Prolog
Ona:
Umíte si představit, že byste se někdy do někoho zamilovali tak moc, že byste pro něho dokonce i umřeli? Že byste prostě nedokázali dál žít, kdyby vás ten člověk opustil a odešel z vašeho života? Že by najednou neexistoval po vašem boku, i když byl celou dobu vaší druhou polovinou?
Nevím, jestli si to někdo z vás dokáže představit. Skoro tomu nevěřím.
Každý z nás má své problémy a strasti, které si řeší po svém, a ne každý se ocitne v takovém stavu, aby pro něj jediným východiskem byla smrt.
Milovala jsem ho tolik, že bych pro něj položila život. Byl pro mě vším… Když zmizel, najednou všechno přestalo dávat smysl. A tak jsem se rozhodla to ukončit… Když jsem se potom znovu probudila, všechno bylo ještě horší…
Adéla Makovcová
Učím se žít bez něj. Je to pro mě stejně nemožné, jako je pro vás asi nemožné vžít se do mé situace. Možná si teď říkáte, jaká jsem hysterka a že to přeháním. Že přece není nutné se kvůli klukovi zabíjet.
Jenže když jsem netoužila po ničem jiném, než zůstat s ním, je to něco jiného…
Nikdy bych nikomu nepřála zažít takovou bolest, kterou v sobě teď dennodenně nosím a která mě táhne ke dnu. Mám ji přivázanou na zádech, je těžká jako stokilový balvan a nemůžu ji zahodit. Je nesnesitelná, ale nejde se jí zbavit.
Sama jsem donedávna nevěřila, že by se mi něco takového mohlo stát. Myslela jsem, že se tyhle věci dějí jen v knížkách. Ale teď je vše jinak… Můj život se kvůli jedné lidské bytosti obrátil vzhůru nohama.
Ona:
K nebi se klikatil bělavý cigaretový dým. Všelijak se kroutil, stoupal vzhůru a nakonec se rozplýval.
Na obloze se hromadily ocelově šedivé mraky a vypadaly bezútěšně, jako by měly prasknout tíhou a zoufalstvím. Jako by se měly každou chvíli zřítit…
Po tváři se mi svezla veliká horká slza. Nohy jsem měla těžké jako z olova, byly stejně zoufalé jako ty mraky tam nahoře. Rukám připadalo, jako by dočista ztratily uplatnění v mém životě, jen občas se jedné z nich podařilo k mým vyschlým rtům přiložit cigaretu. Celé mé tělo ztratilo sílu a vůli jít dál. Jako by ochrnulo. Jen oči ještě stále vypouštěly další a další slzy, které nešly zastavit. Jen srdce pulzovalo nesnesitelnou bolestí, která nešla utišit…
Najednou mi připadalo, jako by má existence dočista ztratila smysl. Stačilo Mu jedno jediné slovo, abych se rozpadla na miliardy malinkých střípků…
Jen tak jsem ležela ve vlhké trávě, po tvářích mi kanuly slzy a vzpomínala jsem.
„Jsi moje nejlepší kamarádka. Mám tě rád a moc mi na tobě záleží.“ Řekl tenkrát, hleděl kamsi do dálky a usmíval se.
„Nechci tě ztratit… Bojím se, že o tebe přijdu.“ Vytanula v hlavě další sladká slova následovaná dalšími krásnými vzpomínkami na Něho. Dříve hřály… Teď mě však jen bodaly do hrudi jako ostré nože,
Adéla Makovcová
zařezávaly se hluboko do tkáně a jejich kovový chlad mě ochromoval… Trýznily mě a vyvolávaly v mém nitru neutišitelnou bouři zoufalství a pocit, že když není se mnou, všechno končí. Že už nikdy nic
nemůže být v pořádku, tak jak by mělo. Nic…
V hlavě se pomalu ale jistě rýsovala umanutá myšlenka. Zničit tohle všechno jednou pro vždy. Dotáhnout to až do hořkého konce.
Odejít, abych unikla tomuhle šílenému sžíravému utrpení…
„Ty už se se mnou asi nechceš bavit vůbec, co?“ Položila jsem tu rozhodující otázku a mé srdce se už svíralo v křečích, protože jsem věděla, co mi odpoví. I přes to všechno, co jsme spolu zažili… I přesto, že donedávna ještě opakoval, jak mu na mně záleží…
„Ne.“
Nový výbuch vzlyků deroucích se z mého hrdla mě málem udusil. Pokaždé, když jsem si ten náš poslední ubohý rozhovor na sociální síti znovu četla, bylo mi ještě mnohem hůř. Nedalo se to vydržet. Svíral mě dojem, že každou chvíli musím explodovat. Že příval tak extrémní beznaděje prostě nemůžu unést. Že to prostě nemůžu zvládnout…
S trhnutím se probouzím. Zrychleně dýchám a zjišťuji, že mi po tváři stéká slza. Ten sen byl tak zatraceně živý. Tak zatraceně bolestivý.
Zase se mi o Něm zdálo. Už pátou noc po sobě. Pokaždé, když jsem o Něm snila, jsem se vzbudila zpocená, se šíleně bušícím a krvácejícím srdcem, zoufalá a prázdná… Jestli to bude takhle pokračovat, asi z toho zešílím…
Ještě je tma, a tak usuzuji, že je stále hluboká noc, příliš brzy na to, abych vstávala. Pohledem sjíždím ke svým náramkovým hodinkám, jedné z mála věcí, které mi tu dovolili si nechat a nezabavili mi je, a shledávám, že je něco málo po čtvrté ranní. Vím, že už neusnu, ploužím se na záchod a zase zpátky, jen abych zabila aspoň nějaký čas, a potom pouze zírám na strop a přemýšlím. Mé myšlenky se automaticky stáčejí k tomu, jehož jméno jsem si zakázala vyslovit…
On:
Už zase! Gabriela už pátý den nedorazila do školy a já z toho začínám být značně nesvůj. Naposledy se tu ukázala ten den, co jsme se tak trochu pohádali. Pořád o tom přemýšlím. Bylo to stupidní. Choval jsem se jako arogantní idiot, a to jenom proto, že jsem zrovna měl blbou náladu… Chtěl bych se jí za to omluvit, jenže tím, že tu není, mi to dost komplikuje. Napsal bych jí, ale to by zase mohlo dopadnout špatně, protože bychom se nemuseli navzájem pochopit. Možná tomu tak bylo i posledně… Napsal jsem jí, že se s ní nechci bavit. Myslel jsem na angličtině, abych se mohl víc soustředit na probíranou látku, protože ona mě neustále něčím rozptylovala. Jenomže teď mám takové neblahé tušení, že si to špatně vyložila. Chtěl bych jí to vysvětlit, jsem ale přesvědčený, že je na mě naštvaná a že by mě akorát seřvala…
„Who‘s missing?“ Ptá se angličtinářka a já se zakaboním.
My dear Gab… Pomyslím si, ani nevím proč, a zahledím se do učebnice. Měl bych bejt rád, že tu není, aspoň se můžu soustředit, jenže mi na její nepřítomnosti něco vadí. Nemůžu přijít na to, proč mi ve škole tolik chybí, když jsem ji tu vlastně nechtěl vídat.
No tak, seber se… Ty krásný prázdniny, který si s ní skoro celý strávil, jsou pryč. Víš, že ve škole by to nefungovalo. A stejně jsi ji odmítl, tak co na tom záleží… Kdybys s ní byl ze soucitu, jenom bys jí ublížil.
A to kamarádství stejně nefungovalo…
Snažím se přesvědčit sám sebe, abych se dal dohromady. Vždyť je to přece holka jako každá druhá. Náhradu za ní najdu snadno. Hned nato však vzpomínám, jak mi s ní bylo dobře. Nechápu to, když jsme byli jen kámoši, ale trávil jsem s ní čas mnohem radši než s jakoukoliv jinou holkou, kterou jsem kdy měl. Něco mi říká, že nikoho, jako je ona, už nepotkám, a to mě znovu nutí litovat toho, že se k ní skoro pokaždé zachovám jako naprostej blb. Někde uvnitř mě se pomalu formuje jakýsi zárodek strachu, že tohle možná bylo naposledy…
Ona:
Sedím na své modré válendě, rukama si objímám nohy přitažené k hrudníku a očima bezcílně bloudím po místnosti. Jsme tu čtyři. Já, holka trpící depresemi, a dvě anorektičky. Jsou moc fajn, rozumím si s nimi, avšak zatím mám stále nutkání před nimi utíkat, schovávat se do sebe, a tak nějak moc nemám náladu s nikým komunikovat. Všichni na tomhle oddělení vědí, co jsem udělala, všichni tu o sobě víme téměř všechno, proto mě soucitně nechávají na pokoji, a když mám v uších sluchátka, nemluví na mě. Není důvod jim nic vysvětlovat, oni to chápou i bez toho. Každý z nás je tu nějakým způsobem psychicky jiný, vyšinutý, „nemocný“, takže to ani není potřeba. Chápeme se i beze slov…
S povzdechem si z uší sundávám sluchátka a vypínám hudbu. Je čas na svačinu. Sice se mi v hlavě zrovna začala rodit jakási povídka, ale nevadí mi, že mě vyrušují. Mám tu dost času přemýšlet. Mám tu dost času na všechno…
On:
Tak už se objev, sakra! Rukama si mnu obličej a stále na ni musím myslet. Takhle to dál nejde. Měl bych s tím něco dělat, nebo se z toho brzy zblázním. Jsem si moc dobře vědom toho, že když jsem na tom takhle, měl bych s ní asi úplně přerušit všechny kontakty. Takhle se zruinuju.
Čím déle chybí ve škole, tím mi to připadá divnější. Bijí se ve mně rozporuplné pocity. Chci ji tady… ale když tu není… vlastně už si na to začínám zvykat, i přesto, že mi chybí. Jsem klidný. Pokud to takhle bude pokračovat, snad bych na ni mohl i úplně zapomenout. Přejít všechno, co se stalo, a začít znova někde jinde. Jen uzavřít jednu kapitolu a pustit se do další. Ovládnout to stále méně časté propadání panice, že jsem to podělal… Je to krásná představa, jenže jednou se objeví a já to moc dobře vím. A až se to stane, měl bych na to být připravený.
To rozhodnutí vymazat ji ze svého života do mě uhodí jako blesk. Vím, že to musím udělat, i když se mi to z nějakého důvodu šíleně příčí. Nechtěl jsem ji ztratit, ale asi nemám na vybranou. Bude to tak lepší pro nás oba… Stejně jsme si pořád jen ubližovali…
Bleskově chňapnu po mobilu a píšu své bývalé holce a nynější dobré kámošce Catherine, jestli se nechce sejít.