Maturitní otázky

1. HISTORIE JAKO VĚDA A HISTORICKÉ POČÁTKY a) Archeologie, Pomocné vědy historické, Pramen, Historiografie •

Typy a praktické využití jednotlivých archeologických odvětví (viz obr. č. 1)

•

Paleografie, diplomatika a jejich praktické využití v historickém výzkumu

•

Co je to pramen

•

Jaké jsou cíle historiografie, základní proměny historiografie (viz text č. 1)

b) Problematika vývoje člověka a proměny pravěkého světa •

Reální předchůdci člověka, zásadní změny ve vývoji člověka (viz obr. č. 2)

•

Příčiny hlavních pravěkých proměn (lov-zemědělství viz text č. 2., tlupa-organizované společenství, nástroje, migrace) Obrázek č. 1

Obrázek č. 2

1. HISTORIE JAKO VĚDA A HISTORICKÉ POČÁTKY Text č. 1 Přecházím k problematice hodnocení. Skalní pozitivisté tvrdí, že historikovi nepřísluší hodnotit, zvláště pokud jde o historické postavy a jejich činy, že se má snažit jenom je vysvětlit a pochopit. S tímto postojem nesouhlasím. Mohou sice existovat dílčí faktografické studie, u nichž nejsou hodnotící soudy nezbytné. Jiné je to však tam, kde se historik zabývá širšími tématy, zvláště jde-li o monografická díla o jednotlivých osobnostech a o díla syntetická. Podle mého mínění se historik, který nechce hodnotit, zpronevěřuje svému poslání. Nemluvě o tom, že historie bez hodnocení je suchá, je to polévka bez koření. Jenže v okamžiku, kdy historik přistupuje k hodnocení, vyvstávají některé etické problémy. Když historik hodnotí, bere totiž na sebe závazky, které by měli mít soudci, včetně všestranného posouzení „skutkové podstaty“ a „polehčujících okolností“. Hodnocení nesmí být černobílé a nemělo by vycházet z jednostranné a subjektivní stupnice hodnot, které zastává historik. Nemělo by jít o plané moralizování.

Mezník, J.: Etika historikovy práce, http://www.clavmon.cz/archiv/polemiky/prispevky/Meznik.htm Text č. 2 Teorie vzniku zemědělství podle amerického geografa C. O. Sauera (1960): 1. Ohniska domestikace rostlin i domácích zvířat – je nutné hledat místa jejich přirozené diferenciace a přirozené genetické variability (přírodních podmínek).

2. Zemědělství vznikalo ve vyšších nadmořských výškách – v nivách byly časté povodně.

3. Původně využívané plochy byly zalesněné.

4. Nevznikalo v důsledku nedostatku potravy, byl to vynález společnosti, která byla v nadbytku.

5. Skupiny prvních rolníků žily alespoň část roku usedle – v době vegetace rostlin.

6. Zemědělci byli lidmi se znalostí přírody. http://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_O._Sauer

2. SVĚT ANTIKY a) Pojem polis, příčiny řecké kolonizace, válečné konflikty starověkého Řecka a jejich význam • Jak fungovala řecká polis, konkrétní příklady (viz text č. 1.)

• Proč došlo k řecké kolonizaci a jaké jsou její důsledky (viz text č. 2) • Konflikty s Persií, Peloponéské války, důsledky pro Evropu b) Územní proměny Římské říše, pojmy triumvirát, principát, dominát, kolonát a přínos antického kulturního dědictví pro současný svět • Územní rozmach a proměny Římské říše, důsledky pro Evropu • Proměny politického a hospodářského uspořádání (viz text č. 3) • Jazyk, písmo, náboženství, kultura

Text č. 1 Již v antické polis si byli plnoprávní občané zcela rovni, všichni však byli naprosto pohlceni obcí, ve které žili. Městský stát mohl kontrolovat veškeré jejich aktivity, celá ekonomická oblast byla k dispozici veřejnému zájmu, náboženská víra oslavovala obec a kulturní aktivity sloužily k symbolizování naprosté suverenity celku nad životy všech jeho členů. Jak zdůrazňují klasičtí filologové, dokonce ani řecký jazyk, který ve své citlivosti dokázal vyjádřit všechny drobné odstíny mysli, neznal žádné slovo pro označení pojmu společnost, který by byl odlišný od pojmu státu či města. Jediné slovo polis muselo vystačit k vyjádření všech těchto dnes tak různých významů.

Keller,J.: Politika s ručením omezením

Text č. 2 Oprav a vysvětli 1. V Řecku klesá počet obyvatel 2. Vývoz levného obilí z Řecka 3. Olivové háje a vinice vynášejí už po několika letech a nepotřebují velké investice HOPFINGER, Petr. Velká řecká kolonizace. Metodický portál : Digitální učební materiály [online]. 27.

04. 2010, [cit. 2011-08-27]. Dostupný z WWW: <http://dum.rvp.cz/materialy/velka-reckakolonizace.html>. ISSN 1802-4785.

2. SVĚT ANTIKY Text č. 3 Kolonát (z latiny: colōnātus, „dědičné nevolnictví svobodných drobných zemědělců; kolonát, osídlování římské půdy zajatci“; colōnus, „rolník, sedlák, hospodář; nájemce pole; osadník“) nájem velkostatkářské půdy (splácený penězi, později v naturáliích) svobodným *rolníkům a bezzemkům, případně usazování otroků-kolonů začátkem 1. poloviny 1. století př. n. l. v *římské říši. Zpočátku představoval výnosnou formu hospodaření – koloni měli (ve srovnání s *otroky) větší zájem na práci a větší smysl pro technické novoty; stávali se jimi i přistěhovalci. Postupně se však nájem kolonům zvyšoval, což vedlo k jejich zadlužení (museli pracovat i určitý počet dnů na statcích velkostatkářů), jejich postavení se přestalo lišit od otroků, a k častým útěkům. V roce 332 *Konstantin Veliký (272 nebo 273–337) připoutal kolony k půdě dědičně. (František Čapka) Antropologický slovník, http://is.muni.cz/do/1431/UAntrBiol/el/antropos/slovnik.html

3. VZNIK FEUDÁLNÍ EVROPY a) Vývoj křesťanství v Římské říši, vliv křesťanství na barbarské kmeny, pojem univerzalismus • Proměny postoje Římské říše ke křesťanství, důvody • ariánský kult a barbaři • šíření křesťanství v době středověku, příklady (viz text č. 1) b) Stěhování národů, pojem foederati a barbarizace, příčiny vzniku feudalismu a jeho charakteristika • Příčiny stěhování národů, směry a časové vymezení • Funkce foederátů a důsledky barbarizace • Počátky lenních vztahů a jejich význam (viz text č. 2) Text č. 1 Královna dala potajmu povolat svatého Remigia, biskupa města Remeše, a prosila jej, aby vnukl králi slovo spásy. Biskup jej tedy pozval a mezi čtyřma očima mu začal domlouvat, aby ... se odvrátil od pohanských model... Král však řekl: „S potéšením jsem ti, nejsvětější otče, naslouchal, ale zbývá jedno: lid, který jde se mnou, nedovolí, abych opustil jeho bohy. Ale půjdu a promluvím k nim podle tvých slov." Když se pak se svým lidem sešel, předešla jej moc boží, a dříve než promluvil, zvolali všichni jakoby jedním hlasem: „Zapudíme smrtelné bohy a jsme hotovi následovat Boha, kterého Remigius zvěstuje jako nesmrtelného!"

Křest Chlodvíka, Dějiny Evropy do r. 1914 v dokumentech O čem jsem dlouho v otázce Anglů uvažoval: totiž, že neměli by usilovat o zničení svatyň bohů u toho lidu, ale pouze samotné sochy bohů v nich se nacházející ničit. Avšak je třeba světit vodu, kropit jí ony svatyně, je nut­né stavět oltáře, vkládat do nich ostatky, poněvadž jsou-li tyto svatyně mohutně stavěné, je třeba přeměňovat je z míst uctívání démonů na místa cti pravého Boha; pro­to, aby lid, když uvidí své svatyně nezbourané, vytrhl blud ze srdce, a poznávaje pravdivého Boha a uctívaje ho, přicházel s větší důvěrou k místům, na která si zvykl. A protože tento lid zvykl si také zabíjet mnoho volů jako oběť pro démony, bylo by zapotřebí také nějakou slavnost v rámci těchto obřadů pro ně změnit, aby v den posvěceni kostela nebo v den narození svatých mučedníků, jejichž ostatky jsou tam uchovány, stavěl si z větví stromů stany poblíž oněch kostelů... a oslavo­val tuto slavnost zbožnými hody; nechť onen lid neobětuje zvířata satanovi, nechť je však zabíjí ke chvále boží a nechť je pojídá a skládá díkůvzdání dárci všeho, jelikož je nasycen pokrmem... Neboť je nepochybné, že prostým myslím nelze najednou všecko vzíti, protože ten, který se snaží vstoupit na nejvyšší místo, stoupá pomocí stupni a kročejů, ne však skoky.

Christianizace Anglů, Dějiny Evropy do r. 1914 v dokumentech

3. VZNIK FEUDÁLNÍ EVROPY Text č. 2 U vlídného krále je nade vše chvályhodné, dokáže-li mezi svými lidmi najít dobré a bdělé muže a nevydá důstojenství úřadu prvnímu, kdo přijde... V souladu s tím, protože jsme se již přesvědčili o vaší loajalitě a vašich schopnostech, vám svěřujeme titul hraběte (Či vévody nebo patricije) v provincii ..., kde až dosud působil váš předchůdce ... a kde nyní máte vy působit a vládnout, zachovávat neotřesitelnou věrnost naší vládě, aby lidé, kteří tam žijí,... byli vaším vedením a vaší vládou vedeni k umírněnosti, a abyste je udržoval na správné cestě v souladu s jejich zákony a zvyky. Stanete se horlivým ochráncem vdov a sirotků, přísně budete trestat zločiny lupičů a zlých lidí, aby lid dobře žil pod vaší vládou a mohl šťastně setrvávat v míru. Musíte zajistit, aby do naší pokladnice bylo odesláno vše, co fiskus každoročně z této provincie očekává.

Pro toho, kdo se dává do moci jiného. Milostivému pánu, panu tomu a tomu, já, ten a ten. Jak je všem dobře známo, nemám nic, čím bych se živil nebo šatil, proto jsem se pokorně odvolal k tvému milosrdenství a tys mě ve své velké dobrotě neodmrštil, nýbrž dovolil mi, abych se svěřil do tvé ochrany a spolehl na ni, a to nyní činím: musíš mi napříště pomáhat a vydržovat mne potravou i ošacením úměrně mým službám a zásluhám, dokud budu živ; zavazuji se ti sloužit a být tě poslušen, pokud je to muži svobodného stavu možné; a ne smím se vymanit z tvé moci a ochrany, nýbrž setrvám po všechny dny svého života ve tvé moci a pod tvým poručnictvím.

Počátky lenních vztahů, , Dějiny Evropy do r. 1914 v dokumentech

4. CÍRKEVNÍ KRIZE FEUDÁLNÍ EVROPY a) Boje o investituru a přenesený význam pro dnešní dobu, příčiny křížových výprav a pojem střet civiliziací • Definice pojmu investitura, výsledky střetů a jejich důsledky pro dnešní dobu (viz text č.

1) • Historické pozadí křížových výprav a důsledky tzv. střetu civilizací pro dnešní dobu (viz obr. č. 1) b) Mistr Jan Hus a příčiny církevní krize, příčiny a důsledky husitství v Českých zemích a Evropě • Osobnost Mistra Jana Husa, co bylo předmětem kritiky Mistra Jana Husa (viz text č. 2) • Historické pozadí husitských válek v Českých zemích, Evropě a vývoj religiozity na Českém území do dnešní doby (viz obr. č. 2.)

Text č. 1 Já, Kalixt, služebník služebníků božích, tobě, Jindřichovi, z boží milosti vznešenému římskému císaři, dovoluji, aby se volby biskupů a opatů německého království... dály v tvé přítomnosti, bez svatokupectví a násilí; vznikne-li mezi stranami neshoda, poskytneš, podle rady nebo úsudku metropolity a biskupů provincie, souhlas a pomoc zdravější části. Zvoleny od tebe přijme bez vymáhání světskou moc odevzdáním žezla a bude ti po právu plnit povinny ti, které mu z toho ve tvůj prospěch vyplývají. Z ostatních však částí říše přijme vysvěcený od tebe bez vymáhání do šesti měsíců světskou moc odevzdáním žezla a bude ti po právu plnit povinnosti, které mu z toho ve tvůj prospěch vyplývájí. Při tom se vylučuje vše, co uznaně náleží římské církvi...

Já, Jindřich, vznešený římský císař, z lásky k bohu a svaté římské církvi a k pánu Kalixtovi, papeži, a pro spasení své duše propouštím bohu a Petru a Pavlovi... a svaté katolické církvi uvedení v úřad prstenem a berlou, a dovoluji, aby se ve všech církvích, které jsou v mém království a říši, konala kanonická volba a svobodné vysvěcení. Majetek a světská moc blahoslaveného Petra, které byly odňaty od počátku této rozepře až do dnešního dne, ať za časů mého otce nebo také za mé doby, a které mám, vrátím téže svaté římské církvi, avšak u těch, které nemám, věrně pomohu, aby byly vráceny. I majetek všech jiných církví, i knížat i jiných osob jak duchovních, tak i světských, který v téhle válce byl ztracen a který mám, vrátím po poradě s knížaty a podle spravedlnosti.

Kokordát Wormský, Dějiny Evropy do r. 1914 v dokumentech

4. CÍRKEVNÍ KRIZE FEUDÁLNÍ EVROPY Obrázek č. 1

Text č. 2 Čtyři artikuly pražské Najprvé: aby slovo Božie po království Českém svobodně a bez překážky bylo kázáno Druhé: aby velebná svátost těla a krve Božie pod oběma zpósobama svobodně byla dávána Třetí, že mnozí kněžie a mnišie světským právem panují... aby takovým kněžím to neřádné panovánie odjato... aby... příkladně živi byli a navedeni k stavu Kristovu a apoštolskému Čtvrté, aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní... v každém stavu byli stavováni a kaženi http://www.husitstvi.cz/dokumenty1.php Proto je třeba se v této souvislosti pozastavit u otázky, v čem Hus vlastně spatřoval smysl svého života. Odpověď se přímo nabízí. Hus tento smysl viděl v zásadní změně tehdejší společnosti v duchu biblické Pravdy, v odstranění z křesťanské věrouky všeho, co zapříčinilo morální úpadek církve a v zavedení Písma svatého do praktického života každého křesťana. Proto i jeho kázání byla napřímena tímto směrem a svá literární díla často věnoval oblasti biblistiky. http://www.husitstvi.cz/husovo-uceni3.php

4. CÍRKEVNÍ KRIZE FEUDÁLNÍ EVROPY Obrázek č. 2

5. SPOLEČENSKÉ POMĚRY FEUDÁLNÍ EVROPY a) Trojí lid, souvislosti a rozdíly románské a gotické kultury • Učení o trojím lidu a neměnnost společenského statusu (viz text č. 1) • Architektonické a výtvarné porovnání románského a gotického slohu (viz obr. č. 1-4) b) Vzdělanost, města, zemědělství, kolonizace, morové epidemie (viz obr. č. 5-11) • Vznik a vývoj univerzit • Zakládání měst, městská práva • Trojpolní systém a jeho důsledky • Vnitřní a vnější kolonizace • Černá smrt ve středověké Evropě Text č. 1 Společnost věřících tvoří jediné tělo; avšak stát obsahuje těla tři. Neboť jiný zákon, zákon lidský, rozlišuje dvě další třídy: šlechtici a nevolníci se totiž neřídí týmž ustanovením.. Šlechtici jsou válečníci, ochránci kostelů; jsou zastánci lidu, velkých stejně jako malých, zkrátka všech, a zároveň zajišťují svou vlastní bezpečnost. Ta druhá třída je třída nevolníku: toto nešťastné plémě může něco vlastnit jen za cenu útrap. Kdo by dokázal s tabulkou v ruce spočítat služby, které zmáhají nevolníky, jejich dlouhé pochody, jejich těžké práce? Nevolníci opatřují všechno všem, peníze, oděv, potravu; žádný svobodný člověk by se neuživil bez nevolníků. Je potřeba vykonat nějakou práci? Chce se víc utrácet? Vidíme, jak se králové a preláti stávají nevolníky svých nevolníků; nevolník živí pána, a pán přitom tvrdí, že živí nevolníka. A nevolník se nedočká konce svých slz a nářků. Dům Boží, o němž si lidé myslí, že je jeden, je tudíž rozdělen na tři: jedni se modlí, druzí bojují, třetí pak pracují. Tyto tři části, existující pospolu, netrpí tím, že jsou od sebe odděleny; služby, které prokazuje jedna, podmiňují skutky obou ostatních; každá si pak bere na starost, že ulehčí celku. Tak toto trojdílné spojení není méně jednotné, a proto mohl zákon zvítězit a svět užívat míru.

Učení o trojím lidu, Dějiny Evropy do r. 1914 v dokumentech

Obrázek č. 1

Obrázek č. 2

5. SPOLEČENSKÉ POMĚRY FEUDÁLNÍ EVROPY Obrázek č. 3

5. SPOLEČENSKÉ POMĚRY FEUDÁLNÍ EVROPY Obrázek č. 4

5. SPOLEČENSKÉ POMĚRY FEUDÁLNÍ EVROPY Obrázek č. 5 - 11

5. SPOLEČENSKÉ POMĚRY FEUDÁLNÍ EVROPY

5. SPOLEČENSKÉ POMĚRY FEUDÁLNÍ EVROPY

6. PROMĚNY ČESKÝCH ZEMÍ DO ROKU 1306 a) Vznik Sámovy říše a Velké Moravy • Územní rozvoj od Sámovy říše do zániku Velké Moravy (viz obr. č.1,2 a text č.1,2) • Příčiny vzniku Sámovy říše a náboženství Velké Moravy b) První čeští králové a politické aktivity posledních přemyslovců • První čeští králové a významné evropské události • Územní a politické cíle posledních přemyslovců (viz text č. 3 a obr. č. 3) Obrázek č. 1

Text č. 1 Nakonec však synové Hunů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíc nadvládu Hunů, začali se - jak jsem svrchu připomněl - bouřit Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům, kupec Sámo, o kterém jsem se již zmínil, vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšným, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolí si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let. Za jeho vlády svedli Vinidové mnoho bojů s Huny a díky jeho rozvaze a schopnosti Vinidové Huny vždy přemohou. Sámo měl dvanáct manželek z rodu Vinidů a měl od nich dvaadvacet synů a patnáct dcer...

Tohoto roku Slované, zvaní Vinidové, povraždili v Sámově království fránské kupce s četnějším doprovodem a oloupili je o majetek a to byl počátek rozepře mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia se žádostí, aby přikázal poskytnout spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé povraždili nebo jejichž majetku se protizákonně zmocnili.

Kronika tzv. Fredegarova o Sámovi a jeho říši. České a československé dějiny III. Dokumenty a materiály

6. PROMĚNY ČESKÝCH ZEMÍ DO ROKU 1306 Obrázek č. 2

6. PROMĚNY ČESKÝCH ZEMÍ DO ROKU 1306 Text č. 2 Ze života Metodějova Životopis Metoděje sepsali brzy po jeho smrti v roce 885 asi ještě na Moravě arcibiskupovi rádci proto, aby obhájili jeho dílo před výtkami latinských kněží, kteří měli na své straně i Svatopluka. Není to tedy legenda v pravém slova smyslu, nedokazuje především Metodějovu svatost, nýbrž čelí výtkám, které byly proti němu vznášeny. Neuchyluje se nikde k nepravdám, leccos však neříká nebo zamlčuje.

Stalo se pak v ty dny, ' že Rostislav, kníže slovanský, (spolu) se Svatoplukem poslali z Moravy k císaři Michaelovi' (poselství), pravíce toto: "Z boží milosti jsme zdrávi. Hle přišlo k nám mnoho učitelů-křesťanů z Vlach i z Řecka a z Němec, učíce nás rozličně. Jenže my Slované (jsme) lid prostý a nemáme (nikoho), kdo by nás naučil pravdě a řádně (nás) poučil. Tak tedy, dobrý vladaři, pošli takového muže, který nám uspořádá veškeré právo. " Tehdy řekl císař Michael Konstantinovi Filosofovi: "Slyšíš, Filosofe, tuto řeč? To nemůže vykonat nikdo jiný kromě tebe.

Hleď, tady máš hodně darů, vezmi (s sebou) svého bratra opata Metoděje a běž. Vy jste přece Soluňané a všichni Soluňané hovoří čistě slovansky. " Tehdy si nedovolili odříci ani Bohu ani císaři podle slova svatého apoštola Petra, jak řekl: Boha se bojte, krále ctěte, nýbrž vyslechnuvše (tu) velikou věc, oddali se modlitbě ještě s jinými, kteří byli téhož smýšlení jako i oni. A tu zjevil Bůh Filosofovi slovanské písmo, a když ihned sestrojil písmena" a sestavil text, vydal se na cestu na Moravu, vzav (s sebou) Metoděje. (Ten) pak začal znovu Filosofovi sloužit, jsa (mu) v pokoře poddán, a (spolu) s ním učit. A jakmile uběhla tři léta, vrátili se z Moravy, vyučivše žáky.

Tehdy se stalo, že Moravané, když prohlédli německé popy, kteří žili mezi nimi, ale nebyli jim příznivě nakloněni, nýbrž proti nim kuli pikle, všechny vyhnali a obrátili se s poselstvím k papeži: "Jako už dříve naši otcové přijali křest od svatého Petra, " tak (i) nám dej Metoděje za arcibiskupa a učitele. " Papež pak jej hned poslal. A když jej kníže Svatopluk se všemi Moravany přijal, dal mu do správy všechny chrámy a kleriky ve všech městech. Od toho dne pak velmi začalo růst učení boží, klerici se ve všech městech začali rozmnožovat a pohani věřit v pravého Boha, zříkajíce se svých bludů." I moravská říše začala tím více rozšiřovat všechna (svá) území a porážet své nepřátele, a to bez úhony, jak to sami vždycky vyprávějí.

Byl pak v něm i dar prorocký, neboť mnoho jeho proroctví se vyplnilo, a z nich povíme o jednom či dvou.

Ze života Metodějova. České a československé dějiny III. Dokumenty a materiály

6. PROMĚNY ČESKÝCH ZEMÍ DO ROKU 1306 Text č. 3 Bitva u Kressenbrunnu J2 7 1260 Bitita u Kressenbrunnu mezi Přemyslem Otakarem II. a uherským králem Bélou IV. (1235 -1270) patřila k největším válečným střetům ve 13. století. Přes počáteční úspěch nepřátel nakonec Přemysl a jeho spojenci slavně zvítězili. Rozdrcení protivníka nezměrně početnějšího si nedokázali současníci vysvětlil přirozeným způsobem. Šířily se hlasy, Že zbožnému českému králi přispěchali na pomoc zemští patroni. Vypráví o tom následující ukázka z Pokračovatelů Kosmových.

Neboť mnozí vypravují, že prý několik mužů, kteří byli postaveni za stráž vojska vzadu, vidělo na počátku bitvy jakéhosi ptáka, podobného v obrysech orlu, ale barvy nad sníh bělejší, se zlatou hlavou a krkem, jak nerozlučně sledoval praporec svatého Václava, kdysi knížete, vždy však patrona českého, slavného mučedníka. A zdálo se jim, jako by stále rostl, až pokryl celé vojsko křesťanské,' táhnoucí do bitvy, svým tělem a perutěmi. A téhož dne rytíř Jan, syn Svojslavův, muž urozený, zbožný a naprosto hodnověrný, leže nemocen v svém domě, kolem třetí hodiny viděl u vytržení sebe, jak stojí na bojišti se svým vojskem. Pozoroval, že je malé a nespořádané, ale zároveň uviděl slavné patrony české, ani kráčejí najedno světlé pole v tomto pořadí: napřed spatřil kráčet svatého Václava, oděného v brnění se svou přilbou na hlavě, jak nese svůj meč v pochvě, ozdobený zlatem a drahými kameny, v levém podpaždí a v pravici před sebou vlastní praporec.

Hned za ním šel svatý Vojtěch jako velký a silný muž, krásně oblečen v kněžské roucho. Dále viděl svatého Prokopa jako opata s pastýřskou berlou, jak kráčel v patách za svatým biskupem,^ naposledy uzřel pět bratří mučedníků,' ani jdou ustrojeni ve vlastní suknice. Vtom uslyšel týž rytíř, že svatý Václav jasným hlasem praví řečeným druhům své slávy: "Mdlé je naše vojsko, spějme hned před tvář Boží!" Po těch slovech rozvinul svůj praporec proti nepřátelům a ti byli hned spatřeni, jak se všude dávají na útěk. (...) Také Jaroš, purkrabí pražský, muž hodnověrný, prohlásil hlasitě v kapitule pražské před biskupem pražským, proboštem, děkanem i kanovníky, že jeho vojsko, v jehož středu byl nesen praporec svatého Václava mučedníka, neutrpělo žádné škody ani ztráty na koních ani na lidech, nýbrž kamkoli se obrátilo, nepřátelé se obraceli od jejich tváře na útěk. Také železný hrot toho kopí, na němž visel praporec řečeného mučedníka, spatřili mnozí, jak se třpytí jako přejasný paprsek sluneční. Poslové krále uherského, kteří byli od něho posláni ke knížeti českému, vypravovali před týmž knížetem i před jeho pány, že když v hodinu vzájemného utkání Čechové pozdvihli mocný hlas k nebi, zazpívavše píseň vydanou svatým Vojtěchem, kterou lid zpívá každou neděli i o jiných svátcích při procesí,koně protivníků se dávali proti vůli jezdců na útěk.

'Rozuměno vojsko Přemyslovo na rozdíl od vojska uherského, v jehož sestavě bojovali i pohanští Kumáni aj. 2Tedy Vojtěchem, 3skupina mnichů, uctívaných od 11. století jako mučedníci a světci.

4Zřejmé píseň Hospodine, pomiluj ny, která bývá připisována sv. Vojtěchovi.

Bitva u Kressenbrunnu. České a československé dějiny III. Dokumenty a materiály

6. PROMĚNY ČESKÝCH ZEMÍ DO ROKU 1306 Obrázek č. 3

7. PROMĚNY ČESKÝCH ZEMÍ ZA VLÁDY LUCEMBURKŮ A JAGELLONCŮ a) Propojení českých zemí a Evropy za vlády Karla IV. a Jiřího z Poděbrad. Politické neúspěchy Václava IV a jejich příčiny • Pojem bohemocentrismus, Zlatá bula Karla IV. Zahraničně politické cíle Jiřího z Poděbrad a důsledky. (viz text č. 1 a 2) • „Neúspěšný“ král Václav IV a souvislost s mezinárodně politickou situací (viz text č. 4) b) Hospodářská a politická situace v době Lucemburské a Jagellonské dynastie a způsoby řešení • Hospodářské úspěchy a neúspěchy za Jana Lucemburského, Karla IV a Václava IV. • Střet měst se šlechtou za Jagellonské dynastie a způsoby řešení. Důsledky pro historický vývoj šlechty jako stavu. (viz text č. 3) Text č. 1 Kodifikace základních říšských státoprávních norem, kterou Karel nazýval pouze „naše císařská kniha", byla od r. 1400 pojmenována podle svého zpečetění „Zlatá bula Karla IV. z roku 1356".

Tento právní kodex náleží bezesporu k nejvýznamnějším ústavním listinám římské říše v období pozdního středověku. Jeho hlavní ustanovení byla v platnosti až do konce existence „říše římské národa německého" v roce 1806. Z nejednotnosti a formální nehotovosti jednotlivých článků lze usoudit, že byla zřejmě výsledkem velmi složitých, zdlouhavých a rozporuplných jednání mezi Karlem IV., kurfiřty a dalšími představiteli říše, kteří na jedné straně usilovali o co možná největší podíl na říšských právech, zároveň však se všemožně bránili tomu, aby přesnějším vymezením těchto práv byla snižována možnost rozšíření jejich vlastního vlivu v budoucnosti. Při formulaci některých ustanovení využil Karel IV. bezpochyby zkušeností z boje se šlechtickou opozicí v českých zemích, jež se postavila na odpor návrhu českého zemského zákoníku, později označovaného jako Majestas Carolina", který byl Karel IV. nucen 6. října 1355, pod formální záminkou jeho zničení při ohni, odvolat.

Spěváček,J.: Karel IV. Život a dílo 1316 - 1378

7. PROMĚNY ČESKÝCH ZEMÍ ZA VLÁDY LUCEMBURKŮ A JAGELLONCŮ Text č. 2 Plán mírové unie Mírový projekt byl jedním z nejdůmyslnějších protipapežských manévrů diplomacie krále Jiřího.

Původní koncepce protiturecké aliance v něm přerostla ve vizi trvalé unie jinak nezávislých evropských křesťanských států, zadržujících islámskou invazi a odmítajících respektovat zvláštní mocenské nároky papeže a císaře. Významnou roli při formulaci dokumentu sehrál králův francouzský rádce Antonín Marini z Grenoblů.

Když pročítáme spisy starých dějepisců, zjišťujeme, že křesťanství bylo kdysi ve velkém rozkvětu a lidmi i majetkem požehnané, tak do délky a do šířky rozlehlé, že v jeho lůně bylo zahrnuto stosedmnáct přebohatých království, že ze sebe vydalo také tolik lidí, že na velmi dlouhý čas si podmanilo velkou část pohanstva spolu s hrobem Páně; a nebylo tenkrát na celém světě národa, který by se odvážil znepokojovat vládu křesťanů. Avšak všichni víme, jak je dnes rozervané, zničené, ubohé a všeho bývalého lesku a nádhery zbavené. ...

Zdá se nám proto, že je třeba pečlivě uvážit, aby bylo napraveno, je-li co pochybené, a aby byla zbožnými skutky velebnost Boží obměkčena, ježto je zřejmě rozhněvána nějakou nepravostí.

Protože však víme, že Bůh spravedlivě a milosrdně jedná s těmi, jichž nepravosti na tomto světě trestá, a že sám pokládá lidstvo za syny, a je miluje, napravuje a kárá a mnohými protivenstvími k dílu ctností přivádí, proto obracejíce svou naději k Pánu, o jehož věc nám jde, máme za to, že nemůžeme vykonat nic.......

Plán mírové unie. České a československé dějiny III. Dokumenty a materiály

7. PROMĚNY ČESKÝCH ZEMÍ ZA VLÁDY LUCEMBURKŮ A JAGELLONCŮ Text č. 3 Výzva k překonání politického rozvratu v Čechách V době oslabení královské moci za vlády Jagellonců nabyly převahy v politickém životě českého státu stavy, zejména nejmocnější z nich - panský stav. Zápasy mezi šlechtou (pány, rytíři) a městy, ale i mezi zájmovými skupinami šlechticů, zmítaly Českým královstvím. Situace se vyhrotila po smrti Vladislava II. Jagellonského (13. března 1516), kdy formálně dosedl na trůn jeho nezletilý syn Ludvík. Nejzámožnější českomoravský velmož Vilém z Pernštejna, výborný hospodář a politik s velkým rozhledem, si uvědomil, že i v zájmu šlechty je třeba zabránit rozvratu českého státu a obnovit autoritu krále. V listě ze 4. července 1516 to naléhavě připomenul pánům a rytířům shromážděným na sněmu v Benešově u Prahy. O patnáct měsíců později, v říjnu 1517, se skutečně podařilo uzavřít Svatováclavskou smlouvu, která poněkud zklidnila rozpory mezi šlechtou a městy.

Urozeným pánuom pánuom, urozeným a statečným rytieřóm, urozeným vládykám1 nyní v Benešové na sněmu shromážděným, pánuom bratřím a pánuom přátelóm2 mým milým. Službu svú vzkazuji ...3 Milí páni! Račte mysliti na toto království! Nebudem-li v svornosti všickni stavové tři4 a práva svého pruochodu nebudem-li jmíti,5 aby pod tím bohatý chudému nemohl křivdy činiti, než aby každý při své spravedlnosti zuostati mohl, tak dobře chudý jako bohatý - bez toho muoj rozum nejní6 - jiná všecka jednání nemohou na konečném kruntu7 státi, ani na stálém, ani na bezpečném. Krále majiece, nemáme vedlé let Jeho Milosti,8 zřiezení v zemi žádné není dostatečné. Na hajtmanech v krajích9 zavazovati není velmi bezpečné...

Jest božie dopuštění! Od pohanuov ani od křesčanuov z milosti boží kaženi nejsme v tomto království.10 Máme-li je sami sebú zkaziti a přitom i sami se, i toho krále, pána našeho mladého, o ně připraviti? Neb bude-li zkaženo, malýť z něho užitek jmíti bude. Jaká naše hanba i také po našich smrtech zlé připomínanie o nás bude v jiných královstvích a zeíních! Tu nedějí:11 "Tento práv a tento křiv", než když zemřeme, smiešejíť12 nás všecky spuolu, tak dobře pravého jako křivého. Račte na to mysliti a cest nějakých pohlédati, pajchu13 i všelikú zlobivost odložiece od sebe, aby pro malé věci veliká zkáza nepřišla!

1“páni páni“ byli příslušníky panského stavu (vyšší šlechty), rytíři a vladykové příslušníky rytířského stavu (nižší šlechty). 2Zdůrazňování bratrství a přátelství patřilo k obvyklé frazeologii šlechtické korespondence, třebaže mnohdy zdaleka nešlo o příbuzenské a přátelské vztahy mezi jednotlivými osobami. 3Obvyklý listovní pozdrav. 4Páni, rytíři a královská města.

5Tj. nebude­-li uplatňován právní řád. 6Tj. jinak to nemohu chápat. 7Tj. na pevném základě.

8Desetiletý Ludvík Jagellonský, narozený l. července 1506, byl králem jen podle jména a navíc sídlil v uherském Budíně, takže do českých záležitostí nemohl příliš zasahovat 9Krajští hejtmané byli v každém kraji dva (pán a rytíř) a z pověření panovníka v něm měli udržovat právní řád; v Čechách byly kraje Bechyňský, Boleslavský, Čáslavský, Hradecký, Chrudimský, Kouřimský, Litoměřický, Plzeňský, Podbrdský, Prácheňský, Rakovnický, Slánský, Vltavský (Sedlčanský) a Žatecký, za „vnější“ kraje byly pokládány Chebsko, Loketsko a Trutnovsko.

10Tj. na Čechy neútočí ani sousedé z křesťanských zemí, ani Turci z Osmanské říše. 11Tj. tam (v cizině) neřeknou. 12Tj. smíchají. 13Pýchu.

Výzva k překonání politického rozvratu v Čechách. České a československé dějiny III. Dokumenty a materiály

7. PROMĚNY ČESKÝCH ZEMÍ ZA VLÁDY LUCEMBURKŮ A JAGELLONCŮ

Text č. 4 Staré letopisy české o vládě Václava IV. Staré letopisy české jsou velmi rozvětveným souborem kronik, které byly sepisovány během 15. a počátkem 16. století. Jednotliví autoři v něčem vycházeli ze společného základu, v něčem postupovali samostatné. Údaje Starých letopisů o dějinách 2. poloviny 14. století nejsou zcela spolehlivé, ale ukazují, co bylo z dějin té doby i v pozdější tradici živé. Vybrány byly úryvky o umučení Johánka z Pomuku, o zajetí krále Václava IV. a o příčinách tzv. panských bouří.

Pak léta nahoře psaného, to jest M°CCC°XCIII, utopen jest slavný doktor, kněz Johánek, vikář arcibiskupstvie pražského, pod mostem pražským krále Vácslavovým rozkázáním, protože proti jeho vuoli stvrdil opata kladrubského. A jest pochován na hradě pražském u Svatého Vácslava, tu, kdež jméno jeho vytesáno na kameni a kříž na témž kameni; na kterýžto kříž i podnes žádný nohama nevstúpí. ...

Pak léta božieho M^CCC^XCIII král Vácslav byl jat před Berúnem puol míle v Králové Dvoře od pánuov svých českých skrze zpuosobenie krále Zigmunda uherského,1 jeho bratra milého, a Jošta, markrabí moravského. A odtad nesen jest do Prahy na Hrad a v tu věži velikú hranatú nahoře byl vsazen a pod stráží s velikú pilností chován. A odtad po pěti neděléch nesen jest na Krumlov...2 Mnozí se na to tieží,3 proč jest král Vácslav jímán od pánuov. Tak praví, že řieše4 za něho velmi zle stála, neb přijieždéli k němu mnozí jakožto k římskému králi, žalujíce jemu svých nehod a bezpráví, a on za to málo dbal, a druhých i před se nepustil. O to s ním páni často mluvili, aby toho polepšil; on také na to málo dbal. Toho jim líto bylo, i neměli k němu lásky.... On potom věčně se jim nedovéřil a páni jemu. Takž pak král zdělal sobě milostníky z lidí rovných5 a byl na ně laskav a pomáhal jim dobře, a na pány jest nic netbal.

1Do událostí z roku 1394 král Zikmund přímo zapleten nebyl, do českých záležitostí začal zasahovat až později. 2V pokračování této věty, které je zde vynecháno, spletí autor události z roku 1394 s událostmi z roku 1402, kdy byl Václav zajat podruhé. 3Táží. 4Jde o Říši římskou.

5V tomto případě má slovo „rovný“ význam "skromný, malý". Václav IV. si vybíral spolupracovníky z řad nižší šlechty, což byl jeden z důvodů jeho sporů s pány.

Staré letopisy české o vládě Václava IV. České a československé dějiny III. Dokumenty a materiály

8. NÁSTUP NOVOVĚKU a) Proměny myšlenkového světa v době renesance a humanismu, velké zámořské objevy a jejich důsledky pro dnešní svět • Příčiny vzniku a vývoje renesance, humanismu a velkých zámořských objevů (viz text č.

1 a 2) • Příklady jednotlivých změn v kultuře, politice, vědě, hospodářství a důsledky pro dnešní svět b) „Erasmus snesl vejce a Luther ho vyseděl“, nové „náboženské“ dělení a konflikty Evropy • Osobnost Martina Luthera, 95 tezí, reakce církve a vznik nového církevního společenství (viz text č. 3) • „Náboženské“ rozdělení Evropy, ústící do hospodářského a politického přerozdělení zájmů v Evropě, konkrétní příklady (viz text č. 4)

Text č. 1 Vole už z toho lopocení mám tak jako kocour někde v Lombardii, či kdekoli, kde špatnou vodu pijí, jak pořád břicho k bradě vypínám. Vousiska k nebi, vyvrácený týl na samém hrbu, prsa ptačí stvůry; a jak ten štětec pořád cáká shůry, už mi tvář celou štědře vydláždil. Kyčle mám vražené až do panděra a zadek hřbetu rovnováhu dělá, když slepě šmátrám nohou sem a tam.

Vepředu se mi kůže hezky dlouží a vzadu zase zkracuje a ouží: jak syrský luk se celý napínám. A tak i mozek sám rodí jen zmetky, na víc nemá síly: těžko se z křivé hlavně rovně střílí! A proto braň, můj milý, mé mrtvé dílo a mou pověst s ním: já nejsem malíř a sem nepatřím!

G. Vasari: Výzdoba stropuje rozčleněna pěti podstavci na každé z obou delších stran a jed­ním uprostřed obou kratších; na těchto podstavcích namaloval Michelangelo šest stop vy­soké Sibyly a Proroky, zatímco ve středu klenby zobrazil Stvoření světa až po Potopu a Noemovo opojení a na lunetách celý rod Ježíše Krista. Při tomto členění nepoužil perspektivních zkratek ani pevného stanoviště a přizpůsobil je spíš figurám než naopak figury stanovišti; spokojil se s tím, že všechny nahé i oděné postavy provedl s takovou dokonalostí kresby, jaké nikdy nikdo nedosáhl ani nedosáhne a jaká se dá jen stěží a s námahou napodobit. Celé to dílo bylo a je opravdovou lampou našeho umění; přineslo malířství prospěch a světlo, vneslo jas do světa ponořeného po staletí do tmy. Větší objevnost a vynalézavost v posto­jích, v oblečení postav, ve výrazu tváří a v strašlivé síle všech těch osobitě namalovaných věcí by kdokoli, kdo maluje, hledal opravdu marně, neboť Michelangelo dal svému dílu veškerou dokonalost, kterou lze do prací v tomto oboru vložit. Každý, kdo to dovede rozpoz­nat, musí žasnout nad výtečností figur, dokonalostí perspektivních zkratek a podivuhodnou plastičností postav, které se vyznačují půvabem a krásou proporcí; jak je to vidět na Michelangelových nahých jinoších. Na důkaz vrcholné dokonalosti svého umění je všechny rozlišil věkem, výrazem obličejů, tvarem těl a větší či menší štíhlostí, případně silou údů; a podobně rozmanité jsou i jejich překrásné pozice, ať už sedí nebo se otáčejí či přidržují festony z dubového listí a žaludů, zastupující erby a erbová hesla papeže Julia na znamení, že v této době a za jeho vlády byl zlatý věk... feston - polověnec, závěs z listů, květin či plodů, propletený stuhami Michelangelo Buanorroti, Kvirenc,J.: Evropa do roku 1914, Historie v dokumentech

8. NÁSTUP NOVOVĚKU Text č. 2 1493 - Mají střední, souměrnou postavu. Jejich pokožka má načervenalou barvu, a myslím, že kdyby chodili oblečení, byli by bílí jako my. Na těle mají chloupky a jejich vlasy jsou dlouhé a černé, hlavně u žen, což jim moc sluší. (...) Jsou bezelstní a se svým majetkem nakládají tak marnotratně, že kdo to neviděl, neuvěří. Cokoli by měli a člověk je o to požá­dal, nikdy neřeknou ne; nejspíš tu osobu vybídnou, aby se o věc podělili a projevují při tom takovou lásku, jako by dávali své srdce. Spokojí se s jakoukoli maličkostí, kterou jim člověk dá, ať jde o cokoli. Zakázal jsem, aby jim dávali věci tak bezcenné jako střípky rozbitého porcelánu či skla a nákončí opasků, i když domorodci byli přesvědčeni, že mají ten nej- vzácnější skvost, jaký na světě je.... Oni pevně věří, že já, tyto lodě a moji lidé přicházíme z nebe,... ne snad proto, že by byli nevědomí, naopak jsou velice inteligentní a umějí se plavit po všech těchto mořích.

1498 - Odtud lze ve jménu Nejsvětější Trojice posílat tolik otroků, kolik jich jen bude možno prodat... Jsou-li zprávy, jichž se mi dostalo, spolehlivé, pak bude možno prodat čtyři tisíce otroků, a to i při nízké ceně vynese dvacet milionů.... V Kastilii, Portugalsku, Aragonu, Itálii a na Sicílii, jakož i na ostrovech portugalských, aragonských a Kanárských je potřeba otroků veliká a myslím, že z Guineje jich už tolik nepřichází. ... A jeden zdejší otrok vydá za tři guinejské. ... Zdá se, že jsou zde dvě věci velice výnosné: otroci a brazilské dřevo, a kromě toho ovšem zlato... Majitelé lodí i námořníci jsou nyní již všichni bohatí a mají v úmyslu vrátit se brzy do Kastilie s nákladem otroků po patnácti tisících maravedí za kus včetně stravy. Poplatek za dopravu si srazí z prvních peněz, získaných prodejem otroků.

A i když nyní otroci při přepravě umírají, jistě tomu tak nebude stále...

Kryštof Kolumbus – Obchod s otroky, Kvirenc,J.: Evropa do roku 1914, Historie v dokumentech

Text č. 4 Rozporuplný Albrecht z Valdštejna – Historický magazín: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095687448-historicky-magazin/207452801280042/ Po vypuknutí českého povstání moravské stavy nejprve zůstaly neutrální v počínajícím soupeření s císařem. Na svém zemském sněmu v létě 1618 ovšem přijaly rozhodnutí o vytvoření výše zmíněných pluků. Albrecht z Valdštejna tak poprvé stanul v čele "svého" pluku, naverbovaného za stavovské peníze. Současně však již sympatizoval s císařskými vojsky, kterým na podzim pomohl ustoupit z východních Čech přes Jihlavu do Rakouska. V této době dokonce tajně nabídl císaři Matyášovi, že pro něj na vlastní náklady naverbuje jezdecký pluk ve španělském Nizozemí. Od března 1619 byl Albrecht z Valdštejna nejenom plukovníkem moravských stavů, ale i císaře. Krátce poté se rozhodl přeběhnout. Když v dubnu 1619 na Moravu vtrhlo české stavovské vojsko, vydal pluku pokyn k pochodu z Olomouce na Brno.

Předstíral přitom, že se tak děje na rozkaz moravských stavů. Nejvyššího strážmistra pluku, který měl o existenci rozkazu pochybnosti, probodl kordem. Kromě toho se zmocnil stavovské pokladny s 96 000 zlatých. Zakrátko se ocitl ve Vídni a dal se do služeb Ferdinanda II., který se po smrti Matyáše (1619) stal císařem. I přesto, že Ferdinand II. moravským stavům vrátil pokladnu i pluk, stavové Valdštejna prohlásili za zrádce a veškerý jeho majetek byl zkonfiskován. Valdštejn se na okamžik stal psancem bez majetku i domova. http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/utvary/18.htm

8. NÁSTUP NOVOVĚKU Text č. 3 1517 - 1. Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: Čiňte pokání, chtěl, aby celý život věřících byl pokáním. 2. Tomuto výroku nelze rozumět ve smyslu pokání svátostného, tj. zpovědi a dostiučinění, udílených kněžími. 11. Přeměna kanonického trestu v trest očistcový jest koukol...

19. Není prokázáno, že všecky duše v očistci mají plnou jistotu své blaženosti, i když my o tom máme jistotu úplnou. 21. Hlasatelé odpustků bloudí, tvrdí-li, že papežské odpustky osvobozují a zachraňují člověka od všech trestů. 28. Je jisté, že jakmile zazní peníz v pokladnici, vzrůstá lakota a žádostivost, ale přímluvná modlitba církve je závislá pouze na svobodné vůli boží. 41. Je třeba opatrně hlásat apoštolské papežské odpustky, aby se lid falešně nedomýšlel, že mají přednost před ostatními dobrými skutky lásky. 43. Křesťany je třeba učit tomu, že ten, kdo dává chudému a pomáhá potřebnému, činí lépe, než kdyby kupo­val odpustky. 47. Je zapotřebí učit křesťany, že papež potřebuje mnohem více modlitby než peníze... 49.1 tomu je třeba křesťany učit, že nákup odpustků je věc dobrovolná, nikoli při­kázaná. 50. Stejně tak je na místě křesťany učit, že kdyby papež věděl o vyděračství kaza­telů odpustků, raději by připustil, aby se bazilika sv. Petra rozpadla v prach, než by ji bu­doval z kůže, masa a kostí svých ovcí. 53. Ti, kteří kvůli hlásání odpustků zcela umlčují v ostatních kostelech kázání božího slova, jsou nepřátelé Krista i papeže. 57. Poklady církve jistě nejsou časné statky... 62. Pravý poklad církve je svatosvaté evangelium slávy a milostí boží. 81. Neopatrné kázání odpustků znesnadňuje i moudrým mužům obranu vážnosti pa­pežství proti pomluvám a zejména proti kritickým otázkám laiků. 90. Chtít potlačit kritické soudy laiků pouhým násilím a nevyvrátit je dobrými důvody, znamená vystavit církev i pa­peže posměchu nepřátel a učinit křesťany nešťastnými. Červen 1520 - Nepřeju si, aby se někdo papežovi vzpíral, ale bojuji za dvě věci. Za prvé. aby lidé ... neprohlašovali za kacíře, rozkolníky a nevěřící ty křesťany celého světa, kteří se papeži nepodřizují. A za druhé: vše, co papež ustanoví a udělá, chci přijmout jen za před­pokladu, že to posoudím podle Písma svatého. (...) Kdo chce, haněj, pomlouvej, suď si svo­bodně mou osobu a můj život, dostane se mu odpuštění. Ale nikdo nečekej, že se trpělivě podvolím, bude-li chtít udělat z mého Pána Ježíše Krista, kterého zvěstuji, a z Ducha svatého lháře. Na mně mi vůbec nezáleží, ale z Kristova slova se zodpovím s radost­ným srdcem a svěží myslí bez ohledu na osoby. Říjen 1520 - Vyšla-li tato bula opravdu s vaším jménem a s vaším vědomím. Lve X., kardinálové a vy všichni, kdo máte při kurii vliv, říkám vám v autoritě, které se mně dostalo stejně jako všem křesťanům pro můj křest, do tváře a pří­mo: Čiňte pokání a vzdejte se tohoto satanského rouhání proti Bohu... Budete-li pokračovat v tomto šílenství, odsuzuji vás a vydávám celou tuhle bulu a vaše de- kretály Satanu na zkázu vašeho těla, aby váš duch byl spasen v den Hospodinův.

Martin Luther a počátky reformace, Kvirenc,J.: Evropa do roku 1914, Historie v dokumentech

9. PROMĚNY HABSBURSKÉ MONARCHIE DO ROKU 1804 a) Náboženské a politické otázky do definitivního řešení v roce 1627 (viz obr.č.1) • Příčiny stavovských povstání (1547, 1618), proč vznikl tzv. Rudolfův majestát • Obnovené zřízení zemské, hlavní body, interpretace v Evropských souvislostech (viz text č.1) b) Příčiny a realizace reformních aktivit Marie Terezie, Josefa II • Historické pozadí sedmileté války a reakce Marie Terezie • Reformy Josefa II ve srovnání se situací v evropských mocnostech. (viz text č.2 a 3)

Obrázek č. 1

http://www.urocnice.eu/fotoalbum/historicke-mapy/uzemni-vyvoj-habsburske-monarchie-po-roce1740.-.html

9. PROMĚNY HABSBURSKÉ MONARCHIE DO ROKU 1804

Text č. 1 Hlavními změnami oproti dřívějšku byla ustanovení: • Místo dosavadního stavovství byl uzákoněn absolutismus.

• Česká koruna vyhlášena za dědičnou (tedy nepřestala existovat) v habsburském rodě až do vymření mužského potomstva (posílena moc české královské – dvorské – kanceláře ve Vídni).

• Duchovenstvo zaujalo první místo v zemském sněmu (za ním teprve stav panský, rytířský a královská města – ta měla na sněmu jen jeden hlas).

• Katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích (ti, kteří se nechtěli „srovnat“ s panovníkem ve víře, museli se vystěhovat ze země, ovšem s výjimkou poddaného lidu, který musel přestoupit ke katolictví buď po dobrém, nebo po zlém).

• Jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým (ve skutečnosti mu však byl nadřazen).[1] • Stavům bylo ponecháno povolování, rozvrhování a vybírání daní.

• Zemské úředníky směl jmenovat pouze panovník (jemu byli také zodpovědní).

• Ústní řízení nahrazeno písemným. http://cs.wikipedia.org/wiki/Obnovené_zřízení_zemské

Text č. 2 Nekatolickým poddaným, kdežto se 100 familiích vychází, krásně že by oni v místě domu k modlení neb duchovního otce svého příbytku neměli, nýbrž někteří z nich i na několik hodin vzdáleni byli, vlastní dům k modlení pomimo škole vystavěti... Za příčinou domu modlení jest řetedlné /zřetelné/ nejvyšší poručení, kterak kde by to jináče juž nebylo, on žádných zvonův, věží a žádného veřejného vstoupení z ulice, jenž by se kostelu vyrovnávati mohlo, míti nemá...

Za druhé, nekatolickým obyvatelům zamezeno není, své vlastní školmistrové, jenž od obcech se vychovávati mají, ustanoviti, na kterýž ale školdyrekcí /školské správy/ tejto zemi, co se způsobu učení a pořádku dotejká, dohlídnouti míti má...

Za třetí, nekatolickým obyvatelům jednoho místa, jestliže oni své pastory dotyrují /finančně podporují/ a vychovávají, by sobě takové vyvoliti mohli se povoluje...

Za čtvrté, práva štole /odměny za církevní úkon/ zůstanou tak, jak v Slezsku, obyčejnému farářovi pozůstavena...

Za sedmé, mohou nekatoličtí k zakoupení domův a statkův, k právu měštěnínskému a mistrovskému, k akademickým důstojnostem a k službám civilním budoucně prostředkem dišpenzací /prominutí/ se připustiti...

Za osmé, má i také, bez ohledu na rozdíl náboženství při všech volenostech a služeb zadávání, tak jako to při císařsko-královském vojanstvu každodenně bez nejmenšího pozastavení a s mnohým oužitkem se děje, jedině na náležitost a schopnost kompetentův /uchazeče, žadatele/, pak na jejich křesťanský, mravné a ctnostné živobytí skrovně se pozorovati... Čapka,F., Králová,P.: Textová příručka k výuce dějepisu II. s.39

9. PROMĚNY HABSBURSKÉ MONARCHIE DO ROKU 1804

Text č. 3 1. Má jeden každý poddaný právo, jedině na předběžné ohlášení a neodplatně /zdarma/ k obdržení mající ceduli, v stav manželský vstoupiti. Jakož i taky 2. jednomu každýmu poddanýmu na vůli se zanechává, že on s pozorováním toho, co naše nejvyšší ustanovení strany okršleckýho /okresního/ verbování předpisuje, i také z panství se odstěhovati, a někde jinde v zemi se usaditi anebo službu hledati může...

3. Můžou se poddaní dle libosti řemeslům a kunstům /umění/ etc. etc. učiti, a bez vejhostných /propouštěcích/ listů, který beztoho již zcela přestávají, k svému vyživení potřebný vejdělek tu, kdeby ho najiti mohli, hledati.

4. Nebudou poddaní povinni, budoucně nějaké dvorské služby víceji konati. Však ale 5. budou oni poddaní, kteří od otce a matky osiřeli jsou, z té příčiny, že gruntovní vrchnost jejich poručenství neodplatně obstarává, povinni, sirotčí léta /službu na vrchnostenských dvorech/ jenom v těch místech, kde v obyčeji jsou, na dvorské služby vynaložiti, které ale nikde dýle nežli tři léta trvati nemají. A poněvadž 6. všechny ostatní roboty, naturální a peněžité daně, jenž z podacích gruntův /statků/ k vykonávání jsou a ku kterému poddaní i taky po vyzdvižené tělesné poddanosti zavázáni zůstanou... Čapka,F., Králová,P.: Textová příručka k výuce dějepisu II. s. 42

10. OD RAKOUSKÉHO CÍSAŘSTVÍ K RAKOUSKU-UHERSKU a) Předpoklady revolučních událostí v roce 1848, definitivní krach absolutistického uspořádání a státoprávní program staročechů a mladočechů • příčiny revolučních nepokojů v Budapešti, Vídni, Praze (viz text č. 1) • Bachův absolutismus a Říjnový diplom • politické aktivity staročechů a mladočechů, pasivní rezistence (viz text č. 2) b) Rakouská politika v tlaku mezinárodních událostí • příčiny Rakousko-uherského vyrovnání (viz obr. č. 1) • mezinárodní vliv na neuznání tzv. fundamentálních článků (viz text č. 3 a obr. č. 2) • první české politické strany Text č. 1 Petice císaři Ferdinandu I. přijatá na shromáždění pražského lidu ve Svatováclavských lázních V tanečním sále Svatováclavských lázní v Praze se konalo 11. března 1848 veřejné shromáždění, na němž byl schválen návrh petice císaři Ferdinandovi I.; petiční požadavky obsahovaly následující body.

1. Aby byl utužen a pojištěn svazek mezi zeměmi k České koruně náležejícími, Čechy, Moravou a Slezskem...

2. Aby tyto země administrativně spojeny byly a zodpovědné politické, právní a finanční centrální úřady aby se v Praze pro ně zavedly.

3. Aby stavovské řízení království doplněno bylo svobodně volenými vyslanci všech měst a okresů venkovských.

4. Aby byla úplná rovnoprávnost české národnosti s německou ve všech českých zemích, školách i úřadech.

5. Uspořádání soudnictví zrušením privilegovaných soudů, zavedením neodvislých okresních úřadů s veřejným ústním jednáním.

6. Všeobecné vykoupení z roboty a jiných urbálních povinností, zrušení poddanství, stejné postavení gruntovní majetnosti z ohledů práv i břemen, bezvýjimečná závaznost k stavu vojenskému losováním s co možná nic delší než 4letou službou.

7. Aby byly zavedeny městské a vesnické obce a ty aby byly spravovány od svobodně volených municipálních úřadů. Aby zřízeny byly komunální /obecní, pozn. F. Č. / gardy.

8. Aby se úřady obsazovaly domácím lidem, majícím stejně dokonalou známost obou v zemi panujících jazyků.

9. Svoboda tisku s represivními zákony proti nadužívání.

11. Svobodné právo shromažďovat se a zadávat přípisy, svatost tajemství dopisů, pojištění osoby proti zatknutí bez předešlého soudního uznání aneb dostižení zločinu.

12. Úplnou svobodu všech náboženských vyznání.

Otázky a úkoly: 1. Pokuste se zařadit uvedené požadavky do několika okruhů: a) státoprávní, b) národnostní, c) právní, d) vojenské, e) samosprávní, f) občanskoprávní.

2. Ke každému deklarovanému požadavku se pokuste uvést tehdejší stav.

3. Které z požadavků se vám zdají být nejrevolučnější? Proč?

Minulost našeho státu v dokumentech. Praha: Svoboda, 1971.

10. OD RAKOUSKÉHO CÍSAŘSTVÍ K RAKOUSKU-UHERSKU Text č. 2 Dopis Františka Palackého do Frankfurtu Mezi německým měšťanstvem sílily hlasy žádající vytvoření jednotného velkoněmeckého státu, do něhož by byly zahrnuty nejen rakouské, ale i české země. Na jednání ve Frankfurtu, byl také pozván zástupce Čechů František Palacký. Ten na toto pozvání odpověděl 11. dubna 1848 otevřeným dopisem, v němž rozhodně odmítl připojení českých zemí k Německu, neboť se domníval, že za dané situace je habsburská monarchie lepší zárukou pro český národní rozvoj. ... Na pozvání Vaše, pánové, nemohu ani sám osobou svou přijíti ani na místě svém odeslati jiného „bezpečného vlastence", povolte, abych Vám nyní co možná krátce přednesl své toho důvody. Účel Vašeho shromáždění jest na místo dosavadního svazku knížat postaviti svazek německého národa, národ německý uvést ve skutečnou jednotu... Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím . . . Jsem Čech rodu slovanského i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající, panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sám nikdy k národu německému nepočítal... koruna Česká kdy byla s říší Německou ve svazku lenním... Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jich hodnosti týče, odjakživa s národem českým ani dost málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zákonodárná ani soudní ani exekutivní... a tudíž celé dosavadní spojení země České s říší Německou pokládáno i považováno býti musí nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního... Víte, že na jihovýchodní straně Evropy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami, mravem znamenitě rozdílní - Slované, Rumuni, Maďaři a Němci... z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy, totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všechny v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj, oustřední jeho moc nesmí se od řeky této daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil... Pozvednu-li tedy zraku svého za hranice české, pudí mne Přirozené a historické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurtu, ale do Vídně a t am hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo a uhájilo národu mého pokoj, svobodu, právo... Pro spásu Evropy Vídeň nesmí klesnouti, by stala se městem provinciálním! kteří za hlavní město žádají sobě míti Váš Frankfurt, musíme nad nimi zvolati: Pane, odpusť jim, neb nevědí, co chtějí! ... kdo žádá, aby Rakousy (a spolu s nimi i Čechy) připojily se národně k říši Německé, požaduje od nich samovraždu...

Otázky a úkoly: 1. Proč odmítal Palacký svou účast na frankfurtském sněmu?

2. Vysvětlete „lenní svazek" Koruny české s Německou říší.

3. Z čeho vycházelo Palackého přesvědčení, že je třeba zachovat Rakousko?

4. Ohrožení českých zemí viděl Palacký ze dvou stran? Z kterých?

5. Naplnila se jeho předpověd? Kdy? Minulost našeho státu v dokumentech. Praha: Svoboda, 1971.

10. OD RAKOUSKÉHO CÍSAŘSTVÍ K RAKOUSKU-UHERSKU Obrázek č. 1

10. OD RAKOUSKÉHO CÍSAŘSTVÍ K RAKOUSKU-UHERSKU Obrázek č. 2

10. OD RAKOUSKÉHO CÍSAŘSTVÍ K RAKOUSKU-UHERSKU Text č. 3 Fundamentální články... ...soubor 18 základních článků vymezujících státoprávní postavení Čech v habsburské monarchii; schváleny českým sněmem 10. 10. 1871 spolu s adresou císaři, návrhem zákona o ochraně národnosti a návrhem nového volebního řádu. Obsahovaly uznání společných zahraničních, vojenských a finančních záležitostí a odpovídajících ministerstev; všechny ostatní záležitosti spadaly do kompetence českého sněmu a zemské vlády. Některé záležitosti obchodní, daňové, mincovnictví a peněžnictví, komunikací, branné a státního občanství měly být spravovány ne společně, ale řízeny „podle stejných, čas od času ujednaných zásad“. K tomu měly sloužit sjezdy delegátů neuherských zemí a vláda složená z resortních ministrů a dvorských kancléřů. Společně s ostatními zeměmi mělo být řešeno např. domovské právo, sčítání lidu ap. formou deputací sněmů.

Osnova volebního řádu do zemského sněmu ponechávala kuriový systém. Návrh zákona o ochraně národnosti vymezil podmínky existence formální oboujazyčnosti v daném okrese, prohlásil němčinu a češtinu za úřední jazyky státních úřadů, požadoval oboujazyčnost státních úředníků a rozdělení sněmu na národní kurie. Fundamentální články jako způsob možného česko-rakouského a českoněmeckého vyrovnání neznamenaly nahrazení dualismu trialismem, ale formální uznání české státnosti jako východisko pro další utváření česko-německých vztahů. Vznikly na základě jednání vlády K. S. Hohenwarta se zástupci Českého království. Císař dal přednost odpůrcům vyrovnání (kancléř F. F. Beust, uherský předseda vlády G. Andrássy) a reskriptem z 30. 10. 1871 je zamítl.

Zdroj: http://leccos.com/index.php/clanky/fundamentalni-clanky

11. OD „NÁBOŽENSKÝCH“ SPORŮ K „EKONOMICKÉMU“ ŘÍZENÍ a) Nizozemská revoluce jako „revoluce buržoazní“, proměny barokního myšlení a Třicetiletá válka • historiografické pojetí buržoazní revoluce na příkladu Nizozemí – konec feudalismu a počátek kapitalismu (viz text č. 1 a obr. č. 1) • prosazování sekularismu v době baroka (viz obr. č. 2) • příčiny a důsledky Třicetileté války na postavě Albrechta z Valdštejna b) Anglie, Francie, Rusko v 17. století a vznik Pruska • vítězství parlamentarismu v Anglii, Bill of Rights (viz text č. 2) • merkantilistické vládnutí krále slunce Ludvíka XIV (viz text č. 3) • příčiny a důsledky „reforem“ Petra Velikého • pojem pentarchie

Text č. 1 Vedle Švýcarska bylo Nizozemí druhou větší zemí, která získala mezinárodně uznanou nezávislost.

Konflikt začal jako politický, ale postupně se staly jednotícím symbolem soupeření katolictví na straně Španělska a kalvinismus na straně povstalců. Nizozemí se postupně definovalo jako kalvinistický stát, což vedlo k mentálnímu odcizení Severu a Jihu Nizozemí. Pokus o jednotný stát (tzv. Spojené království nizozemské) v letech 1815–1830 byl proto neúspěšný a skončil nezávislostí Belgie v roce 1839. Podle marxistů šlo o první buržoazní revoluci, signál toho, že končí feudalismus a začíná kapitalismus.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nizozemská_revoluce#V.C3.BDznam_a_hodnocen.C3.AD

Obrázek č. 2

11. OD „NÁBOŽENSKÝCH“ SPORŮ K „EKONOMICKÉMU“ ŘÍZENÍ Obrázek č. 1

11. OD „NÁBOŽENSKÝCH“ SPORŮ K „EKONOMICKÉMU“ ŘÍZENÍ Text č. 2 Zákon o zrušení království v Anglii roku 1649 Anglická revoluce vyvrcholila popravou krále Karla I. v lednu 1649 a vyhlášením republiky v květnu téhož roku. Zákon o odstranění království je charakteristickým dokladem státoprávního uvažování radikálního křídla revoluce.

1. Poněvadž Karel Stuart, bývalý král Anglie, Irska a k tomu patřících území a oblastí, byl podle zmocnění parlamentu obžalován z velezrady pro mnoho zrad, vražd a jiných zločinů a odsouzen k smrti a popraven, ztratili tím jeho pozůstalí a dědicové a všichni, kdo si dělají nároky jeho jménem, řečenou korunu a úřad krále nebo královny jak v celé říši, tak i v každé z jejích zemí.

3. A poněvadž zkušenost ukázala, že pro tento národ je úřad a moc krále v jediné osobě nepotřebný, obtížný a nebezpečný pro svobodu, bezpečnost a obecné blaho a že se královské moci většinou využívá k utiskování poddaných a jejich vydírání a že obyčejně a přirozeně každá osoba v takovém mocenském postavení omezuje ve svůj prospěch spravedlivou svobodu a nezávislost lidu a povyšuje vládu vlastní nad zákony, proto budiž nynějším parlamentem ustanoveno, že od nynějška nemá v tomto národě existovat úřad krále a nemá být žádnou osobou vykonáván.

5. A poněvadž je odstraněním královského úřadu vytvořena - bude-li se Bohu líbit - krajně šťastná cesta pro anglický lid, aby se vrátil ke svému spravedlivému a starému právu býti řízen vlastními zástupci nebo shromážděním, které je voleno čas od času a zplnomocňováno lidem, proto parlament ustanovil, že chce určit lhůtu zasedání současného parlamentu a rozpustit jej, jakmile to bude slučitelné s bezpečností lidu, jenž se mu svěřil, a s tím, co je nezbytně nutné pro udržení a uhájení vlády, která nyní dostala formu republiky. Shromáždění chce také pečovat o řádné volby, ustavení a zasedání budoucích zástupců se zárukami svobody, volby a rovného rozdělení volených příslušníků, jak to prospěje trvalé svobodě a blahu naší republiky.

Otázky a úkoly: 1. Jak je v tomto zákoně hodnoceno postavení krále?

2. V čem měla být republika pokrokem oproti královské vládě?

3. Jaké politické zřízení je v Anglii v současné době?

Zwettler, O. Čítanka k obecným dějinám novověku I. Brno: Masarykova univerzita, 1993.

11. OD „NÁBOŽENSKÝCH“ SPORŮ K „EKONOMICKÉMU“ ŘÍZENÍ Text č. 3 Principy merkantilismu Za vlády Ludvíka XIV. se ve Francii uplatňoval směr jednotné ekonomické státní politiky s cílem vybudovat silnou národní ekonomiku a učinit stát soběstačným; tento směr dostal pojmenování merkantilismus a pronikl rovněž do habsburské monarchie, kde ho prosazoval P. W. Hornigk. Své zásady shrnul do devíti hlavních pravidel rakouského státního hospodaření.

1. Nutno co nejlépe prozkoumat a poznat ráz země, a to tak, aby žádný kout, žádná hrouda, jsou-li schopny vzdělávání, nezůstaly mimo zřetel. Nemá zůstat nevyzkoušeného nic užitečného ze statků pod sluncem, zda a do jaké míry by to mohlo zemi prospět a to vzhledem k tomu, že blízkost či vzdálenost slunci není zrovna vším. Není možno šetřit ani pracností ani náklady, pro všechno, co se týká zlata a stříbra, a co musí být pro zemi získáno.

2. Nechť jsou v zemi zpracovány všechny běžné statky, které tu nemohou být použity ve svém přírodním stavu...

3. ... Je nutno pečovat o zalidnění země takovým množstvím lidí, kolik je jich jen možno z vlastních zdrojů uživit, což je nejvyšší, ale mnohými zanedbávaná záležitost dobře spravovaného státu. A tito lidé nechť jsou všemi možnými způsoby a cestami vedeni od zahálky k výnosnému povolání. Všeliké vynálezy, umění a řemesla nechť jsou zřizovány a podporovány a tam, kde je to nutné, nechť jsou učitelé toho opatřováni z ciziny.

4. Zlato a stříbro, jsou-li v zemi, ať již z vlastní těžby nebo zásluhou průmyslu přivezeny z ciziny, nesmí žádným způsobem nebo cestou, ať by byly jakékoliv a pokud je to možno, opět unikat. K tomu nutno dodat, že nesmí zůstat ve skříních nebo v bednách, nýbrž ať jsou neustále v oběhu...

5. Obyvatele země nutno ze všech sil k tomu vésti, aby se spokojovali pouze s tuzemskými statky, a aby jimi jedině ohraničovali smyslnost a nádheru a zahraničním, jak jen je to možno, ponechávali zahálku. (Ze zahraničních statků připustit jenom ty nejnutnější , a pak takové, které jsou vynucovány nikoliv nutným nedostatkem , ale nezřízenými požitky , jimž nelze zabránit, čehož příklad nám poskytuje indiánské koření. )...

6. Takové statky, jež jak řečeno z nutnosti nebo pro nevyléčitelné požitky není možno postrádat, dopravovat od cizinců, jak je to jen možné - z prvé ruky - ne za zlato nebo stříbro, ale výměnou za jiná tuzemská zboží.

7. Cizí zboží mají být kupována v přírodním tvaru, v zemi opracována, čímž se pro zemi získá manufakturní výtěžek.

8. Jako o dnu a noci musí být jasno o tom, jak zvykat cizince na statky hojně se v zemi vyskytující ve zpracované podobě, a to, jak jen je to možné, za zlato a za stříbro...

9. Není myslitelné připustit jakoukoliv cestou nebo způsobem, aby zevnějšku pronikalo zboží, kterého je hojně uvnitř země a dobré kvality... Toto základní pravidlo všeobecného hospodaření státního není potřeba dále objasňovat. Jejich rozumnost je každému chytrému zřejmá...

Otázky a úkoly: 1. Rozeberte jednotlivé body hlavních zásad merkantilismu a proveďte jejich stručný zápis.

2. Pokuste se o vlastní definici merkantilismu.

3. Jsou některé zásady merkantilismu aktuální v současné ekonomice?

Zwettler, O. Čítanka k obecným dějinám novověku I. Brno: Masarykova univerzita, 1993.

12. OSVÍCENSTVÍ A REVOLUCE a) Válka za nezávislost v USA a revoluční události ve Francii • společenské příčiny Války za nezávislost a výsledky této války, Thomas Paine a jeho dílo v příčinách Francouzské revoluce. (viz obr. č. 1 a text č. 1) • hlavní cíle Francouzské revoluce, „revoluce je jako Saturn: požírá své vlastní děti“, výsledky revoluce pro politické a společenské uspořádání evropských mocností. (viz text č. 2) b) „Jaro národů“ 1848 • předpoklady tzv. „jara národů“ ve 20. - 40. letech 19. století. Různý přístup Svaté aliance. (viz text č. 3) • stručná charakteristika výsledků revolučních událostí ve Francii, Německu, Rakouské monarchii v roce 1848. (viz obr. č. 2) Obrázek č. 1

12. OSVÍCENSTVÍ A REVOLUCE Text č. 1 Prohlášení nezávislosti amerických osad Prohlášení nezávislosti, které přijali zástupci třinácti amerických osad 4. července 1776 ve Filadelfii, je významné nejen tím, že stojí na prahu nové éry politického i ekonomického vývoje... ...zásady a teorie, které formulovali osvícenci 18. století, vycházejíce přitom z teorie přirozeného práva a z anglických politických teorií 17. století. Prohlášení nezávislosti ustavilo Spojené státy americké jako nezávislý stát. ... Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a hledání osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svoji oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenu takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí... Takové bylo trpělivé strádání těchto osad, taková je i nyní nutnost, jež je dohání k tomu, aby změnily své dřívější vládní zřízení. Vláda nynějšího krále Velké Británie je vládou opakovaných křivd a skutků bezpráví, jednoznačně směřujících k zavedení naprostého násilí nad těmito státy... Pročež my, představitelé spojených Států amerických, dovolávajíce se nejvyššího soudce světa o správnosti svých úmyslů, ve jménu a zmocněním poctivého lidu těchto osad slavnostně dáváme na vědomí a prohlašujeme: Že tyto Spojené osady jsou a po právu mají i napříště tvořit svobodné a nezávislé státy, že jsou zproštěny jakéhokoli poddanství vůči Britské koruně a že veškeré politické spojení mezi nimi a státem Velkou Británií je a má být naprosto zrušeno a že jakožto svobodné a nezávislé státy mají plnou moc vyhlašovat válku, uzavírat mír, vstupovat ve spojenectví, navazovat obchodní styky a vykonávat všechna jednání a všechny záležitosti, jak nezávislé státy po právu činí. Aby pak toto prohlášení co nejpevněji bylo zajištěno, za tím účelem s pevnou důvěrou v ochranu božské Prozřetelnosti si navzájem dáváme v ochranu své životy, svůj majetek a posvátnou nám čest.

Otázky a úkoly: 1. Z textu si vypište osvícenské ideály vyhlášené skupinou kolonií proti mocné Velké Británii.

2. Která myšlenka tvořila základy demokratického ideálu?

Matoušek, J. Spojené státy americké. Praha: Fr. Borový, 1948. )

Text č. 2 Mirabeau: Běda privilegovaným třídám! (3. 2. 1789) Ve všech zemích a ve všech dobách pronásledovali aristokraté neúprosně stoupence lidu. A když, nevím sice jakou shodou náhod, takový stoupenec povstane z nitra této aristokracie, je to především on, díky komu udeří a uchýlí se k většímu teroru (a budou se odvolávat na to, jak byli oklamáni).

Tak zemřel poslední z Gracchů, rukou patricijů. Smrtelně zasažen, mrštil pěst prachu k nebi vzývaje mstivé bohy, když z prachu vzešel Marius – Marius, méně známí tím, že zničil Cimbry, než tím, že ukončil krutovládu v Římě. Ale vy, občané, slyšte toho, kdo není zkažen vaším potleskem, přece však jej uchovává ve svém srdci. Muž je silným, pouze když dosáhne jednoty vyrovnanosti; a šťastný pouze v době míru. Buďte odhodlaní, ne však neústupní; stateční, ne však prudcí; svobodní, ne však neukáznění; pohotoví, ne ale unáhlení. Nepřestávejte, pokud se nesetkáte s nevyhnutelnými překážkami, a i poté zůstaňte nepoddajní. Nenechte se oklamat sebeláskou a nezasahujte do

12. OSVÍCENSTVÍ A REVOLUCE vyváženého poměru jedince versus stát. Především, urychlete, jak jen rychle můžete, dobu těch Generálních stavů, které na vás obžalovává z ústupků - čím ostřeji vás obžalovává, tím více se vaši žalobci obávají výsledků; těch Generálních stavů, které rozptýlí tolik nároků, které znovu nastolí tolik práv a napraví tolik zel, zkrátka těch Generálních stavů, skrze které by se sama Francie měla regenerovat, jak si přeje sám panovník. Po celou dobu mé veřejné kariéry jsem se neobával ničeho, kromě křivdy a provinění, kterých se mohu dopustit – vědom si svého svědomí a vyzbrojen svými zásadami – pokud se stane mým osudem vám sloužit mým hlasem a vynaloženým úsilím v národním shromáždění, nebo pokud vám budu moci pomoci prosbami a modlitbami. Buďte si jisti, že mne planý křik, zlostné hrozby nebo urážlivý odpor nezastraší. Cožpak by mohl přestat v činnosti ten, kdo důrazně prosazoval mezi všemi muži Francie své názory týkající se národních záležitostí v době, kdy byly okolnosti méně naléhavé a hrozilo mnohem větší nebezpečí? Nikdy! Žádná urážka nemůže potupit a srazit na zem mou trpělivost. Byl jsem, jsem a budu, dokonce i v hrobě, mužem svobody lidu, mužem konstituce. Jestli býti takovým, znamená býti mužem lidu, ne mužem urozených, pak běda privilegovaným třídám! Čas privilegovaných jednou skončí, ale lid je věčný!

Když vypukla Francouzská revoluce, byla síla a vliv řečnického umění vysoce ceněnými hodnotami. V době mnoha kritických událostí byla, jak potvrzuje Simon Shama v jeho historii Francouzské revoluce Občané, schopnost ovlivňovat posluchače otázkou života a smrti, vítězství či prohry. Hlas veřejnosti byl sílou veřejnosti. Nejvlivnějším řečníkem prvních dvou let revoluce byl Honoré Gabriel Riquetti, Comte de Mirabeau (1749-1791), „smilný šlechtic“, který přijal roli bojovníka lidu. Tato role mu byla přidělena díky jeho třem projevům, které pronesl v Provence v roce 1789 a ve kterých útočil na moc urozených a požadoval větší zastoupení a vliv třetího stavu.

Slavným ho učinil především útočný závěr jeho třetího projevu, který mu také zajistil rozhodující vliv v Paříži. „Díky němu pozvedá nový sociální řád svou hlavu a ukazuje svůj hněv a hrozby,“ podotknul dřívější ministerský předseda Louis Barthou. „Z jeho jazyka a postojů vystupuje pravý duch revoluce.“ Zdroj: http://www.historie.upol.cz/19/prameny/mirabeau.htm (Brian MacARTHUR (ed.), The Penguin Book of Historic Speeches, Viking, London 1995, s. 153-154.)

Text č. 3 Smlouva o tzv. Svaté alianci Nejdůležitějším výsledkem vídeňského kongresu (1814-1815) bylo vytvoření systému mezinárodních vztahů, který byl založen na zásadě rovnováhy sil a na zásadě spolupráce panovníků proti nebezpečí nových revolucí. Zásady bratrství monarchů byly vyjádřeny v prohlášení připraveném ruským carem Alexandrem I. a podepsali ho také rakouský císař a pruský král. Toto prohlášení dostalo název Svatá aliance, v očích současníků i pozdějších generací se stalo symbolem útisku.

Ve jménu přesvaté a nerozdílné Trojice. Jejich Veličenstva císař rakouský, král pruský a císař veškeré Rusi došli v důsledku velkých událostí, které v Evropě vyznačovaly běh posledních tří let a zejména v důsledku dobrodiní, kterými Božská prozřetelnost ráčila obšťastnit jejich státy, jejichž vlády jí jediné věnovaly svoji důvěru a naději, k naprostému přesvědčení, že je nezbytné určit zásady, jež by si Mocnosti osvojily ve svých vzájemných vztazích v duchu nejvyšších pravd, jež nás učí věčné náboženství Boha spasitele. Prohlašují slavnostně, že tato listina nemá jiného cíle, než vyjádřit před tváří veškerenstva jejich neochvějné rozhodnutí, že za pravidlo svého jednání, ať už ve správě svých vlastních států nebo ve svých politických vztazích ke každé jiné vládě, nepřijmou než učení tohoto svatého náboženství, příkazy spravedlnosti, lásky k bližnímu a míru... V důsledku toho

12. OSVÍCENSTVÍ A REVOLUCE Jejich Veličenstva se dohodla na následujících článcích: Podle slov Písma svatého, která přikazují všem lidem, aby se na sebe navzájem dívali jako na bratry, tři panovníci uzavírající tuto smlouvu zůstanou spojeni svazky opravdového neoddělitelného bratrství a budou se považovat za lidi stejné vlasti, poskytnou si za všech okolností a všude podporu, pomoc a posilu, shlížejíce na své poddané a armády jako otcové na rodiny, budou je vést ve stejném duchu bratrství, který je naplňuje, aby chránili náboženství, mír a spravedlnost. ČI. 2 Důsledkem toho jedinou platnou zásadou, ať už mezi řečenými vládami nebo mezi jejich poddanými, bude poskytovat si navzájem služby, dokazovat si neměnnou dobrotivostí vzájemnou lásku, jíž mají být naplněni, považovat se všichni za členy jednoho a téhož národa křesťanského, tři spojení vladaři se pak považují pouze za povolané Prozřetelností, aby vládli třem větvím stejné rodiny, totiž Rakousku, Prusku a Rusku, a t ak vyznávají, že křesťanský národ, jehož část oni i jejich národy tvoří, nemá ve skutečnosti jiného vladaře než toho, jemuž jedinému patří plně moc... totiž Boha a našeho božského Spasitele Ježíše Krista... Podepsáno v Paříži léta spásy 1815, 14. /26. září - L. S. František, L. S. Fridrich Vilém, L. S. Alexandr Polišenský, J. Opavský kongres roku 1820 a evropská politika let 1820-1822.

Ostrava: Krajské nakladatelství, 1962.

Obrázek č. 2

13. PROMĚNY EVROPY V a PO NAPOLEONSKÉ DOBĚ a) Příčiny a důsledky zasedání Vídeňského kongresu v roce 1815 • domácí (code civil) a zahraniční politika Napoleona Bonaparte, válečné aktivity a definitivní porážka (viz obr. č. 1) • zasedání Vídeňského kongresu, kníže Metternich, Svatá aliance (viz text č. 1) b) Nové velmoci na mapě Evropy a měření sil • Sjednocení Itálie a Německa jako propojené politické a válečné události (viz obr. č. 2 a 3) • Imperialismus – úděl bílého muže, fašodská krize, entente cordiale. (viz obr. č. 4) Text č. 1 Hajo Holborn: Vídeňský kongres Vídeňský mír vytvořil evropský politický systém, jehož základy přetrvaly půl století. Po sto let nevypukla žádná válka ve světovém měřítku, jako ta, která trvala okolo dvaceti let od roku 1792.

Evropa zažila strašné války, zvláště mezi lety 1854 a 1878, ale žádné z nich se neúčastnily všechny evropské státy nebo dokonce všechny velké evropské mocnosti. Evropské války devatenáctého století přinesly změnu moci, ale byly to změny uvnitř evropského politického systému a ty nerozrušovaly samotný systém jako takový. Mírové dohody ve Vídni byly mnohem více odsuzovány, než chváleny.

Obvinění nejčastěji zaměřená proti kongresu ve Vídni byla ta, která na kongresu postrádala prozíravost v analytickém hodnocení moderního nacionalismu a liberalismu. Prozíravost je skutečně jedna z hlavních kvalit, které odlišují státníka od pouhého politického profesionála. Ale dokonce i státník může jen stavět s cihlami, které má v ruce a nemůže doufat, že postaví druhé poschodí před tím, než vytvoří první, ve kterém se ukrývá jeho vlastní generace. Jeho předvídání budoucího vývoje se často může vyjádřit samo jen obezřetnými pokusy o udržení volné cesty pro evoluci nových sil. Je otázkou, jak úspěšný byl vídeňský kongres z tohoto hlediska. Nikdo z představitelů kongresu nebyl státníkem či politickým myslitelem první kategorie. Všichni byli skalní přívrženci konzervatismu nebo naprosté reakce a nacházeli čestnost svých názorů vítězstvím starých sil nad revolučním uzurpátorem. A stejně nevytvořili zpátečnický mír. Poznali, že Francie nemohla žít bez konstitučního charakteru a také věděli, že Svatá říše římská byla již za možností dalšího oživení. Nová Německá federace reprezentovala veliké zlepšení politického stavu Německa, jestliže si uvědomíme, že v Německu, tak jako v Itálii, nebyla nacionální hnutí dostatečně silná, aby sloužila jako sloupy nového pořádku. Ve východní Evropě mimoto moderní ideje národnosti našly mnohem více než jen akademické a literární publikum. Mírová smlouva nemůže vytvořit nové historické síly; může jen postavit již existující do souvislostí, může napomáhat k podpoře vzájemné důvěry a zabraňovat budoucím konfliktům. Zbytek musí být přenechán stále pokračující a nikdy nekončící denní práci státníků. V tomto světle byl vídeňský mír konstruktivní mírovou smlouvou.

Zdroj: http://www.historie.upol.cz/19/prameny/kongres.htm - Hajo HOLBORN, The Political Collapse of Europe, New York 1965, s. 27-28. In: Dennis SHERMAN a kol., Western Civilization.

Sources, Images and Interpretation. Vol. II (since 1660), New York 1983, s. 154-155.

13. PROMĚNY EVROPY V a PO NAPOLEONSKÉ DOBĚ Obrázek č. 1

13. PROMĚNY EVROPY V a PO NAPOLEONSKÉ DOBĚ Obrázek č. 2

13. PROMĚNY EVROPY V a PO NAPOLEONSKÉ DOBĚ Obrázek č. 3

13. PROMĚNY EVROPY V a PO NAPOLEONSKÉ DOBĚ Obrázek č. 4

14. VELKÁ VÁLKA a) Příčiny, průběh a důsledky tzv. Velké války • sud prachu, kolonie a konkrétní příklady konfliktů, vývoj na západní frontě ve válečných souvislostech (viz obr. č. 1) • Versailleský mírový systém a konkrétní příklady – Trianonský mír, revanšismus, reparace (viz hypertextový odkaz a text č. 3) b) Role Čechoslováků ve Velké válce aneb za kterou stranu Čechoslováci bojovali?

• různé cíle domácího a zahraničního odboje – Pittsburská dohoda, Tříkrálová deklarace (viz text č. 1 a 2) • československé legie a jejich mezinárodní význam – VŘSR, intervencionisté

Text č. 1 Pittsburská dohoda Česko-Slovenská Dohoda, uzavretá v Pittsburghu. Pa., dňa 30. mája 1918.

Predstavitelia slovenských a českých organisácií vo Spoj. Štátoch, Slovenskej Ligy, Českého Národného Sdruženia a Sväzu Českých Katolíkov, porokovali za prítomnosti predsedu ČeskoSlovenskej Národnej Rady profesora Masaryka, o česko-slovenskej otázke a o našich posavádnych programových prejavoch a usniesli sa nasledovne: • Schvaľujeme politický program usilujúci sa o Spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z Českých Zemí a Slovenska.

• Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a svoje súdy.

• Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vôbec.

• Česko-slovenský štát bude republikou. Jeho Konštitúcia bude demokratická.

• Organisácia spolupráce Čechov a Slovákov vo Spojených Štátoch bude podľa potreby a meniacej sa situácie, pri spoločnom dorozumení, prehĺbená a upravená.

• Podrobné ustanovenia o zariadení česko-slovenského štátu ponechávajú sa osvobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom.

Albert Mamatey, Ján Janček ml., Milan Getting, Ján Pankuch, rev. Jozef Murgaš, rev. Ján Kubašek, Ondrej Schustek, T. G. Masaryk, Karel Pergler, Dr. L. Fisher, B. Simek, J. J. Zamrhal, Hynek Dostál, Vojta Beneš, rev. Inncent Kestl, Jan Straka, Ivan Bielok, rev. Oldř.

Zlámal, Michal Bosák, H. H. Miko, Ignác Gessay, Karlovský, rev. Pavel Šiška, J. A. Ferenčík, Josef Martínek Zdroj:http://cs.wikipedia.org/wiki/Pittsbursk%C3%A1_dohoda

14. VELKÁ VÁLKA Obrázek č. 1

14. VELKÁ VÁLKA Text č. 2 My poslancové národa českého, věrni jsouce i dnes těmto zásadám svých předchůdců, s radostí jame pozdravili, že dnes všechny ony státy, které jsou založeny na zásadách demokracie, válčící i neutrální, pokládají stejně s námi toto svobodné sebeurčení národů za záruku trvalého míru všeobecného.Nové Rusko při pokusu o mír všeobecný vložilo do stěžejních podmínek mírových zásadu sebeurčení národů tak, aby národové svobodnou volbou rozhodovali o svém životě a usnesli se, chtějí-li vybudovati stát samostatný, či tvořiti státní celek ve spolku s národy jinými. Naproti tomu prohlásil zástupce Rakousko-Uherska jménem čtyřspolku, že otázka sebeurčení oněch národů, které dosud nemají své státní samostatnosti má býti řešena v každém státě cestou ústavní. Vzhledem k tomu jsme za Český národ povinni prohlásiti, že toto stanovisko zástupce Rakousko-Uherska není stanoviskem naším. My jsme se naopak ve všech svých projevech a návrzích, tomuto řešení vzpírali, ježto po nesčetných trpkých zkušenostech našich neznamená ono nic jiného nežli úplné zamítnutí zásady sebeurčení národů. Trpce žalujeme, že národ náš byl zbaven své samostatnosti státoprávní i svého práva sebeurčení umělými řády volebními, vydán nadto panství německé menšiny a německé centralistické byrokracie. Slovenská větev naše stala se pak obětí brutálnosti maďarské a neslýchaného násilnictví ve státě, jenž přece všechny zdánlivě konstituční formy zůstává nejtemnějším koutem Evropy a v němž národové nemaďarští, tvořící většinu, jsou panující menšinou týráni a hubeni, od kolébky odnárodňováni, zůstávajíce takřka beze všeho zastoupení na sněmu i úřadech, bez veřejných škol a bez volnosti ve školách soukromých...

My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnost a svobody, nemohl by pro něj býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné i mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal by až do šťastného konce.Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná, rovná práva národní.

14. VELKÁ VÁLKA Text č. 3 Karikatura - http://www.cartoons.ac.uk/record/WH2952 desirable – žádaný, particulars – podrobnosti, tenancy – nájem Karikatura - http://www.cartoons.ac.uk/record/LSE6662 Jak to, že se to nepodobá obrázku na obalu?

Karikatua - http://www.cartoons.ac.uk/record/LSE6345 spiked – špičatý, off with – pryč s, Karikatura - http://www.cartoons.ac.uk/record/LSE6827 bez komentáře Karikatura - http://www.cartoons.ac.uk/record/LSE6501 indemnity – odškodnění, gee-up – hyjé Karikatura - http://www.cartoons.ac.uk/record/P0497 bez komentáře

15. PRVNÍ REPUBLIKA a) „Zlatá“ dvacátá léta • Deutschböhmen, Slovenská republika rad, národnostní složení (viz obr. č. 1) • cíle konkrétních politických stran, volební výsledky a koalice, nejdůležitější reformy (viz obr. č. 2) b) „Krizová“ třicátá léta • vliv hospodářské krize na československou ekonomiku, způsoby řešení (viz text č. 1) • nacionalistické tendence v pohraniční, Karlovarský program SdP a ostravská provokace (viz text č. 2 a 3)

Obrázek č. 1

Zdroj: http://history-if.blog.cz/0910/1-republika

15. PRVNÍ REPUBLIKA Obrázek č. 2

Zdroj: Volby 1935 http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/volby_do_poslanecke_snemovny_1935/$File/image008.gif

15. PRVNÍ REPUBLIKA Text č. 1 Bilance prvního desetiletí československého státu Hodnocení prvních deseti let existence samostatného Československa ze strany politiků bylo optimistické; tak vyznívají i slova prezidenta T. G. Masaryka. „Inventuru" uplynulého období představila mj. i Výstava soudobé kultury v Československu, která proběhla na nově vybudovaném výstavišti v Brně od konce května do konce října 1928.

Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprava i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme obstáli v této zkoušce a obstáli čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu boji a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali, a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a - což je ještě důležitější - důvěry nás samých, nás všech, po té zkoušce deseti let můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci... Dnes už není stát něco mimo nás a proti nám, nám teď nic nebrání, abychom si jej zařídili co nejlépe. Máme zemi, kterou učinila bohatou a krásnou příroda i lidská práce, máme národy nadané a dělné, kteří se mohou druh od druha mnoho učit a kteří přírodou a historií jsou určeni k harmonické součinnosti, a máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a pokroku. Těch deset let klidného, silného vývoje ukázalo, že si naše území postačí, že jeho občanstvo má schopnosti k samostatnému státnímu životu, náš stát se ctí obstál a obstojí v světovém závodění o pokrok lidstva. Co jsme dosud vykonali, je nám dáno, abychom to udrželi a zdokonalili, co jsme dosud neučinili, je nám uloženo, abychom to vykonali. V čem jsme chybili, z toho se učme, kdo zapomíná zkušenost špatnou, ztrácí dobrou. Máme všichni z těch desíti let zkušenost bohatou.

Otázky a úkoly: 1. Jak charakterizoval Masaryk situaci v Československu po roce 1918? Zaměřte se více na jednotlivá negativa.

2. Čeho bylo za prvních deset let dosaženo?

3. Přibližte Masarykův obraz Československa. Jsou jeho slova i dnes aktuální?

Masaryk, T. G. Cesta demokracie III. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1994.

Text č. 2 a 3 Nastolení úplné rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem.

1. Uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako právní osoby za účelem zachování tohoto rovnoprávného postavení ve státě.

2. Stanovení a uznání sudetoněmeckého územního osídlení.

3. Vytvoření sudetoněmecké samosprávy na územích osídlených sudetskými Němci ve všech oblastech veřejného života, jež se týkají zájmů a záležitostí sudetoněmecké národnostní skupiny.

4. Ustavení zákonných ochranných opatření pro ty sudetské Němce, kteří žijí mimo území souvisle osídlená sudetskými Němci.

15. PRVNÍ REPUBLIKA 5. Odstranění křivd spáchaných na sudetských Němcích od roku 1918 a náhrada škod, které těmito křivdami vznikly.

6. Uznání a realizaci zásady, podle níž by v německých oblastech měli pracovat němečtí veřejní zaměstnanci.

7. Plná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karlovarsk%C3%BD_program Před sedmdesáti lety psal evropský a světový tisk o tom, jak je Němcům v Československu ubližováno. Tak například na začátku září 1938 uvrhli krutí Češi v Ostravě do vězení 82 aktivistů Sudetoněmecké strany pod průhlednou záminkou, že pašují zbraně. Tedy zbraně německé pro použití na území ČSR. Nikoli brokovnice na bažanty a kulovnice na medvědy, ale pušky, pistole, náboje, granáty a další pomůcky pro přípravu ozbrojeného povstání.

Každý vězeň má právo na to, aby se s ním slušně zacházelo. Toto zacházení se pak může kontrolovat nezávislými orgány. Delegace čtyř poslanců Sudetendeutsche Partei se dostavila ve středu 7. září do ostravské věznice, aby zhlédla, jestli je to tam aspoň tak dobré jako v Dachau. Před věznici je doprovázela demonstračka místních soukmenovců. Zatímco poslancové kontrolovali vězeňskou humanitu, vyřvávalo ono mírumilovné shromáždění variantu dnešního sloganu "Pusťte bratry!". Na demonstraci pak zaútočila jízdní policie, která bila do lidí. Poslanec Partaje zachytil koně jednoho zpupného policisty za uzdu a byl za to šlehnut bičíkem. Nato Henlein přerušil jednání s Benešem o svých požadavcích*, neboť bylo patrno, že i když československá vláda ustupuje jeho spravedlivým argumentům, nemá tu moc, aby ústupky prosadila u místních orgánů. Zpráva byla dána na vědomí zahraničním novinářům s tím, že druhý den bude tisková konference. Ostravský policejní ředitel okamžitě bestiálního policistu vyhodil. Druhý den vyhodil ministerský předseda Hodža ostravského policejního ředitele a dal ho pro jistotu bez vyšetřování rovnou zatknout. Pro větší jistotu vyhodil i několik dalších zasahujících policistů..

Zotročený národ, povzbuzen slovy svého fýrera, defiloval pak v pochodňovém průvodu před lordem Runcimanem: "Lieber Lord/ mach´ uns frei/ von der Tscheko/ slowakei!"Pohnula se masa německých úderníků v českém pohraničí. Pašované zbraně promluvily. Například v Habartově u Sokolova, kde jimi byla 13. září 1938 vystřílena četnická stanice. (Tři habartovští četníci patří do seznamu 110 lidí zavražděných v průběhu následujících dvou týdnů. Tyto vraždy nebyly dosud vyšetřeny. Ostatně - dodnes se na ně vztahuje "Hitlerův dekret" o chvályhodnosti takových činů...)

Evropa byla rozhořčena: Četníci si dovolili palbu opětovat a zabili i některé Němce! Dokonce i ty, kteří byli viditelně označeni rudou páskou se zkratkou legální strany S.D.P. (Na rubu té pásky byl hákový kříž. Nebo to byl líc?) Český imperialismus dokonce sáhl k vyhlášení stanného práva v osmi okresech na Chebsku. Klid ve městech zajistila až přítomnost vojenských kolon.

Zdroj: http://neviditelnypes.lidovky.cz/samanovo-doupe-v-zivote-jsem-neslysel-takovou-sprostotupm5-/p_doupe.asp?c=A080909_194135_p_doupe_wag

16. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ A CESTA KE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE a) Politicko-diplomatické problémy a nástup diktatur v Evropě • Janov 1922, Locarno 1925 – reparace, garance, „cordon sanitaire“ (viz text č. 1 a 2, viz obr. č. 1) • fašismus, nacismus, bolševismus – příčiny, místo a čas vzniku, hlavní cíle (viz obr. č. 2) b) Předvečer války • Španělská občanská válka – cíle, intervenující strany (viz obr. č. 3) • Politika apeasementu a Mnichovská dohoda 1938 (viz obr. č. 4 a 5) Text č. 1 Německá vláda, zastoupená p. drem Walterem Rathenauem a vláda Ruské socialistické federativní sovětské republiky, zastoupená p. Čičerinem, dohodly se na těchto ustanoveních: Článek 1.

Obě vlády se shodly v tom, aby vypořádání mezi Německem a Ruskem z doby válečného stavu spočívalo na těchto základech: a) Německá říše a Ruská socialistická federativní sovětská republika zříkají se navzájem náhrady válečných výloh, jakož i náhrady válečných škod, tj. škod, jež jim a jejich státním příslušníkům ve válečném území vznikly vojenskými opatřeními, v to počítajíc všechny rekvisice, vykonané v nepřátelské zemi. Rovněž zříkají se obě strany náhrady škod občanských, jež byly způsobeny příslušníkům jedné části tak zvanými válečnými zákony výjimečnými nebo násilnými opatřeními státních orgánů druhé strany. b) Právní vztahy veřejné i soukromé, dotčené válečným stavem, jakož i otázka nakládání s obchodními loďmi, jež se dostaly do rukou druhé strany, budou upraveny podle zásady vzájemnosti. c) Německo a Rusko zříkají se navzájem náhrady výloh pro válečné zajatce. Rovněž zříká se německá vláda náhrady výloh, jež jí vznikly internováním příslušníků rudé armády v Německu.

Ruská vláda pak zříká se náhrady výtěžku z prodeje Německem vojenských věcí, jím rekvírovaných a do Německa dopravených. Článek 2.

Německo vzdává se nároků, jež plynou z dosavadního použití zákonů a opatření sovětské republiky na německé říšské příslušníky nebo jejich soukromá práva a na práva německé říše a zemí proti Rusku, jakož i nároků, jež plynou z opatření, učiněných sovětskou republikou nebo právům, předpokládajíc, že vláda sovětské republiky také nevyhoví podobným nárokům jiných států. Článek 3.

Diplomatické a konsulární styky mezi německou říší a sovětskou republikou budou neprodleně obnoveny. Připuštění konsulů obou stran bude upraveno zvláštní dohodou. Článek 4.

Dále se obě vlády shodly také na tom, že pro všeobecné právní postavení příslušníků jedné strany v území druhé strany a pro všeobecnou úpravu obchodních a hospodářských styků obou stran má platiti zásada největších výhod. Tato zásada netýká se výsad a úlev, které sovětská republika poskytne jiné sovětské republice nebo takovému státu, jenž byl dříve součástí ruské říše. Článek 5.

Obě vlády vyjdou blahovolně vstříc hospodářským potřebám obou zemí. Při zásadní úpravě této otázky na mezinárodním podkladě sdělí si napřed své názory. Německá vláda vyslovuje ochotu, podporovati dle možnosti ujednání, zamýšlená soukromými firmami a jí nedávno oznámená, a jejich provádění usnadniti. Článek 6. Článek 1.b a 4. této smlouvy nabudou platnosti ratifikací, ostatní ustanovení ihned.

16. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ A CESTA KE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Vyhotoveno dvojmo.

V Rapallo dne 16. Dubna 1922 Rathenau. Čičerin.

Zdroj: VESELÝ, Z.: Světová politika 20. stol. v dokumentech (1900-1945). VŠE, Praha 2000. s.

95-96 Text č. 2 Na konferenci v Locarnu v říjnu 1925 (za účasti Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a Belgie a vedlejšíchúčastníků ČSR a Polska) došlo k podpisu paktu, zaručujícího zachování územního status quo naněmecko-francouzsko-belgické hranici. Arbitrážní smlouvy Německa s Československem a Polskem obsahovaly pouze závazek smírčího vyřizování sporů. Locarno naznačilo Německu volnou cestu na východ a naopak signalizovalo slábnoucí pozici Francie. V Československu byla tato situace přijímána s neklidem. ČI. 1 Vysoké smluvní strany zaručují, každá zvlášť i společně, jak je stanoveno v dalších článcích, zachování územního status quo vyplývajícího z hranic mezi Německem a Belgií a mezi Německem a Francií a neporušitelnost těchto hranic tak, jak byly určeny mírovou smlouvou podepsanou ve Versailles dne 28. června 1919 a akty provádějícími tuto smlouvu... Německu je zakázáno udržovati nebo budovati opevnění jak na levém břehu Rýna, tak na pravém na západ od čáry vedené 50 kilometrů na východ od této řeky... Rovněž je zakázáno v pásmu určeném článkem 42 udržovati nebo shromažďovati branné síly, ať trvale, ať dočasně, právě tak jako konati vojenské manévry jakéhokoli druhu a udržovati jakékoli věcné pomůcky k mobilizaci. ČI. 2 Německo a Belgie a rovněž tak Německo a Francie zavazují se navzájem, že s jedné ani druhé strany nepodniknou žádného útoku ani vpádu a že jedna ani druhá strana v nižádném případě se neuchýlí k válce. Avšak toto ustanovení neplatí, jestliže jde: 1. o výkon práva na sebeobranu... ČI. 3 Přihlížejíce k závazkům přijatým v článku 2 této smlouvy, zavazují se Německo a Belgie i Německo a Francie vyřizovati pokojnou cestou a způsobem níže popsaným všechny otázky, ať jsou jakéhokoliv druhu, které by je rozdvojily a jež by nemohly býti rozřešeny obyčejnou cestou diplomatickou...

Otázky a úkoly: Proč usilovaly západní státy o garanci svých hranic s Německem?

Srovnejte postavení Německa na pařížské mírové konferenci (1919-1920) a na konferenci v Locarnu.

Hobza, A. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Praha: Antonín Hobza, 1931.

16. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ A CESTA KE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Obrázek č. 1

16. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ A CESTA KE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Obrázek č. 2

16. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ A CESTA KE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Obrázek č. 3

16. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ A CESTA KE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Obrázek č. 4

Zdroj: http://i.idnes.cz/08/073/gal/VOT249371_Mnichovska_dohoda.jpg

Obrázek č. 5

Zdroj: http://bigbloger.lidovky.cz/blog/2034/50641/552-mnichov-mapa.gif

17. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA a) 1939-1942 • Německo-sovětský pakt, plán Barbarossa a frontový vývoj do roku 1942 (viz text č. 1 a obr. č. 1 a 2) • Šoa (viz text č. 2 a obr. č. 3) b) 1942-1945 • Teherán, „procentní dohoda“, Jalta, Postupim (viz text č. 3 a obr č. 5,6,7) • frontový vývoj 1942-1945, Den D (viz obr. č. 4)

Text č. 1 Smlouva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik z 23. srpna 1939 Vláda Německé Říše a vláda Svazu sovětských socialistických republik přejíce si upevnit věc míru mezi Německem a SSSR a vycházejíce ze základních ustanovení smlouvy o neutralitě uzavřené v dubnu 1926 mezi Německem a SSSR, dohodly se na následujícím: Článek I Obě Vysoké smluvní strany se zavazují upustit od jakéhokoliv násilného aktu, od jakékoli válečné akce, od vzájemného napadení, které by provedly buď samy, anebo ve spojení s jinými silami. Článek II V případě, že by se jedna z Vysokých smluvních stran stala objektem válečného aktu ze strany třetí síly, neposkytne druhá Vysoká smluvní strana žádným způsobem pomoc této třetí síle. Článek III Vlády obou Vysokých smluvních stran budou v budoucnosti udržovat stálý vzájemný kontakt za účelem konzultace, umožňující výměnu informací o problémech týkajících se společných zájmů. Článek IV Žádná z vysokých smluvních stran se nezúčastní jakéhokoliv spolčování sil, jež by přímo, či nepřímo bylo namířeno proti druhé straně. Článek V Jestliže by v těch či oněch otázkách vznikly spory či konflikty mezi Vysokými smluvními stranami, budou obě strany své spory či konflikty řešit výhradně přátelskou výměnou názorů, anebo, v případě nutnosti, prostřednictvím povolaných arbitrážních komisí. Článek VI Tato smlouva se uzavírá na dobu deseti let s tím, že nevypoví-li ji jedna z Vysokých smluvních stran rok před uplynutím této doby, bude platnost automaticky prodloužena o dalších pět let. Článek VII Tato listina bude ratifikována v nejkratším možném čase. Ratifikační listiny budou vyměněny v Berlíně. Smlouva nabývá platnosti v okamžiku jejího podepsání.

Vyhotoveno ve dvou exemplářích, v německém a ruském jazyce.

Moskva, 23. srpna 1939 Za vládu Německé Říše: von Ribbentrop - Zplnomocněnec vlády SSSR: V. Molotov Tajný dodatečný protokol U příležitosti podepsání paktu o neútočení mezi Německou Říší a Svazem sovětských socialistických republik podepsaní zplnomocněnci obou stran vedli přísně důvěrné rozhovory o otázkách hranic jejich daných sfér vlivu ve východní Evropě. Tyto rozhovory vedly k následujícím závěrům: 1. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna.

2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude

17. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje.

V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.

3. Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii.

Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti.

4. Tento protokol budou obě strany považovat za přísně tajný.

Moskva, 23. srpna 1939 Za vládu Německé Říše: von Ribbentrop - Zplnomocněnec vlády SSSR: V. Molotov Zdroj: http://www.fronta.cz/dokument/sovetsko-nemecky-pakt-o-neutoceni

Text č. 2 Holocaust bude asi vždy vyvolávat řadu děsivých otázek. Debata, zda šlo více o „odlidštěné“, strojové vraždění, nebo zda v něm „obyčejní Němci“ (ale i příslušníci jiných národů) ochotně dávali průchod svým nejhorším pudům , se zdá být nerozřešitelná. Naproti tomu revizionistická tvrzení zpochybňující počet zhruba 6 milionů obětí, existenci plynových komor (tzv. osvětimská lež) či Hitlerův osobní podíl na holocaustu byla jednoznačně vyvrácena. Je evidentní, že v některých satelitních zemích (Itálie a Maďarsko, dokud nebyli obsazeny; Bulharsko a Finsko po celou válku) nebo zemích Německem přímo okupovaných (Dánsko) se podařilo rezolutním odporem holocaustu zabránit, jiné (Slovensko, Rumunsko, Chorvatsko) naopak deportovaly své Židy velmi ochotně. Častá kritika Spojenců, že nezasáhli zejména proti Osvětimi, ignoruje útržkovitost zpráv, které byly až do léta 1944 k dispozici. I pak bylo ovšem složité rozhodnout o bombardování tábora s rizikem, že přitom zahynou tisíce vězňů, ale plynové komory a krematoria nemusí být vůbec zasaženy. Bylo jistě možné provést nálet na železniční trať vedoucí do Březinky, nicméně takové škody by byly odstraněny během několika dnů – nepochybně s nasazením osvětimských vězňů. Nespravedlivá je rovněž kritika Židů samotných, že šli „jak ovce na porážku“, resp. odsuzování židovských rad v ghettech za spolupráci s Němci. Rady postupovaly podle vzorců, které si židovská komunita osvojila ve staletích diaspory, tj. zachránit maximum možného. A Židé sami koneckonců zapálili Treblinku, zničili dvě osvětimské plynové komory a především ve varšavském ghettu vyvolali v dubnu 1943 povstání, jež Němci dokázali potlačit až téměř po měsíci za cenu nemalých ztrát.

Při hledání odpovědi na otázku, „jak se to mohlo všechno stát“, dospěl polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman koncem 80. let k závěru, že „holocaust byl výsledkem jedinečného setkáni faktorů, které jsou sami osobě zcela obyčejné a běžné“. Stát se svým monopolem na užití násilí a zároveň sociální inženýrskými ambicemi se zbavil společenské kontroly poté, co byly eliminovány veškeré nepolitické zdroje moci i vliv institucí společenské samosprávy. Šlo sice o výjimečnou, ovšem nikoli neopakovatelnou konstelaci. Další genocidy 20. století dávají Baumanovi za pravdu.

Text: Kol. autorů: České země v evropských dějinách. Díl IV. Praha 2006, s. 121

17. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Obrázek č. 1

17. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Obrázek č. 2

17. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Obrázek č. 3

17. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Obrázek č. 4

17. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Text č. 3 V květnu 1944 Londýn navrhl Moskvě dohodu o vymezení pole působnosti v Řecku a Rumunsku.

Sovětská strana ji podmínila souhlasem americké vlády. State Department se postavil proti, ale prezident vyslovil 12. června v dopise Churchillovi souhlas. Opatření zajišťující dominantní britský vliv v Řecku výměnou za rozhodující sovětskou úlohu v záležitostech rumunských měla platit na zkušební dobu tří měsíců a pak podléhat přehodnocení třemi mocnostmi. Musíme si dát pozor, aby bylo jasné, že nevytváříme jakékoli poválečné sféry vlivu, psal Roosevelt. Za tři měsíce se situace ve východní Evropě změnila jen k horšímu: Rudá armáda se převalila Rumunskem, obsadila Bulharsko a v Polsku předávala moc lublinskému výboru. V takové situaci se Churchill rozhodl zachránit na Balkáně, co se ještě dalo. Známá procentní dohoda Churchilla se Stalinem z 9. října 1944 (viz obr. na str. 35), kterou sám premiér zmiňuje ve svých pamětech coby vlastní iniciativu, sloužívá za kardinální důkaz velmocenské perfidnosti. Jak cynické – trvalo to jen pár minut… Ne všichni historikové už zaregistrovali, že moskevská aritmetika neskončila Stalinovou „fajfkou“ na Churchillově papírku – umístěnou, jistě ne náhodou, pod navrhovaný poměr v Rumunsku. Čísla byla následující den z Molotovovy iniciativy detailně probírána na jednání s Edenem. Cifry se několikrát změnily, vesměs v sovětský prospěch. Eden se přitom dosti nepochopitelně vzdal původně požadovaného padesátiprocentního vlivu v anglofilním Maďarsku výměnou za lepší skóre v Bulharsku, než žádal Molotov. Licitace skončily 11. října sovětským návrhem na podíl 80:20 pro SSSR v Maďarsku a Bulharsku a 50:50 v Jugoslávii. V prvých dvou zemích měly být po německé kapitulaci ustaveny sovětské kontrolní komise s americkým a britským zástupcem. V případě Jugoslávie se šéfové diplomacií shodli na potřebě společné politiky. Co si obě strany od té „přetahované“ slibovaly?

Zdroj: http://dejiny.nln.cz/archiv/2005/5/sfery-vlivu-mytus-ci-realitaObrázek č. 5

17. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Obrázek č. 6 Obrázek č. 7

Obrázek č. 7

18. POČÁTKY BIPOLÁRNÍHO SVĚTA a) Řešení poválečných problémů • projevy – W.Churchill, Harry S. Truman, George C. Marshall (viz text č. 1,2 a 3) • „německá otázka“ a střední Evropa na pomezí (viz obr. č. 1 a 2) b) První „bipolární“ konflikty • první berlínská krize, Korejská válka (viz hypertextový odkaz a obr. č. 3) • Truman – Stalin; Eisenhower, Kennedy – Chruščov; Nixon – Brežněv Text č. 1 Fultonskýprojev 5. březen 1946,Westminsterská kolej Na základě celoživotní zkušenosti si mohu dovolit zamyšlení nad problémy, které na nás doléhají těsně po naprostém vítězství našich zbraní, a zároveň se pokusím ze všech sil zaručit, že všechno, čeho jsme dosáhli za cenu takových obětí a takového utrpení, zůstane zachováno pro budoucí slávu a bezpečnost lidstva. Spojené státy v této chvíli stojí na vrcholu světové moci. Je to pro americkou demokracii slavnostní okamžik. Neboť s mocenským primátem jde ruku v ruce i odpovědnost vůči budoucnosti, jež probouzí hrůzu… Dnes se nám naskýtá jasná a lákavá příležitost, jíž se mohou chopit obě naše země. Odmítnout ji… by znamenalo na dlouho na sebe přivolat všemožné nekonečné výčitky… Musíme dokázat, že tváří v tvář těmto náročným požadavkům obstojíme, a jsem přesvědčen, že to dokážeme. Aby nespočetné domovy mohly žít v bezpečí, musí být chráněny před dvěma mocnými bandity – válkou a tyranií… Dnes nám do očí bije strašlivé zpustošení Evropy i s její celou zašlou slávou jako zničení velké části Asie. Když plány zlých lidí nebo agresivní choutky mocných států zničí na rozsáhlých územích strukturu civilizované společnosti, musí prostí lidé čelit obtížím, s nimiž si nedokáží poradit. Pro ně je všechno rozvráceno, rozbito, ne-li přímo rozdrceno na prach. Když tu stojím v dnešním klidném odpoledni, s hrůzou se děsím pouhé představy toho, co se právě děje miliónům lidí a co se ještě stane v té době, kdy Zemi obchází hlad… Byla již vytvořena světová organizace, jejímž hlavním účelem je zabránit válce. OSN, nástupkyně Společnosti národů, rozhodujícím způsobem posílena členstvím Spojených států a vším, co z toho vyplývá, už začala působit… Bylo by nicméně nesprávné a neprozíravé svěřit utajované informace a zkušenosti, které jsou nyní společně známy Spojeným státům, velké Británii a Kanadě, světové organizaci, která je dosud v plenkách.Bylo by trestuhodným šílenstvím přehodit je jen tak na pospas dnešnímu rozvrácenému a nejednotnému světu… Nevěřím, že bychom všichni spali tak klidně, kdyby se situace vyvinula obráceně a nějaký komunistický nebo neofašistický stát si prozatím uchoval monopol na tyto strašlivé prostředky. Už pouhý strach z nich by mohl být snadno využit ke vnucení totalitních systémů svobodnému demokratickému světu s důsledky, jaké se vymykají lidské představivosti. Bůh to nedopustil a my jsme získali alespoň chvilku oddechu, abychom si udělali doma pořádek dřív, něž tomuto nebezpečí budeme muset čelit... Na místa teprve nedávno ozářená spojeneckými vítězstvími dopadl stín. Nikdo neví, jaké jsou v tuto chvíli bezprostřední úmysly sovětského Ruska a komunistické mezinárodní organizace a jaké meze mají… jejich expanzivní sklony. Mám hluboký obdiv a velikou úctu k hrdinnému sovětskému lidu a svému příteli z dob války maršálu Stalinovi… Chápeme, že si Rusové potřebují zabezpečit západní hranice odstraněním všech možností německé agrese… Je však mou povinností, abych vás seznámil s fakty, jak je skutečně vidím a předložit vám některé skutečnosti o nynější situaci v Evropě.

Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona.

Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z

18. POČÁTKY BIPOLÁRNÍHO SVĚTA Moskvy. Jediné Athény – tedy Řecko se vší svou nehynoucí slávou – mohou svobodně rozhodnout o vlastní budoucnosti ve volbách konaných pod dohledem britských, amerických afrancouzských pozorovatelů. Polské vládě ovládané Ruskem se dostalo povzbuzení, aby se neoprávněně zmocnila rozsáhlých německých území a právě probíhá masové vyhánění Němců, jehož hrozivý dosah si až dosud nikdo nedokázal představit. Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie. Turecko a Persie (dnes Írán) jsou hluboce znepokojeny a zneklidněny požadavky, jaké jsou na ně kladeny i tlakem, který na ně vyvíjí moskevská vláda. Rusové se ve svém okupačním pásmu v Berlíně právě pokoušejí vytvořit jakousi komunistickou stranu tím, že skupinkám německých levicových předáků udělují zvláštní výhody...

Jestliže se sovětská vláda pokouší na svém obsazeném území vytvořit prokomunistické Německo, způsobí tím nové vážné potíže v britském a americkém pásmu a poražené Německo si bude moci vybrat v dražbě mezi Sověty a západními demokraciemi… Tohle rozhodně nebude osvobozená Evropa, ze kterou jsme bojovali. A také to nebude Evropa uspořádaná tak, aby v ní mohl nastat mír… V Itálii je vliv komunistické strany značně omezen tím, že je tato strana nucena podporovat požadavky, jež komunisty vyškolený maršál Tito vznáší na bývalá italská území na severním konci Jaderského moře. Přesto zůstává budoucnost Itálie navážkách.A nikdo si nedovede představit obnovenou Evropu bez silné Francie… V celé řadě zemí vzdálených od ruských hranic a rozsetých po celém světě se vytvořily komunistické páté kolony a ty působí v naprosté jednotě a slepé poslušnosti pokynům, jež dostávají z komunistického ústředí…Na základě toho, co jsem u našich ruských přátel za války spatřil, jsem přesvědčen, že nic neobdivují tolik, jako sílu a k ničemu nechovají menší úctu, než k slabosti, především vojenské. Z tohoto důvodu ztratila stará politika mocenské rovnováhy své oprávnění. Nemůžeme si dovolit… pohybovat se v mezích nepatrné převahy a tím se vystavovat možnosti, že by někdo mohl podlehnout pokušení a pokusit se o vzájemné změření sil… Budeme-li se neochvějně řídit Chartou OSN a budeme-li vystupovat s vědomím klidné a střízlivé síly, která netouží po cizím území ani bohatství a nepokouší se svévolně ovládat lidské myšlení, spojí-li se všechny britské materiální i morální síly a přesvědčení s vašimi v bratrském svazku, cesty k budoucnosti zůstanou volné nejen pro nás, ale pro všechny, a nejen dnes, ale i po všechna příští staletí.

Text č. 2 Trumanův projev 12. březen 1947, Kongres USA Ve vážné situaci, před kterou dnes svět stojí, se mi jeví jako nutné vystoupit při společném zasedání Kongresu. Oblastí současného dění, kterou Vám chci předložit k úvaze a rozhodování, je Řecko a Turecko. Řecká vláda požádala Spojené státy o finanční a hospodářskou pomoc. První zprávy od americké hospodářské komise, která působí v Řecku, a zprávy amerického velvyslance v Řecku potvrzují prohlášení řecké vlády, že pomoc musí přijít, pokud mábýt Řecko i nadále svobodnou zemí. Nevěřím, že by americký lid a Kongres volání o pomoc řecké vlády nevyslyšeli. V mnoha zemích byly nedávno lidem proti jejich vůli vnuceny totalitní režimy. Vláda Spojených států několikrát protestovala proti nátlaku a zastrašování při porušování jaltské dohody v Polsku, Rumunsku a Bulharsku. A dále musím konstatovat, že i v některých dalších zemích došlo k podobnému vývoji. V současném úseku světových dějin musí téměř každý národ volit mezi dvěma způsoby života. Tato volba není často volbou svobodnou. Jedna cesta se opírá o vůli většiny a dá se poznat podle svobodných institucí, reprezentativní vlády, svobodných voleb, záruk osobních svobod, svobody projevu, náboženského vyznání a ochrany před politickým útlakem. Druhá cesta se opírá o vůli menšiny, kterou násilně nařizuje většině. Jejími průvodními znaky jsou teror a útisk, kontrola

18. POČÁTKY BIPOLÁRNÍHO SVĚTA tisku a rozhlasu, zfalšované volby a omezení osobních svobod. Jsem přesvědčen, že politikou Spojených států musí být podpora národům, které čelí pokusům o podmanění ozbrojenou menšinou či vnějším tlakům. Věřím, že musíme podporovat svobodné národy, aby si sami mohly zvolit svůj osud. Jsem přesvědčen, bychom měli pomáhat hlavně ekonomickými a finančními prostředky, které jsou podstatné pro hospodářskou stabilizaci a fungování běžných politických procesů. Svět není statický a status quo není neměnný. Ale nemůžeme dovolit aby došlo ke změně statutu quo porušováním Charty OSN takovými metodami jako je nátlak nebo podobnými úskoky jako například politickou infiltrací. Při pomoci svobodným a nezávislým národům v zachování jejich svobod budou Spojené státy dodávat účinnost základním zákonům Charty Organizace spojených národů. Stačí nám jeden pohled na mapu, abychom poznali, že existence a integrita řeckého národa mají závažný význam v rámci mnohem obšírnějších okolností. Pokud by si ozbrojená menšina podrobila Řecko, mělo by to závažné dopady na jeho souseda, Turecko. Zmatek a nepořádek by se rozšířily do celé oblasti Středního východu. Mimo to, by měla ztráta nezávislosti Řecka hluboký dopad na ty evropské země, jejichž obyvatelé bojují za udržení svobody a nezávislosti, mezitím co současně odstraňují válečné škody. Bylo by nepopsatelnou tragédií, pokud by tyto země, které tak dlouho bojovaly proti přesile, podlehly. Zhroucení svobodných institucí a ztráta nezávislosti byly zhoubné nejen pro ně, ale i pro celé svět. Ztráta odvahy a možné neúspěchy by mohly brzy zasáhnout sousední národy při jejich boji o udržení svobody a nezávislosti. Pokud odmítneme Turecku a Řecku v této rozhodující hodině naši pomoc, dopadnou následky právě tak dalece na západ jako na východ. Musíme jednat okamžitě a s rozhodností.

Proto žádám Kongres, aby zajistil podporu Turecku a Řecku ve výši 400 milionů dolarů k 30. červnu 1948… Nárůst totalitních režimů je vyživován nouzí. Rozšiřuje se a roste na půdě chudoby a sporů. Dosahuje plného růstu, když zemře naděje lidí na lepší život. My musíme tuto naději držet při životě. Svobodné národy světa hledají u nás podporu, když se snaží udržet svou svobodu. Pokud ve svém úsilí polevíme, vydáme svět v nebezpečí a ohrozíme nepochybně i blahobyt našeho národa.

V rychlém sledu událostí na nás dopadla velká odpovědnost. Jsem přesvědčen, že se Kongres této odpovědnosti postaví důsledně čelem.

Text č. 3 Marshallův projev 5. červen 1947, Harvardova univerzita Nemusím vám říkat, že situace ve světě je velmi vážná… Evropské obchodní struktury se během války úplně rozpadly. Obnovu značně zdržel fakt, že dva roky po ukončení války nebyla uzavřena mírová smlouva s Německem a Rakouskem. Náprava ekonomické struktury v Evropě si zjevně vyžádá mnohem delší čas a větší úsilí, než se předpokládalo. USA jsou dnes jedinou zemí na světě, která má ekonomickou sílu a produktivitu pro poskytnutí nezbytné pomoci… Skutečnost je taková, že evropské požadavky na nákup potravin a dalších výrobků silně přesahují na nejbližší tři nebo čtyři roky platební schopnosti těchto zemí. Zásadní pomoc je proto nutná, nemá-li čelit prudkému zhoršení hospodářské, sociální a politické situace. Záchrana spočívá v prolomení začarovaného kruhu a obnovení důvěry evropských národů v budoucnost hospodářství jejich zemí a Evropy jako celku… Náprava ekonomické struktury v Evropě si zjevně vyžádá mnohem delší čas a větší úsilí, než se předpokládalo. USA jsou dnes jedinou zemí na světě, která má ekonomickou sílu a produktivitu pro poskytnutí nezbytné pomoci… Je logické, že Spojené státy musí udělat, co je v jejich silách a přispět k obnově normálního ekonomického zdraví ve světě bezněhož nemůže existovat politická stabilita a zajištěný mír. Naše politika není zaměřena proti nějaké zemi či doktríně, ale proti hladu, bídě, zoufalství a chaosu. Jejím účelem je oživit fungující ekonomiku ve světě, aby mohly být vytvořeny politické a společenské podmínky, v nichž mohou existovat svobodné instituce… Každá podpora, kterou tato vláda vyšle, by měla vést k oživení a nikoli jen k utišení bolesti. Každá vláda,

18. POČÁTKY BIPOLÁRNÍHO SVĚTA která je připravenapodpořit oživení ekonomiky, najde plnou podporu Spojených států. Každá vláda, která se bude snažit blokovat oživení ekonomiky jiné země, nemůže naši pomoc očekávat.

Kromě toho, vlády, jednotlivci či skupiny, které budou chtít podporovat uchování nouze a z ní pak profitovat, narazí na odpor Spojených států. Je zřejmé, že vláda Spojených států nemůže ve svém úsilí o obnovu pokročit bez nějaké dohody samotných evropských zemí, která shrne stávající požadavky a vymezí vlastní spoluúčast, aby byla opatření této vlády účinná. Nebylo by vhodné ani účelné, aby naše vláda vypracovala jednostranný program, který by měl postavit Evropu ekonomicky na nohy. To je věcí Evropanů. Iniciativa musí, podle mého názoru, vyjít z Evropy. Úlohou této země je poskytnout přátelskou pomoc při přípravě hospodářského programu a při jeho následné aplikaci tak ,aby to bylo pro nás přijatelné. Program bude ale také vyžadovat, aby se část našeho lidu postavila čelem k obrovské zodpovědnosti, kterou na naši zemi vložily dějiny.

Zdroj: http://studena.valka.cz/

18. POČÁTKY BIPOLÁRNÍHO SVĚTA Obrázek č. 1

18. POČÁTKY BIPOLÁRNÍHO SVĚTA Obrázek č. 2

18. POČÁTKY BIPOLÁRNÍHO SVĚTA Obrázek č. 3

19. POKUSY O „STABILIZACI“ a) Krizové události ve východním bloku • Jugoslávská „třetí“ cesta a význam politických procesů v pokusech o „stabilizaci východního bloku • Polsko, Maďarsko 1956 a československá „reakce“ (viz text č. 1 a 2) b) Krizové momenty v západním bloku • éra mccarthismu, Dobrou noc a hodně štěstí (viz text č. 3) • Suezská krize 1956 – role Egypta a Izraele, postoj USA a vnitřní rozpory západního bloku (viz obr. č. 1) Text č. 1 Soudružky a soudruzi! Ve zprávě o činnosti ústředního výboru strany XX. sjezdu, v řadě diskusních příspěvků sjezdových delegátů a také i dříve na plenárních zasedáních ÚV KSSS se nemálo mluvilo o kultu osobnosti a jeho škodlivých důsledcích. Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísně a důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu - leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může udělat; ve svém jednání je neomylný. Taková představa o člověku, konkrétně řečeno o Stalinovi, se u nás pěstovala mnoho let. Úkolem tohoto projevu není podat všestranné hodnocení Stalinova života a činnosti. O Stalinových zásluhách bylo ještě za jeho života napsáno dostatečně mnoho knih, brožur a studií. Stalinova úloha v přípravě a uskutečnění socialistické revoluce, v občanské válce, v boji za vybudování socialismu v naší zemi je všeobecně známá. To všechno dobře víte. Nyní jde o otázku nesmírně důležitou pro přítomnost i budoucnost strany, o to, jak se postupně vytvářel kult Stalinovy osobnosti, který se v určité etapě stal zdrojem celé řady dalekosáhlých a velmi těžkých deformací stranických zásad, stranické demokracie a revoluční zákonnosti. V souvislosti s tím, že si ještě ne všichni dovedou představit, k čemu v praxi kult osobnosti. vedl, jaké obrovské škody byly napáchány porušením zásady kolektivního vedení ve straně a soustředěním nesmírné, neomezené moci v rukou jedné osoby, považuje ústřední výbor za nutné předložit XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu materiály k této otázce. Za Leninova života byl ústřední výbor strany skutečným výrazem kolektivního vedení strany i země.

Lenin jako bojovný marxistický revolucionář, vždy nesmiřitelný v zásadních otázkách, nikdy násilně nevnucoval své názory těm, s nimiž spolupracoval. Přesvědčoval a trpělivě vysvětloval své názory ostatním. Lenin vždy přísně dbal, aby se uplatňovaly normy stranického života, aby se dodržovaly stanovy strany, včas se svolávaly sjezdy strany i plenární zasedání jejího ústředního výboru.

Kromě všeho toho velkého, co V. I. Lenin vykonal pro vítězství dělnické třídy a pracujícího rolnictva, pro vítězství naší strany a naplnění idejí vědeckého komunismu, projevila se jeho prozíravost i v tom, že u Stalina včas vystihl právě ty záporné vlastnosti, které později vedly k těžkým důsledkům. V. I. Lenin, pln starostí o osud strany a sovětského státu, podal naprosto správnou Stalinovu charakteristiku a poukázal přitom na to, že je třeba posoudit otázku Stalinova přemístění z funkce generálního tajemníka v souvislosti s tím, že Stalin je příliš hrubý, málo pozorný k soudruhům, náladový a zneužívá moci. V prosinci 1922 ve svém dopise nejbližšímu sjezdu strany Vladimír Iljič napsal: "Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat." (V. I. Lenin, Spisy, sv. 36, s. 572). Tento dopis, tento nanejvýš významný politický dokument známý v dějinách strany jako Leninova závěť, byl rozdán delegátům XX. sjezdu strany. Četli jste ho a budete ho ještě určitě pročítat mnohokrát. Zahloubejte se do Leninových prostých slov, v nichž je vyjádřena jeho starost o stranu, o lid, o stát, o další směr politiky strany. Vladimír Iljič uvedl: "Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi

19. POKUSY O „STABILIZACI“ komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ní jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášeni i věj ší, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd." (Tamtéž, s. 574) Tento Leninův dokument byl přečten jednotlivým delegacím XIII. sjezdu strany, které posuzovaly otázku přemístění Stalina z funkce generálního tajemníka. Delegace se vyslovily, aby Stalin byl v této funkci ponechán za předpokladu, že si vezme kritické připomínky Vladimíra Iljiče k srdci a dokáže napravit své nedostatky, které vyvolávaly u Lenina vážné obavy. Soudruzi! Je třeba informovat sjezd strany o dvou nových dokumentech, které doplňují Stalinovu charakteristiku, již Lenin podal ve své "závěti". Těmito dokumenty jsou dopis Naděždy Konstantinovny Krupské zaslaný Kameněvovi, tehdy předsedajícímu v politickém byru, a osobní dopis Vladimíra Iljiče Lenina Stalinovi.

Přečtu tyto dokumenty.

1. Dopis N. K. Krupské "Lve Borisoviči, včera se na mě velmi hrubě osopil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlád. Iljič. Nejsem ve straně první den. Za celých třicet let jsem neslyšela od žádného soudruha jediného hrubého slova, a zájmy stran a Iljiče mi leží na srdci přinejmenším tak jako Stalinovi. Nyní potřebuji maximum sebeovládání. O čem lze a nelze s Iljičem hovořit, to vím lépe než všichni doktoři dohromady, protože vím, co ho rozruší a co ne, a to rozhodně lépe než Stalin. Obracím se k Vám a ke Grigorijovi jako k nejbližším soudruhům V. I. a prosím Vás ušetřit mě hrubého vměšování do osobního života, nedůstojných nadávek a výhrůžek. Nepochybuji o jednomyslném usnesení kontrolní komise, kterou se mi dovoluje Stalin vyhrožovat, ale nemám sil ani času, který bych mohla ztrácet těmito hloupými intrikami. Jsem také jen člověk, a nervy mám napjaté k prasknutí.

N. Krupská." (Leninův odkaz, Praha 1967, s. 209-210) Naděžda Konstantinovna napsala tento dopis 23. prosince 1922. O dva a půl měsíce později, v březnu 1923, Vladimír Iljič zaslal Stalinovi následující dopis: 2. Dopis V. I. Lenina "Soudruhu STALINOVI Kopii Kameněvovi a Zinovjevovi Vážený soudruhu Staline, měl jste tolik drzosti, že jste si zavolal mou ženu k telefonu a vynadal jste jí. Přistoupila sice na to, že na celou věc zapomene, ale přece o tom uvědomila Zinovjeva a Kameněva. Nemám nejmenší chuti jen tak snadno zapomenout na to, co bylo podniknuto proti mně, a je samozřejmé, že vše, co vylo podniknuto proti mé ženě, vztahuji i na sebe. Žádám Vás proto, abyste mi sdělil, zda jste ochoten svá slova vzít zpět a omluvit se, nebo se raději přejete přerušit naše styky.

5. března 1923 S úctou Lenin." (Tamtéž, s. 144 - 145) (Oživení v sále.)

Soudruzi! Nebudu tyto dokumenty komentovat. Jsou výmluvné samy o sobě. Jestliže si Stalin dovolil chovat se tímto způsobem za Leninova života, chovat se takto k Naděždě Konstantinovně Krupské, kterou strana dobře zná a vysoce si jí váží jako věrného Leninova druha a aktivního bojovníka za věc naší strany od chvíle jejího zrodu, pak si lze představit, jak Stalin zacházel s jinými pracovníky.

Tyto jeho negativní vlastnosti se stále více rozvíjely a v posledních letech se staly naprosto neúnosnými. Jak ukázaly pozdější události, nebyly Leninovy obavy zbytečné: Stalin zpočátku po Leninově smrti jakžtakž dbal na Leninovy pokyny, ale pak začal vážnými upozorněními Vladimíra Iljiče pohrdat. Jestliže analyzujeme praxi vedení strany a států Stalinem a vmyslíme-li se do všeho, co Stalin připustil, přesvědčujeme se, že Leninovy obavy byly oprávněné. Ty Stalinovy záporné rysy, které z Lenina vystupovaly jenom-v zárodečné podobě, přešly v posledních letech do těžkého

19. POKUSY O „STABILIZACI“ zneužívání moci Stalinem, což způsobilo naší straně nepředstavitelné škody. Tuto otázku musíme vážně rozebrat a správně analyzovat proto, abychom vyloučili jakoukoli možnost opakování byť jen náznaku podobnosti toho, co se vyskytovalo za Stalinova života, který projevoval zásadní nesnášenlivost ke kolektivnosti ve vedení i v práci a dopouštěl se hrubého násilí vůči všemu, co mu nejen odporovalo, ale co se mu zdálo, při jeho náladovosti a despotičnosti, že odporuje jeho směrnicím. Nejednal na základě přesvědčování, vysvětlování a neúnavné práce s lidmi, ale na základě vnucování svých orientací, na základě vyžadování bezpodmínečného podřizování se jeho názoru. Ten, kdo se tomu stavěl na odpor nebo se snažil dokazovat svůj názor, svou pravdu, byl předem odsouzen k vyloučení z řídícího kolektivu a k pozdější morální i fyzické likvidaci. Zvlášť se to projevilo v období po XVII. sjezdu strany, kdy se oběti Stalinova despotismu stali mnozí čestní, ideálům komunismu oddaní vynikající straničtí činitelé i řadoví pracovníci strany. Je třeba říci, že strana svedla velký boj proti trockistům, pravičákům a buržoazním nacionalistům a ideově potřela všechny nepřátele leninismu. Tento ideový boj byl proveden úspěšně, strana se v něm ještě více zocelila a zesílila. I zde sehrál Stalin svou pozitivní úlohu. Strana svedla velký ideově politický boj proti těm lidem ve vlastních řadách, kteří hlásali protileninský směr a politickou linii nepřátelskou straně i věci socialismu. Byt to úporný, těžký, ale nutný boj, protože politická linie trockisticko zinovjevského bloku i bucharinců v podstatě vedla k restauraci kapitalismu, ke kapitulaci před mezinárodní buržoazií... Za pozornost stojí skutečnost, že i v době vrcholení urputného ideového boje proti trockistům, zinovjevcům, bucharincům a dalším se vůči nim neuplatňovala krajní represivní opatření. Boj se vedl na ideovém základě. Ale za několik let, kdy socialismus byl už v SSSR v podstatě vybudován, kdy byly v podstatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti, kdy se výrazně omezila základna pro nepřátelské politické strany, směry a skupiny a kdy ideoví odpůrci strany byli politicky už dávno potřeni, začaly proti nim represe. Právě v tomto období (v letech 1935 až 1937 a v roce 1938) se vytvořila praxe hromadných represí po státní linii nejdříve proti odpůrcům leninismu - trockistům, zinovjevcům a bucharincům, které strana už dávno politicky potřela, a pak i proti mnoha čestným komunistům, proti těm kádrům strany, které nesly na svých bedrech občanskou válku, první a nejobtížnější léta industrializace a kolektivizace, které aktivně bojovaly proti trockistům a pravičákům, za leninskou linii strany. Pojem "nepřítel lidu" zavedl Stalin. Tento termín okamžitě zbavoval nutnosti všech důkazů ideové nesprávnosti názorů jednotlivce nebo těch, s nimiž se polemizuje: každého, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, kdo byl v pouhém podezření z nepřátelských úmyslů, každého, kdo byl prostě pomluven, umožňoval vystavit těm nejtvrdším represím s porušením všech norem revoluční zákonnosti. Pojem "nepřítel lidu" v podstatě předem nepřipouštěl, vylučoval možnost jakéhokoli ideového boje nebo projevu vlastního názoru na nejrůznější otázky, dokonce i praktického významu. Hlavním a v podstatě jediným důkazem viny se v rozporu se všemi normami moderní právní vědy dělalo "doznání" obviněného samotného, které, jak potom ukázalo přešetřování, bylo získáváno metodami fyzického násilí proti obviněnému. Stalin odvrhl leninskou metodu přesvědčování a výchovy a přešel z pozic ideového boje na cestu administrativního potlačování, na cestu hromadných represí, na cestu teroru. Stále rozsáhleji a tvrdošíjněji jednal prostřednictvím trestních orgánů a často přitom porušoval všechny existující normy morálky a sovětské zákony. Zvůle jedné osoby podněcovala a připouštěla zvůli jiných. Hromadné zatýkání a vysídlování tisíců a tisíců lidí, popravy bez soudu a normálního vyšetřování vyvolávaly mezi lidmi nejistotu, strach, ba i pobouření. To přirozeně nepřispívalo ke sjednocování řad strany a všech vrstev pracujícího lidu, ale naopak to vedlo k tomu, že od strany byli odtrženi a likvidování čestní, avšak Stalinovi nevyhovující pracovníci. Stalinova samovláda vedla k zvlášť těžkým důsledkům v průběhu Velké vlastenecké války... Stalin v průběhu války i po ní hlásal tezi, že tragédie, kterou prožil náš lid v počátečním období války, je údajně důsledkem "nenadálosti" německého útoku proti Sovětskému svazu. To ale přece, soudruzi, naprosto neodpovídá skutečnosti. Jakmile se Hitler v Německu chopil moci, okamžitě se předsevzal za úkol rozdrtit komunismus. Fašisté o tom mluvili

19. POKUSY O „STABILIZACI“ přímo a svými plány se netajili. K uskutečnění těchto agresivních záměrů se uzavíraly nejrůznější pakty, bloky a osy, jako byl pověstná osa Berlín - Řím - Tokio. Nesčetná fakta předválečného období výmluvně dokazovala, že Hitler usměrňuje všechno své úsilí na to, aby rozpoutal válku proti sovětskému státu a soustředil velké vojenské svazky včetně tankových blízko sovětských hranic. Z nyní uveřejněných dokumentuje zřejmé, že Churchill už 3. dubna 1941 Stalina prostřednictvím britského velvyslance v SSSR Crippse osobně varoval, že německá vojska se začala přeskupovat a připravují se k přepadení Sovětského svazu. Rozumí se samo sebou, že Churchill to nedělal z nějakých sympatií k sovětskému lidu. Sledoval zde své vlastní imperialistické zájmy - vysílit Německo a SSSR v krvavé válce a upevnit postavení britské říše. Nicméně Churchill ve své depeši uváděl, že žádá "varovat Stalina a upozornit ho na nebezpečí, které mu hrozí." Churchill to naléhavě zdůrazňoval i v telegramech z 18. dubna a v pozdějších dnech. Stalin však tato varování nebral v úvahu. Víc než to, od Stalina pocházely pokyny nedůvěřovat informacím podobného druhu, aby se prý nevyprovokovalo zahájení válečných akcí. Je třeba říci, že informace o hrozícím vpádu německých vojsk na území Sovětského svazu docházely i ze sovětských armádních a diplomatických zdrojů, avšak vzhledem k předpojatosti, která vůči nim ve vedení panovala, se pokaždé formulovaly s opatrností a obestíraly se výhradami. Když fašistická vojska už vtrhla na sovětské území a zahájila válečné operace, z Moskvy následoval rozkaz na výstřely neodpovídat. Proč? Prostě proto, že Stalin se navzdory zjevným faktům domníval, že to ještě není válka, nýbrž provokace jednotlivých nedisciplinovaných jednotek německé armády a že když Němcům odpovíme, poslouží jim to jako záminka k zahájení války. Velmi těžké následky, zvláště pro počáteční období války, měla rovněž ta okolnost, že v průběhu let 1937 až 1941, v důsledku Stalinovy podezíravosti, byly na základě pomlouvačného obvinění zahubeny nesčetné kádry armádních velitelů a politických pracovníků. V průběhu těchto let bylo postiženo represí několik vrstev velitelských kádrů, doslova od roty a praporu až po nejvyšší armádní centra, a mezi nimi byly téměř úplně zničeny ty velitelské kádry, které získaly určité zkušenosti z vedení války ve Španělsku a na Dálném východě. Stalin byl na hony vzdálen chápání reálné situace, která se vytvářela na frontách. Bylo to přirozené, poněvadž za celou Vlasteneckou válku nebyl ani na jediném úseku fronty, ani v jednom z osvobozených měst, nepočítáme-li bleskový výjezd na možajskou silnici, když se fronta stabilizovala, o čemž bylo napsáno tolik literárních děl plných nejrůznějších výmyslů a namalováno tolik barvitých pláten.

Stalin přitom bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával rozkazy, které často nepřihlížely k reálné situaci na daném úseku fronty a které nutně musely vést k obrovským ztrátám na lidských životech. Vezměte si naše historické a válečné filmy či některá literární díla, věru se z jejich čtení dělá nanic. Vždyť všechny byly určeny, aby propagovaly právě tuto verzi na oslavu Stalina jako geniálního vojevůdce. Vzpomeňte si třeba jen na film Pád Berlína. Aktérem je tam jenom Stalin: vydává pokyny v sále s prázdnými židlemi a jen jediný člověk k němu přichází a cosi mu hlásí - je to Poskrjobyšev, jeho věrný zbrojnoš. (Smích v sále.) Soudružky a soudruzi! Obraťme se k některým jiným faktům. Sovětský svaz je právem považován za vzor mnohonárodního státu, neboť u nás je reálně zabezpečena rovnoprávnost a přátelství všech národů obývajících naši velkou vlast. Tím křiklavější jsou akce, jejichž iniciátorem byl Stalin a které znamenají hrubé pošlapání hlavních leninských zásad národnostní politiky sovětského státu. Jde o hromadné vysídlování celých národů z rodných míst včetně všech komunistů a komsomolců bez jakékoli výjimky. Vysídlování tohoto druhu přitom vůbec nebylo diktováno důvody války. Už koncem roku 1943, kdy se na frontách Velké vlastenecké války vyhranil trvalý přelom v průběhu války ve prospěch Sovětského svazu, bylo přijato a realizováno rozhodnutí o vysídlení všech Karačajců z území, které obývali. Ve stejném období, koncem prosince 1943, stihl týž osud všechno obyvatelstvo Kalmycké autonomní republiky. V březnu 1944 byli vysídleni ze svých rodných míst všichni Čečenci a Inguši a Čečenskoingušská autonomní republika byla zrušena. V dubnu 1944 byli z území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky vysídleni do vzdálených míst všichni Balkaři a republika sama byla přejmenována na Kabardinskou autonomní republiku. Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli, protože

19. POKUSY O „STABILIZACI“ jich je příliš mnoho a nebylo kam je vystěhovat. Jinak by je totiž vystěhoval. (Smích a oživení v sále.) Stalinovy neuvěřitelné podezíravosti rafinovaně využíval odporný provokatér a podlý nepřítel Berija, který vyhladil tisíce komunistů a poctivých sovětských lidí. Povýšení Vozněsenského a Kuzněcova nahánělo Berijovi strach. Jak bylo nyní zjištěno, právě Berija "podstrkoval" Stalinovi materiály v podobě oznámení, anonymních dopisů, v podobě různých zvěstí a řeči, které spolu se svými pomahači vykonstruoval. Stalinova zvůle se projevovala nejen při řešení otázek vnitřního života země, ale i v oblasti mezinárodních vztahů Sovětského svazu. Na červencovém plenárním zasedání UV se podrobně projednávaly příčiny vzniku konfliktu s Jugoslávií. Přitom se konstatovala velmi nechvalná Stalinova úloha. Vždyť v "jugoslávském případu" nebylo takových otázek, které by se nedaly vyřešit cestou soudružského stranického projednání. Pro vznik tohoto "případu" neexistovaly vážné důvody a k roztržce s touto zemí vůbec nemuselo dojít. To ovšem neznamená, že jugoslávští vedoucí činitelé byli bez chyb či nedostatků. Ale tyto chyby a nedostatky byly Stalinem nepředstavitelně zveličeny, což vedlo k roztržce vztahů se spřátelenou zemí. Soudružky a soudruzi!

Kult osobnosti nabyl takových obludných rozměrů hlavně proto, že Stalin sám všemožně podněcoval a podporoval glorifikaci své osoby. Svědčí o tom nesčetné skutečnosti. Jedním z nejtypičtějších projevů slavomamu, toho, že Stalin postrádal elementární skromnost, je vydání jeho Stručného životopisu, který vyšel v roce 1948. Poslechněte si některé charakteristiky Stalinovy činnosti, které vlastnoručně vepsal sám Stalin: "V tomto boji proti malověrným a kapitulantům, trockistům, Bucharinům a Kameněvům se definitivně zformovalo po Leninově vyřazení z práce ono vedoucí jádro naší strany..., které uhájilo veliký Leninův prapor, semklo stranu na podkladě Leninových odkazů a uvedlo sovětský lid na širokou cestu industrializace země a kolektivizace zemědělství.

Vůdcem tohoto jádra a vůdčí silou strany a státu byl soudruh Stalin. "Někteří soudruzi se mohou zeptat: kam se dívali členové politického byra UV, proč včas proti kultu osobnosti nevystoupili a dělají to teprve v poslední době? O situaci, která se v té době vytvořila, jsme často rozmlouvali s Nikolajem Alexandrovičem Bulganinem. Jednou, když jsme ve dvou jeli autem, mi řekl: "Člověk někdy jede ke Stalinovi a je k němu zván jako přítel. Ale sedí u Stalina a neví, kam ho od něho odvezou: jestli domů nebo do vězení." Je jasné, že taková situace stavěla kteréhokoli člena politbyra do nevýslovně těžkého postavení. Jestliže si navíc uvědomíme, že v posledních letech se plenární zasedání ÚV fakticky nesvolávala a zasedání politbyra se konala případ od případu, bude pochopitelné, jak těžko bylo pro kteréhokoli člena politbyra vyslovit se proti tomu nebo onomu nespravedlivému nebo nesprávnému opatření, proti očividným chybám a nedostatkům v praxi vedení. K otázce kultu osobnosti musíme přistoupit se vší vážností. .Tuto otázku nemůžeme vynášet mimo stranu a tím spíše ne do tisku. Proto o ní referujeme na neveřejném zasedání sjezdu. Je třeba znát míru, neživit nepřátele, neodhalovat před nimi naše rány. Myslím, že sjezdoví delegáti správně pochopí a ocení všechna tato opatření. (Bouřlivý potlesk.) Soudružky a soudruzi! Dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu s novou silou prokázal nerozbornou jednotu naší strany, její semknutost kolem ústředního výboru, její odhodlání splnit veliké úlohy komunistické výstavby. (Bouřlivý potlesk.) Skutečnost, že nyní v plné šíři nastolujeme principiální otázky překonání kultu osobnosti jako jevu, který je marxismu - leninismu cizí, a odstranění těžkých důsledků, které způsobil, svědčí o velké morální a politické síle naší strany. (Dlouhotrvající potlesk.) Jsme plně přesvědčeni o tom, že naše strana vyzbrojená historickými závěry svého XX. sjezdu povede sovětský lid leninskou cestou k novým úspěchům, k novým vítězstvím. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk.) Ať žije leninismus - vítězný prapor naší strany! (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk přecházející v ovace. Všichni povstávají.)

VESELÝ, Zdeněk. Světová politika 20. století v dokumentech: (1945 - 1990). první. Praha : VŠE Fakulta mezinárodních vztahů, 2001. Tajný projev N. S. Chruščova na XX. sjezdu KSSS o kultu osobnosti J. V. Stalina, s. 481. ISBN 80-245-0145-7. s. 269-278

19. POKUSY O „STABILIZACI“

Text č. 2 Chruščovův "tajný" projev na XX. sjezdu KSSS vyvolal v zemích východního bloku doslova šok.

Odhalením Stalinových zločinů a represí bylo zaskočeno i vedení Komunistické strany Československa. Projev rozproudil uvnitř strany bouřlivou diskusi. Logicky vyvolával otázky, jestli také v Československu nedošlo k podobným zločinům, a případně, kdo je za ně odpovědný.

Pokračuje historik Oldřich Tůma: "Ozývaly se dokonce poměrně silně hlasy o nutnosti svolat mimořádný sjezd strany a hlasy, které požadovaly určitou konkrétní personální odpovědnost za chyby nebo nedostatky minulých let. Nicméně vedení KSČ se podařilo poměrně šikovnou politikou tuto debatu utlumit, strana ji v určité fázi prohlásila za skončenou. Místo sjezdu byla svolána jenom celostátní konference strany - tady byl důležitý rozdíl v tom, že zatímco na sjezd se delegáti volí od těch základních organizací strany a v té rozjitřené době byla obava, že by možná volba delegátů úplně nevyhovovala tomu, jak si to vedení KSČ představuje, na celostátní konferenci jmenovaly zástupce jenom krajské organizace, čili ten výběr byl v rukou vedení strany. Podařilo se takovým docela elegantním způsobem vyřešit otázku odpovědnosti za loutkové procesy z počátku 50. let.

Samozřejmě pokud jejich obětí byli komunističtí funkcionáři. Vedení v roce 1956 vlastně učinilo za všechno odpovědným Rudolfa Slánského, on podle té interpretace s tím vším začal a nakonec se tedy stal také obětí těch metod a procesů, které sám zavedl, ale tím pádem vlastně v Československu není potřeba nikoho amnestovat a taky není potřeba nikoho trestat."

Na rozdíl od sousedního Polska nebo Maďarska byla v Československu nepoměrně lepší hospodářská situace. Tím pádem se nijak výrazněji neprojevila sociální nespokojenost a nemohla se propojit s nespokojeností politickou. "Komunistický režim velice razantně odložil - on je nevyřešil, ale odložil - o několik let ekonomické problémy měnovou reformou v roce 1953. To mu potom umožnilo pravidelně snižovat ceny a zvyšovat platy. Jenom v roce 1956 byly základní platy a důchody zvýšeny dvakrát. To všechno hrálo do rukou snaze režimu udržet nějaký klid."

Přesto se i mimo stranu objevilo volání po změnách - například v dubnu 1956 na II. sjezdu československých spisovatelů některá vystoupení kritizovala zásahy strany do literární tvorby.

Požadavky politického charakteru vzešly i ze studentského prostředí, například během majálesu.

Vedení KSČ ale mělo situaci pod kontrolou. I přesto začal komunistickým představitelům dělat vrásky vývoj událostí v Polsku - poznaňské bouře a následné zvolení Władysława Gomułky do čela strany. "Ve snaze eliminovat případný dopad toho, co se v Polsku dálo, se rozjela taková kampaň, která využívala určitých protipolských stereotypů v představách československých občanů - takové ty úvahy a řeči o tom, že Poláci by jenom stávkovali a málo pracují, atd. To je, myslím, něco, co ty komunistické režimy uměly a v roce 1968 to bude zase naopak vůči Čechům a zase v letech 19801981 budou skoro stejné postupy v propagandě používány v době existence Solidarity."

Pod dojmem podzimních událostí v Maďarsku byly v Československu zastaveny i nesmělé destalinizační procesy - například se zastavila příprava propouštění politických vězňů. Československý režim maďarská revoluce vyděsila a objevily se obavy, aby něco podobného nepropuklo také u nás. Další informace doplňuje historik Vladimír Nálevka: "V okamžiku, kdy již Rusové rozhodli o zahájení operace Vichr, tedy o té druhé masivní intervenci, kterou pak realizovali 4. listopadu 1956, Chruščov politicky jistil tento zásah a pozval si do Moskvy představitele východního bloku. Antonín Novotný jako vůdčí představitel KSČ odjížděl do hlavního města Sovětského svazu s návrhem na vytvoření československého dobrovolnického sboru, který se měl po boku sovětské armády účastnit oné intervence."S podobným návrhem tehdy přišli i Bulhaři.

Chruščov to ale odmítl a od Československa požadoval jen uzavření československo-maďarské hranice. Vojska na území Slovenska byla uvedena do pohotovosti a oficiální místa zhodnotila maďarské události jako kontrarevoluci.

19. POKUSY O „STABILIZACI“ "Bylo zneužito i několika případů toho neorganizovaného živelného násilí, jako například lynče stranických funkcionářů 30. října v Budapešti. Vystavené fotografie z tohoto lynče v budově ČTK v Opletalově ulici měly varovat Pražany před akcemi takzvané chátry a kontrarevoluce," říká Vladimír Nálevka. A Oldřich Tůma doplňuje: "Československý komunistický režim poskytoval různým způsobem podporu maďarským komunistům. Někteří pracovníci stranického aparátu nebo maďarské státní bezpečnosti se uchýlili se svými rodinami na československé území. Československo poskytovalo maďarskému režimu zbraně, letáky, propagandistickou pomoc." Například československý diplomat Oldřich Zpěváček tehdy na lodi proti proudu Dunaje odvezl z Maďarska 300 lidí, proti kterým se mohl obrátit hněv maďarské veřejnosti. Československá rozvědka také pomáhala evakuovat rodiny maďarských špionů působících ve Vídni, kteří se báli vrátit do země.

Navzdory poměrně masivní propagandě se u československé veřejnosti objevily značné sympatie s maďarskými revolucionáři, protože to, co se dělo v Maďarsku, u mnohých lidí vzbuzovalo naděje, že se něco pohne i v Československu. A tyto názory se objevily překvapivě také v armádě.

"Jedenáct důstojníků bylo ještě v listopadu zbaveno svých hodností, protože buď nesouhlasili se zásahem sovětské armády nebo vyjádřili tím či oním způsobem sympatie s maďarskými povstalci," upřesňuje Vladimír Nálevka. A pro zajímavost: jen do 5. listopadu bylo podáno 655 trestních oznámení na lidi, kteří nějakým způsobem projevili sympatie s maďarskou revolucí.

Většinový názor společnosti byl ale podle Oldřicha Tůmy jiný:"Většina společnosti se na ten vývoj dívala s určitým spíše znepokojením, s takovou obavou z konfliktu, z války, z nedostatku potravin, z takového celkového rozvratu. Myslím, že se režimní propagandě podařilo docela šikovně vnutit československé veřejnosti pomocí manipulovaných informací, za použití obrazového materiálu v novinách a brožurách představu, že vlastně to, co se dálo v Maďarsku a především v Budapešti, je jenom výbuch nekontrolovatelného násilí. Byly zdůrazňovány případy lynčů, samosoudů a obětí pouliční spravedlnosti. V novinách se tehdy objevily opravdu bezprecedentně detailní fotografie a záběry na mrtvá těla, atd. A myslím, že se docela té režimní propagandistické mašinérii podařilo české a slovenské veřejnosti do značné míry vnutit spíš ten negativní obraz toho, co se v Maďarsku děje a vzbudit v ní spíš obavy a strach než nějaké velké sympatie."

Po potlačení povstání Československo pomáhalo maďarskému režimu utlumit hrot nespokojenosti například tím, že tam dodávalo potraviny. Spolupráce Československa a Sovětského svazu vůči Maďarům se pak projevila i ve zhoršení vztahů mezi Maďary na jedné straně a Čechy a Slováky na straně druhé. "Ve zprávách československých diplomatů nebo i organizátorů oné hospodářské pomoci či dopisovatelů čteme, že se po Budapešti raději pohybovali ve vozech pod vlajkou Červeného kříže než pod československou vlajkou, neboť Čechoslováci zde byli víceméně oprávněně obviněni z toho, že vlastně jsou jediní ve střední Evropě, kteří výrazně podpořili Sověty při agresi vůči revoluci," uzavírá Vladimír Nálevka.

Zdroj: http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/rok-1956-v-ceskoslovensku

19. POKUSY O „STABILIZACI“

Text č. 3 Dobrou noc a hodně štěstí / Murrow, Clooney, McCarthy kritika / Karel Och / komentáře (1) I ve svém druhém filmu se George Clooney coby režisér vrací do teritoria, které zcela ovládlo jeho dětství, do televizního studia. Díky otci Nickovi, moderátorovi televizních zpráv, mohl vstoupit do míst, která proslavila nejen producenta a údajného agenta CIA Chucka Barrise (Milujte svého zabijáka), ale i ústřední postavu Clooneyho nového snímku Dobrou noc a hodně štěstí Edwarda Murrowa, komentátora zpravodajství stanice CBS. Za východisko pro svůj debut si Clooney zvolil Barrisovy paměti, tedy pramen, jehož faktografická hodnota je přinejmenším diskutabilní. Před televizním, jinak řečeno veřejně známým životem hlavního hrdiny dal charismatický herec a talentovaný režisér v jedné osobě přednost jeho tajné a neprokázané existenci zabijáka ve státním zájmu. Naproti tomu v černobílém snímku, kterým okouzlil diváky i kritiky na loňském festivalu v Benátkách a za který získal cenu Evropské filmové akademie za nejlepší neevropský film roku, je televizní studio téměř jediným prostředím, které Clooney a spoluscenárista Grant Heslov ponechali Murrowovi a jeho kolegům. Fenomén pravdivosti a pravdy jako skutečnosti odpovídající entitě zasahuje do všech "nervů" filmu. Lehkou okázalost a nadbytečnost formálních výstřelků jinak skvěle natočeného Milujte svého zabijáka vystřídala jednoduchá a sevřená re-konstrukce několika bouřlivých měsíců na politické, a tedy i mediální, scéně v USA. Děj filmu Dobrou noc a hodně štěstí se odehrává na začátku padesátých let minulého století, v době, kdy při vyslovení jména Joseph McCarthy řadě Američanů naskakovala husí kůže. Hon na čarodějnice čili hysterická snaha anihilovat údajný rostoucí vliv komunistů na zahraniční politiku USA je v plném proudu. V atmosféře strachu a úzkosti při pohledu na macchiavellistické praktiky nenávistného senátora za Wisconsin se Murrowově týmu daří vzbudit pozornost reportáží o poručíkovi americké armády, který byl na základě neprokázaného obvinění ze styku s komunisty zbaven hodnosti i zaměstnání. Propuká otevřená mediální bitva mezi žurnalistou a politikem, na jejímž konci, po dalších čtyřech dílech reportážního zpravodajství See it now, se McCarthy z vyšetřujícího stává vyšetřovaným.

S vnějším, historicky přesným podáním turbulentních událostí souvisí i spíše ideové a depsychologizované představení centrální postavy filmu. "Není to životopisný snímek o Murrowovi," řekl na tiskové konferenci v Benátkách Grant Heslov. "Pojednává o pěti epizodách zpravodajského pořadu. Tento zdánlivě samozřejmý fakt jsme si ovšem při psaní scénáře museli neustále opakovat." Postava lídra "zprávařů" je až na několik výjimek redukovaná na zachycení způsobu, jakým se jeho sociopolitické názory projevovaly ve výkonu novinářské profese. Tento dramaturgický klíč považuji za šťastný vzhledem ke konstrukci zápletky postavené na vyhroceném názorovém střetu. Murrow vystoupil prostřednictvím masového sdělovacího prostředku proti senátorovi McCarthymu, který ohrozil jeden z pilířů anglo-amerického právního systému, habeas corpus. Clooneyho pietní rekonstrukce žurnalistického mikrosvěta zasazená do doby, kdy reklama na cigarety uvozovala televizní zprávy, tak získala aktuální politické souvislosti (jen namátkou – Karl Rove, Patriot Act a USA po 11. září) a zároveň ukázala, že americká masmédia měla i svá idealistická období.

Právě dokončený odstavec může v nezasvěceném čtenáři vzbudit dojem, že Murrow a jeho kolegové jsou ve filmu z ideologických důvodů zploštěni na dvojrozměrné a neživotné nositele názorů. Heslov a Clooney však individuální psychologické prokreslení svých hrdinů nahradili strukturovaným průnikem napříč duší kolektivu, čímž obohatili ideu o intimní rozměr. Skvělé

19. POKUSY O „STABILIZACI“ fungování týmu zde závisí na profesionálních i osobních kvalitách každého z jeho členů.

Zdůrazněné silné pouto založené na neokázalém a jen v náznacích projevovaném přátelství a vzájemném respektu nabízí paralelu mezi Clooneyho snímkem a skupinou tzv. buddy films čili kámošských filmů. Už Sam Peckinpah v Divoké bandě ukázal, byť poněkud kontroverznějším způsobem, že vzájemný pohled je výmluvnější než sebecitlivěji volené slovo.

Stejně jako v případě svého prvního filmu i v Dobrou noc a hodně štěstí položil Clooney důraz na pečlivý výběr hereckého obsazení, kterému vévodí tiše intenzivní David Strathairn coby slavný komentátor zpravodajství CBS a zároveň autor repliky použité v názvu filmu. Stejně jako Paul Giamatti i Strathairn trávil až do loňské filmové sezony dlouhá léta své kariéry v rolích vedlejších (např. Slídilové, Firma či L. A. – Přísně tajné). Pro herce spíše introvertního typu spoléhajícího na výmluvnost pohledu, sporou gestikulaci a až provokující fyziologickou "tuhost" byl Murrow ideální příležitostí. Své projevy přizpůsobil Strathairnovi i zbytek ansámblu složený kromě samotného režiséra v roli Murrowova nejbližšího spolupracovníka, Roberta Downeye jr. nebo divy amerického nezávislého filmu Patricie Clarksonové z tváří spíše neokoukaných (mimo jiné Grant Heslov). Pro označení herecký film v tomto případě hraje i volba režijně inscenačních prostředků. Pohyb kamery celkem nepokrytě vychází z herecké choreografie, kdy si postavy mezi sebou doslova "předávají" pohled diváka. Režisér a scenárista Clooney a spol. navíc častěji než obvykle berou konkrétní postavě slova z úst a nechávají je zaznít pod záběry na tutéž postavu za okolností následujících po jejich pronesení. Dosahují tím jednak gradace dramatičnosti a rozšíření prostoru pro hereckou expresi, ale i většího zintimnění. Jednotlivé scény jsou navíc frázovány hudebním komentářem jazzové zpěvačky Dianne Reevesové, jakoby po vzoru antického chóru.

Důvěrně známé prostředí televizních zpráv přišlo Clooneymu vhod i z jiného důvodu. "Rozhodli jsem se uchopit problematiku ze žurnalistického úhlu, protože mccarthismus patří stále mezi kontroverzní témata," řekl režisér v rozhovoru pro časopis Script. "Navíc jsme věnovali celý půlrok detailnímu ověřování všech faktů s kauzou spojených, neboť jsme si byli jistí, že pokud bychom cokoli opomenuli či obešli, zcela jistě by se našla skupina lidí, kteří by se na nás vrhli, tvrdíce, že to jsou všechno kecy a že McCarthy měl pravdu, zatímco Murrow si vše vymyslel." George Clooney dnes patří k nejpozoruhodnějším postavám nejen zaoceánské kinematografie a uvedený citát dokazuje, jak velký úsek na cestě k vrstevnatému uměleckému výrazu překonal byvší doktor Ace ze seriálu Pohotovost a představitel Batmana, aniž si však svoji práci přestal užívat.

Zdroj: http://cinepur.cz/article.php?article=988

19. POKUSY O „STABILIZACI“ Obrázek č. 1

20. ČECHOSLOVÁCI BĚHEM DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY a) Cíle domácího a zahraničního odboje • „partyzánský“ způsob boje u nás a v Evropě – Tři králové, Popel a démant (1958) (viz text č. 1 a 2) • zahraniční odboj a příčiny atentátu na R.Heydricha, Lidice shall live (viz text č. 3 a obr. č. 1) b) Povstání • Slovenské národní povstání 1944 – cíle, důsledky (viz obr. č. 2) • Květnové povstání v Čechách a na Moravě 1945 – cíle, politické důsledky (viz obr. č. 3 a text č. 4) Text č. 1 Naprostá většina české společnosti si uchovávala protiokupační, tedy antiněmecké smýšlení a věřila v obnovu Československa. Zároveň musela zvládat okupační každodennost, naučit se přežívat, a to jak za stále se zhoršujících životních podmínek, tak pod tlakem vynucujícím pracovní a veřejné důkazy loajality. Kolaborace byla krajně menšinovým projevem, vedle institucionální měly další formy důvody osobní (udavačství, i ze msty a nenávisti), ideologické (souhlas s nacismem) a bezprostředně válečné (přesvědčení o německém válečném triumfu). Z ideového odporu proti okupaci vyrůstal odboj, který byl novou podobou společenské činnosti, v českém prostředí dosud neznámou. Byl v důkladně střeženém českém prostoru aktivitou náročnou. Zprvu se vyznačoval značnou organizační šíří, v naději na brzkou válečnou porážku Německa. Zasáhly ho ale represivní údery - okupační moc vedla proti němu ostatně stálý boj, protože byl jediným účinným protivníkem její okamžité i perspektivní politiky. Odboj pak, od roku 1941, organizačně i činnostně prožíval údobí různých aktivit i útlumů. Padlo či bylo jinak umlčeno několik jeho „generací", byl nejdéle trvající rezistencí v Evropě. Měl své zvláštnosti v důrazu na zpravodajství, které spojovalo domácí odboj se zahraničním, v ideologickém působení — udržoval naději a rovně národní páteř — a v programovém přemýšlení, hlavně o novém Československu.

Zdroj: DVD - Obrazy z českých dějin 1914-2004 Text č. 2 Jedno z najvýznamnejších diel poľskej filmovej školy druhej polovice 50-tych rokov zobrazujúce historickú situáciu a politické udalosti v povojnovom Poľsku. Mladý príslušník krajinskej armády, Maciek Chełmicki, dostáva príkaz zastreliť tajomníka Krajského výboru Poľskej robotníckej strany, ktorý prišiel na oslobodené územie. Maciek sa na chvíľu zamyslí nad budúcnosťou, keď zatúži po láske a ľudskom šťastí. Vernosť prísahe a zároveň povinnosť splnenia príkazu však je silnejšia.

Cybulski vytvoril vo filme postavu prirovnávanú k Jamesovi Deanovi, ktorá ho preslávila po celom svete. (oficiální text distributora) Zdroj: http://www.csfd.cz/film/35216-popel-a-demant/

20. ČECHOSLOVÁCI BĚHEM DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Text č. 3 Dalším problémem z pohledu exilu se ukázala protektorátní vláda. Jakkoliv byla její úloha omezená, vytvářela její existence zdání souhlasu s okupací. Přestože její předseda gen. Eliáš (ale i prezident Hácha) byli v kontaktu s Benešovou exilovou vládou, svou činností vytvářeli postupně atmosféru přechodu od pasivní kolaborace ke kolaboraci aktivní.[3] Exilová vláda již v dubnu 1941 žádala, aby protektorátní vláda při nejbližší příležitosti odstoupila a byla nahrazena okupační správou, což by Čechy a Moravu zařadilo mezi země plně postižené německým agresorem. Premiér Eliáš přislíbil demisi, ale fakticky ji oddaloval, argumentujíce obavou z následných krvavých represí proti národu. Vše vyřešil až Heydrichův nástup do funkce v září téhož roku, Eliášovo zatčení a rychlé odsouzení k smrti. Koncem roku 1940 byl československou exilovou vládou v Londýně přijat program pomoci domácímu odboji. Počítalo se s vysíláním specialistů vycvičených na nestandardní vedení války (diverze, sabotáže) do Protektorátu a jejich zapojení do domácího protiněmeckého odboje. Koncem léta roku 1941, po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora, bylo rozhodnuto o rozšíření činnosti vysílaných specialistů o teroristickou činnost (atentáty a fyzická likvidace příslušníků německé okupační správy a zrádců a kolaborantů z řad českého obyvatelstva). První takto koncipovanou operací se měla stát operace Anthropoid. O jejím úkolu (likvidaci některého vysoce postaveného funkcionáře okupační správy v Protektorátu) bylo rozhodnuto koncem září či začátkem října 1941 na ministerstvu národní obrany exilové vlády. Za duchovního otce operace je považován plk. gšt. František Moravec (on sám však tvrdil, že autorem myšlenky na atentát byl předseda exilové vlády Edvard Beneš).[4][5] O autorství myšlenky na atentát proti významnému činiteli okupační správy dodnes panují dohady. Mjr. Paleček (důstojník čs. zpravodajské služby MNO) popsal postoj E. Beneše k připravovanému atentátu jako zdrženlivý.[6] Beneš si plně uvědomoval, jaké důsledky bude mít likvidace vysokého pohlavára okupační správy pro obyvatelstvo Čech a Moravy (v té době nebylo rozhodnuto, zda cílem bude R. Heydrich či K. H. Frank, hovořilo se i o E. Moravcovi, jednom z nejznámějších kolaborantů). Navíc trval na tom, že celá akce musí být s domácím odbojem konzultována a jím také odsouhlasena.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Anthropoid

20. ČECHOSLOVÁCI BĚHEM DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Obrázek č. 1

Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/41/Lidice_shall_live.jpg

20. ČECHOSLOVÁCI BĚHEM DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Obrázek č. 2

Zdroj: http://www.financninoviny.cz/tema/index_img.php?id=120347

20. ČECHOSLOVÁCI BĚHEM DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Obrázek č. 3

Zdroj: http://www.ahmp.cz/povstani/foto/parte.jpg Text č. 4 Přípravy na povstání Přípravami na účast pražské magistrátní správy v očekávaném ozbrojeném povstání byl ilegálním Národním výborem Praha již v dubnu 1945 pověřen Dr. František Krása. Ten si získal další spolehlivé spolupracovníky z řad magistrátních úředníků. Pro české povstalce byl komplex radničních budov s rozhlasovým vysílačem městského rozhlasu, rozsáhlými podzemními chodbami, kryty a telefonní ústřednou při očekávaném povstání přirozeným organizačním, informačním a bojovým střediskem. Samozřejmě si této skutečnosti byli vědomi i Němci, a proto o tyto budovy a jejich okolí od začátku do konce povstání tak urputně bojovali. Již 30. 4. 1945 Krása informoval o svém odbojovém pověření primátora Aloise Říhu a žádal, aby vedoucí němečtí úředníci magistrátu

20. ČECHOSLOVÁCI BĚHEM DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY byli neprodleně nahrazeni českými. O dva dny později jednal Krása s velitelem městské policie Karlem Šrotem o budoucí obraně Staroměstské radnice a obou nových radničních budov. 4. května si Krása svolal přednosty všech městských úřadů a dohodl se s nimi, že revoluční Národní výbor Praha převezme následujícího dne magistrát do své správy. Bylo dohodnuto, že magistrát bude řídit trojčlenné revoluční kolegium Národního výboru Praha (národní socialista ing. Mölzer, komunista Vacek, sociální demokrat Prokop) a František Krása bude dočasně vykonávat funkci presidiálního šéfa magistrátu.

Propuknutí povstání Události však nabraly rychlý spád. Když 5. května v poledne primátor Alois Říha slavnostně odevzdával vedení magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha, na budovách kolem radnice již visely československé a spojenecké vlajky, ze zasedacího sálu byla odstraněna busta Hitlera a na Staroměstském náměstí se shromažďovali jásající Češi. K ceremonii v kanceláři primátora se k úžasu zúčastněných a pravděpodobně nějakým nedopatřením, dostavili dokonce dva vysocí němečtí úředníci magistrátu náměstek primátora profesor Josef Pfitzner a ing. Schicketanz.

Náměstek Pfitzner se německy dotazoval, co se v primátorově kanceláři právě odehrává. Zatímco zástupci Národního výboru Praha oba Němce ignorovali, primátor Říha jim stručně vysvětlil situaci. Josef Pfitzner rozčileně namítal, že „vláda jedná s Frankem o klidný rozchod Čechů s Němci” a vyhrožoval „důsledky”, které by „mohly stihnout podobný čin” ze strany “branné moci německé.” Pfitznerovi se dostalo odpovědi, že: „…Němci z Prahy uprchli a pražská radnice byla, jest a bude zase jedině česká” a že „rozchod Čechů s Němci na pražské radnici jest proveden.”

Zdroj: http://www.ahmp.cz/povstani/

21. TŘETÍ REPUBLIKA A NÁSTUP KSČ a) Poválečný vývoj Československa • Košický vládní program (viz text č. 1) • Benešovy dekrety (viz text č. 2) • Volby 1946 (viz obr. č. 1) b) Únor 1948 • nástup KSČ k moci, vyhlášení ostrého kurzu (viz obr. č. 2) • Zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky (viz text č. 3) • Milada Horáková, Rudlof Slánský (viz text č. 4 a 5) Text č. 1 Košický vládní program 1945 Program československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků přijatý 5. dubna 1945 v Košicích I. Po více než šesti letech cizácké poroby přišel čas, kdy nad naší těžce zkoušenou vlastí vzchází slunce svobody. Na své slavné vítězné cestě na západ osvobodila Rudá armáda první části Československé republiky. Tak bylo umožněno díky našemu velkému spojenci, Sovětskému svazu, že na osvobozené území se vrátil prezident republiky a byla zde, opět na domácí půdě, vytvořena nová československá vláda. Nová vláda má býti vládou široké Národní fronty Čechů a Slováků a tvoří ji představitelé všech sociálních složek a politických směrů, které doma i za hranicemi vedly národně osvobozenecký zápas za svržení německé a maďarské tyranie. Nová vláda považuje za svůj úkol, aby po boku Sovětského svazu a ostatních spojenců dovedla tento zápas do konce, do úplného osvobození republiky, přispěla všemi silami českého a slovenského národa k plné porážce hitlerovského Německa a učinila první kroky pro vybudování nového, šťastnějšího života našich národů v osvobozené vlasti. Vláda při nynějším svém složení považuje své poslání za časově ohraničené. Po osvobození ostatních částí republiky a zejména pak českých zemí bude ve smyslu ústavního dekretu prezidenta republiky na podkladě národních výborů zvoleno a svoláno Prozatímní národní shromáždění. Prozatímní národní shromáždění potvrdí prezidenta republiky v jeho funkci až do řádné volby a prezident jmenuje novou vládu s ohledem na přiměřené zastoupení všech složek našeho národního odboje doma i za hranicemi. Tato vláda a Prozatímní národní shromáždění připraví a provedou pak v nejkratší možné lhůtě všeobecné, tajné a přímé volby do Ústavodárného shromáždění, které vypracuje novou ústavu republiky a položí její budoucnost na pevný ústavní základ.... ...

Zdroj: http://www.svedomi.cz/dokdoby/1945_kosvlpr.htm Text č. 2 Ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské 1945, 2. srpen Ústavní dekret č. 33/1945 byl nesporně nejvýznamnější formou realizace požadavku kapitoly VIII. Košického vládního programu. Dekret se stal v souladu se závěry Postupimské konference vnitrostátním základem následujícího odsunu Němců, u Maďarů se navzdory původním záměrům československých představitelů prosadil princip výměny občanů.

K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji: §1

21. TŘETÍ REPUBLIKA A NÁSTUP KSČ (1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.

(2) Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.

(3) Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.

(4) Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. §2 (1) Osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.

(2) Žádost o zjištění, že československé státní občanství zachovává, lze podati do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise), anebo bydlí-li žadatel v cizině, u zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady. Tyto osoby jest až do vyřízení žádosti považovati za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci.

(3) O zachování československého státního občanství příslušníků československých vojenských jednotek, kteří jsou německé nebo maďarské národnosti, rozhodne v nejkratší době z moci úřední ministerstvo vnitra na návrh ministerstva národní obrany. Až do úředního rozhodnutí jest je považovati za československé státní občany. §3 Osoby, které pozbyly československého státního občanství podle § 1, mohou do šesti měsíců ode dne, který bude určen vyhláškou ministra vnitra, otištěnou ve Sbírce zákonů a nařízení, žádati u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrácení. O takovéto žádosti rozhodne podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady; nesmí jí však vyhověti, jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana. Pokud vládním nařízením nebude stanoveno jinak, platí i pro tyto případy všeobecné předpisy o nabývání československého státního občanství. §4 (1) Pro účely tohoto dekretu se posuzují provdané ženy a nezletilé děti samostatně.

(2) Žádosti podle § 3, které podají manželky a nezletilé děti československých státních občanů, jest posuzovati blahovolně. Až do rozhodnutí o nich jest žadatele považovati za československé státní občany. §5 Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret

21. TŘETÍ REPUBLIKA A NÁSTUP KSČ nabývá účinnosti. §6 Tento dekret nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr vnitra v dohodě s ministry zahraničních věcí a národní obrany.

Dr. Beneš v. r.

Fierlinger v. r.

Masaryk v. r. gen. Svoboda v. r.

Nosek v. r.

Obrázek č. 1

Zdroj: http://www.fronta.cz/dotaz/volby-1946-vitezstvi-ksc-a-odsun-nemcu

21. TŘETÍ REPUBLIKA A NÁSTUP KSČ Text č. 3 Zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, 1948, 6. říjen Po pohřbu prezidenta Beneše přistoupilo nejužší stranické vedení k vyhlášení tzv. ostrého kurzu, který měl skoncovat s politickými a „třídními“ odpůrci poúnorových poměrů. Paradoxem zůstává, že podle tohoto zákona byla odsouzena Milada Horáková, stejně jako Rudolf Slánský, tehdejší dirigent represí komunistické moci. Číslo zákona roku 1968 představovalo název občanského hnutí K231, které požadovalo důsledné soudní i politické rehabilitace.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně: HLAVA I. Trestné činy proti státu §1 Velezrada (1) Kdo se pokusí: a) zničit samostatnost nebo ústavní jednotnost republiky, b) odtrhnout od republiky část jejího území, c) zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenskou nebo hospodářskou soustavu republiky, zaručené ústavou, nebo d) násilím znemožnit ústavní činnost presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru nebo vlády (sboru pověřenců), bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od deseti do pětadvaceti let, nebo na doživotí.

(2) Stejně bude potrestán, kdo se k činu uvedenému v odstavci 1 s někým spolčí nebo vejde v přímý nebo nepřímý styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli.

(3) Smrtí bude viník potrestán: a) dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky, b) byly-li takovým činem zvláštní měrou ohroženy samostatnost, ústavní jednotnost nebo územní celistvost republiky, její lidově demokratické zřízení, společenská nebo hospodářská soustava, zaručené ústavou, nebo byla-li znemožněna ústavní činnost presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru nebo vlády (sboru pověřenců), c) bylo-li k takovému činu užito branné moci nebo ozbrojeného nebo na vojenský způsob organisovaného sboru nebo byly-li k takovému činu sbírány nebo organizovány branné nebo pomocné síly nebo hromaděny zbraně neb střelivo, d) byl-li při takovém činu kladen násilný odpor branné moci nebo ozbrojenému sboru, nebo e) je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost. §2 Sdružování proti státu (1) Kdo se s někým spolčí v úmyslu podvraceti samostatnost, ústavní jednotnost nebo územní celistvost republiky anebo její lidově demokratické zřízení, její společenskou nebo hospodářskou soustavu anebo její národní povahu, zaručené ústavou, bude potrestán pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do tří let.

(2) Kdo se dopustí činu uvedeného v odstavci 1 za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho roku do pěti

21. TŘETÍ REPUBLIKA A NÁSTUP KSČ let.

(3) Kdo založí organizaci v úmyslu podvraceti samostatnost, ústavní jednotnost nebo územní celistvost republiky anebo její lidově demokratické zřízení, její společenskou nebo hospodářskou soustavu nebo její národní povahu, zaručené ústavou, nebo kdo k takové organizaci přistoupí nebo se účastní její činnosti anebo ji neb její členy podporuje v podvratných snahách, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let, a je-li tu zvláště přitěžující okolnost, od pěti do deseti let.... …

Obrázek č. 2

21. TŘETÍ REPUBLIKA A NÁSTUP KSČ Text č. 4 Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republiceHoráková a společníci Proces s dr. Miladou Horákovou byl prvním a největším z procesů, který měl na základě tezí o zostření třídního boje upevnit dosavadní strukturu komunistického režimu a potvrdit nový politický kurz KSČ. Vedle konečného rozsudku předkládáme čtenáři poslední slovo dr. Horákové jehož sugestivnost je v silném kontrastu s vykonstruovanou povahou procesu.

Poslední slovo obžalované Milady Horákové Slavný státní soude. Je mi těžko nalézt vývody na svoji obhajobu, protože i teď musím přiznat, že jsem své činy dělala vědomě. Když nyní celou věc důsledně a logicky promýšlím, znovu si osvětluji, že cíle, za nimiž jsem šla, jsem učinila odvislé od války. A jako příslušník tohoto národa jsem se ocitla v nebezpečí, že jednoho dne mohu stát na stejném břehu s nacistickými Němci.

Jak jsem se dostala sem, jaké byly pohnutky mého jednání, slavný státní soude, myslím, že i během vyšetřování státní bezpečností vyšlo najevo. Musím prohlásit, že státní bezpečnost a její orgány projevily více trpělivosti, aby mne přesvědčovaly, než já jsem projevila po únoru, abych se přesvědčila. Já jsem dostala na mnohé věci jiný názor a k mnohým věcem jsem byla přivedena, abych o nich mohla přemýšlet.

Chtěla bych říct jen toto: V tomto státě nikdo pro své přesvědčení nemusí umírat ani chodit do vězení. Může se svým přesvědčením žít, jestliže chce poctivě pracovat a jestliže nechce rušit, kazit a ohrožovat to, co se většina našeho lidově demokratického a lidově demokraticky přesvědčeného obyvatelstva rozhodla dělat. Já myslím, že jediné statečné co mohu ještě udělat je to, když řeknu zcela naze, pravdivě, bez okras všem: Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, ledaže byste byli blázni nebo jste chtěli za každou cenu zemřít.

Slavný státní soude, je mně opravdu těžko říci něco víc. Pokud jde o mne, věřím ve spravedlnost vašeho uvážení.

Text č. 5 Proces s vedením protistátního spikleneckého centrav čele s Rudolfem Slánským Československá verze politických procesů s nejvyššími stranickými představiteli zdaleka předčila obdobné čistky v ostatních socialistických státech sovětského bloku. Holý fakt jedenácti rozsudků smrti z celkového počtu čtrnácti obžalovaných zaráží dodnes. Vedle znění rozsudku zde otiskujeme úvodní pasáž výslechu Rudolfa Slánského, která se rozsahem přiznání doslova vzpírá skutečnosti, že se víceméně jednalo o nejmocnějšího muže KSČ.

Výslech obviněného Rudolfa Slánského Předseda: Pokračuje se v přerušeném hlavním líčení výslechem prvého obviněného Rudolfa Slánského. Obviněný, Rudolfe Slánský, předstupte!

Rozuměl jste žalobě?

Slánský: Ano. Předseda: Cítíte se vinen, že jste se dopustil trestných činů, které vám žaloba klade za vinu?

Slánský: Ano. Předseda:První trestný čin je vyzvědačství, ano?

Slánský: Ano. Předseda: Velezrada?

Slánský: Ano. Předseda: Sabotáž?

21. TŘETÍ REPUBLIKA A NÁSTUP KSČ Slánský: Ano. Předseda: Vojenská zrada?

Slánský: Ano. Předseda: Svoji vinu tedy přiznáváte?

Slánský: Přiznávám plně svoji vinu a chci poctivě a pravdivě vypovědět všechno, čeho jsem se dopustil a čím jsem se provinil. Provinil jsem se těžce na zájmech československého lidu. Právě proto se zodpovídám dnes před veškerým československým lidem a před demokratickou veřejností celého světa. Nebudu ve svých výpovědích šetřiti ani sebe, ani svoje spoluobviněné. Především nebudu šetřit sebe. Jako jeden z nejvýznamnějších funkcionářů komunistické strany jsem zneužil velké důvěry, kterou mi strana dala a kterou mi svěřil československý lid, jehož velké vymoženosti, kterých si vydobyl v roce 1945, jsem svou nepřátelskou činností ohrozil. Chci především přiznat svoji vinu na tom, že jako nepřítel uvnitř komunistické strany a lidově demokratického zřízení jsem organizoval protistátní centrum a stál po řadu let v jeho čele. Toto centrum, do kterého jsem soustředil mnoho kapitalistických a podvratných živlů, z nichž mnozí se v různých dobách stali agenty imperialistických rozvědek, francouzské, anglické a především americké, provádělo nepřátelskou činnost v zájmu a ve službách americko-anglických imperialistů, činnost, která směřovala k likvidaci lidově demokratického zřízení a k restauraci kapitalismu. Prováděl jsem nepřátelskou činnost uvnitř komunistické strany, v hospodářství, v zahraniční službě, bezpečnosti a v armádě. Pracovali jsme ve straně a ve státním aparátě, abychom uskutečnili návrat ke kapitalismu a likvidaci lidově demokratického režimu. Přiznávám, že jsem navázal spojení s představitelem anglo-amerických imperialistů a jejich výzvědné služby Koni Zilliacem, který se vměšoval do vnitřních záležitostí Československé republiky. Přiznávám, že jsem v době slovenského národního povstání, když jsem byl delegován na Slovensko moskevským vedením strany, prováděl nepřátelskou činnost, hájil zájmy anglo-amerických imperialistů a Benešovy londýnské vlády a zrazoval zájmy československého lidu. Konečně přiznávám svoji odpovědnost za smrt Jana Švermy. (...)

22. „ZLATÁ“ ŠEDESÁTÁ LÉTA a) Kořeny společenských turbulencí ve světě (viz texty a obr. č. 1-3) • beatníci, černošská otázka, studentská hnutí, nová levice • kulturní a politický odpor vůči establishmentu – nové filmové vlny, antiválečná hnutí b) Charakter společenských turbulencí v Československu (viz text č. 4-6) • ideologické vakuum po roce 1956, hospodářská krize 1961-63, IV. Sjezd československých spisovatelů, slovenská otázka • pád Novotného režimu, politická jednání a vstup vojsk Varšavské smlouvy

Texty a obrázky č. 1-3 Shown clockwise from left: Jack Kerouac, Allen Ginsberg, Peter Orlovsky, Lafcadio Orlovsky, and Gregory Corso in 1956. The Beat movement was characterized by a rejection of the materialism, militarism, consumerism, and conformity of the 1950s, in favor of individual freedom and spontaneity.

Zdroj: http://www.pbs.org/wnet/americannovel/timeline/beatgeneration.html

"I have a dream that one day this nation will rise up and live out the true meaning of its creed: 'We hold these truths to be self-evident: that all men are created equal.'"

"Mám sen, že tento národ jednoho dne povstane a naplní pravý smysl svého kréda: 'Pokládáme za samozřejmé tyto pravdy: že všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní.'*" * Toto krédo je součástí Deklarace nezávislosti Spojených států amerických.

"I have a dream that one day on the red hills of Georgia the sons of former slaves and the sons of former slaveowners will be able to sit down together at a table of brotherhood."

"Mám sen, že synové někdejších otroků a synové někdejších otrokářů si jednoho dne na červených kopcích Georgie dokáží společně sednout ke stolu bratrství."

"I have a dream that one day even the state of Mississippi, a desert state, sweltering with the heat of injustice and oppression, will be transformed into an oasis of freedom and justice."

"Mám sen, že i stát Mississippi, pouštní stát, umdlévající horkem bezpráví a útlaku, se jednoho dne promění v oázu svobody a spravedlnosti."

22. „ZLATÁ“ ŠEDESÁTÁ LÉTA "I have a dream that my four little children will one day live in a nation where they will not be judged by the color of their skin but by the content of their character."

"Mám sen, že moje čtyři malé děti budou jednoho dne součástí národa, jenž je nebude posuzovat podle barvy jejich kůže, ale podle charakteru jejich osobnosti."

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/I_Have_a_Dream

France government was close to collapse in that May of 1968. It was the largest strike in a developed country to date — eleven million workers protested over a period of two weeks — and a political anomaly in that the student leaders protested against both communism and capitalism.

Marienne had been an allegory of Liberty and Reason for the French Republic since its founding. She too was turned into a subversive icon in May ‘68, and ironically, one who came to personify her was English socialite Caroline de Bendern. In the photo, she was on the shoulders of her friend the painter Jean-Jacques Lebel, the instigator of the occupation of Odeon Theatre. Bendern was expelled from numerous English boarding schools, modelled in Paris and New York, consorted with the likes of Andy Warhol and Lou Reed and made experimental films with the Zanzibar group. But on May 13th, she was an accidental celebrity–she rode upon Lebel’s shoulder because her feet were sore. She waved the flag of Vietnam, not because she herself protested Vietnam war, but because it was the flag Lebel had been brandishing. Yet, the ultimate showman, she posed as Marienne from her elevated position — the solemn mockery of Delacroix’s immortal La Liberté guidant le peuple.

22. „ZLATÁ“ ŠEDESÁTÁ LÉTA Text č. 4-6 Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem 1968, 27. červen Manifest Ludvíka Vaculíka byl v předvečer okresních konferencí KSČ, které měly volit delegáty na XIV. sjezd KSČ, otištěn v Literárních listech, Práci, Zemědělských novinách, Mladé frontě a o dva dny později i v Nové svobodě. Text požadující důslednou demokratizaci podepsalo 70 signatářů z kulturního, vědeckého i politického života. Manifest zároveň představuje jeden ze symbolů tzv. pražského jara, který vyvolal spontánní odezvu u příznivců i odpůrců československého reformního hnutí.

Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.

Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vyčítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany, která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.

Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty jejich peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter.

Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce. Tento aparát rozhodoval, co kdo smí a nesmí dělat, on řídil družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory. Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická. Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou zvůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů. Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu dělnictva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělnictvo prakticky nerozhodovalo v ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovávaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou

22. „ZLATÁ“ ŠEDESÁTÁ LÉTA vrchností. Spravedlivě však řekněme, že někteří z nich si tuto špatnou hru dějin dávno uvědomili.

Poznáme je dnes podle toho, že odčiňují křivdy, napravují chyby, vracejí rozhodování členstvu a občanstvu, omezují pravomoc i početní stav úřednického aparátu. Jsou s námi proti zaostalým názorům v členstvu strany. Ale velká část funkcionářstva se brání změnám a má dosud váhu! Má pořád ještě v ruce mocenské prostředky, zvláště na okresech a v obcích, kde jich může užívat skrytě a nežalovatelně.

Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně.

Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů jen proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své i národní cti. Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy. O jejich vítězství rozhodla spíš slabost starého vedení, které se zřejmě napřed muselo unavit dvacetiletým vládnutím, v němž mu nikdo nebránil. Zřejmě musely do plné formy dozrát všechny vadné prvky skryté už v základech a ideologii tohoto systému. Nepřeceňujme proto význam kritiky z řad spisovatelů a studentů. Zdrojem společenských změn je hospodářství. Správné slovo má svůj význam, jen když je řečeno za poměrů, které jsou už správně opracovány. Správně opracované poměry -- tím se u nás, bohužel, musí rozumět naše celková chudoba a úplný rozpad starého systému vládnutí, kdy se v klidu a míru na náš účet zkompromitovali politikové jistého typu. Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.

Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvalo několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let Čas, který nastává, je léto s prázdninami a dovolenými, kdy se nám po starém zvyku bude chtít všeho nechat. Vsaďme se však, že naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční! Dávejme tedy pozor, co se bude dít, snažme se tomu porozumět a odpovídat. Vzdejme se nemožného požadavku, aby nám vždycky někdo vyšší podal k věcem jediný výklad a jediný prostý závěr. Každý si bude muset udělat své závěry, na svou odpovědnost. Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova, která je vlastně jedinou naší demokratickou vymožeností letošního roku.

Do příštích dnů však musíme jít také s vlastní iniciativou a vlastními rozhodnutími.

Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, případně proti nim. Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné.

Komunisté mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka. Před veřejností však stojí jejich akční program, který je také programem prvního vyrovnání největší nerovnosti, a nikdo jiný nemá žádný stejně konkrétní program. Je třeba požadovat, aby se svými místními akčními programy přišli před veřejnost v každém okrase a v každé obci. Tu náhle půjde o velmi obyčejné a dávno čekané správné činy. KSČ se připravuje na sjezd, který zvolí nový ústřední výbor. Žádejme, aby byl lepší než ten dnešní. Říká-li dnes komunistická strana, že svá vedoucí postavení napříště chce opírat o důvěru občanů a ne o násilí, věřme tomu potud, pokud můžeme věřit lidem, které už teď posílá jako

22. „ZLATÁ“ ŠEDESÁTÁ LÉTA delegáty na okresní a krajské konference.

V poslední době jsou lidé zneklidněni, že se postup demokratizace zastavil. Tento pocit je zčásti projevem únavy ze vzrušeného dění, zčásti odpovídá faktu: minula sezóna překvapivých odhalení, vysokých demisí a opájivých projevů nebývalé slovní smělosti. Zápas sil se však jen poněkud skryl, bojuje se o obsah a znění zákonů, o rozsah praktických opatření. Krom toho novým lidem, ministrům, prokurátorům, předsedům a tajemníkům, musíme popřát čas na práci. Mají právo na tento čas, aby se mohli buďto osvědčit, nebo znemožnit. Krom toho v centrálních politických orgánech nelze dnes čekat víc. Stejně projevily nechtě podivuhodné ctnosti.

Praktická kvalita příští demokracie závisí na tom, co se stane s podniky a v podnicích. Při všech našich diskusích nakonec nás mají v rukou hospodáři. Dobré hospodáře je třeba hledat a prosazovat. Je pravda, že všichni jsme ve srovnání s rozvinutými zeměmi špatně placeni a někteří ještě hůř. Můžeme žádat víc peněz -- které lze natisknout a tím znehodnotit. Žádejme však spíše ředitele a předsedy, aby nám vyložili, co a za kolik chtějí vyrábět, komu a zač prodávat, kolik se vydělá, co z toho se vloží do modernizace výroby a co je možno rozdělit. Pod zdánlivě nudnými titulky běží v novinách odraz velmi tvrdého boje o demokracii nebo koryta. Do toho mohou dělníci jakožto podnikatelé zasáhnout tím, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad, jakožto zaměstnanci mohou pro sebe udělat nejlíp, když si za své zástupce zvolí do odborových orgánů své přirozené vůdce, schopné a čestné lidi bez ohledu na stranickou příslušnost.

Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více v okresech a obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka. Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami. Oživujme činnost Národní fronty. Požadujme veřejná zasedání národních výborů.

K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech.

Prozrazujme fízly.

Oživený letní pohyb po celé republice vyvolá zájem o uspořádání státoprávního vztahu mezi Čechy a Slováky. Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Toto opatření samo o sobě nemusí ani Slovákům přinést lepší život. Režim -- v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť -- se tím ještě neřeší.

Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce to líp, že jako "vybojovala větší svobodu".

Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tvář v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme.

Naše podrážděné výtky a neargumentovaná podezření musí jen ztěžovat postavení naší vlády, aniž nám pomohou. Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry a dovedeme obrodný proces tak daleko, že jednou ve volbách si zvolíme státníky, kteří

22. „ZLATÁ“ ŠEDESÁTÁ LÉTA budou mít tolik statečnosti, cti i politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi. To je ostatně problém naprosto všech vlád všech menších států světa!

Letošního jara vrátila se nám znovu jako poválce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme.Tím končí toto naše prohlášení k dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům, vědcům, technikům a všem. Napsáno bylo z podnětu vědců.

Podpisy nejsou úplnou sbírkou souhlasu, nýbrž jen vzorkem z různých skupin oborů podle toho, jak bylo koho možno zastihnout.

In: Literární listy č. 18, 1968, s. 1, 3.

Dopis pěti komunistických a dělnických stran ústřednímu výboru KSČ Dopis byl 15. července formulován nejvyššími představiteli pěti komunistických stran Varšavské smlouvy. O den později byl prostřednictvím sovětského velvyslance v Praze S. Červoněnka předán A. Dubčekovi. Předsednictvo ÚV KSČ se dopisem zabývalo ještě téhož dne a 17. července formulovalo odpověď, v níž sice přiznávalo některé chyby, zásadně však odmítalo definovat situaci v ČSSR jako kontrarevoluci.

Drazí soudruzi, jménem ústředních výborů komunistických a dělnických stran Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu se na vás obracíme tímto dopisem vedeni upřímným přátelstvím, založeným na zásadách marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu, starostí o naše společné věci, o upevnění pozic socialismu a bezpečnosti společenství socialistických národů.

Vývoj událostí ve vaší zemi v nás vyvolává hluboké zneklidnění. Nástup reakce proti vaší straně a základům společenského zřízení v ČSSR, podporovaný imperialismem, podle našeho hlubokého přesvědčení hrozí svést vaši zemi z cesty socialismu a v důsledku toho ohrožuje zájmy celé socialistické soustavy.

Tyto obavy jsme vyjádřili na schůzce v Drážďanech, v průběhu mnoha dvoustranných setkání a též v dopisech, které naše strany zaslaly v poslední době předsednictvu ÚV KSČ.

Nedávno jsme navrhli předsednictvu ÚV KSČ uskutečnění nové společné schůzky 14. července t.r., abychom si vyměnil informace a názory na situaci v našich zemích, mezi jinými i o vývoji událostí v Československu.

Předsednictvo ÚV KSČ se bohužel neúčastnilo této schůzky a nevyužilo možnosti kolektivního soudružského posouzení nastalé situace. Proto jsme považovali za nutné vám v tomto dopise vyložit zcela upřímně a otevřeně naše společné mínění.

Chceme, abyste nás správně pochopili a správně zhodnotili naše úmysly.

Neměli jsme a nemáme v úmyslu vměšovat se do takových věcí, které jsou čistě vnitřní záležitostí vaší strany a vašeho státu, porušovat principy respektování samostatnosti a rovnosti ve vztazích mezi komunistickými stranami a socialistickými zeměmi.

Nevystupujeme před vámi jako představitelé včerejška, kteří by vám chtěli zabránit v nápravě chyb a nedostatků, tedy i porušování socialistické zákonnosti, k nimž docházelo.

Nevměšujeme se do metod plánování a řízení socialistického národního hospodářství Československa, do vašich opatření, směřujících k zdokonalení struktury ekonomiky, k rozvoji socialistické demokracie.

22. „ZLATÁ“ ŠEDESÁTÁ LÉTA Uvítáme urovnání vztahů mezi Čechy a Slováky na zdravých základech bratrské spolupráce v rámci Československé socialistické republiky. (...)

Je vám známo, že bratrské strany s pochopením přijaly usnesení lednového pléna ÚV KSČ, majíce na zřeteli, že vaše strana, pevně držíc ve svých rukou mocenské páky, bude usměrňovat celý proces v zájmu socialismu a nedovolí protikomunistické reakci, aby ho využívala ke svým cílům. Byli jsme přesvědčeni, že budete střežit jako oko v hlavě leninskou zásadu demokratického centralismu.

Ignorování kterékoli stránky této zásady, jak demokracie, tak i centralismu, vede nevyhnutelně k oslabení strany a její vedoucí úlohy, k přeměně buď v byrokratickou organizaci , nebo v diskusní klub. O všech těchto otázkách jsme hovořili nejednou na našich setkáních a z vaší strany se nám dostávalo ujištění, že si uvědomujete všechna nebezpečí a jste plně odhodláni jim čelit.

Události se bohužel vyvíjely jiným směrem.

Síly reakce, využívajíce oslabení stranického řízení státu a demagogicky zneužívajíce hesla „demokratizace“, rozpoutaly kampaň proti KSČ, jejím čestným a oddaným kádrům, s jasným záměrem likvidovat vedoucí úlohu strany, podkopat socialistické zřízení, postavit Československo proti druhým socialistickým zemím.

Politické organizace a kluby, které vznikly v posledním období mimo rámec Národní fronty, se v podstatě staly štáby reakčních sil. Sociální demokraté usilovně prosazují vytvoření strany, organizují ilegální výbory, pokoušejí se rozštěpit dělnické hnutí v Československu, dostat se k řízení státu, aby obnovili buržoazní zřízení. Protisocialistické a revizionistické síly se zmocnily tisku, rozhlasu a televize a přeměnily je v tribunu pro výpady proti komunistické straně, pro dezorientaci dělnické třídy a všech pracujících, pro nespoutanou protisocialistickou demagogii, pro podkopání přátelských vztahů mezi SSSR a dalšími socialistickými zeměmi. Řada orgánů masové informace soustavně provádí skutečně morální teror vůči lidem, kteří vystupují proti silám reakce, nebo vyjadřují své zneklidnění nad vývojem událostí.

Přes usnesení květnového pléna ÚV KSČ, který poukázal na hrozbu ze strany pravicových protikomunistických sil jako na hlavní nebezpečí, zesílené útoky reakce nenarazily na odpor. Právě proto získala reakce možnost vystupovat veřejně před celou zemí, uveřejnit svou politickou platformu pod názvem Dva tisíce slov, která obsahuje otevřenou výzvu k boji proti komunistické straně a proti ústavní moci, výzvu ke stávkám a nepořádkům. Tato výzva je vážným ohrožením strany, Národní fronty, socialistického státu, je pokusem o nastolení anarchie. Toto prohlášení je v podstatě organizačně politickou platformou kontrarevoluce. Nikoho by neměla mást prohlášení jeho autorů, že nechtějí svrhnout socialistické zřízení, nechtějí jednat bez komunistů, nechtějí podkopávat svazky se socialistickými zeměmi. To jsou pusté fráze, jejichž cílem je legalizace platformy kontrarevoluce, oklamání bdělosti strany, dělnické třídy a všech pracujících.

Tato platforma, široce rozšiřovaná ve vážném období, předcházejícím mimořádnému sjezdu KSČ, nejenže nebyla odsouzena, ale našla i vřelé stoupence v řadách strany a jejího vedení, kteří podporují protisocialistické výzvy.

Protisocialistické a revizionistické síly špiní veškerou činnost komunistické strany, vedou pomlouvačnou kampaň proti jejím kádrům, diskreditují čestné a straně oddané komunisty.

Tím vznikla situace absolutně nepřijatelná pro socialistické země.

Za tohoto ovzduší jsou vedeny útoky též proti socialistické zahraniční politice ČSSR, podnikají se výpady proti spojenectví a přátelství se socialistickými zeměmi. Ozývají se hlasy žádající revizi naší společné koordinované politiky vůči NSR přesto, že západoněmecká vláda neochvějně uskutečňuje kurz nepřátelský zájmům bezpečnosti našich zemí. Pokusy o koketování ze strany úřadů NSR a revanšistů nalézají odezvu ve vedoucích kruzích vaší země.

Celý průběh událostí v posledních měsících ve vaší zemi ukazuje na to, že síly kontrarevoluce, podporované imperialistickými středisky, rozvinuly široký útok proti socialistickému zřízení a nenarazily na odpor strany a lidové moci. Není pochyb o tom, že se do těchto událostí v

22. „ZLATÁ“ ŠEDESÁTÁ LÉTA Československu zapojila centra mezinárodní imperialistické reakce, která podnikají všechno, aby vyhrotila a zkomplikovala situaci a povzbuzují v tomto směru protisocialistické síly. Buržoazní tisk pod pláštíkem vychvalování „demokratizace“ a „liberalizace“ v ČSSR vede rozvratnou kampaň proti bratrským socialistickým zemím. Zvláštní aktivitu projevují vládnoucí kruhy NSR, které se pokoušejí využít událostí v Československu, aby vyvolaly třenice mezi socialistickými zeměmi, izolovali NDR a realizovali své revanšistické záměry.

Cožpak vy, soudruzi, nevidíte tato nebezpečí, cožpak je možné být za této situace pasivními, omezovat se pouze na deklarace a ujišťování věrností věci socialismu a spojeneckým závazkům?

Cožpak nevidíte, že kontrarevoluce bere jednu pozici za druhou? Že strana ztrácí kontrolu nad vývojem událostí s stále více ustupuje pod nátlakem protikomunistických sil?

Nemá to, že tisk, rozhlas a televize vaší země rozpoutaly kampaň v souvislosti se štábním cvičením ozbrojených sil Varšavské smlouvy, za cíl zasít nedůvěru a nepřátelství k Sovětskému svazu a dalším socialistickým zemím? Došlo to tak daleko, že štábní cvičení našich vojsk za účasti několika jednotek Sovětské armády, obvyklé při vojenské spolupráci, je využíváno k neopodstatněným obviněním z narušování suverenity ČSSR. A k tomu dochází v Československu, jehož lid ctí památku sovětských vojáků padlých za svobodu a suverenitu této země. Současně v blízkosti západních hranic vaší země probíhají manévry vojenských sil agresivního bloku NATO, jichž se účastní armáda revanšistického západního Německa, a o tom se nehovoří ani slovem. (...)

In: Jitka VONDROVÁ - Jaromír NAVRÁTIL: Prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970, Mezinárodní souvislosti československé krize 1967-1970 4/1, Praha-Brno 1995, dokument č. 93.

Prohlášení předsednictva ÚV KSČ k invazi vojsk Varšavské smlouvy Okamžitá odmítavá reakce předsednictva ÚV KSČ k invazi vojsk Varšavské smlouvy, ke které se připojila prohlášení parlamentu i XIV. sjezdu KSČ měla dvojí efekt. Zamezila živelnému odporu obyvatelstva a tím i ztrátám na životech československých občanů. Současně předeslala, že po vojenském úspěchu invaze, nelze stejně rychlý výsledek předpokládat v politické rovině.

Včera dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany.

Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.

Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.

Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členy svých orgánů zvoleni podle zákonů a jiných norem platných v Československé socialistické republice. Ústavními činiteli je okamžitě svoláno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, předsednictvo ústředního výboru KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace.

In: Zdeněk VESELÝ: Dějiny české politiky v dokumentech, Praha 2005, s. 600-601.

23. OD NORMALIZACE K PERESTROJCE a) Normalizace • Poučení z krizového vývoje – analýza, důsledky (viz text č. 1) • Charta 77 – Anticharta a konec důvěry v rétoriku KSČ (viz text č. 2 a video) b) Perestrojka, glasnost, solidarita, „sametová revoluce“ • Polské hnutí Solidarity a odraz ve východním bloku (viz video) • definice pojmů, katastrojka (viz video) • rozpad moci KSČ v roce 1989 (viz text č. 3)

Text č. 1 Poučení z krizového vývoje V Ústavě ČSSR, ve všech usneseních sjezdu KSČ, ve stanovách strany i v programových prohlášeních čs. vlád po únoru 1948 je jasně a jednoznačně řečeno, že naše přátelství a spojenectví se SSSR, s nímž náš váží společné třídní zájmy, je hlavní záštitou samé existence českého a slovenského národa a nejvyšší zárukou naší úspěšné socialistické cesty.

Avšak tuto základní pravdu začala pravice po lednu 1968 uvádět stále více v pochybnost, až nakonec přešla otevřeně na protisovětské pozice a vědomě narušovala naše internacionální závazky vyplývající z členství ČSSR ve Varšavské smlouvě. Pod heslem tzv. vlastní tváře čs. zahraniční politiky se krok za krokem prosazoval kurs na roztržku s našimi socialistickými spojenci a bratrskými stranami. Taková zhoubná linie se uskutečňovala v době, kdy se naše země stala předmětem hlavního zájmu imperialismu, který chtěl využít našeho vnitropolitického vývoje k zasazení úderu věci socialismu nejen v naši vlasti, ale prostřednictvím Československa i životním zájmu celého socialistického společenství. Antisovětská orientace pravicových sil v KSČ se stala rovněž součástí mezinárodního revizionistického proudu, pro nějž byl takzvaný československý experiment posilňující injekcí a novým argumentem pro požadavek revize základních principů marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu v komunistickém hnutí.

Zahraničně politická koncepce pravice, která byla důsledkem kontrarevolučního vývoje v ČSSR. vedla ve svých důsledcích nejenom k ohrožení vnitřní stability a bezpečnosti státu i jeho suverenity a mírových podmínek pokojné práce lidu, ale i k obnažení západních hranic tábora socialismu, jehož mělo být Československo pevnou výspou na rozhraní socialistické a kapitalistické soustavy v Evropě. Obrana a zachování socialismu v naší zemi se tudíž netýkaly pouze bezprostředních zájmů Komunistické strany Československa a našeho pracujícího lidu, ale nutně se staly společnou záležitostí socialistických států, bratrských stran těchto zemí i celého komunistického hnutí.

Tato obecná charakteristika krizového vývoje ve straně a společnosti v ČSSR potvrzuje, že rozvratný proces, rozpoutaný pravicovými a protisocialistickými silami zachvátil všechny oblasti veřejného a politického života — ekonomiku. ideologii i zahraniční politiku. V srpnu 1968 vznikla v Československu vyhrocená kontrarevoluční situace a naše země se dostala na pokraj občanské války. Na porad dne vyvstala se vší ostrostí otázka „Kdo s koho!“. Buď kontrarevoluce, opírající se o podporu mezinárodní reakce, dovrší své zhoubné dílo, nebo se socialistickým silám podaří kontrarevoluci odrazit a uhájit věc socialismu.

Komunisté i nekomunisté, kteří si uvědomovali smrtelné nebezpečí hrozící našemu socialistickému zřízení, požadovali na vedení strany a státu, aby rozhodně čelilo kontrarevolučním silám a postavilo se na obranu vymožeností socialismu. Tyto naléhavé výzvy byly obsaženy v četných rezolucích a dopisech adresovaných ústřednímu výboru Komunistické strany Československa, zůstaly však bez odpovědi. V době, kdy kontrarevoluční síly v Praze a jiných místech přecházely do otevřeného útoku ve snaze chopit se moci, pravicoví představitelé ve vedení strany ujišťovali

23. OD NORMALIZACE K PERESTROJCE veřejnost, že je „všechno v pořádku“ a že „proces obrody a demokratizace se úspěšně rozvíjí“.

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, Praha, SPN 1972, s. 64n.

1) Jakým způsobem prezentuje text Poučení v této ukázce události roku 1968? Co se vlastně stalo?

Jaké významné motivy jsou s událostmi tzv. pražského jara spojeny?

2) Proč jsou některé výrazy v textu uvozeny zkratkou „tzv.“, případně označeny uvozovkami? Jakou funkci tyto výrazy v textu Poučení plní? Jak se jejich použití liší od běžné praxe (například v textu této antologie)?

3) Proč je část textu vytištěna tučně? Jakou má tato grafická úprava v textu, jenž sloužil jako školní učebnice, funkci?

4) Jaké slovesné tvary jsou v této ukázce z Poučení použity a jak to ovlivňuje celkové vyznění textu?

Povšimněte si též substantiv, jež v syntaktické struktuře vět obsazují pozici podmětu (subjektu) a měly by tak být původci děje. Pokuste se s ohledem na tyto jazykové jevy charakterizovat styl Poučení.

Zdroj: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/antologie/tema5.pdf Text č. 2 Anticharta Sem patří i nejnovější pamflet, tzv. charta 77, který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám.

Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Jeho autoři obviňují naši společnost, že v ní není život uspořádán podle jejich buržoazních a elitářských představ. […]

Po debaklu, který reakce u nás utrpěla v roce 1948 i o dvacet let později, chtějí tito donkichoti prostě zasít semena nového kontrarevolučního dobrodružství, uvrhnout naši socialistickou společnost do chaosu a nejistot. […]

Tentokrát jsou buržoazní agentury indiskrétní a dovolávají se různých jmen, s nimiž reakční pamflet spojují. Je to v politickém smyslu pestrá směsice lidských a politických ztroskotanců. Patří k nim V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent, J. Hájek, zkrachovaný politik, který pod heslem neutrality chtěl vyčlenit náš stát ze společenství socialistických zemi, L. Vaculík, autor kontrarevolučního pamfletu 2000 slov, V. Šilhán, nastrčená figurka bloku kontrarevolučních sil, J. Patočka, reakční profesor, který se dal do služeb antikomunismu, V. Černý, notorický reakcionář, proslulý svým výrokem o »lucernách«, na nichž měli být v osmašedesátém věšeni stoupenci socialismu, anarchistická a trockistická individua typu Uhla, organizátoři smutně známého K 231 a KAN, dále ti, kteří by chtěli náboženství zneužít k reakčním politickým záměrům, a jiní, kteří byli za konkrétní protistátní činnost v minulých letech právoplatně odsouzeni.

V jedné kupě s nejčernější antikomunistickou reakcí se sešli i někteří exponenti pravicového revizionizmu – mezinárodní dobrodruh F. Kriegel a jiní.

Jakési svérázné politické panoptikum, jehož herci už přestali být domácím divákům známí a zajímaví.

Pro antikomunistické centrály má však toto panoptikum stále ještě svou »cenu«. V těchto studenoválečnických štábech dobře vědí, že už nelze ohlupovat lidi báchorkami o tom, jak

23. OD NORMALIZACE K PERESTROJCE »bolševici jedí děti«. Omlela se nejedna antikomunistická veteš, nejeden buržoazní »komunistobijec« vyšel z módy. A tak najímají nové »bojovníky« z řad emigrantů a renegátů, z řad zbytků poražené buržoazie, různých odpadlíků, amorálních a deklasovaných živlů a pro všechny ty se teď našlo i nové slovo »disidenti«. […] Žádný lživý dokument nemůže popřít dějinnou pravdu.

Ztroskotanci a samozvanci, Rudé právo 12.1. 1977.

1) Jak tento novinový článek prezentuje Chartu 77 a do jakých souvislostí ji zasazuje?

2) Charakterizujte jazyk článku Ztroskotanci a samozvanci. Jaké stylistické prostředky text využívá?

Jakého efektu jimi chce docílit?

3) Článek se pokouší očernit motivace chartistů. Podsouvá signatářům Charty postoje, které mají jejich činnost v očích běžných občanů delegitimizovat. Jaké prostředky k tomu využívá?

4) Co v intencích tohoto textu označuje výraz „disidenti“?

5) Jaké konotace má navodit motiv herectví? Jak užití výrazů „herci“ a „politické panoptikum“ ovlivňuje obraz Charty 77?

Zdroj: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/antologie/tema6.pdf Text č. 3 Petice Několik vět byl dokument vypracovaný hnutím Charta 77 na jaře roku 1989 a zveřejněný 29. června. Název vymyslel Jiří Křižan.[1] Bylo v něm vzneseno 7 požadavků: • Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězni.

• Aby přestala být omezována svoboda shromažďování.

• Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různorodosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků.

• Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.

• Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.

• Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.

• Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

23. OD NORMALIZACE K PERESTROJCE Jako kontaktní osoby byly pod peticí uvedeni Stanislav Devátý, Václav Havel, Jiří Křižan a Saša Vondra.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bkolik_v%C4%9Bt

24. KONFLIKTNÍ OBLASTI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE a) Druhá berlínská krize, Karibská krize, válka ve Vietnamu, Afghánistán • časové vymezení konfliktů, příčiny a důsledky krizových jevů • analýza obrazových a textových zdrojů (viz obr. č. 1-4, text č. 1) b) Občanská válka v Jugoslávii a současné konfliktní oblasti • příčiny a způsoby řešení občanských konfliktů v rozpadající se Jugoslávii (viz obr. č. 5) • Afghánistán, Irák, Arabské jaro – časové vymezení, příčiny

Obrázek č. 1 Druhá berlínská krize – Conrad Schumann

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Conrad_Schumann Text č. 1 Druhá berlínská krize – Projev J.F.K. Two thousand years ago the proudest boast was civis Romanus sum ["I am a Roman citizen"].

Today, in the world of freedom, the proudest boast is "Ich bin ein Berliner!"... All free men, wherever they may live, are citizens of Berlin, and, therefore, as a free man, I take pride in the words "Ich bin ein Berliner!"

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Ich_bin_ein_Berliner

24. KONFLIKTNÍ OBLASTI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

Druhá berlínská krize – Peter Fechter

Obrázek č. 2

24. KONFLIKTNÍ OBLASTI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Obrázek č. 3 Karibská krize – Přísně tajné

24. KONFLIKTNÍ OBLASTI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Obrázek č. 4 Karibská krize – nukleární hrozba

Obrázek č. 5 Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a7/B%C3%BDval%C3%A1_Jugosl %C3%A1vie_CS.png

25. „TŘÍŠTĚNÍ“ A „SJEDNOCOVÁNÍ“ VE 20.STOLETÍ a) Dekolonizace a tzv. Třetí svět • hlavní příčiny zániku kolonií po druhé světové válce, způsoby získávání nezávislosti (viz text. č. 1) – Vietnam, Palestina, • definici pojmu třetí svět, role Jugoslávie v rámci třetího světa po druhé světové válce (viz obr. č. 1) b) Evropská unie • definice tzv. třetí cesty po druhé světové válce, předpoklady sjednocování Evropy – Německo a Francie • problematika rozšiřování EU – Španělsko, Řecko (viz obr. č. 2) Text č. 1 DEKOLONIZACE A PROBLÉMY TŘETÍHO SVĚTA Jan Klíma Motto: Třetí svět – toto dílo nezodpovědnosti Západu, který byl kdysi daleko od ulic našich měst, ale vír globalizace jej vtáhl dovnitř – je skládkou hrůz. My jsme páni té skládky a jsme odpovědni za jedy, které šíří. (Václav Bělohradský) Rychle postupující unifikace a propojenost světa přinesla nejen český vstup do Evropské unie, ale také nutnost reflektovat širší prostory v jejich kulturní a názorové pestrosti.

Klíčem k pochopení světa je znalost důležitých historických procesů, které k současnosti vedly. Po dějinách kolonialismu, které prosadily evropský vliv na většině glóbu, došlo k opačnému procesu dekolonizace. Jestliže OSN v roce 1945 zakládalo 50 států, pak roku 2003 měla světová organizace 191 členů, z nich většinu z „třetího“ rozvojového světa.

Problémy této velké části glóbu se přenášejí na světový „Sever“ stále intenzivněji.

Jedním z nejzávažnějších témat moderní historie se proto staly dějiny světové dekolonizace. Utváření nových států jako výsledek a závěr dějin kolonialismu se z hlediska dějin mezinárodních vztahů označuje jako „globalizace vestfálského systému“, tedy jako dotvoření množiny suverénních států, které nacházíme na dnešní pestré mapě světa. Ačkoli české prostředí nemělo s kolonialismem mnoho společného, dějiny dekolonizace se týkají také nás: příliv nových států do mezinárodního společenství přinesl nejen multikulturalitu a obohacování geografických, etnografických a dalších vědomostí o našem světě, ale také mnoho třecích ploch, specifických problémů a nových konfliktů, na jejichž řešení se musí podílet každý člen mezinárodního společenství. Poslední vypjatá etapa světové dekolonizace vyvolávala intenzivní pozornost a politickou angažovanost i v českém prostředí a řada důsledků dekolonizačního procesu (migrace, lokální války aj.) se projevuje přímo v českých azylových táborech, imigrační politice či mezinárodních závazcích.

Rozsáhlý a na počet kauz bohatý historický proces vyvolává řadu otázek, na něž lze odpovídat spíše případ od případu než paušálně: · Proč opakovaně, ale trvale docházelo k rozkladu koloniálních říší budovaných Evropany v zámoří od 15. století? Většinou si dekolonizaci logicky vynutilo utvoření nového společenství, v němž díky odlišnému přírodnímu, rasovému, etnickému a Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php kulturnímu prostředí vznikla nová národní identita. Tato identita se mnohdy zcela jasně vyprofilovala až v konfliktu (války za nezávislost, národně osvobozenecké hnutí).

25. „TŘÍŠTĚNÍ“ A „SJEDNOCOVÁNÍ“ VE 20.STOLETÍ · Kde proběhla dekolonizace úspěšně, tedy jako vznik nového životaschopného národa? Tam, kde byly splněny především subjektivní podmínky odloučení od „mateřské země“; mezi ně patří v první řadě poučená, vzdělaná a relativně početná elita schopná formulovat a obhájit program (včetně ideologie, náboženství, vlastního způsobu života atd.) existence a rozvoje nového společenství–státu. Důležitou objektivní podmínkou úspěchu byl dostatečný časový horizont umožňující vyzrávání národní identity a vykrystalizování místních elit. · Kde proběhla dekolonizace neúspěšně, tedy jako utvoření konfliktního a problematického společenství? Tam, kde se nevytvořila schopná a vzdělaná elita, kde nedošlo k jasnému vědomí národní identity, kde byl celý proces dekolonizace deformován cizími zájmy nebo příliš urychlen tlakem světového řádu v prostoru uměle vymezeném v období kolonialismu a spojujícím nesourodá etnika, kultury či rasy. · Jaký byl smysl dekolonizace? Vznik dlouhé řady dnešních samostatných států chápeme jako legitimní obohacení mezinárodního společenství a uplatnění práva každého národa na sebeurčení. Na cestě národů ke svobodě však nelze přehlížet i některé projevy umělé „balkanizace“ (divide et impera), velmocenské soutěže (oslabení tradičních evropských koloniálních mocností po druhé světové válce ve prospěch nových supervelmocí budujících vlastní sféry vlivu) a destruktivních metod, které zanechaly negativní stopy v budoucím soužití mezinárodního společenství.

Zdroj: http://www.kias.cz/media/files/publications/KIAS012.pdf Obrázek č. 1

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:First_second_third_worlds_map.svg

25. „TŘÍŠTĚNÍ“ A „SJEDNOCOVÁNÍ“ VE 20.STOLETÍ Obrázek č. 1

Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/88/EU27-further_enlargement_map.svg