Online ART - 2 / 2014 by online ART

o bÄ?a s n Ă k 2

jaro 2 014

o bča s n í k 2

jaro 2 014

OB SAH HRAVÁ TVORBA Heleny a Jiřího Hlušičkových / Jana Mlatečková

TVŮRČÍ ODKAZ SOCHAŘE ANTONÍNA ŠIRŮČKA Rozhovor s Jiřím Hlušičkou / Jana Mlatečková

ROZHOVOR S TEXTILNÍ VÝTVARNICÍ DAGMAR SOCHOROVOU / Jana Mlatečková

ŘEMESLO NEBO UMĚNÍ ? Rozhovor s Vítem Mádrem / Jana Mlatečková

DANA KYNDROVÁ Žena mezi vdechnutím a vydechnutím

ŠESTNÁCT SPÍŠE NELITERÁRNÍCH OTÁZEK PRO PROZAIKA OD „KRÁSNÉ MODRÉ DŘEVNICE“ Rozhovor s Antonínem Bajajou / Jan Dočekal

PER ASPERA AD... ANEB JAK JSEM SE PROKOUSÁVAL K DIVADLU I KDYŽ JSEM NECHTĚL, AŽ JSEM SE PROKOUSAL... Ukázka z rukopisných „memoárů“ Radima Vašinky

ABYCH SLYŠELA SAMA SEBE, MUSELA JSEM PRYČ Z HLUKU NEW YORKU Rozhovor s Klárou Glosovou / Jan Dočekal

POCTIVĚ KRESLIT JSEM ZAČAL AŽ V PADESÁTI ŠESTI LETECH Rozhovor s Janem Dočekalem / Miloslav Čevela

112

OD KAŠPARA K PALEČKOVI / Jana Mlatečková

128

JAN MRÁČEK, VÍDEŇSKÁ SECESE A BRNO / Jana Mlatečková

143

KOSTKATÉ KALHOTY / Jana Mlatečková / Boris Šlechta

148

PROMĚNY IDEÁLU ŽENY V DOBOVÝCH ČASOPISECH A FORMOVÁNÍ DÁMSKÝCH MÓDNÍCH TRENDŮ V PROSTŘEDÍ BRNA DVACÁTÝCH LET 20. STOLETÍ / Eva Urbánková

170

Ú VO D Online ART je nezávislý občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka. Cílem časopisu je reflexe zejména výtvarného umění v širším kulturně-historickém kontextu s výraznými přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby. Středem zájmu redakce bude prezentace především české umělecké scény s přihlédnutím k aktuálnímu dění ve světě, sledování společensko-kulturních fenoménů, ale i zajímavé kapitoly z regionální kultury a historie. Ambicí občasníku je spolupracovat s akademickou obcí, významnými představiteli umění a kultury, prezentovat i méně známé osobnosti, jejichž kvalitní tvorba je neprávem opomíjena. Součástí občasníku by měla být také živá diskuse a konstruktivní kritika současného uměleckého dění, která zvláště v oblasti výtvarného umění v českých médiích citelně chybí.

Jana Mlatečková

HRAVÁ TVORBA Heleny a Jiřího Hlušičkových

V Brně-Žabovřeskách bydlí a tvoří sympatičtí manželé Hlušičkovi. Výsledkem jejich trpělivé práce je originální, hravý, rozmanitý, ale především řemeslně dokonalý, precizně zpracovaný porcelán a keramika. Svoji firmu „Goldfinger porcelán“ založili koncem devadesátých let, a pod touto značkou vzniklo již nemálo originálních a nápaditých děl a dílek, praktických i čistě dekorativních, drobných i větších rozměrů, vždy však naprosto osobitých a nezaměnitelných. Profesionálně přistupují oba nerozluční partneři v životě i tvorbě také ke splnění náročných objednávek s požadavkem velmi neobvyklých technických postupů a záměrů. Autorská dvojice je schopna zrealizovat v podstatě jakoukoli „porcelánovou“ zakázku od zadavatele ze střední Evropy či daleké Asie. Svůj tvůrčí potenciál pak rozvíjejí ve své autorské porcelánové či keramické tvorbě, a to jak v designu, tak i ve volné sochařské práci. Přestože všudypřítomná hravost, laskavý humor a nadhled tvorbu obou manželů spojuje, je poetika jejich tvůrčího snažení zcela odlišná. Helenina poloha je žensky jemnější, čerpající z bájných příběhů a pohádek, zvířecího a rostlinného světa, vzpomínek, dětství, těžící z bohatství ženských emocí a snů. Humor se tu projevuje ve své laskavější poloze, kontrast smutku a smíchu je přítomen snad v každém dílku. Jiřího autorská tvorba je „mužská“, vycházející z podstaty lidského bytí, mýtů, legend, dávné minulosti, humor je sarkastičtější, možná méně osobní, ale stále aktuální…

www.goldfinger-porcelan.cz. Foto: archiv autorů

Helena Hlušičková, foto: Lukáš Paulas

Co pro vás znamená tvorba? Na jedné straně řemeslo, které snad živí; ale je tu taky jistě potřeba svobodného vyjádření. Oba se věnujete volné tvorbě, která se od vaší obvyklé řemeslné práce výrazně liší. Jsou to dva světy nebo jeden? H: Jsou to dva odlišné světy. Při tvorbě na zakázku se výsledek musí líbit zadavateli, moje role je jeho vizi dokonale zhmotnit. I tvorba designu je sešněrovaná pravidly a trendy, a musí cílit na zákazníka. Socha se musí hlavně líbit mně. Tvořím z čisté radosti či frustrace, tvorba je přenos energie, co vložíte, to vyzařuje. J: Pracujete především s porcelánem. Jaké možnosti a jaká úskalí jsou skryty v tomto tradičním materiálu? H: Je to materiál nejnáročnější a taky nejkrásnější. Zvýrazní vše, chyby i dokonalosti a nic vám neopustí. Je precizní. J:

Helena Hlušičková, VYLOUČENÁ, šamot, hliníková síť, 127 x 55 x 55 cm, 2010. Foto: Lukáš Paulas

Helena Hlušičková, MED ÚZ A, glazovaný šamot, led diodová hadice, 75 x 53 x 40 cm, 2013. Foto: Lukáš Paulas Helena Hlušičková, H RÁČK A K U L IČ E K , patinovaný šamot, 90 x 85 x 65 cm, 2013. Foto: archiv autorů

Helena Hlušičková, ČE RNÁ MADO NA , kamenina, metalická glazura, zlato, 32 x 25 x 20 cm, 2013. Foto: Lukáš Paulas

Helena Hlušičková, AN DĚL O S VĚ T L E N Í, šamot, zlato, led diodová hadice, 82 x 50 x 30 cm, 2013. Foto: Lukáš Paulas

Dostáváte určitě i dosti kuriózní, exotické zakázky. Jaká byla nejexotičtější? Je to výzva, nuda nebo nutnost? H: Pro jednoho indického magnáta jsem dělala sochu Ganéši, boha štěstí se sloní hlavou. Bylo zajímavé a poučné nahlédnout do indické teologie a poněkud obtížné přeorientovat se na estetiku, jež nezná Adolfa Loose, a tak nikdy neslyšela, že „ornament je zločin“, a tento názor by jistě pokládala za velmi kuriózní. Navíc téměř metrová figura z porcelánu byla velká výzva i z technologického hlediska, naštěstí je Jiří technologický vizionář. J: 8

V ateliéru : (zleva) KRÁ L IČ Í ŽE NA (patinovaný šamot, 160 x 50 x 40 cm, 2002), Jana Mlatečková a Helena Hlušičková, říjen 2013. Foto : Dagmar Petrášková

Dá se i v běžné řemeslné práci najít něco, co vás posune? Jaká část vaší práce jde nejvíce „na odbyt“? H: Řemeslo nemá hranice, čím víc do něj pronikáte, tím víc vidíte, co všechno ještě neumíte. Teď je hit Jiřího mobilní slánka. J: Jaká témata, motivy nejraději zpracováváte ve volné tvorbě, kde hledáte inspiraci? Je mi jasné, že důležitou složkou je pro vás, a to nejen ve volné tvorbě, humor. H: V lidech, gestech, situacích. S chutí se v tvorbě posmívám sama sobě a mapuji tu podivuhodnou grotesku, které říkáme život. J: 9

Helena Hlušičková, SOLIDNÍ MEDVĚD, šamot, 83 x 60 x 60 cm, 2012 Foto: Dagmar Petrášková

Helena Hlušičková, SPOLEČENSTVO, šamot, krystalická glazura, 117 x 45 x 40 cm, 2013 Foto: Lukáš Paulas

Jiří Hlušička, foto: Lukáš Paulas

Dva výtvarníci, osobnosti, muž a žena – společně pod jednou střechou. Je to vklad, výzva, nebo problém? Předpokládám, že se dobře doplňujete, a vaše názory na výtvarné umění budou asi taky podobné. Je to tak? H: Na velmi málo věcí máme stejný názor, a pokud ano, většinou z rozdílných důvodů. Aby to nebyl problém, učinili jsme z toho výzvu, a to je základní vklad do naší společné tvorby. J: V této otázce se konečně neshodneme. Já si myslím, že máme podobné názory prakticky na všechno, takže odpovídám jen na tuto otázku, protože u ostatních bych psal jinými slovy totéž. Určitě sledujete současnou výtvarnou scénu. Co vás v poslední době zaujalo, jak pozitivně, tak i negativně? Které osobnosti výtvarného umění nebo uměleckého řemesla jsou vám blízké? H: To, co se nazývá současným či konceptuálním uměním, vnímám spíš jako filozofické či sociální projekty. Inspirativní je pro mne tvorba Aloise Mikulky, Zdeny Höhmové, z keramiků tvorba mého mistra ze SUPŠ v Uherském Hradišti Vladimíra Groše. J: Jana Mlatečková

B Í LÉHO P SÍKA VE SNU V IDĚT I Rád se na návštěvách dívám, jaké běžné domácí věci se v té které domácnosti používají. Každý z nás se obklopuje jiným typem hrnků, příborů, váz, lampiček… Někteří volí účelnost, jiní si potrpí na dekorativnost. Někteří mají každý kus v jiném stylu, jiní vše ladí přísně v stylu jednom, ať již svém vlastním nebo daném zvenčí („bydlí v katalogu“). V devadesátých letech prošla řada domácností keramickou mánií. Po letech, kdy originální autorská keramika neexistovala, nebo nebyla běžně dostupná, bylo najednou možné koupit hrnečky, talířky, konvice všech tvarů, dekorů, glazur. Bylo to lákavé. Jenže keramika nevydrží věčně, navíc člověk často dostal jeden hrnek takový a druhý makový… Řada z nás měla či má chuť změnit styl, jenže jak? Porcelán? Ale 13

HRNEK MOBIL, porcelán, solná glazura, 2012. Foto: archiv autorů

jaký? Běžný tradičních tvarů s kytičkami či orientálním dekorem? Ten asi dnes leckoho neuspokojí… Autorský z kamenného obchodu s porcelánem? Je obvykle velmi drahý a „předyzajnovaný“. Často ho někdo jiný navrhl a někdo jiný vyrobil. A tak je buď trochu narcistní, nebo naopak odosobněný, odměřený. Mám rád věci, ze kterých je vidět jejich tvůrce, ale ne proto, že to tak tvůrce chce, že po tom prahne, ale proto, že je tak osobitý, jeho poetika natolik výrazná, jeho hravost natolik nezaměnitelná… Právě takový je porcelán Jiřího a Heleny Hlušičkových vyráběný pod značkou Goldfinger (www.goldfinger-porcelan.cz). Nápaditý, elegantní, originální a přitom praktický, tj. lze z něho velice příjemně a pohodlně pít kávu či čaj, aniž by se v ruce smekal, lehce zvrhl na stole či cokoliv podobného… Ve firmě Goldfinger porcelán v Brně-Žabovřeskách vznikají keramické sochy a objekty i autorský, v malých sériích vyráběný a ručně dekorovaný porcelán. Vzájemně se ovlivňují, doplňují, nebál bych se říci, že spolu vedou rozhovor, vzájemně se dobírají, provokují. Ostatně si to dokážu živě představit. Hybridní drak na kolečkách přijíž14

BÍLÉHO PSÍKA VE SNU VIDĚTI, SEN, LÁSKA, ŠTĚSTÍ, porcelán. Foto: archiv autorů

dí k hrnku, který má místo ouška banán. Ptá se, jestli si může kousnout, hrnek se dotčeně brání, drak to nerespektuje, kousne si, hrnek úpí, jeho kolega na to třeští všechny tři své oči, hrnek-mobil na svých kolečkách vyráží pro pomoc… Však to také Jiří Hlušička v katalogu prvního ročníku Mezinárodního konvicového sympozia píše: „Porcelánová konvice může být cokoli, co budete chtít, jestliže se nebojíte, že vás ten tygr na vašem stole kousne.“ Jako by mluvil nejen za sebe, ale i za svou ženu Helenu. Poetika a styl obou manželů se totiž sice v mnohém liší, hravost je však rysem společným, stejně jako dokonalost řemeslného zpracování. Jiřího hrnky, dózy či vázy jsou extravagantnější (alespoň některé), chlapsky, jaksi techničtěji, konstrukčněji a hranatěji hravé. Helenin porcelán je jemnější, jeho tvary i dekory se inspirují ve zvířecím, dětském a snovém (snivém?) světě. Konvici psa zdobí na boku nápis: „Bílého psíka ve snu viděti“. A doprovází ho tři hrnky s nápisy: „Sen. Láska. Štěstí.“ Je to poetické a zároveň to vystihuje charakter výrobků z dílny Goldfinger porcelán nebo také pocit, který lze mít při spokojeném usrkávání kávy z jakéhokoliv hrnku s touto značkou… Petr Čermáček 15

Jiří Hlušička, PYRRHOS, šamot, porcelán, drát, 180 x 60 x 40 cm, 1996 Foto: archiv autorů

Jiří Hlušička, POHŘEB KRÁLOVNY, šamot, dřevo, samet, porcelán, 100 x 200 x 200 cm, 2002 Foto: archiv autorů

H E L E N A H L U Š IČK O V Á Studium: 1983-1987 SUPŠ Uherské Hradiště, obor keramika /učitelé Jiří Vlach, Vladimír Groš/ 1987-1993 VŠUP Praha, ateliér keramiky a porcelánu /profesor Václav Šerák/ 1991-1992 Duncan of Jordanstone College of Arts, Dundee, Skotsko /profesor Tim Proud/ Od roku 1990 vystavuje u nás i v zahraničí a účastní se domácích a mezinárodních sympozií. Od roku 2008 člen organizačního výboru Mezinárodního keramického sympozia v Bechyni. Realizace: 1994 1997 2006 2013

Soubor šesti plastik, vytvořených jako ceny pro Academia film, Olomouc Porcelánové servisy pro Českou pojišťovnu, Brno nám. 26. dubna, Brno-Bystrc, dřevěná plastika „Bystrcké zátiší“ Hráči kuliček Boheminium, Mariánské Lázně

Zastoupení ve sbírkách: Uměleckoprůmyslové museum Praha Agentura českého keramického designu Český Krumlov Mezinárodní muzeum keramiky Bechyně Novohradské múzeum a galéria Lučenec, Slovensko muzeum Hódmezzovasarhely, Maďarsko Moravská galerie Brno, K. C. Řehlovice

J IŘ Í HL UŠ IČ KA Studium: 1985-1989 SUPŠ Uherské Hradiště obor keramika /učitelé Jiří Vlach, Vladimír Groš/ 1989-1999 VŠUP Praha ateliér keramiky a porcelánu /profesor Václav Šerák/ Od roku 1991 vystavuje u nás i v zahraničí a účastní se domácích a mezinárodních sympozií. Od roku 2004 člen organizačního výboru Mezinárodního keramického sympozia v Bechyni. 18

Jiří Hlušička, D R A K Z D A M A Š K U , šamot, kov, molitan, 110 x 100 x 40 cm, 2005 Foto: archiv autorů

Realizace: 1997 porcelánové servisy pro Českou pojišťovnu, Brno 2006 nám. 26. dubna, Brno-Bystrc, dřevěná plastika „Příjezd první tramvaje do Bystrce“ Ceny: 1993 Vynikající design ´93, Design Centrum ČR Zastoupení ve sbírkách: Moravská galerie Brno Uměleckoprůmyslové museum Praha Mezinárodní muzeum keramiky Bechyně a muzea měst: Plzeň, Karlovy Vary, Kaunas, Pécs. 19

Jiří Hlušička, HYBRIDNÍ DRAK, šamot, solární článek, elektromotor, vrtule, 140 x 140 x 60 cm, 2010

Foto: archiv autorů

GALERIE SKLEPNÍ SCÉNA Nová netradiční galerie vznikla spolu se znovuotevřením stejnojmenného baru v prostorách již legendární Skleněné Louky na Kounicově ulici v Brně. Galerie se stala prostorem prezentace mladých výtvarných umělců, ale také místem setkávání a diskusí na téma současného výtvarného umění. Výtvarníci mají k dispozici jednu stěnu v interiéru galerie, kterou mají možnost obsadit na celý měsíc, a tím zásadně pozměnit charakter prostoru. Prvním vystavujícím se stal adept Akademie výtvarných umění Josef Rossí, který ve své tvorbě reflektuje zejména téma dělnického prostředí, ovšem netradičně a s nádechem humoru. Druhou vystavující se stala taktéž absolventka pražské Akademie výtvarných umění Veronika Durová – sochařka. Autorka se věnuje především figurální tvorbě, zvláštní pozornost věnuje zejména tématu mezilidské komunikace, řeči těla, což je také hlavní ideou vystaveného díla „Pod stolem“. Od 20. 3. 2014 bude v prostorách galerie Sklepní scéna vystavovat absolvent pražské UMPRUM Pavel Skrott.

Josef Rossí, ÚDE R, leden 2014

Z vernisáže Josefa Rossího (Irena Armutidisová, Josef Rossí), leden 2014

Veronika Durová, POD STOLEM, únor 2014

TVŮRČÍ ODKAZ SOCHAŘE ANTONÍNA ŠIRŮČKA Rozhovor s Jiřím Hlušičkou, autorem monografie o brněnském výtvarníkovi

Nově vydaná monografie o sochaři a malíři Antonínu Širůčkovi, kterou vydalo Akademické nakladatelství CERM v Brně, upozornila na poněkud zapomínanou osobnost brněnské výtvarné scény. Co bylo impulzem k napsání této záslužné publikace? Kdy a za jakých okolností jste poznal tvorbu Antonína Širůčka? Monografie Antonín Širůček (1913-1977), stejně jako výstava v síních hradu Špilberk, kterou na jaře letošního roku uspořádalo Muzeum města Brna, připomínají sté výročí umělcova narození. Nemohu zamlčet ani osobní pohnutku, která mě přiměla, abych inicioval obě akce. Umělce a jeho dílo jsem měl příležitost dobře poznat díky mnohaletému přátelství, které se datovalo před polovinou šedesátých let minulého století. Brzy nato jsem roku 1967 připravil v Moravské galerii v Brně Širůčkovu první, poměrně rozsáhlou výstavu. To vše by ovšem nepředstavovalo rozhodující důvody pro oživení zájmu o umělcův sochařský a malířský odkaz, kdybych nebyl přesvědčen o jeho nezpochybnitelném postavení jak v brněnském výtvarném životě, tak i v širších souvislostech českého moderního umění. Právě toto vědomí mě vedlo ke krokům, směřujícím ke zpřítomnění tvůrčího profilu Antonína Širůčka a vůbec k připomínce tohoto vzácného člověka. Jak byste charakterizoval dílo umělce v proměnách doby i osobního vývoje ? Jak se vyvíjel a krystalizoval jeho výtvarný názor ? Které období v jeho tvorbě pokládáte za zásadní ? Antonín Širůček, žák Bohumila Kafky na pražské Akademii výtvarných umění, vyšel z realistické tradice českého novodobého sochařství, což jej vyzbrojilo pro tvůrčí úkoly, které ho čekaly. Patřil k výtvarnické generaci, jejíž rozlet překazila druhá světová válka a jejíž vývoj nepříznivě poznamenaly dogmatické požadavky, kladené na umění v letech padesátých. 25

Antonín Širůček

Ačkoliv se sochař tehdy se zdarem zhostil několika realizací pro architekturu a veřejná prostranství moravských měst, stále více si uvědomoval, že tudy cesta nevede. Znamenalo to, že od té doby v jeho úsilí nabývala na váze tvorba ateliérová, která mu umožnila rozvinout dar imaginace, a to jak v plastice, tak i v kresbě a časem též v malbě. Získal tím uznávané postavení jako přední člen Skupiny M, jež roku 1963 potvrdil účastí na manifestační výstavě Konfrontace brněnských tvůrčích skupin v Domě umění města Brna. Krystalizaci Širůčkova výtvarného projevu umožnilo uvolnění společenských a kulturních poměrů, které se v průběhu šedesátých let projevovalo návratem k principům našeho meziválečného moderního umění, neméně než snahou vypořádat se s aktuálními podněty současného umění světového. Konečně mohl Širůček svobodně rozvinout osobité tvárné a obsahové prvky, jež byly útržkovitě obsaženy už v jeho dosavadní tvorbě. Zápas o moderní umělecký tvar zřetelně kulminoval v jeho vývoji kolem roku 1965, což se zračilo nejen v nebývalé intenzitě jeho tvůrčího úsilí, ale též v koncentraci na řešení stylových principů adekvátních době. O míře umělcova 26

B O L E S T (1939), 1. cena na výstavě prací žáků ateliéru prof. Bohumila Kafky na AVU v Praze

zaujetí tehdy svědčí mimo jiné okolnost, že paralelně s díly sochařskými vznikala v jeho atelieru malířská plátna a ovšem i četné kresby, v nichž vždy spatřoval jakési zázemí osobní výtvarné aktivity. Nakrátko se dokonce zdálo, že malba nabyla vrchu nad jeho tvorbou sochařskou. V 60. letech začíná tedy sochař Antonín Širůček také malovat. Malba, ale i kresba se stávají nedílnou součástí jeho výtvarného projevu. Jaký je vztah mezi jeho malbou a sochařskou tvorbou ? Existují vedle sebe, nebo se navzájem doplňují ? Je třeba poznamenat, že Širůček začal malovat už v polovině let padesátých, když hledal východiska ze zmatení hodnot, jimiž se tehdejší doba vyznačovala. Nicméně vlastní rozmach jeho malby se dostavil právě až v období šedesátých let, kdy jeho tvorba dospěla svého vrcholu. Z odstupu času je zřejmé, že se tak dělo v koordinaci obou výtvarných disciplin. Ačkoliv výtvarník dbal specifických technických malířských postupů, ani před malířským stojanem nikdy nezapomněl, že je sochař. 27

ST U DIE K PL AST ICE , kresba, 1965 (Moravská galerie v Brně)

RÁ N O , terakota, 1964

ZL A T O J A RA , olej na plátně, 1965-66

Z jeho obrazů to lze vycítit ze smyslu pro velký objem i z citlivého rozvrhu hmot v imaginárním prostoru. Za spojovací článek mezi Širůčkovou plastikou a malbou lze považovat nízký reliéf, jejž si umělec oblíbil zejména v pozdním vývojovém období. Sochař se nezapře ani ve vynikajících figurálních kresbách, jimiž navíc mohl dát volný průchod uvolněné fantazii, která jej přiváděla do sfér, jejichž tajemnou atmosféru lze slovy jen stěží vyjádřit. 30

RO Z L O UČ E N Í, olej na plátně, 1965

Svůj výrazný talent zužitkoval Antonín Širůček v monumentálních realizacích pro architekturu a veřejná prostranství a také v tvorbě komorní. Ve které z těchto oblastí spočívá hlavní přínos jeho díla? Netroufám si to říci. Podobně jako je tomu ve vztahu Širůčkova sochařského a malířského projevu, vyznačují se i jeho komorní plastiky a monumentální realizace jednotou, která je dána autorovou osobitou sochařskou představivostí. Některé ze sochařových drobných děl, hlavně jeho keramiky, si záměrně podržují kouzlo intimity, jiné nemohou utajit potenciální monumentální charakter. Zvláště je tomu tak v těch případech, kdy sochař stál před úkolem vytvořit na zakázku do konkrétního 31

P OR T R É T B E DŘ ICH A SM E T A N Y , reliéf, bronz, 1974, pamětní deska v Brně, Joštova ul.

prostoru dílo větších měřítek a společensky závažného étosu. Tehdy se jeho záměr bez ověření v nerozměrných plastických studiích neobešel. Hlavní přínos díla Antonína Širůčka proto spatřuji nikoliv v té nebo oné oblasti jeho výtvarné aktivity, nýbrž v celkovém přínosu umělcovy výtvarné pozůstalosti, tedy přibližně z posledních dvanácti let jeho životní a umělecké dráhy. Tehdy se ve své komorní i monumentální sochařské tvorbě, v obrazech a kresbách dobral rovnováhy smyslového vztahu k realitě a racionálně motivovaného, povýtce konstruktivního přístupu a dospěl k osobitě odstíněné moderní koncepci. Ta po obsahové stránce těží též z autorovy obliby humanisticky podbarvených témat milenců, mateřství a rodiny. 32

MATKA S DÍT ĚT E M, pískovec, 1976, Brno-Bystrc

N O KT U RN O II, pastel na papíře, 1970 M A T EŘ ST VÍ, pískovec, 1976-77, Brno-Komín

Fotografie, pokud není uvedeno jinak, z archivu Jiřího Hlušičky

Antoním Širůček však nebyl z těch, kteří jednou objevený významový či tvárný princip rozvíjejí v nekonečné řadě variací a opakují tak sami sebe, nýbrž neustále upadal v pokušení objevovat nové a nové možnosti. Každý tvůrčí čin považoval za dobrodružství. Spoléhal na intuici, do jejíchž služeb neváhal zapojit i hru náhody, jíž umocňoval účin díla. Snad to s dostatečnou výmluvností potvrdila jak knižní monografie, tak i jubilejní výstavní soubor na brněnském hradu. 34

Vaše monografie upozornila na neprávem opomíjenou osobnost moderního umění spjatou s brněnským prostředím. Význam tvorby Antonína Širůčka však hranice regionu jistě přesahuje. Existuje více umělců vzešlých z brněnského prostředí, kteří na zhodnocení své tvorby ještě čekají. Mohl byste některé jmenovat ? Plánujete další publikaci podobného typu? Domnívám se, že Antonín Širůček sdílel a jeho odkaz v mnohém ohledu stále sdílí totožný osud, jako i jiní tvůrci, kteří nalezli domov mimo kulturní centrum naší země a tím i mimo soustředěnou hodnotící pozornost. Leccos na toto téma mohli v minulosti říci Antonín Pocházka, Jaroslav Král nebo František Foltýn. Odpovídající místo stále ještě v historiografii českého umění let šedesátých nezaujalo například malířské dílo Bohumíra Matala a Bohdana Laciny. A ve výčtu pozapomínaných osobností, které by si zasloužily adekvátní hodnotící monografii, by jistě bylo možno pokračovat. Z brněnských malířů bych uvedl alespoň dva: zesnulého Pavla Navrátila a Miroslava Štolfu, jehož neutuchající elán neopouští ani poté, co překročil osmdesátku. 36

Z výstavy A N T O N Í N Š I R Ů Č E K , ž i v o t a d í l o , hrad Špilberk, Brno, 27. 2. - 30. 3. 2014 Foto : Miloš Strnad

Snažil jsem se až dosud podle svých sil a znalostí přispět k poznání podílu, jímž brněnský výtvarnický okruh přispěl k úhrnné podobě českého moderního umění dvacátého století. Jsem totiž přesvědčen, že umělecký obraz doby nevytvářejí jen protagonisté, ale též ti, kteří se z různých příčin neocitli na výsluní dobového zájmu. Ostatně dějiny umění nás přesvědčují o tom, jak se v proudu času hierarchie hodnot proměňuje. Ti, kteří ve své době stáli v popředí zájmu a dostávalo se jim uznání a poct, upadli namnoze v zapomnění, zatímco dílo těch, kteří tvořili v ústraní, se ukázalo činem směrodatným, jež dodnes nepřestává okouzlovat nevšední mírou poezie. Vzhledem k mému věku si však nadále v tomto směru stěží mohu klást náročnější cíle. Nepochybuji však o tom, že si příležitost k tolik potřebnému hodnotícímu pohledu nenechají ujít mladší generace historiků umění. Jana Mlatečková 37

Sochař při portrétování v brněnském ateliéru na Halasově náměstí, kolem roku 1975 Foto : Alena Urbánková

Jiří Hlušička na vernisáži výstavy A NT O N ÍN ŠIRŮ ČEK , ž ivot a dílo , hrad Špilberk, Brno, 26. 3. 2014. Foto : Dagmar Petrášková

Jiří Hlušička se narodil 24. 4. 1929 v Novém Bydžově. Vystudoval dějiny umění a estetiku na FF MU v Brně (1952-1957). V roce 1959 se stal vedoucím obrazárny Moravského muzea v Brně, a když se jeho zásluhou ustavila roku 1961 Moravská galerie, byl jmenován jejím ředitelem. V této funkci, kterou zastával do jara 1989, koncipoval vědecký, sbírkotvorný i kulturně výchovný program ústavu a osobně přispíval k jeho realizaci. Připravil množství výstav umění dvacátého století pro naše i evropské galerie a výstavní síně. Je spoluzakladatelem a generálním komisařem Mezinárodního bienále užité grafiky. Vedle četných katalogů výstav a článků v českých a zahraničních odborných časopisech je autorem pětadvaceti knižních monografií. Napomáhá budování galerijních a soukromých sbírek u nás i v zahraničí. 39

Vernisáž výstavy ANT O NÍN ŠIR ŮČ EK , ž ivot a dílo , křest monografie, hrad Špilberk, Brno, 26. 3. 2014. Foto : Lukáš Paulas

ROZHOVOR S TEXTILNÍ VÝTVARNICÍ DAGMAR SOCHOROVOU J a n a M l a t eč k o v á

Dagmar Sochorová se narodila 10. dubna 1950 v Brně. Zde také studovala v letech 1968-1972 na Střední průmyslové škole textilní výtvarný obor zpracování tkanin. Věnuje se autorské výtvarné tvorbě, převážně netkané tapiserii, malbě na hedvábí, počítačové grafice, výstavnictví, fotografii. Řadu let spolupracuje s architekty na řešení interiérů (např. UJEP Brno, svatební síň Střelice, Česká spořitelna Tišnov, Brno, Agrobanka Blansko, Slavkov, Znojmo). Od roku 1973 se zúčastnila mnoha kolektivních výstav v České republice (např. Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy 1994, 1995, 1996) i v zahraničí (Austrálie, Anglie, Francie, Rakousko, Švýcarsko, Německo, Polsko). Uspořádala také bezpočet vlastních prezentací (Vyškov, Brno, Praha, Pardubice, Most, Plzeň, Blansko, Olomouc, Ostrava atd.). Je členkou výtvarného sdružení Mixtum Compositum při UVU ČR.

Dagmar Sochorová KRA J IN A N , artprotis, 500 x 166 cm, 1993 TAJEMSTVÍ ZEMĚ, artprotis, 155 x 145 cm, 1993 (z výstavy na zámku v Rousínově, 2006)

ZAKÁZANÁ KRAJINA, artaig, 60 x 60 cm, 2009

Jak ses dostala k výtvarné práci ? Byl to momentální impulz nebo se Tvoje vztahy k výtvarnému umění formovaly díky rodině, tatínkovi, dědečkovi ? Vím, že již dědeček měl jako učitel vztah ke kultuře, hudbě především, sám maloval… Výraznou osobností brněnské kulturní scény byl také Tvůj tatínek, který zastával funkci redaktora Rovnosti. Jistě se stýkal s výtvarníky a kulturní obcí. K výtvarnému umění jsem byla vedena od mala. Otec se skutečně znal s mnoha výtvarníky díky svému povolání. Nebylo to jen výtvarné umění, ale i divadlo a hudba. Matně si pamatuji, že jsem ve svých 4 letech byla na Cikánském baronovi. Neměl mě kdo hlídat a tak mě rodiče vzali s sebou. Asi jsem to celé nezhlédla, ale poslední árii mám v podvědomí dodnes. Hudebníci mě znali, takže když jsme šli na další představení, všichni mě zdravili. Redaktorská lóže byla tehdy nad orchestřištěm. Dědeček 44

SOUBOJ ŽIVL Ů , artaig, 60 x 60 cm, 2009

opravdu hrál na housle a maloval. Některé obrazy ještě mám. Babička se věnovala vázání koberců. Po těch dodnes chodím. Věnovat se výtvarné tvorbě bylo jednoznačné rozhodnutí nebo tady byly i jiné oblíbené činnosti ? Navíc se studium střední školy na první pokus nezdařilo. Díky tomu jsi ale důkladněji zvládla řemeslo. V dětství jsem hodně sportovala. Zhruba v 11 letech jsem začala chodit do LŠU k akademickému malíři Petru Skácelovi. Takže to byl můj první učitel, ale v Brně je nás hodně, kteří jsme k němu chodili. Potkávali jsme se i v pozdějších letech. Byl se také podívat i u mě v ateliéru co dělám. Nevynadal mi. 45

Mým prvním záměrem bylo studovat výstavnictví, ale zvítězil textil. Skutečně jsem se hned po základní škole nedostala na průmyslovku. V té době to byla jediná třída v republice zaměřená na výtvarné zpracování plošného textilu. Tak jsem se vyučila a opravdu to bylo pro mě přínosem. Jak v dílnách, tak při samotném navrhování. Na textilní průmyslovce byla jistě řada pedagogů, kteří Tě nějakým způsobem ovlivnili. Můžeš některé jmenovat ? Na textilku vzpomínám hodně. Byli jsme výborný kolektiv a do dneška se vídáme. A profesory jsme měli též výborné. Zaměřím se na ty, kteří nás měli z výtvarky. Jmenovala bych Karla Velebu a Jindřicha Vohanku. Hodně nám toho dali. Zásadní textilní technikou, která se rozvíjela především v brněnském prostředí od šedesátých let, byla technika art protis. Jelikož ses jí intenzivně věnovala a věnuješ nadále, mohla bys něco k této unikátní technice říci ? Má budoucnost ? Určitě ses setkala s řadou zajímavých osobností spojených s tímto projektem. Je pravda, že jsem se tapiserii art protis intenzivně věnovala. Technika art protisu je náš světový patent. Každou techniku, ať je to textilní tvorba, malba, sochařství, musí autor – jak říkám – dostat do srdce a ohmatat. U textilu jsem zjistila, že jinak se pracuje s vlnou, bavlnou či umělým vláknem. Musíte to dostat do ruky. Bohužel atelier již neexistuje. Tak to co mám doma, je unikát. On i textilní průmysl u nás už moc neexistuje. Tato technika také souvisela s Tvým zaměstnáním. Již jako studentka jsem do atelieru chodila na praxi. Tak jsem měla jasno, kam po škole půjdu; do atelieru Art Protis, který patřil pod n. p. Vlněna. Po nástupu do atelieru jsem zastávala funkci dispečerky. Náplní této funkce bylo též organizovat výstavy, což se mi hodilo, když jsme se tři výtvarnice domluvily, že uspořádáme Mezinárodní sympozium netkaného textilu Brno 1993. Samozřejmě, že jsme uspořádaly výstavy z exponátů vytvořených během sympozia – Brno Janáčkovo divadlo, Praha klášter Emauzy atd. Za tu dobu, co jsem v atelieru pracovala, jsem se setkala s mnoha výtvarníky nejen z naší republiky, ale samozřejmě, když světový patent, tak i ze světa, a s některými jsem pracovala. Kdybych měla všechny jmenovat, tak by to byl velice dlouhý seznam.

T Ó N Y A O DST ÍNY FANT AZIE , artaig, 117 x 57 cm, 2003 S KÁ L Y T E S K N Í VŮ NI VO DY , artaig, 48 x 58 cm, 2010

Art protis v Tvém provedení podléhal zásadním změnám; od výrazné barevnosti k víceméně černobílé s akcentem červené. Každý výtvarník prochází určitým vývojem. Tak jsem přes velice barevné kompozice dospěla k černé a bílé, a k tomu doplňkovou. Ne jenom červená, ale též u některých mých prací valérové přechody více barev. Takže jsem si vytvořila svůj výtvarný názor zpracování techniky art protisu. Ještě si spřádám na vřetenu přízi pro vytvoření efektních linek. Je možné výsledky Tvé tvorby vidět i ve veřejném prostoru ? Jistě. V prostorách UJEP Brno, svatební síň Střelice, Nová Včelnice, Česká spořitelna Tišnov, Brno, Agrobanka Blansko, Slavkov, Znojmo a další. Jakým dalším technikám kromě art protisu ses věnovala? Mimo techniky art protis ještě artaig, aradecor. To z těch netkaných. Samozřejmě gobelín, malba na hedvábí, paličkování. V podstatě vše, co se týká textilu. Pracovala jsi i jako výtvarnice v muzejních institucích. Co Ti tato práce dala ? V posledních letech jsem pracovala v muzejích. Architektonické návrhy a realizace výstav a stálých expozic, plakáty, pozvánky. Při této práci jsem využila počítačové grafiky a můj koníček od dětství – fotografování. Můžu říct, že i tuto práci jsem dělala ráda. Na závěr bych vás všechny chtěla pozvat na moji výstavu, kde uvidíte tapiserie v originále. Výstava proběhne letos v květnu-červnu v brněnském „Palace Hlinky“ na ul. Hlinky 110. Se mnou bude vystavovat sochařka Dana Marková.

OBRAZ ZA ZAV ŘENÝ MI VÍČKY II, artaig, 122 x 57 cm, 2009

Vít Mádr, SL A DKÝ ŽIVO T , koláž ploch s otiskem kostek cukru, akryl, 78 x 78 cm, 2004

Ř E M E S L O N E B O U MĚ NÍ ? Rozhovor s fotografem a výtvarníkem Vítem Mádrem

Vít Mádr se narodil v roce 1959 v Brně. Malbu studoval u Petra Skácela, poté následovalo nástavbové studium na Institutu výtvarné fotografie (nyní Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě). Absolvoval elektrotechnickou fakultu VUT v Brně, obor lékařská elektronika. Je členem Asociace profesionálních fotografů, TT-klubu Brno a Unie výtvarných umělců České republiky. Již těsně před listopadovým převratem v roce 1989 získal povolení provozovat fotografickou živnost. Od té doby se plně věnuje výtvarné a modelingové fotografii, později převážně fotografii reklamní. Nedílnou součástí jeho činnosti je volná tvorba, fotografická i jiná – koláže a malba. Jeho dílo je zastoupeno v četných soukromých sbírkách v České republice i mimo ni, v interiérech různých veřejných a firemních prostor a v Moravské galerii v Brně. Má za sebou řadu samostatných výstav a účastní se i mnoha kolektivních. Žije a pracuje v Brně.

Naposledy jsme se potkali před dvaceti lety. Mnohé se od té doby změnilo. Jak se daří tvůrčímu a pracovitému člověku na volné noze v této divoké době? Těžko to komentovat v obecné rovině. Dnes mají určitě jednodušší cestu ti, kteří se dokáží mediálně zviditelnit a také spousta těch, kteří sáhnou po každé příležitosti, jak získat peníze z různých fondů. Za sebe mohu říci, že si nestěžuji, i když všechno může být lepší. Nejsem mediálně známý a o dotace jsem nikdy nežádal, přesto funguji. Dnes je více příležitostí, tím pádem i více možností vzestupů a pádů a to, že stále ve svém oboru funguji a navíc mě práce baví, znamená životní výhru. 53

S T O P Y 0 9 ( P L ÁČ) , tištěná koláž autorských fotografií (trvanlivý tisk HP) + olejomalba, 90 x 90 cm, 2011

Fotíte již od 80. let. Vaše původní profese je však zcela jiná. Proč jste se rozhodl právě pro fotografii ? Úplně původně jsem se chtěl stát architektem, nakonec jsem vystudoval elektrotechnickou fakultu. Ale i během studia jsem maloval a posléze začal fotit. To s focením se stalo vlastně náhodou, když se mi v rukách objevil můj první fotoaparát, který jsem ani nečekal. Propadl jsem kouzlu kresby světlem a klasické malování upozadil. Tak jsem nakonec vystudoval i Institut výtvarné fotografie. Dnes, kdy se živím komerční fotografií, se ve své volné tvorbě jednak věnuji kombinacím fotografie a malby a také se věnuji čisté fotografii. 54

V Š E C H E N S VĚ T , koláž ručně kolorovaných fotografií, 65 x 65 cm, 2011

Jak se dá dnes fotografií uživit? Zbývá Vám ještě energie pro vlastní tvůrčí práci a plnohodnotný rodinný život ? Komerční fotografií se dá uživit mnohem hůře než dříve, protože se o to snaží stále více lidí a hlavně stále více zákazníků si začíná fotit ve vlastní režii, podle toho většina fotek vypadá. Připadá mi jako zázrak, že mi to stále jakžtakž jde. Na volnou tvorbu energii mám, jen času je pořád málo. Hodně věcí si nosím v hlavě, a ty světlo světa uzří třeba s několikaletým zpožděním. Tím, že volnou tvorbu beru jako tvůrčí odreagování, se jí věnuji tehdy, kdy uzraje čas. A rodinný život? Tomu by se člověk měl věnovat vždycky více, než se věnuje, ale myslím, že nejhorší nejsem. 55

BE Z N Á ZVU , neupravovaná fotografie, cibachrome z diapozitivu, 50 x 70 cm, 1997

Mezi časté objekty Vaší fotografické tvorby patří architektura. Souvisí tento zájem s faktem, že Vaším dědečkem byl architekt Miloslav Kopřiva, jehož stavby a projekty patří k významným počinům brněnské meziválečné architektury ? O architekturu jsem se zajímal skutečně už od útlého dětství, a když jsem začal fotit a všímat si hry světel a stínů, bylo logické, že mě začaly uchvacovat i vztahy mezi světlem a tvary. Na architektuře to je vidět nejzřetelněji. Ač je takové focení mnohdy unavující, dokážu se při něm krásně odreagovat. Zůstaňme nyní u té části činnosti, která Vás živí. Co pro Vás znamená reklama? Má tato komerční oblast vůbec nějaké tvůrčí možnosti ? Mohou být i komerční zakázky výzvou? Jako reklamní fotograf nestojím tam, kde stojí velké reklamní agentury, které svojí tvorbou často mění životní styl a postoje mnoha lidí. Na to jsem malým pánem a nevím, jestli bych větším chtěl být. Naštěstí jsem nikdy nemusel dělat reklamu na to, čemu bych sám nevěřil, jen jednou jsem se rozhodoval a pak odmítl a měl jsem klid. Tvůrčích možností může být hodně. U některých zakázek mám zcela volnou ruku a mohu uplatnit své vize, jindy jsem více omezen a někdy dostávám zcela přesné 56

BARVY , neupravovaná fotografie, cibachrome z diapozitivu, 50 x 70 cm, 1997 BARVY , neupravovaná fotografie, cibachrome z diapozitivu, 50 x 70 cm, 1997

zadání a nelze se odchýlit. Ale i zde je často ještě možnost kreativitu uplatnit: málokdy klienti řeší světelnou atmosféru a zde jsou možnosti kreativity opravdu velké. Chtěl bych ale zdůraznit, že svoji práci neberu jako umění, ale jako výtvarné řemeslo. Ovšem i zde je někdy potřeba kreativity, například když musím vyřešit nějaký zapeklitý problém, většinou se světlem. A to bývají velké výzvy i radosti. Váš profesní záběr je opravdu široký. Některá témata Vás baví evidentně více. Mezi jednoznačně oblíbené patří jistě kulinářské motivy. Máte k této tematice nějaký specifický vztah? Kulinářskou fotografii miluji, protože dobře připravené jídlo je nádherné a je vždy výzvou k co nejkrásnějšímu nasvícení. I když někdy fotím jídla si navzájem podobná, vždy se snažím každé upravit světlem individuálně. Taková práce mne nemůže nudit. Jídlo pro fotografování chápu jako sochu v galerii. Nejraději bych, kdyby to šlo, jídlo osvobodil od talíře a nechal jej volně v prostoru vyjadřovat svoji krásu, kde se snoubí tvary, barvy, svěžest a čistota s potenciálem vyvolat chuť. Jednou nafotím takový kulinářský kalendář – jen velký světlý prostor a v něm jídlo, pokud možno bez talíře . Pár fotek jídla v podobném duchu už mám. 57

N O Č N Í MĚST O , koláž kostek domina, 61 x 71 cm, 1997

Významnou součástí Vaší činnosti je i volná tvorba, převážně fotografická, ale i koláže, malba. Která témata a motivy vyhledáváte ? Jaké používáte techniky ? Často se objevuje motiv opakování, řazení zdánlivě totožných forem. Fascinuje mě, jak mnoho se toho kolem nás časově opakuje. Dá se říci „vrací“. Jen s drobnými modifikacemi. A to se pomocí svých Artů, jak své práce nazývám, snažím vyjádřit. Samozřejmě, že po svém. Zpočátku šlo o koláže klasických fotografií s ručním kolorováním. Časem mi tam začala chybět exprese a tak jsem přes to máznul trochu oleje. Dnes občas i akrylu. Musím ale dodat, že vše nevychází jen z fotografie. Mám třeba koláž hracích kostek domina, koláž otisků kostek cukru a podobně. A v hlavě nosím další nefotografickou koláž otisků jablka. Existují v historii nebo i současnosti osobnosti z oblasti umělecké nebo i dokumentární fotografie, které Vás inspirují, kterých si vážíte ? Vážím si mnoha starších tvůrců, kteří ještě brali řemeslnou stránku své práce jako nedílnou součást tvorby. Jen díky nim se například fotografie dostala na tako60

vou technickou úroveň, jakou dnes máme. Kdyby se na fotografickou tvorbu dříve pohlíželo jako dnes, kdy spousta tvůrců tvrdí, že řemeslo není důležité a že si vše mohou udělat jak chtějí, fotografie by stále zůstala v plenkách. Neměli bychom dynamický rozsah, neměli bychom odrazné desky a možná ani stativy. Nebylo by to potřeba. Možná by se fotografie ani nestačila transformovat do současné digitální podoby, možná by už nebyla, protože by zanikla… Z dokumentaristů obdivuji Viktora Koláře a z fotografů obecně Josefa Sudka a Františka Drtikola. Kdy lze ještě hovořit o výtvarném řemesle, a kdy se z fotografie již stává umění? To je na mě dost komplikovaná otázka. Osobně mám pocit, že se se současnými definicemi umění nesrovnávám. Především ne v oblasti fotografie. Když vidím v prestižní londýnské galerii zcela banální fotografie, které bych osobně asi hned vymazal, protože by pro mne neměly ani formu ani obsah, jsem rozčarován. Jediná sféra fotografie, kde mohu mluvit bez problémů o umění, je oblast dokumentární fotografie. Myslím však tu skutečně dobrou dokumentární fotografii, ne to, co vidíme denně v novinách a časopisech. Přiznám se, že jsem trochu rozčarovaná z toho, co se dnes i v prestižních světových galeriích prezentuje jako výtvarné umění. Často jde pouze jen o nápady, nápadečky, nebo projekty spadající jednoznačně do oblasti psychologie, sociologie, které nemají s výtvarným uměním pranic společného. Jako by u některých výtvarníků neexistovala autocenzura; „umělec“ vystaví vše, na čem zanechal svoji stopu. A nepříliš osvícení kurátoři tento trend intenzivně podporují. Jak to vidíte Vy, jaký máte názor na prezentaci současné umělecké fotografie? Vidím to podobně. Většinou mám pocit, že autoři označovaní za současné velké umělce ještě nepostřehli, že už nejsou dětmi, a dále si hrají. Proč ne, to je samozřejmě krásné. Ale oni to berou příliš dospělácky vážně. Jistě sledujete odborné časopisy věnované fotografii i současnému výtvarnému umění. Lze si i v českém odborném tisku přečíst zasvěcené texty nebo dáváte přednost zahraničním médiím? Já moc fotografické časopisy nesleduji. Asi nemám štěstí a zatím mne ještě žádný neoslovil. Existuje v oblasti fotografie nějaký projekt, který byste rád zrealizoval, a zatím nebyla možnost ? Ano

Jana Mlatečková 61

DAN A KYNDROVÁ Žena mezi vdechnutím a vydechnutím Více než sto velkoformátových fotografií Dany Kyndrové zhlédnou návštěvníci petrohradského Státního muzea a výstavního centra fotografii ROSFOTO. Tvorba přední české fotografky zachycuje životní pouť ženy v plné rozmanitosti. Pozoruhodný cyklus černobílých fotografií bude k vidění v sálech Státního muzea od 7. do 20. března 2014. Rozsáhlou přehlídku připravilo České centrum Moskva ve spolupráci s Generálním konzulátem České republiky v Sankt Petěrburgu a Generálním konzulátem České republiky v Jekatěrinburgu.

MISS contest, Pardubice (CZ), 1996

ŽIVOT V HLEDÁČKU OBJETIVU Autorka v sérii černobílých fotografií bravurně postihuje zdánlivě obyčejné, přesto však silné momenty lidského života a bez kýčových gest vybízí diváka k přemýšlení. Fotografie Dany Kyndrové mají společné téma: ženy z různých zemí Evropy v různých fázích jejich životů. Od porodu přes dospívající cvičenky až po dívky anarchistky opásané řemeny na street party.

ŽENA MEZI VDECHNUTÍM A VYDECHNUTÍM Tato výstava patří k nejvýznamnějším projektům Dany Kyndrové. Fotografie vznikaly v období dvaceti let v celé řadě evropských zemí, včetně České republiky, Slovenska, Francie, Švýcarska, Německa či Ruska. Výstava je rozdělena do sedmi oddílů 64

Hradec Králové (CZ), 1996

– dospívání, mateřství a rodina, zábava, práce, erotika, víra a stáří. Snímky postihují zejména základní životní hodnoty a obecně platné principy ženství a ženského údělu. Celý projekt byl poprvé představen v roce 2003 na pražské Staroměstské radnici, od té doby dosáhl řady ocenění doma i v zahraničí.

OSOBNOST DANY KYNDROVÉ Dana Kyndrová patří mezi nejvýznamnější české dokumentární fotografky současnosti. Fotografování se začala věnovat již počátkem sedmdesátých let, kdy ji během jejích častých cest do zahraničí uchvacovala nová, do té doby neznámá místa. Z tohoto období je nejvýznamnějším cyklem soubor fotografií pořízený v polo65

vině sedmdesátých let v Togu. Na dráhu profesionální fotografky se Dana Kyndrová vydala až roku 1992, kdy po 12 letech výuky francouzského a ruského jazyka na katedře jazyků ČVUT a Akademii múzických umění v Praze definitivně opustila dosavadní kariéru profesorky cizích jazyků a vydala se na dráhu fotografky na volné noze. Stěžejní motiv její tvorby představuje „člověk“. Dana Kyndrová má na svém kontě více než 60 autorských výstava a je držitelkou řady prestižních ocenění. Petra Jungwirthová

Dolní Bojanovice, (CZ), 1994

Zürich (CH), 1993 The Ukraine, 1992 Levoča, Slovakia, 1991

JAN DOČEKAL

MŮŽE BÝT, ALE MY TAKOVÝMI ŘEČMI NEHODLÁME ZTRÁCET ČAS ROZHOVORY 2005 -2013

AMAPRINT-Kerndl, s.r.o.

PRÁVĚ VYCHÁZÍ

Vydavatelství AMAPRINT-Kerndl vydává po osmi letech druhou knihu historika umění, výtvarníka a výtvarného publicisty Jana Dočekala. Název Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas – Rozhovory 2005-2013 je ve své první části nadpisem jednoho z třiceti tří zařazených rozhovorů. První rozhovor je imaginární. Autor jej vedl v březnu 2013 s malířem, grafikem, výtvarným kritikem, básníkem a knihovníkem Vladimírem Lavickým u příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin (zemřel v prosinci 1997). Rozhovor vznikl na podkladu rozhovorů uskutečněných do léta 1997, autorových článků z 90. let a z fabulace spřízněné s pravděpodobností. Na autorovy otázky dále odpovídají (rozhovory jsou řazeny dle data vzniku, od května 2005 do prosince 2013) malíř a grafik Vlastimil Toman, malíř Bořivoj Pejchal, malířka Růžena Magni, sklářský výtvarník František Vízner, malíř Jindřich Zezula, designer a architekt Jan Padrnos, Adam Kubíček, syn malíře Jánuše Kubíčka, malíř Jaroslav Vyskočil, umělecký kovář Pavel Tasovský, v Bruselu žijící kolážista a historik umění Arnošt Budík, malíř a grafik Jaroslav Šerých, grafička Jana Zabloudilová, šperkař a sochař Miroslav Štěpánek, lucemburský malíř Paul Ewert, sochař, malíř, fotograf a vydavatel Lubomír Kerndl, malíř Josef Ruszelák, sklářský výtvarník Jaroslav Svoboda, čechoamerická malířka, grafička, sochařka, performerka a galeristka Klára Glosová, malíř a grafik Aleš Navrátil, sochař Zdeněk Macháček, malířka Božena Rossí, malíř Milan Nestrojil, kurátor Petr Pivoda, malířka Zdena Höhmová, výtvarník a archivář Jiří Hůla, malíř Josef Bubeník, malíř a grafik Josef Kremláček, fotograf Ivo Holán, malířka, grafička a sklářská výtvarnice Eva Vlasáková, sklářská výtvarnice a sochařka Monika Vosyková, spisovatel Antonín Bajaja. Kniha je brožovaná, má formát 19,7 x 12 cm, 308 stran včetně jmenného rejstříku. Všechny rozhovory uvádí fotografie. Lze ji objednat za 250,- Kč (včetně poštovného) u vydavatele: Amaprint-Kerndl, Pražská 343/20, 674 01, Třebíč nebo elektronickou poštou na amaprint@iol.cz, č.ú: 25542-711/0100.

Ant o n í n B aj a j a na s ním ku Pav l a Kost eln íka

ŠESTNÁCT SPÍŠE NELITERÁRNÍCH OTÁZEK PRO PROZAIKA OD „KRÁSNÉ MODRÉ DŘEVNICE“ Rozhovor s prozaikem Antonínem Bajajou Jan Dočekal

Od dětství mám rád Zlín a blízké Zlínské Paseky, dřívější samostatnou obec, v níž žila má babička. Antonín Bajaja svou lásku k rodnému Zlínu vyjevil v mysteriózním románu Na krásné modré Dřevnici. Seznámili jsme se někdy po polovině 70. let při jeho návštěvě třebíčských příbuzných. Od té doby jsme se neviděli. Ale když jsem čítal jeho knížky, myslel jsem na to, že jeho a má příchylnost ke Zlínu je naším stálým pojítkem. Teď konečně přišel čas, kdy o tom, ale také o výtvarném umění i literatuře, budeme mluvit.

Souhlasíte s tím, že jistý druh citového vztahu k témuž místu, ať už jej označíme jako patriotismus, nostalgii po dětství nebo rodinné pouto, může působit na půdorysu rovnostranného trojúhelníku – mezi dvěma bytostmi a s vrcholem v tom místě ? Souhlasím. Ale existuje i složitější symbol k vyjádření takového vztahu, třeba kruh. Středem je magické místo (rodiště?) a z bodů po obvodu k němu směřují paprsky. Co paprsek, to pouto. Například nostalgické. Nemyslel jsem to jako téma nenávratnosti dětství. Ostatně mám rád vaše knížky proto, že věci vždycky vidíte z nadhledu. Je pravdivé, co je pravděpodobné. Pravda, pokud není triviální, se dá těžko sdělit bez fantazie. Ta by se ale měla opírat o prožitky a znalosti, jinak se změní v povrchní blábol. A ještě něco k těm obrazcům.

Tíhnutí k určitým místům máme společné se všemi tvory, asi nás tak vybavil Stvořitel. Zvířata žijící v divočině – ale i ta, která se naučila žít v civilizované krajině včetně velkoměst – se pohybují uvnitř hranic překročitelných jen výjimečně. Nebo z přinucení. Jejich „domov“ může být obrovský (například generace kytovců plují po stále stejných, tisíce kilometrů dlouhých trasách), nebo miniaturní, jako je tomu u korálových rybek. A co platí o kytovcích a rybách, platí taky o vlcích, rejscích, kolibřících, zebrách, rysech, plších a tak dále… včetně migrujících ptáků. Jako kluk jsem skákal radostí, když se vrátily vlaštovky, co měly hnízda v lodžii našeho domu. Pamatuji si Zlín padesátých let. Měl sice název Gottwaldov, jímž mělo být zúčtováno s rodinou Baťů, ovšem to máloco změnilo na jeho výjimečné kráse. Pokaždé, když jsem opět přišel začátkem letních prázdnin k obchodnímu domu, byl jsem u vytržení. Chtěl byste, je to jen iluze, aby se Baťovy časy vrátily ? Proč? Stačí, že jsou pamětihodné, i když je znám jen z vyprávění a navíc jsem vyrůstal v prostředí nezávislém na Baťovi. Ve Zlíně tenkrát žila kromě firemních zaměstnanců a jejich rodin („splašených ševců“, jak se říkalo) spousta řemeslníků, živnostníků, zemědělců, majitelů realit, podnikatelů, úředníků, učitelů, lékařů, právníků, umělců, stavitelů, továrníků a dalších „nebaťováků“, co stáli mimo vlastní baťovské hemžení, mimo ten elán, který byl ale nakažlivý a přinášel prosperitu a užitek všem, navíc v širokém okolí města. Návštěvníci Zlína tvrdili, že zde cítí přebytek energie – to fluidum, co nutí lidi k činorodosti. Práce tu byla na prvním místě. Heslo Buď práci čest znělo v Baťových časech přirozeně, degradovali je až soudruzi. Gottwaldovská éra, kdy znárodněný Svit produkoval (na zastaralých strojích) miliony párů bot hlavně pro SSSR, zatímco světová produkce se přesouvala do východní Asie, mi pořád vadí. Na rozdíl od Baťových časů není – aspoň ne pro mne – pamětihodná. Bohužel ji nevymažu. A přestože „svitovští ševci“ uměli makat, nic nemohlo zastavit blížící se kolaps. Za čtyřicet gottwaldovských let ze Zlína cosi odvanulo. Baťova prozíravost. Světovost. Ale „Baťa – vizionář“ se rodí jednou za stovky let. Já tu takového nevidím. Málokdo dnes ví, že v roce 1937 se stal Zlín „městem století“ a byl nazván Mekkou moderní architektury. No jistě. Co je dnes na Zlíně mimořádné, výjimečné, obdivuhodné, krásné, je většinou předválečné. Kolik jen to bylo velkých mužů architektury, kteří zde postavili pomníky svého čistého racionálního umu. Za všechny připomínám Františka L. Gahuru a Vladimíra Karfíka. Taky Jana Kotěru, autora pro Zlín netypické vily T. Bati, a Miroslava Lorence, který však s rodinou Baťů nespolupracoval, přesto vytvořil pozoruhodné stavby. Zlínem se mihnul i velikán Le Corbusier. No k tomu s úsměvem podotýkám: poseděl u láhve moselského v hotelovém salonu mého dědy Jana Knapka s F. L. Gahurou, vypracoval urbanistickou 74

koncepci rozvoje zlínské aglomerace a vyslovil věhlasnou větu: „Zlín jest zářivým fenoménem“. Nesmím zapomenout ani například na Jiřího Voženílka, Miroslava Drofu, Šebestiána Zelinu a Ivana Bergmanna, kteří vynikli až v pozdějších, už ne předválečných letech. Ještě k architektuře. Patřím k těm, co netouží, aby se ze Zlína stala „funkcionalistická konzerva“. Proto kudy chodím, tam každého vyzývám, aby se přijel podívat na univerzitní a kongresové centrum zlínské rodačky Evy Jiřičné. Její stavební komplex je nejen zakulacenými tvary ženským protějškem strohého Karfíkova mrakodrapu, toho skvostu z třicátých let. Je výzvou dráždivé i ladící pestrosti. Výzvou k pokračování. Připomínám si to, kdykoli se dostanu na pražské Náměstí Republiky a vidím vedle sebe románský sloh, gotiku, baroko, empír, klasicismus, secesi a funkcionalismus. Věřím, že Eva Jiřičná naznačila jednu z cest, kudy se má Zlín ubírat. Tři kilometry od vily, kde měl váš otec lékařskou praxi, leží za kopcem bývalé Zlínské Paseky. Vzpomínám si, že když babička odcházela k doktorovi, pokaždé řekla, že je to moc hodný pán a že nejde daleko, jen za kopec. Tedy si myslím, že šlo o týž kopec, že mohla být pacientkou vašeho otce. K takové historické skutečnosti bych měl upřímně dobrý vztah. Určitě šlo o týž kopec a určitě byla otcovou pacientkou. Zlínské Paseky patřily k jeho rajonu. Někdy mě tam brával – kluka – na odpolední návštěvy marodů. Jezdili jsme automobilem zn. Wikov. Říkali jsme mu mlátička, protože vydával jadrný zvuk a vyrobila ho na zakázku fa Wichterle – Kovařík (po znárodnění Agrostroj Prostějov), továrna na zemědělské stroje. Otec potřeboval pevné vozidlo, měl taky pacienty, k nimž vedly jen polní a lesní cesty. Za války dokonce léčil v horách partyzány. Zlínské Paseky mám rád. Ještě úplně nezmizely, patří ke Zlínu. Chodili jsme tam na houby. Dodnes znám místa, kde rostly a snad i rostou. Včil jsem si vzpomněl na pohádku o srncích, kteří v hospodě na kopci Kocanda vařívali guláš. Podle vypravěče (dědy Knapka) ho vařívali z myslivců. Nevím, jak se srnčím kuchařům podařilo udělat z nich fláky masa, ale přáli jsme jim to a guláš i pohádka měly říz. Děti milují horory. Jakousi imaginací, nebo snad popřením znárodnění bylo, když mně babička před šedesáti lety řekla: Pro zmrzlinu nechoď jinam, než k Malotům. Vlastně to nebyla imaginace, ale nostalgie. Nebo jen stopa v paměti. Občas tam něco blikne, a je fuk, jestli je to zmrzlina od Malotů, nebo srnčí guláš z Kocandy. Mimochodem: Malotova cukrárna a kavárna s tančírnou, říkalo se jí Srdce Zlína, je dílem architekta Lorence. 75

Jste činný v multioborovém uměleckém Sdružení Q. Má široce založenou výtvarnou sekci. Vnímáte umění především skrze její spřátelené členy, prostřednictvím jejich tvorby, nebo máte vlastní cestu, na níž se vám otevírají vrátka k novým krásám ? Mám vlastní cestu. Jako každý, kdo něco tvoří, a zároveň hledá inspiraci. Jsem ale rád, že se mi na „cestě“ zjevilo pár podobně potrefených souputníků. Patří mezi ně i „Kvéčkaři“. A rovněž kumštýři a literáti z pražské Umělecké besedy, jíž jsem taky členem. Taková propojení bývají pokaždé inspirující. À propos. Jak to vidíte ? Musí být výtvarné umění „za každou cenu“ krásné? Je krása prvořadým měřítkem ? Co je krása? I takzvaná ošklivost, čili opak, může fascinovat. Impresionisté přiváděli obhájce „krásy“ k zuřivosti. Kolik lidí dráždila (dodnes dráždí) Janáčkova či Debussyho hudba? Kolik lidí nechápe a nelíbí se jim Chagallovy vznášející se zvířata, kostely, kytice, nevěsty? Kdo z nás je schopný s libým pocitem přečíst Finnegan‘s Wake od Joyce? André Breton zakončil svůj román Nadja větou: Buď bude krása KŘEČOVITÁ, nebo vůbec nebude. Jarryho pilíř absurdního divadla Král Ubu začíná zvoláním Hovnajs! Jaká forma umění je vám vlastně nejbližší ? V souvislosti s vašimi prózami bych uhadoval, že to je magický realismus, nebo spíše lehká ironie nadhledu. Odpověděl jste za mne. Nejvíc mi vyhovuje magický realismus, zvlášť když se dostane do akordu s lehce ironickým nadhledem. Pravděpodobně si to už nepamatujete, ale před koncem sedmdesátých let jste mně poslal jako novoroční přání pěknou malou koláž s použitím výstřižků z reprodukcí obrazů Pietera Breughela. Dosud jsem neměl příležitost zeptat se, jestli to byl váš ojedinělý výtvarný projev? Nebo je podobných vašich věcí po světě víc ? Obávám se, že je toho po světě víc, ale jak jste naznačil, jen Bůh ví kde. Ta paměť! Tenkrát jsem dokonce přenášel své představy olejovými barvami na dřevěná prkýnka. Pár jich doma mám, ale určitě existují i jinde, pokud neskončily mezi haraburdím nebo v kamnech. Někdy bych raději maloval, popřípadě kolážoval, než psal. Jiří Kolář taky přešel od veršů ke kolážím, aniž by kvůli změně způsobu vyjadřování přestal být básníkem. Jenže nemám dostatek výtvarné zručnosti a patrně mi víc sedí malování prostřednictvím slov. Občas se mi podaří napsat text tak brueghelovský, že z toho mám radost. 76

V románu Na krásné modré Dřevnici velebíte řeku, kterou jste měl v mladosti pod okny. Omlouvám se, ale vždy, když jsem šel po jejím břehu, přišlo mně líto, že je to jen takový mělký, úzký potok. Skrz vaši knížku jsem si s radostí znovu uvědomil, že velikost čehokoli spíš než s měřitelnými dimenzemi souvisí s rozměry získanými vyvozeně v naší mysli a v naší duši. Děkuji, odpověděl jste za mne. Ale trochu se mýlíte, Dřevnice není jen mělký, úzký potok. Asi jste ji zažil pouze o prázdninách. V letních měsících většinou trpí nedostatkem vody. Ale když pak přijde průtrž mračen, je z ní veletok o hloubce několika metrů – učiněná Amazonka. Nebo aspoň Dunaj. Ostatně název knížky je aluzí na známý valčík Johanna Strausse. Zároveň evokuje vzpomínku na dětství se stopami jak první republiky rodičů, tak Rakouska-Uherska prarodičů. Stopy, které se soudruzi, když účtovali s buržousty, snažili zlikvidovat za zvuku Internacionály a budovatelských pochodů. Ke Dřevnici jsem někdy utíkal ve chvilkách smutku. Protože je kusem přírody vinoucí se funkcionálním městem jako živorodá páteř. Nebyla a není jen refugiem ryb, divokých kachen, vážek, ještěrek, volavek, racků a sem tam i ledňáčků. Pořád potkávám na nábřežích lidi. Nespěchají. Jsou do ní zahledění. A nakonec: pro mne se Dřevnice nevlévá do Moravy a Morava do Dunaje, ale právě naopak. Magickým místem v „Dřevnici“ je scéna, kdy s kamarádkou po čtyřech prolézáte keři. Ona vpředu, vy těsně za ní. Po mém soudu je to v české literatuře jeden z nejkrásnějších obrazů probuzení jinošské sexuality. Dalo mi hodně úsilí, napsat tu pasáž. Ne kvůli vlastnímu „napsání“ – té činnosti. Nejtěžší bylo, vynést onu příliš intimní vzpomínku z paměti. Raději tam měla dřímat. Protože některé události, především ty, co se netýkají jen nás samotných, bychom neměli zveřejňovat. Anebo by měly zůstat nevyřčeny mezi řádky. Jako zdání. Uhranutí. Aura. Na psaní je nejtěžší to, co se nám podaří nenapsat. Prvorepubliková literatura a články z uměleckých žurnálů hovoří začasto o semknutých řadách umělců různých oborů jdoucích spolu se zájmem nalézt a ukázat, jistě s právem na omyl, rozměr pravého umění. Dnes nic podobného nikoho nenapadne. Umělci kladou na první místo jedince, často sebe sama. Čím to asi je? Chce se mi oponovat. Skupinaření a řevnivost – to bylo, je a bude. A věčná je taky touha jedince vyniknout – kladení sebe sama na první místo. Asi je za tím jedna z tendencí, jimiž se řídí všecko živé – a kdoví jestli to neplatí pro veškerou hmotu a energii ve vesmíru… včil se mi trochu zatočila hlava. (…). Už je to lepší. Takže: Co se týče speciálně lidí, civilizace momentálně směřuje od idejí, které byly degradovány ideologiemi, ke konzumaci. Jenže z té se taky stala ideologie. Předpokládám tedy 77

v budoucnu zase degradaci, tentokrát konzumu. Nějaký obrat. Možná k němu přispěje internet s pořád narůstajícími mračny informací a klábosů, v nichž se dá žít a ztrácet nezávisle na reálném světě. Jedna z protagonistek mé knížky Zvlčení (Jadwiga) dala internetu název Infernet. Podle Pekla z Dantovy Božské komedie. Výtvarné umění podnítilo vznik četných literárních děl. Je to možné i naopak? Může literatura, když odhlédneme od žánrových zobrazení čtenářských dojmů, zásadně ovlivnit zrod výtvarného díla? Samozřejmě. Stačí, když připomenu Bibli. Snad by bylo k věci položit obligátní otázku, na čem nyní pracujete? Ale přišlo by mně to banální. Literární dílo je, myslím, v době svého vznikání dlouhým snem, mluvit o něm, má se až po probuzení. Raději se zeptám, jak myslí a tvoří dnešní mladí autoři, vaši posluchači v seminářích tvůrčího psaní? Každý seminář začínám konstatováním, že je psát nenaučím; s psaním si musí každý poradit sám, pokud není grafoman a nenutí ho k tomu jen chorobná obsese. Psaní je (taky) proces utváření vlastního stylu a jazyka. Někdo „dospěje“ dřív, někdo později, ale pravdu má i Nigel Watts, který v publikaci Umění psát konstatoval, že proces „učení“ je nekonečný. Uvádí příklad, jak jakýsi literární kritik sdělil indickému básníkovi Rhabíndranáthovi Thákurovi ležícímu na smrtelné posteli, že napsal šest tisíc básní a každá je mistrovským dílem. Že tedy může umřít s klidným vědomím plného rozvinutí svého talentu. Načež se Thákur rozplakal a mimo jiné řekl: Stále víc a více básní mi přichází na mysl, a každá je lepší než ta předchozí. Tušil, že tu nejlepší už nenapíše. Tož tak. Stále máte vztah k Třebíči? Mám. Dokonce vyzrálejší než kdysi. Možná to bude tím, že nedávno jsem se procházel bývalým židovským ghettem a pak hleděl z nábřeží do řeky Jihlavy. Napadlo mě, jak – prolnuta s Dřevnicí a Dunajem – zmizí v Černém moři. Dál jsem se nedostal, ujel by mi vlak. Nebo dostavník?

Prozaik Ing. Antonín Bajaja se narodil 30. května 1942 ve Zlíně v rodině lékaře. Vystudoval jedenáctiletou střední školu v tehdejším Gottwaldově (maturita v roce 1959) a Vysokou školu zemědělskou v Brně (1964). Do roku 1991 pracoval v zemědělství, potom jako zpravodaj, publicista či redaktor Českého rozhlasu, deníku Prostor, týdeníku Týden a Rádia Svobodná Evropa. Od roku 1996 vedl semináře tvůrčího psaní na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde působí dodnes. Bibliografie (samostatné knihy): Mluviti stříbro, román, 1982; Duely: První duel, Druhý duel, románový diptych, 1988, 2005; Pastorální, básnická sbírka, 1994 (do němčiny přebásnil Walter Persché); Zvlčení, román, 2003, 2013; Na krásné modré Dřevnici, román, 2009; Zpytování, výběr fejetonů, 2011. Povídky, pohádky, fejetony a eseje publikoval též časopisecky a ve sbornících; část tvorby včetně románů Duely, Zvlčení a Na krásné modré Dřevnici (a včetně pasáží ze sbírky Pastorální) vysílal Český rozhlas; mnohé texty byly přeloženy zatím do deseti jazyků. Ocenění: Výroční cena nakladatelství Mladá fronta za diptych Duely, cena v soutěži Evropský fejeton za text Jak je důležité míti Texas, Cena Křepelek za pořady Rádia Svobodná Evropa Hlasy a ohlasy z domova, Magnesia Litera za román Zvlčení, úzká nominace na Cenu Josefa Škvoreckého a Státní cena za literaturu za román Na krásné modré Dřevnici, Cena města Zlína za literární tvorbu. Román Zvlčení byl v roce 2011 nominován na knihu desetiletí.

Rozhovor s Antonínem Bajajou, uskutečněný v prosinci 2013, je z knihy Jana Dočekala, kterou pod titulem Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas - Rozhovory 2005-2013 právě vydává nakladatelství Amaprint Kerndl, Třebíč.

SKL IZE N O Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem hlásí „Sklizeno!” Galerie Rampa ve 4. patře fakulty nabízí výstavu vybraných klauzurních prací zimního semestru 2013/2014 studentů z šestnácti ateliérů. Kdo nestihl navštívit přehlídku všech ateliérů pod názvem Zimní sklizeň, má možnost přijít se přesvědčit o zručnosti a kreativitě studentů na výstavu Sklizeno, která probíhá od 27. 2.–14. 3. 2014. Výstavu organizují studentky Kurátorských studií pod odborným vedením doc. Mgr. Michala Kolečka. Na vernisáži byl představen koncept celé výstavy pracující s volnými asociacemi, které jednotlivá díla a produkty evokují. Byl tak prezentován na první pohled nahodilý, přesto promyšlený výběr děl z jednotlivých ateliérů, který poskytuje divákovi ucelený pohled na široké spektrum tvorby na Fakultě umění a designu.

Fakulta umění a designu UJEP, Pasteurova 9, Ústí nad Labem MHD č. 7, 11, 15, 52, 58, 59 – zastávka Kampus kontakt: Adéla Hrušková, 601 385 504; infomail: kuratorky2013@gmail.com www.fud.ujep.cz

PER ASPERA AD... ANEB JAK JSEM SE PROKOUSÁVAL K DIVADLU I KDYŽ JSEM NECHTĚL, AŽ JSEM SE PROKOUSAL... (Ukázka z rukopisných „memoárů“ Radima Vašinky)

V roce 1958 jsem končil v Brně studium geologie na Přírodovědecké fakultě MU. Materiál k diplomové práci jsem dával dohromady v terénu, v Jeseníkách. Tolik na vysvětlenou – a teď už k té trnité cestě hložím: Moji jesenickou diplomku poznamenal i Zdeněk Čecháček, spolužák z vysoké, (ani nevím, co tam vlastně studoval), který za mnou připrděl na Pionýru a se kterým jsme začali snovat pikle souborového charakteru, do kterých jsme později zapřáhli i značně geologů, matematiků a chemiků Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A byla tu Ikska. Spolek, oficiálně X–59, v jehož titulu to X mělo znamenat jakousi neznámou, protože jsme chtěli inscenovat poezii jinak, než jak bylo zvykem na besídkách či akademiích, a číslice byla letopočtem o rok dopředu, že budeme jako progresivní. Prostě byli jsme ještě mladí se sklonem k velkým gestům, tak jak se k onomu věku sluší a patří. Všechno se to odehrávalo v Městském domě pionýrů v Lužánkách, v obrovském plesovém sále s ozvěnou. Strýc Joža, malíř, mi tvrdil, že tam kdysi viděl nějakou Burianovu inscenaci, kde dokonce tančila nahá tanečnice! Ale o tom jsem se nikde nic nedočetl. Dokonce jsem napsal E. F. Burianovi, že máme jako motto na naší pozvánce uveden jeho výrok: „Pojďte lidi na divadla s železnejma kladivama” a že mluvili jsme i jeho slovy o tom, že „přijde čas, kdy pro krásné umění bude třeba střílet!” Ten se vyděsil. Odpověděl obratem a vysvětloval a vysvětloval. Ale myslím, že v jeho psaní byla i spousta dvojsmyslných jinotajů. Po letech jsem psaní ukázal jeho ženě Zuzaně Kočové, a ta říkala, že podle formulací to psal on sám, to psaní, ne 83

nějaká sekretářka. (Později, v době chudoby, jsem psaní prodal Památníku českého písemnictví. Dostal jsem za ně 100 Kč.) Začínali jsme v 58. Jeffersovým Hungerfieldem. Dvě projekční plochy, po kterých bloumaly střídavě barevné kruhy, zelený a červený, symbolizující život a smrt, které jsme obsluhovali se Zdeňkem Čecháčkem, na jevišti stál Boris Bouda, který ze začátku řekl úvod poémy a pak už jen byl obklopen nahrávkou z magnetofonu Sonet -duo, a student geologie Vladimír Čabla dělal za scénou občas stín Smrti. Okolo poskakovalo ještě asi šest studentů přírodovědecké fakulty. Úžasný experiment. Pak přišel na řadu Halas (což byla tehdy skoro revoluce! po Štollovi! ale o tom my nevěděli!), s poezií z pozůstalosti a s básněmi vyřazenými ze sbírek. Poprvé zazněly verše z jeho Potopy, které nám poskytnul Ludvík Kundera. Byl tam i úvod s asi třemi zadními projekcemi Halasových fotografií, které jsme získali od Jiřího Hájka (Heka) z literárního archivu Moravského muzea. A scénu k té poezii jsme přizdobili ostnatým drátem. V Brně to kupodivu nevadilo. Setřeli nás až ve Znojmě, kde bylo jakési krajské kolo Soutěže tvořivosti mládeže. To ještě pořád platil Štoll a jeho hodnocení Halasovy poezie. A pak jsme přišli s Ritsosem, už ani nevím, jak se to jmenovalo, scéna byla „ozvláštněna” bílými kvádry, mezi nimi malebně polehával a posedával soubor a úpěli jsme, celkem oprávněně, za Řecko. Bojovali za osvobození uvězněného Manolise Glezose. Z Prahy přijel básník Vlastimil Maršíček, předseda Společnosti za osvobození Manolise Glezose, měl proslov (ještě po dobrých dvaceti letech, když jsem se s ním v Praze náhodou setkal, si to pamatoval!), sál jsme vyzdobili mírovými kresbami strýce Joži (pozor, ale dobrými!), podepisovala se rezoluce za jeho propuštění z kriminálu (ještě ji mám schovanou!), a v sále, kde bývaly za 1. republiky tancovačky, se tísnilo v první řadě asi deset mých příbuzných – a Ludvík Kundera. Objevil se mezi námi, už když jsme dělali toho Halase. Stál tedy přímo u toho, když jsme ten náš spolek zakládali. Přišli jsme tehdy za ním se Zdeňkem jako delegace mladých ctitelů poezie, kteří si vzali do hlavy její zdivadelňování. Vybavil nás teoretickým spisy E. F. B. a stal se jakýmsi naším kmotrem. Gramofonové desky se záznamem Burianovy Vojny, které jsme si se Zdeňkem donekonečna přehrávali, se nám posléze staly inspirací představení z Prévertových veršů – „Velké prádlo”, postavené právě na voice-bandově intonovaném a rytmizovaném přednesu. Což byla Zdeňkova inscenace. Já pak voice-bandu později použil 84

VE L KÉ PRÁ DL O , inscenace poezie J. Préverta, X 62, režie Zdeněk Čecháček; zleva : Jiří Štědroň, Jan Heger, Jaroslava Suchomelová, Radim Vašinka, Hana Pražanová, Rudolf Vévoda. Foto : Vratislav Vašinka

při pokusu o mnohohlasou sborovou interpretaci Halasovy Paní Boženy Němcové. Ale jinak jsme měli k Burianovým postupům své mladistvé výhrady, opovrhujíce při výstavbě scénáře dějem a nahrazujíce dějovou linii asociacemi a montáží, jak jsem vyčetl z Ejzenštejna. Uhranul mne i Mejerchold se svými postupy, založenými na scénické metafoře. Což jsem se pokoušel aplikovat na inscenace poezie. I mnohem později. Ludvík Kundera tehdy začínal s Karlem Srbou a Evženem Sokolovským slavnou brechtovskou éru brněnské Mahenovy činohry státního divadla. Brecht nás se Zdeňkem fascinoval svým nekonvenčním novátorským pojetím divadla. Byl to šok: po zkostnatělém chápání Stanislavského při aplikaci socialistického realismu. Kavkazský křídový kruh jsem viděl minimálně desetkrát. Naproti tomu malá pražská divadla neměla na nás žádný vliv. Věděli jsme o nich, to ano, Jiří Hájek přivezl z Prahy semaforácké desky, takové ty malé, pouštěli jsme si je, líbily se nám, ale to bylo všechno. Semafor byl pro nás spíš kabaret. My byli přes poezii, že kočka seděla v botě a kdesi štěkal pes nás, tedy mne, abych plošně nezobecňoval, nijak nevzrušovalo. Já vězel po uši v Halasovi. Pickovým kabaretem, Paravánem, když jsem se s ním později na vlastní oči seznámil, jsem dokonce opo85

vrhoval jako estrádou. Neoprávněně, pochopitelně. Asi. Příliš zaujat pro svůj způsob, odpuzován formou, ignoroval jsem obsah… Vše vycházelo z reakce na dobu, souběžně po celé republice. Jak na Slovensku, to ale nemohu sloužit. Ikska se posléze přestěhovala z Domu pionýrů do malého přednáškového sálu jakéhosi učiliště naproti Městskému (dnes Nejvyššímu) soudu na Rooseveltově ulici. Soubor se proměnil, přírodovědci odpadli, přidávali se studenti JAMU, objevil se Petr Skoumal a přibyl Milan Uhde. A tam začala její slavná éra – éra Inzerátu na skřivánka a Velkého prádla. O Prádle jsem něco už řekl, pokud šlo o můj Uhdeho Inzerát na skřivánka, dodám jen něco málo ke zmíněné už Ejzenštejnově montáži. Snažil jsem se ji aplikovat na Inzerát na skřivánka, poskládaný do scénáře z české poezie nemilostné Milanem Uhdem. Byl to vynikající scénář, v podstatě antologie veškeré ideově průserové poezie posledních let, v kombinaci s anekdotami a songy. Okouzlil mne poznatek (Mejerchold), že dva záběry, jdoucí střihem po sobě, vytvoří jen tím, jak jsou za sebou zařazeny, nový výsledný vjem, vzájemným ovlivněním, ten následující záběr zpětně ovlivní význam toho předchozího. Pochopitelně, že onen střet dvou záběrů není nahodilý, ale záměrný. A těmi záběry byly pro mne jednotlivé básně. Trochu jsem je pozpřeházel, dotáhnul i asociativní vazby a výsledek byl zcela nečekaný. I když den před premiérou rozhořčený Milan Uhde prohlásil, že po mých zásazích dává od toho ruce pryč. Což po premiéře poctivě odvolal. Diváci – nevím kde se vzali – zaplnili k prasknutí nejen celý ten sál, ale i předsálí a dokonce stáli ještě na schodech až po vchod do domu! Na Iksku chodilo půl Brna. Ze začátku. I básníci. A tak jsem se seznámil s Janem Skácelem, Oldřichem Mikuláškem a jeho paní, Pavel Blatný nám hrával na klavír, přišel Petr Skoumal, studenti z JAMU… Inzerát na skřivánka a Velké prádlo se staly šlágrem brněnské divadelní sezony. To vše mne inspirovalo k pokusu jít na DAMU. Dodnes nevím, proč jsem nechtěl jít na JAMU. Byl jsem ve 3. ročníku geologie a odjel jsem ke zkouškám přes protesty rodičů, kteří pronesli několik variant té věčné rodičovské rady: Napřed si vystuduj a pak si dělej, co chceš. A nevím proč, vzal jsem si sebou i nějaké fotografie z Inzerátu a Velkého prádla. U zkoušek jsem proletěl, neb, jak mi později sdělili (ještě to mám schované), jsem neskýtal záruku uměleckého talentu. Zkoušky byly perné: zkoušeli

Na nádvoří Domu pánů z Kunštátu v Brně. Nahoře (zleva) Jaroslava Suchomelová, Hana Pražanová, Radim Vašinka. Dole u klavíru Pavel Blatný. Foto : archiv Radima Vašinky

nás písemně ze všeho, co nás měli na škole naučit. Praktické zkoušky pak byly velice pumprdentální. Musel jsem vypadat příšerně, když jsem se snažil předvést vážené komisi jak dělá brněnský Josef Karlík monolog vesnického písaře Azdaka v Brechtově Kavkazském křídovém kruhu. Zlatým hřebem talentových zkoušek pak bylo, když jsem byl po vykázání za dveře vyzván, abych na jevišťátku DAMU hledal peněženku. Když jsem ji po chvíli aportoval, musel jsem podruhé ven. A znovu hledat. Opět jsem ji našel, ale bylo mi řečeno, že to bylo špatně, protože jsem šel jinou trasu. Mezitím jsem si zjistil kde je Divadlo Na zábradlí, o kterém jsem slyšel už v Brně, vyhledal jsem provozního ředitele pana Jiřího Vyskočila, ukázal mu fotky z Iksky, on o nás dokonce něco věděl, protože bylo po Prostějovu, kde jsme šokovali Inzerátem na skřivánka, a on se mnou domluvil termíny našeho hostování. A bylo to. Úspěch Inzerátu i Préverta byl obrovský. Byla to vpravdě bomba. Zalíbili jsme se i Václavu Havlovi, který nám to svítil. Všichni si nás předcházeli a říkali, proč nejdeme do Prahy. Stali jsme se i atrakcí při předávání výročních cen nakladatelství Mladá

X-61, VEČER POEZIE na nádvoří Domu pánů z Kunštátu, Hana Pražanová a Radim Vašinka, Foto: Miloš Budík A JÁ TAK DLOUHO BUDU PSÁTI BÁSNĚ, DOKUD ZRALÉ HRUŠKY S CHUTÍ JÍSTI BUDU, inscenace poezie Oldřicha Wenzla, Takzvané divadlo poezie VUS Praha, 1963, Radim Vašinka a Vojen Foustka. Foto: archiv Radima Vašinky

fronta. Myslím, že to bylo dost trapné – půvab Inzerátu byl v jeho jevištním tvaru a my to předváděli jako jednotlivá čísla v jakési hale hotelu Jalta, ale divákům to nevadilo, protože básně i samy o sobě měly svoji účinnost. Při jednom zájezdu na Zábradlí jsme se málem zapletli do naší zahraniční politiky. Spali jsme zase v té Jaltě. Po představení jsme si, jako mladí umělci, zašli posedět do hotelového baru. Tehdy i v takovém nóbl prostředí byly ceny lidové. (Dnes si o tom ovšem zase mohu nechat vyprávět!) Seděli jsme, veselili se a vtom přišel pan vrchní a oznámil nám, že pán, který sedí opodál, se nechá ptát, jestli by si k nám nemohl přisednout. I řekli jsme si – proč ne. Pán neuměl česky, my toho zase nenamluvili moc anglicky, ale rozuměli jsme si stále dokonaleji. Např. podstatu Švejka, o níž jsme vedli disputaci, jsem mu vysvětlil tím, že jsem vstal, zasalutoval a střídavě říkal Yes, Sir, No, Sir. On řekl Yes, a všichni jsme se smáli. Byl to čím dál tím rozvernější večer, neboť pán objednával lahve whisky. Později jsme z jeho řečí vyrozuměli, že je 89

to plukovník perského ministerstva vojenství a zítra ráno že jde na naše ministerstvo vojenství dohodnout nákup tanků pro iráckou armádu. Což nám naprosto nevadilo. Najednou se na mne zadíval upřeným pohledem a zjistil, že nemám vázanku. A rozhodl se, že mi dá jednu ze svých. Vyžádal si, neznalý českého vkusu, jednu z našich dívek za arbitryni při výběru, a odebral se na svůj pokoj. Za chvíli přišel dolů, rozzuřený jako berberský čert: recepční mu nedovolil vzít naši dívku nahoru, i když mu náš přítel vysvětlil, že jde vybírat kravatu. Což znělo přece velice logicky. Ale hlavním důvodem jeho rozhořčení bylo, že recepční nerespektoval slovo důstojníka, které mu dal! Tak jsem zůstal bez vázanky. Ale další láhev whisky dala zapomenout na tuto trapnou příhodu. Bavili jsme se i o divadle a pozvali jsme našeho hostitele na druhý den na představení Inzerátu na skřivánka na Zábradlí, s čímž nadšeně souhlasil. Opustil jsem společnost, s omluvou, že jsem unaven. Náhodou byla unavena i dívčina, co mi měla vybrat tu vázanku. Ale protože tentokrát nešla vybírat vázanku, směla nahoru, zvláště když tam taky bydlela. Měli jsme spolu nějaké nejasnosti ohledně výkladu jedné básně a tak jsme to řešili v mém pokoji, který jsem měl společný s našimi pány. Roztomile jsme se zapletli do trochejů a jambů a tak, když se ozvalo bušení na dveře a hlas Petra Skoumala: „Otevři, ty prasáku, víme dobře, co tam děláte.” Opakovaně. Nevím, jak to mohli vědět, ale abych zamezil onomu nevkusnému hluku, ukončili jsme debatu a šel jsem otevřít. Tak drasticky se mezi námi projevoval permanentní smysl pro humor. Druhého dne jsme hráli onen Inzerát. Uprostřed představení, zrovna když jsem přednášel jednu vážnou báseň, zalétl můj zrak mezi publikum, asi do osmé řady a málem jsem zkameněl: mezi vážnými, soustředěnými diváky se jako měsíček v úplňku vyjímala úsměvem rozzářená tvář našeho včerejšího hostitele. Přišel. Večer jsme zase seděli, tanky se mu podařilo přece jen nakoupit, ale znaveni ještě po včerejšku, neoplývali jsme zrovna bujarostí. Na dotaz jak se mu představení líbilo, dorazil nás prohlášením, že, yes, velice, jeho bratr že má taky takové malé divadlo. Na Broodwayi. A už jsme se spolu v životě neviděli. Jestlipak si někdy vzpomene na ty dva krásné večery, co jsme kdysi spolu prožili? Co asi dělá dnes? Ještě párkrát jsme hráli na Zábradlí, přivezli jsme Opitzovu V tornistře maršálskou hůl, jak ji zdramatizoval Milan Uhde. Doplnil ji skvělými songy, které vynikajícím způsobem zhudebnil Petr Skoumal, a které stejně vynikajícím způsobem interpretovali Štědroň s Frejem, ale jako celek byla inscenace režijně bezradná, ale nemohl za to Petr Skoumal, který byl pod ní podepsán. Ani my ostatní jsme si s tím nevěděli rady. 90

A JÁ TAK DLOUHO BUDU PSÁTI BÁSNĚ, DOKUD ZRALÉ HRUŠKY S CHUTÍ JÍSTI BUDU, inscenace poezie Oldřicha Wenzla, Takzvané divadlo poezie VUS Praha, 1963, Radim Vašinka a Vojen Foustka. Foto: archiv Radima Vašinky

Jedna věc se nám ale podařila: Velkou část pořadu zaznamenala mládežnická redakce Československého rozhlasu. I s písničkami-songy Milana Uhdeho. Vysílali to jednou v podvečer, poněkud neuváženě, před Večerníčkem. Ohlas byl obrovský. Dovolím si citovat z rozhořčených dopisů na songy z „Tornistry”, které jsem získal přímo z redakce (skvělé složení – pod náčelnicí Dášou Maxovou tam kromě Jaroslava Pacovského pracovali i Ludvík Vaculík, Ivo Možný, Míla Tikalová…), představující autentický dobový dokument, na němž je ovšem velice pozoruhodné, že text pobouřil posluchače sice po stránce „estetické”, ale naprosto ne ideové ! Alespoň ty, kteří se ozvali. A přitom celá naše inscenace včetně rozhlasových ukázek měla až dost jednoznačný „protistátní” smysl. To ale oněm stěžovatelům asi nic neříkalo Těžko cokoli soudit, nevíme-li, kdo jsou posluchači. Většinou, to přece známe, mlčí ti, kterým se to líbí.

Jako úředník ukázal se Radim Vašinka být zcela nepatřičným. Pletl si psací stroj s harmonikou. A podle toho to tak vypadalo. A tak se raději stal umělcem bez povolání. Foto: archiv Radima Vašinky, 1963

Tomu se říká dobré umění a hodnotné rozhlasové vysílání ? Dne 21. III. jsem slyšel v rozhlase po drátě skutečně „velmi hodnotné vysílání”. Neměl jsem sice právě dosti času a tím méně chuti poslouchat celý tento „hodnotný” program souvisle a úplně, protože si to nezasluhoval, ale jedno vím bezpečně – že takového něco nemá se skutečným uměním nic společného. Osobně se divím (a nejsem sám), že takové, s odpuštěním „slátaniny” bez paty, bez hlavy, které jen proto, aby to bylo něco, co tu ještě nebylo, nebo prostě něco „odvážného”, se zpestří bůhví kde a proč sebranými vulgarismy (snad proto, aby se to rýmovalo), se vůbec dostanou na pořad takové instituce, jako je u nás rozhlas. Zcela zvláštního výrazu se tomuto tzv. umění dostalo tím, že program byl zařazen na dobu těsně před vysíláním pořadu „Dobrou noc, děti”, kdy obvykle asi rodiče s dětičkami čekají na Hajaju. No už tím bylo dosaženo velikého výchovného cíle! Mně se to sice nemůže stát, nemám už malé dětičky, ale představte si, že by se Vás jako otce nebo matky bystré děcko zeptalo na zhodnocení a zdůvodnění toho, co zde bylo ke slyšení. Pracuji v kulturních věcech na venkově, zabývám se mimopracovně uměním, literaturou, hudbou, je to můj koníček. Mám rád moderní umění a rozumím tomu, ale to nesmí být nějaké bezduché zpackaniny, které jsou od umění velmi vzdálené. Myslím, čím bude takových uměleckých projevů méně, tím pro rozhlas a naše umění vůbec lépe. Vážení a milý! Predevčerem jsme slyšely vysílání pro mládež, a žádáme Vás aby jste taky vy s vaší strašnou sprostotou nás neoblažovaly, když už je slyšet všude tak, u vás žádáme slušný Český a ušlechtilý jednání rozhlas si platíme máme na to právo! (Bylo slyšet tyto slova Máme nohy v prdely nemění se na tom ani chlup.) Tak podruhé když nemůžete bez toho být tak si mluvte tak mezi sebou. A ty německý jména v rozhlase taky nechceme. Soudruzi, jak je slyšet, pořádná stará písnička nebo dechovka u nás v programu nemá místo, tu si musíme poslechnout jen ráno při cvičení prof. Letfuse. Z těch starých písniček jste nadělali „dojáky”, ale „novodobou písničku”, kde se zpívá o nohách v prdeli, tu do programu zařadíte. /.../ Bylo by myslím dobře, kdyby jste také vypsali anketu, co se posluchačům líbí a nelíbí. 93

/.../ Vcelku měl program svoje dobré jádro, až v 18:45 jako když uhodí hrom zazněly z rádia úžasné verše, z nichž si pamatuji jen ten konec, který nás úplně uzemnil: a nohy rostou v prdeli! (ve skutečnosti : Dokud máme befély / a dvě nohy v prdeli / ani chlup se na tom na všem / nezmění! / – pozn. autora ) S přemáháním a odporem to vypisuji, ale nakonec nás sám rozhlas k tomu vychová, že tato květomluva z řeči všedního dne přejde i do písma. /… / Nezdá se Vám to trochu silné a zvláště v relaci, určené mladým? Můžeme se potom divit hrubému vyjádřování mládeže ve vlaku, autobuse, kdy člověk jinak neslyší než „vole, vole, vole” a mezitím v různých obměnách i rýmovačky podle vzoru Vašeho vysílání. Je možné, že se hlasatel či herec schválně přeřekl, pak již zítra by k této práci nepatřil. Co je platná výchova školy ke slušnému chování, vyjadřování, citu pro naši krásnou mluvu, když ve Vašich relacích je pěkná mluva čím dál, tím vzácnější. Myslím, že každého musí mrzet a nenachází důvod, proč např. i lidé s vytříbeným slohem (s. Drda aj.), dostanou-li se k mikrofonu, naladí tón na styl ne lidového jazyka, ale lidového žargonu. Styďte se za svůj program ze dne 21. t. m. „Mikrofon mladých”. Cituji do slova, buďme rádi, že máme befely a že máme nohy v ... To bude pěkně vychovaná mládež. Bude hnusnější než dosud. A to se vysílá veřejným rozhlasem. To jsem ještě neslyšel.

Takže nakonec to představení přece jen k něčemu bylo. A Petr Skoumal když pak byl na vojně, tak z toho v tom AUSu nakonec udělal zájezdové představení. V Praze nás pořád přemlouvali, abychom tam přesídlili. Ale kam, to neřekl nikdo. My se ale nestarali, my byli srdcem hrdí brňáci. Možná i na to jsem trochu spoléhal, když jsem později sám šel do Prahy. Ale realita byla trochu jiná. Už o mne nestáli. I když ze začátku... Ale v Brně – nic. Zkoušeli jsme všechno možné. I nějaké ty prostory jsme si našli. V podzemí (zase ta moje inklinace k podzemí! už tehdy! – pozn. autora) nad Zelným 94

Po ránu, nevhodně přepaden fotografem Bohdanem Holomíčkem ve svém bydlišti v Krakovské ulici v Praze, začátkem 70. let.

trhem. Dnes jsou tam vinárny. Kdeže loňské sněhy jsou… Tehdejší vrchní referent přes kulturu na městě, soudruh Škorpík, prohlásil, že Ikska už roupama neví co dělat. A byla to pravda. Nevěděli jsme co dělat. Ale ne roupama. Štědroň s Frejem končili JAMU a museli se začít živit v nějakém angažmá, já končil vysokou a měl jsem rovněž na krku nástup do zaměstnání. A tak jsme se pomalu začali rozpadat. Musel jsem se rozhodnout. Jako jakýsi podivný svazák jsem se hlásil o umístěnku do Ostravy, které se každý děsil. Taktéž má vyvolená, která se mnou dělala v Iksce a s níž jsem se krátce po promoci oženil. Skončila medicínu a vzala umístěnku do Karviné. Do Iksky budu dojíždět, jsem si říkal, protože jsem ji nechtěl nechat být. Tím skončila moje divadelní ouvertura. Netušil jsem, že bude mít ještě hodně složité pokračování. 95

RADIM VAŠINKA (1935) Absolvent přírodovědecké fakulty Masarykovy university v Brně, obor geologie. Spolu se Zdeňkem Čecháčkem a dalšími založil v Brně roku 1958 soubor X 59, zabývající se nekonvenčním inscenováním poezie. S Uhdeho Inzerátem na skřivánka, který režíroval, zvítězila Ikska na Wolkrově Prostějovu v roce 1961. Následovala pohostinská vystoupení souboru v Divadle Na zábradlí. V sezoně 1962-63 tam nastupuje i do angažmá. Je spoluautorem představení Vyšinutá hrdlička (1963). V roce 1963 odchází z angažmá a dále pracuje jako umělecký vedoucí Vysokoškolského uměleckého souboru Praha, kde zakládá Takzvané divadlo poezie. Jeho inscenace vítězí na národní přehlídce v Prostějově (Vasko Popa: Poezie, Oldřich Wenzl: A já tak dlouho budu pozorovat hvězdy, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu -1964). V roce 1967 zakládá divadelní klub U Orfea na Malostranském náměstí v Praze, typický nejen svým interiérem, ale i osobitě pojednanými inscenacemi, a lidmi, kteří se zde scházeli. Jako režisér uvádí v československých premiérách Różewiczovu Kartotéku, skeče P. H. Camiho, Ritsosovu Sonátu měsíčního svitu, Prévertovu hru Roura k rouře pasuje, Obaldiovy aktovky Katovu oběť, Nebožtík a Dusík, Čaj Šárky Smazalové, Brechtova Baala, poezii Egona Bondyho (Zbytky eposu, verše z Velké knihy, Naivitu) a posléze i hru, kterou Bondy pro Orfea napsal i Hru I (Nic jsem tím nemyslel aneb Vrahem je zahradník). Ve všech inscenacích i hraje. Orfeus je roku 1971 zákrokem sovětského velvyslanectví zrušen, soubor vyhozen a namísto Orfea zřízen Rubín. Vašinka existuje nadále jako herec na volné noze a jeho soubor živoří na různých štacích jako amatérský spolek: v roce 1973 se uchytí v agitačním středisku ve Švédské ulici (Hřebenky), kde uvede novou inscenaci z Wenzlovy poezie – Rozházené kopretiny (3 ceny na Wolkrově Prostějově 1975). Z dalších titulů: Roland Topor: Dítě pana Vavřince (česká premiéra, po třetím představení zakázána), Miodrag Pavlovič: Dramolety, Gilbert: Piráti z Penzance. Bez povolení uvádí poezii Egona Bondyho, Jaroslava Seiferta (samizdatový Morový sloup), Jana Skácela (samizdatové vydání Oříšků pro černého papouška aj.) a Bertolta Brechta. Bondyho a Skácela uvádí i ve svém bytě v Krakovské. Na volné noze hraje v Malém komediálním studiu, zájezdové skupině Pražského kulturního střediska. Po likvidaci Orfea ve Švédské uchytí se krátce na Solidaritě, po dvou měsících následuje opět likvidace a spolek se ocitá na Dobešce. Zde uvádí dalšího Wenzla, Kozmu Prutkova, Josefa Friče s Tajemstvím vodních květin. Za zmínku stojí i O Lidunce (Svoboda-Plumlovský), Loď bláznů (bří Čapkové + franc. impresionisté), československá premiéra Serafimovičovy hry Jmeniny v devatenáctém a autorská montáž Citová výchova nad řekou. Jde o představení vesměs oceněná na Wolkrově Prostějově. Od roku 1985 hraje na Divadelních poutích na Střeleckém ostrově (Othello, O Sněhurce a jednom trpaslíkovi, O Kulfáčkovi, Sůl nad zlato, Historie českých proroctví, Komenský se loučí s vlastí 96

ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ, DUŠE MÁ BY SE RÁDA PNULA, ALE NEPNE SE… Setkání K. H. Máchy (Jan Lukeš) s básníkem Vančou (Radim Vašinka) a jeho průvodkyní Dobromilou (Lucie Vašinková). Foto: Tomáš Rychlý

aj., na všech titulech se podílí i autorsky). Po převratu si na 4 roky vymyslí doma ve Zborovské i Bytové divadlo. Po získání prostorů bývalého krytu civilní obrany na Plzeňské hraje a režíruje v Krytovém divadle Orfeus. Z uváděných autorů ve velké míře v české premiéře uveďme ve zkratce alespoň: Prévert, Radu Ţuculescu: Letní zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku (dokonce světová premiéra), Prutkov, Topor, Dubillard, Cami, Kadubec aj., v poslední době pak i tituly autorského divadla – Ach, Čechy krásné, Čechy mé, duše má by se ráda touhou pnula, ale nepne se… (poezie J. Vanči v mixu s apokryfy z českých dějin), Detektiv Tom Šark (hra z Mošťkových povídek), ferlinghettiáda z Ferlinghettiho, Nerudy, Sládka, Ginsberga, Havla aj., z autorů poezie jsou tu pak: Seifert, Holan, Hejda, Vladislav, Vašinka, Vinant, Čan, Mikulášek, Skácel, Jeffers, Bondy aj. Účinkuje v ČRo, v ČRo 6 po čtyři roky uváděl svůj každotýdenní pořad Nežádoucí texty, ve kterém představil posluchačům přes sto za bolševika perzekuovaných autorů. V roce 2007 hostoval s poezií Egona Bondyho na alternativní scéně ND v Praze, letní Boudě. Zanedbatelné není ani jeho téměř dvacetileté letní kočování s Putující šekspírtovskou divadelní společností Orfeus po republice. V roce 2009 vydal i svoji sbírku veršů: Vašinkovy básničky.

Ocenění: Křišťálová růže – nejvyšší ocenění v přednesu poezie a prózy, udělená na Poděbradských dnech poezie v roce 2004, 3. místo v anketě Českého rozhlasu “Neviditelný herec” v roce 2008. 97

ABYC H SL YŠEL A SA M A SE BE , M US ELA J SEM P RYČ Z HLUKU NE W Y O R KU Rozhovor s Klárou Glosovou, malířkou, grafičkou, sochařkou, performerkou a galeristkou Jan Dočekal

Na jaře 1990, když jí bylo dvacet, Klára Glosová využila nečekané příležitosti a odletěla do Ameriky. V New Yorku navštěvovala dvě umělecké školy. Potom ze zvídavosti i z existenční potřeby třikrát změnila působiště, od Kalifornie po Aljašku, a později se usadila v Seattlu, největším městě amerického severozápadu. Tam v roce 2009 otevřela alternativní soukromou galerii s názvem Nepo House. Tamější okruh umělců galerii rychle přijal za svou. Čechoameričanka Klára Glosová dobyla svůj důležitý kousek Ameriky.

K LÁRA G LO S O V Á Foto : Amanda Manitach

Mladého člověka svět vábí. Chce zjistit, jak to chodí jinde. Třeba se i něco přiučit. Když jste letěla do Ameriky, už jste věděla, že tam zůstanete? Ne. Vůbec ne. Můj plán byl, odjet na tři měsíce. V Americe cestovat. Ale dopadlo to jinak. Žila jste v New Yorku a v Kalifornii. Kolik jste měla prostoru pro výtvarnou práci? V New Yorku jsem chodila do uměleckých škol. Nejdříve do New York Studio School, pak krátce na Hunter College. Tam jsem se výtvarné práci věnovala skoro pořád. Jiné to bylo, když jsem z New Yorku odjela. To také nebyla promyšlená cesta, jen takový nápad, přejet Spojené Státy z New Yorku do Kalifornie. S kamarádkou Janel jsme koupily staré subaru, naskládaly do něj, co se vlezlo, co se nevlezlo, zůstalo na chodníku, a vyjely jsme na západ. Po měsíci cestování jsme to zapíchly v Lake Tahoe u stejnojmenného jezera. Tam jsem žila dva roky, pracovala při ovládání lyžařského vleku. Proč jste odešla z New Yorku? Ještě k předešlé otázce stran prostoru pro výtvarnou práci. Myslím, že je všude, ať jste kdekoli. Je jen otázkou volby, co dělat s volným časem. Teď například, když si zapisuji poznámky k našemu rozhovoru, sedím v Seattlu vedle fotbalového hřiště a čekám, až synovi skončí trénink. Jediný rozdíl je, že když žijete v kulturní metropoli, třeba zrovna v New Yorku, tak tam máte více možností stýkat se s lidmi, které umění zajímá. V určitém smyslu jsem ale právě před tím utekla. Jako mladý umělec, aspiring artists, jak se tady říká, měla jsem pocit, že musím být dál od toho velkého hluku, abych vůbec měla šanci uslyšet sama sebe. V kalifornském Lake Tahoe, na břehu jezera pod pohořím Sierra Nevada, tam je jiné ovzduší… Jistě. Hlavně jsem kreslila. A začala mě zajímat animace zastaveného pohybu, stopmotion, a idea, že člověk může vyprávět příběh pomocí série nepohyblivých obrázků. K tomu jsem si dokonce v koupelně zařídila fotografickou komoru. Zajímavé je, že k experimentům z té doby se dodnes občas vracím, jsou inspirativní. V roce 2009 jste otevřela v Seattlu galerií Nepo House. Pro člověka zamilovaného do umění to mohlo být atraktivní spojnice skutečnosti a snu. Zajímavá volba slov. Mám totiž pocit, že skutečnost a sen se v mém životě často míchají. Snad proto, že sama občas nevím přesně, co je co. NEPO House bylo mé řešení určitého soukromého problému, měla jsem totiž pocit, že pro mě přišel čas, zapojit se do většího kulturního děni, přispět svým hlasem, jen jsem nevěděla, jak 99

na to. Pak jsem se rozhodla otevřít dveře nového domu a nabídnout prázdné bílé zdi umělcům žijícím a tvořícím v okolí. Jestli jsem správně porozuměl informaci z webové strany Nepo House, jde o galerii v domě, v němž bydlíte. Vlastně je to tak, že galerie je součástí vašeho bytu. Řečeno přesně, NEPO House vlastně není galerií. Je to spíše koncept, stvrzení, že umění může žít kdekoli – v rodinném domku, třeba i na ulici. Využili jsme prostor, který jsme měli v té době k dispozici. Informace o výstavách a setkáních v Nepo House svědčí o programové pestrosti, o spontánních záměrech, v nichž je jistě také velká radost. Ale jediný člověk, jakkoli nadšený, to sotva může zastat. Na začátku se vše vyvíjelo spontánně a rychle. Měli jsme spoustu energie a umělecké tvořivosti, ale americká ekonomika se hroutila a komerční galerie v té době zavíraly. Udělali jsme několik velkých show, třicet umělců, hudba a představení. Umění bylo ve všech místnostech, dokonce i ve sprše, kde poet přednášel své básně. Bylo zde velké nadšení, ale nakonec také únava.

Klára Glosová, O BRO VSKÉ L AH VE O RAN ŽO VÉ SO DO VKY , grafický list v technice Solar Plate Etching (Solární leptaná deska), 15 x 21 cm, 2005. Foto : Jan Dočekal

100

Jak dlouho jste takovou záplavu umění vydržela? Okolo nás se vše stále měnilo. Měli jsme pocit, že se každé tři měsíce stěhujeme. Po roce toho bylo moc na celou rodinu. Tedy i pro dvě naše děti, psa, kočku a kraba, kterého jsme v té době měli. Druhý rok jsem změnila formát, umění jsme přestěhovali výhradně do vstupní haly. Výstavy jsou jen tam. Autor výstavy uvaří pro návštěvníky nějakou dobrotu. V té době mně začalo být zřejmé, že nemá smysl vše nacpat do jednoho domu. Začala jsem plánovat artwalk NEPO 5k Don‘t Run, tedy pětikilometrový umělecký pochod bez běhu. Umění se doslova vysypalo do ulice. Letos na podzim bude uskutečněn už potřetí. I když budu naivně věřit v americký zázrak, nepřestanu si myslet, že udržet tak agilní galerii v chodu nelze bez velkých finančních prostředků. Mecenáši vás mají rádi? Nejde o mecenáše. Žádné nemáme. Podporu jsme dostali z různých grantů – od města, oblasti, až po státní a federální.

Klára Glosová, ŽE N Y , grafický list v technice Solar Plate Etching (Solární leptaná deska), 21 x 30 cm, 2006. Foto: Jan Dočekal

101

Z druhého ročníku akce nazvané Nepo 5k Don´t Run 2012 (Pětikilometrový umělecký pochod bez běhu 2012), upořádané Nepo House v Seattle, největším městě amerického severozápadu (stát Washington).

Registrace a vzájemné představení se účastníků z očí do očí. Na transparentu je nápis J E T O V Š E C H NO Z KOPCE. Foto: Eric Becker

…a proto můžete o své galerii šířit po internetu ono příjemné heslo: U nás umění žije a neplatí nájem. To je pravda, avšak na druhou stranu my ten nájem platit musíme. Zrovna přemýšlím, jak to udělat, aby se třeba taková velká akce, jakou je NEPO 5k, dokázala finančně obejít bez grantů, protože je nebudeme dostávat napořád. Myslím, že je důležité, aby podpora přišla od lidí, kteří si cení umění a stojí o to, aby něco takového existovalo. Podpora může být i docela jednoduchá, třeba koupí vstupenky. V jednom svém textu píšete: Činnost Nepo House je multimediálním experimentem, jehož hlavním cílem je integrace umění do běžného domácího prostředí. V českých podmínkách je dnes právě ona integrace nejnesnadnějším, snad i neřešitelným problémem. Mohla byste recept na úspěch prozradit našim galeriím ? Nevím, jak poradit. Jak jsem řekla, NEPO House není normální galerií, je specifickým, spíše mentálním a občas reálným prostorem. Galerie, které jsou komerční, mají u vás i tady stejný problém, jsou závislé na lidech kupujících umění. Jaký je nejzřetelnější rozdíl mezi existencí výtvarného umělce u nás a v Americe? Na to neumím odpovědět. Jsem pryč už třiadvacet let. V Česku jsem nikdy nežila jako umělec, vlastně ani jako dospělý člověk.

Znají Američané pojmy profesionál a amatér? Znají. Stejně, jako v Česku, vlastně kdekoliv na světě. Když někdo vytvoří výbornou věc, je lhostejné, jak k tomu přišel, jaké má školení. Akademický titul sám o sobě nic nezaručuje, hlavně ne, když je z umělecké školy. Ale pomůže, pokud člověk chce učit. Asi také jde o společenské vztahy, konexe, což může být prospěšné pro kariéru. Umělecká komunita okolo Nepo House je zcela svobodná? Mám na mysli kontakt na zásadě přijdu – odejdu, nebo jsou mezi vámi nějaké organizované vazby? Spolupracujeme s různými lidmi. Většinou na konkrétním projektu. S nikým nemáme oficiální vazbu. Teď právě pracuji se dvěma kolegy, s kurátorkou Sierrou Stinsonovou a výtvarníkem Zackem Bentem, na dalším NEPO 5k. Příprava většinou trvá přes půl roku. Nejdůležitější je, že máme společnou vizi a dokážeme se dohodnout.

Z prvního ročníku Nepo 5k Don´t Run 2011. Tony Sonnenberg jako kapitán Dirty Medvěd při šíření zlaté třpytky po trase pochodu. Foto: Jeffry Mitchell

Z druhého ročníku Nepo 5k Don´t Run 2012. Klára Glosová v masce. Foto: Eric Becker

Takže dveře Nepo House jsou stále otevřené každému, kdo tvoří a chce svou práci ukázat ? Není to tak docela. Většinou pozvu lidi, jejichž práce si vážím. Nebo mně někdo pošle návrh výstavy a rozhodnu se podle toho, jak se sem hodí. Má seattleská veřejnost o činnost Nepo House upřímný zájem, nebo vás přijímá jen jako zvláštní skupinu lidí, která má specifické záliby? Obojí je v určitém smyslu pravda. Samozřejmě umělci si vytvoří, co je zajímá a co sami chtějí vidět. To je přirozené. Na straně druhé není neobvyklé, že na některé naše výstavy a na NEPO 5k přijdou stovky lidi z celého města. Dočtou se o nich v novinách a zajímá je to. Občas někoho potkám ve městě a on se představí větou : Těší mě, byl jsem ve vašem domě. Jak vlastně vznikl název akce NEPO 5k, s tou enigmatickou koncovkou 5k ? Ano, vlastně jsem to zatím nevysvětlila. Celé označení je NEPO 5k Don‘t Run, tedy : Umělecký pochod NEPO na pět kilometrů, ne běh. Vzniklo z toho, že nám město Seattle z bezpečnostních důvodů zakázalo zamýšlený pětikilometrový běh ulicemi. Úředníci řekli, že můžeme dělat cokoliv, jen ne běžet (don‘t run) – tak vzniklo to jméno. Z prvního ročníku Nepo 5k Don´t Run 2011. Interaktivní instalace Susanny Bluhmové a Chrise Bueninga s názvem N E VST U PU J T E DO BA RE V. Foto: archiv Kláry Glosové

Klára Glosová, KN IH A DNŮ , porcelán, 2013. Foto: Klára Glosová

Klára Glosová, KO L EČKO VÉ BRU SL E (Opotřebovaná Olivia Newton John), porcelán, 2010. Foto: Klára Glosová

V Evropě je sem tam vidět, i v renomovaných galeriích, sílící odklon od abstrakce ve prospěch návratu k věcnosti, k realitě všedního života. Nikoliv popisnými obrazy ilustrujícími povšechné děje a situace, nýbrž způsobem individuálních výpovědí. Vy jste už před třemi roky mluvila o prostoru k uměleckému komentáři o světě, ve kterém žijeme. Myslím, že dělení umění do kategorií abstrakce a realismus není v této době relevantní. V umění jde podle mého mínění o komunikaci, myšlenky, pocity. Jaký jazyk, jaký způsob vyjádření si umělec k tomu zvolí, je jen na něm. Jde vždycky o osobní výpověď. Otázkou je pouze, o čem chceme mluvit, a jak dobře to zvládneme udělat. Ve vztahu k vašim kresbám a autorským tiskům si dovolím použít novotvar nepopisný realismus. Skutečnost zrcadlí v nezávislém upraveném podání. Rezignujete na přísnost estetického souladu a na věcnou přesnost, akcentujete osobní stanovisko a myšlenkovou účast v námětu. Je to tak. Teď právě netisknu. Kreslím a pracuji s keramikou. Dělám sochy z porcelánu.

Z třetího ročníku Nepo 5k Don´t Run 2013. Alice Gosti, performance BUDU T Ě NÁSLED OVAT V HLUB OK ÉM MOŘ I, D ÍTĚ . Foto: Klára Glosová

Z třetího ročníku Nepo 5k Don´t Run 2013. Julie Haacková, O BL O UKY , VAT A, 2013. Foto: archiv Kláry Glosové

Z třetího ročníku Nepo 5k Don´t Run 2013. Projekt Grahama Downinga pojmenovaný MYSLÍŠ SI, ŽE JSI UNAVENÝ, JÁ JSEM VYČERPANÝ. Foto: archiv Kláry Glosové

A je mně velmi vhod váš výrok: Moje realita není tvoje realita, dokud nebudeme semleti dohromady. Ano? To mě těší. Vracíváte se do Brna ? Občas. Zhruba každé dva roky. Ale přála bych si, aby to bylo častěji. Máte kontakt se současnými českými umělci ? Bohužel ne, ale přemýšlím o založení výměnné „rezidence“. Američtí umělci by přijeli do Česka a čeští k nám. Zatím je to ovšem jen nápad. Jste v Americe už čtyřiadvacet let. Dokázala byste se s ní, se vším, co pro vás představuje, nadobro rozloučit ? To je těžká otázka. Samozřejmě bych to dokázala, kdybych musela. Ale Amerika pro mě není abstraktním pojmem. Jako kdekoliv, kde bych strávila kus života, cítím se tu doma. Mám zde kamarády, a hlavně, vyrůstají zde mé děti.

Malířka, grafička, sochařka, performerka a galeristka Klára Glosová se narodila 26. listopadu 1969 v Brně. V letech 1988-1990 studovala na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně. V roce 1990 odešla do Spojených států. V letech 1991-1992 studovala v New York Studio School a v roce 1992 také na Hunter College. Od roku 1995 působí v Seattle, ve státě Washington. Uskutečnila autorské výstavy v Los Angeles a třikrát v Seattle, v roce 2010 představila kresby a tisky v Galerii z ruky v Křížovicích na Moravě. V USA se zúčastnila mnoha kolektivních výstav v New Yorku, Tacomě, Pomoně, Minnesotě, Minneapolisu, Filadelfii, nejčastěji v Seattlu, kde žije. Věnuje se podpoře výtvarného života a pořádání výstav ve svém domě Nepo House v Seattlu.

Rozhovor s Klárou Glosovou, uskutečněný v březnu 2013, je z knihy Jana Dočekala, kterou pod titulem Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas – Rozhovory 2005-2013 právě vydává nakladatelství Amaprint Kerndl, Třebíč.

110

A L E NA KOJ D LOVÁ kabelky, šperky, objekty z kůže

www.galeriekoala.webnode.cz

Jan Dočekal, Č E RVE NÁ ZAHRADA, akryl, koláž na lepence, 70 x 50 cm, 2012

POCTIVĚ KRESLIT JSEM ZAČAL AŽ V PADESÁTI ŠESTI LETECH Rozhovor s Janem Dočekalem, historikem umění a výtvarníkem Miloslav Čevela Letos jednasedmdesátiletý Jan Dočekal se věnuje téměř padesát let výtvarné teorii, výtvarné kritice a publicistice, ve vlastní tvorbě kresbě, malbě a koláži. Vydal několik publikací, napsal mnoho textů do katalogů výtvarných výstav, publikoval četné recenze.

Otázka patrně zbytečná, ale na úvod snad použitelná. Jak velkou důležitost v předmětech tříbících ducha přisuzujete výtvarnému umění ? Značnou. Mezi druhy lidského umu dávám malířství, sochařství, architektuře a všem dalším druhům kresebného umění přednost před ostatními. Proč ? Protože výtvarné tvoření patří k největším schopnostem člověka. Sdružuje v pestrých variantách a často v překvapivých souvislostech řemeslnou práci s intuicí a duševnem. 113

A co klasická hudba? Tu přece také máte v oblibě. Několikrát jsme spolu poslouchali za jízdy autem Beethovena, Mozarta… Ba. Beethovenova Sedmá symfonie, Mahlerova Druhá, Dvořákova Devátá, Schoenbergova kantáta Písně z Gurre, Šostakovičova Pátá a další díla, to jsou Mony Lisy hudby. V myslích lidí je zakotveno, že umí-li někdo něco zvláště dobře, je výjimečným člověkem. Je to skutečně tak ? Potkal jsem mezi výtvarníky výjimečné lidí. Ale není pravidlem, že výjimečná díla mohou vytvořit pouze výjimeční lidé. V historii i přítomnosti najdeme vynikající umělecká díla vytvořená lidmi docela obyčejnými. Obyčejnými ve smyslu všednosti, prostoty a skromnosti. Jejich dílo je ovšem činí výjimečnými. Uvědomme si však, že výjimečnost uměleckého díla, jiným slovem velikost, byla zpravidla rozpoznána až mnoho let po autorově smrti. Čím to ? Tvůrce sice zasahuje svoji dobu, ale stane se málokdy, že jeho práci důkladně zkoumají současní odborníci. Historikové umění se nejraději zabývají tím, co bylo, uzavřeným dílem, které se už nerozvíjí a nemění, listy životopisu jeho autora jsou již sečteny a podtrženy. Ale občas vidím v televizi, jak je ten či onen současný umělec vynášen. Chvála, přímo adorace, je předkládána výtvarné veřejnosti k uvěření. Kdo není vzdělaný odborník, může to přijmout jako pravou míru věci. Souhlasím. Na straně jedné je tvorba a její hodnota, její význam. Zde musím zdůraznit, že různí umělečtí historikové a u soudobé tvorby zejména kritikové, přijímají totéž dílo různě. Neexistuje konsenzus, což je velmi dobře. Na straně druhé je marketing, česky trhovectví, který si někteří umělci udržují. Respektive jej udržují jejich příznivci se schopností působit na veřejnost. Tím ale není řečeno, že co má velkou reklamu, je umění na vysoké úrovni. Stejně tak tím neříkám, že reklama v umění je negativní věcí. Je sice někdy klamná, ale tím více nutí opravdové zájemce o umění, aby hledali informace v různých zdrojích. Není protimluv v tom, co jste řekl o zálibě historiků umění v tom, co bylo ? Jste jedním z nich, ale převážně píšete o tvorbě žijících autorů. No ano, svým způsobem je to protimluv. Nejde však proti mým úmyslům, proti mé praxi. Píšu o žijících autorech, abych upozornil na jejich práci. Často píšu o autorech z Vysočiny, respektive z Moravy. Neříkám, že jsou umnější než jiní, ale obecně se jim dostává o dost menší pozornosti než třeba pražským. Mínění, že v Praze je ze 114

všeho to nejlepší, zrcadlí skutečnost jen do jisté míry. Zbytek k úplné míře, abych zachoval myšlení poměru, je mimo hlavní město. Párkrát se mně podařilo upozornit na nevšední dílo. Čtenáři to snad vzali na vědomí. Jak jsou na tom současní umělci na Vysočině hmotně ? Pochopitelně od nich nedostávám informace tohoto druhu, ale z obecných skutečností a zpráv, jimž lze věřit, tak nevalně. Uměním se uživí sotva jeden z deseti. Nemělo by zůstat nepovšimnuto, že větší část tvůrců je už v důchodovém věku, takže s pravidelnou měsíční penzí. Jeden z nich mně řekl v rozhovoru pro chystanou knížku, že penze je nejpříhodnější volnou nohou. Netřeba se starat o obchodní stránku existence, přesto jistá suma přichází každý měsíc na bankovní účet. Ať čtenář sám usoudí, je-li v tom více radosti, ironie nebo žalu. V umění není generační výměna? Výměny by snad ani nebylo zapotřebí. Ideálním stavem by byl občasný příchod mladých umělců s čerstvým vysokoškolským diplomem nebo alespoň s maturitním vysvědčením. Není to tak, že umělecké školy nemají žáky. Stále je, vždycky to tak bylo, větší počet uchazečů než přijatých. I těch z Vysočiny. Ale když vystudují, domů se nevrátí. Nic prý tu není. Výtvarný život v metropoli a ve větších centrech je výrazně bohatší. Která výstava na Vysočině vás v roce 2013 nejvíce zaujala ? Výstavy malíře Milana Nestrojila, malíře Bořivoje Pejchala a šperkaře Miroslava Štěpánka. Především však překvapující Živě barevné obrazy mladičké talentované Petry Kršákové v Galerii z ruky v Křížovicích u Nedvědice. Vícekrát, při rozličných příležitostech, jste neopomenul vyznat se z hlubokého vztahu k malíři a grafikovi Vladimíru Lavickému. Byl mým prvním a zároveň nejobětavějším mimoškolním učitelem dějin umění a výtvarné praxe. Často si ho připomínám. Daleko od bohatství žil bohatě se svým uměním a svými znalostmi. Společně jsme obdivovali impresionisty, protože viděli svět skrze své nitro, génia imaginace René Magritta, snovou metafyziku Giorgia de Chirica, grafiku Jaroslava Švába a básnivou invenci Jiřího Koláře. Před koncem života, zemřel v prosinci 1997, řekl, že umělci zase budou chudí jak kostelní myši, což jediné je vrátí k podstatě, k čiré vášni. Jaký je dle vašeho mínění úkol výtvarného kritika ? Neměl by radit. Umělci rady nesnášejí, nechtějí slyšet, jak by to měli dělat. A mají pravdu, nechť si každý dělá, co chce. Ale nejeden z nich je kdykoli ochoten přispěchat 115

s radou kritikovi, jak by měl psát. To je jeden z paradoxů přítomných poměrů v umění a okolo umění. Ale ať je to jak chce, kritik musí soudit. Měl by to dokázat se zápalem hledače pravého umění a s láskou k němu. Teď jste si, jak se říká, naběhl. Co je pravé umění ? No ano. Měl jsem samozřejmě říci „hledače subjektivně pravého umění“, které ani nemusí být krásné. Nadto je zřejmé, že univerzální krása neexistuje. Kdyby ji někdo „našel“ a dal vyhlásit za základní tezi, v tu ránu by to byla horentní hloupost. Mona Lisa Leonadra da Vinciho je po soudu mnohých neobyčejně krásná. I po mém. Ale našlo by se dost těch, kteří ten obraz za krásný nepovažují. To by bylo dobře. Ti se zalíbením zahledění by to mohli přijmout jako stvrzení svého opačného mínění. Takže k otázce pravého umění mohu říci, s pokusem o nadhled a fantasmagorickou literární dikci: Mám touhu, žel nedostižnou, vidět tu a tam umělecká díla stoupat z dopuštění přírodních sil vzhůru. Ve výšinách nebeských budou čeřena povětřím světové kulturnosti. Málo dobrá, málo dobrá z rozhodnutí onoho povětří, budou padat zpátky na zem, kde zpráchniví v živné půdě, z níž se zrodí díla nová. A tak stále dokola… Není to příliš nemoudré? Řekl bych, že ne. Ale určitě nemožné. Myslíte na magický surrealismus? Možná. Však by to nebylo od věci. V posledních letech jste mnohokrát vystavoval jako host surrealistické skupiny Stir up na jejích výstavách i na mezinárodních přehlídkách. Jste surrealista ? Když řeknu, že nejsem, surrealisté mě vícekrát na svou výstavu nevezmou. To by mně bylo líto, vystavuji s nimi rád. Surrealismus je mně blízký. Jeho třem krystalům – poezii, lásce a svobodě, jak o nich píše v eseji Arnošt Budík, rozumím, je v nich silná inspirace tvorby i samotného života. Ale dělám i obrazy a kresby, které rozhodně nejsou surrealistické. Koláže, ty snad ano. Pětatřicet let, v letech 1964 až 1999 jsem dělal jen je. Co říkáte na současný stav naší kultury ? Je plná nesouladu a protikladů. Na jedné straně je to sice dobře pro její stálou pestrost, na straně druhé je v ní málo krásy a ušlechtilosti. Je slyšet mnoho stesků, že lidé jsou horší a horší, mezilidské vztahy víc a víc malátní. Není divu. Morbidnosti, násilí, kult ohavnosti, oslava stupidity a všechno další v tom smyslu, co je teď přečasto vidět, těžko prohloubí lidské city. Jan Halas, od jehož smrti právě uplynuly čtyři roky, už v 90. letech napsal: Blbost je nazývána obecnou srozumitelností, plytkost dynamičností, neschopnost udržet myšlenku moderním rytmem. Proto od mládí miluji malířskou lyrickou imaginaci a v kontrastu s ní čirou krásu architektonického 116

Jan Dočekal, PO CT A CY T WO M BL Y M U, koláž na lepence, 20 x 14 cm, 2011

funkcionalismu, purismu a konstruktivismu. U filmu, kde je propad do nekulturnosti rozhodně nejhlubší, mohu stále dokola vidět, jako příklady svrchovaného humánního umění Menzelovy Postřižiny a Spielbergova Blízká setkání třetího druhu. Ale abych neuvedl čtenáře v omyl. Nemyslím si, že celá naše kultura je špatná. Vzdor podmínkám, vzdor obecné nekulturnosti stále vznikají mimořádná výtvarná, dramatická, hudební, literární a jiná díla. Bez váhání též sděluji své mínění, že dvě státní galerie na Vysočině, jihlavská a novoměstská, mají každoročně výstavní programy, jimiž jsou s to obšťastnit kdekterého milovníka umění. Vyjmenoval jste funkcionalismus, purismus a konstruktivismus. To vše je u vás, myslím si, také spojeno s přátelskými vztahy se sklářským výtvarníkem Františkem Víznerem. Rozhodně. Znali jsme se čtyřicet let. Rád jsem ho vídal, rád jsem s ním mluvíval a s nemenší chutí jsem se díval na jeho díla, která stále obdivuji. Stejně tak zarpu-

Jan Dočekal, FRANTIŠKU VÍZNEROVI, kresba černou tuší na papíru, 23 x 29,5 cm, 2013

118

tilost, s níž je s nezměrnou pokorou tvořil. Nejsem básník. Svou sumu veršů jsem si odbyl, jako mnozí jiní, v jinošství a v mládí. Přesto, když František Vízner 1. července 2011 zemřel, věnoval jsem mu v dojetí a s úctou báseň. Můžete ji zarecitovat ? Neznám ji celou nazpaměť. Tak snad jen závěr: Až za třicet/ nebo za padesát let/ na jiném konci světa/ dáma v dobrých letech/ dotkne se tvého skla/ budete si povídat/ ona zjihne/ ty budeš cítit oceán/ a projde ti myslí/ že mělo význam/ být samotářem/ který nikdy nebyl sám. Působivé. Děkuji. Jak se vám líbí televizní kanál ČT ART ? Líbí. Je pestrý. Samozřejmě trpí nedostatkem peněz, jako vše u nás, proto je většina pořadů stará, premiérové věci vznikají jen ojediněle. Že je to kanál noční, mně ale nevadí. Co chci vidět, vidím hned nebo si to nahraji. Ale hodně mně vadí ohavný, kultuře vzdálený vzhled studia, z něhož jsou vysílány úvodní zprávy z kultury. No ano, z téhož studia jsou vysílány večerní zprávy. Když vidím tu hloupou grafiku zeměkoule, z níž vytrčují hroty, jsem vždycky rozčílen. Každý den v sedm večer ? Každý den ne. Dal jsem si už loni, v době kdy konečně padl premiér Nečas, předsevzetí, že na zprávy se dívat nebudu. Ale plním je jen někdy. Chcete se bavit o politice ? Nechci. Sním o tom, že jednou to i zde bude tak, jak je v mnohé cizině, kde se lidé o politiku nezajímají a neschází jim to. U nás je to ovšem zatím tak, že občané svým zájmem a projevy nesouhlasu kontrolují politiky, které si zvolili, protože jim nevěří… Ale nechci se o tom bavit. Za pár týdnů, jak jste už prozradil, vyjde Vaše další kniha. Rukopis s názvem Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas – Rozhovory 2005-2013 obsahuje dvaatřicet rozhovorů s výtvarnými umělci pořízených za osm posledních let. Kniha vyjde za přispění několika firem a skupinky dobrých soukromých duší. Předem mám, snad to nezakřiknu, dobrý pocit. Už jsem ve věku, kdy si nesu trvalou obavu, že to či ono už nemusím stihnout. Nutím se stále něco dělat. Mezi šedesátkou a sedmdesátkou jsem občas lenošil a přesvědčoval se, že je to nutné pro hledání inspirace. Teď mám inspirace tolik, až začínám nevědět, kam s ní. 119

Řekl jste dvaatřicet rozhovorů. Například s kým ? Kolik jmen zde mohu vyzvednout? Pět? Nebo snad deset? Dobře, deset. Další budou v březnu nebo dubnu „svázáni“ v knize. V abecedním pořádku, nejdříve dámy, mají dvakrát přednost, podruhé, protože to mají jako profesionální umělkyně o dost těžší než umělci – Zdena Höhmová, Božena Rossí, Eva Vlasáková, Monika Vosyková, Arnošt Budík, Josef Kremláček, Zdeněk Macháček, Aleš Navrátil, Josef Ruszelák, Jaroslav Svoboda, Jaroslav Šerých, Miroslav Štěpánek, František Vízner… Jestli jsem správně počítal, bylo jich o tři víc. No vidíte. Třináct. To je dobré číslo. Nejvyšší čas věnovat se vaší výtvarné tvorbě. Její valná část poukazuje na váš pozitivní vztah k papíru. Nejméně čtyřicet let dělám obrazy z papíru dříve už nějak použitého. Mou slastí je destruování knih. Ale neničím knihy „živé“, modifikuji knihy vyřazené, vyhozené. Chci tou činností říct, že stále mají svou krásu. Největší potěchu by mně přinesla zpráva, že můj na padrť destruovaný obraz byl užit jako materiál pro výrobu nějaké nové papírové věci a ta po čase zase posloužila ke zhotovení třeba koláže. Před zhruba deseti roky jste zveřejnil výčet svých původních výtvarných technik. Neobjevil jsem je. Nové byly jen ve smyslu variantním a rozvojovém. Dostal jsem se k nim hračičkařením a následně přivedením nápadů do použitelných forem. Jejich seznam s vysvětlením jsem zveřejnil při výstavě v Dačicích, aby návštěvníci věděli, nač se dívají. Mám totiž nerad termín kombinovaná technika, je to samoúčelné enigma. Vystavil jsem tehdy reliéfní koláže (koláž z vytvarované vrstvy papíru), koláže s digitálním tiskem (koláž vzniklá z autorské reliéfní koláže zprostředkované počítačem) a dvojné stereometrické koláže (násobně opakovaná koláž vzniklá z autorské reliéfní koláže zprostředkované počítačem). V té době jsem měl z takových věcí velké potěšení. Už je nedělám a myslím, že už žádnou nevlastním. Byl to dobrý obchod? Jistě. Však víte, jak to chodí. Nejvíce věcí se mine jako prezent. To je beztoho nejlepší způsob směny, když vytane potěšení na obou stranách. Čemu se věnujete nejčastěji, co je vlastně ve vaší práci prvořadé ? Rozhodně vlastní tvorba. Ne, nepovyšuji ji nad výtvarnou publicistiku nebo nad jiné druhy práce věnované druhým, plyne to z mého běžného „provozu“. Kreslím, maluji nebo lepím koláže v postatě denně, kdežto jinou práci dělám vždycky jen 120

příležitostně, když je o čem psát, když je někde, v některé redakci nebo u určitého příjemce, zájem onu práci přijmout, což jistě není každý den. Budu-li velmi smělý, ba troufalý, dovolím si dovolat se Nerudova výroku v přítomném čase Vším, čím jsem, jsem rád. V minulém roce jste uskutečnil u příležitosti životního jubilea tři výstavy rozličného obsahu. První, dačická, uvedla kresby a malby na papíru s titulem Zlínské Paseky. Druhá a třetí byly v Třebíči pod názvy Miniatury a Koláže etc. V čase výstavy v Dačicích bylo aktuálně vysvětleno, jak se pojí Dačice se Zlínskými Pasekami a s Třebíčí? Prosím, zopakujte to. Těch tří míst jsem součástí. Každého jinak. V Dačicích žila manželčina matka, přes třicet let spolupracuji s tamním městským muzeem, pro které jsem připravil řadu výstav. Ono udělalo už tři výstavy mně. Loňská, na téma Zlínské Paseky, byla uskutečněním dlouho uschovávané myšlenky na poctu kdysi samostatné malé obci, dnes součásti zlínského sídliště Jižní svahy. Žila tam v maličkém domku bez předsíně babička z matčiny strany. Paseky byly pro mne v dětství rájem, do něhož jsem se probouzel každé prázdninové ráno. Později, v dospělosti, při snění o Jihu, jsem si náhle uvědomil, že mým Jihem byly ony, Zlínské Paseky, které do mě hluboce vrostly. A nyní, v stáří, si svůj Jih, své dětství s nostalgií připamatovávám a v duši se tam stále vracím. Jan Dočekal, N A L E ŠN O U , tuš a akryl na kartonu, 15 x 22 cm, 2013

121

Nešlo však o krajinářské nebo místopisné obrazy. Rozhodně ne. Nic takového neumím. Žádný z paseckých námětů navíc nevznikl tam, na místě samém. Všechny, vystaveny byly jen asi z pětiny, vznikly v Třebíči pětapadesát let po mém posledním paseckém pobytu. Všechny černé a kolorované kresby a akrylové malby jsou intuitivní, na hranici možných tvarů, ale s autentickými vzpomínkami. Nečekal jsem, že to téma budu po tolika letech prožívat tak silně. Jak je to ? Přísluší vašim kresbám a malbám označení abstraktní ? Belgický teoretik abstrakce Michel Seuphor, který prožil bez dvou let celé 20. století, napsal, že obraz se stává abstraktním tím okamžikem, kdy jej pro nedostatek jakékoliv jiné smyslově vnímatelné reality musíme nazírat, jako by byl malbou o sobě, a posuzovat jménem hodnot jakémukoliv zobrazování nebo i náznaku zobrazování naprosto cizích. Podle tohoto pregnantního výkladu mým pracím označení abstraktní nepřísluší, protože je lze nazírat, jako malby o něčem, v jejich názvech je zrcadlen obsah, jakkoli ovšem je ono zrcadlení někdy neostré, vědomě vágní. V Galerii Chodba třebíčského Katolického gymnázia jste vystavil v rámci životního jubilea kreslířské miniatury. Na této výstavě mně hodně záleželo. Na dalších jistě také, ale zde šlo o kresby, jen o kresby, a já jsem začal poctivě kreslit až v padesáti šesti letech. Někde to snad bylo ukryto, protože otec dobře kreslil. Když jsem byl desetiletý, našel jsem jeho krásný tušový návrh na vlastní exlibris. Ve stejné době mně poslal z vězení, kde byl osm roků internován komunistickým režimem, k narozeninám dobrodružnou knížku. Pod vnitřním titulem je jeho nádherná barevná kresba hlavy indiánského náčelníka. Mě ale přivedl ke kresbě v roce 1999 až Karel Jánský bonae memoriam pozváním, abych na základní škole, kde zastupoval ředitele, učil výtvarnou výchovu. Od té doby kreslím fakticky denně. Miniatury jsou jedním druhem té práce. Mám ji zvlášť rád. Je vábným sdružováním rozumu, zraku, citu, gesta a technických prostředků, se snažením o „velkou řeč co nejméně slovy“. Galerie Chodba je maličká, na délku asi deset metrů nesouvislé výstavní plochy. Miniatury se tam, myslím, dobře hodily. Ještě se vraťme ke kolážím. Těm jste věnoval závěrečnou a současně největší ze tří loňských výstav. Byla v třebíčské Galerii Ladislava Nováka. Před své koláže nutně předsunu vzpomínku na Ladislava Nováka, jehož jméno galerie nese. Když se vrátil v roce 1954 do Třebíče, učil v naší 5. A češtinu a dějepis. Znovu jsme se pak potkali po deseti letech. Když jsem vyšel základní školu, měl jsem špatný „kádrový profil“, nepustili mě studovat. Ale po vojně, v roce 1964, jsem už byl dobrým dělnickým uchazečem o odpolední středoškolské studium. Ladislav Novák, renomovaný již výtvarník, básník, překladatel a vůbec experimentátor, byl 122

J a n D oč e ka l, P A N A N D R É B R E T O N S C H O T Í , ko lá ž n a ka rton u , 26 x 18,5 c m, 2 0 0 7

mým profesorem češtiny. Někdy jsem si dovolil navštívit ho v kabinetu, někdy doma. Byl tehdy prvním, komu jsem ukazoval svoje začátečnické koláže. Na koláže jsem se díval se zalíbením už dlouho předtím, než jsem před padesáti roky udělal svou první. Do konce 90. let byla koláž, už jsem to zmínil, mojí jedinou výtvarnou nezbytností. Jedinou použitelnou, tak je to třeba říct, protože nic jiného jsem nesvedl. I když teď už jedenáct let kreslím a maluji, koláž zůstává konstantním záchytným bodem a soudržnou určitostí. Zároveň krásným nesmyslem. Zeptejte se jejích jednotlivostí, zda by se mohly spolu přátelit, nebýt k tomu donuceny autorovou potměšilostí. Řeknou, že rozhodně nikoliv. Krása i sám základ koláže vězí v tomto paradoxu. V koláži je i apriorní embryo nových sdělení, enigma spojování zdánlivě nespojitelného. Tvoření koláže je obrazivou literaturou, básní, jejíž poslední verš ukazuje k četným dalším veršům, které se rozkrývají již mimo autorovo vědomí i vůli. Jde-li koláž takto do světa, má, myslím si, naději nezbloudit. Jak byly ty tři výstavy přijaty? Snad dobře. Ale neměl bych zatajit poměr k vlastní práci. Její výsledky mě nikdy nadmíru nerozechvívaly ani nečinily marnivě spokojeným. Nejsem ničím výjimečný ani valně úspěšný. Největší potěšení zažívám, když má práce tiše teče s časem. Nezaměstnávám se otázkami po jejím zobecněném smyslu. Mám totiž trvalé vědomí jejího primárního významu v dimenzích mé existence. Vystavování je dřina. Nemyslím na práci vynaloženou ke vzniku děl, to je souhrn příjemných chvil. Mám na mysli práci, již si vyžádá výstava připravená autorsky do všech detailů. Tam je příčina, proč vystavuji nerad a proč asi příštích deset roků, když mně budou dopřány, autorskou výstavu neudělám. Násobně raději půjdu na výstavu „cizí“ a třeba o ní napíšu. V 70. letech jste se věnoval i fotografování. Vaše fotografie byly vystaveny v mnoha zemích. Nikdy jsem nezmáčkl spoušť vlastním prstem. V letech 1971 až 1974 jsem výtvarně spolupracoval s fotografy Stanislavem Kubíčkem a Václavem Petrem, oni dva jsou skutečnými autory těch fotografií. Vystavené byly na mezinárodních salonech v řadě zemí, nejdál v Austrálii. Jakou pro sebe důležitou knihu jste v minulém roce čtenářsky zdolal ? Mnoho let jsem si nesl výčitku, že jsem dosud nepřečetl od Marcela Prousta Hledání ztraceného času. Předloni mně všech sedm dílů s třemi tisíci dvěma sty stranami nadělil Ježíšek. Výčitka se zvětšila. V létě, záměrně v den, v němž jsem vstoupil do osmé dekády věku, začal jsem číst. Četl jsem denně řadu hodin, sedm dní v týdnu, sto dvacet šest dnů v úhrnu. Rozečtený díl jsem míval s sebou vždy, když jsme s manželkou odjeli mimo dům na déle než jeden den. Četl jsem kdekoliv. Proust mě nadobro zaměstnal až do konce října. Bezpočtukrát jsem prošel radostným 124

Jan Dočekal, K E Ř , akryl a chlorid železitý na lepence, 17 x 11 cm, 2013

vytržením nad jeho filozofií a nad nádherou jazyka českého přinesenou překladateli. Nejednou jsem ale zakusil i ryzí psychické trápení, protože Proustovy věty jsou často nekonečné, čtenář se v nich snadno ztratí. Od toho však odhlížím a vyznávám, že tak náramný pocit, jako po přečtení poslední strany sedmého dílu jsem neměl mnoho let. Na internetu jsem viděl přípis čtenáře, dle stylu a obsahu asi mladého, že denně přečte z Proustova Hledání půl strany. Tak může mít zábavu na sedmnáct let. Ten čas mu závidím. Která kulturní událost vám loni padla do noty ? Podzimní výstava Matisse a fauvisté ve vídeňské Albertině. Skončeme stvrzením dobré zkušenosti, že staří je znamením moudrosti… S čím to na konci začínáte? Domluvili jsme vykonání vážného a odpovědného rozhovoru. Tedy prosím bez provokace a černého humoru (úsměv). Je-li stáří něčeho znamením, pak snižováním schopností všeho druhu a chronickým zvyšováním zapomnětlivosti. Promluvy na vernisážích dělám už třicet let spatra. To neznamená, že si je nepřipravuji. Učím se je dlouho předem nazpaměť. Oproti dřívějšku mně to dnes trvá přinejmenším dvojnásobný čas. A vy se vytasíte s moudrostí stáří…

126

Historik umění, výtvarník a publicista Jan Dočekal se narodil 12. července 1943 v Třebíči, kde působí. Vyučený univerzálním frézařem v odpoledním studiu navštěvoval střední školu pro pracující, střední průmyslovou školu strojnickou, měl soukromé lekce z dějin umění a výtvarné teorie u Vladimíra Lavického, absolvoval dálkové studium dějin umění. Byl dělníkem ve strojírenské továrně, technologem výroby pletacích strojů, vedoucím propagace, obchodním ředitelem v soukromé polygrafické firmě a výtvarným pedagogem. Je členem Syndikátu novinářů České republiky, čestným členem Unie výtvarných umělců České republiky. Pro různé galerie (zejména v Třebíči, Žďáru nad Sázavou a Dačicích) připravil mnoho výtvarných výstav. Je autorem publikací O grafice a grafických technikách (OKS Třebíč, 1985), Jaroslav Vyskočil (V.E.G., Třebíč, 1996), Klub výtvarných umělců Horácka (KVUH, Žďár nad Sázavou, 1999), Klub výtvarných umělců Horácka v roce 2000 (KVUH, Žďár nad Sázavou, 2000), O grafice (MMaG Dačice, 2001), Grafika Maxe Švabinského (MMaG Dačice, 2001), napsal knihu glos Všední věci/ Za prahem umění (Amaprint Kerndl, Třebíč, 2004), vydal sborník Recenze, texty, rozhovory (Amaprint Kerndl, Třebíč, 2005), v tisku je kniha Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas – Rozhovory 2005-2013 (Amaprint Kerndl, Třebíč 2014), je spoluautorem Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců (Výtvarné centrum Chagall, Ostrava, 1998-2013) a publikace Zdeněk Macháček (Akademické nakladatelství Cerm a nakladatelství a vydavatelství Nauma, Brno, 2005). Uskutečnil třicet autorských výstav, zúčastnil se kolektivních výstav v Německu, Nizozemsku, Rakousku, Belgii, Portugalsku a Chile.

Jan Dočekal, P T Á Č O V S K Ý Ž L E B , diptych, tuš, akryl a chlorid železitý na lepence, dvakrát 7,5 x 20 cm, 2013

127

OD KAŠPARA K PALEČKOVI Ohlasy české a moravské lidové kultury v ilustraci dětské knihy Výtvarný doprovod textu – ilustrace – má zvláště v oblasti literatury pro děti a mládež svůj nezpochybnitelný význam. Stává se totiž rovnocenným partnerem vyprávění, které má svou názorností učinit srozumitelnějším a pochopitelnějším dětskému čtenáři, a zároveň podpořit jeho fantazii a představivost. Liší se ovšem přístup k ilustraci, kde je písmo přímo vázáno na obraz, nebo kde naopak výtvarný doprovod tvoří pouze dekorativní rámec textu. Svoje místo má v oblasti české ilustrace pro děti a mládež také tematika lidová, vycházející z venkovského prostředí, života, nebo inspirovaná formou, barevností, hravostí lidové tvorby. Ztvárnění této tematiky je dnes samozřejmě jiné než na přelomu 19. a 20. století, kdy byli hlavními představiteli těchto tendencí Mikoláš Aleš nebo Adolf Kašpar. Liší se i od tvorby ilustrátorů dětských knih v průběhu 20. století. Lidová tematika pronikala do knižní ilustrace již na konci 19. století. Zpočátku vstupuje především do ilustrace knih pro dospělé, postupně i do literatury pro děti a mládež. Základy české, „národní“ ilustraci, a tedy i ilustraci dětské knihy inspirované lidovou kulturou a životem venkova, položil Mikoláš Aleš. V jeho kresbách k písničkám nebo lidovým říkadlům, stejně jako v ilustracích k pohádkám a veršům pro děti se jedinečným způsobem projevil vztah k vlasti, historii a prostému lidu. V jeho tvorbě splynula realistická kresba s romantickým patosem a poezií. Navazoval tak především na dílo Josefa Mánesa, na Mánesův „národní“ figurální typ. Z ilustrátorů ho ve své tvorbě následovali například Vojtěch Sedláček, Adolf Kašpar nebo Vlastimil Rada. Jeho kresby se staly podnětem pro Karla Svolinského, Antonína Strnadela, Adolfa Zábranského. Vliv Alšovy tvorby je patrný také v poetice loutek a ilustrací Jiřího Trnky. 128

Na motiv lidového říkadla Byl jeden domeček (1906) vytvořil obrazovou knížku i jeden ze zakladatelů moderní české knihy Vojtěch Preissig. V leptech reprezentativní publikace se neomezoval pouze na znění říkadla, ale rozvíjel fabuli i o další motivy. Výtvarná poloha jeho kreseb je intimní a plná poezie. Smysl pro realitu a bizarnost projevuje ve své tvorbě Alšův vrstevník Hanuš Schweiger. Jeho dílo vychází z historismu, žánrové malby i začínající secese. Schweiger je ve svém realismu pravým opakem idealizujícího přístupu k lidové kultuře v tvorbě Josefa Mánesa nebo Mikoláše Alše. V jeho stopách šel pak ve své ilustrační tvorbě Jaroslav Panuška. Mikoláš Aleš, SL ABIKÁ Ř

Schweigrovým žákem na Akademii výtvarných umění v Praze byl valašský rodák František Hlavica. Vliv učitele je v jeho tvorbě zjevný. Hlavicovy ilustrace k Mahenovým pohádkám Co mi liška vyprávěla (1922) jsou značně nezvyklé i v bohatém kontextu dobové ilustrace, a to svým pojetím i technikou; užívá siluetového akvarelu. V konvencích historické malby zůstává ilustrační tvorba Věnceslava Černého, oblíben je ilustrátor pohádek K. J. Erbena a B. Němcové Arthur Scheiner. Lidové prostředí je charakteristické také pro ilustrační tvorbu Adolfa Kašpara. Jeho jméno je nerozlučně spjato zejména s ilustracemi k Babičce Boženy Němcové (1902), které vytvořil ještě jako student Akademie. Po jejich úspěchu se stává žádaným autorem. Kromě ilustrací historických románů se hojně věnoval i tvorbě pro děti a mládež. Pod vlivem Mikoláše Alše ilustruje Kytici z lidového básnictva (1906), podílí se také na školních učebnicích. Alšův Slabikář z roku 1899 má svůj protějšek v Kašparově Slabikáři a Čítance. Kašparova realistická tvorba vychází z ideových vzorů Josefa Mánesa a Mikoláše Alše. Svým osobitým, poněkud archaickým stylem dokázal povznést českou ilustraci přelomu století na velmi vysokou úroveň. Dějové ilustraci určené dětem se věnoval také Kašparův vrstevník Richard Lauda, přirozeně navazující na tvorbu Vojtěcha Preissiga. Jeho Radosti malých (1904) se 129

Adolf Kašpar, B A B I Č K A

podle Alšova vzoru inspirovaly světem dětských zábav a her od ledna do prosince, situovaných na jihočeský venkov. Na rozdíl od Adolfa Kašpara, jehož poněkud idylický pohled byl zaměřen do české národní minulosti, orientoval se Lauda více na život současné vesnice s určitým sociálně kritickým aspektem. Na tradiční knižní ilustraci Mikoláše Alše a Adolfa Kašpara navazují ve svém projevu i další autoři. Patří mezi ně především Vlastimil Rada, lyričtěji založený Karel Müller nebo Radův žák Václav Boukal. Mezi Alšovy následovníky patří svým stylem „malíř české krajiny“ Vojtěch Sedláček. Charakteristická je pro něj především rychlá kresba štětcem, kterou obohatil mnohé knihy z venkovského prostředí. Sedláčkovi je svým výtvarným projevem zjevně blízký Alois Moravec. Jeho svižná realistická kresba užitím výrazné grafické zkratky doplňuje především literaturu ze života na vesnici, ale i pohádky. Kromě realismu se v ilustraci dětské knihy projevují i další výtvarné tendence období přelomu 19. a 20. století – symbolismus, dekorativismus, secese. Ty se pak 130

dále podílely na výtvarné stránce knih i v letech následujících, u některých autorů i v období meziválečném. Dekorativní pojetí blízké secesi uplatňoval ve své citlivé ilustrační tvorbě například František Doubrava. V období mezi dvěma válkami se v ilustrační tvorbě pro děti a mládež objevují nové osobnosti. Kromě Josefa Lady se ve dvacátých letech věnuje ilustraci Josef Čapek, Cyril Bouda, Josef Novák, Václav Fiala, Milada Marešová, Václav Karel, ve třicátých letech pak Ondřej Sekora a mnozí další. Ke konci třicátých let nastupuje generace Jiřího Trnky, Antonína Strnadela a Adolfa Zábranského. Dochází k výrazné žánrové diferenciaci dětské knihy, což se projevuje i v přístupu ilustrátorů. Vedle klasické pohádky vzniká i pohádka moderní, umělá, do jejíž ilustrace zasáhli především Josef Lada a Josef Čapek. Mění se i význam výtvarného doprovodu knihy. „Ilustrace přestala pouze dokreslovat a vysvětlovat text. Obraz a literární dílo začaly působit vzájemně jako dvě na sobě závislé, avšak rovnocenné složky.“ (B. Stehlíková: Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha 1984, s. 20) Nejvýznamnějším ilustrátorem dětských knih meziválečného období byl bezpochyby Josef Lada. První, typicky „ladovskou“ dětskou knihu ilustroval v roce 1911 (Moje abeceda). Nejdříve se zaměřil na výtvarný doprovod lidových říkadel, později se věnuje vlastní literární práci a podílí se na vzniku moderní pohádky. Josef Lada byl ve své době inspirován Alšovými „lidovými“ typy, vliv na něj měly také ilustrace Adolfa Kašpara, Mrštíkova Pohádka máje s ilustracemi Zdeňky Braunerové, seznamuje se s tvorbou Maxe Švabinského, V. H. Brunnera, Františka Kysely a Jana Bendy. V jeho pracích se od roku 1905 objevuje také vliv secese. Po roce 1910 dochází k odklonu od secesní linie, a začíná se objevovat typicky pevná kontura. Všechny charakteristické rysy získává jeho styl kolem roku 1920. Ladova tvorba je prostá, obecně srozumitelná, plná laskavosti a humoru. Nejčastěji maluje to, co důvěrně zná; venkovské prostředí, rodné Hrusice, jejich obyvatele, děti při hrách, zvířata. Nejznámější jsou zřejmě jeho ilustrace ke knize Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. Velmi blízko má Ladovo dílo k výtvarnému pojetí Josefa Čapka, určitou příbuznost nacházíme i v tvorbě Václava Špály. Z ilustrátorů je Ladovi svým výrazem blízká tvorba jeho dcery Aleny, která však při použití měkčích linií styl svého otce pouze rozmělňuje. Obdobně se tak děje i v kresbách Heleny Zmatlíkové. Výtvarný projev obou autorek se pohybuje téměř na hranici kýče. Podobnost s Ladovou tvorbou vykazují i kresby Radka Pilaře, především svým laskavým humorem, optimismem, ale i po formální stránce; používá pevné obrysové linie kolorované jasnými barvami. Výtvarnému projevu Josefa Lady a Radka Pilaře je svým stylem založeným na výrazných konturách, humoru a hravosti blízká i různorodá tvorba Vojtěcha Cinybulka. Prostředí současné vesnice se v podobně srozumitelném pojetí objevuje také v ilustrační tvorbě Josefa Čapka. V jeho díle se setkávají tradiční východiska a náměty 131

Josef Lada, ilustrace ST A VĚ NÍ SN Ě H ULÁK A

s moderním pojetím. Jeho „lidovost“ nespočívá především v tématech, ale v určitém primitivismu forem, který se projevuje častým užitím jednoduchých geometrických tvarů a základní barevnosti. Lidové tematice v ilustraci se věnoval také moravský výtvarník Eduard Milén, například v Těsnohlídkově pohádce O zakleté Lúčance (1937). Milén se nesnaží za každou cenu vyjít vstříc dětskému vnímání, nicméně vytváří čistý a působivý grafický doprovod Těsnohlídkově textu. Do jiné kategorie patří svým projevem tvorba Marie Fišerové-Kvěchové. Řada jejích kolorovaných kreseb s dětskými motivy byla vydána také na pohlednicích, stále populární její krojovaný papírový betlém. Svojí tvorbou však již spadá do kategorie „laskavého kýče“. V době 2. světové války se česká kniha soustředila na pohádkovou tvorbu, která aktualizovala lidovou a národní tradici naší kultury. Bylo vydáno mnoho kvalitních publikací, na jejichž ilustracích se podíleli například Karel Svolinský, Václav Karel, Cyril Bouda, Jiří Trnka, Adolf Zábranský, Antonín Strnadel a další. 132

V době poválečné se k dětské knize začíná přistupovat jako k nástroji výchovy mladé generace, mizí kýč a naše ilustrace pro děti získává vysokou úroveň. V dalších letech však umělecká kvalita ustupuje před snahou o maximální srozumitelnost, směřuje k popisnosti, mizí dramatičnost, poetika, náznak. Svoji roli zde hraje evidentně poplatnost některých výtvarníků totalitnímu režimu, opatrnost, celková angažovanost umění. Většina autorů si ale i přes mnohé překážky uchovává svůj styl a kvalitu. Žánrově v poválečné době převažují ilustrace ke klasickým, národním pohádkám, lidovým říkadlům a poezii pro děti. V šedesátých letech vzrůstá zájem o umělou pohádku, pohádku mimoevropskou a dobrodružnou literaturu. Ilustrátoři zasahují do tvorby dříve spadající do komerční sféry; omalovánek, vystřihovánek a papírových hraček. Mezi nejoblíbenější dětské knihy patří ilustrovaná lidová říkadla: Preissigovo album Byl jeden domeček, Kytice z lidového básnictva ilustrovaná Adolfem Kašparem, knihy Richarda Laudy a především Josefa Lady. Změna poetiky knih pro nejmenší čtenáře nastala až s nástupem Jiřího Trnky a Adolfa Zábranského. Kromě ilustrací lidových říkadel získávají oblibu i knihy poezie pro děti od Františka Hrubína, Františka Halase, Jaroslava Seiferta a dalších. Jiří Trnka pojímá motivy z lidového prostředí zcela jiným způsobem než tradiční ilustrátoři jako Mikoláš Aleš nebo Josef Lada. Nerozvádí děj, pouze napovídá nebo jen zdůrazňuje poetický detail. Známé jsou jeho ilustrace k veršům Františka Hrubína Říkejte si se mnou (1943), později vydané v knize Špalíček veršů a pohádek (1978). Ilustruje i další knihy s tradičními, lidovými náměty; například Erbenovy pohádky (1940) nebo České pohádky Jiřího Horáka (1944). „Již jeho dětské zážitky vycházely z jiné sféry a z jiné doby, než byl ještě svět Ladův. Proto také děti na Trnkových ilustracích byly vážné a jejich klukovská snaha se upínala víc k dobrodružství plnému tajemství než k legraci.“(B. Stehlíková: Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha 1984, s. 54, 55). Lidovou tematikou se Trnka inspiruje také ve své filmové tvorbě; mnohé z jeho dvaceti loutkových filmů vycházejí z lidové tradice, pohádek, pověstí a obyčejů. Nejvýznamnější v tomto směru je Špalíček z roku 1947. Jinak k textu přistupuje Adolf Zábranský. Trnka se snažil zachytit podstatu psaného slova a zdůraznit ji ve výtvarném doprovodu detailem nebo symbolem. Zábranský spíše vycházel z obecné zákonitosti knihy, ze vztahu písma a obrazu. „Rytmus slova proměnil v rytmus kresby, pro básnivý obraz hledal protějšek ve výtvarné zkratce, jíž zaznamenal základní motiv. Pro všechny jeho ilustrace byla příznačná veselá barevnost.“ (B. Stehlíková: Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha 1984, s. 65). Velkou pozornost věnoval knihám pro nejmenší, ilustroval dětskou poezii, říkadla, pohádky. Podobným způsobem přistupoval k ilustraci i jeho žák Václav Brehovzský. 133

Na lyrický proud dětské ilustrace navazoval ve své tvorbě Ota Janeček, Miloslav Troup, Luděk Maňásek a další. Knihy s tradiční tematikou věnované dětskému čtenáři se objevují také v poetické tvorbě Ludmily Jiřincové, dekorativní ilustrací plnou fantazie vyzdobila stránky dětských knih žačka Svolinského a Strnadela Olga Čechová. Dekorativní charakter mají i ilustrace Jana Kudláčka, u kterého je zřejmá stylová příbuznost s tvorbou Jiřího Trnky. Hravě, až ornamentálně pojednal plochy ve své ilustraci Zdeněk Seydl, říkadla a knihy pro nejmenší doplnil veselými ilustracemi Milan Grygar, moderní formou se snažil přiblížit současnému čtenáři ve výboru lidové poezie Alois Mikulka. Jeho groteskně naivní poloha nese nádech absurdity a parodie. Podobně přistupuje k dětským veršům také Jindřich Kovařík. Zcela jiné, netradiční pojetí lidových říkadel přináší ve své knize Král, král na dudy hrál (1982) Květa Pacovská. Kresba tu tvoří součást textu a vytváří groteskní obraz světa blízký dětské fantazii.

Karel Svolinský, ČESKÝ ROK

S obrázkovou knihou pro nejmenší je třeba také zmínit leporelo, většinou první podobu knihy, se kterou se děti setkávají. Velkou pozornost leporelu věnovala například Helena Zmatlíková, a především na něm se v průběhu padesátých let vyhranil její styl založený na jednoduché kresbě a plošném uplatnění barvy. Své nezastupitelné místo má v tomto žánru také Leoš Konáš, jehož kresby dekorativního rázu připomínají svou pevnou konturou Ladovu tvorbu.

Z dětské literatury má v českých zemích nejdelší tradici pohádková kniha. Na počátku pohádkové ilustrace stojí tvorba Mikoláše Alše. Umělci, kteří šli v jeho šlépějích (Vlastimil Rada, Vojtěch Sedláček, Alois Moravec) však nemohli na jeho tvorbu navázat bezprostředně; mění se obraz domova ve výtvarném pojetí, z umění se vytrácí národní aspekt, a výtvarný projev tím získává větší nadhled a oprošťuje se od zbytečného sentimentu a patosu. „Názorným příkladem této proměny a zároveň spojovacím článkem tu může sloužit dílo Josefa Lady… Jeho češství je rovněž zakotveno v sepětí s rodnou krajinou a jejími lidmi, nicméně už nevyjadřuje ideály obrozenecké doby. Už nevytváří postavy hrdinů, ale kreslí výrazné lidové typy vesnice, popřípadě městské periferie… i pohádkový svět českých klasiků K. J. Erbena a Boženy Němcové transponuje do reality současné středočeské 134

vesnice… Důrazem na českost a lidovost je Lada blízký Alšovi. Avšak celé jeho dílo charakterizuje jako jeden z určujících jevů humor.“ (B. Stehlíková: Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha 1984, s. 96, 97). Smysl pro humor a grotesku uplatnil ve svých ilustracích také Cyril Bouda. Zvláště v závěrečné etapě své tvorby se věnuje především ilustraci národních pohádek, legend a pověstí. Pohádkové knihy českých klasiků vyzdobil svými ilustracemi také Boudův vrstevník Václav Karel. Cyrilu Boudovi je blízký svým pojetím ilustrace Petr Dillinger. Dalším příslušníkem této generace byl Václav Fiala; zabýval se především náměty z ruské literatury a slovanskou tematikou. Do této názorové polohy je možné zařadit i Jaroslava Vodrážku. Jeho zájem se soustředil především na náměty ze slovenského venkova. Motivy z ruského a polského prostředí jsou charakteristické pro tvorbu jeho žáka Václava Sivka. Bravurní, často kolorovanou kresbou se Cyrilu Boudovi podobá jeho žák Josef Liesler. Na realistickou alšovsko-kašparovskou tradici navázala ve své lyricky pojaté tvorbě i Milada Marešová, podobně jako Vilma Vrbová-Kotrbová nebo Karel Souček. Na Moravě, kde se ve větší míře zachovala a udržovala tradiční lidová kultura, tíhla literatura a zároveň i ilustrace více k lidovým, regionálním námětům. Mezi přední představitele tohoto směru patří Karel Svolinský a o čtrnáct let mladší Antonín Strnadel. Karel Svolinský vstupuje do oblasti ilustrace knih pro děti koncem třicátých let. Ve svém díle jedinečným způsobem spojil tradici a současnost, zdroje lidového umění a motivy přírody, svět skutečný a svět fantazie. Těžištěm jeho tvorby byla kresba a s ní spojená ilustrace, inspirací rodný kraj, dětství prožité na venkově v okolí Olomouce, příroda a lidová kultura. Vrcholem jeho ilustrační tvorby jsou kresby k Českému roku v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách Karla Plicky a Františka Volfa (1944-1960). Podobně lyrickým dojmem působí také kresby Svolinského žáka Zdeňka Mlčocha. Na tvorbu Karla Svolinského navazuje svým stylem také Arnošt Karásek. Jeho výtvarný projev směřuje k určitému primitivismu forem, vstřebává lidové představy, jejich poezii a dramatičnost. Je možné zde vytušit inspiraci dávnými představami o světě, mýtem, atmosférou bájí, balad, ale i vliv moderního malířství (Marc Chagall). Podobným způsobem jako Karel Svolinský řešil svůj vztah k tradici a lidové kultuře i malíř, grafik a především ilustrátor Antonín Strnadel. Jeho hlavní inspirací byl jeho rodný kraj, hornaté Valašsko, kam situoval již ilustrace k výboru vánočních koled Zpěvy betlémské. Významné místo v jeho tvorbě zaujímá ilustrace pro děti. Zpočátku je základem jeho tvorby kresba (třicátá léta), poté se stává jeho nejoblíbenější technikou akvarel, v šedesátých letech experimentuje s koláží. Nejčastějším námětem je příroda a člověk žijící v souladu s ní. Jeho plošná ilustrace pohádek rozvíjí dětskou představivost, je srozumitelná, plná poezie. Podobně jako na Josefa Ladu 135

Jiří Trnka, ŠPALÍČEK VERŠŮ A POHÁDEK, O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE

měla vliv i na Strnadelovu tvorbu kresba Mikoláše Alše a Adolfa Kašpara. Jeho dílo bylo ovlivněno lidovou malbou na skle, malbou na keramice a lidovými betlémy. Tyto zdroje však využil zcela osobitým způsobem. Podobně jako z díla Karla Svolinského, vyzařuje i z jeho tvorby hudebnost a harmonie. Pracemi Antonína Strnadela se inspirovala řada jeho žáků. Patří mezi ně například Jiří Šindler, jehož úsměvná kresba s nádechem grotesky působí dekorativně a evokuje inspiraci lidovým dřevořezem. Strnadelovou žákyní byla také Julie Svobodová; její zájem však směřoval více k exotickému folkloru, pohádce a poezii. Vliv Antonína Strnadela se projevil i v ilustracích Daniely Benešové-Hahnové a Karla Beneše, podobné lehkou kresbou štětce a citovostí Strnadelovu výtvarnému projevu. V šedesátých letech dochází k rozkvětu umělé pohádky, do jejíž ilustrace zasahuje například Dagmar Berková, Květa Pacovská nebo Josef Kudláček. Z lyrického proudu 136

šedesátých let vychází malebná tvorba Josefa Palečka. Úsměvná a dekorativní ilustrace evokující podobnost s lidovým uměním zdobí hlavně knihy pohádek, poezii, obrazové publikace pro děti. Zpěvnost a hudebnost jeho ilustrací vedla k zakázkám hudebních edicí – Hudební školička. V sedmdesátých letech začíná znovu získávat oblibu klasická tvorba. Část ilustrátorů se vrací k lidové pohádce a hledá v ní nové inspirační zdroje. Mezi mladé autory v té době patří Lumír Ševčík, který se ve své tvorbě přiklání k pohádkám kraje svého dětství. Ilustruje především slezské, lašské a hlučínské pohádky od Františka Lazeckého, ale i knihy dalších autorů. Na svých barevných výjevech potlačuje děj, stylizuje scénu, v kompozici často užívá symetrie a rytmického střídání motivů. Na Ševčíkově výtvarném projevu je patrný vliv jeho učitele Antonína Strnadela, více se však ve své tvorbě orientuje na dětského čtenáře. Také Miloslav Jágr vnesl do pohádek Václava Čtvrtka a Oldřicha Sirovátky krajinu svého dětství – Podkrkonoší. Jeho tvorbu charakterizuje dějovost, „ladovská“ úsměvnost, kresebnost a nadhled. Podobným způsobem rozvíjí děj v ilustraci také Jiří Šalamoun, Václav Kabát, Jiří Kalousek, Jindřich Kovařík, Jiří Běhounek, Eva NatusŠalamounová a Luboš Grunt. S návratem k lidové pohádce dochází i k inspiraci různými formami lidového a pololidového umění; tisky, kalendáři a jarmarečními písněmi. Z lidového dřevorytu vycházejí ilustrace chodských a moravských pohádek Zdeňky Kabátové-Táborské. Její grafika se vyznačuje hutností, statičností a plošností. Na ruský lidový dřevořez navázala v ilustraci ruských pohádek mladší autorka Helena Ryšavá. Techniku dřevorytu užívá ve svých ilustracích dekorativního charakteru i Anna Grmelová. Linoryt používá Strnadelův žák Zdeněk Kudělka, prvky lidové kultury se však inspiruje sporadicky. To platí i pro grafický projev žáka Karla Svolinského Jiřího Mikulu. Podobný charakter mají ilustrace Radova žáka Jindřicha Hegra, ve kterých spojuje realismus s poetikou a naučně vzdělávací funkcí. Techniky dřevorytu užívá také Zdeněk Mézl. Jeho práce inspirované barokním dřevořezem charakterizuje grotesknost a archaický půvab. Kromě knih pro děti a mládež ilustroval hlavně historická témata a klasická díla. Mézlovy ilustrace většinou vtipně a výstižně komentují děj, odrážejí dobovou atmosféru s nadhledem a nadsázkou; v jednotlivostech se projevuje obdivuhodná znalost dobových reálií. Oblibu získává tzv. filmová pohádka; převedení animovaného filmu do knižní podoby. Počátky tohoto trendu spadají do čtyřicátých let, kdy byly na stránky knihy přeneseny dva Trnkovy animované filmy – Zasadil dědek řepu a Zvířátka a Petrovští. Jejich knižní podobu textem opatřil František Hrubín v roce 1947. Vliv animované tvorby se projevuje v kresbách Adolfa Borna, Jiřího Kalouska, Radka Pilaře, Jiřího 137

Josef Paleček PÍSEŇ O JABLONI

Šalamouna a dalších. Náměty těchto publikací však již většinou vycházejí z pohádek moderních, umělých. Z formálního hlediska získává důležitost obrysová lineární kresba, zkratka, náznak. Nechybí tu humor a satira. Ani tento přístup se však neukázal jako ideální; kniha má totiž jiné zákony, a nemůže imitovat animovaný film. Je třeba připomenout jednu z důležitých oblastí tvorby pro děti, a to jsou časopisy. Už na počátku 20. století proniká úsilí o kvalitní dětskou ilustraci i do časopisecké tvorby pro děti. Lidová tematika se objevuje i v komunistickém časopise pro mládež – Kohoutku. Je to především v době po 1. světové válce a ve dvacátých letech, kdy se venkovské prostředí stává zosobněním sociálních problémů doby. K nejdůležitějším časopisům pro děti patří již dlouhou dobu Sluníčko a Mateřídouška. Sluníčko je určeno pro předškolní věk a obsahuje především různé hry, doplňovačky, omalovánky, vystřihovánky, obrázkové příběhy, poznávací texty a texty k předčítání. Časopis spolupracuje již od svých počátků s významnými ilustrátory, často se vrací 138

i k nestarším osvědčeným výtvarným projevům (Jiří Trnka). Některé z rubrik časopisu daly podnět k specifickým knižním edicím (například Měsíce Evy Bednářové, Říkadla a písně Květy Pacovské). Sluníčko založil roku 1967 Zdeněk Adla, který působil již jako šéfredaktor Mateřídoušky. Z autorů, kteří ve svých ilustracích využívali inspiraci tradiční tematikou, jmenujme Gabriela Filcíka, Karla Frantu, Leoše Konáše, Jolantu Lyskovou, Jindřich Kovaříka, Miloslava Jágra a Aloise Mikulku. Dlouhodobě se Sluníčkem spolupracovala Květa Pacovská, svoje kresby zde uveřejňoval Radek Pilař, Josef Paleček nebo Blanka Robejšková. V současnosti se sice tradiční tematika z časopisu vytrácí, Sluníčko si ale stále zachovává svůj poetický charakter, nepropaguje tolik novější výtvarné formy, a zůstává u jednoduššího, laskavějšího pojetí blízkého nejmenším dětem. Na výtvarné podobě časopisu se v současnosti výrazně podílí Lucie Dvořáková, jejíž veselé ilustrace podobné dětskému pojetí kresby mají blízko i k lidovému umění. Tradiční náměty, a tedy i výjevy z klasických pohádek a z venkovského života, a zároveň lehce naivní poloha blízká dětské tvorbě, je společná výtvarnicím Marii Tiché, Evě Šedivé, Lence Vybíralové a Olze Ptáčkové. Malebnost, hravost a poetičnost je charakteristická pro Jaroslavu Fišerovou, Andreu Poprovou, Markétu Laštůvkovou i Vlastu Baránkovou. Lidová tematika se v mnohdy kuriózní podobě objevuje i v hravých domalovánkách Ivy Novákové a ilustracích Antonína Stojáka. Mateřídouška je určena především dětem mladšího věku, nejmenším čtenářům. Ucelenou grafickou podobu jí dával v minulosti Jan Žbánek a ještě nedávno tehdejší šéfredaktor Tomáš Suder. V průběhu existence časopisu zde působili Jan Černý, Gabriel Filcík, Karel Franta, Miloslav Jágr, Leoš Konáš, Jindřich Kovařík, Josef Kremláček, Jolanta Lysková, Alois Mikulka, Josef Paleček a další. Především české, moravské a slovenské pohádky byly vydávány od sedmdesátých let v nakladatelství Albatros v edici Korálky. Ilustrace těchto pohádkových sešitů měly většinou vysokou úroveň. Pojetí lidové tematiky se tu objevuje v mnoha rozmanitých výtvarných polohách. K ilustrátorům, kteří přispěli do edice, patří například Leoš Konáš, Josef Žemlička, Miloslav Jágr, Eva Natus-Šalamounová, Zdeňka Táborská, Eva Šedivá, Marcel Stecker, František Skála, Marie Zábranská, Kateřina Marinová, Alois Mikulka, František Skála ml., Lenka Vybíralová, Antonín Stoják, Dušan Škrášek, Olga Ptáčková, Erika Bornová. Podobný charakter jako Korálky měly i pohádkové sešity vydávané nakladatelstvím Blok v Brně. I tady se na výtvarném doprovodu textů lidových pohádek podíleli významní a zajímaví ilustrátoři; například Josef Kremláček, Jaroslav Jeřábek nebo Václav Houf. V současné době dochází stále více k prolínání různých stylů a žánrů, splývají dříve oddělené oblasti výtvarné činnosti. Většina umělců působí v několika sférách tvorby zároveň (scénografie, animovaný film, knižní ilustrace, ilustrace dětských časopisů, 139

Vlasta Baránková ilustrace VÝLET

grafika, malba, návrhy hraček, omalovánky, vystřihovánky, papírové hračky atd.). Mezi výrazné současné ilustrátory patří často výtvarníci spolupracující s dětskými časopisy. Tematicky i formou jsou se velmi blízké již zmíněné autorky poetických ilustrací – Marie Tichá, Lenka Vybíralová, Olga Ptáčková a Dagmar Ježková, kterým se daří spojovat tradiční tematiku s moderní formou svým lehce humorným pojetím blízkou současnému mladému čtenáři. Mezi autory, v jejichž tvorbě se více vyskytuje tradiční, lidová tematika, a zároveň se prosadili také v časopisech Sluníčko a Mateřídouška, paří i Vlasta Baránková, Gabriel Filcík a ze starších ilustrátorů je stále oblíben Josef Paleček. Roli, kterou kdysi plnila svými líbivými ilustracemi v knihách pro nejmenší Marie Fischerová-Kvěchová, zastává však v poněkud pokleslejší podobě Adolf Dudek. Příkladem vysoké kvality naší knižní ilustrace je naopak výtvarný doprovod výpravné knihy českých pohádek od Evy Frantové. Situace žánrového zastoupení tradiční lidové tematiky se od počátků dětské ilustrace příliš nezměnila. Tyto náměty nadále tvoří výtvarný doprovod lidových říkadel, hádanek, písniček, umělé poezie pro nejmenší, stále ve velké míře i klasických, lidových pohádek a pohádek moderních. Výrazně se zredukovala či spíše téměř vymizela próza z venkovského prostředí a ze života venkovských dětí. To samozřejmě odráží dobovou situaci, kdy i ze všedního života na vesnici mizí vše tradiční, původní a lidové. S tématy se mění také forma výtvarného pojetí námětů z lidového prostředí. Mizí nostalgie a heroický ráz ilustrací, který měl své opodstatnění v době národního 140

vzepjetí na přelomu 19. a 20. století a potom v průběhu obou světových válek nebo i v době meziválečné, kdy dochází k upevnění národního sebevědomí. Méně častá je i poetická, lyrická ilustrace. Současnému mladému čtenáři vyhovuje více epická kresba nebo malba s nádechem humoru, kterou zná i z dětských časopisů. Větší úspěch než malba má kresba, která je svých charakterem pro ztvárnění příběhové ilustrace vhodnější a nejmenší čtenáři jsou na toto pojetí zvyklí i z filmové tvorby. Oblíbená je zejména groteskní kresba částečně imitující dětskou tvorbu. Dalo by se říci, že ilustrace dětské knihy směřuje od nostalgie, sentimentality a patosu k nadhledu, humoru a grotesce, od lyriky a snu k epičnosti a věcnosti, od syté barevnosti k pastelovým lehčím tónům, od malby ke kresbě.

Podstatně přepracovaná a zredukovaná verze článku pro Folia Ethnographica 45/1, 2011, s. 79-100 Jana Mlatečková

LITERATURA BALEKA, Jan: Antonín Strnadel, Ilustrace, Ostrava, 1981 BOČEK, Jaroslav: Jiří Trnka, Praha, 1963 BOHÁČ, Jiří M.: Adolf Zábranský, Praha, 1963 FORMÁNEK, Václav: Josef Lada, Praha, 1981 HLAVÁČEK, Luboš: Josef Lada, Praha, 1986 HLAVÁČEK, Luboš: Jiří Trnka, Praha, 2002 HOLEŠOVSKÝ, František: Glosy k vývoji české ilustrace pro děti, Praha, 1982 HOLEŠOVSKÝ, František: Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež, Praha 1989 JEŘÁBEK, Richard: Dvojí výročí Josefa Lady, Národopisné aktuality 24, 1987, s. 198-200 LADA, Josef: Kronika mého života, Praha, 1986 MLATEČKOVÁ, Jana: Chvála tradice, Ohlasy folkloru v ilustraci a užité grafice (katalog výstavy), Předklášteří, 2004 MLATEČKOVÁ, Jana: Lidová tematika v ilustraci dětské knihy, Poznámky k výstavě Chvála tradice v Podhoráckém muzeu v Předklášteří, Sborník Muzea Brněnska 2004, Brno, 2004, s. 100-114 Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha, 1995 OLIČ, Jiří: Josef Lada, Brno, 2003 OLIČ, Jiří: Josef Lada, Praha, 2008 PEČINKOVÁ, Pavla: Josef Čapek, Praha, 1995 PEČÍRKA, Jaromír: Josef Čapek, Praha, 1961 SCHEYBAL, Josef V.: Adolf Kašpar, Život a dílo, Praha, 1952 SLAVÍK, Jaroslav – OPELÍK, Jiří: Josef Čapek, Praha, 1996 Slovník českých a slovenských výtvarných umělců III, IV., Ostrava, 1999 Slovník českých a slovenských výtvarných umělců VI., Ostrava, 2001 SPURNÝ, Jan: Karel Svolinský, Praha, 1962 STEHLÍKOVÁ, Blanka: Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež, Praha, 1984 VENCL, Slavomil: Zdeněk Mézl, Praha, 2002

141

BRNĚNSKÁ ARCHITEKTURA OD 19. STOLETÍ PO SOUČASNOST Cyklus přednášek představí brněnskou architekturu od období budování okružní třídy po polovině 19. století přes slavnou meziválečnou éru reprezentovanou architekty jako Bohuslav Fuchs, Ernst Wiesner nebo Jindřich Kumpošt, představí také stavby poválečné, období socialistického realismu a normalizace, nastíní i současný architektonický a stavební rozvoj města po roce 1989, jeho problémy a možnosti. přehled přednášek 24. 2. 10. 3. 24. 3. 7. 4. 28. 4. 12. 5.

Brněnská okružní třída a její tvůrci Sochař, kter ý vyzdobil meziválečné Brno – Václav Hynek Mach Brno meziválečné I. - 1919 -1928 Brno meziválečné II. - 1929 -1939 Brno v letech 1945 -1989 Brno po roce 1989

Přednášky probíhají každé pondělí od 18:00 hod. v seminární místnosti ateliérů artschool.cz, Kotlářská 5, Brno přednáší: Mgr. Jana Mlatečková, vstupné je 50 Kč / senioři 30 Kč, registrace na www.artschool.cz

JAN MRÁČEK, VÍDEŇSKÁ SECESE A BRNO Jana Mlatečková

V červenci 1874, tedy téměř před 140-ti lety, se narodil architekt, který významně zasáhl nejen do stavebního dění města Brna první poloviny 20. století, ale také do jeho kulturního a společenského života.

I když mnohé Mráčkovy ambiciózní projekty nebyly realizovány, zůstává tento talentovaný žák vídeňského profesora a hlavního představitele vídeňské secese Otto Wagnera nepřehlédnutelnou osobností brněnské architektonické scény. Jediná jeho významnější zachovaná stavba v moravské metropoli – nájemní dům Karla Čupra na Antonínské ulici – je jasným důkazem neotřelého a moderního přístupu prozrazujícího autorovo vídeňské školení. Jan Mráček se narodil roku 1874 v Nehasicích u Loun. Převážnou část dětství a mládí však prožil v moravském Přerově, kde jeho otec – Jan Mráček st. – působil jako stavitel. Absolvoval studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, poté pokračoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni ve Wagnerově ateliéru (1900-1904). Zařadil se tak mezi jeho významné žáky působící na Moravě a v Brně – L. Bauera, H. Gessnera, A. Ludwiga, F. Holika či F. B. Čermáka. Už během studií se projevil Mráčkův výrazný talent. O realizaci jeho závěrečné práce na akademii – projektu moderního kostela z roku 1903 – se patrně uvažovalo jako o alternativě návrhu K. H. Kepky na stavbu chrámu v Brně-Husovicích (1906-1910). Není bez zajímavosti, že Mráčkova centrála s dominantní kupolí, zřetelně inspirovaná neprovedenou stavbou Wagnerova hřbitovního kostela pro Vídeň – Wöhring (1898), se objevila také jako jedna z možností úpravy pražského ostrova Žofín. Autor článku ve Zlaté Praze z roku 1904 uvádí, že 143

Jan Mráček s maminkou Marií, Vánoce 1898

fotografie z archivu Borise Šlechty

Jan Mráček se sestrou Emou

„pokud projekt mladého umělce vzbudí vážné úvahy o konečném ladném a moderně cenném rozřešení naléhavé otázky úpravy ostrova, vykonal mnoho.“ Stavba představující velmi ranný příklad geometrizující moderny v českých zemích však realizována nebyla, a tak se atraktivním chrámem nemůže pochlubit Praha ani Brno. Po studiích pracoval mladý architekt v pražském ateliéru F. Ohmanna a ve Vídni u L. Baumanna. Když se v roce 1905 usadil v Brně, „vstoupil za účelem seznámení s místními poměry do kanceláře stavitele Pawlů a po pěti měsících se v září 1905 ohlásil jako samostatný architekt.“ Od roku 1907 byl zaměstnán na zemském úřadě v Brně, kde byl pověřován „výlučně pracemi z oboru architektury a uměleckého průmyslu.“ Od roku 1913 působil jako architekt Ústředního sboru Zemské rady živnostenské. Hned na počátku samostatné architektonické dráhy byl Janu Mráčkovi svěřen projekt provizorního výstavního pavilonu Klubu přátel umění situovaného do lužáneckého parku. Návrh střídmé, „protokubistické“ stavby (1905) byl reakcí české výtvarné obce na výstavbu Jubilejního domu umělců – kulturního stánku německého Moravského uměleckého spolku – vznikajícího na prestižní parcele před někdejší Novou bránou. K realizaci pozoruhodného Mráčkova projektu však nakonec nedošlo. Neúspěchem 144

Nájemný dům K. Čupra na Antonínské ulici v Brně. Foto: Jana Mlatečková

skončil i další pokus o výstavbu pavilonu, tentokrát na Františkově, pod ohradní zdí Petrova. Jan Mráček, který se omezené soutěže (1909) také zúčastnil, však pro četné neshody z výtvarného výboru odešel. Kvůli nesplněným stavebním podmínkám však nemohl být proveden ani posléze vybraný projekt E. Králíka. Vlastního pavilonu navrženého V. Hrdličkou na Žerotínově náměstí se český spolek dočkal až v roce 1923, kdy již čtyři roky působil pod názvem KVU Aleš. Nepřehlédnutelnou stavbou ve stylu geometrické secese je jistě nárožní nájemný dům K. Čupra na Antonínské 2 (1906-1907). Téměř puristický vzhled stavby oživený jednoduchým štukovým dekorem se stal inspirací i pro současné architekty z atelieru RAW při adaptaci obchodního domu Humanic na náměstí Svobody. Jméno Jana Mráčka je spojeno také s nejvýznamnějším architektonickým počinem 20. let v Brně – Výstavou soudobé kultury v roce 1928. Architekt pro ni vyprojektoval dnes již neexistující železobetonový zahradnický pavilon (byl zbořen v souvislosti se stavbou pavilonu D v roce 1967). Pro Brňany bude jistě zajímavou skutečností, že po 2. světové válce, když se přechodně uvažovalo o zrušení brněnského výstaviště, navrhl Mráček přebudovat opuštěný veletržní areál na lidový zábavní park s květnou zahradou, koupalištěm, stadionem a národopisnou vesnicí slovanských národů. 145

Vila Kancnýřka v Luhačovicích (foto z wikipedie)

Z mimobrněnských staveb stojí jistě za zmínku podivuhodná luhačovická vila Kancnýřka z let 1906-1908 (pro brněnského soudního radu B. Kancnýře), která patří jednoznačně mezi nejkvalitnější příklady architektury oblíbených lázní. Věnoval se také interiérové tvorbě a instalacím výstav. Za interiér na výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925 získal cenu Grand Prix. Jan Mráček byl člověkem všestranných zájmů. Kromě architektury bylo jeho velkou láskou také malířství, kterým se chtěl již v době studií zabývat intenzivněji. Julius Mařák, za kterým se tehdy vydal pro radu, mu však sdělil: „Jděte si dokončit studie architektury – pro případ, abyste měl zabezpečení, kdyby vás snad malířství zklamalo“. Další Mráčkovou zálibou již od ranného dětství byl sport, kterému se náruživě věnoval až do pozdního věku. Při příležitosti 30. výročí založení Lyžařského klubu v Brně (1940), na kterém měl sám výrazný podíl, vzpomíná: „Lyže se mi v zimě staly tím, čím mi bylo kolo a kajak v létě. Také jim mám co poděkovat, že mi otevřely nový, neznámý kouzelně krásný svět zimní přírody. Podle mého vědomí objevily se první lyže snad na Moravě, ale určitě v Přerově roku 1895, a já jsem byl první lyžař, který brázdil zasněženou louku na Lučkách.“ Byl také „průkopníkem“ v oblasti 146

fotografie. Za dobré vysvědčení na pražské stavení škole (1891) si mohl zakoupit za 15 zl. fotografický aparát. O prázdninách pak fotografoval v Přerově jako první amatér „kdeco a kdekoho, často s překážkami a bez úspěchu, pro velký sběh zvědavého lidu.“ (Z autorovy korespondence z roku 1960.) V dalších létech se zabýval též fotografií barevnou a účastnil se i několika kolektivních výstav. Mezi Mráčkovy přátele patřily takové osobnosti jako M. Švabinský, S. K. Neumann, A. Jirásek, E. Bass, L. Janáček nebo J. Mahen. Jeho brněnské kontakty byly utuženy i příbuzenskou vazbou; sestra Marie se provdala za Václava Helceleta, bratra slavnějšího Mojmíra, známého lékárníka a především uznávaného sběratele umění a bibliofila. Nadaný umělec, náruživý fotograf, sportovec tělem i duší i skvělý vypravěč Jan Mráček zakončil svoji životní pouť v roce 1961, tedy v úctyhodném věku 87 let. Jeho popel byl rozptýlen na Ústředním hřbitově v Brně na jedné z tamních louček.

„Posílám vám s vánočním pozdravem obrázek mojí chaty pro lyžaře postavené r. 1912 na Harusáku“. (Z popisu na pohlednici.) Archiv Borise Šlechty.

147

KOSTKATÉ KALHOTY Vzpomínky Borise Šlechty a jeho maminky Věry (rozené Helceletové) na strýce architekta Jana Mráčka a rodinu Helceletů (korespondence s Janou Mlatečkovou)

Vážená paní !

19. 1. 2014

Vždycky jsem se hlásil k tomu, že jsem „také“ Helcelet, i když po ženské linii, ale ono „helceletovství“ mne nesporně ovlivnilo na celý život. Dědeček Václav byl vnukem onoho proslaveného moravského národního buditele MUDr. Jana (Ivana) Helceleta. Protože jsem dědečka (Šlechtu) nikdy nepoznal, (zemřel údajně na španělskou chřipku na počátku první světové války), byl můj dědeček Václav, (po kterém mám druhé jméno), předobrazem všech dědečků, kteří na tomhle světě žili, mým vzorem, člověka ušlechtilého, znalého, vtipného a kamarádského. Vždycky jsem se těšíval na jeho „zkazky dřevních věků“, které vyprávěl většinou v přítmí noční lampičky, (předtím, než jsem šel spát). Dodnes jakoby na mne dýchla vzpomínka na zvláštně osvětlený pokoj na Brandýském nádraží, (i to, jak na jeho strop se tajemně zobrazovala skleněná baňka lampičky a kreslila podivné šmouhy a stíny, které se mísily s dědečkovým slovem). To on mi napovídal spoustu historek o svých sourozencích a o jejich příhodách, barvitě a vtipně, plné zvratů, a překvapivých poznání, (z části pravdivých a z části plné jeho nekončící fantasie). Bohužel má chatrná paměť si z toho uchovala jen malé střepinky krásna, a konkrétní postavy a příhody se rozplynuly jako dým polní natě. Přesto mne silně ovlivnila jeho osobnost, dokonce i v takové otázce, jako bylo „náboženské“ vnímání. Sám dědeček se stal ateistou a donutil mé rodiče, (když už jsem musel být v nějaké církvi), aby mne přihlásili do té československé (husitské). „K tomu, abych se choval slušně jako člověk“, říkával, „nepotřebuji strašení vyšší mocí, a všechno to čarování kněží, kteří mne mají poučovat, jak mám žít!“ Přesto přezevšecko byly Vánoce u něj a u babičky plné všech těch atributů, které řádný křesťan musí mít: stromeček s betlémskou hvězdou, který se otáčel podle písně Heilige Nacht, jesličky s Ježíškem, koledy atd. Babička chodívala zpívat do kostela a ona, též Moravačka, oplývala hudebností a znalostmi lidových písní. Dědeček byl navíc také veliký ochotník a tak vedle onoho důrazu všechno posuzovat rozumem, (ale i citem), přivedl mne také k obdivu k divadlu, a to tak silně, že jsem se vlastně stal profesionálním hercem. 148

Dědeček Filip Oliva s vnuky, Václavem a Vojtěchem Helceletovými.

Proč jsem se o tom tak zeširoka rozepsal ? To proto, že mi také přinesl poselství rodiny Helceletů, tedy ten veliký důraz na rodinu, na pospolitost a úctu k práci předků. Vždyť ten jeho dědeček, MUDr. Jan (Ivan) Helcelet byl vlastně po předcích cizinec. Pocházel z francouzsko-německého pomezí, a když jeho otec přišel na Moravu, neuměl česky ani kváknout. A jeho syn najednou miloval ten náš neobyčejný jazyk, (který neměl daleko k vyhubení), a došel v jeho obdivu tak daleko, že schválně psal své ženě po česku, aby ji na kraji dopisů připojil červeným inkoustem slovníkové vysvětlivky. Z těch zkazek se, bohužel, opravdu zachovalo v mé mysli jen málo, ale existuje sepsání vzpomínek dědečka, na ochotnické začátky, které začínají v Brně u Helceletů, mezi sourozenci a vše nakonec ústí do práce souborů, které vznikávaly i tady u nás, ve východních Čechách, kam dědeček zavítal ve svém povolání, (byl železniční úředník a nakonec i přednosta stanice). I to mne velmi ovlivnilo, (vyrůstal jsem o každých prázdninách mezi kolejemi, sám jsem o tom napsal samizdatově knížku : Zahrada mého dětství). 149

Takže tu je první zdroj, který by Vás mohl zajímat. První část popisu Helceletových sourozenců a jejich zážitky „divadelní“. Cituji: „L. P. 1891 vznikla v nás dětech myšlenka zkusiti svoje štěstí na prknech divadelních, jež znamenají svět. Iniciátorem té myšlenky jsem byl já, kterému bylo tehdy 9 let a byl jsem tudíž již kvalifikován postaviti se v čelo tohoto podniku.“

Kapela sourozenců Helceletových – Václav, první housle, Ivan, flétna, Prokop, zpěv, Mojmír, mandolína, Vojtěch, harmonika a Olaf – zpěv, (vlastně vytí).

Následující zmínka o té mé knížce se jakoby obloukem vrací k tomu člověku, o kterého máte evidentní zájem. Maminka se vždycky divila tomu mému „spisování“. O všem jsem se musel zmiňovat, ale nejenom slovem, ale i fotografiemi a navíc, (jsa též vyškolený středoškolský výtvarník), i kresbou. Říkávala: „No jo, tos podědil po strýci Janovi,“ čímž vlastně myslela architekta Jana Mráčka. Tak 150

jako ti Helceleti, i Mráčkové byli spojeni se svou rodinou, a vlastně setkání babičky s dědečkem se uskutečnilo v Přerově, kam byl děda vyslán, (skoro za trest), aby se polepšil. V rodině, ve které bydlel, měl brzy svého věrného a oddaného kamaráda, právě onoho Jana, který se stal pak proslavený onou zvláštní vilou, směsicí objevných slohů své doby. A protože Jan miloval svou sestru, i svého nejlepšího přítele, často je navštěvoval i v době, kdy už byli svoji a radoval se i z jejich dětí. To vše vždycky dokumentoval obrázky a povídáním. A teď posuďte, jestli se opravdu ty geny ve mně neprojevily. Já často svým přátelům, (a najmě kamarádkám), psal dlouhé dopisy plné obrázků. Nakonec tomu všichni, (ani nevím jak), začali říkat: knížkodopisy, (neb jsem je já, skoro vyučený knihař, vázal a ilustroval). A toto podobně už kdysi prováděl i strýc Jan. Mám tu bohužel pouze jeden takový kompletní exemplář, který on nazval: PRÁZDNINY V PROSENICÍCH, a v podtitulu je datum ROKU 1908. Tuto knížku se mi podařilo knihařsky zrestaurovat, (takže doufám, že vydrží ještě mnoho let), ale nikoliv naskenovat (jako jiné fotografie), do počítače. Je složena s dokumentárních fotografií a s vloženého povídání, které začíná úhledným písmem psaným tuší takto: „Můj návrh strávit prázdniny v úzkém rodinném kruhu někde v okolí Přerova blízko Bečvy našel u všech jednomyslného přijetí...“, a následuje vyprávění o místě, a drobných příhodách tehdy zažitých a strávených, („...v sobotu vylákala nás rozvodněná Bečva k procházce po břehu ke kapličce...“ „...v pondělí 27. VII. připravovalo se stěhování a když k večeru přijel povozník, šli jsme všichni pěšky za povozem přes Křivou do Prosenic“). Pak živě popisuje i všechny účastníky a setkání s lidmi z okolí i s přáteli. Nezastupitelnou roli tu má i jeho kamarád „Vaňura“, (což je přezdívka mého dědečka), a na čestném místě umístěný jeho akvarel údolí Bečvy. To povídání končí slovy: „Na věčnou paměť nám i budoucím napsal Jan Mráček arch.“ Listů textu je v knížce třináct a bezpočet fotografií, hnědě zažloutlých, jednoduchých, ale majících velkou, (podle mne), dokumentární hodnotu: „Na Strži u Kroměříže“, „Pečení na rožni“, „Na řece Moravě cestou do Kroměříže“, „V Hostýnských horách“, „Hubert Mádl čte říkanky“, „Na Veselíčku“... Každá fotka má svůj název a popis a někdy i přesné datum, a na mne dýchne doba a osudy, vše co nemohu pamatovat, ale to, čeho si vážím, ono Martinů, (a Burešovo): „Z ruky do ruky si podáváme klíč, klíč od domova.“ Mrzí mne, že jsem už dřív nedával věci a vzpomínky dohromady. Vzpečoval se tomu nejenom čas, ale i krušné starosti existenční a rodinné. Maminka měla těch historek plnou nůši v paměti, ale bohužel přes mé výzvy, nikdy to nedala na papír. Nakonec jsem po desítkách drobných setkání alespoň část jejich „svojských“, (výraz mé babičky Marie), povídání zachytil. Jedno jsem dokonce rozvinul a dal do jedné 151

Typický list s popisem a vzpomínkami, které posílal Jan Mráček svým blízkým, v tomto případě sestře Marii – 1. IV. 1902, MILÁ MAŘI, POSÍLÁM OBRÁZKY Z NAŠI VELIKONOČNÍ PROCHÁZKY NA KŘIVOU A DO ŽEBRAČKY A PO PADESÁTI LETECH SRDEČNÉ POZDRAVY K SVÁTKU 8. IX. 1952. TVŮJ JENÍK.

Jan Mráček se svou první ženou Miluškou, s maminkou a sestrou Marií, okolo roku 1902.

Miluška Psotová, první žena Jana Mráčka, sestra Váni Psoty.

z mých samizdatových knížek: „PLKY MLKY“. Ostatní jsem pak připravil pro další samizdat nazvaný: ZKAZKY DŘEVNÍCH VĚKŮ, ve kterém zachytila má maminka i některé příhody rodinné, (jako je i ono povídání týkající se např. zahrady, kterou zachytil strýc Mráček, i povídání o jeho příbuzných Psotech, neb si vzal Milušku Psotovou za svou první ženu a táta Psota byl velice rázovitá postava, nemluvě o druhé jeho sestře Emě. I tu jsem pamatoval). Má vzpomínka na Jana Mráčka má i trochu pikantní podobu. Vždycky, když jsem se s ním setkal jako dítě, měl na sobě, (alespoň co má paměť sahá), kostkaté kalhoty, (z maličkých kostiček černo-šedých). Ty jsem pak po něm, (jako jedinou věc), zdědil. Jsem-li hrdý na restaurační menu pro Ctibora Helceleta, na vynikající kostýmní špalíčky i po jeho otci, (které mi tolikrát posloužily na inspiraci loutek), neméně hrdý jsem na tuto oděvní součástku, kterou jsem nosil, co by pomocný, (či produkční), výtvarník Hradeckého loutkového divadla k pobavení všech mých kolegů. Bylo to v té době něco provokativního, dokonce jsem byl i jistým člověkem z vedení vyzván, abych to sundal, že kazím vizitku divadla a oblékl si něco „normálního“. Byl tehdy pro mne strýc něco jako bůh, jako bůh tvorby, plný nápadů, 153

ale i povídání, které v rodině mělo až nádech neskutečna: Strýc: první fotograf, první cyklista, první vodák, (měl prý i skládací kajak). Přirozeně, že slova zněla ve skutečnosti : „Jeden z prvních !“, ale v dětské mysli se to spojilo v ten neuvěřitelně přikrášlený obdiv. Vždyť pro mne i ty knížečky rodinných fotografií, které posílal a psal svým úhledným písmem skoro souvisely se zázrakem. A zbožně jsem mu naslouchal, (tak jako tehdy i svému dědečkovi). Naposledy jsem se setkal se strýcem v Brně, (pamatoval jsem si, kdoví proč), že bydlí v Grohově ulici, (bylo to, bohužel, pár roků před jeho skonem). Byl jsem tam tehdy na soutěži Lidové umělecké tvořivosti mládeže, s vojenským souborem, který suverénně vyhrál onu přehlídku, před soubory civilními, neboť nás náš vedoucí, známý moravský zpěvák Láďa Gřonka naučil zpívat a capella písně klasiků: Janáčka, Smetany, Dvořáka a pod., a to v čistém mužském čtyřhlasu (!) věc tehdy neslýchaná. V Brně po vyhlášení vítězů jela naše parta ve dvou „šalinách“ a spontánně zpívala sbor zbrojnošů z Dalibora: „Ba nejveselejší je tento svět, když se touláme z říše do říše...“ k překvapení všech Brňáků. Strýc mne tehdy přijal, skoro bych řekl s nadšením, (míval velikou radost se setkání se svoji krví, a zvláště, když to byla krev jeho milované Mařenky a Vaňury. Ihned se mi věnoval, jako bych byl oficiální státní návštěva. Vyprávěl historky nejenom ze svého života, ale i popisoval svou práci a před mým okem začínajícího výtvarníka se míhaly plány jeho staveb, (i těch pouze vyprojektovaných). Pamatuji se, že jsem byl ohromen a mnoho z nich mělo zdobnost secesní, (kterou se tak proslavil Alfons Mucha). Ať se mi nikdo nediví, že jsem nasákl tak trochu tímhle pohledem na svět. Vyprávěl o svých kamarádech architektech, o přátelích a cestách, zase na mne dýchlo kouzlo Starého mocnářství i výboje první republiky. Co mne ale překvapilo nejvíc, bylo vyprávění o jeho vynálezu barevné fotografie, kterou si dal i patentovat. Pokud se pamatuji, bylo to snímání pomocí barevných filtrů, ale přesný popis si už nepamatuji, (vše mi také názorně předváděl i s ukázkami, včetně starých aparátů). A zmínil se také o tom, že pro ředitelství ČSD vyfotografoval v barvě Slovenskou strelu, červený rychlík (ve své době velice populární). Pro mne to byla zase jisté zajímavé odhalení, neb jsem u dědečka Helceleta propadl kouzlu starých vlaků a lokomotiv, (a to tak silně, že je dodnes maluji). Mrzí mne, že jsem si nic z toho setkání nezapsal, ale po velké slávě vítězného souboru, nastala zase socialistická honička řadového vojáka, až do zemdlení a nevýdrže, včetně dodnes zkaženého sluchu od nevydržitelně silného „pípání“, (byl jsem u spojařů). Ale to už je jiné povídání a jiný příběh. Budete-li mít nějakou potřebu něco z toho, co jsem tu nastínil, využít ke své potřebě, jsem Vám plně k disposici, (pokud mi to čas dovolí). Jsem totiž stoupencem uchování odkazu předků, nezkreslených, (pokud možno objektivních), popisů jejich činností, myšlenek osudů i toužení. Proto jsem začal vstupovat do vašich 154

„moravských“ encyklopedií, (nejenom proto, že tam mám část svých kořenů), ale že jsem i já na Moravě lecos dobrého zažil. Hrával jsem s divadlem v Brněnské Radosti a měl, (a snad i mám), spoustu kamarádů, (a dobrých kamarádů). Bohužel jsem s některými ztratil kontakt, jakož i s celou rodinou Helceletů. Ale už opravdu končím. Napište, co by Vás zajímalo a já se, jak jsem napsal, ozvu. Váš Boris Šlechta

Bratránci Ivan, Jenda, Igor a Boris, ve Skokovech, 1947

Vážená paní !

23. 1. 2014

Jak jsem už naznačil dříve, jsem ochoten uvolnit ze svých vzpomínek i archivu cokoliv, co by prospělo kořenům, ze kterých jsem vyrostl. V tom zběžném povídání, které jsem Vám zaslal, (i s pěknými hrubkami, ovšem, a mám dojem i s vynechanými slovy), šlo jen o bezprostřední naznačení materiálů, které vlastním. I když mé texty, (alespoň v rozhlase), vždy působí bezprostředností a při veřejných čteních některá má povídání i chválu posluchačů, stále se pokládám za poloprofesionála. Daleko živěji vychází to, co mi napovídala má maminka, (dožila se devadesáti tří let). To ona mne naučila tak skvěle formulovat viděné (často oceňované i mými kamarády : „Závidím ti ty vtipné pididetaily!“), a tak 155

jsem měl za to, že možná, co se týče povídání o Helceletech, (potažmo i Mráčcích, o starém Psotovi), by bylo daleko zajímavější, to její povídání, než mé jen narychlo vypovězené příhody. Myslel jsem, že kdyby byla chuť, pak to také mohu opsat a zaslat. Pravda, později se soustřeďuje na své dětství, na Uhersko, (kde byl děda přednostou stanice), ale přesto je mezi tím, (podle mne), ohromně vtipné, řekl bych přímo „novinářsky“ živé popisování třeba plesu tety Emy, (Mráčkové). Byly to tradiční příběhy, které maminka dovedla okořenit svými jadrnými postřehy a přímo „rozhlasovou“ zkratkou, (do které jsem se musel já spíš nutit, abych se trefil do předepsaného času, a pěkně mne to štvalo: „Já si vymyslím geniální slovní vazbu, která posluchače pozvedne, a musím to najednou celé seškrtat, doprčic!“ Hlas redaktora : „Nenadávej a pracuj!“). Ona prostě „uměla škrtat v samé podstatě“. Tak to je jeden ze zdrojů. Mimochodem moje maminka v těch svých vzpomínkách popisuje i Gabrielu Preissovou, která údajně premiéru své hry uvedla zde ve východních Čechách a z dědečkova a babiččina vyprávění také moje maminka upozornila, že to tam sehráli ochotníci a babička Marie byla první herečkou, která v tom hrála hlavní roli. I to má možná jistý „moravský“ kolorit. Takže Vám přeju mnoho zdaru v práci a jak jsem už napsal: „Podávám i já, ten klíč od domova !“ využijte ho s rozmyslem a vtipem. Váš Boris Šlechta

26.1.2014 Vážená paní ! snažím se odpovědět na Vaše přání, ale poněkud se mi to komplikuje tím, že ne vše, co je psané z Moravy, týká se jenom Brna. Na vysvětlenou se pokusím tak trochu znovu osvětlit mé vazby na Helceletovy a Mráčkovy. Moje maminka se za svobodna jmenovala Helceletová a byla nejstarším potomkem Václava Helceleta z kdysi slavné rodiny, jejíž předek byl usazen na francouzsko-německém pomezí. Jmenoval se Baltazar Hoelzle a za ženu si vzal Elišku Hennetovou. S Čechami, ani s Moravou nebyli v žádném, (alespoň pokud vím), spojení. Baltazar byl kuchařem knížat – biskupů basilejských, původem Němec z Ottobayern ve Švábsku. Získal si své postavení i v městské radě Porretruy, kde se také narodilo jedno z jeho 156

Děti Ctibora a Aloisie Helceletových, Votěch, Mojmír, Ctibor, Ivan, sedící Věra a Václav.

devíti (!) dětí, syn František Josef. Ten se jednoho dne vydal na vandr, až došel na Moravu a tam v Dolních Kounicích se snažil podnikat v soukenictví. Podnik však zkrachoval a on odešel do Brna. Odtamtud měl za ženu Brňačku Antonínu Essaovou. S ní měl údajně sedm dětí, z nichž Mudr. Jan (Ivan) Helcelet se stal oním proslavený vlastencem, jehož jméno bohužel mnoha lidem dnes v té naší přiblblé a hamižnické době nic neříká, a při tom, jaké významné postavení si vydobyl v dějinách českého národa. Narozen v Kounicích (1812), vystudoval lékařství, ale po krátké praxi porodníka stal se významným profesorem (českým !!!) hospodářské akademie v Olomouci, (vlastně by se dalo říci, že byl zakladatelem českého 157

Aloisie Helceletová se syny Vojtěchem, Mojmírem a Ivanem, 1892.

národohospodářství). Tento, původem vlastně cizinec, člověk velice vzdělaný, připojil se k českým, (tedy vlastně moravským), vlastencům, (sám psával Českomoravským). To, že mu házeli klacky pod nohy nejenom dnes tak vychvalovaní olomoučtí katoličtí potentáti, ale i habsburští úředníci, způsobilo nakonec to, že odešel do Brna a tam se stal jedním ze zakladatelů Matice Moravské a Sokola Brno. Byl poslancem Moravského sněmu a účastníkem Slovanského sjezdu. Velebitel češtiny a přítel Boženy Němcové. Zde bývá často osočován chabými mozečky současníků (i některých badatelů), právě za tento vztah, že byl povrchní. Opak byl pravdou. Boženka mu často děkovala za pomoc i přátelskou radu (nikoliv za sexualní zážitky). Není tu však prostor, abych tuto myšlenku rozvíjel, i když bych jej i ji docela rád rehabilitoval. Jan si vzal za ženu dceru ředitele c. k. guberniální registratury Marii Johannu Möllerovou, Němku jako poleno, kterou se snažil naučit česky. Jeho syn JUDr. Ctibor Helcelet, pokračoval v otcových šlépějích, (stal se rovněž spoluzakladatelem Sokola moravského a poslancem). Působil pak jako advokát a měšťan ve Vyškově, kde také zemřel (1904). S Aloisií Olivovou měl zase požehnaně dětí, (žel, mnoho jich zemřelo už v útlém, či ve studentském věku). Pár jejich členů působilo pak ve vedoucích funkcích na Moravě. Tak např. Mg. Ph. Mojmír, stal se vedoucím farmacie v nemocnici u sv. Anny v Brně, Vojtěch byl proslavený zvěrolékař v Ivančicích, a Václav můj dědeček, (nejmladší kluk), se stal přednostou stanice v Uhersku a pak v Brandýse nad Labem. Měl tři děti : Nejstarší Věru, (mou maminku), Dušana pozdějšího právníka a Aleše. Ten působil jako herec většinou v Praze. Toto jsem napsal hlavně proto, aby bylo vidět, jak těžko se může udržet linie patriotická, tedy brněnská, Morava ano, ta je u Helceletů dojista rodným krajem, (i Mráčkové působili spíše v tomto regionu, teprve strýc Jan, po studiích, přesídlil do Brna. Do té doby rodina žila v Přerově). 158

Rodina Ctibora Helceleta, Vojtěch, Věra, Ivan, Prokop, Mojmír, Václav, maminka Aloisie, otec JUDr. Ctibor Helcelet.

Jak jsem se zmínil, často jsem žádal maminku o sepsání jejích vzpomínek. Vždyť opravdu dovedla vyprávět poutavě s různými detaily a poznámkami tím, „svojským“ způsobem, (jak to nazývala má babička Marie). Má snaha byla zcela marná. Říkala, že neumí psát ! Ale opravdu vyprávět uměla, když už se jí blížil vysoký věk, začal jsem zapisovat její vzpomínky, (táhlo ji na devadesátku), ale neměla už tu trpělivost k vyprávění, brzo byla unavená. Přesto se mi podařilo při mnohých sezeních dostat ty její „náměty“ dohromady, neb jsem sám už znal jejich obsah. Tak tedy, moje maminka mi vyprávěla:

ČESKÁ UČITELKA, CO JI SEŽRAL ŽRALOK Já si myslím, že to byla pověst, která svědčí o tom, jak si lidi rádi přidávají k něčemu, co se někde doslechli. Však jsem se tam dostala, já byla na Jadranu, já byla při tom! Naši mě nejdřív šoupli do „Rodinky“, to byla škola, kde se mladá dívka učila všechny práce domácí, včetně vaření a vyšívání a šití a tak. Když jsme byly v kuchyni, nosily jsme bílé zástěrky a bílé čepečky, byli jsme jak kuchařinky z reklamy. Ale nakonec to byla docela zábava mezi námi děvčaty a učitelky stále říkaly: „Slečny, slečny, pamatujte se!“, to víš, když se sejde tolik holek najednou. 159

Měla jsem tam kamarádky: Jarču Červenkovou a Bělu Ranou a nakonec jsme si užily. Já chtěla tancovat, tak jako ta Isadora Duncanová, jak měla okolo krku dlouhou šálu a jela v autě, a to bylo otevřený a šála se jí zamotala do těch šprušlí kola a uškrtila ji. Ale byla slavná! Kdyby se to stalo mně, tak by na mý jméno dávno zapomněli a možná by tvrdili, že nějaká holka z Pardubic tancovala schválně v autě, a že to ji urazilo hlavu, (to by si přidali). Však kdopak dneska ví, že to byl pokrok v tanci, že ona tancovala bez špiček, tak navolno, naboso, a já se to vyučila v Pardubicích, jezdila jsem tam do rytmiky. Já už tančila od třinácti let, (i když přirozeně vlastně od malička), ale tak umřít bych nechtěla, jako ona, přirozeně, i když bych byla slavná. Ale my pak byly v pensionátu „Světlá“ ve Velkém Meziříčí a tam jsme taky tančily, říkalo se tomu: „Výrazový tanec“, hrály jsme i divadlo, dokonce ve Vídni jsme byly, jely jsme po městě autokarem, otevřeným, jak bylo tehdá zvykem a já měla lokny, (takový jakýs i ty znal, až do pětačtyřicátýho roku), a byly jsme u pomníku císařovny Sisi, je celej velikej z bílého mramoru a představ si, ona ji zasáhla kulka, (tu sochu), když byly ty bouře ve Vídni, přesně do toho místa, kam ji bodl ten anarchista, a tak ji připravil o život a pilníkem. To jsi nevěděl? A koukali jsme na tu Vídeň seshora, jak jsme byly na tom raisnerrrádu, (to bylo takový ohromný kolo v Prátru, odevšad bylo vidět, kdoví estli tam ještě je). A taky jsme pěstovaly sporty, v zimě na saních, a v létě i s míčem, všechno… Jo a navštívily jsme spisovatele Jakuba Demla, taky. On psal takový nábožný věci, i když spíš myslím mystický, ale dneska ho nikdo nezná, ale tehdy byl slavnej! Ani nevím, zda jsem ho četla. A taky vzpomínám na Zorku Heimrichovou, oni měli továrnu v Jihlavě. Byly tři sestry, tahleta Zorka, Božena a myslím, že ta třetí se jmenovala Alena, (ale tím si nejsem jistá). Ta prý byla ze všech nejhezčí. A ještě, myslím, měli bratra Jendu. Ten jejich otec se zamiloval, vzal si chudou dívku, to víš, tehdá: proti vůli rodičů a tak ho ti rodiče vydědili. Ale naštěstí: zemřeli, bratr ho přijal zpátky a on se stal ředitelem tý továrny. Ale nejlepší mou kamarádkou byla Marie Šklíbová, měli hospodu „Na žabce“ naproti nádraží v Uhersku. Tam měli Řeháčkovi svoji svatbu. Řeháček byl výpravčím na nádraží u mého tatínka, tvýho dědečka. Ten měl původně ženu z Dalmácie, kde byl s vojskem. Pěstovala se tam krevní msta, jak sis něco začal s místní ženou, musel sis ji vzít! To nešlo, jen tak ji opustit! Prý Češi si braly ženy, a protože se báli, že by je tam zabili, tak jeli s nima domů a cestou je shazovali s mostů, a než ta dotyčná doplavala ke břehu, kde už byl vlak! No jo, možná, že některá plavat neuměla, tak prostě nedoplavala, to se nedalo nic dělat! Ale Řeháček si tu svoji poctivě dovezl domů, byla negramotná a obyčejná, ale prý docela hodná, ale zemřela mu na tuberu. Tak se to stávalo. 160

Jo a v tý Vídni jsme byly dva dny a bydlely v podkroví české školy, to zadarmo, ze solidarity. Pak jsem chodila do soukromé Maděrovy školy, ale tam mě to moc nebavilo, ne že bych byla blbá, ale já chtěla, jak už jsem řekla: tancovat, nebo jít k dětem. To by mně bavilo nejvíc. A tak jsem nakonec šla za vychovatelku do dětské ozdravovny Sobotín. Bylo to nedaleko Šumperka na Moravě. Ta ozdravovna patřila Olomouci. Byla to poslední stanice k hranicím. Nebylo tam tolik dětí a nebyly o moc mladší než já, ale nevadilo to, se všemi jsem si alespoň dobře rozuměla, a tak si představ, to by tě mohlo zajímat: Byl tam zámek, který patřil Němcům, (vlastně to byli Židi), a ti nám dovolili prohlídku a byla to dvojčata – Židi, Němci a dvojčata! představ si... a teď to nejhlavnější: tam v lese byl hrad, myslím, že to byla taková zbořenina a upalovali tam čarodějnice... kdysi dávno, přirozeně, ve středověku, snad jsi to pochopil, a to jsme si mohli prohlídnout, to by sis přišel na svý, (když tě tak zajímá ta historie), měli tam ty všelijaký mučící nástroje, opravdový, i když už hodně rezatý, (protože byly ze středověku): ty palečnice, co jima drtily prsty, ty žebříky na natahování až kosti praskaly, a taky železná panna tam byla! Ta byla plná kovových pichláků jeden vedle druhýho, jako ježek! Do toho ji zavřeli a ty pichláky ji píchaly! Ta musela ječet, viď? A tak jsem se dostala do tý Jugoslávie. Strýc Jan, Mráček, z Brna, architekt, (však si ho taky znal, říkals mu: „Holohlavej strejček s kostkovanejma kalhotama!“ a ty kalhoty jsi po něm podědil), to vykoumal. On našel Nadaci Marie Stejskalové, co odkázala tý nadaci pro služebný celý jmění, a ten podnik tam koupil tři domy u móře a to bylo to Jaderský, (říkám to dobře?) a oni scháněli vychovatelku k dětem a že by to platili, no a strýc to zprostředkoval a já tam šla celkem na tři měsíce a bylo to v Crekvenici, (na ostrově Korku), a tam v tom roce, ty anglický lodě, (jak se jmenovaly...?), no ty křižníky, měly manévry a tak tam kotvily a oni nám dovolili se tam podívat, po takovém celém křižníku jsme se procházely, chodily odshora dolů a všude, i na kapitánském můstku jsme byly, a byli tam námořníci v bílém a byli strašně zdvořilí. A taky tam byl parník, na ten jsi si mohl sednout a jet cestou kolem světa za jeden tisíc naší měny! Tolik tehdá ta naše koruna platila! Jo a taky tam ulovili žraloka, a my ho viděly, pověsili ho za ocas, aby vynikl a byl o mnoho větší než člověk a byl to lidožrout! A všichni jsme se dívali, jaké má strašné zuby. Plnou hubu! Ale žádnou učitelku z Čech nespolkl, to bych věděla, vždyť já tam byla celou tu dobu a viděla toho největšího žraloka, co tam kdy vylovili! Bylo to v třicátým pátým roce a za pár let ses narodil ty a za dalších pár let vypukla ta strašná válka, a každýmu bylo jedno, jestli se o českých učitelkách říká pravda, nebo ne.

161

Výlet děvčat z penzionátu „Světlá“ do Vídně, u pomníku císařovny Sisi.

Výlet děvčat z penzionátu „Světlá“ do Vídně, jízda otevřeným autokarem.

162

Věra Helceletová (vpravo), v „Rodince“ (škola pro mladé slečny, kde se učilo vše, co má mladá žena umět), kurz vaření.

A já si stejně myslím, že ta pověst vznikla z toho, že jsme se tam na toho strašného žraloka dívaly a když oni viděli, jak jsem z toho vyvalená, tak se mne hned zaptali, vodkuď jsem, a já jim všechno řekla, no a tak to asi vzniklo: Já byla ta česká učitelka! Vykládali, vykládali, každej něco přidal, a než jsem dojela domů, tak už jsem byla spolknutá od žraloka! Rozumíš?

Až potud vyprávění mé maminky. Zajímavé je, že je to nejvíce zdokumentovaná, (myslím fotografiemi), povídka, i ty snímky z Maděrovy školy mám, i z jejích tanečních začátků a také ze Sobotína. A vše v hojném počtu, (některé jsem nestačil ani naskenovat). Tohle jsou vybrané snímky, které jsem chtěl použít na tu samizdatovou knížku. Pokračovat začnu až za chvíli, jestli vyčlením čas. Je mi trochu šoufl a tak si asi i lehnu. Následovat budou už „Mráčkovské legendy“. Bohužel tak trochu jsem měl malý výpadek, protože beru nové léky tak trochu mne to zmohlo a musel jsem ulehnout. Vzbudil jsem se před chvílí, přesto se pokusím pokračovat. 163

HESLO VESLO Teta Ema, dcera Jana Mráčka stavitele a sestra mojí maminky a Tvojí babičky Marie, si vzala advokáta v Lipici, a pak on byl v Praze, a měli toho JUDr. Hugo Richtera, jak už jsem říkala, (co jsem byla do něj jeden čas zamilovaná) a taky tam byl Láďa a ten byl snad poddůstojník u vojska, či co. Ale počkej, nejdřív ti řeknu něco o celé rodině, to je strašně zajímavý. Ten jejich tatínek, jak už jsem ti říkala, tedy tatínek jejich Jan, on stavěl tu vejprtskou dráhu a pak byl odvolán a dostal místo městského stavitele v Přerově, dělal na to zkoušky a pak byl městský stavitel. A teď ti řeknu, jak se poctivost někdy nevyplácí: Jan Mráček byl velice zodpovědný stavitel a tak šel kontrolovat stavby a oni tam měli strašlivej nepořádek, a on jim do toho nepořádku vlezl, nějaký to prkno se uvolnilo, rána a on spadl na hlavu. Babičce bylo tehdy deset let, ta mi to pak vyprávěla. Přišel domů s buřinkou, (ta se tehdá běžně nosila), a řekl: „Mařenko, dej mi vodu na hlavu!“, sundal tu svoji buřinku a vylil z ní krev. A na následky toho potom zemřel! Jeho sestra měla pohřebnictví, jedno z největších v Praze a jmenovali se Fišerovi. Teta Ema byla o patnáct let starší než babička a vzala si Dr. Hugo Richtera, ale nevydrželi spolu a tak se rozvedla, měli syna Ladislava, (on se pak pojmenoval Vojan, ale to o hodně později), a ten byl na Moravě a ještě měli Hugo Richtera, co byl advokát, co mi dal první pusu a navrhovali ho pak na ministra a taky byl zavřený za fašistů a pak tady byl její bratr, syn Jana Mráčka stavitele, taky Jan Mráček, ten s těma kalhotama, co jsi ho znal, (já vím, tetu Emu jsi taky znal, chodili jsme za ní), a on byl strýc Jan taková svérázná postava, však víš, on o všem psal, ten měl ty rodinný zkazky, to by byla kniha, někde tu mám jednu: jak byl na výletě s Helceletem, on všechno takhle popisoval, (to máš po něm), a fotografoval, to by byly celý knihy, kdyby se to vydalo, to by bylo svazků, však on i pohlednici celou popsal co a jak a kde to bylo a jak se měli. Jan Mráček byl o jedenáct let starší než Marie a pak byl Vilém. To už jsem taky říkala. On měl, tenhle strýc, abych tě nespletla, syna Jana, proslaveného rytce a tvůrce bankovek a známek, vidíš, to jsou také rodinné schopnosti, kdoví od koho bloudí po potomcích, i na tobě se to projevilo. Ten Kurník, jak jsi se mne ptal, kdo je to napsanej v tom dopise, tak to byl právě její manžel, tety Emy, jak se s ním rozvedla, (jestli jsi už neztratil souvislosti), tak on byl kamarád Leoše Janáčka a říkalo se o nich: „Největší kurevníci z Moravy“ a ten Kurník, to byla zkratka. Ta historka o slavném skladateli, jak se tradovala v rodině, tak ta byla od něj. Jednou ho uviděl Hugínek rozvaleného v kočáře, jak si to drandí po Brně, a vedle něj ženská s takovýmdle kloboukem, jako kolo od vozu, (to byla tehdá taková móda), a Richter jak ho spatří hned za ním volá: „Tož Leošu, jak?“ 164

A Janáček odpoví nahlas: „Jedu spitslavou, jedu spitslavou!“ A ten Hugo Richter přemýšlí: „Tak už měl hodně těch ženskejch, po tý svý Zdeničce, taky tu Štoslovou, ale že by nějakou Pitslavu? To je tedy jméno!“ Jenže Janáček říkal: „Jedu spit slávou“, ale jak mluvil kratce, (on byl někde od Hukvald a tam se takhle mluvilo), tak z toho vznikla ta Pitslava. Však i on má tu hudbu takovou ve zkratce, to se nedá poslouchat a tak naše maminka, vždycky když slyšela v rádiu janáčkovu hudbu, (ona byla velice hudební a zpívala ve sboru), tak říkala: „Prosím Tě, zavři toho spitslavaka, trhá mi to uši!“ A pak taky říkala: „Jedině ty Spilky se dají poslouchat, ale to stejně ukrad!“, (to byly totiž národní písničky...) Neodbíhám, já jen, abych ti to vyjasnila, když to po mně chceš. Jan, tedy tatínek mojí maminky, (a vlastně tvůj pradědeček), si vzal Marii Pikartovou, on měl Pikart v Praze veliký povoznictví a půjčoval, (ještě hluboko za Rakouska), koně, ale původně to byl správce knížete Lobkovice, tam u něj se vypracoval... Aha, o tom žirardku: To se tehdy nosilo a byl to takovej klobouček slaměnej a byl velice v módě. Nosili ho muský i ženský, dospělí i děti.

Svačina v naší zahradě den po svatbě naši Emy s Hugem R. v srpnu 1893 (nápis na přední straně fotografie).

165

A ta teta Ema to vždycky vyprávěla, to je její historka. Měli velikej dům a ještě větší zahradu a tam si vodili děti, kamarády, ale pouštěli je tam jen na heslo. Měli tam jednu kamarádku, ona tehdy chodila o berlích a tak ji ty děti postavily na hlídání, u vrat tý zahrady, že může vpustit jen toho, kdo zná jejich heslo. Tak tam byl taky takovej směšnej kluk v žirardku a přišel a ona ho zastaví, (ta holčička o berlích), a povídá mu: „Heslo!“ A on řekne: „Veslo!“ A pic, popadla berlu a praštila ho po hlavě a ten jeho drahej módní žirardek – klobouk spadne do hnoje. A plave si to. A to je všechno.

PRVNÍ PLES Teta Ema měla první ples a teď ti musím říct : naše babička Mráčková, (její maminka), byla velice akurátní. V té době byla velká móda honzíků, (to byla taková vycpávka krejčovská na ty zadní partie ženského těla, aby je zdůraznila). To víš, mládí a móda, to je vždycky stejný: Ema to chtěla, ale to víš, s takovou se obrátit na maminku, to si dala! Ta hned prohlásila: „Ať Tě to ani nenapadne! Můžeš být ráda, že budeš mít obyčejné šaty, jsou krásný, to se neboj!“, ta si na takové „výstřednosti“ nepotrpěla a ještě dodala: „Takový zhůvěřilosti, to bych se musela stydět !“ A stejně se styděla a dost! To víš, teta Ema, už tehdy měla tvrdou palici, (snad tvrdší, než její máma), ta když se pro něco rozhodla, tak to taky uskutečnila, a tak, Ema celá smutná, (a asi pěkně naštvaná), přemejšlí, jak by si takovýho honzíka vyrobila sama, a tak všude hledala, co by se jí hodilo a vylezla i na půdu a tam mezi všelijakým harampádím našla vyhozený story s velkejma kovovejma okama, (za který se to věšelo na garniš), celý špinavý od prachu. Tak to trochu opucovala, odstranila pavučiny a už to měla! A Ema v těch krásnejch tylovejch šatech, (nastrojená na ten ples), si tu dlouhou storu, tak jak byla, nacpala jen tak vzadu pod sukni a maminka: „Kdes byla Eminko?“, ale ta něco zamumlala na omluvu a točila se pořád tím zadkem od maminky, aby ta si toho nevšimla a to už tady byl objednaný kočár a to víš, rychle do něj a dojeli na ples a maminka Mráčková se honem hrne mezi tu městskou elitu a: „A jak se máte paní inženýrová?“, a „Co vy paní profesorová?“, a „Paní doktorová, vás jsem už dlouho neviděla!“, a „Paní advokátová, vy dneska pěkně vypadáte!“ a tak dále. Samý lichotky a štěbetání, bavila se s nima, jak to tak bývá mezi takovou 166

městskou honorací, (však otec Emilky, její muž, byl městský stavitel). A teď jedna z té honorace koukne a zeptá se: „A paní stavitelová, co to ta vaše Emilka táhne za sebou?“ Maminka se otočí a krve by se v ní nedořezal, kouká, byla zrovna promenáda s tím tanečníkem, co s ním měla tančit, a ona kouká a z pod dlouhejch sukní Emilka táhne tu špinavou storu i s těma kroužkama! Maminka zrudla, celá nešťastná: „Ať už mažeš pryč, taková ostuda... já to snad nepřežiju !“ a popadla dceru a prchala s ní domů, a ta, dovedeš si představit, byla taky celá červená, (z předtančení nebylo nic !) A teta Ema, když to vyprávěla, tak vždycky poznamenala: „Tři neděle jsem nevyšla ven !“

MILENCI A MILENKY Ten slavnej moravskej tanečník, Váňa Psota, byl taky náš příbuznej. Strýc Jan Mráček měl za manželku Milušku Psotovou a to byla jeho sestra. Byla prý moc hodná, ale nakonec mu zemřela. Starej Psota, (její otec, víš?), ten byl taky velice svéráznej. Psal ji v jednom dopise : „Milá Miluško ! Musím ti napsat: Jára zběhl z rodiny, představ si, a byl v Manheimu s nějakou Němkou a vona měla děti, tak si představ: a nevzali se a žili spolu!“, a starej Psota napsal, jak ho hledal, ale dohledat, že prý nemohl. On měl ještě jednoho syna mimo toho Váni, a to byl právě ten z toho dopisu, a tenhle byl velkej kamarád Václava Helceleta, (mýho tatínka). On byl inženýr, (myslím). Chodil taky za Mařenkou Mráčkovou, (moji maminkou, když byla mladá přirozeně), a když se to starej Psota dozvěděl, tak vykřikoval a hrozil: „Toudle tou holí nabančím tý Mařence Mráčkový, když bude chodit s tím naším klukem, a něco přidám i jemu!“ On dirigoval celou rodinu! A teď tohle : Jára s Němkou v Mainhaimu! To víš, on byl na takovýdle věci háklivej, (potrpěl si na „čistotu“ rodiny), a tak ho stále hledal a nakonec vyčmuchal, zjistil, kde ten syn bydlí s tou Němkou, ve kterým domě a ve kterým bytě a tak tam za ním zajel. Jenže milej Jára, jak se dozvěděl, že je otec tady, tak se nechal zapřít a takhle on tam byl, (ale schovanej!) Táta číhal u schodů, věřil, že vyleze. Říkal: „Jednou musí vylézt a já mám výdrž!“, a stále číhal, do bytu si netroufal, vona by ho klidně vyhodila, (vona snad byla tanečnice, či co). 167

Jenže milej Jára skutečně musel ven, potřeboval se dostat do města a věděl, že ten houževnatej starej Psota tam u schodů je někde schovanej. Oni zrovna tam naštěstí stěhovali nějakej nábytek. On je požádal, (a snad i podplatil), zda by mohl do skříně a oni ho skutečně vynesli v tý skříni dolů, on doufal, že až bude venku, tak že uteče, ale když byli u konce schodů, ta skříň se náhle otevřela a nešťastnej Jára z ní vypadl přímo před starýho Psotu! A ten v tom dopise, (co napsal Milušce), dodal na závěr: „A baby se tomu smály !“

Tak tohle je další rodinná zkazka, i když krátká, má podle mne velikej břink. Slyšel jsem ji snad stokrát a škoda jen, že mamince už docházel tak říkajíc dech. Další povídání je také kratičké, ale týká se vlastně mého dědečka Václava. Je už úplně poslední a maminka mi ho vlastně dovyprávěla s velikými těžkostmi, kdy už se, (ač jsem to nevěděl), chystala na odchod z tohoto světa.

DĚDEČEK OLIVA Jeho dceru Aloisii si vzal tatínkův otec JUDr. Ctibor Helcelet, moravský poslanec a právník. Dědeček Oliva byl velice zámožný člověk a měl velký statek a hospodářství. Malý Václav tam chodil na návštěvu a dědeček měl malého Vašíčka strašně rád a udělal by pro něj, co by mu na očích viděl. Vašíček byl, (jak už jsem říkala), od malička pěkné kvítko, čipera, který dělal kdejakou drobnou lumpárničku. A tak jednou dráždil kohouta, (jak to takoví malí kluci dělají), jenže kohout tam měl svůj rajón a svoje slepice a ten malý Vašík nevypadal na pána, ale spíš na soka, který snad ho chce o jeho harém připravit. To bylo pod kohoutí důstojnost a tak pěkně vletěl klukovi do vlasů, klovl ho a povalil. Malý Vašíček, spíš vylekaný, než poraněný, s pláčem běžel k dědečkovi. Patřičně to sehrál, protože, jak víš, on už od malička byl rozený herec: „Dědečku, dědečku“, volal až srdce usedalo, „zlej kohout mně přepadl!“ Dědeček se podivil: „A copak jsi dělal Vašíčku?“, věřit tomu nechtěl, vždyť to byl takový klidný pták. „Nic, jen jsem si hrál!“ Vašíček v podstatě mluvil pravdu, jen neřekl, že při tom „hraní“ honil kohouta i slepice s prutem. „A on najednou z ničeho nic vyletěl,“ pokračoval s pláčem, „a kloval mně tady a tady a tady...“ To už bylo na dědu Olivu moc, udělal s provinilcem krátký proces, odsoudil ho a hned ho dal popravit. 168

Měli ho k večeři, přestože to byl znamenitý chovný kohout. A Vašíček? Na toho dědovi nesměl šáhnout nikdo, ani kohout ne! Jindy přiběhl Vašíček k dědečkovi a prý, že zrovna teď se chce povozit! Dědeček hned povolal kočího, ten musel všeho nechat, ať dělal co dělal, i kdyby to bylo sebedůležitější, a musel zapřáhnout kočár a s malým Vašíčkem jezdit kam on chtěl a tak dlouho, dokud ho to neomrzelo. Štěstím bylo, že ten kočí si toho malého Vašíčka oblíbil. Táta se nám pak přiznal: „Jó, kdybyste věděli, jak já byl rozmazlenej!“ To byly časy! Škoda, že už se nevrátí! Tak už jsem ti všechno řekla a ty se pořád jenom ptáš!

Byl bych rád, kdyby se Vám ta vyprávění líbila tak jako mně, když jsem je opět po letech četl. I když jsem je na pětkráte rozmnožil, dosud jsem je ani nesvázal, ani nevybavil fotografiemi. Prostě od chvíle mého pensionování se sotva držím finančně a mé rozhlasové texty i herecké úkoly sotva stačí na uhrazení životních nákladů. Ani mnoho příležitostí, (či nabídek), nemám jako výtvarník. To jen na omluvu, že i velice těžko jsem vše pro Vás sepsal, zvláště když mne v poslední době zlobí mé choroby – nechoroby, (jak jsem napsal výše, úplně jsem musel vypnout kvůli následkům vedlejších účinků léků). Prosím, abyste to nechápala jako naříkání, ale jako upřímnou omluvu, za to, že jsem možná nestihl to, co jste potřebovali. Pokud byste chtěli krátit, oznamte mi to, jakož i jiné požadavky. Ve výběru Vám nechávám volnou ruku. Budu však rád, když se „věci pohnou“, (neb je to lepší když mi to tu leží bez oživení v šuplíku, či v paměti počítačů. Přeju pěknou neděli a hezké dny Váš Boris Šlechta

Všechny fotografie jsou z archivu Borise Šlechty.

169

PROMĚNY IDEÁLU ŽENY V DOBOVÝCH ČASOPISECH A FORMOVÁNÍ DÁMSKÝCH MÓDNÍCH TRENDŮ V PROSTŘEDÍ BRNA DVACÁTÝCH LET 20. STOLETÍ

Reakce na nový ideál samostatné ženy byly na počátku dvacátých let velmi různorodé. Hned v prvním ročníku revue Salon najdeme i méně nadšené ohlasy na ženskou image ze strany mužů. Redakce citovala výrok svérázného brněnského filozofa F. Vymazala: „Žena bude raději škaredá s modou, než pěkná proti modě.“ Postupem času ale utichá kritika hlasů staromilců, kteří volali po dlouhých sukních a účesech. Společnost mladé republiky, třebaže nemohla být ještě dokonalá, znamenala pokrok a snahu o prosazení moderních ideálů, což se promítlo i v módním stylu. V dámském stylu se prosadil nový ideál dle francouzského vzoru, „la garҫonne“. Silueta „la garҫonne“ popřela všechny ženské prvky předchozích stylů. „Garsonka“ (dle povídky Victora Margueritta vydané v roce 1922), dívka chlapeckého vzezření s plochou hrudí, útlými boky a rovnými, hranatými rameny, byla ztělesněním moderní emancipované ženy. K jejímu image patří vzdělanost, pracovní nasazení, sport a nadšení pro vše moderní. Celek osobnosti dotváří zapálená cigareta nedbale držená v dlouhé špičce a maximálně zjednodušené šaty tubové linie symbolizující představy o funkčnosti a svobodě. Ženy se zapojily do mnoha oblastí společenského života ve snaze vyrovnat se mužům a být hodnotné v různých, dříve i mužských aktivitách. Oděvní průmysl odhalil velikou kupní sílu žen v domácnosti, které sice neměly možnost sledovat módní trendy přímo v obchodech, ale disponovaly značnými finančními prostředky, potřebovaly se prezentovat na veřejnosti a jít s dobovým vkusem. Pro tyto ženy byly určeny reklamy v časopisech, kde se oděvní závody a módní salony předháněly v prezentaci svých produktů, které jsou pro nás nyní neocenitelným zdrojem informací o tomto období. Ideál ženy se měnil dle požadavků moderní společnosti, která vycházela z obnovy mravních a duševních hodnot, ale také z pěstování tělesného zdraví. Spolu s emancipačním hnutím přišel do módy sport. Eva Uchalová ve svém článku o československé ženě mezi válkami píše: „Moderní doba však vyžadovala harmonickou osobnost, 170

proto se s intelektuálními a morálními kvalitami rozvíjela současně i tělesná kultura pěstující zdraví, zdatnost a krásu.“ Nové kulturní a sportovní aktivity podnítily diverzifikaci módních stylů dle účelu a praktičnosti. Vznikl tak specifický oděv pro různé sporty či společenské aktivity (například oděv na turistiku, tramping, tanec či do automobilu). Sportovní móda zahrnovala oblečení na tenis, cyklistiku, dostihy, plavání a slunění, turistiku, tramping a automobilismus. Charakteristickým oděvem pro sportovní garderobu se stal overal. Důležitým prvkem těchto oděvů byl kvalitní materiál (vlněné tkaniny či manšestr) a pohodlný střih. Většina sportovní módy přišla z Anglie, odkud pochází i její označení. Pro ilustraci pojmenování dobového sportovního šatníku cituji historičku Evu Uchalovou: „…pro úzké kalhoty ke kolenům breeches či široké knickerbockers, česky zvané pumpky, různé bundy nazývané windbreaker nebo lumberjack, dále svetry – pullover a rozepínací cardigan, pláště trenchcoat, tenký slicker či teplý ulster.“ Anglický sportovní styl doplňuje dominující francouzský styl o nové módní prvky, které se později přenesly i do módy pro volný čas. Dochází také ke kombinování sportovního a elegantního stylu. Postavení české ženy ve společnosti získalo po válce zcela nový charakter. První republika poskytovala ženám nové možnosti působení ve společenském i politickém životě. Došlo k rozšíření jejich vzdělávání a zaměstnání, což umožnilo zapojit se do veřejného života. Emancipační snahy českých žen se dostávají do širšího společenského povědomí. Těmto snahám byl nápomocen i Tomáš Garrigue Masaryk šířením emancipačních myšlenek: „Žena budiž na roveň postavena muži kulturně, právně i politicky.“ Masarykovy názory na postavení žen byly na tehdejší dobu velmi nadčasové a shodovaly se s jeho humanitními a morálními zásadami, jak je výstižně glosovala přední aktivistka českého ženského hnutí Františka Plamínková: „Z filozofie, ze života, z plna citu vyrůstají jeho názory na ženu: Žena není nástroj ďáblův, žena není služebnicí mužovou, žena není zde pro muže, ale má býti pro sebe, jako muž, žena je mužovou družkou, jako on má býti jejím druhem.“ Zásluhu na zlepšení postavení českých žen měla také prezidentova manželka Charlotta, jejíž názory a životní styl se staly vzorem pro podoby moderní emancipované ženy. 171

Protikladem Masarykovým byl architekt Adolf Loos, který přirovnával ženskou módu ke zdobivosti zaostalých přírodních národů. Svědčí o tom například jeho slova v eseji Ornament a zločin: „Ornament ve službách ženy bude věčně žít.“ Loos hledal původ ornamentu u přírodních národů, jehož přežitky v moderní kultuře dával za vinu ženám a zločincům, kteří užívají líčení, dekorované šperky a šaty či zdobení těla (tetování u kriminálních živlů). Architekt spojoval ornament s erotikou, koketností a morálním úpadkem. Tímto způsobem poněkud zjednodušeně degradoval ženský aspekt módy na něco neřestného a zaostalého. Loosovy názory našly odezvu i v českém prostředí, a to například v eseji bytového architekta Jana Vaňka „Žena konečně civilisovaná“, kde vyjádřil nesouhlas s přezdobeností ženského oděvu: „Cítil jsem již dávno a se mnou jistě i mnoho jiných kulturních lidí, že ženy, které mají stejné vzdělání jako muži, a přece se oblékají podle rozmarů módy, musíme vzhledem k jejich exotickým oblekům počítati mezi exoty stejně, jako mezi ně počítáme pestrobarevné papoušky či ozdobně vybarvené divochy.“ Vaněk chtěl patrně naznačit, že pokud se ženy chtějí osamostatnit a být postaveny na stejnou úroveň jako muži, měly by přehodnotit dosavadní přístup k módě a přijmout reformu oděvu. Kritika ženského oděvu se objevovala zejména v pánské revue Gentleman, kde své názory na dámskou módu zveřejnil Adolf Loos. Velmi naléhavě zní architektův příspěvek v časopise Pestrý týden, kde shledal dámskou módu strašnou kapitolou kulturních dějin a módní styl ženy označil jako ztrátu smyslnosti: „Zmizelo z ženského obleku co je ženské. Žena odelhala si své boky, silné formy, nedávno ještě 172

svou chloubu.“ Na kritiku moderního ženství reagovala jedna z nejaktivnějších publicistek modelující typ české ženy Milena Jesenská. V souboru úvah Člověk dělá šaty napsala: „…, že prý ztrácíme na ženskosti… O tom, co je ženskost, jaká vniterná a duchovní je to vlastnost a jak je to směšné a uboze naivní tvrdit, že tyto vlastnosti závisí na délce copu… jak nemyslící a pohodlní jsou muži, kteří rozdělují ženy na „ženské“ a „neženské“ podle délky vlasů, zevnějšku, zaměstnání atd.“ Jesenská přispívala do módních rubrik, ale vyjadřovala se i k různým oblastem životního stylu a hlásala novou ženskost. Můžeme tak usuzovat například podle jejích názorů publikovaných v knize Cesta k jednoduchosti: „Žena nepozbude své ženskosti ani když pracuje, ani když ví, co je život. Naopak, prohloubí ji z povrchní sentimentality v hluboký čistý zdroj a pohon životní.“ Projevy emancipace byly sledovány především v revue moderní ženy Eva. Rovněž v časopisu Salon se objevují příklady slavných a úspěšných českých žen – sportovkyní, automobilových závodnic, umělkyň, advokátek a podobně. Snahy o rovnoprávnost žen se objevovaly v protikladu s potlačováním ženské identity, spojeném s nutností jejího přerodu do uniformního maskulinního modelu.

VÝ ZN A MN É V Ý S TA V NÍ P R OJ EKTY FO R MU JÍC Í M ÓD NÍ TR E ND Y V P RO STŘEDÍ BRNA Výstava moderní ženy (1929) a výstava Civilisovaná žena (1929) byly na tehdejší dobu unikátními projekty, které soustředily pozornost návštěvníků na bytostně aktuální téma dvacátých let – emancipaci a potřebu nového pohledu na ženské pohlaví. Výstava moderní ženy proběhla od 3. srpna do 15. září 1929 jako první projekt tohoto typu na brněnském výstavišti s rozsáhlou expozicí módy, její návštěvnost dosáhla více než půl milionu účastníků. Výbor výstavy tvořili: předsedkyně Růžena Schűtzová – učitelka brněnské školy Vesna, učitelky a ředitelky dívčích škol, prezident Obchodní komory Jindřich Petr a vicesekretář Obchodní komory Jindřich May. Expozice byla přidružena k Výstavě moderního obchodu a jako samostatný celek měla poskytovat obraz života soudobé československé ženy s tematicky zaměřenými částmi – výchova, žena v povolání a veřejném životě, sociální a zdravotní péče o ženu a dítě, domácnost a móda. Rozsáhlá výstava zahrnovala několik pavilonů. Expozice módy byla umístěna do Umělecko-průmyslového pavilonu. Na jejím řešení se podílel brněnský klub Moderna a architekt Bohumír Čermák. Expozice byla pojata jako módní dům pro moderní ženu, kde mohly ženy najít módu pro cestování, oděvy a potřeby pro denní i večerní využití obsahující novinky z brněnských módních salonů. Jednalo se například o toalety Emy Gregerové či Josefa Rossiho, klobouky Vlasty Čapkové, svetry, vlněné kostýmy a pláště Arnošta Dresslera a další. 173

Plakát Civilisovaná žena, Zdeněk Rossmann, časopis Index 12/1929

V dalších částech pavilonu byly módní salony, kloboučnické firmy a kosmetika. Návštěvnice si mohly nabízené zboží také vyzkoušet nebo být obslouženy v „salonu krásy“. V pavilonu města Brna byly v expozici Sociální péče pro ženu a dítě vystaveny i pracovní a hygienické oděvy. V pavilonu země Moravy se nacházel byt samostatné ženy od architektky Kučerové-Záveské, ale také expozice moderní kuchyně. Výstava moderní ženy měla široký ohlas, pokusila se zachytit módu a životní styl moderní ženy, která je vzdělaná, pracující a nezávislá na muži. Jejím cílem bylo zviditelnit úspěchy emancipačního procesu československých žen a poukázat na jejich uplatnění v mnoha různých oborech. 174

Módní kresby Pavly Pitschové, časopis Salon 4/1927

Když ženská móda zaznamenala koncem dvacátých let náhlý obrat od strohé a účelné linie směrem k nepraktičnosti, počali se propagátoři jednoduchého a funkčního stylu proti těmto novotám bránit. České prostředí ovlivněné myšlenkami funkcionalismu pociťovalo nutnost jednou provždy skoncovat se starými přežitky módní historie, chtělo utvořit ustálený a jednotný princip ženského oděvu dle praktických potřeb moderní společnosti. Zejména pro brněnské prostředí bylo charakteristické používání jednoduchých forem v architektuře a bytovém designu, což se přenášelo i do oblasti módy. Jednoduchost a účelnost se stala symbolem moderní doby, jak o tom píše vedoucí teoretik české avantgardy Karel Teige: „Ve svrchované jednodu175

chosti, opírající se o všechnu složitost naší civilisace je moudrost moderní doby.“ Také publicistka Milena Jesenská, spatřovala krásu v jednoduchosti a účelnosti. Mimořádným počinem, kterým české prostředí reagovalo na opětovný návrat pařížské módy ke komplikovaným a neúčelným modelům, byla výstava Civilisovaná žena, která vznikla na podnět ředitele Spojených Umělecko-průmyslových závodů Jana Vaňka. Výstavní podnik se uskutečnil během prosince 1929 a ledna 1930 v pavilonu Skupiny výtvarných umělců Aleš na Žerotínově náměstí v Brně. Záštitu nad výstavou převzal časopis Index. Expozice byla koncipována jako propagace „civilisované ženy“, která se účelně obléká. Tyto odkazy autorů projektu byly dále rozvedeny v publikaci Civilisovaná žena s podtitulem Jak se má kultivovaná žena oblékati od Jana Vaňka, která obsahovala kromě velmi poutavých článků i obrazové přílohy výstižně doplňující význam textu. Oba projekty se setkaly také s odezvou v tisku. Na Výstavu moderní ženy upozorňovaly časopisy Salon, Eva a Index, kde se několikrát objevily upoutávky na tento projekt. V Salonu na téma výstavy napsala příspěvek například M. Hnátková, která zde vysvětlila hlavní podněty vedoucí k uspořádání této akce. Autorka zároveň vyzývala uvědomělé ženy, aby výstavu navštívily a zapojily se do osvěty ženství: „Ženě… 176

Upoutávka na knihu Civilisovaná žena, časopis Index 12/1929

pyšné na své ženství, je zájem o „její“ výstavu samozřejmý. Půjde se potěšit nejen výsledkem práce své a svých družek, ale i hledat nové svěží prameny pokroku a poučení.“ Reference o Civilisované ženě i o stejnojmenném sborníku najdeme v revue Index, kde byl zveřejněn také výstižný plakát k výstavě s motivem stříhání copu od Zdeňka Rossmanna. Eva Urbánková

POU ŽIT Á L IT E R A TU R A : Salon: obrazová revue pro umění a život, Brno, Bohuslav Kilian (1922-1929) Index: leták kulturní informace, Brno, Jan Vaněk (1929) Eva: časopis moderní ženy, Praha, Melantrich (1928-1929) Vymazal, František In: Ženy a móda. Salon 2/1922, r. I. Kybalová, Ludmila: Od „zlatých dvacátých“ po Diora, Dějiny odívání, Lidové noviny, Praha 2009 Uchalová, Eva: Česká móda 1918-1939: Elegance první republiky, Olympia, Praha 1996 Plamínková, Františka: Občanská rovnoprávnost žen, Státní školní knihosklad, Praha 1920 Vaněk, Jan: Civilisovaná žena: Jak se má kultivovaná žena oblékati, Brno 1929 Hnátková, M.: Výstava moderní ženy v Brně In: Salon 5/1929, r. VIII.

177

Teige, Karel: Stavba a báseň: umění dnes a zítra 1919-1927, Vaněk & Votava, Praha 1927 Jesenská, Milena: Člověk dělá šaty, F. Topič, Praha 1927 Jesenská, Milena: Cesta k jednoduchosti, F. Topič, Praha 1926 Pachmanová, Martina: Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Argo, Praha 2004 Chatrný, Jindřich: Jan Vaněk 1891-1962: Civilizované bydlení pro každého, Muzeum města Brna, Brno 2008 Katalog brněnských výstav 3. VIII.-15. IX. Výstava moderního obchodu – moderní ženy, Brněnské výstavní trhy, Globus, Brno 1929 Plamínková, Františka: Žena budiž rovnoprávna muži In: Masaryk, Tomáš Garrigue, Plamínková, Františka: Masaryk a ženy: sborník k 80. narozeninám presidenta Republiky československé T. G. Masaryka, III. vydání, Ženská národní rada, Praha 1930 Loos, Adolf: Řeči do prázdna: Soubor statí o architektuře, bydlení, ústrojí a jiných praktických věcech, které uspořádal Dr. Bohumil Markalous, Orbis, Praha 1929

Ilustrace z knihy Civilisovaná žena

178

KURZY FLAMENCA PRO ZAČÁTEČNÍKY

Máte rádi temperamentní Španělsko a rádi byste vyzkoušeli vášnivý a emotivní tanec ? Navštivte kurzy Flamenca pro začátečníky s lektorkou Evou Urbánkovou. Naučíte se základní techniky a zajímavé choreografie.

Každé úter ý od 19:30 – 20:30 hodin v restauraci U Fidela, Masarova 7, Brno-Líšeň (tram. č. 8, zastávka Masarova), cena za 8 lekcí : 880,- Kč (1 lekce 60 minut) S sebou : dlouhou širokou sukni a pevné bot y na širším podpadku. Nemusíte mít par tnera, je to sólový tanec. Kontakt : Eva Urbánková, tel.: 777 174 645, e-mail : evaurbank@seznam.cz

projekt onlineart.cz : Lukáš Paulas grafická úprava, design : Dagmar Petrášková obálka : Dagmar Sochorová, T Ó N Y ZE MĚ, artprotis, 133 x 190 cm, 1994