Houfová
Z ELENÉ PLAMÍNKY na Klášťově
Marie Jurčáková
Konečně pátek. Toník s Anetkou měli sbalené batůžky už od rána, tak moc se těšili na dobrodružnou výpravu na Klášťov. Tuhle záhadnou, legendami opředenou horu viděli jako na dlani pokaždé, když se vraceli od dědy a babičky z Ubla. Už samotný název té vesnice zněl jako nějaké zaklínadlo, ale ve skutečnosti se jmenovala podle nespočtu praménků, které v okolních lesích kdysi za dávných časů vyvěraly a pramenu se v tu dobu říkalo ubl.
Hora je přitahovala jako magnet a vysněnou objevitelskou výpravu spolu s kamarády plánovali už hodně dlouho. Trvalo celé týdny, než umluvili rodiče, aby s nimi směli spát v lese pod stanem a zahájit tak tajné pátrání po pokladu, který se podle pověsti ukrýval na tomto místě. Dnes konečně nastal ten dlouho očekávaný den, kdy všichni mohli vyrazit, tedy skoro všichni, až na sestřenici Sofinku.
Z vyprávění znali slavné vykopávky, čítající zbytky hradiska, kamenný val a železný poklad z období Velké Moravy, obsahující zbytky šípů, seker, zemědělského náčiní nebo koňských postrojů.
Často slýchali i o tajemném čertově kameni na samém vrcholu hory, který tam údajně rohatému upadl cestou na lidečské skály. Znali pověst o černokněžníkovi, který na tom kameni den co den sedával a četl z kouzelné knihy, o kobylí studánce i zlatých kachnách, ale hlavně o dřevěném hradu, který tam prý za dávných časů stával a jehož majitel tam někde ukryl poklad, který dosud nikdo nikdy nenašel.
Toník s Anetkou už na něj měli připraveno nářadí, malou motyčku a lopatku, kterou nenápadně ukořistili babičce
ze skleníku. Původně uvažovali i o krumpáči, který měl děda
Tonda příhodně opřený u vrat, ale byl moc velký a nápadný, tak se ho museli, ač neradi, nakonec vzdát. Zbytek nářadí bylo nutno náležitě vyzkoušet, proto se na okamžik změnilo v meče a bojovalo se, až peří lítalo. Maminka sice zaslechla z dětského pokoje kravál a řinčení zbraní, ale než odběhla od sporáku, byly nástroje bleskově složeny v dětských baťůžcích. Toník ještě kradmo za zády zastrkával rozsypanou výplň z natrženého polštáře zpět do povlaku. Oba se přitom tvářili jako alabastroví andílci.
„Něco se pálí!“
Oznámila suše Anetka a maminka stačila v úprku jen poznamenat:
„Řízky!“
Děti se škodolibě culily a zběžně přitom urovnaly potrhaný polštář tak, aby to nebylo poznat. Maminka zabalila zbytek řízků do plastové krabice a děti znovu s tváří anděla pomáhaly, nenápadně přitom uždibovaly konečky řízků do pusy. Ubohá, nic netušící maminka je za tu pomoc nakonec ještě pochválila.
Když se vrátil tatínek z práce, naložili do auta batohy, spací pytle a stan. Potom vzal tatínek na vodítko jezevčíka Beli a štěňátko Lili. Pejskové na to nebyli moc zvyklí a odmítali poslušnost. Beli si lehla na záda a nechtěla se ani hnout, Lili pro změnu skákala jako korková zátka ve vodopádu a kousala do nepřátelského špagátu jako o život. Vytrhla se tatínkovi z ruky a zmizela i s vodítkem u Toníka v pokoji. Než za ní doběhl, stihla se vrátit i s potrhaným polštářem v tlamičce. Běhala po bytě a všude přitom zanechávala chomáče výplně z povlaku. Její šibalský výraz
prozrazoval, jak moc ji baví hrát si s páníčkem na honěnou.
Zařadila nejvyšší rychlost a kličkovala po bytě jako zajíc. Konečně ji tatínek polapil a musela si vyslechnout dlouhé kázání o ošklivosti ničení polštářů. Dětem to přišlo líto, navzájem do sebe šťouchaly, kdo z nich řekne pravdu. Jenže pak maminka zavelela k odjezdu a viníci zůstali neodhaleni.
Kus cesty jeli autem, pak se setkali na úpatí hory s ostatními účastníky výpravy, se sestřenicí Valinkou, Fildou, Honzíkem, Josífkem, Johankou, Julinkou, Violkou, Ineskou, Igorkem, Sebíkem, Tomíkem, Terezkou, Natálkou, Ellinkou, Isabellkou, Adélkou, Kubíkem a jejich rodiči, na konec se k nim ještě přidal strýc Ríša. Dál už se šlo pěšky.
Cestou k vrcholu hráli hru na medvěda, kterou kdysi vymyslel děda Váňa, zvaný Brtník ubelský. Ten, který si nechával říkat staříček, protože dědu má prý každý, ale dědu i staříčka jen jeho vnoučata, stejně jako je měl kdysi on, když byl ještě malý a byl na to náležitě pyšný. Ve hře na medvěda šlo o jediné, děti šelmu honily po okolí a ona jim v nestřežené chvíli zcela nečestně a nesportovně zmizela. Zatímco po ní zanícení lovci marně pátrali, seděl už huňáč v obýváku a s pivem v ruce sledoval fotbal.
Dnes byl na hlavního medvěda nominován strýc Ondra a ostatní muži tvořili medvědí tlupu, která se na rozdíl od dědy před dětmi neměla kam schovat. Tažení uzavíraly maminky, které šly pomalu a cestou si povídaly. Děti postupovaly v široké rojnici a sem tam, když se před nimi objevil medvěd, rychle přidaly do kroku, aby ztrestaly jeho nepozornost. Toník uviděl
mezi stromy nějaký stín, netrpělivě se rozběhl a zakopl o starý, úplně zpráchnivělý pařez. Ten se s hlasitým zapraskáním vyvrátil a srazil malého badatele k zemi. Ve spleti kořenů vykoukl kousek opracovaného železa, trochu to připomínalo rezavý klíč. Spěšně ho strčil do kapsy a pokračoval v úprku, aby dohonil zbytek skupinky. Už z dálky přitom slyšel tlumené rytmické zvuky bubnů.
Konečně byli zase všichni pohromadě.
„Co to je?“
Zašeptal Filda a Julinka s Violkou se ustrašeně zastavily.
„Čert.“
Špitla Anetka a Lili se rozštěkala. Anetka poslouchala vzdálené dunění a zvolna se s Johankou začaly houpat do rytmu, Beli štěkla a Lili začala výt.
Kluci se hihňali a dělali na holky obličeje. Strýc Richard vyndal z kapsy mobil a chvíli v něm něco hledal.
„Válečníci...“
„Kdo?“
Zeptala se nechápavě maminka.
„Dnes mají na Klášťově sraz přátelé indiánské kultury.“
Utrousil strýc tiše, hledě soustředěně do displeje.
„Indiáni na Valašsku?“
Rozesmála se maminka, až jí slzy tekly a teta Radka si vetkla nalezené brko do vlasů, strýc Lukáš vyloudil indiánský pokřik a děti se přidaly.
Dunivé zvuky sílily každým jejich krokem a už mezi stromy rozeznávali majestátní týpí. Několik postav v indiánském
oděvu sedělo na velké pasece u ohně a mručelo jakousi monotónní melodii. Aniž by hnuly brvou, jen posunkem daly najevo, že se k nim má skupinka nově příchozích přidat.
„Můžu si vás vyfotit?“
Zeptala se teta Jarmilka, maminka od Jožiho a Johanky. Aniž čekala na odpověď, cvakla několik snímků. Maminka se chtěla přidat, ale zjistila, že má úplně vybitý telefon.
Indián uprostřed nesouhlasně zvedl ruku.
„Asi mi ten mobil uhranul.“
Pípla tiše se smíchem maminka Renča, možná na tom něco bylo, protože tetě Jarmilce se na všech fotkách objevil jakýsi tajemný, zřetelně viditelný vlas.
„Tady se nesmí fotit. Vy nepatříte do naší skupiny?“ Otázal se starý, ošuntělý indián.
„Ne, my jsme sem přišli archeoložit.“
Usmála se hrdě teta Jana, maminka Honzíka.
Indiáni domručeli a začali si s dospělými povídat o jejich kmeni sesbíraném po celé republice a snad i o tom, jak jim fotografie dozajista berou duši. Strýcové Patrik a Miloš si potáhli z kalumetu a předali ho dál jako indiánskou dýmku míru. Ineska protáhla obličej a poznamenala na účet indiánů:
„Taková blbost, kouření jim nevadí a s focením nadělají vědu.“
Její rodiče se odtrhli od skupinky a procházeli okolí tábora, proto se děti raději rozhodly zajít dál do lesa, aby neodhalili jejich zlatokopecké úmysly. Zmizely v nízkém mlází a jaly se hledat ztracený poklad. Chvíli kopaly, ale brzy je to přestalo bavit, protože práce s motykou a lopatkou přece jen není žádná
legrace a už vůbec ne zábava. V rámci průzkumu okolí objevily podivné seskupení obrovských kamenů – že by ten val? Kluci měli radost, že něco našli, rázem se proměnili ve středověké rytíře, holky pochopitelně v princezny, nespokojení psi upoutaní na vodítko představovali divokou vlčí smečku. Ňafali a pokoušeli se dostat od tatínka Tondy k dětem, ale zároveň je svazovala vůně špekáčků a řízků, která nakonec zvítězila. Děti si během krátké chvíle z klacků, mechu a kamenů vybudovaly uprostřed valu z velkých balvanů hradní sídlo. Byly tam věže, nádvoří i ochozy, ale také trůn z mohutného ztrouchnivělého pařezu porostlého mechem. Dokonce tam spořádaly (tedy uspořádaly) i svou historickou hostinu na ořezaném klacku. K tomu se podával chleba s hořčicí a čerstvá voda s malinami. A protože měl Toník zrovna dnes narozeniny, nechyběl ani kus dortu od babičky (Bůh ví, jak ho sem maminka s tatínkem donesli).
Pomalu se stmívalo, tatínkové postavili stany a maminky dopékaly poslední buřty na indiánském ohni. Znudění psi, kteří pochopili, že dnes už se z vodítek nedostanou, po očku sledovali jejich počínání, co kdyby něco upadlo?
Nastala vlahá voňavá letní noc. Les šuměl, cvrčci si vrzali svou monotónní písničku a měsíc stál na nebi jako veliká lampa, v jejímž světle se topila celá hvězdná obloha. V dáli houkala sova, mezi stromy problikávaly neonové lampičky světlušek a v listí ševelil vítr.
Dětem se tam tak zalíbilo, že se rozhodly dnes ve svém hradním sídle přenocovat. Rodiče jim to vymlouvali, ale protože byl
dnes Toníkův velký den, dovolili jim alespoň ještě chvíli v jejich opevnění slavit. Sami seděli u indiánského ohně a povídali si.
Anetce bylo líto pejsků, kteří nespokojeně kňourali, že musí zůstat na vodítku a přemýšlela, jak je vysvobodit. Napadlo ji stát se dobrou vílou a začala s tím hned. Sedla si na trůn, začala mumlat jakési zaklínadlo, které ji zrovna napadlo a mávala přitom tyčkou od špekáčku.
„Čáry máry fuk, ať jsou pejsci tu.“
„To je špatně, tak to není.“
Ozval se vedle ní skřehotavý hlásek. Lekla se a trhla sebou tím směrem. V sinalém měsíčním světle najednou pařez zářil, jako by byl upletený ze samých světluščích plamínků a na něm seděl průsvitný mužíček, který zářil úplně stejně zeleně. Anetka zahlédla zděšené oči Toníka i ostatních kamarádů a začala natahovat. Děti chtěly utéct, ale nohy jako by jim vrostly do země.
Toník se vzpamatoval jako první a vypravil ze sebe:
„Kde ses tu vzal?“
Odpověď byla okamžitá.
„Já tu bydlím, ale co tu chcete vy?“
Josífek se opatrně zeptal:
„Ty jsi duch?“
„Zloduch!“ Ozvalo se posměvačně z úst nezvaného hosta. „Řimbuch.“
Zasmál se Honzík a mužíček zeleně zajiskřil. Vypadalo to, jako by se těmi jiskérkami smál, hned nato začal znovu vyzvídat.
„Já už jsem vám řekl, co tu dělám, ale vy jste mi ještě neodpověděli.“
Anetka chytla Johanku za ruku a opatrně se otázala:
„A co máme teda říkat, když chceme osvobodit pejsky?“
Pidimužík zazářil jemněji a hlesl:
„Opakujte po mně: Canis est motus.“
Děvčata to neumně zopakovala, v tu chvíli jim psi seděli u nohou a radostně poštěkávali. Anetka naznačila, aby byli tiše. Mužíček k nim poslal jiskru, pejskové zmlkli a jen radostně vrtěli ocásky.
„Pořád jste mi ještě neodpověděli, co tu hledáte.“
Ozval se mužíček netrpělivě.
„Poklad.“
Řekl Toník pevným hlasem.
Pidimužík se zavrtěl a kousavě poznamenal.
„Jenom poklad? A modré z nebe byste nechtěli?“
Mrazivé ticho by se dalo krájet, naštěstí ale netrvalo dlouho.
„No, když myslíte, tak jdeme!“
Zavelel zelený.
„A kam?“
Špitnul udiveně Toník, tohle se mu pranic nelíbilo. Zloduch neodpověděl a jen se škodolibě pásl na jejich rozpacích.
Děti se ho bály následovat, ale kdokoliv udělal krok zpět, jako by narazil do skleněné zdi. Naopak kupředu, směrem k pidimužíkovi, to šlo lehce. Anetka se zdráhala jít dál a mazaně oponovala:
„Jenže my tu nejsme všichni, chybí naše sestřenka Sofie.“
Doufala, že tím vetřelce zastaví a taky jí bylo doopravdy líto, že tam Sofinka není.
Pidimužík zahřímal:
„Mne neoblafneš!“
Anetka tiše oponovala:
„Ale já bych ji tu doopravdy chtěla mít, moc nám tu všem schází. Ostatní děti horlivě přitakaly a pidimužík nakonec rezignoval.“
„No tak dobře, opakujte po mně: Sofia huc veni.“
Sotva to udělali, stála Sofinka uprostřed hloučku. Měděné vlásky jí vlály kolem tváře a překvapeně se rozhlížela po všech přítomných. Byla v pyžamu a pantoflích, váhavě vyndala kartáček na zuby z pusy a užasle vydechla.
„Kde to jsem a kde je Lucka?“
Lucka byla její starší sestra, se kterou si právě čistila v koupelně zuby, najednou ale stála v lese, v hloučku užaslých dětí a zírala na mlžné zelené stvoření.
„A co je tohle?“
Pidimuž se nespokojeně zatetelil zelenými jiskérkami a ukázal směrem k lesu.
„Ale už huš!“
Děti se hnuly kupředu a svižným krokem následovaly zelený přelud pořád do kopce. Vystoupaly až k čertovu kameni. Při pohledu proti měsíční obloze spatřily siluetu velkého balvanu, pod kterým prostupovala nazelenalá záře.
Mužík přikázal Toníkovi:
„Vyndej ten klíč.“
„Jaký klíč?“
„No ten, který jsi našel pod pařezem. Proč myslíš, že jsem tě tam poslal?“
„Ty? Přece jsem tam utíkal za medvědem.“
„A viděls ho?“
Uchechtl se jízlivě mužík.
Toník se zamyslel a sáhl do kapsy pro rezavé, na konci zahnuté očko.
„Vlastně jsem viděl jenom stín.“
Podával zelenému kus kovu do ruky.
„Nedávej mu ho!“
Zakřičel Tomík a Terezka ho šťouchla do zad.
„Mlč nebo ti přičaruje psí uši.“
Mužík si odevzdaně povzdechnul.
„Sami musíte přijít na to, jak bránu odemknout, jinak se odtud nedostanete.“
Teď se děti opravdu začaly bát. Filda vzal Toníkovi klíč z ruky a zkoušel ho strkat do různých děr, ale marně. Ineska s Igorem obcházeli kolem kamene a všimli si slabého bílého paprsku, který se škrábal skrze kameny.
„Zkus to tady.“
Radila mu Ines a Filda vložil klíč do mělké jamky pod puklinou. Kámen se s velkým hlomozem rozestoupil a všechny přítomné zalilo silné bílé světlo, které se odráželo od průzračných zelených drahokamů na podlaze.
Široká chodba mírně sestupovala do nitra hory. Děti se na drahokamy vrhly a chtěly zářivý poklad posbírat, ale ruce se jim svíraly na prázdno. Přeludné kameny jako by byly také jen upředeny ze světla či promítány škodolibým filmařem, kam až oko dohlédne. Ellinka s Isabellkou přebíhaly z hromádky na hromádku, ale kameny jim všude procházely mezi prsty, Adélka s Kubíkem na tom byli zrovna tak, bezradně se rozhlíželi kolem sebe a hledali něco lepšího.
Vtom se skála s rachotem zavřela. Děti byly lapeny ve studené jeskyni a otvor, kterým do ní vstoupili, úplně zmizel.
„Co budeme dělat?“
Zeptala se spíš sama pro sebe vyplašeně Julinka. Pohladila plačící Violku po vláscích, utřela nos Sebíkovi a pomalu procházela svažujícím se terénem síně.
„Tady je nějaký další vchod.“
Volala na ni z opačného konce Valinka, hned na to nedočkavě vkročila do růžové mlhy, která se odsud linula a svou vůní připomínala lesní jahody. V úzké průrvě skalní stěny narazila na tvrdou zeď. Otočila se k Julince a s blaženým úsměvem, oblouzněna tou rajskou vůní, zašveholila:
„Tak prd, tudy to nepůjde.“
Vtom se jeskyní rozezvučel hlas zeleného, mocná ozvěna se rozléhala prostorem tak, že skoro přehlušila jeho slova.
„Musíte říct heslo, jinak vás to do skalního podzemí nevpustí. Takové heslo, které svazuje minulost, přítomnost i budoucnost, něco, co je vám drahé.“
Všichni se otočili, ale nikde mužíka nespatřili. Proradnému zloduchovi už nikdo nevěřil, byl to on, který je do téhle šlamastiky dostal a pak se klidně vypařil.
„Ale my nechceme do skal, my chceme ven!“
Zakřičel Toník a kopl do hromady mlžných drahokamů. Noha mu jen prosvištěla zářivou iluzí a zastavila se až na skalní stěně.
„Au! Do háje, umřeme tu hlady, a ještě budu mít skopnutý palec.“
Zalamentoval Toník, přiběhla Lilinka a nohu mu olízla, Beli si sedla k Anetce a nahlas se rozštěkala, jako by chtěla dát Toníkovi za pravdu. Josífek je pozoroval a uvažoval nahlas:
„No jo, ale co teď budeme dělat? Jiný vchod ani východ tu není.“
Honzík se zamyslel a suše oznámil:
„Tak prostě řekneme to heslo.“
„Jenže jaké???“
Ozvaly se všechny děti skoro sborem.
„Vím já?“
Opáčil Honzík.
„Minulost, přítomnost a budoucnost, něco drahého, napadá vás něco? Tak třeba traktor nebo naše ovce, ne? Ty mám nejraději.“
„Tatínek říkal, že čas je drahý.“
Napadlo Johanku, ale nefungovalo to. Natálka navrhovala panenku nebo medvěda. Padala různá hesla, od prázdnin, zmrzliny, až po křečka, morče a bagr, ale pořád nic.
„Maminka!!“ „Tatínek!!“ „Děda!!“ „Babička!!“ „Lili!!“ „Beli!!“ „Staříček!!“
Překřikovali se Anetka s Toníkem a ostatní se přidali, vchod se s rámusem rozestoupil. Nevěděli, co z toho přesně zabralo, ale vlastně to bylo jedno, hlavně, že je to pustilo dál. Růžová mlha se rozvibrovala v divokých obláčcích, ale netrvalo to dlouho. Po chvíli už jen zvolna levitovala ve skalním otvoru, jako by je zvala dál. Toník si dodal odvahy a strčil do mlhy ruku, ta v okamžiku zřídla a zprůhledněla, jako by byla z růžového světla. Lekl se a stáhl ji zpět, v tu chvíli zase získala
původní podobu. Toníkovi se na tváři rozlil blažený, vševědoucí úsměv.
Do toho všeho znovu zazněl hlas zeleného: „Staříček. To bylo to slovo. Odkaz minulosti skomírající v současnosti, předurčený k zachování do budoucnosti. Ten vám otevřel bránu, našli jste vhodné heslo, můžete jít dál.“
Jenže nikomu se najednou nechtělo pokračovat do mámivého pekla. Kdo ví, co se skrývá za mlhou. Jedinému Toníkovi to bylo jedno, pořád se usmíval a byl tak nějak mimo čas a prostor. Valinku už tohle poblouznění opustilo, ale ani ona po předchozí zkušenosti neměla strach. Podali si s Toníkem ruce a vstoupili do vchodu jako první, i oni se stali mlžným oparem podobným zelenému mužíčkovi, jen byli růžoví. Nic na to nedbali a pokračovali dál, za moment se ostatním dětem ztratili z dohledu. Lili štěkla a vrhla se za nimi, v té páře vypadala jako průsvitný pejsek na klíček z bláznivé hračkárny. Vesele poštěkávala, skákala jako pingpongový míček a zmizela jim také z dohledu. Anetka držela Beli, co jí síly stačily, ale ona jí stejně vyklouzla. Vběhla za Lili a motala se v mlze tam a zpět, vždycky popoběhla dovnitř a pak z páry vystrčila nos a poštěkávala směrem k Anetce, jako by ji lákala k sobě. Anetka na nic nečekala a bez přemýšlení ji následovala. Ostatní děti stály jako přikované a s otevřenými pusami sledovali události, které jim připadaly jako zlý sen.
„Tak co je? Chcete tu snad zůstat na věky?“
Zahřímal z hůry hlas zeleného a zkoprnělé děti se překotně vrhaly do brány, najednou z nich byli také malí růžoví skřítkové utkaní z mlžného oparu. Už se ničeho nebáli a smáli se
sobě navzájem. Dohnali Anetku, Toníka, Valinku i psíky a cestou do nitra Klášťova vesele dováděli. Po chvíli se octli v obrovském podzemním sálu plném barev a záře, kolem nich poletovala hejna neonových modrásků a těsně nad zemí levitovaly vánoční stromečky upletené ze zlatého světla. V tomto nádherném podzemním světě hrála jakási tichá nevtíravá hudba a všude voněly lesní jahody. Motýli si dětem sedali na ruce, ramena i na hlavy, hráli si s nimi na honěnou a Johanka si všimla, že mají drobounké jakoby lidské obličejíčky. Smáli se očima a dováděli s dětmi, jako by je znali odjakživa. Rty se jim nepohybovaly, přesto mluvili.
„Vítejte, človíčkové, konečně jste tady, už dlouho na vás čekáme.“
Znělo ze všech stran.
„Na nás? Jak to? My hledáme poklad, je tu nějaký? A jak se pak odsud dostaneme?“ Chrlil dotazy Toník.
Sofinka si popotáhla pyžamové kalhoty a zeptala se:
„Vy jste na nás čekali? Jak jste mohli vědět, že přijdeme?“
„Jednoduše. Létáme k vám domů každou noc a zveme vás k nám, ale vy lidé jste divní. Sotva ráno otevřete oči, hned na všechno zapomenete. Prostě to nešlo jinak, museli jsme vás přivést sem.“
„A jak jste to udělali?“ Zeptala se Valinka.
„Tak dlouho jsme se o to noc co noc pokoušeli, až jsme vám do hlaviček naroubovali nápad s výpravou na Kláštov.“
„A proč zrovna nám?“