martin macura okamžiky
jak prožijete ty vaše?
Dlouhá noc s Kobou
Setmělo se. Brzkou tmu na zimě nesnáším. Venku se pomalu rozsvěcí lampy a dlouhé stíny se protahují po prázdných chodnících. Ve čtvrtek odpoledne bych čekal větší ruch v ulicích. Těch pár chodců přidává do kroku, chtějí uniknout ze tmy a venkovního mrazu. Sedím za volantem a promítám si v hlavě svůj poslední rozhovor s Natálií i Kristýnou. Obě jsou ovládané stíny minulosti, které na ně vrhly jejich matky. Dvě dealerky, které se vzájemně neznají, ale hrají stejnou zničující roli. A co Barb? Celý den se mi neozvala.
Nervy mám napjaté jako struny na starém klavíru. Za mnou v sedačce sedí můj syn, jeho mlčení je znepokojivé, asi cítí neklidnou atmosféru, která spolu se mnou ovládá snad i město samotné.
Kolem se míhají světla pouličních lamp. Stíny jsou jako přízraky z mých nočních můr. Adam si svýma drobnýma ručkama zakrývá oči. Je malý, ale uvědomuje si, že se ho z nějakého důvodu snažím udržet v klidu. Jeho pohled se utápí v temnotě kolem nás, snaží se najít cestu skrz. Nesnáším zimu a její počasí, je to jako zrcadlo. Zhmotnění mého včerejšího snu. Z nějakého důvodu mi na těle nabíhá husí kůže – a není to tím, co jsem dnes zažil. Snad předtucha toho, co by mohlo přijít?
Přízrak varování, zvláštní pocit. Sleduju Adámka ve zpětném zrcátku a mám strach, že ho nedokážu ochránit před nebezpečím, které se může skrývat za každým rohem.
Nakonec nás dostanu na známé území, kde se město stává přívětivějším. Zaparkuju, vezmu syna za ruku a společně vkročíme do domu.
jak prožijete ty vaše? 1
„Kohopak to tady máme,“ uslyším nepříjemně známý hlas. „Sám velký pan zkurvysyn se vrací domů! A hele, má s sebou i mládě, malé zkurvysyňátko.“ Na schodech stojí Jiří. Jak může být někdo takhle opilý už o půl šesté večer? povzdechnu si v duchu. Adam se ke mně vystrašeně tiskne.
„Mám tu syna,“ snažím se trochu uklidnit situaci. Tak tohle znamenalo to mrazení cestou. Copak jsem tak pitomý? ptám se sám sebe. Praštil mě tak silně, že jsem na tuhle nulu zapomněl?
Jiří udělá dva kroky ke mně a jeho opilý dech mě udeří do obličeje jako smrad ze zatuchlého baru. Oblečení, které má na sobě od doby, kdy jsem ho viděl poprvé, páchne jako vykouřená krabička cigaret. Oči má zarudlé, ale není těžké odhadnout jeho záměry. Jsem pro něj jsem snadný cíl; někdo, koho může snadno zničit, aby ulevil své frustraci.
„Zůstaň stát.“ Snažím se ta slova pronést co nejvíc bez emocí, abych syna ještě víc nevyděsil.
Jiří se přiblíží o další schod. Adámek se ke mně stále tiskne, jeho ruka mi pevně svírá prst; snaží se nalézt alespoň nějakou jistotu v této beznadějně situaci. Musím ho ochránit za každou cenu.
„Adámku, jdi ještě na chvíli ven. Až tam budeš, zavři očka a dej si ruce na uši.“
„Já nechci, tati. Bojím se.“
„Neboj, všechno bude v pořádku.“
Jiří udělá další krok. „Ne, nebude,“ zasměje se. Jeho zarudlé oči teď hoří jasným plamenem. Adámek zatím opustil chodbu. Jiří sestoupí o další schod.
„Už stůj,“ syknu.
Zavřu oči, v hlavě vnímám šum kožených křídel – můj sen je zpět. Ruce se mi samovolně zatínají do pěstí. Bedlivě sleduju Jiřího pohyby. Teď přijde dlouhý hák, zazní mi v hlavě, uhni mu. Umím v něm číst, ale moje tělo je po letech nicnedělání zatuhlé.
Rána pravačkou skutečně přijde, ale já pěsti neuhnu. Naštěstí.
Jiří je opilý a jeho úder nemá dostatečnou razanci, takže mě jen
na chvíli otupí. Mé podvědomí rozběhne kolotoč myšlenek. To se mi dřív nestávalo. Projíždím veškerý inventář technik, které znám. Potom ho popadnu za to jeho smrduté tričko a přehodím ho přes sebe. Dopadne zády na schody.
Opilost však tlumí bolest. Během vteřiny je zase na nohou.
Ta vteřina mi ovšem dala možnost nadechnout se a zvolit správnou techniku. Když se po mě znovu vrhne stejným způsobem jako prvně, jsem připravený. Dokážu jeho výpad odrazit a zasadit mu protiúder do čelisti. Pak následuje levý hák; trefím ho palcem, cítím, jak mi v něm nepříjemně trhne, bolí to. Nakonec vyšlu pravý kop do žeber, až mě zatahá v tříslech. Sakra, jsem starý, pomyslím si.
Ale mám štěstí. Jiří padá bezvládně k zemi.
Znechuceně se skloním nad jeho bezvládným tělem. Smrdí víc než jeho mrtvý pes, ale naštěstí dýchá.
Zajdu ven pro Adámka. Když procházíme chodbou, zakryju mu oči dlaní. Sám se po Jiřím naposledy ohlédnu. Musím se toho šmejda zbavit.
Doma, když vidím, že si Adámek už v klidu hraje, vezmu do ruky telefon a v kontaktech vyhledám číslo, na které jsem myslel, že už nikdy volat nebudu.
Na vteřinu zaváhám, když na displeji začnou naskakovat zprávy. Jedna je od Barb: „Chybíš mi.“ Konečně, pomyslím si. Druhá od Kristýny, děkuje za pomoc. S těžkým srdcem odložím zprávu od Barb a odepíšu Kristýně: „Vyřeším tvůj problém s bytem.“
„Jak?“
Na to už neodpovím. Vytočím číslo, které jsem měl předvolené. Srdce mi míní vyskočit z hrudi. Na čele mám naběhlou žílu, palec na levé ruce chladím pytlíkem mražené zeleniny. Polévková směs, hlásá nápis na obalu a telefon zvoní. Jako bych uměl uvařit polévku… a telefon zvoní.
„To mě poser! Nazdar, Hollywoode,“ ozve se konečně na druhé straně.
„Ahoj, Kobo. Potřebuju pomoc.“
jak prožijete ty vaše? 3
„To je mi jasný, jinak bys nevolal. Co pro tebe může moje maličkost udělat?“
„Tohle nechci řešit po telefonu. Je nějaká možnost se sejít?“ Cítím, jak v mém hlase roste naléhavost.
Na druhé straně je chvíli ticho. „Něco mě napadlo,“ řekne Koba nakonec. „Mám dneska nějaký dožb tam někde v tý vaši prdeli. Vlastně by ses nám mohl hodit. Pošlu ti souřadnice.“
„Ale já dneska nemůžu, hlídám syna.“
„Takže v devět,“ předstírá Koba, že mou zmínku o Adámkovi neslyšel, a zavěsí.
Sakra, co mám teď dělat? povzdechnu si v duchu.
Na telefon mi přijde zpráva se souřadnicemi, podle navigace je to zhruba půl hodiny odsud. Vzápětí na displeji blikne další zpráva od Barb: „Nevím, co děláš, ale já tě taky někdy potřebuju, jenže ty tu pro mě nejsi.“ Vidím, že těch zpráv bylo v rychlém sledu více, ale zbylé hned smazala. Jako bych měl málo problémů, které musím řešit.
S hlavou v dlaních přemýšlím, co udělat. Zpráva od Barb do mě kopla jako kladivo, ale teď nemám čas se tím rozptylovat. Asi mi není souzeno zachránit všechny. Musím se soustředit na to, co je teď důležité. Dokud to bylo mezi Kristýnou a tím magorem, mohl jsem to ignorovat. Dokonce bych mu odpustil i ten výprask. Ale teď, když si nedal říct a musel do toho zatáhnout mého syna, to už plavat nenechám.
Rychle znovu ověřím souřadnice, které mi přišly, a pak se podívám na Adámka. Sedí tam na gauči a hraje si s autíčky. „Tu máš! A tu máš,“ naráží jimi do sebe – asi paroduje scénu, které byl svědkem. Nejsem na to pyšný. Vidím v jeho očích, že není všechno v pořádku.
„Adámku,“ oslovím ho tiše, „musím teď na chvíli ven, je to tak v pořádku?“
Upře na mě smutný pohled. „Už zase, tati?“ Jeho hlas zní zklamaně.
„Ale neboj, mám pro tebe i dobrou zprávu. Půjdeš na chvíli k babičce a dědovi na návštěvu, já tam pak za tebou přijdu, ano?“
Na jeho tváři se mu objeví úlevný výraz. „Opravdu?“ zeptá se nadšeně.
„Ano,“ odpovím s úsměvem, „je to překvapení!“ Hlavně pro dědu s babi, bleskne mi hlavou.
Rychle mu obléknu bundu a chytím ho za ruku. Chodba, kde ještě před chvíli ležel Jiří, je teď prázdná. To je dobře. Asi si někde líže rány.
Když jdeme k autu, jsou Adamovy kroky lehké a radostné. To se o mně říct nedá. Přišla mi další zpráva od Barb: „Zavolej mi prosím aspoň na chvíli. Mám paniku a potřebuju tě na chvíli slyšet.“ Nechci jí volat před Adamem, ještě se nesmířil s tím, že nejsem s jeho mámou. Připadám si jako srab.
Cestou k mým rodičům se snažím potlačit výčitky svědomí. Přál jsem si strávit večer se synem, ale okolnosti nám nachystaly jiný plán. Doufám, že se mi podaří to nějak napravit a vynahradit mu to. Pak to budu muset všechno vynahradit Barb, ale nevím, co bych jí teď řekl. Odpověď na její zprávy zůstává viset ve vzduchu.
O chvíli později nechávám Adámka v malém bungalovu mých rodičů. Naštěstí ho rádi vidí a nemusím jim nic moc vysvětlovat.
Teď se však musím co nejrychleji dostat na ty souřadnice. Nasednu do auta a vyrazím do nové destinace. Srdce mi tluče v hrudi a hlava mi hučí jako splašený motor.
Cestou k okraji Frýdku-Místku se okolní krajina mění. Jedu mimo dálnici. Světla města ustupují temnotě a silnice se okolí noří do ticha a klidu venkova. Stíny stromů se protahují přes cestu jako mrazivé prsty. V autě panuje napjatá atmosféra, přesně jako dělaná pro můj vnitřní boj. Ticho venku, rušené jen zvukem mého motoru, kontrastuje s neklidnými myšlenkami, které mi pulzují v hlavě. Hlas v mém nitru zuří jako bouře, tlačí mě k rozhodnutí, které není jednoduché, ale rozhodně děsivé.
„Přesně tohle jsi přece už dlouho chtěl. Věděl jsi, že něco takového chceš, už když ti ta holka klepala na dveře,“ šeptá mi ten démonický hlas. „Přestaň si lhát, že to děláš pro ni, že chceš napravit
jak prožijete ty vaše? 5
emoční křivdu na svém synovi. Tohle děláš jen a jen pro tebe. Ta nuda běžného života tě sžírala. Je to jako nevyřízená žádost. Pusť to ven.“
Snažím se odolávat pokušení, ale ta slova rezonují v mé mysli jako zvuky temného lesa v noci. Zápasím sám se sebou, jako bych se ocitl uprostřed bitvy anděla a ďábla na mém rameni. You woke up this morning…
V tu chvíli mi zazvoní telefon. Melodie se mísí s tlukotem mého srdce a já se váhavě podívám na obrazovku, abych zjistil, kdo volá.
Je to Barb. Její hlas zní naléhavě, téměř zoufale.
„Musíme si promluvit,“ říká a její slova mě znovu konfrontují se správností toho, co jsem se rozhodl udělat.
„Co se děje?“ zeptám se. Můj hlas poněkud zaniká v hluku motoru.
„Kde jsi? Několikrát jsem ti psala, ale tys nereagoval. Co jsem od tebe odešla, úplně jsi mě dneska ignoroval.“
„Omlouvám se, mám trochu rušnější chvíli. Právě jsem v autě, mám napilno.“
„Máš být se synem, kde jsi? To to teď bude s námi vypadat takhle? Že mě budeš ignorovat? Proč zase nejsi s Adamem, když jsi mi předtím říkal, že s ním večer budeš, jen co odvezeš Kristýnu?“
„Něco mi do toho prostě přišlo. Dal jsem Adámka k našim. Hned jak zařídím, co musím, tak se k němu vrátím.“
„Potřebuju si s tebou o něčem promluvit, potřebuju tě vidět. Kde jsi?“ Slyším, že asi pláče.
„Barb, chápu, že je to pro tebe důležité, ale teď to opravdu nejde. Můžeme se potkat zítra? Udělám si na tebe veškerý čas světa a promluvíme si.“
„Ale já potřebuju vědět, kde jsi! Proč to tak tajíš?“ Její slova se ztrácejí mezi vzlyky.
„Není v tom nic tajemného, ale není teď vhodný čas. Mám své důvody, ale slibuju ti, že se zítra potkáme a všechno si vyjasníme, ano?“
„No dobře,“ přitaká ufňukaným, zlomeným hláskem. „Ale ozvi se sám, není fér, že tě pořád musím takhle nahánět.“
Cítím, jak mi zrychluje tep. „Rozumím. Promiň mi ty komplikace, Napravím to, slibuju. Musím teď zavěsit, ale ozvu se ti. Věř mi, není tady žádná jiná žena, pokud sis náhodou myslela tohle.“
„Dobře, snad to myslíš vážně. Nebudu ti teda kazit večer. Užij si priority, které máš. Nikdy tu nejsi,“ vzlykne naposledy a zavěsí.
Ještě toho trochu mi chybělo.
Navigace mi říká, že jsem téměř na místě.