online ART - 7 / 2015 by online ART

obča s n í k 7 léto 2 015

obča s n í k 7 léto 2 015 Nezávislý kulturní občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka, který se zabývá zejména výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH PORTRÉTY A HLAVY ZDEŇKA MAKOVSKÉHO / Jiří Hlušička

NOC JE HÁJEMSTVÍ MYŠLENEK A PROSTOR PRO ŘÍŠI FANTAZIE V ateliéru Zdeny Höhmové / Jan Pacas

DĚTI MOHOU KRESLIT VŠUDE ! S Janem Bružeňákem do laskavého mikrosvěta / Věra Rasochová

LABYRINT HER Autorská výstava Jany Francové / Věra Rasochová

V ATELIÉRI LUDMILY KOVÁŘÍKOVEJ / Dana Janáčková

4 12

36 38

NESTOR BRNĚNSKÝCH GRAFICKÝCH UMĚLCŮ JIŘÍ ŠINDLER VYSTAVOVAL NA ŠPILBERKU Doteky témě ř něžné / Pavla Váňová

TRNKOVO OKOUZLENÍ VYSOČINOU / Věra Rudolfová

ZÁMECKÁ AUTOGRAMIÁDA Křest knihy Miloslava Klementa ARTHUR NIKISCH V BUČOVICÍCH A VE SVĚTĚ / Pavla Váňová

58 66

projekt onlineart.cz: Lukáš Paulas redakce: Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová, Věra Rasochová grafická úprava, design: Dagmar Petrášková onlineart@email.cz obálka: Zdena Höhmová, N A Z E M I /detail/, olej a kombinovaná technika na plátně, 150 x 80 cm, 2010, foto z archivu autorky

Jiří Hlušička

Portréty a hlavy Zdeňka Makovského „Spor, který proti sobě staví tradici a pokrok, je veskrze falešný. Tradice je včerejší pokrok. Pokrok je zítřejší tradice. Jde o to, nehnít, nýbrž zrát. Zrát, to znamená prohloubit, to znamená vytříbit to, co bylo řečeno před námi.“ Jean Guitton Není snadné být synem velkého otce. Zvláště počátky bývají obtížné. Otcovo životní dílo se před očima mladého člověka rýsuje jako nedostižný vzor. Každá snaha vyprostit se z jeho magnetického vlivu a vydat se vlastní cestou se neobejde bez talentu a osobité imaginace a hlavně ovšem bez odhodlání se v procesu usilovné tvůrčí práce prosadit. O složitém vztahu otce a syna by mohl leccos vyprávět architekt Zdeněk Makovský (*1946), mladší ze dvou synů Vincence Makovského (1900-1966), předního českého sochaře dvacátého století. Není vyloučeno, že zmíněná problematika mohla sehrát roli v jeho rozhodnutí vydat se na dráhu architekta a nikoliv sochaře, ačkoliv pomyšlení na sochařský stojan mu jistě po léta nedávalo pokoje. To je ovšem pouhá domněnka. Jisto však je, že trvalo dlouho, než se Zdeňku Makovskému podařilo navázat na otcův odkaz vlastní sochařskou vizí, hlavně však vlastní sochařskou tvorbou. Odhodlal se k tomu až ve věku, kdy se jiní tvůrci obvykle už začínají ohlížet a bilancovat dosažené výsledky. Opožděný sochařský debut však měl i své výhody. Zdeněk Makovský mohl těžit z nabytých životních zkušeností a ze znalostí, jež získal díky svým architektonickým realizacím a v neposlední řadě též za mnohaletého pedagogického působení jako docent na katedře kreslení a modelování Fakulty architektury VUT v Brně. Když nakonec přece jen popustil uzdu své sochařské představivosti, už první jeho práce překvapily vyhraněností formy a výrazovými hodnotami.

HLAVA I, sádra, výška 70 cm, 2010

VINCENC MAKOVSKÝ, sádra, výška 50 cm, 2010

Vyznačovaly se jimi například plastiky štíhlých, dlouhonohých dívčích aktů, v nichž autor potlačil princip klasického kontrapostu ve prospěch dynamické složky a živé modelace povrchu tvaru. Zároveň si už zde zřejmě uvědomoval, že tento plastický postup může obstát jedině tehdy, je-li modelace ústrojným projevem objemových hodnot a jejich aktivních či pasivních funkcí. Daný princip, to znamená napětí mezi konstrukcí a modelací, mezi vnitřkem a povrchem tvaru, mohl pak osvědčit v bronzových portrétech pro pamětní desky v Brně, především však v následné, poměrně rozsáhlé galerii podobizen. Bylo to zřejmé na výstavách v Brně, Bystřici nad Perštejnem a ve Zlíně, jimiž sochař v letech 1910-1914 vydal počet ze své sochařské tvorby. Ani po těchto úspěšných prezentacích se autor nezbavil naléhavé otázky, která mu stála a stojí za zády při každém jeho tvůrčím počinu: Co by tomu asi řekl táta?

HLAVA – FIGURA, kov, výška 60 cm, 2013

Troufám si říci, že by synovo pozdní sochařské úsilí před soudem přední autority českého novodobého sochařství obstálo. A to už proto, že se mu podle mého názoru podařilo objevit cestu, jíž dává na srozuměnou, že navázat na otcův umělecký odkaz a pokračovat v intencích jeho díla neznamená je rozmělňovat. Svou dnes už poměrně rozsáhlou sochařskou produkcí navíc prokázal, že to její osobitost nijak neohrozilo. Na vzpomenutých výstavách bylo možno rozpětí sochařské tvorby Zdeňka Makovského vymezit dvěma póly, jež reprezentují na jedné straně portréty a na straně druhé hlavy. Zatímco v portrétech dominuje snaha postihnout realitu v její jedinečnosti, to znamená definicí charakteristických rysů modelu, v plastikách hlav převažuje abstraktní představa, která potlačuje hodnoty mimetické ve

LE CORBUSIER, sádra, výška 50 cm, 2014

MIES VAN DER ROHE, sádra, výška 50 cm, 2014

prospěch elementárních forem, ve prospěch výtvarného znaku. Obě tyto názorově dosti odlehlé polohy sochař rozvíjí paralelně, a to jako dvě možné vývojové alternativy. Navzdory spontánnímu rukopisu i smyslu pro konkrétní tvar však sochař ani v podobiznách nemůže zcela popřít architekta; ten se v nich hlásí především pevnou stavbou lebky a výraznou definicí objemů. Zdá se, že relativně početná portrétní galerie představuje v rámci díla Zdeňka Makovského zatím nejvyhraněnější položku jeho přínosu našemu současnému výtvarnému umění. Na první pohled je zřejmé, že jej nepřestalo přitahovat tajemství mužské tváře, do jejíž fyziognomie se život zapsal stopami strázně a těžce vykoupeného poznání. Není divu, že portrétista většinou nalezal své modely mezi významnými postavami kulturní historie a umění (Leoš Janáček, Bohuslav Martinů), tedy i mezi představiteli české a světové moderní architektury. Několika velkoryse pojatými bystami zpřítomnil lidský zjev Le Corbusiera, Miese van der Rohe, Adolfa Loose stejně jako Bohuslava Fuchse, Vladimíra Karfíka a Bedřicha Rozehnala popřípadě dalších, s nimiž měl příležitost se za svého profesního života potkávat a zblízka poznat jejich lidský habitus. Jakkoli se úkolu zhostil s vyhroceným smyslem pro individální rysy zpodobovaných osobností, obdařil svá portrétní díla zároveň některými společnými znaky, vyplývajícími už z podstaty jeho sochařského přístupu k realitě. Makovský ve snaze o výstižnou portrétní parafrázi zvolené lidské bytosti spoléhá na tvarovou nadsázku a na napětí mezi konstrukcí a dynamickou modelací, navozující místy až dramatickou hru světla a stínu. Lze to říci i tak, že velké, plasticky bohatě pojednané sférické plochy, sloužící jako charakterizační prostředek, jsou mu zároveň poukazem k niterným hodnotám. Neusiluje však ani tak

ADOLF LOOS, sádra, výška 50 cm, 2014

PLATÓN, patinovaná sádra, výška 70 cm, 2015

o psychologickou sondu, jako mu jde spíše o to, ozvláštnit a pádnou sochařskou formou ztělesnit charisma portrétovaného. Při bližší pozornosti nemůže uniknout odstupňovaná výrazová intenzita jednotlivých portrétních realizací, daná už rozdílnými možnostmi přístupu ke zvolenému modelu. Zatímco například varianty otcovy podobizny popřípadě přátel a kolegů (Vladimír Preclík, Ivan Ruller, Vladimír Šlapeta, Jiří Hlušička, Jaroslav Drápal) nenechávají na pochybách o úloze, kterou na výsledném, povýtce komorním pojetí sehrála důvěrná znalost jejich lidských povah, ostatní portrétní práce vznikaly z odstupu daleko většího. Ten však sochaře nikterak neomezil, nýbrž mu – jak se zdá − naopak uvolnil ruce k výkonu hodnému pozornosti. V portrétní sérii českých a světových architektů se to promítlo gradací výrazových hodnot, která vyústila v sochařsky nerozpačitém tvarosloví hlav Sokrata, Platóna a Aristotela. Právě tváří v tvář postavám starořeckých filozofů, nezapomenutelných aktérů díla i Vincence Makovského, se nabízí poukaz na specifické vlastnosti projevu jeho syna. Jestliže v otcových plastikách tohoto námětu dřímal expresivní prvek pod příkrovem tvaru, v juniorových sochách se dere na povrch. Snaha zachytit a fixovat prchavou představu se tu zračí ve stopách, jež v povrchu plastiky zanechal energický smyk sochařské špachtle a chvatné, v podstatě skicovité modelační pojednání. To však nijak nezakrývá kostru lebky, která se naopak v tvarově exponovaných partiích prosazuje na povrch zvlněného objemu. Autor v těchto imaginárních podobiznách vsadil vše na výraz. Slouží tomu i barevné akcenty, které v poslední době přispívají ke stupňování výsledného účinu jeho portrétních děl.

BOHUSLAV FUCHS, patinovaná sádra, výška 80 cm, 2015

VLADIMÍR KARFÍK, patinovaná sádra, výška 72 cm, 2015

Architektonická průprava a mnohaletá praxe nemohly zůstat v sochařské tvorbě Zdeňka Makovského bez odezvy. Přispěly k dialektice, která se hlásí o slovo vztahem intuice a racionální složky. Je to polarita, která má v jeho usilování více poloh, nicméně nejmarkantněji ji reflektuje zmíněný již vztah mezi portréty a hlavami. V sérii hlav se naplno prosadilo zobecnění vnějších podnětů, a to v procesu maximálního tvárného zjednodušení a v příklonu k elementárním formám − v procesu, jenž tvůrce posléze přivedl až k výtvarnému znaku. Naznačené směřování lze zaznamenat například ve dvojici reliéfů Ženská hlava a Mužská hlava. Těmito díly se sochař ocitl ve sférách, které pro jeho hledačské sklony poskytují prostor věru rozsáhlý. Umožňují mu oprostit tvar od konkrétní reality a dospět k abstrakci. Ta v díle Makovského není jednoznačná. Inklinuje v podstatě ke dvěma řešením. Jedno počítá s plnoplastickou, skulptivně cítěnou objemovou skladbou, založenou na relacích oblých a hranatých útvarů. Tomuto přístupu vděčí za svůj vznik varianty Hlava − lebka I a II nebo Hlava I-IV, a některé další práce, jež lapidárním tvarným pojetím tíhnou k archetypu. Novější, expresivně vyhrocené plastiky (Hlava bojovníka; Ženská hlava; Hlava Mínótaura) se vyznačují zvláštním enigmatickým laděním. Odlišný způsob výtvarného zobecnění sochař volil v sérii studií, které zčásti provedl v kovu (Hlava − Figura I, II a III). Trojrozměrnost sochařské hmoty v nich sugeruje soustavou různosměrně orientovaných plánů, které se vzájemně setkávají a protínají, přičemž zde k výslednému účinu zapojil i okolní prostor.

Foto z archivu Zdeňka Makovského

HLAVA BOJOVNÍKA, patinovaná sádra, výška 31 cm, 2014

Nicméně alternativní abstraktní ztvárnění totožného figurálního námětu má navzdory oběma diametrálně odlišným názorovým rovinám jedno společné: potenciální monumentalita těchto plastik si říká o realizaci ve větším měřítku, které by odpovídalo umístění v konkrétní architektuře. Rozpětí dosavadní tvorby Zdeňka Makovského dané na jedné straně portrétní galerií a na straně druhé abstraktně pojatými hlavami a torzy, vytvořilo jakési pomyslné řečiště – řečiště natolik široké, aby i pro budoucno sochaři umožnilo svobodnou volbu. I nadále jeho imaginace může oscilovat mezi povýtce smyslovými podněty a racionálním přístupem, mezi intuicí a cílevědomělým záměrem, i nadále se může dovolávat jak klasického odkazu, tak i stále živých zdrojů výtvarné avantgardy. Zda se autor přikloní k tomu či onomu pólu své tvořivosti nebo se pokusí o syntézu tvárných principů zdánlivě neslučitelných – to už je otázka, na níž lze v dané chvíli stěží nalézt odpověď. Ostatně i Zdeněk Makovký by asi váhal tuto otázku zodpovědět; odpověď na ni je věcí jen a jen vlastního tvůrčího procesu. Sochařovo příští směřování je totiž odvislé od mnoha zřetelů. Ve hře je nejen jeho talent a vůle, nýbrž též tlak objektivních činitelů, ať už vyplynou ze života nebo z umění. Už dnes však lze konstatovat, že výsledky, jichž dosáhl, se nezanedbatelným způsobem podílejí na úhrnné podobě našeho současného sochařství.

N O C J E H Á J E M STVÍ MYŠLENEK A P RO S T O R P RO ŘÍŠI FANTAZIE Když člověk navštíví ateliér Zdeny Höhmové, skutečně pochopí, co se skrývá za pojmem imaginativní umění. Představivost z jejích obrazů přímo dýchá. Jan Pacas Už při svém vstupu do uměleckého světa Zdena Höhmová na vlastní kůži poznala, že představivost a tvorba je sice jedním z mála prostorů, kde se člověk může pohybovat skutečně svobodně, ale musí za to bojovat. „Na Akademii výtvarných umění jsem studovala u ohromného koloristy, profesora Františka Jiroudka. Problém byl, že si z nás chtěl udělat malé kopie. Tehdy byl ale člověk plný elánu a nechtěl se dát. Když mi obraz celý přemaloval, řekla jsem mu třeba – tak teď mi to, pane profesore, ještě podepište. Od té doby mě nekorigoval. Až na konci studií mi pogratuloval k diplomové práci a popřál štěstí do života, že mám spartánskou povahu,“ vzpomíná Zdena Höhmová. Tu osvědčila i později. Osobitou cestu si díky své nezdolnosti našla i v režimu, který od malířů stipendistů vyžadoval spíše nepoetická pracovní témata. „Šlo to, když člověk chtěl a měl odvahu. Já jsem se vždy nějakou rafinovanou kličkou dostala k tématu, které jsem skutečně chtěla řešit,“ přibližuje dobu malířka. Jednou z jejích prvních inspirací tak byla například Pískovna a štěrkovna v brněnských Starých Černovicích. „Ale pro mě to byl úžasný lom, kterému jsem familiérně říkala Smraďák,“ vysvětluje Höhmová a dodává, že se jednalo v podstatě o skládku, kam se zaváželo všechno možné. „Bylo to syrové, surrealisticky nádherné místo. Odpad naházený bez ladu a skladu hrál všemi barvami a tvary. A jakmile zapršelo, vznikala tam jezera, nad kterými lítali racci. Když jsem zavřela oči, měla jsem pocit, že jsem u moře. Akorát jsem už po hodině nemohla dýchat. Až později jsem zjistila, že výpary ze skládky byly jedovaté,“ vypráví malířka.

Zdena Höhmová, foto Antonín Kanta

V T Y R K Y S U , olej a kombinovaná technika na plátně, 80 x 100 cm, 2014

ODVAHA K RADIKÁLNÍ ZMĚNĚ Že je Zdeně Höhmové dobrodružství svobodné tvorby bytostně vlastní, dokazuje i skutečnost, že nesnesla, když ji začal omezovat vlastní vyzkoušený a osvědčený styl. „Dříve jsem dělala monochromnější obrazy a kresby. Ale najednou mě příslovečná noblesa monochromu vyčerpala, znudila a unavila. Začala mě lákat barva. Naházela jsem si sama klacky pod nohy, začala jsem vlastně zase od píky a risk se kupodivu po různých tápavých začátcích osvědčil. Otevřela jsem si novou cestu, která přináší pocit absolutní, mnohem uvolněnější malby, která je skutečně o svobodě ducha, mysli a tématu. U předchozí, exaktnější polohy malby jsem si občas říkala, že u práce málem nedýchám, jak se soustředím,“ říká paní Zdena. Spolu se stylem radikálně změnila i prostředí, ve kterém pracuje. Na delší dobu odjela do Prahy a dnes střídavě tvoří v Praze i v Brně. „Před Prahou by mě nikdy nenapadlo, že mě budou inspirovat nějaké barevné extravagance nebo graffiti a street art,“ dodává Höhmová. V Praze ale našla úplně nový druh životní energie a inspirace, kterou zpracovala i v cyklu Nová chemie. „V Brně je můj život

ZR O Z E N Í B A R E V I I , olej a kombinovaná technika na plátně, 170 x 115 cm, 2014

Z cyklu V Z K A Z Y , olej a kombinovaná technika na plátně 130 x 100 cm, 2014

Foto obrazů z archivu Zdeny Höhmové

Z cyklu V Z K A Z Y , olej a kombinovaná technika na plátně 100 x 100 cm, 2014 KVĚT, olej a kombinovaná technika na plátně 115 x 160 cm, 2014

plný povinností kolem domu a zahrady, což mě zmáhá, ale když otevřu okno ateliéru na Žižkově, poslouchám koncert. Nemusím se převlíkat a s rukama od barev až po lokty si vyšlápnu na nedaleký kopeček na Parukářce, kde hrají třeba tři etnické skupiny. Kluci tam zkouší chodit po laně, pobíhá tam stovka psů, prostě to tam žije. Za tmy jsem objevila tanečníky s olejovými lampami a plivače ohně. Ten rituál mi dal víc, než kdybych šla vyšňořená do divadla. Ohromně mě nabil energií a šla jsem zase malovat,“ nastiňuje Höhmová s tím, že v Praze má také větší pocit osobní svobody a nic ji tam k ničemu nenutí. Tvorba je pro ni totiž i mentální ochranou před „musem“ všedního dne. „Jeden český básník řekl, že když chce psát, nesmí jít ani se složenkou na poštu,“ cituje malířka.

ZROZ E N Í B A R E V I , olej a kombinovaná technika na plátně, 195 x 123 cm, 2014

Z výstavy v ARS GALERII v Brně, leden 2015, foto Dagmar Petrášková

NOC JE BAREVNÁ, DEN JE ČERNOBÍLÝ Možná i proto pracuje Zdena Höhmová hlavně v noci. Jednou si zapsala, že noc je čas, kdy přicházejí myšlenky a také španělské přísloví, že noc je barevná, den je černobílý. „Pro mě je noc časem napojení se na myšlenku, na klid a fantazii,“ vysvětluje paní Zdena, zároveň ale podotýká, že své obrazy kvůli světlu dokončuje přes den. „Den pro mě také znamená spíše přípravu na tvorbu a vyřízení nezbytných věcí. V noci povinnosti úplně odplují a jsem najednou zase svobodná a volná,“ popisuje malířka. Svázat se Zdena Höhmová nenechává ani jednou technikou, nebojí se do obrazu „sáhnout“ prsty a ve své tvorbě úspěšně kombinuje malbu s kresbou. „Vždy jsem používala přírodní nebo syntetický uhel, grafit nebo tužku. Malba je kresbou více stvrzená a má vert. Když mají věci svůj stín, víc existují,“ pronáší Höhmová. Ke kresebnosti ji možná přivedly i dva vzory z dětství – inspirace tvorbou Františka Tichého a Jana Zrzavého. I když je Zdena Höhmová sova a záležitosti všedního dne jsou jí podle jejích vlastních slov spíše cizí, je velmi aktivní i mimo ateliér. Od roku 1981 uspořádala u nás i v zahraničí přes osmdesát autorských výstav a zúčastnila se stošedesáti společných výstav, uměleckých projektů, bienále a sympozií, veletrhů současného umění nebo aukčních salonů. Své obrazy poskytuje i do charitativních aukcí, například pro Nadaci Veronica, Nadaci Charty 77 nebo Konto Bariéry. Za svoji tvorbu obdržela řadu ocenění u nás i v zahraničí. Je členkou uměleckých spolků – Sdružení Q a Sdružení pražských malířů. „Organizujeme přátelská setkání a posezení, spoustu výstav, obojí je pro nás přínosné z profesionálního i lidského hlediska, už jen proto, že sama tvorba je dost samotářská záležitost,“ říká Höhmová.

Jan Pacas, MORAVSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ, www.moravskehospodarstvi.cz

Z výstavy v GALERII ARS v Brně, leden 2015, foto Táňa Syslová a Dagmar Petrášková

MALÍŘKA, KTERÁ UMÍ PŘEKVAPIT A ZÁROVEŇ ZŮSTAT SAMA SEBOU „Přes třicet let je Zdena Höhmová nepřehlédnutelnou osobností na české výtvarné scéně. Přívlastky jako nuda nebo repetice však v souvislosti s jejím dílem nikomu na mysl nepřijdou. Ještě se mi nestalo, abych nebyl překvapen bezprostředností a senzitivní suverenitou malířského přednesu Zdeny Höhmové,“ potvrdil sklářský výtvarník, malíř a designér Jiří Šuhájek. „Svoboda a uvolněnost s jakou Zdena Höhmová tvoří, je jedinečná. Na rozdíl od mnoha jiných autorů se nevěnuje jedinému tématu, nenechává se svazovat všespojujícím nosným prvkem nebo symbolikou. Přitom její dílo vždy neomylně poznáte a nezbude vám nic jiného, než smeknout a obdivovat, že je schopna neustále objevovat, experimentovat mezi tím vším, co již bylo vytvořeno, a přitom nevykrádat jiné autory či samu sebe, zůstat Zdenou Höhmovou a donekonečna věci posouvat, nenudit setkáním s nějakou každodenní rutinou,“ uvedl Roman Kalina z brněnské Galerie Dílo. Herce a dabéra Jana Kanyzu na díle Zdeny Höhmové oslovuje zdánlivá lehkost, s jakou v něm dokáže skloubit na první pohled neslučitelné věci. „Její malba je robustní a přitom křehká. Má vnitřní světlo i v potemnělých tónech. Má tajemství, a přesto dokáže zřetelně oslovit. Je spontánní a není spekulativní,“ vysvětlil Kanyza s tím, že spontánnost není v tomto případě vhodné zaměňovat za rychlost nebo snadnost. „Zdena Höhmová je totiž vyznavačem skutečné a poctivé malby bez počítačových kouzel a pseudointelektuálních spekulací,“ uzavřel herec.

DĚTI MOHOU KRESLIT VŠUDE ! S Janem Bružeňákem do laskavého mikrosvěta Hotový ráj... Nezažili jste to? Ale ano, jen si vzpomeňte na ten zvláštní pocit, když jste stiskli tužku nebo pastelku v malé ručce, a na stěně obýváku kouzlili ne čáry nebo šišatá kolečka, ale přímo úžasné portréty, v nichž ovšem nikdo kromě vás nepoznal mámu, tátu, babičku nebo sousedovic psa ! Museli se zeptat vás, že ano, tak byli nevidoucí... A cože vám to bylo odměnou za první výtvarná dílka ? Místo pochvaly, místo úžasu, místo poskytnutí dalšího neomezeného prostoru pro váš výtvarný rozvoj – nejpravděpodobněji napomenutí, snad i zlostný křik či dokonce pohlavek, což? A kdoví, zda právě toto (a možná v různých podobách opakující se) zakřiknutí nebylo příčinou, že jste se zastavili na prahu toho tajuplného, kouzelného světa, a nikdy jste jej už nepřekročili ? „Děti můžou kreslit všude,“ řekl Jan Bružeňák, provázeje nás bytem v Brně-Bystrci, v němž žije se svou ženou Janou a dvěma dětmi, devítiletou Miou a dvanáctiletým Andrejem. V tu chvíli jsem mu v duchu žehnala. Však také díky kresbám na stěnách, které se tady (na rozdíl od bytů zřejmě s jiným pořadím rodinných hodnot) nepřemalovávají, jsme se mohli dovědět, kolik že „kilometrů“ to tady mají na „zahradový“ balkón, kolik do kuchyně, do ateliéru, do koupelny, nebo také k nádraží... Že stěna za válendou v dětském pokoji je krajem roztodivných bytostí, do něhož vstupovat při usínání musí být záviděníhodný zážitek, který ovšem není dopřán každému.

KRESBA JAKO POHÁDKOVÁ HRA „Vzniklo to spontánně asi před pěti lety. Tehdy mi děti počmáraly téměř hotovou perokresbu. Chvíli jsem zuřil – naštěstí nebyly právě doma, ale pak se mi to docela zalíbilo a napadlo mě, že by mohly kreslit se mnou. Od té doby jsme společně vytvořili asi dvacet většinou velkoformátových obrazů.“

Jan Bružeňák, foto Dagmar Petrášková

Jan Bružeňák – malíř, grafik, ilustrátor, keramik, vysokoškolský pedagog (a nejen to), především však kreslíř, který kreslí s dětmi a pro děti, jak prozrazuje i název jedné z jeho četných výstav (Letohrádek Ostrov 2013). Před časem jsme ho zastihli v galerii Aviatik v Pršticích, kde právě instaloval obrazy a keramiku k zahájení výstavy pro přístí den. Bodrý, dobrosrdečný chlapík s bohatými prošedivělými kudrnami a plnovousem, přímo symbioticky doplňující své perokresby a akvarely, před nimiž stanete v úžasu s otázkou, kdeže se to neuvěřitelné množství fantazie vůbec v člověku bere. Odpověď je ovšem nasnadě: dětská představivost nezná přece hranic, a Jan Bružeňák je tím šťastlivcem, jemuž bylo dopřáno být dospělým i dítětem současně. „Tyto představy jsem v sobě nosil od dětství, kdy mi učarovala Braginova kniha V zemi obřích trav.” Lze snad říci, že konečně – byť až ve své dospělosti, spolu se svými dětmi a pro ně, začal budovat svůj dávno vysněný pohádkový svět. Svět fantastkních krajin, květeny, řek a vodopádů, obřích i miniaturních stromů, prorostlých nejrůznějšími chýšemi, chaloupkami, věžemi a věžičkami, hrady, skrýšemi či jeskyňkami, zabydlenými nejroztodivnějšími bytostmi: zvířátky, trpaslíky, smyšlenými postavičkami, obludkami i rytíři... Vším se pak prolíná svět mykologický – houby a houbičky jednotlivě i v trsech vyrůstají snad všude, kam pohlédnete, berouce na sebe všeliké podoby a nejednou skýtajíc malým zvířecím i člověčím tvorečkům úkryt před nepohodou. Nesnadné popsat tu neobvyklou krajinu, která vás vtahuje do pohádkových příběhů a oživuje dávnou dětskou fantazii. Štastné děti, pomyslíte si, kterým je dáván takový prostor k rozvoji kreativity a kreslířských dovedností. „Nic jim neradím, ani kompozici, všechno vzniká jako hra na pískovišti. Není předem dáno téma”, říká Jan Bružeňák před jednou z obdivovaných černobílých kreseb, která je společným dílem.

perokresba (společně s dětmi Miou a Andrejem), detail, 70 x 100 cm

„Tohle kreslila dcera, jsou to převážně figurky a postavičky. Syn zase miluje vodu, takže tady se děj odehrává v kraji řek, mostů a vodopádů.” A vše se doplňuje i vplývá do sebe, vytváří tajemná bludiště, dýchá radostnou, tvořivou atmosférou. Kde tvořili malí kreslíři a kde táta, málem byste na první pohled ani nepoznali. „Podobně jsem fantazíroval i s dětmi z prvního manželství. Když byli malí, vymysleli jsme si mýtus Gyginska – mořských ostrovů s tajuplným podzemím, v kterém jsme společně budovali svět skřítků, mytologických obludek, dráčků, ptakopysků, vymýšleli příběhy, dokonce i gyginskou řeč...“ A co bylo impulzem ke zrození Gyginska? První dětské žvatlání a souhlásky – gy gy gy, a nevšední míra hravosti a fantazie, především však otcovské lásky.

KOLIK ŽE KILOMETRŮ TO JE DO ATELIÉRU ? Po exkurzi bytem s kresbami na stěnách a porůznu rozvěšenou keramikou se stopami dětských rukou jsme zamířili k ateliéru, kam nás neomylně vyslaly směrovky, nakreslené na zdi vedle futer pokojových dveří. Dvacet kilometrů je docela štreka, ale zvládli jsme to přes pracovnu v pohodě. Ateliér – neboli místo, kde většinou pohádkový mistr tvoří (i když ateliérem je pro rodinu vlastně celý byt), je zasklená, dřevem obložená lodžie, s výhledem dolů na Bystrc k údolí Svratky a protějším kopcům. Běžný pohled pro běžného diváka. Jenže... Odtud se dívá do krajiny Jan Bružeňák, a to je docela něco jiného! Však nás o tom vzápětí přesvědčuje, když ukazuje sérii kreseb na velkých kartonech. „Vidíte dole v údolí ten strom? A tady ty dva paneláky, a...” Jenže tužka v rukou kreslíře mění strohou skutečnost v podstatně jinou, snovou krajinu. Obdobně je ztvárněna přehrada, je odtud co bys kamenem dohodil, Svratka, klikatící se mezi zalesněnými kopci, i mnohé vzdálenějsí kouty naší

krásné přírody. Lodžie, která se proměnila obdobně jako pohádkové kresby a akvarely v miniaturní tvůrčí svět, dýchá záviděníhodnou atmosférou, lákající usednout k velkému prknu a vzít také tužku do ruky... Jenže – škoda, povzdechnete si, příležitost jsme neuměli chytit za pačesy, zřejmě se nám už dávno s dětstvím rozplynula...

DIVADLO – JEDEN ZE SPLNĚNÝCH SNŮ Z chvilkové nostalgie nás vrátilo do reálu mistrovo rozhodné a povzbudivé, že nikdy není pozdě začít dělat to, co by člověku činilo radost. To už ale usedáme ke stolu a vydáváme se cestou necestou za vzpomínkami. Na mládí, na studentská léta, na začátky nejen výtvarné, na mnohá nezapomenutelná přátelství. Jan Bružeňák pochází z Újezdu pod Přimdou, malé vesnice na Tachovsku. Část dětství a studentských let prožil v Ostrově nad Ohří. „Po základce jsem chtěl na Střední uměleckou školu. Učitelka kreslení mě však nedoporučila, a také mi dala trojku na vysvědčení. Nebavilo mě totiž kreslit pořád dokola kleště, kladívka a podobné nesmysly...” Navzdory tomu získal jako žák čtvrté třídy cenu v mezinárodní soutěži Přehlídka dětské kresby a za odměnu vyhlídkový let nad Karlovými Vary. “Když nevyšla umělecká škola, šel jsem s ostatními na strojní průmyslovku, kterou právě v Ostrově otevřeli.” To ovšem nebylo to pravé pro kluka s všestranným uměleckým nadáním a sklonem k individualismu.

Boleslav Polívka a Jan Bružeňák v inscenaci Strašidýlka, Divadlo na provázku, Brno, 1972

„Kdepak deskriptivní geometrie ! V druhém ročníku jsem chtěl zdrhnout k divadlu, ve třetím jsem to téměř dotáhl – odjel jsem do Prahy s tím, že půjdu k Fialkovi hrát pantomimu. Bylo mi však líto rodičů, a tak jsem se zase vrátil.” Divadlo jako zajímavá životní epizoda přišlo přece jen na řadu, ale až po vojně a v Brně, kam odjel s kamarádem Zdeňkem Netopilem. „Poznali jsme se na vojně – jeden rok se naše služba překrývala. Zažili jsme spoustu legrace. Kromě jiného jsme hráli na tamních zábavách, Zdeněk na piano a trumpetu, já na bicí...” V Brně začali v Divadle pantomimy – vedl jej tehdy Kaj Kostelník, to však zakrátko skončilo. „Tak jsme s Netopilem začali hrát sami. Na ulici, v Radosti, ve Vysokoškoláku – etudy, souboje, improvizované dialogy... V sedmdesátém roce jsme se zúčastnili Festivalu čs. amatérské pantomimy v Litvínově. Zvítězili jsme v kategorii dvojic. Jeli jsme tam další rok ještě jednou – to tam byl i Bolek Polívka, jednička v jednotlivcích. S Netopilem jsme pak už nehráli, šel na vysokou uměleckou školu do Prahy a já na pedagogickou fakultu v Brně. Asi čtyři roky jsem tehdy hrál s Bolkem a Dášou Bláhovou ve Strašidýlkách, první pantomimě Divadla na provázku. Festivaly čs. amatérské pantomimy se konají dodnes, před několika lety jsme si tam na pozvání přijeli zahrát dvacetiminutovku Hvězdy, které svítí jinde.” Někam mezi vojnu a divadlo by se ještě měla vejít přinejmenším lokomotiva, s kterou jezdil Jan Bružeňák v povrchových dolech Vintířov. „Bylo to v osmašedesátém. Když jsem však měl složit zkoušky a upsat se za přídělení bytu na deset let, vzal jsem nohy na ramena...“ Daleko neuběhl – čekal věrně rok, až si kamarád odslouží zbytek vojny, aby pak mohli spolu hrát, jak si slíbili. A tak ještě zkusil další profesi, která se naskytla – jako obchodní referent Kovo Cheb prodával sněhové radlice, ohřívače asfaltu, vysoušeče výtluků... Zkušenosti a poznání k nezaplacení, neboť všechno lze „přetavit”, zužitkovat ve výtvarném světě. „Kolikrát se mě kamarádi ptali, kde beru tu inspiraci. Řekl jsem, že všude.” Tak hledejte stopy v pohádkových labyrintech. A jestli ne vy, tak děti si v nich ty vláčky, lokomotivy a strovůdce, tunely a silnice určitě najdou.

GYGINŠTÍ DRACI, perokresba, 60 x 42 cm

PUTOVÁNÍ SLONA, akvarel, 21 x 23 cm

OKAMŽIKY, NA KTERÉ SE NEZAPOMÍNÁ Divadlo, krásná životní epizoda... Zážitky, plné situačního humoru, a s Bolkem dvojnásob – co si budem povídat? Výtvarný projev si však vydobyl životní prvenství. Už za studia na pedagogické fakultě brněnské univerzity, kterou Jan Bružeňák navštěvoval v letech 1970-1974, začal pravidelně vystavovat. V roce 1972 získal v Lounech cenu za litografii, na přehlídce studentských prací ve Zlíně cenu za ilustraci. Každoročně se účastnil Mezinárodních bienále kresby v Plzni. Absolvoval desítky samostatných i kolektivních výstav v řadě našich měst i v zahraničí. Používá a střídá různé techniky – olejomalbu, akvarel, grafiku, kresbu tužkou a perem, počítačovou grafiku, keramiku, dokonce i litý porcelán, za který získal v sedmdesátých letech ocenění ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury). V posledních letech se více věnuje kresbám perem a tuší na bílém přírodním kartonu větších rozměrů – to jsou ony, na nichž se dostávají ke slovu jeho děti – Mia a Andrej. Tyto kresby uspěly jako další originalita ve výtvarném světě. Jedna z nich byla na Bienále kresby v Plzni v roce 2012 mezi třiceti nejlepšími vybrána k turné po galeriích evropských měst.

PŘ Í STAV, akvarel a perokresba, 60 x 42 cm

Z cyklu HOUBY A HOUBAŘI, počítačová grafika, 21 x 29 cm

KOCOUŘI, keramika, výška 15 cm RYBA, keramika, výška 15 cm

SOVA, keramika, výška 25 cm

Foto z archivu Jana Bružeňáka

„Za mnoho vděčím docentu Miloši Slezákovi, který nás učil na pajdáku kresbu, grafiku, prostorovou tvorbu, desing. Vynikající malíř, sochař, textilní výtvarník, především však pedagog, kterého jsme milovali. Byl pro mne nepřekonatelnou autoritou. Nesmírně jsem si ho vážil nejen jako umělce, ale jako člověka velmi lidského, vlídného a laskavého. Možná to zní silně, ale byl v mém životě snad nejdůležitějším dospělým. Pomáhal mi žít. Stali jsme se přáteli, kamarády, i pro další léta, neboť jsem po ukončení školy nastoupil na fakultu jako asistent. Mám na něho pochopitelně mnoho vzpomínek, jedna zásadní je z doby studia. Často jsme se totiž rozcházeli v názorech i v realizaci, dělal úplně jiný věci než já. Jednou, když jsme spolu poseděli a vypili pár piv, odvážil jsem se mu vytknout, že se mě příliš jako učitel nevěnuje. Nezapomenu, jak mi tenkrát řekl : – Pane Bružeňáku, co po mně chcete? Vaše věci jsou mi tak vzdálený ! – A na to mi potykal: – Chceš abych Tě zkazil ? Dělej si co chceš! – Byl to pro mne zlom. Začal jsem si vážit vlastní práce.“ Každý nosíme v srdci vzpomínku na okamžiky, které nás posunuly, poučily nebo dojaly. Na osobnosti, díky nimž jsme něco zvládli, našli cestu. Vůbec nepochybuji o tom, že taktéž velmi lidský, dobrosrdečný a vlídný Jan Bružeňák obohatil své studenty o mnoho zážitků a okamžiků, na které budou celý život rádi vzpomínat. Věra Rasochová

z cyklu KRAJINY TICHA, olejomalba na plátně a sololitu, 60 x 80 cm

JAN BRUŽEŇÁK, malíř, grafik, keramik, ilustrátor, se narodil 5. dubna 1947 v Újezdě pod Přimdou. V letech 1958-1966 žil v Ostrově nad Ohří, kde vystudoval střední strojírenskou průmyslovku. V roce 1974 absolvoval pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kam ještě v témže roce nastoupil jako asistent. Prošel řadou profesí, byl strojvůdcem v povrchových dolech, tiskařem, keramikem, divadelníkem, mimickým hercem... Od roku 1974 až do loňského roku působil jako docent na katedře výtvarné výchovy Masarykovy univerzity v Brně. Ovládá různé výtvarné techniky, z nichž vynikly zejména grafiky zobrazující fantastkní a mytologické náměty, kresby, bohatě kolorované akvarelem, knižní ilustrace. V posledních letech se ve svém výtvarném projevu více zaměřuje na kresbu tuší, perem a tužkou na bílých kartonech větších rozměrů, do nichž zapojuje kreativitu svých dětí. Žije a pracuje v Brně.

Foto Dagmar Petrášková

Z cyklu MLHY, kresba tuĹžkou, 60 x 80 cm

LABYRINT HER (aneb co jsme dlužni dětem) Pod názvem Labyrint her byla v dubnu ve foyer činoherní scény Městského divadla Brno na Lidické ulici otevřena autorská výstava Jany Francové. Mezi dospělými návštěvníky nechyběly děti. Nebylo to náhodné, neboť možná právě jim řekly obrazy, fotografie a objekty nejvíc. Promlouvaly k nim jejich jazykem a podaly svědectví toho, že dětskou kresbu a další výtvarné projevy včetně dětkých her nelze „degradovat“ jen na obyčejná – více či méně zdařilá dílka a využití volného času, jak se obvykle děje. Jde o projev vnitřního vnímání okolního světa, předmětů a dějů, o komunikaci v rovině, jíž porozumět a na téže platformě také umět spolupracovat, má nesporný výchovný význam. Na výstavě, která mi, přiznám se, připadla poněkud neobvyklá (včetně úvodního slova Blahoslava Rozbořila a zvláštně citově působícího hudebního a audio doprovodu), jsem si uvědomila, kolik vlastně většina z nás dluží dětem. O to víc mě fascinuje tvůrčí svět manželů Jana Bružeňáka a Jany Francové. Svět s pevnou základnou třípokojového bytu, který slouží jako ateliér všem zúčastněným bez rozdílu věku. Svět tvůrčí jistoty a skutečné svobody projevu – i když se v něm občas „perou“ o místo na stolech. Děti ovšem mají výhodu: k velkolepým stavbám a hrám mohou využívat i podlahy, koberce, pohovky – za což jim vůbec není spíláno ! Jana Francová, matka dvanáctiletého Andreje a devítileté Mii, výstavou naopak dokumentuje snahu vcítit se do bohatství dětského vnímání, a tvorbu svých dětí staví s patřičným respektem na roveň činnosti dospělých. Podává tím nejen ruku porozumění, ale snaží se procházet znovu jejich cestami a inspirovat se v nich k vlastní tvorbě. „Fascinuje mě schopnost dětí spojovat věci do neobvyklých souvislostí, oživovat a personifikovat předměty a hlavně přistupovat k věcem rovnoprávně. Jediným kritériem je použitelnost předmětu ve hře. S tím také souvisí symbolické nakládání s předměty, které takto získávají nové významy,“ řekla

Výstava Jany Francové LABYRINT HER ve foyer činoherní scény Městského divadla v Brně duben 2015

Z ateliéru výtvarnice Jany Francové Foto z archivu autorky

nám k výstavě autorka. „Fotografický cyklus zaznamenává skrýše, domečky a obchůdky v labyrintu her, který prochází celým bytem. Zaostřením, detailem a výřezem se pokouším vstoupit do hry jako skřítek a opustit tak svoji roli matky, která by potřebovala byt uklidit. V malbě pocitově reflektuji tvorbu dětí. Vytvářím vztahy skvrn, které někdy náznakem jindy popisněji vyprávějí příběhy hraček a předmětů, ve videu animuji dětské kresby, které jsou na stěnách bytu.“ Kolekci prací z poslední doby doplňují objekty, které vznikly před patnácti lety. „Tehdy jsem se vyrovnala s pozůstatky vlastního dětství – jeho relikvie jsem přetavila v sochy. Fetišismus drobných předmětů, kterého jsem se kdysi zbavila uzavřením do igelitu, mě prostřednictvím her mých dětí opět obklopuje.“ Výstava zaznamenala určitá vývojová období, která přecházejí v jiná, tak jak se mění a rozšiřují předměty dětských zájmů a rozvíjí se jejich svět. Zaniká i současný, obdivuhodný labyrint her. Ale jak podotkl Jan Bružeňák, nemusí jim to být líto. Neboť připomínka dětství v podobě, která je víc než fotografie v albu, díky mamince dětem zůstane. Jana Francová (nar. 25. 8. 1975 v Brně) je absolventkou pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, obor vizuální tvorba a grafika. Titul magistra získala na fakultě výtvarných umění. V současné době učí na katedře výtvarné výchovy pedagogické fakulty MU v Brně. Věra Rasochová

ST É L A I , 2012 technika a hlína raku 146 x 40 x 35 cm

V ATELIÉRI L U D M I L Y K O V Á ŘÍKOVEJ V Ratíškoviciach, uprostred vidieckej prírody, mimo hlavného umeleckého kvasu, sa zrodilo, rastie a dozrieva dielo mnohovrstevnej keramikárskej výpovede Ludmily Kováříkovej. Dielo, vo všetkých ohľadoch nesmierne náročné, bohaté na dizajnérske kolekcie a početné sochárske objekty často tematicky uzatvárané aj do cyklov. Bez slov, ale zrozumiteľne, prináša rýdzu poetiku hliny opradenú predovšetkým filozofiou konštruktívnej, technicistnej a architektonickej skladby alebo inšpirovanú rafinovaným tvaroslovím rastlinných častí, najmä ich plodov a semien. Veľkou devízou tvorby minulej, ale nepochybne i prítomnej, sú exaktné znalosti autorky o tomto umení hliny a ohňa. Obdarená mnohoročnou skúsenosťou a znalosťou dokáže si poradiť s rôznymi materiálmi a aj s ich kombináciou – od východiskovej klasickej červenice, cez postupne pridávané na techniku náročnejšie a čoraz viac nosné, hrubú až jemnú bielu kameninu, šamot, technický porcelán, až po hlinu raku. Popritom, pochopiteľne, rozoznáva a rešpektuje ich vlastnosti, predovšetkým pevnosť, tvárnosť a farebnosť. Materiálová rôznosť si vyžiadala aj rôzne pálenie, od 1000°C prešla na vysoký výpal pri 1100 až 1300°C v peci elektrickej, plynovej, ale aj v peci na drevo. Používa pálenie

Ludmila Kováříková s manželem akad. soch. Miroslavem Kováříkem při pálení raku

RO Č N Í D O B Y , 2010, technika a hlína raku, 58 x 58 cm

oxidačné i redukčné a jej srdcovou záležitosťou je technológia raku, ktorá sa v jej tvorbe natrvalo a dominantne usídlila v 80-tych rokoch minulého storočia. A práve pálenie raku bol jedným z hlavných dôvodov mojej návštevy autorkinho ateliéru, aby som si vychutnala čaro okamžikov rodiaceho sa diela s chvejivými vibráciami raku glazúr. Ludmila Kováříková totiž ako jedna z prvých na domácej scéne začala túto techniku kreovať a cibriť a prostredníctvom svojich diel ju doviedla k jedinečnej dokonalosti. Celý princíp je neopakovateľný práve tým, že pálené predmety sa vyťahujú z pece pri teplote okolo 1000˚C a zasypú sa pilinami, ktoré horením na povrchu roztavenej glazúry vytvárajú neobyčajné farebné aj štrukturálne plochy. Sama autorka sa vyznáva: „Raku v mém podání není klasické japonské, protože nevytvářím nádobky, ale objekty,“ a dodáva, čím je pre ňu táto technika

SU K U L E N T , 2010, glazovaná kamenina, kov, 35 x 26 x 18 cm

výnimočná: „svou zvláštností a neopakovatelností vzniku a myšlenkový pochod „v negativu“ při práci. První raku jsem dělala už v 80. letech. Vázičky, dózičky, misky, atd. Tato technologie je pro mne zatím nevyčerpatelná. Samozřejmě má své zákonitosti a mantinely, a přesto mi hodně dovolila. Jsem ráda, když je na keramice podepsán živý oheň. A to je na raku bohatě.“ A bohato sa oheň a piliny podpísali aj tentoraz na dielach, ktoré sa zrodili priamo pred mojimi očami. Po vychladnutí ich autorka najprv popohládzala vo vodnom kúpeli a ich tvaroslovia, spočiatku zahalené súvislou vrstvou čiernych sadzí, postupne odkrývali prieniky doposiaľ len tušenej farebnej a štrukturálnej aktivácie povrchu. Hoci sa Ludmila Kováříková naučila rozmýšľať v tejto technike, predsa je aj pre ňu výsledok tak trocha odhadovanou rovinou. Roztavená mäkká a olovnatá glazúra v priamom kontakte s ohňom

2+ 1 , 2013 glazovaná kamenina 75 x 55 x 38 cm

ADAM A EVA, 2014 technika a hlína raku 40 x 36 x 22 cm

horiacich pilín totiž tvorí rozochvené plôšky farebnej abstrakcie vždy ináč, neopakovateľne a jedinečne, v závislosti od viacerých vstupov, hlavne od použitého materiálu, glazúry a druhu pilín. Keďže chuť autorky neustále experimentovať, vytrvale objavovať a osvojovať si nové poznatky a nuansy technických a technologických stránok je veľká, preto aj výsledky prinášajú mnohé vyzreté brilantné podoby. Taktiež novovzniknuté plastiky sčítavajú súhru kvalít širšieho repertoáru. Vo vzájomnej symbióze sa v nich strieda nielen rozdielna akosť hlineného materiálu – hrubý šamot s jemnou kameninou, ale aj klasická glazúra s polevou lesklou, bohatou na dusičnany striebra, určenou na redukčný výpal. A, samozrejme, nechýba ani autorkin príznačný spôsob myslenia v štruktúrach – zámerné vynechanie časti polevy a odkrytie surového porézneho črepu s príjemným hmatovým efektom. Bohatosť svojho poznania a skúseností aj tentoraz okorenila plným priehrštím svojskej kultúry tvaroslovia s konštruktívnou príchuťou a esenciou ekvivalentov tvorivého myslenia v hlinenej matérii. Prechádza pozvoľným procesom štylizácie, vychádza z konkrétneho, postupne sa abstrahuje, posúva do excentrickej podoby a kultivuje decentným obohatením o lyrický detail. Dominantná expresívna skladobnosť je tak opäť preteplená s lyrickou formuláciou a realita sa spletá s fantazijnou víziou. Napokon s poslednou tvorbou Lídy Kováříkovej sa môžeme stretnúť osobne na prezentácii vo výstavných priestoroch galérie Malovaný dům v Třebíči, ktorá bude zahájená 24. 6. 2015 o 17:00 hodine a potrvá do 16. 8. 2015. V kolekcii vystavených diel samozrejme nebudú chýbať ani tie, ktorých glazovaný šat sa formoval počas mojej návštevy v ateliéri autorky (Obj. 1/15 a Dvojčata). Dana Janáčková

D V O J Č A T A , 2014-15, technika a hlína raku, 32 x 26 x 18 cm

T R O J K A C H E L , 2015, technika a hlína raku kombinovaná s klasickým výpalem, zlacení, 31 x 56 cm

O b j . 1 / 1 5 , 2015, technika a hlína raku, 33 x 33 x 13 cm

LUDMILA KOVÁŘÍKOVÁ sa narodila 13. januára 1953 v Opave. V rokoch 1968-1972 študovala na SUPŠ v Uherskom Hradišti. Je neuveriteľné, že táto opavská rodáčka, nepochybne výtvarne nadaná sa stretla s keramikou a hlinou až na „šupke“ v Uherskom Hradišti. Tu pod vedením pokrokového a erudovaného pedagóga Stanislava Mikuláštíka získala kvalitné poučenia a vedomosti, ktoré boli silným stimulom pre ďalšie študijné cibrenie a kultivovanie. Vyzbrojená slušnými remeselnými a technickými znalosťami, aj vlastným umeleckým a kreatívnym potenciálom, úspešne zložila talentové skúšky na Vysokej škole umeleckopriemyselnej v Prahe v ateliéri všeobecne uznávanej osobnosti keramického sveta – profesora Otta Eckerta. Žiaľ, vzápätí sa zaradila do početnej skupiny mladých talentovaných ľudí, ktorým diktát vtedajšieho režimu zmaril študijné plány, a tak sa podpísal na zastavení, respektíve v jej prípade našťastie len zbrzdení umeleckého rozletu. Napriek nepriazni osudu jej umelecký rast bol po vynútenej prestávke natoľko rýchly, že pomerne zakrátko sa zaradila

KA K T U S , 2015, technika a hlína raku kombinovaná s klasickým výpalem, 33 x 23 x 20 cm

Fotografie z archivu Ludmily Kováříkové

do spoločenstva pozoruhodných osobností súčasného českého keramického umenia. Od roku 1987 je členkou Združenia Q Brno a od roku 1991 členkou Združenia výtvarných umelcov – keramikárov, Praha. Usporiadala viacero samostatných výstav a zúčastnila sa mnohých kolektívnych prezentácií a sympózií doma aj v zahraničí. Svojou tvorbou je zastúpená vo verejných i súkromných zbierkach v ČR aj vo svete (Slovensko, Poľsko, Rakúsko, Litva). Žije a tvorí v Ratíškoviciach.

NESTOR BRNĚNSKÝCH GRAFICKÝCH UMĚLCŮ JIŘÍ ŠINDLER VYSTAVOVAL NA ŠPILBERKU

Foto Vladimír Kosek

DOTEKY TÉMĚŘ NĚŽNÉ Chvilku po páté to v klenutém čtvercovém přednáškovém sále v prvním patře hradu zašumělo. Byl zaplněn do posledního místečka k sezení i k stání a panovalo tam trochu napjaté očekávání. Všichni tušili, že akademický malíř Jiří Šindler (*1922), žijící legenda mezi brněnskými výtvarníky, se nemůže dostavit tak docela snadno. Stavitelé hradu se sice postarali o to, že má město důstojnou dominantu, ale dosti pochopitelně nikoho z nich nenapadlo, že by se mělo pamatovat na budoucí šachtu pro výtah. A když se tedy podařilo dopravit vystavujícího umělce na vozíčku po schodech nahoru a trochu i dolů až do první řady čekajícího publika, vypadal zjevně vyčerpaně. Patrně i psychicky. Snad právě proto, že je stále ne-li na vrcholu, pak aspoň na jakési stabilizované náhorní rovině duševních a tvůrčích sil, musí trpět rozporem mezi uměleckým géniem na jedné straně a výrazným fyzickým omezením na druhé straně, a také vědomím, že by se bez několika statných mladých mužů vůbec nedostal na významnou přehlídku svého celoživotního díla.

Foto Vladimír Kosek

Ale když naladily správnou atmosféru tóny kytary sólo, když dozněl úvodní projev pana ředitele Muzea města Brna a vystoupení výtečného znalce Šindlerova díla Ivo Bindera i roztomile přednesené limeriky z vlastní „poetické dílny“ výtvarníkovy – Jiří Šindler jako by ožil. Nejenže přijímal nesčetné gratulace a kytice od svých přátel a obdivovatelů, ale se všemi rozprávěl s bezchybnou orientací a šarmem, jako by jen tak trochu klamal zevnějškem a všechno bylo při starém jako před několika desítkami let. Ano, již od roku 1955, plných šedesát let žije, tvoří a učí Jiří Šindler v Brně a spoluutváří jeho kulturní obraz.

Foto z archivu Muzea mÄ&#x203A;sta Brna

Foto Pavla Váňová a Vladimír Kosek

Mezi návštěvníky byli snad všichni, kdo něco znamenají na výtvarné scéně Brna a nebyli zrovna vážně indisponováni, ale také spousty starých i mladých přátel. Jeho někdejší studenti ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně jsou již na prahu staršího středního věku (studentky ne – ty zůstávají stále mladé), studenti z Fakulty výtvarných umění VUT patří mezi mladší generaci, ale v tom „generačním mixu“ nechyběla ani svěžest sama (viz zmíněná recitátorka, a nejen ona). Dílo Jiřího Šindlera je totiž také mladé, moderní a nadčasové, pozoruhodné rozpětím jeho technik, jeho zájmu i jeho jednotícím uměleckým rukopisem. Organizátorům výstavy (trvala od 16. dubna až do konce května), se podařilo shromáždit, utřídit a výtečně instalovat na tři stovky exponátů. I když jde o pouhý zlomek díla, je výstava koncipována tak, aby se na žádnou důležitou komponentu nezapomnělo. A také tak, aby si návštěvníci mohli prohlížet grafické listy v dobrém osvětlení a zblízka se pokochat kresebnými detaily. Jiří Šindler, zejména v oboru písma Mistr nad Mistry, je totiž mistr čáry. Dokonale začaté, dokonale vedené, dokonale skončené. S přesnou mírou nepřesnosti – dávkovanou tak, aby bylo jasné, že čáru vedl člověk-umělec, bez pravítek a pomůcek, a přitom s neuvěřitelně rozdělenou pozorností: na tu konkrétní linku, kterou právě vede, na obraz jako celek i na jeho významovou a emocionální výpověď. Ano, každý grafický list je nejenom svrchovaně vyvážená, originální a zajímavá plocha, ale dokáže zprostředkovat také citové výpovědi. Aniž čteme text, padne na nás z konkrétního díla, jež neobsahuje nic kromě písma, pocit hluboké nostalgie, nevysvětlitelné úzkosti, klasické harmonie nebo vnímání hudby (například Messiaen), anebo prostě radost z krásy. Kdybych se znovu narodila a byla studentka výtvarného oboru, vybrala bych si Jiřího Šindlera jako téma diplomní práce. Jistě bych se v ní zmínila o jeho knižních ilustracích z 60. a 70. let, o sériích jeho dřevořezů, o ilustrování knížek pro děti, o volné tvorbě, o navrhování a realizaci knižních vazeb. Ale těžištěm mého zájmu by bylo určitě písmo. Je třeba říci, že se Jiří Šindler neomezil ani zdaleka jen na kaligrafii v naší latince. Podnikl zajímavé exkurze zejména do hebrejštiny a do staroslověnštiny, přesněji řečeno do oblasti nejstarších hlaholských památek. Ty ho inspirovaly k Hlaholskému cyklu pozoruhodných grafických listů a k jeho Fragmentům, což je soubor písmen a znaků hlaholice, vyvedených bílou temperou na kouscích kamene, jehož drsná plocha tvoří přirozené orámování znaku vybraného podle tvaru kamenné podložky. Každý jednotlivý kousek i celý cyklus působí vyváženě, tajemně, až mýticky, jako poselství dávných věků čekající na dekódování.

Foto z archivu Muzea města Brna

ZD I , nepublikované kaligrafie k básním Vladimíra Holana tuš, papír, 60 x 40 cm, 1972, Památník národního písemnictví v Praze

Musím se ovšem zastavit také u kaligrafování básní – spolu s výběrem básníků (jako Vladimír Holan, Ivan Blatný a další) představuje podle mne právě tahle kapitola pozoruhodné umělecké činy. Výtvarník tady souzní s poezií, jako by ji zhudebňoval. A snad ještě intimněji – nepotřebuje interpreta nebo interprety, aby tlumočili jeho záměr. Intimně i v tom smyslu, že jeho dílo čte a vnímá každý pro sebe, ledaže je na výstavě s velmi spřízněnou duší. Samozřejmě nemá výtvarný čin možnost současného poslechu i opakovaného šíření napříč staletími v nových a nových interpretacích, jako třeba Schubertova Zimní cesta. Ale třeba se z takových bibliofilií budou těšit nadšenci, až tu nebudou ani ti nejmladší z nás … Když pracuje grafický umělec nadaný mimořádnou empatií s textem, sblíží se s ním nepochybně ještě důvěrněji, než pečlivý recitátor. Řekla bych, že asi tak na úrovni dobrého překladatele. A tady si dovolím lidovou průpovídku, kterou je třeba chápat v tom nejlepším slova smyslu. Kdo s čím zachází, ten tím také schází. Což je zde míněno pouze v tom smyslu, že Jiří Šindler tak dlouho kaligrafoval básně, až je začal sám psát. Dokladem jsou limeriky (oblíbená anglická forma „limerick“), recitované v úvodní části vernisáže. Stručné, vtipné, poněkud dadaistické – jak mají správně být. Ale to vlastně není tak moc překvapivé. Nejeden umělec má „přesahy“ do sousedních disciplín. A dovedu si představit, že

ŽIVOT VASILIJE FIVEJSKÉHO dřevořez, papír, 1968, Muzeum města Brna

SEDM OBĚŠENÝCH dřevořez, papír, 1968, Muzeum města Brna

takový grafický kumštýř, který s neuvěřitelnou trpělivostí a vynalézavostí šrafuje plochy a klade vedle sebe tisíce a tisíce drobných čárek, by to snad ani nemohl dělat, kdyby si přitom neposlouchal dobrou hudbu nebo v duchu neformuloval svoje vlastní chytré a objevné myšlenky. Svou výstavu nazval podle skladby úvodního kytarového sóla „Doteky téměř něžné“, a podle mne ji nazval trefně. Jeho dílo si neuzurpuje diváckou pozornost, o kterou soutěží současný hlasitý svět občas i dryáčnickými prostředky, ale dotýká se nás výrazně a osobitým způsobem. Pokud bych se pokusila přirovnat Jiřího Šindlera k někomu z jeho oblíbené hudební oblasti, řekla bych, že je to takový Bohuslav Martinů ve sféře grafiky. Ano, kdybych byla studentka, nebo ještě lépe postgraduální studentka, napsala bych o Jiřím Šindlerovi doktorskou práci. V naději, že mne párkrát přijme, že mi poradí a ukáže, co má rozděláno. Přeju mu, aby i nadále bojoval s nepřízní věku – se statečností sobě vlastní a s invencí, kterou mu určitě závidí mnohem mladší kolegové. Pavla Váňová Foto z archivu Muzea města Brna

Z expozice výstavy. Foto: Archiv Muzea města Brna

Ilustrace ke knize Adolfa Rudnického NEMILOVANÁ A JINÉ POVÍDKY lavírovaná tuš, papír, 30,1 x 21,1 cm, 1964, Muzeum města Brna

Nikdo netušil, že většina z nás vidí Jiřího Šindlera na vernisáži jeho výstavy na Špilberku naposled. Odešel téměř symbolicky – v neděli 31. května skončila jeho výstava, a hned pět dní poté, 5. června, skončil i jeho pozoruhodný a plodný život. Také název této poslední výstavy byl symbolický: „Doteky téměř něžné”. Umělec a člověk Jiří Šindler se rozloučil se svým Brnem výrazným, harmonickým dotekem. Pavla Váňová

Trnkovo okouzlení Vysočinou Věra Rudolfová

V červnu 1999 jsem do rozhlasového cyklu Toulky Moravou natáčela pořad o městu, jemuž dala jméno řeka – o Svratce. Mými průvodci byli tehdy čtyřiasedmdesátiletý Vladimír Novák a mladý učitel i kronikář v jedné osobě Martin Mudroch. Během procházky po Svratce jsem od nich dvakrát uslyšela jméno národního umělce Jiřího Trnky. Nejdříve u proslulého golfového hřiště nad hotelem Mánes. Jiří Trnka byl totiž spoluzakladatelem zmíněného hřiště, stal se také prvním předsedou Golfového klubu. Jméno tohoto všestranného umělce pak ještě zaznělo na náměstí Národního povstání. Mezi domy, které už nějaký ten rok pamatují, je také dům číslo 84. Právě do tohoto domu jezdila ve čtyřicátých letech Trnkova rodina na letní byt. Tehdy jsem ještě netušila, že se vztahem Jiřího Trnky ke Svratce a Horácku budu jednou zabývat podrobněji. Impulsem, který tento zájem vyvolal, byla knížka jeho ženy akademické malířky Heleny Chvojkové-Trnkové s názvem Život je příležitost k lásce. Něžná a humorná kronika dětského dospívání je rámována léty 1938 až 1945. Při jejím čtení jsem došla ke kapitole s nadpisem: Svratka, červen 1941. „Jsme třetí den na Vysočině. Tady, v kraji mých prázdnin, mě poznávají lidé, kteří mě tu vídali pobíhat jen o málo starší, než je dnes Janinka. Statek je oddělen průjezdem, naši domácí obývají levé křídlo, my pravé. Vpředu máme velkou světnici s okny, plnými muškátů, mezi nimiž je vidět náměstí s kočičími hlavami, se sochou knížete Václava a s pomníkem padlých. Vedle je protáhlý pokojík s jediným oknem, ve kterém spí děti. Kuchyňka je do dvora. Za ní v komůrce mají naši domácí nedělní parádu a svatební sklo i porcelán.“ Svratecké náměstí ovšem dnes vypadá jinak, než jak ho v jednačtyřicátém roce minulého století viděla z okna Helena Chvojková. Náměstí bylo upraveno, místo „kočičích hlav“ jsou tu chodníky a trávník. Zmizely ovšem malé krámky a řemeslnické dílny. Zmizely i některé staré domy, mezi nimi Panský dům nebo Hanychův statek. Z mohutných kaštanů, vysázených v roce 1867 při povýšení obce Svratky na město, se zachoval jen jeden. Památník padlých a socha svatého Václava však na náměstí zůstaly. A zůstal také už zmíněný dům číslo 84, který dodnes patří rodině Pešků. Jak to vlastně bylo se vztahem Heleny Chvojkové ke Svratce, mi při našem setkání na jaře roku 2011 prozradila její dcera, akademická malířka Helena Trösterová: „Maminka jako mladá jezdila s rodinou na prázdniny za příbuznými, kteří pocházeli ze Svratky. Měla ke Svratce a Vysočině vůbec vřelý vztah, i proto, že tu měla spoustu přátel. Jezdila do Svratky i jako dospělá – nejen v létě, ale

JIŘÍ TRNKA (1912-1969), český výtvarník, ilustrátor, sochař, scenárista, loutkář, kostýmní výtvarník a režisér animovaných filmů, jeden ze zakladatelů českého animovaného filmu

i zimě. Vzpomínala často, jak tančila na hasičských a sokolských bálech. Ona vlastně svoji pozdější rodinu do Svratky přivedla, jezdilo se sem na ‚letní byt‘. A ten byt byl právě u Pešků.“ Helena Chvojková pobývala ve Svratce s dětmi, Zuzanou, Jiřím a Helenkou, vždy od května do září. Péče o ně i tady spočívala na jejích bedrech. Byla talentovanou malířkou, ilustrátorkou a spisovatelkou, ale svoji uměleckou kariéru vlastně obětovala ve prospěch manžela. Jiří Trnka přijížděl za rodinou na víkendy, málokdy se zdržel déle. Měl v té době už hodně práce. Vystavoval, jeho první samostatná výstava Malíř naděluje dětem se konala od listopadu 1940 do ledna 1941 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Ilustroval knížky především pro děti. Připravoval scénické výpravy pro Národní divadlo v Praze.

Navíc za války nebylo cestování snadné. Dostat se do Svratky znamenalo jet z Prahy autobusem do Hlinska nebo vlakem do Nového Města na Moravě. Pak požádat známé, aby na nádraží přijeli autem a odvezli cestujícího do Svratky. Vlastní automobil si Jiří Trnka pořídil až později. Děti se na otcovu návštěvu vždy velice těšily. Chodil s nimi plavat na Sykovec, na Milovský rybník, na Medlov. Chodil s nimi na procházky kolem Svratky, do okolních lesů. Ale nedovedl lenošit. „Vypůjčil si ateliér od svrateckého učitele a výborného krajináře a dokončoval tam práci, kterou si přivezl z Prahy. Víc než týden ale s námi nikdy nebyl, bez práce by nevydržel,“ posteskla si jeho dcera Helena.

Tím učitelem byl zřejmě řídící učitel Karel Balíček. Ateliér měl ve svém domě číslo 23, který stál také na náměstí. Od Pešků to měl Jiří Trnka ani ne padesát metrů. Právě v Balíčkově ateliéru dokončil barevné ilustrace k Horákovým Českým pohádkám, udělal několik kartonů k Hauffově Karavaně. Maloval také oleje – kytky, které rostly v okolních zahradách; portréty lidí, které ve Svratce poznal – třeba svého přítele Bedřicha. Práce na této výmluvné podobizně prý trvala jen hodinu, což nejlépe svědčí o míře jejich přátelství. I Helena Chvojková na Bedřicha Jirouše ve své knížce vděčně vzpomíná. „Nejhezčí večer je pro děti ten, kdy přichází strýček Bedřich. Jezdí se svou starou tatrou po svatbách i pohřbech, zaveze lidi k soudu a umí o tom vyprávět tak, že děti zcela zaujaty tiše naslouchají. Strýček se o nás stará jak může. Přijde na svých cestách do zapadlých koutů a přináší dětem vajíčko, trochu medu nebo bandasku mléka.“ Ve skutečnosti nebyl Bedřich Jirouš příbuzným Trnkovy rodiny. Děti si ale zvykly říkat všem známým ve Svratce „strýčku“ nebo „teto“. Měly jich v okolí víc než dost. Bedřich patřil podle slov Heleny Trösterové k nejoblíbenějším. „Byl to rozvážný, velice přemýšlivý člověk, jak evangelíci bývají. Po celou dobu války se o naši rodinu staral. A také pro nás jezdil k vlaku do Nového Města na Moravě nebo k autobusu do Hlinska. S tátou si velice dobře rozuměli. Oba byli málomluvní, ale se srdcem na dlani.“ Zápisy Heleny Chvojkové končí v létě roku 1944. „Byla jsem s dětmi nahoře na samotě. U každé chalupy sehnutá kvetoucí jabloň. Je horko, ale příjemné, neunavující. Na pasekách, na lukách, v lese, všechno klíčí, dere se ze země, i ty skály,vyčnívající z vrcholků stromů jakoby chtěly blíž k slunci. Děti posbírávají z přírody kolem sebe největší dojmy pro duši – světlo, barvy, blesky slídy, spektrum v střípku skla, třpyt bystře proudící vody, mraky kupící se v celou říši. Nejčistší mohutné dojmy.“ Po válce ale přestávali Trnkovi do Svratky jezdit. Nějaký čas ještě v létě pobývali u Totušků v Libušině ulici, nebo v hotelu Mánes. (Podle slov Heleny Trösterové její otec uvažoval, že koupí nějakou chalupu v okolí, ale nedostal se k tomu.) Pak dali přednost Sněžnému, městečku pod Buchtovým kopcem (do roku 1948 se jmenovalo Německé). Bydleli v hotelu Záložna, který vedl Josef Rýdl (přátelé mu říkali Jožko). Jiřího Trnku do Sněžného lákala především společnost umělců, kteří tam byli pravidelnými letními hosty. Z Prahy přijížděli profesor Vladimír Sychra, Jarmila Zábranská, Václav Trefil. Z moravské strany Rudolf Gajdoš, Ferda Štábl, Julius Pelikán. Z chalupy na Blatinách přicházel k Rýdlům Josef Jambor se ženou Boženkou. Z Nového Města občas zavítal Karel Němec, z Kuklíku František Emler. Nechyběli ani spisovatelé a básníci – František Halas, Ludvík Kundera, František Hrubín. Možná právě ve Sněžném se Jiří Trnka a František Hrubín poprvé domlouvali o spolupráci na knihách Špalíček pohádek a Příběhy tisíce a jedné noci. „Když nebylo v hotelu místo, bydleli jsme naproti u Veselých nebo u Zelených nad hotelem. Ale na jídlo jsme chodili do Záložny, moc dobře se tam vařilo. Pan Rýdl byl vynalézavý, myslel i na děti. V knihovně byla spousta knížek, pohádky, detektivky. Paní Rýdlová pekla báječné oplatky. Otec se vždycky těšil zejména na setkání s Františkem Hrubínem. My děti jsme ho měly také rády, s jeho synem a dcerou jsme kamarádili až do dospělosti. Těšily jsme se na něj, protože s námi chodil do lesa, na borůvky, vymýšlel všelijaké hry, zejména pro nás malé. To byly krásné časy. Když přijel táta, koupil gumový člun a vozil v něm po rybníku nejen nás, ale i děti z vesnice. Nebo nás naložil do auta a jezdil s námi na výlety k rybníku Sykovec, na Medlov, k Jimramovu, nebo i dál, třeba na hrad Pernštejn.“

Jiří Trnka, ilustrace z knihy BROUČCI a ZAHRADA

Na tyto výlety dodnes ráda vzpomíná i paní Zlatoslava Rýdlová, dcera hoteliéra Jožky Rýdla. „Pan Trnka měl auto značky Lancia a jezdil s ním jak Chiron. Ale s námi jezdil opatrně. Jinak toho moc nenamluvil, byl spíš samotář. Když mi bylo čtrnáct let, pozvala mě paní Chvojková k nim do Prahy. Bydleli v Košířích, ve vilce s velkou zahradou. Tatínek mě pak také zavedl do ateliéru, kde vznikaly animované loutkové filmy. Myslím, že tehdy Jiří Trnka připravoval pohádku o princi Bajajovi. Moc jsem ho obdivovala, protože oživovat loutky byla veliká piplačka. A on s nimi měl nekonečnou trpělivost.“

Jiří Trnka, ilustrace z knihy BROUČCI a ZAHRADA

Jiří Trnka, ilustrace z knihy BROUČCI

Když se manželé Trnkovi v roce 1948 rozešli, přestala Helena Chvojková v letních měsících do Sněžného jezdit a vrátila se do Svratky. Věrná jí zůstala až do své smrti v roce 1987. Těšila se vždy na své přátele, k nimž patřili i manželé Slonkovi z Nového Města na Moravě. Na svratecké malíře a především na kamarádku Růženu Vovčičkovou. Ta za Helenou Chvojkovou a její rodinou jezdila často do Prahy. Chodila na procházky nejen s malou Helenkou, která se narodila v pětačtyřicátém roce, ale později i s dětmi Trnkových dětí. Já jsem se s akademickou malířkou Helenou Trösterovou poprvé setkala v únoru 2007 na vernisáži výstavy, nazvané Svět Jiřího Trnky. Výstava probíhala v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. (Mimochodem – i tato malířka se na Vysočinu ráda vrací. Jako studentka pomáhala o prázdninách v Horáckém muzeu. V Novém Městě má řadu přátel, v zimě jezdila na Horácko lyžovat.) Ale vraťme se na zmíněnou výstavu v Horácké galerii. Byla to druhá Trnkova výstava v Novém Městě na Moravě a umožnila důvěrnější setkání s jeho tvorbou. (První výstava se uskutečnila po jeho úmrtí v roce 1972.) Tvořily ji kresby, obrazy i sochy. Z posledně jmenovaných třeba Podzim, Král ptáků a jiné polychromované plastiky ze dřeva, které umělec tvořil zejména v sedmdesátých letech minulého století. Byly tu půvabné loutky z animovaných filmů Sen noci svatojanské, Princ Bajaja, Staré pověsti české. Nechyběly rodinné portréty i krajiny. Některé z nich byly na první pohled inspirované malebnou Vysočinou. Třeba kresba uhlem z roku 1943 s názvem Kopcovitá krajina. Jsou na ní chalupy, posazené na kopci jako kvočna na vejcích, navíc chráněné statnými stromy. Ve čtyřicátých

letech také Jiří Trnka namaloval obraz Vesnice v zimě. Chalupy se ztrácejí pod těžkou bílou peřinou, zachumlané ženské postavy marně hledají sněhem zapadlou cestu... Odkud čerpal malíř inspiraci, bylo zřejmé i na olejomalbě Masopust. Nejdéle návštěvníci výstavy postávali před knižními ilustracemi, které Jiří Trnka vytvořil. Obdivovali ilustrace k Andersenovým, Erbenovým, Hauffovým a jiným pohádkám. A nejvíce ke Karafiátově knížce o idylickém životě svatojánských broučků. Evangelický farář Jan Karafiát, rodák z Jimramova, v ní vyjádřil lásku k přírodě i touhu po ideálních vztazích mezi lidmi. Svět pracovitých a zbožných broučků ale Jiřího Trnku okouzlil už dřív. Když v roce 1935 dokončil Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, studoval u profesora Kysely. O rok později založil v pražském Rokoku loutkové Dřevěné divadlo a měla v něm premiéru hra Mezi broučky, napsaná na motivy Karafiátovy knížky. K příběhu broučků se Jiří Trnka vrátil o několik let později barevnými ilustracemi stejnojmenné knihy, které ji naráz doslova proslavily. Stačí na obrázky v knížce jen pohlédnout a je zřejmé, jakou krajinu do nich malíř přenesl. Na kresbách jsou horácké dřevěnice s malými okénky a tyčkovým plotem. Uvnitř nechybějí kachlová kamna s lavicí kolem, velký stůl, polička s malovanými hrníčky. Takové chalupy se ještě stále najdou kolem Svratky i Sněžného. Jiří Trnka si při toulkách krajem jejich podobu pečlivě ukládal do paměti. Možná byl i na samotě, o níž píše ve své knížce Helena Chvojková. „Je tu několik chaloupek, schoulených pod mohutnými lipami a javory. Jsou kryty došky a podlaha uvnitř je z udusané hlíny. Maličké zahrádky s hrnci, sušícími se na tyčkách plotu jsou napěchovány kytkami, okna jsou jimi zcela ukrytá. Celá chalupa i se střechou se noří do té kytice. V prostorné světnici jsou obrovská kamna s pecí a lavicí kolem. Děti si ukazují na poklady v zasklené almárce, památky po prabábě a baňaté hrnečky, poseté nejrůznějšími růžemi a nejmodřejšími pomněnkami. “ Nejraději prý měl Jiří Trnka Samotín. Horskou obec s chalupami, které jsou jakoby rozházeny po okolních loukách. Na jaře louky bohatě rozkvétají a chalupy se málem ztrácejí ve žluté záplavě. V zimě je ale obec téměř odříznutá od světa. K Samotínu patřila i proslulá hospoda s jedinou seknicí, v níž byl kromě skříně s malovanými hrníčky, stolu a lavice také malý výčepní pult. A byl tu i hostinský Emil Tlustoš, který nabízel hostům Samotínský vánek, bylinný likér, připravovaný podle vlastního receptu. „Vysočinu musí milovat každý,“ prohlásila při našem letošním pražském setkání Helena Trösterová. Souhlasím. Ale jen málokterému z nás je dán dar, vnímat zvlášť intenzivně to, co patří k charakteru tohoto kraje. Nejen chalupy, rozeseté po kopcích, statné lípy a javory, vysoké nebe, tmavé pásy lesů. Také cesty a úvozy, lemované rudě svítícími jeřabinami. Meze a kamenice, na kterých nejčastěji rostou lísky a šípkové růže. Slzičky, mateřídoušku, zvonce, jestřábníky, rdesny, kopretiny, chudobky. Chudobky bílé jako sníh, i ty s červenými okraji, co vyrostly místo Janinky a dalších broučků, kteří se nedočkali jara. Vysočina byla Jiřímu Trnkovi trvalou inspirací. Byl jí okouzlen – a to okouzlení v jeho díle zůstalo natrvalo. Díky za něj.

JIŘÍ TRNKA (1912-1969), český výtvarník, ilustrátor, malíř, sochař, scénárista a režisér animovaných filmů. Spolu s Hermínou Týrlovou a Karlem Zemanem byl jedním ze zakladatelů českého animovaného filmu. V letech 1929-1935 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Jaroslava Bendy. Od roku 1936 provozoval vlastní loutkové Dřevěné divadlo v sále Rokoka na Václavském náměstí. O rok později se poprvé setkal s loutkovým filmem, když pro režiséra Karla Dodala vyrobil loutku Pana Prokouka. V roce 1939 zahájil scénografickou spolupráci s Osvobozeným divadlem (Nebe na zemi) a Národním divadlem v Praze, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše. Začátkem války spolupracoval s režisérem J. Frejkou (Shakespeare: Zimní pohádka a další inscenace, Plautus: Lišák Pseudolus, Klicpera: Zlý jelen ad.). Ilustroval Karafiátovy Broučky (1941) a začala jeho dlouholetá spolupráce s Františkem Hrubínem (Říkejte si se mnou, soubor Špalíček ad.). V roce 1945 založil spolu s mladými výtvarníky studio kresleného filmu Bratři v triku a na příštích 20 let se upsal filmu. Podle jeho

Fotografie jsou z archivu Heleny Trösterové

námětu a návrhu byl natočen první český kreslený film Zasadil dědek řepu. V té době začal spolupracovat se scénáristou Jiřím Brdečkou a založil studio loutkového filmu (1946), kam za ním přešli i jeho budoucí hlavní spolupracovníci Karel Látal a Břetislav Pojar. V roce 1947 natočil básnickou loutkovou suitu Špalíček a o rok později svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík. Následovaly filmy Román s basou, Árie prérie, Čertův mlýn a Bajaja (1950). Po pohádce O zlaté rybce s vtipným komentářem Jana Wericha dokončil v roce 1952 Staré pověsti české a od roku 1954 pracoval na krátkých filmech podle Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka opět s komentářem Jana Wericha. Po natočení filmu Dva mrazíci se od roku 1956 věnoval knižní ilustraci (Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky ad.) a podílel se na přípravě české expozice Expo 58 v Bruselu. V roce 1958 pracoval na animátorsky náročné verzi loutkového filmu Shakespearova Snu noci svatojanské. V letech 1961-1965 ilustroval Pohádky bratří Grimmů, Staré pověsti české ad., natočil film Archanděl Gabriel a Paní Husa, myšlenkově závažný loutkový film Ruka a následovaly filosofické snímky Vášeň a Kybernetická babička, které varují před manipulací člověka stroji. V posledních letech svého života se věnoval, kromě práce pro Expo 67 v Montrealu, malbě, sochařské tvorbě a knižní ilustraci (Werichovo Fimfárum). Sám napsal a ilustroval půvabnou knížku Zahrada (1962), která byla zfilmována. Je nositelem asi 50 ocenění z výstav, soutěží a filmových i výtvarných přehlídek (např. Cena Hanse Christiana Andersena, Mellièsova cena za nejlepší animovaný film atd.). V roce 1963 byl jmenován národním umělcem a v roce 1967 profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

ZÁMECKÁ AUTOGRAMIÁDA Každá autogramiáda je unikát. I když je jednou z těch, které pořádají velká nakladatelství a knihkupectví na obvyklých místech a v obvyklých časech ve svých vlastních prostorách a ve své režii, třeba i několik desítek akcí za rok. Organizace už je pak vcelku rutinní a publikum přitahuje jenom více nebo méně slavný a zajímavý spisovatel. Tady bylo všechno jinak, ba snad právě naopak. Pořadatelem nebyl knihkupec, ale sám autor, hosté se netísnili mezi knižními regály, tvořícími prostředí inspirativní, avšak většinou nepostačující, ale mohli se rozvinout do reprezentačních prostor lichtenštejnského zámku. Akce se nekonala ve všední den – někdy mezi koncem pracovní doby a začátkem koncertů a divadel, aby zájemci přišli, nýbrž v neděli v podvečer, aby zájemci, domácí i „přespolní“, mohli přijít a přijet a prožít krásný závěr víkendu na pozvání autora knížky Miloslava Klementa a pana starosty Bučovic Radovana Válka (který mi promine, že jsem ho uvedla na druhém místě).

Nádherné kašně stihli restaurátoři vrátit krásu právě včas

Autor ovládá umění (ve vyšším věku velevzácné): umí pohovořit krátce

Freskový sál v přízemí zámku vytvořil vpravdě důstojnou kulisu oficiální části akce

S Miloslavem Klementem a panem starostou si jako první připili ti, kdo měli nějaký podíl na vzniku knížky – autorův bučovický přítel Miloslav Michalčík, lektorka a publicistka Pavla Váňová a grafička Dagmar Petrášková (na obrázku zleva doprava)

Lenka Císařová (klavír) a Eliška Císařová (příčná flétna), autorova dcera a vnučka, zahrály jenom část jedné věty ze sonáty Carla Stamitze, ale publikum by bylo s potěšením poslouchalo dál

Doktoru Klementovi se za jeho dlouhý a plodný život zdařilo mnoho věcí, jež nemohu vypočítávat. Patří mezi ně docela určitě i to, jak si vymyslel a zorganizoval způsob, jakým uvede do života svého literárního potomka – knížku o slavném dirigentovi Nikischovi a o jeho bučovických kořenech. Na akci nemohla chybět výtvarnice a grafička Dagmar Petrášková, která se zasloužila o mimořádný půvab knížky, nechyběli představitelé brněnské výtvarné a kulturní sféry, přečetní přátelé a známí, a samozřejmě nemohli scházet ani členové velice rozvětvené, soudržné a obdivuhodné autorovy rodiny. Ani nemuseli moc organizovat, vše bylo připraveno, a tak poslouchali, pak si spolu s ostatními prohlédli současně pořádanou historizující výstavu nádherných živých květin, pilně fotografovali a postarali se o kouzelné provedení hudebního čísla – ty dvě interpretky bylo nejvíc vidět a slyšet a mohli jsme jim s potěšením zatleskat. Každý, kdo přišel, cítil, že je autorovým osobním hostem. Autogramiáda se nemohla zdařit lépe, ale o tom všem vypovídají právě fotografie lépe než slova. Pavla Váňová Foto Dada Klementová

Miloslav Klement neúnavně podepisuje, zatímco hosté již hodují

Zdena Hรถhmovรก, NA ZEMI /detail/, olej a kombinovanรก technika na plรกtnฤ , 150 x 80 cm, 2010, foto z archivu autorky