AUSTIN
Adam Jedlička
Adam Jedlička
Naše vzducholoď přistála na rozsáhlé plošině u městské brány. Nevím, jak Vám osvětlit situaci přesně, ale my s bratrem prvně vstoupili do ráje. Při nejmenším se mu v mé fantazii Kasadrie nachlup podobala. Jester neměl slov. Společně jsme poslouchali zvuky ozubených koleček, které napříč celým městem vyhrávaly příjemnou melodii. Okolo nás projížděla podivně barevná vozidla, včetně tramvají a dlouhých autobusů. Jejich vzhled a design byl ale poněkud zvláštní, jelikož vypadaly, že je výrobci navrhnuli schválně polorozpadlé. Nebo k nim namontovali a přidělali součásti, které by tam na první pohled patřit ani neměly. Možná to byl záměr.
Co když to tady označili za styl?
Z potrubí budov chrčela pára a na několika z nich byly namalované bílé veselé obrazce mini robůtků, do kterých jsem se zamiloval. Vzduchem prolétávaly jednotky stráží a hlídek ve svých osobních vznášedlech. Připomínaly mi tvarem mé oblíbené pero. Akorát, že z jejich motorů vycházel kouř černé, červené i žluté barvy. Letěly fakt dost rychle. Robotika s technikou ale nebyly jediné plusy a chvály Kasadrie.
Po týdnu vzdušné plavby jsem si mohl konečně osahat kůru ztepilých stromů a slyšet tekoucí vodu z nádherných fontán a vřídel. Poblíž lidé vysázeli také zahrádky s trávníky, jenž vedly podél chodníků. Já si nejvíce oblíbil palmy v květináčích, na něž jsem dosáhl jen konečky prstů. A to mi výška byla shůry dána.
No, a zdejší výběr šatů? Dle mého názoru samá krásná podivnost. Nejvíc se zřejmě nosily letecké brýle, podlouhlé klobouky a kostkované kalhoty.
Když se člověk zaměřil okem správně, všimnul si i do špičky
zakroucených vysokých bot. Pan prezident ale volil obyčejné modré sako s fialovým kapesníčkem.
Cenil jsem jeho vytříbený vkus. Na fialovou nezanevřu.
„Doufám, že jste se syny dorazil bez potíží. Vítejte v Kasadrii.
Prosím, nastupte si. Uděláme si krátkou ukázkovou jízdu, co říkáte?"
Jestli jsem se z našeho přátelství s Jerrym něco dobrého naučil, bylo to správně doufat, věřit. Někomu by mohl připadat osud láskyplného robota předvídatelný, nudný, tak jako ze zkazek a knižních pohádek, jež byly v knihovničkách zahrabané pod příběhy mnohem rozporuplnějšími. Jenže kdo by si troufal dosadit této pohádce špatný konec, když Jerry v útrapách bral jen to co potřeboval, aby mohl později dát Jasmínce i lidem okolo víc než měl? Karma, jakožto přebornice v řemeslu, vždy vracela dvakrát tolik. Pokud někomu bezdůvodně rozbijete nos, může vám někdo další z pouhého rozmaru zlomit ruku s čelistí, a vy posléze nemáte o ukrutné bolesti nárok ani špitnout. Nebylo potom žádným překvapením, když se na Jerryho pouti nachomýtli noví přátelé, co mu v nouzi za předešlé skutky vypálili staré rány.
„Bylo nám ctí, drahý Jerry. Jak vidím, o zábavu je nyní postaráno. A ačkoliv nás hodiny výrazně neženou, nezapomínejte, že se Jasmínka dle dohody musí dopravit domů ještě před setměním. Přijdu si pro ni. Austine, za mnou.“
I přesto, že jsme dohromady neblahou šlamastiku proměnili ve fascinující úspěch, táta v sobě stále nevytěsnil kolující napětí. Na palubě i Jesterovi striktně nakázal, aby od Jerryho s Jasmínkou nikam dál nechodil. My svižným krokem prošli podpalubí, zahnuli od kuchyně vpravo a pokračovali podél uliček, dokud jsme se neocitli přímo před tajnou a zakázanou komůrkou. Táta nám nikdy dřív nedovolil nahlédnout dovnitř. Jako malí jsme kuli všemožné pikle a vymýšleli způsoby, jak dveře odemknout, či vylomit. Ne jednou nás za to také stihnul trest. Až s věkem jsme pochopili, že bychom měli tátovo soukromí respektovat. A tak jsme pomyslnou
honbu za pokladem vzdali. Avšak proč si táta vybral právě tentýž den?
„Myslel jsem, že tě spolu s bratrem v Kasadrii ochráním. Akorát, že od okamžiku, co zde Blanca poprvé přistála, mě každá situace vyvádí z omylu. Právě kvůli tomu nadešel čas, abych ti svěřil své tajemství. Sám už to déle nezvládnu.“
Upřímně jsem se bál předtuch a představ, které mi táta nemohl vyjevit. O to víc mě znepokojovala následující minuta. Najednou jsem si nebyl jistý tím, zda tajemství odhalit chci. Avšak čas na nikoho nečeká.
„Tati, ale vždyť je to jenom zatuchlý kumbál, v němž mop někdo naposledy použil při jeho výstavbě.“
Táta to popsal jako nejefektivnější obranný mechanismus před nezvanými hosty. A měl pravdu, v určitém slova smyslu.
Jakmile jsme přendali úklidové náčiní, oprášili několik starých krabic s čistícími prostředky, tak se záhy z ničeho nic objevila oprýskaná kovová truhlice.
„Zadrž, Austine. Mám ti k tomu co říct. Budeš od té doby první.“
Táta sňal z ukazováčku svůj stříbrný prsten a kroužil s ním, jako já s mincí, když jsem se připravoval na něco obzvlášť těžkého.
„Před lety, než mé vrcholné projekty společnost vývojářů označila za přelom pokroku, netušila, že jsem se u finální prezentace rozhodnul zamlčet dílo, které by nepochybně ovlivnilo budoucnost jinak. Jak? Nevím.“
Nepočítal s tím, že tradici zná.
„Nejen, že z duelu odejdu bez újmy, troufalče. Já tvůj život ukončím střelou do jícnu. A zatímco se budeš svíjet, poprosíš o druhý milostivý náboj. Avšak marně, jelikož ti hrdlo zaplaví krev.“
Bylo obtížné odhadovat, na základě kolika zlých skutků vydobyla Veronna svou pověst, ale lesk v očích Charóna jakoby pravdu jasně vyobrazoval. Zaujal pozici. Veronna svou. Oběma duelistům zabavili zbraně, na které byli zvyklí.
Pro vyváženost duelu jim poskytli bambitky vyplněné střelným prachem a malou olovnatou kuličkou. Veronna se pomalu nadechla a přitom hleděla na mračnou oblohu, v níž si hejno černých supů libovalo nad nadcházející hostinou. Nezapomněla Charóna upozornit, že právě nad ním mrchožrouti krouží. Rozhodčí odpočítával.
„Mne nemůžeš zabít, troufalče. Bůh mnou pohrdá a peklo mne vyplivnulo.“
Zásah! Mé srdce se topilo.
Krev stékala podél chodníku do kanálu a opeřenci zvěstující smrt slétali dolů pro lahodný pokrm. Obol mrtvých byl položen na víčka.
Bez jediného vzdechu.
Následovalo klepání na vrata kajuty, domova. Nikdy bych si nemyslel, že budu jenom tak postávat a netrpělivě čekat, až mi od ní kdosi cizí otevře dveře. Hebrej, například. Vděčnost byla ve vteřině nahrazena smutkem. Prázdným. Ne tím obvyklým.
„Mladý pane Richmonde! Jste v pořádku? Raněný? Pojďte dovnitř. Snad Vás nikdo nesledoval.“
Teprve tehdy jsem zjistil, jak mnou prostupovala únava. Slabost. Byla mi zima, i přes to že krb kajutu vyhřál. Kam se Misha poděla? To ji vůbec na mém návratu nezáleželo? „Ke slečně Mishe mám dobrou i špatnou zprávu. U té špatné lze pouze vyvozovat. Netroufám si totiž říci, jaká událost je pro ni více traumatizující. Každopádně, aby se vyrovnala, musí rozdělit vinu mezi vás všechny. Doufejme, že z ní uzmete nejmenší kus. Nu, a ta dobrá je, že uvařila čaj. Prý jde o nápoj, kterým Vás hostil i pan Reginald. Snad tu tedy kráčí o symbol. Prosím, běžte za ní. Potřebuje veškerou Vaši podporu. Já setrvám zde."
Neotálel jsem. Má brada se chvěla z upřímných obav. Co přesně se uvnitř Mishy odehrávalo? Kde byla? Ano, na stožáru. Na mém stožáru. Ale jak na Mishu promluvit? Budu pro ní stále ten Austin? Budou to pořád noční zpěvy a rozmluvy o zasněžených horách? Co když ne? Popravdě, nebyl jsem s nenávistí smířený. Nepřipustil jsem si další ztrátu. Někdy je to chyba.
„Tak jsi tady."
Misha se ani neobtěžovala na mne pohlédnout. Její oči pozvolna unášelo noční město. A nebylo poznat, zda-li jen překážím, nebo chytám kouř holýma rukama.
„Reginald schraňoval modely autíček. Radoval se, jako malý kluk, když vystavil na poličku dalšího veterána. Trpěl úzkostmi a změnami nálad. Chápu, že to tým kvůli nátlaku mátlo. V takových situacích si pleteme poruchy duševního zdraví s typickou podrážděností, která ventiluje konstantní stres. Byl také vůči sobě až přehnaně kritický. Když něco nevěděl, trestal se. Jinak. To téma bylo tabu. Derek byl zase citlivější, než bych u obra původně čekala. Brečel, když četl nějakou romantickou knihu. Veronna se mu hihňala schovaná za rohem. Hloupé, vzhledem k tomu, že se ti stýská po dětech a ženě, jíž jsi milovat nepřestal. Jojo měl obzvláště rád, kdyby tě to zajímalo. Ona mu půjčila tu knihu. Uměla zkrátka zacházet s obry. Jako s každým. Pro ní byly všechny duše stejné. A nakonec selhala, poněvadž si myslela, že ji mají všichni. Omyl. Asi jako vkládat důvěru do někoho, jako byl Miguel. Přísahám, že co mohl odbýt, odbyl. Jeho laxnost a žerty sem tam stály čajovnu peníze, ale rozhodně tě nenechal tápat. Během zaučování přikládal největší důraz tomu, abych se cítila přijatá kolektivem. Chtěl, abych nespěchala a nebála se vnímat přešlapy, jako nejlepší odrazový můstek. Dokud makáš, jeď svým tempem, říkával. Později jsem si uvědomila, že asi napodoboval Adamův příklad. Možná byl Adam tím jediným, kdo se k Miguelovi choval na stanici férově. Pak je tu Veronna. Ano, Veronna. Žena, co si barví vlasy tak moc, až si je zničí, poněvadž netuší, jak by její pravé já mělo vypadat. Žena, které nevadila pozornost. Jakmile narazila na svůj plakát, podepsala se pod něj, aby lidi pobouřila. Musím uznat, že byla nepředvídatelná v oblastech emocí. A přesně to učinilo mé narozeniny zcela jedinečnými. Nabourala se totiž do serveru reklamní sítě a proměnila digitální upoutávku na nezapomenutelné přání k narozeninám. Riskovala krk, aby mne potěšila. A aby to zamaskovala, dodala, že se redbull bez tak přeceňuje. Tím vším bych chtěla odkázat na fakt, že jsme pod povrchem jiní,
než se zdá. Jo, měla bych tě nenávidět, jenže se to neděje. Musím se povznést nad své vlastní já. To je něco, co má kamarádka nedokázala. Vím, oč se můj svět snaží. Takže dobrý? Mezi námi? Sakra, co je s prknem? To snad ne!“
Nač někomu vykládat, jak zapotřebí vlastně kvalitní prkno pro závod bylo? Nač zmiňovat, čím oplývalo? I jako památka. Misha jej skoro oplakala, když po mém příletu vypovědělo službu. Chtěli jsme vznášedlo znovu nahodit, ale marně. Jen stěží nahradíte otisk Eduarda Richmonda. A ačkoliv si toho byla závodnice vědoma, dlouho nezoufala. Ba naopak. S rukama v bok si povzdechla a upřímně se zasmála něčemu, co jí zrovna trklo.
„Až zítra získám zlatý pohár, tak výhradně díky vlastnímu důvtipu a tvrdé přípravě. Ne kvůli prknu. Kdo by se tím chlubil? Hah! Ano, zásluhy si přisvojím sama. Já. Jak pak se budou tvářit, co? Hlavně ta nafoukaná nána.“
V blízkosti Mishy jsem se cítil lépe. O trochu.
To, jakým způsobem měnila chaos v nepřízeň, jíž lze stále nějakým zázrakem překonat. Jak se vypořádávala s šepotem, který skrze smysly formuje realitu po svém.
Byla to ona, kdo kráčel světem. Svět nebyl v ní.