Bitva u Arnhemu by Miroslav Romanovský

Obsah: Bitva u Arnhemu v souvislosti bojů v západní Evropě 5 Odvážný plán

Stabilizace německé obrany

Armáda jde do vzduchu

Bitva o Arnhem

Montgomery blahopřeje Urquhartovi

Útok 43 Řež u Falaise

Operace „Dragoon“: pochod jižní Francií

Osvobození Paříže

Přes Seinu

108

Vojáci pro zvláštní účely

120

Akce výsadkových jednotek: učí se za pochodu

121

SAS – okřídlený meč

131

Případ Saint Nazaire

138

Přepad Brunevalu – úspěšná britská operace

141

Britští Commandos

142

Bitva u Arnhemu v souvislosti bojů v západní Evropě Spojenci se od 17. do 26. září 1944 pomocí největší výsadkové operace v dějinách pokusili co nejrychleji proniknout do Porúří. Plán akce je znám pod názvem „Market Garden“ a jeho hlavním tvůrcem byl maršál Montgomery. Shodou řady okolností se však operace nezdařila a skončila pro Spojence neúspěchem. Samotný útok vešel do dějin jako „bitva u Arnhemu“. Jeho uskutečnění předcházelo mnoho událostí. V létě roku 1944 se válečné štěstí k „mocnostem Osy“ prudce otočilo zády. V Tichém oceánu stíhala japonské loďstvo jedna porážka za druhou a válka se přiblížila až těsně k Zemi vycházejícího slunce. Spojenci se vylodili ve Francii a prorazili Atlantický val. O této soustavě opevnění z oceli a betonu podél atlantického pobřeží Hitler tvrdil, že je nedobytná. Nápor spojeneckých jednotek však nevydržela a armády svobodného světa se valily do nitra Francie. Angloamerické bombardovací svazy svrhávaly noc co noc svůj smrtonosný náklad nad německými městy, továrnami a spojovacími trasami. Göringova Luftwaffe je nedokázala zastavit. Přesto stáli Spojenci i po výpadu z předmostí v Normandii před mnoha problémy. Z Velké Británie bylo sice přiváženo stále více vojáků a zbraní, ale velké tažení Evropou stálo zatím pouze v začátcích. Německé velení si uvědomovalo vážnost situace, zesilovalo obranu a zvyšovalo bojeschopnost svých armád. Spojenci díky své letecké převaze narušovali nacistické obranné linie, ale celkově nebyl terén v západní Francii

pro spojenecké operace příliš příznivý a spíše vyhovoval německým obranným snahám. V nepřehledné a zalesněné krajině dokázali odstřelovači a malá hnízda odporu způsobovat Spojencům vysoké ztráty. Skutečné peklo Jak vypadala situace na některých úsecích fronty poměrně krátce po vylodění? Po řadě přípravných leteckých útoků následovalo 25. července 1944 drtivé bombardování německých pozic. V tento den svrhlo více než 1500 „létajících pevností“ celkem 3000 tun bomb. Na nacistické obranné linie dopadaly běžné i tříštivé bomby a navíc je spojenecké bitevníky zasypaly 200 tunami speciálních trhavých a zápalných pum. Cílová oblast jižně od silnice z Périers do St. Lô se změnila ve skutečné peklo, v němž Němci utrpěli těžké ztráty. Oběti však byly i mezi civilním obyvatelstvem. „Mé protiletecké baterie sotva stačily zahájit palbu a už dostaly plný zásah,“ prohlásil německý generálporučík Bayerlein. „Polovina děl byla zničena a druhá umlčena. Kolem poledne už nebylo vidět nic než kouř a zvířený prach. Hlavní bojová linie vypadala jako měsíční krajina. Přišel jsem o šedesát procent mužstva a o všechny tanky. Přesun po zničených silnicích nepřicházel v úvahu…“ Ztráty zaznamenaly i americké jednotky, způsobily jim je převážně vlastní bomby. Mnozí američtí vojáci si z tohoto frontového pekla odnesli děsivé vzpomínky. 5

Vzhledem ke zmatkům na frontě se rozkaz dostal jen k menší části německých jednotek. Našel se však přinejmenším jeden muž, který si vzal Modelovu výzvu k srdci. Byl jím generálporučík Kurt Chill, který přišel o skoro celou svou 85. divizi. Dostal rozkaz, aby shromáždil zbytky svých jednotek a ustoupil do Německa. Pod dojmem Modelova provolání se Chill rozhodl, že poslední část rozkazu nesplní. Byl přesvědčen, že jedinou možností, jak zabránit katastrofě, je vybudování obranné linie podél Albertova kanálu. Dal dohromady všechny dostupné vojáky a nařídil jim, aby se zakopali. Na mosty postavil důstojníky, kteří zadržovali prchající panikáře a vraceli je zpět na frontu. S pomocí všech mužů, kteří mu padli do rukou (dělostřelců, písařů, mechaniků Luftwaffe, opěšalých řidičů, kuchařů atd.) se mu podařilo všeobecný ústup zastavit. Hitler povolává Studenta

Nahoře: Generál Willi Bittrich, velitel 2. tankového sboru SS. Dole: Dva parašutisté americké 82. výsadkové divize kontrolují před nástupem do letounu svou výstroj. 82. divize seskočila u Nijmegenu a obsadila mosty přes Maasu a kanál Maas-Waal. Mosty přes Waal u Nijmegenu ale výsadkáři dobýt nedokázali. To se podařilo až později, společným útokem 82. výsadkové divize a britského 30. armádního sboru.

Generál Student, zakladatel německých výsadkových jednotek, sehrál se svými muži významnou úlohu již v květnu roku 1940 při obsazování Nizozemska. Během této operace byl těžce zraněn na hlavě, ale jistý nizozemský chirurg ho dokázal zachránit. Tehdy se němečtí parašutisté plně osvědčili, stejně jako o rok později při invazi na Krétu. Ovšem tam utrpěli obrovské ztráty, které Hitlera vedly k zákazu dalších bojových akcí výsadkových vojsk. Student, chladnokrevný a rozhodný muž, od té doby většinu času trávil v Německu za psacím stolem. Do akce se dostal až 4. září 1944, kdy mu Hitler nařídil uspořádat 1. výsadkovou armádu a utěsnit s ní mezeru mezi Antverpami a Maastrichtem. Student měl k dispozici pouze 3000 zkušených parašutistů a zbytek jeho sil tvořili starší vojáci bez frontových zkušeností, kteří dříve hlídali nizozemské pobřeží, poloviční invalidé, nemocní, rekonvalescenti, přebyteční vojáci z pozemního personálu luftwaffe, námořníci a obsluhy flaků (protiletadlových kanónů). Z těžké výzbroje dostal Student pouhých 25 tanků. Parašutisté se dali na pochod a brzy se dostali až k Albertovu kanálu. Student

si zřídil hlavní stan u Vughtu, velmi blízko místa, kde měla přistát americká 101. výsadková divize. Během průzkumné jízdy si naplno uvědomil, že generálporučík Chill dokázal při stabilizaci fronty skutečný zázrak. Studentova armáda dostala nečekanou, ale o to vítanější posilu. 15. armádě generála von Zangena se totiž podařilo i s mnoha vozidly uniknout přes Westerschelde a Jižním Bevelandem se dostat do Brabantska. Generál Horrocks si později velmi vyčítal, že po obsazení Antverp okamžitě neobklíčil Jižní Beveland. „Bohužel jsem svou pozornost upřel výhradně na Rýn,“ omlouval se. Mezera v Modelově frontové linii se uzavírala a britskou 2. armádu mělo stát mnoho úsilí, než ji opět prorazila. Bittrich ukrývá své tanky Willi Bittrich, generálmajor SS, byl schopný a inteligentní muž. Na rozdíl od většiny důstojníků SS měl smysl pro humor a dobré vychování. Záleželo mu na jeho vojácích a odmítal Hitlerovu taktiku „boje do posledního muže“. Své názory nijak netajil a byl by dávno povolán do Německa k odpovědnosti, pokud by nebyl tak zkušeným velitelem. V Normandii prokázal nesmírnou odvahu, opakovaně se objevoval na nejohroženějších úsecích a povzbuzoval své muže osobním příkladem. Mnozí z nich ho ctili skoro jako vlastního otce. Bittrichův tankový sbor se nacházel v bojovém nasazení nepřetržitě od 29. července. Utrpěl těžké ztráty a přitom nedostal vůbec žádné posily. 4. září 1944 se Bittrich poprvé setkal s Modelem, který mu nařídil, aby 9. tankovou divizi SS „Hohenstaufen“ a 10. tankovou divizi „Frundsberg“ stáhl z oblasti Lutychu (Liege) a přesunul do klidnějšího okolí Arnhemu. Vojáci si měli dopřát odpočinek a dát do pořádku svou výzbroj. Jednalo se o jeden z posledních Modelových rozkazů v roli vrchního velitele. Bittrich se usadil v zámečku u Doetinchemu. Službu konající velitel 9. tankové divize SS, podplukovník Walter Harzer, rozbil svůj stan v Beekbergenu. Velitel 10. tankové divize SS Harmel se zařídil

Německý Flak 36 (Sf), 3,7 cm, namontovaný na polopásové vozidlo

Hmotnost: 10,4 tuny Posádka: 7 mužů Výzbroj: protiletadlový kanón 36 L / 98 ráže 3,7 cm Motor: Maybach NL 38 TUKRM řadový motor o výkonu 90 PS Rychlost: 40 km za hodinu Délka: 6,02 metru Šířka: 2,21 metru Výška: 2,49 metru (pouze vozidlo)

Ă&#x161;tok

Nahoře: Americké obrněné transportéry čekají na rozkaz k útoku. Dole: Generál Courtney H. Hodges, zdatný Bradleyův nástupce v roli velitele 1. armády. Předešlá strana: Americké tanky na cestě do Coutances.

Vraťme se nyní v čase na západní frontu, kde generál Bradley 25. července 1944 zahájil operaci „Cobra“. V té době byla německá skupina armád B polního maršála von Klugeho (současně byl vrchním velitelem jednotek na západě) rozdělena následujícím způsobem: 1. Od pobřežní baterie u Merville po oblast Caumont-l’Eventé ležela 5. tanková armáda generála Eberbacha. Skládala se z 86. sboru, 1. a 2. tankového sboru SS. K tankové armádě patřilo ještě 11. divizí, z nich dvě tankové a dvě tankových granátníků (celkový stav: přibližně 645 tanků). 2. Od Caumont-l’Eventé až po západní pobřeží poloostrova Cotentin se po obou březích řeky Vire rozkládala německá 7. armáda generála Haussera se třemi sbory a dohromady třinácti divizemi. Na pravém břehu se nacházel 47. tankový sbor a 2. výsadkový sbor. Oba společně disponovaly šesti pěšími divizemi. Levou stranu řeky obsadil 84. sbor s jednou divizí tankových granátníků a dvěma tankovými divizemi (dohromady přibližně 190 tanků).

Je třeba zdůraznit, že není divize jako divize. Vezměme si za příklad 84. sbor, který měl nejsložitější situaci: 91., 243. a 353. divize měly po těžkých bojích v této lesnaté oblasti dohromady již jen 2500 bojeschopných mužů. Tanková divize „Lehr“, 2. divize SS „Das Reich“ a 17. divize tankových granátníků „Götz von Berlichingen“ byly pouze na polovičních stavech. St. Lô je od zálivu Lessay vzdálené sotva 40 kilometrů vzdušnou čarou. Ovšem fronta se všemi výběžky a zákrutami byla daleko delší a nedalo se očekávat, že by ji německá 7. armáda dokázala udržet. Bradley mohl nasadit do boje 12 divizí, z toho čtyři obrněné: 1. Americký 7. armádní sbor generálmajora J. L. Collinse se nacházel na levém křídle, to znamená na levém břehu řeky Vire. Právě on dostal rozkaz k průlomu. První sled tvořily 30., 4. a 9. divize. Zaútočily v šířce 6,5 kilometru v oblasti u Marigny a prolomily zde německé pozice. 1. pěší divize a 2. a 3. tanková divize učinily výpad na jih a jihozápad. Silnice u Coutances byla přenechána americkému 8. armádnímu sboru.

ze šesti divizí. Od 6. června do 4. srpna musela odevzdat 3 divize a místo nich dostala 198. divizi a zbytky 716. divize, jež byla rozdrcena u Caen. Vrchní velitel armádní skupiny G, generál Blaskowitz, napsal veliteli německých jednotek na západní frontě: „Armádní skupina si uvědomuje, že 19. armáda musí vypomoci armádní skupině B. Ale přesto musíme upozornit na to, že vzhledem k těmto ztrátám lidí a materiálu nebudeme schopni zajistit obranu pobřežní linie.“ 10. srpna přišla 19. armáda ještě o 338. divizi. 11. tanková divize se sice podle Hitlerova rozkazu měla vydat z Montaubanu do Avignonu, ale až 13. srpna. To znamená, že 14. srpna se celá divize ještě nacházela na pravém břehu Rhôny. Co se týče námořních sil, měli Němci na jihu Francie k dispozici pouze omezený počet menších plavidel a několik ponorek, z nichž čtyři byly potopeny 6. srpna při útoku amerických letadel na toulounskou námořní základnu. Luftwaffe mohla do boje nasadit pouze 70 stíhaček a 130 bombardérů, což byla desetina počtu spojeneckých strojů.

s přesností hodinového strojku. Po setmění měli Spojenci na souši již 60 000 mužů, 6000 vozidel a 50 000 tun materiálu. Ztratili pouze 320 padlých, z nichž většina zahynula poté, co stoupli na minu. Vyzdvihnout bychom měli činy přepadového oddílu plukovníka Bouveta. Jeho muži přistáli uprostřed noci mezi Cavalai-re-sur-Mer a Cavaliére a dobyli opevnění na mysu Négre. Večer 15. srpna již postoupili o 15 kilometrů a zajali 1000 Němců. Invazí do Provence uštědřili Spojenci Němcům těžký úder a současně tím ukončili epochu vichistické vlády. Francouzi začali definitivně pokládat vichisty za kolaboranty. Je třeba říci, že Němci již dříve zbavili veškerého vlivu jak maršála Pétaina, předsedu vlády, tak i jeho nejvýznamnějšího ministra, Pierra Lavala. Němci oba dva politiky odvezli při ústupu s sebou, obávali se totiž, že by se přidali ke Spojencům. 24 hodin po invazi měli Spojenci pod kontrolou oblast, jež se táhla od

Dole: Přehledná mapka operace „Dragoon“. Jsou na ní znázorněny směry útoku invazních jednotek, směřujících z Provence až do Vogéz. Jakmile se spojenecké síly postupující z jižní Francie spojily s pravým křídlem armád mířících od Normandie, vznikla jednotná fronta od kanálu La Manche až po švýcarské hranice.

První výsadky Již 15. srpna 1944 provedla spojenecká letadla 4250 bojových letů, zatímco Němci dostali do vzduchu pouze 60 strojů. Flotila viceadmirála Hewitta vypálila během příprav na vylodění 50 000 granátů. 3000 z nich mělo ráži 30 cm nebo vyšší. Útok amerického 6. armádního sboru, podporovaný útočným komandem „Sudre“ francouzské 1. tankové divize, byl na pravém křídle namířený proti německé 148. divizi a na levém křídle proti 242. divizi, jež bránila Toulon. Obě německé jednotky byly součástí 62. armádního sboru, jemuž velel generál Neuling. Hlavní stan sboru se nacházel v Draguignanu a byl od svých jednotek odříznut vyloděnou „Frederickovou“ divizí, podporovanou francouzskými odbojáři. Pro Spojence probíhala invaze lehce, jediné potíže měla 36. americká divize generálmajora Johna E. Dahlquista, jež se vylodila u Agay. Všude jinde probíhala invaze 73

Nahoře: Příprava k invazi. V Itálii stálo v pohotovosti mnoho nákladních automobilů všeho druhu, připravených k nalodění a cestě do jižní Francie. Vpravo nahoře: Tažení do jižní Francie. Na snímku je zachycena část válečné flotily, jež zajišťovala invazní jednotky Vpravo: Lodě se blíží k místu výsadku.

Anthéoru přes Draguignan až po Le Luc na silnici do Aix en Provence. Území zasahovalo 38 kilometrů daleko k Fréjusu a zase zpět ke středomořskému pobřeží mezi Cavaliére a Le Lavandou. V Dragiugnanu byl zajat generál Neuling se svým štábem. Druhá výsadková skupina (Patch) se dostala na břeh dokonce ještě před stanoveným časem. Generál De Lattre de Tassigny Následujícího dne na Němce zaútočil předvoj 1. francouzské armády pod velením generála De Lattre de Tassigny. Francouzský generál jako by dokázal být na mnoha místech současně, objevoval se jako zázrakem přesně tam, kde zrovna byla jeho přítomnost nezbytně zapotřebí. O své muže se vzorně staral a klidně se jich zastával i proti důstojníkům. Mimořádnou pozornost věnoval správně fungujícímu zásobování. De Lattre se objevuje ve vzpomínkách dvou mužů odlišného původu. Prvním z nich je kapitán Hans Speidel, německý vojenský atašé v Paříži. 30. srpna 1935 se vrátil z vojenského cvičení u Mailly a zapsal si poznámku o tehdejším veliteli

151 pluku: „De Lattre na mě udělal mimořádný dojem. Je to velmi živý a bystrý člověk. Vyznačuje se nadprůměrnou vnímavostí a znalostmi, jež přesahují běžnou úroveň. Důstojničtí kolegové mu předpovídají skvělou kariéru.“ Hans Speidel se později stal náčelníkem štábu armádní skupiny B polního maršála Rommela. Speidelova pochvalná slova potvrzuje ve svých memoárech i sám de Gaulle: „De Latre byl pohyblivý a mrštný, dokázal přemýšlet hodně napřed a spektrum jeho zájmů bylo opravdu široké. Svou ohnivou osobností ovlivňoval všechny lidi ve svém okolí a ke svému cíli se dostával nečekanými skoky, jež však většinou byly dobře promyšlené. De Lattre dokázal čekat na nejvhodnější příležitost. Když byl přesvědčen, že našel cestu vedoucí k úspěchu, vyžadoval od svých podřízených nasazení všech sil.“ Význam generála de Lattrea jistě nesnížíme konstatováním, že využil zkušeností svých generálských kolegů Weyganda a Girarda nebo generála Juina, jenž se účastnil italského tažení v letech 1943/44. Francouzi ze severní Afriky byli nadšeni tím, že se budou moci podílet na

140