Aloisie Výralová a země příšerek
Jedna z prvních pohádek nevede do země plné víl Amálek.
Nebojte se však na naše strašidelné hrdiny pohlédnout, oni v sobě moudrost i humor mají a dobré srdce jejich lze rychle zahlédnout.
Pojďte proto nyní alespoň krátce, seznámit se s nimi, vždyť přátelství a láska značí nejlepší rádce.
Další z nočních výprav se uskutečnila do země příšerek, země ležící neurčito kde. Matylda se probudila v malém dřevěném domku umístěném vysoko v korunách stromů. Nejprve se lekla, neboť na ni upřeně zíralo několik malých bytostí zjevu legračního, mezi nimi i hrdinka tohoto snu, paní Aloisie Výralová.
„Jménem udatných Pišišvorů žádám tě o vysvětlení, co v naší zemi pohledáváš. Snad nepocházíš z té strašidelné země lidí?“ ozvalo se vyděšeně pisklavým hláskem paní Aloisie.
„Pišišvorů?“ zeptala se nesměle dívka. „Kde se nachází vaše země?“ pokračovala.
Dostalo se jí odpovědi, že leží v zemi přírody, a že tento svět je viditelný jen lidem, kteří mají velkou fantazii.
Po prvotních oboustranných nesmělostech přijala
Matylda pozvání na dnešní slavnost, neboť se zde zrovna konaly oslavy Dne šerednosti. Nenechte se mýlit děsivostí názvu, totiž tento den byla oslavována krása šerednosti.
V této malé zemi žili byli tvorečkové, jeden ošklivější než druhý, pěkně chlupaťoučtí, s frňáky velikými a prsty tlusťoučkými. Každý z nich byl hrdý na svůj zjev. Navíc si večer před spaním četli o strašidelné zemi lidí, kde žijí podivní tvorové s nosy úplně malými. Však oni strašili své děti těmito zvláštními lidskými bytostmi.
Slavnost nebyla to honosná, ačkoli účastnilo se jí všech 20 domácích Pišišvorů a očekáváni byli i jejich příbuzní pocházející „z dalekého stromu na druhé straně rybníka“. Pokrmy byly malé, docela nechutné a zjevu děsivého. Na stole byste mohli najít přezrálé dýně a ovoce, hrůzostrašně vyhlížející zubaté ryby a slizká jídla, jejichž původ nebyl Matyldě znám a jejichž nepříjemná vůně se linula široko daleko. Přehlédnout byste je nemohli, neboť byly barvy křiklavě žluté, zelené i oranžové. Okolo delikates létali bubáci s vykulenýma očima, a dotvářeli tak slavnostní atmosféru. Aloisie i ostatní zářili nadšením, prý takto pěkně šerednou oslavu zatím nezažili. Také si všichni připili medovým likérem na nejpodivnější účastnici oslav – Ma-
tyldu. Dá se říct, že ona byla první vyslankyní země lidí, jež vstoupila na půdu této země. Dosud měli o lidech zprávy především z říše ptáků, kteří o jim o oněch ohyzdných tvorech vyprávěli. Jen výjimečně se někdo z Pišišvorů vypravil za lidmi, většinou pomoci vyřešit jejich smutek, obavy nebo smůlu.
Po bujarém veselí a několikahodinovém tanci nebyl nikdo unavený. Každý se seznámil s exotickou návštěvnicí nebo se jí přišel dotknout. Nadšení z její přítomnosti pak Matyldu obdarovali náhrdelníkem z rákosí. Aloisie jí dar zavázala okolo krku a sdělila jí, že se jedná o jejich symbol nejpevnějšího přátelství.
Matylda poté cítila nadnesení, jako by letěla vzhůru, a najednou se opět probudila v zemi lidí.
Ihned hmatem hledala rákosový náhrdelník, na krku ho ale již neměla. Vyndala tedy z nočního stolu tajuplnou knihu a otevřela ji na založené stránce.
Prohlédla si pozorně ilustraci a její pozornost ihned upoutal rybník s rákosím. Vzpomněla si na své miniaturní přátele a pocítila vděčnost.
Ponaučení:
Nebojte se originality a nedokonalostí – vypovídají o vašich zkušenostech a jedinečnosti. Pro každého z nás znamená krása něco jiného. Někdo je hrdý na svůj větší nos, jiný je ze svého vzhledu nešťastný, další si ze sebe dělá legraci a má veselou povahu. Nejdůležitější je tedy mít rád sebe a druhé, a umět se zasmát i sám sobě. Vzpomeňte si vždy na oslavu Dne šerednosti vděčných Pišišvorů a na sílu jejich přátelství!
Dotazy:
1) Jste hrdí na nějakou svou nedokonalost?
2) Ceníte si u lidí jejich jedinečného vzhledu, vlastností a stylu jednání?
Ptačí planeta
Mávali spolu křídly v lese, na poušti, v horách, v řece, kam dále máme letět, my jejich jazyk neznáme, jen zpívat umíme přece.
Smějí se také holoubci?
To víš, že ano, oni poznají, když ty smutná jsi.
Křídla svá spojili v pastelový obraz.
Dodnes v té slze štěstí on vidí jejich odraz.
V jednom snu se Matylda stala okřídlenou dívkou na ptačí planetě. „Nebude to úplně snadné poslání,“ řekl jí druhý holoubek a oba přelétli na rozkvetlý strom. Abychom vše vysvětlili, Matylda se stala jedním z holoubků, kteří v tomto snu rozuměli lidské řeči. „Každý holoubek ochraňuje jednu lidskou bytost a rozumí její řeči i jejím myšlenkám. Jsme takoví okřídlení andělé, přestože lidé prý věří i na chodící lidské anděly,“ vyprávěl holoubek. Matylda zatím nevěděla, komu bude rozumět a svými moudry radit. Zeptala se druhého holoubka, Bartoloměje, zda ví, kdo je jeho člověk, A ten jí hned začal vyprávět o panu Rudolfovi Smolíkovi, starém morousovi, který svou pravdu a štěstí prý zatím nenašel. Nikdy se neoženil, jen pořád bědoval nad svou samotou a rozzlobila ho každá ma -
ličkost. Bartoloměj dělal, co mohl, létal dokonce i přes různé země a na jiné kontinenty, aby se vrátil k Rudolfovi moudřejší a zjistil, co přesně panu Smolíkovi v životě chybí. Přemýšlel, co by mohlo vyřešit jeho samotu a rozzlobenost. Vyprávěl Matyldě o těchto vzdálených krajích, o rozmanitých zvířatech a lidech, kteří prý všude na světě sní o pocitu štěstí.
Matylda se ihned zeptala, zda i on – Bartoloměj, je šťastný. Holoubek se dlouze zamyslel a odpověděl, že o tom vlastně nikdy nepřemýšlel, pouze usiloval o štěstí pana Smolíka. „Něco na tom bude,“ zazpíval po dlouhé pauze. „Jak bych mohl někoho jiného učit býti spokojený, kdybych já sám nebyl šťastný?“
Matylda rychle zavrkala, že myslí, že i to je možné, učit druhé praktickým příkladem, starostmi druhých, poučením.
„Možná,“ pokračovala, „že jde o společné úsilí, že by holoubci a lidé měli navzájem spolupracovat a jeden od druhého se učit. Holoubci by tak mohli létat na „výměnné pobyty“ do jiných krajů a o lidských a zvířecích příbězích doma poté vyprávět.“
Bartoloměj přikyvoval a odvětil: „Jak potom ale poznám, že už jsem šťastný i já?“
„Zásadní je mít rád sám sebe, poté tě budou mít rádi i ostatní. Důležité je mít roztažená křídla a myslet přitom na druhé. Štěstí poté přiletí i k tobě a panu Smolíkovi,“ Pověděla mu Matylda, poté se rozlétla do dáli a probuzením se opět stala neokřídlenou dívkou.
Ponaučení:
Důležité je mít roztaženou náruč a myslet přitom na druhé. Lidé se mohou rozvíjet poučením se z chyb a starostí druhých, sdílením dobrých i špatných zkušeností. Lidé tak mohou rozšiřovat své obzory a odvahou svou i ostatních překračovat své „sociální bubliny“.
Dotaz:
1) Kdybyste byli bohatí a měli byste peníze na rozdávání, komu byste je darovali a proč?
Václavovo ukulele a sněhové vločky
A jednou, ve vánoční čas, přály si děti pastelky, autíčka i domečky pro panenky zas.
Znají dnes všechny toho kouzelného mužíka, z Jedlovic, z jejich snů, kéž potkaly by ho v bílém dnu.
Václav, on vločky bílé vykouzlil, svou lásku po mnoha dlouhých letech opět okouzlil.
Další významný sen se Matyldě zdál 23. prosince roku 2012. Matylda potkala kouzelného mužíka, nového vánočního trpaslíka pocházejícího z lidského světa, pana Václava.
Pan Václav popíjel s návštěvnicí šálek horkého jablka ve své knihovně a po krátkém přemýšlivém rozhovoru jako vždy tiše pokračoval v psaní své knihy (tentokrát psal příručku pro výrobu tužek a pastelek). Václav nebyl totiž docela všední. Měl tajemství, tajuplné a úplně nenápadně skryté, aby o něm vůbec nikdo nevěděl. Ani skulinkou ve svém úsměvu nebo pomalým pohybem svého ucha, ani vůní svého oblíbeného kabátku, nikdy za svůj dlouhodlouhý život nikomu nenaznačil, že ve svém srdci ukrývá něco tak nádherného.
Václav si už vlastně ani nepamatoval, jak dlouho
v útulném domku v této malebné vesničce zvané
Jedlovice přebýval, znal celou vesnici i několik okolních dědin a díla, která napsal, se už nevešla do knihovny. Knihy proto přetékaly i do jiných místností. Například v kuchyni byste místo naleštěných skleniček na víno a další podobné lektvary nalezli i zaprášené knihy. „Hrom do police,“ lamentovala jeho žena Dorota, jež měla svatou trpělivost, jelikož o všechny ty bichle mnohdy zakopávala.
Václav měl zvláštní nadání právě na sepisování všelijakých návodů na vykouzlení rozmanité škály předmětů, od hraček přes pantofle až k dřevěným produktům. Ostatním vánočním trpaslíkům tak vytvářel podrobné návody na vyčarování dárků. „Je manuálně levý,“ vtipkovala před sousedy a příbuz-
nými Dorota, „a přesto dokáže během rozhovoru popsat každý detail výroby.“ Nechápala, kde se v něm ty teoretické znalosti berou. Stala se z toho již taková vesnická hantýrka, legenda, nikdo se neváhal připojit k jejímu šprýmování o Václavově praktické nemotornosti. Jelikož se však blížil Štědrý den, dnes Matyldě Václava výjimečně pochvalovala.
Ani Dorota však nebyla obyčejná osoba, ale jako by vypadla z řádků jejího romanopisce. Byla již v důchodu, tmavě hnědé kudrnaté vlasy nosila stažené do vlnami načechraného copu. Její dlouhé řasy mr-
kaly častěji, než by bylo zdrávo a než by se ostatním účastníkům rozhovoru, do něhož se vždy ponořila s takovým nadšením, že zapomínala na běh času a okolního světa, líbilo.
Jejich dva synové byli tou dobou také stárnoucí, buclatí a každý odlišný. Ten první z nich, Rudolf, byl společenský, upovídaný a žil se svojí ženou za mnoha kopci daleko. Každý rok na Štědrý den tedy Rudolfova rodina jezdila za Václavem a Dorotou a také tentokrát se za nimi chystala.
Zato Ignác se potatil, byl také stále zamyšlený a svou velice rozmanitou mysl rozepisoval do povídek. Žil sám v malé chalupě na druhém konci vesnice. Jedlovice měl rád, ale byl samotářský, a tak se nikdy neoženil. Štěstí prožíval nejen s hrdiny svých povídek, ale také při pozorování řeči oblohy.
Vraťme se však nyní k předvečeru vánočního dne, jež byl nebývale teplý, a dokonce chvílemi deštivý. Ignác a Václav měli něco za lubem. Zase nějaké tajemství. Dorota a Matylda usilovně nahlas přemítaly, v čem to tentokrát vězí, když Václav vzal svůj starý černý deštník, ušpiněnou krosnu a ukulele a s Ignácem odkráčeli směrem ke kopci za domem.
Václav se pod sněhobílými vousy usmíval. Znal sice teplou předpověď počasí pro Štědrý den, nechtěl si však přiznat, jak malou šanci měli na při -
volání sněhových vloček. Zato Ignác byl ten večer mrzout, nervózní z dešťových kapek. Ti dva si přesto jako vždy rozuměli i beze slov, když ladným krokem vpluli do mlhy na kopci… a Matylda tajně za nimi.
V zamlžené kopcovité krajině trochu bloudili, putovali z jednoho kopce na druhý, až nakonec došli na nejvyšší bod a v tu chvíli se to stalo. Přiskákalo k nim pět malých skřítků , překvapených, neboť společnost očekávali až 24. prosince. „Pozdrav Pánbůh, Václave, pozdrav Pánbůh, Ignáci. Snad není už Štědrý den? Vždyť jsme ještě nedokončili kouzlení dárků lidem, cožpak jsme chviličku zaspali?“
Václav nelenil a vysvětlil jim vše o problémech s počasím v údolí. Nejmenší vánoční skřítek začal ihned dirigovat svou kouzelnou hůlkou, Václav začal s hrou na ukulele, Ignác na flétnu a náhle se připojilo dalších přibližně dvacet skřítků na různé hudební nástroje. Někteří i tancovali či poskakovali do rytmu. Začal tak starodávný mocný tanec skřítků pro ovlivnění počasí. Matylda se neudržela a přitancovala k nim, pomoci jejich snaze.
Trvalo dobrou půlhodinu, než se příroda slitovala a splnila jim přání. Jako mávnutím kouzelného proutku začala mlha ustupovat, teplota se rychle snižovala a všude okolo létal nespočet malých, lehkých sněhových vloček. Všichni hudebníci a taneční-
ci byli přivoláváním sněhu mírně vyčerpaní, ale také hrdí a nadšení. Jejich kouzlení s počasím představovalo ten největší dar, jaký obyvatelům Jedlovic i dalších českých obcí ležících široko daleko dali. Poté dokončili poslední přípravy na slavnostní večer a po krátkém odpočinku začali skřítci s roznášením dárků, tentokrát bez Václava, Ignáce a Matyldy. Ti se už totiž vydali zpět do údolí.
Konečně tedy i malá tanečnice z lidského světa zjistila, jak Václav získal své znalosti ze světa výroby nejrůznějších předmětů.
S Rudolfem a jeho ženou se všichni setkali u večeře, ačkoli Dorotě zatím nikdo nic nevysvětlil. Václav ji ale v onen Štědrý večer po delší době znovu vášnivě políbil a jejich dlouhé manželství, i přes mnohaleté tajemství, tak osvěžil.
Tím je objasněna záhada Václava a Ignáce, jejichž další příběhy poznáme až letos o Vánocích.
Ráno pak leželo vedle Matyldy malé balení pastelek, kterými poté slavnostně malovala obrázky do svého sešitu snů. Občas se během malování inspirovala ilustracemi kouzelné knihy, ve které, když ji toho rána otevřela, našla novou ilustraci zasněžené krajiny s mnoha poletujícími vločkami.
Ponaučení:
Důvěřujte druhým, i přes jejich slabé stránky, horší vlastnosti, nešikovnost či neustálou zamyšlenost.
Nikdy nevíte, jaké tajemství, zkušenosti a dobrotu jejich srdce ukrývá a jací budou tito lidé v budoucnu, po získání nových zkušeností. V pohádce jsme zjistili, jak významné poslání mají Václav a Ignác, i přes jejich nechválené vlastnosti, tichost a zamyšlenost.
Naopak i velmi upovídaná Dorota má své kladné vlastnosti a schopnosti a je dle svého manžela zlatou ženou.
Dotazy:
1) Znáte mezi kamarády nebo v rodině někoho velmi tichého a zamyšleného?
2) Zkoušeli jste tyto vaše známé někdy rozpovídat a doptávat se na jejich zkušenosti, sny a přání?