„Přála bych si vrátit se do toho momentu, kdy jsme se Poznali. Protože v ten moment jsme se neznali. a mělo to tak zůstat.“
MĚLI JSME SI ZŮSTAT CIZÍ
VIKTORIE KURKOVÁ
„A co ty, Dave?“ obrátila jsem se na něj, abych ho dostala do rozpaků a nepřišla na řadu. Nechtěla jsem se svěřovat, že jsem ve vztazích úplný nováček, ale nebyla jsem si jistá, co říct kromě toho sladkého polibku, který mi stále vyvolává úsměv na tváři.
„Ten už jich měl tak dvacet, a to jen za poslední měsíc!“ zasáhl do konverzace Dylan, který se zasnažil být vtipný. Ale rychle zmlkl, když si uvědomil, jak na to bude Dave reagovat.
„Opravdu?“ podívala jsem se na Dava, snažíc se skrýt své překvapení tím, že jich bylo tolik.
Dave se na mě upřeně zadíval bez známky toho, že by chtěl něco skrývat.
„Je to pravda, Isabell,“ odpověděl upřímně se zdůrazněním mého jména na konci věty. Od jeho očí zářících žárem ohně jsem nemohla odtrhnout pohled. Cítila jsem se, jako by mě prohlížel až do duše.
„Ale Isabell…,“ začal Dave a chtěl říct něco víc: „… žádná z nich mi nedala ten skutečný pocit lásky.“
Jeho slova mě skutečně dojala. Byla jsem překvapená tím, jak otevřeně hovoří o svých pocitech.
„To Bell taky žádný kluk ještě neumožnil!“ přidala se Elleanor a Dave se na mě podezřele podíval. Bylo jasné, že ho toto téma zaujalo.
„Byla jsi někdy zamilovaná?“ zeptal se mě tak naléhavě, tak vášnivě a s takovým zájmem.
Víte, jaká byla má jediná myšlenka, která mi hlavou přeletěla? Ta myšlenka byla ta, že bych chtěla odpovědět, že
ano, ale problém byl v tom, že by ta odpověď nebyla v čase minulém, ale byla by v čase přítomném. Celou tu dobu jsem se tohle své hlavě bála povolit si myslet, protože vím, že by mi to ubližovalo. Ale jakmile se mě tento kluk zeptal nahlas, jestli jsem byla zamilovaná, najednou má mysl povolila tu myšlenku vypustit ven. V okamžiku si má mysl, tělo, a dokonce i to srdce byly jisté. Mé srdce si bylo jisté tím, že přes všech těch sto tisíc scénářů v hlavě, že přes všech těch sto tisíc různých rolí byla uprostřed jedna, kterou jsem chtěla hrát, a to byla ta, že jsem pro Dava chtěla být ta jediná.
Snažila jsem se, aby to vypadalo, že přemýšlím, a proto jsem odpověděla: „Nikdy jsem nebyla zamilovaná.“
Potlačovala jsem pravdu, která ze mě vyzařovala jako plameny ohně. Dave se na mě podíval chápavým pohledem a neřekl nic. Místo toho se do konverzace znovu zapojila Elleanor:
„A co tvůj bodycount?“ zeptala se nahlas před všemi vědoma si mé nezkušenosti.
Její pomstychtivost se stávala realitou. Cítila jsem, jak mě hodlá pěkně vyždímat a zesměšnit před Davem, který měl zajisté s mnoha dívkami zkušenosti. Přemýšlela jsem o tom, jak trapně se teď budu cítit. Cítila jsem, jak mi obličej červená a jak se potím.
Abych se vyhnula trapným momentům při odpovědi, vsála jsem si rty do pusy. Věděla jsem, že musím být před Davem upřímná, ačkoli jsem se cítila nervózně. S trochou nervozity jsem začala: „Já… jsem ještě s nikým nespala.“
Cítila jsem úlevu, když mi to konečně vyšlo z úst. Pohlédla jsem na Dava, abych zjistila jeho reakci. Trochu jsem se obávala, že se mi vysměje, ale hlavně jsem cítila vztek na Elleanor, která se snažila zesměšnit svou nejlepší kamarádku.
„To nevadí, Bell. Já si toho cením, že jsi ve svém věku ještě s nikým nespala. Jsi krásná mladá dívka a máš ještě celý život před sebou, abys našla toho pravého. Alespoň nejsi jako ty ostatní holky v dnešní době, které jdou do postele s kýmkoliv.“
Dylan mě uklidnil svými slovy, a já se cítila lépe, protože všechno to, o co se má nejlepší kamarádka snaží, jí padá ven z klína. A Dave? Pohlédla jsem na něj po skončení konverzace s Dylanem. Nic neřekl, ale jeho úsměv koutky mi potvrdil, že všechno bude v pořádku.
V tom okamžiku jsem si uvědomila, že nemusím být nervózní z toho, co si o mně myslí druzí, ale zůstal tam ten sevřený pocit v žaludku, protože jsem nevěděla, co si myslí Dave poté, co zjistil, že jsem ještě panna. Jak to můžu z tak složitého chlapa vůbec vydedukovat? Byly to frustrující myšlenky, které se mi nyní honily hlavou.
„Chudinko, Bell, kluci si dnes vybírají holky, které s nimi půjdou do postele,“ dodala Elleanor zákeřně. Stále se mi snažila podrážet nohy, stále mě držela v nepříjemném světle a možná se dokonce pokoušela odradit Dava ode mě. Byla jsem z ní tak rozčílená, ale ještě více zklamaná z toho, že mi něco takového hází před nos.
„Co tím vlastně naznačuješ, Elleanor?“ namáhala jsem se udržet klid a nenechat, aby mě to zasáhlo.
„Že nevíš, o jakou srandu přicházíš.“
Dovolila jsem se pozasmát.
„Myslíš, užívat si být děvkou, jako jsi ty?“ začala jsem se ohánět stejně ostře jako ona.
Elleanor na okamžik zmlkla a podívala se na svého přítele Dylana, který zvedl obočí v údiv. Pak vyskočila a začala na mě křičet:
„Alespoň jsem našla někoho, koho miluju!“
I já jsem vstala.
„Někdo, kdo ti nemůže důvěřovat kvůli tomu, co jsi!“ křičela jsem zpět.
Naše hádka se stupňovala a kluci začali křičet, abychom se uklidnily, ale naše vzteklost neznala mezí a Elleanor přidala poslední kapku.
„Aspoň jsem se nemusela tak zoufale snažit o Dylana, jako ty se teď snažíš o Dava.“
Její pohled byl plný pokrytectví a triumfu po naší hádce. Byl to okamžik, který jsem si přála, aby nikdy nenastal. Byla to rána přímo do srdce od mé nejlepší kamarádky, která mě potopila až na dno. Nikdy jsem se necítila tak nepříjemně. To ticho, které se rozhostilo, mě pohltilo a svíralo v sobě. Neměla jsem slovo, které by mohlo situaci napravit. Cítila jsem se jako uvězněná. Připadala jsem si, že se mi pusa uzamkla na sto zámků a já nemohla říct vůbec nic.
Zůstala jsem stát jako kůl v plotě, jako malé bezbranné dítě, které se nemůže uchopit žádné zbraně, jako totální ostuda, která se ztrapnila před celou třídou. Podívala jsem se zpříma do očí Elleanor s otevřenou pusou, s překvapenou tváří, která se pokoušela vstřebat, že mě právě teď má nejlepší kamarádka bodla kudlou do zad. Začala jsem se v rozpacích dívat kolem sebe, jako kdybych byla něčím omámena. Rychle jsem se nadechla a zase zpátky vydechla. Oči, které mi pálením od popela téměř překypovaly, se teď zaplavily slzami, jako bych byla uvězněna v nehostinné poušti. Ty slzy se na okamžik vymrštily ven, jako by chtěly naznačit Elleanor, že to, co právě řekla, překročilo všechny meze. Takhle ostře zamířená slova bych od ní nikdy nečekala.
Podívala jsem se jí přímo do očí s otevřenou pusou a překvapeným výrazem, který se snažil pochopit, že mi právě ublížila. Moje oči, plné slz a hněvu, jí říkaly všechno,
co jsem nemohla vyjádřit slovy. Bylo jasné, že tohle nebylo správné a že jsem od ní čekala něco jiného. Nakonec jsem jen zvolala: „To jsi přehnala.“
Můj hlas byl téměř polámaný, a já jsem se cítila, jako bych měla brečet. Nemohla jsem se podívat na nikoho kromě Elleanor. Nemohla jsem zvládnout ani pomyšlení na reakci Dava, která by byla jenom horší. Musela jsem odejít. Šla jsem asi dvě stě metrů od ohniště, k lavičce na pahorku s výhledem na Brusel. Sedla jsem si a cítila, jak mi začíná být chladno. Měla jsem na sobě pouze bílé tričko s dlouhým rukávem, tak jsem se zahrnula do objetí svých kolen, protože už mě neohřívaly žhavé plameny ohně. Přemýšlela jsem – opravdu hodně. V mé hlavě se odehrával neuvěřitelný zmatek, který se zdál být nekonečný. I přes temnou tmu mě osvětlovalo město plné kultury, ale nebylo to jediné, co na mě tak silně působilo. Z noční oblohy na mě svítily tisíce nádherných hvězd, což mě v tu chvíli pomalu, ale jistě uklidňovalo. Přemýšlela jsem o tom, že jsem právě před chvílí zjistila, že ty city, které k Davovi mám, nejsou žádné nesmyslné domněnky, že to není žádný obyčejný chtíč, nebo rozptýlení, ale že jsou skutečné, že jsou naplněné tím pravým. Neustále jsem se sváděla do moře nadějí, které při odlivu zase odplouvaly. Ale nyní už vím, co chci: že vím, že nejsem ztracená, že jsem se naučila strážit srdce, když jsem nevnímala rozum, že Dave mě umí přivést do ráje, kde se nemusím bát…
Už vím, co chci. Vím, že chci jeho. Tečka.
KAPITOLA 18 DAVE
Po tom, co Isabell odešla, nastalo mezi námi podivné ticho.
„Tak to je síla,“ pokusil se Dylan narušit nepříjemnou atmosféru nějakým komentářem.
„Elleanor, nejste náhodou nejlepší kamarádky?“ zeptal jsem se chladně. Hlodalo mě vědomí, že její nejlepší kamarádka dělá takové naschvály.
„Jsme, ale neměla by se ke mně tak zákeřně chovat a ničit nám večer,“ odpověděla lehkomyslně, jako by jí vůbec nevadilo, že svou nejlepší kamarádku zradila.
„Jenže ten, kdo nám ten večer ničí, jsi právě ty,“ odvětil jsem důstojně.
„Ale uznej, Dave, že Isabell potřebovala slyšet pravdu, namísto toho, aby si dělala zbytečné naděje,“ namítla s ledovým klidem.
„Jakou pravdu?“ zeptal jsem se zmateně.
„Pravdu, že o tebe usiluje zbytečně,“ odsekla s pýchou v očích.
Najednou jsem měl jasno: tahle dívka mi motala hlavu od samého počátku. Nikdy jsem si tu myšlenku nechtěl připustit, ale nyní se ji nebojím upřednostnit, protože jsem se díky dnešnímu večeru dozvěděl, že tu hru, kterou na mě hrála, byla pouhá lež… Že beze mě jí chybí část –že mně bez ní chybí část.
Vím, že bych byl schopen zaplatit za všechno, ale čas si koupit nemůžu. Nedokážu zastavit východ slunce, a proto
musím žít chvílí, která by pro mě znamenala tu poslední. Kdybych měl udělat poslední věc, než by svět skončil, vyznal bych Isabell to, co k ní cítím. Vyznal bych jí, že k ní cítím lásku. Teď už vím, že nechci utíkat před pravdou, když se vesmír mezi námi tak rozpíná. Už nechci stát v samotě a čekat, už chci dát mé mysli klid a mé srdce zalepit. Už vím, co cítím. Vím, že to nejsou žádné nesmyslné domněnky, chtíč, nebo rozptýlení. Vím, že to, co cítím je skutečné, že je to naplněné tím pravým. Vím, co chci. Vím, že chci ji.
„Zbytečné to není, když ona je to, co chci,“ odhalil jsem poprvé v životě veřejně své city.
S rostoucí frustrací jsem hodil plechovkou od piva a vyrazil za Isabell s jedinou myšlenkou: Konec hry! Věděl jsem, že ji najdu na té jediné dřevěné lavičce v okolí. Seděla tam bezeslovně jako zmrzlý trpaslík. Bez zaváhání jsem si k ní přisedl.
„Není ti zima?“ zeptal jsem se, snaže se vytvořit prostor pro další konverzaci, abychom se vyhnuli nepříjemnostem.
„Ne,“ odsekla s prolomeným hlasem.
Rychle jsem svlékl svou šedou mikinu a položil ji na její ztuhlá kolena. Viděl jsem, jak se třese a jak se jí zmrzlé rty třásly.
„Odpověděla jsem, že mi není zima,“ zopakovala mi.
„Vidím, že se celá třeseš,“ reagoval jsem, přičemž jsem si všiml lesku slz v jejích očích. „Obleč si ji, Isabell,“ řekl jsem důrazně a přiměl ji, aby si mikinu oblékla. Moje mikina jí slušela víc než mně. Byl jsem přesvědčený, že jí sedí úplně dokonale.
„Není mi zima,“ opakovala. „Jen jsem vyklepaná z toho, co se stalo,“ dodala.
Nyní bylo snazší pokračovat v tématu, které sama nastolila, a tak jsem se zeptal: „Chceš o tom mluvit?“
„Nechci o tom mluvit,“ odpověděla.
„Ale já o tom mluvit chci, Isabell,“ zdůraznil jsem.
„Já se dnes už nechci ztrapnit,“ řekla a utřela si slzy, které jí stékaly po tváři.
„Nesměji se ti, Isabell. Chápu tě a nikdy bych tě za nic nesoudil,“ odpověděl jsem s pokušením ji uklidnit.
„Elleanor řekla pravdu,“ podotkla poměrně rozhněvaným, přesto lítostivým tónem ve svém hlasu.
„A já jsem vděčný za to, že ji znám.“
Byl jsem hrdý, že jsem mohl být upřímný a že jsem mohl být rád, že Isabell se osvědčila jako dívka, která se mně neklaní ke kolenům jako ostatní. To bylo něco, co jsem potřeboval získat, i když jsem to dosud nevěděl.
„Fakt?“ zeptala se. „Že jsem ještě s nikým nespala a nemám s žádným klukem zkušenosti na rozdíl od někoho, kdo jich má nespočet, nebo že se marně snažím o někoho, u koho nemám žádnou šanci, protože…,“ zdůraznila, „… jsem s nikým neměla nic víc než jen polibek, který navíc byl s tebou?“ Začala trochu hysterčit, když se ve své odpovědi rozvášnila.
Dovolil jsem se naivně pozasmát.
„Marně snažíš o někoho, u koho nemáš žádnou šanci?“ zeptal jsem se podle její odpovědi.
Isabell na chvíli ztichla.
„Lhala jsem,“ řekla a podívala se na mě se slzami v očích. „Když ses mě zeptal, jestli jsem někdy byla zamilovaná, odpověděla jsem, že ne, protože jsem nikdy předtím zamilovaná nebyla. Ale pravda je taková, že jsem velmi moc chtěla odpovědět…“ nadechla se. „Právě teď jsem zamilovaná,“ dokončila myšlenku a odvrátila ode mě svůj pohled, abych nemohl vidět, že jí opět začínají téct slzy po tváři.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že je ten pravý okamžik,
abychom si přestali hrát na to, kým nejsme. Pevně jsem chytil Isabell za tvář a otáčel ji směrem ke mně, aby se mohla dívat přímo do mých očí.
„Isabell,“ začal jsem, „i já jsem ti lhal,“ řekl jsem a zaznamenal, jak se její oči rozšířily. „Tvrdil jsem, že žádná dívka mi nedokázala poskytnout pocit opravdové lásky.“ Nadechl jsem se. „Ale teď jsem si jistý, že ty mi ten pocit dáváš už teď.“
Poprvé v životě jsem vyjádřil city k nějaké dívce a bylo mi srdcem vděčné, že to byla právě Isabell. Nikdy jsem si ji nechtěl pouze omotat kolem prstu, hrát si s ní, manipulovat ji, využívat ji. Ji jsem nikdy nechtěl pro zábavu – ji jsem chtěl pro lásku. Teď už to vím.
Isabell se na mě jemně usmála a já ji svým palcem setřel slzy, které jí stékaly po tvářích.
„Už vím, co chci. Vím, že chci tebe, Isabell,“ pokračoval jsem. „Nikdy nebudeš jen jednou z mnoha. Pro mě se staneš tou jedinou,“ dokončil jsem své myšlenky a mé srdce pocítilo úlevu. Cítil jsem, že jediná osoba, kterou skutečně chci, je právě tahle dívka.
„A já vím, co chci. Vím, že chci tebe, Dave,“ odpověděla mi.
V tu chvíli jsme pochopili, co to bylo za pocit, který v nás proudil od samého začátku. Konečně jsme zjistili jeho jméno. Jeho jméno byla láska. Ta láska, které jsme se přestali bát.