576
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Blízký východ IV (1966-1990)
Jemenská lidová demokratická republika Oižní Jemen) Brit. protektorát Jihoarab. federace (vznikla slouče ním kolonie Adenu s Federací arab. kmzectví, jež se zrodila ze 6 států někdejšího Západoadenského pro tektorátu) se v prosinci 1967 prohlásil samostatnou Jihojemen
skou lid. republikou. Listopad 1970 přijetím ústavy se změnil název zemč naJemenská lid. dem. republika. - Po sérii po kusů o státrtí převrat, voj. puČi a krvavé obč. válce
1986 převzala moc v zelni rev. rada. 1990 na základě dohody obou částí země vznikla sjed nocenáJemenská republika (22. 5). Jemen (s. 535) 1966--70 v zemi probíhala obč. válka me7J monru' ch.isty (podporovrulými Saúdskou Arábi.í) a egyp. jednotkami, které bOjovaly na straně republikánů. Prosinec 1970 nová ústava, jež byla přijata po ukonče ní války, potvrdila existenci Jemenské arab. re
publiky. 1970-73 mezi oběma jemen. státy propukly ozbroje né srážky.
1974 prez. úřadu se převratem zmocnila voj junta. 1978 novým prezidentem se po zavraždění svého před
chtldce stal A. A. SÁtut. -Jednání obou jemenských států o sjednocení vyvrcholila ustavením společné
22.5. 1990Jemenské republiky. Irák (s. 535) Červenec 1968 nekt"Vavým voj. převratem byl svr žen prC7Jdent ÁRIF; k moci se dostalo pravé křídlo strany Baas vedené gen. A. H. AL-BAKREM. 1970 byla přijata nová ústava; došlo k dohodě s Kurdy. 1973 komunisté vstoupili do vlády. 1974f75 v Iráku propuklo další povstání Kur dů; třebaže v důsledku dohody o nonnalizaci irác.-írán. vztaIlŮ boj Kurdů za nár. osvobozelú fak ticky končil, docházelo k jejich dalšímu pronásle dování a vysídlováJú. - Komunisté byli vypuzeni z vlády, prezident AL-BAKR odstoupil.
Červenec 1979 novým prezidentem se stal gen. Saddám T. Husajn. 1980 v Perském zálivu propukla válka mezi Irákem a Íránem. 1982 USA vyškrtly Irák ze seznamu zeIlÚ podporují cích terorismus (únor).
1988 irácká armáda použila bojový plyn proti civilní mu kurd. obyvatelstvu.
20. 8. 1988 ve válce s íránem bylo dohodnuto příměří a začala vyjednávání o núru. 2. 8. 1990 irác. vojska přepadla Kuvajt: emirát byl obsazen a prohlášen 7.a iráckou provincii. RB OSN odsoudila počínání JrfJku a yYZV'.ua jej k opuštění ku
Kuvajt (s. 535) 1977 Kuvajt a Irák dospčli ke shodě o spomých po hraničlúch oblastech.
2. 8. 1990 Kuvajt byl obsazen iráckou armá dou. Splnění rezolucí OSN si vynutily mezináJ·. voj. síly, které dosáhly v
únoru 1991 osvobození Kuvajtu. Saúdská Arábie (s 535) Březen 1975 kt'ál FAJSAL byl zavražděn, novým panov lUKem se stal král CHAuD; titulu korunmno prince nabyl FAHD IBN ABDAL AZís SAÚD. 1983 zemřel krítl CHÁtro. Nástupcem se stal král FAHD. 1991 7�1 (2.) války v Perském 7.áliVU se Saúdská Arábie
zúčastnila vojenské akce Spojenců na osvobození Kuvajlll a poskytla své úzeIlÚ k soustředění vojen ských sil Spojenců.
Spojené arabské emiráty 1968 emiráty v Perském zálivu U7.avřely dohodu o vy
tvořelú Federace arab. emirátů (Smluvní Omán [bývalé Pirátské pobře7i], Ballrajn a Katar). - Pro tože Bahrajn a Katar daly přednost vlastní nC7.á vislosti (1971), byl 1971172 na úzeIlÚ Smluvníllo Ománu ustaven nový stát
Spojené arabské emiráty. Vrcholné islámské konference (summity)
Z iniciativy arabských členů OPECu byla v září 1968 založena OAPEC (Organizace arab. zenú vyvážejících ropu), jejímž cílem byla koordinace ropné politiky a prosazování společných 7.ájmů v rámci OPEC. Září 1969 v Rabatu se konalo I. vrcholné setkání představitelů islánl. zemí, jež bylo výrazem cíleného (především saúdskoarab.) úsilí o těsnější spolu práci. Po kOIúerenci min. zallrruučí v D7Jddě (1970) byla fOllnálně v
květnu 1971 ustavena Organizace islámské konference. Únor 1974 v Láhauru proběhla 2. vrcholná isláJn. kOlúerence.
1981 3. vrcholná isláJn. konference se konala v Ta'i.fu. lrán (s 507) 1978 zenu zasáhla vlna krvavých nepokojů, soc.-rev. skupiny i isláJn. fundamentalisté po7.adovali svržení
Leden 1979 Rezá Šáh M. Pahlaví opustil zemi. Z fr. exilu se navrátil vůdce šíitů 1. 2.1979 ajatolláh Chomejní, jenž prohlásil !rán
7.a islám. republiku. - Pohraniční konflikt na San-al-Arabu se po útoku írác. jednotek rozrosů v září 1980 i.rán.-írác. válku v Perském zálivu. Říjen 1981 M. A. CHAMENEI se stal irán. prezidentem. Srpen 1988 po 8 letech bojů bylo v iránsko -írác-
ké válce v Perském zálivu sjednáno příměří, na něž dohhzely mezinár. jednotky OSN.
vajt. úzeIlÚ. Po vypršelú ultimáta OSN byla 7.ahájena
4. 6. 1989 Ajatolláh Chomejní zemřel, jeho ná
která skončila osvobozením Kuvajtu. Bagdádský re žim tvrdě poůačil jakoukoliv opozici, zesílilo pro
červenci 1989 dosavaruú prezident, vůdce islám. revoluce Chameneí, úřad prezidenta převzal
17. 1.-28. 2. 1991 (2.) válka v Perském zálivu, následování Kurdů.
stupcem v roli náb. i polit. vůdce se stal v
H. RAFSANDZANI.
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / jižní Asie II (1966-1990) Afghánistán (s. 543): Afgh. král MUHAMMAD ZÁ HIR SÁli (od 1933) byl sesazen 1973 voj. pučem gen. DÁÚDA, který se stal preziden
577
Ustopad 1990 předsedou vlády se stal Cll. SE Kl tAR! IDžanta. Červen 1991 po vítězství Ind. nár. kongresu v parl. volbách se jeho předák N. RAo stal premiérem. Pákistán (543): Nepokoje ve Vých. Pákistánu vedly k 1969 odstoupení M. AjJÚB CltÁNA; moc ve státě pře šla do rukou prC'/jdenta A. M. JAlljÁ C�tÁNA. Prosinec 1970 v prvních všeobecných volbách zvítě7j la ve Vých. Pákistánu autonomistická bengál. Ud. liga vedená M. RAlIMÁNEM. Centralistická Ud. strana v čele s Z. A. BllUrl'EM , která zvítězila v Záp. Pákistán, zabrmila, aby se sešlo Nár. shro mážděnÍ. Ve Vých. Pákistánu propukly nepokoje. Duben 1971 vyhlášení nezávislé Republiky Bangla déš rozpoutalo ve Vých. Pákistánu obč. válku.
tem nově vyhlášené republiky. Jeho režim 1978 byl svržen voj. převratem, jímž se k moci dosta la kom. vláda N. M. TARAKlHO. Ta byla odstraněna převratem H. AM1NA (1979). Prosinec 1979 sov. ozbrojené síly vpadly do Afghánistánu: AM[N byl popraven a v čele zemč stanul prezident B. KARMAL. V zemi propukla obč. válka mezi sov. a vládními jednotkami na jedné a mudžahedíny na druhé straně. Prosinec 1986 NA02[BULLÁH (pův. NAD2ÍB) vystřídal ve funkci nejvyššnlO stranického představitele a hla vu stáni KARMALA. V Ženevě byla zahájena jednání 3. -17.12. 19713. ind. -pákistánská válka. Bang za účasti SSSR, USA, Afghánistánu a Pákistánu, jež v dubnu 1988 vyústila v uzavření dohody o ukonče ladéš získal nezávislost. - Prezident JAlIJÁ CItÁNA ní války v Afghánistánu a o stažení sov. voj odstoupil, hlavou státu se stal BHUTrO. sk. 'l'řebaže v 1973 parlament přijal novou ústavu, premiérem se stal Z. A. BHlfITO. únoru 1989 sov. vojska opustila zemi, boje neustaly. Březen 1990 pokus o svržení NA021BULlÁIIOVA reži 1977 parl. volby přinesly vítě7,StVÍ BIIlfITovll Ud. stT'J mu skončil neúspěchem. ně, vláda však byla obvinčna z jejich zfalšovánÍ. V ze mi byl vyhlášen 1iirnečný stav, moc převz;ua voj. ra 1992 bojovníci islám. op07jce dobyli Kábul; me7j jed da v čele s gen. Z. I-lAKEM. Vnitřní poměry se začaly notlivými frakcemi ale z{lhy propukly nové boje. upmvovat v souladu se 7lÍkonem o islamizaci; pre Indie (543): Nástupkyní premiéra SÁSTRÍHO se v lednu 1966 stala min. předsedkyně Indira Gándhí miér BIIlJITO byl od�ouzen a popmven (1979). 1980 do Pákistánu doT'J.ziI pň1iv uprchlíků z Afghá ová (1917-84 lzavrdŽděna)). nistánu; pákist. režim podpořil akce mudžahedínů. 1967 v oblasti Sikkimu došlo k pohr. konfliktu s a 1988 v čele země stanul G. IŠAK CIIÁN. nOll. 1969 v Ahmadábádu propukly krvavé srdŽky hinduis Prosinec 1988 ve svob. volbách zvítČ7jla a novou pre miérkou se stala B. BIIU'n'OvA. tů s muslimy. - V Ind. nár. kongresu nastal rozkol. Březen 1971 v mimoř. parl. volbách dosáhlo vítězství Prosince 1990 prezident IŠAK C�tÁN odvolal vládu B. BHlfITOVÉ. Po volbách, v nichž 7iskala většinu Is levé křídlo kongresu vedené I. GÁNOHÍOVOU. Prosinec 1971 3. ind. -pákistánská válka skonči lám. dem. aliance, se stal min. předsedou N. SAJÚF. Bangladéš: Republika Bangladéš byla uznána Pá la ind. vítězstvím. Květen 1974 Indie provedla pokusný jaderný kistánem (únor 1974). Leden 1975 M. RAlIMÁN soustředil ve svých rukou vylJUch (6. jaderná mocnost). úřady prezidenta a min. před�edy. Vojsko provedlo Září 1974 na základě 7.a1oby opozice zrušil soud stát. převrat, při němž byl M. RAlIMÁN zaVT'dŽdčn. I. GÁNOH[OVÉ posl. mandát, čímž ji zbavil mož 1977 Z. RAlIMÁN se stal prezidentem. nosti vést vládu. Červen 1975-březen 1977 I. Gándhíová vládla 1981 při pokusu armády o státní převrat byl prezident zavražděn. Novou hlavou státu se stal A. SA'ITAR. za pomoci výjimečného stavu. Březen 1977 v parl. volbách zvítězila opozice, premi 1982 gen. H. M. ARšAD provedl voj. převrat; po neu tuchajících protestech ARSAD v prosinci 1990 od érem se stal M. DÉSA1IDžanta. stoupil. 1979 min. předsedou Indie se stal Cll. SlNGHID7�ta. Leden 1980 po volbách se I. GÁN OIIÍOV Á stala znovu Březen 1991 v parl. volbách zvítČ7j]a a premiérkou se stala princezna C I tALEOA ZljA. min. předsedkyní. - Paňdžábští sikhové zahájili akce proti hinduistům. Srí Lanka Leden 1982 gen. stávka se rozšířila po celé Indii. Po 1972 na Cejlonu (s. 543) byla vyhlášena republika Srí Lanka. útocích militantních sikhů proti orgánům stát. moci byl v říjnu 1983 v Paňd7ibu vyhlášen 1iimečný stav. 1970-77 předsedkyní vlády se stala S. BANOÁRANÁ JAKOvA. - Po přijetí nové ústavy, jež 7�váděla prez. Červen 1984 útok vládních jednotek na Zlatý systém, byl pre7jdentem zvolen J. R. DUjAVAHO chránl v Amritsaru si vyžádal tisíce obětí. I. GÁN IIANA (1978). - Od roku 1980 zemi 7�chvátily ná oHlovÁ byla zavražděna (31. 10.), premiérem rodnostní spory mezi Sinhálci a Tamily. zvolen její syn R. GÁNOIIÍ (zavražděn 21. 5. 1991). 1989 parl. volby přinesly vítězství op07jci, premiérem 1987 na Sn1ance se vylodily ind. mírové sbory. 1988 novým pre7jdentem byl zvolen R. PREMADASA. se stal v. P. SINGltlD7�ta-dal. 1990 ind. voj. jednotky opustily ostrov. 1990 nepokoje v Ka.�míru a v Paňd7.ábu.
OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VALCE / východní Asie (1966--1990), Austrálie (1966--1990)
579
Čínská lidová republika (ČLR, s. 513) 1988 jeho nÍL�tupcem se stal L l TENG-CHUEj; proces 1966 Velká proletářská kult. revoluce se rozšíři sbližování s ČtR. la po celé zemi (od září 1965); doprovázely ji čist Korejská lidově demokratická republika (s. 515) ky ve straně, v armádě i v hosp. sektoru. - Z pod Od 1972 poku�)' o dialog obou korej. stáru a jednání nětu MAo CE-TUNGA utvářeli školáci a studenti Ru o sjednocení ztroskotaly. dé gardy, jež měly vymýtit stranickou opozici Korejská republika a odstranit pre7Jdenta Llou SAO-CClIlHO. Jejich te 1979 prezident PAK ČONG-�U byl zavražděn. Nepokoje ror se zaměřil na "čtvero starých" (myšlenky, kul a protesty opozice přerostly v povstání v Kwangdžu, turu, mravy, obyčeje). které bylo tvrdě potlačeno (1980). 1967 Rudé gardy byly rozpuštěny, vládní moc převzali 1987 nepokoje přinutily vládu k uskutečnění přímých stoupenci MAO CE-TUNGA (únor). - Čína provedla prez. voleb: 1988 byl zvolen Ro- HE-WU Japonsko (s. 513): Pod vedením lib. dem. kabinetu pokusný vyh ' uch vodíkové bomby (červenec). 1964-72 min. předsedy Eisaku Satóa se Říjen 1968 skončila I. fáze kult. revoluce. 1969 na řece Ussuri propukly pohr. konflikty se SSSR. 1968 Japonsko třetí nejsilnější prum. velmocí světa. 1971 "pingpongová diplomacie": tajná cesta Září-říjen 1971 císař HIROHlTO podnikl cestu do Evropy (1975 USA) H. KJSSINGERA do Číny. Říjen 1971 ČLR se stala členem OSN, z OSN byl Květen 1972 USA navrátily Okinawu Japonsku, anl. voj. 'lákladny zůstaly zachovány. vyloučen Tchaj-wan. Červenec 1972 novým premiérem se stal KAKUEI 11\ 1972 am. prezident NrxON navštívil Čínu. NAKA, který musel kvůli obvinělúm z korupce od 1975 Všečín. shromáždění lid. zástupcu přijalo novou stoupit (listopad 1974). ústavu. TENG SIAO-PCHING se stal náměstkem předsedy ÚV KS Číny. 1978 Japonsko uzavřelo smlouvu o míru a přátelství s ČLR. Leden 1976 zemřel Čou En-laj. Úřadujícím před sedou čín. stáuú rady byl jmenován 1982 v Japonsku vypukl spor o "revidov�Ulé" školní učebnice (o vyKlad druhé svět. války). CHUA KUO-fENG. TENG SIAO-PCHING byl zbaven 1982--87 premiérem JASUHlRO NAKASONE, 1987 svých funkcí. až 89 NOBORU TAKESITA. 9. 9. 1976 zemřel Mao Ce-tung, jeho nástupcem stal CI'IUA KUO-FENG. Vdova po MAO CE-TUNGOVl 1989 zemřel císař Hirohito (7. 1.). Novým císa řem se stal AKIHITO. - Rozsáhlý úplatkářský skan 'řIANG ČCHlNG a její stoupenci byli ;wtčeni, vystave dál vedl k odstoupení vlády, premiéra SOSUKEIIO ni kritice a souzeni (proces s "gangem čtyř"). UNA vystřídal TOSIKI KAIFu. 1977 Teng Siao-pching byl rehabilitován; po snlpně se propracoval do postavení nejmocnějšího Filipíny (s 54 I) 1986 režim prezidenta Marcose se zhroutil. muže země. V prez. volbách zvítězila CORAZON AQUlNOVÁ. 1978 Čína se dohodla s USA o normalizaci v'lájemných vztahu (navázání oficiálních diplomatických styků Nauru 1968 na ostrově byla vyhlílŠena samostatná Republika 1979). Nauru v rámci Brit. společenství národu. 1980 předsedou státní rady byl jmenován ČAo C'-jANG. Niue 1981 předsedou ÚV KS Číny byl zvolen CHU JAO-PANG. 1974 na ostrově byla vyhlášena vnitřní samospráva, spojení s Novým ZéhUldem zůstalo zachováno. Reformní kurz přijatý novým vedelúm se projevil v hosp. rozvoji země. Fidži 1987 demonstrace studenru za větší svobodu. Před�e 1970 souostroví Fidži vyhlásilo ne'lávislost v rámci Brit. společenství národu. - 1987 na Fidži vyhláše dou státní rady byl jmenován Ll PCHENG. na republika. 1989 Čínu ovládly studentské nepokoje; demon strace na pekingském náměstí Nebeského klidu Papua-Nová Guinea 1975 ve vých. čÍl�ti ostrova byl v r.unci Bril. společenství (Tcbien an-men) skončila národu vyhlÍL�en nezávislý stá! Papua-Nová Guinea. 4.6.1989 masakrem, jemuž padlo za oběť tisíce ži voru. Následovalo masové zalyKání a popravy. Austrálie: Po R. G. MENZlESOVl (1949--66) do pre miérského křesla postupně zasedli H. HOIJ' ČAo C'-jANG (od ledna 1987 gen. tajemll1K ÚV KS) (1966), J GORTON (1968) a W. McMAHON byl sesazen, stranickým šéfem se stal 'řIANG (1971), jehož kabinet vystřídala CE-MIN. ustopad 1989 TENG SIAO-PCHlNG odstoupil z funkce 1972 labouristická vláda E. G. WHlTIAMA, která se rozhodla zříci se "politiky bílé Austrálie" (Jlí1Jite předsedy ústřední voj. komise ÚV KS. Jeho nástup Australia policy) . cem se stal 'řIANG CE-MIN. 1975 v parl. volbách zvítězili liberálové vedení M. FRA Tchaj-wan (s. 513) SEREM (premiérem opětovně 1980). 5.4. 1975 prezident ČANKAjSEK zemřel. Jeho syn 1978 'řIANG 'řING-KUO byl zvolen prezidentem Čín. re- 1983 labouristický kabinet sestavil B. HAWKE (1990 zformoval již svou 4. vládu). publiky.
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / jihovýchodní Asie II (1966-1990) 'Olajsko (s. 541) 1968-70 vnitropolit. život poznamenávaly akce kom. guerill. - 1971 se k moci dostala voj. vláda, která pozastavila platnost ústavy. 1976 státním převratem uchopila moc nová voj. vláda. 1980-88 min. předsedou se stal T1NSUlANOND PREM, kterého ve funkci vystřídal CHATICHAI CHOONHAVAN.
Laos (s. 515) 1966-72 v zemi pokračovaly boje mezi vládními jed notkluni a oddíly kom. Pathet Laa. Únor 1973 dohoda o obnovení míru a nár. usmíření. 1975 Pathet Lao převzalo moc a vyhlásilo Laoskou lid. dem. republiku. Prezidentem se stal princ SOUP HANOUVONG.
Kambodža 1966-69 přes akce kom. guerilly prosazoval princ NORODOM SUiANUK neutrální polit. kurz. 1970 NORODOM SIHANUK byl svržen; jihovietnam. a am. voj. jednotky vstoupily na území Kambodže. Byla zrušena monarchie a země se v říjnu 1970 změnila v Khmerskou republiku. Březen 1972 laN NOt se stal prezidentem. 1973 Rudí Khmerové zahájili mlj vítězný postup, jenž skončil v dubnu 1975 obsazením Phnompenhu. V zemi nastolili Rudí Khmerové za vlády 1976 premiéra POL POTA režim teroru. S vietnam. voj. pomocí zvítězila nad Rudými Khmery opoziČlú 1978179 kom. K:unbodžská jednotná fronta nár. spásy vedená HENG SAMRll\TEM, která vyh"i�ila (1979) Kampučskou lidovou republiku. Cervenec 1982 vláda Kampučie, podporovaná Cínou i OSN, vedla guerillovou válku vůči provietnam. re žimu v Phnompenhu. - Od 1988 sílilo mezinár. úsi lí o vyřešelú klunbodžské OlÍlZky. 1989 vietnanl. jednotky opustily kmnbodžské úzenú. 1990 Kampučská lid. republika se přejmenovala na Kambodžský stát, byla ustavena Nejvyšší nár. ra da v čele s NORODOMEM SIHANUKEM. Červen 1991 mezi phnomphenskou vládou a zástup ci exilové vlády byla uzavřena společná dohoda o ukončení bojů. Norodom Sihanuk (od listo padu prezident) se vrátil do země. Na přechodnou dobu převzala správu země OSN. 1993 po parl. volbách byla ustavena vláda bez účasti Rudých Kluneru a přijata nová ústava, na jejímž zá kladě se Kambodža opět stala monarchií a Norodom Sihanuk králem. Jižní Vietnam (s. 515) 1966 demonstrace přiměly voj. vládu v čele s gen. NGlNEN-CAO-KYEM k vypsání parl. voleb (s vylou čením opozice). Vládní vojska svedla úspěšné boje v Danangu a v Hue. Am. letectvo pokračovalo v úto cích na Hanoj a Haiphong. Am. prezident]OHNSON a premiér NGlNEN-CAO-KY v prllběhu konference na ostrově Guam v březnu 1967 rozhodli o zavádění vnitřních reforem, jež
581
měly 7�brdl1Ít další kom. infiltraci. - Pre-tident gen.
NGUYEN-vAN-TlUEU byl opětovně zvolen hlavou stá
tu, viceprezidentem se stal gen. NGUYEN-CAo-KY. Leden 1968 jednotky Vietcongu spolu s oddíly seve rovietnam. armády 7�ájily rozhodující ofenzivu Květen 1968 v Paříži došlo k přímému jednání me7J zástupci USA a Sel'. Vietnamu. - USA 7�tavily bom bardování severovietnam. úzenú. Leden 1969 v Paříži byly zahájeny rozhovory VSR a USA o Vietnamu. Pre-lident USA NlXON oznámil postupné stahování am. jednotek z Vietna mu, což mělo vést k "vietnamizaci" války ve Viet namu (záři). Březen 1970 vietnam. válka zasáhla území K:unbodže, v následujícím roce také Laosu. Březen 1972 Severovietnam. ofenziva byly zasta vena jen za cenu obrovských ztrát a díky nasazení strategických bombardéru USA. 1973 v lednu byla v Paříži podepsána dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietna mu, na jejímž úkladě byly staženy voj. síly USA ze země. - Kontrolu nad pIněním dohody přcYl� její signatáři. - PovslÍU1í na jihu doprovázené útokem ze severu země skončilo 30. 4. 1975 bezpodmínečnou kapitulací saigon ského režimu. Obě části země se sjednotily ve VSR
(1976). Severní Vietnam (s. 515): Nástupcem HO Cr MINA (s. 515) se stal prC7Jdent TON DucTHANG (září 1969). 2.7.1976 po volbách do celovietnanl. Nár. shromáždění bylo vietnam. území sjednoceno ve Vietnanl skou soda!. republiku (VSR). 1978 Vietnam se stal členem RVHP a uzavřel smlouvu o přátelství se SSSR. 1979 vietmU11. jednotky vpadly do Kmnbodže. Malajsie (s. 541) 1966 období indonésko-malajsijské "konfrontace" skončilo přijetím jakartské dohody. Nepokoje, jež propukly mezi čín. a malaj. obyv'dlelstvem, vedly k 1969-71 vyhlášení výjimečného stavu. Indonésie (s. 541) 1966 gen. Suharto převzal moc. Prezident SUKARNO byl postupně zbaven moci. Indonésie se vr-'tJ ila do OSN. Květen 1967 prezident SUKARNO byl sesazen. Březen 1968 gen. SUHARTO se stal prezidentem. Srpen 1969 Západní lrilU1 (bývalá niz. část Nové Guinejel se stal součástí Indonésie. 1976 ostrov Timor, někdejší port. kolonie (Východní Timor), byl připojen k Indonésii. Vojenské smlouvy SEATO (s. 517) bylo roku 1977 oficiálně rozpuštěno. ASEAN, Sdružení zemí jihových. Asie, bylo založeno (1967) Thajskem, Malajsií, Indonésií, Singapurem a Filipínami s cílem posílit regionální hosp. stabilitu. ANZUK (zal. 1971) představoval obranný svazek Vel ké Británie, Austr-'Jlie, Nového Zélandu, Malajsie a Singapuru.
OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVĚ VÁLCE / Severní Amerika, Karibská oblast (1966-1990) Kanada (s. 520): Po odstoupení premiéra PEAHSO NA (s. 520) se 1968 min. předsedou stal P. E. Trudeaullib. strJ11a. 1972 P. E. TRUDEAU sestavil mcnšinory kabinet. 1974 liberálové opět dosáhli parl. většiny; v čele nové vlády stanul opět TRUDEAU. 1976 a 1981 fr. sepamtisté zvítězili v provinciálních volbách v Quebecu, což prohloubilo napětí mezi fr. a angl. mluvícími Kanaďany. 1982 královna ALžBĚTA ll. vyhlásila novou ústavu (mj. zrovnoprávnění francouzštiny s angličtinou). 1984 v parl. volbách zvítězila konzervativní strana, no "Ýnl min. předsedou se stal B. MULRONEY. Spojené státy americké (s. 520) 1966 USA 7zsáhla vlna rdSorych nepokojů. Nenásilné protesty (M. L. KLNG) doprovázely i akce militant ních skupin. Červen 1967 k sov.-am. schůzce na nejvyšší úrovni došlo v Glassboro, kde se sešli prezident USA]OHNSON a sov. předseda rady ministru KOSY GIN. Nedospěli však k žádným společným závěrum ve vieulaJn. či izr. otázce. 1968 prezident JOHNSON oznámil zahájellÍ nlÍrorych jednání se Sev. VietnaJJlem. 1969 Richard M. Nixonlrepublikán (s. 520) zví tězil v prez. volbách nad H. HUMPHnEYEMlde mokratem. - Prezident NLXON oznámil postupné stahovaní aJll. vojsk z Vietmunu (zářO. Červenec 1971 NIXONŮV pomdce K1SSINGEH navštívil tajně Peking. Únor 1972 prezident Nixon vykonal státní ná vštěvu ČLR. R. M. NLXON byl v listopadu podruhé zvolen prezidentem USA (dem. protikandidátem G. MCGOVEH.!'1). 1973 v USA propukla aféra Watergate: po nuceném odstoupení Nixona se v srpnu 1974 novým prezidentem stal dosavadní viceprezident GeraId R. Ford, který se v rámci po kmčujícího velmocenského dialogu setkal s nejvyš ším sov. představitelem BREžNĚVEM ve Vladivosto ku (listopad), kde oba státníci pol07jli základy k dohodě o kontrole zbrojení Sili' ll. Březen 1976 prezident FORD se postavil 7�1 "prosazo váJlÍ mírové politiky silou" a odmítl ternlÍn "déten te" (uvolňováJú). 1977 novým prezidentem USA byl zvolen James E, Carter/demokrat, jemuž se podařilo zprostřed kovat 1978 egyp.-izr. dohodu z Camp Davidu. 1980 USA přistoupily k hosp. sankcím a odřekly ;vou účast na olympijských hrách v Moskvě na protest proti sov. vpádu do AfgháJústáJlU. 1981 Ronald W. Reaganlrepublikán byl zvolen
prezidentem.
Říjen 1983 Intervence aJn . náJn. pěchoty pomohla od straJÚt lev. prokubánský režim na Grenadě. USA podpořily nikaragujské contras. Ve vnitřní politice přistoupila REAGANOVA vláda k radikálnímu sníže-
583
ní daní a ke krácení soc. rydajů, což se příznivě projevilo v hosp. rustu. Listopad 1984 R. Reagan byl velkou většinou hlasů opětovně zvolen prezidentem; USA v lednu 1985 přistoupily k realizaci výzkumného voj. programu nazvaného strategická obranná inici ativa (SDl, !zv. hvězdné války). 1986 v USA propukla ..Ir.án-gate" (aféra ClA s tajnými dodávkami zbraní lr.áJlU). 1988 USA stáhly z Evropy (a zničily) rakety středn"lO doletu. 1989 prezidentem USA byl zvolen George Bush/republikán (dem. protikandidátem M. Du KAKlS). V souladu s jednomyslně přijatou rezolucí RB OSN se 1990 USA zúčastnily tažení proti Iráku; po vypršení ul timáta dosáhli Spojenci vítězství ve 17. 1.-28. 2. 1991 válce v Perském zálivu vede
né za osvobození Kuvajtu. Karibská oblast
1973 podpisem zakládací (chaguaraJJlaské) smlouvy
byl vytvořen Karibský společný trh (CCM; též Ka ribské společenství, CARICOM). 1975 na základě dohody v Lomé (loméská konvence, s. 555) se Barbados, Grenada, Bahamy, ]aJJlajka i Trinidad a Tobago staly přidruženými zeměmi ES.
Bahamy
Červenec 1973 BahaJTIské společenství vyhlásilo svou nezávislost (10. 7.) a stalo se členským státem OSN. Barbados: Na ostrově byla vyhlášena nezávislost v rJ11lci brit. Společenství a současně byl nory stát při jat do OSN (listopad 1966) Dominikánská republika (s. 549): Masové nepo koje, které nabyly povahy obč. války, vedly k zásahu jednotek OAS. 1966 novým prezidentem zvolen J. BAlÁGUER (opět 1974; 1978, 1990); vojska OAS opustila ostrov. Grenada: Na ostrově byla vyhlášena nezávislost v rám ci brit. Společenství (únor 1974). 1979 lev. převrat, v jehož čele stál M. BISHOP. Po ně kolika neúspěšných pokusech o státní převrat, roz kolu ve vedení země, převratu lev. Rev. voj. rady a BISHOPOVĚ zavr:lŽdění 1983 intervenovaly na ostrově jednotky aJJl. náJn. pěchoty a voj. oddí!lt několika zenlÍ karibské oblasti. Haiti: DUVALLERŮV re7jm byl svržen, diktátor uprchl do FraJlCie (leden/únor 1986).
Kuba
1971 na Kubě byl v r{unci zvyšováJlí hosp. efektivnos
ti přijat zákon zavádějící povinnost pravidelně pracovat. 1972 Kuba byla přijata za člena RVHP 1975 OAS zrušila sankce vyhlášené vůči Kubě. - Kub. vojáci za�áhli do bojů za obč. války v Angole a v Eti opii (1977) 1990 uprchlíci usilující o únik z Kuby se pokoušeli do sáhnout vycestování z ostrova útěkem na záp. velvy slanectví (včetně konzulátu <'sFR).
OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Latinská Amerika 11 (1966- 1990) Mexiko (s. 549) 1970 prezidentem byl zvolen L. EClIEVERRíA AtvÁ
REZ; v rámci posilování vzájemné solidarity zemí třetího světa podnikl dvakrát cestu kolem svělll
(1973,1975). 1976 vítězem prez. voleb se sllLl). LopÉz PORTlLLO. 1982 do prez. úřadu byl zvolen M. DE LA MADRID 1985 zemi postihlo silné zemětřesení. 1988 prezidentem byl zvolen C. SAI.INAS DE GOR TA Rl.
Guatemrua
1974 nejvyšším představitelem země se po sporném
průběhu prez. voleb sllLi K. E. LAUGERUD GARCíA. Třebaže voj. režimy postupovaly proti opozic ost ře, aktivita guerill neustávala. 1986 V. CEREZOlkřesť. demokrat se sllLi preziden tem.
Britský Honduras Červen 1973 dosavadní Brit. Honduras se přejmenoval na Belize.
1981 republika Belize dos{L11la nezávislosti.
Salvador
1969 spory o pozemk. vlastnictví v honduras. pohra ničí vedly k "fotbalové válce" s Hondumem, kte rou za�tavilteprve zásah OAS. - Pohr. spory skon čily až uzavřením dohody o vzájemném příměří
(1976). 1979 v zemi došlo k převratu. Vedení země se v prosinci 1980 ujala voj.-civilní junta v čele s). N. DUARTEM, který se prohlásil prezidentem (1984). 1989 prezjdentem byl zvolen A. CRlSTlANIIARENA.
Honduras
Září 1974 hospodářství země těžce postihly ničivé důsledky ork{ullI Fifi. Po období stříMUlí voj. junt převzala moc. 1980/82 opět civilní vláda; vnitropolit. poměry zatě žov�L1 příliv uprchlíků ze Salvadoru a z Nikaraguy. 1990 prezidentem Hondura�u se sllLi R. LEONARDO CAU.EI, AS ROMERO.
Nikaragua
1978 opoziční předák P. ). CI-lAMORRO byl zavraž děn. Povstání Sandinistické fronty nár. osvobození (FSLN) vedlo ke 1979 svržení Somozova režimu. - Moci se cho pila rev. junta vedená předákem sandinistů D. Ol� TEGOU. 1983 boje mezi sandinisty a jejich odpůrci (contras) se d{L1e rozrůsllLiy. Listopad 1984 v zemi proběhly parl. a prez. volby:
prezidentem se stali Daniel Ortega SaavedralFSLN. Nadále pokračovaly boje s oddíly
cOlltras, podporovanými USA. 1987 kostarický prezident O. ARIAS SANCliEZ před ložil program demokratizace v Nikaragui. Zástup ci vlády a opozičních stran se sešli ke vzájemnému dialogu. 1988 sandististé a zástupci contras uzavřeli v Sapoa dohodu o zastavení palby.
585
1990 ve svob. parl. volbách zvítězila koalice pravého středu. Nejvyšší moc v zemi přešla v dubnu 1990 do rukou prezidentky V. CIIAMORHOVÉ.
Pananla
1972-78 předseda vlády gen. O. TORRljOS HERRE RA, "vůdce nové revoluce" stál v čele úsilí o zís kání suverenity nad územím Panam. průplavu. 1977 Panama podepsala s USA dohody o postupném přechodu Panamského průplavu pod pa nam. svrchovanost (do konce 1999). 1989 výsledky prez. voleb byly anulovány z rozhod nutí gen. A. NORlEGY.
20. 12. 1989 intervence anI. nám. pěchoty
skončila v lednu 1990 svržením gen. NORIEGY. Kolumbie (s 549) 1974 prezidentem byl zvolen A. LÓPEZ MICIIEL SENlliberál. Za jeho úřadování došlo k zeslátně ní ropných zdrojů. Vnitropolit. život země po znamenávaly jak guerillové boje proti lev. rev. osvob. hnutí, tak teroristické aktivity prav. eska der smrti. 1986 V. BARCO VARGASlliberál prezidentem. 1989 vládní orgány z�L11ájily (s podporou USA) tažení proti drogové mafii (medellínskému kartelu). 1990 prezidentem C. GAVIRIA TRUjIU.o/liberál.
Ekvádor
1968 prezidentem). M. VELASCO IBAlmA, který 1970 pozastavil platnost ústavy, rozpustil parlament a převzal veškerou moc v zemi. - 1972 byl svr
žen lev. voj. pučem. Vládu převzala voj. junta ve dená prezidentem G. RODRíGUEZEM LAROU. Mocenský boj vyústil ve zřízení 1976 voj. nejvyšší vládní rady v čele s viceadm. A. POVEDOU BURBANEM. Po volbách 1979 přešel prez. úřad přešel opět do rukou civilisti'l. 1988 novou hlavou státu zvolen RODRIGO BORjA, 1992 S. DURÁN-BALLÉN CORDOVEZ. Peru (s. 549) 1963-68 prezident F. Belaúnde Terry byl svr žen voj. převratem. Moci se chopila 1968 voj. rev. junta v čele s prezidentem gen.). VE LASCEM AtVARADOU. Nová vláda zintenzivnila proces zavádění stát. socialismu. 1969 v zemi byla provedena pozemk. reforma. 1973 zestátněn rybný průmysl a největší am. tě žební společnosti. 1975 VELASCO AVARADO byl svržen, novým prezi dentem se sllLi gen. MORALES BERMÚDEZ; hosp. potíže však nepřestávaly být zdrojem stálého na pětí a nepokojů. 1978 v zemi začalo jednat ústavodárné shromáždě ní. Od počátku 80. let sužovaly zemi sílící útoky maoistické guerilové organizace Světlá stezka. 1980 v prez. volbách zvítězil bývalý prezident BELA ÚNDE TERHY; 1985 A. GARCIA PEREZ, který mu sei čelit těžké ekonom. i vnitropolil. krizi;1990 A. FUjIMOIU.
586
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Latinská Amerika lil (1966-1990)
Bolívie (s. 549)
1967 revolucionář EI!NESTO "CIIE" GUEVARA byl za
jat vládními oddíly a zavražděn. - Prezident R. BAI! RII:: i\ TOS OllTL'Ro (od 1966) 1968 nastolil represivní voj. režim, ktelý byl svržen 1969 lev. voj. převratem, v jehož čele stáj gen. OVAi\ DO CAi\DíA. Nová vláda zahájila politiku nár. re voluce a přistoupila k programu zestátiíovánÍ. 1970 gen. J. J. TOt�I!ES potlačil pokus o voj. puč a sám se stal novým prezidentem. .Jeho vládu ale svrhl nový, prav. voj. převrat, jímz se k moci do stal 1971 plk. I\. BANZEI{ SUÁREZ. V následujících letech (1978-82) se v zemi v rychlém sledu střídaly ne úspěšné i úspěšné pokusy o státní převrat. Toto období skončilo až obnovením ústavního systému a nástupem 1982 prezidenta H. SILEZl:: ZUAZE. 1985 V. PAZ ESTENSSORO se stal prezidentem. 1989 J. PAZ ZAMO(v\ byl zvolen prezidentem repub liky; po něm se hlavou země stal (I993) G. SÁ-'J CHEZ DE LOZADA.
Par.tguay
1989 diktátorský režim prezidenta gen. STROESSNE [V\ (s. 549) byl svržen voj. převratem vedeným
gen. A. RODRtGlIEZEM, ktelÝ se stal novým prezi dentem. Chile (s 549) 1970 S. ALLENDE GossE:llsf[j d. fronta byl zvolen prezidentem republiky. Jeho vláda přistoupila k programu znárodňování a vyvlastňovánÍ.
Září 1973 prezident A1lende byl svržen voj.
pučem a moci se chopila červen 1974 voj. junta v čele s gen. A. Pinochetem Ugartem. - Od počátku 80. let narůstala nespo
kojenost a sílily požadavky na demokratizaci vnitropolit. života. 1988 lid. referendum se vyslovilo proti prodlužování PLNOCllETOVA režimu. - 1989 ve svob. prez. vol bách zvitězil kandidát opozice 1990 P. AYLWtN AZÓCAtUkřesť. demokrat; 1993 zvolen E. FREtJkřesť. demokrat. Argentina (s. 549): Obavy z I'ERóNOVA návratu vedly k voj. převratu, jímž se k moci dostal 1966 prezident J. C. ONGANíA, ktelÝ rozpustil Nár. kongres a zakázal činnost polit. stran. Ale také on byl záhy sesazen 1970 a voj. junta předala prez. pravomoci gen. LE VINGSTONOVI, kterého svrhli umírnění důstojníci vedelú gen. IAN USSEM (1971). Nová voj. vláda povolila činnost polit. stran, přislíbila volby a na vázala styky s J. D. PERÓNEM pobývajícím v exilu. 1973 v parl. volbách zvítězili perónisté. I'rez. funkce se opětovně ujal J. D. PEHÓN (září); po jeho smrti 1974 se pre7jdentkou stala jeho žena M At�íA E. ISABEL PERÓNOVÁ MAtrťfNEZOVÁ ("Isabel" Perónová). 19761. P ERÓNOVÁ byla svržena. V čele voj. junty sta nul gen. J. R. VtOElA, jehož vystřídali
19HI/Hl prezidenti gen. VIOlA a GAU·tERI. Rozka
zem k obsazelú Falklandských (Malvínských) ost rOvll :u'gentinskou armádou rozpoutala jUllla 1982 válku s Velkou Británií, v níž utrpěla poráž ku. GAtTtERI odstoupil, prezidentem se stal gen. BtGNO"E: ohlášen přechod k civilní vládě. 1985 volby přinesly vítězstvi R ALI'Oi\SI;.Jovl; 1989 arg. prezidentem zvolen perónista C. S. MEJ\EM.
Uruguay
1868-72 v reakci na guerillu vedenou hnutím 1ítPO maros
byl v zemi vyhlášen výjimečný stav.
1972 prez. úřadu se ujal vítěz voleb J. M. BORDA BERHY, jenž (1973) nastolil d.iktatul1l. 1976 BORDABERRYHO sesadili di'!stojníci, preziden tem se stal gen. A. MENDEZ, kterého vystřídal
1981 gen. G. ALVAR.EZ. - Po vítězstvi ve volbách ( 1984) se úřad hlavy státu navrátil do rukou civi listů: (1985) liberála J. M. SANGUINETTtIlO a (1990) konzervativce L. LACAUA. Brazílie (s 549) 1967 prezident gen. A. COSli\ I:: StLVA se ujal funkce.
Prosinec 1968 A. Costa e Silva vyhlásil konstituční akt, jímž fakticky nastolil voj. diktaturu.
1969 prez. úřad za nemocného COSTA E SIl.Vll pře vzal gen. E. G. MEDICI. 1974 prez. úřadu se ujal gen. E. GEISEL. 1979 gen. J. B. DA O. FIGUEIREDO se stal preziden tem.
1983 země byla nucena zastavit splácení zahr. půjček. - Po období voj. vlád se do nejvyššího
úřddu v zemi vrátili opět civilisté.
1985 prezidentem zvolen J. SAHNEY. V přímých prez. volbách pak uspěl
1990 E COLl.OR DE MELLO: radikáliú program sana ce financÍ. - 1992 byl prezident přinucen odstou pit: funkci hlavy státu převzalITAMAH FRANCO.
Surinam
Ustopad 1975 Surinamská republika vyhlásila nezá vislost a stala se členem OSN.
Guyana
Květen 1966 bývalá brit. kolonie dosáhla nezávislosti v rámci blit. Společenstvi a stala se členem OSN.
Venezuela
1973 Venezuela uzavřela s Brazílií dohodu o pevném vymezení hranic.
1974 prezidentem byl zvolen C. A. pÉREZ RODRí GUEZ.
Srpen 1975 znárodnění těžebního a ropného prů myslu se mělo stát základem plánu na novou strukturu ekonomiky. 1979 novým prezideniem byl zvolen I.. HERRERA CAMPINS. 1984 J. LUSINCIII se ujal úřadu hlavy státu. 1988 bývalý prezident C. A. I'ÉREZ RODI{ (G UEZ byl opětovně zvolen do čela země. Jeho program úspor vyvolal nepokoje ( 1989). Po jeho sesazení kvllli obvinění z korupce (l993) se prez. úřadu ujal (J 994) R. CAI.DElV\.
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Afrika III (1966-1990) Maroko
Listopad 1975 Maroko zahájilo "zelený pochod" na mířený proli osamostatnění Šp. Sahary. 1976 mar. vojska obsadila sev. části Záp. (Šp.) Sahary a později, po stažení mauretánských jednotek, 1979 zabrala také jih země. Mar. jednotky přitom po kračovaly v bojích s oddíly hnutí za nezávislost PO LlSARlO.
Mauretánie (Mauritánie) 1975/76 mauretánské jednotky převzaly kontrolu nad již. či�tí Šp. Sallary. - Prezident MUCIťlÁR ULD DAOOAH byl svržen (1978). Dalším voj. pu čem se do čela země dostal (1984) prezident M. ULDTAJÁ.
Alžírsko 1978 prezident HUARI BUMEDLEN (s. 547) zemřel, 1979 jeho nástupcem byl zvolen plk. BENDŽEOÍO ŠADLÍ. Sjezd Fronty nár. osvobození (1980) udělal tečku za bumedienovskou érou.
1984185 vnitropolit. život Alžírska zasáhla vlna nepo kojli a teroru islám. fundamentalistů
(znovu
1990.
Thnisko
1970 'l\lIlisko uzavřelo s Alžírskem smlouvu o bratr
ství a dobrém sousedství; obě země se současně dohodly na rozdělení sporných naftových nalezišť. 1974 Tunisko odložilo další jednání o sjednocení s Libyí (v Islám. arab. republiku). - 1978 v zemi na rlistalo soc. napětí, jež přerostlo v gen. stávku. 1987 ve funkci prezidenta republiky vystřídal "doži votního" prezidenta H. BURGIBU dosavadní pre miér BEN Au.
Libye 1969 organizace svob. důstojlUKtJ provedla voj_ převrat a svrhla monarchii. Rada rev. velení, v jejímž čele stál M. KADDÁFí, provolala republiku.
1973 plk. KADDÁI'I prohlásil isl{un za soc.-rev. cestu ("třetí internacionalislická teorie").
1975 Libye uzavřela se SSSR dohody o dodávkách zbraní. - 1976 v Ubyi byla vyhlišena džamáhírija, všelidová republika na bázi koránu. Po odstoupení ze státních funkcí si 1979 KADDÁFf ponechal litul "vůdce libyjské revo luce". 1986 am. voj. letectvo provedlo nálety na Tripolis a Benghází. Egypt (s. 535) 5.-10.6. 1967 v "šestidenní" izr.-arab. válce skončil Egypt na straně poražených. 1968/69 Egypt.-izr. střety pokračovaly v zóně Suez ského průplavu. S pomocí SSSR začala být na egypt. území budována odpalovací zařízení pro sov. rakety. Po smrti G. A. NÁSIRA se jeho ni�tup cem stal v říjnu 1970 prezident Anvar Sadat 1971 dosavadní n{lZev země Sjednocená arab. repub lika (SAR) byl změněn na Egyptská arab. re publika (EAR); současně byla přijata nová ústava_ Říjen 1973 EAR se zúčastnila války proti Izraeli_
587
1976 EAR vypověděla smlouvu o přátelství se SSSR. -
Egypt uzavřel obrannou smlouvu se Súdánem, jež byla namířena především proli Libyi. 1979 Egypt uzavřel mírovou smlouvu s Izraelem. 1980 A. SADAT byl jmenován doživotním pre7jden tem. Vnitř'lÍ opozice vůči SADATOVU režimu naru stala, šířily se i projevy náb. nepokojů.
1981 prezident A_ Sadat se stal obětí atentátu
(6. 10.)_ Novým prezidentem se stal M. H. MUBA RAK (znovu 1987). Súdán: Vnitřní poměry v Súdánu byly poznamen{my bojem separatistů z převážně afr. jihu proti nadvládě převážně arab. sevem; spor se vyhrotil zejména v ot{lZce zavádění islám. práva (šarí'a). 1969 voj. převratem se ujala moci rev. rada v čele s D. M. NIMAJRÍM. 1972 dohoda uzavřená s již. Súdánem poskytovala ji hu (od 1973) autonom. postavení. 1983 v Súď{mu bylo zavedeno islám. zákonodárství; vláda vyhlásila výjimečný stav (1984). 1985 prezident Nimajrí byl svržen voj. převratem. - 1989 v zemi probulala obč. válka, bylo vyhlášeno stanné právo. Moci se chopila opět armáda v čele s gen. AL BASíREM: autoritativní islám. režim. 1992 armáda dosálua významných úspěchů v bojích s povstalci na jihu země, kde propukl hladomor. Etiopie (s. 481) 1974175 armáda zbavila císaře HAlLE SELASSIE I. moci. Začalo znárodňování pozemk. majetku. 1977 MENGISTU HAlLE MARIAM se stal předsedou prozatínlIlÍ voj. vlády a nejvyšším slÍlulím představi telem Etiopie. - S pomocí sov. zbraní a za účasti kub. jednotek dosál1la etiop. armáda vítězství nad Somálskem v Ogadenu i nad separatistickou Erit rejskou frontou nár. osvobození (1978). 1984 zemi postihl hladomor. 1987 na základě nově přijaté ústavy se země přejme novala na Etiop. lid. dem. republiku. MENGISTU byl zvolen prezidentem. 1990 ekonom. a polit. krize režimu vrcholila, zenli sužovala obč. válka. MENGISTU byl přinucen k re zignaci (květen 1991), jeho režim se zhroutil. No vou hlavou země se stal vůdce opozice M. ZENAWI
Francouzské Somálsko
1977 země vyhlásila samostatnost a byla přijata do OSN pod názvem Džibutská republika.
Somálsko
1967-69 prezidentský úřad zastával A. ŠERMARKE (Sirmarke). - Voj. převratem se do čela země do stal gen. M. SlAD BARRE, který pozastavil platnost ústavy a rozpustil parlament. 1974 Somálsko uzavřelo smlouvu se SSSR (1977 vy povězena). 1977n8 Somálsko vedlo s Etiopií válku o Ogaden. 1986 v přímých prez. volbách bylo stvneno postavení SIADA BARRA. - V zemi propukla obč. válka. Pre zident SlAD BAlmE byl v lednu 1991 svržen. Zemi postihl katastrofál'lÍ hladomor.
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VAtCE / Afrika IV (1966-1990) Keňa: V zemi vládl Keňský afr. nár. svaz (KANU) v čele s prezidentemJ. Kenyattou, po jeho smrti 1978 v čele zemč stanul D. MAP MOl. Uganda: Vládu prezidenta MllJ'ONA A. OBOTEHO 1966--71 ukončil 1971 voj. převrat D. IDI AMlNA: režim teroru. - Tan zanské jednotky odrazily útok IDl AMINOVÝCH vojsk (1978) a spolu s oddI1y ugandské opozice za hájily tažení do Ugandy:
1979 svržení Aminova diktátorského režimu. 1980 pre7jdentem byl zvolen opět M. A. OBOTE. Ozbrojené kontlikty přerostly v kmenovou válku. 1985 voj. převratem se k moci dostal gen. 1'. OKELLO, který byl zálly (1986) svržen gen. Y. MUSEWENIM, čelným předákem opozice. Rwanda: Voj. pučem (1973) byla v zemi nastolena vláda gen. J. HABYARJMANY: zaveden systém jedné strany, 'Iutsiové byli programově zbavováni moci. 1990 obč. válka zcela paralyzovala vnitřní život země. - 1994 genocidním masakrum Tutsiu zabránila až fr. intervence. Burundi: Král NTARÉ V. byl svržen (1966) a země by la prohlášena republikou. 1972 mezi příslušruKy (většinových) Hutu a vládnou cích (menšinových) Thtsiu propukly krvavé kme nové spory. - 1993 Burundi 7,l1chvátila kJydvá kme nová válka, jež se přenesla i do sousedních zemí. Tanzanie: V zemi nadále vládl prezident J. K. Nye rere a jeho Tanganický afr. nár. �'Vaz (TANU). Na sjez du 'li\NU (1967) byla přijata arushská charta (budo v{mí socialismu). 1985 pre7jdent NYERERE odstoupil; jeho nástupcem se stal A. H. MWlNYI, pod jehož vedením se země vydala na cestu liberalizace. Zambie 1964-- 1991 prezident K. Kaunda se s pomocí Jed notné strany nár. nezávislosti (UNLP) pokoušel pře konat kmenovou rozmslěnost země (72 kmenu). 1990 narusllljící opoziční hnutí přinutilo prC7jdenta KAUNDU povolit systém více polil. stran. - 1991 v parl. i prez. volbách zvítč7jla opozice, novou hla vou státu se stal F. CHlLUBA. Malawi: Byla přijata (1966) nová úSlllva, na jejímž základě se země stala republikou; pre7jdentem byl zvolen dosavadní premiér H. K. BANDA. Madagaskar 1972 prezident TSlRANANA byl svržen, moc v zemi převzala voj. vláda: gen. RAMANATSOA. 1975 prezidentem republiky se stal D. RA:rSlRAKA. 1976 přijetím nové ústavy se změnil název země na Madagaskarská demokratická republika. Mauricius: Ostrov získal nezávislost (1968) v rámci Bril. společenství národu a vstoupil do OSN. Seychelské ostrovy 1976 Seychelská republika vyhlásila �'Vou nezávislost v nmlci bril. Společenství a byla přijata do OSN. Botswana: V bril. protektorátu Bečuánsko byla v rámci bril. Společenství
589
1966 vyhlášena nezávislá Republika Botswana (50UČllSně se sllua novým členem OSN). Lesotho: Bril. protektorát Basutsko získal 1966 nezávislost pod názvem Království Lesotho. Svazijsko (Ngwane) 1968 dosavadní bril. protektorál 7iskal nezávislost v rámci bril. Společenství a byl přijat do OSN. Nezávislost získaly i bývalé port. zámořské provincie (s. 567): 1974 Guinea-Bissau. 1975 Mosambik; Svatý Tomáš a Princův ostrov; Kapverdské ostrovy; Angola. Mosambik 1975 prezidentem Mosambické lid. republiky se stal S. MACllEL/FREUMO. Hosp. těžkosti prohlubovala pokračující obč. válka s antimarx.istickou organi7,l1cí RENAMO. 1984 Mosambik a JAR uzavřely v Nkomati dohodu o neútočenÍ. 1986 novým prC7jdentem se stalJ. CHlSSANO. - 1990 nová ústava 7.aváděla plurJlitní poli. systém, prosa dily se principy tdní ekonomiky. Angola Ustopad 1975 přijetím nové ústavy vlllikla Angol. lid. republika (AI.R) s vedoucí rolí MPIA (Udové hnutí za osvobození Angoly). V zemi propukla obč. válka mezi různými složkami osvob. hnutí. Březen 1976 MPIA v čele s prezidentem A. A. NETEM zvítČ7jla nad svými protivruKy (za pomoci SSSR a kub. armády). Protivládní UNITA v obč. válce po krdčovala. - Po úmrtí NETA 1979 se hlavou AlR stal J. E. DOS SANTOS. 1988 mezi Angolou, JAR a Kubou byla u7,l1vřena dohoda o zastavení boju a stažení vojsk. - Navzdory příměří boje pokrdčovaly. - 1991 vláda zavedla plur<llitní po lil. systém a u7,l1vřela smír s organi7,l1cí UNITA. Rhodesíe (s. 545): Ani rezoluce OSN, ani obch. em bargo nepřimčly SMITHOVU vládu ke znúmční rasis tického re7jmu. 1970 Rhodesie přijala ústavu, na jejímž základě se sta la nezávislou republikou. 1975 zesnil guerillový boj oddI1u nár. osvob. hnutí. 1976 ženevská konference o Rhodesii skončila ne úspěchem. 1978 min. předseda A. MUZOREWAlANC stanul v čele první snusené vlády. - 1979 londýnská konference o Rhodesii rozhodla o předání moci afr. vČlšinč a o vzniku nezávislé republiky Zimbabwe. Zimbabwe: V parl. volbách zvítě7jJ Afr. nár. svaz Zim babwe Vlaslenecké fronty Zimbabwe (ZANU/PF), je hož předák 1980 R. MU GAB E/ZANU se stal min. předsedou. 1982 konflikty s op07jčním křídlem Vlastenecké fronty, Afr. lid. svazem Zimbabwe (ZAPU) vedeným J. NKOMEM, hro7jJy přerůst v obč. válku. NKOMO byl přinucen opustit vládu a odejíl do exilu. 1987 ZANU a ZAPU se sloučily v jeden polit. celek. V zemi byl zaveden prez. systém; prezidentem byl zvolen R. MUGABE (znovu 1990). -
590
OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Afrika V (1966-1990)
Jižní Afrika (s 545) 1966 předsedou vlády se stal B, J VORSTER; jeho ka binet pokračoval v politice apartheidu, JAR odmít la rozhodnutí OSN o zrušení pověřenecké správy JAR v Jihozáp. Africe, kterou OSN již označilo za Namibii. 1971 nálezem Mezinár, soudního dvora v Haagu byla přítomnost JAR v Namibii shledána nelegální. 1974175 JAR zmírnila politiku apartheidu, 1976 v Sowetu propukly těžké nepokoje, Bannlst.1ll Tran skei získal nezávislost. 1978 P. W. BOTl-IA se ujal funkce min, předsedy, Voj, jednotky JAR zasáhly proti záldadnám oddílů SWA PO v jižní Angole, V 80, letech postihla JAR hosp, recese, 1981 jihoafr, armáda vpadla do jižní Angoly, 1984 v platnost vstoupila nová ústava, podle lUZ se čer nošská většina ani nadále neměla podílet na moci. Parlanlent měl napříště sestávat ze tří komor (bí lých, míšenců a Indů) a v zemi se zaváděl prez, systém, Prezidentem byl zvolen P. W. BOTllA, 1986 vJAR byl v reakci na prudký vzeslllp odporu pro ti apartheidu vyhl{lŠen výjimečný stav, Na protest proti potlačování op07Jce přijala řada zenú hosp, sankce proti JAR, Po BOTHoVĚ odstoupení se 1989 prezidentem JAR stal F. DE KIJlRK, který se roz hodl propustit z vězení předáky Afr, nár, kongresu (ANC) , 1990 vůdce ANC N. Mandela byl po 27 letech věz nění propuštěn na svobodu, Prezident DE KLERK a N, MANUELA zallájili přímá vyjednává ní, Výjimečný stav byl zrušen, V JAR propukly střety mezi příslušlUKy Al�C a wlským hnulÚn lnkatlla, 1991 prezident DE KLERK omámil ukončení politi ky apartheidu, V červnu byly v JAR zrušeny rasis tické zákony, Namibie: V New Yorku byla podepsána (1988) míro vá dohoda, v lUZ vláda JAR souhlasila s nezávislostí Na mibie. V parl. volbách ( 1989) zvitězila nár. osvob. Ud. organizace Jihozip. Afriky (�WAPO). Březen 1990 následovalo vyhlášení ne7livislé Na mibijské republiky, jejímž prezidentem byl zvo len SAM D. Nl[J OMA Senegal 1981 po rezignaci prezidenta L. S SENGHORA (1960 až 1980) byl hlavou státu zvolen S. A. DIOUF, - 1982 Senegal vytvořil konfederaci s Ganlbií (Senegambie; zrušena 1989) Pohr. konflikt s Mauretánií ( 1990), Gambie: V zemi byla vyhlášena ( 1970) republika, která však zůstala součástí blit. Společenství, Prezi dentem (a současně premiérem) se stal D, K. JAWA RA (znovu 1987), Guinea 1974 SSSR 7.aČal v Guinei budovat svá voj, zařízelú, 1984 prezident Sékou Touré zemřel. Moc v zemi přeV7.ala armáda, Sierra Leone 1967 vojenským převratem se dostal k moci gen, -
.
-
.
Po novém stáUúm převratu (1968) se předsedou vlády stal S, I' STEVENS /APC (Všelid. kongres), 1971 země byla prohlá.�ena republikou, svazky s brit. Společenstvím zÍlstaly zachovány, S, p, STEVENS se st.'1l prezidentem, 1978 přijetím nové ústavy se zaváděl systém jediné po lit. strany (APC) , - 1985 v čele země stanul gen. J. MOMOII. Libérie 1971 nástupcem pre7jdenta W. TUBMANA (od 1943) se stal W. R. TOLBERT, který byl zavražděn při 1980 voj, převratu vedeném S, K. DOEM, 1984 v ránlci posnlpného přechodu k civihú vládě by la přijata nová ústava, - 1985 v zemi se konaly parl. volby, autOlitativtÚ systém však zůstal zachován, 1986 s, K, DOE se stal již 20, libérij, pre7identem, 1990 narůstající napětí a povstalecká guerilla přerost ly v obč, válktl. Znepřátelené strany uzavřely doho du o pl1měří (únor 1991) Horní Volta: Prezident M, YAM.ÉOGO ( 1960--66) byl svt"Žen 1966 voj, převratem plk. S, lAMIZANY, 1974 po vytvořelú .. vlády národlú obnovy" převzala moc ( 1975-78) jednotná strana UDY. Prezident lAMlZANA byl svt"Žen ( 1980) voj. pučem, který do čela země vynesl S, ZERBA, později 1982 svt"Ženého QUEDRAOGEM, Jemu však stejný osud připravil ( 1983) T. SANKARA, 1984 Horní Volta se přejmenovala na Ud, dem, repub liku Burkina Faso, Burkina Faso: Prezident SANKARA zallynul (1987) během voj, převt·alll, vedeného B. COMPAORÉM, který se tak stal novou hlavou země. Ghana 1979 pOI1lČíkJ. RAWLlNGS provedl stáuú převt-at. Moci se ale ujala civilní vláda, prezidentem byl zvolen II LLMAN, - 1981/82 RAWLlNGS provedl nový stáuú převt·at. Moci se ujala Prozatínuú rada nár obrany, Togo 1967 gen, G, EYADÉMA se voj, pučem dostal k moci.1969 EYADÉMA založil Souručenství tožského lidu (RPT) 1990 opozice proti EYADÉMOVĚ diktatuře narůstala, v zemi se šířily nepokoje, Dahome 1965 a 1967 voj, převt·aty destabilizovaly zemi, - 1968 min, předsedu ZINSOUA svrhl (1969) nový voj, puč, po němž vládu v zemi převzala prez, rada, 1972 major M, KÉRÉKOU se převratem chopil moci a stal se prezidentem, Za jeho vlády se 1974 stal oficiální státJú doklrinou marxismus-leninis mus, - 1975 pokusy o polit. zvrat byly v zárodku potlačeny; země změnila název na Beninskou lid. republiku. Benin: S rozpadem sov, bloku skončil progranl bu dování socialismu, Byl změněn název stáni (Benin ská republika) a povolen systém více stran: 1990 novým prezidentem se stal N, SOGLO, JUXON-SMITII.
OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Afrika VI (1966-1990) Nigérie
Leden 1966 voj. převratem se dostal k moci Ren. IRON St, uSilující o vytvoření jednotného a celllmlizovlmé ho státu. Tomuto zámčru zalJr{mil v červenci nový převrat, zorganizovaný federalisty vedenými plk. GOWO[l;EM. Ve východní Nigélii vyhlásil v květnu 1967 plk. OJlIK\VU Republiku Biafra, což vedlo k obč. válce 1967-70 (kapinIlace Biafry). 1975 státní převrat smetl GOWONOVlJ vládu, novým prezidentem se stal gen. M. R. MOIIAMMED, po něm (1976) gen. O. OBASANJO. Na základě voleh. lIspěchu se stal prezidentem 1979 A. S. StIAGMU. Moci se ujala civilní vláda. 1983 gen. M. Bli ll ARJ provedl sLí, .tní převrat. 1985 nový voj. přcvrat vynesl do čela gen. L. Bi\t3ANGtDlI. Přípravy na návrat civilní vlády vyústila v jeho demi si a nástup gen. SAi'iIlIO ABACIIYi (1993). -
Země Sahelu
1980/81 v dllsledku extrénmího sucha postihl všechny země Sllhelu kalll�trofální hladomor.
Mali: Prezident M. KElTA (od 1960) byl svržen
1968 voj. převratcm, v jehož čele stál M. TRAORÉ. 1974 novoullstavou se v Ma!i zaváděl prez. systém. 1991 TllAORÉ hyl svržen armádou. Prozatímní vláda připravila přeéhod k systému více polit. stran. 1992 -
pre7jdentcm republiky byl zvolen A. O. KONAt�É.
Niger
1974 voj. převrat svrhl prezidenta H. DtORlIIO (od 1960). Moci se chopila Nejvyšší voj. rada plk. S. KOllNTCHÉHO.
1987 prez.lIřad převzal plk. Au SEIBOI'. Po schválení nové ústavy se konaly prez. volby (1993), v nichž zvítězil MAt lAMANE OUSMANE.
Čad
1975 voj. převratem se k moci dostala Nejvyšší voj. ra da, prezident N. TOMBALBAYE (ve funkci od 1960) byl zavražděn. 1979 v zemi propukla obč. válka. -
Po rozpadu prozatímní stát. rady a přechodné vlády nár. jednoty v čele s prezidentem G. OUEDDElEM 1980 zasáhly do obč. války libyj. jednotky. 1982 pod nátlakem Francie a USA se Libyjci z Čadu stáhli; prezident OUEDDEI odešel do exilu. Moci se ujal prezident H. HABRÉ. Po vítěl.�tvích jeho vojsk nad Li byici byl 1987 mezi Gldem a Libyí uzavřen mír. Prosinec 1990 I. DÉBY svrhl II. HABRÉIIO a stal se prezidentem.
Středoafrická republika
1966 plk. J. B. BOKASSA svrhl prezidenta D. DACKA 0960-66) a posnIpně nastolil osobní diktaturu. 1972 BOKASSA se prohli�il doživoulÍm prezidentem.
V zemi, která se změnila v prosinci 1976 ve Středoafr. císařství s císařem BOKAS SOU 1., zavládl teror. 1979 stát. převratem byla obnovena republika, jejímž prezidentem se sta! D. Di\CKO . 1981 moci v zemi se chopila armáda v čele s gen. A. KOUNGBOU.
591
Rovníková Guinea: Bývalá Sp. Guinea (Rio Muni) vytvořila spolu s ostrovy Fermmdo Póo a Annobón 1968 nezávislou Republiku Rovníková Guinea, kterou (969) ovládl N. MACIAS. 1979 MACIASŮV diktátorský režim byl svržen. Prez. úřadu se ujal plk. T. OBW';G NGL'EMA MBASOGO. Kamerun
1972 přijetím nové ústavy vznikla Sjednocená republi ka Kamerun.
1975 prezident A. AIIJDJO zvolen do čela zemč. Po je ho odstoupení se hlavou státu stal P. BtYA (1982)
KongolBrazzaville
1968 voj. převratem převzali moc v zemi lev. oriento
vaní důstojníci vedení M. NGOt IABtM, který se stal prezidentem. 1969 vyhli�ena Konžská lid. republika. 1977 po neúspěšném pokusu o převrat se hlavou země stal J. YHOMBt OPANGO. 1979 D. SASSOu-NGUESSO se Slltl novým prezidentem. Kongo-LéopoldviUe/Kinshasa (s. 547) 1966 MOBL 'TU převzal i funkci min. předsedy a sou středil v rukou veškerou moc. Název země se změnil (1971) z Konžské republiky na Republiku Zlur.
Zair
1977178 v provincii Shaba (dříve KallUlga) byl potla
čen pokus o separatistické povstáJ1í vyvohmé exilo vými kallUlžskými politiky. 1978 nová ústava zaváděla prez. systém. Organizace africké jednoty (OAJ): Na konferenci OAJ v z,Ullbijské Lusace byla schvítlena 1970 rezoluce o ..jižllÍ Africe", jež byla munířená proti rll<;ové diskriminaci. 1988 na (25.) konferenci O AJ v Addis Abebě bylo kon statOVíUlO, že proces ,úro sjednocov{Ulí ztroskolltl. Prezidenti 51 členských států OAJ podepsltli 1991 smlouvu o Africkém hosp. společenství.
Hospodářské sjednocování Společná afr.-mauricijská
1965
organizace
(OGAM) sdružovala Da!lOme, Pobře7.í slonoviny, Gahun, Kamerun, Konžskou lid. republiku do
1972, Madagaskar do 1973, (od 1973) Mauricius, Niger, Burkinu (HonlÍ Voltu), Rwandu, Senegal, Togo, Čad, Zair, StředOlúr. republiku. 1967 Východoafr. společenství zahrnov,tlo Keňu, Tal17llllii a Ugandu s cnem dosáhnout vytvoření spo lečného trhu; 1970 uzavřelo dohodu s EHS. 1964 Středoafr. ceLní a hosp. unie (UDf\AC) spojo vala Gabun, Kamerun, Konžskou lid. republiku, Stře doafr. republik'\! a (od 1983) Rovnnwvou Guineu. 1975 loméská konvence spojov:tla s ES také eko nomiku řady afr. zemí (s. 554). 1975 Hosp. společenství západoafr. států (ECO W\S, CEDEAO) vzniklo ze 6 členských zemí Hosp. společenství záp. Afriky (CEAO) , tedy z Burkiny, M,tli, Mauretánie, Nigeru, Pobřeží slonoviny a Sene g,tlu, k nimž se 1984 přidal Benin a také Gambie, Ghlllla, Guinea, Guinea-Bissau, (od 1977) Kapver dy, Libérie, Nigérie, Sien"'d Leone a Togo.
592
EDIČNí POZNAMKA
I' ráce na českém vydání Encyklopedického atlasu svčtových dějin přinesla překladatcllull a redaktorlun celou řadu komplikací, jež se někdy dařilo překonávat jen pomalu a obtížně. Kromč obvyklých potíží, tj . otázky jakou formu transkripce a terminologie zvolit, se největší tčžkosti ukázaly ve formč a rozsahu přeložených textll, které musely odpovídat rozsahu výkladové stránky Pllvodního vydání. Oproti úsečnému a suchému německému originálu jsme se snažili český překlad pončkud zepičtit a pokud to prostor dovo loval, uváděli jsme i rllzné varianty jmen a názvll; někdy bylo proto nutné přistoupit k rozsáhlejšímu použí vání zkratek. [{edaktoři stáli také před nutností zasahovat do Pllvodního texlU a opravovat na někte rých místech nepřesné či mylné údaje, ale především potlačit někdy až přílišný germanocentnsmus ( pro nčmecké tVllrce zcela legitimní a pochopitelný, pro českého čtenáře však poněkud méně stravitelný) , což platí především o dějinách novovčku a nejnovějších dějinách. To ovšem neznamená, že hy plivodní text nebyl objektivní, opak je pravdou a nutno znovu konstatovat, že jeho autoři usilovali o m,Lximální vyváže nost a objektivitu jak textové části, tak i mapek.
RIlJSTŘI K
A
Aascn, Ivar 362 Ahacha, Sani 5 9 1 Ahbásovci, arahská dynastic 1 30, 1 35, 1 37, 1 7S, 209 Ahd al-Karím 385, 425, 439, 457 Abdul Medžid I. 365 Abdulláh, jordánský král 537 Abdulláh, M. 543 Ahdulláh ibn l Iusajn 446 Abdulmalik 1 3 5 Ahdulmu'min 1 37 Ahdurrahmán 365 Ahdurrahmán, umajjovský chalífa I. 1 35; - I I I . 1 57, I S7; - arab. místodržící ve Spančlsku 121 Ahdiilhamid I I . 365 Absolon, biskup v I�oskilde 1 63 Abú-I-Fazl 229 Abú Bakr 135 Abú al Abbás 1 37 Abú Sajd 1 79 Acuma-Maro 369 Adadnirari, asyrský král I I . 3 1 ; - I I I . 5 1 Adalberl Brémský 1 47; - Pražský, viz. sv. Vojtěch; - z Remeše 1 59 Adalbcrl, král i talský 1 1 9 Adamce, I.adislav 559 Adams, John 293 Adams, Samuel 291 Adclheid, manželka Oty Velikého 1 1 9, 1 43 Ademar, biskup v I.e Puy 1 5 1 Adenauer, Konrad 497, 523, 527, 529 Adherbal 89 Adler, Max 379 Adler, Victor 379 Adolf Nasavský 1 93, 195 Adolf ze Schauenburgu 1 7 1 Adoula, Cyrilic 547 z Aehrcnthalu, Alois I.exa 399 Aemilius Paullus, konzul padlý u Kann S I Acmilius I'aullus Lucius 67, 85 Aenas 73 Aeti us I 1 5, I 1 7 Afrodita 49, 5S Agathokles 6 1 Agesilaos I I . , spartský král 63 Aghlabovci, arab . dynastie 1 37 Agilulf 1 1 9 Agnes (Anežka) z Poitiers 1 47 Agricola, Georgius 2 2 1 Agricola, Rudolf 2 1 2 Agrippa, Marcus Vipsanius 93, 95 Agrippina, l ulia ml. 97 Agt, A. van 561 Aha, též Narmer 23 Ahidjo, Ahmadu Babatura 591
593
Ahmadšáh Durrání :\65 Ahmed Zogu 4 1 7, 44 1 Ahmósc (Amasis), egyptský faraon I. 25; - II. 25, 51 Ahuramazda 45 Achab 37 Achajmcnovci, perská dynastic 45, 65, 69, I () I Achnaton 25 D'Ailly, Petr I S I Aimone, vévoda spoletský 481 Aischylos 5S, 1 1 9, 1 2 3 Aistulf 1 1 9, 1 23 A'iša 1 35 Ajjúb Chán, Muhammad 543, 577 Ajjúbovci, egyptská dynastie 1 36 Ajt Ahmad, l I usejn 547 Akbar 229 Akjhito 579 Aksakov, Konstantin Scrgejcvič 39 1 Alarich, visigótský král I . 1 1 5; - I I . 1 1 5 Aláuddín Chaldží 2 1 1 Alaungpaja 367 Alba, Fernando Á1varez de Toledo, vévoda z 237, 243, 245 Alberoni, kardinál 28 1 Albert I. Belgický 363 Albert Sasko-Koburský 326 Albert z Buxhoevdenu 1 99 Albertus Magnus 1 49 Albertz, l Ieinrich 5 7 1 Albizzi, italský rod 2 1 7 Alboin 1 1 9 Albornoz, GiI Alvarez Carillo, kardinál 2 1 7 Albrecht, nčmecký král, resp. řím.-nčm. císař I . l Iabsburský 1 94- 195; - I I . 1 94, 1 97; švéd ský - Meklenburský 1 99 Albrecht Medvčd 165, 1 7 1 ; - l Iohenzollernský 235 Albuquerque, Afonso 22 1 D'Alembert, Jean Baptiste 257 Alessandri y Palma, Arturo 455 Alessandri I�odriguez, Jorge 549 Alexandr, makedonský král - I I I . Veliký 25, 3 1 , 39, 43, 45, 63-65, 67, 69, 7 1 , 97, 1 57; - IV 65, 67; - SeveruS , římský císař 99; - polský král 20 1 ; - ruský car - I . 303, 305, 307, 309, 3 1 3, 3 1 7, 323, 347; - I I . 329, 347, 389; - I I I . 389; jugoslávský král - I 44 1 ; srbský král - I. Ob renovié 359 Alexandr, papež - I I I . 1 49, 1 65 ; - V I SI; - V l . Borgia 2 1 7, 2 1 9, 225 Alexandr Farnese 243, 245; - z Haisu 1 49; - von Battenberg 359; - Cuza 359 Alexej Michajlovič, ruský car 273 Alexej, metropolita moskevský 203; - následník ruského trůnu 273 Alexios, hyzantský císař - I. Komnenos 1 1 3 , 1 5 1 , 1 74, 1 75; - IV 1 53, 207 Alfons, aragonský král - I . Bojovný 1 87; - V. 2 1 7;
594
REJSTŘí K
kastilský král - VII. 15 7, IX7: - \'111. IX7; - X. M() uchý 195; portu�alský král - I . 187; špančlský král - X I I . 260, 565; X I I I . 260, -
56:1,4:19
Alfons z Poitiers 159 Alfonsin, Raúl 586 Alfréd Vcliký 129,151 Alí 155 AIi al-Kajlámí, Rašíd -IX I Alí Džinnáh, M uhammad 4�7 Alia, I�amiz 560 Alíovci 575 Alkaios 51 Alkibiades 61 Alkmán (Alkmaión) ze Sard 51,55 Alkmconol'ci, athénský' rod 55 Alkuin z Yorku Ir Alláh 155 Allendc Gossens, Salvador 586 Almagro, Diego di 225 Almanzor (al-Mansúr) 157, 1 87 Almeida, Francisco de 221 Almohadé, berberská ,ekta a dynastie 157 . Almorál'idé 15Alp Mslan 151 Altdorfer, Albrecht 215 Alvarado, Pedro de 225 Alvarcz , G. 586 Alyattés 55,45, 49, 51 Alžbčta, královna anglická - I . 258,241,245,247: - I I . 520,524,58:1: ruská carevna - I . 28:1 Alžbčta Charlotta - "Lisclotta" 259 Amadeus Savojský 565 Amalasll'intha 1 1 7 AmanuHáh '146 Amarsin 25 AlI1asjáš 57 Amatcrasu 1 77 AlI1biorig 91 Ambrož (Ambrosius) 1 07 Amenemhét III. 2 3 Amcnhotep (Amenofis), egyptský faraon - I. 25: - I I I . 25; - lY. (Viz též ,\chnaton) 25 Amin Dada, Idi 589 Amín, l l . 577 AlI10n 25, 25,65 Amr ibn al-Ás 155 Amundsen, Roald 459 Amyklais 55 Amyntas 95 An 27 Anaklct II., papež 1�9 Anakreon z Theu 51, 55 AnaSlasios I. 140 Anaxagoras 59 Anaximander 51 Ana:dmcncs 51 AllCUS, Marcius 73 '
Andersen, lIans Christian 510 Anderson 459 Andrássy, Gyula st. :157,561 Andreac, J. 251 Andrejev, Andrej Andrcjevič '167,505 Andreotti, Giulio 565 ,\ndronikos I I . , bl'zantský císař 207 .\ndropol', Jurij Ví adimirol' i č 557 Angelico, Fra, 1'1. jm. Guido di Pietro 21:\ Angclovci, byzantská dynastie 175 Anjou-Plantagenet, dynastie 161,188,189 Anjouovci, francouzská dynastie 159,161,165, 172-17),201,207,217,219
Anna, anglická královna - Stu artol'lla 269: ruská carevna - Ivanovna 275 ,\nno z Kolína, arcibiskup 14IYAnnunzio, Gabriele :I(r, ·1.17 Ansclm z CantcrbulT. I '18, 149 Antalkides 6:1 Antall, .Jószef 560 Antigonos I. Jednooký 66,67,69: - I I . Gonalas 66, 67 Antigonol'ci, helenistická dynastie 66,6Antiochos I . SOler 69: -I I . Theos 69: I I I . Veliký -
67,69,8�-85:-1\.85 Antipatros 65, 6',69 Antonescl l, Ion '181,�Rt) sv. Antonín 141
Antonín Navarrský 24 7 Antoninovci, dyn,i stic římských císařll 99 "ntoninus Pius 98-99 Antonius Eremita I � I AnlOnius Lucius 9:\: - �lal'Clls 91,95,95 ,\nunitu 27 ,\pis 49 Apollon 47,49,57 ApoHonius z Rhodu 71 Appius, Claudius Caccus H5 Apulcius, I.ucius 97 Aqual'iva, Claudius 2:\9 Aquinol'á, Corazon 5'9 .\rafat. Jásir 55:\, 57S Aramburu, Pedro Eugcnio 549 Aranda, Pedro Pal)lo AbalTa de Bob 287 Arap MOi, Daniel 589 Arbogast 10 \ Arcaclius 103 Ardašír I. 69, 10 I Ardcrich I 15 ,\rduin z Il'rei 119 Ardvs 35 Ares 48,49 d' Argcnlieu, Thierry 515 Archelaos, syn I Icroda Velikého 59 Archidalllos l l . , král sparts,",'Ý 61 Archilochos z Panl S I Archimedes ze Sl'rakus -I , 8.� Arias Sánchez, 6 scar 585 ..
REJSTŘ í K
Mihert ( l Ierihert), arcibiskup milánský 1'17 Árif, plukovník 5:\5 Árif, Abd ar-I!ahmán Muhall1mad 576 Ariosto, l.udovico 212 Ariovist 91, I 15 Aristagoras z Milétu 57 Aristarchos ze Samu 71, 22 I Aristeides ,Aristofanes SS Aristofanes z Bvzantia 71 Aristogciton 55 Aristonik SS Aristoteles ze Stageiry 58, 65,149,184 Arius IO� Arminius (též lIermann ) 95, 97 Arnim, Achim l.udwig \' o n :SIO Arnold, Gottfried 257 Arnold z Brescie 149,165 Arnošt August, kurfiřt hannoverský 265 Arnulf, císař a vÝchodofranský král - Korutanský' 119,124-i25; vévOlhľ bavorský 14:1 Arpád 169 Arnulf z Met 121 Arpádovci, malh!rská dynastie 169 Aršád, II, M, 577 Arsakes I. 69 Arsakovci, parthská dynastie 69,101 Artabanos v., parthský král 69 , 101 Artafernes 57 Artaxerxes, perský velkokrál - I I, 65; - I I I . 45:IV. viz Bessos Artemis 48-49 Artevelde, Filip van 191 Artimpaasa 21 Artuš 129 Asad, l Iáfis 575 Asamové, hratři 256 Ašikaga. japonská šoglinská dynastie 227 Asi ni us, Gaius Pollio 95 Askánci, německá dynastie 164,171 Askia Mohamed, maliský' vládce II I Asklepios 'IR Askold I:U Ašóka 42,-15 Aspasie 59 Asquith, lIerhert lIenry 582. 407 Assarhaddon 25, :I I Aššur 29 Aššurbanipal 25, 50, :I I Aššurnasirpal l l . .'I I Aššuruballit I. 29 Astraté viz Tanit Astyages 45 Atahualpa 22.1 Atalja 57 Atanasov, Gcorgi 560 Atatlirk, v\. jm, Mustafa Kemal .165, 417. 445, 507 Athanasius 107 -
595
Athaulf 115 Athelstan 129 Athéna 4S-49,55, SS,59 Athenagoras 557 I\lOn 25 Atossa 45 Attalos I. 69,8.1: - II, 69; - lll. 69, 85 "ttalovci, helenistická Ih nastie 66,68 Atticus, Titus Pomponius 95 Attila 112, 115,115 Attis 55, S7 Attlee, element 524,527, 541,545,545 Alid, M, 575 Augereau, Pierre 299 August ll. Silný 26:\,271; - lll. 2S1 Augustinus, Aurelius (s\" Augustin ) 107,117,127. 129, U9-HO, 149, 184,212,250, 261; sv, z Canterbury 209 Augustus (viz téi Octavianus) S7, 92-95, 95-')(" -
98, 105, 115
"un Schan 541 "urangzíb 229, 275 Aurclianus, I.ucius Domitius 101 Aurclius, Mal'Clls Antoninus 87 -99 Auriol, Vincent 525 Authari 119 Avcrroes Obn Rušd) 1'-19, I S4 Aviccnna ( Abli Alí ibn Síná) 184 Awakum 275 ď Azeglio, Massimo Taparelli .1.1.1 Azikil\'e, Benjamin Nnamdi 545 Azócar, p, Aylwin 586 B
Baal 57, 59,49,99 Babangida I. 591 Bahenberci, německá dynastie 14:\, 164 Babeuf, Frant;ois Noel 299, .144 Bahiuch, Ewanl 559 Bábur 229 Bacon, Roger 184 Bacon, Francis 256, 52 1 Bada 229 Badius, pařížský knihtiskař 212 Badoglio, Pieu'o 437, 4S9 al-Badr, Muhammad 5:\5 Baeck, l.eo 4R3 Baffin, William 278,279 Bagot, J. '146, 535 Baháduršáh l l . :\67 Bahr, Egon Karl-Heinz 569,571 Bach, Johann Sebastian 256 Bach, Alexander 339 Bachofen, Johann J. :\10 Baill\', lean Svlvain 297,299 al-Bf rJ ní 21 i Bajan 11:\
596
REJSTŘÍK
llajer 362 Bajram Chán 229 llakchylides 55 al-Bakr, Ahmad lIasan 576 llakunin, Michail Alexandrovič 344,.178,389, 591 Balaguer Videla, Joaquín 585 Balbo, Italo 437 Balboa V:l�CO N uiies l l 5 llalduin Trevírský 195 Balduin, latinský císař - I . (viz též Balduin IX. Flanderský) 153,207; - 11 . 207; - jeruzalém ský král - 1. 1 51, 207; - I I I . 151; hrabě Oan derský - IX. 1 53 (viz též Balduin 1., latinský císař) Baldwin, Stanley 424,468 Balfour, Arthur James 341,411 Balsazer 31 Banda, l Iastings KamuZll 545, 589 Bandáranájaková, Sirimávo 543, 577 Bandinelli, Roland 1 6 5 Banér, Johan 2 5 5 Banzer Suárez, l Iugo 586 Bao Dai 515 Bar Kochba, Šimon 59,99, 1 5 5 Bardi, italský bankéřský rod 215 Banlia 45 Barents, Willem 278 Barkovci 8 1 Barnabáš 107 Barras, Paul Fran�ois 299,50 I , 517 Barre, Raymond 565 Barrientos Ortuiio, René 5H6 Barthou, Louis 383,469 Bartolomé de las Casas 225 Barzání, Mustafa 535 Barzel, Rainer Candius 569 Bas ileos Veliký 141 Basileos, byzantský císař - I. 1 75; - I I . Bulharobijce 133, 174-175 al Bašír 587 Báthory, Štěpán 249 Batista I' Zaldívar, Fulgencio 455, 549 Battenberg, Alexandr von 559 Batú 133,178, 1 79 Baudouin I . 5 2 5 Bauer, Bruno 3 1 9,343 Bauer, Otto 379 Baunsgaard, l Ii1mar Tormond Ingolf 565 Baur 459 Baur, F. Ch. 343 Bayar, Celill 507 Bayer 343 Bayle, Pierre 2 5 7, 261 Bazaine, Fran�ois Achille .149 mihl', Georg 256 Beatrix, manželka Fridricha I. Barbarossy 165 ; Toskánská 147; - nizozemská královna I. 561 Hebel, Ferdinand August 378-379
lleck, Józcf 433 Beck, l.udwig 475, 4H6 Beck, Max Wladimir von .) 57 Becket Thomas 1 61 Becquerel, Antoine César 34:1 Beda Venerabilis (Ctihodný) 1 29 Begin, Menachem, vl. jm. M. Wolfowilch 575 Behailll, Martin II I Behring, Emil von 343 Béla, uherský král - II I . 1 69; - IV. 1 69,179 Belallllde Te iTY, Fernando 5H5 Bělinskij, Viss ilrion Grigorijevič 59 1 Belisar 116-117, I :lH-139 Belkásilll Krím 547 Bell, Johannes 4 1 1 Bellarlllino, Roberto 259 Bellay, Jean 212 Belsazer 3 1 Ben AIi, Zin al-Abidín 587 Ben Barka, Mahdí 547 Ben Bella, Muhamacl Ahmad 547 Ben Gurion, David 5:\7 Ben Checlda, Júsuf 547 Ben Zvi, Jicchak 557 Benecletti, Vincent .')53 Benedikt, papež xv. 430,405 Benedikt z Aniane 141; z Nursie 1 41 Beneš, Edvard 435, 491, 51 1 Bennett, Richard Bedford 449 Bentham, Jeremy 3 1 H Benting 459 . Benz, Carl Friedrich 54.1 Berengar, italský král - I. 119; - l l . z Ivrei 119, -
-
1 43
Bergmann 343 Bergson, I l enri 460 Berchtold Babenberský 14:1 Berija, l.avrentij Pavlovič 467,485,505-506 Bering, Vilus 273,27H, 279 Berke 179 Berlichingen, Gtitz von 233 Bernadotte, Jean Baptistc ( Karel XIV.) 305, 3 1 :1, 362
Bernadotte, Folke hrabě 493, 537 Bernard, z Anhaltu 165; Výmarský 2 5 5 ; z Clairvaux 14 1 , 1 49,15 1 ,153,159,171, I H4 Bernini, Giovanni Lorenzo 256 Bernoulli, Jakub 279 Bernstein, Eduard 379 Bernstorff, Andreas Peter 287 Bernstorff 405 BelTy de viz Karel, vévoda de BeIT)' Bertharius 1 2 1 Bertold z l Iennebergu 219 Berzarin, Nikolaj Erastovič 53 1 Berzelius, Jens Jacoh .H.1 Bessarion, lóannes Basilius 212 Bessos 45,65 -
-
REJSTŘ í K
Best 459 Bethlen, Gábor 252-255 Bethmann I lollwcg, Thcohald 587-588,400-40 I , 407
Betšaha 57 Bevin, Ernest 424,524,5.)7 Beza, Theodor 258,247 Bhávé Vi nóba 545 Bhutto, Zulifikar Ali 577 Blulllová, Benazir 577 Bianchi, Michcle 457 Bidault, Georges. 524-525 Bielecki, Jan Krzysztof 559 Bierut, Boleslaw 510 Biesheuvel, Barend 56 1 Bignone, I�yenaldo Bcnito 586 Birger, jarl 1 65 Biró, Mathias 241 Biron, Ernst Johann 27.1 Bishop, Mauricc 58.1 Bismarck-Schonhausen, Otto von 283, 339, .149,
355, :)55 , .')59 561-562, 585, 387-388, 479, 495 Bissolati, Leonida :179, 597 Biya, Paul 591 Blake, Robert 267 Blanc, Louis Jean Josef 527,.155-544 Blanqui, Louis A uguste 5.15, 579 Bled I I,) Blomberg, Werner von 475 Blum, Léon 469 Blum, I�obert :\55 Bllicher, ruský generál 451 Bllicher, Gebhard Leberecht von Wahlstatt 315 Bobrikov 362 Boccaccio, Giovanni 212, 2 1 5 Bockelson, Johann 255
Bodenstein, Andreas viz Karlstadt Bodin, Jean 247,259 Boemund z Tarcntu 1 51 Boethius, Anicius Manlius Severinus 1 1 7 , 129 Boevnants, Paul van den 561 Bogi slav 1., kníže pomořanský 163 Bohr, Aage Niels .'14 :\ Boileau, Nicolas 26 1 Bokassa, Jean Bedel 59 1 Boleslav, český kníže - I . 143, 169; - II. 1 43,169; kníže a král polský - I. Chrabrý 143, 166-167; - I I . Smělý 1 67; - II I . Křivoústý 167 Boleynová, Anna 258, 247 Bolinghroke, lIellly 269 Bolívar, Simón. 35 1 Bolotnikov, Ivan 20:\ Bon, G . 143 Bonald, I.ouis Gabriel 5 1 8 Bonaparte, Jérome 507 Bonaparte, Lucien :\05 Bonifác, papež - V I I I . 181,189 .
597
Bonifác z Montferratu 1 55 sv. Bonifatius ( Bonifác) 1 25 , 126, 140 Bonizzo ze Sutri 157 Bonnet, Georges 469 Dc Bono, Emi/io 457 Bonomi, Ivanoe 4:17 Booth, William 545, .)45 Bordaheny, Juan María 586 Borgia, Cesare 217 Borgiové, špančlský rod 2 1 7 Boris, bulharský car - I . 1,)9; I I I . 441,443; ruský car - Godunov 20:\ Borja, Rodrigo 585 Born, Max 459 Borodin 451 Borromini, Franccsco 256 Borten, Per 561 Bose, Subháščandra 495 Bosch, l I ieronymus 21.1 Bosch, Carl .143 Boso z Vienne 125 Bossuet, Jacqucs 259,261 Botha, I.ouis 457 Botha, P. W. 590 Bothwell, Jamcs l Iepburn 247 Botticelli, Sandro 21:1,2 1 5 Bougainville, I.ouis Antoine 279 Boucher, Fran�ois 28 1 Boulanger, Georgcs Ernest 561, 58.) Bourbon-Orléans, dynastie 260 Bourboni, francouzský rod 241, 247,260,268, 5 1 5, .127, .151, 565
Boveri, Theodor l Ieinrich .)45 Boyen, Leopold lIermann I.udwig von :i I I , 325 Bovle, I�obert 279 Bo i' ne .129 Bottger, Johann Friedrich 279 Bradlcy, James 279 Braga, Joaquim Teófilo Fernandes 363 Braganza, portugalská dynastie 243 Brahe, Tycho 25 1 Bramah, Joseph 279 Bramante , Donato 2 1 3 Brandt, Willy, vl. jm . Ernst Kari Frahm 53 1 ,559, 569,571
Brankovié, Jiří 205 Brant, Sebastian 250 Branting, I Ijalmar Kari 450 Brasidas 61 Bri'l lianu, Ion 441,510 Brattelli, Tlygvc Martin 561 Brauchitsch, l Ieinrich Alfred Walter von 485 Braun, Otto 47 1 Brazza, Pierre Savorgnan de 585 Brennus 77 Brentano, Clemens .)10 Břetislav I. 147,167,169 Breughel, Pieter st. 2 1 .1
REJSTŘ í K
598
Brežněv, Leonid Iljič 506, 550-55 1 , 557, 560, 569, 58 5 Briand, Aristide .18 .1 , 4 1 5, 4 1 5, 42.'\, 4 2 5 , 429, 47 1 Brickwedde 459 Bright, John .) 26 sv. Brigita 1 8 1 Brissut de Warwille, Jacques Pierre 299 Britannicus, Tiberius Claudius 97 Brockdorff-Rantzau, Ulrich von 4 1 1 Brosio, Maulio 5 5 1 Bruce, James 459 Brucc, Robert 1 89 Bruck .159 Brugmans, lIajo 523 Brundtlandtová, Gro Harlcm 56 1 Brunhilda 1 2 1 Bruni, Lconardo 2 1 2 Bruno, arcibiskup kolínský 1 4 1 , 1 4 .1 ; - biskup z Toulu 1 47 Bruno, Giordano 22 I Brutus, Marcus Junius 9 1 , 95 Briinin" I leinrich 47 1 Buher, M artin 54 1 Bucer, Martin 25 I , 255, 238 Buckle, lIenry Thomas .) 42 Buddha Gautama 4.1 Budé, Guillaullle 2 1 2 Bugeaude dc la Piconnerie, Robert Thomas 527, .185
Bugenhagen, Johann 2 3 1 , 235, 24 1 Buhari, Muhalllmad 59 1 Bucharin, Nikolaj Ivanorič '167 Bújovci, islámská perská dvnastie 1 .)7 Bulganin, Nikolaj Mexandrorič -196--19-, 505-506, 509
Bullinger, IIcinrich 2.1 I Bumedicn, l Iuari 547, 587 Bu Jl(I\', I�. SZO Bunsčn, Robert Wilhclm 343 Burckhard, Jacob 2 1 3 , .H 2 Buresch 4.14 Burghley, William Cecil 247 Burgiba, l Iabíb 5 4 7 , 587 Burchard, vévoda švábský - I. 1 45; - II . 1 1 9, 141 Burián, Rajecz István vOli 409 Buridan, Jean 18-1 Burkc . Edmund 29 1 , .'\09, 3 1 8 Burns ;O:i Burst\'n .H .1 Bush: George 557, 583 Butler, plukovník 2 5 5 Biichncr, Lothar 542 Biilow, Bernhard lIeinrich Martin von 387-588 Byrd, Richard Evelyn 459 Byrnes, James F 527 B)'ron, Gcorge Gordon Noel 5 1 0, 52.)
C
Cahet, �tienne I 5-H Cahot, Giovanni 22'1-225, 278 Cabral, Pedro Alvarez 224-225 Caesar, (;aius lulius 69, 90-9 1 , 95, 95, 1 05, 1 09, 1 15
Caesarion 95 Caetano, Marcelo 567 Caillaux, Joseph 585, 425 Cajetanus, papežský Icgát 2 3 1 Cal dera, Rafael 586 Calderón, Pedro 24.1 Caligula, vl. jm. Gaius Caesar Germanicus %-97 Callaghan, I.eonard James 563 Callejas Romero, Rafael Leonardo 585 Calol1nc, Charles Alexandre de 295 Cals, Joseph Maria 56 1 Calvo Sotclo jl Bustclo, Leopoldo 459 Camoes, Luís 245 Call1panella, Tommaso 256, 344 Call1pegia, papežski' legát 255 Call1phauscn, Ludolf 335 Canalejas v Méndcz, José .'16.1 Canaris, Wilhclm 486 Canisius, Petrus 2.'\9, 2 5 1 Cankov, Alexander 441 Cankov, Dragal1 4 1 7 Canning, George H ), 326 Cano, Alonso 2.'\9 Cano, Juan Sebastian del. též Elcano 225, 278 Capito 255 Caprivi, Gcorg Leo von 587-:\88 Caracalla, 1'1. jm. Marcus Aurelius Sel'crus Antoninus 99, 1 5 5 Carafa, Giovanni Pietro viz Pavel lY. Carías Andino, Tiburcio 455 Carlsson, Ingvar Gbsta 5 6 1 Carlyle, Thomas 344, 38 1 Carmona, António 6scar de Fragoso 4 1 7, 4.'\9 Carncgie, Andrew .'\95 Carnot, Lazare Nicolas Marguerite 299, :10 I Carnot, Marie Fran�ois Sadi 383 Carol l . .'\59 Carothers, Wallace l Iume 459 CalTero, Ibfacl .'\3 1 Carrero Bianco, Luis 567 Carstens, Kari 573 Cartcr, Jamcs E. 5 5 1 , 575, 58.) Cartier, Jacques 2 2 5 , 278 Cartwright, Edmund 279, 32 1 Caru s, Marcus Aurelius 1 0 1 CaSclllent, Rogcr 448 Cassiodorus, Flavius Magnus Aurelius 1 1 7 Cassius, Gaius 9 1 , 93 Castiglione, Baldassare 2 1 .1 Castilla 5 7 1 Castillo Armas, Carlos Alberto 549 .
.
REJSTŘÍK
Casllereagh, Robert Swward 5 1 7, .1 2 :\ Caslro, Fidel 5-l9 Calilina, LUľi us 9 1 Calo, MarclIs Porcills Sl. H S , 95; - ml. 9 1 Calroux, Georges 446 Calullus, C. Valerius 95 Cavaeo Silva, Aníbal 567 Cavaignac, Louis Eugcne .1.13 Ca\'alli . Francesco 2 56 Cavcndish, IIcnry 279 Cavour, Camillo Benso hrabě di .149, 5 5 1 Cch ' -si :\69 Cchao-Cchao 4 1 Ceau�escu, Nicolae 555, 560 Celeslýn I I i . , papež 1 73 Celsius, Anders 279 Cdlis, COIll'ad 2 1 2 , 249 Cercs 87 Cerezo Valko, Vinicio 585 Cervanles, Saavedra Miguel de 243 Ccscna, Michael 1 84 Cicero, Marcus 'l\iIlius 5 8 , 9 1 , 93, 95, 1 07, 2 1 2 ; Quinlus 9 5 Cil!. vl. jm. Roderigo Díaz 1 87 Cimabuc, vl. jm. Cenni di Pepo 2 1 :i CincinnalUs, Quil1lius Lucius 77 Cin na, Lucius Gaius 89 Claudius i . , plným jm. Tiberius Claudius Nero Germanicus 96, 97; - I I . GOlhicus 1 0 1 CJausewitz, Kari Philipp Gottfried :i I I Clay, Ludus Dubignon 527, 5 3 1 Clcmenceau, Georges Benjamin .18:1, :185, 407, 4 1 1 . 425
Clive, Robert, lord Clive z Plassel'' 281, 567 Clodius Albinus 99 CIOUCI, Fran�ois 2 1 3 ; - Jean 2 1 3 Cluek, Willibald 256 Cobbctt, William 326 Cobdcn, Richard 32 1 , :\26, 579 Coeceji, Samuel von 287 Codrcanu, Cornelius 4 4 1 Cochranc, Thomas Alexander Blair, hrabě z Dundonaldll 33 I Colbert, .Jean Baptiste 26 1 , 2 7 5 , 277 Colet, .John 2 1 2 Coligny, Gaspard l i . de 247 Colijn, l Iendrik 430 Collins, . John 2 5 7 Collins, Michael 448 Collor de MeJlo, Fernando 586 Colomho, Emilio 539, 565 Colonna, Sciarra 2 1 7 Colonna, římský rod 2 1 7 Colt, Samuel :1 4 3 Comhes, l� mile 38:í Com modus, Lucius Aurclius 99 Compaoré, Blaise 590 Comtc, Isidore Auguste 342, 344
599
Condé, Louis i. 247; - Louis li. Veliký. 2 6 1 Condillac, Éticnc Bon not d e 2 2 7 Constant dc Rcbcquc, I Icnri Benjamin 327 Constantinus i . viz Konstantin Constantius i. Chlorus 1 0 1 , 1 03; - Ii. 1 03 Contarini, Gasparo 239 Cook, .James 278, 279 Coolidgc, Calvin 4 1 5 , 425 Corelli, Arcangclo 256 Coriolanus, Gnacus Marcus 77 Corneille, Pierre 2 6 1 Coronado, J uan Vázqucz 225 Cortés, llernando 22:1-2 2 5 Cosgrave, Liam Thomas 563 Cosgrave, William Thomas 448 Cossiga, Francesco 565 COSla e Silva, Arlur 58(, Coltereau, Jcan viz Chouan COIV, Ilené 5 2 5 COlive cle Murville, Maurice 525, 565 Cranach, Lukas st. 2 1 3, 23 1 Cranmer, Thomas 2:18 Crassus, Marcus Licinius 69, 90-9 1 , 95 Craxi, Betlino 565 Crear, T. A. 449 Cressonová, Edith 565 Cripps, Richard Stafford 447, 524 Crispi, Francesco :16 1 , .:;97 Cristea, Miron 44 1 Cristiani, Alfredo 585 Cromer, EvcJvn Baring :18 1 Crolllpton, Samuel :1 2 1 Crolll\\'cll, Oliycr 266-267, 283; - Richard 267; - Thomas 25R Cugnot, Nicolas ,Ioseph 279 Cunajaši :169 Cuno, Wilhelm 427 Curtis, Lionel 4�8 Curtius, .Julius 454 Curzon, Georgc Nathaniel :167, 424 Cuza viz Alexandr i . Cuza Cvetkovié, Dragiša 44 1 Cyprianus z Karthága 1 07, 1 40 Cvrankiewicz, Józef 5 1 0 Czartoryski, Adam :129 Czernin z Chudenic, Otlokar 405, 407
č Čaadajcv, Pctr Jakovlevič 39 1 Čagataj 1 78- 1 79 Čagatajovci, mongolská dynastie 1 79 Čaitanja 2 2 9 Čaka (Šaka) 3 7 5 Čalfa, Marián 5 5 9 Čandra Šckhar 577 Čandragupta i., král z dynastie Maurjli 4:) , (,6, 69; - 1., indický král z clyn. Guptovd't 43; - ll.,
600
ItEJSTŘ i K
král z dynastie GUptovcll 4 3 Čankajšek 495, 4 5 1 , 487, 5 1 3, 579 Čao C' -jang 579 Čeljuskin, Scmjon Ivanovič 273 Čeng Che 227 ČengJing (Čchin Š'-chuang-ti) 4 1 Černčnko, Konstantin Ustinovič 557 Černík, Oldřich 5 59 Černov, Viktor Michajlovič 389 Černyševskij, Nikolaj Gavrilovič 389 Červenkov, Valko 5 1 0 Čchen Iho 5 1 3 Čchien-Iung 275 Čchin, čínské dynastie 4 1 , 275 Čchin Š'chuang-ti 4 1 Čchung-čen 275 Čingischán 1 33, 1 78-1 79, 2 1 1 , 229 Čóšú 393 Čou, dynastie 4 1 Čou En-I.aj 45 1 , 5 1 3, 5 1 5, 543, 579 Ču Jlian-čang 227 Ču Si 1 77 Ču-Te 4 5 1 D
D,jbrowski, Jan l Ienryk 285 Dacko, David 5 9 1 Dadda, Muchtár u l d Muhammad 587 Dagohert I. 1 2 1 Daguerre, Louis Jacques Mandé 343 Dahlmann, Friedrich Christoph 325, .H 5 Daidalos 5 1 Daimler, Gottlieb Wilhelm 343 Dajánanda Svámí 367 Dajukka 45 Daladier, Édouard 469 475, 477 Dalherg, Kari Theodor von 307 Dálnoki, Miklós Béla 489 Damaskinos, vl. jm. Dimitrios Papandreu 489, 507 Damasus 1., papež 1 40 Dandolo, Enrico 1 53, 183 Danilevskij, Nikolaj Jakovlevič 39 1 Dante Alighieri 1 84, 2 1 7 Danton, Georges Jacques 297, 299 Dara Šikúh 229 Darby, Abraham 32 1 Dáreios ( Dárajavauš) I . 2 1 , 43, 45, 5 1 ; - I I I . Kodomannos 45, 65 Darlan, Jean Louis Fran�ois 489 Darwin, Charles Robert 342 Datis 56, 57 Dáúd 577 Daudet, I.éon 383 Daun, Leopold Josef 283 David, židovský král 36 Davis, Jefferson 278, 373 Deák, Ferenc 337
Debré, Michel. 5 1 5 Déby, Idriss 59 1 Dec;lZes et de Gllicksherg, Elie, vévoda 327 Decebalus 97 Decius, Gaius Messius Quintus Traianus 1 0 1 , 107 Dee, John 2 5 1 Degrelee, I.éon (JO, 477 Deiokes 45 Delhrlick, l Ians Gottlieh 388 Delcassé, Théophilc 56 1 , 585 Delorme, Pierre l l 5 Delp, Alfred 486 Demeter 48-49, 87 Demetrios I. Poliorkétés 67, 69 Demetrius Zvonimir 205 Demirel, SliIcyman 567 Demosthenes 63, 69 Děnikin, Anton Ivanovič 42 1 Denk, Johannes 233 Denkta;; , Rauf 567 Depretis, Agostino 397 Désáí, Márárdží Raňčóddží 577 Descartes, René (Cartesius) 256, 279 Deschanel, Paul 4 2 5 Desiderius 1 1 9 Desmoulins, Camillc 297 Dessalines, Jean-Jacqucs 3 3 1 Děžňov, Semjon 273, 278-279. Diáz Ordaz, G. 549 Diaz, Bartolomeu 2l0, 2 2 1 Diáz, Porfjrio .1 7 1 Dibič, Ivan Ivanovič :i 1 5 Dickens, Charles .1l6 Diderot, Denis 257 Didius, Julianus 99 Dicfenbaker, John G. 520 Dientzenhoferové, nčm.-čes. stavitelský rod 256 Diepgen, E. 573 Diesbach, Nikolaus von 1 93 Diesel, Rudolf .143 Diez, Friedrich 5 1 0 Dilke, Charles Wentworth 38 1 Dilthey, Wilhclm .'143 Dimitrij lY. Donský 205 Dimitrij Ugličský 203 Dimitrijevié, Dragutin zv. Apis 399 Dimitrov, Georgi 5 1 0 Diniz I . Rolník 1 87 Diocletianus, Marcus Aurelius Valerius 1 00- 10 I , 1 03, 1 05, 107, 1 1 7 Dion 6 1 Dionýsios I . 6 1 ; - I I . 6 1 Dionýsios TlmLx 7 1 Dionýsios Areopagita 1 84 Dionýsos 35, 48-49, 5 5 , 58, 86 Diori, I-Iamani 5 9 1 Diouf, S_ Alioun 590 Dir 1 33
REJSTŘIK
Disraeli, Benjamin .H 6, 58 1-582 Djilas, Milovan 509 Dmowski, Roman 4.) 5 Doc, Samuel K. 590 Dohm, Christian Wilhelm 54 1 Dollfuss, Engelbert 4 1 7, 434 Domagk, Gerhard 459 Domingo 225 sv. Dominik z Osmy 1 4 1 Domitianus, Titus I'lavius 97-98, 1 07 Don Cm'los ll. 363 Donatello 2 1 3 Dorgun 275 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 39 1 Douglas-Hom, sir Alexander Frederick 524 Doumer, Paul 425 Doumergue, Gaston 425, 469 Donitz, Kari 479, 493 Drake, Francis 224-225, 245, 247, 279 Drakon 55 Drex.ler, Anton 46 1 Dreyfus, Alfred 383 Droysen , Johan Gustav 355, 545 Drusus, Marcus Livius 87 Drusus, Claudius Nel'O st. 95, 97 Drygalski, Erich 459 Ou Barry, Jeanne Bécu 28 1 Duarto, José Napoleón 585 Dubček, Alexandr 559 Dudley, Robert, hrabě z Leicesteru 247 Dufour 533 Dukakis, Michael 583 Dukové, byzantská dynastie 1 75 Dulles, John Foster 497, 5 1 9, 535, 549 Dumouriez, Charles Fran�ois zv. du Périer 30 I Dunant, Henri Jean 563 Duns, Scotus Johannes 1 4 9, 1 84 Dupleix, Joseph Fran�ois 275 Duquesne, Abraham 282 Durán-Ballén Cordovez, S. 585 Durham, John George Lambton 38 1 Durkheim, Élllile .'14:1 Dutschke, Rudi 569 Duvalier, Jean-Claude 583 Dlirer, Albrecht 2 1 3 , 2 3 1 Dyck, Anthonis van 245 Džáhangír 229 Džajavardhana, Junius Richard 577 Džalájirovci, mongolská dynastie 1 79 DŽ<lmáíl, Amín 575 Džamáíl, Bašír 575 Džilllmu-Temmu, japonský císař 1 77 Džina (též Mahávíra) 43 Džoser 23 Džuči 1 79 E
60 I
Eanes, António dos Santos Ramalho 567 Eannatum 27 Eastlllan .)4 3 Eban, Abba 575 Eberhard, vévoda bavorský 1 1 9; -, vévoda franský 1 43; - l l . Svárlivý, hrabě \\�ir((emberský 195 Eben, Friedrich 409, 427, 429, 53 1 Ebroin 1 2 I Ecevit, Biilent 567 Eck, Johann van 23 L , 235 Eckart, Dietrich 46 1 Eckhan, johannes 1 84 Eden, Roben Anthony 468, 487, 489, 497, 524 Edgar, anglosaský král 1 29 Edison, Thomas Alva 343 Edmund, anglosasJ..'Ý král 1 63 Eduard, anglický král - L. 1 6 1 , 1 89, 1 9 1 ; - ll. 1 88, 1 90; - ll l . 1 88- 1 89, 1 90- 1 9 1 ; IV. 1 83, 1 88- 1 89; - v. 1 88; - Vl. 238, 2 4 1 , 247; - VII. 3 6 1 , 382; - VII I . 468; anglosaští - I. Starší 1 29; - LL1. Vyznavač 1 29 Eduard .,Cerný princ" 1 88-L89, 1 9 1 Efialtes 59 Egbert z Wessexu L 29 Egmont, Lamoraal 245 Ehrlich, Paul 343 Echeverría Alvárez, Luis 585 Eichendorff, joseph von 3 L O Eike von Repkow 1 5 7 Eileithyia 49 Einaudi, Luigi 52 1 Einhard l l? Einstein, Albert 343 Eisenhower, Dwight O 489, 49 1 , 493, 497, 5 1 5, 5 1 9, 527 Eisner, Kurt 427 EI Greco ( Dolllenico Theotocopuli) 243 E1agabalus (Heliogabalus) , vl. jm. Varius Avitus Bassianus 99 Eleonora AJ..'Vitánská 1 59, 1 6 1 Eliáš 57 Eliška Přemvslovna 195 ElIsworth 459 Emanuel I. PonugalsJ..'Ý 243 Emin paša Mehmend, vl. jlll. Eduard Schnitzer 375 Eneáš Silvius viz Pius ll. Engelbrecht Engelbrechtsson 1 99 Engels, Friedrich 335, 344, 4 1 8 Engl 459 Enki 27 Enlil 27 Entelllana 27 Enver paša 365 Eosander, Johann Friedrich 263 Eotvos, józsef 337 Epallleinondas 63 Epikuros ze Samu 7 1 , 95 Erasistratos z Keu 7 1
REJSTŘÍK
602
Erasmus I�otterdamský, Desiderius 212, 2 5 1 Eratosthenes z Kyrenv '7 1 Ercnburg, Ilja Grigorjevič 506 Erhard, I.udwig 529 Eribaadad I I . 29 Erik, dánský král - V Klippin).\ 1 65; - V I I . Pomo řanský 199; švédský král - IX, SvatÝ 163; - X. Knutsson 1 6,1 ' Erik Rudý 13 1 ,2 24-225 Erikovci:švédská dl'nastie 1 6:\ Erim, Nihat 567 ' Erlandcr, Tagc Fritjof 507,561 Ermanarich 103, 1 15 Erminfried 1 2 1 Erzberger, Matthias 388, 407, 409, 427 d'Este, italský rod 21:; Essad paša viz Toptani Esad Paša Eškol, I.evi, vl. jm, Levi Skolnik 5:17, 575 Ethelbert z Kentu 1 40 Ethelred I I . 129 Euagarius z Antiochie 14 1 Eufronios 53 Eugenius 1 05 Eukleides 71 Eulenburg, Philipp :\88 Eumcncs 67; pcrgamskv král - I . 69; - I I . 69, 85 Eunus z Apamcie 85 Eupolis 58 Euribiades 57 Eurich 115, I 17 Euripides 58 Evrcn, Kenan 567 Evžcn, papež - II I . 1 65; - IV 181, 1 97, 207 Evžen Savojský 265,269 Exekias 5:\ Eyadéma, Gnassingbc 590 Eyck, .lan van 193, 213; -, l Iubert van 21::i Eyskens, Gaston 56 1 Ezdráš 39 ,
F
Faber 235, 259 Fabius, I.aurent 565 Fabius, Quintus M,Lximus Allobrogicus (Cunctator) 81
Fabius, Quintus Pictor 95 Facta, I.uigi 437 Fahd ibn Abdal Mís Saúd 576 Fahrcnheit, Gabriel Daniel 279 Faidherbe, Louis 349,.185 Fajsal al-lIásim Syrský 446 Fajsal l l . I rácký 555 Falkenhayn, Erich von 40:; Fanfani, Amintore 52 1 Faraday, Michael 343 Farel, Guillaume 2 :\8 Farnakes 69, 90-91
Farnese, Alcssandro 24:\, 2LI5 Fárúk I. 457, 555 Fath AIi Šáh :\65 Fátima 1 37 Fátimovci, dvnastie 1.)6- 1 :\7,143,150-15 1 ,175 Faulkner, Arihur Brian Deane 563 Faure, Edgar 385, '197, 525 Favre, Jules Gabriel Claude 549 La Fayette, Marie Joseph de 291, 295, 297, 527 Fiilldin, Nils Olof Thorbjtirn 561 Feder, Gottfried 46 1 Fchrenbach, Konstantin 427 Fechner, Gustav Theodor 34:1 Feidias 58-59 Feidon 53 Felix V, vzdoropapež 18 1 Fénelon, vl. jm, Fran<;ois Selignac 261 Ferdinand, římsko-nčmecký císař - I. 2:\6-257, 25 I ; - ll . 2:\6, 241,251, 253, 255,264; - Il l . 2 55, 264, 268; rakouský císař - I . (V) 264,515, ,'157; aragonský král - I. Kastilský 187; - I I. U7, 1 87, 256; kastilský král - I .' Veliký 187; - lil. SvatÝ 187; špa nělský král - VI. 260; - VII. 260, :i1.), 52,1, 551; ileapolskv král - 1. 52,1; - II. :i.H; bul hm'ský král - I. ( Koburský) 559 , 599; arcibis kup kolínský - Wittelsbašský 265 Ferdinand Brunšvický 285 Ferhát Abbás 547 ' Ferr)', Julcs Fran�ois Camille 58:\, :\85 Feuerbach, Ludwig Andreas 519, 542 Ficino, Marsilio 2 1 2 Fierlinger, Zdeněk 5 1 1 Figl, Leopold 521 Figueiredo, .I, B. da O. 586 Fichte, .Johann Gottlieh 5 1 0, 461 Filchner 459 Filip Orleánský 281, 295, 299 Filip, francouzský král - I. 148,15 1 ,159; - l l . Au gust 1 50-151, 159, 16 1 , 165, 17,1; - 111. 190; - IV Sličný 18 1 ,190- 1 91; - V 190; - VI . 190�191; kastilský král - I. Sličný 219; římsko-nčmecký král -' Švábský 1 75; šjlančl ský král - I I . 236-258, 242-24:\, 245; - jil. 236, 24:\, 253, 268; - IV 245, 268; - V z Anjou 260, 268-269, 281; vévoda burgundský - II . Smělý 19 1 -195; - 11 1 . DolJlÝ 191-193; I'évoda orleánský - 281; lantkrabč ' hesenský - 235,257 Filipov, Georgi ( Griša) 560 Filippos, makedonskv král ll, 62-65; - v, 67,8 1 , 83,85
Filippos, syn Heroda Velikého 59 Filofej 205 Filokrates 65 Filotas 65 Finnbogadottirová, Vigdís 56.\ Firdausí 21 J
REJSTŘI K
Firmian, arcibiskup 24 1 Firúz I I I . 2 1 I Fischer, Emil l lermann 459 Fischer z Erlachu, Johann 265 Fjodor, ruský car I . 203; - I I I . 275 Flaminius, Gaius 8 1 Flaminius, Titus Quinctius 67, 85 Flandin, Pierre-Étienne 469 Fláviovci, římská dynastie 97 Flavius, Gnaeus 86 ' Flavius, Severus 1 0.1 Fleming, Alexander 459 Fleurv André I Icrcule de 2 8 1 Focli .Ú 5 Foche Ferdinand 409 4 2 1 Folkul; gové, švédská clynastie 1 63 La Fontainc, .Jean de 261 Ford, Gerald ll. 550, 557, 583 Formosus 1 25 Forssmann 459 Fótios 1 :\9, 1 40 Fouquet, Jean 2 1 3 Fourier, Fran�ois Marie Charles 344 Fox, Charles James :\09 Fraates I I . 69; - IV 95 Fragonard, Jean l Ionoré 2 8 1 Francia, J. 5 3 1 Francisco de Vitoria 259 Franck, Sebastian 255 Francke. August l Iermann 257, 265 Franco v Bahamonde, Francisco 4 1 7, 439, 5 2 1 567 Franco: Itamar Augusto 586 Franco, Joao F. Ferrcira Pinto Castelo Branco 563 Frank, Hans 46 1 , 477 Franklin, Benjamin 279, 29 1 , 293 I'ral1lišek, římsko-německý císař - I . Štěpán Lot rinský 28 1 ; císař rakouský - I . ( 1 1 . ) 264; fran couzský král - I . 2 1 3, 2 1 9, 237, 24 1 , 305, 307; I I . 247, 307, 35 1 ; neapolský král - I I . Ncapolský :\5 1 ; vévoda lotrinský - I . 264, 281 sv. František z Assisi 1 4 1 , 1 84; - Saleský 259; Xaverský 227, 239 František Fei'dinand, arci\'évoda 264, 400 František Josef I. 264, 337, 3 5 1 , 357, 407 Fraortes 45 Fraser, Malcom 579 Frebonius, basilejský knihtiskař 2 1 2 Fredcgunda 1 2 1 Frcderik ( Fridrich) , dánský král - I . 24 1 ; - I I . 249; - IV 27 1 ; -·Vll . 362; - IX. 563 Frei, Eduardo 549, 586 Freisler, Roland 486 French, John DcnlOn Pinkstone 403 Frescohaldi, Girolamo 256 Fresnel, Augustin Jean 343 Freud, Sigmund 343 Fridrich, římsko-německý císař - I. Barbarossa -
-
603
1 49, 1 50-1 5 1 , 1 57, 165, 1 69; - II. 1 53, 1 55, 1 57, 1 59, 1 63, 1 69, 1 72, 1 73, 1 99; - 11 1 1 8 1 , 1 93, 1 94, 1 97, 230, 236; pruský král - I. (ja ko kurfiřt I I I . ) 265, 264; - I I . Veliký 257, 264, 28 1 , 283, 285, 287; - I I I . 264, 355; (proti) král římský - Sličný 1 94, 195; král si cilský - I I . 2 1 7; Fridrich, syn . Fridricha Barbarossy 1 5 1 Fridrich Vilém, pruský král - I. 264, 28 1 ; - 11. 264; - 111. 264, 307, 3 1 5, 325; - IV 264, .1 1 8, .125, 3 :15, 337, 35.1; braniborský kurfiřt -, řeč. Velký kurfiřt 259, 26:\, 264, 27 1 Friedeburg, I I . G. von 493 Fritsch, Werner 475 FrolJisher, Martin 247, 278 Frondizi, Arturo 27 1 , 549 Frundsberg, JUrg 237 Fuád Šiháb 555 Fuád I. 457 Fudžiwara, japonská dynastie 1 77 Fugger, Anton 2 1 5; Jakob 2 1 5 Fuggerové, nčm. bankéřský rod 2 14-2 1 5, 237, 24.J, 277 Fuchs, Klaus 5 1 9 Fujimori, Alberto 585 Fulton, Robert 279, 32 1 Funk, Walther 459 -
G
Gagern, Wilhelm Heinrich August .B 5 Gaguin, Robert 2 1 2 Gaitskell, I lugh Todd Naylor 524 Galba, Servius Suplicius 97 Galerius, Gaius Valerius M,Lximianus 1 0 1 , 10.1 , 1 07 Galileo Galilei 256, 279 Galia Placidia 1 1 5 Gallas, Matyáš 255 Galliéni, Joseph 585 Gallienus, I'ublius l.icinius Egnatius 1 0 1 , 1 07 Galtieri, Leopoldo Fortunato 586 Galvani, I.uigi Aloisio 279 Galllbetta, I.éon 349, 383 Gándhí, Mahátllla Mohándás Karamčand 447, 543, 577 Gándhí, Radžív 577 Gándhíová, Indira 577 Gapon, Georgij Apollonovič 589 García Perez, Alan 585 Garfjeld, James Abram 595 Garibaldi, Giuseppe 333, 35 1 Garrison, William LIol'd 375 De Gasperi, Alcide 5 2 1 Gattinara, Mercurio Arborio d i 237 Gaulle, Charles de 486, 49 1 , 497, 523-525, 547, 565 Gaullláta 45 Gazi M ustafa 4 1 7
604
REJSTŘ í K
Gedymin, velkokníže litevský 20 I De Geer, I,ouis Gerhard 362 Geigcr, Johanncs Wilhelm 459 Geiscl Beckman, Ernesto 586 Geiserich 1 1 5 , 1 1 7 Gejza, mad�lrské kníže 1 69 Gelasius 1., papež 1 40 Gelon Syrakuský 57 Gcnscher, l Ians-Dietrich 569 Gentz, Friedrich 3 1 8 Gcorgiás z l.contin 58 Georgiev, Kimon 44 1 , 489 Gerberga 143 Gerbert z Aurillacu (papež Silvestr 1 1 . ) 143 Gercen, Alexandr Ivanovič 389, .19 1 Gerhard I I I . , hrabě holštýnský 1 99 Gerhardsen, Einar 507 Germanicus, Julius Caesar 97 Gero 143 GerĎ, Erno 5 1 1 Gerson, Jean 1 8 1 Gertruda, manželka Knuta V I . 1 65; - , manželka Jindřicha Pyšného 165 Gessler, Otto 429 Geta, I'ublius Septimius Alllinius 99 Geyer, Florian 233 Gezo Dahomský 375 Ghazálí z Mehšedu 229 Ghází I . 446 Ghaznovci 1 36- 1 37, 2 1 0-2 1 1 Ghcorghiu-Dej, Gheorge 5 1 0 Ghiberti, Lorenzo 2 13 Ghulám Muhammad 543 Gia Long 385 Gian Galeazzo Visconti 2 1 7 Gibbons, John S. 459 Gicrek, Edward 559 Gicrs (Girs ) , Nikolaj Karlovič 39 1 Gilgameš 1 7, 27 Gioberti, Vincenzo 333 Giolitti, Giovanni 397, 437 Giotto, vl . jm. Ambrogio di Bondone 2 1 3 Giovanna 443 Giraud, l Ienri Honoré 489 Giscard ďEstaing, Valéri 565 Gisclbert 143 Gizenga, Antoine 547 Gizikis, Fedon 567 GladslOne, Willimn Ewart 38 1 , :)82 Glubb paša 446, 535 Gmclin, Johann Georg 279 Gneisenau, August Wilhelm Anton 29 1 , 3 1 1 , 3 1 5 Gobineau, Josef Artur 34 1 , 343, 46 1 Godcd L1opis, Manuel 439 Godwin 1 28- 129 Goebbels, Joseph 46 1 , 473, 479, 493 Gocrdcler, Carl Friedrich 486 Goethe, Johann Wolfgang von 3 1 0
Goldmann, Nahum 557 Gomes, Francisco da Costa ')67 Gomes cla Costa, Manuel de Oliviera 4 1 7, 459 Gómez, Juan Vicelll 45') Gompers, Samuel 378 Gomulka, Wladyslaw 5 Hl, 550 Gonr;alves, Vasco dos Santos 567 Gonzáles Márquez, Felipc 567 Gorbačov, Michail Scrgcjcvič 550, 5 5 1 , 557, 575 GOI'bach, Alfons 5 2 1 Gorčakov, Alexandr Michajlovič )6 1 Gordianus l i l . 1 0 I Gordon, I'atrick 275 Gorgias 58 Gorm Starý 1 63 Gorton, John Grey 579 Gottfried (Bohumír) z Anjou 1 6 1 ; - z Bouillonu 1 50, 1 5 1 ; - vévoda lotrinský 1 47 Gottfried ze Štrasburku 1 5 7 Gottwald, Klement S l l Goulart, Joao Belchior Marques 549 Gowon, Yakubu 59 1 Gombos, Gyula 435 Goring, Hermann 46 1 , 475, 479, 483, 495 Giirres, Joseph von 325 Gracchus, Gaius Sempronius 89 Gracchus, Tiberius Sempronius 89 Grandi, Dino 460 Grant, Ulysses Simpson 575, :1 95 Granvella, Antoine Perrcnot de, kardinál 245 Gratianus 1 03 Gray, Stephen 343 Grcčko, Andrej Antonovič 509, 55 1 Grégr, JuUus 357 Grévy, Jules 383 Grey, Edward, vikomt z Fallodonu 387 Grey, Charles 326 Griffjth, Arthur 448 Grimaldi, Francesco Maria 279 Grimm, Jacob 3 1 0 Grimm, Wilhelm 3 1 0 Grimmelshausen, l Ians Jakob 256 Grimoalcl I. 1 19 Grivas, Jeorjios 524 Grocner, WiUlelm429, 427, 47 1 Grolman, Kari Wilhelm 3 1 1 Gromyko, Andrej Andrejevič 497, 5 5 1 , 5 53, 557 Gronau 459 Gronchi, Giovanni 5 2 1 Groote, Gert 1 84 Grósz, Károly 560 Grotewohl, Otto 533 Grotius, Hugo 245, 256 Groza, Petru 5 1 0 Grundtvig, Nicolai Frederik Severin 362 Griinewald, Matthias 2 1 3 Grynspan, Herschel 483 Gryphius, Andreas 256
REJSTŘIK
Gudca z I.agašc 27 Guerickc, Otto von 279 Gucsclin, Bertrand du 1 9 1 Guesdc, .Jules Basilc 579 Gucvara, Ernesto "Chc" 586 Guisc, vévodové z 247 Guisc, František 247; - Jindřich 247 Guizot, Franc,:ois Picrre Guillaume 327 Gulbcnkian, C. S. 4 1 3 Gundhard (Gunthcr) I 1 5 Gundikar 1 1 5 Gundobald 1 1 7, 1 2 1 Gundulié, Ivan 205 Guptovci, indická dynastie 4:\ Gustav I . Vasa 24 1 , 249; - I I . Adolf 249, 2 54-255, 259 - V 362 Gutcnberg, Johanncs, vl. jm. Johann GensOeisch 22 1 Gutzkow 329 Guzmán, Jacobo Arbenz 549 GiirscJ, Cemitl 507 Gyges 2 I, :í 5, 5 1 Gysi, Gregor 57.1 H
l Iabcr, Fritz 343 l Iabíbulláh 446 l Iabré, l Iasan 59 1 l Iabsburg, Otto von 5 2 1 Habsburkové, něm. dynastie 1 93- 195, 200-20 I , 2 1 5, 2 1 9, 236, 24:\, 245, 247, 252-25:\, 255, 259, 264-265, 268-269 I labyarimana, J. 589 l Iádcs 49 l Iadrián, papež - IV. 1 65; - VI. 237; římský císař ( I ladrianus Publius Aelis) 39, 98-99 al-l Iádž Omal' 375 l Iaeckcl, Ernst 342 I lahn, Otto 459 l Iácha, Emil 435, 475 l Iaidar Alí 367 l Iaider, Jorg 56 1 l Iaile Selassie I . 457, 48 1 , 545, 587 l Iainisch, Michael 434 l Iajato I keda 5 1 3 l Iak, Zijául. 577 l Iakon, norský král - IV. 1 63; - Vl. Magnusson 199; V I I . 362, 477 l Ialdanc, I{ichard Burdon, vikomt z Cloanu 36 1 , 382, 387 l Ialdc, Franz 485 l Ialifax, Edward Fredcrick Lindley Wood, baron 11'win 447, 468 l Iallcr, Kari l.udwig von 3 1 8 l Iallstein, Walter 523, 529 l Ials, Frans 245 l Iamdánovci, arabská dynastie 1 37 -
605
l Iamilkar Barkas 80-8 1 l Iamilton, Alexander 29:\ l Iammarskjiild, Dag 503 l Iannibal 80-8 1 , 83, 85 l Ianno (Anno) II., arcibiskup kolínský 1 47 l Ianscn, l I ans Christian Svane 507 I lansson, Per Albin 430 l Iara Kci 453 l Iarald, anglosaský král - I I . 1 29, 1 6:\; dánský král - Modrozub 1 43, 16:1; - II. 1 63; norský král - I. Krásnovlasý 1 3 1 , 1 63; - II I . Krutý 1 63; - V 56 1 l Iardenberg, Friedrich l.eopold von, řeč. ovalis 3 1 0, 3 1 8 l Iardenbcrg, Kari August von 3 1 1 , 3 1 7 l Iardie, James Keil' 378 l Iarding, Warren 423 l Iaremheb 25 l Iargreaves, James 279 lIarmodios 55 l Iarnack, Adolf von 343 l Iarnack, Arvid 486 l Iarriman, Edward IIcl1ly 487 l I arrington, James 344 lIarša 43 l Iartling, Poul 563 l Iartmann von Auc 1 57 I lárllll ar-Rašíd 1 :17 I larwev, William 279 I lasan '11 . 547 I lasdrubal, l I anniballlv bratr 8 1 , 83 l Iasdrubal, zeť l Iamilkara Barky ( t 2 2 1 př. n . 1 . ) 81 l Iasmoneovci, židovská dynastie 39, 88 lIassell, Ulrich von 486 lIastings, Warren :\67 l Iala 343 l I atojama, lčiró 496, 5 1 3 l Iatšepsovet 2 5 l Iatta, Muhammad 541 l Iaubach, T. 486 l Iaughcy, Charles 563 lIaugwitz, Christian I Icinrich Kurt von :\07 I laushofer' Kari 46 1 I laussman n, Georges Eugene 349 l Iavel, Václav 559 l Iawke, Bob 579 lIawk.ins, John 247 lIaya de la Torre, Víctor Raúl 455 l Iaydn, .Joseph 256 l Iayes, Rutherford Birchard 395 Haynau 337 IBindel, Georg Friedrich 256 l Ieath, Edward Richard George 563 I lébert, Jacques I�ené 299 I l cdvika (Jadwiga) 20 I l Iefaistos 49, 86 l Iegel, Georg WilhcJm Friedrich 3 1 9, 333, 342, 460
606
REJSTŘíK
I Icine, l Ieinrich, vl. jm. Han")' l Ieine 529 Heinemann, Gustav 529, 569, 57 1 Heinrich von Morungen 1 57; - von Veldeke 1 57 Heisenberg, Werner Kari 459 I lelfferich, Kari 427 Helmholtz, l Iermann Ferdinand von .)4:\ Henderson, Arthur 468 l Ienlein, Peter 2 2 1 Henrique, africký biskup 2 2 I Héra 48-49 Herakleios I. 10 I , 1 39- 1 40 Herakleitos z Efesu 5 I Heraklidé, Iydská dynastie 35 Herbart, Johann Friedrich 343 Herder, Johann Goufried 3 1 0 l Ierrera Campins, Luis 586 Heřman Svábský 14.1; - Míšeiíský 1 6 7 Hermann Billulig 1 43; - z Balku ' 1 99; - ze Salzy 1 53, 1 99
Hermes 49, 58, 87 l Ierodes Veliký 39; - Antipas 39; - Agrippa I. 59 I lerodotos z Halikarnassu 23, 45, 58, 59 Herofilos z Chalkedonu 7 I Heron Syrakuský I. 57, 73; - 1 1 . 6 1 , 8 1 , 83 l Iérriot, Édouard 425, 429, 469 Herter, Christian A. 497, 5 1 9 Hertz, l Ieinrich I�udolph .1 43 Hertzog, James Ben")' Munnick 457 Herzl, Theodor 34 I Hesiodos 49, 5 1 , 5.1 Hess, Rudolf 46 1 Hessus, Eobanus 2 1 2 Hestia 49, 87 Heuss, Theodor 529 Heydrich, Reinhard 483, 486 Heyerdahl, Thor 223 Hidejoši Tojotomi 227 Hideki Tódžó 453 Hieron 1., syrakuský tyran 7.); - I I . 6 1 Hieronymus 1 07 l lildeg:i rda z Bingen 1 84 Hildenbrand, kardinál viz Řehoř V I I . H ildenbrand, I.ucas von 265 H ilfending, Rudolf 4 1 8, 427, 429 Hillel")', PatrickJohn 563 Himmler, I Irinrich 46 1 , 475, 473, 477, 485, 486, 49 1 , 495 Hindenburg, Paul I"on Beneckendorff 40.1 , 409, 429, 47 1 , 47.1
H indenburg, Oskar von 4 7 1 Hintze, O. 388 Hipparchos 55, 57 Hipparchos z Nikaie 7 1 l lippias, athénský tvran 55, 57 Hippias z Elidy 58 Hippler, Wendelin 253 I lippodamos z Milétu 59 Hippol)� 107
lIippÓIl<LX z Efesu 5 1 l Iirobumi Itó 39.1 l lirohito (Sówa) 453, 579 l Iirtius, Aulus 9.1 l Iiss, Alger 5 1 9 lIitler, Adolf 2 7 1 , 4 1 7, 427, 429, 4.15-434,
460-46 1 , 468-469, 47 1 , 473, 475, 477, 48 1 , 483, 485-486, 489, 49 1 , 49:1 I lo Ci Min, vl. jm. Nguyen-tat-Thanh 5 1 5 , 58 1 I loare, Samuel .John Gurney 468-469 1I0hbes, Thomas 2 56, 259 1 I0bson, John Atkins 4 1 8 I lodges 424 1 I0dža, Enver 489, 5 1 0, 560 l Iódžó, japonský rod 1 77, 227 1 I0fmann .)43 1 I0ffmann, Melchior 233 I lohenlohe-Schillingsfiirst, Chlodwig 588
1 I0henštaufové, viz Štaufové 1I0henzollernové, německá dynastie 1 96, 1 97, 263, 264
1I0che, Louis Lazare 299 l Iolbein, l Ians ml. 2 1 3 l Iolkeri, l IalTi 56 1 l Iolstein, Friedrich von 387-588 1 I01t, l Iarold 579 l Iomér 47, 49, 5 1 , 7 1 1 I0necker, Erich 5 7 1 , 57.1 l Ionorius Flavius 1 03, 1 1 5 1 I0norius, papež - I. I -JO; - I I I . 1 4 1 ; římský císař 1 05, 1 1 5
lIonter, Johann 2 4 1 l Iontheim, .Johann Nikolaus 257 l Ioorn, Phillipe 245 l Ioover, Herbert Clark 423 I lopkins, l Ian")' L10yd 465 l Iór 23 I loratius, Flaccus Quintus 95 Horn, Gustav Karlsson 2 5 5 1 I0rthy, Miklós 4 3 5 , 489 I lorus 25 1 I0sius, Stanislaus 2 4 1 lIospodin j 7 1 I0uphouct-Boigny, Félix 545 l Iouse, Edward Mandeli 405 l Iovgaard 459 l Iolderlin , Johann Christian Friedrich .1 1 0 l Iornigk, W. von 265 lIotzendorf, Franz von, baron Conrad 400 I l ráví, Elias 575 l Iuaj na Kapak 223 l Iuaskar 225 l Iuber, K. 486 l Iubmaier, Balthasar 233 lIudson, l Ienry 2 78, 279 l Iugenherg, Alfred 429 l Iugo, francouzský král - Kapet 1 59; italský král - z Vienne 1 1 9, 1 4 5 ; vévoda francouzský
REJSTftÍ K
- Veli""\' 1 59 Hugo Candiélus 1 47; - z paynes 1 5 5 l Iugo ze Sl. ViClor I �4 Hugo, Vi clo I' Marie 5 1 0, 427 Humájún 229 I lulllbert ze Silva-Candida 1 47 HUlllboldl, Wilhellll von .) I I , 3 1 7 :H 5 Hume, David 2 5 7 l Iulllphrey, Huhert I-Ioralio 583 l Iulllsman, Benjamin 279 Hunyadi, Jan 20 I, 209 Hus, Jan I S I , I S4, 197 Husajn al-Ilášimí 446 Husajn I. 555; - II. 575 Husajn, Saddám Takríl 575-576 al-Husajní 557 l Iusák, Guslav 559 l Iusrav I. I () I ; - II. Parvéz 10 I HUllen, Ulrich von 2 1 2 , 23 1 , 233, 2 .15 HUller, Jakoh 2 .1 5 H u)'gens, Chrislian 279 Hiilagii 1 78- 1 79 Hydaspes 45 Hyde, Douglas 44S CH
Chaban-Delmas, Jacques Michel Pierre 565 Chabarov, Jerofej 273 Chadwick, .James 459 Chaerea, Cassius 97 Chafre (Chefrén) 2 :\ Chaireddin Barbarossa 257 Chaldi 55 Chaldún Ihn 2 2 1 Chálid ibn Abdal Azís Saríd 576 Chamberlain, Houslon Slewart 34 1 , .H3, 46 I Chamberlain, Joseph 38 1 -382 Chamberlain, Joseph Auslen 424 Chamberlain, Neville 445, 468, 475 Chammurapi 29 Chamorro, P. .J . 585 Challlplain, Samuel 2 7 7 , 279 Chan, čínská dynaslie 40-41 Chan .Iii 1 77 Chána, J. 577 Chancellor, Richard 203 Charclle de La Conlrie 299 Chateaubriand, Fran�ois Augusle René 3 1 8, .) 2 7 ChfllilJon, francouzský rod 241 Challušiliš, chetilský velkokráJ I . .1 5; - I I I . 2 5 Chaucer, Gcoffrey 1 89 Chaulemps, Camille 469 Chepal 29 Cherhurv, vl. jm. Edward l Ierbert 257 Chichesťer-Clark, Jamcs Dawson 563 Childebert I. 1 2 1 Childerich I I I . 1 2 1
607
Childers, Erskin lIamillon 563 Chilperich I. 1 2 1 Chiluba, Fredcrik 589 Chirac, .Jacques René 565 Chíram z Tyru 57, :\9 Chissano, Joaquin 589 Chizkijáš -" 7 Chlodvík (Chlodovcch) I. 1 1 7, 1 20- 1 2 1 , 1 26 Chlothar, franský král - I. 1 2 1 ; - I I . 1 2 1 Chmelnickij, l30gdan 249 Chomejní, vl. jm. Ruholláh Hendí 576 Chomjakov, Alexcj Slěpanovič 39 1 Choonhavan, Chalichai 58 1 Chopin, Fryderyk 285 Chosrau I. viz I lusrav I . Chouan, .Jcan 299 Chrétien de Trovcs 1 57 Chrislensen, JClis Christian 362 Chrodegilda ( Klot)'lda) 1 2 1 Chruščov, Nikita Sergejevič 497, 503, 505-506, 509-5 1 0 , 5 1 5, 5 1 9, 533. 539, 550
Chrysoloras, Manuel 2 1 2 Chu jao-pang 579 Chna Kuo-ľeng 579 Chufev (Cheops) 2 3 Chung-wu 2 2 7 Churchill. Winston I.eonard Spencer 587, 468, 487, 489, 525-524, 5 2 7
Ibáiiez del Call1po, Carlos 549 Ibbisin 27 Ibn Júsuf, Muhammad 547 lbn Saud 446 Ibrahím Lódí 229 Ibrahim paša .)2,), 365 Ibvkos z Rhcgia 55 Idrís I. as Sanúsí, Muhammad 547 Idrísovci, arabská dynastie 1 37 leharu, šógún 569 Ignác z 1.0)'01)' 259 Igor I .H Ichšídovci, arabská d)'nastie 1 37 Iktinos 58 lIiescu, Ion 560 1Ilía, Arturo Umberto 549 1Ilvricus, Flacius 2 5 1 Iniád an-Dín Zcngí 1 5 1 Imhotep 23 I 111 rédy, l3éla von 455 Inanna 2 7 Indra 2 9 Inglingové, švédská dynaslie 1 63 Inocenc, papež - 1I 1 . 1 49, 1 53, 1 59, 1 6 1 , 1 6 .1, 1 65 , 1 72 , 1 7.1 , 1 87, 205, 207; - IV 1 49; - VIII. 2 1 7, 2.10; - Xl . 265 Inonli. Ismcl, vl. jlll. Mustafa Ismcl 445, 507
608
REJSTŘíK
Inslitor, Henricus 230 I rena, byz. císařovna 1 39 Irencus 1 07, 1 40 Ironsi, John Aguiyi 591 I rwin viz 1'laJifax, Edward Frederick Lindley Wood, baron I rvin Isabela, královna kastilská - I. 1 37, 1 87, 225, 236; španělská - I I . 260, 363 Isagoras 55 !šak Chán, Ghulam 577 lšibaal 37 lsidor Sevillský 1 1 7; - metropolita moskevský 207 lsis 49 lsmaíl l. 1 79 lsmáíl Paša 375 lsokratés 63 Ištar 27, 29 !túrbide, Agustín de 3 3 1 Hzcoatl 223 Izajáš 37 Izvolskij, Alexandr Petrovič 56 1 , .19 1 , 399
J Jackson, Andrew 373, 395 Jacobi 343 Jacquard, Joseph Maria 279 ]agello, viz též Vladislav II. Polský 2 0 1 Jagellonci, polsko-litevská dynastie 200-20 1 , 249 Jagoda, Genrich Grigorjevič 467 Jahjá Chán, Agha Muhammad. 577 Jahve 37, 1 55 Jakúb-Bek 369 Jakub, apoštol 1 07; - Spravedlivý, .. bratr Páně" 1 07 Jakub, král argonský - I. 1 87; anglický král I. 267, 280; - I I . 267, 269, 280; - p retendent ( I I I . ) 269; skotský král - IV 247; - VI. 2 4 1 (viz též .Jakub I. Anglický) .Jamato 1 77 Jameson, Leander Starr 38 1 Jan, papež - VIII. 1 25, 1 69; - Xl I . 1 l9; - XXII. 1 8 1 , 1 84, 2 1 7; - XXIII.; - Pavel I . 565; - Pa vel ll. 559, 565; císař byzantský - I. Cimiskes 1 33, 1 75; - ll . Komnenos 1 74, 1 75 ; - II I . Va taces 207; - V Palaialolog 207; VI. Kantakuze nos 207; - VIII. 207; anglický král - Bezze mek 1 59, 1 6 1 ; francouzský král - ll . Dobrý 1 90, 1 9 1 , 1 93; český král - Lucemburský 1 94, 195, 20 1 ; dánský král - I. 1 99; polský král - I. Albrecht 20 I ; - I I. Kazimír 2 7 1 ; - I I I . Sobieski 259, 265; portugalský král - IV z Braganzy 243, 3 1 3, 323; skotský král - Balliol 1 89; švédský král - I l I . Vasa 249; uherský král - I. Zápolský 209; vévoda bur gundský - Nebojácný 1 92, 1 93; kurfiřt saský - Fridrich 237; - Jiří I. 253; kurfiřt branibor ský - Zikmund 263; etiopský císař - IV 375
Jan, Křtitel 39; sv. - Nepomucký 1 97; - z Kříže 259 Jan Parricida 195 Jan z Jandunu 1 84; - z Lancasteru 1 89; - zJcnštejna 1 97; - ze Středy. 2 1 2 Jang-Ti 177 Jang 'l'ien 1 77 Jansen, Zacharias 279 Jansenius, Cornclius 2 6 1 Janus 87 Jal'I Birger 1 63 Jaroslav I . Moudrý 1 33 Jaroszewicz, Piotr 559 Jaruzelski, Wojciech Witold 559 Jaures, Jean Léon 379, 383 Jawara, Dawda Kairaba 590 ]azíd I. 1 3 5 J eanne d'Arc 1 90- 1 9 1 .Jefferson, Thomas. 29 1 , 293 .Jehu 37 .Jelačié, Josip 337 Jelcin, Boris Nikolajevič 557 .Jen Fu 369 Jenkinson, Anthony. 278 Jeremiáš 37 Jermak, Timofjevič 272-273, 278-279 Jeroboám I. 57 Jeroným, sv. 1 07; - Pražský 1 8 1 Ježíš z Nazaretu zv. Kristus 56, 39, 1 07, 1 .3 9- 1 40, 257 Ježov, Nikolaj Nikolajevič 467 Jiménes de Cisneros 1 84 Jimenéz, P 549 Jindřich, římský resp. římsko-německý císař a král - I. 1 43-1 4 5 ; - I I . 1 1 9, 1 43-144, 1 67; - III. 1 33, 145, 1 47, 1 67; - IV 1 47-1 48, 1 5 1 , 1 55, 1 57, 1 67, 1 69; - V 1 48, 1 59, 1 6 1 ; - V I . 1 3 1 , 1 53, 1 65, 1 73; - (Vll.), syn Fridri cha I I . 1 73; - VII . 1 93-1 94, 1 95, 2 1 7; anglic ký král - I. 1 48, 1 59, 1 6 1 , 185; - 11 . 1 59, 1 6 1 ; - lIL 1 59, 1 6 1 ; - IV I 88-189; - V 1 88, 1 89, 1 9 1 ; - VI. 1 88, 1 89; - Vll. 1 88, 1 89, 247; - VlIL 2 1 2 , 2 1 9, 2:) 8, 247; francouzský král - I. 1 59; - 1 1 . 237, 24 1 , 247; - 111. 247, 249; - IV 243, 247, 260; kastilský král - l l . 1 87; polský král - z Valois viz Jindřich III. Francouzský; vévoda bavorský - I . 1 43 ; - l l . Svárlivý 1 43 ; vévoda rakouský - l l . Jaso mirgott 165; vévoda saský a bavorský - Lev 1 63, 1 65, 1 7 1 , 1 73; - Pyšný 1 65; vévoda slez ský - l l . Pobožný 1 67; hrabě schwerinský 163 Jindřich Kietlicz 1 48; - z Montferratu 207; - z Plavna 20 I ; - Raspc 1 73; - Mořeplavce 2 2 1 Jiří, anglický král - I . 269, 280; - ll. 269, 280; - I I I . 280; - IV 280, 29 1 , 309; - V 382, 468; - Vl . 468; český král - z Poděbrad 1 97; řecký král - I. 253, 359; l l . 44 1 , 489, 507; kurfiřt braniborský - Zikmund 263 Jiří, Brankovié 205; - Fridrich Bádenský 253; -
REJSTŘí K
Kastriota, řeč. Skanderheg 205, 209 Jodl, Alfred 495 Joffre, Joseph Jacqucs Césaire 403 Johana Šílená 2 1 9 Johánek z Pomuka 1 97 John Ball 1 89 Johnson, Lyndon Baines 497, 520, 5 3 1 , 5 8 1 , 583 Joliot-Curie, I rene 459 Jonas, Franz 5 6 1 Jones, Inigo 256 Jong, Petrus Joseph Sietse de 56 1 Jonnart 40 1 Jonson, Ben 2 1 2 Jóram, král j udský 37 Jordan 459 Jordanes I I I .fijrgensen, Anker 563 Joritomo Minamoto 1 77 Josef, římsko-nčmecký císař - I. 264, 269; - 11. 264, 285, 287 287; španělský král - Bo naparte .:; 04, 3 I ) Josiáš ")7 JošihulO (Taišó) 453 Josif z Volokolamska 20.) Jošiida 5 1 3 Jošimicu Ašikaga 227 Jošimune, šógún 369 Jošt Lucemburský 1 97 Jou-wej, Kchang 569 Jouhaux, Léon .179 Jourdan, Jean Baptiste .:;0 I Juan d'Austria 208, 245 Juan CII'los I . 567 Juárez, Benito 57 1 Juda Makkabejský 39 Judenič, Nikolaj Nikolajevič 42 1 Judita, manželka Karla Velikého 1 2 5 Jugurtha 89 Julia Domna 99; - Maesa 99; - Mammaea 99 Juliana Nizozemská 525, 56 1 Julianus, Flavius Claudius (Apostata) 1 03 Julius ll., papež 2 1 3 , 2 1 7, 2 1 9 julsko-c1audijská dynastie 96 Juno Edoar 47:;' Jun : le ('tu-ti) 2 2 7 Junkers, Hugo 4 5 9 Juno 86 Junot, Andochc 3 1 .:; Jupiter 86 Justin Martyr 107 Justinián I . Veliký 1 1 7, 1 38, 1 39, 1 55 Juvenalis, Decimus Junius 97 Juxon-Smith, Andrew 590 Jiian, čínská dynastie 2 1 0-2 1 1 Jiian Š ' -kchaj 569, 4 5 1
g
609
K
Kaas, Ludwig 429 Kádár, János 5 1 1 , 560 Kaddáfí, Muammar 587 Kacmpfer, E. 395 Kaganovič, Lazar Mojsejevič 467, 505, 506 Kahr, Gustav von 427, 47:) Kakuci Tanaka 579 Kálidása 43 Kalinin, Michail lvanovič 4 2 1 Kalixt, římští papcž I . 1 40; - ll. 1 48 Kallias 59, 6 1 Kallikrates 5 8 Kallimachos u Kyrcny 7 1 Kallinos z Efesu 5 1 Kallio, Kyiisti 43 1 Kallisthenes 65 Kalojan, bulharský car 205 Kalvín, Jan 23 1 , 238, 24 1 Kambýses II. 25, 44, 45 Karncilěv, Lev Borisovič 407, 467 al-Kámil, egyptský sultán 1 53 Kamo, Mabuči 569 Kandaules 37 Kango Musa 22 1 Kania, Stanislaw 559 Kaniška 43 Kant, Immanuel 257, 5 1 0 Kapetovci, francouzská dynastie 1 58- 1 59, 165, 191 Kaplan, Viktor 459 Kapodistrias, Joannis Antonios 32.1 Kant Mustafa 265, 52.) Karadjordje, vl. jm. Djordjc Petrovié 323 Karamanlis, Konstantin 507, 567 Karavekir, K,1zim 445 Karel, franský císař - I . Veliký 1 1 1 , 1 1 3, 1 18, 1 19, 1 22-1 23, 1 27, 1 29, 1 3 1 , 1 39, 1 4 1 , 145, 1 48, 1 57, 1 69, 187; - l l. llolý 1 24, 1 25; - I II. Tlustý 1 1 9, 1 24, 1 25 ; římsko-němccký císař - IV 194- 1 95 , 197, 2 1 2, 2 1 7; - V 2 1 5, 2 1 9, 2 3 1 , 235-23� 237, 239, 24 1 , 245, 247, 253; - VI. 264-265, 268-269; - Vll. Albrecht 28 1 ; rakouský císař - I . 264, 407, 409; ang lický král - I. 267, 280; - I I . 259, 267, 280; dánský král - VII I . 1 99; francouzský král - II I . Prosťáček 1 5 1 ; - IV 190- 1 9 1 ; - V Moudrý 190- 1 9 1 ; - V I . Šílcný 1 90- 1 9 1 ; - Vll. 1 9 1 , 1 93, 2 1 9; - Vlil. 1 9 1 , 2 1 9; - IX. 247; král Obojí Sicílie ( neapolský) - I. z Anjou 1 72-1 73, 207; král Provcncc 1 25 ; špančlský král - I. viz též císař Karel V. 2 1 9; - 11. 268-269; - ( II I . ) viz též císař Karel VI. 269; - I I I . 260; - IV. 260, 3 1 3; švédský král - VIII. ( Kari Knutsson Bonde) 1 99; - IX. 249; - X. Gustav 2 7 1 ; - Xl. 2 7 1 ; - XII. 270-2 7 1 ; kurfiřt falcký - Thcodor 285;
610
REJSTŘIK
vévoda burgundský - Smělý 1 9 1 , 195, 256; vévoda lotrinský - Y. 190; - vévoda de fleny 527; - markrabě bádenský - Fridrich 287 Karel Martel 1 2 1 , 1 26 sv. Karel Boromejský 259 Karjalainen, Ahti 56 1 Karloman, franský král - I. I l l , 1 26; - ll. l B; král východofranský 1 25; západofranský 1 2 5 Karlovci, franská dynastie 1 1 9, 1 23, 1 2 5 ; 145 Karlstadt, vl. j m . Alí drcas Bodenstein 230, 2 5 1 , m
Karmal, Babrak 577 Károlyi, von Nagy Károlv Mihály 435 Kartovci, mongolská dynastie 1 79 Karvlus 459 Kasa, egtiopsJ..-ý místodržitel 375 Kasavubu, Joseph Tshclla 547 Kásim, Abd al-Karím5:15 Kassandros 66, 67 Kateřina ze Sien)' 1 8 1 , 1 84 Kateřina, ruská carevna - I. 273; - ll . Veliká 257, 283, 285, 287 Kateřina Aragonská 2.'18; - Jagellonská 249; - Medicejská 247 Katherina von Bora 2 5 1 Katkov, Michail Nikiforovič .19 1 Katte, přítel Fridricha l l . 2 8 1 Kaunda, Keneth David 5 4 5 . 589 Kautsky, Kari .) 78, 579 Kavád 1., perský král 10 I Kal', John 32 1 Kazimír, polský král a knížc - I. Obnovitel 1 :\ 5, 167; - l i l. Vcliký 20 1 ; - lY. 2 0 1 Kiimpfcr, Engelbert 279 Keats, John 3 1 0 Kefauver, [stes 5 1 9 Keiki, šógún .'\9.) Keita, Modibo 591 Keitel, Wilhelm 493 Kekkoncn, Urho Kaleva 507, 56 1 Kekulé von Stradonitz, Friedrich August :\45 Kellog, Frank Billings 4 1 S Kellv, Edward 2 5 1 Kenial, Mustafa viz Atatiirk Kcndall 459 Kcnncdy, John Fitzgerald 4 97, 503, 520, 525, 53 1 ,539, 549 Kcnyatta, Jomo 545, 589 Kcpler, Johanes 2 2 1 , 2 5 1 , 256, 279 Kérékou, Mathieu 590 Kercnskij, Alexandr Fjodorovič 407 Ketteler, Gotthard 249 Khlesl, Melchior 22 1 , 2 4 1 , 2 5 1 , 256, 279 Kchang-si 275 Kchung-c' ( Konfucius) 41 Kiderlen-W:ichter, Alfred von 36 1 Kierkcgaard, S0rcn Aabye 34 2 Kiesinger, Kurt Georg 569, 5 7 1
Kilidž Arslan 1 5 1 Kimmci 1 77 Kimon 57, 59 King, Martin Luther 520, 58.\ King, Mackenzie William l.yon 4'-19 Kingsley, Charles .)44, .182 Kipling, Joseph Rudyard 38 1 Kirchhoff. Gustav Robert 34.'1 Kirschliigcr, Rudolf 5 6 1 Kiši, N . S I ,) Kissinger, lIenry Alfred 575, 579, Sll5 Kitasato :143 Kitchener, l Ioratio Herbert, hrabě z Chatúmu .'I 7S Kiuro, baron Šideraha 45.\ Klages, l.udwig .) 43 sv. Klára z Assisi 1 4 1 Klaus, Josef S 2 1 Kléber, Jean flaptiste 299, .'\65 Kleist, lIeinrich von 3 1 0 Kleisthencs z Athén 54, 5 5 ; - z e Sikvonu 5.'1 . Kleitos 65 Kleman 459 Klemens z Alexandrie 107 Klcomcncs, král spartský - I . 55; - III. 69 Kleon 61 Klcopatra Vll. 9 1 , 93 De Klerk, Frederik Willlem 590 Klimcnt, papež - ll . 1 47; - 11 1 . 1 '-I 8; - Y. 1 5.1 , 1 8 1 ; - VII. 1 8 1 , 2 1 7, 2r Kliment z Alexandrie 107 Klopstock, Friedrich GOlllieb .1 1 0 Knox, John 24 1 Knut, dánský král - l. Veliký 1 29, U l , 1 47, 162, 16.1; - Vl. ( lY. ) 1 6:1 Koenig .145 Koenig, Pierre Maric 486, sr Kocrber, Ernst von :\57 Kohl, lIelmut 5 7 1 . STI Koch, I�obcrt .H.) KochanolVski, .Jan 249 Koivisto, Mauno l Ienrik 5 6 1 Kolčak, Alexandr Vasiljevič 42 1 Kolingba, André 5 9 1 Koloman 1 . , uherský. král 1 69 Kolping, Adolf .)4 5 Kolumbus, KI)'štof 224-2 2 5 Komncnovci, b)'l.antská dynastie 1 75 , 207 Konaré, Alpha Oumar 591 Koněv, Ivan Stčpanovič 509 Konfucius viz Kchung-c ' Konoe, Fuminaro 453 Konon 6.\ Konrád, císař resp. římsko-nčmecký král - I. 1 45, 145; - 1 1. 145, 1 47, 1 57, 165 , 167; - 111. 145, 1 50- 1 5 1 , 1 65 , 1 67; - IV. 1 7.1; burgundský král - III. 1 4 5 ; markrabě míšeňský I . Veliký 171 Konrád Mazovský 1 99; - Rudý, vév. lotrinský 145, -
REJSTŘÍK 147; 199
- syn Jindřicha IV. 148; - von Jungingen
Konradin 173 Konstancie Sicilská I.) I , 165, 173 Konstans ll. Pogonatus 139 Konstantin (Cyril) 111, 139, 169 Konstantin, bvzal1lský císař - v. 1 39; - X I I . 207; římský c'ísař - (. Veliký 102-103, 105, 107, 140, 155, 212; řccký král - I. 40 I ; - l l . 507, 567
Koperník, Mikuláš 184, 221, 249 Korn :WI Kornilov, Lavr Georgicvič 407 Korutiirk, Fahri 567 Korvald, Lars 561 Kosciuzko, Tadcusz 285 Kossuth, Lájos 337 Kostov, Traj čo 5 10 Kosygin, Alexej Nikolajevič 505, 506, 557, 583 Kounic, Václav Al1lonín 283 Kountché, S. 591 Kozlov, I'rol I�omanovič 506 Kopriilii, Mehmed 209, 265 Korbugha (Ketboga ) , mosulský emir 151 Korner, Theodor 521 Kraft, Adam 215 Krag, .Jens Otto 507, 56:1 Kramář, Karel 357, 435 Krasilíski, Zygmunt 285 Krasnov, Pjotr Nikolajevič 421 Krateros 64, 65 Kratinos z Mailu 58 Krebs, Hans Adolph .:14:-1 Kreisky, Bruno 521,561 Krenz, Egon 573 KrestinskÝ 467 Kristián, dánský' král I. 199: - ll. 249; - lll. Z41; - IV. 249, Z52-253; - LX. 36z; - X. 362
Kristián z Anhaltu 251; - Brunšvický 25Z-253 Kristina, královna švédská 271 Kroisos, Iydský král 25, '15, 45, 51 Krupp, Friedrich Alfred 387 Kriiger, Paul 375 Kryštof III. Bavorský 199 Ku Jen-IVu 275 Kuang-sii 369 Kuang Wu-ti viz též Liu-Siou 41 Kubitschek, . Juscclino 549 Kuhlaj 178-179, 210-211 Kumarabi 29 Kun, Béla 435 Kuropatkin, Alexcj Nikolajevič 391 Kuthuddín Ajbak 211 Kutuzov, Michail lllarionovič 3 1 3 Kuvrat 113 Kuzněcov, AnalOlij Vasiljevič 505 Kviesis, Alberts 4'11 KlVame Nkrumah 545
61 1
Kyaxarcs Z l , :I I , 45 Kybelé 35, 49, 87 Kyprianu, Spyros 567 Kypselos 53 Kyrill Alexandrijský 139 Kýros ll. Veliký 21, 31, .19, 44, 45; - Mladší 58, 65 L
Labriola, Arturo 579 Lacalle, Zuis 586 Lacordaire, Henri 3 1 9 Ladislav, uherskÝ král - I . SvatÝ 169; český. a uherský král - Pohrobek 19( 197, 201 Laelius Gaius 8.) Lafjttc, .Jacques 327 Laidoncr, .Johan 431 Laincz, .Jakob 2.19 Laird Borden, Robert 449 Lamarck, .Jean-Baptiste de .142 Lamartinc Alphonse de 310, 327 Lambcrt 119 La1l1cnnais, Félicité Robert :\19, .)44 La1l1izana, Aboubakar Sangoulé 590 Lancasteři, anglická dynastie 188, 189 Lansbury, George 4 68 Lansing, Robcrt 41 1 Lanusse, Antonio Roberto 586 Lao'c 41 Largo Caballero, Francisco 439 Las Casas, Bartol01l1é de 225 Laski, .Jan 241 Lassalle, Ferdinand 345, 378 Lasso, Orlando di 213 Laud, William 267 Laugerud García, KjeU Eugenio 585 Laval, Pierre 4:\7, 468-469, 489, 524 Lavoisier, Antoine Laurent de 279, 299 Law, AndrelV Bonar 407, 424 Law, .John 281 l.awrencc, Thomas Edward 446, 459 Lazar, srbský kníže 205 Lázár, Gyorgv 560 Leber, .Julius 486 Leblanc, Nicolas 279 Lebrun, Albert 469 Lebrun, Charles 261 Leburton 561 Ledebour, Georg Theodor 378 Ledru-Rollin, Alexandre Auguste 327, j33 Lee, Rohert Edward 373 Leeuwenhoek, Anthony van 245, 279 Léfevre, Jacques 2 1 2 l.efort, Johann 273 l.egien, Carl 378 Leguía, August Bernardino 455 Leibniz, Gonfried Wilhelm 256-257, 263, 279 Leif Erikson 224-225
612
REJSTŘíK
I.elewel, joachim 329 Lenin, Vladimir Iljič, vl. jm. Uljanov 379, 589, 407, 4 1 8-4 1 9, 4 2 1 Lenotre, André 2 6 1 I.enz 459 Leonardo da Vinci 2 1 3, 22 1 Leone, Giovanni 565 Leonidas 57 Lcopardi, Giacomo 3 1 0 Leopold, římsko-německý císař - I . 263-264, 268; - l l . 264, 287; belgický král- I . 329; - l l . 363, 375, 387; - III. 430, 477, 5 2 5 ; markrabě a vévoda rakouský (Východní mar ka) z rodu Babenberkll - I. 1 43; - v. 1 73; vé voda rakouský z rodu Habsburkll - I. 1 93; - II I . 1 94; IV. 1 6 5 Leopold Anhaltsko-Dessavský 28 1 Leowigild 1 1 7 Lepidus, Marcus Aemilius 92-93 Lerma, Francisco Sandoval 243 Lermontov, Michail jurjevič 3 1 0 Leroux, Pierre 344 Lescot, Philibert 2 1 3 Lesseps, Ferdinand Marie d e 349, 395 Lessing, Gonhold Ephraim 257, 34 1 Lessing Moser 3 1 0 Lenow-Vorbeck, Paul von 405 Leuschner, Wilhelm 486 Lev, papež - I. 1 39- 1 40; - 111. 1 23, 1 39, 1 40; - lX. 1 47; - x. 2 1 5, 2 1 7, 2 1 9, 2 3 1 ; - XIII. 344, 3 5 5 , 379, 583; byzantský . císař . - I. 1 39; - lY. 1 7 5 Levingslon, Roberto Marcelo 586 Ley, Robert 46 1 Li Po 1 77 Li Pcheng 579 Li Syn Man 5 1 5 Li Chung-čang 369 Li Teng-chuej 579 Li Jiian 1 77 Li S' 4 1 Uang Wu-ti 1 77 Uber 86 Ubey 459 Licinius, Valerius Licinianus 1 03, 1 07 Lie, Trygve 503 Liebig, justus von 343 Liebknecht, Kari 427 Uebknecht, Wilhelm 378 Lilienthal, David E. 465 I.iman, I lilla 590 Uncoln, Abraham 373, 395, 520 Linné, Carl von 279 Liou Siou 4 1 Liou Šao-čchi 5 1 3, 579 Lipsius, justus, vl. jm. joest Lips 245 Usol a, Fran�ois Paul 2 59 List, Daniel Friedrich 325
Lister, joseph 343 Litvinov, Maxim Maximovič 467 Liudolf Švábský 14:1 Liutprand 1 1 9 Liverpool, Robert Banks jcnkinson 326 Livius, Andronicus 95 I.ivius, 'IHus 97 1.I0yd George, David 382, 407, 4 1 1 , 424 L1oyd, John Brooke Selwyn 524 Lockc, john 256, 269, 289, .) 18 Loménie de Brienne, Étiennc Charles de 295 Lomonosov, Michail Vasiljevič 287 Lon Nol 5 8 1 Lope d e Vega 243 López Contreras, Eleázar 455 López Michelsen, Alfonso 585 López Portillo y Pacheco, josé 585 Lorentz, I-I endrik I\ntoon 343 Lorrain, Chlllde, vl. jm. Chlllde Gellée 2 6 1 Lothar, římský, resp. římsko-německý císař - I. 1 24, 145; - III. ze Supplinburgu 1 48, 1 57, 1 6 5 , l 7 1 ; italský král - z Vienne 1 1 9; francouzský král 1 4 5 Loulé, Nuno José d e Mendon�a 363 Louvois, Fran�ois Michel l.e Tellier 259, 2 6 1 Loven, William 326 Lomer, Friedrich August johanncs 343 Lonnrot, Elias 362 Lubecký, kníže 329 Lucemburkové, něm. a česká dynastie 1 94, 195, 196, 197, 200, 201 Lucilius, Gaius 83, 95 Lucretius, Carus Titus 95 Lucullus, Lucius Licinius 91 Ludendorff, Erich 40 1 , 405, 409, 427, 461 Ludovico Sforza "II Moro" 2 1 9 Ludvík, franský císař - I. Pobožný 1 23, 1 25, 1 3 1 , 1 55; - l l . 1 1 9, 1 24, 1 2 5 ; římsko-německý cí sař - lY. Bavor 1 8 1 , 1 84, 195, 2 1 7; český a uherský král - l l . 209, 236; bavorský král - I. 323, 325, 335; - l l . 353; francouzský král - IV. 1 45 ; - Vl. Tlustý 1 59, 1 85; - Vll 1 50, 1 5 1 , 1 59, 1 65 ; - VIII. 1 59; - IX. Svatý 1 53, 1 59, 1 6 1 , 1 73; - X. 1 90; - XI . 1 9 1 , 1 93; - XlI. 2 1 9; - XlII. 259-260, 268; - XlV 2 4 1 , 259, 260, 263, 265, 267, 268, 269, 2 7 1 , 28 1 ; - XV 260, 28 1 ; - XVI 260; - XVIII. 260; ital ský král I I ] 1 19; uherský a polský král - ] Veliký 20 I , 207, 2 1 7; východofranský král - Němec 1 2 5 , 1 69; - I II. Mladší 1 25; západofranský král - I I . Koktavý 1 25 ; - II I . 1 2 5 Ludvík Filip, francouzský král 260, 327; - Bádcnský 265, 269 I.ueger, Kari 357, 46 1 Lugalanda 27 Lugalzaggizi 27 I.ukjanov, Andrej Karlov 560 Lully, jean-Baptiste 256
REJSTŘÍK
Lumumha, Patrice 50:\, 547 Lusinchi, Jaime 586 Luther, l Ians 427, 429 Luther, Martin 1 55, 2.10, 2 5 1 , 2.1.1, 255, 258 Luthuli, Albert J. 545 I.uxembourg, Fran�ois l Ienri 261 I.uxemburgová, Rosa :178, 379, 427 l.iibke, IIcinrich 529, 569 l.ygdamios z Naxu 5 1 Lykurgos 55 Lyly, John 21 Z l.ynch, Jack 56:\ Lysandros 6 1 Lysimachos 66, 67 LysiJlpos 58 l.židimitrij I. 205; - I I . 20:1 M
Maassen, Friedrich 325 Macapagal, Diosdado 54 1 MacArthur, Douglas 495, 50.1, 5 1 3, 5 1 5 MacDonald, James Ramsay :l l.1, 378, 424, 468 Macias, Nguema Biyogo Neguc IIdong 59 1 Mackad 459 MacMahon, Marie Edme Patrice Maurice 349, :183 Macmillan, Harold 497, 524 Macrinus, Opellius 99 Maddox :\4.1 Madhva Anandatirtha 229 Madison, James 293 Madrid Hurtado, Miguel dc la 585 Maecenatus, Gaius 93, 95 Magalhaes, Fernao 224, 225, 278 Magnus, norský král - I. Dobrotivý 16.:; ; - Vl. Eriksson (viz též Magnus ll. Svédský) 199; - Vll. Zákonodárce 165; švédský král - I. Ladu1as 1 63; - ll . Eriksson 199 Magnus Maximus 1 03 Mago 8:1 Magsaysay, Ramón 5 4 1 Mahamane Ousmane 59 1 Maharájáš 229 Mahávíra Vardhamána, viz též Džina 4:1 Mahmúd z G hazny 2 1 1 Mahmud l l . 365 Machault ďArnouville, Jean Baptiste 28 1 Machel, Samora Moisés 589 Machiavelli, Niccolb 2 1 7, 461 Maistre, Joscph Marie di 3 1 8 Major, John 563 Makarij, ruský metropolita 203 Makarios l l . , vl. jm. Michael Christodoulos Mouskos 524, 567 Makino 4 1 1 Makkabcjští 39 Makonnen, Tafari 457 Makrión 107
613
Malan, Daniel E 545 Malenkov, Georgij M,mnilianovič 485, 505-506 Malet, Claude Fran�ois 3 1 3 Maleter, mad'arský voják 5 1 1 Malfatti, Franco Maria 555 Malherbe, Fran�ois 2 1 2 Malinovskij, I�odion Jakovlevič 506 Malthus, Thomas Robert 32 1 , 377 Malus, Étienne 343 Mandela, Nelson 590 mandžuská dynastie 274, 275 Mrllle scu, Co,:ncliu 560 Manfred Sicilský 1 7:1 Mangu-Tímúr 1 79 Mani 1 0 1 Manin, Daniele 3.'\ 3, .'137 Maniu, luliu 44 1 Manko Kapak 223 Mannerheim, Car! Gustav von 4 3 1 Mannesmann, Reinhard 343 Mansá Músa 22 I Mansart, Fran�ois 261 Mansfeld, Arnošt (Ernst) 252, 253 Mansholt, Sicco Leendert 555 al-Mansúr, abbásovský chalífa 137 Manteuffel, Edwin .):\9 Manuel, byzantský císař - I. 1 5 1 , 1 74, 1 75; - ll . 207 Manzoni, Alessandro 3 1 0 Mao Ce-tung 45 1 , 505, 5 1 3, 579 Marat, Jean Paul 297, 299 Marcellus. Marcus Claudius 83 Marco Polo 2 1 1 Marconi, Guglielmo 343, 459 Marcos, Ferdinand Edralin 54 1 , 579 Mardonios 57 Marduk 29, 3 1 Marggraf, Andreas Sigmund 279 Marchais, Georges 565 Mariano 247 Marie, anglická královna - I. K.1tolická ( Krvavá) 238, 243, 247; česká a uherská královna - Terezie 264, 265, 2 8 1 , 283, 285, 287; por tugalská královna - l l . da Gloria 323, 363; skotská královna - Stuartovna 24 1 , 247 Marie Habsburská, manželka Ludvíka l l . 20 I ; - Burgundská, manželka Maxmiliiána I . 193 Marius, Gaius 89 Markéta, dánská královna 199; - Parmská 245; - Tudorovna 247; - z Valois 247 Markion 107 Marko Kraljevič 205 Mar!borough, John Churchill 269, 2 7 1 MarIowe, Christopher 2 1 2 Marobud 97 Mars 8 1 , 86 Marshall, George Catllet 5 1 3, 523 Marschall von Bieberstein, Adolf 387
614
REJSTŘíK
Marsilius z Padovy 1 84, 2 1 7 Martens, Wilfred 5 6 1 Martialis, Marcus Valerius 97 Martignac, Jean-Baptiste-Silvere Gaye de 327 Martin v., papež 1 8 1 z Martinic, Jaroslav Bořita 2 5 3 Martínez d e Campos, Arsenio 363 Martínez Hernández, Maximiliano 455 MaJ'tov, L. , vl. jm. Julij Osipovič Cederbaum 389 Marván l l . 1 35 Marwitz, Friedrich August Ludwig 3 1 1 , 3 1 8 Marx, Kari Heinrich 3 19, 335, 342-345, 378-379, 382, 4 1 8 Marx, Wilhelm 429 Masaccio, vl. jménem Tommaso di Ser Giovanni di Simone Guidi 2 1 3 Masaryk, Jan 5 1 1 Masaryk, Tomáš Garrigue 357, 435 Masinissa 82, 83, 85, 89 Masolle 459 Masséna, André, vévoda de Rivoli, princ ďEssling 313 Massu, Jaques Émile 525, 547 Matatijáš 39 Matteotti, Giacomo 437 Matthaios Kantakuzen 207 Matyáš, římsko-německý císař 236, 2 5 1 , 253; uherský král - I . Korvín 1 97, 20 1 ; - ll . viz cí sař Matyáš Matylda, královna anglická 1 6 1 ; - Toskánská 1 46, 1 47, 1 48, 1 6 5 Maudsley, Henry 279 Maurer, Ion Gheorghe 5 10, 560 Maurice, Frederick Denison 344 Maurikios 1 39 Maurjové, indická dynastie 43 Mauroy, Pierre 565 Maurras, Charles Marie Photius 383 Mawson, cestovatel 459 M�LX Bádenský 409 Maxentius, Mat'cus Aurelius Valerius 1 03 Maxim , Hiram Steven, 343 Maximianus, Marcus Aurelius Valerius 1 0 1 , 1 03 Maximinus Daia 1 03 Maximinus Daia, Valerius 1 03 Maximinus Thrák 1 0 1 MaxmiUán, římsko-německý císař - I. 1 93-1 94, 1 97, 20 1 , 2 1 2 , 2 1 9, 2,�6, 245, 249; - ll . 209, 236, 24 1 , 249, 2 5 1 ; vévoda bavorský - I. 25 1 , 2 53, 2 5 5 , 263; - l l . Emanuel 263, 265; - [[J. Josef 28 1 Mavbach 343 Mayr, Michael 434 Mazarin, Julcs, vl. jm. Giulio Mazarini 259, 265 Mazdak 1 0 1 Mazepa, 1van 2 7 1 Mazowiecki, Tadeusz 559 Mazzini, Giuseppe 329, 333, 3 5 1
McCarthy, Joseph R . 5 1 9 McGovern, George 583 MCKinley, William 395 McMahon, Brian 446, 579 McNamara, Robert S, 520 Medicejští, italská dynastie 2 1 3, 2 1 4-2 1 5, 2 1 7, 219 Medici, Cosimo starší 2 1 5 ; - Giovanni 2 1 5; - Lorenzo il M agnifico 2 1 5 Médici, Emílio Garrastarú 586 Medina Sidonia 243 Megakles 57 Mehmed, osmanský sultán - I. 209; - l l . Dobyvatel 209; - IV 26 5; - V 365 Mechelin 362 Mechtilda z Magc1eburkll 1 84 Meighen, Arthur 449 Meinecke, Friedrich 3 1 9, 388 Meirová (Myersonová) , Golda 537, 575 Meisenbach 343 Meissner, Otto 4 7 1 Meissner 459 Melanchthon, Philipp 2 1 2 , 2 3 1 , 2:15, 2 5 1 Melen, Ferit 567 Mellon, Andrew W. 423 Menandros 58 Menaše 37 Mendel, Johann Gregor 343, 46 1 Mendělejev, Dmitrij Ivanovič 343 Mendelssohn, Moses 257, 3 4 1 Menderes, Adnan 507 Méndez, Ajaricio 586 Menelik ll. 375, :1 97 Menem, Carlo Saúl 586 Menes 23 Mengistu, Mariam Haile 587 Mcnhart Tyrolský 1 9 5 Menkauré' (Mykerinos) 2 3 Menno Simons 233 Menšikov, Alexandr Danilovič 273, 347 Mentllholep ll. 23 Menzies, Robert Gordon 579 Mercv, Franz 2 5 5 MereÍlptah 2 5 Mergenthaler 343 Merkurius 87 Merovejci, franská dynastie 1 20- 1 2 1 , 1 23, 1 2 6 Merswin, Rulman 1 84 Mesanncpadda 27 Měšek, polský kníže - I. I I I , 1 67; - ll . 1 47, 1 6 7 Messalina, Valeria 9 7 Messalla, Marcus Valerius 95 Messmer, Pierre 565 Messner, Zbygniev 559 Metaxas, Johannis 4 1 7, 441 Metoděj 1 1 1 , 1 39, 1 69 Metternich, Klemens Lothar 303, 3 1 5, 3 1 7-3 18, 32), 325, 327, 337, 347
REJSTŘÍK
La Mettrie, Julicn Offroy de 257 Mey!'r, .Julius Lothar :\43 Mickicwicz, Adam 285, :5 10 Midas (Mitta) :\5 Mielkc, generál 5.'15 Miettunen, Martti Juhani 56 1 Migucl I 323 Mihailovié, Dragoljub (Draža) 486 Michaclis, Georg 407 Michal, byzanlský císař - I 1 23, 1 39; - I I I . 1 39; - Vlil PaJaiologos 1 53, 207; velkokníže mos kevský - I 203 Michal Romanov, ruský car 203; - ze ZetI', srbský král 205 Michal ( Mihai ) I 5 1 0 Michelangelo, Buonarroti 2 1 3, 2 1 5, 256 Michelet, .Jules 2 1 3 Mikkelsen 459 MikJas, Wilhelm 434 Mikojan, Anastas Ivanovič 505, 506 Mikolajczyk, Stanislav 5 10 Mikuláš Kusánský, vl. jm. Mikuláš Krebs 1 8 1 , 184, 2 1 9, 2 2 1 Mikuláš, papež - I 1 40; - 11 1 47; - V 2 1 2, 2 1 7, 230 Mikuláš, ruský car - I 329, 337, :B 9, 347, 362 , :19 1 , 400; - II 362, 389, 39 1 , 403, 407 Miljutin, Dmitrij Alexejevič 329, 347 Mill, .John Stuarl .'\ 1 8 , 342 Miller, .Jevgenij Karlovič 42 1 Miller, Alfred 4 1 5, 448 Millerand, Étienne Alexandre 379, 425, 425 Miltiades 57 Milton, .John 267 Mimnermos z Kolofonu 5 1 Minamoto, japonský rod 1 77 Minckelaers 279 Mindszenty, .József, kardinál 5 1 1 Minerva 86 Ming, čínská dynastie 226, 227, 275 Mirabeau, l Ionoré Gabriel Riqueti 295, 297 Miranda, Francisco Anlonio de 3 3 1 Mistr Eckhart viz Eckhart, Johannes Mithra 87, 99 Mithridates, parthsk'Ý velkokráJ - I. 69; - II 69; pontský král - I . 69; - VI. Eupator 69, 89, 9 1 Mitra 29, 4 3 Mittasch 459 Mitterrand, Fran�ois 565 Mo-c' 4 1 Mobutu, Joseph-Désiré (Sese Seko Kuku) 547, 59 1 Modibo Keita 545 Modrow, Hans 573 Mohamed prorok viz Muhammad Mohamllled, Murlalla Rámat 5 9 1 Mojmír I 169; - 1 1 1 69 Mojžíš .n Mola Vidal, Emilio 439
615
Molcschott, Jacob 342 Moliere, .Jean Baptiste 261 Molina, Luis 239 Mollet, GuI' 525 Molotov, Vj ačeslav Michaljovič 467, 485, 487, 497, 505, 506, 5 1 0 Moltke, Helmuth .James von 486 Moltke, Helllluth .Johannes von 400, 405 Moltke, Helmuth Kari Bernard (starší) von .) 49, 353 Momoh, .Joseph 590 Momper, Walter 573 Monge, Gaspard 279 Monier, Joseph 343 Monk, George 267 Monroe, .James 3 3 1 Montaigne, Michel Eyquem d e 2 1 2 Montalembert, Charles Forbes d e Tryon 3 1 9 Montanus z Frýgie 1 07 Montcalm, Louis Joseph 283 Monlecuccoli, Raimund 265 Monlesquieu, Charles Louis de Secondat 289, 293, 318 Monleverdi, Claudio 256 Monlezuma I I 223 Montgolfier, Jacques Étienne 279; - Joscph Michel 279 Montgomery, Bernard Law 48 1 , 489, 493, 527 Mook, Huberlus 10haJllles van 54 1 Moore, John 3 1 .3 Morales Bermúdez, Francisco 585 More ( MOI'us) , Thomas 2 1 2, 238, 544 Morcau, Jean Victor 30 1 , 30.3 Morelli, N . )44 Moreno, Gabriel García 371 Morgan, J. I'ierpont 395 Mořic Oranžsk'Ý 245; - Saský 235, {)7 Moro, Aldo 52 1 , 565 Morone, Giovanni 239 Morrison, Herbert S. 524 Morse, Sa11luel l'inley Breese 343 Morton, William 343 Mosaddek, Muhamlllad 507 Moscicki, Ignac 433 Moss 459 Motze 325 Mozart, Wolfgang Amadeus 256 Miingke 1 79 Mstislav Veliký 1 33 Mu'áwija I. 1 35 MU<Ll'ada, René 575 Mubarak, Muhallled Husní 587 Mucuhito, Meidži 393 Mugabc, Robert Gabriel 589 Muhammad, prorok 1 34, 1 35 Muha11lmad Ahlllad 375; - Ali 322, 365, 374 M uhamlllad ben Arafu 547 Muhammad Bello 375 .
616
REJSTŘÍK
Muhammad, marocký sultán - V 547; osmanský sultán viz Mchmcd Muhammad Chidr 547 Muhammad z Ghoru 2 I I ; - Tughluk 2 1 1 Muhammed Nádir (Nádir Šáh) 365, 446 Mulamba, L. 547 Mulele, I' 547 Mulroney, Brian 583 Murad, osmanský sultán - I. 209; ll. 209; - IV 209 Murádži 1 7 7 Muralov 467 Murat, Joachim 3 1 5 M uravjov, Nikita Michailovič 347 Murena, Lucius Licinius 89 Murillo, Bartolomé Esteban 243 Murner, Thomas 2 3 1 Murphy 459 Muršiliš, chetitský velkokrál - I . 29, 35; - ll. 35 Museweni, Yoweri 589 Mussert, Anton Adrian 477 Mussolini, Benito 397, 4 1 7, 437, 443, 449, 460, 468, 475, 477, 48 1 , 489 Mutianus, Kom'ad Rufus 2 1 2 M uvatališ, chetitský velkokrál 35 Muzaffarovci, mongolská dynastie 1 79 Muzorewa, Abel 589 MUller, Adam 3 18 MUller, Hermann, zv. H. M.-Franken 4 1 1 , 429, 4 7 1 MUnich, Burghard Christophor 273 Miintzer, Thomas 233 Mwinyi, Ali Hasan 589 Mylius-Erichsen 459 -
N
Nabonid 3 1 Nabopalasar 3 1 Nabukadnezar, babylonský král - I . 29; - 11 . 3 1 , 37 Nádir Šáh viz Muhammed Nádir Nadžíbulláh (Nadžíb) , M. 577 Naevius, Gnaeus 95 Nagíb, M u hammad Ali 535 Nagy, Ferenc 5 1 1 Nagy, [mre 5 1 1 Nachtigal, Gustav 387 Nakasone, Jasuhiro 579 Nának 229 Nanna 2 7 Nansen, Fridtjof Bans 459 Napier, Charles James 375 Napier, John 279 Napoleon I. (Napoleon Bonaparte) 2 7 1 , 285, 289, 293, 298-299, 30 1- 303, 305, 307-309, 3 1 1 , 3 1 3, 3 1 5, 3 1 7, 326, 33 1 , 34 1 , 347, 365; - ll. 304; - III. 304, 327, 329, 333, 347, 349, 3 5 1 , 353, 359, 365, 365, 3 7 1
Nárám-sin 2 7 Naramsin z Ešnunv 29 · Narasimha Rao, P. V. 577 Narcissus 97 Narlllcr ( Menes, též Aha) 23 Narses 1 1 6-1 1 7 , 1 38, 1 39 Narulowicz, Gabriel 433 Násir Abd al, Gamál 509, 5.35, 587 Násiruddín 365 Naulllann, Friedrich 544, 388 Navarro, Carlos Arias 567 Ndizeye, Charles 589 Nearchos 64, 65 Nccker, Jacques 295, 297 Nefreliiti 2 5 Negrín, Juan 439 Nehellljáš 39 Néhrú, Džav:íharláI 447, 509, 543 Néhrú, Mótílál 447 Nei Win, U 5 4 1 Nekó I . 2 5 Nelson, Horatio 30 1 , .30.3, .309 Nemanjičové, srbská dynastie 205 Nenni, Pietro 5 2 1 Nepos, Cornelius 95 Neri, I'ilip 239 Nero, Claudius Caesar 96--9 7, 1 07 Nero, Gaius Cla udi us 83 Nerva, Marcus Cocceius 99 Nesselrode, Karel Vasiljevič 3 1 7 Nestorius 1 39 Neto, Antonio Agostinho 589 Neulllann, Balthasar 256 Newton, Isaac 256, 279 Ney, Michel, vévoda z Elchingenu, princ moskevský 327 Ngo Dinh Die 5 1 5 Ngouabi, Marien 5 9 1 Nguema Mbasogo, T. Obiang 591 Nguyen-cao-Ky 5 1 5, 5 8 1 Nguyen-van-Thieu 5 8 1 Nguyen-phuc-Anh (Nguyen Phuc Anu, Dia Long) 385 Nicolle, Charles Lules Henri 459 Niebuhr, Barthold Georg 3 1 0 Niebuhr, Cm'sten 279 Niemoller, Martin 473 Nietzsche, Friedrich 3 19, 342, 377, 46 1 Nikeforos Fokas 1 7 5 Niketas z Konstantinopole 1 49 Nikias 6 1 Nikola I . Petrovič-Njegoš (Černohorský) 399 Nikomedes I . 69; - IV 69 Nil Sorskij 203 Nimajrí, Dža'far M . 587 Nimitz, Chester 495 Nitti, Francesco Saverio 437 Nivelle, Robert George 403, 407
REJSTŘIK
Nixon, I�ichaťd Milhous 5 1 9-520, 550, 557, 560, 579, 58 1 , 58:\
Nkomo, joshua Mkabuko 589 Kkťumah, Kwame 545 Nobel, Alfťcd Bernhaťd Filip .'\43 :"Jobilc, Um berlo 459 Nobunaga, Oda 227 Nogaj chán 205 Nogaťel, Guillaullle 1 8 1 NOťbcrl z Xanlen 1 4 1 NOťdcnskjiild, Nils Adolf Eťik 459 NOťdli, Odvať 56 1 NOťfolk, Thomas liowaťd 247 NOťiega, Amonio 585 NOťodolll I. :\85 NOťodom Sihanuk 58 1 Nosek, Václav 5 1 1 Novalis viz Haťdenbeťg, Fťiedťich Leopold NovolnÍ', Anlonín 5 1 1 Nlaťé V. viz :'\dizeve, . Charles Nu Kou, L' 54 1 Nujoma, Samo Daniel 590 Numa I'ompilius 73 NUlllcťianus 1 0 1 N LÍ ť Džahán 229 NUťhači 275 Nl'eťeťť Julius Klullbaťaoe 545' 589 N )'gaaťďsvold, Johan 4.10 " Nzinga Mpangu Zl I Nzinga Nkuwu 22 1 o o Dálaigh, Ceaťbhall 56:\ O ' Conncll, Daniel .H 6 O 'Donnell y jOťťis, I,eopoldo 36.'1 O'lIiggins, Bernaťdo .'13 I Obasanjo, Olusegun 59 1 ObeťHinder, Theodoť 529 Obole, Apollo Milton 589 Obťenovié, Milan 359; - Milos 323 Obťcnovičové, sťbská dynastie 359 Occam (Ockham) , Vilém 1 84 OClavia 97 OClavianus ( Oclavián) , Gaius OClavius, viz léž AugusllIs 92-93 OClavius, Maťcus 87 Odo Pařížský 12 S Odoakeť 1 0.�, 1 15, 1 .19 OClOsyť 2 1 Ohm, Geoťg Simon 343 Ojukwu, Chukwuemeka Odumegwu 59 1 Okcllo, T. 589 Olaf, nOťský kťál - I . Tťyggvasson 1 63; - I I . Svalý 1 63; - IV. 1 99; - V. 507, 56 1 ; švédský kťál Skiilkonung 1 6.1 Olah, Fťanz 52 1 Oldcnbarneveldl, Jan van 245
617
Oldenbuťg-januschau, E . von 47 1 Oldřich CeskÝ 1 69; - WiiťlelllbeťskÝ. 235 Oleg Moud ťý' 1 .'1 3 Olga 1 .1 3 Olgeťd 20 1 Olivaťes, Gaspať de Guzmán 24.1 Ollivieť, Émile 349 Omať 1 35 Omi 177 Olllťi 37 Ondřej I I . Uheťský 153, 1 69; - I I I . 1 69 Onganía, juan Carlos 586 Oppenheillleť, Robeťl J. 5 1 9 oťanžská dynastie 245, 259, 280 Oťellana, Fťancisco de 225 Oťcsllle, Mikuláš 1 84 Oťchan 207, 209 Oťigenes 1 07, 1 40 Oťlando, Viltoťio Emanuele 4 1 1 Orosius 129 Oťsini, Fetice 3'19 Oťsiniové, italská dynastie 2 17 Orlega Saavcdťa, Daniel 585 OrloJi, F-X. 555 Osiandcť, Andťcas 23 1 Osiťis viz Usiťc Oskať I. :\62; - I I . .162 OSlllan l . 209 OSleť, lians 486 OSleťmann, Andťej Ivanovič r3 OSlťowskV, OltO 53 1 Ola, říms ko-něllleck'Í' císař - I. VelikV I I I , 1 19, 143- 1 44, 1 45, Í 67; - II. 1 43-f45, 1 6:\, 1 67; - II I . I I I , 1 1 9, 1 4.H 45, 167; - IV. 1 59, 17.1; vévoda bťunšvický - I. Dílě 173; vévoda ba vOťskÝ - I. Wiltelsbach 1 65 Ota z Bam h eťku 1 67; - lIabsbuťský. 264 Olho, Maťcus Salvius 97 Ou-jang Si ou 177 Oueddei, Goukouni 59 1 Ovando Candída, Alfťedo 586 Ovidius, Publius Naso 97 Owen, Robert 326, 345 Oxenslierna, Axel 255, 27 1 Ozijáš 37 Ogedej 1 33, 179 Okolalllpadius, johannes 23 1 Ozal, TUťgul 567 p
Paasi kivi , juho Kusti 507 Paasio, Kuslaa Rafael 56 1 Pačakuli 2 2 3 Paderewski, Ignacy Jan 43,'1 Pachomius 1 4 1 Paine, Thomas 29 1 , 309 Painlevé, Paul Prudent 425
6J8
REJSTŘíK
Pak Čong-hi 5 1 5, 579 Palacký, František 335, 337, 357 Palaiologové, byzantská dynastie 207 Palestrina, Giovanni Pierluigi Sanla da 2 1 3 Palme, Olof 5 6 1 Pallllerston, I lel1ly ./ohn TClllle 326-327, 333, 382 Panin, Viktor 285 Panna orléanská viz ]eanne ďArc Pansa 93 Papadopulos, Gcorgios 567 Papagos, Alexandros 507, 567 Papandreu, Georgios 507 Papanin, Ivan Dmitrijevič 459 Papcn, Franz von 47 J Papin, Denis 279 Pappcnheim, GOllfried Heinrich 2 5 5 Paracelsus, v l . jménem Theophrastus Bombastus z I-Iohenheilllu 2 2 1 Paret, Vilfred 460 Parker, ./ames 279 I'armenides z Elei 5 1 Parmenion 65 Pamel!, Charles Steward 382 Paschal, papež - I. 1 25 ; - ll . 1 48, 1 53 Paskcvič, Ivan Fjodorovič 329, 337 Pašié, Nikola 359, 44 1 Patkul, Johann 2 7 1 Paukerová, Anna 5 1 0 Paul-Boncourt, ]oseph 469 Paulinus z Aquileie 1 27 Patdus, Friedrich 485 Pausanias 57 Pavel, papež - lIL 237, 2:\9; - IV. 239; řecký král - I. 507; ruský car - I . 303, 309 sv. Pavel (též Saul či Paulus), apoštol 1 06, 1 07 Pavel Diaconus 1 2 7 Pavelié, Ante 48 1 Paz Estenssoro, Vítor 586 Paz Zamora, .Iaime 586 Pats, Konstantin 4 1 7, 43 1 Pearson, Lester Bowles 520, 583 Peary, Robert Edwin 459 Pedro, brazilský císař - I. 33 1 ; l l . 33 1 , 3 7 1 Peel, Robert 326, 382 Peisistratos 5 5 Peisistrotovci 5 1 Pella, Giuseppe 52 1 , 537 Pelletiers 2 1 2 Le Pen, ]ean Marie 565 Penn, William 277 Percy, Henry ( Hotspur) 1 89 Perdikkas 67 Péreir, Auguste Casimir 349; - Constanlin 349 Peres, Šimon, vl. j m . Persky 575 Perez de Cuellar, ]anvier 553 Pérez Rodríguez, Cm'los Andrés 586 Periandros 53 Périer, Casimir Pierre 327 -
Perikles 59, 6 1 Perlin 345 Perón, ]uan DOlllingo 455, 549, 586 Perónová Martínczová, María Estela Isabel 5S6 Peny, Methew Calbraith 393 Pcrseus 85 Perlinax, Publius l Ielvius 99 Pertini, Sandro 565 Peruzzi, Baldassare 2 1 3 Pescara, Fernando Francesco 237 I'escennius, Niger 99 Pestěl, Pavel Ivanovič 347 Pétain, Henri Philippe 403, 407, 469, 477, 489, 524 Petkov, Nikola 5 1 0 Petljura, Simeon M . 433 Petr, král aragonský - ll . 1 59; III. 1 72, 1 87, 207; porlugalský král - V. 363; ruský car - I. Veliký 265, 2 7 1 , 273; 11. Alexejevič 273; - III. 283; srbský krá1 - I. 359; - ll. 48 1 , 486 sv. Petr 1 07, 1 40 Pelr z Amiensu 1 5 1 ; - z Castelnau 1 59; - z Pisv. 1 27 Pelr Orseolo 1 1 9 Petrarca, Francesco 1 8 1 , 2 1 2, 2 1 5 Pelronius, Gaius 97 PelťUS Abélard 1 49; - Canisius 239, 2 5 1 ; Dallliani 1 47; - LOlllbardus 1 49; - Waldes 1 49 Pfefferkorn, ]ohannes 1 5 5 POeumer 459 pflimlin, Pierre. 5 2 5 Phibún Songkchrám 5 4 1 Philippus Arabs 1 0 1 Phillimore, lord 4 1 5 Piastovci, polská dynastie 1 33, 1 67, 20 I Piccololllini, Ollavio 2 5 5 Pico della Mirandola, Giovanni 2 1 2 Pieck, Wilhellll 533 Pichegru, Charles 299 Pichon, Stephcn 4 1 1 Pillersdorf, Franc Xaver von 337 Pitsudski, ]ósef Klemens 4 1 7, 433 Pindaros z Théb 5 5 Pinheiro d e Azevedo, ]osé Baptista 567 Pinochet Ugarte, Auguslo 586 Pinsker, Leo 34 1 Pippin, franský Illajordomomus a král - I . Starší (Landenský) 1 2 1 ; - II. Prostřední ( Heristal ský) 1 2 1 ; - li l Krátký 1 2 1 , 1 23, 1 26, 1 40; , král akvitanský 1 2 5 Pirckheimer, Willibald 2 1 2, 2 3 1 Pisano, Giovanni 2 1 3 Piso, Gaius Calpurnius 97 Pill, William ml. 303, 309 Pill, William Sl., hrabě z Chalhalllu 283, 2 9 1 Pillermann, Bruno 5 2 1 Pius, papež - ll . 1 8 1 , 1 97, 2 1 7; - V. 239; - Vl. 30 1 ; - Vll. 305; - IX. 333, 35 1 ; -
-
-
-
REJSTŘÍK
- X. 545; - XI. 430, 473; - XII. 430 Pizarro, Francisco 223-22 5 Pjatakov, Georgij Leonidovič 467 Planck, Max Kari Ernest Ludwik :\43 Plantagcneti, francouzsko-anglická dynastie 1 6 1 , 165 Platon 58, 6 1 , 2 1 2 Plautus, 'IHus Maccius 95 Plechanov, Georgij Valentinovič 579, 389 Plener, Ignaz von 357 z Plettenbergu, Walter 249 Pleve, Vjačeslav Konstantinovič 589 Pleven, nené J ean 5 2 5 Plinills, Gaills P. ml. 9 7 Plotz, Alfred 46 1 Po hi-I 1 77 Pobědonoscev, Konstantin Petrovič 389 Podgornyj, Nikolaj Viktorovič 506, 557 Pogodin, Michail Petrovič 391 Poincaré, navmond 361, 383, 400, 4 1 3, 425 Pojarkov, Vasilij Danilovič 273 Pol Pot 58 1 Polignac, JlIles Auguste Armand Marie de 327 Pollio viz Asinius, Gaius Pollio Polybios z Megapole 67, 83, 85, 95 Polygnótos 58 Polyldeitos 58 Polykrates ze Samu 25, 5 1 , 55 Polymedcs z Argu 5 1 Polyperchon 67 pombal, Sebastiao José de Carvalho e Melo 287 Pompadour, Jeanne Antoinette Poisson de, vl. j m . jean Poissonová 28 1 , 283 Pompeius, Gnaeus 39, 69, 90, 9 1 ; Sextus 92, 93 Pompidou, Georges 525, 565 Pontills Pilatus 39 Póros 43, 64, 65 Posadowsky-Wehner, Artur von 388 Poseidon 47, 49 Poseidonos z Apameie 7 1 Postumus 1 0 1 Potěmkin, Grigorij 285 Poveda Burbano, Alft-edo 585 Poppelmann, Daniel 263 Prado y Ugarteche, Manuel 549 Prandtauer, jakob 265 Prasád, nádžendra 543 Praxiteles 58 Premadasa, nanasinghe 577 Přemysl Otakar, český král - I. 1 69; - II , 1 68, 1 69, 1 7 1 , 1 94, 1 9 5 Přemyslav l l . Velkopolský 1 6 7 Přemyslovci, česká dynastie 1 67, 1 69, 194, 195 Prellss, Hugo 427 Přibyslav, obodritské kníže 1 7 1 Primo de nivera y Orbaneja, Miguel, markýz de Es tella 4 1 7, 439 Princip, Gavrilo 400 -
619
Probus, Marcus Aurelius 10 I Prodikos z Keu 58 Profumo, John Dennis 524 Prokop Holý 1 97 Prokopios z Caesareie I I I Propertius, Sextus 97 Protagoras z Abdery 58 Proudhon, Pierre Joseph 344 Prusias I. 83 Psammetich, korintský tyran 53 Psammték, egyptský faraon - I. 2 5 ; - III. 2 5 Pseudo-Dionisius Areopagita 1 84 Ptah 23 Ptolcmaios, antický geograf 109, I I I Ptolemaios I . 66, 67; - XII. 9 1 Ptolemaiovci, helenistická dynastie 23, 66-67, 84, 88, 93 Pufendorf, Samuel 2 56, 263 Pugačov, Jemeljan 287 Pulci, Luigi 2 1 2 PurceU, Henry 256 Puškin, Alexandr Sergejevič 3 10 Pym, John 267 Pyrrhos 6 1 , 78-79 P)1hagoras ze Samu 5 1
Q Quadros da Silva, Janio 549 Quedraogo, Jean-Baptiste 590 Queipo de L1ano y Sierra, Gonzalo 439 Quesada, Manuel de 223, 225 Quesnay, Fran�ois 289 Quirino, Elpidio 54 1 Quirinus 86 Quisling, Vidkun 477 R
Raab, Julius 496, 5 2 1 nabelais, Fran�ois 2 1 2 Rábih 375, 396 nabin, jicchak 575 Racine, Jeao Baptiste 261 nadbod 1 2 1 nadecký z Radče, Jan Josef Václav 337 Radek, Kari Bernardovič, vl. j m . Karel Sobelsohn 4 1 9, 467 nádhak.rišnan, Sarvápalli 543 Radié, Stjepan 441 Radowitz, Joseph Maria 335 naeder, Erich Hans Albert 479 Raffael Santi 2 1 3 Rafsandžání, Hášímí Alí Akbar 576 nahmán, M udžíbur 577 Rahmán, Zijáur, 577 naiffeisen, Friedrich Wilhelm 345 naimuod, hrabě z Toulose - lY. 1 50- 1 5 1 ;
- Vl. 1 59; - VII. 1 59 Rainald z Dasselu 1 6 5 Rákosi, Mátyás 5 1 1 Rakowski, Mieczl'sla\l' Franciszck 5 59 Raleigh, Walter 247, 277 IUma VII. Pračchátchipok 447 Ráma VIII. Mahidon 447 Ráma IX. Pchúmipchon Adundét 5 4 1 Ramadier, Paul 525 IUmal<rišna .167 Ramanatsoa, Gabriel 589 Rámánudža 229 l�allleau, Jean Philippe 256 l�alllesse, cgyptský faraon - II . Veliký 25; - III. 2 5 l�álllmohan I�áj ., 67 I�andžít Singh :,67 Ranke, Leopold von ., 10, 3 1 9 I�ankovié, Alexander 509 Rašín, Alois {\5 Ibslllussen, Knut 459 Ibsputin, Grigorij JeHlllovič 389 Rastislav 1 69 Ibth, Ernst vom 48., Rathenau, Walter 427 Ratsiraka, Didier 589 Rawlings, Jeny John 590 Raymund de I'uy 1 53 I�e 23 Reading, Rufus Danie1 lssacs 447 Reagan, I�onald Wilson 5 50, 557, 583 Reginalda, dcera Boleslava Chrabrého 167 Regiomontanus, vl. jlll. Johannes MUller II I Regulus, Marcus 8 1 Rechabcálll I. 37 Reichstein 459 Reichwein, Adolf 486 Reinlllar von lIagenau 1 57 Reis, Johann Philipp 343 I�ekkared I. I 1 7 Rekkeswind 1 1 7 Remak, I{obert 343 Rembrandt, l Iarlllensz van Rijn 245 RClllus 75 Renan, Joseph Erncst 342 Renaud, Charles Émile 469 I{enner, Kari 434, 5 2 1 I�eppe 459 Reuchlin, Johanncs 1 55, l I 2 Reuter, Ernst 5 5 I Rcy, Jean 5 5 5 Reynaud, Paul 469 Reza Sáh pahlaví, A. 446 Reza Sáh Pahlaví, Muhalllmad 446, 507, 569, 576 Ribbentrop, Joachim von 475, 485 Ribot, Théodulc .143 Ricardo, David 32 1 Ricci, Matteo 227, 239 Ridgway, Matthcw Bunker 5 1 5
I�icgcr, František Ladislav .H 7, 557 Ricmenschneider, Tilman 2 1 5 Rienzo, Cola di, vl. j m. Niccolc d i Lorenzo Gahrini 1I7 Rigaud, I Il'acinthe 261 Richard, anglický král - I. Lví srdce 1 50-1 5 1 , 1 6 1 , 1 7., ; - 11. 1 88-1 89; - 111. 188-1 89; král římsko-nělllech)' - Cornwallský 1 6 1 , 195 Richard z Yorku 1 89; - syn Eduarda IV. 189 I�ichelicu, Armand Emm anuel du Plcssis de 24 1 , 255, 259, .127 I{imsin z Larsy 27, 29 Ritschl, Albert 343 Ro Thc-IVU 579 Robert, francouzský král - II. Zbožný 1 59; neapol ský král - Moud!)' 2 1 7; skotský král - I. Bru ce 1 89; - I I . Stewart 1 89; vévoda normandský - 1 50- 1 5 1 , 1 6 1 ; hrabě nandcrský - I I . 1 5 1 I{obert Guiscard 1 3 1 , 1 47, 1 48, 1 -5; ":' z Molesme 141 I{obertovci, západofranská dynastie (pozdější Kapetovci) 1 2 5 I{obertson, generál 5 2 7 I{obespierre, M,L\imiUen d e 297, 299, jO l , 5 1 9 Robinsonová, Mary. 563 Robles, Gil 439 Roca, Julio Argentino ., 7 1 Rocard, Michel 565 Rockefeller, John Davison .195 Roderich 1 1 7 Rodney, George Bl�'dges 29 1 I�odrigo Díaz 1 84 Rodriguez, Abelardo 586 Rodrígucz Lara, GuiIJermo 585 Roger 11. 1 3 1 , 1 50- 1 5 1 . 1 7 5 Roggel'een, Jacob 279 Rochambeau, Jean Baptiste Donatien de 291 Hojas Pinilla, Gustavo 549 I�okossovskij, Konstantin Konstantinovič 5 1 0 Roland d e la "Iatiere, ,lean Marie 299 Rolancl 1 2 3 Rollo 1 3 1 R01l1an, císař byzantský - I . Lakapenos 1 75 ; - I V Diogenes 1 7 5 ROlllanovci, ruská dynastie 203, 273 R01l1lllel, Erwin 48 1 ROllluald z l�avenny 1 4 1 H01l1ulus 73 l�o1l1ulus Augustulus 1 03 Ronsard, Pierre 2 1 2 Roosevelt, Franklin D . 455, 465, 487, 50 1 , 5 1 9 Roosevelt, Theodore 395 I�osas, Juan Manuel de 3 7 1 Rosen berg, Alfred 46 1 , 5 1 9 Rosenzwcig, Franz 341 Rouget de Lisle, Claude Joseph 297 Rousscau, Jean ,lacques 257, 2R9-299, 50 1 , 5 1 0, 519
REJSTŘ í K
I�ollvier, Mauricc 585 I�oxana 65 Roxas, Manucl 5 4 1 Rohm, Ernst 4 6 1 , 475 RomeI', Claus 279 Riintgcn ( Hoentgcn ) , Wilhelm COI1l'ad 343 Rubeanus, Crotus 2 1 2 , 2 3 1 I�ubcns, Petr Paul 245 Rudolf, římsko·německý' král a císař I. 169, 1 94, 1 95; - 11. 256, 2 5 1 , 253; král hornoburgund ský - I . 1 25; - II . 1 19, 145; l l l . 145; vévoda rakouský - IV. 1 94; vévoda švábský, něm. pro tikrál 1 48 Ruervain 459 Rugc, Arnold .B5 Ruchrat, .Johann 230 Rumor, Mariano 565 I�ungc, chcmik 34:\ Ruprecht Falcký 197 Rurik 1 :\ 1 Rurikovci, ruská dynastie 1 33, 203 Rusa 1., král Urartu 35 Rusk, Dcan 520 Russel, William 267 Russell, John, hrabě Russell z Kingstonu 326 Rustamovci, arabská dynastie 1 37 Rutherford, Daniel 279 Rutherford, Erncst, baron z Nelsonu :\43 Ruvsbrock 184 Ruysdaclové 245 Ruvter, Michicl 267 Rvclz-Smigly, Edward 433 Rvkov, Alexej Ivanovič 467
Ř Řehoř, papež I . Veliký 1 29, 1 40, 1 4 1 , 1 55; - II. 1 40; - III. 1 .19; - v. 1 43; - VII. 1 47, 1 48, 1 5 1 , 1 67 , 1 87; - IX. 1 49, 1 73; - XI . 1 8 1 , 1 84; - XIII. 239; - XVI. 3 1 9 s
Saad Zaghlúl 457 Sabazios 35 Sacuma, japonský klan 393 Sadat, Anvar 587 Saffárovci, arabská dynastie 1 37 Sacharov, Andrej Dmitrijevič 557 Sachs, I lans 231 Saigó, Takamori 393 S,unt-Just, Antoine Louis Léon de 297, 299 Saint Simon, Claude Henri de 344 Saiondži 4 1 1 Saladin (Saláh ad-Dín) 1 37, 1 50-1 5 1 Saláh ben Júsuf 547 Salan, Raoul Albin Louis 525, 547 Salandra, Antonio 397
62 1
Salazar, Anlónio de OUveira 4 1 7, 439, 52 1 , 567 Saldanha, Joao Carlos de Oliveira 363 Sálih, Alí Abdas 576 Salinas de Gortari, Cm'los 585 Salinator, Marcus Livius 83 Salisbury, Robert Artur Talbo! Gascoyne-Cecil .16 1 , 365, 38 1 , 387 La Sallc, René Robert de 277, 279 Sallustius, Gaius Crispus 95 Salmanasser, asyrský král I . 29; l i l . 3 1 , 45; - v. 3 1 Salmerón 239 Sámánovci, arabská dynaslie 1 3 7 Sámo 1 69 Samori, Ture 375 Samudragupta 43 Samuel, car západobulharský 1 75 San Martín, José de 3 3 1 Sanatescu, Constantin 489 Sandová, George, vl. jm. AUI'ore Dupinová 3 1 0 Sanguinetti, COirolo, Julio María 586 Sánchez de Lozada, Gonzalo 586 Sancho III. Veliký 1 87 Sanjurjo y Sacanell, José 439 Sankara, Thomas 590 Sanla Anna, António López de 3 3 1 Sanla CI ara, Abraham 265 Sanlos, .José Eduardo dos 589 Sapfo z Lesbu 5 1 Saragal, Giuseppe 5 2 1 Sarbadáři, mongolská dynastie 1 79 Sarduri, král Ut·artský - 1. 35; - II . 3 1 , 35 Sargon, král akkadský - I . 26, 27; král asyrský - II. 30-3 1 , 35, 37 Sarit Tchanarat 54 1 Sarkis, Elias 575 Sarmicnto, Domingo Faustino .n I Sarney, José de Aranjo Costa 586 Sarraut, Albert 469 Sartzetakis, Ch. 567 Sásánovci, perská dynastie 69, l O l Sassou-Nguesso, Denis 5 9 1 Sátaváhanové, indická dynastie 4 2 , 4 3 Saló, Eisaku 579 Sattar, Abdus 577 Saturninus, Lucius Apuleius 89 Saul 37 sv. Sáva 205 Savigny, Friedrich Kari von 3 1 0 Savinkov, Boris Viktorovič 389 Savonarola, Girolamo 2 1 9 Sazonov, Sergej Dmitrijel'ič 391 Scaliger, .Josephus Justus 2 17 Scaligerové z Verony 2 1 7 Scarlatti, Alesandro 256 Scelba, Mario 5 2 1 Scipio, Arficanus Publius Cornelius 8 .1 , 8 5 ; - Gnae us Cornelius 8 1 ; - Publius Cornelius st. 8 1 ; -
622
REJSTŘIK
- Publius Cornelius Aemilianus (Africanus mi nor) 8.1, 85; - Lucius Cornelis Aemilianus 85 Scott, I�obcrt Falcon 459 Sédar Senghor, Léopold 545 Seeckt, Hans von 427, 429 Seeley, John Robert 269, 38 1 Scgni, Antonio 5 2 1 Seianus, Lucius Aelius 97 Seibou Ali 591 Seipel, Ignaz 4.14 SeHz, Kari 4.1 4 Selcukos I . 4,), 66-67, 69: - I I . 69 Selcukovci 39, 66-69, 84-85, 88 Selim I. 209; - I I I . 565 Scmiramis viz Šammuramat Semmelweis, Ignaz .143 Sempronius, Tiberius Longus 8 1 Sénánájaka, Dudlel' Shelton 543 Seneca, Lucius Annacus 97 Senefelder, Alois Jan František 279 Senghor, Léopold Sédar 590 Senl'osret (Seostris) III. 23 Septimius Sevcrus, Lucius 99 Scrapis 49 Scrrano y Domingucz, Francisco .16.) Servet, Miguel n i , 258 Servius '1\llIius 73, 75 Setchi I. 2 5 severovská dynastie 99 Scverus Alexill1der 99 Seydlitz, Friedrich Wilhelm 283 Sevmour, Ed\\'ard, vévoda ze Somersetu 2'1'" Seí'ss-Inquart, Arthur -13'1, '155, -1�Sforza, Francesco 2 1 7; - Ludovico II Moro 2 1 9 Sforzové, italskv rod 2 1 .) ShacklelOn 459 Shaftesbury, Anthonv Ashlev 257, 267 Shagari, Alhaji Shcllu Usm,ín Aliyu 5 9 1 Shakespeare, William 2 1 2, 3 1 0 Sharp 257 Shaw, George Bernard 378 Shelle)', Perc)' Bysshe 3 1 0 Sherman, William Tecumseh 373 Schacht, I Ijalmar 427, 429, 475 Scharnhorst, Gerhard Johann David :\ I I , 5 1 5 Sch�lrf. Adolf 5 2 1 Scheel, Walter 569 Scheele, Car! Wilhclm 279 Scheidemann, Philipp 409, 427, 429 Schelling, Friedrich Wilhelm 3 1 0 Schcnk von Stauffenberg, Claus, hrabě 486 Schickard, Wilhellll 279 Schiller, Kar! 569 Schiller, Johann Christoph Friedrich 257, 3 10 Schlack 459 Schlaun, Johann 256 Schleiermachcr, Friedrich Daniel Ernst 3 10 Schleicher, Kurt von 47 1 , 475
Schlieffen, Alfrcd von 403 Schlliter, Andrcas 265 Schllitcr, Poul l lolmske 563 Schmcrling, Anton von 3:19 Schmidt, l Ielinut 459, 569, 575 Schober, Johannes 4.'\4 Scholl, l Ians 486 Schollová, Spohic 486 Schongauer, Martin l l :l Schopcnhauer, Arthur 3 1 9 Schonbornové, nčm. šlechtický rod 256 Schonerer, Georg von 357, 46 1 Schrodinger, Erwin 459 Schulenburg, Friedrich Werner von 486 Schulze-Bovsen, l Iarro 486 Schulze-Deiitzsch, l Iermann .145 Schuman, Robert 52.) , 525 Schurz, Car! 595 Schuschnigg. Kurt von 4.14 Schlitz, Klaus 57 1 Schwarzenberg, Karel Filip 3 1 3, 5 1 5 Schwarzenberg, Felix .1.17 Schwarzkopf, I I . Norman 5 5 5 Schwerin von Krosigk, Johann Ludwig 493 Si a, první čínská dynastie 4 1 Siad Barre, MlIhammad 587 Sickingen, Franz von 2.B Siemens, Werner von .1 4.1 Sigibert I . 1 2 1 Siles Zuazo, H 586 Silvestr, papež - I . 1 '10; - ll . 1 '1 3, 169 Simeon, bulharskl' car 1 - 5 Simon, John AlIsebrook 468 Simon z MOlllfortu 1 59; - mladší 1 6 1 , 189 Simonides z Keu 55 Simons, Menno 2.H Simpsonová, Wallis. 468 Sinacherib 3 1 , .17 . .19 Sindermann, 1 I0rst 5- 1 Sinowatz, Frecl 5 6 1 Siricius 1 40 Sixtlls Bourbonsko-Parmský 405 Sixtus, papež - lY. 2 1 7; - V: 239 Skanderbeg viz Jiří Kastriota Skarga, Piotr 24 1 Skopas 58 Slavata, Vilém 253 Slavíček, Karel 27S Slowackl, ]ulillsz 285 Smeaton, Joseph 279 Smenchkare 25 SmelOna (SmelOnis) , Amanas 4 1 7 , '15 1 Smith, Adam 289, 52 1 Smith, lan 545 Smrkovský, Josef 559 Smuts, Jan Christiaan 4 1 5, 449, 457 Snellius, Willebrord 279 Snellman, Johan Vilhelm von 562
REJSTŘÍK
Snofrcv 23 Soares, Mário Alberto Nobrc Lopes 567 Sobukwe, Robert Mangaliso 545 Socini, Faustus 2 4 1 Sofie Palaiologovna 203 Sofokles 58-59 Soglo, Nicéphore 590 Sokolovskij, Vasilij Danilovič 527 Sokrates 58, 6 1 , 63 Solano López, F. 3 7 1 Solon 5 4 , 5 5 , 7 7 Solovjov, Vladimir Sergejevič 391 Somoza, Anastasio 455, 585 Soninno, Giogio Sydney 397, 4 1 1 Sorel, Georges 344, 460 Sorsa, Kalevi Taisto 5 6 1 Soto, I lcrnando d e 2 2 5 , 239 Soult, Nicolas Jean de Dieu 3 1 3 Soumialot, Gaston 547 Souphanouvong 5 8 1 Soustelle, Jacques 5 2 5 Sozzini, Faustus 2 4 1 Spaak, Paul-Henri 5 2 3 , 5 2 5 Spadolini, Giovanni 565 Spalatin, Georg 23 I Spandidakis 567 Spartakus 9 1 Speer, Albert 479 Spencer, Edmund 2 1 2 Spencer, Herbert 3 18, 342-343 Spengler. Oswald 46 1 Speranskij, Michail Michajlovič 347 Spinola, Ambrogio 243, 252-253 Spínola, António Sebastiao Ribeiro de 567 Spinoza, Benedictus (Baruch) 245, 256 Sporck, Johann 265 Sprenger, Jakob 230 Šrámek, Jan 435 St. Laurcnt, Louis Stephan 520 Stadion, Johann Philipp 303, 307, 3 1 1 , 337 Stačl, Germaine de 3 1 0 Stahl, Friedrich J ulius 3 1 8 Stalin, Josif Vissarionovič, vl. j m . Džugašvili 407, 4 1 8, 4 1 9, 42 1 , 496-467, 485, 487, 49 1 , 505-506, 509, 52 1 , 527, 533 Stambolijski, Alexandr 44 1 Stambolov, Stefan 359 Stanislav, polský král - I. Leszczinski 2 7 1 , 28 1 ; - 11. Poniatowski 285 Stanley, Henry Morton 375 Starhemberg, EľI1st Riidiger 265 Staudinger 459 Stauning, Thornvald August Marinus 430 Staupitz, Johann von 230 Staviskij, Sergej Alexandr 469 Steen, Jan 245 Stegcr, N . 56 1 Stegerwald, Adam 378
623
Stein, Heinrich Friedrich Kari vom 3 1 1 , 3 1 5, 343 Stenkilovci, švédská dynastie 1 63 Stephanus 1 07 Stephenson, George 32 1 Stesichoros z Himery 5 1 Steuben, Friedrich Wilhelm von 29 1 Stevens, Siaka Probyn 590 Stevenson, Adlai Ewing 520 Stilicho 1 1 5 Stimson, Henry Levis 4 1 2 Stirner, Max 344 Stobbc, D. 573 Stoecker, Adolf 344, 355 Stojadinovié, Milan 44 1 Stolypin, Pjotr Arkadčvič 362, 389 Stoph, Willi 533, 5 7 1 , 573 Storch, N iklas 233 Stoss, Veit 2 1 3, 249 Stórtebecker, Klaus 1 83 Stra[ford, Thomas 267 Strasser, Georg 461 , 47 1 Strassmann, Fritz 459 Strauss, Franz Josef 529, 569 Streicher, Julius 4 6 1 Stresemann, Gustav 4 1 3, 4 1 5, 4 J 9, 4 2 5 , 4 2 7 , 429 Stříbrný, Jiří 435 Strijdom, Johannes Genu'dus 545 Stroessner, Alfredo 549, 586 Stroganovové, ruský kupecký rod 273 Strossmayer, .Josip Juraj :\59 Štrougal, Lubomír 559 Strozzi, italský rod 2 1 5 Struensee, Johann Friedrich 287 Stuartovci, ' skotská dynastie 1 89, 247, 267, 269, 280 Stumpff, generál 493 Sture, Sten I. 199; - ll. 249 Stiilpnagel, Karl-Ileinrich 486 Su Tung-pcho 1 7 7 Suárez Gonzáles, Adolfo 567 Suárez, Francisco 239, 243 Subataj 1 79 Subháščandra Bose 447, 495 Sucre, António José de 3 3 1 Suej, čínská dynastie 1 7 7 Suetonius, Paulinus 97 Suetonills, TranquiUus Gaius 97 SlIger 1 59 Suharto, Raden 54 1 , 5 8 1 Suhr, Otto 5 3 1 SlIiko 1 77 Sukarno, Ahmed 447, 54 1 , 5 8 1 Sulla, Lucius Cornelius 89, 91 SlIIJy, Maximilien de Rosny 247 Sunay, Cevdet 567 Sundžata Keila 2 2 1 Sung, čínská dynastie 1 76-1 77, 2 1 0-2 1 1 Sung Ťiao-že 45 1
624
REJSTŘÍK
Sunjatsen 369, 45 1 Suso, Heinrich 184 Suvorov, Alexandr Vasiljevič 285 Slileyman ll. Veliký 209 Svarez, Karl Gottlieb 287 Svatopluk I. 1 69 Sven I . Vidlí vous 1 63 Svendrup, Johan 362 Sverkeť, švédský král - I. st. 1 63; l l ml. 1 63 Sveťkerové, švédská dynastie 1 63 Sverre Sigurdsson 1 63 SVinhufvud, Pehr Evind 43 1 Svjatoslav L 1 1 3, 133, 1 75 Svoboda, Ludvík 5 59 Swift, Jonathan 269 Syagrius 1 20- 1 2 1 Syfax 8 1 Symmachus, papež 1 40 Symmachus, Quintus Aurelius 1 1 7 syrská (isauťská) dynastie 1 39 Syse, Jan Pedeť 561 Szálasi, Feťenc 435, 489 -
.
š Šadlí, Bendžedíd 587 Šáhdžahán 229 Šalamoun 37, 39 Šamaš 27, 29 Šamaššumukín 3 1 Šamir, Jicchak, vl. j m . Jazernicki 575 Šammuťamat (Semiramis) 3 1 Šamšiadad, asyrský král L 29; - V 5 1 Šamún, Kámil 535 Šang, čínská dynastie 4 1 Šápuť, perský král - I . 1 0 1 ; I I I . 1 03 Šaríf, Mian Naváz 577 Šástťí, Lál Bahádur 577 Šauššatar, král Mitanni 35 Šazar, Salman 537 Šebestián, port. kťál 243 Šen·cung 1 77 Šepilov, Dmitrij Tťofimovič 506 Šermarke (Sirmaťke ) , Abdurrašíd Alí 587 Šešonk L (Sisak) 2 5 Šimon Makkabejský 39 Šíršáh 229 Šiva 43 Šivádží 275 Šótoku Taiši, pťinc 1 77 Štaufové, německá dynastie 1 64- 165, 1 72-1 73, 181 , 2 1 7 Štěpán, papež - II. 1 23, 140; - I V 1 2 5 ; anglický král - z Blois 1 6 1 ; bosenský král - Štěpán TVťtko 205; polský kťál - Báthory 249; kníže moldavský - III. Veliký 205; srbský kníže (car) - I . Nemanja 205; - II. Pťvověnčaný 205; - IV Dušan Silný 205; - V Uroš 205 -
Štěpán, apoštol 107 Štěpán Harding 1 4 1 ; - Langton 1 6 1 Šuppiluliumaš I . 3 5 Šusin 2 7 Švehla, Antonín 4 3 5 T
Taaffe, Eduard 357 Tabarnaš, chetitský velkokrál )5 Tabati 2 1 Tacitus, Cornelius 97, 109, 1 1 1- 1 1 2, 2 1 2 Tacitus, Marcus Claudius 1 0 1 Taft, William Iloward 395 Táhirovci, islámská arabská dynastie 1 3 7 Tahmásp 1 . , peťský šáh 209 Taine, Hyppolite 342 Taira, japonský rod 1 7 7 Tajá 587 Takešita, Noboťu 579 Talleyrand-Péťigord, Charles Maurice de 295, 297, 3 1 5 , 3 1 7, 327 Talu, Naim 567 Tameťlán viz Timúr Lenk Tanaka, Kakuei 453, 579 Tanit (Astťaté) 39 Tankred Taťentský 1 5 1 : z Lecce 1 73 Tarakí, NÍlr Muhammad 577 Tardieu, André 434 Tárik 1 3 5 Taťquinius Priscus 7 3 Tarquinius Superbus 73 Tasman, Abel 278 Tassilo lIl. 1 23 Tasso, Torquato 2 1 2 TiWírescu, Gheoťghc 5 1 0 Tatianos 107 Tauler, Johann 1 84 Teja 1 1 7 Tejero de Molina 567 Telefunken 459 Teleki von Szék, Pál 435 Telipinuš 35 TeU, Vilém 1 93 Temundžin (viz též Čingischán) 1 79 Teng Siao-pching 506, 579 Teodor ll. 375 Terboven, Josef 477 Tereza z Ávilv 239 Terpandros z Lesbu 5 1 , 53 Tertullianus, Quintus Septimius 1 07, 1 40 Teruuchi 459 Tešup 29 Tetzel, Johann 2 3 1 Teuta, i1yrská královna 8 1 Thales z Milétu 45, 5 1 Thankmar J 43 Thmmann, Ernst 4 7 1 -
REJSTŘÍK
Theiler 459 Thcmistoklcs 57 Thcodor, císař nikajský ( byzantský) - I . Laskaris 207; despota epirský - I . 207 Thcodor z Tarsu 1 29 Theodora, byzantská císařovna 1 39 Theodorich Vcliký 1 1 5, 1 1 7, 1 2 1 Thcodosius I . vel i ký 105, 1 1 5, 1 40, 1 55 Theodulf 1 2 7 Theofano, byzantská císařovna 1 43, 1 59 Theognis z Mcg,uy 55 Theognost 203 Theokritos ze Syrakus 7 1 Theopompos 53 Thespides 58 Thcudebert I. 1 2 1 Thicrack, Otto 486 Thicrs, Louis Adolphe 327, 349, 365, 383, 385 Thompson, Joseph John 326 Thor 109 Thorez, Maurice 469, 525 Thovt 23 Thrasybulos 63 Thukvdides, athénský politik 59 Thukydidcs, historik 58 Thunberg, Carl Peler 279 z Thurnu, Jindřich Matyáš 253 Thutmóse; egyptský far;lOn - I. 25; - ll!. 24-25 Tchaj-cung ( Li Jlian) 1 77 Tchang, čínská dynastie 1 76, 1 77 Tiberius, Claudius Nero 95, 97 Tihullus, Albius 97 Tieck, .Johann Ludwig 3 1 0 Tiglatpilesar, asyrský král - I . 29, 3 1 ; - lll. 3 1 , 35 Tilak, Bál Gangádhár 367 TiBy, .Jan Tserc\aes 252, 253, 255 Timoleon 6 1 Tímúr Lenk 1 79, 206-207, 209, 2 1 1 , 229 Tindemans, Leo 56 1 Tinsulanond Prem 5 8 1 Tirpitz, A1fred von 3 8 7 , 479 Tisza, István 357 Tisza, Kálmán 357 Tito, )osip Broz 486, 489, 493, 505, 509, 560 Tilulescu, Nikolae 44 1 Titus, Flavius Vespasianus 39, 97 Titus Tatius 73 Tiziano Vecellio 2 1 3 Tkačov, Petr Nikitič 389 Tocqueville, Charles A1exis Henri Clérel 327, 342 Todorov, Stanko 560 Togliatti, Palmiro 5 2 1 Togo, Heihačiró 393 Togul Beg 1 5 1 Tojotomi, Hidejoši 227; - Hidejori 227 Tokugawa, lejasu 227 Tokugawové, šógunský japonský rod 227 Tolbert, William Richard 590
625
Tolstoj, Lev Nikolajevič 389 Toluj 1 79 Tomáš Akvinský 1 49 Tombalbayc, Ngartu (Fran�ois) 591 Tomislav, král chorvatský 205 Tomski j , Michail Pavlovič, vl. jm . .Jcfremov 467 Ton Duc Thang 58 1 Toptani, Esad Paša .)99 Torquemada 1 55, 1 87 Ton'cs, Juan José 586 Torres, Luis Vaz 279 Torricelli, Evangelista 279 Torrijos Herrera, Omar 585 Torstensson, Lennart 255 ToscaneBi, PaDlo del POZlO 225 Tošiki Kaifu 579 Totila 1 1 7 Touré, Ahmad Sékou 545, 590 Tournefort, )oseph Pitton de 279 Tokoly, Imrc 265 Tonnies, Ferdinand 343 Traianus, Marctls Ulpius 87, 98-99, 1 07 Traoré, Moussa 591 trastámarská dynastie 187 Traugutt, Romuald 329 Trebonius Gallus 1 0 1 Treitschke, Heinrich 461 Trinh, dynastie 585 Trockij, Úv Davidovič, vl. j m . Leib Bronštein 389, 407, 409, 4 1 8-4 19, 42 1 , 467 Tropsch, Hans 459 Trott Zll Solz, Adam von 486 Trudeau, Pierre Elliot 58:3 Trujillo, César Gaviria 585 Truji\lo y Molina, Rafael Leonidas 455, 549 Truman, Harry Shippe 5 1 5, 5 19, 527, 539 Trumhié, Ante 441 Tsatsos, K. 567 Tshombe, Moise Kapenda 547 Tsiranana, Philibert 589 Tu Fu 1 77 Tubman, William Vacanarat Shadrach 590 Tudorovci, anglická dynastie 1 88-1 89, 247 Tuchačevský, Michail N i kolajevič 42 1 , 467 1\lkulti-Ninurta I. 29 Tullus Hostilius 73 Tulsí Dás 229 Tului 1 79 Túlúnovci, arabská dynastie 1 37 . Túpak Amaru 277 Túpak Jupanki 223 'l\lrati , l'iIippo 397 Turgenčv, Ivan Scrgejevič 389 1\lrgot, Anne Robert .Jacques 295 Tušratta, král Mitanni .) 5 1\ltanchamon 25 Tvcho de 13rahe 221 rYler, Wat 1 88, 1 89, 2 1 5
626
REJSTŘÍ K
'J'Yľlaios 5 1 , 5:\
Ť 'l'ia-čching 227 'l'iang Ce-min 579 'l'iang 'l'ing-kuo 579 'l'iang Čching 579 'l'in, čínská dynaslie 1 77, 2 1 1 u
U Nu viz Nu Kou, U U Thanl, Silhu 553 Ubico Caslaňeda, JOľge 455 Uexkiill, Jakob von 459 Uhland, tudwig 3 1 0 Ulbľicht, Walteľ 497, 53 1 , 533, 5 7 1 UlIsten, O l a 5 6 1 Ulmanis, Kaľlis 4 1 7, 43 1 Umajjovci, aľabská dynastie 1 34- 1 :\5, 1 37 , 1 87 Umaľ 1 3 5 Umberto 1 . :\97 Uno, Sosuke 579 Uľban, papež - ll. 1 48, 1 5 1 : - lll. 1 65 ; - v. 1 8 1 ; - Vl. I S I Uľ[í ze Šíľázu 229 Urnallll11U 27 Urnanše 27 UľOš, sľbští caľové - IV 205; - v. 205 Uľukagina 27 Usiľe (Osiľis) 23, 49 USl11an dan Fodio 375 Uthmán 1 3 5 Utuchengala 2 7 Uyl, JooP Johannes Maľten den 5 6 1 Ogedei 1 33, 1 7S v
Václav, český kľál - L 169 - ll. 167, 1 69, 1 94, 195; - II I . 1 69, 194; - lY. 194, 1 97, 2 1 7; vé voda český - Svatý 1 43, 169 Vaifaľ 1 23 Valdemaľ, dánský kľál - L Veliký 1 6:\; - ll. Vítězný 1 62-1 63, 1 73; - lll. 1 99; - IV. Atteľdag 1 8:\, 1 99; kľál švédský - Biľgeľsson 1 63 Valdivia, Pedro de 225 z Valdštejna, Albľecht 2 52-25 5 Valens, Flavius 103, 1 1 5 Valentinianus, císař římský ( západořímský) - L 1 03; - I I . 103; - lll. 1 40 de Valeľa, Éal110n 448, 524, 563 Valeľianus, Publius Licinius 10 I , 1 07 Válíd I . 1 5 5 VaHa, LOľenzo 2 1 2 Vallabha 229 Valois, fľancouzská dynastie 190- 1 9 1 , 193
Vandeľbilt, Cornelius 395 Vaľdhalllana, viz též Mahaviľa 4:\ Vaľgas, Gelúlio Dornelles 455, 549 Vargas, Viľgilio Barea 585 Vaľro, Marcus Teľentius 95 VanUla 29 Vaľus, Publius Quinctilius 95-96, 1 1 5 Vasari, Gioľgio 2 1 3 Vasco de Gama 220-'22 I , 228 Vasovci, švédská dynastie 249, 2 7 1 Vassiliu, JOľgos G. 567 Vauban, Sébastien 261 Vecchi, Cesaľe Maľia de 437 Velasco Alvaľado, Juan 585 Velasco I b arra, José Maria 549, 585 Velázquez, Diego 243 Veneziano, DOlllenico Baľlolollleo 2 1 5 Venizelos, E1eutheľius 359, 399, 40 1 , 44 1 , 445 Verbiest, Feľdinand 275 Vercingetorix 9 1 Vergilius, Publius Maro 9 5 Vergniaud, Pierre Victuľ11ien 299 Veľl11eer van Delft, Jan 245 Verrazano, Giovanni da 225 Verus, Lucius Aurelius 99 Verwoerd, Hendrik French 545 Vespasianus, Titus Flavius 39, 97-98 Vespucci, Amerigo 224-225 Viclela, Jorge Rafael 586 Vido 1 19 Viktor Emanuel ll. 337, 35 1 ; - I l l. 397, 437, 480, 489 Viktoľ IV., papez 1 6 5 Viktorie, britská královna 280, 326-327, 367, 3 8 1 Vilém, císař německý - I . 264, 353; - ll . 264, 3 5 5 , 36 1 , 387, 59 1 , 407, 409, 4 1 1 ; anglický král - I. Dobyvatel 1 29, 1 6 1 ; - ll . Ryšavý 1 6 1 ; - I I I . Oranžský 259, 269, 280, 283; - lY. 280, 326; král Obojí Sicílie - I. 165; - I I . 1 73, 1 75 ; kníl římsko-německý - Holandský 1 73; vévo cla akvitánský - lX. 1 57; místodržící nizozem ský - 1. 245;" - lll. 363 VilemÍna Nizozemská 363 ViIIOll, Fľan�ois 2 1 2 Vinc/ex, Gaius Julius 97 Viola, generál 586 Virchow, Rudolf Ludwig Kari 343, 355 Virialhus 83 Viscontiové, italská dynastie 2 I 7, 2 1 9 Vischer, Peter 2 1 3 Višvanat Pratap Singh 577 Vít (Guy) z Lusignanu 1 5 1 Vitellius, Aulus 97 Vitigis 1 1 7 Vitold, litevský velkokníže 2 0 1 Vittoria, Fran é esco d e 239 Vivaldi, Antonio 256 Viviani, René 383, 400
REJSTŘÍK
Vladimír, kyjevský velkokníže - I. Svatý I I J, 133, 1 7 5 ; - ll. Monomach 133 Vladislav, český král - I. ( 1 1 . ) 1 69; - II . 1 97, 20 1 , 236; polsí(ý král - I. Lokýtek 1 67, 20 1 ; - IL Jagello 2 0 1 ; - I I I . Varnenčík 20 1 , 203; IJolský kníže - I. lieřman 1 67 Vlasov, Andrej Andrejevič 49 1 Vogel, lians-Jochen 573 Vogelsang 357 Vogelweide, Walther von deť 1 57 Vogt 459 sv. Vojtěch 1 67, 1 69 Voldemaras, Augustinas 4 1 7, 4 3 1 Voltaire, v l . j m. Fťancois-Maria Arouet d e 2 5 7 , 2 9 5 Vorošilov, Kliment Jefremovič 485, 486, 505 Vorster, Balthazar Jonannes 590 Vozněsenskij, Andrej Andrejevič 505 Vranitzky, Franz 56 I Vratislav ll. 1 69 Vries, liugo Maria de 343 Vulkanus 87 Vyšinskij , Andrej Januarjevič 497, 505 w
Wagner, Adolf 344 Wagner, Richard 46 1 Wakefield 38 1 WaJace, William 1 89 Waldburg, Truchsess 233 Waldhcim , Kurt 5 53, 5 6 1 Waldseemliller, Martin 2 2 5 Wal�sa, Lech 559 Walia 1 1 5 Walpole, Robert 269 WaJtheť von deľ Vogelweide 1 5 7 Wan Li 227 Wang .J ang-ming 227 Wang Mang 4 1 Wang Ťing-wej 45 1 , 453 Wang Wej 1 77 Waľbllrg, Otto lieinrich 459 Wartenbllrg, Peter YOľck von 486 Warwick, Richard Neville 1 89 Washington, George 29 1 , 293 Watson 459 Watt, James 2 79, 32 1 Watteall, Antoine 2 8 1 Wayne, Anthony 293 Webb, Sidney James 378 Weber, Max 343, 388 Wegener 459 Wehner, llerbert 459, 5 7 1 Weitling, Wilhelm Chľistian 344 Weizmann, Chaim 3 4 1 , 537 Weizsacker, Richard von 573 Wej , čínská dynastie 4 1 Welcker, Kari Theodoľ 3 18, 325
627
Welf lY. 1 48; - VI. 165 Welfové, nčmecká dynastie 1 48, 1 64-1 65, 1 73, 263 Wellington, Arthur Wellesley 309, 3 1 3, 3 1 5, 323, 326, 367 Weiserové, německý bankéřský rod 2 1 5 , 2 2 1 , 225, 237 Werneľ, Arthur 5 3 1 Wesley, John 257 Wcssel, Johann 230 Wettinové, německá dynastie 1 64 , 1 7 1 , 1 96-197, 263 Weyden, Rogier van der 1 93, 2 1 3 Weygand Maxim, vl. jm. Maxime de Nimal 425, 433 Whitefield, George 257 Whitehead, I�obert 343 Whitlam, Edward Gough 579 Wicli� .John 1 8� 1 89, 197, 238 Widukind 1 23 Wielopolski, Alexandeľ 329 Wichman 1 67 Wilkins 459 Willoch, Kaarc Isaachsen 5 6 1 Wilson, I-Iaroltl James 524, 563 Wilson, Woodrow 395, 405, 407, 409, 4 1 I , 4 1 5, 42 1 , 423 Wimpfeling, Jakob 2 1 2 Winckelmann, Johann Joachim 3 1 0 Windischgr;itz, Alfred Kandidus Feľdinand 3:\7 Winrich z Kniprode 1 99 Wirth, Josef 427 Witt, Jan de 259 Witte (Vitte ) , Sergej Jllrijevič 3 9 1 Wittelsbachové, německá dynastie 165, 1 93-1 94, 263, 268-269, 285 Witzleben 459 Wlodkowicz, Pawel 249 Wojciechowski, Stanislaw 433 Wojtyla, Karol viz .Jan Pavel I I . Wolfe, .James 283 Wolff, Chľistian 257, 263 Wolfram z Eschenbachll 1 57 Wollenweber, Ernst 533 WoLlenwewer, JUrgen 249 Wolsev, Thomas 238, 247 Wotml (Woclan) 1 09 Wiihler, Friedrich 343 W6lfflin, lieinrich 256 Wrangel, l'ľieclťich lieinrich Ernst von 335 Wrangel (Vrangel) , Pjotľ Nikolajevič 4 2 1 Wrangel, Kari GlIstaf 2 5 5 Wren, Christopher 256 Wrightové 343 Wu-ti 4 1 , 56 WlIlfila 1 1 5 WlIllenwcwer, Jlirgen 249 WlIndt, Wilhelm 343 Wyatt, John 279
628
REJSTŘíK
Wyszy,íski, Stefan, kardinál 5 1 0, 559 x
Xanthippos, athénský politik ( 5 stol. př. n . 1.) 57; - velitel spartských žoldnéřl' v karthaginských službách 8 1 Xenoron z Koloronu 5 1 , 58 Xerxes I. 45, 57 y
Yaméogo, Maurice 590 Yhombi Opango, ./oachilll 591 Yorek von Wartenburg, Franz David ) 15 Yorkové, anglická dynastie 1 88, 1 89 Ypsilanti, Dellletrius 323 z
Zarar Chán 2 1 1 Záhir, Muhalllmad 446, 54) Záhir Sáh, Muhammad 577 Zachariáš 1 . , papež 1 2 5 Zaisser, Wilhelm 5.1.1 Zamojski, Andrzcj 329 Zápotocký, Antonín 51 I Zarathuštra 45, l O l Zawdítha 457 Z;ihringové, německá dynastie 19.1 Zbyhnčv 1 67 Zccland, Paul van 430
Zenawi, Melcs 587 Zcnobic 1 0 1 , 1 05 Zenon z Kitia 7 1 Zeppelin, Ferdinand von :145 Zerbo, Saye 590 Zeus 47, 49, 5.1, 58 Zikmund, císař římský, král český a uherský 1 8 1 , 1 94, 1 97, 20 1 , 209; polský král - I. 249; - 111. Vasa 203, 24 1 , 249; švédský král Zik mund Vasa viz Zikmund 111. Pols ký ; h rabě ty rolský 1 9.1 Zilllrilim 29 Zinověv, Grigorij ./evsejevič 407, 4 1 9, 467 Zinsoll, Élllile Derlilll 590 Zinzendorr, Nikolaus Ludwig von 257 Ziríovci, arabská dynastie 1 37 Zola, Élllile :183 Zrinský, Mikuláš 209 Zwingli, Ulrich 2 .1 I , 235, 238 -
ž Ždanov, Andrej Alexandrovič 467, 505 Živkov, Todor 5 10, 560 Žižka, .lan 1 97 Žofie, ruská carevna 27:\; - Charlotta, manželka prllského krále Fridricha I . 263 Zólkiewski, Stanislaw 249 Žukov, Georgij Konstantinovič 49.1. 506. 527
ENCYKLOI'EDICKÝ ATLAS SVĚTOVÝCH DĚJIN
Mapy a chronologický přehled Hermann Kinder, Werner Hilgemann
Z němčiny přeložili Lenka Wurstová, Jan Hrdina, Jiří Ohlídal, Karel Kubiš, František a Šárka Stellnerovi Odborná revize Martin Machovec, Jan Urban, Ondřej Pittauer Vazbu navrhla Michaela Blažejová Na vazbč použito detailu obrazu Ustavení státní racly od Augusta Coudera, zámek Versailles V roce 1 998 vydalo NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové noviny, Jana Masaryka 56, 1 20 00 Praha 2 Odpovědní redaktoři Jan Urban, Ondřej Pittauer Sazba textové části NLN, s . r. o., Česká verze Illap Art D, Grafický ateliér Černý s. r. o. Vytiskla tiskárna CENTA spol. s r. o., Vídeiíská 1 1 3, Brno Doporučená cena včetně DPH 695,- Kč