Edor

EDOR

ylo sychravé ráno. Když se probudil, okna a sledoval pohyb stráží procházejících cimbuří Dalvenské Byla to malá kamenná pevnůstka, sloužící jako pozorovací bod na hranicích s sousedním územím ané A Její čtyři hranaté věže opatřené starými a dnes již nefunkčními balistami, tknuty do vysoké kamenné hradby s modrobílými praporci se pohybujícími ve větru ze strany na stranu. dálce na obzoru bylo vidět hořet ohně vojenského ležení, kde se již týdny srocovala žoldnéřská armáda tvořená bojovníky nejrůznější Zpráva o náboru za štědrou odměnu se šířila jako lavina.

obličej a začal si pomalu oblékat zbroj, když náhle někdo zaklepal na dveře. „ “ ozýval se naléhavý a zvyšoval intenzitu klepání. řistoupil ke dveřím a otevřel jen na malou štěrbinu, kterou do místnosti vnikl úzký pruh světla z Za dveřmi stál jeho elfí zástupce , oděn naleštěnou plátov vyrytými elfími symboly ve tvaru přírodních prvků které čky označující hodnost kapitána, a v ruce držel přilbu s překrásným rudým chocholem.

„Můj pane, žádají si vaši přítomnost v táboře,“ zněl naléhavě zástupce velitele Dál už nebylo na co čekat, nasadil si svou přilbu ozdobným lemováním průzoru kolem očí kartáčovým chocholem a vyrazil rychlým krokem na nádvoří, už měl připraveného svého koně.

Jízda k táboru po cestě rozblácené po nočních deštích nezabrala více jak půlhodinku. před nimi rozprostřel pohled na vojenské ležení čítající necelých pět tisíc hlav žoldnéřů rozličných , kteří se zde sešli, aby za něj bojovali. Vojenský tábor byl vystavěn v malém údolí, kterým protékala říčka Lim a sloužila vojsku jako zdroj pitné vody. Celé ležení pak bylo obehnáno dřevěnou palisádou s dvěma bránami, u nichž byl vystavěn dřevěný vyvýšený pro hlídku. táboře se nacházely tany a přístřešky, které tvořily jakési shluky , jelikož si uvědomil, že má peníze jen na jediný pokus úspěšně zdolat obranu města ležícího za obzorem. Pokud by se to nepovedlo, neměl by už na zaplacení další žoldnéřů Celý jeho majetek ý za svůj život nashromáždil, vložil do této nadcházející „Dnes zvítězíme, musíme zvítězit “ honilo se mu stále dokola hlavou. amyšlen vojenským táborem až do jeho středu, kde se nacházelo již seřazené vojsko, před které následně předstoupil. „Chlapi! Dnes bojujete za mě a já vám slibuj , že pokud se zítřejšího dne probudím paláci města , všem vyplatím podíl kořisti!“ Ve vojsku to zaburácelo a žoldnéři se dali do pochodu. „Snad zvítězíme,“ tiše zástupce směrem k veliteli. „Neboj se, zvítězíme,“ odpověděl rozhodně velitel. „Už jsem jednal s mým dávným přítelem Mórunvenem poslal mi pomoc, deset tisíc mužů jako zálohy.“ „Ten Mórunven, co vládne ve

Fonoru?“ překvapeně se ujišťoval jeho zástupce. „Ano. okolních lesích a čekají můj signál. Vyrazí ve chvíli, kdy naši muži první hradby. Až obránci uvidí naši početní převahu, jí a už zbytečný odpor “ pousmál se v pobídl koně. Jeho zástupce však zcela neuspokojila a dále pokračoval elfštině „ , doufám, že víš, co děláš! Lidem se nedá věřit!“ však jen pokrčil rameny následoval své pochodující žoldnéřů.

Když d a dohled nepřátelského osídlení, ylo vidět, jak se na hradbách hemží obránci, dokončující poslední práce na ě svého města. zastavení postupu příkaz k obléhání „Na co čekáme?!“ znělo z řad žoldnéřů, ale velitel

žádný z dotazů Po chvíli se ozvala kopyta cválajícího ně nesoucího na svém hřbetě cizího vojáka v kožené nazelenalé zbroji, jehož zelený plášť se znakem „dvojitého vé“ prozrazoval, že se jedná o fonorského posla s depeší pro velitele. Posel přijel až k pozdrav a mlčky předal vzkaz. depeši rychle rozbalil a po přečtení také

Posel otočil koně a zase odjel tam, odkud přijel. Velitel Itasil s i posunul helmu do čela, vytáhl svůj meč a hrotem ukázal na město. Úkol byl jasný, zdolat jižní

městské bráně s cílem otevřít

Ozval se signál podobě zatroubení lesního rohu útoku a nejpočetnější část žoldnéřské armády řevem do pohybu. Jakmile se však Itasilovy přiblížily na dostřel, obránci zahájili palbu ze svých luků . Roje šípů zastiňovaly oblohu a snášely nemilosrdně na hlavy útočících mužů snažily krýt svými štíty, I přesto se podařilo někol oddílům dosáhnout s žebříky hradeb a začít po šplhat vzhůru. Obránci byli však dobře připraveni a začali shazovat na hlavy šplhajících mužů kameny a oštěpy. Některé žebříky obránci dokázali za pomocí ocelových tyčí shodit i se všem , kteří po tvrdě dopadli na zem, kde zůstali ponecháni svému osudu ejich nářek zanik Útočící oddíly se však nevzdávaly a vytrvale pokračovaly marných pokusech přelézt hradbu za neustálého bubnování k útoku. Zuřivá bitva trvala až do setmění a okolí hradeb se plnilo padlými a naříkajícími raněnými. Záplavy šípů obránců nebraly konce, až útočníky stáhnout mimo dostřel. „Co teď, veliteli?“ Itasilův pobočník. podíval s lesu. „Zaútočíme znovu,“ zněla tichá a rázná ověď. Na chvíli jako by se čas zastavil a nastalo nepříjemné jež nevěstilo nic dobrého. Po chvíli se v podíval hluboce do očí svého pobočníka a pravil: “Sebereš tisíc mužů a obejd te město. Jděte v rozestupech lesem, každý muž ponese louč a ať o vás dobře v ědí!“ Pobočník jen tiše pokýv dvě hodiny a znovu chystal na zteč hradeb. Obránci neprokoukli připravenou lest a rozdělili své síly v domnění, že se nepřátelé útočit z To byla ta výhoda, na kterou čekal. Znovu pozvedl svůj meč na znamení útoku a vojsko s rozběhlo proti jižní bráně. Tentokrát se však hrstce obránců nepodařilo zadržet jejich nápor a bránit všechny šplhající útočníky najednou, a tak Itasilovi žoldnéři brzy stanuli na hradbách, kde probíhal nelítostný boj o každý í Než se stihly odvelené oddíly obránců vrátit na původní pozice, bylo už pozdě.

správný velitel v čele svého vojska kou svých mužů z cimbuří bráně což znamenalo pro obránce rychlý konec. Jakmile byla brána otevřená, hrnuly se do města zbývající oddíly vojáků, kteří obránce obklíčili následně bezlítostně

Vítězný pokřik Itasilových žoldnéřů doslova jižní část města vítězství neměla mít dlouhého trvání. táhlý zvuk fonorského rohu okolních lesů začaly vycházet skryté početné oddíly Fonořanů oděné é kožené rukou třímající velký hranatý štít, na němž měly znak ve tvaru připomínající „dvojité vé“ dlouhé kopí opatřené hrotem se zubatým ostřím Tyto oddíly se následně rychle seřadily do šiků a zamířily do právě dobytého města. Jejich počty převyšovaly přeživší překvapené Itasilovi jednotky násobně otevřenou branou vpochodovaly bez většího odporu. Jejich muži obklíčili žoldnéřské jednotky dobyvatelů a obsadili městské hradby městem převzali úplnou „Co to má znamenat?!“ zněla rozčílená slova směrem fonorskému generálovi. Fonořan se jen pousmál: „Mórunven nechá pozdravovat a děkuje kolonii.“ zajatců pro výstrahu do otroctví. Stejný trest vymezil i bývalému veliteli, a tak byl uvržen do místní šatlavy, kde měl vyčkat ostatními na svůj další osud.

Kapitola: Vězeň

Seděl hodiny na jednom místě, alespoň se mu to tak zdálo, v tmavé sklepní kob malým zamřížovaným okénkem ven do ulice, odkud byl slyšet oslavný ryk vojáků a nářek obyvatel města. Venku byla tma a ulice města ozařoval požár střech vypalovaných domů. „Prokletí lidé! Měl jsem to vědět! Jistě, to ten zatracený generál a já ještě naservíruji celé město na zlatém podnose!“ naštvaně elfí velitel mezi zuby. Pak rychle vstal a šel vyzkoušet pevnost mříží a dveří, jestli by se nenašla alespoň malá možnost k útěku. „Tudy cesta nevede “ si, když usedal unaven zpátky rohu kobky. Seděl bez hnutí další nekonečné minuty a přemítal o svém budoucím sklepním okýnkem jen závan spáleniny, který jako by připomínal jeho dnešní nezdar Náhle zarachotil klíč a místnost oslnilo stré světlo lucerny stráže která přišla odvést k výslechu. al a bez jakéhokoliv náznaku vzdoru vyšel z Prošli dlouhou špatně osvětlenou chodbou, až dorazili do velké místnosti. Když se Itasil rozhlédl, rychle pochopil, co se bude dít. Všude kolem í z nahrubo opracovaných kamenů byly nejrůznější nástroje pro mučení a rohu místnosti kat připravoval skřipec. Strážní jej dovedli až ke skřipc nevybíravým způsobem povalili a přivázali. „Nevím, o co tu sakra jde! Vždyť nemám co říci, byl jsem velitelem a to přece už víte, proč to děláte?! Až se to dozví Mórunven, potrestá vás! Slyšíte?!“ řval Itasil jak smyslu zbavený. To už se dal rumpál do pohybu a jeho šlachy se napnuly. Itasilovo tělo se lehce na zvedlo a zůstalo viset provazech. Obličej se mu zbarv rudě, jak se snažil vydržet svých napnutých svalů „Proč?!“ zněl řev celou místností. jej ještě chvíli nechal viset na skřipci a šel si připravit do druhé části mučírny špalek na popravu. Itasil pochopil, že pokud nic neudělá, přijde o život a tak se zrodil plán. Zavřel oči a jeho mysl

se obrátila k jeho zraněním. Celé tělo teplo a jeho vrozená schopnost mu navrátila zpět jeho ztracenou sílu. Jakmile jej kat sundal ze skřipce a vlekl ho přes celou místnost, aby tam ukončil jeho trápení, Itasil překvapení kata t provaz, který vedl k Itasilovým svázaným rukám. Kat zakolísal a upadl na kolena. Itasil ani chvíli neváhal a rychlým pohybem mu provaz omotal kolem krku a začal jej škrtit. Kat překvapen, že je jeho oběť zase při síle již nedokázal . Chvíli drže se za provaz a pak se svalil bezvládně na zem. Itasil rychle proletěl očima místnost, a když zjistil, že je všude klid, ozbrojen nožem a nažhavenou cejchovací tyčí se vydal zpět do chodby, kterou sem přišli. Proběhl tiše potemnělou chodbou, až přišel ke schodišti oucí vzhůru do přízemí budovy. Opatrně vyšel po schodech a nahlédl do loučí osvětlené místnosti, schodiště ústilo. Naskytl se mu pohled na zpustošenou místnost, ve které všude povaloval převrácený nábytek po rabování vojsk. Brzy si uvědomil, že není v místnosti sám. oči přivykly na světlo, všiml si, že u zády k němu stojí fonorský voják čistící si přilbu a ící dění venku. Z místnosti však jediné dveře ven vytouženou svobod a ty byly na opačné straně. „Musím skrz něj projít, jinak se ven “ pomyslel si Itasil a potichu se vydal k vojákovi. ho neslyšel přes hluk z tak Itasil dostal jedinečnou možnost. Rozmáchl se a železná tyč zasáhla vojáka kde mu způsobila krvavé zranění Voják překvapeně otočil po jílci svého meče. Ten však neváhal a pokračoval v útoku. Jeho paže bezúnavně zasazovaly vojákovi další a další těžké rány v takové rychlosti, že na ně voják nestihl reagovat a jakkoliv se bránit. Po chvíli se vojákovo tělo sesunulo bezvládně k Itasil se přikrčil k oknu a vyhlédl ven, aby se ubezpečil, že nejsou poblíž další vojáci. vzduch čistý, začal si oblékat zbroj padlého vojáka a ozbrojovat se jeho mečem. krátkém okamžiku byl připraven, rychlým dýky podřízl bezvládné tělo přilbu a vyšel do ulic dobytého města.

Při průchodu jižní branou ho nikdo nezastavil, fonorská zbroj byla skvělou zárukou volného rychle svlékl zbroj zrádců, která v nočním lese mírně světélkovala, a chvíli naslouchal nočním zvukům dyž se ujistil, že jej nikdo nesledoval vydal se skrz les zpět k poslednímu místu vojenské tábor že pokud někdo přežil a utekl, vrátí se právě tam, aby se připojil ke zbylým přeživším. Prodíral stým nočním lesem, když najedou, uslyšel nedaleko před sebou hlasy. Velmi tiše se plížil tím směrem, ž náhle zahlédl tři Fonořany sedící u malého ohýnku. Byli to jezdci, čekající zde na další depeše k doručení. Jejich koně byli přivázání u nedalekého stromu a tiše ožírali listy keře. mužů to právě ten, který mu doručil depeši vybízející k útoku a potvrzující zajištění týl jeho žoldnéřů, což ho následně přivedl do téhle kaše. Krev se v něm začala vařit a jeho jasný úsudek zastřela touha o pomstě. jílec svého meče tak pevně, až mu zbělaly louby prstů a př krčený jako šelma na lovu ze svého úktytu každý pohyb jezdců Muži si dlouhé noční čekání zkracovali popíjením piva z koženého měchu, který mezi nimi koloval, a tak nebylo divu, že po hvíli čekání vstal od ohně a odešel stranou zavětřil svou šanci, nerozmýšlel a zamířil

němu. Když byl pár metrů od něj, t krátký meč, který měl u pasu čepel tomu nebožákovi do tak rychle, že se jen zmohl na bolestivý výkřik a poroučel zemi. Zbylí dva vojáci reagovali velmi pohotově mžiku stáli na nohou vyzbrojeni svými krátkými meči. Itasil nečekal až k němu přiběhnou a dal se na zběsilý úprk stačily krátkém běhu však upadl, když se jeho noha zachytila do trní a než se stihl osvobodit, už přibíhali jeho pronásledovatelé ho a jeden na něj zařval: „Teď zemřeš, hajzle!“ však dozněla nenávistná Fonořanova slova , ozvalo se zasvištění š kuše a oba vojáci se sesunuli bezvládně zaskočen nečekanou pomocí, rozhlížel okolo v marné snaze odhalit skryté střelce. Ti na sebe nenechali dlouho čekat a brzy se za zvuků praskání větví objevila pětice mužů patřící k bývalé žoldnéřské armádě. „Jsem rád, že jsi přežil, veliteli,“ ozval se známý hlas a zpoza stromu vyšel do měsíčního světl Itasilův pobočník , kterého před závěrečnou bitvou několika muži poslal obejít město obelstil jeho obránce Když Itasil spatřil, po dlouhé době bylo znát na jeho tváři úlevu. „Ještě ž příteli “ odpověděl unaveně. Až teprve teď ucítil svá nedávná zranění, která utrpěl. k veliteli a nabídl mu svou paži, aby mu pomohl vstát

Itasil ještě chvíli hluboce vydechoval po nedávném sprintu a pak se spolu s ostatními táboru.