PATRIK KOHOUT
Babylonské elegie
Co zrovna dělám?
Nic.
Co se stalo včera?
Nic.
Co se děje dnes?
Nic.
Co se bude dít zítra?
Zhola nic.
To je čtyřikrát samsárové nic
čtyři vznešené pravdy
podél kolejnice v tunelu snů
Pravá diamantová cesta není útěk z utrpení
je to – je to odvolání Nic z ničeho nic vykoupení
I to samotné Nic, je v pravdě Das Ich
nejhorší úděl Satana v zamrzlém propadlišti ledu zastavený Kronos o něj láme bič
nejhorší úděl jeho
je Nic
Na co Boží muka roky poté? Pro nic na co padala korunovaná Bastila? Pro nic na co se zpívala Rudá internacionála? Pro nic
Jediné, co vytrvá, je víra, naděje a láska ale největší z nich – je Nic to, je pravá rudá niť co se táhne každým dnem
doživotní diktátor lidu a senátu římského je Nic pokus přetnout ho Brutovým klem, je Nic
Klímovo věčné Nic, má aspoň jakýs spartánský smysl to moje nic, on možná na posledním soudě vznesl
Jako námitku, pro nic námitka zamítá se proč? pro Nic
Gorgona zla
De Sadův duch vznáší se v nitrech zpustlých srdcí
objevuje čisté zlo zvířecké dechberoucí
Ztemnělí andělé se nechávají přibíjet na kříže nad
Babylonem kde zákon platí pro vrahy mravnosti a zčernalého ega
Prenatální duch škodolibé krutosti lva zaostřen přes tváře a svaly emanuje tajemství pýchy
Gorgona zla
V křečovitém sprintu zadusány jsou hostie něžnosti
než se láska stráví v žaludku bestie
neproměněné substance hořkosti
vzlétají světla staronová k ideji
jestli je
Od prázdné cely na cestě
jedné jediné dokonalosti pozřením
plamennýmy šlehy zubatých co stáli jim v cestě
Byl klid v Alcatrazu na připojeném ostrově z rudých jezer do nefyzických rybníků zpíva se rozloučení zanechané vdově anděl naráží do plotu před domem strážníků
Obalené ostatným drátem jablko rajské skrovně
slabý utrhnout ho nemůže a silní nesmí
Sedíme pospolu
a díváme se na sebe
ač jeden druh
stydíme se za sebe
Kdybych mohl vidět do tebe
uzavře se kruh
zas viděl bych tam
sám sebe
Pravá čistota bytí
Pravá čistota bytí
schwarzwald, eisenwald
Teutoburský les
Pravá čistota bytí
svobodná Germánie
kde leží zakopaný pes
Les mrtvých oholených brad orlic, slumů, kanalizace výkalů sepsané moudrosti brak
a stále se rozšiřující věčně plodící lůno té děvky, Šamchaty
přepychu a chudoby rudých luceren kde kdejaký nemá na šaty
při tanci nočních safírů
Enkidu zůstává sveden pod dráty elektřiny veden
které osvětlují neony kina kde se akademická teorie kochá sociologickou tezí barbarství
amfitéatru krve otroků v písku
jeden pohled nikdy nestačí na zemi v ráji srdce
kde svoboda drží tryznu
Pravá čistota bytí v místnosti pro hosty kam nikdo nepřichází, a nikdy během
stejně tak z ní volnost nevychází
každý je nepřítel už předem
Ó kam se ztratila země
medem a strdím oplývající
za monitorem, ve školní lavici
za zkroceným hromem Dia
odlesk minulosti shrbená záda plodící
kdysi tam, v kamenech ohniště byla
A ten kdo přežil nukleární trest zlých duchů
stával se vycpaným šamanem v Anthroposu
je z něj Pravá čistota bytí v brýlích
pak může v poblouznění zpívat
pábit pod oduševnělým betonem kvítí