Strážný anděl
Jiří Kubát
Ve dnech naplněných nudnou rutinou si Akally krátil čas vyhlížením z výlohy obchodu, kde pracoval. Pozoroval, jak jedna ze silnic dělí město na zničenou a nově vybudovanou část. Ruiny minulosti se dívaly do tváře čistým moderním domům a mrakodrapům. Nic už nebylo jako kdysi, aspoň ne úplně. Před lety, kdy světem otřásl Rozbřesk temnoty, se poprvé otevřela brána do jiného světa a nelidské bestie začaly dýchat stejný vzduch jako lidé. Ulicemi se zanedlouho nesl pach smrti a krve, oheň zachvacoval města i lesy nezadržitelným tempem a vrcholným predátorem už zdaleka nebyl člověk. Lidstvo se bránilo marně, jeho zbraně nebyly schopny zranit ani ta nejmenší monstra, jejichž počty rostly. Kulky se odrážely od jejich kůže, sebeostřejší nůž působil i v rukou vycvičeného vojáka jako tupá lžíce.
Lidé se uchýlili k činům, kterých by žádný člověk neměl být schopen – používali biologické zbraně. Plyny, jedy i nemoci. Něco je přece musí zastavit, říkal si každý, kdo ještě neztratil víru.
Ale počty vojáků klesaly mnohem rychleji než počty nepřátel. Celé skupiny odhodlaných mužů a žen se společně vrhaly na smrt, aby aspoň jeden další nepřítel lidstva padl, chrabré obětavé činy však mnohdy končily bezvýsledně. Barikády padaly jako papírové stěny a branami, které nebylo možné zavřít, do světa pronikala větší a silnější smrticí monstra. Ze stovek obětí se stávaly tisíce, statisíce a posléze i miliony. Šedesát procent lidstva bylo zmrzačeno, zabito, snědeno, roztrháno, spáleno, otráveno a v těch nejhorších případech i zajato a odvlečeno do nepřátelských hnízd. Není jisté, co se v těch hnízdech dělo, protože se z nich nikdo nevrátil. Na záchranu bylo často pozdě, někteří lidé dokonce zvolili vlastní smrt před zajetím a z těch ostatních se našla pouze znetvořená těla pokrytá ranami a zaschlé kaluže krve. Živý obraz vtisknutý do paměti každého, kdo jej spatřil, maloval hrůznou představu dění.
Když se zdálo, že je vše ztraceno, protože stvůry ze světa za portálem dobyly i ta největší města, zázrakem se
začali objevovat první lidé obdaření silou Patronů. Nešlo s jistotou říct, kdo jsou Patroni. Někteří je považovali za nižší bohy, nadpozemské entity nebo ochránce lidstva. Jisté bylo pouze to, že ač zasáhli a dali lidem možnost se bránit, stáli obvykle na okraji sporu a povětšinou jen sledovali své vyvolené – probuzené.
Probuzení to navzdory své síle neměli jednoduché. Patroni nebyli a stále nejsou dvakrát sdílní. Nikdo nevěděl, že cestou k vítězství je uzavírání portálů z druhé strany, až do doby, kdy jednoho z probuzených stáhla stvůra do portálu s sebou. Pár odvážlivců se za ním vydalo a tím byl dokončen první alter – jiný svět, jak jej později nazvali. Z kořisti se stali první lovci. Hierarchie se v novém světě posunula a lidé se vraceli na vrcholek pyramidy. Zničená města byla znovu budována, altery se zavíraly a z lovu monster se pro některé stala štědře placená práce. Po deseti dlouhých letech se svět vrátil k zaběhnutému řádu, avšak jinak uspořádaný.
Právě v takovém světě vyrůstal Akally, tehdy ještě obyčejný mladík. Pracoval na částečný úvazek jako výpomoc v malém obchodě a jeho dny mezi regály ubíhaly šnečím tempem, přesto si nestěžoval. Dostával zaplaceno a měl spoustu času na čtení manhwy.
Když se otočil, bylo pozdě. Utečenec jej hlavou odhodil ven na ulici. Akally zaúpěl bolestí a chytil se za břicho. Nejspíš měl zlomený pár žeber, přesto se snažil sebrat se a postavit na nohy. Proraženou výlohou už vycházel ven obrovitý cursoros. Mladík se strachy nezmohl ani na slabý výkřik. Přetočil se na čtyři a plazil se co nejrychleji pryč. Neuvažoval jasně. Jak by mohl? Za patami mu stála rohatá smrt. Nemyslel na nic jiného, než aby utekl a zachránil se. Povedlo se mu však vzdálit o pouhý metr, když monstrum sevřelo jeho nohu silným stiskem tupých zubů a znovu
s ním bez námahy hodilo zpět do obchodu. Pád mezi regály Akallyho omráčil. Jeho poslední myšlenka byla, že tohle je konec.
Před Akallym stál vysoký svalnatý muž, asi třicetiletý, měl zelenou zbroj a v pravé ruce držel ohromné obouruční kladivo zářící modrou energií. Podíval se na ležícího mladíka a usmál se.
„Darcy, máme tu přeživšího,“ zakřičel a přešel k monstru, které už se s naštvaným vrčením zvedalo. „Ty jsi mi ale fešák!“ protočil kladivo mezi prsty, jako by nic nevážilo, chytil jej i druhou rukou a rozmáchl se. „Potřebuješ vyvenčit?“ Potom jedinou ranou odmrštil cursorose na druhou stranu ulice.
Akally seděl po boku mrtvého Kartze, ruce potřísněné krví, oči rudé od pláče. Darcy jej nechala truchlit a odešla čekat ven. Zhluboka dýchal ústy, aniž by věnoval pozornost ucpanému nosu, z něhož ukapával čirý hlen mísící se s ostatními tekutinami. Najednou se zdálo, že celý svět drží minutu ticha. Blikající zářivka nebzučela, vítr přestal vát, pípání chladničky zmizelo. Akally slyšel pouze svůj dech a tlukot srdce… a vtom se mu zatmělo před očima. Párkrát zamrkal a uvědomil si, že to není tma. Objevil se před ním čistý černý obdélník, na němž postupně přibývala zlatá písmena.
[Poslední přeživší soucítí s tvou ztrátou a nabízí ti svou moc. Přijímáš?]
Akally nechápal, co se děje. Byl stále v šoku z Kartzovy smrti.
[Poslední přeživší se znovu ptá, zda přijímáš jeho moc?]
„Pan K.… Kartz je…“
[Poslední přeživší požaduje odpověď.]
„…mrtvý… Kdybych neodešel… Kdybych mu pomohl utéct…“
[Poslední přeživší požaduje odpověď, zda přijímáš jeho moc.]
Akally začal vnímat zprávu: „Poslední přeživší? Moc?“
[Poslední přeživší ti dává šanci to napravit.]
Mladík ignoroval absurdnost celé situace a odpověděl neznámému: „Na světě neexistuje nic, čím bych tohle mohl napravit.“
[Poslední přeživší nerozumí.]
„Je mrtvý. Proč se tohle děje? Proč musel umřít zrovna on? Proč umírá moje máma? Proč muselo umřít tolik lidí?“
[Poslední přeživší ti nabízí moc to změnit. Přijímáš?]
„Dej mi pokoj!“
[Poslední přeživší slibuje, že bude mlčet, když mu odpovíš.]
„Fajn, dělej si, co chceš. Hlavně už mě nech na pokoji!“
[Poslední přeživší byl ustanoven jako tvůj Patron. Přepočet statistik: probíhá.]
Akallyho tělo začalo zářit zlatým světlem. Dívka venku se překvapeně otočila.
[Přepočet statistik: dokončeno. Poslední přeživší ti daroval následující schopnosti: Povstaň, úroveň D; Léčení, úroveň C; Posílení, úroveň C.]
„Počkej, co to znamená?!“ vyděsil se Akally při čtení zprávy, když záře zesílila.
„Ten kluk,“ řekla užasle Darcy a ukázala na něj. „On se probouzí.“
[Poslední přeživší změnil úroveň schopnosti: Povstaň, úroveň D>A. Nutný přepis schopností: probíhá.]
Záře mladíka téměř oslepila.
[Přepis schopností: dokončeno. Léčení, úroveň C>F; Posílení, úroveň C>E]
Zlatá záře pohasla. Zrzek se nechápavě rozhlížel kolem sebe: „Co to mělo být? Co se stalo?“
Darcy k němu doběhla: „Podívej se na svoje schopnosti,“ křikla nedočkavě. „Otevři status!“
„Status?“ zopakoval bez přemýšlení Akally a ihned se před ním ukázal další obdélník:
Jméno: Akally
Titul: Světec
Patron: Poslední přeživší
Životy: 87/100
Mana: 200/200
Atributy
Síla: 10
Rychlost: 15
Odolnost: 10
Magická síla: 20
Schopnosti
Povstaň, úroveň A (oživí mrtvou osobu a zotaví veškerá zranění)
Léčení, úroveň F (vyléčí nepatrná zranění)
Posílení, úroveň E (mírně posílí atributy spojenců)
Masitý golem vytvořený z těl padlých se skláněl nad Akallym a jeho společníky, kteří leželi na zemi držíce si poslední zbytky vůle. Akally s očima podlitýma krví vzhlédl. Zavalitá ruka uchopila jeho hlavu. Obr jej zvedl do úrovně svých prázdných očí jako hadrovou panenku, pak se znenadání rozmáchl nahoru, aby vší silou zarazil bezvládné tělo do hlíny. Akally ztratil vědomí. Jeho bitva zde skončila. Kolébavými kroky se monstrum přibližovalo k další hračce ležící ve vlastní krvi. Rozmáchlo se a smetlo jej ze světa živých jako drobek ze stolu.
Vedle polomrtvého Akallyho se posadila hnědovlasá kráska v červeném crop topu, bezprstých rukavicích a dlouhých kalhotách. Přiložila mu prsty na krk, aby změřila tep.
„Dýchá,“ zašeptala a otřela mu tvář rukou. „Pochybuju, že si tohle užiješ víc než já, zrzku.“ Naklonila se k jeho rtům a lehce jej políbila. Akallyho žílami začala proudit svítivá růžová energie, rány se pomalu zacelovaly, polámané kosti srůstaly.
„Hej, špekoune,“ oslovila kráska přerostlé monstrum. „Po cestě jsem neměla čas na rozcvičku, tak vydrž.“ Prokřupla si prsty.
Golem si ji prohlédl. Ač její outfit nezakrýval vytrénované břišní svaly ani bicepsy, byla třikrát menší než on. Neživý svalnatý kolos nebyl schopný emocí, přihlížející by si však mohl myslet, že se její poznámce vysmívá. Z neohrabané chůze postupně zrychlil do klusu a bez váhání nasadil silný a překvapivě rychlý levý hák.
Lovkyně minimalizovala své pohyby. Na poslední chvíli se útoku vyhnula úskokem doprava, napřáhla ruku a oplatila mu laskavost pravým hákem, jenž vystřelil rychle jako kulka do žeber. Rána byla dostatečně silná, aby ji monstrum pocítilo.
„Ještě nekončím,“ vydechla a pokračovala dalším úderem. Lehce vyvedla nepřítele z rovnováhy a okamžitě uskočila hvězdou zakončenou saltem vzad. Když stála znovu pevně na zemi, připravila se na další výměnu ran. Pravou nohou se zapřela dozadu, levou vykročila mírně vpřed. Sevřela pěsti.
Kolos se proti ní znovu rozběhl. Tentokrát mu vyrazila naproti. V běhu se sklonila doleva, aniž zpomalila. Zásah pravačkou ji těsně minul. Podklouzla obrovi mezi nohama. Sotva se za ním znovu narovnala, pokračovala v běhu.
Zastavila se u mladé bojovnice, která ležela zhroucená na zemi, a rychle jí zkontrolovala tep. Dívka natahovala zlomenou ruku ke svému luku. I v tomto stavu měla stále vůli bojovat.
„Jen klid. Nejsi úplně můj typ, ale pro tentokrát udělám výjimku,“ usmála se lovkyně a políbila ji stejně jako předtím Akallyho. Šokovaná dívka vytřeštila oči. Růžová záře se
rozlévala jejím tělem a uzavírala rány. Lovkyně ustoupila o pár kroků a znovu zaujala bojový postoj.
„Ménage à trois,“ zvolala sebejistě. Tentokrát její hbité nožky netrpělivě poskakovaly na místě. Cítila v sobě novou sílu. Nesvírala ruce v pěsti, nechala dlaně otevřené.
Prsty však pokynula bestii, aby ji znovu vyzvala. Taková provokace však byla u nemyslící golema zbytečná. Jeho cíl byl již stanoven – zničit vše, co se nachází před ním.
Třetí kolo započalo.
Ozvěny mocných ran doléhaly k Akallyho uším stále silněji, jak pomalu nabýval vědomí. Ať už s ním ten polibek udělal cokoliv, jeho síla se vracela a zranění se hojila. Ještě však nebyl plně při smyslech. V temnotě své mysli slyšel odvážný ženský řev. Přestože se snažil přijít na to, odkud zvuky vychází, nedokázal se zorientovat. Před ním se zjevila důvěrně známá zpráva od Patrona.
[Poslední přeživší tě vítá ve svém světě.]
„Útulné,“ poznamenal sarkasticky.
[Poslední přeživší říká, aby ses uklidnil.]
„Jsem klidný, nevidíš?“ odpověděl, když se mu roztřásla kolena.
[Ne, nejsi.]
Mladík se pozastavil nad stylem odpovědi.
[Musíš mě poslechnout, je to důležité.]
„Ty jsi Poslední přeživší?“
[Na tohle není čas. Musíš otevřít oči.]
„Počkej! Jak je možné, že se mnou mluvíš přímo?“
[Otevři oči, kluku.]
„Mám je otevřené, jinak bych si to nemohl přečíst,“ povzdechl si, „Jsi můj Patron, nebo jsi něco jiného?“
[Pořád otázky. Otevři už sakra oči!]
„Říkám ti, že je mám otevřené. Odpověz mi.“
[Není čas. Musíš otevřít oči.]
„Jak to myslíš? Mám je otevřené.“
[Tohle není tvůj svět, Akally. Musíš otevřít oči.]
Chlapec se v temnotě své mysli posadil na zem. Byla hladká jako sklo, ale nestudila. Přitáhl si kolena k hrudi a zkřížil přes ně ruce a uraženě sykl: „Nechci.“
[Musíš je otevřít.]
„Proč bych měl? Takhle je to lepší,“ sklonil hlavu.
[Vím, že máš strach, ale musíš to udělat.]
„Proč bych měl?“ zopakoval plačtivě.
[Protože vím, že bys nikdy nenechal umřít přítele.]