Ondřej Chybík

Rušná náměstí, klidné parky, kvalitní umění, gastronomie s výhledem… a měnící se město. S architektem

Ondřejem Chybíkem jsme prošli jeho oblíbená brněnská místa a povídali jsme si o tom, kam Brno skrze svou architekturu směřuje a jakou cestu už má za sebou.

Ondřej Chybík vystudoval architekturu a urbanismus na VUT v Brně, TU Graz v Rakousku a na ETH Zürich ve Švýcarsku, v roce 2010 založil s Michalem Krištofem studio CHYBIK+KRISTOF, k jehož nejznámějším realizacím patří český pavilon na výstavě EXPO v Miláně, Vinařství Lahofer, Manifesto Market Anděl v Praze nebo obnova Mendelova skleníku. Architekt je editorem 23. ročenky Česká architektura 2021–2022.

Od stánků s ovocem a zeleninou na výstavu moderního designu. Pojďte s námi a Ondrou Chybíkem na procházku Brnem.

→ Která brněnská lokalita je podle tebe urbanisticky dobře vyřešená?

Rozhodně Zelný trh. Podařilo se na něm dobře prolnout veřejný prostor, nedávno skvěle zrekonstruovaný ateliérem RAW, a parter okolních domů. Parter je obsazen kvalitními nájemci, ať už je to Gran Moravia, Hotel Grandezza, či místní kavárny a restaurace. Tahle synergie způsobuje, že si nedokážu představit, jak by Zelňák mohl vypadat líp. Moc rád chodím nakupovat na místní trhy, nahoru do Mikrofarmy nebo na jídlo k Jean Paul's, to je místo pro venkovní oběd s nejlepším výhledem ve městě – na živé náměstí s Parnasem a katedrálou sv. Petra a Pavla v pozadí.

→ Zvelebili jste Zvonařku, jeden z nejkritizovanějších prostorů v Brně. Jak je na tom teď?

Zvonařka se podařila tak napůl. Je totiž potřeba, aby se o zrekonstruovaný prostor také někdo staral. Pořád se do toho snažíme vstupovat a přemluvit všechny zúčastněné, aby se místo uklízelo, aby město konečně dobudovalo předprostor, který se nepodařil dokončit v rámci rekonstrukce – před odbavovací halou je stále jakási prazvláštní louka a nedává to moc smysl. Původně jsme prostor zamýšleli jako takovou nástupní piazzettu do odbavovací haly, ze které pokračuješ na samotné nádraží. Snad tento prvek brzy vznikne – má tam být dokonce i autobusová zastávka Zvonařka, která je teď nesmyslně někde kilometr daleko.

→ Jaký další prostor v Brně zaslouží podobnou péči? Mendlovo náměstí bylo dlouhou dobu obrovským dluhem vůči Brnu. Věřím tomu, že jsme jej se Zdeňkem Sendlerem a Michalem Palaščakem udělali dobře. Je tam třicet nových stromů, až se zazelenají a vyrostou, bude to fungovat i vizuálně. Veřejným prostorům je potřeba dát čas. Uvědomit si, jakou hodnotu ve městě mají a co se na Mendláku podařilo změnit.

→ Proč jste pracovali na rekonstrukci Mendlova náměstí, ačkoli v původní soutěži zvítězil návrh dvojice Palaščak a Poláš?

Master plan, který vyhrál Michal Palaščak a Michal Poláš, je realizovatelný ve chvíli, kdy se podaří udělat v celém území velká dopravní změna a automobilová trasa se přeloží z dnešního místa směrem k Hybešově ulici. Což nevíme, kdy nastane. Tím pádem Kancelář architekta města iniciovala dočasnou proměnu prostoru mezi pivovarem, Albertem a tím solitérním objektem uprostřed – která ovšem vůbec nereflektovala vysoutěžené schéma. Michal Palaščak tedy přišel za námi do ateliéru a začali jsme se pokoušet společně prosadit jiné dočasné řešení, jež bude respektovat původní plány. Východisko, které jsme navrhli společně se Zdeňkem Sendlerem, spočívalo ve vytvoření matrice stromů, která už na místě zůstane a bude základem budoucího parku. Radnice uznala, že tohle řešení má analogii se soutěžním návrhem a zároveň je možné jej realizovat hned. Celá situace tedy vůbec nebyla o tom, že bychom někomu něco sebrali. Šlo o spolupráci s autorem vítězného návrhu.

→ Máš v Brně nějaké oblíbené domy?

Hodně mě baví tvorba Arnošta Wiesnera. Krematorium je nádherná stavba na úžasném místě. Palác Morava na Maliňáku je také velmi dobře koncipovaný dům, který funguje 24 hodin denně –ideální spojení bydlení, kanceláří, restaurací, barů… Myslím, že přesně tak mají domy fungovat, být velkorysé a zároveň si obhájit své právo na existenci. U staveb, které jsou prázdné nebo fungují jen půl dne, se může stát, že je někdo zbourá. Ty plné lidí a života jsou díky tomu udržované. Samozřejmě je spousta dalších skvělých domů – těším se na Janáčkovo kulturní centrum, je škoda, že ještě nestojí. Pracoval na něm Petr Hrůša, kterého považuji za jednoho z nejlepších architektů, jaké kdy Brno mělo, a věřím, že to bude důstojný domov filharmonie v centru města.

→ A nějaká architektura z posledních dvaceti let, kterou máš rád?

Strašně moc věcí! Je obdivuhodné, co tady zvládli udělat architekti sdružení pod hlavičkou

Obecního domu. Ať už to byl Petr Hrůša, Petr Pelčák, Aleš Burian, Gustav Křivinka, Tomáš Rusín, Ivan Wahla a další, kterým se podařilo postavit a vytvořit tak úžasný základ moderní porevoluční architektury. Asi nedokážu vypíchnout jeden nejlepší dům, ale tahle generace Brnu dala naprosto metropolitní tvář a zaslouží za to obrovský obdiv.

→ Jak se díváš na postup města ohledně brownfieldů?

Myslím, že se to děje dobře. Je mnohem lepší zastavovat brownfieldy, a tím je transformovat v důležitou vrstvu moderního Brna, než stavět někde na louce za městem, kde není infrastruktura. Z bývalých fabrik se tak stanou nová rozvíjející se subcentra, dobrý příklad je Nová Zbrojovka i brownfieldy menšího charakteru v Bronxu. Zároveň je ale podstatné, aby město v těchto lokalitách bylo aktivním hráčem. Nikdo nemůže říkat developerům, ať nestaví drahé byty. Naopak město musí umět stavět dostupné bydlení, nájemní a družstevní byty, a vyrovnat tempo developerů. Pokud v některé oblasti funguje jen soukromý sektor, může se nebezpečně gentrifikovat a stát se čtvrtí jen pro bohaté. Proto je důležité vytvořit protipól ve formě družstevních nebo nájemních bytů v majetku města. Město = místo pro všechny.

→ Je podle tebe právě tohle řešením brněnské bytové krize?

Jasně, je potřeba vytvořit strategii a efektivně ji naplňovat. Máme to štěstí, že v současnosti pracujeme v Bronxu na jednom projektu pro developera a na jednom projektu pro město, takže to máme z první ruky. Těch developerských je samozřejmě daleko víc, protože jsou rychlejší, dravější. Až bude město schopno stavět stejně rychle jako developeři, může vyrůst dostatečný počet kvalitních, cenově dostupných nájemních bytů.

→ Můžeš říct něco o projektech, které v Bronxu vytváříte?

Jeden je ve vnitrobloku na Francouzské, mělo by tam pro město vzniknout osmdesát až deva- desát bytů dostupného bydlení kousek od centra. V objektu by měly být i společenské místnosti, kde mohou vznikat interakce mezi sousedy – myšlenka je taková, že si budeš moci přes appku společenskou místnost i pronajmout, třeba k uspořádání oslavy. Druhý projekt vyroste na Cejlu, kde se nám jeden z brownfieldů podařilo doplnit o nové bytové domy a kancelářské objekty – tím, že zachovává část historických budov, tvoří zajímavé kontrastní prostředí.

→ Jak moc si předtím, než začnete kreslit, studujete lokalitu a její historii?

To je úplně zásadní. Pracujeme s kontextem. Do kontextu patří lokalita, podnebí, záměr klienta, záměr města, potřeba veřejnosti, výhledy, kvalita bydlení, práce i života budoucích uživatelů… Pro naši tvorbu je typické, že děláme lokálně specifické projekty, nevytváříme unifikované bílé krabice. Do Tirany v Albánii nemůžeš nakreslit ten stejný dům jako do Brna, je důležité posilovat charakter místa, kde stavíš.

Božetěchův sad

→ Jsou některé lokality pro architekta prestižnější než jiné?

Já myslím, že není malých rolí. Loni jsme vyhráli soutěž na Galerii moderního umění v Ústí nad Orlicí, což je malé město, ale to téma je obrovské. Místní osvícený pan starosta se snaží skrze architektonické soutěže už třetí funkční období adaptovat zanedbané brownfieldy v centru města, my měli štěstí, že jsme vyhráli projekt na ten nejzajímavější – zprávu o něm publikovala média z celého světa. Takže i Ústí nad Orlicí, které má 14 tisíc obyvatel, se dostalo do médií od Číny až po Ameriku.

Není to o tom, že postavíš nějaký dům, jde o transformaci brownfieldu v centrální lokalitě na kulturní funkci pro veřejnost. Pokud takhle globálně zajímavé téma uděláš architektonicky soudobě, můžeš jej dostat do světového povědomí, a vůbec to nemusí být Praha nebo jiné velké město.

→ Jak Brno pracuje se zelení? Je tu dost stromů v ulicích, máme dobře řešené parky? Je to na dobré cestě. Parky se řeší dlouhodobě a kvalitně, spousta parků v centru města je ve velice dobré kondici a ti, co se o ně starají, odvádí skvělou práci. Brněnský standard je srovnatelný s řadou vyspělých evropských měst, mimořádně povedená je rekonstrukce Moraváku a Božetěchova sadu v Králově Poli. Na druhou stranu je škoda, když se vykácí ulice plná lip a říká se, že to jinak nešlo – když zdravé stromy „musí“ padnout kvůli rekonstrukci. To vždycky beru jako totální tragédii. Přijde mi, že se lidé poslední dobou více zajímají o veřejný prostor, řeší jeho kvalitu. A Brno jde v tomto ohledu hodně dopředu, když si srovnáš, jak místní parky, a především náměstí, vypadaly před patnácti lety a jak vypadají teď, je to jiné město.

→ V čem je jiné?

Dříve bylo na Moravském, Jakubském i Dominikánském náměstí parkoviště, dneska jsou tam vánoční trhy, kavárny, restaurace, zahrádky… Což má ten úžasný efekt, že obchodníkům se v centru daří. Dříve to nešlo, všichni z centra utíkali pryč. Pamatuju si, že když jsem nastupoval na vysokou, centrum bylo něco, čemu se člověk vyhýbal – teď zjišťuješ, kam jít na pivo, když je v centru plno. Zkrátka, když někdo do Brna přijede po patnácti letech, město skoro nepozná.

→ Čím tě zaujal právě Božetěchův sad?

ART

Stálá výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu je pro mě skvělou ukázkou velice moderně pojaté expozice s neuvěřitelným počtem vystavených děl.

Podařilo se jej velice dobře kultivovat a spousta Brňáků o tom neví. Tři hektary zbrusu nového parku od Zdeňka Sendlera a jeho týmu pro mě splňují vše, co má mít moderní park – je vyčištěný, jsou tam grily, dětské hřiště, houpačky, hudební pavilon, formální část s vodou, ale zároveň velice neformální úsek s živými zvířaty. Dobře se podařilo odkrytí zarostlé klášterní zdi, která se tak dostala do hry parku, objekt kláštera se stal důležitou součástí veřejného prostoru.

→ Kdybych přijel do Brna na víkend a vůbec město neznal, kam bys mě poslal?

Určitě do Uměleckoprůmyslového muzea na stálou expozici ART

DESIGN FASHION, která je pro mě skvělou ukázkou velice moderně pojaté expozice s neuvěřitelným počtem vystavených děl. Je to rozhodně jedno z mých nejoblíbenějších míst – když tam někoho nasměruješ, víš, že jsi ho nasměroval dobře. Pak bych tě poslal projít si Zelňák. Když tu mám hosty ze zahraničí, často je vezmu do Lokálu U Caipla na skvělou plzeň.

I když to není typická brněnská věc, mají typicky české jídlo a nejlepší obsluhu v Brně. A večer je samozřejmě třeba zakončit v Poslední leči.

→ Zpátky k architektuře, co tvorba pop-upů a dočasných instalací?

Baví vás v ateliéru i práce, o jejímž výsledku víte, že bude trvat jen po relativně krátký čas?

Jasně, to je důležitá součást našeho profilu. V Praze máme projekt Manifesto, který jsme navrhli pro Martina Barryho – on vymyslel koncept, my udělali architekturu. Použili jsme kontejnery, s nimiž jsme pracovali i při vytváření českého pavilonu pro EXPO v Miláně v roce 2015 – ten zase po skončení výstavy našel využití v Centru modulární architektury ve Vizovicích. Dočasná architektura je velké téma.

→ Máte nějaký oblíbený materiál, se kterým často pracujete?

Vždy záleží na kontextu, je třeba použít materiál, který je vhodný pro konkrétní místo. Teď je hodně v módě dřevo, které je sice ekologické, ale není třeba z něj dělat všechno. Třeba vinařství Lahofer bychom ze dřeva nikdy nevytvořili. Cílili jsme na solidnost, pocit permanentnosti a „sklepa“, který se bude hodit k degustační části vinařství.

→ Jak probíhá spolupráce s Michalem Krištofem, zabýváte se každý nějakou svou oblastí? Některé projekty více řeší Michal, některé já, ale o všem se spolu bavíme. Navíc to není jen o nás dvou, máme v ateliéru více než šedesát architektů a každý z nich přináší něco nového. Velký tým je na jednu stranu obrovský závazek, na druhou stranu to znamená širokou diskuzi plnou zajímavých impulzů. Šedesát lidí už je dobrý vzorek různých názorových směrů, které můžeme poslouchat, absorbovat a udělat si z nich názor vlastní.

Simona Modrá fotografka

Filip Živný editor

TIC BRNO Do