AGLAJINA ZEM 2 Petra Variant
Mocný čas
1. Ten sen byl vážně hororový. Dívka v něm – neviděla jsem jí do tváře, takže jsem nedokázala posoudit, jestli ji znám, nebo je jen výplodem mé fantazie – měla hrozný strach. Cítila jsem to, jako bych ten děs prožívala na vlastní kůži. Byla doslova tažena skrz trnité křoví. Paže do krve poškrábané, tmavé vlasy zaprášené, šaty tak roztrhané a špinavé, že původní modrá barva šla rozpoznat jen stěží. Přidušeně vzlykala, ale na víc se nezmohla. Řekla bych, že byla v šoku. Určitě byla – kdo by taky nebyl, při takovém zacházení. Připadalo mi to nekonečné, vlekli ji křovím, vysokou, neudržovanou trávou, pak zase křovím… Neviděla jsem kdo, ale všimla jsem si zašpiněných, rozhodně mužských rukou s neupravenými, olámanými a od bláta černými nehty. Oblečeni museli být v neskutečně špinavých hadrech, podle rukávů, z nichž už zbývaly jen cáry. Nakonec ji surově odhodili na šutry, potažené jinovatkou. Bolestivě se zkroutila do klubíčka. Všude, kam jen oko dohlédlo, byly kameny, šero a lezavá zima – můj bože, poznala jsem to! Tomu se říká Vyhnanství. Odporné místo. Byla jsem tam, ale naštěstí taky jen ve snu. Přesto vím určitě, že existuje. Lidé, kteří tam skončí, jsou odsouzeni na smrt. Dívka se celá třásla a byl to taky po dlouhou dobu její jediný pohyb. Odhodlala se zvedv
2 v
nout hlavu, až když si byla jistá, že je sama. Vytrvale se klepala po celém těle, nejen zimou, ale hlavně strachem. Obličej měla umazaný, poškrábaný a uplakaný. Přesto by se ve mně v té chvíli krve nedořezal, protože jsem ji okamžitě poznala. Hleděla jsem do vyděšených, známých, Viktoriiných očí. Viki byla má oddaná kamarádka, na kterou jsem se mohla vždy spolehnout, a jak jsem nedávno zjistila, patřila i do mé rodiny. Byla – je… velmi důležitým člověkem v mém životě a je tak hodná, že si Vyhnanství určitě nezaslouží. Probudila jsem se zpocená a vyděšená. Bolel mě snad každý sval v těle. To je tím přechodem z planety na planetu. Se mnou je to totiž trochu složité. Vlastně dost. Můj příběh se začal psát přibližně před sto lety. Jmenuji se Diviena a jsem Ochránkyně. Narodila jsem se tady, na planetě Aglaja. Vyprávět o téhle planetě a nezmínit se při tom o ženě, které tahle zem vděčí nejen za jméno, ale hlavně za záchranu zdejších obyvatel – to by vážně nešlo. Jmenovala se Aglaja a byla to čarodějka – ovšem, jak jinak. Zajímavé je, že nepocházela z téhle krásné planety, ale žila původně na Zemi. Poté, co jí zemřel manžel, kterého si vzala jen kvůli nátlaku ze strany své rodiny, byla dlouho sama. Ne proto, že by chtěla, ale nepotkala nikoho, s kým by po zbytek života toužila žít. Nemusím zdůrazňovat, že Aglaja byla výjimečná žena. Nadaná a z pohledu ostatních lidí jistě zvláštní (a určitě to nebyla lichotka). Velmi dobře se vyznala v bylinách a dokázala ovládat živly. Vzduch, vodu, zem i oheň. Samozřejmě, že se toho odvážila jen tajně, když ji niv
3 v
kdo neviděl. A občas, výjimečně… měla vize. Poslední, která se jí do mysli vkradla na Zemi, se týkala nádherné, neznámé planety. Aglaju tak moc okouzlilo zjevení země s doslova panenskou přírodou, že s lehkým srdcem opustila svůj domov, aby našla nový. Nemusela o tom dlouze přemýšlet. K rychlému rozhodnutí jistě přispělo i vědomí, že opouští pouze prázdný dům. Vzala si s sebou jen svou milovanou kočku, kterou by si tak jako tak vzala, protože zjistila, že má úžasný, magický dar. Dokáže vytvářet portály. Průchody do jiných míst i do neskutečně vzdálených planet, kterých Vesmír skrývá velké množství. Když Aglaja prošla průchodem a nechala svůj pozemský život za sebou, zjistila, že její nový domov je ještě úžasnější, než jak se jí představil ve vizi. Příroda mnohem zdravější, barvy sytější a květy i lístky tak nějak větší. Ovoce šťavnatější, a tak by se dalo pokračovat dál a dál…Tím pádem i magie, kterou byla zvyklá čerpat z přírody, byla silnější. Dokonce velmi. Co víc, když sem přišla, bylo jí už více než čtyřicet, ale tady, nejspíš vlivem zdravého prostředí, její organismus natolik zregeneroval, že vypadala a cítila se na dvacet. A dokonce tu žili i lidé. Lidé, před kterými nemusela skrývat, kým doopravdy je. Pro zdejší obyvatele nebyla magie žádná neznámá. Ač sami čarovat nedokázali, zkušeností s ní měli dost. Tehdy zem ovládali takzvaní Černí mágové Xanteriové. V jejich čele stojí mocný Vilmar. To slovíčko STOJÍ je důležité, protože Vilmar je tu stále. Aglaja sem přišla před tisíci lety, takže tenhle člověk nebo kdo či co je to vlastně za bytost, je pravděpodobně nesmrtelný. Je to nejstrašnější zlo, jaké jsem v
4 v
kdy viděla. Bytost s obrovskou mocí. Černý mág s černou duší a neskutečně nádherný chlap – jako by krása jeho těla byla opakem zla, co nosí uvnitř sebe. Vlasy má dlouhé a tmavé jako nejčernější noc. Hypnotický černo-stříbrný pohled a bledou upíří pleť. A samozřejmě dokonale vypracovanou postavu. Jak je úžasný zvenku, je příšerný uvnitř. Myslím, že má prapředkyně, protože tou Aglaja byla, sem přišla proto, aby nejen našla lásku svého života – kterou našla, ale hlavně zachránila zdejší obyvatele z otroctví, ve kterém je Vilmar držel. Sebemenší neuposlechnutí trestal smrtí nebo strašným mučením. Fyzickým i psychickým. Aglaja se stala první Ochránkyní aglajských lidí. Dala jim pocit svobody a bezpečí, který vůbec neznali. Poté se v její linii narodily další, aby převzaly její odkaz. Já jsem zatím poslední v této řadě. Odmala mě na úkol Ochránkyně připravovaly ženy z mé rodiny. Moje praprababička, která byla Ochránkyní přede mnou, zemřela bohužel jen pár dní po mém narození, takže se tohoto úkolu nemohla ujmout, i když jinak to bylo zvykem. Nejprve to tedy byla maminka. To, že se stala matkou Ochránkyně, brala opravdu vážně. Příprava na moji úlohu ji stála hodně – a pravděpodobně i její sestru dvojče, která nedokázala unést skutečnost, že už s ní máma netráví tolik času jako dříve, a proto se rozhodla strávit svůj život daleko od rodiny. Když se Vilmarovi podařilo maminku unést (dlouhé roky jsme ji považovaly za mrtvou), ujala se tohoto úkolu babička a prababička. Navíc mi pomáhaly mé dvě starv
5 v
ší sestry. Dala, nejstarší, se záplavou kaštanově rudých vlasů, sympatickým kukučem hnědých očí protkaných zlatavými proužky, dokonalou postavou a laškovnou povahou, ale i přesto velmi zodpovědná, mi pomáhala zapamatovat si spoustu zaříkávání v době, kdy jsem byla ještě příliš malá a tyhle zaříkávací „básničky“ mě vůbec nebavily. Vymýšlela mi různé pomůcky, a proto mi i nezáživné texty lezly líp do hlavy. Doilea, mladší – prostřední setra, s blond vlasy a smaragdově zelenýma očima, s přizpůsobivou povahou, klidnou, když to vyžadovala situace, a rozpustilou, nakažlivou, pokud k tomu byl důvod, mě podporovala v terminologii bylinek. Začala jsem se o nich učit taky velmi brzy, a tudíž to pro mě bylo dost náročné. Díky sestrám jsem vše okolo magie zvládla mnohem snáz. Takže mi moje poslání nepřišlo zase až tak těžké. Možná i proto jsem zklamala. Podléhala jsem mylné představě, že s mocí Ochránkyně se mi nemůže nic stát. Že dokážu všechno. Ale ani obrovská magická síla není vše. Xanteriové mě lstí dostali a zabili. Bylo to opravdu zlé, protože další Ochránkyně se ještě nenarodila, a vzhledem k tomu, že by měla být mým přímým potomkem a já děti nemám… chápete, jak to bylo zoufalé. Spolu s mými sestrami jsme těsně před mou smrtí použily staré a hodně riskantní zaříkání. Doufaly jsme, že se narodím znovu a nějakým způsobem se vrátím dokončit svůj úkol. To se nakonec stalo, i když jsme tomu dávaly jen velmi mizivou šanci. Znovu jsem se narodila na planetě Zemi. Rodiče mi dali jméno Melinda. A i když jsem si z minulého života v
6 v
vůbec nic nepamatovala, od mala jsem tíhla k přírodě, zvířatům, hlavně kočkám, a k neuvěřitelným, magickým příběhům. Díky mé zálibě ke čtenému slovu jsem pracovala v obchodě s knihami. A tam jsem potkala Viki. Náhoda? Nemyslím. Prostě jsem ji měla potkat, na náhody nevěřím. Jen krátkou dobu předtím, než jsem zemřela, jsem se zamilovala do muže. Neměla jsem na výběr – vážně! Anghas je můj přítel. Tak jsem to alespoň řekla rodičům a přátelům na Zemi, ale ve skutečnosti je mnohem víc. Romanticky by se dalo říci, že jsme si souzeni. Díky němu, protože opustil svůj domov na zdejší planetě, aby mě našel v mém novém životě, jsem se vrátila, abych mohla dokončit svůj úkol z předešlého života. Na Aglaje se mi vrátila má podoba (což je ta nepříjemná transformace, která se děje při přechodu z planety na planetu) a Divieniny (tedy mé) vzpomínky. Ale zůstaly mi samozřejmě i vzpomínky Melindy. Mám teď dvě rodiny a skloubit dva životy dohromady, navíc na dvou planetách, to opravdu není nic jednoduchého. V mém případě je ale vše hodně ztíženo ještě jednou skutečností. Po prvním setkání s Vilmarem jsem zjistila, že jsem podědila podobu Aglajiny dcery Amáty. Vilmar ji totiž miloval a ona jeho. A nejen to, bylo to mnohem víc než láska. Měli mezi sebou Agapé – tak říkáme spojení dvou bytostí, které k sobě zkrátka patří. Znamená to, že se našli v celém Vesmíru dvě bytosti, které jsou si souzené a jednoduše nemají na vybranou. Stejně jako já s Anghasem. Jenže Amáta nezvládla svůj vnitřní boj mezi obrovv
7 v
skou láskou k Vilmarovi a neskutečně velkým zlem, které v sobě tenhle tvor nosí. Vzala si život. A Vilmar chce teď získat mě. Ne že by mě miloval, ale touží po mocném potomkovi, kterého by s Ochránkyní mohl mít, a díky tomu, že vypadám jako dvojče jeho vyvolené, mě chce ještě mnohem víc – je mnou doslova posedlý. Chce mít u sebe alespoň její podobu, když už nemůže mít ji samotnou. Před měsícem se mu to málem povedlo. Nevyšlo mu to, ale zaplatili jsme obrovskou, bolestivou cenu. Má drahá matka, kterou jsme sotva vyrvali z Vilmarových spárů, v nichž ji držel po dlouhá léta bez našeho vědomí, se pro nás obětovala, aby přivolala ducha Amáty, která Vilmara a jeho poskoky uvrhla do magického spánku. Stále se nemůžu smířit s tím, že její smrt byla jedinou možností. Stále jí v duchu vyčítám, že se mi nesvěřila se svým obětním plánem, protože ona jediná tušila, co chce pán zla udělat, a nikomu nic neřekla. Věděla, že bych plánovaný obřad spojení zrušila, i když byl opravdu důležitý. Tento obřad totiž může být proveden pouze jednou za život. A protože jsem se spojila s Anghasem, nemůžu se již spojit s Vilmarem. Po spojení s takhle zlým tvorem bych se totiž stala také zlou – a to je přesně to, čemu maminka zabránila. Vedle mě ležel na boku Anghas. Ten muž, do nějž jsem se tak snadno a až po uši zamilovala na Zemi. Jinou možnost jsem ani neměla. Ano, i takhle se dá charakterizovat Agapé. Starostlivě a znepokojeně mě pozoroval. Tmavé, husté vlasy měl po spánku trochu rozcuchané, v
8 v
soustředěný pohled, jehož modravou barvu snad ukradl nebesům, patřil jen mně a ústa, kterými se na mě smál, líbal mě a šeptal nádherné něžnůstky, vyjadřovaly teď jen obavu. „Viki,“ zachraptěla jsem. Před očima jsem stále měla Vyhnanství v celé jeho ledové kráse a Viktorii, napůl šílenou strachem a bolestí. „Co je s ní?“ Anghas cítil přesně to, co já. Věděl, jak jsem vyděšená. Byli jsme propojení, jak nejvíc to šlo. Prudce jsem zamrkala, abych ten hrozný obraz setřásla. Nepomohlo to. „Vilmar ji má. Je ve Vyhnanství,“ vyhrkla jsem, i když jsem věděla, jak je to absurdní. Věděl to i Anghas. „To přece není možné. S Viktorií jsme se včera loučili na Zemi.“ Po téhle poznámce jsem se přenesla v myšlenkách na chvíle strávené na Zemi. Anghas má ve vesnici, kde žijí moji pozemští rodiče, moc pěknou usedlost, která je postavená v barokním stylu. Je vážně krásná a velmi zachovalá. Pořídil si ji v době, kdy jsem žila na Zemi a o svém minulém životě jsem neměla ani páru. Netuším kdy, ale evidentně tam stihl můj drahý udělat spoustu úprav a včera ji svěřil mému taťkovi, kterému tím dal jeden z nejlepších dárků vůbec. Táta je kutil a truhlář a prostě Ferda mravenec, práce všeho druhu. Strávili jsme tam pár týdnů, obklopeni mou rodinou, naší fenkou Astou a samozřejmě jsem pozvala taky Viktorii. Vzala jsem s sebou svou sestru Doileu a její dceru Oreu. Bylo to pro ně první setkání se Zeměkoulí. Byly ze všeho u vytržení. Z aut, autobusů, vlaků, obchodů, továren i restaurací. Asi třikrát jsem je vzala do kina a zašli jsme se vykoupat do bazénu. V cukrárně jsme si v
9 v
objednaly pořádné zmrzlinové poháry a obchody s oblečením jsme vzaly útokem. Bylo to skvělé! A nejlepší na tom bylo, že moji rodiče měli možnost konečně poznat Anghase a skutečně ho začali mít rádi. Předtím ho vnímali jako vetřelce, který jim bez varování unesl dceru. Ale teď už to bylo v pořádku. Viděli, jak jsme spolu šťastní, a hlavně s tátou našli společnou kutilskou řeč. Včera odpoledne jsme se rozloučili a slíbili, že až to bude možné, přijedeme. Smutné je, že netuším, jestli to ještě bude možné, ale věřím, že přijdu nebo přijdeme na způsob, jak je zase navštívit. Musíme. „Vilmar se ještě neprobral,“ pokračoval Anghas. „Navíc, pokud víme, nedokáže si vytvořit průchod. Jak by se tedy dostal na Zem?“ snažil se mě uklidnit. „Já vím, já vím,“ souhlasila jsem. „Jenže mě to strašně vyděsilo. Byl to jen sen, ale vypadal tak opravdově,“ nemohla jsem se z toho hrůzného výjevu vzpamatovat. Hlavně jsem nechápala, jak mohlo moje podvědomí vyprodukovat něco tak příšerného právě teď a zrovna tady. Teď, když máme vše na Aglaje pod kontrolou. A tady, uprostřed nádherné země, doma, v mém a teď i Anghasově pokoji. Měla bych být v pohodě. Mým blízkým nic nehrozí. Jsem obklopena rodinou, přáteli, a jsem se svou láskou. V posteli s nebesy, v komnatě s umělecky vyřezávaným dřevěným nábytkem. Zkrátka měla bych se cítit dobře, a ne být takhle vystresovaná. Copak mi Vilmar nedá pokoj ani teď? Měl by být mimo. Měl by spát, vždyť je pod kouzlem. Tak proč se mi zdá o jeho Vyhnanství? Kouzlo ale zítra o půlnoci vyprší a ta stvůra se probere. Ve chvíli, kdy jsem si tuhle skutečnost v
10 v
uvědomila, vyskočila jsem navzdory rozbolavělému tělu okamžitě z postele. Času moc nezbývá a já musím posílit ochranná kouzla, která brání Xanteriům, aby vnikli na naše území. Je to až neskutečné, ale ani po tisíci letech neúspěchů se nevzdávají a stále se snaží vrátit tento svět zpět do temnoty, ve které se utápěl předtím. Ale to já nedovolím!
v
11 v