Lakpa Sherpa

32

měnit

Dětství bez pohádek Vyrostla bez elektřiny, hraček i rodného listu mezi horskými šerpy na strmých svazích Himálaje, své děti vychovává v Praze. Nepálka LAKPA SHERPA vypráví o životě daleko od civilizace a o tom, proč jsou české děti rozmazlené. „Lakpi?! Je tady paní redaktorka. Kde jsou ty klíče?! Rozšafná šedesátnice Marie Sládková bezradně stojí u zamčených vrátek velké a krásně udržované zahrady v pražských Kunraticích. „Klíče. Na to ona si asi nikdy nezvykne,“ říká s povzdechem, zatímco s laskavým pohledem vyhledává svou nepálskou snachu. Přichází drobná žena upnutá do džín, s havraními vlasy až do pasu a plachým vzezřením. A s klíči. Zastaví se u velkého rododendronu, který zdobí přední část zahrady. „To je náš národní keř,“ říká výbornou češtinou. „V Nepálu jsou ale mnohem větší, jsou to spíše stromy než keře,“ pookřeje při vzpomínce, kterou kalí pomyšlení na následky ničivého zemětřesení, které nedávno srovnalo velký kus jejího rodiště se zemí.

O chvíli později sedíme v přízemí dvougeneračního domu. Lakpa nalévá čaj z litinové konvičky u stolu v obývacím pokoji tchánů, Marie a Ivana Sládkových, kteří střídavě přicházejí a mizejí. Vyzvednout starší vnučku ze školy, vysvětlit snaše obtížný výraz, posekat trávu, doplnit faktografickou informaci, naplnit pračku, podělit se o zážitek. „Lakpi, povídej!“. A diktafon běží.

V

aše příjmení je Sherpa, to je označení pro horské nosiče a průvodce, to je náhoda?

Lakpa: Je to stejné, jako když se nějaký Čech jmenuje Čech. Šerpové jsou národ. Máme vlastní jazyk, šerpštinu, kterou mluvíme doma. Ve škole se ale mluví nepálsky, takže jsme všichni dvojjazyční. Oba jazyky jsou úplně odlišné, v ničem se nepodobají. Šerpština nemá písmo, je to jazyk podobný tibetštině.

Sládková: Šerpové přišli z tibetsko-barmských hranic, nepálský král jim kdysi dovolil nastěhovat se na jižní svahy hor, ovšem pouze pod podmínkou, že v těch horách zůstanou. A tak jim nezbylo než se živit jako nosiči a horští průvodci, kterým se teď říká šerpové.

Lakpa: Moji bratři Andawa a Dorchi také chodí s turisty jako průvodci. Na Mount Everestu už byli určitě třikrát, možná čtyřikrát.

Vy jste také chodila jako šerpská nosička?

Lakpa: Bratr se švagrem mi postavili malou restauraci na Yangle Kharce (místo při turistické cestě na horu Makalu, pozn. red.), kterou jsem provozovala šest

33

text RADK A SMEJK ALOVÁ foto radek cihla, Tomáš Kočiš (fotografie z Nepálu)

34

Jak jste se dostala do Čech?

Lakpa: Můj muž Ivan se vypravil na trek na horu Makalu, spal u nás. Za rok se vrátil a odvezl si mě s sebou.

Sládková: Vnučkám vyprávím pohádku o tom, jak si princ ze srdce Evropy dojel pro svou princeznu na střechu světa. To se jim moc líbí.

A jaké pohádky vyprávíte dětem vy, Lakpo?

Lakpa: Pohádky nevyprávím, my žádné nemáme.

Takže u vás jednou nocoval český horal, za rok se vrátil a vy jste s ním odjela na druhý konec světa?

Lakpa: Ten rok jsme vůbec nebyli v kontaktu, nebylo jak, na internet je to od nás tři dny pěšky. Jednou mi Ivan poslal e-mail, ale než jsem mu mohla odepsat, byl už na cestě do Nepálu.

Vydal se k nám do Thasigaonu, ale nebyla jsem tam, mezitím jsem odjela k sestře do Káthmándú. Maminka mu dala moje číslo a on mě v Káthmándú vyhledal. Chtěl mě pozvat k vám do Čech, ale zařídit oficiální pozvání trvalo asi dva měsíce, které jsme spolu strávili v Káthmándú. Naše cizinecká policie mě dokonce přesvědčovala, ať s ním nejedu, že mě tu prodá.

Neprodal. Co jste věděla o Česku, než jste se sem přestěhovala?

Lakpa: Že je to někde blízko Itálie.

Víte, u nás ve škole se učí jen předměty, které jsou potřeba. Nepálština, matematika, angličtina. Historie ani zeměpis ne.

Jak těžké bylo naučit se česky? Mluvíte skoro bez přízvuku.

Lakpa: Učím se pořád, už sedm let.

Zpočátku, když jsem lidem nerozuměla, jsem měla pocit, že se stále hádají, čeština má takový dramatický rytmus.

Ale už po roce to začalo být lepší.

Sládková: A víte, co je zajímavé? Oni mají spoustu slov stejných jako v češtině. Třeba maso je maso, tele je tele a jenže je jenže. Asi když Slované táhli při stěhování národů z mongolských krajů, tak to vzali kolem Šerpů.

Lakpa: Je to ale úplně odlišný svět.

Jiný vzduch, jiné vůně, jiné jídlo. Líbí se mi tady. Češi na mě byli hodní, všichni lidé, které tu znám, jsou fajn.

Tchán měl zahradnictví, zaměstnal mě. Teď tu mám svoje přátele, nedaleko nás dokonce bydlí taky jedna Šerpina. Nepálská komunita v Česku má asi sto nebo dvě stě lidí, nejvíce v Českých Budějovicích.

Je něco, co vám v Česku chybí?

Lakpa: Chybějí mi hory, ale ne abych po nich chodila.

Sládek: To, jak my Evropani lezeme po horách, považují Nepálci za bláznovství.

Lakpa: Je mnohem lepší se na hory dívat než po nich chodit. U nás musí být důvod do hor jít, na procházky nikdo nemá čas. Když po zimě sleze sníh, vyhání otec stádo asi čtyřiceti jaků vysoko do hor na pastviny, kde s nimi zůstává celé léto. Chodívali jsme jako děti s ním. Dojí je, stříhá na vlnu a vyrábí tvaroh a máslo, které jednou za čas snese do údolí, aby je prodal.

Sládková: Ty hory, jak jsou obrácené na jih, jsou porostlé deštnými pralesy, v nich rostou orchideje, to je úchvatné. A okolní výhledy – jako ve Švýcarsku. Ale jinak středověk. Nemají elektřinu, prádlo perou na kamenech. Namydlí, rýžákem vydrbou a opláchnou vodou z ledovce, kterou přivádějí v hadicích.

Sládek: Nebo, Lakpi, pověz, jak nosíte miminka. Upletou si takovou škatulku z oloupaného bambusu, v ní se dítě dá do šátku a ten se upevní na čelo tak, že škatulka spočívá na zádech.

S těmi škatulkami na zádech dokonce i tancují. Miminka nebrečí, vlastně se s nimi pořád hýbe.

Sládková: Ti lidé nestrádají, je to jejich život, který je tvrdý, ale oni ho berou, jaký je, jsou se svým málem spokojeni a vypadají šťastně.

Sládek: Akorát plasty tam civilizace dotáhla, a to je katastrofa. Dřív všechno, co místní nespotřebovali, zetlelo. Dneska se udělá jáma, pak odpadky polijí benzinem a spálí. Ale není to tak hrozné jako třeba v Indii.

Podle statistik je téměř polovina Nepálců negramotná. Jak je na tom vaše rodina?

Lakpa: Moje maminka ani moje o šestnáct let starší sestra nikdy do školy nechodily, protože tenkrát škola nikde nebyla, takže neumí číst ani psát. Umějí si spočítat, co potřebují, ale dopis napsat nedokážou. Otec do školy také nechodil, ale číst a psát nepálsky ho naučil švagr. Když jsem byla malá já, postavili školu ve vedlejší vesnici, navštěvovala jsem ji do osmé

třídy. Ale ne každý den, jenom když jsem nemusela pomáhat rodičům.

Jak běžný školní den vypadal?

Lakpa: Vstávali jsme v pět hodin ráno, posnídali, pak jsme my děti musely sbírat dřevo, aby bylo na topení, a dojít pro vodu. K vodě to bylo půl hodiny cesty z kopce, horší bylo nosit ji nahoru. To je práce, kterou dělají děti odmalička: nesou tolik, kolik unesou.

V pěti letech pět litrů a tak dále. Cesta do školy trvala hodinu a půl, ale dnes už by mi trvala déle, už nejsem zvyklá tolik chodit. Když škola ve čtyři hodiny skončila, domů jsme se vraceli často i dvě a půl hodiny, ▲

let. Najímala jsem si nosiče a chodila s nimi doplňovat zásoby. Každý unese tak třicet kilo, nosila jsem samozřejmě taky. Nejbližší městečko, Num, kde jsme mohli doplnit zásoby, bylo vzdálené tři dny cesty pěšky.

Museli jsme sejít prudkým svahem dolů k řece Arun, přes kterou se klene úzký řetězový most, a na druhé straně je naopak prudký svah nahoru. Nahoru s nákladem to trvá zhruba osm dní. Museli jsme tu štreku během léta absolvovat tak třikrát čtyřikrát, abychom měli turistům co prodávat.

měnit

LAKPA SLÁDKOVÁ SHERPA (32) Narodila se v nepálské vesnici Thasigaon v podhůří Himálaje ve výšce asi 2500 metrů podél treku na horu Makalu. Vyrostla v typické horské nepálské rodině – matka ubytovává vysokohorské turisty, bratři s nimi jako horští průvodci chodí na Mount Everest, otec pase jaky. Před osmi lety se v penzionu svých rodičů potkala s českým turistou, který si ji odvezl do Prahy. Dnes je vdaná, má dvě děti a mluví plynně česky. Oblast jejího rodiště postihlo nedávno ničivé zemětřesení, které zdecimovalo už tak jeden z nejchudších koutů světa, kde negramotnost mezi dospělými dosahuje téměř padesáti procent. Pražská Šerpka se nyní snaží sebrat prostředky na opravu školy v himálajské vísce Seduwa, kam sama chodila. Více informací o pomoci místní škole lze najít na www.helpmakalu.cz.

placená inzerce

zpátky to bylo do kopce.

Sládek: A to nemají na nohou žádné pohorky.

Po kamenech skáčou jak kamzíci v žabkách nebo páskových botách. České děti mají život evidentně o dost jednodušší.

Lakpa: Řekla bych, že české děti jsou dost rozmazlené, moc toho nezvládnou.

Pořád si jenom hrají. Děti v Nepálu musejí pracovat, jsou samostatnější. Školky neexistují, a když je dítě doma, musí pořád něco dělat. My jsme byli velká rodina, bylo nás jedenáct dětí, maminka sama všechno nestihla. Rodiče v Nepálu nemají čas hrát si s dětmi, děti nemají čas ani hrát si samy. Hračky

jsme neměli kromě těch, které nám vyřezal táta.

Když mi bylo šest, už jsem vařila a starala se o mladší sourozence, zatímco rodiče pracovali na poli.

Sládková: Lakpi, pověz paní redaktorce, jak jsi jako malá porcovala jaka!

Lakpa: V létě jsme bývali s tátou v salaši vysoko v horách na pastvinách, když pásl jaky. Jednou otec jako obvykle nadojil mléko, udělal tvaroh a máslo a odešel do údolí, aby je prodal. Měl se vrátit za dva tři dny. Nebylo mi víc než deset dvanáct let, zůstala jsem sama s mladšími sourozenci, musela jsem se postarat o tele, podojit jaky a udělat oheň, aby-

35

chom zahnali sněžného levharta. Do toho jeden jak asi spásl jedovatou bylinku a pošel.

Sládek: Táta nikde, před ní hora masa, přece ho nenechá orlům. Tak ho stáhla z kůže, rozbourala, nakrájela, a když se táta za několik dní vrátil, tak sušila maso.

Vy jste v deseti letech věděla, jak stáhnout jaka?

Lakpa: Ano, když to předtím dělal táta, tak jsem mu pomáhala. U nás děti nechodí do školky, ale učí se od rodičů. My maso moc nejíme, nemáme lednici, takže není jak ho uskladnit. Jediný způsob, jak ho zachovat, je usušit na sluníčku a pak povařit,

V horských vesničkách pod Himálajem si lidé přivádějí vodu z ledovců, telefony nabíjejí na sluneční energii. Rodiny tu drží mnohem více pohromadě, uvědomuje si Lakpa. Na snímku část její rodiny v rodném Thasigaonu.

měnit

aby změklo. Vlastně maso jíme jen při velkých příležitostech, jako je třeba svatba nebo hostina.

Sládek: Nebo když pojde jak.

Co vlastně v Nepálu jíte?

Nepálská svatba Lakpy Sherpy s Ivanem Sládkem.

„Staré lidi je neslušné oslovovat jmény, oslovují se podle jmen svých nejstarších dětí.

Moji maminku lidé znají jako Matku Andawy, mého nejstaršího bratra,“ vysvětluje Lakpa.

Česko-nepálským dcerám Lakpy Sherpy je dnes šest a dva roky. „Cesta k nám do vesnice trvá z posledního města tři dny pěšky. Malá Janička chodí jako všichni ostatní.“

Lakpa: Ještě než vyjde sluníčko, pije se čaj a snídá.

Kolem sedmé, půl osmé je oběd, protože musíme do školy, kde k jídlu ani k pití nic není, další jídlo je až večer. Jíme hodně zeleninu, základem je rýže nebo brambory, hodně je i ovoce – u nás rostou mandarinky, banány, kulaté hrušky, meruňky, ostružiny, maliny.

Sládková: Zato neznají jablka, dají se koupit jen ve větších městech. Ale roste tam kardamom, zázvor, kurkuma, chilli papričky i rebarbora. A rododendron, z jednoho druhu dělají dokonce bílý čaj. Čaj s máslem.

Lakpa: Suča, jmenuje se suča. V takovém šejkru se udělá máslo, přidá se sůl a vše se zaleje horkým čajem. Nápoj se pak hodně míchá, až se udělá pěna.

Většinou u něj sedíme na koberečku na zemi v tureckém sedu jako Buddha.

Sládková: Ale chutnají jí i knedlíky, viď Lakpi? A umí výborně upéct bábovku, děda si ji pochvaluje.

vzájemně si pomáhají, hodně se stýkají. Tady panuje individualismus, děti se ožení nebo vdají, rodina se rozpadá.

Sládek: Starší lidi tam bydlí s mladými, aby jim mladí pomohli. U nás přesně naopak. Tady staří často sponzorují mladé a vypomáhají jim.

Sládková: I oslovit staršího ▲

36

člověka jménem je tam neslušné, to se nedělá.

Lakpa: To je pravda. Ani my sourozenci si mezi sebou neříkáme jmény.

A jak tedy lidi kolem sebe oslovujete?

Lakpa: Já a moji sourozenci jsme pojmenovaní po dnech, Lakpa třeba znamená středa. Ale mezi sourozenci si říkáme pod-

37

le pořadí, v jakém jsme se narodili. Používáme oslovení podle toho, kolikátý jste starší bratr nebo mladší sestra. Jménem nás můžou oslovit jen rodiče.

Tahle tradice se u mladé generace v Nepálu mění, ale ne ve směru k rodičům, tam úcta zůstává.

A jak se oslovují lidé, kteří nejsou z jedné rodiny?

placená inzerce

Připadají vám některé z našich způsobů a zvyků zvláštní?

Lakpa: U nás panuje mnohem větší úcta ke starším lidem. Musíte se jim poklonit a mluvit na ně pomalu a potichu. Je nepředstavitelné, aby někdo v Nepálu zavolal na staršího člověka třeba: „Tak rychle, pojďte!“ U nás také stále drží pohromadě velké rodiny, Galveston Interview 137x186.indd 1

09.06.15 11:23

38 Lakpa: Podle nejstaršího dítěte. Můj nejstarší bratr se jmenuje Andawa, cizí lidé proto moji maminku oslovují „matko Andawy“. A bratr Andawa má syna, který se jmenuje Panzi.

Proto mého bratra ostatní oslovují jako „otče Panzi“, takže „Panzipapa“. Když osobu neznáte, ale je mladší, můžete říct teto, sestro, když je to osoba starší, tak babičko.

V čem ještě se liší život českých dětí od vašeho dětství?

Lakpa: Například nemám žádné fotky z dětství. Bylo mi patnáct, když jsem poprvé držela v ruce foťák. Taky nemám rodný list. U nás nic takového neexistuje. Jednou za rok přijde úředník na sčítání lidu a rodina mu nahlásí, že se jim v tom roce narodila dcera nebo syn. Rodiče si musejí zapamatovat, kdy to bylo.

Jakým jazykem mluvíte na děti?

Lakpa: Janičce je šest, půjde v září do školy, Moničce budou dva roky.

Snažím se na ně mluvit šerpsky, ale nechtějí odpovídat, i když rozumějí. Šestiletá Janička rozumí i nepálsky.

Sestřina rodina žije v Káthmándú, kde všichni mluví nepálsky, Janička se dala dohromady s mojí neteří a pochytila nepálštinu od ní.

Předáváte dětem nepálské tradice?

Lakpa: Chci, aby z holek byly hrdé Šerpiny. Máme na zahradě Buddhu, malá Monička za ním chodí a dává mu pusinky. Každý rok jezdím do Nepálu na tři měsíce. Když jdeme ty tři dny pěšky k nám nahoru, větší Janička šlape jako všichni ostatní.

Nedávno Nepálem otřáslo ničivé zemětřesení. Máte zprávy z domova?

Lakpa: Učitel z vedlejší vesnice to nafotil a pak musel jít tři dny pěšky do nejbližšího města, aby zprávu mohl poslat do světa. Poničena je většina domů. Jsou postaveny z neotesaných kamenů pospojovaných hlínou a jílem. Když se země otřese, tak kameny, které jsou na sobě vyskládané, ztratí stabilitu. Domy se tudíž musí rozebrat a postavit znovu. Lidé ve vesnici teď žijí ve stanech do doby, než si domy opraví. Budou si muset nanosit z města materiál, jako je

plech, dřevo, hřebíky. Silnice nejsou vyasfaltované, a teď začíná období monzunových dešťů. Džípy se dostanou jenom do poloviny cesty, takže se náklad musí nosit z větší vzdálenosti, cesta pěšky může trvat i pět dní.

Vaši rodiče zemětřesení unikli, protože byli na návštěvě u vás v Praze.

Vy jste se pak s nimi vracela zpátky.

Jak to u nich vypadá?

Lakpa: Dům mých rodičů v Thasigaonu se vyšinul ze základů, budou ho muset strhnout a vystavět znovu. Také spadl guesthouse mého bratra v Yangle Charce a penzion sestry v Kongmě.

Všechna ta místa se nacházejí podél hlavního treku na oblíbenou osmitisícovku Makalu, kudy během sezony na jaře a na podzim procházejí turisti, kteří se u nás mohli ubytovat, navečeřet. Peníze od turistů tvořily podstatnou součást rodinných příjmů. Teď to budou mít těžké, protože bez domu nemůžou počítat s penězi od turistů a bez nich zase nebudou peníze na opravu.

Dočkají se místní při obnově domů nějaké pomoci?

Lakpa: Mezinárodní pomoc se soustředí hlavně do míst, kde byly otřesy nejsilnější a které byly zničeny plošně. Vláda v Nepálu je navíc zkorumpovaná, spousta peněz zmizí někomu pod prsty. V Nepálu je každý sám za sebe. Sociální pomoc nebo třeba důchody neexistují. Pro nejchudší to je katastrofa. Sestřenici spadl dům, dostala od státu pět tisíc rupií, to je asi dvanáct set padesát korun, a jednu plachtu. Někteří sousedé nedostali nic. Naši čeští přátelé se teď skládají na školu v Seduwě, která byla úplně zničena. Jejich příspěvky jsem osobně předala místnímu učiteli.

Vy jste někdy zemětřesení zažila?

Lakpa: Občas k menšímu zemětřesení dojde, ale takhle velké nezažili ani moji rodiče, poslední taková pohroma se stala asi před osmdesáti lety. Zažila jsem menší zemětřesení jako malá holka. Právě jsem dojila jačí krávu, ta se najednou utrhla a utekla. Za pár minut přišlo zemětřesení. Tenkrát ale nepadaly domy, země se jenom třásla. Teď po velkých otřesech v dubnu a květnu

se země dál třese. V podstatě každý den jsou otřesy o síle čtyř stupňů. „Zase ty klíče. Lakpi, kam jsi dala klíče? To víte, paní redaktorko, ona je z trochu jiného světa,“ loučí se Marie Sládková, než mě vypustí z domu. Procházím s Lakpou kolem nádherně rozkvetlého rododendronu k zeleninovým záhonkům, z nichž trčí jakési zelené listy. „Tohle jsem si přivezla od nás z Nepálu, říkám tomu špenát,“ vysvětluje. „Ale chutná to jinak.“ Jinak je v jejím životě za posledních sedm let i za posledních pár měsíců vlastně úplně všechno.

mezi čtyřma očima Lakpa není mluvka, nesype historky z rukávu. I když se usmívá, v jejím výrazu je stále jistá plachost a ostražitost. Česky mluví překvapivě téměř bez přízvuku, občasné zabřednutí do tajů pádových koncovek nic neubírá na její schopnosti se dorozumět. Zná slova jako proso či dojit, zato při jiných vcelku běžných výrazech se občas zarazí.

V takovém okamžiku Ivan a Marie Sládkovi nastupují jako překladatelé z češtiny do češtiny. Bez jejich účasti by ostatně rozhovor byl mnohem kratší. Zdá se, že pro Lakpu jsou historky a vzpomínky z její domoviny natolik prozaické, že často ani nepovažuje za hodné je zmínit.

Teprve na opakované vyzvání „Lakpi, povídej,“ které se nese jako naléhavá mantra celým rozhovorem, začíná do slov spřádat svůj příběh.

Podporujeme chytře poskládané nápady Je ti mezi 15 a 26 lety a máš nápad na projekt?

Přihlášky a pravidla na www.o2smartup.cz