Ten stav ale vydržel jen do oběda. Tou dobou volali z policejního oddělení v Libni. Voříšek jednoho důchodce tam aportoval lidskou ruku. Hlídka propátrala okolí a našla i druhou do páru a v nedaleké opuštěné strojní hale i tělo, kterému chyběly.
Major Vondra tam poslal Mázlovou s Václavíkem. Dylč a Benáček mají svůj únos. Případy Mázlové jsou v podstatě u ledu, a ona už mu tady vlčí. Takhle aspoň bude mít smysluplnou činnost a nebudou se Sauerovou vymýšlet bejkárny.
Místo činu místní policisté svědomitě ohraničili barevnou páskou a čumily drželi v uctivé vzdálenosti. Kateřina, hladová po novém případu, z auta vyskočila snad dřív než zastavilo. Ještě že řídil Václavík. On pak v klidu zaparkoval a pomalu kolíbal své kulaté tělo do rozpadlé budovy. Kateřina díky tomu byla o mnoho rychlejší.
Policista ji vedl už kolem kdovíkolikátého rohu v obrovské hale plné sutin a zohýbaného železa. Právě vstoupili do velkého sálu, kde z masivních stropních traverz viselo tělo mladičké pohledné dívenky… bez rukou. Oběšena! Kateřině to okamžitě došlo.
„Honem!“ zařvala na nic netušícího policistu, co ji sem dovedl: „Můj kolega sem nesmí dojít! Honem!“
Oba se rozeběhli halou zpět. Díky tomu zmatku, ovšem muž v uniformě zakopl a upadl. Možná se i poranil, ale to bylo teď vedlejší. Proto to byla právě Kateřina, kdo Pepu Václavíka zastavil hned u vchodu do objektu. Pevně ho popadla za ramena a zašeptala: „Pepo, nechoďte tam.“
Vytřeštil na ni oči a hlesl: „Vanesa? Víte to jistě?“
Nevěděla, ale tušila. Nařídila tomu pohmožděnému strážníkovi, aby tu Václavíka ohlídal. Sama se vrátila k oběšenci. Jestli je to „Chirurgova“ práce, doklady bude mít oběť u sebe. Přitáhla si plechový sud a po něm k dívce vyšplhala. Měla je v náprsní kapse maskáčové bundy…
A byla to Vanesa. Kateřina si nasupeně odfrkla. Tohle je přesně to, co nechtěla, aby se stalo. A je to přesně to, před čím je varoval major.
Pepu před tím obrazem ale neuchránila. Spatřila ho, když slézala ze sudu. Stál v rohu haly, odkud tělo spatřil ponejprv a dál se nehnul. Oči třeštil na hrůzný obraz.
V tom pohledu nebyl strach, ani smutek. Díval se pohledem člověka, který nevěří, že vidí to, co vidí. Jeho baculaté tělo tu trčelo jak vysochané. V obličeji se mu nehnul jediný sval. Tvář bílou jako stěna. Kateřina k němu spěchala. Potkala se u jeho ramen s policajtem, co ho měl hlídat.
„On se mi vyškubl.“ hlásil udýchaný provinilec. Kateřina neřekla ani slovo. Jen rezolutně napřáhla paži, kudy že má ten nešika zmizet. Zmlknul a vytratil se. Dobře udělal. V chodbě se ještě minul s patologem. Tomu, když spatřil Kateřinu, se vykouzlil na tváři úsměv:
„Zdravím, pani Mázlová!“
„Zmlkněte a dělejte svou práci!“ zavrčela na něj, až se polekal. Ještě okamžik nechápal, proč je tahle ženská protivnější, než obvykle, dokud si nevšiml Václavíkovy živé sochy. I když o tom životě trochu pochyboval. Skoro podlehl dojmu, že ten, koho má ohledat, je právě Václavík. Ten se totiž dosud stále nepohnul. Ani jinak neprojevoval jakékoli známky života. Krev se mu do tváří ne a ne vrátit. Jediné, co dosvědčovalo, že mrtvým opravdu není on, byl fakt, že stál. Tak se doktor vydal ke skutečné mrtvole a pustil se do práce. Václavík se nepohnul ještě pořád. Kateřina cítila potřebu nějak ten stav zvrátit. Výjimečně nespěchala s obhlížením místa činu. I tak pochybovala, že jí major ten případ nechá. Co nejněžněji uchopila baculatého kolegu za ramena a vedla ho ven z haly. Nechal se. Venku ho předala do péče toho neschopného strážmistra: „Vodveďte ho do nejbližší hospody a dostaňte do něj aspoň tři velký rumy! Na tohle číslo mi pošlete adresu, kde s nim budete. Přídu si tam pro něj. A ať se vám tentokrát nevyškubne!“
„A co budete dělat do té doby vy?“ zeptal se zaúkolovaný policista. Kupodivu ho za tu pitomou otázku ani nesepsula. Naopak. Po pravdě mu odpověděla:
„Až vohledám místo činu, tak si ho tam vyzvednu… A pudu si napsat výpověď.“
Na to otevřel v úžasu policista ústa k další hloupé otázce. Nenechala ho ji vyslovit. Opět natáhla tu svou nesmlouvavou paži a zasyčela:
„Děte.“ pak ještě okamžik sledovala, kterým směrem odcházejí, aby později měla snazší orientaci. Hned na to se vrátila k visící dívce. Marek s týmem forenzníků tam už kmitali jak mravenečci. V hromadách suti, která se všude válela, jim Kateřina práci rozhodně nezáviděla. Tak jako vždy, počala obcházet místo činu a důkladně si všechny detaily ukládala do paměti. Policejní fotograf, už od minula znalý, šel zatím na cigáro.
Kateřině ale na průzkum klid dopřán nebyl. Zazvonil jí mobil a na displeji spatřila jméno, které teď vidět určitě nechtěla. Nezvednout to, ale nepřipadalo v úvahu. Zvláště díky tomu, jak se věci měly.
„Ano, majore?“ začala hovor co nejlaxněji. Ovšem byl to právě velitelův hlas, který zněl lehce roztřeseně:
„Já to asi zvoral, Kateřino. Já tam neměl Pepu posílat…“ „Neměl. Pozdě… Zejtra vám přinesu výpověď…“ ohlásila Mázlová stručně, ale nečekaně pokorně. Potom zavládlo ticho… a to na obou koncích dialogu. Po trapně dlouhé chvíli obě strany hovor típly. Fotograf situaci vyhodnotil, že Mázlová je s obhlídkou hotova a vrhl se do focení. Už ho ani nevyháněla. Stejně to nemělo cenu. Je otázkou času, kdy to major zadá Romanovi, nebo tomu protivovi Karlovi Benáčkovi. A pak, právě dorazila Sofie. O mrtvole ji informovala sama Kateřina, ještě než vyjeli s Pepou od oddělení.
„Cestou mě napadlo, jestli to není…“ začala opatrně Sofie. Kateřina ji nenechala domluvit:
„Je… Foť, piš, ale o exkluzivitu musíš požádat majora sama. Já mu nesmim na voči.“
Tak Sofie začala v bezpečném oblouku kroužit kolem visící dívky. Fotila. Sem, tam namluvila něco na diktafon, ale dnes v tom nebylo zbla pracovního zápalu. Několikrát ji napadlo, jestli by toho neměla nechat? Jestli to má vůbec cenu? Snad poprvé cítila v blízkosti mrtvého těla cosi jako vinu… A příjemné to nebylo. Nakonec jí to nedalo a Kateřiny se optala:
„Na tohle si taky časem zvyknu?“
„Myslela sem, že na mrtvoly seš už zvyklá?“ podivila se policistka. Sofie zavrtěla hlavou:
„Ne. Na ten pocit, že za to můžu.“
„Ne.“ odbyla ji Kateřina. Pak se jí to ale rozleželo v hlavě a dodala: „Ale vobčas pomůže, když je chycenej skutečnej pachatel…“
„A ještě líp, když je to vaší zásluhou.“ doplnil technik Marek, který se právě ocitl na doslech. Kateřina se znovu pokusila o obhlídku místa činu, ale nedařilo se. Nedokázala se soustředit. Poznatky se neukládaly, myšlenky nepřicházely. Sofie si Katčiny nepohody všimla:
„Nedaří se?“
Mázlová jen rozhodila bezradně rukama: „Možná to nemá ani cenu. Stejně to dostane asi Dylč, nebo Benáček… Já nesu zejtra starýmu na stůl výpověď.“
„Snad tak zle nebude?“ snažila se ji chlácholit reportérka, ale sama vycítila, jak marné to je.
„Řek to jasně: Když najdou Vanesino tělo, můžeme si vinu, dík tomu nešťastnýmu článku připsat my dvě.“ přiznala Kateřina, jsa na odchodu. Sofii to nedalo a zeptala se:
„Kam jdeš?“
„Vyzvednout Pepu z hospody a napsat tu výpověď.“ posmutněla Kateřina a už opravdu mířila týmž směrem, co prve strážník s Václavíkem. Novinářka tu stála jako kůl v plotě. I ona už měla hotovo. Dědu s pejskem, co umí aportovat cizí ruce, vyzpovídala hned, jak přijela. Popoběhla tedy za Kateřinou… A mířily do putyky za Pepou společně. Cestou stejně ještě obvolaly Romana Dylče i Benáčka.
Všichni pak podporovali Pepu v jeho smutku až do zavíračky. Taxikáři, co je rozváželi, z nich určitě radost neměli.
Neměl ji ani major Vondra. Na něm zbylo, sdělit tu hrůznou novinu rotmistryni Dvořákové. Nevybouchla vzteky. Nezabila ho, ani nezbila. Zhroutila se do kouta ve skladu a tam zůstala sedět na zemi. Hrčela a civěla do zdi před sebou. Tohle bylo horší, než čekal. Hned poslal Anežku pro doktora Mudrého. Ten naštěstí dnes ještě oddělení neopustil. Střetl se s velitelem před dveřmi skladu důkazů. Vondra doktorovi stručně popsal situaci. Tomáš mu na to opáčil:
„A co čekáš, že já s ní udělám?“
„Když nic jiného, tak do ní nacpeš pár prášků a zajistíš, aby se dostala ve zdraví domů.“ byl s odpovědí hned hotov Vondra. I on už toho začínal mít nad hlavu. Došlo k velmi ošklivému zločinu a on má na pracovišti hned dva postižené.