A PAK VYŠLO SLUNCE
Jako plamen tančící v nicotě
Jako světlo uvězněné v propasti noci
Propadáme slepé temnotě Tam, kde dovoláváme se pomoci
Pravda – ta plná soli je Když obrazy snové halí nám zrak
Jako sněhový závoj na cestě A pak
Vyšlo slunce, silné a krásné živé, zářící a tak jasné
Hlasy démonů zemřely náhle
i když jizvy andělů žijí stále
LANĚ PLACHÉ
Zbloudilé ticho, něžnou píseň zpívá pro toho, kdo se již neozývá
Plačtivé sny dávno ony přec zapomněly jak bolí svatozář, když hrajem si na anděly
Tak truchlí slzy, dál truchlí pro tváře pro ty, které ony zbídačily
A pravdou my krásně oslavujeme lháře jenom proto, abychom je všechny potěšily
Laně plaché, proč jen umíráte na pastvinách tam, kde lásku jste hledaly
Laně plaché, proč jen umíráte na pastvinách jimž vy tolik jste věřily
Laně plaché, proč nevinná ta stébla lámou se pod těmi padlými těly
Zbloudilé ticho, něžnou píseň zpívá pro toho, kdo se již neozývá
Plačtivé sny dávno ony přec zapomněly jak bolí svatozář, když hrajem si na anděly
Touhy lačné stále ony hladoví srdce naše krutě otrávily
A ústa zavřená ta nic nepoví ani proč ty laně pastvinami utíkaly
Laně plaché, proč jen umíráte na pastvinách tam, kde lásku jste hledaly
Laně plaché, proč jen umíráte na pastvinách jimž vy tolik jste věřily
Laně plaché, proč nevinná ta stébla lámou se pod těmi padlými těly
Laně plaché, tak proč jen vás ty vaše pastviny proč jen vás ony zradily
Plačtivé sny dávno ony přec zapomněly jak bolí svatozář, když hrajem si na anděly…
NOČNÍ PŘIKRÝVKA
Tma přikrývá tvé tělo i duši tvou
A srdce to zeje prázdnotou
Tma přikrývá tvé tělo i duši tvou
A srdce to hřeje samotou
Tma přikrývá tvé tělo i duši tvou
Hrozná zima je pod přikrývkou
Tma přikrývá mé tělo i duši mou
A srdce to zeje prázdnotou
Tma přikrývá mé tělo i duši mou
A srdce to hřeje samotou
Hrozná zima je pod přikrývkou
A srdce to hřeje samotou…
Dobrou.
ZBYL MI JENOM CIT
a tak jsem jako slunce vše, co mám
je svit.
ŽIVOT, TA NEJKRÁSNĚJŠÍ SMRT
Nejkrásnější smrtí je život.
Nejmilosrdnější lží je pravda.
Nejhlubší propastí je nebe.
Nejhříšnější neřestí je ctnost.
Nejbolestivějším pádem je vzlet.
Nejzoufalejší starostí je lhostejnost.
Nejvznešenější radostí je smutek.
Nejpřísnějším vězením je svoboda.
Nejtrpčí bolestí je štěstí.
RŮŽE SE ŽLUTÝM KVĚTEM
Dnes ti do práce
přivezl kytku.
Růži se žlutým květem.
Probodly mě její trny
když jsem viděl
jak ses usmála.
Byly doby kdy mě bolely tvé slzy.
Teď mě bolí tvůj smích…
MOŽNÁ VYJDE DUHA (OKNO DO DVORA)
Okno do dvora. Zavřené.
Kapky deště stékající po okenním skle. Skrývající, co je za ním.
Děti hrající si bezstarostně v blátě. Hlasitý smích. Štěstí.
Jaké krásné poledne.
Až je maminka zavolá na oběd, nebude se zlobit. Nevynadá jim za to, že jsou špinaví. I když si myslí, že ano.
Okno do dvora. Zavřené.
Kapky deště dál stékající po okenním skle.
Milosrdné kapky.
Soucitného deště.
Děti hrající si bezstarostně v jeho kalužích. Šťastný smích.
Hlasité štěstí.
Jaké krásné poledne.
Poledne, na které děti už nikdy nezapomenou. Poledne, na které budou v dospělosti vzpomínat.
Až je maminka zavolá na oběd, déšť už možná ustane. A možná i vyjde duha.
Okno. Kapky. Děti. A maminka, která ještě pořád nevolala na oběd. Kroky.
Kroky hladových dětí. Blátivé stopy v domě. Oběd připravený na stole.
Maminka. Ve vzduchu. Visící. Bez dechu.
Okno do dvora. Zavřené. Bez kapek. Konečně je vidět.
A najednou… duha. Krásná a zářivá. Přímo za maminkou. Jaké krásné poledne.